STŘEDOŠKOLSKÁ ODBORNÁ ČINNOST PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY

STŘEDOŠKOLSKÁ ODBORNÁ ČINNOST

PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY

Aneta Jonášová

Brno 2010

STŘEDOŠKOLSKÁ ODBORNÁ PRÁCE Obor SOČ : 14. Pedagogika, psychologie, sociologie a problematika volného času

PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY EATING DISORDERS

Autoři :

Aneta Jonášová

Škola :

Gymnázium, Brno-Řečkovice

Konzultant :

Ing. Jana Sladká-Ševčíková Mgr. Jakub Vojta, Ph.D.

Brno 2010

Prohlášení Prohlašuji, že jsem svou práci vypracoval(a) samostatně, použil(a) jsem pouze podklady (literaturu, internetové odkazy, absolventskou práci) citované v práci a uvedené v přiloženém seznamu a postup při zpracování práce je v souladu se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon) v platném znění.

V ………. dne ………………… podpis: ……………………………

Poděkování Děkuji paní Ing. Janě Sladké-Ševčíkové a panu Mgr. Jakubu Vojtovi Ph.D. za obětavou pomoc a podnětné připomínky, které mi během práce poskytovali.

ANOTACE Ve své práci se věnuji tématu poruch příjmu potravy v naší společnosti. Jsou to novodobé choroby, definované v podstatě v současnosti, ale s kořeny již v dávných dobách. Trend hubenosti byl v naší společnosti nastaven vcelku nedávno, pronikl však do všech vrstev obyvatelstva, do rozličných oblastí jak pracovního, tak osobního života a způsobil značné potíže lidem, kteří neodpodvídají svým vzhledem danému trendu a snaží se s ním vyrovnat různými cestami, které mohou i poškodit jejich psychiku a v důsledku i zdraví. V práci se soustředím na popis jednotlivých typů poruch příjmů potravy, jejich projevy, příčiny vzniku a možné typy léčby, kde je kladen důraz hlavně na psychoterapii pacienta. V souvislosti se zvoleným tématem byl proveden k průzkum znalostí populace v kritickém věku o poruchách příjmů potravy. Průzkum byl realizován formou dotazníku s poměrně dobrým výsledkem. Dospívající jsou informováni o poruchách příjmu potravy, osvěta v tomto směru se stále zvyšuje a snad se povede stoupající výskyt těchto chorob v naší populaci zastavit a počty nemocných zredukovat.

Klíčová slova : poruchy příjmu potravy, mentální anorexie, mentální bulimie

ANOTATION In my thesis, I pay attention to eating disorders in our community. These disorders are modern diseases, defined currently, but with the roots deeply in the past. The thinness trend has been established in our society quite recently, but it has already penetrated to all social classes, to various areas of working and personal life and it causes significant troubles to those people who do not match this thinness tendency and try to change it by a number of way, which can cause a harm to their psyche and can result in a damage to health. The thesis is focused on description of individual types of eating disorders, to their symptoms, causes and possible ways of treatment, where the main stress is put on patient psychotherapy. In connection with the chosen topic, a survey has been carried out about knowledge of eating disturbances in a critical aged group of people. The survey was in the form of a questionnaire with a relatively positive outcome. The adolescents basically know what the eating disorders are, the public health education is increasing and hopefully it will lead to stopping of the increasing incidence of these diseases in our population and to reducing the number of patients suffering from these disorders.

Key words : eating disorders, anorexia nervosa, mental bulimy

OBSAH 1. ÚVOD................................................................................................................ 8 2. PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY ................................................................... 10 2.1. MENTÁLNÍ ANOREXIE................................................................................................. 12 2.1.1 SPECIFICKÉ TYPY MENTÁLNÍ ANOREXIE ............................................................ 19 2.2 MENTÁLNÍ BULIMIE ..................................................................................................... 20 2.2.1 SPECIFICKÉ TYPY MENTÁLNÍ BULIMIE................................................................ 27 2.3 SPECIÁLNÍ PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY................................................................. 28

3. HISTORIE PORUCH PŘÍJMU POTRAVY................................................... 31 4. PŘÍČINY VZNIKU PORUCH PŘÍJMU POTRAVY..................................... 34 4.1 BIO-PSYCHO-SOCIÁLNÍ PODMÍNĚNOST .................................................................. 35

5. LÉČBA PORUCH PŘÍJMU POTRAVY ........................................................ 39 6. ZÁVĚR............................................................................................................ 43 7. LITERATURA ................................................................................................ 44 8. PŘÍLOHY........................................................................................................ 45

7/81

1. ÚVOD Poruchy příjmu potravy jsou psychosomatická onemocnění, která se stávají jednou z nejčastějších a nejzávažnějších nemocí dospívajících dívek a mladých žen. Řadíme mezi ně mentální anorexii a mentální bulimii, některé publikace také jako jednu z poruch uvádějí záchvatovité přejídání, to však ještě není zařazeno do Mezinárodní klasifikace nemocí, a proto o něm ve své práci budu pojednávat jen okrajově. Odborná literatura uvádí, že vážné problémy s jídlem se vykytují asi u 1-3 % mladých dívek a žen, ovšem narušené jídelní chování má přibližně 6-8 % populace v rizikové věkové skupině. Ta je u nemocných mentální anorexií ve věku 13-20 let, při mentální bulimii je to potom mezi 16. a 25. rokem. Samozřejmě se objevují i případy nemocných mezi malými dětmi či staršími ženami, zde se však jedná spíše o výjimky, u starších žen se potom nejčastěji projevuje záchvatovité přejídání. V České republice trpí podle výzkumů mentální anorexií 1% děvčat, tedy přibližně každá stá dívka, 50% z nich se zcela vyléčí, 2-8 % bohužel na následky nemoci umírá. S mentální bulimií se v České republice potýká 4-6 % děvčat, což znamená každá dvacátá dívka. Při této nemoci se zcela uzdraví 60% nemocných, do 2 % umírá. V poslední době přibývá i počet případů nemocných v řadách chlapců a mladých mužů. Na každých 10 až 20 nemocných dívek připadá 1 chlapec trpící poruchou příjmu potravy. 1 Jelikož však případů nemoci u tohoto pohlaví je daleko méně, budu se ve své práci soustředit především na skupinu dívek.. I když jsou mentální anorexie a mentální bulimie dvě různé poruchy, vycházejí ze stejného základu. Spojuje je strach z tloušťky, nespokojenost s vlastním vzhledem a nadměrná pozornost věnovaná tělesné hmotnosti. Nemocní se neustále zabývají tím, jak vypadají, kolik váží a snaží se zredukovat svou tělesnou hmotnost nebo alespoň nepřibírat. I přes rozdíl, že u anorektiček se snaha daří a je značně viditelná a u bulimiček většinou nedochází k tak radikálnímu úbytku tělesné hmotnosti, někdy dokonce nemocní přibírají, i zde nalezneme jistou spojitost. Více než polovina bulimiček totiž uvádí, že si v minulosti prošla anorexií a asi třetina anorektiček se postupem času začne přejídat a tím pádem mají sklony k mentální bulimii. Ve své práci se ovšem nebudu zabývat jen projevy tělesnými, ale budu studovat a

1 Občanské sdružení Anabell, Tři Pé aneb poruchy příjmu potravy od A do Zet [CD-ROM], Brno, 2009 [cit. 13. prosince 2009]

8/81

srovnávat také znaky projevující se na psychice. Ty jsou u každé z poruch trochu odlišné a taktéž u každého nemocného se projevy mění a člověk se chová jinak, i tak však můžeme uvést nejčastější obecné problémy. Těmi jsou například deprese a depresivní nálada, úzkost, smutek, přehnaná sebekritičnost a sebenenávist. Nemocní mají nízké sebevědomí, projevují se u nich časté změny nálad, pocity viny. Vlastní hodnocení mají založené na hmotnosti a mají nepřiměřeně velký strach z přibírání na váze. Nedokáží se vyrovnat s negativními reakcemi a nesouhlasem z okolí, postupně ztrácí zájem o společnost a uzavírají se před okolním světem. Jídlo se pro ně stává hlavním a postupně i skoro jediným zájmem. Příčiny vzniku mentální anorexie a bulimie nejsou zcela jasné, nejčastěji ovšem odborníci mluví o takzvané bio-psycho-sociální podmíněnosti, což znamená, že na vzniku poruch se podílejí jak faktory biologické a psychické, tak i kulturní a sociální. I když se všechny tyto složky prolínají, je důležité si uvědomit, že jeden z největších vlivů má právě dnešní moderní společnost. V posledních desetiletích se velmi mění ideál krásy a stále větší důraz se klade na vnější vzhled a štíhlost. Toho jsou důkazem například modelky na různých přehlídkách, na obálkách časopisů a v reklamách, tyto modelky se stávají ikonami představujícími již zmíněný ideál krásy, kterému se snaží mladé dívky vyrovnat a občas jejich snaha přeroste právě v mentální anorexii či bulimii. Avšak důvody vzniku těchto dvou chorob jsou u každého jedince jiné. Všechny zde zmíněné projevy a příčiny vzniku poruch příjmu potravy budu ve své práci rozebírat. Díky tomu, že dvě mé kamarádky právě procházejí těmito nemocemi a uvolily se, že mi budou pomáhat, budu porovnávat jejich zkušenosti, zážitky a prožitky s teorií a také jejich psychické projevy a chování s psychikou a chováním zdravých jedinců. Budu také zjišťovat, zda mladí lidé v rizikových věkových skupinách jsou dostatečně informování o tom, co je to mentální anorexie a mentální bulimie, že tyto nemoci ovlivňují jak psychiku a zároveň chování, tak i fyzické zdraví člověka a jestli vůbec vědí, že poruchy příjmu potravy existují. Právě prostřednictvím mé práce bych chtěla těm, kteří o mentální anorexii a mentální bulimii nic neví a nebo nevědí nic konkrétního, přiblížit, jak se cítí a co prožívají nemocní a jak bychom jim popřípadě mohli pomoci. Na závěr je důležité upozornit, že poruchy příjmu potravy jsou závažná onemocnění, jejichž léčba patří do rukou odborníka. A tak bychom neměli přehlížet příznaky mentální anorexie a bulimie ani u sebe, ani u svých blízkých a při jakýchkoliv obavách se poradit s odborníkem ať už anonymně přes internet či telefon nebo přímo u lékařů a psychoterapeutů. 9/81

2. PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY Příjem potravy je jedna z nejzákladnějších potřeb lidí, bez které není možné přežít. Je to náš každodenní rituál, který bereme jako automatickou součást života. Většina lidí si neumí představit , jak by mohla bez pravidelného přísunu potravy žít, jídlo je pro ně nejen zdrojem živin, vitamínů a energie, zároveň také požitkem z chuti a pocitu sytosti a uspokojení. Co když se ovšem stane, že takovéto pocity se začnou vytrácet a jídlo se spíše než obvyklou rutinou stane závislostí nebo se naopak pomalu vytrácí ze života jedince? Co když člověk přestane brát jídlo jako příjemnou povinnost a začne ho vnímat jako nepřítele, který ho dovádí k depresím a komplikuje mu život? Čím dál tím víc je pro něj potom jídlo důležité a neustále přemýšlí nad tím, kolik toho snědl, jaký počet kalorií byl v jeho porci a jak dlouho teď musí cvičit, aby všechnu přijmutou energii spálil, popřípadě, zda-li je výhodnější, jít jídlo vyzvracet či si vzít projímadla. A přesně takovéto myšlenky se honí hlavou lidem trpícím poruchou příjmu potravy. „Poruchy příjmu potravy jsou velmi závažným celosvětovým problémem. Je potřeba věnovat pozornost nejen nemocným, ale i všem potenciálně nemocným, neupínat se k nedosažitelným ideálům krásy, hledat správný a vyvážený hodnotový žebříček a neřešit problémy jídlem. A k tomu můžeme přispět všichni, při výchově svých dětí i při výchově sebe samých. Dokud se společnost nenaučí nahlížet na poruchy příjmu zcela jinak, než tomu bylo doposud, těžko se dočkáme vyléčených, zdravých a šťastných dcer, synů, sester, manželek, kamarádek. Věty "Jak to, že nejí?, Tak se normálně najez a přestaň s tím už!, Jak můžeš jíst a potom zvracet!, Naplácat na zadek a bylo by to! ... " a mnoho podobných nikomu nepomohou. Naopak, uvězní nemocné do hlubších komnat frustrací a zmatků a především do obavy se k nemoci přiznat a začít se léčit.„ 2 Poruchy příjmu potravy jsou závažná psychosomatická onemocnění, která se v posledních letech objevují stále častěji. Řadí se mezi ně zejména mentální anorexie a mentální bulimie, dále pak také záchvatovité přejídání a další atypické poruchy. Všechny je spojuje strach z tloušťky, nespokojenost s vlastním tělem a narušené jídelní chování a přístup k jídlu. Ovšem hranice mezi skutečným patologickým problémem a přiměřenou snahou zhubnout či udržet si tělesnou váhu je velice tenká. Existuje totiž mnoho lidí, kteří drží 2 Ing. Jana Sladká-Ševčíková, Tři Pé aneb poruchy příjmu potravy od A do Zet [online]. 2004 [cit. 14. prosince 2009]. Dosupné z : .

10/81

dlouhodobě dietu, v jídle se omezují, často sportují nebo se snaží si hmotnost udržovat jinými způsoby, netrpí však poruchou příjmu potravy. „Ve studii realizované na vzorku 1238 studentů náhodně vybraných středních a učňovských škol (věk 15 až 19 let) bylo téměř 58 % dívek nespokojeno se svým tělem a pouze 13,5 % dívek (64 % chlapců) uvedlo, že si nepřeje zhubnout. Většina ze 634 sledovaných dívek si přála zhubnout, i když jen 3,8 % z nich mělo nadváhu (6,3 % bylo naopak výrazně vyhublých), a to i v případě, že byly spokojeny se svým tělem.“ 3 Z tohoto výzkumu vyplývá, že mladí lidé se snaží ve věku svého dospívání zůstat stále štíhlí a to zejména dívky, které tak potlačují biologické změny tvaru těla spojené s tímto obdobím. Důvodem je samozřejmě to, že se chtějí líbit svým zevnějškem a být takzvaně „in“. Touha po štíhlosti je u dívek běžná, ale musíme upozornit, že i u chlapců se mohou vyskytovat tyto projevy a pozdější rozvoj poruch příjmu potravy, v poslední době dokonce počet takovýchto případů roste a podle studií připadá asi jeden chlapec na každých deset až dvacet dívek. Stále je však o dost více nemocných děvčat a ve většině publikací a odborných prací se autoři zaměřují na toto pohlaví. A právě u mnoha dívek přerůstá již zmíněná normální snaha o štíhlost v extrémní a vznikají tak problémy spojené s mentální anorexií či bulimií. Pravé důvody vzniku těchto nemocí jsou však daleko složitější. Poruchy spojené s příjmem potravy zasahují do všech oblastí života. Narušují jak emoční, sociální a sexuální, tak i profesionální sféru života nemocných jedinců. Způsobují dlouhodobé problémy nejen jim, ale také jejich rodinám, přátelům a blízkému okolí. Navíc se nejčastěji rozvíjejí ve věku, který je přelomovým a rozhodujícím obdobím pro další vývoj člověka. Ve velké míře ovlivňují jak fyzické zdraví člověka, tak i psychiku nemocného jedince a bohužel se občas stává, že ať už na následky zdravotních komplikací spojených s mentální anorexií a bulimií nebo díky depresím a následným sebevražedným pokusům, nemocní umírají. Poruchy příjmu potravy se většinou dříve vyskytovaly jen ve vyspělejších státech jako Velká Británie nebo USA, a to ve vyšších, popřípadě středních společenských třídách.V posledním desetiletí se však tyto nemoci rozšířily a zasáhly již do všech socioekonomických sfér a také kultur, ve kterých po dlouhá léta nebyla nadváha žádným problémem a „kyprá postava“ spojená s uměním žít byla běžným standardem. Takovým

3

F.D.Krch, Poruchy příjmu potravy – mezi nadváhou a vyhublostí [online]. 2002-2009 [cit. 13. prosince 2009]. Dostupné z :

11/81

příkladem jsou třeba hispánské země. Trendem hubenosti se již neřídila jen americká děvčata na prestižních školách, ale i mladé Japonky, Argentinky nebo dívky z izraelských kibuců, které by ještě před pár lety na drastické diety ani nepomyslely. 4 To je odrazem snahy těchto zemí se rychle přizpůsobit novému životnímu stylu a ideálu krásy, i za cenu odklonu od tradic, což se nejčastěji projevuje právě u adolescentů. Nicméně, podle amerického psychologa Davida Garnera 5 se v posledních měsících objevuje zcela nový trend, který odráží společenské uvědomění si závažnosti poruch příjmu potravy a fakt, že člověk by měl žít v souladu s vlastním tělem, i když to neodpovídá kulturnímu ideálu. To se objevuje v postojích některých firem, orientovaných na sofistikovanější klientelu. Například The body shop 6 má na svém plakátu korpulentní ženu, čímž připomíná, že tři miliardy žen nemohou vypadat jako supermodelky.

2.1. MENTÁLNÍ ANOREXIE Mentální anorexie je porucha příjmu potravy charakterizovaná úmyslným snižováním tělesné hmotnosti. Ohrožuje zejména dospívající dívky a mladé ženy a to nejčastěji v období puberty, vzácněji postihuje tato choroba chlapce a mladé muže, 90-95 % případů však tvoří ženské pohlaví. Toto procentuální rozložení platí nejen v České republice, ale také ve světě. Ojediněle se můžeme setkat s anorexií i u malých dětí a starších žen. Uvádí se, že nejvíce riziková skupina u nás je mezi 13. a 20. rokem, ve světě potom mezi 15ti a 19ti lety. Výzkumy v ČR i ve světě se shodují, že anorexií trpí každá stá dívka, což je u přibližně 1% děvčat. Podle českých průzkumů se z nich uzdraví asi 50 % dívek, ve světě je to 33-55 % a 28 % díky této nemoci umře. Mentální anorexie je spojena s mnoha změnami v oblasti fyzické i psychické, zde také z velké části v chování. Pojem anorexie může být trochu závadějící, jelikož skutečná ztráta chuti k jídlu se většinou dostaví až po určité době jako sekundární důsledek dlouhodobého hladovění. S ní může vymizet i pocit hladu, což se však nemusí vyskytovat u všech nemocných. Některé anorektičky totiž díky dlouhodobému odpírání si

4 F.D.Krch, Poruchy příjmu potravy, měnící se svět [online]. 2001 [cit. 14. prosince 2009]. Dostupné z : 5 David Garner, PHD je americký clinický psycholog žijící ve státě Ohio. 6 The Body shop – tento obchod je rozšířen po celém světě a orietuje se na přírudní produkty, zejména v oblasti kosmetiky a léčivých přípravků.

12/81

jídla začnuo pociťovat záchvaty takzvaného vlčího hladu, při kterém mají obrovskou chuť k jídlu a nemohou si pomoci nejíst. Jelikož ale trávící ústrojí již není zvyklé na příjem potravy, pociťují bolesti a křeče v břiše, trpí nevolností nebo průjmy. Takováto reakce organizmu na jídlo může mladou dívku od jídla ještě více odradit a podpořit ji v hladovění, V případech, kdy trávící trakt stále pracuje správně a tyto záchvaty vlčího hladu se objevují častěji, může anorexie přecházet v bulimii. Počáteční potlačování chuti k jídlu a její případná následná ztráta nejsou jedinými symptomy nemoci. Anorektičky mají chorobný strach z tloušťky a přibírání na váze. Zprvu to může začít jen normálními dietami za účelem trochu zhubnout, kupříkladu do plavek, postupně se však diety mohou stát drastičtějšími . Dívky začnou vynechávat svačiny, večeře, potom třeba i snídaně nebo obědy a končí tím, že za den nesní nic a nebo třeba jen jedno jablko. Nemusí to však zajít tak daleko. Dívky nejdříve třeba jen vynechávají sladké, za což můžou být chváleny a třeba i „obdivovány“ svými vrstevníky. Postupně však začnou vynechávat bílé pečivo, maso, smetanové jogurty, knedlíky, mléko, tučnější sýry, uzeniny a jejich oblíbenou stravou je zelenina, ovoce, rýže, nízkotučné jogurty a sýry, müsli, tmavé pečivo a další. Vybírají si potraviny podle hodnotových tabulek s co nejméně kaloriemi a snaží se jíst co nejmenší porce. Stále přepočítávají, kolik právě přijaly nebo kolik mohou přijmout energie a tu se potom velmi často snaží vydat ve formě cvičení, které bývá neúměrně náročné k přijaté energii. Kromě drastických diet a přehnaného cvičení existují i jiné způsoby, jak se anorektičky snaží zhubnout a dostat z těla potravu. Například pomocí úmyslně vyvolaného zvracení a to i po malé porci jídla, která ovšem dívkám trpící touto poruchou připadá jako obrovské množství. Místo zvracení se mohou rozhodnout také pro projímadla, močopudné léky nebo léky na snížení chuti k jídlu. Existují také takzvané přípravky na hubnutí, což jsou různé „zázračné čaje, tabletky a koktejly“ z reklam, které dívky také zkoušejí v zoufalé snaze snížit svou tělesnou hmotnost. Musíme si uvědomit, že odmítání jídla u pacientek s mentální anorexií není tedy proto, že by neměly chuť k jídlu, ale že ony samotné nechtějí jíst díky jejich narušenému postoji k tělesné hmotnosti, postavě a proporcím. Takové dívky jídlo druhým a dbají na to, aby ostatní normálně jedli, samotné se však vyhýbají společným jídlům a raději jí sami někde v tajnosti nebo vůbec. To, že díky takovémuto jednání stále hubnou, se snaží zakrývat volným oblečením, aby předešly kritickým poznámkám okolí a zabránily odhalení jejich tajemství. Anorektičky se stále snaží zhubnout, a i když ostatním se již zdají velice hubené, ony 13/81

si to samy o sobě rozhodně nemyslí. Mají totiž zkreslené představy o své postavě, a tak se vidí daleko tlustší, než je vidí ostatní. Lze to názorně ukázat na tomto obrázku :

Zatímco okolí vnímá nemocnou dívku jako číslo 2 nebo 3, ona sebe označí za číslo například 5 či 6. Díky tomu, že se nevidí taková, jaká doopravdy je, se pořád dál snaží hubnout a zvyšuje své cíle hubenosti. Stále na svém těle nachází přebytečná kila a se svým vzhledem není spokojená. To, jak se vidí, ovlivňuje samozřejmě i momentální psychické rozpoložení anorektičky. Pokud mají deprese, vidí se tlusté, pokud jsou zrovna v normálu, připadají si přijatelné. I když je dívka trpící touto poruchou již úplně vyhublá, chce zhubnout více, protože to ještě není dost a jakékoliv kilo navíc je pro ni na jednu stranu obrovská katastrofa, na druhou stranu ji to dále motivuje k tomu, aby se více držela svých zásad, protože se přece musí potrestat za to, že porušila řád a přibrala. Anorektičky nejsou schopny přijmout vlastní existenci, mít se rády a těžit z toho, jak vypadají. Mají velice nízké sebevědomí, pro seberealizaci potřebují modelový typ. 7 Toho se snaží dosáhnout nejrychleji, jak mohou. Samy si uvědomují, že to, co dělají je špatné a že to ničí je i jejich okolí, nedokážou však svoji posedlost tělesnou hmotností potlačit, a tak mentální anorexie vítězí nad všemi různými jinými výčitkami. I proto je tak těžké se z této nemoci vyléčit, překonat zkreslené vnímání a strach z tloušťky je totiž nemírně obtížné. A i těm, kterým se to podaří se může stát, že do tohoto kruhu spadnou znovu.

7 Modelovým typem se rozumí jakákoliv osoba, kterou si dívky vezmou jako svůj vzor a snaží se í připodobnit. Slouží jim jako příklad.

14/81

DIAGNOSTICKÁ KRITÉRIA PODLE MEZINÁRODNÍ KLASIFIKACE NEMOCÍ (MKN) Mentální anorexie (F50.0) – kritéria můžeme shrnout do těchto pěti znaků : 1) Tělesná váha je udržována 15 % pod předpokládanou úrovní neboli Body Mass Index je 17,5 či nižší. U předpubertálních pacientů v tomto případě není splněn očekávaný hmotnostní přírůstek. 2) Nemocný člověk snižuje svoji hmotnost tím, že se vyhýbá jídlům, která jsou podle něj moc tučná nebo sladká či užívá jeden z následujících prostředků : vyprovokovaná zvracení, užívání laxativ, anorektik, diuretik, nadměrné cvičení. 3) U mentální anorexie přetrvává strach z tloušťky a zkreslená představa o vlastním těle, stejně jako obava z dalšího tloustnutí, díky které si jedinec ukládá za povinnost mít nízkou váhu a stanovuje si velmi nízkou cílovou váhu. 4) Objevuje se rozsáhlá endokrinní porucha, která se u žen projevuje jako amenorea, teda ztráta menstruačního krvácení, u mužů jako ztráta sexuálního zájmu a potence. 5) Pokud jedinec onemocní před začátkem puberty, jsou pubertální projevy opožděny nebo zastaveny. Po uzdravení by mělo dojít k dokončení puberty, ovšem menarché 8 je opožděna. 9 DIAGNOSTICKÁ KRITÉRIA PODLE DIAGNOSTICKÉHO A STATICKÉHO MANUÁLU DUŠEVNÍCH PORUCH (DSM) 10 1) Odmítání udržet si tělesnou hmotnost vyšší, než je minimální hodnota pro danou věkovou skupinu nebo výšku nebo nedostatečný přírůst hmotnosti během růstu jedince. 2) Intenzivní strach z přibírání na váze a z tloustnutí, a to i v případě, že jsou nemocní velice vyhublí. 3) Objevuje se narušené vnímání vlastního těla, nepřiměřený vliv tvaru postavy a hmotnosti na sebehodnocení, popírání závažnosti nízké tělesné hmotnosti. 8 Menarché je první menstruace, tedy začátek menstruačního cyklu, u dívek. 9 Mezinárodní klasifikace nemocí, V. Kapitola Poruchy duševní a poruchy chování (F00-F99) [online]. 2009 [cit. 12. prosince 2009]. Dostupné z : Veronika Kejzlarová, Problematika, příčinny a důsledky poruch příjmu potravy u mladých žen a dívek (absolventská práce). Litomyšl, 2000 10 Diagnostický a statický manuál duševních poruch je publikován společností Americká psychiatrická asociace a jsou zde roztříděny a popsány psychiatrické poruchy.

15/81

4) U nemocných žen absence minimálně tří po sobě následujících menstruačních cyklů (pokud není jiný důvod vynechání menzesu). 11 TĚLESNÉ PROJEVY Tělesných zdravotních problémů je mnoho. Jsou způsobeny hladověním, extrémními dietami, zvracením či užíváním laxativ a jiných prostředků na snížení váhy. Jedním z důvodů potíží je i nadměrný úbytek tělesné hmotnosti, který se však může označovat právě i za jeden z tělesných projevů anorexie. Kromě něj se u této nemoci projevuje : •

zvýšená celková slabost, svalová slabost, spavost (zpočátku hyperaktivní s pocitem neustálé zaneprázdněnosti, s úbytkem hmotnosti přichází únava a slabost)

•

pocit hladu (dívka si jej nechce připouštět, potlačuje ho), nevolnost až mdloby

•

zimomřivost, snížená tělesná teplota

•

dehydratace, svalové křeče

•

oslabení celkové obranyschopnosti organismu, náchylnost k infekčním onemocněním

•

zpomalení až zastavení růstu, pozdní nástup puberty

•

nepravidelná menstruace až její postupné vymizení, neplodnost, vysoké riziko potratu, poporodní deprese

•

srdce – nízký krevní tlak (závratě), zpomalený tep, bušení srdce, srdeční selhání

•

krev – anemie (chudokrevnost), zvýšený cholesterol

•

žaludek – nadměrné působení žaludečních šťáv, vznik žaludečních vředů

•

tenké střevo – ochabnutí střevní sliznice, nedostatek živin, nadýmání, pocit plnosti

•

ledviny – ledvinové kameny, selhávání ledvin, narušení rovnováhy tělesných tekutin a solí

•

tlusté střevo – zácpa, průjem

•

dutina ústní – afty, koutky, opary, zvýšená kazivost zubů

•

kůže – suchá, praskající, zažloutlá, tvoří se nehojící se rány, objevuje se ochlupení po celém těle

•

vlasy – mají zhoršenou kvalitu, jsou slabé, padají, lámou se

•

nehty – lámou a třepí se

11 Veronika Kejzlarová, Problematika, příčinny a důsledky poruch příjmu potravy u mladých žen a dívek (absolventská práce). Litomyšl, 2000

16/81

•

kostra – osteoporóza (řídnutí kostí), někdy až trvalé poškození

•

tělo odbourává tělní tkáň, stravuje samo sebe

•

nedostatek draslíku, sodíku a hořčíku vede k rozvratu metabolismu (riziko smrti), nedostatek bílkovin vede ke vzniku otoků

•

smrt – po 50 až 70 dnech hladovění dojde k celkovému vyčerpání těla, srdečnímu selhání či smrtelné infekci (zápal plic a jiné)

PSYCHICKÉ PROJEVY •

nepřekonatelný strach z růstu hmotnosti

•

pokleslá, depresivní nálada, podrážděnost, prudké výkyvy nálad, vznětlivost

•

nejistota, úzkost, smutek, plačtivost

•

pokles sebedůvěry, sebenenávist, riziko sebepoškozování (pořezávávání se), sebevražedné myšlenky

•

uzavřenost, život ve vlastním světě, vztahovačnost

•

ostražitost, strach z opuštění potlačován prostřednictvím strachu z jídla

•

neustálé myšlenky na jídlo, sebehodnocení založeno na tělesné hmotnosti

•

zkreslená představa o vlastním těle, nadměrná sebekritičnost

•

jídlo je příčinou všech problémů, snížení váhy znamená vymizení problémů

•

nesoustředěnost, zhoršení paměti

•

ztráta zájmu o okolí (nemocný člověk se vyhýbá společnosti), o sex a o vše, co se netýká jídla

•

konflikty s rodiči, přáteli, neschopnost vyrovnat se s negativními reakcemi z okolí, neschopnost říkat „ne“, postupná sociální izolace

•

racionální argumenty a nucení k jídlu nepomáhají, naopak zesilují pocit viny, nemocná vlastně chce být odmítána, aby si utvrdila negativní vztah ke světu a její méněcennosti

PROJEVY V DOMÁCNOSTI •

dívka přesunuje potravu po talíři, porcuje ji na malé kousky

•

jí čím dál tím pomaleji a menší množství jídla

•

po skončení odchází na záchod zvracet

•

nejí sladká ani tučná jídla, preferuje určité druhy pokrmů 17/81

•

ví, kolik kalorií, proteinů, uhlovodanů a dalších látek má která potravina

•

hodně cvičí, nikdy se necítí unavená

•

straní se rodiny, vyhýbá se rodinným jídlům, u stolu je nepřátelská a napjatá

•

jí o samotě a potají

•

nechce přiznat, že by mohla být nemocná a odmítá navštívit lékaře

•

snaží se svou hubenost zakrýt volným oblečením

•

ráda vaří a pomáhá v kuchyni, nutí ostatní do jídla, sama však jíst nechce I přes množství problémů, které mentální anorexie způsobuje, a se kterými se dívky s

touto chorobou musí potýkat, nemění nic na jejich vytrvalé snaze být stále hubenější. Domnívají se, že čím jsou hubenější, tím jsou krásnější, a že jim za to veškeré trápení stojí. Po dosažení určitého stupně vyhublosti reagují ovšem různě. Některá děvčata dávají na obdiv své hubené tělo a pyšní se jím. Cítí díky tomu svou nadřazenost a ukazují, jak se dokáží kontrolovat a jakou mají vnitřní sílu. Jiné zase svou hubenost zakrývají, aby se o jejich tajemství okolí nedozvědělo a nesnažilo se jim zabránit ve snaze dále hubnout. Všechny tyto dívky cítí velkou nedůvěru ke každému, kdo se je snaží přinutit k jídlu, a největší zradou pro ně je nucená hospitalizace, tedy hospitalizace kvůli tak nízké hmotnosti, která ohrožuje jejich zdraví nebo život. Tyto dívky si většinou vůbec nechtějí připustit, že jsou nemocné a odmítají jakoukoliv pomoc. Pokud nenastane ani jeden z těchto případů, může si dívka uvědomit, že něco není v pořádku a že se cítí špatně. Chtěla by jíst, ale už nemůže. Buďto z důvodu, že i když by chtěla z tohoto začarovaného kruhu a začne jíst, najednou přijdou obrovské výčitky svědomí a ona si uvědomí, že prostě nemůže jinak a vrátí se zpět k nemoci a nebo její tělo již neumí využívat potravu. V takovém případě je třeba intenzivní nemocniční péče, kde se lékaři snaží navrátit metabolické pochody zpět do normálního stavu. Někdy je však poškození trávícího ústrojí již tak veliké, že se tento zpětný proces nedaří. Podle doktorky Papežové existují určité rizikové povahové rysy. Těmi jsou perfekcionismus, zranitelnost, nestálost, puritánství, asketizmus a sebetrestání. S tím souhlasí i doktor Atkinson a psycholožka Atkinsonová a podle nich se největší množství nemocných dívek objevuje v prosperujících rodinách, které kladou důraz na výkon. Toto zatěžující prostředí plné požadavků a očekávání od rodiny může přispívat k rozvoji poruch a odmítání potravy jako nevědomý prostředek k uplatnění svého vlivu na okolí. Kromě faktoru rodiny, 18/81

který ovlivňuje vznik mentální anorexie se dále také hovoří o výskytu této choroby při jiných psychiatrických poruchách. Jde většinou o poruchy osobnosti, závislost na alkoholu a návykových látkách, posttraumatickou stresovou poruchu, depresivní poruchu, obsedantně kompulzivní a anxiózní poruchu. Při kombinaci těchto nemocí se zhorší průběh i prognóza anorexie. Platí to také pro pacientky se somatickými onemocněními jako je diabetes mellitus I. a II. typu a možná i epilepsie či roztroušená skleróza.

2.1.1 SPECIFICKÉ TYPY MENTÁLNÍ ANOREXIE Mentální anorexie se dělí na dva typy podle charakteru a projevů nemoci a to na typ restriktivní a purgativní. Kromě nich ještě mezinárodní klasifikace nemocí popisuje jeden druh této nemoci a to atypickou mentální anorexii. RESTRIKTIVNÍ (NEBULIMICKÝ) TYP Tento druh anorexie se vyznačuje výrazným snižováním dávek přijatého jídla za účelem hubnutí. Někdy nemocné přestanou téměř jídlo konzumovat, často také nadměrně cvičí. Nevyskytují se zde opakované záchvaty přejídání. Stává se, že po epizodě restriktivní přichází purgativní mentální anorexie, jelikož se člověk nedokáže stále kontrolovat a přijímat tak malé množství potravy po delší dobu. Epizody mohou trvat různě dlouho, od týdnů po roky, záleží na množství přijímané potravy v této době, tedy i na pocitu hladu či vyhladovění. PURGATIVNÍ (BULIMICKÝ) TYP V tomto případě jsou typická období hladovění, které střídají záchvaty přejídání následně kompenzované zvracením či použitím projímadel. V případě purgativního typu se podle obecné psychopatologie objevuje častěji emoční labilita, sebepoškozování, častější relapsy a menší odezva na terapii. Ve větší míře se setkáváme se závislostí na alkoholu či drogách. Má většinou dlouhodobější průběh, po nějakém čase se může změnit v druhý, tedy restriktivní, typ. ATYPICKÁ MENTÁLNÍ ANOREXIE (F50.1) „Poruchy‚ které splňují některá kritéria mentální anorexie‚ ale celkový klinický obraz 19/81

neopravňuje k této diagnóze. Například některý z klíčových příznaků jako strach ze ztloustnutí nebo amenorea nejsou přítomny‚ ale je výrazný váhový úbytek a chování‚ směřující k redukci váhy. Tato diagnóza by neměla být použita‚ pokud má pacient nějakou somatickou chorobu spojenou s hubnutím.“ 12

2.2 MENTÁLNÍ BULIMIE Mentální bulimie je porucha příjmu potravy charakterizovaná opakujícími se záchvaty přejídání a přehnanou kontrolou tělesné hmotnosti. Podle českých i světových měřítek tato nemoc postihuje většinou dospívající dívky a mladé ženy převážně mezi 16. a 25. rokem, v některých publikacích rozšiřují toto věkové vymezení až do 30 let. Méně se vyskytuje u dospívajících chlapců a mladých mužů, je to přibližně 5-10 % ze všech případů, jak v České republice, tak i ve světě (různé světové organizace uvádějí odlišné procentuální statistiky, přibližně se však shodují na tomto rozmezí). V ojedinělých případech se může bulimie obejvit u starších žen, převážně ve formě záchvatovitého přejídání bez následného zvracení a nebo u menších dětí. Výzkumy v ČR ukazují, že bulimií trpí přibližně každá dvacátá dospívající dívka, tedy asi 4-6 %, ve světě je to potom 1-4 % děvčat. 60 % z nich se dle českých odborníků zcela uzdraví, podle světových výzkumníků je to 50 %, 0-2 % na následky nemoci zemře. 13 U mentální bulimie je také poměrně časté, že jí předcházela anorexie a nebo naopak v ni postupem času přejde. Někdy se stává, že se anorektická a bulimická období střídají. Člověk, který trpí mentální bulimií střídavě pociťuje náhlou a neovladatelnou chuť k jídlu, která vede k záchvatům přejídání. Ty jsou většinou pravidelné a objevují se nejméně 2x týdně (podle klasifikací nemocí tento stav musí trvat nejméně 3 měsíce, aby se mohla diagnostikovat mentální bulimie). Pocit přejedení je ovšem velmi relativní. V mnohých případech se stává, že bulimička sní jen o trochu víc chtěla, než chtěla a již mluví o přejezení a je zděšena. Nezáleží na tom, že měla stejnou porci jako ostatní, a nebo že jídlo snědla z

12 Mezinárodní klasifikace nemocí, V. Kapitola Poruchy duševní a poruchy chování (F00-F99) [online]. 2009 [cit. 15. prosince 2009]. Dostupné z : 13 Občanské sdružení Anabell, Tři Pé aneb poruchy příjmu potravy od A do Zet [CD-ROM], Brno, 2009 [cit. 15. prosince 2009]

20/81

hladu či jiných okolností, které ji k tomu donutily, překročila zkrátka „svoji míru“ a to neměla. To však bulimickým dívkám nezabrání v dalším konzumování potravin, právě naopak. Snadno potom pokračují v jezení s pocitem „stejně jsem toho snědla moc, tak teď už je to jedno“ a opravdu se přejí. V tomto případě dokáží sníst opravdu nezvyklé množství jídla v krátkém časovém úseku. Hltají bez jakéhokoliv výběru potravin, nemusí mít ani na jídlo chuť, zkrátka si nemohou pomoct. Právě tento subjektivní pocit ztráty kontroly nad jídlem je jedním z důležitých znaků mentální bulimie. Bulimičky přehnaně až extrémně kontrolují svoji tělesnou hmotnost. Mají velký strach z přibrání a nadváhy, a to společně se záchvaty přejídání způsobuje, že se přijmuté potravy dívky snaží zbavit, aby nepřibraly. Velmi často je to pomocí vyvolaného zvracení. Většina z nich však neví, že i v případě zvracení je poměrně velká část energie z jídla absorbována. Proto se může stát, že při častém přejídání a zvracení se místo kýženého efektu zhubnutí či udržení si váhy dostaví opačný účinek a dotyčná přibere. Kromě toho, že se při mentální bulimii užívá zvracení ke zbavení se nadbytečného jídla, které nemocná nechtěla sníst, může sloužit i k tomu, aby dívka získala jakousi kontrolu nad přejídáním. Bohužel i v tomto případě se ne vždy podaří dosáhnout tohoto výsledku. Bulimička totiž počítá s tím, že půjde zvracet, a tak se snižuje její strach z tloušťky („mohu sníst víc, protože budu zvracet). Důsledkem toho pak nemocná dívka konzumuje stále větší množství jídla a pak přibírá, protože jak již bylo řečeno, i při zvracení se velké množství energie absorbuje do těla. Další možností, jak se „zbavit“ jídla z těla jsou projímadla. Ty jsou častou, ale nebezpečnou, pomůckou při bulimii a pokud se jedná o regulaci tělesné hmotnosti, také pomůckou neúčinnou. Způsobují totiž především vyprázdnění tlustého střeva, kdy ovšem už energie byla využita a vstřebána v tenkém střevě. Pokud nastane snížení váhy během užívání projímadel, je to díky ztrátě tekutin. Projímadla jsou v tomto ohledu neúčinná, ale většina z nich je také při chronickém užívání nebezpečná a návyková. Existují 3 druhy projímadel a to osmotická, objemová, a kontaktní. Osmotická a objemová jsou méně používaná než kompaktní projímadla, která jsou totiž velmi účinná, i když jsou zřejmě nejnebezpečnější, vzhledem k častému vzniku závislosti na nich. Nemocné dívky si nejprve berou doporučené dávky,postupně však dávky zvyšují a bez projímadel si za nějaký čas svůj život neumí představit. Jejich nevýhodou jsou také vedlejší účinky, které mohou způsobovat křeče a při předávkování může dojít k zácpě. Takové jednání však může vést k poškozování peristaltiky střev a postupně se tento přirozený jev může vytrácet a ochabovat. Potom již závislost na projímadlech nemusí být jen psychická, 21/81

ale i fyzická. Kromě těchto dvou způsobů se snaží nemocné dívky mentální bulimií snížit svou váhu také prostředky na odvodnění, anorektiky či střídavým obdobím hladovění. Začátek tohoto onemocnění však nemusí být tak drastický, spojený se záchvaty přejídání, zvracením a podobně. Zprvu se jen mění jídelníček, stejně jako u anorektiček. Dívky začínají vynechávat sladké či moc tučné, postupně si začínají hlídat kalorické hodnoty a pečivě si vybírají potrainy, které budou konzumovat. Mezi jejich oblíbené potraviny patří zelenina, ovoce, rýže, nízkotučné jogurty a sýry, müsli či tmavé pečivo. Naopak se vyhýbají bílému pečivu, masu, smetanovým jogurtům, knedlíkům, buchtám, mléku, šlehačce, tučnějším sýrů, uzeninám a mnoha dalším. Postupně, kromě vynechávání určitých druhů stravy, začnou vynechávat i jednotlivá denní jídla, nejčastěji večeři či snídani. Celkově se dotyčným také mění náhled na vlastní postavu, připadají si tlusté, i když lidé okolo si to nemyslí. 14 To samozřejmě také ovlivňuje snahu bulimiček stále hubnout, i když podle svých blízkých hubené již sou, ony si to rozhodně nemyslí a nenechají si svou představu vymluvit. Ovšem musíme si uvědomit, že tělo bulimičky se poměrně často mění. Je to díky velkým výkyvům váhy, které mohou dosahovat až osmi kilogramů. Ty se potom samozřejmě projeví i na celkovém vzhledu postavy. Přibraná kila či dočasnou hubenost skrývají dívky pod velké svetry nebo vytahané kalhoty. Mění se také kromě jiného tvář, která je často oteklá, je na ní vidět únava a často u bulimiček naházíme též uplakané oči. Právě oteklost může také způsobovat, že si děvčata představu o svojí nadváze ještě umocní, jelikož se jim jejich tvář zdá tlustá. Člověk se mění nejen fyzicky, ale i psychicky. Je to vidět na náladě, kdy dříve veselá, kamarádská a společenská dívka, se najednou stahuje do soukromí a nezajímá se o společné aktivity. Je smutná, vyhýbá se společnému stolování a často po jídle chodí na toaletu, kde tráví mnoho času. Nezajímá se o nic, kromě jídla, které se stává hlavní a jedinou náplní jejího života. DIAGNOSTICKÁ KRITÉRIA PODLE MEZINÁRODNÍ KLASIFIKACE NEMOCÍ (MKN) Mentální bulimie (F50.2) – kritéria můžeme shrnout do těchto čtyř znaků : 1) Opakované epizody přejídání se (nejméně 2x týdně po dobu 3 měsíců), při nichž je

14 Viz obrázek a jeho popis u mentální anorexie.

22/81

v krátkém čase konzumováno velké množství jídla. 2) Nemocný člověk se neustále zabývá jídlem a objevuje se u něj silná až neodolatelná touha po jídle. 3) Je zde snaha potlačit „výkrmný“ účinek jídla jedním nebo více z těchto způsobů : vyprovokované zvracení, zneužívání laxativ, užívání anorektik, thyreiodálních preparátů nebo diuretik, střídavá období hladovění. Pacienti s diabetem mohou vynechávat léčbu inzulínem. 4) Objevuje se pocit tloušťky spojený s neodbytnou obavou z tloustnutí. Často se v anamnéze vyskytuje epizoda anorexie nebo intenzivnějšího omezování se v jídle, nemusí to být však vždy. 15 DIAGNOSTICKÁ KRITÉRIA PODLE DIAGNOSTICKÉHO A STATICKÉHO MANUÁLU DUŠEVNÍCH PORUCH (DSM) 16 1) Opakující se epizody záchvatovitého přejídání (binge eating), které charakterizuje : a) konzumace mnohem většího množství jídla v určitém časovém úseku, které by ve stejné době většina lidí nedokázala sníst, b) pocit ztráty kontroly nad jídlem během takové epizody (nemocný člověk má pocit, že nemůže přestat jíst nebo se nemůže rozhodovat o tom, co a v jakém množství sní). 2) Objevuje se opakované a nepřiměřené kompenzační chování, jehož cílem je zabránit zvýšení hmotnosti (například vyvolané zvracení, zneužívání laxativ, diuretik či dalších léků, hladovění, cvičení v nadměrné míře a další). 3) Nemocný prožije minimálně dvě epizody záchvatovitého přejídání týdně a takový stav trvá alespoň po dobu tří měsíců. 4) Sebehodnocení je při mentální bulimii nepřiměřeně závislé na tvaru postavy a tělesné hmotnosti. 5) Tato porucha se vyskytuje i bez epizod mentální anorexie. 17

15 Mezinárodní klasifikace nemocí, V. Kapitola Poruchy duševní a poruchy chování (F00-F99) [online]. 2009 [cit. 12. prosince 2009]. Dostupné z : Veronika Kejzlarová, Problematika, příčinny a důsledky poruch příjmu potravy u mladých žen a dívek (absolventská práce). Litomyšl, 2000 16 Diagnostický a statický manuál duševních poruch je publikován společností Americká psychiatrická asociace a jsou zde roztříděny a popsány psychiatrické poruchy. 17 Veronika Kejzlarová, Problematika, příčinny a důsledky poruch příjmu potravy u mladých žen a dívek (absolventská práce). Litomyšl, 2000

23/81

TĚLESNÉ PROJEVY Tělesných zdravotních problémů při mentální bulimii je mnoho. Jsou způsobeny koloběhem diet a zvracení po záchvatech přejídání. A právě tyto záchvaty s následným zvracením, užíváním projímadel, močopudných léků a anorektik jsou zároveň jedněmi z hlavních obtíží bulimie, ale také způsobují další tělesné problémy. •

časté výkyvy hmotnosti (± 5 až 8 kg)

•

nadměrné cvičení, únava, bolesti svalstva

•

nevolnost až mdloby

•

nepravidelná či žádná menstruace, problémy s otěhotněním a těhotenstvím

•

srdce – nízký krevní tlak, zpomalený tep, bušení srdce, selhávání srdeční činnosti, srdeční záchvat, smrt

•

bolení hlavy a zad

•

krev – anemie (chudokrevnost)

•

jícen – bolesti v krku, podráždění, zranění až vznik vředů

•

žaludek – nadměrné působení žaludečních šťáv, vznik zánětů a žaludečních vředů

•

tenké střevo – nedostatek živin

•

ledviny – špatná funkce

•

tlusté střevo – křeče v břiše,nadýmání, průjmy, zácpa

•

dutina ústní – vysoká kazivost zubů, odhalené krčky, krvácení z dásní, pach z úst, poranění sliznice, záněty a otoky slinných žláz

•

kůže – problémy s kvalitou pleti

•

vlasy – třepivé, lámavé, vypadávají

•

nehty – křehké, lámavé

•

kulatá tvář, způsobená zduřením slizných žláz a hormonálními změnami slinných

•

nedostatek draslíku, sodíku a hořčíku může vést k nebezpečnému metabolickému rozvratu, nedostatek bílkovin vede ke vzniku otoků

PSYCHICKÉ PROJEVY •

ohromný strach z růstu hmotnosti

•

obavy ze ztloustnutí nezávislé na skutečné hmotnosti 24/81

•

nadměrná pozornost věnovaná jídlu a tělesné hmotnosti, vlastní hodnocení založené na hmotnosti

•

pocity selhání, deprese, změny nálad

•

nejistota, úzkost, smutek, plačtivost

•

psychická labilita, pocity izolace

•

pocity viny, nadměrná sebekritičnost, vztahovačnost, nízké sebevědomí, sebenenávist

•

ztráta zájmu o okolí, vyhýbání se společnosti, konflikty s rodiči a přáteli

•

neschopnost vyrovnat se s negativními reakcemi a nesouhlasem okolí, neschopnost říkat „ne“, postupná sociální izolace

•

po každé epizodě přejedení a zvracení se pocit vlastní neschopnosti a osamělosti prohlubuje

•

časté myšlenky na sebevraždu

PROJEVY V DOMÁCNOSTI •

stravování se o samotě či v tajnosti, mizí velké zásoby jídla

•

vyhýbání se jedení na veřejnosti, v restauracích (respektive místech, kde by dotyčná nemohla jít po jídle zvracet)

•

používání WC po jídle, známky zvracení

•

období půstu či „očistných procedur“, užívání laxativ, diuretik a podobných přípravků

•

stálý a náročný režim fyzické aktivity Dívky trpící mentální bulimií se velice zajímají o svůj vzhled a hmotnost a snaží se

dosáhnout dokonalosti. Ve více případech se jim však vysněného zhubnutí a dosažení ideálu nepodaří docílit a mají normální váhu, někdy dokonce nadváhu. Proto je také obtížné rozpoznat bulimičku od ostatních děvčat. Daří se to až tehdy, kdy si její okolí všimne, že po jídle chodí na dlouhou dobu na záchod, ozývají se od tam podivné zvuky a nebo jsou známky zvracení vidět v záchodové míse či koupelně. Často se nemocné snaží nějak zakrýt své jednání, třeba napouští vanu, aby nebylo zvracení slyšet a dávají si pozor, aby nikde nenechaly žádné důkazy. A i když je nakonec jejich blízcí objeví, ony stále zapírají a tváří se, že je všechno naprosto v pořádku. Stejně je to i v případě užívání laxativa – po užití WC jsou vidět známky průjmovité stolice. Bulimičky si jsou sice své nemoci často vědomy, 25/81

nepřiznávájí to však okolí ani po takovýchto náznacích. To proto, že si své tajemství chrání, aby dál mohly pokračovat ve snaze zhubnout a mohly nakonec dosáhnout svého cíle. Fakt, že se dívkám trpícím mentální bulimií velmi často nedaří zhubnout na delší dobu, je způsoben záchvaty přejídání. Ty se v průběhu času objevují častěji a zvětšuje se objem snědeného množství jídla, které je však snězeno v krátkém časovém úseku. Dochází to až do takových stavů, že bulimičky nemohou zastavit konzumování jídla a i když již vůbec nemají hlad ani chuť, dokonce jim je v některých případech i zle od žaludku, stále jí dál. V takovémto případě se dotyčné zastaví v bezhlavém přejídání jen tím, že půjdou zvracet. To měly v plánu již před přejezením a teď jim to přijde jako jediné východisko, často i vysvobození od pocitu přeplněného žaludku a podobně. Při velkých záchvatech a následném zvracení se většinou nestává, že by se bulimičky rozhodly přejíst znovu. Ovšem pokud dívka zkonzumuje jen nějaké menší množství jídla, pro ni již ovšem moc a jde tuto potravu vyzvracet, může se stát, že potom začne znovu jíst něco, co nechtěla, dá si sladké nebo tučné a jde zvracet znovu. To se může klidně opakovat několikrát po sobě. Jediným problémem se potom pro bulimičky stává, že při několikátém zvracení v kratším časovém úseku je již tělo vyčerpané a odmítá jídlo vyzvracet. To je také jakýsi mezník, který často zastaví děvčata v dalším konzumování a zvracení. Důvodem velkých výkyvů tělesné hmotnosti je, že mezi záchvaty přejídání nemocné potlačují příjem potravy a velmi se omezují, což má za následek velké kolísání váhy. Ovšem diety podněcují chuť k jídlu umocněnou tím, že bulimičky dost často místo obyčejného omezování sladkého či vynechávání tučnějších jídel přejdou z přejídání rovnou k hladovkám a podobně drastickým způsobům. Proto jsou potom schopny sníst mnoho různých potravin naráz. To však vůbec neposilní jejich psychickou stránku, právě naopak. Dívky trpící touto poruchou často trpí depresemi a podceňují samy sebe. Trpí výčitkami a pocity viny, že se nedokáží ovládat a že nejsou dost silné na to, aby si jídlo odepřely. Bohužel, často i smutek a tyto úzkostlivé stavy jsou důvodem přejídání a vytvoří se jeden velký začarovaný kruh, ze kterého se obtížně dostává ven. V souvislosti s nespokojeností, depresemi a celkovým vypětím bývá pozorován u pacientů sklon si způsobovat malá až středně těžká zranění, jako jsou například řezné rány na předloktí. K sebepoškozování se váže i takzvaný „bordelinesyndrom“, což je porucha, která je poměrně často spjata právě s bulimií. U pacientů s touto nemocí se objevují obrovské výkyvy nálad. V jednu chvíli jsou šťastní a najednou přijde deprese a právě v takovýchto chvílích se uchylují k sebepoškozování, které jim slouží jako 26/81

útěcha a úleva. V některých případech se též objevují myšlenky na sebevraždu či opravdové sebevražedné sklony a pokusy. Naštěstí většinou k takovým radikálním činům nedochází. Odborné publikace uvádějí, že mentální bulimie vzniká především u lidí s nevyrovnanou osobností, silnou impulzivností a nízkou snášenlivostí frustrace. Někdy se také vykládá jako reakce na sexuální zneužití, tato hypotéza však ještě nebyla prokázána. 18 Často také bulimii předchází anorexie, uvádí to tak více než polovina nemocných děvčat. Jednou z příčin vzniku tohoto onemocnění je také nadváha. Příčin a důvodů vzniků mentální bulimie je však mnohem více.

2.2.1 SPECIFICKÉ TYPY MENTÁLNÍ BULIMIE Stejně jako mentální anorexii, dělíme i mentální bulimii na dva typy a to restriktivní a purgativní a také v mezinárodní klasifikaci nemocí nalezneme poruchu nazvanou atypická mentální bulimie. RESTRIKTIVNÍ TYP Dodržuje přísné diety a hladovky, velmi intenzivně cvičí. Po záchvatu přejídání většinou nezvrací, neužívá projímadla ani jiné léky. Občas se takovéto chování může objevit, není však pravidelné. Tento typ se může s druhým, tedy purgativním typem, střídat v určitých časových epizodách. PURGATIVNÍ TYP Po záchvatu přejídání zvrací nebo užívá projímadla a tento děj se pravidelně opakuje. Může trvat jen po nějaký čas a poté, jak již bylo výše uvedeno, se může postupně přeměnit v restriktivní typ. ATYPICKÁ MENTÁLNÍ BULIMIE (F50.3) „Poruchy splňující některá kritéria bulimie‚ ale celkový klinický obraz nedovoluje tuto diagnózu. Například‚ mohou být recidivující záchvaty přejídání a nadměrného používání 18 www.avicena.cz, Bulimia nervosa [online]. 2002-2010 [cit. 5. ledna 2010]. Dostupné z :

27/81

laxativ bez markantní změny váhy‚ nebo mohou být nepřítomny typické příznaky zvýšeného zájmu o vlastní tělesnou váhu a tvar vlastního těla.“ 19

2.3 SPECIÁLNÍ PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY ORTOREXIE V poslední době se kromě mentální anorexie a bulimie začínají objevovat i jiné nemoci spojené s poruchami příjmu potravy. Je to například i ortorexie, což je patologická posedlost zdravou výživou. Ze začátku se projevuje orientací na zdravou stravu, zájmem o obchody se zdravými jídly a hledáním různých informací, jak se tato jídla vyrábí, co obsahují a podobně. Ortorektici jsou radikálními odpůrci uměle hnojených a geneticky upravovaných potravin, chemických konzervantů a barviv. Jsou zastánci především bio potravin. Postupem času se tento obyčejný zájem a orientace na zdravé jídlo stává posedlostí. U nemocných roste strach z nezdravého jídla a postupně se začínají ptát, zda jsou bio potraviny opravdu bio, zda nejsou kontaminovány výfukovými plyny při převozu do obchodů, jestli z igelitového obalu nepřestupují nějaké škodliviny na jídlo nebo zdali jsou v obchodě potraviny dobře uchovávány. Mají obavy, jestli je nádobí, které používají, vhodné a neuvolňují se z něj nežádoucí kovy či jedovaté látky. Můžou si třeba i začít potraviny pěstovat sami, postupem času však zjistí, že ani vzduch, který potraviny přijímají není úplně zdravý. Přestávají tak jíst jídla, která jim dříve připadala zdravá, nyní jsou však pro ně nebezpečím. Tak se zužuje počet potravin konzumovaných ortorektikem na minimum a dochází k podvýživě vedoucí k vyhublosti. Jelikož lidem s touto poruchou schází v jídelníčku nutriční látky, sacharidy, tuky a další potřebné látky pro naše zdraví, mohou jim začít vypadávat vlasy, mohou trpět chudokrevností, dochází k řídnutí kostí, ženy například přestávají menstruovat. Stejně jako u mentální anorexie doprovází tuto nemoc deprese a úzkosti. Často se u nemocných dostavuje pocit viny a frustrace, jestliže sní něco pro ně špatného. Postupem času začínají myslet jen na jídlo a nezabývají se ničím jiným. Díky tomu se uzavírají do sebe a dochází k jakési

19 Mezinárodní klasifikace nemocí, V. Kapitola Poruchy duševní a poruchy chování (F00-F99) [online]. 2009 [cit. 5. ledna 2010]. Dostupné z :

28/81

společenské izolaci. Problém může také nastat v případě, že ortorektikovi přestane záležet jen na něm samotném a začne se zajímat i to, co jí jeho děti, partneři či nejbližší příbuzní. Často to vede k velkým rozporům v rodině a hádkám. Ve větší míře se ortorexie projevuje u žen než u mužů. Je to i tím, že například časopisy zaměřující se na zdravý životní styl, jsou spíše určeny ženskému pohlaví, které v nich nachází různé rady, tipy a triky, jak podporovat zdraví a jak nastolit či dodržet takovýto styl. BIGOREXIE Jedná se o poruchu vnímání vlastního těla, přičemž některými odborníky je označována jako jedna z nových variant dysmorfofobie. 20 Ta byla dříve charakterizována jako „chorobná myšlenka až přesvědčení jedince, že je nápadný nebo odpuzuje svým tělesným vzhledem“ (Mysliveček, 1956). 21 Nověji se zaměřuje spíše na její „základní rys, spočívající v nadměrném zaobírání se nějakým domnělým defektem vzhledu u normálně vyhlížející osoby“ (Frehay Mahoney, 1994). 22 Bigorexie samotná se pak dá nazvat posedlostí vlastním tělem. Nemocné osoby si připadají slabí, malí až křehcí, nedostatečně svalově vyvinutí a velmi je to trápí. Proto se snaží o dosažení vzhledu osob z kulturistických časopisů a akčních filmů a jsou schopni pro to udělat opravdu hodně. Jejich cíle jsou však často nereálné. Aby docílili svých ideálů, nadměrně posilují, nadměrně užívají doplňky stravy a to především bílkovinné preparáty a užívají různé léky, které podporují svalový růst a ovlivňují metabolismus. Postupem času se na posilování stanou závislí, stejně jako na preparátech a různých látkách, které užívají. Mají vysoký příjem energie právě kvůli svalovému růstu. Proto často trpí nadváhou. Mezi hlavní rizika této poruchy však patří takzvaný „overuse syndrom“, což je poškození pohybového aparátu dlouhodobým přetěžováním. Kromě toho je přetěžován i trávící systém, ledviny a játra díky nadměrnému užívání doplňků s vysokým množstvím bílkovin a

20 Dysmorfofobie je chorobná posedlost vlastním tělem v negativním smyslu, dá se také vysvětlit jako obava nebo neoprávněný pocit, že člověk je nějakým způsobem ošklivý a znetvořený. 21 PaedDr. Vladimír Kolouch, Ph.D., Bigorexie [online]. 2002 – 2010 [cit. 2. února 2010]. Dostupné z : 22 PaedDr. Vladimír Kolouch, Ph.D., Bigorexie [online]. 2002 – 2010 [cit. 2. února 2010]. Dostupné z :

29/81

aminokyselin a nevyvážené stravě. Kromě těchto fyzických problémů se objevují i obtíže psychické, kde je nejzřetelnější sociální izolace. Bigorektici postupně ztrácejí s ostatními společná témata a raději než jít do společnosti, jdou do fitcentra. Mohou se také dostat do psychických problémů díky nedostatku peněz, které utrácejí za fitcentra, stravu a doplňky, které jsou poměrně drahé. DRUNKOREXIE Můžeme ji charakterizovat jako opakované redukování příjmu potravy s cílem snížit příjem kalorií za účelem dovolit si pít tak více alkoholu. Jako u každé poruchy příjmu potravy i zde jsou nemocní nespokojení se svou postavou, nelíbí se jim tvar jejich těla a mají strach z přibírání. Faktem je, že alkohol a to zejména ten „tvrdý“ je poměrně kalorický, a tak tedy drunkorektici snižují příjem potravy, aby si mohli dovolit alkohol pít a nepřibírat na váze. Kromě snižování příjmu potravy se také objevuje jiný způsob zbavování se energie na různých párty a diskotékách a to kombinováním alkoholu s energetickými drinky. A právě kombinování alkoholu a energy-drinku může být velmi nebezpečné pro organizmus. Dochází k poměrně velkému a rychlému vzrůstu krevního tlaku a srdeční činnosti, zároveň se také snižuje vnímavost únavy a tak jsou lidé ohrožení kolapsem, dokonce až smrtí. Problémem však je již samotný alkohol požívaný na lačno. Bez jídla v žaludku se alkohol daleko rychleji vstřebává a již za 15 minut může být v játrech, což způsobuje, že účinek alkoholu je silnější a také rychlejší. Kromě toho nemocní často přijmou větší množství alkoholu než obvykle, protože předtím nejedli a tedy mohou. Problém však nastává s příchodem „pomejdanové“ deprese, tedy deprese z množství přijatého alkoholu, často také z množství přijatého jídla, které v opilosti snědli. Lidé se totiž velmi často v opilosti dosyta nají, dokonce někdy sní více, něž by snědli normálně. Když vystřízliví, začnou si to vyčítat a dostaví se úzkost. Kromě toho nemocný člověk strádá i v oblasti společenského života, jelikož je podrážděný, ať už z hladu nebo ze smutku z přijatého alkoholu či jídla. Taktéž se po pití na lačno snižuje jakási společenská atraktivita jedince, jelikož se velmi rychle a hodně opije, proto někdy může dojít při této poruše k pocitům odcizení, osamělosti a izolace.

30/81

3. HISTORIE PORUCH PŘÍJMU POTRAVY O poruchách příjmu potravy se začalo mluvit až v nedávné době a většina lidí je bere jako výstřelek moderní společnosti. Je to také díky tomu, že v posledních letech se tyto nemoci hodně rozšířily a trpí či trpěly jimi i slavné osobnosti. Jejich historie však sahá až do 2. století našeho letopočtu.

2. století 12.

-

století 16. století 1694 1874

Galén poprvé popisuje příznaky mentální anorexie 15. ženy hladovějí, aby umlčely své hříšné tělo a prohlašují se za světice, sebetrýzní odčiňují své hříchy a osvobozují duši tzv. anorektické světice jsou prohlašovány za "posedlé ďáblem" a jsou pronásledovány církví. Arogance půstu je odsuzována mnohem přísněji než přejídání britský lékař Richard Morton poprvé definuje mentální anorexii William Gull identifikuje a diagnosticky vymezuje mentální anorexii, přednáší sdělení o "apepsia hysterica"

1873

Charles Lasegue definuje symptomatickou triádu anorexia-amenorea-vyhublost

1883

Gilles de La Tourette rozlišuje primární a sekundární - psychogenní anorexii

1884

Janet diferencuje psychastenickou a hysterickou formu mentální anorexie

1890 1908 1917

spisovatelka H. B. Stoweová kritizuje společnost, která považuje normální ženu za "monstrum" P. Poiret - pařížský módní návrhář - poprvé představil novou, štíhlou módní siluetu poprvé v historii je tělo pod šaty vidět, nepomohou korzety ani vycpávky Dr. Lulu Hunt Peters zavádí do diet termín kalorie, který byl znám pouze z fyziky, vydává knihu o dietách a zdraví, doporučuje nízkotučné, sacharidové diety přibývá mentální anorexie v dobře situovaných vrstvách západní Evropy, Hollywood

1930

přináší

grapefruitové

diety.

Zájem

o

psychoanalýzu

u

poruch

příjmu

potravy

(interpretovány jako strach z orální erotiky a gravidity) 1950

Dr. Keys a jeho práce o důsledcích polohladovění - neuróza z hladovění Hilde Bruch referuje o změnách myšlení, vnímání u MA 23 , častý výskyt PPP u modelek,

1962

baletek. V New Yorku je pozorován 7x vyšší výskyt obezity u žen s nejnižším socioekonomickým postavením. Publikovány výsledky prvních epidemiologických studií

1967

Twiggy na titulní straně módního časopisu Vogue - 41 kg a 170 cm S. Theander, švédský psychiatr, varuje před hrozivým nárůstem PPP 24 , 70% amerických

1970

rodin kupuje nízkokalorické potraviny, soutěže MISS Amerika vyhrávají stále štíhlejší dívky

1979

G. Russelll a termín bulimia nervosa, vznik prvních speciálních zařízení pro PPP

23 MA = mentální bulimie 24 PPP = poruchy příjmu potravy

31/81

1980

vymezení kritérií mentální anorexie a mentální bulimie M. C. Brotmana G. Humprey přednášejí referát o MB 25 - zneužívání ipekakuanhuy

1981

(hlavěnky dávivé - obsahuje emetin) - jed pro kosterní svaly - periferní myopatie + popisovaná kardiomyopatie R. C. Casper poukazuje na riziko obezity a PPP - snahu žen zachovat si štíhlost - adiktivní

1983

charakter PPP až 80% desetiletých a jedenáctiletých děvčat v San Franciscu drží diety. D. M. Garner a E

1986

Garfinkel poukazují na podobnost mentální anorexie a mentální bulimie - předpokládají multifaktoriální etiologii WHO prohlašuje, že mentální bulimie je důležitý problém světové populace. Pyle,

1987

Katzman, Pope, Hsu popisují nápadný až epidemický růst incidence PPP

1990 - dosud

preventivní a podpůrné programy pro PPP, veřejnost nespokojená s idealizací vyhublosti a nepřiměřených dietních opatření. Konkrétní metody a důkladná znalost specifik PPP

Tabulka přejata z : MUDr. Miroslava Navrátilová, Prof. MUDr. Eva Češková, Csc., Doc. MUDr. Luboš Sobotka, Csc., Historie poruch příjmu potravy [online]. 2000 [cit. 12. února 2010]. Dostupné z :

Jak lze vidět z této tabulky, poruchy příjmu potravy rozhodně nejsou jen záležitostí moderní doby. Především mentální anorexie má velmi dlouhou historii a ani ženám ve středověku nebyla jedno jejich postava a snažily se být co nejštíhlejší. Vypovídají o tom i středověké a novověké šaty se stahujícími korzety a velice úzkým pasem. Je možné, že bulimie má stejně dlouhou tradici jako anorexie, není to však dokázáno a poprvé se mentální bulimie jako termín objevuje roku 1979. Termín mentální anorexie byl zaveden již mnohem dříve a to v roce 1694. Vě větší míře se tyto chroby začaly vyskytovat až kolem 30. let 20. století a postupem času případů stále přibývalo. Nejprve jen ve vrstvách vyšších, dále pak i ve střední třídě. V roce 1987 se dokonce růst poruch příjmu potravy označuje za nápadný až pandemický. To už se mentální anorexie a bulimie začaly rozšiřovat i mezi nižší vrstvy a také se rozšířily do chudších či zaostalejších států, které se chtějí co nejvíce podobat velmocem jako je USA, Velká Británie nebo Francie a s tím přebírají i trend hubenosti. Za vzrůst výskytu poruch příjmu potravy v posledních letech může i jejich výskyt mezi slavnými osobnostmi. Zřejmě první známou anorektičkou byla císařovna Sissi, která držela drastické diety, pila šťávu ze syrového masa. Také nosila velice utažené šněrovačky a 25 MB = mentální bulimie

32/81

dokonce se do svých korzetů později nechávala zašívat. Skoro všechen svůj volný čas věnovala sportu a díky všem těmto metodám se jí její váha nikdy nepřehoupla přes 55 kilogramů. Většinou však vážila daleko méně a to 44-48 kilogramů a to bylo při její výšce 172 centimetrů velmi málo. První modelka trpící anorexií, která změnila dosavadní svět modelingu, byla Twiggy. Byla to mladička dívka, která se svými 170 centimetry vážila pouhých 41 kilogramů, přesto se stala první supermodelkou světa. Po jejím příchodu zmizely z přehlídkových mol a časopisů ženy plných tvarů a nastoupila éra hubených modelek. Mezi další výrazné osobnosti, trpící některou z poruch, patří jednoznačně princezna Diana. Ta se již od roku 1981 potýkala s bulimií, která ji trápila zřejmě až skoro do konce jejího života, tedy do roku 1997. Sama veřejně svou nemoc přiznala, mluvila o ní v televizi, v rozhovorech pro časopisy a dokonce i v její knize. V dnešní době je mnoho slavných hereček, zpěvaček a modelek zasažených moderním trendem hubenosti. Z těch nejznámějších můžeme jmenovat Nicole Richie, Mischu Barton, Mary-Kate Olsen, Tori Spelling nebo i jedny z nejúspěšnějších hereček poslední doby, Keiru Nightly a Angelinu Jolie. Jednou z nejznámějších vyhublých hvězd je také Victoria Beckham a anorektickým obdobím si prochází i Lindsay Lohan. A dalo by se pokračovat dále. Zkrátka hubená postava se šíří showbyznysem a bohužel, díky tomu, i celým světem. Herečky a modelky dávají příklad mladým dívkám, které chtějí být také štíhlé a vypadat jako ony. Naštěstí, i když hvězdy propadají poruchám příjmu potravy, objevují se v poslední době stále častější názory, že v časopisech a televizi by měly být ukazovány normální dívky a ženy a zároveň s narůstajícím počtem nemocných narůstá i počet odpůrců vyhublosti. A tak můžeme jen odhadovat, která skupina v následujících letech vyhraje.

33/81

4. PŘÍČINY VZNIKU PORUCH PŘÍJMU POTRAVY Důvodů, které vedou ke vzniku těchto nemocí, může být samozřejmě mnoho. Existuje řada různých hypotéz o příčinách vzniku a následného rozvoje poruch příjmu potravy, obecně za nejpravděpodobnější se však považuje takzvaná bio-psycho-sociální podmíněnost, která je uznávána většinou odborníků a kombinuje všechny faktory, co se týče změn tělesných i psychických. Bio-faktory zahrnují, kromě například tělesné hmotnosti či pohlaví, i doposud neznámou genetickou vlohu pro hormonální nerovnováhu. Pod psycho-faktory spadají například psychická traumata a bolestivé události, se kterými se nemocný neumí vyrovnat nebo problémy s dospíváním a ženskou rolí. Do socio-faktorů potom zařazujeme zejména mediální vlivy a to odsuzování obezity a vytváření určitého ideálu krásy reklamním a modelingovým světem.

34/81

4.1 BIO-PSYCHO-SOCIÁLNÍ PODMÍNĚNOST BIOLOGICKÁ PODMÍNĚNOST Jestliže se zaměříme na biologické a genetické faktory, jako první si musíme uvědomit, že k poruchám příjmu potravy je daleko náchylnější ženské pohlaví a to nejen z důvodu nátlaku moderní společnosti, která vyžaduje spíše štíhlost ženy než muže, ale i díky ženám samotným. Ty si totiž vytvářejí vlastní představu o svém ideálním těle, která se ovšem dost často liší od jejich opravdového vzhledu. Tento rozdíl může vést k užití radikálních diet či jiných metod k dosažení vysněného ideálu a to podmiňuje právě rozvoj poruch příjmu potravy a ukazuje, že ženy mají větší náklonnost stát se anorektičkami či bulimičkami. Zejména mladé dívky, kterým se při dospívání mění tvar těla více než chlapcům, zvětšují se jim boky, ňadra a pozadí, taktéž se jim různě tvaruje bříško. Všechny tyto znaky způsobují optické zvětšení těla, čemuž se snaží slečny v tomto období zabránit. Fakt dospívání souvisí s dalším faktorem, kterým je puberta. Právě toto období je velice rizikové pro vznik mentální anorexie a bulimie. Dívky si začínají uvědomovat sebe sama, začínají o sobě přemýšlet a musejí se potýkat s někdy ne příliš vlídnými narážkami na jejich vyvíjející se tělo. Děvčata si také mnohem více zakládají na tom, co si o nich okolí myslí. Všechny tyto faktory mohou způsobit chtivost po dokonalé, tedy hubené, postavě a následný rozvoj některé z poruch příjmu potravy. S pubertou souvisí i začátek menstruačního cyklu. V některých publikacích se uvádí, že počet bulimických záchvatů přejídání souvisí s hormonální dysfunkcí premenstruačního syndromu. U anorexie je jedním z hlavních znaků ztráta menstruace, což podle některých odborníků může být primárním projevem, podle jiných až projevem sekundárním, díky ztrátě hmotnosti. Dalším faktorem, který je jedním z nejdůležitějších z biologické sféry, je tělesná hmotnost. Obecně se dá říct že s rostoucí tělesnou hmotností, vzrůstá i nespokojenost s vlastním tělem. A právě v době dospívání dochází k nárůstu váhy, kterému se snaží dívky zabránit, bohužel občas i pomocí diet, hladovek, zvracením či užíváním laxativ a jiných látek. Předposledním faktorem, který je již méně rozšířený a záleží na každém nemocném jedinci a jeho okolí, je výskyt poruchy příjmu potravy v nejbližší rodině, ať už to je někdo starší jakožto vzor nebo někdo v podobné věkové skupině jako podpora. Poslední složkou z biologické podmíněnosti je teorie vzniku mentální anorexie podle dr. Russella. Ten tvrdí, že základem mentální anorexie je porucha hypotalamu neznámé 35/81

etiologie. Odborníci se však nemohou shodnout , zda je to primárním nebo sekundární projev v následku ztráty tělesné hmotnosti. 26 U bulimie je to obdobné. Na mezinárodní konferenci o poruchách příjmu potravy, která proběhla v Praze v březnu roku 2003 byla zdůrazňována také jako jedna z hlavních příčin vzniku těchto onemocnění neznámá mozková porucha. 27 PSYCHOLOGICKÁ PODMÍNĚNOST Přejdeme-li k psychologickým faktorům, musíme upozornit na fakt, že u nich velmi záleží na samotném jedinci a pro každého jsou jiné. Velkou roli zde hraje osobnost, popřípadě jiné psychické charakteristiky. V poslední době odborníci uvádějí, že jádrem patogeneze poruch příjmu potravy jsou určité osobností rysy či jiné specifické poruchy osobnosti. Mnoho dívek trpí pocity méněcennosti, mají nedostatek sebedůvěry, jsou přecitlivělé a mají vyšší emoční zranitelnost. Také špatně snášejí psychickou zátěž a snaží se plnit všechna nároky, která jsou na ně kladeny. Chtějí být dokonalé, precizní, snaží se neubližovat, neobtěžovat okolí, neodmlouvat či neprojevovat vztek. Potlačování vlastního já a nadměrná sebekritičnost může vést k rozvoji mentální anorexie a bulimie. Dalšími podněty k rozvoji těchto chorob jsou emocionální faktory. Podle průzkumů je dokázané, že více než polovina anorektiček a bulimiček trpí depresivními a úzkostnými stavy, spojenými s obavami o tvar postavy a tělesnou váhu. Těžší a trvalejší deprese se potom objevují více u bulimických děvčat, kde je to v rozmezí 20-70 % všech případů. 28 Tyto depresivní stavy, pocity viny, neschopnosti bojovat s chorobou a další vedou až k sebevražednému myšlení. Poruchy příjmu potravy jsou dokonce dle určitých studií až 200x nebezpečnější než jiné psychiatrické diagnózy, pokud se jedná o sebevražedné sklony. 29 Ovšem ani ty nepřimějí anorektičky či bulimičky ke změně svých stravovacích návyků. Do emocionálních faktorů můžeme také ještě zařadit emocionální zranitelnost v komunikaci s ostatními. Z psychologického hlediska dále ovlivňují nemocné také rodinné 26 Ing. Jana Sladká-Ševčíková, Tři Pé aneb poruchy příjmu potravy od A do Zet [online]. 2004 [cit. 14. prosince 2009]. Dosupné z : . 27 V Praze 20.-22.. března 2003 se konala mezinárodní konference na téma poruchy příjmu potravy, kde na jedné přednášce byly prezentovány i příčiny ppp. 28 Ing. Jana Sladká-Ševčíková, Tři Pé aneb poruchy příjmu potravy od A do Zet [online]. 2004 [cit. 14. prosince 2009]. Dosupné z : . 29 Ing. Jana Sladká-Ševčíková, Tři Pé aneb poruchy příjmu potravy od A do Zet [online]. 2004 [cit. 14. prosince 2009]. Dosupné z : .

36/81

okolnosti a závažné životní události. Pokud mluvíme o rodinných faktorech, je častým úkazem velká závislost pacientek na matce. Ta je většinou přehnaně starostlivá, úzkostlivé, ale také ctižádostivá a rozhodná. Otec většinou hraje roli jako osoba udržující si emoční odstup nebo jako dominantní člen rodiny. Mezi spouštěče řadíme události, které nějak naruší či změní stabilitu rodinného systému. Podnětem poruch příjmu potravy se může stát mnoho věcí. Například nespokojenost s vlastním vzhledem a hmotností, podporována okolím nevhodnými poznámkami typu „měla bys zhubnout“, „ta je ale tlustá“ a podobně. Skoro dvě třetiny anorektiček a bulimiček uvádí, že právě pocit, že jsou tlusté, ať už byl pravdivý nebo jen domnělý, odstartoval jejich nemoc. Podnětem k rozvoji choroby mohou být i důležité životní události - například úmrtí v rodině, znásilnění, domácí násilí a další. Do kategorie psychologických faktorů můžeme dále zařadit také závislost na psychotropních látkách, jelikož je prokázaných poměrně dost případů kombinace poruchy příjmu potravy s nadměrnou konzumací alkoholu nebo psychotropních látek. Další příčinou poruch příjmu potravy může být i somatické onemocnění spojené s úbytkem tělesné hmotnosti, které dívky prodělaly a čehož následkem zhubly několik kilogramů. Tento pokles váhy se může líbit jak dívce, tak jejímu okolí a proto se může stát, že svou váhu bude chtít dívka ještě více snížit a použije k tomu některý z prostředků mentální anorexie či bulimie. SOCIOKULTURNÍ PODMÍNĚNOST Poslední částí příčin poruch příjmu potravy jsou faktory sociokulturní. Ty se společně velmi prolínají . Patří mezi ně sociální a kulturní význam jídla, mediální obava z obezity a důraz na štíhlost, soutěže MISS, modeling a s tím vším související idealizovaný tvar postavy. Když se zaměříme na vliv médií, setkáme se právě s takzvaným „ideálem krásy“. Všude jsou propagovány velmi hubené, někdy až kostnaté ženy a ve všech žeských časopisech nalezneme mnoho rad, jak zhubnout, co dělat s oplácaným bříškem či nepěkným zadečkem a mnoho dalších. Všechny tyto články nás motivují k větší dokonalosti, výkonu, prestiži, ale zároveň nám ubírají na zdraví, pohodě, lásce a dalších citech. Tyto motivace se neobjevují jen v časopisech, ale také v televizi a vlastně všude kolem nás. Stále kolem sebe vidíme reklamy na nízkotučné potraviny či výrobky, které vám zaručeně pomohou s hubnutím. Celé to vede k vytváření určitého módního ideálu, kterým jsou ovlivnění nejvíce právě dospívají. Proto si 37/81

často myslí, že štíhlost jim pomůže v životě, zaslouží si díky ní společenské uznání, dovede je k úspěchu a kráse. Snaží se tedy vyrovnat jakémusi ideálu krásy, který nastolila dnešní společnost, který je však pro mnoho žen geneticky i biologický nedosažitelný. Pokud se však ženy rozhodnout tohoto ideálu dosáhnout, hrozí jim velké zdravotní komplikace. Závěrem lze říct, že moderní společnost klade velký důraz na vnější krásu, která je neoddělitelně spojená se štíhlostí. Trend hubenosti se odráží ve filmech, na módních přehlídkách a v časopisech, mladé dívky si berou vyhublé modelky za příklad a snaží se jim připodobnit. Co se týče ideálu krásy, můžeme, jen pro názornou ukázku toho, jak čím dál tím více roste význam hubenosti, uvést, že v roce 1970 měla Miss Československa Miroslava Jančíková se 171 centimetry 63 kilogramů 30 , zatímco roku 2004 o 5 centimetrů vyšší Miss Jana doležalová 55 kilogramů. Samozřejmě nejen na soutěžích MISS je tento posun vidět. Například na módních molech se ukazují stále hubenější, někdy až zcela vyhublé, modelky, stejně jako všude jinde v showbyznysu. Při této příležitosti je vhodné upozornit i na takzvané ana-blogy, na kterých jsou zveřejněny fotky jak těchto modelek, tak i děvčat, která trpí anorexií či bulimií a slouží jako podpora jiných mladých dívek, které se snaží zhubnout. O těchto stránkách však budu ještě ve své práci pojednávat později.

30 Zuzana Ptáčková, Stvoření nové ženy – ideální krása nebo patologický jev? [online]. 2004 [cit. 16. února 2010]. Dostupné z :

38/81

5. LÉČBA PORUCH PŘÍJMU POTRAVY Pokud mluvíme o léčbě poruch příjmu potravy, musíme si uvědomit, že lékaři neléčí jen špatný fyzický stav nemocných, ale hlavně musí bojovat proti jejich psychice. V té se skrývá největší nebezpečí – přesvědčení pacientek, že jejich stravovací návyky jsou správné a hlavně, že je hodlají stále dodržovat. Naštěstí v posledních letech odborníci objevili mnoho nových způsobů, zejména v oblasti psychoterapie, jak léčit poruchy příjmu potravy. Nejen, že upravili hlavní psychoterapeutické přístupy, ale zavedli i nové specializovanější formy léčby na základě studií. Mohou tak podle klinických rysů pacienta nebo jeho reakce na léčbu postupy měnit, čímž zvyšují šanci na úspěšné uzdravení. Existuje mnoho druhů léčby a záleží na včasném zjištění a závažnosti choroby, jaký z nich vybrat. Je důležité, aby pacient i jeho rodiče včas pochopili, že potíže nejsou jen přechodným důsledkem puberty či reakcí na nějakou špatnou událost, ale že jde o závažný problém, který je třeba léčit. Jednotlivé terapie se mohou prolínat nebo na sebe navazovat dle účinnosti na jednotlivé pacienty. Psychoterapie se také užívají při hospitalizační péči. HOSPITALIZACE A ČÁSTEČNÁ HOSPITALIZACE Aby pacientky s poruchami příjmu potravy opět dosáhly normální hmotnosti, je někdy nutná hospitalizace. Ta by měla vést k celkové stabilizaci nemocných, tedy nejen, že je potřeba přísně kontrolovaný jídelní režim společně se snahou zlepšit či vyléčit zdravotní komplikace spojené s mentální anorexií a bulimií, ale lékaři užívají i psychoterapie a to ze začátku individuálně jen s pacientkou a samostatně s rodinou, později potom rodinné psychoterapie s nemocnou i jejími blízkými. Existují určité znaky, které při rozhodování pomohou lékařům určit, zda je hospitalizace potřebná : 1) jestliže je nezbytný návrat k normální hmotnosti nebo nutnost přerušit trvalý úbytek hmotnosti u vyhublých pacientů 2) jestliže je potřeba přerušit záchvaty přejídání, zvracení či zneužívání projímadel v případech, že jsou spojeny s vážnými komplikacemi nebo když představují vážné zdravotní ohrožení 3) jestliže je nezbytné zhodnocení a léčba jiných potenciálně vážných zdravotních obtíží 4) jestliže je nutná léčba některých přidružených stavů jako je těžká deprese, riziko 39/81

sebepoškozování nebo zneužívání psychotropních látek. 31 Hospitalizace může nastat i v případě, že pacient nereagoval na dosavadní psychologickou léčbu. Pokud je pobyt v nemocnici nutný z lékařského hlediska, není potřebý souhlas pacientky. Pokud se však jedná o léčbu s významem důležitého kroku v procesu uzdravení, je závazek aktivní spolupráce ze strany nemocné důležitý. Často se totiž stává, že při nucené hospitalizaci pacientky podávané jídlo schovávají nebo vyhazují. Mají také sklony podvádět, například před vážením vypíjí i pět litrů vody, bez vymočení a mohou i zadržovat stolici. Občas si také berou závaží nebo těžké předměty pod šaty, aby vážily víc. V takových případech se lékaři snaží získat pacientku k aktivní spolupráci, aby byl pobyt v nemocnici úspěšný. Hospitalizace není tedy zaměřena jen na fyzické stránky, ale i na psychické problémy. Pokud nejsou zdravotní problémy tak vážné, je pro pacienty s poruchou příjmu potravy výhodnější denní stacionář nebo částečná hospitalizace. Při těchto programech je zachována struktura jídelního režimu a současně je aplikována intenzivní terapie, aniž by se pacient musel vzdát terapeutické podpory nebo úkolů mimo nemocnici. SVÉPOMOC A PSYCHOEDUKACE Tento způsob léčby se používá u pacientů s mírnějšími příznaky poruch příjmu potravy. Tedy u těch, u kterých je možné dojít ke značnému zlepšení nebo uzdravení na základě svépomoci a nebo edukativní intervence. Tato léčba má vliv na chování některých pacientů, není však tak účinná jako například kongitivně-behaviorální terapie. KONGITIVNĚ-BEHAVIORÁLNÍ TERAPIE (KBT) Tato terapie je jednou z nejúčinnějších a nejpoužívanějších metod léčení mentální anorexie a bulimie. Je založena na principu posilování (odměňování) žádoucího chování. S pacientkou se vypracuje plán změň v jejím jídelním chování a hmotnosti a tak se předem stanoví cíl. Často si také nemocná vede záznamy o jídle, záchvatech přejídání, zvracení či sebepoškozování. Z počátku je sice spolupráce s pacientkou obtížná, ale předem definovaný cíl je jednou z nejúspěšnějších léčbou. 31 Veronika Kejzlarová, Problematika, příčinny a důsledky poruch příjmu potravy u mladých žen a dívek (absolventská práce). Litomyšl, 2000

40/81

INTERPERSONÁLNÍ TERAPIE (IPT) Původně byla tato terapie určena k léčbě depresí. Je rozdělena do tří fází, v první fázi dochází k určování problémů, které vedly ke vzniku problémů s jídlem, v druhé fázi k uzavření takzvané terapeutické smlouvy mezi terapeutem a pacientem o těchto problémech a ve třetí části k samotné léčbě. Výsledky výzkumů potvrzují, že pacientům, kteří prošli KBT i IPT se daří lépe než těm, kteří prošli jen samotnou kongitivně-behaviorální terapií. PSYCHODYNAMICKÁ TERAPIE Zde se při vývoji léčby a jejím udržování klade důraz na otázky pohlavního zneužívání a dalších forem diskriminace. Některým pacientkám je dokonce doporučena feministická terapie jako prvotní metoda léčby. PSYCHOANALYTICKÁ TERAPIE Jedná se o dlouhodoboupsychoterapii, které je více založena na problémech pacienta než na vlastních příznacích choroby. Specifické aspekty terapie jsou někdy podobné jako u jiných poruch s charakteristikami závislosti (například drogová závislost u adolescentů). FARMAKOTERAPIE Tato léčba se užívá převážně u pacientek s mentální bulimí, u kterých nebyl zaznamenán úspěch při behaviorální terapii. U nemocných mentální anorexií tato terapie většinou nebývá příliš účinná. SKUPINOVÁ PSYCHOTERAPIE Skupinové terapie jsou často užívaným léčebným prostředkem při problémy s poruchami příjmu potravy. Liší se v tom, jestli jsou sezení zaměřená spíše na osvětu a úpravu základních příznaků mentální anorexie a bulimie, tedy i kontrolu jídelního chování, nebo zda se zabývají spíše problémy emocionálními. Většinou nevznikají uzavřené skupiny pacientů, ale nemocní jsou přijímáni průběžně. Pro skupinovou terapii nejsou vhodné příliš vyhublé pacientky vyžadující individuální péči, ani ty s depresemi a sebevražednými sklony. Naopak přínosné mohou být již částečně vyléčené dívky, které mohou představovat určitý vzor pro ostatní a otevřeněji vyjadřují své 41/81

pocity. Důležitá je ovšem i individuální komunikace mezi terapeutem a pacientem, aby později nevznikly konflikty a problémy. Pokud chceme, aby léčba byla úspěšná a špatné jídelní návyky se nevrátily, měla by pacientka navštěvovat tuto terapii po několik dalších let. Dalšími typy terapie jsou : •

rodinná terapie – vhodná pro velmi mladé pacienty a ty, kteří žijí v primární rodině

•

motivační terapie – používá se u nedostatečně motivovaných pacientů a u těch, kteří v ostatních způsobech léčby selhávají

•

terapie orientovaná na tělo – takzvaná Body therapy, zahrnuje všechny formy terapie, jež sou zaměřeny na tělo

42/81

6. ZÁVĚR Poruchy příjmu potravy jsou celosvětovým problémem. Nejsou záležitostí jen současné doby, první známky těchto onemocnění se objevily již ve starověku. V poslední době se však stále více rozšiřují a počet případů roste nejen u mentální anorexie a bulimie, ale i u nově definovaných poruch jako je ortorexie či bigorexie. Jedním z hlavních důvodů přibývání nemocných jsou jednoznačně média. Prostřednictvím nich je na mladé dívky vyvíjen tlak díky velkému důrazu na štíhlost, který se odráží jak v různých módních časopisech, tak i na módních molech a stále více se můžeme setkat s poruchami příjmu potravy i u známých filmových hvězd, zpěvaček a dalších. I v těchto kruzích proběhl v posledním desetiletí značný nárůst výskytu mentální anorexie a bulimie. Ovšem díky rozšíření poruch příjmu potravy se společnost začíná tímto tématem zabývat čím dál více a probíhá osvěta a uvědomění si, že přílišná hubenost není správná ani zdravá a snaží se proti tomuto novodobému trendu bojovat. A to nejen přednáškami o dané problematice a celkově častějším zabýváním se tímto tématem na veřejnosti, ale i v časopisech se začínají objevovat normální dívky a ženy, aby nebyl podporován rozvoj nebezpečných poruch jako mentální anorexie a bulimie. Kromě předcházení poruchám se odborníci snaží pomáhat těm, kteří těmito onemocněními trpí pomocí různých terapií či hospitalizace. Léčba je velmi rozporuplným tématem a vyvíjí se stále nové psychoterapie, které by potencionálně mohly nemocným pomoct. Právě psychoterapie je nesmírně důležitá v procesu uzdravení, jelikož mají pacienti velmi narušenou psychiku a bez náležité léčby je šance na vyléčení velmi malá. Naštěstí lékaři znají už mnoho způsobů, jak poruchy příjmu potravy léčit a i v případech, že je nutná hospitalizace, je většina z nich úspěšná. Podle dotazníku, který jsem rozdala studentům ve věku mezi 14 a 19 lety, jsem zjistila, ze povědomost o této problematice je poměrně dobrá a převážná většina mladých ví alespoň základní informace. To také svědčí o osvětě společnosti v poslední době. Nemůžeme vědět, jestli i v budoucnu budou poruchy příjmu potravy tak rozšířeným a vážným problémem nebo jestli se značně sníží jejich výskyt. Můžeme však doufat, že díky snaze lékařů, terapeutů i obyčejných lidí, to bude ta druhá možnost.

43/81

7. LITERATURA • http://www.anabell.cz/ [online] [cit. 14. prosince 2009-17. února 2010] • http://www.pppinfo.cz/ [online] [cit. 13. prosince 2009-17. února 2010] • http://www.uzis.cz [online] [cit. 12. prosince 2009-5. ledna 2010] • Veronika Kejzlarová, Problematika, příčinny a důsledky poruch příjmu potravy u mladých žen a dívek (absolventská práce). Litomyšl, 2000 • Občanské sdružení Anabell, Tři Pé aneb poruchy příjmu potravy od A do Zet [CDROM], Brno, 2009 [cit. 13. prosince 2009-28. prosince 2009]

44/81

8. PŘÍLOHY • Příloha č. 1 – Rozhovor s anorektičkou • Příloha č. 2 – Rozhovor s bulimičkou • Příloha č. 3 – PPP testy • Příloha č. 4 – BMI test • Příloha č. 5 – Body-image test • Přílohy č. 6 – Dotazník

45/81

PŘÍLOHA Č. 1 – ROZHOVOR S ANOREKTIČKOU Tento rozhovor je doslovně přepsaný a tedy autentický, proto se v něm objevuje množství nespisovných výrazů, spojení a hovorových frází.

Studentka, 16 let

Hodně Ti záleží na tom, jak vypadáš? No... hodně mi záleží na tom, jak vypadám, asi až moc. Jinak bych asi nespadla do toho, v čem teďka jsem. A netrápila bych se tak hrozně moc kvůli tomu, kolik vážím, jak vypadá moje tělo, a že si připadám sama sobě ...tlustá a nehezká.

Takže je pro Tebe tělesná váha honě důležitá? No... ne tak váha jako spíš vzhled postavy. O svou váhu jsem se zajímala spíš předtím, teď už se hodnotím podle pohledu do zrcadla a váha je pro mě jenom doplňující meřítko.

Jak dlouho jsi anorektičkou? Budou to dva roky.

Proč jsi začala hubnout? Bylo to před letníma prázdninama a já jsem začala přemýšlet, že pojedu k moři a že budu chodit na koupáky, budu nosit uplý trička, kalhoty, všecko krátký, a když jsem se na sebe podívala a představila jsem si to, tak jsem se rozhodla, že musím zhubnout, protože jsem byla doopravdy oplácaná a rozhodně bych se tak nemohla nikde ukázat, natož před mýma známýma a případnýma novýma kamarádama. Takže jsem se začla trochu v jídle omezovat, 46/81

dávala jsem si menší porce, nechodila jsem si kupovat sladkosti, snažila jsem se jíst pravidelně a kaloričtější potraviny jsem si dovolila jen občas.

Kdy se to přehouplo? Kdy už to přestala být normální dieta? Takový zlomový okamžik, kdy jsem začla opravdu málo jíst, kdy jsem hodně zhubla za krátký čas, přibližně čtyři kila za čtrnáct dní, byl na dovolené s rodiči v Řecku, kde jsem se zaprvé bála samozřejmě toho, jak vypadám v plavkách, a přece jen jsem si říkala, že bych měla víc zhubnout, a hlavně jsem si tam našla nové přátele, se kterýma jsem trávila celé dny a díky tomu, že jsem se s nima dobře bavila a neměla jsem čas na jídlo, jsem skoro přestala jíst. Celkem rychle si na to moje tělo zvyklo, takže když jsem s nimi potom šla někdy na oběd či večeři, tak jsem si dala velmi, velmi malou porci, protože moje tělo už nepotřebovalo tolik jíst, a když bych si toho dala víc, bylo by mi špatně. Takže to asi byl takový zlomový okamžik, kdy jsem viděla, že když nebudu moc jíst, tak můžu hodně zhubnout a že to ani není tak těžký, abych to nedokázala.

Jak to postupovalo? Po té dovolené jsem začal jíst zase víc, protože jsem byla hrozně štastná z toho, že jsem zhubla, říkala jsem si, že teď si toho můžu trochu víc dovolit. Tím pádem jsem zas ztloustla, a protože už v té době se mi změnilo trochu myšlení, tak jsem si připadala tlustá, takže jsem znovu začala hubnout, jedla jsme čím dál tím méně, začala jsem vynechávat některá jídla, dost často jsem snědla za celý den třeba jenom půlku jabka nebo hrníček müsli. A protože v téhle době na to byl můj žaludek zvyklý, tak mi to vesměs ani nevadilo, i když musím přiznat, že občas, když už jsem hladověla moc, tak mi bylo hodně špatně, měla jsem křeče v břiše, byla mi pořád zima, cítila jsem se celkově dost špatně. Ale protože jsem prostě chtěla být hubená, tak jsem to vydržela. Taky jsem v té době hodně cvičila. Například jsem snědla jeden suchý toust a tři čtvrtě hodiny jsem potom cvičila na stepru, abych měla jistotu, že z toho nepřiberu ani gram. Ale protože moje tělo bylo vysílený, tak jsem nemohla vydržet prostě vůbec nejíst. A pak nastal problém, kdy jsem si dala ňáký jídlo, a pak jsem měla chuť jíst dál a 47/81

tu chuť jsem nebyla schopná přemoct, i když jsem snědla víc jídla a bylo mi špatně. Věděla jsem, že takové množství jídla už nespálím jenom cvičením, tak jsem zkusila jídlo vyzvracet. A ono to šlo. Neříkám, že na první pokusy to bylo zrovna přijemný, to rozhodně ne, ale byl to jednoduchý způsob, jak se zbavit jídla. Po tomhle zjištění, jsem začla jíst samozřejmě víc, protože jsem měla jistotu, že po jídle půjdu zvracet, takže z toho jakoby nepřiberu. Ale tím, že jsem zvracela třeba i několikrát denně a několikrát za sebou, se mi organismus poškodil natolik, že jsem začala zvracet i krev, takže v tu chvíli jsem toho nechala, protože jsem se začla bát. Nicméně to neměnilo nic na tom, že jsem stále chtěla hubnout a jídlo bylo můj nepřítel. Takže jsem si potřebovala najít nový způsob, jak se zbavit jídla, a protože jsem věděla, že v tuhle dobu nedokážu nejíst, byla jsem moc zvyklá na velký příjem potravy, tak jsem začla brát projímadla, protože jsem věděla, že to má podobný vyprazdňovací účinky.

Před jak dlouhou dobou to bylo? Před rokem a čtvrt.

Bereš je doteď? Ne. Brala jsem je asi 3 měsíce, ke konci i 9 prášků denně, i když maximální denní dávka pro dospělou osobu jsou 3 prášky. Pak jsme jeli na školní výlet, kde jsem byla pod celkem velkým tlakem, protože v té době už si toho všimlo hrozně moc lidí, že se se mnou něco děje a bylo takovým veřejným tajemstvím, že nejím, takže jsem před kamarádama jíst musela. Ze začátku to pro mě bylo naprosto hrozný, měla jsem z toho strašně špatný nálady, i když jsem brala ty prášky. Ale děcka mě v tom nenechaly a snažily se mě rozveselit, rozptýlit a i si se mnou přímo o tom povídaly. Nevěděly sice, že beru prášky, ale i tak mi řekly, že se o mě bojí, že to dělá hodně lidem starost, i když o tom nevím, a že by mi strašně rádi pomohli, čímž mě hrozně potěšili a já jsem si to tam s nima chtěla užít. Tím, že jsem se tak pak s nimi začala bavit, smát se, dělat blbosti, našla jsem si tam i nové přátele a v jejich společnosti mi přestalo vadit jíst, protože jsem viděla, že to tak dělá každá holka a všechny jsou šťastný, takže jsem i přestala brát ty prášky a začala jsem poměrně normálně jíst. A tím se to zlepšilo. 48/81

Takže jsi akorát přestala brát prášky, ale o váhu ses zajímala dál? Ano, v té době jsem se zajímala o váhu, ale nebyla jsem vyloženě anorektička. Jedla jsem normálně, jenomže pak jsem zase přibrala, a protože jsem se asi nikdy z anorexie úplně nedostala, začlo to nanovo a já jsem zase začla hubnout, zas jsem skoro přestala jíst. A takhle to vlastně pokačuje pořád dál, s různýma výkyvama, že jednu dobu jsem jedla trochu víc, někdy zase celý den třeba vůbec nic. A tak to je vlastně až doteď.

Pokud už si vezmeš nějaké jídlo, jaké? Preferuješ třeba light výrobky? Dříve to tak bylo, to když už jsem jedla, tak jsem nejedla nic jiného než ty nejmíň kalorické potraviny. Teď už to tak není, teďka když už jím, tak spíš, než aby mi šlo o pocit najezení, tak mi jde o pocit si jídlo užít, jím na chuť. Takže např. brambůrky, granulovaný čaj, jako tu sypkou směs po lžičkách, když mám chuť, vezmu si i něco jako pochoutkový salát nebo tlačenku, prostě si klidně vezmu jídla, co jsou tučný a kalorický, protože vím, že prostě něco jíst musím a není pro mě ani zas tak důležitý, kolik to má kalorií, jako objem, množství.

A chceš se z toho dostat? Já nevím. Na jednu stranu rozhodně jo, protože mi to ubližuje jak psychicky, tak fyzicky. Samozřejmě hlavně psychicky je to naprosto vysilující. Ale na druhou stranu se naprosto děsím představy, že bych měla přibrat a vím, že kdybych začla jíst normálně, tak přiberu. A to prostě nejde.

Myslíš, že by Tvůj přístup dokázali třeba změnit odborníci, že by Ti pomohli? Nemyslím. Za prvé, jim nevěřím a navíc bych k nim nikdy ani nešla, protože se za to i napůl stydím a navíc nechci, aby mi bránili v tom dál hubnout, což oni by udělali. Jediný, co si myslím, že by mi mohlo pomoct, a co mi svým způsobem i pomáhá, jsou moji přátelé, kteří se 49/81

mě za každé situace snaží podržet, rozesmát, kdykoliv mi pomůžou, a když jsem s nima, bavím se, zapomínám na problémy a klidně s nima sním i jídlo, co jí oni, protože mi to v tu chvíli tak nevadí.

A Tvoji rodiče by Ti nedokázali pomoct? Vědí o tom vůbec? Teďka už o tom neví. Přibližně před tím rokem se o tom dozvěděli, začali mě hlídat, nutili mě jíst, ale jelikož jsem chvíli dělala, co chtěli, tak celkem po krátkém čas tomu přestali věnovat pozornost a mysleli si, že už je to lepší. Od té doby měli párkrát podezření, že všecko není v pořádku, stále se mě občas zeptají, jestli nemám s jídlem nějaké problémy, ale já jim vždycky řeknu, že ne, a oni tomu věří. Ne věří, ale chtějí tomu věřit, protože je to pro ně lehčí než si přiznat pravdu.

A Vy doma nejíte společně? Ne, ve všední dny rodiče chodí pozdě domů, takže jím většinou řeknu, že jsem už jedla. Navíc moje matka si už velmi dlouhou dobu hlídá váhu a vesměs taky moc nejí a ani o víkendech, kdy máme tedy společné obědy, s námi ona nejí. Tyto obědy jsou vlastně jediná jídla, která máme společná, a už i od toho opouštíme, takže mám v jídle volnost, a když si něco nechci vzít nebo něco nechci sníst, tak si to nevezmu, popř. si jídlo klidně můžu vzít do pokoje a tam ho vyhodit, takže si rodiče myslí, že normálně jím.

Pozoruješ na sobě nějaké fyzické změny. Nějaké zdravotní problémy nebo tak? Jo. Určitě jich bylo víc, když jsem byla v nejhorší fázi nemoci. Vlastně… ne, možná jich ani neubylo, ale já už je nevnímám. Když se to změnilo, tak jsem si toho všimla, ale teď už je to součást mého života.

A jaké to jsou změny? 50/81

Bývám hodně unavená, bývá mi zima, bolí mě svaly, kosti, cítím se celkově slabá a vyčerpaná. Zhoršila se mi kvalita vlasů, postupně se začaly lámat, vypadávat. Zhoršila se mi pleť a to tak, že teď chodím pravidelně každý měsíc na kožní a mám velké problémy s různými druhy kožních onemocnění. Snadno se mi dělají modřiny a rány se špatně hojí. Mám lámavé nehty. Velmi se mi oslabila menstruace, až tak, že ji občas ani nemám. Často mi bývá špatně od žaludku, mám křeč v břiše, bolí mě střeva. Někdy dostávám závratě, točí se mi hlava, párkrát jsem i omdlela. Asi toho je víc, ale já už to prostě nevnímám, už je to hrozně dlouhá doba, co se to změnilo, takže už s tím žiju jako s běžnýma věcma.

Myslím, že můžeme přejít k psychické stránce. Máš jiné pocity teď než před MA? Rozhodně. Na začátku nemoci jsem se hrozně uzavřela do sebe, přestala jsem chodit ven, přestala jsem se smát a bavit se. Ve škole jsem většinou jenom tak posedávala, přihlížela konverzaci jiných. A pak hnedka jsme šla domů a držela jsem se ve svém světě, kde jsem celou dobu myslela jen na jídlo, svou postavu a na to, jak zhubnout. Byla jsem smutná, měla jsem často deprese, pocity úzkosti, často jsem plakala, neměla jsem na nic náladu, nejradši jsem seděla doma ve vytahaným oblečení, ve kterým nebyla vidět moje postava. Projížděla jsem ana blogy, na kterých jsem nacházela inspiraci a sílu vydržet nejíst. Byla jsem taky hodně podrážděná, často jsem se hádala s rodiči, naprosto jsem k nim ztratila důvěru, hrozně se zhoršil náš vztah, všechno jsem se před nima snažila skrývat a naprosto pro mě ztratilo význam slovo „rodina“. Hrozně jsem se neměla ráda, nenáviděla jsem svou postavu, nenáviděla jsem jídlo a za jakýkoliv přestupek mé stanovené hranice jsem se nenáviděla ještě víc. A když jsem trošku přibrala, upadala jsem do stále větších depresí. Vyhrotilo se to až tak, že jsem se začla řezat, abych si ulevila od psychické bolesti. Pak se to naštěstí, jak už jsem se zmínila, zlepšilo, ale ne na dlouho a vesměs stejný pocity mám i teď, akorát se k nim přidala i beznaděj, že vím, že se tím ničím a nemůžu a vlastně ani nechci se z toho dostat. Hlavní změnou v poslední době je to, že jsem se otevřela přátelům, a tím jsem s nimi znovu navázala vztah, takže když jsem s nima, tak smutná nejsem, jsem veselá a dokážu si věci užívat a jsem za to ráda, protože mi to neskutečně pomáhá zvládnout i všechno ostatní spojené s touhle nemocí.

51/81

Takže, když jsi sama, tak myslíš na jídlo a máš horší náladu než ve společnosti? Ano, je to tak. Když jsem sama, a to hlavně večer, mám často špatnou náladu, nemusím to být ani z jídla, ale z jakýchkoliv jiných problémů, které však bohužel často řeším tím, že si dám něco k jídlu, čímž se má špatná nálada ještě zhorší. Tím, že mě v tu chvíli nemá kdo rozveselit a přivést na jiné myšlenky, užírám se tím celý večer, a tak vlastně nikdy nejsem pořádně šťastná.

Myslíš si, že se změnilo tvoje chování? Tak, to asi nejlíp posoudí lidi, se kterýma se stýkám, ale já si myslím, že určitě, protože, jak už jsem říkala, tak jsem se hodně uzavřela do sebe, byla jsem furt smutná, nic se mi nechtělo, na nic jsem neměla náladu, takže jsem rozhodně na ostatní působila jinak než v době, kdy jsem anorexií ještě netrpěla. Teď už se to zlepšilo, už se dokážu ve společnosti chovat normálně. A myslím si, že hodně lidí si už myslí, že už ani problémy s jídlem nemám, protože je mi psychicky líp a navíc se umím už celkem dobře přetvařovat, když je to potřeba.

Bereš si příklad nebo závidíš hubeným modelkám nebo slečnám z tvého okolí? Přiklad si neberu, ani jim nezávidím, ale když vidím někoho hubenýho, tak si řeknu, že bych tak taky chtěla vypadat, a trochu mě to i motivuje k tomu, abych zhubla a abych se snažila, protože chci byt taky hezká a hubená jako ony.

Nebojíš se následků? Jsem si jich vědoma, nemůžu říct jestli se jich bojím nebo ne, občas dostanu zničehonic strach a říkám si, že musím přestat, že se tím hrozně ničím a že klidně můžu umřít a že to prostě takhle nejde, ale potom se podívám do zrcadla a uvidím, tam sebe, jako tlustou, všude mám špeky a prostě touha po štíhlosti je silnější než ten strach. V poslední době už vlastně vůbec 52/81

nemyslím na to, že bych mohla skončit v nemocnici, protože už tak napůl počítám s tím, že se z toho sama nikdy nedostanu, pak se zhroutím a skončím v nemocnici.

53/81

PŘÍLOHA Č. 2 – ROZHOVOR S BULIMIČKOU Tento rozhovor je doslovně přepsaný a tedy autentický, proto se v něm objevuje množství nespisovných výrazů, spojení a hovorových frází.

Studentka, 15 let

Hodně Ti záleží na tom, jak vypadáš? Jo záleží, ale záleží mi mnohem víc na mé postavě než na mé hezkosti. Jakože netrávím každej den hodinu žehlením vlasů a lakováním nehtů. Myslím si, že v tomhle jsou některý holky daleko horší, u mě se ta potenciální krása odvíjí od váhy, jinak se o sebe starám normálně.

Takže je pro Tebe tělesná váha hodně důležitá? Ani ne tak váha, jako tvar postavy. Je mi jedno v podstatě kolik vážím, nehlídám si váhu, hlídám se podle toho, jak v zrcadle vypadám.

Jak dlouho jsi bulimičkou? Přibližně rok a půl.

Jak to začalo? Já jsem vlastně začala už tak nějak dřív, ale jako nevím z jakýho důvodu, ale už v páté třídě jsem si teoreticky chtěla hlídat váhu. Ne, že bych vyloženě hubla nebo tak, ale snažila jsem se nejíst tolik sladkýho, i kvůli zdravým zubům, že jsem si vzala denně jeden bonbon a ne třeba tři 3bitky, ale pokud mi někdo to sladký nabídl, vzala jsem si bez problému, nepřemýšlela 54/81

jsem nad tím, že bych neměla, to vůbec. To mi tak nějak vydrželo tři roky, přemýšlela jsem o té váze, vyloženě jsem nehubla, ale nebylo mi úplně jedno, co jím, trochu jsem nad tím přemýšlela, ale minimálně. A potom se to vlastně z ničeho nic, bez jakýhokoliv důvodu zlomilo, začala jsem doopravdy hubnout a následně i zvracet.

Kolikrát a po jakém množství jídla jsi ze začátku zvracela? Tak úplně, když jsem poprvé zvracela, tak vím, že jsem šla zvracet kvůli tomu, že jsem snědla o jeden jogurt víc, než jsem chtěla. Dala sem si dva jogurty místo jednoho. A hned od začátku jsem začala zvracet poměrně hodně, tak přibližně třikrát týdně a to po malých dávkách jídla, nepřejídala jsem se, snědla jsem jen něco málo navíc, nejedla sem vyloženě s cílem, že to pak půjdu vyzvracet.

Jak se to dál vyvíjelo? No, pak sem přišla na to, že je to hrozně výhodný, protože sem zhubla, jedla sem málo a to, co jsem snědla navíc, tak sem vyzvracela. Dokázala jsem se držet v tom jídle. Nezvracela sem každej den, protože některý dny sem vydržela nesníst nic navíc. Pak jsem zjistila, že je to tak výhodný, že si můžu dát toho jídla navíc kolik chci, protože to stejně vyzvracím, takže jsem se začla cíleně přejídat. A čím dýl to dělám, tím víc jídla jsem schopna jakoby sníst, ale zároveň, když to jídlo nemám, tak mi stačí ho mít čím dál tím míň. Stačí mi 2 rohlíky na den a nemám pocit hladu, ale dokážu sníst prostě jídlo, který by snědli 4 dospělý osoby za den a není mi z toho nijak zvlášť špatně, jsem přesycená, ale ne nic víc. Mám takovej flexibilní žaludek.

Takže jsi díky zvracení od té doby zhubla? Jako za ten rok a půl?

55/81

Ano, za tu dobu co zvracíš, pomáhá Ti to v hubnutí? Jo, pomáhá. Jenomže je problém, že to tělo taky nemůže, nejde zvracet prostě dvacetkrát po sobě, to tělo už to potom jako by odmítá, jednak fyzicky, že ten dávící reflex nejde vyvolat, a i psychicky, že se mi prostě nechce, a tak si řeknu, že jednou se to přece přežije. Jenomže potom nastávají takový období, a v podstatě se to cyklicky opakuje, že třeba týden vydržím jíst takový množství jídla, který chci, takže v podstatě nejíst, a tím pádem nemám potřebu chodit zvracet, a potom hodně zhubnu. A potom si řeknu, že jsu vlastně docela hubená, takže si teďka můžu dopřát něco málo, ale potom si dopřeju víc a zas víc, a to už jsem si zas dopřála moc podle sebe, takže jdu zase zvracet. Tak nastane období, kdy třeba zvracím ne úplně často, ale zvracím, třeba jeden den vydržím, jeden den jdu zvracet. Pak přijde období, kdy přejídání a zvracení převáží a je to každej den a třeba i několikrát a pak, protože samozřejmě nemůžu nikdy vyzvracet všechno a přijímám hodně velký množství jídla, tak hodně ztloustnu. A v tomto období si pořád říkám, že musím přestat jíst a zvracet, ale nezvládám to a pak prostě v jednom momentu nastane zlom a já opět začnu nejíst a začíná to celý odznova. Takže, když se vrátím k té otázce, jestli hubnu… Nehubnu. Protože tím, že se periodicky opakuje to, že zhubnu a pak zase ztloustnu, tak když se to zprůměruje, vypadám vlastně furt stejně.

Po jak velkém množství zvracíš teďka? Tak teď už jenom po větším nebo velkým, protože i když sním jenom jednu malou věc navíc, je to pro mě už tak narušenej plán, že si řeknu, že to je už jedno, a sním strašně moc věcí. A jsou to takový věci, který si normálně nedovolím, takže prostě čokolády a sladký věci a třeba arašídy, který mají velkou kalorickou hodnotu. A sním třeba i věci, který mi dřív nechutnali, jako například müsli tyčinky. Co se týká vůbec obecně jídla, tak mi chutná mnohem víc věcí, než jsem začala být bulimičkou. Předtím jsem byla hodně vybíravá a teď, tím, že se v jídle hodně omezuju, tak mám v podstatě z každýho jídla teď obrovskej zážitek, že si vůbec to jídlo můžu dát, ať je to brambora nebo kousek sýra.

Takže přejídáš se tedy převážně jen sladkým a ne normálními jídly? 56/81

Jo, protože by se mi třeba mohlo stát, že bych pak vyzvracela normální jídlo a ne to sladký a to sladký by mi tam zůstalo. Je to prakticky úplná blbost, ale v tom okamžiku jde o momentální pocit. A navíc, když už, tak už, nebudu jíst normální jídla, který si teoreticky můžu dát, málo, ale přece, ale ty sladký jídla v mým jídelníčku nemají místo. Teda v tom vysněným jídelníčku. Takže, když už porušuju, tak pořádně.

Vždycky jsi jenom zvracela, nebo jsi užívala i laxativa či jiné léky na hubnutí nebo vyprazdňování? Vždycky jsem jenom zvracela, protože den, kdy bych si poprvé vzala laxativa, by byl pro mě takovým mezníkem toho, že bych věděla, že už se z toho nedostanu. Je to taková věc, kterou jsem si zakázala, protože už bych to pak psychicky úplně vzdala, kdybych toto udělala.

A chtěla by ses z toho dostat? Jo, chtěla. Moc.

A myslíš si, že se Ti to povede? Myslím si, že to se mi může povést, ale v podstatě jenom teoreticky, protože je to nemoc na celej život, v tom smyslu, že to jednak změní moje dosavadní chování a moji psychiku vůbec a navíc vím, jak je to strašně jednoduchý zhubnout tímto způsobem, a tak je docela dost pravděpodobný, že i kdybych se z toho dostala a pak bych chtěla někdy zhubnout, dejme tomu po porodu, tak to udělám tímto způsobem, protože vím, že to takhle jde vlastně jednoduše.

Pro Tebe je jednodušší se jít vyzvracet, než si hlídat jídelníček?

57/81

Rozhodně. Tak prostě je těžký se omezovat, a když víš, že si to v podstatě můžeš vychutnat a v podstatě z toho neztloustneš, když to vyzvracíš, tak je to jednodušší, než si to úplně odepřít, protože tím zvracením získáš vlastně oboje, to, že si vychutnáš to jídlo, a zároveň to, že tím neztloustneš.

Takže Ty by ses teoreticky při jakémsi záchvatu přejídání dokázala ovládat a zastavit se jen tak? Tak mohla bych říct, že za ten rok a půl se mi podařilo zastavit se tak maximálně 5x, jinak to prostě nejde, sním všechno, co najdu, všechno sladký, co najdu. A dochází to tak daleko, že to hledám po celé kuchyni a spíži, i když vím, že tam nic není a chodím se dívat i do skříněk, kde vím, že jsme v životě žádný sladký neměli. Nebo třeba začnu, když už nenajdu sladký, tak třeba začnu jíst po lžičkách tatarku, protože to je přece taky hrozně kalorická věc a nemůžu ji zahrnout do svého normálního jídelníčku.

Tys říkala, že si jídlo vychutnáš a pak jdeš zvracet. Neznechucuje ti to to jídlo? Ne, protože je to pro mě úplně běžná součást života, dělám to v podstatě automaticky. Třeba chodit k zubaři je nepříjemný, ale taky to každej dělá a je na to zvyklej. A navíc postupem času si to tělo na to zvracení tak zvykne, že psychicky ani fyzicky už vůbec nejde o ten stejnej akt, jako když se třeba pozvracím, že je mi špatně v autě.

Pozoruješ na sobě nějaké fyzické změny. Nějaké zdravotní problémy nebo tak? Bývá mi zima, bývám hodně unavená a z toho mě bolívá hlava, z té únavy. Samozřejmě, pokud jdu zvracet, tak mě někdy pak bolí břicho, ale jen málokdy. Třepí se mi vlasy, protože mám málo vitamínů. Měla jsem velmi nepravidelnou menstruaci, řekla bych až ztrátu, ale začala jsem to hned řešit a teď beru hormony, takže je to v pohodě. Hodně mě bolí svaly a klouby a v kloubech mi hodně praská, přeskakujou mi třeba. Jinak své problémy, co se týče

58/81

nějakých vnitřních změn, který z toho plynou, tak ty nemůžu říct, snad kromě té menstruace, můžu říct jen své změny, které vidím, a tím pádem o nich vím.

Řídí se tvé přejídání denní dobou nebo na tom nezáleží? Jo, tak protože ráno vstanu a jsem ve škole, a když tam žádný jídlo nemám, tak ho taky nesním. Pak sním normálně oběd, i když menší porci, a odpoledne buď jsem někde s přáteli nebo mám třeba trénink nebo kroužky, tím pádem nemám čas jak kdyby jíst, a když už se přejídám, tak až přijdu večer domů. Buď proto, že za ten den už mám hlad, a tím pádem toho sním zase víc než sem si plánovala a zase je to dokola, a nebo protože už jsu doma a doma sou ty dobrý věci, sladkosti, a já je tam vidím, dostanu na to chuť, a tak to sním. Málokdy se mi stane, že bych si sama cíleně šla koupit sladkosti, většinou je sním právě proto, že jsou doma. Když jsem třeba o víkendu nebo i odpoledne doma a nudím se, tak jsu schopná se přejíst i tehdy, jenom tak z nudy.

Takže Vy doma nejíte společně? Já nesnídám a taťka snídá v práci a mamka snídá později, až my oba odejdeme, oběd máme každý jinde a nemáme velké společné večeře, takže jo, jíme každý sám to, co si vezmeme. Takhle je to v běžný pracovní dny, a pokud jsme o víkendu společně, tak máme společný oběd, ale večeři ne.

A co když jsi s přáteli, jíš normálně, nevadí Ti to? Většinou s přáteli nejsem v době jídla a pokud ano, tak se snažím nějak skloubit to, že toho chci sníst málo, ale zároveň jím, takže si dám třeba něco dietního. Ale zase sem ochotná si udělat určité úlevy a jít s nima do Mekáče nebo Kfcéčka. A pokud tam s nima jdu a sním toho hodně, přičemž hranice pro slovo „hodně“ je dost nízká, tak sem to vlastně už přehnala, takže až přijdu domů, tak se přejím ještě víc a jdu zvracet.

59/81

Takže před přáteli se snažíš dělat jakože nic? Samozřejmě. A stejně tak i před rodinou. Snažím se to tajit taky z toho důvodu, že vím, že by mě nepochopili. Přijde mi, že je obecně rozšířená taková dost mylná představa o tom, že bulimie i anorexie jsou jenom o vztahu k jídlu. Myslím, že spousta lidí anoretičkama a bulimičkama pohrdá a říká si o nich, že jsou to jenom hloupý holky, který buď chcou být zajímavý a nebo sou úplně blbý, když nevidí, že tlustý nejsou. Moc si neuvědomují, že je to hlavně o psychických problémech, že je to v podstatě jedna velká stáletrvající deprese a že ty holky jsou strašně nešťastný.

Takže o tom Tvá rodina neví? Neví. Myslím si, že by to možná i zjistili, protože něco tušili, ale že to neví hlavně z důvodu, že to nechcou vědět. Stalo se mi, ze se mě párkrát ptali, jestli jsem byla zvracet a já sem to samozřejmě popřela. Nevypadali zcela přesvědčení, ale radši mi to uvěřili, radši si to sami vsugerovali, než by si přiznali, že to tak není. Ví, že si kontroluju váhu, ale už neví, jak moc a jakým způsobem. Když něco potřebujete tak moc, jako já chodit zvracet, najdete si způsob, abyste to mohli dělat a nikdo to nezjistil. A čím dýl to děláte, tím jsou ty způsoby promyšlenější.

A co přátelé, říkala jsi, že se to před nimi snažíš schovávat, ale tuší něco? Z naprosté většiny o tom neví. Někteří mě ale prostě natolik znají, ze třeba poznali, ze se něco děje a těchhle pár, co mě víc znají a jsou víc vnímaví a empatičtí a něco vytušili, tak těm jsem to pak řekla, samozřejmě s žádostí, ať si to nechají pro sebe.

Když se to Tví přátelé dozvěděli, jak reagovali?

60/81

Jak kteří. Snažili se mi pomoct, ale tím, že o té nemoci nic neví, protože tu nemoc je potřeba prožít, abyste ji mohli pochopit, tak ani v podstatě neví, co bych potřebovala. Ale spíš mi pomohli třeba psychicky, že jsem byla v depresi a oni mě třeba rozesmáli, ne s bulimii jako takovou. Ale musím jim hodně poděkovat, za jejich snahu a zájem.

Jak se ti přátelé snažili pomoct? Snažili se ti domluvit nějakého odborníka nebo Tě přesvědčit, abys za ním šla? Někteří se mě snažili přesvědčit, abych vyhledala odbornou pomoc, ale jelikož by to pro mě v podstatě znamenalo to, že bych měla ztloustnout, tak jsem tam nešla. Navíc, kdybych tam šla, tak by to pro mě byl takovej okamžik, kdy bych si musela připustit, že to nezvládám sama, že nemám šanci se z toho dostat sama.

Takže ty se hodláš dostat z MB sama, bez pomoci odborníka? Jo. Navíc tomu ani tak nevěřím, že ten odborník tak pomůže. Protože nepatřím mezi bulimičky, které o své poruše příjmu potravy nevědí, jakože si ji nepřipouští. Já jsem si toho moc dobře vědoma, znám rizika, znám následky.

Myslím, že můžeme přejít k psychické stránce. Máš jiné pocity teď než před MB? Já to nemůžu moc dobře posoudit, protože tím, že jsem začala ve 14, tak předtím jsem ještě neřešila nějaký takový otázky, co se týče nějakých vztahů nebo třeba stresu ve škole nebo něčeho takovýho, takže to nemůžu úplně porovnat, protože jsem prostě předtím nebyla ve stejných situacích, v jakých jsem teďka.

Zkus popsat, jaké máš pocity teď, prosím.

61/81

Tak v podstatě, když jsem úplně začala, tak jsem během nějakýho měsíce dvou, jsem do toho spadla, co se týče psychiky, asi úplně nejvíc. Nevídala jsem se s přáteli, byla jsem buď sama nebo se svým tehdejším přítelem. Já jsem v podstatě opustila přátele, přestala jsem se s nimi bavit, nevyhledávala jsem jejich společnost a oni se ke mně nesnažili jakoby vrátit, protože jsem v podstatě byla pořád smutná, chodila jsem jako tělo bez duše, byla jsem i protivná a podrážděná a zvlášť ti, kteří neznali příčinu mého chování, neměli zájem bavit se s někým, kdo měl permanentně špatnou náladu. Byla jsem nešťastná, taky kvůli tomu, že v té době jsem byla už dlouho pohádaná se svou nejlepší kamarádkou, na kterou jsem velmi fixovaná, takže mi hrozně moc chyběla. Myslím, že i to hodně způsobilo, že jsem do toho tak moc spadla a uzavřela se do sebe. Když jsme se potom k sobě po dlouhé době nějak tak vrátily, tak se zlepšili mé vztahy i s ostatními, jelikož jsem díky ní měla mnohem lepší náladu, prostě o 80% lepší náladu, než jsem mívala předtím. A co se týče psychické stránky, tak jsem na tom teďka mnohem, mnohem líp a ve společnosti už se chovám úplně normálně. Dřív jsem i ve společnosti cizích lidí myslela na ty svoje problémy s jídlem, ale teď na ně jako by zapomínám a celý den se s nimi v podstatě nezabývám, jen když se přejídám. Odsunula sem to někam na okraj, jsu v tomto směru už taková netečná, beru to za každodenní věc, nic neobvyklýho.

Takže když jsi sama, tak myslíš na jídlo a máš horší náladu než ve společnosti? Jo, i když je to pořad lepší, než to bývalo, protože dřív jsem mívala opravdu hodně velký deprese, teď mívám v podstatě každý večer špatnou náladu, všecko se to na mě tak sesype, a pokud se stane nějaká sebemenší situace, která mi prostě nějakým způsobem ublíží, tak bych řekla, že reaguju možná ne adekvátně situaci, uvědomuju si to, ale to nic nemění na tom, že v podstatě z každé málo špatné zprávy se zhroutím. Jde prostě říct, že jsem hodně přecitlivělá.

Jak se cítíš potom, co se přejíš? Dřív jsem si to hodně vyčítala, říkala jsem si, jak jsem špatná, tlustá, škaredá, neschopná, hloupá, nic neumím, nic nevydržím, všecko dělám špatně, nic se mi nedaří, nikdo mě nemá 62/81

rád (proč taky, když jsem tak tlustá, hnusná a špatná), nikdo mě nechápe, nikomu se nemůžu líbit, všechno dělám špatně, nejsu dobrá kamarádka, dcera ani studentka, nic se mi nedaří, nic není tak, jak bych chtěla... Ani si teď na všechno nevzpomenu, nedokážu to takhle všechno vyjmenovat, ale určitě by se dalo doplnit ještě spousta dalších věcí, ve kterých jsem sama sebe zklamala a za který jsem se nesnášela. Můžu říct, že návratem té mé kamarádky a tím, že jsem se v podstatě navrátila do té společnosti, tak se moje psychická stránka strašně moc zlepšila. Deprese a pocity méněcennosti mám ale pořád, i když míň. Pořád na sobě všude vidím chyby. Jsu zoufalá, stále si jídlo vyčítám, ale teď už ne tak proto, že se z toho budu tlustá, jako spíš to, že se nejsu schopná zbavit bulimie jako nemoci.

Myslíš si, že se změnilo tvoje chování? To je spíš otázka na ostatní než na mě, ale myslím si, že určitě. Jak už jsem říkala, dřív jsem byla smutná, protivná a podrážděná a přátelé se mě ptali, co mi je, jestli jsem v pořádku, ale teď se ve společnosti chovám úplně normálně, není to přetvářka, prostě v tu chvíli na svoje problémy s jídlem nemyslím. A co se týče celkové psychiky, připadá mi, že jsem za tu dobu strašně zestárla. Ne dospěla, ale zestárla. Přišla jsem o to bezstarostný dětství. Ztratila jsem veškerý iluze o nějakým jednoduchým, hezkým a ideálním životě. Přijde mi, že už mě ani nic moc hezkýho v životě nečeká, že už to bude jenom horší.

Bereš si příklad nebo závidíš hubeným modelkám nebo slečnám z tvého okolí? Ne, vesměs spousta modelek, hereček a známých osobností mi přijde až moc hubených, myslím takový ty kostnatý, jakože samozřejmě některý modelky jsou hezký, ale ne, že bych si z nich brala příklad. Těm kostnatým modelkám není co závidět, ale pokud je modelka hezká, tak ne, že bych jim vyloženě záviděla, ale řeknu si, že takhle by bylo fajn vypadat, ze jsou prostě hezký. To v okolí si hezkých a hubených slečen všímám víc, asi jsou pro mě víc reálnějším příkladem než postava na obrazovce nebo v časopise.

63/81

Slyšela jsi, navštěvuješ nebo aktivně přispíváš na tzv. ana blogy a podobné stránky? Slyšela jsem, ale nikdy jsem si takový stránky neprohlížela, tudíž na ně ani nepřispívám. Myslím si, že ana blogy vytvářejí slečny, který jsou na tom trochu jinak než já, vzhledem k tomu, že já si svou nemoc naprosto racionálně připouštím a že si prostě myslím, že názory slečen, co ty blogy tvoří, se někdy dost rozcházejí s mými, například právě co se týče těch modelek jako vzoru. Ale párkrát jsem byla na stránkách pppinfo.cz, ale to nepokládám za ana blog, ale za odborný stránky, dělávám si tam test o poruchách příjmu potravy, abych věděla, jak na tom jsem, jak se mi ta nemoc vyvíjí.

64/81

PŘÍLOHA Č. 3 – PPP TESTY Test ppp neboli test poruch příjmu potravy zkoumá rizika vzniku mentální anorexie, mentální bulimie a záchvatovitého přejídání. Je uveřejněn na internetové stránce www.idealni.cz, kde si každý může otestovat, jak se ho mohou týkat tyto nemoci. Skládá se z 54 otázek týkajících se vztahu k jídlu, hodnocení sama sebe, nálady i chování jednotlivce, podle kterých lze odhadnout riziko vzniku poruch příjmu potravy. Výsledek testu je ve formě slovního i procentuálního vyhodnocení. U obou testů se jedná o stejné dívky, se kterými byl prováděn rozhovor na předchozích stranách.

PPP TEST ANOREKTIČKY Slovní hodnocení Myslíte si, že nyní trpíte mentální anorexií. Váš odhad se s výsledkem testu shoduje.

1. Sebe, zejména své tělo, vnímáte dost negativně, zřejmě se sama se sebou cítíte špatně. Takové vidění sebe a pocity z toho pramenící vyvolávají velkou nespokojenost se sebou, je zde velké riziko vzniku poruchy příjmu potravy. 2. Vaše omezování se v jídle v souvislosti se snahou snížit svou tělesnou hmotnost je velice rizikové pro vznik mentální anorexie. Jde o nebezpečnou poruchu s následkem řady tělesných i psychických požíží. 3. Váš postoj k jídlu je rizikový a může vézt k rozvoji bulimie. Omezování stravy, následné přejídání a zvracení je velice nebezpečné a vede k řadě tělesných i duševních potíží

4. Nejspíše máte sklon k přejídání se, zejména v situacích, které jsou vám nějak nepříjemné. Takové chování je výrazně rizikové pro rozvoj bulimie či záchvatovitého přejídání. 5. Zřejmě trpíte depresemi, které se také projevují negativním sebehodnocením a zacházením s jídlem. Deprese je riziková pro rozvoj poruchy příjmu potravy. 6. Vaše potřeba vše zvládat perfektně je velká a nejspíše má i velký vliv na vaše sebevědomí. Kladete si též vysoké cíle, které je obtížné zvládnout. Takový postoj je velmi riskatní pro rozvoj poruchy příjmu potravy. 7. Vaše obecné znalosti o tématu poruch příjmu potravy jsou velmi dobré. Odhad poměru tělesné hmotnosti vzhledem k výšce najdete světovou zdravotnickou organizací (WHO). Profil rizik

65/81

zde. Výpočet BMI je uznávaným odhadem

1. negativní vztah k sobě, k jídlu

||||||||||||||||||||||||||||||

92%

2. mentální anorexie

|||||||||||||||||||||||||||||||||

3. bulimie

|||||||||||||||||||||

62%

4. záchvatovité přejídání

||||||||||||||||||||||||||||||

92%

5. deprese

||||||||||||||||||||||||||||||

90%

6. perfekcionismus

|||||||||||||||||||||||||||||||||

7. nedostatek informací

|||

100%

100%

0%

PPP TEST BULIMIČKY Slovní hodnocení Myslíte si, že nyní trpíte mentální bulimií. Váš odhad se s výsledkem testu shoduje.

1. Váš vztah k sobě je nejistý, zřejmě trpíte obavami z toho, jestli vypadáte dobře. Nejistota a sebekritika může vézt k pocitu nespokojenosti se sebou a potřebě to změnit. To může být rizikovým faktorem pro vznik poruchy příjmu potravy. 2. Způsob zacházení s jídlem - kontrola jídelníčku, omezování se v jídle a vnímání své hmotnosti není zcela v pořádku a může být rizikové pro vnik mentální anorexie 3. Riziko rozvoje bulimie je u vás velké, omezování stravy, následné přejídání a zvracení je velice nebezpečné a vede k řadě tělesných i duševních potíží. 4. Nejspíše máte sklon k přejídání se, zejména v situacích, které jsou vám nějak nepříjemné. Takové chování je výrazně rizikové pro rozvoj bulimie či záchvatovitého přejídání. 5. Občas míváte zřejmě depresivní náladu, která se může projevit smutkem, únavou, horším soustředěním, ale také horším hodnocením sebe a svých schopností. Toto může být rizikové pro rozvoj poruchy příjmu potravy. 6. Zřejmě často cítíte potřebu být perfektní a kladete si větší cíle. To může mít za následek stres a nespokojenost se sebou, pokud se vám nedaří takto obstát. Takový postoj zvyšuje riziko rozvoje poruchy příjmu potravy. 7. Vaše obecné znalosti o tématu poruch příjmu potravy jsou velmi dobré. Odhad poměru tělesné hmotnosti vzhledem k výšce najdete zdravotnickou organizací (WHO).

zde Výpočet BMI je uznávaným odhadem světovou

Profil rizik 1. negativní vztah k sobě, k jídlu

||||||||||||||||||||||||

66/81

71%

2. mentální anorexie

|||||||||||||||||

57%

3. bulimie

|||||||||||||||||||||||||||

87%

4. záchvatovité přejídání

||||||||||||||||||||||||||||||

92%

5. deprese

||||||||||||

36%

6. perfekcionismus

|||||||||||||||||||||||||||

83%

7. nedostatek informací

|||

67/81

0%

PŘÍLOHA Č. 4 - BMI BMI (body mass index) je odhad tělesné hmotnosti, uznávaný Světovou zdravotnickou organizací (WHO). Vychází se z poměru hmotnosti a druhé mocniny výšky, výsledek se porovná se statistickými tabulkami pro daný věk a pohlaví. 32 Výsledkem testu je hodnota BMI podle zadaných parametrů společně s uvedenou doporučenou hmotnosti a rizikem zdravotních potíží v dané katogorii hodnot BMI.

BMI méně než 17,2 17,2 - 18,1 18,2 - 24,4 24,5 - 28,5 více než 28,6

Kategorie velká podváha - jedno z kritérií anorexie podváha normální rozmezí nadváha obezita

32 www.idealni.cz, Odhad tělesné hmotnosti u dětí i dopělých [online]. 2002-2009 [cit. 21. února 2010]. Dostupné z : http://www.idealni.cz/vyzkousejte_bmi.asp

68/81

PŘÍLOHA Č. 5 – BODY-IMAGE TEST Body-image test můžeme nazvat testem vnímání vlastní postavy, který je uvedený na stránce www.idealni.cz. Pomocí něj může člověk zjistit, jak vnímá své tělo a zda-li na něj nahlíží realisticky či ne. Jestliže je vztah jednotlivce k tělu negativní, je to jistý faktor pro vznik poruch příjmu potravy. Tento test se skládá ze 3 obrázku s postavami dívek od velmi vyhublé po velmi oplácanou, kde každý hodnotí, jak se vidí, jak by chtěl vypadat a jak si myslí, že ho vidí okolí. Drouhou částí testu je tabulka s různými tělesnými partiemi a hodnocením , jak je s nimi člověk spokojený. Výsledkem testu je slovní hodnocení. Následující test náleží dívce s anorexií, která odpovídala na dotazník na předešlých stranách : Slovní hodnocení Začneme tím, že se podíváme na vaši váhu nezaujatýma očima Body Mass Indexu (BMI). Jde o srovnání výšky, hmotnosti a věku, kdy se vypočítá, zda jde o normální (zdravou) váhu, podváhu či nadváhu. Jde o orientační odhad, který je ovšem uznávaný Světovou zdravotnickou organizací (WHO). Tento odhad pak srovnáme s vaším hodnocením.Hodnota vašeho BMI je 18,1, trpíte podváhou, která není dlouhodobě pro váš tdravotní stav bezpečná, často bývá rizikem pro rozvoj poruchy příjmu potravy či jejím projevem. Pro vaši informaci, doporučená váha pro vaši výšku a věk by se měla pohybovat mezi 52 - 60 kg. Dále si všimneme toho, jak vnímáte své tělo. Vaše vnímání své postavy se úplně neshoduje s odhadem podle BMI. Zřejmě se vidíte silnější než opravdu jste, což může být důsledek určité nespokojenosti. Ještě zůstaneme u toho, jaké pocity u vás vyvolává vaše postava. Ve vztahu k vlastnímu tělu jsou pro nás často důležité některé tělesné partie, které ovlivňují pozitivně či negativně náš celkový pocit ze sebe. K části těla, kterou neskrýváme pod oblečením - ke svému obličeji a vlasům, máte velmi dobrý vztah. To je moc důležité pro větší jistotu ze sebe i při navazování kontaktů s ostatními. Podle vašeho hodnocení dalších svých tělesných partií se zdá, že máte ke svému tělu značně negativní vztah, řadu jeho částí nemáte rádi, některé dokonce nesnášíte. To jistě snižuje vaše sebevědomí a je zdrojem nespokojenosti se sebou. Vede to ke značné nejistotě ve vztahu s druhými a k nezdravému zacházení se svým tělem. Teď si budeme všímat vašeho přání, jak byste chtěli vypadat. Přejete si zřejmě být štíhlejší. Mít za cíl extrémně štíhlou postavu je buď nerealistické a nebo značně riskantní. Nevede to totiž k větší spokojenosti se sebou. Nakonec je také důležité, jak podle vás vnímá vaši postavu okolí. Cítíte, že okolí vnímá vaši postavu jinak než vy. To může být velmi důležitá informace, ale také nepříjemný tlak na vás. Doporučení Jak již bylo výše zmíněno, trpíte podváhou, která není dlouhodobě pro váš tdravotní stav bezpečná, často bývá rizikem pro rozvoj poruchy příjmu potravy či jejím projevem. Podle odhadu z obrázků se vidíte o trochu silnější, což může být důsledkem nejistoty. Vyzkoušejte si odhad pomocí BMI a zajímejte se, co si o vaší postavě myslí blízcí. Ohledně své postavy si přejete změnu. Mít za cíl podváhu určitě nedoporučujeme. Nedosáhnete tak větší spokojenosti se sebou, spíše se vystavujete riziku nevhodného dietování, nepřiměřeného sledování své postavy a následně rozvoji poruchy příjmu potravy.

69/81

S vybranými partiemy svého těla (obličej a vlasy) nemáte problém. To je velmi dobré pro vaše sebevědomí, pečujte o své tělo a chraňte jej, zaslouží si to. S dalšími partiemi svého těla, které určují tělesné proporce, jste velmi nespokojení. Značně negativní vztah ke své postavě vám může způsobovat psychické potíže a velmi komplikovat vaše mezilidské vztahy. Doporučujeme, abyste se pokusili všímat si partií, které máte rádi nebo vám připadají na sobě zajímavé. Začněte hledat pozitivnější vztah ke své postavě, zajímejte se o mínění druhých. Doporučujeme také zvážit konzultaci s psychologem či psychoterapeutem Je jasné, že paže, bříško, boky, hýždě, stehna ve vás vzbuzují velmi negativní emoce. Je nebezpečné podle toho zacházet s celým tělem, protože pod vlivem těchto pocitů s ním nebudeme zacházet dobře. Hledejte si odstup a nezapomínejte, že extrémy nevedou k většímu štěstí. I když vás názory okolí na svou postavu mohou znepokojovat či zlobit, nemusí být pro vás výhodné je kvůli tomu nebrat vážně.

70/81

PŘÍLOHA Č. 6 – DOTAZNÍK Průzkum byl prováděn na vzroku 185 studentů naší školy ve věku 14 až 19 let. Z celkového počtu bylo 107 žen a 78 mužů. Ze získaných údajů lze vyvodit obecné závěry: •

Obecná povědomost o poruchách příjmu potravy je na velmi dobré úrovni.

•

Více informované jsou ženy než muži.

•

Mladší studenti jsou více obeznámeni s problematikou poruch příjmu potravy než starší studenti.

Znění dotazníku a jednotlivé otázky dotazníku a vyhodnocení odpovědí jsou uvedeny nanásledujících stránkách.

Věk :             Pohlaví : žena   /   muž  1) Setkali jste se již někdy s pojmem „poruchy příjmu potravy“ ?    Ano  x  Ne  2) Pokud ano, kde?    a) škola   b) rodina  c) média  d) internet  e) jiné  3) Víte, co je to mentální anorexie ? (zkuste popsat)    4) Víte, co je to mentální bulimie?    5) Znáte někoho, kdo trpí poruchou příjmu potravy ?    Ano  x  Ne  6) Pokud ano, je dotyčný/á :    a) žena   b) muž  7) Myslíte si, že lidé trpící poruchou příjmu potravy potřebují pomoct?    Ano  x  Ne  8) Pokud ano, kdo si myslíte, že může pomoci nejvíce ? (očíslujte dle důlěžitosti : 1‐nejvíce, 4‐ nejméně)    Rodina          Přátelé    Škola          Odborníci  9) Myslíte si, že poruchy příjmu potravy mají negativní vliv na zdraví člověka?    Ano  x  Ne  10) Myslíte si, že porychu příjmu potravy ovlivňují chování nemocného?    Ano  x  Ne 

71/81

Setkali jste se již někdy s pojmem „poruchy příjmu potravy“ ?

 

 

 

72/81

Pokud ano, kde?

 

 

  73/81

Víte, co je to mentální anorexie? (zkuste popsat)

 

 

  74/81

Víte, co je to mentální bulimie? (zkuste popsat)

 

 

  75/81

Znáte někoho, kdo trpí poruchou příjmu potravy?

 

 

  76/81

Pokud ano, je dotyčný/á?

 

 

  77/81

Myslíte si, že lidé trpící poruchou příjmu potravy potřebují pomoct?

 

 

 

78/81

Pokud ano, kdo si myslíte, že může pomoct nejvíce?

 

 

79/81

Myslíte si, že poruchy příjmu potravy mají negativní vliv na zdraví člověka?

 

 

80/81

Myslíte si, že poruchy příjmu potravy ovlivňují chování nemocného?

 

 

 

81/81