STATISTICKÉ VYČÍSLENÍ EMIGRACE Z ČSSR V 80. LETECH 20. STOLETÍ

STATISTICKÉ VYČÍSLENÍ EMIGRACE Z ČSSR V 80. LETECH 20. STOLETÍ

Bakalářská práce

Studijní program: Studijní obory:

B7507 – Specializace v pedagogice 7105R056 – Historie se zaměřením na vzdělávání 7504R269 – Český jazyk a literatura se zaměřením na vzdělávání

Autor práce: Vedoucí práce:

Lenka Filová Mgr. Kateřina Lozoviuková, Ph.D.

Liberec 2015

Prohlášení Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo. Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL. Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše. Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem. Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elektronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

Poděkování Tímto bych chtěla poděkovat těm, bez nichž by tato práce nemohla vzniknout. Především vedoucí práce Mgr. Kateřině Lozoviukové, Ph.D. za její pomoc při zpracování tohoto tématu a za poskytnutí materiálů, informací a cenných rad. Velice také děkuji Mgr. Bc. Petru Dvořáčkovi za pomoc při hledání odpovědí na některé otázky a za zpřístupnění materiálů Archivu bezpečnostních složek, které se staly základem této práce. Dík patří také dalším lidem, kteří mi v průběhu psaní přispěli radami nebo mě jiným způsobem podporovali.

Anotace Tato bakalářská práce se zabývá problematikou emigrace z Československa ve 20. století. Ne bez důvodu je toto století někdy označováno jako „století emigrace“. Různé politické změny skutečně vyhnali z Československa za necelé století jeho existence statisíce až miliony lidí. V teoretické části jsou vysvětleny základní pojmy a popsány základní problémy související s emigrací z Československa ve 20. století. Praktická část se pak zaměřuje hlavně na emigraci v 80. letech 20. století a její vyčíslení podle nedávno nalezených a dosud nezpracovaných materiálů z Archivu bezpečnostních složek. Předložená práce analyzuje emigraci tohoto období z různých aspektů a snaží se přispět k pochopení problematiky emigrace vůbec. Klíčová slova: emigrace, perzekuce, 80. léta 20. století, politická emigrace, Státní bezpečnost, ostraha hranic, cestování

Annotation The bachelor thesis analyses emigration from the Czechoslovak Socialist Republic in the 20th century. This century is sometimes called “Century of the emigration”. In this century left Czechoslovakia even millions of people because of many political changes. Theoretical part of this bachelor thesis describes emigration of the 20th century in general. Practical part analyses and quantifies emigration of eighties of the 20th century. In this bachelor thesis I worked with the documents from Security Services Archive. Key words: emigration, persecution, eighties of the 20th century, political emigration, national security, border surveillance, traveling

Obsah 1

Úvod .............................................................................................................................................. 10

2

Kritika pramenů a literatury .......................................................................................................... 12

3

2.1

Kritika pramenů ..................................................................................................................... 12

2.2

Kritika literatury..................................................................................................................... 14

Problém emigrace z Československa ve 20. století ....................................................................... 17 3.1

3.1.1

Meziválečná emigrace ................................................................................................... 17

3.1.2

Mnichovská dohoda a 2. sv. válka ................................................................................. 18

3.1.3

Poválečný odsun Němců a reemigrace ......................................................................... 20

3.1.4

Poúnorová emigrace ..................................................................................................... 20

3.1.5

Posrpnová a „normalizační“ emigrace .......................................................................... 25

3.2

Přesidlování Němců a dalších skupin osob mezi roky 1945 až 1989 ..................................... 28

3.2.1

Přesidlování Němců mezi roky 1945 až 1989 ................................................................ 28

3.2.2

Přesidlování dalších velkých skupin osob mezi roky 1945 až 1989 ............................... 29

3.3

Možnosti cestování z Československa 1918-1989................................................................. 30

3.3.1

1. republika .................................................................................................................... 30

3.3.2

Mnichov a 2. sv. válka.................................................................................................... 31

3.3.3

1945-1948...................................................................................................................... 31

3.3.4

1948-1953...................................................................................................................... 32

3.3.5

1953-1963...................................................................................................................... 33

3.3.6

1963-1969...................................................................................................................... 33

3.3.7

„Normalizace“ ............................................................................................................... 35

3.4

Ostraha hranic ....................................................................................................................... 36

3.5

Kriminalizace emigrace.......................................................................................................... 38

3.5.1

40. a 50. léta .................................................................................................................. 38

3.5.2

60. léta a „normalizace“ ................................................................................................ 39

3.6

4

Vlny emigrace ........................................................................................................................ 17

Státní bezpečnost a emigrace ............................................................................................... 39

3.6.1

Akce Kámen ................................................................................................................... 42

3.6.2

Akce Asanace ................................................................................................................. 42

Vyčíslení emigrace za roky 1980-1989 .......................................................................................... 45 4.1

Mezinárodní situace Československa v 80. letech 20. století ............................................... 45

4.2

Vnitropolitická situace v Československu v 80. letech 20. století ......................................... 46 7

4.3

Správa pasů a víz ................................................................................................................... 48

4.4

Obsah evidenčních knih vedených správou pasů a víz .......................................................... 49

4.5

Celkový počet emigrantů....................................................................................................... 49

4.6

Poměr mužů a žen v emigraci................................................................................................ 50

4.7

Soukromá a služební emigrace .............................................................................................. 51

4.8

Děti emigrantů cestující s rodiči ............................................................................................ 52

4.8.1

Porovnání s jinými statistikami emigrace ...................................................................... 55

4.9

České země a Slovensko ........................................................................................................ 57

4.10

Státy emigrace ....................................................................................................................... 58

4.11

Věkové rozvrstvení emigrantů .............................................................................................. 60

4.12

Členství a status v organizacích ............................................................................................. 62

4.13

Rozvrstvení emigrantů podle sociálního postavení............................................................... 63

4.14

Rozvrstvení emigrantů podle oboru ...................................................................................... 67

4.15

Emigrace na základě nelegálního překročení hranic ............................................................. 69

4.15.1

Únos letadla dvěma 16letými chlapci (1989) ................................................................ 70

4.15.2

Přelet balónem přes „železnou oponu“ ........................................................................ 72

4.15.3

Přelet otce a syna na rogalu vlastní konstrukce do Rakouska....................................... 73

4.16

Mrtví na hranici v 80. letech 20. století ................................................................................. 74

5

Závěr .............................................................................................................................................. 76

6

Seznam použitých pramenů a literatury ....................................................................................... 79 6.1

Prameny ................................................................................................................................ 79

6.1.1

Archivní prameny .......................................................................................................... 79

6.1.2

Tisk ................................................................................................................................. 79

6.1.3

Tištěné prameny ............................................................................................................ 80

6.1.4

Zákony ........................................................................................................................... 80

6.1.5

Filmové a rozhlasové dokumenty .................................................................................. 81

6.1.6

Online zdroje ................................................................................................................. 81

6.2

Literatura ............................................................................................................................... 82

7

Seznam použitých zkratek ............................................................................................................. 88

8

Seznam příloh ................................................................................................................................ 89

8

Seznam tabulek a grafů Tabulka 1: Celkový počet emigrantů za jednotlivé roky........................................................................ 49 Tabulka 2: Vývoj emigrace za jednotlivé roky ....................................................................................... 50 Tabulka 3: Rozložení emigrace podle pohlaví ....................................................................................... 51 Tabulka 4: Počet emigrantů za jednotlivé roky – Soukromá a služební emigrace ................................ 52 Tabulka 5: Děti do 15let cestující s rodiči (1980-1989) ......................................................................... 52 Tabulka 6: Poměr emigrantů cestujících s dětmi a bez dětí .................................................................. 53 Tabulka 7: Počet emigrantů za jednotlivé roky včetně dětí mladších 15let cestujících s rodiči ........... 54 Tabulka 8: Vývoj počtu emigrantů a počtu dětí cestujících s rodiči (1980-1989) ................................. 54 Tabulka 9: : Rozdíl v mých výpočtech v porovnání se správou MV z roku 1988 ................................... 55 Tabulka 10: Češi a Slováci celkem (1980-1989) ..................................................................................... 57 Tabulka 11: Poměr počtu emigrantů z Českých zemí a ze Slovenska za roky 1980-1989 ..................... 57 Tabulka 12: Poměr počtu obyvatel Českých zemí a Slovenska v roce 1980.......................................... 57 Tabulka 13: Státy emigrace celkem (1980-1989) .................................................................................. 58 Tabulka 14: Vývoj počtu povolených výjezdů do nejčastějších států v jednotlivých letech ................. 60 Tabulka 15: Věk emigrantů I .................................................................................................................. 61 Tabulka 16: Věk emigrantů II ................................................................................................................. 61 Tabulka 17: Členství v organizacích ....................................................................................................... 62 Tabulka 18: počet členů Komunistické strany a jiných organizacích v jednotlivých letech 1980-1989 63 Tabulka 19: Sociální postavení I (1980-1989)........................................................................................ 64 Tabulka 20: Sociální postavení II (1980-1989)....................................................................................... 65 Tabulka 21: Sociální postavení III (1980-1989)...................................................................................... 65 Tabulka 22: Nejvyšší dosažené vzdělání – sčítání lidu 1980.................................................................. 66 Tabulka 23: Obor emigrantů od nejčastějšího k nejméně častému (1980-1989) ................................. 67 Tabulka 24: Vyčíslení emigrace nelegálním nebo nezjištěným způsobem za jednotlivé roky 1980-1989 ............................................................................................................................................................... 69

9

1 Úvod Předložená bakalářská práce se zabývá problematikou emigrace z Československa ve 20. století. Práce je rozdělena na dvě části – teoretickou a praktickou. Cílem teoretické části bude na základě studia literatury charakterizovat tento výrazný fenomén 20. století. Hlavní důraz bude kladen na emigraci v období komunistického režimu, tj. od roku 1948 do roku 1989. Cílem praktické části pak bude na základě studia pramenů Archivu bezpečnostních složek vyčíslit emigraci 80. let 20. století a provést analýzu jejího složení. Teoretická část se bude věnovat nejprve největším vlnám emigrace od vzniku Československé republiky v roce 1918. V meziválečné době docházelo k emigraci převážně z hospodářských důvodů. To se však zásadně změnilo v souvislosti se sílící hrozbou pro Československo ze strany rozpínavého nacistického Německa, která vyvrcholila Mnichovskou dohodou a zřízením Protektorátu Čechy a Morava a samostatného Slovenského státu. Teď už lidé odcházeli hlavně kvůli obavám z perzekuce – stejně jako po nástupu komunistického režimu v únoru 1948. Bakalářská práce je rozdělena na kapitoly, ve kterých charakterizuji tyto největší vlny emigrace obecně. Další kapitoly jsou pak věnované charakteristice emigrace politické (poúnorové a posrpnové) a její činnosti v zahraničí. V souvislosti s migračními vlnami se musíme zmínit také o poválečném odsunu Němců, protože to byl vlastně největší přesun obyvatelstva v historii Československa. V hlavní vlně nuceného odsunu mezi lety 1945-1946 z Československa do Německa odešly téměř 3 miliony osob. Stěhování dalších osob (hlavně v rámci slučování rodin) pak v malé míře pokračovalo v následujících letech. Tento velký přesun osob byl však jiného rázu než zmíněné emigrační vlny. Vystěhování z Československa nebylo pro tyto osoby vlastním rozhodnutím. Jejich odsun si přálo vedení Československého státu i většina neněmeckých obyvatel Československa a legálně na mezinárodní úrovni byl schválen na Postupimské konferenci v roce 1945. V dalších kapitolách se zaměřím na to, jakým způsobem se vůbec dalo emigrovat. Nejprve vymezím možnosti cestování v různých obdobích od vzniku Československa do pádu komunistického režimu v listopadu 1989. Dále pak uvedu, jaké nástrahy čekaly na emigranta, pokud se rozhodl překonat hranice ilegálním přechodem. V době existence tzv. železné opony byl takovýto způsob emigrace velmi nebezpečný a tak je nutné zmínit také počty lidí, kteří zemřeli při pokusu o její překonání.

10

Jaký trest pak na občana Československa čekal po neúspěšném přechodu hranic, nastíním v kapitolách o kriminalizaci emigrace. O ty, kterým se hranice podařilo překonat, se samozřejmě zajímala Státní bezpečnost, hlavně její rozvědka. Ta se snažila proniknout mezi politicky aktivní emigranty, a získat tak informace o jejich činnosti v zahraničí, nebo např. diskreditovat emigraci v očích československé veřejnost a zahraničních vlád. Obecně o vztahu Státní bezpečnosti a emigrace píši v kapitole Státní bezpečnost a emigrace. Teoretická první část bakalářské práce by nám tedy měla poskytnout základní informace o fenoménu emigrace v historii Československa a nastínit nám situaci ve státě, ze kterého ve zkoumaném období 80. let 20. století emigrovalo mnoho lidí. V praktické části bakalářské práce se budu zabývat vyčíslením, charakteristikou a složením emigrace 80. let na základě studia seznamů emigrantů, které vytvořila Správa pasů a víz, útvar Sboru národní bezpečnosti (dále jen SNB), a které jsou dnes uloženy v Archivu bezpečnostních složek v Praze. Ze zkoumaných materiálů se dala zjistit řada informací. Emigraci tak budu analyzovat z hlediska pohlaví, věku, sociálního postavení a oboru profese, členství v komunistické straně a dalších organizacích, dle toho zda cestovali s dětmi nebo bez dětí, dle toho kam cestovali a z dalších aspektů. Zmíním také zajímavé případy nelegálních přechodů hranic, na které jsem při studiu těchto pramenů narazila. Emigrace je zajímavým fenoménem 20. století. Ve své práci se v teoretické části zabývám hlavně emigrací z komunistického Československa, v praktické pak konkrétně 80. lety 20. století. Emigrace byl jeden s nejradikálnějších způsobů, jak se vyrovnat s realitou v nesvobodném Československu. Přesto se k ní odhodlalo mnoho lidí.

11

2 Kritika pramenů a literatury 2.1 Kritika pramenů V praktické části bakalářské práce jsem pracovala s dosud nezpracovanými dokumenty Archivu bezpečnostních složek1 (dále jen ABS). Jednalo se o seznamy emigrantů, které vytvořila Správa pasů a víz (dále jen SPV), útvar SNB (více o SPV viz kapitola 4.1). Tato evidence byla vytvořena pro potřeby SPV, která dodávala podklady pro sekretariát Federálního ministerstva vnitra, ze kterých pak vznikaly např. analytické zprávy o emigraci pro ÚV KSČ. Každý záznam v těchto seznamech emigrace obsahoval jméno, datum narození, bydliště, počet dětí cestujících s rodičem, stát vycestování, členství v Komunistické straně (nebo v jiné organizaci). Dále pak kód pro sociální postavení a obor profese (viz příloha č. 1). Součástí zkoumané evidence byly také číselníky vysvětlující záznamy o sociálním postavení a oboru (viz příloha č. 2 a 3). Počet emigrantů vypočítaný na základě studia těchto dokumentů nelze považovat za absolutní, tato čísla jsou pouze orientační. Zkoumaná evidence pro mě byla pouze jedním zdrojem informací, k určení skutečného počtu emigrantů by byl potřeba rozsáhlejší výzkum mnoha dalších pramenů. Srovnání mnou zjištěných čísel s některými jinými prameny se věnuji v kapitole 4.8.1. Dalším typem pramenů, se kterým jsem pracovala, byly vzpomínky samotných emigrantů. Ty jsou cenným zdrojem informací o motivaci k emigraci a každodenním životě v ní. Ve své bakalářské práci jsem pracovala s řadou tištěných publikací obsahující rozhovory s emigranty. Použila jsem například knihu Pavla Palečka obsahující rozhovory s historiky Exil a politika: Historici o nejnovějších dějinách a o sobě2, soubor rozhovorů s emigranty Křížové cesty3 nebo knihu rozhovorů publicisty Karla Hvížďali s hercem Pavlem Landovským Soukromá vzpoura4 aj. Další rozhovory s emigranty lze nalézt také ve filmových (Pavel

1

Fond Správa pasů a víz, nezpracováno, 1980-1989 Soukromá a služební emigrace. PALEČEK, Pavel. Exil a politika. Historici o nejnovějších dějinách a o sobě. Tišnov: Sursum, 2004. ISBN 80-7323070-4. 3 Křížové cesty: příběhy lidí, kteří opustili vlast bez naděje na návrat. Ten se však uskutečnil = Kreuzwege: Geschichten von Menschen, die ihre Heimat für immer verliessen, und doch wieder zurückkehrten. Vyd. 1. Praha: Prostor, 2010. 100, 119 s. ISBN 978-80-7260-233-9. 4 LANDOVSKÝ, Pavel. Soukromá vzpoura: rozhovor s Karlem Hvížďalou. 2. vyd., v Mladé frontě 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1990. 158 s. ISBN 80-204-0209-8. 2

12

Tigrid – Evropan5) nebo rozhlasových (cyklus Českého rozhlasu: Příběhy 20. století6) dokumentech. Rozhovory s pamětníky jsou však samozřejmě problematický pramen. Vyprávění pamětníků je často velmi subjektivně zabarvené, roli také hraje sama lidská paměť, která je nedokonalá. Záleží také na tom, kdy byl rozhovor veden. Pokud je událost vyprávěna nedlouho potom, co se stala, bude jistě popsána velmi přesně, na druhou však se silným emocionálním nábojem. Pokud je událost naopak vyprávěna s delším časovým odstupem, může v ní chybět mnoho detailů, ovšem emoce už nebudou tak silné, aby pamětníkovi zastřely pohled.7 Zajímavým pramenným zdrojem podávajícím obraz toho, jak komunistický režim smýšlel o emigraci – nebo spíše toho, jak režim chtěl, aby bylo o emigraci smýšleno – jsou dobové filmy, seriály nebo dokumenty. Tato díla byla vytvořena v první řadě pro účely propagandy a líčila emigranty jako zrádce a morálně pokřivené jedince. Takovýto obraz emigrace můžeme nalézt např. v několika dílech „normalizačního“ seriálu 30 případů majora Zemana8 nebo v o něco starších filmech Král Šumavy9 a Únos10. Několik filmových pseudodokumentů natočila československá televize s nejznámějším agentem nasazeným na emigraci v Rádiu svobodná Evropa, kapitánem Pavlem Minaříkem (viz kapitola 3.6). I zde jsou emigranti vylíčeni ve stejném duchu jako ve jmenovaných filmech. Obdobný obraz emigrace režim vytvářel i na stránkách tisku. Cenným zdrojem informací pro mě byly také údaje dostupné na stránkách Českého statistického úřadu11 a texty zákonů vztahujících se k cestování a emigraci dostupné na webu Poslanecké sněmovny České republiky12. Veškeré další použité prameny jsou uvedeny na konci bakalářské práce v Seznamu použité literatury a pramenů.13

5

Paměť 20. století: Pavel Tigrid – Evropan [dokumentární film]. Scénář a režie Helena TŘEŠTÍKOVÁ. Česká republika, 2004. 6 Příběhy 20. století [rozhlasový pořad]. ČRo Plus. 7 Více o metodách orální historie viz např. VANĚK, Miroslav – MÜCKE, Pavel – PELIKÁNOVÁ, Hana. Naslouchat hlasům paměti: teoretické a praktické aspekty orální historie. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2007. 224 s. ISBN 978-80-7285-089-1. 8 30 případů majora Zemana [televizní seriál]. Režie Jiří SEGUENS st. Československo, 1974. 9 Král Šumavy [film]. Režie Karel KACHYŇA. Československo, 1959. 10 Únos [film]. Režie Jan KADÁR, Elmar KLOS. Československo, 1952. 11 Český statistický úřad [online]. [vid. 18. 4. 2014] Dostupné z: http://www.czso.cz/ 12 Poslanecká sněmovna České republiky [online]. [vid. 18. 4. 2014] Dostupné z: http://www.psp.cz 13 Viz s. 66-71

13

2.2 Kritika literatury Jako základní monografie k orientaci v obecných dějinách Československa mezi lety 1918-1938 mi posloužil třídílný soubor Zdeňka Kárníka České země v éře první republiky (1918-1938). Pro období Protektorátu Čechy a Morava pak práce Volkera Zimmermanna Sudetští Němci v nacistickém státě: politika a nálada obyvatelstva v říšské župě Sudety: (1938-1945)14 a Pavla Maršálka Pod ochranou hákového kříže: nacistický okupační režim v českých zemích 1939-194515. Situaci na Slovensku v tomto období mi nastínila publikace Ivana Kamence a Evy Vondráškové Slovenský stát: (1939-1945)16. Pro orientaci ve vývoji poválečného Československa mi posloužily hlavně publikace Československo v poválečné Evropě17 od Karla Kaplana a Dějiny Česko-Slovenska po roku 194518 od Hanse Rennera a Ivo Samsona. Mezi základní práce k problematice obecné i politické poválečné emigrace patří např. knihy historika Zdeňka Jiráska Československá poúnorová emigrace a počátky exilu19 a Exilová politika v letech 1948-1956 Počátky politické organizovanosti a činnosti poúnorové emigrace a vznik Rady svobodného Československa20 (ve spolupráci s Milošem Traplem). Další zásadní práce k této problematice jsou monografie historiků Karla Kaplana Poúnorový exil 1948-49 a Bořivoje Čelovského Politici bez moci21. První léta exilové Rady svobodného Československa. Zatímco kvalitních publikací zaměřených na poúnorovou emigraci jsem měla při své práci k dispozici dostatek, komplexnější studie „normalizační“ emigrace se mi nalézt nepodařilo. Tato doba je zřejmě ještě příliš „čerstvá“, a tak si na obsáhlejší zpracování emigrace tohoto období musíme ještě chvíli počkat.

14

ZIMMERMANN, Volker. Sudetští Němci v nacistickém státě: politika a nálada obyvatelstva v říšské župě Sudety: (1938-1945). Vyd. 1. Praha: Argo: Prostor, 2001. 577 s. Obzor. ISBN 80-7260-055-9. 15 MARŠÁLEK, Pavel. Pod ochranou hákového kříže: nacistický okupační režim v českých zemích 1939-1945. Vyd. 1. Praha: Auditorium, 2012. 302 s. 20. století. ISBN 978-80-87284-20-9. 16 KAMENEC, Ivan – VONDRÁŠKOVÁ, Eva. Slovenský stát: (1939-1945). 1. vyd. Praha: Anomal, 1992. 143 s., 4 obr. Ad Fontes. ISBN 80-900235-3-3. 17 KAPLAN, Karel. Československo v poválečné Evropě. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2004. 407 s. ISBN 80-246-06550. 18 RENNER, Hans – SAMSON, Ivo. Dějiny Česko-Slovenska po roku 1945. Bratislava: SAP, 1993. ISBN 80-8566516-6. 19 JIRÁSEK, Zdeněk. Československá poúnorová emigrace a počátky exilu. Vyd. 1. Brno: Prius, 1999. 88 s. Prameny a studie k dějinám československého exilu 1948-1989; sv. 2. 20 JIRÁSEK, Zdeněk – TRAPL, Miloš. Exilová politika v letech 1948-1956. Počátky politické organizovanosti a činnosti poúnorové emigrace a vznik Rady svobodného Československa. Olomouc, 1996. 21 ČELOVSKÝ, Bořivoj. Politici bez moci. První léta exilové Rady svobodného Československa. Šenov u Ostravy, 2000.

14

Trochu jiný pohled na emigraci můžeme nalézt v knihách novináře Pavla Tigrida, např. Politická emigrace v atomovém věku22 nebo etnologa Stanislava Broučka, např. Domácí postoje k zahraničním Čechům v novodobých dějinách: 1918-200823 (ve spolupráci s Tomášem Grulichem). Za velkou migrační vlnu lze považovávat také poválečný odsun Němců, přesto že tento přesun obyvatelstva byl jiného rázu než ostatní migrační vlny, o kterých bude v práci řeč. Mezi základní monografie k této problematice patří např. práce Tomáše Staňka Odsun Němců z Československa 1945-194724. Tento autor se také zabývá osudem zbylých Němců v Československu po poválečném odsunu, a to k v knize Německá menšina v českých zemích: 1948-198925. Tento autor také společně s Adrianem von Arburgem uspořádal několikasvazkovou edici dokumentů Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945– 1951.26 Pokud jde o možnosti cestování z Československa v letech 1918 až 1989 nenalezneme více vyčerpávající publikace než Cestování do ciziny v habsburské monarchii a v Československu: pasová, vízová a vystěhovalecká politika 1848-1989 a Devizové přísliby a cestování do zahraničí v období normalizace od Jana Rychlíka. Podstatným zdrojem informací o možnostech překonání hranic nelegální cestou, ostraze hranic, organizaci pohraničních složek a o obětech „železné opony“ byly pro mou práci publikace Martina Pulce Organizace a činnost ozbrojených pohraničních složek27 a Pavla Vaňka Ochrana státní hranice 1948-195528 a Pohraniční stráž a pokusy o přechod státní hranice v letech 1951-195529. Problematikou nelegálních přechodů hranic se zabývá také např. Ivo Pejčoch ve svých knihách Hrdinové železné opony, Útěky za železnou oponu a Přechody přes železnou oponu. V těchto posledních třech knihách nalezneme hlavně 22

TIGRID, Pavel. Politická emigrace v atomovém věku. 1. vyd. v Československu. Praha: Prostor, 1990. 137 s. ISBN 80-85190-00-1. 23 BROUČEK, Stanislav – GRULICH, Tomáš. Domácí postoje k zahraničním Čechům v novodobých dějinách (19182008). Praha: Public History ve spolupráci s Etnologickým ústavem AV ČR, 2009. 231 s. ISBN 978-80-86445-26-7. 24 STANĚK, Tomáš. Odsun Němců z Československa 1945-1947. 1. vyd. Praha: Academia, 1991. 536 s. ISBN 80200-0328-2. 25 STANĚK, Tomáš. Německá menšina v českých zemích: 1948-1989. 1. vyd. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993. 282 s. ISBN 80-85241-29-3. 26 Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951: dokumenty z českých archivů. Ve Středoklukách: Zdeněk Susa, 2010-2011. ISBN 978-80-86057-67-5. 27 PULEC, Martin. Organizace a činnost ozbrojených pohraničních složek. Vyd. 1. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2006. 319 s. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu; č. 13. ISBN 80-86621-18-9. 28 VANĚK, Pavel – BÁRTÍK, František. Ochrana státní hranice 1948-1955. V Brně: Technické muzeum, c2013. 141 s. Acta Musei technici Brunensis; sv. 3. ISBN 978-80-86413-84-6. 29 VANĚK, Pavel. Pohraniční stráž a pokusy o přechod státní hranice v letech 1951-1955. 1. vyd. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2008. 215 s. ISBN 978-80-87211-08-3.

15

konkrétní příběhy lidí, kteří úspěšně či neúspěšně pokusili překonat ostře střeženou hranici Československa se západním Německem a Rakouskem. O emigraci se samozřejmě velmi zajímala také Státní bezpečnost. Obecně se činností Státní bezpečnosti zabývá např. kniha Karla Kaplana Nebezpečná bezpečnost30. Vztahem státní bezpečnosti a emigrace, hlavně působením agentů StB v rádiu Svobodná Evropa, se pak zabývá např. publikace Prokopa Tomka "Objekt ALFA": československé bezpečnostní složky proti Rádiu Svobodná Evropa.31 Veškerá další použitá literatura je uvedena na konci bakalářské práce v Seznamu použité literatury a pramenů.32

30

KAPLAN, Karel. Nebezpečná bezpečnost: [státní bezpečnost 1948-1956]. 1. vyd. Brno: Doplněk, 1999. 289 s. Knihy – dokumenty. ISBN 80-7239-024-4. 31 TOMEK, Prokop. "Objekt ALFA": československé bezpečnostní složky proti Rádiu Svobodná Evropa. Vyd. 1. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2006. 399 s. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu; č. 14. ISBN 80-86621-27-8. s. 96-104. 32 Viz s. 66-71.

16

3 Problém emigrace z Československa ve 20. století 3.1 Vlny emigrace Historie lidstva byla plná migrací a stěhování různých skupin obyvatel z území na území. Co do počtu emigračních vln i počtu jednotlivých emigrantů se (snad kromě doby tzv. Stěhování národů) může jako „století emigrace“ označit 20. století, kdy pod vlivem nejrůznějších politických změn opustily Československo stovky tisíc až miliony lidí. Zároveň se ale v určitých momentech tohoto století Československo stalo útočištěm pro exulanty a emigranty z jiných států (např. lidé pronásledovaní z rasových, politických či náboženských důvodů v Hitlerově Německu). Ve své práci zmíním nejvýraznější vlny emigrace tohoto období.

3.1.1 Meziválečná emigrace V období před 1. světovou válkou byla velmi početná emigrace do vyspělých států (např. USA) za vidinou ekonomického vzestupu. Se vznikem Československa v roce 1918 tato emigrace pokračovala. To také souviselo s hospodářskými a sociálními problémy nově vzniklého státu.33 Emigrace ale ani se zlepšováním ekonomické situace neustávala, např. v roce 1922 opustilo Československo téměř 50 000 lidí.34 Naprostá většina meziválečné emigrace pocházela z dělnických vrstev, samozřejmě také proto, že dělnická vrstva byla ve společnosti nejvíce zastoupena. Tito dělníci odcházeli hlavně do západoevropských států nebo do SSSR. Náklady na cestu do zámoří byly totiž velmi vysoké, lze tedy předpokládat, že do USA a jiných zámořských států odcházely spíše majetnější skupiny obyvatel než do evropských zemí. Meziválečnou vlnu emigrace oslabila až

33

KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938). Díl 1., Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). 1. vyd. Praha: Libri, 2000. 571 s. Dějiny českých zemí. ISBN 80-7277-027-6. s. 49-60. 34 BROUČEK, Stanislav – GRULICH, Tomáš. Domácí postoje k zahraničním Čechům v novodobých dějinách (19182008). Praha: Public History ve spolupráci s Etnologickým ústavem AV ČR, 2009. 231 s. ISBN 978-80-86445-26-7. s. 35.

17

celosvětová hospodářská krize 30. let, neboť se zmenšily migrační a pracovní možnosti hlavně dělníkům.35 Československá vláda se po celé meziválečné období snažila tento velký odliv obyvatel regulovat (viz kapitola 3.3.1). Přesto byli, na rozdíl od následujících období, českoslovenští emigranti v meziválečné době vnímáni jako spojenci Československa, jejichž prostřednictvím se otevírala např. ekonomická spolupráce s ostatními státy. V roce 1928 byl založen Československý ústav zahraniční, který měl za úkol řešit vystěhovalecké otázky, pečovat o krajany v zahraničí a využívat kontaktů s nimi ve prospěch státu. Tato organizace měla také budovat ústřední krajanské struktury v zahraničí, které by podporovaly různé krajanské spolky a organizace. V meziválečné době žilo v zahraničí až 2 000 000 osob původem z českých zemí nebo ze Slovenska (a jejich potomků), tím pádem také krajanských spolků existovalo velmi mnoho (např. v polovině 20. let kolem 5 850 spolků). 36 Československo v meziválečném období sice přišlo o mnoho obyvatel, na druhou stranu zde zase našli útočiště uprchlíci z jiných států. V roce 1933, kdy se v Německu dostal k moci Adolf Hitler, získalo mnoho politiků levicových nebo demokratických stran (a obecně odpůrců nacismu) v Československu azyl. Po vyhlášení tzv. norimberských rasových zákonů37 v roce 1935 pak opustili Německo tisíce Židů38 (nebo osob za Židy dle tzv. norimberských zákonů považovaných). Některým z nich Československo poskytlo azyl nebo alespoň dočasné útočiště při cestě do Anglie či do zámoří.39

3.1.2 Mnichovská dohoda a 2. sv. válka Velký odliv obyvatelstva z Československa vyvolala mnichovská dohoda v roce 1938. Obavy o existenci Československa se odrazily v narůstajícím zájmu obyvatel o vystěhovalectví. Československý ústav zahraniční byl zavalen žádostmi o informace, jakou

35

BROUČEK, Stanislav – GRULICH, Tomáš. Domácí postoje k zahraničním Čechům v novodobých dějinách (19182008). Praha: Public History ve spolupráci s Etnologickým ústavem AV ČR, 2009. 231 s. ISBN 978-80-86445-26-7. s. 33. 36 Tamtéž. s. 42. 37 Text tzv. norimberských zákonů. In: Holocaust [online]. [vid. 1.12.2014]. Dostupné z: http://www2.holocaust.cz/cz/history/events/nuremberg_laws 38 Preferuji psaní s velkým počátečním písmenem (označení národnosti) před psaním malého počátečního písmena (označení náboženské příslušnosti). Přestože chápu, že pro vymezení národa neexistuje objektivní kritérium, myslím si, že tuto skupinu obyvatel spojuje více než náboženství, a to společná kultura, historie a dnes již společný stát. 39 K této problematice více např. ČAPKOVÁ, Kateřina – FRANKL, Michal. Nejisté útočiště: Československo a uprchlíci před nacismem 1933-1938. Vyd. 1. Praha; Litomyšl: Paseka, 2008. 421 s. ISBN 978-80-7185-840-9.

18

práci je v kterých zemích možné získat. Nejvíce dotazů přišlo na vzdálené mimoevropské státy: Kanadu, Austrálii, Nový Zéland a jihoamerické státy.40 Vnitrozemí českých zemí zavalilo množství uprchlíků ze zabraných Sudet (až 100 000). Češi, odpůrci nacismu (sociální demokraté, komunisté atd.) a osoby označené Norimberskými zákony za Židy prchali z bývalého československého pohraničí před perzekucí. Tato situace s sebou přinášela mnoho problémů. Druhorepubliková vláda si nejprve s tímto přílivem exulantů nevěděla příliš rady – odmítala je přijmout, ale nakonec jim v Československu poskytla azyl.41 Do exilu odešel ihned po Mnichově i prezident Edvard Beneš a následovali ho další politici okleštěných nebo zakázaných stran (komunisté, sociální demokraté) a další odpůrci nacismu. Po vyhlášení Slovenského státu a Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939 odcházejí hlavně vojáci – účastníci zahraničního odboje – a dále osoby označené tzv. norimberskými zákony za Židy. Odcházejí ale samozřejmě i jiné více či méně ohrožené skupiny obyvatel (např. němečtí sociální demokraté aj.). Od vypuknutí války je však stále obtížnější opouštět protektorát, takže výrazně klesá počet exulantů.42 Mezi těmi, kteří se rozhodli pro odchod ze země, byl i jeden z nejvýznamnějších exulantů Pavel Tigrid43. V jeho případě se jednalo o šťastný krok, Tigrida by vzhledem k jeho židovskému původu čekala s velkou pravděpodobností deportace do některého z ghett či koncentračních táborů. V dokumentárním filmu Heleny Třeštíkové ke své první emigraci uvedl: „Když Wermacht jel po tom Václavském náměstí, v tom hrozném dešti na těch strašných motocyklech se sajdkárami, tak jsem stál na tom Václavském náměstí se svým přítelem Josefem Schwarzem Červinkou a ten řekl tu nesmrtelnou větu: „Pavle, tohle pro nás není.“… My jsme si pak podvodem získali výjezdní doložku na gestapu. Klika, náhodou, protože jeden úředník odešel a ten druhý nevěděl, co ten první dělal. Tak jsme vyjeli směr Německo, tak jsme byli drzí, až na belgickou hranici a pak do Anglie. Tehdy ty propustky byly

40

BROUČEK, Stanislav – GRULICH, Tomáš. Domácí postoje k zahraničním Čechům v novodobých dějinách (19182008). Praha: Public History ve spolupráci s Etnologickým ústavem AV ČR, 2009. 231 s. ISBN 978-80-86445-26-7. s. 43. 41 GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan. Druhá republika 1938-1939: svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě. Vyd. 1. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004. 315 s. ISBN 80-7185-626-6. s. 33. 42 KUČERA, Vladimír. Exulanti XX. Století. In: Historie.cs [televizní pořad]. [online]. [vid. 24. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/212452801400029-exulanti-xx-stoleti 43 Pavel Tigrid byl československý novinář židovského původu, který poprvé odešel do exilu po vzniku Protektorátu Čechy a Morava a podruhé potom po únorovém převratu 1948. Stal se jednou z hlavních osobností poúnorového exilu. Od roku 1956 nejprve v New Yorku a poté v Paříži vydával významný exilový čtvrtletník Svědectví.

19

stejné do Německa jako na Slovensko, já už přesně nevím, jak to bylo, takový nějaký podvod, prostě náhoda, čistá klika, dávno už bychom byli zpopelněni.“44

3.1.3 Poválečný odsun Němců a reemigrace Z poválečného Československa byly do konce roku 1946 v rámci tzv. divokého (květen-srpen 1945) a poté organizovaného odsunu přesídleny téměř 3 milionu Němců.45 Stěhování německého obyvatelstva pak v malé míře pokračovalo i v dalších letech (viz kapitola 3.2). Tento odliv obyvatel a tedy i pracovní síly se československé úřady snažili vyrovnat snahou získat lidi z řad krajanů pro návrat do vlasti. Celkem asi 200 000 reemigrantů se skutečně vrátilo. Největší část tvořili Češi z Volyně (40 000 lidí). Další krajané přicházeli zpět z ostatních zemí Evropy (Francie, Belgie, Rakousko – hlavně z Vídně) ale i ze zámoří (z Argentiny, USA, Kanady nebo Brazílie). Tito reemigranti zpravidla znovu osidlovali vylidněné pohraničí po odsunutých Němcích.46 Československo se také snažilo získat pracovní sílu obyvatel z jiných států. V roce 1949 tak např. získalo přes 50 000 Řeků (hlavně stoupenců komunismu) prchajících ze země před občanskou válkou v Československu azyl.47 Nutno ovšem dodat, že mnoho reemigrantů z vyspělých demokratických států bylo z poměrů v obnoveném Československu znechuceno. Ti se pak po únorových událostech roku 1948 často rozhodli Československo znovu opustit.48

3.1.4 Poúnorová emigrace Podle Pavla Tigrida se v souvislosti s převzetím de facto absolutní moci ve státě komunisty v únoru 1948 rozhodlo k odchodu z Československa až 60 000 lidí.49 Tito 44

Paměť 20. století: Pavel Tigrid – Evropan [dokumentární film]. Scénář a režie Helena TŘEŠTÍKOVÁ. Česká republika, 2004. 45 STANĚK, Tomáš. Odsun Němců z Československa 1945-1947. 1. vyd. Praha: Academia, 1991. 536 s. ISBN 80200-0328-2., s. 7. 46 K problematice znovu osidlování pohraničí viz např. ČAPKA, František – SLEZÁK, Lubomír – VACULÍK, Jaroslav. Nové osídlení pohraničí českých zemí po druhé světové válce. Vyd. 1. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2005. 359 s. ISBN 80-7204-419-2. 47 K problematice řeckých uprchlíků v Československu viz např. BOTU, Antula – KONEČNÝ, Milan. Řečtí uprchlíci: kronika řeckého lidu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 1948-1989. Vyd. 1. Praha: Řecká obec Praha, 2005. 523 s. ISBN 80-239-5462-8. 48 BROUČEK, Stanislav – GRULICH, Tomáš. Domácí postoje k zahraničním Čechům v novodobých dějinách (19182008). Praha: Public History ve spolupráci s Etnologickým ústavem AV ČR, 2009. 231 s. ISBN 978-80-86445-26-7. s. 86-90.

20

uprchlíci z Československa se většinou ihned po útěku ocitali v uprchlických táborech, jelikož jen velmi málo z nich se mohlo spolehnout na pomoc rodiny v zahraničí. Také většinou všechen jejich majetek a finance zůstali v Československu. V roce 1948 se ještě většina Evropy nevzpamatovala z 2. světové války, proto byly životní podmínky v uprchlických táborech velice špatné. Poměry v táboře Valka u Norimberku popisuje např. Jarka Maiwaldová-Kreysová: „V baráku bylo asi 65 osob a pro všechny byl jeden stále ucpaný a přetékající záchod… Myli jsme se, prali a myli nádobí ve stejné veliké UNRRA plechovce od jídla. Bylo to veliké štěstí, když se člověku podařilo nějakou sehnat, a ohromné dědictví, když někdo emigroval a „odkázal“ vám ji… Jídlo nebylo valné, všechno v jedné misce, ale hlad nás naučil vážit si i toho… Dostávali jsme sice kapesné od německé správy tábora, ale to jen vystačilo tak asi na naši rozsáhlou korespondenci s žádostmi o emigraci do celého světa…“50 Uprchlíci v těchto táborech museli často zůstávat i několik let, než se pro ně našel nový domov (často v jiné zemi než ve které v táborech pobývali). Nejvíce těchto táborů existovalo právě ve válkou nejhůře zničených zemích – v Německu a Rakousku. Další pak byly např. ve Francii, Itálii a Velké Británii. Takovýchto táborů pro uprchlíky z nově vzniklého sovětského bloku existovaly stovky. Většinu z nich spravovala Mezinárodní uprchlická organizace (International Refugee Organisation), další pak jednotlivé státy.51 V táborech se začala formovat vlastní československá samospráva, obnovovaly se politické strany, vydávaly se knihy a časopisy, formovala se exilová politika. Existovaly tábory pro řadové utečence a pro význačné osobnosti (např. Oberursel u Frankfurtu). Historik Bořivoj Čelovský52 o tom říká: „… byl velký rozdíl mezi řadovými utečenci a prominenty. My jsme měli těžkosti přežít ze dne na den, kdežto páni ministři se škorpili o místa v hierarchii zahraničního exilu a o rozdělení amerických prebend.“53 Samozřejmě se jedná jen pouze o subjektivní názor. Ne všechny význačné československé osobnosti měly v začátcích emigrace

49

TIGRID, Pavel. Politická emigrace v atomovém věku. 1. vyd. v Československu. Praha: Prostor, 1990. 137 s. ISBN 80-85190-00-1. s. 31. 50 KAPLAN, Karel. Poúnorový exil 1948-49. Vyd. 1. Liberec: Dialog, 2007. 199 s. ISBN 978-80-86761-69-5. s. 2021. 51 JIRÁSEK, Zdeněk. Československá poúnorová emigrace a počátky exilu. Vyd. 1. Brno: Prius, 1999. 88 s. Prameny a studie k dějinám československého exilu 1948-1989; sv. 2. s. 29. 52 Historik Bořivoj Čelovský odešel do exilu po únoru 1948 ještě jako student práv. V Kanadě a v Německu potom vystudoval historii. V Kanadě pracoval ve vysoké státní správě, vedl volební kampaň kanadských sociálních demokratů, poté pracoval na kanadském ministerstvu migrace. Po roce 1989 se vrátil do Československa, publikoval mnoho historických prací. 53 PALEČEK, Pavel. Exil a politika. Historici o nejnovějších dějinách a o sobě. Tišnov: Sursum, 2004. ISBN 80-7323070-4., s. 16.

21

dobré životní podmínky. Někteří museli začít budovat svou kariéru a zázemí v nové zemi od začátku stejně jako obyčejní lidé. Kvůli Evropě poničené válkou se většina uprchlíků snažila dostat do zámoří. Sen mnoha uprchlíků byly Spojené státy americké, které však přijímaly uprchlíky podle přísných kvót (hodlali přijmout 200 000 uprchlíků z celého světa, z toho 2 000 z Československa). Kanada či Austrálie zase přijímaly hlavně technické odborníky. Několika uprchlíkům získalo práci v brazilských továrnách firmy Baťa, další zase vstupovali do francouzské cizinecké legie (asi 2 000 mužů). Ti se jako mnoho dalších poúnorových emigrantů domnívali, že přestoupí do jakési československé osvobozovací armády, až vypukne většinou protikomunistické opozice očekávaná válka mezi Západem a sovětským blokem. Muži, kteří vstoupili do francouzské cizinecké legie, však byli většinou vysláni do francouzského Alžíru, a poté na konci 60. let do Vietnamu, kde upadnutí do zajetí znamenalo (když ne smrt) návrat do Československa a perzekuce.54 Po 25. únoru 1948 už bylo téměř nemožné legálně vycestovat do zahraničí. Na československý pas mohli vycestovat pouze sportovní a kulturní delegace (takto odešel do exilu např. básník Ivan Blatný) nebo rodinní příslušníci cizích státních občanů (takto zase odešla herečka Adina Mandlová, která měla za manžela cizince55). Štěstí měli také ti, které převrat zastihl v zahraničí – studenty/stipendisty, diplomaty atd. Takto také zastihl převrat novináře Pavla Tigrida, který ještě před únorem vyjel do Německa, do americké okupační zóny, na diplomatický pas.56 Pouze ojediněle bylo povolováno vystěhování rodiny emigranta za ním do zahraničí – takto se dělo jen u významných osobností. Rodinní příslušníci řadových emigrantů byli naopak většinou doma vystaveni perzekuci – posíláni na nucené práce, byl jim zabaven majetek nebo byli nedobrovolně vysídleni do pohraničí.57 V prvních měsících po únorových změnách roku 1948 nebylo uprchlíkům příliš bráněno v odchodu. Legálně se sice téměř nedalo vycestovat, ale hranice zůstávaly dlouhou dobu víceméně nestřežené. Uprchlíci nejčastěji k útěku volili hranici se západním Německem

54

JIRÁSEK, Zdeněk. Československá poúnorová emigrace a počátky exilu. Vyd. 1. Brno: Prius, 1999. 88 s. Prameny a studie k dějinám československého exilu 1948-1989; sv. 2. s. 54. 55 O osudu Adiny Mandlové více např. v PŘIBSKÝ, Vladimír. Adina Mandlová: příběh české hvězdy. Praha: Malý princ, 2013. 241 s., [8] s. obr. příl. ISBN 978-80-87754-21-4. nebo MANDLOVÁ, Adina – DVOŘÁK, Pavel. Dneska už se tomu směju. Praha: Nakladatelství XYZ, 2004. 342 s., [8] s. obr. příl. ISBN 80-86864-06-5. 56 O osudu Pavla Tigrida více např. v KOSATÍK, Pavel. Tigrid, poprvé: průvodce osudem inteligentního muže ve dvacátém století. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 2013. 346 s., [32] s. obr. příl. ISBN 978-80-204-2026-8. 57 JIRÁSEK, Zdeněk. Československá poúnorová emigrace a počátky exilu. Vyd. 1. Brno: Prius, 1999. 88 s. Prameny a studie k dějinám československého exilu 1948-1989; sv. 2. s. 65.

22

(tedy v této době jeho americkou okupační zónou), s Rakouskem58 nebo překonali hranici s Polskem a snažili se dostat až do západního Berlína. Od podzimu 1948, po kritice přílišné benevolence k uprchlíkům před novým režimem ze strany SSSR, se však obrana hranic postupně velmi zlepšovala a nelegální přechod hranic byl čím dál složitější. V letech 19481951 se pokusilo z ČSR uprchnout 20 450 československých občanů, přičemž 11 734 osobám se to skutečně podařilo.59 To, že se více než polovina pokusů o útěk zdařila, nasvědčuje tomu, že zabezpečení hranic bylo stále nedokonalé. Proto v roce 1951 začalo budování trojitého drátěného zátarasu (tzv. Ženijně technický zátaras), dokončeného v roce 1952.60 Díky tomuto opatření se už stalo nepovolené překročení hranic téměř nemožné (blíže o zabezpečení hranice viz kapitola 3.4). 3.1.4.1 Politický exil po únorových změnách 1948

Ještě před únorovým převratem existovala v zahraničí tři hlavní centra exilové politiky. Jednalo se o skupinu kolem generála Lva Prchali, bývalého legionáře, který tvrdě nesouhlasil s Benešovu politikou, odmítal spojeneckou smlouvu se SSSR z roku 1943, a vzniklý komunistický stát viděl jako „nový protektorát“, tentokrát ovládaný SSSR. Tato skupina odmítala spolupracovat s poúnorovým politickým exilem, protože nesouhlasila s jejich spoluprací s komunisty v Národní frontě v letech 1945-1948. Prchalova skupina také podporovala samostatnost Slovenska.61 Další centra představovaly dvě slovenské, protičeskoslovenské skupiny – konkrétně skupina kolem Karla Sidora a skupina kolem Ferdinanda Ďurčanského. Přesto, že tyto dvě skupiny měly téměř stejný program, nespolupracovaly spolu a naopak spolu soupeřili. Ďurčanský byl oproti Sidorovi radikálnější v otázce dosažení společného cíle – samostatného katolického Slovenska. Obě tyto skupiny se odvolávaly na podporu slovenského obyvatelstva, i přesto že svá čísla nadsazovali, je pravda, že se většina Slováků z poúnorové emigrace

58

Po 2. sv. válce bylo Rakousko rozděleno na 4 okupační zóny – americkou, anglickou, francouzskou a sovětskou. Československo sousedilo, až na malý úsek, pouze se sovětskou zónou. Kdo chtěl emigrovat do ostatních rakouských okupačních zón, musel téměř vždy nejdříve projít přes tu sovětskou. Střet se sovětskými okupačními vojáky většinou znamenal návrat do Československa a perzekuce. 59 RYCHLÍK, Jan. Cestování do ciziny v habsburské monarchii a v Československu: pasová, vízová a vystěhovalecká politika 1848-1989. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2007. 259 s. Česká společnost po roce 1945; sv. 4. ISBN 978-80-7285-081-5. s. 48. 60 PULEC, Martin. Organizace a činnost ozbrojených pohraničních složek. Vyd. 1. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2006. 319 s. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu; č. 13. ISBN 80-86621-18-9. s. 107-110. s. 93. 61 KAPLAN, Karel. Poúnorový exil 1948-49. Vyd. 1. Liberec: Dialog, 2007. 199 s. ISBN 978-80-86761-69-5. s. 3555.

23

skutečně ztotožňovala s existencí samostatného Slovenska. Před únorem 1948 měla větší podporu slovenského obyvatelstva Ďurčanského skupina, po únoru 1948 Sidorova skupina.62 Českou a pročeskoslovenskou slovenskou politickou reprezentaci tvořily nově v exilu vznikající československé strany, doma komunisty zakázané. První začala působit sociální demokracie, kterou reprezentovali např. politici Bohumil Laušman nebo Blažej Vilím. Nejsilnější stranou v exilu však byla Česká strana národně sociální, kterou reprezentovali politici Petr Zenkl nebo Vladimír Krajina63. Jejím hlavním cílem bylo sjednocení československého exilu. Jako další začaly v exilu působit Československá strana lidová a slovenští demokraté. Všechny tyto strany působily před únorem 1948 v Národní frontě. Svou činnost však obnovovaly i strany nenárodněfrontové, tedy po válce zakázané za údajnou kolaboraci s nacisty. Byla to strana agrární, národně demokratická strana a živnostenská strana. Tyto nenárodněfrontové strany nejprve odmítali spolupracovat s národněfrontovými a vytvořily vlastní uskupení tzv. Občanský blok. V roce 1949 ovšem národněfrontové strany a strana agrární spojily pro vznik Rady svobodného Československa. Prchala ani Ďurčanský a Sidor ke spolupráci přizváni samozřejmě nebyli, hlavně proto, že nesouhlasili s existencí spojeného Československa. Předsedou rady se stal národní socialista Petr Zenkl. Rada svobodného Československa působila jako hlavní organizace československé exilové politiky a jejím hlavním úkolem byla koordinace protikomunistického zahraničního odboje. Rada se nemohla prezentovat jako exilová vláda, jelikož západní mocnosti uznávaly existenci Československého státu. Přesto jí Západ podporoval v činnosti. Rada svobodného Československa měla sídlo ve Washingtonu v USA, další pobočky pak byly v Paříži a v Londýně.64

62

KAPLAN, Karel. Poúnorový exil 1948-49. Vyd. 1. Liberec: Dialog, 2007. 199 s. ISBN 978-80-86761-69-5. s. 55100. 63 Případ Vladimíra Krajiny je názorným příkladem toho, jak se komunistická strana pokoušela odstranit a zdiskreditovat své odpůrce zneužitím mimořádných lidových soudů. Komunistická strana Krajinu obviňovala z kolaborace s nacisty už před únorem 1948. Odsoudit ho za ní se však komunistické moci podařilo až po únorových změnách 1948, to už byl však Krajina v bezpečí v exilu v Londýně a tak se ho komunisté pokusili zdiskreditovat alespoň tam. Londýnské komunistické noviny přetiskly zprávu od Sovětů, v níž byl označen za spolupracovníka gestapa. Více o případu Vladimíra Krajiny viz KOČOVÁ, Kateřina. Druhá retribuce. Činnost mimořádných lidových soudů v roce 1948. Soudobé dějiny. 2005, XII, 3-4, s. 586-625. ISSN 1210-7050. s. 600603. 64 JIRÁSEK, Zdeněk. Československá poúnorová emigrace a počátky exilu. Vyd. 1. Brno: Prius, 1999. 88 s. Prameny a studie k dějinám československého exilu 1948-1989; sv. 2. s. 49.

24

3.1.5 Posrpnová a „normalizační“ emigrace Horní hranice odhadů počtu emigrantů, kteří opustili Československo po srpnové okupaci vojsky Varšavské smlouvy, sahá až ke 100 000 lidí.65 Některé lidi okupace zasáhla v zahraničí na dovolené (hlavně v Jugoslávii) a řada z nich této situace využila k emigraci. Zmatek na československých hranicích bezprostředně po okupaci emigraci také nahrával. Ve dnech 21.-28. srpna pasové kontroly na hranicích s Rakouskem a západním Německem často propouštěli cestující bez výjezdních doložek nebo dokonce bez jakýchkoliv cestovních dokladů. I poté zůstával počet emigrantů vysoký, neboť krátkou dobu po invazi bylo vydávání výjezdních doložek liberální a některé státy byly stále ochotné uprchlíky z Československa přijímat (např. Rakousko).66 Hranice se uzavřely až na podzim roku 1969.67 Československo opouštěli účastníci reformního hnutí z řad funkcionářů KSČ. Další lidé odcházeli kvůli perzekucím a šikaně ze strany režimu. Někteří jen chtěli žít svobodně, cestovat podnikat, studovat a realizovat se svobodně ve svém oboru, což jim často v socialistickém Československu nebylo umožněno. Některé do emigrace na Západ vedla jen touha pro materiálním dostatku nebo po zlepšení ekonomické situace. Mezinárodní politická situace byla velmi odlišná od roku 1948, už nehrozil otevřený ozbrojený konflikt mezi Západem a sovětským blokem. A hlavně okupace a zmařené reformní hnutí zmrazily veškeré naděje na změnu. Lidé už odcházeli do emigrace spíše s vědomím, že je to natrvalo. Posrpnová a „normalizační“ emigrace měla mnohem jednodušší začátky v emigraci než poúnorový uprchlíci, kteří po opuštění vlasti museli strávit často ještě několik let v uprchlických táborech, kde byly obtížné podmínky. Západní Evropa už nebyla rozvrácená válkou a často emigrantům jejich začátky velmi usnadňovala. Jak vzpomíná např. novinář Karel Hvížďala: „Do Německa jsme přišli (s manželkou) v roce 1978 a v té době byla emigrace z Čech stále přijímaná velice dobře, zvlášť pokud byla jazykově a profesně vybavena. Pamatuji takové absurdity, že k nám přišli pracovníci nějakého sociálního úřadu a začali sepisovat, co nám chybí v bytě, například vyměřovali okna, aby nám pořídili záclony. Když jsem jim říkal, 65

Toto číslo uvádí např. Pavel Tigrid ve své knize Politická emigrace v atomovém věku. STERN, Silke. Československá emigrace v letech 1968-1969 – Rakousko jako první azylová země emigrantů. In KARNER, Stefan – STEHLÍK, Michal. Česko. Rakousko. Rozděleni – odloučeni – spojeni. Sborník a katalog Dolnorakouské zemské výstavy 2009. Schallaburg, 2009. ISBN 978-80-86382-27-2. s. 128-131. 67 RYCHLÍK, Jan. Cestování do ciziny v habsburské monarchii a v Československu: pasová, vízová a vystěhovalecká politika 1848-1989. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2007. 259 s. Česká společnost po roce 1945; sv. 4. ISBN 978-80-7285-081-5. s. 112. 66

25

že to nepotřebujeme, že si je koupíme, řekli jen, ne, ne, to mít musíte, aby byt hezky vypadal. Takže i když jsme oba odmítli podporu, protože jsme prakticky hned začali pracovat, úřad měl obrovskou snahu nám pomoci.“68 V tomto duchu vzpomínají na svůj příchod do emigrace i manželé Bískovi, se kterými dělala rozhovor moje spolužačka Kristýna v rámci seminární práce. Z jejich vzpomínek je však také cítit velký stesk a nesmíření se se setrváním v emigraci do konce života: „Vlastně jsme zjistili, že být někde omezenou domu – třeba studijně na rok – se nedá vůbec srovnat s tím, když člověk tam přijede, a teď si představí, že tam bude žít do konce života. Zřejmě protože tehdy to nevypadalo, že bychom se byli mohli vrátit… Hned jsme měli kde bydlet. Přijali jsme ten domek. Lidi, kteří na nás čekali ze skotské církve69, ho totálně vybavili se vším všudy: postele byly povlečený, v ledničce bylo mlíko a máslo, chleba tam byl … všechno bylo připraveno. To znamená, že prostředí, které oni připravili, tak řekli: „Tohle je vaše.“ A my jsme na to koukali a říkali jsme si: „Vždyť tohle přece není naše, my to takhle vlastně ani nechcem“… Jako dnes lidi jezdí do apartmánu někde na dovolenou, tak to je zařízený, člověk je tam na týden, ale my jsme tam měli být na dlouho …“ Obecně lze říci, že každý prožíval příchod do emigrace a následnou integraci jinak. Řada osob se úspěšně zapojila a našla si své místo, jiní to však nezvládli – prožívali smutek po domově, nedokázali se naučit nový jazyk, prodělali sociální nebo kariérní propad. Někteří z nich svůj úděl neunesli a vrátili se zpátky do Československa, jiní zůstali do listopadu 1989 a pak se rozhodli ihned pro návrat. 3.1.5.1 Politický exil po srpnu 1968

Zatímco poúnorový politický exil byl striktně protikomunistický, ten posrpnový se vytvořil z reformního křídla KSČ. Nová vlna emigrace znamenala pro exil omlazení a nový náboj, když už vliv a síla poúnorového exilu slábla. I v mnoha dalších aspektech byla tato vlna jiná, protože už mezinárodní politická situace byla naprosto odlišná než v roce 1948. Válka mezi Západem a sovětským blokem už nehrozila tak silně jako na konci 40. let, tudíž naděje na změnu politického systému v Československu byla mizivá. Posrpnový exil z řad reformních komunistů si úplnou změnu politického systému ani nepřál, jeho činnost se nesla v duchu reformního komunistického hnutí.

68

KUČERA, Vladimír. Exulanti XX. Století. In: Historie.cs [televizní pořad]. [online]. [vid. 24. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/212452801400029-exulanti-xx-stoleti 69 Tomáš Bísek odjel do Skotska pracovat jako farář.

26

Posrpnový politický exil se zaměřil hlavně na publikační a informační činnost. Té se věnoval i poúnorový exil (např. čtvrtletník Svědectví Pavla Tigrida), ale ne v takové míře. Po roce 1968 vznikla významná nakladatelství (Index v Kolíně nad Rýnem nebo Škvoreckého 68 Published v Torontu) i časopisy (Literární listy Jiřího Pelikána v Římě, atd.) Posrpnový exil měl také na rozdíl od toho poúnorového mnohem více spojenců. Veškerá západní levice sympatizovala s „pražským jarem“ a tím pádem i s celým politickým exilem. Také např. vláda lidové Číny vyjádřila po srpnové okupaci Československu podporu, když vyzvala SSSR, aby stáhla svá vojska.70 Ne všichni však reformní komunisty vítali na Západě s otevřenou náručí. Historik Karel Kaplan71 vzpomíná: „Němci nám nevěřili… Mysleli, že jsme infikovaní komunistickým režimem nebo že jsme nějací agenti. Nestalo se to jen v mém případě. Bylo to běžné u lidí, kteří byli tenkrát aktivní v československé politice.“72 Spolupráce mezi poúnorovým a posrpnovým exilem byla velice obtížná. Ať už kvůli generačnímu rozdílu, tak také proto, že se posrpnová emigrace nikdy nevyhranila proti vedoucí úloze jedné strany a jedinou cestu pro Československo viděla v „socialismu s lidskou tváří.“73 Přestože StB přikládala politické opozici v emigraci velký význam, politicky angažovaných emigrantů byla ve skutečnosti menšina. Ani vliv politicky činných emigrantů na československé občany není možno přeceňovat. Informace o jejích aktivitách nebo publikační činnost byly v Československu dostupné pouze malému množství lidí, průměrný Čechoslovák o ně nejevil zájem. To se však netýkalo rozhlasových stanic Hlas Ameriky nebo Svobodná Evropa, které minimálně v 80. letech poslouchalo mnoho lidí. Největší zásluhou politicky aktivní emigrace spočívala ve zprostředkování československých problémů světové veřejnosti a styky s čelními představiteli západní politiky, jejíchž prostřednictvím mohl být vyvíjen tlak na československou vládu.74

70

TIGRID, Pavel. Politická emigrace v atomovém věku. 1. vyd. v Československu. Praha: Prostor, 1990. 137 s. ISBN 80-85190-00-1. s. 48. 71 Karel Kaplan byl v 50. stalinistou, v první polovině 60. let působil jako konzultant pro historii v Ideologickém oddělení ÚVKSČ. Stal se členem komisí, které měly přehodnotit krvavé politické procesy v Československu po roce 1948 a navrhnout rehabilitaci odsouzených komunistických činitelů. Po sovětské okupaci pracoval jako topič a v roce 1976 emigroval do západního Německa. Po roce 1989 se vrátil do Československa. 72 PALEČEK, Pavel. Exil a politika. Historici o nejnovějších dějinách a o sobě. Tišnov: Sursum, 2004. ISBN 80-7323070-4. s. 65. 73 TIGRID, Pavel. Politická emigrace v atomovém věku. 1. vyd. v Československu. Praha: Prostor, 1990. 137 s. ISBN 80-85190-00-1. s. 75. 74 HANZLÍK, Jan. Československá emigrace očima tajných materiálů. In: Securitas imperii. 9, Sborník k problematice zahraničních vztahů čs. komunistického režimu. Vyd. 1. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2002. 391 s. ISBN 80-902885-5-3. s. 304.

27

3.2 Přesidlování Němců a dalších skupin osob mezi roky 1945 až 1989 3.2.1 Přesidlování Němců mezi roky 1945 až 1989 Početně nejsilnější skupinou obyvatel (cca 3 000 000 lidí), která kdy opustila v důsledku politických událostí Československo, byly osoby označené tehdejší státní politikou za Němce. Po skončení hlavní vlny přesídlování této skupiny obyvatelstva, na podzim roku 1946, zůstalo v Československu stále až 250 000 osob označených za Němce. Československé úřady ještě jednali s americkými okupačními úřady o přesídlení aspoň části z nich do americké okupační zóny v Německu, žádné další větší přesidlování se však pak už nekonalo. Zbylí Němci v Československu museli čelit diskriminaci, protiněmeckým náladám obyvatelstva ale i ústrkům vlády. Například i právně uznaní antifašisté nesměli ve volbách v roce 1946 volit natož se aktivně zapojit do politického života.75 Jestliže se i přes to před únorovým převratem roku 1948 někteří Němci snažili československé občanství získat, po převratu se postoj velkého počtu z nich změnil. Nyní československé občanství odmítali, protože bez státní příslušnosti se zvýšila jejich šance legálně emigrovat do západního Německa v rámci slučování rodin.76 Proto se v roce 1949 vláda snažila ulehčit získání československého státního občanství – rozšířila okruh osob, které ho mohly získat, snížila požadavky na jeho získání. Mnozí Němci o něj ovšem stále nestáli. Rázným řešením této situace byl zákon z roku 1953, kterým bylo nuceně čs. státní občanství uděleno všem Němcům, kteří měli stálé bydliště na území Československa a dosud občanství nezískali. Podle zákonů SRN i dle mezinárodního práva bylo toto opatření neplatné. SRN považovala československé Němce, kteří o československé občanství sami nepožádali, za občany SRN. Proto se západoněmecké úřady snažily nadále tyto Němce do své země přesidlovat.77 75

STANĚK, Tomáš. Německá menšina v českých zemích: 1948-1989. 1. vyd. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993. 282 s. ISBN 80-85241-29-3. s. 74. 76 O osud neodsunutých Němců v Československu se zajímaly hlavně organizace ze západního Německa. Snažili se usnadňovat vystěhování do své země Němcům, kteří už nechtěli dále zůstávat v socialistickém Československu a hlavně slučovat německé rodiny rozdělené odsunem. 77 STANĚK, Tomáš. Německá menšina v českých zemích: 1948-1989. 1. vyd. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993. 282 s. ISBN 80-85241-29-3. s. 98.

28

Nejvíce Němců odešlo po uvolnění cestování v druhé polovině 60. let. Legální (slučování rodin, povolené vystěhování) i nelegální (opuštění republiky na turistické vízum, nelegální překročení hranic) cestou se mezi lety 1965-1969 podle západoněmeckých zdrojů do SRN přistěhovalo přes 48 tisíc Němců. Pokud jde o celkový počet vystěhovaných Němců, Československá statistika se pro období let 1955-1985 zmiňuje o 51 584 vystěhovaných Němcích. Západoněmecké prameny ovšem uvádí až 96 406 vystěhovalých osob (nejvíce do SRN, poté do NDR, Rakouska a dalších zemí).78 V roce 1991 se pak ve sčítání lidu k německé národnosti přihlásilo jen 47 789 osob. Takto nízké číslo bylo výsledkem emigrace a cíleného 40letého „odnárodňování“. Po celé období komunistického režimu totiž nebyli Němci uznáni jako národnostní menšina (s malým vybočením v roce 1968) a předpokládala se jejich naprostá asimilace.79 V posledním sčítání lidu v roce 2011 se už k německé národnosti přihlásilo pouze 18 658 osob.80

3.2.2 Přesidlování dalších velkých skupin osob mezi roky 1945 až 1989 Vystěhovávání Židů do nově vzniklého státu Izrael bylo až do jara 1949 podporováno. Tímto způsobem odešlo asi 20 000 lidí. 81 Mezitím však došlo k výraznému ochlazení vztahů mezi SSSR a státem Izrael. Nevyplnilo se totiž očekávání SSSR, že se Izrael stane socialistickým státem, ve kterém by mohl uplatnit svůj vliv. Československo však i potom podporovalo nově vzniklý stát Izrael (dovoz zbraní, výcvik izraelských vojáků) a nadále umožňovalo vystěhovalectví. Za to si však vysloužilo kritiku Moskvy a podpora Izraele i vystěhovalecká akce musely být zastaveny.82

78

STANĚK, Tomáš. Německá menšina v českých zemích: 1948-1989. 1. vyd. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993. 282 s. ISBN 80-85241-29-3. s. 174-175. 79 Tamtéž. s. 75. 80 Sčítání lidu, domů a bytů 2011 – Tab. 604 Obyvatelstvo podle náboženské víry, národnosti a pohlaví. In: Český statistický úřad [online]. [vid. 17. 4. 2015]. Dostupné z: http://vdb.czso.cz/sldbvo/#!stranka=podletematu&tu=30629&th=&vseuzemi=null&v=&vo=H4sIAAAAAAAAAFvzloG1uIhBMCuxLFGvtCQzR88jsTjDN7GAlf3 WwcNiCReZGZjcGLhy8hNT3BKTS_KLPBk4SzKKUosz8nNSKgrsHRhAgKecA0gKADF3CQNnaLBrUIBjkKNvcSFDHQM DhhqGCqCiYA__cLCiEgZGvxIGdg9_Fz__EMeCEgY2b38XZ89gIIvLxTHEP8wx2NEFJM4ZHOIY5u_t7MJ1OIP5IdEBkT5OwU5RgH5IUB9fo4ePq4uIDtZSxhYw1yDolzhXstJzEvX88wrSU1PLRJ6tGDJ98Z2CyYGRk8G1rLEn NLUiiIGAYQ6v9LcpNSitjVTZbmnPOhmAjq44D8QlDDwAK10C_KF2coe4ugU6uPtWMLA4eni6hcSEAZ0Foe_k3OQ mYGJYwUArVYtplwBAAA.&void= 81 DUFEK, Jiří – KAPLAN, Karel – ŠLOSAR, Vladimír. Československo a Izrael v letech 1947-1953. Brno: Doplněk, 1993. 203 s. ISBN 80-85270-21-8., s 5-39. 82 Tamtéž. s. 81-103.

29

V roce 1974 se stala aktuální také reemigrace řeckých emigrantů z roku 1949 (viz kapitola 3.2.3), když v Řecku padl režim „černých plukovníků“ a byla obnovena demokracie. Československá vláda v zásadě souhlasila s jejich návratem do vlasti.83 Po 2. sv. válce se uvažovalo také o přesídlení početné skupiny Maďarů z obnoveného Československa. Tento záměr však nebyl dovolen velmocemi.84

3.3 Možnosti cestování z Československa 1918-198985 3.3.1 1. republika V období 1. republiky měl mít stejně jako za Rakouska-Uherska právo na pas každý občan Československa, který ještě nevykonal vojenskou službu. Nikomu nebylo více méně bráněno vycestovat s republiky, až na několik výjimek, které byly v rozporu se zájmy nebo bezpečností státu. Omezeno bylo například cestování do SSSR. Neměly být povolovány cesty, které by sloužily k propagaci komunistického režimu. Členům KSČ nebo jejích sympatizantům nebyly zpravidla cestovní pasy do SSSR vydávány. Po první světové válce byly hlavně na území bývalého Rakouska-Uherska vytvořeny nové státy a hranice byly vytyčeny na místech, kde nebyly stovky let předtím. S ohledem na vztahy lidí, kteří před válkou mohli udržovat těsné kontakty, ale teď najednou žili v odlišných státech, existoval prakticky po celou meziválečnou dobu malý pohraniční styk. V malém pohraničním styku bylo povoleno překračovat státní hranici osobám bydlícím v pohraničním pásmu širokém zpravidla 15-20 km na zvláštní průkazy, které vydávali buď obecní, nebo okresní úřady. ČSR udržovala malý pohraniční styk se všemi sousedními státy. Obecně lze tedy říci, že za 1. republiky nebylo občanům v cestování bráněno. Svobodu cestování zajišťoval zákon o cestovních pasech z roku 192886, podle kterého měla být cesta do zahraničí povolena každému, kdo splňuje podmínky a neohrožuje státní zájmy. 83

RYCHLÍK, Jan. Cestování do ciziny v habsburské monarchii a v Československu: pasová, vízová a vystěhovalecká politika 1848-1989. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2007. 259 s. Česká společnost po roce 1945; sv. 4. ISBN 978-80-7285-081-5. s. 116. 84 Více o problematice maďarské menšiny po roce 1945 viz např. VADKERTY, Katalin. Maďarská otázka v Československu 1945-1948: 1945-1948: trilógia o dejinách maďarskej menšiny: [dekréty prezidenta Beneša a ich dosledky na deportácie a reslovakizáciu]. 1. vyd. Bratislava: Kalligram, 2002. 863 s. ISBN 80-7149-495-X. 85 Pokud není uvedeno jinak, čerpala jsem informace v následující kapitole a podkapitolách z prací RYCHLÍK, Jan. Cestování do ciziny v habsburské monarchii a v Československu: pasová, vízová a vystěhovalecká politika 18481989. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2007. 259 s. Česká společnost po roce 1945; sv. 4. ISBN 978-807285-081-5. a RYCHLÍK, Jan. Devizové přísliby a cestování do zahraničí v období normalizace. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2012. 178 s. Česká společnost po roce 1945; sv. 8. ISBN 978-80-7285-149-2. 86 Zákon o cestovních pasech č. 55/1928 Sb. z. a n. In: Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky [online]. [vid. 1. 12. 2014]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=55&r=1928

30

V důsledku velkého toku meziválečné hospodářské emigrace (viz kapitola 3.2.1) však docházelo ke značnému odlivu kvalifikovaných dělníků z Československa (např. z pivovarnického, cukrovarnického, textilního nebo sklářského průmyslu). To oslabovalo konkurenceschopnost československých podniků, proto právě těmto osobám mohlo být odepřeno vydání pasu kvůli ohrožení hospodářských zájmů státu.

3.3.2 Mnichov a 2. sv. válka Na krátkou dobu bylo cestování omezeno na podzim roku 1938, kdy bylo možné vycestovat jen na zvláštní výjezdní doložku. Toto opatření se opíralo o zákon o obraně státu č. 131/1936 Sb.,87 ale bylo zrušeno už k 29. prosinci 1938. Další výrazný zásah do svobody cestování znamenalo rozbití republiky a vznik Protektorátu Čechy a Morava88 a samostatného Slovenského státu89 v březnu 1939. Cestování z protektorátu bylo již od začátku téměř vyloučeno. Protektorát byl prakticky součástí nacistického Německa a na jeho občany se tedy vztahovaly říšské předpisy. Překročit hranice bylo možné jen s německým vízem. Paradoxně bylo omezeno i cestování mezi protektorátem a starou říší, i když z mezinárodního hlediska byl protektorát její součástí. Slovenští občané nebyli až do vypuknutí války ve svém právu cestovat nijak omezováni. Předpisy se však po vypuknutí války stále více zostřovali a občané Slovenského státu po dobu války nemohli svobodně cestovat stejně jako občané protektorátu.

3.3.3 1945-1948 Po válce sice formálně platil zákon o cestovních pasech z roku 1928, hranice ale otevřeny nebyly. Oficiálním zdůvodněním byl nadále trvající stav branné povinnosti státu, který trval v českých zemích do konce roku 1945, na Slovensku dokonce o rok déle.90 I když stav branné povinnosti skončil, hranice byly stále uzavřené. Odmítnutí vydání pasu

87

Zákon o obraně státu č. 131/1936 Sb. z. a n. In: Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky [online]. [vid. 1. 12. 2014]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=131&r=1936 88 Více o režimu v Protektorátu Čechy a Morava viz např. MARŠÁLEK, Pavel. Pod ochranou hákového kříže: nacistický okupační režim v českých zemích 1939-1945. Vyd. 1. Praha: Auditorium, 2012. 302 s. 20. století. ISBN 978-80-87284-20-9. 89 Více o Slovenském státu viz např. KAMENEC, Ivan – VONDRÁŠKOVÁ, Eva. Slovenský stát: (1939-1945). 1. vyd. Praha: Anomal, 1992. 143 s., 4 obr. Ad Fontes. ISBN 80-900235-3-3. 90 KAPLAN, Karel. Pravda o Československu 1945-1948. 1. vyd. (v ČSFR). Praha: Panorama, 1990. 245 s. Stopy, fakta, svědectví. ISBN 80-7038-193-0. s. 24.

31

ministerstvo odůvodňovalo tím, že s ohledem na nedostatek deviz, poválečné poměry a hospodářský rozvrat by byl cestou ohrožen státní zájem. Před válkou platilo, že stát může omezit právo občana cestovat, ale pouze v případě, že by jeho cesta ohrozila bezpečnost nebo zájem státu, což se mělo zkoumat u každého případu zvlášť. Tento zákon platil i po válce, jenže se začal interpretovat naprosto opačně a to tak, že není v zájmu státu, aby obyvatelstvo vůbec někam cestovalo, protože tím státu ubývá pracovní síla a valuty. Tento pohled na cestování zůstal až do roku 1989. Devizové krytí cest začalo být skutečně problémem, a to proto, že devizy získané z aktivního cestovního ruchu (návštěvy cizinců v Československu) začaly být používány pro potřeby státu, zatímco před válkou byly soukromými bankami a směnárnami prodávány pro pasivní cestovní ruch (cestování československých občanů do zahraničí). To samozřejmě způsobovalo trvalý nedostatek deviz (peníze zahraničních měn v hotovosti) a valut (bezhotovostní forma pohledávky na cizí měnu – šek, směnka, cenný papír atd.). Pokud jde o malý pohraniční styk, ten byl po válce obnoven na hranici s Polskem, Maďarskem a částečně s Rakouskem (jen se sovětskou zónou). S okupovaným Německem však oficiálně zatím obnoven nebyl. Důvody nebyly jen politické. Do vystěhovaného pohraničí se po Němcích stěhovali obyvatelé z vnitrozemí, kteří samozřejmě neměli osobní vazby k lidem na druhé straně hranice.91

3.3.4 1948-1953 Po únorovém převratu byl zákon o cestovních pasech z roku 1928 upraven a poté zcela nahrazen novým zákonem o cestovních pasech (č. 52/1949 Sb.92), který vešel v platnost 1. dubna 1949. Hlavní myšlenkou poúnorové pasové politiky bylo, že na cestovní pas už neexistuje právní nárok. Cestovní pasy nyní vydávalo ministerstvo vnitra, později byla pravomoc ve vydávání pasů několikrát převedena na jiné instituce, ale nebylo žádným tajemstvím, že o jejich vydávání rozhoduje ve skutečnosti Státní bezpečnost. K žádosti o něj bylo třeba připojit doklad o důležitosti cesty a vydával se většinou jen na dobu nezbytně nutnou ke splnění úkolu.

91

K problematice znovu osidlování pohraničí viz např. ČAPKA, František – SLEZÁK, Lubomír – VACULÍK, Jaroslav. Nové osídlení pohraničí českých zemí po druhé světové válce. Vyd. 1. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2005. 359 s. ISBN 80-7204-419-2. 92 Zákon o hlášení obyvatelstva a o povolování pobytu cizincům č. 52/1949 Sb. In: Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky [online]. [vid. 1. 12. 2014]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=52&r=1949

32

Soukromé cesty za účelem turistiky se neměly vůbec povolovat. Tento zákaz se vztahoval i na výjezdy do ostatních socialistických států. Pokud chtěl někdo cestovat do ciziny např. z rodinných důvodů, musel si podat žádost o výjimku. Vycestovat za účelem turistiky do ostatních socialistických zemí bylo možné pouze s hromadným zájezdem organizovaným cestovní kanceláří. Počet takovýchto zájezdů byl však silně omezen a fakticky zůstal vyhrazen jen pro oficiální reprezentační výměnné akce. Pokud jde o malý pohraniční styk, propustky pro něj byly formálně zrušeny v roce 1952, i když už před tím malý pohraniční styk fakticky vůbec neexistoval, jelikož od únorového převratu se propustky pro něj vůbec nevydávaly. Faktické zrušení malého pohraničního styku však v pohraničí způsoboval problémy. Lidé v těchto oblastech často hranice nevnímali, protože byli dosud zvyklí je prakticky bez omezení přecházet (např. chodili do lesa na houby, navštěvovali příbuzné a přátele na druhé straně hranice). Jak se však po únorovém převratu zdokonalovala ostraha hranic, mohlo takovéto neúmyslné, ovšem nepovolené, překročení hranice skončit tragicky. (viz kapitola 3.4)

3.3.5 1953-1963 K malému uvolnění v cestování došlo po smrti Stalina a Gottwalda v roce 1953. Začaly být mnohem častěji povolovány cesty do ostatních socialistických států. O povolení se muselo žádat na Ministerstvu zahraničních věcí v Praze. K prvnímu velkému usnadnění cestování do ciziny došlo v roce 1956. O povolení k cestě do ostatních socialistických států se už nemuselo žádat na Ministerstvu zahraničních věcí v Praze, ale ve vybraných policejních služebnách v okresních městech. K cestám do těchto států se už také nevydával pas, ale zvláštní příloha k občanskému průkazu. Cesty do NDR (kvůli možné emigraci do západního Berlína) a do Jugoslávie (ze které se dalo snadno emigrovat) ovšem stále prověřovalo MZV.

3.3.6 1963-1969 Největší změna v cestování nastala s rokem 1963. Dle vládního usnesení č. 1076 z 21. prosince 196393 bylo cestování do ostatních socialistických států zcela uvolněno pro všechny

93

Sbírka zákonů [online]. [vid. 1. 12. 2014]. Dostupné z: http://www.google.cz/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=10&ved=0CE4QFjAJ&url=http%3A%2F%2F aplikace.mvcr.cz%2Fsbirka-zakonu%2FViewFile.aspx%3Ftype%3Dc%26id%3D1705&ei=EV8VObOKOTQygPCk4CwDQ&usg=AFQjCNFDjM5rU6AUABd944GUodu_dpQing&bvm=bv.80642063,d.bGQ

33

občany, pokud proti nim nebyli námitky ohledně běžné kriminality či ohrožení bezpečnosti státu. Cesty do tzv. kapitalistické ciziny měly být povolovány v rámci organizovaných zájezdů nebo za širokým okruhem příbuzných. Před každou cestou musel občan žádat, i když už mu byl vydán pas, o výjezdní doložku, která měla podobu razítka v cestovním pasu a obsahovala údaje pro které státy a na jak dlouho platí. K výjezdní doložce bylo nutné připojit souhlas s cestou od zaměstnavatele a u mužů podléhající branné povinnosti souhlas okresní vojenské správy. Podmínkou pro vydání pasu i výjezdní doložky bylo doložení devizového krytí cesty. Jedním z možných krytí se stal devizový příslib – potvrzení Státní banky československé (dále jen SBČS), že žadateli prodá pro cestu devizy (tj. zahraniční měnu). Další možnost devizového krytí představovalo pozvání cizince, který se zavázal uhradit náklady spojené s pobytem. SBČS totiž neměla dostatek deviz a valut, proto mohlo jako potvrzení devizového krytí cesty sloužit toto pozvání.94 To však nemuselo být úředně potvrzeno a tak vznikal prostor pro jeho falšování, ke kterému docházelo velmi často. Pro cesty do ostatních socialistických států se v této době zpravidla stále nevydávány pasy, ale jen zvláštní přílohy k občanskému průkazu. Tyto přílohy byly vydávány jako stálé, umožňovaly tedy několikanásobný přechod hranic, většinou vždy na 30 dní. Obstrukce s devizovým krytím cest byly způsobeny tím, že československá koruna nebyla volně směnitelnou měnou a od měnové reformy roku 195395 byl její kurz pevně vázán na sovětský rubl. Oficiálně se tedy devizy daly získat jen od SBČS, ale černý trh samozřejmě existoval také. Např. oficiální kurz amerického dolaru se pohyboval kolem 7 Kč, ale na černém trhu jeho hodnota dosahovala 30-35 Kčs. Volně směňovat československou korunu však bylo zakázané, a tak když někomu např. zbyly devizy z cesty na Západ, musel je do 15 dnů od návratu vyměnit za československé koruny nebo za poukázky do podniku zahraničního obchodu TUZEX96. Otázka svobody cestování se objevila v Akčním programu KSČ z 5. dubna 1968. Plánovalo se velké uvolnění v cestování na Západ. Na cestovní pas měl mít nárok každý občan, výjezdní doložky měly být úplně zrušeny a emigrace měla přestat být trestným

94

Např. v roce 1968 tvořilo vycestování na základě pozvání 93% soukromých cest. Více o měnové reformě viz např. JIRÁSEK, Zdeněk – ŠŮLA, Jaroslav. Velká peněžní loupež v Československu 1953 aneb 50:1. 1. čes. vyd. Praha: Svítání, 1992. 164 s. ISBN 80-900238-9-4. 96 V síti obchodů Tuzex se v době socialistického Československa (a krátce i po „sametové revoluci“) dalo koupit jinde nedostupné zboží převážně ze zahraniční, ovšem pouze za valuty zahraničních měn nebo za tuzexové poukázky (tzv. bony). Více viz např. ŠUSTEK, Zbyšek – KARASIEWICZ, Vít – KLIM, Martin. Odběrní poukazy Tuzexu. Brno: Merkur Revue, 2005. 115 s. ISBN 80-903662-0-1. 95

34

činem.97 Sovětská okupace a následná „normalizace“ však tyto návrhy zarazila a cestování na Západ se naopak ještě zkomplikovalo.

3.3.7 „Normalizace“ S nástupem „normalizace“ se cestování a hlavně vystěhovalectví na Západ stalo nežádoucí. Cestování do zemí RVHP však omezováno být nemělo. Vládním opatřením z října 196998 se hranice na Západ pro československé občany prakticky uzavřely, protože na základě pozvání (vyjma blízkým příbuzných žijících v cizině legálně) nebylo možné získat výjezdní doložku a počet devizových příslibů, které vydávala SBČS, byl velmi omezen. Cesty na Západ v rámci zájezdů pořádaných cestovními kancelářemi byly vyhrazeny pouze pracovním kolektivům. Tímto opatřením se vláda snažila zamezit emigraci, protože bylo téměř vyloučeno, aby se takového zájezdu zúčastnili oba manželé či celá rodina. Cestu na Západ bylo možné povolit jednou za rok jen v době dovolené na zotavenou. Pokud chtěl tedy někdo na Západ cestovat, musel si na začátku roku vyzvednout u pobočky SBČS žádost o příděl deviz, dát ji potvrdit zaměstnavateli nebo národnímu výboru a odeslat bance. Na příděl deviz nebyl právní nárok a banka vyrozumívala jen ty žadatele, kterým bylo vyhověno. Potvrzený devizový příslib měl pak žadatel předložit na pasovém úřadě při podávání žádosti o výjezdní doložku. Na základě devizového příslibu a pasu s vystavenou výjezdní doložkou pak SBČS vydala žadateli devizy pro cestu na Západ. Teoreticky měli mít v přidělování deviz přednost ti žadatelé, kteří v posledních třech letech nebyli v tzv. kapitalistické cizině. Zohledňována měla být také politická a třídní kritéria žadatele. Praxe byla ale úplně jiná. Devizové přísliby byly vysloveně korupční záležitost a získával je většinou ten, kdo měl v SBČS na určitém místě známé nebo podplatil příslušné úředníky. V roce 1976, po konferenci v Helsinkách,99 kde se Československo zavázalo k dodržování lidských práv, došlo v oblasti cestování k malým změnám (na pozvání příbuzných už mohli cestovat oba manžele současně, na zájezdy organizované cestovními

97

Rok šedesátý osmý v usneseních a dokumentech ÚV KSČ. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1969. 453, [2] s. s. 103-160. Vládní nařízení č. 114/1969 Sb. jímž se stanoví, v kterých případech může být vydání cestovního dokladu odepřeno. In: Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky [online]. [vid. 1. 12. 2014]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=114&r=1969 99 Více o konferenci v Helsinkách (1976) viz např. THOMAS, Daniel C. Helsinský efekt: mezinárodní zásady, lidská práva a zánik komunismu. Vyd. 1. Praha: Academia: ČSDS, 2007. 322 s. Novověk; sv. 1. ISBN 978-80-200-15068. 98

35

kancelářemi se už mohl přihlásit každý). Československý závazek z Helsinek to však neuspokojilo. V roce 1980 československá vláda omezila styk s Polskem. Hlavním důvodem byl vznik Nezávislého odborového svazu Solidarita (viz kapitola 4.1). „Normalizační“ vláda se totiž obávala neblahého vlivu této organizace na československé občany. Zahraniční styk s Polskem zůstal omezen prakticky až do „sametové revoluce“. Od roku 1987 docházelo k postupnému uvolňování cestování v rámci „perestrojky“ (viz kapitola 4.1). Nejprve byl rozšířen okruh příbuzným, na jejichž pozvání bylo možné vycestovat, poté už k cestě na Západ přestal být vyžadován devizový příslib, a pokud si kdokoliv opatřil devizové prostředky jinou cestou, mohl vycestovat. Postupem času se plánovalo i úplné zrušení výjezdních doložek, takže by k uvolnění cestování došlo, i kdyby nepřišla „sametová revoluce“.

3.4 Ostraha hranic V předchozích kapitolách jsem nastínila, jak se dalo z Československa vycestovat legální cestou. Po většinu existence komunistického režimu bylo obtížné získat povolení k vycestování na Západ, proto se řada lidí pokusila o emigraci nelegálním přechodem hranic, což bylo po dobu existence „železné opony“ velmi nebezpečné. Po téměř celou dobu trvání komunistického režimu hranici střežila Pohraniční stráž. Její předchůdce tzv. Pohotovostní pluk NB1 střežil hranice těsně po válce spolu s finanční stráží. Pohotovostní pluk NB1 byl útvar ministerstva vnitra, jehož členové se rekrutovali z polovojenských organizací vzniklých spontánně na konci 2. sv. války (např. Revoluční gardy) a byli blízcí komunistické straně. V roce 1946 se tento pluk transformoval do nového útvaru 9600, který byl v únoru 1948 povolán do Prahy na ochranu komunistického převratu. Útvar 9600 se stal základem Pohraniční stráže, která definitivně převzala ochranu hranic od Finanční stráže v roce 1949. Od této doby počet strážců hranice začíná prudce narůstat v souvislosti s nároky na čím dál lepší ostrahu hranice.100 Na toho, kdo se pokusil emigrovat nelegálním překročením hranice, čekalo plno nástrah nejen ze strany PS. Ještě než se k samotné hranici vůbec dostal, musel utajit přípravy k opuštění republiky před četnými informátory StB i PS. Když se pak objevil v blízkosti hranic, mohl být opět udán bezpečnostním orgánům, kvůli svému podezřelému vzhledu a 100

VANĚK, Pavel. Pohraniční stráž a pokusy o přechod státní hranice v letech 1951-1955. 1. vyd. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2008. 215 s. ISBN 978-80-87211-08-3. s. 17-28.

36

zavazadlům. PS dosazovala své agenty jako zaměstnance v dopravě, hotelích apod., ovšem mnohem lépe často podezřelé osoby vytypovávali (ze strachu či dobrovolně) samotní obyvatelé příhraničních oblastí.101 Když už se tento „narušitel“ dostal k hranici, tak ho teprve čekala ta nejtěžší a nejnebezpečnější část. Mohl narazit na četné hlídky PS pohybující se v blízkosti hranice. K ozbrojeným střetnutím na hranici však nedocházelo příliš často. Snad jen na přelomu 40. a 50. let, kdy ještě hranici přecházeli agenti zahraničních zpravodajských služeb (hlavně tzv. agenti chodci102 rekrutující se z řad československých emigrantů v utečeneckých táborech). „Narušitel“ musel překonat trojitý drátěný zátaras, který zahrnoval nástražné světelné a akustické zařízení, které ho ihned prozradila. Dále různé zpomalovací nástrahy a hlavně nástražné vodiče elektrického proudu či miny103, které ho mohli dokonce usmrtit.104 Pokud jde o celkové vyčíslení mrtvých, Martin Pulec ve své knize Organizace a činnost ozbrojených pohraničních složek uvádí, že při pokusu o překonání hranice se západním Německem či s Rakouskem mezi lety 1945-1989 zahynulo 280 lidí. Nejde však pouze o československé občany – byli mezi nimi i občané jiných státu, kteří se většinou pokusili dostat do Československa z okolních zemí. Nejvíce jich bylo zastřeleno pohraničníky (143 lidí) a usmrceno elektrickým zařízením (95 lidí), další pak utonuli v pohraničních řekách či zemřeli při autonehodách a dalšími způsoby.105 Mnohem častěji ale umírali pohraničníci. Za období 1945 – 1989 jich v souvislosti s vykonáváním své služby zahynulo 650. V přestřelkách s běženci jich zemřelo pouze 11. Dalších 9 pak úmyslně zastřelil jiný příslušník pohraniční stráže. Ostatní pak zemřeli při různých nehodách, vysoký podíl pak tvoří ti, co spáchali sebevraždu.106

101

PULEC, Martin. Organizace a činnost ozbrojených pohraničních složek. Vyd. 1. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2006. 319 s. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu; č. 13. ISBN 80-86621-18-9. s. 107. 102 K problematice agentů chodců viz např. PEJČOCH, Ivo – TOMEK, Prokop. Agenti-chodci na popravišti: kurýři západních zpravodajských služeb, popravení v letech 1949-1958. Vyd. 1. Cheb: Svět křídel, 2010. 343 s. Svět křídel; 126. ISBN 978-80-86808-88-8. 103 Miny však byly v polovině 50. let odstraněny, kvůli vysoké poruchovosti a samovolným výbuchům, které měly za následek řadu smrtelných úrazů pohraničníků. 104 PULEC, Martin. Organizace a činnost ozbrojených pohraničních složek. Vyd. 1. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2006. 319 s. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu; č. 13. ISBN 80-86621-18-9. s. 93-110. 105 Tamtéž. s. 173. 106 PEJČOCH, Ivo. Přechody přes železnou oponu: příběhy odvážlivců, kteří se rozhodli riskovat a odejít přes důkladně zabezpečené a střežené hraniční pásmo. Vyd. 1. Cheb: Svět křídel, 2011. 190 s. ISBN 978-80-86808-949. s. 16.

37

3.5 Kriminalizace emigrace 3.5.1 40. a 50. léta Po únoru 1948 stále platil starý zákon z 1. republiky (zákon č. 50/1923 Sb.107), který považoval nedovolené překročení státní hranice za přestupek, který se trestal pokutou nebo nanejvýš čtrnáctidenním vězením. V souvislosti s navyšující se nedovolenou emigrací bylo ale potřeba stíhat osoby zadržené při pokusu o emigraci tvrději. Proto státní zastupitelství v takovém případě většinou podávala trestní oznámení pro pokus trestného činu úkladu o republiku, za což hrozilo 1-5 let vězení. Obvinění bylo formulováno v tom smyslu, že se osoba hodlala v zahraničí zapojit do činnosti namířené proti Československu.108 Toto se však změnilo s vydáním zákona č. 231/1948 Sb.109 na ochranu lidovědemokratické republiky. Občan, který opustil Československo a neuposlechl výzvy úřadů, aby se v přiměřené lhůtě vrátil, se už dopouštěl trestného činu s trestní sazbou 1 až 5 let (§ 4). S novým trestním zákonem z roku 1950 se už samotné nedovolené opuštění republiky stalo trestným činem (§ 95). Přesto se ale tento paragraf k obvinění zadrženého při nedovoleném opuštění republiky v 50. letech téměř nevyužíval. Místo toho byly osoby zadržené na státní hranici obviňovány z přípravy velezrady, jelikož za to hrozily mnohem vyšší tresty (15 až 20 let). Naopak v případě nedovoleného překročení hranice do jiného socialistického státu byl čin většinou posuzován jako přestupek, takže § 95 se ani zde nevyužíval. V případě úspěšného útěků byl však postih jen formální, emigrant byl odsouzen v nepřítomnosti, ale mimo dosah české justice nemohl být trest odnětí svobody vykonán. Emigrant byl však zbaven čs. státního občanství a byl mu zabaven majetek.110 V 50. letech nedovolená emigrace znamenala ztrátu možnosti návratu do ČSSR. Proběhlo však několik pokusů přimět emigranty k návratu amnestií. První vyhlásil Klement Gottwald k příležitosti svého zvolení prezidentem v roce 1948, následovala Zápotockého

107

Zákon na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. z. a n. In: Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky [online]. [vid. 1. 12. 2014]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=50&r=1923 108 KAPLAN, Karel. Poúnorový exil 1948-49. Vyd. 1. Liberec: Dialog, 2007. 199 s. ISBN 978-80-86761-69-5. s. 8. 109 Zákon na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb. In: Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky [online]. [vid. 1. 12. 2014]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=231&r=1948 110 RYCHLÍK, Jan. Cestování do ciziny v habsburské monarchii a v Československu: pasová, vízová a vystěhovalecká politika 1848-1989. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2007. 259 s. Česká společnost po roce 1945; sv. 4. ISBN 978-80-7285-081-5. s. 50-51.

38

amnestie z let 1953 a 1955. I přes tyto amnestie a těžké podmínky v uprchlických táborech se ve 40. a 50. letech z emigrace vrátilo jen asi 5 % emigrantů.111

3.5.2 60. léta a „normalizace“ Paragraf 95 trestního zákona z roku 1950 byl v roce 1961 nahrazen §109 tr. zákona o nedovoleném překročení státní hranice. Tento paragraf zůstal víceméně stejně vymezen jako jeho předchůdce, jen trestní sazba byla snížena na 6 měsíců až 5 let odnětí svobody pro toho, kdo nedovoleně opustil republiku nebo bez povolení zůstal v cizině. Tomu, kdo organizoval nedovolené přechody přes hranice nebo k útěku někomu jinému pomohl, hrozil trest odnětí svobody na 3 až 10 let. Takto odsouzený byl také zbaven čs. státního občanství a byl mu v Československu zabaven majetek.112 I v 60., 70. a 80. letech tedy nedovolená emigrace znamenala znemožnění návratu nebo jen návštěvy Československa kvůli obavám z uvěznění. Od roku 1977 si však mohli emigranti, kteří se chtěli beztrestně vracet do Československa např. za příbuznými, takzvaně „upravit“ vztah k republice. To znamenalo, že museli prezidenta republiky požádat o milost za to, že nedovoleně opustili Československo. Dále museli slíbit, že nebudou vůči ČSSR vystupovat nepřátelsky, a hlavně se museli „vyplatit“ – uhradit československému státu náklady za své vzdělání apod. Jen mezi lety 1977-1980 této možnosti využilo na 20 000 emigrantů. Útěkem si, jak už víme, většina z nich na mnoho let znemožnil kontakt s rodinou v Československu a toto byl mnohdy jediný způsob, jak se s nimi opět setkat. Mezi emigranty toto opatření vyvolávalo velký rozkol. Mnozí z nich těmito „upravenci“ opovrhovali za to, že se nechali zmanipulovat a podlehli vydírání Husákova režimu.113

3.6 Státní bezpečnost a emigrace Zpravodajské útvary ovládané komunisty věnovaly pozornost československé emigraci a hlavně politickému exilu už od roku 1946. V této době se ale zajímaly hlavně o skupinu generála Lva Prchaly a slovenský protičeskoslovenský exil (F. Ďurčanský, K. Sidor).

111

RYCHLÍK, Jan. Cestování do ciziny v habsburské monarchii a v Československu: pasová, vízová a vystěhovalecká politika 1848-1989. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2007. 259 s. Česká společnost po roce 1945; sv. 4. ISBN 978-80-7285-081-5. s. 49-53. 112 Trestní zákon č. 140/1961 Sb. In: Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky [online]. [vid. 30. 3. 2015]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?r=1961&cz=140 113 NAVARA, Luděk – ALBRECHT, Josef. Abeceda komunismu. Vyd. 1. Brno: Host, 2010. 234 s. ISBN 978-80-7294340-1. s. 55.

39

Od léta 1948 se přesunula pozornost Státní bezpečnosti, a hlavně její rozvědky, na poúnorovou emigraci. Svými agenty se snažila proniknout do jejich řad a zachytit spoje mezi exilem a domácí ilegalitou, což se jí někdy skutečně podařilo. Jako své další úkoly si stanovila ochromit činnost exilu, organizovat rozpory mezi emigranty, kompromitovat jejich vedoucí osobnosti u veřejnosti a politiků západních zemí nebo organizovat návraty několika vedoucích funkcionářů emigrace do ČSR atd.“114 Návratem funkcionářů emigrace StB rozuměla také únos. Ze známých unesených jmenujme např. Bohumila Laušmana, předsedu sociální demokracie a místopředsedu vlády od 25. února do 15. července 1948. Laušman V roce 1949 emigroval do Jugoslávie a poté žil v Rakousku.115 V prosinci 1953 ho agenti StB unesli z Rakouska zpět do ČSR. 116 Vedle únosů osob z exilu zpět do Československa StB organizovala také další provokace související s emigrací. Mezi ty nejznámější patří akce Kámen (nebo Kameny) a akce Asanace, o kterých se zmíním níže. Častěji než těmto provokacím se však StB věnovala spíše jen sledování emigrantů a získávání informací o nich. Sledovala např. historika Radomíra Lužu117, který odešel z Československa v roce 1948. K odposlechům své osoby řekl: „Jak jsem zjistil v 90. letech v pražském archivu ministerstva vnitra, v roce 1963 pracovalo na mé osobě 23 agentů rozvědky. Kmotra našeho syna narozeného ve Vídni v roce 1963 byla také agentkou. Zatímco jsme s manželkou byli v divadle, hlídala našeho syna a pouštěla do bytu agenty, kteří dělali prohlídku našich osobních věcí… Později koupili v Německu odposlech značky Grundig – za 15 000 dolarů, který instalovali v mém bytě na Sonnenweg 113 – a pronajali si byt ve vzdálenosti 200 metrů, kde odposlech zaznamenávali. Podobné zařízení nainstalovali i do bytu mé matky v Brně. Nikdy jsme na to nepřišli.“118 Jak je vidět, rozvědka neváhala do důležitých emigrantů, jako byl Radomír Luža, investovat nemalé úsilí a finanční prostředky. StB, hlavně rozvědka, také využívala tzv. fingované emigrace. Posílala do emigrace své agenty, kteří tam měli působit podle jejích pokynů – proniknout mezi československé 114

KAPLAN, Karel. Nebezpečná bezpečnost: [státní bezpečnost 1948-1956]. 1. vyd. Brno: Doplněk, 1999. 289 s. Knihy – dokumenty. ISBN 80-7239-024-4. s. 67-69. 115 JIRÁSEK, Zdeněk. Československá poúnorová emigrace a počátky exilu. Vyd. 1. Brno: Prius, 1999. 88 s. Prameny a studie k dějinám československého exilu 1948-1989; sv. 2. s. 26. 116 Více o únosech StB viz např. ŽÁČEK, Pavel. Odluky osob v padesátých letech (únosy V režii československé Státní bezpečnosti). In: Ústav pro studium totalitních režimů [online]. [vid. 17. 4. 2015]. Dostupné z: http://www.ustrcr.cz/data/pdf/clanky/odluky-osob.pdf 117 Radomír Luža (syn gen. Vojtěcha Luži a účastník protinacistického odboje) byl členem mezinárodního sociálně-demokratického hnutí (IUSY), a tak se o něj zajímaly dokonce tři středoevropské rozvědky. Navíc vydával několik časopisů, kde vedl polemiky s představiteli komunistického režimu. 118 PALEČEK, Pavel. Exil a politika. Historici o nejnovějších dějinách a o sobě. Tišnov: Sursum, 2004. ISBN 807323-070-4. s. 132.

40

emigranty, šířit mezi nimi dezinformace, informovat o činnosti emigrantů a emigrantských organizací atd. Mezi nejznámější fingované emigranty patřil Pavel Minařík, který odešel do fingované emigrace v roce 1969. Působil pod krycím jménem Ulyxes, později Play. Pronikl do redakce rádia Svobodná Evropa – nejdříve do její pobočky ve Vídni, poté do samotné centrály v Mnichově. V roce 1972 přišel s návrhem vyhodit rádio Svobodná Evropa do povětří. "Tehdy jsem si dal dosud před nikým nevyřčený slib přispět ze všech svých sil k odstranění této hanby éteru. Vím, že je to úkol pro jednotlivce až příliš smělý," napsal později Minařík v předmluvě ke své knize Návrat rozvědčíka119. Nakonec ale nedostal souhlas pražské centrály rozvědky a tak se jeho šílený plán neuskutečnil. Po svém návratu z emigrace v roce 1976 se Minařík stal hlavní mediální tváří diskreditační kampaně s názvem Infekce. Vystupoval na tiskových konferencích a bylo s ním natočeno několik televizních pořadů a dokumentů, kde hovořil o svých zkušenostech se „zrádnou emigrací.“ Komunistický režim z něj udělal hrdinu – zpěvák Josef Laufer o něm dokonce nazpíval oslavnou píseň. 120 Systematické očerňování emigrace v očích československé veřejnosti trvalo po celou dobu existence komunistického režimu. Velmi účinně působila na diváka či čtenáře vynucená (nebo zinscenovaná) vyznání navrátilců z exilu, kteří vyjadřovali stud nad svými činy a radost z návratu do vlasti. K očerňování emigrace posloužila také propaganda ve filmové tvorbě. Např. ve filmem Král Šumavy121 a Únos122 z 50. let či v normalizačním seriálu 30 případů majora Zemana (díly Bílé linky, Mimikry a další), můžeme vidět emigranty zobrazené jako největší zrádce a vyvrhele. Z části i díky téhle propagandě hlavně po listopadu 1989 panovala značná nedůvěra k lidem, kteří se po pádu komunistického režimu vraceli do vlasti.123

119

MINAŘÍK, Pavel. Návrat rozvědčíka. Praha: Naše vojsko, 1976. TOMEK, Prokop. "Objekt ALFA": československé bezpečnostní složky proti Rádiu Svobodná Evropa. Vyd. 1. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2006. 399 s. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu; č. 14. ISBN 80-86621-27-8. s. 96-104. 121 Král Šumavy [film]. Režie Karel KACHYŇA. Československo, 1959. 122 Únos [film]. Režie Jan KADÁR, Elmar KLOS. Československo, 1952. 123 BROUČEK, Stanislav – GRULICH, Tomáš. Domácí postoje k zahraničním Čechům v novodobých dějinách (1918-2008). Praha: Public History ve spolupráci s Etnologickým ústavem AV ČR, 2009. 231 s. ISBN 978-8086445-26-7. s. 193. 120

41

3.6.1 Akce Kámen124 Onačení akce Kámen nese nezjištěný počet provokací StB mezi lety 1948-1951. Princip akce Kámen byl následující: Příslušníci nebo spolupracovníci StB navazovali kontakt s vybranými „nepřátelskými“ osobami a slíbili jim převod přes hranice. Přechod hranic probíhal tak, že před skutečnou hranicí byly umístěny falešné hraniční kameny a za nimi falešná stanice německé policie. Do ní přivedli „převaděči“ (=příslušníci StB) své oběti. Zde je vyslýchali opět pracovníci StB přestrojení za příslušníky americké zpravodajské služby. Mnozí vyplňovali dotazník o své protistátní činnosti, ve kterém uváděli také osoby, se kterými spolupracovali. Přechod skončil buď tak, že při dalším pochodu do Německa uprchlíci „zabloudili“ a vrátili se zpět na území ČSR, kde je zatkla StB. Nebo byli údajnými americkými zpravodajci označeni za špiony a vráceni zpět do ČSR do rukou Státní bezpečnosti. StB takto získala nejen kompromitující informace na oběti fingovaného přechodu, které většinou následně strávili několik let ve vězení, ale i na další „nepřátelsky smýšlející osoby“, jejichž jména uprchlíci vyzradili v domnělém rozhovoru s příslušníky americké zpravodajské služby.125 Není znám dokonce ani pravděpodobný počet obětí akce Kámen, jelikož příkazy k akci se většinou sdělovaly ústně. Také nelze určit všechna místa, kde k přechodům docházelo. Avšak svědectví těch, kteří akci prováděli, dokazují, že se akce rozrostla do velkých rozměrů, až se vymkla kontrole ústředí, ale i krajských velitelství StB. Někteří její příslušníci se poté dokonce z vlastní iniciativy, bez vědomí nadřízených, pouštěli do fingovaného převádění.126

3.6.2 Akce Asanace Krátce po zveřejnění Charty 77 rozjela StB akci Asanace. Tato provokace měla za cíl donutit nepohodlné osoby, především signatáře Charty 77, k vystěhování ze země. Formy nátlaku byly různé – vydírání, šikana, vyhazov ze zaměstnání i násilí. Tehdejší Československo opustilo asi 280 signatářů Charty 77 (což je asi 15% z celkového počtu 124

Více o akci Kámen viz např. JANDEČKOVÁ, Václava. Kámen. Svědectví hlavního aktéra akce „Falešné hranice“ u Všerub na Domažlicku. Nakladatelství českého lesa. Domažlice 2013, 327 s. 125 KUČERA, Vladimír. Exulanti XX. Století. In: Historie.cs [televizní pořad]. [online]. [vid. 24. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/212452801400029-exulanti-xx-stoleti 126 KAPLAN, Karel. Nebezpečná bezpečnost: [státní bezpečnost 1948-1956]. 1. vyd. Brno: Doplněk, 1999. 289 s. Knihy – dokumenty. ISBN 80-7239-024-4. s. 89-90.

42

signatářů). Donucena odejít byla celá řada známých osobností, např. zpěvák Jaroslav Hutka, novinář Ivan Medek nebo herec Pavel Landovský127. Nejintenzivnější nátlak vyvíjela StB mezi lety 1980-1981v souvislosti se vznikem polského hnutí Solidarita (viz kapitola 4.1). Akce skončila v roce 1984.128 Historik Vilém Prečan o akci říká: „Tváří tvář mezinárodní veřejnosti a jejím protestům nemohli všechny chartisty zavřít. Zdálo se schůdnější a méně riskantní vytlačit je za hranice… Přednostně se akce Asanace zaměřovala na mladší, zahraniční veřejnosti méně známé osoby, jejichž stíhání nemohlo vyvolat příliš hlasité protesty a solidární akce.“129 Přímá oběť akce Asanace Tomáš Bísek popisuje, co předcházelo nucenému odchodu celé jeho rodiny z Československa: „Já jsem po návratu (studijně) ze Spojených států začal učit jako evangelický farář v obci Telecí a už právě ten návrat způsobil zvýšený zájem (o mě) nejen tajemníka pro věci církevní, od kterého jsem musel dostat státní souhlas130, ale také zájem Státní bezpečnosti, který se projevil po několika letech tím, že jsem byl vyslýchán a varován. Ovšem v průběhu tohohle procesu taky už jsem měl konflikty, že se mi nelíbilo, jak se omezuje vyučování náboženství na školách a další opatření (výměna kazatelů atd.). Takže to všechno vyvrcholilo tím, že hlásali, že volby jsou svobodné, ale přitom byly režírované, tak to všechno vedlo k tomu, že jsme podepsali Chartu 77. A v důsledku styků s přáteli z Prahy a z Brna, kteří byli někteří velmi těžce sledováni, zřejmě kdosi umístil (jak oni říkali) na faru odposlech, který jsme našli, a tím jsme se dostali do přímého napětí s Bezpečností, která přišla na faru a bylo z toho vlastně dohadování a dlouhý výslech… A přes všechny tyhle léta mě trvale vybízeli, abychom s rodinou odešli tam, kam patříme131… V roce 1982 byl Tomáši Bískovi odebrán státní souhlas k vykonávání farářského povolání. Začal pracovat jako lesní dělník: „A v téhle době se mě už tři roky pokoušelo ústředí církve někam umístit, ale to vždycky zhatila Státní bezpečnost, takže nakonec jsme souhlasili s odchodem … s emigrací vlastně … celá rodina … se všemi dětmi…132 Manželé Bískovi tedy byli vyštváni z republiky spolu se čtyřmi dětmi ve věku 10 až 15 let. 127

Více o osudu Pavla Landovského v emigraci viz např. LANDOVSKÝ, Pavel. Soukromá vzpoura: rozhovor s Karlem Hvížďalou. 2. vyd., v Mladé frontě 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1990. 158 s. ISBN 80-204-0209-8. 128 KOUTEK, Ondřej. Akce Asanace. In. Securitas imperii. 13. Vyd. 1. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2006. 216 s. ISBN 80-86621-22-7. s. 174-176. 129 NAVARA, Luděk – ALBRECHT, Josef. Abeceda komunismu. Vyd. 1. Brno: Host, 2010. 234 s. ISBN 978-80-7294340-1. s. 16. 130 k provozování profese faráře 131 Myšleno zpět do USA 132 ŠTURCOVÁ, Kristýna. Emigrace československých občanů po únorových změnách roku 1948. Seminární práce. Liberec: TUL, 2011.

43

Na těchto dvou provokacích StB je možné jasně pozorovat změnu režimu. Zatímco na přelomu 40. a 50. let v akci Kámen se StB s nelegální emigrací vypořádala snadno uvězněním, v době 80. let už byla mezinárodní situace naprosto jiná. StB se musela odpůrců režimu v tichosti zbavit jinak.

44

4 Vyčíslení emigrace za roky 1980-1989 Po předcházející teoretické části práce, která se věnovala vymezení základních problému emigrace 20. století, přecházím k praktické části své práce. Zaměřila jsem se na vyčíslení emigrace za období let 1980 až 1989. Než přejdu k samotnému vyčíslení emigrace, ráda bych stručně nastínila mezinárodní a vnitropolitickou situaci v Československu 80. let 20. století.

4.1 Mezinárodní situace Československa v 80. letech 20. století V 80. letech bylo Československo stále součástí sovětského bloku a ve všem důsledně následovalo Sovětský svaz. Situaci v Československu samozřejmě ovlivňoval také vztah SSSR a Západu, a ten byl v první polovině 80. let velmi chladný. Nový americký prezident Ronald Reagan, zvolený v roce 1980, byl nekompromisním antikomunistou. Společně s britskou premiérkou Margaret Thatcherovou formulovali politiku Západu, jež odmítala jakékoliv ústupky SSSR a nabádala k ofenzivní politice kvůli sovětské invazi do Afganistánu a pokusu potlačit polské hnutí Solidarita (viz níže). Zároveň s tím začala nová vlna zbrojení na obou stranách. To vyvolalo bouřlivé protesty veřejnosti a strach z jaderného konfliktu jak v sovětském bloku, tak na Západě.133 Také dění v okolních státech mělo vliv na situaci v Československu. Například právě cestování ovlivnil vznik nezávislého odborového svazu Solidarita134 v Polsku v roce 1980. Kontakty s Polskem byly omezeny celkově, protože se „normalizační“ vláda obávala neblahého vlivu tohoto hnutí na československé občany. Moskva požadovala tvrdé odsuzování činnosti hnutí Solidarita, což Československo činilo. Toto opatření doprovázela 133

Více o vztazích mezi sovětským blokem a Západem v 80. letech viz např. SUCHÝ, Petr. Reagan a říše zla: vývoj americké zahraniční politiky a vztahů mezi supervelmocemi v letech 1981-1989. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004. 283 s., [4] s. barev. obr. příl. Politologická řada; sv. 19. ISBN 80-7325-0462. 134 Přímým důvodem ke vzniku hnutí Solidarita bylo neúnosné zdražování v červenci roku 1980. Vlna odporu vyvrcholila okupační stávkou v gdaňských loděnicích, do jejíhož čela se postavil elektrikář Lech Wałęsa. Okupace dalších pracovišť pokračovala, až na konci srpna 1988 polská vláda přijala 21 požadavků dělníků, vypracovaných spolu s opozičními intelektuály, obsahující nejen požadavky na zrušení růstu cen. Solidarita získala během pár měsíců 9 milionů členů a stala se vážnou hrozbou pro režim. Zvažoval se i vojenský zásah ze strany SSSR, ale nakonec se se situací v roce 1981 vojensky sám vyrovnal nový šéf komunistické strany Wojciech Jaruzelski. „Podzemí Solidarita“ však se svou činností nepřestala a sehrála významnou roli při pádu komunistického režimu v Polsku v roce 1989. Více o hnutí Solidarita viz např. WAŁĘSA, Lech. Cesta k pravdě: vlastní životopis. Praha: Slovart, 2011. 520 s., [8] s. obr. příl. ISBN 978-80-7391-251-2.

45

protipolská propaganda, pracující s řadou tradičních stereotypů jako zdůrazňování přetrvávající zaostalosti Polska dané vlivem katolictví, či označováni stávkujících za flákače apod.135 V roce 1985 se do vedení Komunistické strany Sovětského svazu dostal Michail Gorbačov, jehož politika znamenala mnoho změn pro SSSR i pro celý východní blok spolu s Československem a také zlepšení vztahů se Západem. Gorbačov zahájil skupinu reforem, známou pod pojmem „perestrojka“ (přestavba). Mělo se jednat v první řadě o ekonomické reformy, ovšem „perestrojka“ přispěla i k demokratizaci SSSR a východního bloku a vlastně také k pádu komunismu na konci 80. let. To však Gorbačov z počátku samozřejmě vůbec nezamýšlel. 136 „Perestrojku“ a politiku „glasnosti“ (otevřenosti) měl podle vzoru SSSR následovat celý sovětský blok, s čímž ale někteří politici nesouhlasili. Odmítali demokratizaci, jelikož se báli o svou moc a chtěli si ji za každou cenu udržet. To platilo hlavně pro Československo a SRN. Vedení KSČ dění v SSSR až příliš připomínalo „pražské jaro“ a tak se právem bálo o svou pozici, vzhledem k tomu, že legitimita „normalizačního“ systému se odvíjela od invaze zemí Varšavské smlouvy do Československa v srpnu roku 1968. 137 Českoslovenští komunisté však byli na Moskvě stále politicky závislí a tak alespoň některé změny udělat museli. Došlo např. k určitému uvolnění právě v cestování (viz kapitola 3.3.7). Nikdo z politiků komunistických stran sovětského bloku však svou pozici neudržel a neodvratný konec komunistického režimu ve střední a východní Evropě v roce 1989 stejně přišel.

4.2 Vnitropolitická situace v Československu v 80. letech 20. století 80. léta 20. století spadají do období tzv. normalizace, která přišla spolu s vojsky Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968, jako reakce na krátké uvolnění v 60. letech. Proti této

135

CUHRA, Jaroslav. České země v evropských dějinách. Díl čtvrtý, od roku 1918. Vyd. 1. Praha; Litomyšl: Paseka, 2006. 358 s., [8] s. barev. map. ISBN 80-7185-794-7. s. 268-271. 136 Více o problematice „perestrojky“ viz např. PULLMANN, Michal. Konec experimentu: přestavba a pád komunismu v Československu. Vyd. 1. Praha: Scriptorium, 2011. 243 s. ISBN 978-80-87271-31-5. 137 RENNER, Hans – SAMSON, Ivo. Dějiny Česko-Slovenska po roku 1945. Bratislava: SAP, 1993. ISBN 80-8566516-6. s. 180.

46

„normalizaci poměrů“ se v 70. letech postavilo např. občanské uskupení Charta 77138 sestávající s bývalých komunistů, vyloučených ze strany po roce 1968, z katolických i evangelických křesťanů, z lidí reprezentujících neoficiální kulturu nebo underground a z dalších skupin osob, které z různých důvodů stály proti režimu. Mezi její hlavní představitele patřil např. filozof Jan Patočka nebo dramatik a disident Václav Havel. Zakládající text Charty 77, zveřejněný v lednu 1977, požadoval respektování závazků z konference v Helsinkách139, kde se Československo zavázalo k dodržování lidských práv. Těsně po vydání tento text podepsalo několik set signatářů, do listopadu 1989 jejich počet vzrostl na necelé 2 tisíce.140 Chartisté neustávali ve své činnosti ani v 80. letech, s čímž samozřejmě souvisí to, že byli po celou tuto dobu politickou mocí pronásledováni. Neznámější akce namířená proti Chartě 77 byla tzv. akce Asanace. Tato akce, která měla za cíl chartisty cíleně vyštvávat ze země, trvala až do roku 1984 (viz kapitola 3.6.2). Část chartistů založila v roce 1978 Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Jeho členové pomáhali režimem nespravedlivě stíhaným se zajišťováním právního zastoupení a zprostředkováním finanční i jiné pomoci. Zprávy o sledovaných případech předávali rovněž do zahraničí, odkud se prostřednictvím rozhlasových stanic Rádio Svobodná Evropa, Hlas Ameriky či BBC dostávaly zpět do Československa. VONS působil také celá 80. léta a za svou činnost byla řada jeho členů postižena, nejznámější byl soudní proces s šesti členy v roce 1979.141 Různá další opoziční hnutí vznikala po celá 80. léta. Zdánlivě nehybný systém v zemi udržoval strach z represe a ne přitažlivost ideologie jako např. v 50. letech. Společnost nebyla rozdělena pouze na prorežimní a opoziční skupiny. Značná část obyvatel byla lhostejná k jiným než k osobním problémům nebo si spoluprací s režimem snažila jen udržet či zvýšit svůj společenský status. Důležitým fenoménem byla „šedá zóna“ – tedy situace, kdy lidé podporovali nějakou opoziční aktivitu, ovšem bez veřejného přihlášení se k ní – např. čtení

138

Více o Chartě 77 viz např. v edici dokumentů Viléma Prečana Charta 77: Od morální k demokratické revoluci. Scheinfeld-Schwarzenberg: Čs. středisko nezávislé literatury, 1990. 525 s. Dokumenty demokratické revoluce. ISBN 80-9000422-1-X. 139 Více o konferenci v Helsinkách (1976) viz např. THOMAS, Daniel C. Helsinský efekt: mezinárodní zásady, lidská práva a zánik komunismu. Vyd. 1. Praha: Academia: ČSDS, 2007. 322 s. Novověk; sv. 1. ISBN 978-80-2001506-8. 140 Text Charty 77 viz tamtéž. 141 Více o VONS viz např. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných 1978-1989: edice dokumentů. Vyd. 1. Praha: Academia, 2014. 410 s., [56] s. obr. příl. Historie. ISBN 978-80-200-2388-9. nebo webové stránky VONS.cz – webové stránky o dějinách Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (1978-1989). [online]. [vid. 24. 4.2015]. Dostupné z: http://www.vons.cz/uvod

47

samizdatových vydáních časopisů nebo knih či poslech zahraničního rozhlasu (Svobodná Evropa, Hlas Ameriky či BBC, viz výše). Aktivizace společnosti tak pomalu stoupala.142 Nejcitelněji režim pociťoval ztrátu důvěry mládeže, což bylo přízračné pro celý sovětský blok. Ale i ochota jiných skupin obyvatel angažovat se během 80. let rostla. Přibývalo protestů např. ekologických nebo náboženských aktivistů. Důležitou změnu signalizoval i zájem zahraničních politiků o kontakt s opozicí, známá je zvlášť pražská snídaně francouzského prezidenta Mitteranda se zástupci Charty 77 v roce 1988.143 Přibývaly demonstrace proti režimu. Přelomová byla ta k dvacátému výročí okupace 21. srpna 1988, kterou režim tvrdě rozehnal. Byla však předzvěstí neodvratného konce komunistického režimu v Československu, se kterým nemohl nic udělat ani nový šéf KSČ Miloš Jakeš, který ve funkci v roce 1987 po 18 letech nahradil Gustava Husáka.144

4.3 Správa pasů a víz Vyčíslení emigrace vychází z nedávno nalezených materiálů se záznamy emigrace v Archivu bezpečnostních složek. Tuto evidenci vytvořila Správa pasů a víz (dále jen SPV), která byla útvarem Sboru národní bezpečnosti (dále jen SNB), složky Státní bezpečnosti, podřízené federálnímu ministerstvu vnitra. Mezi hlavní úkoly tohoto útvaru SNB patřily: správa v oblasti vydávání cestovních dokladů a povolení, sledování a analýza pasivního i aktivního ruchu se socialistickými i nesocialistickými státy, zejména některých jeho společensky závažných jevů, mezi něž patřila i nedovolená emigrace. Správa pasů a víz se také podílela na prověrkách československých občanů a cizinců – účastníků aktivního a pasivního cestovního ruchu nebo na preventivních opatřeních proti zneužívání cestovního ruchu proti československým zájmům. Tento útvar SNB spolupracoval s mnohými ústředím orgány státní správy, jako byly ministerstvo zahraničních věcí, ministerstvo financí, ministerstvo zahraničního obchodu nebo celní správa. Dále samozřejmě spolupracoval s Pohraniční stráží či s dalšími útvary SNB hlavně při „odhalování, vyhledávání a dokumentaci československých občanů a cizinců, kteří zneužívají cestování k činnosti směřující proti státním zájmům ČSSR a ostatním

142

CUHRA, Jaroslav. České země v evropských dějinách. Díl čtvrtý, od roku 1918. Vyd. 1. Praha; Litomyšl: Paseka, 2006. 358 s., [8] s. barev. map. ISBN 80-7185-794-7. s. 271-275. 143 TŮMA, Oldřich. Snídaně s Mitterandem. Setkávání disidentů se západoevropskými státníky. In: Dějiny a současnost. 2008, roč. 30, č. 2, s. 33-35. 144 CUHRA, Jaroslav. České země v evropských dějinách. Díl čtvrtý, od roku 1918. Vyd. 1. Praha; Litomyšl: Paseka, 2006. 358 s., [8] s. barev. map. ISBN 80-7185-794-7. s. 284-288.

48

socialistickým zemím.“ 145 V tomto popisu se jistě skrývalo mnoho nedovolených emigrantů, kteří, ať už měli jakoukoliv motivaci k útěku, byli často obviňování, že chtějí Československu v zahraničí škodit. Funkce SPV tedy nespočívala pouze ve správě a vydávání cestovních dokladů, je zřejmé, že se SPV podílela také na represivních opatřeních proti nelegální emigraci.

4.4 Obsah evidenčních knih vedených správou pasů a víz Tyto mnou zkoumané evidenční knihy emigrantů vytvořené Správou pasů a víz obsahují převážně seznamy lidí, jejichž výjezd z Československa do tzv. kapitalistické ciziny a Jugoslávie byl legální. Z těchto povolených cest se ale nevrátili zpět do Československa – emigrovali. V seznamech je možné naleznout i případy emigrace na základě nelegálního překročení hranic. Ve zkoumaných materiálech byla emigrace rozdělena na soukromou (turistika, návštěvy příbuzných) a služební (pracovní cesty, výměnné pobyty atd.). Zaměřila jsem se na všechny informace, které bylo možné z dokumentů získat, a došla jsem k těmto závěrům:

4.5 Celkový počet emigrantů Podle mých výpočtů na základě legálního i nelegálního překročení hranic emigrovalo v období mezi lety 1980 a 1989 41 863 lidí. Toto číslo odpovídá počtu jednotlivých záznamů a nejsou k němu připočítány děti cestující s rodiči, které nemají vlastní záznam (viz kapitola 4.4). V následující tabulce a grafu můžeme vidět vývoj počtu emigrantů za jednotlivé roky. Tabulka 1: Celkový počet emigrantů za jednotlivé roky

Rok

1980

1981

1982

1983

1984

1985

1986

1987

1988

1989

Celkem

5 754

4 752

5 087

3 803

4 059

3 785

3 371

4 005

4 075

3 172

41 863

Počet emigrantů

145

Organizační řád správy pasů a víz In: Seznam útvarů SNB složky Státní bezpečnosti a jejich organizační řády. [online]. [vid. 30. 3. 2015]. Dostupné z: http://www.abscr.cz/cs/seznam-utvaru-snb

49

Tabulka 2: Vývoj emigrace za jednotlivé roky

Zajímavé je, že počet emigrantů v roce 1980 je ze všech zkoumaných let nejvyšší. Odhaduji, že se v pramenných záznamech vyskytovalo mnoho opožděných zápisů ještě ze 70. let. Počet emigrantů v roce 1981 je ovšem také vysoký, což může souviset s intenzivnějším nátlakem StB v akci Asanace, kvůli vzniku polského hnutí Solidarita (o akci Asanace viz kapitola 3.9.2). Zdá se však, že od roku 1983 emigrace klesá a poté stagnuje, což může opět souviset s akcí Asanace, ale naopak s jejím útlumem a poté s jejím úplným koncem v roce 1984. Ke konci 80. let, konkrétně u roků 1987 a 1988, můžeme vidět opět nárůst emigrace, což jistě souvisí s jistým uvolněním v cestování v rámci perestrojky (viz kapitola 4.1).

4.6 Poměr mužů a žen v emigraci Z celkového čísla 41 863 emigrantů bylo 24 064 (57%) mužů a 17 799 (43%) žen jak můžeme vidět v následujícím grafu.

50

Tabulka 3: Rozložení emigrace podle pohlaví

Muži a ženy

17 799

Muži 24 064

Ženy

Na první pohled je zřejmé, že emigranti – muži převyšují emigranty – ženy a to o 14%. To mohlo být způsobeno malou mírou emancipace žen v socialistickém Československu. Mnohdy se ihned po dosažení dospělosti vdávaly a měly děti. Ženy byly více závislé na mužích než dnes146 a nevěřily, že by se o sebe dokázaly v emigraci samy postarat. Nestávalo se tedy příliš často, že by svobodná žena do emigrace odešla sama. Oproti tomu odchod svobodného muže do emigrace, jak nám čísla napovídají, byl zřejmě mnohem častější. Nejčastěji ale do emigrace odcházeli manželské páry. Muži také zastávaly vyšší pracovní funkce, u kterých byla větší šance výjezdu na služební cestu do zahraničí (viz kapitola 4.3). Takováto cesta se mohla stát příležitostí k emigraci.

4.7 Soukromá a služební emigrace V následující tabulce a grafu můžeme vidět počet emigrantů za jednotlivé roky (opět zatím bez připočítaných dětí cestujících s rodiči) v zvlášť v soukromé a ve služební emigraci:

146

Porovnání emancipace československých (a později českých) žen v socialismu a kapitalismu viz např. Feminismus devadesátých let českýma očima: [sborník]. Vyd. 1. Praha: M. Chřibková, 1999. 278 s. Nové čtení světa; 1. ISBN 80-902443-6-X.

51

Tabulka 4: Počet emigrantů za jednotlivé roky – Soukromá a služební emigrace

Rok

1980

1981

1982

1983

1984

1985

1986

1987

1988

1989

Celkem

Soukromá

5 648

4 633

4 906

3 669

3 878

3 652

3 245

3 883

3 974

3 128

40 616

Služební

106

119

181

134

181

133

126

122

101

44

1 247

Celkem

5 754

4 752

5 087

3 803

4 059

3 785

3 371

4 005

4 075

3 172

41 863

Soukromou emigrací se rozumí emigrace na základě povoleného výjezdu např. v rámci rekreace nebo návštěvy příbuzných žijících v zahraničí. Služební emigrací se rozumí naopak povolený výjezd končící emigrací v rámci služební cesty, výměnného studijního pobytu atd.

4.8 Děti emigrantů cestující s rodiči V následující tabulce už můžeme vidět údaje o dětech cestujících s rodiči. Tyto děti byly ve zkoumaných materiálech připojeny k záznamu rodiče. Nejčastěji se objevují rodiče s 1 nebo 2 dětmi, výjezdy se 3 a více dětmi nejsou už tolik běžné. Dětí, které cestovaly s rodiči, bylo mezi lety 1980-1989 celkem 13 524. Tabulka 5: Děti do 15let cestující s rodiči (1980-1989)

Počet dětí 1 dítě 2 děti 3 děti 4 děti 5 dětí Celkem dětí

Výskyt 5 322 3 546 359 7 1

Celkem 5 322 7 092 1 077 28 5 13 524

V následujícím grafu můžeme vidět poměr emigrantů, kteří cestovali s dětmi a emigrantů, kteří děti neměli nebo s nimi nevycestovali z různých důvodů (viz níže):

52

Tabulka 6: Poměr emigrantů cestujících s dětmi a bez dětí

Jak můžeme vidět z tohoto grafu, emigranti cestovali s dětmi jen v necelé ¼ případů. Příčinu můžeme vidět v tom, že k emigraci se zřejmě odhodlali častěji lidé bezdětní, kteří si mohli dovolit více riskovat a začínat od znova život v jiné zemi. Lze ovšem dodat, že někteří lidé, kteří děti měli, vycestovali a emigrovali sami, zatímco děti nechali např. u prarodičů, a později se je snažili dostat k sobě do emigrace. Často jim právě ani vycestování společně s dětmi nebylo povoleno, protože se úřady obávaly emigrace celé rodiny. Známý je např. případ modelky Pavlíny Pořízkové. Její rodiče se po okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 rozhodli emigrovat do Švédska a nechali tříletou Pavlínu spolu s jejím mladším bratrem Jáchymem prozatím u babičky. Předpokládali totiž, že se pro děti budou moct později vrátit. Komunistické úřady však odmítaly děti vydat. Případ se stal mediálně známý a za vydání dětí do Švédska se přimluvil dokonce švédský premiér. Rodiče s dětmi se shledali až po sedmi letech mezinárodních soudních sporů.147 V následující tabulce a grafu můžeme vidět vývoj počtu emigrantů a dětí do 15let cestujících s nimi:

147

Paulina Porizkova Biography. In: Biography [online]. [vid. 30. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.biography.com/people/paulina-porizkova-589218#synopsis. Dále o osudu Pavlíny Pořízkové viz např. biografický román FORMANOVÁ, Martina. Případ Pavlína: dramatický příběh světoznámé české modelky a jejích rodičů – rodiny rozdělené sovětskou okupací. Vyd. 1. Praha: Prostor, 2014. 209 s. ISBN 978-80-7260-308-4.

53

Tabulka 7: Počet emigrantů za jednotlivé roky včetně dětí mladších 15let cestujících s rodiči

Rok

1980

1981

1982

1983

1984

1985

1986

1987

1988

1989

Celkem

Emigranti – dospělí

5 754

4 752

5 087

3 803

4 059

3 785

3 371

4 005

4 075

3 172

41 863

Emigranti – děti

2118

1636

1843

1152

1279

1183

1060

1253

1082

918

13 524

Celkem

7 872

6 388

6 930

4 955

5 338

4 968

4 431

5 258

5 157

4 090

55 387

Tabulka 8: Vývoj počtu emigrantů a počtu dětí cestujících s rodiči (1980-1989)

7 000

6 000 5 000 4 000 Emigranti - dospělí 3 000

Emigranti - děti

2 000 1 000 0 1980 1981 1982 1983 1984 1985 1986 1987 1988 1989

Když tedy sečteme počty samostatných záznamů emigrace (41 863) a děti cestující s rodiči, které jsou k jejich záznamům připojeny (13 524), dojdeme k celkovému počtu 55 387 emigrantů za období let 1980-1989. Jak je vidět z předchozí tabulky a grafu počet dětí kopíruje počet emigrantů. Nepozorujeme větší disproporce v poměru počtu emigrantů a dětí, které s nimi cestovaly. Děti uváděné v tabulkách jsou osoby do 15 let, které cestovali s rodiči a byly zapsány do jejich cestovního dokladu (do cestovního pasu i do výjezdní doložky), pak tedy i ve zkoumané evidenci neměly vlastní záznam a údaj o počtu dětí cestujících s rodičem byl vždy připojen ke jménu rodiče. Děti do 15 let, které necestovaly s rodiči (ale třeba s prarodiči)

54

musely mít svůj vlastní cestovní doklad. Ve zkoumané evidenci pak má každý z nich svůj vlastní samostatný záznam, tj. nejsou připojeny k záznamu rodiče (viz kapitola 5.8 věková skupina 0-14 let). Každá další osoba starší 15 let musela mít vlastní cestovní doklady.148

4.8.1 Porovnání s jinými statistikami emigrace Mnou vypočítaná čísla se zakládají pouze na jednom pramenu, takže je nemůžeme pokládat za absolutní. Jak už jsme zmínili výše, zkoumanou evidenci vytvořila Správa pasů a víz, útvar SNB. Existuje řada faktorů a dokumentů, které mohou má čísla ještě pozměnit. Směrodatný je např. přehled149 pro roky 1980-1987, který vypracovalo ministerstvo vnitra na počátku roku 1988 v souvislosti s úvahami o novelizaci §109 (viz kapitola 3.5.2). Čísla uvedená v této zprávě v porovnání se mnou zjištěnými celkovými čísly (včetně dětí cestujících s rodiči, viz výše) vidíme v následující tabulce:

Tabulka 9: : Rozdíl v mých výpočtech v porovnání se správou MV z roku 1988

Rok

Přehled MV z roku 1988

Mé výpočty na základě evidence SPV

Rozdíl ve výpočtech na základě evidence SPV oproti přehledu MV

1980

7144

7872

+ 728

1981

7276

6388

- 888

1982

6903

6930

+ 27

1983

5793

4955

- 838

1984

5051

5338

+ 287

1985

5226

4968

- 258

1986

4696

4431

- 265

1987

5061

5258

+ 197

1988

-

5157

-

1989

-

4090

-

Co způsobuje disproporci mezi mými výpočty na základě evidence SPV a přehledem ministerstva vnitra zřejmě nikdy s jistotou nezjistíme. Může se na tom podílet spousta faktorů. 148

RYCHLÍK, Jan. Devizové přísliby a cestování do zahraničí v období normalizace. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2012. 178 s. Česká společnost po roce 1945; sv. 8. ISBN 978-80-7285-149-2. s. 21. 149 RYCHLÍK, Jan. Cestování do ciziny v habsburské monarchii a v Československu: pasová, vízová a vystěhovalecká politika 1848-1989. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2007. 259 s. Česká společnost po roce 1945; sv. 4. ISBN 978-80-7285-081-5. s. 115.

55

Za prvé musíme počítat se statistickou chybou, kterou ale můžeme vysvětlit maximálně rozdíly v počtech okolo 200 osob a to už počítáme s velkou chybovostí na obou stranách. Rozdíl 700 až 900 osob v letech 1980, 1981 a 1983 se statistickou chybou už vysvětlit nedá. Téměř úplnou shodu pozorujeme pouze v číslech za rok 1982. Je nutné si uvědomit, že evidence emigrace byla „živá“. Často docházelo ke zpoždění při zjištění emigrace, a tak jsem např. ve složce soukromé a služební emigrace z roku 1989 nalézala mnoho případu emigrace ze všech předcházejících let. Tyto později zjištění emigranti samozřejmě nemohli být ve správě MV z roku 1988 zaznamenány. Čísla mohli také ovlivnit navrátivší z emigrace. Zde záleželo na tom, zda byl navrátilec považován za emigranta a souzen podle §109 za nedovolené opuštění republiky nebo zda byl jeho nedovolený pobyt v cizině vyhodnocen jen jako pouhé “zapomenutí se“. Konstantně se však návraty z emigrace pohybovaly okolo 200 osob ročně150. Jelikož v mých výpočtech někdy tento počet osob přebývá a někdy zase chybí, navrátilci problém s disproporcí ve výpočtech neřeší. Rozdíly v číslech mohly také způsobit osoby, které emigrovaly na základě nelegálního překročení hranic, ne tedy jako většina osob z mnou zkoumané evidence SPV na základě povoleného výjezdu. Z evidence SPV není zřejmé, zda obsahuje všechny případy emigrace na základě nelegálního přechodu hranic. Za celé období let 1980 až 1989 jsem takovýchto případů napočítala pouze 344. Zda je tento počet absolutní, by muselo být předmětem dalšího výzkumu. Pokud se na emigraci podíváme z pohledu justice, dostaneme také úplně jiná čísla. Je zřejmé, že většina dospělých osob, která nedovoleně opustila Československo, byla v nepřítomnosti odsouzena podle §109. Zpráva generálního prokurátora a nejvyššího soudu ČSSR o stavu socialistické zákonnosti z roku 1983151 uvádí, že za nedovolené opuštění republiky bylo v roce 1980 odsouzeno 3391, v roce 1981 5385 osob a v roce 1982 6076 osob. Ve srovnáním s mými výpočty i se zprávou MV z roku 1988 se číslo z roku 1980 liší o řádově tisíce osob, čísla z roku 1981 a 1982 o stovky osob. Jak jsem uvedla, rozdíly v počtech osob v různých pramenech může způsobovat mnoho faktorů. Skutečně jasné vysvětlení, proč se mé výpočty s čísly uváděnými v jiných pramenech

150

HANZLÍK, Jan. Československá emigrace očima tajných materiálů. In: Securitas imperii. 9, Sborník k problematice zahraničních vztahů čs. komunistického režimu. Vyd. 1. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2002. 391 s. ISBN 80-902885-5-3. s. 269-306. s. 305. 151 Zpráva generálního prokurátora a nejvyššího soudu ČSSR o stavu socialistické zákonnosti In: Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky [online]. [vid. 12. 4. 2015]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1981fs/tisky/pdf/t0087.pdf

56

rozcházejí, by muselo být podrobeno dalšímu výzkumu ale i tak možná toto vysvětlení ani nalézt nejde.

4.9 České země a Slovensko V následující tabulce můžeme vidět počty emigrantů pocházejících z českých zemí (Čechy, Morava, Slezsko) a ze Slovenska: Tabulka 10: Češi a Slováci celkem (1980-1989)

České země Slovensko Celkem

30 994 10 869 41 863

Jak je z tabulky vidět, došla jsem k číslu 30 994 u emigrantů s bydlištěm v českých zemích a 10 869 emigrantů s bydlištěm na Slovensku. Tato čísla příliš neodpovídají poměru obyvatel v českých zemí a Slovenska v 80. letech 20. století (v roce 1980 měly Čechy 10 326 792 obyvatel152 a Slovensko 4 991 000 obyvatel153). Tabulka 12: Poměr počtu obyvatel Českých zemí a Slovenska v roce 1980

Tabulka 11: Poměr počtu emigrantů z Českých zemí a ze Slovenska za roky 1980-1989

Poměr počtu obyvatel Českých zemí a Slovenska v roce 1980 4 991 000

Poměr emigrantů z Českých zemí a ze Slovenska za roky 1980 - 1989

České země 10 326 792

České země

10 869

Slovensko

30 994

152

Slovensko

Demografické ročenky (pramenná díla) 1989 – 1970. In: Český statistický úřad [online]. [vid. 30. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/casova_rada_demografie_1989_1970 153 Vývoj obyvatelstva Slovenska In: Portal Statistics [online]. [vid. 30. 11. 2014]. Dostupné z: http://portal.statistics.sk/files/Sekcie/sek_600/Demografia/Obyvatelstvo/vyvoj_obyvatelstva_sr/2012cev_v4_1-5.pdf

57

Je možné to vysvětlit tím, že obyvatelstvo s vyšším vzděláním a vyššími posty v zaměstnání bylo soustředěno v Čechách, hlavně v Praze a okolí a v dalších městech. A tito obyvatelé zřejmě více toužili po cestování do zahraničí a proto podávali více žádostí než obyvatelstvo z agrárnějšího Slovenska. Také průběh „normalizace“ byl v českých zemích tvrdší než na Slovensku154, tím pádem z českých zemí odcházelo více lidí kvůli obavám z perzekuce nebo jen kvůli znechucení z nově nastolených poměrů v socialistickém Československu.

4.10 Státy emigrace Následující přehled států slouží spíše k představě, do jakých států bylo nejčastěji povolováno vycestovat, než k představě o tom, jaké státy si emigranti vybrali pro svůj život. Ve zkoumaných materiálech byly uváděny jen státy, do kterých měl emigrant povoleno vycestovat. Kam pokračoval dále a kde se nakonec usadil bohužel nelze zjistit. Mnozí emigranti dostali povolení pro více než jeden stát. Já jsem však zaznamenávala každý jednotlivý stát, proto vyčíslení států přesahuje počet emigrantů. V následující tabulce tedy vidíme počty povolených vycestování (po kterém následovala emigrace) do jednotlivých států během let 1980 – 1989: Tabulka 13: Státy emigrace celkem (1980-1989)

Soukromá

Státy Jugoslávie Tyt Západní Německo Rakousko Itálie Švýcarsko Francie USA Kuba Nizozemsko Španělsko Švédsko Řecko Velká Británie Kanada Dánsko

19 514 10 791 8 026 3 401 3 174 2 083 880 760 681 671 654 541 429 423 400

154

Služební 69 215 146 61 52 50 25 0 25 29 22 5 16 17 8

Celkem 19 583 11 006 8 172 3 462 3 226 2 133 905 760 706 700 676 546 445 440 408

SIKORA, Stanislav. Po jari krutá zima: politický vývoj na Slovensku v rokoch 1968-1971. 1. vyd. Bratislava: Typoset Print, 2013. 279 s. ISBN 978-80-970302-9-2.

58

Belgie Turecko Norsko Finsko Lucembursko Alžír Povolení pro všechny státy světa Malta Austrálie Kypr Portugalsko Tunisko Povolení pro všechny sáty Evropy Libye Zambie Kuwait Irák Mexiko Irsko Benelux Nigerie Egypt Maroko Etiopie Japonsko Indie Keňa Brazílie Pákistán

371 200 152 165 138 35 20 69 82 71 68 23 5 7 6 10 5 12 9 13 6 8 8 2 3 0 1 2 2

14 4 24 9 6 70 80 25 9 0 3 42 26 18 17 12 15 7 7 0 7 2 0 4 1 3 2 1 0

385 204 176 174 144 105 100 94 91 71 71 65 31 25 23 22 20 19 16 13 13 10 8 6 4 3 3 3 2

Jak je z tabulky jasně vidět, nejvíc občanů Československa se nevrátilo z Jugoslávie. Hlavní důvod byl takový, že hranice Jugoslávie s Rakouskem i s Itálií nebyla příliš střežena, a tak sloužila jako hlavní koridor útěků československých občanů na Západ. O tom samozřejmě československé úřady věděli a proto, ač byla Jugoslávie socialistickým státem, platily pro vycestování do ní stejné předpisy jako pro cesty na Západ. Stejné přepisy jako pro cestu na Západ platily i pro taktéž socialistickou Kubu.155 Většina států má větší zastoupení v emigraci soukromé, což je samozřejmě proto, že emigrace soukromá je početnější. Zajímavé je však všimnout si států, které jsou více zastoupeny v emigraci služební (v tabulce zvýrazněny kurzívou). Poměrně vysoká čísla (ve 155

RYCHLÍK, Jan. Cestování do ciziny v habsburské monarchii a v Československu: pasová, vízová a vystěhovalecká politika 1848-1989. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2007. 259 s. Česká společnost po roce 1945; sv. 4. ISBN 978-80-7285-081-5. s. 68.

59

srovnání s ostatními státy) najdeme např. u států jako Alžír, Tunisko, Libye nebo Zambie. Z toho je patrné, s kterými státy tehdejší socialistické Československo spolupracovalo v rámci „internacionální pomoci“. Vyšší čísla u emigrace služební také samozřejmě najdeme u povolení pro všechny státy světa nebo Evropy. Můžeme si jen představovat, v jakém případě mohl takovéto povolení dostat občan pro soukromé účely. V následující tabulce můžeme sledovat vývoj počtu povolených výjezdů do osmi nejčastějších státu emigrace v jednotlivých letech: Tabulka 14: Vývoj počtu povolených výjezdů do nejčastějších států v jednotlivých letech

Stát

1980

1981

1982

1983

1984

1985

1986

1987

1988

1989

Jugoslávie

3020

2483

2234

1715

2042

2048

1871

2257

1273

571

1250

927

1352

918

928

719

755

997

1589

1356

Rakousko

1025

726

1074

773

695

688

586

693

895

871

Itálie

437

292

520

376

406

357

311

297

229

176

Švýcarsko

539

367

525

285

288

236

193

305

251

185

Francie

354

239

286

250

208

147

133

171

178

117

USA

67

59

99

69

76

83

71

88

145

123

Kuba

53

35

93

39

57

54

46

63

132

188

Západní Německo

4.11 Věkové rozvrstvení emigrantů V následující tabulce a grafu můžeme vidět věkové rozvrstvení emigrantů. Asi nás nepřekvapí, že nejčastější věk emigrantů je mezi 20 až 40 lety. Děti do 15 let uváděné v tabulce, zřejmě necestovaly s rodiči, tak měly ve zkoumané evidenci vlastní záznam (nebyly připojeny k záznamu rodiče), jelikož i v praxi potřebovaly vlastní cestovní doklad. Od 15 let věku pak každá osoba k vycestování potřebovala vlastní cestovní doklady, jak už bylo zmíněno výše. Datum narození, ze kterého se dal vypočítat věk v době emigrace, byl uveden pouze ve 40 759 případech (ačkoliv emigrantů, kteří měli vlastní záznam, bylo dohromady 41 863). U zbývajících 1 104 záznamů emigrantů nebyl datum narození uveden.

60

Tabulka 15: Věk emigrantů I

Věk emigrantů 0 – 14 15 – 19 20 – 29 30 – 39 40 – 49 50 – 59 60 – 69 70 – 79 80 – 89 90 – 99

Celkem 381 2 879 17 841 15 056 3 529 676 235 121 39 2

Tabulka 16: Věk emigrantů II

Jak je vidět z předchozí tabulky a grafu, nejvíce se k emigraci uchylovali lidé mezi 20 a 29 lety a to v 17 841 případech a lidé mezi 30 a 39 lety v 15 056 případech. Pro mladší lidi bylo snazší začínat v emigraci nový život a kariéru. Starší lidé se k emigraci neodhodlali tak často jako ti mladší, také jí mnohdy hůře snášeli. Skupiny emigrantů, kterým bylo 40, 50, 60 let a více jsou výrazně menší než předchozí skupiny. Starší lidé mnohem více lpěli na staré vlasti, protože většinou života prožili v ní, a tak se v emigraci mnohem hůře asimilovali. To dokazuje např. historik Karel Kaplan: „Když jsem emigroval (v roce 1976), bylo mi 48 roků. Chtě nechtě jsem byl v Německu navždy cizincem. 61

Ulehčené jsem to měl v tom, že jsem neměl sociální problémy. Dostal jsem stipendium a ještě než skončilo, navrhli mi jiný projekt… Nikdy jsem nežádal o německé občanství. Nabízeli mi ho ve chvíli, kdy mě zbavili československého občanství. Odmítal jsem to s tím, že jsem se jako Čech narodil a že Čech zůstanu.“ 156 Oproti Karlu Kaplanovi stojí další historik Igor Lukeš, který zastupuje mladší generaci, která byla jistě mnohem flexibilnější a měla více pracovních příležitostí než generace např. padesátníků, jako byl Karel Kaplan. Igor Lukeš do USA odešel v roce 1978, kdy mu bylo 28 let. Protože se nechtěl podvolit komunistickému režimu a vstoupit do strany, což byla jediná možnost, jak pracovat v jeho oboru, emigroval: „Ale nešel jsem do Ameriky studovat historii. Na to jsem ani nepomyslel. Šel jsem tam proto, abych se vymanil ze svěráku husákovského Československa… nešel jsem do ciziny. Tu jsem naopak nechal za sebou. Doma byl New York, kde jsem přistál 16. září 1978.“ V USA pak chvíli pracoval jako taxikář nebo překladatel. Později dostal stipendium a začal studovat historii mezinárodních vztahů. V USA žije dodnes a učí na Bostonské a Harvardské univerzitě, do ČR ale pravidelně jezdí.157

4.12 Členství a status v organizacích Tabulka 17: Členství v organizacích

Status v organizaci Člen KSČ Kandidát KSČ Člen SSM Příslušník Lidových milicí Poslanec Národního výboru

Celkem 1980-1989 1 246 40 46 1 1

Členů komunistické strany jsem napočítala 1 246, což z celkového počtu 41 491 dospělých emigrantů odpovídá 3%. Např. v roce 1981 měla KSČ asi 1 500 000 členů158 při zhruba 15 000 000 obyvatel Československa, tedy v komunistické straně bylo asi 10% obyvatel ČSSR. Tento nepoměr napovídá, že členové KSČ neemigrovali tak často jako nečlenové KSČ, přestože členství ve straně bylo pro udělení povolení k vycestování jistě výhodou.

156

PALEČEK, Pavel. Exil a politika. Historici o nejnovějších dějinách a o sobě. Tišnov: Sursum, 2004. ISBN 807323-070-4. s. 67-69. 157 Tamtéž. s. 96. 158 Komunistická strana Československa (KSČ) odhad velikosti členské základny. In: Totalita [online]. [vid. 21. 9. 2014]. Dostupné z: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/s_ksc_clen_01.php

62

Počet emigrantů, kteří byli ve straně, sice není příliš vysoký, ale je nutné si v souvislosti s tím uvědomit, že neemigrovali jen lidé pronásledovaní nebo „třídně“ diskriminovaní. Emigrovali samozřejmě i lidé, i když ne v takové míře, kteří s režimem nikdy žádný problém neměli (nebo byli dokonce v KSČ), a to z různých důvodů – touha po cestování, po dobrodružství, po materiálním dostatku atd. Ve složkách k roku 1980, 1981 nebylo členství v komunistické straně vůbec uváděno, takže toto číslo může být zkreslené, i když pravděpodobně ne výrazně. V následující tabulce uvádím počet členů komunistické strany a jiných organizacích v jednotlivých letech: Tabulka 18: počet členů Komunistické strany a jiných organizacích v jednotlivých letech 1980-1989

Status v organizaci

1980

1981

1982

1983

1984

1985

1986

1987

1988

1989

Celkem

Člen KSČ

0

1

90

60

182

168

136

221

199

189

1246

Kandidát KSČ

0

1159

9

6

14

3

5

2

0

0

40

Člen SSM

0

0

7

19

4

14

2

0

0

0

46

0

0

0

0

1

0

0

0

0

0

1

0

0

0

1

0

0

0

0

0

0

1

Příslušník Lidových milicí Poslanec Národního výboru

Z tabulky je také vidět velká disproporce mezi jednotlivými roky. Může to být způsobeno neuváděním všech informací o emigrantech do složek, změny metody zaznamenávání atp.

4.13 Rozvrstvení emigrantů podle sociálního postavení Do evidenčních knih SPV byly zaznamenávány i údaje o sociální postavení a oboru. To samozřejmě souviselo s tím, jak se komunistický režim díval na společnost a na její strukturu. V následující tabulce a grafu můžeme vidět rozdělení emigrantů podle sociálního postavení a profese v soukromé a služební emigraci a v celkovém počtu:

159

Přestože ve složkách k letům 1980 a 1981 nebylo členství v KSČ (a kandidatura na členství v KSČ) uváděno, zde jednoho člena a jednoho kandidáta KSČ uvádím. Ve složkách k jiným letům se totiž objevovali zápisy o emigrantech z předchozích let. Tyto dva záznamy pochází ze složky k roku 1982.

63

Tabulka 19: Sociální postavení I (1980-1989)

Sociální postavení

Soukromá emigrace

Osoby nevýdělečně činné V domácnosti Důchodce Učeň Voják základní služby Studující středních a odborných škol Studující vysokých škol Dělníci Dělník Kvalifikovaný dělník Zaměstnanec obchodu a služeb Družstevní rolník – zemědělský dělník Řidič Ostatní dělnické profese Středně odborné profese bez VŠ vzdělání Ekonom, účetní Vedoucí technického odboru, oddělení Technický úředník Mistr, vedoucí dílny, provozu, stavby Letecký technický personál Ostatní technický dopravní personál Zdravotní a sociální pracovník (ošetřovatel, laborant, dentista) Vedoucí obchodu, služeb Překladatel, průvodce, tlumočník, steward Vychovatel Úředník (administrativní pracovník) Referent, odborný referent Technický pracovník v zemědělství Ostatní středně odborné profese Inteligence Ředitel podniku, závodu, úřadu a náměstci Vědecký pracovník Inženýr EKO Technický inženýr Projektant, konstruktér, technik Architekt Lékař Zvěrolékař Lékárník Právník Politický nebo veřejný pracovník z povolání Kulturní pracovník z povolání Svobodné povolání v oblasti kultury a umění Církevní osoba Redaktor hromadných sdělovacích prostředků Odborný pracovník zahraničního obchodu 64

Služební emigrace

Celkem

1226 570 509 31 958 1157

30 8 9 2 42 53

1256 578 518 33 1000 1210

2992 3710 1918 320 1630 2224

19 51 14 1 18 27

3011 3761 1932 321 1648 2251

436 111 480 554 55 58 1101 388 31 225 915 1520 119 2261

3 2 11 4 5 3 16 3 4 3 30 24 0 56

439 113 491 558 60 61 1117 391 35 228 945 1544 119 2317

70 188 287 626 646 29 688 54 32 86 14 102 243 11 50 17

4 21 12 25 25 3 50 3 1 2 0 49 89 1 2 4

74 209 299 651 671 32 738 57 33 88 14 151 332 12 52 21

Pracovník diplomatických služeb Profesor (učitel) středních odborných a základních škol Vysokoškolský profesor, učitel Příslušník ozbrojených složek z povolání Ostatní profese s vysokoškolským vzděláním

2 521 75 25 684

1 20 12 4 25

3 541 87 29 709

Následující tabulka a graf nám ukazují celkové počty emigrantů ve čtyřech souhrnných skupinách sociálního postavení:

Tabulka 20: Sociální postavení II (1980-1989)

Sociální postavení Osoby nevýdělečně činné Dělníci Středně odborné profese Inteligence

Počet celkem 4 595 12 924 8 418 4 803

Podíl v % 15 % 42 % 27 % 16 %

Tabulka 21: Sociální postavení III (1980-1989)

V následujícím grafu vidíme údaje o nejvyšším dosaženém vzdělání vycházející ze sčítání lidu v roce 1980.160 Z celkového počtu víc jak 15 milionů obyvatel Československa se na tomto číslu vysokoškolsky vzdělaní lidé podílí pouze 5 %.

160

Údaje o nejvyšším dosaženém vzdělání ze sčítání lidu z roku 1980 na stránkách Českého statistického úřadu zahrnují pouze české země bez Slovenska, i tak nám ale pro ilustraci poslouží.

65

Tabulka 22: Nejvyšší dosažené vzdělání – sčítání lidu 1980161

Panuje názor, že se nejčastěji k emigraci uchylovala inteligence. Pokud srovnáme dva předcházející grafy, můžeme tuto všeobecně přijímanou domněnku potvrdit. Podíváme-li se na čísla, která jsem ze zkoumaných materiálů vypočítala, inteligence se na celkovém počtu emigrantů podílí se svými 4 803 případy 16%. Když bychom k tomuto číslu přičetli ještě 1 210 studentů vysokých škol, kteří ale spadají do skupiny nevýdělečné činných osob, podíl by se zvýšil o 4% na 20%. Ovšem zastoupení vysokoškolsky vzdělaných lidí se v celkové populaci pohybuje pouze kolem 5%. Zastoupení inteligence v emigraci je tedy dvakrát až třikrát větší než její zastoupení v celkové populaci Československa. Osoby s dělnickou profesí se oproti tomu na celkové emigraci podílí jen 42%, zatímco v celkovém počtu obyvatel v Československu se vyskytuje více než 78% lidí se základním nebo středně odborným vzdělání, u kterých můžeme předpokládat, že zaujímají dělnické profese. Lidí se středoškolským vzděláním emigrovalo 27%, zatímco podle sčítání lidu z roku 1980 jich celkově v populaci bylo 16,8%. To nám také napovídá, že emigrovali spíše lidé s vyšším vzděláním.

161

Nejvyšší ukončené vzdělání obyvatel ČR starších 15 let dle výsledků sčítání lidu In: Český statistický úřad [online]. [vid. 30. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/2014edicniplan.nsf/t/D9003FD946/$File/3201814_0103.pdf

66

Zbývajících 15% nevýdělečně činných emigrantů pak musí být započítáno v předchozích třech skupinách sledovaných ve sčítání lidu z roku 1980. Také proto jsou uvedená čísla nepřesná a slouží pouze k orientačnímu srovnání. Tento zkoumaný vzorek emigrantů obsahuje 30 740 osob, ačkoliv jsem celkový počet emigrantů za roky 1980-1989 vyčíslila na 41 863 lidí (bez dětí zaznamenaných zvlášť). U zbývajících 11 123 osob nebylo sociální postavení uvedeno – jednalo se o celé roky 1980 a 1981 a o další jednotlivé případy v následujících letech. Dále se pak jednalo například o děti, které zřejmě necestovaly s rodiči, tudíž potřebovaly vlastní cestovní doklady a byly tedy zaznamenány zvlášť (nebyly jen zaneseny do kolonky počet dětí u záznamu rodiče, viz výše). U dalších osob se zřejmě sociální postavení prostě jen nepodařilo zjistit.

4.14 Rozvrstvení emigrantů podle oboru V následující tabulce pak můžeme ještě vidět rozčlenění emigrantů podle oboru profese seřazené od nejčastějšího k nejméně častému: Tabulka 23: Obor emigrantů od nejčastějšího k nejméně častému (1980-1989)

Obor Školství Zdravotnictví Národní výbory Všeobecné strojírenství Stavební průmysl Zaměstnanec služeb a obchodu Zaměstnanec pohostinství Zemědělství Komunální služby Kultura Hornictví Družstevnictví Těžké strojírenství Chemie Potravinářský průmysl Železniční doprava Automobilová doprava Pošty a komunikace Hutnictví Energetika Textilní a oděvní průmysl Vodní hospodářství Sklářský průmysl Televize

Soukromá emigrace 2620 2306 1977 1991 1875 1674 1578 1122 901 709 779 766 642 560 545 526 462 457 446 423 390 260 251 208

67

Služební emigrace

Celkem

125 75 46 20 42 15 15 12 8 121 9 5 15 7 4 7 4 3 1 5 3 4 2 8

2745 2381 2023 2011 1917 1689 1593 1134 909 830 788 771 657 567 549 533 466 460 447 428 393 264 253 216

Akademie věd Ministerstvo zahraničního obchodu Finance – peněžnictví Zaměstnanec vydavatelství a redakce Dřevařský a nábytkářský průmysl Lesní hospodářství Uranový průmysl Polygrafický průmysl Technický a investiční rozvoj Vodní doprava Plynárenství Letecká doprava Obuvnický a kožedělný průmysl Papírenský průmysl Geologický průmysl Ministerstvo plánování Ministerstvo vnitřního obchodu Geodézie a kartografie Státní a vládní instituce Gumárenství Rozhlas Soudnictví – prokuratura Ministerstvo práce a sociálních věcí Ministerstvo vnitra Novináři a redaktoři Zbrojní výroba Ministerstvo národní obrany Ministerstvo zahraničních věcí Politické organizace Čs. tisková kancelář Církevní organizace Statistika

173 159 177 168 166 142 139 138 128 107 117 111 110 81 75 65 60 63 59 58 51 45 43 35 38 35 31 15 23 19 18 7

21 30 1 3 1 1 0 0 4 24 0 5 0 1 2 6 4 1 4 0 7 2 1 4 1 1 3 8 0 2 0 0

194 189 178 171 167 143 139 138 132 131 117 116 110 82 77 71 64 64 63 58 58 47 44 39 39 36 34 23 23 21 18 7

Když se podíváme na předchozí tabulku, překvapivým se může nám zdát nevyšší počet emigrantů z oblasti školství. To ale potvrzovat tezi z předchozí podkapitoly o tom, že se k emigraci uchylovali spíše vzdělanější vrstvy obyvatel. Poměrně hodně jsou zastoupeny profese z oblasti kultury, které mají druhé nejvyšší zastoupení u služební emigrace. Herci a další kulturní pracovníci cestovali na Západ relativně často, takže měli k emigraci jistě plno příležitostí. Stejně tak lékaři, kteří se umístili také vysoko, měli jistě více možností k služebnímu vycestování (studijní pobyty, stáže atd.), což značí také poměrně vysoké číslo u služební emigrace. Vysoké je samozřejmě také číslo u soukromé emigrace (turistika, návštěvy příbuzných), které potvrzuje tezi, že více emigrovali vzdělanější vrstvy. Navíc lékaři jistě téměř všude nalezli pracovní uplatnění.

68

Překvapivé se může zdát také vysoké zastoupené politických pracovníků (Národní výbory atd.). Je nutné si uvědomit, že tito lidé jistě měli často vlivné kontakty, takže pro ně vycestování na Západ (a pro některé pak následná emigrace) nemuselo být velký problém. Pracovníci průmyslu, zemědělství, hornictví aj. (jistě většinou dělníci) jsou zde také často zastoupeni, to je ovšem dáno jejich velkým zastoupením v celkové populaci. Stejně jako u ukazatele sociálního postavení ani zde nebyly k dispozici data všech emigrantů. Tabulka ukazuje údaje o 26 817 emigrantech. U zbývajících 15 046 emigrantů nebyl opět obor uveden z různých důvodů (viz výše). Emigrace příslušníků dělnické třídy byla pro komunistický režim ranou ideologickou, emigrace inteligence však znamenala reálnou hrozbou pro ekonomiku, odliv odborníků byl totiž značný. Jako nebolestivější byla v tomto směru shledávána emigrace lékařů či technických a vojenských odborníků. Příslušníci inteligence byli také nezřídka nositeli státního, služebního a hospodářského tajemství. 162 StB měla velké obavy z toho, že tito odborníci mohou vyzradit výrobní postupy na „geniální výrobky vznikající v podnětném prostředí socialistické ekonomiky“. O ty však ve skutečnosti kapitalističtí podnikatelé zřejmě příliš nestáli. Opodstatněné obavy mohl komunistický režim mít spíše z vyzrazení vojenských podrobností, které měly v období tzv. studené války skutečně poměrně zásadní význam, a v případě vojenského konfliktu by byly jistě náležitě využity.163

4.15 Emigrace na základě nelegálního překročení hranic Vedle emigrace, které předcházel povolený výjezd z republiky, se v seznamech emigrantů vyskytovaly i záznamy o emigrace nelegální nebo nezjištěnou cestou. Výpočty jsem dospěla k číslu 344 takovýchto emigrantů za celé období 1980 – 1989. Výpočty i za jednotlivé roky vidíme v následující tabulce: Tabulka 24: Vyčíslení emigrace nelegálním nebo nezjištěným způsobem za jednotlivé roky 1980-1989

Rok Emigrace nelegálním nebo nezjištěným způsobem

1980

1981

1982

1983

1984

1985

1986

1987

1988

1989

Celkem

29

17

19

11

31

55

48

50

51

33

344

162

HANZLÍK, Jan. Československá emigrace očima tajných materiálů. In: Securitas imperii. 9, Sborník k problematice zahraničních vztahů čs. komunistického režimu. Vyd. 1. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2002. 391 s. ISBN 80-902885-5-3. s. 269-306. s. 271. 163 Tamtéž. s. 304.

69

Potvrzení toho, že tato čísla korespondují se skutečným počtem úspěšných nelegálních přechodů hranic, by muselo být předmětem dalšího výzkumu. V materiálech, se kterými jsem pracovala, jsem našla několik záznamů o nelegálních překonáních hranic. Za všechny uvedu pár příkladů: Emigrantům se několikrát podařilo vycestovat na doklady někoho jiného – na odcizené doklady nebo dokonce na doklady vlastního bratra (ve 2 případech). Několikrát jsem také objevila nelegální překonání hranic služebním vrtulníkem nebo helikoptérou. Nejvynalézavější z překonavatelů hranic, na které jsem v evidenci emigrace narazila, byli Josef Hlavatý, který uprchl v roce 1988 na rogalu vlastní konstrukce a Robert Hutyra, kterému se pro změnu podařilo uletět balonem vlastní konstrukce s celou rodinou. Na tenkém ledě morálky se už pohybovali 2 mladí chlapci, kteří unesli letadlo směřující do Amsterdamu. Jejich „dobrodružství“ jako první vylíčím v následující kapitole a zmíním ještě další kauzy, na které jsem ve svém bádání narazila, a ke kterým lze najít více informací v odborné literatuře. Doba 80. let v žádném případě nebyla poklidná, i v tomto období se odehrály dramatické útěky přes železnou oponu.

4.15.1

Únos letadla dvěma 16letými chlapci (1989)

Štefan Mačičko a Dušan Styk odešli 28. března 1989 z domova a vydali se do Prahy na letiště. Svůj čin chtěli zřejmě provést už v ten den v noci. Objevili se před terminálem letiště kolem 11 hodiny večer, kde byli zkontrolováni hlídkou Sboru ozbrojené ochrany letišť. Chlapci hlídce řekli, že si chtějí prohlédnout letiště, protože zde ještě nikdy nebyli. Hlídka je ale upozornila, že na prohlídku letiště je moc pozdě, tak chlapci odešli a noc strávili v polorozbořeném objektu 400 m od letiště. Na tomto místě později bezpečnostní orgány našli mimo jiné náboje nebo učebnice angličtiny a italštiny. Následujícího dne ráno se na letiště vydali znovu. Zamířili do vládního salonku, kde ozbrojeni vzali jako rukojmí jednu z pracovnic odbavení a zamířili ke dveřím na plochu letiště. Nejblíže vládnímu salonku se nacházelo letadlo maďarské společnosti Malév, které právě zastavilo na lince Budapešť – Praha – Amsterdam. Rukojmí se pokusil pomoci pracovník pasové kontroly, který však nebyl ozbrojen, zatímco ozbrojení pracovníci, kteří střežili maďarské letadlo, byli ze zákroku natolik překvapeni, že se nepokusili zasáhnout. Další dění popisuje ve své výpovědi ve vyšetřovacím spisu kapitán letadla: „…Z žádosti únosce jsme pochopili, že chce, abychom letěli do USA. Snažil jsem se mu vysvětlit, že 70

letadlo není technicky schopné přeletět oceán a nabídli jsme mu, že můžeme tedy odletět do kteréhokoliv města v Západní Evropě… Únosci se zajímali o to, jak nejpomaleji můžeme letět a v jaké nejmenší výšce nad zemí můžeme letět. Z řeči únosce vysvitlo, že by chtěli v této výšce z letadla vyskočit…“ Vyskočení za letu únosci na základě kapitánovy výpovědi zamítli, ale požadovali, aby přistáli na konci dráhy, aby tak oni dva mohli z letiště snadněji odejít. Kapitán s únosci, cestujícími a zajatou pracovnicí letiště tedy stále zůstávali na palubě. Druhý pilot kontaktoval letiště, že jsou na palubě únosci a začalo vyjednávání. Kapitán dále říká: „Únosci nechtěli o žádném vyjednávání ani slyšet, proto jsem požádal o natankování letadla na trať Praha – Barcelona… Nervozita únosců neustále stoupala… také proto, že se k letadlu přiblížil obrněný transportér… Vyjednávání na druhé straně vedl soudruh Taba jako maďarský konzul. Ten požádal únosce o propuštění žen a dětí a jako rukojmí nabídl svoji osobu. Únosci tuto výměnu přijali… Požádali jsme o povolení ke startu do Barcelony a asi v 11.40 hodin jsme odstartovali… Z jednání únosců vyplynulo, že se za každou cenu chtějí vzdát jen Američanům… Ukázali jsme jim mapu letiště ve Frankfurtu, kde se nachází americká vojenská základna… Únosci souhlasili s tím, abychom tedy přistáli ve Frankfurtu… Únosci chtěli nejprve vystoupit z letadla se zbraněmi, ale soudruh Taba je přemluvil, aby zbraně nechali v letadle a vystoupili se zvednutýma rukama… Po otevření dveří jsme jim spustili palubní žebřík, aby únosci nechali na palubě zbraně a poodešli od letadla směrem k vozidlu s ozbrojenými muži, které tam stálo.“ Mačičko a Styk se tedy dostali alespoň do západního Německa, kde je však čekal soud. Německá justice k nim ale byla poměrně shovívavá (také zřejmě kvůli přihlédnutí k jejich nízkému věku). Oba byli 29. srpna 1989 odsouzeni k dvouletému podmíněnému trestu za ohrožení bezpečnosti vzdušného dopravního prostředku.164 Tento únos letadla ze socialistického Československa nebyl jediný. Další případy nalezneme v publikaci Ladislava Kellera a Bohdana Koverdynského Únosy dopravních letadel v Československu 1945-1992 (viz předchozí citace). Některé z těchto únosů byly také inspirací pro propagandu - např. pro film Únos165 nebo díl Mimikry ze série 30 případů majora Zemana166.

164

KELLER, Ladislav – KOVERDYNSKÝ, Bohdan. Únosy dopravních letadel v Československu 1945-1992. Vyd. 1. Cheb: Svět křídel, 2012. 215 s. Svět křídel; 144. ISBN 978-80-87567-11-1. s. 182-189. 165 Únos [film]. Režie Jan KADÁR, Elmar KLOS. Československo, 1952. 166 30 případů majora Zemana [televizní seriál]. Režie Jiří SEGUENS st. Československo, 1974.

71

4.15.2

Přelet balónem přes „železnou oponu“

V roce 1979 se úspěšný slovenský cyklistický závodník Robert Hutyra ze zahraničních novin dozvěděl o útěku dvou východních Němců přes železnou oponu pomocí horkovzdušného balónu. Jejich čin ho inspiroval a v roce 1981 začal s manželkou vyrábět balón pro svůj vlastní útěk. Hutyra si spočítal, že na jeho výrobu bude potřebovat 1 500 m látky, objížděl tedy prodejny s textilem a kupoval kusy látky po 30 metrech, aby nebyl podezřelý. Na koci roku 1981 byl balón hotov, ale jeho první let se nezdařil. Balón byl sestrojen naprosto špatně a tak ho Hutyra ve vzteku spálil. Začal však znovu a nový balón byl hotov v roce 1983. Celé léto tohoto roku čekal u Bratislavy na východní vítr, který měl balón zanést do Rakouska. Ten ale nepřicházel a tak musel změnit plán. Nakonec Hutyra našel vhodné odlehlé místo nedaleko Božic na Znojemsku, od hranic vzdálené asi 10 kilometrů. Jeho dvě děti se o plánu útěku dozvěděly dva dny předem. Podle Hutyry byli Čtrnáctiletá dcera a jedenáctiletý syn byli nadšeni. Bylo to pro ně prý úžasné dobrodružství. Odstartovali v půl jedenácté večer 7. září 1983. Pohraniční stráž jejich let skoro celou dobu pozorovala, ale nevypálila jediný výstřel. Dostala totiž mylnou informaci, že balon letí na rakouské straně hranice. Po necelé hodině letu tedy Hutyra s rodinou bezpečně přistáli v Rakousku. Komunistické orgány se snažili za každou cenu najít někoho, kdo Hutyrovi s útěkem pomáhal, aby mohli potrestat aspoň jeho. Vyšetřovali Hutyrova bratra, ale nepodařilo se prokázat, že mu s útěkem pomáhal, proto bylo jeho trestní stíhání zastaveno. Na Hutyrům útěk tedy nikdo nedoplatil.167 Hutyrův útěk vzbudil v zahraničí velkou pozornost. Hutyrovi a jeho rodině blahopřál i tehdejší americký prezident Ronald Reagan. Ze zahraničního rozhlasu se o něm dozvěděli i českosledovenští občané. Z Rakouska se s rodinou odstěhoval do USA, kde žije dodnes. Do České republiky se ale často vrací. Jeho balón je vystaven v berlínském Muzeu zdi.168

167

PEJČOCH, Ivo. Hrdinové Železné opony: útěky do svobodného světa s pomocí neobvyklých technických prostředků v letech 1949-1989. Vyd. 1. Cheb: Svět křídel, 2008. 191 s. Svět křídel; 99. ISBN 978-80-86808-52-9. s. 134-140. 168 NAVARA, Luděk – ALBRECHT, Josef. Abeceda komunismu. Vyd. 1. Brno: Host, 2010. 234 s. ISBN 978-80-7294340-1. s. 217-225. Více o tomto muzeu viz Mauermuseum [online]. [vid. 17. 4. 2015]. Dostupné z: http://www.mauermuseum.de/

72

4.15.3 Přelet otce a syna na rogalu vlastní konstrukce do Rakouska Rodina Josefa Hlavatého měla problémy s režimem vždy, jelikož Hlavatého dědeček byl živnostník. Hlavatý se od dětství zajímal o letadla. O emigraci začal uvažovat, když žádal o místo pilota práškovacího letadla, což mu ale bylo zamítnuto, protože nebyl ve straně. S manželkou plánovali vyjet do Jugoslávie a odtamtud do USA. Jenže StB jeho úmysl tušila, výjezdní doložku nedostal a navíc mu zabavili cestovní doklady. Jeho manželka ale sehnala potvrzení od lékaře, že jejich roční syn Josef potřebuje ze zdravotních důvodů k moři. Jenže Hlavatý s druhým tříletým synem museli zůstat doma – jako „rukojmí“. Když bylo jisté, že jeho žena bude moci vycestovat do Jugoslávie, začal přemýšlet, jak se se synem dostat za ní. Volba padla na rogalo, které měl doma už sestrojené pro zábavu. Místo startu si vyhlédl na Slovensku. Podle mapy zjistil, kde se dálnice na Bratislavu nejvíce přibližuje rakouské hranici. Svou roli hrálo to, že šest metrů dlouhé složené rogalo přepravované na přívěsu mohlo na dálnici budit menší pozornost, než kdyby je vezli k Západní hranici. Navíc dálnice byla hlučná a motor rogala by tedy neměl být tolik slyšet. Ke startu měla posloužit nevyužívaná asfaltka blízko dálnice. Dopravit a složit rogalo na místo pomohli Hlavatého rodiče. Josef Hlavatý a jeho tříletý syn David však museli čekat na příznivé letové podmínky tři dny. Konečně odstartovali ve tři hodiny ráno 7. července 1988. Po pár chvílích letu Hlavatý dostal strach, že letí špatně. Rogalo totiž nebylo vybaveno žádnými navigačními přístroji, Hlavatý měl na ruce jen kompas. Za chvíli v dálce uviděl světýlko. Byla to strážní věž. Viděl vojáka vzdáleného 20 až 35 metrů, který ho překvapeně pozoroval. Byl ozbrojený, ale naštěstí nestřílel. Pod strážní věží viděl další vojenské budovy, ve kterých už byl slyšet hluk, a ve kterých se rozsvítila světla. Na obloze po něm pátral reflektor. Hlavatý měl strach, ale nepochyboval o tom, že sebou na riskantní cestu vzal syna: „ Kdybych ho nechal doma, dali by ho do dětského domova… tak jsem si řekl, umřeme spolu, nebo spolu budeme žít na svobodě… Že nedoletíme? To jsem si představit nedovedl. S tím jsem nebyl smířený: buď život nebo smrt...“ vzpomíná Hlavatý. Za čtyři minuty však uviděl řadu světýlek. Poznal, že je to rakouské nádraží, protože na něm byly jiné lokomotivy než v Československu. Po dvou hodinách ve vzduchu přistáli. Nad sebou slyšel kroužit československý vrtulník, ale už byl na zemi v bezpečí.

73

Stopem rychle odjeli do Vídně a Hlavatý poslal manželce do Jugoslávie telegram. Objevila se však další komplikace – česká průvodkyně sebrala všem turistům pasy a odmítala jim je před zpáteční cestou vydat. Petra Hlavatá však průvodkyni přesvědčila, že syn potřebuje k lékaři. Dostala pas a přímo od lékaře utekla, ani se nevrátila pro své věci. Se svým manželem a druhým synme se setkala za dva měsíce. Horší to měli Hlavatého rodiče. StB je podezřívala, že synovi v útěku pomáhali. Nic jim nedokázala, ale byli přesto vyhozeni ze zaměstnání. Samotný Hlavatý byl v nepřítomnosti odsouzen k pěti a půl letům vězení za opuštění republiky a únos dítěte. Také Hlavatého rodičům se později podařilo dostat do Rakouska za synem, a to v létě 1989. Hlavatý si plánoval, že z Rakouska půjde do USA na Aljašku. Mezitím přišla „sametová revoluce", ale Hlavatý se rozhodl zůstat v Rakousku, kde žije dodnes, ale do Česka se občas vrací na chalupu. „Už bych se dnes úplně vrátit nemohl, mám povinnost vůči Rakousku. Dali mi občanství, práci… Cením si toho,“ říká Hlavatý. Jeho rogalo je vystavené v muzeu útěků přes železnou oponu v Berlíně.169

4.16 Mrtví na hranici v 80. letech 20. století Jak už jsem zmínila v kapitole 3.4, za celou dobu trvání komunistického režimu a existence tzv. železné opony mezi lety 1948-1989, zemřelo na hranicích 280 osob. Nejvíce z nich pokus o přechod hranic zaplatilo životem na přelomu 40. a 50. let, tedy v nejtvrdším období komunistického režimu. V této době se také na hranicích pohybovalo mnoho agentů západních zpravodajských služeb (hlavně tzv. agentů chodců), takže např. o přestřelky mezi nimi a příslušníky Pohraniční stráže nebyla nouze (viz kapitola 3.4). Ve srovnání s tímto neklidným obdobím se můžou „normalizační“ 80. léta zdát poklidná, ale i v tomto období na hranicích umírali lidé. Podle seznamů mrtvých na hranicích v publikaci Organizace a činnost ozbrojených pohraničních složek Martina Pulce zemřelo na hranicích s Německem a Rakouskem mezi lety 1980-1989 celkem 11 osob a na hranicích s Maďarskem 2 osoby. Další 4 osoby při pokusu o překonání hranic pravděpodobně také zemřeli, chybí však některé informace, které by to s jistotou potvrdili. I s připočtením pravděpodobných úmrtí tedy zemřelo na hranicích mezi lety 1980 až 1989 celkem 17 osob.

169

PEJČOCH, Ivo. Útěky za železnou oponu: pokračování knihy Hrdinové Železné opony. 1. vyd. Cheb: Svět křídel, 2009. 191 s. Svět křídel; 115. ISBN 978-80-86808-70-3. s. 141-146.

74

Pokud jde o příčiny úmrtí těchto osob, celkem 6 z nich zemřelo při střetu s PS nebo bezprostředně po něm (zastřelení hlídkou PS nebo napadení smečkou služebních psů PS). Dalších 5 osob zemřelo při pokusu překonat hranici – kvůli automobilové nehodě (3 osoby) nebo kvůli nehodě motorového rogala (1 osoba). Zbývající 3 osoby z přímo doložených případů utonuly při pokusu o překonání říční hranice. Mezi těmito osobami byli občané Československa i občané jiných států. 170 Jedním z těchto tragických případů byla smrt mladého východoněmeckého studenta Hartmuta Tautze. Osmnáctiletý Tautz se rozhodl pro útěk na Západ v roce 1986. Své matce řekl, že jeho třída pojede po maturitě na školní výlet do Leningradu (dnešního Petrohradu), kam však neodcestoval. V červenci roku 1986 přešel hranici z NDR do Československa v okrese Ústí n. L. mimo hraniční přechod. Poté odjel vlakem do Bratislavy, odkud se rozhodl přejít do Rakouska. Při pokusu o útěk poškodil dráty signalizačního zařízení, které ihned zalarmovalo příslušníky Pohraniční stráže. Ti vypustili smečku psů, která Hartmuta dostihla a způsobila mu četná zranění. Hartmut byl převezen do nemocnice, kde však na následky svých zranění zemřel. Ze zápisu soudní pitvy vyplývá, že Tautz zemřít nemusel, pokud by mu byla včas poskytnuta včasná odborná lékařská pomoc.171 Mezi těmito zemřelými se nachází i poslední a zřejmě nejtragičtější oběť „železné opony“. Byl to osmiletý chlapec Kevin Strecker, původem z NDR, jehož matka se v roce 1989 pokusila prorazit hraniční závoru z Československa do SRN.172

170

PULEC, Martin. Organizace a činnost ozbrojených pohraničních složek. Vyd. 1. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2006. 319 s. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu; č. 13. ISBN 80-86621-18-9. s. 172-306. 171 Dokumentace usmrcených na československých státních hranicích 1948−1989: Portréty usmrcených: Tautz, Hartmut (* 10. 2. 1968, † 9. 8. 1986). In: Ústav pro studium totalitních režimů. [online]. [vid. 30. 4. 2015]. Dostupné z: http://www.ustrcr.cz/cs/tautz-hartmut 172 Dokumentace usmrcených na československých státních hranicích 1948−1989: Portréty usmrcených: Strecker, Kevin (* 29. 12. 1980, † 15. 5. 1989). In: Ústav pro studium totalitních režimů. [online]. [vid. 30. 4. 2015]. Dostupné z: http://www.ustrcr.cz/cs/strecker-kevin

75

5 Závěr Emigrace byla výrazným fenoménem celého 20. století, zvláště pak v době komunistického režimu, kdy soustavně po celou dobu jeho trvání odcházelo ze země mnoho lidí. Někteří z čistě politických důvodů, či kvůli perzekucím a šikaně ze strany režimu. Někteří jen chtěli žít svobodně, cestovat, podnikat, studovat a realizovat se svobodně ve svém oboru, což jim často v komunistickém Československu nebylo umožněno. Některé do emigrace na Západ vedla touha po materiálním dostatku nebo po zlepšení ekonomické situace. A některé dokonce útěk před spravedlností kvůli nějakému kriminálnímu deliktu. V teoretické části své práce jsem nastínila některé aspekty fenoménu emigrace z Československa 20. století. V praktické části jsem pak na základě studia pramenů z Archivu bezpečnostních složek v Praze vyčíslila emigraci v době 80. let 20. století. Studovala jsem seznamy emigrantů vytvořené Správou pasů a víz, útvarem SNB. Překvapilo mě, k jak vysokému číslu jsem došla. Pokud přičtěme děti mladší 15let, dojdeme k počtu 55 387 emigrantů za pouhých deset let (z toho 41 860 bylo dospělých emigrantů a 13 524 dětí). Většina těchto emigrantů odešla na základě povoleného výjezdu z ČSSR. Tato čísla však nemůžeme považovat za absolutní, jelikož se zakládají jen na jednom pramenu. Zjištění skutečného počtu emigrantů by musel být předmětem rozsáhlejšího výzkumu mnoha dalších pramenů. Ve zkoumaných materiálech jsem našla také případy emigrace na základě nelegálního přechodu hranic, a to celkem 344 případů. Potvrzení toho, že toto číslo koresponduje se skutečným počtem úspěšných nelegálních přechodů hranic, by také muselo být předmětem dalšího výzkumu. Počet emigrantů v jednotlivých letech nebyl stejný, často ani ne přibližně. Podle mých výpočtů nejvíce lidí emigrovalo v roce 1980, a to 7 872, nejméně pak v roce 1989, a to 4 090. Zkoumané materiály obsahovaly také mnoho dalších informací, takže jsem mohla dosti detailně analyzovat genderové, věkové, sociální a jiné aspekty složení emigrace. Pokud jde o genderové složení, nepřekvapilo mě, že ve složení emigrace převládali muži – tvořili 57% procent emigrace, zatímco ženy 43% – tedy o 14% méně. Tento nepoměr lze vysvětlit malou mírou emancipace žen v socialistickém Československu. Do emigrace jistě mnohem častěji odcházeli mladí svobodní muži než svobodné ženy. Nejčastěji však do emigrace odcházely manželské páry. 76

Mezi nejčastější státy kam emigranti cestovali, patřily dle očekávání Jugoslávie, NSR a Rakousko. Následovaly další evropské země jako Itálie, Švýcarsko nebo Francie, z mimoevropských státu byly nejčastější destinací emigrantů Spojené státy americké. Ve zkoumaných materiálech byly však uváděny jen státy, do kterých měli pozdější emigranti povoleno vycestovat. Často pak pokračovali jinam, avšak ve kterém státu se jim nakonec podařilo usadit, zjistit nelze. Pokud jde o věk emigrantů, nepřekvapilo mě, že nejčastěji emigrovali lidé mezi 20 a 40 lety. Bylo to pochopitelné, protože pro mladší lidi bylo jednodušší začít v cizině nový život. Zkoumané materiály obsahovaly také informace o sociálním postavení a oboru emigrantů. Panuje názor, že se k emigraci nejčastěji uchylovala inteligence. Tuto domněnku se mi při analýze seznamů emigrace podařilo potvrdit. Vysokoškolsky vzdělaní lidé se na celkovém počtu emigrantů podíleli až 20%, zatímco jejich zastoupení v populaci Československa 80. let bylo pouhých 5%. Naopak příslušníci dělnické třídy neemigrovali tak často. Zatímco jejich podíl v populaci byl asi 78%, jejich podíl na emigraci byl pouhých 42%. Zde se otvírá možnost dalšího výzkumu. Porovnání mnou zjištěných dat v různých aspektech složení emigrace s výpověďmi samotných emigrantů či sociologickými studiemi by přineslo komplexnější pohled na složení emigrace. Ne všichni emigranti byli v emigraci spokojení. Někteří se nezvládli integrovat, nedokázali se naučit cizí jazyk, prodělali velký sociální či kariérní propad (např. z odborné profese na pozici dělníka) nebo se jim jen stýskalo po domově. Řada z nich se vrátila do Československa ještě za trvání komunistického režimu, jiní hned po „sametové revoluci“. Jako další možnost výzkumu se otevírá vyčíslení těchto návratů z emigrace. Seznamy navrátilců, kteří se vrátili ještě za trvání komunistického režimu, jsou stejně jako mnou zkoumané materiály dostupné v Archivu bezpečnostních složek v Praze. Porovnáním výsledků analýzy těchto pramenů s výpověďmi emigrantů a se sociologickými studiemi bychom mohli zjistit nejčastější příčiny návratů z emigrace a další informace o navrátivších z emigrace. Jako další možnost výzkumu se nabízí také zpracování jednotlivých případů emigrace na základě nelegálního překročení hranic. Mnoho z těchto dobrodružných útěků přes hranice už zpracováno bylo, např. v pracích historika Ivo Pejčocha nebo žurnalisty Luďka Navary. Ve zkoumaných materiálech jsem ale nalezla další zajímavé dosud nezpracované případy emigrace na základě nelegálního přechodu hranic. V Archivu bezpečnostních složek existují složky mnoha těchto mnou nalezených uprchlíků. Nabízí se také rozšíření už zevrubně 77

zpracovaných případů, ke kterým v Archivu bezpečnostních složek existuje mnoho materiálů. Např. únosu letadla dvěma 16letými chlapci Štefanem Mačičkem a Dušanem Stykem je věnována kapitola v knize Ladislava Kellera a Bohdana Koverdynského Únosy dopravních letadel v Československu 1945-1992173. Tento zajímavý případ by si však zasloužil rozsáhlejší studii. Možnosti výzkumu emigrace jsou stále velké. Zvláště výzkum emigrace 70. a 80. let je podle mého názoru opomíjený na úkor zkoumání emigrace z „poúnorové“ a „posrpnové“ vlny. Tato „normalizační“ emigrace je však neméně zajímavá a, jak jsem ve své práci zjistila, také velmi početná a proto by se jí mělo věnovat více pozornosti. Zvláště kvůli tomu, že mnoho emigrantů z této doby je stále na živu. Jejich vzpomínky jsou neocenitelným zdrojem informací, takže bychom měli co nejvíce z nich zaznamenat, dříve než bude pozdě.

173

KELLER, Ladislav – KOVERDYNSKÝ, Bohdan. Únosy dopravních letadel v Československu 1945-1992. Vyd. 1. Cheb: Svět křídel, 2012. 215 s. Svět křídel; 144. ISBN 978-80-87567-11-1.

78

6 Seznam použitých pramenů a literatury 6.1 Prameny 6.1.1 Archivní prameny Archiv bezpečnostních složek v Praze, Fond Správa pasů a víz, nezpracováno, 1980 Soukromá a služební emigrace. Archiv bezpečnostních složek v Praze, Fond Správa pasů a víz, nezpracováno, 1981 Soukromá a služební emigrace. Archiv bezpečnostních složek v Praze, Fond Správa pasů a víz, nezpracováno, 1982 Soukromá a služební emigrace. Archiv bezpečnostních složek v Praze, Fond Správa pasů a víz, nezpracováno, 1983 Soukromá a služební emigrace. Archiv bezpečnostních složek v Praze, Fond Správa pasů a víz, nezpracováno, 1984 Soukromá a služební emigrace. Archiv bezpečnostních složek v Praze, Fond Správa pasů a víz, nezpracováno, 1985 Soukromá a služební emigrace. Archiv bezpečnostních složek v Praze, Fond Správa pasů a víz, nezpracováno, 1986 Soukromá a služební emigrace. Archiv bezpečnostních složek v Praze, Fond Správa pasů a víz, nezpracováno, 1987 Soukromá a služební emigrace. Archiv bezpečnostních složek v Praze, Fond Správa pasů a víz, nezpracováno, 1988 Soukromá a služební emigrace. Archiv bezpečnostních složek v Praze, Fond Správa pasů a víz, nezpracováno, 1989 Soukromá a služební emigrace.

6.1.2 Tisk Paměť a dějiny Rudé právo Soudobé dějiny

79

6.1.3 Tištěné prameny Emigranti: dopisy politických uprchlíků z prvních let po "Vítězném únoru" 1948. Vyd. 1. Šenov u Ostravy: Tilia, 1998. 398 s., front. ISBN 80-86101-15-0. Charta 77: Od morální k demokratické revoluci. Scheinfeld-Schwarzenberg: Čs. středisko nezávislé literatury, 1990. 525 s. Dokumenty demokratické revoluce. ISBN 80-9000422-1-X. Křížové cesty: příběhy lidí, kteří opustili vlast bez naděje na návrat. Ten se však uskutečnil = Kreuzwege: Geschichten von Menschen, die ihre Heimat für immer verliessen, und doch wieder zurückkehrten. Vyd. 1. Praha: Prostor, 2010. 100, 119 s. ISBN 978-80-7260-233-9. LANDOVSKÝ, Pavel. Soukromá vzpoura: rozhovor s Karlem Hvížďalou. 2. vyd., v Mladé frontě 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1990. 158 s. ISBN 80-204-0209-8. PALEČEK, Pavel. Exil a politika. Historici o nejnovějších dějinách a o sobě. Tišnov: Sursum, 2004. ISBN 80-7323-070-4. STRACHOTA, Karel. Naše normalizace. Praha: Člověk v tísni, 2011. 213 s. ISBN 978-8087456-11-8. ŠTURCOVÁ, Kristýna. Emigrace československých občanů po únorových změnách roku 1948. Seminární práce. Liberec: TUL, 2011. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných 1978-1989: edice dokumentů. Vyd. 1. Praha: Academia, 2014. 410 s., [56] s. obr. příl. Historie. ISBN 978-80-200-2388-9. Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951: dokumenty z českých archivů. Díl II., svazek 1, Duben – srpen/září 1945: "Divoký odsun" a počátky osídlování. 1. vyd. Ve Středoklukách: Zdeněk Susa, 2011. 957 s. ISBN 978-80-86057-67-5. 6.1.4 Zákony Vládní usnesení č. 1076/1963 Zákon č. 231/1948 Sb. Zákon č. 50/1923 Sb. Zákon č. 52/1949 Sb. Zákon č. 55/1928 Sb. Zákon č. 140/1961 Sb.

80

6.1.5 Filmové a rozhlasové dokumenty 30 případů majora Zemana [televizní seriál]. Režie Jiří SEGUENS st. Československo, 1974. Pavel Pecháček. In: Evropa a já. [televizní dokument]. ČT1 5. 10. 2011. Akce kámen. In: Historie.cs. [televizní pořad]. ČT1 26. 4. 2014. Exulanti XX. Století. In: Historie.cs. [televizní pořad]. ČT1 22. 9. 2012. Král Šumavy [film]. Režie Karel KACHYŇA. Československo, 1959. Paměť 20. století: Pavel Tigrid – Evropan [dokumentární film]. Režie Helena TŘEŠTÍKOVÁ. Česká republika, 2004. Emigrace aneb Století ztracených domovů. In: Příběhy 20. století. [rozhlasový pořad]. ČRo Plus 24. 11. 2013. Na Západ po drátech. Příběh Roberta Ospalda. In: Příběhy 20. století. [rozhlasový pořad]. ČRo Plus 16. 2. 2014. S cizím pasem do Paříže. In: Příběhy 20. století. [rozhlasový pořad]. ČRo Plus 25. 8. 2013. Únos [film]. Režie Jan KADÁR, Elmar KLOS. Československo, 1952.

6.1.6 Online zdroje http://portal.statistics.sk/files/Sekcie/sek_600/Demografia/Obyvatelstvo/vyvoj_obyvatelstva_s r/2012c-ev_v4_1-5.pdf http://www.abscr.cz http://www.biography.com/people/paulina-porizkova-589218#synopsis http://www.czso.cz/ http://www.mauermuseum.de/ http://www.psp.cz http://www.totalita.cz/vysvetlivky/s_ksc_clen_01.php

81

http://www.ustrcr.cz http://www.vons.cz/uvod http://www2.holocaust.cz/cz/history/events/nuremberg_laws

6.2 Literatura BROUČEK, Stanislav – GRULICH, Tomáš. Domácí postoje k zahraničním Čechům v novodobých dějinách (1918-2008). Praha: Public History ve spolupráci s Etnologickým ústavem AV ČR, 2009. 231 s. ISBN 978-80-86445-26-7. BROUČEK, Stanislav. Etapy českého vystěhovalectví. Praha: Etnologický ústav Akademie věd České republiky, 2003. 6 s. ISBN 80-85010-54-2. ČAPKA, František – SLEZÁK, Lubomír – VACULÍK, Jaroslav. Nové osídlení pohraničí českých zemí po druhé světové válce. Vyd. 1. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2005. 359 s., [4] s. obr. příl. ISBN 80-7204-419-2. ČAPKOVÁ, Kateřina – FRANKL, Michal. Nejisté útočiště: Československo a uprchlíci před nacismem 1933-1938. Vyd. 1. Praha; Litomyšl: Paseka, 2008. 421 s. ISBN 978-80-7185-8409. ČELOVSKÝ, Bořivoj. Politici bez moci. První léta exilové Rady svobodného Československa. Šenov u Ostravy, 2000. CUHRA, Jaroslav. České země v evropských dějinách. Díl čtvrtý, od roku 1918. Vyd. 1. Praha; Litomyšl: Paseka, 2006. 358 s., [8] s. barev. map. ISBN 80-7185-794-7. DUFEK, Jiří – KAPLAN, Karel – ŠLOSAR, Vladimír. Československo a Izrael v letech 1947-1953. Brno: Doplněk, 1993. 203 s. ISBN 80-85270-21-8. FORMANOVÁ, Martina. Případ Pavlína: dramatický příběh světoznámé české modelky a jejích rodičů – rodiny rozdělené sovětskou okupací. Vyd. 1. Praha: Prostor, 2014. 209 s. ISBN 978-80-7260-308-4.

82

GEBHARD, Jan – KUKLÍK, Jan. Druhá republika 1938-1939: Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě. Paseka, 2004. 320 s. ISBN: 80-7185-626-6. HANZLÍK, Jan. Československá emigrace očima tajných materiálů. In: Securitas imperii. 9, Sborník k problematice zahraničních vztahů čs. komunistického režimu. Vyd. 1. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2002. 391 s. ISBN 80-902885-5-3. s. 269-306. JANDEČKOVÁ, Václava. Kámen. Svědectví hlavního aktéra akce „Falešné hranice“ u Všerub na Domažlicku. Nakladatelství českého lesa. Domažlice 2013, 327 s. JANIŠOVÁ, Milena. Osud Židů v protektorátu 1939-1945: Sborník studií. 1. vyd. Praha: Trizonia, 1991. 160 s. Studie, materiály, dokumenty; Sv. 1. ISBN 80-900953-7-2. JIRÁSEK, Zdeněk – ŠŮLA, Jaroslav. Velká peněžní loupež v Československu 1953 aneb 50:1. 1. čes. vyd. Praha: Svítání, 1992. 164 s. ISBN 80-900238-9-4. JIRÁSEK, Zdeněk – TRAPL, Miloš. Exilová politika v letech 1948-1956. Počátky politické organizovanosti a činnosti poúnorové emigrace a vznik Rady svobodného Československa. Olomouc, 1996. JIRÁSEK, Zdeněk. Československá poúnorová emigrace a počátky exilu. Vyd. 1. Brno: Prius, 1999. 88 s. Prameny a studie k dějinám československého exilu 1948-1989; sv. 2. KAMENEC, Ivan – VONDRÁŠKOVÁ, Eva. Slovenský stát: (1939-1945). 1. vyd. Praha: Anomal, 1992. 143 s., 4 obr. Ad Fontes. ISBN 80-900235-3-3. KAPLAN, Karel. Československo v poválečné Evropě. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2004. 407 s. ISBN 80-246-0655-0. KAPLAN, Karel. Nebezpečná bezpečnost: [státní bezpečnost 1948-1956]. 1. vyd. Brno: Doplněk, 1999. 289 s. Knihy – dokumenty. ISBN 80-7239-024-4. KAPLAN, Karel. Poúnorový exil 1948-49. Vyd. 1. Liberec: Dialog, 2007. 199 s. ISBN 97880-86761-69-5. KAPLAN, Karel. Pravda o Československu 1945-1948. 1. vyd. (v ČSFR). Praha: Panorama, 1990. 245 s. Stopy, fakta, svědectví. ISBN 80-7038-193-0. 83

KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938). Díl 3., O přežití a o život (1936-1938). 1. vyd. Praha: Libri, 2003. 803 s. Dějiny českých zemí. ISBN 80-7277-119-1. KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře první republiky (1918-1938). Díl 2., Československo a České země v krizi a v ohrožení (1930-1935). 1. vyd. Praha: Libri, 2002. 577 s. Dějiny českých zemí. ISBN 80-7277-031-4. KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938). Díl 1., Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). 1. vyd. Praha: Libri, 2000. 571 s. Dějiny českých zemí. ISBN 80-7277-027-6. KELLER, Ladislav – KOVERDYNSKÝ, Bohdan. Únosy dopravních letadel v Československu 1945-1992. Vyd. 1. Cheb: Svět křídel, 2012. 215 s. Svět křídel; 144. ISBN 978-80-87567-11-1. KOČOVÁ, Kateřina. Druhá retribuce. Činnost mimořádných lidových soudů v roce 1948. Soudobé dějiny. 2005, XII, 3-4, s. 586-625. ISSN 1210-7050. KOSATÍK, Pavel. Tigrid, poprvé: průvodce osudem inteligentního muže ve dvacátém století. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 2013. 346 s., [32] s. obr. příl. ISBN 978-80-204-2026-8. MARŠÁLEK, Pavel. Pod ochranou hákového kříže: nacistický okupační režim v českých zemích 1939-1945. Vyd. 1. Praha: Auditorium, 2012. 302 s. 20. století. ISBN 978-80-8728420-9. MINAŘÍK, Pavel. Návrat rozvědčíka. Praha: Naše vojsko, 1976. NAVARA, Luděk – ALBRECHT, Josef. Abeceda komunismu. Vyd. 1. Brno: Host, 2010. 234 s. ISBN 978-80-7294-340-1. OTÁHAL, Milan. Opozice, moc, společnost 1969-1989: Příspěvek k dějinám "normalizace". Praha: Maxdorf, 1994. 124 s. Historia nova; Sv. 6. ISBN 80-85800-12-8. PEJČOCH, Ivo. Hrdinové Železné opony: útěky do svobodného světa s pomocí neobvyklých technických prostředků v letech 1949-1989. Vyd. 1. Cheb: Svět křídel, 2008. 191 s. Svět křídel; 99. ISBN 978-80-86808-52-9. 84

PEJČOCH, Ivo. Přechody přes železnou oponu: příběhy odvážlivců, kteří se rozhodli riskovat a odejít přes důkladně zabezpečené a střežené hraniční pásmo. Vyd. 1. Cheb: Svět křídel, 2011. 190 s. ISBN 978-80-86808-94-9. PEJČOCH, Ivo. Útěky za železnou oponu: pokračování knihy Hrdinové Železné opony. 1. vyd. Cheb: Svět křídel, 2009. 191 s. Svět křídel; 115. ISBN 978-80-86808-70-3. s. PŘIBSKÝ, Vladimír. Adina Mandlová: příběh české hvězdy. Praha: Malý princ, 2013. 241 s., [8] s. obr. příl. ISBN 978-80-87754-21-4. PULEC, Martin. Organizace a činnost ozbrojených pohraničních složek. Vyd. 1. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2006. 319 s. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu; č. 13. ISBN 80-86621-18-9. RENNER, Hans – SAMSON, Ivo. Dějiny Česko-Slovenska po roku 1945. Bratislava: SAP, 1993. ISBN 80-85665-16-6. RYCHLÍK, Jan. Cestování do ciziny v habsburské monarchii a v Československu: pasová, vízová a vystěhovalecká politika 1848-1989. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2007. 259 s. Česká společnost po roce 1945; sv. 4. ISBN 978-80-7285-081-5. RYCHLÍK, Jan. Devizové přísliby a cestování do zahraničí v období normalizace. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2012. 178 s. Česká společnost po roce 1945; sv. 8. ISBN 978-80-7285-149-2. SIKORA, Stanislav. Po jari krutá zima: politický vývoj na Slovensku v rokoch 1968-1971. 1. vyd. Bratislava: Typoset Print, 2013. 279 s. ISBN 978-80-970302-9-2. STERN, Silke. Československá emigrace v letech 1968-1969 – Rakousko jako první azylová země emigrantů. In: KARNER, Stefan – STEHLÍK, Michal. Česko. Rakousko. Rozděleni – odloučeni – spojeni. Sborník a katalog Dolnorakouské zemské výstavy 2009. Schallaburg, 2009. ISBN 978-80-86382-27-2. s. 128-131. STANĚK, Tomáš. Německá menšina v českých zemích: 1948-1989. 1. vyd. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993. 282 s. ISBN 80-85241-29-3.

85

STANĚK, Tomáš. Odsun Němců z Československa 1945-1947. 1. vyd. Praha: Academia, 1991. 536 s. ISBN 80-200-0328-2. SUCHÝ, Petr. Reagan a říše zla: vývoj americké zahraniční politiky a vztahů mezi supervelmocemi v letech 1981-1989. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004. 283 s., [4] s. barev. obr. příl. Politologická řada; sv. 19. ISBN 80-7325-046-2. ŠUSTEK, Zbyšek – KARASIEWICZ, Vít – KLIM, Martin. Odběrní poukazy Tuzexu. Brno: Merkur Revue, 2005. 115 s. ISBN 80-903662-0-1. TIGRID, Pavel. Politická emigrace v atomovém věku. 1. vyd. v Československu. Praha: Prostor, 1990. 137 s. ISBN 80-85190-00-1. TOMEK, Prokop. "Objekt ALFA": československé bezpečnostní složky proti Rádiu Svobodná Evropa. Vyd. 1. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2006. 399 s. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu; č. 14. ISBN 80-86621-27-8. s. TŮMA, Oldřich. Snídaně s Mitterandem. Setkávání disidentů se západoevropskými státníky. In: Dějiny a současnost. 2008, roč. 30, č. 2, s. 33-35. VANĚK, Pavel – BÁRTÍK, František. Ochrana státní hranice 1948-1955. V Brně: Technické muzeum, c2013. 141 s. Acta Musei technici Brunensis ; sv. 3. ISBN 978-80-86413-84-6. VANĚK, Miroslav – MÜCKE, Pavel – PELIKÁNOVÁ, Hana. Naslouchat hlasům paměti: teoretické a praktické aspekty orální historie. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2007. 224 s. ISBN 978-80-7285-089-1. VANĚK, Pavel. Pohraniční stráž a pokusy o přechod státní hranice v letech 1951-1955. 1. vyd. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2008. 215 s. ISBN 978-80-87211-08-3. VADKERTY, Katalin. Maďarská otázka v Československu 1945-1948: 1945-1948: trilógia o dejinách maďarskej menšiny: [dekréty prezidenta Beneša a ich dosledky na deportácie a reslovakizáciu]. 1. vyd. Bratislava: Kalligram, 2002. 863 s. ISBN 80-7149-495-X. Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951: dokumenty z českých archivů. Díl I., Češi a Němci do roku 1945: úvod k edici. 1. vyd. Ve Středoklukách: Zdeněk Susa, 2010. 373 s. ISBN 978-80-86057-67-5. 86

ZIMMERMANN, Volker. Sudetští Němci v nacistickém státě: politika a nálada obyvatelstva v říšské župě Sudety: (1938-1945). Vyd. 1. Praha: Argo: Prostor, 2001. 577 s. Obzor. ISBN 80-7260-055-9.

87

7 Seznam použitých zkratek ABS

Archiv bezpečnostních složek

apod.

a podobně

atd.

a tak dále

aj.

a jiné

čs.

československý

KSČ

Komunistická strana Československa

KSSS

Komunistická strana Sovětského svazu

MZV

Ministerstvo zahraničních věcí

např.

například

PS

Pohraniční stráž

RVHP

Rada vzájemné hospodářské pomoci

SBČS

Státní banka československá

SNB

Sbor národní bezpečnosti

SPV

Správa pasů a víz

SSM

Svaz socialistické mládeže

StB

Státní bezpečnost

ÚV KSČ

Ústřední výbor Komunistické strany Československa

88

8 Seznam příloh Příloha č. 1: Kopie jedné strany z deníkových záznamů emigrace, ABS, Fond Správa pasů a víz, nezpracováno, 1983 Soukromá a služební emigrace. Příloha č. 2: Kopie číselníku pro sociální postavení, ABS, Fond Správa pasů a víz, nezpracováno. Příloha č. 3: Kopie části číselníku pro obor, ABS, Fond Správa pasů a víz, nezpracováno. Příloha č. 4 a 5: Kopie žádosti o vydání československého pasu, ABS, V/MV, V-41821 MV, Vyšetřovací a trestní spis Josefa Janáka. s. 293-294. Příloha č. 6: Kopie výjezdní doložky, ABS, V/MV, V-41821 MV, Vyšetřovací a trestní spis Josefa Janáka, s. 214. Příloha č. 7: Žádost o devizový příslib. Dostupné z: http://oidnes.cz/09/112/org/JB2f1a45_prislib_verze2.jpg Příloha č. 8: Zvací dopis k návštěvě NSR od Milana Kočího pro jeho bratra, soukromý archiv Kateřiny Lozoviukové. Příloha č. 9: Rozhodnutí SPV v žádosti o cestu do NSR manželů Kočových, soukromý archiv Kateřiny Lozoviukové. Příloha č. 10 a 11: Rozhodnutí o odebrání státního občanství Pavlu Landovskému, uveřejněno v knize LANDOVSKÝ, Pavel. Soukromá vzpoura: rozhovor s Karlem Hvížďalou. Bonn: Karel Ritter Verlag, 1988. ISBN 3927319007. s 220-222.

89

Přílohy

Příloha č. 1: Kopie jedné strany z deníkových záznamů emigrace (rok 1983), ABS

90

Příloha č. 2: Kopie číselníku pro sociální postavení, ABS

91

Příloha č. 3: Kopie části číselníku pro obor, ABS

92

Příloha č. 4: Kopie žádosti o vydání československého pasu, ABS, V/MV, V-41821 MV, Vyšetřovací a trestní spis Josefa Janáka. s. 293-294. I

93

Příloha č. 5: Kopie žádosti o vydání československého pasu, ABS, V/MV, V-41821 MV, Vyšetřovací a trestní spis Josefa Janáka. s. 293-294. II

94

Příloha č. 6: Kopie výjezdní doložky, ABS, V/MV, V-41821 MV, Vyšetřovací a trestní spis Josefa Janáka, s. 214.

95

Příloha č. 7: Žádost o devizový příslib

96

Příloha č. 8: Zvací dopis k návštěvě NSR od Milana Kočího pro jeho bratra

97

Příloha č. 9: Rozhodnutí SPV v žádosti o cestu do NSR manželů Kočových

98

Příloha č. 10: Rozhodnutí o odebrání státního občanství Pavlu Landovskému I

99

Příloha č. 11: Rozhodnutí o odebrání státního občanství Pavlu Landovskému II

100