Francouzská Polynésie - Společenské ostrovy - katamarán Tourlourou listopad / prosinec 2005
SKYTEAM 17. 11. 2005 Na Ruzyňském letišti začíná naše cesta zpožděným letem ČSA, na který jsme byli přeloženi ze zpožděného letu AirFrance. Zpoždění letadel je vysvětleno přetížením leteckých cest nad Evropou. Prostě zácpa. Všeobecnou snahou naší výpravy je nezmeškat Jumbo Paříž - Los Angeles - Papeete. Já si naopak pohrávám s myšlenkou jedné noci v Paříži na účet AirFrance. Při troše štěstí bychom se tam mohli potkat s Tomášem a Monikou. Na plakátu v odletové hale jsem si přečetl "Práva Leteckých Cestujících". Je to jakýsi rozpis po vinností leteckých společností pro případ zpoždění. Podle doby zpoždění letadla a délky letu je zde definováno, kolik sendvičů zdarma pasažérům náleží. Jde o výplod Evropského parlamentu, jehož poslanci zřejmě často hladoví při čekání na letištích. V Paříží jsou na zpoždění cestujících do Los Angeles připraveni. Už z letadla vystupujeme jiným východem a několika mikrobusy nás převážejí přímo k gate C81, což je sice v rozporu s číslem na palubním lístku, ale správné letadlo tam čeká. Deset hodin letu do L.A. nad Islandem, Grónskem a Kanadou uběhlo rychle - zejména skupince, která si pod vedením šéfa zájezdu taťky Ládi založila privátní bar v proviantní zásobárně v zadní části letounu. JumboJet AF070 z Paříže přistává v Los Angeles v 9:15 míst ního času. Letadlo je nutné opustit i s příručními zavazadly. Na to jsme připraveni i když víme, že se na stejná místa do tohoto letadla budeme za chvíli vracet. Procházíme poctivou novodobou pasovou kontrolou USA: vyplnit celní prohlášení a imigrační dotazník, otisk levého ukazováčku, otisk pravého ukazováčku, fotka obličeje. Welcome to the U.S! Od AF získáváme nové (ale shodné) palubní lístky. Nyní sledujeme výrazný ukazatel Papeete, který nás vede do mohutné klikaté fronty k opuštění Spojených Států. Pro hlídka detekčními rámy a rentgenem ukončuje téměř tříhodinové postávání ve frontách a pro pouští nás zpátky na stejná sedadla stejného letadla. Na shledanou v Absurdistánu. Nelze nepodotknout, že popsaný kabaret vyžaduje po účinkujících americké vstupní vízum! Pokud má US government strategii "čím hůře, tím lépe", nabízí se ještě jedno zlepšení - vykládat z letadla i kufry a pořádně je zkontrolovat! L.A. by tak ještě dosáhlo nejnižší nezaměstnanost v celé Californii. Poloprázdný 747 se opět dere do desetikilometrové výšky a ti šťastnější se blaženě roztahují po volných dvou, tří a čtyřsedačkách. V hlavě mám půlnoc, doma je odpoledne a v Papeete 4 ráno. Cedule "Připoutejte se" zhasíná a vzniká opět soukromý bar. Personálu letadla se několikrát po daří hlouček rozehnat výzvami: "Nebezpečná turbulence, na místa a připoutat". Takže let pěkně utíká. Na Tahiti ve Faaa přistáváme ráno. Uvítání sestává z produkce místních hudebníků, kvítků "Tiare Tahiti" do vlasů a zoufale nepostupující fronty u vstupní kontroly. Vypínáním větráků u stropu nám personál dává možnost vychutnat ty pravé tropy pěkně od začátku.
TAHITI Slečna v AVISu má příjmení Otčenášek a její vzdálený strýc Jaroslav byl jeden z prvních českých přistěhovalců. Půjčujeme si Citroen C3 a jedem do hotelu Le Mandarin v Papeete. Pokoje nejsou ještě připravené, tak vyjíždíme východním směrem na objezd ostrova. Hned mne zaujaly přes 2000 metrů vysoké hory ve středu ostrova. Jsou to zelenající se zbytky sopečných kráterů. Mají divoce křivolaké siluety a zdají se být naprosto nepřístupné. Odbočujeme z pobřežní silnice a stoupáme postupně se zhoršující cestou, lemovanou převážně Ibiškem. Malý Citroen se čtyřmi lidmi nemá ideální vlastnosti pro tento terén ale je z půjčovny ... . Naše explorerství ukončují zamčená vrata vodárny. Zkoušíme další odbočku a chceme to vzdát pro zhoršující se terén právě ve chvíli, kdy proti nám přijíždí na kole místní kluk s pytlem citrónů na zádech. Přesvědčuje nás, že když on to projel na kole my s autem nemůžeme mít žádný problém. Dostáváme se k vysokým vodopádům, jedeme po hrázi přečerpávací elektrárny a jak stoupáme, jsou nádherné vrcholy stá le zřetelnější. Cesta je komplikovaná ale úžasně zajímavá. Nakonec jsme obrátili směr z důvodu "nedostatku času". Přejet Tahiti napříč se tak nepodařilo. Jel bych dál, ale to jsem sám. Při zpáteční cestě jsme ještě vyzkoušeli brodivost půjčeného auta. V jižní části ostrova jsme se usadili v primitivní hospůdce přímo na pláži. Majitel, původem Fran couz, nám objasnil nepříliš obdivuhodný, léta fungující penězovod od francouzské vlády směrem do Polynésie s návratem části peněz do stranické pokladny. Rangiroa je podle tohoto muže ost rov s nejbohatším vodním životem, doporučuje nám jej na potápění. Pokračujeme návštěvou Gauguinova muzea, což je částečně obrazárna mistra a jeho následovníků a výstava dokumentu jící jeho životopis.
Je tu také jedna z originálních soch TIKI, přivezená z atolu Moorea. Návrat do Papeete západní stranou Tahiti prožívám sám, protože po jídle ostatní v autě usínají. Příběh s kohoutem: Kolem hotelu v noci kokrhají kohouti právě stejným zvukem jako mám nastavený v telefonu jako budík na ráno. Vede to k tomu, že se v rozespalosti pokouším budík vypnout. To se mi pochopi telně nedaří, a tak odevzdaně nechávám kokrhání kokrháním a pokouším se ještě usnout.
RAIATHEA Přelet obstarává ATR72. Pohled na ostrovy s korálovým prstencem jsou lahůdkou pro kamery a foťáky. Nikdo není připoután a všichni se vrhají k okýnkům, kde je zrovna vidět ostrov.
V letištní "hale" na nás čeká Sofia ze Sunsailu a tmavé domorodky tu rozdávají květinové věnce. Do maríny jedem "autobusem" složeným z podvozku náklaďáku a dřevěné boudy pro 40 lidí.
Začíná přebírání plavidel, které je korunováno výměnou původního katamaránu za větší z důvo du neopravitelnosti lednice. Získáváme tak o metr delší Bahia 46 jménem TOURLOUROU. (Mu sím zjistit co to znamená.) Po pár pivech a nezbytném briefingu vyplouváme. Seznamujeme se s osmi lidmi se kterými budeme trávit 14 dní doslova na jedné lodi. Jura s Alenou (ty známe již z objezdu Tahiti), Petr a Jarmila, Honza s dcerou Kateřinou a skipper Petr s Yvetou. První navigace mezi korálovými útesy je trochu nervozní. Máme černobí lé mapy, na kterých je výrazná poznámka, že jsou jen orientační a nejsou určeny pro navigaci. Na hladině jsou neznámé znaky a bójky všech ba rev, navíc je tu obrácený barevný systém než v Evropě. Petr už tady jez dil, takže úspěšně improvizuje. Jachtařský pozdrav "stopu vody pod kýlem" má v těchto vodách velké opodstatnění. Z bezpečných mnohametrových hloubek se nečekaně vy nořují korálové útesy, takže hloubkoměr je nepoužitelný přístroj. Vidíme první "motu" - ostrůvky vzniklé na korálovém útesu. První zastávka je v městečku Uturda - shopping a bunkrování. Trvá to déle, odplouváme až za tmy. To se záhy ukazuje jako velká chyba, protože proklamované uvazovací bójky před vjezdem do přístavu nelze nalézt. Bójky nakonec jsou, ale u úplně jiného přístavu. Grilujeme Urugvajskou krávu a obdivujeme jižní oblohu. Dělám asi moc chytrýho, protože zís kávám přezdívku "profesor". Následující den (sobota 19.11.) si vyjíždíme k útesu na první šnorch lování. Potkáváme domorodce lovícího harpunou a pořizujeme si první spáleniny. Večer bude odjezd na ostrov Maupiti.
MAUPITI Přejezd je dlouhý 45 Nm. Jezdí se přes noc aby příjezd vyšel na ráno. Ostrov má korálový prstenec - atol, přerušený v jediném místě ze západní strany. Průjezd je široký asi 50 metrů a při větších vlnách bývá často nesplavný. Noční jízda začíná tápáním ve tmě. Průjezd mezi korálový mi útesy nemá světelné značení, ale kurz je vyznačen dvěma zelenými majáčky u břehu, které mají blikat v zákrytu. Máme štěstí, fouká nám boční vítr 10 - 15 uzlů, takže hned za reefem vy tahujeme plachty a vypínáme oba diesely. Hlavní plachta je obrovská a má výborný tvar díky dlouhým spírám. Katamarán teď jede rychleji než před tím na motory. Líčíme třpytku na silném stometrovém vlasci na "velkou" rybu. Jedeme jako první z našich třech lodí a tak nás překvapuje, že ostatní lodě nejedou za námi, ale více než 10 stupňů vpravo. Jejich podivné počínání vyvolalo asi hodinovou diskuzi na téma magnetická deklinace, rozdílné deviace tří kompasů, které na lodi máme, možnost kdy GPS neukazuje směr k zadanému waypointu a o chybách v námořní navigaci vůbec. Dokonce jsme se dali do počítání tangenty 12°, abychom zjistili o kolik případně ostrov mi neme. Deklinace je tu opravdu velká, více než 12° východně, což by od povídalo rozdílu v nastoupených kurzech. Po dojezdu bylo jasné, že navigační brainstorming, který jsme s Petrem rozpoutali měl původ velmi prozaický. Druzí kormidelníci zmáčkli autopilota a šli spát. K ránu Hela (tradičně jako první) objevuje Jižní kříž a za chvíli dokonce Alfu Centauri. Příjezd k Maupiti je dokonale krásný. Skalnatý ostrov uprostřed, kolem něho laguna v celé stupni ci modré barvy a dokola korálový útes s bělostným příbojem, místy přerušený palmovým lesem s několika chatami. Pohled na Maupiti a hejno delfínů prohánějící se ve vjezdu mezi burácejícím příbojem je nádherný závěr plavby po noci strávené na palubě. Odpoledne si dáváme vlastnoručně nasbírané a rozlousknuté kokosy. Na ostrově je jedna veřejná budova ve které sídlí pošta, AirTahiti a banka. Nikdo tam nikdy nikoho neviděl. Ostrov není turisticky moc využíván. Jediný hotel zde před časem zbořila cyklóna. Ráno začínáme objezdem ostrova na půjčených kolech ("french village single speeder") už v 7 hodin ráno. Nejčastějším stromem u cesty je chlebovník (ten, co odtud měla přivézt Bounty) a Nono (výtažek se úspěšně prodává do Ameriky jako omlazovadlo). První atrakcí je kupování místních černých perel od domorodce, následuje plážový piknik a nakonec hospoda s místním pivem Hinano. Opustil jsem hospodské radovánky a v poledním žáru stoupám na kopec necelých 400 metrů vy soký. Prošel jsem nejprve kolem nezbytných GSM antén upevněných na dřevěném kůlu a za chvíli nacházím mangovník se skvěle zralými plody. Snědl jsem jich pět. Část cesty vedla po černé lávě, což vyvolává pocit, jaký je patrně obvyklý v dobře roztopené troubě. Většina stoupání je ale naštěstí ve stínu lesa. Vrcholy kopců mám rád, ale tenhle je mimořádně povedený.
Z kokosového ořechu tu začíná život mladá palma, na úplné špičce skály roste keř s červenými květy a očekávaná odměna v podobě leteckého pohledu na atol se opravdu nedá popsat. Heleně jsem přinesl červený květ, který se jmenuje francouzsky "porcelánová růže". Odpolední špagety mě odrovnaly, co se dělo na palubě po jídle nevím, spal jsem až do rána. Ráno začínáme tradičně skokem do vody, dnes už před šestou. Plavali jsme k motu a natrhali tam mango. Zpáteční cesta byla velmi krutá, šli jsme kus bosí po pobřeží z rozdrceného korálu. Výjezd z Maupiti je opět nádhera - delfíni mezi plováky katamaránu, bouřící příboj na obou bocích lodi a nekonečná rozhoupaná hladina Pacifiku před námi. BORA BORA Fičí krásných 15 uzlů, ale jedem na motory, protože část posádky se na vlnách roznemohla. Ka tamarán prožívá dvoumetrové vlny opravdu až zbytečně dramaticky. Jeho obytná plocha je ale ve srovnání s kýlovou plachetnicí více než dvojnásobná. Je to taková plovoucí chata. Příjezd k BORA BORA, je nádherný. Silueta ostrova je opět divoce rozeklaná s negativním sklonem skály na vrcholu. Fascinovaná posádka fotí z přídě lodi.
První zastávkou je hlavní vesnice ostrova Vaitape. Nakupujeme v čínském marketu a ve firmě Europcar (!) si půjčujeme za $80 pěknou červenou buginu. Objezd ostrova není bohužel nijak ro mantický. Na několika místech je staveniště a silnice je obklopená ploty přilehlých domků. Pěkné bylo "Maritime museum" s modely lodí 1:150 od pirog přes Endeveur, Bounty a Spray, až k současnosti. Ve "snacku" jsme dostali napít kokosového mléka a k tomu v ceně pár banánů a ovoce, jehož jméno nelze vyslovit. Večeře je v proslulé Bloody Mary. Příliš mne nenadchla, mejdan na palubě po návratu byl podstatně lepší. Ráno jsme přepluli do severní laguny, kde se nabízí za 2.500 franků (600Kč) koupání se žraloky. Podle břehu je asi 200 metrů dlouhý bazén ohraničený ve vodě ple tivem. Několik citrónových žraloků se tu pro hání v třímetrové hloubce. Respekt budí i velcí tuňáci, ale nejvíc obdivujeme rejnoky, kteří vlní svými plochými křídly na úplné mělčině a ne vadí jim ani dotyky rukou. Při focení pod vodou jsem se přidržoval korálu a levou rukou jsem si šáhnul na nějakou potvoru, která mě požahala. Mám teď na dvou prstech bolavou památku na svojí nepozornost. Bora Bora je zjevně turisticky populárnější. Na motech jsou rozsáhlé rezorty s ubytováním v chalupách, postavených na sloupech nad vodou. Podle místního znalce je tu turistika pořád málo rozvinutá, ale například lodní provoz v lagunách Bora Bory mi už dnes připadá dostatečný. K tomu přibývá množství rekreačních lodí. Prohánět se tu na vodních skútrech je zábava, která mi sem nějak nepatří.
TAHAA Na Tahaa připlouváme ráno 24.11. Při šnorchlování je objevena černá muréna a běloploutvý žralok. Oba se schovávají v korálových hlavách a nechtějí vylézt. Muréna nereaguje ani na přine senou kost z kuřete, ale žralok nakonec vyplouvá ze své skrýše a pomocí několika ladných po hybů mizí z dohledu. Když zrovna nefouká, vedro je šílené, jak se na šestnáctou rovnoběžku pod rovníkem v létě patří. I moře je místy tak teplé, že vůbec neosvěžuje. Obeplouváme celý ostrov a kotvíme na jižním cípu. Před západem slunce, což je tu kolem sedmé jsme vyrazili prozkoumat dva romanticky vyhlížející ost růvky zarostlé palmami. Oba jsou ale soukromé, platí se vstupné. Na vzdálenějším ostrově jsou sádky se žraloky, rejnoky a želvami. Ráno sem je deme znovu, sledovat krmení ryb. Chlapík nám nejdříve předvedl nebezpečné druhy. Stonefish (francouzsky Pierre) má na hřbetu ostny se smrtelně silným jedem. Když je v klidu, těžko jej lze rozeznat od kusu kamene nebo korálu. Předvedl také rybu jménem (?) "Honeycomb", která svým zobanem překousne kámen. Svůj chybějící ukazováček hned svedl na účet toho druhu živočicha. Byl to vůbec rybář jaksepatří - ra meno měl pokousané od šedého žraloka. Úděsně vypadal další tvor žíjící v lastuře se sedmi ost ny. Rybář mu přiléhavě přezdíval "alien". Dokáže vystrčit chapadlo a držet jím potápěče za ruku. Následující šnorchlování se vydařilo. Strakatá murena "Javanese Moray Eel" se krásně vlnila dva metry pode mnou a jednu černou jsme objevili schovanou v korálu. Tropických korálových ryb opět nádherná hejna. Koupili jsme od tohoto rybáře několik ryb, které taťka Láďa zkušeně zpracoval a večer skončily na lodním grilu. 25. 11. Napsal jsem domů SMS Káče k svátku. Na palubě je taky Kateřina, takže večerní veselí má opět nějaké ospravedlnění. Jsme v zátoce Haamene, v restauraci Ibis cus s místní lidovou kapelou a tanečnicemi. Sobotní ráno začínáme procházkou po zátoce. Pobřežní cesta je velmi nízko nad hladinou, takže sem moře na plavuje obvyklou směs znaků vyspělé civilizace: PET lahve, igelitové tašky a vypotřebované spre je. U silnice leží rozřezaná poražená kokosová palma. Botanicky to vlastně pravý kmen není, ale přesto vypadá na velmi solidní materiál. Vrátili jsme se na Raiateu do mariny Murings dotankovat vodu a zítra přejedeme na poslední ost rov - Huahine.
HUAHINE Přejezd je bohužel na motory. Pětiuzlový protivítr je smutná realita dnešního rána. V průjezdu do laguny plave proti lodi velký běloploutvý žralok, což nás tak povzbudilo, že jsme první šnorchlování dali hned za reefem. Žádné extrémní živočichy jsem nepotkal, jen obvyklé tropické akvárium v nádherně barevných korálových hlavách. Pokračujeme plavbou na jih ost rova. K všeobecnému nadšení začíná prudký tropický déšť. Kotvíme a jdeme se na chvíli projít po pobřežní cestě. Je tu zavřený hotýlek, otevřená hospůdka a prázdný camping. Na zítřek jsou objednány 4 jeepy s průvodci. Sedíme na korbě pickupu Mitsubishi a naše stokilová řidička Kristýna se všemu směje. Jedeme východním pobřežím menšího ostrova Huahine Iti a přes most na větší Huahine Nui. Kristýna vysvětluje trochu neprav děpodobnou komplikovanou legendu, kterak ostrov na dva díly přeťal bůh Hiro šílenou jízdou na kanoi. Hnal se totiž za místní krasavicí. (hua hine=sexy žena). Kristýna si přeje osamostatnění Polynesie od Francie, ale mělo by probíhat pomalu. Je to údajně názor větši ny Polynésanů. Chrám původních obyvatel "marae" není žádný stavitelský zázrak. V podstatě je to větší hranatá hromada kamení stará tisíc let. Dodnes se tu jezdí na pirogách - kánoi s druhým menším pomocným trupem. Tato stabilní katama ránová konstrukce, původem z Asie je tu velmi oblí bená. Používá jí i motorový člun, kterým jedeme na ostrůvek prohlédnout si pěstování perel. Osmnáct měsíců se nejdříve nechávají dorůst nasbírané ústři ce potom se do nich vloží malé tělísko a čeká se dalších 18 měsíců na perlu. Výtěžnost je v jednot kách procent. Další zastávkou je krmení sladkovodních modro okých úhořů v malé říčce. Jejich těla, přes metr dlouhá a podobají mořským murénám. Při tomto kr mení dochází pravidelně k drobným úrazům. Úhoř umí tlamu náhle vyšvihnout výš než nezkušený krmič očekává. Občas tak zvíře ochutná i jiné maso než jen ty stále stejné rybí konzervy. Po návratu na katamarán je objevena dvojice chobotnic. Vždy aktivní Fandaa z vedlejší lodi hned připravuje návnadu. Chobotnice se však nedají vyprovokovat k nějaké neuváženosti. Vznikají i návrhy na radikálnější způsob komunikace s hlavonožci ale aby je někdo jen tak bodl, na to jsou příliš krásné. Dalším objevem pod vodou je půlmetrový platýs a večer k zakotveným lodím při plouvá třímetrový rejnok, kterému ani nevadí běžící lodní motor. V zátoce zkoušíme jízdu na piro ze, kterou jsem si půjčil od chlubivého domorodce. Ve třech jede pěkně rychle a proklamovaná stabilita štíhlého plavidla je opravdu unikátní. Při odjezdu z Huahine máme štěstí, fouká příznivě, takže jedem s plnou parádou obrovských pla chet. Příznivý vliv yachtingu na otevřeném moři se hned projevuje - řeč se stáčí na mimozemské civilizace, vznik života a osídlování Marsu.
Po čtyřech hodinách jsme znovu na Raiatee, kde naše plavba končí. Strávili jsme dva týdny ve vodách, které zřejmě jako první brázdili tchajvanští dobrodruzi na pi rogách, později je zmapoval geniální James Cook, plavící se na Endeaveur. Plul sem kapitán Bligh na legendární Bounty, americké námořnictvo po ztrátě Pearl Harboru, nepřekonatelný Thor Heyrdall s vorem KonTiki, nemocný Jacques Brel se svou plachetnicí Askoy a mnoho dalších. Naše zážitky se těžko mohou srovnávat s dobrodružností jejich fantastických cest ale neviditelný odkaz mořeplavců mne při vnímání exotiky Polynésie každodenně prostupoval. Prohlédli jsme si 6 ze 120 Polynéských ostrovů a dotkli se tak několika dalších záhadných krás tohoto světa. Maururu. (díky) TOURLOUROU je tahitsky druh kraba. Tvrdí to osamělý mořeplavec, který si v maríně Sunsailu vydělává na pokračování plavby kolem světa. Ostrov Raiatea, Závětrný ostrov Společenských ostrovů, Francouzská Polynesie, Tichý oceán. 2. prosince 2005
Napsáno pro naše blízké, kteří tentokrát nebyli s námi.
