Studentský občasník Filosofické fakulty, ZČU Plzeň
Číslo 6, Červen 2005
OBSAH: [2]>EDITORIAL | [3]>UDÁLOSTI 2005 [4]>K ZAMYŠLENÍ...Mravní kodex ateisty, Konference: Odkaz Jiřího Muchy [5]>PRÓZA, PÓZA, POEZIE | [10]>Z JINÉ MÍSY...Botswana [12]>CESTY...Moskva | [14]>ESEJE A ÚVAHY...O (ne)rovnosti mezi lidmi, Je to jenom sport, Česká superstar | [18]>ZAJÍMAVOSTI...Wikipedie [22]>POHÁDKA...Historie jedné šavle | NA ZÁVĚR...Golem 5x jinak
EDITORIAL Jan Prokeš
15 LET SVOBODY V ČECHÁCH Vážení čtenáři, již tradičně poměrně v bolestech narodilo se 6. číslo studentského časopisu Humanus, dost možná poslední. Uvnitř plátku naleznete mj. pojednání o situaci jedné z hospodářsky nejvyspělejších a zároveň pandemií AIDS nejpostiženější africké zemi – o situaci Botswany. Dále si můžete přečíst cestopis z Moskvy a další naše pravidelné rubriky. Jelikož zejména tak zvaná kulatá výročí poskytují vhodnou záminku pro bilancující úvahy všeho druhu, využiji zde také tuto konvenci a budu směřovat svou úvahu (s jistým zanedbatelným zpožděním) ku 15-ti letému výročí pádu komunismu v Čechách. Jak si kdo vybere, jemně se zde zamyslím buďto nad 15 roky svobody a demokracie anebo postsocialismu. Tatam je doba, kdy jsem jako malý kluk uctivě žasnul nad sebemenší změnou v zastoupení aut v našem tehdejším vozovém parku, změnou ve prospěch aut západních značek a v neprospěch škodovek, trabantů, lad a dacií. Po 15 letech tady máme převážně západní auta, i škodovka se stala západním autem. Jsme v EU a NATO a běžně hovoříme o svojí zemi jako o Západu, jako o bohatém Západu. Mnoho autorů se dnes ptá – kdo jsme nyní, jací jsme nyní a kdo a jací jsme byli vždy a vždy budeme? Jsme líní, upovídaní, oportunističtí, závistiví, mstiví, neschopní a závislost vyhledávající anebo pracovití, poctiví, čestní, nezávislí, kreativní a mírumilovní? Ti, kteří se na tuto otázku pokouší i odpovědět, se většinou chovají jako „objektivní“ pozitivističtí sociologové řka: česká společnost je taková a taková… Vyhnali jsme sudetské Němce (aniž by dnes tento akt většina z nás považovala za projev barbarskosti a uvědomovala si jeho závažnost…), ale alespoň nemáme na svědomí žádnou genocidu v takovém rozsahu, v jakém se jí či jich dopustili Rusové, Němci, Srbové, Turci, Mongolové či Hutuové (a mnozí další). To jistě potěší. Co ještě potěší? Před patnácti lety někdo čekal zázrak, totiž že „doženeme“ takzvaný Západ během několika málo let. Realističtí optimisté to čekali v horizontu 15, 20, 30 let. Pesimisté nečekali raději nic. Kde jsme dnes? Leckterý pesimista, kdyby nahlédl
T I R Á Ž Redakce: Jan Prokeš, Štěpán Kuchlei, Jan B. Mwesigwa. Ilustrace: Tomáš Svoboda Dále spolupracovali: Marta Ulrychová (Katedra antropologie ZČU Plzeň) Tomáš Machalík (Katedra antropologie, ZČU Plzeň) Radim Šarapatka (student Environmentalistiky MU Brno), Andrea Vašáková (studentka antropologie ZČU Plzeň), Václav Prášil (student Mezinárodních vztahů FSV UK Praha)
Grafická úprava: Jan B. Mwesigwa E-MAIL:
[email protected] WWW: http://www.humanus.zcu.cz Tisk: Copy centrum ZČU Bory
v roce 1989 zázračným dalekohledem do roku 2005, by musel žasnout nad tím, co všechno se zde změnilo – jak se proměnila města (ba i vesnice, ovšem ty již méně…), infrastruktura, životní styl a způsob života lidí (jednoznačný odklon od uniformity a konformity, ba dokonce bych řekl od podle některých až osudem přikázaného českého inklinování k rovnostářství), jak vznikla nekonečná řada občanských sdružení, spolků, kulturních institucí, jak nezměrně se rozšířila škála možností, jež se staly dosažitelnými „potřebami“, jaké nepředstavitelné množství rozmanitých informací a podnětů sem proudí, ale tady i vzniká. Optimista by byl zklamán nejen kvůli tomu, že vize o platnosti magické formule znějící: dosáhnutí úrovně západních kapitalistických zemí = pro celou společnost v podstatě „dospět“, se ukazuje býti značně iluzorní, ale také tím, že mnoho věcí se ještě vůbec nezměnilo a kdoví, jestli se tomu někdy vůbec stane. Rozumní stratégové říkali, že musíme na Západ, protože není jiná možnost a protože tam v podstatě historicky patříme. Nevědomí, snílci či demagogové říkali, že musíme „zůstat sami“ (snad nikdo nechtěl jednoznačně na Východ). Někteří fanatici říkali, že musíme ve všem následovat západní vzory a kurzy, přijímat vše západní, odmítat vše východní a to vše proto, protože Západ je nejen maximálně vyspělý, on je také maximálně dobrý, bezchybný, on je zcela dospělý. Stále mnoho lidí sdílí takovýto postoj. My mladší je musíme chápat, nesmíme jim však přestat opakovat, že představa o tom, že s pádem železné opony zmizelo to hlavní a v podstatě jediné zlo (totiž komunismus) ze světa, že takto byl ze světa smeten hlavní viník a zločinec a s ním i všechny zásadní problémy tohoto světa, že tato představa je naprosto naivní a především chybná. Vývoj se nezastavil a dějiny běží dál. Jsou neúprosné a nikdy nevíte, kdy nám utnou naše pohodlné vydýchávání a přinutí nás opět k běhu. Dnes již většina lidí zde v této zemi chápe skutečnost, že onen Západ není dospělý, že takový není ani kapitalismus, že taková není ani demokracie. Kupříkladu pojem kapitalismus prošel v Čechách za ono patnáctileté období nesmírně výraznou významovou transformací a diferenciací. Zejména pro mnohé tvrdošíjné antikomunisty a obecně pro mnoho lidí starších generací (ovšem i úspěšných dvacátníků až čtyřicátníků) zůstal tento pojem zapečetěn jako termín označující solidní a snad také nejlepší možný ekonomický režim. Potom jsou tu lidé, které mnoho atributů kapitalismu zklamalo (ať už kapitalismu jako takového anebo jeho české verze), kteří však přesto více či méně a s menšími či většími výhradami jeho společenskou roli akceptují a především umožňují. Nakonec je zde rovněž poměrně početná skupina lidí, pro které je slovo kapitalismus zcela a bezpodmínečně slovem vyjadřujícím něco negativního a zlého. Kapitalismus se stal pro mnoho lidí nepřítelem číslo 1. Tito nepřátelé kapitalismu jsou povětšinou vhozeni do jednoho pytle s visačkou extrémista či radikál. Ač nepatřím mezi tyto „radikály“, tak si zkrátka uvědomuji, že neoliberální premisy o tom, že volný trh nutně nevede k monopolizaci, dnes již jaksi postrádají přesvědčivost, že liberální ideologie (s jejím důrazem na individuální majetek a obohacování se) už má bohužel na počátku 21. století mnoho temných praktických (globálních) následků a symptomů, které jsou zjevné, které jsou přinejmenším nepěkné, ale spíše přímo zlé. Život sám v liberální kapitalistické demokracii má mnoho takových nezanedbatelných temných symptomů. Mimo jiné jsme vystaveni (a se vystavujeme) nátlaku kultu krásy a mládí, jež nám předkládá zejména reklama, v jejíž „realitě“ jsou všichni mladí, krásní, zdraví a bohatí. Obrovské masy lidí přikládají obrovsky neadekvátní důležitost (i pro život) pokleslé kultuře televizních estrád, anket a soutěží, jež ve skutečnosti fungují na principu nabídka-poptávka, ačkoliv se tváří, že tomu je naopak. Nechci zde moralizovat. Bylo již k tomuto tématu řečeno mnoho, ovšem jedná se o vážný problém – mám za to, že je to především dnešní stav trhu, resp. nepřeberné množství a chaotická povaha jeho
artiklů – totiž obchodovatelného zboží, v tomto případě v podobě informací a kreací prostředkovaných nám druhořadými moderátory a umělci - co motivuje „konzumenta“ k tomu, aby si vybíral to nejjednodušší, nejpřístupnější a nejdosažitelnější a podílel se tak na celkovém kulturním úpadku společnosti. A se samotnou svobodou je to občas též sporné – pro příklad bych poukázal na častou tendenci („nezávislých“) masmédií moralizovat, hodnotit ve svých zpravodajstvích jevy, o nichž mají povinnost pouze informovat, čímž se přibližují k médiím komunistickým, která měla za úkol „vytvářet názor“, říkat co je dobré a co špatné, kdo je zlý a kdo je hodný, zkrátka vychovávat. Zavrhovat poměrně početnou skupinu lidí, činit z těchto lidí „exoty“, automaticky odvrhovat jejich kritiky poukazem na „nedospělost“, znamená pro tuto společnost dobrovolně se vzdávat přídomků svobodná, demokratická a tolerantní. Co mne děsí tak trochu z druhé strany je to, jak málo mladí lidé, a „nepřátelé kapitalismu“ obzvláště, projevují radost a vděk za možnost žít v zemi a v době, kde je dovoleno vše mluvit, zpívat i psát. Není to automatismus, nemusí to být na věky, není to samozřejmé a nebylo to zadarmo. Podobným procesem změn jako význam pojmu kapitalismus prošel za oněch 15 let náš pohled na tzv. západní země a obzvláště pak na supervelmoc dneška, na USA. USA, jejich kultura, pojetí demokracie a občanské společnosti, jsou jak nekriticky zbožňovány, tak i nekriticky nenáviděny. Oba přístupy jsou zarážející, ale zřejmě převládají – alespoň tedy u lidí „o tom“ uvažujících a „k tomu“ se nějak hodnotově vztahujících. Oba dva přístupy jsou odrazem dvou extremistických tendencí. První tvrdí, že odpovědi na zásadní otázky musíme hledat rozhodně pouze na Západě, druhá, že to rozhodně nesmíme. Co bychom však především měli činit? Měli bychom se sami stát Západem v tom smyslu, že bychom měli spolupracovat na utváření a přetváření podoby jeho tváře. Měli bychom se stát součástí tohoto Západu nejen v rámci Čech a Evropy, ale i v rámci regionu střední Evropy, jež zahrnuje země, které jsou nám blízké a nám podobné („Visegrád“ je dobrý projekt, nicméně jeho ambice jsou příliš omezené a formální). Nemusíme milovat peníze, kariéru a hamburgery tak jako Američané, být zbožní jako Italové, pořádní jako Němci a trávit u jídla hodiny jako Francouzi, abychom se stali „Západňany“ či Evropany. Jenomže ono „buďme sví“ se lehko říká, avšak těžko realizuje. Proč? Především proto, že nemáme příliš jasno v tom, co z naší „povahy“ je chvályhodné a co zavrženíhodné. Myslíme si sice často, že to víme, ale tápeme v tom. Jednou přehnaně a nedomyšleně glorifikujeme a vynášíme cosi z naší „českosti“, podruhé zas přehnaně a nedomyšleně odsuzujeme a zavrhujeme něco jiného z oné „českosti“. Pouze tehdy, když člověk pozná, jak žijí jeho sousedé, jaké mají přednosti a jaké nedostatky či rozmary, pouze tehdy může pochopit, jaký je on sám, porovnávat své vlastní návyky a vlastnosti a nějakým relevantním a podloženým způsobem je hodnotit. Nepochybuji o tom, že většina Čechů dnes stále nemá nějaký důvěrnější osobní vztah s tzv. cizincem. Až tehdy, když většina z nás takový vztah bude mít, až tehdy, když poznáme „je“, budeme moci říct (a nelhat) – známe sami sebe! Zatím jsme však v zajetí stereotypů, jež křiv(d)í cizincům (př: Vietnamci jsou „jako děti“, Němci jsou „studení“ a neví co je vkus…) i nám samotným (př: Jde nám především o kus žvance a pohodlné korýtko, máme však alespoň nejlepší pívo a nejkrásnější ženské…). Některé analýzy tzv. „objektivních“ odborníků na společnost, které vyvozují závěry typu: „Čechům stačí málo – zavařené meruňky a pivo ze sedmého schodu“, nejsou dle mého názoru kritikou čecháčkovství, ale jeho smutnou součástí. I pojem čecháčkovství je čecháčkovský. Je to složitý kruh. Ovšem cesta z něj je myslím jediná. Každý si musí najít sám svého cizince. A tak je to bohudík se vším.
Mladí lidé prahnou po originalitě - vyjadřují to tím, že se oblékají všichni stejně. /Ring Lardner/ Strana 2
UDÁLOSTI 2005 Pravděpodobný celkový počet obětí vlny tsunami a podmořského zemětřesení v jihovýchodní Asii a východní Africe se blíží číslu 300 000. Nejvíce obětí si katastrofa vyžádala v Indonésii, dále na Srí Lance a v Thajsku. Ve Vatikánu zemřel Jan Pavel II. (*1920), jenž byl „Kristovým velvyslancem“ více než 26 let a jež se za dobu pontifikátu stal obrovskou autoritou nejen pro katolíky. Novou hlavou katolické církve se stal kardinál Joseph Ratzinger (77), nyní Benedictus XVI. Novým premiérem ČR se stal Jiří Paroubek. Opakované ukrajinské prezidentské volby nařízené Nejvyšším soudem vynesly do funkce prezidenta republiky prozápadního ekonoma Viktora Juščenka (přes 58 % hlasů). Ten jmenoval do funkce předsedkyně vlády ko ntro ver zní a p ůvab no u J ulii Tymošenkovou. Ve funkci šéfa OOP nahradil zesnulého Arafata Mahmúd Abbás, který se stal rovněž vítězem lednových prezidentských voleb a sešel se se svým izraelským protějškem – možnost ukončení palestinsko-izraelského konfliktu se tak nyní jeví opět po téměř pěti letech násilí nadějněji. Nejprve Francouzi a po nich Nizozemci odmítli v lidovém hlasování ústavní smlouvu EU. To může mít různé důsledky. Nyní je jisté zřejmě jen to, že se případné prohlubování integračního procesu podstatně opozdí. Všech 25 členských států EU se v prosinci 2004 shodlo na zahájení rozhovorů o přistoupení Turecka a Chorvatska. Rozhovory by měly začít během nejbližších měsíců, ovšem pouze v případě, že obě země budou akceptovat specifické podmínky unie. V případě Chorvatska se jedná zejména o spolupráci s Mezinárodním tribunálem pro zločiny v bývalé Jugoslávii (začátek je nyní „zmražen“, důvodem je hledaný generál Ante Gotovina…), v případě Turecka o uznání Kyperské republiky a realizaci celé řady vnitřních reforem. Bulharsko a Rumunsko formálně uzavřely svá přístupová jednání o podmínkách, za nichž mají vstoupit k 1.1. 2007 do EU. Celá Evropa si při příležitosti 60. výročí osvobození vyhlazovacího tábora u Osvětimi připomněla hrůzy nacistického holocaustu a jeho 6 milionů obětí. 60. let uplynulo rovněž od založení OSN. V Číně byly zveřejněny nové směrnice o náboženských otázkách, které mají zajistit svobodu náboženského vyznání. Představitelé ugandské vlády se poprvé od občanské války v roce 1986 sešli na severu země k jednání se zástupci povstalecké Armády božího odporu. V Nairobi byla podepsána mírová smlouva mezi zástupci súdánské vlády a zástupci křesťanských povstalců, která oficiálně ukončila krvavý konflikt, jenž si jenom ve
své poslední fázi, tj. od roku 1983, vyžádal 2 miliony obětí. Dohoda obsahuje mj. závazek vytvoření společné vlády křesťanů a muslimů a uspořádání referenda o odtržení jižního Súdánu do šesti let. Novým šéfem americké DP byl zvolen Howard Dean. Libanonský expremiér Rafík Harírí se stal obětí atentátu, v důsledku čehož se zvedla vlna protestů proti přítomnosti syrských vojsk v zemi a syrská armáda opustila Libanon v rekordně krátkém čase. 16.2. vstoupil v platnost Kjótský protokol o emisích. Ministři financí G8 se dohodli na vyrovnání dluhů nejchudších afrických a latinskoamerických zemí. Nejbohatší země by měly zaplatit dluh chudých zemí ve výši 40 mld. USD u Africké rozvojové banky a Světové banky, MMF bude muset kompenzovat anulování dluhů z vlastních zdrojů. Novým děkanem Fakulty filosofické se stal Ladislav Cabada. První demokratické volby v Iráku provázely četné obavy z teroristických útoků, přesto byla volební účast nečekaně vysoká (kolem 60%). Jejich vítězem se podle očekávání stalo Sjednocené irácké spojenectví (UIA) se ziskem téměř 48 %, což je koalice hlavních šíitských stran a hnutí. Prezidentem Iráku se podle dohody 3 hlavních komunit stal Kurd D. Talabání, šéfem sněmovny sunnita Hášim Hasaní a konečně premiérské křeslo získal šíitský muslim Ibrahím Džaafárí. Vítězem druhého kola chorvatských prezidentských voleb se stal Stjepan Mesic (66%), který stál v čele státu již v období 2000-4, když nahradil zemřelého autoritáře Tudjmana. Širší vedení izraelské vládní strany Likud schválilo vytvoření velké koalice, aby zabránilo předčasným volbám. Premiér Šaron pozval do vlády Stranu práce Šimona Perese. Poprvé v historii volili muži radní v Saúdské Arábii, v Kuvajtu se dokonce příštích voleb budou moci účastnit ženy, první žena ovšem již byla jmenována do kuvajtské vlády. Jedná se o 3. zemi Perského zálivu, která má nyní ministryni. Parlamentní volby proběhly také v Dánsku (zvítězili opět liberálové) a předčasně rovněž v Portugalsku (zvítězili opoziční socialisté). Labour party získala v květnových volbách do britské dolní sněmovny opět nejvíce hlasů a Tony Blair povede zemi i v dalším období. Poprvé v historii bude LP vládnout 3x v řadě. Nicméně, jak konzervativci, tak liberální demokraté posílili. Nepálský král Gjánéndra vyhlásil v únoru v zemi výjimečný stav, rozpustil parlament a ujal se na tři roky sám vlády nad himalájským státem, o 3 měsíce později výjimečný stav zrušil. Členové vlády mají údajně domácí vězení. Vláda podle něj
nedokázala nastolit v Nepálu mír. V Nepálu již devět let trvají srážky mezi vládními vojsky a maoistickými povstalci. Předseda vlády Gruzie Zurab Žvanija byl nalezen mrtev v bytě svých přátel v gruzínském hlavním městě Tbilisi. Žvanija a ještě jeden muž zemřeli na otravu oxidem uhelnatým vadného plynového topení. Moskevský soud odsoudil někdejšího nejbohatšího Rusa Michaila Chodorovského za daňové úniky a podvody na 9 let vězení. Stejný trest dostal Platon Lebeděv. Milánský soud rozhodl, že S. Berlusconi se nedopustil korupčního jednání při privatizaci státní firmy. Podplácení soudu, které soud prokázal, je promlčeno. Berlusconi se zřejmě definitivně stal „bezúhonnou“ osobou. Nejvyšší rozhodčí instance při rakouském odškodňovacím fondu rozhodla definitivně o tom, že potomci rakouského panovnického rodu Habsburků nedostanou zpátky majetek, který jim byl v Rakousku vyvlastněn v roce 1919. Výsledek referenda o udělení maďarského občanství etnickým Maďarům žijícím mimo Maďarsko (asi 2.5 mil. osob) nebyl uznán pro nízkou účast. V Číně protestovaly desítky tisíc lidí proti způsobu, jakým je oficiálně v Japonsku reflektována historie uplynulého století. Nedávno údajně schválila japonská vláda oficiální učebnici dějepisu, ve které jsou zamlčovány, zlehčovány či zjednodušovány japonské zločiny z druhé světové války. Princ Charles si vzal Camillu Parker Bowlesovou. Hokejisté ČR vybojovali po 4 letech zlatou medaili na mistrovství světa ve Vídni. Ve finále porazili Kanadu 4:0. Jaromír Jágr a Jiří Šlégr vstoupili do elitní společnosti hráčů, jimž se podařilo získat 3 nejcennější trofeje – zlato z OH, MS a Stanley Cupu. Jaroslav Bába překonal na halovém atletickém mítinku v německém Arnstadtu český rekord ve skoku vysokém. Pokořil laťku ve výšce 237 cm. Jakub Janda zvítězil v závodu světového poháru ve skocích na lyžích, rovněž na německé půdě. Na tento triumf čekal český skok dlouhých 11 let. Šárka Záhrobská vybojovala historicky první českou medaili v alpském lyžování, v závodu slalomářek dojela třetí. Úspěšní byli i další čeští lyžaři. Fotbalisté ČR porazili v kvalifikaci na MS 2006 Finsko 4:3, Makedonii 6:1, Andorru 4:0 a v odvetě 8:1. Vladimír Šmicer pomohl dvěma góly (jeden z penalty) k vítězství FC Liverpool v Lize mistrů. Ten porazil AC Milán na penalty poté, co v normální hrací době Angličané fantasticky zlikvidovali během chvíle vedení AC 3:0 a vyrovnali na 3:3.
Jan Prokeš
Neodpovídají-li fakta představám, tím hůře pro fakta. /G.W. Hegel/ Strana 2
K ZAMYŠLENÍ MRAVNÍ KODEX ATEISTY Ano, jistě, vše je nesmírně relativní. Včera jsi byl král večírků a lamač dívčích srdcí, básník, virtuos, fyzik, svalovecideál. Kdosi ti prohnal kulku hlavou a zítra budeš prach, hlína, symbióza hnijící tkáně a červů na ní se pasoucích. Nikdo tě nevrátí a tvého vraha dost dobře může čekat nádherných několik desítek let bezstarostného života. Bez trestu, bez výčitek. Tak jest. Přesto všechno si stojím za svým a tvrdím, že bezdůvodné („racionálně“ neodůvodnitelné) zabití člověka je ze zásady něco špatného a zlého. Jednak je to cosi patologického – v živočišné říši „vraždy“ v natolik masovém měřítku jako u lidského druhu nepozorujeme. Mým hlavním
JAN PROKEŠ argumentem je ovšem má nevíra. Jelikož nevěřím, nevěřím, že vím, věřím jen tomu, že nevím, že nevím, co bude po „tom“, jaký to má smysl atd. Tedy k tomu co nevím (a co vím že nikdy vědět nemůžu) mám úctu, skoro by se až chtělo říci náboženskou. Vím jen to, že člověk se narodí, žije a umře. Co je pak, nevím. Věřím, že člověk je živ pouze jedenkrát. Tedy, že zdejší pobyt je neopakovatelný a jedinečný. Mám strach či alespoň nepříjemný pocit z toho, co bude „potom“. Vím, že tam musím, ale nespěchám tam a jelikož skutečně věřím, že více příležitostí k pobytu zde nebude, chci tento jedinečný pobyt plnohodnotně absolvovat (záměrně se vyhýbám slovu
PLZEŇSKÉ SETKÁNÍ NAD ODKAZEM JIŘÍHO MUCHY Zcela náhodou jsem se po dlouhé době znovu ocitl na půdě Pedagogické fakulty v Plzni. Tentokrát ovšem ne za účelem sběru univerzitních mouder ani plnění studijních povinností ale z čistě soukromých a prozaických důvodů. Hrstka mých přátel totiž v budově PEF Západočeské univerzity zorganizovala 9. června 2005 konferenci věnovanou odkazu spisovatele Jiřího Muchy. Dílo tohoto spisovatele, syna slavného malíře Alfonse Muchy není v českých končinách moc známé. Snad i tento fakt byl motivací k tomu, pozvat přátele a milovníky literatury k posezení a debatě o jeho odkazu. Jiří Mucha se narodil 12. března 1915 v rodině Alfonse Muchy. Vyrůstal v kosmopolitním prostředí, což na něj mělo nesporný vliv. Už jako malý chlapec poznával kultury několika zemí. Žil nejen v Čechách ale i ve Spojených státech, ve Švýcarsku a hlavně ve Francii. Vystudoval medicínu na pařížské Sorboně a na filosofické fakultě dějiny umění a orientalistiku. Ovládal několik světových jazyků včetně arabštiny. Prožil dobrodružný život a jako válečný reportér projel skoro celý svět. To vše se odráží v jeho dílech, kterými jsou cestopisy, romány, povídky, reportáže atd. Celá konference byla spíše komorního rázu, přišlo celkem 6 účastníků, což ale v důsledku hrálo pro její zdárný a
pohodový průběh, kdy se ke slovu dostal každý, kdo chtěl. Organizátoři měli p ř i p r a v e né z da ř i l é p ř í s p ě v ky k vybraným dílům a životu spisovatele a v polovině konference byl promítnut životopisný dokument o Jiřím Muchovi. Na konferenci byl pozván i PaeDr. Jiří Staněk, CSc. z katedry českého jazyka a literatury, který v průběhu setkání živě a s chutí osvětlil několik skutečností o spisovateli a jeho díle a nakonec přednesl také svůj příspěvek. V září vyjde jako reflexe konference
Organizátoři:
Tomáš Machalík, doktorand na Katedře antropologie
užít si). Nespěchám na druhou stranu. V tom celém spočívá pro nás ateisty podstata lidského života jako cennosti, jako hodnoty. Není to jen – nečiň jinému co sám nechceš (zde v tomto případě mnohonásobně zvýrazněno – neučiň jinému čeho se sám nejvíce děsíš a obáváš…), ale rovněž zde máme co do činění s „ateistickým posvátnem“, s „neznámem“, na které hledíme s bázní, úctou, zděšením, ale především s absolutním otazníkem – nevíme o našem posvátnu absolutně nic. A tady vyrůstá ateistická morálka, jež činí zabití zlem. Morálka pevná a opravdová, která se opírá nikoliv o víru, nýbrž o skepsi.
text: JAN B. MWESIGWA ucelený sborník. Osobně jsem nečetl žádné dílo Jiřího Muchy, takže jsem se zpočátku obával z mého přínosu pro celou konferenci, ale nakonec jsem byl velice rád, že jsem se zůčastnil. Dověděl jsem se mnoho zajímavostí o tomto spisovateli, odnesl si příjemný zážitek a těším se na další setkání nad odkazem dalšího spisovatele. Rozhodně by nebylo na škodu pořádat takové akce na akademické půdě častěji. Možnosti a prostředky k tomu jsou.
PaeDr. Jiří Staněk, CSc. Katedra českého jakzyka a literatury; host
Nejlepší vzduch je v restauraci. /Jaroslav Hašek/ Strana 4
Tomáš Svoboda Student PEF
Dalibor Zajíc
PRÓZA.PÓZA.POEZIE K ZAMYŠLENÍ CZESLAW MILOSZ (1911-2004) in memoriam Minulost Minulost je nepřesná. Kdo žije dlouho, ví, nakolik to, co viděl na vlastní oči, opředla pomluva, legenda, zvětšující nebo zmenšující pověst. „Tak to vůbec nebylo!“ chtěl by zvolat, ale nezvolá, protože by viděli jen pohybující se ústa, zatímco hlas by nezaslechli. Objev Nemohli pochopit, proč básník psal díla cynická i vlastenecká, oslavující moc i posmívající se moci. Proč se jevil jako člověk věřící, pak zase jako skeptik, jako člověk plný radosti, pak zase naprostý pesimista. Docházelo k tomu ovšem tehdy, kdy individuum platilo za cosi jako hrad či tvrz, odkud se vypravovaly výpady do světa. Pak byla objevena lidská civilizace jako mnohost proplétajících se hlasů, jako orchestr, ve kterém je každý člověk postupně stále jiným nástrojem. A tak ono oslabení substance, zpochybnění jakékoliv esence, politováníhodné, ba označované za „smrt člověka“, nám odhalilo nový rozměr neustále se obnovujícího theatra. Labyrint Přihodilo se mi, že jsem žil tehdy, kdy člověk uctíval labyrint vlastního rozumu. Právě to a nic jiného znamenala zvýšená aktivita básníků a umělců. Soubor slov nebo barev na plátně nahradil otázky obrácené k nebi, zemi, moři, hvězdám a oblakům, odkud už nikdo odpověď nečekal. Měl bych z toho mít radost, vždyť jsem byl sestavovatelem slov. Uvažoval jsem, kde se vzal můj nesouhlas. „Ovšem,“ řekl jsem, „byl jsem dítětem z provincie, odtamtud, kde
se ve venkovském dřevěném kostelíku konaly modlitby k božstvu s lidským tělem, a slunce i měsíc, tesané do lipového dřeva, patřily k jeho průvodu. Naprosto starosvětský, musel jsem prostoduše skládat hymny a ódy, užívaje k tomu rozumu jako papíru a pera, aniž bych mu nějak zvlášť holdoval.“ Podezření Je možné, že Poláci neumějí psát romány, protože je nezajímají lidé. Každého z nich zajímá jenom jeho vlastní osoba a Polsko. A pokud ho nezajímá Polsko, jako zajímalo romantickou literaturu, zbývá jen vlastní osoba. V Africe „Takže jsi v Africe. Jsi šťasten?“ zeptali se černošského básníka z Ameriky. „Žádní odporní běloši, samí černí.“ – „Já ale nesnáším černošskou hloupost a zabedněnost! Aspoň že nejsem jako oni, protože pocházím z výjimečně inteligentního černošského kmene.“ Opačně Osmdesáté páté narozeniny, syt chvály a poct. A celou dobu jako bych druhým, vnitřním uchem poslouchal čtený rozsudek. Tak to mělo být, podle předtuchy z raného mládí. A vědomí nezaslouženého daru. Tady se klábosí, a já jdu před trůn Soudce se svou ošklivou duší.
Aforismy a drobné úvahy byly vybrány z knihy Pejsek u cesty, která byla vydána v Krakově v roce 1997 a představuje výbor z díla slavného básníka, zahrnuje zejména kratší texty, postihující široké spektrum námětů.
KAREL POLÁČEK – ŽIDOVSKÉ ANEKDOTY KIBIC seděl v kavárně od jedenácti dopoledne do pěti odpoledne. Přihlížel hře a spotřeboval k tomu množství sklenic vody a zápalek. Konečně chystá se k odchodu.
v osobě, a pravil: „Prosím za prominutí. Já myslel, že je to Bondy.“
„Číšníku,“ zvolal, „držte mně místo, než přijdu zpátky. Já si jenom skočím domů vypít kafe…“
Abeles (hořce): „To jsem si do nich nemyslil, že se budou ještě Bondyho zastávat!“
K JEDNOMU BOHÁČI přišel šnorer (židovský žebrák) žebrat. Boháč zavolal sluhu a pravil: „Johan, vyhoď toho chlapa, mne bolí nad ním srdce!“
STARÝ BARON OPPENHEIM zval si každý den jednoho chudého souvěrce na oběd. Jednou byl starý Hašile na řadě a ten se objevil v průvodu nějakého cizího člověka.
PAN GOLDSTEIN má velmi krásnou ženu. Jednou vzal jej jeho přítel stranou a pravil důvěrně: „Člověče, copak jseš slepý? Tvoje má čtyři milence!“
Baron pravil: „Hašile, já vás přece pozval samotného, a teď přivádíte ještě jednoho?“ „Odpusťte, pane barone, ale tenhleten je u mne na stravu…“
„Jak to slepý?“ odvětil chladnokrevně pan Goldstein, „já se raději účastním dobrého podniku s dvaceti procenty než špatného se sto procenty.“
V DUNAJSKÉ STŘEDĚ na Slovensku umřel žid. Vdova jde k rabínovi a prosí ho o pohřební řeč. Rabín je nadšen:
K PANU POLLAKOVI přišel zřízenec od náboženské obce vybrat náboženskou daň. Pan Pollak řekl, ať mu dají pokoj, že nemá peníze a vůbec… „Jojo,“ pravil zřízenec káravě, „daně platit, to ne, ale na židovském hřbitově se dát pochovat, to byste rád!“ ABELES se plížil za Kornfeldem a znenadání dal mu zezadu pohlavek. Když se Kornfeld obrátil, tu seznal, že se zmýlil
„A kdyby to byl Bondy? To musíte zrovna fackovat?“
„Já vám udělám řeč, že budou plakat všichni příbuzní, známí, celá obec i sluhové, - ale bude stát tisíc korun.“ Žena běduje, že je to moc drahé. Rabín jí odvětí pomaleji: „Tedy budu míti řeč, že budou plakat příbuzní a známí, - a bude stát jen pět set korun!“ Žena však ještě běduje, že je chudák vdova a nic nemá. Rabín najednou zvážněl: „No, víte, já vám mohu udělat řeč za dvě stě padesát korun – je pěkná, ale má trochu humoristický nátěr!
Ukáže-li se moje teorie relativity správnou, Německo mě prohlásí za Němce a Francie prohlásí, že mou vlastí je celý svět. Ukáže-li se nesprávnou, Francie řekne, že jsem Němec, a Německo, že jsem Žid. /A. Einstein/ Strana 5
PRÓZA.PÓZA.POEZIE MŮJ STRÝC JOSEF Můj strýc se vůbec nejmenuje Josef. To jméno jsem mu dala já sama, protože je alkoholik. Jmenuje se vlastně úplně jinak. „Když jsi jednou gastarbajtr, pak jsi jím už napořád“, říká mně, když ho o sobotách navštěvuji v jeho pokoji o patnácti čtverečních metrech. I když tohle slovo už vyšlo z módy a místo něj se mluví o zahraničních spoluobčanech, na životě mého strýce to nic nemění. Po léta bude stát u kiosku, který se zatím proměnil v obstojný supermarket, kde se dá koupit všechno – od tureckého červeného až po utěrku na čištění brýlí. Dává si tu svá piva a panáky a hraje si na silného muže. Nikdy nesnímá své silné brýle. Podle mě jsou to ty nesilnější, jaké kdy kdo vůbec na světě nosil. Ačkoliv si z něho ostatní gastarbajtři dělají legraci a přirovnávají ho ke slepému kuřeti, strýc je se svýma kulatýma modrýma očima spokojen a jejich hulákání dokáže mžikem přerušit tím, že pomocí svých nápadných, dobře udělaných svalů zvedne do výšky to, s čím by jiný nedokázal pohnout. V takových chvílích je situace napjatější než kdekoliv jinde. Ostatní muži se přestanou smát. Síla je v tomto okamžiku to jediné, co na ně platí. Můj strýc Josef je silný alkoholik. To však nijak nepoškozuje jeho pověst nejsilnějšího nádeníka na německých staveništích. Každý den znovu dokazuje svou sílu. Jak jednu, tak druhou kýlu vydává za těžké nachlazení, které se usadilo v ledvinách. A po uzdravení se zase jede dál. Po celý den, i v tom nejhorším zimním počasí. Můj strýc Josef je osamělý muž. Jeho žena Máša žije s dětmi ve Slavonii a dá o sobě vědět jen tehdy, když potřebuje peníze. Pak sladce ševelí do telefonu a spěšnými dopisy posílá své polibky. Teta Máša je krásná žena s nápadně bledou, aristokratickou pletí. Jejího půvabu se jí podařilo očividně využít zejména po strýcově pracovním pobytu v Íránu. Všechny peníze, které strýc vydělal pod horkým íránským sluncem, se v jejích rukou rozplynuly jako voda. Proto musel jít můj strýc znovu pracovat do ciziny, tentokrát do země, která se jmenovala Německo. Tehdy tam hledali lidi, kteří by nějakou dobu pracovali a pak by zase odcestovali tam, odkud přišli. Můj strýc prý vůbec nevěděl, kde to vlastně je. Jako rodák z Dalmácie dorazil jednoho dne do severního Slovinska, kde nějaký čas mlátil obilí, poznal nekonečnou šíři Panonie, až se konečně ocitl v srdci Rakouska, kde se z něho stal instalatér. Pak uslyšel o jednom velkém stavebním projektu v Hamburku a na pár let zmizel příbuzným z očí. Ale o to se dneska už nikdo nestará. Nikdo se o to
Strana 6
MARICA BORODŽIĆ nestará. Většinou se každý směje, když opět někdo připomene slovo instalatér, lidé potají šeptají, že jako klempíř by prý snad nezkrachoval, ale takhle… To nejdůležitější v jeho životě je prý dlouhonohá, něžná Máša, jeho madame, jak jí říkával. Když můj strýc slyšel něco o vesnických drbech ze strany příbuzenstva, mávl jen nad tím rukou a prohlásil, že důležitější jsou jiné věci, úplně jiné věci. Dobrých patnáct let tahal můj strýc sem a tam kámen i jiné těžké věci po německých staveništích. Do Slavonie posílal modré a hnědé bankovky. Když to stavbyvedoucí dovolil, výjimečně i uprostřed sezóny jel ke své vyvolené, která se ale netvářila tak, že by ji návštěva potěšila. Pak mně vyprávěl o smutku a nesmyslnosti své práce, když ho jeho
Máša přestala milovat. Jeho děti (syn to pomocí peněz, vydřených taháním kamene, brzy dotáhl na váženého advokáta) začaly stále více stranit matce a zcela okatě a beze studu dávaly najevo svoji nenávist proti otci, který se opíjí. V takových chvílích můj strýc sundaval své brýle a hlasitě naříkal kvůli nespravedlnosti, kterou mu nebe na této zemi připravilo. „Na této zemi!“, zakřičel, jako kdyby snad existovala ještě nějaká jiná! Jednou, v návalu zoufalství, mrštil svými brýlemi do kouta. Skla vypadla z rámečků, jedno zaletělo za zažloutlou lednici. Museli jsme v místnosti převrátit všechny věci, všechno v ní bylo tak malé! Poté rozšlápl sklo, které jsme s takovou námahou zachránili. Jeho neštěstí pak bylo ještě větší, neboť můj strýc, můj ubohý
strýc byl téměř slepý. Brýle byly pro něho jedinou možností, jak se potkávat se světem. Když se mu doneslo, že si teta Máša našla milence, jistého pana Ivana, zdržoval se týdny a měsíce v jedné nádražní špelunce a úplně zapomněl na naše společná sobotní odpoledne. Seděla jsem na starých kamenných schodech a doufala, že se brzy vrátí, ačkoliv jsem věděla, že mně už určitě nebude vykládat historky o Teheránu, panonských vesnicích, o Alsteru nebo krásných vídeňských kavárnách. Jednoho dne se na svých pijáckých potulkách seznámil s Ilsou. Ilsa pocházela z východního Německa, z oné části země, která se tehdy o gastarbajtry zajímala jen velmi málo anebo vůbec. Oba mluvili o tom, jak se společně zbavit smutku. Ilse chyběly dva zuby. Moje nová teta hovořila dialektem, jemuž můj strýc nemohl rozumět ani s největší námahou, a tak problémy s komunikací, která se zpočátku ještě dala zvládnout, nabývaly postupně tragické podoby. Každý normální rozhovor zničilo šišlání a syčení, které způsobily chybějící zuby mé nové tety. Nakonec pomohla jen nejjednodušší posunčina. Nejdůležitějším tématem takto se odvíjejících hovorů mezi strýcem a Ilsou byla obrovská díra ve společné kase. Čím déle se ti dva znali, tím více před nimi otevírala svá nenasytná ústa. Široká a nekonečně černá zela její temnota do tváře mého nešťastného strýce, který si jednoduše neuměl pomoct. Zhýčkaná Ilsa toužila po voňavém broskvovém mýdle, jemných karibských plodech, pak už samýma roupama nevěděla, co chtít. Tak rychle stoupaly její nároky. Brzy nato se začali hádat. Nemohlo být už ani řeči o společném vyhánění smutku. Ilsa už ztrácela trpělivost, když si ji strýc občas spletl s Mášou. Také život v těsné místnosti pro ni nebyl žádným zlatým Západem, ale ztělesněním vězeňské cely. Došlo k velkému a poslednímu krachu. Ilsa zmizela ze života mého osamělého strýce stejně tak nepozorovaně, jako se v něm objevila. O pár měsíců později jsem ji viděla v jednom bistru, jak prodává hovězí párky. Měla červeně nalakované nehty a vlasy rudé jak višně. Slunce svítilo na její narůžovělé tváře, jako by tu bylo jen proto, aby se jich mohlo dotýkat svým teplem. Když se usmála na svou kolegyni, zahlédla jsem v jejích ústech bezzubé místo. To se nyní zmenšilo. Když už nic jiného, tak alespoň jí
bistro vyneslo jeden zub! Mezi gastarbajtry se rychle roznesla o mém strýci pověst jako osobě, která rozbila manželství. Po odchodu Ilsy dlouho zůstával ve stavu neschopnosti, až nakonec ztratil své zaměstnání. Dlouhé dny, nabyté nudou a pochybnostmi trávil ve svém pokoji. Celou dobu nenosil nic jiného než tmavomodrý proužkový oblek. Rozhodl se, že znovu zavolá své Máše a že ji poprosí o odpuštění. Ta však trvala na svém - už ji nikdy neuvidí. A položila telefon. Jednoho dne přijela do Německa Anděla, nejmladší dcera mého strýce. V úzkých džínách a svetru, který si sama upletla, stála před dveřmi svého otce a chtěla se přesvědčit o tom, zda je jeho pokoj skutečně tak malý, jak to on ve svých strastiplných chvílích často popisoval. V oněch chvílích, které jeho rodina pokládala za přemrštěné divadlo. Můj strýc ji vyhodil a proklel slunce, nebe a moře za tresty, které padly na jeho hlavu. Rozhodl se, že na svou slavonskou madame už nikdy nepomyslí. Protože strýc Josef nebyl z kamene, ale člověk z masa a kostí, vytryskly mu z modrých očí mohutné slzy, aby se navěky usídlily na jeho ruměných tvářích. Před pár měsíci dostal svoji penzi, z které nyní žije. Platí měsíčně tři sta marek nájemného. Tvrdý alkohol se sice časem trochu zdražil, ale strýc jinak žádné potíže nemá. Alespoň těm několika lidem, které potkává v parku, na ulicích nebo v kavárně vykládá, že se mu daří dobře. Hlavním tématem mnohých setkání v kioscích stále ještě zůstává jeho hrdinská práce s kamenem. Ale mezi samými gastarbajtry se nedá každý den mluvit o tom, jak kdo zvedal nejtěžší kameny nebo padesátikilové pytle cementu, neboť o tom už před chvílí mluvil někdo jiný. Můj strýc je starý muž bez přátel. Jeho bratři bydlí blízko, ale nechtějí s ním mít nic společného. Mladá děvčata z příbuzenství se stydí připustit, že strýce Josef patří k jejich rodině. Po mnoha letech tak přivykl svému osamění. Zmenšil se a stal se tak malým jako pokoj bez oken, který po celá ta léta obýval. V naší rodině nikdo přesně neví, v čem to vězí. Všichni se shodují na tom, že každý je stižen takovým osudem, jaký si zaslouží. To však na stále se prohlubujícím smutku mého strýce vůbec nic nemění. Dělá si ho dokonce ještě nesnesitelnějším. Nedávno řekl, že tomu
všemu mohlo být jinak, kdyby byl mohl zůstat doma. Suchý chléb je pořád lepší než pokoj bez oken. A na malé kamenné domky už nechce raději ani pomyslet. Nevím, zda má můj strýc pravdu, či nikoliv. Zaslechla jsem jen, že v naší zemi také existuje smutek, který nechává lidi umírat samotné. Tyto smutky ale já už neumím rozeznat. V mé vesnici už lidé nemají vůbec žádné peníze. Každé ráno se setkávají pod fíkovníkem, aby si vypili šálek mokka kávy. Ačkoliv si kávu nemohou koupit, pořád ještě je na stole vidět pár šálků, zrovna tak jako ruce, co po nich sahají a ústa, která mluví a pijí. Někdy si my slím, že tito lidé jsou jako děti – ponoří-li se do hry, netuší nebezpečí a snad i proto se jim nikdy nic zlého nestane. Strýc Josef, tento všemi zapomenutý člověk, žijící mezi dvěma světy, osamělý, sám sebou oloupený o řeč, by však jejich bezelstnost zničil. Zničil by ji sám svým srdcem, srdcem, jehož tlukot se podobá střelbě z děla. Ale co si má počít člověk, který postaví své rodině dům, do něhož pak nesmí vstoupit? V mé zemi jsem viděla ty nejkrásnější stromy a pila tu nejčernější mokka kávu. V kraji, odkud pocházím a kde se také narodil můj strýc, létají motýli, o nichž se říká, že to jsou zakleté čarodějnice a víly. Jsou spíše zlé než dobré a přinášejí více neštěstí než štěstí. Usídlí se v každém domě, pronásledují člověka a olupují ho o oči, rozum a uši. Moří slabá srdce a spoléhají na lidské slabosti jako na změnu ročních dob. Můj strýc Josef to asi ví. Zapomněl ale, že víly nejsou nikde doma, ale jsou vždycky jenom tam, kde na ně někdo čeká. Lidé u nás doma o osudu mého strýce nic nevědí, jen tu a tam o něm slyší nějakou tu tragickou historku. Když jim někdo vypráví, že ho někdo jiný zase viděl, jak se svalil v parku, mluví o tom jeden, dva dny a pak se zase ze všeho vzpamatují, začnou myslet zase jen na svoji práci, pole, mokka kávu a vykládají si dále o svých snech. Říkají, že strýc Josef neměl nikam chodit. Slavonské ženy jsou prý vysazené na velká dramata. A od mužů prý utíkají, aniž by čekaly na první společné Vánoce. Strýc Josef o ničem takovém nic nevěděl. Chtěl jen žít ve světě, který by byl šťastnější.
Marica Bodrožić (1973) pochází z dalmatské Zadvarje. Své dětství strávila v Hercegovině v péči své tety z matčiny strany, později se v rát i l a zpět do Dalmácie, kde ji vychovával její dědeček – venkovský zvoník. Od konce šedesátých let žili oba její rodiče ve Spolkové republice Německo, kam se také Marica r.1983 odstěhovala. Ve Frankfurtu nad Mohanem se vyučila obor knihkupectví, poté složila maturitu na večerním gymnáziu. Studovala kulturní antropologii a slavistiku, svá studia však přerušila, aby se mohla věnovat pouze literatuře. Zabývá se literaturou zemí bývalé Jugoslávie. Na toto téma uveřejnila řadu příspěvků v denním a odborném tisku, je také autorkou rozhlasových relací, věnovaných osobnostem literárního světa, jako jsou Danilo Kiš, Marina Cvetajeva, Dubravka Ugrešić, Nazim Hikmet aj. Roku 2002 vydala v nakladatelství Suhrkamp soubor povídek pod názvem „Tito ist tod“ (Tito je mrtev), z něhož jsem s laskavým svolením autorky přeložila povídku „Můj strýc Josef“. Marta Ulrychová Strana 7
8
S t r a n a
V Y R O S T U
A Ž
B U D U
Í M
Č
.
V O B O D A
S
O M Á Š
T
9
S t r a n a
Ě H A J Í
B
..
L O S Z
M I
A W
L
Z E S
C
Z JINÉ MÍSY ROZVOJ, POLITIKA A VOLBY V DIAMANTOVÉ ZEMI 30. října 2004 proběhnou parlamentní volby* v zemi, která je obecně považována za fenomén ve svém regionu, za výjimečný příklad úspěšně se rozvíjejícího afrického státu. Botswana je oprávněně kladena za vzor jiným postkoloniálním zemím černého světadílu. Země se pyšní jednou z nejvyspělejších a nejstabilnějších afrických ekonomik, zahraniční pozorovatelé vysoce cení její demokratické zřízení. Navzdory všeobecnému optimismu nad situací v Botswaně bychom si měli položit otázku, zda a do jaké míry je botswanská zkušenost využitelná při transformaci jiných zemí Afriky. Obezřetní musíme být i při posuzování funkčnosti demokracie a hospodářských vyhlídek Botswany. Bečuánsko, jak zněl původní název Botswany, získalo nezávislost v roce 1966. Její obyvatelé nezískali do vínku nikterak mnoho – Botswana byla jednou z nejchudších částí britského panství. V roce 1966 byly v zemi pouze dvě školy a velice sporá dopravní infrastruktura; ze zahraniční pomoci se financovaly téměř všechny vládní investice a dokonce i některé pravidelné rozpočtové položky. Své chudobě ale vděčí Botswana za to, že jí v cestě k nezávislosti nestály ani zájmy Jihoafrické republiky. Zásadní zlom v dějinách Botswany přišel již po roce jejího samostatného vývoje, když byla v zemi objevena naleziště diamantů. Mezi lety 1975 až 1990 rostlo její hospodářství nejrychleji na celém světě a dnes se v některých ekonomických ukazatelích přibližuje k nejslabším zemím EU. Bylo by zásadní chybou omezovat poměrný hospodářský úspěch této bývalé britské kolonie na bezesporu výnosnou těžbu
nerostů. Jak dokazují příklady mnohých afrických zemí, ropa, zlato i diamanty se mohou lehce stát nikoliv základem všeobecného blahobytu, ale zdrojem bezútěšnosti a utrpení. Botswana se naštěstí cestou zemí typu Sierry Leone nevydala. Zakladatel moderní Botswany, Seretse Khama, vštípil zemi zásady pluralitní demokracie a zároveň se přihlásil k těm prvkům koloniálního dědictví (především v oblasti práva), které shledal prospěšnými. Kromě toho političtí představitelé již od počátku podporovali příliv zahraničního kapitálu a snažili se cizím investorům nabízet bezpečné podnikatelské prostředí. Jak již bylo uvedeno, zahraniční pomoc má na rozvoji Botswany nemalé zásluhy. Ta pocházela převážně z britských (vláda, ODA, OXFAM), amerických (USAID) a skandinávských zdrojů (DANIDA, SIDA), jakož i od OSN. Jen v letech 1972 až 1973 země absorbovala přibližně 22.5 milionů GBP rozvojové pomoci, která směřovala hlavně do projektů v oblasti zemědělství, školství, zdravotnictví a infrastruktury (stavby silnic, telefonních ústředen, vysílačů aj.). Botswanská rozvojová společnost (BDC) vznikla ve formě holdingu, jehož jediným podílníkem byla sice vláda, ale ponechávala mu podstatnou volnost při výběru „investic“, což byl poměrně originální koncept. Finance pro jednotlivé záměry byly přidělovány velice uvážlivě. Významná byla rovněž přítomnost zahraničních podnikatelů, učitelů, lékařů, pracovníků státní správy a jiných, nezřídka dobrovolných, pracovních sil. Ti byli rychle nahrazováni nově se formující botswanskou elitou. Byly zakládány různé polostátní společnosti kontrolující distribuci vody, elektřiny, produkci potravin; Národní rozvojová banka poskytovala půjčky zemědělcům a živnostníkům. Těžbu diamantů již od počátku ovládala Debswana, společný podnik botswanské vlády a jihoafrické společnosti De Beers. Dlouhodobé koncepční uvažování se zračilo též ve snahách vlády o rozšíření domácí výrobní škály. Podporován byl tudíž rozvoj nejen zemědělství, ale také poměrně sofistikovanějších oborů jako je cestovní ruch a jiné služby. V zemi se dokonce krátkodobě vyráběly i vozy značky Hyundai; společnost MCB (Motor Company of Botswana) sice musela v roce 2000 výrobu ukončit, ale samotná přítomnost automobilového průmyslu v zemi znamenala bezpochyby dobrou vizitku pro botswanskou ekonomiku. Vláda si je podle svých četných prohlášení vědoma omezené velikosti místního trhu (země má přibližně 1,4 miliony obyvatel) a chce se soustředit hlavně na investice podporující vývoz. V úvahu připadá rozvoj zpracování diamantů, další rozvoj turistiky, ale i finančnictví a počítačový průmysl. Nedávno otevřené Mezinárodní středisko financí a služeb tyto snahy dokládá. Botswana hospodářským
Strana 10
se díky rozumným opatřením brzy zbavila
VÁCLAV PRÁŠIL závislosti na zahraniční pomoci. Vláda až do nedávné minulosti hospodařila s přebytky, Botswanská pula platí za stabilní měnu, která se směle poměřuje s Jihoafrickým randem. Země disponuje devizovými rezervami přesahujícími sumu 5 miliard USD. Díky tomu je Botswana věřitelem MMF, což je v afrických poměrech skutečnost dosti ojedinělá. Rozvojová pomoc v tradičním slova smyslu tudíž nehraje v Botswaně příliš velkou úlohu. Některé tradičně rozvojové projekty dnes fungují v rámci běžných vládních politik. Pro příklad uveďme vzdělávací program BDTP (Botswana Development Training Program), díky němuž se od roku 1982 vydalo již 1500 botswanských studentů na americké vysoké školy. Stipendia BDTP jsou plně financována vládou a kryjí veškeré výdaje studenta spojené se studiem. Studenti se po absolvování vrací zpět do vlasti. V programu jsou rovným dílem zastoupeni muži i ženy. Ketumile Masire, ministr financí za Khamovy vlády, pozdější prezident Botswany, se významně zasloužil o začlenění mnoha dalších rozvojových aktivit mezi pravidelné výdaje vlády. Díky těmto opatřením se země dnes pyšní rozsáhlou sítí škol a zdravotnických zařízení a silnicemi se zpevněným povrchem. Mimořádně působivý obraz této jihoafrické země kazí AIDS. Bohužel ani výše popsaný hospodářský rozkvět zde nezabránil rozšíření choroby. Botswana dokonce patří mezi země s největším podílem nakažených na celkové populaci. AIDS do země zavlekli muži, kteří dříve odcházeli za obživou do zlatých dolů v JAR, kde se nakazili od prostitutek. Dnes je nakažena asi třetina dospělé populace Botswany; mezi lidmi v produktivním věku je toto procento ještě vyšší - dosahuje strašlivých 50%. AIDS je proto velice reálnou hrozbou pro botswanské hospodářství. Podle některých odhadů se průměrný věk obyvatel sníží do roku 2010 z nedávných 60 na 30 let! Následkem toho se může hospodářský růst snížit až o polovinu. Nemoc ohrožuje všechny vrstvy obyvatel - bez ohledu na vzdělání - a její šíření se stále nedaří zpomalit. Boj proti AIDS se stal pochopitelně jednou z priorit tamní vlády. Festus Mogae, nynější prezident, předsedá Národní radě AIDS, téma pandemie se vyskytuje ve všech projevech vládních činitelů, ministryně zdravotnictví Joy Phumaphiová vyhlásila program, jehož cílem je příchod jedné generace bez HIV do roku 2016. Botswanská vláda má navíc v této oblasti mocné spojence - nadace manželů Gatesových společně s nadací založenou lékárenskou firmou Merck přislíbily věnovat na boj proti AIDS v příštích pěti letech 100 milionů USD. Merck navíc dodává zdarma antiretrovirální léky pacientům s virem HIV. Rovněž společnost De Beers zahájila aktivní politiku proti šíření nemoci mezi svými zaměstnanci. Ti mohou dobrovolně podstoupit test HIV a v případě pozitivního výsledku jim, jakož i jejich partnerům, společnost hradí antiretrovirální
léčbu. Prezervativy jsou přístupné všem zaměstnancům zdarma. To není výraz pouhé humánnosti zmíněné společnosti - věc má zřejmé ekonomické konotace - například v sousední Zambii musí těžařské společnosti vyškolit na každou pozici 4 pracovníky, protože průměrně 3 z nich podlehnou AIDS. Zajisté dává AIDS značný důvod k obavám o budoucí rozvoj Botswany. AIDS a s ním spojené rostoucí výdaje na zdravotnictví byl jedním z důvodů, proč se státní rozpočet nedávno poprvé po dlouhé době dostal do schodku. Ten je sice prozatím velice nízký, ale naznačuje určitý obrat trendu. Bližší pohled na botswanský politický systém, tak často velebený zahraničními pozorovateli, rovněž vysílá několik varovných signálů. V porovnání s většinou svých sousedů má Botswana určitě nadstandardně demokratické zřízení. V zemi je zaručena svoboda projevu, funguje zde reálná politická opozice. Od získání samostatnosti v Botswaně vládne jediná stana: Botswanská demokratická strana. Ta se nikdy nevzdálila demokratickým principům. Její činitelé dokonce vždy odolávali svodům tak běžným v této části světa - díky jejich osvícené vládě mířily zisky z těžby diamantů do veřejných rozpočtů, místo luxusních limuzín zvolili politici v Botswaně vyráběné vozy Hyundai, vysocí vládní činitelé sami vyřizují pracovní telefonáty a prezident Mogae byl údajně spatřen, jak si sám nakupuje. Rozhodně tedy není namístě vládu BDS hanit. Přesto téměř čtyřicetiletý nepřerušený monopol BDS na moc nutí přinejmenším k zamyšlení nad plněním demokratických zásad. Nutno podotknout, že BDS si vybral botswanský lid opakovaně ve volbách, ve kterých kandidovaly i jiné strany. Odborníci se shodují, že hlavními příčinami „chronické“ úspěšnosti BDS jsou její zásluhy o vznik samostatné Botswany, zásluhy všech tří prezidentů vzešlých z jejích řad a dostatečný růstový potenciál ztělesněný ve vzdělaných členech strany. Je taktéž patrné, že výsledky vlády jedné osvícené strany naprosto předčí výsledky zdánlivě demokratických zápolení více stran, která v mnoha jiných afrických státech přerostla v krvavé občanské války. Ačkoliv se i v nadcházejících volbách dá očekávat vítězství BDS, její převaha se od prvních voleb vytrvale snižuje. V roce 1999 získala 54,2 % hlasů, což je o celých 21% méně než v roce 1979. Naopak mírně posilují opoziční strany, hlavně Botswanská národní fronta, která je vůdčím prvkem politické opozice již od zrodu samostatného státu, a Botswanská kongresová strana, jenž do volebních bojů zasáhla až v posledních volbách v roce 1999, kdy získala 11,3 % hlasů. Hlavní voličská opora BDS se nachází na venkově, opoziční strany, především BNF, se naopak těší přízni zejména u městského obyvatelstva.
Slabost botswanské opozice je z velké části důsledek její značné roztříštěnosti. I když se před volbami podařilo ustavit koalici BNF a dvou menších stran, atomizace opozičních stran i nadále pokračuje, což je možno doložit na příkladu Nové demokratické strany, která se nedávno oddělila od BNF. Opoziční strany však za největší překážku ve svém útoku na ministerská křesla pokládají omezené stranické rozpočty, se kterými údajně nejsou sto konkurovat BDS. V této souvislosti často upozorňují na ne zcela průhledné financování vládní strany doložené případem z roku 1999, kdy BDS obdržela finanční příspěvek ve výši 2 až 3 miliony pul od neznámého zahraničního dárce. Opoziční strany se tudíž pochopitelně ptají, za jakou „protislužbu“ byl takový dar směněn. Kromě dělící čáry mezi politickými uskupeními, zejména mezi vládní stranou a opozicí, ovlivňuje botswanskou politickou scénu ještě linie etnická. Tato dělící čára je zakotvena v samém politickém systému země, neboť botswanská ústava definuje kromě Národního shromáždění ještě druhou složku zákonodárné moci - na etnickém zastoupení založený Sněm náčelníků. Tento patnáctičlenný útvar sestává z osmi náčelníků tswanských kmenů, čtyř zástupců menšinových kmenů a tří členů volených samotným sněmem. Dané složení pochopitelně nevyhovuje menšinovým kmenům. Například zástupci kmene Bangwaketse odešli z BDS, když se jim nepodařilo prosadit svého etnického příslušníka do Sněmu náčelníků. Sněm náčelníků však zásluhou dřívějších opatření BDS a Seretse Khamy nehraje zásadnější roli. Kromě jistého vlivu na tvorbu legislativy týkající se kmenových záležitostí a zvykového práva plní tento orgán výlučně poradní funkci a svojí symbolickou povahou se blíží britské Sněmovně lordů. Otázka po využitelnosti botswanské zkušenosti v jiných zemích dané oblasti je zajisté namístě. Příklad země, které se podařilo vymanit z tak velké chudoby, je pochopitelně
působivý a přitažlivý. Tvrzení, že Botswana vděčí za svůj rozvoj původní hospodářské zaostalosti, snad zní jako protimluv, mnoho studií ale tomuto závěru přitakává. Britové totiž o tuto neperspektivní zemi měli tak malý zájem, že ani neusilovali o likvidaci původních kmenových struktur, které se vyznačovaly komplexností a pozoruhodnou schopností kontroly distribuce moci. Této zkušenosti však může být stěží využito v zemích, kde byl vývoj jiný, ne-li naprosto opačný. Stejně tak málokterá země oplývá podobným nerostným bohatstvím a stejnorodým složením obyvatelstva. Jiné zkušenosti Botswany jsou naopak univerzálně aplikovatelné. Úspěch Botswany do značné míry pramení z důsledného respektování lidských práv, majetkových práv a dobrého vládnutí obecně spojeného s rozumnou a střídmou hospodářskou politikou a otevřeností zahraničnímu kapitálu. Rozvojová pomoc, pokud je vhodně strukturována, může mít velice kladný a zásadní přínos pro cílovou zemi, je-li doprovázena dobrým vládnutím a postupnou, obezřetnou orientací na integraci do celosvětového hospodářského mechanismu. Za hlubší rozbor možná stojí i vliv existence jednobarevné vlády osvícené strany v podmínkách zárodečné demokracie, který ostatně lze dokumentovat i u některých dalších úspěšných zemí (např. poválečné Japonsko).Závěrem můžeme konstatovat, že Botswana může sloužit coby inspirace pro mnohé rozvojové země vydávající se na cestu reforem. Její příklad dává velkou naději na pokrok v prostoru, který je mnohými zatracován. Nadcházející volby pravděpodobně nepřinesou žádný zlom ve vývoji země, která se spíše než s politickým uspořádáním bude muset vypořádat s nesmírným ekonomickým rizikem, který pro ni představuje všudypřítomný AIDS. Přejme si, aby se po Africe šířila spíše nákaza botswanského způsobu vládnutí.
*Pozn.: Článek byl napsán před parlamentními volbami v říjnu 2004, ve kterých vládní BDP opět drtivě zvítězila (asi 52%), ačkoliv tendence zmenšujícího se náskoku nad ostatními stranami byla zachována. Druhá byla Botswanská národní fronta (BNF) s 16% hlasů. Další volby se uskuteční v roce 2009. Ilustrační obrázky byly staženy ze serveru www.johnmullen.org.uk
Strana 11
CESTY JE LIBO DO MOSKVY? Najednou byl začátek července a já stál s krosnou, s kámošem, jeho maminou, UkrajinoČecho-Holanďanem Maxem a čerstvě okraden o mobila na moskevském letišti Šeremetěvo. Na týden se ze mě stal pracovník s mládeží, ač na ni sáhnu málokdy. Za chvíli nás nějaký chlápek naložil do své nové Lady a vezl nás do víru velkoměsta. Čelisti nám spadly na podlahu a oka se vyvalila. Po širokých bulvárech, mezi kvanty Lad všech stáří, burácely nové Volhy a lá Amerika a úctyhodný počet limuzín. V dálce, na krajích bulvárů pobíhali lidi a nad nimi se tyčily šedivé, obrovské baráky, občas bizardních tvarů. Po hodině a půl jízdy jsme vystoupili přímo do hluboké louže před oprýskaným panelákem. Chlápek nás předal Jurovi, roztomilému čtyřicátníkovi, našemu hostiteli a odjel, navždy. Bytečíček 2+1 ve čtvrtém patře, kde nás Jura ubytoval, byl přeplněn kýčem a televizemi. S dálkovým ovládáním, samozřejmě, i když z jednoho místa šli ručně ovládat všechny. Z okna byl výhled do korun hustého březového lesa, kterým sídliště zarůstalo. Bylo odpoledne a my jsme ven nemohli, Jura se o nás bál. Tak
RADIM ŠARAPATKA pašla vodka a ruské tv kanály. Druhý den ráno nás Jura naložil do metra a kodrcal se s námi na druhý konec Moskvy na sraz s dalšími účastníky semináře. Za ty dvě hodiny v podzemce jsme se díky dědově česko – ruskému slovníku naučili azbuku a pročetli jsme všechny reklamy a titulky v novinách cestujících. Před stanicí, kde jsme vylezli, už v dešti podupávali naši kolegové. Moc toho nenamluvili. Nastoupili jsme do mikrobusu a počali jsme kroužit po městě. Opět čelisti na zem a oka z důlků. Už na první pohled je Moskva skutečně monumentální. Prostorem se v matičce Rusi nikdy nešetřilo. Mírně zvlněný obzor zdobí „moskevské mrakodrapy“, starší a ně koli kanáso bně vět ší br at ři hotel u Internacionál v Praze. Slouží jako ministerstva, hotel, nebo univerzita. Po celém městě se tyčí bezpočet monstrózních památníků, třeba 160 metrů vysoký památník obětem 2. sv. války (co 1 cm, to 100 padlých). Dále můžete ve středu města najít takovou šílenost jako skokanský můstek K 120. Nebo původně plánovaný 300 metrů vysoký památník čemusi, z něhož se měl kvůli nestabilnímu podloží stát plavecký bazén
a nakonec z toho postavili ekumenisticky zaměřenou pravoslavnou baziliku (Moskváci jsou dost pobožný, takže se využije). Na břehu řeky Moskvy stojí načančaný pomník Petra Velikého, vlastně Kryštofa Kolumba s hlavou Petra Velikého. Zakázka pro Španěly bohužel nevyšla. A samozřejmě tam mají ono Rudé náměstí. Je tam spoustu turistů a prodavačů cetek, ale jelikož je obrovské, tak působí opuštěně. Je to taková patnácti proudová dlážděná dálnice, kterou z jedné strany uzavírá světoznámá omalovánka Sv. Vasil, z druhé strany národopisné muzeum, z boku luxusní obchodní pasáž a proti ní, před zdí Kremlu, Leninovo mauzoleum. Náš výlet skončil na ruském hřbitově slavných jmen (Čajkovskij, Stanislavskij, Iljušin,…ad.). Měli jsme toho plné kecky, takže jsme dojeli k Jurovi, vypili jsme vodku a šli jsme spát. Další dny už byly ve znamení semináře. Aby milý čtenář konečně pochopil, popíšu mu o co vlastně šlo. Tento mezinárodní seminář pracovníků s mládeží zosnovaly za peníze z nějakého fondu EU dvě v Holandsku žijící Exsovětky. Ruso-Holanďanka, ředitelka ruské školy v Nizozemí a její zástupkyně Ukrajino– Ruso–Čecho-Holanďanka. A s nimi ředitelka jedné moskevké základky, hrdinka Moskvy (nebo nějaký podobný titul). My jsme tam zastupovali DDM Mimoň. Z Nizozemí ještě přijela žena ze sociálně vzdělávací organizace, její manžel, ředitel akvaparku, holandský manžel výše zmíněné zástupkyně a syn zástupkyně Max, který si přijel do Moskvy vybrat partnerku na závodní tanec. Nejvíce účastníků bylo samozřejmě z Ruska, dvě ředitelky ZŠ ze Sibiře, vedoucí pionýra, kluk, co šéfoval nějaký milionový organizaci a další hlavo uni. Aby seminář vypadal víc mezinárodně, organizátorky odněkud splašili dvě vyděšené mladé Dánky, které jako dobrovolnice vyučovaly angličtinu kdesi v Řecku. Byl to spíš takový výlet, kdy se setkali staří známí a ti pak nad vodkou plánovali společné akce. My mlaďoši jsme měli naštěstí volno a mohli jsme se toulat po městě. I pro nás však nebyl seminář k zahození. „Pracovně“ jsme navštívili dům dětí a mládeže, dvě základky, mafiánskou školku, dětský domov a rehabilitační středisko. Měla to být pokroková zařízení, nejlepší z nejlepších v Moskvě, ale pod pozlátkem byla cítit šeď a autoritářství jejich vedení. Podivnou atmosféru umocňovala nepřítomnost dětí, poněvadž byly prázdniny. DDM byl pětipatrový panelák na jednom sídlišti. Každá místnost, oddíl, byla přesně vyhraněná. Třeba v místnosti D2 se chlapci a děvčata od 4 do 6-ti připravovali na svá budoucí povolání, kluk si hrál s jeřábem a holka mu jako vařila, nic víc, nic míň. Trochu přeháním, ale výklad vychovatelky, co nás provázela, na mě tak působil. Na té jedné základce se zas mohli podřízení roztrhat při chválení svého ředitele a jeho „pokrokových“ metod z dílny Jana Ámose Komenského. Pravda, ten dědula byl sympatický, ale obdiv příliš nekritický.
Strana 12
Mafiánská školka stála zato! Sídlištní krychle, u vchodu sekuriťák (ty byly snad všude) a pak šílený luxus, dětský ráj, polstrovaná křesílečka, všemožná technika a výbava. Děti jsme tu náhodou zastihli. Místo volného pobíhání a veselého štěbetání seděly disciplinovaně u stolu a kreslily, snad i to samé. Na pokyn vychovatelky začaly vzorově pět „…mámuška maja…“ a pak byly převeleny do malé tělocvičny, aby nám pod taktovkou jiné vychovateky navlečeny do stejnokrojů (barevná variace spartakiádních hadříků) předvedly předpisovou drezúru. Očividně jim to nevadilo. Ředitelka se dmula pýchou a chlubila se návštěvou Putina a dalším. Když jsme se ji však ptali, kde na chod takové školky pro pár dětí bere peníze, mlžila holka. Další exkurze již nebyly tak zajímavé, o to zajímavější byl volný čas. Jako správní turisté jsme navštívili hlavní pamětihodnosti. Deset minut před zavíračkou jsme za nekřesťanské vstupné prošli přes detektory do Kremlu, aby nás za chvíli vytlačila hradní stáž. Vystáli jsme frontu na „mrtvolu“ (V.I. Lenina). Tam vstupné nechtěli, zato posílali každého, kdo vystál frontu a měl foťák, nebo větší batoh do kilometr vzdálené úschovny zavazadel. Ta byla opět předražená. Kvůli Vladimíru Iljičovi jsou v době prohlídek uzavřeny 2/3 Rudého náměstí a jeho klid střeží speciální „věnconoši“. Členové této elitní jednotky jsou vybíráni podle stejné výšky a slovanského vzhledu, cvičí osm hodin balet, aby pak mohli předvádět nejvtipnější výměnu stráží, co jsem zatím viděl. Producírují se u improvizovaného věčného ohně, po revoluci narychlo přesunuti zpoza rohu od Lenina. Vyfotili jsme se před Ljubljankou, k níž jsme se přes hustý provoz málem nedostali. Jako perličku nám pořadatelky zaplatily vstupenky na balet do Balšoj teátru. Louskáček byl úžasný, jenom mi vadilo neustálé blýskání fotoaparátů a komentáře diváků, většinou zahraničních turistů. No, ale hlavně jsme jezdili metrem. Na to vzpomínám nejradši. Moskevské metro se začalo budovat už v 30. letech 20. století a to velkolepě, jak jinak. Každá stanice okružní trasy, která téměř všech X tras (nepamatuji se kolik přesně) spojuje, je podzemním palácem.
s uperš pič até bot y a že ns ké s voj e namakeupované tváře. V parcích i na ulicích se čile obchodovalo, všude postávaly babky ověšené šaty, nebo seděli před bedýnkami nahnilého ovoce a sušených ryb. Vyšší úroveň skýtaly všudypřítomné stánky s cigaretami za babku, s pirožkama, sudy s kvasem. „Kvas, to je něco jako pivo, ale není v tom alkohol a vlastně to jako pivo ani nechutná,“ tak nám ho popisoval Max než jsme ochutnali a uznali, že je výborný. Moskva je městem mafiánů, tím je prý každý třetí, nebo alespoň nějakého mafiána zná. Proto jsou tam extrémně bohatí lidé a s tím nesmírně předražené obchody a restaurace. V této opičárně se jakžtakž drží průměrně bohatí lidé a absolutně se v ní ztrácí ti chudí. Těch je tam spoustu a vypadají skutečně uboze.
Neznámý voják Za zdejší lustry by se nemusel stydět ani kdejaký prezidentský palác. Všude tam jsou propracované sochy a mozaiky dělnictva a rolnictva. Do toho odevšud číhají hvězdy, srp a kladivo. Z technické stránky však metro nijak nevyniká. Tunely se prohánějí nám důvěrně známé zastaralé soupravy a turnikety u vchodů zažily nejlepší léta Nikity Chruščova. Do tohoto poměrně přehledného podzemí (na rozdíl od Londýna nebo Paříže) člověk ráno vleze a za cca. osm korun může jezdit celý den. V metru se skvěle pozorují lidi. Ti jsou všech tvarů a barev. Do Moskvy se sjíždějí ze všech koutů bývalého SSSR. Vzorně čekají u eskalátorů, netlačí se zbytečně do přeplněných vagónů, za minutu jede další. U vchodů, u eskalátorů a na nástupištích na ně dohlížejí „bábušky masivnaje“ a nespočet vojáků a policistů. Ti se zaměřují především na tmavé středoasijce a kavkazany. Další davy průměrných Moskvanů se daly potkat třeba v parcích a u památníků. Tu posedávali, popíjeli lahvové pivo a vodku, v hospodách jsou zbytečně předražené. Také tam zpívali, hráli pingpong, chlapi větrali své
Bylo toho mnohem více, co jsme ještě zažili a co jsme zažít mohli. Na odjezdu nás čekalo nepříjemné překvapení v podobě ruské byrokracie. Holandští kolegové, kteří odjížděli dva dny před námi, nás upozornili, že jim chybělo potvrzení registrace, v podstatě víza k vízu do státu ve státě, kterým Moskva bez pochyb je. Aby je celníci pustili, museli zaplatit 1000 USD na osobu. My měli víza od Student agency, která nám nic takového neřekla a moskevská adresa, kde jsme měli potvrzení dostat, byla k ničemu. Nakonec pomohly pořadatelky, tisíce jejich známých a kilometry lezení do prdele. Opatřili nám razítka za 30 Euro na osobu. Cesta na letiště byla kvapná a pekelná, ale vše jsme stihli a svištěli jsme domů. Tam jsme letěli 4 hodiny a 15 minut a zpět pouhých 15 minut. Za ten rozdíl nemůžou stroje ČSA, ale časový posun. Na závěr, Moskva byla úžasná. Věřím, že proletáři ze všech zemí oněměli, když ji navštívili a pak o ní doma pěli chválu. Já bych tam však žít nechtěl, atmosféra je tam poněkud tuhá.
Stanice metra Baumanskaja Strana 13
ESEJE A ÚVAHY O (NE)ROVNOSTI MEZI LIDMI Většina z nás, kteří žijeme tady a teď, se shodne na tom, že všichni lidé jsou si navzájem rovni nebo přinejmenším na tom, že by si být rovni měli. Co si pod tímto pojmem představujeme, jak ho chápeme, v tom již se naše představy dosti liší. Mnozí z nás tento „postulát" o lidské rovnosti dokonce přijímají tak nějak instinktivně, aniž požadují nějaké jeho racionální zdůvodnění. Pojetí rovnosti se liší také u nejvýznamnějších a nejkomplexnějších ideologických systémů (tradic) evropské kultury, která působí dodnes a vytváří jakýsi hybridní, syntetický význam onoho postulátu, který je také díky tomu tak ambivalentní, až „schizofrenní“. Podle křesťanství jsou si všichni lidé mezi sebou a před Bohem rovni na základě schopnosti volby mezi dobrem a zlem. Člověk je morálním činitelem. Nezáleží příliš na jeho schopnostech či dovednostech, ale především na jeho charakteru. Ten, kdo prokáže dobrý charakter, ten jaksi „obstál". Nesmí však zpychnout a rozhodně nemá nic jisté v souvislosti s „konečným vyúčtováním". Padouch je padouch, ale pořád je to lidská bytost a království boží by tu mělo být i pro zatoulané a hříchem svedené ovečky. Vždyť hříšníky jsme přeci v podstatě všichni. Se zatracením či vykoupením je to ale v křesťanství různé, podle pravidel jednotlivých křesťanských manšaftů. Obecně však lze jen podtrhnout fakt, že všichni lidé jsou si rovni jako nedokonale dokonalé bytosti, uvíznuté mezi Bohem a přírodou. Dobro jako princip dominuje nad zlem a i největší lidské zrůdy jsou de facto pouze osoby „nemocné“. Trochu jinak, rozhodně jasněji a pragmatičtěji, chápe rovnost filosofický liberalismus. Ten stanovuje jako svatý zákon především rovnost v příležitostech v konkrétní politické a sociální organizaci, jednoduše řečeno v liberálním demokratickém státě. Příležitosti musí být stejné, schopnosti a možnosti lidí jsou však rozdílné a proto nutně jako důsledek vzniká určitá nerovnost ve smyslu „každému co jeho jest", která je ovšem omezována a vyvažována právě onou rovností v příležitostech, což mimo jiné znamená, že nikdo nemůže jednat proti právu, které je pro všechny stejné (mělo by být) a díky němuž nejsou dovoleny všechny prostředky k dosažení cíle. V případě jejich povolení by liberalismus (jako ideologie svobody) neznamenal nic jiného než „přežití nejsilnějšího", neboť i v říši šelem má každý jedinec teoreticky stejně rovnou výchozí pozici, ovšem praxe je něco docela jiného. V rámci právního systému však liberalismus neklade jedinci žádné překážky ani omezení k sebeprosazování. Vedle vlivného proudu tradičního „státního" liberalismu, kde je svoboda omezována právním státem, existuje marginální koncepce tzv. anarchokapitalismu, která spojuje myšlenku volného trhu s představou o zrušení státu. V ideální anarchokapitalistické společnosti panuje neregulovaná tržní konkurence a dokonce i ochrana jednotlivců a zajišťování pořádku fungují na tržní bázi - policii nahrazují ziskové ochranné agentury, vzájemně si konkurující! Poslední důležitou koncepci rovnosti vnesl do
Strana 14
evropského myšlení socialismus. Ten nesouhlasí s liberální koncepcí rovnosti jako pouhé rovnosti příležitostí a samotné společnosti ukládá úkol zajistit rovnost faktickou. Rousseau, jeden z otců moderního socialismu, říká, že člověk tím, jak utvořil společnost a začal se porovnávat s druhými, zapříčinil vznik soukromého vlastnictví a v důsledku toho také vznik nerovnosti. Omezení, jež klade socialismus jedinci chtivému mít víc než ostatní, směřují převážně do oblasti majetkové, s níž přímo souvisejí oblasti vzdělání, zdravotní péče atd. Tím, že je společnost majetkově nivelizována, je do větší míry než v liberalismu nivelizována i politicky a sociálně. To znamená, že je více potlačováno prestižní postavení určitých jedinců a člověk se stává „dělníkem" i tehdy, pokud zastává intelektuální či politickou profesi – což opět platí pro jakýsi ideální stav, otázkou je nakolik toto lze aplikovat na praxi. Socialismus je tedy snahou o potlačení té konkrétní, určité nerovnosti, která vzniká v liberální společnosti. Všechny tyto tři koncepce přicházejí s pojetím všeobecné lidské rovnosti a všechny s ním mají určité problémy. Všechny tyto koncepce tak nějak instinktivně chápou, že rovnost je spíše než realitou ideálem a navíc před nimi vyvstává otázka, zda je vůbec ideálem hodným následování - a právě v odpovědi na tuto otázku se zásadně rozchází politická pravice a levice. Jediná oblast, v níž jsou si zcela nepochybně všichni lidé odpradávna rovni, je oblast smrti. Vědomí vlastní smrtelnosti, a tedy také rovnosti všech lidí skrze tuto smrtelnost, je skutečným a účinným tlumičem lidské pýchy, domýšlivosti, chamtivosti a nadměrné marnivosti. A je jím stejně tak pro věřícího jako pro ateistu. Kolik malých i větších Hitlerů by se bez tohoto vědomí mohlo projevit? Určitě více než s ním. Všichni lidé jsou si v zásadě též rovni ve svém celkovém biologickém určení a ve všem, co s ním souvisí, což jsou však všechno aspekty rovnosti, které ona „rovnost ve smrti“ zastupuje a sjednocuje. Životní pouť nás všech začíná pohlavním stykem, aktem, jenž se nám může jevit stejně tak trapný a směšný jako posvátný. A tento dvojznačný cejch pohlavnosti si sebou neseme po celý život, podobně jako vědomí vlastní smrtelnosti. Jsme si rovni v tom, že pokud žízníme nebo hladovíme, stává se pro nás nasycení a napojení primárním cílem - a to se všemi důsledky, které z tohoto stavu mohou vyplývat! Ve společnostech postižených akutním nedostatkem vody či potravy se tyto navzájem křížící se a všeobecně nesplnitelné cíle stávají tragickými demonstracemi lidské přirozenosti… Tato úvaha nemá rozhodně za cíl polemizovat s koncepcí rovných lidských práv. Tento ideál je, přinejmenším v reálně demokratických zemích, natolik skutečně uplatňován v praktické rovině, že se stal jedním z „nejblyštivějších pomníků lidského rodu". Na druhou stranu, k čemu je okradenému fakt, že mu je ústavou zaručeno právo na majetek či znásilněné právo na osobní důstojnost a nedotknutelnost? Ideál rovných lidských práv je skutečně, tedy alespo ň ve skutečně demokratických právních státech, uplatňován. A to
JAN PROKEŠ tím způsobem, že pokud někdo jedná proti těmto právům, nese odpovídající důsledky a to opět podle práva. Všeobecnost a rovnost je právě v tom, že nositeli těchto práv jsou všichni lidé bez rozdílu. Práva jsou však pouze práva, nejsou rovností samotnou. Mě v této úvaze spíše zajímá „praktická" a „absolutní" dimenze lidské rovnosti. V praktickém životě, v lidském mraveništi, neexistuje rovnost. Zde existuje, jak říká Nietzsche, jen osudová nerovnost. Adjektivum osudová je zcela výstižné a přesné. Nevíme proč se lidé rodí nerovní a ani nevíme, kdo nebo co za tím vězí. Důvodů té skutečnosti, že se lidé stávají nerovnými během života, je obrovské množství. Je několik oblastí nerovnosti. Nerovnosti v oblasti fyzické jsou zjevné a nepochybné. Slepý nebo ochrnutý člověk má velice nerovné podmínky pro život ve společnosti a pro život vůbec, ačkoliv se mu (moderní) společnost jako celek i dobraplní jedinci prostřednictvím lidských práv, speciálních opatření a reálné humanitární pomoci snaží jeho úděl co nejvíce ulehčit. Pohledný člověk má samozřejmě daleko větší šanci získat partnera, který je také pohledný, což je vždy takový, kterého si, ať už sám pohledný či šeredný, každý člověk ze srdce přeje. Dovedu si představit natolik dobrotivého člověka, který při výběru partnera hledí výhradně na jeho povahové a intelektuální rysy, přičemž ty fyzické jsou mu lhostejné. Je mu tedy lhostejné, zda se jeho partnerem stane člověk pohledný nebo nepohledný (či méně pohledný). Pokud by se tím partnerem stal člověk vskutku pohledný, je velice málo pravděpodobné, že si to náš dobrotivý člověk bude vyčítat, velice pravděpodobně bude krásu svého partnera považovat za „nadstandardní" pozitivum, za něco, co sice přímo výslovně nevyžadoval, co však s radostí kvituje. Pokud by se partnerem stal člověk nevzhledný, bude náš dobrák spokojen, avšak za nadstandardní pozitivum jeho ošklivost považovat nebude. Tedy i zde panuje zcela prokazatelná nerovnost. Nerovnosti v oblasti intelektuální a „vlohové“ jsou méně patrné na první pohled, ale jsou stejně reálné a zjevné jako nerovnosti v oblasti fyzické. Podobně jako v d ůsledku chaotického významového vymezení pojmu rovnost (jakož i v nekompatibilnosti teorie a praxe v této oblasti) může docházet k četným nedorozuměním mezi lidmi, ba dokonce k vážným společenským dysfunkcím, dochází k nedorozuměním a dysfunkcím také v důsledku rozdílné intelektuální úrovně jedinců. Jedinci s rozdílnou inteligencí spolu hůře komunikují, neboť někdo zvládá chápat vztahy do nižšího stupně složitosti a někdo do vyššího… a někdo další do ještě vyššího. A věci, které jsou „prosté" pro člověka vyšší inteligence takovému člověku mohou začít „unikat“, protože je „neřeší“. Naopak člověk s nižší inteligencí tyto věci „řeší“ a to velmi poctivě, čímž do nich „proniká“ více než „inteligent“. Že existují rozdíly v talentovanosti jednotlivců pro jednotlivé činnosti je snad bez diskuse… Třetí a nejproblematičtější oblastí, v níž existuje nerovnost, je oblast mravní. Právě zejména kvůli
faktu lidské mravní nerovnosti měly (a stále mají…) všechny tři výše uvedené ideologie větší či menší problémy s uváděním svých koncepcí rovnosti v život. Největší problémy měla koncepce, se kterou přišlo křesťanství, neboť ta se také nejvíce z nich dotýká lidské mravnosti a lidské povahy vůbec. Člověka bere jako mravní subjekt, který je ve své nejniternější podstatě dobrý. Socialismus se také zaměřuje na mravní povahu člověka, méně než křesťanství, ale více než liberalismus. Počítá také s lidským zlem, které hodlá přemoci a nastolit „nového altruistického člověka“. Nenabízí už ovšem reálný recept na odstranění či potlačení lidského zla a v zásadě ho podceňuje. Liberalismus se nejméně zaměřuje na mravní povahu člověka a nejvíce ze třech ideologií počítá se zlem v člověku. Také proto má nejmenší problémy se svou koncepcí rovnosti. Hlavním důvodem toho je však fakt, že liberalismus neusiluje primárně o rovnost, ale o svobodu.
Taková „etická r edukce“ ( extr émní zjednodušování a generalizování), která vytváří metafyzické Dobro a Zlo, je jedním z nejproblematičtějších aspektů levicového myšlení, jež rozhodně není jeho výsadou, ale je pro něj typický a takto toto myšlení může vulgarizovat v očích jedinců, kteří, ač smýšlejí spíše pravicově (či liberálně), nejsou ve svých politických a světonázorových postojích obrněni ideologickou výstrojí konzervativního ražení. Taková redukce se dnes asi nejvíce projevuje v levicovém pojetí vztahu západních společností a společností třetího světa, zejména pak těch postkoloniálních. Tento vztah je zjednodušen a zlehčen na binární opozici zlí versus hodní, viníci versus oběti či využívající versus využívaní. Jistěže bohatství a moc často korumpují charakter, nikoliv však nutně (snad by se mnou velký liberál lord Acton nesouhlasil). Jistěže mezi bohatstvím severu a chudobou jihu existuje komplikovaný
Zlo jako přirozená stránka lidské povahy náleží k tradici „pravicových" filosofů, jakými byli Hobbes, Machiavelli, Locke, Smith či Nietzsche. Současné levicové myšlení, navazující na tradici marxistickou, inklinuje k názoru, že lidé se dělí na dobré a špatné, přičemž těch dobrých je většina a jedná se vesměs o lidi chudší majetkem, ale bohatší „srdcem“. Jejich přirozeností je skromnost, jimi samotnými nezaviněná politická slabost a pracovitost jako projevy Dobra. Špatných lidí je výrazná menšina, ale mohou za většinu utrpení a zla ve světě. Jejich přirozeností jsou pýcha, sobectví, mocichtivost, domýšlivost a ješitnost, přičemž se jedná o lidi mocné a bohaté. Lidé jsou takto rozděleni na dobré a špatné, ovšem těch špatných je výrazná menšina a proto může být v podstatě zachována socialistická koncepce všeobecné lidské rovnosti i v oblasti mravní. V případě radikálního socialismu jsou tito menšinoví viníci a strůjci zla považováni za „nelidi", kteří budou ve prospěch rovnostářské společnosti buďto zlikvidováni anebo „napraveni".
vztah (nikoliv neetického charakteru), nikoliv však „přímá úměra“. Celým státům (či dokonce „civilizacím“!) je prostřednictvím takové šarlatánské etiky (ať už levicové, pravicové či jakékoliv jiné) implantována romantická kolektivní duše, díky níž můžeme například nahlížet jako zlé Německo, Sovětský Svaz, Rusko, USA, Izrael či Srbsko a naopak jako dobré třeba Bosnu, Indii nebo Švýcarsko – nebo naše malé, bezmocné, ovšem poctivé a pracovité Česko... Pro mnohé lidi je například stále nesmírně obtížné přemýšlet o druhé světové válce, o studené válce nebo o bosenském konfliktu též i jinak, než pouze jako o prostých konfliktech metafyzického Dobra s metafyzickým Zlem. Dokonce velice vzdělaným lidem nedělá takováto redukce příliš problémů. Jak ovšem kupříkladu zapadají do takového nádherně zjednodušeného modelu události, jakými bylo např. „vítězné tažení“ rudé armády v dobytém Německu a jeho satelitech v roce 1945 (jakož i bombardování civilních cílů již zcela zlomených německých měst západními spojenci či vraždění
německých civilistů prováděné českými „vítězi“ ve stejném období…), masakry na vietnamských civilistech prováděné americkou armádou či vraždění Srbů Bosňáky a Chorvaty? Velice špatně. Společnosti západních zemí jsou dnes označovány jako liberální či kapitalistické. Již na příkladě pojetí rovnosti v těchto zemích je patrné, že tato označení nejsou přesná. F. Fukuyama se v Konci dějin zamýšlí nad vztahem principů rovnosti a svobody a dospívá k názoru, že jsou základními pilíři liberální demokracie, ačkoliv mezi nimi existuje značné napětí. Svoboda je totiž primárně principem liberalismu (a také kapitalismu), rovnost principem socialismu (a také demokracie) a proto jsou v podstatě principy konfliktními. V liberálních demokraciích dochází k obtížnému kompromisu mezi oběma principy. Všechny tak zvané kapitalistické státy jsou dnes do větší či menší míry doslova také státy socialistickými, od maximálně „liberálních“ USA až po značně „socialistické“ Švédsko. A onen „socialistický princip“ není v těchto zemích zastoupen pouze v podobě omezeného přerozdělování majetku, ale také v pevné institucionalizaci sociální kontroly a sociální péče. Touto poznámkou jistě neobjevuji Ameriku. Na tento „socialistický aspekt“ poukazuje řada autorů – např. E. Gellner říká, že sociální zabezpečení moderního („kapitalistického“) státu přímo „funkčně vyplývá“ z moderní dělby práce a vzniku malých základních sociálně-pracovních jednotek, ve kterých jsou často oba dospělí zaměstnání na plný úvazek (a co pak s „potřebnými“?). Navíc úžasné možnosti moderní techniky vyžadují kontrolu a omezení (nejen) ekonomických aktérů a složitá infrastruktura vyžaduje kolektivní (celospolečenskou či státní) správu… Ovšem osudové vítězství liberalismu ve 20. století bývá někdy považováno za prostý fakt, ačkoliv toto vítězství – dnes již to můžeme říci – nebylo nijak deklasující pro „socialistický princip“, ale spíše něco ve smyslu 4:2, někde snad dokonce máme i plichtu. V těchto sociálně-liberálních zemích, které se dnes zejména nachází v západním světě, je dnes masově rozšířen pokrytecký relativismus a humanismus, jehož kořeny živí jak půda socialismu, tak i půda liberalismu. Liberalismus vyjadřující a sledující zejména osobní, tedy v podstatě egoistické cíle člověka, snoubený se socialismem, jež umožňuje prakticky všechny ingredience zamíchat do polévky jménem Společnost, poskytují západnímu člověku pohodlný prostor maximální svobody a minimální odpovědnosti, který ještě prohlubuje a rozšiřuje stále přítomný křesťanský apel na toleranci a odpouštění. Myslitel Jiří Krupička nazývá tento jev „totální neodpovědností jedince a odpovědností společnosti", jenž je vtělen do tzv. victimologie, jako nauky o lidech jako obětech společnosti a všeobecné společenské vině za zločiny jednotlivců. Její úspěch je pak dle Krupičky „symptomem intelektuálního a morálního úpadku věku, zmáhaného celosvětovým přívalem stálých změn a růstem nezvládnutelného poznání“. Fukuyama si zase všímá toho, že díky anglosaské verzi liberální teorie jsou v dnešních západních liberálních demokraciích povinnosti občanů
Strana 15
ESEJE A ÚVAHY nedokonalé proto, protože se odvozují od práv. „Společenství existuje jen proto, aby chránilo práva. Morální závazky jsou proto výhradně smluvní. Nestojí za nimi Bůh, strach o věčný život nebo přirozený řád vesmíru, ale spíše soukromý zájem smluvní strany na dodržení smlouvy ostatními.“ Příslušník západní kultury přesvědčený o mravní nerovnosti lidí a tím pádem také o existenci reálného, nikoliv metafyzického (či „esenciálního“), dobra a zla, by snad svou konstruktivní kritikou měl přivádět nadšené absolutní postmodernisty a relativisty (podle Krupičky tito uznávají jedinou absurditu, totiž existenci pravdy) k zuřivosti. A já doufám, že se mi něco takového alespoň maličko podaří. Na světě neexistuje mravní rovnost. Nač podávat spletité důkazy, když věc je prostinká a jasná snad každému dítěti? Mohu naprosto sebejistě prohlásit, že jsem mravně nadřazen imaginárnímu masovému vrahovi, ač může být tento vrah naší kulturou klasifikován jako nemocný člověk (jaký nestoudný rozpor, podotýká Krupička, je v myšlence: je nemocný, protože nemohl zločinu odolat…! – viz. nedávno žhavá kauza návratu „spartakiádního vraha“, nové to mediální hvězdy). Stejně tak mohu sebejistě prohlásit, že jsem mravně podřazen imaginárnímu člověku, jež neváhal riskovat z ušlechtilých důvodů ztrátu toho nejcennějšího majetku, totiž vlastního života, ač bych se mohl vymlouvat na chybějící příležitosti prokázání takových mravních kvalit. Mravní relativista by jistě namítl a otázal by se, co je myšleno slovy „ušlechtilé důvody"? Tak tedy ušlechtilý důvod je například riskování vlastního života proto, aby byl zachráněn život někoho jiného. Tak to je prosím ušlechtilý důvod. Základní platónské ctnosti člověka, jako jsou statečnost, uměřenost a spravedlnost, jsou ctnostmi právě proto, protože jedinec musí překonávat sám sebe a své přirozené určení, tedy odolávat instinktům a žádostem svého těla, aby se tyto ctnosti mohly stát atributy jeho charakteru. Na druhou stranu je nutné v zájmu poctivosti zdůraznit skutečnost, že problematika „reálné etické nerovnosti“ není téměř nikdy v praxi takto triviální. Většinu našich činů jednoduše není možné vyjmout ze změti událostí a kontextů, „izolovat“ je a takto izolované je hodnotit. Navíc zde stojíme před problémem, jakým způsobem lze vůbec z mravního hlediska hodnotit a srovnávat činy jedinců, jejichž vliv je obrovský? Existuje snad v dějinách jediný generál či státník, jakkoliv všeobecně kladně (v určité „celkové historické úloze“, kterou sehrál) vnímaný, který by
nebyl přímo či nepřímo zodpovědný za něčí smrt?
Strana 16
Přes všechny tyto vážné komplikace sdílím Krupičkův názor, jež varuje před absolutním mravním relativismem. Tvrdí, že společnost může stavět všechny své plány lepší budoucnosti pouze s vědomím dědičné neměnnosti člověka, resp. lidské povahy. My lidé se rodíme po tisíciletí s určitým „mravním potenciálem" a záleží pouze na nás, co s ním uděláme (jak říká Krupička: „s touto biblickou hřivnou“). Dnešní „civilizovaný“ a „kultivovaný“ člověk, nasycený, spokojený a „neschopný“ krutosti ani hrdinství je takovým pouze díky tomu, že přísluší k „civilizované“ a „kultivované“ době a oblasti. Co se týče relativizování zla v naší kultuře, Jiří Krupička vystihuje situaci následovně: „Život lidstva přináší dennodenně tisíce příkladů, kdy si lidé svou hrdost zaslouží. Většinou zůstávají neznámí, jména zapadnou, činy však žijí dál svým vlastním životem v osudech druhých. Snad každý z nás se setkal ve svém osobním životě s činem, který se zapsal do jeho paměti svou mravní velikostí. Kdy se cítil sám pozdvižen ve své lidské důstojnosti, tak jako zpráva o hrůzném zločinu nebo odporném svinstvu vyvolá pravý opak, pocit osobního ponížení z příslušnosti k téže kategorii pachatele… Věk porozumění by měl být především snahou o porozumění motivům krásných a obětavých činů. Je ovšem pravým opakem. Naší povinností je chápat špatnost v lidech. Abychom tím snadněji mohli omývat svou vlastní špínu - což se ovšem v dobré společnosti neříká. Vžívat se a vciťovat do duší vrahů a zvrhlíků, to žádá duch doby od kulturního člověka." O zlu jako součásti přirozenosti člověka Krupička dodává: „V každém z nás, bez jediné výjimky, číhají ďáblové - dědictví celého vývoje života na této Zemi… avšak vy a já s těmi ďábli bojujeme a snažíme se nechat je spát…" Jsem liberál a v mnoha ohledech také relativista. Snažím se zpochybňovat dogmata a smát se jim, bojovat se zabedněností, jež se snaží optikou svého velice omezeného rozhledu vysvětlovat svět a substantivizuje vše, co je možné realizovat tisíci a jedním způsobem. Ovšem pokud někdo absolutně popírá „objektivní svět“, pokud popírá pro člověka „objektivní“ bariéry – jako např. skálu či močál – pak netuším, co tím může sledovat. Možná je to spor, ve kterém konstruktivista chce nakydati na „objektivno“ co nejvíce libovůle a zavilý konzervativec naopak toto „objektivno“ sakralizovat. Nerovnost v oblasti mravní je nezbytná pro to, aby člověk zůstal člověkem ve smyslu nositele možnosti volby a tedy také práv a povinností potud, pokud bude existovat zločinné jednání v lidské společnosti. Absolutní relativizace dobrého a špatného ohrožuje integritu společnosti. Zejména křesťanství, ale i ostatní ideologie potřebují šlechetné i zrůdné jednání a jejich rozlišení proto, aby mohly dávat to šlechetné za vzor a proklínat to zrůdné. Potřebují nerovnost v mravní oblasti, tu nerovnost, která zároveň paradoxně ohrožuje jejich postuláty o všeobecné rovnosti. Poslední a nejkomplexnější oblastí nerovnosti je oblast společenská. Zahrnuje rozdíly mezi lidmi v politickém, ekonomickém a obecně sociálním statusu asi v takovém významu, v jakém je vymezil
M. Weber. Tyto rozdíly, jejich povahy, podoby a příčiny jsou značně komplikované a jsou nepochybně v jednotlivých případech v různé míře v příčinném vztahu k výše vylíčeným oblastem nerovnosti. Tak například silný, zdravý, pohledný, inteligentní, talentovaný a šlechetný jedinec má velkou šanci stát se mocným, bohatým a oblíbeným. Takovéto modelové případy jsou samozřejmě výjimečné. Společenské postavení má mnoho aspektů a příčin. Kromě předpokladů fyzických, intelektuálních a mravních (jež jsou nepochybně méně „objektivní“ a především více komplikované než ty fyzické a intelektuální, jejichž povaha je více méně „fatální“…) jimi mohou být určitá „iracionální“ popularita (dnes zajištěná hlavně mediálně), určité „iracionální“ charisma, nepotismus a příbuzenská či obecná protekce, úroveň řečnictví a schopnost argumentace, vtipnost, mluvnost, asertivita, krutost a bezohlednost (nerovnosti plynoucí z rozdílných psychických rysů osobnosti jsem doposud jaksi opomněl…), vzdělání, pohlaví a mnohé další. Síla a povaha vlivu jednotlivých faktorů či jejich kombinací na společenský status jedince se samozřejmě liší společnost od společnosti a jsou závislé na podmínkách kulturních, politických, náboženských, ekonomických a jiných (např. ve feudální společnosti je nejdůležitější, komu se narodíte…). Cílem eseje nebylo podání důkazů o existenci nějaké esenciální a nezávislé všeobecné nerovnosti mezi lidmi. Rozdělení oblastí nerovnosti na fyzickou, intelektuální, mravní a sociální nemá žádný exaktní základ. Vychází pouze z vlastního uvažování o této věci. Například Fukuyama dělí nerovnosti na „přirozené“, tedy dané přírodou a na ty, jež vyplývají ze společenských konvencí, které považuje v zásadě za odstranitelné (krom toho ještě přidává „konvenční nerovnosti kulturního rázu“, čímž myslí např. rozdílný přístup společností k ekonomickým aktivitám). K mému rozdělení mě zase vedlo pouze mé vlastní chápání nerovnosti a můj úhel pohledu, který nazírá nerovnost (a také rovnost) nikoliv jako ideál, cíl či typ, ani ne tak docela jako charakteristiku reálných stavů odosobněných společností, ale zejména jako charakteristiku vztahů mezi jedinci, jež vyplývá z přirozené i nepřirozené rozdílnosti těchto jedinců. Domnívám se, že určitá reálná nerovnost je trvalým a obecným rysem každé společnosti. Mnoho nerovností postrádalo, postrádá a bude postrádat racionalitu a tyto nerovnosti můžeme ve shodě právem označit za hloupé, nespravedlivé a destrukční. Hovořím zde o nerovnostech z oblasti společenské. Troufám si tvrdit, že nerovnosti z oblasti fyzické, intelektuální a mravní racionalitu nepostrádají. Jejich odstranění je nemožné a mám za to, že by nebylo ani žádoucí. Jsou totiž motorem lidstva a jeho dějin. Primárním a hlavním cílem tohoto eseje byla demonstrace toho, jak komplikovaný, nejasný a rozporuplný, je někdy zdánlivě samozřejmý koncept všeobecné lidské rovnosti, jenž se již stal stabilní součástí našeho západního diskursu a určitou hodnotou o sobě.
JE TO JENOM SPORT „Vždyť nejde o život, je to jenom sport!" Často slýchám toto uklidňující a zcela pravdivé tvrzení. Pokud přijdu jednoho dne o práci, která mě naplňovala a dobře živila, bude to pro mě jistě bolestnější rána než to, že onoho dne byla nešťastně vyřazena česká fotbalová reprezentace z mistrovství Evropy, ač třeba předváděla atraktivní hru. Pokud by mi byla v onen hypotetický osudný den amputována noha po zlé autohavárii, ustoupil by rovněž incident spjatý se zaměstnáním do pozadí, stal by se nepodstatným, směšným. Co teprve potom takový fotbal? Zajímavé však je, že ono proslulé „je to jenom sport" nezaznívá tak často v souvislosti s adekvátně „nezávažnými“ lidskými a sociálními aktivitami, kulturními projevy lidského ducha a společenskosti. V souvislosti s filmem sice něco podobného slýchávám („je to jenom film!"), kontury toho a onoho výroku ale nejsou stejné. V souvislosti s filmem výrok zdůrazňuje skutečnost, že filmový příběh je cosi odlišného od reality, od skutečného života, z čehož mj. může vyplývat, že se nemusíme tolik znepokojovat surovostí filmových postav, jejich utrpením, složitostí jejich životních situací apod. Krom toho, že výrok „je to jenom sport" vlastně říká něco podobného, totiž že sportovní bitva je něco jiného než bitva na život a na smrt (a s tím nelze než souhlasit), říká také něco dosti jiného. Totiž že sport (resp. výsledky sportovních klání a bitev) je něco zbytečně a neoprávněně přeceňovaného, nezdravě prožívaného hrstkou (či masou) primitivních fanatiků a zamindrákovaných jedinců. Sport je ovšem plnohodnotnou součástí lidské kultury, je aktivitou vyplývající ze společenské podstaty člověka, stejně jako hudba, tanec či drama. Stejně jako tyto aktivity je sport primárně neutilitární (flegmatičtější fanoušci po prohraném utkání konstatují, že chleba levnější nebude…dnešní špičkové fotbalové kluby jsou již ovšem předmětem obchodování na burzách…). Sport má se mnou jmenovanými druhy umění společné i další rysy: je aktivitou symbolickou (jednotlivé sportovní akty mohou nést řadu rozličných významů), probíhá podle daných pravidel v jejichž rámci je možno improvizovat, je omezován řadou faktorů, které vyplývají jednak z oněch pravidel, jednak z „limitů" daných přírodou. Co považuji za nejdůležitější společný rys? Sport, stejně jako drama, hudba i tanec, jsou aktivitami neopakovatelnými. Nikdy nemůže dokonce ani stejný člověk zapět dvakrát zcela totožně jednu a tu samou píseň, což u sportovních aktivit platí ještě mnohem více. Určitý hrubý scénář je většinou připraven, děj se však vždycky odvíjí nepředvídatelně. Z toho také vyplývá, že všechny tyto aktivity jsou velice pomíjivé. Krásná individuální akce hokejového virtuosa zaniká v okamžiku, kdy graduje. Z gólu se radujeme, když už je minulostí. Těžko posoudit, podobně jako při ejakulaci, jaká část „procesu“ je ta nejlepší – zda gradace, samotný vrchol trvající ovšem nezměřitelný okamžik, nebo „radost z dobře odvedené práce“. Zbývají sice vzpomínky jakož i zvukové a obrazové záznamy geniální hry Pelého, zbývají i takové vzpomínky a záznamy výstupů geniálních tanečníků, herců a pěvců (nevím koho jmenovat a tak ho vyzdvihnout, Pelé divadla zřejmě neexistuje…). Ty ale nemohou nahradit autentický projev tady a teď. Albert Camus demonstruje v Mýtu o Sisyfovi „ideál" absurdního člověka na příkladě
JAN PROKEŠ cestovatele, don Juana (milovníka) a umělce (herce, spisovatele a filosofa). Takový absurdní hrdina zrcadlí absurdno jakožto podstatu ve svém životním počínání a konání. Vytváří „milisekundové hodnoty", hodnoty pomíjivé a smrtelné. V čem je zásadní hodnota demonstrace takových hodnot? V tom, že nám domýšlivým smrtelníkům připomínají to, že pomíjivý je především náš vlastní život. Takový Jan Železný či Jaromír Jágr je také Sisyfem. Úmyslně jsem se ve své snaze připodobnění sportu ke jmenovaným druhům umění vyhnul sochařství, literatuře, fotografii, výtvarnému umění, filmu. Hodnoty vznikající v těchto oborech jsou materiální, hmatatelné a tudíž oproti sportu či herectví „nesmrtelné". Sport je sice aktivitou veskrze fyzickou, po skokanovi do dálky zůstávají hmatatelné stopy po jeho výkonu, stejně tak po střelci zůstává prostřílený terčík, hlavní smysl sportovních aktivit je však v okamžitém projevu, v pomíjivosti. Nepokouším se tu dokázat nesmysl, že totiž sport je v zásadě také uměním. Je zřejmé, že sport se jako sociální aktivita především ve své významové povaze odlišuje od umění. Nechápu však, proč je posuzován jako aktivita méně závažná, méně vypovídající o fascinující povaze lidského ducha. Realita je taková, že sport je spíše považován za součást „nízké kultury" a že sportovní vášeň u dospělého jedince je indikátorem jeho ne úplně dospělé psychiky. Sport je sociální jev, stejně jako náboženství či umění. Může pramenit z lidské touhy vítězit, zlepšovat se, krotit přírodu. Zejména díky televiznímu médiu se stalo pasivní přijímání sportu ve dvacátém století masovou záležitostí a ne nadarmo nahlíží někdy sociologie na chování sportovních fanoušků podobně jako na obec věřících (např. neochota připustit, že „naši" na to dnes neměli či že byl arbitr spravedlivý a objektivní). Nikoliv náhodou existují pojmy jako „fotbalový bůh" či „hokejová svatyně“. Nyní bych se ještě rád zaměřil na jiný problematický aspekt pohledu na tento sociální fenomén, jenž je typický pro lidi s vyšším vzděláním. Je jednoduchý - sport je haněn proto, jelikož profesionálním sportovcům je přisuzována velice nízká průměrná inteligence. Zvláště toto platí o fotbalistech. Nezastírám, že průměrná inteligence vrcholových fotbalistů není vrcholová, na což usuzuji podle jejich projevů pravidelně se objevujících v médiích, především z rozhovorů, ve kterých hovoří o svých zálibách, názorech na politické či sociální otázky atd. Důležité ovšem je si uvědomit, že na to, abyste byl geniální fotbalový hráč, nepotřebujete být geniální myslitel. Fotbalistům je např. často vytýkáno, že krom fotbalu neumí nic. Kdo však v dnešní přestrukturalizované společnosti umí perfektně více než jedno? Schopnosti profesionálních sportovců často podceňují lidé, kteří si naprosto nedokáží představit, co všechno například vyžaduje býti vynikajícím fotbalistou. Vyžaduje to přinejmenším výbornou fyzickou kondici, tedy rychlost a především vytrvalost, důraz, nebojácnost riskovat, schopnost řešit situace rychle, rozhodnost i neunáhlenost, periferní vidění, instinkt i schopnost cílené přihrávky, rozvahu i schopnost rozložit síly, sebedůvěru i respekt před soupeřem a vědomí zodpovědnosti vůči kolektivu, vštípení řádu a struktury hry, strategie týmu a sehranost s týmem. To vše se samozřejmě neobejde bez brilantní kopací techniky. Mnoho dalšího jsem jistě opomněl…
Poukazovat na „mdlý“ charakter průměrného špičkového fotbalisty je ještě pochybnější. Leccos již se napsalo i řeklo o pýše i nadutosti řady „umělců“, u kterých je takové negativum ve srovnání s fotbalistou dvojnásob mrzuté, neboť fotbalista není obvykle chápán jako vzor mravní vyspělosti. V tomto směru bych tedy navrhoval opatrnost v soudech. Intelektuálové dále dnešnímu vrcholovému sportu vyčítají 1. přesycení penězi, 2. nevraživost a nacionalismus plynoucí ze sportovních bitev. Sport v roce 2005 je jistě dalek čistoty sportu v roce 1905 a hlavní roli v pošpinění zde nejspíše sehrály peníze. Ti, kteří sportovní dění pravidelně sledují se mohou přesvědčit, že přes všechny neřesti, jež přináší moderní doba (doping, korupce, vydírání, války sportovních bossů, reklamní masáže…) zůstává sport tou oblastí, ve které se vyjevují i ty nejušlechtilejší lidské vlastnosti, ve které se vyjevují emoce značící triumf, zklamání, křivdu, soucit, dojetí atd. Vysoce formální svátek sportu, olympijské hry, mne v tom znovu utvrdil. Mnozí lidé jednoduše konstatují, že olympiáda je trapná show, přehlídka lži, pohodlně zabydlené ve světě sportu zejména prostřednictvím dopingu. Říkají, že sport (a konkrétně OH) jsou dokonale špinavé. Ony však pouze nejsou dokonale čisté. Jsem si jist, že mezi profesionálními sportovci nejsou pouze idiotská monstra schopná a ochotná všech podlostí, podvodů a sebedestrukce jako cesty ke slávě a penězům. Stížnost číslo 2 rovněž není zcela opodstatněná, podíváme-li se na věc blíže. Mezi tábory fanoušků dochází k řevnivosti až nevraživosti, které mají často bohužel násilnou formu. Někteří lidé, kterým je zcela lhostejno, prohraje-li česká hokejová reprezentace s Kanadou - a nejedná se pouze o intelektuály - považují pocit sounáležitosti s národním týmem, který se může vyskytovat u lidí, kterým takový výsledek lhostejný není, za zcela iracionální. Upozorňují za prvé na to, že na ledě nehraje Česko jako takové (takový absurdní pocit skutečně může v hlavě fanouška vzniknout) a táží se, proč se nervovat kvůli něčemu, co nemohu ani minimálně ovlivnit. V těchto věcech mají naprostou a nezpochybnitelnou pravdu. Za druhé zpochybňují samotný smysl reprezentačních výběrů. V době globalizace a eroze státu prý začínají pozbývat smyslu, navíc prý mohou oživovat, povzbuzovat a zesilovat primitivní nacionalistické tendence. Je dobré býti realistou. Stát je stále nejdůležitějším subjektem mezinárodního práva a nositelem politické moci jak z hlediska mezinárodních vztahů, tak z hlediska jednotlivce-občana, tedy v naší společnosti rozhodně. Stát (v této souvislosti rovněž „národ“) je navíc, tedy opět určitě v naší společnosti, stále rozsahem největší a co do intenzity nesmírně významnou společenskou jednotkou (snad vyjma světových náboženských obcí či dokonce Lidstva), ke které se jedinci prokazatelně emocionálně vztahují, se kterou cítí sounáležitost, identitu. Proč tedy existuje národní fotbalový tým? Protože existuje národní filharmonie či národní galerie. Stejně jako je důležitá snaha o to, aby tyto instituce dosahovaly mezinárodní úrovně a aby obstály v mezinárodní konkurenci, je důležité takové snažení i v případě sportovních reprezentací.
Strana 17
ESEJE A ÚVAHY ČESKÁ SUPERSTAR
JAN B. MWESIGWA
Soutěž Česko hledá superstar, tedy soutěž o nejlepšího zpěváka ČR vyhrál Vlastimil Horváth. Snad bych měl připomenout pro ty, kteří by přesně nevěděli nebo si nepamatovali průběh soutěže - přeci jen mi něco říká, že běžný čtenář tohoto časopisu zmíněnou soutěž TV Nova nesledoval, a když, tak zhlédl zhruba to, co oko dokáže zahlédnout při zběžném přepnutí mezi televizními kanály - že přes všechny překážky spojené s posuzováním, jak ze strany poroty, erudované v mezích nabídky komerční pop music, tak i posuzování ze strany diváků, erudovaných naopak v mezích spotřeby komerční pop music, se až do posledního kola dostal právě Vlastimil Horváth, kterého následně diváci zvolili českou superstar roku 2005. Pro leckoho by se vlastně nejednalo o zas až tak velkou a zásadní věc. Ovšem například pro člověka, který se zajímá o život menšin na území ČR se o docela zásadní věc jedná. Vlastimil Horváth je totiž Rom a troufám si říci, že výsledek soutěže se stal motivací mnohému sociologovi k přemýšlení o tom, jaké z jeho vítězství plynou závěry. V příštích dnech se určitě stane lahůdkou každému vědci orientovanému na společenské vědy pozorování změn postoje národa k romské otázce, ať už tyto změny budou velké či malé, negativní nebo pozitivní. Všichni víme, že Romové nejsou zrovna oblíbenou komunitou v Čechách. Dokazují to i poslední průzkumy veřejného mínění, ve kterých se jasně ukázalo, jak negativně většina lidí v ČR k Romům přistupuje, ať již jen na úrovni „pouhého“ smýšlení anebo na úrovni konkrétních činů vztažených vůči Romům (Např. podle Centra pro výzkum veřejného mínění by 75 % Čechů nechtělo mít Roma za souseda; viz www.cvvm.cz). Zčista jasna se ovšem na scéně objevil Vlastimil Horváth a veškeré průzkumy veřejného mínění mohou být s úspěchem zpochybněny. Čím to je? Vlastimil Horváth získal od diváků soutěže superstar kolem 70 % hlasů. Škoda jen, že nemůžeme znát složení skupiny obyvatelstva, která pro něj hlasovala. Vodítkem nám může být jen to, že se jedná o občany, kteří často sledují TV Nova, což podle dalších průzkumů ukazuje na běžné občany ČR.
nechápu jak si mohl český národ zvolit za supersar roma to není ani možné už od toho názvu česko hledá superstar!!!se to rovnou mohlo jmenovat česko hledá roma je to fakt hnus nejsem rasistka vlasta zpívá pěkně ale tohle je ostuda Tak hele Vlasta je skvělej zpěvák a nezáleží na tom jak vypadá a jestli je ROM , jak tady piše nějaká Vlasta. Jsi trapná kráva. RASISTICKÁ Jo vlasta byl super, ostatni cikani jsou kreteni Konečně se zase jednou ukázalo, že vůbec nezáleží na tom, jak člověk vypadá,ale na tom, jakej je a co um í. Pokud je to skromnej a sympatickej člověk jako Vlasta, tak klidně může být třeba oranžovej s modrýma tečkama. On totiž člověk může být sebebělejší, ale pokud je to hulvát a buran, tak m u nepom ůže ani svěcená. M yslím , že z Vlasty by si hodně lidí, bílých i černých, mělo vzít příklad. Vlasto, jsi skvělej zpěvák, už se těším na tvé písničky. Ten curak co tam pise ty kecy o Vlastovi by potrboval do drsky, demente, radsi chcipni nikdo te nebude postradat. Bi fasouny do hlavy. Nazdar Jo Peter zpíval hodně dobře,sledovala sje to i na Slovensku to my bysme se měli vzpamatovat,náhodou co je na tom špatnýho
Strana 18
Se zájmem jsem sledoval právě ono poslední kolo soutěže - mimo jiné jsem spíše nevěřil, že by Vlasta vyhrál právě kvůli tomu, že je Rom - a snažil se posoudit ho jako člověka. Jeho projev byl velice kultivovaný a příjemný. Vlastně kromě jeho barvy pleti a celkové vizáže nic nenaznačovalo tomu, že by byl Rom. Slyšet Vlastu v rozhlase, určitě bych netušil, že jazyk, kterým mluví (svou intonací a formou) patří Romovi.... ...sledoval-li by mě někdo při psaní tohoto článku, zrovna na tomto místě by asi usínal nudou nebo by skřípal zubama a netušil by proč mi trvá tak strašně dlouho psát dál. Jak jen posoudit další vlastnosti Vlasty v mezích romství a neromství? Až po docela dlouhé době jsem si uvědomil, že jsem se pěkně zacyklil ve smyčce stereotypu. Tady přece musí následovat prohlášení, že nevím, jak vypadá a chová se „ideální“ Rom. Veškeré pokusy o popis musí nutně ztroskotat v mělké vodě mých osobních zkušeností a všeobecně zaběhlých stereotypů. Vlasta je příjemný člověk, který se vyjadřuje velmi osobitě a kultivovaně a jeho předností je nádherný zpěv (alespoň pokud se podle zvuku z obrazovky dá soudit). Jak je vidět, většina hlasujících hlasovala pro Vlastu podle kritérií založených ne na tom, že je Rom, ale na tom, že je to člověk, který jim učaroval svým zpěvem a svou kvalitou osobnosti. Podle mne se jedná o velký posun v oblasti lámání stereotypů a média zde sehrála úlohu přímo obrovskou. Právě média mají tu moc vetknout člověku, který je sleduje informaci do patřičného místa, a to většinou do jeho podvědomí. Dá se polemizovat o tom, jak si informaci divák interpretoval v tomto případě. Nutno poznamenat, že je řeč zejména o obrazových informacích zahrnujících záběry Vlasty, jeho romských rodičů, jeho „bílé“ přítelkyně a dále o zvukových informacích zahrnujících Vlastův projev. To vše mělo nesporně vliv na všechny diváky. Divák si buď uvědomil, že nezáleží na barvě kůže a příslušnosti k té či oné etnické skupině a toto se mu vybaví pokaždé, když přijde do styku s někým odlišným. K podpoře tohoto faktu a ke cti koncepce
ž e je rom ?? ??P ROČ DĚLAT ROZDÍLY???????Do prdele??JE PROSTĚ DOBREJ A VYHRÁL!!!!!!!!!!! na slovensku sme tiez mali roma a co??? spieval velmi pekne a nikto ho neodsudzoval aspon vidime ake maju romovia kvality...to je vsecko..takze to ze je niekto rom neznamena ze nevie spievat a nema nejake kvality! M ěla vyhrát GÁBA a ne žádnej CIKÁN HO R VÁ T H! !! !! !! !! !! ! !! !! !! !! !! !! ! Kdo m u fandil tak je................ som rad, že to vyhral vlastimil.Niekedy aj romovia to môžu dotiahnúť ďaleko.Nikto nie je dokonalý. G r a t u l u j u V l a s t i k u ! Clovek,ktery by poslal nekoho do plynu jen podle pleti tam patri sam . Kdyby mnozi znali sve koreny 500let zpatky,tak by se mozna stydeli a taky by m ozna zjistili,ze pokrevne patri vic k uplne jiny narodnosti. Cechy z nas nedelaji ruzne kombinace genu,ale duchovni a jine hodnoty. Vlasta je Cechem mozna mnohem vic nez kdejakej ubozak trpici rasistickym oralnim prujm em. vyhrál Vlastík, je super, ale byla bych zklamaná, kdyby všichni ti špainaví cikáni,co dělají bordel,demolují byty,dělají z Vítkovických domků kulničku na dříví,a ti,co jezdí v tramvajích na černo,neplatí
celé soutěže lze poznamenat, že se vůbec nemluvilo o Vlastově romství (doufejme, že to byl záměr, i když vlastně lepší by bylo, kdyby se jednalo o spontánní výsledek). Vlasta byl prezentován a sám se prezentoval jako člověk, Čech, nikoli jako Rom. Za celou dobu pořadu nepadlo slovo „rom“ nebo „cikán“ třeba ve smyslu otázky „fandí vám více Romové nebo Češi“ nebo „přisuzujete své pěvecké nadání romskému původu?“ anebo „odkud pocházíte?“ atd. Nic takového nezaznělo a to je jedině dobře. Divák si ovšem mohl interpretovat všechny tyto informace i tak, že si vytvořil nový stereotyp. Stereotypizování je u člověka přirozeným jevem. Stejně tak, jako by si na základě špatné zkušenosti s někým, kdo podle něj vypadá jako Rom vytvořil svou představu o všech Romech jako špatných lidech, tak by si v tomto případě mohl vytvořit stereotyp toho, že Romové umí pěkně zpívat a jsou to vstřícní, upřímní lidé. To ovšem zacházím ve svých konstrukcích příliš daleko. Nespornou skutečností zůstává fakt o podvědomém vlivu informace z médií. O pravdivosti jsem se přesvědčil nedávno na vlastní kůži, když jsem se procházel po Praze a na jedné lavičce spatřil romskou rodinu s dětmi. Ihned se mi vybavil obraz Vlastova rodičů, kteří seděli v hledišti a doteď si pamatuji na to zvláštní bleskové propojení. Výsledkem byl sled vnitřních vět: vychovávají své děti stejně jako Vlastovo rodiče vychovali Vlastu? Vlastovo rodiče jsou dobří lidé. Vlasta je dobrý člověk, umí pěkně zpívat. Tito lidé se jim podobají. Jsou také dobří? Snad nejsem jediný, komu se teď po zhlédnutí soutěže Česko hledá superstar budou vybavovat tyto věty kdykoli přijde do styku s člověkem odlišného vzezření. Pokud ano a bude to právě díky soutěži Česko hledá superstar, pak můžeme říci, že nastala nová doba, kdy již neplatí „Cikáni jdou do nebe“ ale „Romové míří k superhvězdám“. Na závěr uvádím několik zajímavých příspěvků návštěvníků internetového fóra z www.superstar.cz. Příspěvky nebyly nijak upravovány a každopádně nevyjadřují nebo nepodtrhují názor redakce.
n áj my , a v ůb e c ma j í k r i mi n ál ní život,nehřešili na jediného slušného cikána, který něco umí!Jinak jsou cikáni samozřejmě příživníci,kriminálníci a šp in a v c i, kt e ř í p ř e ná š e jí i nf e k ční choroby!Doynu s nimi!Kurvy jedny,nacisti by jim ukázali!!!Jedině za Němců tu byl pořádek (to bylo těch 300 let předtím, než přišel debil M asaryk a stal se českým prezidentem,bohužel prvním)S
muzikálnější a určitě lepší. Aspoň podle telky. nepochopím jak se mladým faninkám mohl tak strašně líbyt takový cik. vždyť Bende je lepší šoumen tak kápněte božskou kolik to stálo!!!!!! je my vas lito protoze tohle je ceska superstar a jestli to vyhral rom tak at si udelaj svoji superstar a neserou se do Cechu
Vlasto ty jsi asi jediný cikán, který m i vůbec ale vůbec neva!!!Dobře mluvíš, chováš se slušně, jsi prostě NÁŠ!!!!
kdyby byl Vlasta bílej, snad by mohl býr superstar, ale že je černej, tak ať je radši tuhej; každej černej srmdí, ať umí zpívat nebo ne
Když nemáte někoho lepšího,at vám dělá pořádek cigán z hradu, dyt Havel je též s nima jedna ruka,ten pišišvor směšný s tou svou kurvou Veškrnou hysterickou!Stejně mu zahýýýýbáááá!!!!!!!!!!!!!!§A Vlasta je super,dobře že vyhrál, ale s ostatníma cikánama do plynu!!!Jsou to kurvy lenivé blbé!!!!!
Souhlasim s nazorem CIGISTAR protoze kdyz ceskou superstar vyhraje cikan tak to je jen proto aby ukazali cesi ze nejsou RASISTI takze je to cely podvod a stejne Bende byl lepsi a Horvath si hral na strasnyho hodnyho sladouska a pritom je to urcite naopak a ten vas sladke Vlasta takovej nebude CIKANI JDOU DO NEBE ( je to smutny)
pro "NEGRSTAR" a další ty sprostý machry s k r ý v a j íc í s e z a a n o n i m i tu : Nikdo z nás si nem ohl vybrat barvu pleti! Kdyby jsi poslouchal jak Horvát mluvil, zjistil bys, že nem á v hlavě nasráno jako ty!! Jestli máš problém s tmavou kůží tak nelez na sluníčko debile a koukej se do zrcadla, tam možná uvidíš jen to správný a pravý! M ůj názor je ten, že se nesm í házet do jednoho pytle. Petr Bende m i ale přišel daleko
ČECHY ČECHŮMco to jste kurva za národ, kdyz vyhraje cernej. U me cikan jako cernoch. Fakt mrdat tuto zasranou frasku, kdy nejaky nactilety teenage vyhraje. Uz se tesim, az se za par let provali, ze hlasovani bylo falesne a ze se chtelo jen potlacit rasismu v Cechach. Takze ted je cernej vic jak bilej... Zlata Aneta, ta na to proste ma. FUCK OFF CIGISTAR
ZAJÍMAVOSTI WIKIPEDIE
VÁCLAV PRÁŠIL může chlubit 400000 články ves m ěs vys o ké k val it y, německá verze má 167000 hesel, francouzská 63000, polská 45000, slovinská (!) 7692....).
Řada oblastí je dosud značně zanedbána. Budete-li poptávat články o A. Schopenhauerovi, Indii, ústavním soudu, J. Lennonovi, J. Kemrovi a Informací-chtivý student se mnohé jiné, nenaleznete nic může na „mezisíti“ setkat s než prázdná pole. Tu se právě mnoha, leckdy velice zdařilými, otevírá možnost pro studenty encyklopediemi. Bohužel jsou humanitních oborů přispět k často placené, případně úzce rozvoji tohoto slibného díla, zaměřené na jednu oblast nástroje lidského poznání. lidského vědění. Navíc těch Všechny články ve Wikipedii českých j e stál e sp íše jsou totiž přístupné bezplatně a poskrovnu. je možno se na ně odkazovat Již několik let funguje p ř i p san í mezinárodní p roj ekt odborných WIKIPEDIA. Jedná se o prací (ačkoliv „otevřenou encyklopedii“, což si musíme znamená, že je neustále být vědomi budována samotnými uživateli, j e j i c h kteří moh ou dl e l ib osti o m e z e n é přispívat. Česká WIKIPEDIE j akosti existuje od roku 2002 a k p ř i s p í v a t dnešn ímu datu ob sahuje může opravdu kdokoliv…). přibližně 3700 h e s e l Uvážíme-li rostoucí význam nejrůznějšího zaměření. Internetu zejména pro vzdělání Svým rozsahem může již a mezikulturní komunikaci, dnes sloužit coby užitečný může existence rozsáhlého vedlejší zdroj poznatků. Pravá českého souboru údajů a výzva nicméně tkví v jejím článků na této síti znamenat rozšiřování a zdokonalování. mnoho. Je pravda, že oproti jiným Úprava existujících článků a j a z y k o v ý m přidávání zcela nových jsou mut ac ím t a p řitom n en á ročn é. Při česk á st ál e „brouzdání“ po Wikipedii si jistě p o n ě k u d všimnete, že jsou články z a o s t á v á propojeny vnitřními odkazy. ( a n g l i c k á Vyhledáte-li si například článek Wikipedie se „církev“, uvidíte, že slovo
„katolictví“ je zvýrazněno modře a tudíž lze na toto slovo kliknout a přejít tak na stať věnovanou přímo t o m u t o tématu. Řada odkazů je o v š e m červená, c o ž z n am en á, že daný námět stále n e b y l zpracován. Po kliknutí na tento odkaz se Vám odkryje pole, do kterého můžete daný článek přidat. Sami se můžete rozhodnout, zd a se chc et e s t át pravidelnými přispěvateli a zaregistrovat se, či nikoliv přidávat a upravovat jednotlivé příspěvky lze i bez registrace. Další podrobnosti naleznete v nápovědě umístěné přímo na stránce Wikipedie - tam se dozvíte, jak vkládat obrázky, tabulky, odkazy na další hesla a jiné. Nyní Vám zbývá pouze zapnout prohlížeč a otevřít stránku cs.wikipedia.org
Lepší salám na záchodě nežli hovno ve špajzu. /severočeská lidová moudrost/ Strana 19
KULTURA RECENZE Sigur Rós Ágaetis Byrjun Island má již poměrně dobře zavedenou tradici kvalitní hudby, která svou schopností proplout při poslechu nejrůznějšími hlubinami mysli překvapí nejednoho posluchače. Stejně tak je tomu i v případě kapely Sigur Rós. Vznikla v roce 1994 v Reykjavíku a sestává ze čtyř muzikantů: zpěv a kytara Jón Birgisson, klávesy Kjartan Sveinsson, perkuse Orri Páll Dýrason a basa Georg Holm. V roce 2002 vydala kapela pod křídly hudebního vydavatelství MCA records pozoruhodné album Ágaetis Byrjun (v překladu „Dobrý začátek“). Pomalé vláčné tóny se střídavou gradací rytmu a s přídavkem nejrůznějších efektů, vytvořených mimo jiné i dotyky smyčce na basovou kytaru, navozují náladu spokojenosti a odevzdanosti. Výsledný hudební tvar je ještě více podtržen unikátním hlasovým doprovodem, který dokáže vynést do výšin a v mžiku se rozplynout stejně tak jako držet posluchače v rovinách středních tónů. Celým albem se střídavě prolínají prvky klasické hudby a opravdovou lahůdkou je vychutnávat si nejrozmanitější tvary a barvy islandského jazyka. Více na www.sigur-ros.co.uk. Jan B. Mwesigwa
Jiří Mucha Reportér vlastního života Jiří Mucha (1915-1991) se stal spisovatelem tíhou vlastní osobnosti, jaksi z nutnosti. Již od útlého mládí si se samozřejmostí vedl deníky pokaždé, když se ocitl v nějaké nové, zvláštní situaci. Tak zaznamenává svá trampská dobrodružství, z nichž čerpá první jeho ucelený vydaný počin, stejným stylem, obohaceným genezí vlastní osobnosti je psán jeho první velký román; nepokrytě (nutně) reporérskou formu mají jeho zápisky zaznamenávající boje na frontách, jimiž prošel v uniformě válečného dopisovatele druhým největším konfliktem lidských dějin a totéz pak platí vlastně o každé další jeho knize. A přece. A přece se v jeho knihách nesektáváme s vypřávěním, které by nám dovolovalo stát opodál a sledovat život kohosi jiného, vyprávění byť literárně schopného, ale cizího člověka, jedince bojujícího pouze za svůj život. Bez nejmenšího sporu osobní příběh autora se stává fikcí vloženou do úst a činů smyšlených postav a přece se tak nestává beznadějně subjektivní. Překračuje totiž pomocí těchto postav rámec jediné osoby, vstupuje do života jejich příběhy, aby se nakonec s posledním řádkem sjednotil v celek se životem autora. Jinými slovy, v příbězích postav Jiřího Muchy je tolik skutečného, až se nechce a ani nemůže věřit, že romány jsou fikce, a přece se nejedná o autobiografii v pravém slova smyslu, spíše o umění složit vlastní život ze životů zdánlivě navzájem kontrastních postav, neboť mezi nimi je jedinec a jeho svět tvořen. A zde je snad také pozadí té nutnosti, se kterou se tvorba nadaného spisovatele potýká až do poslední knihy – totiž: psát o sobě a hledat tak svět. Tvorba: Most (1943), Problémy nadporučíka Knapa (1945), Oheň proti ohni (1947), Spálená setba (1948), Skleněná stěna (1948), Válka pokračuje (1949), Studené slunce (1968), Čím zraje čas (1958), Pravděpodobná tvář (1963), Černý a bílý New York (1965), Marieta v noci (1969), Alfons Mucha (1982), Lloydova hlava (1987), Podivné lásky (1988), Věčná zahrada (1994) Tomáš Machalík Strana 20
RECENZE Timothy Garton Ash Dějiny přítomnosti (eseje, črty a zprávy z Evropy devadesátých let) V roce 2003 vyšla v nakladatelství Paseka pozornosti hodná kniha známého britského novináře a politologa, odborníka na regiony střední Evropy a Balkánu. Tato publikace není klasickou popisnou historickou prací, jak by mohl napovídat název, ale spíše sbírka jednotlivých, ne vždy přímo souvisejících textů, které ilustrují události mezi léty 1990-2000 převážně v postkomunistické Evropě, do nichž se citelně promítá osobní účast autora a jeho „znalost terénu“, na což by zase mohl, tentokrát však pravdivě, odkazovat podtitul knihy. Oxfordský politolog Ash není zkrátka bytostně kabinetním vědcem, jeho „vzpomínkové“ eseje (mající ovšem „vědeckou“ výpovědní hodnotu) čerpají z osobních setkání s Walesou, papežem, Thatcherovou, Kohlem či Gorbačovem, jakož i s četnými představiteli české, polské nebo srbské opozice, i se zcela „obyčejnými“ lidmi, se kterými se setkával na svých cestách, často po velice nebezpečných, tedy válkou zasažených, oblastech. Nejen tento záběr knihy, doslova antropologicky postižený metodou přímého pozorování, činí tuto publikaci výjimečným počinem. Vedle toho, že čtenáři přináší velice podrobný a autentický, leč poměrně nesourodý a negeneralizovaný, náčrt politické a sociální situace Polska, Československa, Maďarska, bývalé NDR, měrou nejvrchovatější pak zemí bývalé Jugoslávie (hlavně Bosny a Kosova), ale dokonce i bohem zapomenutého Rusínska, jsou Dějiny přítomnosti také prostě a jednoduše historickou sondou období, do něhož ještě mnoho takových sond nebylo vysláno, jelikož je stále ještě chápáno jako „součást naší přítomnosti“. Dějiny přítomnosti jsou i nejsou historií. Především pak jsou kvalitní knihou, která, ač esejistického ražení, nevaří z vody a může se stát i výzvou… Jan Prokeš
Centrum pro sociální a ekonomické strategie (CESES), UK FSV Průvodce krajinou priorit pro Českou republiku Centrum pro sociální a ekonomické strategie (CESES) při Fakultě sociálních věd UK představilo v roce 2002 svou studii, ve které se zabývá systematickým zkoumáním možných budoucností. Tato studie je výsledkem roční práce sbírání a třídění informací. Autoři vychází z předpokladu, že systematický výzkum možného budoucího vývoje poskytne lepší orientaci a nabídne podklady pro klíčová rozhodování reprezentantů veřejné, komerční a občanské sféry. Na základě tohoto předpokladu si autorský tým dal za cíl sběr a třídění všech významných informací přispívajících k určení priorit pro Českou republiku. Průvodce začíná jasným vytyčením teoretických a metodologických konceptů. Ty nabízí přehled rozvoje české společnosti zejména v období její modernizace v globálním kontextu, dále identifikaci rozvojových potenciálů, systém priorit a formulaci strategických koncepcí s přihlédnutím k trvale udržitelnému rozvoji. Výchozím konceptem studie je teorie modernizace, která je dnes považována za nástroj analýzy současné společnosti, zejména v kontextu teorie globálního rozvoje lidstva. V tomto ohledu se studie zabývá následujícími aspekty: transformace tradičních společností v industriální, vývoj v postindustriální společnosti, charakter druhé vlny modernizace, kritika modernizace a reflexivní modernizace. Mezi teoriemi globálního rozvoje lidské civilizace je zohledněna zejména teorie trvale udržitelného rozvoje, koncept otevřené společnosti, koncept globalizace a teorie závislosti periferií na centru. Rozvoj a modernizace České společnosti v globálním kontextu je popsán právě v návaznosti na výše jmenovaných konceptech. Výsledkem je reflexivní teorie modernizace České společnosti, která zahrnuje humanistické paradigma jako komplex sociálních procesů orientovaných na kvalitu a trvalou udržitelnost životních podmínek. Studie celkově popisuje 77 priorit, které jsou shrnuty do 11 oblastí a zahrnuje i 30 strategických koncepcí. Slouží odborníkům, představitelům politicko-administrativních sfér v ČR ale i široké veřejnosti jako podklad pro další diskuze a spolupráci v oblasti týkající se splečného vymezení možné budoucnosti. Jan B. Mwesigwa Strana 21
POHÁDKA HISTORIE JEDNÉ ŠAVLE Na jihu Evropy žil kupec. Výnosy z jeho obchodní činnosti nebyly nikterak veliké. Kupec jihoevropan měl krámek s kořením a se suvenýry, vlastně s bezcennými cetkami. Takovými suvenýry byly například napodobeniny tureckých šavlí. Těch měl kupec požehnaně. Zboží v jeho krámku mělo skutečně téměř nulovou hodnotu, přesto kupce, jeho ženu a jejich dvě dcery provoz krámku uživil. Kupec byl totiž velmi schopný a to nejen v nákupní, ale rovněž v prodejní činnosti. Veškerý majetek kupcovy rodiny představoval krámek s kořením a kýčovitými suvenýry. Jedinou kupcovou skutečně cennou věcí byla prastará turecká šavle. Tu zdědil kupec po svém dědovi, jehož děd ji získal jako vítěznou válečnou trofej. Ten muž byl národní hrdina, kterému se podařilo přemoci osmanskou přesilu a svou zemi osvobodit na plných šedesát let od hrůzné nadvlády Turků, která je jinak jakousi konstantou dějin této země. Kupcův prapraděd byl generálem osvobozenecké armády a za kupcova života, v době, kdy byla země opět v područí šílených altajských bojovníků, bylo jeho jméno symbolem vzdoru hrdých křesťanů. Jeho přílišné velebení skýtalo poměrně značná rizika. Turci si uvědomovali, jak generálovo jméno spojuje národ a povzbuzuje ho k novému boji za nezávislost. Turecké okupační úřady znaly kupcův rodokmen. Generálův potomek žil skromně a snažil se chovat tak, aby na sebe a svou rodinu zbytečně neupozorňoval Turky a jejich donašeče. Lidem se nikdy svým prapradědem nechlubil, natož pak jeho šavlí. O její existenci Turci věděli. Kde se nachází jim známo nebylo. Proto se jednoho dne, po Strana 22
JAN PROKEŠ dlouholetém zatajování nejen skutečné hodnoty, kteráž byla závratně vysoká, ale i samotné existence šavle, rozhodl nejvyšší úředník okupační správy země po poradě se samotným sultánem ke smělému tiskovému prohlášení. To znělo: „Na vědomost se dává! Náš milovaný sultán je nejbohatší, nejskvělejší a nejmocnější muž světa. Oprávněně mu náleží cennosti rozmanitého složení, barvy i původu. Oprávněně mu náleží vše, co kdy on sám či jeho moudří předchůdci vydobyli v mnohých bitvách díky jejich velmistrovskému velení. Tato země je po staletí sultánovým majetkem. Několik málo rebelů v čele se samozvaným generálem se tuto skutečnost pokoušelo v minulém století změnit. To se jim samozřejmě v dlouhodobém časovém horizontu nemohlo podařit a také se jim to nepodařilo. Jakousi podlou lstí se do rukou banditů dostal významný předmět, sultánův majetek. Tím předmětem je prastará válečnická šavle ve zlaté (36 k.) pochvě. Tato šavle pochází ze starobylé Konyi a v průběhu staletí se stala symbolem moci a velikosti osmanských sultánů, osmanské armády, i našeho skvěle fungujícího feudálního zřízení. Tradicí se stalo předávání šavle nastupujícímu panovníkovi. Náš veliký sultán je nyní již třetím v řadě, jenž zůstává o symbol své velikosti ochuzen. Tímto apeluji na všechny obyvatele této země, aby oznámili veškeré informace, které mají ohledně šavle. Náš dobrotivý sultán přislíbil bohatou odměnu každému, kdo poskytne hodnotné informace. Na toho, kdo odevzdá samotnou šavli, čeká po prokázání její pravosti odměna vskutku pohádková. Prokázané záměrné
zatajování spojené s případem šavle bude trestáno smrtí. Vše budiž vůle boží i sultánova!“ Když se kupec doslechl o onom prohlášení, orosil ho pot smrti. Zároveň si v tom okamžiku ještě více uvědomil, jak vysoké trumfy a bohatství představuje šavle, jež je v jeho držení. Přestože po celý život úzkostlivě střežil své tajemství o šavli, a to dokonce i před vlastní rodinou, nemohl si být zcela jistý, zdali neexistuje člověk či lidé, kteří by věděli, kde se šavle nachází. On sám dostal šavli pod ochrannou ruku od svého otce. Ten mu při předávání nebyl schopen předat zcela smysluplné a obšírnější pokyny a rady ohledně šavle. Byl duševně nemocen a umíral. Asi dva měsíce po zveřejněném tiskovém prohlášení přišel do kupcova obchodu statný muž. Měl arabský šátek, jeho zaprášený šat prozrazoval, že se jedná o poutníka. Muž se rozhlédl po obchodě a poručil si oříšky. Zaplatil, otočil se a zobaje ořechy kráčel k východu. Tu se zastavil u dveří a zamkl je na dva západy. Kupec se trochu vyděsil, ale muž ho v mžiku uklidnil. Přistoupil opět k prodejnímu pultu a pravil: „Vím kdo jsi a vím co máš! Neměj strach, nejsem od sultánovi policie, ani nemám v úmyslu tě vydírat. Nenávidím Turky a všechny jejich posluhovače. Mým úmyslem je koupě staré šavle. Vím že jsi chudý a že jistě existuje cena, za kterou budeš ochoten vzdát se největšího rodinného bohatství a památky. Tím, že šavli prodáš se navíc zbavíš předmětu doličného, jehož odhalení by pro tebe znamenalo rozsudek smrti.“ Kupec se vůbec nesnažil tvrdit, že obvinění z držení šavle je křivé. Jen se poutníka optal, odkud ví co ví a za jakým účelem se snaží šavli
odkoupit. Poutník namítl, že tyto informace jsou pro zamýšlenou obchodní transakci bezpředmětné, že kupci může být úplně lhostejno odkud to ví a co se šavlí hodlá zamýšlet. Síla jeho osobnosti převyšovala mnohonásobně sílu kupcovi osobnosti. To se projevovalo i tím, že když poutník nechtěl pustit kupce ke slovu, tak kupec mlčel. Na závěr „dialogu“ nabídl poutník kupci částku, která třikrát převyšovala sultánovu nabídku za „odevzdání“ šavle. Pak již jen dodal: „Bude již brzy tma a v blízké provincii je stanné právo, proto ti budu vděčný, poskytneš-li mi podestýlku, rád se spokojím s prostým přístřeškem tvé stodoly. Ráno po snídani mi buďto přineseš šavli nebo se rozloučíme. Zdůrazňuji ještě jednou, že tě nevydírám, že nejsem ozbrojen a že pokud odmítneš mou nabídku, pokojně se rozloučíme, odjedu a již mne nikdy neuvidíš. Pokud se rozhodneš pro prodej, mám jedinou
podmínku. Šavle musí být dárkově zabalená! To je ode mě vše.“ Kupec se nezmohl ani na slovo a jen zavedl poutníka na slamník. Ráno oznámil kupec poutníkovi, že se rozhodl šavli prodat. Poté oba muži bohatě posnídali se spokojeným výrazem ve tváři. Poutník zaplatil smluvenou částku a kupec mu proti ní předal okrasně zabalenou zbraň. Rozloučili se, popřáli si vše dobré, nato poutník spěšně opustil kupcův dům. Následující měsíce se kupec pomalu chystal k tomu, že oznámí své rodině její skutečnou ekonomickou situaci, která se oproti minulosti značně zlepšila a že rovněž přednese své ženě postupně a opatrně záměr, jež se mu rodil v hlavě. Podle něj měla kupcova rodina opustit zemi a v jiné zemi začít nový spokojený život, naplněný blahobytem, svobodou a štěstím. Odchod ze země byl vlastně nutností. Zjevné zlepšení života kupcova a jeho
rodiny by jistě vzbudilo podezření Turků. Svůj záměr však kupec nestačil uskutečnit. Byl podvečer, když do jeho domu vtrhlo šest tureckých vojáků. S nimi přišel muž, ve kterém kupec po chvíli poznal poutníka. Ten pravil: „Podvedl jsi mě. Nesoudím tě z hlediska morálního. Jistě jsi měl své důvody. Chtěl jsi uchovat rodinou památku a zároveň vydělat. Nebo jsi ráčil šavli prodat dvakrát? Mne však tvé důvody nezajímají. Nedodržel jsi slovo a prodal mi bezcennou napodobeninu. Budeš potrestán. A víš ty co? On ten náš protektor není takový suchar, jak se říká. Vymyslel pro tebe vskutku pikantní smrt. Tvým osudem budiž sultánova šavle.“
Strana 23
GOLEM 5x JINAK : KOLÁŽ POSTŘEHŮ Golem má svůj původ v židovské mystice. Jde o oblast, v níž se většina lidí neorientuje a tudíž jí nerozumí. To je také vysvětlení, proč se v historii objevovaly různé bizardní představy Golema. Pro
židy znamená Golem duchovní sílu, životní energii, nikoliv nějaké hmotné monstrum… Tak došlo i k tomu, že onen mystický Golem, který nebyl ničím jiným než duchovním pr i nc i pe m
představujícím mystický vznik ži v ota , by l mno hdy c há pá n v negativním a hlavně hmotném slova smyslu. Objevovaly se ony zvěsti, že židé umí při tajných a tajemných obřadech oživit hmotu… V. Jandová
Je tomu už dávno, co se čl ov ěk p o p rvé p okus il vdechnout mrtvé hmotě život a tak napodobit Boha. Co mají všechny umělé bytosti s námi společného a jaký mají k nám
vztah? Myslím si, že mají jedno společné. Mají pomáhat lidem. Je ale otázkou, zda v dobrém nebo ve zlém slova smyslu… Ale „robot“ nemůže být považován za bytost!
Člověk může do něj vložit jen svůj program, své myšlenky, své city... Řekněme, že je to s nimi podobné jako s dětmi co rodiče dají svým dětem, to ony jim vrátí… L. Válková
Ano, praotec robota, Golem, byl stvořen pro užitek svého stvořitele. Téměř každý člověk dnes pracuje s no vo do bý mi G o le my , s informační mi technolo gie mi, v domnění, že je ovládá. Kdo však koho ovládá?... Jdu si takhle jednou do banky. Přicházím k přepážce, kde znuděné tváři svěřuji svůj problém. Problém tak prostinký: chci zaplatit účet za elektřinu. Golem za přepážkou naťuká můj požadavek
do počítače a hrome!! – sdělí mi, že číslo mého účtu neexistuje… A kdesi v budoucnu, se zd o ko na le ný mi i nf o r ma č ní mi t e c hno lo gi e mi a za k rně lý mi řečovými schopnostmi se můžeme dočkat následujícího: Pan X zemřel a uvolnilo se jeho Ičo: X52893, pokud jej přijí máte (pro své narozené dítě), zmáčkněte alt F10. Číslo bude registrováno… Co když však nestisknu klávesu Alt F10,
bude mé dítě existovat? Dovolí mi systém vychovat Aničku a ne X52893? Bude moct ji zapsat do školy, k lékaři? Bude ji umožněno pracovat, vdát se a mít vlastní děti? Ne ! Sy s t é m ře k ne : „L i t u ji , zmi ňova ný o bje kt nee xist uje. Nemáte nárok!“… Kdo koho tedy ovládá – my počítač či počítač nás? A kdo z nás je Golem? M. Halacká
Představy o vzhledu Golema se různí. Jedni ho vykreslují jako velkého obra s planoucíma očima, jiní, jako Gustav Meyrink ve své knize Golem, jako bytost lidského vzezření – člověka bezvousého, žlutavé tváře, s mongolskými rysy, oblečeného do staromódních obn oše nýc h š at ů. D od nes zůstávají další zásadní otázky – byl „umělý člověk“ dobrý či zlý? Proč zmizel? A proč žije legenda o Golemovi, ať už pravdivá či
nepravdivá, v našich pověstech a v našem povědomí dál?... Odhlednéme-li od všech těchto zřejmě neřešitelných otázek, zůstává poměrně univerzální pocit – pocit bázně před něčím, co je silné, přičemž tato síla se vymyká lidské kontrole… Ovšem tento pocit se může dostavit u každého z nás i v souvislosti s Golemem, kterého si neseme v sami sobě. Díky n ěm u jsm e s cho pni zapomenout na své lidství a jednat
v jakémsi zajetí zuřivosti, strachu či potřeby, jako oživený kus hlíny, bez ohledů, jen s vidinou pomsty či svého cíle. Právě tuto temnou stránku našeho bytí postava Golema zhmotňuje. Proto snad i postavy v Meyrinkově knize prožívají při setkání s Golemem zvláštní stav propojení. Ve vteřině setkání se Golem stává člověkem a člověk Golemem… K. Remenárová
Zajímalo by mě, kdyby se byl býval Gustav Meyrink rozhodl vybrat pro svůj stěžejní román Golem jiný titulní název, kolik čtenářů by poté samotným zmínkám o Golemovi v textu věnovalo nějakou podstatnější pozornost… Golem je znám jako postava s tajemstvím, postava,
která nemusí být specifikována, ačkoliv jeho možná podoba je nám známa. I děti znají Golema z pohádky o císaři Rudolfovi. Bohužel někdy bývá na škodu, že máme určité apriorní zkušenosti, protože ty nám poté mohou bránit utvořit si svou vlastní představu, nejsme-li schopni dostatečné
ima gi nace či ab st ra kt ní ho myšlení… Golem nemusí být „něco“, co je striktně dáno. Golem můž e být zmec ha nizo va ná osobnost, symbol zla a destrukce anebo naopak symbol osamělosti či zatrpklosti… E. Hinterhofingovová
