Evropská integrace pro a proti

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra Práva a veřejné správy

Evropská integrace – pro a proti Bakalářská práce

Autor:

Ivana Košatková Veřejná správa a Evropská unie

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Ladislav Soukup

Leden 2011

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury.

V Písku dne 29. 4. 2011

Děkuji vedoucímu bakalářské práce JUDr. Ladislavu Soukupovi za připomínky a metodické vedení práce.

Anotace práce: Tématem bakalářské práce je představení výhod a nevýhod evropské integrace. Práce se soustřeďuje na historii evropské integrace (včetně vzniku 3 evropských společenství a vývoje po roce 2000), současnou situaci v Evropské unii: její cíle, pilíře a Lisabonskou smlouvu; dále na moţnou budoucnost evropské integrace a hlavně představí názory na fungování Evropské unie a přínosy či nevýhody, které začlenění do EU přináší. V této práci se vychází z historického a současného směřování evropské integrace a hlavní důraz je kladen na konkrétní výhody a nevýhody, které lze často slyšet. Pozornost bude také zaměřena na detailnější seznámení s některými z těchto pozitiv a negativ. Cílem práce je podání komplexnějšího pohledu na pozitiva a negativa, které s sebou evropská integrace nese.

Annotation: The theme of this work is advantages and disadvantages of european integration. The work is focused on history of european integration (including foundation of 3 european communities and progress since 2000), current situation in European Union: its goals, pillars and Lisbon Treaty, possible future of european integration, views on the functioning of European Union and benefits or disadvantages it brings. This work is based on the historical and present direction of european integration and the emphasis is on specific advantages and disadvantages which can be heard. It is also focused on detailed presentation of some of these positives and negatives. Presentation of more complex view of positives and negatives of european integration is the aim of this work.

Obsah Úvod 1. Historie evropské integrace 1.1. Snahy o evropskou integraci do 50. let 20. století 1.2. Hlavní události v evropské integraci v 50. letech 20. století 1.3. Hlavní události v evropské integraci v 60. - 80. letech 20. století 1.4. 90. léta 20. století 1.5. Hlavní události evropské integrace po roce 2000 1.6. Tři evropská společenství, na jejichţ základě byla zaloţena EU 1.6.1. Vznik prvního společenství – Společenství uhlí a oceli (ESUO) 1.6.2. Vznik dalších dvou společenství – EHS a EURATOMu 1.7. Zakládající členové evropských společenství a následná rozšiřování 2. Současná situace v EU 2.1. Cíle evropské integrace 2.2. Pilíře evropské integrace 2.3. Lisabonská smlouva 2.3.1. Demokratičtější a transparentnější Evropa 2.3.2. Efektivnější Evropa 2.3.3. Evropa práv a hodnot, zajišťující svobodu, solidaritu a bezpečnost 2.3.4. Evropa jako globální aktér 3. Budoucnost evropské integrace 3.1. Vícerychlostní Evropa 3.2. Variabilní geometrie 3.3. Evropa na jídelníčku 3.4. Spojené státy evropské 3.5. Rozpad Evropské unie 4. Různé přístupy k evropské integraci 4.1. Mojmír Hampl 4.2. Prof. Ing. Václav Klaus, CSc. 4.3. Názory obyvatelstva 5. Výhody a nevýhody 5.1. Výhody 5.2. Nevýhody 6. Závěr 5

Seznam pouţité literatury Přílohy Zadání bakalářské práce

6

Úvod Evropská integrace představuje postupné sbliţování evropských států, které přesahuje běţnou mezinárodní spolupráci, a nyní je tématem, jeţ hýbe nejen českou, ale celou evropskou společností. Mnoţí se různé názory na fungování Evropské unie a ne všichni obyvatelé zemí EU mají přehled o tom, co vlastně jejich členství v EU obnáší a co jim naopak přináší. Ve své bakalářské práci se snaţíme objasnit, co to vlastně evropská integrace je a jakým způsobem se můţe vyvíjet. Nejprve se zde budeme věnovat historii evropské integrace, neboť její kořeny jsou důleţité pro pochopení současné situace. V další části uvedeme cíle evropské integrace a její pilíře, následně různé scénáře její moţné budoucnosti. Dále představíme názory některých politiků, ekonomů a obyvatelstva a poté chceme uvést konkrétní výhody a nevýhody evropské integrace tak, jak je vnímá obyvatelstvo. Cílem mé práce je lépe pochopit, jak evropská integrace vznikala, jak postupuje a co nám – jako občanům EU – můţe přinést, nebo vzít. Proto chceme podat ucelenější (ne však vyčerpávající) přehled různých aspektů postupující integrace.

7

1. Historie a motivy evropské integrace Hovoří-li se o evropské integraci, má se v naprosté většině případů na mysli integrace novodobá, jejíţ počátky jsou zařazovány do padesátých let 20. století. Exkurz do dějin evropské integrace však můţeme začít jiţ mnohem dříve, protoţe snaha spojovat různá evropská území je stará jako historie samotného osidlování Evropy. „Myšlenka sjednocení Evropy se v historii našeho kontinentu opakovaně objevovala v rozmanitých podobách. Její počátky bývají mnohými autory shledávány jiţ v myšlenkovém světě antického Řecka, předobraz jejího politického uskutečnění pak lze vidět v sjednotitelském úsilí Římské říše a především v integračních tendencích středověké „svaté říše“ zaloţené na univerzalistickém ideálu křesťanství“1. Stručný nástin:

1.1. Snahy o Evropskou integraci do 50. let 20. století: 800 – Karel Veliký: Inicioval pokus o opětovné vytvoření Římské říše. Není bez zajímavosti, ţe území této říše zahrnovalo dnešní Francii, Švýcarsko, Německo, Belgii, Lucembursko a Nizozemsko. S výjimkou Švýcarska jde o pět zakládajících členů současných Evropských společenství, chybí jen Itálie. Zavedl jednotnou měnu. 1250 – 1320: Pierre Dubios: Francouzský právník a politický reformátor, jehoţ návrh z let 1306 – 1308 byl zaloţen na myšlence vzniku stálého shromáţdění šlechticů, které mělo společně s konzultacemi panovníků zabránit moţným konfliktům. Jeho bezprostředním motivem byl pokus o zajištění větší politické a hlavně vojenské homogenity Evropy, ohroţené stále častějšími arabskými nájezdy.2 1462 – Jiří z Poděbrad: Český král navrhoval vytvoření evropské konfederace, která by společně čelila postupujícím Turkům. 1712-1778 – Jean-Jacques Rousseau: Zastánce Evropské federativní unie národů.

1 2

FIALA, Petr; PITROVÁ, Markéta. Evropská unie. 1. vydání. 2003. ISBN 80-7325-015-2., str. 31 FIALA, Petr; PITROVÁ, Markéta. Evropská unie. 1. vydání. 2003. ISBN 80-7325-015-2., str. 32

8

1795 – Immanuel Kant: Navrhoval přijetí evropské ústavy a unifikovaný právní systém. Jedinou cestu k mírovému souţití v Evropě viděl ve vytvoření federace. 1795-1815 – Napoleon Bonaparte: Expanze Francouzského císařství zahrnujícího Francii, Belgii, Nizozemsko a část Itálie. Snaha o propojení jednotlivých zemí jednotným právem, společným soudním dvorem, jednotnou měnou a jednotným systémem měrných jednotek. 1921 - BLEU (Belgicko-lucemburská ekonomická unie) – společná centrální banka, společný zahraniční obchod, vzájemné pevné navázání měn. V roce 1930 se obě země připojily ke svazku skandinávských států za účelem vzájemného sníţení obchodních bariér. 1940 – Francouzsko-britská unie: Sir Winston Churchill spolu s Jeanem Monnetem (ekonomickým zmocněncem francouzského generála Charlese de Gaulla) navrhli vytvoření společné obranné politiky (vzhledem k probíhající válce tedy společný válečný kabinet), společné zahraniční politiky, financí a hospodářství. 1944 – Benelux: Belgie, Nizozemí a Lucembursko se dohodly na vytvoření celní unie, k čemuţ fakticky došlo v roce 1948. 1946: Vytvoření Unie evropských federalistů různými organizacemi z Belgie, Itálie, Spojeného království, Francie, Lucemburska, Švýcarska, Nizozemska a dalších zemí dokládá, ţe federalistické tendence byly po 2. světové válce přítomny téţ v zemích, které se k evropské integraci stavěly vţdy spíše skepticky, ve Spojeném království, Švýcarsku a Norsku. 1946 – Sir Winston Churchill: Bývalý ministerský předseda Spojeného království měl na mysli vybudování institucionální struktury, která Evropě umoţní ţít v míru, bezpečí a svobodě. „Musíme vybudovat něco jako Spojené státy evropské.“ 1948 – Marshallův plán: Spojené státy Evropě nabídly významnou finanční i materiální pomoc v podobě Evropského programu obnovy (Marshallův plán). Cílem měl být boj proti hladu, bídě, zoufalství a chaosu. Byl nabídnut všem evropským státům postiţeným válkou. SSSR prohlásil v roce 1946, ţe se programu nezúčastní a pod jeho tlakem z něj „vycouvaly“ i ostatní státy střední a východní Evropy. Došlo k rozdělení Evropy na západní a východní část. Kromě finanční pomoci měl Marshallův plán i další cíl – vytvoření evropské federace. 9

V roce 1948 vznikla Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC), která měla mezivládní charakter s jednomyslným hlasováním. Pomocí OEEC měla být nastartována úzká spolupráce evropských zemí, vedoucí k vytvoření federativního uspořádání na kontinentu prostřednictvím odbourávání obchodních překáţek v Evropě. Cesta k federaci tak měla začít institucionální a ekonomickou spoluprací. V rámci Marshallova plánu byla poskytnuta pomoc ve výši 12,5 miliard dolarů. 1949 – Rada Evropy (Council of Europe): Podepsáním tzv. Londýnské smlouvy (Belgie, Dánsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Švédsko a Spojené království). Tato smlouva představovala první institucionální krok na cestě evropského sbliţování a z jejího popudu také vznikla Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, která dala základ Evropskému soudu pro lidská práva. 1949 - rozdělení Německa 1949 – Severoatlantická smlouva: Vznikla z potřeby vyváţit sovětskou vojenskou hrozbu spoluprací západních armád a zajistit mírovou koexistenci se Západním Německem. Došlo tak k vytvoření Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO – North Atlantic Treaty Organization) se sídlem v Paříţi, od roku 1966 v Bruselu. 1949 – Evropský soud pro lidská práva: Výsledek spolupráce zemí v rámci Rady Evropy.

1.2. Hlavní události v evropské integraci v 50. letech 20. st.: 1950: Schumanova deklarace (= návrh na zavedení společné výroby uhlí a oceli) 1951: Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) – Paříţská smlouva 1952: Paříţská smlouva nabývá na 50 let účinnosti. 1955: Konference v Mesině rozhodla o vytvoření dvou organizací: pro společný trh a pro atomovou energii. 1957: Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom) – Římské smlouvy 1958: Římské smlouvy vstupují v platnost.

10

1.3. Hlavní události v evropské integraci v 60. – 80. letech 20. století: 8. dubna 1965: Slučovací smlouva Společnými institucemi výše zmíněných tří společenství byly jen Shromáţdění a Soudní dvůr. S ohledem na rozšiřující se oblasti spolupráce se členské státy dohodly na sloučení tří komisí a tří rad do jediné Komise Evropských společenství a jediné Rady Evropských společenství. Smlouva vstoupila v platnost v roce 1967. 1973: Přistoupení Dánska, Irska a Spojeného Království. 1981: 1. ledna: Přistoupení Řecka. 14. června: V Schengenu je podepsána dohoda o postupném odstraňování hraničních kontrol. Podpisu se účastní Belgie, Francie, Německo, Lucembursko a Nizozemí. 1986: Přistoupení Portugalska a Španělska. 1988: Navázání diplomatických styků mezi ES a ČSSR.3

1.4. Devadesátá léta 20. století: 1990: Belgií, Francií, Německem, Lucemburskem a Nizozemím je podepsána úmluva, která zahrnuje a doplňuje Schengenskou smlouvu ze 14. června 1985. 1992: V Maastrichtu je podepsána Smlouva o Evropské Unii. Ta zakládá Unii na Evropských Společenstvích (první pilíř), přidává dvě oblasti spolupráce: společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a policejní a justiční spolupráci v trestních věcech (druhý a třetí pilíř). 1993: V platnost vstoupilo ustanovení o volném pohybu osob, zboţí, sluţeb a kapitálu a dále Smlouva o Evropské Unii. 1995: Přistoupení Rakouska, Finska a Švédska. 3

KONIG, Petr; LACINA, Lubor; PŘENOSIL, Jan. Učebnice Evropské integrace. 2. aktualizované vydání. 2008. ISBN: 978-80-7364-044-6. Str. 50.

11

1995: Vstoupení Schengenské smlouvy v platnost v Belgii, Francii, Německu, Lucembursku a Nizozemí, Portugalsku a Španělsku. Později se Schengenský prostor rozšířil i do ostatních států. 1997: Amsterodamská smlouva, která mění Smlouvu o Evropské Unii. 1998: Oficiální zahájení přístupových jednání se státy střední a východní Evropy a Kyprem – jednání o podmínkách členství (31.03.1998)4 1999: Zavádí se měna euro. Přijímá ji Rakousko, Belgie, Finsko, Francie, Německo, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemí a Španělsko. Dále vstupuje v platnost Amsterodamská smlouva. Zasedání Evropské rady v Helsinkách rozhodlo o zahájení přístupových vyjednávání s Bulharskem, Litvou, Lotyšskem, Maltou, Rumunskem a Slovenskem. Turecko získává statut země kandidující na členství (kandidátská země), vyjádření závazku uzavřít jednání s nejpřipravenějšími kandidáty do roku 2002.5

1.5. Hlavní události evropské integrace po roce 2000: 2001: Podepsána Smlouva z Nice. 2002: Zavedení eura v hotovostní podobě Vypršela platnost Smlouvy o zaloţení ESUO: některé aktivity spojené se Společenstvím uhlí a oceli přešly na zbývající dvě Společenství. Ukončení vyjednávání o podmínkách členství v EU: 10 kandidátských států ukončilo na mezivládní konferenci v Kodani předvstupní rozhovory s EU.6 2003: V platnost vstoupila Smlouva z Nice.

4

KONIG, Petr; LACINA, Lubor; PŘENOSIL, Jan. Učebnice Evropské integrace. 2. aktualizované vydání. 2008. ISBN: 978-80-7364-044-6. Str. 62 5 KONIG, Petr; LACINA, Lubor; PŘENOSIL, Jan. Učebnice Evropské integrace. 2. aktualizované vydání. 2008. ISBN: 978-80-7364-044-6. Str. 62. 6 KONIG, Petr; LACINA, Lubor; PŘENOSIL, Jan. Učebnice Evropské integrace. 2. aktualizované vydání. 2008. ISBN: 978-80-7364-044-6. Str. 76.

12

Smlouva o přistoupení k Evropské unii (16.04.2003): 10 přistupujících států a 15 stávajících států EU podepsalo na mezivládní konferenci v Aténách Smlouvu o přistoupení.7 2004: (páté rozšíření) K Evropské Unii přistupuje Kypr, Česká republika, Estonsko, Maďarsko, Litva, Lotyšsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko. Dále je v Římě podepsána Smlouva o Ústavě pro Evropu. 2007: (šesté rozšíření) K Evropské Unii přistupuje Bulharsko a Rumunsko. Podepsána Lisabonská smlouva nahrazující Evropskou ústavu. 2009: Lisabonská smlouva vstupuje v platnost.8

1.6. Tři evropská společenství, na jejichž základě byla založena EU: Evropská unie byla zaloţena na základě tří Evropských společenství, která vznikla v padesátých letech dvacátého století. 1.6.1. Vznik prvního společenství – Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) Abychom pochopili situaci v Evropě 21. století, musíme se ohlédnout nazpět do období po druhé světové válce. V té době stála Evropa před těţko řešitelným problémem. Jakým způsobem zabezpečit do budoucna mír v Evropě? Jak ukotvit demokracii v Německu a zabezpečit, aby se Německo nestalo opět ohniskem válečného konfliktu? Zdá se, ţe minulost poskytovala jen poučení o tom, která cesta k cíli nevede. Skvělou ukázkou byl Versailleský mír po první světové válce, který měl tíhou válečných reparací srazit Německo na kolena. Německo se velice rychle začalo zpěčovat a „napravení historických křivd a znovu vydobytí postavení, které je hodno Německa“ bylo hlavní silou, která dohnala tento stát k vyprovokování další války. Ani ústupky Německu nejsou tou správnou cestou, čehoţ bylo tím nejsmutnějším dokladem obětování Československa v roce 1938. Francie proto přišla po druhé světové válce s řešením situace, které bylo jednoduché a geniální: kdyţ nefunguje nepřátelství, pokusme se spolupracovat. Sjednoťme průmysl, který je rozhodující pro zbrojní 7

KONIG, Petr; LACINA, Lubor; PŘENOSIL, Jan. Učebnice Evropské integrace. 2. aktualizované vydání. 2008. ISBN: 978-80-7364-044-6. Str. 76. 8 European navigator. [online] [cit. 2011-04-05]. Dostupný na WW:

13

výrobu, propojme průmysl ocelářský a těţbu uhlí mezi Francií a Německem. Tak nebude moţné, aby ani jeden ze států začal zbrojit a připravovat se na válku bez aktivního přispění státu druhého. To bylo zhruba poselství projevu francouzského ministra zahraničních věcí Roberta Schumana z 9. května 1950. Podle tohoto návrhu měly tyto dvě země, ale i ostatní, které by měly zájem, vytvořit společný dohled nad zásobami, těţbou, výrobou a obchodem s uhlím a ocelí. Německo s touto myšlenkou nadšeně souhlasilo, protoţe to bylo poprvé od konce druhé světové války, kdy mu někdo nabízel spolupráci na základě rovnosti a poprvé, kdy s ním nebylo zacházeno jen jako s poraţeným státem, který zapříčinil ty nejhorší hrůzy v novodobé historii Evropy. Přidaly se i další státy: Belgie, Nizozemsko, Lucembursko a Itálie. Benelux kvůli té smutné zkušenosti, ţe kdykoliv se hašteří Francie s Německem, odnesou to oni, protoţe Němec vţdy táhne na Paříţ přes jejich území. Itálie proto, ţe to pokládala za dobrou příleţitost, jak se postavit politicky i ekonomicky na nohy po pro ni nepříliš šťastném období druhé světové války. V roce 1951 je tedy Paříţskou smlouvou zaloţeno Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) jako první integrační celek.

1.6.2. Vznik dalších dvou společenství – EHS a Euratomu Francie, povzbuzena relativními úspěchy tohoto prvního společenství, chtěla rychle pokračovat v dalších integračních krocích. Vybrala si oblasti politicky daleko citlivější: oblasti společné obrany a zahraniční politiky. Přišla s iniciativou zaloţení Evropského obranného společenství, jehoţ cílem bylo postupně vytvářet společnou obranu zúčastněných zemí. Doba ale nebyla zralá na tuto iniciativu. Koneckonců Evropské obranné společenství v mnohých parametrech předstihlo stupněm integrace to, co v Evropské unii funguje dnes. Toto společenství bylo definitivně pohřbeno při hlasování ve francouzském parlamentu. Zástupci francouzského lidu odmítli schválit smlouvu, kterou jejich političtí představitelé navrhli. Státy viděly, ţe chtějí-li pokračovat v integraci, musí nejdříve začít s politicky méně citlivými oblastmi. Takovou oblastí se stalo hospodářství. V roce 1957 byly slavnostně podepsány hned dvě tzv. Římské smlouvy, kterými byla zaloţena další dvě společenství: Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii neboli Euratom. Smlouva o EHS rozšiřovala spolupráci

14

z původních sektorů uhlí a oceli na celé hospodářství a jejím cílem se stalo vytvoření společného trhu. Ten má za úkol zajistit rozvoj, spolupráci a růst ţivotní úrovně členských států. Euratom si dal do vínku spolupráci při mírovém vyuţití atomové energie.

1.7. Zakládající členové Evropských společenství a následná rozšiřování Zakládajícími státy těchto dvou dalších společenství se staly stejné státy jako v případě ESUO: Francie, Německo, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko a Itálie. Mezi zakládajícími státy ale chybí další evropská mocnost: Velká Británie (Velkou Británií je myšleno zde i v dalším textu Spojené království Velké Británie a Severního Irska). Velká Británie se od Společenství distancovala, protoţe těţištěm její zahraniční politiky v té době bylo Britské společenství (Commonwealth) a nikoliv Evropská společenství. Dalším důvodem počátečního odmítavého postoje bylo i to, ţe si udrţovala záměrný odstup od evropské kontinentální politiky, neboť si myslela, ţe evropská integrace zachází příliš daleko a této myšlence příliš nevěřila a nepodporovala ji. Velká Británie dokonce zakládá jakousi „trucakci“: Zaloţila Evropské sdruţení volného obchodu (angl. EFTA, česká zkratka ESVO), kde se snaţila o dosaţení týchţ výsledků jako Evropská společenství při niţší míře integrace. Velká Británie ale mění své záměry a jiţ počátkem 60. let si podává přihlášku do Evropských společenství a společně s ní i tři další státy západní Evropy: Irsko, Dánsko a Norsko. Rozšíření však naráţí na rozhodný odpor Francie a jejího prezidenta Charlese de Gaulla, který v 60. letech dvakrát prosadil zamítnutí vstupu Velké Británie. Důvodem byla hlavně obava ze zavlečení amerického vlivu do Evropy díky tradičně velice dobrým americko-britským vztahům a ohroţení jedinečnosti velmocenského postavení Francie v rámci Evropských společenství. Situace se mění aţ po výměně francouzského prezidenta (1969) a změně mocenských pozic. První rozšíření se nakonec událo v roce 1973. Společenství se rozrostla o Velkou Británii, Dánsko a Irsko. Další zemí, která rozšířila řady Evropských společenství, bylo Řecko v roce 1981. Řecko mělo jiţ velmi dlouho podepsanou smlouvu o přidruţení, ale po vojenském převratu v této zemi byly styky s Evropskými společenstvími velmi omezeny. Situace se změnila aţ po znovuobnovení demokracie. Řecko si podalo ţádost o vstup v roce 1975 a o šest let později se stalo členským státem. Je to zatím jediná země v historii, která vstupovala sama. Stejně jako Řecko si musely počkat na změny svých politických reţimů 15

i státy Iberského poloostrova. Španělsko a Portugalsko si podaly ţádost v roce 1977 a v roce 1986 se připojily k ostatním členům Společenství a zaokrouhlily jejich počet na tucet. Neobvyklé rozšíření jsme zaţili v roce 1990, kdy díky sjednocení Německa se vlastně další stát, bývalá Německá demokratická republika, stal členským státem. Bylo to neplánované a rychlé rozšíření, které se vyhnulo obvyklým procesům přibliţování. Další rozšíření proběhlo v roce 1995 a bylo podmíněno koncem bipolárního rozdělení Evropy. Tehdy i tradičně neutrální státy mohly opustit svůj nestranný statut a přičlenit se ke státům, k nimţ politicky i hospodářsky jiţ stejně dávno patřily. Evropská unie se rozrostla na patnáctku o Finsko, Švédsko a Rakousko. Následující rozšíření proběhlo v první májový den roku 2004. Evropská unie přijala do svých řad desítku nových států. Většina z nich leţí ve střední a východní Evropě a byla dlouhá léta pod vlivem bývalého Sovětského svazu: Česká republika, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko a Slovinsko. Desítku států uzavírají dvě ostrovní země: napůl rozdělený Kypr a nejmenší Malta. Zatím poslední rozšíření proběhlo 1. ledna 2007 a to přistoupením Bulharska a Rumunska.9

9

Historie evropské integrace [online] [cit. 2010-07-06]. Dostupný z WWW:

16

2. Současná situace v EU 2.1.

Cíle evropské integrace

Slovo integrace znamená srůstání původně samostatných jednotek v nový celek. V našem textu pouţíváme pojem evropská integrace ve smyslu "vzniku a vývoje Evropských společenství a později Evropské unie".10 Evropská integrace představuje postupné sbliţování některých evropských států, které přesahuje běţnou mezinárodní spolupráci. Mluvíme-li o evropské integraci, měli bychom rozlišovat mezi cíli a způsobem, jak vyjednat jejich dosaţení. Pokud jde o způsoby vyjednávání, vyvíjely se vedle sebe dva základní. První způsob dával přednost volnějším vazbám mezi vyjednávajícími státy a soustřeďoval se na zahrnutí co největšího počtu účastníků. Tomuto způsobu vyjednávání říkáme mezivládní spolupráce. Příkladem je Evropské sdruţení volného obchodu (ESVO, 1960) zaloţené na popud Velké Británie. Druhý způsob vyjednávání naopak prosazoval těsnější a hlubší propojení členských států. Šlo o to, aby se rozhodování např. v ekonomických oblastech přeneslo ze států a jejich vlád do roviny nadnárodních institucí. Označuje se jako nadnárodní spolupráce. Příkladem je Evropské hospodářské společenství (EHS, 1957), respektive Evropská unie (EU, 1993), zaloţené na popud Francie a Německa. Cíle evropské integrace se formovaly postupně, lišily se svou naléhavostí a také ochotou zúčastněných států dohodnout se. Na základě vytyčených cílů vznikaly postupně organizace s různými úkoly a směřováním, záběrem i stupněm propojení. Většina cílů se neprojednávala jednotlivě, ale současně s jinými. V zásadě můţeme hovořit o cílech: ekonomických, politických, vojensko-bezpečnostních.

10

viz Petr Pavlík - PAVLÍK, Petr (2000) Integrační procesy ve světě. In: JEHLIČKA, P.; TOMEŠ, J.; DANĚK, P. Stát, prostor, politika - vybrané kapitoly z politické geografie. Praha: KSGRR PřF UK. (kapitola věnovaná teorii integrace obecně i ve vztahu k EU)

17

Jedním z důleţitých podnětů poválečné ekonomické spolupráce bylo zničené hospodářství a potřeba jeho rychlé obnovy. Předchůdcem dnešní EU je v tomto směru Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO, 1952), u jehoţ zrodu stály Francie a Německá spolková republika. ESUO si přálo posilovat národní hospodářství - například modernizací, zlepšováním pracovních podmínek a zlepšováním jakosti. Díky kontrole nejdůleţitějších průmyslových odvětví členských států však nabídlo i bezpečnostní záruky. Novinkou z hlediska mezinárodní spolupráce bylo ustavení společných institucí s nadnárodní rozhodovací pravomocí v úzce vymezených oblastech. Vlastní cestou se ubíralo Evropské sdruţení volného obchodu (viz výše). Snaha o urovnání pošramocených vztahů mezi národy a státy zase vedla k obnovení přerušeného politického dialogu, přinejmenším v západní demokraticky orientované části kontinentu. Mimo struktury budoucí EU o něj usilovala Rada Evropy (RE, 1949). V návaznosti na ESUO pak rovněţ Evropské hospodářské společenství a Evropské společenství pro atomovou energii (obě 1957). EHS počítalo s vytvořením celní unie, společné pro oblast zemědělství, dopravy a zahraničního obchodu s koordinací hospodářské politiky a se sbliţováním zákonodárství členských zemí. Obava z opakování válečného konfliktu podnítila potřebu trvalejší koalice vojenského charakteru. Mimo strukturu budoucí EU vznikla Severoatlantická aliance (NATO, 1949), socialistický východ Evropy se propojil do Varšavského paktu (1955). Pokus vytvořit vojenskou organizaci na podobném principu jako ESUO iniciovala rovněţ Francie. Ani Evropské obranné společenství (1952), ani jeho transformovaná podoba (Západoevropská unie, 1954) však nedosáhly výraznějšího mezinárodního vlivu. Konkrétnější představu o důvodech evropské integrace nabízí Amsterdamská smlouva (platná od 1. 5. 1999). Amsterdamská smlouva obsahuje poslední znění všech zakládacích smluv současné Evropské unie. Jednotlivé smlouvy se odlišují datem svého vzniku, obsahují ale podobné zásady a cíle (důvody integrace). Zmíněny jsou většinou ve slavnostním úvodu ke smlouvě (preambule) a dále pak v první části pod označením jako zaloţení, cíle nebo úkoly. Patří mezi ně zaloţení "hlubšího společenství mezi národy", ale také vzájemná solidarita a ochota pomáhat zaostalým regionům, a záruka základních lidských práv a svobod. Smlouvy také určují, ţe nástrojem velmi těsné spolupráce bude hospodářská unie, jdoucí za rámec zóny volného obchodu (navíc: celní unie, společný trh, hospodářská a měnová unie). S nástupem 90. let se soubor společných aktivit rozšiřuje, a to i mimo hospodářský rámec.

18

Přibývá politika ochrany ţivotního prostředí a politika rovnosti mezi pohlavími. Současně s tím dochází k zásadnímu přehodnocení zakládacích smluv. Vstupem do Evropské unie Česká republika sledovala politické, ekonomické a vojenskobezpečnostní cíle. K jasným politickým cílům patřila prestiţ členství a posílení mezinárodního postavení, které je důleţité vůči třetím, nečlenským státům. Jako plnoprávný člen Evropské unie se ČR můţe a také účastní všech důleţitých jednání, vyjadřuje vlastní stanoviska a diskutuje je s ostatními, coţ by jako nečlenský stát dělat nemohla. Nepřísluší jí role pouhého pozorovatele, jako je tomu třeba v případě Ruska. Jiţ samotné úsilí vstoupit do Evropské unie a začlenit se tak mezi státy s fungující parlamentní demokracií a trţním hospodářstvím posílilo pozici ČR vůči jejím sousedům a podpořilo rozvíjení vzájemné spolupráce. V tomto ohledu můţeme sledovat utišení sporu o Benešovy dekrety s Německem nebo sporu o jadernou elektrárnu Temelín s Rakouskem.11 Ve shrnutí by se dalo říct, ţe evropská integrace představuje vznik a vývoj Evropských společenství a později Evropské unie. Vypovídá o postupném sbliţování vybraných evropských států, jehoţ počátek klademe do období po 2. světové válce. V historii evropské integrace můţeme vysledovat několik základních cílů, z nichţ některé mají ekonomickou, jiné politickou nebo vojenskou či bezpečnostní povahu. Kaţdá ze zemí Evropské unie představuje jeden z moţných pohledů na dílčí i celkové směřování evropské integrace. Předmětem neustálé diskuze bývá míra svrchovanosti členských států, síla důrazu na rozšiřování či prohlubování integrace nebo způsob volby do orgánů a institucí EU. Otázka dalšího vývoje, včetně otázky proč vůbec evropská integrace probíhá, zůstává nadále otevřená.12

2.2.

Pilíře Evropské integrace

Dnes se při výkladu dosaţené úrovně evropské integrace uţívá přirovnání k řeckému chrámu. Jde o pokus znázornit aktuální stav práva platného v EU. Metafora chrámu vychází z Maastrichtské smlouvy, která jmenuje tři oblasti zájmu států sdruţených v Evropské unii. Namísto oblastí se obvykle hovoří o pilířích. Podle této představy je Evropská unie

11

Zpracováno podle ČERNOCH et al. (2004) Česká republika v Evropské unii. Přínosy a náklady. Praha: Asociace pro studium mezinárodních vztahů. 12 Aktivní evropský občan. Mgr. HAVLÍNOVÁ, Ivana; Bc. JAKUBÍČEK, Petr. Cíle evropské integrace. [online] [cit. 2010-12-18]. (http://www.cpkp.cz/evropskyobcan/manual/cile.htm

19

pomyslnou střechou chrámu stojícího na třech pilířích. Jednotlivé pilíře vyrůstají z tradice a hodnot členských států a liší se od sebe především způsobem rozhodování. To znamená, ţe někdy vystupují státy samy za sebe, jindy nechají rozhodnout společnou instituci. Proto nemají pilíře ani stejnou důleţitost, ani nezahrnují podobný počet politik (oblastí politického zájmu). První pilíř je ze všech nejobsáhlejší, a tak ani nelze vytvořit jednoslovný název pro všechny jeho politiky. Ty zmiňují všechny platné smlouvy EU. Váha prvního pilíře spočívá v budování jednotného trţního prostředí států Evropské unie. Kromě toho zahrnuje oblast kultury, vzdělávání, ochrany ţivotního prostředí nebo třeba azylové politiky. Rozhodování spojené s politikami prvního pilíře zůstává převáţně na úrovni nadnárodních institucí. První pilíř v sobě soustřeďuje politiky s nejpokročilejším stupněm integrace. To znamená, ţe se zde státy sdruţené v EU vzdávají svého práva rozhodovat o určitých oblastech, říkáme, ţe přenášejí (sdruţují) svou suverenitu na společné, nadnárodní instituce. K těm patří Rada EU, Evropská komise, Evropský parlament a další. Druhý pilíř zahrnuje oblast vnějších vztahů. Zakládá se rovněţ na mezivládní spolupráci, tentokrát v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky. Druhý pilíř odpovídá oddílu V. Maastrichtské smlouvy. V souvislosti s druhým pilířem se hovoří zejména o Společné bezpečnostní a zahraniční politice EU (SBZP). Zatímco v obecné rovině je poslání SBZP zřejmé, v praktické rovině naráţí na řadu obtíţí. Ţádný z členských států EU se dobrovolně nevzdá moţnosti rozhodovat o bezpečnostních otázkách. Naopak kaţdý usiluje o specifickou zahraniční politiku. Navíc jsou členské státy zapojeny do dalších bezpečnostních struktur (např. NATO). Jednání o záleţitostech druhého pilíře zatím příliš nepokročila, počítá se s nimi spíše do budoucnosti. Rozhodování o otázkách druhého pilíře leţí rovněţ v působnosti Rady

EU.

Nejčastějším

způsobem

hlasování

v

tomto

pilíři

je

jednomyslnost.

Od Amsterdamské smlouvy existuje téţ funkce Vysokého představitele pro SZBP s koordinační pravomocí. Mezi viditelnější cíle SZBP patří vybudování Sil rychlé reakce.

20

(Zdroj: http://nd01.jxs.cz/383/789/c086cc588a_25768479_o2.gif, [20.12.2010]

Třetí pilíř se týká vnitřní bezpečnosti EU. Je zaloţen na mezivládní spolupráci soudních a policejních orgánů. V Maastrichtské smlouvě se o něm dočtete v oddíle (nazývaný jako hlava) VI. Náplň třetího pilíře tvoří například předcházení a potírání rasismu a xenofobie, boj proti kriminalitě, protidrogová opatření, boj proti korupci apod. Nejvyšší úroveň rozhodování 21

v oblasti třetího pilíře náleţí Radě EU (ministři zahraničí). Příkladem organizací třetího pilíře jsou agentury Europol a Eurojust. Europol - Evropský policejní úřad rozvíjí policejní spolupráci mezi členskými státy v oblasti prevence a boje proti váţným formám mezinárodního organizovaného zločinu. Obdobná agentura Eurojust je koordinačním orgánem na podporu boje proti organizovanému zločinu - na práci tohoto orgánu se podílí soudci a státní zastupitelé v členských zemích EU. Význam třetího pilíře stoupl po událostech 11. září 2001 v New Yorku a zřejmě bude stoupat s jakoukoliv diskuzí na téma mezinárodní terorismus.13

2.3.

Lisabonská smlouva

Mluvíme-li o evropské integrace, nelze se nezmínit o Lisabonské smlouvě. „Lisabonská smlouva byla předmětem vleklých a vyhrocených kontroverzí na domácí politické scéně, leč reálný pohled české veřejnosti svědčí o značné distanci od tohoto tématu. Znalost pojmu Lisabonská smlouva deklaruje necelá třetina občanů (z časového srovnání přitom vyplývá pozvolný nárůst znalosti pojmu od dubna 2008), přičemţ pouze zanedbatelné procento hodnotilo své povědomí o tomto termínu jako velmi dobré. Zhruba polovina populace pak má o smlouvě jen velmi povrchní představu a přibliţně pětina vůbec neví, co tento termín znamená.“14 Lisabonská smlouva vstoupila v platnost dne 1. prosince 2009, čímţ se uzavřel několikaletý proces vyjednávání o institucionálních otázkách. Do jaké míry však ovlivňuje chod EU a co je jejím cílem? Smlouva mění stávající zakládající smlouvy EU (tj. Smlouvu o EU a Smlouvu o zaloţení ES), aniţ by je nahrazovala.15 Poskytuje Evropské unii odpovídající právní rámec a nástroje pro řešení budoucích výzev a naplnění očekávání občanů.

13

Aktivní evropský občan. Mgr. HAVLÍNOVÁ, Ivana; Ing. MACUROVÁ, Eva. Pilíře evropské integrace. [online] [cit. 2010-12-18]. (http://www.cpkp.cz/evropskyobcan/manual/cile.htm 14 BRUNCLÍK, Miloš; KLÍČ, Zbyněk. Z periferie do centra Evropy – 20 let vývoje vztahu ČR k EU. CEVROINSTITUT (school of political studies). [online] [cit. 2011-04-01] Dostupný z WWW: 15 Změny po Lisabonské smlouvě: http://www.euroskop.cz/8900/sekce/zmeny-po-lisabonske-smlouve/.

22

2.3.1. Demokratičtější a transparentnější Evropa: Lisabonská smlouva posiluje úlohu Evropského parlamentu i národních parlamentů, dává občanům více moţností, jak vyjádřit svůj názor, a lépe vymezuje rozdělení pravomocí mezi EU a členské státy. Posílená úloha Evropského parlamentu: Evropský parlament, který je přímo volený občany EU, získává významné nové pravomoci ve vztahu k evropským právním předpisům, rozpočtu a mezinárodním smlouvám. Zejména rozšíření postupu spolurozhodování do nových oblastí zajišťuje rovnocenné postavení Evropského parlamentu vůči Radě, jeţ zastupuje členské státy, při schvalování většiny právních předpisů EU. Větší zapojení národních parlamentů: Národní parlamenty se mohou lépe zapojit do činnosti EU, a to zejména díky novému mechanismu sledování toho, zda Unie přijímá opatření pouze tam, kde je činnost na evropské úrovni efektivnější z hlediska poţadovaných výsledků (zásada subsidiarity). Spolu s rozšířením pravomocí Evropského parlamentu znamená tato změna posílení demokracie a legitimity v rozhodovacích postupech EU. Silnější hlas pro občany: Díky tzv. „občanské iniciativě“ můţe jeden milion občanů z většího počtu členských států vyzvat Komisi k předloţení určitých návrhů. Rozdělení pravomocí: Díky přehlednému rozdělení pravomocí je jasnější, co dělají členské státy a co EU. Vystoupení z EU: Smlouva poprvé výslovně uznává moţnost vystoupení z Unie. 2.3.2.

Efektivnější Evropa:

Lisabonská smlouva zjednodušuje rozhodovací postupy a pravidla hlasování, racionalizuje a modernizuje instituce, aby byly přizpůsobené 27 členům, a zvyšuje akceschopnost EU v prioritních oblastech. I. Efektivní rozhodování: Hlasování kvalifikovanou většinou v Radě je rozšířeno do nových oblastí, čímţ se rozhodování zrychlí a zefektivní. Od roku 2014 se bude kvalifikovaná většina počítat na základě dvojí většiny členských států a obyvatel, která je odrazem dvojí legitimity EU. Dvojí většiny bude dosaţeno, pokud souhlas s návrhem vysloví 55 % členských států, které představují nejméně 65 % obyvatel Unie.

23

II. Stabilnější a efektivnější institucionální rámec: Smlouva vytváří funkci předsedy Evropské rady, který je volen na dva a půl roku, zavádí přímou vazbu mezi volbou předsedy Komise a výsledky voleb do Evropského parlamentu, obsahuje nová ustanovení o sloţení Evropského parlamentu a stanoví jasnější pravidla pro posílenou spolupráci a jasnější finanční ustanovení. III. Vyšší akceschopnost EU v zájmu kvality ţivota občanů: Smlouva zvyšuje akceschopnost EU v několika oblastech, jimţ občané v současnosti přikládají velký význam. Jedná se zejména o boj proti terorismu a trestné činnosti a další otázky z oblasti svobody, bezpečnosti a spravedlnosti. Do určité míry se to týká i dalších oblastí, a to především energetické politiky, veřejného zdraví, civilní ochrany, změny klimatu, sluţeb obecného zájmu, výzkumu, vesmíru, územní soudrţnosti, obchodní politiky, humanitární pomoci, sportu, cestovního ruchu a spolupráce správních orgánů. 2.3.3. Evropa práv a hodnot, zajišťující svobodu, solidaritu a bezpečnost: Lisabonská smlouva umoţňuje účinnější prosazování hodnot EU, zakotvuje Listinu základních práv jako součást primárního evropského práva a poskytuje nové mechanismy pro zajištění solidarity a lepší ochrany občanů. Demokratické hodnoty: Smlouva rozvádí a posiluje hodnoty a cíle, na nichţ je EU zaloţena. Tyto hodnoty by měly slouţit jako reference pro občany a ukazovat partnerům ve světě, co Evropa nabízí. Občanská práva a Listina základních práv: Smlouva zachovává stávající práva a zavádí nová. Zejména zaručuje svobody a zásady zakotvené v Listině základních práv a činí Listinu právně závaznou. To se týká občanských, politických, hospodářských a sociálních práv. Svoboda občanů EU: Smlouva zachovává a posiluje tzv. „čtyři svobody“ a politické, hospodářské a sociální svobody občanů. Solidarita mezi členskými státy: Smlouva stanoví, ţe EU a její členské státy budou jednat společně v duchu solidarity, pokud by některý členský stát byl cílem teroristického útoku či obětí přírodní nebo člověkem způsobené pohromy. Zdůrazněna je téţ solidarita v oblasti energetiky. Větší bezpečnost pro všechny: EU získává vyšší akceschopnost v oblasti svobody, bezpečnosti a spravedlnosti, a je tedy lépe vybavena pro boj proti trestné činnosti

24

a terorismu. Cílem nových ustanovení týkajících se civilní ochrany, humanitární pomoci a veřejného zdraví je téţ posílení schopnosti EU reagovat na ohroţení bezpečnosti občanů. 2.3.4.

Evropa jako globální aktér:

Lisabonská smlouva zajistí soudrţnost jednotlivých sloţek evropské politiky vnějších vztahů při tvorbě a přijímání nových politik. EU tak získává ve vztazích se svými partnery ve světě jasný hlas a bude moci vyuţít svůj hospodářský, humanitární, politický a diplomatický potenciál k prosazování evropských zájmů a hodnot ve světě, při současném respektování zahraničněpolitických zájmů jednotlivých členských států. Nová funkce vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, který je zároveň místopředsedou Komise, zajišťuje větší soudrţnost, viditelnost a účinek vnější činnosti EU. Nová Evropská sluţba pro vnější činnost bude poskytovat podporu vysokému představiteli. Právní subjektivita EU posílí vyjednávací pozici Unie a zvýší efektivitu její činnosti na mezinárodní scéně a její viditelnost pro partnerské země a mezinárodní organizace. Změny v evropské bezpečnostní a obranné politice se netýkají zvláštních pravidel rozhodování, avšak umoţňují posílenou spolupráci menší skupiny členských států.16

16

Europa. Lisabonská smlouva. Smlouva v kostce. [online]. [cit. 2011-01-08]. Dostupný na WWW:

25

3. Budoucnost Evropské integrace Nyní uvádíme scénáře, kudy by se mohla evropská integrace ubírat ve střednědobém aţ dlouhodobém horizontu (10 – 30 let).

3.1.

Vícerychlostní Evropa

Existuje celá škála politik EU. Platí, ţe kaţdá země účastnící se integračního procesu (kaţdá členská země Evropské unie) se zaváţe přijmout všechny tyto existující politiky. Avšak kvůli určitým důvodům se do všech nemůţe zapojit hned od začátku, a dostane proto časový odklad. Jak vzdálený, nebo naopak reálný je model vícerychlostní Evropy? Velmi reálný. Tento model v současnosti existuje, protoţe například všechny státy, které v roce 2004 vstoupily do EU, se zavázaly v dohledné době přijmout společnou měnu a vstoupit do Schengenského systému. Některé z nich však zatím nesplňují maastrichtská kritéria, coţ i České republice brání v zavedení jednotné měny, a tedy přijetí společné měnové politiky zemí eurozóny.

3.2.

Variabilní geometrie

Výchozí bod je stejný jako v předchozím modelu: celá škála oblasti spolupráce, přičemţ ne všech se účastní kaţdá členská země. Některé země si vyjednaly výjimku a určitých politik se neúčastní, ačkoliv splňují všechny poţadované podmínky. Tato jejich výjimka je ale na rozdíl od modelu vícerychlostní Evropy časově neomezená, protoţe se v dané oblasti nezavázaly spolupracovat ani v budoucnu. Členské státy tak mohou být dlouhodobě rozděleny do několika skupin, z nichţ o zemích, které se plně účastní všech politik, se hovoří jako o jádru integračního procesu, o zemích, které se některých politik neúčastní, se mluví jako o zemích periferních. Přechod do kvalitativně vyšší formy spolupráce (připojení se k další politice) obnáší hodnocení, zda daný stát splňuje podmínky stanovené pro účast na příslušné politice. Jestliţe jsme prokázali, ţe nynější podoba evropské integrace odpovídá modelu vícerychlostní Evropy, je moţné, ţe by mohla odpovídat i modelu variabilní geometrie? Existují příklady časově neomezené dobrovolné neúčasti členských států na některých politikách EU? Ano, Spojené království a Dánsko se rozhodly ponechat si svoji národní měnu a zatím se nechtějí účastnit společné měnové politiky zemí eurozóny. Co je důleţité, na rozdíl od nových členských států se nezavázaly jednotnou měnu zavést, a vše tak záleţí čistě na jejich rozhodnutí. Dalším příkladem je Schengenská dohoda. Spojené království, Irsko

26

a částečně Dánsko si ponechaly moţnost provádět na svých hranicích kontroly osob přicházejících i z členských států, nejen z třetích zemí. Důvodem je ostrovní charakter jejich území (na ostrov se vměstná jen určitý počet lidí a není těţké si představit, co by nastalo po překročení této maximální kapacity). Proto chtějí mít uvedené státy kontrolu nad mnoţstvím lidí, kteří do jejich zemí přicházejí. Dánsko se neúčastní zcela ani společné zahraniční a bezpečnostní politiky – neúčastní se vypracování a provádění těch rozhodnutí a akcí Unie, které mají dopad na obranu. Z uvedených příkladů je zřejmé, ţe teoretické integrační modely se v praxi vzájemně nevylučují a mohou existovat vedle sebe. Následující tři modely jsou jiţ přece jen vyhraněnější.

3.3.

Evropa na jídelníčku

Model Evropy na jídelníčku je ještě volnější neţ variabilní geometrie. Myšlenka je jednoduchá: kaţdý stát si zvolí spolupráci v oblastech, které jsou z jeho úhlu pohledu zajímavé. Neexistuje ţádné jádro členských zemí, volba politik je proto skutečně naprosto dobrovolná. Takový model by se dal očekávat buď v době vzniku integračního uskupení, nebo v jeho závěru. Ve vztahu k Evropské unii proto můţeme výběr z jídelníčku politik očekávat ve fázi případného rozpadu integrace.

3.4.

Spojené státy evropské

Na tomto místě není hodnoceno, zda je vytvoření federace v Evropě chtěný, či nechtěný výsledek, nevíme ani, zda do tohoto stadia Evropa dospěje, proto si jen stručně shrňme, co by to v praxi znamenalo. Existovala by evropská vláda vzešlá z celoevropských voleb, která by nahradila současnou Komisi. Z Rady by se pravděpodobně stala druhá komora Evropského parlamentu, v níţ by měl kaţdý stát stejný počet zástupců – senátorů. Pravděpodobně by se rozšířil záběr aktivit Soudního dvora, existovala by jedna centrální banka. Podmínkou by ale bylo zavedení jednotné měny ve všech členských státech. Značně by posílil evropský rozpočet, aby mohl plnit funkce federálního rozpočtu, tzn. disponovat dostatečným mnoţstvím prostředků pro vyrovnávání nerovnováh způsobených například hospodářskými cykly či přírodními katastrofami. Dá se očekávat, ţe by byly zavedeny evropské daně, které by v lepším případě nezvyšovaly daňovou zátěţ obyvatel, ale nahrazovaly část národních daní. Členské státy by měly dostatek autonomie pro řešení vlastních problémů a stanovování vlastních priorit, ale navenek by federace vystupovala jako jeden celek.

27

3.5.

Rozpad Evropské unie

Jedním z moţných scénářů je i návrat do stavu před 2. světovou válkou. Existence národních států je historickou zkušeností, a proto i poměrně snadno dosaţitelným stavem. V případě preference tohoto scénáře je vhodné připomenout důvody vedoucí ke vzniku ES. Cílem tohoto uskupení bylo (a stále je) zabránit, aby mezinárodní konflikty přerostly ve válečné konflikty. Přitom i mezi členskými státy se po dobu existence ES/EU objevily typické konflikty obvykle vedoucí k válce. Tento přínos je vţdy nutno srovnávat s cenou integrace – přenesení části národní suverenity na nadnárodní instituce. Který

z výše

uvedených

pěti

moţných

scénářů

vývoje

evropské

integrace

je

nejpravděpodobnější? Politické debaty v posledních letech ukázaly, ţe mezi členskými státy jsou zastánci pokračujícího prohlubování evropské integrace, ale také státy, pro něţ současná Evropská unie představuje maximální moţnou míru integrace. Odmítnutím skončily například návrhy na zřízení ministra zahraničí EU nebo prezidenta Evropské unie, a to přesto, ţe jiţ nyní máme vysokého představitele pro SZBP a předsedu Rady EU. Nově navrţené posty proto byly nové spíše terminologicky, nikoliv fakticky. Při zavrţení těchto inovací bylo nejvíce slyšet argumenty opírající se o ochranu národních zájmů a národní suverenity, jinými slovy strach z dalšího významného posilování nadnárodních struktur na úkor vlád členských států. Obavy z „plíţivé federalizace“ proto zdá se nechávají pro nejbliţších několik desetiletí stranou moţnost vytvoření „něčeho jako Spojených států evropských“. Následující vývoj bude výrazně ovlivněn případnými dalšími rozšířeními Evropské unie. Jiţ současných 27 členských států představuje velice různorodou skupinu zemí se značně rozdílnou ţivotní úrovní, vyspělostí demokratické společnosti, rozdílnými problémy a tím pádem také rozdílnými rozvojovými prioritami. Je proto moţné, ţe v určitém okamţiku se členské státy rozhodnou nenabízet jiţ ostatním evropským zemím členství v Unii, ale jen úzkou formu vzájemné spolupráce, např. v podobě zapojení se do jednotného vnitřního trhu. Představit si to lze především u Turecka, případně Ukrajiny nebo Běloruska. Patrně nikdo si netroufne budoucí vývoj v Evropské unii předjímat, nicméně s ohledem na uvedené argumenty a vzhledem k existenci přechodných období sjednaných ve smlouvě o přistoupení Bulharska a Rumunska do Evropské unie, lze alespoň v horizontu příštích deseti

28

let očekávat, ţe Evropská unie bude i nadále souběţně fungovat podle dvou popsaných modelů: vícerychlostní Evropy a variabilní geometrie.17

17

KÖNIG, Petr; LACINA, Lubor; PŘENOSIL, Jan. Učebnice Evropské integrace. 2. aktualizované vydání. 2008. ISBN: 978-80-7364-044-6.

29

4. Různé přístupy k evropské integraci V této části chci představit názory některých ekonomů či politiků a následně běţných občanů na Evropskou unii a její fungování. Tyto názory představují některé postoje k EU, které se v naší společnosti objevují a mohou být i kontroverzní. Přesto věřím, ţe stojí za to, je zde uvést, neboť se s nimi v souvislosti s tématem evropské integrace můţeme setkávat. Není zde hodnoceno, nakolik odpovídají realitě, jde spíše o průřez myšlením české společnosti.

4.1.

Ing. Mojmír Hampl, Ph. D.

(Člen bankovní rady ČNB a její viceguvernér, člen Akademické rady Vysoké školy Škoda Auto v Mladé Boleslavi. Dále je členem Vědecké rady Ekonomicko-správní fakulty Masarykovy univerzity v Brně, členem redakční rady časopisu Laissez Faire a pravidelně přednáší na vysokých školách. Publikoval více neţ sto padesát populárních a odborných článků a studií se zaměřením na metodologii ekonomické vědy, teorii veřejné volby, měnovou politiku, ekonomickou teorii přírodních zdrojů a obecnou ekonomickou teorii, zajímá se o politiku18): „Evropská integrace započala před 60 lety. Jak víte, přesně před 60 lety se objevil i úplně jiný projekt, původně zaměřený na vybudování něčeho „zcela nového“, a to velmi daleko od Evropy – v Číně. Jaká ironie osudu, ţe po těch šedesáti letech nyní Čína rychle roste, zatímco Evropská unie stagnuje, nebo dokonce zaţívá hospodářský propad. Zčásti to samozřejmě lze vysvětlit faktem prosté ekonomické konvergence, tedy dohánění bohatého chudším. Je však mimo jakoukoli pochybnost, ţe EU ztrácí dynamiku. A nikoli aţ teď v krizi; jde o dlouhodobější proces. Zdá se mi, ţe v EU jsme se začali zaměřovat víc na udrţování stávajícího, jiţ vytvořeného bohatství a téměř jsme rezignovali na tvorbu bohatství nového. Otázka, proč Evropská unie není tak ekonomicky silná a efektivní, jak by si přála, je nepochybně sloţitá. Mám však tušení, ţe jednou z odpovědí je přílišné – a v mnoha oblastech téměř výlučné – soustředění EU na proces stále hlubší politické integrace. Ten se stal takřka mainstreamovou ideologií, která v zásadě říká, ţe řešením téměř jakéhokoli problému v EU je stále více integrace. 18

BABORÁKOVÁ, Ilona. Ţivotopis Mojmír Hampl [online]. [cit. 2010-12-21]. Dostupný z WWW: .

30

Mám o tomto přístupu pochyby, přinejmenším pokud jde o vliv politické integrace na ekonomiku. Moje vlastní hypotéza je, ţe místo integrace právních či politických systémů můţe být pro hospodářský růst prospěšnější konkurence mezi nimi, konkurence jurisdikcí. Státy by měly soutěţit o investory, kapitál, daňové poplatníky a pracovní sílu tím, ţe jejich daňové soustavy, právní rámce a ostatní podmínky budou co nejefektivnější a nejvstřícnější. Konkurence někdy není uţitečná jen na trzích, ale také mezi jurisdikcemi a státy. Politická integrace se v určitém okamţiku můţe stát překáţkou konkurence, někdy dokonce záměrnou. Domnívám se, ţe EU je bohuţel v této fázi právě dnes, coţ je škoda. Mám podezření, ţe EU je nyní v situaci, kdy je v ní snazší cokoli integrovat neţ cokoli liberalizovat či strukturálně reformovat. Politická integrace se stala substitutem, náhraţkou za strukturální ekonomické reformy jak na národní úrovni, tak na úrovni EU. A hlavní integrační proud se dále opájí omylem, ţe touto náhraţkou, tedy další politickou integrací, odstraníme pomalé a málo viditelné ekonomické zaostávání a posuneme EU ekonomicky kupředu. Nevím, jak dlouho bude toto blouznění trvat, ale zřejmě neskončí jen tak. Z hlediska dlouhodobého hospodářského růstu je to velká škoda pro EU i Českou republiku jako její součást.“19

4.2.

Prof. Ing. Václav Klaus, CSc.

(Prezident České republiky, v minulosti působil jako bankovní úředník a prognostik, ministr financí, předseda vlády a předseda Sněmovny parlamentu České republiky20): „Metody a formy evropské integrace mají řadu moţných a legitimních variant, stejně jako je měly v celém posledním půlstoletí. Historie nekončí. Povaţovat status quo, v dnešní době existující institucionální uspořádání EU, za navţdy nekritizovatelné dogma, je omyl, který se bohuţel stále více šíří. Stejným omylem je apriorně postulovaný, a proto stejně nekritizovatelný předpoklad o jedné jediné moţné a správné budoucnosti vývoje evropské integrace, kterou je „ever-closer Union“, neboli postup ke stále hlubší politické integraci členských zemí.

19

HAMPL, Mojmír. Evropská integrace: Pohled kritického ekonoma (Bulletin č. 221). [online]. [cit. 2010-1221]. Dostupný z WWW: . 20 prof. Ing. Václav Klaus, CSc. Ţivotopis. [online]. [cit. 2011-04-20]. Dostupný z WWW: .

31

Obávám se, ţe pokusy integraci dále urychlovat a prohlubovat a rozhodování o podmínkách ţivota občanů členských zemí ve stále větší míře posouvat na evropskou úroveň mohou svými důsledky ohrozit všechno pozitivní, co bylo za poslední půlstoletí v Evropě dosaţeno. Nepodceňujme proto obavy občanů mnoha členských zemí, ţe se o jejich záleţitostech opět rozhoduje jinde a bez nich a ţe je jejich moţnost toto rozhodování ovlivnit jen velmi omezená. Za svůj úspěch dosud vděčila Evropská unie mimo jiné i tomu, ţe názor a hlas kaţdé členské země měl při hlasování stejnou váhu a nemohl být slyšen. Nedopusťme vznik situace, ve které by občané členských zemí ţili s rezignovaným pocitem, ţe projekt Evropské unie není jejich projektem, ţe se vyvíjí jinak, neţ si přejí, a ţe jsou pouze nuceni se mu podřizovat. Velmi snadno a velmi rychle bychom se ocitli zpět v dobách, o nichţ jsme si zvykli říkat, ţe uţ dávno patří minulosti.“21

4.3.

Názory obyvatelstva:

„Češi jsou v otázce názoru na vývoj EU rozděleni na dvě skupiny. Např. zavedení eura v ČR by v současné době (2010) uvítala jen necelá třetina občanů. V hodnocení vývoje EU je česká veřejnost rozdělená. Necelá polovina občanů si myslí, ţe se EU vyvíjí správným směrem (48 %), ostatní zastávají opačný názor (52 %). Přestoţe směřování EU hodnotí lidé v porovnání s minulým rokem hůře, většina Čechů se nadále cítí být Evropany (70 %). Pro přijetí eura je 30 % lidí, coţ je nejniţší číslo od roku 2005, kdy STEM tento názor začal sledovat. Proti přijetí eura jsou v různé míře sympatizanti všech pěti parlamentních stran.“22 Konkrétněji na jednotlivé výhody a nevýhody, tak jak je dle průzkumů obyvatelé často uvádějí, je zaměřena následující kapitola.

21

prof. Ing. Václav Klaus, CSc. Projev prezidenta republiky v Evropském parlamentu. 19.02.2009. [online] [cit. 2011-03-11]. Dostupný z WWW: 22 Středisko empirických výzkumů. Tisková informace z výzkumu STEM TRENDY. Vydáno dne 11.10.2010. [online] [cit. 2010-11-12]. Dostupný z WWW:

32

5. Výhody a nevýhody 5.1.

Výhody

Společná měna euro Euro bylo 1. ledna 2002 zavedeno jako jednotná měna v tehdejších 12 zemích EU (v Belgii, Finsku, Francii, Irsku, Itálii, Lucembursku, Německu, Nizozemsku, Portugalsku, Rakousku, Řecku a Španělsku). Skupina těchto zemí, k nimţ 1. ledna 2007 přibylo Slovinsko, 1. ledna 2008 Malta s Kyprem a 1. ledna 2009 Slovensko, je označována jako eurozóna. Mimo tuto eurozónu zůstávají ze starých členských zemí Velká Británie, Dánsko a Švédsko, které si zatím ponechávají vlastní národní měny, a devět nových členských států EU. V současnosti je oficiálním platidlem v 16 z 27 států Evropské unie (EU) a v šesti dalších zemích mimo unii. (Azory a Madeira – portugalská souostroví v Atlantském oceánu, Kanárské ostrovy a autonomní města Ceuta a Melilla – španělská území na africkém kontinentu, Francouzská Guyana, Guadeloupe, Martinik, Réunion, Saint-Barthélemy a Saint-Martin – francouzská zámořská území)23 Kromě toho existuje pět dalších zemí a dva měnové prostory s pevným přepočítacím kurzem k euru.24 Euro pouţívá denně více neţ 60 % obyvatel EU. Jednotná měna přináší výhody pro všechny: V eurozóně odpadly poplatky za směnu peněz při cestování nebo obchodování. Náklady na přeshraniční platby jiţ ve většině případů zmizely nebo se značně sníţily. Spotřebitelé a podniky mohou snadněji porovnávat ceny, coţ podněcuje hospodářskou soutěţ. Eurozóna je také zárukou cenové stability. Evropská centrální banka stanovuje základní úrokové sazby tak, aby inflace v eurozóně zůstala ve střednědobém výhledu pod 2 %. ECB také spravuje devizové rezervy EU a můţe zasahovat na devizových trzích a ovlivňovat tak směnný kurz eura. Euro by měly zavést všechny členské státy EU, jakmile budou v jejich hospodářství správné podmínky. Země, které k EU přistoupily v roce 2004 a 2007 se proto k eurozóně postupně 23

ADÁMKOVÁ, Alena. Společná měna euro. Český rozhlas. [online]. [cit. 2010-11-13]. Dostupný z WWW: . 24 Evropská komise – Evropská unie v České republice. Společná měna euro. [online] [cit. 2010-11-13]. Dostupný z WWW: .

33

připojují, přičemţ Dánsko a Spojené království euro na základě zvláštních politických dohod v současné době nepouţívají. Jednou z podmínek členství v eurozóně je stabilní směnný kurz měny daného státu po dobu dvou let. Ostatní podmínky se týkají úrokových sazeb, schodku rozpočtu, míry inflace a úrovně státního dluhu.25 Volný pohyb osob, pracovních sil Volný pohyb osob je základním pilířem jednotného prostoru, který Evropská unie (EU) budovala od svého vzniku a také je jednou ze čtyř základních svobod, kterou vyuţívají občané v rámci vnitřního trhu. Je uznávaný jako základní právo občanů EU. Garantuje jej článek 39 Smlouvy o Evropských společenstvích. Právo volného pohybu znamená, ţe kaţdý občan EU má právo svobodně cestovat po členských státech Evropské unie a usazovat se kdekoliv na území EU. Vstup do země EU nevyţaduje ţádné zvláštní formality. Toto základní právo je rozšířeno na rodinné příslušníky občana EU a je platné bez ohledu na podmínky nebo důvod jejich cesty či pobytu. Tato zásada platí v EU a zároveň i v zemích Evropského hospodářského prostoru (členské země EU a Norsko, Island a Lichtenštejnsko) a ve Švýcarsku, které má s EU bilaterální dohodu.

Dlouhodobým cílem EU je zajistit volný pohyb pracovních sil v rámci EU a zamezit jakékoli diskriminaci zaloţené na státní příslušnosti zaměstnance. Jedná se zejména o disproporce v odměnách za vykonávané zaměstnání a v pracovních podmínkách. Státní příslušník členského státu EU je oprávněn získat zaměstnání na území jiného členského státu a poţívá stejných práv jako ostatní státní příslušníci tohoto státu. Ţadateli o práci z jiného členského státu musí členský stát, ve kterém se o práci uchází, vydat povolení k pobytu na základě jeho občanského průkazu nebo pasu. Síť EURES (European Employment and Job Mobility Network, Evropská síť zaměstnání a pracovní mobility) pomáhá usnadňovat mobilitu pracovních sil v rámci EU, Norska, Islandu, Lichtenštejnska a Švýcarska. Členské státy EU (15) vyjádřily během rozšiřovacího procesu obavy z moţného masivního přílivu ţadatelů o práci na svůj pracovní trh. V odpovědi na tyto obavy jim bylo umoţněno 25

EUROPA, Portál Evropské unie. Hospodářské a měnové záleţitosti. . [online]. [cit. 2011-04-12]. Dostupný z WWW: .

34

v rámci rozšířené EU zavést přechodná omezení v oblasti pracovní mobility. Volný pohyb pracovníků můţe být omezen maximálně na sedm let od vstupu (1. květen 2004) nových členských států do EU. Přechodné období je rozděleno na kratší časové úseky dle schématu 2+3+2 a před uplynutím kaţdého z nich mají členské státy původní EU 15 povinnost informovat Komisi, zda hodlají i nadále uplatňovat omezení či nikoli. Zavedení přechodného období je vnitřní záleţitostí kaţdého členského státu. Občané nových členských států, pro které platí dočasné omezení, smí pracovat na území státu, jenţ omezení uplatňuje, pouze na základě pracovního povolení. Přechodné období se nevztahuje na Kypr a Maltu. Nové členské státy zaujaly společné stanovisko a po dohodě si vzájemně otevřely pracovní trhy. Přechodná omezení se nevztahují na oblasti podnikání a studia.26 Přechodné období se dělí na 3 samostatné etapy. V případech, kdy se členský stát rozhodl přechodného období vyuţít, mají občané ČR při obsazování volného pracovního místa přednost před občany z tzv. třetích – nečlenských zemí (princip komunitární přednosti). Podmínky přístupu českých pracovníků na jednotlivé trhy práce v průběhu přechodného období však v ţádném případě nesmějí být přísnější neţ ty, které platily k 16. dubnu 2003 (den podepsání Přístupové smlouvy). Nejpozději k 1. květnu 2011 bude v rámci celé EU zaveden volný pohyb pracovníků a čeští pracovníci budou moci pracovat ve všech členských státech bez jakýchkoli omezení.27

Volný pohyb služeb Otevírání trhů služeb na vnitřním trhu EU „Svoboda poskytovat sluţby na vnitřním trhu EU znamená, ţe jejich poskytovatel (obchodník, podnikatel, ţivnostník, zástupce svobodných povolání aj.) můţe provozovat svou činnost v kterémkoli jiném členském státě, za stejných podmínek jako příslušníci tohoto státu. Tedy: bez diskriminace na základě státní příslušnosti, za stejných podmínek jako příslušníci hostitelského státu. Sluţba můţe být poskytována buď usazením v jiném členském státě

26

Euractiv. Internetový portál. [online] [cit. 2010-07-26]. Dostupný z WWW: . 27 Respekt institut, o.p.s. Evropská regionální fóra. Konkurenceschopnost a volný pohyb pracovních sil v rámci Evropské unie. [online] [2011-04-20]. Dostupný z WWW: .

35

(např. bankou nebo jinou finanční institucí, zřízením obchodu, hotelu, servisu aj.) nebo přes hranice (poskytováním pojišťovacích sluţeb, poradenstvím aj.). Formálně byl pohyb sluţeb přes hranice uvolněn v roce 1970, avšak s jedním velkým omezením: bylo nutno respektovat národní regulační předpisy hostitelské země, zejména pokud jde o přístup k výkonu určitých profesí nebo oprávnění zřizovat a provozovat určité podniky (např. banky a pojišťovny). Překonání bariér s tím spojených vyţadovalo jednak dohodu o uznávání kvalifikace nabyté v jiné členské zemi, jednak harmonizaci podmínek pro zřizování a provoz ţivností a podniků. Argumentovalo se přitom oprávněným ohledem na spotřebitele, jeho zdraví, bezpečnost a jistotu. Předpokládal se tento postup: vzhledem k tomu, ţe je sektor sluţeb velmi široký a podmínky různých jeho segmentů se dosti liší (např. telekomunikace a cestovní ruch), navrhovalo se nejdříve zrušit nejzávaţnější překáţky volného pohybu sluţeb přes hranice (diskriminace na základě státní příslušnosti aj.) a potom pokračovat podle jednotlivých kategorií sluţeb. Postup podle sektorů se dotkl tří důležitých segmentů služeb: 1. bankovních a pojišťovacích služeb, 2. dopravních služeb, 3. finančních služeb. Otevření trhu bankovních a pojišťovacích služeb se muselo vypořádat s tím, ţe je ve všech zemích vystaven přísnému regulačnímu reţimu, jenţ detailně upravuje podmínky zřizování a provozu těchto institucí. To je zcela přirozené: je nutno jednak ochránit zájmy střadatelů, jednak zabránit útokům na banky v případě neodpovědného řízení těchto institucí, jeţ by mohlo přivodit kolaps celého finančního systému. Udělovat oprávnění podnikat v tomto sektoru bylo výlučnou záleţitostí kaţdého státu. To sice nebránilo vstupu zahraniční banky, která se však musela přizpůsobit domácím podmínkám. Otázka, kterou musela EU řešit, je tato: Lze při liberalizaci bankovního sektoru v zemích EU pouţít zásadu vzájemného uznávání nebo místo toho zřídit evropskou nadnárodní instituci s právem rozhodovat o udělování licencí k podnikání? Vývoj v EU nešel ani první, ani druhou cestou. Liberalizace bankovních služeb byla provedena prostřednictvím dvou směrnic (1977 a 1989), jeţ otevřely příslušný trh takto:

36

1. Byly harmonizovány podmínky, za nichţ můţe být v členském státě banka zřízena a provozována její činnost (tzv. pravidla obezřetného podnikání) a můţe být udělena licence; 2. Bylo rozhodnuto, ţe po udělení licence banku bude kontrolovat orgán domovského státu (státu, v němţ má banka sídlo) a co bude předmětem kontroly; 3. Bylo rozhodnuto, ţe členské státy si budou vzájemně uznávat výsledky kontroly prováděné orgány domovského státu. Banka se sídlem v kterémkoli členském státě, která získala oprávnění k činnosti ve svém domovském státě, získává automaticky toto oprávnění také ve všech ostatních členských zemích („evropský pas"), odpadá ţádost o vydání nové licence, odpadá adaptace na odlišné národní předpisy. Konkurence na evropském trhu bankovních sluţeb značně zesílila, objevily se nové bankovní produkty, otevřel se prostor pro volný pohyb kapitálu. Velice brzy se však ukázalo, ţe otevření trhu bankovních sluţeb a volný pohyb kapitálu můţe usnadnit praní špinavých peněz. Směrnice z roku 1991 zavazuje finanční instituce zjišťovat totoţnost klienta při peněţní transakci překračující tisíc eur, vést a uchovávat záznamy po dobu pěti let a zavedla oznamovací povinnost v případě podezření. Podle aktualizace z roku 2001 se tato povinnost rozšiřuje na další subjekty a v kaţdé členské zemi se k tomu účelu zřizuje zvláštní finančně analytický útvar. Zvlášť obezřetné podmínky stanovené pro pojišťovnictví otevřely trh sluţeb v tomto sektoru. Otevření trhů dopravních služeb postupovalo velice pomalu, přestoţe dopravní propojení členských zemí má klíčový význam pro rozvoj obchodu mezi nimi, který po uvolnění pohybu zboţí na vnitřním trhu zesílil. Římská smlouva sice stanovila, ţe má být zaveden volný přístup k poskytování dopravních sluţeb uvnitř kaţdého členského státu také dopravcům z jiných členských zemí (odstranění diskriminace) a ţe mají být dohodnuta společná pravidla pro mezinárodní dopravu mezi členskými státy, ale bránilo tomu několik bariér: především existence národních monopolů v ţelezniční a letecké dopravě, obavy z ohroţení bezpečnosti dopravy a také ochrana pracovních míst u domácích firem. Program vnitřního trhu z druhé poloviny 80. let zahrnul do otevírání dopravního trhu další segmenty (zejména leteckou a námořní dopravu) a postupně liberalizoval nákladní automobilovou dopravu, která mezitím získala v dopravním sektoru dominantní místo. Teprve koncem 90. let byly odstraněny kvóty na tomto trhu a otevřen přístup na domácí dopravní trhy subjektům z dalších členských zemí.

37

Maastrichtskou smlouvou byl spuštěn projekt transevropských sítí (TEN), který má na dopravním úseku vzájemně propojit národní sítě a usnadnit přístup k nim. Liberalizace trhů finančních služeb se ukázal jako velmi náročný a také naléhavý úkol po rozhodnutí o přechodu k jednotné měně, jeţ zprostředkovala cenovou průhlednost a vytvořila nové příznivější podmínky pro přesuny kapitálu. Elektronický obchod a nové technologie vytvořily nové podmínky pro přeshraniční obchod, objevily se nové bankovní produkty, akciové burzy začaly hrát významnější úlohu a vznikla větší poptávka po finančních sluţbách. Silně vzrostla potřeba přeshraničního zúčtování a vypořádávání transakcí Všechny tyto okolnosti volaly po tom, aby byl usnadněn přístup ke kapitálu o celé unii, zejména také pro malé a střední podniky, aby vznikl jednotný trh pro velkoobchodní finanční sluţby, s moţností získat uloţit kapitál a také získat kapitál kdekoli. Coţ mimo jiné vyţaduje, aby bylo harmonizováno minimum informací, které musí o sobě vydávat podnikatelské subjekty. Vyţadovalo to také, aby byl otevřen jednotný trh maloobchodních finančních sluţeb přes hranice, přístupný pro kaţdého občana, důvěryhodný a ochraňující jeho zájmy. To zase vyţadovalo vytvořit odpovídající pravidla obezřetného podnikání a dozoru nad finančními institucemi. Většina těchto opatření byla zavedena na základě Akčního plánu finančních služeb (1999), jenţ byl posléze začleněn do Lisabonské strategie. Viditelným výsledkem integrace v sektoru finančních sluţeb je vytvoření Jednotné oblasti pro platby v eurech (SEPA), jeţ má zajistit, aby platební sluţby probíhaly uvnitř EU stejně bezpečně, rychle a levně jako uvnitř kaţdého členského státu. Přes tyto výsledky sektorový přístup k otevírání přeshraničních trhů sluţeb postupoval pomalu, jak opakovaně upozorňovala Evropská komise ve svých sděleních. Kolem roku 2000 zajišťoval sektor sluţeb 65 % celkové zaměstnanosti v zemích EU, přispíval z 66 % k tvorbě HDP, čtyři pětiny všech podniků patřily do sektoru sluţeb, leč ve vzájemném obchodě mezi členskými zeměmi sluţby zaujímaly jen 20 %. To potvrzovalo, ţe volný pohyb sluţeb byl brzděn řadou restrikcí, které měly svůj základ v národních, resp. regionálních nebo dokonce místních úpravách. Volný pohyb sluţeb se omezoval na vyloučení diskriminace z důvodů státní diskriminace. Poskytovatelé sluţeb přes hranice se setkávali s nejistotou, která dopadala nejvíce na malé a střední podniky.

38

Z tohoto důvodu byl Komisí v roce 2004 předloţen návrh směrnice o sluţbách na vnitřním trhu, který usiloval o vytvoření obecného právního rámce pro volný pohyb služeb a o odstranění překáţek pro liberalizaci trhu sluţeb, jeţ byly společné pro různé druhy činností. Tento přístup měl odstranit dřívější sektorový přístup a vytvořit právní jistotu jak pro poskytovatele, tak pro příjemce sluţeb. Návrh se opíral o tyto zásady: 1. Zjednodušit administrativní postupy při přeshraničním pohybu sluţeb a při usazování v jiné členské zemi; 2. Zavést princip země původu: poskytování sluţeb přes hranice mělo podléhat právní úpravě domácí země, nikoli právní úpravě hostitelského státu, v němţ se sluţba poskytuje; 3. Zavést základní pravidla týkající se ochrany spotřebitele a mechanismu dohledu. Průlomovým opatřením byl princip země původu. Právě proti této zásadě se zdvihl odpor velké skupiny starých členských zemí, které argumentovaly především nepříznivými sociálními dopady. Podle nich se poskytovatelé ze staré Evropy přesunou do nových zemí a odtud budou poskytovat sluţby za niţší ceny, coţ bylo označeno za sociální dumping. Důsledkem bude zvýšená nezaměstnanost, tlak na sníţení standardů ochrany pracovníků, spotřebitelů i občanů. Evropská rada v roce 2005 rozhodla o přepracování tohoto návrhu. Výsledkem je definitivní verze směrnice, jejíţ hlavní teze lze shrnout takto: 1. Platí zákonodárství hostitelské země (úprava pracovních podmínek včetně ochrany zdraví a bezpečnosti na pracovišti), 2. Hostitelské země odstraní většinu administrativních překáţek: poţadovat povolení činnosti, povinnost být členem profesní komory, povinnost usadit se v hostitelské zemi aj., 3. „Kontaktní místa" zřízená v kaţdé členské zemi pomohou odstranit spory a případné nejasnosti mezi členskými zeměmi, čímţ bude zajištěna jejich spolupráce, 4. Směrnice zahrnuje velkou část sluţeb určených spotřebitelům a podnikům obsaţených v původní směrnici, 5. Vyňaty jsou zejména: sluţby veřejného zájmu: dodávky vody, elektřiny, plynu, odpadové hospodářství, poštovní sluţby (jejich rozsah si však určuje kaţdá země sama), dále sluţby poskytované veřejnou správou: sociální 39

a zdravotní sluţby, péče o děti, sluţby pro rodiny, sluţby spojené s výkonem veřejné moci a některé další. Směrnice byla schválena v roce 2006 a konec roku 2009 byl stanoven jako termín jejího zavedení.“28 Volný pohyb zboží „Jedním z prvotních cílů programu vnitřního trhu bylo vytvořit takové podmínky, aby obchod mezi členskými zeměmi probíhal bez ohledu na hranice mezi nimi. Tak volně jako probíhá uvnitř kaţdé země. Pouze ve jmenovaných případech měla členská země mít právo zakázat dovoz nebo transit zboţí, a to tehdy, kdyţ takový dovoz mohl ohrozit zdraví, bezpečnost nebo mravnost občanů. O rozsahu a struktuře vzájemného obchodu má rozhodovat výlučně zájem projevený poptávkou těch, kteří výrobky spotřebovávají a uţívají. Mezi nejzávaţnějšími překáţkami vzájemného obchodu se ukázaly dvě překážky: 1. Rozdílné národní technické požadavky, které se týkaly průmyslových výrobků a potravin a které měly zabránit moţným rizikům pro zdraví a bezpečnost uţivatele, 2. Rozdíly národních sazeb daně z přidané hodnoty. V obou případech si tyto rozdíly vynucovaly zastavovat zboţí na hranicích a podrobovat ho kontrole. Jsou dva způsoby, jak zajistit na vnitřním trhu volný pohyb zboţí: I přes rozdíly národních předpisů nebránit vzájemnému obchodu, a to tak, ţe členské země si budou vzájemně uznávat rozdílné technické poţadavky na různá zboţí; Pokud takový postup není moţný, protoţe rozdíly technických poţadavků jsou veliké a země trvají na jejich dodrţování, je řešení ve sjednocení (harmonizaci) rozdílných technických předpisů.

28

Odbor informování o evropských záleţitostech (OEZ) Úřadu vlády České republiky. Internetový portál. Volný pohyb sluţeb. [online]. [cit. 2010-09-11]. Dostupný z WWW: .

40

K zavedení principu vzájemného uznávání výrobků přispěl Evropský soudní dvůr svým průlomovým rozhodnutím v roce 1979. Od té doby platí ve vzájemném obchodě zásada, ţe výrobek legálně vyrobený a uvedený na trh v jednom členském státě musí mít volný přístup i na trhy všech ostatních členských zemí EU, bez ohledu na to, zda odpovídá předpisům těchto členských států. Soud vycházel z toho, ţe všechny členské státy ochraňují na srovnatelné úrovni zdraví, bezpečnost a ţivotní prostředí svých občanů a ţe mezi nimi neexistují zásadní rozdíly. Vzájemné uznávání výrobků se stalo vůdčí zásadou pro uvolnění vzájemného obchodu členských zemí. Podle odhadu kolem poloviny tohoto obchodu probíhá dnes podle těchto zásad. Umoţňuje to výrobcům a vývozcům členských zemí vstupovat na trhy ostatních zemí bez obavy, ţe jejich výrobkům bude odmítnut vstup na tyto trhy. S ohledem na ochranu spotřebitele se Společenství v počátku snaţilo u vybraných výrobků řešit problém přijímáním závazných společných standardů pro tyto výrobky. Tento tzv. starý nebo sektorový přístup se týkal omezeného počtu výrobků (některých druhů potravin, léčiv, motorových vozidel, chemických výrobků), tedy takových, které se bezprostředně dotýkají veřejného zdraví a bezpečnosti spotřebitelů. Směrnice podle tohoto přístupu přijímané Radou vymezují přesné a závazné technické, zdravotní a ekologické poţadavky, které tyto výrobky musí splňovat. Zdlouhavé projednávání společných standardů komplikovalo ţivot výrobcům a vývozcům a při neustále rostoucím přílivu nových výrobků se ukázalo jako neudrţitelné. Modernější, tzv. nový přístup se uplatňuje od poloviny 80. let. Spočívá v tom, ţe směrnice pro velké skupiny výrobků (celkem 23 skupin, mezi nimi např. strojní zařízení, plynové spotřebiče, jednoduché tlakové nádoby, stavební výrobky, lékařské přístroje, dětské hračky, výtahy aj.) stanovují pouze omezený počet poţadavků týkajících se veřejného zdraví, bezpečnosti spotřebitele a ochrany ţivotního prostředí. Směrnice schvalované Radou přecházejí do legislativy členských zemí, evropské technické normy schvalované soukromoprávními institucemi (nejsou součástí Evropské unie) jsou převáděny do soustavy národních technických norem. Přínos je v tom, ţe rámcové směrnice není nutno tak často upravovat, průběţná úprava technických norem se přesunula na nevládní instituce. Národní (nevládní) instituce mají za úkol prokázat, ţe výrobek odpovídá základním poţadavkům směrnice. Tzv. certifikace prověřuje shodu výrobků s poţadavky směrnic a technických poţadavků. Nejsou tedy nutné „evropské" zkušebny, členské státy si důvěřují

41

a výsledky těchto národních testů navzájem uznávají. Označení CE na výrobku znamená potvrzení shody. Ani toto potvrzení však nezbavuje výrobce odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku. Tento způsob otevření trhů podstatně změnil postavení firmy, která můţe s jistotou vyuţívat výhod rozsáhlého vnitřního trhu (můţe vyrábět větší série výrobků, sniţovat náklady, nabízet zboţí za niţší ceny aj.) a uvádět na něj své výrobky, aniţ by se dostala do konfliktu s právními předpisy platnými v jiné členské zemi. Po odstranění celních a technických překáţek zůstala poslední obchodní bariéra: rozdíl v nepřímých daních (daň z přidané hodnoty a spotřební daně). Jde o daně uţívané ve všech členských zemích: DPH byla ve Společenství zavedena ještě v roce 1967. Společné se spotřebními daněmi mají to, ţe vstupují do konečné ceny výrobku nebo sluţeb. Pokud budou existovat velké rozdíly v sazbách nepřímých daní, mohou tím vznikat nerovné soutěţní podmínky ve vzájemném obchodě na vnitřním trhu. Je pravděpodobné, ţe si budou konkurovat stejné výrobky, avšak s různou cenou, ovlivněnou nikoli kvalitou, ale různou sazbou nepřímé daně. Toho si byli vědomi uţ zakladatelé evropského sjednocování. Římská smlouva proto obsahuje článek, který počítá s tím, ţe „v zájmu společného trhu" bude nezbytné provést sblíţení nepřímých daní, protoţe velké rozdíly mezi členskými zeměmi by narušily „podmínky soutěţe na společném trhu". O sblížení (harmonizaci) se však hovoří pouze u nepřímých daní a vzhledem k citlivosti daňové politiky pro suverenitu členských zemí bylo rozhodnuto, ţe příslušná legislativa musí být přijímána jednomyslně. Coţ předem napovídá o obtíţích při sbliţování daňové legislativy a o pomalém pokroku. Odstranění překáţek pro volný pohyb zboţí se muselo vypořádat ještě s dalšími problémy. Mezi ty hlavní patří: 1. Otevření evropského trhu veřejných zakázek, 2. Ochrana průmyslového a duševního vlastnictví na vnitřním trhu, 3. Ochrana spotřebitele na vnitřním trhu, 4. Podpora malých a středních podniků na vnitřním trhu. Pod veřejnými zakázkami rozumíme dodávky zboţí, sluţeb a prací veřejnému sektoru: vládě a centrálním úřadům, veřejným institucím (zdravotním a vzdělávacím), regionálním a místním

orgánům,

poloveřejným

a

soukromým

42

subjektům

činným

v dopravě,

telekomunikacích, energetice, vodním hospodářství atd. Aţ do poloviny 80. let bylo běţné, ţe se tyto zakázky zadávaly přednostně domácím firmám a navíc dodávky do mnoha sektorů byly z veřejné soutěţe zcela vyňaty. Veřejné zakázky byly synonymem pro protekcionářství, korupci a neefektivní vynakládání veřejných prostředků. Co je důleţitější: taková praxe byla v hrubém rozporu se zásadami volného pohybu zboţí. Byla to diskriminace na základě státní příslušnosti, kvantitativní omezování obchodu, omezení moţnosti podnikat na území jiných členských států, omezování hospodářské soutěţe na vnitřním trhu. Otevření evropského trhu veřejných zakázek bylo proto spojováno s racionálnějším vyuţitím veřejných prostředků, s nabídkou produkce a sluţeb s vyšší kvalitou za nejlepší cenu, s odstraněním korupce a podporou konkurence. Evropský trh veřejných zakázek byl otevřen aţ na začátku 90. let. Byly stanoveny zejména tyto zásady: prahová hodnota veřejné zakázky spojená s povinností včasného oznámení v Úředním věstníku ES, kritéria výběru, povinnost včas informovat o výsledcích soutěţe, moţnost přezkoumání a ţaloby u Evropského soudního dvora. V roce 2004 byla provedena úprava prahových hodnot, byla začleněna také ekologická a sociální kritéria do výběru zakázek a bylo zavedeno elektronické ohlašování zakázek ve všech členských zemích. Výsledkem je zvýšený počet uveřejněných výběrových řízení, pokles nákladů na veřejné zakázky (např. v ţelezniční dopravě). Přesto však podíl veřejných zakázek realizovaných firmami z jiných členských zemí zůstává malý. Ochrana průmyslového a duševního vlastnictví řeší dvojaký problém: jednak aby práva majitele vynálezu, patentu, ochranné známky, autorského práva nebyla ohroţena jednáním subjektů ze zemí EU i mimo ni, jednak aby z nich měl prospěch co nejširší okruh spotřebitelů a uţivatelů. Jinak by to byl zásah do volného pohybu zboţí a narušení pravidel hospodářské soutěţe. Velký význam má registrace ochranné známky, která chrání určitý národní výrobek (nejčastěji jde o potraviny) vyznačující se specifickými vlastnostmi, před uváděním na trh jiným producentem. Česká republika po přijetí do EU úspěšně zaregistrovala a tak ochránila řadu svých domácích výrobků. Menší pokrok byl v EU zaznamenán u registrace patentů. Zatím neexistuje uspokojivá úprava v EU, Evropský patentový úřad se sídlem v Mnichově není spjat s EU. Uznání patentu vyţaduje vedle národní registrace také registraci v dalších členských zemích, coţ je velmi nákladné a mnohé vynálezce odrazuje. Úsilí o jeden zápis s platností pro celý vnitřní trh

43

zůstalo zatím bez úspěchu, coţ se nepříznivě odráţí na inovační aktivitě zemí EU ve srovnání s USA nebo Japonskem. Evropská komise podala v roce 2000 návrh na vytvoření komunitárního patentu, se zvláštním patentovým soudem. Vleklé jednání zatím naráţí na to, ţe se členské země nedovedou shodnout, v jakých jazycích by se měla registrace komunitárního patentu provádět. Aktuálním problémem EU na úseku ochrany duševního vlastnictví je boj proti padělkům a pirátství, jeţ doprovází obchod zejména s mimoevropskými zeměmi. EU se musí bránit proti padělkům u hraček, módního oblečení, léků i průmyslových výrobků. Ochrana spotřebitele je nová politika, kterou jako součást vnitřního trhu zavedla teprve Maastrichtská smlouva. Jejím podnětem bylo na jedné straně to, ţe proces dokončování vnitřního zboţí a odstranění hranic vzájemného obchodu přivedly k obrovské záplavě nových výrobků přicházejících ze všech členských zemí, které však měly různou úroveň ochrany spotřebitelů. Tím na druhé straně vznikalo riziko, ţe vznikne a bude se udrţovat nedůvěra k mnoha neznámým výrobkům, od málo známých výrobců, s nebezpečím, ţe vzniknou nové bariéry volného pohybu zboží. Bylo proto nutno přijmout legislativu, která by přispěla k růstu důvěry spotřebitelů. Ochrana spotřebitele se tak stala novým strategickým cílem EU, její těţiště je však v členských zemích. Odstranění fyzických, technických a daňových bariér volného pohybu zboží je velkou vymoţeností integračního procesu v Evropě. Do minulosti odešel tradiční ekonomický handicap Evropy: roztříštěnost trhů sniţující vyuţití potenciálu, kterým Evropa jako celek disponuje, byly odstraněny hraniční kontroly jako pozůstatek feudální Evropy vynucené rozdílnými národními technickými standardy a rozdíly národních daňových systémů (u nepřímých daní). Podařilo se vytvořit, také v důsledku rozšíření EU, největší ekonomicky homogenní prostor ve světě, přesahující rozsahem USA. U volného pohybu zboţí však na vnitřním trhu zůstává řada bariér: vzájemné uznávání výrobků, přeshraniční daňová administrativa u daně z přidané hodnoty.

44

Pro řešení sporů, které mohou vzniknout při nesprávné aplikaci legislativy vnitřního trhu poškozující spotřebitele nebo podnikatele, byla zřízena celoevropská síť center SOLVIT, jeţ bezplatně k tomu poskytuje své sluţby.“29 Volný pohyb kapitálu Volný pohyb kapitálu má klíčové postavení mezi čtyřmi svobodami: teprve po odstranění všech překáţek, které se kladly převodu peněz a přesunu kapitálu lze uvolnit bezbariérový pohyb zboţí a sluţeb mezi členskými zeměmi, zajistit podmínky pro usazování v kterémkoli členském státě, pro pohyb pracovníků a zejména pro plně funkční finanční trhy: celoevropské působení bank, pojišťoven, investičních fondů, operací na trhu akcií. Konkrétně volný pohyb kapitálu znamená: 1. Volný pohyb plateb: jde o platby za dovezené zboţí a sluţby, transfery peněz migrujících pracovníků; 2. Volný pohyb kapitálu, jenţ zahrnuje přímé a portfoliové investice, investice do nemovitostí, operace na finančních trzích (akcie a obligace), kolektivní investování, depozita, úvěry a půjčky, pojištění. Očekávání od naplnění této svobody byla veliká: očekával se pozitivní efekt pro optimální alokaci kapitálu nejen uvnitř jedné země, výhodnější uloţení úspor a výhodnější podmínky pro získání úvěru, rozšíření investičních aktivit probíhajících v členské zemi za rámec daný objemem domácích zdrojů. Vzniká prostředí pro celoevropské působení bank, pojišťoven, akciových burz a investičních fondů, na němţ se posiluje konkurence s přínosem pro spotřebitele, občana i podniky. Pokud jde o členské státy, dalo se očekávat, ţe jejich měnová a rozpočtová politika bude vystavena prostřednictvím volných finančních trhů většímu tlaku a kontrole, coţ je bude nutit k tomu, aby prováděly mnohem disciplinovanější a obezřetnější hospodářskou politiku. Přes tyto očekávané přínosy postupovala liberalizace pohybu kapitálu poměrně pomalu a úplné uvolnění pohybu kapitálu mezi členskými zeměmi se datuje aţ k roku 1994. Souvisí to s tím, ţe Římská smlouva byla v tomto ohledu velmi opatrná a předpokládala, ţe 29

Odbor informování o evropských záleţitostech (OEZ) Úřadu vlády České republiky. Internetový portál. Volný pohyb zboţí. [online]. [cit. 2010-09-11]. Dostupný z WWW: .

45

liberalizace kapitálu mezi členskými zeměmi bude záviset na hospodářské situaci členských zemí, zejména pak na stavu jejich platebních bilancí. Jako pojistky proti pohybům kapitálu, které mohly vyvolat takové poruchy, se připouštěla „ochranná opatření" proti odlivu kapitálu. Některé země, které tradičně kontrolovaly pohyb kapitálu do zahraničí (Francie nebo Itálie), nebyly připraveny na úplné uvolnění kapitálového pohybu. Silným podnětem k tomu bylo rozhodnutí o dokončení vnitřního trhu ke konci roku 1992 a orientace na přechod k měnové unii. Úplná liberalizace pohybu kapitálu byla tak přirozeně zakotvena v Maastrichtské smlouvě, která výslovně zakazuje všechna omezení pohybu kapitálu mezi členskými zeměmi a také mezi nimi a třetími zeměmi. Zakázána jsou také všechna omezení plateb. Ochranná opatření jsou přípustná jen za výjimečných okolností: kdyţ pohyby kapitálu do třetích zemí nebo z těchto zemí působí členské zemi váţné potíţe ve fungování hospodářské a měnové unie. K jejich zavedení je ovšem nutný souhlas Rady. Uvolnění pohybu kapitálu mezi členskými zeměmi si vynutilo harmonizaci bankovních poplatků uvnitř zemí eurozóny (2001) a vytvoření jiţ zmíněné Jednotné oblasti pro platby v eurech (SEPA). Jak uţ bylo uvedeno, volný pohyb kapitálu si vynutil také opatření proti praní špinavých peněz (1991), jeţ byla zostřena v roce 2001.30 Větší bezpečnost, stabilita, zlepšení mezinárodního postavení ČR „ČR společně s ostatními členskými státy bude navenek vystupovat jako jeden kompaktní celek států se společnými zájmy, jimiţ je především zajištění bezpečnosti státu, ekonomická stabilita a prosperita a pevné zakotvení demokratických principů. Právní prostředí, demokratické jistoty, vymahatelnost práva Přijetí právních norem EU je pro občany zárukou, ţe v ČR budou plně respektována jejich lidská práva společně s ochranou jejich majetku, hospodářských zájmů atd. Tlak EU by měl zlepšit i situaci ve státní správě a zajistit lepší faktickou vymahatelnost práva.

30

Odbor informování o evropských záleţitostech (OEZ) Úřadu vlády České republiky. Internetový portál. Volný pohyb kapitálu. [online]. [cit. 2010-09-11]. Dostupný z WWW: .

46

Zkvalitnění legislativy, urychlení reforem Mnohá opatření, která byla přijata v rámci slaďování norem s právem EU, by ČR byla nucena dříve či později ve svém vlastním zájmu přijmout. Díky zkušenosti EU však tato reforma proběhla výrazně rychleji a ČR se mohla vyvarovat případných omylů při vytváření vlastní legislativy. Ekonomická prosperita, výhody plynoucí ze společného trhu Jednotný trh je klíčem k ekonomické prosperitě EU. Díky jeho základním pravidlům, jimiţ jsou volný pohyb zboţí, sluţeb, osob a kapitálu, jsou odstraněny vzájemné překáţky obchodu. ČR plyne z účasti na tomto trhu mnoho výhod a obchodních příleţitostí, včetně přístupu k veřejným zakázkám, zvýšení důvěry zahraničních investorů atd. Zvýšení životní úrovně Vzhledem k účasti na společném trhu se bude postupně zlepšovat výkonnost české ekonomiky a s rostoucí prosperitou poroste i ţivotní úroveň. Podobným vývojem prošly dosud všechny země, které vstoupily do EU s ekonomickou úrovní niţší neţ stávající členové (Irsko, Španělsko, Portugalsko, Řecko). Možnost studia v zahraničí, uznávání kvalifikace Mladí lidé mají moţnost studovat v kterémkoli státě EU za stejných podmínek, jaké jsou poskytovány občanům daného státu. Univerzitní diplomy a další dokumenty dokládající odbornou kvalifikaci jsou vzájemně uznávány všemi státy EU. Možnost čerpání finančních prostředků z fondů EU EU ze strukturálních fondů a z fondu soudrţnosti poskytuje pomoc odvětvím či regionům, jejichţ ekonomická situace je výrazně nevýhodná oproti ostatním. Současné kandidátské země jiţ získaly významnou finanční podporu z fondů předvstupní pomoci, coţ je v dosavadní historii EU bezprecedentní. Zlepšení životního prostředí Oblast ţivotního prostředí je jednou z priorit EU. Zavedení přísných norem na ochranu ţivotního prostředí je sice nákladné, ale výrazně zlepšuje kvalitu ţivota občanů. Jiţ dnes je stav ţivotního prostředí v ČR lepší v porovnání s období před deseti lety.

47

Schengenský systém, boj proti organizovanému zločinu Tzv. Schengenský prostor je území bez vnitřních hranic, o to více střeţené jsou však hranice vnější. Jednotná vízová a azylová politika pomáhá řešit situaci ţadatelů o azyl, zatímco společný informační systém a policejní spolupráce napomáhají účinné spolupráci v boji proti organizovanému zločinu, pašování, terorismu apod.“31 Větší konkurence V konkurenčním prostředí jednotného trhu neobstojí kaţdá firma. Konkurence je však jednoznačně pozitivní pro spotřebitele, tlačí ceny dolů a zvyšuje kvalitu.

5.2.

Nevýhody

Z čeho mají tedy lidé největší strach při rostoucí integraci? Jako nejčastější nevýhody, pramenící z obav občanů, jsou často uváděny následující body32: Přílišná regulace, zkomplikování administrativy, byrokracie Je v EU mnoho byrokracie? Bezpochyby ano. Nutnost zajistit fungující státní správu schopnou účinně spolupracovat se státními správami ostatních členů klade zvýšené nároky na administrativu, je to však nezbytné k zajištění práv občanů EU. Je třeba hledat způsoby, jak tuto byrokracii omezit. Ztráta národní suverenity Díky svému postavení je ČR do značné míry nucena respektovat pravidla stanovená svými obchodními partnery, zejména EU. Díky členství má zároveň moţnost tato pravidla spoluvytvářet a prosazovat do nich své zájmy. EU tvrdí, ţe ztráta suverenity je tedy relativní v porovnání s moţností ovlivňovat rozhodování EU jako celku. Evropská unie se prezentuje jako společenství suverénních států, ale přitom deklaruje jednotnou zahraniční politiku, zavedla jednotnou měnu (která omezuje moţnosti svobodného rozhodování národních vlád v oblasti řízení hospodářství), zavádí jednotné zákony (Evropský právní systém je nadřazen

31

Sociologický ústav AV ČR, Tisková zpráva. Zpracovala Horáková Naděţda. Výhody a nevýhody členství České republiky v Evropské unii. [online]. [cit. 2010-11-09]. Dostupný z WWW: . 32 BRUNCLÍK, Miloš; KLÍČ, Zbyněk. Z periferie do centra Evropy – 20 let vývoje vztahu ČR k EU. CEVROINSTITUT (school of political studies). [online]. [cit. 2011-04-01]. Dostupný z WWW: .

48

právním systémům členských států), buduje jednotnou zemědělskou politiku s centrálním plánováním atd. Otázkou ovšem zůstává, jestli je nám to jako občanům ČR vţdy k neprospěchu. „Posuzovat ztrátu suverenity v dnešních dnech a dokonce letech je sloţité. Události z let 1938, 1948 a 1968 nás však nutí s národní suverenitou zacházet velmi ostraţitě. Bezhlavé sledování autority uţ není tím, co chceme opakovat. Ustrnutí, dostání se na druhou kolej a hospodářské zaostávání ale není také tím, co bychom chtěli. Poměr mezi vzdáním se suverenity a jejím částečným zanecháním v rámci EU částečně určilo i přijetí Lisabonské smlouvy. Ta posiluje, mimo jiné, pravomoci evropských orgánů vůči členským státům a mění hlasovací poměry v těchto orgánech. Přesné hodnocení ztráty národní suverenity přijde aţ v budoucnu, tedy zpětně. Odchod odborníků ze země, migrace obecně Počet vystěhovalých z ČR se velmi zvýšil od roku 2001. V té době se začal zvyšovat i počet přistěhovalých.33 Určitě k tomu přispívá i evropská integrace, ale nedomníváme se, ţe by to mělo být povaţováno za negativum. Lidé přirozeně cestují tam, kde mají pro práci a ţivot lepší podmínky a pokud jim je nějaký stát neumí sám vytvořit, je to spíš důsledek místní politiky a potom je jen dobře, ţe mají moţnost rozvíjet se jinde. V ČR ovšem obecně není rozvinutá tradice migrace za prací, ale v období, kdy členské státy nabídnou našim odborníkům výrazně lepší podmínky, lze určité riziko "odlivu mozků" očekávat. Ztráta možnosti rozhodovat svobodně o vlastních zákonech Viz Ztráta národní suverenity - nadřazenost evropského právního systému a evropských norem národním zákonům a normám. Omezení demokracie (orgány EU nerozhodují demokraticky, ale direktivně, Evropský parlament má velmi omezené pravomoce) Dokument v Nice (prosinec 2000), který je dodatkem Maastrichtské smlouvy ruší právo veta jednotlivých členských zemí. Napříště bude v EU rozhodovat většina hlasů. Nesouhlasící státy se musejí podřídit. Samotné schválení smlouvy v Nice proběhlo silně nedemokratickým procesem.

33

Český statistický úřad, Vybrané demografické údaje v České republice. [online] [cit. 2011-04-10] Dostupný z WWW: .

49

Nárůst hospodářské závislosti na silných zemích EU Plyne ze systému dotační politiky a z nutnosti porovnávat kupní sílu občanů ČR s kupní silou našich západních sousedů. Většina výrobních prostředků v Česku přechází do rukou zahraničních společností, jakmile se zruší státem daná omezení, budeme závislí na těch, kdo nám budou dávat práci. Potravinová závislost na zahraničí Likvidace českého zemědělství je jedním z nejpalčivějších problémů spojených se vstupem do EU. Současná dotační politika EU a kvóty stanovené pro jednotlivé zemědělské produkty směřují k jedinému - v roce 2011 má být drtivá většina českých zemědělských podniků zlikvidována a ostatní se budou věnovat údrţbě krajiny a pěstování technických plodin. Následně vykoupí levnou půdu zahraniční zemědělské subjekty, znovu obnoví hospodaření a od roku 2013 budou dostávat plné dotace srovnatelné se zemědělci v současných zemích EU. Jedná se o plán zaměřený na přesun hospodářství z přeplněného Holandska a Belgie na volné plochy ve východních zemích Evropská komise a který určuje, ţe východní Evropa bude zaměřena na rostlinnou výrobu, maso se bude produkovat především v západní Evropě. Cenu dováţeného masa dnes nikdo nedokáţe odhadnout. Ztráta kontroly nad zbývajícími českými podniky Viz Potravinová závislost na zahraničí. Omezení vlastního exportu Evropská unie je jiţ dnes zahlcena nadvýrobou, coţ nutí otevírat se směrem na východ, kde lze stále najít nenasycené trhy a odbytiště. Do konkurenčního prostředí západních zemí budeme pronikat velmi těţko. Naopak - východní trhy, ke kterým jsme měli tradičně blízko, by se nám mohly stát zdrojem vítaných příjmů. Export potravin do Ruska a satelitních zemí bude v blízké budoucnosti lukrativním obchodem – v případě likvidace českého zemědělství na něm však budou profitovat zahraniční zemědělské společnosti hospodařící u nás. Stejná situace je v průmyslu a obchodu - velké nadnárodní společnosti vyuţijí naší strategické polohy k rozvinutí intenzivních obchodních styků s Ruskem, našim podnikům zůstane pouze druhořadá role.

50

Ztráta možnosti vlastních zásahů do hospodářství prostřednictvím České národní banky Měnová a kurzovní politika centrální banky patří k důleţitým nástrojům udrţujícím hospodářskou stabilitu země. Předáme-li tento nástroj Evropské centrální bance do Frankfurtu, zbavíme se jedné z moţnosti jak podporovat a chránit náš hospodářský růst. Ztráta vlastní zahraniční politiky Zahraniční politika EU se řídí podle předem těţko odhadnutelných pravidel. Partikulární zájmy jednotlivých zemí na tradičních obchodních vazbách ve světě a různý počet i sloţení přistěhovalců ze zemí třetího světa způsobují, ţe celkový výraz zahraniční politiky EU je špatně čitelný. Čítankovým příkladem je současná situace na Blízkém východě, kdy se EU postavila na stranu Palestinců proti Izraeli, ale jasný postoj se ukázal teprve poté, co vyplavalo na povrch, ţe palestinské teroristické skupiny čerpají peníze ze zdrojů EU. Německo a Velká Británie zaujaly zdrţenlivý postoj, čímţ vzniklo mírné napětí ve vztahu k ostatní členským zemím EU. V budoucnosti se očekává závazné sjednocení evropské politiky, které můţe znamenat, ţe tradiční přátelé jednotlivých členských zemí se mohou stát jejich formálními nepřáteli v souladu s momentální zahraniční orientací EU. V případě ČR by to znamenalo, ţe např. tradičně dobré vztahy s Izraelem budou vyměněny za formálně méně přátelský postoj celé unie. Úprava výkladu našich dějin a harmonizace vzdělávacího systému (k naší škodě) včetně postupné zastavení potenciálu růstu vzdělanosti Ve Vídni se sešli ministři středoevropských zemí a jednali mimo jiné i o harmonizaci učebnic dějepisu s ohledem na výklad dějin přijatelný pro všechny státy a nenarušující jejich obraz v představách ţáků. Můţeme pochopit, ţe se některé státy stydí za své jednání během minulého století i dříve. Historii však není moţné vrátit zpět ani natřít neutrální barvou. Je třeba se umět postavit skutečnostem tváří v tvář a jasně uznat svoji vinu s vyvozením poučení. Snahu o harmonizaci učebnic dějepisu jsme poznali velmi dobře během vlády minulého reţimu. Vzhledem k připravované standardizaci výukových systémů a metod bude docházet i k sjednocení vzdělávacího systému a osnov. Pro vzdělanější část evropské populace (k níţ bezesporu patříme) to bude znamenat krok zpět ke sníţení hladiny vzdělanosti (alespoň na přechodnou dobu). Sjednocené osnovy nebudou schopny v plné šíři reflektovat kulturní 51

a národnostní odlišnosti jednotlivých států, čímţ se znemoţní celkové prohloubení vzdělání, které je smysluplné pouze tehdy, je-li zasazeno v odpovídajícím kulturním a sociálním kontextu. Zároveň se všeobecná úroveň vzdělání postupně dostane na hodnotu dosaţitelnou v zemích s niţší vzdělavatelností a tam začne stagnovat, čímţ ČR v dlouhodobém výhledu přijde o svůj potenciál. Postupná ztráta národního uvědomění a národní cti Se ztrátou státní suverenity odchází i vlastenectví, národní uvědomění a národní čest. Tyto hodnoty jsou historicky ověřené jako jedny z hnacích motorů pokroku, výzkumu a rozvoje kultury. Mnoho významných českých umělců a tvůrců bylo inspirováno právě vztahem ke svému národu (B. Smetana, A. Jirásek, B. Němcová, J. K. Tyl atd.). Duchovní a kulturní odkaz generací předků je jedním z největších nehmotných bohatství národa, který má vliv na rozvoj morálního i hospodářského potenciálu země. Pokud se ho dobrovolně zřekneme ve prospěch velké Evropy, rozplyne se toto bohatství vniveč a jiţ nikdy se ho nepodaří obnovit. Postupná morální a etická devastace společnosti Evropská unie opouští pevné konzervativní kořeny morálky a etiky a vydává se v těchto oblastech směrem, který bychom mohli nazvat experimentálním liberalismem. Hodnoty jako pravda, rodina a posvátnost ţivota jsou nahrazovány účelovou lţí, mimomanţelskými svazky a registrovaným partnerstvím, případně euthanasií a stále svobodnějším právem ţeny rozhodovat o ukončení svého těhotenství. Tento trend je oficiálně podporován na nejvyšších místech - deklaracemi Evropského parlamentu, prohlášeními představitelů Evropské komise a schvalováním stále liberálnějších zákonů. Vzhledem k nadřazenosti Evropského práva nad právem národním se budou muset občané tradičnějších a konzervativněji orientovaných zemí smířit s tím, ţe zákon, který přišel odjinud, připouští věci a praktiky, které jsou jim cizí. Nebudou mít moţnost to nijak změnit. Buďto budou souhlasit, nebo budou sami stíháni pro intoleranci. Postupný přesun české kultury do oblasti národního folklóru Kultura kaţdého národa nebo společnosti vychází z historických kořenů a je formována i udrţována mnoha aspekty (například jazykem). Pokud se budou různé národy na území Evropy svobodně mísit, zanikne jejich vlastní kultura a vznikne jedna evropská - šedivá, 52

bez chuti - podobně jako je tomu v Americe. V USA existuje velké mnoţství lokálních kulturních ostrůvků (čínské čtvrti, italské čtvrti atd.), ale celková americká kultura postrádá jednoznačné vyjádření a sjednocující náboj. Tento proces není otázkou nejbliţší budoucnosti, ale díky rozmachu informačních technologií bude rychle následovat po vytěsnění národních jazyků (v našem případě češtiny) z běţného ţivota. Česká kultura se dostane na okraj podobně jako je na okraji americké kultury kultura indiánská, nebo u nás v současnosti kultura některých národnostních menšin (např. romská). Postupné rozplynutí naší národní identity v "evropském duchu" Rozplynutí národní kultury následuje nevyhnutelně ztráta národní identity. Nebezpečí nastolení totalitní vlády v celé Evropě díky centralizaci moci V současné době leţí výkonná moc Evropské unie v rukou 20 komisařů a jejich aparátu. Evropské zákony jsou schvalovány tajným hlasováním nevolených zákonodárců (Rady ministrů) za zavřenými dveřmi. Jiţ tyto skutečnosti jsou alarmující. Centralizace moci spojená s rozmachem informačních technologií, umoţňujícím efektivně ovládat a řídit dění v celé Evropě od jednoho stolu vytváří velmi vhodné prostředí pro převzetí moci skupinou lidí s diktátorskými tendencemi. Spojené státy vznikaly postupně v době, kdy cesta z jednoho konce kontinentu na druhý trvala řadu týdnů. Jejich systém je zaloţen na jiných kořenech neţ evropský. Evropa má jiţ několik smutných zkušeností s diktátory a totalitou. EU je nástrojem, který by ve špatných rukou mohl slouţit k zotročení celého kontinentu nebo k rozpoutání světové války.“34

34

zpracováno dle MICHÁLEK, Přemysl; HRUBIŠ, František; Evropský polytechnický institut. Výhody a nevýhody vstupu ČR do EU. [online] [cit. 2011-01-10]. Dostupný z WWW: .

53

6. Závěr Věnujme nyní trochu času srovnání, co z výše uvedených bodů jsou skutečnými negativy či pozitivy evropské integrace. Lze říci, ţe některá fakta jsou skutečně jednoznačným přínosem. Například volný pohyb osob, pracovních sil, sluţeb, zboţí, kapitálu, moţnost studia v zahraničí a uznávání kvalifikace, moţnost čerpání finančních prostředků z fondů EU, otevření hranic a boj proti organizovanému zločinu. Díky těmto skutečnostem se nám opravdu zlepšily podmínky pro studium v zahraničí, cestování po Evropě, obchodování s jinými zeměmi, můţeme získávat peníze z evropských fondů a zlepšila se spolupráce mezi jednotlivými státy např. v boji proti organizovanému zločinu. Ale ne vše spojené s integrací je pozitivní. Jsou zde i negativa. Například přílišná regulace, zkomplikování administrativy, byrokracie. V samotné EU stále vznikají snahy o sníţení byrokracie a administrativy.35 Dále moţnost ztráty vlastní zahraniční politiky. Existují i skutečnosti, které jsou sporné a o nichţ nevíme, kam nás (a celou Evropu) nakonec dovedou. Např. nemůţeme přesně vědět, kam by nás (ČR) dovedlo přijetí Eura. Jsou zde i obavy občanů, které se mohou jevit hrozivěji, neţ jaká je skutečnost. Jako třeba obavy ze ztráty národní suverenity, odchodu odborníků ze země, ztráty národního uvědomění a národní cti, nebo postupné morální a etické devalvace společnosti. Například v případě morální a etické devalvace společnosti, je sice pravda, ţe se země Evropy odklánějí od svého křesťanského základu, který vţdy vnášel do naší společnosti i morální a etické principy, ale nikde není prokázáno, ţe by to byla evropská integrace, která má na tuto skutečnost rozhodující vliv. Evropská integrace má tedy bezesporu své výhody i nevýhody a zahrnuje mnoho oblastí, na něţ se názory různí a u nichţ není jednoznačné určit, zda nám v konečném důsledku spíše prospívají, nebo škodí. Její problematiku lze dále zkoumat např. z hlediska přínosu pro jednotlivé skupiny obyvatelstva (např. podnikatele), z hlediska finančního přínosu

35

V roce 2008 podepsali zástupci sedmi zemí EU komuniké, ve kterém se zavazují k sníţení byrokracie a administrativní zátěţe do 4 let aţ o čtvrtinu. (http://aktualne.centrum.cz/eurorubrika/clanek.phtml?id=605303, 22.04.2011); Letošní rok Evropská komise přijala kroky, jejichţ cílem je zjednodušit administrativu spojenou s financováním výzkumu z peněz EU. Opatření má pomoci zejména malým a středním podnikům. (http://www.euractiv.cz/podnikani-a-zamestnanost/clanek/eu-chce-snizit-byrokracii-u-dotaci-na-vyzkum008382, 25.04.2011)

54

pro naši zem, nebo se lze věnovat samotnému Euru a jeho vlivu na ekonomiku členských zemí. Domníváme se, ţe evropská integrace je přirozeným procesem a nelze jí zabránit. Celý svět se čím dál více sjednocuje a Evropa nezůstává pozadu. „Jedním z problémů samotné Evropské unie je ovšem skutečnost, ţe nikdo není schopen kvalifikovaně říci, kam vlastně míří.“36 A tak význam evropské integrace nejvíce prokáţe čas.

36

MICHÁLEK, Přemysl; HRUBIŠ, František; Evropský polytechnický institut. Výhody a nevýhody vstupu ČR do EU. [online] [cit. 2011-01-10]. Dostupný z WWW: .

55

Seznam použité literatury Bibliografie: FIALA, Petr; PITROVÁ, Markéta. Evropská unie. 1. vydání. 2003. ISBN 80-7325-015-2. KÖNIG, Petr; LACINA, Lubor; PŘENOSIL, Jan. Učebnice Evropské integrace. 2. aktualizované vydání. 2008. ISBN: 978-80-7364-044-6. Internetové zdroje: ADÁMKOVÁ, Alena. Společná měna euro. Český rozhlas. [online]. [cit. 2010-11-13]. Dostupný z WWW: Aktivní evropský občan. Mgr. HAVLÍNOVÁ, Ivana; Ing. MACUROVÁ, Eva. Pilíře evropské integrace. [online] [cit. 2010-12-18]. Dostupné z WWW: Aktivní evropský občan. Mgr. HAVLÍNOVÁ, Ivana; Bc. JAKUBÍČEK, Petr. Cíle evropské integrace. [online] [cit. 2010-12-18]. Dostupné z WWW: BABORÁKOVÁ, Ilona. Ţivotopis Mojmír Hampl [online]. [cit. 2011-03-11]. Dostupný z WWW: . BRUNCLÍK, Miloš; KLÍČ, Zbyněk. Z periferie do centra Evropy – 20 let vývoje vztahu ČR k EU. CEVROINSTITUT (school of political studies). [online]. [cit. 2011-04-01]. Dostupný z WWW: Český statistický úřad, Vybrané demografické údaje v České republice. [online] [cit. 2011-0410] Dostupný z WWW: . Euractiv. Internetový portál. [online] [cit. ]. Dostupný z WWW: 56

Europa. Portál Evropské unie. Lisabonská smlouva. Smlouva v kostce. [online]. [cit. 2011-0108]. Dostupný na WWW: . EUROPA, Portál Evropské unie. Hospodářské a měnové záleţitosti. . [online]. [cit. 2011-0412]. Dostupný z WWW: . European navigator. [online] [cit. 2011-03-03]. Dostupný z WWW: . Evropská komise – Evropská unie v České republice. Společná měna euro. [online] [cit. 201011-13]. Dostupný z WWW: . HAMPL, Mojmír. Evropská integrace: Pohled kritického ekonoma (Bulletin č. 221). [online]. [cit.

2010-12-21].

Dostupný

z WWW:


INTEGRACE-POHLED-KRITICKEHO-EKONOMA-c1585/>. Historie evropské integrace. [online] [cit. 2010-07-06]. Dostupný z WWW: . HRUŠKA, Blahoslav; „Česko stojí za Stoiberem. Chce méně byrokracie v EU“. [online]. [cit. 2011-03-20]. Dostupný z WWW: . MICHÁLEK, Přemysl; HRUBIŠ, František; Evropský polytechnický institut. Výhody a nevýhody vstupu ČR do EU. [online] [cit. 2011-01-10]. Dostupný z WWW: . Ministerstvo práce a sociálních věcí. Tisková zpráva. Ţivotní úroveň v České republice dlouhodobě roste. 27. 8. 2010. [online]. Dostupný z WWW: . Mgr. Ondřej Krutílek, za přispění Mgr. Ivety Frízlové (CDK). Změny v Lisabonské smlouvě. [online] [cit. 2010-04-20]. Dostupný z WWW: http://www.euroskop.cz/8900/sekce/zmenypo-lisabonske-smlouve/.

57

Odbor informování o evropských záleţitostech (OEZ) Úřadu vlády České republiky. Internetový portál. Volný pohyb kapitálu. [online]. [cit. 2010-09-11]. Dostupný z WWW: . Odbor informování o evropských záleţitostech (OEZ) Úřadu vlády České republiky. Internetový portál. Volný pohyb zboţí. [online]. [cit. 2010-09-11]. Dostupný z WWW: . Odbor informování o evropských záleţitostech (OEZ) Úřadu vlády České republiky. Internetový portál. Volný pohyb sluţeb. [online]. [cit. 2010-09-11]. Dostupný z WWW: . prof. Ing. Václav Klaus, CSc. Ţivotopis. [online]. [cit. 2011-04-20]. Dostupný z WWW: . prof. Ing. Václav Klaus, CSc. Projev prezidenta republiky v Evropském parlamentu. 19.02.2009. [online] [cit. 2011-03-11]. Dostupný z WWW: Respekt institut, o.p.s. Evropská regionální fóra. Konkurenceschopnost a volný pohyb pracovních sil v rámci Evropské unie. [online] [2011-04-20]. Dostupný z WWW: Sociologický ústav AV ČR, Tisková zpráva. Zpracovala Horáková Naděţda. Výhody a nevýhody členství České republiky v Evropské unii. [online]. [cit. 2010-11-09]. Dostupný z WWW: . Sociologický ústav AV ČR, Tisková zpráva. Zpracovala Horáková Naděţda. Názory obyvatel na hodnoty uplatňované v Evropské unii a evropskou integraci ve vybraných oblastech. [online]. [cit. 2010-11-09]. Dostupný z WWW: .

58

Středisko empirických výzkumů. Tisková informace z výzkumu STEM TRENDY. Vydáno dne 11.10.2010. [online] [cit. 2010-11-12]. Dostupný z WWW: 3 pilíře Evropské unie. > [20.12.2010] [online] Dostupný z WWW:

59

Příloha: Tabulka Vývoj průměrné nominální mzdy (na fyzické osoby) v letech 1993 – 2008 podle krajů (Odbor analýz a statistik MPSV ČR, Praha, květen 2009. ISBN 978-80-86878-99-7)

60

61