STIC SK8 CUP TÉMA: MYSTIC SK8 CUP TÉMA: MYSTIC SK8 CUP TÉMA: MYSTIC SK8 CUP TÉMA: MYSTIC

ROZHOVOR

SERENA WILLIAMS POP

DUFF MCKAGAN HOW TO BE A MAN EKO

GUERILLA GARDENING celostátní školní časopis číslo 10, 2015 | ročník ViI | zdarma | www.redwaymag.cz

STIC SK8 CUP TÉMA: MYSTIC SK8 CUP TÉMA: MYSTIC SK8 CUP TÉMA: MYSTIC SK8 CUP TÉMA: MYSTIC

editorial /

Ahoj holky, čau kluci, Co je na obálce? Mystický jezdec od Martina Fishera, kdysi našeho grafika a asi až do smrti tvůrce vizuálního stylu Mystic Sk8 Cupu. Mystic je nejdůležitější událostí české skejtové scény, rituálem, tradicí, jednou z mála jistot v této nejisté tekuté době. (To se teď tak říká, že žijeme v tekuté době, protože nic netrvá ani chvilku, nové věci nemají čas vyrůst a zesílit, hned je pod sebou pohřbívají další, valí se přes ně jako tsunami a naší přirozenou obranou je radši to už nevnímat, nesnažit se to všechno usledovat, pochopit, prožít.) Skateboarding stojí od tohoto hlavního strhujícího proudu mimo. Na to, aby z něj trendsetteři vyrobili módu, nějakou další „novou černou“, a přitáhli k němu davy bohatých děcek, co si chtějí koupit identitu, moc bolí a moc se u něj krvácí. Všechno kolem se může změnit, hadry, hudba, kulisy, ale tahle podstatná věc ne. Krev je vždycky true. A proto Mystic nikdy nepřijde o svoje kouzlo. Martina Overstreet, šéfredaktorka

RedWay Celostátní studentský časopis měsíčník číslo 10, ročník 7 zdarma toto číslo vyšlo v červnu 2015 titulní strana: www.martin-fischer.cz adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce [email protected] zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC [email protected] šéfredaktorka Martina Overstreet [email protected] zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda [email protected] artdirector Pasta Oner [email protected]

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

editorka, korektorka Petra Rabová spolupracovníci Kay Buriánek, Zdeněk Bělohlávek, Dominik Zezula, Honza Kistanov a studenti: Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, David Dolenský, Iva Antošová, Johana Mustacová, Bára Růžičková, Max Máslo, Kristina Fekete, Yasmina Overstreet, Honza Klofáč marketing a inzerce Václav Miškovský [email protected] 607 609 420 Martin Neumahr [email protected] 608 572 626 Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Zdravé srdce, o. s. Milady Horákové 63 170 00 Praha 7 toto číslo vyšlo za podpory

registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

W W W.REDWAY M AG.C Z

REDWWAYY ČÍSLL O 100, 200 15 | ROO Č NÍKK VII

7–11

MAILBOX

Výsledky soutěže Chupa Chups Výsledky soutěže Kytary.cz Milujeme kreslení při hodině powered by Stabilo 12–23

POP

Zvukař (konceptuální umění) Vysokoškolská pohádka: Očekávání vs. realita Duff: How To Be A Man 35 + 1 důvod, proč se stát hudebníkem Let It Roll: Zázrak mezi festivaly

16

2 4 – 31 TÉMA MYSTIC SK8 CUP Tops & Flops Mýty a legendy Mystičtí jezdci 32

ACTIVE

Sportem k trvalé invaliditě 33

24

TEST

Jak to je? 34–36

ROZHOVOR

Serena Williams 3 7– 4 7

SMARTBOX

Akta X všedního dne Studoval jsem v Malajsii Kreativní učebnice tok pisin Z deníku vědce: Kanye! Koťátka! Sex! Brutální vražda! Taháky k maturitě: Velký Gatsby, Fitzgerald Snídaně z celého světa: Jordánsko 48–49

48

TECHNOLOGIE

Vytiskni mi to ve 3D 5 0 – 51

EKO

Ekologický zeměpis: Zelenina mezi mrakodrapy 52–53

S E X U Á L N Í V Ý C H O VA

AIDS nejlíp dostaneš tak, že o něm nic nevíš 54–55

M E D I Á L N Í V Ý C H O VA

Nejlepší antikuřácké reklamy z celého světa 56 Nikkarin

KOMIKS

54

44

mailbox /

A vítězem se stává... Celý březen a část dubna jste mohli zapojit svoji třídu do soutěže s Chupa Chups. Zadání nebylo jednoduché, ale ceny rozhodně stály za to. Z obalů od výrobků Chupa Chups jste měli vytvořit plakát s hudební tematikou a sami jsme byli zvědaví, jak to pojmete. Vybírání vítězů se zúčastnil i Ben Cristovao, jehož koncert pro celou školu byl jednou z hlavních výher.

na vyb ave ní tělo cvič ny cel ou ško lu, 80 000 Kč pro a Ben rt nce Jan a Pivečk y (ko to 1. mís ti sekund y Gym náz ia výle t) vyhráv ají stu den a 40 000 Kč na třídní a SO Š Slavičín.

A ze t) pa tří tří dě 1. na tří dní vý le Kč 0 h po d íc 00 vic 5 (1 ho ec 3. m ís to í Tr ivi s v Tř eb ve ře jn op rávn y ol šk í dn ře St Or eb em .

2. m ís to (1 5 00

0 Kč na tří dní

vý le t) ob sa di

la 1. A z Gy m ná

zia Jana Bl ah

os lava v Láne

Sp ec iální ce nu , balíč ek Chup a Chup s pr o ka z Dvoř ákov a žd éh o je dn ot gy m ná zia a SO livce ze tří dy, ŠE v Kr alup ec zís kává 5.G h na d Vl tavo u.

ch .

mailbox /

KYTARY.CZ Výsledky soutěže Ukaž, na co hraješ Fotku jako důkaz, že na něco hrajete, a buď reklamní slogan na kytary.cz, nebo váš hudební vzor. To jsme po vás chtěli v minulém čísle a takhle to dopadlo.

O 1. MÍST Petr Jirsák (2000 Kč sleva na nákup v kytary.cz) Hraju v kapele Cigarette Syndrom, dříve 4 Grammy a Diversion. Vzory: Karl a Egon z Alles Gute. V životě bych rád jel na turné, co bych naopak nechtěl, je stát se Richardem Krajčem, příp. se objevit v Hudebních masakrech.

O 3. MÍST

O 2. MÍST Dušan Lamplota (1000 Kč sleva na nákup v kytary.cz) slogan: Chceš-li lepší nástroj mít, na kytary.cz musíš jít.

ČÍSLO 10, 2015 | ROČNÍK VII

8

Adam Mičinec (500 Kč sleva na nákup v kytary.cz) vzor: Marty McFly (Návrat do budoucnosti)

Skupina All Friends Dead, vzory: Franz (voc, key) – Laibach; Johnny (g, key) – Prodigy; Mark G (b, voc) – M83; Bielski (d) –The Rolling Stones

Skupina Madroach, slogan: Kytary za dva krejcary

Jakub Salaj, vzor: náš dirigent Jaroslav Voloch

Kateřina Lintonová, vzory: Frank Sinatra a Jim Morrison Jana Hrnčířová, vzor: Kurt Cobain, Márdi z Vypsané Fixy, na kytaru jsem ale začala hrát kvůli Avril Lavigne

Niceland: Dřina a krev, to je rokenrol. Vzor: Will Butler z Arcade Fire.

Skupina Will Eifell, slogan: Pro kytaru do kytar!


Leoš Bláha, slogan: Kytarové šílenství na kytary.cz

Tereza Misiarzová, vzor: Benny Greb, sympatický chlápek

Dominik Zezula, slogany: Šest strun, spousta zábavy! Pro violoncello si děte jinam. Vzor: Mark Kozelek

Tuzex Christ, Smrtislav, Vanessa: Hudební vzor jsem měl naposledy asi ve třinácti letech. Nebo tak… Michal Dvořák, Lucie.

Martina Kuchtíčková: To je moje ségra. Ještě nemá Facebook, tak mi to diktuje. Její momentální vzor je Tomáš Klus.

9

kreslení /

Pošlete nám svoji tvorbu na e-mail [email protected] nebo vložte na naši FB stránku. Každý měsíc několik kreseb otiskneme, třem vybraným autorům pošleme produkty STABILO. Aby bylo čím dělat. STABILO point 88 je jemný fix ve třiceti odstínech (z toho pěti neonových) s pevným hrotem, který jen tak neodděláte. Navíc nevyschne, ani když ho necháte 24 hodin bez víčka. Proč má bílé proužky: Kdysi dávno došlo v továrně k malé chybě. Ve stroji na barvení povrchu tužek bylo málo barvy a várka vyšla ven s nedobarvenými hranami. Vypadalo to tak hezky, že si STABILO tento nový desing nechalo v roce 1929 patentovat. STABILO je zřejmě jediným výrobcem psacích potřeb na světě, který se může pochlubit tím, že se po něm pojmenovávají cool kapely až z Kanady.

Andrea Hermanová

CE VÝHER

CE VÝHER Ferdinand Šrámek


10

Radim Hořelka

CE VÝHER

Denisa Štefanigová

Martina Kuchtíčková

Jana Hrnčířová

Thanh Mai Tran


11

pop /

Co je pro vás svoboda?

Bill Gates, CEO Microsoft

Rita Ora, zpěvačka

Billy Ray Cyrus, otec Miley

Žít si, úplně jak chci. A na to musí být člověk buď velmi, velmi bohatý, nebo zenový mistr.

Různé věci, podle situace. Vždycky je to ale na opačné straně od strachu.

Nejvyšší hodnota naší civilizace. Ideál, svatý grál. Někdy si říkám, jestli ji trochu nepřeceňujeme.

text a foto: Tvůrčí skupina FOK, Kryštof Pavelka a Martin Blauber

Zvukař Speciál pro letní festiválkovou pohodičku


12

Jedna dva jedna. Dva jedna dva tři. Redukci nemám. Jack nemám. Špunty nemám. Rozdvojku nemám. Tejpu nemám, vždycky mi ji ukradnou. Řekni si bedňákům. Řekni si produkci. Činely zvučit nebudu. Španělku zvučit nebudu. Dýdžeje nezvučim. Kabely nepučim. Nenahraju ti to. Nejsem charita. Pojistky máte kde? Parkovat mám kde? Cesťák mám dát komu? To pivo si dej jinam. Tu bundu si dej jinam. Vy ste z Prahy, jo? Jakže si to řikáte? Kterej z vás je hlavní? Vy spolu moc dlouho nehrajete, co? Mladý kapely miluju. Já mám taky kapelu. Já měl taky kapelu. Prodigy neznám. Jútú, to je muzika.

Zpíváte anglicky, co? Zpíváte česky, co? Kalm, co? Republic of co? Akustika je tu blbá. Akustika je tu dobrá. Akustika je tu libová. Co tam chce bubeník? Nazvučíme šroťák. Nazvučíme šlapák. Takže kopák. Teď to zkus celý dohromady. Ty na ty bicí normálně nehraješ. Basička. Máš to zapnutý? Kolik zpěvů? Máš to zahuhlaný. Chceš tam trochu reverbu? Dal jsem ti tam ten reverbeverb-verb-erb-erb-b. V odposlechu to máš dost. Už mi to tu houká. Ztlum si to u sebe. Mikrofony sou v cajku. Zpívej víc nahlas. Zpívej víc potichu. Jasně že mono. Tady je to stejně jedno. Co se ti nelíbí? Na to tady už hráli i Olympic. Cože?

To nejde. Tak si to nazvuč sám. Až přijdou lidi, bude to znít líp. Stejně nepřijdou lidi. Ty vole, to je lidí. Shánim teď pick-upa. Prodávám dodávku. Ty bedny jsem si dělal sám. Jezdil sem s Gottem. Jezdim teď s Klusem. Zejtra jedu Ostravu. Zejtra jedu Plzeň. Zejtra jedu Olomouc. Zejtra jedu Brno. Brno nesnášim. V deset to vypínám. Kluby sou nejhorší. Halovky sou nejhorší. Fesťáky nesnášim. Supporti si nestěžovali. Chinaski si nestěžovali. Kabáti si nestěžovali. Kryštof si nestěžovali. Krajčo, fajn kluk. Lucka Bílá, fajn holka. Janda mě pozval na panáka. S Wohnoutama sem hulil brko. Hele, to sou lidi jako my. Tak a máte to za sebou. Konečně ticho.

Rodriguez

Jamie xx

I Wonder

All Under One Roof Raving

Rock, folk. Všechno dobrý, já totiž taky hodně wonder. ADEL SMRADEL, 20 LET, PRAHA

Bow Wave Město v mlze Hip hop. Z těch textů teče něco naivně upřímnýho. Vzpomínám na doby, co už nejsou. Jsem sentimentální. Je mi dvacet pět a připadám si, že mi je zase sedmnáct.

Jamie, jedna třetina The xx, ve svym sólo projektu chladnokrevně láme beaty a dokazuje světu, že UK Garage’s not dead. V červnu mu vyšla první deska In Colour, ale tahle věc na ní záhadně chybí. Je to škoda. Málokdo totiž umí podobně diktovat s marimbou. JIŘÍ

Fall Out Boy Uma Thurman Ta písnička je vlastně trochu blbá, ale to video! Ano, ano, ano! Jestli chcete vidět, jak tank přejede pick-upa, vydržte do konce.

KATEŘINA ZEMENE

Daikiri Celá nová deska

OVER

Noise rock as fuck. Krom geniálních přechodů, ploch, bordelu a na milimetry vychytaných detailů krásně šílenej vokál, kterej mi chvílema připomíná třeba pražský Lo/ve.

The Beatles Here Comes The Sun Poslouchám to ke Coachella H&M kolekci. YAS

CYRIL NOVÁČEK, 30 LET

Nirvana

Selfie je prytššššš Když tak #belfie. Zas něco novýho.

Live at Reading 1992

A$AP Rocky

Po zhlédnutí filmu Kurt Cobain: Montage of Heck jsem se k tomu vrátil. Je to celý dobrý, všechno.

L$D (LOVE x $EX x DREAMS) Čistá esence rapu. Svěží jak Voyage od Hermès. Amerika v prášku. Deska roku. #alla

TOM BÁRTA POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA [email protected].


PASTA ONER

13

pop /

TEXT A FOTO: IVANA ANTOŠOVÁ

Moje vysokoškolská pohádka Očekávání versus realita

V září jsem vystoupila v Liberci na Harcově z našeho fabia kočáru před kolejí a tím začala moje pohádka. V září, jen pár dní předtím, jsem také napsala předmluvu tohoto kouzelného příběhu – svá očekávání od vysoké školy. Teď je červen, příští týden mám závěrečnou zkoušku a už pomalu balím svůj kolejní kutloch, abych se na prázdniny přestěhovala zpátky domů. První řada telenovely se tím chýlí ke konci, čas rekapitulovat. Jak se moje očekávání naplnila? ČÍSLO 10, 2015 | ROČNÍK VII

14

jméno: věk: škola: obor: ročník: stav:

Budu vzorná studentka Řád a koloběh věcí na vysoké škole si mě vzaly na kobereček a pošeptaly mi do náušnicí zdobeného ouška: „Když přednášku jednou vynecháš, svět se nezboří. Nevznítí. Nestihne jej všeničící potopa ani stádo kobylek.“ No ne. Wow. Opravdové překvapení. Spolehlivá detektivní metoda pokus omyl odhalila i pikantní detaily ohledně této šokující pravdy: Na některé předměty stačí přijít první hodinu a pak až pro zápočet na konci. A – svět se opět nezboří. Ani vám nikdo nevynadá. Jak má člověk být vzorný student, když je morálka takhle nízko!

Povedu si diář I mean… Na koleji jsem založila tři nástěnky, jednu na skříni, jednu na ledničce a jednu na záchodě, to se počítá, ne?

Moje spolubydlící bude nekuřačka, zkušená kuchařka, člověk čistotný a módu milující Moje spolubydlící, Róza, opravdu je nekuřačka. Je to zkušená kuchařka, umí však jen jeden pokrm. Krokety. Na téma krokety by vám Róza mohla uspořádat intenzivní desetidenní soustředění na bramborovém poli a celou cestu domů by s vámi byla na telefonu, protože vám ještě pořád nestihla říct všechno. Vidět Rózu smažit krokety by se dalo přirovnat k novopečené mamince, která hladí své dítě a leskne se láskou a štěstím. Róza krokety hladí na pánvi vidličkou a leskne se slunečnicovým olejem. S módou to má Róza vyřešené, pokud je to


růžové, vezme si to na sebe. Neexistuje sukně, která by se u ní nedala ještě o deset centimetrů zkrátit, a ve všem, co není tílko, je jí vedro. Ať už je venku plus, nebo minus dvacet. Na počasí je mimochodem Róza expert, na minutu přesně vám řekne, kdy začne pršet, což je univerzální signál pro Dneska nejdeme do školy.

Nevstanu nikdy dřív než v 9.30 Jednou, někdy v březnu to, myslím, bylo, jsem vstala v 9.20. Ranní ptáče haní spáče, hm?

Budu si dopřávat dlouhé sprchy Celé dva semestry si pokládáme jednu hlubokou filozofickou otázku: Jak koleje platí vodu? Protože oh boy, jenom na moje údy tento rok sprchou propršel takový skromnější Tichý oceánek. Když na bytě zahlásím „jdu se sprchovat“, vědí holky, že je všechno v pořádku a není potřeba jít po prvních 48 hodinách na policii a nahlásit mě na seznam pohřešovaných.

Udělám si z koleje své království Vánoční světla – check! Hispterský barevný vlaječky – check! Roztomilé povlečení – check! Polaroidy na stěně – too lazy for that shite!

Budu šetřit a nebrečet mámě do telefonu o sponzorský dar No, mami… Promiň, mami. Chtěla bych říct, že už to nikdy neudělám, ale… No, mami, promiň, mami.

Budu si s mamkou volat jen

Ivana Antošová 20 let (rostu jako z vody!) Technická univerzita v Liberci, Fakulta umění a architektury vizuální komunikace první Sbohem a šáteček!

dvakrát týdně Jak se to veme. Když zrovna nežebrám o příspěvek na vysokoškolskou charitu, s mamkou si moc nevoláme. Zato ten můj mumínek nepřežije den, abych jí nenapsala smsku neboli „dopis“, jak jim s oblibou říká. Když jednou zapomenu, následuje u ní nervové zhroucení, srdceryvný pláč a většinou si taky myslí, že mě přejelo auto, odtáhli mě do lesů a znásilnili nebo mě někdo jen tak „obyčejně“ podříznul na ulici nožem. Miluju tě, maminko moje.

Přihlásím se na Erasmus Na Erasmus se můžu přihlásit až ve druhém ročníku – a stoprocentně tak provedu! S Anglií to prý moc nevypadá, ovšem Amsterdame, pokukuju po tobě!

Školu si zamiluju Oukej, sarkasmus stranou teď! a přiveďte namísto něj trochu sentimentu. (Hodně sentimentu.) Školu jsem si opravdu zamilovala. Vejška je to nejlepší, co se mi kdy v životě přihodilo, cítím se jako ryba ve vodě, miluju studentský život. Liberec je láska, kolej je láska, spolubydlící jsou lásky, menze to promineme. Po prvním roce jsem se rozhodla, že bych ráda změnila obor, stejná fakulta, jenom bych šla místo vizuální komunikace do druháku na design. Měla jsem možnost vyzkoušet si jejich předměty a myslím, že mi sednou víc. Jinak jsem však nejspokojenější studentík pod sluncem. (Či libereckým sněhem spíše.) Na prázdniny se sakramentsky těším, nebudu lhát, ale už teď vím, že se sem na konci září budu ráda vracet. Prváku, loučím se s tebou!

15

pop /


16

TEXT A PŘEKLAD Z DUFFOVY AUTOBIOGRAFIE: NIHILISTA FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Duff McKagan

How To Be A Man Guns N’ Roses začali jako naprostý zoufalci, špíny, feťáci a provokatéři, ovšem ani ne rok po vzniku jim nabídla smlouvu mocná společnost Geffen Records, u které hned další rok vydali desku Appetite for Destruction s pětadvacetimilionovým prodejem. Na festivalu Monsters of Rock ve Velké Británii byli během jejich koncertu ušlapáni dva fanoušci, a to hysterie kolem „největší rokenrolové kapely všech dob“ teprve začínala. Nápor slávy a peněz byl tak silnej, že ho ne všichni členové dokázali ustát. Nejdřív vyhodili bubeníka kvůli drogám, což bylo asi jako vyhodit někoho z nemocnice, protože je doktor, a pak nastal nepřekonatelnej rozpor mezi zpěvákem, kterej si úspěch vyložil jako výzvu k tomu, aby se stal úplným kreténem, a zbytkem kapely – klukama, co se na kolotoči showbusinessu vozili takovou rychlostí, že na to málem doplatili životem, ale nikdy neopustili podstatu toho, proč to dělaj – svoji hudbu, svůj nástroj. A to je asi zachránilo, i když zopakovat stejnej zázrak s jinou kapelou se ani jednomu z nich nepodařilo. V GN’R vládla vzácná chemie, kterou není možné jen tak napodobit.


17

pop /

Basák Duff McKagan je původně pankáč ze Seattlu, mimochodem jeden z posledních lidí, co viděli naživu Kurta Cobaina. Čtyři dny před Kurtovou sebevraždou spolu letěli z LA právě do rodného města a Duff mu nabízel, že jestli Kurt chce, může u něj přespat. S Guns N’ Roses zažil věci, jaký si ani nepředstavíte (třeba když se opilej Axl rozhodl řídit dopravu na frekventovaný křižovatce nebo když rozzuřenej Slash vletěl do studia a beze slova natáhl kytaristovi Paulu Tobiasovi takovou ránu, až upadl na Axla a zlomil mu zub – což Axl pochopil jako schválnost a na oplátku mu způsobil otřes mozku židlí), a taky zbohatnul tak, že si to ani nepředstavíte (celkem 275 milionů dolarů po zdanění). Ale když se zotavil z masivního zánětu slinivky způsobenýho alkoholem, kterej ho málem zabil a uvnitř těla mu způsobil popáleniny třetího stupně, dost se změnil. Začal cvičit, zdravě jíst a přihlásil se na univerzitu v Seattlu. Žádný dálkový jakoučení pro vysloužilý rock stars, ale poctivý denní studium. Na basu hraje pochopitelně dál, s jádrem GN’R a několika dalšíma muzikantama založil all-stars-band Velvet Revolver, sám postavil skupinu Loaded a v roce 2012 byl přizvanej do Walking Papers, úplně malý neznámý seattleský party. Letos na jaře vyšla jeho autobiografická kniha How To Be A Man (and Other Illusions), ze které přinášíme ukázku. Víte, co je na Duffovi zajímavý a sympatický? Že si na nic nestěžuje a nevolá po starých dobrých časech, kdy se válel v penězích nastřelenej drogama a obklopenej gruppies. Pro něj je hudba pořád hudba, ať v garáži, nebo v hale pro padesát tisíc lidí. Jo, to je velkej svět, ale musíme mít i ten svůj malej, kterej nám nikdo nevezme. Kytaru, bubny, mikrofon. No nic, ať mluví Duff: How To Be A Man Jednu dobu jsem do Seattle Weekly psal takovou rubriku, jmenovalo se to How To Be A Man, a byly to moje rozumy, životní zkušenosti, jak bejt táta a manžel a rocker a tak dále, a zároveň průvodce Seattlem i jinýma městama, jak je vidím já. Na základě týhle rubriky jsem pak dostal nabídku na knihu, kterou jsem pojmenoval stejně, protože pojednává o stejných věcech, jenom víc do detailu. Nikdy jsem nemyslel, že by se Guns N’ Roses rozpadli, zrovna jsme přece začali. Ale ten průšvih – odchod z jedný z největších kapel na světě – mě nemohl zastavit. Patřím hudbě. Jsem odsouzenec na doživotí. A jen kvůli slávě jsem to nikdy nedělal, byly za tím i jiný sny, co jsem měl už jako malej kluk. A tak jsem se vrátil na začátek. A když zakládáte novou kapelu – nebo cokoli novýho – vždycky je to od nuly, jezdíte v dodávce a na tom teprve stavíte něco dalšího. Jedna z nejčastějších otázek po mým odchodu z Guns v roce 1997 byla: Jak může někdo z GN’R dělat (doplňte cokoli z normálního života)? Když jsem šel na univerzitu, slyšel jsem to asi milionkrát: „Jak může někdo z GN’R jít na univerzitu?“ Lidi si o kapele prostě mysleli svý a jo, jasně, byli jsme fakt velký. Hrát v takový megakapele pro mě hlavně


18

znamenalo, že se to líbí strašně moc lidem, tečka. Bral jsem jako poctu, že jich tolik chodí na naše koncerty a poslouchá naše desky. A miloval jsem psát pro ně písničky, samozřejmě. Jenže vlastně jsme byli úplně obyčejný kluci a věděli jsme to. Vždycky jsem chtěl jít na vysokou a koncem devadesátých let jsem si to konečně splnil. A pohltilo mě to stejně jako všechno důležitý, co jsem v životě dělal. Další podobný otázky: „Jak může někdo z GN’R přebalovat dítě?“ No prostě – samo se nepřebalí. „Jak může někdo z GN’R vlízt do ringu a dělat sparring partnera kickboxerovi Sugarfoot Cunninghamovi?“ No protože bez pomoci přátel, kteří se od něj nechají zmlátit, by se nikdy nestal šampionem. „Jak může někdo z GN’R sedět na pohotovosti se zlomeným nosem?“ Viděli jste někdy, jakou umí dát Sugarfoot ránu? „A jak může někdo z GN’R, zvyklej na drahý hotely a hraní před desítkama tisíc fans, najednou objíždět nějaký Německo v dodávce?“ Prorazit s novou kapelou nezkouším poprvý. Lidi si nějak myslí, že se Guns N’ Roses najednou objevili jako obrovská a hotová věc. Jasně že ne, museli jsme si projít stejnýma věcma jako každej – měli jsme hlad a žádný prachy, hráli v malých klubech, kam taky třeba nepřišel vůbec nikdo. A i když pak byli Guns multiplatinový a vyprodávali stadiony, nemohl jsem čekat to samý pokaždý, když založím další kapelu. To s Guns N’ Roses bylo výjimečný a může se to stát jen jednou. Ale zpět k otázce. Jak jsem mohl strávit měsíc na turné po Evropě (a ještě k tomu nemocnej, s horečkou)? Pravděpodobně jste nikdy neslyšeli zpívat Jeffa Angella. Zrovna jsem dokončoval přípravu na turné Loaded, když mi Jeff zavolal, jestli bych nechtěl hrát na basu v pár věcech, co napsali s bubeníkem Barrettem Martinem. S tím jsem jamoval už někdy v roce 1997 a určitě jsem s ním chtěl někdy v budoucnu dělat, Jeff je zase jeden z nejlepších hudebníků, textařů a zpěváků, co znám. Klobouk dolů před ním. Když jsme dávali dohromady Velvet Revolver, byl úplně první, kdo pro mě přicházel v úvahu jako zpěvák. A jestli bych s ním chtěl hrát na basu? No to si sakra pište! Barrett vlastnil malej nezávislej label Sunyata, na kterým vydával jazz a world music. Rozhodli se s Jeffem vydat tam i svoji desku Walking Papers, a vyhnout se tak stresu z dohadování a shánění major labelu, co stejně radši vydává nějaký rychlokvašky. Na tom mi taky nezáleželo, to je jasný, byl jsem hlavně šťastnej, že můžu hrát s klukama, který léta obdivuju. Po světě ještě zbylo několik posh studií, přesně takových, jak si je většina z vás představuje – vysoký stropy, plyšový koberce, štáb zvukařů a poskoků, co vám donesou večeři. Ale nahrávání hudby už nevynáší takový peníze jako dřív. Umělci a kapely teď hledaj místa, kde můžou nahrávat za pár pětek, sklepy s několika mikrofonama a Pro Tools v kompu teď jedou nejvíc. Když jsem teda s Walking Papers začal nahrávat první věci, všim jsem si, že studio má tenký kartonový stěny a sousedí s rokenrolovým karaoke barem. Ty stěny byly vážně tak tenký, že jsem

nemoh rozeznat, jestli slyšim repráky ve studiu, nebo to, co se děje vedle. Jeff kolem mě lítal s kafem a sršel nápadama, zatímco Barrett mi trpělivě a tiše vysvětloval, kam co přijde, sloka, refrén a tak. Neslyšel jsem ani jednoho z nich, protože odvedle řvalo Crimson and Clover od Joan Jett. Tak jsem se prostě jenom zeptal, v jaký je to tónině, a dělal jsem, co jsem uměl. Celej den jsem považoval za ztracenej a říkal si, že by bylo lepší přijít, až vedle přestanou řvát Hollaback Girl od Gwen Stefani. Když mi pak Jeff poslal nahrávku, dost mě překvapila. „Vy jste fakt použili to, co jsem hrál?“ Barrett hrál tak čistej groove a Jeffovy riffy na kytaru zněly tak promyšleně a silně, že přes všechen ten kravál a kofeinovej rauš zapracovala chemie a vystřelila hudbu na samej vrchol. Během pár dnů jsme přidali ještě klávesy Bena Andersona a sledovali, jak nám to kvete pod rukama. Tak jsem byl v Německu, bez ženy a dětí, a měl jsem trochu horečku. Myslel jsem, že bych ji šel sklepat do hotelovýho fitka, vypotit to ze sebe a tak, ale recepční mě štěkavě upozornila, že „jé zavřínó“. Okay, okay, hlavně klid, vzteklá dámo. Asi ji štvalo, že se poflakuju v hale, místo abych seděl na pokoji. Neměl jsem absolutně co dělat, kam jít, nebyla tam televize, žádný noviny v angličtině ani žádný město poblíž. A horečka stoupala… Doma v Seattlu šla mezitím o našem nahrávání řeč, dostali jsme nabídku hrát na Capitol Hill Block Party, největším a nejprestižnějším festivalu ve městě. Koncert jsme měli někde v nějakým obchodě nebo co, ale bylo tam úplně natřískáno. Jeff a Barrett jsou totální local heroes a naštěstí přišlo i pár mých kámošů. Nedlouho potom vyšla deska a nabídky se hrnuly, nejdřív tour po West Coast, pak po Británii. Úplně samozřejmě a bez předchozího domlouvání jsme souhlasili. Na zvukovkách jsme vymysleli několik dalších songů a vůbec, minutu od minuty jsme byli díky společnýmu hraní lepší a lepší. Přijali jsme nabídku účinkovat na Uproar Festu a potom nás kontaktoval label Loud and Proud, že by chtěli znovu vydat naši desku a zajistit jí širší distribuci a větší úspěch. Smlouvy na desky už taky nejsou to, co bejvaly v osmdesátých letech nebo ještě i začátkem tisíciletí. Jednoduše řečeno, nejsou prachy, to víme. Loud and Proud nás ale totálně zaskočili. Nabídli nám peníze na turné i na další desku, a měli dokonce rozpočet na marketing a promo. Sehnali nám člověka v rádiu a týpka na propagaci, prostě odvedli neuvěřitelnou a skvělou práci pro to, aby se naše hudba dostala k víc lidem. A všechno, co od nás chtěli, bylo dobrý turné. A to taky děláme!

Už nekouřím. A lituju, že jsem vůbec někdy začal. Každý ráno snídám irský ovesný vločky s rozinkama zalitý horkou vodou – nikdy ne mlíkem. Pak žádný flákání a rovnou do posilovny! Tam se s nikým nebavím, protože za prvý myslím jen na brutální cíl, kterej jsem si stanovil, a za druhý mám čas jenom hodinu, tak abych to neprokecal. Nikdy necvičte s prázdným břichem, a jestli chcete zhubnout, přestaňte jíst pečivo, těstoviny a vůbec všechno z mouky. Kdo chce bejt pružnej jako já, musí denně skákat přes švihadlo a dělat dřepy.


19

pop /

TEXT: JAN KRČMÁŘ FOTO: ARCHIV

z c . y r a Kyt ášejí přin

35 + 1 DŮVOD, proč se stát hudebníkem F*ck it, budu hudebník! Friends 1. Dají se na to balit holky. 2. Dají se na to balit kluci. 3. Spolužáci budou říkat: „Wow, to je ten bubeník,“ nebo: „Wow, to je ta kytaristka.“ 4. S nástrojem budete sexy. 5. S nástrojem je prostě každý sexy. I hráč na tubu může být sexy. 6. Bude s vámi chtít kamarádit mnohem víc lidí než předtím. 7. Poznáte další hudebníky, za chvíli si budete tykat s půlkou české scény. 8. Budete pařit a hrát společné koncerty se svými idoly. 9. Lidi vám toho dost prominou, když jste teď umělec. Na ty se tak přísně nekouká. 10. Z kámošů se stanou zároveň fanoušci a obráceně.

Fame 11. V mekáči vás pozná brigádnice/brigádník a dá vám XL menu za cenu XS. 12. Celkově vám všichni dají všeho víc.


20

Jaké to asi je, mít vlastní kapelu? Po přečtení našeho seznamu, říkejme mu třeba 5F, už budete vědět. A půjdete do toho taky. 13. Celkově vám všichni dají. 14. Často dostanete přednost u baru. 15. Často budete na guest listu. A sami na něj budete moci psát jména. Tak chutná moc! 16. Budete dávat autogramy do výstřihů. Velký zážitek! 17. Podepisovat se na jakoukoli část těla je velký zážitek. 18. Neexistuje část těla, kam byste se jednoho dne nepodepsali. 19. Budete na spoustě fotek, o kterých ani nevíte. 20. Po každém koncertu se nahrnou žádosti o přátelství na FB.

Fakta 21. Změníte pohled na hudbu, kterou posloucháte. 22. Začnete chápat, o čem hudba vlastně je. 23. Začne vás bavit spousta nových žánrů. 24. Vytříbíte si vkus, takže se začnete obklopovat hezkými věcmi. A lidmi. 25. Doceníte hudbu, která vám předtím připadala hloupá. I vážnou!

Fesťáky 26. Není nic lepšího než hrát na fesťáku. 27. Není nic lepšího než jezdit na fesťáky zadara. 28. Není nic lepšího než fesťáková backstage s ostatními kapelami. 29. Není lepší pocit než procházet se po koncertu areálem a být za hvězdu. 30. Trávit léto na fesťákách je rozhodně lepší než dovolená v Chorvatsku.

Fun 31. Život bude nepřetržitá lajna zábavy, nekonečných nápadů a prapodivných účesů. 32. Cesty na koncerty dodávkou? Megazábava! 33. Cesty z koncertů dodávkou? Megaparty! 34. Drinky po koncertu budou chutnat ještě lépe. 35. Budete mít vlastní zkušebnu, která se dá využít k… no představte si ty možnosti!

A hlavně: Je to prostě boží!

smysly /

TEXT: JIŘÍ BEJČEK FOTO: ARCHIV

FILM

Sloupek Ivy Antošové

Miluj souseda svého REŽIE THEODORE MELFI 2014

Bill Murray hraje stárnoucího válečného veterána Vincenta, který nenávidí všechny kolem sebe, ale shodou okolností se musí postarat o svého dvanáctiletého souseda, slušného žáčka církevní školy. Samozřejmě se nakonec skamarádí. Vincenta pak raní mrtvice, což nebrání tomu, aby film pokračoval dál na vlně sarkastického humoru. Právě naopak. Miluj souseda svého (v originále St. Vincent) je prvním dlouhometrážním filmem newyorského režiséra a scenáristy Theodora Melfiho a my si v RedWayi myslíme, že v budoucnu by si klidně mohl dojít pro prestižní fi lmové ocenění.

Jak mě nesbalit (díl druhý) XXXXXL Mám ráda, když se kluk hezky oblíká, a mam ráda, když zná svoji velikost. Oukej, možná nejseš bůhvíjaká korba, ale tim, že si na sebe vezmeš o tři čísla větší triko, to nenaženeš, věř mi. Spíš mě zmateš. Nevim, jestli stojíš přede mnou a normálně se bavíme, nebo vlastně kempuješ ve stanu. V plachtě se oproti na míru padnoucímu oblečení působí na dámu jen těžko. Platí to i obráceně. Nenech mě, abych se hodinu nervózně sázela sama se sebou, jestli ti ten knoflíček u košile přes pupek uletí, nebo ne, a přemejšlela, kde teď seženu ochranný brejle. A popcorn. Moc sprostá huba. Vole, nemám vole ráda, když vole kluk za každym vole slovem musí říct vole. To di vole do…

KNIHA Neviditelné vraždy ILJA FALKOVSKIJ ČSAF, 2015

Kniha ruského umělce a novináře podává svědectví o ruské nacionalistické skupině NSO – sever a skládá se čistě z doslovných přepisů soudních procesů, což ve čtenáři vyvolává silné emoce. Popisy vražd jsou detailní, citová a morální otupělost ruských nácků evidentní. Ani v době, kdy stojí před soudem, ničeho nelitují a své činy považují za jedinou správnou cestou vedoucí k čistému Rusku. NSO – sever je oficiální buňka politické strany Národně socialistické společenství, kterou založil v roce 2004 Dmitrij Rumjancev, bývalý asistent poslance z ruské Státní dumy. Kniha tak slouží i jako svědectví toho, kdo všechno se v Rusku může dostat nebezpečně blízko moci. Zakoupíte ji například v obchodě Rekomando v Praze 2.

VÝSTAVA Art Brut Live CENTRUM SOUČASNÉHO UMĚNÍ DOX, PRAHA DO 17. SRPNA 2015

Art brut (brutální, syrové umění) se říká výtvarným dílům, jejichž autoři jsou samoukové, tedy nemají příslušné formální vzdělání, zato často duševní nemoc. Čili jsou většinou šílenci. Kurátorka výstavy Terezie Zemánková před lety objevila v Ústí nad Labem českého van Gogha, pana Zdeňka Koška, vyučeného typografa a tiskaře, který se ve své nemoci domnívá, že je zodpovědný za tvorbu počasí na Zemi. Podobně jako nedávno zesnulý geniální matematik John Nash nacházel v novinových titulcích neexistující zašifrované zprávy tajných služeb, pan Košek vidí souvislosti ve všech číslech a podnětech, se kterými se denně setkává. Poznávací značka projíždějícího auta, zaštěkání psa, částka zaplacená v obchodě, datum, počet ušlých kroků atd., to vše tvoří systém, na jehož základě vzniká počasí. Pan Košek tento systém řídí. Počítá rovnice a kreslí složité grafy. „Někdy to neuhlídám a dojde k zemětřesení nebo záplavám. To mám vždycky pocit, že se zblázním.“ Jeho obrazy ústeckých paneláků, nad nimiž se převalují husté rudé mraky, jsou silné a krásné. Pan Košek je ovšem nemocný, žena se s ním rozvedla a děti se za něj stydí. Žije sám a v chudobě. Na výstavě je zastoupen několika díly, která od něj koupil francouzský sběratel Bruno Decharme.


Moc slušná huba. A není mi téže přílišně lichotící, když chlapci jako knize staroslověnské poezie jest radno vyjadřovati se. :-D Ve virtuální komunikaci nemam ráda, když mi kluk píše smajlíky s nosem. Pouhá dvojtečka s verzálkovým D je přece dostatečným vyjádřením toho, že jsem vtipná, zábavná a tak celkově skvělá. Nos dělá smajlíkům vlezlej, přihlouplej výraz. Jestli si myslíš, že se nimrám v detailech, tak jako prr, ale tohle jsou zásadní rozkoly v pohledu na svět. Jen jedna pomlčka nás dělila od štěstí… Na špičkách mám dovoleno stát jenom já. Šmitec. Ještě se neznáme, a už si vyhrazuju právo bejt nejnižší v našem vztahu. Měřim kapesních 165 centimetrů a kluci, co jsou ještě menší (nebo stejný) než já, na mě bohužel dělaj dojem zatoulanýho štěňátka, který potřebuje láhev s mlíkem a uložit spát. Potřebuju k sobě někoho, kdo mě schová do náruče, ne někoho, koho budu ve svý náruči hledat já. Tepláky Pojďme si dát edukační hodinku a vysvětlete mi někdo, k čemu přesně je tenhle kus určenej. Když jdu ven, vemu si oblečení, žejo. Když chci, aby mi doma bylo pohodlně, tak jdu do trenek nebo do pýža. (Haha, pýžo.) Když jdu cvičit, vemu si cokoli, jenom ne tepláky, protože buď moc plandaj, nebo je v nich moc teplo. Tepláky. Takže zbývá jen možnost sedět před telkou, čučet na fotbal, polejvat se pivem a drobit na sebe chipsy. Což je fér, jenom nemam ráda fotbal. Takže sme furt na nule. #pýžoforlife Iva Antošová, Technická univerzita Liberec

21

křížovka /

AUTOR: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK

V tajence jsou názvy dvou legendárních filmů o oceánu, prknech a lidech. Hang fuckin’ loose!


22

smartbox /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV LET IT ROLL

’b n ’ d For nkies ju ly on

ZÁZRAK MEZI FESTIVALY

S létem přicházejí dvě nepříjemné věci. Lidé, co oblékají tělo, jaké by chtěli mít, místo toho, jaké opravdu mají, a promotéři hudebních festivalů vrhající se s brekem na každé volné rameno v okruhu deseti kilometrů: Letních open airů je moc a všechny se neuživí. Lidi nechtějí kupovat stokrát předraženou vodu a párky smažené ve vyjetém oleji, kapely nechtějí hrát zadarmo, sponzoři nechtějí sponzorovat, slunce nechce svítit, hygienici nechtějí přimhouřit oko. Je to bída! My tady máme Zdeňka Součka, zakladatele jedinečného (a dosud jediného) drum’n’bassového festivalu u nás. A ten říká něco úplně jiného. O Let It Roll se mluví jako o zázraku. Lidí na něj chodí bohatě, line-up samá hvězda, úroveň chválí i prestižní zahraniční média. Jak jsi to udělal? Máš tátu miliardáře, nebo co? Ne, to teda nemám. A hudební festivaly jsou riskantní podnik, to je pravda. Nevyjde ti počasí, a hned jsi po krk v dluzích. Podstatná část našeho úspěchu spočívá v tom, že Let It Roll je festival zaměřený striktně na jeden hudební žánr a jeho příznivce. V době svého vzniku byl jediný svého druhu na světě, což už dneska neplatí, ale v Česku nám zatím nikdo nekonkuruje. A jak se o vás dozvěděli v zahraničních médiích? Dělali jste zahraniční promo, nebo jste měli štěstí, že někdo přijel, byl uchvácen a napsal o tom? Oboje. Dobře zafungovala naše videa, která na festivalu každoročně natáčíme a posíláme po Evropě, a dobrou pověst nám pomáhají vytvářet i návštěvníci a účinkující, kteří jsou u nás vždycky hodně spokojení a pochopitelně o tom pak mluví. Takhle se to poslední roky šíří už vlastně samovolně. Co jsi dělal předtím, než ses stal ředitelem Let It Roll? Chodil jsem do školy. V druhé polovině devadesátých let byla u nás na vzestupu taneční hudba, v Praze i jinde kolem toho vznikaly lokální scény, lidi pořádali svoje akce a na jiné zase chodili. Já jsem byl jedním z nich. Nadšený, okouzlený návštěvník. Časem mi to ale přestalo stačit, chtěl jsem se na té věci přímo podílet, ne ji pouze konzumovat. Nejdřív jsem začal dýdžejovat, to dělám i dneska, jenže míst, kde hráli drum’n’bass, bylo málo, tak jsem se snažil zorganizovat nějaké eventy sám a potom jsem rozjel Let It Roll. To bylo v roce 2002, na okraji Prahy, v klubu Mlejn, pro pět set lidí. Nikdy by mě tenkrát nenapadlo, co z toho bude. Do jakých rozměrů to naroste. A do jakých? Mlejn má rozlohu 500 metrů čtverečních, dejme tomu. Měli jsme tam dvě stejdže, na nich asi osm lokálních dýdžejů. Letos máme osm stejdží a přes dvě stě účinkujících, z toho tak dvě třetiny zahraničních. Plocha festivalu je kolem dvou kilometrů čtverečních, budeme mít dvě stě toitoiek, tři různá stanová městečka, přiměřenou parkovací plochu pro dvacet tisíc lidí, a když se podívám na rozpočet… počkej… No, tak ten je zhruba pětsetkrát větší. To, co v tenhle okamžik dělám, jsem si neuměl představit ještě ani před rokem.


Vždycky, když už si myslím, že dál to nemůže jít, tak přijde něco, co všechno dosavadní překoná. Co tomu říká scéna, ze které jsi vzešel? Ta přece stojí na hodnotách DIY, jediný dobrý systém je sound systém někde na louce u lesa, kde se neplatí vstupné, není tam ochranka a tak dále? Není Let It Roll už někde daleko jinde? A ty? Cítíš ještě nějakou spřízněnost, nějaké pouto s minulostí? Jasně. Let It Roll je komerční festival, po všech stránkách zabezpečený na nejvyšší úrovni. Patříme mezi pět šest nejlépe hodnocených festivalů v České republice – co se týče služeb. Snažíme se sem vozit zahraniční hvězdy a být výjimeční, dáváme si třeba hodně záležet na designu jednotlivých stejdží a taky nedovolujeme sponzorům, aby svou prezentací narušovali atmosféru a otravovali návštěvníky. Akce typu CzechTek byly čistě komunitní věci, které na té komunitě stály a s ní taky umřely. A já jsem myšlenky scény, ten světonázor, samozřejmě přijal, jenže časem jsem zjistil, že tady v té zemi ho nikdo moc nenaplňuje, že se toho moc neděje. Všichni o tom hlavně mluvili a taky to pak celé odumřelo, protože v tom nebyl vývoj. Chtěl jsem jít dál a musel jsem udělat nějaké názorové kompromisy, to víš, že jo. Taky jsem zjistil, že většina těch myšlenek je nereálná, prostě je nelze uskutečnit… Ale to je v pohodě. Vlastně těm ideálům pořád věřím, i když už vidím praktickou stránku života. Jenom už nejsi tak radikální. Ne, to sice nejsem, nicméně mám pořád pevně nastavené hranice, které nepřekračuju. Některé věci se prostě nedělaj, to je daný. A možná bych je jako byznysmen i měl udělat, ale já je neudělám, protože s nimi vnitřně nesouhlasím. V tomhle smyslu mě scéna skutečně nějakým způsobem zformovala. To ale v byznysu není moc výhoda, tenhle – v uvozovkách – subkulturní hendikep. Neomezuje tě to? Právě naopak. Je to spíš výhoda než omezení. Protože ti to dává směr a ten je, myslím, správnej. Věřím, že jdeme správnou cestou. Že to děláme dobře.

23

téma /


24

ARTWORK: WWW.MARTIN-FISCHER.CZ


25

téma /

TEXT: J. KUČERA A REDAKCE FOTO: JAROSLAV KUČERA

TOPS & FLOPS 1995 Na zcela neznámý závod bez tradice (teprve druhý ročník) přijíždí hned několik desítek amerických jezdců, skutečných hvězd své doby, zvyklých na uzavřené haly, perfektní servis a davy diváků. V Praze našli punk v podobě ochozu z pár železných zábran a žádných tribun pro diváky. Pokrok: Závod byl rozšířen o disciplínu ve vertikální rampě, kterou se podařilo těsně před začátkem opravit.

1996

1999 Nejlepší Mystic všech dob! Nejnašláplejší startovní listina, na které nechyběl Tony Hawk nebo Eric Koston. V disciplíně streetstyle vyhrává teprve patnáctiletý Rodrigo TX a diváci nechápou z výkonu handicapovaného jezdce Oga de Souzy, jenž má od narození postižené dolní končetiny a odráží se pouze rukama. Vzniká dokument, pod kterým jsou podepsáni uznávaný režisér David Ondříček a kameraman Saša Šurkala.

2000

Do Prahy zavítala pouze nepočetná partička profesionálů včetně Toma Pennyho, tehdejší megastar, který by asi mohl jet leckam jinam, přesto se rozhodl pro závod jen s několika překážkami konaný na plácku v neznámém městě kdesi uprostřed Evropy.

Závod získává velkého sponzora, kterým je český poskytovatel mobilních služeb Eurotel, a nový název Go Mystic Sk8 Cup 2000. Poprvé vyhrává Evropan, Tobias Albert z Německa.

2001 1997 Závod získává status World Cup Skateboarding. Divákům jsou k dispozici tribuny a punková legenda NOFX může své vystoupení odehrát na nově postavené stagi. Nejlepší koncert ze všech ročníků Mystiku! Bohužel celý víkend téměř nepřetržitě prší.

Doprovodný program a koncertní stage se poprvé přesunují do tzv. Relax zóny, kde je plavecký bazén a výstava výtvarného umění nazvaná Sub Kultura, ke které vzniká překrásný katalog. Zvětšuje se zastřešená plocha, kapacita pro diváky a v závodu přibývá nových překážek.

2002 1998 Novinkou pátého ročníku se stává obří mobilní střecha, jež překrývá celou plochu nově postaveného, celodřevěného a světlemodře natřeného skate parku.


26

Jeden z nejlepších ročníků, do streetstylu se kvalifikovalo 115 jezdců, což bylo do té doby nejvíc. Petr Horvát postoupil z kvalifikace rovnou do finále, všechno ale nakonec vyhráli Brazilci, kteří sem jezdí čím dál víc a jsou velmi nadšeni. V Relax zóně přibývá střelnice a graffi ti jam. Po Mystiku přišly povodně a celá Štvanice včetně skateparku se ocitla pod vodou.

2003

2009

Ročník s dosud nejsilnější účastí českých jezdců – ke startu jich nastoupilo jedenadvacet.

Kvůli celosvětové finanční krizi je to poprvé a zatím naposledy, co se Mystic nekoná.

2004 Přijíždí tehdejší hvězdný tým Flip Skateboards ve složení Appleyard, Boulala, Penny, Rowley, Saari, Cross a Salabanzi, do finále se ale dostane jen Bastien Salabanzi a končí na druhém místě.

2005 Salabanzi svým skateboardingem zcela ovládne závod. Tento rok jedou streetstyle i holky. Odteď už napořád.

2010 Poprvé v historii vyhrává na Mystiku Čech, je jím Maxim Habanec v disciplíně streetstyle. Martin Jurášek obsazuje druhé místo v bowlu a radost našich skejťáků je veliká.

2011 V Relax zóně už dávno zdomácnělo tetovací studio, hair studio a PSH. Plakát Martina Fishera (souhvězdí Skejťáka) patří k těm nejhezčím v historii závodu.

2006 Je postaven řádný dřevěný bowl a poprvé v historii Mystiku se jede jako samostatná disciplína.

2012 Díky podpoře města Prahy jsou ve skateparku nová zábradlí, raily, schody a další úpravy. Nadiktoval na nich Austen Seaholm z Kalifornie.

2007 Brazilci stále útočí, Sandro Días vyhrává ve vert rampě, Daniel Viera ve streetstylu. Poprvé možnost sledovat na netu stream videa nejzajímavějších momentů z každého dne závodu.

2013 Seaholma tento rok poráží Japonec Ryo Sejiri, miláček dámské části publika. Z holek je nejlepší Brazilka Leticia Bufoni, miláček pánské části publika.

2014 2008 Patnáctý ročník závodu v teď už nejlepším skateparku střední Evropy byl výjimečný tím, že se na něm kromě šílené průtrže mračen nic výjimečného nestalo.


Dvacátý ročník Mystiku překonal všechny dosavadní v počasí, které nepokazil jediný mráček, v účasti jezdců (150 z pětatřiceti zemí) a ve výši prize money – vítězové si rozdělili 700 000 korun. Součástí závodu byl „Bowl Legends“, kterého se zúčastnily staré skejtové legendy jako Christian Hosoi, Steve Olson nebo David Hackett. Ve streetu zvítězil Martin Pek, v bowlu teprve šestnáctiletý Američan Alex Sorgente, z holek byla nejlepší opět krásná Leticia.

27

téma /

TEXT: PP FOTO: SEAN DE LA KAZA

MÝTY A LEGENDY Tomáš Rejman je táta i máma jak kultovního krámu Mystic Skates, tak Mystic Sk8 Cupu. Dělá ho už dvacet let – dýl, než je většina z vás vůbec naživu. Dvacet let

nepřetržitý práce, protože s koncem každýho ročníku se hned začíná připravovat novej. Za takovou dobu člověk něco zažije.

V parku Skatopia právě připravují k zapálení další vrak auta. Brewce Martin, majitel Skatopie, se o zábavu uměl postarat i na Mystiku.

Jak mě napadl název Mystic Skates Praha mi vždycky přišla hrozně mystická. Ještě za komára jsem bydlel na Strahově a pohyboval se hlavně na Hradčanech a Malý Straně. Každou neděli jsme chodili ke sv. Vítu zvonit na Zikmunda a dost to na mě působilo.


28

Podobně mystický a snový je i skejtování. Představ si malýho kluka nebo holku, co viděj dospělý, jak jezděj v autech, lítaj letadlama a dopravujou se velkýma mašinama s motorem. A ty dáš dítěti možnost vzít desku s kolečkama a taky si sám jet, kam chce. V tom je svoboda i tajemství a já

to tak cejtil. Proto když jsem v garáži vylisoval první prkno, dal jsem mu název Mystic.

zpátky do auta. Mimochodem si tím zachránil život. Kdyby to přestřihl, tak do něj natečou desítky ampérů a je na hadr.

Jak Peter Löwy našel házenkářský hřiště Jednou jsme takhle někde seděli a přijde Peter Löwy, na začátku devadesátých let náš nejlepší skejťák, kterej právě jezdil za nově vzniklej Mystic Sk8 tým, a říká: „Našel jsem super plochu na Štvanici. Je to betonový hřiště a hrajou na něm nějaký házenkářky, ale já se s nima domluvil, že nás tam pustěj. Postavíme tam skatepark.“ Tak jsme na jaře 1993 postavili základy dnešní Štvanice.

Jak se náckům lámaly skejty o hlavy Já u toho nebyl, ale můžu říct, co vím zprostředkovaně od kluků. Je to asi deset let dozadu. Na Štvanici přišli náckové a začali terorizovat skejťáky, pár jich propleskli a všelijak je strašili. Všichni byli vykulený z toho, že jim na jejich území nastoupily vyholený hrany, a začalo se to vyhrocovat tak, že skejťáci museli ustupovat. Nejdřív vyklidili výsostný území skateparku a pak byli zatlačení až k cípu ostrova, odkud nemohli dál. Naštěstí byl mezi nima i David Horváth, starej skejťák a snowboardista, velkej srdcař. A ten zavelel: „Jdem do nich!“ A skinheadi dostali strašně na držku, až se jim skejty odrážely o holý lebky. Skejťáci je vytlačili k dálnici a od tý doby se tam už neukázali. Doufám, že až tohle otisknete, tak je to znova nenapadne. Kolik nácků čte váš časák?

Jak jsme měli díry na překážkách Ten park nám stavěla stavební firma, protože sami jsme to ještě neuměli. Jenže oni nevěděli, jak funguje skejtový kolečko, že při dopadu je tam extrémní zatížení, a nepodložili to. Takže se postupně všechny ty kopingy, bangy a radiusy prorážely a všude byly díry. Já z toho byl úplně na nervy, ale skejťáci chodili a řikali, nechte to bejt, my se těm dírám nějak vyhneme. Takhle se odehrál druhej ročník Mystiku a od tý doby jsme si překážky začali dělat sami a líp. Jak jsem poznal Davida Duncana Přijel jsem s partou skejťáků z nějakýho závodu v Německu a Dave Duncan byl mezi nima a felil s náma v Praze. Už tehdy to bylo legendární jméno, jezdil s nejlepšíma skejťákama v L.A. a komentoval závody Světovýho poháru. Kecali jsme o všem možným a najednou říká: „Hele, vždyť je to vlastně super závod.“ Když se pak po pár letech vrátil, rovnou nám nabídl, že Mystic zařadí do série World Cup Skateboarding. Od tý doby každý rok přijede a dělá hlavního speakera. I díky němu sem mířej ty nejlepší skejťáci světa, protože když Dave Duncan někomu řekne, pojeď do Prahy, je tam nejlepší závod v Evropě, tak prostě jedou. Jak mi rideři chtěli vracet prachy Myslím, že to bylo v roce 1999, protože tehdy ještě Štvanice nebyla krytá. Celý dva dny pršelo, závod se nedal jet, na barech žádná tržba a kolem se fl ákalo jen pár lidí. Museli jsme to provizorně odjet v malým bazénu, kterej byl jako jedinej pod střechou. Diktovali tam nejlepší jezdci Mike Vallely nebo Brian Patch a těch pár diváků se skvěle bavilo. Jenom já seděl v rohu a počítal náš prodělek sedm set tisíc, což byla strašlivá darda a málem nás to zlikvidovalo jednou provždy. Když se předaly prize money, tak za mnou všichni ti top skejtři začali chodit a peníze mi chtěli vracet. To bylo hezký gesto. Já jsem to samozřejmě odmítl, protože mám zásadu, že riderům peníze vždycky vyplatíme, i kdyby nebylo ani na chleba. Každopádně jsem se tenkrát rozhodl a zařekl, že půjdeme do střechy. Jak jsme přišli o dvě mega Někdy během příprav na pátej ročník nám zavolali z tehdejšího Eurotelu, že by se chtěli propojit s Mystikem, protože potřebujou podpořit Go kartu, tenkrát jejich novej produkt pro mladý. A že nám daj dva miliony. Ty vole, tak z toho jsem si sedl na prdel. A dvakrát po sobě jsme od nich ty dvě mega fakt dostali. Jenže pak můj kamarád Petr Holec napsal do Refl exu článek, kterej měl bejt původně o skateboardingu, ale nakonec byl o mně, Matějovi Homolovi a dalších lidech ze scény. A objevilo se tam třeba: „Tomáš Rejman si ubalil obrovskýho jointa a zapomněl, kam jede,“ a k tomu další kecy o holkách a všem možným. Když si to přečetly moje máma s babičkou, tak málem dostaly infarkt. A bohužel si to přečetli i markeťáci z Eurotelu. Volali mi přesně 3. ledna. „Paráda,“ říkám si. „Zase dostaneme dvě mega a uděláme bombovej Mystic!“ A ta holka povídá: „Pane Rejmane, já jsem vám chtěla popřát všechno nejlepší do novýho roku a zároveň vám oznámit, abyste s náma letos už nepočítal.“ Jak chtěl policajt přestřihnout drát k aparatuře Na naše legendární mejdany si dlouhodobě stěžovali obyvatelé okolních městských částí. Jednou na Mystiku hráli DIY z Londýna a bylo tam třeba, já nevim, patnáct set lidí. Ve dvě ráno přijelo první policejní auto, za chvíli další a další a nakonec tam stálo šestnáct policejních aut, který ještě podpořila technická zásahová jednotka. My jsme to nechtěli vypnout. Tehdy ještě panovala taková ta porevoluční nálada a ze státního aparátu si nikdo moc nedělal. Všichni jsme dávali policajtům najevo, že nás nezajímaj. Jeden z nich, takovej obr, naběhnul k aparatuře, v ruce štípačky, a že přestřihne ten největší kabel. A Jarda Krampol, dneska produkční londýnský Red Gallery, mu zaklepal na rameno a povídá mu: „Máš dva miliony?“ Policajt vůbec nechápal. „No tak si střihni,“ říká Jarda, „ten aparát stojí dvě mega, a jak přestřihneš ten kabel, celý to vyzkratuješ a ty dvě mega nám pak dáš, to ti teda říkám.“ Týpek se z toho, chudák, úplně zdekompenzoval a zalez


Jak jsem vnímal prvního českýho vítěze Když Maxi Habancovi vyšla finálová jízda a nadiktoval to tam, vnímal jsem to super pozitivně – paráda! Strčil do kapsy Amíky i Brazilce a ukázal, že československej skateboarding je na světový úrovni. Myslím, že tomu pomohl i Mystic, a jsem rád, že jsem mohl bejt u toho. Hlavně je důležitý, že to nakoplo scénu, když všichni viděli, že se českej rider může dostat na takovou úroveň. Jak byl v Praze Jake Phelps a jeho parta z Thrasher Magazine Editor Thrasheru Jake Phelps je kult. Strašnej blázen a skvělej člověk s obřím srdcem. Po třídenním mejdanu na Mystiku jsme vzali auto a odjeli na trip po Francii a Španělsku. Byl to totální magořinec. Ani vteřinu jsem nevěděl, co se stane, jak zareaguje, co vymyslí a tak. V Bilbau si vzal skejt a seskákal asi třicet schodů olliečkama. Někde z toho mám ještě fotky. Jak se do historie Mystiku zapsal Brewce Martin Brewce je další kultovní postava. V Ohiu postavil Skatopii, asi nejdrsnější skatepark na světě. Jedeme s ním na Mystic v jeho z Ameriky dovezeným bedfordu s barbínou na kapotě a on mi najednou říká: „Thomas, take the steering wheel.“ Já nevěděl, co to mele, a on se najednou začal soukat z okna a vylezl za jízdy na střechu. Rozumíš – na dvouproudový silnici, co vede od Edenu ke Kohinorce. Auto jelo konstantní rychlostí z kopce, já držel volant, on nade mnou stál jak DiCaprio a já řvu: „Come back and drive your fuckin’ car, you fucker!“ Po chvíli se objeví hlava a Brewce se souká zpátky: „Cool, bro, isn’t that cool, bro?“ Pak se dostal do finále v rampě a před svojí jízdou se svlíknul donaha. Když lítal dva a půl metru nad koping a v bodě nula mu bimbo mířil k nebi, tak z něj byly holky úplně hotový. Tady šéf (šéfredaktorka RedWaye): „Taky nosil přes obličej drátěný košík pro psy a stěžoval si, že ve Skatopii s ním žádná holka (jako životní partnerka) nevydrží proto, že její hlavní pracovní náplní je sbírat po parku větve a klacky urvané ze stromů hurikánem (hurikány jsou v Ohiu často), a dále proto, že Brewce a jeho kámoši do parku často tahaj opuštěné vraky aut a zapalujou je. „To jsou jiný FX než v hollywoodských filmech,“ pochvaloval si, nicméně holkám se taková zábava asi moc nelíbí. I já jsem s Brewcem několikrát jela autem. Jednou jsme prorazili závoru podzemního parkoviště v OC Nový Smíchov, protože Brewce prostě nemohl najít ten blbý parkovací lístek. Podruhé jsme se zamotali v centru Prahy a vjeli s jeho otřískanou volkswagen dodávkou do uzoučké jednosměrky. Lup, lup, lup, dělalo to, jak parkující auta přicházela jedno za druhým o zrcátka. Brewce ale zrovna pod sedačkou hledal další kazetu s punkovým výběrem, tak tomu nevěnoval pozornost. (Já: *heavy breathing*) Blížili jsme se k jako uhel černému, zbrusu novému sportovnímu BMW, u něhož postával vybraně oblečený mladý gentleman. Vypadal, že nám chce něco říct. Stáhla jsem okýnko. „Jestli se tomu autu něco stane, tak z týhle ulice nevyjedete živí,“ pravil bez emocí. Promptně jsem to Brewceovi přeložila, on na pána mrkl: „Life’s tough, bro, uhm?“ a přeřadil. BMW jsme míjeli rychlostí dva metry za hodinu, zrcátko se nacházelo v blízkosti pěti milimetrů. Z kabiny řval punk. Bylo vedro. Sweet memories… Jak se to všechno mohlo stát Stačí jiskra takovýho toho psychedelickýho šílenství, a už to je. Jenže ta teď už moc často nevzniká, takže hodně z toho je asi nenávratně pryč. Nějak se to tomu systému podařilo vymýtit… Ale skateboarding je v tom, jak si udržet svoji svobodu, furt nejdál. Vidíme se na Mystiku.

29

téma /

TEXT: LUCIE KLÍMOVÁ, ČT FOTO: ARCHIV

MYSTIČTÍ JEZDCI

Za dvacet let existence Mystic Skate Cupu dorazila na pražskou Štvanici solidní řádka hvězd. Rideři, kteří stylem jízdy, designem prken, módou a svým životním stylem udávají směr. Legendy, nad jejichž talentem

Christian Rosha Hosoi Narodil se roku 1967 v Kalifornii a v žilách mu koluje slušný mix předků z Japonska, Irska, Francie, Číny a Havaje. Na prkno ho prý poprvé posadil otec v šesti měsících a jezdil s ním po kuchyni. V šesti letech pak od něj dostal vlastní, podomácku vyrobený skateboard. Začínal se učit od průkopníků scény Tonyho Alvy, Stacyho Peralty, a hlavně Shoga Kuby v legendárním skateparku Marina Del Rey. Brzy se vykašlal na školu, aby se mohl skejtování věnovat naplno. U toho všeho mu asistoval jeho otec Ivan, havajský umělec a zároveň jeho manažer. V osmdesátých letech už byl Christian jedním z nejznámějších profesionálních jezdců světa a majitel firmy Hosoi Skateboards. Kdo ho tehdy zažil, mluví o něm jako o rockové hvězdě ve vertikální rampě. Jeho divoký, ale zároveň elegantní styl nedokázal nikdo napodobit. Navíc jeho vystupování, status sexuálního idolu, extravagantní účesy a modely vždycky slibovaly skvělou podívanou. Jeho největším soupeřem byl tehdy Tony Hawk, ale později taky drogy. Začal kouřit metamfetamin (často právě se svým bohémským otcem!) a postupně musel prodat luxusní dům na pláži i U rampu na zahradě. Za držení víc než půl kilogramu speedu, který převážel z Los Angeles do Honolulu, byl v roce 2000 odsouzen na deset let za mříže. Tam se mu


30

kluci žasnou a holky šílí. Vybrali jsme pět těch, kteří v návštěvnících Mysticu zanechali nesmazatelnou stopu.

poprvé dostala do ruky bible a Christian v ní nalezl návod, jak chce odteď žít. Ještě ve vězení se oženil s jednou ze statisíců svých fanynek, bývalou tanečnicí z nočního klubu, a po čtyřech letech odcházel na podmínečné propuštění změněn k nepoznání. Začal pracovat na svém duševním rozvoji, dodělal si maturitu. S podobně smýšlejícími skejťáky založil The Uprising, něco jako křesťanskou záchrannou jednotku, jejíž členové svým životem „svědčí Kristu“ (to znamená „dokazují, že v jejich životě vykonal zázrak“) a ve skejtové komunitě poskytují tzv. první spirituální pomoc (když máte problémy se vztahy, s drogami a tak dále, stojí při vás a pomáhají vám to překonat). Hosoi má čtyři syny, které všechny naučil skejtovat. Sám se už profesionálnímu ježdění nevěnuje, jezdí po středních školách a univerzitách, kde přednáší o životě bez drog. V Huntington Beach, kde nyní s rodinou žije, působí v tamním kostele jako asistent pastora. Stále vlastní firmu Hosoi Skates a jezdí po nejrůznějších světových skateboardových akcích, loni se opět stavil i na Mysticu. O jeho životě byl natočen dnes už kultovní americký dokument Christian Hosoi: Vycházející slunce a také mu vyšla autobiografi cká kniha My Life as a Skateboarder Junkie Inmate Pastor. Už někdy v roce 1985 si drze začal říkat Kristus, jako by v skrytu duše tušil, na jakou cestu se nakonec vydá.

Tony Hawk (*1968, USA) Celebrita, popkulturní ikona, filmová hvězda. Na Mystic přijel v roce 1999 a samozřejmě vyhrál. Jako syn učitelky a vysloužilého důstojníka amerického námořnictva odmalička věděl, co je disciplína. Ve škole byl údajně zázračné dítě a v osmi letech dělal zkoušky, jaké skládali o čtyři roky starší kluci. V šestnácti letech získal titul nejlepší skater planety, jako první na světě udělal obrat o 900 stupňů. První dva díly videohry Tony Hawk’s Pro Skater mu vydělaly 330 milionů dolarů.

Ed Templeton (*1972, USA) Vítěz Mystic Skate Cupu v roce 1994. Profesionální jezdec, zakladatel a majitel legendární značky Toy Machine, skvělý fotograf, grafik a malíř. Jeho kniha The Golden Age of Neglect (fotografi cká kronika dekadentního života kalifornských teenů na skejtech) je kult! Spolu se svou ženou Deannou jsou zapřisáhlí vegani, mají vlastní blog We Like To Eat Vegan a „vegan friendly“ je samozřejmě i Edův pro model bot.

Fabio Sleiman (*1977, Brazílie) Kamikadze, divoch, šílenec bez pudu sebezáchovy. Kam přijede, tam budí rozruch. Na Mysticu v roce 2005 se nechal natolik unést atmosférou, že si na nejvyšší drop ve skateparku postavil ještě další překážku (třímetrovou úzkou bednu), a vytvořil tak hranu s šestimetrovým rádiusem. Z tohoto vratkého nesmyslu se potom rozjel střemhlav dolů. Bez helmy. Proč takové věci dělá, nevíme. Asi pro větší slávu Satanovu.

Austen Seaholm (*1986, USA) Ještě mu není ani třicet, ale co do počtu návštěv a vítězství je na Mysticu absolutním rekordmanem. Dorazil sem už osmkrát, z toho pětkrát zajel první až třetí místo. Austen pochází z kalifornského Anaheimu a profesionální skejtovou kariéru nastartoval v roce 2002, kdy vyhrál svůj první závod ve streetu před dvaceti tisíci diváky. V šestnácti už měl vlastní byt i pro model prkna, zlatý chlapec, ztělesnění amerického snu.


31

active /

TEXT: ONDŘEJ JEŽEK FOTO: PROFIMEDIA

Sportem k trvalé invaliditě Proč necvičit sedy-lehy, sklapovačky a další mrtvé cviky Ve škole při těláku už od základky cvičíme takzvané mrtvé cviky na břicho, sklapovačky, sedy-lehy, zkracovačky, střižky a další. Hojně jsou využívány i ve fitness programech, jejichž recept na dokonalé břišáky zní asi takto: Třikrát denně vstát od stolu, zapnout televizi a začít dělat stovky sedů-lehů nebo po práci sednout do auta a zapadnout do nejbližšího fitka na hodinu sklapovaček. Co vám takový režim ve skutečnosti přinese S největší pravděpodobností vyhřezlou ploténku. Mrtvé cviky vyvolávají nežádoucí zatížení dolní části zad (říkáme jí bedra). Při mrtvém cviku se nám kromě přímého břišního svalu také prudce aktivuje sval, kterému se v anatomii říká iliopsoas, česky bedro-kyčlo-stehenní sval. Ten tlačí na meziobratlové ploténky v páteři tak silně, že časem vyhřeznou. Prostě protrhnou vazivové pouzdro a doslova vypadnou ven. Bolí to šíleně. Bolí to dlouho. A má to trvalé následky. Křeče, omezení pohyblivosti, poruchy nervů, ve vážných


32

Každý ho máme. Přímý sval břišní, který se napíná mezi hrudní kostí a stydkou kostí v pánvi, udržuje nám páteř na správném místě a pomáhá s výdechem. Pro většinu z nás je jeho vysněným tvarem vyrýsovaný six pack neboli pekáč buchet, jaký vídáme v reklamách na fitness centra a pánské spodní prádlo.

případech i ochrnutí. Je tedy načase zamyslet se, jestli chceme jen mytický six pack, nebo i zdravé tělo a správné držení těla. Pokud totiž necvičíme správně a pravidelně, můžeme na sobě napáchat víc škody než užitku. Sezení je nové kouření Většina z nás prosedí a proleží přinejmenším půlku dne. Den za dnem pak půlku života. Moc nad tím nepřemýšlíme. Já sedím, on sedí, všichni sedíme. Z devadesáti procent v nesprávné poloze, což se brzy projeví bolestmi ramen, krční páteře, hlavy a tak dále. Ať sedíte ve škole v lavici, u stolu za kompem, v autě, nebo za kasou v supermarketu, přijde to. Nevyhrožuju, to je prostě realita. Dobrá zpráva je, že správným cvičením se tomu dá předejít. Především je potřeba chodit, chodit a chodit. Ideálně bosí, protože tak zapojíme mnoho svalů, které nám boty dávno vyřadily z provozu. Kromě toho nás chůze naboso nutí držet se pěkně zpříma. Správné držení těla podporuje i plavání,

jízda na kole nebo na skejtu. Veslování na lodičce a jízda na koni jsou též skvělé, i když příležitost k nim asi nenacházíme každý den. Jak mít six pack, a neoddělat si přitom páteř Především přestaňte s mrtvými cviky. Časem vám možná ten vytoužený pekáč buchet přinesou, ale cena je příliš vysoká. Najděte si trenéra, který se neustále vzdělává (ano, i cvičení na břicho se vyvíjí), nebo si udělejte svůj vlastní průzkum na netu. Vzdělávejte se sami. Neposlouchejte toho, kdo vám tvrdí, že bez zkracovaček a sedů-lehů to nejde. Od tří let se věnuji lednímu hokeji, do dvaceti let jsem ho u nás hrál na nejvyšší úrovni, pak jsem odešel do Finska. Po skončení aktivní kariéry jsem se začal věnovat trenérství a za tu dobu jsem viděl už mnoho lidí, kteří chtěli sportem udělat něco pro své zdraví, ale dotáhli to jedině tak k trvalé invaliditě.

test /

TEST PŘIPRAVILA M. OVERSTREET

JAK TO JE? JAK TO JE? JAK TO JE? a) ve 100 g jablek b) ve 100 g jahod

5. Je pravda, že špenát je zelenina s největším obsahem železa? a) ne b) ano

v zimě ven s mokrými vlasy, nastydnete?

cigarety jsou méně škodlivé než obyčejné cigarety?

a) ano b) ne

a) ano b) ne

6. Je pravda, že po mrkvi budete lépe vidět?

10. Je pravda, že čokoláda způsobuje akné?

a) ano b) ne

a) ne b) ano

7. Abychom z mrkve co nejlépe využili její vitaminy a minerály, je lepší ji konzumovat:

11. Je pravda, že celerový stonek obsahuje méně kalorií, než kolik potřebuje žaludek na jeho strávení?

3. Je pravda, že po hodně silné kávě můžete dostat infarkt?

a) vařenou b) syrovou

a) ano b) ne

a) ne b) ano

8. Kde najdete víc bakterií?

4. Je pravda, že lépe než šálkem kávy zaženete ospalost jablkem ?

a) na záchodovém prkénku b) na počítačové klávesnici

12. Je pravda, že zhubneme rychleji, když budeme vynechávat snídani?

a) ve 100 g másla b) ve 100 g sádla

a) ano b) ne


9. Je pravda, že když jdete

14. Je pravda, že potraviny „light“ (jogurty, sýry atd.) jsou zdravější než potraviny bez tohoto označení? a) ne b) ano 15. Prémiová otázka: Je pravda, že mravenci začnou pracovat rychleji, když se jim pustí metal? a) ano b) ne

a) ne b) ano

1b, 2a, 3a, 4a, 5a, 6b, 7a, 8b, 9b, 10a, 11b, 12a, 13b, 14a, 15b

2. Cholesterol se nachází jen v potravinách živočišného původu a je jednou z hlavních příčin aterosklerózy – kornatění tepen. Kde je ho víc?

13. Je pravda, že „lehké“

33

Správné odpovědi

1. Ve kterém ovoci je víc vitaminu C?

rozhovor /

ZDROJ: THE INTERVIEW PŘEKLAD: M. OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Serena Williams V černých šatech bez rukávů, atleticky, ovšem stále luxusně, vypadá Serena vcházející do zapadlého hollywoodského fotostudia. Usmívá se. Je srdečná a veselá, takovou ji na kurtu neznáme. Hned se shání po misce s vodou pro psího miláčka, který jí podezíravě vykukuje z podpaží. Zvědavě pozoruji ženu, která si v sedmnácti podmanila U. S. Open a od té doby dosáhla všeho, co lze v tenisu získat, včetně čtyř zlatých olympijských medailí. Ženu s číslem jedna ve světovém pořadí, která se při námaze nestydí hlasitě vzdychat a tradici „bílého sportu“ narušovat nápadně barevnými, zářivými modely. Podívá se na mě, jako by věděla, na co myslím: „Já černou moc nenosím.“ Hluboký hlas. Pevnost promluvila.


35

rozhovor /

„Ráda nosím barevné věci. Rozjasňují mi mysl, zlepšují náladu a dělají mě sexy. Podtrhují ženskost, speciálně když vejdu do zasedací místnosti plné mužů v tmavých oblecích. I na kurt se oblékám do žluté a oranžové, zelené a fi alové nebo mé vůbec nejoblíbenější barvy – růžové. Myslím, že si to můžu dovolit nejen vzhledem ke své pozici nejlepší hráčky světa, ale i k postavě, za kterou se nemám proč stydět.“ Tomu rád věřím, vždyť nakonec to, co Sereně umožňuje takovou rychlost, hbitost, sílu, výdrž a vítězství, je právě její supersvalnatá tělesná konstrukce (175 cm/70 kg). Na chvíli se odmlčí a zase jako by mi četla myšlenky: „Hodně lidí mi říká, ‚páni, ty jsi v soukromí úplně jiná než na kurtu‘. No jasně že jsem jiná. Nepotím se totiž zrovna a nehekám, nesoustředím se na úder, do kterého musím dát všechno. V tom je ten rozdíl, ne? Hrát tenis je moje práce. Na kurtu jsem v práci. Ale být atlet neznamená, že se musíte všeho vzdát a dvacet čtyři hodin denně myslet na svoji kariéru. Zajímám se o spoustu jiných věcí, nejsem jednostranně zaměřená – omezená. To byste do mě taky neřek, co?“ Ve třiatřiceti letech, kdy většina tenistek pověsí raketu na hřebík, to Serena akorát pěkně natřela své krajance Sloane Stephens na Madrid Open a v době našeho rozhovoru se chystá rozbít French Open. Jsme v půlce roku a ona už má dva nové tituly, jako investici si koupila kousek amerického fotbalového týmu Miami Dolphins a podíl v několika sportovních značkách. Kromě toho se v dubnu stala první černou atletkou na obálce Vogue a napsala scénář k pilotnímu dílu nového seriálu, který bude, jak jinak, o silných, nezávislých ženách. Co tě ještě, když nejsi na kurtu, potěší jako ženu? Kromě oblečení? Třeba jednat s muži jako obchodními partnery. To si užívám. Baví mě to, zvyšuje mi to sebevědomí a cítím se neobyčejně žensky. Za posledních deset let žádná tenistka nediktovala jako ty. Mění se nějak tvůj vztah k tenisu? Hodně. A určitě k lepšímu. Nedá se to moc vysvětlit. Čím víc něco děláš, tím líp ti to jde. A tak se tvůj vztah k té věci prohlubuje. Už ji dobře znáš, jen tak tě něco nepřekvapí, máš čas vychutnávat si drobnosti. V minulosti jsi byla známá svým neukázněným přístupem k životosprávě. V Americe se o tom dost mluvilo, byla jsi kritizována, že nejdeš příkladem mladým, že pro ně nejsi dobrý vzor. Jak je to teď? Žiješ zdravěji, staráš se o sebe lépe? Hahaha. Ano, naučila jsem se brát vážně i tuhle stránku… hry. Sponzorům a lidem z médií nestačí, že vyhrávám. Mým doktorům taky ne. Šla jsem do sebe. Zlepšilo se to. Dokonce jsem se přihlásila do školy a začala studovat zdravou výživu. Teď jsem expert. Rozumím tomu. A obohatilo mě to. Taky jsem starší, klidnější. Nemám už pocit, že když za víkend neobejdu všechny kluby ve městě, něco mi uteče. Říkáš, že jsi expert. Tak mi poraď, co mám dělat, abych se dostal do formy? Co je zdravý životní styl podle Sereny Williams? Především jídelníček. Správná dieta zmůže mnoho. Cukr je jed. Já ovšem miluju sladké, bohužel. Snažím se to řešit ovocem, a pokud to nepomůže, čtvereček kvalitní hořké čokolády nebo kousek lékořice udělá svou práci. Hodně lidí říká, že je


36

zdravé omezit karbohydráty, tedy vše z mouky, rýže a brambor. To je pravda, na druhou stranu tělo přece jen nějaké potřebuje, mozek na ně jede, například. Když mu je nedáš, nebude ti správně fungovat. Takže zeleninový salát s kouskem opečeného toastu je zcela v pořádku. Co je důležité: fazole. Všechny druhy, v jakékoli úpravě. Fazole ti dodají jak karbohydráty, tak proteiny. Je něco, co jsi během studia úplně vyloučila z jídelníčku? Právě ten cukr… Nebo se o to aspoň poctivě snažím. Červené maso. Hovězí, zvěřinu, vnitřnosti, krev. A přestala jsem pít kafe. Prosím, dokonči tuhle větu: Nic není sladší než… Láska. A tak bych to nechala. Co ti může dát jen láska a nic jiného? Vždyť víš... Naprosto speciální a výjimečnou společnost. Když jsi zamilovaná, tělo produkuje endorfi n, hormon štěstí. Může nějak ovlivnit tvůj sportovní výkon? Není to vlastně něco jako přírodní doping? Musím říct, že u mě to tak opravdu funguje. Když jsem zamilovaná, hraje se mi líp. Někdy to na sobě cítím úplně extrémně. Cítím se mladší, víc si věřím, hra mě těší. Minule mi před podáním jen tak zničehonic blesklo hlavou: Víš co, holka? To, co děláš, není vůbec špatný. Pěkně ti to jde. Tak do toho, nandej jí to, ať všichni viděj! Hahaha… Musí to být taky hrozný stres, ne? Máš nějaké tipy, jak ho zvládnout? Taky jsem občas ve stresu, víš. Každému pomáhá něco jiného, musíš vyzkoušet víc věcí. Mě například uklidní modlitba. V telefonu mám pár her, ty jsou taky dobré. A zvykla jsem si číst před spaním. Vyčistím si tak hlavu. A co čteš? Všechno možné. Někdy úplné blbosti. Lehké věci. Jindy si zas vezmu pořádně tlustý výpravný román. Vojnu a mír, třeba. Nebo Na východ od ráje, klasika. Ale když potřebuješ úplně vypnout mozek, je dobrá i televize. Nedívám se ani moc na filmy, spíš na reality show a dokumenty. Kdo tě nejvíc inspiruje v každodenním životě? V každodenním životě? Hmm… to bude asi Venus, moje sestra. Čeho se nejvíc bojíš? Dřív jsem se bála smrti. Nebo rozchodu a tak. Teď se snažím nebát ničeho. Bez čeho bys nemohla žít? Bez Boha. Bez čeho nikdy nevycházíš z domu? Bez tohohle mobilu. Pro co bys chtěla, aby si tě lidi nejvíc pamatovali? Kromě toho, co jsem dokázala v tenisu? Dělám hodně charity v Africe. Platím školné holčičkám, jejichž rodiny si to nemohou dovolit. Vzdělání je jediná cesta z chudoby. Dělá to i Madonna, Bill Gates a další lidi. Moc o tom nemluvím, ale myslím si, že naše pomoc je znatelná. Tak pro tohle, kdyby na mě lidi vzpomínali… To by bylo fajn. Jsi proslulá svým výbušným temperamentem,

špatnými náladami a hvězdnými manýry. Co bys chtěla, aby o tobě čtenáři v tomto směru věděli? Je mi úplně jedno, co o mně kdo říká nebo píše. Nezajímám se o to. Myslím si o sobě, že je se mnou legrace a někdy jsem i trošku divná. Ale kdo ne, že? Hvězdné manýry… Ne, nic takového nedělám. Nechovám se tak. Řekla bys o sobě, že většinu času jsi spíš emotivní, smutná, naštvaná, nebo šťastná a spokojená? Smutná. Smutek je u mě projev fyzické a psychické únavy. Mám toho moc a nestíhám spát. Potřebovala bych aspoň tak šest až osm hodin každý den. Ale většinou nenaspím víc než pět. Co máš v iPhonu za hudbu? Všechno. Od country přes rock až po hip hop a klasiku. Hodně sedmdesátek a osmdesátek. Já poslouchám všechno, jenom ne gospel. Paradox, co? Taková křesťanka, a nesnáší kostelní muziku, haha. Jak bys sama sebe popsala? Extrémně starostlivá. Dost vtipná. Mladá.

smartbox /

TEXT: M. OVERSTREET, SLOUPEK V. PINKAVA FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Akta X všedního dne Kdo vymyslel domácí úkoly?

Je voda v Rudém moři červená?

Italský učitel Roberto Nevilis už roku 1095 v Benátkách, aby potrestal neukázněnou třídu. Jeho kolegové byli vynálezem nadšeni a DÚ se brzy stal běžnou součástí studijních povinností.

Ne, je stejná jako ve všech jiných mořích, ale jen u jeho břehů žije neškodná bakterie s červenými pigmenty, která se podobá mořským řasám. Když se pořádně rozmnoží, z výšky vypadá moře jako červené.

Jí někdo vosy? (Otázka jednoho malého kluka v metru původně zněla, jestli jsou nějací ptáci tak pitomí, aby jedli vosy.) S vosami se umí vypořádat několik druhů masožravých vážek, dále žáby, ryby, krabi, pavouci, myši, krysy, rosomáci, lasičky, skunkové a medvědi. Celé hnízdo vos (pokud je nízko nad zemí) dokáže zničit jezevec – rozhrabe je a sežere všechny larvy i vosí zásoby jídla. Větší vosy požírají menší druhy vos a samozřejmě je jedí i „nějací pitomí ptáci“.

Proč mají Asiaté šikmé oči? Domovem jejich dávných předků byly ledové pláně, kde často zuřily sněhové bouře. Tvar očí se u nich proto vyvíjel tak, aby byla sítnice co nejlépe chráněna před nepříznivými povětrnostními vlivy a taky před odrazem slunečních paprsků dopadajících na zářivě bílou plochu krajiny.

Podle čeho určujeme ovoce a zeleninu? To není jen tak. Ovoce: jedlé, většinou šťavnaté, dužnaté plody a jádra ovocných stromů. Zelenina: syrové nebo po zvláštní úpravě jedlé části většinou jednoletých rostlin. Ovoce tedy roste na stromech, a to opakovaně; zelenina v zemi nebo na keřích, a to jen jeden rok, příští ji musíme znovu zasadit. Aha, a co jahody? Podle této definice jasná zelenina. Rebarbora? Tzv. „stylová“ zelenina (přestože je to rostlina víceletá, a měla by tedy být ovocem). Z toho plyne, že označení „ovoce“ a „zelenina“ jsou kategorie velice svévolné.


Bzukot Apis mellifera, včela medonosná, nám oslazuje život už patnáct tisíc let. Naši dávní předkové (spolu s medvědy brtníky) hledali med ve vykotlaných stromech, brtích. Nakonec se lidé pustili do včelaření. První vyobrazení včelařů se datuje 4500 let před našim letopočtem, v Egyptě. Včely máme za vzor pracovitosti, právem. Jednotlivé včelky se doslova udřou k smrti. V klidném (zimním) období žijí až devět měsíců. V létě, když mají nejvíc napilno, žijí jen šest týdnů, polovinu z toho dospívají v šestihranné buňce. Včelí plást je na materiál nejúspornější a nejskladnější geometrický útvar, i průmyslové přepravky jsou proto hexagonální. Královna žije pět let a naklade až 2500 vajíček za den, převážně neoplodněných. Právě z těch budou včely dělnice, neplodné samičky (pokud vyvolené nakrmí mateřskou kašičkou, budou plodné, královny). Samečci aneb trubci jsou vzorem zbytečnosti. Mají lenošivý život dvojnásobné délky proti dělnicím, ani se sami nenajedí. Včelí královna se spáří hned s několika trubci po sobě. Ve vzduchu, za svůj celoživotně jediný, a rovnou snubní let. Šťastlivcům vyrve z těla spermie i s příslušenstvím a všechno uloží ve vlastním těle, doživotně, k občasnému oplodnění vajíček. Manžílci samozřejmě zahynou. Jimi oplodněná včelí vajíčka způsobí – jen další trubce. Hmm. V úlu jsou plástve medové a plodové uspořádány zvlášť. Aby se medové plástve nestaly plodovými s růstem včelstva, včelaři rozdělují úl uvnitř mřížkami. Včela projde, královna ne. Včelstvo má desetitisíce dělnic. Od původního vyrojení, kdy čítá cca dvacet tisíc, včelstvo posílí, než se zase vyrojí, na 50–80 tisíc včel. Jedna včela váží 0,1 gramu. V kuse na plnou nádrž přitom uletí včelka až 10 km, např. při rojení. Tak se nacpe na cestu, že zprvu ani nebodne, neohne se. Bzučení způsobuje mávání křidélky, 200x za vteřinu. Letí maximálně 24 km/h. Za 25 minut mávne křídly bezmála 300tisíckrát. Při sbírání nektaru včelka nefofruje. Typický včelí „výlet“ (ale je to pěkná fuška) je 6km a čítá 50 až 100 zastávek na květech. Z výletu nese zpět až 1½krát svou váhu nektaru, vody a pylu. 58 % včel sbírá jen nektar, 16 % jen pyl, ostatní obojí. Jedna včelka za celý život nasbírá nektar a z něj vykouzlí jen 0,5 g medu. Jedna 7g čajová lžička medu je dílem tuctu včel. 1 kg medu představuje 145 tisíc včelokilometrů, tedy víc než třikrát kolem světa. Lžička medu má energetickou hodnotu 20 kalorií, 1 % denní (s)potřeby člověka. A tak dále… Nebo taky ne. Včelstva hynou. Vymírají po milionech. Na vině jsou zřejmě naše chemikálie. Zatímco lidstvo včely technologicky ohrožuje, jsme na prahu nové éry popularity pěstování včel, v komorním měřítku. Jde o patentovaný vynález, jak sbírat med bez nutnosti otevírat úl, pomocí nezávadných plastových polotovarů medových plástů. Včely je dostaví, naplní medem a zapečetí voskem. Pak lze podélně klikou pootevřít stěny všech buněk a nechat med vytéct do mezery uprostřed plástve, dolů a ven do sklenice. Včely to neruší. Plástve opraví, naplní zas. Med je prý chuťově jemnější, není zoxidován odstředěním. Je to úžasné, takový vynález jednou za 6000 let. Ještě úžasnější bylo, když novozélandští vynálezci této tzv. „FlowHive“ vyrazili na internet s cílem dát dohromady 70 tisíc dolarů. Za první den se jim sešly bezmála 2 miliony. Průměrný přírůstek za den je 200 tisíc dolarů. Peníze jim chodí po troškách, ale v hojném množství, jako od včel. Bude nakonec úl na každém balkoně? Snad to včely vrátí na výsluní.

37

smartbox/jak na školu

TEXT: YASMINA OVERSTREET, MENSA GYMNÁZIUM FOTO: FILIP LEJHANEC

Jsme mezinárodní vzdělávací organizace, jejíž historie sahá až k 1. světové válce. Vysíláme české středoškoláky do více než dvaceti zemí světa. Kromě ovládnutí jazyka porozumíš i jiné kultuře a poznáš

nové přátele. Získáš mnoho znalostí a dovedností, které pak uplatníš dál v životě. Více informací najdeš na www.afs. cz nebo na telefonu 728 994 908.

Studoval jsem v Malajsii Filipovi je devatenáct a letos úspěšně odmaturoval na jazykovém gymnáziu v Hradci Králové. Odmala dělá závodně jachting, už rok a půl se učí capoeiru a velmi

Přihláška a formality To řešili hlavně rodiče, protože hodně papírů a všelijakých formalit bylo určeno právě pro ně. Já sám jsem nejdřív vyplnil kontaktní formulář, kde jsem se ptal, jestli je do Malajsie ještě vůbec volno. Když mi z AFS přišla odpověď, že ano, poslal jsem závaznou přihlášku. Musel jsem taky napsat pár věcí o sobě – co mě baví, jakou mám povahu, co rád dělám a tak. Podle toho si hostitelské rodiny vybírají, koho si vezmou. Původně jsem se rozhodoval mezi Japonskem, Malajsií a Singapurem, to jsem ještě nevěděl, že v Singapuru nemá AFS pobočku. Chvíli jsem taky zvažoval Spojené státy, ale to jsem pak zavrhl, protože tam jezdí skoro každý. Chtěl jsem co nejdál a na co nejzajímavější místo.


38

rád plave. Rozhoduje se mezi dvěma vysokými školami zaměřenými na informatiku.

Přípravy na cestu To jsem ani moc neřešil. Prostě jsem si sbalil kufr a vyrazil, to je asi tak všechno. O Malajsii jsem nic nevěděl, týden před odletem jsem se trochu podíval po netu, co bych tak asi měl čekat, takže to byla docela jízda naslepo. Když jsem si podával přihlášku, nevěděl jsem třeba vůbec, že hlavním náboženstvím je islám a většina obyvatel muslimové. První dojmy Strašné vedro, vlhko a divný vzduch. Na to jsem si ale po několika dnech zvyknul. Jinak poměrně velký kulturní šok nejen pro mě, ale všech asi dvacet lidí, co jsme tam s AFS přiletěli. Z letiště nás odvezli rovnou na hotel, po čtrnáctihodinové cestě jsme byli unavení, stejně jsme se ale nestačili divit tomu, co jsme

viděli z oken autobusu. Moje hostitelská rodina byla muslimská, takže úplně odlišný způsob života, výchovy dětí, stravování a všeho. Ale první dojem byl dobrý, vlastně jsem se na to začal těšit a připadalo mi zajímavé poznat, jak to u nich doopravdy chodí. Měl jsem tři sourozence, mladšímu bráchovi bylo osm, staršímu osmnáct a ségře patnáct. Se starším bráchou jsme nejdřív vycházeli dobře, ale postupně mezi námi vznikaly konflikty, většinou kvůli blbostem. Na konci pobytu už jsme spolu regulérně nemluvili. Jinak se o mě rodina starala jako o vlastního a za všechno jim můžu jenom poděkovat. Problémy Zpáteční cesta trvala dvacet tři hodin. Po příjezdu na letiště jsme s rodinou zjistili,

INFO O POBYTU Školy: SMK Seksyen 9 (malajská škola), AMJK Kwang Hua (čínská škola) Délka pobytu: 11 měsíců Typ ubytování: v rodině Cena: 170 000 Kč Město: Shah Alam Rychlé info o Malajsii Hlavním náboženstvím je islám. Nízký stupeň kriminality. Velké prázdniny, které máme my v létě, jsou v zimě. Školní rok začíná 1. ledna. Kluci a holky se na veřejnosti nesmějí dotýkat. Litr benzínu stojí přibližně 11 korun.

že všichni studenti už odletěli včera a já jsem tu zůstal sám. Dodnes nevím, proč a jak to vzniklo. Jeli jsme tedy zpátky domů a mezitím mi propadla letenka. Rodina mi ale koupila novou a druhý den jsem se vydal přes Hongkong a Londýn do Prahy úplně sám. Do Hongkongu jsme přiletěli se zpožděním a já ještě ke všemu zjistil, že na letence chybí číslo přestupní brány. Jak jsem tak na ni pořád dokola civěl, všiml jsem si, že celý tisk je posunutý nějak dolů a číslo brány je v kolonce pro číslo letu. Sprintoval jsem s kufrem a těžkým batohem přes celé letiště a stihnul to. Ale byly to docela nervy. Denní rutina První půlrok jsem chodil do malajsijské, druhý půlrok do čínské školy. V Malajsii jsou tři hlavní národnosti: Malajsijci, Indové a Číňané. Po prvním pololetí jsem se rozhodl vyzkoušet ještě úplně něco jiného a přihlásil se na čínskou střední, abych se naučil trochu čínsky. Na malajsijské škole byla půlka předmětů v angličtině, kterou jsem si díky tomu zlepšil, a půlka v malajsijštině. To je jazyk, který se nepodobá ničemu, co známe, nejblíž má asi k indonéštině. Do malajsijské školy jsem vstával v šest ráno a jezdil školním autobusem, který byl ve skutečnosti dodávkou a místo sedaček v ní byly lavice. Ke konci cesty nás tam vždycky


sedělo tak dvanáct a už se nedalo moc dobře dýchat. Do čínské školy to bylo taky tak, vstávat jsem ale musel už v pět. Škola končila každý den v jednu, od jedenácti byla pauza na oběd, která vyučování rozdělovala na dopolední a odpolední blok. Obědy v jídelně byly hrozně levné, dobré nudle a pití v přepočtu za dvacet korun. Protože jsme bydleli na předměstí, tak jsem po škole nemohl nic moc dělat. Hromadná doprava v Shah Alamu prakticky nefungovala a v pravidlech AFS je, že studenti nesmějí řídit auto. Občas jsem chodil ven s kámošema ze školy, ale jinak jsem byl doma a věnoval se vlastním věcem. V Malajsii je všechno úplně jiné. Nejí se vepřové maso, nepije alkohol, všichni se pětkrát denně modlí. Teenageři se nechodí bavit do klubů, rodiče je večer nikam nepustí. Výchova je dost přísná, zábavu si děti užijí až na vysoké. Největší kulturní rozdíl pro mě byl asi to, že holka s klukem si nemůžou ani podat ruku, nesmějí se vůbec dotýkat, to je považováno za neslušné. Když spolu chodí, vrcholem fyzického kontaktu je, že se drží za ruce, líbání a všechno ostatní přijde až po svatbě. Jinak všem mladým lidem hodně záleží na výsledcích ve škole, aby měli dobré známky a tak. Myslí si, že jim to zajistí dobrou práci a pohodlný život, já se ale domnívám, že k tomu jsou potřeba i nějaké vlastní životní zkušenosti.

Díky pestrému národnostnímu složení je v Malajsii každou chvíli nějaký festival, svátek, oslavy něčeho a podobně. Mě, protože jsem tam byl nový, pochopitelně na všechny vodili a všechno mi vysvětlovali. Na indickém festivalu jsem si prošel chrámy, kde se děly dost zajímavé rituály. V noci jsme jeli do obrovského chrámu u Kuala Lumpur, který je zabudován ve skále a vedou k němu dlouhé schody. Vždycky když si někdo něco přeje a vyplní se mu to, musí si na znamení vděčnosti oholit hlavu. Pak tam chodili lidi, kteří si vylepšovali karmu tím, že si působili bolest. Záda měli propíchaná háčky, na kterých jim viselo všelijaké listí, koření a podobně. Taky tam ale byli týpci, kteří měli ty háky ohromné a táhli na nich za sebou dalšího člověka. Viděl jsem Inda, který si přede všemi propíchl železnou jehlicí tvář skrz naskrz. To byl asi jeden z největších zážitků celého pobytu. Co mi Malajsie dala a co vzala Dala mi jiný pohled na věci, spoustu zkušeností a hodně nových přátel. Zbavil jsem se některých předsudků a jsem za to rád. Vzala mi jachting, ten jsem tam dělat nemohl, takže jsem ten rok vlastně ztratil, ale doženu to. Ve škole jsem neztratil nic, protože jsem udělal rozdílové zkoušky a je to, jako kdybych studoval na dvou místech najednou. Maturitu mám za sebou a do Malajsie bych se ještě někdy rád vrátil.

39

smartbox/jazykové okénko/

TEXT: DOMINIK ZEZULA ILUSTRACE: JAF 34

KREATIVNÍ UCEBNICE V PETI KROCÍCH: Tok pisin Nové jazyky se většinou rodí zdlouhavě a pozvolna a k zachycení jejich vývoje od počátků až do současné podoby je zapotřebí dost intenzivní studium pramenů. Pak jsou ale jazyky, u kterých to neplatí – říká se jim pidginy a kreoly a jde vlastně o pozůstatky kolonialismu. Mluví se tak v oblastech, kde „vyšší“ řeč kolonizátorů (třeba angličtina, francouzština nebo portugalština) přicházela dennodenně do styku s tou „nižší“, domorodou. Jedním z nejznámějších pidginů je tok pisin, úřední jazyk Papuy-Nové Guiney.

en j D e t d o y T 1 # hle mluvit tak

tn íc h at ik ou m ís ka m a a gr am íč ov sl se se ti m gv is ni kl pr om íc há ní st ovek a lin To k pi si n vz ti ny a je jím k te da ne ji ně ko lik ní m an gl ič i-N ové G ui pl an et y. Ja pu st Pa čá í v jš zj ed no du še m dě de ro ho no oc ve sn ic e ůz á im jr m žd je ka o ne pr ak ti ck y hl e sm ěr u ja zy ků . Tě ch ed ek , kd yž že jd e v to m tř , m os to pr í na ac ív sh od uj ou ln í do ro zu m n. ve j un iver zá i? j ka žd ej de u An gl ič an vz ni ká ta ko ily se be sl ýc ha do ije př ho to m lu vi t, de ta kt er ý ko le m do do a, a ov se ak sl k ja jin at ně ov m lu ví čn ou op ak ho í řa dě o to , za ný vn tě pr om v ít os o př pr šl í př ed ků m D om or od ci ro zl iš ov án ty : Vž ij a ob ch od ní tr én ov at i ne de jb ož e is io ná řů m ně m ůž eš na av op is ne bo A pr ot ož e m id pr kl bu ej ry si vn al To rá u. y pr od ik a, sp ic ky st ra no k to m u, ab ja ko gr am at to m líp šl y au to m at r sl ov íč ek po su a pá t, ča át vi o zn lu ýh í m u st ač a př ed m in ul it iv y. Ta k ty pu y, kt er ým je no m in fin ry bá ře z Pa ívej u sl oves se do ro le už po ď te ). Tř eb a od (a už iv il se at . k to fu ng ov ja , it op ch po

#2 Bacha na

homonyma úplnE všud, jsou e Zj ed no du šo va cí pr oc es sa m oz ře jm v an gl ič ti ně ě ve dl k to zn ěj í pl us m m u, že řa da in us po do bn O dh ad ov at sl ov íč ek , kt ě, sp ly nu la , co kt er ej er ý v to k pi si n vý ra z as i zn ve sl ov ě „h v je dn o. am en á, m ůž at “ ně kt eř e bý t do ce í vi dí „k lo bo tř eb a „h or la zá ba va – tř uk “ (h at), jin ký “ (h ot). Sp eb a í za se „t ěž rá vn ě je vš vy sl ov ov at ký “ (h ar d) ec hn o. D om ne bo „š“ a „č “, ta or od ci na ví c kž e ze sý ra sé gr y. Sa m ne by li zv yk lí (c he es e) se ot ne j vý ra z st al „s is “, „t ok pi si n“ al e „p is in “ st ej ně ja ko ve sk ut eč no m ůž e bý t i ze st i zn ho lu b (p ig eo am en á „t al pi si n ře kn e n) . D om ác í k pi dg in “, „č ůr án í“. úk ol : Zj is ti , ja k se v to k


40

se C u a N #3 išovat mezi rozl „ my” „ my” a sl ov no st í. s le gr ač ní vý ne ní pů vo dn íc h ký ch sl ov íč ek To k pi si n al e ic gl í př ej at ýc h z an st h ýc no št en lá ol zv om lik zk a ko ně írk se vn í os ob y je no m sb at ik y, ob je ví in kl uz ivn í pr y st íš do gr am ex kl uz ivn í a ní vá šo zd íl m ez i „M zli Ja km ile se pu ro ro á i áv ýr az ně jš í je as k pi si n ro ze zn jv to ne že u to á, ; en ků ja zy in y to zn am ož en o do če št “ (m ip el a) . a ty ch ce š pl ur ál u. Př el y kr om ě te be jd e po šk ol e, „M a i) um (y ze pt á, ka m se n ou zá ba vu , ila jin M e ba vč et ně te be“ jd n na tě tře it, ať si M ila ka , po ku d se ač ůc zn m na po ě í dn ln Id eá ne ná pa ce . ki na “ a u to ho ni ka m jít ne ch říc t „J de m e do a ni kd o s ní m hy no ěj rd pr ot ož e m u sm

#4 Zahraj si

na národ ní obroz ence Pa ma tuj eš na ty leg rač ní pá ny z 19. sto let í, kte ří slo vo „k lav ír“ krá ch těl i na hra dit sn ým če sk ým prs oš kli vý ně me ck tob řin ko kla pe m? ý pro ce s – po ku d V tok pis in pro bě do mo rod ci na raz hl po do bn ej ili na ně co , co ne tak , ab y se to da zn ali , pro stě to lo po ch op it. Z kla po jm en ov ali vír u, kte rej do té tak sta l „b ok is do by v Pa pu i nik i ga t wa itp ela na do ne vid ěl, se bla kp ela tit mi sis s če rný mi a bíl ým i pa itim na em i i zu by, do kte rýc kra i“ (be dn a h tlu čo u ev rop ské že ny s Pa lac ký m by li , a on a kři čí) . Jun ve sro vn án í s Pa gm an n pu án ce ma do ce Mi mo ch od em , he la ža ba ři. lik op tér a je „m iks ma sta bil on g Jis Jež íši Kr ist u. Ne as Kr ais “ ne bo li dě lám e si sra nd mi xé r pa tří cí u, na šli jsm e to Ge niá lní ! Po ku d v en cy klo pe dii At v so bě má š šp etk las jaz yk ů. u kre ati vit y, se že pře ko na t. ň si slo vn íče k a zk us to

#5

em r o T s se m a n z Se

za čn ím a uj eš s ko nver e se se zn am kd , ky , ou oj m : Ah já js em pr o sa ov or ů? Ja ko že ty uč eb ni ce uj e um ěl ýc h ro zh Zn áš ta ko vý ch tě ní . A kd e pr ac tá ch op vý ko ji za m oc í ta po řá dk u. Dě ku v . le je té m at am a po e dá vš k ta o, ý. A tu he zké. An tip e za to je ho dn Ja na . M át e to o te be le pš í íli š bo ha tý, al l, al e m ám e pr an že l ne ní př m da ůj vy M ne o n? kd sy so uč ás tí ě ni vá š h št jic je Je n . si pa pi k us pe eb ni ci to i do st vin Wan to k Ni Po do bn ou uč no se m a as i lo ká ln íc h no ne tu vý tis ky tý pe k s ve lk ým a em st jm ra do ej at bí – na jd i si na pů so je dr ed ro po dl e ná s s To re m , co ž k vy pa dá . To ja , js ou ko m ik sy ho to e dl a, so ud ě po sl ed uj To ra . co ol hl áš ka m o sl an gu . Ná ite le lo ká ln íh id eá ln íh o uč


41

smartbox /

TEXT A FOTO: ROMAN FOJTÍK

Z DENÍKU VĚDCE

Kanye West! Koťátka! Sex! Ohavná vražda! Upoutal jsem vaši pozornost? To je dobře. Mezi povinnosti vědce pracujícího na vysoké škole patří i výuka studentů. Velice záslužná, občas ale nevděčná činnost. Já učím rád, když přijdou studenti, kteří mají zájem dozvědět se něco o výzkumu. To pak hodina uteče jako voda a všichni jsme spoko. Blbé na tom je,


42

že příprava na takovou hodinu zabere moře času a další hodiny a hodiny stráví člověk kontrolou studentských prací. Někdy to bývá až 11 000 stran výpočtů. Z toho všeho je jasné, že čas je pro vědce nejvzácnější komoditou.

JMÉNO: Ing. Roman Fojtík, Ph.D.

ápady Nejlepší nve van ě. dostávám himedes! Jako Arc

Vždy se snažím, aby na mé hodině nikdo neusnul. To není, zvlášť poté, co byla den předtím nějaká studentská party, tak snadné. Nejlepší je, když si takový společensky unavený jedinec sedne do první lavice, vážně odhodlán to dát, ale už za deset minut mu začnou padat víka a za dalších pět chrápe na celé kolo. Ideál. Snažím se tomu zabránit tím, že studenty do dění v hodině aktivně zapojuji. Třeba jim kladu záludné otázky, nad kterými se musejí zamyslet: „Prší venku?“ Nebo řeknu vtip. Bohužel si pamatuju asi jen dva, takže někdy se stane, že už ho znají. Můj nejoblíbenější je ze života a zní asi takto: Sedí veverka na stromě a houpe nohama. Jde okolo vlk a ptá se: „Veverko, co děláš?“ A veverka odpovídá: „Sedím a nic nedělám.“ Vlk na ni kouká a říká si: „To je dobré, to bych chtěl taky dělat.“ Ptá se veverky, zda může také nic nedělat, a veverka odpovídá, že může. Tak vlk usedne na pařízek, houpe nohama a nic nedělá. A jde okolo zajíček. „Vlku, co to děláš?“ Vlk odpovídá, že nic. Zajíčkovi se to líbí a hned se ptá, jestli to může dělat také. Vlk přikyvuje, že může. Tak tam sedí na pařízku vlk i zajíc a nad nimi veverka. A najednou kde se vzal, tu se vzal – myslivec. Vytáhne flintu a zastřelí vlka i zajíčka. Veverka se na to dívá, kroutí hlavou a říká: „Jo, hoši, když nechcete nic dělat, musíte sedět hodně vysoko.“ Vždy pak začnou zase dávat pozor. Při výuce zjistím, kteří studenti jsou šikovní, a ty se pak snažím získat do svého výzkumného týmu. Nejprve si v terénu a laboratoři vyzkouším, zda mají správný přístup k práci. Tento semestr jsem zkoušel dva. První se mnou jel na dynamickou zkoušku visuté lávky nedaleko naší univerzity. Zažili jsme slunečné, pohodové měření, trošku jsme se i opálili. Opálení vědci jsou víc sexy než neopálení. Druhé měření bylo podobné, jen na druhém


VĚK: 32 let ZNAMENÍ: Lev OBOR: statika, dynamika, experimentální měření

konci republiky. Na to jsem přizval vyhlédnutou studentku. Zažili jsme hotovou sibiř, od rána lilo jako z konve, pak začalo sněžit. Po šesti hodinách jsme byli durch mokří a promrzlí. Cestou domů jsem považoval za hotovou věc, že po tomhle mě už nebude chtít nikdy vidět a do mého týmu rozhodně nenastoupí. Jaké bylo moje překvapení, když se zeptala, kam pojedeme příště. Opáčil jsem, že nevím, protože po takové hrůze nepředpokládám, že by se jí se mnou ještě někam chtělo. A ona řekla: „Myslím, že nic horšího než dneska nás už potkat nemůže. Takže to může být už jenom lepší, ne?“ Ano, přesně to je ten správný přístup vědce. Jak se vyhnout problémům se školním řádem V tomto semestru jsem se se studenty již rozloučil. Na poslední hodině jsem jim zadal napsat závěrečnou samostatnou práci a jako každý rok je požádal, aby pro ni vymysleli název, který jim bude příjemný. Obvykle z toho vznikne něco jako „společná práce“, „body zdarma“, „letní speciál“, „prázdninový speciál“ a tak dále. Pomocí těchto názvů se jako správný Čech vyhýbám pravidlům školního řádu. Dělám to tak od svých začátků, kdy se mnou pár studentů chtělo vyběhnout. Problém byl v tom, že jsem práci nazýval dle regulí. Dva studenti ze sta mě přemluvili, abych udělal test a), b), c), d), kde je vždy jen jedna otázka správná. Příprava mi zabrala celý víkend. Protože jsem to udělal jako test, řekl jsem, že nebude možná oprava. Všichni mí studenti ho bez problémů zvládli, jen ti dva dostali nula bodů. Když jsem jim řekl, že si to nemůžou opravit, šli si na mě stěžovat a já pro ně musel vypsat speciální termín. V tom pak opravku napsali. Podivoval jsem se, proč to nešlo už napoprvé. Mysleli si prý, že jim to dám tak jako tak, a proto se neučili. Blázni! Od té doby

PRACOVIŠTĚ: VŠB-TU Ostrava, Fakulta stavební, Katedra konstrukcí VŠTE České Budějovice, Katedra stavebnictví STAV: čerstvě rozveden

tedy pojmenovávám závěrečnou písemku tak, aby neodpovídala ničemu, co je ve školním řádu. Jak získat co nejvíc bodů (popis studentských metod) O to na konci každého semestru jde. Nahnat body. Někteří studenti za mnou přicházejí skromně a s pokorou. Vypadají, že mají zájem. Těm se snažím pomoci, vysvětluji horem dolem do roztrhání. Jiní naopak přicházejí nepokorní, neskromní, bez viditelného zájmu. I můj přístup je tedy opačný. Studentky občas volí metodu krátkých sukní a velkých výstřihů, nevím, kde to viděly, asi v nějakém filmu, na mě to nezabírá. V praxi se přece zabývám experimentálním měřením, takže k měření „všem stejným metrem“ mám logicky ty nejlepší předpoklady. Když učí třeba architekt, bývá jeho hodnocení dost subjektivní. Já opravím obrovské množství stran statických výpočtů, které jsou buď správné, nebo ne. Podle toho pak udělím známku a těžko se s tím dá něco dělat, o něčem diskutovat. On vezme výkres, zamyslí se a pak suše prohlásí: „Dvojka.“ Jak k tomu došel, nechápu a nikdo mi to nikdy nevysvětlil. V tomto ohledu zlaté technické obory, kde subjektivní hledisko nelze moc zapojit. Končím citátem mého strýce z jihovýchodní Moravy: „Naši učitelé nesmějí být podobni sloupům u cest, jež pouze ukazují, kam jít, ale sami nejdou.“ Jmenoval se Jenda Komenský. Přeju vám úspěšné zakončení letošního školního roku, a pokud si v budoucnu vyberete tu správnou školu, možná se potkáme na mostě.

43

smartbox /

TEXT: BARBORA GENSEROVÁ ILUSTRACE: ADÉLA PŘADKOVÁ

F. Scott Fitzgerald: Velký Gatsby • 1896–1940 • americký spisovatel a scenárista • ztracená generace, jazzový věk

dílo: o o o o

Na prahu ráje Krásní a prokletí Něžná je noc Velký Gatsby • Jay Gatsby, Nick Carraway, Jordan Bakerová, Daisy a Tom Buchananovi, Myrtle Wilsonová • čas a místo: New York v době prohibice (20. léta) • život smetánky bez mravních zásad • motiv snu a jeho nenaplnění • ztracené iluze • ich-forma, detailní popisy

Taháky k maturitě

Francis Scott Fitzgerald je jedním z představitelů ztracené generace. To ale neznamená, že by se najednou ztratily tisíce údajů z matriky. Jde o autory, k teří zažili první světovou válku, a kvůli tomu, co v ní zažili, se nemohli zařadit zpáátky do normálního života. Ve svých dílech popisují nedůvěru ke společnosti, hleedají jiné hodnoty než materiální a zpochybňují americký sen. O pár řádků níž se dozvíte, že zbohatnutí nemusí nutně přinést štěstí.

Vítejte v New Yorku! Nick Carraway je mladý muž, který vzal práci v New Yorku, aby žil svůj americký sen. Nakoupil si hromadu učebnic a knih a začal studovat, jak se stát dobrým burzovním makléřem. Pro tento účel si vybral skvělé místo k bydlení, protože má neustále před očima velkou motivaci. Jeho malý skromný domek na Long Islandu s nájmem osmdesát dolarů měsíčně totiž stojí hned vedle přepychového paláce. Vlastníkem je Jay Gatsby, tajemný boháč, o kterém nikdo moc neví. O tom, jak přišel k penězům, koluje po městě mnoho drbů. Přímo naproti Gatsbyho domu bydlí Daisy Buchananová, Nickova vzdálená sestřenice, se svým manželem Tomem. U nich se Nick na jedné návštěvě seznámí s Jordan, mladou golfistkou. Přeskočí jiskra a nový vztah je na světě. Zanedlouho jede Nick s Tomem do centra New Yorku. Po cestě naberou Myrtle Wilsonovou, Tomovu milenku, a pokračují do tajně pronajatého bytu na divokou party.

ale potom šel Jay do války, a když se vrátil, byla už Daisy vdaná za Toma. Gatsby pořádá všechny ty večírky, protože doufá, že jednoho dne přijde i jeho milovaná. A s tím taky souvisí důvod, proč se tak najednou motá kolem Nicka. Chce po něm, aby Daisy pozval na čaj. Gatsby by jako náhodou přišel svého souseda a přítele navštívit a přitom se setkal s dávnou láskou. Tato mise je úspěšná a máme tady další tajný vztah. Jenže Tom je žárlivka a něco tuší. Při společném obědě v jejich domě ho to všechno praští do očí: Nick má Jordan, Gatsby Daisy a on je bez své Myrtle sám. V domě je dusno, a tak se celá skupina přesune do města, do hotelu Plaza, kde Tom vyprovokuje hádku s Gatsbym ve snaze dokázat mu, že Daisy + Tom je silnější než Daisy + Jay. Oba muži tlačí na Daisy, která je ve stresu a nechce se rozhodnout ani pro jednoho z nich. Tom to bere jako svůj triumf a rozhodne, že se jede zpátky domů.

Velká láska ve velkém jablku

Přátelé s výhodami Zanedlouho přijde Nickovi pozvánka na večírek, který pořádá jeho soused Jay. Jak později vyjde najevo, Nick je jediný, kdo dostal pozvánku, všichni ostatní chodí automaticky každý víkend, ale samotného hostitele nikdo nikdy během večera neviděl. Ale ten den Gatsby Nicka vyhledá a dá se s ním do řeči. V dalších dnech a týdnech se z nich stanou přátelé a tráví spolu hodně času. Nick se od Jordan dozví, že Gatsby kdysi chodil s Daisy, milovali se a chtěli se vzít,


44

Rychle a zběsile A teď dávejte pozor na posádku aut: po cestě do New Yorku jeli Gatsby a Daisy v Tomově autě a zbytek, tedy Nick, Jordan a Tom, měli Gatsbyho žlutý vůz. Ti tři se zastavili na benzince pana Wilsona, který je manželem Tomovy milenky Myrtle. Kvůli tomu chce ostatně pan Wilson pryč – ví, že jeho žena má milence. Na cestě z New Yorku do Long Islandu se auta prohodí, Gatsby teď jede s Daisy ve svém autě. Jenže ho řídí rozrušená Daisy a zabije Myrtle, která jí vběhne do cesty, protože si myslí, že

ve žlutém autě přijíždí opět Tom, se kterým chce odjet pryč od manžela. Gatsby celou noc čeká ve svém domě, jestli mu Daisy zavolá, že potřebuje jeho pomoc nebo že chce odjet pryč, ale to ona neudělá. Vypadá to, že o všechno se už postaral Tom. Druhého dne si jde Jay zaplavat do bazénu, kde ho najde opilý a naprosto zoufalý Wilson. Namíří na něj zbraň a vystřelí. Poté, co zabil Gatsbyho, obrátí zbraň proti sobě. O Gatsbyho pohřeb se stará Nick, protože se nenašel nikdo jiný, kdo by to udělal. Na samotný obřad taky nepřijde nikdo jiný než Nick a Jayův otec. Nick je povrchním a sobeckým životem newyorské smetánky tak znechucený, že se odstěhuje zpátky domů. Drby na závěr Jak to bylo s Gatsbyho minulostí? To se Nick dozvídá v průběhu knihy. Jay Gatsby, vlastním jménem James Gatz, byl původně chudý hoch z farmářské rodiny. Vždycky to chtěl někam dotáhnout, a tak odešel z domova. Potkal milionáře Dana Codyho, který se stal jeho mentorem a naučil ho zvyklostem světa bohatých. K penězům a společenskému postavení se dostal díky úspěchům v armádě, a především pašováním alkoholu v době prohibice.

smartbox/finanční gramotnost

Na d ovolenou jen s plastem Proč je to lepší? Obecně moc lidí neví, že při platbě kartou v zahraničí je daná měna přepočítávána kurzem, který je zpravidla výhodnější než ten ve směnárnách. Některé terminály na vytisknuté stvrzence navíc zobrazují i přepočtenou sumu v korunách, takže turista hned ví, o kolik je lehčí. Škarohlídi namítnou, že platby kartou se účtují až s několikadenním zpožděním, takže kurz na účtence není aktuální; to však v naší zemi s velmi stabilní měnou není příliš platný argument. Karta jako pojistka Platba kartou je bezpečná, v případě ztráty či jejího odcizení ji lze snadno zdarma zablokovat a na rozdíl od krádeže hotovosti nemusí být v tomto případě finanční ztráta znatelná. Ke každé kartě se navíc dají před cestou nastavit denní limity, a to zvlášť pro výběr hotovosti i pro


TEXT: MAREK TESAŘ, TESTER ČESKÉ SPOŘITELNY ILUSTRACE: MARTIN KYJOVSKÝ, VOŠ VÁCLAVA HOLLARA

Příprava na cestu do zahraničí pro nás stále ještě obnáší i výměnu peněz. Existuje však nejen pohodlnější, ale i výhodnější způsob než nakupovat ve směnárně: platit kartou až na místě.

platby v obchodech. Jako doplňkovou volitelnou službu můžete uzavřít i cestovní pojištění, každá banka má jiné podmínky, zpravidla to ale ve srovnání s klasickým cestovním pojištěním vyjde levněji. U České spořitelny lze takové pojištění sjednat už od 35 Kč za měsíc. Pojistka většinou zahrnuje širokou škálu událostí od zpoždění letu a ztráty zavazadel až k úrazovému pojištění. A co když potřebuju cash? Pak se nedá nic dělat a je třeba navštívit směnárníka. Anebo… bankomat! Záleží samozřejmě na podmínkách, některé banky však (zejména studentům) nabízejí určitý počet výběrů v zahraničí zdarma. V případě bank, které patří takzvaně do jedné skupiny (jako Spořitelna do Skupiny Erste), bývají v celé skupině výběry z bankomatů výrazně zvýhodněné.

JAK ZÍSKAT KARTU • Založte si zdarma studentský FRESH účet u České spořitelny. • Vedení účtu i příchozí platby máte zdarma. • Zdarma získáte i bezkontaktní platební kartu Visa Classic s vámi vybraným obrázkem. • Stačí navštívit kteroukoliv pobočku České spořitelny. • Podrobnosti zjistíte na www.csas.cz/mladi nebo v minulém čísle našeho časopisu.

45

základy společenských věd /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: PETR BEROUNSKÝ

UDĚLALI NĚCO PRO VŠECHNY,

teď pojedou na studijní cestu do zahraničí

f o s Heroeday to Cenu Gratias Tibi vyhlašuje organizace Člověk v tísni v rámci svého vzdělávacího programu Jeden svět na školách a uděluje ji ve třech věkových kategoriích: základní školy, střední školy a lidé do třiceti let. Nominované projekty najdete na www.gratiastibi.cz. Nechcete se příští rok taky přihlásit?

V dnešní době si hodně lidí myslí, že dělat něco pro druhé, a ještě k tomu zadarmo, je holé šílenství. Chováme se k sobě jako vlci, jako kdyby nám hrozila smrt hladem, zimou a vyčerpáním. Stěžujeme si, že každý myslí jen na sebe, všichni jsou bezohlední, unfair a neochotní, a jak se nám v takové společnosti špatně žije. Je to začarovaný kruh, ze kterého se sami bojíme vystoupit, abychom se pro svou naivitu nestali terčem posměchu. (Navíc jedním dobrým skutkem stejně nic nezměníme, tak co.) A přesně tímto způsobem se z místa nepohneme nikdy.


46

Eliška, Markéta a Bára. Osmnáctileté kámošky z Ústí nad Labem, zakladatelky umělecké skupiny Směj se: „V Ústí je taková pochmurná atmosféra, lidi jsou neustále naštvaní. Chtěly jsme to změnit.“ Takže třeba chodí po městě a vyptávají se obyvatel, co jim poslední dobou udělalo radost, pak je vyfotí a portréty zveřejňují na FB stránce Galerie Směj se. Taky uspořádaly demonstraci za dobrou náladu a zvaly na ni drobnými instalacemi v ulicích. Vystavují v galeriích, prostě se snaží budovat tu tolik potřebnou občanskou společnost, která je u nás vzácná jak bílý jednorožec. Vyhrály cenu Gratias Tibi v kategorii pro střední školy a my věříme, že to je teprve začátek. Tyhle holky to dotáhnou daleko. Věnují trochu svého času umírajícím V kategorii pro základní školy vyhráli cenu Gratias Tibi 2015 kluci a holky z brněnské školy Jasanová. Každý měsíc zajdou do hospicu, kde dělají společnost umírajícím. Reálné setkání se smrtí je trochu jiný zážitek než ten z filmu nebo oblíbeného erpégéčka. Sakra rychle do hloubky procítíte vlastní smrtelnost a smíříte se s ní, což je – jak vám řekne každý psychiatr – důležitý předpoklad pro zachování duševního zdraví. Do našeho společenského

konceptu založeného na oslavě mládí, krásy, síly a zdraví se smrt příliš nehodí, ale říkám vám, je lepší začít si na ni zvykat. Všichni totiž jednou zemřeme. Mise naděje Stejně tak jako nemůžeme uvěřit, že jednou budeme umírat, nevěříme ani, že by se nám mohlo přihodit něco zlého a my se ocitli na ulici, bez domova, rodiny a přátel. Přitom část obyvatel této země dělí od takové situace jedna měsíční výplata. Pokud nejsme ochotní pomoci v nouzi jiným, jak můžeme předpokládat, že někdo pomůže nám? Vysokoškoláci z různých měst a různých oborů založili neziskovku Mise naděje na pomoc bezdomovcům a nemocným či opuštěným dětem. Doučují, pořádají benefiční akce, spustili informační poradenský web. Za čtrnáct měsíců existence mají na kontě deset funkčních dobročinných projektů a stali se laureáty ceny Gratias Tibi v kategorii do třiceti let. Během pobytu v Norsku se budou moci seznámit s občanskými aktivitami svých vrstevníků v zemi s jednou z nejvyspělejších demokracií na světě. Všechny finalisty čeká i poznávací cesta do Evropského parlamentu ve Štrasburku.

smartbox /

TEXT A FOTO: OLČA AMCHOVÁ

Snídaně z celého světa

Jordánsko Ta je velmi zdravá a ve většině případů i dobrá. Nechybí v ní doma vypěstované ovoce, zelenina a bylinky. Jídla jsou jednoduchá na přípravu, žádné dlouhé vaření, přesto chuťově pestrá a zajímavá. Snídaně se obvykle skládá z několika chodů. Hlavní je sýr, nejčastěji kozí nebo kravský šenkliš nakrájený na plátky a posypaný směsí bylinek. Dále se podává labaneh, bílý jogurt řeckého typu (jen o něco kyselejší) smíchaný s olivovým olejem a tymiánem. Nesmí chybět falafel, smažené kuličky z rozemleté cizrny a se spoustou koření, a fool moudames – rozmačkané vařené fazole. Nakonec přijde hummus. Ne, žádné hnijící organické látky, ale kaše z cizrny a sezamových semínek. Češi mají k hummusu nedůvěru, myslí si, že je to humus, ale jen do té chvíle, než ho ochutnají. Je to dobré. Je to víc než dobré! Ke všemu se libovolně přikusují tenké chlebové placky a čerstvá zelenina. Ranním nápojem je arabský černý čaj, většinou děsivě přeslazený.


Jordánské hášimovské království je stát na Blízkém východě, velikostí i počtem obyvatel srovnatelný s Českou republikou. Počet obyvatel se ale neustále zvyšuje, protože do Jordánska přibývají uprchlíci z okolních zemí stižených válkou. Musejí tam teď mít docela přelidněno, když tři čtvrtiny země tvoří neobyvatelná kamenná poušť. Doma jsou zde hlavně Arabové a jejich kuchyně taky tvoří základ té jordánské.

Beduíni Beduíni (z arabského „badawi“, neusazení) jsou příslušníci arabských kočovných kmenů, žijících převážně v pouštích od Sahary v severní Africe až k Arabské poušti. Jednotlivé kmeny odvozují svůj původ od nejstaršího předka, takže jsou to vlastně rozsáhle rozvětvené rodiny. V čele každého kmene je šejk, ten má hlavní slovo. Nejužší rodina (rodiče plus děti, případně prarodiče) se nazývá bajt. Mezi kmeny panují různé vztahy od přátelství stvrzovaného mezikmenovými sňatky až po zdvořilý chlad nebo vyhýbavost, nikdy ale ne otevřené nepřátelství. Jak praví beduínské přísloví: Já proti mému bratrovi, já a moji bratři proti našim bratrancům, já, moji bratři a naši bratranci proti celému světu. Vykonávání spravedlnosti: Ke zjištění, zda obžalovaný mluví pravdu, se v některých kmenech praktikuje Biša‘a (ordál ohněm), což je chůze po žhavém uhlí, případně uchopení rozžhaveného železa holou rukou nebo jeho olíznutí jazykem.

Jinde musí obviněný přiložit na rozžhavené železo dva prsty, které mu jsou zavázány a obvaz zapečetěn. Pokud se rána do sedmi dnů zahojí, je to důkaz nevinny. Ze zkoušky ohněm pochází úsloví „dobrého nepálí“. Beduíni jsou hrdí na svou svobodu a nezávislost, vesničany žijícími v domech na jednom místě pohrdají. Ti z nich mají respekt, občas i strach. Vláda se snaží beduíny usadit a zapojit do státního systému. Nabízí jim zdarma půdu a domy, což část z nich přijala a opustila kočovný život. Tradiční beduínský životní styl tak rychle mizí.

47

technologie /

Vytiskni mi to ve třidéčku ČÍSLO 10, 2015 | ROČNÍK VII

48

TEXT A FOTO: JAKUB ŠABATAK

Trojrozměrný tisk už není sci-fi. Naopak, nejsme daleko od toho, kdy většina z nás bude mít svou vlastní 3D tiskárnu doma se stejnou samozřejmostí jako mikrovlnku nebo televizi.

Jak na to 3D tiskárna není nic jiného než robot, který taví materiál a ten pak vrství na sebe. V 3D programu zhmotníte jakýkoli svůj nápad nebo si z netu můžete stáhnout model, který se vám líbí. Trojrozměrné tiskárny k domácímu použití začínají cenově někde na úrovni průměrného měsíčního platu, tedy kolem pětadvaceti tisíc korun. Existují ale i open source skládačky, u kterých nakoupíte díly a tiskárnu si hezky od základů postavíte sami. Náklady se díky tomu pohybují až o polovinu níž. Tiskneme bez tiskárny A vlastně tiskárnu ani nemusíte mít, abyste si mohli něco vytisknout. A dokonce ani nemusíte umět modelovat ve 3D programech. Na internetu existuje dost databází s kvantem předpřipravených modelů, které stačí stáhnout a poslat do tisku. Nejznámější


z nich najdete na adrese thingiverse.com. Stejně tak existují firmy, kterým vybraný model jednoduše pošlete, ony vám ho vytisknou a pošlou domů. A jsou taky místa – makers laby – kde tiskárny mají a naučí vás s nimi pracovat.

fanoušky, ať už jsou to úplní nováčci, nebo ostřílení borci. Stačí být jen trochu zvědavý a kdykoli přijít, do zbytku vás určitě nadchne zdejší atmosféra a profíci na svém místě.

Makers lab Jeden takový makers lab byl zrovna nedávno otevřen v pražských Holešovicích a najdete ho v suterénu Paralelní Polis, kryptoanarchistického podniku, který založila umělecká skupina Ztohoven. Už od vchodu uslyšíte vrčet pět tiskáren, které 24/7 chrlí nejrůznější modely – třeba létající drony, šperky pro holky nebo náhradní díly. Ve všední den vám vše rádi vysvětlí Tomáš s Adamem, kteří zvládají 3D tisk levou zadní a znají všechny triky, jak váš nápad přetvořit v realitu. Navíc se tu každé pondělí pořádají setkání pro všechny 3D tiskové

UŽITEČNÉ ODKAZY Databáze modelů – thingiverse.com Web Makers Labu – makerslab.cz Adresa – Paralelní Polis, Dělnická 43, Praha, Holešovice

49

eko /

TEXT: DOMINIK ZEZULA FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Ekologický zeměpis

Z elenina mezi mrakodrapy Cesty na Mars se pořád oddalujou, na Měsíci nikdo nebyl už skoro půl století a k nejbližší známé exoplanetě by zatím nedoletěla ani Enterprise. Nezbývá nám než se naučit žít s tím, co máme – chovat se k Zemi tak, aby ještě chvíli vydržela.


50

Tady u nás je to vlastně docela jednoduchý – žijeme v mírným pásmu, netopíme se v odpadcích, z kohoutků nám teče pitná voda a večer si nemusíme zapalovat ohníček, abychom neumrzli. To je v podstatě luxus pro většinu světové populace zcela nedosažitelný. Každý měsíc se proto podíváme na jedno místo na světě, kde jsou lidi nuceni vypořádávat se s ekologickými problémy po svým, a řekneme si, co můžem udělat pro to, abychom podobný věci nemuseli brzo řešit sami. Zázrak, tyve! Argentinské město Rosario bylo na přelomu tisíciletí jedním z posledních míst, kde byste očekávali ekologickou revoluci. Aglomerace zhruba o velikosti Prahy zaujímá v ekonomice země klíčovou roli – tamní přístav na řece Paraná je významným centrem obchodu s pšenicí, olejem, a především sójovými boby, kterých je Argentina třetí největší světový vývozce. Město leží relativně kousek od Buenos Aires i od oblasti Santa Fe, kde se sója pěstuje. Když argentinská ekonomika začínala kolabovat, byl to pro Rosario obrovský problém; začaly se zavírat továrny, víc než polovina populace spadla pod hranici chudoby, ceny potravin zatížila obrovská inflace. Lidé už často neměli jinou možnost než prostě začít krást. Teď, o patnáct let později, je všechno jinak. Město, které bylo na nejlepší cestě stát se „argentinským Detroitem“, je najednou plné zeleně, po dlouhé době opět prosperuje a slouží celému světu jako vzor kreativního urbanistického plánování. Stačilo si uvědomit, že pokud mají lidé hlad a málo peněz, bude nejlepší, když si jídlo budou moct pěstovat sami. Celý proces započal v roce 2002, kdy radnice vyhlásila dlouhodobý program „městských farem“. Původně mělo jít o dvacet malých zahrádkářských skupinek, kterým by město poskytlo potřebné nástroje, zájem byl ale tak velký, že do dvou let bylo v programu zapojeno už nějakých 40 tisíc lidí. Vše bylo promyšleno do detailu – představitelé města si nechali vypracovat studii, podle níž až 36 procent rozlohy Rosaria prakticky leželo ladem. Šlo o oblasti,

na kterých se nedalo stavět, tedy především pozemky kolem silnic a železnic, záplavové zóny, a také území nechvalně proslulých slumů, kde byly chudoba a hlad zdaleka největší. Teď na těchto místech roste zelenina a Rosario dokonce každé jaro pořádá tematický festival; představte si farmářské trhy pořádané najednou po celé Praze. Aktuálně je v provozu nový desetiletý strategický plán, jehož cílem je vybudovat jakýsi „zelený okruh“ napříč městem. Bude sestávat z malých komunitních zahrádek, větších komerčních farem, ale i veřejných parků a prostor určených k nové výstavbě (samozřejmě s ohledem na existující podmínky). Loni toto vytyčené území, rozeseté po celé aglomeraci, poprvé přesáhlo hranici 30 hektarů. Anarchy in the UK… podruhé (a lépe) Samozřejmě, podobné projekty se v Argentině přímo nabízejí – svítí tam totiž slunce, na rozdíl třeba od Anglie, kde tři čtvrtě roku permanentně prší, a když teplota vzduchu vystoupí nad 25 stupňů, pořádají se národní oslavy. Ne? Jenže právě v Anglii existuje modelové městečko, které stojí na napůl anarchistické myšlence komunitního sdílení vypěstovaných potravin. Jmenuje se Todmorden, leží v hrabství Yorkshire a od roku 2008 v něm najdete celkem čtyřicet míst, kde roste volně přístupné jídlo. O obdělávání záhonů se starají dobrovolníci a vypěstované plodiny jsou zadarmo jak pro místní, tak pro turisty. Některá místa jsou dokonce ukázkami tzv. guerrilla gardeningu, což volně přeloženo znamená, že tam jednoduše někdo přišel a něco zasadil. Jen tak, bez povolení, bez vyptávání, bez vidiny zisku. Ukazuje se tak, že občas stačí lidem jen naznačit řešení, a o zbytek se už postarají sami. Příklad Todmordenu (celý projekt se jmenuje „Incredible Edible“) slouží jako reálná funkční reklama na lokální zemědělství a na konzumaci zdravých, čerstvých a sezonních potravin. A šlo to i bez otravného pseudohipsterského všeználkovství. Pro zemi, kde se za národní jídlo považuje smažená ryba s hranolkama, jde o nejlepší možný příklad.

Vypěstuj si rajče na balkoně! Samozřejmě po tobě nechceme, abys vyšel před barák a začal přemlouvat lidi k hromadnému sázení cuket u dálnice. Vypěstovat si vlastní zeleninu je ale docela jednoduchá a tvůrčí záležitost, nestojí to (v přepočtu na tržní ceny) prakticky nic, a ještě budeš mít jistotu, co máš na talíři. Což není úplná samozřejmost. Dát si čas od času hambáč je v pořádku, ale lidi, kteří se tím cpou pořád dokola, mají potom pozadí jako Cartman.


51

smartbox/art for life

TEXT: JOSEF ČECHOTA FOTO: ART FOR LIFE

Art For Life Dobročinný spolek, který se už sedm let věnuje prevenci HIV/AIDS. Kromě vlastní preventivní a osvětové činnosti podporuje AIDS centrum Na Bulovce,

pořádá prodejní výstavy, dražby uměleckých děl a jiné kulturní akce, jejichž výtěžek věnuje na zdravotnické vybavení, vydávání knih apod. Takové působení je v ČR ojedinělé. Více informací najdete na artforlife.cz

AIDS chytnete nejlépe tak, že o něm nic nevíte Jedním z důvodů, proč se u nás po revoluci HIV/AIDS nerozšířil stejně jako například v Rusku, na Ukrajině a v dalších státech bývalého Sovětského svazu, je ten, že jsme okamžitě přijali mnoho preventivních opatření. Především bezplatnou výměnu jehel a injekčních stříkaček u drogově závislých, osvětové programy ve školách, bezplatné anonymní testy a snadnou


52

dostupnost kondomů pro všechny. Spolu s kvalitním výzkumem a lékařskou péčí nás tento moudrý přístup dlouho udržoval mezi zeměmi s nejnižším výskytem HIV/AIDS nejen v Evropě, ale i na světě. Přestali jsme se bát, AIDS už nebylo téma. A počet nakažených začal pomalu stoupat.

Na jednu stranu žádné překvapení – Češi umírají hlavně na rakovinu a choroby srdce a cév. A stejně si z toho nic nedělají, dál vesele kouří, stravují se nezdravě a kašlou na preventivní prohlídky. To, co je děsí, není infarkt nebo nádory na plicích, ale afričtí uprchlíci a islám. HIV/AIDS? To se normálnímu člověku nemůže stát. Normální člověk je totiž jasnovidec a na první pohled pozná, kolik měl ten, s kým se právě chystá vyspat, sexuálních partnerů a s jakou minulostí. Kondom není po ruce? To neva, projednou se určitě nic nestane, hlavně aby nám cestou z práce neuříznul hlavu nějaký zdivočelý muslim. Art For Life, tedy Umění pro život, je nezávislý spolek dobrovolníků, kteří se ve volném čase a bez nároku na honorář věnují získávání finančních prostředků na to, aby anonymní krevní testy mohly být i nadále zadarmo, aby prostředí ambulance HIV/AIDS centra v nemocnici Na Bulovce bylo přátelské a kultivované a aby byla zajištěna dostatečná informovanost veřejnosti. Protože nejhorší ze všeho je nevědomost a lékaři se často diví, jakým nesmyslům je „normální Čech“ schopen věřit. Žijeme v době, kdy se peníze neshánějí lehce. Lidi jsou ze všeho toho přispívání na tohle a támhleto poněkud unavení. Když chcete být v crowdfundingu úspěšní, musíte mít originální nápad a pak lidi, co mají dostatečnou vyřídilku a charisma na to, aby ho zrealizovali. V Art For Life mají kostýmního výtvarníka Josefa Čechotu, grafického designéra Jana Torstena Valdera, výtvarného umělec Eugenia Percossiho a redaktora Českého rozhlasu Daniela Moravce. Ti dokážou přesvědčit celou řadu fotografů, umělců, designérů a hudebních skupin, aby bezplatně věnovali svůj čas, kreativitu a energii právě jejich projektu.


Po šest let byl vlajkovou lodí Art For Life kalendář s dvanácti fotografiemi osobností české kulturní scény, to je celkem 72 unikátních uměleckých fotografií od jmen jako Tono Stano, Jan Saudek, Nguen Phuong Tao nebo Tomáš Třeštík. Fotit se od nich nechali Aňa Geislerová, Dominik Nekolný, Adam Mišík, Mandrage, Maxim Velčovský nebo Pasta Oner. Ten kromě toho daroval i jedno ze svých uměleckých děl a vytvořil design obalu na kondom Primeros. V průběhu focení kalendáře poskytli všichni zúčastnění rozhovor o vlastním názoru na HIV/AIDS problematiku, osobních zkušenostech a příbězích z okolí svých známých a přátel. Veřejnost pochopitelně víc zajímá, jestli někoho HIV pozitivního zná Dara Rolins, než co říká doktor z Bulovky, takže i to se podařilo. Peníze za prodej kalendářů a uměleckých děl věnuje Art For Life na konkrétní, hmatatelné věci, jako jsou nové odborné pomůcky, informační systém, ale i kuchyňská linka a další nábytek pro lůžkové oddělení nemocnice Na Bulovce. Proměny se dočkala i čekárna ambulance AIDS centra a ordinace psychologa pro HIV plus pacienty. Další finanční podpora jde sociálně slabým pacientům a obyvatelům Domu světla, rozdávají se tisíce kondomů a na desítky škol putovala kniha o HIV/AIDS, která je – přestože psaná odborníky – uživatelsky přátelská. Pokud byste ji ve škole chtěli taky mít, napište nám mail, nějaké tady máme. To všechno je velká práce, kterou Art For Life dělá pro všechny, pro každého z nás, nicméně svůj život, zdraví, budoucnost a osud držíme v rukou každý sám. Používejte kondom. Vždycky. Pokud jste tak v minulosti nečinili, běžte na testy. Nic to nestojí a medicína je dnes už tak daleko, že při včasné diagnóze je HIV/AIDS zvládnutelným chronickým onemocněním. Díky.

Primeros Značku založil v roce 1909 pražský obchodník Gustav Schwarzwald. Jeho vize přinést bezpečný sex do každé domácnosti se díky moderním technologiím a osvětě stala skutečností a během několika desetiletí znali Primeros ve Vídni, Paříži, Londýně nebo Chicagu. Dnešní produkce se řídí nejpřísnějšími normami a je pečlivě kontrolována, značka Primeros tak tradičně představuje kvalitu, které můžete důvěřovat. primeros.cz

53

mediální výchova /

FOTO: ARCHIV

NEJLEPŠÍ ANTIKUŘÁCKÉ REKLAMY Z CELÉHO SVĚTA Nad zákonem, který bude od příštího roku zakazovat kouření v restauracích, barech a klubech, se na sociálních sítích strhla bitva za „svobodu“ a „právo poškozovat si zdraví, jak chci“. Ač jsme v redakci dost velcí liberálové, díváme se na to tak, že naše osobní svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. A nekuřáci na koncertech dosud na výběr neměli. Kuřáci si mohou chodit poškozovat zdraví ven, přede

54

dveře. V souvislosti s tím nás napadlo, jak by to dnes s námi měla těžké Marie Terezie, která v českých zemích zavedla povinnou školní docházku. To bylo teprve omezení osobní svobody! Ale nakonec jsme si všichni zvykli, a i když už počítáme hodiny zbývající do konce školního roku, všichni asi chápeme, že to bylo moudré rozhodnutí. Dobré pro celou společnost.


55

STIC SK8 CUP TÉMA: MYSTIC SK8 CUP TÉMA: MYSTIC SK8 CUP TÉMA: MYSTIC SK8 CUP TÉMA: MYSTIC

Recommend Documents