STRUČNÁ HISTORIE BIOMODULAČNÍ MEDICÍNY 2700 let př.n.l. - EGYPT Faktický počátek biomodulační medicíny přišel v době, kdy Egypťané poprvé použili pro vyjádření zdraví soulad těla a ducha. Lékaři již tehdy pochopili, že nemoc pochází nejen z těla fyzického, ale především z duchovního, a to zejména ze srdce. (Srdce bylo pokládáno za centrum duchovního těla.) Léčili modlitbou a rituály duchovního charakteru společně s podáváním různých bylin. 2697 let př.n.l. – ČÍNA Prazáklady biomodulačního lékařství v tradiční čínské medicíně byly položeny knihou napsanou vládcem Huang – Di. Je považován za vůbec prvního autora popisujícího principy tradiční čínské medicíny. Svoji „moderní“ podobu dostal kolem roku 200 př.n.l. Poprvé v historii je zaznamenáno, že hlavním zdrojem nemoci jsou špatné emoce. Huang – Di radí, jak je kontrolovat a léčit bylinami, dietou a akupunkturou společně s kázní mysli. Čínská medicína té doby spojuje naprosto kategoricky emoce s nemocí a zdůvodňuje, že nelze léčit tělo, pokud nevyléčíme emoce. 1200 let př.n.l. – INDIE Přibližně v této době se začíná rozvíjet ájurvéda tak, jak ji známe v dnešní podobě. Základ zdraví spatřuje v harmonii duše a těla. Lidské činy musejí být v souladu s mentálními procesy, duševní zdraví v tomto pojetí není odděleno od fyzického. Rozdíl mezi čínskou medicínou a ájurvédou spočívá v tom, že Indové předpokládají pouze tři orgánové celky – živly – a čínská medicína jich rozpoznává pět, podobně jak to v současné době potvrdila molekulární imunologie. 460 let př.n.l. – ŘECKO Na řecké medicíně stavíme současnou koncepci lékařství, bohužel s jedním rozdílem. Zcela se z ní vytratilo pojetí ducha, které Řekové upřednostňovali. Zůstala jen Psýché (duše) ve smyslu původní terminologie, ovšem už nikoliv obsahové náplně. Antický Asklépios je pojem – představa o správném lékaři, jež přetrvala dodnes, kromě jména z ní však nezůstalo téměř nic. V této době začíná Hippokratova éra, která je zásadním posunem od duchovního lékařství k racionálnímu. Tento slavný lékař zavedl pojmy diagnóza, prognóza, pozorování a léčení. Navíc rozdělil pacienty podle čtyř tělesných tekutin, což pro něj byl klíč k diagnóze a návrhu léčení. Čtyři tělesné tekutiny: Krev – sangvinici, žluč – cholerici, černá žluč – melancholici, flegma (hlen) – flegmatici.
1. stol. př.n.l. - ŘÍM Římské impérium po ovládnutí Řecka postavilo medicínu na řecké základy. Znovu se vynořily názory o vlivu ducha na vznik a rozvoj nemocí. V tomto směru má největší zásluhy Galén, který učil, že nejdůležitějším orgánem lidského těla je mozek, zejména čelní lalok, jejž považoval za sídlo duše. Erasistratus, alexandrijský anatom, potvrdil Galánovu práci na téma spojení mozku z duší a položil základ poznání, že mozek je formován smyslovými vjemy a motorickými drahami. Vývoj novodobé medicíny se od tohoto období základů po následujících tisíc let už příliš nelišil. 4. století Po pádu římské říše nastoupil středověk, který sice přejal římskou medicínu, ale použil ji jako nástroj duchovního nátlaku na věřící. Křesťanství udalo na další staletí tón celému lékařství a stanovilo jasné hranice. Výrazně se rozvinula démonologie, typický projev klerikální medicíny, a de facto tak můžeme poprvé mluvit o zneužití medicíny k mocenským účelům. Duch byl považován za princip a mozek jako nástroj ducha musel být léčen drastickými metodami, které známe z dob inkvizice. Z této éry se také datuje použití strachu z nemoci jako nátlakového prostředku. Jeho modifikace a aplikace můžeme sledovat dodnes: přeneseně vyjádřeno se různé chřipky, dramaticky popisované epidemie, neexistující infekce a podobné „nemoci“ stávají mocenským nástrojem s vlivem na různé skupiny průmyslu a populace. V nedávné minulosti to byly například nemoc šílených krav, ptačí nebo prasečí chřipka. 14. století Éra nástupu moderní medicíny. Znalost antické medicíny se spojuje s novým pojetím, jež vrcholí pitvou, kterou tajně provedl doktor Andrea Vesalius, autor první anatomické učebnice. Tehdy zároveň začíná rozkol mezi církví a vědou: v obavě o svoje výsadní postavení církev neguje Vesaliův spis, kde stojí, že sídlem ducha je srdce a že mozek je zodpovědný za emoce a jejich projevy v těle. 1664 Anglický lékař Thomas Willis publikuje první anatomický atlas řezů mozkem. Francouzský filozof René Descartes pronáší svou první slavnou větu „Myslím, tedy jsem“, za kterou ho papež povolává na pranýř. Aby si zachránil život, podepisuje proslulý „pakt se Svatou stolicí“, v němž prohlašuje, že při svých pokusech zjistil, že tělo nemá z duchem nic společného. Od tohoto data se medicína ubírá směrem „bez ducha“. Při tom je popřen celý historický vývoj od čínského prazákladu. Tato doba temna trvá víceméně dodnes a lékařské fakulty chrlí mladé lékaře, kteří nemají ponětí o vlivu emocí na vznik nemocí.
1780 Německý lékař Samuel Hahnemann formuluje princip homeopatie, a tím posunuje současný model biomodulační medicíny mílovými kroky vpřed. Hahnemann poprvé od dob starých Číňanů popsal vznik emocí a jejich vliv na lidské tělo, stejně jako léčebné preparáty, které podával podle emocionálního, tzv. konstitučního typu osobnosti. 1830 Objevuje se koncept naturopatie, holistického pojetí medicíny, které bylo poté písemně formulováno v roce 1892. Naturopatie chápe, že vznik choroby spočívá v emocích, a tudíž že právě přes emoce je možno se uzdravit. Devatenácté století ovšem znamená nástup tzv. vědecké alopatické medicíny, která je dodnes podporována farmaceutickými společnostmi, jejichž maximální rozvoj urychlil objev antibiotik jako jediného „vědeckého léku“. Ten utvrzuje nejširší populaci v tom, že vědecké podání výkladu nemoci jako poruchy biochemického procesu je jediné správné. K emocím a duši ztratil alopatický přístup jakoukoli cestu, a nahradil tak psychiatrickou svěrací vestu minulosti kazajkou novodobou, v níž hraje hlavní roli chemie. Mentální nemoci chápe biochemicky a také je tak léčí. Pojem člověk se v této době z medicíny začíná už pozvolna vytrácet. 1884 Americký lékař William James přichází s revolučním názorem, že emoce existují všude v našem těle a že neexistuje emoce, která by měla vliv jenom na mozek, ale že vždy působí na celý organismus. Mimo jiné píše, že emoce jsou vázány na vnímání. Jinými slovy říká, že cítíme to, co si vytvoříme na základě našich modelů výchovy a osobnosti. To co se objektivně děje kolem nás, je pro naše tělo z hlediska našeho vnímání skutečnosti relativně nevýznamné. Poměrně malý vjem tak můžeme silou emocí vnímat jako ohrožení života – a také naopak. 1890 Vychází přelomová práce Sigmunda Freuda, jeho slavná studie o hysterii, v níž ukazuje, že pokud je člověk příliš emotivní, může silou své představy vyvolat nemoc. Popsal to jako symptom hysterie. Vypozoroval, že myšlenky skryté v podvědomí vyvolávají nemoci, které nemají fyziologické opodstatnění. 1895 Kanadský lékař Daniel D. Palmer publikuje svůj koncept chiropraxe. Vysvětluje v něm, jak duch přímo ovlivňuje napětí svalstva a postavení kloubů. Chiropraktická metoda, kterou tehdy založil se rozvíjí dodnes. Její princip vysvětlil tak, že všechna emotivní rozhodnutí putují z mozku přes míchu do těla a zase zpět. Pokud je tedy mícha uvolněná je uvolněný i mozek.
1910 Americký fyziolog Walter B. Cannon zveřejňuje práci, v níž popisuje mozek jako centrum emocí. Tělesné projevy přicházejí podle něj vždy v návaznosti na naše emoce. Skupina psychologů později jeho práci rozvinula na systém reakcí podle emočního programu, kdy člověk před problémem buď uteče, anebo s ním bojuje. 1920 Rakouský antroposof Rudolf Steiner a nizozemská lékařka Ita Wegman zakládají tzv. antroposofickou medicínu, která do centra léčby dává jemnohmotná těla a lidského ducha. Vedle fyzického těla rozlišuje antroposofie ještě éterické a astrální tělo a lidské já. 1950 Rakouský lékař Hans Selye předkládá teorii, že stres je nezbytnou adaptační systémovou vývojovou součástí lidského chování. Potvrzuje, že stres, ať už fyzický, nebo psychický může u člověka vyvolat nemoc. 1955 Před vědeckou veřejnost je historicky poprvé uveden návrh dvojitého slepého pokusu, zvaný dnes placebo. Americký lékař H. K. Beecher zakládá Americkou společnost pro psychosomatickou medicínu, která se zabývá výzkumem placebo efektu. Na scénu se znovu dostává vazba mysl – tělo. Následně je popsán tzv. deprivační syndrom. 1960 Počíná rozvoj metody zvané biofeedback, jehož pomocí testovala americká NASA svoje piloty. Pokusy měly simulovat nehodu ve vesmíru. Podle reakcí budoucích astronautů odborníci překvapivě zjistili, že fyziologická odezva byla stejná, jako kdyby k nehodě skutečně došlo. 1974 Zásadní zvrat v biomodulační medicíně přinášejí američtí lékaři Snyder a Pert, kteří objevují opiátový receptor v mozku, látku zvanou endorfin. Odtud je již jen krok k pochopení vlivu emocí na tvorbu různých neurohormonů a neuropeptidů na základě vnějších stimulů. Tím bylo potvrzeno to, co Egypťané a Číňané znali již 27 století př. Kr. V medicíně se objevuje metodika, jak pochopit pronikání všech emociálních procesů do lymfatického systému. Tím bylo potvrzeno, že nikoli rozum, ale naše emoce mají dominanci nad tělesnými procesy.
1975 V tomto roce je vědecky potvrzeno, že imunitní systém komunikuje přímo s mozkem. Do té doby platil předpoklad, že tento systém není ovlivňován centrální nervovou soustavou. Imunolog Hugo Besedovsky dokázal, že aktivace imunitního systému těla zvyšuje množství stresových hormonů v krvi. 1984 Imunologové Fontana a Dayer dokazují, že mozek vytváří molekuly aktivující imunitní systém, pokud je tělo drážděno bakteriemi. Ve stejném roce neurologové objevují, že imunitní orgány, např. slezina, obsahují bohatou pleteň adrenalinových vláken, jež přímo ovlivňují nervy, které aktivují funkci imunitních buněk. 1988 Vědci dokazují, že mozek a imunitní systém jsou co do míry komunikace totéž: pokud v mozku chybí informace, nemoc se nerozvine – a naopak přítomnost informace způsobí rozvoj nemoci, a to bez vlivu vnějšího faktoru. Do nového světla se tak například dostává chápání roztroušené sklerózy nebo revmatické artritidy. 1992 V nakladatelství Eminent vychází publikace brněnského psychotronika Karla Kožíška nazvaná „Kniha, která léčí.“ Moravský léčitel v ní popsal, že pozná nemoci na astrálním těle pomocí tzv. automatické kresby i půl roku před tím, než se objeví ve fyzické podobě. Potvrdil zkušenosti čínských lékařů i moderních vědců: emociální – astrální tělo je jako nositel vědomí a podvědomí prvotním indikátorem našich fyzických problémů. 1994 Imunologové studují fakt, že imunitní systém může vyvolat chorobu na základě emocionálního chování. Dokazují, že imunitní systém spouští signály, které redukují chování tak, že mozek posílá informace přes bloudivý nerv (nervus vagus). Ovlivnění vnitřních orgánů a následný projev nemoci nemají žádný objektivní základ a jsou pouze důsledkem špatné mysli. 1998 Objevují se nové biologické léky, které jsou prvním krokem k léčbě autoimunitních onemocnění. Jedná se o choroby, při nichž si tělo pod vlivem dlouhodobých stresů a duchovní nerovnováhy vytváří „obranné látky“ samo proti sobě. Tyto preparáty cíleně zasahují molekulu, která nese informaci o autoimunitě na příslušném receptoru.
1999 Vychází práce, která potvrzuje, že stres a uzdravování jsou úzce spojeny. Lékaři z Ohio State University prokázali, že lidé žijící v chronickém stresu se uzdravují dvakrát déle než lidé šťastní. 2003 Objev studené syntézy neuropeptidů znamená převrat v medicíně. Látky, které mozek není schopen vyrábět sám, jsou aplikovány ve formě injekčního modulátoru. V současné době je ve výzkumu léčba téměř sta autoimunitních onemocnění. Tato léčba se dnes využívá i v ČR. Vybráno z článku v časopisu Regenerace – autor MUDr. Jan Šula, odborník na biologickou léčbu autoimunitních onemocnění. Upravil Pepa Máslo – Královéhradecký kraj.
