STÁTNÍ ZÁSAHY DO SOUKROMÉHO VLASTNICTVÍ V ČESKOSLOVENSKU

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

STÁTNÍ ZÁSAHY DO SOUKROMÉHO VLASTNICTVÍ V ČESKOSLOVENSKU Bakalářská práce

Autor:

Kateřina Exnarová Bankovnictví, Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Doc. JUDr. Petr Bělovský

Praha

červen, 2012

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Praze, 21. června 2012 Kateřina Exnarová

Poděkování Děkuji vedoucímu práce panu Doc. JUDr. Petru Bělovskému za poskytnuté konzultace, věnovaný čas a trpělivost při vedení této práce. Děkuji své matce paní Štěpánce Exnarové za poskytnutí dokumentace z rodinného archivu, cenných informací a trpělivost. Děkuji také ostatním pomocníkŧm za poskytnuté rady a věnovaný čas.

Anotace

Cílem této bakalářské práce je poskytnout ucelený pohled na vlastnictví, včetně pokusu o vymezení pojmu vlastnictví, přehledu vývoje postojŧ k soukromému vlastnictví a dŧsledkŧ, které měly realizované zásahy do soukromého vlastnictví na území Československa. Sledované časové období v této bakalářské práci je období od vzniku Československa v roce 1918 aţ po současnou dobu. Pro poskytnutí komplexního pohledu jsou v úvodu této práce zmiňována i období dávno minulá, která jsou však pro získání komplexního pohledu na vlastnictví a zásahy do vlastnických práv významná. V závěru práce je na příběhu konkrétní nemovitosti, počínaje její výstavbou, změnami jejích vlastníkŧ, vyvlastněním aţ po navrácení dětem pŧvodních vlastníkŧ, demonstrován prŧběh státních zásahŧ do vlastnického práva a dopadŧ, které tyto zásahy měly na celou rodinu. Pro zpracování této bakalářské práce byly kromě běţně dostupné literatury a informací pouţity dokumenty rodinného archivu a vzpomínky rodinných příslušníkŧ.

Klíčová slova: vlastnictví, soukromé vlastnictví, znárodnění, vyvlastnění, pozemková reforma

Annotation The goal of this thesis is to provide a comprehensive look at ownership, including an attempt at defining the concept of ownership, an overview of the changes in attitudes in regard to private ownership and the effects that the implemented acts of interference in regard to private ownership within Czechoslovakia had. The time period analyzed in this thesis is the period from the establishment of Czechoslovakia in 1918 until the present. In order to provide a comprehensive view, certain periods from the distant past are also mentioned in the opening of this thesis, as they are significant in order to acquire a comprehensive view of ownership and acts of interference in regard to ownership rights. In the conclusion of the thesis, the story of a specific real estate property is presented, starting with its construction, changes in its owners, expropriation, until its return to the children of the original owners, in order to demonstrate the course of government acts of interference in regard to ownership rights are demonstrated, as well as the effects that such acts of interference had upon the entire family. In addition to commonly available literature and information, documents from the family archive and the memories of relatives were used for the composition of this thesis.

Key Words: ownership, private ownership, nationalization, expropriation, land reform

OBSAH PRÁCE: ÚVOD …………………...…………………………………………………... str. 6-13 1.

OBDOBÍ 1918 – 1938 – POZEMKOVÁ REFORMA A ZESTÁTNĚNÍ PRŦMYSLU ………….... str.14-19

2.

OBDOBÍ 1938 – 1945 – MAJETKOVÉ PŘESUNY A ARIZACE ŢIDOVSKÉHO MAJETKU …. str. 20-26

3.

OBDOBÍ 1945 – 1948 – KONFISKACE, ZNÁRODNĚNÍ A ZAVÁDĚNÍ NÁRODNÍ SPRÁVY .. str. 27-33

4.

OBDOBÍ 1948 – 1964 – KOLEKTIVIZACE, VYVLASTŇOVÁNÍ A RUŠENÍ ŢIVNOSTÍ …….. str. 34-42

5.

OBDOBÍ 1964 – 1989 – ÚPRAVA VLASTNICKÉHO PRÁVA DLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z ROKU 1964 ……………………………………………………………….. str. 43-46

6.

OBDOBÍ 1990 - RESTITUCE, PRIVATIZACE, OTÁZKA VYVLASTŇOVÁNÍ V DNEŠNÍ DOBĚ ……………………………………………………………………………….. str. 47-53

7.

PŘÍBĚH JEDNOHO DOMU ……………………………………………….. str. 54-67 ZÁVĚR ……………………………………………………………………… str. 68 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY ………………………………………. str. 69 SEZNAM PŘÍLOH ………………………………………………………….. str. 70 PŘÍLOHY

ÚVOD Jiţ od dob pravěku a moţná ještě dříve touţí člověk mít něco ve své moci, nejlépe něco, co je vzácné a není tak běţně dostupné pro ostatní, něco, co je vnímáno jako hodnotné jak jednotlivci, tak i společností. Nejprve se jednalo o předměty, které mohly zajistit samotné přeţití člověka nebo skupiny lidí, později se objem majetku stal měřítkem moci, vlivu a prestiţe. Vlastnictví však není spojeno jen s výsadami, ale i s povinností o nabytý majetek nebo postavení pečovat, starat se o jeho ochranu, udrţení, rozmnoţení, řádnou správu a v případě majetku i o jeho předání další generaci pokračovatelŧ, popř. o zajištění jeho dalšího rozvoje. Vlastnictví lidi odlišuje, zařazuje je do rŧzných skupin, přináší rŧzné výhody, ale také zasahuje do osobní svobody lidí. Jiţ malé děti se učí rozlišovat, s čím si mohou hrát bez ptaní a s čím ne, učí se tak jednoduše poznat hranici, co je mé, co tvé, co je cizí a co je společné. Vlastnictví lze tedy rozdělit na soukromé, tj. ve vlastnictví jedné osoby nebo více konkrétních osob, a veřejné, tj. patřící státu, popř. široké veřejnosti. Od dětství jsme seznamováni s tím, ţe poškození, zničení, krádeţ má za následek trest, a pokud chceme legální cestou dosáhnout vlastnictví předmětu své touhy, pak musíme buď nabídnout akceptovatelnou protihodnotu, ať uţ ve formě peněz, výměny, vlastní námahy, nebo se majitelem stát prostřednictvím daru nebo dědictví. Vlastnictví tak plní i ekonomickou funkci, jeho prostřednictvím jsme seznamováni se směnnou hodnotou peněz, se stavem nabídky a poptávky, a v neposlední řadě s hospodářskou situací, a to nejen vlastní, ale i celé společnosti. Jak ale definovat vlastnictví a co si lze představit pod pojmem vlastnické právo? Co všechno mŧţe být předmětem vlastnictví? Jak lze vnímat zásah do vlastnického práva? Jaké mŧţe mít takový zásah příčiny a dŧsledky? Vlastnické právo definuje jiţ římské právo jako: ,,Všeobecné, přímé a výlučné právní panství nad věcí. Všeobecné panství pro vlastníka znamená ius possidendi, ius utendi, ius fruendi a ius abutendi (pozn. právo předmět svého vlastnictví drţet, uţívat, poţívat jeho plody a uţitky, měnit ho, popř. i zničit). Přímé panství obnáší, ţe vlastník k realizaci vlastnického práva nepotřebuje ţádná prostřednictví (původně se k ochraně připouštěla i svépomoc). Výlučné panství umoţňuje vlastníkovi vyloučit kohokoli z jakéhokoli působení na jeho věc, jeţ by bylo shodné s obsahem jeho oprávnění. Nicméně toto výlučné právo můţe být omezeno tím, ţe a) k věci má jistá práva jiná osoba (= iura in re aliena), b) vlastník při výkonu svého vlastnického práva naráţí na stejně neomezená práva druhých vlastníků (= iura aliorum), c) vlastníci jsou omezeni ve veřejném zájmu, u pozemků např. právem uţívat veřejné cesty nebo 6

právem navštěvovat hrob, který se nalézá na cizím pozemku. Přičemţ elasticita vlastnického práva zajišťuje v případě omezení vlastnického práva, jeho rozšíření do původní neomezenosti jakmile omezení pomine“. 1Podle římského práva mohly být předmětem vlastnictví věci, které byly zpŧsobilé k obchodování, a to např. pozemky, usedlosti, výrobní prostředky, ale také taţná zvířata a otroci. Z obchodování, a tedy i ze soukromého vlastnictví byly vyloučeny chrámy, kultovní předměty, hroby, hradby, brány, ale také vzduch, moře, tekoucí voda, komunikace, veřejné prostory, lázně, divadla a státní otroci. Vlastnické právo bylo moţné omezit ve veřejném zájmu – zahrnující povinnost umoţnit přístup k řece, popř. k moři, umoţnit přístup k hrobu, pokud se nalézal na pozemku v soukromém vlastnictví, nebo povinnost omezit výšku staveb, a v soukromém zájmu – spočívající např. v moţnosti vstupovat na sousedící pozemek za účelem sesbírání plodŧ spadlých z vlastního stromu. Vyvlastnění (expropriatio) bylo ve veřejném zájmu moţné, a to vţdy za náhradu. 2 V prŧběhu středověku se soukromé vlastnictví stalo otázkou úzké skupiny privilegovaných osob. Majetek byl soustředěn do rukou panovníka, šlechty a církve. S postupně upadajícím vlivem feudálŧ, stále omezovanější mocí církve, rušením nevolnictví, roboty a zakládáním prvních manufaktur začíná narŧstat vliv středního stavu. Získání vzdělání bylo umoţněno širší vrstvě lidí, rozvíjí se věda a zájem o filozofii, a toto vše mělo zásadní vliv na vznik osvícenských myšlenek začátkem 18. stol. Velká francouzská revoluce (1789-1799) vedla ke svrţení absolutistické monarchie ve Francii, vládě lidu a později ke vzniku republiky. Dne 26. srpna 1789 vydává Ústavodárné národní shromáţdění Deklaraci práv člověka a občana. Tato listina, inspirovaná americkou Deklarací nezávislosti z roku 1776, je stěţejním dílem pro určení základních práv člověka a vytvoření demokracie. Poprvé byly prohlášeny zásady, které i dnes povaţujeme za nesporné. Poprvé se tak na území Evropy objevují pojmy jako lidská práva, rovnost lidí, občan nebo svoboda projevu. Vlastnictví je specifikováno jako nedotknutelné a posvátné právo kaţdého člověka, které mŧţe být omezeno pouze veřejným zájmem, a to za předpokladu spravedlivého a předchozího odškodnění. Ideje Velké

1

HRDINA, Antonín Ignác; DOSTALÍK, Petr. Přehled římského práva soukromého ke státní souborné zkoušce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, 138 s. ISBN 978-80-7380-235-6. 2

HRDINA, Antonín Ignác; DOSTALÍK, Petr. Přehled římského práva soukromého ke státní souborné zkoušce. Plzeň:

Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, 138 s. ISBN 978-80-7380-235-6.

7

francouzské revoluce se mimo jiné i díky napoleonským válkám rychle rozšířily po celém území Evropy.3 Úprava vlastnictví byla v deklaraci práv člověka a občana zakotvena v bodě 2. a 17.: 2.

Účelem kaţdého politického společenství je zachování přirozených a nezadatelných práv člověka. Tato práva jsou: svoboda, vlastnictví, bezpečnost a právo na odpor proti útlaku.

17.

Protoţe vlastnictví je nedotknutelným a posvátným právem, nikdo ho nemůţe být zbaven kromě případu, kdy by to vyţadovala zákonně zajištěná veřejná nezbytnost, a pod podmínkou spravedlivého a předchozího odškodnění.4

Osvícenské myšlenky ovlivnily tři nejvýznamnější evropské právní kodexy, německý ,,Bürgerliches Gesetzbuch für das Deutsche Reich“, francouzský ,,Code Civil“ a rakouský ,,Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch“. 5 Pro české země a následně pro zákony v Československu, vzniklém po první světové válce v říjnu roku 1918, měl zásadní význam právě Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch z roku 1811, čili Všeobecný občanský zákoník rakouský (dále v textu jen ABGB). ABGB nepřipouštěl otroctví, ani nevolnictví, vycházel z předpokladu, ţe ,,kaţdý člověk má práva vrozená, rozumem samým zřejmá“. Na druhou stranu však zachoval nadřazenost vrchního vlastníka nad uţitkovým vlastníkem, nebo instituty jako dědičný pacht, dědičné úroční statky a léna. Zákoník byl platný pro všechny obyvatele Předlitavska, tj. Rakouska, a v letech 18501860 byl platný i v Uhrách. 6 Samotný zákoník se členil na úvod a 3 díly a obsahoval 38 hlav a 1502 paragrafŧ. Ve druhém, nejobsáhlejším díle ABGB bylo upraveno právo k věcem (vlastnické, dědické, zástavní a obligační právo). Vlastnictví je specifikováno ve smyslu objektivním jako ,,vše, co někomu náleţí, všechny jeho věci hmotné i nehmotné, jsou jeho vlastnictvím.“ a subjektivním jako ,, 3

, Jan. Znárodněné Československo: od znárodnění k privatizaci – státní zásahy do vlastnických a dalších majetkových práv v Československu a jinde v Evropě. 1 v . ISBN 978-8087284-12-4. 4

www:
5 JÁNOŠÍKOVÁ, Petra; KNOLL, Vilém; RUNDOVÁ, Alena. Mezníky českých právních dějin. 3. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, 215 s. ISBN 978-80-7380-251-6. 6 JÁNOŠÍKOVÁ, Petra; KNOLL, Vilém; RUNDOVÁ, Alena. Mezníky českých právních dějin. 3. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, 215 s. ISBN 978-80-7380-251-6.

8

oprávnění volně nakládati s podstatou věci a s jejími uţitky a kaţdého jiného z toho vyloučiti“.7 Mezi práva vlastníka patřila práva věc volně uţívat, nebo neuţívat, zničit, převést zcela nebo z části na jiné osoby, nebo se jí vzdát popř. jí opustit. Vlastnictví bylo omezeno pouze právy třetích osob a rozsahem platných zákonŧ. Předmětem vlastnického práva podle ABGB byly všechny hmotné věci, které byly předmětem právního obchodu, předmětem vlastnictví nemohly být veřejné statky jako silnice, řeky, přístavy, mořské břehy, nebo vzduch. Věc je v ABGB definována jako vše, co je rozdílné od osoby a slouţí k potřebě lidí. 8 Vyvlastnění soukromého majetku bylo povaţováno ,,za výrazný zásah do soukromého vlastnictví“9, připouštělo se proto pouze ve veřejném zájmu a za přiměřenou náhradu. Moţnost vyvlastnění se vztahovala především na účely spojené s veřejnými cestami, ţeleznicí, vodními díly, veřejnými stavbami či pro vojenské účely.10 ABGB byl několikrát doplňován a novelizován, nejpodstatněji v letech 1914 aţ 1916. Jeho význam dokládá i fakt, ţe v některých švýcarských kantonech a v Rakousku platí v novelizované podobě dodnes.11 Aktuálnost všech uvedených definic vlastnického práva potvrzuje dnes v České republice platný občanský zákoník (pozn. zák. č. 40/1964 Sb.), který v § 123 uvádí: ,,Vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví drţet, uţívat, poţívat jeho plody a uţitky a nakládat s ním“. Podle současně platného občanského práva jsou předmětem vlastnictví hmotné věci, dále byty a nebytové prostory, zvláštním zákonem je také stanoveno, které věci nemohou být předmětem vlastnictví soukromých osob (např. přírodní zdroje, voda, veřejné komunikace). 7

SCHELLEOVÁ, Ilona, SCHELLE, Karel. Civilní kodexy 1811-1950-1964. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1993,602 s. Edice učebnic právnické fakulty. ISBN 1081-019-1993. 8

JÁNOŠÍKOVÁ, Petra; KNOLL, Vilém; RUNDOVÁ, Alena. Mezníky českých právních dějin. 3. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk,

2010, 215 s. ISBN 978-80-7380-251-6. 9

KUKLÍK, Jan. Znárodněné Československo: od znárodnění k privatizaci – státní zásahy do vlastnických a dalších

majetkových práv v Československu a jinde v Evropě. 1.v

. ISBN 978-

80-87284-12-4.

10


majetkových práv v Československu a jinde v Evropě. 1 vyd.

. ISBN 978-80-

87284-12-4. 11

JÁNOŠÍKOVÁ, Petra; KNOLL, Vilém; RUNDOVÁ, Alena. Mezníky českých právních dějin. 3. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk,

2010, 215 s. ISBN 978-80-7380-251-6.

9

Vlastnictvím tedy mohou být věci denní potřeby např. oblečení, vybavení domácnosti, luxusní předměty jako šperky, umělecká díla, nebo automobily, dále mohou být předmětem vlastnictví nemovitosti a také zvířata. Otázkou zŧstávají duševní vlastnictví, jehoţ obsahem jsou výsledky tvŧrčí lidské činnosti (literární, vědecké nebo umělecké dílo), a prŧmyslové vlastnictví, zahrnující např. know-how, ochrannou známku nebo patent. Duševní i prŧmyslové vlastnictví, ač označována jako vlastnictví, jsou z hlediska českého občanského práva chápána jako práva k nehmotným statkŧm.12 Ve výše uvedených definicích je vlastnické právo uváděno jako oprávnění vlastníka s předmětem libovolně nakládat, přičemţ toto oprávnění je limitováno omezeními danými především veřejným zájmem. Je však vlastnické právo skutečně tak absolutní, ţe mŧţe být omezeno pouze veřejnými zájmy? Omezení vlastnického práva je v současné době celá řada. Listina základních práv a svobod, která je součástí Ústavy České republiky, v čl. 11 odst. 1 uvádí, ţe ,,kaţdý má právo vlastnit majetek“ a ţe ,,vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu“, ale jiţ v odst. 3 upozorňuje: ,,Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneuţito na újmu druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a ţivotní prostředí nad míru stanovenou zákonem.“ 13 Vlastnické právo mŧţe v neposlední řadě omezit sám vlastník, a to tak, ţe k nemovitosti zřídí věcné břemeno spočívající např. v uţívání nebo pouţívání nemovitosti další osobou, nebo mŧţe věc pronajmout či ji poskytnout jako zástavu. Kromě dobrovolného omezení ze strany vlastníka, omezení ve veřejném zájmu, omezení zahrnujícího zákaz poškozování zdraví, přírodu a ţivotní prostředí a omezení spočívajícího v nepoškozování výkonem vlastního vlastnického práva vlastnické právo dalších osob, existuje omezení vlastnického práva z moci úřední. Omezení vlastnického práva úředním zásahem zakládá rozhodnutí soudu nebo správního úřadu (např. stavební úřad při nařízení zápisu věcného břemene). Nejzávaţnějším zásahem do vlastnického práva je však vyvlastnění (expropriace), u kterého není výkon 12

ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan a kolektiv. Občanské právo hmotné 1. 5., jubilejní aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer

Česká republika, 2009, 460 s. ISBN 978-80-7357-468-0. 13

DAVID, Roman. Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod: úplné znění doplněné poznámkami, úvodem

do problematiky a výběrem ze soudních případů. 4., aktualiz., přeprac. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2005, 263 s. ISBN 80-7182-200-0.

10

vlastnického práva jen omezen, ale přímo dochází k zániku vlastnického práva vlastníka. Pro vyvlastnění nebo omezení vlastnického práva v dnešní době musí být dány následující dŧvody: -

Veřejný zájem, existence veřejného zájmu musí být předmětem zkoumání, dokazování, jedná se např. o vyvlastnění pozemku za účelem stavby dálnice apod.;

-

Zákonná úprava – např. nařízení zřízení věcného břemene k nemovitosti, nebo propadnutí majetku či věci na základě spáchání trestného činu.14

Vyvlastnění nebo nařízené nedobrovolné omezení vlastnického práva jsou citelným zásahem do osobních práv a jsou ze strany dotčených osob vnímána velmi negativně. Vyvlastnění ve veřejném zájmu je ze strany veřejnosti vnímáno velmi rozporuplně, a to i kdyţ je veřejný zájem prokázán a vyvlastnění je spojeno s poskytnutím odpovídající náhrady. Negativní vnímání vyvlastnění ve veřejném zájmu je dáno především událostmi, které jsou spojeny s obdobím následujícím po komunistickém převratu v únoru roku 1948. Plošného znárodňování soukromého majetku bylo vyuţito pro nastolení totalitního etatizovaného společenského systému v Československu. Pouţívání pojmu znárodnění bylo účelové, mělo symbolizovat přechod společnosti k socialismu. Vzhledem k tomu, ţe v naprosté většině případŧ nebyla poskytnuta náhrada za odejmutý majetek, a také vzhledem ke zpŧsobu provedení znárodnění lze spíše toto označit za vyvlastnění nebo konfiskaci. Konfiskace se od vyvlastnění, případně od znárodnění liší, a to tím, ţe jde o pojem historicky spojovaný s propadnutím majetku ve prospěch státu v souladu se stanovením sankce za činy proti majestátu panovníka, nebo za velezradu či činy proti státu.15 Konfiskace vychází jiţ z římského práva, kdy confiscatio označovalo uloţení do koše na peníze, státní pokladny (fiscus). V českých/československých dějinách je konfiskace spojována s několika obdobími: obdobím po Bílé hoře, obdobím po roku 1945 a obdobím po roku 1948. Prohranou bitvou na Bílé hoře 8. listopadu 1620 vyvrcholil odboj českých a moravských stavŧ, který probíhal v letech 1618 – 1620. Bělohorská poráţka je dodnes synonymem národní katastrofy. Odvetná opatření císaře Ferdinanda II. Habsburského proti poraţené stavovské opozici prosazující dříve za panovníka Fridricha Falckého vedla k velkým 14

ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan a kolektiv. Občanské právo hmotné 1. 5., jubilejní aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer

Česká republika, 2009, 460 s. ISBN 978-80-7357-468-0. 15


majetkových práv v Československu a jinde v Evropě. 1.v

. ISBN 978-80-

87284-12-4.

11

politickým a náboţenským změnám. Jako prostředek pro provedení změn a upevnění moci Habsburkŧ v českých zemích poslouţila především konfiskace majetku, která postihla okolo 53% všech panství v Čechách a 40% panství na Moravě. Císařem jmenovaná komise pořídila seznam cca 230 předních představitelŧ stavovské opozice. Po skončení vyšetřování bylo císaři předloţeno 43 rozsudkŧ smrti. Císař potvrdil 27 rozsudkŧ smrti českých předákŧ (3 páni, 7 rytířŧ a 17 měšťanŧ), na Moravě byly tresty smrti změněny na vězení. Všem odsouzeným byl konfiskován majetek. Poprava 27 odsouzených na Staroměstském náměstí dne 21. července 1621 splnila očekávání, vedla nejen k zastrašení moţného dalšího odporu. Druhá vlna konfiskací, která postihla velkou část šlechty a královská města, vypukla po 3. únoru 1622, kdy císař Ferdinand II. vydal Patent o generálním pardonu, kterým se zřekl fyzických trestŧ pod podmínkou, ţe se provinilci sami do šesti týdnŧ přihlásí konfiskační komisi a přijmou majetkový trest. Majetek provinilcŧ byl sepsán pro účely komise, která v čele s Karlem z Lichtenštejna zkoumala míru provinění a stanovovala výši majetkového trestu. Komu byl vyměřen trest odpovídající hodnotě vyšší neţ 1/5 celkové výše majetku, musel majetek odevzdat celý k úřednímu prodeji, po odečtení poplatkŧ byl zbytek hodnoty často vrácen prostřednictvím bezcenného dluhopisu. Z celkového počtu 1.600 šlechtických rodin bylo odsouzeno 680 a z toho 166 ke ztrátě celého majetku. Tento postup byl pro šlechtu zastaven aţ v roce 1623, u měst a měšťanstva pokračovaly sankce dále. Hospodářská zkáza postihla nejvíce střední vrstvy, rytířský stav a měšťanstvo. Konfiskacemi získaný majetek měl pokrýt náklady na další vedení války, výnos však nesplnil očekávání, a to především díky nesystematické kontrole. V roce 1622 bylo schváleno vytvoření konsorcia pro správu všech mincoven s monopolem na dodávku kovu pro raţbu mincí. Konsorcium stahovalo z oběhu hodnotnou minci s obrazem Fridricha Falckého a nahrazovalo jí mincí s niţším obsahem stříbra v hodnotě cca. 1/8 pŧvodní mince. Na základě těchto machinací - konfiskace a znehodnocování mincí - dochází k obrovskému obohacení členŧ konfiskačních komisí a konsorcia. Vznikají velká panství Lichtenštejnŧ, Dittrichštejnŧ, Valdštejnŧ, Černínŧ, Michnŧ z Vacínova a Trčkŧ z Lípy. Činnost konsorcia vedla i přes snahu vlády zavést hospodářské opatření k vyhlášení státního bankrotu v roce 1623, hodnota mincí byla Patentem o mincovní kaládě stanovena na pouhou 1/10 pŧvodní hodnoty. Toto opatření postihlo nejširší vrstvy obyvatelstva. 16 16

a 17

PEKAŘ, Josef. O smyslu českých dějin. 1.vyd. Edice: Akord, Praha: Nakladatelství ROZMLUVY,1990, 406 s.

ISBN 0 946352 70 4. 17

JANÁČEK, Josef (vedoucí kolektivu) a MARSINA, Richard (vedoucí kolektivu). Přehled dějin Československa. 1/2 (1526-1848). 1. vyd. Praha: Academia, 1982, 648 s. Nakladatelství Československé akademie věd. ISBN 509-21-857.

12

V roce 1627 pro Čechy a v roce 1628 pro Moravu dochází k vydání ,,Obnoveného zřízení zemského dědičného království českého“, které bylo sestaveno ve Vídni osmičlennou komisí bez účasti českých zemských úředníkŧ. Obnovené zřízení zemské jako dŧsledek ,,ohavné rebelie“ uplatňuje propadnutí práv poraţených stavŧ, uzákoňuje absolutní moc panovníka, Čechy se stávají habsburskou monarchií dědičnou jak v muţské, tak i ţenské linii, stavovská obec je výrazně oslabena. Dochází k úpravě soudnictví, správy, zemského práva majetkového a trestního práva. Za pŧvodce nepokojŧ a stavovského povstání bylo označena rozdílnost náboţenství; je proto zdŧrazněna jednota víry a katolická víra je prohlášena státním náboţenstvím. V červenci 1627 je vydán rekatolizační patent; osoby nekatolického vyznání měly do šesti měsícŧ přestoupit na katolickou víru nebo opustit zemi. V případě, ţe se rozhodli pro emigraci, byla stanovena lhŧta pro realizaci prodeje majetku příbuzným nebo jiným katolíkŧm. V dŧsledku zavedených opatření zemi opustilo 185 šlechtických rodin a téměř čtvrtina všech měšťanŧ.18 K významnému zásahu do soukromého vlastnictví v Československu se rovněţ řadí pozemková reforma realizovaná v letech 1920 -1933. Pozemkovou reformou uskutečněnou v období První republiky, obdobím po roku 1945, které je spjato především s konfiskací majetku zrádcŧ a kolaborantŧ na základě dekretŧ prezidenta republiky, a obdobím po roku 1948, které je spjato se znárodněním a novou pozemkovou reformou v souvislosti s komunistickým převratem, se budu podrobněji věnovat ve své práci dále. Jak z výše uvedeného textu vyplývá, je vlastnictví, jeho vývoj a úpravy, včetně omezování vlastnických práv, úzce spojeno nejen s jednotlivci, ale s celou lidskou společností, její minulostí, současností i budoucností. Právě šíře záběru tématu, zkušenosti členŧ vlastní rodiny a snaha o pochopení souvislostí byly pro mne výzvou, za pouţití dostupné odborné i populárně naučné literatury a rodinného archivu, zpracovat zvolené téma a poskytnout tak celkový pohled na nejdŧleţitější etapy vývoje zásahŧ do vlastnického práva na našem území.

18

JÁNOŠÍKOVÁ, Petra; KNOLL, Vilém; RUNDOVÁ, Alena. Mezníky českých právních dějin. 3. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, 215 s. ISBN 978-80-7380-251-6.

13

1.

OBDOBÍ 1918 – 1938 – POZEMKOVÁ REFORMA A ZESTÁTNĚNÍ PRŮMYSLU

Vznik československého státu, který byl vyhlášen 28. října 1918 na schŧzi Národního výboru v Praze, je neodmyslitelně spojen se snahou o zajištění právního základu nutného pro řádné fungování nového státu, ale i pro občany samotné ve smyslu úpravy jejich vztahŧ a povinností mezi nimi samými, ale i vŧči veřejné správě. Jako první zákon byl proto přijat tzv. ,,recepční zákon´´ zveřejněný pod č. 11/1918 Sb. z. a n. Přijetím recepčního zákona došlo k převzetí stávajícího zejména rakouského a uherského právního řádu a systému veřejné správy.19 Autor recepčního zákona Alois Rašín převzetí rakouských a uherských předpisŧ, které neodporovaly samotné existenci nového státu, odŧvodňuje následovně: ,,Základním tímto zákonem mělo být zamezeno, aby nenastal bezprávní stav, aby se celá správa nezastavila a aby se 29. října pracovalo dále, jako by revoluce vůbec nebyla“.20 V dŧsledku tohoto kroku a s ohledem na rozdíly mezi rakouským a uherským právním systémem byly v nově vzniklém Československu platné hned 2 právní systémy, v Česku rakouský a na Slovensku uherský. Vznikl tím tzv. právní dualismus a s přihlédnutím k oblasti Hlučínska, kde do 01. května 1921, tedy do doby účinnosti zákona č. 76/1920 Sb. z. a n., platilo německé právo, lze tento stav nazvat právním trialismem.21 Převzetím Všeobecného občanského zákoníku, ve znění novel, byla tak do československého právního řádu přejata jiţ v úvodu zmíněná ustanovení o vlastnickém právu, ale i normy upravující moţnost vyvlastňování ve veřejném zájmu, které bylo moţné provést pouze za adekvátní náhradu. Jednalo se o zákony upravující moţnost vyvlastnění za účelem stavby vodních děl, ţeleznice, veřejných cest, veřejných staveb, nebo pro vojenské účely. Vzhledem k aplikaci uherského práva na Slovensku byly na tomto území platné odlišné normy upravující moţnost vyvlastnění. Vyvlastňovat bylo moţné ve prospěch státu, obcí a na rozdíl od českých zemí i ve prospěch významných soukromoprávních prŧmyslových podnikŧ, a to

19

JÁNOŠÍKOVÁ, Petra; KNOLL, Vilém; RUNDOVÁ, Alena. Mezníky českých právních dějin. 3. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, 215 s. ISBN 978-80-7380-251-6. 20



14

vţdy ,,za spravedlivé a plné odškonenie“ a v pouze zákonem stanovených případech, např. v souvislosti s veřejnou dopravu a mosty, telegrafy, doly, plavbou dřeva a další.22 Prioritní snahou Národního výboru, který se stal nejvyšším zákonodárným a výkonným orgánem v Československu, bylo sjednocení právních systémŧ, proto byly zahájeny práce nejen na nové československé ústavě, ale mimo jiné i na novém občanském zákoníku. Při ministerstvu spravedlnosti a unifikací tak počátkem dvacátých let vzniká komise pro kodifikaci a unifikaci soukromého práva. Nejprve byla zvolena cesta překladu Všeobecného občanského zákoníku z roku 1811 (ABGB). Odborníci na občanské právo (prof. Jan Krčmář, Dr. Emil Svoboda) převzetí ABGB nepodporovali a jednoznačně doporučovali provedení zásadních úprav občanského kodexu. Revize občanského zákoníku byla postupně v letech 1921 aţ 1935 svěřena 5 komisím. Práce na novém občanském zákoníku byla velmi problematická a zdlouhavá, teprve v roce 1937 byl senátem Národního shromáţdění vydán ,,Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník“. Základem občanského zákoníku se stal návrh osnovy z roku 1931, nicméně i tato osnova vycházela ze Všeobecného občanského zákoníku z roku 1811. Návrh nového občanského zákoníku byl podroben tvrdé kritice. Započaté práce na odstranění problémŧ a zavedení nového občanského zákoníku byly přerušeny podpisem Mnichovské dohody. Význam Všeobecného občanského zákoníku z roku 1811 pro československý právní řád podtrhuje fakt, ţe i přes snahu o vytvoření nového občanského zákoníku byl u nás platný aţ do roku 1950. 23 Mezi první přijaté zákony v Československu patřil i zákon č. 20/1919 Sb. z. a n. z prosince roku 1918, který upravil moţnost vyvlastnění pozemkŧ pro stavbu obytných či veřejných budov, dále zákon č.438/1919 Sb. z. a n. umoţňující vyvlastnění ve prospěch všeuţitečného elektrického podniku, a zákon č.87/1920 Sb. z. a n. upravující moţnost vyvlastnění za účelem staveb monumentálních státních budov. Vznik nového demokratického státu umoţnil rŧzným socialistickým stranám (např. Sociálně demokratická strana nebo Československá strana socialistická) usilovat o prosazení přijetí sociálních reforem, a to za účelem vytvoření socialistické společnosti zbavené vykořisťování. Tohoto cíle mělo být dosaţeno převzetím rozhodujících ekonomických sektorŧ státem. Rozdílné názory panovaly v otázce, v jaké míře by mělo dojít k následnému převodu vyvlastněných podnikŧ, výrobních prostředkŧ, loţisek 22

KUKLÍK, Jan. Znárodněné Československo: od znárodnění k privatizaci – státní zásahy do vlastnických a dalších majetkových práv v Československu a jinde v Evropě. 1.v . ISBN 978-8087284-12-4. 23


15

surovin, statkŧ atd. ze státního vlastnictví do vlastnictví odborŧ, komunálních podnikŧ nebo druţstev. Náhrada za vyvlastnění majetku měla být poskytována pouze v některých případech a výše poskytnuté náhrady nesměla bývalému vlastníkovi umoţňovat ţití pouze z vyplacené náhrady; naopak se předpokládalo aktivní zapojení do pracovní činnosti. Poţadavky na realizaci radikálního vyvlastňování majetku byly inspirovány revolucí v Rusku. 24 První reálný politický a právní krok Československého státu ve směru k novému vymezení vlastnických práv je spojen s přijetím zákona č.32/1918 Sb. z. a n. ze dne 9. listopadu 1918, o obstavení velkostatkŧ. Zákon znamenal prozatímní omezení právní dispozice s pŧdou u statkŧ zapsaných v zemských deskách. Cílem zákona bylo zamezení případného zmaření diskutované pozemkové reformy. Neznamenal však ještě vyvlastnění tohoto majetku, dokonce ponechával výnos z obestaveného majetku vlastníkŧm. Vzhledem k tomu, ţe zákon č. 32/1918 Sb. z. a n. postihoval vlastníky pouze v dispozici s velkým pozemkovým majetkem, přičemţ výnos z tohoto majetku byl vlastníkŧm ponechán, byl ze strany poslancŧ socialistických stran povaţován za nedostatečný. Specifická situace na Slovensku byla upravena zákonem č. 64/1918 Sb. z. a n., který umoţňoval ministru s plnou mocí pro Slovensko tuto otázku řešit pro území Slovenska vlastními nařízeními.25 Jiţ 26. listopadu 1918 byla vláda vyzvána k podání ,,návrhu zákona o znárodnění a zlidovění velkých pozemkových majetků, velkých vlastnictví domovních, dolův a velkých jmění vůbec“.26Vláda podpořila poţadavek na provedení vyvlastnění velkostatkŧ, socializaci dolŧ a případných dalších velkých prŧmyslových podnikŧ. Rozhodla se však jednat zvlášť o pozemkové reformě a o dalších socializačních návrzích.27 V případě pozemkové reformy bylo nutné nejprve nalézt řešení rozdílného názoru politických stran na následné přerozdělení vyvlastněné pŧdy, tj. zda mají vyvlastněné pozemky zŧstat v majetku státu, nebo má být umoţněn jejich převod do druţstevního vlastnictví, či má dojít k přerozdělení pozemkŧ drobným a středním rolníkŧm. Dne 16. dubna 1919 byl pro 24

KUKLÍK, Jan. Znárodněné Československo: od znárodnění k privatizaci – státní zásahy do vlastnických a dalších majetkových práv v Československu a jinde v Evropě. 1. vyd. . ISBN 97880-87284-12-4. 25

KUKLÍK, Jan. Znárodněné Československo: od znárodnění k privatizaci – státní zásahy do vlastnických a dalších majetkových práv v Československu a jinde v Evropě. 1.vyd. Praha: Auditorium, 2010, 444 s . ISBN 978-8087284-12-4. 26

KUKLÍK, Jan. Znárodněné Československo: od znárodnění k privatizaci – státní zásahy do vlastnických a dalších majetkových práv v Československu a jinde v Evropě. 1.vyd. . ISBN 978-8087284-12-4. 27

KUKLÍK, Jan. Znárodněné Československo: od znárodnění k privatizaci – státní zásahy do vlastnických a dalších majetkových práv v Československu a jinde v Evropě. 1.vyd. . ISBN 978-8087284-12-4.

16

provedení pozemkové reformy vydán zásadní zákon č. 215/1919 Sb. z. a n. o záboru velkého majetku pozemkového.28 ,,Slovo zábor znamenalo ve skutečnosti oprávnění státu přejímat eventuálně půdu od velkostatkářů, a to za náhradu, a přidělovat z velkostatku jen tolik půdy, aby původním vlastníkům zůstalo ještě 150 ha orné, resp. 250 ha veškeré půdy.“ 29 Záborový zákon tak vymezil pozemky, které mohly být za náhradu vyvlastněny, a to za účelem následného přerozdělení drobným a středním zemědělcŧm, ale stanovil i maximální rozlohu pŧdy v soukromém vlastnictví. V souvislosti s pozemkovou reformou byly vydány další dŧleţité zákony: a)

Přídělový zákon č. 81/1920 Sb. z. a n. umoţňující samotné přerozdělení zabrané pŧdy, který však umoţnil i vznik kontroverzních ,,zbytkových statkŧ“ (pozn. Zbytkové statky měly výměru okolo 100 ha a podle statistik cca čtvrtinu přidělené půdy činily právě zbytkové statky)30;

b)

Náhradový zákon č. 329/1920 Sb. z. a n. upravující provedení záboru/vyvlastnění pŧdy za náhradu a po provedeném řízení. Pozemková reforma však umoţňovala i provedení ,,konfiskace“ pŧdy, tj. vyvlastnění bez poskytnutí náhrady, a to u pozemkŧ ve vlastnictví habsbursko-lotrinské dynastie, šlechtických nadací a jiných státu nepřátelských osob.

Za účelem realizace záborŧ pŧdy, jejího ocenění a následného přerozdělení byl zřízen Státní pozemkový úřad (zák. č. 330/1919 Sb. z. a n.). Po provedení pozemkové reformy zŧstal ve vlastnictví státu rozsáhlý lesní a pŧdní fond, pro zajištění jeho správy byly zřízeny státní podniky Státní lesy a statky, Uhříněveský školní závod zemědělský, Školní závod zemědělský v Děčíně-Libverdě a Vojenský dřevařský podnik ve Velkých Levárech. 31 V rámci pozemkové reformy bylo zabráno 786 velkostatkŧ s 4.066.221 ha veškeré pŧdy, z toho 1.309.536 ha činila zemědělská pŧda; vyjádřeno procentuelně šlo o 30,34% veškeré pŧdy. V Čechách bylo k roku 1933 zabráno 1.598.628 ha, na Moravě a ve Slezsku 787.946 28




KUKLÍK, Jan. Znárodněné Československo: od znárodnění k privatizaci – státní zásahy do vlastnických a dalších majetkových práv v Československu a jinde v Evropě. 1.v . ISBN 978-8087284-12-4.

17

ha, na Slovensku 1.396.135 ha a na Podkarpatské Rusi 238.908 ha veškeré pŧdy. Přiděleno bylo 1.800.782 ha z veškeré zabrané pŧdy, přičemţ příjemci pŧdy nebyly pouze drobní a střední rolníci, ale také města, stát a v malém mnoţství druţstva. Za přidělenou pŧdu museli noví vlastníci zaplatit třetinu aţ polovinu trţní ceny pŧdy platné v době provádění pozemkové reformy. Mnozí nabyvatelé pŧdy se tak museli zadluţit, coţ u mnoha z nich v době velké hospodářské krize vedlo ke vzniku existenčních problémŧ, kdy se tisíce hospodářství dostalo do konkursu. Pŧvodním vlastníkŧm bylo vráceno 1.788.794 ha veškeré pŧdy, a to převáţně lesŧ. Diference v součtech vycházejí z proměnlivého stavu v rŧzných letech, rŧzným připočítáváním a odpočítáváním doplňkŧ, neukončenými řízeními apod. Pozemková reforma byla ukončena v roce 1933, v roce1935 byl zrušen Státní pozemkový úřad, ale ještě v roce 1938 nebyly ještě některé neukončené případy dořešeny.32 Programové prohlášení vlády ze dne 09. ledna 1919 kromě realizace pozemkové reformy přislíbilo i jednání o návrzích zestátnění dolŧ a případně i dalších velkých prŧmyslových objektŧ. Podporu socializace dolŧ vyjádřil Dr. Karel Kramář, který ve svém vystoupení prohlásil: ,,Pro podnikání a všechnu výrobu jest nejdůleţitějším prostředkem uhlí. Proto jest vláda přesvědčena, ţe uhlí nemůţe zůstati ve volné dispozici soukromníků, a jest odhodlána za součinnosti slavného Národního shromáţdění zjednati státu ovládání tohoto prostředku výrobního.“.33 V květnu 1919 proběhlo jednání, tzv. ústní anketa, které se zúčastnili zástupci podnikatelŧ, horníkŧ, úředníkŧ pracujících v hornictví, odborníkŧ a některých poslancŧ Prozatímního Národního shromáţdění. Výsledek provedené ankety pouze potvrdil přetrvávající rozdílnost názorŧ na výši podílu účasti státu na dŧlním prŧmyslu. Objevily se názory podporující jak provedení celkového zestátnění, tak účast státu na dŧlním podnikání, přes poţadavky na zajištění účasti zaměstnancŧ na správě dolŧ souvisejících provozŧ aţ po celkové odmítnutí zestátnění. K prvnímu částečnému prosazení poţadavkŧ na socializaci dolŧ došlo vydáním zákonŧ č. 143/1920 Sb. z. a n., o účasti zaměstnancŧ při hornictví na správě dolŧ a jejich podílu na zisku, a č. 144/1920 Sb.z.a n., a o závodních a revírních radách při hornictví. Následně přijatý zákon č. 330/1921 Sb. z.a n., o závodních radách, umoţnil vytvoření zaměstnanecké samosprávy v podnicích, a to ve formě buď podnikových rad u hornických podnikŧ s více neţ 100 zaměstnanci, závodních rad u podnikŧ s minimálně 20

32

, Zdeněk. České země v éře První republiky(1918-1938):Díl první Vznik, budování a zlatá léta republiky 19181929. 1. vyd. Praha: Libri, 2000, 571 s. ISBN 80-7277-027-6. 33


18

zaměstnanci a závodních výborŧ u prŧmyslových podnikŧ s více neţ 30 zaměstnanci. K prosazení dalších socializačních krokŧ zahrnujících např. návrhy na provedení znárodnění dolŧ a vedlejších podnikŧ (koksovny, továrny na brikety a přírodní barviva), a to za náhradu poskytnutou formou dluhopisŧ se splatností aţ 30 let, nedošlo. 34 Zestátnění, které nebylo realizováno v dŧlním prŧmyslu, se však prosadilo v jiných oblastech, např. v dopravě nebo v energetice. U ţelezniční dopravy došlo postupně v letech 1922-1925 k zestátnění soukromých drah, např. Ústecko-Teplické, nebo Košicko-Bohumínské. Zestátnění bylo provedeno za náhradu poskytnutou ze státního rozpočtu a zestátněné dráhy se staly součástí státního podniku Československé státní dráhy (ČSD), který pŧvodně zahrnoval majetek bývalých rakouských a uherských drah. Zvláštní vyvlastňovací zákony č. 175/1925 Sb. z. a n. a č. 48/1930 Sb. z. a n. umoţnily provést vyvlastnění ve veřejném zájmu za účelem výstavby letišť, hangárŧ a jiných staveb pro leteckou dopravu. Elektrifikační zákon č. 438/1919 Sb. z. a n., o státní podpoře při zahájení soustavné elektrifikace, rovněţ umoţňoval provedení vyvlastnění ve veřejném zájmu. V tomto případě však bylo podporováno státní vlastnictví v kombinaci s vlastnictvím obcí a soukromým kapitálem. 35 K rozsáhlejšímu zestátnění prŧmyslu a dolŧ v tomto období nedošlo. Zamítnutí socializačních návrhŧ se opíralo o názory vlastníkŧ dolŧ, odborníkŧ, předních českých právníkŧ a národohospodářŧ, jejichţ argumenty získaly silnou politickou podporu.36

34




19

2.

OBDOBÍ 1938 – 1945 - MAJETKOVÉ PŘESUNY A ARIZACE ŢIDOVSKÉHO MAJETKU

Mnichovská dohoda uzavřená 30. září 1938 mezi Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií znamenala mimo jiné konec suverenity Československa. Československo, kterému nebylo umoţněno se účastnit jednání vedoucímu k uzavření této mezinárodní smlouvy, bylo donuceno postoupit pohraniční oblasti Německu, Maďarsku a Polsku, a to v rozporu s platnou ústavou, která změnu hranic podmiňovala souhlasem Národního shromáţdění, které však nebylo svoláno. Navíc se v Československu stále více prosazovaly snahy o rozdělení i zbylého území. Jiţ koncem listopadu 1938 byl Národním shromáţděním přijat ústavní zákon č. 299/1938 Sb. z. a n., o autonomii Slovenské krajiny, coţ vedlo ke vzniku Česko-Slovenské republiky. Následně přijatý ústavní zákon č. 328/1938 Sb. z. a n. přiznal autonomii i Podkarpatské Rusi. V prosinci 1938 byl schválen ústavní zákon č. 330/11938 Sb. z. a n., o zmocnění ke změnám ústavní listiny a ústavních zákonŧ. Zákon opravňoval vládu nahrazovat po dva roky zákony vládními nařízeními a prezidenta k vydávání dekretŧ s mocí ústavy. Toto bylo klíčové pro uznání legitimity dekretŧ prezidenta republiky. Definitivní rozpad ČeskoSlovenské republiky se uskutečnil 14. března 1939, kdy Slovenský sněm prohlásil vznik samostatného Slovenského štátu. České země byly obsazeny německou armádou 15. března 1939 a prezident Dr. Emil Hácha byl nucen ,,vloţit osud českého národa a země do rukou vůdcových“. Dne 16. března 1939 tak výnosem vŧdce a říšského protektora vzniká Protektorát Čechy a Morava. V čele Protektorátu Čechy a Morava stál prezident (Dr. Emil Hácha), který ale pro výkon své funkce potřeboval poţívat ,,důvěry vůdce a říšského kancléře“. Říšský protektor, jmenovaný vŧdcem, kromě zastupování zájmŧ říše potvrzoval ve funkci členy vlády, byl oprávněn udílet vládě rady a především mohl ve společném zájmu vydávat nařízení. Dosavadní právní předpisy, pokud ,,neodporovaly smyslu převzetí ochrany Německou říší“, zŧstaly v platnosti, nicméně kromě práva říšského protektora vydávat nařízení a měnit protektorátní právo pouhým dekretem měla Německá říše právo vydávat předpisy platné pro protektorát a zřizovat v protektorátu vlastní říšské úřady.37 Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava byla zavedena opatření, která umoţňovala kontrolovat veškerou činnost protektorátních úřadŧ okupační mocí. Protektorátní orgány nemohly vydávat ţádné nařízení, správní opatření nebo rozsudky bez schválení příslušných 37


20

německých úřadŧ. Sporná je role protektorátní vlády v případě řešení ţidovské otázky. Protektorátní vláda prakticky ihned po svém vzniku (pozn. 17. března 1939) přijala řadu vlastních protiţidovských opatření značně omezujících Ţidy v hospodářském i veřejném ţivotě, na druhou stranu se protektorátní vláda bránila přijmout protiţidovské norimberské zákony, tj. aby bylo proti Ţidŧm postupováno stejně jako v říši. Zavedení opatření proti Ţidŧm podle norimberských zákonŧ umoţnilo aţ nařízení říšského protektora Konstantina von Neuratha z 21. června 1939. V politice protektorátní vlády se projevovaly rŧzné taktiky v jednání vlády s německými okupanty; od snah o zpomalování zavádění německých opatření, přes vyjednávací snahy aţ po přístup spočívající v aktivní spolupráci. V případě zavádění protiţidovských opatření však protektorátní vláda vyvinula značnou iniciativu.38 Mezi první opatření přijatá protektorátní vládou patřily: zastavení praxe neárijských advokátŧ, odstranění neárijcŧ z funkcí Obilní společnosti, Plodinové burzy, Škrobárenského syndikátu, schválení vydání nálepek pro označení árijských obchodŧ, zákaz lékařské praxe lékařŧm neárijského pŧvodu ve všech nemocnicích, zemských a okresních léčebních ústavech a jiných veřejných léčebných a humanitních ústavech a orgánech. Došlo také k první definici pojmu Ţid, kdy osoba ve státních sluţbách byla ţidovského pŧvodu, pokud oba její rodiče příslušeli třeba jen po určitou dobu k ţidovskému náboţenství nebo ţidovské národnosti. Dne 21. března 1939 schválila protektorátní vláda vládní nařízení č. 87/1939 Sb., o správě hospodářských podnikŧ a dozoru nad nimi. Toto nařízení umoţňovalo příslušným ministerstvŧm dosadit do podniku dŧvěrníka, popř. vnuceného správce. Podmínkou pro dosazení dŧvěrníka nebo správce byl veřejný zájem; dotčeny tímto nařízením tak mohly být všechny podniky nejen ţidovské.39 Osnova vládního nařízení, kterou se mělo omezit nakládání s některými hmotnými věcmi movitými, přijatá protektorátní vládou dne 27. března 1939 nebyla okupační správou potvrzena. Tato osnova se výslovně netýkala ţidovského majetku, měla však ,,řešit otázky nabývání a zcizování majetkových hodnot náleţejících neárijcům“. Dŧvodem zamítnutí schválení okupační správou byl předpoklad, ţe kaţdá dispozice s majetkem převyšujícím hodnotu 50.000,- korun bude podléhat souhlasu protektorátních okresních úřadŧ, tj. českého úřadu. Německá okupační správa neměla zájem, aby se ţidovský majetek, odhadovaný protektorátní vládou na 16 miliard korun, dostával do českých rukou. Místo uvedené osnovy

38

PETRŦV, Helena. Zákonné bezpráví: Ţidé v Protektorátu Čechy a Morava. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2011, 262 s. ISBN 978-80-87284-19-3. 39

PETRŦV, Helena. Zákonné bezpráví: Ţidé v Protektorátu Čechy a Morava. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2011, 262 s. ISBN 978-80-87284-19-3.

21

tak 29. března 1939 bylo vydáno nařízení šéfa civilní správy o opatřeních týkajících se ţidovského majetku všeho druhu. Nařízení se zpětnou účinností k 15. březnu 1939 zakazovalo nabývání koupí, nebo jakékoli jiné opatření o hospodářských podnicích, účastech a majetkových hodnotách všeho druhu, které byly zcela nebo zčásti ţidovským majetkem. Zároveň ustanovení dŧvěrníkŧ nebo správcŧ do ţidovských podnikŧ, jakoţ i veškerou dispozici s ţidovským majetkem vázalo na souhlas okupačních orgánŧ. Realizace vládního nařízení 87/1939 Sb. byla od počátku znemoţněna. Snahy o dosazování českých dŧvěrníkŧ a správcŧ do neárijských podnikŧ pokračovaly dále, na tyto snahy reagovala okupační správa odebíráním jmenovacích dekretŧ a odvoláváním dosazených dŧvěrníkŧ a správcŧ, kteří nebyli jmenováni šéfem civilní správy. Dá se říci, ţe aktivity protektorátní vlády v případě řešení ţidovské otázky byly převáţně ovlivněny ekonomickými zájmy spojenými se zajištěním moţnosti převodu ţidovského majetku a zisku z něj do českých rukou.40 Dŧleţitou otázkou, kterou bylo třeba vyřešit, byla jednotná definice pojmu ,,Ţid“. Vymezení osob ţidovského pŧvodu nebylo právně stanoveno, na druhou stranu vydávaná opatření se týkala ţidovského, resp. neárijského majetku. Jednou z prvních definic ţidovského pŧvodu byla příslušnost rodičŧ, byť pouze po určitou dobu, k ţidovské národnosti, popř. náboţenství. Nutnost vyřešit jednotnou definici pojmu se projevila v případě návrhu nařízení protektorátní vlády o právním postavení Ţidŧ. Vládní návrh nařízení mj. stanovil, ţe Ţidé nejsou plnoprávnými občany Protektorátu Čechy a Morava, vyloučení Ţidŧ z řady zaměstnání, funkcí a postavení, zákaz dispozice s nemovitým majetkem, hospodářskými podniky a podíly na podnicích a s movitým majetkem přesahujícím hodnotu 50.000,- korun bez souhlasu okresního úřadu. Ve vládním návrhu byla Ţidem osoba, jejíţ čtyři prarodiče byli ţidovského pŧvodu, dále osoba, jejíţ tři prarodiče byli ţidovského pŧvodu, pokud ona sama po 1.listopadu 1918 nebo její manţel/ka byl/a členem ţidovské náboţenské obce. Tato definice se lišila od norimberské rasové definice. K vyhlášení vládního nařízení o právním postavení Ţidŧ došlo po dlouhých diskuzích a úpravách aţ 24. dubna 1940. Jednotná definice pojmu ,,Ţid“ však byla vyřešena dříve, a to 21. června 1939 vydáním nařízení říšského protektora Konstantina von Neuratha o ţidovském majetku. Tímto nařízením byla na území Protektorátu Čechy a Morava zavedena jednotná definice osob ţidovského pŧvodu podle norimberských zákonŧ z roku 1935. 41

40


PETRŦV, Helena. Zákonné bezpráví: Ţidé v Protektorátu Čechy a Morava. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2011, 262 s. ISBN 978-80-87284-19-3.

22

Podle zákona o říšském občanství z roku 1935 byla za Ţida povaţována osoba: -

pocházející od tří podle rasy úplně ţidovských prarodičů, přičemţ za úplně ţidovského prarodiče byl povaţován ten prarodič, který náleţel k ţidovské obci;

-

ţidovský míšenec, který pocházel od dvou úplně ţidovských prarodičů a který jako státní příslušník byl při vyhlášení zákona o říšských občanech členem náboţenské společnosti ţidovské nebo do ni byl přijat, nebo byl ke dni vyhlášení zákona se Ţidem ţenat, nebo se se Ţidem po tomto dni oţenil, nebo pochází z manţelství se Ţidem, které bylo uzavřeno po nabytí platnosti zákona o ochraně německé krve a německé cti, nebo pochází z nemanţelského styku se Ţidem a narodil se po 31. červenci 1936.42

Nařízení říšského protektora Konstantina von Neuratha o ţidovském majetku vydané 21. června 1939 postihovalo jak majetek fyzických osob ţidovského pŧvodu, tak i majetek ţidovského podniku, tj. právnické osoby, jejímţ vlastníkem nebo v jejíchţ orgánech pŧsobila osoba ţidovského pŧvodu, popř. ţidovského spolku nebo sdruţení.43 Od 2. března 1940 do 11. října 1941 bylo nařízeno uloţení majetkových hodnot u devizových bank a vynucován jejich prodej za nevýhodných podmínek. V říjnu 1941 zahájené hromadné deportace ţidovského obyvatelstva do koncentračních táborŧ měly za následek ztrátu protektorátního občanství u těchto osob a propadnutí jejich veškerého majetku ve prospěch říše. Omezení dispozičního práva postihovalo nemovitý i movitý majetek, bankovní účty, bezpečnostní schránky, ale i úschovy, pokud byly ve vlastnictví osob ţidovského pŧvodu nebo pokud s nimi byli Ţidé oprávněni nakládat. Ţidé, ţidovské podniky a ţidovská sdruţení byli povinni do 31. července 1939 nahlásit zemědělské a lesní pozemky, dále předměty ze zlata, stříbra, platiny, drahokamy a perly v jejich vlastnictví, popř. spoluvlastnictví. Nařízením říšského protektora musel být do 15. března 1940 přihlášen veškerý tuzemský i zahraniční provozní majetek, veškerý nemovitý majetek, akcie, podílnická práva a účasti v obchodních společnostech. Veškeré prodeje po 10. říjnu 1940 musely být hlášeny Ústředně pro ţidovské vystěhovalectví. Jednání, popř. i pokus o jednání, proti vydaným nařízením a prováděcím výnosŧm mělo za následek zabavení a konfiskaci majetku. Konfiskace majetku probíhaly jiţ od vzniku Protektorátu Čechy a Morava a byly prováděny buď Úřadem říšského protektora,

42



23

gestapem (pozn. ,,Geheimstaatspolizei“), nebo i jinými sloţkami okupační správy. Konfiskovaný ţidovský majetek se stal majetkem říše, tj. stal se tzv. ,,arizovaným“.44 Nařízení říšského protektora ze dne 26. ledna 1940 zakazovalo ţidovským podnikŧm provoz hospodářské činnosti. Vydávané prováděcí výnosy k nařízení o vyřazování Ţidŧ z hospodářství protektorátu postupně zamezilo podnikání Ţidŧ v oblasti maloobchodu s textilem, obuví, koţešinami, filmového podnikání, včetně výroby filmŧ a provozování kin, dále např. hostinskou a ubytovací činnost, zprostředkování obchodŧ nebo v podnikání v peněţnictví a v dalších oborech. Ţidovskému obyvatelstvu byla zakázána účast na trzích, veletrzích, výstavách, zapovězen byl i podomní obchod a kočovné ţivnosti. Ţidovské podniky, které postihl zákaz činnosti, měly být zrušeny a zlikvidovány, skladované zboţí muselo být nabídnuto tzv. zhodnocovacímu místu, kterým se později vyhláškou protektora stala Společnost pro zhodnocování zboţí, s.r.o. v Praze. Nařízení o vyřazení Ţidŧ z hospodářství protektorátu a s ním související prováděcí výnosy nutily ţidovské majitele své podniky prodat pod cenou. U ţidovských podnikŧ byla zavedena nucená správa podle německého práva a předpisŧ. Správci, tzv. treuhändeři, dosazovaní do funkce říšským protektorem, později vrchní zemskou radou, měli podnik buď jako nepotřebný zlikvidovat, nebo připravit k arizaci. Tato opatření měla vést především k zajištění začlenění pro říši významných podnikŧ do německé válečné výroby a zamezit převod ,,arizovaného“ majetku do českých rukou. Zájemce o koupi ţidovského majetku, tzv. arizátor, uzavíral kupní smlouvu s vlastníkem ţidovského pŧvodu, který byl často k prodeji za nevýhodných podmínek donucen. Kupní cena neodpovídající trţní ceně nebyla vyplácena prodávajícímu, ale převáděna na vázaný účet. Prodávající nemohl s prostředky na vázaném účtu volně disponovat, podle vyhlášky ministerstva financí ze dne 15. listopadu 1940 mohl ţidovský majitel vázaného účtu vybírat maximálně 1.500,- korun týdně. Arizátorem mohla být pouze politicky spolehlivá a uvědomělá osoba především německé národnosti (říšský Němec nebo český Němec), jen výjimečně se mohlo jednat o osobu jiné národnosti. Arizátor kromě stanovené kupní ceny zaplatil Úřadu říšského protektora tzv. vyrovnávací dávku“. 45

44

KUKLÍK, Jan. Znárodněné Československo: od znárodnění k privatizaci – státní zásahy do vlastnických a dalších majetkových práv v Československu a jinde v Evropě. 1.vyd . ISBN 978-8087284-12-4. 45


24

Aţ do roku 1940 bylo umoţněno občanŧm ţidovského pŧvodu poţádat o legální vystěhování. Podmínkou udělení povolení výjezdu bylo předání veškerého majetku vystěhovalce do správy určeným bankám, které uloţený majetek často pod cenou prodaly a finanční prostředky uloţily na vázaný účet vedený pro pŧvodního majitele. Finanční prostředky uloţené na vázaných účtech většinou propadly říši. Na dodrţování podmínek dohlíţelo gestapo, správu majetku vystěhovaných osob zajišťovala Ústředna pro ţidovské vystěhovalectví. Tento úřad spravoval téţ movitý a nemovitý majetek osob určených k hromadné deportaci do koncentračních táborŧ. Tyto osoby musely podepsat listinu, v níţ prohlašovaly dobrovolné předání veškerého majetku právě Ústředně pro ţidovské vystěhovalectví, od roku 1942 přejmenované na Ústřední úřad pro uspořádání ţidovské otázky. Zvláštním nařízením z 2. listopadu 1942 pozbývali Ţidé deportovaní do koncentračních táborŧ protektorátního občanství a jejich majetek se stal majetkem Německé říše. Prostředky získané z vázaných účtŧ a z prodeje majetku deportovaných osob slouţily mimo jiné i na krytí nákladŧ provozu koncentračních táborŧ a tzv. konečného řešení.46 ,,Odhaduje se, ţe arizacemi a dalšími formami vyvlastňování ţidovského obyvatelstva získali nacisté na území Protektorátu Čechy a Morava více neţ 2 miliardy marek, tj. 20 miliard protektorátních korun. Odhaduje se, ţe 70% získala Německá říše a nacistické orgány a 30% putovalo do soukromých rukou“.47 Zásahy do vlastnických práv v době po uzavření Mnichovské dohody však nezahrnovaly pouze ţidovský majetek, ale i majetek fyzických osob jiných národností, právnických osob podnikajících na území Česko-Slovenska a majetek státu. Pomnichovské Česko-Slovensko opouštěli britští i francouzští investoři. Vlastníci společností zabývajících se strategicky významnou činností, např. těţbou uhlí nebo výrobou elektřiny, byli nuceni své podniky pod cenou prodat německým společnostem nebo bankám. Ke konfiskaci majetku byly vyuţívány jak normy německého trestního práva, např. nařízení říšského protektora o propadnutí jmění

46


KUKLÍK, Jan. Znárodněné Československo: od znárodnění k privatizaci – státní zásahy do vlastnických a dalších majetkových práv v Československu a jinde v Evropě. . ISBN 978-8087284-12-4.

25

v Protektorátu Čechy a Morava ze 4. října 1939, tak i ustanovení záborového zákona první pozemkové reformy. 48 Velmi citelné byly zásahy do pozemkového vlastnictví, které postihly více neţ 500 tisíc hektarŧ pŧdy. Od roku 1942 byly pro potřeby SS ve Středočeském kraji (Benešovsko, Neveklovsko a Sedlčansko) a na Moravě (Vyškovsko) zřizovány vojenské výcvikové prostory. Vybrány byly záměrně regiony s výraznou převahou českého obyvatelstva zabývající se především zemědělstvím. Vlastníkŧm byla konfiskována pŧda, hospodářské a obytné budovy, v pozemkových knihách proběhl zápis změny vlastnického práva s textem:,,Vloţeno vlastnické právo pro Německou říši, zastoupenou říšským vedoucím SS a šéfem německé policie“. Vyklizená území se měla po válce stát centry postupné germanizace českého obyvatelstva. 49 ,,Vyvlastňování z vojenských důvodů zasáhlo celkem 248 obcí se 79 tisíci hektary a 80 tisíci obyvateli“. 50

48


JECH, Karel. Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy. 1.vyd. Praha: Vyšehrad, 2008, 331 s. Edice Moderní dějiny. ISBN 978-80-7021-902-7. 50

KUKLÍK, Jan. Znárodněné Československo: od znárodnění k privatizaci – státní zásahy do vlastnických a dalších majetkových práv v Československu a jinde v Evropě. 1.vyd. Praha: Auditorium, 2010, 444 s. Edice . ISBN 978-8087284-12-4.

26

3.

OBDOBÍ 1945 – 1948 - KONFISKACE, ZNÁRODNĚNÍ A ZAVÁDĚNÍ NÁRODNÍ SPRÁVY

Snahy o obnovu Československa po skončení války byly prioritou jak domácího, tak zahraničního odboje. První pokus o sestavení prozatímní vlády se uskutečnil jiţ na podzim roku 1939, kdy byl v Paříţi ustanoven Národní výbor československý. Po pádu Francie se v Anglii zformovala československá státní reprezentace v exilu, která byla později mezinárodně uznána jako prozatímní státní zřízení Československé republiky. V čele prozatímního státního zřízení stál prezident Dr. Edvard Beneš, jehoţ setrvání ve funkci prezidenta bylo odŧvodněno neplatností všech aktŧ učiněných po 30. září 1938 pro nezákonnost z dŧvodu přinucení. V polovině roku 1940 byla prezidentem Benešem v Anglii jmenována prozatímní československá vláda v exilu. Dekretem prezidenta republiky č. 2/1940 Úř. věst. čsl. z 15. října 1940 byly nastaveny podmínky pro výkon zákonodárné moci. V rozmezí 21. červencem 1940 aţ 27. října 1945 bylo vydáno 126 dekretŧ obyčejných a 17 dekretŧ ústavních, z toho 98 dekretŧ bylo vydáno na osvobozeném území Československa po 02. dubnu 1945.51 Platnost dekretŧ prezidenta republiky pro území Slovenska byla podmíněna souhlasem Slovenské národní rady, která vykonávala zákonodárnou moc na Slovensku, a to ,, v duchu uprimnej shody s prezidentom a vládou Československé republiky“. Vydané dekrety prezidenta republiky svým širokým záběrem zahrnujícím např. změny Ústavy z roku 1920, zajištění obnovy a následné změny národního hospodářství a státních financí, osud německé a maďarské menšiny v Československu nebo znárodnění majetku a další, vedly k výrazným změnám jak předmnichovského zákonodárství, tak i politického, ekonomického a ústavního uspořádání československého státu.52 Prozatímní Národní shromáţdění ústavním zákonem č. 57/1946 Sb. ze dne 28. března 1946 schválilo a prohlásilo veškeré dekrety prezidenta republiky od jejich počátku za zákon a ústavní dekrety za zákony ústavní. Jednou ze zásadních otázek řešených dekretem prezidenta republiky byla otázka odsunu německé a maďarské menšiny z území osvobozeného Československa. Dne 02. srpna 1945 51



27

byl vydán dekret prezidenta republiky č.33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské. Dekret vycházel z výsledkŧ Postupimské konference a umoţňoval zbavit československého státního občanství osoby, které se po uzavření Mnichovské dohody nebo po 15. březnu 1939 staly občany Německé říše nebo Maďarska. Zároveň uvedený dekret vymezoval osoby, kterým mělo být československé státní občanství zachováno, nebo které o přidělení československého státního občanství mohly znovu poţádat. Jednalo se např. o osoby aktivně se podílející na bojích proti nacismu, osoby vězněné z rasových dŧvodŧ v koncentračních táborech a vězeních nebo o osoby aktivně pŧsobící v odboji či o osoby, které se v době ohroţení republiky úředně přihlásily k české nebo slovenské národnosti. O zachování občanství rozhodovalo ministerstvo vnitra nebo okresní národní výbor. Organizovaný odsun osob německé menšiny probíhal od ledna 1946. Do konce roku 1946 bylo do americké okupační zóny v Německu přesunuto z Československa 1,5 milionu osob německé národnosti a do sovětské okupační zóny pak více neţ 800.000 osob. Před organizovaným odsunem, který byl mezinárodně odsouhlasen na Postupimské konferenci v roce 1945, proběhl bezprostředně po skončení válečných událostí tzv. ,,divoký“ odsun. ,,Divoký“ odsun provázely násilnosti a projevy bezpráví; jednalo se o odvetné akce českého obyvatelstva, v rámci kterých bylo z Československa vysídleno více neţ 650.000 Němcŧ. Odlišný vývoj byl u maďarské menšiny, západní velmoci s realizací odsunu osob maďarské národnosti nesouhlasily a situace byla proto řešena prostřednictvím smlouvy o výměně obyvatelstva uzavřené mezi Československem a Maďarskem. Na základě této smlouvy odešlo z Československa asi 74.000 osob maďarské národnosti a do Československa se přestěhovalo na 73.000 osob. 53 ,,Zásahů do majetkových poměrů (tedy nejprve zajištění majetku národní správou a poté provedení konfiskace či znárodnění) osob německé a maďarské národnosti, ale i osob státně nespolehlivých a nepřátelských osob právnických se dotýkaly následující dekrety: -

dekret č. 5/1945 Sb. z 19. května 1945, o neplatnosti některých majetkových jednání z dob nesvobody a národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů;

-

dekret č. 12/1945 Sb. z 21. července 1945, o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakoţ i zrádců českého a slovenského národa;

53


28

-

dekret č. 28/1945 Sb. z 20. července 1945, o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci;

-

dekret č. 108/1945 Sb. z 25. října 1945, o konfiskaci nepřátelského majetku a o Fondech národní obnovy.54

Jak ze samotných označení uvedených dekretŧ vyplývá, postihován podle těchto dekretŧ byl majetek nejen osob německé a maďarské národnosti, ale i osob označených jako zrádci, kolaboranti nebo státně nespolehlivé. Mimo fyzických osob se dekrety vztahovaly na právnické osoby, které se ,,podílely na vedení války nebo slouţily nacistům“ a na německý a maďarský stát. 55 Blíţe k jednotlivým výše uvedeným dekretŧm prezidenta republiky: Dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb, o neplatnosti některých majetkových jednání z dob nesvobody a národní správě majetkových hodnot Němcŧ, Maďarŧ, zrádcŧ a kolaborantŧ a některých organizací a ústavŧ, prohlásil za neplatné ,,jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkoprávní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, pokud byla uzavřena po 29. září 1938 pod tlakem okupace, národní, rasové nebo politické perzekuce“.56 Na majetek osob státně nespolehlivých osob měla být do doby konfiskace nebo znárodnění zavedena národní správa. Zavedení národní správy znamenalo značné omezení vlastnických práv, kdy majitelé, drţitelé či správci majetku, nesměli s majetkem po zavedení národní správy disponovat a nesměli ani zasahovat do jednání ustanoveného národního správce. Národní správa byla zaváděna do podnikŧ a majetkových podstat, kde to ,,vyţadoval plynulý chod výroby a hospodářského ţivota, zejména v závodech,

54

KUKLÍK, Jan. Znárodněné Československo: od znárodnění k privatizaci – státní zásahy do vlastnických a dalších majetkových práv v Československu a jinde v Evropě. . ISBN 978-8087284-12-4. 55

KUKLÍK, Jan. Znárodněné Československo: od znárodnění k privatizaci – státní zásahy do vlastnických a dalších majetkových práv v Československu a jinde v Evropě. 1.vyd. Praha: Aud . ISBN 978-8087284-12-4. 56


29

podnicích, majetkových podstatách opuštěných nebo takových, které jsou v drţbě, správě, nájmu, nebo pachtu osob státně nespolehlivých“.57 Národní správa byla do konce září 1945 uvalena na 9.302 podnikŧ pŧsobících v českých zemích v prŧmyslovém sektoru. Na Slovensku, kde nebylo postupováno podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., ale podle nařízení č.50/1945 Zb. nar. SNR, byla do června 1945 zavedena národní správa asi ve 4.000 případech, zahrnující podniky, řemesla a ţivnosti. 58

Dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci bez náhrady a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němcŧ, Maďarŧ, jakoţ i zrádcŧ českého a slovenského národa, ,,s okamţitou platností a bez náhrady konfiskoval zemědělský majetek všech osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost, zrádců a nepřátel republiky jakékoliv státní příslušnosti, akciových a jiných společností a korporací, jejichţ správa úmyslně a záměrně slouţila německému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům.“59 U zemědělského majetku konfiskovaného osobám německé národnosti byla uplatňována kolektivní odpovědnost za zločiny spáchané Němci na českém národě a republice. Výjimky z konfiskace představovaly pouze osoby, které se aktivně zúčastnily odboje. Na Slovensku bylo postupováno odlišně, a to podle nařízení SNR č. 4/1945 Zb. n. SNR, novelizovaného nařízením č. 104/1945 Zb. n. SNR, kdy výjimky z konfiskace byly přiznány osobám maďarské národnosti, které měly československé státní občanství před 1.listopadem 1938, u těchto osob byla konfiskována pŧda přesahující výměru 50 ha, a osobám německé národnosti, které prokázaly aktivní účast v protifašistickém odboji, u těchto osob mohlo být od konfiskace majetku upuštěno úplně. 60

57

KUKLÍK, Jan. Znárodněné Československo: od znárodnění k privatizaci – státní zásahy do vlastnických a dalších majetkových práv v Československu a jinde v Evropě. 1.vyd. . ISBN 978-8087284-12-4 58

KUKLÍK, Jan. Znárodněné Československo: od znárodnění k privatizaci – státní zásahy do vlastnických a dalších majetkových práv v Československu a jinde v Evropě. 1.vyd. . ISBN 978-80-

87284-12-4. 59


KUKLÍK, Jan. Znárodněné Československo: od znárodnění k privatizaci – státní zásahy do vlastnických a dalších majetkových práv v Československu a jinde v Evropě. 1.vyd. Praha: Auditorium, 2010, 444 s . ISBN 978-8087284-12-4.

30

V letech 1945-1947 bylo v českých zemích konfiskováno na 1.400.000 ha zemědělské a 1.000.000 ha lesní pŧdy. V rámci konfiskace zemědělského majetku byly mj. napraveny majetkové přesuny realizované ve prospěch Německé říše za účelem vybudování vojenských cvičišť na Vyškovsku, Neveklovsku a Sedlčansku.61 Konfiskovaná pŧda byla na základě dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské pŧdy Němcŧ, Maďarŧ a nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci, přidělována zájemcŧm, a to za úhradu ve výši dle ,,výnosu, polohy, odlehlosti a stavu obdělání půdy a podle rodinných poměrů přídělce“. Do konce roku 1947 bylo přiděleno 1.200.000 ha pŧdy cca 150.000 uchazečŧm. Pozemky, které se nepodařilo přidělit, zŧstaly ve správě Národního pozemkového fondu. 62 Dekretem prezidenta republiky č.108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a o Fondech národní obnovy, byl bez náhrady konfiskován majetek a majetková práva právnickým osobám (např. německé a maďarské společnosti, nacistické a fašistické strany, ale také Německá říše nebo Maďarsko) a fyzickým osobám (německé nebo maďarské národnosti a osoby, které vyvíjely činnost proti státní svrchovanosti, celistvosti, bezpečnosti atd. Československa). Výjimku z konfiskace představovaly pouze osoby, které zŧstaly věrné Československé republice. Konfiskace se týkaly veškerého movitého i nemovitého majetku a majetkových práv (cenné papíry, vklady atd.) uvedených osob, s výjimkou majetku určeného pro uspokojení ţivotních potřeb (oděvy, potraviny, peřiny) a k vykonávání zaměstnání (nástroje). Takto konfiskovaný majetek spravovaly do doby jeho přidělení Fondy národní obnovy.63

61




31

Kromě výše uvedených dekretŧ prezidenta republiky, které souvisely s vydanými retribučními dekrety (pozn. postihování válečných zločincŧ) a které měly restituční a konfiskační charakter, byly vydány i dekrety znárodňovací. Znárodněním klíčových odvětví (těţký prŧmysl, doly, bankovnictví a pojišťovnictví) se zabývala jiţ exilová vláda v Anglii. Série dekretŧ prezidenta republiky upravující provedení znárodnění dolŧ a prŧmyslových podnikŧ však byla vydána v roce 1945 ještě před svoláním Prozatímního Národního shromáţdění, a to jako dŧsledek nátlaku komunistŧ, levicově orientované části sociální demokracie, ústřední rady odborŧ a národních výborŧ. Největší spory před vydáním znárodňovacích dekretŧ se vedly o rozsah a rychlost znárodnění a o zpŧsob poskytování náhrad.64 Znárodňovací dekrety prezidenta republiky: -

dekret č. 100/1945 Sb. ze dne 24. října 1945, o znárodnění dolŧ a některých prŧmyslových podnikŧ. Tímto dekretem byla znárodněna zestátněním řada klíčových podnikŧ (ţelezárny, ocelárny, hutě, slévárny, válcovny, energetické podniky, podniky chemického prŧmyslu a další) a dolŧ. Podrobný výčet podnikŧ je uveden v § 1 odst. 1 dekretu. Podmínkou pro znárodnění podnikŧ byl určitý počet zaměstnancŧ v letech 1938-1940, přičemţ počet zaměstnancŧ byl odlišný pro jednotlivá odvětví. Podniky byly zestátněny včetně veškerého movitého i nemovitého majetku a majetkových práv. Náhrada za vyvlastněný majetek měla být poskytována formou cenných papírŧ vydaných Fondem znárodněného hospodářství, popř. v hotovosti nebo jiných hodnotách; o náhradě a zpŧsobu placení rozhodoval ministr prŧmyslu a na Slovensku pak pověřenci pro prŧmysl, obchod a finance. Náhrada však nebyla poskytována např. Německé říši, Maďarskému království, osobám veřejného práva podle německého nebo maďarského práva, fyzickým osobám německé nebo maďarské národnosti, nebo osobám, které vyvíjely činnost proti státní svrchovanosti Československa (pozn. plný výčet je uveden v oddílu II § 7 dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb.). Z takto zestátněných podnikŧ se staly národní podniky.65

64



32

-

dekret č. 101/1945 Sb. ze dne 24. října 1945, o znárodnění některých podnikŧ prŧmyslu potravinářského. Tento dekret umoţnil znárodnění cukrovarŧ a rafinérií cukru, prŧmyslových lihovarŧ a rafinérií lihu, pivovarŧ s výstavem více neţ 150.000 hl piva v r. 1937, mlýnŧ o denní výkonnosti nejméně 60 tun obilí, výroben umělých tukŧ s více neţ 150 zaměstnanci v letech 1938-1940 a podnikŧ na výrobu čokolády a cukrovinek s více neţ 500 zaměstnanci v letech 1938-1940. Znárodněné podniky se transformovaly do národních podnikŧ. Náhrada za znárodněný majetek byla poskytována zpŧsobem definovaným v dekretu č.100/1945 Sb.66

-

dekret č. 102/1945Sb., o znárodnění akciových bank. Znárodňovány byly akciové banky provozující bankovní a peněţní obchody. 67

- dekret č. 103/1945 Sb., o znárodnění soukromých pojišťoven. 68 Dekrety prezidenta republiky i přes skutečnost, ţe v současné době nemají aplikační význam a řada z nich byla zrušena, vyvolávají dodnes polemiky ohledně jejich prohlášení za neplatné. Nejvíce je napadána platnost dekretŧ: -

č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločincŧ, zrádcŧ a jejich pomahačŧ a o mimořádných lidových soudech (tzv. velký retribuční dekret);

-

č. 17/1945 Sb., o Národním soudu (tzv. malý retribučmí dekret);

-

č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a o Fondech národní obnovy;

-

č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské.69

66

KUKLÍK, Jan. Znárodněné Československo: od znárodnění k privatizaci – státní zásahy do vlastnických a dalších majetkových práv v Československu a jinde v Evropě. 1.vyd. Praha: Auditorium, 2010, 444 s. Edice 20 . ISBN 978-8087284-12-4. 67




33

34

4.

OBDOBÍ 1948 – 1964 - KOLEKTIVIZACE, VYVLASTŇOVÁNÍ A RUŠENÍ ŢIVNOSTÍ

Komunistický převrat v únoru roku 1948, kdy se politické a i faktické moci v Československu chopila Komunistická strana Československa, umoţnil komunistŧm razantnější prosazování změn v občanskoprávních vztazích po vzoru Sovětského svazu. Jiţ v květnu 1948 byla přijata nová ústava, zvaná téţ Ústava 9. května. Ve vztahu k vlastnictví Ústava 9. května rozlišila několik druhŧ vlastnictví – státní, druţstevní, soukromé, osobní a komunální vlastnictví. Ústavně bylo zaručeno soukromé vlastnictví podnikŧ do 50 zaměstnancŧ a pŧdy do 50 ha. Ústava také zavedla tzv. jednotný hospodářský plán, pomocí něhoţ stát řídil veškerou hospodářskou činnost. Připravovala a realizovala jej vláda a vyhlašován byl vţdy na určité období (tzv. pětiletky) ve formě zákona. Ústava také výslovně stanovila povinnost všech občanŧ „svědomitě a hospodárně“ plnit své úkoly z hospodářského plánu vyplývajících. Určité demokratické principy zŧstaly v ústavě zakotveny, např. základní práva a svobody, nezávislé soudnictví atd., čímţ se Ústava 9. května výrazně lišila od dalších ústav tzv. lidovědemokratických státŧ té doby; skutečné ústavní poměry se však od jejího znění podstatně odchylovaly.70 Na zasedání ÚV KSČ v červnu 1948 vznesl Klement Gottwald poţadavek na zavedení nového právního řádu, který ,,by pomohl upevnit a rozvíjet výsledky politického vítězství“. Jiţ 7. července 1948 vydala vláda usnesení, kterým ministerstvu spravedlnosti uloţila, aby pokud moţno do 1. září 1950 předloţilo osnovy zákonných předpisŧ, jimiţ bude právo nově kodifikováno. Šlo především o to, vytvořit takový právní stav, který by umoţnil lépe prosadit totalitní tendence komunistické vlády. Jedním z hlavních úkolŧ tzv. Právnické dvouletky bylo i urychlené vytvoření nového občanského zákoníku, který by právní formou vyjadřoval politické a hospodářské předpoklady socialistické výstavby. Práce na novém občanském zákoníku probíhaly velmi rychle, Občanský zákoník byl přijat jako zákon č. 141/1950 Sb. dne 25. října 1950 s účinností od 01. ledna 1951. V občanském zákoníku se zřetelně projevovala vnucená sovětizace, došlo například k prosazení koncepce uţšího majetkového práva, socialistické vlastnictví bylo preferováno a byla mu přiznána zvláštní ochrana, došlo k

70


35

odstranění přednosti zájmŧ jednotlivcŧ před zájmy společnosti a k odstranění dělení právních odvětví na právo soukromé a veřejné. 71 Úprava vlastnického práva dle občanského zákoníku ze dne 25. října 1950 byla zakotvena do části třetí, hlavy sedmé. Přípustné formy vlastnictví - socialistické vlastnictví, které dále zahrnovalo státní vlastnictví nebo druţstevní vlastnictví, osobní vlastnictví a soukromé vlastnictví – jsou uvedeny v § 100 aţ § 106 zákona č. 141/1950 Sb.72 Socialistické vlastnictví bylo specifikováno jako ,,nedotknutelný zdroj bohatství a síly republiky a blahobytu pracujícího lidu“ a za účelem zajištění nejlepšího vyuţití socialistického majetku, a to především k plnění jednotného hospodářského plánu, byl národní majetek svěřen národním nebo komunálním podnikŧm, nebo převeden do trvalého vyuţití druţstev. V osobním vlastnictví, specifikovaném jako nedotknutelné, mohly být předměty domácí a osobní spotřeby, rodinné domky a úspory nabyté prací. Soukromé vlastnictví, na rozdíl od osobního vlastnictví, zahrnovalo vlastnictví k výrobním prostředkŧm a zejména k pŧdě. U vlastnictví pŧdy byla zdŧrazněna zásada ,,půda patří všem, kdoţ na ní pracují“. Z výše uvedeného vyplývá, ţe nejvyšší ochrany poţívalo socialistické vlastnictví, naopak nejmenší ochrany poţívalo soukromé vlastnictví, které se sice řídilo předpisy pro socialistické nebo osobní vlastnictví, ale pouze tehdy, nebylo-li výslovně uvedeno, ţe předpis platí pouze pro socialistické nebo osobní vlastnictví. Soukromé vlastnictví tak nebylo např. ,,nedotknutelné“. ,,Vlastnictví se stalo důleţitou kategorií politického významu.“ 73 Úpravy celého právního řádu po komunistickém převratu odpovídaly poţadavkŧm na vytvoření práva vyjadřujícího třídní, ideové a politické zájmy komunistického reţimu inspirovaného Sovětským svazem. 74 71


SCHELLEOVÁ, Ilona, SCHELLE, Karel. Civilní kodexy 1811-1950-1964. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1993,602 s. Edice učebnic právnické fakulty. ISBN 1081-019-1993. . 73 SCHELLEOVÁ, Ilona, SCHELLE, Karel. Civilní kodexy 1811-1950-1964. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1993,602 s. Edice učebnic právnické fakulty. ISBN 1081-019-1993. 74

KUKLÍK, Jan, a kolektiv. Vývoj československého práva 1945-1989. Praha: Linde Praha, 2008, 727 s. ISBN 978-80-7201741-6.

36

Klíčovou otázkou spojenou s převratem v únoru 1948 se stala otázka dalšího znárodnění. Realizace druhé etapy znárodnění se stala součástí ,,Akčního programu“ Gottwaldovy vlády. V dubnu 1948 byly novelizovány v předchozí kapitole zmíněné znárodňovací dekrety prezidenta republiky, a to dekret č. 100/1945 Sb. ze dne 24. října 1945, o znárodnění dolŧ a některých prŧmyslových podnikŧ (novelizován zákonem č. 114/1948 Sb.) a dekret č. 101/1945 Sb. ze dne 24. října 1945, o znárodnění některých podnikŧ prŧmyslu potravinářského (novelizován zákonem č. 115/1948 Sb.). Dále byly v souvislosti se znárodněním vydány následující zákony: -

č. 118/1948 Sb., o organizaci velkoobchodní činnosti a znárodnění velkoobchodních podnikŧ,

-

č. 119/1948 Sb., o státní organizaci zahraničního obchodu a mezinárodním vlastnictví,

-

č. 120/1948 Sb., o znárodnění obchodních podnikŧ s 50 nebo více činnými osobami,

-

č. 121/1948 Sb., o znárodnění ve stavebnictví,

-

č. 122/1948 Sb., o organizaci a znárodnění cestovních kanceláří,

-

č. 123/1948 Sb., o znárodnění polygrafických podnikŧ,

-

č. 124/1948 Sb., o znárodnění některých hostinských a výčepnických podnikŧ a ubytovacích zařízení,

-

č. 125/1948 Sb., o znárodnění přírodních léčivých zdrojŧ a lázní a o začlenění a správě konfiskovaného lázeňského majetku,

-

č. 126/1948 Sb., o znárodnění některých šlechtitelských podnikŧ.

Vydáním uvedených zákonŧ se znárodnění rozšířilo na střední a malé podniky, ale i na obchod a ţivnosti. Hranice 50 zaměstnancŧ (pozn. pokud tohoto počtu podnik dosáhl kdykoli po 1. lednu 1946) stanovená pro znárodnění nebyla často dodrţována a znárodněny nebo rušeny byly i podniky s méně zaměstnanci. Podniky podléhající veřejnému zájmu, popř. pŧsobící v klíčových odvětvích, byly znárodněny bez ohledu na počet zaměstnancŧ. I kdyţ bylo pŧvodně počítáno s vyplácením náhrad vlastníkŧm, kteří splňovali podmínky pro přiznání náhrady, byly náhrady vypláceny jen zcela výjimečně, a to většinou formou sociálních příspěvkŧ např. vdovám, sirotkŧm a nemocným. Pokud k vyplacení náhrady došlo, byla znehodnocena v roce 1953 provedenou peněţní reformou.75 Zpŧsob provedení znárodnění byl tak spíše vyvlastněním.

75


37

Úspěšnost 2. etapy znárodnění dokládá fakt, ţe ,,ke konci roku 1948 tak jiţ v Československu fakticky neexistovaly podniky, které by měly více neţ 20 zaměstnanců. Znárodněný sektor se stal definitivně rozhodujícím a podílel se 70 % na tvorbě národního důchodu. V průmyslu pak znárodněné podniky představovaly dokonce 94,1 %.“ 76 Znárodnění a rušení podnikatelské činnosti se nevyhnulo ani ţivnostem a soukromým vlastníkŧm nemovitostí. Ústavou zaručené soukromé vlastnictví drobných a středních podnikŧ

do

50

zaměstnancŧ

včetně

nedotknutelnosti

osobního

vlastnictví

bylo

komunistickým reţimem prostřednictvím nejrŧznějších prostředkŧ napadáno a porušováno. Na zasedání ÚV KSČ v listopadu 1948 bylo zdŧrazněno, ţe ,,vykořisťování člověka člověkem probíhalo všude tam, kde soukromý podnikatel nebo ţivnostník zaměstnával více neţ jednu další osobu či učně“. Koncem roku 1948 bylo v Československu okolo 220.000 řemeslných ţivností zaměstnávajících na 570.000 osob a 3.848 soukromých podnikŧ s 48.342 zaměstnanci. Záměrem ÚV KSČ bylo převést ţivnosti do ,,vyšších forem socialistického vlastnictví“, které bylo reprezentováno druţstevním vlastnictvím, národním podnikem nebo v případě zemědělství jednotným zemědělským druţstvem. Do poloviny roku 1950 se rušení ţivností uskutečňovalo na základě směrnice vydané ÚV KSČ, vládního nařízení č. 314/1948 Sb. a směrnice ministerstva prŧmyslu o pouţívání předpisŧ o omezeních v ţivnostenském podnikání. V červnu 1957 byly vydány směrnice ministerstva místního hospodářství o postupu národních výborŧ v ţivnostenských záleţitostech. Cílený nátlak na ţivnostníky a jejich rodiny, zahrnující jejich znevýhodňování, postupné znemoţňování výkonu jejich činnosti, zastrašování i trestní postihy, vedl k tomu, ţe koncem roku 1956 v Československu zŧstalo okolo 47.000 ţivností s necelými 50.000 zaměstnanci a do konce roku 1960 byla zrušena naprostá většina ţivností. 77 Podobně jako u ţivností bylo postupováno i proti soukromým vlastníkŧm nemovitostí. Vlastníci nemovitostí byli rŧznými prostředky nuceni k darování svých nemovitostí státu. Majitelŧm nemovitostí bylo nařizováno provedení stavebních úprav, které pokud nerealizovali na své náklady, mohl je provést příslušný národní výbor, s tím, ţe na nemovitosti bylo zřízeno zástavní právo. Pokud celková hodnota zástavních práv překročila 76

KUKLÍK, Jan, a kolektiv. Vývoj československého práva 1945-1989. Praha: Linde Praha, 2008, 727 s. ISBN 978-80-7201741-6. 77


38

2/3 hodnoty domu, mohlo být rozhodnuto o převzetí domu do socialistického vlastnictví. Uvedené postupy umoţňoval zákon č. 71/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některého soukromého domovního majetku. Vládní nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí uţívaných organizacemi socialistického sektoru, upravovalo podmínky nuceného odkoupení soukromého majetku socialistickými organizacemi. 78 Únorový převrat umoţnil KSČ prosadit program nové pozemkové reformy a změn v zemědělství. Pozemková reforma upravená zákonem č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, omezila vlastnictví pŧdy maximálně na 50 ha na osobu. Přes zásadu, ţe ,,půda patří těm, kdoţ na ní pracují“, byl v uvedeném zákoně zakotven nucený výkup pozemkŧ od vlastníkŧ, kteří hospodařili na pozemcích s výměrou větší neţ 50 ha. Vlastník si mohl vybrat pozemky, které si do povolené výměry ponechá. Nuceně vykoupena byla i pŧda, na které její vlastník nepracoval, nebo která byla ve vlastnictví právnických osob, a to bez ohledu na velikost výměry pozemkŧ. Naopak nucenému výkupu nepodléhala např. pŧda, na níţ vlastníci nemohli hospodařit pro okolnosti nezávislé na jejich vŧli, pŧda do 2 ha ve vlastnictví dělníkŧ, ţivnostníkŧ, veřejných a soukromých zaměstnancŧ, nebo pŧda do 4 ha, kterou vlastníci potřebovali pro doplnění svých nedostatečných příjmŧ, dále pŧda státních podnikŧ, svazkŧ územní samosprávy, zemědělských druţstev či šlechtitelských podnikŧ atd. Majitelé pozemkŧ s výměrou vyšší neţ 50 ha byli povinni provést soupis své pŧdy, včetně práv na ní váznoucích. Nesplnění povinnosti předloţení soupisu pŧdy nebo uvedení nepravdivých údajŧ podléhalo sankci uloţení pokuty aţ 50.000,- Kč, nebo vězení do 6 měsícŧ, popř. oběma trestŧm. Vlastnické právo k pozemkŧm ve výkupním řízení bylo omezeno, vlastník nesměl s danými pozemky bez souhlasu ministerstva zemědělství disponovat, zákon rovněţ umoţňoval na předmětnou pŧdu podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. zavést národní správu. Vykoupená pŧda byla spravována Národním pozemkovým fondem. Pozemky, pokud nezŧstaly ve vlastnictví státu, byly dále přidělovány osobám, které splňovaly podmínky pro přidělení pŧdy. Noví majitelé přidělené pŧdy, tzv. přídělci, však byli omezeni v nakládání s přidělenou pŧdou, dále byli povinni na pŧdě osobně pracovat a podřídit se moţným úpravám přidělené pŧdy na základě scelovacího nebo vodního zákona.79

78

KUKLÍK, Jan. Znárodněné Československo: od znárodnění k privatizaci – státní zásahy do vlastnických a dalších majetkových práv v Československu a jinde v Evropě. 1.vyd. Praha: Auditorium, 2010, 444 s. Edice 2 . ISBN 978-8087284-12-4. 79


39

,,Nová pozemková reforma byla provedena postupně v letech 1949 aţ 1951. Do počátku roku 1951 bylo podle zákona o nové pozemkové reformě vykoupeno více neţ 250.000 ha půdy, z toho 214.000 ha půdy zemědělské. Nejvíce půdy, 42,1 % získaly v přídělech státní statky a státní lesy, poté JZD – 34,6 %, drobní přídělci 3,6 % a ostatní kategorie oprávněných osob 19,7 %.“ 80 Scelovací zákon, tj. zákon č. 47/1948 Sb., o technicko-hospodářských úpravách pozemkŧ, souvisel s provedenou novou pozemkovou reformou, umoţňoval úpravu hranic pozemkŧ, včetně rozorávání mezí, nebo odstraňování cizích pozemkŧ uvnitř lánu jiného vlastníka, a to za účelem lepší moţnosti obdělávání pŧdy.81 Dalším významným zákonem nové pozemkové reformy byl zákon č. 49/1948 Sb., o zemědělské dani, který stanovil zvláštní podmínky daňové povinnosti osob pŧsobících v zemědělském hospodářství. 82 Uvedené zákony se staly součástí nové zemědělské politiky KSČ zahrnující tzv. socializaci venkova podle sovětského stalinistického vzoru. Scelovací zákon a zákon o zemědělské dani byly vydány ve prospěch vznikajících druţstev a diskriminovaly tak větší rolníky nebo ty, kteří se bránili kolektivizaci. Vesničtí boháči, téţ zvaní kulaci, měli být zbaveni vlivu, např. přidělením pŧdy na okraji katastru, o slevu na dani mohlo poţádat pouze druţstvo, nikoli jednotlivec atd. Druţstevnictví bylo prosazováno jako prostředek k přechodu k socialistické velkovýrobě. 83 Dne 23. února 1949 byl schválen zákon o Jednotném zemědělském druţstvu (dále jen ,,JZD“). Tento zákon odstranil dosavadní roztříštěnost rŧzných druhŧ zemědělského druţstevnictví; JZD bylo povaţováno za lidové druţstvo, které se řídí zásadou dobrovolnosti a péče o prospěch pracujících zemědělcŧ. V jedné obci mohlo existovat pouze jedno JZD, pokud jich existovalo více, musela být sloučena, kromě zemědělské výroby mohlo JZD scelovat pozemky, věnovat se řemeslné výrobě, propagandistické práci a sociálním otázkám. 80





40

Zpočátku byl vstup do JZD umoţněn i vesnickým boháčŧm, ale jiţ na přelomu let 1950/1951 začalo vedení KSČ naléhat na vylučování vesnických boháčŧ/kulakŧ vlastnících více neţ 15 ha pŧdy z JZD. Byly vytipovány osoby určené k vystěhování a zařazení do pracovního procesu daleko od obce a zpřísněny postihy za neplnění smluvních dodávek. Vlastnické právo k pŧdě v majetku vesnických boháčŧ bylo stále více omezováno, pŧdu nemohli bez souhlasu ONV prodat, převést ani pronajmout, omezení se týkala rovněţ dědického řízení. Byly prováděny kontroly stavu dobytka a v případě zjištění překročení povoleného počtu kusŧ následoval peněţitý, popř. trestní postih. Vesničtí boháči/kulaci byli v dané době označováni za viníky hospodářských obtíţí. Politické procesy s vybranými velkými vlastníky či odpŧrci kolektivizace byly vyuţity k zastrašování ostatních. V době od 01. srpna 1950 do konce března 1951 bylo národními výbory potrestáno na 48.485 zemědělcŧ; jen v srpnu a září roku 1951 se konalo 183 veřejných procesŧ proti 210 osobám označovaným za vesnické boháče či kulaky, přičemţ prŧměrná délka ukládaných trestŧ byla 3 roky odnětí svobody v kombinaci s konfiskací majetku nebo peněţitým trestem. Mezi největší procesy patřily procesy konané po vraţdě tří funkcionářŧ KSČ a MNV v Babicích na Vysočině, při kterých byly uděleny tresty smrti (3), dlouholetého vězení (10-15let) a poţadováno přesídlení celých rolnických rodin bez moţnosti návratu; celkem bylo jen v těchto procesech odsouzeno více neţ 100 osob. 84 V souvislosti s kolektivizací byla vydána celá řada zákonŧ, např. zákon č. 27/1949 Sb., o mechanizaci zemědělství. Podle tohoto zákona přešlo do rukou státu řízení, zajišťování a provoz zemědělské techniky. Od zemědělcŧ, kteří neplnili plánované dodávky, nebo zemědělskou techniku nepouţívali, byla Ústředím pro mechanizaci zemědělství a ONV tato nuceně vykupována. Získané stroje byly předávány do majetku státních strojních stanic a opraven, později strojních traktorových stanic, a vyuţívány přednostně právě JZD.85 Jedním z nástrojŧ určených pro potlačení moţného odporu proti komunistickému reţimu bylo zařazení nepohodlných osob do táborŧ nucených prací. Kromě odsouzených pachatelŧ trestných činŧ, byly do táborŧ nucených prací zařazovány osoby povaţované za tzv. ,,třídní nepřátele“. Zařazení do tábora nucených prací (dále TNP) bylo upraveno zákonem č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce, ze dne 25. října 1948. Bývalí podnikatelé, 84


KUKLÍK, Jan, a kolektiv. Vývoj československého práva 1945-1989. Praha: Linde Praha, 2008, 727 s. ISBN 978-80-7201741-6..

41

ţivnostníci, kulaci, příslušníci burţoazní inteligence, popř. osoby vyhýbající se práci, byli povaţováni za osoby ohroţující výstavbu lidovědemokratického zřízení

nebo ohroţující

hospodářský ţivot a veřejné zásobování. Do TNP mohly být zařazeny pouze osoby tělesně a duševně zpŧsobilé ve věku 18-60 let, doba pobytu v TNP se pohybovala od 3 měsícŧ do 2 let, mohla však být i opakovaně prodluţována. Zařazení do TNP mělo většinou za následek vyklizení bytu, odejmutí ţivnostenského oprávnění nebo uvalení národní správy na majetek. Odsouzení většinou vykonávali těţkou fyzickou práci v dolech těţkém prŧmyslu. Do poloviny roku 1949 vzniklo na 15 TNP, další byly zřízeny v letech 1950-1951; TNP vznikly např. v Dolním Jiřetíně, Ostravě-Hrušově, Ostravě-Vítkovicích, Jáchymově, nebo na Slovensku v Ilavě či Novácích.86 Nejrozsáhlejší perzekuční akcí směřující proti pravděpodobným nebo předpokládaným třídním nepřátelŧm s cílem byla akce s názvem T-43. Organizací akce byla pověřena StB, konkrétně referáty BA a II/43, které měly za úkol zpracovat kartotéku vytipovaných osob určených pro akci T-43; předpokládalo se zařazení přibliţně poloviny zadrţených osob do TNP. O rozměrech plánované akce svědčí předpoklad zařazování prŧměrně 3.000 osob měsíčně do TNP, přičemţ v letech 1949- 1953 mělo být do TNP zařazeno 150.000 – 200.000 osob. Dle směrnice měly být do akce T-43 zařazeni představitelé kapitalistické třídy – velkoprŧmyslníci, továrníci, velkoakcionáři, bankéři, velkoobchodníci, bankovní ředitelé, velkostatkáři vlastnící 50 – 250 ha pŧdy, příslušníci svobodných povolání, dále tzv. ,,političtí protivníci“ zahrnující bývalé pracovníky státního aparátu, dále tzv. ,,poúnoroví poškozenci“ zahrnující advokáty, ředitele, drobné podnikatele nebo veřejné činitele zbavené po únoru 1948 svých pozic a dále pak o vytipované politické činitele.

87

Cílem bylo ,,zastrašení té části

kapitalistů a burţoazie, která nebude sama dotčena, dočasně odstranit nejnebezpečnější štváče a křiklouny z jejich prostředí, vysídlení rodin největších štváčů a nepřátel z jejich prostředí a jejich přesídlení“. 88 Akce byla zahájena 4. října 1949 v Praze, mimo Prahu měla být akce zahájena v listopadu 1949. V časných ranních hodinách po provedení domovní prohlídky byly osoby dle předem připravených seznamŧ odváděny ze svých domovŧ za účelem sepsání protokolu. Místo sepsání protokolu však byly osoby odváţeny do Sv. Jana pod Skalou. Zde proběhl soud, kterému předsedal jeden funkcionář KSČ a 19 úderníkŧ; 86


JIRÁSEK, Zdeněk; ŢÁČEK, Rudolf. Příprava masových represí v ČSR roku 1949 Akce T-43. Dějiny a současnost. 1991, č. 4, s. 38-41, ISSN 0418-5129 88

JIRÁSEK, Zdeněk; ŢÁČEK, Rudolf. Příprava masových represí v ČSR roku 1949 Akce T-43. Dějiny a současnost. 1991, č. 4, s. 38-41, ISSN 0418-5129

42

rozsudkem bylo zařazení do TNP a propadnutí majetku. Odsouzení byli ze Sv. Jana pod Skalou odváţeni do TNP v Jáchymově, Kladně a Pardubicích. Rodiny odsouzených měly být nejdříve po 1 měsíci od odsouzení vystěhovány a přesídleny. Akce svým rozsahem a provedením vyvolala zděšení a nakonec byla předčasně ukončena jiţ 13. října 1949. Nicméně za dobu trvání akce T-43 bylo Praze zadrţeno skoro 800 osob, z nichţ mělo být do konce roku 1949 přes 200 propuštěno ze zdravotních dŧvodŧ.89 Přes nedokončení plánované akce bylo konstatováno, ţe: ,,Mnozí soukromí podnikatelé se horlivě sami starají, aby jejich podniky byly co nejdříve zapojeny do znárodněného sektoru nebo ke komunálním podnikům. Ve veřejnosti se šíří šeptandou, ţe kdo tak neučiní, přijde do tábora“.90

89

JIRÁSEK, Zdeněk; ŢÁČEK, Rudolf. Příprava masových represí v ČSR roku 1949 Akce T-43. Dějiny a současnost. 1991, č. 4, s.38-41, ISSN 0418-5129 90

JIRÁSEK, Zdeněk; ŢÁČEK, Rudolf. Příprava masových represí v ČSR roku 1949 Akce T-43. Dějiny a současnost. 1991, č. 4, s.38-41, ISSN 0418-5129

43

5.

OBDOBÍ 1964 – 1989 - ÚPRAVA VLASTNICKÉHO PRÁVA DLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z ROKU 1964

Dne 8. prosince1960 se ÚV KSČ usnesl na vypracování nového občanského zákoníku, který bude ,,plně odráţet poměry a vztahy, které se v naší společnosti v dané etapě vývoje socialismu vytvořily“. Nový občanský zákoník měl být uveden do souladu s novou ústavou vydanou v roce 1960, která zahrnovala i některá ustanovení občanského práva. Jednalo se především o ustanovení o vlastnictví (čl. 8 aţ 10 ústavy), o právnických osobách (čl.11 ústavy) a dále některá ustanovení hlavy II ústavy o základních právech a povinnostech občanŧ. Nový občanský zákoník byl vydán 26. února 1964 pod číslem 40/1964 Sb. Občanský zákoník nadále upravoval pouze společenské majetkové a osobní vztahy v oblasti uspokojování osobních potřeb, jejichţ subjekty byly tehdejší organizace a občané, jakoţ i občané mezi sebou navzájem. Vzhledem k zaměření občanskoprávních norem pouze na oblast uspokojování osobních potřeb lze toto pojetí charakterizovat jako ,,spotřebitelské“. Do norem občanského zákoníku byl promítnut direktivní systém řízení společenských procesŧ, tj. plánovité řízení hospodářství s pečovatelskou úlohou státu. 91 Z Preambule občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.: ,,Míra uspokojování hmotných i kulturních potřeb občanů je ve svém souhrnu závislá na rozvoji socialistického hospodářství a u kaţdého občana především na jeho pracovním podílu na tomto rozvoji“. Zásady občanskoprávních vztahŧ, specifikované v čl. I aţ VIII občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., měly za úkol vyjadřovat společenské základy a stanovit základní práva a povinnosti jeho subjektŧ.

Zásady měly slouţit jako vykládací pravidla a směrnice pro

aplikaci všech ustanovení občanského zákoníku a lze konstatovat, ţe právě zde se promítla ,,politická vŧle zákonodárce“. 92 Úpravě vlastnického práva byla věnována druhá část občanského zákoníku, nazvaná Socialistické společenské vlastnictví a osobní vlastnictví. Osobní vlastnictví se odvozovalo od socialistického společenského vlastnictví a byla mu přiznána ochrana jako ,,jednomu 91


SCHELLEOVÁ, Ilona, SCHELLE, Karel. Civilní kodexy 1811-1950-1964. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1993,602 s. Edice učebnic právnické fakulty. ISBN 1081-019-1993.

44

z důleţitých prostředků uspokojování osobních potřeb občanů“. Jako zdroj osobního vlastnictví byla označena především práce občana ve prospěch společnosti (viz. § 125 odst. 1 a 2 v pŧvodním znění). Předmět osobního vlastnictví pak byl specifikován v § 127 občanského zák. v pŧvodním znění.93 § 127 V osobním vlastnictví jsou především příjmy a úspory z práce a ze sociálního zabezpečení. V osobním vlastnictví jsou dále zejména věci domácí a osobní potřeby, rodinné domky a rekreační chaty. Podrobná definice rodinného domku byla uvedena v §128 v odst. 1, přičemţ dle odst. 2 téhoţ § 128 bylo moţné za rodinný domek povaţovat i obytnou část zemědělské usedlosti a dle § 129 v osobním vlastnictví mohl být jen jeden rodinný domek. Snaha o zabezpečení stejné ţivotní úrovně pro všechny občany a zároveň o zajištění kontroly státu nad majetkoprávními transakcemi se projevila v § 130. 94 §130 1) Vlastník má právo uţívat věc pro svou potřebu, své rodiny a domácnosti; má právo na uţitky a přírůstky věci, jakoţ i právo převést ji na jiného. Není- li to v rozporu se zájmy společnosti, můţe vlastník věc přenechat k uţívání jinému anebo s ní nakládat i jinak. 2) Věci nahromaděné v rozporu se zájmy společnosti nad míru osobní potřeby vlastníka, jeho rodiny a domácnosti nepoţívají ochrany osobního vlastnictví. Soukromé vlastnictví a další ,, společensky nevýznamné“ vztahy byly upraveny v první hlavě poslední osmé části občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Určujícím pro zjištění, zda se jedná o vlastnictví osobní nebo soukromé, byl zpŧsob uţívání konkrétní věci. Zohledňováno bylo především to, zda konkrétní věc byla uţívána v souladu se socialistickými principy a politickou ideologií. 95

93




45

Soukromé vlastnictví chápané po komunistickém převratu jako ,,přeţitek burţoazních vztahů“ a určené k postupnému zániku přechodem k socialistickému zřízení se v šedesátých letech stalo neţádoucím institutem. Samotné přetrvání soukromého vlastnictví, navzdory politickým cílŧm vládnoucí KSČ, bylo citlivým tématem zejména na přelomu padesátých a šedesátých let. S ohledem na fakt, ţe v soukromém vlastnictví se i nadále nacházely: ,,část půdy, výrobní prostředky individuálně hospodařících řemeslníků a rolníků a obytné domy, které nejsou v osobním vlastnictví (např. činţovní domy, avšak i rodinný domek, vlastní-li jich týţ vlastník víc, atd.)“, bylo přijato tvrzení, ţe ,,v prostředí budovaného socialismu můţe mít soukromé vlastnictví své místo“.96 Vyčleněno tak bylo soukromé vlastnictví drobných výrobcŧ a zemědělcŧ, které bylo vnímáno jako přijatelné pro prostředí lidové demokracie, a soukromé vlastnictví kapitalistického charakteru, zaloţené na obohacování vlastníka výrobních prostředkŧ na úkor dělníkŧ, které bylo neţádoucím přeţitkem v prostředí socialistického zřízení. Obě uvedené formy soukromého vlastnictví však měly mít pouze přechodný charakter. 97 Významnou oblastí, kde se střetávalo soukromé vlastnictví s osobním, byla problematika vlastnictví pŧdy. Pŧda, jako výrobní prostředek, nemohla být předmětem osobního vlastnictví, stavby stojící na pozemcích však předmětem osobního vlastnictví být mohly. Rostoucí poptávka po pozemcích v soukromém vlastnictví vedla k zavedení omezení v dispozici s nezastavěnými stavebními pozemky. Podle § 490 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964 bylo moţné nezastavěné stavební pozemky převádět pouze na stát nebo socialistickou organizaci, bezúplatný převod byl moţný pouze mezi příbuznými v přímé linii a mezi sourozenci. Převod nemovitostí v soukromém vlastnictví podléhal souhlasu okresního, později místního národního výboru. Podmínky převodu se řídily zvláštními směrnicemi, nikoli zákonem. Povolení nebylo nutné pro převod do státního nebo druţstevního vlastnictví. Vyčleněním vlastnického práva k nemovitosti a vlastnického práva k pozemku došlo mj. ke zrušení právní zásady, ţe stavba je součástí pozemku (pozn. z římského práva ,,superficies solo cedit“, tj. povrch ustupuje půdě). Zrušení uvedené zásady umoţňovalo realizovat stavbu nemovitosti na pozemku v soukromém vlastnictví, aniţ by vlastníkovi pozemku vzniklo vlastnické právo ke stavbě. Toto bylo dŧleţité především pro druţstva, kdy v případě

96



46

vystoupení člena z druţstva vznikl bývalému druţstevníkovi nárok na vrácení pozemkŧ, které druţstvu svěřil do uţívání. 98 Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. prošel rozsáhlou novelizací v roce 1982 (zák. č. 131/1982 Sb.). Novelou došlo k částečnému omezení veřejnoprávních prvkŧ, částečně byly obnoveny instituty jako relativní neplatnost právních úkonŧ, drţba, věcná břemena atd. Naopak § 453a nově upravil postih majetku osob, které opustily republiku bez příslušného úředního rozhodnutí. 99

98



47

6.

OBDOBÍ 1990 -

- RESTITUCE, PRIVATIZACE,

OTÁZKA VYVLASTŇOVÁNÍ V DNEŠNÍ DOBĚ Události listopadu roku 1989 vedoucí k ukončení socialistického zřízení a postupnému obnovování demokratických a trţních poměrŧ v Československu vyţadovaly provedení obsáhlých změn občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Zákonem č. 506/1991 Sb. byly ze znění občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. odstraněny ,,obsahové a systémové deformace včetně všech ideologických aspektů a obnovena soukromoprávní metoda osobních a majetkových vztahů.“

100

Změny občanského zákoníku vedly k opětovnému zavedení jednotného pojmu

vlastnictví včetně jeho jednotné ochrany. Občanský zákoník se tak znovu stal základem soukromého práva a společně s obchodním zákoníkem a dalšími právními normami se stal základem pro obnovení právního státu respektujícího a prosazujícího základní lidská práva a svobody.101 Změně občanského zákoníku předcházela i nutná změna ústavy realizovaná ústavním zákonem č. 100/1990 Sb. ze dne 18. dubna 1990. Došlo mj. k zrovnoprávnění všech subjektŧ vlastnického práva a přijetí nového právního rámce pro úpravu vyvlastnění. Následně přijatá Listina základních práv a svobod, která se stala součástí ústavy, potvrdila právo občanŧ vlastnit majetek, rovnost vlastníkŧ i ochranu vlastnických práv, zároveň ale zakotvila i zásadu, ţe ,,vlastnictví zavazuje“ a nesmí být zneuţito k újmě práv druhých osob nebo v rozporu se zákonem chráněnými zájmy. Nucené omezení vlastnického práva nebo vyvlastnění je nadále moţné ve veřejném zájmu a za náhradu. 102 Pro obnovení trţního hospodářství země byl nutný rozvoj soukromého sektoru. Převod rozsáhlého majetku z ekonomicky neefektivního státního vlastnictví do soukromých rukou byl realizován prostřednictvím restituce a privatizace.103 100



KUKLÍK, Jan. Znárodněné Československo: od znárodnění k privatizaci – státní zásahy do vlastnických a dalších majetkových práv v Československu a jinde v Evropě. 1.vyd. . ISBN 978-8087284-12-4 103 KUKLÍK, Jan. Znárodněné Československo: od znárodnění k privatizaci – státní zásahy do vlastnických a dalších majetkových práv v Československu a jinde v Evropě. 1.vyd. . ISBN 978-8087284-12-4.

48

V případě restitucí bylo nutné nejprve vyřešit několik zásadních otázek, a to jak vlastně restituci majetku chápat, jakou zvolit časovou hranici pro navrácení znárodněného nebo vyvlastněného majetku, jak postupovat v případě rŧzných kategorií navraceného majetku a vlastníkŧ, jakou zvolit formu, zda navracet majetek nebo poskytovat finanční odškodnění. Nejprve v rámci tzv. ,,malé privatizace“ byla stanovena časová hranice pro restituce majetku, a to období od 25. února 1945, tj. od převzetí moci v Československu komunistickou stranou.104 Následovala řada zákonŧ upravujících provedení restitucí: -

zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následkŧ některých majetkových křivd; tímto zákonem bylo moţné navrátit majetek vyvlastněný na základě zákona č.71/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některého soukromého domovního majetku, vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí uţívaných organizacemi socialistického sektoru, a dále se restituce vztahovala na movitý a nemovitý majetek vyvlastněný po roce 1955 na základě výměrŧ některých odvětvových ministerstev prostřednictvím znárodňovacích zákonŧ z roku 1948. Na základě tohoto zákona byl navracen majetek pŧvodním vlastníkŧm, popř. jejich dědicŧm, oprávněnou osobou kromě fyzických osob byly i právnické osoby a cizinci, pokud jim jiţ za vyvlastněný majetek nebyla dříve poskytnuta náhrada na základě mezistátních dohod.105

-

zákon 87/1991 Sb. ze dne 21. března 1991, o mimosoudních rehabilitacích; tento zákon se opět vztahoval na ,,zmírnění některých majetkových křivd“ v období od 25. února 1948 do 01. ledna 1990, a to s odvoláním na protiprávní charakter komunistického reţimu. Zákon definoval předmět vydání následovně: a) přechod věci na stát byl realizován např. propadnutím jmění, darováním nemovitosti v tísni, zanecháním věci na území republiky při pobytu v cizině, vyvlastněním bez náhrady a znárodněním uskutečněným v rozporu s tehdy platnými předpisy, odmítnutím dědictví v tísni a další, b) jiný případ za podmínky, ţe přechod věci na stát byl dŧsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva, c) převzetí věci státem se uskutečnilo bez právního dŧvodu. V případě, ţe nebylo moţné věc vydat, byla přiznána moţnost finančního odškodnění. Finanční náhrada byla přiznána i osobám, kterým byl znárodněn majetek bez

104


KUKLÍK, Jan. Znárodněné Československo: od znárodnění k privatizaci – státní zásahy do vlastnických a dalších majetkových práv v Československu a jinde v Evropě. . ISBN 978-8087284-12-4

49

poskytnutí náhrady na základě znárodňovacích předpisŧ z let 1945-1948. Z moţnosti restituovat majetek, popř. získat finanční odškodnění, byly vyloučeny osoby, které byly ,,státně nespolehlivé“ nebo osoby, které majetek nabyly na základě rasové perzekuce v době nesvobody, tj. tzv. ,,arizátoři ţidovského majetku“. Zákon o mimosoudních rehabilitacích se vztahoval pouze na fyzické osoby (pŧvodní vlastník, jeho dědici, popř. oprávněné osoby) občany ČSFR s trvalým pobytem na území ČSFR.106 -

zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahŧ k pŧdě a jinému zemědělskému majetku; tento zákon zahrnoval pouze zemědělskou a lesní pŧdu znárodněnou v období od 25. února do 01. ledna 1990 na základě revize první pozemkové reformy a na základě zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, pokud nebyla poskytnuta náhrada. Dále byly stanoveny principy poskytnutí náhrady za ţivý a mrtvý inventář vloţený do JZD a za trvalé travní porosty. O vydání majetku mohly poţádat fyzické osoby splňující stejné podmínky jako u zákona č. 87/1991 Sb.107

-

zákon č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1992 Sb.; tento zákon umoţňoval navrácení zemědělského majetku osobám, popř. jejich dědicŧm, jímţ byl majetek konfiskován na základě dekretŧ prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. z. a n. (o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němcŧ, Maďarŧ, jakoţ i zrádcŧ a nepřátel českého a slovenského národa) a 108/1945 Sb. (o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy) a které prokázaly, ţe se v období nesvobody neprovinily proti Československu a do roku 1953 opětovně nabyly československého státního občanství. Přijetím tohoto zákona došlo k prolomení časové hranice stanovené pro restituce. S tímto zákonem je rovněţ spojeno několik známých restitučních kauz vtahujících se k poţadavkŧm o navrácení majetku šlechtickým rodŧm (Colloredo-Mannsfeld, Kinský, Thun-Hohenstein a další), přičemţ zásadními řešenými otázkami byly otázky státního občanství a státní spolehlivosti v období po skončení druhé světové války. 108

106



KUKLÍK, Jan. Znárodněné Československo: od znárodnění k privatizaci – státní zásahy do vlastnických a dalších majetkových práv v Československu a jinde v Evropě. 1.vyd.Praha: Auditorium, 2010, 444 s. Edice 20. . ISBN 978-8087284-12-4.

50

,,Odhaduje se, ţe restituce znamenala přechod majetku v odhadované výši 4 miliardy dolarů a týkala se více neţ 100.000 oprávněných osob.“109 Uvedené zákony vztahující se k restitucím byly často novelizovány. U obecných soudŧ, ale i u Nejvyššího soudu a Ústavního soudu byla projednávána řada kauz spojených s navrácením majetku, popř. s poskytnutím odškodnění. Nejvíce napadanými podmínkami restitucí byly stanovené podmínky československého státního občanství, trvalého pobytu na území Československa v době podání ţádosti o navrácení věci, lhŧt, oprávněných a povinných osob a nepřiměřené délky soudního řízení. V minulosti i v současné době byly a jsou některé případy projednávány Výborem OSN pro lidská práva nebo Evropským soudem pro lidská práva. 110 Významné změny v restitucích přinesly: -

zákon č. 116/1994 Sb., na základě kterého bylo moţné uplatnit nárok na vydání věci podle zákona č. 87/1994 Sb., i kdyţ se jednalo o majetek konfiskovaný v době druhé světové války v dŧsledku politické, národní či rasové perzekuce, pokud i přes řádně uplatněný nárok nedošlo k nápravě do února 1948,

-

nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., který s odvoláním na čl. 1 protokolu č. 1 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv zrušil podmínku trvalého pobytu na území Československa pro podání ţádosti o restituci a zároveň prodlouţil lhŧtu pro podání výzvy k vydání věci nebo poskytnutí náhrady do 01. května 1995,

-

zákon č. 212/2000Sb., o zmírnění některých majetkových křivd zpŧsobených holocaustem. 111

Otázka restitucí je i v dnešní době aktuální, nedořešeny zŧstávají církevní restituce, příleţitostně se objevují restituční poţadavky odsunutých Němcŧ nebo šlechtických rodŧ.

109




51

Polemiky se vedou i ohledně zrušení dekretŧ prezidenta republiky vydávaných v letech 19401945. 112 Současně

s restitucemi

majetku

byly

realizovány

i

další

privatizační

kroky.

V rámci privatizace měl být určený státní majetek rychle převeden do soukromých rukou. Zajištěna tak měla být větší ekonomická efektivita a konkurenceschopnost podnikŧ. Otázkou od samého počátku bylo, zda a do jaké míry připustit účast zahraničních investorŧ na privatizovaných

podnicích,

včetně

zachování

jistého

podílu

ve

prospěch

státu.

Samotná privatizace probíhala ve fázích označovaných jako ,,malá privatizace“ a ,,velká privatizace“. 113 Malá privatizace zahrnovala převod malých a středních podnikŧ, tj. obchodŧ, restaurací a malých podnikŧ, do rukou ţivnostníkŧ a soukromých firem. Převod se uskutečňoval prostřednictvím dvoukolových aukcí a byl upraven federálním zákonem č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem, který byl doplněn zákonem ČNR č. 500/1990 Sb., o pŧsobnosti orgánŧ České republiky ve věcech převodŧ vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické a fyzické osoby. Z malé privatizace byly vyloučeny věci slouţící zemědělské výrobě a věci, které mohly být předmětem restituce. ,,Odhaduje se, ţe do roku 1993 byl takto privatizován majetek v hodnotě jedné miliardy dolarů“. 114 Velká privatizace zahrnovala převod především středních a velkých prŧmyslových podnikŧ z majetku státu do rukou fyzických i právnických osob, a to jak tuzemských, tak zahraničních. Velkou privatizaci upravoval zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Na základě usnesení vlád obou republik byly sestaveny seznamy podnikŧ a majetkových účastí státu, které měly být předmětem velké privatizace. Z velké privatizace byl vyloučen majetek, který na základě ústavy, popř. zvláštních zákonŧ, mohl být pouze ve vlastnictví státu, majetek navrácený právnickým osobám na základě zvláštních předpisŧ 112


KUKLÍK, Jan. Znárodněné Československo: od znárodnění k privatizaci – státní zásahy do vlastnických a dalších majetkových práv v Československu a jinde v Evropě. 1.vyd. Praha: Auditorium, 2010, 4 . ISBN 978-8087284-12-4. 114


52

(pozn. zákony související s restitucemi majetku), dále majetek, který na stát přešel po 25. únoru 1945 z majetku církví, kongregací a náboţenských společností, nebo majetek, na jehoţ vydání mohl vzniknout nárok fyzickým osobám (pozn. podle zákonŧ souvisejících restitucí). Převody majetku byly v rámci velké privatizace realizovány několika zpŧsoby: -

přímými prodeji tuzemským a zahraničním investorŧm

-

veřejnými aukcemi

-

tendry

-

prodeji některých podnikŧ stávajícímu managementu nebo zaměstnancŧm

-

kuponovou privatizací (vydání kuponových kníţek proběhlo ve 2 kolech, na základě kterých mohly fyzické osoby získat podíly na jednotlivých společnostech určených k privatizaci). 115

Rychlá a mnohdy neuváţeně prováděná privatizace, kdy se řada podnikŧ, popř. i bank, dostala do ,,nepříliš vhodných rukou“ je dodnes kritizována a spojována s výrazem ,,chvíli zhasneme“ ze slavného filmu Miloše Formana Hoří, má panenko. Moţnosti omezit vlastnické právo k věci a vyvlastnit věci jsou v současné době zakotveny v § 128 občanského zákoníka. § 128 (1) Vlastník je povinen strpět, aby ve stavu nouze nebo v naléhavém veřejném zájmu byla na nezbytnou dobu v nezbytné míře a za náhradu pouţita jeho věc, nelze-li dosáhnout účelu jinak. (2) Ve veřejném zájmu lze věc vyvlastnit nebo vlastnické právo omezit, nelze-li dosáhnout účelu jinak a to jen na základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu. Zatímco v odstavci 1 jde o omezení na přechodnou dobu a v nezbytné míře, které je navíc podmíněno stavem nouze a poskytnutím náhrady, tak v odstavci 2 zmíněné vyvlastnění vede k zániku vlastnického práva. Stanovenými podmínkami pro vyvlastnění, případně omezení vlastnického práva podle odstavce 2 §128 občanského zákoníka č. 40/1964 Sb. v aktuálním znění jsou: -

veřejný zájem, který musí být v kaţdém jednotlivém případě zkoumán;

-

za účelem, který je ve veřejném zájmu;

-

pouze pokud nelze účelu dosáhnout jinak, např. dohodou;

-

na základě zákona;

115


53

-

vţdy za náhradu;

-

právní účinek ,,ex nunc“, tj. od nynějška/bez zpětné platnosti.116

Podrobně postupy vyvlastnění a omezení vlastnického práva upravuje zákon č.184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo stavbě (zákon o vyvlastnění). Na základě tohoto zákona lze vyvlastnit, popř. omezit vlastnické právo k pozemkŧm, stavbám, a to pouze k jejich části (§1 zák. č. 184/2006 Sb.). Účely vyvlastnění jsou upraveny ve zvláštních zákonech, např. zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) nebo zákon č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky. Náhrada je poskytována v penězích, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak, s tím, ţe musí vyrovnat majetkovou újmu vzniklou vyvlastněním, být spravedlivá a přiměřená (§10 zák. č. 184/2006 Sb.). Jako náhradu lze poskytnout i jiný pozemek nebo stavbu (§11). Vyvlastňovací řízení je speciálním druhem správního řízení, proto se subsidiárně pouţije i zákon č. 500/2004 Sb., správní řád. 117

116

ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan, a kolektiv. Občanské právo hmotné 1. 5., jubilejní aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009, 460 s. ISBN 978-80-7357-468-0. 117

JANDERKA, Karel. infrastruktury. 2. vyd. Praha: Linde Praha, 2010, 171 s. ISBN 978-80-7201-793-5.

54

7.

PŘÍBĚH JEDNOHO DOMU V. Dobal: ,,Majetek je zdrojem svobody, majetek sám ale není svobodou, majetek také nemusí být zdrojem štěstí.“ 118

Činţovní dŧm č.p. 543, osudy jehoţ vlastníkŧ se budu dále zabývat, se nachází v Praze 2 – Novém Městě, Štěpánské ulici. První písemné zmínky pocházejí z roku 1376, kdy je na místě současného domu kamenný gotický dŧm. Vzhledem k poloze domu, přímo proti vchodu do kostela Sv. Štěpána, zde v 18. století bydleli hudebníci; dŧm je připomínán jako dŧm U varhaníkŧ a jiţ v té době zde byl hostinec. V roce 1873 byla pŧvodní budova zbořena a na jejím místě byl postaven současný dŧm v novorenesančním slohu. Stavba domu s 5 nadpodlaţími, pŧdou a dvěma sklepními patry byla provedena na základě plánŧ Václava Kaury a Aloise Doubravy. Po dokončení stavby byl v roce 1873 v přízemí domu zřízen hostinec Šumava, nyní restaurace U Šumavy. 119 Dle dochované kupní smlouvy ze dne 30.10.1911 prodávají Julie Nádherná (příbuzná rodiny barona Nádherného) společně s Eugenií Kopečnou a s Pavlínou Kopečnou, panu Františkovi Sojkovi (*1884 - +1935): ,,Dům číslo popisné 543 v Praze II i se stavební parcelou číslo katastrální 835, jak dům ten s parcelou ve knihovní vloţce číslo 543 katastrální obce Praha Nové Město jest zapsán, se vším, co v domě tom jest hřebem přibito, a maltou zazděno, se všemi právy a povinnostmi a týchţ mezích a hranicích, jak ony a jich právní předchůdci uţívali a uţívati byli oprávněni, za umluvenou kupní cenu per 154.000,-K“. Zápis o převodu vlastnictví domu a pozemku provedl dne 20. listopadu 1911 C.k. úřad desk zemských a knih pozemkových v Praze. František Sojka byl brzy po koupi domu nucen narukovat, v prŧběhu 1. světové války byl raněn a domŧ se vrátil s podlomeným zdravím. Správu domu včetně provozu hostince, vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, spolu s ním zajišťovala jeho sestra Emílie Koutová. František Sojka umírá svobodný 15. srpna 1935 v 51 letech. Po smrti Františka Sojky spravovala dŧm a zajišťovala provoz hostince Emílie Koutová. Po dlouhém vyjednávání uvnitř rodiny došlo k uzavření dědické dohody, ve které bylo stanoveno, ţe dŧm včetně zařízení restaurace bude převeden na Josefa Sojku (*1902 118

DOBAL, Viktor. Etika a vlastnictví. Praha: Občanský institut, 1994. 10 s.

119

BAŤKOVÁ, Rŧţena, DVOŘÁK, Jan, a kolektiv autorŧ. Umělecké památky Prahy: Nové Město. jiny. ISBN 80-200-0627-3.

55

+1950). Dědická dohoda rovněţ ukládala povinnost Josefu Sojkovi vyplatit ostatních 18 dědicŧ (celkem 213.000,-K), uhradit dluhy a dědickou daň (215.304,05 K), převzít hypoteční úvěr u Akciového pivovaru Smíchov (150.000,-K), přičemţ výnos z nájemného celého domu a právo uţívání jednoho bytu, měly připadnout Emilii Koutové, a to aţ do konce jejího ţivota (+1943). Záznam o přechodu vlastnického práva k domu na Josefa Sojku proběhl v pozemkových knihách s datem 28. března 1939, v rámci vypořádání byl dŧm oceněn na částku 872.812,-K. Josef Sojka se 12. srpna 1938 oţenil s Julií Kubeňovou (*1910 - +1985), která byla drţitelkou koncese na provoz hostinské ţivnosti (od r. 1928 byla zaměstnána v provozech patřících jejímu otci Kajetánu Kubeňovi, např. hotel v Bernarticích u Tábora, Lázně sv. Kateřiny v Počátkách, do svatby vedla vlastní hotel a restauraci Závist v Horních Mokropsích, kde se také seznámila se svým budoucím manţelem). Tento sňatek byl velmi dŧleţitý pro zajištění provozu restaurace U Šumavy, v té době téţ zvané téţ U Sojkŧ, protoţe Josef Sojka neměl oprávnění (koncesi) k provozu restaurace. Julie Sojková se velmi aktivně podílela na vedení restaurace, kde byla zaměstnána jako vedoucí, ale i na správě domu. Po podání daňového přiznání za rok 1941 měl Josef Sojka, vzhledem k dosaţenému ,,ryzímu výtěţku“, uhradit státní výdělkovou daň vyšší neţ 50.000,-K, a byl tak dne 21. února 1942 Krajským soudem obchodním v Praze odd. VII. vyzván (č.j. výzvy Nc VII 136/42), aby v souladu s čl. 19 obchodního zákona a § 7 uvoz. zák. ve znění zákona č. 183/28 nechal zapsat svoji firmu do obchodního rejstříku jednotlivcŧ. Na základě této výzvy podává Josef Sojka ţádost o zápis firmy Restaurant Sojka do obchodního rejstříku jednotlivcŧ. Zajímavé jsou u podané ţádosti o zápis do obchodního rejstříku povinné přílohy. Kromě ţivnostenského listu bylo třeba doloţit: -

osvědčení o státním občanství, doloţen byl německo-český opis ,,Všeobecné občanské legitimace“, kde kromě demografických údajŧ je uveden i podrobný popis osoby – postava, vlasy, oči, vousy, tvar úst, zvláštní znamení, stav zubŧ a otisk palce pravé ruky;

-

Prohlášení o účasti Ţidŧ, popř. ţidovského sdruţení, a zda je s řízením podniku spojena majetkoprávní dispozice. Součástí ţádosti o zápis do obchodního rejstříku je proto text následujícího znění: ,, Prohlašuji místopříseţně ve smyslu § 6. výnosu říšského protektora v Čechách a na Moravě, ze dne 21. června 1939 o ţidovském majetku, ţe nejsem ţidovského původu a ani s Ţidovkou neţiji v manţelství, dále prohlašuji ve smyslu § 7 druhého prováděcího nařízení téhoţ Protektora, ţe na tomto právním řízení tvořícím podklad ţádaného

56

zápisu firmy do obchodního rejstříku nejsou zúčastněni Ţidé, ani ţidovské podniky, ani ţidovská sdruţení osob.“ V roce 1943 došlo k zatčení Julie Sojkové gestapem a k jejímu uvěznění v cele Novoměstské radnice, kde strávila 2 měsíce, a to i přes skutečnost, ţe byla v té době v jiném stavu. Dŧvodem zatčení bylo podezření, ţe jako náhradu za odvedenou práci poskytla potraviny osobě ukrývající osobu ţidovského pŧvodu. V lednu 1944 se Julii Sojkové narodila dcera Štěpánka Sojková. Dne 15. února 1945 byl dŧm poškozen při bombardování Prahy, kdy bylo mimo jiné poškozeno a zničeno mnoţství budov i v okolí Karlova náměstí; náklady na opravu domu činily 68.616,-Kčs. Opravy domu probíhaly postupně v letech 1945-1947. V dubnu 1949 se manţelŧm Sojkovým narodila druhá dcera Marie Sojková (+ 2006). S ohledem na výše popsaný poválečný vývoj československé politiky, která byla stále více a více ovlivňována Sovětským svazem a neutěšenou hospodářskou situací země, dochází k zavedení tzv. ,,milionářské dávky“, a to na základě přijatého zákona o mimořádné jednorázové dávce z nadměrných přírŧstkŧ na majetku č. 185/1947 Sb. Povinnost podat přiznání k mimořádné jednorázové dávce a k mimořádné dávce z nadměrných přírŧstkŧ na majetku vznikla i Josefu Sojkovi. Ze zachovaného opisu opraveného přiznání k mimořádné jednorázové dávce a k mimořádné dávce z nadměrných přírŧstkŧ na majetku podaného dne 30. září 1948 na Berní správu Praha II vyplývá, ţe vyměřená mimořádná jednorázová dávka činila 99.360,-Kčs, mimořádná dávka z nadměrných přírŧstkŧ stanovena nebyla, a to z dŧvodu, ţe přírŧstek na majetku za sledované období 15. listopadu 1945 aţ 31. prosince 1947 činil 147.156,-Kčs, přičemţ stanovená odčitatelná poloţka činila 300.000,-Kčs. Celková hodnota majetku k 31. prosinci 1947 byla stanovena na 1.317.548,-Kčs, z toho hodnota domu a pozemku 1.285.200,-Kčs, výše přiznaných dluhŧ a břemen k uvedenému datu činila 273.465,- Kčs. S ohledem na nedostatek finančních prostředkŧ podává Josef Sojka 03. října 1948 ţádost o povolení bezúročných splátek, kdy k 30. září 1948 byla uhrazena částka 10.000,-Kčs, do 31. prosince 1948 mělo dojít k úhradě 45.000,-Kčs a do 31. července 1949 měla být uhrazena zbylá částka ve výši 44.360,-Kčs. Dne 20. srpna 1949 Josef Sojka obdrţel předpis mimořádné jednorázové dávky/platební rozkaz/ evidenční číslo 619/66/289H, ze kterého vyplývala povinnost uhradit do 30 dnŧ po doručení předpisu částku 62.440,-Kčs a poplatek z prodlení ve výši 3.708,-Kčs. V uvedeném předpisu mimořádné jednorázové dávky/platebním rozkazu/ byly uvedeny vyšší částky u ocenění majetku (např. hodnota budovy byla stanovena na 1.551.451,-Kčs) oproti podanému přiznání k mimořádné jednorázové dávce, které mělo za následek navýšení mimořádné jednorázové dávky. Dne 09. září 1949 podává Josef Sojka ţádost o povolení 57

poţadovanou částku uhradit 12 bezúročnými splátkami s odvoláním na nedostatek volných finančních prostředkŧ (příloha č. 1) a současně s odvoláním na zjištěné rozdíly ve stanovení hodnoty majetku ţádá Obvodní národní výbor Praha 2, finanční referát, o sdělení vyměřovacích podkladŧ a dŧvodŧ vedoucích ke stanovení odchylných hodnot (příloha 2). Dne 19. září 1949 je Josefu Sojkovi zasláno oznámení dŧvodŧ předpisu, které převzal dne 23. září 1949 (příloha 3). Z dalších dochovaných dokumentŧ vyplývá, ţe Josef Sojka podal odvolání proti vyměřenému navýšení mimořádné jednorázové dávky, znění odvolání se bohuţel nedochovalo. Jak je níţe popsáno, vyřešit tuto záleţitost uţ nebude Josefu Sojkovi umoţněno. Dne 5.října 1949 v časných ranních hodinách byla v bytě manţelŧ Sojkových, nacházejícím se v 2. nadpodlaţí domu ve Štěpánské ul. 543/3, Praha – Nové Město, provedena domovní prohlídka, a i kdyţ nebyly shledány ţádné dŧkazy o protizákonné činnosti, byl Josef Sojka zatčen a v rámci tzv. ,,Akce T-43“ převezen do sběrného tábora v obci Sv. Jan pod Skalou. Prŧběh zatčení je jedna z posledních vzpomínek mé matky Štěpánky Exnarové, rozené Sojkové, tehdy 5leté, na jejího otce Josefa Sojku. Ve sběrném táboře ještě téhoţ dne proběhl soud a Josef Sojka, i kdyţ v té době jiţ těţce nemocný, byl na základě zákona č. 247/1948 Sb. § 2 a § 3 odsouzen na 1 rok do tábora nucených prací v Pardubicích. Zároveň v souladu s § 4 zákona 247/1948 Sb. byl Josef Sojka, a tím vlastně i jeho rodina, odsouzen k: a)

zákazu pobytu v okruhu 180 km od hlavního města Prahy

b)

k zavedení národní správy u restaurace a domu ve Štěpánské ul. 543/3, Praha 2

c)

k odnětí ţivnostenského oprávnění.

Restaurace ,,U Šumavy“ přešla pod národní správu Komunálního podniku Hotely a restaurace hlavního města Prahy dne 05. října 1949, a to prakticky současně se zatčením Josefa Sojky. Julie Sojková, která byla se svým manţelem denně zaměstnána v provozu vlastní restaurace, se tuto skutečnost dozvěděla od hlavního kuchaře, který od ní po jejím příchodu vyţadoval předání klíčŧ a hotovosti v pokladně. Na tento okamţik moje babička Julie Sojková vzpomínala i v době mého dětství a zmiňovala větu, kterou jí tenkrát hlavní kuchař řekl: ,,Paní, jděte domů, tady Vám uţ nic nepatří“. Na chování a politickou příslušnost Josefa Sojky byli nuceni podávat reference jeho bývalí zaměstnanci, jedno z takových prohlášení se dochovalo ve znění: ,,Josef Sojka se choval k nám zaměstnancům přátelsky a vlídně, vycházel vstříc našim přáním, platově plně uspokojil. Pracovní dobu nikomu z nás nepřetahoval. Jeho postoj politický podle našeho názoru byl zcela lidově demokratický.“ (příloha 4)

58

Kladné reference neměly účinek a Josef Sojka zŧstal i nadále v táboře nucených prací v Pardubicích, odkud byl jiţ v listopadu 1949 jako těţce nemocný převezen do nemocnice. Zařazení do tábora nucených prací bylo na základě § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 247/1948 Sb. odŧvodněno: ,,Do táborů budou zařazeny osoby, které jsou starší 18let, nepřekročily 60. rok věku a jsou tělesně a duševně způsobilé, ale práci se vyhýbají nebo ohroţují výstavbu lidově demokratického zřízení nebo hospodářský ţivot, zvláště veřejné zásobování, a osoby, které jim to umoţňují“, a to za účelem dle § 1 zákona 247/1948 Sb.: ,,Aby osoby uvedené v§ 2 mohly být vychovány k práci jako občanské povinnosti a aby mohlo býti vyuţito jejich pracovních schopností k prospěchu celku (§32 ústavy)….“ Julie Sojková se stala zaměstnancem – hospodyní komunálního podniku ,,U Šumavy“, tj. v restauraci, která jí a jejímu manţelovi dříve patřila a která byla převzata do národní správy Komunálním podnikem Hotely a restaurace hlavního města Prahy. Vzhledem k zavedení národní správy u restaurace, která byla jediným zdrojem příjmŧ rodiny a kde byly vázány veškeré finanční prostředky, které byly rovněţ postaveny pod národní správu, dále vzhledem k uvěznění Josefa Sojky a k nutnosti zaopatřit 2 děti ve věku 5 let a 7 měsícŧ, včetně jejich najaté chŧvy, se rodina ocitá v hmotné nouzi. Dne 15. listopadu 1949 proto Julie Sojková podává Obvodnímu národnímu výboru v Praze 2, hospodářský referát, ţádost o upravení a zlepšení těţké situace (příloha 5). Ţádosti bylo vyhověno a ze zabavených finančních prostředkŧ, cca. 26.000,-Kčs, bylo uvolněno 5.000,-Kč pro potřeby rodiny paní Sojkové. Dne 22. prosince 1949 Julie Sojková přijímá Výměr vydaný dne 23. listopadu 1949 Obvodním národním výborem v Praze 2, hospodářský referát, který byl adresován Josefu Sojkovi. Na základě tohoto výměru byla zavedena národní správa a jmenován národní správce pro dŧm č.p. 543 v Praze 2, Štěpánská 3 (příloha 6). Národním správcem domu se stává Bytový podnik hlavního města Prahy. Jak z přiloţeného dokumentu vyplývá, zavedení národní správy a provedení záznamu o národní správě do pozemkových knih u uvedeného domu bylo provedeno na základě dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z dob nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němcŧ, Maďarŧ, zrádcŧ a kolaborantŧ, s tím, ţe: ,,Provedeným řízením bylo zjištěno, ţe se jedná o opuštěnou a zanedbanou nemovitost, na kterou se vztahují §§ 2 aţ 6 dekretu pres. rep. ze dne 19.05.1945 č. 5/1945 Sb., a byla proto podle uvedeného dekretu zavedena pro tuto nemovitost národní správa.“

59

Příslušnost Obvodního národního výboru v Praze 2 k vydání výměru o zavedení národní správy vycházela z dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., a to u domu z §7 písm. e) a u restaurace pak z §7 písm. c) aa). §7 (1) K zavedení národní správy jsou příslušni: a) u podniků a ústavů peněţních okresní národní výbor, b) u podniků báňských v revírech příslušný okresní národní výbor, c) u podniků průmyslových, obchodních a jiných živnostenských aa) při počtu zaměstnanců do 20 místní národní výbor, bb) při počtu zaměstnanců od 21 okresní národní výbor. Při určování počtu zaměstnanců rozhoduje normální provoz v roce 1943. d) U zemědělských a lesních majetků: aa) při výměře do 50 ha místní národní výbor, bb) při výměře přes 50 ha okresní národní výbor, e) U obytných domů a stavebních parcel místní národní výbor, převyšuje-li hodnota však 5 000 000 K, okresní národní výbor. f) U veškerého ostatního majetku: aa) při hodnotě do 500 000 K místní národní výbor, bb) při hodnotě vyšší neţ 500 000 korun okresní národní výbor, (2) V případě, ţe odhad hodnoty majetku [písm. e) a f)], který se dává pod národní správu, jest sporný, určuje jeho hodnotu s konečnou platností orgán vyšší. (3) V obcích a okresech, kde byla nebo bude místo národního výboru jmenována správní komise, resp. správní komisař, patří zavedení národní správy do jejich příslušnosti. Odŧvodnění, ţe jde o opuštěnou a zanedbanou nemovitost, je v přímém rozporu s hodnotou budovy a pozemku vyplývající z přiznání k mimořádné jednorázové dávce a mimořádné dávce z nadměrných přírŧstkŧ ze září 1948, kde byla hodnota domu stanovena na 1.285.200,Kčs, nadto byla tato hodnota Obvodním národním výborem, finanční referát, v srpnu 1949 navýšena na 1.551.451,-Kčs, coţ mělo za následek navýšení mimořádné jednorázové dávky a vydání platebního rozkazu, proti kterému Josef Sojka podal odvolání, přičemţ řízení v této věci v době zavedení národní správy na dŧm nebylo ještě ukončeno. Zavedení národní správy na restauraci a později i na dŧm a zařazení Josefa Sojky do tábora nucených prací souviselo s vyměřenou mimořádnou jednorázovou dávkou a prosperující ţivností; toto dokazuje i fakt, ţe u většiny okolních nájemních domŧ, kde nebyly vlastníky 60

ţivnosti provozovány, k zavedení národní správy nedošlo. Lze se tedy domnívat, ţe podle plátcŧ mimořádné jednorázové dávky a mimořádné dávky z nadměrných přírŧstkŧ byly vytipovány osoby pro ,,Akci T-43“. Současně s doručením výměru o zavedení národní správy a jmenování národního správce pro dŧm č.p. 543 v Praze II, Štěpánská 3, byl Julii Sojkové sdělen poţadavek na vystěhování z Prahy. Poţadavku Julie Sojkové, aby jí bylo umoţněno odstěhovat se i se svými dětmi k jejím rodičŧm na statek v Otíně u Jindřichova Hradce, nebylo vyhověno, a to z dŧvodu menší vzdálenosti od Prahy (vzdálenost cca 160 km, nařízeno bylo 180 km) a téţ z dŧvodu, ţe její otec, statkář, nebyl ,,vhodnou osobou“. Rodiče Julie Sojkové byli později donuceni opustit vlastní statek umístěný ve středu obce, přenechat prostory Jednotnému zemědělskému druţstvu včetně polí a dobytka a odstěhovat se na kraj obce do nemovitosti po odsunuté německé rodině. Pŧvodní budova statku byla činností jednotného zemědělského druţstva, které zde zřídilo kravín, následně natolik zdevastována, ţe i v dnešní době je budova naprosto nevyuţitelná. Julie Sojková po zamítnutí ţádosti navštěvuje začátkem roku 1950 přidělenou nemovitost – roubený dŧm – na severu Čech někde u hranic s Polskem. S ohledem na dále popsané události se rodina do přidělené nemovitosti stěhovat nemusela, došlo ale k rozdělení bytové jednotky, kterou v té době obývali spolu se vzdálenými příbuznými, na 3 jednotky. Ze vzniklých tří bytových jednotek jedna zŧstala k obývání rodiny Sojkových, jeden byt byl přidělen příbuzným rodiny Sojkových a do jednoho bytu byla přestěhována rodina určená Obvodním národním výborem pro Prahu 2. Do pŧvodně přidělené nemovitosti na hranicích s Polskem se odstěhovala rodina vlastníka sousedního domu, která ve své nemovitosti provozovala pekařství. Dne 01.února 1950 je Josefu Sojkovi zaslána Obvodním národním výborem v Praze 2, finanční referát, na adresu Praha 2, Štěpánská 3, výzva ke spolupráci v odvolacím řízení do mimořádné jednorázové dávky (příloha 7). Tuto výzvu přijala za svého manţela Julie Sojková a odpověděla na ni následovně: ,,Můj manţel jest toho času zajištěn v T.N/P. v Pardubicích a já sama nemohu na výzvu podati odpověď ţádám proto, aby lhůta byla prodlouţena pro podání odpovědi alespoň do 30. června 1950. Doufám, ţe do té doby bude můj manţel moci podati odpověď sám.“ (příloha 8). Obvodní národní výbor Praze 2, finanční referát, zasílá 14. dubna 1950 oznámení o zamítnutí odvolání ve věci platebního rozkazu k vyměřené mimořádné jednorázové dávce podle § 1 zákona č. 185/1947 Sb., a to z dŧvodu opoţděného podání odvolání proti platebnímu rozkazu, které bylo podáno 01. října 1949, přičemţ lhŧta pro podání odvolání měla uplynout 29. září 61

1949. Proti tomuto rozhodnutí bylo moţné podat odvolání do třiceti dnŧ od dodání oznámení. Bez ohledu na podané odvolání se jiţ 17. dubna 1950 do bytu manţelŧ Sojkových dostavil berní vykonavatel finančního referátu s výzvou k doplacení mimořádné jednorázové majetkové dávky vyměřené platebním rozkazem číslo 619/66 ve výši 60.373,-Kčs. Julie Sojková podává téhoţ dne, tj. 17. dubna 1950, ţádost o upuštění dalších exekučních krokŧ, alespoň do doby rozhodnutí ve věci odvolání proti předpisu, a svoji ţádost odŧvodňuje: -

Naprostou neschopností poţadovanou částku splatit pro nemajetnost po zavedení národní správy na dŧm a restauraci v Praze 2, Štěpánské ul. 3;

-

Nutností splácet dluh u Smíchovského pivovaru ve výši zŧstatku 118.610,80 Kčs (pozn. po zavedení národní správy na restauraci nebyly národním správcem převzaty závazky, ty zůstaly k plnění původním vlastníkům)

-

Jediným příjmem rodiny je její mzda ve výši 3.500,-Kčs měsíčně, a tato částka musí pokrýt potřeby její, dvou dětí ve věku 5 a 1 rok, těţce nemocného manţela a najaté opatrovnice dětí.

Dále uvádí, ţe manţel byl koncem února propuštěn z tábora nucených prací v Pardubicích jako těţce nemocný a práce neschopný, s tím ţe bude převezen do nemocnice (příloha č. 9). Josef Sojka byl propuštěn z tábora nucených prací v únoru 1950, nicméně dále zŧstával v nemocnici v Pardubicích. V dubnu byl převezen do nemocnice v Praze na Vinohradech, kde dne 25. dubna 1950 ve věku 48 let zemřel. Pohřeb Josefa Sojky byl vypraven dne 29. dubna 1950, a to dle rodinných zvyklostí, kdy nejprve probíhala mše v kostele Sv. Štěpána v Praze a poté byla rakev převezena do Dolních Mokropsŧ, kde byla vystavena a po dalších církevních obřadech uloţena do rodinné hrobky v Horních Mokropsech, následně 2. května 1950 a 3. května 1950 byly slouţeny mše v kostele Sv. Štěpána a v kostele Sv. Václava v Horních Mokropsech. Vzhledem k velké účasti smutečních hostŧ byly z Prahy vypraveny 2 autobusy. Prŧběh pohřbu je v této práci zmiňován z dŧvodu, ţe vypravení pohřbu následně poslouţilo jako záminka pro provedení další domovní prohlídky v bytě manţelŧ Sojkových v Praze, Štěpánské ul. 3. Přestoţe nebyly nalezeny ţádné dŧkazy o protistátní nebo nezákonné činnosti, bylo Julii Sojkové sděleno, ţe pokud bude pokračovat v pořádání protistátních akcí, bude zatčena a děti budou umístěny do dětského domova. Obvodní národní výbor v Praze 2 dne 16. května 1950 zasílá Julii Sojkové, vdově po restauratéru, Výměr ve věci zrušení národní správy domu č.p.543 v Praze II, Štěpánské ul. 3. Obvodní národní výbor na schŧzi konané 9. května 1950 se usnesl, aby bylo vyhověno odvolání podanému 22. prosince 1949 Julií Sojkovou v zastoupení manţela Josefa Sojky a na základě §11 a § 24 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945: 62

§ 11 Národní správa budiţ zrušena, jakmile pominou důvody, pro které byla zavedena. Zruší ji orgán, který ji zavedl. § 24 (1) Majetek, daný pod národní správu, který patřil dělníkům, rolníkům, ţivnostníkům, drobným a středním podnikatelům, úředníkům, příslušníkům volných povolání a osobám v podobném sociálním postavení a jehoţ pozbyly v důsledku národní, politické nebo rasové persekuce, budiţ, pokud nejde o osoby uvedené v § 4 (pozn. osoby povaţované za státně nespolehlivé), vyňat z národní správy a ihned vrácen dřívějším majitelům, resp. jejich dědicům. (2) Také osoby, uvedené v § 4 odst. a) (pozn. osoby povaţované za státně nespolehlivé německé nebo maďarské národnosti), pokud jde o dělníky, rolníky, ţivnostníky, drobné a střední podnikatele, úředníky, příslušníky volných povolání a osoby v podobném sociálním postavení, resp. jejich dědicové, mohou ţádati za vynětí svého majetku z národní správy a za jeho vrácení, jestliţe mohou hodnověrně prokázati, ţe byli obětí politické, nebo rasové persekuce a zůstali věrni demokraticko-republikánské státní myšlence Československé republiky. (3) O tom rozhoduje na ţádost orgán příslušný podle § 7. (4) Ostatní zajištěný majetek zůstane pod národní správou, aţ do nové zákonodárné úpravy. rozhodl o zrušení národní správy. Dále Obvodní národní výbor poţádal Okresní soud civilní v Praze, aby jako knihovní soud podle § 15 dekretu prezidenta republiky č.5/1945: §15 Na základě rozhodnutí podle § 14 provede z úřední moci: a) u nemovitostí příslušný soud knihovní zápis poznámky národní správy v pozemkových knihách, b) u horních oprávnění příslušný soud, resp. úřad zápis poznámky národní správy v horních knihách, resp. záznamech, c) u podniků (závodů) zapsaných do obchodního (společenstevního), na Slovensku firemního rejstříku, příslušný soud zápis poznámky národní správy do rejstříku obchodního (společenstevního) na Slovensku firemního. Provedl výmaz poznámky o národní správě na domě č.p. 543 v Praze II. Komunální podnik v Praze I, Dlouhá třída č. 16, jakoţto jmenovaný národní správce, byl vyzván k provedení vyúčtování příjmŧ a vydání z domu a po revizi vyúčtování protokolárně 63

předal Julii Sojkové veškeré doklady a spisy týkající se správy domu, a to nejpozději do 1. dne následujícího měsíce po doručení tohoto výměru (příloha 10). Převod domu a finančních prostředkŧ nebyl ještě proveden, ale jiţ 20. května 1950 je pozŧstalým po Josefu Sojkovi zastoupeným paní Julií Sojkovou Finančním referátem Obvodního národního výboru v Praze 2 zasláno oznámení, ţe ţádosti ze dne 17. dubna 1950 o posečkání mimořádných dávek stanovených podle zákona č. 185/1947 Sb. se pro nedostatek zákonných předpokladŧ nevyhovuje, s tím ţe se jedná o rozhodnutí konečné. Proti tomuto rozhodnutí bylo s největší pravděpodobností podáno odvolání, které se sice nedochovalo, nicméně jeho existence vyplývá z další dochované korespondence. Dne 12. června 1950 podává Julie Sojková novou ţádost Finančnímu referátu Obvodního národního výboru o povolení splátek mimořádné majetkové dávky, jejíţ neuhrazená výše činila 60.373,-Kčs. V ţádosti uvádí, ţe výpŧjčkami u rodinných příslušníkŧ je schopna v nejbliţší době uhradit částku 10.000,-Kčs a u zbylé částky ţádá o povolení splátek, které by mohla splácet ze svého platu 3.500,-Kč, ze kterého ţiví 2 nezletilé děti a jejich chŧvu. Obvodnímu národnímu výboru v Praze 2 finančnímu odboru je 21. června 1950 adresována ţádost o povolení poměrného odpisu části předepsané mimořádné dávky (nyní zmiňována částka 65.148,-Kčs?) oproti majetku restaurace, který byl po likvidaci národní správy u restaurace převeden do majetku Komunálního podniku Hotely a restaurace hl. m. Prahy. Zbývající nedoplatek na mimořádné dávce měl být dál hrazen splátkami z příjmŧ Julie Sojkové (příloha 11). Dle získaných informací (dokumentace se nedochovala) bylo ţádosti vyhověno a došlo ke sníţení části dluhu na mimořádné dani a zbylá část dluhu byla postupně splácena. Pro úplnost uvádím, ţe hodnota majetku restaurace (inventář, hotovost, zásoby a další) byla k 31. prosinci 1948 stanovena na 349.393,12 Kčs s tím, ţe dluh u národního podniku Praţské pivovary činil 120.510,-Kč. V druhé polovině roku 1950 bylo zahájeno dědické řízení ve věci pozŧstalosti po Josefu Sojkovi. Nezletilé dcery Štěpánka Marie a Marie Magdalena byly zastupovány kolizním opatrovníkem Karlem Fousem. Okresní soud civilní v Praze dne 4. listopadu 1950 vydal usnesení o přijetí dědických přihlášek. Začátkem roku 1951 byla Státním notářstvím vyhotovena odevzdávací listina, na základě které bylo do pozemkové knihy vloţeno vlastnické právo k domu č.p. 543 v katastrálním území Praha – Nové město, a to pro Julii Sojkovou, výše podílu 1/4, nezletilou Štěpánku Marii Sojkovou, výše podílu 3/8, a nezletilou Marii Magdalenu Sojkovou, výše podílu 3/8 (příloha 12) Nemovitost nacházející se ve Štěpánské ul. č.p. 543, Praha 2, byla navrácena dědicŧm Josefa Sojky. Příjmy plynoucí z pronájmu bytŧ a prostor restaurace byly povinně odváděny na 64

zvláštní vázaný účet nájemného vedený u Státní spořitelny. Zároveň s vázaným účtem nájemného byla povinnost vést i zvláštní účet oprav domu. S těmito účty nemohli vlastníci volně nakládat, finanční prostředky byly určeny pouze pro zajištění provozu domu a jeho oprav. Obvodní národní výbor v Praze 2, odbor pro výstavbu dne 17. září 1959 vydává výměr č.j. 28547-16-IX/59-2, kterým byla Julie Sojková vyzvána k provedení nařízených oprav domu. Opravy zahrnující mj. provedení nové fasády domu byly vyčísleny na 161.300,-Kčs. Nařízené opravy domu bylo nutné financovat prostřednictvím pŧjčky. Státní spořitelna však 4.prosince 1959 schválila pouze poskytnutí úročené pŧjčky ve výši 18.000,-Kčs, úročenou pŧjčku ve výši 133.000,-Kčs zamítla. S ohledem na nedostatek finančních prostředkŧ pro provedení oprav podala Julie Sojková dne 7. prosince 1959 u Obvodního národního výboru v Praze 2 ţádost o poskytnutí bezúročné pŧjčky na financování nařízených oprav domu (příloha 13). Ţádost o poskytnutí pŧjčky byla hospodářským odborem rady obvodního národního výboru přijata a vyřizována, nicméně jiţ 7. ledna 1960 je Julii Sojkové zaslána výzva k zadání objednávky prací na opravě domu u Obvodního stavebního podniku v Praze 2 a k doloţení potvrzení o přijetí této objednávky včetně potvrzení Státní spořitelny o zajištění finančních prostředkŧ na úhradu nákladŧ spojených s opravou. V závěru výzvy je poprvé zmíněna výhrŧţka o převodu domu do státního socialistického vlastnictví, příp. o zavedení národní správy domu dle zákona č. 71/1959 Sb. (příloha 14). Ze zákona č. 71/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některého soukromého domovního majetku: §3 (1) K dosaţení cílů sledovaných tímto zákonem můţe místní národní výbor se souhlasem vlastníka domu, na který se vztahuje tento zákon (dále jen ,,nájemní dům“), provést jeho úpravu. Úpravou se rozumí stavební úprava, přístavba, nástavba, změna stavby, dokončení stavby, přípojka na veřejné zařízení nebo udrţovací práce. Při provádění úpravy má místní národní výbor práva a povinnosti stavebníka. (2) Nelze-li dosáhnout souhlasu vlastníka, můţe výkonný orgán okresního národního výboru rozhodnout, ţe úpravu podle odstavce 1 lze provést bez tohoto souhlasu. §4 (1) Místní národní výbor uhradí ze svých rozpočtových prostředků náklady vynaloţené (§3) na úpravu.

65

(2) Vlastník nájemního domu je povinen místnímu národnímu výboru zaplatit náhradu za provedenou úpravu. Pro tuto pohledávku vázne na nájemním domě zástavní právo, a to v pořadí přede všemi jinými právy váznoucími na nemovitosti. §5 (1) Po dobu trvání zástavního práva (§4 odst. 2) smí vlastník nakládat s nájemním domem jen se souhlasem výkonného orgánu okresního národního výboru. Výkonný orgán okresního národního výboru můţe k udělování tohoto souhlasu zmocnit výkonné orgány místních národních výborů a určit přitom rozsah tohoto oprávnění. (2) Právní úkony, které jsou v rozporu s ustanovením odstavce 1, jsou neplatné. §6 (1)

Převyšuje-li pohledávka na náhradu (§4 odst. 2) spolu s ostatními pohledávkami organizací státního socialistického sektoru zajištěnými zástavním právem na nájemním domu dvě třetiny hodnoty domu před jeho úpravou, můţe výkonný orgán okresního národního výboru rozhodnout, ţe nájemní dům spolu se stavebním pozemkem, na kterém je vystavěn, a se zahradou hraničící s tímto pozemkem, pokud patří vlastníku nájemního domu, přechází do státního socialistického vlastnictví.

Na výzvu reagovala Julie Sojková dopisem ze dne 11. ledna 1960, ve kterém se odvolává na svoji ţádost ze dne 7. prosince 1959, jiţ předané podklady a na projednávání poskytnutí bezúročné pŧjčky právě Odborem místního hospodářského rady Obvodního národního výboru v Praze 2. K oznámení schválení bezúročné pŧjčky Odborem místního hospodářského rady Obvodního národního výboru v Praze 2 ve výši 143.000,-Kč dochází 7. března 1960. Postupně byl zvyšován nátlak na vlastníky domu zastoupené paní Julií Sojkovou na dobrovolné darování domu. Toto dosvědčuje mj. dochovaná pozvánka občanského výboru č. 7 při ONV v Praze 2 ,,k projednání otázky vašeho domu“, projednávání se měla zúčastnit i celá domovní komise (příloha 15). Na této schŧzi konané 25. května 1961 byl na Julii Sojkovou činěn nátlak na dobrovolné vzdání se vlastnického práva k domu a byl jí předán tiskopis s uvedenými podmínkami pro darování nemovitostí státu (příloha 16). V dopise ze dne 29. května 1961, který je reakcí na uvedenou schŧzi, Julie Sojková poukazuje na fakt, ţe se nemŧţe vzdát vlastnického práva k nemovitosti, protoţe není jejím jediným vlastníkem. Jak je výše uvedeno, v rámci dědického řízení bylo zapsáno vlastnické právo k domu a pozemku pro paní Julii Sojkovou s podílem ve výši 1/4, pro Štěpánku Sojkovou s podílem 3/8 a Marii s podílem 3/8. Obě dcery paní Sojkové byly v roce 1961 nezletilé. Právě s odvoláním na nezletilost obou dcer poţádala Julie Sojková o posečkání s rozhodnutím do 23. ledna 1962, kdy se plnoletou měla stát alespoň Štěpánka Sojková, s tím ţe ona sama (Julie Sojková) má 66

zájem o darování domu. V dopise, viz příloha 17, je rovněţ podrobně vylíčeno splácení poskytnutých pŧjček na opravu domu, které bylo realizováno z nájemného za byt v domě uţívaný její rodinou (pozn. 275,-Kč čtvrtletně). V červnu 1961 byla Julie Sojková opět předvolána k projednávání darování nemovitosti státu. V dochovaném záznamu z jednání, jehoţ vydání si Julie Sojková vynutila, byla upozorněna, ţe: a) darování nemovitosti v případě nezletilých dětí podléhá schválení opatrovnického soudu, přičemţ o souhlas musí soud poţádat; b) v případě pouţití zákona č. 71/1959 Sb., tj. pokud by nemovitost nebyla darována, nebudou po převzetí domu do socialistického vlastnictví vypořádány hypotekární dluhy a budou jí ponechány k dalšímu splácení. (příloha 18) O činnosti domovních dŧvěrníkŧ, jejich vlivu na správu nemovitosti vedoucím aţ umoţnění vyvlastnění nemovitosti svědčí dochovaný dopis ze dne 15. září 1961. V tomto dopise adresovaném Hospodářskému odboru Obvodního národního výboru v Praze 2, je uvedeno, ţe: a) dosavadní majitelka se zdráhá dát svolení k objednávce zařízení domovní prádelny, a to s odvoláním, ţe podniká kroky k darování domu, zařízení prádelny není zahrnuto v rozpočtu prací probíhajících oprav domu, a ţe na účtu oprav nejsou finanční prostředky; b) paní Sojková ve své domácnosti má předměty (pračku, ţdímačku, smaltovanou vanu), které jsou pro zařízení domovní prádelny vhodné, a které by tedy mohla pro prádelnu poskytnout; c) paní Sojková je ochotna předměty pro domovní prádelnu poskytnout za podmínky, ţe hodnota předmětŧ bude pouţita na úhradu 2 faktur za provedené opravy v domě, jejichţ úhrada nebyla povolena z poskytnuté pŧjčky (částka cca 3.100,-Kč). Dopis podepsali všichni nájemci nemovitosti, z nichţ někteří v domě doposud bydlí (příloha 19). Z dalšího zápisu z jednání na Hospodářském odboru ONV v Praze 2 ze dne 3. října 1961 vyplývá, ţe i přes učiněné kroky k darování nemovitosti (vyţádání souhlasu opatrovnického soudu, výmaz zástavního práva ve prospěch Smíchovského pivovaru a další) byla rekonstrukce a zařízení domovní prádelny schválena koordinační komisí. Dále pak: ,,Vzhledem k tomu (pozn. kroky učiněné k darování domu) prohlašuje paní Sojková, ţe nesouhlasí, aby adaptace byla provedena podle zákona 71/1959 Sb. Paní Sojková je tedy informována v tom smyslu, ţe jde o usnesení koordinační komise, kterým je hospodářský odbor vázán a musí je provést. Bude tedy adaptace prádelny provedena podle zákona č. 71/1959 Sb. proti vůli vlastníků domu.“ (kopie záznamu není přílohou vzhledem k obtíţné čitelnosti písma). Opravy domovní prádelny byly realizovány bez souhlasu majitelek domu, o tom svědčí i oznámení z listopadu 1961, kterým Julie Sojková ţádá, aby opravy, s nimiţ 67

nesouhlasí a které byly započaty v její nepřítomnosti, byly zastaveny. O kvalitě provedených oprav v prádelně svědčí reklamace zaslaná 15. ledna 1962 domovní komisí Ředitelství obvodního stavebního podniku Praha 2, ve které je mj. uváděno: ,, Po rozšíření bývalé prádelny byl obezděn měděný kotel tak závadně, ţe se v prosinci minulého roku část zdiva včetně dvířek topeniště úplně vysypala a pouţívání prádelny je tak znemoţněno. ……. Tragédií případu jest, ţe práci provádějící zaměstnanec, snad z neznalosti techniky topení, nebo časové tísně zabudoval topenišťová dvířka dolů místo popelníkových a dvířka pro popelník osadil nahoru k roštu, kde je největší ţár. …...přídrţné plechové pásky se přepálily, dvířka úplně vypadla a závadné zdivo se hroutí.“ Na závěr k provedené adaptaci prádelny uvádím, ţe opravy si vyţádaly částku 10.550,99 Kčs, na nemovitosti vzniklo pro tuto pohledávku další zástavní právo, které mělo dále za následek převod domu do socialistického vlastnictví, navíc od prosince roku 1961 do dnešních dnŧ v dané domovní prádelně nikdo nic nevypral. Dne 20. března 1962 je majitelkám domu č.p. 543 nacházejícím se ve Štěpánské ulici, Praha 2, odesláno Obvodním národním výborem Praha 2 oznámení o zamítnutí jejich odvolání ze dne 6. března 1962 proti rozhodnutí o zastavení řízení o darování nemovitosti. Dŧvodem pro zamítnutí bylo neuhrazení nákladŧ na adaptaci prádelny a vznik dalšího zástavního práva, přičemţ hodnota zástavních práv přesáhla 2/3 hodnoty domu před úpravou (stanovena hodnota domu 58.520,-Kčs) (příloha 20). Byly tak podle § 6 zákona č. 71/1959 Sb. splněny podmínky převodu nemovitosti do socialistického vlastnictví a Obvodní podnik bytového hospodářství Praha 2 dne 7. dubna 1962 ,,zdvořile“ ţádá, aby se Julie Sojková dostavila k podání základních informací o domě, který ,,přejímáme od 1.3.1962 do své správy“(příloha 21). Otázka vlastnictví domu byla tak pro následujících 29 let vyřešena. Dlouho však nebyly vyřešeny dluhy váznoucí na nemovitosti, a to především dluhy spojené s adaptací prádelny, nedoplatkem vodného a neuhrazenými odmítnutými fakturami za opravy domu. Přes podání několika ţádostí o prominutí úhrady a projednávání několika ţalob byla Julie Sojková nucena závazky související s vyvlastněným domem splácet ze svého platu. Paní Julie Sojková zemřela jako 75 letá v roce 1985; do svých 72 let pracovala ve vrátnici Fakultní nemocnice na Karlově náměstí v Praze 2. Dne 14. března 1991 byl dŧm vrácen do podílového spoluvlastnictví paní Štěpánky Exnarové, rozené Sojkové, a paní Ing. Marie Kotrbové – Sojkové (+2006) (příloha 22).

68

ZÁVĚR Cílem mé práce bylo poskytnout zájemci pohled na vývoj vlastnického práva na území Československa a na konkrétním případu podat svědectví, jaké mohou mít zásahy do vlastnického práva dŧsledky pro ţivot obyčejných lidí. Sledované období celého 20. století přineslo mnoho bouřlivých událostí; vznik Československého státu, období vyrovnávání se s následky 1. světové války a rozpadu monarchie, budování republiky, hrŧzy 2. světové války, radostné období po osvobození státu, krátké nadšené období budování lepších zítřkŧ, které se velmi záhy zvrtlo ve 40 let komunistické totality, nalézání demokracie po 17. listopadu 1989 aţ po dnešní dobu, která je charakteristická částečným vystřízlivěním z přesvědčení, ţe teď uţ je všechno v pořádku, protoţe přece ,,máme demokracii“. Právní úprava vlastnictví, vývoj pohledu na vlastnictví i zásahy provedené do vlastnických práv přesně kopírují popsaný sled historických událostí sledovaného období. Zvláště násilné změny vlastnického práva související ve svém dŧsledku s porušováním lidských práv a svobod v době Protektorátu Čechy a Morava a po únoru 1948, by měly být varováním pro budoucnost občanŧ této země. Pro zachování demokracie je nutné zabezpečit, aby právo v budoucnosti opět neslouţilo k prosazování pochybných politických a mocenských cílŧ.

69

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY BAŤKOVÁ, Růţena a kolektiv autorů. Umělecké památky Prahy: Nové Město. jiny. ISBN 80-200-0627-3. DAVID, Roman. Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod: úplné znění doplněné poznámkami, úvodem do problematiky a výběrem ze soudních případů. 4. aktualiz., přeprac. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2005, 263 s. ISBN 80-7182200-0 DOBAL, Viktor, ed. Etika a vlastnictví. Praha: Občanský institut, 1994. 10 s. OI HRDINA, Antonín Ignác; DOSTALÍK, Petr. Přehled římského práva soukromého ke státní souborné zkoušce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, 138 s. ISBN 978-80-7380-235-6. JÁNOŠÍKOVÁ, Petra; KNOLL, Vilém; RUNDOVÁ, Alena. Mezníky českých právních dějin. 3. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, 215 s. ISBN 978-80-7380-251-6. JECH, Karel. . Vyd. 1. Praha: Vysehrad, 2008, 331 s. Edice Moderní dějiny. ISBN 978-80-7021-902-7. JIRÁSEK, Zdeněk; ŢÁČEK, Rudolf. Příprava masových represí v ČSR roku 1949 Akce T-43. Dějiny a současnost. 1991, č. 4, s.38-41, ISSN 0418-5129 , Zdenek. (1918-1938): Díl první Vznik, budování a zlatá léta republiky 1918-1929. 1. vyd. Praha: Libri, 2000, 571 s. ISBN 807277-027-6 , Jan, a kolektiv. 2008, 727 s. ISBN 978-80-7201-741-6.

1945-1989. Praha: Linde Praha,

, Jan

. . ISBN 978-80-87284-12-4.

PETRŮV, Helena. Zákonné bezpráví: Židé v Protektorátu Čechy a Morava. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2011, 262 s. ISBN 978-80-87284-19-3. SCHELLEOVÁ, Ilona, SCHELLE, Karel. Civilní kodexy 1811-1950-1964. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1993,602 s. Edice učebnic právnické fakulty. ISBN 1081-0191993. ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan a kolektiv. Občanské právo hmotné 1. 5., jubilejní aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009, 460 s. ISBN 978-80-7357468-0. http://cs.wikipedia.org 70

SEZNAM PŘÍLOH č. 1 Ţádost o odklad úhrady nedoplatku mimořádné jednorázové dávky a povolení dvanácti měsíčních splátek; č. 2 Ţádost o sdělení vyměřovacích podkladŧ k výši stanovené mimořádné jednorázové dávce; č. 3 Oznámení dŧvodŧ předpisu mimořádných dávek podle zák. č. 185/1947 Sb. (3str.); č. 4 Prohlášení zaměstnance; č. 5 Ţádost o upravení a zlepšení tísnivé hospodářské situace rodiny; č. 6 Výměr - zavedení národní správy a jmenování národního správce pro dŧm; č. 7 Výzva ke spolupráci v odvolacím řízení do mimořádné jednorázové dávky; č. 8 Ţádost o prodlouţení lhŧty pro podání odpovědi pro odvolací řízení; č. 9 Ţádost o upuštění dalších exekučních krokŧ do doby rozhodnutí o odvolání; č. 10 Výměr – zrušení národní správy domu; č. 11 Ţádost o poměrný odpis stanovené mimořádné jednorázové dávky z majetku restaurace převedeného do majetku komunálního podniku Hotely a restaurace hl. m. Prahy; č. 12 Odevzdací listina – pozŧstalost po Josefu Sojkovi; č. 13 Ţádost o poskytnutí bezúročné pŧjčky na nařízené opravy domu; č. 14 Výzva ke splnění podmínek k provedení nařízené opravy domu; č. 15 Pozvánka; č. 16 Tiskopis – Informace o darovacích nabídkách nemovitostí; č. 17 Odpověď na poţadavek převodu domu do vlastnictví státu (2str.); č. 18 Záznam o prŧběhu předvolání Julie Sojkové ohledně darování domu; č. 19 Ţádost nájemníkŧ domu ohledně vybavení domovní prádelny (2str.) č. 20 Zamítnutí odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí převodu nemovitosti do socialistického vlastnictví z dŧvodu splnění podmínek pro převod domu podle zák. č. 71/1959 Sb.; č. 21 Ţádost o podání základních informací o domě; č. 22 Potvrzení o přechodu vlastnického práva k domu na základě zák. č. 403/1990 Sb. (2 str.).120

120

Zdroj příloh: z archivu rodiny Exnarových, Praha 2, Štěpánská 543/3

71

STÁTNÍ ZÁSAHY DO SOUKROMÉHO VLASTNICTVÍ V ČESKOSLOVENSKU

Recommend Documents