Stránka z jediného dochovaného rukopisu básně ze sborníku univerzitní knihovny v Heidelberku
Nakladatelství Elka Press, Praha 2005
Preface copyright © Prof. PhDr. Václav Bok, CSc. Translantion Copyright © Doc. PhDr. Marie Ryantová, CSc. Illustrations Copyright © Zdirad J. K. Čech Czech Edition and cover Copyright © Leonid Křížek, Elka Press
ISBN 80-902745-8-7
Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 (Prof. Dr. Václav Bok, CSc.) Jan z Michalovic (německý a český text básně) . . . . . 14 Německá báseň třináctého věku Český germanista Arnošt Kraus (1859–1943) a jeho kniha Jan z Michalovic . . . . . . . . . . . . . . . 52 (Prof. Dr. Václav Bok, CSc.) Ediční poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54 Seznam zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55
Václav Bok
Veršované vyprávění Heinricha von Freiberg Rytířská jízda Jana z Michalovic o turnajovém úspěchu příslušníka předního českého rodu odráží rytířskou výpravu, která vzbudila v Čechách v druhé polovině 90. let 13. století značnou pozornost, což nejlépe dokládá to, že tzv. Dalimil, známý nepřítel turnajů a rytířských zvyklostí, jí věnoval dva verše své kroniky: Tehdy pan Jan z Michalovic, kóle po Rýnu, až do Pařížě jide, tu ctně právě kláv, túž cěstú se čstí do Čech i přijide. Kromě Dalimila však ostatní soudobé kroniky turnajovou jízdu Jana z Michalovic nezmiňují a samozřejmě ji nezaznamenávají ani žádné jiné dokumenty; to však není nic nepřirozeného, uvážíme-li, že středověké listiny jsou vždy dokladem právních ujednání a nemají vyprávěcí charakter. Ani ve francouzských pramenech nebyl zjištěn ohlas turnajového úspěchu Jana z Michalovic či jeho pobytu ve Francii. Ani jeho dva turnajové soky, jak je báseň jmenuje, se nepodařilo identifikovat. V bohatém společenském životě na dvoře krále Filipa IV. Sličného (1285–1314) byl turnaj, jehož se zúčastnil Jan z Michalovic, patrně jedním z mnoha a nebylo nutno se o něm nějak zvlášL zmiňovat. Proto i datování jízdy pána z Michalovic je nejisté. Podle kontextu v Dalimilově kronice, s nímž však dva citované verše nejsou hlouběji propojeny, lze usuzovat, že tato rytířská výprava se uskutečnila někdy mezi lety 1293–1297. Občas se vyskytují názory, že turnajová jízda pana z Michalovic měla současně i nějaký diplomatický účel, že byla posláním k francouzskému dvoru ve službách českého panovníka, ale opět nám chybějí doklady politických styků mezi Francií a Čechami v této době, i když kontakty mezi oběma zeměmi nemůžeme a priori vyloučit. Musíme se tedy vzdát pokusů vytěžit z literárního dílka historická fakta, ale můžeme ho tím spíše hodnotit jako zdařilou básnickou drobnokresbu, s níž se nyní zájemce o středověkou literaturu může seznámit poprvé v českém překladu. Pro úplnost uveNme, že v roce 1987 vyšlo rozsáhlé beletristické zpracování určené pro děti a mládež – Rytířská 7
jízda Jana z Michalovic. Příběh z doby gotické z pera Alexandra Pludka. Kniha obsahuje i několik veršovaných pasáží, z nichž některé sice vycházejí z Heinrichovy básně, ale od jejího znění se po několika málo doslovně přeložených verších zcela odklánějí a jsou podobně jako všechna barvitě popsaná dobrodružství hrdinů knihy fabulací moderního spisovatele. Autor Rytířské jízdy, Heinrich von Freiberg, patřil k významným tvůrcům německé literatury v poslední čtvrtině 13. století. Zdá se, že celý svůj život strávil v Čechách. Jako i u jiných, i u nejvýznamnějších středověkých básníků, nenajdeme o něm žádnou zmínku v historických pramenech; pouze několik drobností nám poskytují údaje, které na sebe vědomě či nevědomě prozradil ve svých dílech. Zajímalo by nás, jakého byl autor společenského stavu a odkud pocházel. První otázku lze zodpovědět celkem jednoznačně – básník nebyl šlechtic, jeho „von“ neoznačuje šlechtický přídomek, ale pouze místo, odkud on (nebo možná spíš už jeho otec) do nového okolí přišel. V českých zemích ani v jejich blízkém okolí šlechtickou rodinu s tímto přídomkem ve 13. století neznáme. Autory německých literárních děl přelomu 12. a 13. století jsou převážně drobní šlechtici a klerikové, později, asi od poloviny 13. století, výrazně roste počet příslušníků měšLanského stavu na úkor šlechty, klerikové si svou pozici zachovávají. I když Heinrich von Freiberg v některých dílech projevuje hlubokou středověkou zbožnost, nesvědčí nic o tom, že by byl duchovního stavu. Předpokládáme, že básník byl měšLanského původu, že získal poměrně dobré vzdělání (patrně v některé církevní škole) a že náplní jeho života byla básnická tvorba pro vysokou českou šlechtu, která měla zálibu v německé poezii. Protože se s ním setkáváme nejdříve ve službách mocného východočeského rodu Ronovců, jehož hospodářské a společenské postavení se zakládalo na dolování stříbra na Českomoravské vysočině, zdá se, že označení „von Freiberg“ se nejspíše týká saského Freibergu, tehdy hlavního střediska dolování stříbra na německé straně Krušných hor. Lze předpokládat, že nějaký básníkův předek, snad otec, přišel odtud jako hornický specialista do východních Čech. Ostatní pokusy o určení básníkova původu podle jeho jména jsou méně pravděpodobné – někdy se uvažovalo o jihočeském Frymburku (německy Friedberg, původně možná Frîberg) nebo o moravském Příboru (německy Freiberg). Literární rozbory Heinrichova díla ukázaly, že básník dovedl dobře vylíčit idealizovaný rytířský život, že byl autorem velmi sečtělým a velmi zbožným. Jeho podrobná znalost součástí rytířské výzbroje nasvědčuje, že se pohyboval na šlechtických dvorech a že byl jejich velmi dobrým pozorovatelem a znalcem. Po právu je hodnocen jako nejnadanější z německých básníků, kteří ve 13. století tvořili v Čechách, a i v celkovém kontextu značně rozsáhlé německé literární tvorby tohoto století zaujímá čestné místo. Dobyl si jej především velmi zdařilým dokončením eposu o Tristanovi a Isoldě. Vysoce vzdělaný a neobyčejně literárně nadaný klerik Gottfried von Straßburg, tvořící 8
v prvním desetiletí 13. století v okruhu štrasburského biskupa, založil své strhující dílo o síle opravdové lásky tak široce, že je nestačil dokončit. Z celého příběhu, známého již z jiných francouzských a německých verzí, zbásnil v téměř dvaceti tisících verších přibližně dvě třetiny. Gottfriedův epos je oceňován jako jedno z nejvýznamnějších literárních děl středověké Evropy a již v průběhu 13. století byly podniknuty dva pokusy toto dílo dokončit. Kolem roku 1235 jeho Tristana dobásnil v jihozápadním Německu Ulrich von Türheim, o necelých padesát let později, patrně kolem roku 1280, ve východních Čechách Heinrich von Freiberg. Učinil tak na přání mladého šlechtice Reimunda z Lichtenburka a své dílo psal patrně v některém z center lichtenburského panství, asi na hradě Lichnici nebo ve městě Brodu (dnes Havlíčkově). Heinrichovo dokončení vypráví zbytek příběhu v téměř sedmi tisících verších. Obsahuje Tristanův vztah k Isoldě Běloruké a jeho úspěšné i neúspěšné pokusy o další tajná setkání s opravdovou láskou, Isoldou Plavovlasou, manželkou svého strýce krále Marka, poté další Tristanova dobrodružství a smrt obou milenců. Heinrich von Freiberg spojuje Tristanovy příběhy s družinou Artušových rytířů a seznamuje publikum, v Čechách patrně poprvé, se zásadami společenství rytířů kulatého stolu. Heinrichovo literárně velmi kvalitní dokončení eposu o Tristanovi a Isoldě nezůstalo bez ohlasu, což dokládá jak existence několika rukopisů díla, tak i to, že anonymní básník, který v 2. polovině 14. století vytvořil české zpracování příběhů o Tristanovi a Isoldě, se v některých úsecích orientoval právě podle Heinrichova textu. Léta kolem roku 1280 můžeme tedy spojit s Heinrichovým pobytem ve východních Čechách, ale další básníkovy osudy jsou nám nejasné. Do následujících let patrně spadá jeho rozsáhlejší báseň (téměř 900 veršů), která podle latinské předlohy zpracovává legendu o původu kříže, na němž byl ukřižován Kristus. Z básně nelze vysoudit, kde, kdy a pro koho byla napsána. Někdy se dokonce uvažovalo, že tvůrcem této legendy by mohl být jiný autor stejného jména, ale nejnovější bádání přisouzení skladby našemu básníkovi potvrzuje. Další kratší (350 veršů), tentokrát komický příběh o tom, jak medvěd vystraší potulného medvědáře a zažene strašidýlko, Schrätel und Wasserbär (Plivník a medvěd), bývá Heinrichovi von Freiberg přisuzován pouze na základě formulačních a stylistických podobností s jeho jinými díly; skladba je anonymní. Rytířská jízda Jana z Michalovic vznikla jistě velmi brzy po návratu českého pána z úspěšné výpravy, která se uskutečnila zřejmě někdy mezi lety 1293–1297. Básníkovým mecenášem byl nejspíš Jan z Michalovic sám. Šlechtic si patrně přál, aby jeho turnajový úspěch byl oslaven formou tehdy oblíbené německé literatury, a asi chtěl, aby skladba dále zvýšila jeho vážnost i na dvoře Václava II., který byl známým příznivcem německého básnictví. Jan z Michalovic zemřel v roce 1306 a zřejmě i básníkův život, o němž žádné další údaje nemáme, skončil patrně někdy v této době. Lze se domnívat, že Heinrich von Freiberg psal Rytířskou jízdu na dvoře pánů z Michalovic. 9
Nejspíše tvořil na jejich hlavním rodovém panství severně od Prahy, jehož střediskem byl hrad Michalovice u Mladé Boleslavi; mohlo tomu být ale i na jihočeském panství Michaloviců s centrem ve Velešíně. Skladba, která chtěla podle básníkových slov oslavit jak hrdinu samotného, tak v jeho postavě i rytířstvo českého krále, však velkého rozšíření nedosáhla. Zabránila tomu asi neklidná léta po vymření Přemyslovců v roce 1306 a patrně i obecný úpadek zájmu české šlechty o německou literární tvorbu počátkem 14. století, kdy se již začíná hlásit o slovo literatura psaná česky. Rytířská jízda Jana z Michalovic je totiž dochována pouze v jediném v rukopisu, v proslulém obsáhlém sborníku cpg 341 univerzitní knihovny v Heidelberku, který dochoval mnoho skladeb drobné středověké německé epiky. Sborník pochází z doby kolem roku 1320 a podle nedávného paleografického rozboru Karin Schneiderové byl napsán asi mimo Čechy, ale v jejich blízkosti, snad nedaleko Chebska. Rytířská jízda je umístěna na jeho samém konci tak, že její poslední verš stojí na poslední řádce posledního listu. Opisovač si musel umístění textu přesně rozpočítat, aby se mu skladba na pergamen vešla, a proto mu nezbylo nic jiného, než několik prvních veršů básně, které se mu asi nezdály podstatné, vynechat. Okolnost, že skladbu máme dochovánu pouze v jediném rukopise, je někdy – naštěstí jen na několika málo místech – na překážku porozumění textu. Velmi rádi bychom např. znali přesnou podobu verše 137 (číslování podle Krausova vydání, podle Berntova jde o verš 147), který se týká tak závažné věci, jako je popis rytířova erbu. V textu heidelberského rukopisu stojí „ein ginender lewe“. Toto místo lze interpretovat dvěma způsoby – buN se jedná o lva s rozevřenou tlamou (tak vysvětluje Kraus) nebo o lva kráčejícího (vysvětlení Berntovo). Obě možnosti jsou z filologického hlediska akceptovatelné a je tedy škoda, že nemáme oporu v dalším rukopise skladby. Z heraldického hlediska je ovšem věc zcela jasná: otevřená tlama je samozřejmostí, zato je třeba specifikovat postoj lva. Vznik heidelberského rukopisu poblíž Chebska nás vede k názoru, že jeho písař si pod „ein ginender lewe“ představoval spíše kráčejícího lva – podle tamější středověké nářeční varianty slovesa „jíti“ –, ovšem, co na tomto místě chtěl vyjádřit básník, nám zůstává utajeno. Podle Dalimilových veršů se Jan z Michalovic zúčastnil turnajů již v Porýní, jeho cesta vedla až do Paříže. Z formulace, že se vracel stejnou cestou, by se dalo usuzovat, že pán z Michalovic i na zpáteční cestě bojoval na turnajích v Porýní. Heinrich von Freiberg se o těchto cestách nezmiňuje a soustřeNuje se pouze na turnajová vítězství českého pána v Paříži, na jeho úspěch ve francouzském prostředí, které bylo – jak ukazují četná německá literární díla – ve středověké Evropě chápáno jako vzor rytířské dokonalosti a jemných dvorských mravů. Heinrich von Freiberg oslavuje nadneseně čin Jana z Michalovic, který před zraky francouzského krále porazil dva významné francouzské turnajové bojovníky. Podle básníka tím Jan z Michalovic zastínil slavné 10
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
