Návrat do kavárničky v Kábulu

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS222598

argo

NAVRAT DO KAVARNICKY V KABULU.indd 1

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

19.10.2016 14:57:06

Návrat do kavárničky v Kábulu


19.10.2016 14:57:07 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS222598



Přeložila Jitka Jeníková Czech edition © Argo, 2016 Return to the Little Coffee Shop of Kabul Copyright © 2016 Deborah Rodriguez Czech translation rights arranged with Marly Rusoff Literary Agency, USA represented by Kristin Olson Literary Agency s.r.o., Prague Translation © Jitka Jeníková, 2016 Cover illustration © Michaela Pospíšilová Králová, 2016 ISBN 978-80-257-1981-7 (váz.) ISBN 978-80-257-2009-7 (e-kniha)

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS222598

Johnu Asaharovi, úžasnému muži plnému moudrosti, lásky a dobroty. Jsi pro mnohé inspirací.



„Kde jsou rozvaliny, tam můžeme doufat v poklad.“ Rúmí



Prolog

„Jsi slepá, ty náno? Chceš se zabít?“ Chlapec zvedl kolo ze škarpy a zahrozil za ní pěstičkou, ona však běžela dál. Tenisky jí nasákly rozšlapaným bahnem, usilovně se snažila nezpomalit, spěchala úzkými uličkami města. Měla pocit, jako by se všechno kolem ní pohybovalo zpomaleně – muži tlačící dvoukoláky naložené granátovými jablky a kantalupy, ve dvojicích kráčející zahalené ženy, jež vedly za ruce malé děti, stádo tlustoocasých ovcí poháněných vpřed ostrou holí –, zatímco srdce jí tlouklo tak zběsile, jako by chtělo vybuchnout. Prudce zahnula za roh a lokty si razila cestu davem lidí, kteří se shlukli u stánků s jídlem, puch odpadků smísených s vůní kebabu ji zavalil jako lavina. Všechny smysly měla nabuzené – auta troubila, zvonky na kolech cinkaly, prodavači vykřikovali ceny a generátory hučely. Měla štěstí, nezdálo se, že by zoufalé holce běžící ulicí s rukama přitisknutýma na uši někdo věnoval pozornost. A i kdyby, stejně by se nic nestalo. Žádný muž by se jí na veřejnosti neopovážil dotknout a ženy měly dost rozumu na to, aby se do ničeho nepletly. Přesto se dál ostražitě rozhlížela kolem, jako vyděšený pták trhala hlavou ze strany na stranu a snažila se zahlédnout případné pronásledovatele. Prolétla kolem obchodů s prověšenými markýzami a drolícími se fasádami, pokoušela se bezpečně prokličkovat dopravou, která houstla víc a víc, jak se blížila k obchodnímu centru, kde se jako obrovský robot bez tváře ze skla a oceli tyčila budova Kam Air. Přitáhla si šátek, který jí sklouzával z jemných vlasů, a málem zakopla o žebračku v burce, jež seděla uprostřed ulice Kála-e Músá a na cárech hadrů vedle sebe měla uložené miminko. Vidět z ní byla jen holá ruka, kterou natahovala k projíždějícím autům. Dívka však musela pokračovat, musela přidat. Poté co se dostala k náměstí Šahíd, zrychlila, přeskakovala výmoly, kvůli kterým se tu téměř nedalo projet. Najednou jí podklouzla noha

– 11 –



19.10.2016 14:57:08

a vydala přidušený výkřik, když dopadla na zem. Na okamžik zůstala omráčeně sedět, mezi prsty jí stékalo bahno a prosakovalo jí skrz dlouhou blůzu a džíny na kůži. Dva muži vedoucí kola ji obešli velkým obloukem, před sebou viděla dalšího muže v bílé čapce, který se nechával na rohu ulice holit. Ani on, ani holič, jenž v jedné ruce svíral břitvu a druhou přidržoval muži tvář, aby se nehýbal, neprojevili absolutně žádný zájem. Jako kdyby byla neviditelná. Zvedla se, a aniž se obtěžovala otíráním bláta, které jí umazalo polovinu těla, znovu se rozběhla. Ulice se trochu rozšířily, aut ubylo a mezi vysokými zdmi domů si připadala jako krysa pobíhající v bludišti. Spěchala tak rychle, jak jí to nohy dovolily. Už tam skoro byla. Když se přiblížila ke strážní budce, hrudník se jí vzdouval námahou. Vtom zachytila koutkem oka pohyb na opačné straně ulice. Všimla si, že muž v bílé toyotě zvedl něco černého nad hlavu. Čokidor si toho musel také všimnout, protože najednou se strhla vřava. Dveře auta bouchly, strážný křičel a sahal po zbrani, dívka proklouzla bránou a hnala se ke dveřím kavárny.

– 12 –



Kapitola první

Z latte, které před hodinou ve spěchu vypila na pevnině ve Starbucksu, se jí teď zvedal žaludek. Sunny pevně svírala kovové zábradlí rozhoupaného trajektu, prsty na odlupujícím se zeleném podkladu jí nepřirozeně zmodraly. Loď? Vážně? Nechápala, proč se sakra nikdo neobtěžoval postavit most mezi civilizací a tímhle Bohem zapomenutým ostrovem, ani důvody, které vedly Jacka k tomu, aby tu koupil pozemky. Ale kuš, skoro Jacka slyšela, žádné unáhlené závěry, dokud to neuvidíš na vlastní oči. Jasně, pomyslela si, pokud vůbec něco přes tu pitomou mlhu a déšť bude vidět. Vzpomněla si, jak jí Jack ještě v době, kdy žili v Kábulu, o tomhle místě poprvé vyprávěl. Zrovna se vrátil z mise na jihu, z jedné z mnoha, o nichž Sunny v podstatě nic nevěděla. O své práci jí pověděl jen to, že je zdatný vyjednavač, na což už ovšem sama dávno přišla. Jemu totiž vždycky všechno prošlo dřív, než si vůbec uvědomila, že se něco děje. Byla středeční noc, noc, kdy se v její kavárně sešli všichni z Kábulu, nebo alespoň všichni zaměstnanci OSN, ambasády a neziskovek, spolu s misionáři a novináři, kteří měli ještě pořád dost odvahy na to, aby si večer vyrazili ven. Přicházeli si poslechnout některého z přednášejících, které zvala, aby rozhýbala obchody. Navzdory kousavé zimě, která odmítala zůstat venku, pronikala dovnitř okny a vrhala se na ně plnou silou pokaždé, když někdo otevřel dveře, to tam hučelo směsicí darí, angličtiny, francouzštiny a italštiny. A pak se objevil Jack. Celý rozesmátý se sesul na obvyklé místo, jako by mu to tam patřilo. „Salám dost-e man,“ srdečně přivítal Bašíra Hádího, jejího baristu, kuchaře a samozvaného ochránce. „Dvě sklenice toho nejlepšího, co máte, drahý pane!“ zavolal. Bašír Hádí se usmál a kývl na Jasmínu, která se shýbla pod pult.

– 13 –



Vyndala keramickou konvici, v níž se, jak dobře věděl, ukrývalo mizerné Chianti. To se Sunny podařilo získat slíděním po čínských bordelech – posledním místě ve městě, kde díky činnosti Výboru pro podporu ctnosti a potírání neřesti ještě zůstávala nějaká kapka alkoholu. Jasmína se s Jackem nesměle pozdravila a při nalévání červené tekutiny do šálků, jež svírala štíhlými prsty, cudně klopila pronikavé zelené oči. Když se kolem jeho stolu prosmýkla Sunny, která se usilovně snažila, aby byli všichni včas usazeni na přednášku, ucítila, jak ji zezadu zatahal za džíny. „Sedni si, ženská! Je čas vychutnat si plody tvrdé práce.“ Sunny se pokusila Jackovu ruku odstrčit, držel ji ale příliš pevně a stáhl ji proti její vůli na židli. „Syčáku.“ „Taky tě moc rád vidím, zlato.“ Vrhla po něm pohled plný hrané zlosti. Věděl, jak strašně nesnáší, když jí někdo říká zlato. „Ach,“ vydechl a opisoval šálkem kroužky tak dlouho, dokud se v něm neudělal malinký vír, a pak si k němu přičichl. „Výborný ročník. Řekl bych devadesátý sedmý nebo možná něco krapet současnějšího, třeba dva pět?“ Jack se napil a hlasitě převaloval víno v ústech, jako kdyby v nich měl ústní vodu. Sunny protočila oči. „To půjde,“ prohlásil, když šálek hlučně odložil na stůl. „Ale moje bude lepší.“ „Tvoje? Copak ses na černém trhu dostal k nějakému Merlotu nebo něčemu takovému? Koukej to pěkně odevzdat, pane.“ Sunny k němu natáhla ruku. „Kdepak. Myslím moje. Skutečně moje. Jednoho dne, a to ti slibuju, se hezky usadíme a vychutnáme si láhev, která ponese na etiketě mé jméno.“ „To jako že budeme pít Jackův velkohubý Syrah?“ „Ha ha. Moc vtipné. Tohohle budeš ovšem litovat a budeš vděčná, když se s tebou vůbec rozdělím. Pamatuj na moje slova, bude to lepší pití než tyhle splašky.“

– 14 –



„Což je opravdu strašně těžké. I kdybych hodila hrst hroznů do kýble a trochu je pošlapala, bylo by to lepší než tenhle patok.“ „Jenže, drahoušku,“ opáčil a nebezpečně se na těžké, dřevěné židli zhoupl, „já mluvím vážně. Právě se totiž díváš na jednoho z nových hrdých majitelů vinice U Křičícího páva na ostrově Twimbly ve státě Washington, USA.“ Ostrov Twimbly. Dospěli ve vztahu do okamžiku, kdy měla pocit, že jestli to jméno ještě jednou uslyší, bude křičet. Zamiluješ si to tam, opakoval jí Jack pořád dokola, ze všech sil se snažil přenést trochu kouzla i na ni a nepřestával mluvit o zlatých východech slunce, kilometrech pláží posetých naplaveným dřevem, sněžných husách, orlech, volavkách modrošedých a kosatkách, které na zimu míří k souši a připlouvají tak blízko, že se jich můžeš ze břehu skoro dotknout. Vybavilo se jí, jak odpočinutý jí připadal pokaždé, když se z výpravy na ostrov vrátil, a moc dobře viděla, jak jeho ocelově modré oči ožily, kdykoliv se pustil do fantazírování o jejich tamějším společném životě. Proto zapojila veškerý takt, který si během života pracně osvojila, a přiměla se mile usmívat a poslouchat. A jednoho dne si sbalili všechny věci, nechali Kábul za sebou a Jackova fantazie se změnila ve skutečnost, jež Sunny děsila úplně stejně jako v té době všechno ostatní. Bylo to divné, ale Kábul pro ni představoval jediné místo, kde se cítila doma. Neměla v plánu odtamtud nikdy odjet. Jenže situace se za těch šest let, co tam žila, změnila. Přátelé byli pryč, známá místa byla zavřená a smrtící rakety, jež odpaloval vracející se Tálibán, dopadaly příliš blízko jejího domova a příliš často na to, aby je mohla dál ignorovat. Jack se bál, že se z cizinců stanou terče, a navíc měl neodbytný pocit, že je nejvyšší čas přenechat Afghánistán Afgháncům. Chováme se k nim jako k hlupákům, prohlašoval. A víš stejně dobře jako já, že Háladžán, Jasmína, Bašír Hádí, a dokonce i Ahmed

– 15 –



žádní hlupáci nejsou, dodával, když mluvil o těch, s nimiž pracovala a kteří se stali její skutečnou rodinou. My Američané vidíme ve všech, co nejsou jako my, neschopné děti. Chlapa, který se dívá na svět takhle, který nevidí jen své vlastní zájmy a který vždycky udělá správnou věc prostě proto, že je správná, musíte milovat. A ona ho opravdu milovala, tak moc, že než si to stihla pořádně uvědomit, následovala Jacka do Ann Arboru v Michiganu, kde jeho syn zrovna začínal studovat na vysoké škole a kde Jack dostal v jedné velké neziskové organizaci práci jako mezinárodní bezpečnostní poradce. Nejhorší. Rozhodnutí. Vůbec. Jak si mohla myslet, že se z kábulské šéfky jen tak změní v michiganskou ženušku v domácnosti? Přeskočilo jí? Ne, byla zamilovaná. A jak jí jednou řekla Háladžán, stará žena, které patřil dům, v němž si Sunny zřídila kavárnu: Když dojde na lásku, je rozum bezmocný. Sunny si pomyslela, že v tomhle měl Háladžánin nejoblíbenější básník Rúmí – protože to byla jeho slova – samozřejmě pravdu. Sunny ale nebyla jediná, komu dělala adaptace problémy. Věděla, že se Jack ve své buňce v openspacu cítí lapený jako překrmený křeček v kleci. Za dobrodružstvím se mohl vydávat leda tak do kuchyňky na druhém konci kancelářského prostoru, pro kafe a nějakou tu sladkost, a na její vkus je absolvoval až příliš často. Byl otrávený a po roce, během nějž zjistil, jak má jeho syn nabitý program a dělí čas mezi přednášky a nové kamarády, navrhl, aby se přestěhovali. Kam chtěl jet? Na ostrov Twimbly. Vinice byla ale Jackův sen, ne Sunnyin. A tak uzavřeli dohodu. Dají si pauzu a budou objevovat, cestovat a hledat… Rok nebudou dělat žádná rozhodnutí. Oba budou mít otevřenou mysl. Nebudou se stresovat. A když je během té doby nic neosloví, zkusí to na Twimbly. Dvanáct měsíců putovali mezi zeměmi, městy a domy a využívali pohostinnosti všech přátel, které díky pobytu v Afghánistánu

– 16 –



poznali. Jack všude viděl nepřeberné možnosti, ale každou, s níž přišel, Sunny zavrhla. Bar v některém ze starobylých městeček na mainském pobřeží? Příliš nudné. Cestovní kancelář zprostředkovávající dobrodružné zážitky v Peru? Turistika, lamy a šerpové tomuhle děvčeti nic neříkají. Vojenský výcvikový tábor pro civilisty v Jižní Africe? Ani náhodou. To by radši skočila nahatá se zavázanýma očima z útesu než řešit klíšťata a moře testosteronu, kterých by byla tahle práce plná. Dvanáct měsíců se protáhlo na třináct a pak čtrnáct. Džentlmen Jack ale dodržel slovo a netlačil Sunny k rozhodnutí, přestože cítil, že je opravdu nutné, aby se usadili. Viděl příliš mnoho kolegů a přátel, kteří se stali tak závislí na životě ve válečných oblastech, že je všude jinde sžíral bolestný neklid a necítili se tam dobře. Svěřil se Sunny se svou obavou, že u nich začíná pozorovat příznaky téhož. Když projeli všechno od Káhiry po Caracas, Sunny konečně připustila, že by o tom vinařství mohla alespoň uvažovat, nebo tak to alespoň Jackovi řekla. Kvůli jeho trpělivosti souhlasila, že se tam zajede podívat. Po poslední výpravě. Jack totiž toužil po heliskiingu ve Whistleru s partou kamarádů a ze slušnosti pozval i Sunny. „Nemusím mít všechno,“ řekla a místo toho se rozhodla strávit prodloužený víkend prozkoumáváním Santa Fe. Sejdou se v Seattlu, odkud společně vyrazí na ostrov. A teď stála sama na palubě a dívala se, jak se přístav ztrácí v mlze. Jackův sen se rozplynul na svahu hory, když mu ve dvou a půl tisících metrech vypovědělo srdce. A to její se ve chvíli, kdy jí tu zdrcující zprávu zavolali do pouště daleko na jihu, rozsypalo na milion kousků. Sunny si setřela z tváře droboučké kapičky mlhy a deště. Udělala to jaksi mimoděk, protože při nečekaných záchvatech pláče, které ji v poslední době přepadaly, si ten pohyb dokonale zautomatizovala. Měla pocit, že se rozbrečí i teď, když se trajekt nořil

– 17 –



19.10.2016 14:57:08

do mlžné prázdnoty. Přemítala, jestli by po jeho boku vypadalo všechno líp? „Do háje s tebou, Jacku,“ zaklela nahlas a přitiskla si tašku, v níž nesla chatrnou lepenkovou krabici s jeho popelem, blíž k sobě. Byla vděčná, že tu není a nevidí ten hloupý boj, který sama se sebou svádí. Když teď věděla, jak pečlivě se postaral o to, aby přes úsilí právníků jeho bývalé ženy figurovalo její jméno ve všech smlouvách k vinařství, styděla se za své sobectví. Třeba kdyby na tohle místo kývla dřív, mohl mít Jack možnost žít život, po němž tak zoufale toužil. Ona se ale chce vinařství zbavit, jak jen to bude možné. Měsíce po Jackově smrti prožila jako v mlze, která se podobala té, co halila přibližující se pobřeží. Doufala, že jí odprodej podílu Ricku Starkovi, Jackovu partnerovi, poskytne alespoň malinký náznak smíření. A třeba i záblesk jasného rozumu. Sunny si nikdy v životě nepřidala tak ztracená jako teď, když se pohupovala na vlnách ponurého moře, stejně šedivého jako nebe nad její hlavou. Cesta před ní se kroutila do tvaru jednoho velkého otazníku. Hluboko v nitru věděla, že navzdory tomu, jak moc po tom toužila, by se do Kábulu neměla vracet. Jackova předpověď rostoucího nebezpečí, a to obzvláště pro cizince, byla až katastrofálně přesná. Zrovna nedávno četla o dalším únosu, tentokrát francouzského dobrovolníka, a krátce předtím zahynul americký diplomat při sebevražedném bombovém útoku ve chvíli, kdy doručoval knihy do místní školy. Neznamenalo to, že by se tam nemohla vrátit. Kavárnu sice přenechala Háladžán, jejímu synovi Ahmedovi a jeho ženě Jasmíně, aby ji provozovali společně s Bašírem Hádím. Přála jim, aby se jim dařilo, a byla jim vděčná za jejich neutuchající podporu a přátelství, jež pro ni znamenalo víc než cokoliv jiného. A přestože se nezdálo, že by ji tam nějak extra potřebovali, nepochybovala, že kdyby se někdy rozhodla vrátit, přivítali by ji s otevřenou náručí, jak to ostatně měli ve zvyku.

– 18 –



Návrat do kavárničky v Kábulu

Recommend Documents