MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA ÚSTAV ARCHEOLOGIE A MUZEOLOGIE
Středověký a novověký Jičín ve světle archeologických nálezů a aspekt dobového hrnčířství
Diplomová práce
Vedoucí práce: PhDr. Irena Loskotová Konzultanti: PhDr. Eva Ulrychová, PhDr. Jan Prostředník, Ph. D., Dr. Paweł RzeŜnik
Brno 2008
Kristýna Peroutková Matějková
Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně a za pomoci uvedených pramenů a literatury.
V Brně 12. 5. 2008
……………………
2
OBSAH: 1. Úvod 1. 1 Úvod…………………………………………………………… 6 1. 2 Metodologie …………………………………………………. .8 1. 3 Přehled dosavadních výzkumů………………….............. 9
2. Obecná charakteristika 2. 1 Stručný přehled vývoje osídlení a přír. podmínek .... 11 2. 2 Písemné prameny………………………………………... 12 2. 3 Ikonografické prameny…………………………………. 13
3. Jičín ve středověku / 14. – 16. století 3. 1 Translace a lokace ………………………………….. 15 - Lokace – otázka předlokačních středisek - Lokace a její průběh
3. 2 Městská práva a městský znak ………………….... 18 3. 3 Podoba města a jeho zázemí ……………………… 19 - Opevnění - Co bylo uvnitř hradeb - Město za hradbami
3. 4 Městská a církevní správa…………………………… 37 - Městská správa - Církevní správa
3. 5 Obyvatelstvo………………………………………..… 41 3. 6 Řemeslo a cechy ……………………………………. 41
3
3. 7 Obchod, kontakty, cesty ………………………...… .50
4. Jičín v novověku / 16. – 17. století 4. 1 Otázka přeměn společnosti ……………………….. 52 4. 2 Podoba města a jeho zázemí ……………………… 54 - Opevnění - Proměna městské zástavby
4. 3 Městská a církevní správa …………………………. 77 - Městská správa - Církevní správa
4. 4 Obyvatelstvo …………………………………………. 79 4. 5 Řemesla a cechy……………………………………... 80 4. 6 Obchod, kontakty, cesty…………………………..... 81
5. Z hrnčířského kruhu až na stůl 5. 1 Úvod do problematiky………………………………. 82 5. 2 Technologie a vývoj……………………………….... 82 - Hrnčířský kruh - Další nástroje - Suroviny - Výrobce - hrnčíř a jeho prostředí - Výroba
5. 3 Hrnčířství na Jičínsku ………………………………. 87 - Písemné prameny - Toponomastika a ikonografie - Prameny archeologické
4
5. 4 Vývoj keramické produkce ………………………… 91 - Keramika před/lokační ? - Keramika středověkého města - Keramika novověkého období - Keramika cizí provenience – „importy“
5. 5 Tvarové zastoupení v jednotlivých obdobích… 106 - Formy a funkce nádob v proměnách času
5. 6 Závěr - výsledky……………………………………. 110
6. Závěr ……………………………………………………. 113 7. Prameny, literatura a zkratky 7.1 Prameny ……………………………………………… 116 7.2 Literatura……………………………………………... 116 7.3 Zkratky ……………………………………………….. 123
8. Seznam příloh a tabulek 8. 1 Seznam příloh …………………………………....… 124 8. 2 Seznam tabulek ………………………………….… 125 8. 3 Legenda k příloze č. 19 ……………………….….. 125
5
1. Úvod 1. Úvod Město Jičín nepatří mezi nejvýznamnější města z hlediska historického či ekonomického, avšak nepochybně jde o jedno z nejhezčích českých měst. Svým uspořádáním, které bylo předurčeno už při jeho založení a jehož pozůstatky jsou dodnes patrné, si získalo obdiv mnohých návštěvníků a dodnes budí hrdost svých obyvatel. Historie města byla představena v několika monografických zpracováních (srov. např. MENČÍK 1902; MENCL 1940; FRANCEK 2004), které vznikly především na základě dostupných písemných pramenů - prameny archeologické se ke slovu dostaly jen zřídka. V rámci své bakalářské práce jsem se nedávno pokusila zpřehlednit středověký a novověký materiál získaný z části městského příkopu odkryté v r. 1999 (ULRYCHOVÁ 1999b; MATĚJKOVÁ 2006). Šlo o plošně nejrozsáhlejší výzkum v prostoru městského centra, ačkoli vzhledem k chybějící stratigrafii nepřinesl výraznějších výsledků. Zbývající materiál, ke kterému je přihlíženo v této práci, tvoří související soubory ze sbírek M Jičín, shromažďované už od r. 18891 a od r. 1990 nadále rozšiřované a pravidelně publikované (viz níže) archeoložkou M Jičín Evou Ulrychovou. Množství drobných zásahů spojených se zaváděním či úpravami inženýrských sítí v posledních letech vzrostlo a tak i z časových důvodů nebylo možné provádět jeho detailnější rozbor. Právě ten se stal podnětem pro vznik předkládané práce. Problematika zpracování a publikování je i v současnosti stále diskutovaná a bývá jí přikládána větší důležitost než primárnímu výzkumu. Účelem mojí práce není jen vytvořit přehled dosud získaného souboru, ale také se pokusit na jeho podkladu poodkrýt všední život obyvatel města v daném období. Uvědomuji si, že dosavadní bádání to ve větší míře neumožňuje. Chybí zde jasněji definované výzkumy, stejně jako výzkumy větších ploch v těch městských částech, které by měly větší vypovídací hodnotu pro řešení otázek původní zástavby, sociotopografie atp. Tento nedostatek částečně nahrazují dostupné písemné prameny, toponyma a podrobně zpracovaná topografie města (MENCL 1940). Rozhodně si myslím, že by bylo škoda, omezit se na pouhé zpřehlednění. Zároveň bych ráda předeslala, že mým záměrem je vytvořit práci srozumitelnou širšímu než jen archeologickému okruhu zájemců či badatelů. Popularizace našeho oboru je nezbytnou
1
Musejním spolkem v Jičíně (NÁVESNÍK 1889; za informaci děkuji Evě Ulrychové).
6
součástí jeho prezentace veřejnosti a stále není dostatečná. Proto do práce nebudou zahrnuty všechny obvyklé typologické koncepty, kterým jsem se již věnovala v bakalářské práci. Je třeba zde upozornit na to, že historie města nebude dopodrobna a v celistvosti uváděna. Jednotlivé její aspekty, neopomenutelné v kontextu se záměrem práce budou vždy uvedeny v jejím průběhu v podobě krátké zmínky, poznámky či nástinu. Zájemci o podrobné historické dějiny Jičína mohou využít odkazů na literaturu. Jelikož část práce byla zpracovávána ve Wrocławi, na území dnešního vojevodství Dolní Slezsko v Polsku, jako vedlejší zdroj informací mi posloužila polská literatura, týkající se archeologie středověkých a novověkých měst. Je známo, že východní Čechy a Dolní Slezsko byly propojeny vzájemným obchodem2. Z toho usuzuji, že situace v polských městech té oblasti byla do jisté míry srovnatelná se situací u nás. Stav archeologického bádání nad pozdněstředověkými a zvláště novověkými městy se ve střední Evropě postupem času stále zlepšuje. Využití dostupných informací mi proto přijde dobrou cestou, jak přiblížit poznatky získané našimi bezprostředními sousedy. Vybraný soubor nálezů, zapůjčený z M Jičín, bude zahrnovat předměty získané od počátku založení sbírky až do konce roku 2007. Některé starší nálezy budou uvedeny jen pro úplnost, jelikož se nedochovala přesná nálezová situace ani okolnosti výzkumu. Ve své práci se zaměřuji primárně na archeologický materiál pocházející z historického jádra města, s přihlédnutím k zajímavým nálezovým situacím na předměstích.
Na tomto místě bych také ráda poděkovala všem, kteří mi během psaní diplomové práce ochotně věnovali pozornost, ať už poskytli odbornou radu, pomoc nebo podporu. Velký dík samozřejmě patří PhDr. Evě Ulrychové (M Jičín) za laskavé zapůjčení archeologického materiálu a zpřístupnění dostupných informací. Za mnohé konzultace, připomínky technické i stylistické a veškerou pomoc děkuji PhDr. Janu Prostředníkovi PhD. (M Českého ráje Turnov). Co se týče problematiky keramického fondu, nejvíce moje vědomosti rozšířil Dr. Paweł RzeŜnik (UW), další technologické poznatky a analýzy jsem získala díky Mgr. Martinu Hložkovi a v neposlední řadě i PhDr. Ireně Loskotové. Dalších rad se mi dostalo od Dr. hab. Krzysztofa Jaworského (UW), Mgr. Magdaleny Konczewské (UW), PhDr. Aleny Kalinové (Etnografický ústav MZM v Brně) a Doc. PhDr. Tomáši Durdíkovi, DrSc. (AÚ AV Praha). Za konzultace v oboru historie děkuji Mgr. Barboře Klipcové (M Jičín) a PhDr. Jindřichu Franckovi (SOkA Jičín). 2
Navíc Čechy i Slezsko byly po roce 1526 součástí habsburské monarchie (DYMEK – BUŚKO 1999).
7
2. Metodologie Ačkoli daná práce vznikla na základě získaného archeologického materiálu, jeho rozbor není její jedinou náplní. Jak již bylo výše popsáno, výzkumy, které dosud mohly proběhnout v hranicích středověkého města a které by mohly vypovědět více o jeho původní zástavbě, nebyly četné. Navíc převážná část vyzvednutých artefaktů je ve zlomcích, celé zachované předměty jsou víceméně vzácností (příležitost získat větší celky nebo přímo celé zachované předměty poskytlo jen několik zásahů ve sklepních prostorech a víceméně i výzkum městského příkopu, který ale postrádá jistotu ve stratigrafii vrstev). Většina souborů představuje materiál pocházející od středověku až hluboko do novověku bez bližších stratigrafických údajů. Proto jsem se rozhodla nálezy zobecnit na pozadí jejich nálezových situací, písemných pramenů a dostupných analogií. Stěžejním námětem je tedy začlenění nálezů do určitých souvislostí tak, aby nevypovídaly jenom samy o sobě, ale rovněž o době a lidech, kteří v ní žili a s danými předměty přicházeli každodenně do styku. Konkrétní pozornost je zaměřena na hrnčíře, pro jejichž místní produkci máme dostatek hodnověrných dokladů. Právě ona je částečně dokladem společenské úrovně města, neboť odrážela požadavky měšťanů. Vývoji hrnčířských technologií je z tohoto důvodu zasvěcen větší prostor v závěrečné části práce, kde jsem se pokusila o rozbor výroby a jejích proměn v průběhu zkoumaného období. Je ovšem potřeba si uvědomit, že datování je zpravidla odvozeno z analogických nálezů z Čech, výjimečně Moravy. To může způsobovat určité nepřesnosti, kterým se při daném stavu výzkumů nevyhneme. Podotýkám, že jsem zpracovala veškerý dostupný materiál a zahrnula ho do databáze (MS Access). Nezbytné bylo makroskopicky ho zhodnotit, příp. zdokumentovat. Jak jsem už uvedla, z řady výzkumů postrádáme podrobnější informace a soubor nálezů z nich je tím znehodnocen. Proto lze považovat za úspěch i dílčí výsledky, jimiž bezpochyby jsou rozpoznané importy, dokládající zapojení do širšího trhu nebo některé aspekty, díky nimž můžeme analogicky odhadovat úroveň života dané doby. Vedlejším záměrem bylo zdůraznit a poukázat na nálezy vymykající se z běžného kontextu, které neměly možnost se zatím objevit v tištěné podobě. Velkou část mojí práce tvořilo rovněž studium dostupných písemných pramenů a v závislosti na tom i jejich komparace s archeologickými zjištěními. V neposlední řadě práce poskytuje informaci o současném stavu archeologického bádání v Jičíně se všemi úspěchy i úskalími, které přináší. V několika drobných případech se
8
podařilo vyvrátit nepřesnou historickou interpretaci a poukázat na to, že archeologie má své nezastupitelné místo v bádání o městech ve středověku a novověku.
3. Přehled dosavadních středověkých a novověkých výzkumů Zřejmě první archeologický objev spadá do roku 1935, kdy byl v základech měšťanské školy na křižovatce ulic Lindnerova a Školní objeven mincovní depot. Ve dvou nádobách, které byly během vyzdvižení rozbity, bylo uloženo na 462 pražských grošů Václava IV. (1378 – 1419). Množství mincí činí z nálezu největší svého druhu v Jičíně3. Mince byly ukryty v období husitských válek (nejspíše ve 20. letech 15. století) a představovaly i přes své nekvalitní zpracování poměrně značnou hodnotu (Numizmatické listy 3, 2001, 84; ULRYCHOVÁ 2003a). K prvnímu výzkumu na ploše historického jádra města došlo v letech 1937 – 1938 u příležitosti budování sadu a kanalizačních a vodovodních sítí v zámeckém parku. Vedl ho Jaroslav Mencl, regionální publicista a spisovatel, a na svou dobu ho příkladně opublikoval a doplnil vlastnoručními nákresy. V místech zaniklého hřbitova obklopujícího kostelík sv. Jana Křtitele (rovněž zaniklý) narazil na základy zdiva a několik koster neurčitého stáří. Nutno podotknout, že hřbitov i s kostelíkem se nacházely za městskými hradbami (MENČÍK 1902, 90). Bohužel získané nálezy byly většinou buď roztroušeny nebo ztraceny a tak je kresebná dokumentace spolu s článkem to jediné, co nám zbylo (MENCL 1940, 3 – 6). Následovala odmlka, kdy se dostávaly do M Jičín víceméně nálezy z náhodných zásahů bez řádné evidence. Od 1. dubna 1990 sbírku rozšiřuje nálezy z terénních prací archeoložka M Jičín Eva Ulrychová. Vzhledem k již zmiňovanému nárůstu úprav inženýrských sítí ve městě se podařilo zachytit několik zajímavých situací a získat množství archeologického materiálu. Všechny akce jsou publikovány v ZMVČ4, některé ve Výzkumech v Čechách5. Nebudu zde jmenovat jednotlivé zásahy, neboť budou následně zapracovány do koncepce dané práce a zahrnuty v příloze č. 19 (příl. 19). Zmíním jen krátce ty zásadnější: •
1990 – 1991 – v uvedených letech probíhala revize inženýrských sítí v ulici Tylově (PROSTŘEDNÍK 1990; týž 1991 - 1992; ULRYCHOVÁ 1993). Bylo zjištěno pět objektů obytného charakteru a pozůstatky požáru. Na základě získaných nálezů se
3
Do muzea Jičín bylo odevzdáno 452 a půl mince (ULRYCHOVÁ 2003a). ZMHK 18, 1991 – 1992; ZMHK 19, 1993; ZMHK 20, 1994; ZMHK 21, 1995; ZMHK 22, 1996; ZMHK 23, 1997; ZMHK 24, 1998; ZMHK 25, 1999; ZMHK 2002, 28; ZMHK 30, 2004; ZMHK 31, 2005; ZMHK 32, 2006; ZMHK 33, 2007 – v tisku. 5 Výzkumy v Čechách 1990 – 1992; 1993 – 1995; 1998; 2000; 2003.
4
9
podařilo je shodně datovat do 16. století, což plně koresponduje se situací zaznamenanou v písemných pramenech (PROSTŘEDNÍK 1990). •
19. 5. – 12. 7. 1993 – opakované zásahy do země v důsledku rekonstrukce inženýrských sítí a výstavby výrobny pro cukrárnu na Žižkově náměstí poskytly možnost vyzvednout převážně novověký soubor, stejně jako doložit stopy pracovních činností, zpevňování cest, požárů nebo rozvodu vody. Také zde lze porovnat výsledky výzkumu s výpovědí písemných pramenů (ULRYCHOVÁ 1994a).
•
12. 5. – 30. 6. 1994 – výstavba pěší zóny, která zasáhla Žižkovo náměstí, poskytla další vítanou příležitost k nahlédnutí do situace těsně za hradbami města. Krom různorodého archeologického materiálu byly objeveny i pozůstatky cesty i další části novověkého dřeveného vodovodu (ULRYCHOVÁ 1994a).
•
7. 6. - 28. 8. 1999 – předstihový záchranný archeologický výzkum části zasypaného příkopu městského opevnění v ulici Tylově (ULRYCHOVÁ 1999b). Vzhledem k chybějící statigrafii poskytl výzkum hlavně přehled středověkého a novověkého materiálu od založení města do zasypání příkopu kolem r. 1632 a vzhledem k podmáčení terénu se potvrdila domněnka, že velká část artefaktů se v něm ocitla i později (MATĚJKOVÁ 2006). Vzhledem k tomu, že do té doby nebylo možné provést rozsáhlejší výzkum historického jádra, patří odkrytí příkopu k nejvýraznějším a největším archeologickým zásahům ve městě6.
•
IV/V 2006 – zatím poslední významnější výzkum proběhl v prostoru náměstí Svobody a částečně ulice Ruské. Díky rozsáhlé rekonstrukci inženýrských sítí bylo možné získat množství cenných poznatků z míst, kde býval hřbitov, stávala jedna z městských bran a kde později vznikla jezuitská kolej (ULRYCHOVÁ 2007 v tisku).
Celková městská zástavba zůstává od 19. století, kdy probíhaly četné asanace, víceméně neměnná. Neumožňuje tedy větší zásahy co do plochy, ale často ani co do hloubky. Mimo úprav inženýrských sítí se opakovaně mění pouze povrch ulic, popř. náměstí.
6
V blízké době by podobného významu mohl nabýt výzkum zámecké zahrady nebo rekonstrukce povrchu náměstí, které jsou v plánu.
10
2. Obecná charakteristika 1. Stručný přehled vývoje osídlení a přírodních podmínek Vývoj osídlení Jičín se nachází uprostřed Jičínské kotliny na řece Cidlině, což mělo nepochybný vliv na vývoj zdejšího osídlení. Zároveň se jedná o oblast s místy vyloženě nepříznivými hydrogeologickými podmínkami. Tyto dva faktory ovlivnily sídelní tendence pravěkého i historického období, ve kterých osídlení střídavě kulminovalo a klesalo. Z krátkého exkurzu do pravěku a protohistorie je tento jev jasně patrný (ULRYCHOVÁ 2006b). První stopy činnosti člověka - kosti ulovené zvěře - tu můžeme zachytit již v mladém paleolitu (KOSINA – WALDHAUSER 1990; ŠÍDA – FIŠÁKOVÁ – ULRYCHOVÁ 2006), i když mnohem četnější jsou v neolitu, kdy lid kultury s lineární a později vypíchanou keramikou osídlil zdejší sprašové půdy. V závěru neolitu osídlení spíše klesá. Ani v následujícím období eneolitu není nijak výrazné, východní Čechy byly spíše průchozí oblastí. Přesto je tu zastoupeno hned několik kulturních celků (kultura nálevkovitých pohárů, kultura kulovitých amfor, kultura s keramikou šňůrovou a kultura lidu se zvoncovitými poháry; VOKOLEK 1993, 16 – 27; ULRYCHOVÁ 2003c). V době bronzové se intenzita osídlení střídá. Ve starší době bronzové zaznamenáváme na Jičínsku koncentraci lidu únětické kultury, ve střední době bronzové naopak patřilo k periferní oblasti, aby se v dalším období dočkalo sílícího přílivu lidu popelnicových polí s kulturou lužickou (VOKOLEK 1993, 37 – 58). K nejvýraznějšímu zasídlení za celé období pravěku došlo v závěru doby bronzové (kultura slezskoplatěnická lidu popelnicových polí; ANÝŽ A KOL. 2006), která přinesla nejen výstavbu hradišť, ale také množství luxusních výrobků z bronzu. V porovnání s tím zaznamenali archeologové značný pokles osídlení v době železné, který nevyrovnal ani příchod nového etnika - Keltů. Doklady pobytu v následující době římské můžeme označit za sporadické. Jejich těžiště spadá spíše do jejího staršího úseku (VOKOLEK 1993, 79 - 87). Období raného středověku představuje pomalý nárůst vzniku sídlišť nově příchozího obyvatelstva, patrný hlavně od poloviny 9. století, kdy zde vzniká sídelní komora. Tento proces byl však omezen charakterem krajiny, jejíž hydrogeologické podmínky neumožňovaly plošnou kolonizaci. V nejstarších fázích byla osídlena hlavně severní část Jičínska, od střední doby hradištní pak jihovýchodní a jihozápadní oblasti. Hustota osídlení vlastní Jičínské kotliny je po celý čas rovnoměrná a poměrně stálá.
11
Ve 12. a 13. století představuje Jičínsko okrajovou oblast přemyslovského státu. Oproti 11. a 12. století je očividný pokles osídlení ve 13. století, naopak počínaje stoletím 14. nastává jeho zintenzivňování (ULRYCHOVÁ 2003c; táž 2006b; táž 2001).
Přírodní podmínky Jičínská kotlina je z geomorfologického hlediska okrskem celku Jičínská pahorkatina7 a její složení se dá označit za velice pestré. Leží v nadmořské výšce 270 – 350 m n. m obklopena řadou dominantních kopců sopečného původu, které dotvářejí její specifický krajinný ráz (z nich asi největší význam pro vzniklé město měl nedaleký Veliš8, na kterém již pravděpodobně koncem 13. století nebo počátkem 14. století stál stejnojmenný hrad; MENČÍK 1902, 3). Z půdních typů jsou nejvíce zastoupeny hnědozemě, místy černozemě. Převažují půdy hlinitopísčité a jílovohlinité, vzniklé zvětráváním (VÁLEK 1964, 36 – 37; DEMEK A KOL. 1965, 31 - 34), vyskytnou se půdy glejové i oglejené. To spolu s teplým a suchým klimatem (průměrná roční teplota 7 – 8 °C; průměrné srážky 650 – 700mm/rok; MIKYŠKA A KOL. 1969) vytváří vhodné podmínky pro zemědělství. Většinu území pokrývají dubohabrové háje a doubravy, v povodí řeky lužní lesy a olšiny (MIKYŠKA A KOL. 1969). Z pohledu hydrologie má největší význam pro město řeka Cidlina, jejíž střední tok spolu s četnými menšími přítoky zavodňuje celou oblast. Mimoto je tu ještě množství potoků, rybníků9 i pramenů (ULRYCHOVÁ 2003c).
2. Písemné prameny města Jičína Město Jičín neoplývá bohatstvím nejstarších písemných pramenů, přesto se však zachovalo několik písemností, které jsou tak říkajíc unikátní. Poprvé je písemně doložen coby statek královny Guty Habsburské (1271 – 1297)10 v listině z 1. srpna 1293. Po její smrti r. 1297 král zboží stáhnul na sebe a zastavil Lévovi z Konecchlumí, aby mu je nedlouho poté opět odebral, což dokládá listina z 11. listopadu 130411. Právě mezi léta 1297 – 1304 se datuje založení
7
Provincie Česká vysočina – subprovincie Česká tabule – oblast Severočeská tabule – celek Jičínská pahorkatina (DEMEK A KOL. 1965, 188 - 190). 8 Veliš se nachází přibližně 4 km JZ směrem od města Jičín. 9 Ty budou zmíněny v jiné části práce. 10 Manželka českého krále Václava II. (1271-1305). 11 Zde je již Jičín zmiňován jako „civitas“ (FRANCEK 2004, 6). Nově P. Uličný vztahuje tuto listinu ke vsi Starý Jičín (dnes Staré Místo). Na základě těchto úvah navrhuje posun jičínského založení za r. 1304 (ULIČNÝ 2007).
12
města. Zakládací listinu Jičín bohužel nemá12, což není v tomto období nic neobvyklého (MENCL 1940, příl., 5; FRANCEK 2004, 6; Historie Jičína I, 2003). Z období 1416 až 1794 se zachovalo 26 městských privilegií. Jičínští si postupem času nechali sedm z nich uložit v Hradci Králové. To svědčí o důležitosti, kterou jejich ochraně přičítali (FRANCEK 1992). Některá privilegia si město nechávalo v průběhu let opakovaně potvrzovat. K významným patří např. privilegium Petra a Čeňka z Vartenberka, kteří 17. července 1416 prodali zdejším měšťanům právo královo (MENČÍK 1902, 14, 26, 47), díky němuž získali dědičné právo a svobodu v převodu majetku, stěhování nebo opuštění města (ULRYCHOVÁ 2003a). Mimoto se Jičína týká i několik listin královských a šlechtických13, které spolu s privilegii náleží do skupiny listin cizích vydavatelů (FRANCEK 1992). I písemností vydaných městem zůstalo poskrovnu. Do této skupiny patří knihy městského soudnictví; knihy patentů, knihy trhové14, knihy pozemkové, knihy testamentů15, ale taktéž radní manuály aj. Mezi cennosti náleží soudní kniha města Jičína z let 1361 – 1407 (jedná se současně o nejstarší zachovanou jičínskou knihu a o jednu z nejstarších knih tohoto druhu vůbec), další pochází až z období 1457 – 1548. Zajímavá je také kniha zádušní z let 1431 – 1508, která je nejstarší svého druhu v Čechách. Dalšími písemnými prameny důležitými hlavně pro bádání demografická jsou matriky (vedené od r. 1623), katastry a sčítací operáty (FRANCEK 1992). Samozřejmě existuje řada dalších písemností - rodinné archivy, fondy církevní, finanční, hospodářské i kulturní, stejně jako záznamy cechovní, politické nebo společenské, dotvářejících dějinnou tvář města. V kronikářských zprávách se Jičín vyskytuje od husitských válek (FRANCEK 1992). Nejvýraznější událostí zaznamenávanou v písemných pramenech českých a dokonce i evropských - se stal výbuch zámku 1. února 1620 (MENČÍK 1902, 384). Postupem času množství dostupných pramenů narůstá, nastupuje zpravodajství tiskové, Jičínu se věnují literáti i intelektuálové. Jejich představení není v rámci dané práce možné a ani se neshoduje s jejím časovým vymezením.
3. Ikonografické prameny města Jičína ke zkoumanému období 16 -
plán N. Sebregondiho z r. 1633 (MENCL 1940, 344; Příl. I)
12
Ačkoli v minulosti se mu často přisuzovala listina náležející městu Židiněves na Mladoboleslavsku (FRANCEK 1992; MENCL 1941, 6). 13 Jejichž zkoumání ovšem není náplní předkládané práce a proto je neuvádím (více např. FRANCEK 1992). 14 Zachovány dvě - první z let 1518 – 1527 a druhá z období od r. 1540 do r. 1557 (FRANCEK 1992). 15 Dochovala se kniha testamentů z r. 1514 – 1569 (FRANCEK 1992). 16 Původní uložení vyobrazení neuvádím, pokud je možné je vyhledat ve snadněji dostupné historické literatuře (např. FRANCEK 2004; MENCL 1940; týž 1949).
13
-
již neexistující dřevoryt z r. 1681, zachycující Staré Město zachvácené plameny, použil r. 1841 Josef Hlubuček k vyobrazení stavu před požárem (FRANCEK 2004, 38)
-
nástěnná malba z kostela Panny Marie na Bílé hoře z r. 1708 (FRANCEK 2004, 38)
-
vyobrazení veduty města na poutním letáku z r. 1737 (FRANCEK 2004, 38)
-
schematická veduta města od Charlese le Roye z r. 1745 (ULIČNÝ 2003)
-
axonometrický pohled na město Jana Sikory z roku 1756 (MENCL 1940, Příl.)
-
Plán von Bohnův z r. 1743 (MENCL 1949, 446; MORÁVEK – WIRTH 1946, 12)
-
panoramatický pohled na město od jihu od F. B. Wernera z r. 1752 (FRANCEK 2004, 38)
-
axonometrický plán Valdického předměstí z 1. poloviny 18. století (SAÚ Praha, Tereziánský katastr, č. 708)
-
Grauperova mapa harrachovského panstvíz r. 1765 (FRANCEK 2004, 38)
-
tři veduty od Ant. Jana Venuty z průběhu 18. století (FRANCEK 2004, 38; ULIČNÝ 2003)
-
indikační skica stabilního katastru Johanna Rittera von Wetzenstein z r. 1842 (ulož. v SAÚ Praha)
-
císařský otisk stabilního katastru k r. 1842 (MENCL 1949, Příl. II; MORÁVEK – WIRTH 1946, 14)
-
topografické zpracování podoby města Ferdinandem Menčíkem pro roky 1450 a 1620 na základě písemných pramenů (MENČÍK 1902, přílohy)
14
3. Jičín ve středověku / 14. – 16. století 1. Translace a lokace Jičín je městem založeným tzv. na „zeleném drnu“17. To neznamená, že by ona plocha do té doby nemohla být využívána např. k hospodářským účelům (pastva), ale pouze to, že nenavazovala na starší sídelní struktury (PIEKALSKI 1999a). Jistý drobný element kontinuity však většinou existoval – v tomto případě to mohl být nedaleký hrad Brada (pocházející už z poloviny 13. století) anebo obchodní stezka18 vedoucí od Hradce Králové přes Železnici směrem na Žitavu (WAGNER 1979, 11). Svoji roli zde jistě sehrálo osídlení kopce Veliš, kde byl koncem 13. století (či snad ještě později) postaven stejnojmenný hrad, který se stal správním střediskem velišského panství (FRANCEK 2004, 5). Vesnice Staré Místo, ležící pod kopcem, vznikla nejpozději ve 13. století. Ačkoli neexistuje konkrétní doklad v historických pramenech stále opakované skutečnosti, že dnešní (Nový) Jičín byl přenesen ze Starého Místa (Staré Miesto; MENČÍK 1902, 5), pro tuto teorii by mohlo vypovídat několik faktů. Starší osídlení Starého Místa máme doloženo archeologicky - z lokality pochází keramika datovaná na 11. – 12. století (ULRYCHOVÁ 2000; táž 2003b). Také v písemných pramenech byla ves nazývána Starým Jičínem („antiqum Jiczyn“ k r. 1359 a 1562; Staré Místo jako vesnice přetrvalo do současnosti; FRANCEK 2004, 6; WAGNER 1979, 11). Ani jeden z pramenů ovšem nevypovídá o translaci přímo. Traduje se, že pro četné nevýhody, mezi něž patřil hlavně nedostatek vody, nevhodná poloha pro výstavbu města či vzdálenost od hlavních komunikací, bylo nakonec město přeneseno do současné polohy při levém břehu řeky Cidliny. Můžeme jen doufat, že se v budoucnu vyskytnou pádnější argumenty19 (za informace děkuji Evě Ulrychové a Barboře Klipcové).
Lokace –otázka předlokačních středisek V poslední době se opět objevila teorie tzv. předlokačních středisek (ULIČNÝ 2004)20. Uvažuje se, zda tu před samotným vytyčením města nestály dva „hrádky“, které bychom mohli označit spíše za opevněné hospodářské dvorce (MENCL 1940, 8)21.
17
Podle F. Hoffmana téměř žádné město nebylo založeno na „zeleném drnu“ (HOFFMAN1993, 39). Podle Evy Ulrychové však tato cesta neovlivňovala daný prostor do takové míry, aby muselo být město přeneseno (informace Evy Ulrychové). 19 Jedním z nich by mohlo být např. přenesení vsi Nového Bydžova do výhodnější polohy při řece Cidlině, kde bylo r. 1305 vytyčeno město (ULIČNÝ 2007). 20 Teorii uvádí už J. Wagner (WAGNER 1979, 11). 21 V díle Bohuslava Balbína se navíc setkáváme s tvrzením, že na místě, kde měl být vytyčen Jičín, stávaly dvě vsi – Metčany a Židinaves. Jejich umístění se podstatě shoduje s lokalizací zmiňovaných dvorců. Historické 18
15
První z nich, v místech dnešní ulice Pod Koštofránkem, stál už r. 1392. Poslední zmínka o něm přichází na počátku 15. století (MENČÍK 1898, 246; 320). Druhotným dokladem jeho existence může být právě název ulice, který snad pochází z latinského označení „castellum francum“. To by naznačovalo, že se jednalo o svobodný dvorec, na kterém mohla sídlit osoba spojená s královskou anebo panskou mocí. Podobu tohoto dvorce neznáme, v těchto místech bohužel nedošlo k žádnému archeologickému průzkumu a tak jsme odkázáni pouze na prameny písemné. Zajímavé je, že v těchto místech se jinak vcelku pravidelně okrouhlý obvod města zalamuje směrem dovnitř a nadto se jedná o nejméně chráněnou stranu města (týž 1902, 7). Zda jde o potvrzení domněnky, že tu dvorec stával už v době lokace města nebo vznikl až později, není jisté. Otázkou se budu ještě níže zabývat v souvislosti s kostelíkem sv. Jana Křtitele. Druhým, rovněž dodnes lokalizovatelným podle místního označení, měl být hrádek22/dvorec v ulici Na Hrádku na západní straně města. F. Menčík uvádí, že zde stával (nejspíše ohrazený) dům vrchnosti, nespecifikuje však blíže dobu jeho vzniku (týž 1902, 171). Přídomek „na Hrádku“ je v 16. století přeneseně užíván v názvech některých stavení daného prostoru. Ani v těchto místech nebyl dosud proveden archeologický výzkum a po prozkoumání vizuálním bylo možno pouze konstatovat, že „zástavba hradního areálu nevykazuje žádné relikty středověké situace“ (DURDÍK 1999b). Stavebně – historický průzkum prokázal přítomnost gotických prvků, na jejichž základě byl vznik „panského sídla“ datován do 2. poloviny 15. století (WAGNER 1979, 19). Podle T. Durdíka byl tento nevelký hrad součástí královského založení a od 14. století v něm kvůli prostorové nedostatečnosti uvnitř města - sídlili šlechtičtí majitelé města. Měl mít nepříliš významnou (snad) správní funkci (DURDÍK 1999a, 229). J. Uličný se domnívá, že právě existence Hrádku ještě před založením byla příčinou jeho protáhlého tvaru. Uvažuje, že se jednalo o velký hrad – hradiště, stojící v těch místech dřív než samotné město23, a později rozdělený mezi několik majitelů jako menší dvorce (ULIČNÝ 2002, 4). Jeho možná podoba
bádání však prokázalo, že už zmínka o Židinavsi je mylná a proto celá teorie zůstává víceméně nepříliš věrohodnou (MENČÍK 1902, 6; ULIČNÝ 2004). 22 Pojem “hrádek“ není přesně vymezenou kastellologickou kategorií. Jedná se o objekt velikostí se řadící mezi hrad a tvrz, obecně “malý hrad“ (DURDÍK 1999a, 185). 23 Tuto skutečnost podle P. Uličného dokládá hlavní vstup do kostela sv. Jakuba (dnes sv. Ignáce), který býval na západě. Sám ale doplňuje, že v těch místech neexistovala v hradbě odpovídající branka (ULIČNÝ 2002, 4) a navíc – kostely jsou zpravidla orientovány na východ se vstupem na západě, takže tento předpoklad není jednoznačný. Nutno také podotknout, že historická fakta ve studii P. Uličného se neshodují s uvedenými písemnými prameny (srov. např. ULIČNÝ 2007).
16
(s kamennou věží s ochozem) je zaznamenána na Sikorově vedutě, pocházející ovšem až z 18. století24. Obě lokality stály mimo hranice nově vytyčeného města. Nelze rozhodnout, zda tomu tak bylo před založením Jičína. Jestliže ano, vystupuje otázka, proč nebyly zahrnuty do jeho půdorysného plánu, jak se obvykle dělo (PIEKALSKI 1999a). V případě polohy „Na Hrádku“ se domnívám, že bez jakýchkoli věrohodných pramenů nelze souhlasit s teorií jeho vzniku před založením města. Specifický tvar opevnění v těchto místech mohl být např. zamýšleným přiblížením se k vodnímu zdroji – řece Cidlině.
Lokace a její průběh Návrší nad řekou, nacházející se v nadmořské výšce kolem 292 m a na severní straně se mírně snižující, se ukázalo být vhodným místem pro existenci města. Patřilo tehdy ke statkům královským (MENČÍK 1902, 7; MENCL 1940, příl., 6 - 7). Pokud skutečně došlo k translaci, byl „nový“ Jičín posunut o 4 km severněji. Jednorázové založení města potvrzuje mj. i pravidelnost jeho plánu (FRANCEK 2004, 6). Uprostřed bylo vyměřeno velké náměstí o ploše 13, 1 m2 , orientované podle světových stran (MENCL 1940, příl., 7). Jeho půdorys je pravoúhlý, avšak západní strana o 13 m delší (viz níže). Rastr ulic tvoří ortogonální kompozici (ulice vybíhaly z každého rohu náměstí, ve třech případech po dvou z jednoho rohu), navíc doplněnou tzv. ulicí střední (KUČA 1995, str. 107 132). Podle E. Ulrychové byly kolem náměstí rozměřeny úzké dlouhé parcely (ULRYCHOVÁ 2003a), což do jisté míry předurčovalo podobu města (příl. 26, 27, 28). P. Uličný (ULIČNÝ 2007) předpokládá, že podobu Jičína (společně s Novým Bydžovem) určila osoba spjatá s italským prostředím25. Totožnost lokátora není známá, ale v dostupné historické literatuře se na toto téma vyskytuje hned několik názorů. J. Mencl uvažuje přímo o královském založení, počítá, že když byly Lévymu z Brad, tč. vlastníkovi města a okolí, odebrány r. 1304 jeho statky (100 zemských lánů), nemohly zahrnovat i původní Jičín - Staré Místo (MENCL 1940, příl., 6). Oproti tomu F. Menčík spojuje lokátora, resp. osobu zodpovědnou za zasídlení města, s postavou prvního doloženého rychtáře Henlina (MENČÍK 1902, 54). Lokací Jičína se opět o něco více zahustila dosavadní síť východočeských měst. Vzniklo nejpravděpodobněji z královského popudu (ULRYCHOVÁ – osobní sdělení) jako řemeslné a 24
Jaroslav Mencl ve své Historické topografii města Jičína uvádí, že se jednalo o dvorce městských hospodářů, vystavěné mezi vnitřním a vnějším opevněním v důsledku rozšiřování městské zástavby. Měly být zpevněny jako tvrze a opatřeny věží. Mencl jejich vznik nijak nedatuje a ani neuvádí, odkud převzal jejich domnělou podobu (MENCL 1940, příl., 8 – 9). 25 Dokonce uvažuje, že zeměměřičem byl Ital z prostředí měst florentské republiky (ULIČNÝ 2007).
17
trhové středisko (MENCL 1949, 439). Později převzalo i politicko – správní funkci kraje, která do té doby náležela Veliši a rovněž se stalo centrem religiózním. Jeho vznik měl přinést další příjmy nejen do královské pokladny. O složení jeho obyvatelstva bude učiněna zvláštní zmínka níže, stejně jako o prvotní zástavbě města. Tak jako v případě jiných měst můžeme ale i v Jičíně předpokládat tzv. provizorní obydlí. Ačkoli původní zástavba byla dřevěná, i její zbudování muselo zabrat dost času. Proto je možné, že měšťané zatím využívali rychle zřízených do země zahloubených příbytků. Tuto situaci by měla potvrzovat i zjištěná archeologická situace (ULRYCHOVÁ 1999a; ULRYCHOVÁ 2003a). Nicméně město se zřejmě zpočátku rozvíjelo rychle, neboť už v polovině 14. století získalo výrazně „městský ráz“ (MENČÍK 1902, 78). I v Jičíně došlo později k zásahům do podoby města. Mezi největší změny v prostoru náměstí můžeme spojit se stavbou zámku, která porušila blokovou zástavbu jeho jižní strany. K dalším pak došlo za vlády Valdštejnovy, o tom však bude podrobněji pojednáno níže.
2. Městská práva a městský znak Městská práva upravovala vztahy mezi pánem (vlastníkem)26 města a jeho obyvateli a až s jejich nabytím se město stávalo městem v pravém smyslu slova. Asi nejvýznamnějším počinkem z tohoto hlediska proto bylo odkoupení „práva králova“ jičínskými měšťany od bratří Petra a Čeňka z Vartenberka. (tč. majitelů města) 17. července 141627. To rozšiřovalo právo soukromé (týkající se manipulace s majetkem, robotných povinností, dědičného práva a např. možnosti volně opustit město). Umožňovalo další rozvoj města, ale v podstatě neměnilo jeho dosavadní právní postavení (FRANCEK 2004, 7; Historie Jičína I., 2003). Nabytá privilegia si měšťané nechávali opakovaně potvrzovat, jak bylo zmíněno výše. Tuto skutečnost máme doloženu pro rok 1456 a následně ještě v roce 1556. Mezi další městu udělovaná práva patřila práva na pořádání trhů (1455, 1556) a zdá se, že vzhledem k existenci šibenice, doložené už v roce 1397, disponovalo i právem hrdelním (MENČÍK 1902, 26 - 65). Městský znak získal Jičín za vlády Vartenberků (od r. 1327), ač není jisté, zda už za Beneše či až za jeho syna Jana. Na modrém štítě je stříbrná městská hradba s cimbuřím a bránou s černým kováním. Brána je otevřená a je v ní vidět část vytažené zlaté mříže. Mezi dvěma čtverhrannými věžemi (s červenými střechami a makovičkami), které stojí po stranách brány, se nachází znak Vartenberků – kolmo rozpolcený štít v barvách zlaté (zleva) a černé (zprava;
26
Ačkoli povstalo jako město královské („odedávna patřící ke stolu českých královen“), záhy se stalo poddanským (MENCL 1949, 440; FRANCEK 2004, 6). 27 Jedná se o nejstarší městské privilegium. Bylo odkoupeno za 325 kop grošů a krom Jičína se vztahovalo ještě na obce Staré Místo, Čejkovice, Vokšice, Holín a Ohaveč (FRANCEK 2004, 7; Historie Jičína I., 2003).
18
týž 1902, 11; FRANCEK 2004, 6 - 7). Podobu znaku je možné si dodnes prohlédnout na východním průčelí Valdické brány, kde se nachází kamenný reliéf s uvedeným rokem vzniku 1568 (ULIČNÝ 2002, 9). •
V inventáři jičínského muzea se nacházejí zlomky komorového kachle, na kterém je vyobrazen městský znak (tab II). Jelikož jsou součástí starého sbírkového fondu, nelze zjistit, odkud přesně byly vyzvednuty. Víme, že to bylo na ploše vlastního města, ale podrobnější lokalizace se nelze dobrat. I tak ale stojí za zmínku, neboť v tomto případě představují zajímavý ikonografický pramen. Symbolika městských erbů se vyvinula z pečetí už ve 13. století a jejich zobrazování na kachlích bylo běžné. Podobné kachle se nacházejí v téměř každém městě. Podle dostupných analogií z východních Čech se kachle s městskými erby vyskytovaly převážně od 2. poloviny 15. století a po celé století následující, kam můžeme zařadit i jičínské nálezy (PAVLÍK – VITANOVSKÝ 2004, 126 – 151).
3. Podoba města a jeho zázemí Opevnění (viz příl. 15) Jak už bylo naznačeno výše, město se rozkládalo na pravidelném, dalo by se dokonce říci pravoúhlém půdoryse28. To je typické pro města vznikající od poloviny 13. století i později, a hlavně pro ta, která vznikla jednorázovým založením. Velice důležitým prvkem bylo zbudování opevnění. Hradby nebyly jen prvkem obranným - měly význam symbolický, ideologický i právní (právo mílové, trhové). Vymezovaly hranice města, ale potvrzovaly také jeho statut, jeho identitu a oddělovaly ho od okolního „neměstského prostředí“ (PIEKALSKI 1999a; PETRÁŇ A KOL. 1985, 512). V Jičíně byl původní průběh hradeb narušen jejich renesanční přestavbou. I tak bylo díky archeologii a stavebně – historickému průzkumu (ULIČNÝ 2002; týž 2004) odhaleno několik jejich částí, čemuž výrazně napomohla dochovaná ikonografie. První fáze (od založení města do výstavby zděných hradeb v 16. století) O přesné prvotní podobě opevnění se můžeme jen domýšlet. Konstrukce nebyla zřejmě nikterak složitá a převažovaly dřevěné elementy - jak to známe z jiných středověkých měst (týž 2002, 26). Teoreticky se jako nejpravděpodobnější jeví prostá kamenná podezdívka, na
28
I když pravidelná bývala mnohdy jen ona idea rozměření města; často docházelo ke změnám v navrženém půdorysu již během lokace (za informaci děkuji J. Piekalskiemu). I v Jičíně mohla být původní koncepce jiná.
19
níž byla zbudována samotná dřevěná hradba (informace Evy Ulrychové)29. Víme, že menší města si dřevěnou hradební konstrukci zachovávala až do 15. století. Stavba hradeb byla nákladná a její podoba proto závisela na zámožnosti měšťanů, z jejichž financí byla obvykle realizována (PIEKALSKI 1999a; WINTER 19_?; 7; 11). •
Kdy přesně byly započaty práce na obranném systému města není jisté30; Eva Ulrychová se na základě výzkumu městského příkopu domnívá, že až po dokončení měšťanských domů na náměstí. V místě výzkumu došlo totiž k narušení zahloubeného objektu, který měl sloužit jako provizorium (viz níže) po čas výstavby těchto domů (ULRYCHOVÁ 1999b).
Z poslední čtvrtiny 15. století pochází jediná písemná zmínka týkající se prvotního opevnění. Dokládá existenci šesti dřevěných srubů31 v obvodu hradby. Zřejmě šlo o roubené bašty ve formě věžičky vystavěné na kůlech (MENČÍK 1902, 94). Jejich dřevěnou podobu nebylo možno potvrdit archeologicky, ale ta pozdější zděná, kterou získaly nejspíše při následné přestavbě hradby, je doložena dodnes stojící baštou v bloku domů svíraném ulicemi Tylovou a Židovskou (příl. 16). Dřevěné sroubky se stavěly v místech, kudy se vycházelo ven dvířky v hradbě do prostoru parkánu – snad i zde mohly mít podobnou funkci (WINTER 19_?, 16). O opevnění se v tomtéž století dozvídáme i ze zobecnělého pojmenování dvorů „mezi příkopy“ a „na příkopech“ na Valdickém předměstí (MENČÍK 1902, 140 a 142). To by podporovalo skutečnost, že druhý pás opevnění vznikl sice o něco později než během první fáze, ale zřejmě se tak stalo do poloviny 15. století a ne až současně s druhou – zděnou - fází ve století následujícím. •
Bohužel tuto domněnku archeologický výzkum doposud nepotvrdil. V místech Žižkova náměstí, kde byl zachycen příkop tohoto druhého pásu, nám získané nálezy dovolují konstatovat pouze to, že vznikl před r. 1607 (Eva Ulrychová – osobní sdělení; ULRYCHOVÁ 1995). Nesmíme ale zapomínat, že mohlo docházet k jeho průběžnému čištění, jak bylo v té době zvykem ve většině měst (WINTER 19_?, 15)
Brány
29
Bohužel se nepodařilo odkrýt ani náznak původní hradby. Zřejmě byla zcela rozrušena přestavbami. Což do jisté míry mění dosavadní historické pojetí současné výstavby města i hradeb na počátku 14. století (WAGNER 1979, 12). 31 Jmenovitě - srub podle „ratůzu“, srub za Maříkovy Prasatovy, srub Hynkův, srub Uhlíkův, srub na příkopě, srub Lízalčin. Zmínka se vztahuje k jejich odprodeji soukromými vlastníky během 15. století (MENČÍK 1902, 94; 136). 30
20
Přinejmenším východní dvě brány – tzv. Valdické – musely podle dochovaných písemných zpráv povstat už v první fázi budování opevnění nebo krátce poté, protože během 15. století je ulice nacházející se v těch místech nazývaná „mezi branama“ (MENČÍK 1902, 137). O samotných branách však zprávy přicházejí až později a tak se jimi budu zabývat až v rámci druhé fáze výstavby hradeb (viz níže). Příkop Hradební příkop byl patrně vyhlouben také už v první fázi za vnitřním pásem32. Chránil město podél celého průběhu vnitřní hradby (příl. 15). Díky prozkoumanému úseku jeho východní části při ulici Tylově (příl. 21, 22) víme, že mohl místy dosahovat až hloubky 6, 5 m (ULRYCHOVÁ 1999b), na straně jižní byla r. 1895 zjištěna hloubka 6 m (MENCL 1940, 126). Jeho šířka se blížila 14 m33 (na západě u fortny Hrnčířské; ULIČNÝ 2002, 22). Výzkum v Tylově ulici mj. doložil, že jeho vykopání nebylo snadné. Půda na východní straně města byla jílovitá a silně podmáčená. Neustálým problémem byla svrchní voda z vodonosného horizontu zaplavující zkoumaný sektor do výšky 120 – 140 cm pod současným povrchem (ULRYCHOVÁ 2003a). Jakým způsobem a jestli vůbec byl tento příkop v průběhu staletí udržován34, jak to známe z jiných měst, nevíme. Podle vyzdvižených nálezů můžeme konstatovat, že – podobně jako jinde - plnil funkci smetiště.
Co bylo uvnitř hradeb Tvar náměstí a otázka parcelace Vzhledem k tomu, že zděná zástavba, kterou získalo město převážně v novověkém období zůstává víceméně neměnná, neposkytuje mnoho možností k archeologickému bádání. Veskrze byly prováděny jen menší zásahy jako jsou kontroly inženýrských sítí, jak bylo výše uvedeno. Tyto drobné výzkumy však většinou zdokumentovaly novověké situace. Informace o vnitřní zástavbě v prvních obdobích po založení města tak můžeme čerpat hlavně z písemných pramenů a částečně (jelikož zachycuje až stav novověký) je můžeme odvodit i z ikonografie.
32
Prostor mezi vnitřní a vnější hradbou na severu města, který částečně vyplňovalo Holínské předměstí, se nazýval „na valech“, později „na šancích“ nebo „pod šancemi“ a dnes je v těch místech ulice Na Příkopech (MENCL 1949, 3). 33
Tento údaj odpovídá šířce jezuitského semináře bez hradební zdi, vystavěného na příkopě (ULIČNÝ 2002, 22). Neliší se ale uváděných rozměrů z jiných měst – např. v Kolíně měl 20 loktů, tzn. okolo 12 m (WINTER 19_?, 8). 34 V případě druhého vnějšího příkopu to archeologická situace zachycená v Tylově ulici potvrdila (PROSTŘEDNÍK 1990).
21
Už jsem uvedla, že plocha náměstí je překvapivě velká. Pokud jsou naše domněnky správné, přičítal se zpočátku Jičínu asi větší význam než jakého později dosáhl35. Velikost náměstí by také vypovídala pro založení královské. Pravidelný tvar čtyřúhelníka, který původně mělo, se ve 14. století změnil v důsledku požáru. Ten před r. 1390 zachvátil jižní část náměstí36 a než byla znovu vystavěna, utvořila se na místě pohořelých domů cesta z náměstí k nově budovanému kostelu sv. Jakuba (dnes sv. Ignáce; MENCL 1940, 323). Tím se přihodilo, že je západní strana o 13 m delší (příl. 26). Tuto situaci máme doloženou archeologicky. •
V ulici Chelčického37 (která je zešikmená, aby směřovala přímo ke kostelu) a na Valdštejnově náměstí (před domem č. p. 2 - 6) byla při úpravě inženýrských sítí v létě 1998 zachycena prohořelá vrstva nad neporušeným terénem. Tento požár nemáme doložen v písemných pramenech, takže se naskýtá ojedinělá příležitost je za pomoci archeologie „doplnit“. Posun parcelační linie dosahoval před č. p. 6 až 160 cm, tzn., že domy původně stály v jedné linii s dnešním zámkem (ULRYCHOVÁ 2003a; táž 1998b). Z místa ústupu původní zástavby byla vyzdvižena keramika starších výrobních tradic (tab IV/1 – 3; X/7; příl. 1/1, 2, 4).
Klíčem k regulárnímu plánu města bylo po celé Evropě už od 12. století vyměření parcel. Parcela byla ohraničená část povrchu města dostupná z ulice, která náležela do užívání měšťanům za určitý poplatek. Zahrnovala obvykle obytnou stavbu spolu s příslušenstvím (PROCHÁZKA 2007). V Jičíně snad došlo k rozparcelování v první fázi lokace, kdy byly podle E. Ulrychové kolem náměstí (ještě o tvaru pravidelného čtverhranu) vyměřeny podlouhlé úzké parcely38. O tom, jakým způsobem probíhalo vytyčování parcel ani jak a jestli byly ohrazeny, nemáme žádných zpráv. Určité vymezení existovat muselo, jelikož máme písemnou zprávu z poloviny 15. století, kdy musel majitel domu na náměstí „táhnouti rýhu mezi domem svým a svého souseda, protože světnici přestavěl“ (MENČÍK 1902, 99; PROCHÁZKA 2007)39. Stejně můžeme jen hádat, jaká byla jejich rozloha a zda měly stejné rozměry, protože původní dřevěná výstavba podléhala často požárům a jejich tvar i velikost se
35
Tak tomu bylo i u jiných měst – např. ve Slezsku (DRABINA 1998, 91). Pro dotvrzení tohoto požáru vypovídají i registra kostelu sv. Jakuba Většího (viz níže; ULIČNÝ 2005). 37 Zvané vzhledem ke své poloze ulicí Kostelní (WAGNER 1979, 13). 38 Dosud nebyla možnost prozkoumat ani jedinou městskou parcelu ani vymezit její hranice. Teorie o dlouhých úzkých parcelách proto vychází z dostupných historických zobrazení a z doložených analogií (HOFFMAN 1993, 123). 39 Podobné sdělení tohoto druhu pochází až ze 16. století, kdy se v souvislosti s odprodejem části pozemku v zadní části parcely domu na náměstí hovoří o jeho vymezení, „jakž kolíkové jsou odbiti“. Rovněž se tu děje zmínka o plotu (MENČÍK 1902, 102). 36
22
proto neustále měnily40. Ani o výši poplatků se z písemných zpráv nedozvídáme, známy jsou pouze kupní ceny při odprodeji jinému majiteli (např. MENČÍK 1902, 138) . Tyto úzké parcely byly zpravidla využívány tak, že v jejich přední části stál měšťanský dům obrácený průčelím do náměstí a vzadu za ním byl prostor pro hospodářské zázemí – práce dílenské, skladování, popř. ustájení a objekty svázané s hygienou – odpadní jímky a studně (PETRÁŇ A KOL. 1985, 523; 615; HEROUT 1963, 45)41. Využití volných částí zadních parcel jakožto zahrad je diskutabilní. Rozhodně by nás ovšem nemělo překvapit, že ve městě se běžně choval a někdy dokonce volně pohyboval dobytek i menší domácí zvířata. (DRABINA 1998, 91). Výstavba měšťanského domu, ač pouze dřevěného, byla náročná na čas, a pokud nově příchozí byli zdaleka, potřebovali po tu dobu někde přebývat. P. Uličný nabízí teorii, kdy noví osadníci dočasně přebývali k tomuto účelu postaveném dvorci Na Hrádku (ULIČNÝ 2007). Pro tuto teorii nemáme jediného dokladu a není mi dosud znám případ, kdy by před založením města bylo takovéto „refugium“ vystavěno. Charakter prvotní zástavby a otázka provizorií Archeologie se otázkou tzv. provizorních příbytků zabývá od 50., intenzivněji od 70. let 20. století (MICHNA 1988). Nejčastěji se připodobňují k polozemnicím (PETRÁŇ A KOL. 1985, 615) nebo menším srubovým stavbám, ve kterých měla dočasně přebývat vznikající měšťanská vrstva, nebo ze které se později vyvinul samotný měšťanský dům. Většina z nich vznikla kolem poloviny 13. století a přetrvávat mohly až do století 16. Ačkoli se jednalo o jednoduché, obvykle jednopodlažní stavby, byly vysoce funkční. V rámci parcely se nacházely na různých místech (nejčastěji vpředu při frontální čáře náměstí či ulic, ale i ve středu či zcela vzadu); je známo, že struktura středověkých měst se často měnila a hranice ulic i parcel posouvaly (např. FROLÍK – SIGL 1998, 32; HOFFMAN 1993, 123; MICHNA 1988). Tato situace byla opakovaně zachycena v několika českých městech (srovnej např. KLÁPŠTĚ – VELÍMSKÝ 1977; SIGL 2006) a nejspíše ji můžeme potvrdit i pro Jičín. E. Ulrychová zachytila stopy takového zahloubeného objektu v ulici Palackého a později při výzkumu v ulici Tylově, kde byl podobný objekt narušen při hloubení příkopu městského opevnění. Polohy obou by vypovídaly pro umístění v zadní části parcely náležící domům na 40
Důvodem změn mohlo být taktéž obchodování s parcelami , budování komunální infrastruktury nebo dědické podíly. Obvykle se parcely v průběhu času zmenšovaly (HOFFMAN 1993, 120). 41 Mnohé menší stavby stávaly i před domy, na náměstí. Byly to kůlny, kovářské přístřešky, kotce, krámy a lavice (PETRÁŇ A KOL. 1985, 627).
23
náměstí a současně pro to, že domy byly upřednostněny před výstavbou městského opevnění (ULRYCHOVÁ 1994a; táž 1999b; táž 2003a). •
U objektu v Palackého ulici byla zachycena délka 2,7 m, šířku bohužel určoval výkop (0,8 m) a tak nevíme, jaký mohl být poměr stran a tvar objektu. Ani hloubku nebylo možné určit, úroveň povrchu dané ulice byla v minulosti snižována. Výplň objektu byla tmavošedá až černá a promíšená se zbytky dřev. Jeho funkce byla určena jako obytná. Fragmenty keramiky z objektu náleží hrubším hrncům s výrazně ven vyhnutým okrajem. Podle všeho představují lokační horizont, tzn. přelom 13/14. století (příl. 1/3, 6; 2/1, 3). Na keramice jsou pozorovatelné specifické stopy, dokládající, že byla uložena v silně podmáčeném prostředí. Tato skutečnost by odpovídala zjištěné situaci z pozdějšího období, kdy se na zpevnění této podmáčené ulice muselo použít techniky haťování (za upozornění děkuji J. Prostředníkovi). Druhý zachycený objekt totožného charakteru v těchto místech považuje E. Ulrychová za pravděpodobný přístěnek42 prvního z nich
(ULRYCHOVÁ
1994a;
táž 1994c).
Podle
jejich
umístění,
odpovídajícímu zhruba poloze zadních částí parcel domů stojících čelem do náměstí, můžeme uvažovat o jejich využití jakožto zmiňovaných provizorních příbytků. •
Zahloubený objekt datovaný na počátek 14. století v ulici Tylově byl narušen vybudováním příkopu, což by potvrzovalo výše uvedenou domněnku, že stavba domů měla přednost před stavbou opevnění. Poloha objektu vcelku odpovídá jeho umístění v zadní části parcely (ULRYCHOVÁ 1999b). V jeho výplni se našlo 15 drobných zlomků keramiky s hrubší příměsí v keramické hmotě, kterou bychom opět mohli datovat na přelom 13./14. století. Byla promíšena s keramikou pozdně středověkého charakteru, což mohlo být způsobeno podmáčením terénu ve výplni příkopu. Mimo keramiky se našly tři kusy strusky blíže neurčené.
Objekty a domy na náměstí Dům byl a dodnes je privátní částí světa každého člověka a jeho podobu proto ovlivňovalo množství faktorů (sociální postavení jeho obyvatel, kulturní zvyklosti, dostupnost surovin aj.). Musel splňovat funkci ochrannou, emocionální, reprezentativní i estetickou. Zároveň se v něm musel nacházet prostor vymezený na spaní, vaření i trávení volného času. Můžeme se domnívat, že každý měšťan se snažil zajistit sobě i své rodině patřičný komfort (PIEKALSKI 2004b, 7 - 8; DRABINA 1998, 14). Není úkolem této práce popisovat jednotlivé domy stojící
42
Stejně tak mohlo jít o předsíň/zádveří doložené i na jiných lokalitách (např. MICHNA 1988).
24
na náměstí. Za zmínku stojí pouze některé objekty, které dotvářely prvotní podobu středověkého města a jsou doloženy v písemných nebo ikonografických pramenech. Co se týče měšťanských domů na náměstí a jejich prvotní dřevěné podoby, neměla jičínská archeologie zatím možnost přinést výraznější poznatky. Na jejich místě stojí stabilní kamenná zástavba a tak máme jen několik zachycených destrukcí a požárových vrstev. Původní městské domy nebývaly konstrukčně složité, na jejich stavbu stačíval jen řemeslník s několika laickými pomocníky. Můžeme pouze předpokládat, že nebyla jednotná, neboť obyvatelé pocházeli z různých míst a mohli proto ctít odlišné tradice (HOFFMAN 1993, 129 – 132). Štíty domů směřovaly do náměstí. Snad mohly mít i tyto prvotní domy podloubí; je známo, že existovalo už ve městech 13. století (PETRÁŇ A KOL. 1985, 616 - 627). Podle historika J. Wagnera se tu nacházely roubené domy patrové i přízemní opatřené právě podloubím. Tuto domněnku nemáme v současnosti čím podpořit (WAGNER 1979, 13). I J. Mencl zmiňuje, že náměstí bylo dlouho „vroubeno domy většinou dřevěnými, s podloubími“ (MENCL 1940, 357) a převážně dřevěná zůstala zástavba až do 17. století. To by mj. mohlo znamenat, že město neoplývalo velkým bohatstvím a nemohlo si tak dovolit zástavbu kamennou (PETRÁŇ A KOL. 1985, 640). Ani vrcholná gotika, za které město vznikalo, se tu proto příliš neprojevila. Musíme ovšem vzít v potaz časté požáry, které mohly výstavní podobu města zničit. •
Na pozůstatky některého z domů se nejspíše narazilo při výkopu pro plynovod 9 m jižně od jižního křídla dnešního zámku. Krom pravděpodobné destrukce dřevohlinité stavby (čemuž nasvědčovala získaná mazanice) odtud pochází i množství keramiky, kterou můžeme označit jako vrcholně až pozdně středověkou (VS1 – VS2; ULRYCHOVÁ 1995; tab IX/6; X/4). Vyskytly se formy ještě archaické (silně vyhnutý okraj esovitě profilovaného hrnce; šedá hrubá keramika; tab XIV/3; VIII/2), jakož i formy, které později přecházejí až do novověku (keramika s radélkovým vzorem; KRAJÍC 1998, 217; tab XV/6; XV/1). Výraznějším datovacím prvkem byl např. zlomek miniaturky konvice se třmenným ouškem, které se vyskytovaly od 2. poloviny 13. století (KLÁPŠTĚ 1998; tab VIII/4; příl. 3/1, 2). Ta zdejší bude patřit z hlediska technologie až do století následujícího (za informaci děkuji P. RzeŜnikovi). Vzhledem k tomu, že keramika vykazuje delší časové rozpětí, můžeme předpokládat, že v tom místě mohl být navrstven materiál z několika následných destrukcí, neboť víme, že požáry bývaly velice časté. Ta část souboru, kterou lze rámcově datovat do 14. století by mohla souviset s už popisovaným požárem v jižní části náměstí před r. 1390.
25
Domy na náměstí tvořily jakési „ochozy“ neboli bloky, oddělené ulicemi (příl. 26, 28). O vlastnících domů jsme obecně informováni od 15. století. Jak je patrno z písemných pramenů, s nezděnou fází můžeme spojit existenci snad první ? rychty nedaleko kostela sv. Jakuba (dnes sv. Ignáce; r. 1461 zvána „starou rychtou“) a školy, rovněž stávající na západní straně náměstí (r. 1459 jmenovaná jako „stará škola“). Pozdější rychta pak stávala opět na straně západní; je uváděna k r. 1459 (příl. 28). Na severní straně byly jistě nedlouho po založení města vystavěny masné krámy43, protože zmínka o nich pochází už z r. 1388. V severovýchodním rohu stával dům zvaný „búdou“ anebo „celou“, ale zda fungoval jako kárné zařízení, těžko se dopátrat. Z 15. století máme doloženy pouze tři pivovary; toto číslo později vzhledem k jejich velké oblibě narůstá (příl. 28; MENČÍK 1902, 96 – 121). Až pro 16. století máme písemně doloženu existenci dřevěné kašny (MENCL 1940, 363), ale lze předpokládat, že nějaký zdroj vody byl na náměstí obyvatelstvu dostupný i předtím. O způsobech zabezpečení města vodou bude pojednáno později. Krom kašny stávala někdy od r. 1391 v ploše náměstí „socha se zvonkem, kterým se dávalo znamení o trhu“ (MENČÍK 1902, 6). Pranýř máme sice doložen ikonograficky, ale až pro 18. století (MENCL 1940, 179). •
Zemní práce v prostoru Valdštejnova náměstí v létě roku 1998 (ULRYCHOVÁ 1998b) přinesly velké množství nálezů, z nichž některé byly velice překvapivé. Mezi nejzajímavější z nich bezesporu náleží soubor zlomků, které podle zpracování a užitých technologií musíme zařadit k už z Jičína známé keramice přelomu 13. – 14. století (tab IV/1 – 3; X/7; příl. 1/1, 2, 4; příl. 2/2). Jednalo se o nádoby lepené a silně obtáčené, silnostěnné s poměrně hrubými zrnky. Nalezené dno se značkou by mohlo dataci posouvat více do 13. století, ale víme, že jejich výskyt s tímto stoletím nevymizel zcela (VARAZDIN 2004; tab IX/1) . Odlišné
zpracování
lze
rozpoznat
na
zlomcích
ČMK,
pravděpodobně
importovaných. Zbytek nálezů už byl mladší. Časté zastoupení měla hlavně keramika „červeného zboží“ přicházející nejpozději v 15. století (hrnce, mísy s horizontálními uchy, hluboké mísy s plastickou páskou pod silně vyhnutým okrajem). V několika případech však vykazovala znaky starší (hrubý povrch s puchýřky). Do stejného období bude zřejmě patřit i většina zlomků kachlů nádobkových i komorových dosahujících vlivem oxidačního výpalu rovněž výrazně oranžovočerveného zabarvení. Jejich rozšíření ve městech se pojí právě s tímto obdobím (HAZLBAUER 1998, 12).
43
„ Na náměstí, hned od založení, stojí tržnice, tzv. masné krámy, uprostřed studeň s pitnou vodou.“ (MENCL 1940, příl. 7)
26
Pro Jičín nezvyklým se jeví torzo hrnku světlehnědé barvy, podle tvaru a typu zpracování náležející zhruba do 15. století (příl. 2/5; za určení děkuji P. RzeŜnikovi). Materiál je nezvykle jemný a kvalitně vypálený. Nezdá se, že by šlo o místní produkci (viz níže). Krom keramiky se vyskytlo i sklo. Zajímavý je obzvláště fragment s perlovými nálepy, který je jedním z mála zástupců jičínského středověkého skla (příl. 4/4).44Techniky nálepů se rozvíjely ve 14. – 15. století, kam snad můžeme zařadit i jičínský zlomek (ČERNÁ 1994, 76nn). Infrastruktura Problémy infrastruktury řešilo přibližně od 14. století svým způsobem každé město – závisely na dostupnosti vody, hustotě osídlení i na tradicích. Funkci smetiště často plnil městský příkop a řeky45. V případě Jičína bylo možné obojí, ale co se týká příkopu je tato skutečnost archeologicky podložena (ULRYCHOVÁ 1999a; PIEKALSKI 2004a, 9 - 19). Otevřenou otázkou zůstává vydláždění náměstí. První zmínka o něm pochází až ze 16. století (MENCL 1940, 357). Zda se jednalo pouze o obnovu anebo o prvotní vydláždění jako takové, nevíme. Jestli ale Jičínští spěchali s touto činností jako v případě okolních ulic, půjde spíš o možnost druhou (ÚLEHLA 2006, 7 - 9). Ani tak to není příliš překvapivé, když uvážíme, že na mnoha místech Evropy do 20. století nebyly vybudovány řádné cesty. Zpevnění povrchu se běžně provádělo i ve velkých městech jednodušší a hlavně levnější cestou než jakou bylo dláždění – štětováním a haťováním. Často se překrývaly jen hlavní komunikační tahy a využívalo se dřeva ze zaniklých nebo starých staveb (PETRÁŇ A KOL. 1985, 523; PIEKALSKI 2004a, 21). V Jičíně pravděpodobně odvodňování nevyžadovalo velkou odbornost – alespoň v písemných pramenech se neuvádí žádný specialista na zpevňování komunikací. •
Podobnou situaci doložil výzkum v severní části náměstí v r. 1998, kdy se mezi relikty dřevěného vodovodu narazilo na část haťované cesty. Výzkum navíc prokázal, že západní strana bývala v minulosti silně podmáčená – po svažité ploše náměstí stékala voda. Jílovité vrstvy v těch místech dosahovaly mocnosti téměř jednoho metru. Tenké vrstvy písku a štěrku sloužily ke zpevnění rozblácené plochy náměstí i na jeho východní straně (E. Ulrychová – osobní sdělení).
44
V dosavadních jičínských nálezech převažuje sklo novověké (srov. MATĚJKOVÁ 2006, 57). I stružky protékající blátivými ulicemi byly dobrým pojemníkem všeho, co se měšťanům nehodilo (WINTER 19_?, 28). 45
27
•
Opravdu frekventovanou cestu se podařilo zachytit roku na jaře r. 2000 na jižní straně Valdštejnova náměstí při výkopu pro kabel městského osvětlení (ULRYCHOVÁ 2000). Podle archeoložky Evy Ulrychové byla doslova „vysázena podkovami“ (Ulrychová – osobní sdělení) ve směru od ulice Palackého. Krom sedmi podkov byl získán keramický soubor převážně obsahující keramiku „červeného zboží“, která byla bohužel promíšena i s materiálem zcela novověkého charakteru.
Nejdůležitějším úkolem rodícího se města ovšem bylo zabezpečit ho vodou. Voda je nezbytnou biologickou potřebou. Ve středověku navíc pomáhala udržovat hygienu, byla potřebná k cílům hospodářským a v neposlední řadě poskytovala protipožární ochranu (WIŚNIEWSKI 1995, 139 – 144). O rozvodu vody máme více zpráv až z období mladších, problematika bude tedy blíže okreslena v další kapitole. Pro středověk nám musí stačit plánek F. Menčíka, na němž jsou k r. 1450 zakresleny dvě kašny – jedna na náměstí (viz níže) a druhá (jmenovaná studnicí) v prostoru dnešní synagogy. Další zdroj vody (studnice) se měl nacházet při severním rohu západní strany náměstí. Nevíme o něm nic bližšího (příl. 26; MENČÍK 1902, 104). V hranicích Starého města Dnešní Staré město jako městská část zahrnuje krom náměstí ještě několik přilehlých ulic, které byly pravděpodobně vytyčeny spolu s ním a tzv. Ryneček – neboli menší náměstí na západní straně města. Nejdůležitější z ulic, ulice Palackého, patří dnes zčásti do Holínského předměstí a proto bude zmíněna níže. Ulice Fortna (Ševcovská ulice, Hrnčířská ulice) byla ulicí řemeslníků. V 15. století to byli ševci, později hrnčíři. Tam kde se sbíhala se současnou Balbínovou (dříve Rackovou) se nacházela už ve 14. století „česká lázeň“ a v 15. století radnice a škola (příl. 28; MENČÍK 1902, 122 - 125). •
V roce 1995 se v rýhách po přeložkách inženýrských sítí v dolní části ulice Fortna podařilo zachytit materiál spadající do závěru středověku. Nejpozději do 15. století můžeme zařadit střepy „červeného zboží“, zlomky nádobkových kachlů i šedé kolkované keramiky. Pozůstatky po ševcovském řemesle ani po fortně hrnčířské, po které ulice převzala název, se tu neprojevily (ULRYCHOVÁ 1996).
Trochu zarážející se z dnešního hlediska mohla zdát blízkost hřbitova, který obklopoval v těchto místech stojící gotický kostel sv. Jakuba Většího (příl. 26; viz níže). Hřbitov zasahoval částečně i na dnešní Náměstí Svobody; pod ním se měl nacházet hluboký úvoz a kolem byly pevně semknuty domy nacházející se v blocích (ochozech) při hradbě (MENČÍK
28
1902, 136). To znamená, že tehdy se v těch místech nerozprostíralo náměstí, ale pouze velice příkrá úvozová cesta k Velišské bráně (MENCL 1940, 246). •
Na jaře roku 2006 byl rýhou pro plynovod narušen hromadný hrob nedaleko portálu kostela sv. Ignáce (původně sv. Jakuba Většího). V něm byly podle archeoložky Evy Ulrychové uloženy dlouhé kosti a lebky dospělých jedinců. Nepochybně jde o součást hřbitova fungujícího do r. 162246, který byl narušen stavebními pracemi jezuitů. Právě oni zřejmě uložili nalezené ostatky na jedno určité místo zachycené výzkumem (ULRYCHOVÁ 2007 v tisku).
Ve frontě domů kdysi stojících v ulici Lindnerově v byla ve 14. století tzv. „německá lázeň“, v následujícím století označována jako „rychtářova“ (příl. 28; MENČÍK 1902, 131)47.
Město za hradbami Hradby nebyly omezením činnosti měšťanů (PIEKALSKI 1999a). Život města pokračoval i za nimi – tam se rozvíjely četné druhy hospodářské a řemeslné činnosti, ale také osídlení; vznikala předměstí. Byla přechodným útvarem mezi městem a vesnicí a obvykle nebývala opevněná. Nacházely se v nich stavby a zařízení, které byly nežádoucí uvnitř města – špitály, mlýny, lázně, popraviště aj. Zpravidla neplánovaná výstavba se koncentrovala podél hlavních komunikací (HOFFMAN 1993, 102; 140 – 141; HEROUT 1963, 46). V Jičíně se rozvíjelo město směrem na východ, kde vzniklo Valdické předměstí a potom hlavně na sever, kde povstalo předměstí Holínské. Menší plochu zpočátku zaujímalo předměstí Pražské, protože bylo omezeno řekou. Na východě i severu byl zřejmě značný rozvoj předměstí důvodem k pozdější výstavbě druhé linie opevnění. Kostelík a hřbitov „na Koštofranku“ Dosud nebylo prokázáno, kdy byl postaven kostelík sv. Jana Křtitele na Koštofranku (příl. 28). První písemná zmínka o něm je z r. 1416, kdy Jičínským bylo uznáno právo na jeho užívání. Tento kostelík (nebo snad hřbitovní kaple) se hřbitovem nebyl zahrnut do obvodu vnitřní hradby, takže máme dvě možnosti – buď byl postaven ještě před vytyčením hradeb,
46
Neexistuje přímá zmínka o tom, kdy začal hřbitov fungovat. E. Ulrychová uvádí r. 1412, kdy měl být dostavěn kostel sv. Jakuba (ULIČNÝ 2005). Jelikož podle všeho stával na stejném místě i jeho starší předchůdce musíme vzít v potaz, že hřbitov mohl fungovat i mnohem dříve. 47 V těchto místech také proběhl opravdu nejstarší „archeologický výzkum“ v Jičíně, kdy v „r. 1863 dal Fleischmann, knížecí nadlesní, když se při rytí v zahradě panské na zděné základy přišlo, celou tu místnost odkrýti a tu se ještě objevily sklepy, schody a jiné části bývalých domů“ (MENČÍK 1902, 133). Bohužel nám nezanechali patřičnou dokumentaci ani nálezy…
29
anebo až později, např. z důvodu nedostačující kapacity hřbitova kolem kostela sv. Jakuba (dnes sv. Ignáce; MENCL 1940, 3 - 4)48. Podle historického výkladu písemných pramenů existoval hřbitov alespoň od 14. století (FRANCEK 2004, 44). V poslední době se opět vynořily domněnky pro jeho starobylý původ (ULIČNÝ 2004). Kdysi byl odůvodňován okrouhlým půdorysem kostela; ten však archeologický výzkum neprokázal (viz níže). Uvádí se, že roku 1572 byl znovu postaven ze dřeva, což může znamenat, že jeho původní podoba byla dřevěná (potom by ale asi nebyl okrouhlý), ale zároveň i to, že po požáru už nebyl vystavěn kamenný jako původně (MENČÍK 1902, 90; 97). •
V letech 1937 – 1938 prozkoumal J. Mencl tu část zámeckého parku, kde stával kostelík. Místy zašly práce až do hloubky 3 – 5 m49 a terén se ukázal být v minulosti stabilizován navýšením. Obdélný půdorys (o stranách 5,7 m x 12,7 m a síle zdí 0, 7 m), který se podařilo odkrýt, náležel poslední podobě kostelíka před jeho zbořením na počátku 19. století. Měl severojižní orientaci. J. Mencl předpokládá, že terén nebyl před úpravou vhodný pro výstavbu okrouhlého kamenného kostelíka, který by dosvědčoval jeho stáří. Uznává ale, že původní stavba mohla být dřevěná – dokonce se mu pod nalezenou podlahou podařilo odkrýt požárové vrstvy. Přesto zůstává otázka původní podoby kostelíka stále otevřená (MENCL 1940, 3 – 4; příl. 20) 50.
Jediné jeho zobrazení máme z r. 1756 na Sikorově vedutě; představuje ovšem podobu po přestavbě, kterou prošel r. 1750 (týž 1940, 14). Vyobrazení budí dojem, že už stojícímu kostelíku byly přidány barokní formy. Každopádně datovat vznik kostelíka do období před polovinou 13. století mi vzhledem k množství dostupných informací přijde poněkud smělé (ULIČNÝ 2004; týž 2007). Zajímavá je naopak analogie ke kostelu sv. Jana Křtitele v poloze zvané „Koštofrank“ v Semilech, kterou P. Uličný dále připomíná. Tento mimo samotné město stojící kostel vznikl až v souvislosti s náboženským rozkolem Semil v 16. století. Podobná situace nastala poněkud dříve i v Jičíně a autor článku navrhuje, že při této příležitosti mohlo dojít k obnově
48
Překvapivým se zdá zakreslení kostelíka dovnitř hradby vnitřního pásu opevnění na plánu města F. Menčíka k r. 1450 (MENČÍK 1902; příl. 26, 27). Pro toto spodobnění nebyl důvod, jelikož se ještě v 17. století píše o Koštofranku jako o „za zdmi městskými ležícím“ (MENCL 1940, 6). 49 Jediným dochovaným nálezem v jičínském muzeu je malý hrnek (příl. 13/1) odkazující na středověké výrobní tradice. Bez bližších nálezových okolností je ovšem bezcenný. 50
„Jen to je jisté, že místo „Koštofrank“ od nepamětných časů bývalo hřbitovem, což dosvědčují nalezené šachty, plné lidských kostí.“ (MENCL 1940, 18)
30
staršího kostelíka, který pak už nebyl zahrnut do rámce hradeb budovaných v 16. století (týž 2004)51. Nelze nezdůraznit vysvětlení, nabízející se v souvislosti se vztahem k hradbám. Vyčlenění kostelíka z jeho hranic ukazuje na prostý fakt, že vznikl až po jejich výstavbě (což mohlo být ještě ve 14. století; za upozornění děkuji Janu Prostředníkovi). Jičínský Koštofrank očividně nabízí velký prostor pro množství reálných i kontroverzních domněnek, jisté je však jediné – bez řádného archeologického výzkumu v těchto místech se pravdu asi nikdy nedozvíme. Valdické předměstí – Žižkovo náměstí Valdické předměstí se rozrostlo směrem východním od středu města (příl. 26, 27). Můžeme povědět, že se rozvíjelo rychle. Bylo to nejen proto, že v těch místech nemělo žádných omezení, ale také proto, že zpoza Valdické brány odtud vycházelo několikero cest různými směry. Rozcestí tak určilo vznik dnešního Žižkova náměstí (MENCL 1949, 109). Původně mělo ovšem podobu ulice vedoucí od jedné brány k protilehlé druhé (viz níže) a r. 1485 bylo zváno prostě - „Valdická ulice“(MENČÍK 1902, 137)52. Majitele domů stojících na Valdickém předměstí známe už od 15. století, kdy se tato městská část začala rozrůstat (WAGNER 1979, 21). Domy byl poměrně těsně obestavěn příkop vnitřního opevnění na jih i na sever od Valdické brány, takže se nabízí otázka jeho obranyschopnosti. Z hlediska archeologie opět vyvstává stejný problém jako na hlavním náměstí - málokdy se podaří zachytit situaci, která by nebyla novověká. Tím spíš, že v 1. polovině 17. století bylo celé předměstí asanováno, aby ustoupilo nové architektonické koncepci. Přesto poskytla plocha stávajícího náměstí množství zajímavého materiálu. •
V období od 9.5. do 12.7.1993 byl v souvislosti se stavbou výrobny pro cukrárnu v jižní části Žižkova náměstí získán soubor předmětů, který z velké většiny pochází z novověku (tab III/8; IV/7; VI/5; IX/2 – 5; X/5; příl. 8/8), ale vykazuje i některé středověké prvky (ULRYCHOVÁ 1994a). Pozdně středověké produkci můžeme připsat dva zlomky šedé kolkované keramiky, která se vyskytuje od poloviny 15. století (např. FROLÍK – TOMÁŠEK 2003) a rovněž pár zlomků keramiky tzv. „červeného zboží“ náležející míse s horizontálními uchy (tab VIII/5). Počátek výskytu tohoto druhu mís se ve východních Čechách váže k polovině 15. století (Jan Prostředník – osobní sdělení).
51
Tato teorie je rozhodně pravděpodobnější, než teorie o dvou o moc soupeřících hradech – Hrádku a Koštofránku, která ovlivnila změnu celkové zástavby a způsobila, že byla upřednostněna výstavba kostela na západní straně města (ULIČNÝ 2007). 52 Rovněž se uplatňoval název „ulice za věží“, „za městem“ nebo „mezi branama“ (MENČÍK 1902, 137).
31
Jediný zlomek okraje hrubšího provedení bychom mohli spojit s vrcholně středověkou produkcí, ale vzhledem k tomu, že byl osamocený, nelze na to brát zřetel (příl. 3/5). •
Nedlouho poté, od 12. 5. do 30. 6. 1994, probíhala výstavba pěší zóny a budování vodovodních
přípojek,
které
zasáhly
severovýchodní
část
Žižkova
náměstí
(ULRYCHOVÁ 1995). Podařilo se tu zachytit úroveň cesty z 15. – 16. století (vedoucí směrem na Valdice), příkop vnějšího pásu opevnění a množství různorodého materiálu od vrcholného středověku po novověk. Opět byla vyzvednuta železná, ale i skleněná struska, dále odřezky kůží, kusy dřeva, kosti a železné předměty (sekera, podkova, různé hřebíky; tab V/1, 2, 4, 5, 7; příl. 5/1, 5a, 5b). Datace byla možná pouze na základě keramiky (viz dále). Oproti situaci zjištěné na jihu náměstí, tady se podařilo nalézt keramiku poněkud staršího data. Jde o několik zlomků hrnců hrubšího provedení s výrazně vyhnutým okrajem a esovitou profilací; někdy i s horizontálním rýhováním. Obecně je můžeme datovat do 13./14. století (FROLÍK – SIGL 1998) – lze je tedy časově svázat s počátky města. Mimoto se vyskytlo několik fragmentů keramiky červeně malované (ČMK; tab I/4; příl. 3/3), která nebyla jičínské oblasti vlastní53, ale území jejího rozšíření s Jičínskem těsně sousedilo (GABRIEL 1991). Do 15. století bude nepochybně patřit většina zlomků oxidačně vypálené keramiky „červeného zboží“, která tvořila poměrně velkou část souboru a rovněž nemnoho střepů redukční šedé keramiky. Pro tuto dataci by vypovídaly i zlomky nádobkového kachle vypálené oxidačně do červena. Část souboru byla vyzdvižena jako zásyp druhého městského příkopu, takže postrádá kontext. Z jeho rozboru vyplývá pouze to, že příkop byl vykopán před r. 1607, kdy se město přebírají Smiřičtí jakožto jeho noví vlastníci (Ulrychová – osobní sdělení). Dále na východ, směrem za druhou linii opevnění se město během středověku nerozvíjelo tak rychle, ačkoli máme zprávy, že hned při vnější hradbě stávalo už v 15. století několik dvorců (MENČÍK 1902, 151; příl. 26). Z dalších drobných zásahů v ploše Valdického předměstí máme už materiál novověký, což by svědčilo o tom, že se daná místa rozvíjela později (Husova ulice, Jiráskova ulice, Tylova ulice, Tylovo náměstí aj.). Výjimkou je tak starší nález odevzdaný do muzea až v době nedávné. Pochází z ulice Čelišovy.
53
Podle F. Gabriela patří Jičín do oblasti s keramikou šedou až černou a hnědou až červenou (GABRIEL 1991). Jelikož archeologické výzkumy v Jičíně, ve kterých se ČMK vyskytla nemají přesně určenou stratigrafii, její datování je nesnadné. Výše uvedené zlomky lze snad podle technologických kriterií zařadit do 14. století.
32
•
Ulice Čelišova je kolmá k ulici Železnické a nachází se asi 150 m od průběhu příkopu vnějšího opevnění. Sběr keramiky byl proveden v 70. letech na zahradě domu č. p. 419 (ULRYCHOVÁ 1993). Dva střepy lze podle tvaru okraje a technologického zpracování zařadit před polovinu 13. století, původ třetího můžeme hledat (podle tvaru a zpracování vlnice) v rozmezí 11. – 12. století (za informaci děkuji J. Prostředníkovi). Nález mladohradištní keramiky zdobené několikanásobnou vlnicí sice již časově nespadá do této práce, ale protože dobře koresponduje s průběhem staré cesty na Železnici, je dobré ho uvést.
Holínské předměstí – v rámci hradeb Toto předměstí se rozkládá od náměstí na sever a dále za opevněním směrem severním a severozápadním (příl. 26)54. Od počátku 15. století se začalo rozrůstat dál od hradeb a zaujalo celkem rozsáhlou plochu. Palackého ulice (neboli Panská55) je dodnes jednou z nejdůležitějších a nejčastěji užívaných ulic města. Byla významnou komunikací spojující Holínské předměstí s náměstím a proto byla také nazývána „Holínskou ulicí“ (vlastně se rozkládala mezi dvěma Holínskými branami). Ve středověku v ní nebylo tolik domů, protože sem zasahoval městský příkop. Jména jejich majitelů známe od 15. století; už v té době se tu nacházel pivovar, později další dva (MENČÍK 1902, 107 – 113). S ohledem na dnes neexistující příkop náleží jedna polovina ulice ještě Starému městu (po křižovatku ulic Sladkovského a Židovská) a severnější část Holínskému předměstí (za informaci děkuji Evě Ulrychové). •
Jak bylo uvedeno, archeologický výzkum tu zjistil přítomnost zahloubeného objektu z období počátků města (ULRYCHOVÁ 1994a). Úpravy vodovodní sítě přinesly další možnost, jak nahlédnout pod pokličku středověkého města. Léto roku 1997 přineslo objev několika kusů dřev, u kterých můžeme předpokládat, že byly použity na zpevnění asi jinak blátivého povrchu ulice. Bohužel nebyly dále analyzovány a tak je jejich datace poněkud problematická (ULRYCHOVÁ 1998a). Z jiného místa při stejné příležitosti máme opět keramiku „červeného zboží“. Jako starší se jeví pouze jeden zlomek hrubší horizontálně rýhované výduti.
54
F. Menčík zahrnuje vlastně ulici Palackého do náměstí a ulice jdoucí dál na sever směrem k hradbám do Valdického předměstí (MENČÍK 1902, 160). Naopak J. Mencl označuje vše na sever od náměstí za Holínské předměstí; tato koncepce se zdá být více logickou a proto se jí budu držet (MENCL 1949, 3). 55 Tento název bude nejspíš souviset s tím, že ústila naproti zámku a tak většina „panstva“ mohla přijíždět právě tudy.
33
Do Holínského předměstí taktéž náleží ulice Na Příkopech, ležící – jak sám název napovídá – na zasypaném příkopu. V ní se v letech 1493 – 1506 nacházela „birdovna“, tedy bydliště městských biřiců (příl. 28; MENČÍK 1902, 120). Z dalších ulic jmenujme ulici Sladkovského a Židovskou. •
K většímu průzkumu došlo v letech 2002 – 2003 při rekonstrukci židovské synagogy v Židovské ulici (ULRYCHOVÁ 2004). Jak se dalo předpokládat nálezy byly z velké části novověké (viz níže). Do závěru středověku bychom snad mohli zařadit zlomky keramiky „červeného zboží“ (hlavně hrnce, vyskytnou se i pernice). Zajímavá je z velké části rekonstruovaná mísa s přehrnutým okrajem a červenou malbou na okraji i uvnitř (příl. 11/3), představující pokročilou středověkou produkci. Analogický kus se vyskytl v nálezovém souboru z Chrudimi, kde je datován do 14. – 15. století (WOLF 2002, 127).
•
Archeologický průzkum v těchto ulicích byl omezen na drobné zásahy, výsledky odkazují především na pozdější novověké období. Menší soubor z pozdního středověku máme ze zásypu sklepa v ulici Na Příkopech z r. 1996 (ULRYCHOVÁ 1997). Určuje ho v Jičíně velmi populární „červené zboží“.
Holínské předměstí – za hradbami Už z průběhu 15. století známe majitele domů stojících v místech dnešního Komenského náměstí a Jiráskovy ulice, naproti „Holínskému předbranní“. Domy, stojící přímo při příkopu druhého pásu opevnění, jsou až z doby pozdější, což naznačuje, že opevnění v 16. století ztrácelo na důležitosti (MENČÍK 1902, 160 – 161). Tento prostor byl východiskem několika cest, z nichž např. cesta Železnická (zvaná tak už v 15. století) vedoucí na Železnici dala později jméno ulici, která se v těch místech nachází do současnosti. Zajímavé je, že v 15. století se kolem Komenského náměstí nacházelo až šest sladoven, které mohly fungovat odděleně mimo další procesy výroby piva. Úlohu tu mohla hrát snadná dostupnost vody, které je ve sladovně zapotřebí, neboť nedaleko se nachází rybník Kníže (MENČÍK 1902, 160 - 161). Důležitější však byla ochrana města před požárem, protože ve sladovnách byla místnost s „dymným provozem“. Proto bývaly sladovny stavěny na okrajích měst (PETRÁŇ A KOL. 1985, 684 – 685). Rybník Kníže (Knieze, Knyeze) byl pro město důležitým. První zmínky o něm máme už ve 14. století, odkdy se také rybníky v okolí měst objevují (týž 1985, 679)56. Název získal asi 56
F. Menčík se domnívá, že rybník tu „stával“ již od založení města (MENČÍK 1902, 282).
34
v souvislosti s farními (či „kněžskými“) pozemky (konkrétně od slova "kněz") na kterých byl vybudován (MENČÍK 1902, 83). Původně byla jeho rozloha větší, v 19. století byl zregulován (MENCL 1949, 3). Při hrázi rybníka stával nejpozději v 15. století mlýn, tzv. „hořejní“ (MENČÍK 1902, 163 – 168). Dál od města by se dala předpokládat existence domů, spojených s „nežádoucími“ řemesly. Z nich však pro období středověku nemáme doložen ani jeden. K většímu rozvoji těchto řemesel za hradbami města došlo až v následujících obdobích. •
Ačkoli předměstí se obvykle rozvíjela později po vytyčení vlastního města, na ploše Holínského předměstí se vyskytlo několik nálezů s keramikou vrcholného středověku starších výrobních tradic, která je typická pro období počátků města. V roce 1965 byl například při dosud nepublikované záchranné akci MVČ HK získán keramický soubor (tab XII/5; příl. 2/4) v prostoru Letné (v areálu dnešní výrobny firmy HAN). Na základě typicky vyhnutých okrajů, provedení a hrubosti dodaných příměsí ho můžeme zařadit do 13./14. století (FROLÍK – SIGL 1998, 88 – 89). Může to dokládat, že už od počátku se lidské činnosti neomezovaly jen na prostor samotného města, anebo jednoduše to, že prostor byl využíván jako komunikační – ať už díky existujícím cestám nebo okolním vesnicím57. Další podobné zlomky byly vyzvednuty při zahradních pracích v ulici Hviezdoslavově v létě roku 1997 (ULRYCHOVÁ 1998a).
Ulice Jiráskova sloužila i v minulosti jako hlavní spojnice na Turnov58 a do severnějších oblastí Čech; napojovala se zde cesta od Železnice. Není proto divu, že i zde se objevila při výkopu pro plynovod řada nálezů, které můžeme spojit se středověkou existencí města. •
Roku 1995 bylo při dozorování zemních prací v prostoru Jiráskovy ulice a na křižovatce s ulicí Tylovou (Valdické předměstí; ULRYCHOVÁ 1996) získáno několik zlomků oxidačně vypálené keramiky nezvykle světle narůžovělých tónů (tab VIII/7; X/6). Bude pravděpodobně o něco mladší než současně vyzdvižené zlomky „červeného zboží“, podle zpracování materiálu bychom ji mohli zařadit do 16. století (za informaci děkuji P. RzeŜnikovi).
Pražské předměstí
57
Eva Ulrychová předpokládá, že nálezy keramiky v poloze Letná, Koštofránek a Palackého ulice by mohly souviset s předlokačním osídlením plochy dnešního města. Přímo uvažuje, že by bylo možné je ztotožnit se „statky zvanými Jičín“, jak jsou uvedeny v listině královny Guty Habsburské 1. srpna 1293 (E. Ulrychová – osobní sdělení). 58 „…Jičín ležel na obchodní silnici k Turnovu…“ (MENČÍK 1902, 56)
35
Pražské předměstí se rozkládá od náměstí směrem na jih po řeku Cidlinu a jako jediné bylo celou plochou až za hradbami – vlastně chráněné pouze řekou (příl. 26, 27). Oblast byla po celý čas silně podmáčená (což dosvědčuje ne zrovna poetický název hostince stojícího při brodidle - „Na bahně“). Část předměstí zaujímal Špitálský rybník (příl. 17); ve 14. století poměrně rozsáhlý. Velký prostor si v rámci Pražského předměstí „ukrojil“ i příkop městského opevnění. Jestliže můžeme věřit plánku F. Menčíka (MENČÍK 1902, 181)59 a novověké dokumentaci k výstavbě jezuitského semináře, byla jeho šířka v těchto místech značná (viz výše; ULIČNÝ 2002, 22). Ani toto předměstí se nevyhnulo asanaci za doby Valdštejnovy a tak se zachovala pouze část domů a opevnění v ulici Na Hrádku a na tzv. Tamlovce (MENCL 1940, 366). Pokud bychom se spolehli na písemné prameny a toponomastiku, musel by „dům na Hrádku“ být jedním z nejvýznamnějších (a snad nejstarších) bodů předměstí. Touto problematikou jsem se zabývala výše a do té doby, dokud v těchto místech nebude možné provést archeologický výzkum, nemá smysl činit jakékoli závěry. Nicméně - jakási „tvrz“ náležící vrchnosti tu pravděpodobně stávala. Ani F. Menčík ji ale neuvádí dříve jak v 16. století, kdy se objevuje v městských knihách. Jediným dokladem toho, že se jednalo o dům opevněný, je jeho přízvisko Hrádek, později dokonce Hrádek nad Cidlinou (příl. 27; MENČÍK 1902, 170 – 171)60. Celá ekonomika předměstí se zdá být ovlivněna snadnou dostupností vody. Krom několika domů stojících v poloze Na Hrádku v 15. století tu máme doložena napajedla pro dobytek (příl. 26), haltýře, obecní mlýn zvaný „prostřední“ a naproti němu sladovna – obě stavby fungující od 14. století. Dál na východ v řadě dvorů sídlil koželuh, což by odpovídalo středověkým praktikám umísťovat „špinavá“ řemesla za město (PETRÁŇ A KOL. 1985, 526; 758). Tato tendence pak v dalších letech sílí společně s rozvojem celého předměstí. V 16. století už tu krom koželuhů sídlí i hrnčíři a jircháři (viz níže). Vzdálené městu, nacházelo se tu ve 14. a 15. století leprosarium (MENČÍK 1902, 179). •
Jak už jsem zmínila, Pražské předměstí podlehlo v 17. století asanaci a navíc se jeho tvář od novověku opakovaně měnila. Archeologické prameny zde tudíž byly a jsou velice omezené. Když docházelo v průběhu 20. století k výstavbě, nebylo ještě nikoho, kdo by provedl řádný výzkum a tak se nám zachoval pouze onen mincovní
59
„Východně od Rybnické čili Velišské brány prostíral se srub na městské zdi, a hned pod ním byl příkop dosti široký“. (MENČÍK 1902, 181) 60 J. Wagner uvádí, že v domě č. p. 25, který by byl vlastně těžištěm onoho „hrádku“, se nachází gotické portály a trámový strop (WAGNER 1979, 19; ULIČNÝ 2002, 4).
36
depot grošů z 1. poloviny 15. století (Numizmatické listy 3, 2001, 84), který ale svou polohou spadá spíše do hranic Starého města. Nálezy z polohy Tamlovka (ULRYCHOVÁ 1995) těsně přiléhající na jižní průběh vnitřní hradby zahrnují převážně materiál mladší a proto budou uvedeny na patřičném místě v kapitole týkající se novověku.
4. Městská a církevní správa Městská správa Informace na toto téma můžeme čerpat v podstatě pouze z pramenů písemných, proto bych ho chtěla nastínit ve stručnosti. Už víme, že ačkoli byl Jičín vysazen jako město královské, velice záhy se stal poddanským. Po celé středověké období byl součástí velišského panství (WAGNER 1979, 18nn). Důležitou funkci měl ve středověkých městech rychtář, pověřený většinou vlastníkem – králem nebo šlechtou. Často býval totožný s lokátorem (HOFFMAN 1993, 134), jemuž za odměnu byla tato funkce svěřena. Rychtářovi se odváděly různé poplatky, mohl užívat vymezené lány a někdy pobíral příjem z masných krámů nebo lázní; jednalo se tedy o funkci velice výhodnou. Na druhou stranu i závaznou, neboť bylo právě na rychtářovi, aby do nově založeného města přivedl budoucí obyvatele a aby od nich získal poplatky za jednotlivé parcely (HEROUT 1963, 44; PETRÁŇ A KOL. 1985, 510). Zároveň zodpovídal za soudnictví a stál v čele městské správy. Z dnešního pohledu šlo vlastně o úředníka, jehož moc byla v průběhu času stále více umenšována, až se omezila na pouhou pravomoc zasahovat při násilných činech (MENČÍK 1902, 55 - 56). Dokládá to, že město se zcela záměrně snažilo nabýt větší autonomie vůči vrchnosti (FROLÍK – SIGL 1998, 39). Tato tendence byla částečně završena zakoupením „práva králova“ r. 1416 (viz výše). F. Menčík považuje za prvního rychtáře Henlina, o jehož smrti se dovídáme roku 1362. Je to však pouze domněnka; v tomtéž roce se dočteme ještě o dalších dvou – Jaklíkovi a Pakoslavovi. Mimo Henlina známe množství dalších jmen rychtářů z průběhu 14. století i z let následujících. Jak jsem zmínila výše, první ? rychta stávala na západní straně náměstí blízko kostela sv. Jakuba. Krom rychtáře se v Jičíně vícekrát objevuje i funkce místorychtáře, její pravomoci však nejsou jasné. Pomocnou silou dohlížející na pořádek byl od 14. století biřic, později ponocní a hlásní na městských věžích (MENČÍK 1902, 55 – 57; 64; 105). Městská obec byla autonomní, odváděla vrchnosti poplatky a v rozhodujících okamžicích ji zastupovalo několik vybraných osob v městské radě. Jejími členy jsou ve 14. století tzv. konšelé (12), do roku 1372 spolu s rychtářem, brzy na to už s purkmistrem (1; volen na jeden rok) v čele. Od dob založení města jsou konšelé navrhováni vrchností. Později jsou jen 37
schvalováni navržení kandidáti, z nichž mnozí se v radě objevují opakovaně. Městskou radu doplňoval sbor „obecních“ (4); nejspíše se tak dělo při důležitějších rozhodnutích (týž 1902, 56 – 59). Na městskou samosprávu dohlížel prokurátor, faktický zástupce vrchnosti. Město muselo odevzdávat dávky a poplatky za „pronajaté“ parcely, tzv. šos. Do městské kasy pak putovaly peníze vybrané jako mýtné při branách a během trhů (týž 1902, 65 – 66). Máme doloženo, že než byla vystavěna radnice za západní frontou domů na náměstí (zmínky o ní pocházejí od poloviny 15. století), pořádaly se schůze městské rady ve vedlejší škole nebo v soukromém domě (týž 1902, 125). K tomu docházelo ve středověkých městech poměrně často. Radnice byly výrazným prvkem v narůstající autonomii města (HEROUT 1963, 45). Krom zasedání rady se v radnici konaly i soudy, a to trojího druhu: - podle důležitosti - menší (denně), obecný (každé úterý) a zahájený (třikrát do roka). Při soudních jednáních vznikaly zápisy do městských knih, z nichž nejstarší jičínská pochází z let 1361 – 1407. Díky ní známe také jména všech konšelů a purkmistrů tohoto období. S tím souvisela vyčerpávající funkce městského písaře (spojená s povoláním rektora místní školy), jejíž vykonavatele známe v Jičíně jménem alespoň od poloviny 14. století. Nejstarším nám známým byl r. 1363 zemřelý Dománek nebo Tománek (MENČÍK 1902, 60). Právo hrdelní Město nejspíše mělo pravomoc odsouzení k trestu smrti - ostatně jako několik set dalších měst té doby (MICHÁLEK 2006). Rozhodnutí tohoto druhu musela ale potvrdit vrchnost. Doklady provádění trestu smrti nám přináší toponomastika. Rybník na východní straně města si podržel starší místní název „Šibeňák“61. Místo, kde stávala šibenice, je dodnes patrné návrší a bylo zváno „U spravedlnosti“, „U čakanu“ nebo „U stínadel“ (MENCL 1949, 350; MENČÍK 1902, 64). V minulosti nebývalo zalesněné a muselo být dobře viditelné nejen z cesty vedoucí od Hradce Králové, ale i od města. Takto zvýrazněná poloha je typická a fungovala jako odstrašující příklad pro příchozí i pro místní (FRÖHLICH 2006). Relikty její konstrukce se nezachovaly. Nepochybně byla pouze dřevěná, jako většina těchto zařízení až do počátku 16. století. O její pozdější podobě vypovídá Sikorovo vyobrazení Jičína z r. 1756, kdy byla tvořena třemi sloupy. Vzdálenost od Valdické brány je cca 1200 m, 61
Obecně mívala města obvykle dvě popraviště. F. Menčík na základě pomístních názvu dokládá, že v Jičíně byly dva hlavní tresty smrti – oběšení a stětí – oba vykonávány na stejném místě na východ od města (FRÖHLICH 2006; MENČÍK 1902, 64).
38
což se blíží analogickým údajům z jiných měst (průměrně 1300m; FRÖHLICH 2006; MICHÁLEK 2006). Místo nebylo doposud předmětem hlubšího výzkumu. O katovi se v písemných pramenech neděje zmínka. Možná sem docházel z nejbližšího města. Majetek města Město bylo primárně vlastníkem všech domů a veřejných budov spadajících do jeho rámce. Jeho fungování se neobešlo bez patřičného zemědělského zázemí v blízkém okolí. Zčásti bylo zajišťováno existencí předměstí, přesto bylo prestiží každého města rozšíření majetku i za jeho hranicemi. Proto bývaly - v závislosti na finančních možnostech města - nezřídka zakupovány přilehlé vesnice. Nešlo totiž jen o nabytí majetku. Svou roli zde hrála i snaha kontrolovat nejbližší okolí města. K Jičínu proto příslušely drobné osady, někdy se skládající pouze z několika stavení či dvorců, ale i větší vesnice nebo jejich části. Uvádí se Čeřov, Zebín, Kbelnice, Robousy, Valdice, Moravčice, Popovice, Holín, Ohaveč, Vokšice, Čejkovice, Staré Místo (MENČÍK 1902, 293 – 315).
Církevní správa Církevní správa byla něčím, s čím se muselo počítat už při zakládání města. Kostel byl jeho neodmyslitelnou součástí a navíc „znakem urbanistického dotváření lokačního města“ (PETRÁŇ A KOL. 1985, 544). Poněkolikáté se tak vracím k problematice existence kostela v době založení města, kterým snad mohl být kostel na Koštofranku. Jediné, co víme určitě je, že se zděnou výstavbou farního kostela sv. Jakuba (dnes sv. Ignáce) se započalo po r. 1390 (MENCL 1940, 323) a podle všeho byla narušena průběhem husitských válek (WAGNER 1979, 17)62. Tato skutečnost se odrazila částečně i v pramenech archeologických a pravděpodobně měla souvislost se změnou půdorysu náměstí. Kostel sv. Jakuba Většího (dnes sv. Ignáce) To, že se stavět začalo až poměrně dlouho po založení města by mohlo potvrzovat domněnku, že nějaká stavba církevního charakteru tu stávala. J. Mencl logicky uvažuje, že na místě tohoto kostela už předtím stával jiný, prostší. Shodně smýšlí o něco později i J. Wagner.63 Výstavbou nového kostela se měla zmenšit plocha stávajícího hřbitova a bylo třeba zřídit další
62
„Že stavba původní ze 14. století pochází, o tom svědčí vchod se strany severní, jakož i gotický sloh až k nepoznání valně změněný.“ (MENČÍK 1902, 135) 63 J. Wagner popisuje dřevěný kostel (postavený hned při založení města) jako jednolodní stavbu s pravoúhlým presbytářem, P. Uličný se na základě stavebně – historického výzkumu domnívá, že zbytky staršího, kamenného kostela byly zakomponovány do novostavby vznikající od konce 14. století (ULIČNÝ 2005).
39
na Koštofranku. To se zatím nepodařilo archeologicky prokázat (MENCL 1940, 3; 323). Dostavba kostela se odehrála před r. 1412, kdy byly osazeny oltáře (ULIČNÝ 2005; příl. 28). Jediné, co naznačuje dřívější existenci kostela, je písemnými prameny doložený farář Šimon, který v Jičíně působil v letech 1342 – 1343 a zmínka v městské knize pocházející z r. 1377, kdy je jmenován „statek starého Havla za kostelem“ (MENČÍK 1902, 85).64 Stejně tak může pozdější výstavba znamenat, že město bylo finančně vyčerpané po rozsáhlé stavbě domů a opevnění a muselo vybudování kamenného kostela poněkud odložit. Na jeho stavbě se totiž stejně jako na opevnění finančně podíleli měšťané. Nicméně - kostel sv. Jakuba je nejstarší dochovanou stavbou Jičína (MENCL 1940, 323). Kostel nestál na náměstí, ale – jak bylo v té době zvykem (PETRÁŇ A KOL. 1985, 544) – byl včleněn do zástavby v JZ části k němu přiléhající. Jeho osa míří na Valdickou bránu, tedy na nejfrekventovanější přístup do prostoru náměstí (příl. 28). Hlavní vchod se nacházel na západní straně, do města směřoval vchod jižní a východ na severní straně zřejmě umožňoval vstup na hřbitov (ULIČNÝ 2002, 4). Stavební vývoj kostela v průběhu 15. století65 podrobně zaznamenává kostelní registrum z období 1431 – 1508 (ulož. v SOkA Jičín; ULIČNÝ 2005). Povýšením na děkanství se Jičín už v polovině 14. století stal religiózním centrem. Silné pozici Jičínského děkanství výrazně napomohlo i to, že mu připadla Železnická župa - do té doby samostatný církevně - správní celek. Pod církev ve středověku často spadalo i školství, alespoň v Jičíně tomu tak bylo. Nemůžeme říci, jaká byla v těch časech gramotnost města, ale škola stála záhy po jeho založení. První zmínku o ní máme v r. 136166 a jak bylo opsáno výše, můžeme ji ztotožnit s objektem zvaným „stará škola“ za západní stranou náměstí. Jelikož vzdělání probíhalo v režii církve, stávala škola obvykle nedaleko kostela (PETRÁŇ 1985, 554; tím se opětně zdá být potvrzena myšlenka, že první jičínský kostel stál ve stejném místě jako po r. 1390 vystavěný chrám sv. Jakuba). O důležitosti tohoto objektu vypovídá mimo jiné to, že se tam konaly schůze městské rady a soudy (viz výše).
64
Navíc z jiných příkladů víme, že původní kostel málokdy postačoval rozvíjejícímu se městu a býval často přestavován (PETRÁŇ A KOL. 1985, 544). Zvoník doložený k r. 1372 naznačuje existenci zvonice k danému letopočtu (ULIČNÝ 2005). 65
Na základě kostelního registra a stavebně historického průzkumu usuzuje P. Uličný, že přestavba kostela kolem poloviny 15. století souvisela s jeho opevněním, přičemž nejdůležitější funkci měla zastávat jeho věž (ULIČNÝ 2005). 66 Prvním doloženým jičínským učitelem byl r. 1371 Prokop, ze soudní knihy pochází i několik jmen studentů – např. r. 1368 Pešek (MENČÍK 1902, 90 – 91).
40
Z toho je patrno, že měšťané jičínští kladli na vzdělání důraz (MENCL 1940, 380). Ve škole bylo pečováno hlavně o vzdělání duchovní; absolventi mohli pokračovat ve studiích na univerzitě. Jméno města šířili po zemích českých právě lidé studovaní a zpočátku ponejvíce duchovní. Ve 14. století to byl např. výše zmíněný farář Šimon a po něm máme doloženy další osoby s přídomkem „z Jičína“ (MENČÍK 1902, 87; 90 - 91).
5. Obyvatelstvo Úkolem lokátora, v tomto případě rychtáře, bylo město „zalidnit“. V době, kdy vznikal Jičín, už byla sídelní síť poměrně zahuštěná, přesto se mu podařilo přivést nové obyvatele. F. Menčík usuzuje na základě podobností s Novým Bydžovem, založeným přibližně ve stejné době, že nově příchozí pocházeli z okolních měst – Hradce Králové a Trutnova (tito byli hlavně řemeslníky a obchodníky), které doplnili lidé z blízkých vesnic Z velké části šlo o obyvatele německé národnosti (MENČÍK 1902, 55; MENCL 1940, příl. 9; HEROUT 1963, 44; PETRÁŇ A KOL. 1985, 510). Městské knize vděčíme za informaci o jménech obyvatel města od druhé poloviny 14. století. Na postupně ubývajících jménech německých můžeme pozorovat určitou tendenci ve společnosti, kdy docházelo k počešťování (zvláště v období husitských válek, jak vidíme na příkladu Chrudimi; FROLÍK – SIGL 1998, 45) a německá jména přebírala české koncovky. Už od 14. století žili také v Jičíně Židé. Nutno ještě dodat, že v prvních obdobích města vlastnili mnozí jeho obyvatelé jen křestní jméno. Nacházelo se tu mnoho osob stejného jména a k jejich odlišení sloužily přídomky většinou získané podle charakteristických rysů, vykonávaného povolání nebo podle domu, v němž bydleli. S ohledem na to není možné zjistit jména rodin žijících v Jičíně až do poloviny 15. století (MENČÍK 1902, 74 – 75; 241)67.
6. Řemeslo a cechy Ačkoli je ekonomika města založena hlavně na trhu a obchodu, nezbytně potřebuje mít v bezprostředním okolí řemesla, která se převážně od 14. století rozvíjejí spolu s ním (KWAPIENIOWA 1976). Bez řemesel by nebylo středověkého města. Řemeslníky se snažil do nového města získat každý lokátor, protože pod jejich rukama pak vznikala a rozvíjela se městská zástavba. Podle historiků přišli řemeslníci právě z okolních východočeských měst a blízkých vesnic. Podle F. Menčíka zůstali někteří v místě původním a v Jičíně si zřídili pouze dvůr (MENCL 1940, příl., 9; MENČÍK 1902, 78). 67
F. Menčík uvádí pouze dvě jména, která snad mají původ již ve 14. století – „Ochrycil“ a „Spakostil“ (MENČÍK 1902, 241).
41
O řemeslech, zastoupených v Jičíně v období středověku, se dozvídáme jak z pramenů písemných, tak archeologických. Jistou představu nám poskytla i toponomastika – některé názvy ulic si dodnes zachovaly jména po provozovaných činnostech. Samozřejmě, každý z pramenů má jistá omezení. Do městských knih, jež jsou pro nás nejzásadnějším zdrojem informací, se začasto nezapisovali řemeslníci, kteří nevlastnili ve městě dům. Ani archeologie nezískala dosud ucelené informace v podobě odpadů z produkce nebo nástrojů. Nepodařilo se zatím odkrýt jedinou dílnu nebo prostor sloužící k vykonávaní nějakého řemesla, přestože jich musela v Jičíně 14. a 15. století existovat široká škála. Jelikož jsou písemné prameny nejhmatatelnějším dokladem provozovaných živností (mezi léty 1361 - 1407 uvádějí až 36 řemesel), bude následující přehled řemesel vypracován na jejich podstavě a doplněn dostupnými informacemi z dalších pramenů. Cechovní organizace Nesmíme zapomenout zmínit organizování řemesel do cechů, jev tolik typický pro rozvíjející se středověká města. Byly to organizace velkého společenského významu – umocňovaly pocit sounáležitosti s pracovní skupinou i celým městem a měly zajistit hospodářskou rovnost řemeslníků (TURNAU 1983, 35). Proto v nich fungovala pevná a přísná hierarchie; jejich členem nemohl být kdokoli. A být členem cechu znamenalo řídit se jeho pravidly. Ta se netýkala jen způsobů prodeje, ale i způsobilosti členů, znalosti oboru (tzv. mistrovský kus) a v neposlední řadě dodržování určitých morálních a společenských zásad. Pravidla byla v podstatě stejná ve všech českých městech, což usnadňovalo tovaryšům získat zkušenosti z různých míst. V rozrůstající se řemeslné struktuře bylo těžké udržet ceny a adekvátní výdělky. Pravidel proto přibývalo ve snaze zaručit cechu stálé příjmy v narůstající konkurenci (např. HOFFMAN 1993, 186 – 190; KWAPIENIOWA 1976; TURNAU 1983, 34). Rozkvět cechů spadá do období druhé poloviny 15. století (WINTER 1925, 29) – to je zároveň doba, kdy se v Jičíně první cechy objevují. Jmenovitě jako první cech ševcovský r. 1445, r. 1459 cech řeznický a tou dobou rovněž cech vodovarský, soukenický, sladovnický a šrotérský68 (MENČÍK 1902, 267; 273). Velký rozvoj cechů však nastal až ve století 16. (viz níže). S činností jednotlivých cechů byly spojeny některé povinnosti, které jejich členové měli vůči městu, např. při požárech (MENCL 1949, 100). Dílny Řemeslnické dílny se zpravidla nacházely přímo v domě jejich provozovatele – a to buď uvnitř nebo na dvoře za domem. Některá řemesla byla závislá např. na zdroji vody a tak není
68
Šrotéři dohlíželi na plnění sudů pivních i vinných, vozili a spouštěli sudy do sklepů (MENČÍK 1902, 275; JANOTKA – LINHART 1984, 180).
42
divu, že domky nebo dílny jejich vykonavatelů byly situovány nedaleko řek nebo rybníků. Často se kvůli tomu řemeslníci sdružovali v jednom prostoru – nejčastěji při jedné ulici (DRABINA 1998, 26). Řemesla potravinářská Nepostradatelná byla řemesla spojená s potravinářstvím a proto byla také jedna z prvně provozovaných po jeho založení (FROLÍK – SIGL 1998, 46). Původně domácí výroba se transformovala pro potřeby města. Nejinak tomu bylo v Jičíně. S výstavbou masných krámů se pravděpodobně počítalo už při parcelaci kolem náměstí (MENCL 1940, příl. 7), celý objekt je v rámci ochozu domů na severní straně náměstí oddělen malou uličkou a další ulička umožňovala přístup zezadu. S potravinářstvím se pojí velké množství řemesel. Jejich skladba a zastoupení zcela odpovídá dobovému složení stravy, jejímž základem byl chléb, maso a pivo (PETRÁŇ A KOL. 1985, 671; 679; 686). V období od 2. poloviny 14. století až do století následujícího můžeme jmenovat pekaře (21), řezníky (20), slanaře a olejníky69. K prvně jmenovaným se ještě počítali perníkáři, pracující s medovým těstem (JANOTKA – LINHART 1984, 49). Z nich řezníkům a pekařům byl vymezen zvláštní prostor k prodeji produktů; řezníci prodávali v zakoupených masných krámech a pekaři v tzv. chlebných lavicích. Takovéto lavice stávaly na náměstí před radnicí nebo pod podloubím a pekaři si je rozdělovali mezi sebou uvnitř cechu. Masných krámů bylo 26 a jejich majitele známe jménem od poloviny 15. století. (MENČÍK 1902, 79; 81; 276; 281). Řezníci byli početní ve všech středověkých městech – vždyť jatka se v Evropě objevují už od 12. století (za informaci děkuji J. Piekalskiemu). K jejich práci ale nepatřilo jen porcování masa (nejčastěji hovězího a vepřového) – to přišlo vlastně až na konec. Museli umět dobytek vybrat, nakoupit a porazit a k tomu všemu museli mít dobrý odhad. Jejich množství značilo velkou konkurenci, kterou navíc zvyšovali řezníci amatérští, tzv. huntíři. Smutnou stránkou věci bylo, že jejich pracovní prostředí bylo vlivem nedostatečné hygieny často zdrojem nákaz (HOFFMAN 1993, JANOTKA – LINHART 1984, 30 – 32; PETRÁŇ A KOL. 1985, 686). Pekařů nebývalo tolik, přesto se museli řídit přísnými pravidly, aby si nekonkurovali a každý došel svého zisku. Proto v pekařském řemesle existovala široká specializace vymezovaná cechem nebo městskými konšely. Pekaři neuměli jen péct „moučné pokrmy z těsta bez pomoci forem“; důležitá byla i znalost roztápění pekařské pece (JANOTKA – LINHART 1984, 42). 69
Slanaři patřili více mezi obchodníky, jejich pracovní náplní byl prodej soli. Olejníci získávali z obilí olej na stoupách ve mlýně a prodávali ho spolu s hrachem, jáhlami, mákem aj. (MENČÍK 1902, 78; 289; JANOTKA – LINHART 1984, 175; 178).
43
Pivo patří k nejstarším českým nápojům (ČESAL – HERZINGER 2007, 13) a tak není divu, že bohatě zastoupené byly činnosti vážící se k jeho produkci – sladování a pivovarnictví – dvě řemesla provozovaná odděleně, ale na sobě závislá (FROLÍK – SIGL 1998, 46; PETRÁŇ A KOL. 1985, 681). Nacházíme tu řadu specifických povolání – sládky, šrotéry, vodovary a sladovníky. Ti všichni společně tvořili cech zřízený v Jičíně kolem poloviny 15. století. Od té doby známe jména konkrétních osob vykonávajících tyto živnosti. Množství sladoven na Holínském předměstí je dosti výmluvným dokladem oblíbenosti piva v těch dobách. Pivo středověké bývalo lehčí, pilo se každodenně jako běžná tekutina a to dokonce i ve špitálech (DRABINA 1998, 23). Ve 14. století mohl podomácku pivo vařit každý měšťan vlastnící dům, ale postupem času bylo toto právo omezováno (mj. právem mílovým) a od 15. století se stávalo předmětem častých sporů především s vrchností, která v produkci oblíbeného nápoje viděla možnost velkých zisků. Svou roli jistě sehrála i zvyšující se technická omezení způsobená zkvalitňováním výroby (MENČÍK 1902, 79; 274; FROLÍK – SIGL 1998, 46; NOVÝ 1974, 188 - 189; WINTER 1925, 330 - 337). Řemesla textilní a oděvní I tato skupina řemesel byla široce zastoupená, tím spíš, že od 2. třetiny 14. století nastává rozvoj módy (KYBALOVÁ 2001, 146 - 147). Zahrnovala soukeníky (20), krejčí (21) a vlnaře (2). Hlavně plátno bylo v těch časech nejužívanější a nejlevnější tkaninou (JANOTKA – LINHART 1984, 65; 85). Nejpočetnější byli podle všeho soukeníci, doložení v Jičíně ve 14. století. O jejich důležitosti v Jičíně svědčí mj. i to, že už r. 1376 byli členy městské rady70 (WINTER 1906, 122). Měla se podle nich nazývat i jedna z ulic a jejich cech vznikl snad před polovinou 15. století. Dokonce známe od toho času jména řemeslníků náležejících do cechu. Soukenictví, rozvíjející se zároveň s městy, je ovšem souhrnný název pro řadu činností počínaje přípravou vlny až ke zhotovení sukna a soukenných látek. Proto sem musíme započítat i tkalce (2; MENČÍK 1902, 80; 271 – 273). Jejich činnost však ještě dlouho zůstala na podomácké úrovní. Jičín patřil mezi města, ve kterých se už od počátku 14. století vytvářely předpoklady pro koncentraci soukenických dílen zásobujících větší střediska trhu (PETRÁŇ A KOL. 1985, 701). I krejčí měli svůj cech už po polovině 15. století. O krejčích ve středověku je známo, že zhotovovali oděvy převážně sváteční a to ze soukenných látek bez rozlišování na krejčí ženské a mužské (WINTER 1925, 149). Ke konci středověku rozvoj módy vyžadoval náročné střihy a tudíž velkou řemeslnou zručnost spojenou s neustálým zdokonalováním. Přesto krejčí
70
Dalším dokladem důležitosti tohoto řemesla byla v Jičíně přítomnost 15 kroječů sukna na konci 14. století, přičemž v malých městech se často vůbec neobjevovali (WINTER 1906, 307).
44
netvořili silnou sociální vrstvu (KYBALOVÁ 2001, 146 - 147). Do jejich cechu patřili také postřihači. Postřihači často napínali a postřihovali sukna importovaná, snad právě ta belgická. Z dalších činností spojených s textilní výrobou sem můžeme zařadit provazníky (2; MENČÍK 1902, 79 - 80; 271 – 273; PETRÁŇ A KOL. 1985, 689). Doložit tato řemesla archeologicky se prozatím jeví v Jičíně jako nemožné. •
Nejistou stopou krejčovského řemesla by mohl být pruh kůže nalezený na Žižkově náměstí, který vypadá jako součást oděvu – nejspíše límce (za informaci děkuji M. Konczewské).
Řemesla zpracovávající kůže Tyto živnosti byly rovněž svázané s výrobou oděvů, ale kůže si vyžaduje specifické úpravy. Díky tomu známe hned několik druhů řemesel zabývajících se ve středověku tímto artiklem. Jsou to kožišníci (16), částečně i ševci (30), sedláři (1) a v Jičíně hlavně koželuzi.71 Dodnes existující ulice Pod Koželuhy na Pražském předměstí to dokládá více než výmluvně. Z dalších zdrojů víme, že u Cidliny se kůže namáčely a říkalo se tam „v koželuzích“. Fortna stojící v těch místech nesla jméno Koželužská a ulička k ní vedoucí měla sloužit právě koželuhům (MENČÍK 1902, 80; 280), aby se snáze dostali k řece. Řemeslo koželužské patřilo ve městech mezi ne zrovna oblíbené, ale potřebné činnosti. Spočívalo v přípravě nevydělaných kůží namáčením a blízkost vody – v tomto případě řeky – proto byla nezbytnou. Kůže (ať už volská, kravská, koňská, telecí, skopová, oslí, vepřová, kozí nebo dokonce psí) se musela zbavit mastnoty, chlupů, masa a špíny (JANOTKA – LINHART 1984, 59). Následovaly zdlouhavé chemické procesy, jejichž cílem bylo její změkčení. Během celé procedury, někdy trvající až dva roky, vydávaly kůže silný zápach72, což byl důvod pro vyloučení koželuhů z vlastního města (BUŚKO 1999, 92 – 94). Jména jičínských koželuhů je možné dohledat v písemných pramenech už od poloviny 15. století. Z jiných zdrojů ale víme (FROLÍK – SIGL 1998, 46; TURNAU 1983, 41), že si kůže sami připravovali i ševci, takže se také mohli pohybovat v blízkosti řeky. S touto skutečností by mohl souviset název „Ševcovská“ pocházející z 15. století a náležící ulici vedoucí směrem k druhé městské fortně a za ní pak dál k Cidlině. Ševci používali hlavně kůže hovězí (nejvíce střední části bez krajů nejlépe z mladých zvířat; BUŚKO 1999, 101) a telecí, výjimečně skopové. Patřili také mezi nejpočetněji zastoupené řemeslníky a jejich cechy mezi nejstarší (TURNAU 1983, 70 – 74). Dělili se už od 14. století na „novotníky“, vytvářející kompletně
71
Spolu s nimi pravděpodobně i jircháři, nejsou však přímo zmiňováni pro dané období, proto je neuvádím (MENČÍK 1902, 280). 72 Ne nadarmo se jim taky říkalo „smraďaři“. (JANOTKA – LINHART 1984, 59)
45
novou obuv a „vetešníky“, kteří mohli opravovat a snad i prodávat tu starou (MENČÍK 1902, 122; 288; WINTER 1925, 141nn). •
Ze všech těchto řemesel se archeologii podařilo potvrdit pouze přítomnost řemesla ševcovského, ačkoli ne zcela přímo. Nálezy součástí obuvi mohou znamenat odpad z produkce, současně však i odpad z měšťanských domácností. Stejně tak odstřižky kůží nepodávají jasný důkaz pro konkrétní činnost – zvláště pak, jestli víme, že součásti oděvů bývaly v těch dobách kožené. Na druhou stranu nás ale informují o tom, jak šetrně se s kůží nakládalo, protože zpravidla se jedná o opravdu malé kousky (BUŚKO 1999, 102). Nicméně tyto tzv. odstřižky po zpracování kůží byly nalezeny na Valdštejnově náměstí. V jeho východní části před domem č. p. 92 byl v létě 1998 učiněn objev smotku kůží, v němž lze rozpoznat alespoň 32 kožených fragmentů. Jsou jemné a podle archeoložky Evy Ulrychové pocházejí z obuvi nejméně tří různých velikostí73 (ULRYCHOVÁ 1998b, 68 - 69). Okraje podešví byly perforovány řadou malých dírek. Vzhledem k jejich množství lze v daném místě předpokládat ševcovskou dílnu.
•
V druhém případě se v prostoru Žižkova náměstí podařilo dokonce vyzvednout vrchní část obuvi s ozdobnou přezkou na knoflík (tab XIV/5a, b; příl. 12/1, 2). Boty mohou pocházet z 15. století, kdy obecně přibývalo ozdob na obuvi – knoflíků, spon i přezek. Nelze ovšem vyloučit ani jejich mladší dataci (M. Konczewska – osobní sdělení; ULRYCHOVÁ 1993; táž 1995; PETRÁŇ A KOL. 1985, 888).
Řemesla zpracovávající dřevo Dřevo bylo základní surovinou ve stavebnictví, další využití ve středověku nacházelo v nábytkářství, či ve výrobě některých součástí kuchyňské výbavy i nástrojů a nářadí domácího hospodářství. Nesmíme opomenout ani konstrukce povozů a různých trakařů. V Jičíně se setkáváme s koláři (6), bednáři a bečváři (4), tesaři (9), s truhláři, neckáři (v Jičíně zvaní „brdaři“; WINTER 1906, 146) a pravděpodobně i češíři (číšníci; MENČÍK 1902, 80). Na tesaře bychom ve 14. století narazili v každém městě, neboť byli stále potřební. Právě ti se ale vzhledem k jejich množství museli začít specializovat brzy. Truhlářství se od tesařství, jakožto nejstaršího dřevařského řemesla, odloučilo ve 12. století a ve století následujícím byla jeho náplní převážně výroba stolů. V panských a měšťanských domech byly od 14. století zastoupeny tři základní typy nábytku zhotovované truhláři – stojací skříně, sedací nábytek a tzv. „kusy k ležení“ (JANOTKA – LINHART 1984, 105; 121; 180). 73
Nejpozději od 16. století už existovaly obuvnické míry (TURNAU 1983, 74). Nesmíme ovšem zapomínat, že se kůže po vyzdvižení obvykle sráží.
46
Velice potřební koláři nevyráběli pouze kola, jak napovídá jejich označení, ale v 15. století zhotovovali celé nápravy vozů i saní. Bednáři a bečváři vyráběli dřevěné nádoby a velice potřebné sudy (tato činnost si vyžadovala značných zkušeností), neckáři se od nich odlišovali tím, že sbíjením latí a prken vytvářeli necky. Češíři soustružili dřevěné číše (JANOTKA – LINHART 1984, 126; 165 - 167; 175). Bohatá
škála
výrobků
předpokládala
specializaci,
která
se
odrazila
v množství
dřevozpracujících řemesel, ale bohužel ne v archeologických nálezech. Z tohoto hlediska o nich nemůžeme říct v podstatě nic. •
Z období středověku máme minimum dochovaných dřevěných předmětů, navíc bez potřebných analýz není jistoty, že nepocházejí z mladších časů. Části opracovaných dřev vyzdvižené v prostoru Žižkova náměstí nelze klasifikovat jako něco určitého. Osobně bych je spojovala spíše s úpravou cest nebo s podlahou v některém ze zaniklých domů (ULRYCHOVÁ 2003a; táž 1995).
Řemesla zpracovávající kovy O něco bohatší na nálezy jsme u řemesel zabývajících se zpracováním kovů, problematickou je jen jejich datace; opět postrádáme podrobnější analýzy. Z písemných pramenů víme, že tu působili zlatníci (2), kováři (12), kotláři (1), nožíři a zámečníci (4). S rozvojem vojenské techniky ve 14. století pak souvisí přítomnost mečířů (2), platnéřů (1) střelců (5) a brnířů (3). Z. Winter zmiňuje i ve venkovském městě ojedinělé puškaře (MENČÍK 1902, 80; PETRÁŇ A KOL. 1985, 711; WINTER 1906, 152). Už podle početního zastoupení vidíme, že kováři byli pro středověké město nepostradatelní. Jako řemeslo se kovářství vyvíjelo už v raném středověku, specializace nastává ve 14. století (NOVÝ 1974, 243). Záhy je patrná tendence k sériové produkci zboží na trh. Produkovali nástroje domácího hospodářství, okouvali koně, do jejich práce patřila velká stavební kování stejně jako drobná u dveří či nábytku. Rozlišujeme proto kovářskou práci tzv. bílou (sekery, motyky, kladiva) a černou (okutí koňů či povozů; PETRÁŇ 1985, 703). Z četných ikonografických dokladů víme, že někdy kováři zastupovali poněkud svérázným způsobem dentisty (RICHTEROVÁ 1997, 34). •
Struska74, nalezená na několika místech potvrzuje výpověď písemných pramenů, že kováři měli svoje dílny v jádru města. Krom strusky pochází z výzkumů v rámci města soubor železných předmětů. Některé je těžké určit, protože neprošly konzervací. Většinu z nich můžeme datovat jen zhruba, protože se v průběhu času výrazně
74
Podle makroskopického pozorování Evy Ulrychové se jedná o strusku železářskou. Struska získaná z jičínských výzkumů nebyla podstoupena žádné analýze.
47
neměnily (např. hřebíky, jejichž výroba zůstala neměnná od středověku až do období, kdy se začaly vyrábět strojově; KONCZEWSKA – KONCZEWSKI 2004; KRAJÍC 1991). I tak jsou ale spolu se struskou dokladem toho, že tu kovářské řemeslo bylo vykonáváno. Nejpočetnější jsou samozřejmě hřebíky (tab V/2, 3, 5, 8). Z nich nejvíce exemplářů náleží do skupiny hřebíků s hlavou a několik do skupiny bez hlavy – mezi tzv. klince. Bez výjimky měly hranolovité tělo. Obecně můžeme malé spojit s nábytkářstvím a hřebíky větších rozměrů se využívaly spíš ve stavebnictví. Specifické byly křídlaté, kterými se upevňovala šindel75 na střechách (MALÍK – PEŠKA 1994). Vyskytnou se skoby a různá drobnější kování (mj. visací zámek s trojúhelníkovým tělem; KRAJÍC 1991), které nelze pevně určit. Z větších předmětů jsou to podkovy, sekera nebo nůž s trnem (tab V/6; příl. 5/2). K ostatním řemeslům pracujícím s kovy už nemáme archeologické prameny a proto jen krátce: i nožíři byli vlastně kováři, kteří se orientovali na výrobu nožů. Jejich specifickou odnoží pak byli mečíři. V Jičíně jich nebylo mnoho, stejně jako zlatníků, zabývajících se nejen výrobou uměleckých předmětů z drahých kovů, ale taktéž rytím pečetidel. Kotláři už podle jména produkovali plechové kotle a jiné nádoby. Používali k tomu plech měděný, mosazný i železný. Velice náročnou práci zastávali zámečníci; i ti se vydělili z kovářského řemesla (JANOTKA – LINHART 1984, 170; 174; 175; 182; PETRÁŇ A KOL. 1985, 703). Ochrannou zbroj, konkrétně pláty brnění a později plátové kyrysy vyráběli platnéři, brnění drátěná brníři. Výrobci zbraní – luků, kuší a samostřílů byli toho času v Jičíně střelci (JANOTKA – LINHART 1984, 166 - 179). Péče o tělo Ačkoli středověk proslul tím, že se čistotě těla a ostatně hygieně vůbec nevěnovala přílišná pozornost, měli jičínští občané možnost využívat hned dvě lázně – tzv. českou a německou (příl. 28). V lázních se zušlechťovalo tělo, prováděly se tam drobné chirurgické úkony; zároveň byly místem společenského ruchu, zábavy i rozkoše (PETRÁŇ A KOL. 1985, 537 – 538). Obsluhoval je lazebník, který se ve středověku netěšil moc dobré pověsti, ale jejich majitelem byl rychtář. Lázeň se skládala ze dvou oddělených procedur: lázně potící (zákazník pobýval v horkém vzduchu mrskán a drbán holiči) a lázně mycí (kdy zákazník seděl v kádi s vodou; JANOTKA – LINHART 1984, 162). O tom jak vypadaly lázně v Jičíně nemáme podrobnějších zpráv. Ačkoli obvykle stávaly bezprostředně u vodního zdroje, v Jičíně to
75
Užití šindelatých hřebů máme pro 15. století doloženo i v písemných pramenech. Konkrétně jsou zmíněny ve farních výdajích, neboť byly potřeba na střechu kostela sv. Jakuba (dnes Ignáce; ULIČNÝ 2005).
48
platilo jen pro lázeň českou při fortně Hrnčířské na západní straně města. Německá lázeň snad využívala jiného vodního zdroje než řeky. I lékařství bylo v těch dobách spíše řemeslem než profesí. Mimo doložených školených lékařů – mediků – bychom asi ve středověkém Jičíně potkali i množství lékařů samozvaných, o kterých se prameny nezmiňují. Určitou lékařskou pomoc tehdy poskytovali i výše zmínění lazebníci a kováři, doplňovaní kořenářkami, porodními bábami nebo zaříkávačkami. V úvahu připadali i kati a hrobníci, jakožto osoby, které svým způsobem přicházejí do styku s tělem. Poslední řemeslo spojené přeneseně s péčí o tělo zastával v Jičíně lékárník (MENČÍK 1902, 79 – 80; WINTER 1913, 274). Jiná Řemeslem poněkud vyděleným ze samotného jádra města (a do 16. století i z okruhu městských řemesel), přesto však velice potřebným, bylo mlynářství. Bylo proto spolu s pivovarnictvím nejrychleji se rozvíjejícím městským řemeslem, což platí hlavně pro období 14. století. Na mlynářství se vázala hned dvě jiná řemesla – pekařství a soukenictví. Součástí mlýnů totiž bývala valcha, sloužící ke konečné úpravě suken. V Jičíně bývala valcha na třetím (vodním) mlýně východně od města, zmíněná k r. 1382. Také se mu říkalo Valcha76. Mlynáři patřili do cechu spolu s pekaři a perníkáři.77 Krom mletí mouky ovládali ještě hydromechaniku; byli architekty vodních děl. Rozlišujeme mlynáře panské, poddanské a svobodné. Posledně jmenovaní mlýn vlastnili (ČESAL – HERZINGER 2007, 57; PETRÁŇ A KOL. 1985, 681; JANOTKA – LINHART 1984, 34 – 38). Mezi dalšími řemesly jmenovanými pak v Jičíně nacházíme kuchaře a kuchařku, pastýře, mydláře (vyrábějící z tuků mýdlo) a zedníky, zvoníka, lesního a lovce. Mezi řemeslníky můžeme přidat i písaře, ale pro poslední tři doložené živnosti - učitele, advokáty a hudce musíme z dnešního hlediska užít spíše termínu povolání. Aby byl přehled úplný, nesmíme zapomenout na duchovní, kteří ve městě působili už od jeho počátků. (MENCL 1949, 277; MENČÍK 1902, 79 - 81; 281 - 283). Nic určitějšího nemůžeme vypovědět o zpracování kostěné a parohové suroviny. Nalezené kosti a rohy (koz/ovcí nebo krav) představují většinou odpad z domácností a nenesou specifické stopy opracování. Hotové produkty, které z Jičína máme, naznačují spíše výrobu podomáckou (K. JAWORSKI – osobní sdělení), a několik profesionálně provedených (např. jednodílný hřeben) mohlo být výrobkem cizí dílny, jak by potvrzovaly písemné prameny
76
V roce 1360 se nazýval Vranýc, jméno Valcha získal ještě ve 14. století (MENČÍK 1902, 283). Spojování několika řemesel do jednoho cechu bylo běžné, zvláště pokud jednotlivých zástupců slučovaných živností nebylo mnoho (MENČÍK 1902, 267). 77
49
(MENCL 1940, příl., 9). Kost tu zpravidla sloužila jako prostředek napomáhající při úpravě jiných druhů předmětů (kostěný kolek). Hrnčířství Až na závěr jsem nechala řemeslo, na jehož pozůstatky narazí archeologie ve městě vlastně pokaždé. Množství materiálu je nepřehlédnutelné, o to je však složitější se v problematice zorientovat. Právě s ohledem na objem keramického souboru je hrnčířství vymezena zvláštní kapitola.
7. Obchod, kontakty, cesty Bylo naznačeno výše, že kolem Jičína vedla komunikace směrem na sever k Turnovu, která sem přicházela od Hradce Králové78. V Turnově navazovala na pojizerskou stezku, která vedla dál na Žitavu tzv. žitavskou cestou (HOFFMAN 1993, 199; KVĚT 2003, 35). Přesto Jičín nebyl městem většího obchodního významu a jeho důležitost bychom mohli označit za více méně lokální79. Základní směna se zde odehrávala hlavně prostřednictvím místního trhu (HOFFMAN 1993, 192). Jako ve většině středověkých měst hrálo největší roli náměstí, kde se trhy konaly. Krom běžných každodenních trhů však každému městu záleželo na tom, aby svoje právo obchodovat získalo nebo rozšířilo. Zpravidla o trhy výroční udělované králem, které se konaly jen jednou ročně u příležitosti svátku. Prvním privilegiem týkajícím se obchodu bylo uváděné právo královo, které umožnilo měšťanům kupovat a prodávat (MENCL 1940, příl. 9). Zpravidla se odbývaly trhy týdenní a výroční, které byly projevem oblastního trhu. Některé produkty - hlavně potraviny - bylo možno zakoupit denně (WINTER 1906, 335). K tomu sloužily výše popsané masné krámy a chlebné lavice80 v prostoru Valdštejnova náměstí. Mimo těch stály na náměstí i krámy dřevěné směrem od radnice. Uvažovat můžeme i o mobilních prodejních plochách – je doloženo, že zboží se často rozložilo na přinesenou stoličku nebo kámen (WINTER 19_?, 33). Trh zahajovalo i uzavíralo nějaké úřední znamení, v případě Jičína to byl k r. 1391 doložený zvonec při soše stojící u radnice (HOFFMAN 1993, 193 – 194; MENČÍK 1902, 96; 82; WINTER 1925, 357 - 369). O dalších pravidlech, kterými se museli nakupující řídit bohužel nejsme informovaní. Na trh týdenní (v určitý den v týdnu) dorazili i obyvatelé okolních vesnic; ve městě se soustřeďoval hlavně obchod s potravinami (zvláště obilí), ale dostávaly se sem i výrobky 78
R. Květ tuto stezku uvádí jako menší spoj Jičín – Turnov (KVĚT 2003, 155). „Obchod na venek nebyl asi nijak veliký, a toliko o trzích panoval ve městě čilý život.“ (MENČÍK 1902, 80) 80 Podle F. Hoffmana měly dřevěnou konstrukci někdy na kamenné podezdívce, mnohdy se jednalo o jednoduché prodejní pulty (HOFFMAN 1993, 118). 79
50
cizích řemeslníků. Výroční trhy byly nejsvobodnějšími. Trvaly někde týden a někde dva, v závislosti na tom, jaké město získalo pravomoci. Město mělo samozřejmě zájem na co nejdelším trvání trhů, protože přinášely peníze do městské pokladny vybírané při branách jako mýtné. K rozšíření dosavadních dvou výročních trhů došlo 10. května 145581. Jeden trh byl na sv. Filipa (1. května) a druhý na sv. Jakuba Většího (25. července) – ten se pojil s církevními slavnostmi (HOFFMAN 1993, 154; 194 – 195; MENČÍK 1902, 81 – 82; WINTER 1925, 367 - 371). S obchodem souvisela řada dalších řemesel či - řekněme – povolání. V první řadě to byli kramáři (15), menší kupci, kteří překupovali zboží od větších kupců a zprostředkovávali ho tak místním. Mimo nich působili ve městě i kraječi/kroječi sukna (15), prodavači plátna (1), prodavači ryb a prodavači kuřat, lenaři (6), hokynáři (2; prodávající drobné smíšené zboží, hlavně potraviny), železníci (prodávající železo) a v neposlední řadě uhlířka (prodávající dřevěné uhlí). Z hlediska dopravy byla samozřejmě nejrozšířenější ta vozová. Vývoz a dovoz zboží zajišťovali od 13. století najímaní vozatajové a od 15. století formani. V Jičíně působili toho času čtyři vozkové a forman (JANOTKA – LINHART 1984, 135; 180; 182; 168). Mluvíme – li o obchodování nesmíme zapomenout, že jedněmi z nejzdatnějších obchodníků byli Židé – jejich transakce jsou doloženy už v průběhu 14. století (MENČÍK 1902, 357nn). Přestože Jičín nedosahoval velké důležitosti z hlediska obchodu, měl i kontakty dálkové. Ty jsou potvrzeny jednak písemnými prameny, ale můžeme o nich uvažovat i díky archeologii. Z těch prvních se dozvídáme, že sukno upravované valcháři v Jičíně pocházelo z Belgie. Do města bylo dováženo kvalitní sukno holandské, z ciziny pocházelo také víno (MENČÍK 1902, 81; 290 – 291; WINTER 1925, 377). Další importy, převážně keramické, můžeme předpokládat hlavně v prostředí vyšší společenské vrstvy, ačkoli masivněji se tato skutečnost projevuje až v novověku. Vyvstává tu však otázka, jaká byla vlastní domácí produkce a co do ní můžeme počítat a naopak, co je produktem cizích řemeslníků. V případě keramiky se pokusím tuto otázku zodpovědět v rámci kapitoly o hrnčířství. Pokud se jedná o jiné druhy zboží, z období 14. – 15. století nemáme nic, co bychom s určitostí mohli prohlásit za zboží do Jičína dovezené z jiného výrobního střediska.
81
Podrobnosti o rozšíření jsou uvedeny v dané listině. Týkalo se doby trvání výročních trhů (za informaci děkuji J. Franckovi).
51
4. Jičín v novověku/ 16. – 17. století 1. Otázka přeměn společnosti Úvod Jelikož přechod z pozdního středověku do novověku (tedy do období renesance) neměl ve střední Evropě tak revoluční ráz (jako např. v Itálii), není nutné vymezovat časovou hranici konce středověkého období jako pevné a neměnné datum (PIEKALSKI 1999b, 8). V této práci mi proto k jejich oddělení posloužil přelom 15. a 16. století, který je myslím pro naše prostředí víceméně přijatelný (srov. FROLÍK 1990). V Jičíně se navíc k danému období váže změna vlastníků města. K té došlo r. 1487, kdy město získal rod Trčků82 (např. FRANCEK 2004, 7; Historie Jičína I., 2003). Stručné shrnutí historických skutečností Ačkoli tedy přechod ze středověku do novověku nepovažujeme za nějaký výrazný zlom, neboť byl víceméně plynulý, ke změnám - hlavně společenským - tu samozřejmě docházelo. Můžeme konstatovat, že Jičín se stal v průběhu 16. století renesančním městem. Tato tendence byla už patrná ve století předešlém, obě zmiňovaná období jsou navíc pokládána za dobu rozkvětu českých měst. Jejich mocenská pozice během husitské revoluce posílila, vždyť také měla na jejím průběhu výrazný podíl (HOFFMAN 1993, 62). Proto se na tomto místě patří ve stručnosti uvést historické skutečnosti, které novověkému období předcházely83. Husitských válek se Jičín příliš neúčastnil84, ale víme, že r. 1434 byl dobyt Pražany a o několik let později, r.1438, došlo k jeho dalšímu plenění. Mimo to se v těch pohnutých dobách krajem pohybovaly i menší husitské jednotky, drancující zpravidla menší statky a venkovská panská sídla. O napjatých poměrech svědčí zmiňovaný mincovní depot z ulice Lindnerovy (Numizmatické listy 3, 2001, 84). Nepochybně tu projel i Žižka při svých četných taženích severovýchodními Čechami. Za prvé tudy vedla nejkratší cesta na Turnov od Hradce Králové a za druhé bylo v okolí množství tvrzí patřících jeho nepřátelům. Důsledkem husitských válek byla přeměna katolického a německého Jičína na město české a husitské (Historie Jičína I., 2003; MENČÍK 1902, 18 – 22; ULRYCHOVÁ 2003a; WAGNER 1979, 16). 82
V období od vymření rodu Vartemberků do nástupu Trčků se vystřídalo v držení Velišského panství vícero majitelů, v jejichž držení však město neprodělalo výraznějších změn (Historie Jičína I., 2003; ULRYCHOVÁ 2003a). 83 Časově se samozřejmě vztahují k předchozí kapitole, ale jelikož nezapadaly do její celkové koncepce, rozhodla jsem se je uvést na tomto místě společně s událostmi novověkými. 84 V tomto případě však hovořím o pozici města jako takového, neboť řada nižších šlechticů odtud pocházejících se revoluce aktivně účastnila. Z Jičínska taktéž pocházelo několik výrazných osobností z řad kazatelů – např. Jan z Jičína nebo přítel Jana Husa Zdeněk z Labouně (Historie Jičína I., 2003).
52
Pro Jičín znamenala změna vlastníků opravdu šťastné období hlavně co se týče hospodářství. Svou roli sehrála i současná tendence šlechty projevovat větší iniciativu v hospodářství, která se projevila ve zvýšené podpoře řemesel a obchodu (JANÁČEK 1977). Trčkové byli navíc známí tím, že o svá panství dbali a napomáhali jejich rozvoji85. Město pod jejich vládou opravdu vzkvétalo a současně rozšiřovalo svůj majetek86. Tak došlo r. 1539 k zakoupení nedalekého malého města Železnice (FRANCEK 2004, 7; MENČÍK 1902, 310). Kvůli neustálým požárům se započala rozsáhlá kamenná výstavba, o které bude ještě učiněna zmínka níže. Vývoj neustal ani za následujících majitelů – rodu Smiřických. Ti zakoupili město r. 1607 od Jindřicha Matyáše z Thurnu, který byl jeho vlastníkem pouhý rok. K rodu Smiřických se váže ona proslulá jičínská historie o výbuchu zámku, která poněkud narušila stabilní vývoj města.87 Doba rodu Smiřických nepřála, neboť v krátkém čase přišel o všechny vládyschopné mužské dědice. Díky tomu se Jičín dostal do rukou Albrechtu z Valdštejna, který na něj r. 1621 uplatnil obratně získaný dědický nárok. Za jeho vlády měl Jičín na krátký čas šanci stát se městem evropského významu. Město bylo rozšiřováno, staré části předměstí asanovány, poslední dřevěné domy získaly podobu kamennou. Radikálně se proměňovalo i ekonomické zaměření města. Albrecht z Valdštejna byl ovšem zavražděn již roku 1634 a spolu s ním byly pohřbeny i všechny započaté plány na celkové povznesení Jičína (např. FRANCEK 2004, 14; MENCL 1940, příl., 12 -14). Otázka přeměn z hlediska archeologie Předně se musíme zmínit, že poznání novověku z hlediska archeologie se rozvíjí vlastně až v současnosti. Po celý čas vývoje archeologického bádání bylo toto historické období většinou pomíjeno a jen ojediněle se ve 20. století setkáme se zpracovanými novověkými soubory (srov. např. KOULA 1917). Donedávna končilo archeologické poznání na prahu středověku a dnes se tato hranice posouvá do 17. století (FROLÍK – SIGL 1998, 39), výjimečně i dále. První seriozní novověké výzkumy spadají až do 2. poloviny 20. století (SCHEUFLER 1979). Jakkoli jsme s novověkými přestavbami na mnoha místech ztratili příležitost nahlédnout jak vypadal Jičín ve středověku, neznamená to, že by archeologie nemohla na toto téma přinést žádné informace. Větší prosperita města je např. v archeologickém materiálu dobře patrná na narůstajícím objemu importovaných luxusních předmětů. 85
„Páni Trčkové byli Jičínu a jeho obyvatelstvu pány milostivými, nadávajíce je výsadami i jinak o blahobyt obce a měšťanů jsouce pečlivi.“ (MENČÍK 1902, 50) 86 I přesto si ale podle historika J. Janáčka Jičín udržel středověký ráz až do počátku 17. století (JANÁČEK 1977). 87 Ta je v mnoha publikacích dopodrobna vypsána a proto nepovažuji za nutné ji uvádět (srov. např. FRANCEK 2005).
53
Přeměnu společnosti můžeme pozorovat v materiální kultuře, a to hlavně na keramice88, která je v tomto ohledu svědkem dosti výmluvným. Od 16. století nastává totiž rozvoj kuchyňské a stolní keramiky (BLÁHA – SEDLÁČKOVÁ 1998, 15). S novými druhy nádob a jejich technologickým zpracováním můžeme spojit pozvolnou změnu životního stylu a domácího hospodaření. Dalším ukazatelem kulturních změn je hojnější výskyt skla, do té doby vůbec vzácný. Znovu se ovšem patří zopakovat, že vzhledem ke středověku neznamenal nástup novověku nijaký skok. Podle R. Krajíce odrážejí změny forem a technologií přechodné období trvající několik desítek let (KRAJÍC 1998, 217).
2. Podoba města a jeho zázemí Opevnění Druhá fáze – trčkovská Jelikož už bylo zmíněno, že konstrukce hradeb byla postupem času proměňována, je na místě dodat něco více o dalším jejím vývoji. Zděnou podobu získalo jičínské opevnění za vlády rodu Trčků z Lípy, kdy v letech 1540 a 1545 proběhlo rozsáhlé přebudování města na zděné, renesanční (Historie Jičína I, 2003; příl. 16). Ve městech 16. století docházelo ke zpevňování opevnění běžně (WINTER 19_?, 12). Vnější pás Průběh hradeb kopíroval město ve tvaru nepravidelně zaobleného čtyřstěnu ve dvou pásech – vnějším a vnitřním (příl. 15). Vnější - zřejmě vzhledem k zhušťování zástavby na Valdickém předměstí - zanedlouho přestal fungovat, poslední zpráva o něm pochází ze 17. století, což by znamenalo, že podlehlo rozsáhlým asanačním operacím z příkazu Valdštejnova, stejně jako další části opevnění89. Kdy bylo vybudováno, nevíme, mohlo existovat od 15. století, jak napovídá pomístní název dvora „mezi příkopy“ v rámci Žižkova náměstí (MENČÍK 1902, 140), ale i dříve90. Původně snad sloužilo k umocnění ochrany míst, která byla více přístupná, protože se nacházelo jen na východní a severní straně města. Zároveň pojalo do svých hranic narůstající výstavbu na severní straně města. Podle J. Mencla šlo o pouhou „oploteň“ neboli palisádu vystavěnou později než vnitřní opevnění a doplněnou příkopem. Oboustranně obklopený zástavbou neměl už v 16. století fakticky žádný význam (MENCL 1940, 344 – 346; týž 1940, příl. 8; MENČÍK 1902, 94 – 95). 88
Oproti keramice jsou novověké nálezy kachlů, skla i želez méně četné (DOHNAL – KOUCKÝ 2000). Potvrzovala by to i výplň příkopu vnějšího opevnění (viz níže; ULRYCHOVÁ 2003; ULRYCHOVÁ 1995). 90 J. Wagner bez udání důvodu počítá s jeho vznikem ještě v průběhu 14. století (WAGNER 1979, 12). 89
54
•
Příkop byl opětovně potvrzen archeologickým výzkumem. Byl zčásti zasekán do opuky a jeho výplň tvořily silné požárové vrstvy, novověké destrukce a odpad. Zdokumentovat se ho podařilo v prostoru Žižkova náměstí (viz výše; ULRYCHOVÁ 1995; táž 2003a) a v ulici Tylově, kde se ukázalo, že byl pravidelně čištěn. Jeho šířka v těchto místech byla 840 cm (PROSTŘEDNÍK 1991 - 1992).
Vnitřní pás Vnitřní pás hradeb ohraničoval pouze vlastní město – náměstí a nejvíce přilehlé uličky (příl. 15). Jejich vcelku pravidelný průběh narušuje již zmiňovaný „ústup“ v místech dnešního zámeckého parku, kde býval hřbitov a kostelík sv. Jana Křtitele na Koštofranku, a protažení směrem západním (viz výše; ULIČNÝ 2002, 4). Toto opevnění je dodnes zachováno na několika místech (příl. 16); na jeho nejstarší pozůstatky je možno narazit na západní (ulice Na Hrádku; za č. p. 19/21) a severní (ulice Na Příkopech; za č. p. 51 a 66 a ulice Židovská; za domy č. p. 67 a 103 - 106) straně města. Pokračuje na straně jižní (Tylovo náměstí; za č. p. 89 – 94) a taktéž v přízemních partiích Valdické brány (ULIČNÝ 2002, 19 – 25). •
Při rekonstrukci židovské synagogy a úpravách vodovodní sítě v jejím okolí se narazilo na základy hradebního zdiva (ULRYCHOVÁ 2004). Synagoga těsně přiléhala k průběhu vnitřní hradební zdi, která zůstala patrná v jejím opěrném pilíři. Výzkum potvrdil i existenci půlválcové bašty stávající o 2 m dále na východ až do r. 1906 (ULIČNÝ 2002, 23 - 24). V přilehlé ulici Židovské byl výzkumem potvrzen průběh hradební zdi a zasypaného příkopu (ULRYCHOVÁ 2006a).
Z vnitřní strany (od náměstí) vedla podél hradby úzká ulička, bez níž by vlastně nemohly splňovat svou funkci. Rovněž ze strany vnější probíhal parkán vymezený ještě druhou, nižší hradbou, pod kterou se otevíral městský příkop (MENČÍK 1902, 94). Ta nebyla při archeologickém výzkumu v ulici Tylově zachycena (ULRYCHOVÁ 1999a). Zřejmě se jednalo o lehčí stavební konstrukci nebo historickou invenci. Podle stavebně – historického průzkumu P. Uličného (ULIČNÝ 2004) byl vnitřní pás hradby v místech ulice Na Hrádku vyzděn (z pískovce) po úsecích a ne po vrstvách, jak bylo obvyklé. Navozuje to dojem, že jednotlivé úseky mohly mít různé majitele nebo poplatníky. Výška koruny hradby dosahovala 540 cm (s dřevěnou nástavbou mohla činit 700 cm) a šíře (u paty) činila v průměru 120 cm91. Směrem nahoru se zužovala. Autor po porovnání úrovně terénu se zarovnáním hradby dále předpokládá, že v poloze Na Hrádku neměla kamenné cimbuří. 91
Což odpovídá dvanácti loktům v případě výšky hradby a dvěma loktům šířky v tehdy užívané míře (tzv. pražský loket = 59,76cm; JANOTKA – LINHART 1984, 184).
55
Připouští ovšem existenci dřevěných nebo hrázděných prvků např. v podobě podsebití (ULIČNÝ 2002, 17 - 21). Brány Do průběhu vnitřních hradeb byly zakomponovány tři brány (příl. 16). Ve všech třech branách fungoval branný, tj. strážce brány a okolí92. Jak již připomíná jejich název, každá směřovala takovým směrem, odkud k Jičínu přicházela některá větší cesta. Na východě to byla brána Hradecká (Nová, Věžová, dnes Valdická)93. Byla nejdůležitější branou, v 16. století získala podobu věže (příl. 18 dole). Důvodů bylo více - navazovala na hlavní cestu vedoucí od Hradce Králové a jako jediná z „bran“ nestála v kopci. Historikové se domnívají, že původně byla opravdu branou - menší a ne tak „honosnou“ (MENCL 1940, 346; MENČÍK 1902, 93; FRANCEK 2004, 26), podle P. Uličného mohla mít její starší varianta podobu pouhé branky či průchodu (ULIČNÝ 2004). Díky několika vrytým datacím máme přehled, kdy byla stavěna coby věž94. Podle nich i podle napojení základů vznikla vložením do průběhu už existující hradby, tzn. nejspíše kolem r. 1568. Uvnitř se našlo i několik kamenických značek (ULIČNÝ 2002, 6 – 25). Zajímavostí je orientace brány ve vztahu k náměstí, jelikož je na první pohled patrné, že stojí poněkud „nakřivo“. Pro tuto skutečnost dosud nebylo nalezeno adekvátní vysvětlení. Dodejme, že hlásný zde působil nejpozději od 30. let 17. století (ÚLEHLA 2006, 90). Brána je zachována v pozměněné podobě a tvoří nejvýraznější dominantu města. Na severu povstala brána Holínská (Frýdlantská), která byla i se svým „předbraním“ zbořena r. 1816. Její pozdější podobu zachycuje Sikorova veduta (příl. 18), přičemž se můžeme domýšlet, že vzhledem k jednoduchosti stavby to mohla být i jedna z podob původních95. Jednalo se o patrovou omítnutou (ULIČNÝ 2002, 23) budovu s jehlancovitou střechou, což se opakuje i v případě předsunutého „předbraní“ (MENCL 1940, 354). •
S pozůstatky vnitřní Holínské brány nás seznámil výzkum v ulici Sladkovského v r. 1994. Podle interpretace Evy Ulrychové odhalil rozsáhlou kamennou destrukci, kterou je možné s touto branou ztotožnit (ULRYCHOVÁ 1994a).
92
Na Valdické bráně byla tato funkce zastávána s přestávkami až do 90. let, a dodnes je příležitostně vykonávána. 93 Stavebně – historický průzkum provedl Petr Uličný (ULIČNÝ 2002). 94 Na základě staršího st. – hist. průzkumu se J. Wagner domnívá, že kamenné základy věže spolu s přízemními partiemi vznikly již na konci 14. století (WAGNER 1979, 18). 95 Brány usměrňovaly komunikaci města s okolím a proto nepochybně fungovaly již od první fáze výstavby opevnění – v dřevěné podobě (za informaci děkuji Evě Ulrychové).
56
Na jihozápadě stála poslední z bran - Pražská (Velišská, Rybničná). F. Menčík připomíná, že měla hlásku a most, čímž bude asi míněn ochoz (příl. 18). Byt branného je zmiňován k roku 1630. Střechu měla sedlovou a její konstrukce opět nebyla nijak složitá (MENČÍK 1902, 93 – 94; MENCL 1940, 355). Celá stavba byla předsunuta před samotnou hradbu (ULIČNÝ 2002, 20). •
Rovněž tato brána byla v době nedávné doložena výzkumem probíhajícím v souvislosti s rekonstrukcí inženýrských sítí v prostoru tzv. Rynečku (náměstí Svobody) v r. 2006. Vyrovnané základy složené z pískovcových kvádrů před č. p. 21 v ulici Ruská jsou jediným pozůstatkem další z městských bran (ULRYCHOVÁ 2007 v tisku).
Mosty Při branách měly být vystavěny mosty přes příkopy fungující jako „padací“ (MENCL 1940, příl., 9). Pro tuto informaci nemáme archeologických dokladů. Stavebně – historický průzkum to v případě Valdické brány vyloučil – průčelí nenese stopy ukotvení padacího mostu. Vzhledem k hloubce příkopu v těch místech tam ovšem musel fungovat stálý most nebo násep (ULIČNÝ 2002, 17). Pod Velišskou branou nevedl městský příkop, takže most nebyl potřeba. Pouze v případě Holínské brány tedy máme důvod domnívat se, že k překonání příkopu sloužil most. Tuto domněnku potvrzují i historické prameny (MENČÍK 1902, 158; příl. 26, 27). Další prvky opevnění Krom výše popsaných bran tu stávaly ještě dvě menší branky, neboli fortny (příl. 18; NOVÝ 1974, 279). Ty byly také součástí vnitřního okruhu hradeb. Říkalo se jim "hrnčířská" a "koželužská" a jelikož obě vedly k řece, snadno si domyslet, proč se jmenovaly podle řemesel obvykle vykonávaných nedaleko vodního zdroje. Sloužily jen pro pěší, jejich průchod byl nevelký – skutečně asi šlo o jakousi „branku“ umožňující rychlý východ z města, zpravidla směrem k řece (WINTER 190_?, 8).96 Jejich podoby se v různých vyobrazeních liší, archeologicky nebyly při sledování zemních prací v daných místech doloženy (informace E. Ulrychové)97. Na Sikorově vedutě má „hrnčířská fortna“ navíc předsunuté hranaté opevnění barbakán.
96
P. Uličný na základě ikonografických pramenů uvádí, že v případě hrnčířské fortny se jednalo o pouhý průjezd/průchod městskou branou, později zabezpečený barbakánem (ULIČNÝ 2002, 21 - 22). 97 Je ovšem možné, že vzhledem k regulacím toku Cidliny se Hrnčířská branka mohla nacházet v místech dnešního koryta řeky.
57
Podle písemných zpráv existovala ještě jedna brána Valdická. Ta byla spolu s „předbraním“brány Holínské prvkem vnějšího pásu opevnění (v místech počátku dnešní ulice Husovy). Její podobu můžeme rekonstruovat na základě Grauparovy veduty z r. 1765. Podle vyobrazení to byla nízká jednopodlažní stavba, která se příliš nelišila od dvou menších bran vnitřní hradby (příl. 26; ULIČNÝ 2002, 18). Do průběhu hradby bylo zakomponováno i 5 bašt – tři okrouhlé a dvě hranaté. Pozůstatky dvou z nich jsou dodnes viditelné. Koncentrovaly se na severní straně města. Existuje zmínka o tom, že příkopy byly napájeny vodou z Cidliny a rybníků (MORÁVEK – WIRTH 1946, 21). Vzhledem k tomu, že o této skutečnosti písemné prameny mlčí a ani archeologie ji nemůže potvrdit ani vyvrátit, se zdá, že se jedná o pouhou domněnku. Třetí fáze – valdštejnská Je všeobecně známo, že Valdštejn pojal novověkou přestavbu Jičína velkolepě. Zákonitě se tedy musela dotknout i hradeb, které byly určitým omezením rozšiřující se výstavby. Z Valdštejnovy doby se nám zachovaly např. plány architekta Nicoly Sebregondiho z r. 1633 (MENCL 1940, 344; Příl. I). J. Uličný nepochybuje, že projektantem nových hradeb, které měly výrazně ovlivnit dosavadní tvar města, byl rovněž Ital – Giovanni Battista Pieroni (ULIČNÝ 2002, 27). Jak již bylo řečeno, k jejich úplné realizaci nedošlo. Přesto byla část stávajícího opevnění přebudována, jak můžeme vidět podnes. Směrem jižním od Valdické brány vznikl pruh hradby doplňující ustupující průběh té předešlé, díky čemuž město získalo pravidelnější tvar. V JV rohu vznikl bastion (ve tvaru kosodélníka), dále hradba pokračuje směrem západním, kde ústila v druhý bastion. Z toho je zachována pouze strana přiléhající k ulici Školní98. O něco severněji už se „valdštejnská“ hradba napojovala na původní. Do průběhu této hradby byly včleněny budovy (proboštství, kovárna, jízdárna, stáje, míčovna a zbrojnice; ULIČNÝ 2002, 27 - 33), otázkou proto je, nakolik bylo toto nové opevnění obranyschopné a nakolik reprezentační.
Proměna městské zástavby O nejstarších částech kamenných domů na náměstí by mohl vypovědět leda stavebně – historický výzkum, takový však v úplnosti neproběhl. Opět jsme tedy odkázáni pouze na
98
Zámecká zahrada přesahovala rozměry dnešního zámeckého parku. Nacházela se i na místě dnešní I. ZŠ v Jičíně.
58
prameny písemné (FROLÍK – SIGL 1998, 41). Pokud se budeme spoléhat na jejich věrohodnost, byl Jičín přestavován do kamene až v průběhu 16. století. Jakmile se město dostalo do držení rodu Trčků (1487 – 1607), započalo se s jeho přestavbou. Tato přestavba se dotkla jak opevnění (viz výše), tak zástavby na náměstí a probíhala v letech 1540 a 1545. Ani tak ale nebylo vystavěno vše důsledně z kamene a aby se konečně omezilo riziko požáru musela následovat zanedlouho další, zděná renesanční výstavba. Ta se odehrála nejspíš v 90. letech 16. století. Hlavní změnu půdorysného plánu náměstí přineslo vybudování zámku v prostoru původního bloku domů na jižní straně. Prvotní změny se dotkly tří spojených parcel, odkoupených Burianem Trčkou ve východní části jižní strany a do roku 1587 tu povstalo panské sídlo – renesanční zámek (příl. 28; Historie Jičína I., 2003). Infrastruktura Zásadním činem bylo vydláždění města kamenem r. 1585. Jak bylo výše uvedeno, není dokladu, že se jedná o vydláždění prvotní. Jelikož ale archeologie potvrdila snahy o zpevnění terénu v prostoru náměstí haťováním (viz výše), zdá se nepochybné, že to bylo v případě Jičína poprvé (MENČÍK 1902, 96; E. Ulrychová – osobní sdělení). Většina odpadu z měšťanských domů asi putovala do příkopu a to přinejmenším do jeho zasypání v 1. polovině 17. století. V novověku už můžeme počítat s vývozem odpadu za město (PIEKALSKI 2004a, 19), důkazy však postrádáme. Nejspíše fungovaly i jímky, rovněž zatím neobjevené. Od 16. století se více dbalo na čistotu ulic, případné zvířecí mršiny odstraňoval nejpozději od r. 1608 pohodný (MENČÍK 1902, 151). Ani tak se ale mnoho nezměnilo, neboť ještě r. 1642 jsou měšťané upomínáni, aby smetí a hnůj nenechávali na náměstí. V 17. století byly tedy dosud ulice i náměstí plné bláta, odpadu z domácností i z budovaných staveb (MENCL 1940, 359). Výraznou transformací prošlo zajištění města vodou. Jičín netrpěl nedostatkem vody, hned v blízkosti města se rozprostíraly dva rybníky – Špitálský na jihu a Kníže na severozápadě (viz výše); nestojatou vodou disponovala řeka Cidlina. Roku 1502 přislíbili Trčkové městu používat bezplatně vody a r. 1512 darovali Jičínským rybník Kníže (MENČÍK 1902, 37 – 42). Vodovody Řemeslníci a živnostníci, kteří vodu potřebovali, bydleli zpravidla nedaleko, nebo k nejbližšímu zdroji docházeli (odtud pochází některá toponyma, jako např. Koželužská a Hrnčířská ulice). Ale vodou bylo třeba zaopatřit i střed města. K tomu sloužily obecní studny a kašny. Na náměstí je v 16. století písemně doložena jedna a od 40. let 17. století víme o
59
dvou. Kašny měly být roubené a dubové (např. MENCL 1940, 363; MENČÍK 1902, 96). Voda se do nich dostávala prostřednictvím vodovodů, zajišťujících vodu rychle a víceméně hygienicky. Dřevěné vodovody se budovaly od 2. poloviny 15. století, více ale až v následujících dvou stoletích. Sloužily zpravidla 6 – 20 let, přičemž ztráta vody v nich byla značná. Zařízení bezprostředně související s vodovody byly vodárny - v Čechách 16. století běžné (NOVÝ 1974, 281 - 282; PIEKALSKI 2004a, 16; WIŚNIEWSKI 1995, 139 – 144). Za vlády Trčků byl podle Evy Ulrychové položen „již nejméně druhý“ jičínský vodovod (ULRYCHOVÁ 2003a)99. Vodárna, aneb „věž vodná“, je v písemných pramenech zmíněna až k r. 1543 a r. 1602. Uvedená trčkovská výsada z r. 1502 ovšem dotvrzuje, že vodovod existoval již před touto dobou, což naznačuje, že i vodárna mohla stát dříve než v uvedeném roce. Její původní podoba byla dřevěná, zděnou se stala za Valdštejna či krátce po tomto období (MENČÍK 1902, 164; MENCL 1949, 73). V 17. století byly také pravděpodobně doplněny stávající vodovody novými. V případě pozůstatků vodovodů zaznamenala archeologie v Jičíně úspěch (příl. 17)100. • Na Žižkově náměstí byl opakovaně (r. 1992, 1994) zachycen vodovod – tzv. panský (MENCL 1940, 363) doplňující naši představu o zabezpečení města vodou v době, kdy zde sídlil Valdštejn s početnou družinou. Postupem času se zjistilo, že se jednalo o vodovody dva (ULRYCHOVÁ 2003a). Byly sestaveny z opracovaných jilmových a smrkových kmenů (d = cca 3,4m; Ø kmenů = 0,23 – 0,3 m101; Ø průsvitu = 0,06 – 0,11 m) spojovaných železnými manžetami (jedna o Ø 0,11 m byla vyzdvižena r. 1994; příl. 12/3). Vedly lipovou alejí od vodního zdroje mezi Zebínem a městskou částí Soudná102, dále do ulice Havlíčkovy směrem k zámku. Jeden k jeho obytné části a druhý k hospodářským budovám (ULRYCHOVÁ 1993; táž 1994a; táž 1994b). •
V ulici Palackého se podařilo v srpnu r. 1993 odkrýt pozůstatky tří borovicových kmenů dlouhých v průměru 3,25 m a uvnitř dutých, které přiváděly do prostoru náměstí vodu z Cidliny při rybníku Kníže. Vzhledem k nedostatku datovacích prostředků je tento snad „trčkovský“ vodovod datován obecně do 16. století a je považován za nejstarší dochovaný (ULRYCHOVÁ 1994a; táž 1994b; táž 2003a).
99
Bohužel se zatím v Jičíně nepodařilo odrýt žádný vodovod starší než ze 16. století. Podrobněji viz Dřevěné vodovody z 1. třetiny XVII. století v Jičíně (ULRYCHOVÁ 1994b). 101 Tento průměr se neliší od běžných standardů, stejně jako užití dřeva jehličnatých stromů (NOVÝ 1974, 282). 102 Pokud je tato teorie platná, muselo jít nejspíše o vodu užitkovou – uváděný vodní zdroj je v podstatě mělkou louží uprostřed polí. 100
60
•
K dalšímu rozšíření našich znalostí o jičínských vodovodech přispěly úpravy inženýrských sítí v ploše Valdštejnova náměstí v létě r. 1998. Zde se narazilo na několik úseků novověkého potrubí dvojího stáří. Jeden z vodovodů procházel souběžně s už dříve položeným vodovodem Palackého ulicí a jeho konstrukce se nelišila od té z Žižkova náměstí (Ø kmene = 0, 25 m). Zdá se, že v době Valdštejnově byl buď nahrazen nefunkční starý vodovod, anebo se spotřeba vody zvětšila a zásobování od rybníka Kníže se zdvojnásobilo. Starší borovicový vodovod (Ø kmene = 0,4 m) koresponduje s tím, který byl objeven v Palackého ulici r. 1993. Podle toho, že směřuje ke starší – trčkovské – části zámku, ho E. Ulrychová datuje do 1. poloviny 16. století. To by znamenalo, že se jedná o další úsek nejstaršího nalezeného vodovodu (táž 1998b).
•
Blíže nespecifikovaná součást dřevěného vodovodu se objevila ve výkopu plynovodu v jižní části Komenského náměstí směrem do ulice B. Němcové. Podrobnějších informací nemáme; přítomnost zakuřované keramiky by svědčila pro vodovod starší ze 16. století. Jelikož není jasné v jakém kontextu se nacházela vzhledem k vodovodu, je její výpovědní hodnota mizivá. E. Ulrychová uvažuje spíše o vodovodu Valdštejnském (táž 1994a).
•
Nejnověji se na fragmenty vodovodů narazilo při úpravách inženýrských sítí v prostoru Náměstí Svobody a přilehlé ulici Chelčického (ULRYCHOVÁ 2007, v tisku). Ten úsek, který se nacházel v jižní části náměstí před č. p. 11, nebyl spojován za pomoci kovových manžet a byl poměrně zachovalý. Podle E. Ulrychové by mohl pocházet ze 16. století a zásobovat vodou šlechtické sídlo „Hrádek“. Otázkou je, zda prostor, nacházející se nad tokem Cidliny, potřeboval zajišťovat vodu pomocí vodovodů oklikou přes náměstí. Úsek procházející ulicí Chelčického směrem k uvedenému náměstí bude mladší. Podle všeho se jedná o vodovodní přípojku jezuitů zavedenou ve 2. polovině 17. století (po r. 1665; MENCL 1940, 363). Byl mělce položený a zcela rozpadlý. Oba zachycené vodovody měly být vyrobeny ze dřeva jehličnatých stromů (informace E. Ulrychové).
•
Pouze z doslechu víme, že v ulici Smiřických se přibližně před r. 1989 rovněž narazilo na část vodovodu (ústní sdělení pracovníků VOS Jičín). Byl dřevěný a spojovaný měděnými články/sponami. E. Ulrychová se domnívá, že mohl být pokračováním nejstaršího vodovodu zachyceného jak v ulici Palackého, tak později v prostoru
61
náměstí. Nejspíše se jedná o vodovod položený za vlády Smiřických (E. Ulrychová – osobní sdělení; táž 1994b). Souhrnem tedy máme pro zkoumané období103 potvrzeno v Jičíně 6 dřevěných vodovodů, teoreticky ze dvou vodních zdrojů („nádrž“ Soudná; Cidlina – Kníže; příl. 17). Vodovody vedené směrem od lipové aleje byly zbudovány za Valdštejna a měly zásobovat zámek a nejbližší okolí zatížené soudobým stavebním ruchem. Vodovody přicházející přes Holínské předměstí jsou různého stáří. Starší – snad již trčkovský - zajišťoval vodu ve staré části zámku. Mladší – valdštejnský – vedl do kašny na náměstí. Z prostoru náměstí měla odcházet i voda do dalších dvou vodovodů vedoucích západním směrem z náměstí. Z Valdštejnovy korespondence a písemných pramenů jeho doby vyplývá, že za jeho vlády bylo mezi léty 1631 – 1632 nataženo přes 18 km vodovodního potrubí (o přibližné délce roury 3 m), přičemž zdrojem měl být podle J. Mencla Bradlec (MORÁVEK – WIRTH 1946, 33 34; MENCL 1940, 88). O tom jak tyto vodovody přesně fungovaly nemáme zprávy, z analogických situací vyplývá, že musely využívat čistících filtrů - zde pravděpodobně v rámci vodárenské věže. Bez přečištění se dala voda jimi přivedená používat pouze na hospodářské účely (WIŚNIEWSKI 1995, 139 – 144). Je nutné mít na paměti, že systém vodovodů, fungující od pozdního středověku se nezměnil až do poloviny 19. století (RICHTEROVÁ 1997, 20). Rozhodující roli tedy při jejich dataci hraje uložení a nálezové okolnosti. Novověké „záchody“ Záchody – jako poslední z řady objektů svázaných s hygienou a čistotou města – musely existovat, ačkoli informace o nich téměř nejsou. Na druhou stranu – ještě v 16. století jimi většina domů nedisponovala (HOFFMAN 1993, 129). Jediný doložený záchod v 16. století v Jičíně byl prévet Valdické brány. Z uvedeného vyplývá, že i u staveb tohoto druhu se s takovým zařízením počítalo a musely být samozřejmostí. Z. Winter uvádí, že záchody domů byly stavěny směrem na městské zdi, které byly takto znehodnocovány (WINTER 19_?, 10). Jejich podoba se od středověku vyvíjela od prostých jamek až po odpadní jímky složitější dřevěné (někdy i zastřešené) konstrukce (BUŚKO 1999, 60). Naopak s jejich odpadem si měšťané hlavu nelámali – ten věžní padal rovnou do prostoru při vnitřní hradbě (ÚLEHLA 2006, 93 – 96). 103
Na Valdštejnově náměstí je archeologicky doložen ještě jeden vodovod, přesněji dvojí potrubí nad sebou. Probíhá paralelně se severní stranou náměstí a pravděpodobně je pozdější (po pol. 17. století) jezuitskou přípojkou. Nelze vyloučit, že pochází z mladšího období (E. Ulrychová – osobní sdělení; MENCL 1940, 363).
62
Požáry Jakkoli bylo 16. století dobou rozkvětu města, bylo současně obdobím, ve kterém ho zasáhlo množství ničivých požárů104. Oheň se mezi dosud dřevěnými domy (s šindelovou nebo doškovou střechou) šířil velmi rychle, čemuž napomáhala i skutečnost, že řada domů spolu sousedila velice těsně105. Naproti tomu k obnově výstavby docházelo velmi pozvolna. Zpravidla se trosky spáleniště rozhrnuly do stran, čímž narůstala odpadová vrstva ulic či náměstí. Velké riziko představovaly pekařské i pivovarské pece uvnitř měst (DRABINA 1998, 17; PIEKALSKI 2004a, 16). Jak ale dokládají písemné prameny, vinu na požárech nesla ve všech uvedených případech lidská ruka (MENCL 1949, 100). R. 1519 zasáhl požár západní stranu města106; spáleniště jsou tu zmiňována ještě o několik let později. Řada menších požárů je zmiňována mezi léty 1545 – 1550. V podstatě celé Staré Město (spolu se dvěma kostely, farou, radnicí) a část Pražského předměstí padlo za oběť ohni v noci na 1. srpna 1572 - zůstalo stát jen několik domů na předměstí. Ani potom si však Jičínští neoddechli na dlouho, k horšímu požáru došlo 10. srpna 1589107. Prosby měšťanů k vrchnosti a k okolním městům se obvykle neminuly účinkem a tak do Jičína putovaly vozy s potravinami (chlebem a pivem) a město bylo zproštěno placení daní po dobu tří let. Hlavně díky tomu se mohlo přikročit k celkové obnově. Prevencí měla být hlavně kamenná výstavba (která byla i nadále nejslabším článkem) a zvýšená činnost městské stráže a ponocných. V neposlední řadě byly jednotlivé cechy úkolovány v systému
protipožární ochrany
(MENČÍK 1902, 188 - 191). Další neštěstí způsobená ohněm pokračovala i v následujících stoletích (MENCL 1940, 32; 37; 420). •
Požárové vrstvy jsou zpravidla z archeologického hlediska dobře patrné a často přinášejí nové poznatky zakonzervované pod troskami domů. V Jičíně máme několik případů, kdy nám požár města „pomohl“. Ať už se jednalo o změnu původního půdorysu náměstí (viz výše), nebo o dotvrzení toho, že ačkoli domy byly zásobeny drahými předměty (o to větší musela být škoda, pokud vyhořely do základu), jejich konstrukce se od středověku moc nezměnila.
104
Jsou mj. doloženy i v okolních městech (Nová Paka, Turnov, Semily, Lomnice nad Popelkou; PROSTŘEDNÍK 1994). 105 Dalo by se říci, že byly doslova „nalepeny“ na sobě (MENČÍK 1902, 96 nn). 106 J. Mencl uvádí, že požáry vznikaly převážně v těchto místech a vlivem převažujících větrů se šířily po celém městě (MENCL 1949, 100). 107 Dva rozsáhlé požáry v období vrcholícího léta nejsou samozřejmě náhodou. Je prokazatelné, že teplé počasí tomuto jevu značně napomáhá.
63
K některým z výše uvedených požárů se s největší pravděpodobností vztahují odkryté archeologické situace v ulici Tylově (požár r. 1589; PROSTŘEDNÍK 1990), na Valdštejnově náměstí (v SV rohu náměstí a mezi kostelem sv. Jakuba a Valdickou bránou - rovněž požár z r. 1589; ULRYCHOVÁ 1998b; táž 1999a) nebo pod Židovskou synagogou (táž 2004). Na Žižkově náměstí byly zachyceny i požáry mladší – konkrétně z r. 1681 a 1768 (táž 1994a; MENCL 1949, 100). Proměny Starého Města Zámek O původní podobě zámku nemáme mnoho zpráv, J. Mencl píše, že byl jednopatrový a měl arkády a nádvoří podobně jako dnes, jak vyplývá z písemných pramenů. To, že vznikl ze dvou vedle sebe stojících domů bylo na první pohled patrné (MENCL 1940, 78; příl. 28). Nejstarší zachovalou částí do dnešní časů jsou sklepy. •
Z této „trčkovské“ fáze zámku pochází archeologický materiál získaný ze zásypu zámeckého sklepa. Materiál je datován do období po r. 1478 do r. 1607 (ULRYCHOVÁ 1998b)108. Převažovala keramika tzv. červeného zboží (tab I/1), která se vyskytuje zhruba od 15. století, ačkoli některé výrobní techniky odkazovaly na starší tradice (drobná lepená miska vyrobená na popelové posýpce; velice hrubě provedené dno pohárku?; tab I/2, 3; příl. 10/5). Jeden zlomek náležel velkému hrnci světle šedé barvy s drobným kolkováním na podhrdlí (tab I/6; příl. 13/6), který rovněž vykazuje znaky vrcholně středověké produkce, ale technologicky spadá spíše do 16. století (za informaci děkuji P. RzeŜnikovi). Naopak za prokazatelně novověké můžeme považovat veškeré nalezené zlomky pokryté glazurou. Průzkum výplně sklepa vyvrátil dříve tradovanou skutečnost, že Valdštejnovi stavitelé nechali vybrat v podzemí starého paláce hlínu pod základy nových staveb a narušili tak jeho statiku (MENCL 1940, 88).
•
S rostoucím významem jižní strany náměstí se také pojí nálezy podkov ve směru od Palackého ulice do ulice Smiřických (ULRYCHOVÁ 2000), jak už bylo uvedeno výše. Jelikož je těžké rozhodnout, jakého byly stáří, mohly souviset i s tímto obdobím (příl. 14).
108
Dataci materiálu do daného období určují historické souvislosti. Jsou to roky, ve kterých se měnil vlastník města. Nicméně i archeologický materiál vypovídá pro tuto dataci (Ulrychová – osobní sdělení).
64
Trčkovská podoba zámku měla ovšem do té dnešní daleko – spíše stále připomínala dům. Za rodu Smiřických došlo k velké přestavbě, po které už byl zámek hoden svého jména. Byl čtvercový, dvouposchoďový a s arkádovým nádvořím109. Ačkoli byl značně poškozen výbuchem r. 1620 (viz výše), stále jsou na něm patrné některé elementy té doby (MENCL 1940, 79 – 80). To i přesto, že následující majitel – Albrecht z Valdštejna, pojal zámek coby reprezentativní sídlo vévody a výrazně ho přebudoval110. Valdštejnovi a jeho architektům vděčíme za stávající - manýristickou - podobu zámku. Nechal zbourat domy v jižní části náměstí, na kterých byly vystavěny další zámecké budovy a další domy směrem k jihu, kde kázal zřídit zámecký park s míčovnou, jízdárnou a maštalemi. Z písemných pramenů se dozvídáme, že zámek byl vybaven italským a německým nábytkem, veškeré sklo mělo pocházet od Hanse Schürera von Waldheim z Lábu (MORÁVEK - WIRTH 1946, 18). Nesmíme zapomenout, že po vévodově smrti byla jistě část výbavy zámku rozchvácena. Archeologické nálezy skla jsou natolik zlomkovité, že je těžko říci ohledně provenience něco určitějšího. Další zástavba – trčkovsko - smiřická Jak bylo uvedeno, část domů v jižní části postupně ustoupila rozšiřujícímu se zámku. Krom zámku mezi významnější domy této strany náměstí patřil dům s obecním pivovarem (tzv. „dům na pivovaře“) - mimo tohoto víme v 16. století na náměstí o dalších čtyřech. Na západní straně náměstí stávala od r. 1540 do 17. století radnice, trochu stranou - v dnešní ulici Na příkopech - stávala jiná potřebná budova – šatlava neboli vězení (MENČÍK 1902, 96 – 120; příl. 28). O rozkvětu města za držení rodem Trčků svědčí nejen pozvolna získávaná kamenná podoba111, ale hlavně nálezy, které se podařilo objevit. Město prožívalo celkový rozvoj, což se zákonitě muselo odrazit i v předmětech každodenní potřeby. •
To potvrdil např. nález destrukce kachlových kamen v severovýchodním rohu náměstí při výzkumu v létě r. 1998, který doprovázel zemní práce na inženýrských sítí. Můžeme ho spojit s požárem r. 1589. Na druhou stranu nám potvrzuje, že ještě na konci 16. století nebyly domy celkově kamenné, v požárové vrstvě se nacházelo velké množství mazanice s otisky konstrukčních prvků. Ta by nasvědčovala užití hrázděné konstrukce
109
Z doby předvaldštejnské neznáme stavitele ani umělce jménem. Až od 17. století vystupují tito z anonymity (WAGNER 1979, 24; 32). 110 Architektem nové manýristické podoby zámku se stal Ital Andrea Spezza (WAGNER 1979, 38). 111 Nadále ovšem zůstávaly ve městě domy dřevěné s doškovými střechami, mělo jich být na 200 (JANÁČEK 1977).
65
shořelého domu. I v takových už ale fungovala kachlová kamna. Celá destrukce byla později při stavbě kamenných domů rozhrnuta směrem do náměstí, čímž se zahladily stávající nerovnosti (ULRYCHOVÁ 2003a; táž 1999a). •
Další soubor jičínských kachlů zůstal bohužel nelokalizován a nevíme ani, kdy se do sbírek muzea dostal (tab XIII; příl. 8/1, 4). Jelikož se jedná o poměrně zajímavé zlomky dokládající umělecké cítění svých tvůrců, je nedostatek nálezových okolností o to více skličující. Na dvou fragmentech se v různém ztvárnění opakuje motiv sv. Jiří na koni, na jiném je vyveden nápis „IHS“ odkazující snad na působení jezuitů v Jičíně. Na dalším úlomku ČVS je proplétaný ornament v kruhovém medailonu s šípatkami v rozích. Odhadovaný vznik všech uvedených exemplářů můžeme hledat v období od konce 15. století do poloviny století 16. (za určení děkuji I. Loskotové)
Víme tedy, kdo žil v domech Starého města a za časté i čím se živil, máme alespoň malou představu o tom, jak mohly být zařízeny112 a jaké předměty denní potřeby bychom v nich našli. Naopak téměř nevíme, jak vypadaly navenek – historické i archeologické prameny113 o tom vypovídají zřídka. Něco málo přináší ikonografie, v případě Jičína však poskytuje (zjednodušující) obraz až z let pozdějších. •
Materiál získaný v létě r. 1998114 v Nerudově ulici (vzhledem k blízkosti masných krámů zvané Řeznickou; WAGNER 1979, 13) z rýhy pro položení telefonního kabelu prezentuje klasickou náplň novověkých jičínských domácností, která se bude v drobných obměnách opakovat i na předměstích (ULRYCHOVÁ 1997). Převahu měla keramika glazovaná (žlutě, hnědě a zeleně) – hlavně hrnce115, doplněná talíři, pánvemi a později pekáči. Zvláště talíře představují širokou škálu výzdobných motivů – ať už glazovaných, vyškrabovaných nebo malovaných hlinkou. Glazovaná keramika je doprovázena „červeným zbožím“, jehož kvalita se v průběhu 15. století postupně zvyšuje (viz níže). Z kachlů jsou to nejčastěji komorové neglazované, dále barokní glazované, vyskytnou se i postupně doznívající kachle nádobkové.
Z písemných pramenů můžeme vyčíst, že domy byly vystavěny v těsném sousedství a v zadní části mívaly stáje. V jednom stavení se mohlo nacházet i vícero řemesel, potažmo dílen. Ty 112
V písemných pramenech vázaných ke Slezsku jsou nejčastěji zmiňovány lavice, stoly a stolice, prostá lůžka a kolíbky (DRABINA 1998, 18). 113 Archeologicky byly zdokumentovány pozůstatky pozdně středověkých domů v Tylově ulici (viz níže). Tato situace však nelze analogicky vztáhnout na domy stojící na náměstí, protože tam bydleli občané majetnější. 114 Z rýhy pro telefonní kabel ohledané r. 1996 pocházejí keramické zlomky stejného charakteru (ULRYCHOVÁ 1997). 115 Větší zastoupení musely mít i džbány. V souborech obsahujících převážně fragmenty se těžko určuje rozdíl mezi hrncem a džbánem. Nejvýraznějším prvkem džbánu bývá okraj, takových však bylo málo.
66
ovšem – stejně jako hospodářské zázemí těchto domů – nejsou blíže popisovány. Důkladnější zprávu máme pouze o soukenické dílně za severní stranou náměstí, vybavené k r. 1543 „rámem, presem a kotlem“. Z dalších živností provozovaných v rámci měšťanského domu víme o pekárně, šenkovně a lázních (MENČÍK 1902, 100 - 131). •
Z ulice Čelakovského pochází velice zajímavý nález, jehož význam umenšuje neznalost nálezových okolností. Někdy v 50. letech tu byl během blíže neurčené výstavby vyzdvižen soubor šesti tvarově různorodých tyglíků (příl. 6), datovatelný zhruba na 16. století podle stop glazování (za informaci děkuji Janu Prostředníkovi). Dva vyšší jsou nejspíše vyrobené v ruce a zbylé tři drobnější se zdají být lisovány ve formě116. Hutníci si tyto pomůcky vyráběli sami, je ale otázkou, zda tak činili víceméně specializovaní řemeslníci ve městech (AGRICOLA 1976, 198). Jejich přesná funkce zatím nebyla zjišťována, nicméně takováto technická keramika potvrzuje kovozpracující řemesla ve městě (KERAMISCHE BODENFUNDE AUS WIEN 1983, 83) – tady dokonce přímo v jeho středu. Snad je mohl používat některý z řemeslníků sídlících v tamějších domech. V 15. století tam žil kovář, v 16. století odtamtud známe mečíře a zámečnici (MENČÍK 1902, 110 – 111).
Domy na náměstí měly podloubí, před nimi se běžně nacházelo složené dříví, hnůj a všemožný odpad. Někteří historici jsou toho názoru, že se jednalo o domy tzv. „podkrkonošského“ typu – s roubenými stěnami a lištnovanými štíty (MORÁVEK - WIRTH 1946, 21). Za nimi se (alespoň podle F. Menčíka) nalézaly zahrádky a hospodářská stavení zřejmě se od dob předchozích mnoho nezměnilo. Ze zpráv o výbuchu zámku r. 1620 můžeme vyčíst, že velká část domů měla zasklená okna, jak to ostatně od 16. století začalo být běžné (MENČÍK 1902, 136; 383; KONCZEWSKA – KONCZEWSKI 2004, 102). Zástavba valdštejnská Velkorysé plány Valdštejnovy jsou patrné dodnes, přestože ne všechny dosáhly úplné realizace. Krom přestavby zámku byla r. 1627 započata (a nikdy nedokončena) v prostoru mezi zámkem a Valdickou branou výstavba kostela sv. Jakuba Většího napodobující římský kostel Il Gesú. Změnila se sociální struktura osídlení náměstí, na místě některých domů měšťanských vyrostly paláce šlechticů.
116
Keramická hmota se vtlačila do kovového nebo dřevěného kónického či válcového prstence a vnitřek se vyrazil palicí (STEHLÍKOVÁ 1984; AGRICOLA 1976, 198).
67
•
Při obnově bočního zámeckého vjezdu z ulice Smiřických v červnu r. 2003 byla získána kolekce keramických artefaktů novověkého stáří (ULRYCHOVÁ 2004). Bez výjimky byly glazované. Mezi typickými zlomky bylo možné rozpoznat četné tvary mísovité/talířovité, samozřejmě hrncovité a objevil se i pekáč. To spolu s barvami glazur a technikou zpracování svědčí o nevysokém stáří kolekce. Pohybuje se v období mezi 16. a 17. stoletím.
•
Podobný materiál jako při ulici Smiřických se objevil r. 1998 i na rozhraní ulice Palackého a Valdštejnova náměstí a taktéž mezi kostelem sv. Jakuba Většího a Valdickou branou (ULRYCHOVÁ 1998b). Mezi bránou a kostelem byly navíc zachyceny základy domu. Pravděpodobně se jednalo o jeden z domů zbořených buď o něco dříve, nebo až r. 1624 z popudu Valdštejnova, protože překážel výstavbě nového chrámu117.
•
Před arkádovým vchodem do zámku (z Valdštejnova náměstí) byly nalezeny zlomky komorových renesančních kachlů (ULRYCHOVÁ 1998b). Kachle jsou vypáleny oxidačně do oranžovočervených tónů a na ČVS nesou blíže nespecifikovaný zajímavý motiv (tab VI/1, 2, 4).
•
V Chelčického ulici (dříve Kostelní; vycházející z náměstí směrem na západ) byly při úpravách kanalizace v r. 2006 ve středu ulice (ULRYCHOVÁ 2007 v tisku) získány nečetné zlomky novověké keramiky, jednoho kachle a neúplný železný srp. Vyjma posledně jmenovaného tyto standardní nálezy nijak významně nerozšiřují dosavadní poznatky.
•
Ačkoli byla židovská synagoga vybudována až ve druhé polovině 18. století, povstala na dříve zčásti zastavěném prostoru (v severovýchodní partii Starého Města), který byl opakovaně postihován požáry (MENČÍK 1902, 117; MENCL 1940, 197). Výzkum jejího interiéru a přilehlého okolí, probíhající u příležitosti rekonstrukce objektu v roce 2003, proto přinesl nové poznatky týkající se pozdně středověké a novověké hmotné kultury (ULRYCHOVÁ 2004). Podle Evy Ulrychové se podařilo zachytit požárové vrstvy odpovídající katastrofám r. 1589, 1681 a 1768 a už zmiňované prvky opevnění (táž 2004; ULIČNÝ 2002, 23 - 24). Přímo z interiéru byl vyzdvižen početný soubor keramiky a kachlů - spolu se zlomky skla deformovaného žárem, přepálenou mazanicí a kostmi - který spadá do období od
117
J. Mencl uvádí, že v době Valdštejnově tam stával z původních dvou – Velehrádku a Perštýnek (MENČÍK 1902, 96) již pouze jeden dům, tzv. Věchurův. Právě ten nechal vévoda r. 1624 zbořit (MENCL 1940, 26).
68
16. do 18. století. Patří sem i objemný soubor zeleně glazovaných kachlů s plastickým orámováním (informace I. Loskotové). Jejich reliéfní výzdoba byla poměrně prostá, ČVS hladké a rozměry komor kachlů jsou větší než je obvyklé. Stolní a kuchyňskou keramiku reprezentovaly glazované (hnědě, žlutě a zeleně) hrnce, pánve, talíře a mísy. Výjimečně se objevila keramika pozdněstředověkých tradic. Ta byla naopak hojněji zastoupena v blízkém okolí synagogy, kde byla prováděna drenáž. Soubor nebyl blíže stratifikovaný, přesto zde můžeme vydělit starší horizont s keramikou „červeného zboží“ (hrnce/džbány, hluboké mísy) a redukčně pálenou keramikou (hrnce, pánve) a mladší horizont s keramikou glazovanou (hrnce/džbány, pánve, mísy; glazura hnědá, žlutá a zelená). Časté byly zlomky talířů a misek pestře malovaných hlinkami, nebo zdobených různobarevnými glazurami. Mimoto zde bylo množství pozoruhodných nálezů – signované ucho džbánu/hrnce (příl. 11/2), zakuřovaná mísa s vlešťovanou výzdobou (tab XII/6; příl. 11/1), dva zlomky výduti tzv. loštické polo/kameniny (příl. 9/7) nebo bronzová přezka (tab XIV/1). Zajímavostí byl nástavec reliéfního kachle s vyrytým křížkem (příl. 8/6). Jeho další exemplář byl nalezen i v interiéru synagogy a zároveň ve výplni příkopu vnitřního opevnění (MATĚJKOVÁ 2006, 55). M. Tomášková ho datuje již na 14. století, ale zde se jedná o exempláře získané převážně z prostředí hradů, kde se mohly vyskytovat časněji. Obliba tohoto typu mohla přetrvat do pozdějších období, že kterých budou pocházet i jičínské nálezy (TOMÁŠKOVÁ 1999, 24). •
V Židovské ulici jižně od synagogy se ke konci r. 2005 podařilo vyzvednout z rýhy pro vodovod další soubor keramiky spolu se zvířecími kostmi (podle makroskopické analýzy se jedná o kosti kozy, příp. ovce; ULRYCHOVÁ 2006a). Keramika kuchyňská a stolní nevybočuje z už předestřené řady novověkých výrobků. Zajímavé se jeví nálezy kachlů, zastoupené několika morfologickými skupinami (komorové, nádobkové a snad i „cibulovité“; PETRÁŇ A KOL. 1985,654). Úvahy o jejich bližší spojitosti jsou však vyloučeny silnou fragmentárností. Vzápětí – v květnu r. 2006 - se 2m východně od synagogy podařilo rozšířit materiál o další zlomky kachlů, tentokrát barokních a blíže neurčené zvířecí kosti (ULRYCHOVÁ 2007 v tisku).
69
V Palackého118 ulici se od r. 1632 budovala už druhá mincovna119 (WAGNER 1979, 38 – 59). Ražby120 grošů, krejcarů a dukátů byly od r. 1626 raženy v mincovně na Pražském předměstí (viz níže; MORÁVEK – WIRTH 1946, 18). •
Tato mincovna je archeologicky doložena. Při výzkumu nároží ulic Palackého a Sladkovského (ULRYCHOVÁ 1994a) se před č. p. 64 přišlo na vrstvu nejspíše související se zánikem této mincovny hned po smrti vévody v únoru 1634 (MENCL 1940, 372). Hmatatelným důkazem je slitek – pravděpodobně pěna ze strusky s obsahem olova (za informaci děkuji J. Prostředníkovi). Nalezená keramika potvrzuje uvedenou dataci.
•
Ze stejného nároží (mezi ulicemi Palackého a Sladkovského), ale zpřed č. p. 99 (ULRYCHOVÁ 2007 v tisku) pochází na první pohled mladé zlomky glazovaných hrnců (barvy se pohybují od různých odstínů zelené po zelenožlutou; častý je výskyt současně dvou glazur – zelené a žluté). Nejčastějším tvarem je hrnec a mísa/talíř.
Výraznou proměnou prošel prostor tzv. Malého Rynečku (dnes Náměstí Svobody), který byl zčásti přidělen Valdštejnem pozvaným jezuitům. Ti zde postupně od r. 1627 budují gymnázium, kolej a seminář (MORÁVEK – WIRTH 1946, 22). •
K celkové rekonstrukci plynovodu a kanalizace v prostoru Náměstí Svobody (tzv.“Rynečku“, dříve Malé náměstí) došlo v r. 2006 (táž 2007 v tisku). Při něm byly odhaleny i relikty hřbitova (viz výše). Prostor z velké části propůjčený jezuitům Albrechtem z Valdštejna a následkem toho přebudovaný nemohl poskytnout další informace o převrstvených středověkých situacích. Získaný materiál ale stejně dobře může vypovídat o situacích novověkých, v tomto případě ze 16. – 17. století. Krom zvířecích kostí (patřících nejspíše koze) se objevil dosud v Jičíně nedoložený typ prostých nádobkových kachlů se zbytky omazání, ojediněle pak kachle komorové (např. s renesančně oděnou figurou; tab XI/8). Mezi glazovanými jedinci (převážně žlutá, méně zelená a hnědá barva glazury) se vyskytly i zlomky keramiky „červeného zboží“ jemnějšího provedení. Poměrně úzce vymezené tvary stolní a kuchyňské keramiky představovaly velké hrnce spolu s menšími hrnky a pánve – trojnožky, v jednom případě hluboká mísa. Mezi unikáty náleží nález hodinové ručičky, odpovídající datací keramickému souboru (interpretace E. Ulrychové), a
118
Ulice Palackého je v současnosti Jičínským známá spíše pod názvem Panská. Vysvětlení můžeme hledat právě v novověkém období, kdy zde sídlila řada šlechticů (za upozornění děkuji J. Franckovi). 119 Albrecht z Valdštejna získal pro své vévodství právo razit mince r. 1625 (WAGNER 1979, 58). 120 Nesly shodně poprsí Albrechta z Valdštejna na aversu a na reversu modifikovaný znak.
70
otočného klíče ukutého z jednoho železného plátu. Na základě analogií bychom ho mohli zařadit do období od poloviny 14. do poloviny 15. století (KRAJÍC 1991), nezapadá tedy do daného souboru. I tak se zdá, že v tomto prostoru překvapivě nedošlo k natolik výraznému narušení v následujících obdobích, jak je obvyklé na většině zkoumaných míst v Jičíně. •
Mladší materiál byl zjištěn při odstraňování zásypu věže kostela dnešního sv. Ignáce (stojícího na Náměstí Svobody; ULRYCHOVÁ 2007 v tisku). Fragmenty dutého skla i dno oboustranně glazovaného hrnce/džbánu budou pocházet nejdříve ze 17. století.
•
Ještě z prostoru kolem kostela sv. Ignáce - konkrétně z Balbínovy ulice - pocházejí 4 keramické zlomky datovatelné do průběhu 16. – 17. století. Nevymykají se běžné produkci (táž 2007 v tisku).
Valdické předměstí Osídlení tohoto předměstí se koncentrovalo hlavně v prostoru vymezovaném dvěma městskými příkopy. Zástavba je lemovala po obou stranách. Dál za druhou Valdickou bránou121 stála spíše ojedinělá stavení a dvorce122 (příl. 27). Oproti vrcholně středověkému období se plocha předměstí příliš nezměnila. V místech dnešní Husovy ulice v 16. století přibyly štěpnice, chmelnice a zahrady. Na jejím konci byl „šraňk“ a pec, za kterou se obci platilo. Na jih odtud stávala alespoň od r. 1608 rasovna (MENČÍK 1902, 149 – 153). Zásadní - a několikráte opisované – změny přišly až s dobou Valdštejnovou. Podle historika J. Mencla bylo mezi léty „1632 – 1633 celé se zemí srovnáno“ a započalo se s novou výstavbou. Mělo zde vzniknout nové náměstí a čtvrť. Mezi prvními si zde budoval dům hrabě Trčka123 (MENCL 1949, 109 - 114). Plánů nebylo v plném rozsahu nikdy dosaženo a např. severnější část předměstí si udržela venkovský charakter až dlouho do novověku124. •
V květnu a červnu roku 1992 probíhala na Žižkově náměstí rozsáhlá plynofikace, během které se podařilo získat rozsáhlý soubor archeologického materiálu a ve spojitosti s tím i některé nové informace o tom, co se v těch místech v minulosti odehrávalo. V souboru převažovala keramika, ale objevily se i části kožené obuvi a odstřižky po zpracování kůží, skelná struska nebo mince. Problematické se ovšem ukazuje datování, protože tu vystupují dva časově odlišné horizonty (ULRYCHOVÁ
121
Nevíme, kdy přesně byla stržena, zprávy o ní jsou ještě v r. 1505 (MENČÍK 1902, 152). Ohrazené zřejmě blíže neurčenou dřevěnou konstrukcí – „plot tesový“ (MENČÍK 1902, 152). 123 J. Mencl dále uvádí, že při novodobých úpravách Žižkova náměstí se narazilo na stavbu z období Valdštejnova a uvažuje, že mohlo jít o rezidenci hraběte Trčky (MENCL 1949, 109). 124 Např. ještě v 70. letech 19. století byla ulice Tylova částečně „močálem“ (ÚLEHLA 2006, 17). 122
71
1993). První z nich obsahoval nálezy z období do poloviny 16. století (hlavně keramika „červeného zboží“ a nádobkové kachle, vyskytnou se ale i zlomky starší – z dob založení města). Do druhého řadíme zlomky nádob i kachlů, které nesou stopy různobarevných glazur (tab XII/4; ponejvíce žlutých, hnědých a zelených odstínů). Časově přesahuje 17. století, o čemž svědčí např. nález pruské kulky125 nebo kameniny 19. století (např. ŠPAČKOVÁ – VELÍMSKÝ 1975). Získané kosti, železné hřebíky (příl. 5/3, 4) a úlomky a skelnou i železnou strusku je ovšem těžké datovat, protože nevíme, ve které vrstvě se nacházely. •
Výše zmiňovaný výzkum Žižkova náměstí v letech 1993 – 1994 opětovně potvrdil užívání glazovaných nádob, zakuřované keramiky, talířů, pánví (tab IV/5) i pekáčů v novověkých domácnostech. Jako luxusní se dají označit zlomky komorových neglazovaných kachlů – mj. kachel s Jeftou126 (příl. 8/7; okolo pol. 16. století; ULRYCHOVÁ – HAZLBAUER 1998).127 Keramika tu samozřejmě převažuje, mimo té se vyskytlo několik kousků železné strusky a bohatě strukturované mazanice. Tyto nálezy však bez patřičného kontextu nelze precizněji datovat, ačkoli výskyt železné strusky by potvrzoval informaci, že vlastníky domu, který na stejném místě stával, byli od konce 15. století do poloviny 17. století kováři (MENČÍK 1902, 138). Kamenina zde vyzvednutá opět náleží až století 19. I pozdější výzkum z r. 1994 byl uveden v kapitole předchozí. Mezi novověkými nálezy stojí za pozornost zlomky talířů malovaných hlinkou a zajímavé jsou i železné hřeby, ačkoli nemáme možnost propojit je s konkrétním obdobím (ULRYCHOVÁ 1994a).
•
Prozkoumání zásypu sklepa č. p. 8 v ulici Pod Koštofránkem (v říjnu r. 2004; ULRYCHOVÁ 2005) představuje přehled novověké keramiky (tab XI/5; XV/2, 3). Široké zastoupení měly oxidačně vypálené renesanční i barokní glazované komorové kachle (tab XI/6). Století 16. reprezentují nečetné zlomky „červeného zboží“, zakuřované keramiky a talířů malovaných hlinkami (PAJER 1983, 22; PEŠLOVÁ 2002, 63). Do průběhu 17. století můžeme zařadit zlomky uniformních glazovaných hrnků (zelená, žlutá a hnědá glazura; např. MALÍK – PEŠKA 1994; FROLÍK – SIGL 1990). Glazované pekáče, pestrá škála talířů a mís (malba hlinkami, olovnaté
125
Podle zjištění Evy Ulrychové. Ze zásypu městského příkopu v Tylově ulici byl r. 1999 vyzdvižen už druhý takový kachel. 127 Další takový kachel byl objeven při výzkumu výplně příkopu městského opevnění v Tylově ulici r. 1999 (ULRYCHOVÁ 1999b; MATĚJKOVÁ 2006). 126
72
glazury), hrnce s reliéfní výzdobou při okraji nebo kameninové džbány svědčí přinejmenším u části souboru o jeho nevysokém stáří. Holínské předměstí Toto severozápadně položené předměstí v novověku v podstatě nezměnilo svoji strukturu ani velikost128 (příl. 27). Podobně jako ostatní dvě předměstí mělo charakter spíše vesnický a řemeslný – u vnější holínské brány stála od r. 1532 kovárna. Velký vliv na zastoupení řemesel tu měl dobrý přístup k vodě. Jak již víme, stával tu mlýn a později vodárenská věž. Kdy přesně byla věž postavena, nevíme (viz výše), na počátku 17. století náležela obci a za Valdštejna byla přestavěna. Nadále tu vzkvétalo sladovnictví a od 16. století i hrnčířství, nedaleko fortny Hrnčířské byl obecní hliník (MENCL 1940, příl. 8). Na „Hrádku“ sídlili šlechtici až do roku 1610, kdy připadl obci. V novověku nabyl charakteru dvora (DURDÍK 1999a, 229). Vnější příkop městského opevnění sem zasahoval pouze částečně, vzhledem k tomu, že domů jmenovaných jako „mostných“ či „na mostném“ je povícero, můžeme předpokládat, že přes příkop vedly prosté mostky nebo lávky. Zároveň to potvrzuje, že „hradba“ v těchto místech byla opravdu jen jakýmsi valem nebo již neplnila svou funkci (MENČÍK 1902, 157 – 168). •
Z hlediska archeologie nejsme na poznatky týkající se konstrukce domů daného období zrovna bohatí. Při plynofikaci Tylovy ulice (na jaře r. 1990) byly ale odkryty pozůstatky dvou pozdně středověkých obytných objektů. Jednalo se o objekty zahloubené a za konstrukční prvky můžeme pokládat kousky mazanice a zbytky kůlů (příl. 12 dole). Ačkoli se zdá, že to byly příbytky primitivní a – jelikož se nacházely mimo vnitřní opevnění – chudé, nenechme se mýlit. V rohu jednoho z nich byla objevena destrukce kachlových kamen (příl. 8/2). Honosné renesanční kachle (příl. 8/9) spolu s glazovanou keramikou si nijak nezadaly s nálezy známými nám z prostoru náměstí (tab III/6; příl. 3/6). Zánik těchto objektů časově koresponduje s velikým požárem r. 1589 (PROSTŘEDNÍK 1990; týž 1991 - 1992).
•
Výzkum v Tylově ulici pokračoval v r. 1991 pod dozorem E. Ulrychové (ULRYCHOVÁ 1990 – 1992). Podařilo se zjistit další objekty i kulturní vrstvy. Získaná keramika představovala typické vybavení novověkých domácností – hrnce s vnitřní glazurou (převážně hnědou a žlutou) i z „červeného zboží“, glazované pánve a zlomky oxidačně vypálených kachlů nádobkových, komorových i římsových (příl. 8/5). Mezi nesporně
128
Rozšířen byl pouze rybník Kníže (MENČÍK 1902, 168).
73
luxusnější kousky cizího původu patřil fragment mezzomajolikového talíře. Díky němu máme jistotu, že se pohybujeme v 17. - 18. století (ŠTAJNOCHR 1998b). K dalším úpravám plynovodu došlo r. 2001. Archeologický dozor nad zemními pracemi přinesl své výsledky v podobě železné předradličky (příl. 14/4; za určení laskavě děkuji T. Durdíkovi). Smíšený keramický soubor představoval stolní i kuchyňskou keramiku období konce středověku a novověku (ULRYCHOVÁ 2002). •
Typicky novověký materiál se nacházel i v Jiráskově ulici za vnějším pásem opevnění (výzkum r. 1992; ULRYCHOVÁ 1990 – 1992) a tvořil i výplň jeho příkopu (výzkum r. 1995; táž 1993 – 1995). Mezi glazovanými střepy hrnců (nejčastěji s hnědou, žlutou a zelenou glazurou) a pestrobarevnými talíři z tzv. Valdštejnského horizontu, tj. 1. poloviny 17. století i mladšími (tab VIII/3), se vyskytlo několik zlomků hrubšího „červeného zboží“ z přelomu 15. – 16. století.
•
V květnu 2003 proběhl výzkum na nezastavěné ploše (dnes VZP) při rozhraní ulic Jiráskovy a Tylovy (ULRYCHOVÁ 2004). V souboru měly široké zastoupení glazované hrnce (zelená glazura), vyskytla se starší keramika redukčně pálená a pozdější zakuřovaná. Keramický materiál, vykazující prvky 16. století, doplňuje mosazná lžička s tvarovanou rukojetí. Lžičky se při stolování objevují od konce pozdního středověku (KONCZEWSKA – KONCZEWSKI 2004, 95), nelze však vyloučit, že tato bude mladší. Mimo vyzdvižených artefaktů se totiž narazilo na základy dvou domů z 19. století a kamennou studnu.
•
Znovu to byla úprava plynovodu, která umožnila nahlédnout pod povrch jižní strany Komenského náměstí v říjnu r. 1993 (ULRYCHOVÁ 1994a). V těchto místech byly nalezeny silnostěnné, poměrně masivní zlomky zakuřované keramiky, charakteristické pro 16. století. I s tímto druhem zboží, postupně vytlačovaným glazovanou keramikou, můžeme proto v jičínských domácnostech toho času počítat (PAJER 1983, 22).
•
Novověký soubor keramiky, skla, železa a kachlů (tab VI/3; VIII/1) pochází také z výplně obnovovaného sklepa v ulici Na Příkopech (ULRYCHOVÁ 1997). Z keramických nádob spadajících ještě do 16. století můžeme jmenovat hrnce „červeného zboží“ (tab III/7; VII/7), v 17. století to byly hlavně prosté glazované hrnce a pánve (hnědá, žlutá a zelená glazura; tab VII/5, 8). Keramice kamnářské náleží barokní glazované kachle (zelená glazura). Na novověké tradice odkazují nožky skleněných pohárků (příl. 4/3) a zlomky mís a talířů. Výjimečnějším se zdá být
74
nalezené kameninové ucho, které by mohlo pocházet už ze 16 – 17. století. Vzhledem k přítomnosti kvalitativně mladších glazovaných pekáčů, šlemované keramiky a typických kameninových lahví se horní hranice stáří předmětů nachází nejspíše až v 19. století (ŠPAČKOVÁ – VELÍMSKÝ 1975). •
Další zásahy v ulici Na Příkopech přinesl r. 2005 (ULRYCHOVÁ 2006a). Z narušené situace po demolici domu č. p. 2129 byla získána glazovaná keramika a zlomek renesančního kachle (tab XI/7). Soubor byl rozšířen při následné úpravě plynovodu (táž 2007 v tisku) o zvířecí kosti (pravděpodobně prase) a kachle barokní. Převažující barvou glazur byla žlutá a zelená. Ze zastoupených nádob jmenujme střední i malé hrnce/džbány, pokličku a pánev.
Pražské předměstí Již na počátek se patří uvést, že toto předměstí prošlo nejvíce změnami (příl. 27). Navzdory nebezpečí, které představovalo zavodnění daného prostoru, se zástavba v 16. století zahušťovala malými převážně řemeslnickými domky. Zdá se, že co nejblíže Cidlině sídlili hlavně koželuzi a jircháři (od 15. století) a od 16. století hrnčíři. V 17. století bychom tu našli starý mlýn, tzv. podbranský, haltýře, obecní pivovar, panskou kovárnu a lázeň (MENČÍK 1902, 170 – 180). Krom řeky touto oblastí protékala až do 20. století „strouha“. Kdy vznikla, není jisté. J. Wagner uvádí, že za Valdštejna zásobovala vodou z rybníka Kníže zámeckou zahradu (WAGNER 1979, 56). Po vévodově „zásahu“ zde zůstal toliko mlýn a sedm domů. Po r. 1625 se krátce připomíná Valdštejnova mincovna (MENCL 1940, 366 – 367). •
Výsledky přinesl i nešťastný rozpad části hradební zdi v poloze Tamlovka (při ulici 17. listopadu; ULRYCHOVÁ 1995), tvořící hranici Starého města a Pražského předměstí. Hradba je nadále v katastrofálním stavu. Při bližším prozkoumání se podařilo získat z rozvaleného středu hradby početný a v mnohém zajímavý keramický soubor, kachle, strusku a sklo. Překvapivá byla zvláště hojnost větších fragmentů, které bylo možno rekonstruovat v celé jedince. Taková možnost byla v Jičíně ojedinělá. Na tradice předchozí produkce navazují části hrnců, džbánů a mís (hlubokých i s horizontálními uchy) z „červeného zboží“. Novověkou produkci reprezentuje glazovaná keramika, velké zastoupení mají klasické hrnce s uchem a s polevou uvnitř a na okraji (žlutá, méně hnědá a zelená barva). Vyskytla se i pánev - trojnožka.
129
Místem v minulosti probíhala severní část zasypaného příkopu (ULRYCHOVÁ 2006a).
75
Zastoupení ani kvalita zlomků kachlů stejně jako skla není nijak reprezentativní (příl. 4/1, 2). Struska nebyla postoupena hlubší analýze. •
V poslední době se podařilo odkrýt některé úseky v ulici Ruská, kde výzkum narazil na pozůstatky Velišské brány (viz výše), která byla nedílnou součástí daného předměstí, neboť teprve za ní se rozprostíralo směrem k východu a jihu (ULRYCHOVÁ 2007 v tisku).
Nové Město Zboření takového množství domů v prostoru jižně od náměstí sledovalo hlubší cíl – vytvoření nové řemeslnické čtvrti. Pro řemeslníky už na Starém Městě nebylo místo. Tzv. Nové Město mělo vzniknout dál na jih od stávajícího Pražského předměstí (příl. 27) a jeho obyvatelé měli zabezpečovat výrobky hlavně Valdštejnovo vojsko (ÚLEHLA 2003). Osídlení za řekou Cidlinou bylo do té doby spíše nahodilé; povětšinou se tu rozkládaly zahrádky, štěpnice a chmelnice při menších staveních obývaných řemeslníky. Do 17. století to byli zejména koželuzi (MENČÍK 1902, 182 - 187). Od r. 1624 bylo tedy započato s výstavbou Nového Města. Byla vyměřena pravidelná síť ulic kolem pravoúhlého náměstí a řemeslníci a zemědělci si zde pomalu stavěli vyprojektované dřevěné domky se sloupkovým podloubím nesoucím rozměrnou střechu130. Ve východní části měla sídlit řemesla páchnoucí (spojená se zpracováním kůží), v západní pak hlučná (kováři, koláři aj.). Nové čtvrti později (stavěn od r. 1629) přibyl kostel se hřbitovem a špitál. Na její opevnění nikdy nedošlo (FRANCEK 2004, 30). Novověká přestavba celého prostoru se odrazila i v archeologických nálezech získaných zpravidla při úpravách inženýrských sítí. Jednalo se o nevelké zásahy a proto ani materiál nepředstavuje zvlášť hodnotný soubor. Navíc musíme počítat s tím, že se už od dob založení jednalo o čtvrť určenou pro chudé obyvatele Jičína, jejichž přítomnost poblíž města nebyla žádoucí. •
Z rýhy pro elektrický kabel na nároží ulic K. Vika, Dlouhé a Sokolovské bylo r. 1993 vyzvednuto několik glazovaných střepů (ULRYCHOVÁ 1994a). Při další příležitosti, jíž bylo zavádění kanalizační přípojky v tomtéž sektoru r. 1996, se podařilo tento nevelký soubor rozšířit (ULRYCHOVÁ 1997). Datace keramiky časově koresponduje s dobou založení Nového Města.
•
Rozvoj osídlení prostoru Nového Města i před 1. polovinou 17. století potvrdilo orientační zjištění (jaro 1998) na východním okraji Lidického náměstí (ULRYCHOVÁ
130
Poslední z nich byl zbořen v době nedávné.
76
1998b). V souboru se krom glazovaného vyskytlo i starší – „červené“ zboží. Souvislosti s tím byl získán smíšený pozdně středověký a novověký soubor rovněž při nedalekém okraji koryta řeky Cidliny (táž 1998b). •
Na základy kamenného domu a novověký materiál se narazilo i na dvoře domu č. p. 11 na západní straně Lidického náměstí (táž 2007 v tisku). Období vzniku domu nebylo upřesněno, získaná keramika vykazuje prvky nevelkého stáří. Jedná se o nádoby různobarevně polévané (žlutá, zelená, vyskytne se i sytě fialová), rekonstruovatelné zlomky se blíží tvaru hrnec/džbán, v jednom případě mísa. Obecně je lze datovat do 17. století a později. Stejně datovaný materiál pochází i z plochy chodníku na východní straně náměstí (táž 2007 v tisku).
Všechny vydělené městské části měly mít v koncepci určené Valdštejnem a jeho architekty (mezi jinými hlavně N. Sebregondim) svoje specifické určení, které se odvíjelo od jeho obyvatel a přirozených determinací. Proto si Pražské předměstí uchovávalo výrazně hospodářsko – zemědělský charakter, na Holínském předměstí se měli koncentrovat soukeníci a východnější část předměstí Valdického zaujímaly zahrady a vápenky. Na předměstí rovněž putovali měšťané vysídlení z prostoru náměstí, které mělo sloužit hlavně vrchnosti (WAGNER 1979, 56). Podle J. Mencla ovšem po Valdštejnově smrti zůstala předměstí „obnažená“ a jen pozvolna se do nich vracel život a nový stavební řád (MENCL 1949, 444).
3. Městská a církevní správa Městská správa Jičín od r. 1607 připadl pod kumburské panství, oddělené v té době od panství velišského a v zásadě se tak stal namísto dosavadní Nové Paky jeho politickým a hospodářským centrem (PROSTŘEDNÍK 1994). Významnější roli přidělil Jičínu vévoda Valdštejn. Za jeho vlády se stal hlavním městem frýdlantského knížectví, od r. 1627 pak vévodství (např. FRANCEK 2004, 8; MORÁVEK – WIRTH 1946, 10). Ačkoli písemných zpráv v tomto období přibývá, archeologie i nadále nemá příliš možností, jak dané téma rozšířit. Proto bude zestručněno. I v počátcích novověku byla výrazným elementem městské správy rada města (purkmistr, páni konšelé, někdy přibíraní obecní konšelé i obecní starší131), mající na starosti obecní záležitosti města. Rada stála v čele města obvykle po dobu jednoho roku, o jejím obsazení však rozhodovala vrchnost (velišský purkrabí nebo panský úředník). Mezi léty 1540 až 1651 se nacházela radnice na jižním okraji západní strany náměstí (MENČÍK 1902, 194 – 203; příl. 28). 131
Purkmistrem byl každý konšel jednou za rok po dobu čtyř týdnů (MENČÍK 1902, 194).
77
Při radnici působil i rychtář. Jeho postupně oslabovaná moc byla v 16. století ještě rozmělněna působením dvou a v 17. století dokonce tří rychtářů najednou. Mezi jejich hlavní povinnosti náležela spoluúčast ve věcech soudních i trestních. Spolu s biřici vlastně zastával některé „policejní“ funkce, z čehož mu mj. plynuly menší výdělky. K zeslabení pozice města došlo nepochybně za vlády Albrechta z Valdštejna, kdy se Jičín stal hlavním městem frýdlantského vévodství. Tento fakt musel podnítit určité změny v městské správě. Pro městskou radu se stala nadřízeným úřadem dvorská kancelář sídlící v Jičíně132 – nejvyšší správní a soudní místo vévodství. Hospodářství měla na starost komora133, jíž byli podřízeni hejtmani a správci jednotlivých panství (SVÁTEK 1985). Rozhodující vliv za všech okolností měl samotný vévoda. Jeho nařízení nesnesla žádného odporu a s městem nakládal, jak se mu zachtělo. Mnohdy byly jeho plány realizovány násilím (např. MENCL 1940, 79nn; JANÁČEK 1977). Právo hrdelní Poloha při rybníku Šibeňák byla uvedena výše a víme, že se ani v novověkém období nezměnila. V 16. až 18. století se nejčastěji popravovalo oběšením, později byly šibenice rušeny (MICHÁLEK 2006). V Jičíně fungovala až do 19. století (MENCL 1949, 349). Z doby Valdštejnovy máme doloženy popravy i na hlavním jičínském náměstí. V tomto případě se jednalo o zdůrazněnou výstrahu. Je možné, že se na tomto místě odehrála spíše výjimečně, v kontextu se situací v jiných městech to však nebylo neobvyklé (HOFFMAN 1993, 118; SVÁTEK 1985). Majetek Prosperita trčkovského období se odrazila i v majetkových poměrech města. Kuriózní bylo zakoupení Železnice r. 1539, neboť byla rovněž poddanským městem. Uvedená situace byla v našem prostředí ojedinělá a přinesla množství konfliktů mezi jičínskými a železnickými poddanými kumburského panství. Na počátku 17. století přibyly další vsi (Cidlina, Pekloves, Březka, Bradlecká Lhota, Těšín, Hoření Zámezí, Doubravice) spolu se dvory i tvrzemi (FRANCEK 1994). Krom vesnic či osad bylo město vlastníkem veškerých prvků opevnění, ulic i většiny významnějších budov (radnice, pivovary, lázně, šatlava, škola), rybníků, mlýnů i malých stavení. S těmito statky mohlo volně nakládat (MENČÍK 1902, 207 – 219).
132
V čele dvorské kanceláře stál zemský hejtman. Jeho sídlem býval dům na Malém náměstí (WAGNER 1979, 52). 133 V čele komory stál regent. V Jičíně dodnes stojí vedle zámku dům č. p. 2, zvaný „regentský“ (WAGNER 1979, 22).
78
Situace se radikálně změnila za vlády Albrechta z Valdštejna, který Jičínu veškeré vesnice odebral a připojil je k panství Milíčeves. Roku 1624 je potom daroval jičínské jezuitské koleji (FRANCEK 1994).
Církevní správa Již víme, že Jičín prošel během husitských válek náboženskou proměnou a nad katolictvím převážil směr protestantský. Zděná podoba kostela sv. Jakuba Většího (dnes sv. Ignáce) byla dokončena až v průběhu 15. století, na konci 16. století opět podlehla požáru a vyžádala si další úpravy (MORÁVEK – WIRTH 1946, 21 - 22). S nástupem Albrechta z Valdštejna nastal opět obrat ke katolictví. Vévoda si přál, aby jeho vyvolené město nebylo reprezentativní pouze politicky; důraz kladl i na záležitosti církevní – Jičín měl být biskupstvím134. Do města povolal jezuity, jejichž rozsáhlá stavební činnost ovlivnila dnešní podobu města. Z dalších zamýšlených řádů (dominikáni, kapucíni, františkáni) se v Jičíně objevili jen kartuziáni135. Vrcholem v oblasti architektury měl být (původně zamýšlený biskupský) chrám sv. Jakuba Většího (příl. 28) budovaný od r. 1627 v bezprostřední blízkosti zámku (FRANCEK 2004, 27). Dodnes však zůstal nedokončený. •
S činností jezuitů v Jičíně bychom z archeologického hlediska mohli spojit dva fragmenty mezzomajolikových talířů a snad i nelokalizovaný zlomek ČVS komorového kachle s nápisem „IHS“ (ŠTAJNOCHR 1998b). Vzhledem k charakteru nálezů nelze činit žádné větší závěry.
4. Obyvatelstvo Ačkoli za vlády Trčků město ekonomicky prospívalo, nemůžeme tvrdit, že podmínky pro život jeho obyvatel by se od těch středověkých výrazně změnily. Převahu měli nadále česky mluvící měšťané a po husitských válkách ubylo katolíků. Díky vydláždění a četným přestavbám se částečně zvýšila i životní úroveň. Vzhledem k ničivým požárům však bylo město velmi často zbídačelé a doslova živořilo. Obyvatelstvo tvořili hlavně řemeslníci, na předměstích můžeme počítat i se zemědělci a zahrádkáři či sadaři. Poměrná prosperita nastolená za Trčků se udržela i za vlády Smiřických a tak k zásadním změnám ve složení obyvatelstva došlo opět až za Albrechta z Valdštejna.
134
Jelikož se tento záměr nepodařilo prosadit usiloval vévoda o vznik proboštství. Ani na jeho realizaci nedošlo (KLIPCOVÁ 2007). 135 Kartuziáni nesídlili přímo v Jičíně, jejich byl založen r. 1627 v nedalekých Valdicích, kde stojí dodnes, ačkoli původní funkci už neplní.
79
•
Jedinými archeologickými doklady polozemědělského charakteru Jičína v novověku (JANÁČEK 1977) je v ulici Chelčického nalezený železný srp a v prostoru Tylovy ulice (viz výše) železná předradlička. Předradličky byly
umisťované před hlavní
orební těleso pluhu a zaklápěly rostlinné zbytky na dno brázdy (VELDA 1977, 431). V té době se zvýraznila sociální stratifikace umocněná vyřazením méně majetných měšťanů (zvláště řemeslníků) z vlastního města. Tam se v souvislosti se správními úřady stěhovala vyšší společenská vrstva a stavební ruch měli z velké části na starosti řemeslníci a umělci z cizích zemí. Jičínští nepochybně vnímali pevnou ruku nového majitele města a také obnovený důraz na katolické vyznání. Jelikož však toto období znamenalo současně všestranný rozkvět Jičína, dá se říci, že se mu jeho obyvatelé podvolili v podstatě bezvýhradně.
5. Řemesla a cechy Řemesla se od středověku (konkrétně v průběhu 14. – 15. století) štěpila narůstající specializací, přičemž hranice mezi nimi zůstávala velmi pohyblivá (DRABINA 1998, 33; WINTER 1906, 125). Zároveň se objevovala i řemesla zcela nová (v závislosti na rozvoji nových materiálů – např. skla – skláři), takže jich přibývalo. Naopak ubývalo pravomocí řemeslníků sdružených v cechách. Cechy totiž čím dál více korigovaly možnosti koupě a prodeje, důsledkem čehož byla stagnace ekonomického rozvoje měst136. Z písemných pramenů se dozvídáme, že nadále silnou pozici si v Jičíně udrželi soukeníci spolu s krejčími (JANÁČEK 1977). Mezi řemesly stávajícími137 se objevují od konce 15. století sklenáři138, knihař, hodinářka, v 16. století přibývají kloboučníci, vinopal (pálící ze zkaženého vína kořalku), vinař, jircháři, mečíři, řezáči a sekáči trávy, uzdáři, konváři (zhotovující nádoby z cínu), vochlaři (kováři vyrábějící vochle), cáňkaři (uzdaři), bradýři a malíři139 (MENČÍK 1902, 267 – 292; JANOTKA – LINHART 1984, 165nn). Bohužel ani jedno z řemesel nebylo archeologicky doloženo. Celkovou změnu řemeslné struktury měla přinést reforma Valdštejnova. Zvýšená produkce jičínských řemeslníků měla mít odbyt hlavně u císařské armády. O její velikosti svědčí vznik prvních manufaktur – koželužské a krejčovské. Oproti dosavadní cechovní řemeslné 136
Zdokonalování cechovního systému bylo v podstatě zpátečnické (JANÁČEK 1977). Ševci, krejčí, postřihači, soukeníci, sladovníci, sládci, šrotýři, řezníci, koželuzi, pekaři, perníkáři, kováři, koláři, hrnčíři, zámečníci, nožíři, bednáři a bečváři, truhláři, osamostatnili se tkalci, mydláři, sedláři, tesaři, zedníci, provazníci, střelci, kotláři, zlatníci, povozníci, lékaři, lazebníci (MENČÍK 1902, 267 – 292). 138 Konkrétně činnost sklenářů – nedoloženou archeologicky – potvrzují písemné prameny. Z nich se dozvídáme, že při výbuchu jičínského zámku r. 1620 se „dosti oken ve městě vysypalo“ (MENČÍK 1902, 383). 139 Jedna z jičínských ulic byla zvána Pasířskou, tudíž ve městě figurovali i tito řemeslníci. Nevíme přesně od jaké doby, podle všeho ale až v období mladším (MENČÍK 1902, 144). 137
80
malovýrobě se jednalo o velký skok, který měl napomoci rozvoji městské ekonomiky a zapojení do zemského trhu. Tak daleko však reforma nestačila vlivem vévodovi smrti dojít. Urychlená výstavba jeho residence si vyžádala velký počet řemeslníků140, mezi nimiž přibyli i někteří dosud v Jičíně nepůsobící. Jsou uváděni pískaři, vápeníci, vodáci – kladeči vodovodů a mazači (MORÁVEK – WIRTH 1946, 33).
6. Obchod, kontakty, cesty Lokální význam si Jičín z hlediska obchodu udržoval i během 16. století a snahy o zapojení do širšího oblastního trhu byly víceméně ojedinělé. Spíše než k dálkové výměně docházelo k překupování zboží menšími obchodníky (kramáři) od větších. Zdá se, že město141 se proto snažilo lákat obchodníky na zdejší dva výroční trhy (viz výše), k nimž r. 1556 přibyl ještě třetí, tzv. svatohavelský. Ovšem ani trhy týdenní nepostrádaly svůj význam, jelikož i v 17. století je bylo možné označit jako „hlučné“. Na druhou stranu o charakteru města vypovídá i fakt, že dobytčí trhy byly přesunuty z vnitřního města až po r. 1642 (MENČÍK 1902, 47; 240; MENCL 1940, 359). S nechutí místních obchodníků142 podnikat se v 17. století potýkal při svých reformách i vévoda Valdštejn. Jičín se paradoxně stal sídlem hospodářské správy, ale ne centrem hospodářství. I tak se mu ale podařilo zapojit Jičín do obchodu – ve městě působila řada jím pozvaných cizích obchodníků (JANÁČEK 1977)143. Vévoda si byl nepochybně vědom možností Jičína a využitelností jeho potenciálu, jak vyplývá z písemných pramenů144. Z nejnovějších studií jeho doby vyplývá, že vybudování správního centra v Jičíně mohlo sledovat dalekosáhlé záměry. Jeho poloha mohla být uvažovaným východiskem a zároveň vstupem z několika směrů/dálkových tras (GOTTLIEB 2007).
140
Jelikož partikuláře a jiné dostupné písemnosti jsou velmi podrobné, známe i přesné počty všech řemeslníků zaměstnaných na Valdštejnských stavbách. 141 Obecně je v tomto směru patrná snaha Smiřických o rozšíření obchodu v souvislosti s tím, že v Jičíně budovali centrum své domény (za informaci děkuji J. Franckovi). 142 Podle J. Janáčka byli jičínští obchodníci nejslabším článkem hospodářské struktury města (JANÁČEK 1977). 143 Za všechny jmenujme alespoň židovského kupce Baševiho, jehož aktivity rozhodně přesahovaly lokální význam. Podle J. Janáčka byli jičínští obchodníci nejslabším článkem hospodářské struktury města (JANÁČEK 1977). 144 Vévoda doslova píše: „Krajina je velmi úrodná, oplývá rybami, ovocem a dřívím“. (MENCL 1940, 240)
81
5. Z hrnčířského kruhu až na stůl 1. Úvod do problematiky Na počátek je dobré vyjasnit, co vlastně představuje termín „keramika“, kterou se budu zabývat. V archeologickém pojetí se jedná o výrobek z keramické hmoty/masy vypálený145 tak, aby ztratil svou původní plastičnost (za informaci děkuji P. RzeŜnikovi). Pod pojem keramika obecně zahrnujeme veškeré výrobky z pálené hlíny a porcelán (RADA 1997, 9). Keramická produkce ve střední Evropě má podle archeologických dokladů bezmála sedmitisíciletou historii, přičemž významnou úlohu v ní sehrálo právě období středověku. Produkty vznikající a vyvíjející se v 6. – 15. století daly základ hrnčířství s vlastnostmi, se kterými si tento pojem ztotožňujeme i v současnosti (STOKSIK 2007, 7). Jak jsem již uvedla, keramika je hlavním archeologickým pramenem pro poznání středověkého a novověkého Jičína. Nejinak je tomu i v jiných městech, kde obvykle o mnoho převažuje nad jinými druhy artefaktů (železo, sklo, dřevo; DOHNAL – KOUCKÝ 2000). Jedná se o materiál, který si zachovává charakteristické vlastnosti během post-depozičních procesů a to i v extrémních podmínkách. Ve zkoumaném období navíc plnil několik funkcí – užitkovou, dekorativní a snad i obřadní (SCHEUFLER 1979). Keramika v Jičíně představuje nepostradatelný zdroj informací bez nichž bychom asi těžko mohli postoupit k nějakým závěrům. Prezentuje nejen hmotnou kulturu obyvatel města, ale současně řemeslnou dovednost místních (i cizích) řemeslníků. Změny, které na ní můžeme pozorovat odrážejí vývoj společnosti a v souvislosti s nimi i rozvoj hrnčířského řemesla146. Nesmíme ale zapomínat, že ani keramika není všemocná - bez přesných nálezových okolností (zvláště chybějící stratigrafie a nálezový kontext147) ztrácí jako archeologický pramen na hodnotě.
2. Technologie a vývoj Hrčířský kruh Jakkoli hrnčířský kruh byl a je nepostradatelným a nejcennějším (KWAPIENIOWA 1976) nástrojem pro většinu hrnčířů, je také zařízením, o jehož historickém vývoji se u nás neví zdaleka všechno (SMETÁNKA 1968). Právě jistá samozřejmost, s níž byly kruhy hrnčíři vlastněny, zřejmě zavinila nedostatek historických a ikonografických dokladů jejich podoby. 145
Nelze určit přesnou teplotní hranici výpalu, neboť každá hlína má svá specifika. Situace mohla být i obrácená – rozvoj hrnčířství nabízel spotřebitelům nové zboží a tím i změnu modelu domácího hospodářství (STOKSIK 2007, 25). 147 Typický příkladem jsou výzkumy příkopů městského opevnění (srov. např. KONCZEWSKA– KONCZEWSKI 2004). 146
82
Navíc převažující výrobní materiál – dřevo – se ve většině prostředí těžko uchovává a proto i archeologické doklady jsou vzácností. Doklady hrnčířského kruhu a) historické Pokud je mi známo, v historických písemných pramenech se zmínky o kruhu běžně nevyskytují. b) ikonografické Nejčastěji se s vyobrazením kruhu setkáváme na kamnových kachlích (SMETÁNKA 1981), cechovních pečetích a typářích, objeví se v iluminovaných rukopisech, hracích kartách a výjimkou nejsou ani okenní terčíky. Vždy ale musíme vzít v potaz schematičnost a zjednodušení, které se u mnohých z nich projevují (ŽEGKLITZ 1990; TEUFEL A KOL. 2002, 224). c) archeologické Mezi nejmarkantnější doklady použití hrnčířského kruhu v archeologii můžeme považovat výrobní stopy na keramice. Ty naznačují, jakým způsobem byla nádoba utvářena/dotvářena – zda obtáčením nebo vytáčením - a jakým způsobem byla během tohoto procesu na kruhu upevněna. Typ a charakteristika užívaných kruhů Konstrukce hrnčířského kruhu odráží nejen vývoj hrnčířství jako takového, ale obecně i adaptaci pracovních nástrojů anatomii člověka (výška kruhu148, šířka a velikost talířů). Důležitým parametrem nebyla rychlost jeho otáčení, ale setrvačnost – tedy délka doby, během které se kruh točil sám a hrnčíř mohl mít volné obě ruce (ŠTAJNOCHR 1998a). V období, kterým se zabývá tato práce (14. – 17. století), můžeme nejpravděpodobněji počítat už s užitím příčkového kruhu (tzv. šprusláku149) a jeho variant. Tento kruh má dva talíře (horní a dolní), nepohyblivou osu a roztáčí se za pomoci nohou. V Evropě se objevuje nejpozději ve 13. století a ve století následujícím se rozšiřuje. K nám se mohl dostat vlivem západního (německého?) hrnčířství snad už ve 13. století150, jak by naznačovaly kvalitativní změny v produkci. Doložen je ovšem až ve století 15. (SKRUŽNÝ 1973). Z. Smetánka spatřuje jejich výskyt v našem prostředí na základě technologie výroby kachlů na přelomu 14. a 15. století (SMETÁNKA 1968). Nicméně používán byl nejméně do konce 3. čtvrtiny 18. 148
Odhadovaná výška kruhu v našem prostředí se pohybuje kolem 50 – 65 cm (SMETÁNKA 1968). Zvaný také setrvačníkový nožní kruh. Vyloučit ovšem nemůžeme, že by si některý hrnčíř posluhoval ještě kruhem ručním. 150 Tato doba by také korespondovala s objevením se červeně malované keramiky na severu Čech, jejíž původ můžeme hledat v německé oblasti (GABRIEL 1991). Nicméně L. Skružný pro toto období uvažuje o variantě kruhu příčkového, kruhového nebo blokového (SKRUŽNÝ 1973).
149
83
století, kdy se paralelně s ním na některých místech začalo pracovat i na konstrukčně nejdokonalejším
kruhu
–
tzv.
rychlotočivém/setrvačníkovém
(SKRUŽNÝ
1973;
PROSTŘEDNÍK 1994). Od příčkového se odlišuje otáčivou osou spojenou s oběma talíři (ŽEGKLITZ 1990; WINTER 1906, 851).
Další nástroje Doklady dalších nástrojů užívaných hrnčíři jsou sporadické. Nepochybně je to ovlivněno tím, že řada těchto nástrojů nebyla speciální, primárně sloužila k jiným účelům v domácím hospodářství. Často šlo o sekundárně užité předměty (i poškozené - např. střepy nádob sloužící jako hladítka). Proto nemusela být v minulosti v archeologickém materiálu rozeznána. V historické literatuře se s nimi nesetkáváme (HOŁUBOWICZ 1950, 36 - 38; KWAPIENIOWA 1983). K získávání a přípravě hlíny jistě sloužily běžné rýče i lopaty, případně necky na její rozplavení. Písčité příměsi mohly být připravovány ve stoupách nebo žernovech. Nepochybně se používalo keramických nádob jako zásobníků na vodu a na suroviny glazur či engob. Nádoby se z kruhu odstraňovaly buď pomocí struny odtínáním, nebo se opatrně snímaly pomocí nožíků (dřevěných/kovových) či špachtliček151. Těch se mj. používalo i k dotváření podoby kamnových kachlů. U kachlů se uplatnila i hrubá tkanina, chránící ještě měkkou hmotu před otlačením. Výzdobné prvky se aplikovaly rovněž pomocí kosti (hřebeny, kolky) nebo hřebíků. Od konce 15. století můžeme počítat s kameny na tření „olova“ potřebného k výrobě glazur (SMETÁNKA 1968). Většina uvedených nástrojů nezměnila svou podobu ani do dnešních dnů (RADA 1997, 24 – 25; 37). Za jediný specializovaný nástroj bychom mohli považovat hrnčířské čepele (tzv. „hlaváče“; nejčastěji dřevěné, ale i kostěné nebo keramické), v Čechách ikonograficky doložené (např. SKRUŽNÝ 1973; WINTER 1906, 851; ŽEGKLITZ 1990).
Suroviny V prvé řadě jsou to plastické složky – hlíny, jíly a kaolin, které jednak určují kvalitu výrobků, ale také – pokud nejsou sami o sobě příliš kvalitní – rozhodují o použití dalších surovin jako příměsí. Z těchto se za přispění vody vytváří těsto doplňované složkami neplastickými (křemen, živec, vápenec). Jako lehčiv se užívá organických hmot (dřevěný popel, pyl, srst zvířat, vlasy, hnůj, plevy, škrob, otruby aj.; RADA 1997, 16).
151
Zvolení metody odstranění nádoby z kruhu je závislé na způsobu jejího utváření. Obtáčené nádoby na podsýpce nebo popelu je možné sejmout lehce, při vytáčení nádoby se hrnčířská masa musí na kruh přilepit (STOKSIK 2007, 25).
84
Výrobce - hrnčíř a jeho prostředí Jak už nadpis napovídá, hrnčířství bylo prací mužskou. I v písemných pramenech se setkáváme převážně se jmény mužskými. Tato skutečnost vyplynula prvotně z toho, že se s využitím kruhu152 stalo plnohodnotným řemeslem, na které zpravidla ženám (zaměstnaným prací v domácnosti) nezbýval čas. Nadto vyžadovalo určitou zručnost, které se bylo třeba naučit153, což se s dobovým postavením ani posláním ženy neslučovalo - např. pro cechy byly ženy nepřijatelné (KWAPIENIOWA 1976; WINTER 1925, 52). Pracovním prostředím hrnčíře byla jednoduše zařízená dílna nebo kůlna, při nedostatku místa se řemeslo odbývalo i v místnosti sloužící běžně k obytným účelům. V domě (v chodbě nebo přímo v dílně) se někdy nacházela i pec154. Část práce se odbývala venku – na městském hliníku (kde se povrchově těžilo až do novověku)155 nebo na dvoře domu. Tam se obvykle nacházel sklad surovin i nepovedených výrobků (střepiště), nechávala se tu uležet či rozplavit hlína. Snad si zde hrnčíř vyráběl i hrnčířskou masu nebo sušil nádoby před samotným výpalem (SMETÁNKA 1968). Distribuce156 výrobků se pak odehrávala buď opět v domě nebo na náměstí na k tomuto účelu zařízených lavicích či v dřevěných boudách – krámech (KWAPIENIOWA 1976). Hrnčířské řemeslo se rozvíjelo v důsledku rozvoje a bohatnutí měst ve 14. století a tak není divu, že již v 15. století máme doloženy první cechy157 (WINTER 1906, 495). V rámci cechu se sledovala kvalita výrobků a hlavně výpalu, dodržování pracovní doby i počet učňů a čeledníků. Přesto hrnčíři nepatřili mezi sociálně silné jedince a často se dokonce pohybovali na okraji společnosti. Někde byli ještě v raném novověku považováni za nepoctivé řemeslo. Odbyt většině z nich zajišťovaly nižší sociální vrstvy, bohatí měšťané si u nich zpravidla pořizovali pouze nádobí kuchyňské (např. KWAPIENIOWA 1976; SMETÁNKA 1968; VAN DÜLMEN 2003, 26). Hlavním zdrojem jejich obživy byla samozřejmě až do novověku produkce nádobí, vyráběly se ale i kachle (které se s rozšířením kamen do všech vrstev společnosti staly jedním z hlavních výrobních artiklů; VOJTÍŠEK 1984), dlaždice, střešní krytiny nebo nádoby určené
152
Původní ruční hrnčířství bylo vykonáváno ženami tzv. „na koleni“ a pro vlastní potřebu (HOŁUBOWICZ 1950, 236). Z. Winter uvádí, že ještě „v 16. století nesměla žádná ženská pomocnice pracovat v dílně vedle mužských“ (WINTER 1925, 52). 153 Obzvlášť ovládnutí rychlotočivého kruhu vyžadovalo delší čas (HOŁUBOWICZ 1950, 125 - 184). 154 Spíše ale můžeme hledat pece umístěné při domě, doloženy jsou i větší vzdálenosti od domu, kam hrnčíři museli docházet (SMETÁNKA 1968). 155 Pokud ve městě nefigurovali „hlináci“ připravující hlínu. Někdy se také nacházel hliník na soukromém pozemku a hrnčíři museli z něho platit daně (GAJERSKI 1972; WINTER 1906, 159). 156 Často ji měli na starosti cechmistři a mistři mohli sami prodávat jen omezeně. 157 První hrnčířský cech známe v Levíně roku 1402 (SKRUŽNÝ 1973).
85
alchymistům či lékařům. Existují zmínky, že se mezi sebou vydělovali na mísaře, rendlíkáře nebo kamnáře (WINTER 1906, 157 - 158, 855).
Výroba Produkce keramických nádob158 měla (a dodnes má) několik fází, z nichž každé připadla velká důležitost. Zároveň se jednalo o vcelku dlouhodobý proces, v němž si hrnčíř musel některé práce rozdělit do průběhu celého roku159. a) Předně bylo třeba si připravit suroviny. Množství práce svázané s tímto procesem bylo nepochybně podmíněno kvalitou místních surovin. Jak jsem uvedla, práce spočívala v získání hlíny, zpravidla z blízkého okolí. Ta se musela zbavit rostlinných složek a kamínků160 – buď odložením na hromadách nebo proplavit zalitím vodou. Teprve potom se v závislosti na následném způsobu formování nádob dodávaly potřebné příměsi – ostřiva (štěrk, písek, organické látky) a vytvářela se keramická hmota (RADA 1997, 17; 21). Čím byla konstrukce kruhu dokonalejší, tím byly požadavky na plastičnost hlíny vyšší a ostřiva drobnější. Ostřivo ve hmotě navíc zabraňovalo smršťování během sušení a výpalu (HOŁUBOWICZ 1950, 31 – 49; SMETÁNKA 1968). b) Samotné utváření nádob můžeme rozdělit do třech fází, které se mohou prolínat. Je to 1. budování dna a stěn, 2. formování a nakonec 3. výzdoba (NIEGODA 1999, 161). První a vlastně i druhá fáze zahrnovala (v závislosti na možnostech hrnčíře) lepení, hnětení, vyhlazování, obtáčení a točení. Pokud výrobce nevlastnil kruh, hlavní náplní jeho práce bylo zformování nádoby z kusu hlíny nebo její vylepení z válečků či pásků. Při posledně jmenované metodě pak následovalo shnětení stěn v celek a závěrečné vyhlazení. Jestliže si hrnčíř posluhoval kruhem ručním, nemohl zatím nádobu vytáčet a víceméně ani silně obtáčet, ale místo hnětení mohl použít metodu krátkých smyků, která umožnila lepší sloučení jednotlivých válečků/pásků a tvarování nádoby (týž 1999, 163). Postupné zdokonalování hrnčířského kruhu přineslo zpočátku rozvoj technik obtáčení (částečné, silné) a konečně (spolu s rychletočivým/setrvačníkovým nožním kruhem) i samotné vytáčení celých nádob bez potřeby lepení161 (např. HOŁUBOWICZ 1950, 125 – 184). Všechny tyto procesy
158
Nevěnuji se detailněji specifikům výroby kamnových kachlů – konkrétně komorových, která dopodrobna sepsal ve svém článku Z. Smetánka. Sám autor dodává, že technologické znalosti i výbava dílny se u výroby kachlů a nádob příliš nelišila (SMETÁNKA 1968). 159 Získávání hlíny v zimě by asi nebylo nejvýhodnější. V té době se naopak nakopaná hlína odkládala „k vyhnití“ (RADA 1997, 17; SMETÁNKA 1968). 160 Hlavně je potřeba odstranit vápník, který způsobuje praskání nádob (HOŁUBOWICZ 1950, 31 - 49). 17 Pokud ovšem nešlo o nádoby větších rozměrů, které bylo nutné nakonec slepit ze dvou vytočených částí.
86
se do určité míry dají vyčíst ze stop na nádobách po jejich makroskopickém ohledání (STOKSIK 2007, 36). Na závěr přicházela výzdoba (rytá, plastická, leštění, malba aj.), která ovšem v případě užitkové keramiky měla velice zjednodušenou formu, nebo k ní nebylo přistoupeno vůbec. Zároveň se dolepovaly další prvky (okraje, ucha, funkční plastické lišty, nožky, hubičky). Pokud mělo být zboží glazované, připravovala se ve středověku nejužívanější olovnatá poleva. Ta se buď nanášela na polovysušenou nádobu v prášku, nebo se nádoby polévaly či namáčely v kalu. Posledním úkonem uvedeného procesu bylo odstranění nádoby z kruhu (odetnutí strunou, „odrýpnutí“; NIEGODA 1999, 161 – 167; SMETÁNKA 1968). c) Před samotným výpalem bylo potřeba odstranit z hmoty přebytečnou vodu. Tohoto stavu se dosahovalo sušením, při nízkých teplotách výpalu spíše předsoušením. Jeho intenzita byla podřízená typu pece (např. HOŁUBOWICZ 1950, 221 – 225; RADA 1997, 110). d) V období, které nás zajímá, se setkáváme s vertikálními pecemi jednokomorovými nebo dvoukomorovými, ale i s pecemi horizontálními (PETRÁŇ A KOL. 1985, 679). Jejich konstrukce se různí, ve všech se však topilo dřevem. Doba fungování je odhadována až na 50 let. Výpal se ve středověku pohyboval kolem 800 až 900 ˚C, v novověku teplota vzrůstá (NIEGODA 1999, 159; 180; SMETÁNKA 1968).
3. Hrnčířství na Jičínsku Prameny písemné Díky práci historiků můžeme dnes v Jičíně pro celé období, kterým se zabývá tato práce zrekonstruovat zastoupení hrnčířského řemesla. Tato možnost přináší řadu informací. Dozvídáme se, že ve středověku zde současně působili nanejvýše dva hrnčíři, což bylo pro malá města typické (WINTER 1906, 494). Anna 1544 Petr 1563 – 1569 Jan Holej 1564 – 1590 Bartoloměj 1565 Matěj Skrejvalík 1567 Jan Ludvík 1569 – 1617 Mikuláš Kavka 1562-1593 Jan Knoflíček 1575 – 1592 Václav 1578 Ondřej Kratina 1575-1592 Tomáš Papoušek 1581 Martin Klacna 1593 – 1616 Eliáš 1607 – 1613 Václav Kratina 1614 (MENČÍK 1902, 286)
Hrnčíři uvádění v Jičíně ve 14. – 17. století: Frenlin 1362 Nicolaus 1363 Václav lutifigulus 1378 Martinek figellator 1389 – 1396 Petr 1486 – 1493 Jakub Kubín, Kuběna 1495 – 1517 Jiřík z Hradce 1499 Václav 1537 Šimon (Simon) Kleň 1537 – 1542 Mikuláš 1540 – 1574 Jan Hrnčíř 1545 Václav Rackův 1542 – 1551 Jakub 1543 Zikmund, Zíka 1552 – 1598
Tabulka I zpřehledňující jičínské hrnčíře 87
Přesto musel být Jičín centrem hrnčířství – v okolí není mnoho míst, kde by bylo doloženo už ve 14. století – konkrétně r. 1362162. Situace se mění na prahu novověku, kdy se zřejmě se změnou vlastnických (a v závislosti na tom i společenských) poměrů zvýšila poptávka po tomto druhu zboží. Najednou zde figurují až čtyři výrobci. Přesto měl asi i nadále převahu odbyt městský nad vývozem. Ve druhé polovině 16. století zakupují hrnčířští mistři v Jičíně městské parcely i stojící domy (MENČÍK 1902; 165; 167). V souvislosti s tím je vhodné připomenout, že hrnčíři měli své místo mimo jádro vlastního města – konkrétně na Holínském předměstí. Toto protipožární opatření známe i z dalších českých měst (Čáslav, Kutná Hora; SMETÁNKA 1968). Současně nám potvrzuje skutečnost, že pece se nacházely v bezprostřední blízkosti domů, ne – li přímo v nich163. V pokročilém novověku následuje opět pokles související s rozvojem technologie a tím pádem nedostačující kvalitou místních zdrojů surovin – jílů. Sílí i zahraniční obchod, odkud se sem dostává kvalitnější zboží, hlavně kameniny (PROSTŘEDNÍK 1994). Funkci střediska hrnčířské výroby přebírá nedaleká Nová Paka a není proto divu, že r. 1835 v Jičíně nenacházíme ani jednoho hrnčíře (SCHEUFLER 1958). Ani tady ovšem neustala výroba kachlů. Ještě ve 2. polovině 19. století existují doklady specializovaných kamnářských dílen, mezi nimiž vynikala dílna J. Zemana z Jičína (KWAPIENIOWA 1976; SCHEUFLER 1972a). Z pramenů písemných se dále dozvídáme, že cech vytvořili pouze jičínští a později novopačtí hrnčíři. V Jičíně byli nejdéle od r. 1597164 organizováni v tzv. „sedmeráckém cechu“, do kterého patřili i řemeslníci z okolních vsí a měst (MENČÍK 1902, 267; 285). Na rozdíl od řemesel, pro jejichž kvalitu a široké zastoupení byl Jičín v novověku znám (soukenictví, krejčovství) a které měli samostatný cech, hrnčířství nevybočovalo z běžné produkce, naopak. Jak vyplývá z bádání V. Scheuflera, zdejší keramika (středověká i novověká) nedosahovala výraznějších kvalit. Ačkoli fungovala jistá recepce moderních i cizích vlivů, tradiční hrnčířství zde zaniklo alespoň o jednu až dvě generace dříve než jinde. Místní hrnčíři se také oproti jiným oblastem Čech - museli potýkat s horší sociální situací (SCHEUFLER 1958).
Toponomastika a ikonografie Bohužel označení Hrnčířská ulice se už z mapy Jičína vytratilo a najít ho můžeme opět jen v písemných pramenech. Ty nám mj. dokládají, že právě touto uličkou se chodívalo k obecnímu hliníku (MENČÍK 1902, 167; MENCL 1940, příl., 8). Z průchodu z hradeb - tzv.
162
Výjimkou je jen Nový Bydžov; první zmínka o hrnčíři tu přichází k r. 1399. Tuto skutečnost nelze z hlediska archeologie ani potvrdit, ani vyvrátit. 164 Kdy byla vydána cechovní statuta, nelze ale vyloučit předchozí fungování cechu. Jeho členy byli spolu s hrnčíři také kováři, koláři, zámečníky, ručníkáři, truhláři, bečváři a cáňkaři; MENČÍK 1902, 267; 285).
163
Hrnčířské fortny - zůstal do dnešních dnů zachován jen název „Fortna“. Ikonografie v tomto ohledu nepřináší zprávy žádné.
Prameny archeologické Nejhmatatelnějším dokladem je samozřejmě objemný soubor keramiky vyzdvižený během archeologických akcí a výzkumů. Byl systematicky shromažďován s přestávkami počínaje r. 1938 až do současnosti. Jeho zhodnocení bude věnována pozornost níže. Je nutné podotknout, že makroskopickou analýzou prošel veškerý dostupný střepový materiál. Kdybychom totiž měli zkoumat pouze celé jedince165 (NIEGODA – PIEKALSKI 1997), kterých bylo dosud nalezeno 15 (z toho čtyři pokličky), nebylo by možné dojít k výraznějším výsledkům. Pozornost byla věnována i keramice kamnářské, která představuje další pole působnosti jičínských (ale zřejmě i cizích) hrnčířů. Přehled počtu typických/atypických zlomků a celých jedinců a početní zastoupení keramiky kamnářské poskytují následující tabulky a příslušné grafy166: II. Početní přehled keramického materiálu (keramika kuchyňská a stolní; výzkumy z let 1937/8 - 2007) Druh Počet Celkem
TK 4520
AK 4491
Celí jedinci 15 9026
III. Početní zastoupení kachlů Druh Počet
Komorové Glaz. Režné 69 219
Nádobkové
Jiné
284
23
595
Celkem
165
Tohoto postupu použil V. Scheufler, který zhodnotil jičínský materiál na základě 3 celých nádob. Jeho závěry se proto z dnešního hlediska zdají zjednodušující, neboť podle mého názoru nezahrnují veškerou produkci daného období (SCHEUFLER 1958). 166 Tabulky zahrnují i nálezy získané při výzkumu příkopu městského opevnění v r. 1999 (MATĚJKOVÁ 2006). Pojem atypický zlomek je zde chápán převážně jako výduť, tedy ta část nádoby, kterou nemůžeme do tvaru nádoby zařadit na určité místo. Mezi typické jsou počítány okraje, dna, ucha, držadla a nožky pánví, protože poskytují konkrétnější představu o tvaru nádoby.
89
Počet zlomků/jedinců
I. Početní přehled keramiky stolní a kuchyňské 5000 4000 3000 2000
4520
4491
1000 15
0 TK
AK
Celí jedinci
II. Početní zastoupení kachlů 284
Počet zlomků
300 219
250 200 150 100
69 23
50 0 Komorové glaz.
Komorové režné
Nádobkové
Jiné
Tabulka II a III; graf I a II Mimo keramiky se vyskytlo několik předmětů, které bychom mohli zařadit do kategorie hrnčířských nástrojů. V prvé řadě to byl kostěný kolek sloužící k výzdobě keramiky.167 Bohužel aplikaci motivu se nepodařilo najít na žádném objeveném střepu. Vzhledem k tomu, že se jedná o artefakt kostěný, navíc pocházející z výplně městského příkopu168, jeho bližší datace není v dané chvíli reálná. Další předmět rovněž pochází z příkopu a také se jedná o kolek169 – tentokráte keramický. Je kruhový a nese motiv lva vhloubeného do spodní části razidla. Držadlo umožňující lepší uchopení je odlomeno. Podobné nástroje, sloužící hrnčířům k vytváření drobných aplikací na keramice (příp. na ČVS kachlů) jsou doloženy v 16. – 17. století a jejich nálezy jsou u nás spíše vzácností. Motivy dochovaných formiček jsou poměrně prosté (ve srovnání např. s výzdobou kachlů), což by mohlo svědčit o tom, že si je hrnčíři vyráběli sami (HAZLBAUER 1988). Aplikace motivu nebyla v materiálu z Jičína dosud doložena. Rentgen 167
Jedna strana kosti je v místě původního kloubního spoje obroušena do paprsčitého ornamentu, který tvoří oválný kolek; délka 9 cm, šířka 1,5 – 2 cm, kost patří nejspíše ovci stáři přibližně jednoho roku (MATĚJKOVÁ 2006, 62). 168 Výzkum příkopu prokázal, že se v něm nacházely předměty datovatelné do časového rozmezí 14. – minimálně 18. století (MATĚJKOVÁ 2006). 169 Z. Hazlbauer nazývá tuto hrnčířskou pomůcku jako formičku (HAZLBAUER 1988).
90
– fluorescenční analýza kolku (příl. 24)170 prokázala, že převažující žlutá glazura je olovnatá. Minimálně zastoupená (zdá se, že spíše omylem) zelená glazura vykazuje shodné olovnaté složení, k jejímu dobarvení bylo použito oxidů mědi. Posledním předmětem této kategorie s jistým otazníkem je obroušený střep ze dna nádoby, který mohl být sekundárně použit k formování vytáčených nádob. Jelikož se jedná o střep glazovaný můžeme v našem prostředí hledat jeho původ nejdříve v 16. století.
4. Vývoj keramické produkce Pokud posuzujeme vývoj produkce z makroskopického hlediska, nejvýrazněji se projeví v celkové morfologii nádob (zastoupení jednotlivých tvarů, zánik starých forem i vznik nových) a v použití výzdobných prvků. Dalším evidentním kritériem je celková úprava povrchu nádoby, která může být více než výzdobou prvkem funkčním (leštění, glazura aj.). Co je ale neméně důležité, je způsob utváření, který většinu výše uvedených kritérií ovlivňuje. Zkoumání technologie výroby by si jistě zasloužilo větší pozornost, než se mu v archeologickém bádání dostává (srov. např. SMETÁNKA 1968). Ukazuje na schopnost hrnčířů přejímat nové podněty, přizpůsobovat se poptávce, konkurovat moderním materiálům a v neposlední řadě i na jejich zručnost a i fantazii. Z hlediska mikroskopického bohužel nemáme žádné informace k posuzování. Materiál nebyl postoupen speciálním analýzám ani experimentům a proto můžeme jen doufat, že zpřesnění týkající se např. chemického složení, původu používaných hlín či teploty výpalu a nasákavosti střepu bude možné blíže prozkoumat v budoucnu. Z toho důvodu je keramika, která se v Jičíně vyskytla ve větším množství, posuzována jako místní. Je nutné si uvědomit, že dokud nebudou vyhotoveny patřičné analýzy, nelze tuto teorii považovat za definitivně platnou. V následujícím popisu vývoje keramické produkce tedy vycházím z informací, které poskytuje makroskopické ohledání materiálu, které bylo v tomto směru náplní mojí práce. Doplňující tabulky, k jejichž vytvoření inspirovala práce H. Stoksika (STOKSIK 2007), přispívají k zpřehlednění materiálu (kresebná dokumentace uvedených fragmentů a nádob je zahrnuta do tabulky v příloze 23) a jeho využitelnosti k dalším závěrům. Na jejich základě je možné pozorovat vývoj v hrnčířské produkci, respektive vývoj hrnčířských technologií. Je třeba upozornit, že jejich význam je hlavně ilustrující.
Keramika před/lokační ? (do poloviny 14. století)171 170
Materiál k dané metodě postoupil M. Hložek, jemuž tímto děkuji za zprostředkování uvedené výsledky. Vynechám pouze výše uváděné fragmenty mladohradištní keramiky, která byla zmíněna hlavně pro dokreslení využití oblasti ještě před založením města. 25 Hrubá zrna brzdí rotaci kruhu, silou se ve hmotě přemisťují a zanechávají tak za sebou brázdy. 171
91
U dané kategorie vzniká problém, zda ji můžeme ztotožnit s městskými hrnčíři jako takovými. Založení Jičína se datuje nejpravděpodobněji na přelom 13. a 14. století, (spíše však na první léta po přelomu století) a stejně je datována i popisovaná kategorie keramiky. I kdybychom předpokládali její trvání až do poloviny 14. století – což je v Jičíně pravděpodobné - těžko rozhodneme, kdo byl jejím tvůrcem (FROLÍK – SIGL 1998, 90). Pokud patří ještě předlokačnímu osídlení, patrně s jičínským hrnčířstvím nesouvisí. A jestliže se jedná o keramiku z dob zakládání a vzniku města, nejspíše můžeme hledat její původ v místech, odkud přicházeli první obyvatelé. Dostupné písemné prameny zmiňují prvního hrnčíře až od r. 1362. To ovšem neznamená, že tu už před tímto datem nepůsobili. Tento údaj nás pouze informuje o tom, že v daném roce zde už hrnčíř sídlil a odváděl daně. Překvapivé je velmi malé zastoupení dané kategorie, jelikož představuje zatím jedinou nám známou místní (?) keramiku, kterou můžeme spojit s nejstarším obdobím města – obecně se 14. stoletím. Z celkového počtu kuchyňské a stolní keramiky (viz výše) představuje pouze 2,6 %. Tato skutečnost mohla být způsobena dosavadním stavem výzkumu. Keramická třída A – „hradištní tradice“: Převažujícím tvarem dané kategorie byl zpravidla bezuchý hrnek nejspíše vejčitého těla. V Jičíně je vlivem fragmentace tato skutečnost jen těžko průkazná. Nicméně po prozkoumání tvaru okrajů (tab X/7, 8, 9; příl. 1; příl. 10/6) a po jejich srovnání s analogickými nálezy (např. z Chrudimi; FROLÍK – SIGL 1998, 90), lze považovat tento tvar za prokazatelný. Právě okraje těchto nádob prozrazují návaznost na starší tradice hradištní keramiky (za informaci děkuji J. Prostředníkovi).
Technologické znaky A VLASTNOSTI Druh nádoby Faktura povrchu
Vzorek I hrnec bezuchý jemně krupičkovitá
Vzorek II hrnec bezuchý hrubší krupičkovitá příměs písčitá štěrkovitá; zrnka 1 - 2 mm
Vzorek III hrnec bezuchý hrubší krupičkovitá příměs písčitá štěrkovitá; zrnka 1 - 2 mm
Vzorek IV hrnec bezuchý jemně krupičkovitá
Hrnčířská hmota
příměs písčitá, zrnka do 1 mm
Barva střepu zevnitř
světlehnědá
hnědá - oranžová
světlehnědá
Barva střepu zvnějšku
okrová oranžová
oranžová
světle šedá
Barva střepu na lomu
tmavěšedá
oranžová
tmavěšedá
tmavěšedá
Průměr okraje
31 cm
8 cm
18 cm
ne
Průměr dna
ne
6 cm
ne
14 cm
Šířka stěn
0,6 - 0,7 cm
0,3 cm
0,4 - 0,5 cm
0,4 - 1 cm (při dně)
Šířka okraje
0,8 - 1,2 cm
0,3 - 0,4 cm
0,7 - 1 cm
ne
92
příměs písčitá; zrnka do 1 mm okrová světlehnědá světle šedá okrová
Ornamentika
horizontální rýhování
ne
ne
ne
Produkční stopy
obtáčení, lepení
obtáčení, podsýpka, lepení
obtáčení, lepení
obtáčení, podsýpka, lepení
Tabulka IV – keramická třída A Z makroskopického hlediska vyplývá, že tato keramika byla lepená a obtáčená na kruhu. Proti jejímu vytáčení vypovídají nejen produkční stopy (nerovná šířka stěn, nezahlazená místa slepení, stopy písečné podsýpky na dně; příl. 10/3, 6, 7a, 7b; příl. 13/1), ale i samotná keramická masa, která se díky hrubosti zrn pro danou činnost nehodila172. Béžové, hnědé až načervenalé tóny173 ukazují na výpal oxidační. Teplota výpalu nebyla nijak vysoká, jak naznačuje nestejnoměrné zabarvení povrchu střepů.
Keramika středověkého města (od pol. 14. století do r. 1500) Malé zastoupení keramiky, kterou můžeme s určitostí datovat do 14. století, ostře kontrastuje s následujícím 15. stoletím. Jistou roli nepochybně sehrála postupná změna společenských a ekonomických poměrů, i přesto však tento početní nepoměr vystupuje dosti výrazně a nutí nás k zamyšlení. Vysvětlení by v budoucnu mohla přinést produkce „červeného“ zboží. Keramická třída B1a, b - „červené zboží“: Tzv. „červené“ zboží je nejmasověji zastoupenou keramickou třídou středověkého období. Vzhledem k jeho dlouhodobému trvání, kdy s jeho přítomností musíme počítat nejpozději v 15. století až do poloviny 16. století - je dobrým ukazatelem technologického vývoje hrnčířství. Některé zlomky této třídy ovšem tvarově odkazují na období 14. století174, proto můžeme předpokládat i dataci včasnější. Pokud bylo „červené“ zboží vyráběno už v průběhu 14. století, jeho produkce by částečně zaplnila onen početní nepoměr. Pro toto tvrzení nemáme bohužel zatím jasnou stratigrafickou podporu. V rámci této třídy je možné vydělit produkci středověkou a novověkou (viz níže). Jakkoli zjednodušující se zdá toto pojetí, vypadá to, že má určitou platnost. Nejhojnějším představitelem dané třídy je hrnec s uchem. Právě výskyt uch je jevem, se kterým se od 2. poloviny 14. století setkáváme v Čechách stále častěji (WOLF 2002, 128). Dále se objevuje
172
Větší zrna zpomalují rotaci kruhu a při silném obtáčení se posunují, čímž hloubí brázdy v keramické hmotě (např. STOKSIK 2007, 373). 173 Svou roli mnohdy sehrálo i uložení v podmáčeném terénu (za upozornění děkuji J. Prostředníkovi). 174 Např. neuměle utvářená miniatura konvičky se třmenným uchem, která se našla v ulici Smiřických. Jak bylo uvedeno, jejich výskyt spadá do 2. poloviny 13. století, na základě čehož lze datovat uvedený zlomek zhruba na 14. století (KLÁPŠTĚ 1998).
93
džbán, hluboká mísa, mísa s horizontálními uchy, poklička (tab III/1, 2; příl. 9/4, 5) a výjimečně pánev.
Technologické znaky B1a VLASTNOSTI
Vzorek I
Vzorek II
Vzorek III
Druh nádoby
mísa s hor. uchy
mísa s hor. uchy
džbán
Faktura povrchu
Hrnčířská hmota
Barva střepu zevnitř
Vzorek IV hrnec s uchem/bez ucha?
jemně krupičkovitá jemně krupičkovitá jemně krupičkovitá jemně krupičkovitá jemná písčitá? jemná písčitá? příměs; zrnka oblá příměs; zrnka oblá do 1 mm, vzácně do 1 mm větší zrnko světlehnědá – okrová – oranžová oranžová
jemná písčitá? příměs; zrnka do 0,5 mm, oblá
plastické složky téměř nepatrné
světlehnědá oranžová
světlehnědá – šedá
Barva střepu zvnějšku
hnědooranžová
oranžová načervenalá
oranžová načervenalá
světlehnědá – šedá
Barva střepu na lomu
uvnitř šedý
oranžový, místy uvnitř černý
oranžová načervenalá
světlehnědá – šedá
Průměr okraje
35 cm
25 - 26 cm
10 cm
25 cm
Průměr dna
ne
ne
ne
ne
Šířka stěn
0,5 – 0,7 cm
0,4 - 0,7 cm
0,3 – 0,4 cm
0,3 - 0,4 cm
Šířka okraje
Max 0,7 cm
max 0,7 cm
0,6 cm
0,7 - 0,8 cm
Ornamentika
ne
ne
ne
zvlněný okraj do mělké hubičky
Produkční stopy
stopy obtáčení a hlazení
stopy obtáčení a hlazení
stopy obtáčení a hlazení
stopy obtáčení a hlazení
Tabulka V – keramická třída B1a, technologicky starší produkce
Technologické znaky B1b VLASTNOSTI
Vzorek I
Druh nádoby
mísa hluboká
Faktura povrchu
převážně hladká
Hrnčířská hmota
Barva střepu zevnitř
Vzorek II hrnec s uchem/bezuchý?
Vzorek III
Vzorek IV
mísa hluboká
hrnec/džbán
převážně hladká
hladká
hladká
výrazná písčitá příměs zevnitř; zrnka 1 - 2 mm
ojediněle zrnka do 1 mm
patrná zrnka příměsi 1 mm
nepatrné
narůžovělá – oranžová
narůžovělá – oranžová
narůžovělá oranžová
narůžovělá – oranžová
94
Barva střepu zvnějšku
narůžovělá – oranžová
narůžovělá – oranžová
narůžovělá – oranžová
narůžovělá – oranžová
Barva střepu na lomu
narůžovělá – oranžová
Šedá
světleoranžová
narůžovělá – oranžová
Průměr okraje
26 - 27 cm
21 cm
24 cm
ne
Průměr dna
ne
ne
20 cm
8 cm
Šířka stěn
0,5 – 0,6 cm
0,3 - 0,4 cm
0,5 - 0,6 cm
0,4 cm
Šířka okraje
max 0,9 cm
max 1,1 cm
0,5 - 0,7 cm
ne
Ornamentika
ne
ne
malba červená na okraji a uvnitř
červená malba hor. linie mezi výdutí a dnem
Produkční stopy
silné obtáčení
stopy lepení; obtáčení
obtáčení/točení
obtáčení/točení
Tabulka VI – keramická třída B1b, technologicky mladší produkce ¨ Barva střepu jasně poukazuje na oxidační výpal. Jeho teplota se musela postupem doby zvyšovat, neboť pórovatost střepu spolu s drobnými puchýřky (příl. 10/5)175 pozvolna mizí a střep začíná být pravidelně slinutý. S výpalem souvisí i zabarvení střepu, odstíny se pohybují od sytě oranžových přes červené až po hnědé. Šedě zbarvené střepy zřejmě ovlivnilo uložení v zadní části pece (za informaci děkuji J. Prostředníkovi). Stejně tak se zjemňovalo ostřivo, takže ve výsledku není ve hmotě téměř patrné. Rovněž způsob utváření se proměňuje. Zatímco na počátku musíme ještě počítat s technikou lepení, na konci vývoje v novověku se objevují dokonalejší točené nádoby. Technika točení se uplatňovala od konce 15. století (SZWED 2004, 344). Na tomto druhu keramiky se výzdobné prvky nacházejí jen zřídka. Zpravidla jsou to horizontální rýhy na podhrdlí, vzácně se objeví červená malba v jednoduchých motivech (horizontální linie; tab XI/4; XII/1; příl. 11/3 - 5). Mezi dolepovanými prvky jsou hlavně uši, u mís je oblíbená plastická promačkávaná lišta, kterou musíme považovat za prvek částečně funkční. Keramická třída B2 – „šedá kolkovaná“: Ve druhé polovině 15. století nastává rozmach keramiky, jejímž nejtypičtějším prvkem je kolkovaná výzdoba – přesněji výzdoba provedená za pomoci radélka na podhrdlí či výduti nádob. Tento výzdobný prvek se váže na keramiku redukčně vypalovanou, což se plně 175
Větší množství takto charakterizovaných fragmentů pochází z výplně městského příkopu v Jičíně. Je možné, že se zde uchovalo spíš než pod povrchem vlastního města, který byl opakovaně narušován důsledky požárů a přestavbami.
95
potvrzuje (DOHNAL – KOUCKÝ 2000)176. Jedná se o výrobky poměrně tenkostěnné, které tvarem navazují na vrcholně středověkou tradici, avšak způsob jejich zpracování odkazuje už na přechod k novověké produkci. Oproti „červenému“ zboží nedosahují ovšem takového početního zastoupení.
Technologické znaky B2 VLASTNOSTI
Vzorek I
Vzorek II
Vzorek III
Vzorek IV
Druh nádoby
hrnec
hrnec
hrnec
hrnec
Faktura povrchu
krupičkovitá
hladká
hladká
hladká
Hrnčířská hmota
písek,neplastické složky 1 - 2 mm,víceméně oblá zrna
neplastické složky nepatrné
neplastické složky nepatrné
neplastické složky nepatrné
Barva střepu zevnitř
světlehnědá
bílošedá, místy černá
černá
černá
Barva střepu zvnějšku
světlehnědá
černá
lesklá černá
lesklá černá
Barva střepu na lomu
šedočerná
bělošedá
bílošedá
bělošedá
Průměr okraje
27 cm
23 cm
14 cm
27 cm
Průměr dna
ne
ne
ne
ne
Šířka stěn
0,3 cm
0,3 cm
0,2 cm
0,3 cm
Šířka okraje
max 0,8 cm
max 0,5 cm
max 0,5 cm
max 0,9 cm
Ornamentika
4 řady kolkování - jednoduché, obdélné,na poč. výduti
rýha na podhrdlí, nad ní pás kolkování, motiv větvičky
kolkování na poč. výduti, motiv "U"
rýha na podhrdlí, nad ní pás kolkování, motiv větvičky
Produkční stopy
lepená, obtáčená
obtáčená/točená
obtáčená/točená
obtáčená/točená
Tabulka VII – keramická třída B2 Hlavním představitelem je opět hrnek spíše nevelkých rozměrů, který mohl být doplněný uchem177 (tab IV/4; příl. 13/6). Na redukční výpal poukazuje barva střepu – nejčastěji v odstínech šedé, vlivem přepálení některých zlomků se setkáváme i se sytě černou či výrazně bílou barvou. Zda bylo toto přepálení záměrné nebo vzniklo během používání nelze rozhodnout.
176
Podle M. Dohnala a K. Kouckého tvoří výjimku džbány, které nemusí být redukčně pálené a přesto nesou radélkovanou výzdobu (DOHNAL – KOUCKÝ 2000). Tato teze se v Jičíně potvrdila na fragmentu světlého džbánu z jemně plavené hlíny a drobném zlomku výduti (tab VII/3; X/1; MATĚJKOVÁ 2006). 177 Podle J. Kruppého se ucha u redukčně páleného zboží spíše nevyskytovaly (KRUPPÉ 1961, 183). V našem souboru vzhledem k malému počtu reprezentantů nelze přítomnost uch zatím vyhodnotit.
96
Výroba doznívá s příchodem zakuřované a hlavně glazované keramiky na počátku 16. století (WOLF 2007, 131)178, dokladem jejich krátkodobého prolínání jsou hrnky s radélkem a polevou uvnitř (tab XII/7). Kdy přesně se začíná vyskytovat glazura je nejisté (srov. např. FROLÍK – TOMÁŠEK 2003). Střep je stejnoměrně tenkostěnný, v průběhu času v podstatě bez výrazněji patrných příměsí. Okraje předznamenávají postupné zjednodušování v následujících obdobích. Domněnku o tom, že výzdoba, zpočátku se vyskytující na širší ploše výduti, se postupně redukuje na pruh na podhrdlí, je ještě třeba důkladněji prozkoumat. Vzhledem k časovému vymezení šedé kolkované keramiky musíme předpokládat, že byla vyráběna na dvouterčovém „špruslákovém“ kruhu. Ten umožňoval volnou práci obou rukou, ale s omezenou dobou rotace. U nádob spadajících do 15. století se projevuje technika lepení z pásků/válečků, v 16. století už nepatrná. Může to znamenat zdokonalení technologie točení, které zastřelo výraznější stopy slepení. Vzniklé zboží tak lze považovat za točené, nikoliv však vytáčené z jednoho kusu hlíny. Co se týká utváření uch, pravděpodobně byla tažená a dolepovaná.
Keramika novověkého období Keramická třída C1 – „zakuřované zboží“: V jičínských souborech netvoří velkou část, zato je dobrým datovacím prvkem. Vyskytuje se v 1. a 2. polovině 16. století179 (PAJER 1983, 22), načež je vytlačováno glazovaným zbožím. Můžeme ho označit za pokračovatele tradice redukčně vypalovaného zboží, konkrétně šedého kolkovaného (viz výše). Je dokladem toho, že v té době hrnčíři uměli dosáhnout velice kvalitního a dlouhodobého výpalu (900 ˚C), jehož výsledkem byl homogenní černý až stříbřitý povrch (příl. 11/1). Vzhledem ke zmiňovanému malému počtu nálezů tohoto zboží pouze 1,9 % z celkového množství keramiky - ovšem musíme zvážit, jestli se opravdu jedná o místní produkci.
Technologické znaky C1 VLASTNOSTI
Vzorek I
Vzorek II
Vzorek III
Druh nádoby
mísa
ucho
mísa
Faktura povrchu
s drobnými nerovnostmi
s drobnými nerovnostmi
s drobnými nerovnostmi
178
Někde (např. v jižních Čechách) přetrvává na redukčně pálených hrncích až do 18. století (DOHNAL – KOUCKÝ 2000). 179 V některých oblastech ovšem může přetrvávat až do 19. století (DOHNAL – KOUCKÝ 2000).
97
Hrnčířská hmota
četné neplast. složky, zrnka od 0,5 - 2 mm
nečetné neplastické složky,zrnka do 0,5 mm, ojediněle až 2 mm
Barva střepu zevnitř
šedá, lesklé rýhy
kovově lesklá černá
šedá
Barva střepu zvnějšku
šedostříbřitý
šedostříbřitý
černý/šedostříbřitý
Barva střepu na lomu
šedookrová
bílá – šedavá
šedá – okrová
Průměr okraje
28 cm
ne
26 cm
Průměr dna
ne
ne
ne
Šířka stěn
0,4 – 0,5 cm
0,7 - 0,8 cm
0,4 – 0,5 cm
Šířka okraje
0,8 – 0,9 cm
ne
max 0,8 cm
Ornamentika
vlešťovaná ve tvaru "vejcovců"
ne
jednoduché rýhování vyhnutého okraje
Produkční stopy
točení
hlazení a tažení
točení
ojedinělé neplast. složky,zrnka do 0,5 mm
Tabulka VIII – keramická třída C1
Veskrze jsou takto vypáleny nádoby masivnější s výrazně utvářeným okrajem (ponejvíce hrnce a mísy). Kvalita prokazatelná u výpalu se projevuje i ve zpracování střepu, který má větší váhu než běžná produkce. Stejně jako u šedé kolkované keramiky 16. století, ani zde nejsou viditelné stopy lepení. Rozhodně se jedná o zboží kvalitnější, utvářené točením. Zda bylo už vytáčené z jednoho kusu hlíny si autorka práce netroufá určit. Přinejmenším silně vyhnuté okraje mís se zdají být dolepovány zvlášť. Keramická třída C2 – „glazované zboží“: Zboží opatřené polevou je počtem dominantní nejen v novověkém období, ale i v celém keramickém souboru z Jičína – představuje více jak polovinu (53,6 %) zlomků. Jeho podoba svědčí o určité technologické dokonalosti. Glazování se hojněji objevuje už ve 2. polovině 16. století180 (WOLF 2002, 138), největší rozkvět ale zaznamenává na počátku 17. století (srov. např. PAJER 1983, 38 – 45; MALÍK – PEŠKA 1994; FROLÍK – SIGL 1990).
180
Jak dokládá souběžný výskyt šedé kolkované keramiky a polevy (viz výše). Bohužel žádný nálezový kontext není natolik určující, abychom mohli přesně říci, odkdy se v Jičíně glazované zboží vyskytuje.
98
Technologické znaky C2 VLASTNOSTI Druh nádoby Faktura povrchu Hrnčířská hmota Barva střepu zevnitř Barva střepu zvnějšku Barva střepu na lomu
Vzorek I hrnec s uchem
Vzorek II hrnec s uchem
hladká
hladká
neplastické neplastické složky složky nepatrné nepatrné glazura glazura žlutá/zelená žlutohnědá světlá – světlá – okrová krémová světlá – narůžovělá okrová
Vzorek III
Vzorek IV
hrnec s uchem
hrnec s uchem
hladká
hladká
neplastické složky nepatrné
neplastické složky nepatrné
žlutozelená/transparentní
světlezelená/transparentní
světlá – krémová
světlá - krémová
světlá – krémová
světlá - krémová
Průměr okraje
13 cm
12 cm
14 cm
11 cm
Průměr dna Šířka stěn
ne 0,2 cm
ne 0,2 cm
ne 0,3 – 0,4 cm
ne 0,2 – 0,3 cm
max 0,8cm
max 0,6 cm
rýha na podhrdlí
červeně mal. horizont. linie na podhrdlí; vývalk. šroubovice
vytáčení
vytáčení
Šířka okraje
Ornamentika
Produkční stopy
max 0,6 cm max 0,6 cm bílá malba v podobě dvě rýhy na horizont. podhrdlí linie na podhrdlí vytáčení
vytáčení
Tabulka IX – keramická třída C2
Převažujícím zástupcem této třídy je tradičně hrnec s uchem a tělem víceméně soudkovitým. Hrdlo bývá nezdůrazněné. Vzhledem k opakujícím se tvarům lze vydělit hrnky malé, střední a velké. Soubor doplňují pánve, talíře a mísy (popř. tvar mísa/talíř), řidčeji džbány a pekáče (tab I/4; příl. 13/4) a zcela vzácně pokličky (tab III/5; příl. 9/6). Tyto nádoby se zdají být vytáčené181. Jejich stěny jsou rovnoměrné a dna nenesou stopy podsýpky. Materiál je jemnozrnný a jemně plavený182. U hrnců můžeme uvažovat i o výrobě „sériové“, sledující jistý výrobní standard. Svědčí o tom stylistický i rozměrový kánon, kterého bylo nepochybně užito. Dalším dokladem toho, že se jednalo o výrobu rutinní je např. nedbalé zaopatření výrobků během výpalu, kdy glazura z okraje hrnce zanechává stopy na dně nádoby pod ní nebo naopak (příl. 10/4). Zároveň to dokládá, jak byla uzpůsobená vsázka v peci – nádoby byly nastavěny na sobě dnem vzhůru. Výpal probíhal za přístupu vzduchu a výsledkem byly
181
Vzhledem k výskytu prvních rychleotáčivých/setrvačníkových kruhů (viz výše) musíme počítat ještě se starším typem kruhu, nejspíše „špruslákem“. Ve Slezsku se vytáčení nádob z jednoho kusu hlíny rozšířilo do poloviny 16. století (SZWED 2004, 344). 182 Právě jemnost ostřiva, které není v keramické hmotě téměř patrné, má nejspíše souvislost s užitím glazury, neboť k takto hladce utvářenému povrchu lépe přilne (PAJER 1983, 21).
99
nádoby bělavých, okrových až narůžovělých odstínů, díky kterým se toto zboží někdy označuje jako „světlé“. Nejčastěji zastoupenými barvami glazur jsou v prvé řadě odstíny zelené a žluté, méně hnědé. Pestrou paletu barev představují talíře/mísy, jejichž funkce jakožto stolního nádobí se tímto zdá neoddiskutovatelnou. Od 16. století jsou malovány hlinkami (srov. např. BLÁHA – SEDLÁČKOVÁ 1999, 19; PEŠLOVÁ 2002; 59; 63; viz příl. 7) a postupně se škála výzdobných prvků rozrůstá. Za výzdobu můžeme částečně považovat i šroubovici, nacházející se pod hrdlem hrnců, vzácněji po celé výduti. Ačkoli z daného materiálu to nelze chronologicky postihnout, šroubovice po celé ploše výduti se zdá být prvkem starším (WOLF 2002, 137 – 138). Její funkce ale byla daleko více funkční než výzdobná. V jičínských souborech nereflektujících zpravidla stratigrafii je datování glazovaných jedinců problematické, jelikož jejich výroba procházela s drobnými proměnami celým novověkem. Musíme počítat s tím, že se jedná o keramiku mladší, která byla vyzdvižena spolu se staršími nálezy. Vzhledem k tomu, že zde stále chybí plně hodnotný výzkum umožňující pevněji ukotvit materiál z hlediska doby uložení je otázkou, jestli má smysl hledat prostorově vzdálené analogie, na jejichž základě bychom tento materiál alespoň rámcově zařadili. Toto téma však překračuje rámec dané práce, proto nebude dále rozvedeno. Doufejme, že časem se podaří situaci zpřehlednit a uvést na pravou míru.
Keramika cizí provenience – „importy“ Mohou být dokladem obchodních kontaktů, ale jejich význam nesmíme přeceňovat. Výskyt importů ve středověku nemusí nutně potvrzovat střediskové postavení daného místa (KLÁPŠTĚ 1999). Obzvláště pokud se jedná řádově o několik zlomků, nelze z nich dělat dalekosáhlé závěry. Mohlo jít o ojedinělý exemplář, který si pořídil některý majetnější občan města. V Jičíně zatím - co se středověku týká - nedovolují vyslovit příliš mnoho. To, že se sem keramika cizí provenience dostávala četněji v novověku souvisí samozřejmě se změnami v mocenské a správní sféře, kdy se město skutečně stává centrem širší oblasti a v důsledku toho se otevírá větší prostor pro kontakty nadregionálního charakteru. D1. ČMK Pouze nevelké množství (s určitostí jí můžeme připsat 16 zlomků) nalezených fragmentů svědčí o tom, že tato keramika zde nebyla domácí a dostala se sem pravděpodobně prostřednictvím obchodních styků. Víme, že těžiště její výroby leželo v severních Čechách 2. poloviny 13. století. V období od přelomu 13. a 14. století do století 16. ji nacházíme už jako
100
běžné zboží i na vsích (GABRIEL – SMETANA 1984). Bude to tedy asi i doba, během které se mohla dostat do Jičína. Těžko rekonstruovat z fragmentů o velikosti zhruba 4 cm tvar nádoby (tab X/2, 3, 10; příl. 3/4). V jednom případě se nepochybně jedná o hrnec s prožlabeným okrajem (tab I/4; GABRIEL 1979). Barva střepu je výrazně světlá až bělavá, zachycená malba tvoří buď horizontální linie nebo „U“ řady. D2. Keramika s „palonkou“ Na jedné nádobě částečně dochované ve zlomcích jsem pozorovala na povrhu drobné hladké pupínky/puchýřky, tzv. „palonku“ (příl. 2/5)183. Vzniká transformací specifických příměsí hlíny za vysokých teplot výpalu (STOKSIK 2007, 343). Střep s takovouto úpravou je celkově lehčí, neboť neobsahuje jako příměs písek. To však nebyla jeho jediná přednost. Výpal ukazuje na dosažení vysokých teplot (přes 800˚C). Lehkost hrnčířské masy dovoluje lepší modelaci tvaru nádoby a větší tenkostěnnost. V jičínském prostředí se rozhodně nejedná o běžnou produkci a pečlivost zpracování neodpovídá dobovému výrobnímu trendu. Dá se říci, že se kvalitou blíží polokamenině. Tvar mírně kalichovitého okraje dovoluje uvažovat, že se jednalo o hrnec. Provedení je velice jemné a stěny rovnoměrně tenké. Povrch byl vyhlazen dřevěným nástrojem. Podle P. RzeŜnika bychom ho mohli zařadit zhruba do 15. století (P. RzeŜnik – osobní sdělení). D2. Loštická polo/kamenina Ačkoli se jedná o pouhé dva zlomky (příl. 9/7), bezpečně je můžeme označit za tzv. loštické podle specifického bradavičnatého povrchu způsobeného železnými konkrecemi (Fe2O3) v hlíně. Ty během výpalu za vysokých teplot „vystřelují“ z keramické hmoty, což se na povrchu nádob projevuje coby drobné nepravidelné puchýřky (GOŠ 1983). Výroba tohoto zboží je doložena v prostoru severní Moravy v průběhu 15. až první třetiny 16. století, kdy se mohla dostat i do Jičína. V podstatě je považována za neúplnou kameninu, tzv. „faststeinzeug“, protože nemá všechny znaky typické pro kameniny. Její produkce se vázala hlavně na vyšší společenské vrstvy a export (SCHEUFLER 1979), tudíž její přítomnost zde může dokreslovat dobové poměry. Bohužel oba zlomky pocházejí z výduti a není možné říci, o jaký tvar nádoby se jedná. Nález většího množství takovýchto zlomků by dotvrdil zapojení Jičína do nadregionálních obchodních kontaktů v daném období (srov. např. WOLF 2002, 138).
183
Neznám adekvátní český název a proto zde uvádím název polský. Ani ten ovšem není v archeologickém prostředí oficiální, spíše bychom se s ním setkali mezi specialisty na keramické technologie (za informaci děkuji P. RzeŜnikovi).
101
D3. Kameniny Kameniny jsou na našem území během středověku z velké části importem (např. Lužice, Dolní Slezsko, Porýní), kvalita jejich zpracování byla tak říkajíc nedosažitelná. Místní produkce se začíná výrazněji projevovat až v novověku, konkrétně v 18. století. Vysoká teplota výpalu (1150 – 1350 °C) spolu s výzdobnými prvky z ní navíc dělá zboží nepřehlédnutelné, nemluvě o dalších vlastnostech (malá nasákavost, mechanická odolnost; ŠPAČKOVÁ – VELÍMSKÝ 1975; SCHEUFLER 1979). Na první pohled prokazatelných fragmentů kameniny se v Jičíně našlo 85 kusů (příl. 9/8 – 11). Bohužel i zde se jeví jako výrazný problém promíšenost souborů, ve kterých se objevují kameninové lahve 19. století (ŠPAČKOVÁ – VELÍMSKÝ 1975; KERAMISCHE BODENFUNDE AUS WIEN, 1983) spolu s kameninou, kterou bychom mohli zařadit do starších období. Starší soubory jsou zastoupeny hlavně džbány, jiný tvar se vyskytne zřídka184. Signifikantní je právě „razítkový“ dekor (často v kombinaci se svislým, mírně zešikmeným rýhováním plochy nade dnem185) na výdutích těchto nádob, který by mohl odkazovat na provenienci z okruhu Triebel – Muskau či tzv. „mužakovské“ kameniny. Pro hornolužickou produkci by vypovídaly i zlomky se zasazenými bílými úlomky křemene, objevené při výzkumu jičínského příkopu (MATĚJKOVÁ 2006, 46). Výroba těchto kamenin probíhala od 16. do 19. století a do Čech se dostávala od století 18. (HORSCHIK 1978, 295 364; DOHNAL – KOUCKÝ 2000). Dva zlomky byly postoupeny rentgen – fluorescenční analýze (příl. 25). Výsledky poukázaly na vysoký obsah železa, který by mohl korespondovat s užitím „zemité glazury“ (Lehmglasur), někdy označované jako šlemovka. D4. Mezzomajolika Mezzomajolika je dalším druhem zboží dosahujícím vysoké kvality. To dokládá její zařazení mezi zboží „vysokého ohně“186. Slinutost střepu u nalezených jedinců poukazuje na výpal přesahující 1000˚C. Na bílé nástřepí nebo na střep samotný se nanášela krycí kobaltová187 glazura, do které byly ryty motivy, čímž se vytvářel specifický motiv „sgraffito“. Už tento název odkazuje na italské vlivy, kde můžeme hledat původ tohoto zboží. Doložené nálezy
184
Otázkou je, zda je možné při vysokém stupni fragmentace rozpoznat původní tvar nádoby. Nápomocné je zpravidla utváření dna či výzdoba. 185 V Nové Pace V. Jakouběová řadí totožné džbány mezi místní hrnčinu vyráběnou v 19. století (JAKOUBĚOVÁ 1990). 186 Dále sem patří fajánse, polofajánse a majoliky (ŠTAJNOCHR 1998b). 187 Olovnato – křemičitá hrnčířská glazura sycená kobaltem, který dodává charakteristickou modrou barvu (ŠTAJNOCHR 1998b).
102
mezzomajolik v Čechách jsou datovány na 2. polovinu 17. až 1. polovinu 18. století (ŠTAJNOCHR 1998b). Dva exempláře získané v Jičíně pocházejí z talířů (příl. 7/13, 14). Přítomnost takového zboží naznačuje nejen cizí produkci, ale zároveň podporuje tezi o souvislosti výskytu mezzomajolik s činností jezuitů (týž 1998b). Vzhledem k tomu, že v Jičíně tento řád také působil, nabývá tato hypotéza v našem prostředí na významu.
Proměna kamnových kachlů v čase Keramické kachle patří ve městech ke standardním archeologickým nálezům. I když se jejich počet nevyrovná zastoupení stolní a kuchyňské keramiky (DOHNAL – KOUCKÝ 2000), poskytují nám přehled o vybavení měšťanských domácností a v neposlední řadě i zručnosti a (tady ještě více než u keramiky) uměleckém cítění hrnčířů. Tzv. kamnáři se málokdy od výrobců keramiky rozlišovali188 (např. HAZLBAUER – VOLFOVÁ – VOLF 1989). Víme, že v Jičíně „hrnčíři spravovali i kamna“. Nebylo tedy mezi nimi činěno rozdílu (MENCL 1940, 11). Při stále se zhoršujících ekonomických podmínkách hrnčířů se nakonec právě kamnářství stalo hlavním předmětem jejich obživy (viz výše; SCHEUFLER 1972a). Svým způsobem musel být tvůrce kamnových kachlů a většinou i celé konstrukce kamen nejen hrnčířem, ale současně umělcem a „architektem“. Z publikovaných výzkumů a zpráv se dozvídáme, že počet kachlů na stavbu gotických kamen se pohyboval mezi 65 až 168 kusy. Jejich trvanlivost je odhadována na 20 až 30 let v závislosti na kvalitě výpalu a zpracování keramické hmoty (PROSTŘEDNÍK – HARTMAN 2007). Hrnčířovo dílo se proto obvykle nekončilo jen „postavením“ kamen, ale náplní jeho práce bývala i průběžná oprava poškozených prvků (SMETÁNKA 1968). Soubor pocházející z Jičína je sice objemný (viz výše; tab VI; XI/6 – 9; XIII; XV/4, 5; příl. 8), ale dosavadní výzkum neumožňuje širší interpretaci, týkající se např. typového zastoupení či sestavení jednotlivých kachlů v otopném zařízení vůbec. Máme sice zachycenou kumulaci kamnových kachlů a mazanice v prostoru Valdštejnova náměstí (ULRYCHOVÁ 1999a), ale chybí patřičná dokumentace189, bez níž nelze vyslovit hlubší závěr. Na veškeré nálezy tak musíme pohlížet pouze jako na možné reprezentanty místní produkce, přičemž jejich vzájemné vztahy v tělese kamen zůstanou utajeny. Typové zastoupení
188
Podle Z. Smetánky byla specializace v rámci ekonomiky středověkého města nemožná (SMETÁNKA 1968). Je ovšem možné, že v tomto případě by ani dokumentace nepřinesla větší výsledky. Podle E. Ulrychové byla totiž destrukce kamen rozhrnuta do stran, aby netvořila nerovnost v povrchu náměstí (E. Ulrychová – osobní sdělení).
189
103
Do nejstaršího období – obecně do 14. století – nemůžeme zařadit žádný typ kamnových kachlů. Tato skutečnost není tak překvapivá víme – li, že k rozšíření kachlových kamen došlo v 15. až 16. století (HAZLBAUER 1998, 12). Některé prvky římsových kachlů190, nalezených v Jičíně, vypadají sice archaicky, ale jak už bylo uvedeno, časná datace odpovídá spíše prostředí významných center. Důležité je si uvědomit, že určité elementy se těšily velké oblibě a přetrvávaly dlouho (SCHEUFLER 1972a). Od 15. století se postupně setkáváme s prostými nádobkovými kachly. Nejčastěji se jednalo o tvary s vyšším tělem, vnitřním žebrem a vnější šroubovicí. Jistě by se mezi nimi dalo vymezit několik typů, avšak uvážíme – li, jaké výsledky by toto vyčlenění přineslo v rámci povětšinou nestratifikovaných a silně fragmentárních nálezů191, jeví se taková činnost zbytečnou. Případnou vývojovou řadu bychom mohli postihnout jen velice těžko. Zřejmě současně se tu vyskytují i první kachle komorové, přičemž v tělese kamen mohly vystupovat v kombinaci s nádobkovými (DYMEK – BUŚKO 1999, 48). Chronologické členění, které
nelze vyčíst z nálezových okolností, částečně umožňuje motivika ČVS.
Komory kachlů jsou z velké části značně torzovité a neposkytují mnoho informací. Zastoupeny jsou komory s ústím kruhovým i čtvercovým. Jeden vypouklý uvnitř zakouřený zlomek bychom s jistou dávkou tolerance mohli považovat za kachel baňkový/cibulovitý. Tyto kachle se objevovaly v 15. století (HALZBAUER 1998, 20). Ze stejného nálezového celku pocházejí zlomky komor s kruhovým ústím (příl. 8/3). Jejich příslušnost k cibulovitým kachlům, jejichž komory byly rovněž kruhové, je ovšem sporná. Nepříliš často se setkáváme s barokními kachly glazovanými. Jednoznačně převažuje sytá olovnatá zelená glazura, aplikovaná zpravidla na bílé engobě. Ta se v našem prostředí vyskytuje nejdříve ve druhé polovině 15. století, spíše však ve století následujícím, kam budou patřit i exempláře jičínské (SMETÁNKA 1968). Jičínské hrnčířství z hlediska výpovědi kamnových kachlů O výrobě nejlépe vypovídají některé specifické znaky zachytitelné během makroskopických pozorování. Nicméně Z. Smetánka uzavírá, že proces výroby se od produkce keramiky stolní a kuchyňské významně neliší (týž 1968). Co se týká znaků technologických jsou to:
190
Např. už uvedený nástavec římsového kachle v podobě gotického štítu (srov. TOMÁŠKOVÁ 1999, 24). Nález nejspíše gotického kachle s prořezávanou ČVS při výzkumu městského příkopu zůstal zatím ojedinělý. 191 U jednoduchých oxidačně vypálených nádobkových kachlů vzniká někdy problém rozeznat je od spodních částí běžného kuchyňského a stolního nádobí z „červeného zboží“. Nápomocné jsou pozůstatky hliněné omazávky, nejsou – li smyty během laboratorního zpracování.
104
1. aplikace záchytné šroubovice na komorách kachlů nádobkových/komorových192 2. záchytné otvory v komorách kachlů komorových 3. otisky tkaniny na zadní straně ČVS První dva znaky umožňovaly lepší uchycení jednotlivých kachlů v tělese kamen. Na zvlněné ploše komory lépe držela omazávka a otvory se provlékal zpevňující drát (DYMEK – BUŚKO 1999, 51). Použití tkaniny chránilo kachel před poškozením otisky prstů během vyrovnávání zadní strany ČVS. Z. Smetánka spatřuje její výskyt na kachlích v prvních desetiletích 16. století (týž 1968; PAVLÍK – VITANOVSKÝ 2004, 14 - 15). Otázkou je, zda sem můžeme zařadit i keramický kolek (příl. 24 uprostřed) sloužící k aplikaci drobných výzdobných prvků (viz výše) - u kachlů nebývala tato technika častá. Reliéf býval vytvářen vcelku a případy dolepených motivů jsou vzácné (SMETÁNKA1968). Podle Z. Smetánky si hrnčíři, vyrábějící kachle, vytvářeli i vlastní kadluby. Nová experimentální zjištění tuto domněnku naopak popírají (titíž 2004, 14). Nelze ani vyloučit možnost, že si hrnčíři kadluby kupovali (DYMEK – BUŚKO 1999, 51). Kadluby, rovněž vyráběné z hlíny, mohly sloužit dlouhodobě. O umělecké zručnosti výrobce vypovídá zpracování motivu ČVS. Nepochybně byla uplatňována některá pravidla - řekněme výtvarný kánon - na ztvárnění určitých (např. náboženských) motivů. Samotné kachle ale na své tvůrce prozrazují, že někdy ani předloze nerozuměli a pouze napodobovali zaběhlé či poznané vzorce (PAVLÍK – VITANOVSKÝ 2004, 184). Vyčlenit můžeme několik tematických okruhů zastoupených v Jičíně častěji: 1. s tematikou náboženskou (sv. Jiří na koni, zobrazení církevních hodnostářů, soudce Jepte) 2. s tematikou heraldickou (městský znak, znak lva) 3. se světskou tematikou (štvanice, hráči vrhcábů, renesanční portréty) 4. s vegetabilní tematikou (úponky révy, různé listy, rozeta) Výtvarná kvalita byla individuální (SMETÁNKA 1968) a tudíž velmi proměnlivá. K jejímu důkladnému posouzení bychom však potřebovali větší množství zachovaných celých ČVS. Z hlediska chronologie je právě motiv, který ČVS nese určující. Zatímco první dva tematické okruhy a - až na portréty - i většina motivů okruhu třetího s koncem gotiky postupně vyznívá, v renesanci můžeme pozorovat výrazné uplatnění motivů vegetabilních. Barokní kachle glazované nenesou zpravidla tak jasný reliéf (navíc jsou zde natolik fragmentární, že se málokdy dá k jejich reliéfu říci něco určitějšího), ale i na nich se uplatňují porůznu motivy rostlinné v kombinaci s antickými motivy.
192
Jelikož se komory kachlů komorových vyvíjely nejspíše z kachlů nádobkových (SMETÁNKA 1968), nelze při fragmentárnosti souboru vždy jednoznačně určit, kterému typu zlomek náležel.
105
5. Tvarové zastoupení jednotlivých období Vzhledem k nedostatku celých nádob musíme tvar identifikovat na základě charakteristických elementů (ucho, nožka). Hlína je materiál neobyčejně tvárný a proto umožňuje rychlé změny módních trendů. Na druhou stranu hliněné nádobí rychle absorbuje zápach, proto jeho výměna v domácnostech byla frekventovaná. Zmíněná vlastnost zaručovala výrobcům velký odbyt hrnců, při ceně tohoto druhu zboží ovšem obvykle nevelké zisky (KWAPIENIOWA 1976). Primární je záměr hrnčíře z hlediska funkce nádob (NIEGODA – PIEKALSKI 1997), ten ale musí reagovat na poptávku. Poptávka pak souvisí s rozšířením určitých tvarů (NIEGODA 1999) a vypovídá mnohé o způsobu vedení domácností – resp. vaření a stolování.
Formy a funkce nádob v proměnách času 13./14. století: Pro nejstarší období (v době založení města a krátce po něm) poskytuje archeologický materiál jen omezené informace. Z nich lze rekonstruovat hrnek s výrazně utvářeným okrajem, zpravidla bezuchý (tabulka k textu č. X/A193). Jeho dno je zúžené, což by mohlo potvrzovat skutečnost, že hlavní funkcí těchto nádob byl ohřev potravin. Při něm se nádoby stavěly přímo na oheň, který zahříval stěny nádoby, nikoli její dno (KRUPPÉ 1961, 180). Okraje hrnků by nasvědčovaly použití pokličky (příl. 9/1?), taková však nebyla v našem prostředí prokázána (srov. např. FROLÍK – SIGL 1998, 91). 14. století: Výpověď archeologie pro zastoupení jednotlivých tvarů v průběhu 14. století je jak už bylo předesláno – poněkud problematická. Nepochybně musíme počítat s hrnkem, jehož okraj je oproti nejstaršímu období méně robustní (tab XII/3); objevuje se okruží (tab VII/2, 4; IX/7; XII/2). Z dalších forem bychom mohli uvažovat mísu či džbán, dosud ovšem v patřičném archeologickém kontextu, potvrzujícím jejich zařazení, nenalezené. 15. století: Lépe jsme na tom s poznáním morfologie nádob 15. století. Prokazatelná produkce „červeného“ a šedého kolkovaného zboží zahrnuje množství forem, mezi nimi i některé zcela nové. Charakteristické pro toto období je, že nádoba měla vždy jen jednu funkci, pro kterou byla využívána (NIEGODA 1999, 178). Převažuje opět hrnek, tentokrát ve dvou variantách – s uchem i bez něho. Hrnky s uchem se k ohřívání stavěly bokem na dosah ohně, nikoli už přímo do plamenů jako hrnce bezuché. Podle profilace okrajů zde dále rozpoznáme džbán, umožňující hlavně přenášení (KRUPPÉ 1961, 185). Z dalších tvarů je to hluboká mísa a velká mělčí mísa se dvěma horizontálními 193
Vzhledem k nedostatku celých nádob jsem na základě podobnosti okrajů převzala celkový tvar z analogických nálezů z Chrudimi (FROLÍK – SIGL 1998).
106
uchy (tab VIII/5; příl. 11/6a, 6b). Mísy měly širší využití; krom toho, že před rozšířením talířů se v nich podávalo jídlo, používalo se jich např. na přípravu pokrmů, kynutí těst či tření (týž 1961, 194 – 195; SCHEUFLER 1972b, 28). Vyloučit nelze ani možnost, že v domácnostech mohly plnit i funkci nočníků. Jelikož ani tak nevykazují vysoké procento zastoupení, znamená to, že současně byly využívány jejich dřevěné ekvivalenty (NIEGODA1999, 180). Pokličky tohoto období mají spíše vyšší zvonovité tělo, často s vnitřním žebrem (srov. PAJER 1983, 37; příl. 9/2, 3). Jejich průměr zhruba odpovídá nejčastějším průměrům okrajů hrnků. Téměř žádné relevantní informace nemáme o pohárech, běžně se v této době vyskytujících.
A
B
Tabulka X – nejčastější zastoupení keramických tvarů v období středověku (měřítko v cm) 16. století: Zkvalitnění životní úrovně vyšší společnosti v období renesance se odrazilo také v keramické produkci. Jelikož měšťané se vždy snažili přiblížit šlechtě, lze stejnou tendenci zachytit i v jejich domácnostech. Oproti předcházejícímu období je mnohem početněji
107
zastoupeno zboží používané výhradně při stolování, ale rozvíjí se i kuchyňské nádobí (BLÁHA – SEDLÁČKOVÁ 1998, 15). Hranice mezi keramikou stolní a kuchyňskou je jasně patrná jak ve výzdobě, tak ve tvarech nádob (tabulka k textu č. XI). Nejpočetnějším tvarem nadále zůstává prostý hrnek různých velikostí - pokračovatel vrcholně středověkých tradic. Z těch vyrůstají i džbány (vlivem zjednodušování výroby těžko rozeznatelné právě od hrnků) a mísy, prožívající velký rozvoj (tab XIV/2; SZWED 2004, 336 - 339). Charakteristické pro toto období jsou hluboké mísy s vyhnutým okrajem a plastickými lištami (tab III/7; VII/1, 7; VIII/6), podle pracovních stop uvnitř sloužící nejspíše k drcení či hnětení (srov. např. MOTYKOVÁ 2003). Obecně bychom mohli konstatovat nárůst plochého nádobí, který dosvědčuje i snižující se výška pokliček (KERAMISCHE BODENFUNDE AUS WIEN 1983, 56; tab III/3, 4). Z „nových“ forem se konečně objevují talíře194 jako stolní a nejspíše i pekáče195 (tab XIV/4; s uchem po jedné straně) jako kuchyňské nádobí. Prokazatelně se v tomto období objevuje i typicky kuchyňské nádobí pro smažení – pánve/trojnožky196 (tab X/11). Přestože s technikou glazování se některé vlastnosti nádob zlepšily, jejich trvanlivost nebyla vysoká. Aplikace polevy zvyšuje riziko prasknutí nádob (ŠTAJNOCHR 2004). Ačkoli tedy bylo částečně odstraněno absorbování pachů, spotřeba nádobí zůstávala nadále vysoká.
194
Keramický talíř vystupuje až v novověku, nesmíme ale zapomínat na jeho nejčastěji dřevěné předchůdce. Existuje teorie, podle které se talíře keramické začaly vyrábět až s rozšířením použití glazury – do té doby by pro svou nasákavost neumožňovaly konzumaci tekutých jídel (SZWED 2004, 339). 195 V jičínském prostředí nelze tuto skutečnost postihnout, ale zdá se, že pekáče se vyvinuly právě z pánví – trojnožek. Nasvědčovaly by tomu např. přechodné tvary podlouhlých pánví s persistujícím držadlem (srov. HIMMELOVÁ - PROCHÁZKA 1990). Odhadované 16. století pro výskyt pekáčů v Jičíně je odvozeno z jiných nálezových celků (KERAMISCHE BODENFUNDE AUS WIEN 1983, 189; tab IV/6). Víme ale, že tento tvar se vyskytuje po celé období novověku takřka beze změny až do 20. století (za informace děkuji A. Kalinové), proto dataci do 16. století musíme brát s rezervou. 50 Jejich přítomnost předpokládáme už v předchozím období, ale jelikož nelze přesně vymezit počátky aplikace glazur, spojené s tímto druhem nádobí, ani statigraficky zachytit první výskyt těchto pánví, musíme počítat až se stoletím 16.
108
Tabulka XI – nejčastější zastoupení keramických tvarů v období novověku (měřítko v cm) 17. století: Pro poslední století (resp. jeho první polovinu) zahrnuté v předkládané práci platí většina kritérii jako pro období předcházející. Problematické je někdy vlivem pokročilé standardizace a „sériovosti“ (např. u hrnků) od sebe tyto dvě etapy rozeznat. Významně se rozvíjí aplikace glazury a výzdobné prvky s ní související, základní tvarová škála naopak zůstává značně neměnná. Lze sledovat postupné vyznívání pánví a pokliček, početné jsou naopak talíře či mísy s talířovitým podokrajím (např. PAJER 1983, 28). Některé keramické tvary (džbány, drobné misky, dýmky; tab VIII/3; XI/1 – 3; příl. 13/2) prozrazují nárůst zboží, které bychom mohli označit za luxusní. Zdá se, že morfologií i výzdobnými prvky napodobují soudobou habánskou produkci (HIMMELOVÁ – PROCHÁZKA 1990). U většiny z nich nelze uvažovat o místní výrobě.
109
6. Závěr – výsledky Cílem uvedené kapitoly bylo zrekonstruovat povahu jičínského hrnčířství na základě dostupných pramenů. V Jičíně tvoří poměrně dobrý základ historické písemné prameny197. O hrnčířské práci samotné ovšem vypovídají hlavně památky archeologické, které se v našem případě dají označit za značně torzovité. Výsledky jejich rozboru se na závěr pokusím zhodnotit. Ačkoli zdejší hrnčířství zřejmě nedosahovalo kvalit významných českých hrnčířských center (srov.
např.
Levín,
Beroun,
Praha;
SCHEUFLER
1958),
stačilo
pravděpodobně
(přinejmenším v prvních obdobích města) na zásobování místního trhu. Přeměny ve výrobě i technologiích, odehrávající se v průběhu středověku a novověku (HOŠŠO 1984), jsou ale patrné i tady. Vývoj jičínského hrnčířství v průběhu 14. – 17. století Jasně lze postřehnout přežívání starších znaků keramiky tzv. hradištní tradice v počátcích keramické produkce (třída A) a nástup a vývoj nových prvků ve 14. – 15. století (třída B1a, dále B1b a B2). V 16. století se pozvolna rozšiřují nové technologie (hlavně třída C2; HOŠŠO 1984). Podíváme – li se podrobněji na použité technologie (neboť morfologie byla obsahem předcházejícího oddílu), můžeme se po rozboru materiálu vyjádřit na adresu jičínského hrnčířství konkrétněji. Zatímco těžba a příprava hlíny zůstávaly po celá staletí neměnné, zdokonalovalo se složení příměsí a samotné formování nádob (srov. např. HOŠŠO 2004), morfologie se přizpůsobovala funkčnosti a výzdoba reflektovala luxusní trendy. Jako ilustrace mohou posloužit tabulky s makroskopickým rozborem zástupců jednotlivých tříd (viz výše). Prvním obdobím, ve kterém docházelo k těmto změnám byla 2. polovina 14. až 15. století. Oproti doloženým nálezům přelomu 13. – 14. století totiž tehdejší zboží vykazuje menší proměnlivost kvality zpracování a výpalu. Nestejnoměrná šířka stěn indikuje, že stěny nádob byly budovány lepením z válečků nebo pásků. Vzniklý tvar (zpravidla cylindrovitý) se obtáčel do požadované formy (NIEGODA 1999, 163). Velikost zrn obsažených v ostřivu keramické hmoty 14. až 15. století jasně naznačuje, že keramika nebyla točená (STOKSIK 2007, 380). Dalším dokladem techniky obtáčení jsou dna nádob utvářená na podsýpce ze směsi popela nebo častěji písku. Změnu přináší 15. století, pro které se nejen u nás, ale i na Slovensku nebo v Polsku, počítá s rozšířením dvouterčového hrnčířského kruhu (viz výše; srov. např. HOŠŠO 2004; SZWED 197
Tuto situaci bychom v porovnání k zachovalosti dokumentů k hrnčířskému řemeslu v jiných městech mohli považovat za unikátní (SKRUŽNÝ 1973).
110
2004, 344). Nové zařízení znamená transformaci výrobního procesu. Nádoby už mohou být utvářeny točením za asistence obou rukou. Podmínkou proto musí být pevné přichycení nádoby ke kruhu a zjemnění ostřiva. Obojí můžeme po makroskopickém pozorování potvrdit. Dna nesou stopy odřezání strunou/drátem a příměs přestává být viditelná. I nadále se ovšem setkáváme s utvářením stěn nádob lepením (WOLF 2002, 129). Změny ve výrobě souvisí také s posunem k standardizaci (který lze pozorovat např. na utváření okrajů; PROSTŘEDNÍK 1994) a nástupem nových tvarů. Úbytek výzdobných prvků se v našem prostředí vzhledem k předchozímu období nijak markantně neprojevuje. Dalším obdobím změn se stává závěr 15. století až počátek století 16. Časný novověk odráží vyznívání středověkých prvků. Velký zlom v hrnčířství způsobilo rozšíření skleněných výrobků. Zřetelnější snahy se tomuto druhu zboží vyrovnat ovšem v Jičíně nepozorujeme. Může to potvrzovat fakt, že zdejší hrnčířství nemělo vysokou úroveň (SCHEUFLER 1958) a nesnažilo se konkurovat novým produktům198. Na druhou stranu – ani nálezy skla nejsou příliš početné. Nepochybně žádané luxusnější zboží se sem dostávalo prostřednictvím obchodu. Aplikace glazury přináší rozmach nového zboží, které bychom mohli označit jako „sériovou výrobu“. Produkce glazovaného zboží, sílící ve 2. polovině 16. století a přecházející do dalších století, představuje závěr vývoje vrcholně a pozdně středověkého hrnčířství (WOLF 2002, 138). Nádoby jsou pravděpodobně vytáčené z jednoho kusu hlíny a jsou odstraňovány z kruhu odrýpnutím nožem či za pomoci špachtlí. Rozhodně se nejednalo o zboží výstavní, jak je patrné z otisků glazur na dnech či poškozených okrajích hrnců, způsobené poskládáním v peci. Často se setkáváme i se zmetky, pocházejícími nejspíše z nepovedené vsázky pece. Zdá se, že i pro ně se našlo využití199. U zakuřovaného zboží, vyskytujícího se rovněž v tomto období, nelze rozhodnout, zda náleželo produkci místní. Vzhledem k počtu zastoupených fragmentů se zdá, že nebylo domácí. Další etapa by měla představovat ukončení novověkého vývoje a stabilizaci tvarů, což z dostupného materiálu (obvykle smíšeného) nelze dokonale postihnout. Některé prvky navíc začínají splývat s lidovým hrnčířstvím (PAJER 1983, 150). Základní výrobní postupy ale zůstávaly neměnné. Na dnech se objevuje mušlovitý soustředný otisk (snad podložky?; příl. 10/1, 2), jeho interpretace není ještě vyřešena (P. RzeŜnik – osobní sdělení). Po celou dobu sledovaného vývoje lze sledovat snahy hrnčířů přizpůsobit nádobí pro manipulaci s ohněm. V nejstarším období to bylo zúžení dna, umožňující plamenům lepší 198
Tato snaha je zjevná u větších hrnčířských center, typickým příkladem je produkce tzv. loštické keramiky (za informaci děkuji P. RzeŜnikovi). 199 Pokud nejde o nerozlišený výrobní odpad.
111
dosah na stěny nádoby (viz výše). Funkčně jsou utvářeny pozdněstředověké pánve, které přijímají (na rozdíl od hrnců) teplo celým povrchem těla. Jejich držadlo navíc umožňovalo zacházet s nimi z bezpečné vzdálenosti od plamenů. V novověku jsou to prvky zvětšující výhřevnou plochu těla nádob. Zpočátku vývalkovitá šroubovice na výduti hrnků, a naposled tzv. karbování (tab VII/6; příl. 13/3, 5)200. Po shrnutí uvedených zjištění můžeme prohlásit, že jičínské hrnčířství ve sledovaném období sice nepředstavovalo vrchol řemesla, splňovalo ale běžný standard. V porovnání s jinými soubory se zdá, že i tady byly změny společenských trendů i technologického vývoje akceptovány, i když se zdá, že v menším rozsahu. Tato skutečnost může být způsobena i stavem výzkumu a tak nelze vyloučit, že výsledky archeologického bádání nás v budoucnu donutí některé informace korigovat.
200
Karbování je vrásnění povrchu speciálním hřebenem, čímž se zdvojnásobuje výhřevná plocha nádoby (ŠTAJNOCHR 2004).
112
6. Závěr Původní záměr práce spočíval ve zhodnocení archeologického materiálu období středověku a novověku, pocházejícího převážně z městského jádra, který se podařilo nashromáždit zhruba od 1. poloviny 20. století do r. 2007 v M Jičín. Hodnota tohoto materiálu byla snížena vlivem nedostačující výpovědi nálezových okolností - ať už proto, že rozsah výzkumu (nejčastěji v podobě drobných zásahů během stavebních dozorů) neumožnil jejich získání, nebo protože nebyly zohledněny. Na základě zmiňovaných nálezů pak měla být rekonstruována hmotná kultura jičínského měšťana. Smyslem prováděného rozboru keramických nálezů bylo vnést světlo do produkce místních hrnčířů a v neposlední řadě i snaha získat jasnější výpověď o úrovni a vývoji této řemeslné činnosti. Dalším cílem bylo sloučit dosud stručně publikované výsledky v jedné práci a získat tak ucelenější přehled zastoupených artefaktů. Z nich pak měly být vyzdviženy ty, které by svým významem mohli přesahovat rámec věcí, se kterými bychom se v dané době na podobném místě setkali běžně. Tato část práce pak sledovala vedlejší záměr, jímž by mělo být obeznámení
širšího
okruhu
badatelů
archeologie
i
zájemců
z řad
veřejnosti
se
zdejší materiální základnou. Hned zpočátku bylo jasné, že samotné archeologické nálezy, často bez patřičného kontextu, nejsou schopny přinést větší výsledky. Proto jejich zpracování logicky vyústilo ve snahu začlenit prameny hmotné kultury do historických souvislostí. Nepostradatelnou se ukázala být typologická komparace a využití dostupných analogií. Nelze je ovšem přijímat zcela nekriticky. Největší část práce tvořil makroskopický rozbor materiálu. Co se týče samotné keramiky kuchyňské a stolní, která tvořila většinu nálezů, byly vyčleněny stabilní třídy pro určitá časová období. Třídy, určené při předchozím zpracování výsledků z výzkumu příkopu městského opevnění, se podařilo stanovit přesněji. Stále ale postrádáme jasněji definované časové hranice výskytu některých keramických typů (jedná se hlavně o novověkou produkci – např. pekáče, ale chybí i přesnější vymezení počátku produkce třídy B1a – „červené zboží“). Tento problém by v budoucnu mohl vyřešit výzkum s plně dokumentovanou stratigrafií a důkladnější prostudování materiálů etnografických, kam některé z nich spadají. Místní produkce keramické třídy C1 (zakuřované zboží) se zatím nedá potvrdit ani vyvrátit. Mimo makroskopického ohledání byla na několika glazovaných fragmentech aplikována rentgen – fluorescenční analýza, jejíž výsledky jsou v práci uveřejněny.
113
Sledování technologických změn na vyčleněných třídách potom umožnilo rámcově zachytit vývoj hrnčířské produkce. Z hlediska jičínské archeologie se jednalo v podstatě o první pokus201 tohoto druhu a ačkoli jeho výsledky nejsou nijak převratné, rozhodně se dají označit za přínos. Dosud totiž bylo možné čerpat informace o hrnčířích z písemných pramenů, popř. toponomastiky. Doufejme, že je v budoucnu bude možné zpřesnit a rozšířit. Stejně tak by bylo vhodné věnovat napříště větší péči specifickým nálezům, na něž bylo v práci upozorněno. Jsou to např. doložené keramické importy (zvláště kameniny), hrnčířská formička na drobné aplikace, kachel se znakem města Jičína nebo soubor tyglíků nalezený v jádru města. Některé z nich nebyly doposud zveřejněny. Je třeba přiznat, že rozbor zbývajícího materiálu (kachle, sklo, železné i jiné kovové předměty, kosti) je nedostatečný. Na vině je v prvé řadě jejich menší zastoupení, silná fragmentárnost, která (např. u skla a kachlů) neumožňuje říci nic určitějšího, chybějící stratigrafie (železné předměty), ale i záměr samotné práce, upřednostňující materiál keramický. Leccos by napověděly speciální analýzy, k těm však (hlavně z finančních důvodů) nebylo přistoupeno. Obecně by bylo vhodné využívat více technologií, které dnešní doba nabízí. Mimo analyzovaný materiál se podařilo zpřehlednit přínos archeologie v otázkách opevnění města a konfrontovat ho se stavebně – historickým průzkumem, provedeným v době nedávné202. Na podkladě dosavadních výzkumů E. Ulrychové byla zmapována síť novověkých vodovodů a uveden jejich přehled. Momentálně diskutovaná problematika předlokačních center (Hrádek, Koštofrank) byla nastíněna ze všech možných úhlů pohledu a v současnosti na ni z pohledu archeologie neexistuje jednoznačná odpověď. Rozhodně lze ale říci, že bez řádného archeologického průzkumu by neměly být činěny dalekosáhlé závěry203. Prozatím postrádáme více konkrétnějších dokladů vzhledu středověké zástavby, na vybavení měšťanských domácností můžeme usuzovat pouze z destrukcí kachlových kamen a vyzdvižených artefaktů. Na závěr tedy můžeme konstatovat, že za spolupráce s dalšími vědními obory je možné získat informace i z částečně znehodnoceného souboru. Zvláště propojení archeologických dokladů
201
Nepočítáme – li zjednodušenou charakteristiku jičínského hrnčířství z pera V. Scheuflera, vytvořenou na základě několika zkoumaných keramických jedinců (SCHEUFLER 1958). 202 ULIČNÝ, P. 2004: Opevnění města Jičína v 16. století, Průzkumy památek I/2004, ročník 11, 126 – 143. 203
ULIČNÝ, P. 2007: První léta města Jičína. Příspěvek ke studiu jeho nejstarších dějin. Z Českého ráje a Podkrkonoší 20, 280 – 288.
114
s dostupnými písemnými prameny se ukázalo být jednou z možností, jak materiál takového charakteru alespoň zčásti zhodnotit. Za daných okolností bylo vytěženo maximum a ač nebyly učiněny převratné objevy a představa o hmotné kultuře jičínského měšťana v období středověku a novověku zůstává mlhavá, podařilo se vytvořit přehled předmětů, se kterými mohl přicházet denně do styku.
115
7. Prameny, literatura a zkratky 7.1 Prameny FROLÍK, J. 1990: Příručka k vyplňování terénních formulářů, Rkp. zpráva ulož. v ARÚ Praha. Historie Jičína I. (Od první písemné zmínky do vlády Albrechta z Valdštejna), Jičín 2003. MATĚJKOVÁ, K. 2006: Sekvence středověké a novověké keramiky z výzkumu městského příkopu v Jičíně, (rkp. bakalářské práce ulož. na ÚAM FF MU), Brno, Masarykova univerzita. PEŠLOVÁ, L. 2002: Hmotná kultura brněnského měšťana na přelomu 16. a 17. století, (rkp. diplomové práce ulož. na ÚAM FF MU), Brno, Masarykova univerzita. TOMÁŠKOVÁ, M. 1999: Některé aspekty k výskytu kamnářských výrobků na Jičínsku, (rkp. seminární práce ulož. na ÚAM FF MU), Brno, Masarykova univerzita. ULIČNÝ, P. 2002: Stavebně –historický průzkum městského opevnění v Jičíně, Jičín. ULRYCHOVÁ, E. 1999b: Zpráva pro investora, MěÚ Jičín. (ulož. u autorky) ULRYCHOVÁ, E. 2001: Raněstředověká hradiště na Jičínsku a jejich zázemí, (rkp. disertační práce, ulož. na Ústavu pro prehistorii a ranou dobu dějinnou při FFUK), Praha, Univerzita Karlova. ULRYCHOVÁ, E. 2003a: Středověký Jičín v archeologických nálezech, RMaG Jičín. ULRYCHOVÁ, E. 2003c: Jičínsko v pravěku a raném středověku, RMaG Jičín. WOLF, 0. 2002: K poznání hrnčířské produkce 13. – 16. století v Chrudimi, (rkp. diplomové práce ulož. na ÚAM FF MU), Brno, Masarykova univerzita.
7.2 Literatura AGRICOLA, G. 1976: Dvanáct knih o hornictví a hutnictví. Praha. ANÝŽ, R. – KONČELOVÁ, M. – THÉR, R. – TICHÝ, R. A KOL. 2006: Pravěké osídlení východních Čech, Živá archeologie 7, 25 – 40. BLÁHA, J. – SEDLÁČKOVÁ, H. 1998: Slavnostní keramika, In: Sklo, slavnostní keramika a kachle. Renesanční Olomouc v archeologických nálezech. Archeologické výzkumy Památkového ústavu v Olomouci 1973-1996. Olomouc. BUŚKO, C. 1999: Produkcja i konsumpcja, 60 – 142, In: Ze studiów nad Ŝyciem codziennym w średniowiecznym mieście, Wratislaslavia Antiqua I, Katedra archeologie Wroclaw. ČERNÁ, E. (ed.) 1994: Středověké sklo v zemích Koruny české. Katalog výstavy. Most. ČESAL, A. – HERZINGER, R. 2007: Labyrintem středověku. Praha.
DEMEK, J. A KOL. 1965: Geomorfologie českých zemí. Praha. DOHNAL, M. – KOUCKÝ, K. 2000: Analýza části novověkých nálezů z archeologického výzkumu městské parcely v Sedlčanech (okr. Příbram), AVSČ 4, 359 – 382. DRABINA, J. 1998: śycie codzienne w miastach śląskich XIV i XV w. Wrocław. DURDÍK, T. 1999a: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha. DURDÍK, T. 1999b: Výzkumy v Čechách, 77. DYMEK, K. – BUŚKO, C. 1999: Budownictwo i warunki zamieszkania, 37 – 61, In: Ze studiów
nad
Ŝyciem
codziennym
w
średniowiecznym
mieście,
Wratislaslavia Antiqua I, Katedra archeologie Wroclaw. FRANCEK, J. 1992: Písemné prameny k dějinám města Jičína, Z Českého ráje a Podkrkonoší 5, 87 – 98. FRANCEK, J. 1994: Rebelie železnických poddaných v 17. století, Z Českého ráje a Podkrkonoší 7, 51 – 62. FRANCEK, J. 2004: Jičín. Praha – Litomyšl. FRANCEK, J. 2005: Příběh tajné lásky. Praha. FRÖHLICH, J. 2006: Poloha a podoba popravišť prácheňského kraje, AVSČ 10, 945 – 957. FROLÍK, J. – SIGL, J. 1990: Soubor pozdně středověké keramiky z Chrudimi – Husovy ulice, In: Studies in postmediaeval archaeology, str. 269 – 283. FROLÍK, J. – SIGL, J. 1998: Chrudim v pravěku a středověku. Obrázky každodenního života. Okresní muzeum Chrudim. FROLÍK, J. – TOMÁŠEK, M. 2003: Soubor pozdněstředověké keramiky z výplně zaniklé studny č. p. 108 v Kutné Hoře, AVSČ 7, 735 – 758. GABRIEL, F. – SMETANA, J. 1984:
K vývoji výrobních okruhů červeně malované
keramiky v severních Čechách, AH 8, 119 – 138. GABRIEL, F. 1979: Počátky hrnčířství v České Lípě, AH 4, 257 – 265. GABRIEL, F. 1991: Keramický soubor z hradu Frýdštejna, AH 16, str. 279 – 293. GAJERSKI, S. F. 1972: Potylicky ośrodek kaflarski w XVI. – XVIII.wieku, KHKM 20, 467 – 485. GOŠ, V. 1983: Středověké hrnčířství v Lošticích, AH 8, 197 – 213. GOTTLIEB, J. 2007: Textura krajiny v textuře valdštejnské urbanistiky, In: Albrecht z Valdštejna – Inter arma silent musea? Praha.
117
HAZLBAUER, Z. 1988: Raně novověké hrnčířské formičky z Nového Strašecí, Zpravodaj okresního muzea a galerie v Rakovníce, 1988/2, 2 – 13. HAZLBAUER, Z. 1998: Krása středověkých kamen. Praha. HAZLBAUER, Z. – VOLFOVÁ, E. – VOLF, P. 1989: Historické kamnářské výrobky z Nového Strašecí a okolí I., Zpravodaj Okresního muzea a galerie v Rakovníce, 1989/6, 12 – 17. HEROUT, J. 1963: Staletí kolem nás. Praha. HIMMELOVÁ, Z. – PROCHÁZKA, R. 1990: On the characteristic of some components of material culture and public health care of the town of Brno in the 16th century, 127 - 162, In: Studies in postmediaeval archaeology, Praha. HOFFMAN, F. 1993: České město ve středověku. Praha. HOŁUBOWICZ, W. 1950: Garnczarstwo wiejskie zachodnich terenów Białorusi. Toruń. HORSCHIK, J. 1978: Steinzeug 15. bis 19. Jahrhundert, Von Bürgel bis Muskau. Dresden. HOŠŠO, J. 1984: Prehľad vývoja stredovekej keramiky na Slovensku, AH 8, 215 – 231. HOŠŠO, J. 2004: Hranica medzi stedovekom a novovekom vo svetle archeologických nálezov, AH 29, 569 – 581. JAKOUBĚOVÁ, V. 1990: Novověké hrnčířství na Novopacku, Z Českého ráje a Podkrkonoší 8, 238 - 243. JANÁČEK, J. 1977: Valdštejnův Jičín, ČČH XXV/1, 87 – 99. JANOTKA, M. – LINHART, K. 1984: Zapomenutá řemesla. Praha. KERAMISCHE BODENFUNDE AUS WIEN. Katalog Mittelalter – Neuzeit 1983. Wien. KLÁPŠTĚ, J.1998: Proměny keramiky ve středověkém Mostě, AHP 5, 163 – 174. KLÁPŠTĚ, J. 1999: Středověké město a jeho region: východiska archeologického projektu, Mediaevalia Archeologica 1, 13 – 20. KLÁPŠTĚ, J.
– VELÍMSKÝ, T. 1977: Mostecké zemnice 13. století (zpráva o stavu výzkumu), AH 3, 121 – 129.
KLIPCOVÁ, B. 2007: „Já mám veliké a mnohé fundací pro rozdílné řády…“, Albrecht z Valdštejna jako církevní fundátor, In: Albrecht z Valdštejna – Inter arma silent musea? Praha. KONCZEWSKA, M. – KONCZEWSKI, P. 2004: Zabytki metalowe z fosy miejskiej we Wrocławiu, 89 – 207, In: Wroclaw na przelomie średniowiecza i czasów nowoŜytnych, Wratislaslavia Antiqua VI, Katedra archeologie Wroclaw.
118
KOSINA, J. - WALDHAUSER, J. 1990: Archeologické nálezy v Českém ráji během minulých čtyřiceti let, Z Českého ráje a Podkrkonoší 3, str. 106 – 113. KOULA, J. 1917: Co nám vyprávějí pražské střepy XVII.století, PA 29, 12 – 16; 176 – 183. KRAJÍC, R. 1991: Stavební železo a uzavírací mechanismy na vrcholně středověkých lokalitách Táborska, AH 18, str. 323 – 341. KRAJÍC, R. 1998: Dům pasíře Prokopa v Táboře. Tábor. KRUPPÉ, J. 1961: Studia nad ceramiką XIV. wieku ze Starého Miasta w Warszawie. Wrocław – Warszawa – Kraków. KUČA, K. 1995: Poznámky ke kompozici ortogonálních městských lokací v Čechách, AH 20, 107 – 132. KVĚT, R. 2003: Duše krajiny. Staré stezky v proměnách věků. Praha. KWAPIENIOWA, M. 1976: Organizacje produkcji i zbytu wyrobów garnczarskich w Krakowie w XIV – XVIII wieku, Studie nad produkcję rzemiesłniczę w Polsce (XIV – XVIII w.), In: Studie i materialy z historii kultury materialnej , 51, Ossolineum. KWAPIENIOWA, M. 1983: NoŜyki garnczarskie, KHKM 31/II, 153 – 161. KYBALOVÁ, L. 2001: Středověk. Dějiny odívání. Praha. MALÍK, P. – PEŠKA, M. 1994: Soubor časně novověké keramiky z Moravského Krumlova, SPFFBU E 39, str. 93 – 111. MENCL, J. 1940: Historická topografie města Jičína I. Jičín. MENCL, J. 1949: Historická topografie města Jičína II. Jičín. MENČÍK, J. 1898: Soudní kniha města Jičína (od r. 1361 do r. 1407). Jičín. MENČÍK, F. 1902: Dějiny Jičína, Jičín. MICHÁLEK, J. 2006: Topograficko – archeologický průzkum a výzkum šibenic v okrese Strakonice v letech 1995 – 2005, AVJČ 19, 303 – 323. MICHNA, P. J. 1988: K poznání zahloubených obydlí doby velké kolonizace, 222 – 284, In: Rodná země. Brno MIKYŠKA, R. A KOL. 1969: Geobotanická mapa ČSSR. List M 33 - XVI Hradec Králové. Praha. MORÁVEK, J. - WIRTH, Z. 1946: Valdštejnův Jičín. Příspěvek k dějinám barokního stavitelství v Čechách. Praha. MOTYKOVÁ, K. 2003: Podezdí Svatojiřské a Velelibské v Nymburce, AVSČ 7, 759 – 779. NÁVESNÍK, F. 1889: Jičín od založení až po naše doby. Jičín.
119
NIEGODA, N. – PIEKALSKI, J. 1997: Póznośredniowieczna ceramika wrocławska z ul. Igielnej, Acta Universitatis Wratislawiensis, Studia Archeologiczne XXIX, 169 – 191. NIEGODA, N. 1999: Naczynia ceramiczne, 157 – 183; In: Ze studiów nad Ŝyciem codziennym w średniowiecznym mieście, Wratislaslavia Antiqua I, Katedra archeologie Wroclaw. NOVÝ, L. A KOL. 1974: Dějiny techniky v Československu do konce 18. století. Praha. NUMIZMATICKÉ LISTY 3, 2001, 84. PAJER, J. 1983: Počátky novověké keramiky ve Strážnici. Strážnice. PAVLÍK, Č. – VITANOVSKÝ, M. 2004: Encyklopedie kachlů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha. PETRÁŇ, J. A KOL. 1985: Dějiny hmotné kultury I/2. Praha. PIEKALSKI, J. 1999a: Transformace měst středověké střední Evropy, Mediaevalia Archeologica 1, 21 – 42. PIEKALSKI, J. 1999b: Wstęp, 1 – 14, In: Ze studiów nad Ŝyciem codziennym w średniowiecznym mieście, Wratislaslavia Antiqua I, Katedra archeologie Wroclaw. PIEKALSKI, J. 2004a: Elementy infrastruktury średniowiecznego Wrocławia, 9 – 25, In: Wroclaw na przelomie średniowiecza i czasów nowoŜytnych, Wratislaslavia Antiqua VI, Katedra archeologie Wrocław. PIEKALSKI, J. 2004b: Wczesne domy mieszcan w Europie Środkowej. Wrocław. PROCHÁZKA, R. 2007: Area…sive parva, sive magna…Parcela ve vývoji raného a komunálního města, Forum urbes medii aevi IV., Parcelace a uliční síť ve vrcholně středověkých městech, Brno. PROSTŘEDNÍK, J. 1990: Příspěvek k dějinám stavebního vývoje města Jičína v 16. století, Z Českého ráje a Podkrkonoší 8, 231 – 238. PROSTŘEDNÍK, J. 1991 - 1992: Obytné objekty z konce 16. století v Jičíně v Tylově ulici, ZMHK 18, 103 – 109. PROSTŘEDNÍK, J. 1994: Novopacké hrnčířství od pravěku po středověk, Z Českého ráje a Podkrkonoší 7, 7 – 28. PROSTŘEDNÍK, J. – HARTMAN, P. 2007: Výsledky záchranného archeologického výzkumu na hradě Kumburk v roce 2006, Z Českého ráje a Podkrkonoší 20, 63 – 113. RADA, P. 1997: Slabikář keramika. Praha.
120
RICHTEROVÁ, J. 1997: Pražané na přelomu středověku a novověku. Praha. SCHEUFLER,
V.
1958:
Hrnčířství
na
Jičínsku,
Novopacku,
Novobydžovsku
a
Královéměstecku, ČL 45, 115 – 125. SCHEUFLER, V. 1972a: Novověké kachle, ČL 59, 154 – 161. SCHEUFLER, V. 1972b: Lidové hrnčířství v českých zemích. Praha. SCHEUFLER, V. 1979: Archeologické výkopy novověké keramiky. Interpretační problémy, ČL 66, 203 – 209. SIGL, J. 2006: Staré Mýto: Na cestě k městu, Živá archeologie 7, 34. SKRUŽNÝ, L. 1973: Příspěvek k vývoji hrnčířských cechů a hrnčířských pracovních nástrojů, ČL 61, 155 – 175. SMETÁNKA, Z. 1968: Technologie výroby českých kachlů od počátku 14. do počátku 16. století, PA LIX, 543 – 578. SMETÁNKA, Z. 1981: Gotický kachel s hrnčířem, Praehistorica VIII, 329 – 331. STEHLÍKOVÁ, D. 1984: Pražské zlatnické dílny, AH 8, 267 – 285. STOKSIK, H. 2007: Technologia warsztatu ceramicznego średniowiecznego Śląska w świetle badań specjalistycznych i eksperymentalnych. Wrocław. SVÁTEK, J. 1985: Dvorská kancelář Valdštejnova frýdlantského vévodství, Studia Muzea Kroměřížska 83, 43 – 96. SZWED, R. 2004: WczesnonowoŜytna ceramika naczyniowa z ulicy św. Antoniego we Wrocławiu, 331 – 383, In: Wroclaw na przelomie średniowiecza i czasów nowoŜytnych, Wratislaslavia Antiqua VI, Katedra archeologie Wrocław. ŠÍDA, P. – FIŠÁKOVÁ – NÝVLTOVÁ, M. – ULRYCHOVÁ, E. 2006: Paleolitické nálezy v Jičíně, AVSČ 10, 137 – 150. ŠPAČKOVÁ, D. – VELÍMSKÝ, T. 1975: K výskytu kameniny v českých středověkých nálezech 14. – 15. století, Zprávy ČsAS 1 – 2, 82 – 91. ŠTAJNOCHR, V. 1998a: Archaické technologie tváření keramiky, AR 50, 95 – 105. ŠTAJNOCHR, V. 1998b: I. Nové a starší nálezy mezzomajolik, AVSČ 2, 433 – 444. ŠTAJNOCHR, V. 2004: Hrnce pro tepelné zpracování pokrmů – Studia funkcí novověké keramiky, AVSČ 8, 801 – 851. TEUFEL, E. A KOL. 2002: Spätmittelalter am Oberrhein. Alltag, Handwerk und Handel 1350 – 1525. Katalogband. Stuttgart. TURNAU, I. 1983: Polskie skórnictwo. Wrocław – Warszawa – Gdaňsk – Łódź – Kraków. ULIČNÝ, P. 2002: Valdická brána v Jičíně, Z Českého ráje a Pokrkonoší 15, 211 – 237.
121
ULIČNÝ, P. 2003: K ikonografii města Jičína a okolí, Z Českého ráje a Pokrkonoší 16,
238-
248.
ULIČNÝ, P. 2004: Opevnění města Jičína v 16. století, Průzkumy památek I/2004, ročník 11, 126 – 143. ULIČNÝ, P. 2005: Kostel sv. Jakuba v Jičíně a jeho příspěvek architektuře kolem r. 1400: symbolika, geometrie, konstrukce, Průzkumy památek II/2005, ročník 12, 121 – 151. ULIČNÝ, P. 2007: První léta města Jičína. Příspěvek ke studiu jeho nejstarších dějin. Z Českého ráje a Podkrkonoší 20, 280 – 288. ULRYCHOVÁ, E. 1990 – 1992: Výzkumy v Čechách, 119 – 120. ULRYCHOVÁ, E. 1993: Archeologické akce a nálezy v letech 1990 – 1992 na Jičínsku, ZMHK 19, 41 - 44. ULRYCHOVÁ, E. 1994a: Archeologické nálezy získané muzeem v Jičíně v roce 1993, ZMHK 20, 24 – 25. ULRYCHOVÁ, E. 1994b: Dřevěné vodovody z 1. třetiny XVII. století v Jičíně, ZMHK 20, 24 – 25. ULRYCHOVÁ, E. 1994c: Nález objektu ze druhé poloviny 13. století v Jičíně, ZMHK 20, 107. ULRYCHOVÁ, E. 1995: Archeologické nálezy získané muzeem v Jičíně v roce 1994; ZMHK 21, 15 – 16. ULRYCHOVÁ, E. 1996: Archeologické akce na Jičínsku v roce 1995, ZMHK 22, 5 - 10. ULRYCHOVÁ, E. 1997: Archeologické nálezy z okresu Jičín v roce 1996, ZMHK 23, 28 34. ULRYCHOVÁ, E. 1998a: Archeologické akce na Jičínsku v roce 1997, ZMHK 24, 3 - 7. ULRYCHOVÁ 1998b: Výzkumy v Čechách, 68 – 69. ULRYCHOVÁ, E. 1999a: Archeologické přírůstky muzea v Jičíně, ZMHK 25, 32 – 37. ULRYCHOVÁ, E. 2000: Výzkumy v Čechách, 92; 255. ULRYCHOVÁ, E. 2002: Archeologické nálezy z Jičínska získané muzeem v Jičíně v roce 2001, ZMVČ 28, 5 – 9. ULRYCHOVÁ, E. 2003b: Výzkumy v Čechách, 281. ULRYCHOVÁ, E. 2004: Přírůstky do archeologické sbírky muzea v Jičíně, ZMHK 30, 3 – 11. ULRYCHOVÁ, E. 2005: Archeologické nálezy získané muzeem v Jičíně v roce 2004, ZMHK 31, 19 - 28.
122
ULRYCHOVÁ , E. 2006a: Přírůstky do archeologické sbírky muzea v Jičíně v roce 2005, ZMHK 32, 27 – 32. ULRYCHOVÁ , E. 2006b: Osídlení Jičínska v časně slovanském a starohradištním období, AVSČ 10, 763 – 775. ULRYCHOVÁ, E. 2007: Archeologické přírůstky z terénních akcí muzea v Jičíně v roce 2006, ZMHK 33, v tisku. ULRYCHOVÁ, E. - HAZLBAUER, Z. 1998: Renesanční kachle se zobrazením starozákonního soudce Jepteho, AR L, 636 – 643. ÚLEHLA, V. 2003: Život na Novém Městě před sto lety, Nové noviny, 15. srpna 2003. ÚLEHLA, V. 2006: Jičín na konci 19. století. Jičín. VÁLEK, B. 1964: Půdy východních Čech. Havlíčkův Brod. VAN DÜLMEN, R. 2003: Bezectní lidé – o katech, děvkách a mlynářích. Praha. VARAZDIN, L. 2004: Značky na dnech nádob ve středověku, Studia mediaevalia pragensia 5, 165 – 199. VELDA, K. 1977: Mechanizace zemědělství, In: Naučný slovník zemědělský VII, 431. VOJTÍŠEK, B. 1984: Hrnčířství v České Lípě, AH 8, 139 – 144. VOKOLEK, V. 1993: Počátky osídlení východních Čech. Muzeum východních Čech Hradec Králové. WAGNER, J. 1979: Jičín. Praha. WIEŚNIEWSKI, Z. 1995: Przyczynek do studiów nad zaopatrzeniem średniowiecznego i renesansowego Wrocławia w wodę, 139 – 144, In: Kultura średniowiecznego Śląska i Czech. Międzinarodowe sympozjum. Wrocław. WINTER, Z. 19_?: V ohradě měst a městských zdech I. Praha. WINTER, Z. 1906: Dějiny řemesel a obchodu v Čechách ve 14. a 15. století. Praha. WINTER, Z. 1913: Šat, strava a lékař v 15. a 16. věku. Praha. WINTER, Z. 1925: Z městských živností. Praha. ŽEGKLITZ, J.1990: Příspěvek k vývoji hrnčířského kruhu v Čechách v 17. – 18. století, 249 – 256, In: Studies in postmediaeval archeology, Praha.
7.3 Seznam zkratek AH – Archaeologia historica AR – Archeologické rozhledy
123
AVJČ – Archeologické výzkumy v jižních Čechách AVSČ – Archeologie ve středních Čechách ČČH – Český časopis historický ČL – Český lid KHKM – Kwartalnik Historii Kultury Materialnej PA – Památky archeologické SPFFBU – Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity Zprávy ČsAS – Zprávy československé společnosti archeologické ZMHK – Zpravodaj muzea v Hradci Králové
ČMK – červené malovaná keramika ČVS – čelní vyhřívací stěna M Jičín – Muzeum Jičín příl. – příloha; označena čísly odkazuje na obrazové přílohy v této práci; doplněná rozsahem stran představuje citaci z textové přílohy v závěru díla J. Mencla (MENCL 1940) Příl. – označuje odkaz na obrazovou přílohu vloženou v díle J. Mencla (MENCL 1940; 1949) tab – tabulka UW - Uniwerzytet Wrocławski
8. Seznam příloh a tabulek 8.1 Seznam příloh 204 Příloha 1 – 11: Fotodokumentace archeologických nálezů Příloha 12 - nahoře:Fotodokumentace archeologických nálezů; - dole: Kresebná dokumentace výzkumu v Tylově ulici r. 1990 – 91 (výzkum a autor J. Prostředník) Příloha 13 – 14: Fotodokumentace archeologických nálezů Příloha 15: Rekonstrukce opevnění města Jičína do r. 1600 podle staveb. – hist. průzkumu P. Uličného a dosavadních archeolog. výzkumů (upraveno podle ULIČNÝ 2004) Příloha 16: Současný stav opevnění po staveb. – hist. průzkumu P. Uličného (podle ULIČNÝ 2004) Příloha 17: Zabezpečení města vodou (částečnou rekonstrukci sítě vodovodů provedla autorka práce na základě výzkumů E. Ulrychové) 204
V textu jsou odkazy na přílohy uvedeny vždy v závorce pod zkratkou „příl.“ a patřičným číslem.
124
Příloha 18: Rekonstrukce podoby městských bran a náměstí na základě vyobrazení města Jičína od J. Sikory z r. 1756 (podle MENCL 1940, 179; týž 1949, 3 – 7) Příloha 19: Soupis archeologických výzkumů v Jičíně (od r. 1935 do r. 2007) Příloha 20: Dokumentace J. Mencla k vykopávkám v zámecké zahradě mezi r. 1937 – 1938 (převzato z ULIČNÝ 2004) Příloha 21: Dokumentace výzkumu části příkopu městského opevnění v r. 1999 – rozdělení plochy výzkumu do čtverců (podle plánů fy PERES digitalizovala autorka práce) Příloha 22: Dokumentace výzkumu části příkopu městského opevnění v r. 1999 – výsledek výzkumu (podle plánů fy PERES digitalizovala autorka práce) Příloha 23: Vzorky keramických tříd (měřítko v cm) Příloha 24: Výsledky rentgen – fluorescenční analýzy keramického kolku (výsledky poskytl M. Hložek; kresba kolku L. Balák; více v textu) Příloha 25: Výsledky rentgen – fluorescenční analýzy kamenin (výsledky poskytl M. Hložek; více v textu) Příloha 26: Reprodukce podoby města kolem r. 1450 zpracovaná F. Menčíkem (MENČÍK 1902) Příloha 27: Reprodukce podoby města kolem r. 1620 zpracovaná F. Menčíkem (MENČÍK 1902) Příloha 28: Mapa s vyznačením několika historicky doložených městských zařízení (podle F. Menčíka zpracovala autorka práce)
8.2 Seznam tabulek 205 Tabulka 1 – 15: Kresebná dokumentace archeologických nálezů
8.3 Legenda k příloze č. 19 Soupis archeologických výzkumů v Jičíně (od r. 1935 do r. 2007) : 1 1937 – 8 zahrada Valdštejnského paláce (výzkum J. Mencla) 2 1965 poloha Letná, areál fy HaN – mimo mapu (výzkum M Hradec Králové) 3 1990 - 1991 Tylova ul. (výzkum J. Prostředníka) 4 1990 - 1991 Tylovo nám. (výzkum E. Ulrychové, dále jen EU) 5 1991 Židovská před č. p. 231 (EU) 6 1991 Husova č. p. 39 (EU) 7 1991 Tylova ul. (EU) 8 1992 Husova ul., před č. p. 100 (EU) 9 1992 Žižkovo nám., před č. p. 4 (EU) 205
V textu jsou odkazy na tabulky uvedeny vždy v závorce pod zkratkou „tab“ a patřičnou římskou číslicí. Tabulky, které jsou vloženy přímo do textu práce mají své vlastní popisky.
125
10 1992 Žižkovo nám., severní a jižní kraj, před č. p. 813 (EU) 11 1992 Jiráskova ul., před č. p. 12 (EU) 12 1993 Žižkovo nám., před č. p. 6 (EU) 13 1993 Komenského nám., před č. p. 34 (EU) 14 1993 Ul. K. Vika, Dlouhá, Sokolovská před č. p. 237 – mimo mapu (EU) 15 1993 Textilní ul., před č. p. 407 – mimo mapu (EU) 16 1993 Palackého ul. před č. p. 62 a 72 (EU) 17 1993 Sladkovského ul., před č. p. 64 (EU) 18 1994 poloha Tamlovka, při ul. 17. listopadu (EU) 19 1994 Valdštejnský palác/zahrada, 9m jižně od J křídla (EU) 20 1994 Žižkovo nám. před č. p. 813 (EU) 21 1994 Žižkovo nám., mezi č. p. 18 a 4 (EU) 22 1994 Žižkovo nám. – šachta I – výstavba pěší zóny (EU) 23 1995 Jiráskova ul., před č. p. 15, 115, 116 (EU) 24 1995 Ul. Fortna, u jezuit. koleje (EU) 25 1996 Ul. Na Příkopech, dům č. p. 67 (EU) 26 1996 Ul. K. Vika, Sokolovská, Dlouhá – mimo mapu 27 1996 Nerudova ul., před č. p. 49 (EU) 28 1997 Palackého ul., před č. p. 70, 71, 72 (EU) 29 1997 Hviezdoslavova ul ., č. p. 160 – mimo mapu (EU) 30 1997 Palackého ul., před č. p. 99 (EU) 31 1998 Palackého ul., nároží č. p. 61 (EU) 32 1998 Valdštejnovo nám., před č. p. 6 (EU) 33 1998 Valdštejnovo nám., před č. p. 90 – 92 (EU) 34 1998 Valdštejnovo nám., před č. p. 2, 3, 4 (EU) 35 1998 Valdštejnovo nám., mezi kostelem a věží 36 1998 Valdštejnovo nám., před č. p. 77, 89, 90 (EU) 37 1998 Valdštejnský palác, sklep (EU) 38 1998 Lidické nám., vých. okraj, v ploše chodníku – mimo mapu (EU) 39 1998 Lidické nám., k ul. Příčná, č. p. 360 – mimo mapu (EU) 40 1999 Tylova ulice, příkop městského opevnění (EU) 41 2000 Valdštejnovo nám. jižní část (EU) 42 2001 Tylova ul. před č. p. 272 (EU) 43 2002 žid. synagoga – exteriér, před č. p. 94 (EU) 44 2003 žid. synagoga – interiér (EU) 45 2003 Židovská ul. jižní a východní drenáž (EU) 46 2003 Jiráskova a Tylova ul. VZP (EU) 47 2003 Smiřických ul. vjezd do zámku (EU) 48 2004 Pod Koštoránkem č. p. 8 (EU) 49 2005 Židovská ulice před č. p. 104, 105 jižně a západně od synagogy (EU) 50 2005 Na Příkopech před č. p. 67 (EU) 51 2005 Na Příkopech dům (demolice) č. p. 2 (EU) 52 2006 Nám. Svobody před č. p. 14 – 19 (EU) 53 2006 Nám. Svobody před č. p. 19 (EU) 54 2006 Nám. Svobody/Chelčického mezi č. p. 33 a 10 (EU) 55 2006 Nám. Svobody před č. p. 16 (EU) 56 2006 Balbínova S od kostela (EU) 57 2006 kostel sv. Ignáce – věž (EU) 58 2006 Lidické nám., č. p. 11 – mimo mapu (EU) 59 2006 Palackého ul., před č. p. 99 (EU) 60 2006 Židovská ul., 2 m východně od synagogy (EU)
126
61 2006 Lidické nám., východní okraj a severní okraj – mimo mapu (EU) 62 2006 Ruská ul., Velišská brána (EU) Náhodné archeologické nálezy: 63 1979 Čelišova ul., zahrada domu na křižovatce (majitel domu) 64 1994 Žižkovo nám., dvůr domu č. p. 6 (majitel domu) 65 2007? Valdštejnovo nám., č. p. 64 – komín (majitel domu) 66 ? poloha? u rybníka Kníže (neznámý nálezce) 67 1935 křižovatka Lindnerovy a Školní ulice (neznámý nálezce)
127
