FLEET
Steffen Jacobsen Trofej
Steffen Jacobsen
TROFEJ
Copyright © Steffen Jacobsen, 2013 Translation © Markéta Kliková, 2015 ISBN 9788074733017 (PDF)
„Lovu na člověka se žádný lov nevyrovná. A pro ty, kteří loví ozbrojené lidi už dost dlouho a líbí se jim to, nemá nic jiného význam.“ Ernest Hemingway
Prolog Finnmark, severní Norsko 24. března 2010; 18:35 hod. 70° 29′ 46. 97 S 25° 43′ 57. 34 V Sledoval, jak západně od Porsangerského fjordu zapadá slunce za hory. Když ho našli, věděl, že už jej znovu nikdy neuvidí. Šeřilo se a od vody přicházel chlad. Pár kroků před ním padala náhorní plošina prudce do moře, takže jedině tudy by bylo možné utéct, ale slézt po sto metrů vysokém převislém útesu nebylo v jeho stavu a při mizejícím denním světle možné. Tohle je konec a bude lepší se mu postavit čelem. Už nechtěl být zvířetem. Věděl, že ho lovci celý den hnali právě k tomuto bodu, k hraně ničeho. Kulhal po uvolněných žulových deskách, odhodil vybitou loveckou pušku a dřepl si za osamělý velký kámen, který vítr obrousil do příjemné křivky, k níž mu záda sama přilnula. O pár metrů dál proudila v potoce voda z tajících ledovců. Horský potok rychle a hladce přetékal přes hranu a voda dopadala na břeh fjordu hluboko pod ním. Viděl světla několika aut na druhé straně fjordu. Jela necelých patnáct kilometrů od něj, ale v úplně jiném světě. Pak si zastrčil ruce do podpaží, opřel si bradu o kolena a díval se na zničenou pohorku, kterou zasáhla klientova kulka. Od té chvíle už jen překotně prchal. 9
Poraněná noha mu pořád ještě krvácela, ale už to nijak zvlášť nebolelo. Stáhnul si pohorku a zatnul zuby, když s botou sundal i ponožku ztvrdlou od zaschlé krve. Vklínil botu pod kámen a zasypal ji štěrkem a kamínky. Možná ji někdo jednoho dne najde. Byly to kvalitní pohorky. Výbavu měl celkem vzato prvotřídní. Oblékl si maskáčovou bundu a lovecké kalhoty, flísku, termoprádlo, s sebou měl i kompas a zalaminovanou mapu kraje Finnmark s výběžky sahajícími do Barentsova moře mezi Porsangerským, Lososím a Tanským fjordem. Na obloze se objevily první hvězdy a planety. Věděl, která je Venuše, ale ostatní nepoznal. Ingrid je pojmenovat dokázala. Souhvězdí, horské rostliny i zvěř měla v genech. Vyndal ruce z podpaží, sepnul je a pomodlil se za svou ženu, ačkoli se jinak nikdy nemodlil. Ingrid jim prostě musela uniknout. Na lyžích i pěšky se v horách pohybovala rychleji než on a on to také přese všechno zvládal. Doteď. Odpoledne zaslechli píšťalky lovců a bylo jim jasné, že je objevili. Objali se. Políbil ji na studené rty a odstrčil ji od sebe po roztáté vodě pod okrajem ledovce. Nechtěla ho opustit, tak do ní strčil znovu, až málem upadla. Řekl jí, že se bude držet na hřebenu tak, aby byl vidět, aby pronásledovali jeho. Ona měla běžet dál podél ledovce a pak vyrazit nahoru do terénu. Kdyby běžela po zbytek dne a přes noc, mohla by za svítání dorazit do Lakselvu a zburcovat policii. Ingrid si nasadila lyže, jako šíp vystřelila přes zasněžený svah a zmizela mezi zakrslými borovicemi, kde ji těžko mohli vidět. Uteče jim. Svou ženu naposledy spatřil z hřebenu. Ve stejný okamžik si všiml lovců, kteří přecházeli přes ten vedlejší. Měli v zádech odpolední slunce a vrhali dlouhé 10
stíny. Ti vpředu ho uviděli. Mezi dolinami se znovu rozezněly píšťalky. V horách nebyli od té doby, co se narodila dvojčata, a to už jsou dva roky. Takže už se nemohli dočkat. Jeho žena pocházela z Norska a naučila ho milovat opuštěné severní kraje. Rozhodli se spontánně, když viděli předpověď počasí pro Finnmarku, která na konec března slibovala klidné, bezoblačné dny. Přemluvil svou matku, aby pohlídala děti, a zarezervoval dvě místa v příštím letadle z Kodaně do Osla a dál z Osla do Lakselvu. Večeři si dali v téměř prázdném hostinci Porsanger Vertshus. Sezóna teprve začínala a hostinská je s radostí přivítala. Pak nahoře na pokoji vypili lahev červeného vína, pomilovali se pod studenými přikrývkami a spali tvrdě a bezstarostně. Druhý den ráno si vyšli na sever podél východního břehu Porsangerského fjordu, kamion je svezl do Väkkärä, odkud se vydali do hor. Naplánovali si třiceti kilometrovou túru na severoseverovýchod k jezeru Kjæsvatnet. Chtěli si u něj postavit stan a trochu si zarybařit, fotit, zkrátka strávit tam pár dní a pak se vrátit do Lakselvu. Šli za jarního slunce a obklopovaly je vůně, které probouzející se jaro uvolňovalo z rostlin, lišejníků, z tisíců jezer a planin, kde pohorkami prolamovali námrazu. V jezeře Kjæsvatnet chytil několik zimou otupělých pstruhů. Ryby byly v jeho rukách těžké, chladné a pevné. Zabalil je do lišejníku, uložil do rybářského koše a Ingrid rozdělala oheň. Mráz začal praskat v korunách stromů, ale oni v malém březovém háji seděli ve spacácích těsně u ohně, opírali se o kmeny a jedli. Zima jim nebyla. Později ho v noci probudil hluboký, pravidelný zvuk rotoru vrtulníku daleko na východě. Nezarazilo ho to. 11
Často slýchávali vrtulníky přivážející pacienty do nemocnic v Kirkenes nebo v Hammerfestu nebo letící se zásobami a posádkou na ropná pole v Severním moři. Tato oblast má napříč téměř sedm set kilometrů a skoro nikdo tu nežije. Jsou tu prakticky sami, kromě větrem ošlehaných městeček u pobřeží a kočovných Sámů se soby. Znovu usnul a další probuzení si už nepamatoval tak jasně. Od tohoto okamžiku se vše rozpadlo na malé nesmyslné útržky: záblesk chladného, hvězdami posetého nebe, když se stan nad nimi vytrhl z konstrukce, Ingridin krátký výkřik, ostrý zápach ozónu, modrý, bzučivý záblesk. Bolest a tma. Nemohl pohnout jediným svalem, ale vnímal, že ho zvedli i se spacákem a vynesli do noci ozářené hvězdami. Později ho napadlo, že je ochromili elektrickým paralyzérem. Jako ve filmu. Silueta helikoptéry zastínila nebe nad nimi. Položili je dovnitř na podlahu a stroj se zakymácel, když muži nastoupili. Stav beztíže. Přeprava. Únosci neřekli jediné slovo, nepromluvili mezi sebou, ani k Ingrid nebo k němu. O pár minut později se jeden z nich předklonil s injekční stříkačkou v ruce, zapíchl Ingrid skrz spacák do stehna jehlu a její částečně bezvědomé naříkání ustalo. Všiml si, jak muž z další stříkačky vytlačil jasný řídký pramínek tekutiny. Pak mu poklekl vedle hlavy a nahmatal ve spacáku jeho paži. Plaval vzduchoprostorem směrem k zářícímu čtverci, načež se probudil a shledal, že dřepí nahý na betonové podlaze a třese se chladem. Výhled měl na prázdný okenní rám. Venku bylo větší světlo než uvnitř. Tělo se mu asi vzpamatovalo dřív než mysl, protože balancoval 12
v podřepu na patách. Ruce měl zmodralé a nateklé od utažené kabelové stahovací pásky, kterou měl svázaná zápěstí, od nichž vedlo ocelové lanko ke kovovému očku přichycenému k zemi. Na konci budovy byla na trámech složená hromada břidlice a on hádal, že jsou v jednom z mnoha opuštěných břidlicových lomů v horách. Vedle něj se ozval povzdych a škrábání nehtů po betonu. Svalil se na bok, aby to, co Ingrid uvidí jako první, byla jeho tvář. Přitiskli se k sobě, jak jen to ocelová lanka dovolovala, a v tu chvíli se otevřely dveře. Spatřili v nich dvě tmavé postavy, za nimiž prosvítalo ranní slunce. Přicházeli k nim halou a štěrk jim křupal pod pohorkami. Naprosto ignorovali jeho rozlícenou otázku v dánštině, angličtině a norštině. Když nepřestával nadávat, přiložili Ingrid k hlavě pistoli. Nejvyšší muž ho vytáhl za vlasy do sedu. Pak ho zase pustil a vytáhl si z kapsy v bundě jejich pasy. Muž bezchybnou angličtinou se skandinávským přízvukem konstatoval jejich věk a zeptal se na jejich hmotnost, jestli berou nějaké léky a zda vědí, jak vstřebávají kyslík. Mátl ho mužův klidný, konverzační tón. Ten, co ho doprovázel, odklonil pistoli od Ingridiny hlavy. Posbíral v puse sliny a plivnul dotazujícímu se na botu. Ten se ani nehnul. Oba muži mezi sebou neprohodili jediné slovo. Přesto druhý z nich patou pohorky prudce dupnul Ingrid na prsty u nohy. Vykřikla. Vrhl se proti lankům, načež dostal kopanec na solar. Muž zopakoval otázky a dostal na ně odpověď. Poté oba odemkli visací zámky, přestřihli jim kabelové stahovací pásky okolo kotníků, vytáhli je nahoru a vyvedli ven. Ingrid museli podpírat, ale on chtěl jít sám. 13
Na dvoře mezi budovami břidlicového lomu stáli další čtyři muži. Na sobě měli černé lyžařské kukly, maskáčové bundy a kalhoty s maskovacím vzorem vhodným do hor. Ledově šedé, černé a tmavozelené nepravidelné barvy naruší v terénu obrys jejich postav. Pohlédl muži do hnědých očí. „Hrajete si tady na hrdiny, co?“ prohodil dánsky. Muž přimhouřil oči, jejich koutky se vpily do vrásek od úsměvu, ale neodpověděl. Přestřihli jim pásky okolo zápěstí a on k sobě přitiskl Ingrid. Byla drobná a hubená a pokoušela si rukama zakrýt klín i malá prsa. Na stole, což byly dveře položené přes dvě dřevěné kozy, leželo oblečení, pohorky, výbava a jídlo. Řekli jim, ať si na sebe vezmou termoprádlo, trička, flísky, ponožky, maskáčové bundy i kalhoty. Velitel jim doporučil sníst ze stolu všechno, co se do nich vejde; těstoviny, müsli a chleba. Tohle je poslední jídlo, které dostanou. Hnědooký velitel je informoval, že si je koupil klient, který je bude v příštích dvaceti čtyřech hodinách štvát po horách. Nejde o nic osobního. Klient je nezná a oni neznají jeho. Ve hře byli i jiní, ale on si vybral je. Ingrid skryla tvář v dlaních, schoulila se a rozvzlykala. Neustále opakovala jména dvojčátek. Všiml si pohybu za oknem. Uvnitř za špinavým, popraskaným sklem někdo byl. Oválnou tvář napůl zakrýval stín široké krempy klobouku. Pak muž ukročil ke straně, pryč od okna. Dostanou dvě hodiny náskok, pokračoval velitel. Když je najdou během stanovené doby, klient je zabije, jak se mu zamane. Ukázal na bílou osamocenou skálu o několik stovek metrů dál. U jejího úpatí najdou loveckou pušku se třemi náboji. Můžou s ní udělat, co budou chtít. Umí zacházet s puškou? Přikývl. 14
Ingrid se zhroutila a on ji prudce zvedl na nohy. Provedl ji mezi budovami okolo hromad břidlice ven do terénu. Slunce opustilo hory na východě a oni se rozběhli. Všiml si odrazu čelovek na vlhkých kamenech potoka, srdce mu rychle a silně bušilo. Měchýř se vyprázdnil a po stehnech se mu rozlilo teplo. Klel ze studu, z šíleného strachu o Ingrid, z neskutečnosti. Pak se zvedl, vystoupil zpoza svého pohodlného bloku skály, přičemž byl zcela viditelný proti večernímu nebi za sebou. Lovci vyběhli ze tmy a on na ně křikl. Jeden z nich kulhal a on si přál, aby tu svini býval byl trefil do srdce a ne do stehna. Jedno světlo zářilo bíle a silněji než čelovky. Zastínil si oči rukama. Reflektor kamery. Ti hajzlové ho filmují. Lovci se zastavili na dvacet kroků od něj a začali v rytmu tleskat, nejprve tiše, pak silněji. Sklonil se, zvedl kámen, hodil jím, ale netrefil. Sedm střelců stálo v řadě a mířilo. Zelené a červené laserové hledáčky mu na těle hravě skotačily, až se mu střetly nad srdcem. Pak se dali do zpěvu a on vypnul mozek. Stál zády proti útesu v jedné z nejopuštěnějších a nejodlehlejších krajin na světě, zatímco kati křičeli, dupali a tleskali We Will Rock You od Queenů… BUDDY, YOU’RE A YOUNG MAN, HARD MAN! SHOUTIN’ IN THE STREET YOU GOT BLOOD ON YO’ FACE YOU BIG DISGRACE WE WILL WE WILL ROCK YOU! Zpívali čím dál hlasitěji. Dupání pohorek se neslo horami. Před klientem se rozevřel půlkruh. Vrávoravě 15
vykročil vpřed s puškou v rukou, působil nerozhodně, sklonil hlaveň a zase ji zvedl. Snažil se pod kloboukem s širokou krempou najít klientovy oči, získat trochu lidského kontaktu, ale reflektor kamery ho oslňoval. Šermoval rukama proti světlu, ovšem Ingrid nikde neviděl. Divoká naděje mu otevřela hrdlo a nahlas neartikulovaně a triumfálně vykřikl. Klient se naklonil na stranu a pozvracel se. Postavil pažbu na kameny a opřel se o hlaveň. Velitel mu něco ostře a rychle nakázal, muž přikývl a otřel si pusu. Pak se velitel otočil směrem ke kořisti a nízkým obloukem k ní něco hodil. Automaticky chytil černý, těžký, zavázaný pytel. Chvíli se díval na tiché, nehybné muže, než pytel otevřel a vyndal jeho obsah. Svět zanikl a chvíli nato zemřel Kasper Hansen.
16
1 Michael Sander si pročísl vlasy a upravil kravatu. Míjel právě třímetrovou bílou zeď obklopující sídlo na jedné z nejdražších adres v Dánsku. Budovy v ulici Richelieus Allé v Hellerupu u Kodaně spadaly všechny do vytoužené kategorie rozlehlé vily a skutečné paláce. Prohlížel si jmenovku zapuštěnou do zdi u brány, stálo na ní CASPERSEN. Zkontroloval si pěšinku ve vyleštěné mosazné destičce, stiskl zvonek a pokusil se důvěryhodně usmát do kamery. „Kdo je?“ Otázka zazněla z reproduktoru ve sloupku brány. „Michael Sander.“ „Vteřinku.“ Brána se otevřela a oblázky mu na příjezdové cestě zakřupaly pod nohama. Usmívající se delfíni v kašně před domem chrlili pramínky vody na nahou nymfu, která vypadala podivně živě a smyslně. Otevřená garáž vystavovala hračky nějakého bohatého muže: nebesky modré maserati quattroporte, mercedes roadster a rolls royce holubí šedi. Na poznávacích značkách stálo SONARTECH 1–3. Před hlavním schodištěm parkoval obyčejný černý opel. Michael si byl vědomý určitého optického klamu. Bílý dům působil od brány nestydatě velký, ale to se pletl. Ve skutečnosti byl obrovský. Vystoupal po osmi širokých schodech a v okamžiku, kdy pozdvihl ruku ke klepadlu, se dveře samy otevřely. 17
Nejprve si ho přeměřily šedé oči, až pak se tvář opatrně roztáhla do rezervovaného úsměvu. Byla to vysoká žena se širokou rozložitou kostrou. Nikdy asi nebyla šarmantní nebo úchvatná. Obličej měl výrazné, ale symetrické rysy a Michael odhadoval, že jí je o několik let méně než jemu. Rutinně mu stiskla ruku a představila se. „Elizabeth Caspersenová Behncková.“ Pak ho vedla za sebou po bílozelené mramorové dlažbě v hale, takže Michael měl příležitost si ji prohlédnout. Na sobě měla černý kašmírový svetr, perlový náhrdelník, tmavošedou sukni jednoduchého střihu a nápadné tmavočervené punčochy, což mu připomnělo hubené nohy čápa. Byla příliš vysoká na to, aby mohla nosit jiné boty než s plochou podrážkou. Navíc byla intelektuální typ člověka. Potenciální klienty dělil primárně na lidi intelektuálního a tělesného typu. Samozřejmě pak existovaly podtypy, jen vzácně ale musel změnit první dojem. Michael věděl, že Elizabeth Caspersenová Behncková je dědičkou kolosálního rodinného jmění a partnerem jedné z největších a nejstarších advokátních firem v Kodani. Takže byla nepochybně vzdělaná, to ale nebylo rozhodující pro zařazení do kategorie tělesného nebo intelektuálního typu. Spíš to byl způsob, jak boky navazovaly na trup a nohy, křivka beder, držení těla, délka kroku. Zda měla ruce a nohy nakrémované či suché. Jeho žena se ho občas ptala, do jaké kategorie spadá on sám a to Michaela pokaždé trochu ranilo. Sám sebe chápal jako šťastný mezityp. Byl smyslný, ale uvažoval racionálně. Elizabeth Caspersenová před ním kráčela po schodech nahoru a jemu připadalo, že stoupá zoologickým muzeem. Na všech stěnách visely vycpané hlavy a paroží všech možných tvarů a velikostí čeledi jelenovitých 18
a antilop. Prázdné oční důlky ho pozorovaly ze všech stran a z trofejí se linul suchý, zatuchlý zápach. Na první podestě schodiště po něm vztahoval dvouapůlcentimetrové drápy africký lev. Nad jednou z jeho předních tlap vyčnívala z mahagonové desky obrovská hlava, černé pysky byly nakrabacené přes zažloutlé zuby, hřívu měl zježenou. Zuřivý pohled skleněných očí ho přikoval k zemi. Žena se ohlédla. „Otec mu říkal Louis. Děsivé, viďte?“ „To rozhodně, paní Caspersenová Behncková.“ „Stačí Elizabeth, smím-li vám říkat Michaeli.“ „Samozřejmě.“ Jako by ho to zvíře zhypnotizovalo. „Představte si, že jste malá holka s bujnou fantazií a že byste musel pozdě večer po schodech dolů, když byste si chtěl skočit pro něco do kuchyně.“ „Tak to bych měl noční můry ještě dneska,“ odpověděl jí. Stoupali po schodech, dokud se Michael opět nezastavil přímo pod třímetrovým portrétem majitele domu, nedávno zesnulého podnikatele Flemminga Caspersena. Malba byla věrná jako fotografie. Na jedné straně obrazu byly police s pozlacenými starými svazky a Caspersen se zamyšleně opíral rukou o kulatý stolek. Ležely na něm pergameny s pečetěmi a nažloutlé rukopisy, mapa a rozevřené folianty, jakoby miliardáře vyrušili při zkoumání pramenů Nilu či samotné podstaty světa. Za nebožtíkem se tyčil šedý grizzly a jejich stíny splývaly na zdi. Caspersenova mužná energická tvář byla vážná, bílé vlasy měl naježené. Hnědé oči sledovaly přihlížejícího pozorovatele a vyvýšená poloha obrazu a mužova vysoká postava mu dodávaly královskou důstojnost. Kravata měla vzor decentních šedých 19
proužků a oblek mu padl, jako by jej vyvinuli v aerodynamickém tunelu. „Můj otec se rád prezentoval jako renesanční člověk,“ ozvala se Elizabeth Caspersenová. „Ačkoli pochybuji, že by si kdy přečetl nějakou beletrii. Vždycky říkal, že toho sám zažil dost. Smyšlené životy mu připadaly nudné.“ Michael ukázal na hlavu nosorožce visící šest metrů nad zemí. Zvíře smutně pošilhávalo po šedých plochých pahýlech, které mu zbyly po rozích. „Co se stalo s támhletím?“ „Před pár měsíci se někdo vloupal do domu. Opřeli si o zeď zahradníkův žebřík, uřízli rohy pilkou na železo a zmizeli. Matka byla zrovna v nemocnici a v domě nikdo nebyl. Policie říkala, že to provedli velice profesionálně. Vlastně bychom ho měli sundat. Nosorožec bez rohů nemá celkem smysl.“ Ukázala na skříňku dole u vchodových dveří. „Hlavní dveře vypáčili a alarm deaktivovali tekutým dusíkem.“ Michael se vyklonil přes zábradlí a zkoumal stěnu smetanové barvy pod ořezanou trofejí. Po žebříku tam vážně zůstalo několik tmavých skvrn. „Zoologická muzea a soukromé sbírky jistě čelí epidemii krádeží rohů,“ prohlásil. „Údajně by měly léčit všechno od impotence až po rakovinu.“ „Byly to impozantní rohy,“ pokračovala. „Otec to zvíře zastřelil v Namibii v třiasedmdesátém. Je to bílý nosorožec. Nebo byl.“ „Myslel jsem, že jsou chránění.“ „Zastřelil ho pro účely výzkumu, což samozřejmě jinými slovy znamená, že podplácel. Otec se nezastavil před ničím, dokud nedosáhl svého.“ Michael se zastavil. To prehistorické zvíře v něm vzbuzovalo zvláštní lítost. 20
„Rohy vážily asi osm kilo, což hodnotou odpovídalo stejnému množství kokainu,“ informovala ho. „Prodejní cena na ulici je vlastně úplně stejná. Padesát dva tisíc dolarů za kilo.“ To Michaela ohromilo. Čtyři sta tisíc dolarů za půl hodiny práce bylo fajn. Nebo spíš úžasné. „Nic jiného nevzali?“ zeptal se. „Matka má šperky uložené v bezpečnostní schránce v bance a v domě nemáme nikdy větší hotovost než je potřeba na zaplacení zahradníka a úklidu.“ Vedla ho chodbou ve druhém patře. Minuli potemnělou ložnici a Michael koutkem oka zahlédl vyhublou ženskou tvář na polštáři. Velké, jakoby ptačí oči otočené ke dveřím. Zdravotní sestra právě zavěšovala na stojan sáček s infuzí. „Flemmingu? Flemmingu?“ Sestřička zavřela dveře. Volání nepřestávalo. „To je moje matka,“ vysvětlila Elizabeth Caspersenová. „Má Alzheimera.“ Michael se soucitně usmál. Otevřela další dveře a Michaela oslnilo světlo odrážející se od třpytivé hladiny Øresundského průlivu. „Pěkný pokoj, že?“ zeptala se. Okna od podlahy ke stropu měřila minimálně šest metrů. „Nádherný,“ odpověděl jí a zastínil si oči. Poznával interiér pokoje z portrétu Flemminga Caspersena. Knihovnu lemovala černá, umělecky kovaná lávka tvořící ochoz. Vysoko nad hlavou mu tlapami šermoval obrovský vycpaný medvěd. „Medvěd kodiak, Aljaška, pětadevadesátý,“ prohlásila lakonicky. „Začínám chápat, proč jim hrozí vyhynutí,“ utrousil. „Vy nechodíte lovit?“ zeptala se ho. 21
„Zvířata nelovím.“ „Otec by řekl, že by například v Africe bez loveckého průmyslu na safari nebyly peníze na rezervace a dozorce, kromě toho by už pytláci všechno živé dávno vyhubili.“ „Určitě by měl pravdu,“ souhlasil Michael. Přistoupila k oknům, založila ruce a začala si okusovat nehet. To jistě nebylo normální chování pro advokátku Nejvyššího soudu, pomyslel si Michael a stoupl si vedle ní, aby jí tak nabídl jakousi tichou podporu. Vysoká bílá zeď oddělovala park od sousedních pozemků. Všiml si, že po horní hraně zdi vedou tenké dráty od alarmu. Bílé kamery evidentně zabíraly každičký centimetr čtvereční pozemku. Měl pocit, že pasivní ochraně domu nebylo co vytknout. Problémem byla samozřejmě otevřená vodní plocha. V parku vedle stožáru na vlajku seděl černý labrador, čenich upíral k jarnímu nebi a srdceryvně vyl. „To je Negr, otcův pes,“ zamumlala Elizabeth Caspersenová. „Takhle tam sedí a vyje od té doby, co otec zemřel.“ „Negr?“ Elizabeth Caspersenová se zarmouceně usmála. „Nebyl rasista. Jen mu záleželo na tom, jestli ze sebe lidi nedělají někoho jiného. Myslím, že mu připadalo vtipné chodit tady po Hellerupu a volat takhle na psa. Nahlas.“ Michael si pořád ještě prohlížel zeď okolo zahrady, rozvod alarmu a rozmístění kamer. „Zachytily kamery to vloupání?“ „Ano. Ve dvě ráno připluli od průlivu dva muži v gumovém člunu. Měli na sobě mikiny s kapucí, lyžařské kukly a rukavice. Přeběhli po trávníku okolo domu, vzali zahradníkův žebřík a vypáčili dveře.“ „A co Negr?“ 22
Pohlédla na truchlícího psa. „Určitě měl prostě radost z toho, že vidí lidi. Je to osamělý a velmi přátelský pes. Neposadíme se?“ Odložil si brašnu a usadil se do křesla. Elizabeth Caspersenová dosedla vedle něj, přehodila jednu červenou nohu přes druhou, pohlédla z okna a zakývala chodidlem. Michael se opřel. Chodidlo se rozkmitalo. Samozřejmě už to zažil. Tu nerozhodnost předtím, než člověk odhalí svůj život a tajemství před někým cizím. Buď se klienti točili na pětníku a nakonec schůzku ukončili, nebo se do toho vrhli po hlavě. Tohle bylo asi něco mezi. „Nebylo snadné vás najít,“ ozvala se. „Jak si říkáte? Poradce?“ „Ano.“ „Nevypadáte na soukromého detektiva,“ prohodila. „To beru jako kompliment.“ „Cože? Samozřejmě. Kávu? Vodu?“ „Nedám si nic, děkuju,“ odmítl nabídku. „Jste ženatý?“ Prsty si hrály se šňůrou perel. „Velice šťastně,“ odpověděl. „To já také.“ Elizabeth Caspersenová se opřela a přitiskla si konečky prstů na oči. „Takže nesledujete nevěrné manžely a manželky, nepostáváte v noci za jejich garáží s kamerou v ruce ani se jim nehrabete v odpadcích?“ „Jen na konci měsíce,“ odpověděl jí. „Promiňte… já…“ Zčervenala. „Promiňte. Je to všechno tak těžké. Doporučil mi vás jeden z anglických advokátů mého otce. Doslechl se, že 23
jistému Holanďanovi pomohl nějaký dánský bezpečnostní poradce. Všichni byli strašně tajuplní a Holanďanovi trvalo, než mi nakonec odpověděl.“ „Zavolal mi předtím, než se s vámi spojil,“ vysvětlil jí Michael. „Netušila jsem, že by lidi jako vy vůbec mohli v Dánsku existovat.“ „Pár nás tu určitě je,“ odvětil. „Ale odbory a tak podobně nemáme.“ „Jmenujete se Michael Vedby Sander?“ „Ano,“ zalhal. „A znáte Pietra Henryka?“ „Samozřejmě.“ Sledoval pro Pietra Henryka dva neschopné únosce, otce se synem, k opuštěnému statku jižně od Nijmegenu v Holandsku. Vymysleli si, že unesou nejmladší dceru jednoho holandského magnáta, což byla první chyba, které se dopustili. Pro Henryka bylo nemyslitelné do toho zatáhnout policii a riskovat, že by se vše dostalo do novin, které by z toho udělaly skandál. Henryk byl staromódní a dával přednost diskrétnímu a trvalému řešení. Únosci tu devatenáctiletou dívku z dlouhé chvíle nesčetněkrát znásilnili. Oholili jí vlasy, zmlátili ji, típali jí cigarety o záda, a když ji Michael se zbytkem týmu našli, byla víc mrtvá než živá. Jeho úkolem bylo dívku najít, zatímco se ostatní z týmu Pietra Henryka měli postarat o únosce. Michael seděl ve svém autě na kraji lesíka pár stovek metrů od statku a viděl, jak ji srbský námezdný voják nese v náručí přes dvůr. Ten hromotluk ji odevzdal u mercedesu, ve kterém čekal otec s lékařem. Byla nahá, bezvládná jako loutka a vypadala jako zvíře stažené z kůže. Auto z pozemku vystřelilo, až mu štěrk odletoval od kol. 24
Čekal. O půl hodiny později zahnul na dvůr náklaďák a vojáci začali do domu s únosci nosit cihly, maltu a vědra. Michael z místa činu odjel. Už to viděl a znal lidi, co pro Pietra Henryka pracovali. Byli to veteráni z balkánských válek a zažili všechno. Pokud byli v milosrdné náladě, tak předtím, než zazdili poslední cihlu, vhodili do nově vyzděného prostoru revolver se dvěma náboji, aby otec se synem mohli spáchat sebevraždu. Pokud měli špatnou náladu, tak těm dvěma svázali ruce i nohy, dozdili zeď a počkali, než malta ztvrdla. Spráskla ruce, až to tlesklo. Vytrhla ho tím z myšlenek. „Co prosím?“ „Chtěla bych, abyste pro mě pracoval,“ zopakovala. „Zájem bych možná měl,“ odpověděl opatrně. „Henryk tvrdil, že vám musím bezpodmínečně věřit.“ Přikývl: „To je zpravidla nutné, pokud má naše spolupráce někam vést.“ „Můžete zničit mě i celou moji rodinu, pokud se ukáže, že vám nelze důvěřovat, Michaeli. Nečekala by nás pak žádná budoucnost.“ „Tak to obvykle bývá,“ konstatoval klidně. „Možná bych vám měl trochu vysvětlit, jak to chodí. Když přijmu nějakou zakázku, pracuju na ní dvacet čtyři hodin denně, dokud nedosáhnu kýženého výsledku, nebo dokud mi neřeknete, abych toho nechal. Můj honorář je dvacet tisíc denně plus náhrada výloh za odbornou výpomoc, podplácení, cestování, stravu a ubytování. Nepodepíšeme žádnou smlouvu, ani ode mě nedostanete žádné účtenky, ale musíte mi věřit. Dám vám číslo osobního účtu u mého účetního a on nahlásí částky finančnímu úřadu. Je to přijatelné?“ „A jaké jsou poznámky pod čarou?“ přeptala se. 25
„Moc jich není. Nepáchám žádné závažné, trestné přečiny, které by byly v rozporu s tím, co považuju za správné a vhodné. Rozhoduju se případ od případu, do čeho půjdu.“ „Bez ohledu na výši honoráře?“ „Ano.“ „V pořádku,“ odpověděla. „Ale proč je tak strašně těžké vás najít?“ „Jsem vybíravý,“ odvětil. Žena mu občas kladla tu samou otázku. Poradenskou firmu Michaela Sandera s jedním zaměstnancem v internetových databázích najít nelze. Tvrdohlaví jedinci možná dokážou najít poslední podobu webových stránek společnosti někde na portálu the deep web, v takzvaném internetovém sklepě, který není dostupný vyhledávačům jako je Google nebo AltaVista, ale jen specializovaným vertikálním robotům jako je technorati.com. Možná mu kvůli téhle exkluzivitě unikají klienti, ale svým způsobem je mu to tak milejší. Zná v Londýně jednu eskortní dánskou dívku, jejíž intimní služby stojí stejně jako je řecký schodek rozpočtu a i ona postupuje takhle, prý kvůli své a dceřině bezpečnosti. Jeho webová stránka byla strohá a relativně nic neříkající. Stálo tam, že je bývalý voják a policista a že deset let pracoval jako bezpečnostní poradce u známé britské bezpečnostní společnosti Shepherd & Wilkins Ltd. Mezi jeho úkoly patřila osobní bezpečnost, vyjednávání s rukojmími, finanční průzkum a další. U kontaktních informací bylo uvedené číslo mobilního telefonu, které měnil minimálně jednou za měsíc, ale zpravidla častěji. „Co o mě víte?“ zeptala se ho. „Vím, že jste jediné dítě Flemminga a Kláry Caspersenových,“ odpověděl jí. „Vím, že váš otec byl původně radiomechanik a později si dodělal titul staveb26
ního inženýra. Vím, že v osmdesátých letech objevil řadu průlomových patentů, z nichž se později vyvinul dopplerovský ultrazvuk, miniaturní sonary a laserové dálkoměry, které se používají v podstatě ve všech armádních zbrojních odvětvích od ponorek až po lovecké zbraně, ale i v civilních meteorologických prognostických systémech. Je to prostě klíčová technologie pro určování vzdálenosti a identifikace cílů. Ta technologie je nepostradatelná a nikdy ji nikdo nepřekonal. Váš otec založil Sonartech v roce devatenáct set osmdesát sedm spolu s kamarádem ze studií Victorem Schmidtem a ano… zbytek už jsou dánské dějiny průmyslu. Jsou to dějiny úspěchu.“ „Jednou v noci zaslechl ve Frederiksbergu záchranku. Načež proseděl celou noc na lavičce a přemýšlel o tom, jak mu echo houkačky přesně udává, kudy záchranka jede. Tak to začalo. Pak se pustil do studia delfínů, netopýrů a poměrně elementární dopplerovské technologie. Vylepšil ji a rozvinul.“ „Pokud vím, tak má Sonartech v Dánsku jen vývojáře, výroba a distribuce je…“ „Přesunula se do Číny, Indie, Polska a Estonska,“ doplnila. „Jinak to nešlo.“ „A také vím, že váš otec před několika měsíci zemřel na zástavu srdce.“ „Dva dny předtím zaběhl maraton za něco málo přes tři hodiny,“ upřesnila Elizabeth. „Bylo mu dvaasedmdesát, ale měl skutečně výbornou kondici. Myslím, že za celý život nespolkl jediný lék. Vždycky říkal, že jedině geny něco opravdu znamenají.“ Zvedla se a přešla k oknům. Ze zahrady zaznívalo neutěšené vytí psa. Michael se ani nehnul a mlčel. Elizabeth Caspersenová si osušila oči a otočila se. „Zatracený pes,“ zamumlala. „Vaše matka je nemocná?“ zeptal se. 27
„Začalo to před čtyřmi roky a postupuje to neskutečně rychle. Vlastní velkou část firmy s pobočkami ve více než třiceti zemích a přitom ani netuší, jak se jmenuju. Ani neví, že otec zemřel.“ „Co se stane s firmou?“ „Po otcově smrti akcie samozřejmě spadly, ale kurs se zase rychle spravil. Sonartech vyrábí kvalitní produkty. Otec vždycky rozhodoval o většině věcí a v čem neměl hlavní slovo on, o tom rozhodoval Victor.“ „Victor Schmidt?“ „Ano. Můj otec věci vynalézal a Victor je prodával. Fungovalo to výtečně.“ „Shodli se?“ „Řekla bych, že ano. Když firma vstoupila na burzu, splnil si Victor přání a pořídil si zámeček na poloostrově Jungshoved. Můj otec získal tenhle palác.“ „Vy jste v představenstvu Sonartechu?“ „Ano, a dokud moje matka nebude schopná zvládat své závazky, což se už nikdy nestane, budu zastupovat i ji. Otec byl předsedou představenstva, Victor dočasně převzal jeho funkci a příští měsíc bude při mimořádném zasedání představenstva zvolen novým předsedou.“ „Takže je rodina zabezpečená?“ „Ne tak docela. Děti nebo vnoučata zakladatelů společnosti nezískávají funkci v představenstvu ani místo ve firmě automaticky. Ve stanovách je psáno, že musí být schopné. A o tom, jestli jsou schopné, rozhodne představenstvo. Já jsem evidentně byla. Nikdo si nepřeje rodinné sváry nebo aby o budoucnosti společnosti rozhodovali pitomci jenom proto, že se jmenují Schmidt nebo Caspersen. Na druhou stranu moje matka zdědila otcovy akcie v holdingové společnosti Sonartechu a já teď vlastně jejím prostřednictvím reprezentuju většinového akcionáře ve společnosti.“ „Přál si váš otec, abyste do firmy vstoupila?“ 28
„A jak! Byl jako v extázi, když jsem byla jmenována. Celé to zinscenoval a já byla připravená na to, že pokud bych to odmítla, zastřelil by mě.“ To na Michaela udělalo dojem, usmál se. „Takže vás nevydědil?“ „Dostal lepší nápad. Jak jsem říkala, byla jsem připravená na nejhorší, ale když došlo na lámání chleba, vzal to vlastně moc pěkně. V tom byl docela fér. Možná stejně počítal s tím, že jednou v Sonartechu začnu pracovat. Že mě to potáhne domů. Na zasedání představenstva jsem začala chodit spíš proto, abych mu udělala radost.“ Elizabeth Caspersenová se posadila. Mimika ve tváři jí pracovala, střídalo se v ní několik výrazů. „Victor Schmidt má dva syny?“ zeptal se Michael. „Ano, Henrika a Jakoba.“ „Co dělají?“ „Henrik je nejvýš postavený manažer prodeje Sonartechu místo Victora, který teď převzal běžné vedení firmy. Je pilný a má plno kontaktů. Většinu času pobývá v New Yorku nebo Washingtonu, kde se uchází o přízeň americké armády. Je to workoholik a nemá skoro žádné špatné vlastnosti. Jakob…“ pokrčila rameny. „… vlastně nevím, co teď dělá. On je taková černá, ale nejmilovanější ovce rodiny. Byl důstojníkem Královské gardy. Teď se zabývá logistikou pro velké humanitární organizace. Je to nezávislá duše a nejlíp mu je, když je venku a sám. Jen málokdy jsou bratři spolu, ale od smrti mého otce už oba v Dánsku byli. Otec je zbožňoval a s oběma jeho smrt pořádně zamávala.“ „Zbožňoval je?“ „Velice. Visí tamhle.“ Ukázala na stěnu za točitým schodištěm. Michael se zvedl a prohlížel si černobílou fotografii v nádherném stříbrném rámečku. Vzal ji do ruky. Tapeta za obrázkem nebyla tmavší. Buď tam nevisel moc 29
dlouho, nebo jej často sundávali. Za snímkem vedle byl světlý obrys. Fotografie zvěčňovala dlouhého, mrtvého leoparda v trávě, u jehož hlavy dřepěl usmívající se Flemming Caspersen v safari maskáčích. Zadíval se na obrázek ve stříbrném rámečku: asi třináctiletý smějící se vytáhlý tmavovlasý kluk seděl vzadu na kánoi a v náručí držel lesklou rybu dlouhou jako jeho paže. Za chlapcem se rozprostíralo jezero, v němž se blyštivě odráželo slunce. Kluk seděl na hranici mezi slunečním svitem a stínem stromu, který se nakláněl nízko nad vodní hladinou. Na kmeni seděl jeho bratr. Byl o několik let mladší, skoro bělovlasý, útlý a měl na sobě šortky. Zuby měl bílé a bosýma nohama máchal nad vodou. V popředí stál stan. Z fotky vyzařovala nadčasová, bezstarostná letní atmosféra. „Vyfotil to ve Švédsku,“ ozvala se Elizabeth. „Váš otec?“ „Ano. Victor si nikdy nebral dovolenou, takže kluky přenechával otci, který je naučil všechny ty klučičí věci jako plachtit, rybařit a lovit.“ „Je Victor ženatý?“ „Oženil se s Monikou. Je to švédská venkovská šlechtična.“ „Takže má trofejní ženu?“ „To vůbec ne. Pracovala ve firmě jako prodejce. Byla šikovná a vzdělaná. Teď má hřebčín. Dánské plnokrevníky.“ Na rtech se jí objevil hořký úsměv. „Můj otec Victorovi syny záviděl. Mně říkal třetí cena.“ „Jak to myslel, třetí cena?“ „První cena je kluk, druhá cena je postižený kluk a třetí cena je holka, tak to říkával.“ Flemming Caspersen zajímal Michaela čím dál tím méně. Samozřejmě si počká, jak Elizabeth zakázku de30
finuje, ale už teď byl rozhodnutý ji odmítnout. Peníze by se jim se Sárou samozřejmě hodily, ale obejdou se i bez nich. Můžou si přitáhnout opasek o jednu dírku. Michael bude na volné noze pracovat pro Shepherd & Wilkins, ačkoli to bude znamenat, že pak bude muset jet někam na konec světa do Jemenu, Nigérie nebo, Bože chraň, Kazachstánu. A to minimálně na měsíc. Na volné noze dostává nabídky každou chvíli. To zní ve své podstatě pěkně, ale ve skutečnosti to znamená, že se pak musí zhostit úkolů, kterým se stálí zaměstnanci vyhýbají jako čert kříži. „To s tou třetí cenou je hláška z brožury s trapnými vtipy?“ přeptal se nepřítomně. „Ano. Nemyslím si, že by tím chtěl něco říct. Byl prostě…“ Zatvrdlý megalomanský starý hajzl, doplnil v duchu Michael. „Proč tu jsem?“ Ta otázka ji očividně zaskočila. „Co prosím?“ „Proč tu jsem?“ Pohlédla na něj a chtěla něco říct, ale zavřela pusu a vzchopila se. „Jste tu, Michaeli,“ řekla posléze. „Jste tu, protože si myslím, ne, protože vím, že můj pošahaný otec někoho zabil. Pro zábavu. Ze sportu. Při šíleném, chorém a zvráceném honu na lidi. Proto tu jste.“ Zvedla se a vzala z police za nimi dévédéčko bez jakéhokoli obalu nebo označení. A rozplakala se.
2 Během těch tří minut, co film trval, neřekla ani slovo a vůbec se nehnula. Ale bez ustání brečela. Tiše. Aniž by se s tím snažila cokoli dělat. Ani Michael se nehýbal. 31
Seděl v nejtemnějším rohu knihovny se svým špičkovým laptopem na kolenou a sledoval popravu mladého muže na jakési hoře. Slyšel mužský zpěv a viděl, jak vzduchem proletěl nějaký předmět, černý pytel ovázaný bílým provazem. Štvaný muž pytel chytil, vložil do něj ruku a vytáhl předmět, který zůstal skrytý za jeho tělem. Nahrávací zařízení bylo výborné, obraz i zvuková stopa byly ostré jako břitva, kamera se ani nezachvěla a přiblížila si bledý obličej muže, který rychle odkulhal do tmy. Něco si tiskl k hrudi. Pak píseň dozněla a po půl vteřině třeskla rána z pušky. Vyšel jen jeden výstřel a nebylo vidět, jestli muže zasáhl nebo ne. Pak našla kamera mrtvého na úzkém, kamenitém svahu pod převisem. Jedna ruka oběti se dotýkala vody, ale věc z pytle někam zmizela. Vypnuli reflektor. Nebe s hvězdami se několik sekund jasně klenulo nad vodami ozářenými měsícem, pak kameru vypnuli. Michael vyndal dévédéčko z počítače a přitom si dával pozor, aby se konečky prstů dotýkal jen jeho hrany. Pak jej položil na klávesnici a zvedl se. „Mohu si tu někde dojít na záchod?“ Nepodívala se na něj. „Třetí dveře nalevo… promiňte… promiňte.“ Ve velkém domě bylo chladno, přesto mu mezi lopatkami vystoupil pot. Michael prošel chodbou s vysokým stropem, zamkl za sebou dveře do koupelny a opláchl si obličej ve studené vodě. Zuby mu drkotaly a žaludek se mu protáčel jako starý zámek. Zvracet ale nehodlal. Právě viděl v ostrých, přirozených barvách v doprovodu autentické zvukové stopy, jak k smrti uštvali člověka. Bezděčně pomyslel na nedefinovatelný, ale propastný rozdíl mezi nejvěrnější produkcí Hollywoodu a skutečností. 32
Špatně se mu ale neudělalo ze samotného dévédéčka, ačkoli nepochyboval o tom, že je záznam pravý. Nebo přesněji řečeno, nebylo mu špatně z filmu. Ale z té písně. Připomněla mu Groznyj, mrtvé hlavní město Čečenska. V září 2007 musel Michael spolu se svým stálým parťákem Keithem Mallorym strávit na půdě rozpadajícího se kostela plného krys na předměstí Grozného nekonečné dny. Keith, který po nešťastném kontaktu s improvizovaným výbušným zařízením v Iráku kulhal, se stal majorem ve věhlasné, britské, elitní jednotce a následně vrchním poradcem ve společnosti S&W. Zajímal se o literaturu, byl to Michaelův nejbližší nadřízený a stal se jeho dobrým přítelem. Tohle byl prý ten nejpodivnější konflikt, jakého se kdy Angličan účastnil. Odpočaté a dobře živené ruské síly zůstávaly v pasivní pohotovosti několik stovek metrů severně od kostela, zatímco se muslimští rebelové bezstarostně ubírali ruinami města směrem k jihu. Hlouček zpívajících žen zametal ulici mezi rozpadajícími se a dávno opuštěnými činžáky. Celé to působilo surrealistickým dojmem a všichni se tvářili nezúčastněně a lhostejně k druhým. Vypadali, jako by si užívali teplé, slunečné, pozdní léto a přestávku mezi boji. Michael a Keith uvízli ve vyjednáváních s militantní skupinou fedajínů o přiměřeném výkupném na mrtvém bodě. Šlo o kompenzaci za anglickou skupinu Červeného kříže, kterou před několika měsíci Čečenci unesli z polní nemocnice. S & W vyjednávali jménem mezinárodní bezpečnostní agentury, jejímž klientem byl Červený kříž. Měli připravený kufr s použitými dolarovými bankovkami pro únosce a menší kufřík s dolary pro zkorumpovaného důstojníka v ruském letectvu, který by snad mohl, ale možná také ne, zajistit vrtulník. Vyzvedl by je, až budou 33
potřebovat dostat sebe a skupinu lékařů přes hranici do Ázerbájdžánu. Podlahu pokrývaly dva centimetry suchého holubího trusu, leželo na ní krátkovlnné rádio a kulkami z kulometů poničení sádroví andělé a ikony, které zachránili z přízemního prostoru kostela. Měli jeden druhého, svá zavazadla, ruličku mikrotenových sáčků, do kterých si ulevovali, a spoustu vody a jídla pro kosmonauty. Jejich nabídku dělilo momentálně od přijetí několik málo tisíc dolarů. Vše ale bylo otázkou pýchy a váhavého vydávání příkazů velením. „He fishes ’cause he can’t fuck lady Ashley,“ vzpomněl si Michael na Keithova slova těsně předtím, než začala ta píseň. „Co?“ „Sakra to je Jake Barnes,“ odpověděl Keith unaveně a ukázal na Hemingwayův román Fiesta v salátovém vydání, kterým právě zabíjel čas. „Samozřejmě.“ Bývalý major si povzdechl a knihu odložil. Dlouho se pokoušel naučit svého dánského kolegu číst něco jiného než katalogy zbraní, balistické tabulky a časopisy o autech. Pak naklonil hlavu na stranu. „Kdo to zpívá, Miku?“ Michael přiložil oko k odstřelovacímu otvoru u okna, které mířilo na ruské řady. Keith se proplazil po rukou a kolenou pod nízkým stropem a podíval se vlastním dalekohledem. O tři sta metrů dál chytila posádka ruského tanku mladou muslimskou matku a její asi tak sedmiletou dcerku. Elitní vojáci speciální jednotky Specnaz, snadno rozeznatelní podle modrobíle pruhovaných trik, poskakovali po tanku, klátili se a dupali do rytmu klasiky od Queenů We Will Rock You. Ženu hodili mezi vojáky před tankem. 34
Strhávali z ní jeden kousek zářivého vyšívaného oděvu za druhým. Dcerka seděla mezi nohama vojákovi na dělu a s odvrácenou tváří plakala. Voják jí zkroutil ruce za záda, přiložil jí pistoli ke krku a pokoušel se ji políbit. Matka, která byla teď už nahá, k smrti vyděšeně křičela. Keith ho pomalu tahal pryč. „Není v tom nic osobního, Miku. To je teror. Vypadni od toho okna, ksakru!“ První voják matku znásilnil přitlačenou na tank. Maskáčové kalhoty mu spadly na těžké boty a temeno ženy rytmicky naráželo do pancéře. Michael sledoval její hadrové paže a široce roztažené nohy po stranách vojákova pracujícího těla. Voják měl ruce i krk opálený, zbytek těla byl okolo amatérských modrých tetování bílý. Čtyři další stáli ve frontě. Chlap na dělu narval hlaveň dívce do pusy a rozepínal si poklopec. Keith ho znovu hrubě zatahal za paži. Michael věděl, že by mohl z půdy kostela znásilňujícímu vojákovi prohnat kulku kolíbající se hlavou, aniž by zasáhl matku. Jenže by tím ztratili skupinu Červeného kříže. Dokonce do nábojové komory vložil jeden náboj, ale Keith mu vykroutil zbraň z rukou a zasyčel mu do ucha racionální a hrozivé věty. Pak si Keith Mallory nasadil na uši sluchátka od rádia, ačkoli bylo na této vlnové délce bez signálu. Michael se odplazil do nejvzdálenějšího, temného rohu půdy a přitiskl si ruce k uším. Když se vrátil do knihovny, žmoulala Elizabeth Caspersenová v prstech kapesník. Posadil se do křesla vedle ní, ruce složil do klína, aby potlačil třes. „Co na ten film říkáte?“ zeptala se. „Myslím, že jsou ty záběry pravé,“ odpověděl a pohlédl na své ruce. „Čímž jsem toho názoru, že tu někdo 35
nafilmoval zločin. Mám dojem, že ten film má být jakousi loveckou trofejí.“ „Ach, bože.“ Vzhlédla ke stropu a po tváři se jí opět rozkutálely slzy. „To jste si jistě říkala i vy,“ pokračoval. „Jinak bych tu neseděl.“ Pohlédla na kapesník, který si obtáčela kolem prstu. „Ano, já jsem jen doufala… Nevím, v co jsem doufala. No, myslím, že jsem doufala, že řeknete, že je to celé zinscenované, že to je jen film… podivný film.“ „Kde jste ho našla?“ Zvedla se a přešla k benátskému zrcadlu, sundala ho ze zdi a ukázala na bílé ocelové dveře s klávesnicí. „Otcovi právníci právě dávají dohromady jeho pozůstalost. Vyprázdnili jsme schránky v bance na náměstí Kongens Nytorv a scházel nám jeho soukromý trezor.“ „Vy jste znala kód?“ podivoval se nad tím, že to dévédéčko leželo v Caspersenově soukromém trezoru. Podle jeho názoru by spíš mělo patřit do protiatomového, podzemního bunkru. „Zjistila jsem ho od zřízence pohřebního ústavu. Otec ho měl vytetované na vnitřní straně paže.“ Vysmrkala se. Michael svraštil čelo. „Skutečně? Když si byl zaplavat, tak přece mohl kdokoli teleobjektivem, nebo dobrým dalekohledem…“ „Jen pokud by také věděl, že se čísla měla vynásobit jedenácti a vydělit třemi podle jeho data narození,“ odvětila. „Dobře.“ Přesto mu to pořád připadalo příliš jednoduché. Stejně jako mít jméno svého psa jako vstupní heslo k počítači. N-E-G-R. „Co jste s ním udělali po smrti?“ 36
„Chtěl se nechat spálit.“ „Byl na pitvě?“ „Ano.“ „A?“ „Nic. Prý dostal infarkt.“ „Jistě…“ Zvedl se a prohlížel si trezor. Byl to novější typ Chubb ProGuard. Špičkový trezor, který byl konstruovaný tak, aby nešel otevřít rychleji než za tři hodiny, a nedokázali to dokonce ani technici společnosti Chubb. Dvířka byla bílá, hladká a nepoškozená. „Ukázala jste film ostatním?“ „Samozřejmě že ne! Nechápu, jak to mohl otec udělat. Není to typické?“ „Co?“ Slzy se jí pomalu překulily přes řasy. „Že hodně bohatí lidé… Vím, že člověk rychle ztratí smysl pro realitu, když žije izolovaně, jako ke konci žili otec s matkou. Ani on ani matka už netušili, kolik stojí litr mlíka.“ „Nevím, jestli je to typické. Není přece jisté, že to byl váš otec.“ Upřela na něj pohled: „Proč by to tu jinak měl? Vždyť je tam vidět!“ „Je vidět půlka vousů pod uchem, část ucha, klobouk, kus paže a dlaně,“ namítl decentně. „Může to být kdokoli.“ „On ale přesně takový klobouk měl! Já prostě vím, že to je on.“ „Takovýhle klobouk nosí všichni lovci,“ namítl Michael. Otevřela dvířka od trezoru dokořán, vytáhla z poličky mělkou krabičku na šperky a odklopila víčko. Na tmavomodrém hedvábí bylo zlatým písmem vytištěno Cartier-Paris. 37
„Leželo to tady.“ „Byl bych rád, kdybyste na to už nesahala,“ ozval se. Pohlédla na něj, pak jí svitlo a už už chtěla krabičku odhodit. „Klídek,“ zareagoval Michael. Z kabely vytáhl průsvitnou igelitovou tašku a Elizabeth do ní vložila schránku. „A já bych se měla tvářit jako nějaká advokátka,“ komentovala. „Otisky prstů, samozřejmě. Bože můj.“ „A chlupy, vlákna, buňky, šupinky kůže a tak podobně,“ doplnil ji. „Neměla byste na sebe být tak tvrdá. To je, jako kdyby lékaři ignorovali nádor, který jim prorůstá vlastní kůží. Je to určitá zaslepenost.“ „Slibuju, že taková nebudu,“ odpověděla mu. „Co chcete, abych s tím filmem udělal?“ Váhala. „Chci, abyste zjistil, jestli je to můj otec, kdo jsou ty oběti, a kdo se toho ještě účastnil. To je to, co chci vědět, a proto tady jste. Zajímá mě, jestli měl ten mladý muž nějaké pozůstalé, kterým bych mohla pomoci.“ „Finančně?“ „Celkově,“ odpověděla mu. „A co vy? Stojíte ještě o tu práci?“ Pohlédl z okna. „Rád do toho půjdu, ačkoli je to těžký úkol, který bude vyžadovat externí pomoc,“ odpověděl. „Nekývl bych na vaši nabídku, kdybych si myslel, že nemám šanci to vyřešit. Ta práce není v rozporu s mými osobními pravidly. Váš otec je po smrti, a tudíž ho nelze trestně stíhat ani postavit před soudní řízení.“ „Na tomto světě ne.“ „Přesně tak. Zjistím, kdo je ta oběť, a co se týče těch lovců, tak ty najdu, a až je najdu, tak je bude možné obvinit a potrestat.“ „Pokud jim něco dokážete,“ opáčila advokátka. „Nebo je donutíte k přiznání.“ 38
„Donutit je se přiznat bude možná to nejsnazší,“ okomentoval to Michael. „Mám dojem, že budou mít vojenskou školu. Používají laserové zaměřovače, které si lze sehnat v civilu, ale připadá mi nepravděpodobné, že by je měli všichni, pokud se jedná o obyčejné, zvrhlé lovce, kteří se zúčastnili jakéhosi loveckého výletu na náhodnou oběť. Krom toho je vidět rukáv toho, co stojí vedle kameramana. Je z armádní maskáčové uniformy. A pak tam máme takové ty méně zřejmé věci, jako je třeba ta písnička a tak podobně. Jsem si docela jistý, že to jsou vojáci, nebo bývalí vojáci.“ „Vy už jste někdy slyšel o tom, že by někdo pro zábavu honil lidi? To je přece šílené. Zvrácené.“ Safari na lidi? O tom Michael nikdy neslyšel a podobný hon by zamítl jako absurdní povídačku, jako tu o filmu na internetu, kde lidi zabíjí v přímém přenosu, šmitec. Teď měl před sebou obojí a byl si jistý, že tenhle film je pravý. Kromě toho také věděl, že se někteří vojáci už nikdy nevrátili úplně domů. Od začátku byli jiní, nebo je zničila válka. Někteří hledali útočiště v pustině jako poustevníci, jiné zaměstnali jako poradce v bezpečnostních firmách. Za svou kariéru už poznal několik profesionálních operativců, kteří rozhodně byli z jiného světa a o tomto už zapomněli skoro všechno. „Nikdy jsem o tom neslyšel,“ ozval se konečně. „Netušíte, kde se to mohlo stát?“ zeptala se. „Je to polární krajina,“ odpověděl jí. „Ale to je, jak známo, široký pojem. Může to být kdekoli od Patagonie po Aljašku. Ty záběry můžou být taky z horské krajiny mimo polární oblast. Křičí tam na ně, ale nedokážu rozeznat jednotlivá slova ani jeho mateřštinu.“ „Dokážete to zjistit?“ zeptala se s beznadějí v hlase. „Všechno?“ „Myslím, že jo,“ odpověděl Michael. „Jak?“ 39
„Film si otevřu v různých softwarových programech. Napadá mě, že bych možná mohl místo činu identifikovat podle souhvězdí, která jsou vidět těsně předtím, než kameru vypnou.“ Zase si kapesníkem osušila oči a vzhlédla ke klenutému stropu. „Možná bych prostě měla informovat policii.“ „Možná ano.“ Michael se na ni povzbudivě usmál. „Ale nejdřív mi dejte čtrnáct dní čas. Nevylučuju, že do toho bude nutné a relevantní policii zatáhnout. Mají zdroje, které já nemám. Ale taky podléhají určitým, civilizovaným pravidlům, která já respektovat nemusím.“ „Vy nejste civilizovaný?“ „Dokážu být docela necivilizovaný.“ „Dobrá. Dostanete dva týdny. Co uděláte s tou krabičkou?“ „Pošlu ji do soukromé kriminálně-technické laboratoře v Bernu. Pokud bude na krabičce stopa lidské DNA, tak ji najdou, a pokud jsou na ní otisky prstů, kromě těch vašich samozřejmě, tak je taky odhalí.“ „Nemůžete jim ale poslat i dévédéčko,“ řekla znepokojivě. „Samozřejmě že ne. Ale můžu sám zjistit, jestli nejsou na disku ještě jiné otisky prstů, než ty vaše. Nejsem sice kriminalistický technik, ale trochu jódového prášku a lepenku mám.“ Elizabeth Caspersenová pochybovačně přikývla. „Netušila jsem, že něco takového existuje,“ ozvala se posléze pomalu. „Chci říct, že existují soukromé, právně-technické laboratoře. Ale samozřejmě jsem taky nevěděla, že existují lidi, jako jste vy.“ „Ve Švýcarsku si za peníze koupíte všechno,“ vysvětlil jí Michael. „Což mi připomíná, že si musíte sehnat někoho, kdo projde osobní účty vašeho otce. Nebylo by vůbec na škodu vědět, jestli měl soukromé trans40
akce s Lichtenštejnskem, Normanskými nebo Kajmanskými ostrovy či s nějakým jiným daňovým rájem.“ Nafoukla tváře a pak vzduch našpulenými rty vyfoukla. „Samozřejmě, jak hluboko do minulosti mají jít?“ „To vám řeknu hned, jak budu moct. Můžu se podívat na jeho zbraně?“ „Jistě.“ Začala se zvedat, ale pak se zase posadila. „Já to nepochopím!“ řekla. Ukázala na dévédéčko. „Jak to může někdo udělat?“ „Elizabeth, vy jste normální. Takže to samozřejmě nechápete. Já tomu taky nerozumím a to jsem si určitý druh honby na… lidi zkusil, ačkoli to byli darebáci. Lidi, co žijou izolovaně, jako váš otec, jak jste říkala, a co se stýkají jen s takovými lidmi, jako jsou oni, si snadno vyvinou pocit nadlidskosti a nezranitelnosti. Přestanou se pohybovat v obyčejné, přijatelné realitě a vnímat, že se jich její zákony taky týkají.“ „Třeba miliardáři?“ Rozhodil rukama. „Nebo politici, kteří nikdy neměli normální zaměstnání, princové ze Saudské Arábie nebo třiadvacetiletí fotbalisti, kteří za týden vydělají to, co normální lidi za rok, tím, že dvě hodiny kopou do míče a svět znají jen z klubového autobusu nebo Astona Martina. Tvrdíme jim, že jsou něco jako polobozi a oni tomu nakonec uvěří. Mají kolem sebe poskoky, kteří jim drží realitu daleko od těla a kteří budou vždycky dodavateli připravenými splnit jejich speciální přání.“ „Jako jsou třeba safari na lidi?“ „Nebo panny, staré bugatky či prášek z rohu nosorožců,“ odvětil Michael. Pochopitelně se nejednalo o obyčejný trezor na zbraně, ale o celou místnost se zbraněmi ve sklepě domu. 41
Bylo tu vícero trofejí, pohodlná kožená křesla, regály s knihami s loveckou tematikou a nádherné, prosklené mahagonové uzamykatelné skříně vyrobené přímo do této místnosti. Bylo to takřka demonstrativně maskulinní útočiště. Michael měl zbraně rád. Obdivoval jejich funkčnost, výkonnost a přesnost a byl fascinován i jejich vývojem jako takovým. Za skleněnými dvířky s fazetou v trezorové místnosti Flemminga Caspersena byly pušky a brokovnice v hodnotě jednoho nebo dvou průměrných ročních platů v Dánsku. Michaelovi se z nich sbíhaly sliny. Poprosil o klíče, nasadil si latexové rukavice a otevřel první skříň. Vyndával zbraně, otvíral závěry, pozvedával hlavně ke světlu na stropě a čichal k baskulím, zásobníkům a závěrám. Z poslední skříně vzal jednu ze seřazených loveckých pušek s hledáčkem. Sklopil hlaveň a s údivem chytil nepoužitý náboj, který vypadnul z nábojové komory. Zlomil hlaveň až do zadní polohy a zkoumal drážky ve vývrtu. Pak zbraň opatrně opřel o zeď. Prošel všechny skříně, otevřel každou přihrádku a prohlížel si nábojové pásy, různá mířidla i krabičky s municí. Pak ukázal na pušku opřenou o zeď. „Na támhletu dávejte dobrý pozor. Nechte ji tam takhle stát a nedovolte nikomu, aby se jí dotknul, ano?“ „Samozřejmě, ale proč zrovna tahle?“ „Je to pěkná zbraň,“ pokračoval. „Mauser M 03. Špičková moderní, a přesto obyčejná lovecká zbraň ve srovnání s tím, jaké skvosty váš otec jinak vlastnil. Například nemá vyryté žádné ornamenty, které jsou jinak na všech ostatních zbraních. Navíc neumí nic jiného, než co dokážou ty ostatní stejně dobře, nebo líp. Má pěkný Zeissův dalekohled s funkcí nočního vidění. Tuhle zbraň bych si určitě taky vybral, kdybych…“ 42
„Kdybyste měl honit a zavraždit člověka,“ doplnila ho Elizabeth. S vážným výrazem ve tváři přikývl. „Je to nenápadná zbraň a je tu jediná, která není vyčištěná a promazaná, což je zvláštní, nebo přinejmenším zajímavé. Vývrt hlavně je zanesený a v nábojové komoře se stále nachází náboje, což je smrtelný hřích. Zajistil jsem jeden z nábojů, který pošlu společně s krabičkou do Bernu. Možná budeme mít štěstí. A vlastně budu potřebovat ještě něco, na čem budou otisky vašeho otce. A něco s vašimi otisky.“ „Třeba plnicí pero?“ „To by bylo výborné.“ Michael ukázal na stolek, na kterém stála do tří čtvrtin plná lahev whisky a křišťálová sklenička s nahnědlou, zaschlou usazeninou na dně. „Počítám, že si tady tu lahev whisky dopřával on?“ „Myslím, že si sem nikoho nevodil,“ usoudila Elizabeth. „Sem chodil přemýšlet. Vlastně jsem tu od jeho smrti nebyla. Bylo to jeho území a já byla zvyklá, že se sem nesmí chodit.“ „Kdybych si směl vzít tu skleničku, myslím, že by mi to, co se týče otisků, stačilo,“ prohlásil Michael. Rozhlédl se po nějakém nářadí a našel pěknou sbírku šroubováků a kleští k výrobě kulových nábojů. Uchopil do kleští konec náboje a druhými kleštěmi opatrně vytáhl projektil, rozbuška spadla do šuplíku. Prázdný náboj vložil do igelitového sáčku. Znechuceně hleděla na zbraň. „Myslíte, že použil tuhle?“ „Možná. Rád bych taky viděl záznamy z toho vloupání, pokud je to možné.“ „Seženu je.“ Dal jí adresu hotelu, ve kterém bydlel vždy, když byl v Kodani. 43
„Ideálně zítra,“ upozornil ji. „Samozřejmě,“ odvětila mechanicky. Vyprovodila ho k hlavnímu schodišti, pokusila se o úsměv, ale nakonec zkřížila ruce přes prsa a sklopila pohled na dlažbu. Stačilo by jedno neuvážené slovo a úplně by se zhroutila, napadlo Michaela. Tím zpropadeným dévédéčkem se zabývala příliš dlouho a příliš sama, navíc se v ní praly ohleduplnost vůči všemu možnému s nejrůznějšími požadavky a netušila, jestli mu může věřit. Pokud se záznam z toho dévédéčka zveřejní, bude muset ona, její muž i děti žít ve stínu toho filmu. Noviny je přibijou na kříž a ona už nikdy nebude smět zapomenout, že její otec, známý finančník, byl ve skutečnosti psychopatický vrah. Bylo obdivuhodné, že ho zkontaktovala místo toho, aby dévédéčko prostě zničila v naději, že od něj neexistují žádné další kopie. Věděl, že by toho sám nebyl schopen.
3 Po schůzce se Michael posadil do auta zaparkovaného pod jedním z pučících stromů v aleji. Sundal si sako a povolil kravatu. Bylo nepřirozeně teplo. Zasunul cédéčko do přehrávače. Zaposlouchal se do Joan Armatradingové a duchem nepřítomen vykouřil tři cigarety z osmi, což byl jeho dohodnutý denní příděl. Tu dohodu uzavřela jeho žena sama se sebou, ale jeho jménem. Podíval se na svou kabelu, kde měl počítač a tušil, co by řekl Keith Mallory, kdyby zjistil, že tu práci přijal: „Nezapomeň si kevlar, Miku.“ Jenže on nevlastnil neprůstřelnou vestu ani zbraň. Střelné zbraně uměly proměnit nepřehledné situace v nepřehledné tragédie. 44
Byl celkem přesvědčený o tom, že ti lovci lidí byli vojáci, i když třeba vysloužilí. Profesionální vojáci si vytvářeli svou vlastní subkulturu zvláštními písněmi, stylem vyjadřování, účesy, tetováním a slangem. Tu píseň slyšel i jinde než jen v Grozném. Byla to vítězná hymna, kterou používali elitní vojáci v mnoha zemích. Mladí vojáci, kteří byli nasazení v ostrých misích, už nikdy nenašli takovou pospolitost, která by se vyrovnala té válečné. Nebylo těžké někam odjet, ale mohlo být nemožné vrátit se zpět – obzvláště do společnosti, která byla rozpolcená v názoru na nutnost války. Michael se setkal s mladými muži a ženami, ze kterých se stali něco jako misijní tuláci žadonící o možnost dalšího výjezdu. Na bojišti byli zodpovědní za supermoderní a drahocenný materiál, zatímco v civilu je poslali zametat podlahu ve skladu. A byla to generace bez autorit. Měli rodiče a učitele, kteří už neuměli nebo si netroufli vychovávat děti. Vyrůstali ve světě bez nároků, rohů a mantinelů. V armádě získali kompetentní a stabilní vzory, zodpovědnost, cíl a pospolitost. Někteří z nich si tam našli svou první rodinu. V mnoha ohledech to měla tahle generace těžší. Jejich vnímání reality bylo od začátku překroucené. Do prvního zranění či úmrtí si mysleli, že se zase zvednou ze země, čerství a netknutí, až někdo restartuje počítač. Michael našel parkoviště poblíž stanice Hellerup a příměstským vlakem dojel do centra Kodaně na zastávku Nørreport. Když měl klienty, kteří platili, bydlel v hotelu Admiral u přístavu. Nacházel se v centru a byl drahý, kvalitní a byl z něj uklidňující a nevšední výhled na přístav. Coural se ulicí Frederiksborggade a pozoroval tu spoustu lidí, kteří se slunili na náměstí Kultorvet. Bylo teplo a bezvětří a lidé pomalu vyměňovali péřovky, 45
zimní boty a čepice za košile, trička, džíny a letní boty. Všiml si tří žen, které usedaly ke kavárenskému stolečku uprostřed náměstí. Ta prostřední měla měděně zrzavé vlasy, dlouhé nohy v džínech, široké boky, pěkný zadek, rovná ramena a klasický vosí pas. Pleť měla světlou a jasnou, jak je pro zrzky typické, a přes obličej, hluboký dekolt až po bílou krajkovanou podprsenku, která jí vykukovala z výstřihu košile, když se předklonila, aby v tašce našla vyzvánějící telefon, měla štědře rozsypanou hrst velkých pih. Odhrnula si vlasy z tváře, přiložila telefon k uchu a lhostejně přejela Michaela pohledem svých zelených očí. Tvář i pohled jí ztuhly. Michaelovi také zazvonil telefon. Slyšel nejasné brblání, zastavil se a svraštil čelo. „Haló?“ Mlaskavé žvatlání přerušilo ostré kýchnutí. „Tady Michael Sander…“ „Slyšels to?“ zeptala se jeho žena. „Co jsem měl slyšet?“ „Julie se po tobě ptala.“ „Sáro, je jí rok a půl. Znělo to, jako když někdo šlápne na křečka.“ „Ona v podstatě mluvila, Michaeli.“ „Dobře.“ „Ty kouříš?“ „Teď zrovna ne,“ odpověděl. „Co chtěla?“ Hlas jí potemněl. „Nabídla mi práci,“ odvětil a utřel si z čela pot. „Vzal jsem to.“ „Pojedeš pryč?“ zajímalo ji. „Asi jo.“ Sundal si tašku z ramene a podíval se do výkladní skříně. „Budeš pryč dlouho?“ zeptala se. 46
Michael si stáhl kravatu a nacpal ji do kapsy saka. „Myslím, že jo. Je to komplikované.“ „Je to nebezpečné?“ „Jo.“ Slyšel, jak malou posadila vedle sebe a jak její čtyřletý bráška něco zavolal na psa. „Dávej na sebe pozor,“ řekla. „Samozřejmě.“ „Miluju tě,“ pronesla. „Já tebe taky, Sáro.“ V lobby hotelu Admiral měli wi-fi, takže si Michael našel klidný kout a poslal dlouhý email do kriminálně-technické laboratoře v Bernu. Pak zabalil sáček s prázdnou nábojnicí z lovecké pušky Flemminga Caspersena do kousku staniolu a poprosil recepční o velkou obálku, do které vložil pytlíky se skleničkou od whisky, prázdnou nábojnicí, plnicím perem a krabičkou na šperky. Požádal recepční, aby to všechno co nejdřív poslali FedExem. Důležitost úkolu zdůraznil tím, že položil na pult pětisetkorunovou bankovku. Recepční se usmála a slíbila, že se o to hned postará. Michael otevřel v pokoji francouzské okno na balkon a zadíval se na kodaňský přístav, na jeho ústí, čtvrť Christianshavn a na klidnou hladinu moře v dáli. Dal si dlouhou sprchu, oblékl se do hotelového županu a pečlivě si nachystal na psací stůl svůj laptop, propisku a blok. Štětečkem nanesl na dévédéčko jodový prášek, pak z něj opatrně sfoukl jeho přebytky a spatřil malé sbíhající se kruhy otisků prstů. Speciální lepicí páskou je z disku sejmul a podržel proti světlu pronikajícímu balkonovými dveřmi. Byly to malé, identické, oválné otisky, které zřejmě patřily ženě a pouze jedné osobě. Tím si byl jistý. 47
Útržky lepenky s otisky se rozhodl odeslat do Bernu a požádat laboratoř, aby je porovnala s otisky na plnicím peru Elizabeth Caspersenové. Pak si několikrát pustil film a poznamenal si různé detaily, které prvně přehlédl. Našel jediný, malý, několikavteřinový, křivý záběr samotného klienta. Shora a šikmo zezadu na něm byla vidět polovina loveckého klobouku s širokou krempou a pírkem za stuhou. Pod krempou se ukázala část ucha, bílé, pěkně střižené kotlety, přesně jako na portrétu finančního vládce v Hellerupu, nazelenalé rukávy, ruka v rukavici a kousek pažby. Michael vyřízl jednotlivé záběry z filmu a pohrál si s různými stupni světla, ostrosti a kontrastů. Výsledek byl přinejlepším nejednoznačný. Takové lidské ucho je sice neskutečně individuální, ale tady ho většinu zakrýval klobouk a límec bundy. Pokoušel se zjistit, jestli budou mezi rukávem a rukavicí vidět hodinky a došel k závěru, že tam nejsou. Zbraň nebylo možné identifikovat. Záblesk z hlavně zkoumal desetkrát, zepředu i zezadu. Určitě to bylo z nějaké lovecké pušky. Plamen byl delší a žlutější než z vojenské malorážní karabiny. Z ostatních lovců viděl jen místy křivé stíny v krajině, když je náhodou zasáhl kužel světla z čelovky nebo reflektor kamery. Patrně stáli v řadě a soudě dle laserových zaměřovačů jich bylo šest, nepočítaje samotného klienta. Kameraman uklouzl a kamera zachytila muže stojícího nejblíž. Jakmile našel rovnováhu, záběr zase bleskurychle srovnal. Michael si tu krátkou sekvenci přehrál ještě jednou. Zorným polem se mihlo něco bílého a načervenalého. Zastavil záznam. Byla to noha, pravá noha v maskáčích se zakrvaveným obvazem okolo stehna. Kameraman se tedy zranil. Konec záběru si pouštěl pořád dokola. Tu tmavovlasou mladou oběť. Mužská ústa proměněná v křičící 48
otvor. Jak se muž otočil a rozběhl do volného prostoru za hranu útesu, s obsahem černého pytle v rukou. Byl to urostlý, vysoký a vysportovaný muž ke třicítce, na sobě měl vhodné outdoorové oblečení. Když ho kamera zase zaměřila, vypadal jako odhozená hadrová panenka na břehu něčeho, co mohl být fjord, ústí velké řeky nebo útes. Michael přetočil film zpátky a přiblížil si pravou nohu oběti zachycenou v první části filmu. Byla bosá, bílá a tmavohnědá od něčeho, co připomínalo zaschlou krev. Nepřipadalo mu, že by to muže omezovalo v pohybu, ale byl dozajista tak napumpovaný adrenalinem, že by dokázal běžet i se zlomenýma nohama. Na levé noze měl pevnou pohorku s modrou tkaničkou. Nebylo toho moc, ale Michael stejně cítil jistou naději. Souhvězdí byla totiž na pozadí posledních záběrů vidět ostře a kamera zabrala toho mladého muže celého. Udělal si přestávku a přecházel po pokoji sem a tam. Pak na posteli rozevřel cestovní tašku a usmál se, když spatřil, co mu Sára navrhla za četbu na cestu. Spolu s jednou kamarádkou z gymnázia vlastnila malý, ale napěchovaný antikvariát s nezvyklou otevírací dobou. Krámek se nacházel na hlavní třídě provinčního městečka na ostrově Fyn, kde bydleli a kde také vyrostl. Stejně jako Keith Mallory se ho pokoušela vytáhnout z propastného literárního bahna, jenže mu pokaždé vybrala knihy o zneužívání, promrhaných šancích a křehkých ženských smyslech a tužbách. Tentokrát to byla Flaubertova Paní Bovaryová. Když cestoval posledně, byl to román od Jane Austinové a předtím sbírka básní od Emily Dickinsonové. Hodil Paní Bovaryovou zpátky do tašky, místo toho vytáhnul propašovanou krimi od Joa Nesbøho a položil si ji na noční stolek. Znovu se usadil k počítači. Byla to otázka geometrie, nebo spíš trigonometrie, řekl Elizabeth Caspersenové, když se ho zeptala, jestli dokáže lokalizovat místo činu. 49
A tak to také bylo. Podle pixelů na obrazovce vypočítal výšku oběti na 185 centimetrů tím, že ji porovnal s velikostí náramkových hodinek, s knoflíky na maskáčové bundě a slunečními brýlemi, které muži visely na provázku okolo krku. Studoval krajinu na pozadí během těch pár vteřin, které uplynuly od zhasnutí reflektoru na kameře po vypnutí kamery. Všiml si páru žlutých světel na protějším břehu, musela patřit nějakému autu nebo kamionu. To tedy znamená, že na druhé straně vody vede silnice, zatímco břeh dole je holý a kamenitý. Po vodě pluly kry tříštící světlo. Porovnáním délky mrtvoly dole na břehu a opět pomocí spočítání pixelů zjistil, že stěna útesu musí být asi tak sto metrů vysoká. Zvětšil si hvězdy a planety nad nízkými horami v pozadí. Záběry upravoval tak, aby dokázal vytáhnout ještě další nebeské útvary. Kdyby mu tak nějaká kompetentní osoba dokázala vypočítat z astronomických almanachů vzájemné pozice hvězd a pozorovatelnou výšku nad hladinou moře, byl by schopen lokalizovat geografickou polohu místa činu s tolerancí několika kilometrů a čas s přesností na minuty nebo vteřiny. Měl pocit, že je na dobré cestě. Vystřihl i záběry nočního nebe, zkopíroval si je na flashku a rozhlédl se po bezpečném místě, kam by mohl dévédéčko schovat. Samozřejmě ho mohl uložit do úschovného boxu v hotelu, ale možná by nějaký zvědavý zaměstnanec nedokázal odolat pokušení a to by mělo fatální následky. Podíval se nahoru. Krov se nad ním klenul tak čtyři pět metrů vysoko a trámová konstrukce byla obnažená. Dotáhl stolek doprostřed podlahy, na desku postavil židli, vložil disk do jedné z hotelových obálek, strčil si ji mezi zuby a vylezl nahoru. Našel trám se silnou vrstvou nedotknutého prachu na horní straně a vtěsnal obálku do praskliny ve dřevě. Prozkoumal místo ze všech úhlů, ale zespoda nebylo možné obálku vidět. 50
Spokojený s tím, jak pokročil, projel Michael roční účetní uzávěrky Sonartechu i vývoj kurzů na několika finančních portálech a zavolal svému oblíbenému finančnímu věštci, Simonovi Hallbergovi, novináři z deníku Berlingske Tidende. Tenhle mladý muž byl rozený badatel a měl obdivuhodnou síť zahraničních kontaktů. Michael jeho expertýzy využíval už několik let, a to i když pro S & W prověřoval úvěruschopnost firem a věděl, že s ním bude novinář ochotný spolupracovat pod jednou podmínkou. Tou podmínkou bylo dva tisíce eur vyplacených na účet v Lichtenštejnsku. Simon Hallberg miloval jídlo, vyznal se ve víně a zbožňoval drahé hotely. Neautorizovaná konta mu umožňovala cestovat stylově. Schůzku dohodli na zítřek a Michael mu převedl honorář. Pozdní odpolední hodiny strávil surfováním na portálu the deep web. Zkoušel namátkou všechny možné kombinace slov jako SAFARI, SNUFF, MAN HUNTING, LIVE, SOLDIER, MERCENARY, REAL, TARGET, HUMAN, KILLING, BOUNTY, EXPERIENCE, UNIQUE, LIFETIME. Prošel široké spektrum nevyčerpatelně důmyslné lidské blbosti a perverze, ale nenašel nic, co by si zasloužilo hlubší zkoumání. Nechal si na pokoj poslat obloženou bagetu a pivo a hledal dál, dokud u počítače nezačal poklimbávat a mozek dávno nepřestal fungovat. Postel vypadala neobyčejně lákavě. Přemítal, že si dá pauzu, na pár minut si lehne a pak bude pokračovat. A to byla poslední vědomá myšlenka, která Michaela napadla, než se neděle 15. dubna přehoupla do pondělí 16. dubna.
4 Vzbudila ho píseň. Nebo kocovina. Nebo plný močový měchýř, který volal po vyprázdnění. Kim Andersen se 51
vzepřel na lokti a pohlédl své spící novomanželce do tváře. Úplně se posadil a pevně upřel zrak na komodu, aby se s ním ložnice přestala točit. Sako od uniformy leželo na zemi, ale bleděmodré kalhoty od galauniformy Královské gardy měl ještě pořád na sobě, kšandy se mu zamotaly mezi nohy. Po svatební party je do jejich domku odvezli okolo čtvrté hodiny ráno. Opilé na mol, ale šťastné. Znova shlédl na její krásný obličej. Louise tu byla vždycky. Když se vrátil zpátky z Kosova, Iráku i Afghánistánu. Z nebe i pekla na zemi. Byla tu, když si připadal totálně prázdný a cizí, když příliš pil, když ho noční můry vyháněly z postele do lesa, kam chodíval na dlouhé procházky, dokud vše zase neviděl jasně a normálně. Teď byli svoji. Byl šťastný. Byl to nový, dobrý začátek. Při močení na sebe pohlédl do zrcadla. Vlasy měl zvlhlé potem, ale čerstvě ostříhané, bradu neoholenou a oči hrubé a podlité krví. Byla to dobrá oslava a byli tam úplně všichni. Jejich rodiny, Louisini kolegové ze školy, staří kamarádi z armády, přátelé z loveckého klubu, kolegové z tesařství a dokonce i jeho mistr se ženou. Ta píseň. Zapnul si uniformní kalhoty a napadlo ho, že se mu to zdálo. Ta píseň tu nemohla znít. Byla tu přísně zakázaná. Vešel do obýváku s nízkým stropem a vyhlédl z okna. V domě nebylo slyšet nic, dýchalo se mu opět snáz. Jen se mu to zdálo. Dobelhal se do kuchyně, uvařil si šálek Nescafé a pohlédl do lesa, který hraničil s pozemkem. Dřív dům patřil hajným. Dodávka z tesařství stála úplně vzadu na příjezdové cestě a Louisina nová smetanová alfa romeo byla zaparkovana těsně u domu, okolo karoserie měla ovázanou modrou hedvábnou stuhu a na střeše obrovskou mašli. Včera ji vzbudil a vzal za ruku, pro52
tože už to nemohl déle vydržet. Požádal ji, aby zavřela oči a vyvedl ji ven do zahrady. Šel za ní a rukama ji vedl za ramena. Když stála jen dva metry od auta, vybídl ji, aby otevřela oči. Tvrdila, že z ní má radost, ale starost jí dělaly peníze. Svatbu ještě nezaplatili. Zklamalo ho to a trochu se chytli. Všiml si, že alfa romeo má otevřené dveře, a přimhouřil oči. Přístroje na palubní desce svítily červeně. Vzal si hrnek s kávou ven a šel k autu. Píseň začala hrát znovu. Odhodil hrnek a rozběhl se, kšandy mu tloukly o nohy. Ta píseň mu vyplnila uši i mozek dusivou úzkostí. Klíč byl v zapalování, autorádio hrálo na plné pecky. Šátral po tlačítkách a konečně se mu podařilo cédéčko se starým rockovým šlágrem od Queenů vytáhnout. Byl to čistý disk bez jakéhokoli označení nebo obalu. Kim Andersen ho odhodil do trávy, posadil se na přední sedadlo auta, nohy nechal venku na štěrku a hlavu si opřel do dlaní. Strniště na tvářích ho do nich škrábalo, když zvracel. Dlouho po tom se zvedl a vydal se k domu. Prošel verandou i vstupní halou a otevřel dveře do dětského pokoje, na které sám namaloval žirafy, zebry, lvy a také holčičku s klukem běžící vysokou trávou savany. Děti hlídali Louisini rodiče, postele byly pečlivě ustlané a na každém uhlazeném polštáři ležel lesklý devítimilimetrový náboj. Jeden pro Lukasovu pětiletou hlavu a druhý pro Hanninu tříletou. Za dvě hodiny ho našla jeho novomanželka, jak visí na provaze uvázaném na jedné ze spodních větví dubu. Pod kývajícíma se nahýma nohama leželo převrácené bílé zahradní křesílko.
5 O tři hodiny později se policejní komisařce Lene Jensenové rozezvonil mobil. Právě se svými dvěma nejlepšími 53
kamarádkami usedla ke kavárenskému stolečku na kodaňském náměstí Kultorvet. Lene se na ně strašně těšila. Vídaly se jednou za půl roku. Podívala se na displej a zasténala. „Cože?!“ zeptala se a zabořila lžičku do husté, bílohnědé pěny svého Caffè latte, které před ní právě přistálo. Lene se na Marianne a Piu omluvně zašklebila, hlas na druhém konci všechno zkazil. Jednatřicetiletého tesaře Kima Andersena před pár hodinami odřízli ze stromu v jeho vlastní zahradě v lese jižně od Holbæku, informoval ji hlas. Oběsil se. Hlas patřil policejní inspektorce Charlottě Falsterové, přímé nadřízené Lene ve státní policii. Jako vždy mluvila jasně, srozumitelně a trochu moc nahlas, jako by si někde ve své šéfovské duši myslela, že její podřízení jsou jistě ochotní, ale také poněkud připitomělí. Charlotte Falsterová neměla ráda nedorozumění, ale jen jasnou a srozumitelnou komunikaci. Absolvovala na to několik kurzů. „Ten chudák určitě spáchal sebevraždu,“ prohlásila Lene. „Na to má člověk sakra přece právo.“ Sice svá slova vyslovovala potichu a nesrozumitelně, protože Charlotte Falsterová nenáviděla, když někdo mumlal, ale také samozřejmě dobře věděla, že by policejní inspektorka nepřerušila nedělní hodinu tai-chi nebo muzejní víkend v Berlíně, aby se zabývala banální sebevraždou na západním Sjællandu. „Ruce měl za zády svázané pouty,“ zpravovala ji policejní inspektorka. „Kromě toho se včera oženil, takže načasovaní je poměrně neobvyklé. Je to válečný veterán se spoustou vyznamenání, to znamená, že o to budou mít novináři velký zájem. Lidé mají dojem, že armáda nedělá pro vracející se veterány dost. Že je ponechává vlastnímu osudu, ačkoli jsou traumatizovaní a nemocní. Z Holbæku požádali o pomoc. Můžete se tam vypravit a chopit se toho?“ 54
Lene se už už chtěla zeptat, jestli by jí Charlotte Falsterová nezavolala zítra, ale pak se ovládla. „Co Torsten?“ zeptala se. „Rodí mu žena.“ „Jan?“ „Poranil si koleno. Při fotbale.“ „Christian?“ „Ten je na kurzu. Můžete s sebou vzít Mortena, jestli chcete,“ navrhla šéfová. „Vlastně byste měli být minimálně dva.“ Kdyby ji Morten Christensen požádal, aby opustila hořící auto, neudělala by to. A Charlotte Falsterová to věděla. „Vyrazím za půl hodiny,“ prohlásila nakonec. „Stačí to?“ „Jsem moc ráda, že na to máte chuť i čas, Lene,“ utrousila šéfová ironicky. „Zavolám tam a řeknu jim, že jste na cestě.“ Lene nechala lžičku sklouznout do sklenice. Už neměla na kafe chuť. Chtělo se jí křičet. Opřela se s rukama v klíně a hleděla před sebe. „To byla ta právnička?“ zeptala se Pia. „Nadřízená mrcha,“ přitakala Marianne. Takovýhle výraz totiž dokázal Lene ve tváři vyvolat jen jeden člověk. „Máš narozeniny,“ ozvala se Pia zlostně. „Proč jsi jí to sakra neřekla?“ „Není to žádná mrcha,“ odpověděla jí Lene. „Je v pohodě, vlastně je to taková napůl… stará panna, ale jinak je v pohodě, nebo…“ „Tak to teda vážně není,“ kontrovala Pia. Pia Holmová pracovala jako zdravotní sestra na oblastní psychiatrii, pocházela z jižních zemí, měla černé vlasy, byla temperamentní a Lene měla ráda jako nikoho. Potkaly se před mnoha lety na schodech v ulici Istedgade. Tehdy Lene ještě nosila uniformu a projížděla 55
hlídkovým vozem původní policejní Stanice 1 v centru. Pie zrovna její expřítel málem roztřískal dveře do bytu, ačkoli ho týž den propustili s podmínkou. Její dcera, které tenkrát bylo pět, dřepěla v noční košili v koutě předsíně, ruce si tiskla na uši, zatímco Pia volala na policii. Ostatní obyvatelé ve vchodu si zesílili televizi a doufali, že to muž skončí a zmizí. Pia právě strkala za dveře komodu, když zaslechla venku na schodech rychlé lehké kroky, překvapený výkřik a klidný, káravý, ženský hlas. Pootevřela dveře a mladá zrzavá žena v policejní uniformě se na ni usmála. Na podestě schodiště ležel na břiše její bývalý. Černou uniformní botou mu policistka sešlápla ruce překřížené mezi lopatkami. Ve škvíře ve dveřích se pod matčinou tváří objevil i vážný obličejíček dcery. Zrzavá policistka se usmála ještě víc a zeptala se, jak se jmenuje a kolik je jí let. Pak se podívala na Piu. „Znáte ho?“ „Ano, tedy ne… kdysi… jsme spolu tak trochu chodili. Pustili ho s podmínkou. Sleduje mě. Pokoušela jsem se i přestěhovat.“ Rozplakala se. Policistka pohlédla Pie Holmové do očí a prohlásila, že se tu její ex už neukáže. Ať jdou spát a zítra si nechají spravit dveře. „Slibujete?“ zeptala se Pia. „Čeká ho věznice na Amageru,“ prohlásila policistka. „Zkurvená děvko,“ zasípal ze země expřítel. Pia Holmová zavřela dveře a zaslechla zvuk, jako když se láme suchá větev. Její bývalý přítel zařval. Krátce na to bylo slyšet, že něco těžkého padá ze schodů. Vběhla do obýváku a vyhlédla na ulici. Vlasy policistce v pouličním osvětlení měděně svítily, vlekla za sebou za nohu bezvládné lidské tělo. Její parťák se opíral 56
o kapotu hlídkového vozu, nohy měl překřížené a pokuřoval cigaretu. Dveře auta byly otevřené, modré světlo z kontrolek majáčku rytmicky klouzalo po fasádách a Pia zaslechla šumění vysílačky. Kolega odcvrnknul nedopalek a poklidně pomohl zrzavé kolegyni vecpat zmoženého expřítele na zadní sedadlo. Třískli dveřmi, vypnuli maják a hlídkový vůz zabočil na konci ulice u hlavního nádraží a zmizel. Pár dní nato náhodou potkala zrzavou policistku v civilu v supermarketu a zeptala se jí, jestli by nezašla na kafe. Zbytek si lze domyslet. Marianne, kterou Lene znala od chvíle, kdy si vedle ní sedla první školní den v první třídě a která teď bydlela ve vedlejším vchodu ve čtvrti Frederiksberg, jí položila ruku na paži. „Kam musíš jet, kočko?“ „Do Holbæku.“ „Nejde o žádný děti, že ne?“ „Myslím, že ne.“ Lene se zhluboka nadechla a pokusila se usmát: „Tak příští víkend? Slibte mi to! Obě!“ „Jasně,“ odpověděly. Podívala se na mobil na stole a zlostně si rukou projela dlouhé zrzavé vlasy. „Proč si sakra… Proč si sakra lidi nedaj pohov, do prčic?“ „To bys byla bez práce, broučku,“ reagovala Marianne rozumně. „Mohla bych se vrátit na Krétu a půjčovat surfy,“ představila si Lene. „Nebo vyrábět šperky pro turisty.“ „Nedělala jsi to před dvaceti lety?“ optala se Pia. „Musíš dostat dárky!“ Kamarádky se začaly hrabat v taškách. Dostala dárkovou poukázku do klubového kina Cinemateket, protože milovala film, a krásné stříbrné náušnice s perlami a delfíny. Chtělo se jí brečet. 57
„Jste moc hodný,“ zamumlala. „To teda jsme,“ odpověděla Marianne. „Všechno nejlepší!“ Lene našla svůj malý starý citroën na ulici Nørre Voldgade, chvíli v něm jen tak seděla a pozorovala svůj odraz v zrcátku za stínítkem. Vypnula si vrásky od smíchu okolo očí, doplnila si rtěnku a vzdychla. Nové náušnice jí slušely. Gumičkou si sepnula vlasy do tlustého culíku. Cítila se přesně na svých čtyřicet tři let. Její dceři Josefine je jednadvacet a pracuje v baru jako divá, aby nastřádala peníze na půlroční cestu s kamarádkou do Jižní Ameriky. Nezbývá než doufat, že pak snad konečně přijde na to, co se sebou. Přesně tak to udělala po gymnáziu a – podle slov otce – ne zrovna úžasné maturitě i Lene. Půl roku bydlela na Krétě, pak se vrátila domů do Vordingborgu a do nevědomosti. Byla první v rodině po mnoha generacích, kdo nešel na vysokou školu. Policejní akademie se podle jejího otce lékárníka a matky, klasické filoložky, nepočítala. S Nielsem se rozvedla, když jí bylo třicet devět a Josefině sedmnáct. Obešlo se to bez velkých dramat a došlo k tomu přinejmenším s pětiletým zpožděním, na tom se později shodli oba dva. Niels se znovu oženil, ona se lopotila dál, jakžtakž spokojená se svým prací naplněným single životem. Vážně se nezamilovala už celé roky a flirtovat jí moc nešlo. Jela domů do ulice Kong Georgs Vej, zaparkovala a vyšla do bytu ve třetím poschodí. Byl to pěkný světlý čtyřpokojový družstevní byt, který si Lene koupila z dědictví po otci. Otevřela dveře a zavolala, že je doma. Ucítila popcorn. Její dcera seděla u jídelního stolu v obýváku s kamarádkou, se kterou měla jet do Jižní Ameriky, pojídaly popcorn a studovaly mapy a průvodce. 58
„Co tady děláš?“ zeptala se jí Josefine. Pak se podívala Lene do tváře a už se na nic dál vyptávat nemusela. Pozvedla mísu. „Dáš si?“ Lene si vzala pár kousků. „Jsou pěkný,“ prohodila Josefine a ukázala na náušnice. „Díky, Josi. Hned zase půjdu.“ „Kam jdete?“ zeptala se jí dceřina kamarádka. „Musím do Holbæku,“ odpověděla temně. „Mohlo by to být i horší,“ povzbuzovala ji Josefine. „Jak horší? Třeba do Grónska?“ „Například.“ „Bože.“ Lene vešla do ložnice a začala do sportovní tašky házet spodní prádlo, oblečení a toaletní potřeby. Přemýšlela, zda si s sebou má vzít boty na běhání. Zpravidla bývala ve výborné kondici. Dvakrát nebo třikrát týdně chodila na box do policejního sportovního spolku. Díky chráničům zubů, helmě a full contactu vážila stejně, jako když jí bylo pětadvacet. Nikdy se necítila silnější, pružnější a rychlejší, než právě teď. Pak otevřela malý ocelový trezor zazděný do stěny za šatní skříní a zkontrolovala uloženou služební pistoli. Byla to nevzhledná devítka od Hecklera & Kocha s osmnácti náboji v zásobníku. Ujistila se, že není nabitá. Vložila ji do tašky, vedle ní položila opasek s pouzdrem, dva zásobníky a zapnula zip. Mohla vyrazit.
6 Lene si všimla policejního auta na konci úzké lesní cesty a vypnula GPSku. Střízličí ulice. Název zněl idylicky a bílý hrázděný dům s doškovou střechou na konci ces59
ty také působil útulně a udržovaně. Stála u něj dodávka místního tesařského mistra a sanitka, technický vůz policie a zbrusu nová alfa romeo s obrovskou modrou mašlí na střeše. Vedle sanitky ležela nosítka se zakrytým tělem. Čekali u nich dva saniťáci a hleděli směrem k jejímu autu. Když přijela blíž, všimla si pod stromem v zadní části zahrady policisty. Vedle alfy romeo dřepěl kriminalistický technik v bílé igelitové kombinéze a zkoumal něco, co vypadalo jako zvratky. Trochu toho opatrně nabral do zkumavky. Lene zaparkovala vedle vyjeté stopy od auta. Zahrada hraničila s lesem a za pozemkem byla dlouhá podmáčená louka. Pásl se na ní srnec. Pozvedl hlavu a chvíli ji pozoroval, pak se zase sklonil k trávě. Ukázala staršímu saniťákovi svou legitimaci, ten kývl na svého mladšího kolegu, který stáhl prostěradlo k bokům mrtvého. Byl to štíhlý, urostlý, svalnatý muž. Na hrudi neměl ani chloupek, zato dole na břiše se mu zužovaly černé chlupy směrem k pupíku. Hlavu měl nepřirozeně daleko vytočenou vlevo. Napadlo ji, že má asi zlomenou horní krční páteř. Pod pravým uchem byl provaz svázaný do uzlu a na krku po něm zůstal hluboký modrý otisk. Kim Andersen měl přivřené oči a otevřená ústa. Tělo leželo napůl na boku, napůl na zádech, ruce měl totiž svázané za zády. Lene si sedla na bobek a prohlížela si pouta, která se nijak zvlášť nelišila od těch, co měla ve svém šuplíku v kanceláři. Technici ovázali mrtvému igelitové sáčky kolem rukou, aby mohli zajistit částice pod nehty a další stopy. Kim Andersen měl na těle na dvacet tetování. Nad červeným srdcem u levé bradavky stálo napsané Rege et Grege. Podél vnější strany jeho levé paže si Lene všimla motta Dominus Providebit. Pod křížem hledáčku, který 60
byl namířený na hlavu tálibánského bojovníka, stálo RLG Keeping Hell Busy a pod dalším, ale nezamířeným křížem hledáčku nad pravou bradavkou měl Kim napsáno You Can Run, But You Will Only Die Tired. Na sobě měl Kim Andersen pevné, bledě modré uniformní kalhoty s širokým bílým lampasem. Šle měl zamotané mezi nohama a poklopec rozepnutý. Svěrače povolily a mrtvola páchla. „Královská garda,“ ozval se mladší saniťák. „To vidím,“ odpověděla. „Díky, že jste počkali. Můžete ho klidně odvézt.“ Mrtvého vojáka zavezou do ústavu soudního lékařství v Kodani. Ona se tam vypraví zítra, snad jí soudní lékaři nabídnou nějaké poznatky. Samozřejmě kromě těch, co jsou jasné na první pohled. Mezi stromy v zahradě se pnula červenobílá policejní páska. Technici vyznačili v trávě červenými a zelenými kolíky dva různé páry stop. Lene se sklonila pod páskou, minula geometricky perfektně vyskládaná polínka pod přístřeškem a pokračovala dál k mladému policistovi u stromu. Tady si prohlédla převrhnuté bílé zahradní křesílko a konec tenkého nylonového lana uříznutého metr pod větví. Policista ukázal na otevřenou garáž, ve které byla na přívěsu malá plachetnice. „Ten provaz je určitě z ní,“ prohlásil. Vstoupili do garáže. „Chybí otěž ze zadního cípu kosatky,“ vysvětlil policista. „Nebo… visí na větvi.“ „Vy jste jachtař?“ zeptala se ho Lene. „Jo, mám menší loď.“ Vydal se ke stromu, Lene šla za ním. „Co říkáte na ten uzel nahoře?“ zeptala se ho. „To je pěkná dračí smyčka,“ odpověděl. „Je to univerzální uzel, hodí se při jachtaření naprosto na všechno.“ 61
„Vy jste ho znal?“ Policista potřásl hlavou. „Kdo ho našel?“ ptala se dál. „Jeho žena. Uvařila mu kafe. Odřízla ho, dala mu umělé dýchání a masáž srdce. Pak nás teprve zavolala. Přijali jsme její hovor ve čtvrt na jedenáct.“ Lene svraštila čelo. Tohle bylo pozoruhodné. Většina lidí by byla v naprostém šoku nebo by je popadl záchvat paniky. Policista ukázal na bílou alfu romeo u domu: „To je ale pěkný dárek po ránu, co?“ „No to teda,“ potvrdila. „Měli jsme jít taky dělat řemeslníky. Kde máte kolegu?“ „Uvnitř u jeho ženy. Nebo spíš vdovy, že? Ačkoli nebyli svoji ani dvacet čtyři hodin.“ Lene pohlédla na pískoviště a tříkolku u garáže. „Pravda. A co děti?“ „Ty jsou u její matky.“ Než vešla do domu, obula si modré návleky. Na první dveře vlevo někdo namaloval africká zvířata. Byly pootevřené. Lene do nich šťouchla nehtem. Byl za nimi ten nejuklizenější dětský pokojíček, jaký kdy viděla. Dvě pěkné bílé postýlky, na jedné povlečení z filmu Příběh hraček, na druhé z Můj malý pony. Dokonalé. Holčička a chlapeček. Hračky stály vyskládané na policových regálech nebo byly uklizené v plastových bednách úhledně seřazených pod postelemi. Přikrývky byly zastrčené okolo matrací, ale polštáře ležely na zemi. Nebyly povlečené, jako kdyby se na nich někdo vybíjel, strhal povlaky a mrsknul jimi o zeď. Lene povlaky našla pod hracím stolkem, ale nedotkla se jich. Vyšla ven a požádala jednoho z techniků, aby vzal polštáře a povlaky s sebou. Muž na ni pohlédl: „Co na nich máme zjišťovat?“ „Arne, kdybych to věděla, tak byste je zkoumat nemuseli.“ 62
Povzdychl si a vlezl do dodávky pro další pytle na důkazy. „Co ještě máte?“ zeptala se jeho ohnutých zad. „Někdo se vyzvracel vedle alfy,“ odpověděl jí. „A našli jsme ještě tohle.“ Pozdvihl igelitový sáček s cédéčkem. „Leželo v trávě, ale ne moc dlouho.“ Lene hleděla na šedý disk. „Těším se, až si poslechnu, co na něm je. Zítra?“ „Samozřejmě. S radostí ho budu celou noc kopírovat a podrobovat všem akustickým testům, které mě napadnou. Stejně jsem jen pozval hosty na večeři a bridge. S tím si hlavu nelámej.“ „Nebudu, Arne. Nejsi sám, kdo měl program. Já mám například narozeniny.“ „Všechno nejlepší. Žena oběti přestřihla provaz nůžkami na větve. Vezmeme je s sebou.“ „Ještě něco? Co počítače?“ „Žádný jsem tu nenašel.“ Lene se na něj otočila. „Existuje vůbec někdo, kdo nemá počítač?“ optala se ho. „To nevím. Oni evidentně žádný nemají.“ Lene rozhodila rukama: „Samozřejmě že ho mají. Někde bude, Arne.“ „Můžeš si ho mileráda najít sama,“ odsekl. „Proč musím všechno dělat sama?“ Zasmál se. „Ty jsi tady detektiv.“ „Kristepane… A co stopy na zahradě?“ „Dva páry. Bosé nohy velikosti čtyřicet pět a nohy v ponožkách velikosti třicet devět.“ „Díky, Arne.“ Lene otevřela dveře do obývacího pokoje. Na kraji křesla seděla policistka s krátkými světlými vlasy. Ruce 63
měla složené v klíně a nohy stažené pod křeslem. Seděla v jedné z pozic, kterou člověk automaticky zaujme, když ví, že není vítán. Lene takhle seděla nesčetněkrát. V nejzazším rohu pokoje přecházela sem tam žena, k uchu měla přitisknutý mobil. Na Lene se nepodívala, dál frustrovaně pendlovala mezi rozkládacím gaučem a knihovnou. Župan si volnou rukou přitáhla ke krku, z kulaté brady jí kapaly slzy. Byla o něco menší než Lene. Hezký, ale ztrápený a bledý obličej jí rámovaly dlouhé, tmavé vlasy. Měla na sobě kvalitní tělové punčochy. Lene napadlo, že asi patřily ke svatebnímu kompletu. Chodidla byla špinavá od mokré hlíny a ve vlasech měla ještě několik uvízlých zrnek rýže. Silný svatební make-up se jí úplně rozpil, řasenka jí v pruzích stekla až na krk a rtěnka se rozmazala. „Nevím proč,“ křičela do telefonu. „Je prostě mrtvej, mami! Mrtvej, mrtvej, mrtvej! Někdo ho zabil.“ Lene zůstala stát u dveří. Žena se na okamžik zastavila, aby se nadechla astmatickým dýchátkem. „Kdo jste?“ zeptala se najednou a pohlédla na Lene. Nos měla červený a oči opuchlé. Policejní komisařka si v nich přesto všimla záblesku. Racionálního a chladného záblesku. „Jsem policejní komisařka Lene Jensenová ze státní policie,“ představila se. „Upřímnou soustrast.“ „Je to tak zatraceně nespravedlivý,“ šeptala mladá žena. „K posrání nespravedlivý. Všema válkama prošel bez škrábnutí a pak… včera to bylo tak fajn. Vím, že by všechno bylo super.“ Ukončila hovor s matkou, sedla si na pohovku a zahleděla se do prázdna. Lene si prohlížela černobílou fotku mrtvého na horní poličce knihovny. Vojenská lodička, uniformní sako, bezstarostný úsměv, pěkné obličejové rysy. Klasika. 64
Fotka se podobala všem ostatním vojenským portrétům, které dosud viděla. Přes fotku Kim Andersen napsal: Pro mou milovanou Louise. Pak pohlédla na velkou barevnou fotografii ve stříbrném rámečku na druhé polici shora. Zvěčňovala skupinu zpocených vojáků na slunci v širé poušti. Za nimi se zvedalo hnědé holé pohoří a přímo nad hlavami těchto pěti mužů stálo slunce. Člověk by je od sebe sotva rozeznal, všichni byli vysocí, svalnatí a horní část obličeje jim stínily pouštní klobouky s širokou krempou a těsné tmavé nebo zrcadlové sluneční brýle. Vojáci byli snědí, vlasy i vousy měli přerostlé a nebyli oblečení zrovna podle pravidel. Dva na sobě měli pískově žlutá trička a volné maskáčové kalhoty, dva ani žádné tričko neměli a poslednímu přes kalhoty visela rozepnutá košile od uniformy. Čtyři z pěti měli okolo krku červený nebo černý kostkovaný arabský šátek a všem u stehna viselo černé pouzdro na pistoli. Kim Andersen stál uprostřed. Lene ho poznala podle tetování. Ten nejvyšší a nejurostlejší z nich stál trochu sám pro sebe s rukama překříženýma na hrudi. Byl to malý, ale významný odstup. Byl polonahý, šátek neměl, ani ho nikdo nedržel okolo ramen. Pěkný chlap, pomyslela si Lene. A kompletně potetovaný. Po pažích se mu přes ramena až k jednomu uchu vlnily postavičky, písmena a runy. Usmíval se jako ostatní, ale jinak. Rezervovaně. Posadila se na pohovku vedle Louise Andersenové. Vdova tiskla čelo ke kolenům a Lene čekala, než pomalu ustanou potlačované vzlyky. „Paní Andersenová?“ Přikývla. „Kde máte děti?“ „U mámy.“ „Pojedete za nimi?“ „Ráda bych.“ 65
„Myslím, že byste za nimi měla jet. Smím se na něco zeptat, než pojedete?“ „Ano.“ „Vy jste se brali včera?“ Louise Andersenová se velice rychle nadechla, znovu použila inhalátor a dlaněmi si otřela tváře. Vyděšeně se na Lene usmála. „A dneska se rozvedli.“ „Slyšela jsem, že jste Kima sama odřízla a pokusila se ho oživit. Zachovala jste se úžasně, paní Andersenová.“ „Díky…“ „Ta pouta už jste předtím viděla?“ Louise Andersenová se opět zhroutila. „To byl takový vtípek,“ vzlykla. „Dostal je od jednoho kamaráda, protože se ke mně připoutal na doživotí.“ „Od jakého kamaráda?“ „Od nějakého. Nevím, od kterého.“ „Dobře. Kde máte počítač?“ Louise Andersenová mávla směrem ke starobylému psacímu stolu mezi okny do zahrady. Lene kývla na policistku, ta se zvedla a nadzdvihla desku stolu. Ukázala Lene nezapojené kabely. „Paní Andersenová, co to bylo za počítač?“ „Cože?“ „Co to bylo za značku?“ „Toshiba. Je to starší notebook. Není tam?“ „Ne, ale my ho zajisté najdeme.“ „Můžu už jít? Ráda bych jela za dětmi.“ „Samozřejmě, můžeme vás tam vzít.“ Louise Andersenová se rychle zvedla, proběhla obývákem a zmizela v koupelně. Lene pohlédla na policistku. Byla mladá. Hodně mladá. A bezmocná, ačkoli se snažila vyzařovat tichou autoritu. „Zavezete ji k matce, že?“ 66
„Samozřejmě.“ „Možná byste taky měli sehnat nějakého doktora, aby se na ni podíval,“ uvažovala Lene. „Aby jí dal něco na uklidnění.“
7 Sekretářka jí zarezervovala v jednom menším hotelu za Holbækem pokoj. Vypadal stejně jako všechny hotelové pokoje, ve kterých Lene trávila asi tak sto padesát nocí ročně. Pěkný a sterilní. Dala si denní menu a o pět minut později už si nedokázala vzpomenout, co to bylo. Snědla ho v téměř prázdné restauraci s hezkým výhledem na záliv. Malý bílý trajekt klouzal po tmavomodré vodní hladině směrem k ostrovu Orø. Loudavé světlo lodi a kultivované mumlání těch několika hostů okolo na ni mělo uklidňující, takřka hypnotizující efekt. Lene začala nad talířem padat hlava, načež se jí číšník zeptal, zda si nedá kávu. Odpovědný kriminalistický technik Arne jí podal předběžné hlášení. Technici odvrtali zámek u trezoru na zbraně a našli v něm brokovnici a loveckou pušku s hledím. Ačkoli byly zbraně udržované, ležela na pažbách, závěrech a hlavni pěkná vrstva prachu. Vypadaly, že už je dlouho nikdo nepoužil. Pod tou samou pěknou vrstvou prachu ležely i neotevřené krabičky nábojů do brokovnice i pušky. Také prozkoumali koupelnu a našli lahvičku Sertralinu. Lene věděla, že je to antidepresivum. Krom toho našli taky balení pilulek na spaní, občas užívala úplně ty samé. Obě léčiva byla předepsaná Kimovi Andersenovi. Balení byla načatá a Lene se začala těšit na výsledek krevních testů soudního lékaře. Arne jí sdělil jméno i adresu lékaře, který léky předepsal. 67
Oznámil jí, že kromě toho měli Andersenovi doma běžné věci, jako v podstatě stotisíce jiných dánských domácností. Lene pila kávu v hotelovém baru, kde nebyla ani noha. Studovala své poznámky a nákresy a dumala nad fakty, která do sebe nezapadala. Kim Andersen každopádně nebyl jen ten zcela zdravý tesař a vysoce vyznamenaný bývalý desátník Královské gardy, jak by člověk na první pohled řekl. Mladá vdova byla z manželovy smrti jistě upřímně zoufalá. Její citový výlev působil na zkušeného a cynického pozorovatele, jakým byla Lene, naprosto věrohodně. Ale Louisino vysvětlení a údajné jednání byly do nebe volajícím způsobem absurdní. Vypila na účet státu ještě jeden šálek kávy a pak bočním východem opustila hotel. Obešla živý plot, prošla zezadu okolo parkoviště a pokračovala po vyasfaltované cestě k zálivu. Na chvíli se zastavila a pozorovala světla v Hørby naproti na poloostrově Tuse Næs. Trajekt se vracel zpátky do Holbæku. Voda byla pořád ještě ledová, okolní pevnina se už ale vyhřála a mořská bríza se přeměnila v hustou mlhu. Zachvěla se a vydala se zpět k hotelu. Téměř prázdné parkoviště osvětlovalo několik ospalých, žlutých, pouličních lamp. Pod jednou z nich parkovalo světle šedé volvo kombi, za volantem někdo seděl. Ze staženého okénka vycházel kouř a visela z něj mužská paže v koženém rukávu. Mezi prsty rukavice svítil oharek. Druhou rukou si k uchu tiskl mobilní telefon. Tmou se z auta linula vážná hudba. Unavená Lene se na něj automaticky podívala a všimla si krátce střižených, tmavých vlasů, košile s límečkem a očí ve zpětném zrcátku. Chvíli ji sledovaly, pak muž pohled sklopil. Tlumeně se zasmál něčemu, co zaslechl v telefonu, ale sám nepromluvil. Lene zívla a vešla do hotelu, aby si zalezla do postele. 68
Dala si rychlou sprchu, vyčistila zuby, odlíčila narozeninový make-up, oblékla si čisté spodní prádlo a ulehla pod měkkou přikrývku. Probudila se dlouho před svítáním a posadila se, bdělá jako by ji někdo polil studenou vodou. V pokoji bylo chladno. Venku krápalo a kapky malovaly po skle ozářeném pouličními lampami zlaté žilky. Srdce jí bušilo a lil z ní pot. Namáhavě dýchala, nahmatala si puls nad zápěstím. Počítala a vteřinová ručička na hodinkách klouzala okolo středu. Krev jí tepala příliš rychle. Všichni policisté znají strach jako své boty. Ze začátku si člověk myslí, že má ty záchvaty náhodně, ale Lene pochopila, že mají vždycky příčinu. Že ze skříně plné smrti, tragédií, násilí a zmrzačení, které zažila během osmnácti let své policejní služby, něco vystrčí růžky. Puls zase klesl, dech se jí zklidnil. Opřela se o čelo postele, ruce složila na břiše a kolena přitáhla k hrudi. Nebyla to pravda. Žádné tváře, hlasy, nadávky, sirény nebo běžící kroky tu nebyly. Ani mrtvé děti. V ospalém světle lucerny ale zahlédla svalnatý mužský krk. Krk s černým článkovitým ocasem škorpiona vylézajícím zpoza límečku košile. Krk patřil muži ve volvu, který parkoval za hotelem. Muži, který ji očima sledoval ve zpětném zrcátku. Ten ocas škorpiona už viděla. V hájovně. Byla si téměř jistá. Hustá přízemní mlha se strašidelně táhla přes louku a Lene měla nad hlavou souhvězdí Velké medvědice v rotační křivce. Obešla ztichlý temný dům, málem zakopla o všudypřítomnou pásku policejních techniků a nervózně zaklela. Před chvílí byla v Holbæku zabušit na rozespalého policistu na noční a dostala klíč od domu. Teď stála pod verandou před hlavními dveřmi 69
a hledala ho po kapsách bundy. Těsně za ní někdo slabě popotáhl nosem. Ze zahřátých molekul vzduchu z těla těsně za ní jí na rukou naskočila husí kůže. Vytáhla z pouzdra pistoli a s baterkou ve výši ramen se ohnala. Světelný kužel ozářil dvě kulaté krvavě rudé sítnice za vypoulenýma očima srnce. Zvíře znovu rozmrzele zafunělo, přešláplo a dlouhými skoky zmizelo v husté mlze. Dřepla si, přiložila chladnou ocel pistole k čelu a upřela pohled na své černé tenisky. Srdce jí zase bilo příliš rychle. Dlouho ze sebe chrlila vyděšené nadávky a přála si, aby tu potvoru aspoň zastřelila. Pak si odemkla, rychle prošla předsíní do obývacího pokoje a zůstala stát před knihovnou. Fotka z pouště byla na svém místě. Otočila ji, stočila kovové pacičky ke straně a vyndala ji. Posadila se na pohovku a znovu si ve světle baterky vojáky prohlížela. Obzvláště toho urostlého vysokého muže, který stál stranou. Mírně rozkročený, paže překřížené, pod opálenou kůží mu vystupovaly svaly. Přes těsné zrcadlové brýle nebyly vidět oči. Tetování se mu táhla dál od ramene nahoru pod pravé ucho. Škorpion s jedovatým ostnem. Rezervovaný úsměv do objektivu. Jiný než ostatní. Muž na kraji lesa si sundal brýle pro noční vidění. Svět už se neskládal z šedozelených ploch a tvarů. Usmál se při vzpomínce na srnce, který policejní komisařku překvapil. Vlastně na něj její reflexy udělaly dojem, i když už samozřejmě viděl lepší. Vydal se zpátky lesem a přemýšlel o tom, jestli se na ni neměl vrhnout. Byla to velice přitažlivá, takřka neodolatelná myšlenka. Byla sama. Nejbližší soused bydlel minimálně kilometr daleko. Zastavil se na úzké lesní pěšině a znovu vážně uvažoval o každičké věci, kterou by jí provedl. 70
Pak ale šel dál. Nechá to na jindy. Policejní komisařka Lene Jensenová je jistě silná a má výdrž. Proměnit ji ve zvíře by trvalo moc dlouho.
8 Nikdo nemusel Michaelovi vykládat, že dobrý převlek nutně neznamená falešné vousy, paruky, sluneční brýle nebo boty se skrytým podpatkem, ale spíš dobře promyšlenou kombinaci intonace, držení těla a mimiky. Šlo o vytvoření typu, který lidem v paměti zastíní člověka pod převlekem. Keith Mallory vždycky říkal, že když lidé vidí Mickey Mouse, mají zapomenout na člověka v kostýmu. Dnešní první schůzka si žádala roli neškodného ustaraného otce. Michael si načechral ofinu, která mu končila na šířku prstu nad obočím. Do spánků si vetřel trochu glycerinu, aby vzbudil dojem, že se z nervozity opocuje a oblékl si světlé, trochu moc velké, na plocho tkané lněné sako, které jeho žena nazývala „umělecký keramik z Mønu na vernisáži“, hnědou proužkovanou košili a hnědé sandály, kterým říkala „učitel biologie, nepotvrzený pedofil z roku 1973“, šedé kostkované ponožky a bezbarvé kalhoty s puky, o kterých Sára nevěděla co říct. Dílo dokončil tlustými brýlemi bez dioptrií. Možná s tím moc nadělal, ale tahle úloha byla skutečně neobyčejná a on si nepřál, aby někdy někdo rekonstruoval jeho počínání a odhalil jeho pravé já. Nemluvě o tom, že by se někdo mohl dostat příliš blízko k identitě jeho klienta. Po vydatné snídani si zašel do FOTO/C, specializovaného obchodu s kamerami, vybavením pro temnou komoru, film a úpravu obrazu, který se nacházel u Královského divadla. Jeden ze zaměstnanců mu z posledních několika málo vteřin filmu od Elizabeth 71
Caspersenové zkopíroval nejlepší a nejostřejší záběry nočního nebe. S pomocí chytrého softwaru nebe zvětšil a vyvolal soubor černobílých fotografií ve vysokém rozlišení. Pak zamířil na náměstí Kongens Nytorv, metrem dojel na stanici Nørreport a rozhodl se dojít zbytek cesty k Institutu Nielse Bohra ve čtvrti Nørrebro pěšky. Předem jim ohledně své neobvyklé záležitosti volal. Několikrát ho přepojili, až nakonec skončil u mladého vstřícného postgraduálního studenta s romantickým jménem Christo Buizart, kterého si zrovna vypůjčili z observatoře v Paříži. Michael se představil jako Knud Winther, zoufalý otec hledající svou dceru podle polohy hvězd ve filmu. Prohlížel si známé šedé zdi Institutu, pak sklopil zrak k lístku s plánkem nakresleným podle Francouzova rychlého a chaotického popisu. V prvním patře rychle ztratil orientaci v labyrintu chodbiček, podivných odskočených podlaží a přistavěných křídel. Několikrát se musel zeptat na cestu, až nakonec zaklepal na dveře se žlutým lepicím štítkem s astronomovým jménem. Očividně to bylo neformální místo. Mladý Francouz opanoval kancelář o něco menší než dvě sesazené telefonní budky. Kvůli štosům papíru, bzučícím elektronickým skříním a několika větším počítačovým obrazovkám byla kancelář téměř neprůchozí. Na jediné židli v místnosti seděl sám vědec. Zvednul se a přitom téměř převrhnul šálek, zaklel ve své mateřštině a podal Michaelovi ruku. „Bonjour.“ „Bonjour,“ odpověděl mu Michael. „Mohli bychom se bavit anglicky?“ „Naturellement, monsieur.“ Michael spustil příběh o devatenáctileté dceři se zvrácenou fascinací gotickým rockem. Platonicky se 72
zamilovala do zpěváka německé kapely Styx. Dcera o zpěvákovi mluvila jako o Mistrovi. Podle fotek z novin bylo Mistrovi okolo šedesáti let. Christo Buizart se soucitně usmál. „Po koncertě v Berlíně v roce dva tisíce deset ji ta prokletá kapela se svým zvláštním světem pohltily a dcera zmizela. Píše nám jen smsky nebo emaily. Styx jsou horší než nějaká náboženská sekta. Je to noční můra každého otce.“ Francouz, kterému bylo nanejvýš dvacet pět let, chápavě přikývl. „Ale jak vám mohu pomoci?“ zeptal se. Michael si pevně podržel tašku pod paží a vytáhl obálku se snímky nebe. Při pohledu na vyvolané fotografie Christo Buizart rychle seskládal své papíry i zprávy a udělal na psacím stole prostor. „Jeden z mých kolegů navrhnul, abych si nechal vyvolat tyhle fotky,“ informoval ho Michael. „Je to amatérský astronom a napadlo ho, že by možná šlo mou dceru lokalizovat pomocí snímků nebe. Ty záběry jsou z krátkého filmu, který poslala před pár měsíci ženě.“ Michaelův obličej začínal vypadat zpoceně a zoufale, mladík spustil žaluzie a zkoumal fotografie pod lupou. „Mohu na ně kreslit?“ „Samozřejmě.“ Francouz bleskově spojil bílou pastelkou hvězdy do správných konstelací. Ukázal na největší svítící skvrnu uprostřed fotografie. „Tohle je samozřejmě Venuše,“ oznámil Michaelovi. Michael se usmál a předklonil se. Francouz na něj udělal dojem. „Nad Venuší máme Sheat v souhvězdí Pegase a tady máme Sheratan v Beranovi,“ pokračoval Buizart. „To znamená, že se nacházíme na severu. Hodně severně. 73
Díváme se na západní hvězdnou oblohu někde ve vysokých zeměpisných šířkách. Tohle jsou Ryby. Pěkné. Opravdu moc pěkné.“ Letmo pohlédl na Michaela. „Na popředí je voda, asi moře. Zdá se, že je kousek pod pozorovacím bodem.“ „Psala něco o tom, že stojí sto metrů nad vodou a mává hvězdám,“ dodal Michael vážně. Francouz přikývl a procházel na jednom z počítačů různé databáze, tabulky a nekonečné řady zelených, neustále se měnících čísel. Nakonec naťukal čísla do něčeho, co vypadalo jako sofistikovaná kalkulačka. „Tohle je astronomický kalkulátor,“ vysvětlil Michaelovi. „Aha.“ Mladík se na několik minut hluboce ponořil do vlastního univerza, pak vzhlédl. „Sedmdesát stupňů, dvacet devět minut a čtyřicet šest sekund severní šířky a dvacet pět stupňů, čtyřicet tři minuty a padesát sedm vteřin východní délky,“ oznámil Michaelovi a zapsal souřadnice do bloku. „Za předpokladu, že se místo pozorování nacházelo sto dva metry nad hladinou moře.“ „Kde to je?“ „Tady.“ Christo Buizart otevřel Google Earth a posunul kurzor na souřadnice. „Přímo na východ od Porsangerského fjordu. Nejsevernější místo severního Norska, monsieur. Voilá.“ „Kdy…?“ Michael si odkašlal. „Promiňte, kdy?“ Astronom zručně vyťukal číslo do kalkulátoru. „Přesně v osmnáct čtyřicet pět místního času, dvacátého čtvrtého března.“ Michael na něj upřel pohled. „Kterého roku?“ 74
Mladík horlivě pokrčil rameny. „Je ne sais pas, monsieur. Někdy v posledních letech. Souhvězdí a jejich přesné pozice vůči Zemi se samozřejmě opakují každý rok. Více či méně. Kdybych si byl výškou pozorování naprosto jistý a kdyby na fotografiích byly komety, satelity nebo jiné specifické objekty, pak bych vám jistě mohl říct i rok. Ale sám jste říkal, že vám dcera zmizela na podzim roku dva tisíce deset. Takže tohle přece může být jedině rok dva tisíce jedenáct, pokud se k vám ten film dostal před několika měsíci?“ „Samozřejmě. Máte pravdu. Mockrát vám děkuji, skutečně!“ Astronom se usmíval. Měl snad ty nejkrásnější zuby, jaké Michael kdy viděl. „Bylo mi potěšením. Doufám, že se vám velmi brzy podaří se s dcerou zase spojit,“ pronesl Francouz slavnostně. Michael našel v centru u jezer kavárnu s předzahrádkou. Popíjel černou kávu, utřel si glycerin ze spánků, přečesal si vlasy zpátky a vložil brýle do kabely. Roztěkaně sledoval běžce a mladé ženy s kočárky. Zdálo se, že jarní slunce všechny vylákalo ven. Finnmark. Porsangerský fjord. Michael toho o nejsevernějším Norsku moc nevěděl kromě toho, že tam moc lidí nebydlí, nevedou tam žádné cesty a že ta oblast přitahuje jako magnet pěší turisty a lezce. Březen mu ale připadal na horskou túru ještě moc brzo. Datum ovšem vysvětlovalo, proč na vodě pod útesem plavou kry. Možná tam ten muž lyžoval. Třeba přijel z blízké horské chaty. Nebo se tam snad dostal odjinud? Michael uvažoval, jestli ostatky muže ještě pořád leží na kamenitém břehu fjordu. Jenže to není možné. Určitě tam žije zvěř a ta měla minimálně rok na to, aby je zlikvidovala, zbytek jistě vzal příliv, led a zimní bouře. 75
Oblast Finnmark by dokázala beze stopy spolknout celou armádu. Přinejmenším teď měl přesné souřadnice, pokud tedy byla výška bodu pozorování správná, což je pro přesný výpočet rozhodující. Zvedl se, zaplatil za kávu a vydal se podél jezer na další schůzku. Simona Hallberga poznal na dálku. Mladý novinář z Berlingske Tidende stál dle domluvy před knihkupectvím na náměstí Rådhuspladsen pod proslulými, bílými lampami konkurenčního ranního deníku. Na sobě měl krátkou semišovou bundu, džíny, žluté skejťácké tenisky, bleděmodrou košili a přes rameno mu visela ošoupaná šedá taška Crumples. Napůl street styl, napůl vysokoškolský student. Jinými slovy novinář. Paže a ramena vypadaly, že jen zřídkakdy zvedaly něco těžšího než propisku a na hlavě měl plešku, stejně jako mnoho jeho vrstevníků. Michael měl dojem, že stále více mladých Dánů začíná velmi brzy ztrácet vlasy. Slyšel, že to souvisí s ftaláty v kousátkách pro mimina. Nebo se snad zakusovali do iPhonů? Novinář sebou trhnul, když mu Michael položil ruku na semišové rameno. „Zvažuješ, že bys přešel ke konkurenci, Simone?“ „Nazdar Michaeli! Cože? Ne, ne, ježkovy oči, mám se skvěle, kde jsem. Fakticky. Jak se máš ty?“ „V pohodě.“ „A co kluk?“ „Oba se mají dobře. Před rokem a půl se nám narodila dcera,“ prozradil mu Michael. „Paráda.“ Simon Hallberg, který byl starý mládenec tělem i duší, přejel Michaelův outfit se zoufalstvím v očích. „To je převlek?“ 76
Michael se zasmál. „Něco v tom smyslu. Půjdeme?“ „Na kafe? Znám…“ „Myslím, že bychom se měli projít,“ přerušil ho Michael. Přešli přes náměstí, minuli Andersenovu sochu a pokračovali po třídě pojmenované po tomto pohádkáři. Posadili se na opuštěnou lavičku v nádherné radniční zahradě, kterou kupodivu skoro nikdo nezná a většinou v ní není ani živáčka. Michael se rozhlédl. V doslechu nikdo nebyl. O kousek dál si na lavičce zaměstnanci radnice dávali přinesený oběd. „Sonartech,“ nadhodil. „Co ti to říká jako expertovi, Simone?“ Novinář se opřel a přitisknul k sobě konečky prstů. Přivřel oči, aby se lépe soustředil. Michael o mladíkovi věděl, že má fotografickou paměť. „Je to bezpečný, vysoko položený ostrov uprostřed globální finanční tsunami. To je fakt, Michaeli. Nedobytný jako Fort Knox. Finanční krize se jich prakticky nedotkla. Nabízejí řadu produktů, po kterých bude vždycky poptávka, jsou inovativní a flexibilní. Permanentně mají v zásobě nové verze softwaru i hardwaru a tyhle produkty se prodávají více méně samy. Sonartech má ve svém sektoru monopolní postavení. Ostatním utekli asi jako Gilette.“ „Dokážou si ale po smrti Flemminga Caspersena udržet svou úroveň? Nebyl on tou inovativní silou?“ „Zdá se, že se udrží. Mají nejlepší inženýry ve své branži. Je to rozumně namíchaná skupina lidí, která stála už u zrodu firmy. Mladí talentovaní Dáni, Číňani a Američani. Co se týče zkušeností ale i kreativity, jsou do budoucna zajištění. Veškeré náročné a nákladné části výroby vystěhovali z Dánska dříve než ostatní.“ 77
„Do Číny, Indie, Lotyšska a Polska?“ „Přesně tak. Mají pozlacenou značku a budoucnost Sonartechu se zdá být světlá a šťastná. Sama o sobě.“ „Sama o sobě?“ „Společnost, jako je Sonartech, budou vždycky ohrožovat nepřátelé zvenčí i zevnitř,“ pronesl Simon Hallberg vážně. „Zakladatel umře a co se stane pak? Dějiny dánského průmyslu jsou plné příkladů solidních rodinných podniků, které se po smrti zakladatele rozpadly na atomy. Na frakce rozmazlených dědiců, kteří sami nikdy ničeho nedosáhli a nemůžou jeden druhého vystát. Představenstvo se pustí do boje. Řekl bych, že je to spíš pravidlo než výjimka. Jediný, kdo stojí mezi Sonartechem a rozpadem, je samozřejmě Victor Schmidt a jeho solidní holdingová společnost, což je neprůstřelná základna, která dává přednost racionálnímu přístupu před emocemi. Má profesionální vedení, které se stará o firmu a nikoli o dědice.“ „A nepřátelé zvenčí?“ Simon Hallberg se usmál, zapálil si a nabídl cigaretu i Michaelovi, který se ji rozhodl nezapočítat do své denní spotřeby. „To je hodně zajímavé a nezvyklé. Jestli se zajímáš o Sonartech, tak se musíš zamyslet nad tím, kdo chce zachovat status quo a kdo ne. Jejich největším klientem je americká armáda, ale bez té technologie se neobejde zbrojní průmysl ani v mnoha dalších zemích. Ve Švédsku ji využívá Bofors neboli koncern Celsius, jak se jmenují teď. Ve Francii je to Thales, v Anglii BAE-Systems a tak dále. Představ si situaci, kdy by Sonartech zanikl. To by bylo naprosto katastrofální. Přestal by existovat servis zbrojních systémů, nebyly by žádné náhradní díly, technici, žádné automatické aktualizace softwaru. Tři čtvrtiny stíhaček, tanků, ponorek a válečných lodí na světě by zůstalo stát. Jednoduše by nemohly sloužit obraně.“ 78
Michael hvízdnul. „Nemluvě o systémech meteorologických předpovědí.“ „No právě. Musela by se zavřít civilní i vojenská letiště na celém světě. Netušili by, jak dostat letadla do vzduchu, nebo zpátky na zem. To by bylo samozřejmě nepřijatelné. Dopplerovská technologie Sonartechu je zabudovaná do všech systémů. Američani si dělají starosti pořád. Z toho, jaký má Sonartech monopol, se rozhodně neradují. Jsou totiž díky tomu zranitelní.“ „Snažili se Sonartech koupit?“ „A kdo se o to nepokusil? Americké ministerstvo obrany samozřejmě nekočuje po světě a nezkupuje firmy. Požádají o to nějaký větší fond a slíbí jim do budoucna záruky na podílech na trhu, smlouvy, slevy, extra výhodné ceny, hladké vyřešení práv na patenty a tak dále.“ „A to udělali?“ „Několikrát. V roce dva tisíce deset poslala nabídku v hodnotě šedesáti miliard za celý podnik společnost Bridgewater Associates, hned po nich nabídla Black Rock šedesát pět miliard. To jsou dva gigantické americké kapitálové fondy. Nikdo to nevyslovil nahlas, ale všichni věděli, že za tím stojí Pentagon. Victor Schmidt i Flemming Caspersen s díky odmítli.“ „A co by se stalo, kdyby na to kývli?“ Michael si snažil představit šedesát pět miliard dánských korun. „Tu firmu by během pěti minut rozcupovali na kousíčky,“ shrnul to Simon Hallberg. „Vojenskou část by prodali třeba Raytheonu, což je americký velkododavatel vojenské techniky. Zaonačili by to tak, že by americká armáda vlastnila rozhodující část akcií v nové dceřiné společnosti. Meteorologickou část by prodali Philipsu nebo Siemensu a optickou divizi Sony nebo Samsungu. Patřičný kapitálový fond by lusknutím prstů vydělal miliardy a americké ministerstvo obrany by 79
mohlo klidně spát s vědomím, že jim letadla i ponorky budou fungovat i zítra. Vlk by se nažral a koza zůstala celá.“ „Kdo sakra může odmítnout šedesát pět miliard korun?“ přemítal Michael. „Flemming Caspersen a Victor Schmidt. Je to jejich životní dílo a peněz mají víc než dost. Určitě vybrali Henrika Schmidta, jednoho z Victorových synů, aby nesl pochodeň dál. Je to obchodní ředitel Sonartechu a většina lidí má za to, že svou práci dělá výborně.“ „Má dva syny, že jo?“ ujišťoval se Michael. „To jo, ale fakt si nemyslím, že by Jakoba Schmidta rodinná firma nějak zvlášť zajímala. Neživí se někde lovem kožešin? Nebo nepracuje náhodou pro nějaké humanitární organizace v Africe? Podle mě je, co se týče budoucnosti Sonartechu, rozhodně ze hry.“ Michael se podíval na hodinky. Dnes toho chtěl stihnout hodně. Například zjistit, kdo je ten zavražděný muž v Porsangerském fjordu. „A co dědici Flemminga Caspersena?“ ptal se dál. Novinář vztyčil prst. „Má jen jednoho. Elizabeth Caspersenovou Behnckovou, všimni si pořadí jejích příjmení. Je členkou představenstva Sonartechu, ale má vlastní kariéru v advokacii a o firmu se evidentně moc nezajímá. Ale pak je tu ještě vdova, která má Alzheimera. Čistě z právního hlediska je pořád ještě dědicem manželova podílu ve firmě, dokud někdo nezíská od správního úřadu potvrzení o jejím opatrovnictví. Už není ve stavu, kdy by mohla činit nějaká rozhodnutí.“ „A co když se opatrovníkem stane dcera?“ „Pak Elizabeth Caspersenová získá spolu se svými, otcovými a matčinými akciemi většinu v původní holdingové společnosti Sonartechu a tím i nepřímou moc.“ 80
Michael se zamyšleně zadíval na své ošklivé sandály. Tohle bylo zajímavé. „Jak Američani přijali Caspersenovu smrt?“ „Nemám páru. Pokud je mi známo, žádné oficiální stanovisko nevydali, ale buď si jistý, že jim je jakákoli změna proti srsti. Člověk rád ví, na čem je.“ Michael přikývl. Co kdyby měla americká armáda nebo jedna z jejich nesčetných informačních služeb něco společného s dévédéčkem Elizabeth Caspersenové? V mozku mu pučely nové, komplikované možnosti a perspektivy. Zvedl se a podal novináři ruku. „Díky, Simone. Jako vždycky máš přehled.“ Novinář také vstal. „Proč tě ta firma zajímá? Víš něco, co bych měl vědět taky?“ Michael se usmál. „Simone, to si nedovedu představit.“
9 „Hon na lidi?“ Keith Mallory nemohl uvěřit vlastním uším. „Děláš si ze mě srandu, Miku? To je vtip, že jo?“ „Myslím to vážně,“ odpověděl Michael. „Připadá ti to ujetý? Lidi na lyžích sjížděj Mount Everest, nechávají se pašovat přes hranici do Afghánistánu, aby si mohli hrát na vojáčky, lovci africký zvěře si objednávají hybridy mezi lvem a bengálským tygrem jako trofej nad krbovou římsu, protože ji nikdo jinej nemá. A nevzpomínáš si na ty, co zaplatili Srbům, aby mohli v devadesátým čtvrtým postřílet děti a ženy v sarajevský Aleji odstřelovačů? Jen tak pro srandu králíkům.“ Na druhém konci drátu bylo ticho a Michael doufal, že Keith vážně přemýšlí. „A nemluvíme tady o Nové Guineji ani o Mato Grosso? Nejde o flusačky a praky?“ zeptal se Angličan. 81
„Ne, mluvíme o možným psychopatickým miliardáři, o Arktidě a laserových hledáčcích… a písni We Will Rock You od Queenů. O specialistech, Keithe. O vysloužilejch vojácích.“ Michael věděl, že myslí oba na totéž. Existovali detektivové v nadnárodních bezpečnostních firmách, co dostali smlouvy v Iráku, Kosovu a Afghánistánu, když se běžné jednotky stáhly a zmizely firmy, které měly hlídat ropné rafinerie, zahraniční diplomaty, humanitární organizace, parlament a novou demokracii. Měli za úkol vycvičit bezpečnostní složky nové vlády, policii a armádu a zajistit, aby se hlasovací urny nenaplnily plastickou trhavinou namísto hlasovacích lístků. „Jako jsou lidi z Paxu,“ ozval se Keith Mallory. „Například,“ potvrdil mu Michael. Pax byla ta nejhorší bezpečnostní agentura. Z mnoha zemí ji vykázali, ale v jiných k ní vzhlíželi. Svou práci odvedla, ale s použitím nanejvýš pochybných praktik. Když zase sedl prach, nezůstali po nich žádní živí svědci. „Potřeboval bych víc indicií,“ pokračoval Mallory. Michael pozoroval přívoz. „Norsko,“ vypadlo z něj nakonec. „Norsko?“ „Finnmarka, Keithe.“ „Kdy?“ „Březen někdy v posledních letech.“ „Můžeš to nějak upřesnit?“ „Momentálně ne, ale až zjistím přesný datum, budeš první, komu ho řeknu.“ „Kolik jich bylo?“ „Šest lovců a jeden klient,“ informoval ho Michael. „Podíváš se na to, prosím tě? Jsou za to slušný prachy. Jako fakt hodně slušný.“ „A zadařilo se?“ 82
„Dostali asi třicetiletýho chlapa. Skočil z útesu, nebo ho ty hajzlové zastřelili, když dozpívali.“ „Byl to Dán?“ „To netuším.“ „To je ujetý. Tragický, Miku.“ „To jo.“ „Podívám se na to.“ Michael se zvedl, otevřel dveře na balkon a opřel se o zábradlí. Pohlédl na svůj nový mobil s předplacenou kartou, natáhl ruku a zahodil mobil daleko do přístavních vod. Měl ještě tři další, všechny v originálním balení. Od teď bude mít na každý den nový. Promluvit s Keithem bylo to nejlepší, co teď mohl udělat. Angličan měl aktuální a dalekosáhlé kontakty. Když se do toho pořádně opře, určitě se dříve nebo později něco objeví. Takhle to chodilo v Malloryho tajemném světě. Žádné esemesky, telefonáty nebo emaily. Bývalému majorovi někdo položí v hospodě ruku na rameno nebo ho osloví při venčení psa a Michael mu pak bude muset za informace štědře zaplatit. Někdo bude něco vědět, nebo znát někoho, kdo něco ví. Tohle je soukromá záležitost. V téhle branži je osobní všechno. Lehl si na postel a civěl do stropu. Šedesát pět miliard. Ten zatracený film bude Elizabeth Caspersenové viset nad hlavou a rozhodovat o všem, o jejím osudu i o osudu celé rodiny a firmy. Není to obyčejný plastový disk s jedničkami a nulami. Je to dálkové ovládání a na tlačítkách má prsty bůhvíkdo. Myšlenky se mu rojily jako zdivočelé včely a narážely na vnitřní stranu lebky. Vzal si do ruky dnešní noviny a znovu si četl nadpis a titulní stranu, která upoutala jeho zrak, když míjel večerku 7-Eleven: „Mladý otec rodiny a válečný veterán zemřel za nejasných okolností.“ 83
Na fotce se usmíval mladý muž v galauniformě Královské gardy. Na hlavě měl vojenskou lodičku se střapcem. Uniformní sako, košile, kravata. Pěkné zuby. Sebevražda, nebo vražda? Ptal se novinář na straně pět. Jednatřicetiletého tesaře Kima Andersena, kterého v minulosti armáda vyslala jako člena Královské gardy na bojovou misi do Iráku, Bosny a Hercegoviny i Afghánistánu, našla jeho novomanželka oběšeného ráno, den po svatbě. Na místě zasahovala státní policie, což znamená, že se možná jednalo o zločin. Bylo to každopádně hodně zvláštní načasování, pomyslel si Michael. Kim Andersen žil se svou přítelkyní šest nebo sedm let, teprve pak se vzali a také měli dvě malé děti. Další nepřizpůsobivý, vyhořelý veterán, který se nedokázal vrátit domů, naznačoval novinář. U textu byla letecká fotografie domu s doškovou střechou uprostřed lesa obklopeného záchrankami a policejními vozy. Navíc novinář vyčmuchal, že jedna z nejzkušenějších policejních vyšetřovatelek, komisařka Lene Jensenová, se ubytovala v hotelu Strandmarken pár kilometrů od místa činu. Michael svraštil obočí, když pohlédl na archivní fotografii policejní komisařky stojící na schodech kodaňského okresního soudu. Černý kostýmek, vysoké podpatky, vyšisovaný pramínek v zářivých, zrzavých vlasech sepnutých na temeni sponou. Vážná tvář. Usmál se, když si vzpomněl, kde ji viděl. Všimnul si jí včera u stolku před kavárnou na náměstí Kultorvet. Odložil noviny na přehoz, dal si pod hlavu další polštář a znovu upřel zrak na strop.
10 Lene zívla za chirurgickou rouškou, prohlížela si mrtvého Kima Andersena na ocelovém stole. Byla zralá jít 84
do postele. Ze zápachu formaldehydu se jí zvedal žaludek a z permanentního bzučení ventilátorů nad stoly ji bolela hlava. Když se vrátila na hotel, nemohla zabrat. Fotku z pouště si položila na noční stolek a po zbytek noci se převalovala nebo zapínala lampičku u postele a znovu si prohlížela fotografii. Dnes sloužila mladá soudní lékařka, kterou Lene znala z dřívějších případů. Těžkou přikrývku svinula Kimovi k nohám. Vypadal pořád stejně. Modré a načervenalé posmrtné skvrny se slily v místě, kde se kůže dotýkala stolu. Sundali mu želízka, igelitové sáčky na rukou i provaz okolo krku. Zářez od něj mu mezitím pod ušima zčernal. Soudní lékařka na ni pohlédla. „Chtěla byste vědět, na co zemřel?“ „Předpokládám, že si zlomil vaz,“ odpověděla. Lékařčiny oči nad rouškou se usmály. „Přesně tak. Nezajdeme pak na oběd?“ „Pro mě za mě, ráda.“ Následovala patoložku k osvitkám na stěně, na kterých visely snímky jeho krční páteře. Lene se mladé lékařky kdysi ptala, proč si vybrala zrovna tuhle morbidní specializaci plnou zneužitých dětí, obětí znásilnění, utopenců a uhořelých místo lukrativnější a šetrnější kariéry na plastické chirurgii, nebo lékařky na ušním, nosním, krčním. Odpověď ale zapomněla. Lékařka začala Lene ukazovat: „Tady je první krční obratel, Atlas, ten, co nese zeměkouli, tedy lebku na svých ramenou. Je posunutý oproti spodní straně lebky a obratel pod ním, který se jmenuje Axis, je rozdrcený. Chápete to?“ Lene přikývla. „Takže ho zabilo zlomení této části druhého krčního obratle,“ pokračovala soudní lékařka. „Při pádu ze zahradního křesílka?“ 85
„To úplně stačí. Váží osmdesát pět kilo a padal z výšky asi čtyřiceti centimetrů. Ta síla, akcelerace a váha stačily na to, aby mu zlomily vaz.“ Lene se opřela o umyvadlo. „A co zápěstí?“ „To už je na vás, Lene, a hodně štěstí,“ zavrtěla lékařka hlavou. „Někdo mu nasadil želízka, když už byl po smrti,“ konstatovala. Soudní lékařka přikývla, přešla k pitevnímu stolu a pozvedla jednu paži Kima Andersena. Posmrtná ztuhlost se dostavila, ale zase zmizela. „Po poutech nezůstaly žádné kožní léze nebo krvácení, které by tu určitě byly, kdyby mu želízka nasadili, například když ještě žil a pak ho za provaz vytáhli ze země. Taky by je měl, kdyby si je nandal, dejme tomu, aby svého rozhodnutí v půlce nezalitoval. Nervový systém by mu chvíli pracoval, i kdyby nastala mozková smrt a mimoděk by se snažil želízek zbavit. Krom toho jsme mu v dlaních našli nylonová vlákna z provazu. Sám uvázal uzel, ale nepokoušel se na provaze vytáhnout. Jak vidíte, dlaně si o provaz nespálil a nemá na nich puchýře.“ Lékařka si sundala rukavice a svlékla sterilní plášť, zmuchlala je do klubíčka a zahodila do pytle na odpadky. „Slyšela jsem o případech, kdy se zločinec pokoušel zamaskovat vraždu jako sebevraždu,“ pronesla zamyšleně. „Ale fakt jsem nikdy neslyšela o tom, že by někdo chtěl, aby sebevražda vypadala jako vražda.“ „To je docela výjimečné, co?“ „To jo a proč by to někdo dělal?“ Lene se usmála. Měla tuhle soudní lékařku ráda. Když se smála, odhalila roztomilou mezeru mezi předními zuby, kterou si klidně mohla nechat spravit. Lene se líbilo, že to nechala být. 86
„Je to jasné jak facka, drahý Watsone,“ pokračovala. „Někdo chtěl, aby se sebevražda Kima Andersena vyšetřovala jako vražda. Tak jsem si říkala, že to tak taky udělám. Co nám prozradily krevní testy?“ Lékařka otevřela kartu se zprávou. „Docela slušné promile po svatební oslavě, ale není to nic strašného nebo snad život ohrožujícího.“ „Měl v sobě nějaké prášky na spaní?“ Soudní lékařka zavrtěla hlavou. „Žádné benzodiazepiny nebo barbituráty, za to však Sertralin v obvyklé terapeutické dávce, což je docela běžné antidepresivum. Jsou to pilulky štěstí. S těmi se sebevražda spáchat nedá.“ „Člověk je po nich jen o hodně šťastnější,“ zamumlala Lene. „Prosím?“ „Ale nic. A co ta tetování?“ „Ta se týkají Královské gardy. Pro Rege et Grege je hlavní motto stráží, znamená: Pro krále a lid. Pak tu máme ještě slova Dominus Providebit, což znamená: Pán se postará. To je hodně zbožné. Našla jsem si to. Je to další motto 1. obrněné divize Královské gardy. Pak tu máme ISAF na vnitřní straně pravého předloktí, což je zkratka International Security Assistance Force, tedy mise, kterou vedlo NATO v Afghánistánu.“ „Bojoval za alianci?“ „Ano, byl to veterán.“ „To ano a nebyl jen v Afghánistánu, ale i na Balkáně a v Iráku. Co rtěnka?“ „Co prosím?“ „Jeho žena tvrdí, že mu poté, co ho odřízla, dávala umělé dýchání. Byla po svatbě zmalovaná jako indián, krom toho se jí slušně rozmazala rtěnka a řasenka taky nebyla zrovna voděodolná. Nikde jsem si na něm otisků rtěnky nevšimla, ani na nosu ani na ústech. Určitě by někde byly.“ 87
Lékařka trochu vyvalila oči a zamyšleně přikývla. „Máte pravdu,“ řekla. „Chci říct… nikde nic neměl.“ Obě se zahleděly na strnulý, propadlý obličej mrtvého. Oči mu zapadly hluboko do očních důlků. „Takže si myslíte, že jeho žena lže?“ přeptala se soudní lékařka. „Jedinou věc, kterou mi řekla popravdě, je, jak se jmenuje.“ Lene si sundala roušku, ačkoli absorbovala trochu zápachu a zakryla rukou další zívnutí. Mobil jí tiše vibroval v kapse bundy, ale nevšímala si toho. Věděla, kdo volá. Policejní inspektorka Charlotte Falsterová chtěla slyšet denní raport, aby mohla případně zasáhnout se svou vyšší inteligencí, kdyby se snad něco vymklo kontrole. „Byly na poutech otisky prstů?“ ptala se dál. „Mají je vaši technici.“ Lene ukázala na nepravidelnou, hlubokou jizvu na pravém stehně mrtvého. „Co to je?“ „To je docela zajímavé. Zdá se mi, že by to mohlo být po střelné ráně z lovecké pušky, nebo po vojenské karabině.“ Lékařka s námahou nadzdvihla nohu z ocelového stolu: „Vnitřní stranou stehna prošla menší střela, projektil proletěl skrz, ale minul kost i důležité struktury hlouběji, jako třeba nerv ischias nebo větší tepny.“ Otvor po průstřelu na zadní straně stehna byl podstatně větší než hvězdicová rána vpředu. Lene svraštila čelo. „A nebyla to střepina z nástražného výbušného zařízení?“ napadlo ji. „Ne, žádný chirurg mu to neošetřoval. Určitě si to důkladně vymyl, ale není to šité. Muselo se mu to dlouho hojit, určitě celé měsíce. Řekla bych, že už je to staré několik let.“ 88
Lene přikývla. Všimla si, že soudní lékařka odebrala vzorky tkáně z kraje jizvy. „Takže s tím nebyl v nemocnici ani na pohotovosti?“ Lékařka souhlasně přikývla. „Na tuty s tím nikde nebyl. Kdyby mu tu ránu ošetřoval nějaký chirurg, ze všeho nejdřív by mu prořízl měkké tkáně a otevřel kanál po průstřelu, aby se ujistil, že mu hlouběji v ráně neuvízla zemina nebo útržek látky.“ Lene přikývla. Co to říkala Louise Andersenová? Zmínila něco o všech těch válkách, kterými její muž prošel bez jediného škrábnutí. Lene se na chvíli zastavila před nízkou budovou ústavu a pohlédla k parku Fælledparken. Přes trávník přecházely děti z mateřské školky a o sto metrů dál se o strom protahoval běžec v teplákách a mikině. Zhluboka se nadechla, aby z nosu a úst dostala zápach. Mobil jí znova zavibroval. „Kde jste?“ zeptala se šéfová. „Před ústavem soudního lékařství.“ Lene se vydala směrem k autu. „Co jste zjistila?“ Před očima se jí vybavila Charlotte Falsterová za velkým pracovním stolem v kanceláři státní policie, která nově sídlí v nudné průmyslové oblasti Glostrupu. Na stole má stříbrný rámeček se třemi fotografiemi: šéfa oddělení, kterého si vzala za muže, a jejich hezkého a úspěšného syna a dcery. Kancelář zdobí plakáty impresionistů, koberec z rukou Vibeke Klintové a inspektorčino šedé uhlazené mikádo. Leniny kamarádky Pia a Marianne tvrdily, že je jen otravná perfekcionistka a špatná šéfová, ale taková není. Je to mnohem jednodušší a složitější zároveň. Lene s Charlotte si prostě nesedly a věděly to o sobě od první vteřiny. Byla to chemie. Ale snažily se z té situace 89
vytěžit maximum, pokud to nešlo jinak, tak vzájemným profesionálním respektem. „Kim Andersen spáchal sebevraždu,“ oznámila jí Lene. „O tom není pochyb.“ Odemkla si auto. Energický běžec v mikině opustil strom a vyklusával se po stezce na druhou stranu od ní. „A co ta pouta? Jak mi to vysvětlíte?“ ptala se nadřízená. „Někdo mu je nasadil až po smrti.“ „Abychom ten případ vyšetřovali?“ „Řekla bych, že ano.“ „Napadá vás, kdo to mohl udělat?“ „Jeho žena. Na trávníku nejsou žádné jiné stopy, než jich dvou. Padla rosa, takže zem byla mokrá a měkká.“ Na druhém konci zavládlo ticho, šéfová si třídila myšlenky. „Potřebujete s něčím pomoct?“ zeptala se. „Janovi už se zahojil úraz z fotbalu. Víte, že…“ Větu nedokončila, za což jí byla Lene vděčná. Samozřejmě by měli být v týmu alespoň tři. Jeden by shromažďoval indicie z místa činu, druhý by pročítal všechny zprávy a třetí vyslýchal svědky. Za normálních okolností by teď Charlotte Falsterová začala mluvit o týmové práci, synergiích, koordinování, táhnutí za jeden provaz, vzájemném hodnocení a dalších bezvýznamných pojmech z vysoké školy managementu. Teď ji toho ale milosrdně ušetřila. „Je to prostě sebevražda,“ pokračovala Lene. „Promluvím s vdovou.“ Slyšela, že na druhé straně šustí papír, nepochybně denní tisk. Charlotte Falsterová má k novinám ambivalentní vztah. Na jednu stranu jí dělá dobře, když může ve sloupcích nebo v televizi prezentovat svou chladnou, rezervovanou, pěkně tvarovanou a vyškolenou fazónu. Na druhou stranu nesnáší, že ji novináři, které házela všechny do jednoho pytle jako smečku groteskních, líných a nadutých tragédů, stojí spoustu promr90
hané energie při nahlížení do spisů, rozhovorech, vyptávání a odvolání. „O novináře se postarám,“ dodala Lene rychle. „Svolám na zítra tiskovku. Měla jste pravdu. O ten případ se můžou přetrhnout. Okolo Holbæku se to jimi hemží.“ „Děkuju,“ ozvala se Charlotte Falsterová, jako by to skutečně myslela vážně. „Nemám vypustit do éteru nic neříkající tiskové prohlášení a zajistit volnou zasedačku na služebně v Holbæku? Hodí se vám to zítra ve dvě?“ „Samozřejmě a taky děkuju.“ Lene se posadila do auta, zmáčkla na telefonu tlačítko rychlé volby na technika Arneho a požádala ho, aby porovnal otisky prstů na poutech s otisky Louise Andersenové. Zároveň se zamyslela nad tím, proč si nedokázala představit, že by Charlotte Falsterové řekla o své noční návštěvě v domě Kima Andersena, o fotce nezranitelných, mladých vojáků v nějaké naprosté díře, nebo o pocitu, že ji někdo permanentně sleduje. Neodhodlala se. Prostě to nešlo. Nerada by si policejní inspektorku pustila blízko k tělu. Běžec v mikině přešel k motorce zaparkované za ústavem, odemkl zámek, kterým si k řidítkům zamknul helmu, vylovil z bočních brašen koženou bundu s rukavicemi a zastrčil klíč do zapalování. Nikam nespěchal. Věděl, že Lene Jensenovou najde kdykoli a kdekoli. Minulou noc jí na starý citroën skrytě připevnil několik lokátorů GPS. Policejní komisařka byla naprosto předvídatelná. Stejně jako její krásná jednadvacetiletá dcera. Josefine. Byt na ulici Kong Georgs Vej zel prázdnotou. Josefine vyvětrala po popcornu, na tyči u sprchy se nesušilo žádné spodní prádlo, všude vyluxovala a kuchyň se leskla a voněla čistotou. Dokonce i její pokoj vypadal, 91
jako by se u ní zastavil poradce Feng-šuej. Lene se lehce dezorientovaně procházela po vlastním bytě. Připadalo jí, že dcera zničehonic udělala kvantový skok z chaotické a stoprocentně egocentrické puberťačky do ředitelky rodinné školy. Josefine jí bude scházet, až bude na cestách a až se odstěhuje z domova. Dokonce bude postrádat i jejich podivné hádky plné zlostných emocí, které vždycky vzplanuly z ničeho nic a do kterých se obě vrhaly tělem i duší. Nikdy nežádaly o milost a nikdy si nebraly zajatce. Obě by raději zemřely, než aby připustily, že se možná spletly. Když už zabrousily do skutečně iracionálních vod a slyšely samy sebe pronášet naprosté kraviny, podívaly se na sebe, rychle v hovoru zařadily zpátečku a pak společně propukly v smích. Po tom všem se jí bude stýskat. Lene si pospala pár hodin v obýváku na té nejlepší a nejpohodlnější pohovce na světě a probudila se s vnitřní nechutí k tomu, co by měla a musí udělat. Dlouze a nekompromisně si promluvit s tou nešťastnou, mladou vdovou s prolhaným jazykem. Ale nejdřív se vypraví do Holbæku a popovídá si s lékařem Kima Andersena.
11 Ordinace lékaře se nacházela velice prakticky nad lékárnou a pod praxí očního specialisty. Sídlil v bílém domě uprostřed hlavní třídy v Holbæku a člověku připadalo, že se ocitl o čtyřicet let zpátky. Šedé linoleum se vzorem dlaždic se v rozích čekárny odchlipovalo a Lene si prohlížela vybledlý nábytek. Nakonec se opatrně posadila na pohovku, která vypadala, jako by ji někdo vyřezal z živé zelené houby. Svou přítomnost 92
nahlásila starší, neforemné sekretářce na recepci, ale nebyla si jistá, že ji ženština slyšela. Při čekání pozorovala chlapečka s velkými vatovými tampony v uších a tlustými brýlemi, který se v dětském koutku pokoušel nacpat čtyřhranný kolík do kulatého otvoru v dřevěné desce, jeho maminka listovala v časopise pro ženy. Chlapec se s kostkami lopotil a Lene se zamyslela, jestli se podobně cítí i vojáci vracející se domů. Jako čtyřhranný kolík, který by měl pasovat do kulatého otvoru. Z ničeho nic se žena zvedla, popadla chlapce a zmizela ve dveřích. Lene neslyšela, že by ženu někdo zavolal nebo že by se rozsvítilo světélko a podivila se nad tím, jestli snad mají obzvlášť zasvěcené osoby u doktora Knudsena přednost. Z ordinace se ozval jekot, načež se i matka rozkřičela a vynadala chlapci. Po chvíli se vzlykající dítě osvobozené od tamponů v uších objevilo ve dveřích. Matka ho držela pevně za paži a rázně ho vlekla čekárnou. Dveře do ordinace zůstaly pootevřené a Lene zaslechla, jak někdo zevnitř zašeptal její jméno. Zavřela za sebou a přimhouřila v polotmě oči. V kuželu světla stolní lampičky se objevila bledá ruka v rukávu pláště a lékař ji vyzval, ať se posadí. Oči pomalu přivykaly tmě a Lene spatřila vyhublou tvář doktora Knudsena. V rohu psacího stolu stála stará šedá obrazovka počítače a z popelníku se linul kouř doutníku. Lene se posadila a lékař se opřel, zmizel v šeru. „Dobrý den,“ spustila Lene. „Jsem policejní komisařka Lene Jensenová od státní policie.“ „Dobrý den, paní Lene Jensenová.“ A pak následovalo ticho. „Jedním z vašich pacientů je, nebo byl, Kim Andersen,“ pokračovala. 93
Lene mu přečetla rodné číslo oběti a lékař si prokřupnul prsty. Ten zvuk nesnášela. Její bývalý manžel měl stejný zlozvyk. I otec. Lékařovy ruce běhaly po klávesnici a vychrtlý obličej ve světle obrazovky zezelenal. „Slyšel jsem, že spáchal sebevraždu,“ pronesl tiše, skoro zklamaně. „Včera ráno se oběsil,“ přikývla. „To je ale škoda. Smůla. Znal jsem Kima už jako malého kluka. Chodil sem zřídkakdy. Fyzicky na tom byl výborně.“ „A psychicky?“ Doktor Knudsen se opřel. „Komisařko Jensenová, tohle normálně spadá do lékařského tajemství. Nevím, zda…“ „Je po smrti a jeho úmrtí se pojí s několika lékařskými detaily, které bych si ráda vyjasnila.“ „Vážně?“ „Ano. Našli jsme v domě antidepresiva. Sertralin. A léky na spaní. Krabička s prášky na spaní byla poloprázdná. Recepty jste na ně vystavil vy.“ „Byl to Stilnox,“ opáčil lékař. „Je relativně neškodný.“ „Doktore, jak dlouho bral léky na spaní?“ „Několik let.“ „Kdy přesně je začal užívat?“ zeptala se Lene. „V červnu dva tisíce deset.“ „A Sertralin?“ „Ve stejnou dobu.“ „Tedy v červnu dva tisíce deset?“ „Ano.“ „Odkázal jste ho na psychiatra?“ zajímalo Lene. Doktor Knudsen neodpovídal a Lene se mu chystala otázku zopakovat. Lékař se k ní ale naklonil. „Nechtěl, aby ho někdo někam odkazoval, paní komisařko. Mně, myslím, důvěřoval. Stalo se běžnou praxí, že my, obvodní lékaři, léčíme pacienty s lehkou až 94
mírnou depresí. Psychiatrů je málo, čeká se na ně dlouho a antidepresiva dostává stále víc lidí. Skoro aby se ta aktivní látka přidávala do pitné vody.“ Krátce zakašlal a pokračoval: „Samozřejmě to nemyslím doslovně, ale z deprese se stala civilizační choroba. Buď jsme se tu nemoc naučili lépe rozpoznávat, což taky znamená, že spousta lidí nebyla dřív dostatečně léčena, nebo je dnes lidí trpících depresí víc než v minulosti. Nebo…“ „Ano?“ „Jsou lidé lépe informovaní, co se týče možností terapie, a léčbu vyžadují. Internet, paní komisařko.“ Lékař to slovo vyslovil, jako by to byla odporná pohlavní choroba. „Nebo dnes depresi diagnostikujeme příliš často. Je to evidentně nevyhnutelný vývoj. Dneska už není nikdo zcela zdravý podle aktuálně platných norem, do kterých by se měli vejít všichni. Stydlivý člověk má sociofóbii, přirozený introvert je chorobně zbrzděný, melancholický nebo rozvedený člověk trpí depresí, kluk, který nám leze na nervy svou neúmorností má hyperkinetickou poruchu a lidé se zablokovaným krkem nebo hexenšusem mají syndrom prásknutí bičem, fibromyalgii nebo něco třetího. Místo na staré dobré trápení v lidském životě už nemáme, komisařko. To je můj názor. Dnes se tomu říká posttraumatická stresová porucha. PTSP. Já dávám přednost slovu trápení.“ Lene krátce přikývla. „Co ho trápilo?“ Zatímco si lékař připravoval odpověď, rozhlédla se Lene po místnosti. Neudivilo by ji, kdyby tu chirurgické nástroje určené ke sterilizaci stály v lahvi whisky, a pokoušela se představit si, jak v rohu na černém, starodávném, popraskaném, vyšetřovacím lůžku probíhá gynekologická prohlídka, ale fantazie se jí zablokovala. 95
„Kdo ví? V Afghánistánu přišel o několik kamarádů,“ vypadlo z doktora Knudsena nakonec. „Ale domů ho poslali v roce dva tisíce osm a Sertralin začal užívat až v roce dva tisíce deset,“ namítla. „To máte pravdu. Nedokážu vám to bohužel vysvětlit. Ale vím, že Kima vyšetřovali v ústavu vojenské psychologie, jako zřejmě všechny.“ „Znáte někoho jménem?“ „To bohužel ne, ale sídlí v kasárnách u Svanemøllen v Kodani.“ Lene zavřela oči. Zbytek svého života stráví pendlováním mezi Holbækem a Kodaní. Samozřejmě mohla využít nabídku Charlotte Falsterové a požádat kolegu, aby si promluvil s vojenskými psychology, nadřízenými Kima Andersena a jeho starými kamarády z armády. Věděla ale, že to udělat nechce. Kdyby se do případu zapojilo více vyšetřovatelů, mohl by se ztratit nějaký nezbytně důležitý detail. V podstatě nedůvěřovala nikomu jinému než sobě. Taková je od přírody a krom toho nesnášela být závislá na tempu a pečlivosti někoho jiného. Ostatní byli vždy moc pomalí a pokaždé udělali něco alespoň trochu špatně. „Pitva Kima Andersena prokázala zahojenou jizvu na pravém stehně,“ ozvala se po chvíli. „Soudní lékaři byli toho názoru, že se jednalo o průstřel loveckou puškou nebo vojenskou karabinou. Odebrali několik vzorků tkáně a ukázalo se, že je to zranění asi dva roky staré. Nezmínil se vám o něčem?“ Doktor Knudsen se hlavou téměř dotkl obrazovky. Při pročítání vlastních poznámek v kartě pohyboval rty. „Já jsem ho s tím neošetřoval. Ani jsem ohledně léze v noze neobdržel žádnou zprávu z pohotovosti nebo nemocnice. To bych měl dostat. To je zvláštní.“ Lene s ním souhlasila. Bylo to hodně zvláštní. 96
„Děkuji, doktore.“ „Rádo se stalo, komisařko.“ Lékař se zanořil zpět do šera.
12 Kvalita obrazu nebyla nic moc, jak už to u záznamů z bezpečnostních kamer bývá. Navíc se zdálo, že ti dva zloději nosorožčích rohů umístění kamer v domě Flemminga Caspersena znali. Šikovně se drželi na hranici šera a stínů, pohybovali se rychle a sebejistě. Jednoho lednového rána vyjel ze tmy krátce před druhou hodinou gumový člun. Muži skočili do vody dřív, než člun dorazil ke břehu, vytáhli jej na kameny a sprintovali skrz park. Na záznamu nebyly žádné bělavé skvrny obličejů nebo rukou a Michael předpokládal, že měli rukavice a přes hlavu lyžařské kukly. Probíhali zorným polem jedné kamery do druhé, až se dostali ke schodům u vstupu. Jeden z nich nepatrně tahal pravou nohu. Ten vyšší z nich stál klidně, zatímco jeho kumpán se špatnou nohou u něj v batohu hledal páčidlo. Pak je zarazil pod panty hlavních dveří a vysadil je. Dveře vpadly dovnitř do domu. Teď zůstal stát v klidu chlap s páčidlem a ten druhý mu z batohu vyndal tlakovou lahev. Nepochybně s tekutým dusíkem, kterým zchladili bezpečnostní systém v domě. Muži seběhli po schodech dolů a zmizeli za garáží. Po chvíli se opět objevili, nesli mezi sebou hliníkový zahradní žebřík a vběhli do domu. A to bylo v podstatě vše. V domě žádné kamery nebyly. Udělali to přesně tak, jak by to udělal Michael. Bylo skutečně frustrující, jak byly záběry neostré. Ti dva muži – soudě podle jejich velikosti to zatraceně museli být chlapi – byli v domě podle číslic na záznamu přesně šest minut a dvacet tři vteřiny. 97
Měli dost času na to, aby uložili dévédéčko? To sotva. A neautorizovanému vstupu do sejfu za benátským zrcadlem podle Elizabeth Caspersenové nic nenasvědčovalo. A očividně u toho nebyl pes Negr. Michael vysunul disk z počítače. Odložil jej a smutně se zahleděl na mobil. Mluvil se Sárou a vkrádal se do něj stesk a špatné svědomí. Synek Axel skončil na chirurgii s rozseknutým čelem a Michael by u toho býval měl být. Sára zůstala sama s vřeštícím batoletem v podpaží a čtyřletým synkem, kterému měli sešívat ránu osmi stehy. Takhle zněla pravidla hry, ale Michael je nenáviděl a proklínal se, že se radši nešel živit jako pekař, kuchař, učitel nebo nedělá něco jiného užitečného, co by se dalo skloubit s normálním rodinným životem. Když se vrátil do Dánska, tak se snažil najít obyčejnou práci, ale buď byl nedostatečně kvalifikovaný, nebo naopak překvalifikovaný, nebo se všemu vymykal, takže Sára nakonec trvala na tom, aby se věnoval tomu, co umí nejlépe. Hledal věci a lidi. Byl na několika přijímacích pohovorech v různých firmách a rozhovor uvízl pokaždé na stejném bodě: Deset let pracoval v bezpečnostní agentuře v Anglii, a co tam dělal? O tom bohužel mluvit nesmí. Nesmí mluvit o čem? Pokaždé se musel Michael omluvně usmát a pokrčit rameny. Shepherd & Wilkins by na něj nasadili lovce lebek, kdyby odhalil operační detaily. Připadal si, jako by se probudil po deseti letech v kómatu. Jak se do životopisu píše desetileté aktivní kóma? Michael si nalil do šálku černou kávu a pustil se do hledání pohřešovaných osob v internetových verzích norských novin. Zaměřil se na lidi, kteří byli naposledy spatřeni v severní Finnmarce. 98
Uvědomoval si, že tohle bude těžké. Pohřešovaní byli pro noviny dobrým tématem, zatímco nalezené osoby zdaleka tak zajímavé nebyly. Nebyla vůbec nouze o zprávy o pohřešovaných turistech, horolezcích, běžkařích, lidech na sněžných skútrech, sběračích plodů nebo ornitolozích, kteří zabloudili v severonorské pustině, ale zpráv o nešťastných nebo šťastných koncích pátrání bylo mnohem méně. Koncem července roku dva tisíce deset zmizel devětatřicetiletý Dán poblíž hranic s Finskem a téměř týden se neozval, nakonec ho ale v dobrém stavu našla záchranná helikoptéra norské armády. Koncem března téhož roku zmizel mladý dánsko-norský manželský pár během přechodu hor ve Finnmarce. O manželích se v dánských i norských novinách objevilo víc článků a našel i odkazy na různá videa na YouTube, na kterých přátelé a rodina manželů žádají o informace, ale Michael se u tohoto případu moc nezdržel. Oběť na dévédéčku Elizabeth Caspersenové byla sama. Pak se podíval na webovou stránku státní policie o pohřešovaných osobách, ale nezdálo se, že by ji někdo od minulého roku aktualizoval. Každopádně bylo na seznamu příliš málo jmen. Michael se proklikal dál na tři velké organizace: Červený kříž, Červený půlměsíc a Missing Persons Tracing Service spadající pod OSN a pak na skoro tucet dalších menších organizací, ale bez úspěchu. O hodinu, dva šálky kávy a tři cigarety později stejně zjistil, že čte těch samých osm řádek minimálně počtvrté: Deník Extra Bladet, 4. dubna 2010 31letý Dán a jeho 29letá žena norského původu se nadále pohřešují v severním Norsku. Dne 27. března oznámili příbuzní, že manželský pár pohřešují. Jedná se o zkušené 99
horaly, kteří zmizeli ve Finnmarce v okolí Lakselvu. Norská policie uvedla, že byli údajně vybaveni jak GPS navigací, tak satelitním telefonem. Do Lakselvu přiletěli z Osla 22. března. Norská policie a armáda zahájily pátrání na sever a východ od Lakselvu. (Reuters). Jeho instinkty slabě zajiskřily. Někdy měly pravdu, jindy ne, ale naučil se jim naslouchat. Zkušení horalé, GPS, satelitní telefon… norská manželka. Norové se od prvních krůčků učí, jak si umět poradit v horách. Něco na tom nehraje. Michaelovi došlo, že je na stopě. Poznal to tak, že se v něm něco uklidnilo a že se mu myšlenky začaly ubírat jedním směrem. Naprostou jistotu získal, když našel velký hlavní článek v bulvárním deníku Verdens Gang ze třetího května dva tisíce deset s barevnou fotografií pohřešovaných. Nadpis zněl: Zbloudilí Dánové ve Finnmarce. Novinář, jakýsi Knut Egeland, rekapituloval události z minulosti, kdy se Dánové z nížin ztratili v příkré, severní divočině. Téměř vždy je našli v dobrém stavu, ale ne manžele Kaspera Hansena a Ingrid Sundsböovou. Zmizeli východně od Porsangerského fjordu na konci března dva tisíce deset. Ingrid Sundsböová měla sámské předky a byla velice zkušená horalka. V době zmizení jí bylo dvacet devět let. Kasper Hansen byl dánský stavební inženýr, který se svou ženou v horách strávil bezpočet dovolených. Manželé opustili hostinec Porsanger Vertshus ráno v úterý dvacátého třetího března. Personál se vyjádřil, že měli dobrou výbavu, stan, spacáky, turistickou GPS navigaci a satelitní telefon. U hostinské na sebe nechali kontakt. Jasně si na ně vzpomínal i řidič kamionu, který je nabral. Řekl o nich, že byli mladí, šťastní a plní oče100
