Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií Katedra sociální práce a sociální politiky
Střídavá péče a účast odborníků OSPOD Magisterská diplomová práce
Bc. Lucie Nosalová
Vedoucí práce: Mgr. Victoria Schmidt, PhD.
Brno 2013
Prohlašuji, že jsem svou magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně pouze za pomoci zdrojů uvedených v seznamu použité literatury.
V Brně dne 10.5.2013 Lucie Nosalová
Poděkování: Ráda bych na tomto místě poděkovala Mgr. Victorii Schmidt, PhD. za její vstřícný přístup, ochotu pomoct, poradit a zároveň i za velkou psychickou podporu. Velké poděkování patří i mé rodině, která mi poskytla potřebné zázemí pro psaní diplomové práce, a všem respondentům, bez kterých by empirická část této diplomové práce nemohla vzniknout.
Obsah ÚVOD .......................................................................................................................... 1 A.
TEORETICKÁ ČÁST ........................................................................................ 3
1 RODINA, MANŽELSTVÍ, ROZVOD .................................................................... 3 1.1 RODINA................................................................................................................ 3 1.1.1 Neformální vazby .......................................................................................... 4 1.1.2 Úloha rodiny z pohledu společnosti, rodina jako nástroj socializace............. 4 1.1.3 Funkce rodiny ............................................................................................... 5 1.1.4 Funkce rodiny ............................................................................................... 5 1.1.5 Úloha rodiny z pohledu jednotlivce ............................................................... 7 1.2 VÝVOJ DĚTSTVÍ A RODIČOVSTVÍ............................................................................ 7 1.3 ZNAKY SOUČASNÉ MODERNÍ RODINY .................................................................... 8 1.4 RODIČ A DÍTĚ ....................................................................................................... 9 1.5 MANŽELSTVÍ JAKO PRIMÁRNÍ FUNKCE RODINY .................................................... 10 1.6 ROZVOD............................................................................................................. 10 1.6.1 Rozvodovost................................................................................................ 14 2 SOCIÁLNĚ – PRÁVNÍ OCHRANA DĚTÍ .......................................................... 15 2.1 VZNIK ZÁKONA Č. 359/1999 SB., O SOCIÁLNĚ – PRÁVNÍ OCHRANĚ DĚTÍ................ 15 2.2 VYMEZENÍ POJMU „SOCIÁLNĚ – PRÁVNÍ OCHRANA DĚTÍ“ ..................................... 16 2.3 ADRESÁTI SPOD ................................................................................................ 17 2.4 ORGÁNY ZAJIŠŤUJÍCÍ SOCIÁLNĚ – PRÁVNÍ OCHRANU DĚTÍ .................................... 19 2.5 POSTOJE PRACOVNÍKŮ SOCIÁLNĚ – PRÁVNÍ OCHRANY DĚTÍ .................................. 20 2.6 TRANSFORMACE V OBLASTI SOCIÁLNĚ – PRÁVNÍ OCHRANY DĚTÍ .......................... 21 2.7 DILEMATA JAKO ZÁKLAD TRANSFORMACE PŘÍSTUPU SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ ... 22 2.7.1 Komplexní, nebo zjednodušené cíle............................................................. 22 2.7.2 Množství klientů, nebo kvalita služeb .......................................................... 23 2.7.3 Neutralita, nebo favoritismus ...................................................................... 23 2.7.4 Jednostrannost, nebo symetrie ve vztahu s klientem .................................... 24 2.7.5 Procedurální, nebo situační přístup ............................................................ 24
2.7.6 Materiální, nebo nemateriální pomoc ......................................................... 25 2.7.7 Zasáhnout, nebo nezasáhnout ..................................................................... 25 2.8 STATISTIKY ........................................................................................................ 26 2.8.1 Sociálně – právní ochrana dětí v České republice v letech 2007 – 2011 ...... 26 2.8.2 Obec v ČR s rozšířenou působností v roce 2011 a 2012 .............................. 27 3 POROZVODOVÁ PÉČE O NEZLETILÉ ........................................................... 29 3.1 VÝHRADNÍ PÉČE ................................................................................................. 29 3.1.1 Dítě ve výlučné péči matky.......................................................................... 31 3.1.2 Dítě ve výlučné péči otce............................................................................. 32 3.2 SPOLEČNÁ PÉČE.................................................................................................. 32 4 STŘÍDAVÁ PÉČE ................................................................................................. 34 4.1 PRÁVNÍ ÚPRAVA ................................................................................................. 34 4.2 STŘÍDAVÁ PÉČE V ČESKÉ REPUBLICE .................................................................. 36 4.3 STŘÍDAVÁ PÉČE V ZAHRANIČÍ ............................................................................. 38 4.3.1 Německo ..................................................................................................... 38 4.3.2 Belgie ......................................................................................................... 38 4.3.3 Švédsko....................................................................................................... 38 4.3.4 Spojené státy americké................................................................................ 39 4.4 PŘEDPOKLADY ................................................................................................... 39 4.5 POZITIVA A NEGATIVA STŘÍDAVÉ PÉČE ................................................................ 40 4.5.1 Pozitiva střídavé péče ................................................................................. 40 4.5.2 Negativa střídavé péče ................................................................................ 41 B.
METODOLOGICKÁ ČÁST ............................................................................ 43
1 VÝZKUMNÁ STRATEGIE .................................................................................. 43 2 STANDARDIZACE VÝZKUMU.......................................................................... 44 3 TECHNIKY SBĚRU DAT..................................................................................... 45 3.1 FOCUS GROUPS ................................................................................................... 45 3.2 VYUŽITÍ FILMU V SOCIÁLNÍ PRÁCI ....................................................................... 45 3.2.1 Jmenuji se Sam (I am Sam) ......................................................................... 47 3.2.2 Skutečné kontexty filmu............................................................................... 47
3.2.3 Děj filmu..................................................................................................... 48 4 OPERACIONALIZACE DAT .............................................................................. 50 5 KONSTRUKCE VZORKU A JEDNOTKA ZJIŠŤOVÁNÍ ................................. 52 6 REALIZACE A POSTUP SBĚRU DAT ............................................................... 53 7 CHARAKTERISTIKA ZPRACOVÁNÍ DAT ...................................................... 54 8 ETICKÝ KODEX VÝZKUMU ............................................................................. 55 C.
EMPIRICKÁ ČÁST.......................................................................................... 56
1 REZISTENCE FILMU: PROJEV KLÍČOVÝCH STRATEGIÍ BRÁNĚNÍ NOVÉMU .................................................................................................................. 56 2 TENDENCE A TYPICKÉ VLASTNOSTI PŘI POSOUZENÍ RODIČOVSTVÍ 61 2.1 UTILITÁRNÍ POSTOJ K RODIČOVSTVÍ A VZTAHŮM MEZI RODIČI A DĚTMI ................ 61 2.2 HODNOCENÍ EMOCIONÁLNÍCH VZTAHŮ ............................................................... 66 2.3 SOUVISLOST POHLEDU NA DĚTSTVÍ/DÍTĚ A POŽADAVKY RODIČE........................... 68 3 POHLED NA ODBORNOU PRAXI ..................................................................... 74 3.1 POHLED NA KLIENTA S HANDICAPEM JAKO VZOREK AKCEPTACE SITUACE KLIENTA A HRANIC INDIVIDUÁLNÍHO PŘÍSTUPU .......................................................................... 74
3.2 NEFORMÁLNÍ SÍTĚ JAKO ZANEDBANÝ ZDROJ PLÁNOVÁNÍ INTERVENCE ................. 78 3.3 NEKRITICKÝ POHLED NA OBECNÝ PŘÍSTUP SVÉ PRAXI PŘES PONÍŽENÍ ZAHRANIČNÍ ZKUŠENOSTI ............................................................................................................. 79
3.4 MOŽNOST ÚSTAVNÍ VÝCHOVY ............................................................................ 81 ZÁVĚR ...................................................................................................................... 83 1 ODPOVĚĎ NA HVO ............................................................................................. 83 2 INTERVENČNÍ PROMĚNNÉ .............................................................................. 86 3 DOPORUČENÍ PRO PRAXI ................................................................................ 86 4 NÁVRHY PRO REALIZACI DALŠÍCH VÝZKUMŮ ........................................ 87 SEZNAM LITERATURY ........................................................................................ 89 ANOTACE ................................................................................................................ 94
ANNOTATION ......................................................................................................... 95 JMENNÝ A VĚCNÝ REJSTŘÍK ............................................................................ 96 PŘÍLOHY ................................................................................................................. 99 PŘÍLOHA Č. 1: TABULKA OPERACIONALIZACE ........................................................... 99 STAŤ ....................................................................................................................... 101
Úvod Téma střídavé péče jsem si zvolila v důsledku mé praxe na oddělení sociálně – právní ochrany dětí jednoho městského úřadu obce s rozšířenou působností. Toto téma a mnoho věcí okolo něj mne zaujalo natolik, že jsem se rozhodla věnovat se mu více. Při své praxi jsem zpozorovala, jak pracovníci reagují na institut střídavé péče. Zároveň jsem chtěla zjistit, jakým vývojem prošlo dětství, rodičovství, pojmy spojené se střídavou péčí, jakým způsobem jsou těmito změnami ovlivněni pracovníci a proč jsou dnes zastánci či odpůrci střídavé péče. Ráda bych touto cestou upozornila na institut střídavé péče, která je podle mého názoru, v České republice stále nepřijatým nováčkem. Do České republiky přišla teprve v 90. letech 20. století. Za toto období si našla mnoho svých příznivců, kteří ji uvítali jako novou alternativu porozvodové péče o nezletilé děti, ale našla si také mnoho odpůrců, kteří naopak zastávají názor, že není možné, aby nezletilé dítě po rozchodu či rozvodu rodičů např. každý týden s batůžkem přecházelo do druhé domácnosti, ke druhému rodiči. Ráda bych svou prací upozornila také na to, že i institut střídavé péče má své kouzlo a zaslouží si být využíván, pokud je to tím nejlepším pro nezletilé dítě nebo je to právě přáním tohoto dítěte. Cílem mé diplomové práce je odpovědět na otázku „Jak pracují pracovníci OSPOD s možností ovlivnit změny pohledu (směrem k lepšímu pochopení silných a slabších stránek) na střídavou péči a její aplikaci v praxi?“ Pomocí poznatků, které výzkumem získám, bych chtěla dosáhnout toho, aby pomocí rozboru ve změnách chápání manželství, rodičovství a dětství, pracovníci OSPOD získali větší náhled na institut střídavé péče jako jednu z forem porozvodové péče o nezletilé děti. Má diplomová práce je rozdělena do tří částí – do části teoretické, části metodologické a části empirické. V teoretické části se dočtete v první kapitole nazvané „Rodina, manželství, rozvod“ o několika pohledech na rodinu (z pohledu neformálních vazeb, společnosti a rodiny jako nástroje socializace, dále pak z pohledu jednotlivce a funkcí rodiny). Dozvíte se také o vývoji dětství a rodičovství, o znacích současné moderní rodiny, o funkcích rodiny v kontextu dnešní společnosti, o rodiči a dítěti a také o manželství jako primární funkci rodiny; v závěru kapitoly se věnuji rozvodu
1
a rozvodovosti. Druhá kapitola je věnována sociálně – právní ochraně dětí. V této kapitole se zaměřím na vznik zákona o sociálně – právní ochraně dětí, dále na vymezení pojmu „sociálně –právní ochrana dětí“, na adresáty SPOD, na orgány, které zajišťují SPOD. Věnuji se také emocionálním postojům pracovníků SPOD, transformaci SPOD, dilematům při práci s klienty a v závěru kapitoly uvádím celorepublikovou statistiku, která vypovídá o výkonu SPOD a statistiku o výkonu SPOD v mnou zkoumané obci s rozšířenou působností. Třetí kapitola je věnována porozvodové péči o nezletilé. V této kapitole se zaměřím na výlučnou péči matky, výlučnou péči otce a také na společnou výchovu. Čtvrtá kapitola pojednává o střídavé péči. Je zde zmíněna nejen právní úprava a systém střídavé péče v České republice, pro zajímavost jsou zde uvedeny i další země, kde je aplikována střídavá péče – Německo, Belgie, Švédsko a Spojené státy americké. Dále
se
ve
čtvrté
kapitole
dočtete
o
předpokladech
pro
střídavou
péči
a o jejích pozitivech a negativech. Druhá část diplomové práce je věnována metodologii. Je zde popsána výzkumná strategie, standardizace výzkumu, techniky sběru dat (tedy využití focus groups a práce s filmem „Jmenuji se Sam“), operacionalizace dat, konstrukce vzorku a zjišťování dat. Dále pak realizace a postup sběru dat, pár slov o charakteristice zpracování dat a v neposlední řadě, velmi důležitou součásti výzkumů – etický kodex výzkumu. Třetí část této diplomové práce je věnována empirické části. Zde se věnuji tématům, která se objevovala ve výzkumu, dále také významům, které těmto tématům účastníci výzkumu přikládali a v neposlední řadě také způsobům, jak s těmito tématy a významy respondenti pracují.
Dle zakotvené teorie tvořím interpretační část na
základě otevřeného a axiálního kódování. Dále rozděluji data do jednotlivých kategorií a přidávám komentář. Vše je následně interpretováno s ohledem na zodpovězení dílčích výzkumných otázek. V závěru diplomové práce pak odpovídám na hlavní výzkumnou otázku, odhaluji slabé a silné stránky provedeného výzkumu, navrhuji několik doporučení pro další praxi a zamýšlím se nad otázkou dalšího výzkumu v této oblasti.
2
A.
TEORETICKÁ ČÁST
1 Rodina, manželství, rozvod Každý z nás se narodil do rodiny, kterou si neměl možnost předem zvolit. Právě rodina nás do určité míry ovlivnila a zásadním způsobem zformovala. Zajímavé a povzbuzující je, že každý člověk má možnost o sobě přemýšlet, nebo se do jisté míry změnit například z důvodu, že vliv jeho rodiny nebyl příznivý. Člověk je chápán jako kontroverzní postava moderní rodiny nejen z pohledu společnosti, ale také z pohledu jednotlivce.
V následujících kapitolách se budu zabývat pojmy, které s rodinou úzce souvisí, je na místě tyto pojmy vysvětlit a definovat. Současná doba se odlišuje pluralitou pohledů na rodinu, kterou můžeme chápat jako projev postmoderní nejistoty. Střídavá péče s rodinou, manželstvím, rozvodem úzce souvisí, proto si vysvětlení těchto pojmů zaslouží několik řádků v mé práci. V neposlední řadě je střídavá péče jedním z projevů současných trendů jako změny vzoru péče o dítě a pružnějšího přístupu k definování úloh rodin, rodičů, mužů a žen.
1.1 Rodina Jednoznačně definovat rodinu není vůbec snadné. Každý odborník na rodinu nahlíží z úhlu své vědní disciplíny. Ani pohledy odborníků z jedné oblasti nejsou vždy totožné. Dá se tedy říci, že co odborník, to odlišný náhled na rodinu. Definice rodiny lze rozdělit do několika kategorií, a to do kategorie, která poukazuje na formální a neformální vazby v rodině, úlohu rodiny z pohledu společnosti či jednotlivce a také na funkce rodiny. Rodina také může být vnímána jako nástroj socializace: „Rodina je nejvýznamnější sociální skupinou, která zásadním způsobem ovlivňuje psychický vývoj dítěte. Všichni členové rodiny jsou ve vzájemné interakci, vzájemně se ovlivňují a přizpůsobují.“ [Vágnerová 2005: 18]. Rodina je pro vývoj dítěte nesmírně důležitá. Poskytuje mu základní zkušenosti, návyky, je pro dítě zdrojem informací. V neposlední řadě je rodina místem a zdrojem bezpečí a jistoty.
3
1.1.1 Neformální vazby Definice rodiny, jež poukazují na neformální vazby, poukazují především na nutnost příbuzenského stavu mezi jednotlivými členy.
Sobotková uvádí, že „rodina je skupina lidí se společnou historií, současnou realitou a budoucím očekáváním vzájemně propojených transakčních vztahů. Členové jsou často (ale ne nutně) vázáni hereditou, legálními manželskými svazky, adopcí nebo společným uspořádáním života v určitém úseku jejich životní cesty. Kdykoli mezi blízkými lidmi existují intenzivní a kontinuální psychologické a emocionální vazby, může být použit pojem rodina, i když jde např. o nesezdaný pár, o náhradní rodinu atd.“ [Sobotková 2001: 22].
Slovník sociální práce pohlíží na rodinu v užším pojetí jako na „skupinu lidí spojenou pouty pokrevního příbuzenství nebo právních svazků (sňatek, adopce).“ [Matoušek, 2008: 187]. 1.1.2 Úloha rodiny z pohledu společnosti, rodina jako nástroj socializace Jedním z nejdůležitějších a nejrozšířenějších pohledů na rodinu je právě pohled společnosti, která rodinu považuje jako nástroj socializace. Klíčovým očekáváním společnosti zůstává stabilita, kterou musí zajistiti rodina. Ivo Možný uvádí, že „rodina se mění, ale vždy je stabilizujícím prvkem společnosti“. [Možný 2006: 14]. Z tohoto východiska vyplývají i drobnější požadavky na „správné“ fungování rodiny.
Dle sociologického slovníku je rodina „forma dlouhodobého solidárního soužití osob spojených příbuzenstvím a zahrnující přinejmenším rodiče a děti. I nadále však rodina zůstává důležitým prostředím socializace, intimity a soc. podpory.“ [Jandourek 2001: 206].
Prof. Matějček uvádí, že „Ale rodina má mezi všemi přece jen jedinečné a výsadní postavení v několika směrech. Předně, jen ona stojí na začátku – a má tedy možnost ovlivňovat vývoj dítěte v jeho nejcitlivějších fázích. Za druhé, nepřirozenějším způsobem a nejvydatněji může uspokojovat základní psychické potřeby dítěte. A za třetí,
4
je modelem mezilidských vztahů, který si dítě ponese dál do života, a jimiž bude poměřovat všechny vztahy další, do nichž samo vstoupí.“ [Matějček 1994: 16]. Definice úlohy rodiny zahrnuje pro prof. Matějčka tradiční pohled na dítě jako stávající a na dětství jako přípravu k budoucnosti, toto vyplývá ze skutečnosti, že rodina dítě ovlivňuje v nejcitlivějších fázích jeho vývoje. Dále na rodinu nahlíží jako na univerzální přirozené prostředí, toto se objevuje v druhé části citace. Z třetí části citace popisuje rodinu jako prvek společnosti. 1.1.3 Funkce rodiny Zároveň je důležité podotknout, že pokud „je některá z uvedených charakteristik extrémně vyhraněná, rodina nemůže působit přijatelně a rozvíjet žádoucí vlastnosti u dětí, které v nich vyrůstají. Např. nestabilní, nesoudržná rodina se nemůže stát zdrojem jistoty a bezpečí.“ [Vágnerová 2005: 19]. Vágnerové pohled na rodinu bezprostředně zvyšuje požadavky na dovednosti a schopnosti rodičů a podtrhuje i rizika nedostatečně účinné rodiny. Šulová vidí význam rodiny v předávání identifikačních zdrojů a vzorců chování. „Rodina poskytuje dítěti identifikační vzory obou pohlaví, dodává mu sebedůvěru, dává mu jasný vztahový rámec vůči ostatním lidem, světu obecné i vůči sobě samému. Je to právě rodina, která formuje identitu dítěte, jeho pohled na sebe, jeho koncepci vývoje vlastního života.“ [Šulová 2006: 9-10]. Šulové chápe rodinu jako nepostradatelný univerzální servis, který vede k tomu, že z funkce socializace se stává klíčová podmínka pro definování rodiny jako funkční. Rodina totiž „předává dítěti významné modely chování. Dává mu nejen možnost je od počátku života vnímat a pozorovat, ale také si je prakticky zkoušet v přátelském prostředí domova.“ [Šulová 2006: 9-10]. Operacionalizace pojmu rodina z pohledu společnosti se směruje k popisu její funkcí. 1.1.4 Funkce rodiny Rodina je pro každého jedince nezastupitelná. I proto je tak důležité, aby se dětem v dětských domovech podařilo najít vhodnou náhradní rodinu. Funkce rodiny se mění v důsledku vývoje společnosti.
Nejčastěji
popisovanými
funkcemi
rodiny
jsou
funkce
vztahující
se
k ekonomické situaci rodiny, k biologické funkci, k výchovné funkci a k funkci emocionální. Např. Hargašová a Novák (2007) uvádí, že rodina má čtyři základní 5
funkce:
Ekonomickou – rodina dodává na trh práce pracovní sílu, podniká, zároveň se stará o materiální zabezpečení svých členů,
Biologickou – zachování rodu, reprodukce, sexuální uspokojení,
Výchovnou – socializace, interiorizace hodnot, norem, cílů dané společnosti,
Emocionální – uspokojení základních lidských potřeb – láska, jistota, bezpečí.
Špeciánová (2010) dělí funkce rodiny velmi podobně a to na funkce: biologicko-reprodukční (plození dětí), ekonomicko-zabezpečovací (aby rodina finančně nestrádala),
emocionální
(především
pro
zdravý
psychický
vývoj
dětí)
a socializačně – výchovnou (pro jistotu dětí a jejich spolupráci s druhými). V neposlední řadě také „rodina zajišťuje mnoho činností, zabezpečuje své členy hmotně, pečuje o zdraví, výživu a kulturní návyky svých členů, vytváří specifické socializační a výchovné prostředí pro děti, předává jim kulturní dědictví, vštěpuje jim morální postoje, ovlivňuje je, usměrňuje, chrání a podporuje“. [Kraus, Poláčková 2001: 79].
Funkcí rodiny je i rodičovství, to Matějček vnímá takto: „rodičovství biologické a psychologické existují tedy vedle sebe a spolu, jedno však není druhému podmínkou. Jsou případy rodičovství biologického bez psychologického – když rodiče své vlastní děti opouštějí. A jsou případy jen rodičovství psychologického bez biologického – když lidé, kteří vlastní děti nemají, přijímají cizí za své.“ [Matějček 1999: 60]. Je zřejmé, že bez rodičovství psychologického je rodičovství jako takové neúplné. Zajímavé je, že „i když rodina zdaleka není jedinou výchovnou institucí formující osobnost dítěte, má za předpokladu normálního fungování jedinečné a výsadní postavení právě v uspokojování jeho základních psychických potřeb. Je tomu tak mimo jiné proto, že soužití s dítětem jsou do značné míry uspokojovány i základní psychické potřeby jeho rodičů a ostatních rodinných vychovatelů.“ [Matějček 2005: 362]. Dítě je spjato s rodičem, obě strany tímto spojením tedy uspokojují své potřeby, především tedy ty psychologické.
Funkce rodiny se za několik desetiletí změnila. V dávné minulosti byla rodina mnohem pospolitější, a také obsahovala více členů, do úzké rodiny se zahrnovaly tety, strýcové, bratranci, sestřenice apod. Dnes je úzkou rodinou chápana rodina ve složení
6
otec, matka a děti. Ostatní příbuzní jsou považováni za rodinu širší. Jan Keller ve své knize Nedomyšlená společnost (1995) uvádí, že jediná funkce, která rodině zůstala doposud, je právě péče o děti. Rodina podle něj není zcela zbytečná, některé potřeby se dají lépe realizovat právě v jejím rámci, avšak zbavení mnoha původních funkcí rodiny přispělo k poklesu potřeby zachovat svou nukleární rodinu, tím dochází k rozpadu manželství a následnému zakládání manželství nových. Jan Keller upozorňuje, že stát „zbavil tradiční rodinu všech podstatných funkcí a pravomocí, které ji stmelovaly, poté co i odzbrojil, sociálně vyvlastnil a zpravidla ekonomicky rozbil.“ [Keller 1995: 57]. 1.1.5 Úloha rodiny z pohledu jednotlivce I jednotlivec má svůj pohled na rodinu, která je pro něj patřičně důležitá. Důležitá je i autonomie. Närvänen, Näsman (2004) uvádí, že uznání dětí jako aktérů tvořících svůj život, představuje převod z dítěte jako kategorie, do dítěte osobnosti. Vznikla tedy dětská autonomie. Je to cesta k tomu, aby děti byly více viděny, slyšeny a neopomíjeny. Dále je nepostradatelnou rodičovská autonomie. Tou se rozumí rozhodování rodičů za své dítě. Prof. Možný (2006) uvádí, že dítě je po svém narození plně závislé na své matce, závisí na její suverenitě. V dalších měsících si takovýto vztah tvoří dítě i se svým otcem. I zde jde o vztah, kdy je dítě podřízeným, jde tedy o závislý vztah. Se stupněm závislosti dítěte na svých rodičích plynou právě rodičů jisté povinnosti vůči němu. Od rodičů je očekáváno minimální zaopatření, tedy zajištění základní výživy, oblečení, bydlení, zdravotní péče, vzdělání, výchovy apod. Oldřich Matoušek uvádí, že „rodina je těžko postradatelnou institucí i pro dospělého člověka. Mít stálého partnera a mít děti jsou přední hodnoty lidského života. O ně dospělý člověk opírá pocit vlastní hodnoty, pocit smysluplnosti své existence, na nich závisí jeho psychická pohoda i zdraví. Děti i partner dospělému zrcadlí jeho chování. Umožňují mu vidět se realisticky. Dospělý se svými dětmi znovu prožívá vlastní dětství a může se vyhnout chybám, kterých na něm spáchali jeho rodiče. Rodina dospělému rozšiřuje jeho sociální pole.“ [Matoušek 1997: 9].
1.2 Vývoj dětství a rodičovství Ze studie Pavly Miller „Užitečnost a méněcennost dětí v moderním státě“ (vlastní překlad, 2005) vyplývá, že ne vždy byly děti brány svými rodiči jako děti, tedy chápány jako dnes. Manžel a otec rodiny býval právoplatným vlastníkem práce všech, kteří žili 7
v jeho domácnosti – byl tedy vlastníkem i práce dětí. Děti tedy pracovaly stejně jako jejich rodiče. Až před několika stoletími bylo „objeveno“ dětství, v době, kdy bohatí začali dotovat své děti výraznou citlivostí, oblékali je do dětského oblečení, segregovali je ze života dospělých a vynalézali specifické instituce, které měly sloužit výhradně dětem, tedy první vzdělávací instituce. Zavedení povinné školní docházky, zákony na ochranu dětí, zákony o potulce a podobné, stály za zrodem myšlenky omezit práci dětí a nahradit ji za docházku do školy. Pro mnoho rodin toto znamenalo přepracovat svůj původní model rodiny – tedy z rodiny, kde pracovaly i děti se rázem musela stát rodina, kde pracují jen dospělí. Po mnoho rodin to znamenalo rapidní snížení příjmů, nebo i hlad. Chudé rodiny se bránily posílat děti do škol, protože neměly finanční prostředky na zaplacení školného. Urputně se snažili zachovat právo posílat své děti do práce. Mnoho rodičů žádalo, aby jim byla zaplacena docházka jejich dětí do školy. Školní správci a inspektoři mnohdy sympatizovali s rodiči, proto byly navrženy výjimky, které umožňovaly dětem chudých rodičů opustit školu v době, kdy od nich jejich rodiče potřebovali pomoci např. v domácnosti.
V mnoha zemích povinnou školní docházku uvítali, avšak jak bylo zmíněno výše, pro mnoho rodin, zvláště těch nejchudších, znamenala nepřiměřené těžkosti. V mnoha rodinách otcové terorizovali své rodinné příslušníky, jiní zase byli méně použitelní jako živitelé rodiny, v jiných rodinách byla tato situace tak stresující, že se u matek objevovala závislost na alkoholu. I u dětí se objevovaly nepředpověditelné jevy – některé odmítaly školu navštěvovat a rodiče byli sankcionováni za jejich záškoláctví; jiní naopak školu milovali natolik, že v rodině vyvolali násilné konflikty o finančních prioritách.
Ve své studii dále Miller uvádí, že konflikty o práci dětí tvořily největší počet hlášených případů zneužívání dětí v období před druhou světovou válkou.
1.3 Znaky současné moderní rodiny V rámci sociální práce s rodinou je velmi důležité si uvědomit znaky současné rodiny. Slovník sociální práce pohlíží na rodinu v širším pojetí v době, „kdy se za rodinu začíná považovat skupina lidí, kteří se za rodinu deklarují na základě vzájemné náklonnosti.“
8
[Matoušek 2008: 187].
Je zřejmé, že rodina prošla během století velkými změnami. „Hodnota rodičovství nepřestala být vysoce uznávanou hodnotou, ale obtížněji se hledají cesty jejího naplnění, zvláště chtějí-li mladí lidé současně dosáhnout dalších žádoucích životních cílů, pro něž jsou v současnosti širší příležitosti, než tomu bývalo dříve.“ [Mareš, Potočný 2003: 199].
Z následující tabulky vyplývá, že se v průběhu let mění pořadí životních cílů obyvatel ČR. Pro příklad v roce 2003 bylo pro obyvatele ČR nejdůležitější, aby žili pestrým společenským životem, aby se mohli věnovat svým zálibám a dosáhli co nejvyššího vzdělání. Lze tedy říci, že lidé odsunuli rodinu a děti do pozadí a věnovali se především sobě samým. V tabulce si můžeme všimnout, že potřeba nebo chtíč mít děti je vcelku stagnující, ovšem v roce 2009 se propadá, lidé tedy netouží po dítěti tak, jak tomu bylo v uplynulých letech. Věnují se celkově více sobě samým, je pro ně důležitá kariéra a rodinu a potomky odsouvají s největší pravděpodobností do budoucna. Tab. č. 1: Průměrná hodnota pořadí životních cílů v letech 2003 – 2009 (v %) 2003 2005 2006 2007 2009 3,03 3,01 2,96 2,95 3,01 mít stálého partnera 3,24 3,23 3,23 3,18 3,15 mít děti 3,40 3,38 3,44 3,38 3,43 úspěch v zaměstnání 4,02 3,93 4,04 4,04 4,14 vdát se, oženit se 4,80 4,75 4,76 4,75 4,55 věnovat se zálibám 4,18 4,24 4,12 4,30 4,60 dosáhnout co nejvyšší vzdělání 5,32 5,47 5,43 5,40 5,13 žít pestrým společenským životem Zdroj: http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c1/a3704/f3/ 100980s_ov91211.pdf
1.4 Rodič a dítě Vztah rodiče a dítěte se vytváří ještě (už) v období, kdy dítě ještě není na světě. „Rodičovské postoje k dítěti se v ontogenezi lidského jedince utvářejí daleko dříve, než dojde k těhotenství a porodu, ba dříve, než mladí lidé na dítě vůbec konkrétně pomyslí. Přitom však těhotenství, porod a časné soužití s dítětem navozují v jeho rodičích (převážně v ženách) množství dějů biologických a psychických, které předtím byly vpravdě „netušené“.“ [Matějček 1999: 60].
9
1.5 Manželství jako primární funkce rodiny Velký sociologický slovník popisuje manželství jako „obvykle společensky uznaný, legalizovaný sexuální vztah mezi dvěma nebo více partnery opačného pohlaví, o kterém se předpokládá, že se dříve či později stane základem rodiny.“ [Vodáková, Petrusek 1996: 590]. Eriskon uvádí, že „manželství je sexuální uspokojení s milovaným partnerem opačného pohlaví, se kterým jsme ochotni a schopni řídit cykly práce, plození, výchovy děti a volného času tak, abychom zabezpečili našim potomkům všechny podmínky pro jejich zdravý růst a osobnostní rozvoj.“ [Erikson in Hargašová, Novák 2007: 8].
Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, charakterizuje manželství v §1 odst. 1 a 2 jako "trvalé společenství muže a ženy založené zákonem stanoveným způsobem. Hlavním účelem manželství je založení rodiny a řádná výchova dětí.“. Sňatek je možno uzavřít před obecním úřadem (úřadem městské části), který je pověřen k vedení matriky, nebo před orgánem církve. Při obřadu musí být vždy přítomni dva svědci. V §10 výše zmiňovaného zákona o rodině upozorňuje také na fakt, že „byl-li uzavřen občanský sňatek, nemají následné náboženské obřady právní následky“ a také „byl-li uzavřen církevní sňatek, nelze následně uzavřít občanský sňatek.“
1.6 Rozvod Pohled na rozvod je přímo determinován pohledem na rodinu, rodičovství a úlohu rodičů. Kdy se na rodinu nahlíží jako na prvek socializace, z rozchodu se stává neštěstí. Když rodina vnímá rozvod jako nástroj pro řešení balance mezi autonomií a sociálním i funkcemi, rozvod je chápán jako více složitější skutečnosti.
Jak už bylo zmíněno výše, každá rodina prochází určitým vývojem. V některých rodinách je to bohužel i rozvod. Ač by si většina z nás přála, aby vztahy v rodině byly harmonické a rodina byla šťastná, stále více je toto nemožné. V mnoha rodinách je rozvrat tak velký, že jediným řešením této situace je rozvod.
Pár slov k historii rozvodů. „V Československu se dříve rozlišovaly
10
(a v některých zemích rozlišuje dodnes) dvě formy rozvázání manželství: „rozvod od stolu a od lože“, kdy trval právní svazek manželství a rozvedená osoba tedy nemohla uzavřít nový sňatek, a rozluka, což bylo právní zrušení manželství, umožňující uzavření nového sňatku. Od roku 1950 začala platit jediná forma: rozvod ve smyslu dřívější rozluky. Přitom bylo postupně upouštěno od zjišťování viny na rozvratu manželství a rozvod začal být povolován i za nesouhlasu jednoho z partnerů. Úprava zákonných předpisů z roku 1973 zrušila i předběžné řízení o smíření manželů. V platnosti však zůstala podmínka objektivního prozkoumání rozvratu manželství.“ [Vodáková, Petrusek 1996: 955].
Rozvodem se rozumí rozpad manželství za života obou manželů. Rozvodové řízení počíná podáním návrhu na rozvod manželství jedním z manželů, a to buď po předchozí domluvě obou manželů, nebo i bez předchozí domluvy. Velký sociologický slovník uvádí, že rozvod je “většinou chápán jako právní zrušení manželství během života obou partnerů, jemuž předchází jeho reálný rozpad. […] Křesťanství rozvod v zásadě zavrhlo, protože sňatek považuje za trvalý závazek stvrzený vyšší, božskou instancí („co Bůh spojil, člověk nerozličuj“).“ [Vodáková, Petrusek 1996: 955]
Novák (2000) uvádí, že nejhorší je v době rozpadu manželství ztráta manželské solidarity. Neznamená to nic jiného, než že si manželé nepřejí nic dobrého. Shazují se jak před příbuznými, přáteli ale bohužel také před dětmi. Častokrát si vzájemně vyčítají, kdo udělal chybu jako první a končí to takovými debakly, kdy nedokáží ani vyzvednout dítě ze školky a tuto skutečnost vytahují při rozvodovém řízení, aby hodili vinu na druhého. „Rozvod lze chápat jako významnou událost v životě lidí s řadou sociálních důsledků, mezi něž patří zejména narušení fungování rodiny a výchovy dětí, ale často i výrazná změna ekonomického i sociálního statutu některých členů původní rodiny, změna jejich způsobu života, zaměstnání apod.“ [Vodáková, Petrusek 1996: 955]. Profesor Zdeněk Matějček na rozvod nahlíží takto: „Mám za to, že rozvod je neštěstí a že bychom se tedy k němu jako k neštěstí měli chovat. V životě rodičů něco selhalo, některé životní představy padly, neosvědčily se tak, jak se od nich očekávalo. Můžete namítnout, že se jedna ani druhá strana nijak nešťastně netváří a že místo nějaké lítosti je v jejich projevech daleko více zloby a hněvu, povýšené uraženosti, touhy po pomstě,
11
škodolibosti, sobectví. Ale copak všechny takovéto postoje a tendence, které se člověka najednou zmocní, nejsou samy o sobě už dost velikým neštěstím? A kde je neštěstí, tam je třeba pomáhat. To znamená, že před rozvodem svých rodičů jako před žádným jiným neštěstím neutečeme a nestrčíme hlavu do písku. Tady je na místě důkladný, uvážený rozbor celé situace. Je-li ještě naděje na usmíření a bylo-li by toto usmíření účelné, budeme zajisté pomáhat k němu. Ale budiž řečeno, že to není právě častý případ. Rozvod je totiž obvykle už jen vnějším důsledkem něčeho, co tkví hlouběji v povahách lidí, v jejich společné minulosti, v životních okolnostech apod.“ [Matějček 1986: 319].
V zahraničí je rozvod chápan odlišně než v České republice. Kirsti Kurki – Suonio ve svém článku „Joint custody an an interpretation of the best interests of the child in critical an comparative perspective“ uvádí, že „rozchod může být chápán jako část pozitivního řešení problémů. Nutnou podmínkou však je, aby byly obě strany původního manželského svazku, po ukončení jejich vztahu, schopny kooperovat jako rodiče
jejich
dítěte,
jako
binukleární
rodinu.“
[vlastní
překlad;
Kurki – Suonio 2000: 188]. „Rozvod v pojetí zahraničního rozvodového poradenství či terapie není událost, nýbrž proces. Začíná tehdy, když manželé uvažují o rozvodu, a končí, když dojde k ustálení životního stylu.“ [Warshak 1996: 15]. Pro úplnost uvádím, že rozvod po právní stránce je v zahraničí pouze částí celého rozvodového procesu. Tento proces „…se skládá ze dvou základních stádií, stádia rozhodování a stádia restrukturalizace.
Stádiu
rozhodování
končí
rozhodnutím
k rozvodu.
Stadium
restrukturalizace se skládá z pěti dílčích procesů, které probíhají z větší části paralelně. Patří k nim rozvod emocionální, právní, ekonomický, rodičovský a společenský. Končí dosažením nezávislosti na bývalém manželovi a na rozvedeném manželství. Důležité je i dosažení spolupráce obou bývalých manželů ve vztahu k dětem. Které byly jednomu z nich svěřeny do výchovy.“ [Warshak 1996: 15]. Je tedy více než zřejmé, že rozvod není považován jen za právní ukončení soužití, ale je považován i za rozvod po stránce emocionální, kdy tedy již mezi (bývalými) partnery nejsou žádné city, ale také za rozvod po právní stránce, kdy je manželství rozsudkem soudu rozvedeno, za rozvod ekonomický, kdy dochází k majetkovému vyrovnání, rodičovský rozvod, kdy dochází k rozhodnutí, který institut porozvodové péče je pro dítě vhodný, tak i rozvod společenský, kdy manželé přestávají vystupovat jako manželé a stávají se z nich
12
svobodní jedinci. Po té už se bývalí manželé stávají nezávislými na sobě samých. V neposlední řadě je důležitá spolupráce bývalých partnerů při výchově dětí.
Právní přístup k rozvodu v České republice se také kloní k modernějšímu pohledu a dělí rozvod na sporný a nesporný. Francová, Dvořáková Závodská (2008) charakterizují jak rozvod nesporný, tak sporný. Nesporný rozvod (nebo také rozvod po dohodě) je pro takové páry, které došly k závěru, že jejich vztah je sice tak rozvrácený, že již nelze obnovit soužití, ale i přes tyto neshody se jsou schopni domluvit a uzavřít dohody o zásadních problémech – např. dělení majetku, porozvodová péče o děti apod. K tomu, aby bylo manželství rozvedeno a soud zároveň nezkoumal příčiny rozvratu manželství, je důležité, aby manželé splňovali určité podmínky, a to – manželství musí být uzavřeno minimálně jeden rok, manželé spolu již šest měsíců nežijí a druhý z manželů se k návrhu na rozvod manželství musí připojit. Současně musí manželé předložit soudu dohody o vypořádání společného jmění manželů, společného bydlení, dohodu o úpravě poměrů k nezletilým dětem a v neposlední řadě také rozsudek, kterým byla dohoda o úpravě poměrů k nezletilým dětem schválena. Jasné je, že tato varianta je lepší nejen pro budoucí vztahy mezi manželi, ale také lepší pro děti, na které nedoléhají hádky rodičů.
Druhou variantou je rozvod sporný. Při soudním jednání se hledají příčiny rozvratu manželství. Většinou jsou k takovémuto jednání přizváni i svědci – rodiče, přátelé apod. je důležité objasnit, proč nelze obnovit společné soužití.
Jedno mají obě varianty rozvodu společné – dokud není ukončené řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem a není vynesen pravomocný rozsudek, není možné rozhodnout o konci manželství. § 26 odst. 1, zákona o rodině uvádí, že „před rozhodnutím, kterým se rozvádí manželství rodičů nezletilého dítěte, upraví soud jejich práva a povinnosti k dítěti po dobu po rozvodu, zejména určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu“, přičemž odst. 3 dodává, že toto může být „nahrazeno dohodou rodičů, jež však ke své platnosti potřebuje schválení soudu.“
13
1.6.1 Rozvodovost Příčin rozvodu může být nespočet. V následujících odstavcích je uvedeno několik skutečností, jež vyplynuly ze statistiky Českého statistického úřadu.
„V roce 2011 bylo rozvedeno 28,1 tisíce manželství, což bylo o 2,7 tisíce méně než v roce 2010. Od roku 1989 jde o nejvyšší meziroční pokles počtu rozvodů s výjimkou roku 1999, kdy se roční počet rozvodů snížil o 8,7 tisíce ve srovnání s rokem 1998.“
[http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/rozvodovost].
Dále
bylo
Českým
statistickým úřadem zjištěno, že „téměř 81 % rozváděných mužů a žen se rozvádělo poprvé, tedy mezi rozvedenými muži i ženami bylo shodně 19 % těch, kteří se rozvedli opakovaně. V 72 % případů šlo o první rozvod u obou manželů, u 11 % rozvedených dvojic se jednalo o oboustranně opakovaný rozvod, zbylých 17 % připadá na kombinace, kdy muž se rozváděl poprvé a pro ženu to byl již další rozvod, nebo se muž rozváděl opakovaně a ze strany ženy to byl první rozvod. Zastoupení mužů a žen, kteří se rozvádí opakovaně, se od počátku 90. let 20. století příliš nezměnilo. Návrh na rozvod podává ve dvou třetinách případů žena. Z úhrnu rozvedených manželství bylo 56 % s nezletilými dětmi, přičemž před 20 lety byl tento podíl 72 %. Dále se na snížení podílu rozvedených manželství s nezletilými dětmi podílelo rostoucí zastoupení rozvodů dlouhotrvajících manželství, kdy již společné děti dosáhly zletilosti, a nepochybně se zde odráží
také
nízká
úroveň
plodnosti
posledních
let.“
[http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/rozvodovost]. Pozitivní je také zjištění, že „v roce 2011 dosáhla úhrnná rozvodovost 46,2 %, což představuje pokles z rekordní hodnoty 50 % v roce 2010, přičemž ale před 20 lety byla úhrnná rozvodovost na úrovni 34,8 %.“ [http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/rozvodovost].
14
2 Sociálně – právní ochrana dětí Sociálně – právní ochrana dětí je odvětvím veřejného práva. V České republice je stvrzena několika zákony, mezinárodními smlouvami a v neposlední řadě také Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o právech dítěte. Implementace právních norem vyžaduje i více snahy ze strany různých aktérů. JUDr. František Brabenec řekl: „Kterýkoli zákon, byť sebelépe napsaný, především pak zákon upravující vztahy mezi lidmi, zůstává mrtvou literou, není-li naplněn lidským jednáním, lidským činem. Tak i sociálně – právní ochrana dětí vyžaduje ke svému naplnění lidské jednání, osobní zaujatost, angažovanost a obětavost těch, kteří ji budou vykonávat. Zvláště slouží-li k ochraně těch nejmenších, bezbranných a odkázaných na druhé, bez kterých si sami nedokáží pomoci.“ [Novotná, Budová 2007: 15]. Jisté tedy je, že sociálně právní ochrana dětí představuje jakýsi balíček plný různých opatření a nástrojů, které sociální pracovník včas, vhodně a účelně s vědomím, že nejdůležitější je zájem a blaho dítěte, použije.
2.1 Vznik zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně – právní ochraně dětí Stav platný před účinností zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně – právní ochraně dětí, lze tedy charakterizovat jako naprosto neuspokojivý. „Činnost státních orgánů směřujících k ochraně dětí
v tradičně
vymezených
situacích upravoval
zákon
o rodině
a z hlediska kompetenčního předpisu o sociálním zabezpečení. Tento stav bylo nutno hodnotit jako neuspokojivý, neboť neodpovídal potřebám dětí a potřebné úrovni jejich ochrany v rozvíjející se občanské společnosti.“ [Novotná, Burdová 2007: 14]. Tato úprava neodpovídala potřebě chránit zájmy dětí v různých životních situacích, zároveň nebyla v souladu s Listinou základních práv a svobod, s Úmluvou o právech dítěte a dalšími mezinárodními dokumenty. „Usnesení vlády č. 1/1995 uložilo oddělit úpravu poměrů a ochrany dětí v přepisech povahy soukromoprávní od úpravy jejich ochrany státem, jako jejím garantem, v novém předpise povahy veřejnoprávní.“ [Novotná, Burdová 2007: 14]. Na základě tohoto usnesení vznikl zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně – právní ochraně dětí. Do 30. 3. 2000, kdy tento zákon nabyl účinnosti, byla sociálně – právní ochrana dětí řazena do bezplatných služeb sociální péče.
15
Je nutné říci, že si mnoho rodičů uvědomuje, jak jsou pro ně děti důležité a řádně plní své závazky vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, proto není nutné, aby se do tohoto procesu nějak zapojoval stát. Na druhé straně je také mnoho rodičů, kteří se o své děti nechtějí nebo naopak nemohou starat, v tom případě je na řadě stát, aby zasáhl a pomohl. Ze zákona vyplývá, že ochranu a pomoc pro takového děti zajišťuje SPOD a další orgány, jež jsou uvedeny v zákoně. Bez pochyby je sociálně – právní ochrana dětí velmi významnou činností státu a její důležitost je také stvrzena v Listině základních práv a svobod a v Úmluvě o právech dítěte. Tuto Úmluvu podepsala ČSFR již v roce 1990 a v roce 1991 ji ratifikovala.
2.2 Vymezení pojmu „sociálně – právní ochrana dětí“ Podle §1 odst. 1 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně – právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, se SPOD rozumí:
a) ochrana práva dítěte na všestranný rozvoj a řádnou výchovu v jeho přirozeném prostředí, b) ochrana oprávněných zájmů dítěte, včetně ochrany jeho jmění, c) působení směřující k obnovení narušených funkcí rodiny, d) zabezpečení náhradního rodinného prostředí pro dítě, které nemůže být trvale nebo dočasně vychováváno ve vlastní rodině.
Zákon vymezuje pojem SPOD jen obecně, proto pokud jde o další ochranu dětí, nalezneme konstatování v odst. 2 § 1, kde je uvedeno, že „nedotčeny zůstávají zvláštní právní předpisy, které upravují též ochranu práv a oprávněných zájmů dítěte“. Jsou to tedy např. zákon o rodině, trestní řád a zákon, nebo také občanský soudní řád a další.
Dále §5 uvádí, že „předním hlediskem sociálně – právní ochrany dětí je zájem a blaho dítěte, ochrana rodičovství a rodiny a vzájemné právo rodičů a dětí na rodičovskou výchovu a péči. Přitom se přihlíží i k širšímu sociálnímu prostředí dítěte.“ Je tedy zřejmé, že zájem dítěte nelze nikdy podřídit jiným zájmům, tedy např. zájmům rodičů, rodiny, jiných osob či státu.
16
Dle §6 se sociálně – právní ochrana zaměřuje především na děti, jejichž rodiče zemřeli, nebo neplní a zneužívají práva plynoucí z rodičovské zodpovědnosti, dále pak na děti, které byly svěřeny do péče 3. osoby, které vedou nemravný život, páchají trestné činy apod., které se opakovaně dopouští útěků od rodičů a v neposlední řadě na děti, na nichž byl spáchán trestný čin nebo je podezření pro jeho spáchání.
Pro SPOD je také velmi důležitá místní příslušnost. Ta se řídí místem trvalého pobytu dítěte. Platí tedy, že v případě, že se dítě nebo i celá rodina nachází mimo trvalé bydliště,
může
příslušný
úřad
poskytující
SPOD
požádat
o
součinnost
a případnou spolupráci daný orgán SPOD v místě faktického pobytu dítěte a rodiny.
Zákon upravuje také oprávnění každého člověka upozornit na závadné chování rodiče. To také opravňuje každého, aby upozornil orgán SPOD, že došlo k porušení nebo zneužití rodičovské zodpovědnosti a na další situace, které dítě ohrožují nebo narušují. Právě na toto navazuje mlčenlivost pracovníků, toto také zákon upravuje. Dále je důležité, tak jak uvádí §8, že i „dítě má právo požádat orgány sociálně – právní ochrany a zařízení sociálně právní ochrany, státní orgány, kterým podle zvláštních právních předpisů přísluší, též ochrana práv a oprávněných zájmů dítěte, pověřené osoby, školy, školská zařízení a zdravotnická zařízení o pomoc při ochraně svého života a dalších svých práv; tyto orgány, právnické a fyzické osoby jsou povinny poskytnout dítěti odpovídající pomoc.“ Dítě má právo takto učinit i bez vědomí rodičů nebo osoby, která je odpovědná za jeho výchovu. Dítě tak může projevit svůj názor při rozhodování např. o výchovných opatřeních a také při řešení všech závažných otázek, které se ho přímo dotýkají. I rodiče a osoby odpovědné za výchovu dětí mají možnost se obracet o pomoc na orgány SPOD.
2.3 Adresáti SPOD V následující podkapitole jsou uvedeny formální a neformální vlastnosti, podle kterých je možné zjistiti, zda dané dítě do cílové skupiny pro zasahování orgánu SPOD patří či nikoliv.
Podle § 2 odst. 1 se dítětem rozumí nezletilá osoba. SPOD se poskytuje bezplatně.
17
V čl. 1 sdělení č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte, je řečeno, že „pro účely této úmluvy se dítětem rozumí každá bytost mladší osmnáct let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve.“ V České republice se dosažení zletilosti řídí občanským zákonem. Zde v § 8 je uvedeno, že „způsobilost fyzické osoby vlastními právními úkony nabývat práva a brát na sebe povinnosti vzniká v plném rozsahu zletilostí, které nabývá dovršením 18. roku věku.“ Před dosažením 18. roku věku se zletilosti nabývá pouze uzavřením manželstvím, toto však musí být schváleno předem soudem.
Podle odst. 2 § 2 zákona o SPOD je SPOD poskytováno nezletilému dítěti, která má na území ČR: a) trvalý pobyt, b) má povolen trvalý nebo dlouhodobý pobyt, c) podalo návrh na zahájení řízení o udělení azylu nebo d) je oprávněno trvale pobývat.
Zákon ukládá povinnost poskytovat sociálně – právní ochranu všem dětem, které splňují výše uvedené podmínky. Na toto je myšleno i v Úmluvě o právech dítěte, ve které se zavazují smluvní státy respektovat a zabezpečovat práva dítěte uvedená v této Úmluvě každému dítěti, které se bude nacházet pod jejich jurisdikcí bez náznaku diskriminace, ať už podle rasy, barvy pleti, pohlaví, náboženství, jazyka, politického smýšlení, nebo národnostního, etnického a sociálního původu. Zákon o SPOD také ukládá povinnost poskytovat sociálně – právní ochranu i těm dětem, které nemají trvalý pobyt na území ČR nebo nesplňují výše uvedené podmínky. Jediným rozdíl je, že se hovoří o sociálně – právní ochraně v nezbytném rozsahu.
Jak již bylo popsáno v předchozích podkapitolách, §6 vymezuje okruh dětí, na které se SPOD zaměřuje; jsou to tedy děti, jejichž rodiče zemřeli, neplní povinnosti, které pro ně vyplývají z rodičovské zodpovědnosti, nebo nevykonávají nebo zneužívají práva plynoucí z rodičovské zodpovědnosti. Dále jsou to děti, na kterých byl spáchán závažný trestný čin, nebo děti, které vykazují známky takového chování. V neposlední řadě se zákon také zaměřuje na děti, na něž se sociálně – právní ochrana zaměřuje jen
18
demonstrativně. Z osobní zkušenosti, sociálního pracovníka SPOD, vím, že se v každodenní praxi setkáváme s mnohem širší škálou jevů a situací, kterými jsou děti přímo či nepřímo ohroženy. Jasné je, že není reálné všechny jevy do zákona zahrnout.
2.4 Orgány zajišťující sociálně – právní ochranu dětí Dle § 4 zákona o SPOD zajišťují sociálně – právní ochranu následující instituce: a) krajské úřady, b) obecní úřadu obcí s rozšířenou působností, c) obecní úřady a újezdní úřady, d) ministerstvo, e) Úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí, f) Úřad práce České republiky – krajské pobočky a pobočka pro hlavní město Prahu.
Další instituce zajišťující sociálně právní ochranu: a) obce v samostatné působnosti, b) kraje v samostatné působnosti, c) komise pro sociálně – právní ochranu dětí, d) další právnické a fyzické osoby, jsou – li výkonem sociálně – právní ochrany pověřeny.
Nejpodstatnější a největší roli však mají obecní úřady obcí s rozšířenou působností. „Sociálně – právní ochranu podle zákona zajišťují obecní úřady s rozšířenou působností. Obecní úřady mají možnost bezprostředně sledovat ochranu práv dítěte a čas činit potřebná opatření se znalostí problému a místních podmínek, ukládá jim zákon nejvíce povinnosti v ochraně dětí, pomoci rodičům a dalším osobám, které jsou odpovědné za výchovu dětí.“ [Novotná, Burdová 2007: 23]. Pro upřesnění uvádím, že OSPOD má v předrozvodové (i v porozvodové) péči o dítě nezastupitelnou roli. Orgán SPOD v opatrovnickém řízení, kde se rozhoduje, jak bude vypadat porozvodová péče o děti, vystupuje v roli kolizního opatrovníka, zastupuje tedy práva dítěte, které se nemůže hájit samo, protože je nezletilé. I proto je velmi důležité, aby sociální pracovník s rodinou úzce spolupracoval, aby měl možnost přiblížit se co
19
nejvíce zájmu nezletilého dítěte, popřípadě, aby znal konkrétní přání dítěte týkající se porozvodové péče. V neposlední řadě je to také OSPOD, kdo při soudním jednání uvádí svůj návrh na podobu porozvodové péče o děti a soud k tomuto názoru přihlíží.
V oblasti porozvodové péče může orgán SPOD pomoci např. utišit situaci v rodině nabídkou mediace, rodinných terapií apod., které může svým klientům zprostředkovat. Každý krok je především v zájmu dítěte.
2.5 Postoje pracovníků sociálně – právní ochrany dětí Orgány sociálně –právní ochrany dětí jsou jen jednou stranou vývoje služeb, ale druhou stranou je systém postavení SPOD. Mnohé země se dívají na postavení orgánů sociálně – právní ochrany dětí jako na zdroj možností a rizik. Hannele Forsberg a Ase Vagli (2006) ve svém článku „The Social Construction of Emotions in Child Protection Case – Talk“ popisují svůj výzkum, při kterém se zaměřovaly na pocity finských a norských sociálních pracovníků služeb, již podobají podle cílů a zaměřenosti OSPOD, při jejich práci.
Ve svém výzkumu se zaměřily na objasnění a rozšíření znalostí v oblasti emocí při výkonu sociálně – právní ochrany dětí pomocí srovnání jako nástroje v určitém pracovním prostředí a diskuzích s kolegy, kterou jsou vnímané jako případové studie. Tyto diskuze zahrnují tzv. rámy zoufalství a rámy obav. Tyto rámy jsou trans situačním jazykem sociálních pracovníků OSPOD při případových studiích.
Obě výzkumné pracovnice shodně uváděly, že během práce v terénu, cítily silnou přítomnost zvláštního a silně emocionálního jazyku hněvu, hořkosti, strachu, smutku, žalu a zoufalství, ale také soucit a někdy i radost při práci, při výkonu sociálně – právní ochrany dětí. Důležité je zmínit, že do té doby nebyla emocionalita považována za téma v rámci výkonu sociálně – právní ochrany dětí.
Americký badatel Beverly Davis (2001, in Forsberg, Vagli) se domnívá, že emoce v oblasti sociálně – právní ochraně dětí jsou často ignorovány, jsou hodnocené jako nevhodné v této oblasti. Ve výzkumu výše jmenovaných vědeckých pracovnic je
20
zřejmé, že u pracovníka vyvolá emoce především těžký případ klienta, který musí řešit. Pracovník pak dává své pocity do slov, když o daném případu vypráví svým kolegům, od kterých očekává pomoc. Jádrem analýzy byly způsoby, jak případ diskuze poskytuje kontext pro emoce. Tedy do dvou zjištěných souvislostí – rámu zoufalství a rámu obav. Prostřednictvím
interpretace,
vyhodnocování,
rozhodování,
praktické orientace
v případech, vytvářejí sociální pracovníci „prostředí“ pro své emoce.
Různé kontexty podporují různé emoce, dokáží odradit nebo ztlumit emoce v rámci výkonu sociálně – právní ochrany dětí. Dá se tedy říci, že pokud pracovník umí zvládat své emoce a dokáže se s nimi vyrovnat při diskuzi s kolegy, je to jeho „osobním vítězstvím“, protože poté může profesionálně pomáhat svým klientům, aniž by jim jakkoliv ublížil svými nevyrovnanými emocemi. Pro další vývoj SPOD je důležitá transformace, a to nejen z pohledu nových opatření pro praxi, ale také z pohledu změn v přístupu pracovníků.
2.6 Transformace v oblasti sociálně – právní ochrany dětí Především na počátku 21. století se projevovala nezbytnost vylepšit normy vůči bezpečnosti dětí, po dlouhých debatách vznikl zákon, který chrání oběti domácího násilí a postihuje agresory. V té době již platil zákon o SPOD, ale bylo zřejmé, že i on bude potřebovat transformaci. „Transformace“ bylo jedním z nejskloňovanějších slov v předchozích pár letech. Bylo jednoznačné, že systém sociálně – právní ochrany dětí musí projít transformací. Victoria Schmidt (2013) ve svém článku „Transformace ochrany dětí: překrásný nový svět…“ uvádí, že pokud se podíváme na SPOD z pohledu prevence, krizové intervence a post-krizového umístění, je patrné, že návrh nedosahuje souladu mezi pojetím problému a jeho řešením. Jedním z palčivých problémů transformace je nevčasnost zasahování do rodin. „Včasná intervence se definuje jako rozšířená prevence, která má za účel pozastavit problémovou situaci ve stavu, kdy všechno je možné napravit skrze řízení místní samosprávy a za účasti pomáhajících odborníků.“
[Schmidt
2013].
Dále
upozorňuje
na
to,
že
návrh
směřuje
k institucionalizaci kontroly služeb, což s sebou přináší rozšíření závazků kurátorů a také větší kontrolu práv dětí v ústavní péči.
21
Sociálně – právní ochrana dětí téměř jako každá jiná rovina sociální práce funguje na základě dilemat a jejich řešení, z čehož se stává zásada individualizace práce. Můžeme se dívat na poselství transformace jako na snahu zlepšit cesty k řešení klíčových dilemat sociálně – právní ochrany dětí, které jsou ovlivněny i vývojem
praxe rodičovství a manželství. 2.7 Dilemata jako základ transformace přístupu sociálních pracovníků Dilema je definováno jako „nutná (někdy obtížná) volba mezi dvěma vzájemně se vylučujícími možnostmi.“ [Klimeš in Musil 2004: 36]. Musil (2004) rozlišuje všední dilemata řadových pracovníků a dilemata strategická, mezi něž patří veřejný, nebo dílčí zájem, bezprostřední, nebo zprostředkovaná východiska volby cílů, řešení případů, nebo změna poměrů ve společnosti, změna klienta, nebo změna prostředí, operační strategie organizace služeb sociální práce. Pro mou práci však budou důležitá všední dilemata. Ta „před řadovými pracovníky vyvstávají, když kvůli nepřízni pracovních podmínek nemohou se svými klienty jednat tak, jak by si představovali, nebo když v daných pracovních podmínkách mohou uplatnit odlišné, stejně přijatelné, ale těžko slučitelné postupy.“ [Musil 2004: 45].
Mezi všední dilemata podle Musila (2004) patří:
komplexní, nebo a zjednodušené cíle,
množství klientů, nebo kvalita služeb,
neutralita, nebo favoritismus,
jednostrannost, nebo symetrie ve vztahu s klientem,
procedurální, nebo situační přístup,
materiální, nebo nemateriální pomoc,
zasáhnout, či nezasáhnout.
2.7.1 Komplexní, nebo zjednodušené cíle Podle Musila (2004) plyne toto dilema z nejasnosti cílů sociálních služeb, které jsou podle něj vymezeny jen rámcově, aby si je mohla veřejnost zidealizovat podle svých vlastních představ. Pracovníci svou prací přeměňují komplexní cíl do podoby, která je pro ně srozumitelná a použitelná. Vlastní pojetí cílů způsobuje jejich zjednodušení.
22
Pracovník si tímto zjednodušením usnadňuje svou práci a snaží se naplňovat cíle.
Cílem sociálně – právní ochrany je zajišťování bezpečí dítěte, ale zároveň je důležité zajistit i jeho autonomii. V praxi se sociální pracovník setkává s nutností volit mezi těmito zásadami. Cílem se tedy stává řešení dilematu bezpečí vs. autonomie. 2.7.2 Množství klientů, nebo kvalita služeb Velké množství klientů je každodenním problémem nejen pracovníků OSPOD. Jedná se tedy o dilema, kdy se pracovníci rozhodují mezi kvalitou a kvantitou svých služeb. Je tedy zřejmé, že čím více má sociální pracovník klientů, tím více omezuje svůj čas a pozornost, kterou věnuje svým klientům. Toto dilema řeší sociální pracovníci nejčastěji tak, že se naučí nebo si vymyslí nový způsob práce, který jim právě jejich pracovní náplň zjednoduší. Z toho vyplývá, že pokud se se pracovníci věnovali svým klientům „naplno“, nezbýval by čas na klienty další. 2.7.3 Neutralita, nebo favoritismus V případě, že sociální pracovníci pociťují toto dilema, jsou nuceni volit mezi neutrálním přístupem ke klientům, tedy jednání bez předsudků a stereotypů, a rozlišováním klientů podle jejich vlastností. Společnost očekává, že sociální pracovník bude ke svým klientům přistupovat individuálně; zároveň sociální pracovník věnuje větší pozornost práci, která jeho samotného více uspokojuje; dále sami pracovníci rozhodují o zdrojích, proto je jen na jejich rozhodnutí, zda klientovi zdroj poskytnou, či nikoliv – lze tedy říci, že obecně využijí zdroje v případech, kde přinesou větší užitek, přičemž i o užitku rozhodují sami; v neposlední řadě pomáhá sociálním pracovníkům zvládat pracovní zátěž možnost, poskytovat klientům různou kvalitu služeb.
Je tedy zřejmé, že rozhodují sympatie, reakce, barva pleti, národnost, představy apod. o tom, v jakém rozsahu budou služby klientovi poskytnuty. Sociální pracovník pracuje s těmi, kteří mu „přinesou větší užitek“ – pracovník vyřešil mnoho případů, ale nikoho už nezajímá, že byly „běžné, jednoduché“ a ty složité neřeší.
I toto dilema se v praxi SPOD objevuje. např. v případě, že pracovník pracuje s asociální rodinou, kterou je těžko akceptovat, ale pro toho pracovníka jsou základem
23
dobré vztahy, emocionální vazby v rodině jsou pro ně důležité, proto se snaží s rodinou pracovat bez jakýchkoliv předsudků. 2.7.4 Jednostrannost, nebo symetrie ve vztahu s klientem Pracovník vyslechne klienta, sám si na jeho situaci udělá náhled a názor a svůj úsudek považuje za zcela nestranný a pravdivý, jedná se o neměnnou představu o osobě klienta. Jedná se tedy o monolog, sociální pracovník nepřipouští možnost dialogu se svým klientem. Tento pracovník svého klienta kontroluje. Klient si ale kontrolu neobjednal, pracovník chce měnit stav, který ale klient měnit nechce.
V případě dialogu je pro sociálního pracovníka klientova interpretace stejně důležitá jako ta jeho, obě interpretace jsou tedy rovnocenné. Zde sociální pracovník nechá rozhodnout klienta, aby určil svůj problém, pracovník mu „pomáhá“ určený problém řešit.
Obě alternativy předurčují vztah ke klientovi i do budoucna. Je také rozhodující pro další spolupráci mezi sociálním pracovníkem a jeho klientem. Celkově jde tedy říci, že toto dilema popisuje jakýsi střet mezi kontrolou a autoritou a podporou a pomocí.
Z praxe by mohlo jít o případ, kdy přijde k sociálnímu pracovníkovi manželský pár, který se rozhodl ukončit společné soužití. Jako nejvhodnější druh porozvodové péče se jim jeví střídavá péče – bydlí nedaleko od sebe, dobře spolu komunikují, dětem bude zachováno sociální prostředí a škola. Sociální pracovník však bude proti, nebude souhlasit, protože se bude domnívat, že pro dítě je nejlepší výlučná péče matky a víkendový styk s otcem. 2.7.5 Procedurální, nebo situační přístup Toto dilema souvisí s otázkou, co se vlastně od sociálního pracovníka očekává. Možností je řešit klientův problém podle oficiálních postupů, nebo se k jeho problému postavit jako odborník, který dokáže využít svých odborných znalostí a dovedností a sám si zvolí, jak bude při řešení daného problému postupovat. Z výše uvedeného vyplývá, že „procedurální“ pracovníci pracují podle předurčeného způsobu jednání s klientem – klientův problém je pro pracovníka impulsem pro vykonání, popřípadě odmítnutí, určitého úkonu. 24
V případě situačního přístupu je již z počátku jasné, že neexistuje univerzální řešení klientova problému. Každý klient je svým způsobem jedinečný vyžadující individuální přístup, proto k němu může sociální pracovník díky svým odborným zkušenostem a dovednostem přistupovat individuálně.
Jedná se tedy např. o pracovníka, který se striktně řídí zákonem nebo metodikou, nemá osvojeny metody sociální práce, jeho práce se pohybuje jen v rozmezí několika naučených scénářů, které následně aplikuje na všechny klienty. Konkrétně tedy např. v případě porozvodové péče o nezletilé. Pracovník odmítá výlučnou péči otce, proto podporuje jen péči matky. 2.7.6 Materiální, nebo nemateriální pomoc Toto dilema je podle mého názoru typické pro dávkové specialisty úřadů práce. Právě tito pracovníci poskytují klientům peněžitou pomoc. Cílem není naučit klienta zvládnout své problémy svými silami, cílem je pomoci klientovi s řešení dílčího aktuálního problému – tedy například překlenutí období, kdy potřebuje klient najít náhradní ubytování a žije v azylovém domě. Cílem není to, aby se klient naučil svůj problém zvládat, cílem je mu pomoci při řešení dílčího problému.
Nemateriální pomocí se rozumí dlouhodobá práce s klientem, kterou vykonává odborník – sociální pracovník. Zde je již cílem pomoci klientovi při zvládání jeho problému a zlepšení jeho sociální situace. 2.7.7 Zasáhnout, nebo nezasáhnout Toto dilema v souvislosti s výkonem sociálně – právní ochrany dětí považuji za jedno z nejnáročnějších. Z mého pohledu z něj vyplývá vážný zásah do práv dětí a rodičů. Není vůbec jednoduché potýkat se s myšlenou, zda zasáhnout a např. odebrat dítě z rodiny, či nezasáhnout a dítě nechat v původní rodině. Musil uvádí, že „nedbalost je v sociální práci posuzována méně přísně než neoprávněný zásah.“ [Musil 2004: 139]. Důležité jsou při rozhodování odborné znalosti a dovednosti daného sociálního pracovníka, který v té chvíli spoléhá na svůj odborný úsudek. Chybám lze předejít jen tehdy, když sociální pracovník bude jednotlivé případy uvážlivě a svědomitě posuzovat.
25
V případě OSPOD jde spíš o dilema zasáhnout a jak. Toto se nejčastěji objevuje např. v situaci, kdy se pracovníci domnívají, že byly vyčerpány všechny možnosti pro pomoc rodině. Pro ilustraci – rodina se neustále stěhuje, není schopna udržet si bydlení, z azylových domů byli vyhozeni, děti nechodí do školy. V takovémto případě se např. pracovník rozhoduje, zda rodinu poněkolikáté umístí do azylového bydlení, nebo zda se rozhodne pro nejradikálnější řešení – tedy odebrání dětí.
2.8 Statistiky V následujících
podkapitolách
uvádím
celorepublikovou
statistku
výkonu
sociálně – právní ochrany dětí. Pro srovnání je zde uvedena také statistika výkonu sociálně – právní ochrany dětí jedné obce s rozšířenou působností. 2.8.1 Sociálně – právní ochrana dětí v České republice v letech 2007 – 2011 Z následující tabulky je patrné, že ve sledovaném období byl evidován poměrně stejný počet spisů Om (tedy spisů Ochrana mládeže), rostl pouze počet spisů NOm (Nepříslušná Ochrana mládeže - tedy spisy dětí, které nemají trvalé bydliště v daném obvodu, zdržují se v daném obvodu jen fakticky). V roce 2011 oproti roku 2010 ubylo dětí svěřených do péče 3. osoby. V posledních třech letech sledovaného období je velmi pozitivním jevem nárůst žadatelů o náhradní rodinnou péči – děti byly svěřeny do péče třetiny žadatelů o NRP (souhrnně děti svěřeny do adopce a do pěstounské péče). Alarmující je počet dětí, u kterých byla nařízena ústavní výchova – tento počet se stále pohybuje okolo 2000 dětí.
26
Počet… 2007 2008 2009 2010 2011 584 377 582 712 582 203 575 392 572 733 … spisů Om 30 387 35 711 38 223 41 166 42 430 … spisů Nom 1 600 1 597 2 504 2 450 2 359 … žadatelů o NRP … dětí svěřených do péče 455 501 449 462 454 budoucích osvojitelů 533 542 543 549 478 … osvojení … dětí svěřených do péče 1 361 1 402 1 301 2 111 1 371 3. osoby … dětí s nařízenou ústavní 2 195 2 295 2 202 2 055 1 901 výchovou … dětí s uloženou ochrannou 88 76 90 3 47 výchovou … dětí svěřených do péče 317 483 338 325 337 budoucích pěstounů … dětí umístěných do zařízení 404 450 448 520 506 pro děti vyžadující okamžitou pomoc Zdroj: Roční výkaz o výkon sociálně – právní ochrany dětí z let 2007 – 2011, http://www.mpsv.cz/cs/7260
2.8.2 Obec v ČR s rozšířenou působností v roce 2011 a 2012 Pro srovnání uvádím nejnovější údaje z nejmenované obce s rozšířenou působností v roce 2012. Tato obec se řadí k obcím, které mají přes 100000 obyvatel a poskytla mi údaje pro vypracování následující tabulky.
K této tabulce je důležité říci, že se jedná o počty nově zavedených spisů Om a NOm, o nové žadatele NRP, o počet dětí, které byly umístěny do osvojení v roce 2012 atd. Důležité tedy je, při práci s touto tabulkou, počítat s tím, že se nejedná o celkovou evidenci případů za několik let zpětně, ale jedná se jen o nové případy, které přibily v roce 2012 k těm stávajícím.
27
Počet… … spisů Om … spisů Nom … žadatelů NRP … dětí do péče budoucích osvojitelů … osvojení … dětí v péči 3. osoby … dětí s nařízenou ústavní výchovou … dětí s uloženou ochrannou výchovu … dětí do péče budoucích pěstounů … dětí umístěných v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc … dětí, u nichž proběhlo řízení o určení či vyloučení otcovství … dětí, nad jejichž výchovou byl stanoven dohled
2011 490 901 9 12 7 11 17 2 8
2012 508 924 11 8 5 13 20 3 12
21
19
25
23
13
12
Při závěrečném shrnutí je zřejmé, že stejně, jako v celé České republice, tak také v této obci dochází každoročně k navýšení spisů Om a NOm. V této obci se zvýšil počet žadatelů o NRP, kdy v ČR za roky 2011 a 2012 došlo k mírnému úbytku nových žadatelů. Klesající trend v počtu osvojení se v minulých rocích projevil i v této obci. V ČR klesá počet dětí, jež byly svěřeny do péče 3. osoby, zde naopak došlo k nárůstu. Pozitivním faktorem je určitě to, že se snížil počet dětí, u nichž proběhlo řízení o určení či popření otcovství, dále pak, které byly umístěny v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (k poklesu dochází i celorepublikově) a také dětí, nad jejichž výchovou byl stanoven dohled.
28
3 Porozvodová péče o nezletilé Porozvodovou péči o nezletilé děti dělíme na tři typy – jedná se o výhradní péči, o společnou péči a střídavou péči. V následujících podkapitolách se budu věnovat jednotlivým typům porozvodové péče o nezletilé. Střídavé péči, o níž pojednává tato diplomová práce, se budu podrobně věnovat v následující kapitole.
Rozhodovat o tom, komu bude po rozvodu manželství svěřeno do péče nezletilé dítě, není vůbec jednoduché. Je tedy nutné toto upravit v zákoně. § 4 odst. 4, zákona o rodině, uvádí, že rozhodující je „především zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti a se zřetelem na životní poměry rodičů.“ Dále soud při svém rozhodování „dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi a právo druhého rodiče, jemuž nebude dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti.“. Dále pak soud „přihlédne rovněž k citové orientaci a zázemí dítěte, výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče, stabilitě budoucího výchovného prostředí, ke schopnosti dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, k citovým vazbám dítěte na sourozence, prarodiče a další příbuzné a též k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů.“ Dle odstavce pátého tohoto ustanovení pak v neposlední řadě „soud vezme v úvahu, kdo dosud kromě řádné péče o dítě dbal o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní.“.
V neposlední řadě není žádoucí zapomínat na následující: „Dítě má rovněž právo vyjádřit svůj vlastní názor na základě Úmluvy OSN o právech dítěte (článek 12). Toto právo se vztahuje na všechny záležitosti, které ovlivňují dítě. Péče o dítě je jednoznačně jedním z takových záležitostí. Podle Úmluvy dítě musí mít příležitost být slyšen, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce, v každém soudním nebo správním řízení, které ho ovlivňují. Duch úmluvy a zejména článku 12 poskytuje důkaz o zvýšení úcty k dětem a jejich názory jako světového kulturního fenoménu.“ [vlastní překlad; Kurki – Suonio 2000: 192].
3.1 Výhradní péče Výhradní péče je nejčastějším typem porozvodové péče o nezletilého. Průchová (2002)
29
uvádí, že výhradní péči vidíme všude tam, kde se rodiče nedokáží dohodnout na porozvodové úpravě poměrů k dítěti. Pokud se tak stane, soud se ve většině případů rozhodne pro svěření dítěte do péče matky, i když se v současné době stále více rozmáhá svěření do výchovy otci. Mnoho rodičů se mylně domnívá, že tímto rozhodnutí ztrácí práva a povinnosti ve vztahu k dítěti, toto ovšem není pravda.
Tato úprava poměrů ve vztahu k nezletilému může mít určité praktické problémy, a to za situace, kdy jeden z rodičů, kterému bylo dítě svěřeno do jeho výlučné péče, „neumožňuje druhému rodiči podílet se na výchově dítěte, jejich vzájemný styk nepřiměřeně omezuje nebo jej zcela maří. Druhého rodiče neinformuje ani o podstatných skutečnostech, jako jsou záležitosti školní, zdravotní a jiné. Tím dochází jednak k nežádoucímu ochuzení citových vztahů mezi dětmi a tímto rodičem, jednak i k omezení zájmu „postiženého rodiče“ a dítěte.“ [Holub, Nová, Sladká Hyklová 2007: 67].
Styk rodiče, který nemá dítě ve své péči, s dítětem, je velmi důležitý. Mnoho psychologů doporučuje tento styk co nejširší. Úpravu styku upravuje ustanovení § 27, zákona o rodině. Jeho první odstavec uvádí, že „dohoda o styku rodičů s dítětem nepotřebuje schválení soudu“, na rozdíl od dohody o svěření dítěte do výchovy a o výživném, jak jsem uváděla výše. V případě úpravy styku rodiče, kterému nebylo dítě svěřeno do jeho výlučné péče, zákon vychází „z toho, že se může jednat o situace značně proměnlivé a že se rodiče zpravidla na této záležitosti dohodnou.“
Oproti tomuto Warshak (1996) poukazuje na důležitost, aby děti zůstávaly s rodiče stejného pohlaví, tedy aby chlapci vyrůstali ve výhradní péči otců a dívky ve výhradní péči matek. Na základě výzkumů bylo zjištěno, že chlapci, kteří vyrůstají s otci, nemají takové problémy jako chlapci vyrůstající s matkami. Totéž platí i u dívek. Avšak varuje před tím, aby byl chlapec bez rozmyšlení a uvážení svěřen do výlučné péče otce. Podle něj je pohlaví důležité, patří mezi faktory, které by se měly zvažovat před svěřením do péče. Zároveň, ale pokud je chlapec svěřen do výlučné péče matky, měl by být zajištěn co nejširší styk s otcem.
30
Je tedy zřejmé, že je pro dítě více než žádoucí styk s oběma rodiči. Jak jsem již uváděla, mnoho psychologů doporučuje co nejširší styk dítěte s druhým rodičem. Plaňava (1994) uvádí, že dítě potřebuje oba rodiče z důvodu, že opravdové výchovné působení nemá podstatu v tom, že si občas s dítětem o něčem promluvíme, ale spočívá v tom, že s ním sdílíme svůj život. Dále poukazuje na důležitost obou rodičů. V momentě narození je pro dítě nejdůležitější osobou pouze matka, po krátkém čase dítě vnímá důležitost obou rodičů.
Důležité je, aby rodiče „netrestali bývalého partnera tím, že mu dítě nedávají, že bude stále „nemocné“. Mnohdy tak rodič chce vytrestat toho druhého za něco negativního, co udělal.“ [Španhělová 2010: 131]. 3.1.1 Dítě ve výlučné péči matky Jak jsem již uváděla, nejvíce dětí bylo svěřeno do péče matek. „Největší počet dětí v České republice je svěřen po rozvodu rodičů do péče matek. V roce 2008 to bylo 84,7 % dětí.“ [Španhělová 2010: 132]. Bývá teda zcela běžné, že „matka tedy žije s dítětem, otec má upravený styk na 1x za 14 dnů o víkendu, popřípadě také v tom týdnu, kdy není víkendový styk, tak se vídá s dítětem jedno všední odpoledne.“ [Španhělová 2010: 132]. Každá varianta výlučné péče, ať už tak, kdy je dítě svěřeno do péče matce nebo ta, kdy je dítě svěřeno do péče otce, má své výhody a nevýhody. „Základní nevýhodou je, že dítě nevidí, nepozná, nevnímá, neregistruje – nemá k tomu možnost – základní vztah mezi mužem a ženou, kteří se rozhodli žít společně a kteří jsou jeho rodiči – mělo s ním ale v určitém věku zkušenost.“ [Španhělová 2010: 132].
Výhody styku s otcem dítěte, které je svěřeno do výhradní péče matky jsou např. tyto: dítě „žije pod větší jednotnou výchovou jednoho z rodičů, žije v jednom stabilizovaném prostředí – domově, do druhého dochází pouze na víkend, vnímá plně jednu rodičovskou roli.“ [Španhělová 2010: 132]. K výhodám patří i nevýhody. Nevýhodou např. je, že dítě „nepozná ve větší míře druhou roli rodiče – mužskou a otcovskou, nepozná, jak se otec chová v běžných situacích „všedního dne“ – zná otce jen jako „víkendového“ – dítě neví a nevidí, jak se otec chová v těchto chvílích, jak je prožívá, jestli je v klidu nebo v presu, jak s ním komunikuje, jak dovede překonávat stresové situace, jaké k nim zaujme stanovisko.“ [Španhělová 2010: 133]. Dále dítě 31
„může vnímat chování matky jako stresové, může se mu zdát, že na něj nemá matka čas – pod tíhou všeho, co má udělat; někdy přes všechny starosti nemá matka čas si s dítětem povídat, ukázat mu i své vlastnosti, prožití času stráveného v pracovním prostředí.“ [Španhělová 2010: 133]. Mnohdy se také stává, že se „matka potýká s finančními problémy a nemá příležitost dítěti „dopřát“ to, co by chtěla, nebo to, co po ní vyžaduje, mnohdy ji i toto stresuje.“ [Španhělová 2010: 133] 3.1.2 Dítě ve výlučné péči otce Špaňhelová (2010) uvádí, že v roce 2008 bylo svěřeno do péče otců 8,6 % dětí. Může se zdát, že jsou otcové diskriminovaní, i to může být pravdou, faktem ale také je, že mnoho otců o své děti nebojuje. Nastalou situaci vnímají tak, že odcházejí nejen od své partnerky, ale odcházejí i od svého dítěte. Důležitým faktem je to, že dítě má právo na styk s oběma rodiči.
Dále Špaňhelová (2010) uvádí, že velkou výhodou toho, že je dítě svěřeno do péče otce, je to, že dítě vnímá plnohodnotně otcovskou roli, nevnímá jeho postavení, jeho schopnosti, organizaci času. Naproti tomu nevýhodou je nepřítomnost matky, dítě matku potřebuje. Dítěti matka v každém případě chybí, potřebuje totiž objetí, pohlazení, přitulení, pochování. I přes to, že se otec snaží toto dítěti vynahradit, dětem to i tak chybí. Nevýhodou může být i to, že výchova je často nejednotná, protože se mnohdy dělí o výchovu se svými rodiči. Prarodiče mají tendenci dítě rozmazlovat, vše mu povolovat, v tomto se chovají k dítěti jinak než rodič. V dítěti to samozřejmě vyvolává zmatek.
3.2 Společná péče Institut společné výchovy je pravděpodobně tou nejideálnější variantou porozvodové péče o děti. Avšak není vůbec jednoduché takového stavu dostáhnout. Společná péče je zmíněna v § 26 odst. 2, zákona o rodině, spolu s péčí střídavou, uvádí se, že „jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, může soud svěřit dítě do jejich společné, popřípadě střídavé péče obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak lépe zajištěny jeho potřeby.“. Ač se může zdát, že je toto velmi strohé sdělení, pro mnoho rodičů má velký význam – donedávna tento institut neexistoval a jedinou možností porozvodové péče o děti byla výlučná péče jednoho z rodičů. 32
„Společná výchova předpokládá, že dítě bude mít s oběma rodiči stejný kontakt. Toho lze dosáhnout v případě, že i po rozvodu žijí rodiče v jednom bytě anebo naopak v případě, kdy dítě už je blízké věku zletilosti a s rodiči fakticky nežije.“ [Dudová, Hastrmanová 2007: 74]. Velkou výhodou společné péče, která je vyzdvihována je to, že „posiluje pocit společné odpovědnosti rodičů, jejich opravdový a seriózní zájem o dítě. Je jednou z cest, jak omezit negativní důsledky rozdělujících tendencí, které jsou téměř vždy s rozvodovou a porozvodovou situací spojeny.“ [Holub, Nová, Sladká Hyklová 2007: 65]. Toto ale může fungovat pouze v případě, kdy jsou rodiče domluveni, jak budou upraveny poměry k dítěti po rozvodu, v tom případě je zřejmé, že toto rozhodnutí je v zájmu dítěte. V případě, že jsou sice domluveni, že budou dítě společně vychovávat, ale je to pro něj jen určitým kompromisem, není vůbec jisté, že to přinese kýžený užitek. Spíš naopak.
Shrnu-li výše uvedené, vyplývá z toho, že institut společné péče je ideální formou porozvodové péče v případě, že jsou rodiče schopni a ochotni se na všem domluvit.
33
4 Střídavá péče O jakési revoluci v porozvodové péči o nezletilé děti lze hovořit v České republice od 1. srpna 1998. V tento den vstoupila v platnost novela zákona o rodině, která umožňuje svěření dítěte do společné či střídavé péče rodičů. Tato možnost tu byla i před platností této novely, avšak nebyla téměř vůbec využívána.
Střídavá péče je institutem porozvodové péče, který není v České republice tolik rozšířený. Je velmi kontroverzní a ne všichni s ním souhlasí a ztotožňují se. Domnívám se, že i tato forma porozvodové péče si zaslouží být více používána a v neposlední řadě také správně uchopována. „Máme-li zabránit velké míře utrpení v rozvedených rodinách, nepotřebujeme nic menšího než revoluci ve způsobu, jakým přemýšlíme o porozvodové péči o děti, a následně jaká rozhodnutí v této věci provádíme.“ [Warshak 1996: 13].
Zajímavý pohled mají na střídavou péči v zahraničí. Při hlubším zamyšlení je patrné, že se tento pohled objevuju i v České republice. „Mnohem častěji se střídavá péče stává ideálním uspořádáním opatrovnictví dítěte. Je však důležité rozlišit mezi střídavou péčí „povolenou“, „tolerovanou“ a „preferovanou“ s ohledem na ideály střídavé péče. Ideály střídavé péče vidí střídavou péči jako preferované řešení, ne pouze jako tolerovanou formu opatrovnictví dítěte.“ [vlastní překlad; Kurki – Suonio 2000: 187].
4.1 Právní úprava Z ustanovení §26 odst. 2 zákona o rodině vyplývá, že „jsou-li oba rodiče způsobilí děti vychovávat a mají-li o výchovu zájem, může soud svěřit dítě do společné, popřípadě střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte a budou-lij tak zajištěny jeho potřeby.“. Avšak podle Hrušákové je důležité uvědomit si, že „z hlediska významu jednotlivých podmínek je třeba na prvním místě zdůraznit zájem dítěte na svěření do společné nebo střídavé výchovy, nikoli zájem rodičů, resp. jednoho z rodičů.“ [Hrušáková a kol. 2005: 91].
Dle Nováka a Průchové (2004) existují určité
předpoklady, které soud zohledňuje při svěření dítěte do střídavé péče; nejedná se tedy
34
jen o ty, které jsou vymezeny v zákoně, ale o několik dalších předpokladů. Jedním z nich je např. schopnost rodičů setkávat se, spolupracovat spolu, vyslechnout si zmínky o druhém rodiči bez jakýchkoliv afektů. Dále rodiče musí mít dostatečné bytové zázemí pro každodenní pobyt dítěte a bydliště rodičů by neměla být daleko od sebe. Rodiče také musí být schopni a ochotni domluvit si na technickém zajištění dítěte – tedy na praní, žehlení nebo financování volnočasových aktivit dětí. V neposlední řadě je také důležité, ptát se dítěte, jak by si svůj další život představovalo, samozřejmě vše s ohledem na věk dítěte. „Jestliže dítě staršího věku se společnou či střídavou péči výslovně nesouhlasí (nechce se mi např. stěhovat, má k jednomu rodiči horší vztah), pak by soud toto stanovisko dítěte měl akceptovat.“ [Dudová, Hastrmanová 2007:75].
Důležitým rozhodnutím v oblasti střídavé péče je také interval střídání. Někteří preferují měsíc, jiní týden. V České republice je nejčastěji používán týdenní, popřípadě dvoutýdenní interval; v zahraničí se setkáváme i s měsíčním intervalem. Klimeš (2009) uvádí, že je velmi obtížné stanovení intervalů u malých dětí. Problematické je zejména vysvětlení dítěti, že bude týden s matkou a týden s otcem. Malé dítě si totiž není schopno představit, jak dlouhý týden ve skutečnosti je.
O poznání složitější situace nastává v případě, kdy se střídavou výchovou nesouhlasí jeden z manželů. Z dikce zákona, který je výše citovaný vyplývá, že stejně jako u společné výchovy, by mělo být rozhodnutí soudu podmíněno společnou dohodou rodičů, avšak z praxe je mnohdy zřejmé, že praxe soudu ukazuje naprosto jiné pochopení této problematiky. „Svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů nesmí být ústupkem jejich vzájemné rivalitě, ale vyjádřením kvalitního a pozitivního vztahu rodičů k dítěti; to předpokládá toleranci, vyspělost a dobrou vůli všech zúčastněných. Rozhodnutí o střídavé výchově nezletilého dítěte by mělo vycházet z jejich společné vůle a dohody, schopnosti spolu komunikovat a spolupracovat a nezapojovat dítě do svých vzájemných problémů. Podle názoru Ústavního soudu není v tomto případě podstatná otázka, proč rodiče nejsou ochotni spolu spolupracovat a komunikovat, nýbrž to, že jim v daném případě chybí ochota a vyspělost v zájmu nezletilé dcery kooperovat. Za tohoto stavu nelze obecným soudům, pokud svěřily dítě do výchovy matky, ani z hlediska ústavněprávního nic vytknout.“ [Nález Ústavního soudu ze dne 27. ledna 2005,
35
spis. značky I. ÚS 48/04]. Jak jsem již uváděla výše, podle Ústavního soudu je důležitá právě jistá spolupráce a komunikace mezi rodiči. Oproti tomu, níže uvedený nález Ústavního soudu toto tvrzení zcela obrací.
„Jakkoli střídavá péče předpokládá ze
strany rodičů především toleranci, společnou vůli a schopnost spolu komunikovat a spolupracovat (a zejména nezapojovat dítě do svých vzájemných problémů), nesmí soud na způsob této výchovy rezignovat už tehdy, kdy jeden z rodičů s tímto způsobem výchovy pro forma nesouhlasí. Jestliže soudy opřely svá rozhodnutí o tvrzení resp. nesouhlas matky a tento nesouhlas byl ve skutečnosti jedinou překážkou pro výrok o střídavé výchově nezletilé (jako znalcem deklarované optimální variantě, zcela vyhovující zájmu dítěte), pak jej musí i bez návrhu podrobit zkoumání a učinit předmětem dokazování. Nesouhlas matky se střídavou péčí může být relevantní pouze tehdy, je-li vybudován na důvodech, jež jsou způsobilé intenzivním způsobem negativně zasahovat do zájmu dítěte.“ [Nález Ústavního soudu ze dne 23. února 2010, spis. značky III. ÚS 1206/09].
Za zmínku stojí také alimentační povinnost. Mnozí se domnívají, že v případě, kdy je dítě svěřeno do střídavé péče obou rodičů, alimentační povinnost zaniká. Ano, rodiče si vzájemně nemusí hradit výživné na dítě, pokud se takto domluví. Ze své praxe vím, že mnoho rodičů se rozhodne pro vzájemné placení výživného. Většinou platí otec o něco více, než matka. Např. otec má platit 1000 Kč, matka 500 Kč. Znamená to tedy, že otec každý měsíc složí k rukám matky 500 Kč.
4.2 Střídavá péče v České republice Francová, Dvořáková Závodská (2008) uvádí, že v roce 2000 bylo soudně rozhodnuto o svěření do střídavé péče u 174 případů, v roce 2005 u 404 případů a v roce 2007 u 599 případů. Z tohoto tedy vyplývá, že se střídavá péče v České republice rozvíjí a stoupá počet dětí svěřených do střídavé péče.
Novák (2012) uvedl, že v roce 2010 bylo v České republice o střídavé péči rozhodnuto v 867 případech (ve 20 000 rozhodnutí bylo dítě svěřeno do výlučné péče otce nebo matky). Je tedy stále patrné, že se jedná o novinku, ke které každý přistupuje dle svého uvážení. Někteří očekávají spravedlivé a zároveň nekonfliktní řešení své
36
situace, matky toto vnímají jako možnou prohru, protože podle jejich mínění, nebyly se schopné postarat o své děti.
Následující tabulka pojednává o počtu svěřených dětí do střídavé péče. Je znatelná stoupající tendence. Každý rok je více dětí svěřeno do střídavé péče rodičů. Jak jsem již uváděla výše, ač je každý rok soudně rozhodnuto o nových svěřeních do střídavé péče a počet těchto rozhodnutí stoupá, i nadále převládají rozhodnutí soudu o svěření dítěte do výlučné péče matky nebo otce, Rok
Počet dětí svěřených do SP
2005
432
2006
542
2007
621
2008
659
Zdroj: http://padesatprocent.cz/cz/zpravodajstvi/stridava-pece-situace-v-cr
Z výše uvedené tabulky je zřejmé, že se každým rokem zvyšuje počet dětí, které jsou svěřeny do střídavé péče.
Nabízí se tedy otázka, proč je dítě v 90% svěřeno do výchovy matky. Klára Veselá Samková toto vysvětluje v časopise Právo a rodina (3/2004). V naší společnosti je stále nepředstavitelné, že by matka měla dítě „pouze na půl“. Z praxe vyplývá, že se děti nesvěřují jen matkám alkoholičkám, nebo podivným existencím. Okolí pak ženu soudí, táže se, co je to za matku, když nemá dítě ve své péči. Často, pokud je dítě svěřeno do péče otce, matka mění své bydliště, aby nemusela čelit tlaku okolí, které by ji připomínalo, jaká je matka. Dalším důvodem, proč jsou děti svěřovány do péče matek je fakt, že děti jsou ještě příliš malé, když se rodiče rozvádějí, otec v tuto chvíli nemůže bohužel nabídnout dítěti takové zázemí, jaké nabízí matka.
V neposlední řadě se také dočítáme, že si rodiče nedokáží představit, že by jejich dítě bylo svěřeno do střídavé péče; nebo že by se muž o dítě nedokázal postarat tak, jako matka. Dítě je také velmi citlivé, všude by se cítilo jako host. Nemělo by svůj
37
domov. Na toto upozorňoval Novák v časopise Právo a rodina (11/2010).
4.3 Střídavá péče v zahraničí V České republice se střídavá péče stále rozvíjí, je nováčkem. V zahraničí je však mnohdy tato forma porozvodové péče vnímána jako běžná a naprosto normální, dokonce i hojně využívaná. Pro srovnání uvádím několik příkladů ze zahraničí. 4.3.1 Německo Německo je jednou z několika zemí, ve které dítě po rozvodu rodičů automaticky přechází do jejich společné péče. Jen v případě, že mezi rodiči dojde ke sporům, rodiče jsou pomocí tzv. Cochemského modelu motivováni k uzavření dohody, ve které dojde k uspořádání
a
oběma
bude
dohoda
zcela
vyhovovat.
[http://www.jedendomov.cz/stridava-pece-ve-svete/168-pravda-o-stridave-peci-v-eu-5]. 4.3.2 Belgie Tak jako ve Švédsku, také v Belgii existuje zákonná přednost střídavé výchovy. Pokud se tedy rozpadne manželství rodičů, dítě automaticky přechází do jejich společné péče. Jen v případě, že rodiče nejsou schopni se domluvit na porozvodové péče o děti, mohou se obrátit na soud a nezletilé dítě pak může být svěřeno do výhradní péče jednoho z rodičů. [http://www.iustin.cz/art.asp?art=377]. 4.3.3 Švédsko Na serveru jedendomov.cz (2012) se dovídáme, že ve Švédsku je již od roku 1983 společná péče přirozeným základem pro oba rodiče. Porozvodová péče u nich značí střídavou péči, pokud se rodiče nevyjádří jinak. Rodiče zde upravují svou rodičovskou odpovědnost dohodou, kterou pak předloží ke schválení komisi sociální péče. V případě, že společná péče nefunguje, rodiče nejsou schopni vytvořit dohodu, obrací se na soud, který ve většině těchto případů svěří dítě do výhradní péče jednoho z rodičů. Avšak k této situaci nedochází podle statistických údajů příliš často – v roce 2007 bylo pouze 22% dětí z celkového počtu v neúplné rodině. Ve Švédsku je úspěšnost střídavé péče propojena s nastavením celé společnosti, kdy se oba rodiče zapojují do výchovy a výživy dítěte zcela rovným dílem již od narození dítěte. Domnívám se tedy, že právě tento fakt předurčuje schopnost rodičů dohodnout se v případě rozpadu rodiny na porozvodovém uspořádání, které oběma stranám vyhovuje.
38
4.3.4 Spojené státy americké Opatrovnictví je řešeno v každém státě zvlášť. Nutno podotknout, že většina státu unie přijala střídavou péči již koncem 80. a počátkem 90. let minulého století. V USA je střídavá péče považována za rovnocenné uspořádání výchovy po rozvodu, či rozchodu partnerů, rodičů. Dlouholetými průkopníky společné péče jsou Kalifornie a Arizona. V těchto
zemích
je
do
společné
péče
rodičů
svěřeno
až
20%
dětí.
[http://www.iustin.cz/art.asp?art=377].
4.4 Předpoklady Závodská (2002) uvádí, že soud může do střídavé péče dítě svěřit za určitých předpokladů, a to, že jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a o výchovu mají zájem, střídavá péče musí vycházet z dohody rodičů – z jejich vůle a úsilí, rodiče musí překonat pocity zklamání, křivdy, ublížení, nenávisti – musí spolu být schopni spolupracovat a komunikovat, dále musí být schopni platit své finanční závazky řádně a včas, důležité také je, aby rodiče bydleli blízko sebe, aby dítě mohlo navštěvovat stejnou školu, stejné kroužky, mít stejné kamarády, být v prostředí, na které je zvyklé.
„Přesto jsou rodičovské konflikty nyní považovány za jedno z nejzávažnějších rizik pro blaho dětí, podle nedávného znaleckého posudku v oblasti dětské psychologie a psychiatrie.“ [vlastní překlad; Kurki – Suonio 2000: 197]. Je tedy zřejmé, že střídavá péče může fungovat jen tehdy, jsou – li rodiče schopni a ochotni se domluvit na všech věcech týkajících se dítěte. V případě konfliktů mezi rodiči dochází k narušení blaha dítěte.
Mašek (200ě) uvádí, že je důležité mít také na paměti, že střídavá péče nesmí být ústupkem rodičů v jejich vzájemné rivalitě, měla by být vyjádření kvalitního a pozitivního vztahu rodiče k dítěti. Rozhodnutí o střídavé péči musí vycházet ze společné vůle, schopnosti komunikovat a spolupracovat. [Mašek in Právo a rodina, 7/2002].
Novák s Průchovou (2005) uvádí, že častou situací bývá, že střídavou péči prosazují otcové bez souhlasu matky, je velikým přínosem, že otcové projevují zájem, avšak odborníci nedoporučují prosazování střídavé péče bez souhlasu obou rodičů. Jak
39
uvádí dále, z dítěte by mohl vzniknout pomyslný pingpongový míček, který by si mezi sebou rodiče přehazovali bez vzájemné domluvy.
Warshak (1996) uvádí, že střídavá péče nemůže fungovat, pokud se jeden z rodičů nemůže starat, nebo pokud se střídavou péči nesouhlasí, popřípadě jsou bydliště rodičů od sebe vzdálená, rodiče k sobě cítí nenávist a dítě používají jako zprostředkovatele.
Předpokladem pro fungující střídavou péči je také frekvence střídání a věk dítěte. Dá se říci, že každý odborník je zastáncem jiné věkové hranice. Špaňhelová (2010) doporučuje střídání u dětí od tří let. Vysvětluje to tím, že dítě do 3 let potřebuje pocit jistoty a bezpečí, a poté, co má toto vyvinuto, může docházet ke změně prostředí a střídaní. Tím ovšem nevylučuje střídání kojenců a batolat. „U mladších dětí v předškolním věku mám dobrou zkušenost se střídáním 3 – 2 – 2. Znamená to, že dítě je 3 dny u tatínka, 2 dny u maminky a 2 dny u tatínka, a další týden je to naopak – 3 dny u maminky, 2 dny u tatínka a 2 dny u maminky.“ [Špaňhelová 2010: 139].
Kirsti Kurki – Suonio shrnuje „Výsledně tedy můžeme říct, že ideály zohledňující uspořádání péče v kontextu rozvodu, by měly být následující: primárně preferovat mateřství, které reflektuje idealizovanou představu o péči milující matky... V druhé řadě výchova od partnera, bez předsudku o pohlaví, který může dítěti poskytnout psychologicky šťastnější dětství; v třetím kroku péče obou partnerů, jež naplňuje potřeby dítěte, v harmonické, vzájemně se doplňující kooperaci, jako společní vychovatelé.“ [vlastní překlad; Kurki – Suonio 2000: 188].
4.5 Pozitiva a negativa střídavé péče Neyrand (in Radimská 2002:10) shrnuje výhody a nevýhody střídavé péče do jedné věty: „Výhody jsou řádu vztahového, nevýhody jsou řádu praktického“. 4.5.1 Pozitiva střídavé péče V České republice bohužel nebyly provedeny výzkumy, které by dokazovaly prospěšnost střídavé péče a označily by střídavou péči za tu nejlepší možnou porozvodovou variantu. „Střídavá výchova omezuje pocity ztráty, a tím zvyšuje sebeúctu 40
dítěte. Při výchově jsou zachovány jak prvky mužského tak ženského přístupu, možnost ztotožnění a komunikace s mužským a ženským rodičovským vzorem.“ [Novák in Francová, Dvořáková Závodská 2008: 17].
Špaňhelová (2010) uvádí, že vypozorovala hlavní plusy střídavé péče:
dítě žije u obou rodičů a tím přijímá vlastnosti od obou,
dítě není ochuzeno o mateřskou a otcovskou roli v životě,
má k dispozici vědomosti a dovednosti obou rodičů,
vnímá postoj obou rodičů k životním situacím, zvládání stresu, způsob řešení problémů.
Výhodou pro rodiče je i to, že v době, kdy nemají dítě u sebe, mohou se naplno věnovat své práci, volnočasovým aktivitám nebo například novému partnerovi. Toto je výhodou i pro dítě, rodič si své záležitost vyřídí v týdnu, kde je sám a v týdnu, kdy je s dítětem, může se mu naplno věnovat.
Server 50% řadí mezi pozitiva střídavé péče také to, že „pro děti pokračuje stále rodinný život; děti cítí, že je to spravedlivé – žádný rodič není ten „oblíbený“; děti se cítí méně vinny tím, že by to mohly být ony, kdo jsou důvodem rozchodu; děti říkají, že jsou milovány oběma rodiči; chlapci mají stále otcovský model, se kterým se mohou identifikovat; mizí riziko, že v období dospívání se kontakt s jedním z rodičů přeruší; rozvod není považován za zdrcující zprávu, protože děti neztratily důležité osoby v jejich každodenním životě; staví oba rodiče na stejnou úroveň, co se týká
léčení,
vzdělávání,
zájmů
dítěte.“
[http://padesatprocent.cz/cz/zpravodajstvi/stridava-pece-situace-v-cr ]. 4.5.2 Negativa střídavé péče Tak jako existuje řada příznivců, kteří považují střídavou péči za nejlepší porozvodovou úpravu výchovy, existuje i řada odpůrců tohoto institutu. Mnoho odborníků, kteří se řadí mezi odpůrce střídavé péče, má mnoho argumentů pro své tvrzení, že je střídavá péče nevhodná.
Warshak (1996) je přesvědčen, že střídavá péče je sice dobrou myšlenkou, leč
41
nemůže nikdy fungovat. Domnívá se, že od lidí, kteří spolu nedokáží žít v partnerském svazku, nemůžeme očekávat, že se spolu naučí komunikovat a spolupracovat právě při výchově dětí. V případě, že spolu rodiče nedokáží spolupracovat a zvyšuje se jejich vzájemná nesnášenlivost, zvyšuje se také pravděpodobnost, že i děti budou nástrojem jejich konfliktu. Ovšem Warshakovi stoupenci tvrdí, že dochází k opačné reakci. Střídavá péče podle nich snižuje stejným podílem rodičovských práv a odpovědnosti napětí mezi rodiči a zvyšuje jejich schopnost spolupracovat. Špaňhelová (2010) uvádí, že nevýhodou je vysoká časová náročnost hlavně v jejích počátcích. Střídavá péče je nejen velice náročná na čas, ale také na finance či psychiku rodičů. Mnoho matek se zpočátku nemůže smířit s faktem, že se o dítě stará otec sám, popřípadě za pomoci nové partnerky. U dětí se zpočátku může projevit únava z dojíždění. Vše ale záleží na postoji rodičů, pokud se budou od začátku dítěti vše ulehčit, dá se předpokládat, že dítě se se střídavou péči velmi rychle sžije. Server 50%.cz uvádí jako hlavní nevýhody „zvýšené nároky na dítě s ohledem na neustále změny prostředí (výchovného i bydlení), časová a ekonomická náročnost, vysoké nároky na spolupráci a komunikaci rozvedených rodičů (nefunguje v případech, kdy jeden či oba rodině nadřazují své potřeby potřebám dětí nebo se nejsou schopni dohodnout).“ [http://padesatprocent.cz/cz/zpravodajstvi/stridava-pece-situace-v-cr]. Názory na střídavou péči budou vždy rozdílné. Nikdy se nepodaří, aby všichni byli příznivci. V České republice panuje nejistota kolem institutu střídavé péče a také připravenosti sociálních pracovníků, jež rozhodují a řeší situace vzniklé při výběru vhodně porozvodové péče, tento institut porozvodové péče aplikovat v praxi. Důležité je podle mého názoru operovat s novými přístupy k tomuto institutu.
42
B. Metodologická část 1 Výzkumná strategie Hendl (2005) uvádí, že výzkumnou strategií je nazýván metodologický přístup k řešení výzkumné otázky. Dále uvádí, že ve společenských vědách rozlišujeme dvě kategorie výzkumných strategií, a to kvantitativní a kvalitativní. Hendl (in Zich 2005) uvádí, že „kvantitativní výzkum pracuje s tzv. tvrdými daty (čísly), která popisují sociální objekty, kvalitativní naopak s daty měkkými (slova). S tím pak souvisí použitelnost statistických metod u kvantitativních dat a možnost koncipovat různé teorie závislosti, trendy apod. Autor dále uvádí, že kvantitativní výzkum je deduktivní, na rozdíl od induktivního kvalitativního postupu.“ [Zich 2005: 101]. Podle Strausse a Corbinové (1999) si pod kvalitativním výzkumem můžeme představit jakýkoliv výzkum, jehož výsledků nedosahujeme pomocí statistických procedur nebo jiných způsobů kvantifikace.
„Kvalitativní přístup je proces zkoumání jevů a problémů v autentickém prostředí s cílem získat komplexní obraz těchto jevů založených na hlubokých datech a specifickém vztahu mezi badatelem a účastníkem výzkumu. Záměrem výzkumníka provádějícího kvalitativní výzkum je za pomoci celé řady postupů a metod rozkrýt a respektovat to, jak lidé chápou, prožívají a vytvářejí sociální realitu.“ [Švaříček, Šeďová 2007: 17].
Pro svůj výzkum v rámci mé diplomové práce jsem si zvolila výzkumnou strategii kvalitativní, která podle Dismana (2006) umožňuje hlubší porozumění problému. Předností kvalitativní výzkumné strategii je, že získá podrobný popis při zkoumání jevu, jedince, skupiny, fenoménu apod., vše zkoumá v přirozeném prostředí. (Hendl, 2005). Chci se tedy pokusit o hlubší porozumění přístupů sociálních pracovníků OSPOD k střídavé péči, k institutu porozvodové péče o děti, se kterým se pracovníci každodenně setkávají.
43
2 Standardizace výzkumu Jak již bylo výše uvedeno, zvolila jsem si kvalitativní výzkumnou strategii. Je tedy nutné říci, že standardizace výzkumu je slabá, tudíž má kvalitativní výzkum poměrně malou reliabilitu. Disman uvádí, že „reliabilní měření je takové měření, které nám při opakované aplikaci dává shodné výsledky, pokud se ovšem stav pozorovaného objektu nezměnil.“ [Disman 2006: 62].
Kvalitativní výzkum má sice slabou standardizaci,
ovšem díky tomu, že je volná forma otázek a odpovědi si nevynucují taková omezení jako u výzkumu kvantitativního, je proto kvalitativní výzkum považován za výzkum s poměrně vysokou validitou. K tomuto Disman (2006) uvádí, že u kvalitativního výzkumu měříme to, co měřit chceme; a při opakovaném měření bychom pravděpodobně dostali stejné výsledky. „Validní měření je takové měření, které měří skutečně to, co jsme zamýšleli měřit.“ [Disman 2006: 62].
Důležitým pojmem je také „triangulace“, díky níž se zvyšuje důvěryhodnost výsledků daného výzkumu. „Pod pojmem triangulace se rozumí kombinace různých metod, různých výzkumníků, různých zkoumaných skupin nebo osob, různých lokálních a časových okolností a teoretických perspektiv, jež se uplatňují při zkoumání určitého jevu.“ [Hendl 2005: 149].
44
3 Techniky sběru dat Jak jsem uváděla výše, pro výzkum v rámci diplomové práce, jsem si zvolila kvalitativní výzkumnou strategii. Výzkum by nebyl realizovatelný bez správného výběru techniky sběru dat. Pro svůj výzkum jsem si zvolila techniku „focus groups“ neboli ohniskovou skupinu. Zároveň byla použita technika „movie systemic“ neboli sociální práce s filmem. Obě techniky jsou popsány níže.
3.1 Focus groups Předností focus groups „je interaktivita, diskuse ve skupině přináší stimul myšlenkám, vzpomínkám a zkušenostem, které by jinak zůstaly zapomenuty. Diskuse na dané téma je vedena školeným moderátorem, účastní se jí obvykle cca 8 – 12 osob a trvá cca 1 – 2 hodiny.“ [http://cvvm.soc.cas.cz/nabidka-vyzkumu/kvalitativnivyzkum]. Velkou výhodu spatřuji v tom, že „je to metoda povzbuzující spontaneitu a skupinovou interakci a umožňuje nám pozorovat členy cílové populace aktuálně reagující na dané téma.“ [Miovský 2006: 175].
Pro moji práci je důležitá tzv. „polostrukturovaná ohnisková skupina“. „Polostrukturovanou ohniskovou skupinu lze označit za kompromis mezi požadavky kladenými na strukturovanou skupinu (v podobě větší standardizace, srovnatelnosti podnětového materiálu atd.) a nestrukturovanou skupinou (velký prostor na individuální vyjádření, prostor pro bohaté a časté interakce.).“. [Miovský 2006: 180]. Miovský (2006) spatřuje výhody v lepší možnosti udržet základní úroveň diskuse a zároveň dávat účastníkům dostatečný prostor pro vyjádření svého názoru, další výhodou je větší konzistence získaného materiálů – bude tedy snadnější pro spravování a analýzu získaných dat. „… obvykle při polostrukturované ohniskové skupině více sledujeme, zda jsme získali uspokojivé odpovědi na všechny důležité otázky, zda nám něco nechybí apod.“ [Miovský 2006: 185].
3.2 Využití filmu v sociální práci Pro svou práci jsem se rozhodla použít metodu, která je v České republice zatím spíše
45
opomíjena. Jedná se o metodu využití filmu v sociální práci (volný překlad). David S. Shepard a L. Brew (2005) ve své studii dokazují, že „opakovaná názorná zkušenost při sledování filmu pomáhá studentům posilovat empatii vůči filmovým charakterům, tedy posilování jejich základních empatických dovedností. Hills používal videa k usnadnění osobních reakcí a mínění pro studenty. Tyto transformované reakce pomáhaly studentům přijít si k pochopení, jak jejich vlastní reakce interferuje s terapeutickou situací.“ [vlastní překlad; Shepard, Brew 2005: 407]. Dále uvádí, že filmy „mohou odhalovat kulturní vědomí a choulostivost, zejména když studenti žijí v homogenním prostředí s malou možností odhalovat odlišnosti.“ [vlastní překlad; Shepard, Brew 2005: 411].
Důležitým zjištěním v další studii, tentokrát A. M. Hudocka a S. A. G. Wardena (2001), byl fakt, že „sledování filmu může být spouštěčem emocionální reakce a osobního ztotožnění. Filmy jsou efektivně využívány k výuce klientů a podpoře sebeuvědomění v terapii.“ [vlastní překlad; Hudock, Warden 2001: 116]. Jak se dočítáme dále, tak i mým cílem je během výzkumu v rámci diplomové práce, do jisté míry analýza filmu, ta zahrnuje „použití filmů, které zobrazují rodinám typy problémů, které by mohly přinést "skutečný život" rodiny, k poradenství. Takovéto filmy nejsou tvořeny s úmyslem vedení manželství a rodinných poradců, neodrážejí elegantní a
jednoduchá řešení v
souvislosti konfliktu nebo rodinné
dynamiky jako
"předpřipravované", jako případová studie nebo roli hraní se však může nabízet. Slouží k napodobení vlastní složitosti skutečných rodin a motivuje účastníky, aby pozorně sledovaly linii příběhu ve snaze identifikovat systémy konceptů.“ [vlastní překlad; Hudock, Warden 2001: 117].
„Celkový zážitek z filmů vždy zahrnuje přenos emocí na diváky přes lidskou techniku řeči, mimiky, gest, doteků, prostorových vzdáleností, a nelidské technologie scenérie, zvuku a osvětlení, takže diváci mohou cítit spolu s filmovými postavami.“ [vlastní překlad; Hudock, Warden 2001: 121]. I proto se domnívám, že díky metodě využití filmu v sociální práci se moji respondenti lépe vcítí do dané situace, kdy mají rozhodnout o tom, zda střídavou péči doporučí či naopak. Díky cítění spolu s filmovými postavami budou jejích odpovědi, a i celý výzkum v rámci diplomové práce, čistě
46
ovlivněn jejich emocemi a nepromítnou se do nich jejich negativní zkušenosti. 3.2.1 Jmenuji se Sam (I am Sam) Film popisuje příběh otce se speciálními potřebami a jeho dcery, jejich vztah, intervenční služby, které tato rodina využívá, příběh o zničení a znovusjednocení rodiny. Tento film dává přesný obraz typického přístupu k rozhodování v případě zájmu dítěte v USA mezi dvěma reformami politiky ochrany dětí a široké škále pohledů o dětských právech (Shmidt, Shepeleva 2010). Co předcházelo natočení filmu a podrobný popis děje filmu je uvedeno v následujících podkapitolách. 3.2.2 Skutečné kontexty filmu Moderní historie ochrany dětí a rodinné politiky v USA dává přesný příklad hospodářské soutěži mezi tradičními a postmoderními diskurzy kolem rodičovství a dětství (Folbre, 2008). Až do konce osmdesátých let minulého století byla americká rodinná politika ovládána tradičním projevem. Krize soudnictví ve věcech mládeže se stala prvním příznakem nedostatku tohoto tradičního diskurzu. Reakcí na tuto krizi byl příchod předpisů s bližšími pravidly trestního soudnictví. Soudnictví tím získalo větší transparentnost – všechny rozsudky týkající se stavu dítěte, rodiny nebo rodičů, mohly být provedeny pouze v právním řádu. V roce 1980, kdy byl stanoven nový diskurz v právních předpisech, se na jedné straně objevovala kritika ze strany tradičních zastánců a na druhé straně se formovaly procesní předpisy týkající se ochrany dětí. V tomto roce byl vydán nový zákon, který schválil přijetí pomoci v oblasti péče o dítě. Hlavním úkolem tohoto zákona byla optimalizace zásahu směrem k prevenci odebírání dětí z rodiny a vývoj systému se zaměřením na znovusjednocení rodiny poté, co z ní bylo dítě odebráno. Byla zde zahrnuta nutnost posilovat vztahy v rodině a dále zdůrazněna nutnost větší pomoci rodinám.
Po 17 letech, v roce 1997, byl přijat jiný zákon, ten definitivně změnil trajektorii ochrany dětí a rodinné politiky. Hlavní myšlenkou tohoto zákona bylo stanovení priorit pro přebírání dětí do náhradní rodinné péče – pěstounská péče byla mnohem lepší variantou, než umístění dítěte do ústavní výchovy, před svěřením do adopce (Cushing, G., Greenblatt, S. 2009).
Film zároveň poukázal na osoby se zvláštními potřebami – s přijetím nového 47
zákona souviselo i několik rizik, která ohrožovala jejich rodičovská práva. Události prezentované filmem se odehrávají v době, kdy byl prováděn tento nový zákon, který pro mnohé osoby se zvláštními potřebami starající se o děti, znamenal omezení v oblasti rodičovských práv.
Clifford a Burke (2004) uvádí, že zavedení nového "restriktivního" právního předpisu bylo doprovázeno kritikou ze strany příznivců postmoderního diskurzu. Sdružení rodičů, akademici přinesli široké kontexty porozumění negativních důsledků nové legislativy.
Shrneme – li situaci, která předcházela natočení filmu, je zřejmé, že před platností nového zákona byla velmi důležitá sanace rodiny. Sociální pracovníci se snažili, aby děti, které musely být odebrány orgánem OSPOD, byly v brzkém čase vráceny rodičům, popřípadě náhradní rodině. S platností nového zákona by byla Samova rodina ohrožena – pokud by byl Sam vyhodnocen jako handicapovaný otec, mohlo by dojít k situaci, kdy by byl zbaven rodičovských práv. 3.2.3 Děj filmu Film z roku 2001, který natočila režisérka a scénáristka Jessie Nelson, pojednává o mentálně retardovaném otci, jemuž bezdomovkyně porodí dceru. Při odchodu z porodnice ale bezdomovkyně zmizí a o malou Lucy (Dakota Fanning) se musí začít starat sám Sam (Sean Penn). S výchovou se mu snaží pomoci jeho přátelé a sousedka. Lucy má do sedmi let svého věku toho nejúžasnějšího tatínka na světě – je do jisté míry značně infantilní, avšak dokáže si s Lucy hrát tak, jak jiní ne. Problémy však nastanou v době, kdy jde Lucy do školy a paní učitelka upozorní orgány státní správy na chování otce. V té době také Lucy začíná intelektově přesahovat schopnosti otce. Ve svých sedmi letech neobyčejně bystrá Lusy putuje na základě sociálního šetření ze sociálního úřadu rovnou z narozeninové oslavy do dětského domova. S otcem se stýká sporadicky, vždy jen se svolením sociálního úřadu, jejich setkání vždy provází velké emoce, je vidět, že Sam zahrnuje Lucy obrovskou rodičovskou láskou a Lucy jeho city opětuje jako dcera. Sam se však nevzdává a chce svou dceru zpět, avšak se svým platem pomocníka v kavárně si nemůže dovolit právní zastoupení. O pomoc žádá úspěšnou advokátku Ritu Harrisonovou (Michelle Pfeiffer). Ta se zpočátku brání zastupovat
48
Sama per bono, nakonec se však rozhodne, že bude první zástupkyní Sama. Film se dotýká myšlenky, jak právní zástupci dokáží pochopit své klienty a jaké jsou důvody tohoto porozumění - na samém počátku Rita nemá zkušenosti pro bono a nerozlišuje dovednosti a kompetence související s běžným (pro ni) způsoby práce s klientem a vhodné možnosti pro případ Sama. Odborná praxe Rita většinou provádí obdobím rozvodu jejích klientů. Před schůzkou se Samem neprovedena případy souvisejících s veřejným právem - v souvislosti s rodičovstvím dochází u rodiče a dítěte ke střetu zájmů a útvarů intervence. Osobní zkušeností právníka Rity je matka a její rodičovské vztahy jsou poměrně daleko od ideálu. Nedokázala vyřešit dilema "rodina x práce", a to je v rozporu s jejím synem. Rita je matkou, její syn však citově strádá, neboť se Rita věnuje ve velké míře své práci. Rita spolu se Samem bojuje o navrácení Lucy do jeho péče. Věnuje se Samovi, učí ho vystupovat před lidmi, ovládat stud. Lucy má být svěřena do péče pěstounské rodiny, v noci ale utíká za svým otcem Samem, který se přestěhoval nedaleko jejího současného bydliště. Sam ji vždy přivede zpátky k pěstounské rodině. „Společně se snaží přesvědčit systém, že si Sam zaslouží být otcem se vším všudy a zároveň se oba dozvídají, co vlastně pravá rodičovská láska obnáší…“ [http://www.csfd.cz/film/15340-jmenuji-se-sam/]. Před soudním jednáním si náhradní matka, pěstounka, po chvíli uvědomí, že Lucy svého otce bezmezně miluje a že je nemůže oddělit jen proto, že si sama přeje šťastnou rodinu. Rozhodne se tedy pro střídavou péči – pomůže s manželem Samovi při výchově Lucy.
49
4 Operacionalizace dat Cílem výzkumu v rámci mé diplomové práce je zodpovědět hlavní výzkumnou otázku:
“Jak pracují pracovníci OSPOD s možností ovlivnit změny pohledu (směrem k lepšímu pochopení silných a slabších stránek) na střídavou péči a její aplikaci v praxi.“
Otázku jsem vyvodila ze zvoleného tématu střídavé péče a účasti odborníků OSPOD. Střídavou péči jsem si zvolila proto, že se domnívám, že je mnohdy v praxi velmi opomíjenou variantou porozvodové péče o nezletilé děti. Zajímalo mne, jakým způsobem pracují pracovníci OSPOD se sebou samým tak, aby pochopili slabé a silné stránky střídavé péče, čímž by rozvinuli nejen své znalosti a dovednosti v oblasti porozvodové péče, ale také by byli schopni lépe a individuálně posuzovat jednotlivé situace, kdy střídavou péči doporučí a kdy naopak ne. Zaměřila jsem se na změny k pochopení silných a slabých stránek z pohledu vývoje rodičovství a dětství. Vycházím tedy z toho, že rodičovství a dětství bylo jinak chápáno v minulosti a jinak je chápáno dnes. Domnívám se tedy, že změna pohledu na střídavou péči může být do jisté míry ovlivněna právě rozdílným chápáním rodičovství a dětství.
Zároveň by mne zajímalo, zda mají pracovníci svá kritéria pro podporu či neuznání střídavé péče, která aplikují v praxi. Všeobecně jsou známa některá kritéria (viz kapitola v Teoretické části o pozitivech a negativech střídavé péče), ale každý pracovník je jedinečnou osobností, proto může (ale také nemusí) mít svá „privátní“ kritéria.
S ohledem na vytvoření dílčích výzkumných otázek jsem již v teoretické části vymezila několik klíčových pojmů – tedy především změny rodičovství a dětství, emocionální vazby spojené se vztahem rodičů a dětí a dále pak pojem „střídavá péče“ a pomy s ním spojené – právní vymezení, příklady ze zahraničí, předpoklady pro tento druh porozvodové péče a jeho pozitiva a negativa.
50
DVO1: „Z jakých představ vychází a jak se spojuje jejich pohled na rodičovství a dětství s jejich posláním?“
Cílem této otázky je zjištění, do jaké míry jsou sociální pracovníci OSPOD ovlivněny při svém pohledu na střídavou péči rodičovstvím a dětstvím. Zároveň je tato otázka spjata s představou, kterou si v sobě nesou a uchovávají jednotlivý pracovníci. Tyto představy pracovníků mohou vycházet z kteréhokoliv odvětví – mohou vycházet z „osudové případu“, který se pro pracovníka stal srdcovou záležitostí, nebo např. ze zkušenosti, která velmi ovlivnila jejich život.
DVO2: „Jak hodnotí sociální pracovníci emocionální vztahy mezi rodičem a dítětem?“
Cílem této otázky je zjistit, do jak hodnotí sociální pracovník emocionální vazby mezi rodičem a dítětem. Na základě tohoto zjištění pak určit, jak takové zpozorované emocionální vazby působí na rozhodování pracovníka. Cílem je také zjistit, jak sociální pracovník hodnotí případ klienta, kdy např. zjistí, že rodič své dětí miluje, stará se o ně, jak nejlépe dovede, ale materiální situace v rodině je neúnosná a rodina např. nemá kde bydlet. Zda v takovém případě dá pracovník přednost racionálnímu uvažování a v extrémním případě dítě z rodiny odebere, protože rodina nemá bydlení, nebo dá přednost emocionálnímu vztahu mezi rodičem a dítětem a pokusí se najít řešení situace tak, aby dítě mohlo i nadále vyrůstat v rodině, která ho miluje.
DVO3: „Jak nahlíží odborníci OSPOD na střídavou péči a jak je tento pohled ovlivňuje v praxi?“
Cílem této otázky je zjištění, co si o střídavé péči myslí odborníci OSPOD, jaká kritéria jsou pro ně podstatná při podpoře a doporučení střídavé dítě, co ovlivňuje názor sociálních pracovníků na střídavou péči a v neposlední řadě také podmínky, za kterých by střídavou péči nedoporučil. Každý pracovníka má práh citlivosti nastaven jinak, proto i kritéria, kdy doporučit střídavou péči, kdy naopak nedoporučit apod., budou jiná.
51
5 Konstrukce vzorku a jednotka zjišťování Výzkumný vzorek byl vybrán s ohledem na cíl výzkumu. Žižlavský (2003) uvádí, že záměrný výběr respondentů nám umožňuje vybrat si případ, který ilustruje nějaký rys, který nás zajímá. Pro svůj výzkum jsem tedy použila kriteriální výběr, kdy „do vzorku bereme všechny případy splňující nějaké kritérium související s výzkumným tématem a výzkumným cílem.“ [Žižlavský 2003: 115]. Výzkumu se zúčastnily osoby, které pracují na oddělení sociálně – právní ochrany dětí a oddělení sociální prevence městského úřadu obce s rozšířenou působností. Vybrala jsem tedy do vzorku skupinu sociálních pracovníků, sociálního pedagoga a dvou andragožkek. Všichni pracovníci jsou referenty výše uvedených oddělení městského úřadu.
Podrobnější informace o respondentech jsou dostupné z následující tabulky.
Tabulka č. 2: Jednotka zjišťování
Pozice respondenta
referent sociálně - právní ochrany dětí
referent oddělení sociální prevence
označení respondenta
pohlaví
věk
vzdělání
praxe v rámci OSPOD či OSP
SP1
žena
53
SŠ - sociálně - právní
21 let
SP2
žena
55
SŠ - sociálně - právní
38 let
SP3
žena
52
VŠ - soc. pedagogika
4 roky
SP4
žena
48
SŠ - sociálně - právní
21 let
SP5
žena
25
VŠ - andragogika
3 roky
SP6
žena
24
VOŠ - sociálně - právní
1 rok
SP7
žena
33
VOŠ - sociálně - právní
10 let
SP8
žena
58
SŠ - sociálně - právní
12 let
SP9
žena
34
VŠ - andragogika
12 let
SP10
muž
33
VŠ - soc. práce
5 let
SP11
muž
31
VŠ - soc. práce
8 let
52
6 Realizace a postup sběru dat Výzkum jsem realizovala v rámci Odboru sociálního nejmenovaného městského úřadu obce s rozšířenou působností. Zúčastnilo se ho celkem 11 osob, devět žen a dva muži. Výzkum byl realizován v dubnu 2013 v zasedací místnosti tohoto úřadu. Jedenácti respondentům jsem pomocí strukturovaného dotazníku položila tři předem připravené otázky. Po té, co respondenti vyplnili dotazník, společně zhlédli film „Jmenuji se Sam“. Po zhlédnutí filmu jsem formou focus groups rozpoutala diskuzi na téma střídavá péče a proměny rodiny, manželství a dětství.
Celý výzkum byl nahráván na diktafon, doslovně přepsán do podoby transkriptů a vyhodnocen. Celý výzkum trval 3 a půl hodiny včetně zhlédnutí filmu.
53
7 Charakteristika zpracování dat V rámci dotazování byla získána především audio data. Jak je uvedeno výše, ta byla následně převedena do písemné podoby. Ta pak byla analyzována formou otevřeného a axiálního kódování.
Strauss a Corbinová (1999) definují otevřené kódování jako analýzu, která se zabývá označováním a kategorizací pojmů za pomoci pečlivého studia údajů. Kategorizací je chápán proces, při němž se seskupují pojmy, které se zdají být příslušné stejnému jevu.
Dále Strauss a Corbinová (1999) hovoří o axiálním kódování. To spočívá v bližší specifikaci charakteristiky upřesňující kategorie, ty se pak nazývají subkategorie.
Práce se získanými daty byla o rozdělení jednotlivých pojmů do kategorií, subkategorií a dimenzí a jejich následné interpretace.
54
8 Etický kodex výzkumu Etický otázky hrají v kvantitativní a v kvalitativní výzkumné strategii významnou roli. Důležitá je platnost obecného pravidla, které říká, že „výzkum smí být proveden pouze s osobami, které k účasti na něm udělily tzv. informovaný souhlas.“ [Miovský 2006: 280]. Miovský (2006) dále uvádí, že „z uděleného souhlasu musí být patrné, že účastník výzkumu rozumí povaze a důsledkům použitého výzkumného modelu a zároveň si je vědom rizik, výhod i nevýhod, které z účasti ve výzkumu pro něho plynou.“ [Miovský 2006: 280]. V neposlední řadě je důležité, aby účast ve výzkumu byla čistě dobrovolná. Účastník výzkumu má také právo kdykoli v průběhu odstoupit od výzkumu.
Všichni moji respondenti byli seznámeni s průběhem výzkumu a cílem mé diplomové práce. Souhlasili s jeho realizací, se zapojením své osoby do role respondenta a také se zvukovým nahráváním.
Další důležitou zásadou je zajištění anonymity respondentů. Hendl (2005) uvádí, že ideální je, pokud ani tazateli není známa identita respondentů; pokud mu známa je, neměla by být vyzrazena dalším osobám. Já jako výzkumník znám identitu účastníků výzkumu, dbám ovšem na to, aby jejich identita v průběhu práce nebyla vyzrazena třetí osobě. Pro tyto účely jsou účastníci výzkumu v celé práci vedeni pod číslem.
55
C.
EMPIRICKÁ ČÁST
Cílem průzkumu je rozeznat postavení odborníků v oblasti rodičovství, dětství, úlohy orgánu sociálně – právní ochrany dětí. Ujasnit si, jak odborníci konstruují přístupy k řešení problémů a zvládají dilemata v této oblasti, tedy v oblasti sociálně – právní ochrany dětí. Analýza je směřována jak k rozpoznání různých trendů mezi odborníky, tak k vytvoření jednotlivých profilů odborníka.
1 Rezistence filmu: projev klíčových strategií bránění novému Jedním z důsledných projevů byla rezistence filmu, kterou můžeme brát jako potvrzení toho, že respondenti byli citliví k tématu a ke způsobu podání. Typickými projevy rezistence se staly: nepřijetí filmu jako provokujícího emoce, definování filmu jako idealizujícího postavy a vybudovaný způsob řešení problému ponížení filmu jako filmu pro obyčejné lidi, laiky. Rozbor těchto trendů podporuje úkol zjistit, jak si pracovníci vybudovali základ bránění se novým přístupům.
Zkreslení v popisu orgánu sociálně – právní ochrany dětí bylo jednou z nejčastějších odpovědí na otázku „Co se vám ve filmu nelíbilo“: S7: „…třeba nelíbilo, že to bylo zacílený na ten obecnej názor, že ty sociální pracovnice jsou ty, který rvou ty děti z náruče rodičů.“
Porovnání filmu a praxi ne ve prospěch filmovému příběhu je dalším způsobem odůvodnit odmítání filmu: S1: „Ono je těžký se na to dívat jen jako na film… kterej člověka dojme, když třeba zase já jsem tady z praxe zažila dost … Jo, takže pro mě je to, krásná pohádka, ale v tom reálu většinou to vždycky, s to vylíhne už před pubertou, kolem deseti let, kdy ty dětí
56
opravdu jsou chytřejší, než ty rodiče, a vlastně, až se to zklidní, až po tý dvacítce, kdy nakonec ty děti začnou těm rodičům pomáhat.“
Mnozí respondenti šli i do konkrétnějších rovin a kritizovali jednotlivé postavy za příliš zidealizované osobnosti. Tento směr vysvětluje i trend totální nedůvěry respondentů a jejich zaměřenost zjišťovat stínové strany nikoliv silné. Klíčovým argumentem ve prospěch nereální postavy Samy byla zidealizovaná rodičovská láska, kterou definovali jako „bombastickou“, fantastickou atd: S3: „Ale jako samo sebou by to mohlo fungovat takhle ideálně, že on by byl takhle perfektní táta?“
Také respondenti podtrhnuli nerealitu toho, jak Sam hledá pomoc: S1: „… mě ta filmová role, sama jako socku, byla trochu nevěrohodná, protože on byl sice jakoby autista, nebo měl autistický prvky, ale byl ochotnej přijímat názory někoho jinýho.“
Emocionální reakce na film se vysvětluje kvalitou hereckého výkonu nikoliv tím soucitem situace a sdílením zážitků rodiny: S8: „..Proto jsem ho taky probrečela, protože byly věrně zahraný.“
Chování Lucy někteří z respondentů také ohodnotili jako nereálné – kvůli schopnosti dítěte být zodpovědným a řídit situaci: S3: „On hlavně v tomhletom filmu měl kliku, že holka je výjimečně inteligentní. Víš, co protože kdyby to bylo naprosto průměrný dítě, tak si ani samo nepůjde vyčistit zuby, ani si samo nic nepřečte, protože proč, když to tatínek neumí.“
K tomu slouží i porovnání filmové postavy se svými klienty: S9: „Rodiče výchovně nezvládaj dítě, má svoje hranice, samo diktuje, co bude dělat, jak se bude řídit jeho čas a taky, že jo, vyrostou a…“
Když je považováno chování orgánu sociálně – právní ochrany dětí ve filmu za příliš zkreslené, přístup advokátky podle mínění respondentů vypadá neuvěřitelně
57
zidealizovaným: S3: „Hele, tady by se za to žádnej advokát takhle nebil.“. Ale když zazní téma porovnání přístupu Rity a oddělení sociálně – právní ochrany dětí, vypukne téma generalizace: S3: „A hlavně jako klasik, jestli sociální pracovnice má takových dětí na starosti víc, advokátka si může piplat svý dva, tři případy, tak je to to jiný. Nevim, no.“
Zidealizování klientů, na jedné stráně a neskutečně zodpovědný pracovník, na druhé, podporuje možnost odmítnout strategii, kterou navrhuje film. Nereálné řešení – pro respondenty je nereálná nejen situace, kterou nastínil film, ale také přístup Rity, nebo i přístup pěstounů, kteří chtěli Samovi pomoci s péčí o Lucy, tedy vytvořit model střídavé péče: S3: „ale jak byl ten závěr toho filmu, tak to vypadalo, že to bude do budoucna fungovat, protože tam budou fungovat ňáký pěstouni, paní támhle advokátka, že tam bude fungovat táta, tak jak funguje a ty ostatní mu s tím pomůžou, ale to jen podle závěru toho filmu. Jak by to doopravdy fungovalo.“ Tento názor koresponduje i s pohledem na střídavou péči, která je považovaná drtivou většinou respondentů za „ambivalentní“, „výjimečně vyhovující“, „módní“: S10: „Soudy jsou k tomu nyní tlačeny, někdy rozhodují spíše, že je to moderní, než účelné“. Důsledné neakceptování střídavé péče bylo prezentováno v odpovědi pěti respondentů: S1: „Je vhodná pro všechny děti spíš ve výjimečných případech. Obecně jsem spíš proti střídavé péči.“ S3: „Obecně nejsem příliš zastáncem, ale v některých případech mi přijde vhodná.“ S8: „Nedoporučuji, a to hlavně z důvodu, že dítě nemá své „doma“.“ S11: „Může být prospěšná pouze v přísně vymezených případech, jinak se bude jednat o zcela kontraproduktivní a problém přinášející možnost“. Omezenost střídavé péče se vysvětluje i tím, že vyžaduje podmínky, které ve skutečnosti se nedají uplatnit: S4: „Nejsem zastáncem střídavé péče. Pokud dítě je starší (12-13 let) a samo si řekne o tuto formu péče, že by mu to nevadilo, rodiče jsou schopni se na řadě věcí dohodnout a vyzkoušet si to předem, tak jim nic v tom nebrání. 58
Kritický pohled na střídavou péči uvádí i další argument ve prospěch toho, proč je filmová strategie ohodnocena jako nevyhovující – střídání péče je v zájmu dospělých, ale ne dítěte: S4 Mělo by se přihlížet na zájem dítěte, ne na to, aby rodiče byli uspokojeni.“ Tendence všímat se střídavé péče jako odporující zájmům dítěte a podporující zájmy rodičů má svým základem jistotu odborníků v tom, že rodič musí obětovat dítě a střídavá péče je způsobem najednou od stálého obětování utéct. Respondentka předchází událostem, vyjadřuje nejistotu do budoucnosti: S3: „Tady by to přišlo asi ve finále k tomu, že holka by se starala o tátu a vychovávala by tátu, nebo by mu radila, kdy se má umejt a takový. Což si myslim, že taky není pro dítě ideální.“ Srovnatelně s tím, jak kriticky ohodnotí respondenti filmovou strategii jako dočasnou, stejně tento argument využijí ve prospěch omezení střídavé péče: S9: „Domnívám se, že střídavá péče většinou funguje dva roky po rozchodu rodičů. Většinou poté jeden z rodičů přebírá péči a soudně se to řeší. Nejsem moc nakloněná střídavé péči.“
Další variantou hromadného ponížení filmu bylo tvrzení, že je to zajímavé jen pro osoby, které nemají dost představ o sociální sféře: S1: „…takovej film je dobrej pro lidi, který se nepohybujou v sociální sféře, že jim to může ukázat a dát náhled, že i lidi handicapovaný a mentálně retardovaný maj ňákou svojí hodnotu, jo. Jako myslim si, že my, který v tom žijeme, si z toho spíš děláme srandu a přežíváme jen díky černýmu humoru.“
Musíme
tedy
říci,
že
respondenti
operují
v ohodnocení
situace
měřítkem
„ideální – neideální“, a na takový úzký žebřík není potřeba vybudovat i širší nabídku strategií zasahování. Jen několik respondentů uvažuje o možnosti uplatnit strategii, kterou navrhuje film. Filmová situace interpretuje Sama jako ideálního rodiče (ve smyslu emocionálních vazeb) a Lucy jako ideální dítě, to převrátí do skutečnosti, v níž nejsou ani ideální rodiče, ani ideální děti. Ideální je jako meřítko mimo čas, a když pohled do budoucnosti je jedním z klíčových projevů odborných schopností ohodnotit situaci, tak ideální
59
znamená „mimo profesního přístupu“. Kritické ohodnocení filmu jako pohádky funguje ve prospěch odůvodnění blokace individuálního přístupu přes nemožnost řešit případ Sama a Lusy jako individuální případ, kontinuální generalizace a odmítání řešení příběhu jako příliš nereálného. Obecná rezistence filmovému příběhu se navazuje na jednotlivé roviny posouzení rodičovství, dětství, a odborného přístupu.
60
2 Tendence a typické vlastnosti při posouzení rodičovství 2.1 Utilitární postoj k rodičovství a vztahům mezi rodiči a dětmi Nejvíce pronásledovaným motivem v posouzení filmu, který se projevoval u drtivé většiny respondentů (6), je utilitární pohled na rodinný život, význam rodičovství a citové vazby. Hodnota vztahů se ztotožní s jejich užitečností – ve prospěch vývoje dítěte ve smyslu lepší socializace, sociálního úspěchu, loajality k požadavkům společnosti:
S4: „No, protože je tam velké citové pouto a znají se od narození Lucy, takže je tam velké citové pouto.“
Sam je ideálním otcem, ale: S3: „po tý citový stránce, protože holka dostává víc, než ty děti tady těch našich rodičů, jo, takže kdyby to tady takhle mohlo fungovat, tak….“
V souladu s utilitárním přístupem se respondenti dávají na rodičovství jako na souhrn služeb, nebo dokonce na univerzální servis, ve prospěch uplatnění potřeb dítěte: S9: „v tomhle věku, aby bylo (dítě) prostě materiálně zabezpečený, fyziologicky, emočně, aby u toho otce chtělo bejt, aby tam bylo prostě bylo šťastný a spokojený.“ Pohled na rodinu jako na servis, za všechno můžou rodiče. I v otázce střídavé péče se toto objevuje: S10: „Funkční způsob péče, moderní forma. V případě, že rodiče nejsou dohodnuti, jde o naprosto nefunkční formu. Soudy jsou k tomu nyní tlačeny, někdy rozhodují spíše, že je to moderní, než účelné. Rodiče by museli bydlet ve stejném místě, jinak to může dítě poškodit. Naprosto nevhodné pro děti do 3 let věku.“ I další respondentka poukazuje na rodiče jako na službu: S3: „Víc faktorů. Nejvíc asi osobnosti rodičů, kdy se jejich výchovné a osobnostní předpoklady doplňují, jsou oba pro dítě přínosem a dítě je potřebuje stejnou měrou a jsou schopni mu dát to nejlepší.“
61
Porovnání toho, jak respondenti ohodnotí rodičovské schopnosti Rity a Sama, prokazuje jejich intenci definovat rodičovství jako univerzální servis. Respondenti důsledně porovnávají rodičovství Sama a Rity a přichází k závěru o nesplnění jejich závazků, přes dilema citové vazby či zajištění materiálních podmínek blahobytu dítěte. V případě ohodnocení rodičovských schopností Sama dávají přednost materiálním podmínkám, které nesplňuje: S10: „Ty jsou jasný, tam u tý první otázky, to tam bylo, že jsou tam navázaný ty vztahy v podstatě tak nějak od začátku, tak z toho to asi vyplývá. Ale já materiální, teda nevim, no.“
A dál pokračuje v argumentaci této nemožnosti a využívá argument, který je používán i proti ústavní péči, která je dražší variantou: S9:„Pro mě by to zase bylo materiální zabezpečení toho dítěte v takový tý fyziologický rodiny, jestli má dostatek všeho, co má mít a pak jako emoční vztah k tomu rodiči. Protože potom ňáký, co se týká intelektu, to bych řešila, až by to bylo aktuální. Ten film teď byl postavenej v tom věku dítěte, kde to dítě bylo a tam si myslim, že ještě furt jakoby, nebylo to potřeba řešit, nebyl to ten hlavní problém. Tam bych viděla zatím, v tomhle věku, aby bylo prostě materiálně zabezpečený, fyziologicky, emočně, aby u toho otce chtělo bejt, aby tam bylo prostě bylo šťastný a spokojený. Tohle kritérium je pro mě důležitý.“
Na druhou stranu ale Rita podle mínění značné části respondentů neodpovídá kritériím psychické podpory a stability: S3: „Tak ona hlavně měla svejch mindráků strašnou spoustu, svý problémy a tohle pro ní bylo svým způsobem takovej balzám, protože tam na tý druhý straně toho citu bylo daleko víc, než měla ona, že jo, nebo od manžela, její kluk neměl to, co měla ta holka, ty city.“kdy respondentka S3 dodává: „To určitě. Že poznala něco jinýho, že to může fungovat i jinak. Když vlastně rodiče nejsou zabezpečený.“ S2: „Ne, ona pochopila, že ten její syn potřebuje taky lásku jako dává Sám svý dceři.“ S8: „Taky bych to tak vnímala. Že jí vlastně láska k tomu synovi schází.“ Vše shrnula respondentka S1: „Že vlastně krize v práci, krize v manželství, není zdaleka
62
tak důležitá jako vztah jí a syna.“
Mít jistotu ve prospěch rozhodování, vyhýbání se konkurenci mínění jako zdrojů rizik. Rodičovství jako univerzální servis se považuje i za zdroj moci: správný rodič dokáže vést dítě a Sam ne, protože není „přítomným“ otcem: S3: „To je jako brácha se ségrou v podstatě to není táta, kterej dítě povede.“, a přesně podle mínění respondentů Sam tu rodičovskou moc nemá – sociální pracovnice odůvodní svůj postup: S3: „tam dítě, který může být ohrožený v tý rodině, protože táta na to inteligenčně nemá a jako, co, co ona mohla.“, dále respondentka dodává: S3: „Tak ono tam nebylo ani zmíněný, ta holka musela chodit k doktorovi. Tady, když nechodíš na prohlídky, tak už tě nahání sociálka. Jestli je vůbec možný, že to tenhle tatínek zvládal v tom filmu. Ani tak obsáhlý to bejt nemůže, ale určitě by přišli na to, že se stará táta, kterej sám na to nemá.“
Se střídavou péčí souvisí také schopnost a úkol vést dítě: S3: „Pokud je evidentní, že ji dítě nebude schopné zvládat. Pokud není některý rodič schopný s ohledem na osobnost rodičů a jejich schopnosti se postarat.“ Schopnost rodičů jako daná a neměnná: S3: „Pokud rodiče neumí mezi sebou vhodně komunikovat. Pokud nejsou schopni plnit dohodu. Pokud si to dítě nepřeje.“
I když na to Sam podle respondentů „inteligenčně nemá“ dokáže se řídit svou intuicí: S11: „Když já si jako myslim, že v tom by zase takovej problém bejt nemusel, protože pro mě osobně je to otázka těch hodnot, mě se líbilo jako on jakoby v podstatě, přesto, že tam neměl, nebo že tam byla na ňáký horní hranici, on využíval hodně jako takovej intuitivní styl, kerej ho jako v podstatě vedl k tomu si tu jakoby, to, co ho přesahuje, představuje zajistit jakoby jinak, jo, takže si myslim, že to problém nebyl, to je třeba rozdíl s M-vou. Ta takovou schopnost prostě nemá.“
Když se dívají na rodiče, jako na univerzální servis spíš negativně ohodnotí situaci, když rodič hledá pomoc v okolí:
63
S11: „on tu podporu jako využíval, jenom tohle nikde neřekl a pro účely toho soudu bylo i jakoby natrénováno, aby prostě jakoby naopak si tam trošku přisypal tu svojí polívčičku… Jinak to tam bylo v podstatě celou dobu, jenom to nazval na konci proměny.“ – interpretuje chování Sama, že schovává fakt, že hledá podporu a ohodnotí to jako negativní projev.
Podpora rodin je považovaná za projev neschopnosti rodiny a dokonce i bezdůvodně dražší strategie: S3: „Zařízení pro ty rodiny, který chtěj a neuměj… No, to já vim, že to nejde. Víš, co, potom ve finále ty ústavy a ty pěstouni cizí budou stát víc, než by stálo, kdyby se podpořili rodiny, který na to maj třeba citově, ale nemaj na to materiálně. A podobně. Já myslim, že je to daleko dražší.“
Emocionální pouto se vidí jako zdroj pozitivního či negativního vývoje dítěte: S8: „Že si uvědomil, že jenom láska nestačí.“ Rodičovství je považováno za úkol: S10: „…podstata věci, jestli to zvládne nebo nezvládne.“ který téměř nikdo nedokáže 100% naplnit a i když dítě miluje: S3: „On ji strašně miluje, což je bombastický a starat se o dítě není jen ho milovat. To je strašná zodpovědnost.“ dokonce rodičovský úkol se ohodnotí jako osudový a velmí rizikový S3: „… kdo má děti a nemá děti, tak ví, co je to za šílený starosti a všechno možný.“ Rodičovství patří normalitě, do které podle respondentů Sam (a téměř i Rita) nepatří: S3: „Protože asi já, on si asi moc neuvědomuje, co bude.“ A přesně pracovník sociálně – právní ochrany dětí naopak tu představu mají a považuje ji za normální: S1: „My máme širší souvislosti.“ Tyto souvislosti se projevují i ve vybudování dilematu, ve kterém se projevuje kontrast materiálního zabezpečení rodiny a zároveň emocí: S7: „Dva rozdílný světy, Sam - láska, cit a tam materiálno, že jo.“
Připravenost respondentů konstruovat konkrétní případ rodičovství přes dilema
64
„emocionální pouto vs. materiální podmínky“ a všímat si konkrétního rodiče jako schopného zvládnout jeden úkol, ale kvůli tomu propadnout u jiného, podporuje myšlenku, že odborníci mají tendenci ohodnotit rodiče z pohledu deficitu a mezer. Tento závěr se projevuje v následujícím tvrzení: S3: „Hele, vždyť já to teď vidim, a to je ženská, která má vzdělání, je pedagožka, má holku, která chodí do první třídy, tam jsem navrhovala střídavou výchovu, protože táta je schopnej zajistit takový ty ostatní věci, miluje tu holku taky, máma ta by ji měla na takový to hraní a vytváření, protože je přes tu výtvarku, ale když v pondělí nejde do práce, tak holka nejde do školy údajně, nevim. To je tady přesně jako pohrát si s tím dítětem, a pak to další, to už je moc nezajímá. A tady ten na to nemá jako dostatek v hlavě.“ – respondentka poukazuje na to, že se jí jeden z rodičů zná „méně schopný“, pro navrhuje model střídavé péče. A dále uvádí: „No, asi jo, ale ve znalečáku vylezlo, že je v pořádku, oba vyšli, že jsou v pořádku, ale je pravda, že znalečák už je rok starej, nebo tak nějak. Ale tam já jsem jí i navrhovala a i jsme to prodiskutovávali, protože máma jí nechce, táta jí chtěl a jako tam jsem byla pro střídavou výchovu. A protože si myslim, že pro tu holku je to opravdu nejlepší šance, protože máma si s ní bude hrát, ale jak řikám, do školy ji nepustí…“ A dodává: „No, ona s ní jakž takž udělá úkoly, ale já vím, že u táty bude mít to, co jí u ní chybí zkrátka.“ Když respondenti posuzují střídavou péči z pohledu dovedností rodičů, také se projevuje sklon dívat se na rodičovství jako na univerzální servis: Jedna respondentka uvedla, že je pro ni rozhodující je schopnost rodičů dosáhnout shody: S2: „Absolutní shoda rodičů na pravidlech, dodržování pravidel“ Utilitární pohled zní i v dalším posouzení o tom, co musíme brát za faktor ve prospěch střídavé péče: S3: „Víc faktorů. Nejvíc asi osobnosti rodičů, kdy se jejich výchovné a osobnostní předpoklady doplňují, jsou oba pro dítě přínosem a dítě je potřebuje stejnou měrou a jsou schopni mu dát to nejlepší.“ Ale
největšího
projevu
utilitární
přístup
emocionálních vztahů.
65
dosahuje
v přístupu
k ohodnocení
2.2 Hodnocení emocionálních vztahů Utilitární pohled na rodičovství působí tendenci operacionalizovat emocionální vztahy a hodnotit míru lásky a emocionálních pout: S3: „… protože, kdyby to bylo u nás, tak by se tam takovej vztah ani nevyvinul, že jo, když by se prostě…“
I citová vazba není důležitým kritériem, což vyplývá z následujícího dialogu: S2: „No, to tam ale, neberou v potaz tu citovou vazbu mezi tím tátou a tou dcerou? Vůbec jako by je to nezajímalo.“ S2: „Vždyť je to vůbec nezajímalo. Ta citová vazba.“
Diskuze, kolem úryvku z filmu, ve kterém Lucy odmítá číst slova, která nezná otec, ukazuje na tu ambivalentní úlohu lásky, kterou podporují respondenti: S3: „Ona nečtla, protože to otec taky nečetl.“, dále k tomu uvádí: „Jo, to má T. pravdu, ona radši nečetla ňáky slova, protože to táta neumí, takže v podstatě by vedle něj mohla do budoucna i zakrnět. Jo, víš co jako, hele…“ S2: „Ona ho měla na tolik ráda, že ho nechtěla shodit nebo nechtěla ztrapnit, já si myslim, že to určitě ne. že by nezakrněla, to ne. To ona by to ňákym způsobem dohnala.“ K čemuž S3 dodává: „Já bych se bála, že jo. Že ona by se pak možná už ani nesnažila.“
Jelikož k lásce Sama k dceři se vyjádřil téměř každý, i přes to, že to neakceptují jako důvod podporovat další soužití, o lásku Lucy k otci nemluví nikdo. Tento důvod, který koresponduje se zásadou naslouchat mínění dítěte, zůstává mimo pozornost respondentů, i přesto, že všichni jsou zastánci principu nejlepšího zájmu dítěte, ale v první řade z pohledu budoucnosti: S3: „No, ono spíš asi do budoucna. Protože teď on je plus mínus na úrovni s tou holčinou a pak už dál, nevim, jak to bude schopen zvládat nebo aby byl schopnej to zvládat.“
V ohodnocení střídavé péče je, naopak, zájem dítěte jako základ rozhodování zní velmi důsledně, toto se objevuje i v odpovědi osmi respondentů. Zájem dítěte ale každý z respondentů napojí na další podstatnou vlastnost a nejen přímo na názor dítěte:
66
S1: „To, co chce samo dítě, osobnosti – charaktery rodičů a jejich schopnosti, vzájemná komunikace.“ S4: „Kritérium, když dítě cca od 12-13 let chce samo tuto formu péče a rodiče jsou schopni se dohodnout. Nejsou žádné rozepře přitom a dítě je ve slušném prostředí obou, bez hádek, výčitek, nepadání se“ S6: „Dobrá komunikace a vztahy mezi rodiči, které vychází ze zájmu dítěte. Oba rodiče musí fungovat stejně, popřípadě se musí domluvit, kdo bude zajišťovat určité úkony nebo situace.“ S7: „Zájem dítěte – musí mu to vyhovovat. Schopnost rodičů komunikovat a domluvit se na péči o dítě a veškerých záležitostech ohledně dítěte.“ Ta přímá souvislost definování zájmu dítěte a nějaké vlastnosti rodičů směruje k tomu, že zájem dítěte se interpretuje jednoznačně, a monopol na to má pracovník.
Respondenti se přiklonili k nutnosti všímat se mínění dítěte, když odpovídali na otázku: „Podmínky, z kterých byste se nedoporučil(a) střídavou péči?“: S1: „…když ono samo neví a je patrné, že je silně ovlivněno, když jsou rodiče v konfliktu.“ S2: „Pokud si to dítě nepřeje.“ S4: „Rozhodně bych nedoporučila, kdyby dítě nechtělo samo S7: „Dítě s modelem střídaní nesouhlasí Tento dvojitý standard v pohledu na úlohu mínění dítěte ukazuje na bariéru v implementaci mezinárodní regulace brát ohled ne dítě, a pravděpodobně i tendenci manipulovat míněním dítěte. Připisují dítěti jen určité city vůči rodičům a předpokládají, že zkoumání nebo ostuda, jsou zdrojem omezení dalšího vývoje: S1: „Je to věc intelektu, ale kdy ona, to období, kdy si uvědomovala, že ten táta je jinej, že jsou jiní a vlastně ty momenty, kdy se za něj styděla. Na kolik ji tohleto mohlo v tom budoucím vývoji eventuálně nějakym způsobem ublížit.“
Operacionalizace
emocionálních
vazeb,
která přivádí k jejich ponížení
jako
rozhodujícího významu, nevnímání dítěte jako subjektu a nejen objektu emocionálních vazeb, je navázáno na obecný přístup k dítěti a z toho vyplývajících požadavků na
67
rodiče: S9: „Pro mě by to zase bylo materiální zabezpečení toho dítěte v takový tý fyziologický rodiny, jestli má dostatek všeho, co má mít a pak jeho emoční vztah k tomu rodiči.“
2.3 Souvislost pohledu na dětství/dítě a požadavky rodiče Respondenti sdílí názor filmových sociálních pracovníků a odůvodní nemožnost ponechat Lucy s otcem tím, že Sam není schopen zabezpečit vývoj dítěte do budoucnosti: S3: „Tady by to přišlo asi ve finále k tomu, že holka by se starala o tátu a vychovávala by tátu, nebo by mu radila, kdy se má umejt a takový. Což si myslim, že taky není pro dítě ideální.“
Klíčovou a obecnou charakteristikou dítěte zůstává potřeba v kontrole: S8: „…no, ale pak když se děti začaly rozbíhat, zapalovy byt a takový to, tak už to nešlo. Přesně do toho věku teď dospěly ty Š…a a P…k, ty z toho druhýho vztahu a budou se asi taky odebírat.“ Pokus ze strany jednoho z respondentů odejít od souvislosti budoucnosti dítěte a schopnosti rodiče, byl zmařen na nemožnost ohodnotit stav do budoucnosti: S9: „Já si myslim, on by tu holku moh´ vychovávat sám klidně dál, … A pak jenom otázka, jak by se ta věc vyvíjela, jestli ona by převzala rodičovský kompetence a zajistila by tu péči o tu rodinu, a pak na kolik by jí to ňák emočně, citově, deprimovalo, ale taky by ji to podle mě nemuselo ohrožovat vůbec. Podle mě je to téma otevřený tak, že v podstatě… že mě to jako velkej problém nepřišel.“ – další téma rozpaku: na jednu stranu téma budoucnosti, na stranu druhou je to považováno za otevřenou věc.
Ale tento pokus byl blokován představou o tom, že samostatnosti dítěte není moc vítaná: S9: „Rodiče výchovně nezvládaj dítě, má svoje hranice, samo diktuje, co bude dělat, jak se bude řídit jeho čas a taky, že jo, vyrostou….“
I přes to, že problém Lucy jako dítěte se syndromem „parenting child“, je ve filmu
68
velmi důsledně popsán, nikdo mezi diskutanty tento problém nepovažoval za aktuální a nebral ho za zdroj úkolu ze strany pomáhajících odborníků: S1: „ale v tom reálu většinou to vždycky, s to vylíhne už před pubertou, kolem deseti let, kdy ty děti opravdu jsou chytejší, než ty rodiče, a vlastně, až se to zklidní, až po tý dvacítce, kdy nakonec ty děti začnou těm rodičům pomáhat.“
I přes to, že to není aktuální riziko, ale nejistota pracovníků ve schopnosti Sama jako otce, funguje jako důvod ve prospěch odloučení: S10: „…mentální retardace je už sama od sebe handicap, zatímco ta inteligence, kdy ta může být různá, ty parametry člověk má, že jo. A tady si myslim, že je to extrém, akorát teda tady budu za stranu jiných, já bych postupoval striktně už od začátku, ale to je asi na jindy.“ – respondent poukazuje na to, že mentální retardace je důvodem pro radikální postup při řešení problému hned od začátku, zároveň S3 dodává: „že holka by se starala o tátu a vychovávala by tátu, nebo by mu radila, kdy se má umejt a takový. Což si myslim, že taky není pro dítě ideální.“
Z uvedeného dialogu vyplývá, že pokus individualizovat přístup je blokován obecnější představou o potřebách dítěte staršího věku: S9: „No, tak do sedmi let dítě potřebuje hlavně přijetí, empatii, lásku.“ S3: „Samo sebou, že jde o výchovu se vším všudy, ale takový to citový zázemí a někdo další…, přesně, pak už potřebuje něco jinýho.“ Další projev posílení individuální zodpovědnosti pracovníka: S9: „A to je zase o preferencích hodnot každýho člověka, protože když to bude posuzovat člověk, kterej má hodnotu zdraví a spokojenej život, tak se nebude chovat tak, jako člověk, kterej bude mít ambice ve vzdělání, dosažení ňákejch výsledků, tak ten v životě nebude souhlasit s tím, aby dítě vychovával retardovanej člověk, mentálně, že jo.“ A nechybí ani pohled z praxe: S8: „Když tady T. zmínil děti M…y, nebo tedy i L…a a V…a, jo, prostě všechny děti paní M…é byly odebrány vlastně kolem těch šesti, sedmi let. Pak už to nebylo jenom o lásce, fakt ona je má ráda a tak dále… dává najevo to přijetí.“
69
Mnozí respondenti zvýrazní, že čím starší dítě, tím více potřebuje: S9: „Ale já si myslim, že jo, on jakoby do těch třeba pěti let tam ta emoční… tam to stačí, ale přesně o tom, co jsi říkala s tou M…u, o tom jsme se bavili stokrát, pak ale teda potřebuje to dítě už ňáky podněty, aby teda se rozvíjelo ňákym zájmovym způsobem, což si myslim, že on by do budoucna naplnit nebyl schopen.“ Respondentka se zamýšlí i nad budoucností: S3: „Ano, pak už to není jenom o lásce, a o tom ňahňání s tím dítěte, ale o tom dodržovat to.“
I v otázce střídavé péče se řeší budoucnost. Respondentka vychází z představy o budoucnosti, ne ze současné situace, i přes to, že to není možné ohodnotit: S6: “Střídavá péče je podle mého soudu způsob péče, která je ohraničena přísnějšími kritérii než péče je jednoho z rodičů, za předpokladu, že jsou všechna kritéria splněna, s tím souhlasím, ale nemyslím si, že je to vhodný model péče pro dlouhé období, neboť situace a vztahy mezi rodiče se kdykoli můžou rapidně změnit.“ Zároveň může být chápáno spojení střídavé péče a nevhodnosti rodičů jako něco, co si přejí jen nepraví rodiče: S7: „Ambivalentní – pokud to danému dítěti vyhovuje, pak ok. Nástroj pro rodiče k boji a násilníkům domácího násilí k další možnosti rodinu ovládat.“
Dalším projevem hypotetického posouzení, ale ovlivňujícího současnost – respondenti mají tendenci řešit případ navždy, i když to nelze, všímají si přirozené nestability vztahu jako negativní vlastnosti, a ne podmínky, s níž se musí počítat a nastavit svůj systém podle toho: S2: „Nyní mám případ, kdy je již dva roky střídavá péče soudně nařízena. Rodiče se hádají, jaký sport má provozovat dítě, nedohodnou se o trávení volného času a další aktivity dítěte. Jeden z rodičů hlídá toho druhého. Dítě neví, jak by se mělo chovat ke svým rodičům.“ Další respondentka vyjadřuje obavu o projevu neúčinnosti střídavé péče. Ta spočívá v tom, že není na vždy: S9: „Většinou případy, kde je soudně střídavá péče nařízena, tak po dvou letech aplikace střídavé péče, končí dítě u jednoho z rodičů.“
70
Věk dítěte určuje potřeby, cennost mínění dítěte podle věku. Souvislost ohodnocení rodiče podle věku dítěte se projevuje i v posouzení střídavé péče: S4: „Nejsem zastáncem střídavé péče. Pokud dítě je starší (12 – 13 let) a samo si řekne o tuto formu péče, že by mu to nevadilo, rodiče jsou schopni se na řadě věcí dohodnout a vyzkoušet si to předem, tak jim nic v tom nebrání. Mělo by se přihlížet na zájem dítěte, na to, aby rodiče byly spokojeni.“
Zároveň další respondentka upozorňuje na vhodnost pro rodiče – ti vidí střídavou péči jako nejvhodnější řešení porozvodové výchovy, ale pro jejich děti to nemusí být vhodné: S5: „Střídavá péče není dle mého názoru pro každé dítě vhodná. Domnívám se, že není vhodná zejména u menších dětí. Je důležité, aby se samo dítě mohlo vyjádřit. V mnoha případech je vhodná pro rodiče, ale ne pro dítě. Celkově nejsem příznivcem střídavé péče. …“
Výrazný trend stupňování požadavků na rodiče v souvislosti s růstem dítěte je opodstatněný dvěma postaveními v pochopení psychického vývoje. První je projevem tzv. Darwinova přístupu k porozumění vývoje dítěte: dítě prochází tři stupně vývoje: od stavu blízkého ke stavu zvířete (kdy potřebuje jen uspokojení základních potřeb), přes socializaci a řešení konfliktů mezi touhou dítěte a omezujícími požadavky na chování (a potřebou největšího
výkonu rodičovského zasahování) k plné socializaci.
Respondenti (7) tento názor podporují: S11: „Taková myšlenka. Kdyby se teď celá M-á rozhodla, že úderem, já nevim, teď jedný hodiny daj děti k adopci, nebo něco takovýho, a oni zmizeli z toho vlivu, tak si fakt myslíte, že když na ně byla hodná do těch šesti, sedmi let, že to na nich nezanechá stopy?“ Zároveň jsou kritičtí k rodičům, klient pro ně není prototypem „milujícího rodiče“: S3: „To víš, že ne. To není milující máma.“ S8: „Já si právě nemyslim, že by na ně byla M-á do šesti let hodná.“
Podle respondentů potřebuje dítě podněty až okolo šestého, sedmého roku věku, do té doby si vystačí s potřebami fyziologickými:
71
S10:„Já odjakživa žiju, i ve vlastním životě vycházím z toho, že do těch tří let je dítě jako houba. Jak o tady tak poslouchám, že do šesti, sedmi let jako dobrý a pak, že bude potřebovat ňáký podněty. Já si to teda vážně nemyslim.“ S7: „Ten základ jsou základní fyziologický potřeby.“ Nakonec dítě přirovnají k opici, která vše napodobuje: S9: „To je jako opička.“
Další postavení souvisí s druhým stupněm: respondenti předpokládají, že děti nejsou schopni se socializovat, a potřebují „pevnou ruku“: S8: „Dělat s tím dítětem úkoly, že jo, držet mu režim, kroužky.“ S11: „Tam už by musela bejt ňáká komunita nebo ňáký podpůrný sociální služby, doučování, zapojení víc institucí.“ S9: „Ale jo, ale bavíme se tady o vyšší rovině, snad si to sám viděl, on jí četl, rozvíjel, že jo. Malovali. Bral ji do parku, sportovali.“ Těsná souvislost mezi pohledem do budoucnosti dítěte a přístupem k ohodnocení rodiče získává další podporu v jistotě klientů ohledně psychické kapacity Sama. Diagnóza se považuje za důvod, který vyčerpává další možnosti diskuze: S10: „Máš autistu s IQ tykve. A chceš mu prostě nechat dítě v takovýhle situaci, protože to prostě zvládal tím, že mu apatická sousedka říkala, co má dělat a kamarádi, mentálové, prostě taky. No, tak jo, v tom případě, já jsem skončil.“ Záměr řešit problém jednou provždy a odůvodnit to přes význam budoucnosti dítěte prokazuje vzdálenost odborníků od strategií dlouhodobé doprovodu rodin v rizikové situací. Tento přístup se projevuje i v požadavku na nadměrnou stabilitu: S10: „Rodiče by museli bydlet ve stejném místě, jinak to může dítě poškodit. Naprosto nevhodné pro děti do 3 let věku.“ Patří tomuto trendu i pohled na střídání domova jako klíčové riziko: S5 „Dítě nemá jeden domov a stále si musí balit věci a stěhovat se (putovat) od jednoho rodiče k druhému“ Střídavou péči považují za rizikovou variantu i kvůli tomu, že rodiče se můžou v tom selhat: S9:„ Většinou případy, kdy je soudně střídavá péče nařízena, tak po dvou letech aplikace střídavé péče, končí dítě u jednoho z rodičů.“
72
Proto respondenti podporují myšlenku, že volba ve prospěch střídavé péče má mít svým základem přísnější požadavky na rodiče, které se nedají uplatnit: S6: „Střídavá výchova je podle mého soudu způsob péče, která je ohraničena přísnějšími kritérii než péče jen jednoho z rodičů, za předpokladu, že jsou všechna kritéria splněna, s tímto souhlasím, ale nemyslím si, že je to vhodný model péče pro dlouhé období, neboť situace a vztahy mezi rodiči se kdykoli můžou rapidně změnit.“ Primárním východiskem pracovníků je jistota v nemožnosti být jistým: kvůli vývoji dítěte a nestabilitě vztahů. Tento pohled bezprostředně ovlivňuje veškeré roviny uspořádání praxe: konstruování klienta, kritéria účinnosti a repertoár strategií zasahování.
73
3 Pohled na odbornou praxi 3.1 Pohled na klienta s handicapem jako vzorek akceptace situace klienta a hranic individuálního přístupu Obecné konstruování konceptu klienta se projevuje v soustředěnosti respondentů na fakt handicapu, nikoliv na dalších vlastnostech situace Sama a Lucy - Fakt, že má Sam poruchu, je pro mnohé respondenty klíčovým a skoro i jediným faktorem v plánování zasahování: S1: „No, přesně. Takže jako to, to je otázka v tom reálu, když odmyslim pohádku, jestli skutečně ten člověk s ňákym handicapem, mentálním, je jedno jakym, je schopen přijímat moc, je schopen ji vyhledat a je schopen ji akceptovat.“
Klíčovou otázkou zůstává, jakou přesně má Sam poruchu – podle se dají ohodnotit schopnosti a dovednosti klienta: S11: „Já bych si možná ze začátku chtěl vůbec ujasnit jednu věc, jo. Protože ono se tam sice operovalo s pojmem „mentální retardace“, ale poměrně ty znaky pro mě měly spíš autistický poruchy, což jako nemusí bejt jako hned mentální retardace. Někdo, kdo prostě má ňákou autistickou poruchu z toho spektra, tak nemusí bejt nutně jakoby inteligenčně mentálně retardovanej a za bé, pro mě jako to, pro mě je asi důležitější sociální inteligence, než jako inteligence běžná, o to zajištění tý péče o rodinu. Takže já osobně bych chtěl mít poměrně jasno, na začátku v tomhle.“ Respondentka přidává příklad z praxe: S1: „To byl i jeden soud, před pár lety se třeba děti do pěstounský péče a osvojení, nedávali do péče handicapovanej, protože magistrát k tomu měl velký výhrady, že ty handicapovaný, byli to speciálně paraplegici z …-, že je chtěj proto, aby se o ně měl jednou, kdo postarat. Jo, a že ty děti pak těžce nesou, že maj ty rodiče jiný a že chtějí jít do náhradky, kde budou mít ty zdravý rodiče, který se nebudou lišit a který tu výchovu budou zvládat, protože je tam velká pravděpodobnost, že už ty děti budou v něčem problematický, že jo, děti matek feťaček s různejma problémama.“
Většina respondentů poukazovala na Samovo mentální postižení: S10: „Ale rozdíl je mezi inteligencí a mentální retardací, v podstatě. Ten otec má
74
v podstatě sníženej intelekt, ale v podstatě mentální retardace je už sama od sebe handicap, zatímco ta inteligence, kdy ta může být různá, ty parametry člověk má, že jo. A tady si myslim, že je to extrém, akorát teda tady budu za stranu jiných, já bych postupoval striktně už od začátku, ale to je asi na jindy.“
Někteří jsou ovlivněni stereotypy a považují pro zlehčení situace stigmatizující oslovení Sama: S1: „Zase k tomu bych řekla já ještě, že to materiální kritérium je odlišný u nás a odlišný třeba v tý Americe. Z pohledu bych řekla Američana, to dítě mělo všechno, protože mělo kde bydlet, nebydlelo ani ve squat a ani v žádný garáži, nebo na ulici a ten táta, i když byl mentálek nebo mentolek, tak tomu dítěti materiálně zajistil střechu nad hlavou, posílal ho do školy, základní všechny potřeby ona měla, jako byla tam čistě oblečena, měla, co na sebe, i když se na boty složili kamarádi, že jo. Ale to je zase otázka u nás měřítko a tam měřítko.“
Ten fakt, že stejný typ poruchy se charakterizuje větší diverzitou v projevech, není akceptován, a individuální vlastnosti Sama nekorespondují s představou o handicapu, se hodnotí jako filmové iluze; je to zřejmé z následujícího: S10: „No, myslim, že autismus není o inteligenci.“ S3: „Ale víš, co, tam to nebylo jasně, jestli je to autismus nebo ňáký opoždění.“ S8: „Dá se vůbec autismus ňák léčit nebo ovlivnit?“ S1: „No, ovlivnit asi ne.“ S3: „Ale ovlivnit se to asi musí přece ňákym způsobem, aspoň trošku.“
Myšlenka, že člověk bude mít různé schopnosti ve prospěch kompensace, není považována za důležitou, a nikdo se nepokusil o její zobecnění: S9: „Ale jo, ale bavíme se tady o vyšší rovině, snad si to sám viděl, on jí četl, rozvíjel, že jo. Malovali. Bral ji do parku, sportovali.“
Můžeme sledovat i přímé projevy předsudků v ohodnocení člověka s handicapem, například, že takový člověk nebude hledat pomoc a nebude schopen ujasnit si, že takovou podporu potřebuje:
75
S1: „A na druhou stranu, on v tom závěru sám řekl, že to nezvládne. Žádal si pomoc tý pěstounky. Takže…“ Dalším projevem je nedůvěra ke klientovi kvůli tomu, že vždy hraje na schopnějšího: S11: „Ale on tam svým způsobem byl celou dobu, že jo, protože on tu podporu jako využíval, jenom tohle nikde neřekl a pro účely toho soudu bylo i jakoby natrénováno, aby prostě jakoby naopak si tam trošku přisypal tu svojí polívčičku, že on to teda jako rozhodně zvládne. Jinak to tam bylo v podstatě celou dobu, jenom to nazval na konci proměny.“ Neschopnost samostatně zjistit, co potřebuje dítě, je dalším důvodem ve prospěch zasahování: S2: „Tak on to do těch sedmi let zvládnul. Jo, takže on nepotřeboval pomoct. On si ji vyžádal až tehdy, kdy mu řekli, že na to nestačí.“
Postupně se rozpustí i myšlenka o totální neschopnosti Sama být rodičem
pro
dospívající dítě, a omezení jeho dovednosti jen snahou uspokojit prvotní potřeby: S7: „Základní životní potřeby zvládal…“ S3:„Dítě přebalit a nakrmit, to zvládnul.“
Rodič s handicapem je považován za toho, kdo chce dítě ve prospěch svého blahobytu: S1:„To byl i jeden soud, před pár lety se třeba děti do pěstounský péče a osvojení, nedávali do péče handicapovanej, protože magistrát k tomu měl velký výhrady, že ty handicapovaný, byli to speciálně paraplegici z Kunratic, že je chtěj proto, aby se o ně měl jednou, kdo postarat. Jo, a že ty děti pak těžce nesou, že maj ty rodiče jiný a že chtějí jít do náhradky, kde budou mít ty zdravý rodiče, který se nebudou lišit a který tu výchovu budou zvládat, protože je tam velká pravděpodobnost, že už ty děti budou v něčem problematický, že jo, děti matek feťaček s různejma problémama.“
I přes extrémnost situace klienta s handicapem, můžeme zjistit i obecnější trendy respondentů ke klientů a velkou míru nedůvěry ze strany odborníků. Když porovnávají zfilmovaný případ se skutečnými, vychází ze stejných hledisek. Přiřadí obecnou charakteristiku k nějaké klíčové a jediné vlastnosti: S1: „To jsou viz naši V…i, který bydlej v chráněnym bydlení, že jo a jsou pod dohledem.
76
Ale tamní systém neznáme, takže…“ S6: „Je pravda že je mentálně postiženej a žijící mimo ústav sám, kde není pod dohledem, což když opustil ústav, tak by tam měla bejt ňáká kontrola, a ještě by se taky dřív přišlo na to, že má v péči dítě, to tam.“ S8: „Takovej otec by u nás mohl mít svého opatrovníka třeba... .“ I přes invalidizace klienta jeden směr diskuze uvádí možné cesty optimalizace pohledu – přes analýzu vývoje pozice Rity. Klíčovým projevem její primární odborné pozice je směr k úspěchu: S7: „Kterej chtěl vyhrát další případ, protože všechny vyhrává, ale setkává se situaci, když má řešit jiný úkol: a pak najednou to bylo o člověku. A ne o případu.“
Ale po zkušenosti řešit případ Sama: S8: „… třeba porozuměla tomu jemu světu, už se ho nebála, nebo prostě, uměla se na to dívat jeho očima pak.“ ale tato změn se nedefinuje jako v rámci profesního přístupu: S8: „Na začátku byla opravdu právník…“ Na otázku „Jakou změnu v Ritině životě vnímáte jako tu největší, kterou teda díky tomu, že zastupovala Sama, tak k tý změně došla.“, odpovídají: S4: „Změna v roli matky.“ S3: „Trochu přehodnotila ten život. Změna hodnot, přesně.“ S9: „Že ona si uvědomila, že jak je ten vztah k synovi důležitej. Došla k tomu uvědomění až přes ten, přes to, když viděla ten vztah toho Sama a tou Lucy.“ dokonce respondenti jdou i do toho, že staví proti sobě odborný a vlastní přístup ve prospěch vlastního přístupu: S11: „A protože ona by ten náhled v životě, za těch, tak jak byla prezentovaná na začátku, nikdy prostě nedostala do okamžiku, kdyby prostě intuitivně ňákou situací přesně jako nevyhodnotila, že ne, já se mu prostě budu věnovat zadarmo, že jo.“ Považují Sama za tolik postiženého, že by nebyl schopný mít v péči dítě: S3:„No, jenže zas by nemohl mít dítě…“ Odmítají připravenost klientů hledat pomoc: S3: „Protože asi já, on si asi moc neuvědomuje, co bude.“
77
Respondenti ohodnotí motivaci klientů jako nevhodnou: S11: „Ale on tam svým způsobem byl celou dobu, že jo, protože on tu podporu jako využíval, jenom tohle nikde neřekl a pro účely toho soudu bylo i jakoby natrénováváno, aby prostě jakoby naopak si tam trošku přisypal tu svojí polívčičku, že on to teda jako rozhodně zvládne. Jinak to tam bylo v podstatě celou dobu, jenom to nazval na konci proměny.“
Důsledný kritický pohled na rodiče je zdrojem odůvodnění klíčové funkce OSPOD jako nástroje kontroly, a považují mírnou strategii kontroly za nevyhovující: S8:„No, já bych tam mrskla soudní dohled.“ S3: „No, jo soudní dohled, to by muselo bejt každej tejden, viď. Ale já si myslim, že tady by to fungovalo pod taktovkou sousedky.“ S10:„Ale pozor, soudní dohled je tak myšlenej. Přesně podle potřeby. Otázku je, jestli tam něco takovýho vůbec maj. A jestli to tam vůbec někoho zajímá, tam si víceméně dělaj kariéry na těch právnickejch akcích.“ Respondenti diskutují možnost kompromisu, nepodporují soudní dohled ze stejného důvodu, jako střídavou péči: je to otázka módy.
3.2 Neformální sítě jako zanedbaný zdroj plánování intervence Definování úlohy Sama jako bratra nikoli jako otce, prokazuje tendenci dívat se na další příbuzné spíš jako na „second – hand“ v plnění očekávání od rodiny. Účastí dalších příbuzných a okolí si všímají jako projevu neschopnosti rodiče: S3: „Obrovskou. Kde nefungujou rodiče, tak aspoň, že funguje tohle.“ Jen dva respondenti podporují možnost rozdělit funkce mezi příbuzné: S3: „Tam už by musela bejt ta širší rodina… Otec by byl na cit, ostatní na péči.“
Neformální síť kolem Sama je problematická, protože jsou to lidé s handicapem: S10: „Ty kamarádi jsou na tom možná ještě hůř.“ Přiznání, že rodič unikátní úlohy nejen funguje, jako zdroj striktního pohledu na plnění rodičovských povinností, ale zároveň je i zdrojem zanedbání úlohy neformálních sítí, která rodiče nemůže nahradit:
78
S3: „To byla sousedka, já jsem myslela, že to byla nějaká přízeň, nebo co. Protože ta, kdyby na ně dohlížela, tak by to fungovalo docela dobře, že jo.“ Dokonce definuje sousedku jako apatickou a nenormální, což vysvětluje její účast při plnění Samových rodičovských povinností: S10: „A chceš mu prostě nechat dítě v takovýhle situaci, protože to prostě zvládal tím, že mu apatická sousedka říkala, co má dělat a kamarádi, mentálové, prostě taky.“ Schopnost neformálních sítí podle odborníků záleží na existenci lídra: S6: „Já si myslim, že kdyby v tý skupině byl někdo schopnější, že by to fakt mohlo fungovat, no, úplně v pohodě. Lepší třeba než ňáká rodina.“ A když neformální síť nemá vůdce, působí nestabilně: S3: „Tam zase jedinej schopnej byl ten, co měl zase pocit, že ho všichni sledujou. FBI a podobně.“
3.3 Nekritický pohled na obecný přístup své praxi přes ponížení zahraniční zkušenosti Tato podkapitola je zaměřena na přístup sociálních pracovníků, kteří díky kritice, kterou vyslovili proti zahraniční praxi sociální práce, vidí pozitiva na své práci. Jsou přesvědčeni, že praxe sociálně – právní ochrany dětí funguje lépe v České republice, než ve Spojených státech amerických, v zemi, která byla prezentována ve filmu.
Pracovníci uvádí, že předsudky vůči sociálním pracovníkům jsem prý všude stejné: S10: „Ať je to v Americe, nebo tady, tak je to furt zubatá. To já bych zase tak úplně ne to…“
Respondenti jsou přesvědčení, že systém OSPOD v ČR funguje účinně: S3:„Tak ono tam nebylo ani zmíněný, ta holka musela chodit k doktorovi. Tady, když nechodíš na prohlídky, tak už tě nahání sociálka. Jestli je vůbec možný, že to tenhle tatínek zvládal v tom filmu. Ani tak obsáhlý to bejt nemůže, ale určitě by přišli na to, že se stará táta, kterej sám na to nemá.“
Respondenti se domnívají, že v ČR by byli na nepříznivou sociální situaci upozorněni: S8: „Tady bysme dostali hned hlášení z porodnice.“ S3:„No, přesně. Z porodnice, od doktora. Ze školy, ze školky.“ 79
S8: „Porodila matka, otec… Možná i sousedi by nás na to upozornili.“
Klíčovou odlišností tohoto systému od amerického je důslednější kontrola a síť monitorování, která funguje: S6: „Je pravda, že je mentálně postiženej a žijící mimo ústav sám, kde není pod dohledem, což když opustil ústav, tak by tam měla bejt ňáká kontrola, a ještě by se taky dřív přišlo na to, že má v péči dítě, to tam.“
Podstatnou vlastností systému je účast státu: S8: „Ze strany státu tam bylo vidět podpory hrozně málo.“ S7: „Tam byla represe.“ Velmi známý pokus amerického modelu pěstounské péči se také ohodnotí negativně a na kontrastu se zaměřeností tuzemského modelu na institucionální pomoc: S9:„ tam je uplně odlišnej od našeho, on nemá vůbec propracovanou síť jako máme my, nemá tolik pracovníků a podle mě i ta pracovnice vystupovala spíš z pozice úředníka státního, ňákýho úředníka, kterej musel urgentně vyřešit jako hlášený dítě, a tam to není jakou nás, že by se tim pitvali, dělali by se rozbory, hledali se řešení, tam vlastně funguje systém pěstounských rodin, pomalu po tejdnu se tam ty děti střídaj a ty pěstouni nejsou ani pořádně prověřený a ona tam opravdu spíš jako úředník. My tu sociální práci vnímáme úplně jiným způsobem, nebo i tady v Čechách je nastavena, obecně v Evropě, když to vezmeme, v Americe, tam se o sociální síti nedá mluvit, tam jde jenom o to, že vezmou dítě, vytáhnou ho z rodiny, kde si teda myslej, že je problém a daj ho do jiný rodiny, respektive pěstounský, že jo.“ Porovnání modelů podporuje mínění o včasnosti zasahování v ČR: S3: „Protože kdyby to bylo u nás, tak se dítěti dávno vyřešila situace.“
Nejprve respondenti navrhovali řešení, která by byla uskutečnitelná v ČR v návaznosti na srovnávání se sociálním systémem v Americe: S8: „Tam záleží na tom, podle mě, na sociálním prostředí vůbec toho danýho státu a možnostech, protože tady by třeba byla možnost ňáký podpory rodiny formou intervencí neziskových sdružení, který známe, že jo, on by potřeboval do…“
80
Konkrétním řešením by bylo pro ně přestěhování Sama do chráněného bydlení: S1:„Chráněnýho bydlení…“ S9: „Chráněnýho bydlení, internátní školy.“ S1: „A jakoby to byl hezky postavenej příběh, ale chybí tam naše neznalost v tom hodnocení, neznalost v tamtom sociálním systému, podle filmu tam vlastně sociální systém není žádnej.“ ale drtivá většina respondentů podporuje i tradičnější pro ČR přístup – umístění do ústavu.
3.4 Možnost ústavní výchovy Drtivá většina respondentů podporuje ústavní péče buď pro Sama, Lucy, ba dokonce pro oba dva, jako jedinou možnost řešení situace: S6: „Je pravda, že je mentálně postiženej a žijící mimo ústav sám, kde není pod dohledem, což když opustil ústav, tak by tam měla bejt ňáká kontrola, a ještě by se taky dřív přišlo na to, že má v péči dítě, to tam.“ Radikální je řešení následujícího respondenta: S10: „Dal bych ÚSPéčko.“ S10: „Tak to přece jenom, no, tak si po těch sedmi letech, prostě abych na férovku švihnul, ústavku bych asi taky neudělal, je to strašně hypotetický.“ S10: „Zbaven už byl dávno, co byl v ústavu a to dítě by šlo do ňáký adopční rodiny, hned po porodu.“ K jeho názoru se připojuje i další respondentka: S9: „Já bych tam udělala znalečák a pak hned ústavku.“
Ústavní výchova se pro respondenty zdála být tím nejlepším řešením, avšak našli se mezi respondenty i tací, kteří by volili chráněné bydlení, které by naopak mělo podporovat klienty v jejich samostatnosti: S3: „To už říkala J…, chráněný bydlení, tady by mohl fungovat eventuálně ňákej styl azylu…“ a dále dodává: „… asi opravdu by bylo ideální ňáký to chráněný bydlení, nebo tak něco, protože připravit ho o to, aby byl táta takovýhle holčiny, nemít takovýho tátu, to by bylo neštěstí, že jo pro ní. Ale určitě by to chtělo širokou velkou podporu, a aby to mohli zvládat nějakym způsobem.“
81
S10: „No, právě. Pokud by tam teda měla bejt ňáká represe, tak by to měli podchycovat ňákym způsobem rychle, a pokud teda ne, tak by měli zasahovat a akceptovat tu situaci, která zrovna trvá.“
I při této otázce vyvstává na povrch myšlenka, že je důležitá osobnost sociálního pracovníka, který danou situaci má v řešení: S9: „Podle mě to záleží na úzkostnym prahu sociálního pracovníka konkrétního, kterej tu věc řeší, protože pro někoho to může bejt situace zátěžová, krizová, chtěl by tam ohled, nebo by šel úplně do extrému dítě by dal do ústavní výchovy, někdo by to bral tak, že dítě prospívá, budu ho průběžně sledovat a vlastně nepotřebuju tam žádnej zásah. Podle mě je to o individualitě sociálního pracovníka, kterej s tím případem bude pracovat.“
82
Závěr V závěru zodpovídám hlavní výzkumnou otázku (HVO), rozvíjím další diskuzi nad tématem střídavé péče, nad silnými a slabými stránkami provedeného mnou provedeného výzkumu, dále uvádím doporučení pro další praxi a v neposlední řadě dávám návrhy pro další zkoumání tohoto tématu.
1 Odpověď na HVO Cílem mé práce bylo odpovědět na hlavní výzkumnou otázku: „Jak pracují pracovníci OSPOD s možností ovlivnit změny pohledu (směrem k lepšímu pochopení silných a slabších stránek) na střídavou péči a její aplikaci v praxi?“.
Předpokladem bylo zjistit, jakým způsobem pracují pracovníci OSPOD se sebou samým tak, aby pochopili slabé a silné stránky střídavé péče, čímž by rozvinuly nejen své znalosti a dovednosti v oblasti porozvodové péče, ale také by byli schopni lépe a individuálně posuzovat jednotlivé situace, kdy střídavou péči doporučí a kdy naopak ne. Zaměřila jsem se na změny k pochopení silných a slabých stránek z pohledu vývoje rodičovství a dětství. Vycházím tedy z toho, že rodičovství a dětství bylo jinak chápáno v minulosti a jinak je chápáno dnes. Domnívám se tedy, že změna pohledu na střídavou péči může být do jisté míry ovlivněna právě rozdílným chápáním rodičovství a dětství.
Střídavá péče je jednou z forem současných trendů při řešení rodinných vztahů. Spolu se zásadou „family friendly work“ a přístupem mužů k systému podpory rodičovství (kdy se v současné době uvažuje nad zavedením povinné rodičovské dovolené i pro muže; a příspěvky), je střídavá péče mírou zabezpečení rovnováhy partnerů při výchově dětí a posílení autonomie nejen rodiny, ale také jednotlivce. Nové trendy a změny determinují nejen transformaci vzorů chování, ale zároveň i požadavky na praxi pomáhajících pracovníků, které hrají podstatnou roli v uplatnění politiky sociálně – právní ochrany dětí na stupně rutiny sociální politiky.
83
Dále z výzkumů zahraničních vědců vyplývá, že pohled na nové formy péči, včetně tedy střídavé péče, je ovlivněn pohledem odborníků na rodičovství a dětství. Tento pohled vybuduje v odbornících pohled na svou praxi, její účinnost, důraz na kontrolu, institucionální péči, omezení rodičovské zodpovědnosti apod., ve prospěch expertů koresponduje s určitým konceptem rodičovství a dětství. Změna tohoto pohledu je podstatnou podmínkou pro reflexivnější pohled a přístup k praxi a k možnosti rozšíření škály strategií zasahování.
Z výzkumu je patrné, že čeští sociální pracovníci aplikují do své praxe různé pohled na rodičovství a dětství. Trendem ovšem zůstává kostra mínění, která odůvodní přednost experta, tedy sociálního pracovníka. Rodičovství je definováno jako služba, která se mění podle dospívání dítěte směrem k větší komplexnosti. Účastníci výzkumu zastávají názor, že čím, je dítě starší, potřebuje více péče a očekávají zapojení rodičů po všech stránkách, nejen po té emocionální. Z toho vyplývají požadavky také na rodiče – ty jsou natolik komplexní, že většina respondentů nemá jistotu, že se to podaří i průměrnému rodiči zvládnout. Přesvědčení sociálních pracovníků, že dítě potřebuje více snahy ze strany rodičů a zároveň přesvědčení, že toto nejsou rodiče schopni implementovat, funguje jako základ jejich současného pohledu na svou praxi, tedy pohledu, který v první řadě splňuje funkci kontroly.
Alternativní pohled na rodičovství, který odpovídá úkolu aplikovat širší škálu strategií zasahování, se projevuje částečně, a podle výzkumu je častěji navázán na akceptaci neutilitárního významu vztahu mezi rodičem a dítětem, než důsledné překonstruování pohledu na význam dětství a rodičovství. Pokusy prosadit v diskuzi alternativní pohled se blokují míněním o významné účasti rodičů v budoucnosti dítěte.
Střídavá péče je považována za rizikovou instituci kvůli své nestabilitě – sociální pracovníci mají záměr řešit případ vždy jednou a provždy, a varianty, které vyžadují doprovázení a pružnější způsob zasahování (např. právě střídavá péče nebo soudní dohled), odmítají kvůli tomu, že nejsou dostatečně dlouhodobé. Tento pohled je napojen na mnohačetné mezery v síti služeb pro pomoc rodině a ponížení úlohy neformálních sítí.
84
Při výzkumu však bylo zjištěno, že se pracovníci snaží o ovlivnění svého pohledu především zdůvodněním si pro sebe samého, zda rodina odpovídá daným kritériím, která pracovníci považují za důležité pro fungování střídavé péče. Z výzkumu vyplynulo několik kritérií, kdy by sociální pracovníci střídavou péči nedoporučili – v případě, že se takovéto kritérium (vzdálenost bydlišť, domácí násilí, špatná komunikace, ústupek druhému rodiči) objeví, pracovník řekne „STOP“ a střídavou péči odmítá. Naopak se dále ve výzkumu objevila kritéria (bezproblémová komunikace rodičů, blízkost bydlišť, zachování školy, kroužků,…), při nichž by pracovníci střídavou péči doporučili – tedy v případě, že navštíví OSPOD rodiče, kteří mají jasnou představu o tom, jak chtějí porozvodovou péči o děti řešit a pracovník v jejich argumentech pro střídavou péči objeví svoje kritéria, která jsou pro něj zárukou fungování modelu střídavé péče, dokáže svůj pohled ovlivnit a změnit a podpoří zájem nezletilého a dohodu rodičů.
Dalším podnětem pro změnu pohledu na střídavou péči je také vývoj rodičovství a dětství, a to nejen z historického hlediska. Během výzkumu bylo několikrát možno zpozorovat, jak hodnotí vztah Rity se synem a Sama s Lucy. Při porovnávání těchto dvou rodin si mnozí uvědomili důležitost a význam rodičovství a dětí a jejich vývoj. I v těchto dvou rodinách se dětství vyvíjelo – Lucy se během dětství stávala vyspělejší, než byl její otec, Rita si naopak při pohledu na rodičovství Sama uvědomovala, že její syn trpí a pracovala na změně k lepšímu, která se jí i díky Samovi povedla.
Shrneme – li výše uvedené, je zřejmé, že proto, aby sociální pracovník OSPOD měl možnost ovlivnit svůj pohled na střídavou péči a zároveň lépe pochopil její silné a slabší stránky, je pro něj nejen důležité cítit, že rodiče, kteří se rozhodli pro střídavou péči, splňují kritéria, která pracovník považuje za důležitá, ale také to, že rodina tato kritéria dodržuje. V neposlední řadě je pro pracovníky v této problematice vnímání vývoje v oblasti rodičovství a dětství.
Provedení výzkumu bylo dle mého názoru přínosem i pro respondenty, protože ti nemají možnost se setkávat se všemi kolegy a diskutovat o daném tématu. Myslím, že
85
to všechny zúčastněné obohatilo. Pro mě bylo největším obohacením výzkum provést, vnímat názory respondentů a vůbec použít metodu, se kterou jsem se při svém studiu sociální práce neměla tu čest setkat – využití filmu v oblasti sociální práce.
2 Intervenční proměnné V této podkapitole se zamyslím nad silnými a slabými stránkami mnou provedeného výzkumu.
Silnou stránku spatřuji ve výběru kvalitativní výzkumné strategie. Tato umožňuje hlubší vhled do dané problematiky. Domnívám se, že kvantitativní výzkumná strategie by nepřinesla takto důležité a zajímavé informace. Silnou stránkou může být i fakt, že se výzkumu zúčastnili dva muži, tudíž byli respondenti smíšenou skupinou a ne ryze ženskou. Silnou stránku vidím i v použití filmu v sociální práci – pro mne to byla zajímavá zkušenost, vyzkoušet si novou metodu, jejíž výsledky byly velmi překvapující. I respondenti uvítali změnu při výzkumu, výzkum byl pro ně zpestřením.
Slabou stránku vidím naopak v tom, že jsem prováděla výzkum v organizaci, která je mi velmi dobře známá, je spjata s mojí praxí, tudíž znám i všechny respondenty. Zvolila jsem si tuto organizaci proto, že mi v jiné organizaci nebylo provedení výzkumu dovoleno.
3 Doporučení pro praxi V této podkapitole se zaměřím na doporučení pro praxi. Budou zaměřena nejen pro pracovníky OSPOD, ale také pro jejich nadřízené. Návrh bude směřován především na změnu jejich přístupu k inovacím, novým přístupům, postojům.
Během přípravy výzkumu jsem se setkala s malým množstvím literatury v českém jazyce, literatura týkající se tohoto tématu by byla jistě krokem vpřed pro pracovníky OSPOD. Vycházím právě z toho, že ne všichni pracovníci OSPOD mají
86
pokročilé znalosti v oblasti cizích jazyků, proto by bylo vhodné, kdyby se v českém jazyce objevila literatura, která by pracovníkům umožnila studium nových přístupů, a jak jsem již uváděla výše, byla v českém jazyce. Další vzdělávání je velmi důležité.
Dalším návrhem jsou odborná školení pracovníků. Sama jsem se během své praxe setkala s několika školeními, vždy se týkala komunikace a témat, která jsou pracovníkům důvěrně známa. Odborná školení zaměřená na nová témata by byla pro mnoho pracovníkům přínosem nejen v jejich profesním životě.
Supervize – i zde je možnost prodiskutovat případ s kolegy s možností podívat se na případ z úhlu, který nás předtím vůbec nenapadl.
V neposlední řadě se také na postojích pracovníků odráží pracovní zátěž. Mají příliš mnoho klientů na to, aby se každému mohli věnovat individuálně a tak, jak by daný klient potřeboval. Toto je také spojeno s novelou zákona č. 359/1999 Sb., o SPOD, která s sebou přinesla mnoho inovací, čímž pracovníkům SPOD přibyla především další administrativa.
Návrhů je celá řada, snažila jsem se zde uvést jen ty nejdůležitější pro představu a dokreslení situace.
4 Návrhy pro realizaci dalších výzkumů výzkum zaměřený na zkušenosti rodičů s institutem střídavé péče V diplomové práci zaznívají zkušenosti pracovníků OSPOD, domnívám se, že i zkušenosti rodičů, kteří aplikují model střídavé péče při výchově svých dětí, by byl přínosem. Nejen pro pracovníky OSPOD, ale také pro další rodiče, kteří se ocitli v situaci, kdy je potřeba řešit výchovu jejich dětí.
87
výzkum zaměřený na další vzdělávání pracovníků nejen v oblasti porozvodové péče o děti Ze své praxe v oblasti SPOD vím, že ne všechna školení, která pracovníci absolvují, jsou užitečná pro jejich praxe. V tom nejextrémnějším případě se pracovníci např. neustále vzdělávají v oblasti komunikačních dovedností a nemají možnost vzdělávat se v jiném odvětví sociální práce. V dalším výzkumu bych se proto zaměřila na možnosti dalšího vzdělávání pracovníků SPOD, nejenom v oblasti porozvodové péče. Domnívám se, že osobnostní předpoklady, kvalitní vzdělání a zkušenosti z praxe, jsou tím nejcennějším, co může sociální pracovník mít. výzkum zaměřený na transformaci OSPOD V lednu 2013 vstoupila v platnost novela zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně –právní ochraně dětí. Mnoho pracovníků OSPOD mělo a má výhrady vůči této úpravě. Z mého pohledu by bylo zajímavé realizovat výzkum zaměřený na transformaci OSPOD z pohledu samotných sociálních pracovníků, tedy např. jaké změny by v novele udělali oni, kdyby měli tu možnost, dále která opatření zmíněná v novele vítají, která naopak odmítají apod. další využití metody sociální práce s filmem Při tvorbě diplomové práce jsem se poprvé setkala s využitím filmu v sociální práci. Tato metoda mne zaujala natolik, že bych ji ráda každému doporučila. Je zajímavé, jak reagují respondenti na otázky před zhlédnutím filmu a jak po jeho zhlédnutí, které v nich vyvolá řadu emocí.
88
Seznam literatury DISMAN, M. 2006. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum. DUDOVÁ, R., HASTRMANOVÁ, Š. 2007. Otcové, matky a porozvodová péče o děti. Praha: Sociologický ústav AV ČR.Folbre N. (2008) Valuing children: Rethinking the economics of the family. The USA, New York, Business & Economics FRANCOVÁ, M., DVOŘÁKOVÁ ZÁVODSKÁ, J. 2008. Rozvody, rozchody a zánik partnerství. Praha: ASPI. HARGAŠOVÁ, M., NOVÁK, T. 2007. Předmanželské poradenství. Praha: Grada. HENDL, J. 2005. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál. HOLUB, M., NOVÁ, H., SLADKÁ HYKLOVÁ, S. 2007. Zákon o rodině – komentář a předpisy související. Praha: Linde. HRUŠÁKOVÁ, M. 2005. Zákon o rodině: komentář. Praha: G. H. Beck. JANDOUREK, J. 2001. Sociologický slovník. Praha: Portál. KELLER, J. 1995. Nedomyšlená společnost. Brno: Doplněk. KRAUS, B., POLÁČKOVÁ, V. 2011. Člověk, prostředí, výchova. Brno: Paido. MAREŠ,
P.,
POTOČNÝ
T.
2003.
Modernizace
a
česká
rodina.
Brno: Barrister & Principal. MATĚJČEK, Z. 1986. Rodiče a děti. Praha: Avicenum. MATĚJČEK, Z. 1994. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Praha: Portál. MATĚJČEK, Z. 1999. Náhradní rodinná péče. Praha: Portál. MATĚJČEK, Z. 2005. Výbor z díla. Praha: Karolinum. MATOUŠEK, O. 1997. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: Sociologické nakladatelství. MATOUŠEK, O. 2008. Slovník sociální práce. Praha: Portál. MIOVSKÝ, M. 2006. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada. MOŽNÝ, I. 2006. Rodina a společnost. Praha: Sociologické nakladatelství. MUSIL, L. 2004. Ráda bych vám pomohla, ale…. Brno: Marek Zeman. NOSALOVÁ, L. 2011. Příbuzenská pěstounská péče. Ústí nad Labem: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, bakalářská práce. NOVÁK, T. 2000. Rodičovské judo: dítě během rozvodového řízení. Praha: Grada.
89
NOVÁK, T. 2012. Péče o dítě po rozvodu a její úskalí. Praha: Grada. NOVÁK, T., PRŮCHOVÁ, B. 2004. Jak přežít rozvodové peklo: malý sumář rozvodových hrůz a jak je učinit snesitelnějšími. Brno: Jota. NOVÁK, T., PRŮCHOVÁ, B. 2005. Předrozvodové a rozvodové poradenství. Praha: Grada. NOVOTNÁ, V., BURDOVÁ, E. 2007. Zákon o sociálně – právní ochraně děti – komentář. Praha: Linde. PLAŇAVA, I. 1994. Jak se (ne)rozvádět. Praha: Grada. PRŮCHOVÁ, B. 2002. Slušný rozvod. Brno: Era. SHMIDT, V., SHEPELEVA, O. 2010. Právník a ochrana lidských práv: dekonstrukce odborných zkušeností: školení pro školitele. Jurist v pravozaschite dekonstrukciya opyta Trening dlya trenerov. Sankt Peterburg: Nakladatelství Instituta prava. SOBOTKOVÁ, I. 2001. Psychologie rodiny. Praha: Portál. STRAUSS, A., CORBIN, J. 1999. Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice: Albert. ŠPAŇHELOVÁ, I. 2010. Dítě a rozvod rodičů. Praha: Grada. ŠPECIÁNOVÁ, Š. 2007. Sociálně – právní ochrana dětí. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí. ŠPECIÁNOVÁ, Š. 2010. Ochrana týraného a zneužívaného dítěte. Praha: Linde. VÁGNEROVÁ, H. 2005. Vývojová psychologie I.: dětství a dospívání. Praha: Karolinum. VODÁKOVÁ, A., PETRUSEK, M. 1996. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum. WARSHAK, R., A. 1996. Revoluce v porozvodové péči o děti. Praha: Portál. ZÁVODSKÁ DVOŘÁKOVÁ, J. 2002: Manželství a rozvody: praktický návod, jak problémy řešit a jak jim předcházet. Praha: Linde. ZICH, F. 2005. Úvod do sociologického výzkumu. Praha: Eupres. ŽIŽLAVSKÝ, M. 2003. Metodologie pro Sociální politiku a sociální práci. Brno: Masarykova univerzita.
Odborné časopisy: CLIFORD, D., BURKE, B. 2004. Moral and profesional dilemas in long time assesment od children and families. Journal of Social Work. roč. 4, č. 3. 305 – 321.
90
CUSHING, G., GREENBLATT, S. 2009. Vulnerably to Foster Care Duff After the Termination of Parental Rights. Research on Social Work Practise. roč. 19, č. 6, 694 – 704. FOLBRE, N. 2008. Valuing children: Rethining the economics od the family. The USA: New York, Business & Economics. FORSBERG, H., VAGLI, A. 2006. Qualitative Social Work: The Social Construction of Emotions in Child Protection Case – Talk. London, roč. 5, č. 9. HUDOCK, M., A., WARDEN, S., A., G. The Family Journal: Using Movies to Teach Family Systems Concepts. Youngstown, 2001, roč. 9, č. 2. MAŠEK, D. Právo a rodina: Dítě a rozvod. Praha: Linde, 2002, roč. 2002, č. 7. MILLER, P. The Author: Useful and Priceless Children in Contemporary Welfare States. Oxford: Oxford University Press, 2005., NÄRVÄNEN, A-L & E. NÄSMAN. (2004.) Childhood as generation or life phase?. Young Vol. 12, (1) 71-91. NOVÁK, T. Právo a rodina: Problematické představy o střídavé výchově dítěte po rozvodu. Praha: Linde, 2010, roč. 2010, č. 10. SHEPARD, D., S. BREW, L. The Family Journal: Teaching Theories od Couples Counseling: The Use of Popular Movies. Fullerton, 2005, roč. 13. SHMIDT, V. 2013. Sociální práce: Transformace ochrany dětí: překrásný nový svět…. Brno: Masarykova univerzita. – dosud nezveřejněný odborný článek. SUONIO – KURKI, K. Policy and family: Joint custody as an interpretation of the best interests of the child in artical and comparative perspective. Oxford: International Journal Law, 2000, č. 14. ŠPAŇHELOVÁ, I. Právo a rodina: Střídavá péče o děti po rozvodu očima psychologa. Praha: Linde, 2005, roč. 2005, č. 5. ŠULOVÁ, L. Právo a rodina. Rodina funkční a dysfunkční. Praha: Linde, 2006, roč. 2006, č. 8. VESELÁ SAMKOVÁ, K. Právo a rodina: Trendy rozhodování soudů ve věcech svěření dítěte do péče jednoho z rodičů. Praha: Linde, 2004, roč. 2004, č. 3.
Zákony: Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně – právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů
91
Zákon č. 94/1963, o rodině, ve znění pozdějších předpisů
Nálezy Ústavního soudu: Nález Ústavního soudu ze dne 27.1 2005, spis. zn. I. ÚS 48/04 Nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, spis. zn. III. 1206/09
Internetové zdroje: ČESKO - SLOVENSKÁ FILMOVÁ DATABÁZE: Jmenuji se Sam. [online] [cit. 31.3.2013]. Dostupné na . FÓRUM 50%. Střídavá péče – situace v ČR. [online] [cit. 20.2.2013]. Dostupné na . JEDEN DOMOV. 2011. Pravda o střídavé péči v EU – 5. díl. [online] [cit. 20.3.2013]. Dostupné
na
stridave-peci-v-eu-5>. KLIMEŠ, J. 2009. Střídavá výchova a styk dítětem po rozvodu. [online] [cit. 1.4. 2013]. Dostupné na . MPSV. Roční výkaz o výkonu SPOD v letech 2007 – 2011. [online] [cit. 20.4.2013]. Dostupné na < http://www.mpsv.cz/cs/7260>. RADIMSKÁ, R. 2001c. Společná a střídavá výchova – debata plná rozporů. [online] [cit.
31.3.2013].
Dostupné
na
<www.diversity-management.cz/
tiki-download_file.php?fileId=25>. SOCIOLOGICKÝ
ÚSTAV
AV
ČR.
Kvalitativní
2012.
výzkum.
[online]
[cit. 20.3.2013]. Dostupné na < http://cvvm.soc.cas.cz/nabidka-vyzkumu/kvalitativnivyzkum>. STATISTICKÉ ZAJÍMAVOSTI. Rozvodovost. [online] [cit. 31.3.2013]. Dostupné na . VODIČKA, J. Střídavá péče v Evropě. [online] [cit. 20.2.2013]. Dostupné na . CENTRUM PRO VÁZKUM VEŘEJNÉHO MÍNĚNÍ. 2009. Hierarchie životních cílů v české
populaci.
[online]
[cit.
31.3.2013].
Dostupné
na
.
92
Ústní sdělení: Statistické údaje o SPOD v roce 2012 v nejmenované obci s rozšířenou působností (květen 2013)
93
Anotace Název práce: Střídavá péče a účast odborníků OSPOD
Autor práce: Bc. Lucie Nosalová
Vedoucí práce: Mgr. Victoria Schmidt, Ph.D.
Instituce: Masarykova univerzita v Brně, Fakulta sociálních studií
Počet slov: 26 572
Práce zkoumá přístup sociálních pracovníků OSPOD k možnosti ovlivnit změnu jejich pohledu na střídavou péči a na její využití v praxi. Zaměřuje se především na to, jakým způsobem pracovníci OSPOD ovlivňují své stanovisko z pohledu změn v oblasti rodičovství a dětství. V teoretické části je představeno několik pohledů na rodinu, popsán vývoj rodičovství a dětství, činnost orgánu OSPOD a alternativy porozvodové péče o děti, převážně střídavá péče. Výzkum byl proveden kvalitativní metodou pomocí focus groups, kterého se zúčastnilo osm pracovníků OSPOD a 3 kurátoři pro děti a mládež městského úřadu, dále byla využita metoda sociální práce s filmem, konkrétně s filmem Jmenuji se Sam. Výsledkem je zjištění, že proto, aby sociální pracovník OSPOD mohl ovlivnit svůj názor na střídavou péči a zároveň lépe pochopil její silné a slabší stránky, je důležité vědomí, že rodiče, kteří se domluvili na střídavé péči, aplikují kritéria, která jsou pro pracovníka důležitá. V neposlední řadě je pro pracovníky v této problematice vnímání vývoje v oblasti rodičovství a dětství. V závěru práce autorka uvádí odpověď na hlavní výzkumnou otázku a další doporučení pro výzkum a praxi.
Klíčová slova: rodičovství, dětství, střídavá péče, OSPOD, sociální práce s filmem
94
Annotation Thesis title: Joint care and the impact of child protection services Author: Bc. Lucie Nosalová Academic supervisor: Mgr. Victoria Shmidt, Ph. D. Institution: Masaryk University in Brno, Faculty of Social studies Basic words count: 26 572
The work explores the approach of practitioners towards child protection services the opportunity to influence change in their view of the alternate care and its use in practice. It focuses primarily on how child protection services affect its position in terms of changes in parenting and childhood. The theoretical part presents several perspectives on the family, describes the development of parenting and childhood, the Authority child protection services alternatives and post-divorce child care, mostly alternate care. The research was a qualitative method using focus groups, attended by eight of child protection agencies and three curators for children Youth and municipal authorities, further, the method of social work with film, specifically the film I Am Sam. The result is, that in order for a social worker of child protection services could affect your opinion on shared custody and to better understand its strengths and weak points, it is important to note that parents who have agreed to joint custody, applying criteria that are important for the worker . Last but not least, it is for workers in this issue of perceptions of corruption in the field of parenting and childhood. In the end, the author presents the main research question and recommendations for further research and practice.
Key words: parenthood, childhood, joint care, child protection services, social work with movie
95
Jmenný a věcný rejstřík A
H
adresát SPOD · 22
Hargašová · 11, 14 Hastrmanová · 33, 36 Hendl · 44, 45, 55 Holub · 31, 33 Hrušáková · 35 Hudock · 47
B Belgie · 5, 7, 39 Brabenec · 19 Brew · 47 Budová · 19 Burdová · 19, 23
J
Corbinová · 44, 54
Jandourek · 9 jednostrannost, nebo symetrie ve vztahu s klientem · 4, 26, 27 Jmenuji se Sam · 5, 7, 47, 53
D
K
Davis · 24 dětství · 4, 5, 6, 10, 11, 41, 51, 53, 58 dilema · 6, 25, 26, 27, 28, 49 Disman · 44, 45 dítě · 4, 6, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 19, 20, 21, 22, 28, 30, 31, 32, 33, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 41,42, 44, 48, 49, 51, 57, 58, Dudová · 33, 36 Dvořáková Závodská · 16, 37, 41
Keller · 13 Klimeš · 25, 36 komplexní, nebo a zjednodušené cíle · 4, 25, 26 Kraus · 11 Kurki – Suonio · 17, 30, 35, 40, 41
C
L Listina základních práv a svobod · 19, 20
E Eriskon · 14 etický kodex výzkumu · 7
M manželství · 4, 6, 8, 13, 14, 15, 16, 17, 22, 30, 39, 47, 51, 53, 58 Mareš · 12 Mašek · 40 Matějček · 9, 10, 11, 13, 15, 16 materiální, nebo nemateriální pomoc · 4, 26, 27 matka · 4, 7, 12, 31, 32, 33, 36, 37, 38, 40, 41, 43, 57 Matoušek · 9, 10, 12
F focus groups · 7, 46, 53 Forsberg · 23, 24 Francová · 16, 37, 41 funkce rodiny · 11
96
metodologie · 7 Miller · 11, 12 Miovský · 46, 55 množství klientů, nebo kvalita služeb · 4, 25, 26 Možný · 10 Musil · 25, 26, 28
50, 53, 57, 58 rozchod · 6, 40, 42 rozvod · 4, 6, 8, 14, 15, 16, 17, 30, 32, 33, 39, 40, 41, 42, 49, 57, 58 rozvodovost · 4, 17, 18
N
Sam · 5, 47, 49 Shepard ·47 Shmidt · 25 Sladká Hyklová · 31, 33 Sobotková · 9 socializace · 4, 6, 8, 9, 11 sociálně - právní ochrana dětí · 19, 20, 23, 28 SPOD · 4, 6, 20, 21, 22, 23, 24 Spojené státy americké · 7 společná péče · 4, 30, 33 standardizace výzkumu · 7, 45 Strauss · 44, 54 střídavá péče · 1, 4, 5, 6, 7, 8, 30, 33, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 41, 42, 43, 47, 50, 51, 53, 58
S
neformální vazby · 8, 9 Německo · 5, 7, 39 neutralita, nebo favoritismus · 4, 26 Neyrand · 41 Nová · 31, 33 Novák · 11, 14, 15, 35, 37, 38, 40, 41 Novotná · 19, 23 O oddělení sociálně – právní ochrany dětí · 5, 19, 20, 23, 28, 52 OSPOD · 1, 6, 24, 26, 44, 49, 51 otec · 11, 13, 31, 32, 33, 36, 37, 38, 43, 49, 50
Š P
Šeďová · 44 Španhělová · 32 Špaňhelová · 32, 33, 41, 42, 43 Špeciánová · 11 Šulová · 10 Švaříček · 44 Švédsko · 5, 7, 39
Petrusek · 14, 15 Plaňava · 31 Poláčková · 11 porozvodová péče · 6, 30, 33, 34, 35, 39, 44, 51 Potočný · 12 procedurální, nebo situační přístup · 4, 26, 27 Průchová · 30, 35
T transformace · 4, 24, 25
R U Radimská · 41 rodiče · 4, 9, 10, 11, 12, 13, 16, 17, 20, 21, 22, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 41, 42, 49, viz rodičovství · 4, 5, 6, 10, 11, 12, 20, 51 rodina · 4, 6, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 17, 20, 21, 28, 38, 39, 40, 47, 48, 49,
Úmluva o právech dítěte · 19, 20, 22 V Vagli · 23, 24 Vágnerová · 8, 10
97
Veselá Samková · 38 Vodáková · 14, 15 výhradní péče · 30, 31 výlučná péče · 7
Z zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí · 19 zasáhnout, či nezasáhnout · 4, 26, 28 Závodská · 40 Zich · 44
W Warden · 47 Warshak · 16, 31, 35, 41, 42
Ž Žižlavský · 52
98
Přílohy Příloha č. 1: Tabulka operacionalizace HVO: "Jak pracují pracovníci OSPOD s možností ovlivnit změny pohledu (směrem k lepšímu pochopení silných a slabších stránek) na střídavou péči a její aplikaci v praxi?" DVO
Indikátory
Otázky do rozhovoru Jaké zdroje má filmová rodina proto, aby splňovala svou funkci? Popřípadě, které zdroje rodina dostat nemůže, ale jsou vámi považovány za důležité? Proč nevnímají sociální pracovníci OSPOD situaci tak, jak jí vnímá Sam? Co vidíte a nevidíte na situaci Sama vy? Co ovlivňuje váš pohled?
dětství, DVO1: „Z rodičovství, jakých představ transformace Jaká kritéria jsou pro pracovníky OSPOD rozhodující vychází a jak se OSPOD, při řešení Samovy situace? spojuje jejich osobnost pohled na pracovníka, Proč měla Rita pozitivní vliv na vývoj situace? rodičovství a dilemata dětství s jejich Jaké možnosti v řešení situace má Rita jako práce s posláním?“ klientem samostatný právník? Jaké možnosti má naopak proti Ritě pracovník OSPOD?
Definujte, prosím, co Rita získala zastupováním Sama, co je důsledkem její námahy? Jak tuto změnu hodnotíte a proč? Jako zcela pozitivní, jako pozitivní, ale zároveň negativní, nebo zcela negativní?
DVO2: „Jak vztah rodiče hodnotí sociální a dítěte, pracovníci rodina, emocionální postoj vztahy mezi pracovníků rodičem a OSPOD dítětem?“
Co se změnilo v pohledu Rity na Samův problém a jeho následné řešení - samotný vztah k Samovi, představa o jeho potřebách, představa o práci právní zástupkyně? Čím byly způsobeny dramatické změny v jejím životě? Syndromem vyhoření? Osobním životem? Skrytím kladných vlastností? Proč má podle vás význam vtah rodiče a dítěte, tedy Sama a Lucy, i přesto, že Sam není schopen podporovat dceru ve vzdělání, a při zachování standardu při plnění jejích potřeb?
99
HVO: "Jak pracují pracovníci OSPOD s možností ovlivnit změny pohledu (směrem k lepšímu pochopení silných a slabších stránek) na střídavou péči a její aplikaci v praxi?" DVO
Indikátory
Otázky do rozhovoru Jaký je váš názor na střídavou péči? Jaké kritérium je pro vás podstatné, abyste podpořili střídavou péči? Co ovlivňuje váš názor na střídavou péči? Za jakých podmínek byste střídavou péči (rozhodně) nedoporučili? Jaká případ je pro vás při rozhodování o doporučení střídavé péče nejsložitější? Proč?
Úloha neformálních sítí v okolí rodiny - kdo je porozvodová považován za neformální síť, jakou má takováto síť úlohu, jaké funkce může uplatňovat? Neformální sítí péče, DVO3: „Jak jsou chápáni přátelé Sama, sousedka, … střídavá nahlíží péče, Film podporuje názor, že neformální síť má větší odborníci předpoklady, výkonnost, co myslíte vy? Dají se v případu Sama OSPOD na pozitiva a úspěšně aplikovat sociální služby? Jaká služba by to střídavou péči a negativa měla být? jak je tento střídavé pohled ovlivňuje Kdybyste se setkali s případem Sama a Lucy, jaké péče, v praxi?“ neformální byste zvolil řešení a proč? zdroje Jaké jsou výhody a nevýhody vámi navrhovaného řešení? Je potřeba zapojit další zdroje? Pracovníky, nebo okolí rodiny? Lze považovat finální řešení, které zaznělo ve filmu, jako odbornou pěstounskou péči, nebo toto řešení vnímáte spíše jako rozšířenou rodinu? Proč? Je Ritin příběh zcela běžný? Stalo se vám někdy, že přijde klient a vy jste zcela změnili koncepci své práce? Máte zkušenosti s osudovým případem nebo klientem, který vás obohatil?
100
Stať STŘÍDAVÁ PÉČE A ÚČAST ODBORNÍKŮ OSPOD Joint care and the impact of child protection services
ÚVOD Práce se zabývá možnosti sociálních pracovníků OSPOD ovlivnit změny pohledu na střídavou péči a její využití v praxi. Zabývá se možnostmi změny pohledu směrem k lepšímu pochopení silných a slabších stránek právě střídavé péče.
Symbolickým cílem práce je upozornit na problematiku střídavé péče jako jednoho z prvků současného přístupu k zachování zájmů dítěte a rodičů, který vede k genderní rovnováze, a proto i přes zkoumání pohledů na střídavou péči zkoumá i obecnější pohled na tento velmi komplikovaný prostor diskurzu kolem rodiny, rodičovství a péče o děti. Aplikačním cílem je dosáhnout oproštění laické veřejnosti i odborníků se od předsudků a stereotypů, že nemůže fungovat střídavá péče, ať již z důvodu toho, že nejvhodnějším vychovatelem je matka nebo tím, že je dítě odsouzeno ke „kočovnému“ způsobu života, kdy s batůžkem putuje od otce k matce a naopak. Osvěta o střídavé péči – nevidět ji jako zlo, ale jako jednou z možných variant a vyhýbání se prioritizaci jakéhokoliv způsobu řešení problému porozvodové péče o děti.
Práce je rozdělena do tří částí, kdy v teoretické části se čtenáři seznámí s hlavními pojmy, které se vztahují k tématu střídavé péče. Dále se v metodologické části čtenáři seznámí s výzkumnou strategií výzkumu, s technikami, které byly při výzkumu použity, je zde také objasněn cíl výzkumu – tedy definována hlavní výzkumná otázka a dílčí výzkumné otázky. Je zde také objasněn výběr výzkumného vzorku a popsán postup při sběru dat. Třetí část práce část, zde je podrobně popsán provedený výzkum.
Cílem práce je odpovědět na hlavní výzkumnou otázku: „Jak pracují pracovníci OSPOD s možností ovlivnit změny pohledu (směrem k lepšímu pochopení silných a slabších stránek) na střídavou péči a její aplikaci v praxi?“
101
V závěru práce je tato otázka zodpovězena a jsou navrženy doporučení pro další výzkum a praxi.
TEORETICKÁ ČÁST Každý z nás se narodil do rodiny, kterou si neměl možnost předem zvolit. Právě rodina nás do určité míry ovlivnila a zásadním způsobem zformovala. V teoretické části se zabývám rodinou, manželstvím, rozvodem. Dále pak rodičovstvím a dětstvím. Druhá podkapitola je věnována OSPOD, další porozvodové péči o nezletilé děti a čtvrtá pojednává o střídavé péče.
1. Rodina Jednoznačně definovat rodinu není vůbec snadné. Každý odborník na rodinu nahlíží z úhlu své vědní disciplíny. Ani pohledy odborníků z jedné oblasti nejsou vždy totožné. Dá se tedy říci, že co odborník, to odlišný náhled na rodinu. „Rodina je nejvýznamnější sociální skupinou, která zásadním způsobem ovlivňuje psychický vývoj dítěte. Všichni členové rodiny jsou ve vzájemné interakci, vzájemně se ovlivňují a přizpůsobují.“ [Vágnerová 2005: 18]. Rodina je vývoj dítěte nesmírně důležitá. Poskytuje mu základní zkušenosti, návyky, je pro dítě zdrojem informací. V neposlední řadě je rodina místem a zdrojem bezpečí a jistoty. V rámci sociální práce s rodinou je velmi důležité si uvědomit znaky současné rodiny. Slovník sociální práce pohlíží na rodinu v širším pojetí v době, „kdy se za rodinu začíná považovat skupina lidí, kteří se za rodinu deklarují na základě vzájemné náklonnosti.“ [Matoušek 2008: 187].
Vývoj dětství a rodičovství Ze studie Pavly Miller „Užitečnost a méněcennost dětí v moderním státě“ (vlastní překlad, 2005) vyplývá, že ne vždy byly děti brány svými rodiči jako děti, tedy chápány jako dnes. Manžel a otec rodiny býval právoplatným vlastníkem práce všech, kteří žili v jeho domácnosti – byl tedy vlastníkem i práce dětí. Děti tedy pracovali stejně jako jejich rodiče. Až před několika stoletími bylo „objeveno“ dětství, v době, kdy bohatí začali dotovat své děti výraznou citlivostí, oblékali je do dětského oblečení, segregovali je ze života dospělých a vynalézali specifické instituce, které měly sloužit výhradně dětem, tedy první vzdělávací instituce. Zavedení povinné školní docházky, zákony na
102
ochranu dětí, zákony o potulce a podobně stály za zrodem myšlenky omezit práci dětí a nahradit ji za docházku do školy. Pro mnoho rodin toto znamenalo přepracovat svůj původní model rodiny – tedy z rodiny, kde pracovali i děti se rázem musela stát rodina, kde pracují jen dospělí. Po mnoho rodin to znamenalo rapidní snížení příjmů, nebo i hlad. Ve své studii dále Miller uvádí, že konflikty o práci dětí tvořily největší počet hlášených případů zneužívání dětí v období před druhou světovou válkou.
Manželství Velký sociologický slovník popisuje manželství jako „obvykle společensky uznaný, legalizovaný sexuální vztah mezi dvěma nebo více partnery opačného pohlaví, o kterém se předpokládá, že se dříve či později stane základem rodiny.“ [Vodáková, Petrusek 1996: 590].
Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů,
charakterizuje manželství v §1 odst. 1 a 2 jako "trvalé společenství muže a ženy založené zákonem stanovaným způsobem. Hlavním účelem manželství je založení rodiny a řádná výchova dětí.“. Sňatek je možno uzavřít před obecním úřadem (úřadem městské části), který je pověřen k vedení matriky, nebo před orgánem církve. Při obřadu musí být vždy přítomni dva svědci.
Rozvod Rozvodem se rozumí rozpad manželství za života obou manželů. Rozvodové řízení počíná podáním návrhu na rozvod manželství jedním z manželů, a to buď po předchozí domluvě obou manželů, nebo i bez předchozí domluvy. Velký sociologický slovník uvádí, že rozvod je “většinou chápán jako právní zrušení manželství během života obou partnerů, jemuž předchází jeho reálný rozpad. […] Křesťanství rozvod v zásadě zavrhlo, protože sňatek považuje za trvalý závazek stvrzený vyšší, božskou instancí („co Bůh spojil, člověk nerozličuj“).“ [Vodáková, Petrusek 1996: 955] Kirsti Kurki – Suonio ve svém článku „Joint custody an an interpretation of the best interests of the child in critical an comparative perspective“ uvádí, že „rozchod může být chápán jako část pozitivního řešení problémů. Nutnou podmínkou však je, aby byly obě strany původního manželského svazku, po ukončení jejich vztahu, schopny kooperovat jako rodiče jejich dítěte, jako binukleární rodinu.“ [vlastní překlad;
103
Kurki – Suonio 2000: 188].
2. Sociálně – právní ochrana dětí Sociálně – právní ochrana dětí je odvětvím veřejného práva. V České republice je stvrzena několika zákony, mezinárodními smlouvami a v neposlední řadě také s Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o právech dítěte. Jisté tedy je, že sociálně právní ochrana dětí představuje jakýsi balíček plný různých opatření a nástrojů, které sociální pracovník včas, vhodně a účelně s vědomím, že nejdůležitější je zájem a blaho dítěte, použije.
Vymezení pojmu „sociálně – právní ochrana dětí“ Podle §1 odst. 1 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně – právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, se SPOD rozumí: e) ochrana práva dítěte na všestranný rozvoj a řádnou výchovu v jeho přirozeném prostředí, f) ochrana oprávněných zájmů dítěte, včetně ochrany jeho jmění, g) působení směřující k obnovení narušených funkcí rodiny, h) zabezpečení náhradního rodinného prostředí pro dítě, které nemůže být trvale nebo dočasně vychováváno ve vlastní rodině.
Postoje pracovníků sociálně – právní ochrany dětí Hannele Forsberg a Ase Vagli (2006) ve svém článku „The Social Construction of Emotions in Child Protection Case – Talk“ se ve svém výzkumu zaměřily na objasnění a rozšíření znalostí v oblasti emocí při výkonu sociálně – právní ochrany dětí pomocí srovnání jako nástroje v určitém pracovním prostředí a diskuzích s kolegy, kterou jsou vnímané jako případové studie. Tyto diskuze zahrnují tzv. rámy zoufalství a rámy obav. Důležité je zmínit, že do té doby nebyla emocionalita považována za téma v rámci výkonu sociálně – právní ochrany dětí. Ve výzkumu výše jmenovaných vědeckých pracovnic je zřejmé, že u pracovníka vyvolá emoce především těžký případ klienta, který musí řešit. Pracovník pak dává své pocity do slov, když o daném případu vypráví svým kolegům, od kterých očekává pomoc. Dá se tedy říci, že pokud pracovník umí zvládat své emoce a dokáže se s nimi vyrovnat při diskuzi s kolegy, je to jeho „osobním
104
vítězstvím“, protože poté může profesionálně pomáhat svým klientům, aniž by jim jakkoliv ublížil svými nevyrovnanými emocemi.
Dilemata při práci s klienty Dilema je definováno jako „nutná (někdy obtížná) volba mezi dvěma vzájemně se vylučujícími možnostmi.“ [Klimeš in Musil 2004: 36]. Musil (2004) rozlišuje všední dilemata řadových pracovníků a dilemata strategická, mezi něž patří veřejný, nebo dílčí zájem, bezprostřední, nebo zprostředkovaná východiska volby cílů, řešení případů, nebo změna poměrů ve společnosti, změna klienta, nebo změna prostředí, operační strategie organizace služeb sociální práce. Pro mou práci však budou důležitá všední dilemata. Ta „před řadovými pracovníky vyvstávají, když kvůli nepřízni pracovních podmínek nemohou se svými klienty jednat tak, jak by si představovali, nebo když v daných pracovních podmínkách mohou uplatnit odlišné, stejně přijatelné, ale těžko slučitelné postupy.“ [Musil 2004: 45]. Mezi všední dilemata podle Musila (2004) patří: komplexní, nebo a zjednodušené cíle, množství klientů, nebo kvalita služeb, neutralita, nebo favoritismus, jednostrannost, nebo symetrie ve vztahu s klientem, procedurální, nebo situační přístup, materiální, nebo nemateriální pomoc, zasáhnout, či nezasáhnout.
3. Porozvodová péče o nezletilé Porozvodovou péči o nezletilé děti dělíme na tři typy – jedná se o výhradní péči, o společnou péči a střídavou péči.
Výhradní péče Výhradní péče je nejčastějším typem porozvodové péče o nezletilého. Průchová (2002) uvádí, že výhradní péči vidíme všude tam, kde se rodiče nedokáží dohodnout na porozvodové úpravě poměrů k dítěti. Pokud se tak stane, soud se ve většině případů rozhodne pro svěření dítěte do péče matky, i když se v současné době stále více rozmáhá svěření do výchovy otci. Mnoho rodičů se mylně domnívá, že tímto rozhodnutí ztrácí práva a povinnosti ve vztahu k dítěti, toto ovšem není pravda.
Dítě ve výlučné péči matky „Největší počet dětí v České republice je svěřen po rozvodu rodičů do péče matek.
105
V roce 2008 to bylo 84,7 % dětí.“ [Španhělová 2010: 132]. Bývá teda zcela běžné, že „matka tedy žije s dítětem, otec má upravený styk na 1x za 14 dnů o víkendu, popřípadě také v tom týdnu, kdy není víkendový styk, tak se vídá s dítětem jedno všední odpoledne.“ [Španhělová 2010: 132].
Dítě ve výlučné péči otce Špaňhelová (2010) uvádí, že v roce 2008 bylo svěřeno do péče otců 8,6 % dětí. Může se zdát, že jsou otcové diskriminovaní, i to může být pravdou, faktem ale také je, že mnoho otců o své děti nebojuje. Nastalou situaci vnímají tak, že odcházejí nejen od své partnerky, ale odcházejí i od svého dítěte. Důležitým faktem je to, že dítě má právo na styk s oběma rodiči.
Společná péče Institut společné výchovy je pravděpodobně tou nejideálnější variantou porozvodové péče o děti. Avšak není vůbec jednoduché takového stavu dostáhnout. Společná péče je zmíněna v § 26 odst. 2, zákona o rodině, spolu s péčí střídavou, uvádí se, že „jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, může soud svěřit dítě do jejich společné, popřípadě střídavé péče obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak lépe zajištěny jeho potřeby.“
4. Střídavá péče Střídavá péče je institutem porozvodové péče, který není v České republice tolik rozšířený. Z ustanovení §26 odst. 2 zákona o rodině vyplývá, že „jsou-li oba rodiče způsobilí děti vychovávat a mají-li o výchovu zájem, může soud svěřit dítě do společné, popřípadě střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte a budou-lij tak zajištěny jeho potřeby.“. Důležitým rozhodnutím v oblasti střídavé péče je také interval střídání. Někteří preferují měsíc, jiní týden. V České republice je nejčastěji používán týdenní, popřípadě dvoutýdenní interval; v zahraničí se setkáváme i s měsíčním intervalem. Francová, Dvořáková Závodská (2008) uvádí, že v roce 2000 bylo soudně rozhodnuto o svěření do střídavé péče u 174 případů, v roce 2005 u 404 případů a v roce 2007 u 599 případů. Z tohoto tedy vyplývá, že se střídavá péče v České republice rozvíjí a stoupá počet dětí svěřených do střídavé péče.
106
Předpoklady pro střídavou péči Závodská (2002) uvádí, že soud může do střídavé péče dítě svěřit za určitých předpokladů, a to za předpokladu, že jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a o výchovu mají zájem, střídavá péče musí vycházet z dohody rodičů – z jejich vůle a úsilí, rodiče musí překonat pocity zklamání, křivdy, ublížení, nenávisti – musí spolu být schopni spolupracovat a komunikovat, dále musí být schopni platit své finanční závazky řádně a včas, důležité také je, aby rodiče bydleli blízko sebe, aby dítě mohlo navštěvovat stejnou školu, stejné kroužky, mít stejné kamarády, být v prostředí, na které je zvyklé.
Pozitiva a negativa střídavé péče Neyrand (in Radimská 2002:10) shrnuje výhody a nevýhody střídavé péče do jedné věty: „Výhody jsou řádu vztahového, nevýhody jsou řádu praktického“. Špaňhelová (2010) uvádí, že vypozorovala hlavní plusy střídavé péče: dítě žije u obou rodičů a tím přijímá vlastnosti od obou, dítě není ochuzeno o mateřskou a otcovskou roli v životě, má k dispozici vědomosti a dovednosti obou rodičů, vnímá postoj obou rodičů k životním situacím, zvládání stresu, způsob řešení problémů. Špaňhelová (2010) uvádí, že nevýhodou je vysoká časová náročnost hlavně v jejích počátcích. Střídavá péče je nejen velice náročná na čas, ale také na finance či psychiku rodičů. Vše ale záleží na postoji rodičů, pokud se budou od začátku dítěti vše ulehčit, dá se předpokládat, že dítě se se střídavou péči velmi rychle sžije.
METODOLOGICKÁ ČÁST Hendl (2005) uvádí, že výzkumnou strategií je nazýván metodologický přístup k řešení výzkumné otázky. Pro svůj výzkum v rámci mé diplomové práce jsem si zvolila výzkumnou strategii kvalitativní, která podle Dismana (2006) umožňuje hlubší porozumění problému. Předností kvalitativní výzkumné strategii je, že získá podrobný popis při zkoumání jevu, jedince, skupiny, fenoménu apod., vše zkoumá v přirozeném prostředí. (Hendl, 2005).
V rámci operacionalizace jsem si definovala hlavní výzkumnou otázku: “Jak
107
pracují pracovníci OSPOD s možností ovlivnit změny pohledu (směrem k lepšímu pochopení silných a slabších stránek) na střídavou péči a její aplikaci v praxi.“ Zajímalo mne, jakým způsobem pracují pracovníci OSPOD se sebou samým tak, aby pochopili slabé a silné stránky střídavé péče, čímž by rozvinuly nejen své znalosti a dovednosti v oblasti porozvodové péče, ale také by byli schopni lépe a individuálně posuzovat jednotlivé situace, kdy střídavou péči doporučí a kdy naopak ne. Zaměřila jsem se na změny k pochopení silných a slabých stránek z pohledu vývoje rodičovství a dětství. A další dílčí výzkumné otázky: DVO1: „Z jakých představ vychází a jak se spojuje jejich pohled na rodičovství a dětství s jejich posláním?“ DVO2: „Jak hodnotí sociální pracovníci emocionální vztahy mezi rodičem a dítětem?“ DVO3: „Jak nahlíží odborníci OSPOD na střídavou péči a jak je tento pohled ovlivňuje v praxi?“
Výzkumný vzorek byl vybrán s ohledem na cíl výzkumu. Žižlavský (2003) uvádí, že záměrný výběr respondentů nám umožňuje vybrat si případ, který ilustruje nějaký rys, který nás zajímá. Výzkumu se zúčastnily osoby, které pracují na oddělení sociálně – právní ochrany dětí a oddělení sociální prevence městského úřadu obce s rozšířenou působností. Zúčastnilo se ho celkem 11 osob, devět žen a dva muži.
Pro svůj výzkum jsem si zvolila techniku „focus groups“ neboli ohniskovou skupinu. Zároveň byla použita technika „movie systemic“ neboli sociální práce s filmem. Pro moji práci je důležitá tzv. „polostrukturovaná ohnisková skupina“. „Polostrukturovanou ohniskovou skupinu lze označit za kompromis mezi požadavky kladenými na strukturovanou skupinu (v podobě větší standardizace, srovnatelnosti podnětového materiálu atd.) a nestrukturovanou skupinou (velký prostor na individuální vyjádření, prostor pro bohaté a časté interakce.).“. [Miovský 2006: 180].
Využití filmu v sociální práci Důležitým zjištěním v další studii, tentokrát A. M. Hudocka a S. A. G. Wardena (2001), byl
fakt,
že
„sledování
filmu
může
být
spouštěčem
emocionální
reakce
a osobního ztotožnění. Filmy jsou efektivně využívány k výuce klientů a podpoře
108
sebeuvědomění v terapii.“ [vlastní překlad; Hudock, Warden 2001: 116]. Jak se dočítáme dále, tak i mým cílem je během výzkumu v rámci diplomové práce, do jisté míry analýza filmu, ta zahrnuje „použití filmů, které zobrazují rodinám typy problémů, které by mohly přinést "skutečný život" rodiny, k poradenství. Takovéto filmy nejsou tvořeny s úmyslem vedení manželství a rodinných poradců, neodrážejí elegantní a
jednoduchá řešení v
souvislosti konfliktu nebo rodinné
dynamiky jako
"předpřipravované", jako případová studie nebo roli hraní se však může nabízet. Slouží k napodobení vlastní složitosti skutečných rodin a motivuje účastníky, aby pozorně sledovaly linii příběhu ve snaze identifikovat systémy konceptů.“ [vlastní překlad; Hudock, Warden 2001: 117].
Jmenuji se Sam Film popisuje příběh otce se speciálními potřebami a jeho dcery, jejich vztah, intervenční služby, které tato rodina využívá, příběh o zničení a znovusjednocení rodiny. Tento film dává přesný obraz typického přístupu k rozhodování v případě zájmu dítěte v USA mezi dvěma reformami politiky ochrany dětí a široké škále pohledů o dětských právech.
Získaná data byla zpracována ze zvukové do písemné podoby a následně analyzována formou otevřeného a axiálního kódování.
EMPIRICKÁ ČÁST Cílem empirické části je analyzovat a interpretovat data na základě otevřeného a axiálního kódování. Cílem průzkumu je rozeznat postavení odborníků v oblasti rodičovství, dětství, úlohy orgánu sociálně – právní ochrany dětí. Ujasnit si, jak odborníci konstruují přístupy k řešení problémů a zvládají dilemata v této oblasti, tedy v oblasti sociálně – právní ochrany dětí. Analýza je směřována jak k rozpoznání různých trendů mezi odborníky, tak k vytvoření jednotlivých profilů odborníka.
Interpretace DVO1 Cílem této otázky je zjištění, do jaké míry jsou sociální pracovníci OSPOD ovlivněny při svém pohledu na střídavou péči rodičovstvím a dětstvím. Zároveň je tato otázka
109
spjata s představou, kterou si v sobě nesou a uchovávají jednotlivý pracovníci. Tyto představy pracovníků mohou vycházet z kteréhokoliv odvětví – mohou vycházet z „osudové případu“, který se pro pracovníka stal srdcovou záležitostí, nebo např. ze zkušenosti, která velmi ovlivnila jejich život.
Interpretace DVO2 Cílem této otázky je zjistit, do jak hodnotí sociální pracovník emocionální vazby mezi rodičem a dítětem. Na základě tohoto zjištění pak určit, jak takové zpozorované emocionální vazby působí na rozhodování pracovníka. Cílem je také zjistit, jak sociální pracovník hodnotí případ klienta, kdy např. zjistí, že rodič své dětí miluje, stará se o ně, jak nejlépe dovede, ale materiální situace v rodině je neúnosná a rodina např. nemá kde bydlet. Zda v takovém případě dá pracovník přednost racionálnímu uvažování a v extrémním případě dítě z rodiny odebere, protože rodina nemá bydlení, nebo dá přednost emocionálnímu vztahu mezi rodičem a dítětem a pokusí se najít řešení situace tak, aby dítě mohlo i nadále vyrůstat v rodině, která ho miluje.
Interpretace DVO3 Cílem této otázky je zjištění, co si o střídavé péči myslí odborníci OSPOD, jaká kritéria jsou pro ně podstatná při podpoře a doporučení střídavé dítě, co ovlivňuje názor sociálních pracovníků na střídavou péči a v neposlední řadě také podmínky, za kterých by střídavou péči nedoporučil. Každý pracovníka má práh citlivosti nastaven jinak, proto i kritéria, kdy doporučit střídavou péči, kdy naopak nedoporučit apod., budou jiná.
Závěr Cílem mé práce bylo odpovědět na hlavní výzkumnou otázku: „Jak pracují pracovníci OSPOD s možností ovlivnit změny pohledu (směrem k lepšímu pochopení silných a slabších stránek) na střídavou péči a její aplikaci v praxi?“.
Předpokladem bylo zjistit, jakým způsobem pracují pracovníci OSPOD se sebou samým tak, aby pochopili slabé a silné stránky střídavé péče, čímž by rozvinuly nejen své znalosti a dovednosti v oblasti porozvodové péče, ale také by byli schopni lépe a individuálně posuzovat jednotlivé situace, kdy střídavou péči doporučí a kdy naopak
110
ne. Zaměřila jsem se na změny k pochopení silných a slabých stránek z pohledu vývoje rodičovství a dětství. Vycházím tedy z toho, že rodičovství a dětství bylo jinak chápáno v minulosti a jinak je chápáno dnes. Domnívám se tedy, že změna pohledu na střídavou péči může být do jisté míry ovlivněna právě rozdílným chápáním rodičovství a dětství.
Při výzkumu však bylo zjištěno, že se pracovníci snaží o ovlivnění svého pohledu především zdůvodněním si pro sebe samého, zda rodina odpovídá daným kritériím, která pracovníci považují za důležité pro fungování střídavé péče. Z výzkumu vyplynulo několik kritérií, kdy by sociální pracovníci střídavou péči nedoporučili – v případě, že se takovéto kritérium (vzdálenost bydlišť, domácí násilí, špatná komunikace, ústupek druhému rodiči) objeví, pracovník řekne „STOP“ a střídavou péči odmítá. Naopak se dále ve výzkumu objevila kritéria (bezproblémová komunikace rodičů, blízkost bydlišť, zachování školy, kroužků,…),
při nichž by pracovníci
střídavou péči doporučili – tedy v případě, že navštíví OSPOD rodiče, kteří mají jasnou představu o tom, jak chtějí porozvodovou péči o děti řešit a pracovník v jejich argumentech pro střídavou péči objeví svoje kritéria, která jsou pro něj zárukou fungování modelu střídavé péče, dokáže svůj pohled ovlivnit a změnit a podpoří zájem nezletilého a dohodu rodičů. Dalším podnětem pro změnu pohledu na střídavou péči je také vývoj rodičovství a dětství, a to nejen z historického hlediska. Během výzkumu bylo několikrát možno zpozorovat, jak hodnotí vztah Rity se synem a Sama s Lucy. Při porovnávání těchto dvou rodin si mnozí uvědomili důležitost a význam rodičovství a dětí a jejich vývoj. I v těchto dvou rodinách se dětství vyvíjelo – Lucy se během dětství stávala vyspělejší, než byl její otec, Rita si naopak při pohledu na rodičovství Sama uvědomovala, že její syn trpí a pracovala na změně k lepšímu, která se jí i díky Samovi povedla.
Shrneme – li výše uvedené, je zřejmé, že proto, aby sociální pracovník OSPOD měl možnost ovlivnit svůj pohled na střídavou péči a zároveň lépe pochopil její silné a slabší stránky, je pro něj nejen důležité cítit, že rodiče, kteří se rozhodli pro střídavou péči, splňují kritéria, která pracovník považuje za důležitá, ale také to, že rodina tato kritéria dodržuje. V neposlední řadě je pro pracovníky v této problematice vnímání vývoje v oblasti rodičovství a dětství.
111
Silnou stránku spatřuji ve výběru kvalitativní výzkumné strategie. Tato umožňuje hlubší vhled do dané problematiky. Domnívám se, že kvantitativní výzkumná strategie by nepřinesla takto důležité a zajímavé informace. Silnou stránkou může být i fakt, že se výzkumu zúčastnili dva muži, tudíž byli respondenti smíšenou skupinou a ne ryze ženskou. Silnou stránku vidím i v použití filmu v sociální práci – pro mne to byla zajímavá zkušenost, vyzkoušet si novou metodu, jejíž výsledky byly velmi překvapující. I respondenti uvítali změnu při výzkumu, výzkum byl pro ně zpestřením. Slabou stránku vidím naopak v tom, že jsem prováděla výzkum v organizaci, která je mi velmi dobře známá, je spjata s mojí praxí, tudíž znám i všechny respondenty. Zvolila jsem si tuto organizaci proto, že mi v jiné organizaci nebylo provedení výzkumu dovoleno.
Pro další praxi je určitě také důležité vzdělávání pracovníků. Odborná školení pracovníků - sama jsem se během své praxe setkala s několika školeními, vždy se týkala komunikace a témat, která jsou pracovníkům důvěrně známa. Odborná školení zaměřená na nová témata by byla pro mnoho pracovníkům přínosem nejen v jejich profesním životě. Supervize – i zde je možnost prodiskutovat případ s kolegy s možností podívat se na případ z úhlu, který nás předtím vůbec nenapadl. V neposlední řadě se také na postojích pracovníků odráží pracovní zátěž. Mají příliš mnoho klientů na to, aby se každému mohli věnovat individuálně a tak, jak by daný klient potřeboval. Toto je také spojeno s novelou zákona č. 359/1999 Sb., o SPOD, která s sebou přinesla mnoho inovací, čímž pracovníkům SPOD přibyla především další administrativa.
Další výzkum by mohl být zaměřen na zkušenosti rodičů s institutem střídavé péče, na vzdělávání pracovníků, transformaci OSPOD a další využití metody sociální práce s filmem.
Seznam literatury:
DISMAN, M. 2006. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum.
112
FORSBERG, H., VAGLI, A. 2006. Qualitative Social Work: The Social Construction of EMotions in Child Protection Case – Talk. London, roč. 5, č. 9. HENDL, J. 2005. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál. HUDOCK, M., A., WARDEN, S., A., G. The Family Journal: Using Movies to Teach Family Systems Concepts. Youngstown, 2001, roč. 9, č. 2. MATOUŠEK, O. 2008. Slovník sociální práce. Praha: Portál. MILLER, P. The Author: Useful and Priceless Children in Contemporary Welfare States. Oxford: Oxford University Press, 2005, MIOVSKÝ, M. 2006. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada. MUSIL, L. 2004. Ráda bych vám pomohla, ale…. Brno: Marek Zeman. PRŮCHOVÁ, B. 2002. Slušný rozvod. Brno: Era. RADIMSKÁ, R. 2001c. Společná a střídavá výchova – debata plná rozporů. [online] [cit.
31.3.2013].
Dostupné
na
<www.diversity-management.cz/tiki-
download_file.php?fileId=25>. SUONIO – KURKI, K. Policy and family. Joint custody as an interpretation of the best interests of the child in artical and comparative perspective. Oxford: International Journal Law, 2000, č. 14. ŠPECIÁNOVÁ, Š. 2010. Ochrana týraného a zneužívaného dítěte. Praha: Linde. VÁGNEROVÁ, H. 2005. Vývojová psychologie I.: dětství a dospívání. Praha: Karolinum. VODÁKOVÁ, A., PETRUSEK, M. 1996. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum. Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně – právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 94/1963, o rodině, ve znění pozdějších předpisů ZÁVODSKÁ DVOŘÁKOVÁ, J. 2002: Manželství a rozvody: praktický návod, jak problémy řešit a jak jim předcházet. Praha: Linde. ŽIŽLAVSKÝ, M. 2003. Metodologie pro Sociální politiku a sociální práci. Brno: Masarykova univerzita.
113
