STABILITA ZPŮSOBŮ ZVLÁDÁNÍ ZÁTĚŽOVÝCH SITUACÍ

Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Psychologický ústav

Studijní rok 2005/2006

DIPLOMOVÁ PRÁCE

STABILITA ZPŮSOBŮ ZVLÁDÁNÍ ZÁTĚŽOVÝCH SITUACÍ Markéta Šindelářová

Vedoucí diplomové práce: doc. PhDr. Marek Blatný, CSc. Brno, 2006

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala

samostatně a uvedla v ní veškerou literaturu a jiné prameny, které jsem použila. V Brně 30.4. 2006

2

Za laskavost a vstřícnost děkuji vedoucímu práce doc. PhDr. Markovi Blatnému, CSc. a konzultantovi Mgr.Tomášovi Kohoutkovi, za trpělivost a podporu své rodině a zejména svému příteli.

3

Obsah I. ÚVOD ……………………………………………………..……. 5 II. TEORETICKÁ ČÁST ………………………………………… 7 1. Vymezení pojmů ………….…………………………………... 7 1.1. Zvládání ……………………………………………………… 7 1.2. Zátěž a stres………………………………………………….. 9 2. Teoretické přístupy k problematice zvládání ……………..….11 2.1. Psychoanalytický a psychodynamický přístup 11 ……….…..… 12 2.2. Fyziologický přístup……………………………………..…..13 2.3. Transakční přístup .…………………………………….…… 13 2.4. Osobnostně dispoziční přístup …………………………..….14 2.5. Současný přístup …………………………….……………… 16 3. Mechanismy zvládání .………………………………………...16 3.1. Obranné mechanismy …………………………………….….18 3.2. Zvládací strategie ……………………………………………22 3.3. Osobnostní faktory a zdroje zvládání …………………...…..26 3.4. Sociální faktory a zdroje zvládání …………………………. 28 4. Zátěžové situace ..…………………………………………….. 28 4.1. Dimenze hodnocení zátěžových situací……………………. 29 4.2. Typy zátěžových situací…………………….………………. 32 5. Metodiky měření zvládání…………………………………….. 36 III. VÝZKUMNÁ ČÁST ………….…………………………….. 36 1. Cíl výzkumu …………………………………………………...36 2. Výzkumná metoda a výzkumný soubor ………………………37 2.1. Tvorba dat ……………………………………………………38 2.2. Analýza dat …………………………………………………. 40 3. Popis a interpretace výsledků …………………………………40 3.1. Charakteristiky zátěže ……………………..………………..40 3.1.1.Valence situace …………………………….……………… 43 3.1.2. Situační kontexty …………………………………………. 45 3.1.3. Zdroje zátěže ………………………………………………53 3.2. Charakteristiky zvládání …….……………………………….53 3.2.1. Zvládací strategie ………….………………..……………. 67 3.2.2. Situační vzorce zvládání………………………………….. 71 3.2.3. Efektivita zvládání ………………………….……………. 75 4. Diskuse výsledků ……………………………………………... 78 IV. ZÁVĚR ………………………………………………………. 79 Seznam literatury …………………………………………………… 83 4

Přílohy ………………………………………………………….…

I.













ÚVOD

Zapnula jsem počítač, rozložila materiály k diplomce. Strašně se mi ale nechtělo psát. Zase jsem to vypnula a šla si umýt vlasy… Najednou rána, otřes. Vyběhli jsme z auta ven, já s hrůzou aby to nevybuchlo, kluci aby ho odtlačili z dálnice. Bylo to smutné, ale docela upřímné a poctivé, co jsme si říkali.

„A já jsem co?“, zařvala jsem a rychle mířila do vedlejšího pokoje se uklidnit. Přitom jsem křičela „Dej mi pokoj!“

Když zase mluvil o sebevraždě, dovolila jsem si mu říct, že mu s ní ráda pomůžu, ať mi dá vědět, až se bude vraždit. Usmál se. Docela často jsem později tuhle historku vyprávěla kamarádkám, ulevila jsem si tím. Bylo mi ho moc líto, aspoň jsem ho objímala … Doma nikdo – byla jsem ráda. Přiložila jsem. Pak jsem se potácela po domě. Tíseň, úzko, nemožno něco dělat. Krásně nám to spolu šlo, T. si začal pobrukovat „Na lodi je dobrá

nálada…“ Hladit po hlavě jsem se nenechala, nebylo to příjemné, bolest mě úplně pohltila.

Nakonec jsem poznamenala: „To jsme se dneska nasmáli…“. Aspoň to vyvolalo odezvu.

Pak jsem se překonala a dala se do psaní. Divila jsem se, proč jsem to neudělala už dřív, byla to totiž docela zábavná činnost.

Co mají společného tyto ukázky? Jak jistě čtenář postřehl,

souvisejí se všudypřítomnou a každého jedince se významně

dotýkající problematikou, jíž je zvládání obtížných situací. Výběr ukázek pouze naznačuje, o jak širokou a obsáhlou psychologickou problematiku se jedná. Zvládání zátěže patřilo odjakživa ke klíčovým oblastem lidského života, ať už se v průběhu historie jakkoli proměnily kulisy, rekvizity a zápletky těchto malých i každodenních dramat. Představuje tedy i věčný

velkých předmět

psychologického výzkumu, který v posledních desetiletích pojal zvládání náročných situací mezi svá hlavní témata. 5

Důvtipný čtenář možná i uhodl, že všechny uvedené ukázky

souvisejí se životem jediné osoby, a to přímo autorky tohoto

textu, a jsou součástí výzkumného materiálu zpracovávaného v této práci.

6

II. TEORETICKÁ ČÁST 1. VYMEZENÍ POJMŮ 1.1. Zvládání Chování člověka v zátěžových situacích je předmětem výzkumu již od počátků psychologie a psychiatrie. Samotný pojem „coping“ (zvládání) byl poprvé použit v Psychological Abstracts v roce 1967 (Snyder, 1999); od té doby lze zaznamenat výrazný a stálý nárůst literatury na toto téma.

V současné psychologii jsou podle Frydenbergové stres a jeho zvládání zřejmě nejvíce zkoumanými fenomény, což však neznamená,

že

by

zároveň

byly

i

fenomény

nejlépe

prozkoumanými a vyjasněnými. E. Frydenbergová v této souvislosti cituje termín „stresový a copingový labyrint“, kterým S. Hobfol s kolegy vystihují, o jak rozsáhlou a nepřehlednou oblast psychologie se jedná. (Frydenberg, 1999)

Zvládání je ekvivalentem anglického výrazu „coping“, jehož

kořeny lze najít v řeckém slově „colaphos“, označujícím v zápasnické terminologii přímý úder na ucho. (Bratská, 2001) V souladu s tímto Křivohlavý, Bratská)

významem někteří autoři (např. pojímají zvládání jako přímý boj

s mimořádně těžkou zátěžovou situací. Přistupují k němu jako

k vyššímu stupni adaptace, která představuje vyrovnávání se s běžnou zátěží skrze aplikaci víceméně obvyklých či zkušenostem odpovídajících vzorců chování. Oproti tomu u zvládání, které nastupuje při konfrontaci jedince se zátěží přesahující jeho zdroje, musí být potřebné vzorce chování nejprve vytvořeny a osvojeny. (Bratská, 2001)

Mnoho autorů však zahrnuje pod zvládání obě tyto polohy a

chápe ho jako vyrovnávání se s jakýmkoli druhem stresu. Sarmány

Schuller

například

pojímá

7

zvládání

jako

„projev

osobnosti během zátěže a stresu“ (Sarmány Schuller, 1994, s.28). Pro Bolgera zvládání představuje proces vysvětlující rozdíly ve výsledných reakcích na stres. (Bolger, 1990) Jak však upozorňuje Frydenbergová (1999),

nedostatek

takovýchto obecných definicí tkví v nerozlišování volních reakcí, cílených snah vyrovnat se se zátěží od reakcí samovolných, které

by zvládáním nazývány být neměly. Někteří autoři zvládání staví mezi tzv. ovládání (mastery) a obranu (defense). Ovládání se pojí s bezstresovým prožíváním, na rozdíl od zvládání a obrany, které se váží s nepříjemnými prožitky stresu. Zatímco pro obranu je charakteristická pasivita a rigidita, zvládání se vyznačuje aktivizací kognitivních procesů a aktivitou

zacílenou

na

vyvolání

změn

prostředí

a

sebe.

(Kováčová, 1994) Autorem nejčastěji citovaného a respektovaného vymezení

zvládání zůstává Richard Lazarus se svými kolegy, podle nichž zvládání představuje „úsilí, zaměřené směrem ven i dovnitř, vypořádat se s vnějšími i vnitřními požadavky (a konflikty mezi nimi), jenž vyčerpávají osobní zdroje“ (cit. Rutter, 1988, s.17). Tato definice vystihuje dvě základní funkce zvládání – cílenou

změnu vztahů mezi jedincem a prostředím a kontrolu vlastního prožívání, čili zvládání prostředí a zvládání sebe.

Z Lazarusova pojetí vychází, případně ho přetváří mnoho

autorů – mezi nimi například Frydenbergová a Lewis kladou důraz na homeostatický aspekt zvládání, které chápou jako snahu odstranit nepohodu či neklid a obnovit vnitřní rovnováhu a pocit pohody (well-being). (Frydenberg, 1999)

Do zvládání je zapojeno mnoho procesů a mnoho systémů,

jeho výsledná forma je ovlivněna působením velkého množství faktorů. Neexistuje obecná shoda ohledně individuální konzistence zvládání; někteří autoři ho považují za dispoziční rys nebo typickou návykovou preferenci zvládacích postupů, zatímco

jiní mu k němu naopak přistupují jako k procesu proměnlivému 8

v čase, závislém na požadavcích situace a účinnosti používaných strategií (Bratská, 2001). Obě tato hlediska slučuje tzv. stavovo-

rysový přístup (state-trait approach), jenž uznává proměnlivost momentálního zvládacího chování i relativní stabilitu individuálních odlišností ve zvládání. (Frydenberg, 1999).

1.2. Zátěž a stres Pojem zátěže bývá psychologii slučován s pojmem stresu.

Ten má svůj původ v latinském výrazu „stringere“, znamenajícím

„svírat, utahovat“, a označuje stav jedince v tísni a ohrožení. Někteří autoři nacházejí mezi těmito dvěma pojmy odlišnosti –

např. J. Daniel doporučuje vysokou úroveň psychické zátěže (fyziologický stres) nazývat stresem a střední a nízkou úroveň jako zátěž. (Baumgartner, 2001).

Zátěž a stres lze chápat jako stav nedostatku, který bývá obvykle spatřován v diskrepanci mezi požadavky situace a kapacitou člověka (Sarmány Schuller, 1994). V jiném světle

tento stav nedostatku vidí například R. Edwards, podle kterého vzniká disproporcí mezi uvědomovaným a žádoucím stavem jedince, a to za podmínky, že je tato disproporce po jedince významná (Ficková, 1993).

Stres, který se na fyziologické úrovni projevuje jako stav

zvýšené aktivace organismu, je na psychické úrovni stavem emočního vzrušení, a to jak negativního (distres), tak i pozitivního (eustres). Nejčastějším příznakem stresu je negativně

emoční tenze, manifestující se v podobě strachu, úzkosti, nepohody, nejistoty, zlosti atp. Stres obvykle provází zvýšená

vzrušivost nebo utlumenost, poruchy koncentrace, zhoršená koordinace všech funkcí, chybné úkony, neschopnost se uvolnit apod. (Machač, Machačová & Hoskovec, 1984).

Vznik stresové reakce je ovlivněn mnoha subjektivními

faktory, rozdíly ve stresových reakcích jsou způsobené např. 9

emoční

reaktivitou

na

stres,

sebehodnocením, sebeúctou,

neuroticismem,

úzkostností,

jistotou-nejistotou, citlivostí

na

strukturovanost informací a prostředí atp. (Sarmány Schuller, 1994). Jak ovšem upozornil Rutter, vedle obvykle zmiňovaných faktorů zvyšujících vulnerabilitu vůči stresu nelze opomíjet vliv faktorů protektivních, které vzniku stresu zabraňují nebo jeho účinky snižují (Rutter, 1988).

Stejně tak nelze vedle výčtu negativních dopadů působení zátěže na jedince opominout její pozitivní vliv, spočívající ve stimulaci osobnostního rozvoje, a to od úrovně specifických dovedností či obecnější schopnosti čelit potížím až po celkovou úroveň osobnostní zralosti a integrity.

10

2. TEORETICKÉ PŘÍSTUPY K PROBLEMATICE ZVLÁDÁNÍ 2.1. Psychoanalytický a psychodynamický přístup Počátky

výzkumu

mechanismů

zvládání

lze

spatřovat

v pracích S. Freuda a jeho prvních žáků, kteří na počátku 20.století zaměřovali svou pozornost ke zvládání vnitřních

sexuálních a agresivních konfliktů prostřednictvím obranných

mechanismů. Poukázali tím na význam obranných mechanismů, jejichž účelem je změna vnímání stresových situací, při které dochází k redukci distresu a k minimalizaci změn ve vnitřním a vnějším prostředí. (Suls, David & Harvey, 1996) Předznamenali tak dnešní chápání role hodnocení při zvládání zátěžových

situací. (Snyder, 1999) Další Freudovi žáci už se zabývali i zvládáním hrozeb

vnějších – obrany proti tlaku vnějších environmentálních sil jako

první popsal A. Adler. Působení obran proti oběma druhům tlaků, vnitřním i vnějším, uznávala A. Freudová, jejíž hlavní přínos

spočívá

ve

zpřehlednění

obranných

mechanismů

popsaných jejím otcem, jakož i ve vystižení dalších. (Snyder, 1999). Podrobněji je problematika obranných mechanismů a její uchopení některými pozdějšími psychodynamicky orientovanými autory (Haanová, Vaillant) zpracována v kapitole 3.1.

Jakkkoli bylo „objevení“ obranných mechanismů významné a

převratné, nelze jimi zdaleka obsáhnout celou problematiku zvládání a vysvětlovat jimi různé vědomé a problém řešící strategie.

Vůči

psychodynamickému

pojetí

zvládání

bylo

vzneseno i mnoho výtek metodologických, týkajících se terminologické nejednotnosti a spíše kazuistické povahy publikovaných studií (Suls, David & Harvey, 1996).

11

2.2. Fyziologický přístup Další z kořenů výzkumu zvládání vychází z pole fyziologie. O zavedení pojmu stresu (jakožto nespecifické fyziologické

reakce na působení zátěže) se ve 30. letech 20. století zasloužil biochemik H. Selye. V roce 1950 definoval tzv. obecný

adaptační syndrom (GAS), jímž se organismus brání zátěži.

Obecný adaptační syndrom probíhá ve třech fázích: - poplachová reakce (šok a protišoková reakce) – mobilizace obranných sil organismu, doprovázená sníženou rezistencí, - stav zvýšené rezistence – adaptace organismu na zátěž, - vyčerpání – selhání schopnosti adaptace při přetvávajícím působením stresoru.

Selye zkoumal především působení zátěže fyziologického druhu (nepříznivé fyzikální podmínky, zranění, otravy), další autoři pak přenesli jeho pojetí stresu i do sféry psychosociální

zátěže. (Strnadová, 1998, Nakonečný, 1996) Selye se zabýval

rovněž interindividuálními odlišnostmi v reakcích na působení zátěže stejné intenzity, které vysvětloval různou úrovní vulnerability u různých osob. (Strnadová, 1998)

Na Selyeho teorii navázali například Steinberg a Ritzmann

(1990, cit. Černý, 1997), kteří její syntézou s teorií živých

systémů J.G.Millera vytvořili vlastní model stresu a stresově relevantní patologie. Stres v jejich pojetí vzniká

předimenzováním nebo poddimenzováním vstupu do živého systému nebo výstupu z něj – tímto narušením vnitřní rovnováhy

vzniká napětí (strain), které vyvolává adaptační pochody, jimiž se systém snaží obnovit homeostázu.

12

2.3. Transakční přístup V 60. letech 20. století se objevil a po dvě desetiletí dominoval přístup, který bývá nazýván transakčním či

kognitivně-transakčním. Nastolen byl Richardem Lazarusem a jeho kolegy (zejména S. Folkmanovou), kteří zvládání definovali jako „kognitivní transakci mezi jednotlivcem a jeho prostředím“ (Snyder

1999,

s.9).

Do

centra

pozornosti

staví

procesy

kognitivního zpracování situace a hodnocení její stresovosti. Proces vyrovnávání se se zátěžovou situací rozčleňují do 3

fází: - primární hodnocení – zhodnocení závažnosti situace, - sekundární hodnocení – zhodnocení vlastních možností, jak se v situaci zachovat (posouzení zdrojů zvládání,

anticipace důsledků chování), po něm následuje výběr

zvládací strategie, - přehodnocení – zpětná změna pohledu na situaci a stresory. (Baumgartner, 2001)

Zvládání je v tomto pojetí považováno za napříč různými situacemi spíše nekonzistentní proces, který je do velké míry

determinován situačními charakteristikami, a v němž je role osobnosti omezena na její kognitivní, respektive zkušenostní komponenty. (Suls, David & Harvey, 1996)

2.4. Osobnostně dispoziční přístup Po dvou desetiletích dominance „lazarusovského“ přístupu k problematice zvládání došlo v osmdesátých letech 20. století

k znovuoživení zájmu o vztah mezi osobností a zvládáním a k uznání osobnosti coby významného aspektu zvládání. Základním východiskem tohoto zaměření je přesvědčení, že existují důležité

osobnostní dimenze, které je možné měřit a které mají význam 13

pro

porozumění

a

predikci

chování

člověka

při

zvládání

obtížných situací. (Snyder, 1999) K přesunu širší pozornosti

tímto směrem přispělo jednak zjištění, že situační faktory nevedou k lepší predikci chování než faktory osobnostní a rozhodně nemohou vysvětlit všechny charakteristiky zvládacího procesu; jednak postupně se hromadící práce různých autorů nalézajících

osobnostní

koreláty

úspěšného

či

neúspěšného

zvládání (Friedmanovo a Rosenmanovo chování typu A, Kobasové „hardiness“, Rotterův „locus of control“ aj.). Od

těchto dimenzí nižšího řádu se ohnisko pozornosti postupně přesunulo k dimenzím globálním. Zvládání bylo zkoumáno hlavně ve vztahu k Eysenckovým osobnostním dimenzím (Big Three)

a

následně

k dimenzím

modelu

Big

Five,

jehož

osobnostní dimenze vyššího řádu usnadňují podle mnohých autorů srozumitelnější a systematičtější přístup ke zkoumání role osobnosti v chování jedince. (Suls, David & Harvey, 1996)

2.5. Současný přístup Pro současnou generaci vědců zabývajících se zkoumáním

zvládání je podle Sulse a jeho kolegů charakteristické, že většina uznává význam situačních i osobnostních faktorů zvládání. Mnoho

současných

autorů

se

shoduje

na

názoru,

že

jak

osobnostní, tak situační determinanty vysvětlují významnou míru variací chování při zvládání. (Suls, David & Harvey, 1996) Zvládání je v současnosti převážně chápáno jako výsledek nepřetržitého mnohosměrného procesu interakce mezi jedincem (kognitivní, emoční, motivační faktory) a situací (psychologický

význam situace), odehrávajícího se v neoddělitelném kontextu. (Ruiselová, 1994). Mnozí současní autoři uznávají a zkoumají vliv, který mohou mít stresory na utváření osobnosti v horizontu

krátkodobém (ovlivnění budoucích očekávání a zvládacích snah)

14

i dlouhodobém (změny osobnosti v průběhu života). (Suls, David & Harvey, 1996)

Za další charakteristiku dnešního přístupu ke zvládání lze označit názor, že žádnou ze zvládacích strategií nelze striktně označit jako adaptivní či jako maladaptivní. Toto přesvědčení však zastávali již vědci tzv. druhé, lazarusovské generace. (Suls, David & Harvey, 1996)

15

3. MECHANISMY ZVLÁDÁNÍ Pojmy užívané při vysvětlování problematiky zvládání se

pokusil utřídit G. Prystav (1981, cit. Bratská, 2001). Dospěl k vymezení následujících čtyř složek tvořících strukturu zvládání:

- zvládací procesy (transakce mezi jedincem a prostředím, vyznačující se různými vzorci, vedoucí buď k eliminaci

stresorů nebo k adaptaci na ně), - zvládací schopnosti (osobnostní charakteristiky ovlivňující zvládání),

- zvládací vzorce (zvládací strategie a styly – transsituační relativně konzistentní vzorce zvládání),

- zvládací zdroje (vnitřní a vnější předpoklady účinného zvládání, jako např. zdraví nebo sociální opora).

Jednotlivé složky tohoto následujících kapitolách.

systému

jsou

přiblíženy

v

3.1. Obranné mechanismy Ke

vztahu

obranných

mechanismů,

procesů

chránících

osobnost před působením zátěže, k procesům zvládacím zaujímají různí autoři různá stanoviska, od jejich striktního oddělování po uznávání jejich velké blízkosti.

Rozdíly mezi obrannými a zvládacími mechanismy vymezuje například N. Haanová – zatímco obranné mechanismy lze podle

ní charakterizovat jako rigidní, deformující realitu, řízené minulostí a odvozené od nevědomých elementů, mechanismům zvládacím naopak připisuje flexibilitu, záměrnost, orientaci na realitu a na budoucnost a odvozenost od vědomí a předvědomí. (Suls, David & Harvey, 1996)

16

Oproti tomu Snyder s kolegy trvají na zásadní podobnosti

konceptů obranných mechanismů a zvládání. Za přijatelný

kompromis lze podle nich považovat názor, že obrany mohou být jak adaptivní, tak i maladaptivní, a že adaptivnější obrany se podobají copingu. (Snyder, 1999)

Velkou zásluhu na propracování problematiky obranných

mechanismů nelze odepřít A. Freudové, která přehledně sumarizovala obranné mechanismy popsané S. Freudem (potlačení, regrese, izolace, reaktivní výtvor, disociace, projekce, introjekce, sublimace, sebeobviňování, formování opačných

postojů) a přidala k nim další (např. intelektualizace, popření, identifikace s agresorem). (Snyder, 1999, Strnadová, 1998)

Do dnešní doby bylo obranných mechanismů popsáno přibližně čtyřicet (Strnadová, 1998). Klasifikovat je lze různými způsoby, například G. E. Vaillant (1994, cit. Suls, David & Harvey, 1996) je člení do čtyř skupin podle úrovně obrany ega: - psychotické – popření, překroucení reality, - nezralé – acting out, disociace, - neurotické – intelektualizace, vytěsnění, - zralé – humor, sublimace.

Mezi nejvýznamnější obranné mechanismy patří: • vytěsnění – vyloučení z vědomí,

nepříjemných

pocitů

a zážitků

• projekce – připisování vlastních nežádoucích vlastností, citů, záměrů jiným osobám,

• introjekce – zvnitřnění postojů a sklonů jiných osob,

• sublimace – přeměna nežádoucích tendencí ve společensky hodnotné aktivity, • reaktivní

výtvor

–

nahrazení

opačnými postoji a chováním,

nepřijatelných

• regrese – sestup do vývojově nižšího stadia chování,

17

sklonů

• racionalizace

–

nalezení

racionálního

vysvětlení

nepřijatelných způsobů chování,

• popření – odmítnutí uznat skutečnost, která je zdrojem úzkosti,

• intelektualizace – únik od úzkostného prožívání do sféry intelektuálních zájmů, • identifikace – zvýšení pocitu vlastní hodnoty ztotožněním s jinou osobou,

• fixace – lpění na určitém způsobu chování,

• sebeobviňování – zaměření agrese vůči sobě,

• kompenzace – pocit nedostatečnosti v určité oblasti je vyrovnán vytyčením vysokých nasazením k jejich dosažení,

cílů

a

vysokým

• disociace – oddělování psychických obsahů, zejména citů od myšlení a chování,

• izolace – vyhýbání se kontaktu s jinými osobami,

• přemístění – přenesení vytěsněné emoce na náhradní objekt,

• útěk do fantazie – únik z nepříjemné situace a fantazijní prožívání uspokojení, • rezignace, apatie (Nakonečný, 1993, Hunt, 2000).

3.2. Zvládací strategie Postupy

užité

ke

zvládnutí

zátěžové

situace

bývají

označovány jako zvládací strategie. V rámci struktury zvládání, jak ji definoval Prystav, jsou zvládací strategie výsledkem jak

zvládacích procesů (transakcí mezi jedincem a prostředím), tak i zvládacích schopností a zdrojů (Sarmány Schuller, 1994). Vymezení pojmu strategie zvládání v sobě skrývá

jisté

nesrovnalosti – zatímco někteří autoři požadují, aby jím byly

označovány pouze cílené vědomé snahy jedince, jiní za ně považují i aktivity samovolné, jež nemusí podléhat kontrole. 18

Murphy (1976, cit. Černý, 1997) vymezuje zvládací strategie

oproti zvládacím stylům. Zatímco zvládací strategie jsou podle

něj naučenými a záměrnými emocionálními a behaviorálními odpověďmi na stresory, zvládací styly představují vrozené vzorce odpovědí na stresory, globální rysy přetrvávající v čase.

Nejbazálnějšími reakcemi na zátěžovou situaci, od nichž lze

některé typy zvládacích strategií odvozovat, jsou tendence k agresi nebo úniku. Jak uvádí Čáp a Dytrych (1968), tyto reakce jsou převažujícími způsoby zvládání u dětí a zvířat. Od agresivních a únikových reakcí odvodil N. Cameron (1947, cit. Bratská, 2001) tzv. aktivní a pasivní strategii, pod které zařadil následující postupy:

- aktivní: - snaha zdolat překážky, - otevřená agrese, - kompenzace, - únik do horlivé činnosti, - pasivní: - rezignace,

- únik do fantazie, - únik k alkoholu a drogám, - únik do choroby, - sociální izolace.

Kategorizací

různých

typů

zvládacích

strategií

existuje

nespočet. Mezi nejzákladnější a nejčastěji citované patří dělení zvládacích strategií na: - strategie orientované na problém, - strategie orientované na emoce, - strategie orientované na únik. (Baumgartner, 2001)

Tato kategorizace vychází z dělení strategií R. S. Lazaruse a S. Folkmanové, kteří rozlišili strategie zaměřené na problém od strategií zaměřených na emoce.

19

Mnohé kategorizace zvládacích strategií vznikly na základě

faktorové analýzy empirických dat. Například J. H. Amirkhan tímto postupem nalezl tři podle něj základní a nejčastěji užívané strategie: - zvládání zaměřené na problém, - vyhledávání sociální opory, - únik. (Baumgartner, 2001) G. Marshall a C. Dunkel-Schetter faktorovou analýzou dat

získaných pomocí dotazníku WCI dospěli k vymezení šesti typů zvládacích strategií: - zvládání zaměřené na problém,

- hledání podpory,

- zaměření na pozitivní význam (přeznačkování situace do pozitivního významu),

- distancování se - psychické stažení ze situace, - fantazírování - pohybování se ve fantaziích o úniku ze situace nebo vyhnutí se jí, - sebeobviňování. (Bolger, 1990)

Zajímavou koncepci představuje třísložkový model kognitivní aktivity Lazaruse a Folkmanové, jehož složky tvoří:

- kognitivní aktivity ovlivňující zaměření pozornosti (např. provozování

běžných

rekreačních

a

odpočinkových

činností, fantazírování, nadměrné spaní, jedení či pití), - kognitivní aktivity měnící subjektivní význam prožívaného

(např. humor nebo popření), - kognitivní aktivity měnící interakci

mezi

jedincem

a

prostředím (např. získávání informací, trvání na svém stanovisku, přesvědčování druhých. (Frydenberg, 1999)

Na rozlišování úrovní pozornosti, respektive bdělosti je

založená teorie vigilančního copingu autorů I. L. Janise a L. Manna. Ti při svém zkoumání procesu rozhodování dospěli 20

k rozlišení

jednoho

rozhodování:

adaptivního

- adaptivní: - bdělá pozornost

(vigilance)

a

tří –

maladaptivních

vyhledávání

stylů

informací,

hledání alternativ, vypracování plánu řešení, - maladaptivní: - uspokojení – stav, ve kterém člověk nepociťuje stres a situaci tedy neřeší, případně sáhne k prvnímu řešení, které ho napadne, - defenzivní vyhnutí – např. vyhnutí se zodpovědnosti, odkládání řešení, racionalizace,

- hypervigilance

–

unáhlené

rozhodování

bez

zvážení

alternativ, nesprávné soustředění. (Sarmány Schuller,

1994)

Jak uvádí Edwards (1988, cit. Baumgartner, 2001), racionální přístup k rozhodování a výběru adekvátních zvládacích postupů je podle různých výzkumů spíše výjimečný, převažuje tendence

hodnotit situaci povrchně, brát v úvahu pouze omezený počet možností řešení a aplikovat nepříliš efektivní rutinní zvládací postupy.

Způsoby dělení zvládacích strategií, z nichž vycházejí autoři

různých testových metodik vyvinutých k měření zvládání, jsou popsány v kapitole 5.

21

3.3. Osobnostní faktory a zdroje zvládání Osobnost se na výsledné podobě zvládání zátěžové situace, s níž je jedinec konfrontován, podílí všemi svými složkami, včetně její momentální dynamiky a aktuálního stavu. V souladu s Ruiselovou (1994) můžeme rozlišit 3 hlavní psychologické faktory, které v zátěžové situaci spoluurčují podobu použitého zvládacího postupu: - profil – osobnostní vlastnosti, vědomosti, schopnosti, - činnost – motivace, zaměření, regulace, - aktuální stav.

Za nejpodstatnější z celkového profilu, činnosti a stavu aktéra

v situaci považují Hlavsa, Langová a Všetečka (1987, cit. Ruiselová, 1994) následující složky: - hloubka a rozsah porozumění situaci, - znalosti a dovednosti potřebné ke zvládnutí dané situace, - cíl a program, plán činnosti, - motivace, - osobnostní charakteristiky, - hodnocení kauzality a ovládatelnosti dění, - pozice v situaci na dimenzi závislost – řízení, - vázanost vůči principům a normám,

- vzájemné vztahy mezi aktéry, - aktérem produkované činitele vážící se na situace minulé i imaginární. Jak již bylo konstatováno, do zvládání je zapojena afektivní,

kognitivní i behaviorální složka osobnosti zvládajícího jedince.

Afektivní složka osobnosti nejen utváří působení zátěže (emoce nazývá Kusá „faktorem, díky kterému se zátěž stává zátěží“ (Kusá, 1994, s.3)), ale podílí se i na reakci na ni. Temperamentové charakteristiky ovlivňují preferenci některých způsobů zvládání – extraverze souvisí s vyhledáváním sociální 22

podpory,

neuroticismus

s vyhýbáním

sebeobviňováním (Blatný, 2001).

se

problému

a

Na hodnocení zátěžové situace a volbě adekvátních postupů se podílí samozřejmě i kognitivní složka osobnosti. Jak uvádí D.

Kusá (1994), podstatnou roli hrají kognitivní procesy překračující tradičně chápanou inteligenci – jedná se především o procesy

interpretace

subjektivní

závažnosti

situace

a

přehodnocení významu situace a jejích důsledků pro člověka. Své uplatnění při zvládání zátěže nachází i inteligence emoční a sociální.

Podrobněji

se

na

tomto

místě

věnovat

jednotlivým

osobnostním složkám a charakteristikám ani poznatkům o jejich souvislosti

se

způsoby

zvládání

zátěžových

situací,

které

vyplynuly z mnoha výzkumů vedených na toto téma, nebudeme; omezíme se pouze na přehled některých osobnostních zdrojů zvládání.

• Odolnost Dle Čápa a Dytrycha (1968), kteří ovšem směšují odolnost

s pojmem frustrační tolerance, znamená odolnost schopnost vyrovnávat se s náročnými situacemi bez maladaptivních reakcí. Sami však uznávají, že vymezit maladaptivní reakce oproti

adaptivním není uspokojivě možné. Pro experimentální účely se jim osvědčila operacionalizace odolnost = ochota vracet se k úkolům, ve kterých nebyly zkoumané osoby úspěšné.

Poukazují na nutnost brát v potaz hledisko kvantitativní (celková úroveň odolnosti jedince) i kvalitativní (každý jedinec

je jinak „odolný“ ve vztahu k různým podnětům, situacím, osobám či skutečnostem). Snížená odolnost podle nich bývá v té oblasti, v níž jedinec prožíval frustrační a stresové stavy. Čáp a Dytrych (1968) uvádějí následující výčet faktorů, které ovlivňují interindividuální odlišnosti v odolnosti k náročným životním situacím: - vrozené vlastnosti organismu, 23

- věk – odolnost vzrůstá úměrně věku zhruba do 16 let

(potvrzeno např. Rosenzweigovými výzkumy frustrační

tolerance), - životní zkušenosti, - zkušenosti přímo s náročnými situacemi – zátěžovost situací a pořadí, v jakém byly prožívány (postupné

zvyšování obtížnosti napomáhá lepšímu přizpůsobování se

zátěži,

naopak

náhlá

expozice

extrémní

zátěži

vyvolává převážně maladaptivní reakce), - zkušenosti z období raného dětství – negativní význam má zejména odmítání dítěte, chladný a přísný vztah rodičů

k dítěti, nadměrné hýčkání, úzkostlivost, ambivalence ve

vztahu k dítěti; uspokojivé naplňování potřeb dítěte

naopak napomáhá vytvoření „optimistického životního postoje“, s nímž se zátěžové situace lépe zvládají, - aktuální stav organismu a okolnosti z nedávné minulosti, - vykonávání určité činnosti, zejména motorické (v opozici k nečinnosti), - charakteristiky intelektové, autoregulace,

emoční,

- aspirační úroveň (neúměrně k náročným situacím),

vysoká

volní,

uvědomělá

snižuje

odolnost

- příznivé společenské vztahy, - síla ega.

• Hardiness Autorkou tohoto pojetí odolnosti ve smyslu osobní tvrdosti je

S. Kobasová. Pro schopnost čelit zátěži je podle ní podstatná konstelace tří složek: - pocitu kontroly nad svými prožitky a činy, - odpovědnosti vůči sobě a práci, - vnímání změn jako výzvy, (Frydenberg, 1999)

24

a

nikoli

jako

hrozby.

• Sense of coherence – A. Antonovsky , 1979

Koherence celkové životní orientace jakožto globální způsob nazírání na svět a vlastní místo člověka v něm byla definována

A. Antonovskym. Zahrnuje tři dimenze chápání světa, a sice jeho: - srozumitelnost (možnost vysvětlit a předvídat – kognitivní

aspekt postoje k životu), - zvládnutelnost (motivační aspekt), - smysluplnost (emoční aspekt). (Bratská, 2001)

• Self-efficacy Koncept sebeúčinnosti, zavedený A. Bandurou, zahrnuje dvě

roviny – jak reálnou efektivitu zvládacích snah jedince, tak i jeho

vnímání úspěšnosti vlastního jednání, vědomí vlastní účinnosti. Toto vědomí (a s ním spojená víra ve vlastní zvládací schopnosti) vzniká na základě zpracování informací ze čtyř

oblastí: - vlastní zkušenosti s dosahováním cílů, - „zkušenost v zastoupení“ – srovnávání vlastní úspěšnosti s úspěšností jiných osob,

- vlastní zdroje – přesvědčení o existenci vlastních zdrojů (schopností) potřebných ke zvládnutí situace, - současný fyzický a psychický stav.

Vědomí vlastní účinnosti napomáhá vyladění emotivního stavu směrem k aktivitě a schopnosti čelit zátěži. (Výrost, 2001) • Chování typu A (Friedman, Rosenman) • Chování typu C (Cloninger) • Locus of control (Rotter)

• Optimismus (Scheier a Carver)

• Naučená bezmocnost (Seligman)

• Negativní afektivita (Watson, Clark) • aj.

25

3.4. Sociální faktory a zdroje zvládání Mnoho výzkumů potvrzuje předpoklad, že dobré osobní vztahy a sociální zázemí mohou zmírňovat účinky stresorů a že nedostatek blízkých vztahů může negativní působení stresujících okolností ještě více zintenzivnit. Existují ovšem i výzkumná

zjištění potvrzující víceméně protiklad. Například Hinkle po

dlouholetém zkoumání životních změn konstatoval, že vůči

působení stresu se zdají být nejodolnější lidé s některými sociopatickými rysy (s nestálými vazbami k lidem, k sociálním skupinám a k cílům) (Rutter, 1988).

Funkcí, které může sociální opora plnit, je více. Jedná se

zejména o: – emoční oporu (projevy lásky, víry, empatie aj.), – hodnotící oporu (projevy úcty, posilování sebevědomí), – informační oporu (poskytování informací a rad), – instrumentální oporu (předměty a činnosti). (Šolcová & Kebza, 1999)

Využívání sociální opory lze tedy podle její funkce v konkrétní situaci zařadit mezi strategie orientované jak na emoce, tak i na problém.

Podle způsobu, jakým jedinec sociální oporu získává, je

možné rozlišit tyto její podoby: - anticipovaná sociální opora

–

očekávání,

jistota,

že

v případě potřeby blízké osoby pomohou - mobilizace (aktivace) sociální opory - získaná sociální opora – skutečné pomocné aktivity, jež byly k subjektu vyslány. (Šolcová & Kebza, 1999) Důsledky využívání sociální opory se dříve hodnotily jako

veskrze pozitivní, popsány však už byly i některé její negativní dopady

(např.

sebeznevážení,

26

závislost,

pocity

viny

u

přijímajícího, přetížení u poskytujícího). (Šolcová & Kebza, 1999)

Využívání sociální opory nicméně není jediným sociálním faktorem ovlivňujícím chování v zátěžových situacích. B. Major s kolegy například upozornili na význam posuzování jedincovy pozice v sociálním prostředí ve vztahu k dichotomii sociální opora – sociální konflikt. Přítomnost či nepřítomnost sociálního konfliktu může přítomnost či

mít pro jedince stejnou důležitost jako nepřítomnost sociální opory. (Výrost,

Baumgartner, 2001)

27

4 . ZÁTĚŽOVÉ SITUACE 4.1. Dimenze hodnocení zátěžových situací Chování člověka v zátěžových situacích je samozřejmě vedle

osobnostních faktorů utvářeno i faktory situačními, respektive je výsledkem jejich vzájemného působení. V souladu s tím Mikšík (1969, dle Ruiselové, 1994) stanovuje tři hlavní dimenze, na kterých lze zátěžové situace hodnotit: - objektivní tlak prostředí,

- subjektivně prožívané změny vyvolané působením situace (stavy napětí a úzkosti), - dynamika interakce mezi jedincem a prostředím.

Magnusson a Endler pak vymezují následující podmínky pro interpretaci chování jedince v určité situaci: - znalost toho, jak jedinec situaci vnímá a interpretuje, - znalost toho, jak jedinec obvykle v podobných situacích

reaguje, - aplikace teorie kombinující obě předcházející podmínky. (Ruiselová, 1994) Na důležitost subjektivního vnímání reality poukázali

M.

Perrez a M. Reicherts, kteří rozlišili následující objektivní a subjektivní psychologické dimenze situací:

• objektivní: - valence – přirozená stresovost situace, - kontrolovatelnost – možnost kontroly situace,

- změnitelnost – pravděpodobnost, že se situace sama může vyvinout a změnit, - víceznačnost – stupeň jednoznačnosti-mnohoznačnosti situace, - opakovatelnost – pravděpodobnost opakování situace,

28

• subjektivní:

- valence – subjektivní význam pociťování její stresovosti,

situace,

subjektivní

- kontrolovatelnost – subjektivní odhad vlastní schopnosti kontrolovat situaci,

- změnitelnost – subjektivní odhad toho, nakolik se situace

může sama změnit, - víceznačnost – subjektivní

odhad

stupně

nejasnosti,

nejednoznačnosti, - opakovatelnost - subjektivní odhad možností opakování

situace, - známost – rozsah osobní zkušenosti s takovouto situací. (Ruiselová, 1994)

4.2. Typy zátěžových situací Výzkum zvládání se původně zaměřoval na vyrovnávání se s

nepřiměřenou zátěží a mimořádnými situacemi jako je např. ztráta blízké osoby nebo vážná nemoc, postupně však začal být

vztahován i na běžné denní situace, které jsou subjektem vnímané jako problematické. Jak ukázali například již Lazarus a Folkmanová, každodenní drobné problémy mívají ve svém součtu větší vliv na psychické a fyzické zdraví než jednorázové události těžšího kalibru, tzv. velké životní události. Nicméně

současně nelze popřít statisticky významné korelace obou těchto vlivů, tedy jak drobných denních stresujících událostí, tak mimořádných událostí s vysokou valencí. (Ruiselová, 1994)

Přínosnou byla koncepce životních událostí autorů Holmese a

Rahea, kteří do ní sice zahrnovali pouze události těžšího kalibru, nicméně upozornili na jejich společný vliv na celkové ohrožení

jedince (zejména ve vztahu k psychosomatickým onemocněním). Jejich Posuzovací škála sociálního přizpůsobení sloužící

29

k posouzení

rizik

ohrožení

jedince

událostmi je uvedena v Příloze č. 2.

prožitými

zátěžovými

Z mnoha publikovaných typologií zátěžových situací se pro výzkum zvládání zdají být nejpřínosnějšími ty, které jako kritéria třídění používají psychologické aspekty povahy zátěže. Autorem jedné z takových typologií je Mikšík (1983), který rozlišil: - problémové situace (maladjustogenní),

- překážky (frustraciogenní situace), - konfliktové situace (konfliktogenní), - stresové situace (stresogenní).

Pro nepřiměřené úkoly a stresové situace je podle Mikšíka

charakteristický

tlak

na

rezistenci

subjektu

vůči

působení

situačních vlivů a na jeho schopnost pokračovat v osvojených aktivitách. Nepřiměřené úkoly svým rozsahem a setrvalými nároky na výkon převyšují momentální fyzické i psychické síly jedince,

který je tak nucen prokázat schopnost rezistence vůči únavě a vyčerpání. U stresových situací je průběh aktivity, kterou jedinec vykonává, narušován interferujícími psychickými prožitky

vyvolávanými těmito situacemi. Jedná se zejména o prožitky úzkosti a nejistoty v nejrůznějších podobách (tréma, obavy,

anticipační úzkost, pocit vlastní nedostatečnosti aj.), jež se váží

na různé aspekty zátěžových situací (např. atypické prostředí, časový deficit, tlak ohrožení, tlak vědomí odpovědnosti). V těchto situacích je tedy aktualizována rezistence vzhledem k uvědomění si a prožívání závažnosti okolností a případných důsledků chyb. Problémové situace a překážky nutí jedince k aktivnímu řešení nově vzniklých okolností či podmínek realizace činnosti.

Kladou nároky na schopnost orientace v novém problému a adekvátního vyrovnání se s nově vzniklými okolnostmi skrze 30

restrukturalizaci psychiky, vytvoření nových přístupů, přijetí nových aktivit.

V situacích, kde jedinci v činnosti zaměřené k dosažení určitého cíle brání překážky a volní úsilí nepostačuje k jejich

překonání, jsou kladeny nároky na frustrační toleranci a schopnost aktivně se vyrovnat s frustrujícími a deprivujícími okolnostmi.

Situace konfliktové se týkají procesu volby mezi různými alternativami směru jednání (rozhodovacích procesů). (Mikšík, 1983)

Jinou typologii zohledňující psychologické aspekty povahy

zátěže zavedl R. R. McCrae. Podle něj lidé reagují na zátěžové

situace podle toho, jak danou situaci vnímají ve vztahu k sobě samým. Rozlišil tak tři hlavní typy stresových situací: - výzva – např. nástup do zaměstnání, uzavření manželství, narození dítěte,

- ohrožení – onemocnění, nezaměstnanost, atp., - ztráta – úmrtí blízkého člověka, rozvod, odchod dítěte z domu, krádež apod.

Výzva více než ostatní situace mobilizuje člověka k aktivnímu a adaptivnímu chování. Vyvolává častěji racionální chování, potlačení jiných aktivit a humor. Oproti tomu situace ohrožení a ztráty navozují spíše chování pasivní, jako například

fatalismus, snění nebo třeba hledání opory ve víře. Všechny tři typy situací jsou si podle McCrae rovny co do vyvolávání únikových strategií, (Baumgartner, 2001)

jako

jsou

31

popírání

a

vyhýbání

se.

5. METODIKY MĚŘENÍ ZVLÁDÁNÍ WCQ – Ways of coping questionnaire

Dotazník WCQ byl vytvořen S. Folkmanovou a R. S. Lazarusem v roce 1985 jako novější verze dotazníku WCC (Ways of coping checklist). Obsahuje 8 subškál: - zvládání orientované na problém, - zvládání orientované na emoce: - přání,

- oddálení – zapomenutí, - zdůrazňování pozitivního, - sebeobviňování, - redukce napětí, - sociální izolace, - vyhledávání sociální opory. Tento dotazník bývá kritizován

kvůli

nízké

vnitřní

konzistenci subškál a nedostatečné validitě. (Baumgartner, 2001) COPE Tento

multidimenzionální

dotazník copingových

strategií

sestavili C. S. Carver, M. F. Scheier a J. K. Weintraub v roce 1989. Obsahuje 15 subškál, které lze orientačně rozdělit do 3 skupin: - stategie zaměřené na problém: - aktivní zvládání,

- plánování, - překonání konkurujících aktivit, - sebeovládání,

- hledání instrumentální sociální opory, - strategie zaměřené na emoce: - hledání emoční sociální opory, - pozitivní reinterpretace a růst, - akceptace, 32

- zaměření na náboženství,

- zaměření na emoce a jejich projevení,

- maladaptivní strategie: - popírání,

- behaviorální vypnutí, resp. uvolnění se, - mentální vypnutí, - užívání alkoholu nebo drog, - humor. (Ficková & Ruiselová, 1999)

CISS – Coping inventory for stressfull situations Tento dotazník v roce 1990 vyvinuli N. S. Endler a J. D. Parker, rozlišují v něm zvládání zaměřené na problém, na emoce a na únik. Dotazník obsahuje škály:

- zaměření na problém, - zaměření na emoce, - vyhýbání, - odvedení pozornosti, - sociální rozptýlení. (Ficková & Ruiselová, 1999)

CSI – Coping Strategy Inventory

Dotazník CSI vytvořili D. L. Tobin, K. A. Holroyd a R. V. Reynolds v roce 1984, koncipovali ho hierarchicky, na nejvyšší

úrovni s faktory příklonu a odklonu, na sekundární úrovni

s rozlišením zaměření na problém a na emoce. Zjišťuje 8 strategií: - příklonové zaměřené na problém: - řešení problému, - kognitivní restrukturace,

- příklonové zaměřené na emoce: - vyjádření emocí, - vyhledávání sociální podpory, - odklonové zaměřené na problém: - vyhýbání problému, - fantazijní únik,

33

- odklonové zaměřené na emoce: - sebeobviňování,

- sociální izolace. (Balaštíková, Blatný & Kohoutek, 2004) DOZ Tento dotazník vyvinul O. Mikšík v r. 1991 jako metodu

zjišťující zvládání zátěže v rizikových situacích. Zaměřuje se na šest oblastí, jimiž jsou: - sebejistota (míra spolehnutí se na sebe sama), - adaptabilita (pružnost v přizpůsobování se proměnným prostředí), - zodpovědnost (schopnost plnit povinnosti),

- maskulinita-feminita v přístupu ke zvládnutí situace, - integrace osobnosti při zvládání zátěže, - tendence riskovat. (Kováčová, 1994) SAS – Sebahodnotenie adaptívneho správania Tuto škálu vytvořili v r. 1986 R. Kostolanský a J. Senka upravením Coping Inventory autorky S. Zeitlinové. Slouží

k posuzování zvládání zátěže z hlediska věku. Zaměřuje se na dvě kategorie zvládání: - zvládání sebe sama (tak aby při udržení vztahu k prostředí nedošlo k narušení integrity osobnosti),

- a zvládání prostředí a jeho požadavků. Od Zeitlinové přebírá tři její dimenze zvládání: - neproduktivita – produktivita, - pasivita – aktivita,

- rigidita – flexibilita. (Kováčová, 1994) KIDCOPE Škálu KIDCOPE vyvinul A. Spirito se svými spolupracovníky v roce 1988. Zjišťuje používání zvládacích strategií u dětí, určena je pro věkové skupiny 7-12 a 13-18 let. Prostřednictvím 34

15 položek zjišťuje používání 10 copingových strategií. Strategie autoři

dělí

na

pozitivní

(tj.adaptivní)

vyhýbací). Pozitivní strategie představují: a) řešení problému,

a

negativní

(neboli

b) regulace emocí, c) hledání sociální podpory, d) kognitivní přehodnocení, e) sebekritika. Strategie negativní zastupují: f) odvedení pozornosti, g) ústup do pozadí, h) obviňování jiných, i) zbožné přání,

j) rezignace. (Ficková, 1994) SACS – Strategic approach to coping scales Zajímavou novou metodickou pomůcku vyvinul v roce 1996 S. E. Hobfoll se svými kolegy. Multiaxiální model zvládání, osy:

1. 2. 3. Tyto 3

prosociální – antisociální, pasivní – aktivní, přímý – nepřímý. dimenze zastoupeny 9 škálami vyvozenými faktorovou

analýzou. (Frydenberg, 1999)

35

III. VÝZKUMNÁ ČÁST 1. CÍL VÝZKUMU Přestože problematika zvládaní náročných situací stojí již

několik desetiletí v popředí výzkumného psychologického zájmu, nebyla dosud vzhledem k její šíři a komplexitě vyvozena uspokojující jednotící teorie, byť bylo vytvořeno mnoho různých

koncepcí a zjištěno mnoho dílčích poznatků. Mým výzkumným zájmem nebylo ověřovat některá z těchto zjištění nebo mezi nimi

hledat vzájemné vztahy, ale pokusit se problematiku zvládání nahlédnout její přímým pozorováním v reálném životě, které umožňuje pojmutí její komplexity i začlenění do přirozeného

kontextu. Rozhodla jsem se tedy pro výzkum intenzivního typu, jehož prostřednictvím je možné přirozeně se odehrávající procesy zkoumat. Cílem mého výzkumného počínání bylo při sledování zvládacích snah jedince v dlouhodobějším měřítku blíže popsat jak předmět jeho zvládaní (tj. obtížné situace a v nich obsažené zátěžové činitele), tak především způsoby zvládání, jimiž je k zátěži přistupováno. Dílčím cílem této explorační studie bylo

stanoveno zkoumání stability pozorovaných zvládacích procesů v čase.

2. VÝZKUMNÁ METODA A VÝZKUMNÝ SOUBOR Vzhledem ke stanoveným výzkumným cílům se jedinou adekvátní metodou získání dat umožňující jejich dosažení ukázalo být sebepozorování či využití introspekce jiných osob. Požadavek dlouhodobého sledování jedince však byl natolik

vážnou překážkou pro nalezení vhodných výzkumných objektů, 36

že mi nezbylo než se rozhodnout pro vlastní sebepozorování a stát se jediným objektem tohoto výzkumu.

Přihlédneme-li k tomu, jak introspekci vymezuje Hurdálek (1996), pak byla tato výzkumná metoda použita v jejím obecně

chápaném (ne však zcela přesném) významu, zahrnujícím sebepozorování extrospektivní (pozorování vlastního jednání v různých

situacích)

a

introspektivní

procesů vlastního vědomí).

(zkoumání

obsahů

a

Nespornou předností zvolené metody je vysoká ekologická

validita získaných dat a jejich jasná srozumitelnost výzkumníkovi, který jako jediná osoba může znát jejich pravý význam, byť s omezením hranicemi jeho vlastního vědomí.

Pro analýzu dat bylo zvoleno použití kvalitativní metodologie

v kombinaci s některými postupy kvantitativními, umožnily kvantifikaci získaných dat.

které

by

2.1. Tvorba dat Výzkumná data byla vytvořena průběžným zapisováním popisů zvládání stresových situací, s nimiž jsem byla konfrontována. V průběhu jednoho kalendářního roku (od ledna do prosince 2002) jsem zaznamenala 274 situací. Záznamy

jsem

prováděla deníkovým

způsobem (formou

vyprávění) pokud možno denně či obden, převážně ve večerních hodinách. Mým cílem bylo dokumentovat náročné situace, v nichž jsem prožívala stres, nicméně postupně se ukázalo nezbytným zaznamenat i některé situace klidové či s nízkou úrovní zátěže, jež se však jevily jako zajímavé pro pochopení

některých mechanismů zvládání nebo měly význam pro zvládání dlouhodobých problémů. V průběhu vedení si těchto deníkových

záznamů se zvyšovala má všímavost vůči méně zátěžovým situacím, což je příčinou nárůstu jejich podílu mezi ostatními situacemi (viz tabulka č. 4). 37

U naprosté většiny zápisů jsem neměnila původní text a

členění situací, u přibližně 5% situací jsem pro lepší výtěžnost

dodatečně (při zpracování dat) některé složitější a déletrvající problémové situace rozdělila na několik dílčích, samozřejmě při zachování vědomí jejich vzájemné souvislosti.

Přehled všech situací s jejich rozložením v čase a s jejich

vzájemnou provázaností je uveden v Příloze č.1. Konkrétní příklady jednotlivých situací se průběžně objevují v textu jako ilustrace různých problematik. Výběr těchto situací není nikterak reprezentativní z hlediska charakteristik jejich souboru, cíleně

například neuvádím situace, které považuji z důvodu ochrany osobnosti své i svých blízkých a našich vzájemných vztahů za nevhodné ke zveřejnění.

2.2. Analýza dat Při analýze dat jsem vycházela z postupů otevřeného a

selektivního kódování definovaných Straussem a Corbinovou (1999). Vzhledem k širokému rozsahu zpracovávaného materiálu bylo možné využít i některé kvantifikační postupy k ozřejmení četnosti výskytu a „síly“ některých pozorovaných jevů. Svou pozornost

jsem

při

rozboru

dat

zaměřila

jak

na

některé

charakteristiky zátěžových situací, tak na způsoby zvládání těchto situací, které především stály v centru mého zájmu. Při analýze zvládání jsem se snažila zohlednit jeho procesuální charakter.

Přínosným pro tuto fázi výzkumu se ukázal být můj vyhýbavý

přístup k psaní diplomové práce, díky němuž jsem zaznamenané situace zpracovávala zhruba tři roky po jejich zapsání. Získala jsem tak dostatečný odstup k tomu, abych mohla objektivněji

posoudit své zvládací chování. Díky časovému odstupu se obrousil emotivní náboj situací hůře zvládaných a tudíž i hůře 38

slučitelných s mým pozitivním sebehodnocením, a celkově se významně posunulo těžiště mého zvládacího úsilí, díky čemuž jsem mohla své minulé chování a prožívání hodnotit s větším nadhledem a klidem, méně narušovaným interferujícím

působením emocí a psychických obran. Věřím, že ke ztrátě důležitých informací či jejich podstatnému zkreslení vlivem časového odstupu nedošlo – situace byly zdokumentovány dosti podrobně a při jejich analýze se v paměti snadno vybavovaly i s nezaznamenanými detaily.

39

3. POPIS A INTERPRETACE VÝSLEDKŮ 3.1. Charakteristiky zátěžových situací 3.1.1. Valence situace Za základní charakteristiku obtížné situace lze považovat

úroveň její náročnosti, tzv. valenci či stresovost. Pro hodnocení valence posuzovaných pětibodová stupnice: 1 –žádný

až

velmi

situací

slabý

byla

stres

použita

(př.

následující

nepatrné

seznamování s novými lidmi a prostředím) 2 –mírný stres (př. překonávání běžných konfrontace názorů)

zaspání, překážek,

3 –středně silný stres (př. těžší zkouška ve škole, hádka) 4 –silný stres (př. dopravní nehoda, ukončení partnerského vztahu) 5 –velmi silný stres (př. stavy silné úzkosti při intoxikaci)

Průměrná

úroveň

zátěže

pro

všechny

situace

dosahuje

hodnoty 2,26. Zajímavé srovnání může přinést výpočet celkové intenzity zátěže za toto období podle Holmese a Rahea, který dosáhl úrovně 219 bodů.

Tabulka č. 1 – Celková intenzita zátěže u zkoumaných situací Celkem situací

274

Průměrná intenzita zátěže

Celková intenzita zátěže podle Holmese a Rahea

40

2,26

219 bodů

Tabulka č. 2 – Dosažené stupně intenzity zátěže ve zkoumaných situacích

Stupeň intenzity zátěže

Počet situací

Procenta

4

26

9%

2

126

5

3

3 1

1%

65

24%

54

20%

46%

Při srovnání dvou pololetí posuzovaného roku 2002 lze zaznamenat rozpor ve výsledcích hodnotících celkovou náročnost těchto období – v prvním pololetí sice byla zjištěna

výrazně vyšší průměrná hodnota zátěže v situaci, nicméně podstatně více situací vyšší náročnosti a celkově vyšší koeficient dle Holmese a Rahea byly zaznamenány v druhém pololetí (viz

následující tabulky č. 3 a 4). Tento rozpor je zapříčiněn vysokým počtem situací nízké valence zaznamenaných ve druhém pololetí,

jenž byl důsledkem zvyšující se všímavosti vůči nim v průběhu provádění sebepozorování.

Tabulka č. 3 – Srovnání celkové intenzity zátěže ve dvou pololetích I.pololetí leden - červen 2002 Celkem situací Průměrná intenzita zátěže Celková intenzita zátěže podle Holmese a Rahea

55

II.pololetí červenec – prosinec 2002 219

2,45

2,22

93 bodů

126 bodů

41

Tabulka č. 4 – Srovnání četností dosažených stupňů zátěže ve dvou pololetích Počet situací za období

leden - červen Stupeň intenzity zátěže

5

0

3

15

1

6

4 2

(0%)

červenec – prosinec 3

(1%)

50

(22%)

48

(22%)

8

(15%)

18

26

(47%)

100

(27%)

(11%)

(8%)

(46%)

Je ovšem nutno přiznat, že toto rozčlenění situací podle jejich

valence má svá slabá místa– těžko například můžeme srovnávat jednorázovou zátěž typu zkouška ve škole s latentní zátěží, jakou je například dlouhodobá frustrace v partnerském vztahu nebo výčitky svědomí po smrti blízké osoby. Při posuzování valence

jednotlivých situací jsem se tedy snažila zohlednit i toto hledisko dlouhodobého působení zátěže. Zajímavý příklad zdánlivě

nevýznamné situace, ve které se však projeví vliv dlouhodobě kumulovaného napětí a frustrací představuje situace č. 79 „Vyvrcholení a konečné usmíření“.


Situace č.79 „Vyvrcholení a konečné usmíření“ [shrnutí]: Na závěr pracovního pobytu v domově pro mentálně postiženou mládež mě jedna klientka žádá o společné vyfotografování. Prosím tedy svého oblíbeného klienta, aby mi zatím podržel slupky od pomerančů, se kterými nechci pózovat, on je však pohodí na trávník. Po focení je tedy jdu posbírat a poznamenávám něco lehce káravého, na což reaguje jiný můj oblíbenec, s nímž jsem však měla v poslední době řadu konfliktů, protivnou rýpavou poznámkou. Odbudu ho a odcházím do svého pokoje, kam jsem měla namířeno. Tam na mě dolehne pocit vyčerpání, lehnu si do postele a rozpláču se. (…)

42

3.1.2. Situační kontexty Situačními kontexty je označován hrubý rámec, ve kterém se dynamika zvládání situace odehrává. Kontexty představují různé oblasti prožívání, různá témata lidského života, jež jsou v situaci aktualizována a jichž se týkají zvládací aktivity jedince. U posuzovaných situací jich bylo rozlišeno těchto 14 druhů: - existence - zdraví

- já - partnerské vztahy - přátelské vztahy - rodina - širší mezilidské vztahy a kontakty - škola - práce - zájmy

- cestování - společenské problémy - morálka, společenské normy, zákon - finance a majetek Jedním z těchto kontextů je utvářeno 68% situací, 32% situací

utváří kombinace 2 až 3 kontextů. Těchto 14 kategorií bylo posléze zredukováno na následujících 5 obecných kategorií kontextů:

- výkonové

- mezilidské - existence, morálka, normy - zdraví - hmotné

43

Při tomto novém dělení se 78% situací odehrávalo v rámci

jednoho z pěti obecných kontextů, ostatní situace byly určovány kombinací dvou nebo tří kontextů

Tabulka č. 5 – Četnosti výskytu situačních kontextů Kontext MZ VÝ EX VÝ - ME ME - EX ZD VÝ - EX HM - EX HM - ME ME - ZD HM - VÝ HM VÝ - HM -ME ME - EX - ZD VÝ - HM

Četnost výskytu 105 76 29 21 13 8 5 3 3 3 2 2 2 1 1

Procenta 39% 28% 11% 8% 5% 3% 2% 1% 1% 1% 1% 1% 1% 0% 0%

MZ – mezilidský VÝ – výkonový EX – existence, morálka, normy ZD – zdraví HM – hmotný

44

3.1.3. Zdroje zátěže Při analýze zaznamenaných situací bylo identifikováno množství stresorů (původců prožitků napětí, tísně a potřeby nějak

řešit nastalou situaci). Tyto zdroje zátěže, jak je budeme dále nazývat, zahrnují velkou šíři činitelů spadajících do různých situačních kontextů a do různých dílčích oblastí interaktivního celku subjekt-prostředí.

Bližší rozčlenění těchto oblastí přináší následující přehled. Pro jednodušší orientaci v něm uvádím zjednodušená označení typu „čas –nedostatek času“, byť se ve skutečnosti jedná o „subjektivní prožívání nedostatku času“. U všech kategorií je tedy nutno mít na zřeteli jejich subjektivní povahu.

Četnosti výskytu jednotlivých zdrojů zátěže jsou uvedeny v tabulce č. 6 následující za přehledem. Situace

• Čas

- nedostatek času, dané termíny plnění úkolů - konečnost situací a životních skutečností - ztráta času nezaviněná subjektem - čekání

• Povinnosti, pravidla - nutnost účastnit se nepříjemné situace - požadavky na chování subjektu plynoucí ze situace (např. nutnost se rozhodnout, zaujmout postoj, jednat) - dodržování společenských pravidel

• Možnosti

- omezené možnosti chování subjektu

• Obvyklost situace a změny v jejím vývoji - nové situace - stále se opakující situace - změny v průběhu situace

- dostavení se neobvyklého, nečekaného 45

- nedostavení se obvyklého, očekávatelného

- komplikace situace vstupem dalších působících faktorů

Kulisy

• Fyzické prostředí

- neznámé prostředí - nepříjemné prostředí

- nevhodné podmínky (zima, hluk, zakouřeno) - nevhodné místo k vykonávání určité činnosti

• Prostředky - nedostatek potřebných prostředků - ztráta prostředků

Aktéři

• Sociální prostředí - nepřítomnost jiných osob - přítomnost přílišného množství osob - neznámé osoby (napětí, nervozita, - celkově nepříjemná atmosféra vzedmuté

emoce,

dramatizace

situace

některými

osobami) - konflikty mezi některými jedinci, jichž je subjekt svědkem

- potíže a trápení některých jedinců - neorganizovanost skupiny při práci

• Vztah a působení vůči subjektu - ignorování subjektu, nezájem - odlišné postoje a názory, neporozumění subjektu

- nedůvěra - odmítavé chování vůči subjektu (odmítnutí žádosti, celkové odmítnutí či upřednostnění jiné osoby) - kritika, negativní zpětná vazba - obviňování a napadání subjektu 46

- necitlivé a ponižující chování vůči subjektu - manipulace

- přetvářka - neobvyklé chování vůči subjektu Subjekt

• Aktuální stav - nemoc

- bolest - únava - nevhodná nálada

• Minulá zkušenost

- nepříjemná zkušenost s daným problémem nebo typem

situace - nepříjemný zážitek těsně předcházející aktuální situaci - opakovaně se vyskytující problém - nedostatek zkušeností

• Anticipace - nenaplněná očekávání - naplněná negativní očekávání - vytváření plánů do budoucna

• Informace - nedostatek potřebných informací - nejasné

a

neporozumění

nesourodé

informace

vedoucí

• Motivace - nedostatečná motivace (nezájem, nechuť, odpor) - ztráta motivace

- přílišná motivace - vyvstání potřeby vyžadující si okamžité uspokojení - nejistota v oblasti motivace (co chci?)

• Emoce

47

k

- nepříjemné prožitky (od nepříjemného napětí až po

výbuch zlosti, nával úzkosti či např. déletrvající

depresivní ladění) - silné těžko korigovatelné emoce - nežádoucí citová angažovanost

• Hodnocení

- nespokojenost, nechtění, odmítání

• Sebehodnocení - negativní sebehodnocení (pocity vlastní neschopnosti, omezenosti, trapnosti - pochybnosti o sobě - nutnost změnit sebehodnocení (např. vlivem zpětné vazby od jiných osob)

• Svědomí - provinilost,

vědomí

nesprávného

chování

v určité

situaci - zpětné výčitky svědomí - zodpovědnost nutící podstoupit nepříjemné zážitky

• Výkon činnosti - nejistota - v hodnocení

situace

(nejistota,

pochybnosti,

zmatení, pocit absurdity) - v oblasti cílů, jejich realizovatelnosti

- v oblasti chování (jakožto prostředku vedoucího

ke kýženému cíli) - frustrace při naplňování různých potřeb - intrapsychické konflikty - (ambivalence) - potřeby a prožitky interferující činnosti - ztráta jistot - nejasné priority

- zábrany - přítomnost vnitřních zábran a bloků 48

s výkonem

- překonávání vnitřních zábran

- odkládání činností

- nedokončená – potřeba dokončit nedokončený úkol, nedořešený problém - smysl činnosti vynakládání sil)

(pocity

zbytečnosti

a

marnosti

- provádění činnosti postrádající smysl, ztráta smyslu v průběhu činnosti - vykonání cílené činnosti bez dosažení cíle

- nezvládání - vědomá nepřipravenost - nestíhání časových termínů

- nezvládání příliš velkých a obtížných úkolů

- nezvládání dosud neosvojených a nových aktivit - nezvládání situace zapříčiněné situačně - aktuálním stavem subjektu (např. nemoc, únava, nekoncentrovanost, nedostatečná motivace) - situačními faktory (příliš mnoho působících vlivů, těsně předcházející náročné situace, nečekané změny situace)

• Sebevymezení vůči ostatními - sebeprezentace - budování vlastní pozice ve skupině

• Vztahy a komunikace s jinými aktéry - komunikace s nepříjemnými osobami - konfrontace názorů

- braní ohledů vůči jiným osobám (korekce svého chování s ohledem k ostatním) - změna vztahu - zklamání důvěry v jinou osobu - překonání určitých hranic směrem intimitě

49

k větší

Tabulka č. 6 – Zdroje zátěže a četnost jejich výskytu Zdroje zátěže Situace

časové faktory

33

pravidla

12

možnosti

10

obvyklost a změny

Kulisy

fyzické prostředí

Aktéři

sociální prostředí

Subjekt

aktuální stav

Výskyt v situacích

61

7

prostředky

7

24

vztahy a chování vůči subjektu

55

minulá zkušenost

11

anticipace

40 24

informace

6

motivace

35

emoce

různé (nepříjemné, silné, nežádoucí)

76

stud*

26

obavy, úzkost* sebehodnocení

75

17

svědomí

34

výkon činnosti nejistota

26

intrapsychické konflikty

19

frustrace zábrany

odkládání

25 18 2

nedokončení

vnímání smyslu činnosti nezvládání

sebevymezení vůči ostatním vztahové vůči ostatním

4

8

41

9

22

*) Tyto dvě kategorie vyčleňuji zvlášť z důvodu vysoké četnosti jejich výskytu.

50

Jak je též patrné z výše uvedené tabulky, u většiny situací byl

detekován více než 1 z popisovaných zdrojů zátěže. Konkrétní četnosti jejich výskytu ukáže následující tabulka.

Tabulka č. 7 – Počet detekovaných zdrojů zátěže v situaci Počet detekovaných zdrojů zátěže

1

Počet situací

Procenta

92

34 %

70

2

3 a více

112

25 %

41 %

Počet zdrojů zátěže v situaci ovlivňuje výslednou valenci

situace – korelační koeficient pro tyto dva ukazatele dosahuje hodnoty 0,38.

Situace s více působícími zdroji zátěže zahrnují situace

různého charakteru, v nichž různé zdroje mohou působit jak současně, tak i postupně v průběhu času. Příkladem současného

působení zátěže z více zdrojů může být situace č. 44 „Nadnárodní“, ve které se odehrával pracovní pohovor s nesympatickou odlidštěnou personalistkou na neatraktivním

pracovišti, v průběhu něhož se ukázalo, že nabízená práce je poněkud jiného charakteru, než jak bylo prezentováno –zátěž zde pro subjekt vyplývala současně ze zdrojů prostředí (nepříjemné

prostředí), aktérů (nesympatická nepříjemně se chovající osoba) a subjektu (zklamané očekávání, ztráta motivace). Postupné působení

stresorů

„Odvolaná cesta“:


v průběhu

času

ilustruje

situace

č.

118

[pozn.: Jedná se o pracovní cestu do města T.] „Řidič v autobuse chtěl nějak podezřele málo peněz, zlomek vteřiny jsem váhala, jestli mu to mám říct, ale neřekla. Pak jsem se tím chvíli zaobírala, lehce se styděla. Volala jsem kolegyni, abychom zkoordinovaly příjezd do T., ale nebrala to. Telefon jsem zastrčila hluboko do tašky, takže jsem neslyšela, když mi volala zpět. V H. jsem přestoupila, koukla na mobil a viděla nepřijatý hovor – volám zpět – cesta se ruší 51

– nechala jsem si zastavit a vystoupila, divící se, absurdita, pobavení, trochu i naštvání. No tak si aspoň vyzvednu peníze a nakoupím, co potřebuju. Jenže bankomat nefungoval. Zpátky na nádraží zjistit autobus domů – odjel, další za 3 hodiny, do Prčic... Byla zima. Zavolala jsem milému, chtěla se potěšit – udělalo mi to trochu líp. Vymyslela plán jet přes K., odtamtud toho jezdí víc. V K. hodina čas – cesta do banky pro peníze. V bankomatu 680 Kč – zděšení, před týdnem tam bylo asi pět set, takže v pátek přišly peníze a někdo je ukradl… Malovala jsem si tu hrůzu, konsternovaná vyšla ven, tam mě napadlo zajít dovnitř a poprosit o pomoc – informaci. Vytrvalým nátlakem se mi podařilo přesvědčit paní za přepážkou, aby se mi věnovala, i když jsem neměla občanku. Přivolala si na pomoc vedoucí – znovu přesvědčování, nakonec mě uklidnila sdělením, že peníze ještě nepřišly. Asi jsem to spletla, to už mě ale netrápilo. Autobusem domů – pletla jsem jako celý den, dělalo mi dobře, že se udržuju v činorodosti. Jak jsem tak přemýšlela o té divné cestě, myslela jsem na to, že to zbytečné přesednutí v H. (jinak bych hned mohla jet zpátky) možná byl trest za mé ranní „ošizení“ řidiče, resp. ČSAD. Také mě napadlo, jestli bych u bankomatu takhle zpanikařila nebýt těch předchozích nepříjemných překvapení.“

Zátěž u této situace vycházela ze zdrojů subjektu (stud, výčitky), situace (překvapivý vývoj, frustrace) a aktérů

(odmítnutí prosby, nedůvěra), detekovat by bylo možné i zátěž ze zdroje prostředí (zima), ta ovšem v tomto případě nebyla uznána za dostatečně významnou, byť určitý vliv na chování subjektu

měla. Z metodologického hlediska se ovšem nabízí otázka, zda je vhodné tuto situaci, jež je přirozeně chápána jako jedna časová

jednotka určená významem „cesta do T.“, chápat i jako jednu

„zvládací“ jednotku, a nebylo by smysluplnější rozčlenit ji do menších jednotek určených vždy vyvstáním konkrétního zátěžového momentu a reakcí na něj.

52

3.2. CHARAKTERISTIKY ZVLÁDÁNÍ 3.2.1. Zvládací strategie Při analýze způsobů zvládání zátěže byla v první fázi při

otevřeném kódování provedena extrakce a přeformulování popisů

zvládacího chování a intrapsychických procesů ze zaznamenaných situací. Tento postup můžeme demonstrovat např. u situace č. 26 „Uprchlíci poprvé“.


[pozn. -jednalo se o organizování volnočasových aktivit pro uprchlíky v azylových zařízeních se skupinou kolegů]. „Měli jsme dobře připravený program pro děti, já hezky nachystaný kostým a rámcově promyšlený výstup a úkol pro děti, ale stejně jsem se hrozně bála, jak nás přijmou a jak to všechno dopadne. Bála jsem se svého i výstupu (nerada se předvádím před množstvím neznámých lidí). Čas, který jsem měla, než děti dorazí na mé stanoviště, jsem trávila klábosením s kolegyní z vedlejšího stanoviště a několika zvědavými uprchlíky (nemusela jsem se zaobírat svou nervozitou). Ale najednou tu byly děti a já neměla ani pořádně rozložené všechny věci. Nějak jsem to všechno zvládla, sice jsem se trochu styděla, ale zas mě překvapilo, jaký jsem dostala dobrý nápad s čarováním. Celkově jsem cítila úlevu, dětem se to líbilo, zaujali jsme i dospělé. Cestou zpátky jsme probírali zážitky, postupně jsme ale upadali do unaveného mlčení a pospávání.“

U této situace byly detekovány následující zvládací postupy: cílená aktivita – příprava překonávání strachu a studu odvedení pozornosti od negativního prožívání -

k příjemnému sociálnímu (s důsledkem ztráty koncentrace na problém) aktivita – provedení plánovaného + improvizace, dobrý nápad (mírně blokováno studem) zpracování zážitků kolektivní i individuální, obnova sil

53

Vysoký počet zvládacích postupů identifikovaných u této

situace (5) není typický pro ostatní situace, výrazněji překračuje průměrný počet 2,74 Konkrétní rozložení

zvládacího postupu v jedné situaci. množství identifikovaných postupů

v situacích ukazuje tabulka č. 8.

Tabulka č. 8 – Počet zvládacích postupů detekovaných v první fázi kódování Počet užitých zvládacích postupů

Počet situací

1

51

3

86

2 4 5 6

59 47 24 7

Při užití více zvládacích postupů v jedné situaci se jejich vzájemná provázanost liší v návaznosti na cíle aktivit a na různé

možnosti působení zdrojů zátěže v situaci (souběžné, následné). Různé zvládací postupy v jedné situaci tedy a) mohou být provázány, spojeny zaměřením na dosažení jednoho cíle b) mohou po sobě pouze následovat v průběhu času a být zaměřeny různým směrem c) může se jednat o kombinace a) a b).

54

Při

hledání

vhodného

způsobu

redukce

množství

detekovaných zvládacích postupů na obecnější kategorie strategií

zvládání (axiální kódování) bylo zvažováno mnoho kritérií. V potaz byly brány mimo jiné tyto charakteristiky zvládacích procesů:

• Úroveň volní kontroly subjektem - samovolné procesy

- částečně kontrolované a cílené chování - zautomatizované reakce - jednání pod vlivem emocí - jednání zcela kontrolované a cílené

• Směr aktivity subjektu - vnější (zvládání prostředí) - vnitřní (zvládání sebe) - žádný (pasivita)

• Vztah aktivity k situaci - orientace na řešení situace - orientace na únik • Příčina aktivity

- vnitřní (dosahování stanovených cílů) - vnější (reakce na vnější tlaky a podněty)

• Efektivita zvládacích snah - nezvládání - částečné zvládání - zvládání

• Míra spolupráce s jinými osobami

55

Tato i další hlediska lze různě vzájemně kombinovat, čímž

získáváme širokou paletu různých kategorií zvládacího chování.

Při hledání vhodných kritérií kategorizace zvládacích postupů extrahovaných ze zkoumaných situací se nicméně ukázalo jako

nejvhodnější vycházet z kritéria jediného, a sice uskutečňování obecných tendencí „dosažení příjemného“ a „vyhnutí se nepříjemnému“. Podle toho, která z nich a jakým způsobem byla v zátěžové (tj. nepříjemné) situaci realizována, byly rozlišeny následující kategorie způsobů zvládání: • Zvládání

nepohody)

aktuální

situace

(zvládání

aktuálního

stavu

- Zvládací strategie - aktivní řešení - uvolnění emocí - přehodnocení - kompenzace - únik - Selhání zvládacích aktivit – podlehnutí tlaku situace a nepříjemnému stavu • Přesahující procesy (dlouhodobé udržování stavu pohody) - Dlouhodobé strategie - předcházení vzniku zátěže

- vytváření nových vzorců chování - Selhání dlouhodobých zvládacích aktivit - nepředcházení vzniku zátěže - nevytváření nových vzorců chování

56

Tabulka č. 9 – Kategorie způsobů zvládání Mechanismus reakce na nepříjemnou situaci

Kategorie

Zvládací strrategie strategie

Dlouhodobé

Nezvládání

Zvládání v dlouhodobém horizontu

dání

Nezvlá-

Zvládání aktuální situace

AŘ UE

Aktivní řešení

Dosažení příjemného aktivitou řešící situaci

Uvolnění emocí

Odstranění nepříjemného uvolněním emocí, vybitím napětí

ZP

Přehodnocení

Dosažení příjemného či odstranění nepříjemného změnou postoje k situaci

K

Kompenzace

Dosažení příjemného jinou aktivitou

Ú

Únik

Vyhnutí se nepříjemnému

P

Podlehnutí

Nevyhnutí se nepříjemnému ani nedosažení příjemného

PA

Předcházení

Vyhnutí se vzniku nepříjemného aktivitou

NV

Vytváření nových vzorců zvládání

Zefektivnění dosahování příjemného

nPA

Zanedbání

Nezabránění vzniku nepříjemného

nNV

Rigidní aplikace zažitých vzorců

Nezefektivnění dosahování příjemného

57

Kategorie

„přehodnocení“,

„aktivní

řešení“,

„kompenzace“

a

„uvolnění

„únik“

jsou

emocí“,

nazvány

zvládacími strategiemi, jelikož vedou k dosažení cíle, jímž je v zátěžové situaci odstranění pocitu nepohody. Kategorie

„podlehnutí“ představuje nezvládnutí dosažení tohoto cíle. Kategorie „předcházení“ a „vytváření nových vzorců chování“ (dále označované jako dlouhodobé strategie) jsou zvládacími strategiemi v dlouhodobém měřítku, vztahují se k dlouhodobému udržování pocitu pohody (ačkoli vytváření

nových vzorců je též zaměřeno na zvládnutí momentálního nepříjemného stavu). Kategorie „nepředcházení“ a „nevytváření

nových vzorců chování“ jsou protipóly těchto dlouhodobých strategií.

• Aktivní řešení (AŘ) Tato strategie představuje aktivní působení subjektu na zátěžovou (nepříjemnou) situaci za účelem její přeměny v nezátěžovou (příjemnou). Do této kategorie spadají všechny aktivity subjektu směřující

k dosažení určitého cíle, vyřešení problému či splnění úkolu,

dále aktivní reakce subjektu na změny ve vývoji situace či na nově vzniklou situaci a v neposlední řadě aktivity subjektu směřující k ovládnutí sebe sama (a to zejména v případě, kdy by

interferující psychické pochody, jako například ztráta motivace nebo nežádoucí emoční prožívání, mohly narušit průběh aktivity). Jedná se zejména o následující postupy: - orientace v prostředí, vyhledávání informací

- hledání řešení, plánování - jednání směřující k dosažení cíle - překonávání překážek - přizpůsobení cílů a prostředků zvládání změnám v situaci 58

- aktivace a využití zdrojů zvládání

- seberegulace (udržení motivace, regulace emocí)

Do této kategorie však náleží i některé neadaptivní (tzn. nepříliš efektivní) postupy, jako např.: - překompenzování aktivity (workoholismus) - kamuflování chyb, předstírání aktivity • Uvolnění emocí (UE) Nepříjemné

prožívání

odstranit strategií následující podoby:

zátěže

uvolnění

lze

emocí.

v některých Může

mít

případech

například

- vybití emocí v hádce - uvolnění napětí nadávkami - nalezení „viníka“ problému a jeho obviňování

• Přehodnocení – změna postoje (ZP) Podstatou této strategie je změna postoje k situaci, tak aby

ztratila svůj negativní náboj. K přehodnocení situace může dojít

různými způsoby, například: - přijetím situace taková jaká je - změnou perspektivy, uvědoměním si jiných souvislostí,

v jejichž světle se situace nejeví jako zátěžová - přeznačkováním situace, nalezením pozitivního významu situace - zlehčováním, humorem - zvyknutím na situaci

• Kompenzace – náhradní uspokojení (K) Strategie kompenzace představuje nalezení náhradního zdroje

pozitivních prožitků. Může jít o:

59

- využití sociální opory k rozptýlení, zbavení napětí, zvýšení sebehodnocení

- vykonávání různých činností přinášejících uspokojení - fantazijní kompenzace

Pokud se subjekt po „načerpání energie“ těmito způsoby vrátí zpět k usilování o zvládnutí původní zátěžové situace, plní tyto postupy funkci využití zdrojů zvládání, jenž spadá do aktivního zvládání zátěže. • Únik (Ú) Funkcí únikové strategie je prosté vyhnutí se nepříjemnému prožívání zátěže. Do této kategorie spadá: - fyzický únik, odchod, ukončení situace - odkládání řešení situace, vyhýbání se situaci - odklon pozornosti - vnitřní stažení ze situace - popření situace, vytěsnění problému z vědomí

• Podlehnutí (P) Podlehnutí zátěžové situaci představuje neschopnost jednat – ani dosáhnout příjemného, ani se vyhnout nepříjemnému únikem. Jedinec je paralyzován tlakem situace nebo pohlcen svým negativním prožíváním. Toto spočívání v nepříjemném prožívání může trvat různě dlouhou dobu. Pod podlehnutí spadají následující stavy a pochody:

- ochromení situací, šok, pasivita, bezmoc, úzkost, deprese, sebeobviňování, nenávist

• Předcházení – preventivní aktivita (PA) Strategie předcházení vzniku zátěžové situace je vyšší formou

vyhýbání se nepříjemnému. Na rozdíl od strategie únikové, která 60

představuje vyhnutí se již existující zátěžové situaci, je zaměřena na vyhnutí se potenciální zátěži, jež by mohla v budoucnu

vzniknout. Toto „vyhnutí se“ je uskutečňováno aktivním zvládáním prostředí i sebe. Úzce souvisí se strategií aktivního zvládání momentální zátěže, která může plnit stejnou funkci (vyřešením problému je minimalizován jeho negativní dopad do budoucna).

Strategie

předcházení

může

být

aktualizována

v situacích zátěžových (za účelem neprožívat zátěž příště v podobné situaci) i v situacích klidových při vědomí možného

vzniku zátěžové situace. Tato strategie zahrnuje: - předjímání vzniku možných problematických situací na základě zkušenosti a preventivní jednání zabraňující jejich vzniku

- vylaďování svých aktivit v souladu s požadavky situace a okolního prostředí, jakož i v souladu s vlastními potřebami a možnostmi - uvědomění zbytečnosti vzniku

právě

prožité

zátěžové

situace a vytvoření plánu chování, které by příště k podobné situaci nevedlo

• Zanedbání - nepředcházení (nPA) Tato kategorie představuje zanedbání aktivit, jimiž by bylo možné předejít vzniku zátěžové situace. Odvíjí se od stavů nepozornosti, lenosti, nevědomosti, spočívání v přítomnosti. Souvisí především se strategií úniku. - vědomé opomenutí přípravy - neplnění požadavků kladených na jedince - zanedbání významu některých faktorů • Vytváření nových vzorců zvládání (NV) Do této kategorie spadá vytváření nových vzorců chování,

které rozšiřují dosavadní rejstřík způsobů zvládání zátěže. Nový 61

vzorec může vzniknout (být použit) přímo v okamžiku potřeby

nebo může být vytvořen mentálně mimo zátěžovou situaci

(předpřipraven pro budoucí využití). Může se jednat jak o vytvoření konkrétního vzorce použitelného pouze v určitém typu situace, tak o obecnější změny přístupů k problémům či postojů k různým oblastem života. - spontánní situaci - mentální

aplikace

vytvoření

nového

nového

vzorce

chování

„zvládacího

v zátěžové

plánu“

po

vyhodnocení účinnosti svého chování - učení nápodobou – odpozorování vzorce zvládání od jiné

osoby, zařazení tohoto vzorce do vlastního repertoáru zvládacích postupů a jeho využití (či alespoň zvážení

jeho využití) při vhodné příležitosti - uzrání nového postoje či přístupu k problémům • Rigidní aplikace zažitých vzorců zvládání (nNV)

Tato kategorie je protipólem předchozí, představuje aplikaci

zažitých vzorců zvládání (resp. nezvládání) v situacích, kde je jejich použití neefektivní. Ačkoli aktuální situace vyžaduje

vytvoření nového vzorce zvládání, nedochází k jeho vytvoření a subjekt rigidně setrvává u navyklých způsobů chování.

Výše popsaná kategorizace zvládacího chování byla opětovně vztažena ke všem 274 situacím, jejichž zvládání bylo nově posouzeno

a

přiřazeno

k vymezeným

kategoriím.

Tímto

postupem byla kategorizace prověřena a v některých detailech upravena.

Vrátíme-li se k příkladu situace č. 26 „Uprchlíci poprvé“ (viz str. 53), pět původně identifikovaných zvládacích postupů bylo

takto zredukováno na dvě zvládací strategie, užité v pořadí: 1. aktivní řešení, 2. kompenzace, 3. aktivní řešení. S ohledem na 62

zachování dynamického hlediska bylo zvládání této situace

ohodnoceno jako zvládání se třemi fázemi, charakterizované situačním zvládacím vzorcem AŘ-K-AŘ.

Počet zvládácích fází detekovaných u příkladové situace opět převyšuje průměrnou hodnotu, která je 1,45 zvládacího postupu

na 1 situaci. 66% situací bylo zvládáno za použití jedné strategie, 25% s použitím strategií dvou.

Tabulka č. 10 – Zaznamenaný počet zvládacích fází v situaci Počet fází

Počet situací

1

180

3

22

2 4

Procenta 66%

69

25%

3

1%

8%

Jak ukazují následující tabulky č. 11 a 12, počet zvládacích fází narůstá s valencí situace. Tento vztah potvrzuje i vzájemný korelační koeficient těchto proměnných dosahující úrovně 0,33.

Tabulka č. 11 – Rozložení hodnot ve vztahu valence a počtu fází zvládání

5 Valence situace

Počet zvládacích fází

1

2

1

0

4

12

10

2

79

40

3 1

37 51

63

3

2

3

16

10

3

0

7

4

0

1

2

0

0

Tabulka č. 12 – Procentuální podíl zvládání s různým počtem fází mezi situacemi stejné valence Počet fází zvládání

v procentech situací dané valence

5 Valence situace

(3 sit.)

33%

(65 sit.)

57%

4

(26 sit.)

2

(126 sit.)

3 1

1

(54 sit.)

2

4

0%

67%

0%

25%

15%

3%

46%

39%

63%

32%

94%

3

12%

4%

6%

6%

0%

0%

0%

Z jednotlivých typů reakcí na zátěž je v situacích nejčastěji

zastoupena strategie aktivního řešení, která se v některé ze zvládacích fází vyskytuje u 83% všech situací. Druhou nejvýznamnější strategií se ukázal být únik vyskytující se u 15% situací, u ostatních zvládacích strategií byla zaznamenána četnost

výskytu v rozmezí 7-9%. V celkovém součtu se však strategie

uvolnění emocí, přehodnocení a kompenzace, které lze souhrnně označit za strategie orientované na emoce, vyskytly u vyššího počtu situací. Významným zjištěním je šestnáctiprocentní podíl situací, jejichž podlehnutí).

zvládání

v některé

fázi

selhalo

(kategorie

Tabulka č. 13 – Celková četnost výskytu různých způsobů zvládání v situacích AŘ

UE

ZP

K

Ú

P

PA

NV nPA nNV

Výskyt celkem1 228

19

21

25

40

45

10

17

5

6

7

8

9

15

16

4

6

2

2

V procentech situací

83

Rozumí se počet situací, v nichž se daná strategie vyskytla. Nemá vliv, byla-li v jedné situaci použita dvakrát.

1

64

Při analýze užívání jednotlivých strategií v situacích různé

valence (viz tabulky č. 14 a 15) byla zjištěna významná a překvapivá stabilita používání strategie aktivního řešení a přehodnocení. U situací s valencí 1.-4. stupně 2 četnost užívání aktivního řešení variuje mezi 82% - 85% situací dané valence, četnost užívání přehodnocení pak mezi 7% - 8%.

Strategie kompenzace je rovněž užívána vcelku stabilně, a sice u 11% - 15% situací valence 2.-4. stupně. U situací

s nejnižší valencí je její užití pravděpodobně bezpředmětné, proto se zde nevyskytuje. Četnost užití strategie uvolnění emocí stoupá

spolu se

zvyšující se valencí situace (která s sebou nese zvyšující se

emoční zátěž a tím i stoupající potřebu uvolnění napětí a emočního přetlaku). Podobně je tomu i s podlehnutím působení zátěže, jehož četnost stoupá se zvyšující se mírou zátěže. Hlavní doménou strategie úniku jsou situace se střední mírou zátěže;

v

situacích

s nejnižší

zátěží

tato

strategie

nemá

opodstatnění a u situací s valencí nejvyšší ji lze pravděpodobně hůře aplikovat z důvodu vyšších rizik pro subjekt (závažnější situace s větší naléhavostí vyžaduje řešení, zatímco situaci méně závažnou je spíše možné zanedbat únikem z ní). Opačné

rozložení

hodnot

bylo zaznamenáno

u

strategií

předcházení a vytváření nových vzorců, které se vyskytují především v situacích s nejnižší a nejvyšší mírou zátěže. Nenáročné situace poskytují vhodné podmínky pro preventivní

aktivitu, vyhodnocování účinnosti zvládání svého a jiných osob a pro vytváření nových mentálních vzorců; u situací vysoce náročných nutí k vytváření nových vzorců (případně až ke změnám postojů a přístupu k problému) a k předcházení vzniku podobných situací tlak působící zátěže.

2

Situace s nejvyšším 5. stupněm valence nelze pro jejich nízký počet hodnotit.

65

Tabulka č. 14 – Použití zvládacích strategií podle valence situace Valence 5

AŘ 3

UE 1

ZP 0

3

55

5

5

4

22

2

103

1

45

5 8 0

K

2

10 4

0 4

Ú

0 3

P

PA NV nPA nNV 1 0 1 0 0 8

2

3

0

2

22

3

3

2

2

7

15

13

0

0

1

14

22

1 4

2 8

3 0

0 2

Tabulka č. 15 – Procentuální podíly výskytu strategií v rámci situací stejné valence 5

(3 sit)

4

(26 sit)

2

(126 sit)

3 1

(65 sit) (54 sit)

AŘ UE 100 33 84

19

82

5

85 83

8 0

ZP 0

K

0

Ú

0

8

15

12

8

11

17

8 7

11 0

66

23 0

P PA NV nPA nNV 33 0 33 0 0 31

8

12

0

8

17

2

2

2

2

20 2

2 7

3

15

5 0

0 4

3.2.2. Situační vzorce zvládání Situační vzorce zvládání jsou záznamem fází procesu zvládání zátěžové situace (viz vyhodnocení exemplární situace

na str. 53). Zachycují dynamické hledisko procesu zvládání a umožňují hodnotit zvládání situací, v nichž bylo použito více zvládacích

strategií,

jako

celku.

Za

účelem

další

analýzy

souvislostí užitých vzorců s jinými charakteristikami zvládání

bylo nutné zredukovat 10 původně vymezených kategorií způsobů zvládání, jejichž různými kombinacemi v situacích

vzniklo velké množství situačních vzorců, na nižší počet obecnějších kategorií, jež by daly vzniknout i nižšímu počtu obecnějších zvládacích vzorců. Sloučením kategorií aktivního

řešení, preventivní aktivity a vytváření nových vzorců byla vytvořena obecná kategorie aktivních strategií (A), kategorie

uvolnění emocí, přehodnocení a kompenzace byly spojeny do kategorie strategií zaměřených na emoce (E), z kategorií

zanedbání a rigidní aplikace zažitých vzorců byla vytvořena

kategorie „nepřítomnosti žádoucích dlouhodobých strategií“ (n). Kategorie úniku a podlehnutí zůstaly zachovány.

Tabulka č. 16 – Redukce původních kategorií reakcí na zátěž Ú

A

E

aktivní strategie

strategie zaměřené na emoce

AŘ

PA

NV

UE

ZP

K

P

n

únik podlehnutí nepřítomnost dlouhod.strat. Ú

P

nPA

nNV

Počet situačních vzorců vystihujících zvládání zkoumaných situací byl tímto postupem snížen na 34. Zvládání poloviny

všech situací vystihuje vzorec A (použití jedné nebo více aktivních stategií). Další nejčastěji užívané vzorce už se vyskytují u podstatně nižšího počtu situací (méně než 7%), patří 67

mezi ně aktivita v kombinaci se zaměřením na emoce A-E, podlehnutí

tlaku

zátěže

následované

vzpamatováním

se

a

aktivitou P-A, aktivita z různých důvodů následovaná únikem AÚ, užití stategií zaměřených na emoce E, podlehnutí negativnímu

prožívání P. Četnosti výskytu všech vzorců, jakož i souvislost jejich použití s valencí situace zachycují následující tabulky č. 17 a 18.

U situací s nejnižší valencí byl v 87% použit vzorec A. U situací s valencí 2. stupně činí výskyt vzorce A již pouze 47%, u situací s valencí 3. stupně 43% a u situací s valencí 4. stupně 31%. Se stoupající valencí situace narůstá variabilita užitých vzorců. Četnosti užití dalších nejvíce užívaných vzorců kolísají:

A-E (0% - 9% - 6% - 12%), P-A (0% - 6% - 6% - 8%), A-Ú (0% - 6% - 6% - 0%).

Posuzujeme-li užití vzorců podle situačního kontextu, pak u

situací odehrávajících se v mezilidském kontextu (39% všech

situací) převažují vzorce A (55%), A-E (10%) a P-A (5%), výskyt ostatních vzorců nepřekračuje 5%. U situací výkonového kontextu (28% všech situací) byla zjištěna vyšší variabilita užitých vzorců, vzorec A byl použit u 43%, A-E a P-A u 5%,

výskyt ostatních nepřekračuje pětiprocentní hranici. V situacích

existenčního kontextu (11% situací) byl vzorec A aplikován v 52% případů, E a P v 10%. U situací s kontextem výkonovým a mezilidským převažuje užití vzorců A (48%) a E (10%).

68

Tabulka č. 17 – Četnosti výskytu situačních vzorců zvládání Kód

A A-E P-A A-Ú E P P-E A-E-A A-P Ú A-n E-A Ú-A Ú-E A-P-A A-Ú-E n n-A P-A-Ú A-n-A A-Ú-A A-Ú-E-A E-A-E E-Ú E-Ú-A n-A-Ú P-A-E P-A-P P-E-A-E Ú-A-Ú Ú-E-A Ú-E-A-Ú Ú-P Ú-P-A

Četnost 143 18 13 11 10 9 7 6 6 6 5 5 5 4 3 2 2 2 2 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1

Procenta 52% 7% 5% 4% 4% 3% 3% 2% 2% 2% 2% 2% 2% 2% 1% 1% 1% 1% 1% 0% 0% 0% 0% 0% 0% 0% 0% 0% 0% 0% 0% 0% 0% 0%

69

Tabulka č. 18 – Výskyt vzorců zvládání podle valence situace Valence situace A A-E P-A A-Ú E P P-E A-E-A A-P Ú A-n E-A Ú-A Ú-E A-P-A A-Ú-E P-A-Ú n n-A A-n-A A-Ú-A A-Ú-E-A E-A-E E-Ú E-Ú-A P-A-E P-A-P P-E-A-E n-A-Ú Ú-A-Ú Ú-E-A Ú-E-A-Ú Ú-P Ú-P-A

1

47 0 0 0 2 1 0 0 0 0 0 2 0 0 0 0 0 1 1 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0

2

59 11 8 7 6 4 4 1 4 5 2 2 2 3 1 1 1 0 1 1 0 0 0 1 1 0 0 0 0 0 1 0 0 0

3

28 4 3 4 2 1 2 2 2 1 1 0 2 1 2 0 1 1 0 0 1 1 1 0 0 1 0 0 1 1 0 1 0 1

70

4

8 3 2 0 0 3 1 2 0 0 2 1 1 0 0 1 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 1 0 0 0 0 1 0

5

1 0 0 0 0 0 0 1 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 1 0 0 0 0 0 0 0

3.2.3. Efektivita zvládání Při hodnocení efektivity zvládání zůstává otázkou, jaká

kritéria zvolit – každopádně se zdá být nutné vztahovat ji k subjektivním potřebám, cílům a možnostem. Pro hrubé posouzení úspěšnosti zkoumaných situacích byla použita stupnice:

zvládacích následující

snah ve tříbodová

0 - nezvládnutí (nevyřešení situace, podlehnutí negativním emocím, únik)

1 - částečné zvládnutí (zvládnutí pouze některých aspektů situace, nevyvinutí dostatečné aktivity, nedosažení úplného uspokojení)

2 – uspokojivé zvládnutí

Průměrná úspěšnost zvládání všech situací dosáhla hodnoty 1,4. Polovina situací byla zvládnuta uspokojivě, desetina situací zůstala nezvládnuta.

Tabulka č. 19 – Stupně zvládání v situacích Stupeň efektivity 2 1 0

Počet situací 138 108

Procenta 50% 39%

28

10%

Úspěšnost zvládání nepřímo souvisí se stupněm zátěže působící v situaci, korelace mezi efektivitou zvládání a valencí situace dosahuje hodnoty -0,27 na pětiprocentní hladině významnosti. Při pohledu na následující tabulky č. 20 a 21 je patrná tato vzájemná souvislost;

71

z obecného trendu

„čím

jednodušší situace, tím efektivnější zvládání vybočuje pouze nižší procento uspokojivě zvládnutých situací s valencí 2. stupně. Tabulka č. 20 – Rozložení hodnot ve vztahu efektivity zvládání a valence situace

2

5

1

4

Valence situace

9

Efektivita zvládání

1

0

12

5

2

0

3

28

27

10

1

47

5

2

2

53

62

11

Tabulka č. 21 – Efektivita zvládání v procentech situací různé valence Efektivita zvládání v procentech situací dané valence

5 Valence situace

33%

67%

(65 sit.)

43%

42%

(26 sit.)

2

(126 sit.)

1

1

(3 sit.)

4 3

2

(54 sit.)

35% 42%

87%

0

0%

46%

19%

49%

9%

9%

15%

4%

Podobný negativní vztah existuje mezi počtem fází procesu

zvládání situace a efektivitou zvládání. Korelační koeficient tohoto vztahu (-0,29) by zjednodušujícím srovnání

byl ještě vyšší, kdy při tomto nespadaly do stejné kategorie

jednofázového zvládání situace zvládané aktivním řešením (povětšinou zcela uspokojivě zvládnuté) a situace řešené únikem (nezvládnuté).

72

Tabulka č. 22 – Rozložení hodnot ve vztahu efektivity zvládání a počtu fází zvládacího procesu

Počet zvládacích fází

2

4

0

3

5

2

17

1

116

Efektivita zvládání

1

0

15

2

2

1

45

7

46

18

Tabulka č. 23 – Efektivita zvládání v procentech situací tvořených stejným počtem fází Efektivita zvládání v procentech situací tvořených stejným počtem fází

Počet zvládacích fází

Efektivitu

4

(3 sit.)

2

0%

1

67%

33%

65%

10%

3

(22 sit.)

23%

68%

1

(180 sit.)

65%

25%

2

(69 sit.)

užití

25%

jednotlivých

0

situačních

9%

10% vzorců

zvládání

zachycuje následující tabulka č. 24. Nejčastěji užívaný vzorec A se ukázal být uspokojivě efektivním v 75% jeho užití, částečně uspokojivým ve 24%, neuspokojivým u 1%. Dalšími v pořadí

efektivity jsou vzorec E (v 0% užit neuspokojivě, ve 40% částečně uspokojivě, v 60% uspokojivě), P-A (8% neuspokojivě,

39% částečně uspokojivě, 53% uspokojivě), A-E (6% - 56% 39%), A-E-A (0% - 67% - 33%).

73

Tabulka č. 24 – Efektivita zvládání u jednotlivých vzorců Efektivita zvládání A A-E P-A A-Ú E P P-E A-E-A A-P Ú A-n E-A Ú-A Ú-E A-P-A A-Ú-E P-A-Ú n n-A A-n-A A-Ú-A A-Ú-E-A E-A-E E-Ú E-Ú-A P-A-E P-A-P P-E-A-E n-A-Ú Ú-A-Ú Ú-E-A Ú-E-A-Ú Ú-P Ú-P-A

0 1 1 1 1 0 9 2 0 1 5 0 0 0 4 0 1 1 2 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 1 1 0

1 34 10 5 9 4 0 5 4 5 1 5 4 4 0 2 0 1 0 1 1 0 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 0 0 1

74

2 108 7 7 1 6 0 0 2 0 0 0 1 1 0 1 1 0 0 1 0 1 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0

3.3. DISKUSE VÝSLEDKŮ Analýza

zkoumaných

situací

dokládá,

jak

komplexní

problematikou je zvládání jakožto proces odehrávající se v rámci dynamického celku jedinec-prostředí. Jak vyplývá z rozboru zdrojů zátěže v situaci a použitých zvládacích postupů, málokdy zvládání

probíhá

v

jednoduché

formě

zkoumání

procesuální

stránky

„jeden

stresor

–

(osobnost)→ reakce“, lépe jeho charakteristiky vystihuje vzorec „mnoho podnětů a intervenujících proměnných ←(osobnost)→ proces zvládání“. Hlubší

zvládání

nicméně

překračuje rámec této práce, jejímž těžištěm zůstává analýza

způsobů zvládání užitých v situaci. Při klasifikaci zvládacích postupů v posuzovaných situacích vyvstala souvztažnost problematik zvládání a well-beingu a vykrystalizovala kategorizace zvládacích strategií založená na pojetí zvládání jakožto snahy o odstranění nepohody a znovuobnovení vnitřní rovnováhy a pocitu pohody.

Tato kategorizace zvládacích strategií velmi blízce odpovídá běžně uznávanému dělení strategií podle jejich orientace na

problém, na emoce a na únik. Strategie orientované na problém lze ztotožnit s kategorií „aktivního řešení“, strategiím

zaměřeným na emoce odpovídají kategorie „uvolnění emocí“, „přehodnocení“ a „kompenzace“, kategorie „úniku“ je v obou pojetích shodná. Vyvozené kategorie jsou poměrně široké, zahrnují v sobě různé dílčí zvládací strategie definované různými autory. Například strategii denního snění obsahuje kategorie „kompenzace“,

vnitřní distancování od situace spadá pod

kategorii „únik“ , sebeobviňování je zařazeno mezi „podlehnutí“ negativnímu prožívání. Strategie vyhledávání sociální opory

spadá podle funkce, kterou plní, pod kategorie dvě: využití rad, pomoci a podpory jiných při zvládání je zahrnuto v kategorii

75

„aktivního řešení“, hledání útěchy a náhradních pozitivních prožitků u jiných osob spadá do kategorie „kompenzace“.

Kategorie „podlehnutí“ postihující fáze zvládacího procesu, v nichž selhaly snahy o odstranění vnitřní nepohody a znovudosažení pohody, se zdá být blízká koncepci „vyčerpání ega“ Baumeistera, Fabera a Wallaceho (1999), podle kterých je exekutivní funkce self (uplatňovaná při rozhodování, volních

aktech a sebekontrole) spojena s vyčerpáváním omezených zdrojů, jimiž jedinec disponuje. Jelikož působení zátěže klade

vysoké požadavky na tyto kapacity, dochází při jejím zvládání často k vyčerpání zdrojů ega, které musí posléze projít procesem určité regenerace (recovery), aby mohlo dále účinně zátěži čelit. Nalezené

kategorie

procesů

souvisejících

s dlouhodobým

udržováním vnitřní pohody nazvané „předcházení-nepředcházení vzniku zátěžové situace“ a „vytváření-nevytváření nových vzorců chování“ propojují problematiku zvládání s dalším obsáhlým psychologickým tématem, a sice učením. Ověření smysluplnosti vymezení těchto kategorií a hlubší prozkoumání

jejich souvislostí s ostatními zvládacími procesy a mechanismy učení by se mělo stát předmětem dalšího výzkumu. Navržené situační vzorce zvládání odrážejí průběh procesu zvládání zátěžové situace, zachycují počet zvládacích fází dané situace i použití (respektive nepoužití v případě podlehnutí) různých zvládacích strategií v těchto fázích.

Ze zjištění, která vyplynula při analýze souvislosti používání různých strategií s některými charakteristikami procesu zvládání,

jako jsou např. valence situace nebo efektivita zvládání, se nejvýznamnějším jeví vysoká stabilita použití některých strategií, zejména aktivního řešení a přehodnocení, v situacích

různé valence. Stabilitu používání situačních vzorců lze vzhledem k nízkým četnostem výskytu jejich různých forem prokazovat těžko, spíše by tento fakt poukazoval na jejich významné ovlivnění situačními faktory.

76

Zkoumaná data by nepochybně posloužila k analýze mnohých

dalších dílčích oblastí problematiky zvládání, jako je například

stabilita způsobů zvládání v různých typech situací určených dimenzemi jako jsou například známost, kontrolovatelnost nebo změnitelnost. Na přínosné zaměřit

mikroskopické úrovni by bylo nepochybně se na hlubší prozkoumání přechodových

momentů mezi jednotlivými fázemi zvládání situace (tj. mezi

užitím různých strategií v jedné situaci či mezi ochromením schopnosti zvládat a jejím znovunabytím).

77

IV. ZÁVĚR Hlavní oblasti problematiky zvládání zátěže, jejímž zkoumáním jsem se v této práci zabývala, ve stručném přehledu shrnuje teoretická část. První kapitola je věnována vymezení pojmů zvládání, zátěže a stresu, kapitola druhá přináší průřez hlavními teoretickými přístupy k problematice zvládání zátěže. Třetí kapitola se věnuje zvládajícímu subjektu; popisuje vlastní

mechanismy zvládání, a to jak v podobě obranných mechanismů a strategií zvládání, tak i osobnostních a sociálních faktorů a zdrojů zvládání. V kapitole čtvrté je pozornost věnována „druhé straně mince zvládání“, jíž jsou zvládané zátěžové situace. Kapitola pátá přináší přehled metodických nástrojů sloužících k měření zvládání.

Vlastní výzkum způsobů zvládání náročných situací a jejich

stability je obsahem druhé části. Její první dvě kapitoly jsou věnovány metodologickému ukotvení uskutečněného

introspektivního výzkumu, jehož výsledky jsou popsány a analyzovány v kapitolách dalších. Výzkumná pozornost byla

věnována jednak charakteristikám zátěžových situací, zejména však charakteristikám reakcí na zátěž, způsobům vlastního

zvládacího chování a jejich stabilitě. Kvalitativní analýza zachycených skutečností byla doplněna kvantifikací a kvantitativním vyhodnocením síly některých jevů a vztahů mezi nimi. Při rozboru výsledků vyvstala souvztažnost problematiky zvládání s jinými velkými psychologickými tématy, jako je well-

being nebo učení; prozkoumání jejich hlubších vzájemných vztahů by v dalším výzkumu mohlo přinést cenné poznatky.

78

Literatura Balaštíková, V., Blatný, M. & Kohoutek, T. (2004). Aspekty sebepojetí jako determinanty výběru strategií zvládání u

adolescentů. Československá psychologie, 48, 5, 410-415 Baumeister, R.F., Faber, J.E. & Wallace, H.M. (1999). Coping and ego depletion, in C.R. Snyder (Ed.), Coping: The

psychology of what works (s.50-69). New York: Oxford University Press

Baumgartner, F. (2001). Zvládanie stresu – coping. In J. Výrost & I. Slaměník (Eds.), Aplikovaná sociální psychologie II (s.191-208). Praha: Grada

Blatný, M. (2001) Sebepojetí v osobnostním kontextu. Brno: Masarykova univerzita Bolger, N. (1990). Coping as a personality process: A

prospective study. Journal of Personality and Social Psychology, 59, 525-537

Bratská, M. (2001). Zisky a straty v záťažových situáciách alebo

Príprava na život. Bratislava: Práca Čáp, J., Dytrych, Z. (1968). Utváření osobnosti v náročných

životních situacích. Praha: Státní pedagogické nakladatelství Černý, V. (1997). Psychologické aspekty zvládání bolesti. Brno: Masarykova univerzita

Ficková, E. (1994). Preferencia copingových stratégií pri

zvládaní stresových situácií u detí. In Z. Ruiselová & E. Ficková (Eds.), Poznávanie a zvládanie záťažových situácií I (s.73-84). Bratislava: Ústav experimentálnej psychológie SAV

Ficková, E. (1993). Determinaty zvládania stresu: I. Teoretické prístupy. Československá psychologie, 37, 1 Ficková, E., & Ruiselová, Z. (1999). Preferencia copingových stratégií adolescentov vo vzťahu k úrovni koherencie. Psychológia a patopsychológia dieťaťa, 34, 4, 291-301

79

Frankovský, M. (2001). Stratégie správania v náročných

životných situáciách. In J. Výrost & I. Slaměník (Eds.), Aplikovaná sociální psychologie II (s. 209-228). Praha: Grada

Frydenberg, E. (1999). Understanding coping: towards a comprehensive theoretical framework. In E.Frydenberg (Ed), Learning to Cope: Developing as a Person in Complex

Societies (s. 9-32). New York: Oxford University Press. Hošek, V. (1999). Psychologie odolnosti. Praha: Karolinum Hunt, M. (2000). Dějiny psychologie. Praha: Portál Hurdálek, I. (1996). K integritě osobních usilování. Brno: Masarykova univerzita

Janušová, P. (2002). Situačně kognitivní a osobnostní faktory

výběru strategií zvládání. Brno: Masarykova univerzita Kováčová, E. (1994). Zvládanie záťažových situácií a tvorivé výkony vysokoškolákov. In Z. Ruiselová & E. Ficková (Eds.), Poznávanie a zvládanie záťažových situácií II

(s.19-37). Bratislava: Ústav experimentálnej psychológie

SAV Kusá, D. (1994). Tvorivosť, tvorivá klíma a ich podiel na

zvládaní záťaže. In Z. Ruiselová & E. Ficková (Eds.), Poznávanie a zvládanie záťažových situácií II. (s.3-18). Bratislava: Ústav experimentálnej psychológie SAV

Machač, M., Machačová, H., & Hoskovec, J. (1984). Duševní hygiena a prevence zátěže. Praha: Státní pedagogické nakladatelství

Mikšík, O. (1983). Dynamika psychických funkcí v modelových zátěžových situacích. Praha: Výzkumný ústav psychiatrický

Nakonečný, M. (1993). Základy psychologie osobnosti. Praha: Management press Nakonečný, M. (1996). Motivace lidského chování. Praha: Academia

80

Osecká, L., & Řehulková, O. (1995). Způsoby vyrovnávání s náročnými životními situacemi: empirická typologie.

Brno: Psychologický ústav AV Prokopčáková, A. (1994). Zvládacie stratégie s ohľadom na

niektore kognitívne a dynamické charakteristiky a typy situácií. In Z. Ruiselová & E. Ficková (Eds.), Poznávanie a zvládanie záťažových situácií I (s.17-26). Bratislava:

Ústav experimentálnej psychológie SAV Ruiselová, Z. (1994). Charakteristiky situácie a zvládanie, In

Z. Ruiselová & E. Ficková (Eds.), Poznávanie a zvládanie záťažových situácií I (s.3-16). Bratislava: Ústav experimentálnej psychológie SAV

Rutter, M. (1988). Stress, coping and development: some

issues and some questions. In N. Garmezy & M. Rutter (Eds.), Stress, coping and development in children (s.1-

41). Baltimore: The Johns Hopkins University Press Sarmány Schuller, I. (1994). Kognitívne štýly a coping. In Z. Ruiselová & E. Ficková (Eds.), Poznávanie a zvládanie záťažových situácií I. (s.27-48). Bratislava: Ústav experimentálnej psychológie SAV

Snyder, C.R. (1999). Coping: Where have you been. In C. R. Snyder (Ed.), Coping: The psychology of what works (s.319). New York: Oxford University Press

Strauss, A., Corbinová, J. (1999). Základy kvalitativního

výzkumu. Brno – Boskovice, Sdružení Podané ruce a Nakladatelství Albert

Stríženec, M. (1994). Zvládanie náročných situácií a religiozita. In Z. Ruiselová & E. Ficková (Eds.),

Poznávanie a zvládanie záťažových situácií II. (s.38-48).

Bratislava: Ústav experimentálnej psychológie SAV Strnadová V. (1998). Osobnost a stres. In L. Vašina, V.

Strnadová: Psychologie osobnosti I (s.198-276). Hradec Králové: Gaudeamus.

81

Suls, J., David, J.P., & Harvey, J.H. (1996). Personality and coping: Three generations of research. Journal of

Personality, 64, 4, 711-735 Šolcová, I., & Kebza, V. (1999). Sociální opora jako významný

protektivní faktor. Československá psychologie, 43, 1, 19-38 Výrost, J. (2001). Stratégie sebauplatnenia v sociálnom kontexte. In J. Výrost & I. Slaměník (Eds.), Aplikovaná sociální

psychologie II (s. 229-248). Praha: Grada Výrost, J., Baumgartner, F. (2001). Sociálna opora a osamelosť. In J. Výrost & I. Slaměník (Eds.), Aplikovaná sociální psychologie II (s. 113-128). Praha: Grada

82

Příloha č.1 – Seznam zkoumaných situací Č. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46

Datum 1.1. 17.1. 27.1. 2.2. 6.2. 19.2. 20.2. 20.2. 26.2. 28.2. 1.3. 1.-3.3. 7.3. 8.-10.3. 10.3. 11.3. 14.3. 14.3. 15.3. 16.3. 18.3. 22.3. 23.3. 1.4.

2.4. 7.4. 10.4. 11.-15-4. 16.4. 19.4. 20.4. 21.4. 21.4. 26.-28.4. 30.4. 30.4. 1.5. 1.5. 2.5. 3.5. 3.5. 4.-14.5. 5.5. 6.5. 13.5. 13.5.

Název Silvestr-Nový rok zklamání z afra hry místo diplomky maskování her zazděná kompa žebrák risk je zisk narozeniny Člověk v tísni zběsilá cedulka totální nepochopení nekomunikace vymezování diplomky afro s Annett Katce o afru pozdě do MKC na kurz MKC ke Karlovi kurz MKC volba skupiny chvála Bohunce Tony v Praze Na prádle Velikonoce

předfestivalová schůzka uprchlíci poprvé Jeden svět - 1.den Jeden svět - průběh rozchod Příběh větru na dědečkův hrob uprchlíci podruhé Lenčin výstup Femina skinheadi stezka odvahy 1.máj vyšoupnutí z kuchyně pofestivalový sraz Arial rande s V. po rande s V. uprchlíci potřetí Nadnárodní Vernon lepení plakátů

Řetězec

3~4 3~4

10~11~12 10~11~12 10~11~12

17~19 17~19

27~28 27~28

38~43 41~42 41~42 38~43

83

47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74 75 76 77 78 79 80 81 82

24.5. 26.5. 3.6. 3.6. 3.6. 21.6. 21.6. 23.6. 27.6. 4.7. 10.7. 10.7. 28.7. 30.7. 31.7. 2.8. 2.8. 4.8. 5.8. 5.8. 6.8. 7.8. 14.8. 14.8. 15.8. 15.8. 16.8. 17.8. 18.8. 19.8. 20.8. 21.8. 23.8. 24.8. 25.8. 25.8.

Pralac vésakh vlezlý Arab PDD nedomluva se Zuzkou výroba dotazníku Střelecký ostrov humanisti slavný průvod Dřevoplech - sběr dat marná vědce snaha Zuzčina promoce cesta do Srbska Sremčice pracovní rozjezd předváděčka omámení Ada Zlatkovo řezání do ruky Milošovo přeřazení na rybách odvádění napětí scénka s Radou scéna se Zlatkem omluva Zlatkovi dovidženija povodně vtípky ke Zlatkovi pokuta v autobuse košarka v dešti Jebi se, Zlatko družba při Becheru konečné usmíření odjezd ze Sremčice nad věcí srbský oběd

83 84 85 86 87 88 89 90 91 92 93 94 95 96

25.8. 26.8. 28.8. 30.8. 31.8. 31.8. 31.8. 31.8. 31.8. 31.8. 31.8. 1.9. 1.9. 1.9.

doinformování o povodních zpráva o sebevraždě T. prezentace Srbska myšlenky na R. špatné spaní vstávání nevyspale do akce výdejové středisko špatně psaný seznam Milanovo pozvání drzá Cikánka práce v Rybné šachový hadr kontaktní Milan

70~71~74~77~79 70~71~74~77~79 70~71~74~77~79 70~71~74~77~79 70~71~74~77~79

84~111~115

92~96~99~101

92~96~99~101

84

97

3.9.

98 99 100 101 102 103 104 105 106 107 108 109 110 111 112 113 114 115 116 117 118 119 120 121 122 123 124 125 126 127 128 129 130 131 132 133 134 135 136 137 138 139 140 141 142

3.9. 3.9. 4.9. 4.9. 6.9. 9.9. 10.9. 10.9. 10.9. 10.9. 10.9. 10.9. 10.9. 10.9. 11.9. 11.9. 11.9. 11.9. 13.9. 13.9. 14.9. 14.9. 14.9. 14.9. 14.9. 14.9. 15.9. 15.9. 16.9. 16.9. 16.9. 17.9. 18.9. 18.9. 19.9. 19.9. 20.9. 20.9. 20.9. 21.9. 22.9. 23.9. 23.9. 23.9. 24.9.

143 144 145

klasický den

kontaktáž cestou na rande rande s M. komplikace na úřadě odbytý Milan MonAmi setkání s Adamem nepráce nástěnka uzrálo rozhodnutí zmatky s výzkumem D. telefonát Adamovi procházka Katčin telefonát volání Novákovým návštěva Emilek Eva a diplomka nože v košíku nevolání Novákovým složitá cesta do T. řešení výzkumu narukvica ve vlaku nezdařená narukvica scénečka s taťkou Casablanca raclette alergie snové ráno sblížení s K. palačinkárna srbský večírek těžká noc po těžké noci Báječná léta odhodlání posrbský večírek SPSS živé ráno Rok ďábla výroba salátu Sloupnice africká večeře africká snídaně rozdělání překladu zapomětlivost dokončení překladu příprava zprávy pro 27.9. Dřevoplech 27.9. trávení času 30.9. práce na Dřevoplechu

92~96~99~101 92~96~99~101

84~111~115

84~111~115

121~122~124 121~122~124 121~122~124

128~129~130~131 128~129~130~131 128~129~130~131 128~129~130~131 133~134 133~134

138~139 138~139

52~143~145

85

146 147 148 149 150 151 152 153 154 155 156 157 158 159 160 161 162 163 164 165 166 167 168 169 170 171 172 173 174 175 176 177 178 179 180 181 182 183 184 185 186 187 188 189 190 191 192 193 194 195 196

30.9. 3.10. 6.10. 10.10. 10.10. 10.10. 11.10. 11.10. 11.10. 11.10. 12.10. 12.10. 12.10. 12.10. 12.10. 13.10. 13.10. 13.10. 13.10. 14.10. 14.10. 14.10. 14.10. 15.10. 15.10. 15.10. 15.10. 16.10. 16.10. 16.10. 17.10. 17.10. 18.10. 18.10. 19.10. 19.10. 20.10. 20.10. 20.10. 21.10. 22.10. 24.10. 25.10. 25.10. 26.10. 26.10. 26.10. 26.10. 26.10. 28.10. 29.10.

afro-setkání Dřevoplech - odevzdání koláčky jízda na černo koncert a zábrany co kdo chce ranní blízkost ach ta péče mail řediteli půjčka od taťky cesta do NoD pozdě do NoDu příchod akce NoD u Pelikánů další pokus s trávou jíška od H. co se sebou tisk Dřevoplechu nestíhání do kina pasivně a zmateně rozplizlost nejedu nikam bez peněz stop s Otou nová alergologie Marta a nákyp vášeň ranní chmury úvahy odražený útok vyřešení žádosti nezdařený tisk uhlí a Kostelec obecní sněm nemám na sýr návštěva u J+L na koncert s Katkou společně bydlet tanec prezentace výsledků hledání nového Jiříkovo ubytování zapláclý den co z toho bude? malý testík zodpovědná fanynka čekání na Annu vyčerpání držíme spolu informační deficit hlavně opatrně

167~168 167~168

189~190~195 189~190~195

189~190~195

86

197 198 199 200 201 202 203 204 205 206 207 208 209 210 211

30.10. 31.10. 31.10. 31.10. 31.10. 1.11. 1.11. 2.11. 2.11. 3.11. 3.11. 4.11. 4.11. 5.11. 5.11.

212 213 214 215 216 217 218 219

5.11. 6.11. 6.11. 7.11. 7.11. 7.11. 8.11. 8.11.

220 221 222 223 224 225 226 227 228 229 230 231 232 233 234 235 236 237 238 239 240 241 242 243 244 245

8.11. 8.11. 8.11. 8.11. 8.11. 8.11. 9.11. 9.11. 10.11. 10.11. 11.11. 13.11. 14.11. 14.11. 15.11. 16.11. 16.11. 17.11. 18.11. 19.11. 19.11. 20.10. 21.11. 22.11. 22.11. 22.11.

šití nešití a je to tady využité čekání zázemí rozkolísanost stěhování scrabble vysvětlení si výsledky voleb Dolton marné lákání otce dusno pro územní plán vybírání brambor pro věci otrávená popovídání a územní plán vylomený zub Zbyněk v krizi bazén II tykání s H. úlek odjezd do T. jak dojet? zbytečné nervy pro Dřevoplech boj s Powerpointem cesta domů úraz bába doktorka před operací uhekaná bolest ráno po operaci návštěva E+I náhražkový plán Alfons to ví zubní pasta vykradené auto stále lépe kopírování na OÚ divné ráno nad lívanci hotové mandolíny odvolaná cesta pokuta v Klementinu zelňačka svěření se Adamovi nestíhám diplomku domluva s Brianem vyhýbání psaní co diplomka?

198~199~200~201 198~199~200~201 198~199~200~201 198~199~200~201

208~212

208~212 215~217~218 215~217~218; 217~220~222 215~217~218 217~220~222 217~220~222 223~224~225~226 223~224~225~226 223~224~225~226 223~224~225~226

232~237

232~237

242~244~245~246 242~244~245~246 242~244~245~246

87

246 247 248 249 250 251

23.11. 24.11. 25.11. 26.11. 26.11. 26.11.

co a jak psát… nalezení občanky buchty a šití odjezd u Vogelů zavařené auto

252 253 254 255 256 257 258 259 260 261 262 263 264 265 266 267 268 269 270 271 272 273 274

26.11. 27.11. 27.11. 27.11. 28.11. 29.11. 30.11. 3.12. 4.12. 4.12. 5.12. 6.12. 6.12. 6.12. 6.12. 7.12. 7.12. 9.12. 10.12. 12.12. 19.12. 24.12. 29.12.

nehoda holandské probuzení Amsterodam ujištění ve Weerts návrat Baraka sv.Ondřeje vánoční Reliéf Středa-Bláha u Zuzky Katčina oslava výčitky nákup vlny setkání s Brankou mystický symbol vzor svetru Pleškova oslava uprchlá Saly nedařící se vzor bramboráky pletení Štědrý den dědek se psem

242~244~245~246

251~252 251~252; 252~253~254~255~256

262~263 262~263

88

Příloha č.2 Posuzovací škála sociálního přizpůsobení Holmese a Rahea Životní událost

Bodové vyjádření intenzity zátěže

Úmrtí partnera Rozvod Rozchod manželů Úmrtí blízkého člena rodiny Výkon trestu Úraz nebo vážné onemocnění Sňatek Ztráta zaměstnání Odchod do důchodu Smíření manželů Onemocnění člena rodiny Těhotenství Přírůstek nového člena do rodiny Změna zaměstnání Sexuální potíže Změna finančního stavu Úmrtí blízkého přítele Závažné neshody s partnerem Konflikty se zetěm/snachou Problémy s příbuznými partnera Manželka začala nebo přestala pracovat Odchod dítěte z domu Vynikající osobní úspěch Zahájení nebo ukončení studia Změna životních podmínek Změna životních zvyklostí Změna bydliště Změna rekreačních aktivit Změna sociálních aktivit Změna spánkových zvyklostí a režimu Změny v širší rodině (úmrtí, sňatky) Změna stravovacích návyků Vánoce Drobné porušení zákona

(podle Strnadové, 1998)

89

100 73 65 63 63 53 50 47 45 45 44 40 39 39 39 38 38 37 35 29 29 29 28 26 25 24 20 19 18 16 16 15 12 11