Antologie Stranou evropští básníci naživo 2011

Antologie Stranou – evropští básníci naživo 2011

Obsah: Úvod............................................................2 Kateřina Bolechová (CZ)................................3 Nataša Burger (SLO/CZ)...............................7 Erika Crosara (IT)........................................11 Yvetta Ellerová (CZ).....................................15 Renzo Furlano (IT).......................................17 Irena & Vojtěch Havlovi (CZ)........................21 Markéta Hejná (CZ) ....................................23 Stanka Hrastelj (SLO) .................................29 Petr Hruška ................................................33 Jaroslav Hutka (CZ) ....................................39 Genowefa Jakubowska-Fijalkowska (PL)......43 Alenka Jenstrle-Doležal (SLO/CZ) ...............51 Hana Kniežová (SK/CZ) ..............................57 Ryszard Krynicki (PL) ..................................63 Malgorzata Lebda (PL)..................................71 Michael Lorenc (CZ).....................................75 Andraž Polič (SLO/CZ) ................................81 Monika Šatavová (CZ)..................................87 Petr Štengl (CZ) ..........................................93 Tomáš Weiss (CZ)........................................97

Při příležitosti 4. ročníku festivalu Stranou – evropští básníci naživo vydalo občanské sdružení Stranou, červen 2011.

1

2

Kateřina Bolechová Kateřina Bolechová (1966) se narodila v Českých Budějovicích. Během 90. let se zúčastnila mnoha literárních soutěží, v roce 1994 získala jednu z hlavních cen literární soutěže Hořovice Václava Hraběte (kategorie próza). V roce 2007 jí vyšla v edici Stůl sbírka Rozsvícenou baterkou do pusy jako neprodejná příloha časopisu Psí víno, v téže edici pak v roce 2009 sbírka Antilopa v moři k majáku daleko má. Od roku 2000 se také věnuje tvorbě koláží.

3

ANDĚL Na náměstí, vždycky před Vánoci, lítá anděl. Letí z věže po laně. Taky se stalo, že se zaseknul uprostřed. Kroutil se jak slanina na rozpálený pánvi. Od andělů lidé čekají zázraky. Co ale čekat od zaseknutýho anděla ?

O POHŘBU Příbuzní leda tak po infúzi Kdepak se sejdeme ? Je pozdní zima den předposlední některá ústa mumlají Otče náš Krademe kytky z vlastního hrobu Medvěd se až k zemi pokloní čí hřbet se přitom ohne? Ivane doba je tvá

NEJSME OBYČEJNÍ Muž v obleku bílých polobotkách a kostkovanou nákupní taškou U křižovatky billboard „Nejsme obyčejní“ Metronom semaforu jen klavír tu chybí

MIMO DĚJ Žabky na nohou mlaskají jako kdysi V zahradě otec ve starých plavkách Stejné místo a přece jinde

4

KONEC SEZONY PLESŮ Vstoupili jsme do pradleny těla v neckách jak Elida v krabici po babičce s jistotou kapra na pánev osádrovaný konferenciér v mlze předsálí těstoviny od Zátky pro vítěze

5 ARCHITEKT FANTA DÁVNO JE MRTEV Na jehlách kozačky pod kolena jak kozí nohy v čerstvém asfaltu Je slyšet prázdno nádražní haly a kdyby dál po kolejích tam Fantova "drogová" kavárna a všechny ty příběhy pod secesní kopulí architekt Fanta ze své jistoty tiše přehlíží

*** A kdyby pod tramvaj úleva v hrůze ne my ne já ne naše ne moje to něčí krev cizí A přece teče

*** Matko má jenž sedíš tu v županu kytkovaném s touhou co byla visutou hrazdou veletoč utržený do zasutých zahrad s křečemi v nohou hledáš vůni dávno spadaných jablek

*** Až uvidíš na rukou svých přátel pigmentové skvrny a výtah se sousedem aby řeč nestála řeč o počasí zima tuhá jako ti Broučci Ne Ještě si pamatuješ rozpaky nad první menstruační krví a světla nad soutokem co zadírají se do sítnic Přemysl Otakar II. byl důmyslný Jako ti Broučci Ne Tohle je začátek

JINAKOSTI Růženec albín na zpětném zrcátku a někde jeskyně po ohni paměť za nárazem blanitých křídel Netopýr bílý všechno je jinak

ŘEKA Nad jezem ženy pasou obstarožní kozy tachykardie a záda opřená o kamenný břeh Žiju ještě ?

6

Nataša Burger Slovinská herečka Nataša Burger se narodila 20. ledna 1968 v Lublani. Studovala na Filozofické fakultě slovinštinu a francouzštinu. V roce 1990 přijela do Prahy, studovala čtyři roky na Konzervatoři Jaroslava Ježka, kde byl jejím učitelem Jaroslav Dušek. Pak se dva roky věnovala na DAMU autorskému divadlu na katedře herectví u profesora Vyskočila. Hrála např. ve slovinských filmech Volnoběh (V leru, režie Janez Burger, 1999), Sladké sny (Sladke sanje, režie Sašo Podgorsek, 2001) nebo Ruševine (2004, cena Vesna za nejlepší herecký výkon) režiséra Janeza Burgera. Český divák se s ní seznámil díky filmům Jana Hřebejka Horempádem a Medvídek. Objevuje se i na české divadelní scéně. Píše divadelní hry. V současné době žije v Praze.

7

OLGA: Zamilovala jsem se do námořníka...bydlí vedle mě...milujeme se tajně....má svou loď a touží, aby s ní vyplul z přístavu do oceánu....představ si, do oceánu...to mě zaujalo....no, nicméně, pořád je ještě v přístavu...a řeknu ti proč...totiž...vždycky to proběhne takhle...námořník je v přístavu...připraven...a....přijde chvíle...a on se odrazí...začne plout...počasí je krásné, nebe se třpytí, je křišťálově čisté, modré, slunce svítí, vane tenounký vítr, je tam moudrý racek, bílé mraky, voda....krása.....břeh už není vidět...a najednou loď podivně zavrže....co to je?....co se děje?....ptá se námořník...opustí kormidlo...běží do podpalubí a do patra...hledá, kde je chyba...někde chyba evidentně je, jinak by lod nevypouštěla tak divné zvuky...na stole před sebou rozhrne mapu, na které je podrobně nakreslena konstrukce lodi....a zkoumá....a přemýšlí...co by to asi mohlo být?....co nevím?....a loď si mezitím pluje po svém....narazí na útes a úplně se rozláme....co to je!....zakřičí námořník....běží na palubu...a vidí ztroskotanou loď...chytne se za hlavu....a pláče...pláče...s velkým úsilím přitáhne loď do přístavu....zamkne se do pokoje a přemýšlí, co se mu to stalo, na co zapomněl...co nevěděl...snad není dobře udělaná ta jeho loď nebo co.....tak ji upraví...celý šťastný sedí na své lodi a zase touží, aby vyplul, čeká na správné počasí...krásné počasí zase přijde a on vypluje....sotva opustí břeh, zase se ozve podivné vrzání, zase běží do podpalubí, zase přehlédne stejný útes a zase...zase....a námořník je zase v přístavu...celý zdrcený...bezmocný...zoufalý...a oceán nikde.... Zamyslela jsem se....proč se nedívá radši do nebe, na mraky, na racka, do vody...no a co, že loď vrže...no a co....co, když vrže proto, že se tak těší, že už do sebe nasává vůně oceánu a dělá jí to nesmírně dobře....proto vrže....proto bzučí...krásná loď....možná je to její smích...její štěstí, že ji čeká neznámá cesta....a tak se těší na námořníka za kormidlem...těší se na to, že se spolu vydají na oceán...no a co on!...a jeho mozek, který všude vidí jen chybu...pořád se musí v něčem hrabat...a snaží se něco opravovat, co vůbec není zapotřebí...a on to vše schvaluje....a opustí kormidlo...své srdce...zapomene na něj!... loď pak pluje sama dál a jak se má samotná vyhnout útesům...no, ale pak už nejde o nějaké divné vrzání, ale o opravdovou ránu...která ji rozbije úplně ..teď ji musí opravdu opravovat a jak ji to bolí.. jakou ránu utrpěla!...to je mu asi jedno...vždyť loď je jenom prostředek, že jo...je to věc...která slouží...a slouží někdo jí?....proč nemá rád svou loď.... proč jí nedůvěřuje...proč všechno ničí...proč chce vědět to, co se nedá vědět...to, čemu se jen věří a to je celé....proč...proč...vždyť být námořníkem, to je vše co by ho mělo zajímat.... plout.....vždyť ta loď vůbec není jeho....je mu propůjčena....dána...takže má loď....krásné počasí...kormidlo a to stačí....pluj...pluj... No, to je celé....ještě je pořád v přístavu...ale vypluje...určitě jo....možná že mě vezme s sebou...jen abych ho neotrávila svými otázkami...myslíš, že to je možné? Ono: Je tady Nadja....Nadjo....pojď dál....copak?...jsi celá nejistá....co je?

8

NADJA: Já už se mu nelíbím, nejsem dost přitažlivá...nejsem dost hezká pro něj, myslím, že už mě má dost....co, když mě opustí?...já bez něj nemůžu žít... jsem na něm závislá...já to vím...pořád myslím jen a jen na něj...je tak krásný....tak krásný...a proč by tak krásný muž chtěl být se mnou.....on sice tvrdí, že jsem taky krásná, úžasná...že mě miluje, ale já mu nevěřím... Dnes v noci jsem zase nespala....nemohla jsem vůbec usnout...řeknu ti, co se stalo...leželi jsme v posteli...večer...a četli jsme si knížky...najednou na mě dolehl ospalý vzduch....a přála jsem si, abychom se probudili...nechtěla jsem usnout...a řekla jsem mu: Když řeknu, že tě miluju, je to jako bych řekla, že miluji sebe...já už jsem totiž ty a ty jsi já...nebo takhle...ty jsi vlastně mým stínem. To znamená, že jsi to, co já mám v sobě skryté, co o sobě jen tuším, a bojím se toto skryté žít...jsi takové mé tajemství...tma, mí démoni...a taky velká radost, obrovské nadšení ze života...a když žijeme spolu, neustále připomínáš mé tajemné bytí...je to krásné!...co tomu říkáš? Otočila jsem se k němu a byl ješte ospalejší než předtím...miláčku, co tomu říkáš?...tak jsem toužila, aby k tomu něco dodal, zaujal stanovisko, svůj postoj a on řekl svým pomalým, ospalým hlasem: Milá moje...je to krásné...není k tomu co dodat...jsem unavený, rád bych spal... Spal!...vykřikla jsem rozhořčeně...jak můžeš spát po tom, co jsem ti řekla....teď nesmíš spát...tak upřímně jsem se ti vyznala....musíš k tomu něco říct, nebo mě aspoň obejmout...cokoliv, jenom nespat... Milá moje...přeháníš...všechno je v pořádku...jsi úžasná...krásná...všechno jsi řekla úplně přesně...nevím, opravdu nevím, co bych k tomu ještě řekl...líbí se mi to....a teď prosím...prosím....chci spát... Tak dobře...řekla jsem..hluboce, ale hluboce mě to zabolelo...ale dobře...já to dokážu...tak nic....zhasla jsem světlo...otočila jsem se od něj pryč...snažil se mě obejmout, vůbec jsem nereagovala...pokoušela jsem se usnout....vůbec to nešlo...zmocnil se mě takový smutek...takový smutek...vždyť jsem mu to všechno neříkala jen kvůli tomu, abych se vyznala, jen jsem si přála ho zahřát, oživit...jde mi tak strašně na nervy, když je ospalý...jeho ospalost je pro mě něco tak strašného...tak strašného...ale všechno bylo nakonec jinak....já jsem ožila a on byl ještě ospalejší....tma na mě začala působit...přiskočili mí démoni... jsi strašná....únavná...hrozná....a tak nudná....už nejsi létající, šťastný motýl.....ne....prosím ne...nechte mě být...před chvílí jsem cítila, že jsem létající, šťastný motýl....chtěla jsem, aby se z toho radoval....je to pryč...jsi noční můra....všechno, co tebe pozvedává, jeho uspává....je to tak...už pro něj nejsi žádnou inspirací.... je z tebe úplně vyčerpaný...jsi pro něj tyran a on je tvoje oběť....nemá žádnou sílu, aby zdrhnul, ačkoliv si to velmi přeje...a teď vedle tebe pomalu chátrá...umírá...ne!...neříkejte to!....já to nechci...všechno...všechno bych mu dala....i svůj život...jen aby se proboudil...ale on radši spí...já se zabiju....takové hluboké nedorozumění...

9

Už jsem to nevydržela...vstala jsem...oblékla se a utíkala ven ....nadechla jsem se nočního vzduchu...a tramvají odjela do města...ve dvě v noci...krásně jsem se procházela po Karlově mostě a Hradčanech...skoro nikdo tam nebyl...dlouho....dlouho jsem chodila...asi dvě hodiny....a pak jsem zase jela tramvají domů....v tramvaji byli policajti a revizoři...ukázala jsem svoji legitku....ostatní ale lístek neměli...jak by ho ve čtyři ráno vůbec mohli mít...je to nelidské...a poslouchala jsem výmluvy, hádky, řev, výhrůžky cestujících....a to mě uklidnilo...bylo to jako sen...vše mi přišlo nesmírně komické...a vrchol komiky bylo, že jsem si připadala já jako ten policajt a revizor...který chce od toho druhého ten lístek, důkaz....jinak nemá co dělat v té tramvaji.. je na úplně špatném místě....ale má-li lístek, je všechno v pořádku...chtělo se mi opravdu smát....šla jsem do postele a usnula....ráno jsem se probudila docela dobře naladěná.....jenže....zase ke mně přiskočil démon:....vůbec si nevšiml, že jsi v noci bloudila po městě....vůbec sis nevšimul, že jsem v noci bloudila po městě...jsem mu řekla...máš mě rád?....číhala jsem na jeho odpověď...a pak to přišlo...jeho mám tě rád zaznělo jako pouhá formalita, která mu pro tuto chvíli zabezpečí žádaný klid....nevěřím, nevěřím ti...a začala jsem plakat...teď mě měl opravdu dost a odešel...není divu... Co to je?...to není žádná láska...asi se rozejdeme...zabije mě to...ale jiná cesta už není....je to k nevydržení...vůbec nenacházím cestu k jeho nitru...neumím žít sama se sebou vedle něj....ale...já ho miluju... Ono: Někdo ťuká, dveře jsou otevřené....to jsi ty....Anno....vítej...copak je nového?

10

Erika Crosara Erika Crosara se narodila roku 1977 v italské Vicenze. Žila ve městě Caldogno a v Benátkách, kde vystudovala fakultu Ochrany kulturního dědictví. V současné době žije v Galleriano di Letizza v kraji Udine, kde také pracuje. Její básně byly publikovány v několika italských antologiích (Dall’Adige all’Isonzo. Poeti a Nord-Est, Fara Editore, 2008; Notturni di_versi. Crisi, Nuova Dimensione, 2010; Salvezza e impegno, Fara Editore, 2010), v italských časopisech a literárních blozích. V roce 2010 vyšla v nakladatelství Anterem Edizioni její básnická prvotina Ius, která získala téhož roku cenu Lorenza Montana.

11

* počítal po dvou během prvních hodin, počítal po třech, počítal, ale brzy znovu pocítil lítost když neudržel dobré číslo, kéž by ho dokázal vybrat. zatímco stupeň bělosti, kůže zasněžené a ponechané odejít, říkal, že řád důstojnosti rozkvetl, že už vezme celý dům anebo milé pokoje, ve starší ze starých, celé spodní patro.

12 * když jí položil semeno kouzla zvětšil oči, podél první poloviny obracel dech. když zapálil ohňostroje kolem ní, jakoby zežloutlé nemocí, předem určené a také obrovitější než obvykle. nakonec mluvili o desce rozlomené na čtyři části, o vonné nevěstě, o zralých houfech zapletených do chomáčů

* daniele s.

možná se zvětšovala překážka nebo možná taková byla. přepadené drápy a trička nezakrývala dost. otázka vláken není způsob jak být vyslovena? byla tu pro každý láskyplný dům starost. (zůstali jsme bez dárků: les a bílé stuhy aniž by bylo vidět dovnitř na dno. stud navždy zmenšený na lilii, na pozdrav se skokem).

(momi b.) všechny olistěné hlavice a kadeřavý roh plátna, seříznutý dole. tihle místní, byli varováni, řeknou nejlepší tvář města, řeknou zítra, možná, já. budou odcházet jistí, my jsme viděli mačkat pouze tlačítka jemnosti. starý pán posílá zdvořilé pozdravy.

(dvacátého šestého června dva tisíce sedm) 1 tak vzácný tanec ratolestí, vymrštění větví mezi mlhami složenými a teď vítr, který ti přináší neurčitý, letní; další bojkot, vysoký, z pokojů. zacvrčel a zoufalý pád každé slabiky, její vyklopení jen v představách: oblek z pusinek svěšený v den odjezdu, potom nad úsvitem slovo «konec».

13 * na křižovatce kasáren, maličký «hovnajs!» objevil se na zápěstí: je to polský suvenýr mezi bílými konfetami, jemné provedení, s kadeřemi, mirko.

(bělostné dámičky) alessandru z.

vrátil se zpátky ze studenější země, ze základů jiných rozloh až k nabíleným domům, potom k blízkým vesnicím. se světlem se daly ještě pozorovat různé rozdíly místních rysů, pozorovat vrásy úst, konečnou cestu vitrín k studu nebo půvabnou nákazu, žalostných doprovodů, tudu. “tady dole je lásky málo. vezmi si je. uspořádej své pomeranče po stanovený čas.”

(bílé, kameny) zjevností obrazu ukazoval přesnou vůli vklíněných (nejenom proto se jí líbil). klidný vrchol mířící do vzduchu a stropy stále nižší, růže také stálejší růže končívají ve sklepě. ve všem stejný vztek a “nezničit to protože ti to skočí na záda, žije”. * 1

datum, kdy zemřel spisovatel Luigi Meneghello, slavný rodák z provincie Vicenza

jako chatrče zkřížené venkovem viděné čtyřma čelníma očima protože my podnikáme výlet jsme výletníci kteří se přihodili mocné planetě. byly tam cihly, čtvercové kameny, keře.

artušovi “třešeň má hlad je vidět ze všech stran a ty bys musel spadnout, když se budeš dál dívat potká tě neštěstí, přijde jako harmonický výčet. nebe má obláčky a mrtvé hermy.”

(ach trubky!) avšak závěsy velikonoční rušily mnohem déle než do jedenácti večer. eroze dorazila ke dveřím s důsledky a minimálním voláním: díry které byly teplé nebyly pro obřady a procítěně zpívaly. nejít žádným směrem, neospravedlnit svátky, nebyly v ničem božím hněvem. ukazovaly jenom rozladění, vzácnou přeměnu očí které se násobí: takže se jeví zamyšlené, uplynulé.

z italštiny přeložila Lenka Daňhelová, jazyková redakce Laura Angeloni

14

Yvetta Ellerová Yvetta Ellerová je zpěvačka a skladatelka ostravského hudebního seskupení Norská trojka. Norská trojka vznikla v roce 1996. Impulsem pro společné zpívání bylo koncertním turné Pěveckého sdružení Slezská Ostrava v Norsku. Odtud si tedy přivezli nápad, který pak v Česku realizují dodnes. Zakladatelkou Norské trojky je Yvetta Ellerová, která zpívá občasně i sama a doprovází se na stařičký metalofon. Ellerová studovala hudbu na Střední škole pedagogické, Univerzitě Palackého v Olomouci a zpěv na Lidové konzervatoři v Ostravě; nyní pracuje jako ředitelka Alternativní mateřské školy v Ostravě se zaměřením zaměřené na waldorfskou pedagogiku a umělecké činnosti. Zhudebnila většinu textů repertoáru Norské Trojky a na všech se podílela úpravami. Norská trojka zhudebňuje a zpívá básně Petra Hrušky, Marka Pražáka, Jaroslava Žily, Zbyňka Hejdy, Karla Šiktance, eskymáckou poezii v překladu Ladislava Nováka a jiné.

15

16

Renzo Furlano Narodil se v roce 1957 v italském S. Daniele del Friuli (oblast Udine), básník a organizátor kulturních aktivit, vydal patnáct publikací v nakladatelství Edizioni Culturaglobale, zorganizoval 27 národních a mezinárodních výstav, vedl osm ročníků mezinárodní literární ceny “Vileg novella dal Judri”, mezinárodní soutěž “Filari in versi”, Festival Itinerante Internazionali di Poesia “Acque di acqua”, čtyři ročníky festivalu “Festival del libro e dell’informazione Cormònslibri”, a dalších přibližně dvě stovky autorských čtení, hudebních představení, divadla a tance atd. Jeho básně byly oceněny na mnoha mezinárodních soutěžích a publikovány v různých antologiích. Byly publikovány v italských, rakouských a slovinských časopisech, největší výbor pak vyšel v makedonském literárním časopise AKT.

17

Hledám se mezi zrnky písku Ty jež soudíš neptej se mě kdo jsem kam moje nejisté kroky vedou. Zeptej se mě co bych chtěl když písek drsně protéká pod mýma nohama. Racek si hraje se mnou a s povětřím v tichu hlubokého hřmotu větru a moře. Nebe, jež se odívá svátečně v noci svatého Lorenza do elegantního srpnového indiga. Zářivé hvězdy padají pro každou slzu jež smáčí košili. Mezi zrnky vlhkého písku ztratí se pohled v marném pátrání po kometě.

Nekonečno Já bych jen chtěl v tenké noci provoněné svěžestí mluvit o nekonečnu a ukazovat přitom v indigu pozadí hvězd.

Poslední píseň Někdy / mám slitování / sám se sebou zatímco vítr mi přináší po nebi Píseň hromů (američtí indiáni Ojibway – Chippewa) Dříve nebo později se to stane a moje cesta se zastaví

18

když umřu jen doufám že toho dne nebude slunečno když umřu neoblešu se svátečně toho dne odejdu takhle v klidu když umřu němé zvony budou poslouchat píseň ptáků na jaře když umřu bude plakat země která mě přijme nebo budu plakat já? země. země potřísněná krví a rozdupaná záští v ní nechci shnít když umřu jako svobodní indiáni před amerikou na strom vyzvedněte mé tělo když umřu ohřívaný sluncem, osvětlený měsícem voda mě bude laskat ve svém volném letu když umřu uslyším šustění měsíčního hedvábí které v kousku stínu projde za mrakem když umřu poslední noty flétny rozvlní ve větru jež křičí Tady budu já

19

Prokletý básník Chuť myšlenky starodávná modř nekonečného moře v písku otisk voní láskou hladí mě myšlenka básníka prokletého, jenž se opije svými myšlenkami píše slova lásky jež se stydí vyslovit ze strachu že ho odhalí staví sny z písku jež ujíždí nic neznamená let papírového draka pokračuje v psaní o klesání a stoupání sní v pokoji sám, se vzduchem a slovy tančí v prázdnu těsném polibek opuštění

z italštiny přeložila Lenka Daňhelová, jazyková redakce Laura Angeloni

20

Irena & Vojtěch Havlovi Irena Havlová (narozena 26. 5. 1959, Rychnov nad Kněžnou) vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (1984) a již při škole se začala věnovat hudbě. Vojtěch Havel (narozen 19. 5. 1962, Praha) vystudoval Státní konzervatoř v Praze obory violoncello a klavír (1984). Hudbě se věnoval i nadále se svou manželkou Irenou Havlovou a forma jejich spolupráce byla natolik těsná a harmonická, že se nadále dá hovořit již pouze manželech Havlových jako o jednolitém uměleckém subjektu. Počátek jejich vzájemné spolupráce se píše od pol. 80. let, kdy vznikla experimentální formace Capella Antiqua e Moderna. Sdružení velmi jistě provádělo díla evropské klasické hudby od renesance až po současnost a Havlovi zde s úspěchem rozvíjeli svoje nevšední pojetí tradičních i novodobých skladebných technik a interpretačních postupů. Svou originalitou formace zaujala široké publikum posluchačů a manželé Havlovi se také velmi dobře zapsali u kritiky. První období jejich tvorby ukončuje rok 1990, kdy intenzivně spolupracovali s písničkářem Oldřichem Janotou (nahrávka Chlumec Live) a započala nová etapa jejich samostatného uměleckého zrání.

21

22

Markéta Hejná Básnířka, prozaička, esejistka, narozena 24. 3. 1951 v Moravské Třebové. Vystudovala FFUK (teorie kultury - kulturologie, 1987 - 1991). Pracovala v knihovně Uměleckoprůmyslového muzea, v zahradnictví, v letech Charty 77 jako uklizečka na AVU. Od roku 1983 pracovala jako sekretářka a tajemnice redakce časopisu Zlatý máj v naklatelství Albatros, v letech 19891990 jako jeho redaktorka. Od roku 1991 do 1997 pracovala jako redaktorka v nakladatelství Zvon, od roku 1997 spolupracuje jako externí redaktorka s Nakladatelstvím Franze Kafky (Centrum F. K.), Karmelitánským nakladatelstvím a dalšími. Před r. 1989 publikovala v Divokém vínu, Hostu do domu, Sešitech pro mladou literaturu, Zlatém máji, poté např. v Literárních novinách, Salonu Práva, Souvislostech, v internetovém www.divokevino.cz . V samizdatu vyšla její sbírka básní Zmínky (druhá pol. 70. let). Pro nakladatelství Vyšehrad napsala řadu esejistických knížek. Vydala bibliofilii Tančící pomeranč (s grafickými listy Lenky Vilhelmové, lay-out a editor Vilém Stránský, Praha 1986 /60 výt./), básnické sbírky Vážná radost. Verše z let 1969-1989 (ČS, Praha 1991) a Fuga (Winston Smith, Praha 1991) a román Obejmout dub (Hynek, Praha 2000). Zvlášť velký význam pro ni má spojení slova s hudbou, její básně zhudebnili Vladimír Sommer, Michael Lorenc, a především Václav Hálek, se kterým nadále spolupracuje. Maluje obrazy. Žije v Praze.

23

ALE TEĎ V AZURU Zdobeny kresbami – říkáš, že zdobeny? V kořeni stromu s větvemi skřípnutými, v kameni starého listí pod kmeny a v kleči jako z trestu. Zdobeny kresbami. Přes rok! Ale teď v azuru jara si země sní, jsme znovu malí. Ó všechny dívky berlemi kdysi byly, jež podpírajíce se nikdy neopřely. Všecky dívky navždycky ohlédnuté. Navždy obrazů plné, navždycky opleteny planoucím jíním, navždycky pod kameny a všechna mávání skončena s kuropěním. Bože můj, zjeví se Kvítek na nebesích, prý poletíme za ním.

NO ANO! No ano, hudba! To mi povídejte... Nebo nepovídejte, a hrejte. Mám malé srdce v hrudním koši a dobré uši. Taky duši. Nevím, kde je, vím jen, že taje, když krásná hudba krásně hraje.

24

SÍLA Síla je zmar. Obrací věci středu, kamkoli vrhne se. A pochopí jen málo z toho, co překotí, neboť je sama vpředu a ohlídnout se by moc času stálo. Síla je rozměr. Zrod a růst. Je sebou. Vítězně zamíří i do kotle vstříc bědám, nerozmýšlí se, kde zůstat natrvalo, a ani k soucítění neusedá. Síla je semeno, co puká vprostřed cesty, puká a zároveň se střemhlav řítí vpřed, aby už byla tam, kde hoří její štěstí, a to, jak tušíme, je mimo tento svět. Je zcela mimo, ale kde je tedy? To neví nikdo, ani síla sama, taví se v pustinách a dře se mezi ledy, pathosem svým jak místní blázen známá. Pepku, vyskoč! jí řeknou a ona povyskočí v naději, že její setrvalá snaha, oděná ve směšnost pro lidské oči, k proudění živoucího napomáhá. Ach život přes všechno! To jsou mé síly slova. Zborcená u cesty si přes noc pofňukává a ráno pod růžovým sluncem znova se nadechne a do letu se dává.

25

OBRAZ Na konci světa vypučí z některých pařezů růžové růže a obzor se čistě zazelená. Kde jsou ty dávné stromy? ptá se malíř. V růžích přece, přece v těch růžových růžích! A ty ostatní?

OBRÁZEK Černé kotě jí líže nohu a ona truchlí. Nevrhá do pozornosti Pánubohu nářek. On každý jinde sám si kane jako borovice svá zranění a o to více, uvolněněji, borovice vyplýtvá smůlu na pažit. Noc prorve jek. A v kontryhelu se Mariina rosa sbírá. Milenec milence dá místo domu celu vypřezdobenou od andělů, milenka poslušně jde loukou, tu rosu pije, neumírá.

26

ŽENA HORA (O té nebezpečné lásce) Do vážnější polohy ještě dobývá se láska. A ptá se: jsem tím, čím se zdám? když se musím dobývat do vážnější polohy ještě? Nemám to nechat být? Nejdu nad lidské možnosti? Člověk je jednodušší než já, zkoumá a uzavírá láska. A já jsem oblak nad člověkem, podobná tomu atomovému hřibu. Jak by mě mohl pojmout, zvládnout? Láska chce za a nemá prostředky. Praví: Raději umřu, než bych vyznala, že prsa a klín a slovo stačí, když nestačí. Když se vznáším sirá jak způsob velehory, která poskytne lyžařům nadšený sjezd a ocení jejich elegantní sjezd. Leč po noci studené, kdy firn brousí její hrany a zuřivě pohupuje se a povykuje jako zlé mláďátko po jejích bocích (po bocích hory) a štká, rozeštkané plnoprávně protivné dítě její, kdy hrůzná strašidla pracují na ní a účinně sněmují u samého vstupu do jejího nitra, po noci rozhodně ledové – – jakou má hodnotu lyžařů sjezd? Mé hnusné sovy, svou pravdu zvažte a uvažte, je-li vám zapotřebí má strmá společnost? Nu vidím, hned jak to vyslovím, že jistě – – bez kavern mých nebyly byste, je nárok váš v pořádku oprávněný. Ale mám sen: Zámek chci, kde bych zkoušela, velebná,

27

vcházet s hřmotem a vycházet němá omrzlými zdmi, a Honza bůhvíkterý nepostačí mi, lepší než lyžaři, on, jenž se hladový džbánu chápe, jenž neptá se, tak přirozeně svůj. Patří mu poklad, ať si ho užije, lyžařům svah. A vás ponechám vám, sovy, bubáci. Neberu vám strusku svou, morénu svou. Avšak blahé a mé je modro, v němž se vznáším za dne. A zodpovím si, že je zdánlivé, sluncem kryté, zářením slunce vytvořené, žádné, žádné. LITANIE Můj otec ještě neví, jak moc mě má rád. Vstanu a půjdu k svému otci. Až bude sám a bude se bát, vstanu a půjdu k svému otci. Zraní mě ještě několikrát. Já vstanu a půjdu k svému otci. Až bude si psát osmdesát, vstanu a půjdu k svému otci. Kéž nebyl by sám a nemusel se bát! Vždyť vstanu a půjdu k svému otci.

28

Stanka Hrastelj Básnířka Stanka Hrastelj (1975) se narodila se v Brežici na jihovýchdě Slovinska, ukončila tamější gymnázium a vystudovala teologii na lublaňské univerzitě. Svoji poezii už během studií publikovala časopisecky, v řadě antologií, prezentovala v rozhlase a na různých (i mezinárodních) literárních festivalech. V roce 2005 debutovala sbírkou Nizki tony (Nízké tóny) a vzápětí za ni obdržela Cenu Slovinského knižního veletrhu za nejlepší prvotinu. O dva roky později se stala Rytířkou poezie na lublaňském festivalu Dny knihy. V letošním roce vydala svoji druhou básnickou knihu Gospod, nekaj imamo za vas (Pane, máme pro vás něco).

29

A ÚSTA ŘEKLA ADAM Viděla jsem: nejprve byla nějaká ústa a chodidla se dotýkala bolesti kamení, a ústa řekla Adam, řekla jako kočka, řekla s konečnou platností, jméno měla připevněné na mase. Byla nevychozená stezka, vykreslená mnohem později – po ní přišla, spouštěla se do údolí po stopách gazel, které tudy chodily před ní. Slunce ještě nevyšlo, když řekla Adam, ještě na popelavou zemi nerozházelo perníčky, nehladilo horizont, dopadlo do něj. Čekala jsem na jeho odtisky v písku, očekávala s očima trojského koně – jako kdybych nesměla, protože Nesmíš rušit příliv. Nesmíš rušit, když se měsíc dotkne prsty z ebenového dřeva svých svatých. Viděla jsem poté: chtěla ho udržet stejnou silou, jakou udeří velryba po hladině, viděla jsem to na jejím krku, když ho nastavila motýlovi – kdyby ho chtěl tykadly políbit, noži, kdyby ho chtěl usmrtit.

VŮNĚ PAPÍRU Déšť má vůni po papíru, stejně jako Versaceho Black Jeans, proto dnes čtu a píšu, píšu a čtu a učím se žít, i když se to vůbec nedá srovnat se změnami, které přinese březen či s Alešovým přesvědčením, že je dobrý milenec, což mu začali kluci věřit. Do papíru vstupuji jako do Říma, Bosá přes rubikon, poručil Fellini, spouštím se po stránkách jako po duze, věřím, že v parfému je i pepř, ale muži nevoní pepřem ani papírem, všichni do jednoho používají starý nudný Old Spice a považují každé zapalování svíček za posedlost romantikou.

30

Zbytečné je zmiňovat, že o ženě neví nic, o ženě věděli něco málo leda Andrej Rublev, Peter Abelard a Jan Křtitel. A co vůbec kdo o kom ví? Posledně jsem zapálila všechny svíčky, které jsem našla, oblékla sukni a kolem boků si uvázala šátek s třásněmi a mušličkami a zatančila břišní tanec. Ale tady není fór v romantice, doznal můj muž A z časopisu nahlas přečetl Děloha netouží po dítěti, ale po falu. Kdo teď o kom co ví? Slova nás zcela neodhalí, ani činy ne. (Možná to, že si v naší knihovně nemůžeš vypůjčit Seferise, řekne hodně, možná nic. Knihovník mi do rukou vrazil Richarda burnse a visel na mně očima Ani to tě nespasí, pak nás stáhni s sebou. Ze světové literatury by rádi sestavili knihu knih, Pentateuch by vyměnili Za Gričskou čarodějnici, Jozuovu knihu za Americké psycho, Soudce za jméno růže a tak dál až k Apokalypse. Pominula doba čtení Bible a Koránu, židovství a manichejství zestárly, Kristovy nauky pozbyly pružnosti. Nepožaduji moc, řekl Richard Burns, Nepožaduji moc, jen obyčejný zázrak.) Dnes čtu a píšu, píšu a čtu a učím se žít, knih se dotýkám jako ostrého nože, vděčně vracejí stejnou měrou, přestože v nich není moc událostí, žádná Ofélie v bílém, jen drobná lidská křehkost, pod níž se propadá země. Poezie, že Bohu není zapotřebí stvořit vše, Skutečnost, že ďábel má čisté svědomí.

31

ANATOMIE V POKOJI Je podzim. Ve tři odpoledne je můj pokoj nejteplejší místnost v domě. Všichni do něj chtějí, i když je stůl plný ostrých předmětů z nerezavějících kovů. Beru je do rukou s velkou srdečností a něžností: jsem velice vnímavá. Na zahradě se řeřicha rozrůstá jako mořská pěna, už už se přelije přes manžety šalvěje a rozmarýnu.

32

Mámě se rozrůstá šedý zákal, ale nepřelije se přes okraje víček. Vezmu na něj skalpel docela vlevo a rozdrásám duhovku. Má ráda, když to dělám pomalu: cítí se bezpečně. Otec si nechá otevřít prsní koš. Přeříznu Tepnu centimetr nad pravou předsíní a zabořím do ní prst. Stěny jsou bez nánosů cholesterolu, což dává příslib dlouhému životu. Prosím je, aby mi od chodidla k temeni Vyřízli pár pásů kůže v jednom kuse. Otec zakreslí, máma nařízne. Je velmi zručná moje máma, dělá to nehty, ostré kovové předměty vůbec nepotřebuje. Z pásů upleteme lano, vypadá jako růžová liána. Připevníme ho na strop a s vřískotem se houpáme od východní k západní stěně. Jeden na druhého voláme Tarzane. Den je svěží a voní. přeložil Petr Mainuš

Petr Hruška Petr Hruška (* 7. června 1964, Ostrava) je český básník, scenárista, literární historik a vědec. Vystudoval VŠB v Ostravě, Filozofickou fakultu OU v Ostravě, a FF MU. Pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR v Brně; jeho badatelskou oblastí je česká poezie po roce 1945. Podílel se na zpracování čtyřsvazkových Dějin české literatury 1945 - 1989, druhého dílu Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 a Slovníku českých literárních časopisů, periodických literárních sborníků a almanachů 1945–2000. Českou literaturu učí střídavě na Masarykově univerzitě v Brně a na Ostravské univerzitě. Je členem redakční rady časopisu Host a redaktorem časopisu Obrácená strana měsíce; v letech 1995 - 1998 se podílel na vydávání časopisu Landek (s Janem Balabánem a dalšími). Spoluorganizuje literární pořady, festivaly a výstavy v Ostravě.

33

CHLAPČE Chlapče! Viděl jsi mě, jak si nesu plnou láhev. Díval ses mi pozorně na prsty. Poslouchal jsi, jak volové kácejí ořešáky v ulici jeden za druhým, aby město vypadalo nově. Včera ti na internetu někdo nabízel další život. Mačkal a hladil jsi svoji čepici, když se mě tvá matka ptala, jestli mi něco říká láska. Máš její oči a moje prsty. Jsi připraven, chlapče. Ještě počkej, teď kouř z ranní kantýny stoupá do zmateného pruhu slunce a mění se v oranžový kouř.

–––

Dneska u řeky řval jsi něco na mě přes kalné peřeje a nebylo ti rozumět, znělo to jako Darmata! Ochcaná darmata! Řeka byla strašně dlouhá, řval jsi na mě, chlapče, mával nahnilou větví a oči jsi měl doširoka otevřené. Jako úvěr.

34

––– Nachystal jsem rajčatový salát na balkóně v tomhle poddolovaném městě. Budeš si to pamatovat? Vzpurná kusová červeň ve skle misek na kraji betonové římsy v srpnu. Zkrátka slavnost. Lhal jsem ti po celý čas, chlapče, že se netahám s marností. Že usínám chvíli po tobě a nepekelcuju po samotách s varletem holé žárovky u stropu. Lhal jsem ti, že chlístance po stěnách jsou dobré mapy, že jsem četl smlouvu se světem a že je psána srozumitelným písmem, podobným matčinu rukopisu. Lhal jsem. Jen rajčata na betonu jsou pravda.

BOTA Sundej tu botu. Poslední dětské číslo. Na lepidlu návod výsměšně malým písmem, budeš ho muset přečíst ty. Skloněni nad zasviněnou mokrou botou. Zdrsníme povrch pryže, necháme v prasklině pracovat chemický proces. Uvědom si, že i naše těla jsou z kyslíku a uhlíku pradávných hvězd. Dalekých, osamocených hvězd. Mluvíš o mamince. Tak polož prst na smyčku, slepenou podrážku stáhneme tkanicemi. Svištící noc, Bláznivě svázaná bota. Poslední dětské číslo.

35

POŘÁDNÉHO TUŇÁKA Janu Balabánovi Pořádného tuňáka aby s námi otřáslo to nehasnoucí stříbro ryby plesknuté do listů novin mrtvých novin na ryby Pořádného tuňáka který by stačil na nějaký čas aby nás zase jednou záblo v zápěstích nad těžkým stříbrem světa pronést ho kolem strmých zad bankovních domů a společně pak doma rozbalit noviny předvolební držky potřísněné rybinou vyhlížejí ještě vychcaněji veliké tělo na mělčině novin na mělčině stolu Pořádného tuňáka až se rozčeří seprané volány domácího ticha až si najednou vzpomeneme co všechno jsme tady sakra chtěli

O ŽIVOT Pokud vím, Adame, říkal jsi, že máš strach o život. Že jsi musel platit její dluhy, její pokuty i její pojištění. Že ti vyhrožovala chlapy z vedlejších vchodů. Vyprávěl jsi, jak tě skřípli u sklepa, když jsi se kradl štípat kradená prkna do kradených kamen. Jak se ti smála, když jsi se sekl a přinesl zamazané třísky. Jak nadávala, že špatně hořely. A jak jsi tam nakonec musel nechat i pracovní boty, když jsi utíkal. Říkal jsi, Adame, že máš strach o život. Tak co tu teď meleš o ženské zimě, o nové hromadě krásného kradeného topolového dřeva.

36

ŠTĚKOT Matka se dívá, jak syn zase napodobuje retrívra. On má sedmadvacet, ona pětačtyřicet, oba na světě až po uši. Zkusili ledacos, většinou přes inzeráty a přes doktory. Oba patrně věřící. Oba pravidelně v tom nonstopu, skuteční jako hák krásy. Syn zapřený o stůl, matka nehybně naslouchající, kam až tu může dolehnout štěkot retrívra.

DCERA Doufám, že mě po cestě pro ten chleba srazí auto! křikla jsi dovnitř domácnosti A co si myslíš že jsem měl dělat se svýma otcovskýma rukama celou tu dobu než jsi přišla Sedej ke stolu ber máslo tvrdé a bílé jako stěna a připrav se – budeme dlouho jíst

37

38

Jaroslav Hutka Narozen 21. dubna1947 v Olomouci, český folkový hudebník, skladatel, písničkář a básník. Studoval na pražské uměleckoprůmyslové škole. Na konci šedesátých let začal vystupoval s Vladimírem Veitem. Později se svým vlastním hudebním programem, ve kterém mimo jiné popularizoval moravské lidové písničky. Získal si velké množství příznivců, několikrát byl vyhodnocen jako písničkář roku. Byl zakladatelem a členem folkového sdružení Šafrán. Stal se signatářem Charty 77. Kvůli soustavné policejní šikaně (akce Asanace) opustil v říjnu 1978 Československo a žil v emigraci v Nizozemsku. Po pádu komunismu se 26. listopadu1989 vrátil a stejného dne již zpíval na manifestaci Občanského fóra na Letenské pláni. Postupem času se z něho stal kritik české postkomunistické demokracie. Dnes si vydává svou tvorbu sám. Vypaluje si CD na svém domácím počítači, sám si kreslí a tiskne obaly a sám je prodává nebo rozdává na svých koncertech. Svou edici pojmenoval „Samopal“ a dal si za úkol vydat veškerou svou tvorbu na CD. Vystupuje v malých sálech a klubech společně s kytaristou Radimem Hladíkem. Pravidelně publikuje své fejetony. Je členem čestného předsednictva občanského sdružení Společnost pro trvale udržitelný život a Čestné rady sdružení Děti Země. Podílel se na tvorbě cyklů ČT Příběhy železné opony a V zajetí železné opony.

39

*** ROTTERDAM město proti mé vůli a přesto setrvávám a mám už sny o místech které se bráním znát jménem Jsme příbuzní Mne začali bombardovat o třicet let později také ne tak mnoho jak tvrdím to ta vichřice všechno vypálila ale bombardují dále ještě nepřestali a oba se dnes můžeme chlubit pláněmi trosek kterých přibývá do desítek pater stěhují sochy stěhují ulice evakuují kanály jen kořeny se nestěhují neboť už nejsou a lokální večírek nejapných básníků probíhá i ve mně škobrtá nedoučenými slovíčky tří cizích jazyků ale žiji a má vzpoura je nezajímá odmítá až k umlčení si zvyknout tak jako ty se odmítáš podobat městu a v tom je pro nás naděje že se spolu zase setkáme na už zcela nepodobném místě a rozeznáme konečně cosi jasně naši ztracenost dál už nevyvratitelnou jako cesta která má na veselém praporu ponuré heslo: ODCHOD Začnou si nás plést ale nebudeme nikomu chybět a na můj hrob kdesi v nepodobném místě napíšou nečitelným jazykem v tomto těle dožil a smířen umřel dnes už neznámý Rotterdam

*** Patřil jsi k Praze jako dláždění jako řeka nedovedl jsem si Prahu bez tebe dál představit napsal mi člověk z Kanady

40

Když jsi odešel přestala být Praha Prahou bylo v ní prázdno vytratila se duše odešel jsem tedy také Učil jsem se kompjútry a teď meju s jedním Číňanem v Torontu nádobí zpívám mu tvé písně a on začíná chápat Prahu… Jsem v Rotterdamu odpovídám duši mám s sebou ale nevidím ji ztratilo se tělo které jí půjčovalo údy a Praha zůstala za hranicí zlého snu který se mi nebude znovu zdát a už nepláču na slzy je také třeba síly

Kdo při měření Kdo při měření mých básní zjistil že jsou příliš dlouhé naměřil také že mé pohlaví je příliš krátké na všechny ty ženské láhve při chůzi otočené hrdlem dolů prázdnota uprostřed na které se žena přesto pevně točí jako na hrazdě nohy nahoru nohy dolů a jsou tedy duše o tolik mělčí že mnoho slov při ponoření jim činí bolest? Je to příjemné říkalas mi když je skutečně dlouhý a velký jako u koně Věřím tomu a také proto se mi básně tak topoří tak rostou tak vybíhají neboť hledají duše které pojmou přinejmenším tolik co to běžné to nejběžnější ženské otevření

41

Jako staré stromy Jako staré stromy je jazyk vrostlý do vlastního údolí a ani jarní nezastavitelná zeleň ani podzimní barevné umírání ani zimní vichrové lámání větví ani těhotné ticho léta nevtiskne kořenům zprávu o nezakotvenosti mraků Slova se nevztahují k člověku stejně jako skála nepřidržuje ptáka v letu ale přesto když si v zoufalství otevíráme žíly krvácíme jazykem a samota má na zatlučených dveřích štítek NENALEZENÍ SLOVA Jsou dva dny po úplňku Jsou dva dny po úplňku Běžím v kruhu ulic které jsou mi každodenním domovem Zvíře vyběhne z doupěte a šmejdí po potravě a po znameních těch stejného druhu a celé týdny a měsíce nedolehne k němu zpráva o kamenech v řece a lese za horou a o sluníčku v neosvětleném prázdnu skutečných zářících obrů

Je těžká doba Je těžká doba právě tou svobodou tou lehkostí kterou jsme nesvázáni a nadlehčeni vším co je přístupné a možné je vše až po tu zeď kterou jsme označili pro přehlednost našich volností konec vesmíru A naše svobody zajištěné na dosah ruky neprchají neutečou a nepustí nás…

42

Genowefa Jakubowska-Fijałkowska Debutovala v roce 1972. Poblikovala mimo jiné v časopisech Odra, Opcje, Fraza, Arkusz, Topos, Kwartalnik Artystyczny, Zeszyty Literackie. Nositelka cen mnoha polských básnických soutěží. Vydala sbírky básní: „Dożywocie” (Doživotí), „Pan Bóg wyjechał na Florydę” (Pán Bůh odjel na Floridu), „Pochylenie” (Nachýlení), Czuły nóż (Něžný nůž), poslední sbírka Performance vyšla v roce 2011. Bydlí v polském Mikołowě. Nakladatelství Protimluv připravuje výbor její poezie v češtině.

43

--pianistka vkládá matce lžičku do úst úzko je z té lásky matka nebo klavír

--v malých městečkách má kominický mistr učňů jako Ježíš v Kafarnaumu

--náměstí beton poledne nůž slunce večer fontána cukrátková růž nebe

44

--den za dnem šíříš bacily piješ nemáš stín bratra ani ochránce svého

--postavili dům dostala mrtvičku nechodí ani v domě ani v zahradě

--dcerka Josefa a Marie původ dělnický vdaná kvůli fantazírování hospitalizována bratra ukřižovali

45

--nové zuby příliš rovné příliš bílé bezzubého psa toho uspí tobě v šátečku samet vloží do rakve

--žiješ tak dlouho přinesl jsi všechny oběti utichla vánice v krvi rozpadávají se kosti už ani nespíš

--buď připravený stříhej si nehty na nohách modli se horoucně přijde smrt krásná jako oči koní

46

--no a na co ti je ten pes abys ho mohl bít za ploché nohy za nezaměstnanost za hlad lásky za Caritas a bratra Alberta za království nebeské

--nenápadně se v třetím pokolení vrací schizofrenie teď obřady rány cos jí to na těle udělal

--jdeš za rakví černá vdova v průvodu nervózně dokuřuje cigaretu ten druhý

47

--spal s tebou a s ní jak fena jsi v posteli větřila cizí pot bylo minulo sama spíš

--propil jsi ženu dítě děláš modela na www nahý stvořil tě k obrazu svému

--po deseti letech dítě Bůh není mstivý nedozvíš se že anděl zvěstoval

48

--doktorovy fenky štěkají celé dny doktor má ještě králíka trpasličího ženu syna dcerku kurva jednou roztrhne toho králíka nebo dcerku

--děkuji Pane za plackovité plešatění neudržení moči strukturální fondy zaskoč někdy do Evropy v létě nedej Bože aby sis ve studených katedrálách měchýř nachladil

49

--na konci léta v županech v křeslech ženy na podpoře kouří kouření zabíjí

50

tropická vlhkost seriálů v podpaží se jim perlí vlasy jak teplý oceán

--paní psycholožka nezvládá sbírá do gumičky mastné vlasy horkou kávou si pálí jazyk s ručním pletením v čekárně pacientka trhá nit zuby v ordinaci voní skořice z polštiny přeložila Lenka Daňhelová

Alenka Jensterle-Doležal Alenka Jensterle Doležalová je slavistika a básnířka. Pochází ze Slovinska a žije v České republice skoro 15 let. Působí na Filozofické fakultě v Praze a Brně a přednáší slovinskou literaturu. Napsala dvě vědecké monografie: Mit o Antigoni v zahodno- in južnoslovanskih dramatikah sredi 20. stoletja, 2004 a V krogu mitov: O ženski in smrti v slovenski književnosti, 2008. Publikovala také četné vědecké články a studie. Vydala 4 básnické sbírky a jednu sbírku prózy: Juditin most, 1991, Temno mesto, 1993, Pokrajine začetka, 1993, Přeludy, 1996 a Zapisi za S. G., 2006. Knihu Přeludy přeložil Luděk Marks /spolu s autorkou/, nové básně většinou přeložil Aleš Kozár. Její básně byly přeložené do chorvatštiny, srbštiny, angličtiny, polštiny a slovenštiny. V současné době připravuje další sbírku překladů básni do češtiny. Její poetika je lyrická a reflexivní. Ve stylu vychází ze zkušenosti avantgard. V její poezií autorský lyrický subjekt spojuje literární dobrodružství v poetickém prostoru, kde převládávají tmavé, fantastické tóny a určitá skepse ke světu. Jeden z důležitých rasů jejího výrazu je symbolika archetypalných obrazů. Poezie je pro ní i otázka jazyka a pokus znovuobjevení mýtů ve fragmentech a epických okamžicích.

51

Útržky z deníku (Kartuziánský klášter v Ittingenu) Tak opět zde po pár zmařených letech vstřícně přitakávám přízrakům a nechávám se svádět démony otevřená novému okouzlená pravidelným bitím zvonů z věže moje touha po bytí tak nemožně zachumlaná do labyrintu možností jen nebe je mi vzdálenější a nebeská klenba se více sklání do přístavu nemožného tím pádem ji mohu nazvat pokřiveným obzorem Vůně hlíny přitahuje mě více k nicotě do hlubin barvy kolem mě zůstávají zelenomodré ale ne tak světlé jako hladina jezera klášteru dominuje tmavá barva nábytku studní a odpoledních hodin dokonce i obloha nad klášterem, kterou trhají neznámí koně, je tmavá Ještě stále nejsem svá a přílivy deště mě dosud nepoznamenaly dokonce jsem smířena s tím, že stromy ztrácejí na podzim listí v říjnu z krajiny trčí kostry více skončilo nežli začalo Na kamennou klášterní lavici vyryl neznámý básník svou píseň písní kéž by i mé básně tak zazářily krví v renesančních větvích šeříku kéž by i mé básně pocházely z počátku, kdy věci byly ještě plné něhy a milosti ale nerozumím již žádným polibkům jsem zatrpklejší a starostlivější porodila jsem již mnoho dětí I lidi jako bych viděla více z dálky všechno je jinak potřebuji víc prostoru a času protože i v sobě nosím více mrtvých Dveře jsou stále otevřené dokořán zapomenutí a smrti kéž bych zapomněla na otázky ale jíž mi nic nebrání pohledu na vydělanou zvířecí kůži Můžu se jen pochválit každé ráno se znovu narodím bez výčitek přijímám závěje dne Břečťan leze po zdi odříkaní nevím zdali to jsem ještě já

52

moje jméno jako by mělo vyčerpané tělo na vlakových nádražích bývám čím dál více unavená až v tichém pološeru slepím rozbitý džbán Na fotografiích si připadám v popředí ale ne upřednostněná už nejsem tak plachá protože jsem se uviděla očima jiných Jsem blíže zvířatům a dokonce i ptáci se mi po ránu rozletují z neviditelného středu

53

A úplně nakonec mi i růže kvetou z jiné pravdy a bledé pnou se někam zcela jinam přeložil Luděk Marks spolu s autorkou Krkavec a tajemství percepce Hommage à Dane Zajc Odcestovat na opačný konec světa proto abys potkal krkavce Lesknoucí se přízrak z černé tmy zrozený ze samoty Ohromný Krkavče na koho čekáš Koho volá osudová spirála tvého křiku Co to znamená Když se něžně proplétáš závoji mého prožívání Odcestovat na opačný konec světa proto abys potkal krkavce Který jen děsuplně zakrákorá a navždy odletí pryč Vzpomínka jeho těla páře kůži zapadajícího obzoru Jako by byl stvořen navěky a mimo náhody Přelétnout půl světa, jen abys potkal krkavce Krkavče čí osud zvěstuješ a čí duch se v tobě skrývá Jaké vzkazy z hlubin tlumočíš Krkavcův tvrdý kámen nicoty? přeložil Aleš Kozár

zápisy pro brancusiho malá chyba osudová propast nás dělí od barevné části new yorku jsem šťastná bydlím na začátku bydlím pod obloukem bydlím v předdveří páté avenue na ulici s dvěma neogotickými hrami dvěma popsanými skalami na zahradě a domem s psychoanalytiky zde zůstane až do konce už jsem zažila skoro všechno vypila poslední koktejl v srpnovém světle nad centrál parkem co by se mohlo ještě stát nemá se toužit po nemožném setkala jsem se s phillis viděly the esence of being popovídala s agathou na večeři si objednala ravioli s něčím zeleným jen v kavárně reggio přetrval básnický duch josifa brodského někdy večer zabloudím do libanonské restaurace salam vymalované zdi nejsou špatné zvlášť ta fialově římská ale proč i číšníci čtou knížky o divadelní režii a navštěvují kurz creative writting zbytečně mě obtěžují z metaforami sara se mi svěřila zde je těžko narazit na muže aby nebyl gay všechny jsou gay ještě ti rusové na brighton beachu odhalující svá těla vsadím se že ti ani nepřemýšlejí o samotě nějakého rozanova sara stále stejně truchli za petrem a ten spí jen se svým milencem a s tím konečným řešením ještě pořád otravuje mark matka mu utekla s přítelkyní do kanady kdy venku prý strašil nějaký vrah zradil mě určitě si něco píchnul byl divnej byl jako nepřítomný před záchodem a ještě mě urážel a pak odešel jako už tolik mužů před ním u vchodu ještě stále opakoval o záplavách sněhu v kanadě proč ho ta matka tak pronásleduje hořkost mě zaplavila z jeho odchodu všichni dřív nebo později odejdou i umřou a narodí se na pusté pláni jako oidipus co mi je do toho dokonce phillis objevila čtvrť která se táhne až do nekonečna do špinavého kanálu piera třicet čtyři a tam už prosvítají obrysy new jerseya a potom ty rozhovory z goranem nad kapučínem před dvanácti roky to neměl udělat a teď dokonce ví kdo ho nakazil kdo ho odsoudil k nočním můrám má svého advokáta i svého psychiatra už mi prozradil že se chce vrátit na ostrov death I love you dad I love you podat ruku ognjenovi podat ruku městu obdivuji ho protože jsem posedlá ohněm skulit se do klubíčka do pozice novorozence do světla mušle odejít na protibushovské demonstrace dneska jsem čekala ve frontě hodinu a pak mě to přestalo bavit a odešla jsem do knihkupectví strand na rohu broadwaya a osmé ulice a pak jsem se ztratila v knížkách je to můj osud smrt ať to proběhne tak nenápadně jako švihnutí prutem žádné rozčilení žádné scény jen ticho jako v minulosti

54

spokojená židovská rodina v brooklynském parku ženy mají bílé blůzy a černé sukně jako já někdy v práci je to nuda co si budeme povídat dnes phillis odlítá do paříže všechno je ok přilítá zase saša skenderija s kamarády z itahu a na zítra už mám přeplněný diář budu obdivovat turnera v frick muzeu s rachel wetzsteon židovkou vychovanou na východní straně parku všechno je strašně komplikované nebezpečné známosti nebojím se už sama vystoupit na canal streetu jednou v neděli jsem dokonce sama prošla celý harlem phillis mě zoufale volala a já měla vybitý telefon pak jsme si objednaly suši z japonské restaurace nejsem sama nikdy nebudu sama vždycky budu pít šampaňské na brooklynském mostu tak jako postavy z sofiiny volby přeložila autorka spolu s Alešem Kozárem

55

56

Hana Kniežová Narodila se v Košicích, vystudovala gymnázium a historii ha filozofické fakultě Universita di Bologna v Itálii. Překládá z italštiny, stará se o dvě děti, organizuje záchranu kostela v Bělči na Křivoklátsku. Publikuje na literárních serverech pod pseudonymem Hana Konvesz.

57

sen město ves

mám ruce plné medvědích chlupů za krkem sníh jdu k domu dům plane okna žhnou nekouří schody uhořely stoupám do přízemí se závěsy si pohrává můj doprovodný vlk dáme si drink vlku je čas slehnout budem si povídat o medvědech proč nespí nočním vzduchem projdem v leže městem racek rohlík věž holub babička pes ves

nečas pozdný podzim bude mlha vroste do dne přerychle ubýváním zkrátím noc v nečase hloubek vyklestím stezky ovcím

58

setrvalý stav zatopím do ticha ještě hudbu ženský hlas jež slyší moc setrvalých stavů sladký pramen pramen je na opačné straně moře

lysé stromy snít s knihou pod lavicí je slast! že právě vy s povinnou četbou porád dokola... aspoň něco jste mohla změnit. účes, aspoň. konec konců kolik se spí v životě! je to marnotratnost a smrtelný hřích zabouchnout si právě tyhle dveře před nosem stromy lysé udržet se dvojživota dejž to!

59

podzimní poslední řebříčky kropenatá osika z lesa lysina z lesníků psi značkují cesty odřezky cesta jak ta řeka tudy uhni! byl jeden. třískal bránou snu. (mladík byl nalezen v ranních hodinách v louži. žádal o pomoc. kněz byl přivolán.) řeka jak ten most tudy přejdi! tůdle není most jako most nestojí na každém svatý jan

farby hmla zasnežila zažltnuté polia na obzore stromy sú šedivé a čierna na bielom? šedivá na čiernej horí už tak dosť

60

salašské mikroklíma Sú vatové gate, dvoje ponožky vrchné vlnené flanelka, sveter do v z vlny od ženy a kožuch. V každom vrecku polka vodky a rádio a stopaťdesiat ovcí a traja psi a v kapse syr, chlieb a nožík. Nožík v kapse ako pištoľ zavesená, fľašky nábojnice. S rannonočnou oblohou hadi ešte spia. Aj preto sa ovce pasú tak skoro ráno pod Tatrami, trebárs.. A vstane sa o tretej a ide sa kilometre a každá jedna ovca smrdí a bľačí, kožuch je rosou stále ťažší Slniečko k obedu uľaví V daždi ale ovce nikam nechcú, ani psi a ani ženu by nevyhnal Z kožucha kvapká káva v nedohľadne, už vobec teplá v tejto sveta riti bez ženy, bez detí do dušičiek v nedohľadne keď zatiaľ len lipka kvitne.. Kurva!

61

62

Ryszard Krynicki Narodil se v roce 1943 v Sankt Valentinu (Dolní Rakousko), básník, překladatel, vydavatel, jeden z nejvýznamnějších tvůrců v současné polské poezii. Na počátku 70.let pracoval v redakci dvoutýdeníku „Student”, časopisu, kolem kterého se ve velké míře formovala generace Nové vlny. V roce 1975 se stal signatářem „Memoriálu 59”, protestujícího proti plánovaným změnám v Ústavě PLR, v důsledku čehož mu bylo v letech 1976 – 80 zakázáno oficiálně publikovat. Člen opozice, spojený s podzemním hnutím. V roce 1976 obdržel Cenu Nadace Kościelskich. V roce 1988 založil nakladatelství a5, vydávající především současnou polskou poezii. Autor překladů z německého jazyka, např. Brechta, Gotfrieda Benna, Paula Celana, Reinera Kunze. Většinu života strávil v Poznani, v současné době žije v Krakově. Česky vyšla jeho sbírka básní Kámen a jinovatka (Burian aTichák, 2006) a Magnetický bod (Protimluv, 2010).

63

** * komukoliv jsem věrný – jsem věrný tobě kohokoliv zrazuji – zrazuji tebe po komkoliv teskním – teskním po tobě pokud už jsem jen ozvěnou stínem z tvého snu na kohokoliv zapomínám – jako bych na tebe zapomínal

Rodný list narozenému v transportu připadlo na mě místo smrti kult jednotky měr a vah vojenské jednotky postupná paralýza paralyzující postup každý den slyším poslední zprávy žiji na místě smrti

Teď, když vím Teď, když vím, že jsi neumřela: skřípění brzdící tramvaje, telegram, náhle roztříštěný pohled, sen o bílém dítěti, předpověď počasí a – cokoliv se stalo teď, když už vím, že ne o tobě, ale o komsi cizím – nejbližším mluvily pobledlými hlasy jsou jako zrcadla

64

Jazyk, to divoké maso Panu Zbygniewu Herbertovi a Panu Cogito Jazyk, to divoké maso, které roste v ráně, v otevřené ráně úst, živících se obelhanou pravdou, jazyk, to obnažené srdce, nahé ostří, které je bezbranné, ten roubík, který dusí povstání slov, to ochočované zvíře s lidskými zuby, to nelidské, co roste v nás a co nás přerůstá, ta červená vlajka, kterou vyplivujeme spolu s krví, to rozdvojené, co obklopuje, ta opravdová lež, která balamutí, to dítě, které, učíc se pravdě, opravdově lže

Katastrofik roku 1972 Když se katastrofik roku 1972 vrací ráno domů vidí dělníky vybíhající ze chřtánu nádraží i ty, kteří přijíždějí na služební cesty a instruktáže s aktovkami nacpanými nesplněnými sny; z levé kapsy srdce vytahuje účet za světlo a plyn, kterým se plánoval otrávit, ale včas si připomněl, že by nemusel stihnout zasedání klubu sběratelů barevných snů; z pravé kapsy srdce vytahuje pokutu za nesprávný přechod cesty života na planetě Fantasmagorie, který by ho na zemi mohl opravňovat k bezplatné jízdě na státní železnici; ze srdce pravé kapsy vytahuje nafukovacího dvojníka, kterého každý den usazuje za svým kancelářským stolem, z levé – klíč k rozlišování přátel zvířat od přátel své ženy; z levého profilu je démonem rychlosti ve střídání kůže, z pravého - mužem tvého života, Krystýnko, levým okem vidí svůj stín, odrážející se ve výkladní skříni literárního nakladatelství, pravým – čistou myšlenku chodící líně se plazícími ulicemi a tak dále

65

Předměstí Vedou se války mění se roční doby a jak tvrdí horští pastevci, mění se trochu klima, což může znamenat, že prožijeme novou dobu ledovou a novou oblevu, budeme rozmrazeni v lepších časech, anebo nepřežijeme; američtí astronauti krouží nad námi uvnitř „Skylabu“ jako naše nejasné výčitky svědomí a nudí se tak, jako by byli spolu s námi na zemi, tak málo mohou změnit; tisícdevětsetsedmdesáttříletý Kristus, tolikrát zabíjený a vzkříšený v modlitbách celého světa vystoupil z podzemí, možná sestoupil z nebes a krouží kolem nás jako krev v našich žilách, přechází předpisově ulici, jeho stigmata září nelidským světlem, avšak nikdo si toho nevšímá, protože každý má dost svých problémů s vlastním nebytím a pospíchá do svého světského kostela; večer, zadržený ochráncem pořádku, absolventem večerní univerzity marxismu-leninismu, nemá sice občanský průkaz ani cestovní pas, ani nikde nepracuje, ale, jak vysvětluje, pokoušený vidinou lepší budoucnosti, nemusí jíst ani pít, neboť se živí světlem a živí lásku k lidem což přece nemůže být záminkou ke zinscenování ještě jednoho ukázkového procesu pilnými soustružníky dějin; děti – květy dohořívají v nemocnicích a na náměstích dalekých, neznámých měst, čas od času někdo na ulici opustí svůj automobil a jak se snaží poznat sama sebe zjišťuje, že je někým úplně jiným, čemuž se nemohou vynadivit privilegovaní turisté a nemohou se smířit s tím, že clo je tak vysoké; dívky, které ještě chodí po ulicích, jakoby se nad nimi lehce vznášely, nosí sešity v plastových taškách s natištěnou tváří Janis Joplin, Janis Joplin vypadá jako živá, její tvář rozmnožuje se z hodiny na hodinu,

66

z rozbitých automobilů líně ukapává krev; v průběhu několika hodin armáda Varšavské smlouvy, v průběhu několika hodin fašistická vojenská junta změnila Chile anebo jinou zem ve velký koncentrační tábor využívajíc bohatých zkušeností zavírání celých národů do jednoho velkého vězení; ve tvé malé zemi na planetě Fantasmagorie jedině ženy odedávna věřily v telepatii, jedině ženy jsou si jisty, že yetti opravdu existuje, že nejsme ve vesmíru sami a že přijde zvýšení cen; ani ony však nevědí, co podraží, jestli jako obvykle maso nebo opět byty, benzín nebo plyn, tělo či krev; jako obvykle z oken svého pokoje (pokud máš kde bydlet na planetě F.) vidíš stále stejné muže, kteří už přečetli dnešní noviny informující o dalším zvýšení cen masa a bytů v kapitalistickém světě (dnešní noviny kazí se rychleji než maso a otravují vzduch); někomu vypadla legitimace PS VB, kterou čas od času straší svou ženu zatímco ji jen tak mimochodem oplodňuje; ženy nosí svou smrt pod srdcem a jenom chvílemi pokradmu stisknou pulsující spánky a jenom chvílemi pohlížejí do neproniknutelné propasti proměnlivých oblaků a jenom chvílemi vrhají neproniknutelné pohledy do jiskřivé temnoty míjející chvíle do oslepující hlubiny zítřejšího dne

67

Svět ještě existuje nic se nemění každý den čekáš na přidělení bytu vstáváš svět ještě existuje vracíš se z práce svět ještě existuje čteš v novinách že Číňané objevili kost která může zrevolucionizovat vědu a vyvrátit Darwinovu teorii ukládáš se k spánku usínáš neslyšíš do konce poslední zprávy spíš nesníš o ničem vstáváš tvoje kosti nezrevolucionizují vědu jedeš do práce ulicí Rudé armády svět ještě existuje nic se nezměnilo po levé straně ulice záleží na směru v kterém se pohybuješ spolu s celou zemí po levicové straně ulice po ultralevicové straně ulice po levácké straně ulice po levitující straně ulice vidíš heslo nejvyšším cílem ulice je člověk po pravé atd. straně heslo nejvyšším cílem níže se ti to nedaří přečíst níže padají kapky deště letadla vločky sněhu nic se nezměnilo auta otiskují do asfaltu tajemný znak & čas plyne v nehybnosti jak elektrický proud a tvoje dítě vracejíc se ze školky už ví že nejvyšším cílem je atd.

68

Můj přítel se odděluje od světa Můj přítel, o kterém vím jenom tolik, že je někým jiným klade se na lůžko a přikrývá tvář novinami oddělujíc se od světla; jeho tělo se přeměňuje v tělo kohosi o kom právě sní, že za něj umírá; noviny přikrývají ho jak přehoz líbají jeho rty jeho rty upíjejí tisk tisk pije jeho krev noviny prosáknuté jeho krví padají na podlahu a vrací se k sobě: bílé jak papír

Minulé noci Minulé noci zdál se mi nápis v neznámém jazyce: Jsa člověkem máš právo chybovat – avšak máš právo pouze na lidské chyby, avšak máš právo na takové chyby, které dokážeš napravit – nemáš však právo na chybu nenapravitelnou, chybu, která zabíjí

Jak daleko Skládám se z buněk: jak mám daleko k jejich nelidské dokonalosti.

69

Je to tvůj problém Už je to tvůj problém – jakoby říkal čtenáři Blakea jeho oblíbený kocour, když před něj klade čerstvě ulovené pískle sýkorky.

Zapomněl jsem

70

Pokoušel jsem se naučit psa trpělivosti. Můj Bože, zapomněl jsem, žes mu dal jiný život.

Téměř všechno Je dvacáté století, jdu do postele s novinami, v dosahu ruky leží brýle, prášky a hodinky: nevím, zda usnu, nevím, zda se vzbudím to je všechno.

Issa Danušce a Adamovi Issa, o kterém jsem nedávno četl, že i když trpěl chudobou a bídou dožil se šťastně stáří, říká v jedné ze svých nepřeložitelných básní: „Šplhej šnečku, na horu Fudži ale pomalu“. Pomalu. Nespěchejte slova a srdce. z polštiny přeložila Lenka Daňhelová

Małgorzata Lebda narozena v roce 1985 v Nowém Sączi v Polsku. Stipendistka Tvůrčího stipendia města Krakova (2006) a Stipendia Grazelli (2006). Získala mnoho ocenění v polských literárních soutěžích. Vydala básnický arch Otwarta na 77 stronie (Otevřená na 77 straně, Kraków 2006) a básnickou sbírku Tropy (Stopy, Gniezno 2009). Žije v Krakově, kde také studuje. Fotografuje a cestuje.

71

halný vítr táta má stále hubenější ruce zapaluje si cigaretu vdechuje kouř hledíme z verandy na lednové tělo vesnice rozryté mezemi bříšky prstů narážím na hřeb všechno tu voní voskem a my dlouho mlčíme cítím jako bych byla jeho prvorozeným synem od starého sącze se blíží tmavé mraky halný modeluje linii lesa zanechává po sobě větrolamy špatný pocit revma vplétá studené ruce do mých vlasů vytrhne cigaretu nasaje kouř a v noci přichází k oknu olizuje chlad a jde dále jak říká sousedka ukazovat silné větve těm kteří chtějí odejít

příběh jistého místa místo do kterého nedojdou zvuky jenom části těl lepkavý vzduch se chvěje znovu umírá a zapouští kořeny a my přecházíme na druhou stranu potoka tam kam odcházejí zvířata roste rozpuk ženy přinášejí z měst vyprávění o vůních nasazují si šátky na hlavy jdou do březoví sbírají chrastí večer pece vybuchují vůní chleba ústa natékají loretánskou litanií tváře padají z masky pod okapy staví sršni hnízda z dřeva rozžvýkaného se slinami potom kladou žihadla do pergamenových míst v nás

nad velkou a čistou vodou dívám se na otce který vykrajuje z rámku plást medu v takových chvílích nevěřím na odcházení na spalování v nic povídáme si o vesnicích zalitých vodou o nádržích přehradách které v sobě ukrývají Atlantidy vesnické cesty kapličky tam se teď všechno odehrává ve vodním kyslíku ryby zapouštějí kořeny kvetou a plodí rolníci vědry čerpají ze studní vítr svážejí půdu mají vlhké dlaně slepené vlasy v prsou vyvinuté žábry babičky varují bledé děti před tůní vzduchu která stahuje a v zimě Bůh vysekává díru do nebe ledu odpaluje hvězdy čistí svoje šupiny

72

zkouška víry měl jsi rány na loktech děti zpoza meze do nich vkládaly prsty a nevěřily všechno se odehrávalo příliš pomalu čekali jsme na noc nízko létající netopýři a prvky z naší představivosti ruce voněly hlínou a včelím tmelem kterým jsme zalili škrábance toho jara včely neopustily vlhké úly mysleli jsme že je to konec že si musíme pospíšit tehdy se na okně objevila skvrna ve které lidé viděli znamení tvář madony byli jsme blíže Bohu šílenství bylo nám blíž

žně jsme jenom tehdy když na nás někdo myslí ne naopak říkaly kolumbijské děvky na velkém plátně toho malého kina a teď tě vezmu na začátek tam nic nebolí představ si že šňupeme tabák a procházíme se po stezce vyšlapané bažanty po polích na kterých dozrává obilí obklopuje nás proso špalda mohutné ženy přinášejí chlapům na polích kyselé mléko placky slaninu sbírají klasy na strništi trhají na mezích tymián a náprstník a my rozkousáváme zrna pšenice zapouštíme žíly do země

přednáškový sál v žárovkách se rozehřívá wolfram čekám až všechno vybuchne a tmavá místa proniknou do sálu na prsou cítím střepy otázek vzduch námi dýchá přežvykuje neřekla jsem ti to ale umím vydobýt z prostoru fragmenty seškrábat čas z tváře neúčastnit se přemýšlím o bohu a jizvě jakou má na břiše ano brzy se objeví pochybnosti a výběžky na kůži olížeme si rány a prsty cítíš zvuky oněch nocí pracují v nás až na skle objeví se mráz a bradavice tichne světlo víš neřekla jsem ti to ale jsem vším vinna všemu lhostejná

73

mušle otevřené prostory se dějí za dunami žena s břichem nechává stopy na písku mluví k břichu tady na severu je chlad silný vchází do očí pozoruje vlny k molu jemně připlouvají lodě balt trvá do stadia moře my a nahé děti vědí co je třeba dělat sbírají kraby rozemílají písek v dlaních pozorují puchýře na kůži vedle mola nacházejí velké mušle přikládají k tělům a mušle poslouchají jak v dětech

šumí souš

74

kouzla sourozencům zůstala po nás dětinská místa dřevěné kostky pouťové perníky fotografie na kterích víme tak bezpečně málo sloužíme tajemné rituály trháme květy dřišťálu přinášíme je na místa kde jsme pochovali zvířata tak jim vzdáváme čest nepamatujeme si jména jenom pocity a srst v zimě věším kousky slaniny na drát krmíme mráz špekem

ozvěna v potoce nacházíme bezvýznamné artefakty času křeslo které síla vody přinesla z horního konce vesnice kameny dáváš jim jména tíhu cítíš se jako Bůh? jak je ve středu Boha? jak je v bohu Středu? cikánské mýdlo schne vetřené do kostnatých ramen slyšíme hlas táty jeho ozvěnu topíme ve vodě jako sousedi malé fenky o desítku let později čtu u różewicze člověk je jediným stvořením které stvořilo Boha který stvořil člověka náhle se chci vrátit k prameni vytáhnout ozvěny z vody aby nás volaly

síra a chlad v igelitce mám dvě hřbitovní svíčky kráčíme dolů do spící vesnice po páteři asfaltu míjíme knihovnu vybitá okna potok kapličku místa čekající na vzkříšení nebo svítání táta si zapaluje cigaretu ostrý kouř vstupuje do mlhy na místě myslíme úplně na totéž pozorujeme les borovic jak od severu rozežírá zeď vyluzuje zvuky cítím, že Temné tam má své doupě zapaluji zápalku je cítit síru a chlad táta se ptá jsi? nevím z polštiny přeložila Lenka Daňhelová

Michael Lorenc Michael Lorenc se narodil 29.8.1943 v Olomouci.Vystudoval Konzervatoř v Ostravě, obory housle, dirigování a skladba. Absolvoval též studium na AMU Praha v oboru dirigování orchestru. Pracoval jako violista v orchestru ostravské opery, dále jako sbormistr olomoucké opery a jako sbormistr a dirigent opery v Ústí nad Labem. Později působil jako symfonický dirigent v Praze. Založil Studio - Fórum při Moravském divadle v Olomouci, Olomoucký komorní orchestr, organizoval večery poezie v tamním Divadle hudby. V Praze se podílel na činnosti klubů a studiových divadel. V pražské Viole měl pořady ze své poezie. Skládal scénickou hudbu, spolupracoval s časopisem Divoké víno a organizoval pořady z poezie mladých autorů v Divadle v Nerudovce. Měl několik výstav ze své výtvarné tvorby. Po roce 1989 dirigoval symfonické koncerty v Praze i v zahraničí. Jeho umělecká agentura organizovala hudební festivaly v Praze. Publikoval v časopisech Host, Tvar, Protimluv,Texty, Dobrá adresa, Mladá fronta Dnes, Sluneční koróna, Literární fórum, v internetových periodikách a v mnoha almanaších. Vydal sbírky poezie: Průvody k popravám (2001), Visuté zahrady deště (2005), Monogramy (2005), Les citadel (2005), Bezdomovci duše (2006), Urousaný orel (2007), Srocení (2007) a Jízlivosti (2009).

75

LOM

I. Šel jsem jako někdo jiný zeleným lesem dobrodiní Moje já se motá v lomu osamění kde je dávnem dávno které dávno není Půjdu jako někdo další územím dubů které teprv raší

II. Šel jsem s ní pak vedle ní nakonec za ní Oči řez smaragdem vlasy vlnitý plech ústa letící kormorán Vlekli jsme svá těla po cestě zákazových značek Najednou prostranství lom jako náměstí zatemněných oken

76

III. Co jsem pohledával v jámě ve které netěží už ani ďábel Pod nohama voda průhledná a tichá nad hlavou plující bílé bunkry Zrcadlící se zrcadla a lom vylámaný dlátem Nahrň si listí do klína tu podzimní sychravou krev

NEODPOVÍ Strom, prasklé sklo pod lehkým těžítkem nebe. Za oknem člověk, současně kámen v deskové hře i vášnivý hráč. Březen je březí budovou prosektury, duben má za lubem urnový háj. Vítězný oblouk života, nebo ono nevýslovné, vyjádřené slovy?

77

TAM Tam, kde smrti není vidět do tváře, kde ohně neplanou, tam, kde život ustoupil hře na život, kde voda není mokrá, tam, kde je čas hodinový hotel, v kterém svokra krapet krade, tam je svět dům bez vůně a bez záře, tam se vchází zadem. Jenže právě tam zkoušíš tvrdost nerostů, tam klíčí tvé kosti, skelet poezie, tam se chvěje osika, když vysychá Dyje, tam vkládáš své touhy do mostů.

LETNÍ NOC Pár starých habrů, modříny, chalupy ztichlé, každá jiná, pěšina k řece maliním. Řeka a studený gejzír v ní, plážový balet v bikinách času, hra plachých světel se stíny. I když noc dopila svou černou kávu, ještě si dlouho držela hlavu v průhledných dlaních dní.

78

ESTER Koupeš se ve světle zelených lampionů, když krev je tma a tma je krev, když ladíš srdce zvonu. Omýváš tělo z lamp, věrná svému jménu, když má tě smrt a smrt tě má bílou jako stěnu. Můj zpěv ti vyzouvá boty i s obutím, když znak je kříž a kříž je znak života bez smrti.

PROMLUVA K SOBĚ Jsi temnotou, která zvrací světlo slov, jsi žravostí nových korporací, černochem nalíčeným na bílo, jsi důsledkem svých vlastních činů, voličem Pol Potů a Ho Či Minů, očima bez víček. Vábné klíny rodí svůdné mýty. Dá ti každá druhá z třetích zemí. Dobrodiní totality.

79

KOUZLO Kluzké jelce hledám pod kameny, v peřejích hladké tělo ženy. Od moře řečí vracím se k řece, to jenom na báseň půjdu od lesa. Až vykouzlím rým, až vytáhnu z klobouku králíka za uši psa.

80

Andraž Polič Narozen ve Slovinsku roku 1972. Vystudoval filosofii. Je básník a hudebník. Na Slovinsku mu vyšlo pět básnických sbírek, jedna z nich získala mezinárodní ocenění. Věnuje se scénické hudbě a své skupině Hamlet Expres, se kterou hrají především šansony. Hraje na mnoho hudebních nástrojů, ale základním zůstává kytara.

81

(ze sbírky ŠEPOTY)

I. řekl začne to existuje slovo to, jež na tebe čeká ještě než umíš mluvit to ze tmy to z ticha krouží jak jestřáb nad kořistí rozpozná tě a skočí do tvých úst ve chvilce tě obydlí při narození ty jsi však ještě slepý a i když prohlédneš nerozumíš protože slovo si tě ještě neochočilo a ty sis je neosvojil vzpíráš se mu jako bys celou svou bytostí cítil že před tebou skryje pravdu že skryje samo sebe to, první, to, tobě určené neboť ještě nevíš že se skrývá do smrti neboť ještě nevíš že jsi zrozen pro smrt nic nevíš jenže slovo ví slovo je řekou jazyka v neznámu pramení a teče do nekonečnosti spadl jsi do řeky teď se budeš muset naučit plavat neboj se řeka tě naučí začne to aniž bys myslel neboť ještě nemyslíš slova ti ještě nezabydlela dutinu hlavy nepostavila mosty mezi věcmi a jmény přesto řekneš či spíš vykřikneš pocítíš potřebu lačnost děsivou a rozkřičíš se

82

na plné hrdlo je to křik, jenž nemá slov slovo se vytrvale plazí ke konci jazyka každým dnem rozpálenější chce být vysloveno křik mu dělá místo v němž bude slyšet neboť lačnost není nikdy utěšena stále jí po boku stojí přání jak smrt po tvojí levici avšak prostor se neotevře ohraničí se předmětem touhy ale dostal jsi, cos chtěl tehdy si uvědomíš, že jsi vyřkl slovo, jež volá svět slovo, jež na okamžik spasí i když zapomněním jež tušíš neboť nemáš ještě paměť a odnáší tě řeka bez ústí rozmnožilo se slovo má mladé mezi doteky se vrývají ještě vrávoravá a zajíkavá přesto tajemně čarovná sestry slova poznáváš jména rodokmen jenž roste v čase matka má matku otec zapomněl na otce bratr je cizinec teta je sladká strýc je šerý a pokojem se rozlévá sluneční světlo zlaté kapky se ti lepí na řasy vpád věčnosti tě probodne zaplaví tě pocit nepojmenovatelného uvízneš ve ztišeném světě co ho rozpárají hlasy a znovu je zvuk všude kolem tvaruje se do významu jehož smysl nevidíš a přesto jej následuješ jak uřknutý teď už se můžeš ptát teď si pamatuješ odpovědi jimž věříš a vůbec netušíš

83

že tě brzy zradí vzbudíš se ze snů baživě vzduch vtáhneš neboť by tě skoro udusila těžká slova jak kameny z nebe nemilosrdný déšť tě izoloval ve skrýši ukáže se, že skrýš je vězení přeplněné zákazy na všech zdech jsou oči jež jsou pány tak se díváš do země uhýbáš pohledem jako bys byl vinen ačkoli víš, že nejsi. a přesto začneš časem věřit, že jsi a slova jsou kameny jež na tebe hází neznámý dav zdivočelých lidí kamenují tě otvorem v nebi se valí kameny a ty se tiskneš do kouta rád by ses zachránil rád bys zakřičel a vyložil bezpráví došel ti však dech konec, pomyslíš si tehdy se vzbudíš ulehčeně si oddechneš jenže jazyk máš tvrdý jako by zkameněl a začíná ti být jasné že sny žijí proto o ně začneš pečovat v samotě v tichu kde roste strom a vidíš, že kořeny vedou do země a větve do nebe poznáváš jak tiché je ticho nasloucháš nevyslovenému slovu jak se vylupuje z přírody jak tě obklopují zvuky jako krev? krouží ve dvou tónech jako kámen? ploše puká jako kmen? temně mumlá

84

jako déšť? snivě škrábe jako nebe? zhluboka dýchá jako květ? voňavě bzučí jako listí? opadaně šelestí jako hora? zamlkle duní jako soumrak? zatají ozvěnu jako les? napjatě drnčí jako vítr? syčí a vyje jako potok? hravě zurčí pomalu se brousí říční proud tak, že si ani nevšimneš jsi jen svědkem uvědomění v průseku časení jazyk se odpařuje ze slov se kouří jsi blízko zřídla nevědění necháš slova, ať jsou, čím jsou ať samy pro sebe nejsou nic ať je vsákne vzduch a dýcháš dýcháš jen dýcháš řekla končí to prostě jako přestane déšť a nikdo se neptá není už co říct mlčení převládá ale pocit je pro každého jiný někomu se svírá srdce druhému z něj spadne kámen i oči se zavřou jako by světlo bylo násilné jako by obnažené ticho bolelo nebo se dívají oči do prázdné dálky skrze věci skrze lidi jak slepci bez sluchu tak to končí můžeš si vzpomenout na důvody

85

sleduješ následky jenže čas už nevrátíš ticho je rozlehlé jak pustina jak oči bohyně teď už jsou z tebe jen kroky teď je nebe jasné a ty odcházíš prostě není už co říct

86

ze slovinštiny přeložila Magdalena Slezáková

Monika Šatavová Narodila se v roce 1964 v Praze, kde většinou i dále žije. Původním povoláním je uklízečka a živí se různě. Někdy připraví novelu zákona, někdy svatební hostinu, jindy upeče finanční analýzu. Putuje, nohama snaží se došlapovat až na zem. Píše pomalu, pomaleji, než by odpovídalo její vrozené dyslexii. Co si napíše, to si také vytiskne – sama doma. Někdy také do novin.

87

* stříbrné kavyly na útesech skal ani vlasy ještě mi nedorostly aby moji hanbu milosrdně skryly kdybych ti řekla i ne stejně jenom jsem lehká jako je olej na vodě ani ti dva andělé nad vodopádem nic na tom nezmění kdybych i na tebe pořád čekala zatím jen samými tupými nástroji dutými předměty k pokladu cestu prohrabuji po bílé sobotě zas neděle byla ty vlasy však – ještě mi nedorostly abych už nohy ti otřít směla čtverec Bylo nejprve třeba opatřit vodítko dlouhé hodně, tak alespoň na tři roky, bokem na tři kroky za roh a třikrát s ním oběhnout dokola betonový květináč se zakrslou borovicí, co na pláni žulově leštěné, za věžovým hotelem, co v korintském slohu nepobral ani ten stojánek na ubrousky, předstírá les, ale je tu ještě ten březový hájek, a pevné důkladně, aby, až se rozběhne, smyčka se jen těsným třením kolem dříku zatáhla, aby ten pes ušlechtilého vzhledu bez rasy a teď už i bez pána nemohl běžet za tím, který zrovna metrem ujíždí i s tou svou vlastní schránou s pevným dnem. Ten hlas pak řek´: tak leť. Ale kolik je třeba ještě domů a bytů postavit a koupit a prodat a směnit a o patro jazykem obrátit a polknout bez žvýkání, aby se našel jeden domov? V mezipatře, na mezi suché a teplé, v proluce zmizí. Tak leť. Peníze letí. Turistika taky. Všechno, co peří má. Postavíš hrad a křídla paláců rozpažíš kolem pevně, ani ramenem váhy zimního nebe, ani rukou sluneční hodiny se nepohne, jen plechový kohout korouhve na střeše se otočí a zaleskne a otočí a zase ne, kam vítr. Vlasy ti z čela učeše, kam dlaň, dáš tam, tvář plá, kam dlaní si nedosáh´, tam zář hvězdy, roky. Letí. Tak leť. Napřed. Mír s tebou a salám alíkům. stopy déšť děje se za dveřmi na zápraží stojí stopy o to se opírám jak o hůl, k obílenému obzoru - někdo už přede mnou šel

88

to nic to nic když tůň je beze dna nezbývá než plavat nebo splývat podle sil splynout a zpívat ořechy Ten stesk asi mi už zůstane, za všechny radosti, kterým jsem dveře neotevřela a v rukou nepodala, z dlaní jak hejno lesklých kuliček utekly do různých koutů: když skládáme křídla jako bychom odkvétali řídnoucím stropem začínají hvězdy prosvítat každým jemným pádem – zrnkem písku tichým táním střechy s Pánem Bohem ořechy posbíráme z trávy

TEN MUŽ, co miloval svou ženu, nosil si její parfém v peněžence, mezi občanským průkazem a kartou pojištěnce, v kalhotách, v zadní kapse, v tramvaji, když ji otevřel, aby si k ní jen přivoněl, aby si ji jen připomněl, náhle tu byla i ona s námi, se všemi, a pak my všichni jsme se stali z přísedících účastníky, tak stali jsme se, svědky.

lýkovce po jednom čas krájí krajíce pojíme, ale konce bochníku nevidět jenom lýkovce květy fialkově skláním se, kde rty chladem tají se že až sem je sen

* jsou to ještě květy slivoní nebo už sněhové vločky co větrem slétají na hladinu řeky?

89

podzimní koupání poránu věže se bez hlavy ztrácejí a rudé víno z plotů rozlévá do větví když vážím, kterou cestou dobývat znovu hrad z růžového kamene z kterého okna zaslechnout moře zlámané co bývalo dávno, kdysi plamenem a břízy ty manévry mají s rozhledem proč nebýt krásná jen tak řeka s kamenitým během proč podmiňovat sebe sypanou hrází a přepadem jen jediné věci mě ušetři, pane muže, co by mě zbožňoval nahonem náhon vodu k proudu pohání mě, jako zlaté loďky poslední podzimní koupání vítr po hladině jezera žne prsty stébla slunce ty, říkej mi sladce jak chutná vracet

pastýř na sever sedím když přichází vždy jako pozdě teď s výhradou pozdního příchodu jakoby čas byl snad něco objektivního jako ty kameny vsazené do cesty jako ta voda v řece však také časem si pro sebe cosi vynahradím jen mělkou podmítkou kopce jsou k obzoru přeškrtané když odejdou stáda zůstane pastýř stát

90

* všechno se to stane v prostoru jedné dlaně když se prsty cestou nespletou o tři zlaté vlasy a zpěvavými hlasy proti proudu ramene devíti jmény kamene vyrostla bílá růže tak se laně zastaví už v polovině pole strnou v té září západní co odevždy my chtěli s ní být dobří, být a hořet ježaté stvoly složené ve tvaru staré věštby a modřínům v tom tichu zamrzly slzy smíchu do křišťálových závěsů na šíji si ponesu jen jednu bílou hvězdu tak takhle se to stane na ploše jedné dlaně

* mlhy je v sadu od kotníků jenom tak po kolena blíže jsem v pádu červeným jablkem k zemi obrácená nebylo komu žalovat na ovoce nesebrané ve větvích tísní se hvězdy neopadavé

záhony přívaly vod slyším přicházet rovinou, plochou krajinou bílého břicha a horkých dlaní dej mi projít tím deštěm, paní jako otvíráš laním cestu v tmavém lese hřebeny září chladem cest sbírá prameny a vodí plameny zkamenělé tělo krajiny svěř mi tu radost, paní přesadit všechny bílé květiny z mého záhonu na tvůj

91

* měla panna bílá prsten zlatý hluboko ukrytý v srdci ho nosila prsten zlatý hluboko ukrytý jeho velká záře přivedla před dveře sokola jasného miláčka bílého zaletí on nad hory a hory mu napoví písničku silnou pro jeho milou vyletí pak nad hory a hory jí odpoví to tvůj pravý milý je štíhlá bílá lilie zlatý prsten vyzvedne prsten zlatý hluboko ukrytý ach bože můj, bože prsten zlatý vyzvedne

92

Petr Štengl Povoláním tiskař, žije a pracuje v Praze. Narozen 9.10.1960. Od roku 2006 šéfredaktorem Psího vína. Verše publikoval v časopisech Tvar, Host, Weles, Psí víno, Dobrá adresa. V roce 2005 v edici Stůl Psího vina (vydavatel Jaroslav Kovanda) vyšla sbírka s názvem Co říkal Zouplna.

93

OSTRAVA NÁSTĚNKA Dole v přízemí visí nástěnka. Svozil se už naštval a přišpendlil na ni tohle: Lidičky v baráku, nechtějte mě nasrat s tím nedovíráním hlavních dveří. Jestli někoho uvidim, tak mu nakopu prdel. Týká se to jen těch, kteří to neustále nemůžou pochopit. Není přece problém to dovřít. Uvědomte si, že jde o naši bezpečnost proti krádežím a proti bezdomovcům. Svozil Občas Svozila potkám, jak nadává u nezamčených dveří: To snad není možný! Ty lidi jsou totální idioti! Občas taky potkám Svozilovu manželku. Nikdy nezamyká. Já pokaždé tajně připichuju na nástěnku báseň týdne. Pokaždé ji někdo strhne. Houpy hou Jestliže vlny, pak ty televizní. Omývají mozek. Proto ty obliny a rýhy. Obliny a rýhy. Opakuj stále: obliny a rýhy. Nepřestávej opakovat. Prolom vlny. Dívej se, dívej a opakuj. To nevadí, že tomu nerozumíš. Tomu se ani nedá rozumět. Hlavně pořád opakuj: obliny a rýhy, dívej se, dívej. Můžeš se přitom rytmicky kolébat a zpívat houpy hou. Občas se můžeš mrknout i k majáku. Občas můžeš uvěřit, že jednou přečteš tu haldu knih, která se ti kupí u postele. Třeba až budeš ležet se zlomenou nohou. Zlomíš si nohu jen aby sis mohl přečíst knihy. Tomu se nedá rozumět. Vytvoř si ochrannou helmu ze staniolu od čokolády. Prolomíš vlny. Nesnaž se ale plavat. Víš přece, že nemáme žádné moře. Až roztají ledovce a hladina moří se zvedne, budou všichni nosit ochranné helmy z obalů od čokolády. Ale zatím tomu nikdo nerozumí. Není proč. Houpy hou. Seděli jsme před začátkem čtení. Přišel chlap, sebral ze stolu sbírku, prolistoval. „To je poezie?“ zeptal se. „Jo“ řekli jsme. „Kdo to napsal?“ chtěl vědět. „Já“ přiznal se básník Hejátko. „Vy trpíte?“ zajímalo chlapa. „Ano“ řekl básník Hejátko. „Proč a za co?“ „Za všechny lidi.“ „Opravdu? I za mě?“ byl neodbytný chlap. „Ano, opravdu! I za vás!“ ujistil ho básník Hejátko. Chlap sklapl sbírku, vrátil ji zpátky na stůl a odešel. „No vážně i za něho!“ snažil se Hejátko. „No jasně“ řekli jsme.

94

Seděl jsem skrytý ve křoví u tramvajové zastávky. V každé ruce půllitr s drinkem. Lahůdky na rohu. No a co, tak zaplatím až zítra. Teď jsem byl neviditelný a seděl ve křoví. Lidi se dívali skrz řídké listí a říkali si: copak je to asi za ptáčka? Co má asi tak za lubem? Ale mně o nic nešlo. Chtěl jsem jen sedět ve křoví u tramvajové zastávky, pít si v klidu své drinky a být neviditelný. Protože po neviditelném člověku nevrhají ostatní nevraživé pohledy. Protože neviditelný člověk je každému lhostejný. Protože o něm nikdo neví. Protože neviditelných lidí můžou být plná křoví u tramvajových zastávek. Plné ulice a byty a vůbec nikdo o nich neví. Protože neviditelní lidé nemůžou mít v lahůdkách na rohu sekeru a ani volit nemůžou. Protože na smutné neviditelné pijáky nečekají doma smutné ženy. Pokud na ně vůbec ještě někdo čeká. Reflektory aut začaly šacovat křoví a já byl pořád ještě neviditelný. Půllitry prázdné. Pak přijela tramvaj. Prázdná. Nasedl jsem a jel domů ke své ženě, pro kterou jsem byl neviditelný.

To víte, dneska je to samá pochybná branže! Kam ten svět jenom spěje? Kdo ví? Děti pořád píší Ježíškovi. Z denního chleba se hnětou malé figurky. Jen co se do nich vdechne život, už běží do práce, už šoustají, už se opíjejí. některé spadnou na hubu, do louže, rozpustí se a pochutnají si na nich nakažení holubi. Nikoho ani nenapadne, aby z chlebového těsta hnětl holuby, dokud ještě létají.

Moc stará, moc ošklivá. Sedávali spolu na schodech. Na vypelichaném trávníčku se popelily děti. Pod schody se to hemžilo potkany. Bála se jich. Vysedávali a vyhřívali se na sluníčku. Pokaždé si přisedl a vedl řeči, až se kolikrát rozbrečela. A najednou, jakoby se nevědělo jak dál, ani potkani nevěděli jak dál, tak se pro jistotu pořád množili a schody taky nevěděly kudy kam, tak pro jistotu někam vedly.

Seděli v kruhu a věděli, že jsou dobrý. Vzájemně se hodnotili a byli fakt dobrý. Občas někdo cizí začal obcházet kruh. To se pak trochu smáčkli a udělali místo, ale ne moc, jen malou mezírku tak akorát, aby se ten pešek vešel. Asi tak po hodině mlčení, dýl to většinou žádnej nevydržel, se pešek zvedl a odešel. Tak se zase trošku roztáhli, aby se mezírka zacelila, a byli vážně dobrý.

95

Prádlo na šňůře obrovské postavy prostěradel se probudily, a bez váhání, jako vždy, jdou po mně. Černá postava ve výskoku míjí mě jen těsně a promění se v noční stolek. To bychom měli noc. V promrzlém autobusu nasraný šofér si pouští teplo jen u sebe v kabině. Maluji na sklo kolečko. Vydrží tak dvě, tři stanice, než zmizí. To bychom měli ráno. Za dvě hodiny se rozední, a všechny postavy se definitivně změní v nábytek. Zejména pak noční stolky budou ukázněné. Šoférovi bude vedro. Začíná se šeřit, prádlo na šňůře ještě neuschlo. Noční stolek začíná nervózně přešlapovat. Sedím u okna rozhodnutý neusnout. Prstem maluji kolečko. Pořád tam je. Nemizí. Smradi práskají petardy. Je tohle snad nějaká válka, na kterou už jsme si zvykli? Prostě to k tomu patří. Výbuchy. To bychom měli vánoce.

Městští umělci vědí, co je pro beton nejlepší. Městští policisté také. Jen beton to neví, proto chodí k psychiatrovi. K nevydržení plyšový medvěd má vzteklinu, nebo příšernou depresi, v sámošce, v regálu vedle bonbónů. Nějaká matka koupí méďu svému neurotickému děcku odkojenému betonem. A tak hned první noc přijde méďa o očička. Ale co na tom, deprese je daleko horší, než nějaké to očičko. K ukojení neodbytného nutkání se báječně hodí ouška. K čemu očička, když potmě stejně není nic vidět, což pro paneláky neplatí. V nich jezdí auta po stropě. A tak malý neurotik s depresivním méďou nastoupí do první káry, která jim zastaví, šofér na to dupne a všichni se rozšvihají na kaši o nejbližší betonovou zeď. A jen co ji skotskými střiky ostříkají hadicí, už se na ni vrhne další umělec se sprejem.

96

Tomáš Weiss Narozen 1966 v Praze, žije v Berouně. Editor knihy Beaty, bigbeaty, breakbeaty (Maťa / Dharmagaia), spoluautor knižního rozhovoru s Jáchymem Topolem Nemůžu se zastavit (Portál 2000), překladatel ze slovenštiny. Vlastní texty časopisecky publikoval v Souvislostech a v Revolver Revue. Vydal sbírky Orchestr kostitřase (Dauphin, Protis, Praha 2007), Neděle sv. Snipera (Dauphin, 2009), Postkomunismus: záškrt (Za tratí, 2011).

97

Nejsem přítel starých pořádků Ale nepřítel současných nepořádků Nestačí mi Že dřív nebyly vložky vůbec A teď jsou i zimní Tak je to Nestačí mi, že je to lepší

Učím se smrtelnosti V provincii pyšné na svoji zabedněnost Postkomunisticky vypatlaná kotlina Sem tam říhne po mléce Ublinkne strdí Učím se deziluzi V zemi estrádních umělců, co zpívali snad už Heydrichovi V zemi, kde se konec krize pozná podle toho, o kolik škodovek prodáme víc než vloni Sám sebou zklamaný Klátím se krajinou A myslím na jinou Do války bych za tuhle zemi nešel Ani za zlatý prase, ať Tři králové prominou Jen tu vlajku máme furt správně Červené a bílé pole s modrým klínem Republika imrvére nakopávaná do rozkroku Přirození samá modřina

Tady bejvávalo pohraniční pásmo, Český les, vstup zakázán Já tady sloužil léta Támhle byla sila pro ruský rakety Támhle už začínal elektrickej plot 5000 voltů, panečku I dneska, po těch letech Se tam bojej jeleni přejít na druhou stranu Za bouřky bylo o život jenom tam hlídkovat Přeskočil ti výboj na samopal a byls na uhel Tamhle byla rušička Jinak nic Ticho a klid V noci černo Mír

98

Půjdete dělat rebélii Jasně! Nedáte si přece líbit všechno! Vyrazíte do ulic Natvrdo a přísně! Jenže demonstrace to nejni žádná prdel! Jen tak někam jít! Jen tak něco řikat! Jen tak něco dělat! To má svoje pravidla, chlapci a děvčata V klidu se jde městem, nenarušuje se doprava A neomezuje pohyb nezúčastněných osob Podle vyhlášky může se křičet Fuj, Hanba i Odstupte Za splnění určitých podmínek i Už jsme tady! a Máme toho dost! Všechno je třeba řádně ohlásit, nahlásit a přihlásit Dopředu říct, co se bude dít Garantovat, co se dít nebude Transparenty budou buď vtipný, nebo žádný! Kdo hodí vejce, bude střelen gumovým projektilem Bude-li porušena hygienická norma hluku, pokuta Na každých padesát demonstrujících je třeba v průvodu nést jednu kabinku toi-toi Jak můžete protestovat, vám za správní poplatek rádi řekneme a pomůžeme s organizací Demonstrační oddělení pondělí a středa od 8 do 18 hod.

Šourá se přede mnou Nahrbená Páchnoucí léky a močí Zmateně mžourající do mlhy zákalu Obrysy, stíny, obrysy Kdo asi jsi? Stará jak republika Měli jste sloužící, nebo jsi sama sloužila? Obdivovatelka Masaryka, nebo zakládající členka strany? Hajlovala jsi, nebo roznášela letáky? Bylas to ty, kdo umlátil souseda Němce po válce latí z plotu, protože jako pošťák věděl, kdo posílá ty bílé dopisy na gestapo? Znásilnil tě ruský voják? Celá ruská četa? Okradli tě komunisti, nebo jsi ty kradla druhým? Vězenkyně všech koncentráků světa, nebo kovaná soudkyně z lidu? Sledovaná? Sledující? Nebo jen členka ROH, obyčejná šedá zóna, spolehlivá docházka k volbám? Kdo jsi? Stará jako republika O berličce, hnáty křivé Pach moči a léků Obrysy, stíny, obrysy

99

Šourá se přede mnou Nahrbená Páchnoucí léky a močí Zmateně mžourající do mlhy zákalu Obrysy, stíny, obrysy Kdo asi jsi? Stará jak republika Měli jste sloužící, nebo jsi sama sloužila? Obdivovatelka Masaryka, nebo zakládající členka strany? Hajlovala jsi, nebo roznášela letáky? Bylas to ty, kdo umlátil souseda Němce po válce latí z plotu, protože jako pošťák věděl, kdo posílá ty bílé dopisy na gestapo? Znásilnil tě ruský voják? Celá ruská četa? Okradli tě komunisti, nebo jsi ty kradla druhým? Vězenkyně všech koncentráků světa, nebo kovaná soudkyně z lidu? Sledovaná? Sledující? Nebo jen členka ROH, obyčejná šedá zóna, spolehlivá docházka k volbám? Kdo jsi? Stará jako republika O berličce, hnáty křivé Pach moči a léků Obrysy, stíny, obrysy

Ústava jedna báseň - Preambule My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku V čase obnovy samostatného českého státu Jsme na rozpacích Nějak uondaní, uvláčení Neumíme svobodně žít Cítíme se mizerně Vystresovaní u plných hrnců Tak trochu pacienti ze zoologické Tak trochu sociální autisti Odhodlání budovat, chránit a rozvíjet republiku Jako vlast rovnoprávných občanů Vyprchává Mizí S každou další vychcanou politickou fi gurou S každým dalším novoročním projevem Pokaždé, když zaklepe kvůli deseti tisícům exekutor Klidně u rodičů dlužníka a sápe se jim po televizi a pračce Synek dluží, jménem zákona, naval spotřebiče! Ta hranice bezpečí je prý od stovek milionů nahoru S takovou sumou se zvyšuje lidské právo na vítězství Člověka nějaká ta kačka navíc hodí do kategorie vyšší právní ochrany Zodpovědnost vůči druhým i vůči celku vyšla z módy dávno

100

Podobně jako mrkváče nebo papírový bundy Do rodiny evropských a světových demokracií Jsme se vrátili vybaveni jako vidláci Hřeben trčí z kapsy, z bot čouhá sláma a bílý ponožky Odhodlání střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství Mají nejsilnější synci komunistických tradic A jiné smějící se hyeny Zrozené v Omnipolu, Strojexportu nebo před Tuzexem blahé paměti My je nezajímáme Chtějí vytěžit uhlí Prodat lesy nastojato A bydlet na nějakým romantickým ostrově s panenskou přírodou Jak že získali ty první miliony? Samý blbý otázky Ptáte se pořád dokola jako pitomci, dámy a pánové Co na tom, že stavíme za erár aquapark ve vesnici bez vodovodu? Ty daňový peníze stejně nikdy neohlídáte Tam, kam my, vy rozhodně nedohlídnete, jste druhá liga, sorry A potom, moc se neplašte Kde by byla vaše životní úroveň Bez našich lumpáren? Je přece jasný Že nějak tady ten kapitál vzniknout musel Protože jak víme všichni Samo se nenakope!

Na konci roku zas Pravidelně štědří víc než obvykle Tvoje prachy, tvoje Vánoce Když už to musí být Mysli na to, kde pustíš chlup Dones bankovky svejm lidem Pro který nejsi peněženka s ušima Ještě se najdou slušný Když už to musí být Vyplázni peníze tam, kde ti dávali na dluh Kde se smějou a znají tě jménem Nebuď ta svině svinutá Která celej rok chodí ke konkrétním bytostem A o Vánocích zanáší k anonymům Pro pár špinavejch zlaťáků Když už to musí být Utrať peníze Zn: jen do dobrých rukou

101

Ještě dnes jsou ordinace psychiatrů plné potomků rodin, ve kterých řádil holokaust Ty lidi mají strašný sny, přestože jsou ročník 66 Jak je ta hrůza přes generace zahryzlá! Jeden pacient dokonce vyprávěl, jak šel na fotbal Jeho mužstvo hrálo proti Bayernu Mnichov Najednou se nad stadionem ozvalo: Bayern München Deutschlands bester bis in alle Ewigkeit A on najednou slyšel sirény, povely, hlava v helmě se před ním zastavila A modré oči se na něj dívaly tak dlouho, dokud neomdlel I dnes jsou ordinace lékařů plné obětí komunismu Jsou to týraní, děti těch týraných, jsou to i děti těch dětí Tak hluboko je krumpáč v hrudním koši Z toho ukradenýho majetku Z toho odvlečení do koncentráků Z toho věčnýho špiclování a kádrování Z toho šedýho, slizkýho, hadího strachu Sedí v těch lidech bolest u srdce a rakovina Mysli na to Ty jedna nechutná Kateřino Konečná, členko KSČM, 29 let

Dívám se na fi lm Cesta Opakovaně na tu scénu Jak se rodina pár let snaží přežít katastrofu světa Ale pak už to nejde Smysl všeho se ztratí úplně A jednou večer žena naposledy umyje svoje dítě Uloží ho do postele Zavře dveře ložnice Obejme se s manželem A odejde dobrovolně umřít někam do tmy Později otec učí syna Jak se zabít, kdyby bylo nejhůř A zlí lidé je chtěli chytit a sníst A pak na něm vidí, že to nedokáže A tak mu v těžký chvíli drží pistoli na čele Říká mu promiň A syn se ho ptá, jestli se ještě někdy uviděj Ve fi lmu se to nakonec nemusí stát… Jo vlastně… ten fi lm začíná rozkvetlými stromy, projížďkou na koni, láskou rodičů, lidským štěstím… až jednou v noci se párkrát zableskne, země se zatřese a přestane jít elektrika a téct voda…

102

103

Antologie Stranou – evropští básníci naživo 2011

Při příležitosti 4. ročníku festivalu Stranou – evropští básníci naživo vydalo občanské sdružení Stranou, červen 2011. Cena 70 Kč