1 N
orman Bates hleděl z okna knihovny a ze všech sil se snažil nevnímat mříže. Ignorovat je prostě, v tom spočíval ten trik. Schopnost ignorovat, to je základ dokonalého štěstí. Jenže tady, kde nyní byl, se štěstí nedařilo a ani žádné triky tu nefungovaly. Zde, za mřížemi státní nemocnice. Kdysi se to jmenovalo Státní nemocnice pro duševně choré zločince. Dnes žijeme v osvícenějších dobách a už se tomu tak neříká. Jenže mříže v oknech zůstaly, a on byl pořád ještě uvnitř. A díval se ven. Vězení, to nejsou stěny z kamene, a klec, to nejsou železné mříže. Takhle to napsal básník Richard Lovelace kdysi v sedmnáctém století. Od těch dob uplynulo hodně času. A spousta času uplynula rovněž od chvíle, kdy Norman přišel sem. Ne, nebylo to tři sta let, jenže on měl pocit, jako kdyby to celá staletí byla. Pokud tady ale musel žít, pak knihovna nejspíš byla nejlepším místem a sloužit jako knihovník nepředstavovalo žádnou těžkou práci. Jen velice málo pacientů se staralo o nějaké knihy, a on měl tudíž spoustu času, aby si je sám četl. Tak narazil i na Richarda Lovelace a všechny ty další. Sedával tady, nikým neru-
9
šen, v klidném přítmí knihovny, den za dnem. Dali mu dokonce i vlastní stůl, aby ukázali, jak mu věří. Věděli, že je odpovědný. Norman jim za to byl vděčný. Jenže ve chvílích jako tahle, když v ulicích venku zářilo slunce a zpívali ptáci, si uvědomoval, že Lovelace mu lhal. Ptáci byli svobodní, ale Norman se nacházel v kleci. Doktoru Claiborneovi tohle nikdy nepověděl, protože ho nechtěl rozčílit, ale nedokázal se tomu pocitu ubránit. Bylo to nespravedlivé. Ani trochu fér. Ať už se stalo cokoli, co jej dostalo až sem – tedy ať už se podle jeho tvrzení stalo cokoli, pokud to byla pravda –, událo se to všechno kdysi hodně dávno. Odehrálo se to kdesi v jiné zemi a to děvče bylo mrtvé. On už nyní věděl, že je Norman Bates, nikoli jeho matka. Už nebyl blázen. Jistě, dnes už nebyl šílenec nikdo. Nikdo, bez ohledu na to, co snad někdy provedl, nebyl cvok. Jen duševně postižený. Jenže kdo by nebyl postižený, když ho zavřou do jedné klece s bandou pošuků? Claiborne jim tak neříkal, ale Norman blázna poznal na první pohled. A za ty roky jich viděl hodně. Slabomyslní, tak se jim kdysi říkávalo. Jenže dnes měla poslední slovo televize. Mešuge, paka, kreténi, blbečci. Jak to říkal tehdy ten komik o těch chudáčcích, co jim kape na karbid a co jim v životě nepadla zrovna dobrá karta? S těmi kartami měl pravdu. Namíchali mu je pěkně mizerně. Ale on stejně odmítal tuhle žertovnou terminologii, která se používala pro popis vážných onemocnění. Bylo to divné, jak se každý snažil kamuflovat pravdu pomocí jakýchsi nesmyslů. Jako ty slangové výrazy pro smrt: natáhnout bačkory, usnout navěky, sejít ze světa, odplout na věčnost. Ocitnout se v zemi věčného světla, kde neznají strach. 10
Co ale záleží na jménech? Hole a kameny mi zpřerážejí kosti, ale jména mi nemohou ublížit. Další citát, tentokrát nikoli od Richarda Lovelace. Tohle říkala matka, když byl Norman ještě malý chlapec. Jenže matka teď byla mrtvá, a on stále ještě žil. Byl naživu a v kleci. A fakt, že to věděl a dokázal pohlédnout tváří v tvář pravdě, dokazoval, že je duševně zdravý. Kdyby jim to došlo, obžalovali by ho z vraždy, shledali vinným a odsoudili do vězení. Pak by ho po několika letech zase pustili ven. Maximálně tak po sedmi nebo osmi. Místo toho jej ale označili za psychotika. Jenže on jím nebyl. To oni byli blázny, když strčili nemocného člověka pod zámek a vrahy nechávali běhat na svobodě. Norman vstal a přešel k oknu. Když se k němu přitlačil blíž, už mu výhled neomezovaly mříže. Teď již viděl dolů na zem třpytící se v zářivém slunečním světle jarního odpoledne. Také ptačí zpěv zněl jasněji, konejšivě a melodičtěji. Slunce a zpěv v jedné harmonii. Hudba sfér. Když sem přišel poprvé, neviděl žádné sluneční světlo a neslyšel ani zpěv. Jen temnota a jekot. Temnota se rozprostírala v jeho vlastním nitru, což bylo místo, kde se ukrýval před skutečností. A jekot, to byly hlasy démonů snažících se jej najít, aby na něj dotírali s hrozbami a obviněními. Jenže doktor Claiborne přišel na způsob, jak ho v té temnotě objevit, a všechny démony zahnal. Byl to jeho hlas, hlas zdravého rozumu, jenž utišil onen jekot. Trvalo dlouho, než Norman vyšel ze své skrýše a začal naslouchat hlasu rozumu. Hlasu, který mu připomínal, že on není svá vlastní matka, nýbrž že je zkrátka – jakže mu to říkali? – svébytná osoba. Nemohlo tedy být ani řeči o jakékoli vině. A nikdo jej neměl právo z ničeho 11
vinit. Pochopit tohle znamenalo vyléčit se. Přijmout tuto pravdu bylo lékem. A on se vyléčil. Žádná svěrací kazajka, žádná polstrovaná cela, žádná sedativa. Coby knihovník měl přístup ke knihám, které miloval. Televize mu pak otevírala další okno do světa. Okno bez mříží. Život zde byl pohodlný. A on byl na samotu zvyklý. Jenže ve dnech jako tento mu chyběl kontakt s jinými lidmi. Se skutečnými lidmi z masa a kostí, nikoli s literárními postavami nebo s obrázky na obrazovce. Kromě Claibornea se s ostatními lékaři a sestrami vídal jen velmi zřídka. A nyní, když ukončil svou práci s ním, trávil i doktor Claiborne více času s jinými pacienty. Tohle by Norman nedokázal. Teď, když byl zase sám sebou, se nedokázal stýkat s těmi blázny. Jejich mumlání, grimasy a posunky v něm vyvolávaly neklid a před jejich společností dával přednost samotě. Na tom nedokázal Claiborne nic změnit, třebaže se nepochybně hodně snažil. Byl to ostatně rovněž Claiborne, kdo přemluvil Normana, aby se zapojil to zdejšího ochotnického divadelního programu. Nějakou dobu to byla zajímavá výzva. Když už nic jiného, cítil se aspoň na jevišti v bezpečí, jak jej tam světlo reflektorů oddělovalo od obecenstva. Tam na jevišti se jej zmocňoval pocit, že má věci pod kontrolou. Dokázal druhé podle své vůle přimět, aby se smáli či plakali. Největší vzrušení prožíval, když dostal hlavní roli ve hře Charleyova teta. Hrál v ženských šatech a hrál tak dobře, že ostatní jeho výkon odměnili aplausem. Jenže po celou tu dobu věděl, že to je jenom divadlo. Předstírání. Klam. Tohle mu pověděl doktor Claiborne, když představení skončilo, a teprve tehdy si Norman uvědomil, že to vše bylo záměrně nastrojeno, že to byl předem při12
pravený test jeho schopnosti normálně fungovat. Měl byste být sám na sebe hrdý, řekl mu Claiborne. Jenže tady bylo i něco, co si Claiborne neuvědomil. Něco, co mu Norman neprozradil. Ten okamžik strachu, který nastal těsně před koncem představení. Těsně předtím, než je odhalen hrdinův převlek. Ten okamžik, kdy se Norman, zatímco se na jevišti culil, koketoval a pohazoval vlasy, ve své postavě doopravdy ztratil. A v tu chvíli byl Charleyovou tetou. Až na to, že v rukou již netřímal vějíř, ale nůž. A Charleyova teta se stala skutečnou živou ženou. Starší ženou, jakou byla i jeho matka. Byla to chvíle strachu. Anebo snad okamžik pravdy? Norman nevěděl. Nechtěl to vědět. Chtěl jen s amatérským divadlem nadobro skončit. Nyní, když se díval z okna, si všiml, že sluneční svit se rychle vytrácí a že se obloha zatahuje. Na obzoru rozeznával bouřková mračna a stromy lemující parkoviště se chvěly v poryvech zvedajícího se větru. Trylky opeřenců ustoupily šelestu třepotajících se křídel, když ptáci vzlétli z pohupujících se větví a zamířili vzhůru k obloze nabírající temnou barvu. Nebyla to ale blížící se mračna, která je vyplašila. Vzlétli, protože se objevila auta a zajížděla na parkoviště dole pod nimi. A pak uviděl i lidi, kteří v těch autech dorazili. Vykročili směrem k hlavnímu vchodu do nemocnice, jako to dělali každou neděli, když nastala doba vyhrazená pro návštěvy. No ne, mami! Podívej se na toho legračního chlápka! Ale no tak, juniore, takové věci nesmíš říkat! A pamatuj si, co jsem ti povídala: blázny je zakázáno krmit! Norman zavrtěl hlavou. Nebylo správné takhle uvažovat. Ti návštěvníci byli přátelé a rodinní příslušníci. Chodili sem, protože jim na někom tady záleželo. Jenomže na něm ne. 13
Před lety sem chodili novináři, ale doktor Claiborne mu nedovolil, aby se s nimi setkal. A nedovolil to ani poté, co se z toho Norman dostal. A teď už sem za ním nechodil nikdo. Většina lidí, které kdy znal, byla mrtvá. Matka. Ta dívka Craneová a taky ten detektiv Arbogast. Zůstal sám a jediné, co mu zbývalo, bylo dívat se, jak sem přicházejí cizí lidé. Pár mužů, několik dětí, ale většinou ženy. Manželky, milenky, sestry, matky. Přinášely sem dárky a lásku. Norman se na ně zamračeně zadíval. Tihle lidé pro něj nic neznamenali. Jemu nic nenosili. Jediné, co udělali, bylo, že vyplašili ptáky. A to bylo kruté, protože jemu se vždycky líbilo mít ptáky kolem sebe. Třeba i vycpané a preparované jako před mnoha lety, když se o preparování zajímal. Nebyl to ale jenom koníček. Měl ptáky opravdu rád. Svatý František z Assisi. A teď byli ptáci skoro přesně pod ním. Dva velcí černobílí tučňáci, kolébající se po chodníku směrem ke vchodu. Možná sem vážili cestu až od jižního pólu, jen aby ho navštívili. Ale to byla bláznivá představa. A Norman už nebyl blázen.
14
2 T
učňáci vešli do nemocnice a zamířili k recepčnímu pultu ve vstupní hale. Ten menší a s brýlemi, který kráčel jako první, byla sestra Cupertine. Vysoký a mladší tučňák byl sestra Barbara. Sestra Barbara si o sobě nemyslela, že je tučňák. V dané chvíli si o sobě nemyslela vůbec nic. Její myšlenky byly soustředěné na lidi zde. Na ty nešťastné chudáky. Nic jiného nejsou, na to nesměla zapomínat. Žádní zločinci, ale v podstatě lidé, kteří jsou namnoze stejní jako ona sama. Tohle byla jedna z věcí, které jim zdůrazňovali na přednáškách z psychologie, a nepochybně se jednalo i o základní poučku při přípravě na její poslání v řádu. Kam zamířím, tam jdu z vůle Boží. A pokud ji vůle Boží zavedla sem, musí sem přinášet Jeho poselství spolu s útěchou. Sestra Barbara si ale musela přiznat, že právě v této chvíli se příliš příjemně necítí. Byla v řádu koneckonců nová a nikdy předtím ani nebyla nikde na návštěvě podnikané jen z křesťanské lásky k bližnímu. Natož aby ji takové poslání dokonce zavedlo do ústavu pro duševně choré.
15
Byla to sestra Cupertine, která navrhla, aby se sem vydaly společně. Důvod byl zřejmý. Potřebovala někoho, kdo by ji sem dovezl. Sestra Cupertine sem chodila už celý rok jednou měsíčně se sestrou Lorettou. Jenže sestra Loretta měla právě teď chřipku. Tak drobná žena a tak křehká. Bůh jí dopřej rychlé zotavení. Sestra Barbara si pohrávala s růžencem a děkovala Bohu za své vlastní pevné zdraví. Taková velká holka, zdravá jako řípa, říkávala vždycky máma. Pro velkou zdravou holku jako ty by neměl být problém, aby sis našla slušného manžela, až tady nebudu. Jenže máma byla až příliš laskavá. Tahle velká zdravá holka byla nemehlo postrádající hezkou tvář i postavu, nebo aspoň to základní, co by každá žena měla mít, aby k sobě přilákala pozornost nějakého muže. Máma zemřela, a ona zůstala sama. Dokud nezaslechla ono volání. Tehdy se pro ni nečekaně otevřely nové dveře, ona na volání odpověděla, úspěšně zvládla noviciát a našla své poslání. Díky Bohu za to. A díky Bohu za sestru Cupertine, která se s takovou sebejistotou pozdravila s malou recepční za přepážkou a představila je, zatímco čekaly, až ze své kanceláře přijde ředitel ústavu. Právě teď ho spatřila, když vyšel z chodby úplně vzadu. Na sobě měl šedivý svrchník a v levé ruce nesl malé příruční zavazadlo. Doktor Steiner byl nevelký holohlavý muž, který si pečlivě udržoval proužek huňatých kotlet, aby tak vyrovnal nepřítomnost vlasů. Kromě toho se mohl honosit velkým břichem, jež odvádělo pozornost od jeho malé výšky. Kdo ale byla sestra Barbara, aby jej směla soudit, či snad odhadovat jeho motivy? A nebyla už ani studentkou psychologie. Loni, po matčině smrti, školy nechala, a tak už musí na všechny podobné úvahy jednou provždy zapomenout. 16
Ve skutečnosti se ukázalo, že doktor Steiner je docela příjemný člověk. A coby profesionál nepochybně rozpoznal její nesmělost a dělal vše, co bylo v jeho silách, aby jí všechno usnadnil. Byl to ale až ten druhý muž, druhý lékař, který přišel ze své kanceláře a přidal se k nim, komu se to opravdu povedlo. Jakmile jej sestra Barbara spatřila, ulevilo se jí. „Vy doktora Claibornea znáte, že?“ zeptal se Steiner sestry Cupertine. Starší žena souhlasně přikývla. „A tohle je sestra Barbara.“ Steiner se obrátil k ní, načež posunkem ukázal k vysokému kudrnatému muži. „Sestro, rád bych vás seznámil s doktorem Claibornem, svým kolegou.“ Vysoký muž k ní natáhl ruku. Měl srdečný stisk a stejný úsměv. „Doktor Claiborne je cosi, s čím se moc často nesetkáte,“ pokračoval Steiner. „Nefalšovaný psychiatr nežidovského původu.“ Claiborne se vesele ušklíbl. „Zapomínáš na Junga,“ prohodil. „Zapomínám na spoustu věcí.“ Steiner letmo pohlédl na hodiny na stěně za recepcí a zatvářil se zamyšleně. „V tuhle chvíli jsem už měl být v polovině cesty na letiště.“ Obrátil se a přendal si příruční zavazadlo do pravé ruky. „Budete mne muset omluvit,“ řekl. „Zítra ráno mám domluvenou schůzku na ministerstvu. A let o půl páté je jediná možnost, jak to mohu tak brzy ráno stihnout. S dovolením vás tady nechám s doktorem Claibornem. V tuto chvíli zde má všechno na povel.“ „Samozřejmě.“ Sestra Cupertine pohodila hlavou. „Beze všeho můžete vyrazit.“ Steiner pohlédl na mladšího muže a zamířil k východu. Doktor Claiborne vykročil s ním a oba se pře17
de dveřmi ještě na okamžik zastavili. Steiner ještě tichým hlasem cosi rychle prohodil ke svému společníkovi, pak kývl hlavou a odešel. Doktor Claiborne se otočil a vrátil se k sestrám. „Promiňte, že jsem vás nechal čekat,“ řekl. „Není třeba se omlouvat.“ Sestra Cupertine mluvila srdečným hlasem, ale sestra Barbara si všimla, jak se čelo její společnice za obroučkami silných brýlí zachmuřilo. „Možná bychom měly raději odložit svou návštěvu na příště. Určitě tady máte dost práce i bez toho, abyste si musel dělat starosti ještě s námi.“ „Žádný problém.“ Doktor Claiborne sáhl do kapsy saka a vytáhl malý zápisník. „Tady je seznam pacientů, o který jste telefonicky žádala.“ Vytrhl první list a podal ho starší ženě. Zamračený výraz se jí vytratil z tváře a ona se dala do čtení jmen načmáraných na bílém obdélníku. „Tuckera, Hoffmana a Shawa znám,“ řekla. „Kdo je ale Zander?“ „Přišel sem nedávno. Předběžná diagnóza. Involuční melancholie.“ „Ať už to znamená cokoli…“ V hlasu sestry Cupertine se mihl náznak navracející se podrážděnosti. Než si to sestra Barbara stačila uvědomit, sama promluvila. „Těžká deprese,“ vylétlo jí z úst. „Pocit viny, úzkosti, somatické potíže –“ Uvědomila si, jak se na ni doktor Claiborne najednou zahleděl, a její hlas se vytratil. Starší sestra se na doktora omluvně usmála. „Sestra Barbara studovala psychologii na koleji.“ „A dělala to opravdu dobře, řekl bych.“ Sestra Barbara zjistila, že se červená. „Vlastně ani ne. Mě prostě jenom vždycky zajímalo, co se děje s lidmi… Tolik různých problémů –“ 18
„Ale tak málo řešení.“ Claiborne přikývl. „Proto jsem tady.“ Ústa sestry Cupertine se stáhla a mladší žena si v duchu přála, kéž by ona sama raději předtím udržela ta svá zavřená. Byla chyba, odsunout starší sestru takhle do pozadí. Napadlo ji, jestli doktor Claiborne dokáže číst řeč těla. Vlastně na tom ani nezáleželo, protože sestra Cupertine už sdělovala, co si myslí, nahlas pomocí slov. „A proto jsem tady taky já,“ pronesla. „Možná toho nevím moc o psychologii, ale občas si myslím, že několik laskavých slov dokáže vykonat více dobra než všechny ty učené řeči.“ „Přesně tak.“ Úsměv doktora Claibornea zvítězil nad jejím zachmuřeným výrazem. „Já si toho vážím a vím, že naši pacienti to oceňují ještě více. Návštěvník zvenčí může pro jejich morálku učinit během několika hodin někdy více, než jsme schopni my tady dosáhnout za celé měsíce analýz. Proto bych byl tak moc rád, kdybyste dnes zašly za panem Zanderem… Až se zastavíte za pacienty, s nimiž se pravidelně vídáte. Pokud zatím víme, nemá žádné příbuzné. Jestli chcete, mohu vám dát kopii jeho záznamů.“ „To nebude nutné.“ Sestra Cupertine se už opět usmívala. Zase byla ve své kůži. Znovu tou, která je zvyklá rozhodovat. „Prostě si popovídáme, a on mně o sobě všechno řekne. Kde ho najdu?“ „Číslo čtyři sta osmnáct. Hned naproti Tuckerovu pokoji,“ odpověděl doktor Claiborne. „Řekněte sestře, která má službu na patře, aby vás pustila dovnitř.“ „Děkuji.“ Hlava v závoji se otočila. „Pojďme, sestro.“ Sestra Barbara zaváhala. Věděla, co by chtěla říct. V duchu si to nacvičovala po celou cestu sem. Měla 19
by ale riskovat, že znovu vyvolá nelibost sestry Cupertine? Tak dobře. Teď, anebo nikdy. „Napadlo mě, jestli by vám nevadilo, kdybych tady zůstala s doktorem Claibornem? Ráda bych se ho zeptala na několik věcí souvisejících s jeho terapeutickým programem –“ A bylo to tady, varovné zachmuření. Sestra Cupertine ji rychle přerušila. „My se opravdu nesmíme takhle vnucovat. Možná později, když nebude mít pan doktor tolik práce.“ „Ale prosím…“ Doktor Claiborne zavrtěl hlavou. „Na návštěvní hodiny nemáme nic naplánované. S vaším dovolením rád zodpovím sestře její dotazy.“ „To je od vás velice laskavé,“ odtušila sestra Cupertine. „Jste si ale jistý –“ „S potěšením,“ přerušil ji doktor Claiborne. „Nemusíte si dělat starost. Pokud vás pak tady sestra nenajde nahoře, můžete se setkat zase v pět hodin dole ve vestibulu.“ „Tak dobře.“ Sestra Cupertine se otočila. Udělala to nicméně až poté, co její oči za tlustými skly brýlí vyslaly k její společnici jasný vzkaz: po setkání v sedmnáct nula nula bude následovat kázání na téma plnění povinností a zachovávání poslušnosti vůči představeným. Odhodlání sestry Barbary na okamžik zakolísalo. Pak ale hlas doktora Claibornea učinil její nerozhodnosti konec. „Tak dobře, sestro… Chcete, abych vás tady krátce provedl? Anebo se chcete dát raději hned do práce?“ „Do práce?“ „Porušujete pravidla,“ uculil se doktor Claiborne. „Pouze kvalifikovaný psychiatr smí odpovídat na otázku jinou otázkou.“ 20
„Omlouvám se.“ Sestra Barbara sledovala starší ženu, jak vstupuje na konci chodby do výtahu. Pak se obrátila s úsměvem prozrazujícím úlevu znovu k doktoru Claiborneovi. „To nemusíte. A klidně se mě zeptejte na to, co jste chtěla celou tu dobu vědět.“ „Jak jste to poznal?“ „Pouze odborný odhad.“ Úsměv v jeho tváři se ještě roztáhl. „Další výsada, které se těší kvalifikovaní psychiatři.“ Udělal posunek. „Tak do toho.“ Znovu na okamžik zaváhala. Měla by? A smí? Sestra Barbara se zhluboka nadechla. „Vy tady máte pacienta jménem Norman Bates?“ „Vy o něm víte?“ Úsměv vymizel. „Většina lidí o něm nemá ani tušení. Jak bych s radostí podotkl.“ „S radostí?“ „To byla jenom fráze.“ Doktor Claiborne pokrčil rameny. „Ne. Abych řekl pravdu, Norman je speciální případ, který vydá na celou knihu. Což už fráze není.“ „Vy jste o něm nějakou knihu napsal?“ „Mám to v plánu. Jednou. Shromažďuji materiál od chvíle, kdy jsem převzal od doktora Steinera jeho léčbu.“ Opustili již vestibul a zatímco spolu mluvili, vedl ji doktor Claiborne do chodby na pravé straně. Minuli místnost pro návštěvy s prosklenou stěnou. Všimla si tam jedné rodiny. Matka, otec a skoro dospělý chlapec. Nejspíš bratr. Všichni v hloučku kolem světlovlasé dívky na kolečkovém křesle. Dívku, jež tam tiše seděla a jejíž bledá tvář se usmívala na návštěvníky, kteří pořád něco povídali, by mohl někdo bez problémů považovat za zotavující se pacientku v normální nemocnici. Jenže tohle normální nemocnice není, připomněla si sestra Barbara. A ta bledá usmívající se tvářička ukrývá nějaké temné tajemství, jež bude pramálo úsměvné. 21
Šli ale stále dál a ona zase obrátila pozornost k doktoru Claiborneovi. „O jakou léčbu šlo? Elektrokonvulzivní terapie?“ Doktor Claiborne zavrtěl hlavou. „To doporučoval Steiner, když jsem ten případ převzal. Nesouhlasil jsem. Jaký to má smysl, když je pacient tak jako tak pasivní, až na hranici katatonie? Problém spočíval v tom, dostat Normana ze stavu amnestické fugy, a ne ještě posilovat příznaky.“ „Takže jste přišel na jiný způsob, jak ho léčit.“ „Norman není vyléčen. Ani z klinického, ani z právního hlediska. Zbavili jsme se ale některých symptomů. Stará dobrá regresivní hypnóza. Nemusíme používat drogy ani nějaké omezující prostředky. Prostě jednoduchý postup: otázky a odpovědi. Samozřejmě že jsme se za poslední roky dověděli hodně nového o mnohočetných poruchách osobnosti a o disociativních reakcích.“ „Chápu to tak, že teď říkáte, že Norman si už nemyslí, že je svoje matka.“ „Norman je Norman. A myslím, že sám sebe jako takového přijímá. Pokud si vzpomínáte, tak ve chvílích, kdy nad ním přebírala vládu osobnost jeho matky, páchal všechny ty vraždy oblečený jako trans vestita. V současnosti si je toho vědom, byť stále ještě nedisponuje vědomými vzpomínkami na ony epizody. Tyto zážitky u něj vyplouvají na povrch ve stavu hypnózy a společně jsme o nich hovořili po našich sezeních. Nikdy si ale doopravdy nevzpomínal, co se tehdy dělo. Nyní ale jde o to, že již nepopírá realitu. Prošel katarzí.“ „Ale aniž by došlo k psychickému uvolnění.“ „Přesně tak.“ Doktor Claiborne se na ni pozorně zadíval. „Vy jste si to pravdu nastudovala, že?“ Sestra Barbara přikývla. „A jaká je prognóza?“ 22
„Už jsem vám to řekl. S intenzivními analýzami jsme přestali. Nemá smysl očekávat, že by došlo k nějakým dalším zásadním průlomům. V současné době je ale schopen fungovat, aniž bychom ho museli nějak fyzicky omezovat nebo mu podávat sedativa. Samozřejmě nemůžeme riskovat, že bychom ho pustili, aby se procházel někde venku. Dal jsem mu tady na starost knihovnu. Tak má aspoň nějakou míru svobody kombinovanou s jistou odpovědností. Většinu času tráví čtením.“ „To mi připadá jako samotářský život.“ „Ano, jsem si toho vědom. Ale my tady pro něho o moc víc udělat nemůžeme. Nemá žádné příbuzné, žádné blízké přátele. A v poslední době, vzhledem k přetlaku pacientů, už s ním ani já nemohu trávit moc času. Kromě příležitostných návštěv.“ Prsty sestry Barbary se zatoulaly k růženci. Znovu se zhluboka nadechla. „Mohla bych ho vidět?“ Doktor Claiborne se zarazil a podíval se na ni. „Proč?“ Přiměla se pohlédnout mu do očí. „Říkal jste, že je pořád sám. Není to samo o sobě důvod?“ Zavrtěl hlavou. „Věřte mi. Já dovedu pochopit váš soucit –“ „Mně jde o něco víc. Je to naše poslání. Důvod, proč jsme se sestrou Cupertine tady. Pomáhat bezmocným. Poskytnout přátelství těm, kdo přátele nemají.“ „A třeba je obrátit na vaši víru?“ „Vy neuznáváte náboženství?“ zeptala se sestra Barbara. Doktor Claiborne pokrčil rameny. „Moje víra je irelevantní. Nemohu ale riskovat, že by něco rozrušilo mé pacienty.“ 23
„Pacienty?“ Aniž by to sama čekala, začala její ústa chrlit proud slov. „Pokud byste měl trochu soucitu, neuvažoval byste o Normanu Batesovi jako o pacientovi! Je to lidská bytost. Ubohá a osamělá lidská bytost, která ani nechápe důvod, proč ho sem kdosi zavřel. Jediné, co ví, je fakt, že na něm nikomu nezáleží.“ „Mně ano.“ „Vážně? Tak mu dejte šanci, aby poznal, že na něm záleží i jiným.“ Doktor Claiborne se pousmál. „Dobře. Zavedu vás k němu.“ „Děkuji vám.“ Když ji vedl hlavní chodbou a pak do další, vedlejší, její hlas zjihl. „Doktore –“ „Ano?“ „Omlouvám se, že jsem na to tak tlačila.“ „To nemusíte.“ Hlas doktora Claibornea nabral rovněž na vlídnosti. V přítmí chodby si najednou připadal vyprahlý a vyčerpaný. „Občas pomáhá, když člověka někdo trochu setře. Aspoň se začne zase vyplavovat adrenalin.“ Usmál se a pak se zastavil, když došli ke dvojitým dveřím na opačném konci chodby. „Jsme tady. Knihovna.“ Sestra Barbara se potřetí onoho dne zhluboka nadechla. Nebo se o to aspoň pokusila. Vzduch byl vlhký a teplý, naprosto nehybný. A přesto zde byl kdesi pohyb. Pulzující bušící rytmus, natolik intenzivní, že se jí na okamžik zmocnila závrať. Aniž by to chtěla, začala se její ruka znovu probírat korálky růžence a v tu chvíli si uvědomila, co je zdrojem onoho pocitu. Srdce jí bušilo. „Jste v pořádku?“ Doktor Claiborne se na ni rychle podíval. „Samozřejmě.“ 24
Uvnitř si ale sestra Barbara nebyla tak jistá. Proč na tom tak trvala? Byl to skutečně soucit, co ji pohánělo? Nebo jen pošetilá pýcha – pýcha, která předchází pád? „Žádné strachy,“ uklidňoval ji doktor Claiborne. „Půjdu tam s vámi.“ Bušení srdce polevilo. Doktor Claiborne se obrátil a otevřel dveře. Načež se oba ocitli v pavučině. Přesně tak mi to připadá, říkala si v duchu sestra Barbara. Police s knihami rozbíhající se od středu místnosti jí připadaly jako vlákna pavoučí sítě. Kráčeli jednou z uliček ponořených do stínu, lemovaných po obou stranách policemi a ústícími na konci do volného prostoru. A tam, pod mdlým světem jediné lampy na stole, se nacházel střed oné pavučiny. A z něj také vyrůstalo tělo pavouka. Srdce se jí opět rozbušilo. Jen matně na jeho pozadí slyšela zvuk hlasu doktora Claibornea. „Sestro Barbaro… toto je Norman Bates.“
25
3 N
a krátký okamžik, když spatřil tučňáka vcházejícího do místnosti, si Norman pomyslel, že možná nakonec opravdu je blázen. Pak ale ten okamžik pominul. Sestra Barbara nebyla pták a doktor Claiborne nepřišel, aby jej obtěžoval kvůli duševnímu zdraví či jeho nedostatku. Jednalo se o ryze společenskou návštěvu. Společenská návštěva. Jak si má ale někdo hrát na hostitele v blázinci? „Prosím, posaďte se.“ Měl dojem, že říct něco takového se rozumí samo sebou. Jenomže jakmile se posadili ke stolu, nastala chvíle rozpačitého ticha. Norman si najednou s překvapením uvědomil, že jeho návštěvníci se cítí trapně. Že nevědí o nic lépe než on, jak by měli zahájit konverzaci. No dobře, vždycky je tady počasí. Norman se letmo podíval k oknu. „Kam se podělo všechno to světlo? Vypadá to, že se nám ještě dá do deště.“ „Typický jarní den. Víte, jak to chodí,“ odtušil doktor Claiborne. Jen ta jeptiška mlčela.
26
Konec zpráv o počasí. Možná to bude nakonec přece jen tučňák. O čem by se měl ale člověk asi tak bavit se svými roztomilými opeřenými kamarády? Sestra Barbara upírala pohled na stůl před ním. „Doufám, že jsme vás od ničeho nevyrušili.“ „Vůbec ne. Jenom si tak krátím čas.“ Norman zavřel knihu a odsunul ji stranou. „Smím se zeptat, co čtete?“ „Životopis Morena.“ „Toho rumunského psychologa?“ Otázka sestry Barbary donutila Normana, aby k ní rychle zvedl pohled. „Vy ho znáte?“ „Vlastně ano. Není to ten člověk, co přišel s metodou psychodramatu?“ Vážně to není tučňák. Usmál se na ni a přikývl. „Správně. Dnes už je to samozřejmě jen dávná historie.“ „Norman má pravdu,“ přerušil ho chvatně doktor Claiborne. „My tento přístup ve skupinové terapii více či méně opouštíme. Třebaže nadále podněcujeme k vyjadřování vlastních fantazií ve slovní rovině.“ „A to až do fáze, kdy se pacienti nechávají vyjít na jeviště, aby tam ze sebe dělali blázny,“ podotkl Norman. „To už je dnes ale taky jen dávná historie.“ Doktor Claiborne se usmíval, ale Norman cítil jeho obavy. „Přesto si dodnes myslím, že vaše vystoupení bylo vynikající. A přál bych si, kdybyste v té skupině zůstal.“ Sestra Barbara se tvářila zmateně. „Obávám se, že vás nestačím sledovat.“ „Hovoříme o zdejším amatérském divadelním programu,“ vysvětlil jí Norman. „Předpokládám, že to je vylepšení Morenových teorií tady podle doktora Claibornea. Každopádně mne přemluvil, abych se toho zúčastnil, a nevyšlo to.“ Předklonil se. „Jak jste –?“ 27
„Omluvte mne.“ To přerušení bylo tak nečekané, že se Norman zamračil. Do místnosti vstoupil ošetřovatel. Otis. Byl zde nový, původně pracoval ve druhém patře. Došel k doktoru Claiborneovi, jenž k němu zvedl pohled. „Ano, Otisi?“ „Máme meziměstský hovor pro doktora Steinera.“ „Doktor Steiner je mimo město. Vrátí se až v úterý ráno.“ „Přesně to jsem jim říkal. Ale ten člověk chce mluvit s vámi. Tvrdí, že to je velice důležité.“ „Jako vždycky,“ povzdechl doktor Claiborne. „Řekl vám, jak se jmenuje?“ „Pan Driscoll.“ „V životě jsem o něm neslyšel.“ „Tvrdí, že je producent v nějakém filmovém studiu v Hollywoodu. A odtamtud taky volá.“ Doktor Claiborne odsunul svou židli. „Tak dobře, vezmu to.“ Když vstával, usmál se na sestru Barbaru. „Možná bude chtít, abychom mu sehráli psychodrama.“ Došel k sedící jeptišce, připraven pomoci jí vstát. „Omlouvám se, ale budeme to muset přerušit.“ „Opravdu?“ zeptala se sestra Barbara. „A co kdybych tady na vás počkala, až sem zase přijdete?“ Norman cítil, jak se vrací to staré napětí. Cosi mu našeptávalo, aby nic neříkal, ale místo toho se soustředil na jinou myšlenku. Ať ji tady nechá. Chci si s ní povídat. „Jestli chcete.“ Doktor Claiborne následoval Otise mezi policemi s knihami ke dveřím. Tam se ještě zastavil a ohlédl se. „Nebude to trvat dlouho,“ řekl. Sestra Barbara se usmála. Norman jen seděl a pozoroval koutkem oka oba odcházející muže. Doktor Claiborne cosi šeptal Otisovi, který přikývl a násle28
doval ho ven na chodbu. Na okamžik Norman viděl jejich stíny na protější stěně chodby. Pak se jeden stín pohnul a zmizel, zatímco druhý tam zůstal. Otis hlídal za dveřmi. Normanovu pozornost upoutalo slabé cinknutí. Jeptiška si pohrávala s korálky růžence. Její ochranný závoj, pomyslel si. Ale ona tady chtěla zůstat. Proč? Naklonil se k ní. „Odkud víte o psychodramatech, sestro?“ „Z přednášek na koleji.“ Její hlas se tiše nesl nad cinkáním růžence. „No jistě.“ Rovněž Norman mluvil tiše. „A tam jste se dověděla o mně?“ Cinkání ustalo. Nyní již upřela veškerou pozornost výhradně na něj. Měl navrch. Poprvé po celých letech kontroloval nějakou situaci. Byl to nádherný pocit, když se mohl jen tak opřít na židli a nechat pro změnu někoho jiného, aby se kroutil! Třeba tuhle velkou urostlou neohrabanou ženskou, která se ukrývá v masce tučňáka. A pak si najednou uvědomil, že přemýšlí o tom, co přesně by našel pod tím jejím hábitem. Jaké tělo tam asi bude. Teplé a pulzující. V duchu si představoval její siluetu, jak pokračuje od velkých trčících prsů k zaoblenému bříšku a trojúhelníku tam dole. Jeptišky si holí hlavy. Ale jak je to s ochlupením kolem pohlaví? Holí se i tam? „Ano,“ řekla sestra Barbara. Norman zamrkal. Copak mu čte myšlenky? Pak si uvědomil, že jen odpověděla na otázku, kterou předtím vyslovil nahlas. „A co o mně říkali?“ Sestra si neklidně poposedla na židli. „Vlastně to byla jen poznámka pod čarou. Jenom pár řádek v jednom z našich studijních materiálů.“ 29
„Jsem učebnicový případ, je to tak?“ „Ale prosím… Já vás nechtěla uvádět do rozpaků.“ „Tak jak jste to myslela?“ Je zvláštní dívat se na někoho jiného, jak se chce z něčeho vykroutit. Po celé ty roky byl on tím, kdo se o to snažil. A pořád není venku, a nikdy nebude. Pryč z toho prokletého místa tady! Norman se usmál, aby zakryl své pocity. „Proč jste sem přišla? V zoo mají v neděli zavřeno?“ Už to dělala zase, cinkala těmi zatracenými korálky. Zatracené korálky spočívající na tom zatraceném místě. Opravdu tam bude vyholená? Sestra Barbara zvedla pohled. „Myslela jsem si, že bychom si mohli popovídat. Víte, po tom, co jsem narazila na vaše jméno v té knize, jsem si prošla články v novinách. A co jsem četla, mne zaujalo –“ „Zaujalo?“ Normanův hlas se nehodil k jeho úsměvu. „Byla jste šokována… Nebo ne? Šokovaná, zděšená, zhnusená… Co z toho to bylo?“ Hlas sestry Barbary byl jen sotva něco víc než jen šepot. „V té době, kdy se to stalo, jsem si o vás myslela, že jste cosi jako netvor. Zrůda, která se plíží temnotou s nožem. Měsíce poté jsem vás nedokázala zahnat z mysli, ze svých snů. Ale teď už to tak není. Všechno se to změnilo.“ „Jak?“ „Těžko se to dá vysvětlit. Cosi se stalo. Se mnou. Poté co jsem vstoupila do řádu. Noviciát, rozjímání, probírání vlastních tajných myšlenek, tajných hříchů. Myslím, že svým způsobem je to jako psychoanalýza.“ „Psychiatrie nevěří na hříchy.“ „Ale věří v odpovědnost. A to moje víra rovněž. Postupně jsem si začala uvědomovat pravdu. Vy jste si nebyl vědomý toho, co jste dělal. Jak vás tedy mohl kdokoli hnát k odpovědnosti? Byla jsem to já, kdo jsem zhřešila, když jsem vás soudila, aniž bych se 30
pokusila to doopravdy pochopit. A když jsem se dověděla, že sem dneska pojedeme, věděla jsem, že se s vámi musím vidět. I kdyby mělo jít pouze o projev kajícnosti.“ „Vy mne žádáte, abych vám odpustil?“ Norman zavrtěl hlavou. „Buďte upřímná. Přivedla vás sem zvědavost. Přišla jste se podívat na zrůdu, nebo ne? No tak se podívejte a povězte mi, co jsem.“ Sestra Barbara zvedla pohled a dlouze se na něj ve světle zářivky podívala. „Vidím šedivějící vlasy, vrásky na čele, stopy utrpení. Ale nikoli utrpení, které jste způsobil druhým, nýbrž utrpení, které jste uvrhl sám na sebe. Vy nejste netvor,“ řekla. „Jen člověk.“ „To je velice lichotivé.“ „Jak to myslíte?“ „Nikdo mi ještě nikdy neřekl, že jsem člověk,“ odpověděl Norman. „Dokonce ani moje vlastní matka ne. Myslela si o mně, že jsem zženštilý slaboch. A všichni kluci o mně říkali, že jsem změkčilý. Při míčových hrách –“ Hlas se mu přiškrtil. „Při míčových hrách?“ Sestra Barbara na něj znovu hleděla. „Povězte mi to, prosím. Chci to vědět.“ Ona chce. Opravdu chce. Norman znovu nalezl ztracený hlas. „Byl jsem neduživé děcko. Nosil jsem brýle na čtení. Až do doby před několika lety. A nikdy jsem nebyl dobrý v žádném sportu. Po škole jsme na hřišti hrávali baseball. Nejstarší kluci dělali kapitány. Střídali se a po jednom si vybírali chlapce do svých družstev. A já jsem vždycky zůstal jako poslední.“ Zarazil se. „Ale tomu byste nerozuměla.“ Sestra Barbara nespouštěla pohled z jeho tváře. Teď už na něj ale tak necivěla. Přikývl a její výraz zjihl. „Mně se stávalo totéž,“ pronesla. 31
„Vám?“ „Ano.“ Její levá ruka se zatoulala ke korálkům růžence, sklopila pohled a usmívala se. „Chápejte, jsem levák. Holky taky hrají baseball. A já byla dobrá nadhazovačka. Vybírali si mě jako první.“ „To je ale přesný protiklad toho, co jsem prožíval já.“ „Je to protiklad, ale jde o totéž.“ Sestra Barbara si povzdechla. „S vámi zacházeli jako se slabochem. A se mnou zase jako s nějakou divoškou. Když mě vybírali jako první, zraňovalo mne to stejně jako vás, když jste zůstal poslední.“ Vzduch byl nehybný, lepkavý. Oknem se plížily stíny, které jako by se oddělovaly od přítmí vzadu a stahovaly se k sobě kolem kruhu ozářeného světlem lampy. „Možná to byla část mého problému,“ řekl Norman. „Víte, co se mi stávalo. Jak jsem se choval jako transvestita. Vy jste měla štěstí. Aspoň jste unikla ztrátě identity. Ztrátě pohlaví.“ „Myslíte si to?“ Sestra Barbara nechala růženec spadnout do klína. „Jeptiška žádné pohlaví nemá. A nemá ani skutečnou identitu. Seberou vám dokonce i křestní jméno.“ Usmála se. „Nelituji toho. Ale když se u toho zastavíte a zamyslíte se, tak vy a já toho máme v jádru hodně společného. Jsme spřízněné duše.“ Na okamžik jí Norman skoro uvěřil. Chtěl uvěřit. Chtěl přijmout myšlenku, že existuje taková podobnost. Ale v ostrůvku světla na podlaze spatřil stín, který je rozděloval. Stín mříží v okně. „Až na jeden rozdíl,“ pronesl. „Vy jste sem přišla, protože jste chtěla. A až si to budete přát, tak ze své svobodné vůle odejdete.“ „Svobodná vůle neexistuje.“ Sestra Barbara zavrtěla hlavou. „Jen vůle Boží. On mne sem poslal. Přicházím a odcházím jen podle Jeho rozhodnutí. A vy 32
tady zůstáváte rovněž jen proto, abyste sloužil témuž Božímu záměru.“ Zarazila se, když namodralé světlo ozářilo místnost. Norman se podíval na jeho zdroj v temnotě, která se tak náhle rozlila za oknem. Hrom zatřásl mřížemi. „Vypadá to, že tady máme bouřku.“ Norman se zamračeně podíval na sestru Barbaru. „Co se děje?“ Odpověď na jeho otázku byla až příliš zjevná. Obličej jeptišky byl ve světle lampy smrtelně bledý. Oči měla zavřené a zase křečovitě svírala růženec. Nikde nebyl ani náznak po duchovní jistotě, ani stopy po odvážné holce, která by byla spíš jako kluk. Hrubé, skoro mužské rysy se rozplynuly a odhalily strach, jenž se skrýval v hloubi pod nimi. Norman rychle vstal a zamířil k oknu. Podíval se ven a letmo zahlédl zasmušilou oblohu klenoucí se v dálce nad zemí. Tmu nad parkovištěm rozčísl další blesk a rozzářil se na okamžik jako svatozář nad stojícími osobními automobily a také nad dodávkou, kterou přijely jeptišky. Zatáhl závěsy, aby zakryl zelenavou záři, a pak se odvrátil od okna, když venku potřetí výhružně zaburácel hrom. „Lepší?“ zeptal se. „Děkuji vám.“ Ruka sestry Barbary klesla znovu k růženci. Cosi zacinkalo. Korálky. Zahleděl se na ně. Všechny ty žvásty o psychologickém vhledu, všechny ty nesmysly o Boží vůli, to vše vymizelo spolu s prvním zahřměním. Byla to jenom vystrašená ženská, která se bojí vlastního stínu. Nyní byly stíny všude kolem nich. Schovávaly se v koutech, plížily se mezi hrozivě se tyčícími policemi s knihami, které se táhly ke vzdáleným dveřím. Když se tam Norman podíval, uvědomil si, že chodba za dveřmi je prázdná. Stín, jenž tam předtím byl, 33
zmizel. Samozřejmě že znal důvod. Kdykoli vypukla bouřka, začali blázni vyvádět. Bůh musel odeslat Otise pryč, aby uklidnil své svěřence nahoře. Norman se obrátil k sestře Barbaře, když se znovu ozvalo cinkání. „Určitě jste v pořádku?“ zeptal se. „Samozřejmě.“ Mezi prsty jí ale dál cinkaly korálky a hlas se jí třásl. Měla strach z hromů a blesků. Nakonec prostě jen bezbranná ženská. Najednou Norman ke svému překvapení pocítil vzrušení dole v bedrech. Zkusil s ním bojovat jediným způsobem, jaký znal. Slovy, jež na jeho jazyku zněla hořce. „Prostě si vzpomeňte na to, co jste mi sama řekla. Pokud vás sem poslal Bůh, pak sem On seslal rovněž tuhle bouři.“ Sestra Barbara k němu zvedla pohled. Korálky růžence teď volně visely a chrastily. „Takové věci nesmíte říkat. Copak nevěříte v Boží vůli?“ Venku za zdmi znovu zaburácel hrom. Norman měl pocit, jako kdyby udeřil do jeho lebky a zatřásl mu mozkem. Pak za závěsy vzplálo světlo, které ozářilo vše kolem. Boží vůle. Modlil se a jeho modlitby byly vyslyšeny. „Ano,“ řekl Norman. „Věřím.“ Jeptiška vstala. „Raději už půjdu. Sestra Cupertine by si mohla dělat starosti.“ „Není důvod k obavám,“ namítl Norman. Současně ale mluvil sám k sobě. Tu dávnou noc, kdy to všechno začalo, také pršelo. A nyní to přichází znovu. Déšť z nebes. Boží vůle se projevila. Zaburácel hrom, načež začal do vnější zdi místnosti tonoucí ve stínu bubnovat déšť. Ale Norman jej neslyšel. Jediné, co vnímal, bylo cinkání korálků růžence sestry Barbary, když vykročil za ní, do stínů mezi policemi. 34
