Stručné dějiny školství na Křinecku

Stručné dějiny školství na Křinecku.

Sestavil Leopold Nejl

Křinec – květen 2013.

1

ANONCE:

Podnětem k zpracování pojednání „Stará škola“ byl úspěch stejnojmenné výstavy, kterou navrhl a uspořádal majitel křineckého zámku Ing. Zdeněk Harapes. Zámecká budova sloužila po druhé světové válce jako školní zařízení. Navštěvovalo ho několik ročníků žáků a při setkáních spolužáků po letech si také připomínali chvíle prožité ve školních lavicích návštěvou zámku. Výstava pak prohlubovala zážitek ze setkání. Pořadatelé výstavy to inspirovalo k změně dočasné výstavy na trvalou expozici o škole, neboť se stala dokladem i pro dějiny zámku. Tak vznikl i požadavek doplnit výstavu o trochu hlubší pohled do dějin školního vzdělávání v regionu. Vlastníci zámku (panství) v dějinách v tomto procesu představovali významnou roli, která nebyla dosud patřičně sledována a není navíc ani moc známá veřejnosti.

2

Obsah:

Úvod

4

Českobratrská škola. Počáteční období zakladatelů rodu Křineckých z Ronova (1460-1525). Průzkum dalšího časového období (1526-1575). Změny na panství za Valdštejnů z Dobrovice (1576-1648).

5 5 7 7

Nová vrchnost po třicetileté válce.

9

Tereziánská reforma v českém školství.

13

První řádný učitel v Křinci.

15

Druhá křinecká škola.

18

Obydlí pomocného učitele v 2. polovině 19. století.

22

Třetí křinecká škola.

25

Dvě válečná období a křinecká škola

27

Čtvrtá škola v Křinci.

32

Jak běžel čas dívkám a chlapcům ve škole v zámku.

33

Náboženství opouští školu.

37

Závěr: Nastupuje nová škola.

40

Seznam literatury.

42

Seznam obrázků.

43

Tiráž.

45

3

Pohled na křinecký zámek a kostel od severu. (obr. 1,) Foto autor – říjen 2009.

Úvod. Dějiny obecně mají jednu nepříjemnou vlastnost. Snažíme-li se proniknout do nich co nejhlouběji, ztrácí se stále více jejich konkrétní struktury a noří se do stále většího šera. Něco tam naleznete, jiné v temnotě jen nahmatáte a vše pak zkoumáte na „denním světle“ plynoucího 21. století. Přežijete-li první šok ze shromážděných zpráv z minulosti, je to dobré znamení, že lze něco z nalezeného vytvořit. Zpravidla vznikají podivné útvary obsahující něco málo faktů spojených zkušeností uplynulých staletí. Podobná situace vzniká při úmyslu nahlédnout do tajemství vzniku a vývoje vzdělávání ve společnosti. Ne do nějakých zvláštností, ale do výuky základních školních předmětů, jakými jsou čtení, psaní a něco málo počtů. V literatuře narážíme na různě uspořádané představy o kantoru a jeho skupině žáků, putujících od města k městu a dále nejvýše k bohatším městečkům. Naše fantazie nám pak dokreslí další podrobnosti. Základní princip spočívá v tom, že se kantor se svými žáky v každém navštíveném místě snažil získat obživu a ubytování. Nabízel především obohacení bohoslužeb zpěvem žáků a hudbou a k tomu přidával základní výuku dětí místních občanů. Taková představa je založena na útržcích zpráv nalezených v městských knihách, jež jsou někdy střídmě, jindy rozvinutější formou provázeny výmysly spisovatelů. Někdy vzniká dojem, že jde více o jídlo a nocleh, než o výuku žáků. Příběh vzdělávání je spojen se sledem kriminálních přečinů. Nám takový průzkum pramenů nepomůže. [7] Stále nás znepokojuje otázka, jak tomu bylo na českém venkově? Tam se nevzdělávalo? -Nezbývá, než se také ponořit do šera regionální minulosti a nalézt přijatelnější informace, pokud vůbec existují. Kdy vlastně začalo myšlení venkovské společnosti prosvětlovat poznání světa?

4

1. Českobratrská škola.

Počáteční období zakladatelů rodu (1460 – 1525). Ve starší regionální literatuře převládá názor, že vzdělávání příznivě ovlivňovala církev českých bratří. Byla tu škola! Měli ve svém programu široce zakotveno pěstování vzdělanosti ve všech vrstvách náboženské obce. V osadách, které patřili jejich příznivcům bylo zřízení školy prestižní záležitostí. Učení tu obstarával kantor, po případě ve větších místech měl i pomocníky. Obecně, bez snahy o místní doklady, byla rozšířena představa, že páni Křinečtí z Ronova byli příznivci českých bratří a tak na jejich panstvích byly i bratrské školy. Jak takové závěry nazvat? Nejspíše jako málo kritické myšlení, usilující o výsledek, který vyhovuje obecným představám. V takových případech je však nutné uvedené úvahy ověřit v příslušném časovém období a zkoumat, zda vyhovují běhu dějin. Zakladatel rodové větve Křineckých z Ronova, Jan z Ronova (+ před 1485), je označován za stoupence podobojí a často přímo za ultrakvistu. Tato představa se neopírá o příliš věrohodná zjištění. Větší váhu má tvrzení, že byl stoupencem strany krále Jiříka z Poděbrad. Podle Balbína byli dokonce švagři. O dvou jeho synech Jiřím a Viktorinovi Křineckých z Ronova v podstatě badatelé říkají, jaký byl otec jsou i jeho synové. Nejde o to, zda ten úsudek je chybný, jako o to, že není doložený ničím lepším, než že nebyli přistiženi při projevu přízně ke straně podjednou. Zatím se spokojíme s uvedením důležitého data: oba bratří zemřeli ve stejném roce 1510. Z uvedeného stručného přehledu lze odvodit, že o náboženském smýšlení zakladatelů rodu Křineckých z Ronova máme jen matnou představu.[8] Nesmíme však přehlédnout jeden doklad, který přece jen do celé záležitosti vnáší přijatelnější představu. Musíme začít úplně někde jinde. Na počátku 16. století byla Mladá Boleslav v rukou příznivců českých bratří a stala se tak významným střediskem rozvoje církevních a kulturních záležitostí českobratrského společenství. Nám jde o jednu z osobností. V tomto městě působil lékař Mikuláš Klaudyán, který vedle svého povolání věnoval pozornost i jiným záležitostem. Z nich musíme zdůraznit, že byl tiskař. Často také cestoval po střední Evropě a tak se v praxi seznámil a vyzkoušel si řadu typů map. Vyšel ze svých zkušeností a návrhl a nakonec nechal zhotovit novou „českobratrskou“ mapu Čech. U velkých měst rozlišil jejich náboženskou orientaci a při výběru dalších menších mapových objektů dával přednost českobratrským sídlům. Mapa měla sloužit jako cestovní pomůcka jeho spolubratřím ve víře. V roce 1517 dal v Norimberku zhotovit velké dřevořezby svého mapového díla a tam bylo, o rok později, v dílně Jeronýma Hőtzera i vytištěno. [3] Odborníci tvrdí (Z. Kučera), že mapa se zachovala pouze v jediném originálním tisku, uloženém v SOKA v Litoměřicích. Má rozměr 46 x 55 cm na výšku a vlastní kartografické dílo zaujímá pouze dolní třetinu. Zbytek vyplňuje zdobná část mapy tématicky věnovaná české provenienci. Mapa je psána česky a její orientace je proti dnešním zvyklostem rozdílná. Je na ní zaměněna poloha severu a jihu: jih je u horního okraje mapy a sever u spodního. Představit si to můžeme tak, jakoby při kreslení mapy stál kartograf na sever od české kotliny (někde u Žitavy) a díval se dolů do Čech. V odborných posudcích je zařazena jako nejstarší známá samostatná mapa Čech. Samotné dílo není nijak nazváno a tak bývá nejčastěji označováno jako Klaudyánova mapa Čech z roku 1518. 5

Rychle se vrátíme k našemu případu ověřování náboženské orientace prvních členů rodu pánů Křineckých z Ronova. Co najdeme na Klaudyánově mapě? Ve středním Polabí u řeky Labe leží královské město Nymburk (podobojí). Na východě vymezuje prostor Bydžov (s kalichem, podobojí), na západě je Jizera s královským městem Boleslaví (opět kalich a podobojí) a u dolního okraje nalézáme Jičín (též podobojí). Velký prostor mezi vyjmenovanými objekty by asi zůstal prázdný, kdyby neměl Mistr Klaudyán potřebu sem umístit další českobratrské objekty, aby cestující věděli, kde je možné vyhledat přátelské přijetí. Ta dvě sídla jsou blízko sebe a jejich názvy jsou: hrad Kuncberg a město Rozdialowice. Shodou okolností jde o často uváděná sídla Jiříka Křineckého z Ronova (Kuncberk) a Viktorina Křineckého z Ronova (Rožďalovice). [8] Dovolte malé opakování: Oba bratří Křinečtí zemřeli v roce 1510 a Mistr Klyudyán z blízkého českobratrského města Boleslavi zhotoví v roce 1518 svojí mapu Čech a uvede v náležité náboženské orientaci i sídla už nežijících osob. Myslím, že tato shoda okolností přece jen něco vypovídá. Když nic jiného, tak že se se svojí náboženskou příslušností nijak netajili a přízeň k českobratrské jednotě byla už dostatečně známá. Za těchto okolností lze vzít i za hodně pravděpodobné, že v uvedených sídlech se nalézaly i českobratrské školy. Patřilo jistě k dobré pověsti majitelů taková zařízení vybudovat. Mistr Mikuláš Klaudyán to na svojí mapě doložil.[6]

Výsek z nejstarší mapy Čech se zákresem hradu Kuncberk a nedalekých Rožďalovic. Autor mapy Mikuláš Klaudyán (, - 1521). (obr. 2.)

6

Průzkum dalšího časového období (1526 – 1575). Oba spolumajitelé rozsáhlého panství měli hodně potomků mužského pohlaví: Jiřík Křinecký měl 6 synů a Viktorin Křinecký 3 syny. Zemřeli náhle, jak už bylo naznačeno v roce 1510. V té době byl patrně plnoletý jen nejstarší Jiříkův syn Jan starší Křinecký z Ronova a tak nemohlo dojít k majetkovému uspořádání dříve, než nejmladší z potomků dosáhl plnoletosti. Stalo se tak v roce 1519. Došlo však k tomu, čemu se všechny šlechtické rody zpravidla vyhýbaly. Rozdělili si majetek na drobné díly. Obvykle dědil podstatnou část majetku prvorozený syn a tím byl zároveň určen jako pokračovatel hlavní rodové linie. Ostatní bratří přišli zkrátka. Bratří Křinečtí si majetek rozdělili mezi sebe na drobné díly. Brzo se ukázalo, že malé statky nedokáží uspokojit rodiny jednotlivých bratrů a udržovat společenské postavení v šlechtické společnosti. Někteří byli nuceni prodat svoje díly a hledat obživu jinde. Jiní se postupně zadlužili a o svůj majetek stejně přišli.[9] Pokud jde o náboženské smýšleni je doloženo u většiny příslušníků obou rodových větví. Vesměs se jedná o veřejnou podporu nebo alespoň projev přízně českobratrské církvi. Někteří z nich svoje náboženské přesvědčení hájili veřejně i v nejvyšších správních úřadech. Za významného stoupence je považován Vilém Křinecký z Ronova, účastník povstání stavů v roce 1547. Novým držitelem rodového hradu Kuncberka byl Jindřich Křinecký z Ronova. Potkal ho také úpadek. Navíc se nemohl dostatečně věnovat svým hospodářským a obchodním záležitostem, neboť trpěl neznámou dlouhodobou chorobou. Jeho statek stagnoval a majitel se zadlužil. Neměl dále mužského dědice a zadlužený statek dostala dcera Kateřina. Provdala se za Jana purkrabího z Donína a na Benátkách a oba brzo zemřeli. Zadlužený statek likvidoval ženichův bratr. Dalšími krátkodobými majiteli se stali Kostomlatští z Vřesovic, potomci husitského hejtmana Jakoubka z Vřesovic. Řešili podobné problémy jako jejich předchůdci a tak v roce 1575 prodali kuncberské zboží Jindřichovi z Valdštejna a na Dobrovici. Za uvedených okolností lze předpokládat a doufat, že se českobratrská škola na zadluženém panství udržela, i když za stále nuznějších podmínek. [8]

Změny na panství za Valdštejnů z Dobrovice (1576 – 1648). V roce 1545 vyženil, spolu s manželkou Annou z Vartenberka, Dobroviceves Jindřich z Valdštejna. Položil tak základy k budování rozsáhlého panství. V roce 1558 si Jindřich z Valdštejna vyžádal od krále Ferdinanda I. povýšení vsi Dobroviceves na městečko. Od té doby se sídlo vznikajícího panství jmenuje Dobrovice. V roce 1575 přikoupil Jindřich také kuncberské panství. Pro obyvatele Křince to byla velká změna. Městečko už nebylo středem panství a sídlem vrchnosti, ale jen součástí jiného, vyššího ekonomického celku v Dobrovici. Statek Kuncberk řídili hejtmani a úředníci a sídlo stále více upadalo.[6] Brzo potom, v roce 1579, Jindřich z Valdštejna zemřel a jeho mužští potomci byli nezletilí. Prakticky až do roku 1593 řídili panství poručníci (vdova a určení šlechtici). V uvedeném roce převzal dědictví po otci mladší syn Heník z Valdštejna. Stručný přehled naznačuje, že na celém dobrovickém panství v době poručnictví se nic podstatného nedělo. Poručníci se jinak dobře starali o udržení majetku bez větších ztrát. Pokud to umožnily hospodářské poměry, šel život podle starých zvyklostí. Došlo však k jedné změně, na níž nás upozorňují až první skutky prováděné Heníkem z Valdštejna.[6] Heník byl, stejně jako jeho otec, luterán a tak dodržoval určitou toleranci v posuzování víry svých poddaných. Před rokem 1588 byl v Bošíně knězem Martin Dentulín (Zoubek) z Turtelštejna a po svém nástupu ho Heník povolal za faráře do Dobrovice. Martin Dentulín je označen jako ultraqvista a v roce 1595 vystupuje spolu s manželkou Esterou při prodeji domu v Nymburce. Byl tedy rozhodně víry podobojí. V roce 1603 byl farářem v Bošíně, jak to dokládá nápis na zvonu, Tobiáš 7

Moucha Bílský. V roce 1614 žádali Boleslavští (čeští bratři) Heníka z Valdštejna o „propuštění kněze Tobiáše Musconida Bílského, faráře v Bošíně, do města Boleslavi. A nakonec v době reformace (po roce 1623) odchází z Bošína kněz podobojí Keliáš z Roztok do exilu. K tomu ještě připojíme poznámku, že počátkem 17. století zřídil Heník z Valdštejna v Dobrovici latinskou školu. Můžeme si tak vytvořit představu, že i v Bošíně byla triviální škola pokračující v českobratrské tradici.[8] Nyní je už zřejmé, že z církevních dějin regionu se nám vytratil chrám v Křinci. Nemáme sice doklad, ale církevní záležitosti v této době byly řízeny z bošínské fary. Význam této vesnice vzrostl tím, že Bošín byl rozdělenou osadou mezi více vlastníků. Vedle Heníkova dílu, tu měli dvůr Rašínové z Ryzumburka, dva poddané tu měl špitál z Nymburka a jednotlivé poddané i další šlechtici. Všichni měli zájem na dobrém chodu církevních záležitostí. Křinec byl odsunut stranou, žili tu jen panští úředníci. Za uvedených okolností lze předpokládat, že školní výuka byla přemístěna do nového církevního střediska v Bošíně. Spíše se vtírá otázka, zda vůbec v Křinci kostel byl? Odpověď zní: Ano, zůstal tu! Dokládá to nápis na zvonu, který byl v roce 1617 zavěšen do věže kostela. Stalo se tak za „za správce kostela Keliáše z Roztok, faráře bošínského, za správy pana Matěje Vineckého, auředníka Doubravického a souseda křineckého pana Václava, zároveň auředníka kuncberského, pana Jeřábka, kováře a primase městyse Křince“. Matěj Vinecký z Gűnwaldu byl bývalý hejtman v Křinci (nyní povolaný Heníkem do Dobrovice), kterému v Křinci byly vrchností, za dobré služby, propuštěny na svobodu dva grunty po poddaných. Vytvořil z nich svobodný dvůr Vinecký a stal se prvním známým svobodným křineckým měšťanem.[6] Na závěr tohoto období musíme vzít na vědomí, že v roce 1637 byl na bošínské faře zase kněz. Více o něm nevíme. Dosazen byl už novou vrchností, Adamem mladším z Valdštejna. Pán byl katolík, ale hodně tolerantní v otázkách víry. Když o rok později zemřel, pak podle taxace jeho majetku máme potvrzeno, že kostely v Křinci a na Chotuci jsou připojeny k faře v Bošíně. Brzo potom byl region několikrát navštíven vojenskými hordami, Křinec vypálen a poddaní utekli z panství do klidnějších krajin. Bošín byl sice také v té době poškozen, ale následky byly mírnější. [8]

8

Obydlí hejtmanovo v Dobrovici. (obr. 9.)

2. Nová vrchnost po třicetileté válce.

Starší literatura (Poděbradsko, díl II.) označuje pobělohorské období za úpadek českého školství. Důvod: „upadlo do rukou lidí neschopných“. Dále pak uvádí řadu zpráv i z pozdějšího poválečného období vyhledaných v městských knihách, které mají doložit potíže s nimiž se měšťané potýkali při vzděláváním mládeže. Autoři Poděbradska to všechno svedli na kantory z řad kostelníků, muzikantů,varhaníků a kantorů chrámových, jak tvrdí „s minulostí nejpestřejší a vzděláním nevalným sháněli všelijak bídný groš i vyučování mládeže v sedmnáctém a téměř po celý osmnáctý věk“. A autoři líčení stavu školství rozvádí v efektivnímu finále: [5] 9

„Kantoři nymburští především šumaří, v Dymokurech učí kostelník, v Záhornici punčochář, v Křinci krejčí, sadský kantor živí se hlavně muzicírováním po muzikách, svatbách, pohřbech . Nerado péro o těch bědách píše. A tíha osudu! Školství naše poklesá, kdy veliký syn národa Jan Amos Komenský v cizině reformuje školství od základu.“ Nejvíce jim vadí, že kantoři hledají uspokojení v muzice a píší: „Muzika byla tenkráte vším! Vrchnost, duchovenstvo i občané cenili kantora dle toho, na kolik inštrumentů hrál, jakou muziku si seřídil, jak zručně vedl si na varhanách. Intrády o ohláškách, při svatbách, vyhrávání, průby ve škole k pouti a slavnému posvícení, slavnosti, při nichž kostel se otřásal muzikou, jsou dosud v živé paměti. - I dětských kapel nescházelo .... „[5] Trochu povzdechneme a zamáčkneme slzu. Zase straší „doba temna“. Pokusíme se nahlédnout, jak ji prožívali lidé na Křinecku. Malé opakování: Po třicetileté válce v Křinci zbyla jen hrstka původních obyvatel, městečko bylo vypáleno. Nová vrchnost, Pavel hrabě z Morzina, nejdříve odstranil škody, postavil nové chaloupky a obsadil je ve dvou kolonizačních vlnách svými poddanými z Vrchlabí a Lomnice nad Popelkou. Noví osadníci obnovili nejen ekonomiku panství, ale přinesli si z obou měst také nové zvyklosti a pozvedli poměry v osadě více od vesnických k městským zvykům. V prvních letech (asi tak do roku 1670) všichni – vrchnost i poddaní – obnovili hospodaření a postavili základní objekty pro provoz hospodářství. Pak začali budovat i jiné oblasti zabezpečující rozvoj panství a jejich malé společnosti do budoucnosti. Patří mezi tyto přednosti i vzdělávání mládeže. Majitelé panství, Morzinové, mají všeobecně uznávanou pověst osob podporujících vzdělávání a umění – muziku, tanec, zpěv a divadelní představení. K pěstování uměleckých disciplín neváhali postavit u křineckého zámku zvláštní budovu – nazývanou lidově Saltatrina. K provozování tak náročných zábav a nakonec i pro provádění kancelářských činností na panství potřebovali vzdělané lidi. Museli se proto postarat o jejich výchovu. Žáky vyhledali mezi nadanými dětmi panských úředníků, služebníků a poddaných. Už tato úvaha naznačuje, že šlo o účelovou akci a cílem nebylo žádné ušlechtilé vzdělání všech dětí na panství. Připravili individuální, výběrovou výuku dětí a připravili je pro snazší prožití dalšího života. Už to je ale přínos.[6] K naznačenému záměru potřebovali kantora. Nejen ledajakého vychovatele, ale nadaného a schopného člověka. Zázemí měli ve svých městech Vrchlabí a Lomnici nad Popelkou. Městské vzdělávání bylo rozšířeno o další učební předměty a bylo také důkladnější. Tak se dostáváme k prvním kantorům po třicetileté válce v Křinci. V knize narozených nalezneme první zmínku o kantorovi Procházkovi ke dni 5. října 1670, kdy křtil svého syna Rudolfa Davida. Nebyl to žádný potulný kantor, neboť tomu by za kmotry nešli vrchnostenští úředníci a mlynářka z Mutínska. Na podzim roku 1674 křtil Václav Procházka dalšího syna Václava Františka. Kmotry tentokrát uvedeme jmenovitě: Obroční David Freibergk, důchodní Johan Erben, a další. O dva roky později křinecký kantor Václav Procházka křtil dalšího syna Václava Františka (?). Kmotři se sešli vedle obročního Freibergka dále ve složení důchodní Tobiáš Goll, Jiřík Svoboda mlynář v Mutínsku a společnost tentokrát doplnila dokonce paní purkrechtka Anna Marie. Na morzinském panství byl kantor váženou a uznávanou osobností a měl, i když pro to zatím nemáme doklady, zřejmě i ucházející hmotné i finanční zabezpečení. Žil trvale v Křinci a tak i jeho výchovné působení mělo hodnotný a trvalý vliv na svěřené žáky. Podobně to bylo i s jeho nástupci. Dalším kantorem byl Adam Antonín Chlumský, připomínaný poprvé v městečku Křinci roku 1687 a také v Křinci zemřel dne 16. února 1721. V roce 1717 se připomíná společně se školním mládencem Janem Václavem Kotykem.

10

V Poděbradsku je uveden výpis „přiznání příjmů“ učitelů z roku 1713: Kantor křinecký v domácím i filiálním kostele bošínském zpívá, služby a všech accidencí má na 33 zl., k tomu deputát 6 strychů 2 věrtele režné, 1 str. 2 ½ věrt. pšeničné mouky, 3 str. 1 věrtel hrachu, 1 čtvrtici 2 ½ míry soli, posnopného pšenice 3 mandele, žita též tolik, i ječmene a ovsa, dále štolu, všechno ročně za 60 zl. [8] V roce 1721 matrika uvádí jako kmotra nového kantora Václava Straku. Byl tu asi jen na krátkou dobu, protože už v roce 1722 žil v Křinci další kantor Jan Mikuláš Mečíř. Byl opět podporován křineckou honorací. Patrně však onemocněl nebo byl přeložen, neboť o rok později ho zastupoval kantor Jan Pondělíček. Není vyloučeno, že za tímto krátkodobým střídáním učitelů se skrývá i nespokojenost vrchnosti s jejich výkonem. Od léta roku 1731 se ujal křinecké školy kantor Tobiáš Arloth. Kantoři si i různě přividělávali u pánu bratří: křinecký za muzicírování o sv. Václavu v Jeseníku dostával odměny 6 gr. Zpráva je připsána k roku 1737, tedy Tobiáši Arlothovi. V roce 1743 ho v učitelské službě v Křinci vystřídal kantor Ambrož Klo (nebo Kléé) a po něm tu učil kantor Václav Drobný, připomínaný poprvé v roce 1758. Bylo to už v době, kdy dlouhodobě nemocný hrabě František Xaver z Morzina nejevil o aktivní provozování muziky a jiných uměleckých aktivit velký zájem. Celkově tím pantví trpělo a s tím trochu poklesla i důležitost osobnosti kantora a výběr žáků se více soustředil na vysoké úředníky panství. Školní výuka nebyla tak náročná, jako v minulosti za dohledu samotného hraběte, a s tím patrně upadaly i požadavky na odbornou zdatnost kantora. [5] Co bylo výsledkem činnosti kantorů? Uvedeme dva příklady: O kontaktu hraběte Václava z Morzina a italského hudebního skladatele Antonia Vivaldiho podává zprávu Olga Zuckerová. Na přebalu gramofonové desky „Čtvero ročních dob“ píše: V dedikaci „Cimenta“, adresované hraběti Václavu Morzinovi, dědičnému pánu Vrchlabí, Lomnice, Čisté, Křince, Kounic, Doubku a Sovolusk, hovoří Vivaldi o dlouhém běhu let, v nichž se těšil cti „sloužit tomuto šlechtici v hodnosti jeho „Maestro di Musica in Italia“; orchestr si Morzin přivezl do Itálie, svěřil totiž na určitou dobu Vivaldimu vedení. Bylo to zřejmě vynikající těleso; Vivaldi dále ujišťuje, že „hodnota vašeho velmi vynikajícího orchestru mi dává jistotu, že mé skromné práce budou v těch nejodpovědnějších rukou a budou se těšit povznesení, jakého si ani nezasluhují.“ Skladbu „Čtvero ročních dob“ složil Antonio Vivaldi kolem roku 1725. Máme tak přibližně datovánu návštěvu české kapely v Itálii.[11] Jan Hellich vypsal do Věstníku zprávu z díla Jana Dlabače: Kunstlerlexicon o dalším křineckém muzikantovi: V strahovské bibliotéce v Praze zachovala se paměť o znamenitém rodáku křineckém Václavu Svobodovi, který vynikal jako zpěvák, basista a houslista. R. 1734 byl při chrámu biskupském diskantistou, požívaje fundace. Téhož roku se vyznamenal v hudebním dramatu, pořádaném ku cti biskupa hraběte Filipa Schafgotsche. [4] Nemůžeme sice určit, který křinecký kantor měl podíl na úspěchu kapely Václava hraběte z Morzina, ani individuálního úspěchu Václava Svobody, ale jejich podíl je nesporný. Uvedené epizody napovídají, že vzdělávací způsob zavedený na morzinském panství byl více jak dobrý a prospěšný. Patrně v jiných místech byly zkušenosti kantorů a výchovné způsoby odstrašující. Tady musíme zvolnit. Nastal zásadní zlom ve výchově mládeže. Do procesu vzdělávání zasáhla samotná císařovna Marie Terezie.

11

Podobné hudební nástroje putovaly i do Itálie. (obr. 10.)

12

3. Tereziánská reforma v českém školství.

Císařovna Marie Terezie vydala dne 6. prosince 1774 Všeobecný školní řád. Organizace českých škol, pokud je tak můžeme nazvat, se v minulosti opírala o „vysoké“ školství (univerzita, gymnázium a partykulární školy). Novým školním řádem mělo být toto uspořádání dobudováno zřízením veřejných škol, z nich nás zajímá především nejnižší stupeň – triviální školy. Triviální proto, že se tu učily děti číst, psát a počítat. Pokud škola patřila pod církevní dozor, učilo se na ní i náboženství. Časem přibyl i předmět, nazývaný snad základy hospodaření, a dával žákům vědomosti o provádění rolnické činnosti. Zřizované školy měly poskytovat výuku nejen chlapcům, ale i dívkám. Ty ale ještě nějaký čas školu nenavštěvovaly.[3] Císařovna nebyla zase takový lidumil, aby jí leželo vzdělávání chudých dětí tak na srdci. Měnila se doba. Hospodářský rozvoj státu brzdila řada přežitých feudálních věcí a naopak nové chyběly. Obecný požadavek všeobecného vzdělání si vynutily měnící se ekonomické poměry. Feudální způsob výroby začíná ustupovat a uvolňovat místo manufakturám a nástupu strojní výroby. Nové metody práce vyžadovaly i lidi se vzdělám, ale ovladatelné. Při prosazování nových reforem pak úřady zapojily i myšlenky osvícenectví a také politický zájem státu. Se Všeobecným školním řádem je spojována také „povinná školní docházka“. Podle odborníků je taková formulace a výklad historicky nepřesný. Císařovna vysloveně nenařizuje, že by děti do školy musely docházet. Má-li dítě domácího učitele, pak školu navštěvovat nemusí. Správnější výklad lze vyjádřit tak, že každé dítě musí být náležitě vzděláváno. V praxi pak děti od 6 do 8 let věku chodily do školy v létě. Starší ve věku 9 – 12 let navštěvovaly školu v zimě (od prosince do března). Důvod tohoto dělení spočíval v staré feudální zvyklosti a umožňoval, aby starší děti mohly v létě pomáhat na poli. Nikdo však skutečný stav nekontroloval a tak řada dětí do školy nechodila vůbec.[5] K neurčité formulaci vedlo Marii Terezii asi také poznání skutečného stavu školství v mocnářství. Správně předpokládala, že pro realizaci reformy nebude dostatečně hustá síť škol. Nebyl dostatek učitelů se zaškolením pro nový způsob výuky. Tříměsíční učitelské kurzy (praeparandy) zahájily činnost až v roce 1775. Nikdo se však do nich nehrnul. Zajímavé je nahlédnout, jak nový Všeobecní školní řád vznikal a kdo měl na starosti jeho zavedení do školní praxe. Reforma byla dílem Franze Karla Hälenga a zaháňského probošta Ignáce Felbigera. V Čechách ji měl provádět a řídit vrchní inspektor Ferdinand Kindermann, do té doby farář v Kaplici. V Poděbradsku pak nalezneme popis, jak se nová metoda dostala do Polabí. O působení a reformách zaháňského opata Felbingera pronikla zvěst i v náš kraj. Kníže Karel Egon Fűrstenberka, pán na Dobrovici a Loučeni, poslal r. 1773 svého zámeckého kaplana P. Karla Bendu s učitelem Műllerem do Zaháně, aby novou methodu vyučovací „zaháňskou“ poznali. Když se vrátili, jal se s oběma zlepšovati školství na svých panstvích, i odchovance Kindermannovy z Kaplice na školách ustanovoval. Műller dosazen za prvního kantora či mistra v Dobrovici, Pater Benda v Loučeni; mladíci a učitelé z okolí k nim pro poučení a vysvětlení přicházeli.[7] Zdá se, že realizace školské reformy záležela na tom, kdo kdy se toho úkolu ujal. Jak to bylo v Křinci? Víme zatím, že tu učil kantor Václav Drobný roku 1758. Patrně po nějakém přeškolení v 13

praeparandě netoužil a dožil postaru. Bylo mu ostatně už hodně let. První zprávu, kterou můžeme považovat za reakci na Všeobecný školní řád, je z roku 1784, a podává ji Josef Prchlík v Pamětní knize (školní). Informace má od pamětníků:[5] První škola v Křinci vystavěna byla z úroků filiálního chrámu Bošínského r. 1784 na místě proti chrámu se nacházejícím a pod číslem 117 poznamenaném. Škola ta byla budova dřevěná záležející s přízemí a mající vnitř dvě světnice školní, jednu světnici, komoru a sklep pro učitele a malinkou světničku pro podučitele. V předu nacházely se dvě zahrádky a uprostřed jich vchod do školy. Budova tato, jak staří praví, vyhlížela dosti slušně a nemálo k okrase městečka přispívala. ... [5] Na místě je otázka, kdo v této škole učil? Pan řídící Prchlík to s pamětníky neměl lehké. Vše je obsaženo v jedné větě, která vlastně zahajuje přehled křineckých učitelů v „pamětnici školní“: Prvním učitelem, o němž staří zmínku činí, byl jakýs (krejčí) jménem Dufek (Hnátek).[5] Matriky nám alespoň omezí působení kantora Václava Hnátka. Dne 5.10. 1787 křtil dceru Johanu. Za kmotry byla direktorka Johana H.... (?) a apatykářka Barbora Pekárková. Opět kantora společensky podpořila místní honorace. V tomto případě nemáme výpis z matriky úplný, ale je pravděpodobné, že byl i prvním učitelem v první křinecké škole. Nakonec zůstává otázka, zda pamětníci poznámku o původní profesi kantora Hnátka nějak nepopletli. Na základě tohoto slova a dalších údajů v Pamětní knize (školní) není Václav Hnátek považován za „prvního řádného učitele“. Znamenalo by to, že se neúčastnil praeparandy. Přiblížil se čas seznámit se s první řádným křineckým učitelem.

Stará škola čp. 117 v Křinci. Kreslil Rudolf Jordán Vonka. (obr. 3.)

14

4. První řádný učitel v Křinci. Jmenoval se Antonín Lőffler a na křinecké škole nastoupil v roce 1797. Nepřebíral tuto místní vzdělávací instituci zrovna v dobrém stavu, ale nejdříve pana staršího učitele představíme.[6] Antonín Lőffler se narodil 10. března 1763 v Křinci jako druhorozený syn panského řezníka Jana Lőfflera. Rodina bydlela v dnešní Chotucké ulici v čp. 35. Podrobnosti o jeho školním vzdělání zatím nevíme, ale je nesporné, že absolvoval učitelský kurz (asi v Praze?). Učit začal na škole v Dobrovici, kde se také oženil s dcerou purkmistra Březiny. Od roku 1784 učil na škole v Chroustově. Narodily se mu dvě děti, dcera Marie a syn Václav. Ve škole se mu dařilo a v roce 1790 byl pochválen za dobré školní výsledky. Jak bylo uvedeno, v roce 1797 byl přeložen na školu do Křince. Bylo mu už 34 let a tak to byl už zkušený vychovatel mládeže, který se nemusel obávat špatného přijetí od křineckých sousedů. Už od působení na dobrovické škole měl dobrý přehled o novinkách ve výchově dětí a začal je ihned po návratu užívat. Zavedl do vyučování zpěv a, v přijatelné formě, i základy hudební výchovy. Založil ve škole „Knihu cti“, do níž zapisoval „ctné a dobře se chovající dítky“ na patrně „věčnou památku“. Kniha se zachovala a jsou v ní záznamy od roku 1798 do roku 1869. V roce 1805 podnikly úřady další pokus o zavedení povinné školní docházky pro děti od 6 do 12 let. Toto ustanovení však nebylo dodržováno. V Čechách byla odhadována průměrná docházka 30 % dětí školou povinných. Součástí nového nařízení byla také povinnost zavést na školách jako vyučovací jazyk němčinu. V českých zemích se ani tento záměr neujal. Prozíravější učitelé však začali vyučovat děti tomuto jazyku, aby v životě měly snazší pozici při jednání s úřady a vrchností. Nový zákon o obecním školství ze dne 11. srpna 1805 skončil jeho přehlížením a nedodržováním. Situace s docházkou dětí do školy byla v jednotlivých sídlech rozdílná. Můžeme si porovnat shora uvedený průměr s některými obcemi v Polabí. Údaje jsou připsány roku 1807 a uvedeny byly v Poděbradsku, díl II.: Obec

Křinec

Ronov

Děti školou povinné 212 226 Docházka v % 50 26,5 Němčinu vyučovali v Křinci a Ronově.[5]

Mcely

Nymburk

Loučeň

92 76

377 78

118 79

Tabulka naznačuje, že byl určitý rozdíl mezi poměry ve městech a na venkově. Zemědělská sídla stále spoléhala na práci starší mládeže na polích a tento trend mohl těžko změnit učitel, neboť byl závislý na ekonomických podmínkách diktovaných vrchností a státem. Vrátíme se znovu k osobě staršího učitele Antonína Lőfflera, neboť funkce ředitele školy byla zavedena později. Křinec za jeho působení měl dvoutřídní školu. Při zajištění vyučování vypomáhal ještě pomocný učitel (pomocník). Ke křinecké škole do roku 1838, to je odchodu Lőffnera na odpočinek, patřily děti ze Zábrdovic, Mutínska, Nových Zámků, Bošína, Sovenic a Mečíře. V zimních měsících, když byly cesty neschůdné, učil pomocný učitel po jednotlivých chalupách v Bošíně nebo Sovenicích. Vyučoval děti v obytných prostorách z těchto dvou osad a Mečíře. Byla to pro něho i osadníky obtížná situace a tak zástupci těchto osad usilovali o zřízení stálé školy v Bošíně. Žádosti vždy odmítla křinecká vrchnost, neboť by se snížil počet dětí v Křinci a klesly by platy staršího učitele. Problém byl také s úhradou nákladů na stavbu nové školy v 15

Bošíně. Nikdo nechtěl hradit vyšší náklady. Pro představu v roce 1840 bylo v Křinci 204 dětí a v Bošíně, nyní už samostatné škole, 129 dětí.[7] Pro městečko Křinec znamenal rok 1807 další změnu, která ovlivnila jeho rozvoj na dlouhou dobu. Pro dluhy musel svobodný pán Jakub Wimmer prodat novokunstberské panství bance z Frankfurtu nad Mohanem, patřící rodině svobodného pána z Bethmannů. Vrchnostenští úředníci úplně poněmčili, městečko i škola zůstaly české a nový majitel nejevil velký zájem o jejich finanční podporu. Postupně přestaly všechny kulturní (hudební, církevní) aktivity, neboť vrchnost byla evangelického vyznání. Městečko tak muselo převzít iniciativu i v oblastech, které byly dříve vyhrazeny vrchnosti.[9] Antonín Lőffler byl v běžném učitelském postavení a musel si s pomocníkem hledat příležitost k dalším vedlejším zdrojům příjmů. Proslul jako vynikající hudebník (především housle, čelo, flétna, ale také klavír a další nástroje). Byl vynikající varhaník a skladatel církevních skladeb i taneční a zábavné hudby. Byl vynikající interpret složitých a obtížných skladeb i partitur. Byl doporučen do Poděbrad dalšímu vynikajícímu hudebníkovi a skladateli Viktorinovi Brixímu (1717-1803) a jeho synům. Odtud se dostal do Sadské k tamnímu učiteli Janu Němečkovi (1768-1862), organizátorovi místního hudebního života. Také, spolu se svým bratrem F.X. Němečkem, tu hostili W.A. Mozarta. Lőffler prý několikrát hrál i před tímto hudebním velikánem. Lőfflerova hudební dovednost a praxe ho zavedla na pódia ve všech větších okolních městech. Ze skladatelských prací se zachovalo jen několik ukázek. Zbytek, uložený ve skříni na muzikantském kůru kostela sv. Jiljí, byl rozdán místními duchovními správci.[6] Starší křinecký učitel Antonín Lőffler byl všestrannou vynikající osobností. Zařadit ho mezi „křinecké buditele“ není nijak přehnané. Pokusím se pro takové označení sebrat podpůrné argumenty. Vyžaduje to trochu širší a přehlednější pohled. Do Křince přišel už jako zkušený pedagog. V tomto věku měl už i dobrý přehled a životní zkušenosti a brzo poznal co všechno dětem ve škole i sousedům v městečku chybí, v čem zaostávají za městy. Věděl, že starší občany bude těžko učit novým věcem a tak se především soustředil na výchovu jejich dětí. Snažil se jim zpříjemnit vyučování a zavedl nové zajímavé věci. Bylo už připomenuto, že se v křinecké škole začalo zpívat. Soutěživost dětí podpořil zavedením Knihy cti. Tím to neskončilo. Přiblížil jim i řadu praktických činností, které se na venkově mohou uplatnit (včelařství, ošetřování stromů, štěpování apod.). Učil děti veřejně vystupovat. Pořádal pak dětská vystoupení buď formou „akademií“ a nebo jako divadelní ochotnická představení. Upravoval pro ně vlastenecké divadelní hry. Na uvedené akce zval rodiče a křineckou veřejnost. Z vybraného vstupného pořizoval chudým dětem oblečení, i učební pomůcky a jiné školní potřeby. Tradicí se staly výlety do parčíku na Kuncberk spojené s vystoupením školních dětí. Na „výlet“ šlo celé městečko v čele s místní kapelou. Určitým vrcholem pak bylo, že někdy kolem roku 1820, uspořádal podle vzoru pražských českých vlastenců, pro děti bál. Všechny akce byly provedeny v češtině s nenásilným zdůrazněním českého vlastenectví. Vychovával tak nejen uvědomělé křinecké občany, ale ovlivňoval příznivě i jejich rodiče a ostatní křinecké sousedy.[6] Pan učitel musel s českými vlastenci přijít do styku už při absolvování učitelského kurzu (patrně v Praze?) a potom na své první „štaci“ v Dobrovici. Stranou nesmíme nechat styk a českými hudebníky a kapelami v okolních městech. Také přímo v Křinci docházelo občas k oživení vlasteneckého cítění pobyty některých významných osobností. Tak na přelomu let 1808-09 byl kaplanem v nedalekých Rožďalovicích P. Antonín Marek (1785-1877). Byl absolventem litoměřického semináře, proslulého volnomyšlenkářstvím a filosofií (Bolzano) a českým vlasteneckým smýšlením jeho žáků. Marek byl žákem a později přítelem Josefa Jungmanna (1773-1847) a do českých dějin obrozenecké doby se zapsal jako „ten Marek z Libuně“. Páni bratří z katolických far se navštěvovali a z Rožďalovic do Křince to není daleko. V roce 1815-16 byl v Křinci kaplanem Vincenc Zahradník (1790-1836), další odchovanec litoměřického semináře a zaujatý český vlastenec. Psal později filosofické knihy, církevní spisy a je autorem proslulých „Bajek“. V roce 1820 přišel na evangelickou faru do Bošína pastor Samuel z Tardy (1796-1868). Stal se později seniorem (biskupem) evangelické církve v poděbradského 16

obvodu a vedle toho byl i českým vlastencem. Psal často o událostech v regionu do pražských novin, včetně Havlíčkových. Z útržků informací je zřejmé, že ho navštěvovala řada dalších vlastenců z Křince a okolí. Veřejně vystoupil až v revolučním roce 1848, kdy se stal „mužem v pozadí“ událostí na křineckém panství. Měl být souzen, ale šťastnou náhodou se jeho spis ztratil. Byl objeven badatelem o více jak padesát let později v pozůstalosti jednoho policejního rady. Nakonec v roce 1836 přišel do Křince jako farář P. Josef Neuman, spolužák a přítel P. Antonína Marka, nyní už faráře v Libuni. Zachovala se korespondence z let 1843-44 mezi Markem a Josefem Jungmannem. V ní je občas jmenován i křinecký farář P. Josef Neuman, jenž si touto cestou přes Marka opatřoval v Praze české knihy. Jungmann je dal známému formanovi a ten je dovezl do Křince. Uvedené epizody zatím slouží k popisu šíření českých vlasteneckých myšlenek v Křinci. Stále chybí osobnost, která se stala stálicí v této oblasti. Nikdo se pro tuto úlohu nehodí lépe, než učitel Antonín Lőffler. Nelze se divit, že nemáme o této jeho činnosti zprávy. Všichni vlastenci, zaměstnaní ve veřejných institucích (škola, církev apod.), vykonávali tuto činnost v jistém utajení před úřady. Jinak by přišli o zaměstnání a obživu. O jejich českých vlasteneckých aktivitách máme zprávy zpravidla z policejního sledování nebo vyšetřování.[1] Patrně tento stručný přehled o „buditelské“ úloze Antonína Lőfflera někoho nepřesvědčí. Nepodpoří to přímo ani skutečnost, že křinecké panství bylo v roce 1848 policejně sledováno jako buřičské a politicky nespolehlivé a je jedním z mála nevelkého počtu osad, kde byla zřízena aktivní národní garda. Zakládali ji a jejími členy byli bývalí žáci učitele Antonína Lőfflera. Byl to nesporně jeho posmrtný odkaz – žáci nezapomněli na dětské vlastenecké divadelní hry ani bály. Antonín Lőffler se vzdal své aktivní učitelské činnosti pro zdravotní potíže dne 17. dubna 1838. Zemřel v roce 1841. Jeho nástupcem se stal další vynikající pedagog učitel František Ledvinka.

Aria pastorale : Basso Solo, Violino Primo, Violino Secundo, Viola Alto noc Organo. (obr. 4.)

Di Anton Lőffler. Titulní list rozměr 235 x 295 mm.- (obr. 5.)

17

5. Druhá křinecká škola.

Učitel František Ledvinka je další významnou osobností, která zanechala v dějinách městečka a při výchově nových generací výraznou stopu. František Ledvinka se narodil 10. ledna 1807 ve Všetatech u Rakovníka. Nižší gymnázium absolvoval v letech 1823-26 a kurz pro učitele na c.k. vzorní hlavní škole v Praze. Dosáhl výborného vysvědčení pro celé hlavní školy. Mohl učit na všech městských školách. Nejdříve působil jako podučitel v letech 1828-31 na farní škole u Marie Vítězné (u Karmelitánů) v Praze. Od 18. října 1831 do 15. května 1835 učil na hlavní škole v Domažlicích. Tady ho potkalo první hluboké zklamání. Po době čekání neobdržel vlivem intrik místo prvního učitele. Kdosi o něm rozšířil, že je souchotinář a tímto nařčením byl vlastně vyřazen z řad učitelů mládeže.[8] Vystoupil z veřejné učitelské služby a odstěhoval se do Prahy. Tady našel místo soukromého učitele v rodině barona Em. Pleissnera z Vostrovic. Nemoc se u něho neprojevila a tak byl roku 1838 dosazen za provizora za staršího učitele Antonína Lőfflera. Po smrti svého předchůdce dostal pak roku 1843 definitivu na místo řídicího učitele v Křinci. Městečko Křinec tak dostalo na svou školu učitele s vysokým vzděláním. Běžně by se nechalo čekat, že taková osobnost využije první příležitosti a požádá o místo na hlavní škole. Nestalo se tak! František Ledvinka prožil v Křinci celý svůj život. Byl to životní běh tvrdý, na rozhraní bídy. Přesto si nikomu nepostěžoval a snášel všechno s pokorou a trpělivě. Měl navíc početnou rodinu – měl osm dětí. Byl vynikající hudebník a skladatel. Snad nejlépe charakterizoval jeho veřejný projev autor nekrologu ve Věstníku (ročník 1903), když napsal: Pravý to kantor ze starých časů, jenž lsti a úskokův neznal, ani neužíval. Není pochyb o tom, že v plném rozsahu převzal od svého předchůdce „buditelskou úlohu“ a dotáhl ji až k jejímu vyvrcholení, i když časově už buditelé odešli do výslužby. Ledvinka se nastěhoval po Lőfflerovi do staré dřevěné školy, která byla už v dost špatném stavu. Další nám sdělí Josef Prchlík v Pamětní knize (školní): Školní budova čp. 117 ..... Leč stářím schátrala, jindy zdravé kmeny plísní, houbou a rozličnými dřevokazy zničeny jsou tak, že škola ta v půl století již takřka k obývání nebyla hrozíc sesutím a poskytujíc útulek myším. Tito hosté dle výpovědi jednoho starého pana kollegy počínali si skutečně co páni v domě. Jak as to vyhlíželo představiti si možno z toho, že sám pan patron (p. baron Bethmann Alexander) uznav hrozící stav budovy školní, počal o novou školu se starati. Kéž by byl měl upřímných a škole přejících rádců! Bohužel těch však nebylo! Po dlouhém přemýšlení konečně vyhlédnuta budova pro školu, budova to nynější. Dům ten nebyl 18

stavěn pro školu nýbrž od israelity Raudnitzkého pro modlitebnu a vinopalnu. Podnikatel stavby té nemaje dostatečných prostředků, postavil nejdříve jen hlavní zdi, které několik roků nepřikryty zůstaly a jsouce navíce z vepřovic, značné škody utrpěly. Když později o nové škole mluveno, byla na stavbu tu střecha dána, a panu patronovi ku koupi nabízena. Po dlouhém smlouvání konečně budova ta značnou částkou ukoupena, pro školu upravena a dne 17. září 1848 veledůstojným vikářem Nymburským panem Zichem posvěcena. Stará školní budova prodána pod číslem 117 a vyhořela roku 1852. Nová budova školní měla v přízemí byt pro učitele (dva pokoje, kuchyň a kvelblík), jednu světnici, kde odbývány schůze obecního a záloženského výboru, dražby a j. a záchody. V prvním poschodí byly dvě třídy, propodučitele pokojík, světnička pro pěstování bourců určená a dva záchody. Záchody ty k nařízení pana inspektora Petra Rittra přemístěny do přízemí a konečně roku 1878 na dvorek. Ku škole té náležel též dvorek, jediná to kalužina, která řídícím učitelem p. Frant. Ledvinkou zasypána a stromy zvláště morušovými vysázena. Roku 1877 stromy ty byly vykopány panem Raschem školním dohližitelem. Na silnicích hlína zakoupena, sem dovezena a levá (severní) část dvora upravena pro školku, kteráž od místní školní rady plotem opatřena byla. Druhá část proměněna v tělocvičnu, kdež ihned hrazda a bradla byly postaveny. [5] Nesmíme vynechat změny v postavení učitelů, žáků a škol, které proběhly v letech 1868-69. Nejdříve v roce 1868 „májové zákony“ odstranily dosud neomezený dohled církve nad školstvím. O rok později (14. května 1869) vyšel zákon o všeobecné školní docházce. Modernizoval starší zastaralé předpisy. Školní docházka byla prodloužena na osm let a byla povinná pro všechny děti. Zavedeno bylo nové uspořádání školní organizace. Na venkově vznikly obecné školy a náklady na ně nesla obec. Dalším stupněm vzdělávání jsou nově uspořádané měšťanské školy. Zlepšilo se i vzdělávání učitelů, které zajišťoval stát včetně nákladů. Celé toto období uzavřeme tím nejdůležitějším – platy učitelů. Dopad nových úprav shrnul do křineckých poměrů kronikář Josef Prchlík: Rok 1870 byl pro učitele škol obecných rokem vzkříšení. Roku toho vstoupily školy obecné do správy státní (zákon ze dne 21. ledna 1870). U vykonání školního zákona toho, jenž dne 1. října t.r. nabyl platnosti, rozdělila velesl. c.k. zemská školní rada školy obecné k cíly vyměření a poukázání ročního služného pro učitele na třídy a ustanovila pro místní školu II. třídu, podle níž vyměřeno služné řídícího učitele 500 zl. a funkční přídavek 200 zl., mladší učitel 350 zl. [5] V průběhu let došlo ještě k jedné významné změně, jíž dal podnět asi nepříliš úspěšný případ výběru a koupi budovy pro novou školu a nové školní zákony. Prchlík to s potěšením vítá: S potěšením zaznamenati dlužno, že té doby, kdy pan baron Alexander Bethmann patronátu nad školou v Křinci se vzdal (stalo se tak 28. prosince 1871) a obci školní právo to připadlo, všemožně se tato přičiňuje, aby budova ta důstojnému účelu vyhovovala. Za příčinou tou celá budova vně roku 1873 obílena, roku 1878 vnitř vymalována a roku 1879 v předu v prvém poschodí novými okny opatřena. ..... V roce 1874 zřízena u školy též studně.[5] S novými zákony je spojena i organizační úprava obecních institucí. Školní záležitosti dostala na starosti místní školní rada, o níž už bylo několik zmínek. Kronikář Prchlík zaznamenal: Členy místní školní rady se stali: pan Frant. Saska, předseda, Jos. Rasche školní dohližitel, J. Krupička, V. Říha, Štefan, Frant. Michl, Frant. Ledvinka řídící učitel, Frant. Langer správce a téhož roku po smrti důstojného pána děkana Josefa Nožičky nově zvolený farář, důstojný pán P. Ant. Černovický, rodák turnovský.[5] Na celé modernizaci školství se objevuje jeden nedostatek, se kterým patrně zákonodárci neuvažovali. Už v roce 1868 byla církev zbavena veškeré kontrolní činnosti nad školami. V křinecké školní radě stále pamatují na církevní zastoupení. Nikdo si nedovede představit, že výchova mládeže se nemůže bez pana faráře obejít. Doba se však změnila a je otázkou času, kdy 19

tato zvyková vazba bude překonána. V té době došlo také k další vynucené změně. Městečko Křinec pocítilo dopad demografické změny: růstu počtu obyvatelstva a tím i dětí. Nezbylo než upravit prostory v obecním domě na novou třídu. V roce 1874 byla křinecké škole povolena třetí třída. Počet žáků se zvýšil na 245. Ve škole dosavadní místo podučitelské bylo změněno na místo učitelské a tento post dostal Josef Prchlík. S obsazením třetího podučitelského místa byla potíž. První adept bez rozloučení zmizel a tak uvedené místo dostala dne 7. října 1876 slečna Anna Veberová z Prahy, zkoušená učitelka pro mateřské školy. Stala se první učitelkou v Křinci.[5]

Řídící učitel František Ledvinka (1838 – 1878). (obr.. 5.)

Vrátíme se ještě k Pamětní knize (školní) a Josefu Prchlíkovi. Jen on nám může přiblížit osobnost Františka Ledvinky, i když možná ne zcela pochopit. Znal ho ze služebního i soukromého styku: Při všem tom byl mysli veselé ... u většiny starých znalo jen lásku ku svému stavu a povolání. Těšil se z každého úspěchu nejen svého, ale i svých spolubratří ve škole, v obci i národě. Vedl život vzorný, jsa karakterem vzácný. Jedinou zábavou jeho bylo cestování za mladých let. .... Později obíral se pouze zpěvem a hudbou. O noty bylo tehdáž zle, a proto opisoval a komponoval 20

celé noci ne ku svému prospěchu, ale jiným ku povyražení. ... Vycházky jeho byly za letní doby již o 3 hod. ranní na Chotuc, do kostela a v zimě jednou nebo dvakrát v týdnu večer k příteli, hospodářskému správci Hánovi, kde hrávali v kvartetu nebo kvintetu. .... Ledvinka byl nadaným skladatelem i výborným hudebníkem. O jeho dovednosti a všestrannosti skladatelské svědčí na 100 děl, a to mší, offerterií, různých písní školních, kostelních i světských a kusů koncertních i tanečních pro smyčcový sbor i piáno. ..... O svědomitosti a píli učitelské jsou dokladem četné pochvalné dekrety od vikářských úřadů v Domažlicích a v Nymburce, od biskupské konsistoře v Litoměřicích a od c.k. okresní školní rady v Poděbradech. [5] Ze zamlženého prostoru se nám přece jen trochu vynořila postava štíhlého křinecké řídícího učitele, s jeho zálibami, které si dopřával. Jsou tak prosté a běžné, jako celý jeho život bez velkých cílů. Chtěl sloužit svým dětem a to se mu bohatě podařilo. Snad to byl i jeho největší pocit uspokojení a štěstí. I tak musel ještě vytrpět největší ztrátu ve svém životě. Dne 23. ledna 1877 zemřel jeho syn Josef, žák konzervatoře hudby v Praze. Bylo mu šestnáct let. Josef Prchlík zaznamenal, že i tak odcházel: Po blahodárné téměř 50leté činnosti dán jest pan František Ledvinka, řídící učitel, na odpočinek. Na uprázdněné místo dosazen dekretem ze dne 29. října 1878 č. 22473 Josef Prchlík, dosud učitel v Křinci. [5] František Ledvinka zemřel dne 24. listopadu 1890 v Křinci a byl pohřben na Chotuci.

Zůstala opuštěná katedra. (obr. 11.)

21

Světnička učitelského pomocníka v 19. století. (obr. 16.)

Obydlí pomocného učitele v 2. polovině 19. století.

22

(obr. 17.)

O pomocných učitelích na křinecké škole máme zprávy od počátku 19. stol. Už při stavbě první školy v roce 1784 se počítalo s malou světničkou pro pomocníka, takže sloužili veřejnosti a žili na přijatelné úrovni. Světnička na výstavě vystihuje spíše stav ubytování v druhé polovině 19. století. Avšak ani křinečtí učitelští pomocníci neměli lehkou službu. Jejích životní úroveň se odvíjela od hmotných poměrů staršího učitele a ti byli na tom dost chudě. Tak i pomocníci se stali brzo součástí jeho činností, kterými si vylepšovali obživu. Chodili na koledu, sloužili při bohoslužbách v kostele a byli členy místní muzikantské bandy. Těžkou službu měli v zimním období, kdy děti z přiškolených vsí nemohly docházet na vyučování do Křince. Pak pomocník šel za dětmi do jejich vesnic a učil je v některé místní chalupě. Tam dostával jídlo a spal. Někdy místa přechodného pobytu i střídal. Poznal tak životní podmínky žáků a mohl lépe pochopit jejich chování.[5]

(obr. 18.)

23

(obr. 19.)

24

6.Třetí křinecká škola.

Seznámíme se trochu blíže s naším kronikářem. Josef Prchlík se narodil 22. února 1850 v Loukovci u Mnichova Hradiště. Obecnou školu dokončil roku 1861-62 v Jablonci nad Nisou. Pak v letech 1862 až 1867 navštěvoval hlavní školu v tomtéž městě. Reálku a učitelský ústav dokončil v Mladé Boleslavi, kde 11. 7. 1867 získal podučitelské vysvědčení. Po několika místech v severních Čechách (Huntířov, Nábzí a Lhotě Kom.) získal podučitelskou praxi a od 11. října 1869 byl definitivně ustanoven v Křinci. V roce 1873 obdržel vysvědčení pro obecní školy v Praze a od 29. srpna byl ustanoven řídícím učitelem v Křinci. Odbočíme malou historickou poznámkou: Dne 27. listopadu 1879 byla ustanovena c.k. okresní školní radou slečna Františka Martínková z Křince čp. 31 idustriální učitelkou na místní škole. Vysvědčení způsobilosti učit ženským ručním pracem na obecných školách získala zkouškou v červenci roku 1880 v c.k. ústavu pro vzdělávání učitelů v Příboru na Moravě. Slečna Františka Martínková se tak stala první učitelkou z Křince. Feminizace školství začala, ale postupovala jen zvolna.[5] Josef Prchlík se nestačil otáčet. Dne 22. prosince 1881 rozhodla školská c.k. zemská rada rozšířit křineckou trojtřídní školu na čtyřtřídní. Čtvrtá třída byla umístěna do dvou světnic v radním domě čp. 32. Panu řídícímu se rozrůstal učitelský sbor i starosti. Ještě se ani nová praxe nezaběhla a už zemská školní rada dne 18. července 1886 rozšířila místní školu o pátou třídu. - Zatím na papíře. Radní městyse Křinec byli asi novou situací zaskočeni. Prostě místnost pro pátou třídu neměli. Prchlík, jako pečlivý kronikář, dále podrobně sledoval, jak se rodí řešení této nové situace. Rok 1886 uběhl vymýšlením návrhů, jak ke stávající budově školy přistavět další místnosti. Nikam takové řešení nevedlo a tak počátkem roku 1887 toto období uzavřela okresní školní rada tím, že zamítla všechny návrhy a požádala o stavbu nové budovy. Objekt, koupený od židovského obchodníka Raudnitzkého byl už na konci svojí životnosti. Křinečtí radní přestali šetřit a podali stavitelům žádost o plány na novou školní budovu na místě staré stavby na náměstí. Přijat byl návrh ing. Šíra z Městce Králové. V červnu roku 1888 byly plány na novou budovu školy schváleny a začal výběr dodavatelů stavby. První dražba se pro tvrdé podmínky provedení stavby neuskutečnila, neboť se žádný zájemce nedostavil. Požadavky byly zmírněny a 28. září 1888 bylo zhotovení stavby přiklepnuto Janu Marešovi, staviteli z Vysokého Veselí, za nejnižší nabídnutou cenu 17.690 zl.[5] V prosinci 1888 byla vystěhována stará budova a 23. května 1889 byl položen základní kámen nové budovy. Další okolnosti vzniku budovy nové školy musíme vynechat. Závěr: Dne 8. září 1889 se konala slavnost otevření nové školní budovy v Křinci. Slavnosti se účastnil i okresní hejtman Adolf Blűmmel. Budovu vysvětil křinecký farář P. Antonín Černovický. Podrobný popis slavnosti je opět nad rámec této knihy. Bylo to velkolepé. Spěch, s kterým se rodila stavba, se na její kvalitě nijak neprojevil, jen potíže s její úhradou nějakou dobu trvaly. Budova stojí dodnes, i když slouží jinému účelu. Křinec měl úplnou pětitřídní obecnou školu.[5] Společenské poměry se dále měnily. Ještě v roce 1888 vyvolal jeden z poslanců návrhem na návrat církve do českého školství trochu zmatků. Také v Křinci se konala v hostinci u Černého orla bouřlivá schůze. Svolal ji odpůrce návratu církve do škol, ředitel velkostatku Václav Totzauer. Na 25

schůzi přijeli odpůrci církve z celého okolí. Byl to spíše projev názoru veřejnosti, než pokus o zvrácení rozhodnutí úřadů. Oblíbenost církevních představitelů hodně poklesla. Nikdo netoužil po návratu starých pořádků. [6] Potvrzuje nám to i řídící učitel Josef Prchlík. Kdesi si postěžoval, že se nedaří zajistit zpěváky a muzikanty pro slavnostní provedení církevních obřadů. Koncem 19. století už marně hledal mezi dospělými zpěváky na provedení pašijových her. Pryč byla doba, kdy odmítnutí zpěváka vyvolávalo rozepře a nevůli. Nedařilo se mu převést tuto starou tradici ani mezi svoje žáky. Ani školáci nechtěli zpívat v kostele. Do jaké míry to působilo na jeho další rozhodnutí se už asi nedozvíme. Josef Prchlík byl spolehlivý a dobrý učitel. Většinu odměn za svojí činnost dostal do poloviny 80. let 19. století. Skládal si dále další kvalifikační zkoušky. V roce 1884 obdržel dekret na výuku ovocnictví a v roce 1886 složil zkoušku z výuky německého jazyka. Vedl školu a učil svoje žáky dál, ale staré „kantorské časy“ se nevracely. Výnosem c.k. zemské školní rady ze dne 8. ledna 1909 byl na vlastní žádost dán na stálý odpočinek s platem 3.200 K. [5] Dne 5. července byl jmenován řídícím učitelem Bohumil Strašrybka, řídící učitel v Pátku. Josef Prchlík zemřel dne 25. října 1933 v Praze.

Křinecká škola postavená na náměstí v roce 1889. (obr. 7.)

26

7. Dvě válečná období a křinecká škola.

O dalším období činnosti křinecké školy máme málo zpráv. Školní kroniku psal Bohumil Strašrybka do roku 1915 a ukončil tak první svazek Pamětní knihy (školní). Od roku 1916 do roku 1928 nemáme žádné kronikářské zprávy. Není zatím známo, zda někdo v tomto období pokračoval v psaní kroniky. Znovu tuto činnost zahájil v roce 1929 řídící učitel Rudolf Princ.[5] Bohumil Strašrybka byl před nástupem na místo řídícího učitele v Křinci výraznou osobností v učitelské organizaci Poděbradská Budeč. Zapojoval se aktivně do života ve spolku, často přednášel a účastnil se dalších akcí. V letech 1898 až 1903 byl předsedou Poděbradské Budče. Byl vždy hodnocen pozitivně i jako učitel (většinou působil v Pátku). Do Křince se dostal ke konci svojí kariéry tak trochu „na přilepšenou před odchodem na odpočinek“. V Pátku byla menší škola. Není tím naznačeno, že jeho odborná úroveň neodpovídala místě nového působení. Byl vždy hodnocen jako vzorný a neúnavný učitel, dobrý společník a upřímný vlastenec. Období první světové války a pozdější obtížná situace při budování nového školského systému si vyžádaly hodně přehledu a trpělivosti. V Křinci ukončil činnost v roce 1921 a zemřel 21. června 1930 v České Skalici.[7] Dalším řídícím učitelem byl Rudolf Princ. Narodil se v roce 1877 v Milevsku, zkoušku dospělosti složil v roce 1895 a kvalifikaci pro vyučování na obecných školách získal v roce 1897. Od roku 1895 učil v Křinci a v roce 1921 se stal řídícím učitelem. Na odpočinek odešel v roce 1937. [6] Pokud se zeptáte žáků, navštěvujících křineckou školu po roce 1895, ozve se ve většině případů jméno Rudolfa Prince. Pokud se v nějaké zprávě objeví jeho charakteristika nebo hodnocení, provází ho vždy obdiv, uznání a věta ve smyslu: Byl to vlastenec ze staré gardy. Učitel to byl svědomitý, spravedlivý se zdůrazněním, že byl u dětí a rodičů oblíbený. Za doby, kdy řídil křineckou školu dostal dvakrát pochvalné uznání od nadřízených úřadů. Působil v Křinci více jak 40 let. Stal se obyvatelem městečka Křince a byl aktivní i ve veřejném životě. Od roku 1920 byl obecním tajemníkem. Byl vůdčí osobností místní pobočky Reiffersenky a je tvůrcem jejích dosažených výsledků. Po dlouhá léta byl ve výboru Sokola Křinec a to většinou ve funkci místopředsedy. Aktivně se účastnil činnosti Poděbradské Budče a podílel se na tvorbě kolektivního díla Poděbradsko. Křinecká veřejnost opravdu litovala jeho odchodu na odpočinek v roce 1937.[6] Nastávala doba, kdy se Evropa připravovala na válečný konflikt. Křinecká škola překonávala určitou stagnaci vzniklou špatnou hospodářskou situací v době následující po hospodářské krizi. Od roku 1932/33 provozovala jen tři třídy, i když do první třídy nastupovalo 53 dětí. Situace se změnila po roce 1938/39, kdy počet žáků v první třídě byl už 68 dětí a úřady povolily zřízení čtvrté třídy. Funkce řídícího učitele se ujal křinecký rodák Jijí Pek. Působil na zdejší škole s kratšími přestávkami od roku 1909. Narodil se roku 1890 v rodině obchodníka. Učitelskou činnost si vyzkoušel už v roce 1907, v době nemoci řídícího učitele Josefa Prchlíka, jako výpomocný učitel. Řádné místo dostal v roce 1909. V té době vznikla při křinecké škole Živnostenská škola jako samostatná instituce. S přestávkami trvala až do ruku 1942. 27

Po odchodu Rudolfa Prince se v roce 1938 stává řídícím učitelem Jiljí Pek. Brzo vznikla okupační správa provázená častými změnami v organizaci škol. Z nařízení úřadů na škole v Křinci nejdříve v roce 1940 vznikly další dvě třídy (6 tříd, limit žáků 45). O rok později byl zvýšen limit žáků ve třídě na 60 a křinecká škola byla hned čtyřtřídní. Neslo to spolu časté změny v učitelském sboru a přidělávalo organizační starosti. K tomu je nutné poznamenat, že budovu školy zabrala dne 15, března 1941 říšská branná moc pro svoje účely a držela tuto budovu až do konce války. V polovině roku 1942 byla, jak už bylo uvedeno, zrušena Živnostenská škola v Křinci. Brzo nato 2. listopadu 1942 vznikla při křinecké škole „Lidová zemědělská škola.“[6] V únoru 1944 vážně onemocněl řídící učitel Jiljí Pek a jeho zastupováním byl pověřen učitel Václav Urbánek. Koncem roku 1944 byla škola snížena na trojtřídní. Učitelé i učitelky se na školách střídali ještě častěji, neboť byli nasazováni do válečné výroby (Bohumil Štoček, Jiljí Pek mladší a další). Od 1. února 1945 se Jiljí Pek vrací na své místo v čele křinecké školy.[5] Revoluční události v květnu 1945 proběhly poměrně v klidu. Zásluhu na tom měl učitel Bohumil Štoček, kterého Okresní revoluční národní výbor v Nymburce pověřil předsedou Revolučního národního výboru v Křinci. [6] Přece jen dozvuky revoluční doby přinesly do Křince jednu velkou změnu. Od roku 1920 zastupitelé městyse Křince několikrát marně žádali úřady o povolení ustavení měšťanské školy v Křinci. Na závěr pouze konstatujme: Dne 8. července 1945 byla slavnostně otevřena měšťanská škola v Křinci.

Dobrá úroveň výuky pod řídícím učitelem Rudolfem Princem. (obr. 12.)

28

8. Čtvrtá škola v Křinci.

Lidé si oddechli od napětí a hrůz vyvolaných událostmi druhé světové války a rychle obnovovali hospodářské a společenské poměry. Výchova mládeže doznala také změny, až její účastníci s ní měli potíže. Najednou tu byly dvě instituce: obecná škola s určitým materiálním zázemím a nová měšťanská škola bez prostředků. Došlo k dělení žáků. Byly otevřeny hned 4 ročníky měšťanské školy a převedeny do ní starší ročníky (6 až 8) z obecné školy. Zbytek vyřešil ve školní kronice Jiljí Pek diplomaticky: „Se stavbou nové školy započneme hned, jakmile tomu poměry dovolí.“[5] Obecná škola se sídlem v budově čp. 18/19 na náměstí byla v školním roce 1945/46 trojtřídní s pěti postupovými ročníky. Tímto školním rokem uzavírá pro nemoc aktivní činnost řídící učitel Jiljí Pek a vedení školy převzal Václav Urbánek. Tím se obecná škola v Křinci pomalu ztrácí v šeru dějin, neboť výhledově splynula s měšťanskou školou v jeden celek. Máme ještě jeden dluh. Dne 9. února 1958 zemřel řídící učitel Jiljí Pek. Kronikář Luboš Roštejnský píše: Velmi činný muž, dobrý učitel a vychovatel mládeže, byl po dlouhá léta náčelníkem hasičského sboru, členem výboru tělovýchovné organizace Sokol. Dobrý hudebník. Dodáváme: Byl to řízením osudu opravdu poslední učitel staršího typu, vzešlý z tradice a vývoje staré školy, spjaté s místem jejího sídla a s jejími obyvateli.[6] Zůstává nám zjistit, jak si křinečtí radní vyrovnali se zřízením měšťanské školy. Odpověď zní: Umístili ji do nové budovy, jež se časem stala čtvrtou budovou křinecké školy. Zahájení vyučování ve škole na náměstí čp. 18/19 se trochu zdrželo úpravou prostor opuštěných okupační posádkou. Administrativní záležitosti byly vyřizovány neprodleně. Nový návrh na zřízení měšťanské školy v Křinci byl vypracován MNV dne 20. června 1945 za předsednictví Bohumila Štočka. První reakce Okresní školní rady byly kladné a tak v Křinci zahájili přípravné práce. Budova školy na náměstí byla rozdělena mezi obecnou školu (tři třídy – místnosti) a měšťanskou školu (dvě třídy). V těchto dvou třídách vyučovali Bohumil Štoček a Vladimír Pfeifer. Prozatímním ředitelem měšťanské školy byl jmenován nymburský učitel Josef Brzák. Přípravné období trvalo do začátku prázdnin. [5] Zahájení školního roku 1945/46 bylo připraveno ve spolupráci s Okresní školní radou už důkladněji. Ředitelem měšťanky se od 16. září 1945 stal Václav Jeřábek (narozen 1888, Sběř) z Nymburka. První sbor učitelů začínal ve složení: Marie Luňáková (1918, Městec Králové), Bohumil Štoček (1915, Křinec), Jaroslav Zedník (1899, Sovenice), Josef Brzák (1889, Osek u Kněžic), Božena Budínová provdaná Vitáková (1919, Kovansko) a Jiljí Pek mladší (1915, Křinec). Bohumil Štoček skončil činnost jako předseda revolučního národního výboru dne 15. září 1945 uskutečněním dalších voleb v Křinci. Na úřední potvrzení měšťanské školy v Křinci bylo nutné nějakou dobu počkat. Stalo se tak dne 30. dubna 1946. Zemská školní rada v Praze potvrdila zřízení měšťanské školy v Křinci zpětně od 29

1. července 1945 se zařazením veřejná měšťanská škola.[5] Pro další popis událostí nám chybí ještě jedna osoba. Do učitelského sboru měšťanské školy v Křinci byl zařazen dne 1. dubna 1947 jíkevský učitel Václav Petřík (1909, Bukovník u Sušice). Zkoušku z 1. odboru vykonal v roce 1949 a odborným učitelem byl jmenován od 1. prosince 1947. Vyučovací proces na škole probíhal bez připomínek nadřízených úřadů, ale jeho provizorní materiální a prostorové zabezpečení v budově obecné školy bylo neudržitelné. Stavbu nové školy v Křinci podporoval Okresní národní výbor i školní inspektor. Zemský národní výbor však měl nedostatek finančních prostředků a tak doporučil adaptovat pro školu místnosti v křineckém zámku. Stalo se tak patrně ještě v roce 1948. Pak se rozhýbaly okresní i místní funkcionáři, jak zaznamenal kronikář Václav Jeřábek:[5] Újezdní školská rada konala schůze a schválila rozpočet s četnými zlepšeními pro školu. MNV vyhověl ochotně naším žádostem o propůjčení místností v 2. poschodí zámecké budovy, v lednu o celé 1. a 2. poschodí, načež KSČ utvořila v I. Oddílu místní své organizace, brigádu k adaptaci těchto místností pro školu. Práce řízené kol. V. Petříkem a podporované mnohými jinými přáteli škol (vzpomeneme zvlášť p. Ing. Karla Borovičku, ředitele místní Osevy) dne 6. března po předchozí prohlídce p.o.č.i. a p. zdravotního rady Fr. Kremly dne 2. března. Příčky byly rychle odstraněny, takže vznikly místnosti vhodné pro třídy. Zbytečné dveře zazděny získaným materiálem. Kolegové J. Pek a B. Štoček upravovali v 1. poschodí loutkové divadlo. Václav Petřík byl v té době významnou stranickou a politickou osobností. Kronikář zaznamenal, že byl předsedou Místního akčního výboru obnovené národní fronty a politický důvěrník křinecké školy. Byl také uvolňován „na čtvrtky, aby mohl jako okresní důvěrník strany navštěvovat školy okresu“. Práce šly rychle ku předu. Vyučování ve školním roce 1949/50 bylo zahájeno v nové školní budově získané adaptací místností v budově křineckého zámku. Zatím tu byla umístěna měšťanská škola. Přestěhování obecné školy z budovy na náměstí bylo dokončeno v roce 1952. Dne 1. září 1949 – píše kronikář – byl dán dosavadní ředitel Václav Jeřábek na dočasný odpočinek, jelikož dosáhl věkové hranice. Na jeho místo byl jmenován Okresním národním výborem v Nymburce Václav Petřík, výborný učitel na střední škole v Křinci. K další personální změně došlo na počátku září 1953. Kronikář o tom píše: Dosavadní ředitel školy, s. Václav Petřík, mající veliké zásluhy o provedení potřebných adaptací v budově zámku, aby jí mohlo být používáno pro školu, odešel od 1. září 1953 na významnější místo, pro něž by se v dané době v okresu nymburském asi těžko hledal vhodnější pracovník, co se týče znalostí odborných, politických a organizačních schopností: stal se okresním školním inspektorem na okrese Říčany u Prahy. Krajský národní výbor v Praze stanovil zastupujícím ředitelem s. Štočka Bohumila, učitele zdejší školy, který vedl školu od 1. září 1953 do 6. října 1953. Mezitím se vedlo jednání o ustanovení nového ředitele školy. Podle návrhu MNV v Křinci, schváleného radou ONV v Nymburce, byl jmenován ředitelem školy s. Fantík Miroslav, učitel zdejší školy. Ustanovující dekret vydal ministr školství a podepsal náměstek ministra. [5] Tento citát z kroniky vyžaduje malý dovětek: Učitel Miroslav Fantík nastoupil na křineckou školu od začátku školního roku 1952/53 a vedl mimo jiné Mičurinský kroužek. V zápise kroniky za školní rok 1953/54 není snad ani jednou uvedeno jméno Bohumila Štočka. Připomíná ho fotografie žáků 8. ročníku, kde byl třídním učitelem. Pro učitele jeho kvalit nebylo na křinecké škole místo. Prodal rodný dům v Křinci a odstěhoval se do „pohraničí“ - do Teplic v Čechách. Doplnil si profesorský titul a s úspěchem učil mládež na druhém konci republiky. V roce 1957 došlo k překvapujícímu obratu. Kronikář popsal následující událost v životě školy: Akční plán místního národního výboru na rok 1957 obsahoval požadavek vybudovat škole v Akci Z (zvelebování obcí) polytechnickou dílnu. Měla být zřízena adaptací dosud nepoužívané místnosti 30

(za učebnou proti záchodům v 1. poschodí), ležící od 45 roku více méně v sutinách (špatné stropní trámy). Ve zdivu však zeje mocná trhlina, kterou je vidět dokonce obloha. Komise okresního národního výboru, která měla prověřit přiměřenost požadovaného stavebního matriálu však prohlásila, že nemá cenu vkládat do budovy jakékoliv další peníze, pro její příliš zchátralý stav. Proto místní národní výbor začal uvažovat o nutnosti prosazování stavby nové školní budovy. [5] Křinecká veřejnost začala mít obavy o bezpečnost dětí ve škole a přinutila MNV v Křinci jednat. Ke zjištění stavu zámecké budovy odbornou komisí došlo až koncem roku 1958. Ve školní kronice je o tom obsáhlý zápis: Rada MNV vyžadovala stále na okresu, aby budova zámku byla důkladně prohlédnuta odbornou komisí, která by mohla vydat zodpovědné prohlášení, že bezpečnost dětí je v chátrající budově zámku dostatečně zajištěna. 18. listopadu 1958 začala několika členná komise stavitelů z Okresního stavebního podniku v Nymburce provádět průzkum stavebního stavu budovy, používané školou. Svou práci uzavřela před vánoci předáním zprávy radě ONV v Nymburce. Komise zjistila, že pochybená je bezpečnost podlahy v místnosti ve II. poschodí, kde se nacházela školní dílna, a pod níž je kuchyň v I. poschodí. Vůbec za ohroženou považovala celou část II. poschodí od kaple k východu. Budova má dále vadné krovy (prasklé trámy), čelní fronta budovy (nad hlavním vchodem) se vychyluje (naklání) v úrovni II. poschodí o 10 cm. Ve zprávě komise rozhodla, že je nutno provést co nejdříve různé sondy (jejich místa vyznačila na plánku, předaném se zprávou radě ONV), např. v základech budovy, v některých zdech, na stropech většiny místností apod., aby se mohlo s konečnou platností rozhodnout, které skryté závady budova má a jakým způsobem tento věkem a mnohými přestavbami, o nichž se ani neví, zničenou budovu plně stavebně zabezpečit. Soukromý odhad komise zněl, že zabezpečovací práce by přišly asi na jeden milion Kč. [5] V roce 1958 začalo postupné stěhování tříd obecné školy zpět do budovy na náměstí. V roce 1961 byla škola rozdělena: šest tříd obecné školy bylo v budově na náměstí a šest tříd vyšších postupových ročníků bylo ještě v zámecké budově. Tak se nám i vytrácí dějiny čtvrté křinecké školní budovy. Definitivně nám končí také dějiny „staré školy“.

Křinecký zámek v době, kdy sloužil jako škola. (obr. 8.)

31

V roce 1977 už bylo majitelem křineckého zámku Národní muzeum v Praze.

Školní budova čp. 18/19 na křineckém náměstí v roce 1971. (obr. 13.)

32

Jak běžel čas dívkám a chlapcům ve škole v zámku?

Jen zřídka se stane, že se podaří shromáždit snímky pořízené na závěr školního roku pro jednu třídu (v našem souboru chybí jen jeden rok). Náš seriál fotografií zachytil nejen tu úžasnou proměnu hravého dítěte v postavu připravenou vstoupit do života, i když ten pravý okamžik je ještě trochu vzdálený. Tak to v tomto věku všichni ještě chápou. Na opačné straně vidíme i představitele těch, kdož tuto přeměnu vymysleli a také ji realizují. Když se problém vyučování dětí postaví takto vedle sebe, vynikne odpovědnost povolání učitele ještě drsněji. Tady ještě zůstává vztah obou stran v rovině, kdy si uvědomují svoje postavení a snaží se co nejlépe spolupracovat. Ještě se nevytratila atmosféra vzájemné spolupráce úplně. Navíc tento soubor pokrývá zhruba dobu, po kterou sloužila zámecká budova ke školním účelům.

1. třída ve školním roce 1852 – 53. Třídní učitelka Antonie Petříková. (obr. 20.)

33

2. třída ve školním roce 1953 – 1954. Třídní učitelka Helena Tomešová. (obr. 21.)

3. třída ve školním roce 1954 – 1955. Třídní učitelka Květa Suchá. (obr. 22.)

34

4. třída ve školním roce 1955 – 1956. Třídní učitelka Růžena Snížková, ředitel školy Miroslav Fantík. (obr. 23.)

6. třída ve školním roce 1957 – 1958. Třídní učitelka Věra Buldrová. (obr. 24.)

35

7. třída ve školním roce 1958 – 1959. Třídní učitelka Věra Buldrová. (obr. 25.)

8. třída ve školním roce 1959 – 1960. Třídní učitelka Věra Buldrová – Veverková. (obr. 26.)

Uvedený soubor fotografií se podařilo sestavit paní Marii Vodvárkové z Křince. Na fotografiích je jako slečna Marie Strýhalová a na snímku z 8. třídy jde o sedící dívku s copy (čtvrtá od levé strany snímku). 36

Památka na první sv. Přijímání ze dne 15. května v chrámu Páně sv. Jiljí v Křinci. (obr. 27.)

Náboženství opouští školu. Už jsme se setkali při popisu událostí z 19. století s projevem veřejnosti odmítajícím vměšování katolické církve do výchovy dětí ve škole. Sice v průběhu doby představitelé církve byli zbaveni vlivu na organizaci škol, ale uchovali si výchovné působení na žáky formou výuky náboženství. Původně jsem do tohoto přehledu nechtěl o této záležitosti psát, ale změnu rozhodnutí vyprovokoval snímek prvního svatého přijímání dětí narozených v roce 1946. V mém archivu jsem nalezl snímky ze svatého přijímání v roce 1947, dětí ročníku narozených 1938. Když jsem oba snímky porovnal, vystoupil podstatný rozdíl v tom co fotograf zachytil. Náš ročník (1938) přijal první svaté přijímání v roce 1947, posledním kdy nebyla podpora církevních úkonů zahrnuta mezi nedoporučené. S námi byli u přijímání i děti příslušníků komunistické strany. V druhém případě se v té době narodili děti, které první svaté přijímání přijali už hluboko v době zákazu. Nepříznivý postoj nového politickému režimu se projevil v poklesu dětí, které se tohoto církevního obřadu účastnili.

37

První svaté přijímání v roce 1947 (ročníku 1938). Autor tohoto pojednání se mračí do oslňujícího slunce jako první sedící od pravé strany snímku. (obr. 28.)

První svaté přijímání v roce 1947 (ročník 1938). (obr. 29.

38

První svaté přijímání dětí narozených v roce 1946. Z archivu Marie Vodvárkové – Strýhalové. (obr. 30.)

V obou případech je kněz stejný. Křinecký děkan P. František Pražák odešel na odpočinek do Staré Boleslavi v roce 1958. Popsaná situace je také krokem k vzniku "nové školy".

39

9. Závěr: Nastupuje nová škola.

Začátek nové školy lze obtížně stanovit. Záleží totiž na tom, čemu dáme pro posouzení tohoto okamžiku přednost. Zvolil jsem nenápadný zápis ze školní kroniky. Zařazen je k roku 1961. V jarních měsících nabylo na intenzitě (poněkud) jednání o stavbě nové školy. Školská komise spolu s finanční projednávaly vše při studiu okresem předložených rozvojových plánů škol. Později se sešla mnohočlená zvláštní komise, ve které byli zástupci investora, MNV, jako komisi JZD a okresního hygienika. Komise po projednání na MNV prohlédla vybraný pozemek u Blatnice. Výsledek všech dosavadních jednání: a) stavba školy bude pavilonová, jeden pavilon bude jednopatrový se šesti učebnami, druhý přízemní s 3 učebnami. Celkem dohronady 9 učeben. Škola však v příštím roce bude mít 12 tříd. b) Přípravné práce (příjezdové cesty, výkop kanalizace) mají začít 1961, vlastní stavba v roce 1962. [5] Ze zprávy přímo vyzařuje nadšení pustit se do práce. Každá větší stavba má však svoje přípravné období zahrnující především projekční přípravu a celé schvalovací řízení. Nelze se proto pozastavovat nad tím, že přípravné práce a hrubá stavba prvního pavilonu začaly až v roce 1966. Dále už jen stručně: 1972 22. června otevřen první školní pavilon, 1978 dokončen druhý školní pavilon, 1979 začátek výstavby nové bytové jednotky pro školníka, 1982 dokončena bytová jednotka a zahájena výstavba stravovacího pavilonu, 1985 zahájen provoz stravovacího pavilonu a zahájena stavba spojovacích chodeb, 1986 začala stavba pavilonu odborných učeben, 1989 dokončen pavilon odborných učeben. Tak vypadá stručný přehled vzniku školního areálu u Bažantnice. Křinecká škola má hmotné zázemí pro vznik moderní nové školy. V době výstavby areálu došlo k vytváření podmínek pro vznik nové školy. Byly rušeny malé vesnické školy a žáci začali dojíždět do větších školních zařízení. Do větších škol dojíždí i pedagogové z velké části okresu. Mizí vztah učitele k občanům v místě školy i ke geniu loci tohoto místa. Učitelé dojíždí do zaměstnání, jako pracovníci jiných profesí. Mizí staré tradiční návyky vztahů učitelů ke svým žákům a hodně se vzájemně vzdalují. Probíhá feminizace školství. Nová doba přináší nové požadavky na výuku žáků a jejich kvalifikační předpoklady pro uplatnění v praxi. Mění se řada jiných věcí v systému školního vzdělávání. Jde o složitý proces odlišující se od původní staré školy. Musí se zkoumat samostatně a tak není v tomto stručném přehledu pro tyto záležitosti místo.

40

Hrubá stavba prvního pavilonu učeben ve školním areálu u Bažantnice v roce 1967.(obr. 14.)

První pavilon učeben je pod střechou. Datováno srpen 1971. (obr 15.)

41

Seznam literatury. [1] Hrabětová Jana., Sbírka starých světských písní ze Sadské z roku 1820. - Vlastivědný zpravodaj Polabí 1-2/1982, str. 25. [2] Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Severní Čechy. - Praha 1984. [3] Kolektiv, Československé dějiny v datech. - Praha 1987. [4] Křinec. Jan Dlabač: Kunstlerlexikon. (J. Hellich). Věstník, ročník VII / 1904, str. 154. [5] Pamětní kniha (školní). - Rukopis. Založil Josef Prchlík, řídící učitel v Křinci roku 1884. [6] Pamětní kniha městečka Křince. - Založil Antonín Stifter v roce 1880. Díl I. a II. [7] Poděbradsko. Obraz minulosti i přítomnosti. Národní školství Poděbradska. Díl II. Poděbrady 1906. [8] Poděbradsko. Obraz minulosti i přítomnosti. Místopis okresu Nymburského. Díl III., část 2. Nymburk 1912. [9] Sedláček August., Hrady, zámky a tvrze království českého. Díl X. Boleslavsko. - Praha 1932. [10] Vonka Rudolf Jordán, Křinec. Aleně Chmelařové prastrýc R.J. Vonka k vánočnímu stromku 1949. - Rukopis. [11] Zuckerová Olga, Antonio Vivaldi: Opus 8 č. 1-4 Čtvero ročních dob (Le quattro stagioni. Přebal gramofonové desky Stereo 1975.

42

Seznam obrázků.

1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21.

Pohled na křinecký zámek a kostel od severu. Fotografie autor říjen 2009. Výřez z nejstarší mapy Čech s vyznačením hradu Kuncberka a nedalekých Rožďalovic. Autor mapy Mikuláš Klaudián (?L . 1521). Vydána v Norimberku v roce 1518. Převzato z propagačního letáků. Stará škola čp. 117 v Křinci. Kreslil Rudolf Jordán Vonka. Rozměr obrázku 122 x 33 mm. Převzato z Národního školství Poděbradska, - Díl II. Popis politického okresu Poděbradského. - Poděbrady 1906. Aria pastorale Basso Solo, Violino Primus, Violino Secundo, Viola Alto noc Organo. Di Anton Lőffler. - Titulní list rozměr 235 x 295 mm. Původně uloženo v muzikantské skříni na kuru kostela sv. Jiljí v Křinci. Dnes místo uložení neznám. Notový part Orgáno. Součást předchozí skladby Antona Lőfflera. Dále totéž. Řídící učitel František Ledvinka (1838 – 1878). - Vizitkovou fotografii reprodukoval Antonín Stifter kolem roku 1890. Negativ uložen v polabském muzeu v Poděbradech – číslo negativu K 365/8149, rozměr negativu 120 x 165 mm. Křinecká škola postavená na náměstí v roce 1889. Fotografoval Antonín Stifter kolem roku 1890. Uloženo v Polabském muzeu v Poděbradech – číslo negativu K 361/8063, rozměr 90 x 120 mm. Křinecký zámek v době, kdy sloužil jako škola. Fotografoval Mojmír Škoda z Křince v letech 1956 až 1963. Rozměr fotografie 85 x 46 mm. Obydlí hejtmanovo v Dobrovici. - Převzato z knihy B. Selldner, K. Vrba: Povídky z doby temna. - Mladá Boleslav (nedatováno). Podobné hudební nástroje putovaly i do Itálie. - Z výstavy „Stará škola“, zámek Křinec 2010. Foto autor. Zůstala opuštěná katedra. - Z výstavy „Stará škola“, zámek Křinec 2010. Foto autor. Dobrá úroveň výuky pod řídícím učitelem Rudolfem Princem. - Z výstavy „Stará škola“, zámek Křinec 2010. Foto autor. Školní budova čp. 18/19 na křineckém náměstí v roce 1971. - Fotografie z třetí části Pamětní knihy (školní). Autor není uveden. Hrubá stavba prvního pavilonu učeben ve školním areálu u Bažantnice v roce 1967. Fotografie autor – rozměr negativu 60 x 60 mm. První pavilon učeben je pod střechou. Datováno srpen 1971. - Fotografie autor – rozměr negativu 24 x 36 mm. Světnička učitelského pomocníka v 19. století. - Z výstavy „Stará škola“, zámek 2010. Fotografie autor. Zátiší pomocného učitele. - Z výstavy „Stará škola“, zámek 2010. Fotografie autor. Spací kout. - Z výstavy „Stará škola“, zámek 2010. Fotografie autor. Muzikantské zátiší. - Z výstavy „Stará škola“, 2010. Fotografie autor. 1. třída ve školním roce 1952-1953. Třídní učitelka Antonie Petříková. Autor snímku neznámý. 2. třída ve školním roce 1953-1954. Třídní učitelka Helena Tomešová. Autor snímku neznámý.

22. 23. 24. 25. 26. 27. 28. 29. 30.

3. třída ve školním roce 1954-1955. Třídní učitelka Květa Suchá. Autor snímku neznámý. 4. třída ve školním roce 1955-1956. Třídní učitelka Růžena Snížková, ředitel školy Miroslav Fantík. Autor snímku neznámý. 6. třída ve školním roce 1957-1958. Třídní učitelka Věra Buldrová. Autor snímku neznámý. 7. třída ve školním roce 1958-1959. Třídní učitelka Věra Buldrová. Autor snímku neznámý. 8. třída ve školním roce 1959-1960. Třídní učitelka Věra Buldrová – Veverková. Autor snímku neznámý. Památka na první svaté přijímání ze dne 15. května 1947 v chrámu Páně sv. Jiljí v Křinci. První svaté přijímání v roce 1947 (ročník 1938). Autor tohoto pojednání se mračí do oslňujícího slunce jako první sedící od pravé strany snímku. Autor snímku neznámý. Totéž. První svaté přijímání dětí narozených v roce 1946. Z archivu Marie Vodvárkové – Strýhalové. Autor snímku neznámý.

Titulní obrázek: Nápis „Stará škola“. Fotografie Eva Harapesová. Rok 2011.

Zpracováno při příležitosti pořádání výstavy „Stará škola“ v křineckém zámku. Autor výstavy Ing. Zdeněk Harapes. - Křinec, zámek 2010.

Poděkování: Děkuji Ing. Zdeňku Harapesovi za souhlas s použitím záběrů z výstavy „Stará škola“ pořádané v zámku v Křinci. Děkuji Evě Harapesové za zapůjčení fotografie plakátu, obsahujícího nápis „Stará škola“. Použit byl na titulní stránce. Děkuji za zapůjčení fotografií Marii Vodvárkové, Ludmile Mocové a dalším dárcům.

Pojednání z regionálních dějin Křinecka. Pojednání „Stará škola“ je samostatnou částí. Upravené doplněné pojednání bylo dokončeno v měsíci květnu 2013. Toto pojednání je určeno badatelům a k účelu vzdělávání. Přehled dosud zpracovaných vydání:

První vydání – prosinec 2009. Druhé vydání – červen 2010. Třetí vydání (úprava) – září 2011. Čtvrté vydání (úprava pro PDF) – květen 2013.