V Brně dne 13. května 2010 Sp. zn.: 2376/2010/VOP/TČN
Stanovisko k možnému postihování nekalých obchodních praktik autobazarů při prodeji ojetých vozidel Dne 14. 4. 2010 jsem zahájila šetření z vlastní iniciativy podle ustanovení § 9 písm. d) zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, které bych chtěla zaměřit na možnosti České obchodní inspekce postihovat autobazary za nekalé obchodní praktiky, kterých se dopouštějí při prodeji ojetých, zejména ze zahraničí dovezených automobilů. K zahájení šetření mě vedly poznatky získané z podání několika stěžovatelů, kteří se na veřejného ochránce práv obrátili se stížnosti na (ne)činnost České obchodní inspekce, která v rámci svých kompetencí nepostihla dotčené autobazary za možné nekalé obchodní praktiky vůči spotřebitelům ve smyslu § 4 a § 5 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“). Problémem v činnosti autobazarů je při prodeji ojetých automobilů zejména udávání (deklarování) stavu tachometru, který ale nemusí odpovídat počtu skutečně najetých kilometrů. Na tuto skutečnost ale nejsou spotřebitelé autobazary upozorňováni.
A)
Odpovědnost autobazarů (prodávajícího) za vady
Předtím, než se začnu věnovat samotné problematice možného postihování nekalých obchodních praktik Českou obchodní inspekcí, chtěla bych na tomto místě uvést několik obecných informací ohledně odpovědnosti autobazarů za vady. U nákupu ojetého vozidla je podstatné, je-li autobazar prodávajícím, či pouze zprostředkovatelem. Pokud vlastník své vozidlo prodává prostřednictvím bazaru, s nímž uzavřel smlouvu o zprostředkování,1 tak je bazar zavázán k tomu, aby pro prodejce vyhledal vhodného zájemce, ale již není oprávněn za prodávajícího uzavřít kupní smlouvu; k jakémukoliv jednání musí být zmocněn písemnou plnou mocí. Podstatné je, zda kupující ví,2 že s ním jednající subjekt jedná za jiného a že jednání o koupi je vedeno se zástupcem, ne s vlastníkem vozidla. V tomto případě ze všech právních úkonů učiněných bazarem vznikají práva a povinnosti přímo osobě, která prodává auto jeho prostřednictvím. Pokud vlastník své vozidlo prodává prostřednictvím bazaru, s nímž uzavřel smlouvu o obstarání prodeje věci, je autobazar oprávněn převzít automobil do prodeje a učinit potřebná opatření k prodeji. Autobazar může se zájemcem uzavřít kupní smlouvu jako prodávající, a to vlastním jménem, na účet původního vlastníka 1 2
dle § 774 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OZ“, resp. musí z okolností vědět
automobilu (tzn. na účet zastoupeného, objednatele). V tomto případě autobazar odpovídá kupujícímu dle § 741 OZ za vady prodávaného automobilu a za to, že automobil má vlastnosti, které původní vlastník ve smlouvě s bazarem uvedl. Toto ustanovení zákona je ze své povahy kogentní a nelze je změnit pouhým odlišným ujednáním ve smlouvě. Pro kupujícího má přitom toto ustanovení význam, neboť posiluje jeho právní jistotu pro případ pasivní legitimace v odpovědnostním vztahu. Prodává-li autobazar vozidlo v rámci své podnikatelské činnosti, dopadá dle ustanovení § 612 OZ na smluvní vztah kromě obecných ustanovení o kupní smlouvě i ustanovení § 613 až 627 OZ. V ustanovení § 616 OZ je zakotveno, cituji: „(1) Prodávající odpovídá kupujícímu za to, že prodávaná věc je při převzetí kupujícím ve shodě s kupní smlouvou, zejména, že je bez vad. (2) Nestanoví-li tento zákon jinak, shodou s kupní smlouvou podle odstavce 1 se dále rozumí, že prodávaná věc má jakost a užitné vlastnosti smlouvou požadované, prodávajícím, výrobcem nebo jeho zástupcem popisované, nebo na základě jimi prováděné reklamy očekávané, popřípadě jakost a užitné vlastnosti pro věc takového druhu obvyklé, že odpovídá požadavkům právních předpisů, je v tomu odpovídajícím množství, míře nebo hmotnosti a odpovídá účelu, který prodávající pro použití věci uvádí, nebo pro který se věc obvykle používá. U potravin musí být vyznačeno datum minimální trvanlivosti, a jde-li o potraviny podléhající rychlé zkáze, datum použitelnosti. Připouští-li to povaha věci, má kupující právo, aby byla věc před ním překontrolována, nebo aby její činnost mu byla předvedena. (3) V případě, že věc při převzetí kupujícím není ve shodě s kupní smlouvou (dále jen "rozpor s kupní smlouvou"), má kupující právo na to, aby prodávající bezplatně a bez zbytečného odkladu věc uvedl do stavu odpovídajícího kupní smlouvě, a to podle požadavku kupujícího buď výměnou věci, nebo její opravou; není-li takový postup možný, může kupující požadovat přiměřenou slevu z ceny věci, nebo od smlouvy odstoupit. To neplatí, pokud kupující před převzetím věci o rozporu s kupní smlouvou věděl, nebo rozpor s kupní smlouvou sám způsobil. (4) Rozpor s kupní smlouvou, který se projeví během šesti měsíců ode dne převzetí věci, se považuje za rozpor existující již při jejím převzetí, pokud to neodporuje povaze věci, nebo pokud se neprokáže opak.“
Podle § 619 odst. 3 OZ jde-li o věci použité, neodpovídá prodávající za vady odpovídající míře používání nebo opotřebení, které měla věc při převzetí kupujícím. U věcí použitých, jako je ojeté vozidlo, tak nepřichází v úvahu odpovědnost za vady, které se vyskytly až dodatečně po převzetí věci. Jestliže ale vada existovala v době převzetí věci a vyšla najevo až dodatečně, stanoví § 626 odst. 1 OZ prekluzivní lhůtu pro její vytknutí kupujícím; tato prekluzivní lhůta byla s účinností od 1. 1. 2003 prodloužena z 6 měsíců na 24 měsíců ode dne převzetí zboží kupujícím. Prodávající tedy neodpovídá za vady deklarované v kupní smlouvě, které byly očividné, a za vady, které vznikly běžným opotřebením. Naopak, odpovědný je za všechny vady, které deklarovány nebyly, byly zamlčeny a projevily se až po určité době. Fakticky se tak jedná o tzv. skryté vady, tj. vady, které musely existovat již v okamžiku převzetí vozidla a není to běžné opotřebení. Za tyto skryté vady odpovídá prodávající po dobu dvou let, tato lhůta ale může být po dohodě zkrácena na polovinu. V této lhůtě musí být vady uplatněny, a to písemně a prokazatelně. V takovém případě je prvním krokem kontaktování bazaru (prodejce). Pokud prodejce odpovědnost za vadu neuzná, je nejlepším řešením obrátit se na soud. 2
Nároky kupujícího v případě zjištění vad jsou téměř stejné jako u vozu nového. Kupující má nárok na bezplatné odstranění vady, nebo slevu z ceny v případě, že se jedná o vady odstranitelné. Jde-li o vady neodstranitelné, má kupující právo odstoupit od smlouvy, nebo požadovat slevu z kupní ceny.
B)
Postup při reklamaci
Reklamace musí být kupujícím řádně uplatněna. Kde se jedná o prodej od podnikatele (bazaru), je povinností prodávajícího sepsat reklamační protokol. Na jeho sepsání je třeba trvat a jednu kopii si vzít, neboť okamžikem uplatnění reklamace běží třicetidenní lhůta pro vyřízení, po jejímž marném uplynutí má kupující právo od smlouvy odstoupit.3 Rozhodně je třeba mít vše písemně. Možné skryté vady,4 které existovaly v době samotného prodeje a na které nebyl kupující prodejcem informován, se přitom daří velmi obtížně prokazovat. Odmítá-li prodejce uznat reklamaci jako oprávněnou, může se kupující znovu na prodejce obrátit s tím, že nesouhlasí se způsobem jejího vyřízení a žádá opravu. Pokud na to prodejce nepřistoupí a reklamaci nepřezkoumá, může se poté kupující obrátit na soudního znalce, aby zboží přezkoumal z odborného hlediska a vydal posudek. Pokud vyzní v prospěch kupujícího, může tento opět požadovat po prodejci vyřízení reklamace a náhradu nákladů spojených se znaleckým posudkem. Dojde-li i přesto k zamítnutí reklamace, je třeba tuto záležitost řešit soudní cestou; poražená strana je pak povinna platit náklady soudního řízení.5 Již na tomto místě si neodpustím malou poznámku ohledně možností zásahu České obchodní inspekce v případě vyřizování reklamací prodávajícím. Ze zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), je zřejmé, že ČOI nemůže zasahovat do věcného vyřízení reklamace prodávajícím. Na druhou stranu je ale ČOI oprávněna dozorovat, jestli byla reklamace prodávajícím vyřízena v zákonem stanovené lhůtě (§ 19 odst. 3 zákona6 a § 23 odst. 1 zákona7). Dospěje-li k závěru, že reklamace nebyla prodávajícím vyřízena v zákonné lhůtě, může prodávajícího za toto sankcionovat [§ 24 odst. 7 písm. v) zákona8].
3
nahlíží se na to, jako by se jednalo o vadu neodstranitelnou Např. deklarování, že auto nebylo bourané, ačkoliv bylo později zjištěno, že bourané bylo, ulomení šroubu napínací kladky rozvodového řízení motoru apod. 5 bude-li kupující v právu, jsou náklady znaleckého posudku rovněž nákladem, který mu musí uhradit prodávající 6 „Prodávající nebo jím pověřený pracovník rozhodne o reklamaci ihned, ve složitých případech do tří pracovních dnů. Do této lhůty se nezapočítává doba přiměřená podle druhu výrobku či služby potřebná k odbornému posouzení vady. Reklamace včetně odstranění vady musí být vyřízena bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů ode dne uplatnění reklamace, pokud se prodávající se spotřebitelem nedohodne na delší lhůtě. Po uplynutí této lhůty má spotřebitel stejná práva, jako by se jednalo o vadu, kterou nelze odstranit.! 7 „Dozor nad dodržováním povinností stanovených tímto zákonem provádí Česká obchodní inspekce, s výjimkou dozoru podle odstavců 2, 3, 4 a 8 až 11.“ 8 „Prodávající se dopustí správního deliktu tím, že nerozhodne o reklamaci, nebo ji nevyřídí podle § 19 odst. 3.“ 4
3
C)
Platná právní úprava nekalých obchodních praktik
Do 11. 2. 2008 český právní řád zakotvoval zákaz některých nekalých praktik, např. § 8 zákona o ochraně spotřebitele. Podle tohoto ustanovení nesměl nikdo klamat spotřebitele, zejména uvádět nepravdivé, neúplné, nejasné, nepřesné či dvojsmyslné údaje, či zamlčet údaje o skutečných vlastnostech výrobků nebo služeb. Novelou zákona o ochraně spotřebitele č. 36/2008 Sb. byla do našeho právního řádu implementována Směrnice Evropského parlamentu a rady č. 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně Směrnice Rady 84/450/EHS, směrnice Evropského parlamentu a rady 97/7/ES, 98/27/ES a nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 2006/2004 (dále jen „směrnice“). Cílem směrnice byla harmonizace právních předpisů členských státu týkajících se obchodních praktik poškozujících ekonomické zájmy spotřebitele. Obecně lze za nekalou praktiku považovat chování, jehož podstatou je cílená snaha podnikatele negativním způsobem ovlivnit ekonomické chování spotřebitele. Ve smyslu směrnice je nekalost spatřována jednak v jednání, které je v rozporu s požadavky náležité profesionální péče, a v jednání, které podstatně narušuje nebo je schopno narušit „efektivní a informované“ rozhodování spotřebitele. V důsledku tohoto nekalého jednání pak spotřebitel uzavře smluvní závazek, k němuž by se jinak nikdy nezavázal. Předpokládá se, že každý obchodník jedná v souladu s „náležitou profesionální péči“, což je chápáno jako určitá úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od obchodníka očekávat, a která odpovídá poctivým obchodním praktikám. Např. určité profese nelze provádět bez speciálních znalostí, a pokud někdo tyto činnosti vykonává, měl by tak činit se znalostí věci Jde-li o spotřebitele, je běžný spotřebitel chápán jako průměrně rozumná osoba, která má dostatek informací a je v rozumné míře pozorná a opatrná s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory. Jak jsem již výše uvedla, právní úprava do 12. 2. 2008 ve svém § 8 zákona9 obsahovala obecný zákaz klamání spotřebitele. Základ tohoto ustanovení byl poté převzat a doplněn tak, aby byl v souladu s požadavky směrnice. V jejím smyslu je obchodní praktika považována za klamavou, pokud obsahuje nesprávné informace, a je tedy použit nepravdivý údaj, nebo je-li sice důležitý údaj pravdivý, ale s ohledem na okolnosti může uvést spotřebitele v omyl. Je-li tedy obchodní praktika jakýmkoli způsobem, včetně celkového předvedení, schopná uvést průměrného spotřebitele 9
§ 8 do 11. 2. 2008 zněl: „ (1) Nikdo nesmí klamat spotřebitele, zejména uvádět nepravdivé, nedoložené, neúplné, nepřesné, nejasné, dvojsmyslné nebo přehnané údaje, anebo zamlčet údaje o skutečných vlastnostech výrobků nebo služeb, či úrovni nákupních podmínek. (2) Za klamání spotřebitele se považuje také nabídka nebo prodej výrobků nebo zboží porušujících některá práva duševního vlastnictví, jakož i skladování těchto výrobků nebo zboží za účelem nabídky nebo prodeje. (3) Odpovědnosti za klamání spotřebitele se nelze zprostit poukazem na skutečnost, že potřebné nebo správné údaje neposkytl výrobce, dovozce nebo dodavatel. (4) Pojmy "záruka", "zaručený", jakož i všechny další pojmy obdobného obsahu, mohou být používány jen v případech, kdy je současně konkretizován obsah a podmínky záruky. (5) Obecná úprava nekalé soutěže 9) není ustanovením předchozích odstavců dotčena. (6) Skladováním výrobků nebo zboží porušujících práva k duševnímu vlastnictví se pro účely tohoto zákona rozumí jejich umístění ve skladových prostorách, dopravních prostředcích, kancelářích nebo jiných nebytových prostorách a v prodejních místech včetně stánkového prodeje.“
4
v omyl a vede nebo může vést k rozhodnutí spotřebitele o obchodní transakci, které by jinak neučinil, je považována vždy za klamavou. Směrnice stanoví, aby spotřebiteli byly poskytnuty takové informace, které jsou považovány za závažné (důležité). Tyto informace jsou obsaženy zejména v § 10 odst. 1 a odst. 2, § 12 a § 13 zákona. Poskytnutí nepravdivých informací nebo jejich opomenutí, včetně identifikačních údajů o prodávajícím, je možno kvalifikovat jako nekalou obchodní praktiku.
D)
Právní hodnocení dozorových oprávnění a možnosti ČOI v případě stížností na jednání autobazarů10
V rámci své činnosti jsem se setkala zejména se stížnostmi napadající nekalé obchodní praktiky autobazarů, neboť uvádí spotřebitele v omyl tím, že jim sdělují (deklarují) zkreslené informace o stavu ojetého vozidla, které mají zájem koupit. Jedná se zejména o informace ohledně stavu tachometru, resp. počtu najetých kilometrů, příp. informace ohledně toho, zda bylo vozidlo bouráno. Většinou jsem se setkala s případy, kdy autobazar vystupuje jako vlastník vozu, nebo je prodejem pověřen na základě smlouvy o obstarání věci, při prodeji ojetého vozu sděluje kupujícímu aktuální stav tachometru, který si může kupující ověřit nahlédnutím na palubní desku vozidla. Tuto svoji aktivitu dělá většinou proto, aby se zprostil své případné odpovědnosti za pravdivost a úplnost tohoto údaje. Proto se nyní zaměřím na případy, kdy autobazar vystupuje jako prodávající.11 Jsem názoru, že průměrný spotřebitel vychází z toho, že stav tachometru = počet najetých kilometrů, což ale nemusí být pravdou. Jak sama konstatovala ČOI v jednom z posuzovaných případů, jedná se o dva zcela odlišné údaje, které jsou vzájemně neporovnatelné; mohou ale ve spotřebiteli vyvolat dojem, že se jedná o pojmy totožné. Tímto de facto dochází ke klamání spotřebitele ve smyslu § 5 odst. 1 písm. b) zákona. Autobazar má jako každý obchodník jednat s náležitou profesionální péčí, což v těchto případech nečiní, a upozornit spotřebitele (kupujícího) na to, že stav tachometru nemusí udávat skutečný a konečný počet najetých kilometrů vozidla. Toto ale bazary v dnešní době nedělají. V jednom z posuzovaných případů dokonce odkazoval prodávající na informace vyvěšené u něj v provozovně, kde bylo uvedeno, že neodpovídá za stav tachometru. Dle mého mínění je ale toto nedostačující. Počet najetých kilometrů je tedy, s ohledem na výše uvedené, jednou z podstatných (důležitých) informací, která zajímá kupujícího před vlastní koupí ojetého vozu. Tato důležitá informace vypovídá i o míře opotřebení vybraného vozidla. Proto údaj o počtu skutečně najetých kilometrů je důležitým údajem, který má dopad na rozhodnutí kupujícího, zda vozidlo koupit.
10 11
zejména ve vztahu k udávání jiného počtu najetých kilometrů, resp. stavu tachometru buď jako vlastník vozidla, nebo na základě smlouvy o obstarání věci
5
Na tomto místě bych ráda zmínila zajímavost z jednoho posuzovaného případu. Když stěžovatel kupoval vozidlo, byla s ním uzavřena kupní smlouva, v níž byl v čl. I uveden stav tachometru vozidla, a v čl. III deklaroval prodávající kupujícímu, že stav vozidla odpovídá jeho opotřebení a počtu najetých kilometrů. V daném případě se dá dovodit, že se bazar dopustil nekalého obchodního jednání (praktiky), neboť do smlouvy uvedl dva pojmy, které ale nemusí vypovídat o stejné vlastnosti vozidla. Tímto svým jednáním uvedl autobazar kupujícího v omyl tím, že mu sdělil nejasné a nepřesné informace o technickém stavu vozidla.12 Tímto svým jednáním vyvolal ve spotřebiteli dojem, že tyto dva údaje jsou stejné, tj. že stav tachometru odpovídá počtu skutečně najetých kilometrů. Potom se ale není možné divit, že spotřebitel tyto dva údaje zaměňuje. Vím, že prvotní snahou kupujícího by mělo být danou záležitost řešit s prodávajícím. Pokud tento na reklamaci nepřistoupí, příp. neuzná jeho odstoupení od smlouvy, je třeba obrátit se na znalce, a poté na soud, který je oprávněn rozhodovat tyto soukromoprávní spory. Na druhou stranu tu ale je Česká obchodní inspekce, která byla na základě zákona pověřena dohledem nad tím, aby nedocházelo ke klamání spotřebitele, tj. aby se podnikatel13 nedopouštěl vůči spotřebiteli nekalých obchodních praktik. V případech, kdy je bazarem udáván stav tachometru bez konkrétního a jasně srozumitelného14 poučení kupujícího, že se nemusí jednat o shodný údaj s počtem skutečně najetých kilometrů, přičemž je toto činěno s úmyslem, aby udávání těchto údajů nebylo možné postihnout ze strany ČOI, je toto dle mého názoru nekalou (klamavou) obchodní praktikou ve smyslu § 5 odst. 1 písm. b) zákona. Opakuji, že každý obchodník by měl dle směrnice jednat v souladu s „náležitou profesionální péči“, což je chápáno jako určitá úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od obchodníka očekávat, a která odpovídá poctivým obchodním praktikám. Je-li údaj o počtu najetých kilometrů důležitým a podstatným údajem, který je schopen ovlivnit ekonomické chování spotřebitele, tak i sám prodávající by se měl zajímat o to, zda je tento údaj pravdivý, tj. ověřit si, zda stav tachometru odpovídá počtu skutečně najetých kilometrů.15 Pokud toto prodávající neučiní, nejedná s náležitou profesionální péčí16 a tato jeho „nečinnost“ nemůže jít k tíži spotřebitele, tj. nemůže se dle mého mínění zprostit své odpovědnosti za odpovídající vlastnosti zboží tím, že si v prodejně např. vyvěsí informaci, že neodpovídá za stav tachometru. Pokud by nebyl stav tachometru, resp. počet skutečně najetých kilometrů, důležitou informací, která je schopna ovlivnit kupujícího při vlastním uvážení o koupi ojetého vozu, vystává potom otázka, proč prodávající vůbec informaci o stavu tachometru uvádí do své nabídky, když by neměla pro kupujícího zásadní význam a nebyla by tedy pro něj důležitou informací. Pro kupujícího má přitom tento údaj vypovídající hodnotu o možném opotřebení dotčeného vozidla.
12 13
14 15 16
viz ustanovení § 8 zákona v dřívějším znění, které bylo zmiňovanou směrnicí pouze doplněno Resp. osoba poskytující zboží a služby
nejlépe písemného pokud tedy ve smluvním vztahu figuruje jako prodávající Ačkoliv ví, že se jedná o údaj, který ovlivňuje samotné rozhodování spotřebitelé o koupi
6
S ohledem na výše uvedené jsem přesvědčena, že se v případě jednání bazarů, které záměrně udávají stavy tachometru, aby se zprostily své případné odpovědnosti za uvedení skutečného údaje o počtu najetých kilometrů ojetého vozu, jedná o nekalé obchodní praktiky (jednání), které je schopno narušit „efektivní a informované“ rozhodování spotřebitele. Pokud by spotřebitel byl jasně, srozumitelně a písemně bazarem informován, že on neodpovídá za udaný stav tachometru (jelikož to nemusí být skutečný počet najetých kilometrů), mělo by to určitě dopad i na jeho samotné rozhodnutí ohledně koupě automobilu. V důsledku tohoto nekalého jednání pak spotřebitel uzavře smluvní závazek, k němuž by se jinak nikdy nezavázal. Shrnuji tedy: Údaj o počtu najetých kilometrů je, dle mého názoru, důležitou informací ve smyslu zákona o ochraně spotřebitele, který je schopen ovlivnit rozhodování spotřebitele při samotné koupi ojetého automobilu. Pro moji argumentaci o důležitosti tohoto údaje svědčí mimo jiné i fakt, že bazary tyto údaje uvádějí. Pokud by tento údaj nepovažovaly bazary pro spotřebitele za důležitý a potřebný, zřejmě by ho do svých nabídek ani neuváděly. Informace o stavu tachometru, kterou uvádí autobazary, jež nemusí odpovídat počtu skutečně najetých kilometrů, je zavádějící a s ohledem na okolnosti, za nichž je užita, uvádí spotřebitele v omyl. Jedná se tedy o nekalou (klamavou) obchodní praktiku, která je schopna uvést průměrného spotřebitele v omyl a vede k rozhodnutí spotřebitele o obchodní transakci, kterou by jinak neučinil. K předmětné záležitosti mám k dispozici rozhodnutí Okresního soudu v Chebu (č. j.: 14 C 258/2007), v němž je uvedeno, cituji: „Skutečností obecně známou, kterou podle § 121 OSŘ není třeba dokazovat, přitom je, že tachometr jako zařízení sloužící k měření rychlosti bývá obvykle sdružený s počítadlem ujetých kilometrů. Protože cenu ojetého vozu určuje především jeho technický stav, rok výroby a intenzita, s jakou bylo používáno předchozím majitelem, právě o poslední z nich napovídá stav tachometru, kterým se rozumí počítadlo ujetých kilometrů. Pokud tedy žalovaná v čl. IV kupní smlouvy popisuje právní a faktický stav vozidla tak, že je opotřebené úměrně jeho stáří a ujetým kilometrům, a zároveň v čl. I uvádí stav tachometru 122.058, ujistila tím žalobkyni, že vozidlem bylo ujeto zmíněných 122.058 km. Jestliže se proto později ukázalo, že uvedený počet kilometrů neodpovídal skutečnosti, nebylo vozidlo v době převzetí žalobkyní ve shodě s kupní smlouvou. Rozdíl mezi skutečným stavem tachometru – počítadlem ujetých kilometrů a stavem uvedeným v kupní smlouvě je tak vadou, za kterou nese žalovaná dle § 619 odst. 1 OZ objektivní, bez zřetele na zavinění, odpovědnost. Za situace, kdy v řízení bylo prokázáno, že vozidlo nejenže nebylo ve shodě s kupní smlouvou, ale nemělo ani vlastnost, o níž žalovaná žalobkyni při prodeji ujistila, že ji má, žalobkyni vzniklo právo od smlouvy odstoupit.“ Výše uvedený výňatek z rozhodnutí okresního soudu potvrzuje mnou výše vyjádřený názor, že pokud uvede prodávající (bazar) stav tachometru, poněvadž ho sám považuje za podstatný (důležitý) údaj, který je schopen ovlivnit rozhodnutí spotřebitele o koupi zboží, jedná se de facto o počet skutečně najetých kilometrů, tj. údaj, který charakterizuje vlastnosti prodávaného zboží, o němž by měl být kupující řádně informován (§ 9 zákona).
7
Závěr
E)
Pokud se na Českou obchodní inspekci obrátí spotřebitel (kupující) se stížností na postup autobazaru, neboť tento uvedl nesprávný údaj o počtu najetých kilometrů, příp. stavu tachometru, měla by tato záležitost být prošetřena jako možná nekalá (klamavá) obchodní praktika. Informace o stavu tachometru, resp. o skutečně najetém počtu kilometrů, je pro spotřebitele důležitou informací, která nejen charakterizuje míru opotřebení kupovaného ojetého vozidla, ale současně velmi výrazným způsobem ovlivňuje samotné rozhodnutí kupujícího, zda vozidlo koupit. Při kontrolní činnosti by se ČOI měla zaměřit mimo jiné na samotný text uzavřené kupní smlouvy. Pokud totiž bazar prodá kupujícímu vozidlo, kdy je uveden stav tachometru, a současně se zaváže, že stav vozidla odpovídá jeho opotřebení a počtu najetých kilometrů, je možné dovodit, že se jedná o počet skutečně najetých kilometrů. Pokud by tyto dva údaje nebyly shodné a neodpovídaly by skutečnému počtu najetých kilometrů – jedná se ze strany prodávajícího autobazaru o porušení § 9 zákona (informační povinnost), ale současně je toto jeho jednání možné klasifikovat a postihnout ve smyslu § 5 odst. 1 písm. b) zákona jako nekalou obchodní praktiku. Proto by měl být prodávající (autobazar) za toto své jednání Českou obchodní inspekcí sankcionován v souladu s § 24 zákona. Stěžovatelé by současně měli být ČOI upozorňováni na možnost od kupní smlouvy odstoupit s poukazem na ustanovení § 619 odst. 1 OZ.
RNDr. Jitka S e i t l o v á zástupkyně veřejného ochránce práv
8
