STRANOU
evropští básníci naživo
antologie 2008–2012
Obsah Předmluva místo oslavy..........................................4
Márius Kopcsay................................................. 202
Dagmar Andrtová-Voňková.....................................6
Marko Kravos . .................................................. 210
Mateja Bizjak-Petit .............................................. 14
Ryszard Krynicki ............................................... 216
Kateřina Bolechová.............................................. 20
Meta Kušar . ...................................................... 226
Nataša Burger...................................................... 26
Vladislava Kužílková ......................................... 232
Erika Crosara ...................................................... 34
Małgorzata Lebda.............................................. 240
Vladimír Čáp ....................................................... 40
Michael Lorenc ................................................. 252
Jiří Dědeček ......................................................... 48
Jiří Macháček .................................................... 262
Jaroslav Dostál..................................................... 58
Franciszek Nastulczyk . ..................................... 264
Yvetta Ellerová..................................................... 64
Pavel Novotný .................................................... 272
Giovanni Fierro ................................................... 66
Melita Osojnik . ................................................. 274
Viola Fischerová................................................... 74
Zoran Pevec ....................................................... 276
Ivo Frbežar .......................................................... 78
Andraž Polič....................................................... 282
Renzo Furlano...................................................... 84
Ana Rostohar..................................................... 294
Róbert Gál............................................................ 92
Martin Skýpala ................................................. 300
Irena & Vojtěch Havlovi ....................................... 98
Vanja Strle . ....................................................... 308
Markéta Hejná .................................................. 106
Ivo Stropnik ...................................................... 314
Stanka Hrastelj ................................................. 114
Lucija Stupica.................................................... 320
Petr Hruška........................................................ 122
Jan Suk............................................................... 328
Jaroslav Hutka . ................................................. 132
Paweł Szydeł....................................................... 338
Genowefa Jakubowska-Fijałkowska................... 140
Monika Šatavová................................................ 348
Odřich Janota..................................................... 150
Petr Štengl.......................................................... 362
Alenka Jensterle-Doležal.................................... 156
Jindřich Štreit.................................................... 372
Franciszek Kamecki .......................................... 166
Jana Štroblová . ................................................. 376
Michaela Keroušová ......................................... 174
Jan Těsnohlídek ml. .......................................... 384
Hana Kniežová................................................... 182
Zdeněk Volf ....................................................... 394
Peter Kolšek....................................................... 192
Tomáš Weiss ...................................................... 408
2
3
Předmluva místo oslavy Pět let básnického festivalu sice ještě není tak významné výročí, přece jen však už je to důvod k radosti a malé oslavě. Dnes, kdy je před kulturou upřednostňována zábava a kdy jsou kulturní aktivity i tvůrci dlouhodobě nedoceňovaní, je každý další rok takového tvůrčího a rozsáhlého setkání velkým vítězstvím ducha nad hmotou, přeneseně i doslovně. Festival Stranou – evropští básníci naživo probíhá v Berouně už pátým rokem. Za dobu svého trvání hostil několik desítek českých i zahraničních básníků, hudebníků a divadelníků. Dlouhá léta se zabýváme tvorbou v mnoha jejích podobách, s tvůrci se rádi setkáváme, baví nás různorodá práce spojená se šířením tvorby mezi potenciální vnímatele. A naštěstí tento náš pohled začíná sdílet čím dál víc lidí, ať „neorganizovaných“, nebo rozhodujících v rámci nejrůznějších kulturních institucí a úřadů. Nechali na sebe působit očistnou sílu ryzí tvorby, uznali, že literatura jako její podstatná část je důležitá a nenahraditelná, že hraje v našem životě zásadní roli. Přestože se nejedná o počínání, které by mohlo vyprodávat sportovní arény (dej Bože, ať k tomu nikdy nedojde), míru ne-masovosti kompenzuje hloubka ponoru. V dnešních časech se lidé starají hlavně o to, aby nejen přežili, ale žili tak, jak je jim ze všech stran podsouváno, že žít mají. Z toho plyne neustálý tlak na to, aby vydělávali určité množství peněz, aby si mohli na určité věci půjčit, a potom zas vydělávat na splácení půjček... Je to velmi náročný a velmi nepoetický způsob života a jen málokdo dokáže z tohoto určeného modu vivendi vystoupit – znamená to, že se tím vydělí ze společnosti; sice z málo vlídného a stále uspěchaného, ale přece jen společenství lidí, jehož součástí se potřebuje cítit každý. Všechno je nastaveno tak, abychom se především bavili, nikoli přemýšleli a skutečně reflektovali život v sobě i kolem sebe. Pokud se člověk chce zabývat tvorbou vážně, musí zůstat vůči těmto lákadlům a nabídkám netečný. A tím se dostává stranou. Stranou však neznamená mimo. Z faktu, že jsou v současné době poezie a tvorba obecně mimo naši pozornost, nijak nevyplývá, že jde o okrajovou věc. Naopak, možná silněji než jindy se potřebujeme přesvědčovat o tom, že náš život má hlubší smysl. Být sám se sebou a svými myšlenkami vůbec nemusí být příjemné. Ale je to bytostně důležité. Když jsme začali připravovat antologii mapující pět let trvání festivalu, s údivem jsme zjistili, že festival od roku 2008 do 4
roku letošního navštívilo více než padesát autorů z celé Evropy. To je přece velké množství lidí, neuvěřitelný tvůrčí potenciál, obrovská síla. Je těžké vyzdvihnout jen několik autorů, protože všichni jsou ve svých zemích význačnými a velmi ceněnými umělci. Jako například loňský host z Polska Ryszard Krynicki, jeden z nejvýznamnějších současných polských básníků, který svou tvorbou už dlouhá zásadně ovlivňuje proud moderní polské poezie, nebo čeští básníci Viola Fischerová či Petr Hruška. Samostatnou kapitolou jsou slovinští autoři: tady jsme českým divákům představili skutečně to nejlepší, co se na současné slovinské scéně děje. Během pěti let jsme zvládli nahlédnout jak k sousedům na Slovensko, tak do vzdálené Francie. Svou neobyčejnou poezii nám představili hosté z Itálie, Erika Crosara dokonce zpestřila výuku studentům italštiny na gymnáziu J. Barranda, kde s ní mohli rozmlouvat v jejím rodném jazyce. A Berounští se mohli na vlastní oči a uši přesvědčit, že „náš“ písničkář Vladimír Čáp v takové světové konkurenci důstojně obstojí. V jubilejním roce pokračujeme v boření hranic mezi jednotlivými žánry umění. Podařilo se nám najít další možnost, jak prostupování různých druhů tvorby ještě prohloubit: básník Zdeněk Volf připravil spolu s fotografem Jindřichem Štreitem ojedinělou knihu Chlévská lyrika aneb zvířata nám odcházejí ze života. Zdeněk vybral básně promlouvající o našem životě se zvířaty. Jindřich knihu doprovodil fotografiemi. Vznikl jedinečný cyklus básní a fotografií, který knižně vydalo nakladatelství Sursum a jako výstavu ho představíme v Muzeu Českého krasu v Berouně. Další významnou událostí je spolupráce s českým a slovinským klubem PEN a knihovnou Václava Havla, na jejichž půdě proběhnou dva autorské večery. Zdá se nám nemožné a nespravedlivé ukončit vyjmenovávání autorů, kteří jsou všichni jedineční. A proto vznikla tato antologie, představující všechny tvůrce, které festival Stranou v uplynulých pěti letech hostil. Pojďte se s námi radovat z jejich poezie. Lenka Daňhelová a Peter Kuhar
Vše, co chcete vědět o programu a hostech jednotlivých ročníků festivalu, se dočtete na webových stránkách: www.festivalstranou.webnode.cz.
5
D
agmar Andrtová-Voňková (*13. května 1948 Hradec Králové) je česká kytaristka, básnířka, skladatelka a zpěvačka. Po gymnáziu studovala dva roky pedagogickou fakultu, poté vystřídala řadu příležitostných zaměstnání (referentka, správcová, servírka, pokladní v divadle, modelka), zároveň s tím se věnovala hudbě. Její oficiální hudební kariéra začala v roce 1971, kdy se objevila v soutěži časopisu Mladý svět. Později se stala členkou sdružení Šafrán. Její význam spočívá především ve skvělé technice kytarové hry plné experimentů, které nikdo před ní nezkoušel. Hraje s jedním, nebo i dvěma smyčci, pravou rukou hraje na hmatníku, škrábe po strunách nehty apod. V první půlce 90. let 20. století nahrála hudbu pro představení Rok na vsi bratří Mrštíků, které v Národním divadle uvedl Miroslav Krobot. Hudbu Andrtové-Voňkové doplňuje zpěv lidového sboru moravské vesnice. Na konci roku 2010 vydalo nakladatelství Galén knihu Listí, která obsahuje písňové texty, básně a kresby Dagmar Andrtové-Voňkové.
Dagmar AndrtováVoňková 6 Foto: Genowefa Jakubowska-Fijałkowska
7
Touha
V krajině
Touho má měj vlčí běhy uháněj sněhy po čtyřech Že cesta není bez námahy? Co na tom chytnem druhý dech… Kupředu jen pláň panenská je a tolik třpytu ve vzduchu Nespatří nikdy hranostaje kdo předem klesá na duchu… Řemeny dávno zpřetrhané a těžké sáně kdeže jsou Teď moje nohy rozedrané mě vzhůru k slunci ponesou…
V této krajině v krajině našeho srdce na nás čekají a vyhlížejí nás místa milostí či milost sama Zjevují se nám náhlým dotykem radostným prostupujícím když jsme vítanými hosty Otče neviditelný v této krajině
8
9
Malý beránek Krásný je beránek malý a rouno medové jeho tělo halí Chodí do polí přes mosty varolí A tvrdohlavý je a vrtošivý něco má ze Šivy trochuje prašivý Luční trávou a jejím aplausem se napojí a napase Ještě pranic neví o rounu a krvi Beránek je ještě malý A zatím už to ví každý kde ostré nože se brousí A kdo se chystá jak pýr beránka rdousit Z vykotlaných stromů to vře a smůla se lepí Jen malý beránek se pase jak slepý Však jak má vědět že žluté meze neznají mezí A modré chrpy touží
10
po chrpách A rudé máky po mácích Jak má vědět že zelené meze neznají mezí Ještě pranic neví o rounu a krvi Malý beránek zatím si chodí do lilií močí sledován bělmem jejich očí Krásný je beránek malý když ke spánku se stulí Pod vraní oko a zlomocný rulík Luční trávou jejím aplausem se napojí a napase Chodí do polí přes mosty varolí V kráse neskonalý beránek malý
11
Hoře Hoře, hoře pustá noro černá díro v černé hlíně Nejsou chrámu tvoje síně Temnoty tvé udusí mě Ani skřeta za společnost není v tobě hoře, hoře Tvoje náruč chladný nerost Žádné strázně nemáš zadost Pustá noro hoře, hoře Černá jámo v duši samé Co v ní ještě hoří spoře ať vyhoří v čistý plamen!
12
13
N
arodila se v roce 1969 v Lublani na Slovinsku, od roku 1993 žije a pracuje ve Francii. V jedenácti letech se začala pod vedením Lojze Kovačiče věnovat loutkovému divadlu. Vystudovala střední pedagogickou školu a též dramaturgii. Je členkou loutkového divadla FRU-FRU, spolupracovala s loutkovým divadlem Ljubljana, hrála, režírovala a vodila loutky. Jako dramaturgyni ji několikrát přizval ke spolupráci režisér Martin Kušej. Realizuje se v Center for Puppetry Arts v Atlantě a v Paříži u mistra loutek Alaina Recoinga. Založila loutkové divadlo MALO, v němž se mimo jiné hrálo pět jejích loutkových her. Píše texty pro loutkové divadlo a básně pro děti a dospělé. Vydala sbírky poezie: LE TI, (Mariborska literarna družba, Maribor 2005) a Alica s tisoč rokami / Alice aux mille bras (KUD France Prešeren, 2009). V češtině byly její básně dosud publikovány na stránkách literárního čtvrtletníku Pobocza / Krajnice (www.pobocza.pl) a v časopise Navýchod.
Mateja Bizjak-Petit 14 Foto: Genowefa Jakubowska-Fijalkowska
15
Le hlas
*** hlas když není prázdnota pod vrbou loďka
*** hlas ležící na otevřeném dívám se nosím tě s sebou můj jako nebe dané
*** hlas který je hlas v prsou
*** hlas zpod chodidel vytažený pomačkaný papír žehlím s nateklými prsty blažený pocit
*** hlas hvězd které hladí borovice které rozmlouvají se smrky tam nahoře *** hlas rozpoznám tě mezi rozpoznám tě
*** hlas zachycený na háčku na špičce srdce rybář na břehu ve vysokých botách lekníny jsou růžové nevypustíš slovo mezi zuby se zachytily malé hravé ryby 16
17
*** hlas chodíš za mnou chceš být první jsi bodáš mě v žebrech kráčíš po mém stínu podrážíš mě raduji se *** hlas jediný zvuk Ze slovinštiny a francouzštiny přeložili Lenka Daňhelová a Peter Kuhar
18
19
K
ateřina Bolechová (1966) se narodila v Českých Budějovicích. Během 90. let se zúčastnila mnoha literárních soutěží, v roce 1994 získala jednu z hlavních cen literární soutěže Hořovice Václava Hraběte (kategorie próza). V roce 2007 jí vyšla v edici Stůl sbírka Rozsvícenou baterkou do pusy jako neprodejná příloha časopisu Psí víno, v téže edici pak v roce 2009 sbírka Antilopa v moři k majáku daleko má. Od roku 2000 se také věnuje tvorbě koláží.
Kateřina Bolechová
ANDĚL
MIMO DĚJ
Na náměstí, vždycky před Vánoci, lítá anděl. Letí z věže po laně. Taky se stalo, že se zaseknul uprostřed. Kroutil se jak slanina na rozpálený pánvi. Od andělů lidé čekají zázraky. Co ale čekat od zaseknutýho anděla?
Žabky na nohou mlaskají jako kdysi V zahradě otec ve starých plavkách Stejné místo a přece jinde
O POHŘBU
KONEC SEZONY PLESŮ
Příbuzní leda tak po infúzi Kdepak se sejdeme? Je pozdní zima den předposlední některá ústa mumlají Otče náš Krademe kytky z vlastního hrobu Medvěd se až k zemi pokloní čí hřbet se přitom ohne? Ivane doba je tvá
Vstoupili jsme do pradleny těla v neckách jak Elida v krabici po babičce s jistotou kapra na pánev osádrovaný konferenciér v mlze předsálí těstoviny od Zátky pro vítěze
NEJSME OBYČEJNÍ Muž v obleku bílých polobotkách a kostkovanou nákupní taškou U křižovatky billboard „Nejsme obyčejní“ Metronom semaforu jen klavír tu chybí
22
23
ARCHITEKT FANTA DÁVNO JE MRTEV
JINAKOSTI
Na jehlách kozačky pod kolena jak kozí nohy v čerstvém asfaltu Je slyšet prázdno nádražní haly a kdyby dál po kolejích tam Fantova „drogová“ kavárna a všechny ty příběhy pod secesní kopulí architekt Fanta ze své jistoty tiše přehlíží
Růženec albín na zpětném zrcátku a někde jeskyně po ohni paměť za nárazem blanitých křídel Netopýr bílý všechno je jinak
***
Nad jezem ženy pasou obstarožní kozy tachykardie a záda opřená o kamenný břeh Žiju ještě ?
A kdyby pod tramvaj úleva v hrůze ne my ne já ne naše ne moje to něčí krev cizí A přece teče
ŘEKA
*** Matko má jež sedíš tu v županu kytkovaném s touhou co byla visutou hrazdou veletoč utržený do zasutých zahrad s křečemi v nohou hledáš vůni dávno spadaných jablek
24
25
Nataša Burger
26
S
lovinská herečka Nataša Burger se narodila 20. ledna 1968 v Lublani. Studovala na Filosofické fakultě slovinštinu a francouzštinu. V roce 1990 přijela do Prahy, studovala čtyři roky na Konzervatoři Jaroslava Ježka, kde byl jejím učitelem Jaroslav Dušek. Pak se dva roky věnovala na DAMU autorskému divadlu na katedře herectví u profesora Vyskočila. Hrála např. ve slovinských filmech Volnoběh (V leru, režie Janez Burger, 1999), Sladké sny (Sladke sanje, režie Sašo Podgorsek, 2001) nebo Ruševine (2004, cena Vesna za nejlepší herecký výkon) režiséra Janeza Burgera. Český divák se s ní seznámil díky filmům Jana Hřebejka Horempádem a Medvídek. Objevuje se i na české divadelní scéně. Píše divadelní hry. V současné době žije v Praze.
27
OLGA:
podivné vrzání, zase běží do podpalubí, zase
Zamilovala jsem se do námořníka... bydlí vedle mě... milujeme se tajně... má svou loď a touží, aby s ní vyplul z přístavu do oceánu... představ si, do oceánu... to mě zaujalo... no, nicméně, pořád je ještě v přístavu... a řeknu ti proč... totiž... vždycky to proběhne takhle... námořník je v přístavu... připraven... a... přijde chvíle... a on se odrazí... začne plout... počasí je krásné, nebe se třpytí, je křišťálově čisté, modré, slunce svítí, vane tenounký vítr, je tam moudrý racek, bílé mraky, voda... krása... břeh už není vidět... a najednou loď podivně zavrže... co to je?... co se děje?... ptá se námořník... opustí kormidlo... běží do podpalubí a do patra... hledá, kde je chyba... někde chyba evidentně je, jinak by lod nevypouštěla tak divné zvuky... na stole před sebou rozhrne mapu, na které je podrobně nakreslena konstrukce lodi... a zkoumá... a přemýšlí... co by to asi mohlo být?... co nevím?... a loď si mezitím pluje po svém... narazí na útes a úplně se rozláme... co to je!... zakřičí námořník... běží na palubu... a vidí ztroskotanou loď... chytne se za hlavu... a pláče... pláče... s velkým úsilím přitáhne loď do přístavu... zamkne se do pokoje a přemýšlí, co se mu to stalo, na co zapomněl... co nevěděl... snad není dobře udělaná ta jeho loď nebo co... .tak ji upraví... celý šťastný sedí na své lodi a zase touží, aby vyplul, čeká na správné počasí... krásné počasí zase přijde a on vypluje... sotva opustí břeh, zase se ozve 28
přehlédne stejný útes a zase... zase... a námořník je zase v přístavu... celý zdrcený... bezmocný... zoufalý... a oceán nikde... Zamyslela jsem se... proč se nedívá radši do nebe, na mraky, na racka, do vody... no a co, že loď vrže... no a co... co, když vrže proto, že se tak těší, že už do sebe nasává vůně oceánu a dělá jí to nesmírně dobře... proto vrže... proto bzučí... krásná loď... možná je to její smích... její štěstí, že ji čeká neznámá cesta... a tak se těší na námořníka za kormidlem... těší se na to, že se spolu vydají na oceán... no a co on!... a jeho mozek, který všude vidí jen chybu... pořád se musí v něčem hrabat... a snaží se něco opravovat, co vůbec není zapotřebí... a on to vše schvaluje... a opustí kormidlo... své srdce... zapomene na něj!... loď pak pluje sama dál, a jak se má samotná vyhnout útesům... no, ale pak už nejde o nějaké divné vrzání, ale o opravdovou ránu... která ji rozbije úplně... teď ji musí opravdu opravovat a jak ji to bolí... jakou ránu utrpěla!... to je mu asi jedno... vždyť loď je jenom prostředek, že jo... je to věc... která slouží... a slouží někdo jí?... proč nemá rád svou loď... proč jí nedůvěřuje... proč všechno ničí... proč chce vědět to, co se nedá vědět... to, čemu se jen věří a to je celé... proč... proč... vždyť být námořníkem, to je vše, co by ho mělo zajímat... plout... vždyť ta loď vůbec není jeho... je mu propůjčena... dána... takže
29
má loď... krásné počasí... kormidlo a to stačí... pluj... pluj... No, to je celé... ještě je pořád v přístavu... ale vypluje... určitě jo... možná že mě vezme s sebou... jen abych ho neotrávila svými otázkami... myslíš, že to je možné? Ono: Je tady Nadja... Nadjo... pojď dál... copak?... jsi celá nejistá... co je?
NADJA: Já už se mu nelíbím, nejsem dost přitažlivá... nejsem dost hezká pro něj, myslím, že už mě má dost... .co když mě opustí?... já bez něj nemůžu žít... jsem na něm závislá... já to vím... pořád myslím jen a jen na něj... je tak krásný... tak krásný... a proč by tak krásný muž chtěl být se mnou... on sice tvrdí, že jsem taky krásná, úžasná... že mě miluje, ale já mu nevěřím... Dnes v noci jsem zase nespala... nemohla jsem vůbec usnout... řeknu ti, co se stalo... leželi jsme v posteli... večer... a četli jsme si knížky... najednou na mě dolehl ospalý vzduch... a přála jsem si, abychom se probudili... nechtěla jsem usnout... a řekla jsem mu: Když řeknu, že tě miluju, je to jako bych řekla, že miluji sebe... já už jsem totiž ty a ty jsi já... nebo takhle... ty jsi vlastně mým stínem. To znamená, že jsi to, co já mám v sobě skryté, co o sobě jen
30
tuším, a bojím se toto skryté žít... jsi takové mé tajemství... tma, mí démoni... a taky velká radost, obrovské nadšení ze života... a když žijeme spolu, neustále připomínáš mé tajemné bytí... je to krásné!... co tomu říkáš? Otočila jsem se k němu a byl ještě ospalejší než předtím... miláčku, co tomu říkáš?... tak jsem toužila, aby k tomu něco dodal, zaujal stanovisko, svůj postoj, a on řekl svým pomalým, ospalým hlasem: Milá moje... je to krásné... není k tomu co dodat... jsem unavený, rád bych spal... Spal!... vykřikla jsem rozhořčeně... jak můžeš spát po tom, co jsem ti řekla... .teď nesmíš spát... tak upřímně jsem se ti vyznala... .musíš k tomu něco říct, nebo mě aspoň obejmout... cokoliv, jenom nespat... Milá moje... přeháníš... všechno je v pořádku... jsi úžasná... krásná... všechno jsi řekla úplně přesně... nevím, opravdu nevím, co bych k tomu ještě řekl... líbí se mi to... a teď prosím... prosím... chci spát... Tak dobře... řekla jsem... hluboce, ale hluboce mě to zabolelo... ale dobře... já to dokážu... tak nic... .zhasla jsem světlo... otočila jsem se od něj pryč... snažil se mě obejmout, vůbec jsem nere-
31
agovala... pokoušela jsem se usnout... vůbec to nešlo... zmocnil se mě takový smutek... takový smutek... vždyť jsem mu to všechno neříkala jen kvůli tomu, abych se vyznala, jen jsem si přála ho zahřát, oživit... jde mi tak strašně na nervy, když je ospalý... jeho ospalost je pro mě něco tak strašného... tak strašného... ale všechno bylo nakonec jinak... já jsem ožila a on byl ještě ospalejší... tma na mě začala působit... přiskočili mí démoni... jsi strašná... únavná... hrozná... a tak nudná... už nejsi létající šťastný motýl... ne... prosím ne... nechte mě být... před chvílí jsem cítila, že jsem létající, šťastný motýl... chtěla jsem, aby se z toho radoval... je to pryč... jsi noční můra... všechno, co tebe pozvedává, jeho uspává... je to tak... už pro něj nejsi žádnou inspirací... je z tebe úplně vyčerpaný... jsi pro něj tyran a on je tvoje oběť... nemá žádnou sílu, aby zdrhnul, ačkoli si to velmi přeje... a teď vedle tebe pomalu chátrá... umírá... ne!... neříkejte to!... já to nechci... všechno... všechno bych mu dala... i svůj život... jen aby se probudil... ale on radši spí... já se zabiju... takové hluboké nedorozumění... Už jsem to nevydržela... vstala jsem... oblékla se a utíkala ven... nadechla jsem se nočního vzduchu... a tramvají odjela do města... ve dvě v noci... krásně jsem se procházela po Karlově mostě a Hradčanech... skoro nikdo tam nebyl... dlouho... dlouho jsem chodila... asi dvě
32
hodiny... a pak jsem zase jela tramvají domů... v tramvaji byli policajti a revizoři... ukázala jsem svoji legitku... ostatní ale lístek neměli... jak by ho ve čtyři ráno vůbec mohli mít... je to nelidské... a poslouchala jsem výmluvy, hádky, řev, výhrůžky cestujících... a to mě uklidnilo... bylo to jako sen... vše mi přišlo nesmírně komické... a vrchol komiky bylo, že jsem si připadala já jako ten policajt a revizor... který chce od toho druhého ten lístek, důkaz... jinak nemá co dělat v té tramvaji... je na úplně špatném místě... ale má-li lístek, je všechno v pořádku... chtělo se mi opravdu smát... šla jsem do postele a usnula... ráno jsem se probudila docela dobře naladěná... jenže... zase ke mně přiskočil démon:... vůbec si nevšiml, že jsi v noci bloudila po městě... vůbec sis nevšimul, že jsem v noci bloudila po městě... jsem mu řekla... máš mě rád?... číhala jsem na jeho odpověď... a pak to přišlo... jeho mám tě rád zaznělo jako pouhá formalita, která mu pro tuto chvíli zabezpečí žádaný klid... nevěřím, nevěřím ti... a začala jsem plakat... teď mě měl opravdu dost a odešel... není divu... Co to je?... to není žádná láska... asi se rozejdeme... zabije mě to... ale jiná cesta už není... je to k nevydržení... vůbec nenacházím cestu k jeho nitru... neumím žít sama se sebou vedle něj... ale... já ho miluju... Ono: Někdo ťuká, dveře jsou otevřené... to jsi ty... Anno... vítej... copak je nového? 33
E
rika Crosara se narodila roku 1977 v italské Vicenze. Žila ve městě Caldogno a v Benátkách, kde vystudovala fakultu Ochrany kulturního dědictví. V současné době žije v Galleriano di Letizza v kraji Udine, kde také pracuje. Její básně byly publikovány v několika italských antologiích (Dall’Adige all’Isonzo. Poeti a Nord-Est, Fara Editore, 2008; Notturni di_versi. Crisi, Nuova Dimensione, 2010; Salvezza e impegno, Fara Editore, 2010), v italských časopisech a literárních blozích. V roce 2010 vyšla v nakladatelství Anterem Edizioni její básnická prvotina Ius, která získala téhož roku cenu Lorenza Montana.
Erika Crosara 34
35 Foto: Małgorzata Lebda
* počítal po dvou během prvních hodin, počítal po třech, počítal, ale brzy znovu pocítil lítost, když neudržel dobré číslo, kéž by ho dokázal vybrat. zatímco stupeň bělosti, kůže zasněžené a ponechané odejít, říkal, že řád důstojnosti rozkvetl, že už vezme celý dům anebo milé pokoje, ve starší ze starých, celé spodní patro. * když jí položil semeno kouzla zvětšil oči, podél první poloviny obracel dech. když zapálil ohňostroje kolem ní, jakoby zežloutlé nemocí, předem určené a také obrovitější než obvykle. nakonec mluvili o desce rozlomené na čtyři části, o vonné nevěstě, o zralých houfech zapletených do chomáčů * daniele s. možná se zvětšovala překážka nebo možná taková byla. přepadené drápy a trička nezakrývala dost. otázka vláken není způsob jak být vyslovena? byla tu pro každý láskyplný dům starost.
36
(zůstali jsme bez dárků: les a bílé stuhy aniž by bylo vidět dovnitř na dno. stud navždy zmenšený na lilii, na pozdrav se skokem). (momi b.) všechny olistěné hlavice a kadeřavý roh plátna, seříznutý dole. tihle místní, byli varováni, řeknou nejlepší tvář města, řeknou zítra, možná, já. budou odcházet jistí, my jsme viděli mačkat pouze tlačítka jemnosti. starý pán posílá zdvořilé pozdravy. (dvacátého šestého června dva tisíce sedm)1 tak vzácný tanec ratolestí, vymrštění větví mezi mlhami složenými a teď vítr, který ti přináší neurčitý, letní; další bojkot, vysoký, z pokojů. zacvrčel a zoufalý pád každé slabiky, její vyklopení jen v představách: oblek z pusinek svěšený v den odjezdu, potom nad úsvitem slovo «konec». * na křižovatce kasáren, maličký «hovnajs!» objevil se na zápěstí: je to polský suvenýr mezi bílými konfetami, jemné provedení, s kadeřemi, mirko. 37
(bělostné dámičky)
byly tam cihly, čtvercové kameny, keře.
alessandru z. artušovi vrátil se zpátky ze studenější země, ze základů jiných rozloh až k nabíleným domům, potom k blízkým vesnicím. se světlem se daly ještě pozorovat různé rozdíly místních rysů, pozorovat vrásy úst, konečnou cestu vitrín k studu nebo půvabnou nákazu, žalostných doprovodů, tudu. „tady dole je lásky málo. vezmi si je. uspořádej své pomeranče po stanovený čas.”
„třešeň má hlad je vidět ze všech stran a ty bys musel spadnout, když se budeš dál dívat potká tě neštěstí, přijde jako harmonický výčet. nebe má obláčky a mrtvé hermy.”
(ach trubky!)
(bílé, kameny)
avšak závěsy velikonoční rušily mnohem déle než do jedenácti večer. eroze dorazila ke dveřím s důsledky a minimálním voláním: díry které byly teplé nebyly pro obřady a procítěně zpívaly.
zjevností obrazu ukazoval přesnou vůli vklíněných (nejenom proto se jí líbil). klidný vrchol mířící do vzduchu a stropy stále nižší, růže také stálejší růže končívají ve sklepě. ve všem stejný vztek a „nezničit to protože ti to skočí na záda, žije”.
nejít žádným směrem, neospravedlnit svátky, nebyly v ničem božím hněvem. ukazovaly jenom rozladění, vzácnou přeměnu očí které se násobí: takže se jeví zamyšlené, uplynulé.
* jako chatrče zkřížené venkovem viděné čtyřma čelníma očima protože my podnikáme výlet jsme výletníci kteří se přihodili mocné planetě. 38
Z italštiny přeložila Lenka Daňhelová, jazyková redakce Laura Angeloni
1 datum, kdy zemřel spisovatel Luigi Meneghello, slavný rodák z provincie Vicenza
39
T
extař, skladatel a kytarista Vladimír Čáp se narodil roku 1949 v Berouně, kde dodnes žije. Je rovněž uměleckým řezbářem, vyrábí loutky. Písně začal psát ve druhé polovině let šedesátých, inspirován středověkými trubadúrskými zpěvy a renesanční poezií. V roce 1968 zvítězil v celostátní soutěži o nejlepšího amatérského zpěváka roku (Mladá píseň Jihlava). Vítězné písně Tři ořechy a Konec trubadúra vydal o rok později na singlu Supraphon a tehdejší hudební redaktor Čs. rozhlasu J. Navrátil započal s přípravou společného LP, na kterém kromě Čápových měly být písně Merty, Kryla a dvojic Hutka – Kalandra a Paleček – Janík. K realizaci však už nedošlo. Z vojny se vrátil do tuhých normalizačních poměrů, nepodařilo se mu složit ani nejzákladnější amatérské zkoušky u některé z uměleckých agentur. Přestal úplně koncertovat a střídal zaměstnání, většinou v ekonomických profesích. Ve druhé polovině sedmdesátých let začíná znovu psát a jeho tvorba dostává postupně svoji dnešní podobu. Tvoří písně, které jsou v textech i projevu emotivními šansony s prvky sebereflexe, ale i takové, v nichž nechybí ironie, nadhled a humor. V roce 1996 vydal první CD Kašpaří písně, příznivě přijaté jak posluchači, tak odbornou kritikou. V letech 2001–2012 vydal další tři CD.
Vladimír Čáp 40
41 Foto: Jan Šroubek
Lovosice
bral by jsi všechno
Chtěl jsi mít život jako Lovosice dlouhej a osázenej topoly nikde žádný vlády, žádný opozice jen svatej pokoj s okny do polí. Na polí klasy jako Lovosice schoulený tíhou zrní nad chrpy a rusovlasý krasavice s písněmi na rtech, v rukách Londýn se srpy. Pánbůh však mění čtyřicet roků plival jsi splíny svý do piva a srpy dívám na každým kroku křížily velký kladiva. Chtěls poznat lásku jako Lovosice dlouhou a žádný ouvej samý ách 42
ale dával mnohem více a v noci štěstím skákal po hvězdách. Rusovlasý malý vlasatice pily by hvězdný víno chlazený na zdraví lásky jako Lovosice bůhví kde zrozený prý kdesi na Zemi. Pánbůh však mění z hádek a střetů utápíš splíny svý do rumů ženský ti daly namísto vzletů leda trnovou korunu. Tak aspoň funus jako Lovosice dlouhej, ať o něm kdekdo vypráví zrzavý holky v rukách dlouhý svíce a žádnej blbej tajnej rozptyl
43
do trávy. Pořádná velká černá veselice slepej kněz – černý brejle bílá hůl – tohle je funus jako Lovosice žasnul by New York, Paříž, Liverpool. Pánbůh však mění ač zpíjíš se bolem tělem jsi stále zdráv a fit Smrtka se kření na všechny kolem ty nejsi její favorit.
Pršíš mi do hlavy Pršíš mi do hlavy děravou střechou vaneš mi do uší z vysklených oken. K oltáři belhaví ďábli tě vlekou dychtivá vyhlížíš zpod rusých loken. Hadi a štíři lezou z děr maj do kůží myrty vetknuté z muřinců můry a z pelechů havěť žravá. Na kůru říhá Lucifer vypouští duchy smrduté a všichni čerti se žení ty se mi vdáváš.
Vracíš se domů ke psovi svýmu, jenž teskně vyje na Měsíc za psí život dává tisíckrát vinu jenom svý mámě tý čubě – mámě zrzavý tlamě z Lovosic.
Pršíš mi do kávy do kávy od žida ze které upíjím navzdory řečem Mrštíků z Moravy žid Khon je solida nadarmo těším se na první křeče. Chechtám se do tmy a v ozvěnu zní hejkalů opilé vytí u stropu Lucifer 44
45
blannými křídly mává. Mrštíky mrštil jsem o stěnu i anděl můj strážný je zpitý a všichni čerti se žení ty se mi vdáváš. Dokouřím joint a dopiju rum vzpomínkou v loži spočinu kam na bílé tělo já krvavý mák ti dával pak porazím strom a zapálím dům zmrtvím svou touhu po synu ať všichni čerti se žení buď sbohem, buď zdráva!
46
47
B
ásník, písničkář, prozaik a překladatel Jiří Dědeček se narodil 13. února 1953 v Karlových Varech. Vystudoval knihovnictví a vědecké informace na Filozofické fakultě UK, později scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Pracoval jako tlumočník Pražské informační služby, od roku 1976 svobodné povolání. Na přelomu 70. a 80. let vystupoval ve dvojici s Janem Burianem. Žije v Praze. Od roku 2003 působí jako externí pedagog na pražské Literární akademii. Od roku 2006 je předsedou Českého centra Mezinárodního PEN klubu. Je držitelem několika cen: Obce překladatelů (za překlady textů G. Brassense), České sekce IBBY (Zlatá stuha za originální pojetí principů nonsensové poezie, 2001), Sukovy knihovny literatury pro mládež (Cena učitelů za přínos k rozvoji dětského čtenářství, 2002) aj.
Jiří Dědeček 48
49 Foto: Matěj Stránský
Je po plese
Jak v tomhle zůstat nad věcí
Je po plese a každej mlčí kolik unese Co to zrcadlí rysy povadlý? jenom únavu /:leda by někdo z nás:/ byl na hlavu Je po plese a každej mlčí kolik unese Proč je to vždycky takový jako by člověk neměl pud sebezáchovy Pověz milá má pověz milá má vychovaná /:srnama:/ Proč je to vždycky takový jako by člověk neměl pud sebezáchovy?
řekni zvíře zvířecí Pověz milá má pověz milá má vychovaná /:srnama:/ jak v tomhle zůstat nad věcí řekni zvíře zvířecí Je po plese nenávidíme se! Je to navěky žádný comebacky žádnou nápravu /:leda by někdo z nás :/ byl na hlavu Je po plese a každej mlčí kolik unese Je po plese rozejděte se!
Je po plese nenávidíme se ticho do ticha ani nedýchá Řekni to! /:řekni to:/ dokud to nevyslovíš není to Je po plese nenávidíme se 50
51
Noc
je ve mně díra a zvíře neumírá a obruč hoří
v soumraku vranám žal hrdlo svírá a nám srdce rozdírá
v úsvitu vranám žal hrdlo svírá a nám srdce rozdírá
obzory ztmavly jen Luna blýská šavlí zavírej oči stále se stmívá a modrá morda temna o tobě zpívá nocí úzkosti je dlouhé bdění ke dni ještě chceš mlčet? polož mi kámen temnými blaty půjdu světýlko v očích v obzoru střepy sklo skřípe mezi víčky slepá beznaděj záludně svítá a škvírou pode dveřmi srdce se plazí
52
53
V tísni
Ještě si něco vysní
Ten člověk na rtech s písní proč asi proč se tu mrcasí v takovým počasí když se stmívá? /:Buď není místní nebo je v tísni furt jen zpívá:/ Hadry mu smrděj plísní proč leží na nábřeží o co mu běží a kam se dívá? Buď není místní nebo je v tísni furt jen zpívá
přileze zatouží po něze ale všecko má svý meze vždyť je jako slíva Buď není místní nebo je v tísni furt jen zpívá Ale člověk bez dechu tu píseň jako útěchu už nedozpívá
Zkřísni ho Pane zkřísni furt se tu vometá od léta příšera stoletá a ta píseň tklivá Buď není místní nebo je v tísni furt jen zpívá
54
55
Posaď se doktore
Zařiď to doktore ať ještě nezahynu
Posaď se doktore ať mi nevyneseš spaní zkrať svoje kydy prodluž mý umírání já vím už jsi mě viděl jít na druhou stranu kdo to moh tušit že ještě jednou vstanu /:tak mi dej šanci zařiď to jakkoliv ať tady po sobě nenechávám chlív:/ /:Proč mi to Pane děláš těžší:/ každej tu na tvou lásku hřeší a mně nezbejvá než se ptát: Proč mi to Pane děláš těžší to už mě asi nemáš rád Potkal jsem doktore svou smrt už celkem zblízka už ani nevím komu se po kom stýská a nepoznám ji Ach ta moje hlava už ani nevím kdo koho vyhledává /:Je třetí s námi na každým rendez-vous říkám svý lásce Je i v tvým úsměvu:/
ať nejdřív umřou kdo znají mou vinu žádný zázraky od tebe přece nechci jen mi to prodluž čekám na injekci /:poraď si doktore poraď si ber kde ber ať se čistý otisknu do paměti svých dcer:/ /:Proč mi to Pane děláš těžší:/ Je ze mě tlustej strejda s pleší holky se ke mně nechtěj znát proč mi to Pane děláš těžší což jsem tě náhle začal srát? Vždyť vidíš doktore modlím se ale asi moc tiše a všecko je to fráze a rutina a klišé věřím jen v lásku a ve tvou medicínu a nechci nic jen uklidit svou špínu /:do tebe vkládám svý naděje a přání: zkrať svoje kydy prodluž mý umírání…:/
/:Proč mi to Pane děláš těžší:/ Někdy mám pocit že tě těší součet mých omylů a ztrát proč mi to Pane děláš těžší ty jsi mě nikdy neměl rád
56
57
L
ékař, výtvarník, básník. Narodil se v roce 1923 v Praze, vystudoval lékařskou fakultu UK v Praze, poté pracoval jako dětský lékař – chirurg. Se ženou Alenou Čapkovou (zemřela v roce 1971) má dceru Kateřinu a syna Františka. Přední český literární kritik a historik Jiří Opelík uspořádal jeho básně do dvou knih, které Jaroslav Dostál vydal vlastním nákladem: Kámen a oblak (výbor 1971–1985). Prolínání (výbor 1999–2004); Praha 2005 a Sen skutečnosti: Obraz obrazu (výbor 1986–2004). Vzpomínání (výbor 2005–2010); Praha 2010.
Jaroslav Dostál 58
59 Foto: Bohumír Kolář
– „Už se konečně nauč: Když bys chtěl hořekovat, začni se smát. Ty ani tvůj žal nejste k smíchu. Tvá radost však je druhým potřebná.“ – Na krutost není léku. My zbylí tři dívali jsme se na prchajícího zajíčka, jak se chvílemi zastavuje, aby se nadechl a rozhlédl. A přáli jsme mu, ať doběhne k neposečenému poli přes silnici bez úhony. Oddechli jsme si zároveň s ním. Poprvé v životě, všichni tři, spojeni s tebou jen dálkou. – Co tě napadne, možná zapomeneš. Co v tobě zůstane, je láska, nedokonalá jako ty, nesdělitelná jak oblaka.
60
Někdo, něco snad mohlo změnit bytí. Nevíš to ani ty, ani ten, kdo již není. Dál jdete nerozluční, rozechvění. – Proč přetrváme, i když nejsme? To je holost bytí zde a pravda tam. Z jakého dna dereme se vzhůru a znovu žijeme na jiném dně? Nic mě nebolí, a bolest ve mně hnízdí. Budeme spolu. Pro krásu, co byla, co musí někde vznikat jak ticho nad horami, jak ticho nad vodami, jak večerní chlad a ranní rosa.
61
– Bylas mně svěřena, a já jsem zklamal. Ne kdysi. Později. Ne z vůle. Z únavy, kdy duše již nemluví.
– Na stůl jsi mně položila podzimní listí, zářily červení a žlutí, naplnily den. Štěstí je – přijaté sdělení.
Odtud dere se žal a vznikají slova. Smutná vina. Nemizí slzami. – Seděli jsme v kostele ve Veroně. Bylas tak zesláblá, až bylo slyšet, jak dosedlas na lavici.
– Co vidím, mám od tebe, a nemohu ti to říct. Jsem tichý jak lesní louka, kde jsme se poznali.
Kde se v tobě brala síla. Při tvé statečnosti jsem nepochopil, že není nekonečná. – Ve dne umět namalovat, co duše viděla i potmě. Nerozmnožovat zlé.
62
63
Y
vetta Ellerová je zpěvačka a skladatelka ostravského hudebního seskupení Norská trojka. Norská trojka vznikla v roce 1996. Impulsem pro společné zpívání bylo koncertní turné Pěveckého sdružení Slezská Ostrava v Norsku. Odtud si tedy přivezli nápad, který v Česku realizují dodnes. Zakladatelkou Norské trojky je Yvetta Ellerová, která zpívá občasně i sama a doprovází se na stařičký metalofon. Ellerová studovala hudbu na Střední škole pedagogické, Univerzitě Palackého v Olomouci a zpěv na Lidové konzervatoři v Ostravě; nyní pracuje jako ředitelka Alternativní mateřské školy v Ostravě se zaměřením na waldorfskou pedagogiku a umělecké činnosti. Zhudebnila většinu textů repertoáru Norské trojky a na všech se podílela úpravami. Norská trojka zhudebňuje a zpívá básně Petra Hrušky, Marka Pražáka, Jaroslava Žily, Zbyňka Hejdy, Karla Šiktance, eskymáckou poezii v překladu Ladislava Nováka a jiné.
Yvetta Ellerová 64
65
G
Giovanni Fierro
iovanni Fierro se narodil v Gorizii v roce 1968. Jeho texty byly publikovány ve sbírkách Frantumi (2002) a Prepletanja – Intrecci (2003), obě vyšly v nakladatelství Sottomondo. V prosinci 2004 vyšla jeho první básnická sbírka Lasciami così (Nech mě být, Sottomondo, Gorizia, dotisk v roce 2005). V roce 2007 vyšla sbírka sedmi skladeb Acque di acqua (Vody vod), vztahujících se k DVD Jùdrio cormonského umělce Mauro Bona. Jeho texty jsou překládány do portugalštiny, slovinštiny, němčiny, chorvatštiny a friulánštiny. Vydává časopis Habel. Je redaktorem časopusu Isonzo Soča a spolupracuje s týdeníkem Carta a deníkem Il Piccolo. Několik let je členem poroty mezinárodní ceny Vileg novella dal Judri– Culturaglobale.
66
67 Foto: Barbora Bulková
Ve školce
Daguerotyp
Když jsem chodil do školky nechápal jsem ještě, jak je možné že můžeme skončit ve stejné chvíli zpívat stejnou píseň, i když každá ze tří řad, do kterých jsme byli rozděleni začala v jiném okamžiku.
Tak rád bych viděl že snímky tvých plic jsou vyvolaná deska, černobílá na níž můžeme pozorovat lesík
Ještě si vzpomínám, že jsem dal svůj první polibek dívence zadržel ji, svíral za ruce v rohu a položil jsem své rty na pokožku její tváře. Byl jsem u modrých stuh a na mé bílé zástěře má matka vyšívala mou značku: vlaštovku. Tak jsem měl celé nebe na sobě.
68
vyprávěl bych ti že tvé průdušky jsou dva veliké stromy a že vlásečnice tvých alveol všude kolem dokola jsou jejich bohaté listí (teď se zdá že se hýbe) ale ještě víc bych chtěl mít jistotu a úsměv na svých rtech abych ti řekl, že černý uzel který mi ukazuješ v houštině listoví, právě uprostřed tvé pravé plíce je kos
69
To co je
V Emergency
Říkáš „mám ráda vůni čistoty”
Viděl jsem Gina Stradu jako hosta pořadu ‘Che tempo che fa’, zpovídal ho Fabio Fazio
pro tebe je vůně a svěžest kterou cítíš v chřípí když rozprostíráme prostěradla vypraná a vyžehlená a připravujeme postel
Mluvil o Afghanistánu a zvlášť o pozemní mině nevzpomínám si na jméno má příjemný tvar vypadá jako motýl jen je o něco větší
pro mě je naše objetí pod prostěradlem předtím, než usneme nás ochrání.
samozřejmě že je sbírají děti
Muži Bylo by třeba podobat se tůni být pouze v případě hloubky učit se od dřeva které se ostří pily vzpírá se silou vlákna ale stačilo by mít sílu opravdové víry takové které se dostává když důstojnost jiných je ztracena.
70
po několika vteřinách v ruce exploduje utrhne prstíky vznítí se a oheň spálí tváře smaže jejich oči oněměl jsem zmohl jsem se jen na otázku ale takhle třepetání motýlích křídel prsty které nedokážou zůstat na rukou copak s žárem který z tváří udělá živou červeň nemůže vybuchnout láska?
71
Síla a ne
Dceři
Přísahám že jsem viděl muže a ženy v Sarajevu podél hlavní ulice vyprávět svými tvářemi o touze rtů o radosti těla které si žádá cit a prstech jara a semenech k zasetí v klidné zemi
Stále ctí mydliny
Z výšky je Sarajevo kalich jenž má být naplněn výborným vínem a pozvednut k přípitku
Fouknutím rozletí se do vzduchu a jdou honí se jako polibky
mohl jsem tě obejmout a říct ti že jsi měla krásu která se vystavuje na světle, tvůj úsměv díky němuž jsi zůstala děvčátkem.
tak jako život se nevracejí.
ale nebyl jsem schopen jak jsem se mohl ukázat jako muž při pomyšlení, že také tady muži nechávali v ženách nikoli semeno ale sliny.
tak jako člověk jsou z dechu pocházejí z dýchání tak jako lidské tělo jsou utkány z vody průzračně ukazují ticho.
*** zapomínáme že jsme stvořeni ze stejné látky jako slunce, ohně a že naše vlasy jež zbělely jsou pozůstatkem spadlých hvězd jimž jsme svěřili svoje sny. Umíněně dál nevěříme což provozujeme od svých dětských let zavíráme oči přesvědčujeme se že nikdo nás nemůže vidět a schováváme se ve světě.
Z italštiny přeložila Lenka Daňhelová
72
73
V
iola Fischerová (*18. října 1935, Brno, †4. listopadu 2010) byla básnířka a překladatelka, náležela ke generaci tzv. šestatřicátníků, dcera filosofa Josefa Ludvíka Fischera. Po studiu slavistiky na univerzitách v Brně a Praze pracovala v 60. letech v literární redakci Československého rozhlasu. V roce 1968 odešla se svým budoucím manželem Pavlem Buksou (spisovatelem Karlem Michalem) do Švýcarska, kde vystudovala ještě germanistiku a historii na basilejské univerzitě a pracovala jako učitelka. Po smrti manžela (1984) odešla do Německa a spolupracovala s rádiem Svobodná Evropa a časopisem Svědectví. V roce 1987 se vdala za spisovatele Josefa Jedličku; od roku 1994 žila v Praze. Její první sbírka Propadání nemohla v roce 1957 vyjít, oficiálně tedy debutovala až roku 1993 sbírkou Zádušní básně za Pavla Buksu. Je držitelkou několika literárních ocenění. Vydala sbírky básní: Zádušní básně za Pavla Buksu, 1993; Babí hodina, 1994/1995; Jak pápěří, 1996; Odrostlá blízkost, 1996; Divoká dráha domovů, 1998; Matečná samota, 2002; Nyní, 2004 – Dresdner Lyrikpreis 2006 (v německém překladu); Co vyprávěla dlouhá chvíle – Magnesia Litera 2006 za nejlepší knihu pro děti a mládež; Předkonec, Fra 2007; Písečné dítě, Fra 2007; Domek na vinici, Fra 2009 – Magnesia Litera 2010 v kategorii poezie.
Viola Fischerová 74 Foto: Genowefa Jakubowska-Fijałkowska
75
*
*
Kdo posoudí co chybělo mně na co jsi neměl ty
Kolik jich překročilo práh mého domku
ta bílá místa v kleci kde jsou lvi * Ptal ses mě ale na tu silnici jestli taky cítívám úzkost když přecházím Zbývaly ti dva dny Neslyšela jsem co máš na mysli
Odnášeli si – na očích moře nedopsanou knihu kulku v srdci ukopaného syna zastřelenou ženu Svůj osud tak blízko že ho neviděli ve dveřích mezi vinicemi *
* Jak se proměnili a mizí ti co nás znali spolu Dva z nich se ještě ptají „A co Paolo?“ Zapomněli že spolu jsme mrtví už dvaadvacet let
Za oknem sténá červnová meluzína Svit ostrý jako po neštěstí Chovám tě v klíně prošlého zemí a ohněm Tvůj těžký prach Než mi tě vezme jiný kámen s tvým jménem a jiná tma
76
77
N
arozen roku 1949 v Lublani ve Slovinsku, básník, spisovatel, grafik, publicista, redaktor a majitel nakladatelství Mondena. Píše především poezii, lyrickou prózu, básně a prózu pro děti, rozhlasové hry a literární kritiku. Vydal doposud čtrnáct vlastních knih, z toho dvě v překladu do cizích jazyků (sborníky, antologie). Překlady jeho děl byly publikovány v angličtině, češtině, makedonštině a srbštině. Česky vyšla jeho sbírka Kamenuj kamenné (Volvox Globator, 1997) – překlad Lubor Kasal.
Ivo Frbežar 78
79 Foto: Barbora Bulková
3.
17.
Padal přímo dolů do té propastné Hloubky padal ona klidně škrábala brambory Krájela rajčata tam na venkovní zdi se Objevilo vlhko do nebe zírali doslova
Tvoje krev sestro stříká z tepen mně není Všechno jedno hodiny odbily pomerančové Slupky a čaj uprostřed pralesa ještě stále Nevěřím že jsi odešla zavřela dveře
Bez úcty i kůň získal křídla A chtěli ho zapíchnout umlklo zahřmělo A odráželo se od vlhkých zdí a ona ještě Stále beze studu krájela rajčata a cibuli
Zkřížila nohy zelené větve odhodily Listy a pupeny o páté jsme pili čaj Na terase řekla jsi tam byl ŠangriLa když vyteče krev zůstanou květy vyteče
Rádio hrálo pusťte ho bylo slyšet strop Se sesouvá padal ještě stále a pořád Zafoukal vítr protáhl se mezi skalami aniž
Duše země se napije nerozumíš Odchody jsou nutné přichází večer a s Večerem se touha neviditelně stane
By byl cítit pád ne pád bez Pádu není vstávání opojení posedlých Se rýsovala z propasti až nahoru modlitba není
Viditelnou na stole noc a chléb voda před Odchodem se políbíme cesta bude dlouhá Někteří myslí, že každá někam vede
80
81
39. Prosil jsem aby mi vysvětlili jak se dostanu Co nejrychleji ven ale nerozuměl jsem ničemu Co řekli anebo oni nerozuměli ničemu Nemůžu říct že bych přímo zakopl Nejdřív se mi zdálo že je tma ale Na druhou stranu nebyla i když v určitém Smyslu nejspíš byla zmocňovala se mě Sklíčenost zachytil jsem za kliku tehdy se Stalo co se rádo stává pomyslíš že Už nevíš proč se připravuješ na cestu budu Vědět ještě i na konci mám právo vědět Šel jsem na hřbitov byla noc dveře Byly zamčené zase jsem nevěděl jak Se mám dostat ven být svobodný jak daleko
Ze slovinštiny přeložili Lenka Daňhelová a Peter Kuhar
82
83
N
arodil se v roce 1957 v italském S. Daniele del Friuli (oblast Udine), básník a organizátor kulturních aktivit, vydal patnáct publikací v nakladatelství Edizioni Culturaglobale, zorganizoval dvacet sedm národních a mezinárodních výstav, vedl osm ročníků mezinárodní literární ceny „Vileg novella dal Judri”, mezinárodní soutěž „Filari in versi”, Festival Itinerante Internazionali di Poesia „Acque di acqua”, čtyři ročníky festivalu „Festival del libro e dell’informazione Cormònslibri”, a další přibližně dvě stovky autorských čtení, hudebních představení, divadla a tance atd. Jeho básně byly oceněny na mnoha mezinárodních soutěžích a publikovány v různých antologiích. Byly publikovány v italských, rakouských a slovinských časopisech, největší výbor pak vyšel v makedonském literárním časopise AKT.
Renzo Furlano 84
85
Hledám se mezi zrnky písku
Nekonečno
Ty jenž soudíš neptej se mě kdo jsem kam moje nejisté kroky vedou.
Já bych jen chtěl v tenké noci provoněné svěžestí mluvit o nekonečnu a ukazovat přitom v indigu pozadí hvězd.
Zeptej se mě co bych chtěl když písek drsně protéká pod mýma nohama. Racek si hraje se mnou a s povětřím v tichu hlubokého hřmotu větru a moře. Nebe jež se odívá svátečně v noci svatého Lorenza do elegantního srpnového indiga. Zářivé hvězdy padají pro každou slzu jež smáčí košili. Mezi zrnky vlhkého písku ztratí se pohled v marném pátrání po kometě.
86
87
Poslední píseň
když umřu
Někdy / mám slitování / sám se sebou zatímco vítr mi přináší po nebi Píseň hromů (američtí indiáni Ojibway – Chippewa)
Dříve nebo později se to stane a moje cesta se zastaví
bude plakat země která mě přijme nebo budu plakat já? země. země potřísněná krví a rozdupaná záští v ní nechci shnít když umřu jako svobodní indiáni před amerikou na strom vyzvedněte mé tělo
když umřu jen doufám že toho dne nebude slunečno
když umřu ohřívaný sluncem osvětlený měsícem voda mě bude laskat ve svém volném letu
když umřu neobleču se svátečně toho dne odejdu takhle v klidu
když umřu
když umřu němé zvony budou poslouchat píseň ptáků na jaře
uslyším šustění měsíčního hedvábí které v kousku stínu projde za mrakem když umřu poslední noty flétny rozvlní ve větru jenž křičí Tady budu já
88
89
Prokletý básník
pokračuje v psaní o klesání a stoupání
Chuť myšlenky starodávná modř nekonečného moře
sní v pokoji sám, se vzduchem a slovy tančí
v písku otisk voní láskou
v prázdnu těsném polibek opuštění
hladí mě myšlenka básníka
Z italštiny přeložila Lenka Daňhelová, jazyková redakce Laura Angeloni
prokletého jenž se opije svými myšlenkami píše slova lásky jež se stydí vyslovit ze strachu že ho odhalí staví sny z písku jenž ujíždí nic neznamená let papírového draka
90
91
S
lovenský básník, narozen roku 1968, je autorem několika knih filosofických aforismů – přičemž Epigraffiti (2001) a Znaky a príznaky (2003) vyšly souhrnně pod názvem Signs & Symptoms také v angličtině – a experimentálních novel Krídlovanie (2006) a Agnómia (2008), které právě vycházejí v českém překladu pod názvem Na křídlech/Agnomie. Gálovy žánrově těžko zařaditelné texty jsou součástí mnoha zahraničních antologií.
Róbert Gál 92
93 Foto: Barbora Bulková
PATRIŤ NIE Svet, zredukovaný iba na to, čo mám rád. Bublina. Ak vyjdeme z matematickej poučky o rovnako nekonečnom počte bodov v úseku priestoru akejkoľvek dĺžky, neznamená to napríklad, že medzi hlukom a mlčaním je rovnaké množstvo „bodov“, ako je medzi mlčaním a tichom? Majúc to namierené tam, odkiaľ prišli, utiekajú sa jeden k druhému. Bratia. Ich cesty sú naznačené návratom, ale k čomu, to nevieme. Schody, ktorými možno stúpať, rozširujú priestor chodby až na nepoznanie. Prichádzajú k dverám jedného z bytov s vysokými stropmi. Tam zazvonia a vstúpia. Podávajú sa nejaké nápoje, šum hlasov strieda prekrikovanie jedného cez druhý. Priestor obývačky je čo nevidieť príjemne zadymený. Vo vedľajšej izbe oprené o stenu stojí pianíno. Vrhám sa k nemu. Keby ma vtedy niekto pozoroval, videl by nerv našej rodiny, ktorý s nedisciplínou vlastnou vášni pozvoľna strháva celé to napätie do elektrizujúcich prstov, odhodlane búšiacich niekam, kde vydať zvuk znamená zaznamenať. A nedostatok vlastného eliminovať cudzím? Ale čo je to cudzie? Môže niečo niekam nepatriť v konkrétnych hraniciach tohto obmedzenia? Je to, v čom usadzujeme vlastné vyberaním z cud94
zieho, alebo naopak cudzie vyberaním z toho, čo vyberieme z vlastného ako nami definovanú množinu jeho cudzostí? Paradox je myšlienka, ktorá hraničí s činom. Pozorujem slečnu M pri porcovaní potravy. Sa vždy nadýchne, aby mohla pri spočitovaní povedať svoje, nie, aby to mohla odverklíkovať. Nádych vždy presne nadávkovaný výdychom, akoby priestor medzi jedným a druhým bol úplne irelevantný. Hlad upokojený hneď na začiatku, pre istotu vopred. Hrôzu naháňajúca svätica s uzamknutými perami, ktorá sa roky mas(a) k(r)uje, aby jej štebot zvnútra klietky vtákov bol stále rovnako oduševnený. Prehliadka radosti – akoby inej radosti nebolo. Široké gesto prijatia všetkého, čo je v opozícii a čo je v danej chvíli jednoducho slabšie. Naplánovaná možnosť, ktorá sa dostane do minulosti aj bez prítomnosti. Celoživotný koncept celého života. Všetko, čo postupom času znehybnieva a čoho ingrediencie tuhnú do ťažko nahmatateľných obsahov na dne vedomia, akoby vedomie malo nejaké dno. Vzájomne prenasledovaní, a tým jeden druhému oporou, ponachádzaní neskôr v podobe skeletov na dne oceánu jednojediného mozgu. Mozgu, ktorý medzitým zjadernatieva.
95
Lebo ako inak nazvať jeho úpornú snahu odháňať hrôzu jej každodenným denunciovaním, vytesňovaním z myšlienky, ktorá je tým pádom o niečo suchšia, akoby mala. Ale kde je to mokré z nej, a čo je to? A ako to oddeliť, a prečo to vôbec oddeľovať? Prečo je bolesť tým, čo trčí zo zraneného tela srdca ako nevyslovená glorifikácia aktu zraňovania? Ako možno oddeliť bolesť od príčiny, akoby jedno s druhým už ani nesúviselo? A podobne. U detí je pojem smrteľnosti abstraktný, a pritom nič nie je konkrétnejšie, ako je tento abstraktný pojem smrteľnosti. Je ako váza, ktorej pojem predpokladá jej rozbiteľnosť, ale iba abstraktne, pretože konkrétne si to predstaviť nedokáže. Čo spôsobuje súdržnosť tak abstraktných predstáv? Je súdržnosť súdržného ontologickým argumentom proti nesúdržnosti nesúdržného? A ak áno, tak akým právom? Z nedostatku iných životodárnych aktivít vyplývajúce chrlenie humoru a lúzerstvo preoblečené za pokoru.
(Z rukopisu pripravovanej knihy Uzly)
96
97
I
rena Havlová (*26. 5. 1959, Rychnov nad Kněžnou) vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (1984) a již při škole se začala věnovat hudbě. Vojtěch Havel (*19. 5. 1962, Praha) vystudoval Státní konzervatoř v Praze obory violoncello a klavír (1984). Hudbě se věnoval i nadále se svou manželkou Irenou Havlovou a forma jejich spolupráce byla natolik celistvá a harmonická, že se nadále dá hovořit už jen o manželech Havlových jako o jednolitém uměleckém subjektu. Počátek jejich spolupráce se datuje od pol. 80. let, kdy vznikla experimentální formace Capella Antiqua e Moderna. Sdružení provádělo díla evropské klasické hudby od renesance až po současnost a Havlovi zde s úspěchem rozvíjeli svoje nevšední pojetí tradičních i novodobých skladebných technik a interpretačních postupů. Svou originalitou formace zaujala široké publikum posluchačů a manželé Havlovi se také velmi dobře zapsali u kritiky. První období jejich tvorby ukončuje rok 1990, kdy intenzivně spolupracovali s písničkářem Oldřichem Janotou (nahrávka Chlumec Live) a započala nová etapa jejich samostatného uměleckého zrání.
Irena & Vojtěch Havlovi 98
99
Irena Havlová
Listy na vodě unáší proud dej mi jen na chvíli do Tebe nahlédnout Až dopovíš to přijdu zas pro tiché světlo zpod Tvých řas
Na vrchol Himálaje dopadla kapka deště v Tvých očích třpytí se slza ještě nevíš co je Bůh Pampeliška větru se odevzdala aby opět na louce odrazem slunce se stala
Z klece pták vyletěl na křídlech slunce měl
Řekni pomněnko kolik za léto Tvých modrých kvítků s větrem odlétlo Neslyšně mlha setřela z hladiny jezera třpyt vlahou nocí snesl svá sametová křídla klid Tvá zlatá loďka houpe se na vlnách jako má duše v náručí Boha
100
101
Čekání na báseň
Vojtěch Havel
Vítr Tě rozcuchal Vítr Tě rozcuchal a nasypal do Tvých vlasů bílé květy jabloní V noci je ještě zima jaro se jen pomaloučku zabydluje A ty schoulená v mém náručí Tak křehká tak nekonečně silná ve své odevzdanosti
102
Teď nemohu přijít za Tebou mám v sobě báseň a čekám kdy se narodí zatím jen bolí a čekám a snažím se ji nerušit aby mohla sama přijít jako královna jen ji nesvázat jen ji nepoutat nechat ji jen tak přijít teď nemohu za Tebou čekám na báseň teď nemohu přicházíš tak to Ty jsi ta báseň?
103
Sýkorka a čaj Zůstala jsi sama tichounce poprchává společnost Ti dělá jen sýkorka přelétavá Zůstal jsem sám jen se svým šálkem čaje zdalipak stejný měsíc si s Tvým stínem hraje ? Po tak dlouhé době si mé prsty s Tvými vlasy hrají i šálek začal zpívat to sýkorka se koupe v čaji
104
105
B
Markéta Hejná 106
ásnířka, prozaička, *24. 3. 1951 v Moravské Třebové. FF UK (teorie kultury – kulturologie). Pracovala v knihovně UPM muzea, v zahradnictví, v letech kolem Charty 77 uklízela na AVU, od roku 1983 tajemnice red. časopisu Zlatý máj v nakl. Albatros, po Listopadu tamtéž jako redaktorka, 1991–1997 v nakl. Zvon, dnes externě spolupracuje s Nakladatelstvím Franze Kafky, Karmelitánským nakladatelstvím ad. Publikovala v Divokém vínu, Sešitech pro mladou literaturu, Hostu do domu, po letech např. v Souvislostech, v LN, Salonu Práva apod. Verše psala od dětství. • Sbírka Zmínky (pol. 70. let) • Bibliofilie Tančící pomeranč (graf. listy Lenky Vilhelmové, ed. Vilém Stránský, Praha 1986) • Vážná radost. Verše z let 1969–1989 (ČS, Praha 1991) • Fuga (Winston Smith, Praha 1991) • Leporelo a několik omalovánek pro děti vydal Albatros. • Román Obejmout dub (Hynek, Praha 2000) byl dramaticky zpracován a uveden v Čs. rozhlase (rež. Hana Kofránková). • Bibliofilie Slzy Ezau (vydal a ilustroval Luboš Drtina, Praha 2007) • Pro Vyšehrad napsala řadu knížek, tři z nich rovněž čteny v ČRo. • Nyní připravuje dvě básnické sbírky a pro nakl. Torst komentované milostné dopisy Zdeňka Urbánka. Zvlášť velký význam pro ni má spojení slova s hudbou, její básně zhudebnili Vladimír Sommer, Michael Lorenc, a především Václav Hálek, se kterým nadále spolupracuje. Maluje obrazy. Žije v Praze. 107
Foto: Magdalena Šnorková
ZLATO SE TAVÍ
KDE
Zlato se taví pod jabloněmi v červnu, kdy láska ponechává každému stéblu jeho život, pěstujíc svou niternou existenci samovolně a pláče bez neštěstí a tajně, úžasně tajně a stále pije, jako by žíznila bez konce v nebeském tání sněhů lidských.
Kde poupata oblak pučí na obzoru, tam svůj prsten vytvářím a stáčím. Kde hladké nohy-hnátky přízračných hříbat tepou do půlnočních pažitů, tam s přísným mečem krásy vládnu nicotě. Kde bolavý žebrák mlčí, mlčím též jak v květáku plž.
Dům stojí, prastaré voňavé vosky by zdobily skříně, jen začít práci, jen je použít a nanést na hluboké zásuvky a desky statných stolů. Zlato se taví pod jabloněmi v červnu, rajčátka se dají do kvetení a srdce zapisuje sen, do skutečna zapisuje sen o tom, jaké to je, když mírná ruka čelo zlehka obemkne, utkví a spočine tam
108
109
RORÝSI
OBRAZ
„Červen tady, doprdele kde jste, rorýsi?“ říkával. Mirek mu bylo jméno. S knírem chlap jak věž. Smávali jsme se spolu strašným věcem až k slzám. Třeba, jak jeho švagr jednou cosi opravoval až u dna studny a shora na něj spad vrták a zabodl se mu přímo pod oko a tak ho vytáhli s tím kusem kovu v líci... Umírali jsme smíchy s becherovkou!
Na konci světa vypučí z některých pařezů růžové růže a obzor se čistě zazelená.
Máj voní a hle, rorýsi nad Letnou se lovem asi pominou, Mirek je nevidí, je pryč už napořád. Byl příliš velký, ve špitále ho sestry upustily hlavou na topení a on ještě tři neděle žil s puklou lebkou, aniž by kdo věděl. Na jeho pohřeb v červnu přišel pán jen s půlkou tváře, jámu pod okem, ten ze studně! a kytky klad. Rorýsi tady, do... pytle, Mirku, s kým se teď člověk může v hořkých slzách smát?
110
Kde jsou ty dávné stromy? ptá se malíř. V růžích přece, přece v těch růžových růžích! A ty ostatní?
ANDĚL TU CHODÍ Anděl tu chodí a má ruku ze zlata, ta ruka je stříbrná a hebká, pokládá se přesně, šetrně a neodvratně: co v přírodě se takto sklání a oznamuje? Anděl ošetřuje dlouhou samotu, nezpívá – ale jeho ruka zpívá hodně, je to ruka z hudby, ani vítr tak krásně nepotěší, snad trošku přibližně teplé slunce v podvečer pod trpělivým stromem, když nikdo není poblíž. To je moje uznání, říkám to pořád, že jako živý list se snese a sluchem dýchá, zpívá i slyší naráz, je to zázrak, do konce dnů musím vzdychnout a nevědět, jestli je to k dobrému.
111
ŽENA HORA
a účinně sněmují u samého vstupu do jejího
(O té nebezpečné lásce) Do vážnější polohy ještě dobývá se láska. A ptá se: jsem tím, čím se zdám? když se musím dobývat do vážnější polohy ještě? Nemám to nechat být? Nejdu nad lidské možnosti? Člověk je jednodušší než já, zkoumá a uzavírá láska. A já jsem oblak nad člověkem, podobná tomu atomovému hřibu. Jak by mě mohl pojmout? Láska chce za a nemá prostředky. Praví: Raději umřu, než bych vyznala, že prsa a klín a slovo stačí, když nestačí. Když se vznáším sirá jak způsob velehory, která poskytne lyžařům nadšený sjezd a ocení jejich elegantní sjezd. Leč po noci studené, kdy firn brousí její hrany a zuřivě pohupuje se a povykuje jako zlé mláďátko po jejích bocích (po bocích hory) a štká, rozeštkané plnoprávně protivné dítě její, kdy hrůzná strašidla pracují na ní 112
nitra, po noci rozhodně ledové – – jakou má hodnotu lyžařů sjezd? Mé šerošeré sovy, svou pravdu zvažte a uvažte, je-li vám zapotřebí má strmá společnost? Nu vidím, hned jak to vyslovím, že jistě – – bez kavern mých nebyly byste, je nárok váš v pořádku oprávněný. Ale mám sen: Zámek chci, kde bych zkoušela, velebná, vcházet s hřmotem a vycházet němá omrzlými zdmi, a Honza bůhvíkterý nepostačí mi, lepší než lyžaři, on, jenž se hladový džbánu chápe, jenž neptá se, tak přirozeně svůj. Patří mu poklad, ať si ho užije, lyžařům svah. A vás ponechám vám, sovy, bubáci. Neberu vám strusku svou, morénu svou. Avšak blahé a mé je modro, v němž se vznáším za dne. A zodpovím si, že je zdánlivé, sluncem kryté, zářením slunce vytvořené, žádné, žádné.
113
B
ásnířka Stanka Hrastelj (1975) se narodila v Brežici na jihovýchodě Slovinska, ukončila tamější gymnázium a vystudovala teologii na lublaňské univerzitě. Svoji poezii už během studií publikovala časopisecky, v řadě antologií, prezentovala v rozhlase a na různých (i mezinárodních) literárních festivalech. V roce 2005 debutovala sbírkou Nizki tony (Nízké tóny) a vzápětí za ni obdržela Cenu Slovinského knižního veletrhu za nejlepší prvotinu. O dva roky později se stala Rytířkou poezie na lublaňském festivalu Dny knihy. V roce 2009 vydala svoji druhou básnickou sbírku Pane, máme pro vás něco (Gospod, nekaj imamo za vas). Letos vyšel její první román Hraní (Igranje, Mladinska knjiga, Lublaň 2012), který se stal ihned vydání bestsellerem a získal cenu nakladatelů Modra ptica.
Stanka Hrastelj 114
115 Foto: Boštjan Pucelj
A ÚSTA ŘEKLA ADAM
VŮNĚ PAPÍRU
Viděla jsem: nejprve byla nějaká ústa a chodidla se dotýkala bolesti kamení, a ústa řekla Adam, řekla jako kočka, řekla s konečnou platností, jméno měla
Déšť má vůni po papíru, stejně jako Versaceho Black Jeans, proto dnes čtu a píšu, píšu a čtu a učím se žít, i když se to vůbec nedá srovnat se změnami, které přinese březen, či s Alešovým přesvědčením, že je dobrý milenec, což mu začali kluci věřit.
připevněné na mase. Byla nevychozená stezka, vykreslená mnohem později – po ní přišla, spouštěla se do údolí po stopách gazel, které tudy chodily před ní. Slunce ještě nevyšlo, když řekla Adam, ještě na popelavou zemi nerozházelo perníčky, nehladilo horizont, dopadlo do něj. Čekala jsem na jeho odtisky v písku, očekávala s očima trojského koně – jako kdybych nesměla, protože Nesmíš rušit příliv. Nesmíš rušit, když se měsíc dotkne prsty z ebenového dřeva svých svatých. Viděla jsem poté: chtěla ho udržet stejnou silou, jakou udeří velryba po hladině, viděla jsem to na jejím krku, když ho nastavila motýlovi – kdyby ho chtěl tykadly políbit, noži, kdyby ho chtěl usmrtit.
116
Do papíru vstupuji jako do Říma, Bosá přes rubikon, poručil Fellini, spouštím se po stránkách jako po duze, věřím, že v parfému je i pepř, ale muži nevoní pepřem ani papírem, všichni do jednoho používají starý nudný Old Spice a považují každé zapalování svíček za posedlost romantikou. Zbytečné je zmiňovat, že o ženě nevědí nic, o ženě věděli něco málo leda Andrej Rublev, Petr Abelard a Jan Křtitel. A co vůbec kdo o kom ví? Posledně jsem zapálila všechny svíčky, které jsem našla, oblékla sukni a kolem boků si uvázala šátek s třásněmi a mušličkami a zatančila břišní tanec. 117
Ale tady není fór v romantice, doznal můj muž A z časopisu nahlas přečetl Děloha netouží po dítěti, ale po falu. Kdo teď o kom co ví? Slova nás zcela neodhalí, ani činy ne. (Možná to, že si v naší knihovně nemůžeš vypůjčit Seferise, řekne hodně, možná nic. Knihovník mi do rukou vrazil Richarda Burnse a visel na mně očima Ani to tě nespasí, pak nás stáhni s sebou. Ze světové literatury by rádi sestavili knihu knih, Pentateuch by vyměnili za Gričskou čarodějnici, Jozuovu knihu za americké Psycho, Soudce za Jméno růže a tak dál až k Apokalypse. Pominula doba čtení Bible a Koránu, židovství a manichejství zestárly, Kristovy nauky pozbyly pružnosti. Nepožaduji moc, řekl Richard Burns, Nepožaduji moc, jen obyčejný zázrak.) Dnes čtu a píšu, píšu a čtu a učím se žít, knih se dotýkám jako ostrého nože, vděčně vracejí stejnou měrou, přestože v nich není moc událostí, žádná Ofélie v bílém, jen drobná lidská křehkost, pod níž se propadá země. Poezie, že Bohu není zapotřebí stvořit vše, skutečnost, že ďábel má čisté svědomí.
118
ANATOMIE V POKOJI Je podzim. Ve tři odpoledne je můj pokoj nejteplejší místnost v domě. Všichni do něj chtějí, i když je stůl plný ostrých předmětů z nerezavějících kovů. Beru je do rukou s velkou srdečností a něžností: jsem velice vnímavá. Na zahradě se řeřicha rozrůstá jako mořská pěna, už už se přelije přes manžety šalvěje a rozmarýnu. Mámě se rozrůstá šedý zákal, ale nepřelije se přes okraje víček. Vezmu na něj skalpel docela vlevo a rozdrásám duhovku. Má ráda, když to dělám pomalu: cítí se bezpečně. Otec si nechá otevřít prsní koš. Přeříznu tepnu centimetr nad pravou předsíní a zabořím do ní prst. Stěny jsou bez nánosů cholesterolu, což dává příslib dlouhého života. Prosím je, aby mi od chodidla k temeni vyřízli pár pásů kůže v jednom kuse. Otec zakreslí, máma nařízne. Je velmi zručná moje máma, dělá to nehty, ostré kovové předměty vůbec nepotřebuje.
119
Z pásů upleteme lano, vypadá jako růžová liána. Připevníme ho na strop a s vřískotem se houpáme od východní k západní stěně. Jeden na druhého voláme Tarzane. Den je svěží a voní.
Ze slovinštiny přeložil Petr Mainuš
120
121
P
etr Hruška (* 7. června 1964, Ostrava) je český básník, scenárista, literární historik a vědec. Vystudoval VŠB v Ostravě, Filozofickou fakultu OU v Ostravě, a FF MU. Pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR v Brně; jeho badatelskou oblastí je česká poezie po roce 1945. Podílel se na zpracování čtyřsvazkových Dějin české literatury 1945–1989, druhého dílu Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 a Slovníku českých literárních časopisů, periodických literárních sborníků a almanachů 1945–2000. Českou literaturu učí střídavě na Masarykově univerzitě v Brně a na Ostravské univerzitě. Je členem redakční rady časopisu Host a redaktorem časopisu Obrácená strana měsíce; v letech 1995–1998 se podílel na vydávání časopisu Landek (s Janem Balabánem a dalšími). Spoluorganizuje literární pořady, festivaly a výstavy v Ostravě. Sbírky básní: • Obývací nepokoje (Sfinga, Ostrava 1995) – kresby Adam Plaček • Měsíce (Host, Brno 1998) – kresby Zdeněk Janošec-Benda • Vždycky se ty dveře zavíraly (Host, Brno 2002) – kresby Daniel Balabán • Zelený svetr (Host, Brno 2004) – soubor tří předchozích sbírek v jednom svazku a soubor próz Odstavce, malby Hana Puchová, doslov Jiří Trávníček • Auta vjíždějí do lodí (Host, Brno 2007) – malby Jakub Špaňhel
Petr Hruška 122
123 Foto: Martin Straka
CHLAPČE Chlapče! Viděl jsi mě, jak si nesu plnou láhev. Díval ses mi pozorně na prsty. Poslouchal jsi, jak volové kácejí ořešáky v ulici jeden za druhým, aby město vypadalo nově. Včera ti na internetu někdo nabízel další život. Mačkal a hladil jsi svoji čepici, když se mě tvá matka ptala, jestli mi něco říká láska. Máš její oči a moje prsty. Jsi připraven, chlapče. Ještě počkej, teď kouř z ranní kantýny stoupá do zmateného pruhu slunce a mění se v oranžový kouř. ––– Dneska u řeky řval jsi něco na mě přes kalné peřeje a nebylo ti rozumět, znělo to jako 124
Darmata! Ochcaná darmata! Řeka byla strašně dlouhá, řval jsi na mě, chlapče, mával nahnilou větví a oči jsi měl doširoka otevřené. Jako úvěr. ––– Nachystal jsem rajčatový salát na balkóně v tomhle poddolovaném městě. Budeš si to pamatovat? Vzpurná kusová červeň ve skle misek na kraji betonové římsy v srpnu. Zkrátka slavnost. Lhal jsem ti po celý čas, chlapče, že se netahám s marností. Že usínám chvíli po tobě a nepekelcuju po samotách s varletem holé žárovky u stropu. Lhal jsem ti, že chlístance po stěnách jsou dobré mapy, že jsem četl smlouvu se světem a že je psána srozumitelným písmem, podobným matčinu rukopisu.
125
POŘÁDNÉHO TUŇÁKA
Lhal jsem. Jen rajčata na betonu jsou pravda.
Janu Balabánovi
BOTA Sundej tu botu. Poslední dětské číslo. Na lepidlu návod výsměšně malým písmem, budeš ho muset přečíst ty. Skloněni nad zasviněnou mokrou botou. Zdrsníme povrch pryže, necháme v prasklině pracovat chemický proces. Uvědom si, že i naše těla jsou z kyslíku a uhlíku pradávných hvězd. Dalekých, osamocených hvězd. Mluvíš o mamince. Tak polož prst na smyčku, slepenou podrážku stáhneme tkanicemi. Svištící noc, bláznivě svázaná bota. Poslední dětské číslo.
126
Pořádného tuňáka aby s námi otřáslo to nehasnoucí stříbro ryby plesknuté do listů novin mrtvých novin na ryby Pořádného tuňáka který by stačil na nějaký čas aby nás zase jednou záblo v zápěstích nad těžkým stříbrem světa pronést ho kolem strmých zad bankovních domů a společně pak doma rozbalit noviny předvolební držky potřísněné rybinou vyhlížejí ještě vychcaněji veliké tělo na mělčině novin na mělčině stolu Pořádného tuňáka až se rozčeří seprané volány domácího ticha až si najednou vzpomeneme co všechno jsme tady sakra chtěli
127
O ŽIVOT
ŠTĚKOT
Pokud vím, Adame, říkal jsi, že máš strach o život. Že jsi musel platit její dluhy, její pokuty i její pojištění. Že ti vyhrožovala chlapy z vedlejších vchodů. Vyprávěl jsi, jak tě skřípli u sklepa, když jsi se kradl štípat kradená prkna do kradených kamen. Jak se ti smála, když jsi se sekl a přinesl zamazané třísky. Jak nadávala, že špatně hořely. A jak jsi tam nakonec musel nechat i pracovní boty, když jsi utíkal. Říkal jsi, Adame, že máš strach o život. Tak co tu teď meleš o ženské zimě, o nové hromadě krásného kradeného topolového dřeva.
Matka se dívá, jak syn zase napodobuje retrívra. On má sedmadvacet, ona pětačtyřicet, oba na světě až po uši. Zkusili ledacos, většinou přes inzeráty a přes doktory. Oba patrně věřící. Oba pravidelně v tom nonstopu, skuteční jako hák krásy. Syn zapřený o stůl, matka nehybně naslouchající, kam až tu může dolehnout štěkot retrívra.
128
129
DCERA Doufám, že mě po cestě pro ten chleba srazí auto! křikla jsi dovnitř domácnosti A co si myslíš že jsem měl dělat se svýma otcovskýma rukama celou tu dobu než jsi přišla Sedej ke stolu ber máslo tvrdé a bílé jako stěna a připrav se – budeme dlouho jíst
130
131
N
arozen 21. dubna 1947 v Olomouci, český folkový hudebník, skladatel, písničkář a básník. Studoval na pražské uměleckoprůmyslové škole. Na konci šedesátých let začal vystupovat s Vladimírem Veitem. Později se svým vlastním hudebním programem, ve kterém mimo jiné popularizoval moravské lidové písničky. Získal si velké množství příznivců, několikrát byl vyhodnocen jako písničkář roku. Byl zakladatelem a členem folkového sdružení Šafrán. Stal se signatářem Charty 77. Kvůli soustavné policejní šikaně (akce Asanace) opustil v říjnu 1978 Československo a žil v emigraci v Nizozemsku. Po pádu komunismu se 26. listopadu 1989 vrátil a stejného dne již zpíval na manifestaci Občanského fóra na Letenské pláni. Postupem času se z něho stal kritik české postkomunistické demokracie. Dnes si vydává svou tvorbu sám. Vypaluje si CD na svém domácím počítači, sám si kreslí a tiskne obaly a sám je prodává nebo rozdává na svých koncertech. Svou edici pojmenoval „Samopal“ a dal si za úkol vydat veškerou svou tvorbu na CD. Vystupuje v malých sálech a klubech společně s kytaristou Radimem Hladíkem. Pravidelně publikuje své fejetony. Je členem čestného předsednictva občanského sdružení Společnost pro trvale udržitelný život a Čestné rady sdružení Děti Země. Podílel se na tvorbě cyklů ČT Příběhy železné opony a V zajetí železné opony.
Jaroslav Hutka 132
133 Foto: GJM
*** ROTTERDAM město proti mé vůli a přesto setrvávám a mám už sny o místech které se bráním znát jménem Jsme příbuzní Mne začali bombardovat o třicet let později také ne tak mnoho jak tvrdím to ta vichřice všechno vypálila ale bombardují dále ještě nepřestali a oba se dnes můžeme chlubit pláněmi trosek kterých přibývá do desítek pater stěhují sochy stěhují ulice evakuují kanály jen kořeny se nestěhují neboť už nejsou a lokální večírek nejapných básníků probíhá i ve mně škobrtá nedoučenými slovíčky tří cizích jazyků ale žiji a má vzpoura je nezajímá odmítá až k umlčení si zvyknout tak jako ty se odmítáš podobat městu a v tom je pro nás naděje že se spolu zase setkáme na už zcela nepodobném místě a rozeznáme konečně cosi jasně
134
naši ztracenost dál už nevyvratitelnou jako cesta která má na veselém praporu ponuré heslo: ODCHOD Začnou si nás plést ale nebudeme nikomu chybět a na můj hrob kdesi v nepodobném místě napíšou nečitelným jazykem v tomto těle dožil a smířen umřel dnes už neznámý Rotterdam *** Patřil jsi k Praze jako dláždění jako řeka nedovedl jsem si Prahu bez tebe dál představit napsal mi člověk z Kanady Když jsi odešel přestala být Praha Prahou bylo v ní prázdno vytratila se duše odešel jsem tedy také Učil jsem se kompjútry a teď meju s jedním Číňanem v Torontu nádobí zpívám mu tvé písně a on začíná chápat Prahu… Jsem v Rotterdamu odpovídám duši mám s sebou 135
ale nevidím ji ztratilo se tělo které jí půjčovalo údy a Praha zůstala za hranicí zlého snu který se mi nebude znovu zdát a už nepláču na slzy je také třeba síly
136
Kdo při měření Kdo při měření mých básní zjistil že jsou příliš dlouhé naměřil také že mé pohlaví je příliš krátké na všechny ty ženské láhve při chůzi otočené hrdlem dolů prázdnota uprostřed na které se žena přesto pevně točí jako na hrazdě nohy nahoru nohy dolů a jsou tedy duše o tolik mělčí že mnoho slov při ponoření jim činí bolest? Je to příjemné říkalas mi když je skutečně dlouhý a velký jako u koně Věřím tomu a také proto se mi básně tak topoří tak rostou tak vybíhají neboť hledají duše které pojmou přinejmenším tolik co to běžné to nejběžnější ženské otevření
137
Jako staré stromy
Je těžká doba
Jako staré stromy je jazyk vrostlý do vlastního údolí a ani jarní nezastavitelná zeleň ani podzimní barevné umírání ani zimní vichrové lámání větví ani těhotné ticho léta nevtiskne kořenům zprávu o nezakotvenosti mraků Slova se nevztahují k člověku stejně jako skála nepřidržuje ptáka v letu ale přesto když si v zoufalství otevíráme žíly krvácíme jazykem a samota má na zatlučených dveřích štítek NENALEZENÍ SLOVA
Je těžká doba právě tou svobodou tou lehkostí kterou jsme nesvázáni a nadlehčeni vším co je přístupné a možné je vše až po tu zeď kterou jsme označili pro přehlednost našich volností konec vesmíru A naše svobody zajištěné na dosah ruky neprchají neutečou a nepustí nás…
Jsou dva dny po úplňku Jsou dva dny po úplňku Běžím v kruhu ulic které jsou mi každodenním domovem Zvíře vyběhne z doupěte a šmejdí po potravě a po znameních těch stejného druhu a celé týdny a měsíce nedolehne k němu zpráva o kamenech v řece a lese za horou a o sluníčku v neosvětleném prázdnu skutečných zářících obrů 138
139
Genowefa JakubowskaFijałkowska
140
P
olská básnířka, narodila se v Mikołowě (nedaleko Katowic), kde dodnes žije. Debutovala v roce 1972. Publikovala mimo jiné v časopisech Odra, Opcje, Fraza, Arkusz, Topos, Kwartalnik Artystyczny, Zeszyty Literackie. Nositelka cen mnoha polských básnických soutěží. Vydala sbírky básní: Dożywocie (Doživotí), Pan Bóg wyjechał na Florydę (Pán Bůh odjel na Floridu), Pochylenie (Nachýlení), Czuły nóż (Něžný nůž), poslední sbírka Performance vyšla v roce 2011. Bydlí v polském Mikołowě. Nakladatelství Protimluv vydalo v roce 2011 výbor její poezie Něžný nůž v českém překladu Lenky Daňhelové.
141 Foto: Agnieszka Sitko
--pianistka
--dcerka Josefa a Marie
vkládá matce
původ dělnický vdaná
lžičku do úst
kvůli fantazírování hospitalizována
úzko je z té lásky
bratra ukřižovali
matka --nové zuby
nebo klavír --den za dnem
příliš rovné příliš bílé bezzubého psa
šíříš bacily piješ
toho uspí
nemáš stín bratra
tobě v šátečku samet
ani ochránce svého
vloží do rakve
142
143
--žiješ tak dlouho
--no a na co ti je ten pes
přinesl jsi všechny oběti
abys ho mohl bít za ploché nohy za nezaměstnanost
utichla vánice v krvi
za hlad lásky rozpadávají se kosti za Caritas a bratra Alberta
už ani nespíš
za království nebeské --buď připravený
--nenápadně se
stříhej si nehty na nohách
v třetím pokolení vrací
modli se horoucně
schizofrenie teď obřady
přijde smrt
rány krásná jako oči koní cos jí to na těle udělal
144
145
--jdeš za rakví
--propil jsi ženu dítě
černá vdova v průvodu nervózně dokuřuje cigaretu
děláš modela na www nahý
ten druhý stvořil tě k obrazu svému
--spal s tebou
--děkuji Pane za plackovité plešatění
a s ní jak fena jsi v posteli větřila cizí pot
neudržení moči strukturální fondy zaskoč někdy do Evropy
bylo minulo
v létě sama spíš nedej Bože aby sis ve studených katedrálách měchýř nachladil
146
147
--paní psycholožka nezvládá sbírá do gumičky mastné vlasy horkou kávou si pálí jazyk s ručním pletením v čekárně pacientka trhá nit zuby v ordinaci voní skořice
Z polštiny přeložila Lenka Daňhelová
148
149
Č
eský písničkář a básník. Bývá řazen mezi představitele minimální a meditativní hudby, folku a rocku, ale nejčastěji jako tvůrce procházející mezi žánry. Nemá žádné umělecké vzdělání, formovala jej především četba prózy a v 60. letech poslech nastupující rockové hudby. Na kytaru začal hrát v 17 letech a v té době začal skládat vlastní písně. V polovině 80. let radikálně mění styl, experimentuje s minimalismem, ambientní a vážnou hudbou, ale jeho tvorba nikdy už nedosáhla takové působivosti a originality jako v první poloviny 80. Let. V současné době kromě sólových koncertů spolupracuje na hudebně-výtvarném projektu Luboše Fidlera „Pan“ a založil taneční soubor se studentkami eurythmie. V roce 2000 získal za celoživotní přínos cenu kritiků Žlutá ponorka s výstižným názvem Muž, který prochází zdí. Vyšlo: • Oldřich Janota (Panton 1990, rozšířená reedice CD a MC Zóna/Bonton 1996 pod názvem Mezi vlnami) • Neviditelné věci (Panton 1990) • Jiná rychlost času (Indies 1993) • Žlutě (Zóna 1994) • Sešité (CD Indies 1996) • Podzimní král (CD Stereo a Video 2000) • Hight Fidelity (2 CD Indies 2000) • Mozart K: Jako Měsíc (1980–83, 2002)
Odřich Janota 150
151 Foto: Karel Cudlín
Velký pařezitý
Žlutý kopec
(rukopis 2000), Ryby katedrál, nakl. Petrov, 2002
(z alba „High Fidelity“)
Když trocha ohně z jiskry rozfoukané začne hřát, u okna prach hráz světlu staví. Mráz věčnosti co prapory zas větví smrků tká, v cestě pavučinou visí. A stříbrem lesk tak přilbic křísí o úsvit, kde na zemi už slyšen kavčí křik.
Zvláštní ptáčci (z alba „Jako měsíc“) Zvláštní ptáčci v zábavním parku vynášejí v drápcích z košů zbytky párků, hnízda staví ze včerejší trávy, z pyšné slávy kartonových krabic. Křičí, piští, skotačí den ze dne, jednou z parků zmizí, až se vítr zvedne. Až vítr shrábne svoje píšťalky z peří a jedním krokem srázné cesty v parku změří.
152
Vezmi mě s sebou na žlutý kopec přes bílé zdi samot a červená pole Já vím možná je pozdě Stín zvířat už blíží se k vodě stín větví a měsíční lodě Ale vezmi mě s sebou na žlutý kopec Vezmi mě s sebou na žlutý kopec V zelených stráních spí sádrové ovce Já vím možná je pozdě Stín zvířat už blíží se k vodě Stín větví a měsíční lodě Ale vezmi mě s sebou na žlutý kopec
153
Vezmi mě s sebou na žlutý kopec pískovou cestou a rozkvetlým stromem Já vím možná je pozdě Stín zvířat už blíží se k vodě Stín větví a měsíční lodě Ale vezmi mě s sebou na žlutý kopec
154
155
A
lenka Jensterle Doležalová je slavistka a básnířka. Pochází ze Slovinska a žije v České republice skoro patnáct let. Působí na Filozofické fakultě v Praze a Brně a přednáší slovinskou literaturu. Napsala dvě vědecké monografie: Mit o Antigoni v zahodno- in južnoslovanskih dramatikah sredi 20. stoletja, 2004 a V krogu mitov: O ženski in smrti v slovenski književnosti, 2008. Publikovala také četné vědecké články a studie. Vydala čtyři básnické sbírky a jednu sbírku prózy: Juditin most, 1991, Temno mesto, 1993, Pokrajine začetka, 1993, Přeludy, 1996 a Zapisi za S. G., 2006. Knihu Přeludy přeložil Luděk Marks (spolu s autorkou), nové básně většinou přeložil Aleš Kozár. Její básně byly převedeny do chorvatštiny, srbštiny, angličtiny, polštiny a slovenštiny. V současné době připravuje další sbírku překladů básní do češtiny. Její poetika je lyrická a reflexivní. Ve stylu vychází ze zkušenosti avantgard. V její poezii spojuje autorský lyrický subjekt literární dobrodružství v poetickém prostoru, kde převládají tmavé, fantastické tóny a určitá skepse ke světu. Jeden z důležitých rysů jejího výrazu je symbolika archetypálních obrazů. Poezie je pro ni také otázka jazyka a pokus o znovuobjevení mýtů ve fragmentech a epických okamžicích.
Alenka Jensterle-Doležal 156
157
Útržky z deníku (Kartuziánský klášter v Ittingenu) Tak opět zde po pár zmařených letech vstřícně přitakávám přízrakům a nechávám se svádět démony otevřená novému okouzlená pravidelným bitím zvonů z věže moje touha po bytí tak nemožně zachumlaná do labyrintu možností jen nebe je mi vzdálenější a nebeská klenba se více sklání do přístavu nemožného tím pádem ji mohu nazvat pokřiveným obzorem Vůně hlíny přitahuje mě více k nicotě do hlubin barvy kolem mě zůstávají zelenomodré ale ne tak světlé jako hladina jezera klášteru dominuje tmavá barva nábytku studní a odpoledních hodin dokonce i obloha nad klášterem, kterou trhají neznámí koně, je tmavá Ještě stále nejsem svá a přílivy deště mě dosud nepoznamenaly dokonce jsem smířena s tím, že stromy ztrácejí na podzim listí v říjnu z krajiny trčí kostry více skončilo nežli začalo 158
Na kamennou klášterní lavici vyryl neznámý básník svou píseň písní kéž by i mé básně tak zazářily krví v renesančních větvích šeříku kéž by i mé básně pocházely z počátku, kdy věci byly ještě plné něhy a milosti ale nerozumím již žádným polibkům jsem zatrpklejší a starostlivější porodila jsem již mnoho dětí I lidi jako bych viděla více z dálky všechno je jinak potřebuji víc prostoru a času protože i v sobě nosím více mrtvých Dveře jsou stále otevřené dokořán zapomenutí a smrti kéž bych zapomněla na otázky ale jíž mi nic nebrání pohledu na vydělanou zvířecí kůži Můžu se jen pochválit každé ráno se znovu narodím bez výčitek přijímám závěje dne Břečťan leze po zdi odříkaní nevím zdali to jsem ještě já moje jméno jako by mělo vyčerpané tělo na vlakových nádražích bývám čím dál více unavená až v tichém pološeru slepím rozbitý džbán
159
Na fotografiích si připadám v popředí ale ne upřednostněná už nejsem tak plachá protože jsem se uviděla očima jiných Jsem blíže zvířatům a dokonce i ptáci se mi po ránu rozletují z nevi ditelného středu A úplně nakonec mi i růže kvetou z jiné pravdy a bledé pnou se někam zcela jinam
Přeložil Luděk Marks spolu s autorkou
Krkavec a tajemství percepce Hommage à Dane Zajc Odcestovat na opačný konec světa proto abys potkal krkavce Lesknoucí se přízrak z černé tmy zrozený ze samoty Ohromný Krkavče na koho čekáš Koho volá osudová spirála tvého křiku Co to znamená Když se něžně proplétáš závoji mého prožívání Odcestovat na opačný konec světa proto abys potkal krkavce který jen děsuplně zakrákorá a navždy odletí pryč Vzpomínka jeho těla páře kůži zapadajícího obzoru Jako by byl stvořen navěky a mimo náhody Přelétnout půl světa jen abys potkal krkavce Krkavče čí osud zvěstuješ a čí duch se v tobě skrývá Jaké vzkazy z hlubin tlumočíš Krkavcův tvrdý kámen nicoty?
Přeložil Aleš Kozár 160
161
zápisy pro brancusiho malá chyba osudová propast nás dělí od barevné části new yorku jsem šťastná bydlím na začátku bydlím pod obloukem bydlím v předdveří páté avenue na ulici s dvěma neogotickými hrami dvěma popsanými skalami na zahradě a domem s psychoanalytiky zde zůstane až do konce už jsem zažila skoro všechno vypila poslední koktejl v srpnovém světle nad central parkem co by se mohlo ještě stát nemá se toužit po nemožném setkala jsem se s phillis viděly the esence of being popovídala s agathou na večeři si objednala ravioli s něčím zeleným jen v kavárně reggio přetrval básnický duch josifa brodského někdy večer zabloudím do libanonské restaurace salam vymalované zdi nejsou špatné zvlášť ta fialově římská ale proč i číšníci čtou knížky o divadelní režii a navštěvují kurz creative writting zbytečně mě obtěžují s metaforami sara se mi svěřila zde je těžko narazit na muže aby nebyl gay všichni jsou gay ještě ti rusové na brighton beachu odhalující svá těla vsadím 162
se že ti ani nepřemýšlejí o samotě nějakého rozanova sara stále stejně truchlí za petrem a ten spí jen se svým milencem a s tím konečným řešením ještě pořád otravuje mark matka mu utekla s přítelkyní do kanady kdy venku prý strašil nějaký vrah zradil mě určitě si něco píchnul byl divnej byl jako nepřítomný před záchodem a ještě mě urážel a pak odešel jako už tolik mužů před ním u vchodu ještě stále opakoval o záplavách sněhu v kanadě proč ho ta matka tak pronásleduje hořkost mě zaplavila z jeho odchodu všichni dřív nebo později odejdou i umřou a narodí se na pusté pláni jako oidipus co mi je do toho dokonce phillis objevila čtvrť která se táhne až do nekonečna do špinavého kanálu piera třicet čtyři a tam už prosvítají obrysy new jersey a potom ty rozhovory z goranem nad kapučínem před dvanácti roky to neměl udělat a teď dokonce ví kdo ho nakazil kdo ho odsoudil k nočním můrám má svého advokáta i svého psychiatra už mi prozradil že se chce vrátit na ostrov death I love you dad I love you podat ruku ognjenovi podat ruku městu obdivuji ho protože jsem posedlá ohněm skulit se do klubíčka do pozice novorozence do světla
163
mušle odejít na protibushovské demonstrace dneska jsem čekala ve frontě hodinu a pak mě to přestalo bavit a odešla jsem do knihkupectví strand na rohu broadwaye a osmé ulice a pak jsem se ztratila v knížkách je to můj osud smrt ať to proběhne tak nenápadně jako švihnutí prutem žádné rozčilení žádné scény jen ticho jako v minulosti spokojená židovská rodina v brooklynském parku ženy mají bílé blůzy a černé sukně jako já někdy v práci je to nuda co si budeme povídat dnes phillis odlítá do paříže všechno je ok přilítá zase saša skenderija s kamarády z itahu a na zítra už mám přeplněný diář budu obdivovat turnera v frick muzeu s rachel wetzsteon židovkou vychovanou na východní straně parku všechno je strašně komplikované nebezpečné známosti nebojím se už sama vystoupit na canal street jednou v neděli jsem dokonce sama prošla celý harlem phillis mě zoufale volala a já měla vybitý telefon pak jsme si objednaly suši z japonské restaurace nejsem sama nikdy nebudu sama vždycky budu pít šampaňské na brooklynském mostu tak jako postavy z sofiiny volby
Přeložila autorka spolu s Alešem Kozárem
164
165
N
Franciszek Kamecki 166
arozen 3. října 1940 v obci Cekcyn v Polsku. Katolický kněz. Vystudoval Vyšší duchovní seminář, knězem se stal v roce 1964. Od roku 1982 je farářem v Grucznu nedaleko Bydhoště. Jako básník debutoval v roce 1960. Od té doby publikoval několik set básní, povídek, esejí, fejetonů a scénářů. Jeho básně jsou překládány do angličtiny, němčiny a češtiny. Kameckého poezie je zastoupena v antologii kněžské poezie Słowa na pustyni (Slova v poušti), Oficyna Poetów i Malarzy, Londýn 1971. Vydal sbírky básní: • Paraboly Syzyfa (Sysifovy paraboly), PIW 1974 • Sanczo i ocean (Sancho a oceán), LSW 1981 • Epilogi Jakuba (Jakubovy epilogy), PIW 1986 • Borowiacke językowanie (Borowecké jazykování, 1989). • Ten co umywa nogi (Ten, který umývá nohy), 2001, obsahující všechny jeho do té doby publikované básně. • Skarga księdza (Nářek kněze), Topos 2002 • Podsłuchiwanie siebie (Odposlouchávání sebe), Galeria Autorska w Bydgoszczy 2006 • Tam gdzie pędraki, zielsko i cisza (Tam kde jsou larvy, plevel a ticho), Galeria Autorska w Bydgoszczy 2006 V roce 1997 vydalo Wydawnictwo Diecezjalne pod názvem Drabina do nieba (Žebřík do nebe) soubor fejetonů psaných od roku 1993 pro časopis Pielgrzym (Poutník). Česky vyšla jeho sbírka Nářek kněze (H+H Praha, 2007, překlad Lenka Daňhelová)
167 Foto: Andrzej Bartniak
PŘEDPOSLEDNÍ JEDNÁNÍ Matka mě ze sebe v nahotě a bolesti vypudila Stejně tak nahý stanu pod stěnou bez parfémů bez občanského průkazu andělové spočítají bolest vrásky šlachy a rozpadávající se kosti a zbytky slz v oku koketní dívky oblečené v mini jedním zábleskem to co je měkké promění v keramické desky ve velké chodbě kde usedneme mezi svícny poslouchajíce recitál Evy Demarczyk
Budeme se koupat a šplouchat a výskat Nad plovárnou na stěně nebudou hodiny ani zvonek oko se neunaví tím jasem ucho neomrzí orchestr Z koupele půjdeme na grilování v dobré společnosti vyměníme své kůže za vyhovující prý všechna těla vstanou z mrtvých a řekneme Pánu Bohu O.K. ajlavjů
Zpoza clony zpod plátna láska se všemi radostmi a potěšením ovlaží nás zpocené jak teplá voda po únavném zápase
168
169
NÁŘEK KNĚZE (III) Ukrytý Pane, stojícím ve frontě za svítání a horlivým bereš bránu a ohradu a domovní telefon ateisté se diví, protože věří že na Tvé straně nejsou brány ani dveře ani rozmluvy, roztoč barevný kolotoč v temnotě, dovol andělům rozprášit nesmírnou poušť, kde tisíc kilometrů je jako deset, a z ranní mlhy ať se vynoří krásná Venuše jakoby povzbuzující průzračnost perspektivy, uchraň mě před bludištěm, zařiď, abych na své cestě vycítil smysl a cíl, čichem a sluchem rozpoznal doliny a vodopády, viděl, kam letí labutě, z jakého důvodu se plaší stáda kamzíků, vnímám zrakem, bez Tebe, Pane, jsem slepý.
170
Zdali je neurčitost Tvůj rozmar, zdali je to protáhnutí velblouda uchem jehly a převracení vzhůru nohama nebo schopnost chodit po stropě místo po podlaze? Jak můžeš ostatním, opozdilcům, lenochům nabízet první křesla a prvním, věrným do konce, brát zlaté medaile? Přece přijímáš spravedlnost, křivdu, slané lítosti, pokorné padání na kolena, měníš životopisy i historie, navrátil jsi Galileovi klid, dominikán Savonarola čeká, až zhasne plamen, podobně Giordano Bruno z Campo dei Fiori v Římě za čímsi teskní. Za čím?
171
SVATÝ MARTIN (II)
PODOBENSTVÍ O VĚZENÍ
Účastníkům setkání, oáz, sjezdů, duchovních cvičení, soustředění, táborů
Docela dobře si pamatuji staré podobenství o lupiči. Oblečený v sutaně jsem totiž navštívil vraha odsouzeného na doživotí. Ten se otevřeně vyzpovídal. Dal jsem mu rozhřešení a jako pokání mu uložil, aby se převlékl do mé sutany a vyšel na svobodu. Já jsem zůstal za mřížemi. A do dneška úpěnlivě prosím o milosrdenství. Slitujte se nade mnou.
Oblastní soud potvrzuje, že v pozemkových knihách není mé jméno. Nemám dům ani zemi. Nejsem vlastníkem. Za mnou se táhnou psi a kočky. V zimě v praúdolí Visly (kde je mikroklima) chráním nohy, ruce i hlavu pod závějemi sněhu. Občas si dávám myš pod tenkou halenu, jak v Johnu Steinbeckovi, protože spolu je nám tepleji. Sním o králících a slepicích. O tom, že budu pracovat denně sedm hodin a přijímat na svou palandu ztracené, hledající cokoli a kdekoli. Našetřím tisíc dolarů. Koupím pár metrů. A budu mít svůj statek. Zasadím květiny. Každých pár měsíců budu mít mladé králíky. A vajíčka prodám na trhu. Mě nahého a bez domova svatý Martin na koni překvapivě podaroval půlkou velkého kožichu a svetru. Bertold Brecht píše, že kvůli tomu jsme oba umrzli. To není pravda. Přece žijeme. A každý z nás čeká na krejčího anebo na dobročinnost, která daruje chybějící polovinu oděvu. Protože polonahý člověk u cesty kazí obraz blahobytu. Nahota není vždycky svůdná. Často je obžalobou napsanou na velkém balóně unášeném anděli do nebe.
172
173
N
arodila se roku 1987 v Praze. Od raného dětství sbírá pivní zátky. Vystudovala obor Tvorba písňového textu a scénáře na Konzervatoři a VOŠ Jaroslava Ježka. Zhudebněné texty je možné si poslechnout na webových stránkách: http://bandzone.cz/misakerousova. Nakladatelství Za tratí vydalo v roce 2011 její sbírku Nemístnosti.
Michaela Keroušová 174
175
Game over Ponurej konvoj taxíků odjel krokem po nábřeží a pryč Stála jsem kousek dál vykotlaná tolik že by se do mě dala vsadit kaple velikosti člověka Buď to praskaly troleje nebo se po suchym jehličí blížil chlap se sekerou Nevim Vrátila jsem se domů pro kufr protože co v tomdle městě kde v noci prázdný dráhy a osvětlená kupole Podolskýho bazénu imitujou velkolepej chrám od Medka Co tady Co když se ráno rozhodnu odtud konečně promluvit k Bohovi a budu si muset navlíknout plaveckou čepici Co tady žejo když tu už nejsou ani ty taxíky Šla jsem pěšky a myslela na ty ostatní důvody na trable a na love story a v ostře střeženejch skladech psi vyštěkávali svý agresory a vracela se jim apatická ozvěna Město ohluchlo Kopce splaskly a Vltava vyplavila zpuchřelý tenisáky Ponořila jsem se do pohřebních šatů Leklá ryba prorostla mi kolenem
176
Perón už nebyl daleko a když jsem dobíhala vlak lidi se otáčeli To jak v mym kufru volně harašila dvě srdce Mý a tvý Dva černý pukavci
177
Domy s těly kostlivců I. Dům s tělem žebříku Překvapení Schody ven z toho domu ráno končily plaveckým můstkem otočila jsem se po oknech a slyšela jen ve spěchu zapínat sešívat bouchat záclony Jen v jednom se čeřily dýl pak jsi i ty ustoupil na krok do bytu Barák polknul výtah naprázdno Když jsem skočila z třetího schodu a odrazila se letěla vzpažená vzhůru pak na okamžik zachycená na obloze koukala pod sebe kde gymnastky spolu s kobercem nány srolovaly i chodník Byl čas na pád střemhlav domů
II. Dům kostnatej jak vězení Nůžky sklaply čelisti jako sedačka v kině A pak znovu Tak žmoulavě tak houbovitě ždímaly mi vlasy Seděla jsem křeslu na klíně a trefovala se kartama do slaměnýho klobouku V žaludku vlastního bytu 178
V domě sraženym tlejícim u silnice Ten už se nehne Hodiny škrábaly po skle jako zaživa pohřbený křičely norovatými ústy pod kyvadlem jako čerstvě vytrženej hrob Klečela jsem pod lustrem zpívala a ze stěn rostly uši chorošů Byla jsem zpráva v nehybný láhvi
III. Dům dlouhej jako koleje Vichr měl interval krátkej jako doba mezi prásknutím dveří a výbuchem breku V pohyblivejch frontách města jsem čekala na jižní spoj —Odtud se jenom odjíždí fakt— řekl mi chlápek na straně 15 když jsem listovala novinama Řekla jsem —Jen doufám že se nikde nestaví a vlak že poteče rovnou až do moře— —Šťastnou cestu— volal Mávali jsme si Já zpod střechy kulturní rubriky On vytrženej z koše
179
Spřežení utopený Kláry (z cyklu Pouť nešťastný Kláry) Byla tma až táhly vlasy Ztahaná pouť oddechla si Zadrhly se všechny stroje Mužík s knírkem klimbal vstoje Začlo sněžit Modromodrý koně náhle nesmyslně opustily kolotoče Všude stopy Byla tma Tak křehce zábla Na hřbetech jim mrzla madla Za sebou šly Škobrtaly o šlahouny zrádných malin Zved se vichr Vyřezaný hřívy páchly mokrym dřívim a vůbec se necuchaly Všude stopy
180
Byla tma jak v ústech ďábla Další dva dny nezeslábla Průvod kráčí po skle řeky Hluše znějí rybí skřeky Led je tlumí Sukně čechrá Kláře Obří svatozáře prudce kolem těla vzdouvá Všude stopy Byla tma A ta tma tekla Klára splývá Němá Leklá Koně z poutě — tyče v tělech Provázej ji posmutněle Sebevrazi Táhnou zasmušile K rachotící pile Končej stopy Jejich masem se teď topí
181
N
arodila se v Košicích, vystudovala gymnázium a historii na filosofické fakultě Università di Bologna v Itálii. Překládá z italštiny, stará se o dvě děti, organizuje záchranu kostela v Bělči na Křivoklátsku. Publikuje na literárních serverech pod pseudonymem Hana Konvesz.
Hana Kniežová 182
183
sen město ves
nečas
mám ruce plné medvědích chlupů za krkem sníh jdu k domu dům plane okna žhnou nekouří schody uhořely stoupám do přízemí se závěsy si pohrává můj doprovodný vlk dáme si drink vlku je čas slehnout budem si povídat o medvědech proč nespí nočním vzduchem projdem v leže městem racek rohlík věž holub babička pes ves
pozdný podzim bude
184
mlha vroste do dne přerychle ubýváním zkrátím noc v nečase hloubek vyklestím stezky ovcím
185
lysé stromy snít s knihou pod lavicí je slast! že právě vy s povinnou četbou porád dokola... aspoň něco jste mohla změnit. účes, aspoň. konec konců kolik se spí v životě! je to marnotratnost a smrtelný hřích zabouchnout si právě tyhle dveře před nosem stromy lysé udržet se dvojživota dejž to!
v lesích se závěsy doženeme zralé pole vysijeme borovice do zrní milý můj dostaneš zas největší kost ze všech kostí v kosmu tvá bude nejvíc svítit vlku milý rozdělej oheň vprostřed zrní vysadím topoly natočím je na sever k šedivým pozemním mrakům aby fučelo teplo od moře
*** roztáhni závěsy vlku! nesvítí padá z nebe pod práh přeci
dlouho od požáru doprovoďme se pro brambor pro lásku boží zhynem hlady
186
dům zůstal žlutý jako obvykle
187
farby
hoří budu servírovat kosmickou kost vlku! nůž mi podej
hmla zasnežila zažltnuté polia na obzore stromy sú šedivé a čierna na bielom? šedivá na čiernej horí už tak dosť
setrvalý stav zatopím do ticha ještě hudbu ženský hlas jež slyší moc setrvalých stavů sladký pramen pramen je na opačné straně moře
188
189
salašské mikroklíma Sú vatové gate, dvoje ponožky vrchné vlnené flanelka, sveter do v z vlny od ženy a kožuch. V každom vrecku polka vodky a rádio a stopaťdesiat ovcí a traja psi a v kapse syr, chlieb a nožík. Nožík v kapse ako pištoľ zavesená, fľašky nábojnice.
Z kožucha kvapká káva v nedohľadne, už vobec teplá v tejto sveta riti bez ženy, bez detí do dušičiek v nedohľadne keď zatiaľ len lipka kvitne.. Kurva!
S rannonočnou oblohou hadi ešte spia. Aj preto sa ovce pasú tak skoro ráno pod Tatrami, trebárs.. A vstane sa o tretej a ide sa kilometre a každá jedna ovca smrdí a bľačí, kožuch je rosou stále ťažší Slniečko k obedu uľaví V daždi ale ovce nikam nechcú, ani psi a ani ženu by nevyhnal 190
191
P
eter Kolšek se narodil 17. května 1951 ve slovinském Celji, dnes žije a pracuje v Lublani. Vystudoval srovnávací literaturu, literární teorii a slovenistiku. Sedm let učil na gymnáziu, od roku 1987 začal pracovat jako novinář v kulturní redakci hlavního slovinského deníku Delo; sedm let pracoval jako šéfredaktor. Třicet let píše filmové a literární, především ale básnické kritiky, jako novinář také texty obecnějšího obsahu. Je spoluautorem středoškolských učebnic, čítanek, autorem antologií slovinské poezie (Sončnice poldneva, spoluautor, 1993; Nevihta sladkih rož, autor, 2006) a početných doslovů ke sbírkám. Vydal několik básnických sbírek: Elegije (1986), Menina (1991), Nikoli več (2005), Opuščanje vrta (2009) a provedl výběr monografií několika básnických děl (např. Lojze Krakar, Tone Pavček, France Forstnerič, Gregor Strniša, Milan Jesih, Ervin Fritz).
Peter Kolšek 192
193 Foto: Jure Eržen
Nic spolehlivého Nic spolehlivého nemůžeš říct. Nikdo nebude poslouchat příběhy o Kristových sandálech či ulovené zvěři. Kdyby chtěl vyprávět o strašlivé zlobě druidů, když se dozvěděli, že oheň uhasl, posluchači by se odvrátili pryč. Zahradníci, kteří s králi bojovali o harmonii nebo za pučící chaos, podlehli záduše. Měl by hovořit o nebi? Všechna poslední měření ukazují, že jsme se sladce ztratili.
Proto nemůžeš říct nic spolehlivého a stejně tak nic zajímavého, ztratil jsi jazyk. Věci, jejichž jména neznáš, tě už dlouho předjíždějí v povlávajícím spěchu, jen tu a tam za nimi přiletí nějaký kámen, který rozpoznáš anebo se s ním znovu poznáš. To je vše, co můžeš ukázat. Zvířata ale mlčí, jako mlčela vždy, dále se učí svůj jazyk a nemyslí na nás.
Nic spolehlivého nemůžeš říct. Protože předměty nejsou kameny v potoce obklopené světlem potopených džbánů a promazané olejem svatojánských mušek. Takové jsi znal. Teď jsou šupiny vlasatic, které hltáme oválnými zuby. Žijí jak znamení bez významu ve velikém kotli želatiny. Zdalipak je to rozlité rybí oko, které zasáhl nůž mezi klábosením řezníků?
194
195
Rozumíš?
Noční vlaky
Nerozumím, co mi vyprávíš, tvůj hlas je fialový. Komu přísluší to elektrické chrastí korálů, které svítí ve tmě, komu ta bolestivá míchanice rybníků a obrazovek? Někdo mezi námi hltá psychotika anebo jsme už na začátku udělali něco špatně. Zprávy ze středu srdce přešlapují nepříjemně, jako zloděj před prázdným kurníkem, a čím dál lépe ukazuje, že zkapalněné pocity jsou sladší než klasické měsíčné světlo.
Bez konce se přibližují a rozcházejí, Z temné řeky města se slévají přes louky, poseté uhlíky. Někdy v utíkání zahoří lidské siluety, tajemné setkání šermířů, někteří pak zůstávají v klidu, přitlačení k oknu přijali roli mrtvol a teď navzdory rychlosti umírají pomalu. Pomalu se ztišuje také vítr, rozházený přes tratě jako svatební závoj už následující chvíli je trhá červené buvolí oko na elektrickém čele.
Rozumíš, co nám v noci šeptají malé padoucnicové stroje? Co nám píšou do krve, potu a spermatu? A na druhé straně veliké a nejasné tváře, ke kterým je připnuta zdvořilost jako lišejník na farmaceutický podnik. A veliká ústa, která pořád a bez ustání opakují hučí lesy mládí hučí lesy mládí.
Do všech směrů běží časy odevšad se sbíhají žhavé prsty a tlučou na bílé hodiny. Ve slunci se vozí děti a mávají si s vytaženým smíchem, lodě převážejí kulisy vinohradů, na dřevěných kufrech sedí dívky a tahají si sukně přes kolena, starci se stálezelenými vousy si sahají do vzpomínek, zvířata snídají oblaka, na skleněném nádraží pak stojí mladík, který už dlouho běží od sebe.
Nic spolehlivého není ani v ukotvených lodích, jejich zastavené dálky škubají tlustými lany. Když si užíváme ve veselé zádumčivosti, přijde nová informace a zruší nás. Nemluvíme stejným jazykem. Rozumíš, co povídám, když říkám: Podzim září na kopci jako převeliká váza? 196
197
Lampičky
Jáma na ostrově
Vůbec nemůžeš za to, že se ti do hlavy uchýlila myšlenka že jsi stejný jako novoroční lampičky, které ještě dlouho po svátcích nikdo neuklidí. Co dříve přitahovalo knot očekávání, hoří teď s rozhazovačnou přesností, bledá, na zeď přibitá světlost, v níž už potemnělo, co bylo vyhlášeno.
Když jsem vylezl z díry, ozářen bodláčím, nikoliv světlem, ranní světlost už dohořívala do žluté horkosti. Kamení leželo kolem jako výměšky prazvířat, nízko přes něj přelétávaly sojky, kupodivu mlčky, jako by ještě nenastal čas vřískání. Na nízkých větvích visela posmrtná roucha ze slin, po zemi postupovali černozlatí brouci z nějaké jiné civilizace.
Nic proti tomu nezmůžeš, přes svou malou tmu ještě víc rozzáříš to nesmyslné, dětinské mihotání paprsků, které spadly z dětského čela. Jako kdyby svět hodlal svítit do prázdna. Jako kdyby zimní vinohrad hodlal takto zůstat přes léto.
Na nějaké české poště
Jako by bylo jedno, kam zamířím. Když půjdu dál, znovu se přiblížím nesnesitelné jistotě, zase uvidím, jak unaveně zvedá ostrov hlavu ke slunci. Když se vrátím do jámy, už v ní nebudu poprvé, nikdy dvakrát nepočká ztracený ráj.
Chtěl jsem jenom koupit známku. Ve frontě stála holka, v jednom oku tajga, ve druhém step, tělo stříbrná, ledová řeka a ve vlasech vlnění Uralu. Byla to žena, kterou jsme všichni ztratili a na věčné časy ji nikdo víc nenajde, i když stála ve frontě na nějaké venkovské české poště.
198
199
Sníh Lehká je noc, když padá sníh. Nebe oplachuje tvář s tichem a pokládá ho dívkám na prsa. Padání je jako zvedání, země se připravuje mávnout křídly. Pozůstatky Tróje, pozůstatky Říma jsou teď opět zasuté. A vše, co cítíme ve tmě v mlčení, které narůstá bíle, jsou ploutve ryby faroniky.*2 Bez konce je ta sněžná noc. Na vzpomínky, na rozdrobené hodiny, které září, padá lehoučká zametenost. Opuštěná zahrada je nebytím pokryta. A daleko je ještě do oblevy.
Ze slovinštiny přeložili Lenka Daňhelová a Peter Kuhar
2
Faronika, mytologická ryba, která ve slovinské
lidové tradici podpírá a nosí svět. Je považována za vykupitelku světa, jejím partnerem je Vsevolod, což znamená „Vševládce“.
200
201
N
arodil se v roce 1968 v Bratislavě. Prozaik a publicista. Do literatury vstoupil díky soutěži Poviedka 1996 (1997), publikoval i v dalších sbornících Poviedka 1997 a Poviedka 2000, ve slovenském literárním časopisu RAK. V současnosti působí jako novinář a scénárista. V knižním povídkovém debutu Kritický deň (1998) uvedl do slovenské literatury subjekt bezradného mladého člověka, traumatizovaného dobou tzv. reálného socialismu, ve kterém strávil dětství a dospívání, i drsností raně kapitalistických vztahů a poměrů v následujícím polistopadovém období. Následovalo vydání dalšího povídkového souboru Stratené roky (2004). V roce 2005 vydal román Domov, který se umístil ve finálové desítce nejlepších knih v soutěži Anasoft Litera. V roce 2006 vydal třetí soubor povídek pod názvem Zbytočný život, v roce 2009 vyšel jeho poslední román Mystifikátor.
Márius Kopcsay 202 Foto: Genowefa Jakubowska-Fijałkowska
203
Či kam to má vlastne ísť Dnes máš malé narodeniny, synček. Už si zaspal, je pol jedenástej a tvoj otecko si na tvoj sviatok nespomenul. Uvaril si kávu a teraz sedí v kuchyni a civie na obrazovku počítača – čo dávajú? Čo dnes dávajú? Oteckovu siluetu, ktorá sa odráža od obrazovky v aure dvadsaťpäťwattovej žiarovky sliepňajúcej nad sporákom. Tieň otecka, presvedčeného, že čoskoro umrie, pretože ho život pritlačil ku svojmu koncu, hoci je to pritlačenie iba symbolické, vyplývajúce z nevedomosti otecka. Tak ako keď osud pritlačí osu na sklo autobusu, a to len preto, že si osa vo svojej malosti neuvedomuje priestor okolo seba a nedokáže nájsť pootvorené okno o pár centimetrov vyššie. Máva krídlami a bzučí, až kým ju hrdinský mladík nerozpučí bulvárnym denníkom. Tak to je a tak to bude. Dnes sa zabudlo, že máme taký významný dátum. Si už nakoniec dosť veľký, budeš mať tri a pol roka. Zaspal si a otecko zratúva minúty svojho života. Tvoj pradedko, ktorého si nikdy nespoznal, len v mamičkinom bruchu si počul jeho hlas, chripejúci krátko pred koncom vysielania, preležal celé dni v posteli. Bol už starý a nebol – čo je zvláštne – ani veľmi chorý. Bol skrátka starý, čo bol na ležanie v posteli dostatočný dôvod. Nebol to ten starec, čo lezie po skalách alebo hrá karty. Jedna doktorka psychatrička, ktorá raz tvojmu oteckovi liečila depresie, povedala, že 204
muži ťažko znášajú starobu a majú väčší sklon k senilite, pretože sú počas aktívneho života preťažení a potom, po odchode do dôchodku, odrazu skočia do vzduchoprádzna. Ich mozgové bunky degenerujú, a to sa prihodilo pradedkovi, ktorý žil mimoriadne aktívne. Vždy pár mesiacov, možno i rok-dva, pracoval na jednom úseku, kým ho nedal do poriadku, a potom ho presunuli na iný úsek, ktorý bol v dezolátnom stave. Tak prežil svoje produktívne roky. Teraz leží v spálni v posteli. Počuje buchnúť dvere, vchádza akási tetka a veselo volá: „Dedko, to som ja!“ „Kto ja?“ čuduje sa dedko, ale tetku nevyháňa. Nechá ju vojsť do bytu, vziať obedár a odísť. Hľadá dačo na jedenie, pradedko. Poriadne zakrúti plynovým kohútikom, ten tvoj pradedko. Sadne si a čaká. Niečo smrdí, ako keby plyn. Vstane a ide sa pozrieť do špajzy, čo je tam na jedenie. Sáčková polievka. Vyhodí ju do koša a zapne si rádio. Otvárajú sa dvere, vchádza akýsi muž s nejakou ženou. Nevyháňa ich. „Nie sú tu nijaké kuchárky,“ vraví pradedko, ale muž nepočúva, letí k oknu a otvára ho. „Dedko, čo sa preboha stalo?“ kričí muž, ale pradedko nevie. Muž otvára ďalšie a ďalšie dvere, jesenný vzduch prúdi a vymetá von molekuly plynu (zemného plynu i odorizačných prísad – odorizácia je pekné slovo, hoci v skutočnosti znamená zasmraďovanie. Plyn totiž sám osebe nemá zápach a keby sa nezasmraďoval, praded-
205
ko, jeho vnuk a pranevesta by už neboli medzi živými). (Na Spiši je obec, ktorá sa volá Odorín. Teda Smradovce). „Ja neviem, čo sa mohlo stať,“ hovorí akási tetka, ktorú pradedko nevyháňa. Nesie obedár a v ňom prvý, druhý i tretí chod. „Ďakujem vám, že ste zašli, ja sám som to nestihol,“ hovorí muž tetke s obedárom. „Mal som veľa práce...“ „To je v poriadku,“ vraví tetka. „Hlavné je, že sa dostanem do neba, lebo človek sa Pánu Bohu zapáči, iba ak koná dobro. Potom sa dostane do neba.“ „Len či teba tam s takou bradou a s takými fúzami vezmú,“ vraví pradedko mužovi sŕkajúc polievku. „Kam či ho vezmú? Na vojnu?“ pýta sa tetka. „Ale nie na vojnu,“ opravuje ju pradedko. „Do neba, či kam to má ísť.“ „Viera dáva človeku také nejaké dopravné značky,“ hovorí tetka. „Keď sa nimi človek riadi, ľahko a rýchlo sa dostane do cieľa. Tak ja už idem.“ „Ďakujem vám, ešte raz...“ brboce muž vyprevádzajúc tetku. „Dajte si, ja to sám nezjem,“ núka pradedko vnuka a jeho ženu. Na tanieri leží obrovský rezeň a kopa zemiakovej kaše. Žena si neprosí, ale muž sa túžobne díva na farebnú hudbu svetložltej kaše a červenohnedého rezňa. Trošku by si teda dal. Kúsok rezňa, pravda, nezaškodí. Radšej viac zjesť ako menej vypiť, všakže.
„Toľko mi tam dávajú,“ vraví pradedko. „Sám bych to nezjedol. Len si daj, veď si zaslúžiš, keď si mi ten obed doniesol.“ „Ale, dedko, veď to doniesla suseda, ja som nestihol,“ povedal muž. „Ktoráže suseda?“ pýta sa pradedko. „Dajte si buchtu.“ Do buchty si zahryzne aj žena. Pradedko sa pomaly zdvihne od stola a šuchce sa do spálne. Tam si ľahne. Oddáva sa starobe. Privrie oči a vidí, ako muž otvára skriňu a šmátra medzi šatmi a potom otvára veľkú peňaženku a z nej vyberá dve stovky. „Pozri sa, či tam sú nejaké peniaze,“ hovorí mužovi, ktorý sa mykne a odpovie: „Sú, máš tam skoro celú penziu...“ „Lebo minule bolo dačo treba a neboli tam,“ hovorí pradedko. „To je čudné, vždy tam nejaké peniaze máš,“ hovorí muž a neklame, pradedko svoj dôchodok zďaleka nespotrebuje. „Zober si, ak potrebuješ,“ hovorí pradedko. „Ále,“ hovorí muž. „Iba ak by mi došli, tak si nabudúce... Teraz mi netreba. Alebo, teda, žeby...“ Ide do kuchyne a so ženou si varia kávu. „Požičal som si dve stovky,“ hovorí muž. „Požičal? Veď ich nevrátiš,“ opravuje ho žena. „Ja to len tak hovorím, aby som si nepripadal ako úplný chuj,“ hovorí muž. „Veď ja viem,“ vraví žena. „To preto, lebo som nezamestnaná.“
206
207
„Nepoužívaj to slovo, neznášam ho,“ napomína ju muž. „Ale je to pravda,“ vraví žena. „Ja som muž, ja by som mal zarábať,“ vraví muž. „Ty ešte študuješ,“ vraví žena. „Len by si už mal zájsť do školy, nebol si tam aspoň rok.“ „Tak tam zájdem, nech mám na rok zasa pokoj,“ vtipkuje muž – jeho odhad je pritom veľmi triezvy. Pobrali sa preč. „Ešte sa možno vrátime, ideme sa prejsť,“ kričí muž na pradedka, aby mu nebolo smutno. Vyjdú z domu a uvidia autobus a pobehnú a nastúpia doň, šofér má nad volantom zavesenú obrovskú slovenskú zástavu, cez ktorú takmer nevidí na cestu, ale Slovensko on pozná, nezablúdi. Je hmla, krajina je sivá. Zo sivej farby trčia len holé kríky a stromy, sem-tam na nich vidno žlté lístie. Raz, takto na jeseň, tvoj otecko ešte ako chlapec kráčal so svojou mamičkou po ceste na záhradu. Tam potom vybrali z chatky klietku s hrdličkou Lízou, aby ju vyčistili, lebo už sa topila v hovnách. Malý budúci muž utekal pre vodu do studne a keď sa vracal k chatke, počul mamu kričať a videl, ako priamo k nemu letí z otvorenej klietky hrdlička a ako mu máva krídlami tesne nad hlavou, a tak zdvihol ruky, ale nedosiahol a hrdlička bola preč.
208
209
M
arko Kravos je slovinský básník, žijící v italském Terstu. Narodil se roku 1943, vystudoval slavistiku a věnoval se nakladatelské činnosti. Působil jako docent na univerzitě v Terstu, pak se stal profesionálním spisovatelem. Je členem Svazu slovinských spisovatelů a mezinárodního PEN klubu, v letech 1996–2000 byl předsedou slovinského PEN klubu. Píše básně (dosud vydal dvacet sbírek), eseje a beletrii pro dospělé i mládež. Překládá z italštiny, chorvatštiny a španělštiny. Získal cenu Prešerenovy nadace a italskou státní cenu Astrolabio d‘oro za poezii (2000). Jeho díla byla přeložena do devatenácti jazyků. Básnické sbírky: Pesem (Báseň, 1969), Trikotno jadro (Trojúhelníková plachta, 1972), Obute in bose (Obuté a bosé, 1976), Paralele (Paralely, 1977), Tretje oko (Třetí oko, 1979), Napisi in nadpisi (Nápisy a nadpisy, 1984), V znamenju skržata (Ve znamení skřítka, 1985), Sredozemlje – Mediterraneo (Středomoří, vícejazyčné, 1986), Ko so nageljni dišali (Ve vůni karafiátů, 1988), Obzorje in sled (Obzor a stopa, 1992), Sredi zemlje Sredozemlje (Uprostřed země Středozemě, výbor, 1993), Il richiamo del cuculo (1994), Krompir na srcu (Brambora na srdci, 1996), Vreme za pesna (makedonsky, 1998), Jazonova sled – Le tracce di Giasone (Iásonova stopa, vícejazyčné, 2000), Sui due piedi – Na obeh nogah (Na obou nohách, slovinsky a italsky, 2000), Potrkaj na žaro (Zaklepej na urnu, 2002), Ljubezenske (Milované, 2003), Med repom in glavo (Mezi ocasem a hlavou, 2008).
Marko Kravos 210
211
Básně desaterky I. Vším tím teď procházkovým krokem se ubírám a rád bych byl prostě hezký. Ne kvůli zrcadlu, ale kvůli schůzce s mořem nebo kvůli zeleným borovicím na horských hřebenech. Hezký mezi zdmi kamenného města, uprostřed koncertního sálu, během rapsodie v modrém a u porfyrové vázy z Ermitáže. A rád bych byl dobrý, i kdyby jen v hrnci, v němž kouří mineštra s červenou mrkví a kulatým hrachem a pozorně ji míchá má matka, aby byla na sílu, aby hřála v břiše a aby se zase sešla rodina doma. II. Vším tím teď procházkovým krokem se ubírám. Která vesmírná slepice snesla ta drobounká vejce, která kometa je kolem slunce rozestavila? Ale vždyť ty lidské pocity kolem srdečního středu nejsou ani vejce, ani planety. V slámovém ohni zahoří, v Saturnových prstencích ze dne na den zamrznou: moc malé, aby hory přenášely, ale velké tak, aby žíly roztrhaly. 212
Na každých sedm bledých smutků jen jeden tupý úsměv. Kdy se v našem vesmíru vyklube pták ohnivák a zazpívá? Proč se v člověku jestřáb vylíhne a játra vyklovává? III. Vším tím teď procházkovým krokem se ubírám, a není mi jedno, jestli vy budete tam, za dva tisíc let, chápat všechno špatně. Tady jsme jen chvátali chvátali, v běsu se pomíjivým obklopili… i v hrobech nicotných. Jak byste té době rozuměli. Detailní plány nám nebyly šity na míru, hned se bortily v hromadu písku. Seli jsme lačnost, sklízeli hlad, zbraně ukazovaly odvahu, cigaretou svobodu vdechovali, před sebou vstříc vlastní smrti se hnali. Jak to pochopit, zlatí prapravnuci, něco se z toho naučit. Ale díky, že aspoň jste, že vše není šedé v šedé budoucnosti. IV. Vším tím teď procházkovým krokem se ubírám, divím se a jsem poníženě vlídný: vše ohrazené, vše rozdělené a všechny dveře na tři západy.
213
Kdo rozděluje majetek, osobuje si právo na věci, na stromy, půdu, zvířata a čas života? Jde o znak moci a strachu? Komu majetek přináší štěstí? Prostřu vám básní, pozvu ke hře, ruce kladu na bdělé oči, dlouhými prsty rozepínám smysly a kapsy, stejnoměrně beru. Bez obav, poctivě vracím – šest hodin před smrtí k vám přijdu odhánět samotu! V. Vším tím teď procházkovým krokem se ubírám, dělá se zima, v kapse nahmatám klíč, dojdu k domu, otevřu dveře dovnitř. Dál pozvu všechny přátele, věrné čtyřnožce: postel, stůl, kočku a židli. Zatopím. Ubrus na stůl, skleničku a misku s ořechy. Všechno skromné, ale čisté. Zapískám a kocour přiběhne, otře se o nohu, řekne sebejistě: Ne, to není pro tebe! A jdeme zase na ulici, mezi hádavé lidi, na déšť, do přístavu, otevřeného do neznáma. Klíč zahodím do vody. Trochu smutný, trochu nazlobený, ale sám sobě podobnější.
214
VI. Vším tím teď procházkovým krokem se ubírám. Uprostřed cesty dítě, zdviženou rukou tvoří svět. Auta ho očichají, krotce ustoupí, klidně předou. V modrém pyžamu nazývají bob popem a boha egoistou, fouká do oblak, cucá si prst a užívá si své lásky. Kulatý žalud! Rozněžní mě, vzal bych si ho na ramena, šel s ním k prvnímu stánku na sametový litr teranu. A přistoupí tři páni, bez hvězdy a velbloudů, nutí své dary: zlato, knihu pravd, slávu a moc. Dítě sebou škubne, odloží pyžamo a odletí do bezpečí.
Ze slovinštiny přeložil Aleš Kozár
215
N
Ryszard Krynicki
arodil se v roce 1943 v Sankt Valentinu (Dolní Rakousko), polský básník, překladatel, vydavatel, jeden z nejvýznamnějších tvůrců v současné polské poezii. Na počátku 70. let pracoval v redakci dvoutýdeníku „Student”, časopisu, kolem kterého se ve velké míře formovala generace Nové vlny. V roce 1975 se stal signatářem „Memoriálu 59”, protestujícího proti plánovaným změnám v Ústavě PLR, v důsledku čehož mu bylo v letech 1976–80 zakázáno oficiálně publikovat. Člen opozice, spojený s podzemním hnutím. V roce 1976 obdržel Cenu Nadace Kościelskich. V roce 1988 založil nakladatelství a5, vydávající především současnou polskou poezii. Autor překladů z německého jazyka, např. Brechta, Gotfrieda Benna, Paula Celana, Reinera Kunze. Většinu života strávil v Poznani, v současné době žije v Krakově. Česky vyšla v překladu Václava Buriana jeho sbírka básní Kámen a jinovatka (Burian a Tichák, 2006) a v překladu Lenky Daňhelové výbor z jeho celoživotní tvorby Magnetický bod (Protimluv, 2010).
216
217 Foto: Elżbieta Lempp
***
Teď, když vím
komukoliv jsem věrný – jsem věrný tobě kohokoliv zrazuji – zrazuji tebe po komkoliv teskním – teskním po tobě pokud už jsem jen ozvěnou stínem z tvého snu na kohokoliv zapomínám – jako bych na tebe
Teď, když vím, že jsi neumřela: skřípění brzdící tramvaje, telegram, náhle roztříštěný pohled, sen o bílém dítěti, předpověď počasí a – cokoliv se stalo teď, když už vím, že ne o tobě, ale o komsi cizím – nejbližším mluvily pobledlými hlasy jsou jako zrcadla
zapomínal
Rodný list narozenému v transportu připadlo na mě místo smrti kult jednotky měr a vah vojenské jednotky postupná paralýza paralyzující postup každý den slyším poslední zprávy žiji na místě smrti
218
Jazyk, to divoké maso Panu Zbygniewu Herbertovi a Panu Cogito Jazyk, to divoké maso, které roste v ráně, v otevřené ráně úst, živících se obelhanou pravdou, jazyk, to obnažené srdce, nahé ostří, které je bezbranné, ten roubík, který dusí povstání slov, to ochočované zvíře s lidskými zuby, to nelidské, co roste v nás a co nás přerůstá, ta červená vlajka, kterou vyplivujeme spolu s krví, to rozdvojené, co obklopuje, ta opravdová lež, která balamutí, to dítě, které, učíc se pravdě, opravdově lže
219
Předměstí Vedou se války mění se roční doby, a jak tvrdí horští pastevci, mění se trochu klima, což může znamenat, že prožijeme novou dobu ledovou a novou oblevu, budeme rozmrazeni v lepších časech, anebo nepřežijeme; američtí astronauti krouží nad námi uvnitř „Skylabu“ jako naše nejasné výčitky svědomí a nudí se tak, jako by byli spolu s námi na zemi, tak málo mohou změnit; tisícdevětsetsedmdesáttříletý Kristus, tolikrát zabíjený a vzkříšený v modlitbách celého světa vystoupil z podzemí, možná sestoupil z nebes a krouží kolem nás jako krev v našich žilách, přechází předpisově ulici, jeho stigmata září nelidským světlem, avšak nikdo si toho nevšímá, protože každý má dost svých problémů s vlastním nebytím a pospíchá do svého světského kostela; večer, zadržený ochráncem pořádku, absolventem večerní univerzity marxismu-leninismu, nemá sice občanský průkaz ani cestovní pas, ani nikde nepracuje, 220
ale, jak vysvětluje, pokoušený vidinou lepší budoucnosti, nemusí jíst ani pít, neboť se živí světlem a živí lásku k lidem což přece nemůže být záminkou ke zinscenování ještě jednoho ukázkového procesu pilnými soustružníky dějin; děti – květy dohořívají v nemocnicích a na náměstích dalekých, neznámých měst, čas od času někdo na ulici opustí svůj automobil, a jak se snaží poznat sama sebe, zjišťuje, že je někým úplně jiným, čemuž se nemohou vynadivit privilegovaní turisté a nemohou se smířit s tím, že clo je tak vysoké; dívky, které ještě chodí po ulicích, jako by se nad nimi lehce vznášely, nosí sešity v plastových taškách s natištěnou tváří Janis Joplin, Janis Joplin vypadá jako živá, její tvář rozmnožuje se z hodiny na hodinu, z rozbitých automobilů líně ukapává krev; v průběhu několika hodin armáda Varšavské smlouvy, v průběhu několika hodin fašistická vojenská junta změnila Chile anebo jinou zem ve velký koncentrační tábor využívajíc bohatých zkušeností
221
zavírání celých národů do jednoho velkého vězení; ve tvé malé zemi na planetě Fantasmagorie jedině ženy odedávna věřily v telepatii, jedině ženy jsou si jisty, že yetti opravdu existuje, že nejsme ve vesmíru sami a že přijde zvýšení cen; ani ony však nevědí, co podraží, jestli jako obvykle maso nebo opět byty, benzín nebo plyn, tělo či krev; jako obvykle z oken svého pokoje (pokud máš kde bydlet na planetě F.) vidíš stále stejné muže, kteří už přečetli dnešní noviny informující o dalším zvýšení cen masa a bytů v kapitalistickém světě (dnešní noviny kazí se rychleji než maso a otravují vzduch); někomu vypadla legitimace PS VB, kterou čas od času straší svou ženu zatímco ji jen tak mimochodem oplodňuje; ženy nosí svou smrt pod srdcem a jenom chvílemi pokradmu stisknou pulsující spánky a jenom chvílemi pohlížejí do neproniknutelné propasti proměnlivých oblaků a jenom chvílemi vrhají neproniknutelné pohledy do jiskřivé temnoty míjející chvíle do oslepující hlubiny zítřejšího dne
222
Svět ještě existuje nic se nemění každý den čekáš na přidělení bytu vstáváš svět ještě existuje vracíš se z práce svět ještě existuje čteš v novinách že Číňané objevili kost která může zrevolucionizovat vědu a vyvrátit Darwinovu teorii ukládáš se k spánku usínáš neslyšíš do konce poslední zprávy spíš nesníš o ničem vstáváš tvoje kosti nezrevolucionizují vědu jedeš do práce ulicí Rudé armády svět ještě existuje nic se nezměnilo po levé straně ulice záleží na směru v kterém se pohybuješ spolu s celou zemí po levicové straně ulice po ultralevicové straně ulice po levácké straně ulice po levitující straně ulice vidíš heslo nejvyšším cílem ulice je člověk po pravé atd. straně heslo nejvyšším cílem níže se ti to nedaří přečíst níže padají kapky deště letadla vločky sněhu nic se nezměnilo auta otiskují do asfaltu tajemný znak & čas plyne v nehybnosti jak elektrický proud a tvoje dítě vracejíc se ze školky už ví že nejvyšším cílem je atd. 223
Minulé noci
Téměř všechno
Minulé noci zdál se mi nápis v neznámém jazyce: Jsa člověkem, máš právo chybovat – avšak máš právo pouze na lidské chyby, avšak máš právo na takové chyby, které dokážeš napravit – nemáš však právo na chybu nenapravitelnou, chybu, která zabíjí
Je dvacáté století, jdu do postele s novinami, v dosahu ruky leží brýle, prášky a hodinky: nevím, zda usnu, nevím, zda se vzbudím, to je všechno.
Issa Je to tvůj problém Už je to tvůj problém – jako by říkal čtenáři Blakea jeho oblíbený kocour, když před něj klade čerstvě ulovené pískle sýkorky.
Zapomněl jsem Pokoušel jsem se naučit psa trpělivosti. Můj Bože, zapomněl jsem, žes mu dal jiný život.
Danušce a Adamovi Issa, o kterém jsem nedávno četl, že i když trpěl chudobou a bídou dožil se šťastně stáří, říká v jedné ze svých nepřeložitelných básní: „Šplhej, šnečku, na horu Fudži ale pomalu“. Pomalu. Nespěchejte, slova a srdce.
Z polštiny přeložila Lenka Daňhelová
224
225
Meta Kušar
226
N
arodila se 10. května 1952 v Lublani, vystudovala Filosofickou fakultu lublaňské univerzity. Získala Schwentnerovu cenu za průkopnickou práci v Plečnikově knihkupectví. První práce jí otiskla revue Sodobnost, poté publikuje ve všech významných literárních časopisech. Vydala čtyři sbírky poezie: Madeira (1993), Hedvábí a len/Silk and flax (1997), Lublaň (2004) a Jaspis (2008). Prvním jejím filmem byl Náš Jurij Souček (RTV Slovenija, 1999). Realizovala hudebně-literární performance Trůn poezie (Prestol poezije/The Throne of Poetry, 1997 slovinská premiéra, pak několikrát hrána v USA a Kanadě). Pořádala tzv. Metavečery v knihkupectví Konzorcij, sedmdesát rozhovorů domácími i zahraničními tvůrci.
227
1.
3.
Hanba a neštěstí, jak strom upadá. Můj milý rajský ptáku! Devět párů rukou mě odstrkuje a drží. Minulost mě rozvrací a znovu postaví. Moje neviditelnost je bezpečná. A svátek, který sklouzne do prvního paprsku. Do celého domu a v očích se zastaví. Dědí se pohled? Perem rajského ptáka. V básni to není jinak. Obnovuje listí. Trní i paláce. Řeka a večer ve vrboví. Ó, šumící hvězdy. Sklouzněte skalpely, ať z hrotů zasviští modrá vata, jež mrtvé vyléčí. Aby měly děti předky. Lásko, ukaž se! (Lublaň)
Pod vrby jsi šel naslouchat. Sám Bůh se valil s mlhou, která se drží břehu. Řeka bez vlny. Večer voněl po teplém rozinkovém koláči. Byl jsi šťastný. Už dlouho jsi nebyl. (Lublaň)
5. Když se skloním před instinkty davu, hostie už nepraskne. Krása sklouzne z masa. Duch skutečnosti výrazně voní. To prasknutí rozpraská všechno obyčejné. Desetiletí na rtech loví sny, jež zmeškaly normální čas jen proto, aby mohly přijít. (Lublaň)
228
229
46.
47.
Na celé kůži, v celé mysli cítím tmu. Když kácejí akáty, je slyšet lví řev. Hrdina zvítězí, když nespěchá. Stromy vyrostou nad jeho kroky. Skutky jsou zázraky. Vydržte, květy! Přišli jsme ze všech stran nebe, abychom se u ohniště přimluvili věrnosti. Příběhům soumraku. Do úsvitu.
Zakletí bezdomovci kácejí svaté stromy, drtí ušlechtilé klenby, jsou vladaři a prosazují svůj pořádek. Po staletí se muži ptali listí na dům, na tváře milé srdci. Všichni jsme přivolávali nepřátelský obrat osudu? Přikazují pomstu, nenávidí oheň domova, oheň města, protože vědí, že Hestii se dvoří bohové. Ženy pojídají hvězdy. Jejich chlapci rozbíjejí neohraničené. Já však stále ještě hledím k nebi a se starými pány udržuji oheň. Chrání nás zuby mystiků, jeleni, sloni, psi. Jehně a labuť. Krasopis růží, lilií, korun, ptáků. Člověk sčítá všechno možné, ale to, co je mimo srdce, je nekonečně osudové.
(Lublaň)
(Lublaň)
Ze slovinštiny přeložila Lenka Daňhelová
230
231
H
erečka, absolventka konzervatoře J. Ježka (obor herectví a autorská tvorba u Jaroslava Duška) a DAMU (katedra autorské tvorby, herectví a pedagogiky u prof. Ivana Vyskočila). Účinkovala ve sboru Vinohradského divadla (1991–1996) a v divadle Archa (1994), v divadelním souboru DSČR (1995–2000) a poté v divadelním souboru Osobní divadlo. Hrála v několika epizodních rolích v televizních pořadech a pohádkách (ČT), epizodní role ve filmu Věry Chytilové Pasti, pasti, pastičky. Pražské Divadlo Kampa uvedlo 13. března premiéru nové autorské hry, vzniknuvší ve spolupráci Nataši Burger, Vladislavy Kužílkové a Ivety Duškové pod názvem Ty dvě, které obědvají. Monology napsaly Vlaďka Kužílková (Eli) a Nataša Burger (Ema).
Vladislava Kužílková 232
233 Zdroj: Divadlo Kampa
Eli: Mám pocit, že jsem se rozhodla, a že jsem skočila… ale přitom stojím… Jednou jsem zatuhla v jogínské pozici. Byla to pozice svíčky se zamotanýma nohama, jako v lotosovém květu. Tento asán se jmenuje Padma sarvánga – lotos ve svíčce. Bylo mi v té pozici nádherně, nevýslovně příjemně. Měla jsem pocit, že se stávám lepší a přitom se vůbec nenamáhám. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem udělala tento cvik. Chvíli jsem tak trčela... a pak jsem si řekla, že zkusím ještě těžší variantu: panda pinda asána – uvadlý lotos– … po třiceti minutách jsem si řekla, že už to stačí a že se vrátím. Jenže najednou to nešlo, nemohla jsem rozmotat nohy… Svaly se do sebe zaklesly a nechtěly povolit… nemohla jsem nohu zpod té druhé vytáhnout… potom jsem se snažila dát aspoň nohy do svíčky… žádný pohyb nešel provést… popadla mě panika, že jediná možnost bude zavolat záchranku a ta mě bude muset v té pozici převézt do nemocnice a tam mi ty nohy doktoři uříznou… jinou variantu vysvobození jsem neviděla. Měla jsem vidění, jak doktoři s pilou mi řežou ty nohy a všude krev… popadl mě děs… hrůza... začala jsem sebou škubat… po chvíli šíleného škubání, kdy vůbec nohy nereagovaly na můj pokyn z mozku… jako by od pasu dolů patřilo mé tělo někomu jinému a ne mně… něco povolilo… a jeden ze svalů se uvolnil a postupně se uvolnily všechny svaly a já se mohla rozmotat. Po tomto zápasu s pandou pindou jsem zůstala
234
ležet na zemi, prázdná a s divným pocitem nejistoty. Ema: Chutná mi to moje rizoto. Hrozně ráda vařím... nejraději směsi, třeba zeleninové, radši než samotná jídla… jako bramborová kaše anebo rýže anebo polenta. Nic víc není tragické jako osamělý kopeček rýže nebo bramborové kaše. To je smutek. Chudák kopeček. Musí unést celou chuť oběda. No… prostě… jen on sám je zodpovědný za svou kvalitu. A když ten den není zrovna jeho den a není povedený, tak je ten, kdo ho sní, s ním nespokojený a nadává mu. Buď ho smete do koše, což je velmi ponižující. Anebo ho znechuceně sní… Ten kopeček se pak v jeho těle necítí dobře a nikomu to neprospěje. Ema: Jsi nějaký divný!!!.... málo slaný, málo másla… Kopeček: ...no já za to nemůžu… to je vina kuchaře…. Ema: …vůbec nejsi hladký!!!.. Kopeček: Nerozčiluj se na mne. Ema: Tak jsem se těšila!! Celý den jsem se těšila na bramborovou kaši! Kopeček: To je mi opravdu líto… já za to nemůžu…
235
Ema: Přestaň už opakovat jednu a tutéž větu!! Můžeš za to!! Už jen skutečnost, že jsi na talíři, svědčí o tom, že je to i tvoje vina!
pomalu se rozpadnu… bez slasti a chuti… cožpak jsem se kvůli tomu zrodil?... to je podvod… to není mým úkolem…
Kopeček: Tak mne, prosím tě, nejez… třeba budu chutnat někomu jinému.
---
Ema: Přestaň se mi vyhýbat...
Ema: Já když žvýkám sousto, si představuji, jako bych žvýkala sama sebe. Přesně řečeno, nějakou myšlenku nebo nějakou emoci. Ah, a někdy tak žvýkám intenzivně, že mě to přímo bolí. Už to pak není žádná sranda. Je to poznat na mojí čelisti. A nejhorší je, když žvýkám tak zběsile, že už pak nemůžu přestat. Už to jede samo. No a noční můra je, když nějaká divná emoce nebo myšlenka začne žvýkat mne. Já už pak nežvýkám, ale jsem žvýkaná. Nedám se! Chci žvýkat do posledního dechu.
Kopeček: Nedělej to… co na to řekne tvůj žaludek!…
Eli: Mě žvýkání rozčiluje, zdržuje mě… naopak když hltám, víc pociťuji tu chuť!
Ema: To je mi úplně jedno! Tak a mám tě!!!
Ema: No také vedu ten boj mezi žvýkáním a hltáním. Třeba, teď, bych nejraději zhltla jednu myšlenku. Ale ne, chci ji pořádně rozžvýkat. Je to myšlenka, nelíbím se nové šéfové, vyhodí mě. Docela husté sousto. Když ji pořádně rozžvýkám, myšlenka zřídne, stane se tekutou a normálně ji spolknu. Rozpustí se někde v mém těle. Občas mám takovou obavu, aby mi neotrávila krev. Ale pochybuji, je už moc řídká, ztratila svou sílu.
Ema: To né, mám hlad! Kopeček: Sníš mne, aniž bych ti chutnal… a ještě takhle rozčilená, to je k ničemu… Ema: Mám hlad a těšila jsem se! Kopeček: Ne, prosím, nedělej to…
Ema zhltne kopeček najednou. Kopeček je v břiše. Kopeček: Ach bože… jsem zaživa pohřben… aniž bych byl pořádně rozžvýkán… jsem tady cizincem… to nebylo v plánu… to se nemělo stát… Stanu se jedem, aniž bych chtěl…
236
237
Eli: Já se tím nechci vůbec zabývat, ty otravné myšlenky rovnou odstřihnu. Je pravda, že za mnou pořád lítají a nedají mi pokoj, ale nevím, co s tím. Jaké jsou karbanátky? Vypadají krásně… můžu ochutnat??...
238
239
N
arozena v roce 1985 ve městě Nowy Sącz v Polsku. Stipendistka Tvůrčího stipendia města Krakova (2006) a Stipendia Grazelli (2006). Získala mnoho ocenění v polských literárních soutěžích. Vydala básnický arch Otwarta na 77 stronie (Otevřená na 77. straně, Kraków 2006) a básnickou sbírku Tropy (Stopy, Gniezno 2009). Žije v Krakově, kde také studuje. Fotografuje a cestuje.
Małgorzata Lebda 240
241
halný vítr
příběh jistého místa
táta má stále hubenější ruce zapaluje si cigaretu vdechuje kouř hledíme z verandy na lednové tělo vesnice rozryté mezemi bříšky prstů narážím na hřeb všechno tu voní voskem a my dlouho mlčíme cítím jako bych byla jeho prvorozeným
místo do kterého nedojdou zvuky jenom části těl lepkavý vzduch se chvěje znovu umírá a zapouští kořeny a my přecházíme na druhou stranu potoka tam kam odcházejí zvířata roste rozpuk
synem od starého sącze se blíží tmavé mraky halný modeluje linii lesa zanechává po sobě větrolamy špatný pocit revma vplétá studené ruce do mých vlasů vytrhne cigaretu nasaje kouř a v noci přichází k
ženy přinášejí z měst vyprávění o vůních nasazují si šátky na hlavy jdou do březoví sbírají chrastí večer pece vybuchují vůní chleba ústa natékají loretánskou litanií tváře padají z masky pod okapy staví sršni hnízda z dřeva rozžvýkaného se slinami potom kladou žihadla do pergamenových míst v nás
oknu olizuje chlad a jde dále jak říká sousedka ukazovat silné větve těm kteří chtějí odejít
242
243
nad velkou a čistou vodou
zkouška víry
dívám se na otce který vykrajuje z rámku plást medu v takových chvílích nevěřím na odcházení na spalování v nic
měl jsi rány na loktech děti zpoza meze do nich vkládaly prsty a nevěřily
povídáme si o vesnicích zalitých vodou o nádržích přehradách které v sobě ukrývají Atlantidy vesnické cesty kapličky tam se teď všechno odehrává ve vodním kyslíku
všechno se odehrávalo příliš pomalu čekali jsme na noc nízko létající netopýři a prvky z naší představivosti ruce voněly hlínou a včelím tmelem kterým jsme zalili škrábance toho jara včely neopustily vlhké úly mysleli jsme že je to konec že si musíme pospíšit
ryby zapouštějí kořeny kvetou a plodí rolníci vědry čerpají ze studní vítr svážejí půdu mají vlhké dlaně slepené vlasy v prsou vyvinuté žábry babičky varují bledé děti před tůní vzduchu která stahuje
tehdy se na okně objevila skvrna ve které lidé viděli znamení tvář madony byli jsme blíže Bohu šílenství bylo nám blíž
a v zimě Bůh vysekává díru do nebe ledu odpaluje hvězdy čistí svoje šupiny
244
245
žně
přednáškový sál
jsme jenom tehdy když na nás někdo myslí ne naopak říkaly kolumbijské děvky na velkém plátně toho malého kina a teď tě vezmu na začátek tam nic nebolí představ si že šňupeme tabák a procházíme se po stezce vyšlapané
v žárovkách se rozehřívá wolfram čekám až všechno vybuchne a tmavá místa proniknou do sálu na prsou cítím střepy otázek vzduch námi dýchá přežvykuje neřekla jsem ti to ale umím vydobýt z prostoru fragmenty seškrábat čas z tváře neúčastnit se přemýšlím o bohu a jizvě jakou má na břiše ano brzy se objeví pochybnosti a výběžky na kůži olížeme si rány a prsty cítíš zvuky oněch nocí pracují v nás až na skle objeví se mráz a bradavice tichne světlo víš neřekla jsem ti to ale jsem vším vinna všemu lhostejná
bažanty po polích na kterých dozrává obilí obklopuje nás proso špalda mohutné ženy přinášejí chlapům na polích kyselé mléko placky slaninu sbírají klasy na strništi trhají na mezích tymián a náprstník a my rozkousáváme zrna pšenice zapouštíme žíly do země
246
247
mušle
síra a chlad
otevřené prostory se dějí za dunami žena s břichem nechává stopy na písku mluví k břichu tady na severu je chlad silný vchází do očí pozoruje vlny k molu jemně připlouvají lodě balt trvá do stadia moře my a nahé děti vědí co je třeba dělat sbírají kraby rozemílají písek v dlaních pozorují puchýře na kůži vedle mola nacházejí velké mušle přikládají k tělům a mušle poslouchají jak v dětech šumí souš
v igelitce mám dvě hřbitovní svíčky kráčíme dolů do spící vesnice po páteři asfaltu míjíme knihovnu vybitá okna potok kapličku místa čekající na vzkříšení nebo svítání táta si zapaluje cigaretu ostrý kouř vstupuje do mlhy na místě myslíme úplně na totéž pozorujeme les borovic jak od severu rozežírá zeď vyluzuje zvuky cítím, že Temné tam má své doupě zapaluji zápalku je cítit síru a chlad táta se ptá jsi? nevím
kouzla sourozencům zůstala po nás dětinská místa dřevěné kostky pouťové perníky fotografie na kterích víme tak bezpečně málo sloužíme tajemné rituály trháme květy dřišťálu přinášíme je na místa kde jsme pochovali zvířata tak jim vzdáváme čest nepamatujeme si jména jenom pocity a srst v zimě věším kousky slaniny na drát krmíme mráz špekem 248
249
ozvěna v potoce nacházíme bezvýznamné artefakty času křeslo které síla vody přinesla z horního konce vesnice kameny dáváš jim jména tíhu cítíš se jako Bůh? jak je ve středu Boha? jak je v bohu Středu? cikánské mýdlo schne vetřené do kostnatých ramen slyšíme hlas táty jeho ozvěnu topíme ve vodě jako sousedi malé fenky o desítku let později čtu u różewicze člověk je jediným stvořením které stvořilo Boha který stvořil člověka náhle se chci vrátit k prameni vytáhnout ozvěny z vody aby nás volaly
Z polštiny přeložila Lenka Daňhelová
250
251
M
ichael Lorenc (*1943 v Olomouci) vystudoval ostravskou konzervatoř, obory housle, dirigování a skladba, AMU Praha, dirigování orchestru u prof. Neumanna. Violista v orchestru ostravské opery, sbormistr olomoucké opery, sbormistr a dirigent opery v Ústí nad Labem a symfonický dirigent v Praze. Jako dirigent působil také v zahraničí. Založil několik hudebních těles. Zabývá se i výtvarnou tvorbou, skladatel i spoluautor písní. Žije na Novohradsku. V poslední době tiskl v almanaších Sluneční koróna, Současná poezie 2005, Úl, Víno na klávesách, verše tiskne též v časopisech Host, Tvar, Protimluv,Texty, Dobrá adresa, Mladá fronta Dnes, Sluneční koróna, Literární fórum, v internetových periodikách, jeho básně jsou čteny v rozhlase. Sbírky: • Průvody k popravám, Šimon Ryšavý, Brno, 2001 • Visuté zahrady deště, Carpe diem, Brumovice, 2005 • Les citadel, Balt-East, Praha, 2005 • Monogramy, Balt-East, Praha, 2005 • Bezdomovci duše, Alfa-Omega, Praha 2006 • Urousaný orel, Balt-East, Praha 2007 • Srocení, Balt-East, Praha 2007, fotografie Jindřich Štreit • Jízlivosti, internetové nakl. Digizdat 2009 Účast v:
Michael Lorenc 252
Milostná poezie 2007, Rošády, Výhonky, Chodící strom, Držím se hvězd, Černobílé inspirace, Odlesky z řeky poezie, Antologie Divokého vína, Sůl a cukor, Pohádky na klíček, Prameny a soutoky, Literární inspirace, Pod lípou, Kde se země provinila, Máchovi v patách, Reví Mítink 2009 a 2010, Lehkonohé příběhy, Podej mi ruku, radosti moje, Stranou – Evropští básníci naživo 2010, Umlklé struny zvuk, Posvícení 7, Kudy chodí slova, Reví Mítink 2010, Stranou 2011.
253 Foto: Barbora Bulková
Lom
Najednou prostranství lom jako náměstí zatemněných oken
I. Šel jsem jako někdo jiný zeleným lesem dobrodiní
III. Co jsem pohledával v jámě ve které netěží už ani ďábel
Moje já se motá v lomu osamění kde je dávnem dávno které dávno není
Pod nohama voda průhledná a tichá nad hlavou plující bílé bunkry
Půjdu jako někdo další územím dubů které teprv raší
Zrcadlící se zrcadla a lom vylámaný dlátem
II. Šel jsem s ní pak vedle ní nakonec za ní
Nahrň si listí do klína tu podzimní sychravou krev
Oči řez smaragdem vlasy vlnitý plech ústa letící kormorán Vlekli jsme svá těla po cestě zákazových značek
254
255
Neodpoví
Tam
Strom, prasklé sklo pod lehkým těžítkem nebe.
Tam, kde smrti není vidět do tváře, kde ohně neplanou, tam, kde život ustoupil hře na život, kde voda není mokrá, tam, kde je čas hodinový hotel, v kterém svokra krapet krade, tam je svět dům bez vůně a bez záře, tam se vchází zadem.
Za oknem člověk, současně kámen v deskové hře i vášnivý hráč. Březen je březí budovou prosektury, duben má za lubem urnový háj.
Jenže právě tam zkoušíš tvrdost nerostů, tam klíčí tvé kosti, skelet poezie, tam se chvěje osika, když vysychá Dyje, tam vkládáš své touhy do mostů.
Vítězný oblouk života, nebo ono nevýslovné, vyjádřené slovy?
256
257
Letní noc
Ester
Pár starých habrů, modříny, chalupy ztichlé, každá jiná, pěšina k řece maliním.
Koupeš se ve světle zelených lampionů, když krev je tma a tma je krev, když ladíš srdce zvonu. Omýváš tělo z lamp, věrná svému jménu, když má tě smrt a smrt tě má bílou jako stěnu.
Řeka a studený gejzír v ní, plážový balet v bikinách času, hra plachých světel se stíny. I když noc dopila svou černou kávu, ještě si dlouho držela hlavu v průhledných dlaních dní.
258
Můj zpěv ti vyzouvá boty i s obutím, když znak je kříž a kříž je znak života bez smrti.
259
Kouzlo Kluzké jelce hledám pod kameny, v peřejích hladké tělo ženy. Od moře řečí vracím se k řece, to jenom na báseň půjdu od lesa. Až vykouzlím rým, až vytáhnu z klobouku králíka za uši psa.
260
261
J
iří Macháček (1970) studoval na Filozofické a Pedagogické fakultě Ostravské univerzity a Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Především kvůli zajištění existence se rozhodl stát žurnalistou, přestože vnitřně ví, že patří k těm, „co se topí v inkoustu“. Kromě soukromého filosofování, občasného provozování hudby s řadou hudebníků (od romských mágů, profesionálů až po svérázné hudební samouky a diletanty) se živil jako rozhlasový redaktor. Zakladatel a šéfredaktor českého literárního čtvrtletníků Protimluv a organizátor stejnojmenného literárního festivalu Protimluvfest v Ostravě. Hraje jako houslista v několika hudebních uskupeních, mimo jiné vystupuje s Yvettou Ellerovou (Norská trojka), hrající na metalofon.
Jiří Macháček 262
263
N
arodil se 22. srpna 1957 v Bystřici nad Olší. Vystudoval kulturně-osvětovou pedagogiku na Jagellonské universitě, kde studoval také filosofii. Nadto absolvoval postgraduální studium informatiky na pobočce lodžské Polytechniky v Bielsko-Białe a tělesnou výchovu na Vyšší správní škole. Od roku 1983 žije v Bielsko-Białe, pracuje jako učitel v bielských školách. Básník, překladatel české a slovenské poezie, člen Spolku polských literátů v České republice. Laureát cen v básnických soutěžích v Polsku i v Česku. Své básně vydal v početných almanaších a antologiích a v polském, českém a slovenském tisku. Samostatně vydal sbírky básní: Tam za pozornie przezroczystym powietrzem (1993), Czas i obecność (1994), Ćmy i inne wiersze (1997), Jesień stulecia (2000), Przewodnik ślepego psa (2003), Przypadkowa wieczność (2006), Hölderlin maluje (2009).
Franciszek Nastulczyk 264
265 Foto: Bořivoj Hájek
***
dva sny
mezi horami a městem v pásmu hynoucích zahrad poslouchám čas který se zahušťuje jako mlha a klepe na splašené srdce
viděl jsem v očích ke stromu přivázané feny strach a bolest když ji brokovnicí zabíjel plačící soused
neproniká ke mně nic z obsahu prožitých let cizí okolí budí stesk ráno poslední list spadne do trávy ticho proběhne mezi stromy šikmý paprsek slunce zdánlivě je vše v pořádku míjí den neděle říjen
nemohl jsem vytáhnout ruce abych jí pohladil třesoucí se krk viděl jsem v očích syna nemoc a smutek když trhal v zahradě jahody zablácené červnovým deštěm čas se zastavil i když prázdniny byly tak blízko
cesta je třeba příliš mnoho slov abych vypověděl co nevím cesta si mě vybrala sama ztrácí se po letech v trávě ještě jdu i když jsem zapomněl kam
266
267
mlčení
Hölderlin maluje
vypnul jsem televizi rádio i počítač v tichu nehlučné kyvadlo času znovu získalo na chvíli hlas v neslyšitelném jazyku sekund vyprávělo o ztracených chvílích o místech kde jsem nikdy nebyl
sedí na nízké stoličce a maluje zahradní lavičku je začátek listopadu teplé sluneční odpoledne na věži kostela oznamuje zvon třetí hodinu těší ho plynulé tahy štětcem a vůně barvy smíchaná s dýmem pálených větví a listí nespěchá pozoruje černého kocoura procházejícího pod lískou straky přelétající nad střechou domu náhle si vzpomene na sen z dnešní noci chytal ryby v mělkém rybníce a potom škrtil psa, který ho napadl u nějakého cizího obydlí naštěstí se probudil a pes ještě žil ale ještě dlouho viděl štiku mrskající se v trávě a oči psa zalévající se krví zatímco nanáší poslední pruhy barvy na vyschlé a rozpukané dřevo přemýšlí odkud se berou takové sny a co znamenají zda a kde existují sněné světy kolem zní každodenní koncert pil a kladívek ze stolařské dílny zvuky přicházející z kuchyně kde se připravuje večeře barva na lavičce se leskne a tráva voní na lísce šelestí poslední žluté listy ale podzim už ho netěší sklonek krásného dne
vrátila se mi dávná ukolébavka nikdy nikdy zpíval hlas a zpívali ptáci jenom slepý pes stojící u dveří díval se na mě chtěl jít ven
268
269
čas chleba a vína (to už někde slyšel) klid a vykonaná práce ten sen byl živější než jeho život s vzdychnutím zvedá se na zdřevěnělých nohou prvními nejistými kroky vykročí k věži
soumrak stále je slyšet tiché kapání vody a škrábání psa na dveře déšť mladé narcisy a psí srst voní soumrakem
barva déšť smyl krev štěkají psi na schodech utichající kroky třísknutí dveří nebe na západě je opět červené jako tehdy řeka, když sis myl ruce
Z polštiny přeložila Lenka Daňhelová
pramen byla tak krásná že ve mně vzbudila dítě spící mezi přesličkami a kapradím v čisté vodě prvních vzrušení byla tak krásná až dítě ve mně zaplakalo ze stesku po matce a roztoužené natáhlo k ní ruce byla tak krásná až ve mně probudila pramen vysychající pod vrstvami mrtvého listí
270
271
P
avel Novotný (1976) je vedoucí katedry germanistiky Pedagogické fakulty v Liberci, básník, experimentátor, hudebník. Vydal sbírky Sběr (2003) a Mraky (2010). Je autorem radiofonických kompozic Lžička, Vesmír (cena Prix Bohemia Radio 2010) a Tramvestie. Účinkuje v kapele Voni. Společně s Jaromírem Typltem zpracoval skladbu Ursonate Kurta Schwitterse. Tramvestie, poslední velký projekt Novotného, je pásmo promluv mnoha různých lidí (od řidiče tramvaje až po básníka Jaromíra Typlta), se kterými autor projížděl úzkokolejnou linku z Liberce do Jablonce a zachycoval všechny jejich vzpomínky, reflexe krajiny, myšlenky. Výsledkem je koláž, která funguje jako báseň i jako ojedinělá rozhlasová hra.
Pavel Novotný 272
273 Foto: Pavel Novotný
M
elita Osojnik je slovinská hudebnice a permorferka, zhudebňuje básnické texty své i jiných autorů, zpívá šansony, představuje ve vlastní úpravě slovinské lidové písně, hraje divadlo pro děti. Vydala několik CD, vystupuje se svým hudebním divadlem doma i v zahraničí. Více o autorce na http://www.melitaosojnik.com/
Melita Osojnik 274
275
N
arozen v roce 1955 v Celji na Slovinsku, kde také žije. Vystudoval ekonomii a slovenistiku. Své básně publikuje ve všech důležitých časopisech ve Slovinsku. Získal třetí cenu v soutěži Evropského měsíce kultury v Lublani za báseň Město (přeložena do angličtiny). Věnuje se samostudiu filosofie a psychoanalýzy, především práci Lacana, píše také eseje. Je členem Sdružení slovinských spisovatelů, šéfredaktorem kulturně-literárního časopisu Vsesledje a také šéfredaktorem časopisu o poetice a poezii Poetikon. Dosud vydal šest sbírek poezie: Orbis pictus, Zapisi pozabljenih, Pod silikonskim nebom, Moški v sobi, V neki točki a Hasidski pevec. Je zaníceným postgraduálním studentem literatury.
Zoran Pevec 276
277
To není Michel Foucault Ceci n’est pas une pipe (René Magritte) není to Michel Foucault ani filosofie umělá kočka v koutě přede ani šílenství ani žádný jiný druh šílenství zápis zkušenosti paranoie zaseknuté mezi verši zjevná cesta zvukomalebnosti otázka uvnitř otázky pokora písmene ve slově Celanovo listí let něco o sezení v proutěné židli nevyschnutelné drnčení času proč není radši nic jiného než šplouchání vzpomínek *** není to řeč dům ze slov lumočník nevědomosti malé puzzle písmeno víc nebo méně
o setrvačnosti vyprávění prorokovo svědectví zmizelý svět potápějící se Atlantida nejsou to dveře okna a všechny prostory židle na kterou usedneš když uděláš báseň nesmíš do ní vstoupit *** není to večer co přibližuje tmu minulou noc jsi spal jen na jedno ucho cítil jsi provinění vůči druhému jako bys tančil sám se sebou hluchý svět ryby v moři je dobře že jsi spal napůl napůl bděl měsíc v řece plul s tebou vše ke dveřím tvého domu potom zůstala ležet u postele cítil ses velmi rodinně dokonce ve spánku nenávidíš soucit zato u krajíce rána pustíš patetičnost s měsícem ven ***
pochybnost
278
279
není to konec světa u kamene trvá řeka ženského pohlaví ohmatává tvar rána teče podél nebe hodíš kámen do vody a nepotopí se je na povrchu trpělivosti když zajde slunce kámen vlny díváš se do smrti která skutečně zírá na tebe a hlasitě říkáš mrtvost roste se mnou není to kámen bez světa
Ze slovinštiny přeložila Lenka Daňhelová
280
281
S
lovinský básník, hudebník, skladatel a herec, narodil se v Lublani v roce 1972. Vystudoval filosofii. Na Slovinsku mu vyšlo deset básnických sbírek, jedna z nich získala mezinárodní ocenění. Je autorem hudby pro více než desítku divadelních představení ve Slovinsku a v zahraničí. Vystupuje s autorskou skupinou Hamlet Express, kterou založil v roce 2002 a propojil v ní svou poezii s vlastními hudebními kompozicemi. Hraje na mnoho hudebních nástrojů, ale základním zůstává kytara. Vydal básnické sbírky Hamlet v Karpatech (Hamlet v Karpatih, 1996), Miniatury (Miniature, 2000), Doupě slov (Brlog besed, 2002), Setkávání (Srečevanja, 2003), Zrcadla na rozcestí (Zrcala na razpotju, 2004), Arabesky (Arabeske, 2004), Blízkosti: zajatý hlas (Bližine: ujeti glas, 2006), Voda pouště (Voda puščave, 2008), Na první koleji (Na prvem tiru, 2008), Chůze (Hoja, 2010). Česky vyšla v překladu Petra Mainuše jeho sbírka Voda pouště (Književno društvo Hiša poezije, Lublaň 2011).
Andraž Polič 282
283
(ze sbírky ŠEPOTY) řekl začne to existuje slovo to jež na tebe čeká ještě než umíš mluvit to ze tmy to z ticha krouží jak jestřáb nad kořistí rozpozná tě a skočí do tvých úst ve chvilce tě obydlí při narození ty jsi však ještě slepý a i když prohlédneš nerozumíš protože slovo si tě ještě neochočilo a ty sis je neosvojil vzpíráš se mu jako bys celou svou bytostí cítil že před tebou skryje pravdu že skryje samo sebe to, první, to, tobě určené neboť ještě nevíš že se skrývá do smrti neboť ještě nevíš že jsi zrozen pro smrt nic nevíš jenže slovo ví slovo je řekou jazyka v neznámu pramení 284
a teče do nekonečnosti spadl jsi do řeky teď se budeš muset naučit plavat neboj se řeka tě naučí začne to aniž bys myslel neboť ještě nemyslíš slova ti ještě nezabydlela dutinu hlavy nepostavila mosty mezi věcmi a jmény přesto řekneš či spíš vykřikneš pocítíš potřebu lačnost děsivou a rozkřičíš se na plné hrdlo je to křik, jenž nemá slov slovo se vytrvale plazí ke konci jazyka každým dnem rozpálenější chce být vysloveno křik mu dělá místo v němž bude slyšet neboť lačnost není nikdy utěšena stále jí po boku stojí přání jak smrt po tvojí levici avšak prostor se neotevře ohraničí se předmětem touhy ale dostal jsi, cos chtěl tehdy si uvědomíš, že jsi vyřkl slovo, jež volá svět
285
slovo, jež na okamžik spasí i když zapomněním jež tušíš neboť nemáš ještě paměť a odnáší tě řeka bez ústí rozmnožilo se slovo má mladé mezi doteky se vrývají ještě vrávoravá a zajíkavá přesto tajemně čarovná sestry slova poznáváš jména rodokmen jenž roste v čase matka má matku otec zapomněl na otce bratr je cizinec teta je sladká strýc je šerý a pokojem se rozlévá sluneční světlo zlaté kapky se ti lepí na řasy vpád věčnosti tě probodne zaplaví tě pocit nepojmenovatelného uvízneš ve ztišeném světě co ho rozpárají hlasy a znovu je zvuk všude kolem tvaruje se do významu jehož smysl nevidíš
286
a přesto jej následuješ jak uřknutý teď už se můžeš ptát teď si pamatuješ odpovědi jimž věříš a vůbec netušíš že tě brzy zradí vzbudíš se ze snů baživě vzduch vtáhneš neboť by tě skoro udusila těžká slova jak kameny z nebe nemilosrdný déšť tě izoloval ve skrýši ukáže se, že skrýš je vězení přeplněné zákazy na všech zdech jsou oči jež jsou pány tak se díváš do země uhýbáš pohledem jako bys byl vinen ačkoli víš, že nejsi. a přesto začneš časem věřit, že jsi a slova jsou kameny jež na tebe hází neznámý dav zdivočelých lidí kamenují tě otvorem v nebi se valí kameny a ty se tiskneš do kouta rád by ses zachránil
287
rád bys zakřičel a vyložil bezpráví došel ti však dech konec pomyslíš si tehdy se vzbudíš ulehčeně si oddechneš jenže jazyk máš tvrdý jako by zkameněl a začíná ti být jasné že sny žijí proto o ně začneš pečovat v samotě v tichu kde roste strom a vidíš že kořeny vedou do země a větve do nebe poznáváš jak tiché je ticho nasloucháš nevyslovenému slovu jak se vylupuje z přírody jak tě obklopují zvuky jako krev? krouží ve dvou tónech jako kámen? ploše puká jako kmen? temně mumlá jako déšť? snivě škrábe jako nebe? zhluboka dýchá
288
jako květ? voňavě bzučí jako listí? opadaně šelestí jako hora? zamlkle duní jako soumrak? zatají ozvěnu jako les? napjatě drnčí jako vítr? syčí a vyje jako potok? hravě zurčí pomalu se brousí říční proud tak že si ani nevšimneš jsi jen svědkem uvědomění v průseku časení jazyk se odpařuje ze slov se kouří jsi blízko zřídla nevědění necháš slova, ať jsou, čím jsou ať samy pro sebe nejsou nic ať je vsákne vzduch a dýcháš dýcháš jen dýcháš řekla končí to prostě
289
jako přestane déšť a nikdo se neptá není už co říct mlčení převládá ale pocit je pro každého jiný někomu se svírá srdce druhému z něj spadne kámen i oči se zavřou jako by světlo bylo násilné jako by obnažené ticho bolelo nebo se dívají oči do prázdné dálky skrze věci skrze lidi jak slepci bez sluchu tak to končí můžeš si vzpomenout na důvody sleduješ následky jenže čas už nevrátíš ticho je rozlehlé jak pustina jak oči bohyně teď už jsou z tebe jen kroky teď je nebe jasné a ty odcházíš prostě není už co říct řekl listí opadalo zaštěkal pes jako by oznámil zastavené hodiny
290
teď bude mít čas jinou míru zatajená slova se vracejí s deštěm přicházejí podzimní vůní obstoupená pokradmu zabydlují věci rozhlédneš se po pokoji a slyšíš jak k tobě šálek mluví poznáš ten hlas mění se v obličej hýbou se ústa ale tvůj polibek zavěšen do vzduchu ruka sahá skrz tělo o nic se nemůžeš opřít zatímco slova se derou na povrch jako by se vzňala stará duše jak vřelá káva přes okraj natočíš vrchovatě do svého šálečku co ho znáš jménem a skutečně to zavoní tak cize, že se zděsíš neboť tvoje předměty vymírají opustily tě jako jsi ty opustil je příběhy z jiného světa jsou už jen ozvěna už jsi jen ozvěna co pomíjíš
291
víš, že to začalo že budeš muset slovům dát život neboť slova tě volají jenže tebe je pořád míň prší a listí opadalo z břízy
Ze slovinštiny přeložila Magdalena Slezáková
292
293
A
na Rostohar se narodila ve vesnici Golek pri Krškem. Po studiích na gymnáziu pokračovala ve studiích angličtiny a slovinštiny na Filosofické fakultě v Lublani. Pracuje jako překladatelka. Vydala sbírky Rekviem (1989) a Na srčnih privezih (Na srdečních úvazištích, 2001) a Ljubezen, ki se je želela spoznati (Láska, kterou si přála poznat, 2007). Její básně byly mimo jiné zveřejněny v antologii Fanfare (Fanfáry, výbor z novější literární tvorby autorů Posáví) a v antologii současné slovinské poezie v italském překladu.
Ana Rostohar 294
295
Jak ozvěny Božích myšlenek zaznívaly ptačí hlasy odevšad.
Do všech stran nebe mne rozvaňte a vyprávějte světu, jak tvoří Bůh věčnost.
Ulehla jsem do jejich volání
***
***
a můj milý se ke mně sklonil.
Ať se jiskry rozžhaví, a okovy ať spadnou:
*** Vnímám tě srdcem, Milý, ruce se mi třesou jako při dávno zapomenutém setkání. Pod nohy se mi sesul celý břeh kamení, teď pláče nad milostí, smět vidět, jak úžasné je moje štěstí.
jak první dech hvězdy když vypluje čistá a rozhalená v očekávání milence. ***
***
Celá věčnost se sklonila nad tou chvílí. Vítr se ztišil a naslouchá, i kameny se ustrnuly a skryly svou tvář.
Duchové světla, pohleďte sem, sem, kde se nebe stápí se vzpomínkou. Dlážděte rozcestí na cestě k mému jménu, tak, aby bylo slyšet ozvěnu mých kroků.
Všechno se vzdaluje, jen já tu zůstávám – v tvém pohledu, v tvých myšlenkách. (Zastaví-li se teď čas, ta krása mne snad zabije.)
296
297
*** Nedrť mne, štěstí, rodí se báseň: jak velcí ptáci sedají slova na mé rty: Jako bys zbavil utrpení muže, který nemohl promluvit. Jako bys poznamenal křížem toho, kdo nenašel Boha.
Ze slovinštiny přeložil Pavel Rostohar
298
299
N
arodil v roce 1976 ve Valašském Meziříčí. Bydlel ve VM, v Rožnově pod Radhoštěm, v Praze, v Opavě, ve Světlé nad Sázavou, v Peterborough a v Ostravě, teď žije v Praze. Pracoval jako uklízeč, kuchař, učitel, také v kanceláři a teď se živí komerčními překlady. Je ženatý a má syna Kryštofa. Je členem redakce ostravské kulturní revue Protimluv. Vyšly knížky Resuscitace (Tvary, Tvar, 2000), Alter Ego (2007), Lžička medu (2007), Ruční práce (2008), Příběhy písmen (2010).
Martin Skýpala 300
301 Foto: Martin Popelář
Báseň pro syna
Definice
Jak se ptát a koho, když těla spí, duše obcují, být nahý je zákon a čas už dochází? Rychle, a včerejší opovrženosti dnes musejí stačit. Suma těl, bude tě mučit a nic nevyjádří. Tak lže podzim listí a vánoční přání mu závidí.
Nedefinují nás naše úspěchy, ale ztráty. Řekni mi, co jsi ztratil, a já ti povím, kdo jsi. Večer se všichni sejdem u zahrádky Mají tam průlezky a děti, pivo, makrely a psy.
Ještě ses nenarodil a už tě vidím a s tebou i to něco zázračného pohozeného Spasitelem u vosích hnízd. Ještě spíš a tvé tělo je klidné Čekám na vnuknutí těla a to zas, jestli se vzchopím. Dokonalost nehrozí. Snad jen mírná rovnováha těl.
302
„Nejez ty párky nebo nebudeš večer,“ Matky to znají z první ruky. Ještě včera čekaly, co bude s Odysseem. Ale teď najednou ten bližší musí stačit. Dítě! Hranostaj, který cení zuby. A Prométheus na řetězu hypotéky poštval na ně psa. Bylo to ze závisti A definice číhají. Mají zuby. Rvou. Strojově přesné, nesmí se vychýlit Jinak vznikne negativní vesmír. (Vnuknutí.) Mnozí říkají, že největší urychlovač vytvoří černou díru. Touží v té úplnosti zmizet nadobro. To se však nestane nikdy.
303
Milost těla
Podzimní ústa Honzy Krejcarové
(podle dokumentu o popravě Romanovců)
Je podzim. Honza Krejcarová lakuje si nehty. Kapky laku připomínají falešnou krev a vůně acetonu sladce tlí v dutinách, kam, pokud pamatuje, žádný z milenců jí nedosáh‘. Jen tma tam paríruje, dnes ale nepovolí šedi usadit se jako prach ani na ebenovou masku, ani na kuchyňský příborník. Nechá zrnka potkávat se v úzkém pásu, jejž modelují topoly za jejím oknem, a zpoza záclony pozoruje známý ruch tam dole. Protřepe prsty, jako by to byla křídla. A potom sevře bledé rty.
Město za úsvitu probudila střelba Listí zrezivělo jako stará krev, když svlékali je v lomu za městem nezastavili se, aby počítali. „Nikdy jsem neviděl, že by tělo odrazilo kulku,“ zabručí jeden a druhý překvapeně vzhlédne. „Podívej se,“ a vše se k němu slétne „mají do korzetů všité šperky!“ A listy bylo acháty, a rosa křišťál a těla slonovina a lapis lazuli… A jako perly z lastur vypáčené, na nichž ještě zbylo trochu masa. Nechali tam ležet nahá těla, za městem, hned na okraji lesa.
304
305
Netrpělivost Být upřímný k papíru se nedá. Pochybnost brzy zalije moc tušeného Slova. A přebrodit ten močál je na Člověka příliš. Bůh nenávidí Proroky, (bozi Láokóna a jeho syny) Jak asi tvářil by se Čtenář, kdyby z otevřených stránek vynořily se náhle něčí bledé ruce? a stáhly ho do Prázdnoty? Zde není Spravedlnost ani Rovnováha, slova jsou příliš těžká, padají na papír a záhy se tříští jen samota se nerozpíjí a trvá i v Budoucnosti a věštbě. Při poklepávání nohou není jasné, zda ho způsobuje netrpělivost, anebo kolem krku ovíjí se had.
306
307
Vanja Strle
308
N
arodila se 2. prosince 1960 ve slovinském přímořském městě Koper. Povoláním je profesorka chemie a diplomovaná inženýrka chemie, pracuje v oblasti ochrany přírody v průmyslu, žije v oblasti Kraňska. Začátky její literární činnosti sahají už k prvnímu stupni základní školy. Dosud vydala sedm básnických sbírek a jednu kapesní knížečku, publikuje své básně ve slovinských literárních časopisech (Nova revija, Primorske srečanja, Apokalipsa ad.) i v zahraničních antologiích (Pobocza, Stranou). Vydala sbírky básní: • 1993 Pesmi, 1998 (Básně) • 1995 Ko sem bila drevo, 1998 (Když jsem byla stromem) • 1997 Kadar prideš k meni, 1999 (Když přijdeš ke mně) • 1999 Zelena ptica (Zelený pták) • 2002 O hrepenenje, 2003 (Ach, touha) • 2005 Obrnjena k tebi, 2006 (Obrácená k tobě) • 2006 Skozi množico glasov (Množstvím hlasů) • 2002, 2003 kapesní sbírka Nisi sam, nisi (Nejsi sám, nejsi)
309 Foto: Jože Žnidaršič
CO TI MÁM ŘÍCT
ABYS MĚ CELOU ZNAL
Co ti mám říct, Marjo... Brousíš svoje ostré zuby a zaslepuješ svými ústy.
Spící světlo je v tobě, když spíš se zavřenýma očima a nahou kůží.
Tma obtéká jiskření, když bíle padáš do cihlového a záříš na nebi jako nekonečná pochodeň. Tvé tělo je moje múza a tvoje duše, plná blikajících labyrintů, posunuje letní období ode mě k tobě. Dám ti, co můžu dát takové krasavici. Dám ti, jako když statisíce umlknou v hrůze. Dám ti – sebe. Když se tma rozštěpí na dvě, milá má, budeš mrtvá.
Venku je noc, město visí dokola. Jenom my dva jsme tu. Chvěji se, když tě líbám v myšlenkách, jenom v myšlenkách, abych tě nevzbudila, a tiše skládám do tebe celé svoje bytí, ticho, cesty srdce a vítr; proto, abys mě celou znal, až se vzbudíš, a nevěděl nic o mně.
PŘIPRAVUJI SE PRO TEBE Vděčně umírám minulému, jazyk slunce se červená červená se zpěněná modř nebe prořízne střeva čas v čase perlokapka jde z něj. Živý klid.
310
311
TY JSI, PROTO
TVÁ BÍLÁ ŽENA
Ty jsi, proto je tu ten svět. A ne nějaký jiný svět. Jsou paprsky tvé touhy být být tím světem, viděným, cítěným, slyšeným, rozpoznatelným.
Tvá bílá žena, kterou porodily jahody, která vyrostla v tichu do nejtiššího květu, která má půvabné tělo a duši, která zpívá stříbrným hlasem mlčení a hýbe se pohybem panteřice, tvá krásná žena, která se prochází mezi srdcem a čelem, je vystřelena do nějakého rána šípem růstu.
Ten závan větru. To jsi byl ty, atom tvých myšlenek v mých vlasech. A uhání dál. Tvé myšlenky, jako plazma dneška, jako křižovatka, na které se spojení z atomů, myšlenek jiných lidí.
Proto usnula v kolébce nebe. Proto září a její žár provívá svět jako naděje, spojená v tichu; jenom v tichu můžeš zachovat dobrotu citlivou a nenásilnou. V tichu se dozvíš, kdo jsi.
A když se podívám z okna, vidím, že dnes je neděle rozcestí, chvíle, kterou padám do prosby, abys pozoroval své myšlenky a porozuměl víc a víc sobě, zažehávač arény dneška, vidím tě, cítím, slyším. 312
DÍVEJ, HVĚZDY SE ROZSVĚCUJÍ Dívej, hvězdy se rozsvěcují a zhášejí a já jsem klidná ve svém trvání a ty přicházíš a odcházíš a nemůže to být jinak. Ze slovinštiny přeložili Lenka Daňhelová a Peter Kuhar 313
N
arozen roku 1966, slovinský básník, spisovatel pro děti, literární redaktor a organizátor mezinárodního literárního a překladatelského festivalu Lirikonfest. Vydal jedenáct básnických sbírek pro dospělé a pět knih pro děti. Z jeho posledních prací vyšel v roce 2008 výbor Zpátky ke zvířeti (Nazaj k živali) a Kniha šumů (Knjiga šumov, 2009), které shrnují jeho Slovníkování melancholie a radosti ze života (Slovarjenje melanholije in radoživosti, 1997–2009). Je členem Sdružení slovinských spisovatelů a slovinského centra PEN; předsedou Velenjske knjižne fundacije a Književne asociacije Velenika; iniciátor a mnohaletý organizátor Lirikonfestu (literárního festivalu ve Velenji, který zahrnuje tradiční Herbersteinské setkání literátů s mezinárodní účastí, a pobyty pro literáty na zdejší Lirikonské rezidenci, mezinárodní Pretnarovu cenu za šíření slovinské literatury ve světě, Akademii Poetična Slovenija spojenou s udělováním literární ceny číše nesmrtelnosti za vrcholná básnická díla slovinských spisovatelů, Lirikonské degustace slovinské a překladové poezie atp.). Je hlavním redaktorem Rp. Lirikon21, mezinárodního časopisu pro poezii 21. století.
Ivo Stropnik 314
315 Foto: Jože Žnidaršič
bič Dlouho jsem si pletl slova bič a být. Biči říkal táta korbáč, o bytí neříkal nikdy nic. Když jsou doma koně, je člověk méně hovorný. Koně by rádi jinam, ven ze stáje, a člověk by nechtěl hovořit pouze v jazyku sypkého sena. Bič švihl koně a kůň po tom slově utekl. Bytí milovalo bytí, protože vždy znamenalo jenom slovo. Slyšel jsem, jak bič zpívá. Dotknul jsem se černého řemene. Jako sval, jako tětiva. Jako černý řemen s bílou kůží. Bič se vždy zvedl s hromovým hlasem a řekl „svist“! Jiný zvuk nedokázal vydat. Jenom zvuk, který raní, jinak ticho. Bič je dvounohá zlost, bič je ve svém bytí krvavý. Ze všeho, co žije, co je bytím, můžeme udělat bič. Bič byl prutem pro bílé pohany a černé křesťany. Bič je bytí. Bič je úder. Bič je zlost. Bič je sypké seno. Bič je z bytí zrozené slovo. Ženské a mužské tělo počínají bytí. Bytí nemůže bez biče. Bič je silné tělo. Oj, strup se otevírá pod bičem! Oj, rána je otevřená nad bytím!
316
DIA: čas (XI) Ale ty jen běžíš a běžíš, čase maratonče. Žádného slunečného dopoledne, žádného sychravého odpoledne se nezastavíš, abys nakrátko ukotvil duši… Nezdržíš se s rány plnými těžkého pachu, nepoklábosíš s večery, nemazlíš se s nocemi… Nedaruješ sama sebe životu, aby tě trhal, není tě vidět při jeho okopávání a zahrabávání… Není žádná nadhodnocená hlubina (duní před tebou) a žádná hlubina pro věčné sarkofágy (duní za tebou)…
LOG: čas (XII) Jak můžeš být opravdový, když tě nikdo nevidí v živém bytí? Už předbíháš, ještě dobíháš sám sebe… Svou vznešenost měříš ohlazenými přesýpacími hodinami. Hraješ si se slunečnicí, ale slunce nejsi… Do číselníku, do ručiček a tikajících mechanismů jsi ukryl nejhorší svědomí… Není přece ani mírou růstu pšenice, ani mírou zrání a tvoje svědomí je nekonečné…
317
DIA:
LOG:
čas (XVIII): Ej, příliš těžce a příliš černě jsi mluvil o Čase, potomku Věčnosti. Voda zalévá kříže. Ruce umývají novorozence. Nohy začínají chodit po mechu… po mechu mrholí a pod jeho zelenou korunu se vrátí. Sedmikrásky tiše polehnou. A květy nesní (ozvěna Dávného: květy nesní); na přivazišti se loví a zamilovaně hovoří … čas neměří (ani svůj ani tvůj). Čas je němě upřímný žebrák; jeho oči jsou vylízané rány. Čas je impotentní úd, který bez konce panenští a hladí se sám. Ale v čase jsou sny! (ozvěna Dávného: V čase jsou sny…) Ty se nerozptýlíš jen tak! Nikdy v očích všech nevybledneš. Tvoje hebká pleť má zdánlivě bílé štěstí. A také hadi mají kůži a oči. Čas se kutálí ve vejci. Syčení, mrkání, třepetání, cvrlikání… Nohy hladí mech. Ej, tvůj pupek, zavázán šumícím snům…
(Vidovi)
318
už (4) A myslíš, že ve slovech není nic z tebe… Už jsi květem na bezu, už se ozýváš v chlapeckém vesmíru. Už loupeš vaječnou skořápku, už převracíš vítr… Ještě radostí ze života kopeš melancholii. Už hvízdáš na prsty, nadáváš, rozšiřuješ dvůr. Už jsi v teplém podnebí, už v mé krevní skupině… Už v tečce oznamovací věty, už v tázací větě. Už pod sluncem, už na měsíci, už v mléčném slovníku. Už v otcových papučích, už v mámině pyžamu. Už v rytmu rodiny… Už v koruně stromu, už s beruškou na dlani. Už v mém třepetání a šumění přes otcovský čas…
Přeložili Lenka Daňhelová a Peter Kuhar
319
N
arozena 19. 5. 1971 ve slovinském městečku Šmarje pri Jelšah. Vystudovala Fakultu architektury v Lublani, od roku 2002 se živí publicistikou a literaturou. Píše portréty mladých slovinských slovinských tvůrců, články o architektuře a designu pro časopis Gloss (předtím Glamur), texty pro časopis Hiše a Flash. Je členkou Sdružení slovinských spisovatelů ( od dubna 2001) a slovinského PENu (2003). Předsedkyně Kulturního uměleckého sdružení Pranger, které pořádá od roku 2004 Festival Pranger – setkávání básníků, kritiků a překladatelů poezie (www.pranger.si). Vydala sbírky poezie: Čelo na Slunci (Čelo na Soncu, Študentska založba, 2000), Větrolov (Vetrolov, Študentska založba, 2004), Ostrov, město a jiné (Otok, mesto in drugi, Študentska založba, 2008).
Lucija Stupica 320
321 Foto: STA
ČAROVNÁ
VE STŘEDU DNE
Jdeš po dlouhé cestě mezi sluncem a tmou, neklidný strach se zakresluje do kostí. Čarovná, říkáš. A zčervenáš. Víc nepromluvíš.
Neúprosný a krásný, ten svět, s ptáky, kteří spí v dlani. Z hraní ve tmě povstává hra dne, otevírající se kruh.
Pozná tě někdo v předlouhých kalhotách, v chůzi zranitelného jelena, když úplně sám mezi množstvím lovíš uřknutou vzpomínku? Vzešel strach z těch lidí? Došly fetiše? Příliš průsvitná města pro tebe a ty pro ně? Jen ona sklouzla nevědomky do tebe, a teď nabízí mléčnou dráhu, medovou dlaň, všechny vůně a jména větru, bolesti a vášně. A v jazyku, kterým mluví, se všechno směje. Nachodil by ses rád. To víš. Navenek se nic nezmění: můžeš zahvízdat melodii jako kdysi. A myslíš na ni. Čarovná, řekneš. A zčervenáš.
322
Usnu a probudím se v krajině, kde se nad plody zvedají mlhy po spirálovém přijímání vdechu a výdechu, u veliké vody, která je ženou. A plním se. Každým okamžikem stále víc. Zabírám jistě víc prostoru a života v něm. Podle nešťastného klíče nepatřím. Podle stejného klíče musím milovat: bůh, Eros, je v každé kapce deště, která vyplachuje stesk a probouzí mlčení v přehřátých očích. Víc sluncí se objímá bez rukou. Tam. A tady. Z hraní ve tmě povstává svátek dne, a ty, jistě, s jediným svým dechem, jeho střed.
323
DIALOG
TEN VEČER
Čteme každý svůj dialog. Mluvíme ho. Nerozumíme si. Anebo ano a jen předstíráme. Slunečnice jsou rozevřené. Voní prachem, jenž není prachem naší samoty. Ta voní v povlečení, když my nejsme.
Ten večer jsme se rozešli. Země pustila povzdech sopky do sebe a uklidnila se. Zavíral se den, skrz úzkou škvíru natažený palec padal k zemi. Nikdy víc. Za dveřmi se nikdo neozve, marně by ještě volali, odsunutí na kraj večera, dne a tak dále. Marně by se volali, my – nikdy víc.
Někde na půl cesty mezi povzdechem a epigramem jsem ve slovu. V jeho podvojnosti, v jeho ubohosti, v jeho necelistvosti. Vyslovená do tebe vrací se hlasitě do mě. Proměněná. Možná cizí. Čekám, až tě probudím, s dotykem soli, jež spadne na kůži, na rány, na vysušená víčka, která září v noci jako měkké světlo.
Přijde jaro s touhou po lásce a příchutí smrti, a nikdo jiný nebude vědět, že jsme ten večer odešli s posledním slovem v úsměvu.
Až budeme zase odcházet, dotkneme se prázdných pokojů, dvora, rozkvetlé třešně. Když někdo odejde, někdo zůstane, řekl Vallejo. Na ohybu dne se rozcházení stane méně bolestnou změnou.
324
325
RÁDA BYCH, ABY MI NĚKDO VĚNOVAL BÁSEŇ Říkáš, že jsem měkká, že i moje slova mají nalakované nehty. Potom jako luk rozšířím ruce, abych udělala most, jako bych chtěla obejmout kypící stromy. Víš, někde jsou spuštěné tváře. Čekají na hlas, na pozvání, na pokyn, až se zvednou zpoza benátské masky – tváře, které unikají. Tváře, které čekají na léto a které, když spí, sní, že spí dobře.
P.S. Jedné zářijové noci jsem ztratila hvězdu. Hledám ji v inzerátech a kuloárech, kde všechno vědí, ale nenacházím. Tak mi zůstává jen čelo na slunci, které daruje své hlasy něčemu, co není léto ani zima, a co struny, napjaté přes kůži, nepadělává v milionech.
Básně ze sbírky Čelo na slunci. Ze slovinštiny přeložila Lenka Daňhelová
Kompas daruješ příteli s přáním, aby bylo jeho putování snazší, a ne proto, aby mu ukázal cestu. Má putování jsou kruhy hledače. Proto se večer vracím k příběhům, které odkrývají hluboká spojení a nemohoucí vzdálenosti.
326
327
J
an Suk (14. 7. 1951) je pravnukem hudebního skladatele Antonína Dvořáka a vnukem Josefa Suka. Žije a tvoří na rodinné usedlosti ve Středočeském kraji. Je znám jako básník (vydal mimo jiné sbírky Potopené pevnosti, Spojené kameny, Dohlednost v mlze), ale rovněž jako autor esejistických knih Krysy v Hadrianově vile (2004) a V aréně prachu, stínů a večerů (2010). Od roku 1994 je šéfredaktorem pražského nakladatelství H&H. Mnoho let působí také jako kritik a publicista orientovaný na literaturu, výtvarné umění, divadlo aj. V knižních i časopiseckých esejích se vyhraňuje kriticky vůči postmoderně a vrací se často a rád k archaickým pilířům západní kultury. Příležitostně se věnuje práci scénáristické, pořadům pro rozhlas a přednáškové činnosti.
Jan Suk 328
329 Foto: Petra Růžičková
ptám se jen na vaši postavu.
*** Po setmění světa se vám ozvu. Zatím doufám, že mne světlo udrží při životě a že myšlenky nejsou oběživem
Ano, jste pouhou postavou: Mohu vás vztyčit a položit, mohu vás sunout po jevišti a v nelidské zaujatosti vás mohu milovat.
a nikdy se jím nestanou. *** Něco se přihodilo.
* Zařadit svazek rostlin a památek do knihovny v Alexandrii… Došel jsem k tomu stavení pozdě:
Ta, jež v samotě obeplouvá zeměkouli,
moře je pohřbilo.
se neozývá. Oči jsme poslali na moře.
*** Řekl mi: Vzpomínám na vás často, jak žijete ve vlčích končinách. Čím si topíte a jak svítíte.
Viděli jsme zbloudilou kru s trosečníkem. Patrně to byl náš předobraz, nebo už hotový obraz Velázquezův, Rembrandtův
Neptám se,
tichý amsterdamský gracht
koho jste zahřál, komu posvítil, 330
331
a
v nezobrazitelných zážitcích ulic
kočičí dům s kontinentální snídaní.
a
To znamená:
skromných domácností,
pečivo, sníh,
jež se nám podobaly řečí. ***
voda bez pramenu.
Psal jsem o lidských tragédiích.
***
Podával hudební i operní zprávy.
Džungle se opozdily, když jsme je čekali na nádraží přírody: Malí paviáni v náruči pralesního stínu.
Krkavci pohrdali: nebeská ocel a dřevo země.
Architektův skvělý plán,
Tak by to mělo správně být, ale málokterý člověk ví, co utone v důvodných činech
jak přivést puristický tok do laguny k mrtvým.
a co je přesáhne,
Četl jsem to kdesi v mizejícím dětství.
i když v závětří tušíme pouhý myšlenkový kontext.
Poznával zkázu i zmrtvýchvstání na červených přeludech pompejských fresek, 332
333
* Záblesk věrohodného ticha mezi očima. *** Cosi je zlomeno a defilé krásy se koná v podsvětních hodinách, jsou-li jaké.
V tesařstvích nevidím svatého Josefa. Kuchyně se vinou kolem palmových hájů v deltě řeky Mississippi. Jediná hospodyně se nezbavila biblického jména. Má šátek jako moje maminka,
Tvůj rukopis bez interpunkce, slepý,
když jsem ji vezl tmou po silnici s měsíčními krátery daleko od bolesti a blízko k vyvanutí ze světa.
jako když pták, zavěšen
***
do svých propastí,
Odlišnosti, diference
vytuší,
jako v postmoderních filosofických spisech, jimiž jsem podložil hroutící se knihovnu.
jak mu vládne křídlo. *** Od kuželek a loutek si zachováváme odstup.
334
Gutenbergovský věk je u konce s dechem. 335
Negramotní panovníci mrakodrapů hrají v přízemí ruletu. Na spletitých podzemních parkovištích smrt i život se líbají bez rozdílu tváře i času.
Básně ze sbírky Dohlednost v mlze, Pulchra, 2011
336
337
P
olský básník a prozaik, narodil se v roce 1963. Autor myšlenky projektu internetového literárně-uměleckého čtvrtletníku „POBOCZA” (http://pobocza.pl), jeho spoluzakladatel a od roku 1998 jeho šéfredaktor. Vydal sbírky básní: Niebo nie dla nieobecnego (Nebe nikoliv pro nepřítomného), Złorzeczę prawu ciążenia (Proklínám zákon přitažlivosti). Jeho básně byly přeloženy do češtiny, srbštiny, běloruštiny, slovenštiny. Žije v Jastrzębci nedaleko Więcborku.
Paweł Szydeł 338 Foto: Genowefa Jakubowska-Fijałkowska
339
čtyřicetiletý básník se dívá na májové konvalinky z nepoddajných slov tvrdých jako žula jsem léta stavěl svůj zikkurat z jeho vysokých teras jsem nejednou viděl stovky ach tisíce světelných let vzdálených a tolikrát jasnějších než naše slunce mladých a nejednu mraky svítícího plynu a prachu obklopenou umírající hvězdu
viděl jsem jak se opovrhovaní stávali popravčími a dřívější kati leželi v kalužích krve jestli je to možné chtěl bych se už jenom dívat na ty májové konvalinky jejichž ubohé oddenky jsem před lety zasypal úrodnou půdou
viděl jsem ledy vynořující se z vody a vystupující z břehů moře a oceány ledovce putující buď ze severu na jih nebo zase z jihu na sever planetu vyplouvající ze svého nitra rozžhavenou lávu která se stydnouc stávala horou ostrovem stálým ledem na jehož povrchu se co chvíli objevovaly a mizely nové druhy viděl jsem narozeniny a smrti války a zlaté časy velikost a špatnost obyčejných lidí a stokrát větší podlost těch kteří vládnou světu míjela léta hubená a léta tlustá titíž lidé sázeli stromy a mýtili lesy proklínali svoje bohy a přinášeli k nim modly plodili děti a chladnokrevně zabíjeli zvířata a lidi
340
341
když u nás kvetou broskve
***
své dceři Magdě které je stále téměř jedenáct let
Neodcházej, buď se mnou, protože chci být sám, sám, úplně sám
právě teď kdy se spolu díváme na drobné pupeny stromku broskvoně která tu roste v sousedství stejně ubohých třešní a višní rád bych ti řekl rád bych ti řekl že jsme je zasadili spíše kvůli jejich růžovým a sněhobílým květům než kvůli sladkým a šťavnatým plodům z nichž by měl někdo pečlivější větší užitek rád bych ti řekl že slunce teď vychází určitě jen proto aby jasné paprsky mohly dodat lesk plátkům jejich květů právě proto těch sedm jarních dní kdy u nás kvetou broskvoně znamená mnohem více než sedm tlustých krav ve snu který se zdál egyptskému faraonovi a z něhož obyčejný pastýř jménem Josef předpověděl budoucnost říše 342
Jarosław Iwaszkiewicz
1. sedni si se mnou ke krbu ženo pamatuješ seděli jsme v tomhle pokoji úplně sami byli jsme tak mladí neměli jsme krb bolesti v zádech únavný kašel recepty na brýle na čtení vlastně jsme neměli nic ale byli jsme tak mladí chlapci přicházeli jeden za druhým kam se poděly ty fotky kde jsou jestli už úplně nezežloutly
343
a teď teď ještě nejsme tak staří sedíme u krbu díváme se do ohně
neodcházej ještě chvíli se mnou poseď u krbu ženo
a chlapci už doma téměř nejsou babička Goša a děda Vavřinec už dávno nepřicházejí protože umřeli nebyli ještě tak staří ale onemocněli a umřeli a náš v teple usínající Poker kdysi byl úplně černý a teď šediví kdo to kdy viděl aby pes šedivěl na čumáku vidíš ty tři borovice za oknem byly tak malé když jsme je přinesli do zahrady kdo by si pomyslel že po několika letech pod nimi najdeme pořádné šišky
344
345
2. kdyby všechny ty stromy které jsme zasadili náš pes dům naše děti a všechna ta léta neměly nic znamenat možná by to tak bylo kdybychom měli stanout před pánem nicoty ale ten před nímž staneme není pánem nicoty probudí dokonce ty dvě biolitem zabité mouchy ležící na okenním parapetu tam někde daleko ve Stawiskách a čím je tento vesmír a co nám říká nerozumíme zdalipak ale musíme všemu rozumět
Z polštiny přeložila Lenka Daňhelová
346
347
N
arodila se v roce 1964 v Praze, kde většinou i dále žije. Původním povoláním je uklízečka a živí se různě. Někdy připraví novelu zákona, někdy svatební hostinu, jindy upeče finanční analýzu. Putuje, nohama snaží se došlapovat až na zem. Píše pomalu, pomaleji, než by odpovídalo její vrozené dyslexii. Co si napíše, to si také vytiskne – sama doma. Někdy také do novin.
Monika Šatavová 348
349
*
čtverec
stříbrné kavyly na útesech skal ani vlasy ještě mi nedorostly aby moji hanbu milosrdně skryly
Bylo nejprve třeba opatřit vodítko dlouhé hodně, tak alespoň na tři roky, bokem na tři kroky za roh a třikrát s ním oběhnout dokola betonový květináč se zakrslou borovicí, co na pláni žulově leštěné, za věžovým hotelem, co v korintském slohu nepobral ani ten stojánek na ubrousky, předstírá les, ale je tu ještě ten březový hájek, a pevné důkladně, aby, až se rozběhne, smyčka se jen těsným třením kolem dříku zatáhla, aby ten pes ušlechtilého vzhledu bez rasy a teď už i bez pána nemohl běžet za tím, který zrovna metrem ujíždí i s tou svou vlastní schránou s pevným dnem. Ten hlas pak řek´: tak leť. Ale kolik je třeba ještě domů a bytů postavit a koupit a prodat a směnit a o patro jazykem obrátit a polknout bez žvýkání, aby se našel jeden domov? V mezipatře, na mezi suché a teplé, v proluce zmizí. Tak leť. Peníze letí. Turistika taky. Všechno, co peří má. Postavíš hrad a křídla paláců rozpažíš kolem pevně, ani ramenem váhy zimního nebe, ani rukou sluneční hodiny se nepohne, jen plechový kohout korouhve na střeše se otočí a zaleskne a otočí a zase ne, kam vítr. Vlasy ti z čela učeše, kam dlaň, dáš tam, tvář plá, kam dlaní si nedosáh´, tam zář hvězdy, roky. Letí. Tak leť. Napřed. Mír s tebou a salám alíkům.
kdybych ti řekla i ne stejně jenom jsem lehká jako je olej na vodě ani ti dva andělé nad vodopádem nic na tom nezmění kdybych i na tebe pořád čekala zatím jen samými tupými nástroji dutými předměty k pokladu cestu prohrabuji po bílé sobotě zas neděle byla ty vlasy však – ještě mi nedorostly abych už nohy ti otřít směla
350
351
stopy déšť děje se za dveřmi na zápraží stojí stopy o to se opírám jak o hůl, k obílenému obzoru – někdo už přede mnou šel
to nic to nic když tůň je beze dna nezbývá než plavat nebo splývat podle sil splynout a zpívat
ořechy Ten stesk asi mi už zůstane, za všechny radosti, kterým jsem dveře neotevřela a v rukou nepodala, z dlaní jak hejno lesklých kuliček utekly do různých koutů: když skládáme křídla jako bychom odkvétali řídnoucím stropem začínají hvězdy prosvítat každým jemným pádem – zrnkem písku tichým táním střechy s Pánem Bohem ořechy posbíráme z trávy 352
TEN MUŽ, co miloval svou ženu, nosil si její parfém v peněžence, mezi občanským průkazem a kartou pojištěnce, v kalhotách, v zadní kapse, v tramvaji, když ji otevřel, aby si k ní jen přivoněl, aby si ji jen připomněl, náhle tu byla i ona s námi, se všemi, a pak my všichni jsme se stali z přísedících účastníky, tak stali jsme se, svědky.
lýkovce po jednom čas krájí krajíce pojíme, ale konce bochníku nevidět jenom lýkovce květy fialkově skláním se, kde rty chladem tají se že až sem je sen * jsou to ještě květy slivoní nebo už sněhové vločky co větrem slétají na hladinu řeky?
353
podzimní koupání
pastýř
poránu věže se bez hlavy ztrácejí a rudé víno z plotů rozlévá do větví když vážím, kterou cestou dobývat znovu hrad z růžového kamene z kterého okna zaslechnout moře zlámané co bývalo dávno, kdysi plamenem a břízy ty manévry mají
na sever sedím když přichází vždy jako pozdě teď s výhradou pozdního příchodu jako by čas byl snad něco objektivního jako ty kameny vsazené do cesty jako ta voda v řece však také časem si pro sebe cosi vynahradím jen mělkou podmítkou kopce jsou k obzoru přeškrtané když odejdou stáda zůstane pastýř stát
s rozhledem proč nebýt krásná jen tak řeka s kamenitým během proč podmiňovat sebe sypanou hrází a přepadem jen jediné věci mě ušetři, pane muže, co by mě zbožňoval nahonem náhon vodu k proudu pohání mě, jako zlaté loďky poslední podzimní koupání vítr po hladině jezera žne prsty stébla slunce
* všechno se to stane v prostoru jedné dlaně když se prsty cestou nespletou o tři zlaté vlasy a zpěvavými hlasy proti proudu ramene devíti jmény kamene vyrostla bílá růže
ty, říkej mi sladce jak chutná vracet
354
355
tak se laně zastaví už v polovině pole strnou v té září západní co odevždy my chtěli s ní být dobří, být a hořet ježaté stvoly složené ve tvaru staré věštby a modřínům v tom tichu zamrzly slzy smíchu do křišťálových závěsů na šíji si ponesu jen jednu bílou hvězdu tak takhle se to stane na ploše jedné dlaně * mlhy je v sadu od kotníků jenom tak po kolena blíže jsem v pádu červeným jablkem k zemi obrácená nebylo komu žalovat na ovoce nesebrané ve větvích tísní se hvězdy neopadavé
záhony přívaly vod slyším přicházet rovinou, plochou krajinou bílého břicha a horkých dlaní dej mi projít tím deštěm, paní jako otvíráš laním cestu v tmavém lese hřebeny září chladem cest sbírá prameny a vodí plameny zkamenělé tělo krajiny svěř mi tu radost, paní přesadit všechny bílé květiny z mého záhonu na tvůj * měla panna bílá prsten zlatý hluboko ukrytý v srdci ho nosila prsten zlatý hluboko ukrytý jeho velká záře přivedla před dveře sokola jasného miláčka bílého
356
357
k tanci
zaletí on nad hory a hory mu napoví písničku silnou pro jeho milou
věnováno Janu Štolbovi k tanci se vracím kruhem když tehdy jsi v hotelu Pupp už zabalil kornet a řekl: nauč mě tancovat a já dokonalá boží trubka řekla jsem: fajn, tak tohle je jive jeden dlouhý, krátký, krátký jeden dlouhý, krátký, krátký je to jasný? krátký, krátký nohy jsi po zemi šoupal a rukama olšovýma držel mě půl metru od těla vínovou sukni z organtýnu kolem tebe jsem roztáčela protože se mi to líbilo a ráno u autobusu jsi se mnou nemluvil protože spát jsem šla jinam i když se tehdy vůbec nic nestalo a nebo právě proto vysvětlit si to můžeme už jenom úplně někdy jindy
vyletí pak nad hory a hory jí odpoví to tvůj pravý milý je štíhlá bílá lilie zlatý prsten vyzvedne prsten zlatý hluboko ukrytý ach bože můj, bože prsten zlatý vyzvedne
k tanci se vracím kruhem když tehdy jsi řekl: tak tohle je ABC Buggy zatančíš si se mnou rock´n´roll první a poslední párový tanec za celý život 358
359
držel jsi se mě pevně já tebe ostatně taky sukni z černého krepdešínu asi jsem ani neroztočila a ráno jsme po kouskách skládali jak jsme se to vlastně dostali domů k tanci se vracím kruhem když tehdy jsi řekl: tančíš krásně řekla jsem: s tebou ty ale prý tančit neumíš ale umíš jenom si opři moje boky o svoje a v pase drž mě pevně – jsem celkem učenlivá veď mě tancem se vracím do kruhu a vesmír září jako celý strom zelený
360
361
P
ovoláním tiskař, žije a pracuje v Praze. Narozen 9. 10. 1960. V letech 2006–2011 byl šéfredaktorem časopisu pro současnou poezii Psí víno, od roku 2009 provozuje Nakladatelství Petr Štengl. Verše publikoval v časopisech Tvar, Host, Weles, Psí víno, Dobrá adresa. V roce 2005 v edici Stůl Psího vína (vydavatel Jaroslav Kovanda) vyšla sbírka s názvem Co říkal Zouplna. V roce 2010 vydal ve svém nakladatelství druhou sbírku 3+1.
Petr Štengl 362
363 Foto: Petr Palarčík
Houpy hou
OSTRAVA
NÁSTĚNKA Dole v přízemí visí nástěnka. Svozil se už naštval a přišpendlil na ni tohle: Lidičky v baráku, nechtějte mě nasrat s tím nedovíráním hlavních dveří. Jestli někoho uvidim, tak mu nakopu prdel. Týká se to jen těch, kteří to neustále nemůžou pochopit. Není přece problém to dovřít. Uvědomte si, že jde o naši bezpečnost proti krádežím a proti bezdomovcům. Svozil Občas Svozila potkám, jak nadává u nezamčených dveří: To snad není možný! Ty lidi jsou totální idioti! Občas taky potkám Svozilovu manželku. Nikdy nezamyká. Já pokaždé tajně připichuju na nástěnku báseň týdne. Pokaždé ji někdo strhne.
364
Jestliže vlny, pak ty televizní. Omývají mozek. Proto ty obliny a rýhy. Obliny a rýhy. Opakuj stále: obliny a rýhy. Nepřestávej opakovat. Prolom vlny. Dívej se, dívej a opakuj. To nevadí, že tomu nerozumíš. Tomu se ani nedá rozumět. Hlavně pořád opakuj: obliny a rýhy, dívej se, dívej. Můžeš se přitom rytmicky kolébat a zpívat houpy hou. Občas se můžeš mrknout i k majáku. Občas můžeš uvěřit, že jednou přečteš tu haldu knih, která se ti kupí u postele. Třeba až budeš ležet se zlomenou nohou. Zlomíš si nohu jen aby sis mohl přečíst knihy. Tomu se nedá rozumět. Vytvoř si ochrannou helmu ze staniolu od čokolády. Prolomíš vlny. Nesnaž se ale plavat. Víš přece, že nemáme žádné moře. Až roztají ledovce a hladina moří se zvedne, budou všichni nosit ochranné helmy z obalů od čokolády. Ale zatím tomu nikdo nerozumí. Není proč. Houpy hou.
365
Seděli jsme před začátkem čtení.
Seděl jsem skrytý ve křoví
Přišel chlap, sebral ze stolu sbírku, prolistoval. „To je poezie?“ zeptal se. „Jo“ řekli jsme. „Kdo to napsal?“ chtěl vědět. „Já“ přiznal se básník Hejátko. „Vy trpíte?“ zajímalo chlapa. „Ano,“ řekl básník Hejátko. „Proč a za co?“ „Za všechny lidi.“ „Opravdu? I za mě?“ byl neodbytný chlap. „Ano, opravdu! I za vás!“ ujistil ho básník He játko. Chlap sklapl sbírku, vrátil ji zpátky na stůl a odešel. „No vážně i za něho!“ snažil se Hejátko. „No jasně,“ řekli jsme.
u tramvajové zastávky. V každé ruce půllitr s drinkem. Lahůdky na rohu. No a co, tak zaplatím až zítra. Teď jsem byl neviditelný a seděl ve křoví. Lidi se dívali skrz řídké listí a říkali si: copak je to asi za ptáčka? Co má asi tak za lubem? Ale mně o nic nešlo. Chtěl jsem jen sedět ve křoví u tramvajové zastávky, pít si v klidu své drinky a být neviditelný. Protože po neviditelném člověku nevrhají ostatní nevraživé pohledy. Protože neviditelný člověk je každému lhostejný. Protože o něm nikdo neví. Protože neviditelných lidí můžou být plná křoví u tramvajových zastávek. Plné ulice a byty a vůbec nikdo o nich neví. Protože neviditelní lidé nemůžou mít v lahůdkách na rohu sekeru a ani volit nemůžou. Protože na smutné neviditelné pijáky nečekají doma smutné ženy. Pokud na ně vůbec ještě někdo čeká. Reflektory aut začaly šacovat křoví a já byl pořád ještě neviditelný. Půllitry prázdné. Pak přijela tramvaj. Prázdná. Nasedl jsem a jel domů ke své ženě, pro kterou jsem byl neviditelný.
366
367
To víte, dneska je to samá pochybná branže! Kam ten svět jenom spěje? Kdo ví? Děti pořád píší Ježíškovi. Z denního chleba se hnětou malé figurky. Jen co se do nich vdechne život, už běží do práce, už šoustají, už se opíjejí. některé spadnou na hubu, do louže, rozpustí se a pochutnají si na nich nakažení holubi. Nikoho ani nenapadne, aby z chlebového těsta hnětl holuby, dokud ještě létají.
Seděli v kruhu a věděli, že jsou dobrý. Vzájemně se hodnotili a byli fakt dobrý. Občas někdo cizí začal obcházet kruh. To se pak trochu smáčkli a udělali místo, ale ne moc, jen malou mezírku tak akorát, aby se ten pešek vešel. Asi tak po hodině mlčení, dýl to většinou žádnej nevydržel, se pešek zvedl a odešel. Tak se zase trošku roztáhli, aby se mezírka zacelila, a byli vážně dobrý.
Moc stará, moc ošklivá. Sedávali spolu na schodech. Na vypelichaném trávníčku se popelily děti. Pod schody se to hemžilo potkany. Bála se jich. Vysedávali a vyhřívali se na sluníčku. Pokaždé si přisedl a vedl řeči, až se kolikrát rozbrečela. A najednou, jako by se nevědělo jak dál, ani potkani nevěděli jak dál, tak se pro jistotu pořád množili a schody taky nevěděly kudy kam, tak pro jistotu někam vedly.
368
369
Prádlo na šňůře
Městští umělci vědí,
obrovské postavy prostěradel se probudily, a bez váhání, jako vždy, jdou po mně. Černá postava ve výskoku míjí mě jen těsně a promění se v noční stolek.
co je pro beton nejlepší. Městští policisté také. Jen beton to neví, proto chodí k psychiatrovi. K nevydržení plyšový medvěd má vzteklinu, nebo příšernou depresi, v sámošce, v regálu vedle bonbónů. Nějaká matka koupí méďu svému neurotickému děcku odkojenému betonem. A tak hned první noc přijde méďa o očička. Ale co na tom, deprese je daleko horší, než nějaké to očičko. K ukojení neodbytného nutkání se báječně hodí ouška. K čemu očička, když potmě stejně není nic vidět, což pro paneláky neplatí. V nich jezdí auta po stropě. A tak malý neurotik s depresivním méďou nastoupí do první káry, která jim zastaví, šofér na to dupne a všichni se rozšvihají na kaši o nejbližší betonovou zeď. A jen co ji skotskými střiky ostříkají hadicí, už se na ni vrhne další umělec se sprejem.
To bychom měli noc. V promrzlém autobusu nasraný šofér si pouští teplo jen u sebe v kabině. Maluji na sklo kolečko. Vydrží tak dvě, tři stanice, než zmizí. To bychom měli ráno. Za dvě hodiny se rozední, a všechny postavy se definitivně změní v nábytek. Zejména pak noční stolky budou ukázněné. Šoférovi bude vedro. Začíná se šeřit, prádlo na šňůře ještě neuschlo. Noční stolek začíná nervózně přešlapovat. Sedím u okna rozhodnutý neusnout. Prstem maluji kolečko. Pořád tam je. Nemizí. Smradi práskají petardy. Je tohle snad nějaká válka, na kterou už jsme si zvykli? Prostě to k tomu patří. Výbuchy. To bychom měli vánoce.
370
371
N
Jindřich Štreit 372
arozen 5. září 1946 ve Vsetíně na Valašsku (Morava). V roce 1956 se s rodiči a sourozenci přestěhoval do podhůří Jeseníků (Těchanov). Vystudoval gymnázium v Rýmařově (1963) a Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor výtvarná výchova (1967). Ženatý od roku 1971, manželka Agnes, dcera Monika. Po absolvování univerzity začal vyučovat na Základní devítileté škole v Rýmařově, následujícího roku se stal ředitelem školy v Sovinci a později v Jiříkově. Kromě své pedagogické a fotografické činnosti se věnoval veřejně prospěšné práci. Od roku 1974 vedl galerii v Sovinci, od roku 1997 v Bruntále. Od roku 1981 úzce spolupracuje s progresivními umělci v Praze, Brně, Bratislavě a v dalších kulturních centrech České republiky i v zahraničí. První impuls k fotografování dostal od otce. V roce 1964, v době studií, ho podnítil k fotografování prof. Jan Bukovjan. Štreit se účastnil fakultních výstav a studium zakončil první samostatnou výstavou (1967). Od roku 1972 se koncepčně věnoval zobrazování vesnického života. Soustředil se na portrét a na romskou tematiku. V letech 1974–1977 absolvoval Školu výtvarné fotografie, jeho závěrečnou prací byl soubor z divadelního zákulisí. V roce 1982 se zúčastnil jako jediný fotograf nepovolené výstavy neoficiálních výtvarných umělců na tenisových kurtech v Praze, kde jeho fotografie vzbudily pozornost tajné policie. Byl vzat do vyšetřovací vazby a posléze odsouzen k trestu odnětí svobody v délce deseti měsíců s podmíněným odkladem na dva roky. Důvodem stanovení trestu podle dvou paragrafů trestního zákona (hanobení republiky a jejího představitele) byla interpretace vystavených i nikdy nezveřejněných fotografií (po úřed-
373 Zdroj: TyfloCentrum Olomouc
ní prohlídce celého archivu fotografa). Součástí trestu bylo zabavení části negativů a pozitivů a fotoaparátu (coby nástroje trestných skutků). Jindřich Štreit měl zakázáno pokračovat ve své trestné činnosti fotografování a byl sledován. V dějinách fotografie je tento případ pravděpodobně unikátní. Po propuštění z vězení nesměl Štreit učit. Nejprve pracoval jeden rok v knihovně a po uzavření soudního jednání si musel najít zaměstnání jako dispečer Státního statku Ryžoviště. Ještě intenzivněji se věnoval kulturní činnosti a fotografování. Po státním převratu v listopadu 1989 se Štreitova situace změnila. V letech 1991–1994 byl zaměstnancem okresního úřadu a posléze muzea v Bruntále. Od roku 1994 je samostatný fotograf. Vyučuje na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze v letech 1991–2003, kde pedagogicky působil, se v roce 2000 habilitoval a stal se docentem pro obor fotografie. V roce 2009 získal profesuru na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Od roku 1991 pracuje na dokumentárních projektech ve Francii, Anglii, Brazílii, Moldávii, Rakousku, Německu, Japonsku, Číně, Maďarsku, Rusku (Burjatsko, Krasnodarský kraj, Ingušsko, Čečensko), ale také v České republice (Ženská věznice, Břevnovský klášter, Lidé olomouckého okresu, Lidé Mikulovska, Cesta ke svobodě, Lidé Třineckých železáren, Mezi námi, Za oponou, Spolu, Cesty života, Lidé mého kraje – Bruntálsko, Ocelový svět, Tichá nemoc, Vítkovice, Hledat anděla, Lidé Vítkovska). Na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity se podílí na vedení několika studentských projektů (Lidé Hlučínska, Náš svět, Zlín a jeho lidé, Dobrovol-
ně, Opava na prahu 3. tisíciletí, Dopravní podnik Olomouc). Je členem Sdružení Q Brno, Spolku olomouckých výtvarníků, Aktivu volné fotografie při Pražském domě fotografie a Umělecké besedy v Praze. Jindřich Štreit připravil více než 950 autorských výstav a mnoha kolektivních se zúčastnil. Vydal 29 knih, je zastoupen v nejvýznamnějších sbírkách a bylo o něm natočeno několik filmů. Na festivalu Stranou představí Jindřich Štreit své fotografie, jimiž doprovodil ojedinělý výbor poezie domácích i zahraničních autorů Chlévská lyrika (aneb zvířata nám odcházejí ze života), který uspořádal básník Zdeněk Volf a v roce 2010 vydalo nakladatelství Sursum.
374
375
J
ana Štroblová (*1. července 1936 Praha) je česká básnířka, prozaička, esejistka, autorka knížek pro děti a mládež a překladatelka z ruštiny i dalších jazyků. V letech 1954 až 1959 studovala obory čeština a ruština na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Následně pracovala ve Státním nakladatelství dětské knihy (od roku 1969 Albatros). Od roku 1990 do roku 1993 působila jako redaktorka literárního vysílání Československého (a později Českého) rozhlasu. V roce 1994 začala spolupracovat s pražskou redakcí Rádia Svobodná Evropa. Vydala téměř dvacet sbírek básní a šest prozaických knih. Jádro její překladatelské práce tvoří překlady poezie Mariny Cvetajevové.
Jana Štroblová 376
377 Foto: Petr Hloušek
Zrcadlo
Bolest
Je tě čím dál tím méně i v tvém vlastním jméně, ptáš se zrcadel marně, co je na druhé straně, kdo zpoza nich vzal si tvé oči, rty, vlasy…
Dřív bral se prý na bol ´darmol´ při splínu z vyprávěnek mollových třeba jak byl Jan za chrta dán Když malá smrt vyrostla útěchu brát už darmo
Nač se ptát? Vždyť víš: Oč je tě tu míň, je tě víc tam (naše Alenko v říši divů). Že bývalo, bývalo živěji před zrcadlem než za ním? Snad zdála ses jen sama sobě, pravda, neoslnivá, aspoň tu a tam (ještě v tu, či už z tam?) dotýkaná však světlem. Teď chce odkmitat i tajný úsměv hlouběji za hladinu. Hlouběji? Nebo dál. Přes obzor, lem, břeh, rám...
Osvětim Magadan Žal nezastře žádný šál a den co den pod krkem vzít tě dalšími stisky chce bolest vojáčci padají maršál v klidu se nasnídal ovečce ubili jehňátko jindy ubije člověk své dítě a mám žít dál (A přece jsou dny kdy má mě v dlani i vlídná ruka života Samota u vsi Tmáně se rozsvíceným oknem mihotá Co na tom že pak zas tma zas jen val Co teď víš ty a co já než nanovo nás pojme karneval jak ho nakreslil Goya)
Co přesáhlo nad lem, je za zrcadlem, co hořelo v létě, je za vodou Léthé, co bořilo klenby, je v sedmém nebi. 378
379
Kůže Zdálo se mi že mého bližního snědli prostě jako už dlouho jedí maso země a kradmo se tu a tam jídají navzájem I tak už to bylo zlé ale přece jen byl to sen Skutečnost není ani natolik lehká protože po ubití a krvavém hodokvasu střeva hodili sviním Řeknete ze šetrnosti Ne ne ve věku kdy se plýtvá chleba se neláme a celé pecny se rovnou vyhazují ďáblům Jen chtěli přivodit potupu Nakonec vydělali jeho kůži a pověsili ji na vrata aby odvrátili dobré sny v kterých se ještě vracel ke mně A tak ho žárlivě zbavovali duše bezduší
tam doposud paměť na neslyšných tlapách nejenom psárkou pod psím vínem ale vší hojností mělkých i hlubokých hájů se brodí a chvílemi štěkne po kočkách když se do noci mrouskají a pak oddaný pohled stáčí zpátky k nám A kdo až teď pohoršeně pochopil že řeč nešla o lidské kůži ať i ví proč se mu kolem hrdla zadrhoval omyl Vždyť zabili psa jako člověka ti co věčně řvou zabiju tě jako psa
Chtěli vzít duši vzali kůži Duše a kůže Co z nich je pouhý svršek k odložení to oni v té syté bohorovnosti netuší ani že jsou krajiny neočividné před nimiž běžná slova zůstávají stát 380
381
Prádlo Víš o čem se mi tentokrát zdálo O velkém prádle V duhových barvách Z pěn vzešla košilka ze šňůr bral vítr modré čepečky a pyžámko se šašky nebo kuřaty puntíkovaný kapesníček odplachtil jako létací koberec dupačky potištěné bublinami rozmarně stáhl pes co už nežije ale přece jen pár kousků té idyly ještě držely kolíčky na prádlo zatímco doběla vydrhnuté tenisky se pod nimi vydaly do světa a šlapaly si po tkaničkách zatímco z poděděných džín se klubala kolena zatímco naškrobená košile do tanečních si dávala vyžehlit límeček rozhodnuta dotáhnout to s uhlazeností až k maturitám
Nezřený blízký který prádlem mnou praným si šel jako výprodejem ohrnoval i u nejslavnostněji čistých košil zpočátku manžety aby mu vzápětí byly těsné takže košili opouštěl tak rychle jako všechny předešlé a nevnímal ještě jak dlouze mu na cestu mávají krátké rukávy
Červenec Ostří potoka proťalo blízký chlum břit oslňuje jsme světlem zemdlení Jako bych neměla nikdy umřít jdu červencovou zelení Chuť místo náušnic mít na uších zas třešně zpět v čase kdy nás roky neškrtí A přitom přátelé odcházejí tak spěšně že jsem už skoro sama se smrtí
382
383
J
an Těsnohlídek ml. (*11. 4. 1987) pochází z Krucemburku, městysu poblíž Žďáru nad Sázavou. Je držitelem Ceny Jiřího Ortena za rok 2010. Po gymnáziu K. V. Raise v Hlinsku vystřídal mnohá zaměstnání – pracoval v knihkupectví, v kavárnách, na stavbách jako elektromontér a zedník, v galeriích, ve fastfoodové restauraci, v notářské a advokátní kanceláři ad. Poté co se přesunul do Prahy, krátce studoval knihovnictví a informační studia na Filozofické fakultě UK. Byl oceněn v řadě literárních soutěží pro mladé autory (mimo jiné Ortenova Kutná Hora 2005–2008, Hořovice Václava Hraběte 2006, 2008). Jedna z jeho básní byla zařazena v knize Nejlepší české básně 2009 (Host 2009). Za svou debutovou sbírku Násilí bez předsudků (Psí víno 2009, 2. vydání Petr Štengl 2009) získal Cenu Jiřího Ortena. Jeho básně byly přeloženy do angličtiny, němčiny, italštiny, polštiny a slovinštiny a otištěny v českých i zahraničních časopisech a antologiích. Zúčastnil se mezinárodního literárního festivalu ve Slovinsku a v roce 2010 získal stipendijní měsíční pobyt v Jyväskylä ve Finsku. V letech 2008–2011 byl zástupcem šéfredaktora časopisu pro současnou poezii Psí víno, od roku 2011 je porotcem literární soutěže pro mladé autory Ortenova Kutná Hora. V roce 2011 vydává druhou sbírku s názvem Rakovina v nakladatelství JT‘s., které založil. Žije a pracuje v Praze.
Jan Těsnohlídek ml. 384
385
na malym městě když jsme se viděli poprvý nebylo těžký se do ní zbláznit – oba zabitý na malym městě jí čerstvě osmnáct a nemohla se dočkat až vypadne – do prahy! říkala – studovat architekturu! – kreslit! – modelovat! – tvořit! říkala pár let zpátky
na malym městě dvě děti jako dva šutry do pytle zavázat špagátem a hodit do skruže snad je aspoň hodnej ten její říkám si cestou na nádraží snad je aspoň hodnej a i kdyby ne
teď sedíme naproti sobě v kavárně plzeň vs. zázvorovej čaj mluví o mateřský o svatbě o tom jak je super mít dvě děti – jasně říkám – dvě děti jsou super! – dvě děti jako dvě kotvy do života – máš pro koho máš proč a tak – –
386
387
paneláky
rakovina
když stojím na balkóně v šestym patře v deset večer
všechny ty krásný nový domy ambiciózní moderní architektura to nejsou než strupy na kůži nemocnýho těla
je trochu chladno důchodci venčej psy pár lidí se vrací z města – kdybych skočil dolu co by zbylo – –
tohle se nevyléčí s timhle už nejde nic dělat –
co by zbylo kdybych skočil za dvacet let –
dřív snad za každejma dveřma bylo místo kam jít kam utýct nebo se aspoň schovat ale
co by se změnilo kdyby teď někdo skočil z balkónu v šestym patře protějšího paneláku
něco se změnilo něco hnije a smrdí
rána křik pár rozsvícenejch oken
unavený lidi rozšlapávaj hovna po chodníkách tohohle města tohle město držej pohromadě dluhy tohle město držej pohromadě antidepresiva
388
389
kravaty jak oprátky auta jak rakve tramvaje jako plynový komory prosklený kancelářský budovy jak odkrytý masový hroby – – lidi na ulicích otvíraj a zavíraj pusy jako by mluvili ale neříkaj nic
zabitý lidi dost možná se už všechno důležitý stalo – v tomhle bytě zůstaneš v tý práci budeš až do důchodu tuhle holku si za pár let vezmeš a zůstaneš s ní – je dost možný že se všechno důležitý už stalo
přejedený a prázdný prázdný a přejedený
že všechno dál bude jen zapomínání dělání velkejch i z těch malejch problémů aby se bylo o čem bavit omlouvání špatnejch rozhodnutí ospravedlňování brzkýho vstávání hledání odpovědí na nesmyslný otázky
se míjej
nic víc
390
391
cigareta jako sebevražda jako protest v pondělí ráno na autobusový zastávce je všechno jasný – narodil jsem se jako robot budík mi nařizuje kdy vstát autobus eskalátory metro eskalátory tramvaj výtah – – nechávám semafory aby mi ukazovaly cestu
392
393
M
oravský básník Zdeněk Volf (1957 ve Valašském Meziříčí) nepatří ke známým postavám naší literární scény. Poezie pro něj taky není obživou, ale spíš duchovní potřebou, uchyluje se k ní v čase vedle zaměstnání (pracuje jako soukromý inseminátor krav v okolí Mohyly míru). Absolvoval SZTŠ – obor veterinární v Kroměříži, poté v letech1982/83 – mimořádné studium na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity obor český jazyk – historie. Vydal dosud čtyři sbírky veršů: Řetězy a ptáci (Arca JiMfa 1999), K svému (Host 1999), Stahy (Petrov 2003), A mrvě prsteny (Protis 2007) a básnický deník Srdcář (Dybbuk 2008). Příležitostně píše recenze (Akord, Host, Tvar, Weles) a spolupracuje s Českým rozhlasem Brno a Vltava. Uspořádal výbor poezie domácích i zahraničních autorů Chlévská lyrika (aneb zvířata nám odcházejí ze života), který doprovází fotografie J. Štreita a v roce 2010 ho knižně vydalo nakladatelství Sursum.
Zdeněk Volf 394
395 Foto: Lenka a David Raubovi
PARTE V POLI
KMOTREM
Jdu po zemi na Moravě nejvíc mrtvé
Po krvi jak tání z Beskyd
V návratech havranů a vran si zase zvykám jak byl Napoleon už dopoledne skvělý
Když před křtem bratra prasklo topení a maminčiny nervy zaplavily byt Po moči kterou nemohla udržet
V kapli se ozývám Po slzách jež táta chodil brečet k Bečvě
Ve střepech orby sbírám svoji tvář V mlhách mezi podzimem a zimou mrvu mrtvých dýchám
Z Pusteven přišel Pán (sb. K svému)
(sb. Řetězy a ptáci)
396
397
MODLITBA ZE SLÁMY Jak krávu připusť mé srdce Kriste spermatem Svatým
i po letech si navlékám tvůj klín (sb. Stahy)
Jako lůžko zčisti v jeho lůně zadržený strach
S M S... Sílu jsem ztrácel jak přes zimu cibule
Z duše v hnoji z hříchů a na řetězech z genů
Nejbližší ze stop mi byly křížky koroptví
Do slámy změklé mými slzami
Krvi čištěné krizí vracejí se pstruzi
(sb. K svému) *** Ivě Marii
(sb. Stahy)
Oknem v krbových kamnech vyhlížíš ohněm na Hostýn Jako snubní prstýnek
398
399
TŘI ŠÁLKY
KVĚTNÁ
Loučil jsem se na dva roky O to hůř, že s ženou pro kterou muž léta vydrží být sám
Vždy po ránu stáhnu i z básně hnůj. Pak pokleknout jdu do posledního sněhu...
Dlouho jsem si to nedokázal udělat Podařilo se mi to až na cvičení před odchodem do zálohy v obilí. Brzy bych však přišel i u modlitby o výdrž Není malých prsů Jsou jen více ven či dovnitř
Studánku čistím pitím (sb. A mrvě prsteny)
DRBADLO Jako se voda pojí s vínem, tak ve Viničních Šumicích – když se dívám ze chléva – prší do vinic.
(sb. A mrvě prsteny)
OPÁSÁN Taky teď zřejmě v zahradě trháš jablka či přerovnáváš kompost A cítíš pach kimon než mráz zapíchá jehly do krajiny Pomalu dceři čteš dlouhou pohádku a pociťuješ tíhu když se přimlouváš?
Však dnes vemena, do mne zavěšená jak dcery v sítích mezi jabloněmi, nevyzvánějí k dojení. Na porážku. Ještě se s jejich mulci v přílivu ranní mrvy miliskuji. Ještě se krev konsekruje v mléko. A obětuje smrad.
(sb. A mrvě prsteny) 400
401
Není-li Země jen drbadlo, rotující o hřbet krávy, a my kravinec, který se strachy roztéká, či z lásky kroužkuje. (z rukopisu)
402
SVĚRÁK Posloucháš bezdomovce opravovat si střechu na chatce v zahradách. Zatím se nářadí ztrácelo z kůlny dle potřeb, včera však zmizel svěrák, památka na tvého otce. Přemýšlíš… než jdeš spát, hladíš psa, přikládáš do krbu; v noci se budíš, lámeš si prsty, ženě se svěřuješ, cos kde vzal, komu? – Do prochladnutí choulíš se z terasy u jejich ohně! Dosud ti nikdo nezemřel. Až letos Mojmír Trávníček. Jiří Kolář to v kolážích vyjadřoval dírou – ale spíš se ti zdá, teď je víc ve mně. I Galway Kinnell to stvrdil verši jak do parte: život, když zhasne, uléhá do nás. V zářijovém slunci, za bezvětří, paběrkuješ u Kounic cibuli. Vtom zničehonic vítr víří cibulovými lístky – snažíš se vskočit do víru, náhle jsi však sám… uprostřed lánu. Po bramborách, okurkách, česneku zve k tanci smrti i cibule? Do petice proti tangentám a průmyslové zóně zbývá ti dosbírat čtyřicet podpisů. Každý se vyptává, nemůže najít občanku, manželku… Změníš-li zahradu, 403
směníš jen svlačec za svízel, za pcháč přesličku, dojde ti nad studnou, u sudů na vodu, z nichž ještě zaléváš zelí, kapustu. A zbavuje mrkev od hlíny jako od hříchů, ve sklepě po pár dnech pozná se, co je v jablku. (z rukopisu)
DÝCHÁNÍ Jsou ženy, knihy, přátelé nebo hory, které nemusíš nikdy potkat. Ale jsou verše, Beskydy či kněz, jež nemineš. A myslíš si, vyrůstaje v paneláku, mně nebude patřit jabloň, třešeň, trnka. Nakonec však do zahrady shlížíš přes terasu, děkuje i za roviny, ve kterých zůstals. Za potok, třebaže záhony splavuje. Za sílu, že vůbec můžeš zjara přebrat shnilou zeleninu. A zavřeš-li oči a sedíš tiše či stoupáš s ženou a dcerami na Hostýn, svědka slibu svých rodičů, milujete se nebo připouštíš krávy či jen tak hledíš do kávy v šatně s výhledem na hnůj, tolik lana a knotu pro ně máš v sobě jak pavouk provazu. (z rukopisu)
404
405
PŮLNOČNÍ Nepotřebuji silnější brýle. Pouze z těch oken, jimiž jsem vyhlížel Bečvu či kapli na Pustevnách, skla. Vitrážemi knihy za sklem knihovny. Obětním stolem stolek, u něhož jídáváme. Hosté v hostii, vina ve víně. V rohu betlém, nad hrobem vyřezaný otcem… v němž před Spasitelem již poklekl beránek se lvem. (z rukopisu)
406
407
N
arozen 1966 v Praze, žije v Berouně. Editor knihy Beaty, bigbeaty, breakbeaty (Maťa/ Dharmagaia), spoluautor knižního rozhovoru s Jáchymem Topolem Nemůžu se zastavit (Portál 2000), překladatel ze slovenštiny. Vlastní texty časopisecky publikoval v Souvislostech a v Revolver Revue. Vydal sbírky Orchestr kostitřase (Dauphin, Protis, Praha 2007), Neděle sv. Snipera (Dauphin, 2009), Postkomunismus: záškrt (Za tratí, 2011).
Tomáš Weiss 408 Foto: Franciszek Nastulczyk
409
Nejsem přítel starých pořádků Ale nepřítel současných nepořádků Nestačí mi Že dřív nebyly vložky vůbec A teď jsou i zimní Tak je to Nestačí mi, že je to lepší
Učím se smrtelnosti V provincii pyšné na svoji zabedněnost Postkomunisticky vypatlaná kotlina Sem tam říhne po mléce Ublinkne strdí Učím se deziluzi V zemi estrádních umělců, co zpívali snad už Heydrichovi V zemi, kde se konec krize pozná podle toho, o kolik škodovek prodáme víc než vloni Sám sebou zklamaný Klátím se krajinou A myslím na jinou Do války bych za tuhle zemi nešel Ani za zlatý prase, ať Tři králové prominou Jen tu vlajku máme furt správně Červené a bílé pole s modrým klínem Republika imrvére nakopávaná do rozkroku Přirození samá modřina
410
Tady bejvávalo pohraniční pásmo, Český les, vstup zakázán Já tady sloužil léta Támhle byla sila pro ruský rakety Támhle už začínal elektrickej plot 5000 voltů, panečku I dneska, po těch letech Se tam bojej jeleni přejít na druhou stranu Za bouřky bylo o život jenom tam hlídkovat Přeskočil ti výboj na samopal a byls na uhel Tamhle byla rušička Jinak nic Ticho a klid V noci černo Mír
411
Půjdete dělat rebélii Jasně! Nedáte si přece líbit všechno! Vyrazíte do ulic Natvrdo a přísně! Jenže demonstrace to nejni žádná prdel! Jen tak někam jít! Jen tak něco řikat! Jen tak něco dělat! To má svoje pravidla, chlapci a děvčata V klidu se jde městem, nenarušuje se doprava A neomezuje pohyb nezúčastněných osob Podle vyhlášky může se křičet Fuj, Hanba i Odstupte Za splnění určitých podmínek i Už jsme tady! a Máme toho dost! Všechno je třeba řádně ohlásit, nahlásit a přihlásit Dopředu říct, co se bude dít Garantovat, co se dít nebude Transparenty budou buď vtipný, nebo žádný! Kdo hodí vejce, bude střelen gumovým projektilem Bude-li porušena hygienická norma hluku, pokuta Na každých padesát demonstrujících je třeba v průvodu nést jednu kabinku toi-toi
412
Jak můžete protestovat, vám za správní poplatek rádi řekneme a pomůžeme s organizací Demonstrační oddělení pondělí a středa od 8 do 18 hod.
413
Šourá se přede mnou
Ústava jedna báseň – Preambule
Nahrbená Páchnoucí léky a močí Zmateně mžourající do mlhy zákalu Obrysy, stíny, obrysy Kdo asi jsi? Stará jak republika Měli jste sloužící, nebo jsi sama sloužila? Obdivovatelka Masaryka, nebo zakládající členka strany? Hajlovala jsi, nebo roznášela letáky? Bylas to ty, kdo umlátil souseda Němce po válce latí z plotu, protože jako pošťák věděl, kdo posílá ty bílé dopisy na gestapo? Znásilnil tě ruský voják? Celá ruská četa? Okradli tě komunisti, nebo jsi ty kradla druhým? Vězenkyně všech koncentráků světa, nebo kovaná soudkyně z lidu? Sledovaná? Sledující? Nebo jen členka ROH, obyčejná šedá zóna, spolehlivá docházka k volbám? Kdo jsi? Stará jako republika O berličce, hnáty křivé Pach moči a léků Obrysy, stíny, obrysy
My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku V čase obnovy samostatného českého státu Jsme na rozpacích Nějak uondaní, uvláčení Neumíme svobodně žít Cítíme se mizerně Vystresovaní u plných hrnců Tak trochu pacienti ze zoologické Tak trochu sociální autisti Odhodlání budovat, chránit a rozvíjet republiku Jako vlast rovnoprávných občanů Vyprchává Mizí S každou další vychcanou politickou figurou S každým dalším novoročním projevem Pokaždé, když zaklepe kvůli deseti tisícům exekutor Klidně u rodičů dlužníka a sápe se jim po televizi a pračce Synek dluží, jménem zákona, naval spotřebiče! Ta hranice bezpečí je prý od stovek milionů nahoru S takovou sumou se zvyšuje lidské právo na vítězství Člověka nějaká ta kačka navíc hodí do kategorie vyšší právní ochrany
414
415
Zodpovědnost vůči druhým i vůči celku vyšla z módy dávno Podobně jako mrkváče nebo papírový bundy Do rodiny evropských a světových demokracií Jsme se vrátili vybaveni jako vidláci Hřeben trčí z kapsy, z bot čouhá sláma a bílý ponožky Odhodlání střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství Mají nejsilnější synci komunistických tradic A jiné smějící se hyeny Zrozené v Omnipolu, Strojexportu nebo před Tuzexem blahé paměti My je nezajímáme Chtějí vytěžit uhlí Prodat lesy nastojato A bydlet na nějakým romantickým ostrově s panenskou přírodou Jak že získali ty první miliony? Samý blbý otázky Ptáte se pořád dokola jako pitomci, dámy a pánové Co na tom, že stavíme za erár aquapark ve vesnici bez vodovodu? Ty daňový peníze stejně nikdy neohlídáte Tam, kam my, vy rozhodně nedohlídnete, jste druhá liga, sorry
416
A potom, moc se neplašte Kde by byla vaše životní úroveň Bez našich lumpáren? Je přece jasný Že nějak tady ten kapitál vzniknout musel Protože jak víme všichni Samo se nenakope!
417
Na konci roku zas Pravidelně štědří víc než obvykle Tvoje prachy, tvoje Vánoce Když už to musí být Mysli na to, kde pustíš chlup Dones bankovky svejm lidem Pro který nejsi peněženka s ušima Ještě se najdou slušný Když už to musí být Vyplázni peníze tam, kde ti dávali na dluh Kde se smějou a znají tě jménem Nebuď ta svině svinutá Která celej rok chodí ke konkrétním bytostem A o Vánocích zanáší k anonymům Pro pár špinavejch zlaťáků Když už to musí být Utrať peníze Zn: jen do dobrých rukou
418
Ještě dnes jsou ordinace psychiatrů plné potomků rodin, ve kterých řádil holokaust Ty lidi mají strašný sny, přestože jsou ročník 66 Jak je ta hrůza přes generace zahryzlá! Jeden pacient dokonce vyprávěl, jak šel na fotbal Jeho mužstvo hrálo proti Bayernu Mnichov Najednou se nad stadionem ozvalo: Bayern München Deutschlands bester bis in alle Ewigkeit A on najednou slyšel sirény, povely, hlava v helmě se před ním zastavila A modré oči se na něj dívaly tak dlouho, dokud neomdlel I dnes jsou ordinace lékařů plné obětí komunismu Jsou to týraní, děti těch týraných, jsou to i děti těch dětí Tak hluboko je krumpáč v hrudním koši Z toho ukradenýho majetku Z toho odvlečení do koncentráků Z toho věčnýho špiclování a kádrování Z toho šedýho, slizkýho, hadího strachu Sedí v těch lidech bolest u srdce a rakovina Mysli na to Ty jedna nechutná Kateřino Konečná, členko KSČM, 29 let
419
Dívám se na film Cesta Opakovaně na tu scénu Jak se rodina pár let snaží přežít katastrofu světa Ale pak už to nejde Smysl všeho se ztratí úplně A jednou večer žena naposledy umyje svoje dítě Uloží ho do postele Zavře dveře ložnice Obejme se s manželem A odejde dobrovolně umřít někam do tmy Později otec učí syna Jak se zabít, kdyby bylo nejhůř A zlí lidé je chtěli chytit a sníst A pak na něm vidí, že to nedokáže A tak mu v těžký chvíli drží pistoli na čele Říká mu promiň A syn se ho ptá, jestli se ještě někdy uviděj Ve filmu se to nakonec nemusí stát… Jo vlastně… ten film začíná rozkvetlými stromy, projížďkou na koni, láskou rodičů, lidským štěstím… až jednou v noci se párkrát zableskne, země se zatřese a přestane jít elektrika a téct voda…
420
421
STRANOU evropští básníci naživo antologie 2008–2012 Při příležitosti 5. ročníku festivalu Stranou – evropští básníci naživo vydalo občanské sdružení Stranou a grafické studio Machart, červen 2012. Editoři: Lenka Daňhelová & Peter Kuhar Redaktorka: Markéta Hejná ISBN: 978-80-87517-54-3 (PDF) 422 ISBN: 978-80-87517-55-0 (ePUB) ISBN: 978-80-87517-56-7 (MOBI)
