STÁTY ZÁPADNÍHO BALKÁNU V UPLYNULÉM ČTVRTSTOLETÍ A PERSPEKTIVY JEJICH VÝVOJE Jan Pelikán, Tomáš Chrobák, Jan Rychlík, Stanislav Tumis, Ondřej Vojtěchovský, Ondřej Žíla
f ilozof ick á fa k u lta u n i v er zi t y k a r lov y, 2016
KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Pelikán, Jan Státy západního Balkánu v uplynulém čtvrtstoletí a perspektivy jejich vývoje / Jan Pelikán, Tomáš Chrobák, Jan Rychlík, Stanislav Tumis, Ondřej Vojtěchovský, Ondřej Žíla. – Vydání první. – Praha : Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2016. – 464 stran. – (Varia) Anglické resumé ISBN 978-80-7308-648-0 328/329 * 94(496/497) – Západní Balkán – dějiny – 20.–21. století – Západní Balkán – politika a vláda – 20.–21. století – kolektivní monografie 94(495/498) – Dějiny států a území na Balkánském poloostrově [8]
Recenzovali PhDr. Kateřina Králová, Ph.D. doc. PhDr. Václav Štěpánek, Ph.D. © Tomáš Chrobák, Jan Pelikán, Jan Rychlík, Stanislav Tumis, Ondřej Vojtěchovský, Ondřej Žíla, 2016 © Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2016 Za obsah a jazykovou správnost odpovídají autoři Všechna práva vyhrazena ISBN 978-80-7308-648-0 (print) ISBN 978-80-7308-649-7 (online : pdf )
Obsah
Úvodní poznámka7 Aktuální situace a perspektivy vývoje států západního Balkánu9 [Jan Pelikán]
Albánie27 [Tomáš Chrobák]
Bosna a Hercegovina73 [Ondřej Žíla]
Černá Hora136 [Ondřej Vojtěchovský]
Chorvatsko231 [Jan Rychlík]
Kosovo281 [Stanislav Tumis]
Makedonie336 [Jan Rychlík]
Srbsko373
[Jan Pelikán]
Výběrová bibliografie435 Jmenný rejstřík445 Resumé / Summary451
Úvodní poznámka
Kolektivní monografie Státy západního Balkánu v uplynulém čtvrtstoletí a per‑ spektivy jejich vývoje je výsledkem více než pětileté kolektivní badatelské práce podpořené Grantovou agenturou České republiky.1 Autorský tým tvořili historici působící na Filozofické fakultě University Karlovy a na Ministerstvu zahraničních věcí České republiky. Většina z nich již publikovala významné monografie a syntézy věnované moderním dějinám jihovýchodní Evropy. Na kolektivní monografii se podíleli následujícím způsobem: Jan Pelikán je autorem úvodní kapitoly a kapitoly věnované vývoji Srbska, Jan Rychlík zpracoval kapitoly věnované Chorvatsku a Makedonii, Tomáš Chrobák je autorem kapitoly o vývoji Albánie, Stanislav Tumis se zabýval Kosovem. Ondřej Vojtěchovský zpracoval kapitolu o Černé Hoře a Ondřej Žíla analyzoval situaci v Bosně a Hercegovině. Neobyčejně velké a srdečné poděkování patří Borisi Moskovićovi, který se velkou měrou podílel na finální úpravě textu a závěrečné redakci monografie. Při sestavování monografie jsme přihlédli ke specifikům vývoje jednotlivých států západního Balkánu, k úrovni vědeckého poznání jejich moderních dějin a k aktuální dostupnosti příslušných informací českému čtenáři. Z těchto důvodů mají jednotlivé kapitoly rozdílný rozsah. Tam, kde to autoři uznali za vhodné a potřebné, je součástí výkladu širší historický exkurz (to se týká především kapitoly o Černé Hoře). Kolektivní monografie vznikla na základě analýzy příslušných memoárových děl, sbírek dokumentů, monografií, článků a studií. Příslušnou výběrovou bibliografie čtenář nalezne v závěru knihy. Poznámkový aparát je záměrně stručný, nechtěli jsme přespříliš rozšiřovat beztak obsáhlý text monografie a zbytečně odvádět čtenářskou pozornost. V kapitole o Černé Hoře odkazy nahrazuje úvodní poznámka. Chronologicky je výklad doveden do konce roku 2014. Některé informace týkající se událostí z roku 2015 jsme doplnili při závěrečných úpravách textu.
1
P410/10/0136 Perspektivy západního Balkánu v kontextu jeho politického, národnostního a de‑ mografického vývoje v uplynulém čtvrtstoletí.
úvodní poznámka7
Aktuální situace a perspektivy vývoje států západního Balkánu
Před více než pěti lety, v době, kdy jsme začali řešit projekt financovaný Grantovou agenturou České republiky Perspektivy západního Balkánu v kon‑ textu jeho politického, národnostního a demografického vývoje v uplynulém čtvrt‑ století, se zdálo, že „západní Balkán“ je z hlediska politické a ekonomické situace jednotlivých zdejších států, jejich budoucnosti a především perspektiv jejich přijetí do evropských a severoatlantických integračních struktur relativně homogenním celkem. K západnímu Balkánu se tehdy v mediálním i mezinárodněpolitickém diskursu přiřazovaly Srbsko, Bosna a Hercegovina, Kosovo, Albánie, Makedonie, Černá Hora a Chorvatsko. Od přelomu první a druhé dekády jednadvacátého století a ještě více během roku 2015 se však vnímání tohoto regionu výrazným způsobem změnilo. Ukázalo se, že vazby spojující jednotlivé státy západního Balkánu jsou více než labilní, že postavení každého z těchto sedmi státních subjektů je více než specifické, že se těžko vytvoří cesta, která by zdejší státy společně či ve větších skupinách dovedla do Evropské unie. Západní Balkán, dočasně vnímaný jako specifický region, se v reflexi Evropské unie opětovně spontánně rozpadl na jednotlivé státní subjekty. Ukázalo se například, že vstup Albánie do NATO není z hlediska evropských integračních tendencí tohoto státu vlastně příliš podstatný, že Albánie i jako člen euroatlantické aliance nadále zůstává reálně na neurčito izolována od integrované části Evropy. Na druhé straně ovšem opětovné odmítnutí přijetí Makedonie do aliance zemí Severoatlantické smlouvy představuje pro tento stát velmi varovný signál. Rozhodující západní velmoci tím dávají implicitně, ale zcela jasně najevo, že hranice Makedonie nepovažují za neměnné, tedy nevylučují, že albánskou otázku v této zemi je případně možné řešit nejen federalizací či konfederalizací Makedonie, ale dokonce i eventuálním připojením části jejího území ke Kosovu či k Albánii, tedy státním sjednocením velké většiny albánského etnického prostoru. V průběhu uplynulých pěti let se západní Balkán reálně atomizoval, rozpadl se na jednotlivé státy, které podobná sociální, ekonomická, politická, národnostní a státoprávní situace a perspektivy jejich evropské integrace velmi zhruba rozdělují do čtyř kategorií. V první se jako jediné bezpochyby nachází Chorvatsko. Chorvatsko v 90. letech minulého století především kvůli svým teritoriálním ambicím v Bosně a Hercegovině, kvůli odmítání aktuální situace a perspektivy vývoje států západního balkánu9
návratu srbských běženců a kvůli popírání práva na restituci jejich majetku ztratilo kontakt s evropskými integračními procesy. V první dekádě tohoto tisíciletí pak bylo v tomto směru zprvu brzděno zejména kvůli zdráhání vydat mezinárodnímu soudu několik generálů a důstojníků obviněných ze zločinů v občanských (etnických) válkách v Chorvatsku a v Bosně, posléze pak kvůli hraničnímu sporu se Slovinskem. Vstup Chorvatska do EU byl odkládán přesto, že politická, sociální a ekonomická situace i úroveň respektování práva a jeho kompatibility s evropskými normami byly v této zemi již na počátku tisíciletí na mnohem vyšší úrovni než například v Bulharsku či Rumunsku, které byly do Evropské unie přijaty již šest a půl roku před Chorvatskem. Chorvatsko se po vstupu do EU 1. července 2013 stalo jejím reálně plnohodnotným členem, který nevyžaduje kvůli svým hospodářským či měnovým obtížím specifický přístup, jako tomu delší či kratší dobu bylo v případě Bulharska a Rumunska, ale i Irska, Španělska, Portugalska a Kypru a především Řecka. Obecně tedy platí, že se před Chorvatskem otevírá perspektiva standardního členství v Evropské unii a v Severoatlantické smlouvě. Existuje velká pravděpodobnost, že se stanem politickým prvkem stabilizujícím situaci v jihovýchodní Evropě. Potenciálně jediným závažným destabilizujícím faktorem je pro Chorvatsko situace v Bosně a Hercegovině. Další rozklížení tohoto krajně labilního balkánského státu by mohlo vést k pokusům o připojení jeho jihozápadních regionů a několika severních okresů k Chorvatsku. Žádný z vlivných politických subjektů střídajících se v záhřebské administrativě však tuto situaci nebude sám iniciovat. Lze předpokládat, že v dlouhodobější perspektivě se v chorvatské exekutivě budou střídat levostředové a pravostředové koalice, přičemž výsledky posledních parlamentních voleb naznačují možnost vzniku nestabilních vlád i eventualitu předčasných parlamentních voleb. Víceméně pravidelné a hladké personální změny v nejvyšší exekutivě, které však nikterak nenarušují stabilitu politického systému, a tím méně situaci ve společnosti, potvrdily na počátku roku 2015 výsledky prezidentských voleb, v nichž kandidáta levicové koalice, dosavadního prezidenta Iva Josipoviće porazila představitelka Chorvatského demokratického společenství Kolinda Grabar Kitarović. Rozdíly mezi oběma politickými seskupeními nejsou zásadní, změna vládnoucích koalic nevede k zásadní revizi vnitropolitického či zahraničněpolitického kursu. Stabilizačním faktorem bylo i relativně dlouhodobé působení představitelů srbské minority ve vládě pod předsednictvím HDZ a jejich plná integrace do politického života v Chorvatsku. Z hlediska dlouhodobějšího vývoje může být pro Chorvatsko nepříznivá přílišná závislost jeho ekonomiky na cestovním ruchu, skrytá zadluženost, vysoká nezaměstnanost, nedostatečný investiční potenciál, zaostalost agrárního sektoru a jeho relativní přezaměstnanost, vysoká míra korupce či 10
státy západního balkánu v uplynulém čtvrtstoletí…
nedostatečně zakotvený systém sociálního zabezpečení. Případné vyostření těchto potenciálních problémů však především záleží na celkovém ekonomickém vývoji Evropské unie. V případě pokračování aktuálně převažující prosperity existují příznivé podmínky pro kontinuální rozvoj chorvatského hospodářství a postupné zvyšování životní úrovně příslušníků většiny společenských vrstev. V tomto ohledu budou jistě příznivě působit dotace, které Chorvatsko začalo po vstupu do Evropské unie ve zvýšeném množství pobírat. Do druhé kategorie států západního Balkánu z hlediska jejich potenciálního zapojení do integračních procesů náležejí Srbsko a Černá Hora. Jejich vstup do Evropské unie je ovšem stěží pravděpodobný v kratší perspektivě než v horizontu osmi, deseti let. Srbsko prošlo v uplynulé polovině dekády překvapivým, politickými analytiky zcela neočekávaným vývojem. Na počátku tohoto desetiletí se zdálo, že se politické struktury vedené Demokratickou stranou a prezidentem Borisem Tadićem pevně chopily moci, konsolidovaly ji a dostanou od voličů příležitost dovést zemi do Evropské unie. V roce 2012 však těsná porážka B. Tadiće v předčasných prezidentských volbách zahájila zásadní transformaci politické scény a zhroucení politických struktur, které vládly v Srbsku po roce 2000. Zformovala se nová, jak se zdá, perspektivně stabilní exekutivní garnitura. K moci se před třemi lety dostaly síly poražené při svržení Miloševićova režimu v roce 2000, tedy Socialistická strana Srbska a Srbská pokroková strana, která vznikla odštěpením od Srbské radikální strany. První obsadila post předsedy vlády (Ivica Dačić), druhá post prezidenta (Tomislav Nikolić). Obě formace však nepostupovaly revanšisticky, nepokoušely se oživit dědictví po Miloševićovi. Obnovily sice ve veřejném prostoru silnější nacionální propagandu, v žádném případě ji však nevedly v militantním, či dokonce revanšistickém duchu. Přes někdy odlišný veřejný slovník reálně pokračovaly v hlavních programových trendech nastolených mocenskou garniturou Demokratický strany a jejích spojenců v předcházejících letech. Zasazovaly se tedy především za zachování či – pokud možno – za urychlení tempa rozhovorů o vstupu Srbska do Evropské unie. Srbská exekutiva tomuto cíli přizpůsobila i svůj postoj k pro ni neobyčejně ožehavé kosovské otázce. V přístupu k ní měla předcházející vládní garnitura do značné míry svázané ruce. Trvale obviňována jako nacionálně vlažná z potenciální zrady národních zájmů musela zaujmout rigidní, neoperativní postoj, který konzervoval nenormální poměry vytvořené po vojenské intervenci NATO, okupaci Kosova a následném vyhlášení jeho samostatnosti. Jako síly vnímané srbskou společností jako ochránci vlasteneckých zájmů mohly pokroková a socialistická strana přijít se zcela odlišným přístupem. Nová administrativa, aniž by byla viněna ze zrady národních zájmů, bez větších společenských otřesů prosadila, že Srbsko de facto uznalo samostatnost Kosova, navázalo s ním základní bilateaktuální situace a perspektivy vývoje států západního balkánu11
rální vazby, přestalo prosazovat jeho rozdělení a připojení severní části jeho teritoria ke svému území. Z tohoto přístupu Srbsko profitovalo urychlením přístupových rozhovorů do EU a potvrzením relativně široké autonomie kosovských Srbů, především těch, kteří jsou usídleni v severní části Kosova kolem města Kosovská Mitrovice. Lze předpokládat, že v tomto směru nastartované procesy budou pokračovat i v dalších letech, byť zřejmě nikterak rychlým tempem. Srbsko bude především pod tlakem západních velmocí v přístupu ke kosovské otázce činit další ústupky, postupně se smíří s jeho mezinárodním uznáním, vstupem do mezinárodních politických, ekonomických či sportovních organizací, postupně naváže s Kosovem kulturní i sportovní kontakty. Po úspěšném přelomu v rozhovorech o budoucnosti Kosova, respektive o vztazích s ním se vedení pokrokové strany počátkem roku 2014 rozhodlo převzít rozhodující část moci do svých rukou. V březnu 2014 iniciovalo vypsání předčasných parlamentních voleb. V nich pokroková strana získala nevídaných 48 procent hlasů a více než polovinu poslaneckých mandátů. Dosáhla tak nejlepšího výsledku (nepočítáme‑li volby bezprostředně po Miloševićově svržení) za celé období existence pluralitního politického systému v Srbsku; takový úspěch nikdy v 90. letech nezaznamenala ani Miloševićem vedená kandidátka. Po volbách pokroková strana znovu vytvořila koaliční vládu se socialisty. Nyní jim ale poskytla výrazně omezenější pravomoci; I. Dačić musel vyměnit předsednictví vlády za podstatně méně významný post ministra zahraničních věcí. Při marginalizaci většiny opozičních stran – část z nich se do parlamentu vůbec nedostala, zbytek získal pouze kolem 6 procent hlasů – pokroková strana zaujala na srbské politické scéně jednoznačně dominantní postavení. V prvním roce existence byla koaliční vláda pokrokové a socialistické strany nepochybně úspěšná. Pokračovala v postupné, spíše tiché, ale současně viditelné normalizaci vztahů s Kosovem. Současně zachovala v očích veřejnosti svůj obraz ochránce nacionálních zájmů (např. v médiích záměrně zdůrazňovala svůj – dočasně úspěšný – zásadní odpor proti vstupu Kosova do organizace UNESCO) a vlastně jediné konstruktivní síly, která se uchází o hlasy voličů. Dokázala i proto bez větších sociálních otřesů prosadit výrazné úsporné škrty ve státním rozpočtu, včetně snížení platů ve veřejné sféře a redukce mnoha starobních penzí. Současně se jí podařilo udržet ekonomický růst a zabránit tomu, aby se Srbsko ocitlo v situaci Řecka či Kypru. Srbsko ovšem i v závěru první poloviny druhé dekády 21. století i dále dohání zásadní ztráty, které utrpělo v 90. letech v éře Miloševićova režimu. Hospodářství trpí opožděnou a mnohdy špatně provedenou privatizací, disponuje malým investičním potencionálem (nedostává se především zahraničního kapitálu), nezaměstnanost dosahuje skoro 20 procent, zemědělství se potýká s přílišnou parcelací půdního fondu, se zaostalým technickým vy12
státy západního balkánu v uplynulém čtvrtstoletí…
bavením a s relativní přezaměstnaností. Sanace ekonomiky bude stát ještě dlouhé úsilí, mnohé oběti a sociální škrty. Zřejmým pozitivem je relativní zklidnění národnostních vztahů. Mezietnické vazby se velmi konsolidovaly zejména ve Vojvodině, kde kontakty mezi místní velkou maďarskou minoritou a většinově zastoupeným srbským obyvatelstvem jsou takřka bezproblémové. Výrazně komplikovanější je situace v Sandžaku, kde koexistence mezi zdejší mírnou většinou muslimské (bosňácké) populace a příslušníky srbského etnika nepostrádá konfliktní rysy. Nicméně vzhledem k počtu obyvatel Sandžaku, k dočasnému relativnímu zklidnění situace v Bosně, k postoji rozhodujících mocností a k přístupu klíčových politických stran reprezentujících muslimské etnikum není příliš pravděpodobné, že by se národnostní vztahy v tomto regionu na jihozápadě Srbska v nejbližších letech mohly zásadněji vyhrotit. Ještě složitější jsou etnické poměry ve třech okresech jižního Srbska (Preševo, Bujanovac, Medvedja) sousedících s Kosovem a Makedonií, mezi jejichž populací převládá albánské obyvatelstvo. Stabilita v tomto relativně malém regionu je udržována jen díky přítomnosti armády. Trvale hrozí, že napětí zde může přerůst v ozbrojený konflikt, tak jako tomu bylo v letech 1999–2001. Toto nebezpečí se vyhrocuje kvůli zvyšujícím se etnickým tenzím v sousední Makedonii, zmenšuje se díky pozvolnému uklidňování národnostních poměrů v Kosovu. Každopádně vzhledem k relativně omezenému počtu obyvatel zmiňovaných třech okresů není tento problém fatální, je možné ho dlouhodobě stabilizovat pomocí armády. Současně však je vzhledem k velmi napjatým neformálním vztahům mezi příslušníky albánského a srbského etnika i v dlouhodobé perspektivě obtížně řešitelný. Přibližně ve stejné situaci ve vztahu ke vstupu do Evropské unie jako Srbsko se nachází také Černá Hora. Obě země spolu byly v jedné federaci a posléze konfederaci až do roku 2006, nicméně charakter základních parametrů jejich ekonomické, sociální či etnické situace se v některých ohledech dosti liší. Od ostatních zemí západního Balkánu se Černá Hora odlišuje mimo jiné tím, že v ní již více než čtvrtstoletí vládne stejná garnitura politiků, která se tam dostala k moci již koncem 80. let minulého století. Tito politikové, personifikovaní aktuálním předsedou vlády Milem Djukanovićem, v první polovině 90. let úzce spolupracovali s režimem Slobodana Miloševiće. Jsou zodpovědní za řadu ozbrojených akcí v Chorvatsku a v Bosně. Od druhé poloviny této dekády však černohorská mocenská elita začala vazby s Bělehradem uvolňovat, což nakonec po mnoha peripetiích vyústilo v roce 2006 v proklamaci samostatnosti Černé Hory. Někteří političtí analytici tehdy očekávali, že nový nezávislý stát bude konfrontován s nepřekonatelnými těžkostmi vyplývajícími z jeho miniaturnosti (v Černá Hoře žije jen 660 tis. obyvatel a má rozlohu pouhých 14 tis km2), pestré národnostní skladby či ekonomické zaostalosti. Nic takového aktuální situace a perspektivy vývoje států západního balkánu13
Resumé/Summary
Kolektivní monografie Státy západního Balkánu v uplynulém čtvrtstoletí a perspektivy jejich vývoje autorského kolektivu vedeného Janem Pelikánem, která vznikla jako výsledek bádání podpořeného Grantovou agenturou České republiky, je pokusem o analýzu vývoje národních států Albánie, Bosny a Hercegoviny, Černé Hory, Chorvatska, Kosova, Makedonie a Srbska, z nichž drtivá většina vznikla v posledních pětadvaceti letech po rozpadu jugoslávské federace. V úvodní kapitole Jan Pelikán stanovuje čtyři základní kategorie států západního Balkánu z hlediska jejich potenciálu zapojení do evropského integračního procesu. Do první skupiny řadí Chorvatsko, které již v roce 2013 do Evropské unie vstoupilo a stalo se jejím plnohodnotným členem s potenciálem stát se navzdory některým současným ekonomickým problémům politickým stabilizačním prvkem v prostoru jihovýchodní Evropy. Do druhé kategorie patří Srbsko a Černá Hora, jejichž vstup do Evropské unie je nicméně nepravděpodobný v horizontu kratším než osm až deset let. Oba státy v posledních několika letech provedly řadu nezbytných politických kroků vedoucích k urychlení přístupových rozhovorů s Evropskou unií, na druhou stranu obě země dohání ztráty, které utrpěly v době Miloševićova režimu, projevující se zejména nedostatečnou hospodářskou transformací, jež má negativní dopady na jejich ekonomický rozvoj. Ve třetí skupině pak figurují dva státy s převažujícím albánským obyvatelstvem, Albánie a Kosovo, jejichž naděje na začlenění do evropských struktur je v horizontu deseti let naprosto mizivá, což je způsobeno zejména značnou ekonomickou zaostalostí, nízkou úrovní dodržování právních norem, častým porušováním pravidel parlamentní demokracie, rolí kriminálních aktivit v politickém životě obou zemí a nedořešenou albánskou nacionální otázkou, představující výbušný potenciál, jež může region západního Balkánu destabilizovat. K pozitivním faktorům vývoje zejména Kosova náleží skutečnost, že se alespoň částečně po letech bojů podařilo vyřešit vztah kosovských Albánců a Srbů, a napojení obou albánských států na instituce Evropské unie. Ve čtvrté kategorii států se nacházejí Bosna a Hercegovina a Makedonie, jež nejenže nemají ani v dlouhodobé perspektivě reálnou šanci, že by byly do Evropské unie přijaty, ale dokonce jim hrozí rozpad či výrazná revize hranic. Oba státy jsou de facto udržovány při životě tlakem mezinárodního společenství, jejich soudržnost je pochybná a separatistické tendence nespokojených minoritních národů se nedaří utlumovat. Kromě resumé / summary451
Jan Pelikán, Tomáš Chrobák, Jan Rychlík, Stanislav Tumis, Ondřej Vojtěchovský, Ondřej Žíla Státy západního Balkánu v uplynulém čtvrtstoletí a perspektivy jejich vývoje Vydala Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, nám. Jana Palacha 2, Praha 1, jako 44. svazek řady Varia Typografická osnova František Štorm Sazba z písma Skolar PE Dušan Neumahr Vyrobila Togga, spol. s r. o., Praha Vydání první, Praha 2016
