Středověká vzdělanost Moc duchovní a světská
Boj o investituru Investicio – oblékat roucho spor
mezi církevní a světskou mocí, konkrétně papežem a císařem Svaté říše římské o vliv na jmenování církevních hodnostářů, který probíhal na přelomu 11. a 12. století.
Clunyjské hnutí Počátky sporu je třeba hledat v tzv. clunyjském hnutí, jehož reformní snahy vedly k tomu, že se papež Lev IX. a následně i Mikuláš II. postavili proti laické investituře (tj. dosazování církevních hodnostářů světskou mocí). Za tímto se skrývala snaha o získání praktické nezávislosti na světské moci. V těchto zásazích totiž spatřovali simonii (tj. svatokupectví).
Jindřich IV.
Jindřich IV. prosí Matildu Toskánskou a opáta Huga von Cluny o zprostředkování střetnutí s papežem Řehořem VII.
Moc duchovní a světská
Dictatus papae 27 tezí I. teze: Římská církev je založena samotným Pánem. II. teze: Římský biskup jako jediný může být po právu nazýván obecným. III. teze: Pouze on může ustanovovat a sesazovat biskupy. IV. teze: Jeho legát, i když nižšího důstojenství, budiž představen nade všechny biskupy na koncilu, a je mu dovoleno pronášet proti nim klausuli o sesazení. V. teze: Může sesazovat nepřítomné. (pozn.: pravděpodobně se tím myslí sesadit z úřadu ty biskupy, kteří nejsou dlouhodobě přítomní ve svých diecézích) VI. teze: Není dovoleno, mimo jiné, pobývat ve společném domě s tím, koho on vyobcuje z Církve Svaté. VII. teze: Pouze jemu náleží právo podle potřeby doby tvořit nové zákony, ustanovovat nové obce, činit z kanonií opatství a obráceně dělit bohatá biskupství a chudá slučovat. VIII. teze: Pouze on může disponovat císařskými odznaky. IX. teze: Pouze jemu musejí všechna světská knížata líbat nohy. X. teze: Pouze jeho jméno budiž připomínáno v církvi. (pozn.: tj. i v kostele při mši) XI. teze: Neboť toto jméno je jedinečné v celém světě. XII. teze: Budiž mu dovoleno sesazovat císaře. XIII. teze: Je mu dovoleno přemísťovat biskupy na různá místa podle potřeby. XIV. teze: Pouze on má moc světit a ustanovovat kleriky kteréhokoli kostela se mu zlíbí. XV. teze: Může zakázat konání služeb ustanovených kněží pro své ordináře a příjímání vyšších svěceních od jiných biskupů.
XVI. teze: Žádný synod nemůže být zván obecný bez jeho souhlasu. XVII. teze: Církevní právo nemůže být měněno a doplňováno bez jeho souhlasu. XVIII. teze: Výrok jím ustanovený nemůže být nikým odvolán; pouze on sám může tento výrok odvolat. XIX. teze: On sám nemůže být nikým souzen. XX. teze: Nemůže být souzen ten, kdo se odvolá ke Svatému stolci. XXI. teze: Pouze Svatý stolec může soudit "maiores causae".(pozn.: tj. soudit prohřešky proti kanonickému právu) XXII. teze: Římská církev se nikdy nemýlila a podle důkazů Písma se nezmýlí. XXIII. teze: Nechť je římský papež, pokud byl kanonicky zvolen, pro zásluhy svatého Petra prohlášen za posvátnou osobu. XXIV. teze: Pouze s jeho souhlasem je poddaným dovoleno vznášet obžaloby. XXV. teze: Pouze on může ustanovovat a sesazovat biskupy bez svolání synodu. XXVI. teze: Kdokoliv nesouhlasí s římskou církví, bude vyloučen z obce křesťanů. XXVII. teze: Nechť může vyvazovat poddané ze slibu věrnosti vůči hříšníkům.
Řehoř VII.
Řehoř VII., rodným jménem Hildebrand ze Soany (? - 25. května 1085, Řím) byl papežem od 22. dubna 1073 až do své smrti. 1074 vydal Dictatus papae, podle něhož je papež universálním biskupem s právem rozhodovat ve všech věcech křesťanstva. Zatímco on smí soudit všechny, jeho nesmí soudit nikdo. Může dosazovat biskupy a může sesazovat císaře. Římská církev se nikdy nezmýlila a nikdy se nezmýlí. 1075 konflikt s Jindřichem IV., který vyvrcholil uvalením klatby na Jindřicha a jeho zbavení císařské hodnosti. 1077 Pod tlakem německé šlechty se Jindřich vypravil na cestu do Canossy, když Řehoř pobýval na hradě Canossa. Vykonal předepsané církevní pokání a v lednu 1077 udělil Řehoř Jindřichovi rozhřešení. 1080 se však jejich vztahy opět zhoršily a Řehoř zbavil Jindřicha hodnosti podruhé. Ten na to reagoval svoláním synody do Brixenu, kde byl jmenován vzdoropapežem Wibert z Ravenny, který přijal jméno Klement III. V roce 1084 vstoupili Jindřich a Klement do Říma a Jindřich byl korunován císařem. Zatímco německé oddíly obléhaly Andělský hrad, kde se skrýval Řehoř VII., dobyly Řím normanské oddíly, kterým velel vévoda Robert Guiscard. Normané donutili Jindřicha odtáhnout. Potom ale vyplenili a zpustošili město a hněv lidu se obrátil i proti papeži, který musel s Normany odtáhnout do vyhnanství do Salerna, kde později zemřel. Roku 1606 byl svatořečen papežem Pavlem V.
Jindřich IV. „Považoval
jsi naši pokoru za strach, a proto jsi se nebál povstat proti naší královské moci, propůjčené Bohem; odvážil jsi se hrozit, že nám ji odebereš, jako kdybychom od tebe přijali království, jako by královská a císařská vláda nespočívala v rukou Božích, ale tvých... Také mne, pomazaného - byť nehodného mezi pomazanými - za krále, jsi se dotkl, mne, o němž tradice svatých Otců učí, že může být souzen pouze Bohem, a jež ujišťuje, že nemohu být sesazen za žádný zločin, leda že bych se - ať je to ode mne daleko - odchýlil od víry. Neboť i Juliána Apostatu nepodřídili svatí biskupové ve své moudrosti vlastnímu soudu, ale odevzdali ho k odsouzení a sesazení Bohu. Sám svatý Petr, pravý papež, volá: „Bojte se Boha a ctěte krále“; ty mě ale haníš, protože se nebojíš Boha, který mě ustanovil. Proto nevyjmul svatý Pavel na místě, na němž nedovoluje ani nebeskému andělovi učit něco jiného, ani tebe, který učíš něco jiného. Říká totiž: „Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet!!“ (Gal 1,9). Proto pak sestup ty, prokletý touto kletbou a rozsudkem všech našich biskupů a námi zatracený, opusť stolec apoštolů, který sis přivlastnil. Jiný vystoupí na stolec svatého Petra, někdo, kdo nezastírá násilí zbožností, ale učí čistou nauku svatého Petra. Já, Jindřich, z Boží milosti král, říkám spolu se všemi svými biskupy: Odstup, odstup!“
Řehoř VII. „Tvou (Petrovou) milostí je mi dána od Boha moc svazovat a rozvazovat na nebi a na zemi (srv. Mt 16). Na to spoléhám, a na svrchovanost a ochranu tvé církve, ve jménu všemohoucího Boha, Otce i Syna i Ducha svatého, skrze jeho moc a pověření zakazuji králi Jindřichovi, synu císaře Jindřicha, který povstal v neslýchané pýše proti tvé církvi, řízení celé říše Němců a Itálie a zbavuji všechny křesťany pout přísahy, kterou mu dali nebo dají, a zakazuji, aby mu někdo sloužil jako králi. Je přece správné, aby ten, kdo se snaží zmenšit vznešenost tvé církve, sám svoji domnělou vznešenost ztratil. A protože on jako křesťan opovrhl poslušností a nevrátil se k Bohu, kterého opustil, protože se spolčil s proklatci a mými napomenutími, určenými k jeho spáse, jak víš, pohrdal a oddělil se od tvé církve ve snaze ji rozdělit, svazuji jej na tomto místě klatbou, a tak jej svazuji v důvěře v tebe, aby to národy věděly a uznaly: ty jsi Petr, a na tvé skále postavil Syn živého Boha svoji církev, a brány pekelné ji nepřemohou“ (Mt 16,18)
Konkordát wormský 1122
konkordát mezi papežem Kalistem II. a králem Jindřichem V.
Podle něho směli v Německu biskupa nebo opata, zvoleného podle církevního práva a za přítomnosti krále nebo jeho zástupce, dosadit do jeho světského úřadu teprve po volbě, ale před vysvěcením - v Itálii a Burgundsku během šesti měsíců po vysvěcení - předáním žezla a propůjčením temporálií (regálií). Wormský konkordát byl potvrzen na bamberském knížecím sněmu (1122) a papež Kalist II. ho potvrdil na 1. lateránském koncilu (1123).
světská práva a důchody spojené s duchovní funkcí katolických duchovních
Boj o Itálii Severní část – původně součást Lotharingie, po smrti Karlovce Ludvíka II. se v roce 875 rozpadla Roztříštěné území až do konce 19. století (sjednocena 1861-1870) Řím – papežský stát Patrimomonium Sancti Petri, založil Pipin Krátký Střed a jih Itálie: •Byzanc •Arabové •Normani
Fridrich I. Barbarossa Byl vždy velice bojechtivý, avšak nepodléhal snadno hněvu. K jeho vlastnostem patřila též smělost, neohroženost, bystrost a výmluvnost. Byl štědrý, nikoli však marnotratný, opatrný a předvídavý v úsudku, chápavý a velice moudrý. K přátelům a dobrým lidem byl laskavý, vůči zlým však strašný a nesmlouvavý. Miloval spravedlnost a ctil zákony, byl bohabojný a vždy připraven poskytnout almužnu potřebným. Štěstí mu mimořádně přálo a téměř všichni lidé jej milovali. V jeho osobě si přirozený běh věcí zachoval svou podstatu, až na to, že jej stvořil jako smrtelníka. Žádný z císařů, co jich jen v dávné minulosti bylo, se s ním nemohl srovnávat. “ — Acerbus Morena
císař 1155 - 1190
Boje o Itálii
bitva u
Legnana
29. 5. 1176
III. křížová výprava (1189–1192) 18. května Němci Turky na hlavu porazili a obsadili Iconium,[29] čímž si otevřeli cestu na východ do oblasti Kilíkie, ovládané křesťanskými arménskými knížaty. Tady našel 10. června 1090 Fridrich I. Barbarossa při přechodu řeky Saléf svoji smrt.
Císař, který si postoupil všechna nebezpečí, si přál uniknout mimořádnému vedru a vyhnout se stoupání na horský vrch. A tak se pokoušel přeplavat přes velice prudkou řeku Kalycadmus. Ale jakýsi rozumný muž řekl:"Nemůžeš plavat proti toku řeky!" Jinak vždy velmi rozumný císař bláznivě zkoušel svoje síly proti proudu a proti síle řeky. Ačkoli každý se snažil ho zastavit, vstoupil do vody a ponořil se do vodního víru. A tak ten, co podstoupil mnohá nebezpečí, nyní uboze zahynul... “ — Ansber
Fridrich Barbarossa a jeho synové Jindřich VI. (1165–1197) ∞
Konstancie
Sicilská (1154–1198)
Filip (1177–1208)
Jindřich VI.
německý král od roku 1190, od roku 1191 císař Svaté říše římské a také sicilský král v letech 1194-1197.
Filip Švábský 21. června 1208 na sněmu v Bambergu se stalo něco u Němců dosud neslýchaného a bavorský falckrabě Ota VIII. z Wittelsbachu prořízl nic netušícímu Filipovi, při siestě v biskupském paláci, krční tepnu a poté se mu i se společníky podařilo utéct.„ Císař Filip byl zabit od falckrabího Oty. — Druhé pokračování Kosmovy kronik
1198-1208
“
Ota IV. Brunšvický (Welf) 1198 římský protikrál, od roku 1208 král římský a od roku 1209 císař Svaté říše římské, král italský 1208 – 1215. Jemu otevřeně vyznáváme naši přízeň, jeho uznáváme za krále, a pokud učiní vše pro větší slávu římské církve, povoláme jej k císařské korunovaci. “ — Inocenc III.[
Inocenc III.
22. 2. 1198 - 16. 7. 1216
Jestliže vládcové... zvolili za krále rouhavou, exkomunikovanou osobu, tyrana nebo pošetilého blázna, kacíře nebo pohana, měli bychom snad pomazat, posvětit nebo korunovat takového muže? Zajisté nikoli! “ — Inocenc III.
Bitva u Bouvines
27. července 1214
Filipa II. Augusta x koalice Anglie, Německa a Flander.
Fridrich II. Štaufský Tento císař se od franských králů liší, je to vzdělaný přívrženec logiky a medicíny, je přítelem muslimů,neboť sídlil na Sicílii, kde se mu rovněž dostalo vzdělání... “ — Ibn Wásil Jeho nepřátelé rovněž tvrdili, že císař Fridrich je nakloněn více učení Mohamedově než Ježíše Krista a vzal si za souložnice několik saracénských nevěstek... ...císař měl zarudlou pleť, pleš a byl krátkozraký. Kdyby byl otrokem, nestál by ani dvě stě dirhamů... “ — Ibn Wásil ... člověk by neměl věřit ničemu, co nemůže dokázat přirozenými prostředky a rozumem..
Boj ghibellinů a guelfů Guelfové a ghibellini byla mocenská seskupení italských (i německých) šlechtických rodů a měst, která v době středověku bojovala o ovládnutí území střední a severní Itálie. Název ghibellini vznikl zkomolením jména Weiblingen, rodového hradu Štaufů; guelfové je zase italský přepis jména rodu Welfů. Ghibellini byli stoupenci císařů. V bojích mezi Štaufy a papeži patřily mezi ghibelliny zejména italské rody Este, Gonzaga a Scala a dále jihoněmecká knížata, která podporovala Štaufy v boji o císařský trůn vůči Welfům. K alianci ghibellinů patřila italská města Arezzo, Cremona, Forli, Modena, Osimo, Pisa, Pistoia, Siena, Spoleto a Todi a některá další, jejichž podpora ghibellinů byla střídavá. Guelfové, odpůrci ghibellinů, naopak stranili papežům. Ke guelfům patřila města Bologna, Brescia, Crema, Janov, Lodi, Mantua, Orvieto a Perugia.
Innocenc III.
