středa ∫ Wednesday 01 06 19.00 hod. ∫ 7.00 pm Mikulov zámek, Velký zámecký sál Château, Château Hall
SLAVNOSTNÍ ZAHAJOVACÍ CONCERT CEREMONIAL OPENING CONCERT
PAVEL HAAS QUARTET rezidenční soubor festivalu ∫ ensemble in residence at the festival Veronika Jarůšková ∫ 1. housle ∫ 1st violin Marek Zwiebel ∫ 2. housle ∫ 2nd violin Radim Sedmidubský ∫ viola Peter Jarůšek ∫ violoncello ∫ cello
DOVER QUARTET Joel Link ∫ 1. housle ∫ 1st violin Bryan Lee ∫ 2. housle ∫ 2nd violin Milena Pajaro-van de Stadt ∫ viola Camden Shaw ∫ violoncello ∫ cello téma SHAKESPEARE, BEETHOVEN A ČESKÁ KVARTETNÍ TRADICE
∫1
Program ∫ Programme
LUDWIG VAN BEETHOVEN (1770–1827) Smyčcový kvartet č. 11. f moll op. 95 „Quartett serioso“ String Quartet No. 11. F minor Op. 95 “Quartett serioso” Allegro con brio Allegretto ma non troppo Allegro assai vivace ma serioso Larghetto espressivo – Allegretto agitato
FELIX MENDELSSOHN BARTHOLDY (1809–1847) Smyčcový oktet Es dur op. 20 Octet for strings E flat major Op. 20 Allegro moderato ma non fuoco Andante Allegro leggierissimo Presto
Koncert se koná pod záštitou Velvyslanectví USA v České republice. The concert is held under the patronage of the U. S. Embassy in Prague.
∫2
CONCENTUS MORAVIAE
Ludwig van Beethoven (1770–1827) neoznačoval své kvartety jinak, než jak bylo v klasické tradici – tóninou a opusovým číslem. V jediném případě udělal výjimku: jedenáctý ze svých šestnácti kvartetů nadepsal německo-italsky Quartett serioso. Měl dost důvodů, aby zdůraznil vážnost a opravdovost tohoto hudebního obrazu otřeseného nitra a zápasu o rovnováhu: situace, do níž se dostal v květnu 1810 svým marným usilováním o sňatek s mladičkou Terezií Malfattiovou, útočila totiž na jeho osobnost hned z několika stran. Milostné zklamání, zrada citu beethovenovsky opravdového, byla by sama o sobě věcí dost vážnou; čtyřicetiletého skladatele však zasahovala navíc ztráta naděje, možná poslední, na rodinný život, po němž toužil stále naléhavěji; vůbec nejsilněji však se ho dotýkala problematika jeho společenského postavení: slavný Beethoven, přítel tolika velikých a mocných, nebyl dost dobrý pro měšťanskou dcerku. Musel si rychle dokázat svou cenu tím, v čem byl nejlepší: novým dílem. A protože pocítil v neštěstí, jež musel překonat, ledový dotek osudu, je opus 95 jakýmsi protějškem Osudové symfonie v oblasti nejosobnějšího projevu. K příbuzenství se symfonií se hlásí už úderný nástup prvé části, opakující a posouvající bušivý ústřední motiv věty; s jejím rozvojem v úsporných, sošně přesných liniích bez jediné nadbytečné noty, prodlev nebo zaváhání jeví se tato příbuznost stále zřetelněji: jde o protějšek Beethovenovy nejslavnější symfonické věty, o výraz nezbytnosti podstoupit znovu zápas už jednou vybojovaný, výraz o to intenzivnější a vášnivější, že osudový úder zasáhl v Beethovenově nitru nejcitlivější místo. V protikladu k strmé a nad pomyšlení přesně zvládnuté dramatičnosti této věty rozvíjí se allegretto druhé části v jakémsi snovém splývání. Obraty „nevylíčitelný půvab“, „bledý úsměv“, „mnoho smutku a zklamané něhy“, jichž užívá Rolland ve svém skvělém popise, přirovnávajícím tuto podivuhodnou větu ke scéně Orfeova návratu s plačící Eurydikou, postihují znamenitě její výrazový svět, jakoby neskutečný a neuchopitelný, rozechvělý sen o štěstí, jenž se bojí probuzení. To se dostaví surovým vpádem scherza: fortissimo, drsné disonance a trhavý rytmus dávají této hudbě rvavý a vzdorný charakter, jakého snad Beethoven v komorní skladbě do té doby ještě nedosáhl; tím útěšněji působí mezi jejími návraty dvojí andělské trio svým chorálním zpěvem, opřádaným a nadnášeným vzdušnými a vlnivými figuracemi prvních houslí. Útěcha zvenčí ovšem nestačí pro to obrovité rozkolísání lidského nitra – je zapotřebí najít rovnováhu v něm samém Rozhodující zápas proto podstoupí teprve šestiosminové finále, dějiště posledního boje, bitevní symfonie v malém (Rolland). Ve chvíli, kdy se pod mohutnými osudovými údery hroutí poslední vzdorující síly a kdy boj se zdá ztracen, nastoupí nečekaně třpytivá kóda s novou myšlenkou a v novém tempu. Její vítězný rozběh pojednou nechce vědět už nic o strázních, jež mu předcházely, a obrací se s jasnou tváří k lepším stránkám tohoto života.
téma SHAKESPEARE, BEETHOVEN A ČESKÁ KVARTETNÍ TRADICE
∫3
Smyčcový oktet mladičkého Felixe Mendelssohna Bartholdyho (1809–1847) je bezesporu nejvýznamnější z několika málo skladeb pro dvojité obsazení smyčcového kvarteta. Je příznačné, že právě Mendelssohna napadlo napsat skladbu tohoto druhu, a ještě příznačnější, že ho to napadlo velmi časně, v šestnácti letech; v té době byl už totiž vybaven – dík náročné výchově a společenským stykům s evropskou kulturní smetánkou, ale také dík vlastní píli a talentu – takovým všeobecným rozhledem a takovou kompoziční technikou, že mu záměr napsat oktet musel připadat jako významná novinka v komorní tvorbě, právě tak úměrná jeho schopnostem. „Ten chlapec je bohatý a bude ještě hodně vydělávat; vlastně už teď vydělává dost, jenomže vydává moc peněz, spotřebuje příliš mnoho látky na svoje šaty.“ Tento chytrý Cherubiniho výrok po pařížském vystoupení šestnáctiletého Mendelssohna postihuje situaci velmi přesně. Jeho kritické ostří však zasahuje toliko první větu, napsanou skutečně s použitím nadbytku zvukové látky skoro symfonicky: obě hezká témata vystupují sólově nebo ve dvouhlasu z poměrně masivního a místy orchestrálně znějícího zvukového proudu. Šestiosminové andante druhé věty si počíná docela jinak: jeho fantazijnímu průběhu, líbezně poetickému a jen ve dvojím odstavci vzrušenějšímu, dává jakýsi vznášivý ráz tonální nezakotvenost: věta začíná navzdory svému předznamenání (tři bé) v Des dur a končí v C dur. Místo klasické tematické konstrukce ostatně uplatňuje spíš zvukový účin volně odvozovaných figuračních útvarů a drobných zpěvných frází. Scherzem pak Mendelssohn objevil výrazovou oblast, jež je jeho snad nejcennějším a nejživotnějším přínosem romantickému slohu a jež pak ožívá stále znovu ve scherzové hudbě jeho vlastních skladeb: poetický svět pohádkových bytostí, tajemný a třpytný, plný skřítčího života a bludičkovitého mihotání. Zde má navíc strašidelnou příchuť, protože původním inspiračním podnětem je Goethovo básnické líčení Valpuržiny noci: magické závěrečné čtyřverší Letí mrak, šlář mlh je hnán, / zář sotva skví se v roce; / v listí vláha, v sítí van / a všechno rozprchlo se tu lze citovat přímo jako motto. Motivické tvary, plné drobných hozených notiček, trylků a přírazů, vytvářejí – většinou v pianu a pianissimu – virtuózní imitační spleť, v níž se co nejpříznivěji projevuje nejen lehkost Mendelssohnovy polyfonní představivosti, nýbrž i mimořádný smysl pro sugestivní zvukový účin. Finále si počíná, jako by se nechtělo vzdát této skvělé hudby – nastoupí fugatem v prakticky stejném tempu a pohybu: hbité osminy jeho tématu jsou v prestu alla breve stejně rychlé jako předtím šestnáctiny dvoudobého scherza. Výraz je arci mnohem věcnější a jeho rozhodnost posílí ještě energické půlové přidupávání vedlejší myšlenky. Scherzový motiv se nicméně připomene v tematicky rozehraném středním dílu a připraví závěrečné stupňování, jež chce být – a také je – stejně brilantní jako monumentální. Jiří Beneš ∫4
CONCENTUS MORAVIAE
foto: Marco Borggreve 2016
Za čtrnáct let svého působení na hudební scéně dosáhl Pavel Haas Quartet pozice mezinárodní interpretační elity. Kvarteto, které nese jméno skladatele Pavla Haase (†1944 v Osvětimi), Janáčkova žáka a autora tří skvělých kvartetních skladeb, hraje od roku 2002; jeho učiteli byli členové pěti špičkových mezinárodně působících kvartetních souborů. Průběžně spolupracuje s Milanem Škampou ze Smetanova kvarteta a v rámci studijního programu ProQuartet s Walterem Levinem (LaSalle Quartet). Už roku 2003 vystoupilo společně se Škampovým kvartetem v londýnské Wigmore Hall, následujícího roku získalo Rimbottiho cenu ve Florencii, v roce 2005 zvítězilo v Borcianiho soutěži v Reggiu dell’Emilia, v roce 2006 dostalo Cenu Českého spolku pro komorní hudbu. Téhož roku se stalo jednou z vycházejících hvězd ECHO (Organizace evropských koncertních síní) a zahájilo soustavnou činnost na prestižních pódiích celého hudebního světa. Kvarteto zároveň začalo na základě exkluzivní smlouvy natáčet pro label SUPRAPHON a do dneška vydalo celkem šest CD, které byly všechny vysoce oceněny (CD týdne, CD měsíce, CD roku, Gramophone Award, Diapason d’Or, Supersonic Award) respektovanými zahraničními odbornými časopisy. V letošním roce kvarteto získalo již páté ocenění Gramophone Awards, tentokrát za nahrávku díla Bedřicha Smetany. Za stejnou nahrávku bylo oceněno také BBC Music Magazine Award v kategorii komorní hudba. www.pavelhaasquartet.com
téma SHAKESPEARE, BEETHOVEN A ČESKÁ KVARTETNÍ TRADICE
∫5
foto: Lisa-Marie Mazzucco
Soubor Dover Quartet byl katapultován k mezinárodní slávě po ohromujícím výkonu v roce 2013 na Mezinárodní soutěži smyčcových kvartet v kanadském Banffu a velmi rychle se stal jedním z nejžádanějších souborů na světě. Je považován za jedno z nejlepších mladých amerických smyčcových kvartet současnosti odlišující se od svých vrstevníků výjimečnou interpretační zralostí, kultivovaností tónu a sevřeností souboru. V roce 2013/2014 se kvarteto stalo vůbec prvním rezidenčním kvartetem v prestižním Curtisově hudebním institutu ve Filadelfii. Od sezony 2014/15 se kvarteto pevně etablovalo na renomovaných pódiích po celých Spojených státech, v Kanadě, na Blízkém východě i v Evropě. Dover Quartet bylo založeno v roce 2008 na Curtisově hudebním institutu a ve studiích pokračovalo jako absolventské rezidenční kvarteto na hudební Shepherd School při houstonské Rice University. Díky vynikajícím výsledkům ceněným oběma institucemi soubor přirozeně navázal na hudební linii kvartet, jako jsou Cleveland, Vermeer, Concord nebo Guarneri. Jeho učiteli byli Shmuel Ashkenasi, James Dunham, Norman Fischer, Kenneth Goldsmith, Joseph Silverstein, Arnold Steinhardt, Michael Tree či Peter Wiley. Kvarteto je aktivním členem humanitární iniciativy Music for Food. Soubor si vybral jméno podle smyčcového kvartetu „Dover Beach”, jehož autorem je jeden z nejslavnějších absolventů Curtisova institutu, Samuel Barber. www.doverquartet.com
Děkujeme za spolupráci Hotelu Templ Mikulov. ∫6
CONCENTUS MORAVIAE
Ludwig van Beethoven (1770–1827) designated his quartets in a way that was usual in the classical tradition – by a key and an opus number. He made only one exception: he gave his 11th of the sixteen quartets a German-Italian name Quartett serioso. He had enough reasons to emphasize seriousness and genuineness of this musical image of his shattered soul and his fight for balance: the situation which he got into in May 1810 due to his futile battle to marry the young girl Terezia Malfatti, attacked his personality from different directions. Disappointment in love, betrayal of the true Beethovenian feeling would be quite serious in itself. However, the forty-year-old composer was struck by the loss of hope, maybe the last, for family life, which he longed for ever more urgently. However, he was most of all concerned about the issue of his social position: the famous Beethoven, a friend of so many great and powerful people, was not good enough for a burgher’s daughter. He had to prove his worth in what he knew best – a new composition. And since he felt in the unhappiness that he was to overcome, an icy touch of fate, his opus No. 95 is a counterpart to the Fate Symphony in the field of the most personal expression. It already shows affinity to the symphony at the striking beginning of the first part – the repeated and pushing central theme of the movement. By developing the movement in austere, sculpturally-precise lines without a single extra note, pedal points or hesitation, this affinity appears to be ever more distinct. This is a counterpart of Beethoven’s most famous symphonic movement, an expression of necessity to undergo again the fight that has been won before. It is an expression ever more intensive and passionate because the fatal strike hit the most sensitive place in Beethoven’s soul. In contrast to the steep and beyond-compare precisely mastered dramatic character of this movement, the allegretto of the second part is developed in a dreamy fluidity. Expressions like “indescribable charm”, “pale smile”, “much sadness and disappointed tenderness” that Rolland uses in his excellent description when comparing this remarkable movement to the scene of Orpheus returning with weeping Eurydice, describe excellently its world of expression, as if unreal and ungraspable, shaking the dream about happiness, afraid of awakening. That comes through the cruel invasion of the scherzo: fortissimo, harsh dissonance and jerky rhythm give this music a fighting and defiant character which Beethoven had not achieved in chamber composition until then. Between its returns, two angelic trios with choral singing woven and lifted by airy and wavy figurations of the first violin have an ever more comforting effect. However, this comfort from the outside does not suffice for the huge imbalance of the human soul – it is necessary to find the balance in himself. Therefore the decisive battle is joined in the six-eight finale, with the place of the last battle being the small-scale battle symphony (Rolland). At the moment when the last resisting forces are collapsing and when the fight seems to be lost, the glittering coda with a new idea and in a new tempo unexpectedly starts. Its victorious start does not want to know anything about the preceding troubles and turns towards better aspects of this life with a bright face. theme SHAKESPEARE, BEETHOVEN AND THE CZECH QUARTET TRADITION
∫7
Young Felix Mendelssohn Bartholdy’s (1809–1847) String Octet is undoubtedly the most significant composition of just a few compositions written for two string quartets. It is significant that it occurred to Mendelssohn to write such a composition and it is even more significant that it occurred to him quite early, when he was just sixteen. However, he was actually well equipped – due to a demanding education and social contacts with high European cultural society, but also due to his own diligence and talent – with such general knowledge and composition technique that the intention to write an octet must have seemed to him an important novelty in chamber music, suited to his abilities. “This boy is rich, he will do well, he is already doing well, but he spends too much of his money and puts too much fabric in his clothes.” This clever statement by Cherubini after the sixteen-year-old Mendelssohn’s performance in Paris describes the situation precisely. However, this sharp criticism covers only the first movement, really written with the excess of musical fabric in an almost symphonic way: both of the nice themes appear in solos or in duet, standing out from rather grand and in some places orchestralike stream of sound. The six-eight andante of the second movement acts differently: its fantasy-like, lovely poetic and only in two places more excited course is given an uplifting stroke by tonal rootedness: the movement begins despite its key signature (three flats) in D flat major and ends in C major. Instead of classic thematic construction rather uses sound effect of freely-derived figural forms and small singing phrases. In Scherzo, Mendelssohn discovered an expression area which is probably his most valuable and vital contribution to the Romantic style, which later appears over and over again in the scherzo music of his compositions: the poetic world of fairy-tale beings, mysterious and glittering, full of elf life and flickering will-o’-the-wisp. Moreover it has a terrifying tinge because it was inspired by Goethe’s poetic description of Walpurgis night: the four closing magic verses can be quoted here as a motto: Cloud and mist drift off with speed, / Aloft ‘tis brighter growing. / Breeze in leaves and wind in reed, / And all away is blowing. Thematic forms full of tiny flung notes, trills and grace notes create – mostly in piano and pianissimo – a virtuoso imitation tangle, in which not only the lightness of Mendelssohn’s polyphonic imagination is manifested but also his unusual sense for the suggestive sound effect. The Finale seems not to be willing to give up this wonderful music – it starts with fugato in almost the same tempo and rhythm: agile quavers of the theme in presto alla breve are as fast as the semiquavers of the binary scherzo. The expression is much more austere and its vigour is strengthened by the energetic half-note rhythm of the subordinate theme. Nevertheless, the scherzo motive returns to the thematicallydeveloped central part and prepares the final escalation, which was intended to be – and really is – as brilliant as it is monumental. Jiří Beneš translated by Ivan Kolman ∫8
CONCENTUS MORAVIAE
foto: Marco Borggreve 2016
Over the 14 years since forming, the Pavel Haas Quartet have gained enormous international acclaim. The quartet, which is named after the composer Pavel Haas (†1944 in Auschwitz), Janáček’s student and the author of three excellent quartet compositions, has been performing since 2002. The quartet was taught by the members of five top internationally renowned quartet ensembles. They continuously cooperate with Milan Škampa from the Smetana Quartet and they work with Walter Levine (LaSalle Quartet) as part of the ProQuartet study programme. In 2003 they performed together with the Škampa Quartet in Wigmore Hall in London. The following year they won the Rimbotti Award in Florence, while in 2005 they won the Borciani competition in Reggio dell’Emilia and in 2006 they received the Award of the Czech Chamber Music Society. In the same year they became one of the rising stars of ECHO (European Concert Hall Organization) and they started performing continuously on prestigious stages throughout the music world. Based on an exclusive contract, the quartet started to record for the SUPRAPHON label, where six CDs have been released so far. These were highly praised (CD of the Week, CD of the Month, CD of the Year, Gramophone Award, Diapason d’Or, Supersonic Award) by prestigious international journals. This year the quartet received their fifth Gramophone Award, this time for the recording of Bedřich Smetana’s quartets. The same recording has obtained the BBC Music Magazine Award in the chamber music category. www.pavelhaasquartet.com
theme SHAKESPEARE, BEETHOVEN AND THE CZECH QUARTET TRADITION
∫9
foto: Lisa-Marie Mazzucco
The Dover Quartet catapulted to international stardom following a stunning sweep of the 2013 Banff International String Quartet Competition, becoming one of the most in-demand ensembles in the world. The New Yorker recently dubbed them “the young American string quartet of the moment,” and The Strad raved that the Quartet is “already pulling away from their peers with their exceptional interpretive maturity, tonal refinement and taut ensemble.” In 2013–14, the Quartet was the first ever Quartet-in-Residence for the venerated Curtis Institute of Music. Since 2014-15 season, the Dover Quartet performs throughout the United States, in Canada, Europe, and the Middle East on the most prestigious concert stages. The Dover Quartet was formed in 2008 at the Curtis Institute of Music, and continued their studies as Graduate Quartet-in-Residence at Rice University’s Shepherd School of Music from 2011–13. Because of the exceptional faculty at both of these institutions, the group draws from the musical lineage of the Cleveland, Vermeer, Concord, and Guarneri Quartets. The Quartet has been mentored extensively by Shmuel Ashkenasi, James Dunham, Norman Fischer, Kenneth Goldsmith, Joseph Silverstein, Arnold Steinhardt, Michael Tree, and Peter Wiley, and is dedicated to sharing their music with underserved communities and is an active member of Music for Food. The ensemble is named after the string quartet “Dover Beach” written by one of the most famous students of the Curtis Institute: Samuel Barber. www.doverquartet.com
∫ 10
CONCENTUS MORAVIAE
