STUDENTSKÁ KONFERENCE ČESKOSLOVENSKO A OSTRAVA V ČASE NORMALIZACE

STUDENTSKÁ KONFERENCE ČESKOSLOVENSKO A OSTRAVA V ČASE NORMALIZACE

1


"Z této doby vyjdou kuté charaktery, neboť je horší než okupace." Jan Zábrana - deníkový záznam z 9. května 1948

"Každá země, která myslí víc na své pohodlí a klid než na svou svobodu, ztratí svou svobodu a ironie přitom je, že ztratí také své pohodlí a klid." Jan Zábrana - deníkový záznam z 27. srpna 1948

"Komunismus je jako sněť - ti rozčarovaní jej vidí v aureole jakéhosi odvěkého, šťastného, velkého zítřka, jejž chtěli. I ty vraždy jsou ochotni vidět ve vonném oparu švestkových květů." Jan Zábrana - deníkový záznam z dubna 1971

2


Studentská konference

ČESKOSLOVENSKO A OSTRAVA V ČASE NORMALIZACE pod záštitou primátora města Ostravy Ing. Petra Kajnara

3. - 4. března 2009

GYMNÁZIUM OLGY HAVLOVÉ, Ostrava – Poruba, příspěvková organizace, M. Majerové 1691, 708 00 Ostrava - Poruba

3


4


věnováno památce všech, kteří v boji s totalitními režimy trpěli za lepší budoucnost nás ostatních...

5


PROGRAM STUDENTSKÉ KONFERENCE ÚTERÝ 3. 3. 2008 8.30 – 9.00 prezence účastníků (vestibul) 9.00 – 9.30 slavnostní zahájení (učebna č. 39) ředitelka školy Mgr. Dagmar Juchelková primátor města Ostravy Ing. Petr Kajnar starosta MO Poruba Ing. Lumír Palyza hlavní organizátor Mgr. Petr Šimíček 9.30 – 9.50 projekce filmu Nezvaný host, režie: Vlastimil Venclík, 1969 9.50 – 10.30 Náběh, počátky a podoby normalizace – Jiří Sovadina vstupní přednáška 10.30 – 10.45 přestávka, přesun studentských skupin do učeben 10.45 – 11.30 Obraz normalizace v dobových textech – Lukáš Bárta workshop Oficiální a undergroundová hudební produkce za normalizace – Tom Rett workshop, poslech autentických dobových nahrávek, projekce dokumentárních filmů

11.30 – 11.40 výměna studentských skupin 11:40 – 12:25 Oficiální a undergroundová hudební produkce za normalizace – Tom Rett Obraz normalizace v dobových textech – Lukáš Bárta workshopy 12.25 – 13.10 oběd 6


13.10 – 15.00 Underground – kořeny, podoby, osobnosti – Martin Machovec, Petr Placák přednáška literárního historika a vzpomínky spisovatele z okruhu českého undergroundu 15.00 – 16.15 projekce filmu The Plastic People of the Universe (příběh kapely, která proti své vůli tvořila dějiny), režie: Jana Chytilová, 2001 20.00 – 21.30 konferenční „kulturní večer“ – koncert The Plastic People of the Universe v rockovém klubu Garage v Ostravě – Martinově

STŘEDA 4. 3. 2009 9.00 – 10.15 projekce „kriminálního filmu“ Mimikry ze série 30 případů majora Zemana, režie: Jiří Sequens, 1978 10.15 – 10.40 společná interpretace filmu, diskusi moderuje Petr Šimíček 10.40 – 11.15 Normalizační každodennost, interpretace dobových reálií očima současných studentů GOH 11.15 – 11.30 Přestávka 11.30 – 12.30 vzpomínky na normalizační léta objektivem fotografa Bohdana Holomíčka 12.30 – 12.55 prezentace dokumentárních filmových projektů Abeceda zločinů komunismu a Příběhy železné opony – Petr Pánek o. s. PANT, Josef Albrecht dramaturg ČT Ostrava 12.55– 13.30 oběd 13.30 – 14.30 Vzpomínky pamětníků disent v ČSSR a na Ostravsku – Tomáš Hradílek, Jan Král 14.30 – 15.15 Charta 77 ve světle historických pramenů - Petr Šimíček workshop 15.15 – 15.30 závěrečná diskuse a shrnutí, ukončení konference 7


I. Nezvaný host Vlastimil Venclík, 1969 projekce filmu Vzpomínka režiséra NOSTALGICKÁ VZPOMÍNKA NA NEZVANÉHO HOSTA Jakmile se člověk vrací do minulosti, nutně bilancuje svoji životní pouť. Pocit hořkosti a frustrace ze zmizelého času a nenaplněných nadějí provází asi každého intelektuála. Když jsem natáčel tzv. ateliérové cvičení třetího ročníku jako student filmové a televizní režie na FAMU, byl jsem mladý a snad i talentovaný. Byl to pro moji generaci čas velké historické naděje i vystřízlivění po srpnu 1968. Národ byl jednotný a okupace byla pro každého slušného občana důkazem nereformovatelnosti tehdejšího společenského systému. Vrcholní a hýčkaní politici, kteří podepsali hrůzný diktát, se stali předobrazem následné normalizace a postupného selhávání celé společnosti. Bylo to poprvé, co jsem hraným filmem vyjádřil závažné téma společenské a do jisté míry i předjímal ten přizpůsobivý marasmus, který potom poznamenal každého z nás. Napsal jsem svobodně scénář v duchu poetiky, kterou jsem pokládal za osobitou, groteskní, a kde absurdita měla zcela reálné kořeny. Bylo to i naposled. Školní film Nezvaný host rozhodujícím způsobem ovlivnil můj život a nejen tvůrčí. Na základě udání byl tento krátký film zabaven orgány tehdejšího ministerstva hrůzy a děsu (rozuměj vnitra) a na jednadvacet let zmizel v jejich trezorech - včetně negativu, servisky a první kopie. V Čechách v každé historické době, dokonce i dnes, se uplatní udavači. Následně jsem byl vyloučen ze studia v samém závěru, což bylo teprve začátkem potíží, které trvaly až do změny režimu. Postihlo to i pedagogy, známé i věhlasné režiséry. Rozmetalo to vlastně celou katedru režie. Pro mě to navíc znamenalo dvacet let bez možnosti samostatně natáčet. Ale i potom, když jsme byl po roce 1989 rehabilitován, zastával volenou funkci ve FITESu a začal s takovým zpožděním natáčet, možnost skutečného sebevyjádření narážela na různé limity včetně komerčních. Přerušená kontinuita tvorby a uvolněná společenská stavidla způsobila, že umění už nemělo takovou váhu jako v dobách, kdy se tu přelévala nová vlna čs. filmu doprovázená kulturním boomem šedesátých let minulého století. Středometrážní film Nezvaný host natočený v jedné dekoraci svoji satisfakci získal díky dvěma cenám na festivalech krátkých filmů v roce 1991 (v německém Oberhausenu a švédské Uppsale) Prošel kinem i televizí. Scénář jsem vydal v knize svých textů Nezvaný host a jiné hry. Osobně jsem už na tento film ovšem adekvátně nenavázal. Snad jen v 8


několika divadelních hrách, kde jsem se snažil dát absurditě lidskou dimenzi. Ty se ovšem dodnes na divadelních prknech neuplatnily. Jistým způsobem jsem nezvaným hostem i já sám. Napsal to Vladimír Just v předmluvě výše zmíněné knihy. Po čtyřiceti letech od vzniku tohoto groteskního podobenství můžu mít jen alibistický pocit, co by kdyby...Ale rozhodně nelituju toho, že jsem ten film dělal. Je to jen můj dobrý vklad na účet doby, v níž se nenaplnily naděje. A nejen moje. Ale tak už to na světě chodí. 22.10.2008

Vlastimil Venclík dramatik, scénárista, režisér herec Vlastimil Venclík vystudoval sociálně právní školu, obor péče o člověka (1962). V roce 1966 zahájil studium filmové a televizní režie na FAMU. Z fakulty byl vyloučen před státnicí (1971) za autorský film Nezvaný host (v hlavní roli s Pavlem Landovským). Školní film zabavila na základě udání Státní bezpečnost a v trezoru ministerstva vnitra zůstal až do změny režimu. V roce 1991 získal nezvaný host hlavní cenu na filmovém festivalu v Obrehausenu. Na festivalu v Uppsale obdržel ocenění za nejlepší krátký film a cenu diváků. Během více než dvaceti let, kdy nemohl pracovat jako režisér, byl V. Venclík zaměstnán pět let ve zdravotnictví a později ve svobodném povolání. Teprve poté se začal prosazovat jako dramatik, scénárista a příležitostný herec. Napsal řadu televizních scénářů, rozhlasových her a libret. Jeho hry byly uvedeny i v cizině (Rakousko, Polsko, Maďarsko, Slovensko, Jugoslávie a Čína). Po roce 1989 některé své scénáře a hry režíroval. Natočil dokumentární seriál Zprávy o stavu společnosti. Významně se angažoval ve veřejném životě - předseda Filmového a televizního svazu, poslanec městského zastupitelstva, zakladatel Hnutí občanské solidarity a tolerance, předseda správní rady Nadačního fondu Filipa Venclíka pro pomoc obětem násilných trestných činů a pozůstalým.

Převzato z výukového DVD 1968 zmařené naděje, Ústav pro studium totalitních režimů (2008)

9


II. Náběh, počátky a podoby normalizace -

-

-

-

-

„normalizace“ poměrů v ČSSR proběhla v několika fázích – v prvé řadě zde hrály důležitou roli okupační jednotky zemí Varšavské smlouvy (s výjimkou vojsk SSSR opustila okupační vojska ČSSR do konce roku 1968) sovětská armáda „dočasně umístěná na území ČSSR“ zůstala nejsilnějším nátlakovým prostředkem ovlivňujícím politiku KSČ v době, kdy nebyly ozbrojené složky ČSSR plně pod kontrolou vedení státu a KSČ – na hrubém vměšování do vývoje v Československu se podílelo sovětské velvyslanectví, orgány sovětské vojenské rozvědky i KGB (zřízení komandatur v posádkových městech sovětských ozbrojených sil) – situace byla pečlivě sledována ÚV KSSS a L. I. Brežněvem – systematický nátlak na vedení státu prováděli „zmocněnci a kontroloři“ ze SSSR (Kuzněcov, Podgornyj, Suslov) až do dubna 1969 podporovala Dubčeka a reformisty značná část českých publicistů a periodik - proti reformní politice byla proto rozvinuta systematická dezinformační kampaň – na území NDR (později již u nás) byly vydávány noviny „Zprávy“ (nákladem 300 000 výtisků je vydávala redakční rada při „spojeneckých“ armádách) – soustavně napadaly politiku a představitele reformního křídla KSČ – v podobném duchu vysílala (také z NDR) rozhlasová stanice „Vltava“ domácí odpůrci reforem sice nesplnili sovětská očekávání na počátku okupace, začali však postupně „mobilizovat“ své stoupence ve stranických organizacích, státní správě, ozbrojených složkách, podnicích…- tvoří se tzv. „zdravá jádra KSČ“ spolupracující s okupačními orgány – tento proud sílil, reformisté postupně ztráceli své pozice – do konce listopadu 1968 se ve straně dotvořila probrežněvovská frakce a postupně nastupuje k moci – významná role Viliama Šalgoviče (rezident KGB) – z jeho iniciativy se připravovala „očista společnosti“ (od reakčních živlů) – taktikou sovětského vedení byla snaha rozdělit vedení KSČ a státu na řadu frakcí, oslabit součinnost významných politiků (Dubček – Svoboda, Černík), skandalizovat nejhorlivější reformátory (kampaň proti Smrkovskému) celý podzim 1968 se reformisté snažili i přes překážky pokračovat v reformním kurzu – šlo spíše o pomalé vyklízení pozic (ústupky našeho vedení byly sovětskými „přáteli“ vždy hodnoceny jako nedostatečné) – první jasnou porážkou československého vedení byla smlouva o dočasném pobytu sovětských vojsk – 10


uzavřena mezi vládami‚ ČSSR a SSSR v polovině října 1968 – „dočasnost“ nebyla upřesněna!! – jednalo se tedy o legalizaci časově neomezené okupace naší země!! – na našem území mělo zůstat po odchodu okupačních armád 75 000 sovětských vojáků -

-

-

-

v atmosféře doznívání reforem a všeobecné deprese byl přijat zákon o federativním uspořádání ČSSR (platil od 1. 1. 1969) – poprvé v historii zakotvil rovnoprávné postavení českých zemí a Slovenska – změna názvu státu – Československá socialistická federativní republika – federace však nemohla v době narůstajícího centralismu a posunu k totalitním metodám vlády plnit svou roli – z úřadu předsedy Federálního shromáždění musel odejít Josef Smrkovský eliminaci reformního proudu ve vedení státu a strany sledovala převážná část veřejnosti s narůstajícími obavami – ve společnosti zvyšují se pocity deziluze, únavy a beznaděje – reformy politické i hospodářské byly v podstatě zastaveny – odpor veřejnosti proti okupaci však zdaleka zlomen nebyl „protinormalizační“ demonstrace 28. října v Praze, 6.-7. listopadu v Praze, Bratislavě, Českých Budějovicích – proti demonstrantům zasahovala Bezpečnost a Lidové milice!! – vlna odporu a protestů vyvrcholila v souvislosti s protestním sebeupálením studenta FF UK Jana Palacha 16. ledna 1969 na Václavském náměstí v Praze a středoškoláka Jana Zajíce 25. ledna 1969 – tyto osobní oběti šokovaly naší i světovou veřejnost, měly vzbudit národ z nastávající letargie, zahájit novou intenzivní vlnu protestů, vyvolat celonárodní odpor proti okupantům – nové demonstrace a protestní akce režim pomocí silových prostředků zlikvidoval (Lidové milice, orgány StB) – známý „hokejový týden“ v březnu 1969 (politický podtext vítězství našeho týmu nad mužstvem SSSR na MS ve Stockholmu) oslavy v ulicích byly zneužity kolaborantskými složkami bezpečnosti (zinscenován útok na pražskou kancelář sovětské letecké společnosti Aeroflot a některé další objekty) – sovětské výhrůžky – budou-li protisovětské akce pokračovat, bude použito násilné řešení (hrozba vojenského obsazení měst!!) od počátku roku 1969 se politická situace u nás zřetelně zlomila – v mocenské sféře začínají převládat stoupenci normalizace – využívají nátlakových akcí stalinistických skupin – na jejich setkáních (v Lucerně, v sálu Čechie, v hotelu Tichý) se vyzývalo k tvrdému a nekompromisnímu postoji vůči reformním komunistům – formovaly se krajně levicová uskupení (v Socialistické akademii, Levá fronta – nepočetné sdružení protireformních komunistických intelektuálů) – využili hospodářských obtíží ke všeobecnému zpochybnění doposud prosazované hospodářské reformy -

systematický sovětský i vnitřní nátlak na zbytek reformního vedení KSČ vyvrcholil v dubnu 1969 – na zasedání ÚV KSČ odstoupil 17. dubna Alexandr Dubček (zanedlouho byl ze strany vyloučen) – nástup nového prosovětského vedení – prvním tajemníkem Gustáv Husák (podpora Moskvy) – ne Biľak!! 11


-

-

v květnu 1969 přijala KSČ program „konsolidace“ politického systému (vnitřní sjednocení KSČ a obnovení jejího mocenského monopolu) a úplné normalizace poměrů v zemi (nyní mohla konečně probíhat zcela otevřeně!) – definitivní opuštění reformní politiky znamenalo zároveň návrat k totalitním formám vlády – byrokratizace státního aparátu, absolutizována moc stranické nomenklatury (snížila se úroveň řízení státu na všech úrovních – dosazováni lidé poslušní nikoliv způsobilí) – počátek stagnace proběhla v několika vlnách čistka ve straně a celé československé společnosti („prověrky“) – „očista“ strany od „nepřátelských, revizionistických a nepřátelských živlů“ trvala do jara 1971 (téměř půl milionu členů vyloučeno či vyškrtnuto z KSČ – záminkou se stala údajná výměna členských průkazů - následovaly většinou existenční problémy - propouštění ze zaměstnání) – prověřování důstojníků armády i bezpečnostních složek, pracovníků státní správy, vědeckých a kulturních institucí, sdělovacích prostředků, propouštění „nespolehlivých“ učitelů, publikační zákazy – postiženi byli často také rodinní příslušníci „provinilců“ (děti nesměly kvůli politickým postojům svých rodičů studovat !!) - nedošlo k politickým procesům v tak masovém měřítku jako v 50. letech – zásadní odpůrci normalizace však byli zatýkáni již v roce 1969 (soudní procesy s nimi proběhly roku 1971 – skupina Petra Uhla) – ve všech oblastech života společnosti se obnovovala vedoucí úloha KSČ (v NF, v nově založeném Svazu socialistické mládeže, v odborech) – členská knížka KSČ se stala „živnostenským listem“ otevírajícím cestu ke kariéře programovou opozici režimu tvořily zpočátku jen izolované skupiny nespokojených – mnoho lidí zvolilo radši emigraci (odešlo asi 700 - 800 000 lidí – 70 % do 35 let, 38 % vysokoškolsky vzdělaných) – nejpočetnější vrstvou obyvatel se stala „mlčící většina – šedá zóna“ (rozdvojený život – jiný v soukromí a jiný oficiální) - na podzim roku 1970 byl přijat na poradě vedoucích tajemníků KSČ zásadní shrnující dokument (základ normalizačního programu) – Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti od XIII. sjezdu KSČ – ideologické zdůvodnění sovětské invaze do ČSSR („bratrská internacionální pomoc“, reformní proces nazýván „kontrarevolucí“) - 6. května 1970 byla naše přímá závislost na SSSR vyjádřena smlouvou mezi SSSR a ČSSR o vzájemné pomoci a spolupráci – omezení naší státní suverenity - kodifikace setrvání naší země v sovětském bloku a její přímé podřízení SSSR následovalo také intenzivnější zapojování republiky do RVHP a narůstalo tak naše doplácení na „socialistickou ekonomickou integraci“ se zaostalými zeměmi – opětovné potvrzení nadvlády ideologie nad ekonomikou!! – nová fáze ekonomického vývoje označena jako „budování reálného socialismu“ – snaha najít východisko z krize – snaha zajistit žádoucí rozvoj národního hospodářství (předpoklad bezkonfliktního soužití mezi stranickou hierarchií a „lidem“) – lidé strpí omezování své osobní svobody, občanských práv „výměnou“ za určité jistoty (jistota práce, pravidelný, ale nevysoký příjem, nízká pracovní morálka…) -

12


Okupace Československa a „normalizace“ poměrů v učebnici pro základní školy z roku 1987

13


III. Obraz normalizace v dobových textech Lukáš Bárta TEXT I.: Na základě stanovených úkolů byl dne 15. března 1985 konzultován plán akce PREVENCE se ZN pro StB OS Praha 8 s. PELTANEM. Objekt akce FAGOT byl zahrnut do plánu prováděných preventivních opatření v rámci působnosti OS Prahy 8. Dále bylo dojednáno, že veškerá opatřen budou vždy před jejich prováděním konzultovány ze strany OS SNB Prahy 8 s ŘO objekta, proto, aby nedošlo k narušení vlastních prováděcích úkonů u objekta. (…) U jmenovaného byl přezkoumán zdravotní stav, přičemž byl obvodní vojenskou komisí přijat závěr, že PLACÁK trpí duševní poruchou a není tudíž na základě stanovené lékařské diagnozi schopen 1. 4. 1985 nástupu vojenské prezenční služby. (…) V průběhu prováděných opatření byl zjištěn styk PLACÁKA na osobu Jan DEJMAL, ke kterému jsou v současné době prováděna prověrková opatření. Další se pak provádějí k osobě Ivana WERNISCHE, který je důvěrným stykem PLACÁKA. V tomto úkolu bude nadále prověřováno. Dne 15. února 1985 byl záměr PLACÁKA znovu nastoupit ke studiu na ČVUT proděkanem ČVUT ing. NOVÁKEM, který přislíbil, že k opětovnému přijetí PLACÁK k dennímu nebo dálkovému studiu nedojde. Bude však nutné, aby s tímto byl nadále udržován kontakt, neboť může dojít ze strany otce PLACÁKA k ovlivňování jeho známých pro dosažení záměru syna Petra PLACÁKA. Na základě vyhodnocení akce PREVENCE a vzhledem k tomu, že většina úkolů byla již splněna navrhuji stanovení nových úkolů: (…) Nadále dle operativní situace provádět vhodný rozkladná opatření vůči důvěrným stykům jmenovaného. (…) Provést účinná opatření s cílem zabránit PLACÁKOVI k přijetí na ČVUT, přičemž využít v tomto případě zprávy o zdravotním stavu jmenovaného. (úřední záznam StB ve spise Petra Placáka datován ke 3. 12. 1984) PLACÁK bude dne 28. 2. 1985 na 9:00 hod. předvolán do budovy OVS v Praze 8 k ověření všech dokladů před nástupem na prezenční vojenskou službu. V této souvislosti bude řešen pro přestupek, kdy nesplnil ohlašovací povinnost po ukončení vojenské služby. (úřední záznam StB ve spise Petra Placáka z počátku roku 1985) 14


Úkoly k textům: 1. Pokuste se interpretovat obsah, smysl výše uvedených záznamů Státní bezpečnosti

2. Analyzujte texty po jazykové stránce. Najděte pravopisná pochybení.

3. Všimněte si stylistické stránky textů. Najděte chybné formulace a pokuste se text správně přestylizovat.

15


TEXT II.: Včera v neděli

Prší, prší

S něžnou opatrností prdím abych se neposral Včerejší den krom toho že jsem měl fazolovou polívku se nevyznačoval ničím

Prší, prší, prší víc nežli se sluší ďábel mi sedí na duši Mlha si sedla za okna po celém městě je tma je konec nebo se mi to jen zdá?

Včera v neděli hrozně mě svrbělo v prdeli Bylo to od toho že jsem žral tak mnoho

Slunce mrtvé stojí strašidla se rojí všichni se bojí

Egon Bondy PPU 1974-75

Po nebi pluje hrozný tvor je to lepra nebo mor? vlci jdou z hor I elektřina přestala svítit a plyn nechce od sirky chytit vrány se rozkřičely smíchy

Moucha v ranním pivě Celý den samá nepříjemnost moucha v ranním pivě prší zaklepeš na dveře, vypadnou z pantů přišlápneš psa osloví tě krasavice nabídka lákavá, cena nízká, ale chce se ti srát srát prší

Egon Bondy PPU 1974-75

Ivan Wernisch PPU 1984

Úkoly k textům: 1. Charakterizujte básně (písňové texty) z hlediska obsahu i formy. Všimněte si tematiky, motivů, jazyka. Odpovídají rysům dobové undergroundové tvorby? Jaká je atmosféra uvedených textů? 2. K jakému stylu (uměleckému směru) inklinuje text „Prší, prší“? Čím je zde vyvolávána grotesknost? 3. Zamyslete se nad kompozicí básně „Moucha v ranním pivě“. V čem spočívá pointa, působivost textu?

16


TEXT III. Položili legitimaci, jako žhář hořící došek podkládá pod vrata domova. Položili legitimaci jako výzvu v dávném sporu, vyzývavě zběhli od praporu, věční hrdinové výhradičky, Tak se tedy odvrátili od Lenina, každý jejich krok je už jen další mina, každé jejich slovo jako rozbuška k explozi přivádí větší nebo menší zrady. Pro ně není dobrá ani slina. úryvek z básně Položili legitimaci

Dříve než se smekne ranní mlha z hor, dřív než sejde rosa z bezového listí, než pekařům oschne těsto na kopisti, zazní naše píseň, zazní jako chór.

Nebýti té jedné noci, v které sotva zdřím, Klement Gottwald, oči zrudlé kouřem, nevyspáním, nebýti těch, co stáli s celou stranou za ním, nebýti té noci, v které mlčky bděli s ním, nebýti té noci, ti, co vylézali jako lišky z děr a pak snili dvacet let, jak zvrátit kola zpátky, ti, co mátli lid u každé křižovatky, ti by byli tenkrát zvrátili náš směr.

Rudá se zlatou a jarní kytice nad hlavami dětí, dělníků a matek, radost vybuchující jak milióny zátek naplní dnes, Praho, tvoje ulice. Ten, kdo nad dílem se sklání celý rok, pracující člověk, který je tu pánem, se zdviženým čelem kráčí ránem.

úryvek z básně Jubilejní

úryvek z básně Májový sonet 17


Fidele, bratře chleba, býku stepní krve, červánku (…) Fidele, stoupající na zářivá pohoří marxismu už ne s hrstkou, ale se zástupy (…)

Fidele, ohni romantický jako vulkán, přesný jak logaritmické tabulky, Fidele, brunátná a bdělá socho úsvitu (…) Fidele, včelaři starostlivě nakloněný nad snůškou (…)

úryvek z básně Fidele

1. Na základě ukázky z básně Položili legitimaci charakterizujte, jak autor označuje nepřátele režimu. Posuďte metaforiku básně a srovnejte s úryvkem básně Jubilejní. 2. V úryvcích básní Májový sonet a Jubilejní vyhledejte typické rysy socrealistické poezie. 3. Jak je v poslední uvedené ukázce zobrazen hlavní hrdina Fidel Castro? Jaké rysy vykazuje, k čemu je přirovnáván? Pro jaký typ literatury je tento postup typický?

Normalizace v dobových textech dodatek k literárnímu workshopu

Českou literaturu normalizačního období charakterizuje především nutnost vyrovnávat se s radikálními omezeními tvůrčí svobody. Po roce 1970 můžeme hovořit o třech specifických literárních proudech či komunikačních okruzích. Prvním z nich je tvorba oficiálně vydávaná v domácích nakladatelstvích. Druhý představuje neoficiální, režimem potíraná literatura samizdatová, šířená formou mechanických přepisů a rozmnožování. Se samizdatovou tvorbou byl do jisté míry provázán okruh exilový, jehož základ představovala knižní produkce zahraničních nakladatelství československých exulantů (Sixty-Eight Publishers v Torontu, Index v Kolíně nad Rýnem, londýnské Rozmluvy aj.). Workshop Normalizace v dobových textech si neklade za cíl seznámit účastníky konference v detailním výčtu s podobami všech tří jmenovaných literárních okruhů a jejich reprezentanty, nabízí však možnost nahlédnout, jakým způsobem ovlivnila normalizace tematiku a poetiku vybraných autorů. Bez zajímavosti není ani posouzení jazykové stránky dobových textů neumělecké povahy, v tomto případě záznamů československé Státní bezpečnosti. 18


Pro potřeby interpretace a následného srovnání volím ukázky oficiální normalizační poezie režimem protežovaného Ivana Skály, z opačného konce „literárního spektra“ uvádím několik textů české undergroundové hudební skupiny The Plastic People of the Universe, vzniklých zhudebněním básní Egona Bondyho a Ivana Wernische. Jako stylistickou i sémantickou „pikantnost“ předkládám rovněž úryvky z úředních záznamů StB, týkajících se českého spisovatele a publicisty Petra Placáka.

Vybraní představitelé české literatury období normalizace Egon Bondy (1930 – 2007). Český filozof, básník a prozaik, známý představitel undergroundu, vlastním jménem Zbyněk Fišer. Na konci 40. let byl činný v Surrealistické skupině. V r. 1950 založil (s J. Vodseďálkem) edici Půlnoc, v níž také vydával své práce. Od počátku 70. let byl jednou z vůdčích osobností českého undergroundu (některé jeho verše zhudebnila skupina The Plastic People of the Universe).

Ivan Wernisch (1942). Básník a překladatel. V sedmdesátých a osmdesátých letech nesměl oficiálně publikovat. Jeho díla se objevovala jen v samizdatových nebo exilových výborech. Připravil stovky pořadů o české a světové poezii pro Československý rozhlas. Uspořádal mj. tři antologie z tvorby „zapomenutých, opomíjených a opovrhovaných“ českých básníků 17.– 20. století, řada jeho básnických textů byla zhudebněna (The Plastic People of the Universe, M. Chadima, P. Skoumal aj.).

Ivan Skála (1922 – 1997). Básník, překladatel a politik. Po druhé světové válce (od roku 1946) se stal redaktorem Rudého práva a brzy nato i funkcionářem Svazu české mládeže. V letech 1968 – 1969 byl poslancem České národní rady. Jako politik i jako básník se zcela ztotožnil z husákovskou linií, kterou aktivně podporoval. Od roku 1970 byl ředitelem nakladatelství Československý spisovatel, roku 1982 se stal předsedou Svazu československých spisovatelů, kterým byl až do listopadu 1989.

19


IV. Oficiální a undergroundová hudební produkce za normalizace Tom Rett K pokusu o likvidaci české nové vlny došlo v březnu 1983 v bolševickém týdeníku Tribuna v čísle 12/1983. Pod smyšleným jménem Jan Krýzl zde byl publikován článek „Nová" vlna se starým obsahem. Následuje celý text článku: V posledních týdnech jsme od našich čtenářů dostali řadu dopisů, v nichž se kriticky vyjadřovali k vystoupení některých profesionálních i amatérských hudebních skupin, které se hlásí k tzv. nové vlně rocku. Jejich společným jmenovatelem byl - mírně řečeno - podiv nad tím, jak je možné, že v naší společnosti je mladým lidem předkládán takovýto kulturní brak. Slova na adresu pořadatelů a povolovacích orgánů podobných vystoupení i zřizovatelů těchto „uměleckých“ skupin, nebyla právě lichotivá. Protože nešlo o ojedinělé hlasy, snažili jsme se na tento problém podívat trochu hlouběji. Rocková hudba není ve sféře zábavné, nebo jak se také říká pop-music, nic nového. Pamětníci vědí, že v poválečném období její vlna prošla světem několikrát. Méně již je známo, zejména mezi těmi, kteří tomuto hudebnímu žánru fandí, že to, co se u nás za rockovou muziku často vydává, má někdy s jejím původním obsahem společný jen název. Rocková hudba měla v procesu svého formování i značný sociální náboj, zejména proti masovému útlaku a proti válce ve Vietnamu. O tom, kam její obsah mířil, nejlépe svědčí skutečnost, že již v roce 1961 Výbor pro neamerickou činnost v USA zakázal vystupování zpěváku Pete Seegerovi, protože jeho písně měly ostrý sociální náboj. Jeho nástupce Bob Dylan již za rok ovládl „rockové pole“ písněmi typu Oxford town o černošském studentu Meredithovi, jenž se mohl zapsat na universitu jen za asistence federální policie. V téže době černošský zpěvák James Brown v Madison Square Garden v New Yorku při koncertu své skupiny vmetl do tváře obhájcům rasismu v USA: „Jsem černoch a jsem pyšný na barvu své kůže, jsem pyšný, že jsem se narodil jako černoch.“ V polovině 60. let svět tleskal skupinám Beatles a Rolling Stones a jejich písním, které odsuzovaly válku ve Vietnamu a barbarství, které v ní Spojené státy s takovou bezostyšností prokázaly; písním, které podporovaly boj černých Američanů v ghettech a slums v New Yorku, Miami a v jiných městech USA... Také velký říjnový pochod v roce 1967 proti špinavé vietnamské válce k Bílému domu začal rockovým koncertem. V té době vznikala jedna bojová píseň za druhou... Takovýto bojový rock, hudba a texty, které strhávaly tisíce chlapců a děvčat do boje - i když jen živelného 20


proti politice kapitalistických států, nebyl po chuti její vládnoucí třídě. Buržoasní manipulátoři s myšlením, ideologové a diverzní centrály si rychle uvědomili, že rocková hudba dostane-li „správný“ obsah (tzn. takový, který mládež odvádí od politiky, od třídního boje, od každodenních životních problémů) - se může stát drogou, která má koneckonců stejný účinek jako drogy skutečné. Vede mládež k pasivitě, k útěku od reality do říše snových představ, vytváří bezvýchodné postoje. A obchodníci, manažeři i podnikatelé poznali, že na této hudbě jde také snadno, rychle a hlavně dobře vydělat. Z rockové hudby se stal velký byznys a také prostředek ideové a kulturní diverze nejen vůči mládeži vlastních zemí, ale i vůči mladým lidem v socialistických státech. Ti, kteří tento proces řídili a organizovali, velmi dobře věděli, že hospodářská krize v sedmdesátých letech a rostoucí nespokojenost mladé generace s prohlubujícím se sociálním útlakem kapitalismu by nezbytně vyvolaly v život staré či nové bojové písně. A právě v této době se objevila „nová“ vlna rockové hudby, která svým hudebním i slovním obsahem měla dát této „ztracené“ generaci kapitalistického světa životní filosofii vyjádřenou heslem No Future - žádná budoucnost. Mládež se měla ztotožnit s životem, který jí připravil kapitalismus. Buďte lhostejní k životu kolem sebe, nejděte s nikým proti ničemu! Nic nemá smysl! To se mělo stát krédem mladé generace. K jeho prosazení měl a má sloužit tzv punk rock, šílený rock anebo také prevít rock. Primitivní texty spojené s primitivní hudbou, odporné šaty, provokující chování, oplzlá gesta, odmítání všeho normálního, barvení vlasů na zeleno, na modro, na růžovo, tetování hákových křížů, malování barevných pásů na obličej apod. to byl výsledek, který tato vlna přinesla. Nepříliš estetický a velmi často šokující i občany kapitalistických zemí, ale stále lepší, než aby mládež bojovala proti společnosti, která ji do bídy a beznaděje uvrhla. Protože „punkové“ a jejich hudba v mnohém překročili „meze“ únosnosti i pro kapitalistickou společnost a vymkli se svým podněcovatelům z kontroly, bylo třeba uvést vše na „pravou“ míru. Místo tzv. punk roku je šířena a propagována tzv. nová vlna, která se pokouší vrátit rock k původní hudební dokonalosti. Využívá se k tomu moderní techniky a klasických hudebních projevů a nástrojů. Hudba se mění, ale životní filosofie, kterou „nová“ vlna rocku propaguje, zůstává stejná. V novém hávu je mládeži předkládán starý obsah. Není náhodou, že tzv. punk rock i „nová“ vlna rocku byly a jsou prostřednictvím západních rozhlasových stanic i jinými cestami (např. pašováním gramofonových desek či magnetofonových kazet) šířeny i do naší republiky. Záměr, který diverzní centrály sledují, je dvojí: jednak působit prostřednictvím tohoto hudebního braku přímo na naši mládež, a za druhé pod hesly o „nové“ světové hudební vlně vyprovokovat i u nás vznik skupin, které by produkovaly tuto, všem estetickým a morálním normám odporující hudbu. Cíl, který je sledován, je více než zřejmý - prostřednictvím ohlušujícího rámusu, jednotvárných melodií a primitivních, často vulgárních textů dávat i naší mládeži onu osvědčenou a vyzkoušenou hudební drogu, která by i u nás mladým lidem vštěpovala životní filosofii „No Future“ a takové postoje, jednání a názory, které jsou socialismu cizí. Prostřednictvím této hudby má být i naše mládež vedena k lhostejnosti, pasivitě, k odporu proti společnosti. I když tomuto „lákání sirén“ a nabádání ke „světovosti“ podlehlo jen pár desítek většinou mladých a nezkušených amatérských „umělců“ a skupin, nemůžeme zůstat lhostejní k tomu, že některé hudební skupiny tzv. punk rock, či „novou“ vlnu rocku šíří. O jakou „kulturu“ a „umění“ jde, říkají již jejich názvy (např. Parchanti, Zkárovaný přebal, Žabí hlen, Žlutý pes, Devizový příslib apod.). Je podivuhodné, že již při jejich vzniku tyto „genialitou“ přímo sršící názvy nevadily zřizovatelům těchto skupin (organizacím a kulturním zařízením NV, ROH a SSM), že nevadily těm, kteří je zvou k veřejným vystoupením a umožňují jim, aby své stupidní a hrubé (jiný termín lze těžko použít), lidské city urážející hudební a textové výtvory předváděly před tisíci mladých lidí. Cožpak je možné, aby pod hlavičkou kulturních pořadů, či dokonce koncertů, byl šířen nevkus, propagován alkoholismus a drogy, vulgarizovány vztahy mezi chlapci a děvčaty, a také názory zcela cizí socialistické společnosti? Je snad normální, aby hudebníci a zpěváci vystupovali na jevišti v dámských punčocháčích (které byly jejich hlavním oděvem), aby se svlékali do půl těla, měli pomalované tváře různými barevnými pruhy, ovazovali se řetězy se zámky apod. S oblečením si v ničem nezadává úroveň hudby a textů. Jednotvárné, opakující se melodie (pokud se tak dá mnohadecibelový zvuk vůbec nazvat) doprovázející texty, za jejichž autory by bylo možné považovat spíše chovance psychiatrických léčeben, než lidi, kteří se vydávají za „umělce“. Bohužel, věc je složitější a 21


vážnější. Texty, v nichž se např. opakují „důmyslná“ slova „kaťa, paťa, haťa“ (Pražský výběr), nebo se pět minut vyřvává „Bejby, bejby, dej mi kadilak“, či „hipi, hipi, šejk“ (Letadlo), nebo vulgární text „má špinavá záda, nepije, nesolí, nekouří, ale má to ráda“, či píseň s názvem Pal vodsuď, hajzle (Jasná Páka), nebo „náš pán je král, má jméno heroin“ (Bronz), vypadající jako výplod chorého mozku, jsou ve skutečnosti výrazem nihilismu a cynismu, hluboké nekulturnosti a ideologických přístupů, které jsou socialistické společnosti zcela cizí. Bohužel pracovníci některých kulturních zařízení či agentur i další zřizovatelé těchto hudebních skupin si tyto skutečnosti neuvědomují nebo nechtějí uvědomovat. Jinak by nebylo možné, aby Pražské kulturní středisko bylo zřizovatelem profesionální skupiny Pražský výběr (i jiných podobných), jejíž vystoupení (např. v Hradci Králové, o němž jsme již psali) bylo stejně pochybné úrovně jako již jmenovaných amatérských skupin. Také Sdružený závodní klub ROH výstavby hl.m. Prahy by jinak asi těžko mohl o skupině Letadlo napsat: „…Všichni členové skupiny, zejména vedoucí a jeho zástupce, velice svědomitě plní všechny podmínky, ke kterým je zavazuje organizační řád našeho zařízení…“ Vždyť to byla právě tato skupina, která v hořickém kulturním domě vedle jiných „lahůdek“ v průběhu vystoupení vykřikovala: „Du bist Schwein“, a když její členy pořadatelé volali k pořádku a odpovědnosti, obořili se na ně slovy: „Nyní jsme na sále pány situace my a vy běžte do…“ Otázku, jak je možné, že se podobná „kultura“ produkuje pod jejich hlavičkou, je možno položit i dalším. Např. Obvodnímu domu kultury v Praze 8, Okresnímu kulturnímu středisku Praha-východ, některým klubům SSM apod. Otázek je samozřejmě více. Jak zřizovatelé pracují se svými hudebními skupinami, jak je vedou, vychovávají, jak ovlivňují jejich repertoár a jak kontrolují jejich činnost? Stejně tak je možno položit otázku pořadatelům - vědí, koho si na vystoupení zvou? A když vystoupení neodpovídá zásadám naší kulturní politiky, vyvozují okamžitě příslušné sankce? (Např. odmítnout proplatit honorář, oznámit „kvalitu“ skupiny zřizovateli apod.). Také odbory kultury národních výborů přistupují k povolování těchto „kulturních“ vystoupení značně benevolentně - spokojují se s neúplným vyplněním žádosti, nekontrolují, zda se dodržuje to, co bylo povoleno atd. A pořadatelé často ještě to, co povoleno je, obcházejí (např. při koncertu skupiny Pražský výběr v Hradci Králové - pořadatel PKO tamtéž - do žádosti vůbec neuvedl skupinu Trifidi, která rovněž vystupovala; měl povoleny tři koncerty, ale uskutečnil čtyři). Výsledkem tohoto neodpovědného počínání řady „odpovědných“ činitelů je kažení vkusu mladých lidí a šíření nejen ideově, ale i morálně velmi pochybných názorů. Ti, kteří chtějí veřejně vystupovat, i ti, kteří jim to umožňují (pořadatelé a zřizovatelé), si musejí uvědomit, že každému, kdo může promlouvat ke stovkám a tisícům (byť jen hudbou a texty) mladých lidí, se dostává velké důvěry, a každý, kdo vystupuje, musí být po všech stránkách - politicky, mravně, eticky, svou inteligencí i chováním - této důvěry také hoden. A komu mnohé, všechno z toho, aby této důvěry hoden byl, chybí, nemá na pódiu co pohledávat. A ti, kteří ať z pohodlnosti, lhostejnosti, či z důvodů, že při podobných „koncertech“ je možno snadno naplnit pokladnu, těmto „takéumělcům“ vystupování umožňují, si musejí uvědomit, že svou činností hrubě narušují zásady socialistické kulturní politiky a vědomě či nevědomě slouží cílům, které sleduje náš třídní nepřítel. Aby nám bylo dobře rozumněno. Vůbec nejsme proti zábavě, ani proti pop-music či proti rocku. Hudba a zpěv, i hudba zábavná, je nedílnou součástí života mladé generace i nedílnou součástí naší kultury. I zábavná hudba a její texty však musejí být především dobré. Měla by se vyznačovat zpěvností, přitažlivými hudebními nápady, textově by měla vycházet z melodie řeči českého a slovenského jazyka. A její obsah nesmí být vulgární, odpuzující, nesmí propagovat to, co je naší společnosti a životu převážné většiny naší mladé generace cizí. „Hudba“, již jsme věnovali pozornost, není v široké škále naší zábavné hudby ani převažující, ani určující. Je okrajovým jevem, ale přesto jevem, který nelze přehlížet a mlčet k němu. Naše mladá generace žije v podmínkách životních a sociálních jistot a ve své většině se také na vytváření těchto podmínek, na výstavbě naší společnosti, aktivně podílí. Proto má také právo, aby její vědomí nebylo otravováno tím, co se za kulturu či umění pouze vydává, ale skutečným kulturním hodnotám je na hony vzdálené. převzato z: http://www.blisty.cz/2008/10/27/art43448.html

22


Kamarádi –Česká mládežnická Kamarádi stín se blíží, je třeba přidat do kroku, odhodit vše co nás tíží, na naší cestě k pokroku, je konec bídy, je konec hladu, je konec zlodějských světařádů, kamarádi je to mládí, kterému dnes patří svět Hraje a zpívá soubor UV SSM Plameny 1975

„Proč, proč“ „A proč mám sbírat kameny? No, táto, řekni proč. Přijedou k nám Plameny. Proto, pro dobrou noc.“ Jaroslav Hutka

Tango Rapotámo Ánimátó je vončó ropotámó úty túty a jétó. Ánimátó je vončó ropotámó úty túty a jétó. Ánimátó je vončó ropotámó múty túty a jetó. Ánimátó je vončó ropotámó múty túty túty frúty. Pražský výběr, 1988

ona: Koukej, kapky se koulí, mám jich na dlani víc než ty. on: Jsi paní vod. ona: Já ptám se tě, jsou-li tvým dlaním mé kapky vhod? on: Pokud se deště dotýká, já .. ona: Vím, že jsem hloupá ... on: Chtěl jsem jen říct. ona: Máš se mnou jen trápení. on: Ty přece víš... ona: Jé, duha nám stoupá, oba: září - musíme blíž. Hana Zagorová a Petr Rezek, 1977

Já a Mike facháme v jámě. Do prdele, to se máme. Jednou tejdně prachy berem, na fachu pak dva dny serem. THE PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE Autor: Kurt Vonnegut Jr.

Proč mě nikdo nemá rád Svět údivem tleská, a prý že jsem, že jsem hezká, tak proč mě nikdo nemá rád?

degenerace náhle se vzbouzící degenerace do vočí bušící degenerace pronikající každou vteřinou degenerace pravd co stanou se mršinou degenerace našich vztahů degenerace šílenejch stavů degenerace jednoduchosti života degenerace pojmu nicota degenerace blití i sraní degenerace milování i spaní degenerace veškerý krásy degenerace celýho člověka degenerace nezbejvá žádná útěcha degenerace sami sme zdegenerovaný degenerace myšlení máme po svym zdeformovaný degenerace symbol degenerace to sme my degenerace uskutečňujem svoje sny bláznivý

Co fotky mi řeknou, jsem bez kazů, tvář mám pěknou, tak proč mě nikdo nemá rád? R: Jen jeden, jen jeden snad moch by mě vzít a vzít do dlaní. jen jeden, jen jeden, ať řekne mi stůj a buď mou paní. Helena Vondráčková, 1972

DG. 307 23


Ukázka z knihy o Jazzové sekci Kapitola I. (...) Mezitím Federální shromáždění s účinností od l. ledna 1970 vyhlásilo zákon č. 150/1969 Sb. o přestupcích. Jeho § 10 obsahoval přečin příživnictví s trestem odnětí svobody až 1 rok tomu, kdo "si opatřuje, byť i částěčně, prostředky k životu nekalým způsobem." Jako značná většina všech trestných činů a přečinů v "socialistickém"Československu byla i tato právní norma značně variabilní a záhy se ukázalo, že byla namířena také vůči beatovým hudebníkům - "vlasatcům", kteří často přímo odmítali skládat "kvalifikační zkoušky" před státní "komisí", takže slangem řečeno neměli "přehrávky". To později znamenalo, že když takový muzikant přesto někde zahrál a vzal si za to peníze, naplnil tím skutkovou i pojmovou podstatu takového přečinu, tj. "nekalých prostředků", a ihned byl zatčen, potupně ostříhán téměř dohola a posléze nepodmíněně odsuzen k několikaměsíčnímu vězení. A když tento "přečin" zopakoval, byl to už trestný čin "příživnictví" dle § 203 trestního zákona, kde ovšem byla sazba mnohem vyšší. V takto opakované "trestné činnosti" se ovšem "rodili" recidivisté, kteří byli oblíbeným terčem už nejen policie, ale i konfidentů StB, či jen "řádných občanů", a kteří si proto jen "zasloužili" opětovná věznění. A protože se mezi československou mládeží namísto původního "big beatu" začal vžívat celosvětový název rock, stala se právě rocková hudba a její příznivci pro stát a moc synonymem tzv. "západní kultury", proti níž byly zahájeny tisíce zákazů, perzekucí a dalších celospolečenských tažení, až po její kriminalizaci. Z nejznámějších rockových kapel přesně tohle už zanedlouho měla nejprve v Českých Budějovicích a potom i v Praze na vlastní kůži zažít mezi mládeží velmi oblíbená pražská skupina The Plastic People of Universe. Této nenávistné "státně kulturní" politice koneckonců odpovídala i vyhláška českého ministerstva kultury (MK č. 90/1970 Sb. o odměnách za některé druhy umělecké činnosti vykonávané mimo pracovní poměr, kterou s účinností od 1. října 1970 vydalo MK 22. září 1970. Jednalo se o podzákonnou normu, která přesně vymezila, kdo, kdy, kde a za co mohl pobírat honoráře, přičemž dál ponechala na vůli státních komisí určovat, kdo byl či nebyl hudebník. Na rozdíl od běžné praxe světové populární hudby, kde hudebník dostává zaplaceno tolik, kolik si je svoji hudbou schopen vydělat, tato vyhláška v § 18 - § 23 stanovila nejvyšší tarif pro hudebníky v kapelách 400 Kčs, a pokud se jednalo o sólisty, např. zpěváky či význačné instrumentalisty, nanejvýš 600 Kčs za vystoupení bez ohledu na počet návštěvníků (tedy stejně ve vyprodaném sportovním stadiónu jako v téměř prázdném klubovém sálku) - pokud ovšem trvalo aspoň 2 hodiny a pokud dotyčná kapela či sólista měli státem schválené "svobodné povolání"; v případě "lidových hudebníků" pak nanejvýš 40 Kčs za hodinu produkce. Takových honorářů však dosahovalo jen pár špičkových muzikantů - naprostá většina měla nárok pouze na 200 - 250 Kčs, resp. 16 - 20 Kčs za své koncerty. Vedoucí souborů - kapelníci, měli nárok na dvojnásobek této sumy. Byla to názorná ukázka diskriminační kulturní politiky MK, v níž si tato nejvyšší státní kulturní instituce dala prostor pro svévolnou manipulaci s výkonnými umělci a hlavně prostor k jejich vzájemnému rozeštvávání pomocí peněz. Neboť právě v pop music se tak začaly vytvářet celé mafie s úzkými vazbami na ÚV KSČ, StB a jiné státněmocenské složky, které přes "přehrávkové komise" umožňovaly jen malému procentu hudebníků veřejně vystupovat - být slavnými (Karel Gott, Waldemar Matuška, Eva Pilarová, Helena Vondráčková, Václav Neckář a desítky dalších). Řečeno penězi: čím vyšší "kvalifikační" třídu ten či onen zpěvák či kapela měli, tím víc měli státem placené propagace a koncertů, tím víc byli v rozhlase a v televizi, měli víc gramofonových natáčení, měli časté zahraniční zájezdy - a ovšem víc a víc peněz; v gramofonovém průmyslu se už ale v copyrightech jednalo o statisícové a často až o miliónové sumy. Stát si prostě jistý druh pophudebníků takto zavazoval k co nejhlubší poslušnosti a servilitě vůči sobě samému. Ani doba vzniku této vyhlášky rozhodně nebyla náhodná - rock byl sice mladá, progresivní a tím i velice vážná konkurence značně pokleslé domácí hudební popprodukci, nicméně to byla "ideodiverzně nepřátelská hudba", a z této státně kulturní politiky hyenisticky finančně maximálně těžili hlavně ti nejupadlejší a státu zavázaní muzikanti. K nim se už tehdy vědomě přiřadili také Petr Janda a jeho Olympic; začalo pro hudbu truchlivé období tzv. "přehrávek". V takových "úvodech" Husákovské "normalizace" se několikrát sešli k jednání zástupci ČJU a SH, který tehdy reprezentovali jeho předseda Ladislav Vítů a tajemník Ervín Janovský. Na svém spojení se dohodli poměrně snadno a tak následně jednali o vzájemném právním postavení. Poměrně snadno se také shodli, že ČJU bude v rámci SH samostatný právnický subjekt, ale problém vznikl u názvu ČJU: v rámci organizační struktury SH bylo všem zřejmé, že název Česká jazzová unie je označení spíš pro samostatné sdružení, nikoli pro součást sdružení jiného. Zatímco představitelé SH navrhovali, aby ČJU přijala název "Svaz hudebníků - Jazzová sekce", zástupci ČJU z čistě puristicko jazykových důvodů navrhli název "Jazzová sekce Svazu hudebníků". S tím vedení SH nakonec souhlasilo. Možná i proto, že končil rok 1970, tažení proti rockové generaci nabíralo stále silnějších obrátek a Svaz hudebníků se ve smyslu svých 24


Stanov snažil v této hudební oblasti zachránit vše, co se ještě zachránit dalo. Tím spíš, že mezitím byly na pokyny ÚV KSČ zrušeny všechny v roce 1968 vzniklé anebo obnovené mládežnické organizace a namísto nich byla utvořena jedna jediná: monopolní Socialistický svaz mládeže (SSM). Tato od samých svých počátků značně militantní a arogantní "svazácká"organizace se jednak ihned prohlásila za "pevnou zálohu strany" (opět samosebou komunistické), za druhé se okamžitě přesně ve stylu loupežných metod KSČ (formou "bezúplatných převodů státu") začala zmocňovat veškerého movitého i nemovitého majetku po všech zrušených mladežnických organizacích, a ve zdaleka nikoli poslední řadě se zároveň vrhla i na vše, co mohla urvat v oblasti populární hudby. Pod jejím patronátem vzniklo několik obskurních hudebních skupin (kupříkladu soubor ÚV SSM Plameny), které začaly opěvovat vše socialistické, komunistické, "budovatelské", a navíc ještě kolaborantsky okázale projevovaly "jménem nastupující mladé generace" často až obludnou vděčnost okupační sovětské armádě; rozumělo se jaksi samosebou, že všichni jejich hráči ihned získali nejvyšší hudební "kvalifikaci", ihned se objevili v rozhlase a v televizi, natočili několik gramodesek a záhy se také rozjeli do světa opěvovat "upřímné díky československého lidu za bratrskou pomoc Sovětského Svazu" - za slovo "invaze" konfidenti StB a "řádní občané" ihned udávali. Nebylo tedy divu, že právě Svaz hudebníků a přípravný výbor jeho Jazzové sekce dělaly vše pro to, aby aspoň v oblasti moderní hudby udržely v muzikantech a příznivcích rocku i jazzu vědomí opravdu moderní kultury a jejího nezkresleného cítění. A tak zatímco tisíce "vlasatců" - příznivců rockové hudby naháněly po celé ČSSR policisté VB a StB a československé věznice se v rámci "normalizace" plnily především touto rockovou generací, která muzikantské "manýry"SSM a dalších státních kulturních institucí prostě nehodlala brát na vědomí a dál si chtěla žít po svém a hlavně poslouchat, co opravdu cítila, v sobotu 30. října 1971 se v prostorách pražského kina Lucerna (tehdy bylo v rekonstrukci) sešlo 180 muzikantů a příznivců jazzové a moderní hudby na ustavující konferenci, jíž byla zahájena činnost dobrovolné kulturní organizace s názvem Jazzová sekce Svazu hudebníků ČSR. Kapitola II. (...) Koncem listopadu téhož roku se uskutečnilo plenární zasedání Ústředního výboru Svazu hudebníků (ÚV SH) a zvolilo své předsednictvo a kontrolní orgány. Jeho předsedou se stal Ladislav Vítů, tajemníkem Ervín Janovský, ve výboru byli také Jaroslav Kulich, Miloslav Zelenka a Milan Dvořák, v plénu byli zástupci okresních poboček z celé ČSR. Do revizní komise (RK) byli zvoleni Václav Hájek (předseda), Jiří Moravec, Václav Jelínek, Ludvík Lukuvka, Jan Wildt, Jan Lisický a Michal Škrobánek. V květnu předtím proběhl XIV. sjezd KSČ, který ještě razantněji prosazoval Husákovskou "normalizaci" s dalšími tisíci tvrdých perzekucí "protisocialistických, revizionistických a oportunistických živlů" a pro který jeho politickoorganizační oddělení vypracovalo také "Informaci o průběhu a výsledcích opatření VB proti vlasatcům". V ní už je nenávist KSČ vůči rockové generaci naprosto zřetelná. Už její vstupní odstavec mluví o "vlasatcích" jako o problému, který existuje od roku 1966 nikoli izolovaně, ale kryje se s problematikou kriminality mládeže, "hlavně s výtržnictvím a příživnictvím." Během opatření (policejních razií) bylo se zajištěnými a předvedenými "vlasatci" zahájeno vyšetřování pro přestupek v 335 případech, provinění v 522 případech a trestný čin v 551 případech. A opět: "Nejčastěji se vyskytovaly trestné činy výtržnictví a příživnictví, v menší míře šlo o útoky na veřejného činitele ("vlasatci" jen protestovali proti policejní zvůli), z toho na 140 osob byla uvalena vazba..." - "vlasatci"byli prostě zásadně vyšetřováni vazebně a v duchu tajných nařízení ÚV KSČ byli ihned odsuzováni k nepodmíněným trestům vězení. Jelikož se už psal rok 1971, tak: "Nemalá část pachatelů byla za podobný delikt již trestána, tj. má charakter recidivy." U provinění a přestupků převládalo "porušování pracovní kázně, opilství a rušení občanského soužití" - domovním důvěrníkům, StB a jejím konfidentům i jen "řádným občanům" stačily opravdu maličkosti: třeba hlasitá hudba či zpěv, oblečení "podezřelého střihu a nápadů", anebo že "vlasatec"chodil někomu za dcerou, či naopak zhusta sama dcera upřednostňovala "vlasatce" - v té době panovala tzv. světová sexuální revoluce (heslem "hippies" byla "volná láska") a navíc AIDS bylo ještě něco zhola neznámého. Protože celosvětově byly v módě také "lehké" drogy jako např. marihuana (v hudbě vládl psychidelic sound, v pozdější terminologii "underground") a ani v tom československá mládež nechtěla zůstávat pozadu, začali si hlavně "řádní lidé" pro klid vlastního svědomí vše zjednodušovat termínem "hašišáci", s kterými tak bylo nutno ještě rázněji "zatočit". Dále "Informace" říká, že v průběhu "opatření" bylo v blokovém řízení (tj. ihned) pokutováno 1 249 osob v částce 52 575 Kčs, a že v průběhu příprav "opatření" bylo v celostátním měřítku evidováno a postiženo celkem 3 976 jedinců. "Přibližně 40 % uvedených osob je nedospělých, 60 % ve věku 18 - 26 let a jen několik osob z celkového počtu bylo starších 26 let. Valná část osob má špatnou pracovní morálku (fluktuanti, absentéři nebo bez pracovního poměru). Během akce si "asi 80 % mladíků dalo upravit zevnějšek, z toho asi polovina po pohovoru na součástech VB, a druhá polovina na působení společenských složek (školy, odbory atp.). 397 mladíků bylo stříháno z rozhodnutí hygienika (ve skutečnosti "hygienici"brutální policejní ostříhání až dohola dodatečně schvalovali a nikoho přitom možná ani nenapadlo, že šlo o souběhy několika trestných činů policie vůči bezbranné mládeži), 294 "vlasatců" odmítlo dát si svůj účes upravit."A samozřejmě: "Širokou veřejností a v 25


naprosto převážné míře i ze strany rodičů "vlasatců" bylo opatření přijato příznivě. Pouze v ojedinělých případech se vyskytly kritické připomínky." I tehdy se zřejmě našli odvážlivci, kteří upozorňovali na nezákonnosti těchto policejních postupů, pokud se ovšem sama police nedopustila přehmatu a neostříhala syna či chráněnce kohosi mocného - v takovém případě ovšem "byly vyvozeny příslušné závěry": policista byl přeřazen k StB či propuštěn a v takové "metamorfose"si pak sám nechal narůst dlouhé vlasy a stal se pro mladé lidi ještě větším nebezpečím. "Informace" končí úvahou, že "ne všude se do opatření v plném rozsahu zapojily všechny ostatní složky: svazácké organizace, internáty, učiliště, přestože by v řešení tohoto problému měly sehrát prvořadou roli. Veřejná bezpečnost se v rozsahu svých možností zapojí, zejména na úseku prevence. "Kriminalizace "vlasatců" prostě soustavně sílila, už mezi nimi byli "recidivisté", rocková generace byla určena k závěrečné likvidaci, policie si s ní dělala, co chtěla. Tyto konfidentsko policejní lovy na "vlasatce"jako na divou zvěř pak přetrvaly prakticky až do konce osmdesátých let. Celková situace v ČSSR byla už natolik hrozná, že při svém turné po tehdy Západním Německu (NSR) hodlal odejít do emigrace tehdy v ČSSR mezi střední generací nejoblíběnější popzpěvák Karel Gott. KSČ si byla tak sebejistá, že ústy svého šéfa Husáka mu vzkázala, ať si tedy "nějaký zpěvák"emigruje, a až po tajné intervenci Moskvy se Husák prostřednictvím rozhlasu, televize a denního tisku Gottovi omluvil a zaručil mu veškerou tvůrčí svobodu, včetně volného cestování do zahraničí; v následujíchch letech Gott a jeho "tvůrčí tým" v čele s Ladislavem Štaidlem toto moskevské "pžehnání"ovšem mohutně zneužívali postupně čím dál víc především na úkor rockové a celé české moderní hudby. (...) převzato z: http://masita.nazory.cz/lit/kniha.htm

26


Nejvýznamnější knižní vydání textů undergroundových a „půlnočních“ autorů Bondy, Egon, Básnické dílo Egona Bondyho I.- IX., Pražská imaginace, Praha 1990-1993 Bondy, Egon, Velká kniha, Maťa, Praha 2000 Bondy, Egon, Sbírečka, Maťa, Praha 2001 Bondy, Egon, Deník dívky která hledá Egona Bondyho, PT, Bratislava 2001 Bondy, Egon, Filosofické dílo I.-II., DharmaGaia, Praha 2007 Bondy, Egon, Poznámky k dějinám filosofie I.-VI., Vokno, Praha 1991-1997 Bondy, Egon, Invalidní sourozenci, Zvláštní vydání, Brno 2002 (3. vyd.) Bondy, Egon, Prvních deset let [memoáry], Maťa, Praha 2002 Bondy, Egon, Gottschalk, Kratés, Jao Li, Doslov, Zvláštní vydání, Brno 1991 Bondy, Egon, Cesta Českem našich otců, Česká expedice, Praha 1992 Bondy, Egon, Nepovídka, Zvláštní vydání, Brno 1994 Bondy, Egon, Leden na vsi, Torst, Praha 2007 (2. vyd.) Bondy, Egon, Sklepní práce, Votobia, Olomouc 1997 (2. vyd.) Bondy, Egon, Příšerné příběhy, Maťa, Praha 2000 (2. vyd.) Bondy, Egon, 2000 (in: Revolver Revue, č. 45, 2001) Bondy, Egon, Bezejmenná, Zvláštní vydání & Maťa, Brno – Praha 2001 Bondy, Egon, 677, Zvláštní vydání, Brno 2001 Bondy, Egon, Afghánistán, Zvláštní vydání, Brno 2002 Bondy, Egon, Máša a Běta, Akropolis, Praha 2006 Bondy, Egon, Šaman, Akropolis, Praha 2006 Bondy, Egon, Bratři Ramazovi, Akropolis, Praha 2007 Bondy, Egon, Mníšek / Vylitý nočník, Akropolis, Praha 2008 /bibliografie E. B.: / /heslo E. B.: <www.slovnikceskeliteratury.cz>/ Brabenec, Vratislav, Sebedudy, Vokno, Praha 1992 Brabenec, Vratislav, Karlín-Přístav, Maťa, Praha 1995 Brabenec, Vratislav, Vůl Hvězda Ranní, Maťa, Praha 1998 /heslo V. B.: <www.slovnikceskeliteratury.cz>/ Jirous, Ivan Martin, Magorův zápisník [souborné vydání esejistiky a publicistiky; zde též bibliografie], Torst, Praha 1997 Jirous, Ivan Martin, Magorova summa [souborné vydání samizdatových básnických sbírek; zde též

bibliografie], Torst, Praha 1998; 2. vyd. Torst, Praha 2007 Jirous, Ivan Martin, Magorovy dopisy [souborné vydání Jirousových dopisů psaných ve vězení], Torst, Praha 2005 /heslo I. M. J.: <www.slovnikceskeliteratury.cz>/ Jirousová, Věra, Co je tu, co tu není, Torst, Praha 1995 Jirousová, Věra, Krajina před bouří, NLN, Praha 1998 Karásek, Svatopluk, Protestor znamená vyznávám, Impreso plus, Žďár n. Sázavou - EKK, Praha Kalich, Praha, 1993 Karásek, Svatopluk, V nebi je trůn, Maťa, Praha 1999 Karásek, Svatopluk – Hájek, Štěpán – Plzák Michal, Víno tvé výborné [rozhovor, též o undergroundu], Kalich, Praha 1998 /heslo S. K.: <www.slovnikceskeliteratury.cz>/ Knížák, Milan, Písně kapely Aktual [zde též diskografie, komentáře], Maťa, Praha 2003 Knížák, Milan, Cestopisy, Radost, Praha 1990 Knížák, Milan, Bez důvodu, Litera, Praha 1996 Koch, Milan, Červená KarKULKA a jiné básně, Vokno, Praha 1992 Koch, Milan, Hóra Láv, Kalich, Praha 2006 Krejcarová, Jana, Clarissa a jiné texty, Concordia, Praha 1990 /heslo Jana Černá: <www.slovnikceskeliteratury.cz>/

Kremlička, Vít, Lodní deník, NTS, Praha 1991 Kremlička, Vít, Staré zpěvy, Revolver Revue, Praha 1997 Krchovský, J. H., Básně, Host, Brno 1998 /heslo J. H. K.: <www.slovnikceskeliteratury.cz>/ Lampl, Petr, PEŤÁK – Cestou do bláznince, Paseka, Praha 1992 Machulka, Quido, Příživník, Inverze, Praha 1992 Machulka, Quido, Z Hrdlořez do Ďáblic, Kalich, Praha 2006 Marks, Luděk, Stín svícnu, Vokno, Praha 1994 Pánek, Fanda, Vita horribilis 1972-1985, Kalich, Praha 2007 /heslo F. P.: <www.slovnikceskeliteratury.cz>/

27


The Plastic People of the Universe: Texty [ed. Jaroslav Riedel], Maťa, Praha 1997 (2. vyd.) Maťa, Praha 2001

Pelc, Jan, ...a bude hůř, Maťa, Praha 2000 (4. vyd.) Pelc, Jan – Hlavsa, Mejla, Bez ohňů je underground [rozhovor o undergroundu], Maťa – BFS, Praha 2001 (2. vyd.) /heslo J. P.: <www.slovnikceskeliteratury.cz>/

Topol, Jáchym, Miluju tě k zbláznění, Atlantis, Brno 1994 (4. vyd.) /heslo J. T.: <www.slovnikceskeliteratury.cz>/

Placák, Petr, Medorek, Hynek, Praha 1997 (2. vyd.) Placák, Petr, Obrovský zasněžený hřbitov, Torst, Praha 1995 Placák, Petr, Kádrový dotazník [rozhovory s undergroundovými autory], Babylon, Praha 2001 /heslo P. P.: <www.slovnikceskeliteratury.cz>/

Vodseďálek, Ivo, Dílo Ivo Vodseďálka I.- V., Pražská imaginace, Praha 1992 Vodseďálek, Ivo, Felixír života, Host, Brno 2000 Vodseďálek, Ivo, Dvě prosy – Klavárie & Kompensace, Revolver Revue, Praha 2004 /heslo I. V.: <www.slovnikceskeliteratury.cz>/

Plíšková, Naděžda, Plíšková podle abecedy, Dandy Club, Praha 1991 Plíšková, Naďa, Hospodská romantika, Petrov, Brno 1998 Plíšková, Naďa, Plíšková sobě [zde komentáře, bibliografie], Torst, Praha 2000

Vondruška, Josef, Rock'n'rollový sebevrah, Zvláštní vydání, Brno 1993 Vondruška, Josef, Chlastej a modli se, Torst, Praha 2005 /heslo J. V.: <www.slovnikceskeliteratury.cz>/

Soukup, Charlie, Radio, Torst, Praha 1998 Zajíček, Pavel, Zápisky z podzemí (1973-1980), Torst, Praha 2002 Z[ajíček], Pavel, DG 307: Texty z let 1973-1980, Vokno, Praha 1990 /heslo P. Z.: <www.slovnikceskeliteratury.cz>/

Stankovič, Andrej, Noční zvuk pionýrské trubky. Patagonie, Trigon, Praha 1994 Stankovič, Andrej, Osvovozený Babylon. Slovensky Raj, Inverze, Praha 1992 Stankovič, Andrej, To by tak hrálo, aby nepřestalo, Petrov, Brno 1995 Stankovič, Andrej, Variace. Kecybely. Elegie. Nikdycinky, Host, Brno 1993 /heslo A. S.: <www.slovnikceskeliteratury.cz>/

Zemanová, Jiřina, Přízeň trýzně, Torst, Praha 2000 Židovská jména 1949, NLN, Praha 1995

Nejvýznamnější samizdatové sborníky undergroundové poesie a prózy Almanach básníků pražského undergroundu [9 x kontra], Praha 1987 (ed. Luděk Marks) Básníci pražského undergroundu, Bratislava 1986 (eds. Egon Bondy a Oleg Pastier) Co dům dal, Praha 1977-1978, Praha 1978 (ed. Jiří Mrázek) Čert má kopyto..., Praha, edice JUST řada A, Praha 1986 (ed. Jana Veselá) Čs. underground IA, edice Mozková Mrtvice, Praha 1984 (ed. Horna Pigment [Ivan Lamper]) Čs. underground IB, edice Mozková Mrtvice, Praha 1985 (ed. Horna Pigment [Ivan Lamper]) Čs underground II – Egon Bondy – sebrané spisy, sv. 1, edice Mozková Mrtvice, Praha 1985 (ed. Horna Pigment [Ivan Lamper]) Děti dvou sluncí, Praha 1975 (ed. Martin Němec) Egonu Bondymu k 45. narozeninám invalidní sourozenci, Praha 1975 (ed. MAGOR [Ivan M. Jirous]) Fandovi [Františku Pánkovi] Sborníček k jeho šťastně dožitým 30. narozeninám, Praha 1979 (ed. Olga Stankovičová) Ing. Petru Lamplovi k 45. narozeninám, Praha 1975 (ed. Magor [Ivan M. Jirous]) Magorův zápisník I (duben 1979 – duben 1980), Praha 1980 (ed. Ivan M. Jirous) Narozeni v 60. letech – poezie Praha 80. léta, Praha 1989 (ed. Beatrice Landovská) Nějakej vodnatelnej papírovej člověk – Jiřímu Němcovi k jeho pětačtyřicátým narozeninám a Martinu Jirousovi k jeho návratu z Mírova, Praha 1977 (eds. Pavel Zajíček a David Souček) Podzemní sborníček – díl I., edice  Aliance 1989 (ed. ??) Už na to seru, protože to mám za pár (Výběr z prvních básnických knížek autorů narozených v 50. a 60. letech.), Edice Expedice, svazek 203, Praha 1985 (ed. Andrej Stankovič) Věnováno Vráťovi Brabencovi, Zině Freundové, Martinu Hyblerovi [Petruščin sborník], Praha 1983 (ed. Petruška Šustrová) 28


V. Medailony hostů konference Petr Placák se narodil 8. ledna 1964 v Praze. Do roku 1989 vystřídal několik povolání, roku 1985 byl přijat na České vysoké učení technické, ale z politických důvodů mu bylo studium znemožněno. Patřil ke klíčovým postavám českého literárního undergroundu, publikoval v samizdatu, organizoval mnoho protikomunistických demonstrací. Po listopadu '89 působil v Nezávislém tiskovém středisku, později týdeníku Respekt, Necenzurovaných novinách a Českém deníku. V současnosti je šéfredaktorem politickokulturního měsíčníku Babylon a publikuje v Revolver Revue, Lidových novinách a dalších médiích. V letech 1990 až 1992 byl ve vedení royalistické Koruny české. Po listopadu '89 absolvoval studium historie na Filozofické fakultě UK. Sepsal také petici S komunisty se nemluví a spoluorganizoval kulturní akce s ní spojené. Debutoval prózou Medorek (1985 samizdat, 1990, dílo mu vyneslo Cenu Jiřího Ortena), v samizdatu vydal v roce 1987 pod pseudonymem Petr Zmrzlík básnickou sbírku Obrovský zasněžený hřbitov (rozšířené vydání 1995). Následovaly knihy Cestou za dobrodružstvím (2001) a rozhovory s předními českými spisovateli Kádrový dotazník (2001). Je rovněž autorem odborné práce Svatováclavské milénium. Češi, Němci a Slováci v roce 1929. „Fízl“ Petr Placák v tomto osobitě pojatém svědectví, anotací označeným za esej, popisuje převážně dobu 80. let, jak ji jako undergroundový básník a organizátor demonstrací zažil. Zpráva o „fízlech“, „fízlování“ a pozdní éře komunismu, v níž si snažil vydobýt a vydobyl vnitřní svobodu, je pojata nekompromisně a nevybíravě, místy s notnou dávkou děsivého humoru – smysl pro jízlivost a citlivost vůči obludnosti absurdního zla je ostatně autorovi vlastní i v jiných dílech a článcích. Kniha byla oceněna výroční cenou Magnesia Litera v oblasti publicistiky.

29


Martin Machovec se narodil roku 1965. Je znám jako editor, redaktor, literární kritik a překladatel, soustavně se věnuje zpřístupňování samizdatových undergroundových textů, zejména díla Egona Bondyho. Patří mezi stálé spolupracovníky Revolver Revue a Kritické Přílohy RR. Mimo jiné také připravil k vydání knihu Vladimíra Merhauta Zápisky o Vladimíru Boudníkovi (Edice Revolver Revue, sv. 8).

„Pohledy zevnitř - Česká undergroundová kultura v dokumentech a interpretacích“ Celkový obraz českého undergroundu interpretovaný v pěti autentických dokumentech zarámovaný teoretickou studií editora Martina Machovce. Stavem hudebního undergroundu se zabývají Ivan Martin Jirous a Paul Wilson, ke kořenům literárního undergroundu na přelomu 40. a 50. let se vrací Egon Bondy. Oblast samizdatové literární produkce 80. let mapuje ve své zprávě o Revolver revue Jáchym Topol a undergroundová literatura 70. a 80. let je tématem druhé studie Ivana Martina Jirouse.

Bohdan Holomíček se narodil 14. srpna 1943 ve vesnici Sinkiewiczowka na Ukrajině, roku 1947 přesídlil spolu s rodiči do obce Mladé Buky v předhůří Krkonoš. Fotit začal v roce 1958, vyučil se elektrikářem, pak pracoval v elektrárně. Od roku 1966 začal intenzivněji fotografovat a v dramatických letech 1968 až 1969 byl zaměstnán v Trutnovském muzeu. Poprvé vystavil své fotografie v roce 1969, v letech 1969 až 1971 pracoval jako montér v podniku Geoindustria, v letech 1971 až 1995 jako údržbář v centrální výtopně v Janských Lázních. Nedaleký Hrádeček ho v sedmdesátých letech přivedl do společnosti undergroundové kultury, kde také vznikaly jeho nejznámější fotografie manželů Václava a Olgy Havlových. Bohdan Holomíček vždy vystavoval, jak to šlo. Po bytech, v divadelních foyerech nebo při oslavách dělával tak trochu pro radost mobilní výstavu: svého druhu happening, kdy opřel desku s připíchnutými fotografiemi venku o auto. V roce 1981 se pod vedením naší 30


přední historičky a teoretičky fotografie Anny Fárové účastnil legendární výstavy 9&9 českých neoficiálních fotografů v klášteře v Plasech. Po listopadu 89‘ si udržel to, co ho bavilo vždy: fotografuje divadelní představení, realizoval například roční projekt pro Národní divadlo. Ten se zhmotnil také v obsáhlé fotografické publikaci. Kromě obdobných příležitostných katalogů vyšla v roce 1995 Bohdanu Holomíčkovi retrospektivní publikace v nakladatelství Torst a o pět let později monografie v edici FotoTorst. Dlouhodobě spolupracuje například s galeristou Paulem Cottinem z francouzského Mulhouse. Od roku 1995 je fotografem na volné noze a stále žije v Mladých Bukách u Janských Lázní. Své práce prezentoval na desítkách samostatných výstav v České republice i v zahraničí, zejména ve Francii a USA.

Tomáš Hradílek Narodil se v roce 1945 v Lipníku nad Bečvou. V letech 1962 až 1967 vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Brně, stal se zootechnikem. V letech 1962 až 1969 byl členem KSČ, poté byl na vlastní žádost ze strany vyloučen. Tomáš Hradílek je jedním z prvních signatářů Charty 77, stal se jím i hned v lednu 1977. Šest měsíců poté je vyhozen z místa technika v JZD a pracuje jako dělník na pile v Lipníku nad Bečvou. A to až do pádu režimu v roce 1989. Už od roku 1981 byl Tomáš Hradílek členem kolektivu mluvčích Charty 77, v roce 1987 zakládá spolu se zlínskými disidenty Společnost přátel USA. Ve stejném roce spolu s Rudolfem Batěkem zahajuje činnost Hnutí za občanskou svobodu. Cílem hnutí je po desetiletích obnovit v Česku sociálně demokratickou stranu. Do podvědomí širší veřejnosti se Tomáš Hradílek dostává jako signatář otevřeného dopisu Gustavu Husákovi v roce 1987. Pět dělníků z Moravy tehdy Husáka žádalo, aby abdikoval. Důvod? Jako symbol normalizace měla Husákova postava s příchodem „pěrestrojky“ a Michaela Gorbačova skončit. Ve stejném roce roztahuje Tomáš Hradílek spolu s přítelem Rudolfem Berezou na prvomájové manifestaci v Olomouci transparent s nápisem „Charta 77 vybízí k občanské kuráži“. S transparentem stojí u hlavní tribuny dobrých dvacet minut, než se bezpečnost vzpamatuje a zasáhne. V roce 1989 je odsouzen k podmínečnému trestu třinácti měsíců na dva roky kvůli dopisům, které zasílal Miloušovi Jakešovi. V roce 1989 se stává Tomáš Hradílek mluvčím Charty 77. V revolučních dnech a měsících roku 1989 je hlavní postavou Občanského fóra na severní Moravě. V roce 1990 se stává ministrem vnitra české vlády. V tom samém roce funkci opouští, v letech 1990 až 1992 je poslancem Federálního shromáždění. Poté z vysoké politiky odchází. V Lipníku nad Bečvou se věnuje produkci akvarijních rybiček na export a zejména rodině. Se svojí ženou má tři děti, je dvanáctinásobným dědečkem.

Jan Král Narodil se v roce 1967 v ostravských Vítkovicích. Před listopadem 1989 pracoval v různých dělnických profesích jako kulisák nebo jako nosič a stěhovák ve skladu nábytku v Ostravě. Od roku 1988 členem nezávislých opozičních iniciativ jako Společnost přátel USA nebo Nezávislé mírové sdružení. Sám se řadí k takzvaným dělníkům opozice. Pod jeho rukama primitivní tiskařskou technikou vznikaly ve druhé polovině 80.let na různých ostravských půdách či ve sklepích stovky vydání knih 31


Václava Havla, Ivana M.Jirouse, Alexandra Solženicyna či ostravského disidenta Vladimíra Liberdy. Stejně tak v Ostravě vznikaly v „množství větším než malém“ Informace o Chartě 77, zvané Infoch, které byly distribuovány po celé Moravě. Po podpisu Charty 77 v lednu 1989 v ostravském bytě Dolores Šavrdové a po pražském Palachově týdnu je Janu Královi sděleno obvinění z trestných činů útok na státní orgán a schvalování trestného činu. Trestní stíhání si vysloužil za sběr podpisů pod petici žádající propuštění předních českých disidentů z vězení. Případu se ujímá Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných a označuje jej za jeden z nejabsurdnější té doby. V září slábnoucí komunistický režim raději sám trestní stíhání zastavil. Po pádu režimu stojí Jan Král u zrodu vůbec prvního nově vzniklého deníku v tehdejším Československu – Moravskoslezského dne. Noviny spatřily světlo světa už v únoru 1990 v Ostravě. Od té doby pracuje v českých médiích, v současné době v Lidových novinách.

The Plastic People of The Universe vznikli v roce 1968 a jejich tvorba, ovlivněná v začátcích zejména americkými Velvet Underground, Captainem Beefheartem či Frankem Zappou se stala během doby jednou z nejoriginálnějších na nejen české rockové scéně. Skupina se nedala přimět k ústupkům a kompromisům z tehdejším režimem, což je připravilo o profesionální licenci a přivádělo stále více komplikací s úřady. Systematická perzekuce vyvrcholila v roce 1976 uvězněním několika členů. Skupina opozičních intelektuálů v čele s Václavem Havlem zorganizovala kampaň na jejich podporu a propuštění, která vyvrcholila v lednu 1977 Chartou 77. Tak se stala rock´n´rollová skupina podnětem k semknutí demokratické opozice všech směrů, jaké nemělo v tehdejších komunistických zemích obdoby. Hudebníci se sbližují s Václavem Havlem, natáčejí na jeho chalupě na Hrádečku dvě ze svých poloprofesionálních ilegálních nahrávek, na jednu z nich vůdce disentu a budoucí prezident vybírá texty. Po celou dobu si skupina udržuje jasnou uměleckou vizi a hudebně se vyvíjejí k nezaměnitelnému výrazu. Část členů souboru získává na začátku devadesátých let renomé po Evropě a v USA jako Půlnoc - kapela, která měla v základu východiska PPU.

Diskografie * 1969-72 - Muž bez uší * 1973-75 - Vožralej jak slíva * 1974-75 - Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned * 1976-77 - Ach to státu hanobení * 1981 - Co znamená vésti koně * 1978 - Pašijové hry velikonoční * 1979 - Jak bude po smrti * 1977-82 – Kolejnice duní * 1983-84 - Hovězí porážka * 1985-86 - Půlnoční myš * 1992 - Bez ohňů je underground * 1997 - The Plastic People Of The Universe 32


* 1999 - For Kosovo * 2000 - 10 let Globusu aneb underground v kostce - (cd 1, cd 2) * 2001 - Líně s tebou spím | Lazy Love / In Memoriam Mejla Hlavsa * 2001 - Milan Hlavsa - Než je dnes člověku 50 – poslední dekáda - (cd 1, cd 2) * 2004 - The Plastic People of The Universe & Agon Orchestra - Pašijové hry * 2007 - Agon Orchestra & The Plastic People of The Universe - Vlaková opera * 2006 - Do lesíčka na čekanou (2 CD - kompletní záznam koncertu z roku 1973),

„Je lepší nehrát vůbec než hrát to, co si přeje establishment. A i takhle je to řečeno přespříliš mírně. Není to lepší, je to nutné... Jakmile je totiž učiněn první ústupek, ať pod pokryteckou omluvou nebo poctivým dojmem, že na tom nezáleží, je ztraceno vše.“ „Povinnost hudebníka je hrát takovou hudbu, jakou mu velí hrát jeho svědomí a jaká mu přináší radost; jedině tak může svoji radost z tvoření předat publiku...“ historik umění a manager PPU Ivan Martin Jirous - Magor

Pro českou nezávislou hudební scénu měla význam především Jirousova zásadní Zpráva o třetím českém hudebním obrození – program, umělecký manifest v esejistické, téměř beletrizující podobě z února 1975. I. M. Jirous zde pregnantně formuloval zásady, jichž se drželi nejen Plastici, ale celý český underground.

33


VI. Seriál „Třicet případů majora Zemana“ Záměr - vytvořit několikadílný politický televizní seriál, jehož hlavním obsahem budou „příběhy příslušníka SNB v jednotlivých etapách vývoje socialistické společnosti„ (jeden z bodů dokumentu „Hlavní úkoly tiskového odboru sekretariátu FMV do XV. sjezdu KSČ" z roku 1973) – major X., Herych, Hurych – nakonec Zeman autor ideového námětu - náčelník Tiskového odboru sekretariátu Federálního ministerstva vnitra plk. Jan Kovář hlavní dramaturg - pracovník Ústřední redakce armády, bezpečnosti a brannosti Čs. televize ing. Jiří Procházka režie – Jiří Sequens, odmítl dopisem možnost dvojí režie autorsky se podílely dvě desítky spisovatelů a scénáristů - Jiří Procházka, Oldřich Železný, Jiří Sequens, Jan Otčenášek, Ladislav Langpaul, Věra Kalábová, J.S. Kupka a další. (první scénáře v březnu 1973) major Zeman – pro roli byl osloven režisérem Vladimír Brabec – počátek roku 1974, roku uvolnění z ND na dvě sezóny (žádost Obzinovi!). Realizace seriálu – natáčení zahájeno 22. března 1974 na zámku Líšno u Benešova, promítán byl po sériích deseti dílů v letech 1976-1980. Federální ministerstvo vnitra (FMV) zajišťovalo kompars z řad vojáků MV, pozemní dopravní prostředky, ale i vrtulník či letadlo pro potřeby natáčení, řadu dobových rekvizit z depozitářů Muzea SNB a vojsk MV. Již od počátku natáčení v roce 1974 i v jeho průběhu byly prostřednictvím tiskového odboru, později 4. odboru IX. správy FMV organizovány akce – „přátelská setkání“, kterých se zúčastnili jak tvůrci a hlavní představitelé "Třiceti případů majora Zemana", tak vedoucí pracovníci FMV, někdy i za přítomnosti ministra vnitra ČSSR Jaromíra Obziny. Naposledy se sešli vedoucí pracovníci FMV s tvůrci tehdy největšího československého televizního seriálu 30. června 1980. Toto poslední přátelské setkání bylo zorganizováno pod záštitou ministra vnitra ČSSR za účasti členů Kolegia MV ČSSR, vedoucích oddělení ÚV KSČ Eugena Turzo a Miroslava Mullera, ústředního ředitele Čs. státního filmu dr. Jiřího Purše, režiséra FSB národního umělce Jiřího Sequense ( titul národní 34


umělec získal J.S. v průběhu natáčení seriálu) a vedoucího redaktora Ústřední redakce armády, bezpečnosti a brannosti Čs. televize plk. PhDr. M. Broumského za účelem předání vyznamenání a odměn těm, kteří se zasloužili o úspěšné dokončení celého seriálu. propagandistický seriál – „dokumentuje dramatický třídní zápas o vybudování socialismu v naší zemi za třicet let“ – účelové falšování dějin, dezinformace – kroky bezpečnostního aparátu vždy „čestné, poctivé a nevyhnutelné“, seriál „v prvé řadě politický a teprve v druhé řadě seriál o činnosti naší bezpečnosti...“ manipulace – kromě zjevné účelové politizace také podprahová sdělení chytře vkomponovaná do seriálových situací, rozhovorů a postav, divák stržený příběhem to nemusí při prvním shlédnutí postřehnout a dekódovat, přesto je ovlivněn... masivní kampaň v médiích a ve spřátelených zemích (NDR), tiskové konference a slavnostní předpremiéry v českých a moravských městech, besedy s herci a a funkcionáři FMV StB často využívá „znormalizovanou“ ČT (hlavě při líčení „kontrarevoluce“ 1968) – od půle 1969 ředitel Jan Zelenka – odchod reformátorů, čistky, program ovládán KSČ – konec pestrosti – „normalizační šeď“ – detektivka mohla přinést větší atraktivitu, zároveň se dala politicky využít Literatura Růžička, D.: Major Zeman - Propaganda nebo krimi?, Práh, 2005

Mimikry (29. příběh z roku 1972) Jedním z pramenů inspirace pro epizodu Mimikry byl incident v roce 1972, kdy skupina deseti mladých lidí unesla z Mariánských Lázní do Německa dopravní letadlo L410. Měl to být útěk za svobodou, do země, kde za dlouhé vlasy nepronásledují policajti, kde je normální v parku poslouchat tvrdou muziku. Jenže z útěku se stalo drama, protože vůdce skupiny únosců Lubomír Adamica oproti všem původním plánům z neznámého důvodu stiskl spoušť pistole a jeden z pilotů se skácel na přístrojovou desku s prostřeleným krkem. Únosci nebyli do ČSSR vydáni a byli souzeni v NSR. Adamica se v německém vězení oběsil a zbytek únosců dostal v roce 1990 amnestii od Václava Havla. Tvůrci seriálu Třicet případů majora Zemana záměrně použili případ Adamicovy skupiny k útoku na představitele alternativní kultury v čele se skupinou Plastic People...

35


Otázky k zamyšlení 1) Čím se tento film odlišuje od klasického detektivního filmu?

2) Zkuste uvést všechny druhy zločinného a protizákonného jednání, kterých se členové skupiny Mimikry ve filmu dopustili.

3) Jakými vlastnostmi a charakterovými rysy je autoři scénáře obdařili?

4) Jaký skrytý význam nese postava studenta Petra a jeho činy?

5) Kdo představuje kladné životní hodnoty?

6) Jak asi po zhlédnutí seriálu mohli vnímat nekonformní mládež běžní občané?

36


Text písně nazpívaný v díle Mimikry (29. příběh z roku 1972)

37


VII. Charta 77 ve světle historických pramenů text 1 Desítkám tisíc našich občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objektem nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se, stávají se prakticky obětí apartheidu. Statisícům dalších občanů je odpírána „svoboda od strachu“ (preambule prvního aktu), protože jsou nuceni žít v trvalém nebezpečí, že projeví-li své názory, ztratí pracovní a jiné možnosti. V rozporu s článkem 13 druhého paktu, zajišťujícím všem právo na vzdělání, je nesčetným mladým lidem bráněno ve studiu jen pro jejich názory nebo dokonce pro názory jejich rodičů. Bezpočet občanů musí žít ve strachu, že kdyby se projevili v souladu se svým přesvědčením, mohli by být bud' sami nebo jejich děti zbaveni práva na vzdělání. Uplatnění práva „vyhledávat, přijímat, rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem“ i „prostřednictvím umění" (bod 2 čl. 19 prvního paktu) je stíháno nejen mimosoudně, ale i soudně, často pod rouškou kriminálního obvinění (jak o tom svědčí mimo jiné právě probíhající procesy s mladými hudebníky). Svoboda veřejného projevu je potlačena centrálním řízením všech sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický, filozofický i vědecký názor nebo umělecky projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky nemůže být zveřejněn; je znemožněna veřejná kritika krizových společenských jevů; je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy (zákonná ochrana proti „útokům na čest a pověst“, jednoznačně zaručovaná článkem 17 prvního paktu, v praxi neexistuje); lživá obvinění nelze vyvrátit a 38


marný je každý pokus dosáhnout nápravy nebo opravy soudní cestou; v oblasti duchovní a kulturní tvorby je vyloučena otevřená diskuse. Mnoho vědeckých a kulturních pracovníků i jiných občanů je diskriminováno jen proto, že před lety legálně zveřejňovali či otevřeně vyslovovali názory, které současná politická moc odsuzuje. Svoboda náboženského vyznání, důrazně zajišťovaná článkem 18 prvního paktu, je systematicky omezována mocenskou svévolí; oklešťováním činnosti duchovních, nad nimiž trvale visí hrozba odepření nebo ztráty státního souhlasu s výkonem jejich funkce; existenčním i jiným postihem osob, které své náboženské vyznání slovem i skutkem projevují; potlačováním výuky náboženství apod.

1. 2. 3. 4.

Jak rozumíte slovu „apartheid“ v textu? Proč jej zřejmě autoři textu užili? Které svobody a práva jsou dle autorů obyvatelům ČSSR odpírány? Jak se toto porušování projevovalo v každodenním životě? Co občanům hrozilo, pokud se chovali svobodně a využívali práv garantovaných zákonem?

text 2 Další občanská práva, včetně výslovného zákazu „svévolného zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence“ (čl. 17 prvního paktu), jsou povážlivě narušována také tím, že ministerstvo vnitra nejrůznějšími způsoby kontroluje život občanů, například odposlechem telefonů a bytů, kontrolou pošty, osobním sledováním, domovními prohlídkami, budováním sítě informátorů z řad obyvatelstva (získávaných často nepřípustnými hrozbami nebo naopak sliby). Často přitom zasahuje do rozhodování zaměstnavatelů, inspiruje diskriminační akce úřadů a organizací, ovlivňuje justiční orgány a řídí i propagandistické kampaně sdělovacích prostředků. Tato činnost není regulována zákony, je tajná a občan se proti ní nemůže nijak bránit. V případech politicky motivovaného trestního stíhání porušují vyšetřovací a justiční orgány práva obviněných a jejich obhajoby, zaručovaná článkem 14 prvního paktu i čs. zákony. Ve věznicích se s takto odsouzenými lidmi zachází způsobem, který porušuje lidskou důstojnost vězněných, ohrožuje jejich zdraví a snaží se je morálně zlomit. Obecně je porušován i bod 2 článku 12 prvního paktu, zaručující občanům právo svobodně opustit svou zemi; pod záminkou „ochrany národní bezpečnosti“ (bod 3) je toto právo vázáno na různé nepřípustné podmínky. Svévolně se postupuje i při udělování vstupních víz cizím státním příslušníkům, z nichž mnozí nemohou navštívit ČSSR například jen proto, že se pracovně i přátelsky stýkali s osobami u nás diskriminovanými. Někteří občané - ať soukromně, na pracovišti nebo veřejně (což je prakticky možné jen v zahraničních sdělovacích prostředcích) - na soustavné porušování lidských práv a demokratických svobod upozorňují a dožadují se v konkrétních případech nápravy; jejich hlasy však zůstávají většinou bez odezvy, anebo se stávají předmětem vyšetřování. 1. 2. 3. 4.

Které svobody a práva jsou dle autorů obyvatelům ČSSR odpírány? Uveďte příklady nezákonných postupů státní moci? Jak se toto porušování projevovalo v každodenním životě? Co občanům hrozilo, pokud se chovali svobodně a využívali práv garantovaných zákonem? 39


text 3 Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj díl odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády, ale i všechny občany. Pocit této spoluodpovědnosti, víra ve smysl občanské angažovanosti a vůle k ní, i společná potřeba hledat její nový a účinnější výraz přivedly nás k myšlence vytvořit CHARTU 77, jejíž vznik dnes veřejně oznamujeme. CHARTA 77 je volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě. Těch práv, která člověku přiznávají oba uzákoněné mezinárodní pakty, Závěrečný akt helsinské konference, četné další mezinárodní dokumenty proti válkám, násilí a sociálnímu i duchovnímu útisku, a která souhrnně vyjadřuje Všeobecná deklarace lidských práv OSN. CHARTA 77 vyrůstá ze zázemí solidarity a přátelství lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život a práci. CHARTA 77 není organizací, nemá stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství. Patří k ní každý, kdo souhlasí s její myšlenkou, účastní se její práce a podporuje ji. CHARTA 77 není základnou k opoziční politické činnosti. Chce sloužit k obecnému zájmu jako mnohé podobné občanské iniciativy v různých zemích na Západě i na Východě. Nechce tedy vytyčovat vlastní program politických i společenských reforem či změn, ale vést v oblasti svého působení konstruktivní dialog s politickou a státní mocí, zejména tím, že bude upozorňovat na různé konkrétní případy porušování lidských a občanských práv, připravovat jejich dokumentaci, navrhovat řešení, předkládat různé obecnější návrhy směřující k prohlubování těchto práv a jejich záruk, působit jako prostředník v případných konfliktních situacích, které může bezpráví vyvolat, apod. Svým symbolickým jménem zdůrazňuje CHARTA 77, že vzniká na prahu roku, který byl prohlášen rokem práv politických vězňů a v němž má bělehradská konference zkoumat plnění závazků z Helsink. Jako signatáři tohoto prohlášení pověřujeme prof. dr. Jana Patočku, Dr. Sc., dr. h. c., Václava Havla a prof. dr. Jiřího Hájka Dr. Sc., úlohou mluvčích CHARTY 77. Tito mluvčí ji plnomocně zastupují jak před státními a jinými organizacemi, tak i před naší a světovou veřejností a svými podpisy zaručují autenticitu jejích dokumentů. V nás i v našich občanech, kteří se připojí, budou mít své spolupracovníky, kteří se s nimi zúčastní potřebných jednání, ujmou se dílčích úkolů a budou s nimi sdílet veškerou odpovědnost. Věříme, že CHARTA 77 přispěje k tomu, aby v Československu všichni občané pracovali a žili jako svobodní lidé. 1. Jak vnímáte pojem „odpovědnosti“, který autoři několikrát zmiňují v textu? 2. Zkuste na základě prohlášení charakterizovat Chartu 77 – komu je určena, jakou má mít strukturu? 3. Jaký má být hlavní smysl a cíl její činnosti?

40


text 4 Celý svět je v pohybu. Náš socialistický svět sílí a rozhojňuje materiální i duchovní hodnoty určené blahu člověka. Svět imperialismu je zmítán svými vnitřními rozpory a krizemi a jeho útoční jestřábi z nich hledají východisko v tom, že se pokoušejí položit stín na naše slunečné dílo i na vztahy mezi zeměmi a národy. My však nedopustíme, aby v atomové vichřici, tisíckrát hroznější všech minulých válečných katastrof, shořelo naše dílo, to, co jsme za desetiletí usilovné práce ve svých socialistických zemích vytvořili a dále tvoříme. Náš socialistický svět, jemuž stojí v čele Sovětský svaz, svým úchvatným příkladem budování komunistické společnosti, tvůrčím využitím všech objevů vědy a techniky i svou neúnavnou mírovou iniciativou má dosti sil, aby ubránil výsledky své práce. Přitom vytrvale jde a půjde cestou úsilí o mír a přátelské mezinárodní vztahy bez válek a řinčení zbraní, o porozumění a spolupráci mezi národy, jak je to v zájmu a jak je to i přáním lidu všech zemí. Jsme si vědomi toho, že trvalá postupující proměna světa ve svět stále lepší vyžaduje i naši účast. Umělec není vyvolený nadčlověk, představitel jakési nadřazené elity, ale je součástí širokého dělného kolektivu s významným nezastupitelným posláním, jež spočívá v tom, aby svým dílem obohacoval člověka novými myšlenkami, novou krásou, pěstoval v něm vyspělé společenské vědomí a dělnickou solidaritu, povznášel ho morálně i citově, tříbil jeho vnímavost, zušlechťoval ho v jeho lidských vztazích, přinášel mu potěšení a radost, pocit životní plnosti, aby šířil myšlenky bratrství a mírové spolupráce mezi národy. V tom navazujeme na vyšším dějinném stupni na nejlepší odkaz naší umělecké a kulturní tradice, na odkaz největších jejích tvůrců, pro něž služba lidu byla vždy ctí a cílem nejvyšším. 1. Kdo jsou v textu zmiňovaní „útoční jestřábi“? 2. Jak autoři textu charakterizují svět imperialismu a svět socialismu? V jakém vztahu jsou? 3. Co je posláním umělce a smyslem umění v socialistickém státě?

text 5 Jsme šťastni, že veškerým svým úsilím se včleňujeme do širší, internacionální rodiny. Jsme šťastni, že v tomto úsilí jdeme bok po boku s umělci Sovětského svazu a ostatních socialistických zemí, s nimiž máme společný cíl rozvoje socialistického života. Nacházíme dobré přátele mezi umělci a pokrokovými lidmi různých kontinentů, s nimiž nás spojují myšlenky skutečného humanismu, schopného zajistit práci, svobodu a životní jistoty, materiální i duchovní potřeby ne vyvolené hrstce, ale milionům lidí. Proto si - ve shodě se Závěrečným aktem helsinské konference podáváme ruce přes hranice zemí a kontinentů, vědomi si toho, že skutečné umění, skutečná kultura má pomáhat kupředu jednotlivým národům i lidstvu, má vytvářet porozumění mezi lidmi různých zemí, získávat je pro humanistickou perspektivu míru a vzájemné spolupráce v zájmu šťastného lidského života. Proto však také pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu nebo dokonce za mrzký peníz se kdekoli na světě - a také u nás se našla skupinka takových odpadlíků a zrádců - odtrhnou a izolují od vlastního lidu, jeho života a skutečných zájmů a s neúprosnou logikou se stávají nástrojem antihumanistických sil imperialismu a v jejich službě hlasateli rozvratu a nesvárů mezi národy. Vývoj nás 41


přesvědčuje, že duch míru a spolupráce ve světě sílí, že právě skutečná kultura je jedním z nejúčinnějších prostředků dorozumění mezi lidmi a že každé umělecké dílo spjaté se životem a světlou budoucností člověka je holubicí humanistického poselství klidu všech kontinentů. 1. Co je posláním umělců a smyslem umění v socialistickém státě? 2. Proč zřejmě užili autoři repliku „ne vyvolené hrstce, ale milionům lidí“ a jak rozumíte rozdílu mezi humanismem a antihumanismem? 3. Ke komu se autoři negativně vymezují? Proč? Jak ony protivníky pojmenovávají?

text 6 Nad těmito otázkami se chceme zamýšlet i na svých sjezdech. Budeme na nich hodnotit svou práci uplynulých let z hlediska významného, krásného a zavazujícího poslání, které má umění v socialistické společnosti. Zahledíme se i do budoucích roků, neboť chceme držet krok s ostatními pracujícími naší země, s její vzrušující dynamikou, chceme plodně využívat plné tvůrčí svobody, kterou nám naše společnost v rozmachu své výstavby poskytuje, chceme, aby naše nová díla v široké paletě námětů i uměleckého projevu co nejlépe naplňovala rostoucí a široce diferencované kulturní potřeby a zájem našich současníků. Jsme přesvědčeni, že takto chápané poslání umělce v naší socialistické společnosti, na které jsme hrdi a jemuž chceme dát nejlepší své síly i programové cíle, které pro svou další práci vytyčí sjezdy uměleckých svazů, bude inspirující silou nejen pro členy svazů, ale pro všechny naše umělce, pro všechny tvůrčí síly naší kultury. Jsme přesvědčeni, že slova sjezdových programů se promění v umělecké činy, v nové romány a básně, v nové symfonie, v nové písně a komorní skladby, v nové obrazy a sochy, v nová dramatická a filmová díla, v nové umělecké výkony. Jsme přesvědčeni, že příští léta budou naplněna novými tvůrčími činy spjatými se zájmy našich pracujících, s humanistickými cíli naší socialistické společnosti a s politikou její vedoucí síly - Komunistické strany Československa. 1. Myslíte si, že tvrzení o plné tvůrčí svobodě odráželo realitu doby? 2. Co je dle autorů textu posláním umělců a smyslem umění v socialistickém státě? 3. Co je smyslem zmiňovaných „sjezdů“? Jaký vztah měly zřejmě k umělcům a jejich tvorbě?

42


43


44


45


VIII. Prohlášení Charty 77 1. ledna 1977 Dne 13.10.1976 byly ve Sbírce zákonů ČSSR (č. 120) zveřejněny „Mezinárodní pakt o občanských a politických právech“ a „Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech“, které byly jménem naší republiky podepsány v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost dnem 23. 3. 1976. Od té doby mají naši občané právo a náš stát povinnost se jimi řídit. Svobody a práva, jež tyto pakty zaručují, jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových lidí, a jejichž uzákonění může významně pomoci humánnímu rozvoji naší společnosti. Vítáme proto, že ČSSR k těmto paktům přistoupila. Jejich zveřejnění nám ale s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi zatím - bohužel - jen na papíře. Zcela iluzorní je např. právo na svobodu projevu, zaručované článkem 19 prvního paktu. Desítkám tisíc našich občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objektem nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se, stávají se prakticky obětí apartheidu. Statisícům dalších občanů je odpírána „svoboda od strachu“ (preambule prvního aktu), protože jsou nuceni žít v trvalém nebezpečí, že projeví-li své názory, ztratí pracovní a jiné možnosti. V rozporu s článkem 13 druhého paktu, zajišťujícím všem právo na vzdělání, je nesčetným mladým lidem bráněno ve studiu jen pro jejich názory nebo dokonce pro názory jejich rodičů. Bezpočet občanů musí žít ve strachu, že kdyby se projevili v souladu se svým přesvědčením, mohli by být bud' sami nebo jejich děti zbaveni práva na vzdělání. Uplatnění práva „vyhledávat, přijímat, rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem“ i „prostřednictvím umění" (bod 2 čl. 19 prvního paktu) je stíháno nejen mimosoudně, ale i soudně, často pod rouškou kriminálního obvinění (jak o tom svědčí mimo jiné právě probíhající procesy s mladými hudebníky). Svoboda veřejného projevu je potlačena centrálním řízením všech sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický, filozofický i vědecký názor nebo umělecky projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky nemůže být zveřejněn; je znemožněna veřejná kritika krizových společenských jevů; je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy (zákonná ochrana proti „útokům na čest a pověst“, jednoznačně zaručovaná článkem 17 prvního paktu, v praxi neexistuje); lživá obvinění nelze vyvrátit a marný je každý pokus dosáhnout nápravy nebo opravy soudní cestou; v oblasti duchovní a kulturní tvorby je vyloučena otevřená 46


diskuse. Mnoho vědeckých a kulturních pracovníků i jiných občanů je diskriminováno jen proto, že před lety legálně zveřejňovali či otevřeně vyslovovali názory, které současná politická moc odsuzuje. Svoboda náboženského vyznání, důrazně zajišťovaná článkem 18 prvního paktu, je systematicky omezována mocenskou svévolí; oklešťováním činnosti duchovních, nad nimiž trvale visí hrozba odepření nebo ztráty státního souhlasu s výkonem jejich funkce; existenčním i jiným postihem osob, které své náboženské vyznání slovem i skutkem projevují; potlačováním výuky náboženství apod. Nástrojem omezení a často i úplného potlačení řady občanských práv je systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám aparátu vládnoucí strany a rozhodnutím mocensky vlivných jednotlivců. Ústava ČSSR a ostatní zákony a právní normy neupravují ani obsah a formu, ani tvorbu a aplikaci takových rozhodnutí: jsou převážně zákulisní, často jen ústní, občanům vesměs neznámá a jimi nekontrolovatelná; jejich původci nezodpovídají nikomu než sami sobě a své vlastní hierarchii, přitom však rozhodujícím způsobem ovlivňují činnost zákonodárných i výkonných orgánů státní správy, justice, odborových, zájmových i všech ostatních společenských organizací, jiných politických stran, podniků, závodů, ústavů, úřadů, škol a dalších zařízení, přičemž jejich příkazy mají přednost i před zákonem. Dostanou-li se organizace nebo občané při výkladu svých práv a povinností do rozporu s direktivou, nemohou se obrátit k nestranné instituci, protože žádná neexistuje. Tím vším jsou vážně omezena práva vyplývající z článků 22 a 21 prvního paktu (právo sdružovat se a zákaz jakéhokoli omezení jeho výkonu) i článku 25 (rovnost práva podílet se na vedení veřejných věcí a článku 26 (vyloučení diskriminace před zákonem). Tento stav také brání dělníkům a ostatním pracujícím zakládat bez jakéhokoliv omezení odborové a jiné organizace k ochraně svých hospodářských a sociálních zájmů a svobodně využívat práva na stávku (bod 1 čl. 8 druhého paktu). Další občanská práva, včetně výslovného zákazu „svévolného zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence“ (čl. 17 prvního paktu), jsou povážlivě narušována také tím, že ministerstvo vnitra nejrůznějšími způsoby kontroluje život občanů, například odposlechem telefonů a bytů, kontrolou pošty, osobním sledováním, domovními prohlídkami, budováním sítě informátorů z řad obyvatelstva (získávaných často nepřípustnými hrozbami nebo naopak sliby). Často přitom zasahuje do rozhodování zaměstnavatelů, inspiruje diskriminační akce úřadů a organizací, ovlivňuje justiční orgány a řídí i propagandistické kampaně sdělovacích prostředků. Tato činnost není regulována zákony, je tajná a občan se proti ní nemůže nijak bránit. V případech politicky motivovaného trestního stíhání porušují vyšetřovací a justiční orgány práva obviněných a jejich obhajoby, zaručovaná článkem 14 prvního paktu i čs. zákony. Ve věznicích se s takto odsouzenými lidmi zachází způsobem, který porušuje lidskou důstojnost vězněných, ohrožuje jejich zdraví a snaží se je morálně zlomit. Obecně je porušován i bod 2 článku 12 prvního paktu, zaručující občanům právo svobodně opustit svou zemi; pod záminkou „ochrany národní bezpečnosti“ (bod 3) je toto právo vázáno na různé nepřípustné podmínky. Svévolně se postupuje i při udělování vstupních víz cizím státním příslušníkům, z nichž mnozí nemohou navštívit ČSSR například jen proto, že se pracovně i přátelsky stýkali s osobami u nás diskriminovanými. Někteří občané - ať soukromně, na pracovišti nebo veřejně (což je prakticky možné jen v zahraničních sdělovacích prostředcích) - na soustavné porušování lidských práv a demokratických svobod upozorňují a dožadují se v konkrétních případech nápravy; jejich hlasy však zůstávají většinou bez odezvy, anebo se stávají předmětem vyšetřování. Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj díl odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády, ale i všechny občany. Pocit této spoluodpovědnosti, víra ve smysl občanské angažovanosti a vůle k ní, i společná potřeba hledat její nový a účinnější výraz přivedly nás k myšlence vytvořit CHARTU 77, jejíž vznik dnes veřejně oznamujeme. CHARTA 77 je volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v 47


naší zemi i ve světě. Těch práv, která člověku přiznávají oba uzákoněné mezinárodní pakty, Závěrečný akt helsinské konference, četné další mezinárodní dokumenty proti válkám, násilí a sociálnímu i duchovnímu útisku, a která souhrnně vyjadřuje Všeobecná deklarace lidských práv OSN. CHARTA 77 vyrůstá ze zázemí solidarity a přátelství lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život a práci. CHARTA 77 není organizací, nemá stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství. Patří k ní každý, kdo souhlasí s její myšlenkou, účastní se její práce a podporuje ji. CHARTA 77 není základnou k opoziční politické činnosti. Chce sloužit k obecnému zájmu jako mnohé podobné občanské iniciativy v různých zemích na Západě i na Východě. Nechce tedy vytyčovat vlastní program politických i společenských reforem či změn, ale vést v oblasti svého působení konstruktivní dialog s politickou a státní mocí, zejména tím, že bude upozorňovat na různé konkrétní případy porušování lidských a občanských práv, připravovat jejich dokumentaci, navrhovat řešení, předkládat různé obecnější návrhy směřující k prohlubování těchto práv a jejich záruk, působit jako prostředník v případných konfliktních situacích, které může bezpráví vyvolat, apod. Svým symbolickým jménem zdůrazňuje CHARTA 77, že vzniká na prahu roku, který byl prohlášen rokem práv politických vězňů a v němž má bělehradská konference zkoumat plnění závazků z Helsink. Jako signatáři tohoto prohlášení pověřujeme prof. dr. Jana Patočku, Dr. Sc., dr. h. c., Václava Havla a prof. dr. Jiřího Hájka Dr. Sc., úlohou mluvčích CHARTY 77. Tito mluvčí ji plnomocně zastupují jak před státními a jinými organizacemi, tak i před naší a světovou veřejností a svými podpisy zaručují autenticitu jejích dokumentů. V nás i v našich občanech, kteří se připojí, budou mít své spolupracovníky, kteří se s nimi zúčastní potřebných jednání, ujmou se dílčích úkolů a budou s nimi sdílet veškerou odpovědnost. Věříme, že CHARTA 77 přispěje k tomu, aby v Československu všichni občané pracovali a žili jako svobodní lidé. Podepsáno prvních 242 signatářů Prohlášení. 1. ledna 1977

48


IX. Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru plné znění textu takzvané anticharty, uveřejněné v Rudém právu 29. ledna 1977 V jubilejním roce 30. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou náš lid, svědomitý hospodář své země, vážil velkolepé dílo výstavby socialismu ve své vlasti. XV. sjezd Komunistické strany Československa vysoko ocenil výsledky úsilí, iniciativy a tvůrčí práce dělníků, rolníků a inteligence a stanovil nové programové cíle. Statisícový aktiv poslanců zastupitelských sborů všech stupňů v závěru volebního období vydal počet z úspěšné činnosti našich občanů a vtělil další náročné úkoly do nových volebních programů. Výsledky, jichž jsme dosáhli a jejichž plodem bylo i podstatné zvýšení životní úrovně, životních podmínek i jistot našich pracujících, naplňují nás všechny hrdostí a sebevědomím občanů země, jejíž socialistický rozvoj uskutečňuje humanistický program uspokojování bytostných potřeb a zájmů našeho lidu. Také my, představitelé umělecké fronty, připravujeme bilanci své tvůrčí práce. Na letošní jarní měsíce svoláváme sjezdy svých svazů českých a slovenských spisovatelů, výtvarných umělců, dramatických umělců, skladatelů a koncertních umělců, aby zvážily hodnoty vytvořené v uplynulém období a zabývaly se otázkami dalšího rozkvětu socialistického umění. Pociťujeme radost nad tím, že v součtu těchto hodnot jsou mnohá mimořádná díla a výkony, které jsou trvalým obohacením duchovního života našeho lidu a dosáhly zaslouženého uznání doma i ve světě. Tyto hodnoty, blízké lidu, nevznikaly ve vzduchoprázdnu. Vznikaly v sepětí s každodenním dílem všeho našeho lidu, který naše komunistická strana vyvedla z let rozvratu, vznikaly jako součást společného úsilí o bohatý, socialistický rozvoj života v naší zemi, vznikaly v příznivém ovzduší péče, porozumění a optimálních podmínek, jež naše společnost pro umění a kulturu vytváří. Proto jsou naplněny vzrušivou, inspirující atmosférou těchto let, životem a étosem naší společnosti. Zvláště radostné je, že k vrcholným dílům se pojí mnohé další úctyhodné výsledky živé, stále náročnější tvůrčí aktivity široké fronty umělců všech generací, od nejstarších až po početnou generaci umělců nejmladších, jejichž růst je rytmován tepem současného života a vyznačuje se stále hlubším chápáním poslání umělce v naší socialistické společnosti. Naše země, v tisíci svých podob tak líbezná a každému z nás tak drahá, nám byla dána jako kolébka i jako domov. Její podobu a také její dějiny utvářely sny, tužby, revoluční zápasy, každodenní dílo mnoha pokolení dělníků rukou i ducha. Všechny nejlepší síly, utajené v lidu a jeho schopnostech, v jeho společenských snahách i v celé národní kultuře, směřovaly vždy k jednomu cíli učinit tuto zemi šťastným domovem člověka, domovem života stále bohatšího a radostnějšího. Plamenný výtrysk Velké říjnové socialistické revoluce ukázal možnost naplnění tohoto cíle. Velký Říjen zahájil velkolepé údobí převratných společenských dějů, kdy z revolučního úsilí, práce a bojů vyrostl v 49


Sovětském svazu nový společenský řád, který osvobodil pracujícího člověka a pronikavě ovlivňuje dějiny celého světa. Velký Říjen již po šest desetiletí, jak si právě letos připomínáme, ozařuje pracujícímu lidu a revolučním silám celého světa cestu pokroku, cestu šťastné budoucnosti. To, co bylo snem dlouhých generací, stalo se i u nás po osvobození naší vlasti Sovětskou armádou reálnou možností, postupně naplňovanou uskutečňováním programu výstavby socialismu. A právě tak, jako pochopili dělníci rukou, pochopili i dělníci ducha, že nastala nová epocha lidských dějin, dějin materiálních i duchovních, pochopili potřebu společné lidské aktivity k dalšímu pokroku života a dějin vlastní země i celého světa. V tom je zdroj našich jistot, našeho hrdého sebevědomí, našeho optimismu nezaslepeného úspěchy, neotřeseného žádnými těžkostmi a třeba i dočasnými neúspěchy, v tom je zdroj naší cílevědomé, usilovné a radostné aktivity, neboť s uspokojením měříme své sny a programy dosaženými výsledky, neboť vidíme, jak se za pouhá tři desetiletí změnila tvář naší země a život našeho člověka, jak každodenní, zdánlivě i všední práce vydává divukrásné plody, jak se proměnila podoba světa a poměr sil v něm, neboť cítíme tu nádhernou, nezadržitelnou energii, s níž se jako výsledek společného úsilí valí kupředu dějiny naší země i dějiny světa. A odtud i ten zákonitý fakt, že od dvacátých let dodnes drtivá většina mistrů naší kultury šla a jde ve svém úsilí věrně s dělnickou třídou, s komunistickou stranou ve znamení Velkého Října. Celý svět je v pohybu. Náš socialistický svět sílí a rozhojňuje materiální i duchovní hodnoty určené blahu člověka. Svět imperialismu je zmítán svými vnitřními rozpory a krizemi a jeho útoční jestřábi z nich hledají východisko v tom, že se pokoušejí položit stín na naše slunečné dílo i na vztahy mezi zeměmi a národy. My však nedopustíme, aby v atomové vichřici, tisíckrát hroznější všech minulých válečných katastrof, shořelo naše dílo, to, co jsme za desetiletí usilovné práce ve svých socialistických zemích vytvořili a dále tvoříme. Náš socialistický svět, jemuž stojí v čele Sovětský svaz, svým úchvatným příkladem budování komunistické společnosti, tvůrčím využitím všech objevů vědy a techniky i svou neúnavnou mírovou iniciativou má dosti sil, aby ubránil výsledky své práce. Přitom vytrvale jde a půjde cestou úsilí o mír a přátelské mezinárodní vztahy bez válek a řinčení zbraní, o porozumění a spolupráci mezi národy, jak je to v zájmu a jak je to i přáním lidu všech zemí. Jsme si vědomi toho, že trvalá postupující proměna světa ve svět stále lepší vyžaduje i naši účast. Umělec není vyvolený nadčlověk, představitel jakési nadřazené elity, ale je součástí širokého dělného kolektivu s významným nezastupitelným posláním, jež spočívá v tom, aby svým dílem obohacoval člověka novými myšlenkami, novou krásou, pěstoval v něm vyspělé společenské vědomí a dělnickou solidaritu, povznášel ho morálně i citově, tříbil jeho vnímavost, zušlechťoval ho v jeho lidských vztazích, přinášel mu potěšení a radost, pocit životní plnosti, aby šířil myšlenky bratrství a mírové spolupráce mezi národy. V tom navazujeme na vyšším dějinném stupni na nejlepší odkaz naší umělecké a kulturní tradice, na odkaz největších jejích tvůrců, pro něž služba lidu byla vždy ctí a cílem nejvyšším. A právě tak, jako se před lety stalo sémě Bezručova hněvného protipanského protestu v duších horníků revoluční silou a dnes je převtěleno v hrdost těch, kteří jsou prozíravými hospodáři svých dolů a pány svého vlastního osudu, právě tak jako Smetanova Má vlast, která do sebe pojala krásu a jímavost rodných obzorů, v nás vyvolává a znásobuje lásku k rodné zemi, tak jako z Alšových obrazů, napojených srdečnou a úsměvnou lidovostí i vytříbeným smyslem pro dějinnou velikost vlastního národa stále čerpáme životní radost a sebevědomou hrdost na naše dějiny, právě tak chceme, aby i naše současné umění, živené z tisíce dnešních pramenů této země a života jejího lidu, se stalo stejně povznášející zušlechťující a inspirující silou života dnešní doby, doby osvobozeného člověka a osvobozené práce. Spolu s básníkem, který viděl, jak se ve světě rozpadají kolesa starých soustav a jak celá naše země zní pilnou prací lidu, si dnes může říci každý, kdo poctivě přispívá ke společnému dílu, každý pracující člověk naší země, a tedy i umělec: „To já ostruním budoucnost, už teď hraji na tu obrovskou lyru, to já osvětlím všechny kouty planety jarní zelení míru.“ Hrdě se hlásíme k bratrské sounáležitosti našich národů, kterou s takovou vroucností již v minulosti opěvovali mnozí naši básníci v čele s Hviezdoslavem a jejíž živoucnost se projevila v letech revolučních zápasů pokrokových sil, vedených KSČ, za sociální a národní osvobození pracujícího člověka, zejména pak v období Slovenského národního povstání. Když v letech fašistického temna zaznělo z banskobystrického rozhlasu zvolání básníka Sama Chalupky „Mor ho“, byl to současně i signál k novým časům v životě naší země, jež ve svém důsledku vyústily v socialistické přeměny - v největší historickou hodnotu v životě českého a slovenského národa.

50


Jsme šťastni, že veškerým svým úsilím se včleňujeme do širší, internacionální rodiny. Jsme šťastni, že v tomto úsilí jdeme bok po boku s umělci Sovětského svazu a ostatních socialistických zemí, s nimiž máme společný cíl rozvoje socialistického života. Nacházíme dobré přátele mezi umělci a pokrokovými lidmi různých kontinentů, s nimiž nás spojují myšlenky skutečného humanismu, schopného zajistit práci, svobodu a životní jistoty, materiální i duchovní potřeby ne vyvolené hrstce, ale milionům lidí. Proto si - ve shodě se Závěrečným aktem helsinské konference podáváme ruce přes hranice zemí a kontinentů, vědomi si toho, že skutečné umění, skutečná kultura má pomáhat kupředu jednotlivým národům i lidstvu, má vytvářet porozumění mezi lidmi různých zemí, získávat je pro humanistickou perspektivu míru a vzájemné spolupráce v zájmu šťastného lidského života. Proto však také pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu nebo dokonce za mrzký peníz se kdekoli na světě - a také u nás se našla skupinka takových odpadlíků a zrádců - odtrhnou a izolují od vlastního lidu, jeho života a skutečných zájmů a s neúprosnou logikou se stávají nástrojem antihumanistických sil imperialismu a v jejich službě hlasateli rozvratu a nesvárů mezi národy. Vývoj nás přesvědčuje, že duch míru a spolupráce ve světě sílí, že právě skutečná kultura je jedním z nejúčinnějších prostředků dorozumění mezi lidmi a že každé umělecké dílo spjaté se životem a světlou budoucností člověka je holubicí humanistického poselství klidu všech kontinentů. Nad těmito otázkami se chceme zamýšlet i na svých sjezdech. Budeme na nich hodnotit svou práci uplynulých let z hlediska významného, krásného a zavazujícího poslání, které má umění v socialistické společnosti. Zahledíme se i do budoucích roků, neboť chceme držet krok s ostatními pracujícími naší země, s její vzrušující dynamikou, chceme plodně využívat plné tvůrčí svobody, kterou nám naše společnost v rozmachu své výstavby poskytuje, chceme, aby naše nová díla v široké paletě námětů i uměleckého projevu co nejlépe naplňovala rostoucí a široce diferencované kulturní potřeby a zájem našich současníků. Jsme přesvědčeni, že takto chápané poslání umělce v naší socialistické společnosti, na které jsme hrdi a jemuž chceme dát nejlepší své síly i programové cíle, které pro svou další práci vytyčí sjezdy uměleckých svazů, bude inspirující silou nejen pro členy svazů, ale pro všechny naše umělce, pro všechny tvůrčí síly naší kultury. Jsme přesvědčeni, že slova sjezdových programů se promění v umělecké činy, v nové romány a básně, v nové symfonie, v nové písně a komorní skladby, v nové obrazy a sochy, v nová dramatická a filmová díla, v nové umělecké výkony. Jsme přesvědčeni, že příští léta budou naplněna novými tvůrčími činy spjatými se zájmy našich pracujících, s humanistickými cíli naší socialistické společnosti a s politikou její vedoucí síly - Komunistické strany Československa.

51


X. Několik vět První měsíce roku 1989 znovu a jasně ukázaly, že i když se současné československé vedení velmi často zaklíná slovy přestavba a demokratizace, ve skutečnosti se dost zoufale vzpírá všemu, co demokracii vytváří nebo ji alespoň vzdáleně připomíná. Petice a iniciativy občanů, které samo nezorganizovalo, odmítá jako nátlakové akce, pokojná lidová shromáždění rozhání, do přípravy nových zákonu nedovoluje veřejnosti mluvit. Tytéž měsíce však zároveň ukázaly, že občanská veřejnost se už vymaňuje z letargie a že stále víc lidí má odvahu veřejně projevit svou touhu po společenských změnách. Pohyb ve společnosti se tak začíná stále povážlivěji srážet s nehybností moci, roste společenské napětí a začíná hrozit nebezpečí otevřené krize. Takovou krizi si nikdo z nás nepřeje. Proto vyzýváme vedení naší země, aby pochopilo, že nadešel čas ke skutečným a důkladným systémovým změnám a že tyto změny jsou svobodná a demokratická diskuse. Prvním krokem k jakýmkoli smysluplným změnám, novou ústavou počínaje a ekonomickou reformou konče, musí tedy být změna společenského klimatu v naší zemi, do kterého se musí vrátit duch svobody, důvěry, tolerance a plurality. Podle našeho názoru je k tomu třeba: • • •

• • • •

Aby byli okamžitě propuštěni všichni političtí vězňové. Aby přestala být omezována svoboda shromažďovací. Aby přestaly být kriminalizovány a pronásledovány různé nezávislé iniciativy a začaly být konečně chápány i vládou jako to, čím v očích veřejnosti už dávno jsou, totiž jako přirozená součást veřejného života a legitimní výraz jeho různotvárnosti. Zároveň by neměly být kladeny překážky vznikání nových občanských hnutí, včetně nezávislých odborů, svazů a spolků. Aby byly sdělovací prostředky i veškerá kulturní činnost zbaveny všech forem politické manipulace a předběžné i následné skryté cenzury a otevřeny svobodné výměně názorů a aby byly legalizovány sdělovací prostředky, působící dosud nezávisle na oficiálních strukturách. Aby byly respektovány oprávněné požadavky všech věřících občanů. Aby byly všechny chystané a uskutečňované projekty, které mají natrvalo změnit životní prostředí v naší zemi a předurčit tak život budoucích generací, neodkladně předloženy k všestrannému posouzení odborníkům a veřejnosti. Aby byla zahájena svobodná diskuse nejen o padesátých letech, ale i o Pražském jaru, invazi pěti států Varšavské smlouvy a následné normalizaci. Je smutné, že zatímco v některých zemích, jejichž armády tehdy do československého vývoje zasáhly, se dnes už o tomto tématu začíná věcně diskutovat, u nás je to stále ještě velké tabu, a to jen proto, aby nemuseli odstoupit ti lidé z politického a státního vedení, kteří jsou odpovědni za dvacetileté upadání všech oblastí společenského života u nás.

Každý, kdo s tímto stanoviskem souhlasí, je může podpořit svým podpisem. Vládu vyzýváme, aby s ním nenaložila tak, jak je dosud zvyklá s nepohodlnými názory nakládat. Zasadila by tím osudovou ránu nadějím, jimiž jsme vedeni, totiž nadějím na skutečný společenský dialog jako jediné možné východisko ze slepé uličky, v níž se dnes Československo nalézá.

52


XI. Novodobé dějiny Československa v televizních dokumentech Příběhy železné opony Devětatřicetidílný cyklus ostravského studia ČT pojmenovaný Příběhy železné opony se vrací do časů, kdy tisíce lidí toužily po životě na svobodě. Místo toho žili v zemi obehnané ostnatými dráty, často nabitými elektřinou. Jakkoli se to může zdát především mladší generaci nepochopitelné a absurdní, bylo to opravdu tak. Série dokumentů se pokusí pojmenovat některé zločiny, které má komunistická moc na svědomí a za něž nebyl nikdo potrestán. Tvůrci dokumentů pracují s konkrétními osudy těch, kteří se pokoušeli hranici překonat, ale snaží se také přiblížit prostřednictvím archivních materiálů atmosféru v tehdejším Československu. Diváci se tak budou moci přenést do tuhých časů padesátých let nebo do období šedivé normalizace. Důležitou částí každého dokumentu bude pohled do současnosti. Ten je přitom v tomto případě většinou stejně smutný a absurdní jako sonda do časů komunistických a průvodce celého cyklu Jaroslav Hutka bude muset téměř každý příběh zakončit tímto sdělením: "Za tento čin nebyl nikdo nikdy potrestán." Autoři Příběhů železné opony vycházejí z stejnojmenné knihy reportéra MF DNES Luďka Navary, který k jednotlivých dokumentům píše i scénáře. Luděk Navara se komunistickým zločinům věnuje mnoho let a platí za jednoho z největších odborníků na tuto tématiku v České republice.

53


Šéfdramaturgyně: Lenka Poláková Dramaturg: Josef Albrecht Vedoucí výroby: Ivo Hranický Kamera: Petr Kožušník Scénář: Luděk Navara Režie: Ján Novák Průvodce cyklem: Jaroslav Hutka

Tajné akce StB. Centrum publicistiky a televizního dokumentu Televizního studia Ostrava přichází v roce 2009 na obrazovky s novým televizním cyklem Tajné akce StB. Pořadem bude provázet herec Ondřej Vetchý. Poprvé si dokumentární seriál můžete naladit v pondělí 5. ledna na programu ČT1. Další díly se vysílají vždy v pondělí deset minut po desáté hodině večerní. Cyklus listuje utajenými dějinami státní bezpečnosti a navazuje na Příběhy železné opony, které ostravské TS vysílalo v předchozích třech letech. Krátké dokumenty přibližovaly osudy těch, jejichž životy vymezoval ostnatý drát kolem tehdejšího Československa. Dramaturg Josef Albrecht spolu se scenáristy Luďkem Navarou a Šárkou Horákovou se rozhodli nadále obnažovat zločiny komunistického režimu a na konkrétních příbězích lidí dokumentovat působení tajné bezpečnosti. Jednotlivé díly série Tajné akce StB režírují Petra Všelichová, Ján Novák a Marcel Petrov. Po prvních šesti pokračováních se k tvůrčí skupině přidá ještě režisér Pavel Křemen. Pro řadu především mladých lidí budou odhalované skutečnosti novým zjištěním. Ne všechny postupy tajných služeb byly před veřejností odhaleny, jen některé se dostaly na stránky odborného tisku či novin nebo byly zmíněny spisovateli, nejčastěji z řad českého disentu.

Abeceda komunistických zločinů Každý týden přináší MF DNES a iDNES.cz ve spolupráci s občanským sdružením PANT jeden díl seriálu Abeceda komunistických zločinů. Dobu minulou přibližují příběhy konkrétních lidí, kterým komunisté výrazně zasáhli do života. Konkrétní abecední hesla - C jako cenzura, D jako disident a další - autoři přibližují prostřednictvím zpovědí lidí, do jejichž životů komunisté těžce zasáhli. Spuštění seriálu připadlo na 10. prosinec, tedy den, kdy si svět připomněl 60. výročí schválení Všeobecné deklarace lidských práv. Seriál je společným projektem občanského sdružení PANT a mediální skupiny MAFRA ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů.

54


XII. Dobré odkazy Normalizace – politické události, osobnosti, životní úroveň http://www.totalita.cz/norm/norm.php Gustav Husák http://old.hrad.cz/president/husak.html http://www.blisty.cz/2008/10/17/art43276.html ČSÚ porovnání živ. úrovně http://www.czso.cz/csu/dyngrafy.nsf/graf/mzdy_1960_# Charta 77 a další disidentská seskupení http://libpro.cts.cuni.cz/charta/index.htm http://www.vons.cz/ Samizdat VOKNO Voknoviny Infoch Paraf Revolver revue

http://libpro.cts.cuni.cz/ http://www.vons.cz/vokno http://www.vons.cz/voknoviny http://www.vons.cz/informace-o-charte-77 http://www.vons.cz/paraf http://www.revolverrevue.cz/historie

Příběhy železné opony http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10095467107-pribehy-zelezneopony/ Abeceda zločinů komunismu http://zpravy.idnes.cz/abeceda-komunistickych-zlocinu-gottwalduvprvni-mrtvy-pjw-/domaci.asp?c=A090213_180631_domaci_abr Badatelské, vzdělávací, pamětnické instituce a organizace ÚSTR http://www.ustrcr.cz/ ABS http://www.abscr.cz/ ÚPN Slovensko http://www.upn.gov.sk/ KPV ČR http://www.kpv-cr.cz/ PANT - postkomunismus http://www.postkomunismus.cz/ Příběhy bezpráví http://www.jedensvetnaskolach.cz/index2.php?id=117 Paměť národa http://www.pametnaroda.cz/ Post bellum http://www.postbellum.cz/ Totalita.cz http://www.totalita.cz/ Libri prohibiti http://libpro.cts.cuni.cz/ Mene tekel http://www.menetekel.cz/cz/ VHÚ http://www.vhu.cz/ Bojovníci proti totalitě http://www.bojovniciprotitotalite.cz/

55


GYMNÁZIUM OLGY HAVLOVÉ, Ostrava – Poruba, příspěvková organizace, M. Majerové 1691, 708 00 Ostrava - Poruba Tel: 595693821, fax: 595693820, http://www.gyohavl.cz, email: [email protected]

56

STUDENTSKÁ KONFERENCE ČESKOSLOVENSKO A OSTRAVA V ČASE NORMALIZACE

Recommend Documents