Obsah
1/ Úvod ………………………………………………………………...………………………1
2/ Dějiny muzikoterapie a smyčcových nástrojů …………………..…………………………2 2.1 Smyčcové nástroje…………………………………………………………………..2 2.2 Světová muzikoterapie ……………………………………………………………...3 2.3 Česká muzikoterapie ………………………………………………………………..4
3/ Využití smyčcových nástrojů v muzikoterapii a klinické praxi ….…………………………7 3.1 Dělení muzikoterapie ………………………...……………………………………..7 3.2 Propojení s jinými terapiemi ……………………………………………………...10 3.4 Muzikoterapeutický repertoár …………………………………………………….11
4/Kde smyčcové nástroje pomáhají...………………………………………...………………15 4.1 Úzkostné poruchy …………………………………………………………………15 4.2 Poruchy příjmu potravy …………………………………………………………...18
5/ Léčba smyčcovými nástroji ...……………………………………………………………..21 5.1 Tělesně a mentálně postižené děti…………………………………………………21 5.2 Psychotici ………………………………………………………………………….23 5.3 Závisláci …………………………………………………………………………...24 5.4 Dívky s poruchami příjmu potravy ………………………………………………..25 5.5 Pacienti s úzkostnými poruchami …………………………………………………27
6/ Závěr ………………………………………………………………………………………29
7/ Résumé……………………………………………………………………………………..30
8/ Literatura …………………………………………………………………………………..31
9/ Diskografie ………………………………………………………………………………...33
10/ Přílohy
…………………………………………………………………………………34 0
Úvod
Ústředním tématem mé bakalářské práce je, jakým způsobem lze používat smyčcové nástroje v muzikoterapii. Tímto tématem se u nás ještě nikdo nezabýval a tudíž nevyšla žádná publikace ani kniha. Proto tuto studii zaměřuji hlavě na praxi, kterou jsem provozovala na psychiatrické léčebně v Jihlavě a ve škole pro tělesně a mentálně postižené děti v Jihlavě. V první kapitole předkládám stručný vývoj smyčcových nástrojů a muzikoterapie, v druhé využití smyčcových nástrojů v klinické praxi a muzikoterapii. V třetí popisuji poruchy příjmu potravy a úzkostné poruchy, kde je muzikoterapie smyčcovými nástroji terapeuty přímo vyhledávaná a ve čtvrté shrnuji použité metody ze své praxe. Cílem není předložit žádné převratné odhalení, ale výzkum v terénu a shrnutí základních poznatků.
1
Dějiny muzikoterapie a smyčcových nástrojů
Muzikoterapie patří k léčebným metodám s dlouholetou tradicí a smyčcové nástroje jsou její nedílnou součástí. Již pravěký člověk používal luk nejen k získání potravy a k obraně, ale i při magických obřadech. Hudební luk a hudební tyč z této doby jsou prvními předchůdci dnešních smyčcových nástrojů. U hudebního luku je struna připevněna na oba konce luku a luk se při hře ohne, zatímco hudební tyč se neprohne a struna musí být podložena kobylkou nebo zachycena provazem. Tito předchůdci se dochovali v mnoha národnostech jako lidový nástroj až do současnosti (v Austrálii -ukeke, u Mexických indiánů -tahuitol, v Hondurasu carimbá v podobě kovové struny a dřevěné krabice, v Kolumbii -timbirimba, v severní rovníkové Africe -amzad, v jižní rovníkové Africe -hunga, além, bobre, gubo, v Madagaskaru –žežiláva). Magické obřady spojené s hudbou ovlivňovaly cítění, smýšlení a rozhodování starověkých Egypťanů, Číňanů, Peršanů, Asyřanů, Řeků, Římanů a Židů. Důkazem je například biblický David, který léčil Saulovy deprese hrou na harfu, dionýský kult, nauka o ethosu v hudbě (o charakteru tónin a jejich odlišnostech ve výchovném procesu) a Aristotelovo učení o katarzi. Smyčcové nástroje se vyvíjely podle vyspělosti kultur, byly přebírány ze starších do mladších, a nebo byly šířeny cestou obchodní po celém světě. V této vývojové fázi se k prvním nástrojům přidávaly rezonátory, takže z luku vznikly harfy a liry, z tyče ravanastron a monochordy. Jednostrunný monochord používal Pythagoras k určování intervalů a k rozvíjení své hudebněléčebné metody spojením vesmírné a lidské harmonie. V Evropském středověku a renesanci se vyvíjejí nástroje nové, slouží církvi a k lidové zábavě. Od osmého století po Kristu nastupují nástroje s krátkým a dlouhým krkem. Jsou vyrobeny z hudební desky, která měla dvě podoby: 1/ byl vyřezán otvor v jedné polovině desky, 2/ byly na protilehlých stranách vyřezány dva půlkruhové řezy. Hudební deska s otvorem byla později doplněna ramenem třetím, takže oba výřezy v korpuse ztratily význam a byly nahrazeny půlkruhovitými otvory ve víku (rubeby, fiduly, gigy). Podle Pavla Kurfürsta a jeho systematiky historických smyčcových nástrojů da bracio dělíme smyčce na pět typů: 1/ Liry s kapkovitým korpusem, které u nás nebyly tak oblíbené jako například na Balkáně a v krajích jižně od Alp. 2/ Rubeby s čočkovitým a kruhovitým tvarem, u nás v letech 1359-1450, také málo oblíbené. 3/ Fiduly s obdélníkovým tvarem a dvojitými luby (horní + dolní), u nás od 9. století z těchto nástrojů nejrozšířenější. 2
4/ Staré violy (violone, viola da gamba, viola da bracio, viola bastarda, pošetky, diskantové housle, trumšajt, šemholt, baryton, basety,…) s třemi luby (horní + dolní + střední) a s růžky nevystupujícími ven z hlavní elipsy, u nás šířeny od roku 1570 přetrvaly až do poloviny 18. století. 5/ Violiny s ustáleným tvarem zvukových otvorů (f) a s růžky vystupujícími ven z korpusu, u nás rozšířeny počátkem 17. století až do současnosti. V severní Itálii, ve střediskách Cremona a Brescia, se koncem 16. století objevují první housle, violy, violoncella a kontrabasy. Nám dochované jsou od Gaspara Bertolottiho da Sala a jeho žáka Pietra Santa Magginiho z Brescie a z Cremony od slavných rodů Amátiů, Stradiváriů a Guarneriů, jejichž kvality zvuku nebylo do dnes dosaženo. Tyto strunné nástroje se díky svému nosnému zvuku rychle šíří po celé Evropě (NěmeckoJakob Steiner, Francie-Claudie Medard, Anglie-William Foerster, České země-rody Dvořáků, Metelků, Homolků,…) a postupně vytlačují nástroje staré. Používají se v operách (OrfeoClaudio Monteverdi, 1607), v duchovní hudbě, v orchestrální tvorbě, atd. V 17. a 18. století se objevuje nová muzikoterapeutická koncepce: iatromusica. Jejím hlavním představitelem je A. Kircher (spis Phonurgia nova, 1673), zakladatel fyzikálněfyziologické metody, která vypuzuje jedovaté látky z těla pomocí hudebních vibrací. Na něj navázali J. Mattheson, A. E. Nicolaie. O století později se objevují první psychiatrické léčebny s muzikoterapeutickou metodou (Anglie, Rusko, USA), vznikají dílčí práce např.: o krevním oběhu a hudbě, nebo historizující spisy (R. Wallaschek, K. Singer, …). Ve století dvacátém dochází k velkému rozvoji muzikoterapie, hlavně po druhé světové válce. Vznikají dvě školy: americká (I. M. Altshuler, H. Douglas, L. A. Benedict, J. Boenheim, K.F. Blanke, J. Masserman, …), která se zaměřuje na empirii a klinickou praxi (level-princip, iso-princip, hudební farmakologie), a švédská (A. Pontvik), zaměřuje se na psychoanalytickou a Jungovskou psychologii. V USA je muzikoterapie prováděna od roku 1927, v roce 1950 vznikla Nationale association for music therapy a od roku 1964 vychází časopis Journal of music therapy. Ve Stockholmu založil Pontvik muzikoterapeutický institut v roce 1942. Německá muzikoterapie se vyvíjí o něco později a navazuje na obě dvě předchozí školy. Nejvýznamnějšími představiteli jsou: F. A: Fengler, H. G. Jaedicke, H. R. Teirich, C. Orff, H. Willms, … V roce 1972 je založena muzikoterapeutická sekce při psychiatrické společnosti v NDR. Dalšími zeměmi s rozvojem muzikoterapie jsou Anglie (J. Alvinová, 1958 British
3
society for music therapy), Francie (J. Jost, M.A. a J. Guilhot), Polsko (T. Natanson), Jugoslávie (D. Breitenfeld), SSSR (G. F. Šipulin), … „Čilé muzikoterapeutické dění v evropském i světovém měřítku vedlo ke konání různých pracovních sympozií a konferencí. Jmenujme alespoň sympozium v rakouském Veldenu (1959), I. Mezinárodní kongres o muzikoterapii v sociální psychiatrii v Záhřebu (1970), pak 1971 a 1973), I. Mezinárodní kongres pro muzikoterapii v Paříži (1974) a II. Kongres v Buenos Aires (1976). Každý rok se konají pravidelné semináře s mezinárodní účastí v NDR (Lipsku) a v Polsku (Wroclawi).“
1
Působení F. Engelsmanna a B. Študlara v šedesátých letech 20. století rozjelo muzikoterapie i v ČSSR. Jejich pokračovateli jsou M. Hausher, A. Kalavská, B. Elbová, J. Procházková, V. Štefanko, L. Šváb, K. Kalina, I.Strossová, … V roce 1975 vzniklo první centrum muzikoterapie u nás: Pracovní skupina pro muzikoterapii při psychoterapeutické sekci Psychiatrické společnosti České lékařské společnosti. Skupinu spolu s psychologem PhDr. Vojtěchem Zappnerem založila a vede RNDr. Jitka Schánilcová-Vodňanská. Oba realizovali psycho- a muzikoterapeutický výcvik lékařů a psychologů na psychoterapeutických sympoziích, např. v Luhačovicích. Skupina, složená dnes z 80 členů z řad psychologů, psychiatrů, léčebných pedagogů, hudebníků, hudebních vědců a zdravotních sester, pořádá několikrát do roka víkendová soustředění v Praze 2 (Apolinářská ulice). Jinou pracovní skupinou muzikoterapie je muzikoterapeutická sekce České hudební společnosti, rovněž s ústředím v Praze (Praha 5, Janáčkovo nábřeží 59; předsedkyně: Míla Smetáčková). Kromě praktického výcviku se tato instituce soustředí i na teoretické otázky muzikoterapeutické metodiky a pořádá přednáškové akce. Např. v listopadu 1994 seminář Hanse C. Miersche z Německa (k zajímavostem jeho výkladu patřilo referentovo odmítání reprodukované hudby a muzikoterapeutická pomoc umírajícím), v listopadu 1995 přednášku a cvičení Mgr. Jitky Pejřimovské. Česká hudební společnost tyto přednášky pořádá ve spolupráci se Sdružením pro ucelenou rehabilitaci postižených (SPURP) při Klinice rehabilitačního lékařství Karlovy univerzity (prof. MUDr. Jan Pfeiffer). Zde přednášel i
___________________ 1
Poledňák, I.: ABC Stručný slovník hudební psychologie. Supraphon, Praha 1984, s. 208-209.
4
hudební skladatel, muzikoterapeut a předseda SHT (Setkání s hudební terapií) Josef Krček. Hudebně-pohybovou prací s dětmi se zabývá prof. B.Viskupová. Na těchto setkáních dále spolupracují MUDr. Felix Imriš, Ing. Josefík, Jiřina Levová a další. V květnu 1996 uspořádala klinika kurs komplexní rehabilitace MUDr. Jiřího Marka, soukromé zdravotnické zařízení s výukou fyzioterapeutů FTVS Karlovy univerzity v Praze. O netradičním pojetí muzikoterapie přednášel učitelům hudební výchovy, lékařům a psychologům Dr. Dirtinger z Mnichova. Mezi nejvýznamnější muzikoterapeuty u nás patří: Prof. MUDr. Ferdinand J. Knobloch a jeho Interpersonální hypotéza hudby (IH). Řešil otázku mnohých estetiků, skladatelů a muzikologů, zda hudba vyjadřuje něco mimohudebního. Spoluautory Knoblochových článků byli badatelé Poštolka, Srnec, Juna, Junová a Kautský. IH prakticky rozvíjela muzikoložka J. Doubravová. Muzikologové PhDr. Milan Poštolka, CSc. a PhDr. Jarmila Doubravová, CSc. navazují na IH a rozšiřují ji o rozbor dalších skladeb (L.Janáček, A. Berg, V. Godár, …). „Hudební formy představují modely interpersonálních situací, které zevšeobecněly a přešly do znakového systému hudby.“ 2 Prof. MUDr. Stanislav Grof a Léčivé účinky hudby: „Použití hyperventilace k vyvolání mimořádných stavů vědomí se v holotropní terapii spojuje s účinkem evokující hudby. Stejně jako dýchání, tak i hudby a jiných zvukových prostředků se už po tisíciletí používá jako účinného nástroje měnícího vědomí. Odnepaměti je monotónní bubnování, chřestění a zpěvná recitace základní pomůckou šamanů v mnoha různých částech světa. Mnohé nezápadní kultury vyvinuly, zcela nezávisle na sobě, specifické způsoby rytmického bubnování, které mají pozoruhodný vliv na fyziologickou aktivitu mozku. Při laboratorních pokusech se to projevilo charakteristickými změnami mozkových vln na encefalografu (Neher 1961, 1962). Antropologické archivy obsahují bezpočet zvukových a obrazových záznamů instrumentálních skladeb, zpěvů a tanců, které navozují stavy transu. V mnoha kulturách jsou metody využívající zvuk k léčebným účelům součástí složitých obřadů. Léčivé rituály amerických Indiánů kmene Navajo, prováděné školenými zpěváky, jsou tak úžasně složité, že jsou přirovnávány k Wagnerovým operám. Několik antropologických studií a filmů dokumentuje neobyčejnou léčivou sílu extatického tance Kung Křováků, žijících
___________________ 2
Doubravová, J.: Interpersonální hypotéza v hudební sémiotice. in: Hudební věda 7, 1970, str. 179.
5
v africké poušti Kalahari (…). Léčebnou sílu rituálů synkretických náboženství Karibské oblasti a Jižní Ameriky, jako je například kubánská santeria nebo brazilská umbanda, uznává mnoho tamních odborníků, kterým se dostalo západního vzdělání. V naší kulturní tradici se setkáváme s pozoruhodnými případy emočního a psychosomatického uzdravování na shromážděních extatických křesťanských sekt, které praktikují transovní tanec, zpěv a hudbu.“ 3 Významným propagátorem muzikoterapie prostřednictvím rozhlasu byl dlouhá léta doc. MUDr. Jaroslav Skála, CSc., známý svým působením na protialkoholním oddělní psychiatrické kliniky v Praze 2 u Apolináře. Na psychiatrii, psychoterapii i muzikoterapii lidí starších a starých – seniorů se u nás zaměřil doc. MUDr. Miloš Vojtěchovský, Csc. S alkoholiky a toxikomany pracoval zajímavou metodou profesor výtvarné výchovy, psychoterapeut a profesionální hudebník Ferdinand Koukal. Léčebný program tohoto jazzmana spočíval v tzv. averzivní terapii. Navozoval nechuť k droze jejich povzbuzováním k vlastní solidní hudební produkci. Muzikoterapeutickému studiu relací mezi lidskou psychikou nebo somatikou a hudbou jsou příbuzné studie o vztazích lidského organizmu k jiným druhům umění. V této souvislosti nutno připomenout známá jména pražských lékařů prim. MUDr. Jana Cimického, CSc., znalce výtvarného umění doc. MUDr. Stanislava Drvoty, CSc., z moravských odborníků psychologa PhDr. Huga Širokého, vynikajícího badatele v oblasti psychologie herectví a autora vysokoškolských skript. V Brně se muzikoterapii soustavně zabývá prof. MUDr. Milan Bouchal, CSc., vedoucí lůžkového oddělení pro neurózy fakultní nemocnice v Bohunicích, asi od roku 1965. Používal ji spolu s PhDr. Lubomírem Pilařem jako pomocnou terapeutickou metodu. Integrované psychoterapii, též s využitím muzikoterapie, jsou věnovány kroměřížské dvoucyklové prázdninové kurzy prof. Knoblocha. Spolu s kroměřížskou psycholožkou PhDr. Ivou Enachescu-Hroncovou konstituoval v Kroměříži Mezinárodní středisko pro integrovanou psychologii (IP) a nový životní styl (INCIP). Tuzemská muzikoterapie má i svůj časopis Muzikoterapeutické listy, jehož akční rádius žel zatím není příliš velký.
___________________ 3
Grof, S.: Dobrodružství sebeobjevování. Gemma 89, Praha 1992, str. 15.
6
Evropská unie, míšení ras a národů, world music a hudba lidová, nás přivádí na myšlenku jak léčit lidi z jiných národů a kultur. Podávání evropské hudby jako léku, by samozřejmě bylo nerozumné , a tak nezbývá než použít nahrávky nebo nástroje těchto národů. Z Číny je to er-chu, pan-chu, jing-chu, z Korey komungo, hegum, chjagim, aden, z Japonska kokjů a kokin, z Mongolska morin chur, Indie sarangi, pena a ravanatta, z Pákistánu kemandže a esrádž, z Afganistánu dilrubab, z Kambodži tro, z Laosu so, z Barmy thro a rabáb, z Vietnamu co liu a nhi, z Etiopie massanego, z Maroka genbri, z Jakutska kyrýppa, z Kazachstánu kobýz, z Kirgizie kiják, z Uzbekistánu gidžák a kobz, z Dagestánu čágana, z Arménie saz a kjamani, z Gruzie čiamuri a čunuri, z Čuvašské republiky kovyž, z Estonska mollpil, ze Švédska strakharpa a nyckelharpa, z Finska jouhikko, z Norska Hardangerské housle, z Čech a Slovenska dyndy, plašprment, skřipky, z Bulharska gudulka, …
7
Využití smyčcových nástrojů v muzikoterapii a klinické praxi
Využití hudby smyčcových nástrojů v lékařství je v dnešní době čím dál víc rozšířeno. Počínaje prevencí (předcházení nemoci), která zahrnuje 1/ práci s tělesně postiženými, slabozrakými a nevidomými; 2/ muzikoterapeutickou první pomoc sebevrahům, žadatelům o rozvod,…; 3/ prevenci ve školách, školkách a jiných institucích zaměřených na děti a mládež. Dále hudba slouží k diagnostickým účelům při psychiatrickém a psychologickém vyšetření za pomoci hudebně psychologického testu, při převýchově a léčbě alkoholiků, gemblerů a toxikomanů, k tlumení bolesti při porodních, gynekologických, stomatologických a chirurgických zákrocích, k uklidnění lékařských týmů při operaci, při rehabilitaci a rekonvalescenci a nakonec i při samotné terapii. Hudební terapii rozdělujeme z mnoha hledisek. Jako první uvedu hudební autoterapii a heteroterapii. Autoterapie probíhá u jedinců, kteří praktikují muzikoterapii sami na sobě. Může jím být buď sám terapeut, pacient již propuštěný z léčebného ústavu, který po dohodě se svým muzikoterapeutem praktikuje tuto terapii, nebo kdokoliv kdo hudbu jen poslouchá nebo ji provádí. V heteroterapii je již zapotřebí lidí dvou a více, tedy terapeuta a jedince (jedinců). Z tohoto hlediska rozdělujeme muzikoterapii na individuální, skupinovou a hromadnou. V individuální terapii se terapeut věnuje pouze jednomu pacientovi, to je velkou výhodou pro pacienty uzavřené , nesmělé, s poruchami sebehodnocení, … Sezení probíhá dvakrát týdně v odpoledních hodinách v rozmezí 80-90 minut. Pacient může ležet na pohovce, sedět v křesle, nebo se pohybovat po místnosti. Trvá-li léčba již dlouhou dobu, přechází pacient do skupinové terapie. Ta se dělí na uzavřenou (stejní pacienti) a otevřenou skupinu (mění se počet pacientů). Skupiny mohou být rozděleny podle pohlaví, věku, druhu onemocnění,… Výhodou skupinové terapie je uvědomění se na základě poznání a řešení problému druhého pacienta. Nevýhodou je samozřejmě neindividuální přístup terapeuta k jednotlivci. Terapie trvá 60-80 minut většinou v dopoledních hodinách jednou týdně. Pacienti sedí na židlích a jejich počet je od čtrnácti do dvaceti. Hromadná terapie probíhá u většího počtu pacientů (nad 20). U nás jsou to hlavně terapeuticky zaměřené koncerty a recitály. Z vlastní zkušenosti vím, že tyto koncerty jsou velmi živé, pacienti přizpůsobiví, roztančení, rozezpívaní a vděční. Na koncertech mohou vystupovat různá hudební tělesa sestavena z odborníků, muzikoterapeutů, ale i z pacientů. Pacienti se muzikoterapie zúčastňují ve dvou podobách. 1/ v aktivní, 2/ v pasivní.
8
V aktivní terapii se projevují zpěvem, nebo hrou na nástroj. Ve skupině se nejvíce využívají Orffovi nástroje a jeho hudebněvýchovná metoda Schulwerk. Hráči používají lehce ovladatelné hudební nástroje (ozvučná dřívka, bubínky, rumba-koule, zvonečky, dětské činely,…) a v rámci rytmické hry je uplatňují. Např.: •
První pacient začne vyťukávat rytmus a další se postupně přidávají se svým rytmem, až hrají všichni. Poté se nástroje postupně utiší od posledního hráče k prvnímu.
•
Jeden z pacientů dělá dirigenta a ukazuje na hráče, kteří podle dirigentových pokynů buď hrát začínají nebo přestávají.
•
Pustíme reprodukovanou hudbu s výrazným rytmickým doprovodem a necháme pacienty aby se postupně zapojovali.
Další metodou je hra na tělo. Zde lze využít hry předešlé a jim podobné např.: •
Pacienti stojí v kruhu čelem k sobě. Jeden zazpívá své jméno a vytleská ho na některou část svého těla. Všichni to zopakují. Druhý vytleská jméno prvního a přidá své. Všichni zopakují obě jména.
V individuální terapii lze využít hry duové, kdy např.: •
Pacient vyťukává rytmus a terapeut improvizuje na housle, violu, flétnu, xylofon, … a pak si role vymění.
•
Pacient, který neovládá žádný nástroj, doprovodí terapeuta, hrajícího na smyčce klavírní improvizací na černých klávesách, tzv. pentatonickou stupnicí.
•
Pacient doprovodí terapeuta hlasově, u méně zdatných zpěváků vybíráme písně lidové a šlágry, u dobrých si můžeme troufnout na píseň umělou.
Sezení začíná úvodní písní ve stylu Pějme píseň dokola, nebo Zpíváme pro Alici ,ahoj, ahoj, ahoj, kde se představíme (5 minut), následuje povídací část na dané téma (15 minut), hra s Orffovými nástroji (15-20 minut), otevřená diskuse, píseň rozlučovací. Pasivní (receptivní, poslechovou) terapii podstupují pacienti, kterým nevyhovuje terapie předešlá. To znamená, že se neradi hudebně projevují, stydí se, cítí se trapně, nebo je to pro ně stresující, a pacienti vyžadující spíše formy relaxace, autogenního tréninku, atd. V receptivní terapii lze používat jak hudby reprodukované, tak i hudby živě hrané. Hudba reprodukovaná je hudbou skoro většinou dokonale zahranou, tudíž bez chyb. Lze ji okořenit mluveným slovem (při relaxaci), tónomalbou (ptačí zpěv, zvuky lesa, moře, …). Hudba živá vyvolá kolektivní zážitek. Pacienti mají výhodu setkat se s interpretem. Nevýhodou může být citový stav interpreta, který je do skladby vložen.
9
Sezení začíná relaxací nebo autogenním tréninkem (5-10 minut), probírání problémů (15 minut), poslech hudby donesené od pacienta (5 minut), povídání o předešlé skladbě nebo písni (15-20 minut), závěrečná skladba vybraná terapeutem. Při terapii velmi záleží na místě, kde právě probíhá (zahrada, místnost), na technickém vybavení, nábytku, osvětlení, barevnosti, hudebních nástrojích,… Muzikoterapii můžeme propojit s dalšími terapiemi. 1/ S pohybovou a taneční. V této terapii je tanec brán jako pohyb bez ohledu na estetickou stránku. Pacienti tančí kreativně a vyjadřují tak své pocity. K tomu nám pomohou různé hry. Vybrala jsem hry vhodné pro všechny věkové skupiny. •
Všichni se otáčejí dokola a vnímají proudění vzduchu, houpají paží, pak nohou, následuje přechod z chůze do sprintu.
•
Vytvoříme kruh a každý postupně udělá nějaký pohyb, který pojmenuje, a ostatní ho po něm zopakují.
•
Účastníci si vytvoří svůj vlastní tanec skládající se ze tří prvků, ten předvede svému partnerovi a spojí ho s partnerovými cviky.
•
Skupina stojí v kruhu, dívá se do středu podlahy, zhluboka se nadechne a při výdechu se předkloní nebo pohybuje pouze rameny.
•
Každý si vybere barvu, namaluje obrázek (libovolnou barvou), který tato barva vyjadřuje. Obrázky se prohlédnou a každý k němu na papírek napíše jakou barvu asi vyjadřuje. Poté se vrátí autor k obrázku a označí ho správnou barvou. Přejde k dalšímu obrázku a vyjádří ho pohybem. Nakonec se vrátí ke svým obrázkům a přečtou si názor druhých.
Jako pomůcky pro další hry slouží šátek, stuha, peříčko, u tělesně postižených na vozíku tanec rukou, … 2/ S arteterapií, vlastní léčba kresbou, malbou, sochařstvím, modelováním, vyšíváním, plastikou, řezbářstvím, kde lze použít jakoukoliv hudbu, vhodné je přecházet například z pomalé do rychlé a z veselé do melancholické. Před spuštěním hudby (hra improvizovaná, i z reproduktoru) zadáme pacientům úkol: •
namalovat co ho napadne;
•
dle předlohy;
•
ztvárnit abstraktní pojem (strach, lásku,…).
Třetí metoda je nejúčinnější, poněvadž při ní se nám zobrazí pacientův stav a jeho smýšlení. Další hry jsou např.:
10
•
Malba ve vzduchu.
•
Trhání a slepování, pacient roztrhá papír a znovu ho složí dle své představy.
•
Otisky rukou.
•
Vizuální konverzace, první pacient kreslí obraz a druhý mu na něj odpoví jiným obrazem.
•
Barvy zvuku, vystižení skladby barevným odstínem.
•
Malování hlasu, pacienti poslouchají svůj dech a uvědomují si tóny a rezonance svého těla, ty pak zachytí na plátno.
•
Zhudebněná mapa života, namalovat mapu a přidružit k jednotlivým etapám svého života zvuky nebo skladby.
•
Malování na hudbu, pacient si vyzkouší zahrát na dotyčný nástroj a zobrazí ho. …
3/ S biblioterapií, čtením vhodných knih, při relaxaci předčítání prózy (Jaromír Tomeček, Jan Vrba, Ladislav Smoljak, Ilja Hurník-Muzikantské historky, Bible, Arne Novák; u dětí Josef Lada, Karafiátovi Broučci) i poezie (K. H. Mácha, Antonín Sova; pro děti J.V.Sládek, Josef Kožíšek). 4/ S ikonoterapií, kdy při poslechu hudby promítáme pacientům jednotlivé obrázky, nebo jen jeden obraz (exotická krajina, les, moře, poušť, zvěř, ale i obrazy malířů-impresionismus, …), nebo jim promítneme hudební film s přírodními a zvířecími motivy. 5/ S dramatoterapií, použitím neverbálních her k rozehřátí skupiny, uvolnění a odbourání napětí, jako prostředek ke komunikování a sebepoznání. •
Stroj času, pacienti si donesou svou vlastní hudbu a na ní ukazují etapy svého života.
•
Bomba a štít, pacient si v duchu určí kdo bude jeho štít (záchrana) a kdo bomba (honící), po doznění hudby hráč honí bombu a skrývá se u štítu.
•
Kukla a motýl, za doprovodu hudby předvádí přerod z kukly na motýla.
•
Pantomima.
•
Hry s maňásky a loutkami.
6/ S psychodramatem, přehrávání pacientových traumatizujících zážitků s kladným zakončením. 7/ S teatroterapií, čili s aktivním hraním divadla. 8/ S ergoterapií, vyrábění náhrdelníků, náušnic, ozdob, šití kostýmů, … Nejdůležitější součástí muzikoterapie je repertoár. Velmi obtížně se vybírá správná skladba, poněvadž každý pacient je jiný a vyžaduje odlišný přístup. Záleží na pacientově:
11
onemocnění, vkusu, momentální náladě, hudební zkušenosti, …, do jaké patří skupiny: věková, sociální, mentální, …, jakou hudbu má rád: artificiální, lidovou, jazz, rock, Etno, … Muzikoterapeutický repertoár, který používám při své praxi, se skládá z artificiální hudby a hudby nonartificiální: hudba lidová (skupiny: Čechomor, Pod černý vrch, Asonance, Natálie Velšmídová a její Natalika, Draga band, Czaldy Waldy Kvartet, …), hudbu východních národů (Gruzínská a Čečenská národní hudba, Japonská, Čínská, …), ale i hudbu rockovou (skupiny:Budoár staré dámy, Apocaliptica, …). Artificiální hudba: J. S. Bach: Braniborské koncerty; F. Mendelssohn-Bartholdy: Italská symfonie; Sen noci svatojánské; houslový koncert e moll; Jarní píseň (z cyklu Písně beze slov); B. Bartók: Koncert pro orchestr; smyčcové kvartety; L.van Beethoven: Apassionata sonáta f moll op. 57; Bouře (z 6. symfonie); Eroica; 9. symfonie; Mondschein- Sonate cis moll (1. věta); pomalé věty z pozdních kvartetů; A. Berg: Houslový koncert; H. Berlioz: Fantastická symfonie; Herold v Itálii; G. Bizet: Intermezzo z Carmen; J. Brahms: symfonie; B. Britten: Sinfonia da requiem; M. Bruch: houslové koncerty; A. Bruckner: symfonie; A. Corelli: 5. concerto grosso; P. I. Čajkovskij: 6. symfonie h moll (Patetická); Melodie; Houslový koncert; C. Debussy: Svit luny z Pergamské suity; Faunovo odpoledne; A. Dvořák: Symfonické básně- Vodník, Polednice; Romance, Kavatina a Humoreska; 8. symfonie G dur, Trio B dur op. 21; Z nového světa (Largo); houslový a violoncellový koncert; Americký kvartet; M. de Falla: Noci ve španělských zahradách; Z. Fibich: 2. symfonie Es dur; B. Foerster: Zbirožská suita; C. Franck: Prokletý lovec; symfonické básně- Psyché; symfonii d moll;sonáta pro housle a klavír A dur; E. Grieg: Peer Gynt; G. F. Handel: Vodní hudba; Hudba k ohňostroji; Largo z opery Xerxes; concerto grosso; 12
J. Haydn: kvartety; symfonie; P. Hindemith: Pittsburská symfonie; A. Honegger: Symfonie č. 2 pro smyčcový orchestr; A. Chačaturjan: houslový koncert; Šavlový tanec z Gajané; L. Janáček: Říkadla; Královničky; V mlhách; Sinfonietta; Taras Bulba; J. Křička: Loutková suita; G. Mahler: symfonie; G. F. Malipiero: Průvod masek; B. Martinů: Otevírání studánek; Špalíček; Loutky; Symfonické variace (závěry); P. Mascagni: Intermezzo ze Sedláka kavalíra W. A. Mozart: Malá noční hudba; předehra k Figarově svatbě; symfonie Jupiter; P. M. Musorgskij: Obrázky z výstavy; O. Nedbal: Suita z baletu Z pohádky do pohádky; J. Novák: Capriccio pro violoncello a orchestr; V. Novák: V Tatrách; Slovácká suita; Zbojnická sonatina N. Paganini: houslové koncerty; V. Petrželka: 2. věta Pastorální symfonie; Z. Pololáník: 1.symfonie; Symfonieta; Toccata pro kontrabas a instrumentální soubor; Divertimento pro smyčce a 4 lesní rohy; balety- Sněhová královna, Pierot; S. S. Prokofjev: Romeo a Julie; Péťa a vlk; H. Percell: Drobné skladby; M. Ravel: Bolero; Španělská rapsodie; Údolí zvonů; suita z baletu Dafnis a Chloe; Pavana pro mrtvou infantku; M. Reger: Baletní scény; N. A. Rimskij-Korsakov: Kníže Igor; Borodin; Šeherezáda; C. Saint-Saens: Karneval zvířat; Tanec kostlivců; Prosba; P. Sarasate: Cikánské melodie; Th. Schaefr: Legenda o štěstí; A. Schönberg: Zjasněná noc; F. Schubert: Nedokončená symfonie h moll; Zastaveníčko; R. Schumann: Snění; Karneval; B. Smetana: Pochod komediantů z Prodané nevěsty; Má Vlast- Vltava, Z českých luhů a hájů; R. Strauss: symfonické básně- Smrt a vykoupení; předehry z oper- Salome, Elektra; I. Stravinskij: Pták ohnivák; Petruška; Apollon Musagete; 13
J. Suk: Pohádka- houslové sólo O věrné lásce Radúze a Mahuleny; O matince; Asrael (poslední věta); smyčcová serenáda Es dur; Píseň lásky; K. Szymanowski: houslové koncerty; V. Trojan: Slavičí koncert (z Císařova slavíka); A. Vivaldi: Čtvero ročních dob; symfonie- h moll; R. Wagner: Siegfriedova idyla; operní předehry- Tahnhauser, Smrt Siegfrieda; C. M. van Weber: Vyzvání k tanci;
14
Kde smyčcové nástroje pomáhají
V klinické praxi se mnoha pokusy dospělo k závěru, že zvuky smyčcových nástrojů mají velmi kladné účinky na pacienty s úzkostnými poruchami a s poruchami příjmu potravy (anorexie, bulimie). Vyšší tóny snižují agrese a nižší zklidňují dýchání i tep srdce. Speciální teorii úzkosti vypracoval Sigmund Freud, a ta byla později rozdělena na tři typy.: 1/ Reálná úzkost vyvolaná hrozbami vnějšího světa. 2/ Úzkost vyvolaná svědomím (hřích). 3/ Pudová úzkost. Dále F. Riemann rozpracoval hlubinně psychologické pojetí úzkosti, W. Rost rozšířil téma úzkosti např.: z viny, studu, emocí, ale i úzkost z úzkosti, Ph. Lersch rozdělil úzkost na životní (strach z osudu), světovou (ztráta kontaktu s přírodou, přetechnizovaný svět) a vnitřní (úzkost brání prožívat plnohodnotný život). Z hlediska behavioristické teorie je úzkost vyvolána neschopností zvládnout běžné životní situace. W. D. Frohlich poukazuje na diferencovanost fenoménu úzkosti, který vyjadřuje: -
„momentální stav a trvalejší charakteristiku (úzkost jako nálada a úzkost jako rys osobnosti);
-
psychické a somatické aspekty úzkosti (úzkost jako začátek, pocit a doprovodné tělesné jevy jako reakce urogenitálního systému, respiračního traktu, kardiovaskulárního aparátu, gastrointestinálního systému, atd.); 4
-
podnět a reakce: je-li úzkost chápána jako reakce, hledají se podmínky, které ji vyvolávají; je-li úzkost chápána jako podnět nebo popud, zajímá se badatel o to, jak úzkost jako podnět působí na chování, např. na řešení problémů nebo jiné výkony.“
Úzkostné poruchy v dnešní době dělíme na pět typů: generalizovaná úzkostná porucha, specifické fobie a strachy, panická porucha, obsedantně-kompulzivní porucha, posttraumatická stresová porucha a stres z přepracování nebo-li syndrom vyhoření (burn out). Osoby s těmito poruchami žijí v neustálém napětí. Trpí bolestí hlavy, závratěmi, zrychleným srdečním tepem, narušeným spánkem, únavou a neschopností uvolnit se. Neumí se rozhodovat, špatně se soustředí, bojí se řešit problémy. Zažívají záchvaty paniky, při kterých se nadměrně potí, zvrací, nebo omdlévají.
___________________ 4
Atkinsonová, Rital: Psychologie. Praha, Victoria publishing a.s 1995, s. 377.
15
Generalizovaná úzkost se projevuje stálým a všeobecným pocitem úzkosti a týká se hlavně těchto témat: pracovní výkonnost, přijetí ze strany okolí, sebehodnocení a sebekontrola. Příkladem budiž paní Věra, která je čtrnáct dní hospitalizována na naší klinice. „Paní Věře je čtyřicet let a žije na venkově. Na psychiatrickou léčebnu přišla s žádostí o pomoc s „úzkostí“. Své úzkosti však nedokázala pojmenovat, jen se obávala, že se její pocity budou stále zhoršovat, až se nakonec úplně zhroutí. Je přesvědčená, že se hrozných pocitů nikdy nezbaví. Čím víc na ně myslí, tím jsou horší. Úzkostné myšlenky a obavy ji trápí hlavně když je sama, když se cítila nemocná nebo když má špatnou náladu.“ Při panickém záchvatu postižený pociťuje ohrožení nebo přímo přicházející katastrofu, domnívá se že prodělává infarkt, mozkovou mrtvici, atd. „Pětačtyřicetiletý pan Petr dbal velmi na své zdraví a životosprávu. Dvakrát týdně navštěvoval posilovnu, hrál fotbal a dělal bojové sporty. Jednou při tréninku se mu zamotala hlava a měl pocit že se o něj pokouší infarkt. Nedokázal si to vysvětlit. Když se to při dalším tréninku opakovalo navštívil svého lékaře. Ten ho ujistil, že je vše v pořádku. Po dalším záchvatu šel Petr na speciální vyšetření, ale i tam mu bylo řečeno, že je vše v pořádku. Asi až po půl roce jeho lékař rozpoznal diagnózu a nabídl mu terapii u nás v léčebně.“ Opakem poruch předešlých jsou fobie. Ty rozdělujeme do tří skupin: 1/ prosté (pavouk, had, výška, tma, klaustrofobie); 2/ sociální (strach z vystupování na veřejnosti nebo stravování na veřejnosti); 3/ agorafobie („strach z tržiště“ nebo-li strach z tlačenic, velkých obchodních domů a lidí v nich, cestování). „Helenu v sedmnácti letech pokousal pitbull, od té doby má fobii ze všech psů. Když jde naproti po chodníku pes raději přejde na druhý chodník, když není na vodítku, uteče. Helena se svou fobií žila dlouho a nevadilo jí to. Proč tedy přišla k nám? Nyní je matkou dvouletého dítěte a má strach, že až dítě povyroste bude si chtít hrát na písku nebo v parku, a ona nebude schopna tam jít, neboť by tam mohl být pes.“ Příbuzné fobií jsou poruchy obsedantně-kompulzivní. Vyskytují se vzácně a projevují se neustálým opakováním jedné činnosti nebo myšlenky např.: kontrolování zamknutých dveří, vypnutého sporáku, mytí se desinfekčními přípravky proti choroboplodným zárodkům, vracející se myšlenka, že matka řízne své dítě, a proto nechce používat nůž, … „Dvaatřicetiletá Martina, matka dvou dětí, má utkvělou představu, že její děti vypadnou z okna. Tato představa jí natolik ovládá, že po narození prvního dítěte se přestěhovali do prvního patra. Na okna manžel musel přidělat mříže. Po narození druhého dítěte se porucha ještě rozšířila a manžel přidělával pojistky nejen na okna, ale i na skříně a kuchyňskou linku 16
z důvodů aby se děti nezranily při použití některé věci z těchto prostorů. Následoval strach ze zapnutého sporáku a elektrických spotřebičů. Situace v rodině byla napjatá a nezbývalo nic jiného, než navštívit naši léčebnu.“ Posttraumatická stresová porucha je poruchou neurotickou, která vzniká z psychického traumatu, tj. válečné zážitky, občanské násilí, znásilnění, přírodní katastrofy. „Třicetiletý Martin byl k nám převezen po čtyřměsíční hospitalizaci v nemocnici. Byl účastníkem autonehody, při které zemřela jeho přítelkyně. Martin, ač byl pouhým spolujezdcem a neřídil, má velký pocit viny. Trpí představami, že ho odmítla rodina a přátelé, že je společenská nula. Odmítá jezdit autem, a leká se při hlasitějších zvucích. Ztratil sebedůvěru a důvod proč žít.“ Syndrom vyhoření je reakcí na chronický stres. Vyskytuje se nejvíce u učitelů, lékařů, duchovních, managerů a sociálních pracovníků. „Paní Hana učí děti na druhém stupni základních škol již pětadvacet let. Nikdy s nimi neměla potíže, i když jak říká, v každé třídě se nějaký ten raubíř našel. Poslední rok však byly ve třídě děti nezvladatelné. Nedávaly pozor, vyrušovaly, byly drzé a dělaly si co chtěly. Hana se je snažila krotit zkoušením, rozdáváním poznámek, těžkými domácími úkoly, ale výsledek žádný. Na rodičovských sdruženích promlouvala rodičům do duší, aby své děti lépe vychovávali. Největším šokem pro ní byla kritika ze strany rodičů a doporučení ředitele, aby si vzala na několik měsíců volno.“ Z muzikoterapeutického hlediska je nejlepší u těchto pacientů provádět: •
relaxační cvičení a dechová cvičení
•
autogenní trénink
•
pasivní muzikoterapii (poslechovou)
•
psychodrama.
17
Poruchy příjmu potravy se závažnými somatickými, psychickými a sociálními důsledky jsou duševním onemocněním zejména dospívajících dívek a žen (ženy: muži = 10:1). Kromě mentální anorexie a bulimie sem patří i obezita, ruminace (vracení rozkousaného sousta zpět do úst k dalšímu kousání) a pika (konzumace nevhodných látek- vlasy, písek, …). V šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století převažovala mentální anorexie, od osmdesátých let bulimie. Termín mentální anorexie je znám již z doby Antiky, kde ji Galén a Hippokrates označovali za absenci chuti k jídlu. Ve středověku postící se světci a hluboce věřící panny odmítali jídlo z asketických nebo sebetrestajících důvodů. V osmnáctém století byla velmi známá nemoc chloróza neboli blednička, která se projevovala bledostí, ztrátou menstruace a poruchami jídla. Na počátku devatenáctého století francouzský fyziolog Fleury Imbert rozlišil dva druhy anorexie: gastrickou (poruchy zažívání) a nervovou. Louis- Victor Marcé otiskl článek o zvláštní formě „hypochondrického deliria“ u pubertálních dívek a Angličan William Stout Chipley popsal takzvanou sitiománii (chorobné nechutenství). Teprve ve dvacátém století se anorexie přesouvá z interní medicíny do psychiatrie a stává se z ní „módní“ porucha. „Pro mentální anorexii je charakteristické vědomé omezování příjmu potravy a následné hubnutí. Toto hubnutí je spojené s podstatnými tělesnými změnami, které vyplývají z dlouhodobé malnutice, případně zneužívání laxativ, diuretik, anorektik, někdy spojené se zvracením. Přítomny jsou rovněž psychické změny, depresivní syndrom, zvýšená dráždivost, porucha tělového schématu spojená s nereálným přesvědčením o tom, že pacientka má nadváhu.“ 5 Mezi diagnostická kritéria patří: •
Tělesná váha pod 15% předpokládané váhy (Queteletův index hmotnosti BMI je 17,5.
•
Vyhýbání se kalorickému jídlu (sladkosti, maso, …), nadměrné cvičení, používání pročišťovacích látek.
•
Strach z tloušťky a zkreslené představy o svém těle.
•
Ztráta menstruace u žen, u mužů ztráta potence a sexuálního zájmu.
•
V prepubertálním stádiu se zastavuje růst (dívkám prsa, u chlapců genitálie).
_______________________________ 5
Kocourková, J., Malá, E. a kol.: Dětská a adolescenční psychiatrie. Portál, Praha 2000, s. 264.
18
Při své praxi na psychiatrické léčebně jsem měla ve skupině dvě anorektičky. Jednou z nich byla Andrea. „Dvacetiletá Andrea trpí anorexií od šestnácti let. Po rozvodu rodičů, v jejích čtrnácti letech, se u ní začaly projevovat poruchy sebehodnocení. V mnoha případech za to mohla matka, která jí tvrdila, že není pěkná. Andrea začala držet různé diety, omezovat stravu, nadměrně cvičit, až její tělesná váha byla 41 kg při výšce 167 cm. Na gymnáziu se z průměrné studentky stala silně podprůměrná, a odmaturovala jen s odřenýma ušima. V osmnácti letech prožila krátkodobý vztah, po jehož rozpadu začala se sebepoškozováním. Dnes je již druhý měsíc hospitalizována na psychiatrické léčebně.“ Mentální bulimie (přejídání) je stejně stará jako historie odmítání jídla. Již Plutarchos označoval bolimos jako velký hlad. Od starověku až do devatenáctého století se v literatuře můžeme setkávat s tzv. psím hladem, který se projevoval nenasytnou žravostí a následným spontánním zvracením. V osmnáctém století se rozlišovalo až sedm druhů bulimie. První čtyři byly symptomatické s příznaky průjmů, cizopasníků, křečemi. Pátá bulimia helluonum (nadměrný hlad), šestá bulimia syncopalis (omdlévání z hladu), sedmá bulimia emetica (přejídání se zvracením). V devatenáctém století popsal Gull a Lasegue přejídání u pacientek s anorexií. Na počátku sedmdesátých let dvacátého století se bulimie vyvíjí jako samostatná porucha. „Mentální bulimie je syndrom charakterizovaný opakujícími se záchvaty přejídání a přehnanou kontrolou tělesné hmotnosti. Přejedení s přetrvávající touhou zůstat štíhlou vedou pacientku k pocitům viny a následné snaze zmírnit následky přejedení, nejčastěji formou vyvolání zvracení. Nemocná si na rozdíl od mentální anorexie uvědomuje chorobnost svých příznaků a mívá snah zbavit se přejídání a následného zvracení.“ 6 Diagnostickými kritérii jsou: •
Neustálé se zabývání jídlem, přejídání.
•
Vyvolávání zvracení, zneužívání laxativ, střídání období přejídání a hladu, užívání anorektik, diuretik.
•
Chorobný strach z tloušťky.
____________________ 6
Tamtéž, s. 271
19
Ve své skupině jsem měla i dvě bulimičky. „Sedmnáctiletá Kamila má mladší sestru Janu. Jednou před školou slyšela, jak se spolužáci Janě posmívají kvůli její postavě a dostala strach, že se to stane i jí. Snažila se zhubnout za každou cenu, ale držení diet jí nevyhovovalo. Vyzkoušela různé diuretika, hubnoucí pilulky a nápoje, až přestala snídat a obědvat. Po příchodu ze školy snědla na co přišla, z pocitu viny se šla vyzvracet. Na vlastní přání byla hospitalizována.“ Jak jsme si mohli všimnout z předešlých dvou ukázek se na poruchách příjmu potravy podílí celá řada různých faktorů ( sociokulturní, rodinné, nepříznivé životní události, chronické obtíže, nedostatečné sociální a rozhodovací dovednosti, biologické a genetické). Proto je velmi obtížné vybrat vždy tu prvou terapii. Patří sem: •
Hospitalizace a částečná hospitalizace: návrat k normální hmotnosti, přerušení záchvatů (přejídání, projímadel, …), léčba jiných zdravotních obtíží, léčba depresí, sebepoškozování a zneužívání návykových látek.
•
Ambulantní lékařská péče: zaměřuje se na navrácení pacientky do stavu somatické a psychické stability.
•
Svépomoc: u pacientů s mírnými příznaky, osvěta.
•
Rodinná terapie.
•
Kognitivně behaviorální terapie: vedení záznamů o jídle, pravidelné vážení, změna schématu jídelního chování, cíl změnit navyklé chyby, zavedení prevence.
•
Interpersonální terapie: navazující na terapii předešlou.
•
Farmakoterapie.
Největším úkolem pacientů je naučit se mít rád své tělo. K tomu nám pomáhá poradenství v oblasti výživy a osvěta. K zvládnutí této problematiky používáme tyto muzikoterapeutické techniky: •
Relaxační a dýchací cvičení: (Jacobonova progresivní relaxační metoda, Schulzův autogenní trénink, …).
•
Masáže: relaxační a aktivační (zad, nohou a údů).
•
Hraní rolí.
•
Hry.
•
Tanec a kreativní pohyb.
•
Cvičení smyslového vnímání: cesta do svého těla, skenování těla, výlet po vlastním těle, …
•
Řízené představy: napsat dopis svému tělu, jeho části, …
20
Jak léčit smyčcovými nástroji
V této kapitole předkládám své muzikoterapeutické metody, které jsem praktikovala u psychotických, závislých, s poruchami příjmu potravy a úzkostných pacientů na psychiatrické léčebně v Jihlavě a u žáků ze školy pro mentálně a fyzicky postižené, také v Jihlavě. Ve škole pro mentálně a tělesně postižené jsem pracovala ve třídě se čtyřmi dětmi. Všechny měly dětskou obrnu, byly slabozrací, dva chlapci neuměli mluvit. První dvě sezení jsme trávili při relaxaci u irské hudby a skupiny Tara Fuky. Děti jsme přemístili z vozíčků na postel, míč a houpací sítě. Relaxací zde není myšleno dýchací cvičení nebo relaxační techniky, ale pouhé poslouchání hudby ve změněné poloze. Po dvacetiminutové produkci jsme přistoupli k masážím obličeje za doprovodu zvuků moře a hudby tibetských mnichů. Masáže obličeje byly dvojího druhu.: 1/ Prsty: •
„Položte palce do středu čela kousek nad obočím a dlaněmi přidržte hlavu po stranách. Tah by měl být slabý a citlivý, protože pleť na obličeji je velmi jemná.
•
Pomalu palce táhněte do stran ke spánkům a dolů ke stranám uší. Tah opakujte několikrát a pokaždé posuňte výchozí pozici o něco výše, až se dostanete k vlasové linii.
•
Oba ukazováčky položte ze stran na nos a podržte pět sekund.
•
Přejeďte prsty do stran a dolů k uším. Prsty nadzdvihněte a vraťte vedle nosu. Táhněte o něco užší křivkou, abyste se dostali k čelistní kosti pod ušima.
•
Postupně opisujte menší křivky a nakonec tah veďte přes vějířek vrásek kolem úst dolů ke stranám brady.
•
Položte palec na bradu a ostatními prsty obejměte čelisti.
•
Palci střídavě lehce táhněte dolů a do stran. Pohyb opakujte šestkrát nebo sedmkrát každým palcem.“ 7
_________________________ 7
McGilveryová, C., Reedová, J.: Masáže krok za krokem. Praha, Svojtka a Vašut, 1997, s. 91-92.
21
2/ Peříčkem (tužkou): •
Přejíždíme peříčkem podél čelisti nahoru k uchu. Obě strany. Několikrát.
•
Od rtů přes ucho k týlu.
•
Z pod nosu k týlu.
•
Ze špičky nosu k týlu.
•
Od očí k týlu.
•
Z kořene nosu k týlu.
Třetí hodinu jsem propojila relaxaci s aktivní muzikoterapií. Po dvacetiminutové relaxaci při hudbě z filmu Braveheart jsem nechala děti, aby si vybraly dvě písničky. Jednu pro sebe a druhou pro někoho. Katka si vybrala Travička zelená a Okolo Hradce cestička, Standa, pomocí obrázků, Nezacházej slunko a Pec nám spadla a Jarda vybral jen jednu Černé oči. Tyto písně jsme si pak „společně“ zazpívali za doprovodu kytary a houslí. Na poslední hodinu jsem si připravila pohádku a za pomoci mých přátel ji zahrála v tělocvičně pro několik tříd. „Byla, nebyla, jednou jedna vesnice a v ní bydlel truhlář. Neměl moc peněz, ale zato byl velmi šťastný, neboť měl tři krásný a zdravý kluky. Jednoho dne projížděli vesnicí komedianti. Dělali kejkle, tančili, hráli divadlo a zpívali lidové písničky za doprovodu mnoha nástrojů (všichni-Hořela lípa hořela). Kluci byli uneseni nádhernou hudbou, a tak poprosili tatínka, aby jim vyrobil nástroje a mohli také hrát. Nejmladšímu a nejmenšímu Janíkovi vyřezal tatínek malé housličky z javorového dřeva. Ty ale měly krásný zvuk. A Janík na ně zahrál první písničku (Běžela ovečka). Střednímu Petříkovi, protože je pecivál a rád sedí, vyřezal tatínek větší housle, které si mohl opřít o zem a ty se jmenují violoncello (Běží liška k Táboru). Kluci nadšeně vyskočili a začali hrát spolu (Pec nám spadla). Když to uslyšel nejstarší bratr Pavel, poprosil tatínka, že i on chce na něco hrát. No to víte, byl to kolohnát, ruce velké jako lopaty, ale tatínek se ničeho nezalekl a vyřezal mu housle tak veliké, že když se opřely o zem, musel u nich stát. A to je basa (Stála basa u Primasa). Bratři byli šťastní. Každý večer po práci spolu sedávali u ohýnku a hráli (Skákal pes). Ale čím víc hráli, tím víc cítili, že jim něco chybí. I tatínek si toho všimnul, a tak potají vyrobil o něco větší nástroj než jsou housle a o něco menší než violoncello- violu (Travička zelená). A když jednoho večera kluci zase hráli, přidal se k nim. To byla nádhera. Konečně tomu nic nechybělo. A jak to znělo? Asi takhle: (Komáři se ženili).“
22
Na psychiatrické léčebně jsem pracovala s proměnnou skupinou psychotiků. Tato skupina měla 8-14 pacientů, diagnózy mi nebyly sděleny. Sezení probíhalo v útulné místnosti, ale pro muzikoterapii nezařízené, od jedné hodiny do dvou. Pacienti byli většinou unaveni a po jídle. Proto jsem zvolila formy relaxační a dýchací cvičení. Na začátku každého sezení jsem se zeptala jak se mají, jak se cítí a co je pěkného čeká. Poté jsem jim vysvětlila principy správného (bráničního) a nesprávného (hrudního, podklíčkového) dýchání. Za doprovodu Vivaldiho Čtvero ročních dob (na každé sezení jednu z částí) si v leže vyzkoušeli zvedání a klesání břicha za pomoci na něm položené ruky. Druhým cvičením bylo syčení se správným opřením se do bránice a ve třetím prováděli tzv. metodu Očisty: •
„Vydechujeme pomalu a zhluboka levou nosní dírkou (pravou si při tom mačkáme). Vzduch proudící levou nosní dírkou ven si představujeme jako kalnou šedivou řeku: Obsahuje všechny pocity a duchovní postoje, jež nás od něčeho odpuzují. Poté krátce zastavíme dech a nasajeme vzduch oběma nosními dírkami.
•
Pomalu a zhluboka vydechujeme pravou nosní dírkou (levou si při tom mačkáme). Vzduch proudící pravou nosní dírkou si představujeme jako kalnou tmavomodrou řeku: Obsahuje všechny pocity a duchovní postoje, jež nás nutí na něčem lpět. Poté krátce zadržíme dech a opět nasajeme vzduch oběma nosními dírkami.
•
Nakonec vydechujeme pomalu a zhluboka oběma nosními dírkami najednou. Vzduch proudící oběma dírkami ven si představujeme jako kalnou tmavomodrou řeku: Obsahuje všechny naše zmatky.
Nadechneme se a začneme od znova. Opakujeme toto dechové cvičení třikrát.“ 8 Hned po dechových cvičeních jsem přešla k relaxaci. Pacienti si pohodlně lehli nebo sedli, zavřeli oči a poslouchali. Při první relaxaci s hudbou bouře jsem jim vyprávěla příběh: „Ležíte pohodlně ve své ložnici, na své posteli a díváte se jak za okny padají kapky deště na parapet. Slabí vítr kýve větvemi stromů a listy šumí do rytmu. Otevíráte okno a vlahý vánek vám chladí čelo. Cítíte se příjemně. Váš dech je klidný a vyrovnaný… … Každý se teď pomalu, svým tempem, začne vracet. Rozhýbe si nohy, protáhne ruce a otevře oči.“ _________________________________ 8
Sturmer, E.: Dýchej zdravě. Osmdesát metod k uzdravení sto dvaceti chorob. Praha, Ivo Železný, nakladatelství
a vydavatelství, spol.s r.o. 2002, s. 66.
23
Při druhém sezení s Brucheho koncertem jsem pacienty nechala, aby si vytvořili svou představu, aby nechali myšlenky plynout hlavou, nebo aby poslouchali barvy a druhy nástrojů. Při třetím jsem jim hrála na housle improvizovanou hudbu a při čtvrtém pro velký úspěch znovu. Sezení jsem vždy uzavřela debatou nad poslechnutou hudbou a s přáním hezkého dne se rozloučila.
Ve stálé skupině závisláků (4 gembleři, 3 alkoholici, 1 drogově závislý) jsem uplatňovala dýchací cvičení jako v předchozím případě s progresivně relaxační metodou a závěrečnou hrou: Za poslechu tiché irské hudby a svého dechu postupně napínáme a uvolňujeme jednotlivé svaly. •
„Zatněte obě pěsti tak, abyste cítily napětí v pěsti a předloktí … uvolněte.
•
Ohněte lokty a zatněte bicepsy, ruce jsou uvolněné … uvolněte.
•
Natáhněte obě paže a zatněte triceps … uvolněte.
•
Přitáhněte ramena k uším … uvolněte.
•
Nakrčte čelo a zvedněte obočí … uvolněte.
•
Sevřete víčka … uvolněte
•
Napněte čelisti tím, že sevřete pevně rty … uvolněte.
•
Zatlačte hlavu, jak nejdále to jde … uvolněte.
•
Zatlačte bradu proti hrudi … uvolněte.
•
Zvedněte ramena k uším … uvolněte.
•
Zhluboka se nadechněte, naplňte zcela plíce, zadržte dech, vydechněte a uvolněte.
•
Přitáhněte k sobě lopatky … uvolněte
•
Zatněte svaly břicha … uvolněte.
•
Zatněte hýždě … uvolněte.
•
Napněte stehna … uvolněte.
•
Zatlačte nohy do podlahy … uvolněte.
•
Zvedněte palce na nohách a tlačte vzhůru … uvolněte.
•
Klidně a pravidelně dýchejte břichem … udělejte sedm nádechů a výdechů a při každém výdechu nechte tělo zvadnout, jako hadrového panáka, řekněte si v duchu slovo „uvolnit“.“ 9
__________________________ 9
Praško, Ján a kol.: Sociální fobie. Příručka pro klienta a jeho rodinu. Praha, Portál 2005, s. 102.
24
Hry: 1/ Elektrika: •
Pacienti stojí v kruhu, přešlápnutím z pravé nohy na levou pošlou elektriku svému sousedovy na levé straně.
•
Když chtějí změnit směr dupnou dvakrát levou (pravou) nohou a hra se otáčí…
2/ Hra na tělo: •
Hráč vytleská krátké rytmické schéma.
•
Ostatní ho zopakují.
•
Následuje další hráč.
3/ Na výdrž: •
Hráč vytleskává svůj rytmus.
•
Ostatní se ho snaží zmást a hrají jiný rytmus, tleskají arytmicky.
•
Hráč se snaží udržet co nejdéle.
Poslední hodinu, na žádost pacientů, proběhlo sezení aktivní muzikoterapie. Mgr. Kateřina Vejsadová přinesla kytaru, já rozbalila housle a celých šedesát minut jsme prozpívali. Pacienti dávali návrhy a repertoár byl přes hospodské písně (Hospůdko, hospůdko) country (Michal Tučný) až k rocku (Olympic).
Sezení s dívkami s poruchami příjmu potravy jsem zahájila, po krátkém seznámení, muzikologickým dotazníkem, který uvádím ve svých přílohách. Dívky tvořily ustálenou skupinu (2 anorektičky, 1 bulimička léčená již z anorexie, 1 bulimička). Sezení probíhalo ve větší a prosvětlené místnosti od desíti do jedenácti hodin. Hned v první hodině jsme se domluvily, že na příště si donesou hudbu, kterou poslouchají. S pacientkami jsem průběžně nacvičovala dechová cvičení v leže, „ššš“, „Očistec“, „Ždímání houby“: „Ležíme na zádech, kolena pokrčená a obepnutá oběma pažemi. Při nádechu kolena popustíme, při výdechu si je přitiskneme k hrudníku, „jako bychom chtěli vyždímat houbu“ (Marietta Tillová). Cvik opakujeme desetkrát. …“ 10
______________________________ 10
Sturmer, E.: Dýchej zdravě. Osmdesát metod k uzdravení sto dvaceti chorob. Praha, Ivo Železný,
nakladatelství a vydavatelství, spol.s r.o. 2002, s. 75.
25
a dechová cvičení ve stoje: „1. Stoj
Chodidla u sebe. Kolena u sebe. Postoj by neměl být kachní ani baletně vytočený. Vzpřímené tělo.
2. Nádech
Hrdlem – ústa zavřena. Vzduch vibruje v zadní stěně hrdla. Pokuste se vnímat tento nádech. Někdy uslyšíte bzučivé, kloktavé, chrčivé zvuky. To je ono!
3. Výdech
Vydechujte mírně pootevřenými ústy. Nesmí uniknout najednou. Vzduch při nádechu i při výdechu nasměrujte proti zadní stěně hrdla. Zvuk podobný: aach je dobré znamení.
4. Lokty
Zjistíte, že máte problémy při zvedání loktů do výšky, k uším nebo při prvním pohybu. Při nádechu musíte jen tam, kam dokážete. Někdo zjistí, že nedokáže lokty při vydechnutí nahoře spojit. Nevadí. Chce to trpělivost. Cvičením se ohebnost zlepší.
5. Hlava
Ztuhlý krk a ramena jsou ložiska velkého napětí. Tento stav se prodýcháním zlepší. Pohybujte hlavou jen tolik, kolik vám to dovolí.
6. Zápěstí
Stále držet předloktí v jedné přímce. Výjimku tvoří stadium, kdy se lokty zvedají nad bradu.
7. Závratě
Protože hluboké dýchání je pro mnohé z nás novinkou, může se trochu točit hlava. Nebojte se, nepadnete. Musíte mít oči stále otevřeny a odolat touze je zavřít. Pokud stojíte (1) správně, tak vydržíte.
8. Výdrž
Toto na první pohled jednoduché cvičení způsobuje, že prskáte jak stará herka. Vaše kondice není dobrá. Při prvním pořádném nadechnutí a vydechnutí se setkáte s těžkostmi. Vydržet. Stav se postupně zlepší.“ 8
Jako doprovodnou hudbu jsem pustila Českomoravskou hudební společnost, Czaldy Waldy Kvartet, Malou noční hudbu od Mozarta a Bachovy Braniborské koncerty. První sezení jsem uzavřela promítnutím části muzikálu Vlasy.
_________________________ 8
Rusková- Banasinská, D.: Psychosomatická cvičení. Cviky pro celou rodinu, nebojte se zrcadla. Olomouc,
Fontána 2003, s. 28.
26
V následujících hodinách jsme po dýchacím cvičení poslouchaly nahrávky, které si holky přinesly. Byly to ABBA, Night Wish, Honzíkova cesta, Sepultura a Leoš Mareš. V každé hodině jsme si poslechly dvě písně ze dvou nahrávek a povídaly si o nich. Na závěr jsme si zahrály hru: „Na sochaře“: •
„ Vytvoří se dvojice, jeden je sochař, druhý je socha.
•
Sochař formuje sochu podle právě znějící hudby (Budoár staré dámy).
•
Když je práce hotova, debatujeme o tom, co má socha představovat.
•
Sochy pak sami řeknou, jak se cítí, a nakonec sochaři řeknou co tím zamýšleli.
•
Sochař se pak přidá k soše a vytvoří sousoší.
•
Nakonec si role vymění.“
a zatančily tance: Irský tanec v kruhu (Irská hudba) a tanec se šátkem (Smetanova Vltava).
Skupinka úzkostných pacientů se skládala pouze ze čtyř osob. Sezení probíhaly od desíti do jedenácti, v tmavší místnosti s hodně obrazy a akváriem. S pacienty jsem prováděla Autogenní trénink propojený s relaxací a na závěr poslech. Při autogenním tréninku má být pacient alespoň dvě hodiny po jídle, aby ho nerušily zvuky trávicího ústrojí. Pohodlně si lehne, nebo se posadí, může zavřít oči, jeho dech je klidný a vyrovnaný. •
„ Mám těžkou a unavenou pravou paži ( třikrát opakujeme),
•
mám těžkou a unavenou levou paži (3x),
•
mám těžkou a unavenou pravou nohu (3x),
•
mám těžkou a unavenou levou nohu (3x),
•
mám těžkou a unavenou pravou ruku (3x),
•
mám těžkou a unavenou levou ruku (3x),
•
mám těžká a unavená záda a břicho (3x),
•
mám těžké a unavené celé tělo od konečků prstů u nohou až k ramenům (3x),
•
můj dech je klidný a vyrovnaný,
•
mám lehkou a prázdnou hlavu (3x),
•
nemám žádné myšlenky,
•
mám těžké a unavené tělo (3x).“
Následně jsem v první hodině pustila relaxační hudbu ( Tibetské mísy) a vyprávěla příběh o Čertově hrádku (viz. příloha), v 2.a 3. improvizovala na housle a ve čtvrté jsem chtěla po pacientech, aby se v myšlenkách vrátili zpět do dětství a k tomu jsem jim zpívala vokál. Vždy
27
po ukončení relaxace jsme si popovídali o jejich pocitech a představách a po zbytek hodiny jsme poslouchali hudbu: Handel – Hudba k Ohňostroji, Budoár staré dámy, Gothart, RimskijKorsakov – Šeherezáda.
28
Závěr
Před napsáním své práce jsem si kladla otázku, zda smyčcové nástroje mohou lidem pomáhat. Po měsíční praxi a několika letech strávených na dětských táborech si dovoluji tvrdit, že ano. Na psychiatrické léčebně jsem se nesetkala s negativním postojem k těmto nástrojům. Naopak. Při improvizované hře nebo při zpívání písní s doprovodem kytary a houslí pacienti spolupracovali, zapojovali se zpěvem, vybírali písně a jakoby na chvilku zapomněli na své problémy. Byli odpočatí a těšili se na další sezení. Hudba smyčců zvolená k relaxaci a k dechovým cvičením (Irská, Čečenská, Tara Fuky, Vivaldi, Bach,…) působila na pacienty všech skupin uklidňujíce. Kromě psychotiků, kde se názory na tuto hudbu různily. Jeden z nich dokonce při poslechu Irské hudby opustil místnost a vrátil se až po produkci s tím, že ho tato hudba rozčiluje. Proto ještě jednou připomínám, že je velmi pracné, ve skupinové terapii, vybrat hudbu, která se zalíbí všem. U mentálně a fyzicky postižených dětí byl můj nejlepší tah pohádka. Děti si mohly nástroje prohlédnout z blízka, osahat si je, poslechnout si zvukové rozdíly a zazpívat si. Pro mnohé z nás nezáživná pohádka vzbuzovala v dětech napětí a nadšení. Děti se předháněly v určování nástrojů, některé zpívaly, některé i tančily.
Hudba smyčcových nástrojů je součástí našeho vědomí a podvědomí, dokáže nás rozesmát i rozplakat, roztančit i uspat, rozčílit i uklidnit, je součástí naší historie i naší duše.
29
Résumé
I chose the topic about strings instruments and music therapy because I have been playing the violin and I like work with people. In my presentation I want light up problem of strings instruments at clinic practice and at therapy in school for physical and mental pupils and in the mental hospital in Jihlava.
Shrnutí
Téma smyčcové nástroje a muzikoterapie jsem si vybrala, protože hraji na housle a ráda pracuji s lidmi. Ve své prezentaci chci osvětlit problematiku smyčcových nástrojů v klinické praxi a terapii ve škole pro tělesně a mentálně postižené žáky a na psychiatrické léčebně v Jihlavě.
30
Literatura: Buchner, Alexandr: Hudební nástroje národů. Praha, Artia 1969. Kurfürst, Pavel: Poslední vývojová fáze smyčcové lyry ve střední Evropě. Strážnice, Ústav lidového umění ve Strážnici 1986. Kurfürst, Pavel: Základy organologické ikonografie. Brno, Masarykova univerzita v Brně 2001. Budiš, Ratibor: Housle v proměnách staletí. Praha, Supraphon 1975. Krch, D. František: Mentální anorexie. Praha, Portál 2002. Krch, D. František: Poruchy příjmu potravy. Praha, Portál Kennerleyová, Helen: Jak zvládat úzkostné stavy. Praha, Portál 1998. Praško, Ján: Úzkostné poruchy. Klasifikace, diagnostika a léčba. Portál, Praha, 2005. Atkinsonová, Rital: Psychologie. Praha, Victoria publishing a.s 1995. Nekonečný, Milan: Encyklopedie obecné psychologie. Praha, Academia 1997. Praško, Ján a kol.: Sociální fobie. Příručka pro klienta a jeho rodinu. Praha, Portál 2005. Majzlanová, Katarína: Dramatoterapie v liečebnej pedagogike. Bratislava, Iris 2004. Campbellová, Jean: Techniky arteterapie ve výchově, sociální práci a klinické praxi. Praha, Portál 1998. Šimanovský, Zdeněk: Hry s hudbou a techniky muzikoterapie ve výchově, sociální práci a klinické praxi, Praha, Portál 1998. Playneová, Helen: Kreativní pohyb a tanec ve výchově, sociální práci a klinické praxi. Praha, Portál 1999. McGilveryová, C., Reedová, J.: Masáže krok za krokem. Praha, Svojtka a Vašut, 1997. Alman, B.M. a kol.:Autohypnóza. Kompletní rádce pro dobré zdraví a změnu sebe samého. Praha, Pragma 1992. McLaughlinová, Ch.: Jak ulevit bolesti. Banská Bystrica, Euromedia Group 2001. Rusková- Banasinská, D.: Psychosomatická cvičení. Cviky pro celou rodinu, nebojte se zrcadla. Olomouc, Fontána 2003. Novák, T.: Jak bojovat se stresem. Psychologie pro každého. Praha, Grada 2004. Sturmer, E.: Dýchej zdravě. Osmdesát metod k uzdravení sto dvaceti chorob. Praha, Ivo Železný, nakladatelství a vydavatelství, spol.s r.o. 2002. Kocourková, J., Malá , E. a kol.: Dětská a adolescenční psychiatrie. Portál, Praha 2000. Pátek, A.J.: Pověsti Jihlavy a okolí. Por školu a dům. Nakladatelství Šaška a Frgala knihkupectví, Velké Meziříčí. Linka, A.: Kapitoly z muzikoterapie. Gloria, Rosice u Brna 1997. 31
Poledňák, I.: ABC Stručný slovník hudební psychologie. Supraphon, Praha 1984. Doubravová, J.: Interpersonální hypotéza v hudební sémiotice. in: Hudební věda 7, 1970. Grof, S.: Dobrodružství sebeobjevování. Gemma 89, Praha 1992.
32
Diskografie: Čechomor: Čechomor. Venkow Records 2000. Čechomor: Proměny. Venkow Records 2001. Smetana, Bedřich: Má Vlast. Gramofonové závody Loděnice 1994. Velšmídová, Natalie: Mým národům. Natalika 1998. Budoár staré dámy: Na hraní. Indies Records 2002. Braveheart. The Decca Discord, London 1995. Apocaliptica: Cult. Mercury Records 2000. Inquistion symphony. Polygraf 1998. Mozart, W.A.: Malá noční hudba. Handel, J.: Hudba k ohňostroji. Tara Fuky: Gothart: Vivaldi, A.: Čtvero ročních dob. Czaldy Waldy Kvartet: Royal Philharmonic Orchestra: Neil Diamond, Julio Iglesias. M’sontel AG 1999, Švýcarsko. Mystic Ireland: The currah of kildare. Delta music GmdH 1999, Francie. Foggy dew. Delta music GmdH 1999, Francie. Finnegan’s wake. Delta music GmdH 1999, Francie. Čečenská tradiční hudba. KMa s.r.o. 2005. Gruzínská tradiční hudba. KMa s.r.o. 2005. Dvořák, Antonín: Rondo for cello and orchestra in G minor, op. 94. Saund cards 2004.
33
Přílohy:
Čertův Hrádek
Nad českou vesnicí Rohoznou, asi hodinu cesty severně Batelova, na vysokém kopci 721m nad mořem, vypíná se „Čertův Hrádek“. Jsou to malebné skupinky skal a podobají se rozvalinám hradním s věží, jež skytají s cimbuří svých daleký rozhled obzvláště po Českomoravském pohoří. Na jedné baště nahoře vytesán šprýmovým kameníkem „Čertův trůn“. Když čert si stavěl hrad tento, podnes zvaný „Čertův Hrádek“, vozil prý kámen se skalnatého „Vršku“ východně Batelova, dodnes velice kamenitého. Bylo mu však stavěti jen do „kuropění“ – a tu se čert opozdil. Neboť když právě naložil nejlepší kámen na dokončení stavby, zakokrhali kohouti, a čert uvázna – zmizel. Zanechal jen vršek svého „kočáru“ na skále, jenž tu leží dosud a není podoben svršku starobylého kočáru. Podepřen jest tento „čertův kočár“ u Batelova jakoby klínem. Tak zůstal „Čertův Hrádek“ u Rohozné dodnes nedokončen. Škoda, že dosud žádný z našich umělců malířů „Čertův Hrádek“ v některém z našich časopisů v ilustrovaných nevyobrazil; byl by zajisté látkou vděčnou! 12
______________________ 12
Pátek A.J.: Pověsti Jihlavy a okolí. Pro školu a dům. Nakladatelství Šaška a Frgala knihkupectví, Velké
Meziříčí, s. 58-59.
34
35
36
37
38
