srpen

SLOVO NA CESTU

Obsah Unitářských listů ČERVENEC A SRPEN 2014 3 4 7 11 13 17 18 20 24 26 27 28 29 29 30 31 31 32 33 35

Slovo na cestu: Ve volném stylu (Josef Musil) Téma: Být středem svého světa (Vlastimil Krejčí) Téma: Hovory s Omarem (Petr Samojský) Téma: Plaváček (Mirka Kmentová) Téma: Léto v nás a cesta za vůní (Romana Benáková) Meditace: Kamarádi Dětská stránka (Mína Hosenseidlová) Kalendárium: Vilhjalmur Stefansson (Kristýna Ledererová Kolajová) Čtení na pokračování: Poema o Miguelu Servetovi (Josef Musil) Z tvorby našich čtenářů: Příběh upadlé ruky (František Dittrich) Z tvorby našich čtenářů: Mé dojmy z Lidic (Carmela Dobíšková) Důležité upozornění: Budoucí změny v Ústavě NSČU Ze zahraničí: Sněm amerických unitářů v Providence, Víra pro malou planetu Pražská obec unitářů – Červen zazněl hudbou, divadlem i odborným slovem (Mirka Kmentová) OŠS – Po všech cestách do Votic (Josef Musil) Ms Havlíčkův Brod – Střílet z luku a mít rád (Romana Benáková) Ms Liberec – Naše malá „Květinová“, velká však svým významem (Marcela Prajzlerová) OUT – Sofia ordinována na duchovní, Dětský den potmě, nové pódium, výrobky pro Ústí, prostě smršť aktivit teplických unitářů (Petr Jirgl) Programy ve společenstvích NSČU – červenec a srpen 2014 Báseň: CityFrog (Miloš Hlávka)

VE VOLNÉM STYLU Pohoda, jazz… Tak nějak se to říká, když jeden druhému naznačuje, aby prožil čas klidně, bez stresů. Já si při tom vždycky představím pláž u moře, na ní malé pódium se stolky a barem, a na pódiu partičku muzikantů, kteří hrají Jobimovu bossa novu Dívka z Ipanemy a po jazzovém způsobu protahují či zkracují jednotlivé noty, jako by je dirigovalo šumění moře, rackové nad obzorem a cinkání koktejlových skleniček od baru. Je tu léto a podobnou scénu se někomu z vás, čtenářů, nejspíš povede prožít. A ti ostatní, kteří z nějakého důvodu k moři nevyjedou, doufejme utrhnou aspoň trošku času, aby si zalenošili na dece u řeky v tuzemsku. A komu se nebude chtít až k řece, třeba si dá siestu u kafíčka v obýváku, ve stínu žaluzií. Tak či onak, ke všem těmto aktivitám, vlastně ne-aktivitám, se hodí mít něco ke čtení. Nejlépe něco aspoň trošku odlehčeného. Nicméně odlehčený neznamená bezduchý. A proto i ve chvílích „pohoda jazz“ můžeme duchovně rozjímat a docházet k velkým poznáním docela jednoduchou stezkou, pro jejíž zdolání není ani třeba vstávat ze sluncem prohřáté deky. Unitářské listy jsme tentokrát naladili právě na tuhle vlnu. – Josef Musil

UNITÁŘSKÉ LISTY vydává měsíčně Pražská obec unitářů pro členy, příznivce a přátele v Pražské obci unitářů, Obci širšího společenství, Obci unitářů v Teplicích, Místní skupině unitářů v Liberci. Názory v příspěvcích nemusí vyjadřovat názor redakce; u autorů neuvádíme akademické tituly. Uzávěrka příspěvků je vždy do 7. dne každého měsíce. Příspěvky do Unitářských listů posílejte e-mailem na [email protected] nebo do kanceláře POU, Karlova 8, 110 00 Praha 1. Redakce: OŠS: Miloš Mášik, Petr Samojský; POU: Jaroslava Dittrichová, K. Sofia Kučerová, Eva Pivcová; MS Liberec: Jasoň Havlín. Odpovědný redaktor: Josef Musil, e-mail: [email protected]. Technická redakce: Mirka Kmentová a Marie Pichrtová. Výtvarný doprovod a ilustrace: Jana Hrevušová a archivní zdroje. Foto na titulní straně: Josef Musil. Snímky na zadní straně: Kamil Moučka. Grafický návrh, sazba a úprava snímků: Jiří Kloboučník. Registrace: MK ČR E 13407.

Unitářské listy • Červenec/srpen 2014

3

TÉMA

TÉMA

BÝT STŘEDEM SVÉHO SVĚTA Vlastimil Krejčí S létem přichází – po zimním spánku a jarní únavě – nádherná letní otupělost, přinášející typická líná nedělní odpoledne, ospalé polehávání na dece u vody, hluboké „přemýšlení“ na zahradním lehátku s knihou na obličeji, několik vteřin hlubokého zenu nad upadlým kopečkem zmrzliny a všechny ty letní radovánky vůbec. Ospalá letní letargie. Jaký protiklad k tomu, k čemu nás vyzývá prakticky každá duchovní nauka – k onomu okřídlenému „tady a teď“! Co se tím vlastně v té duchovních praxi po nás žádá? Nic víc ani nic méně než být přítomní a být bdělí. Bdělá přítomnost. Když jsem byl malý, měl jsem v oblibě jednu dětskou knížku. Jmenovala se „Míťa sám na světě“. Malý Míťa se v ní jednoho dne probudí a zjistí, že je na světě úplně sám. Nejprve se trochu vyděsí, ale brzy zjistí, že je to vlastně skvělé, protože může dělat všechny ty „zakázané“ věci. Nikdo mu nic nezakazuje, může si dělat, co chce, a celý svět je tu jen pro něj! Jak tak jde děj knihy dál, Míťa pomalu zjišťuje, že bez ostatních lidí nic vlastně nefunguje, jak byl zvyklý, že skoro nic pořádně nemůže a vůbec, kde je vlastně maminka?! Z nádherného snu se stane noční můra, Míťa je na pokraji zoufalství a – tu se náhle probudí, všechno to byl jen zlý sen a celý svět je, jak má být, i s ostatními lidmi a maminkou. Míťa si oddechne, že je probuzený, ALE... Motiv probuzeni ze sna, který je velmi živý, je v literatuře a v příbězích obecně poměrně častý. Hlavní hrdina nebo hrdinka příběhu se nakonec probudí ze sna, a všechno je jinak... I my si, podobně jako Míťa, můžeme ráno po zlém snu oddechnout, že jsme se probudili. A když nemáme zlý sen, můžeme se radovat z nového dne, do kterého jsme se probudili. Jsme ale bdělí? Mluvíme-li o bdělé přítomnosti, cítíme to jako opak ne-bdělosti, jako jakousi otupělost. V každodenním životě to znamená, že žijeme automaticky, otupělí nesčíslněkrát opakovanými vzorci. Doma, v rodině, v práci, na ulici, v osobním kontaktu, ale i prostřednictvím telefonu, internetu, pod vlivem médií, novin, televize – neustálý kolotoč rutin a vzorců, na které jsme si zvykli. 4


Jsme vlastně v područí svých filtrů vnímání – a díky nim si také vytváříme svou vlastní realitu. Z okolního světa vnímáme pouze to, co s naší myslí a bytostí zrovna nějakým způsobem „rezonuje“. Ovšem když jsme bdělí, můžeme s otevřenou myslí vnímat bez zakalení předchozími zkušenostmi, předsudky, názory a vším tím balastem. Ten nám sice pomáhá díky zjednodušování lépe se orientovat ve složitém prostředí, ale zároveň nám po určité době nutně překáží. Je to tak trochu podobné jako s úřady. Původně vznikly, aby nám usnadnily život. Ale jak jde čas, rozrůstají se a rozrůstají, až je byrokracie na obtíž a je v podstatě překážkou. Všechny naše předsudky, předporozumění a filtry vnímání vznikly v průběhu našeho života zpočátku také jako potřeba, nutnost, protože není možné zpracovat všechny vjemy, ale postupně jako by tyto naše filtry, schematismy, předporozumění a předsudky začaly žít vlastním životem – a o náš vlastní život jako by vlastně ani nešlo! Jsme na to zvyklí. Častokrát nám to ani nepřijde. Koneckonců – jsme to přece my... Teď trochu jiná historka. Tři muži jedou ve voze. První, velmi slušně vychovaný, z křesťanské rodiny, s vysokou morálkou, ale také s tak trochu rigidnějšími názory, malinko xenofobní a poněkud toporný. Druhý muž je typický Jihoameričan, divočejší, rád tančí, má rád „ženy, víno a zpěv“, jak se říká. Třetí muž si je vědom svých chyb i svých předností, snaží se žít v přítomném okamžiku s plným vědomím a pracuje na tom, aby své předsudky a předporozumění prohlédl a vnímal bděle. Auto zastaví na červenou, kde na kraji chodníku u přechodu stojí žena. Nahá žena. První muž se začne čertit, co je to za morálku, kam to ten svět spěje, nejdřív byly minisukně, teď už rovnou tohle... Druhý muž má reakce a myšlenky naprosto opačné. Ale teprve třetí muž si všimne subtilního detailu – že má žena zavřené oči. Vystoupí, zahalí ji kabátem, probudí a odvede náměsíčnou domů... Tento příběh uvádí Terry Orlick jako příklad toho, jak nám naše původně prospěšné zkratky ve vnímání a vědomí brání pořádně vnímat, být přítomní a bdělí. Z uvedených historek vidíme, že máme hned dva přístupy k tomu, co to znamená být bdělý, nebo ne. V jednom smyslu jsme ne-bdělí ve významu otupělí, v zajetí jakéhosi „šotka“, který nám vnímání „ošetřuje“ vypouštěním, zobecňováním a překrucováním; ve druhém jde o to, že jsme v kvalitativně jiných stavech vědomí, v oddělených světech snění.


5

TÉMA

TÉMA

Bdělost můžeme nabýt, ale také ztratit. Častým příkladem ztráty bdělosti je, když nás něco nebo někdo rozčílí. Může nás přepadnout, když uplyne těch pár vteřin zenu poté, co nám upadl na chodník kopeček naší oblíbené zmrzliny například. Nebo se konečně dostaneme k vodě a na „našem“ místě už je nějaký „cizí člověk“! Thánissaró Bhikkhu uvádí techniku, kterou lze použít v situaci, kdy nemusíme okamžitě reagovat. Spočívá v tom, že se sami sebe dobrácky zeptáme: „Fajn, tak proč jsi rozčilený?“ Naslouchejme, co nám mysl odpoví. Pak se ptejme dál: „Ale proč jsi rozčilený kvůli tomuto?“ „No ovšem, jsem rozčilený. Koneckonců...“ „No dobře, ale proč jsi rozčilený kvůli tomuto?“ Když takhle pokračujeme, mysl se nakonec přizná k něčemu hloupému, jako například k názoru, že lidé by takoví neměli být – i když takoví zcela zjevně jsou – nebo že by měli jednat podle našich představ, či k čemukoliv jinému, co se zahanbená mysl před námi snaží ukrýt. Jste-li však vytrvalí, nakonec se k tomu přizná. Tímto způsobem můžete opravdu porozumět hněvu a to může zlomit jeho moc nad námi. Pokud jde o pozitivní vlastnosti, jako je bdělost, vyrovnanost či soustředění, je to v zásadě stejné. Nejprve si uvědomujeme, kdy jsou přítomny a kdy nikoliv, a pak zjišťujeme, že když jsou přítomny, cítíme se mnohem lépe, než když nejsou přítomny. A tak se snažíme přijít na to, jak přicházejí a jak odcházejí. To činíme tak, že se snažíme vědomě si udržet onen stav bdělosti a soustředění. Jsme-li skutečně pozorní – a o to zde jde, být pozorný –, pak postupně zjistíme, že je možné udržet si onen stav, aniž bychom se zapletli do myšlenek úspěchu a neúspěchu, aniž by se touha po klidném stavu mysli stala překážkou samotného uklidnění. Chceme-li tedy uspět, potřebujeme mít vyvážený postoj vůči úspěchu a neúspěchu, abychom se z nich mohli poučit. Nikdo nás tady neboduje ani neznámkuje. Jsme tu, abychom něco poznali sami pro sebe. Tento proces rozvíjení základů bdělosti není tedy „pouhé všímání si“. Spíše je to tak, že se zapojujeme do procesu vznikání a zanikání – hrát si s tímto procesem –, abychom se mohli poučit o tom, jak příčina a následek skutečně fungují v mysli... Na závěr mám pro vás malé cvičení na zpřítomnění, které můžete zkoušet kdykoli během dne, když zrovna někam jdete. Například po cestě domů. Cvičení vypadá jednoduše, ale vyžaduje trochu praxe. Jistě si vzpomínáte na iluzi z vlaku. Můžete mít pocit, že vlak stojí a celá krajina se hýbe, posunuje. Zkuste si představit, že jste ve vlaku a zkuste si ten po-

Sešli jsme se u stolu v kavárně. Pokukoval po mně, až se mne zeptal: „Odkud jsi? Já jsem Omar, z Lybie.“ „Já jsem Petr z České republiky. A ty jsi z Lybie, tak to jsi muslim, že?“ „Ano, ale jak vidíš, tak špatný.“ „Proč?“ „No to přece vidíš: piju pivo, kouřím šíšu, a o holkách se raději zmiňovat nebudu.“ „Aha. A proč to tedy děláš?“ „No mně nevadí být špatný muslim. Narodil jsem se muslimem, moje máma je muslimka a moje země je muslimská. Tak si aspoň takhle občas vyjedu, abych se odreagoval.“

6



cit vybavit. Jestli jste ho nezažili, zkuste si ho navodit. A přesně stejný pocit zkuste nikoli ve vlaku, ale za chůze. Kráčíte, vy jste na místě, a celá zeměkoule a všechno okolo vás se posunuje. Vše se pomalu posouvá, ale vy jste na místě. Jako byste nohama „roztáčeli zeměkouli“... Jste středem svého světa! Toto malé cvičení úžasně navozuje zpřítomnění. Dá se snadno navázat na častou a běžnou každodenní věc, jako je chůze. A může nám napomoci odhodit zotročující automatismy a prožívat vědomě. I když je otravné vedro a my místo procházky lesem k nějaké příjemné vodě musíme jít dělat něco úplně jiného... Možná že získáme radost i z toho, co právě prožíváme. Nebo hlubší přesvědčení, že něco musíme změnit... Nebo se nám prostě podaří na chvíli se zastavit a prožít ten okamžik, bděle a přítomně... Tak krásné léto!

HOVORY S OMAREM Petr Samojský Fragmenty rozhovorů s jedním muslimem. Odehrává se v Tunisku, poblíž hranice s Lybií. Více podobných Hovorů s Omarem najdete ve stejnojmenné sekci na blogu Petra Samojského: www.samojsky.blog.idnes.cz.

forma nebo obsah?

7

TÉMA

TÉMA

„Takže špatný muslim jsi proto, že nedokážeš dodržovat nařízení islámu?“ „Přesně tak.“ „No tak proč je prostě nedodržuješ, to je to tak těžké?“ „Já je dodržovat ani nechci, v některých ohledech jsem prostě raději špatným muslimem.“ „Třeba ani nemusíš být dobrým muslimem, ale stačí být dobrým člověkem?“ „Cožpak to není to samé?“ „Možná že ne, můžeš být špatným muslimem, když nedodržuješ nařízení a zákony. A můžeš mít rád druhé lidi, být k nim dobrý.“ „To přece znamená být dobrým muslimem.“ „Jo. Ale taky můžeš dodržovat nařízení a zákony islámu, tedy být dobrým muslimem, a současně nebýt dobrým člověkem. Já se právě snažím říct, že být dobrým člověkem je možná důležitější než být dobrým muslimem.“ „No to asi jo. – Pane vrchní, ještě jedno pivo, prosím! A jedno tady pro kamaráda, na můj účet, abych byl dobrým člověkem!“

HŘEBÍKY O náboženství a kultuře islámu panují rozličné představy. Nicméně pokud k tomu člověk nemá osobní příležitost, je dost obtížné osvojit si představu, jak vprostřed náboženství a kultury islámu žije obyčejný člověk, který, nedejbože, si troufá mít dokonce vlastní názory! Ano, tím člověkem myslím Omara. „Představ si,“ povídá mi, „dnes jsem potkal jednu japonskou esoteričku a ta mi tvrdila, že z Lybie jednou v budoucnosti vyjde velké duchovní světlo a povede svět.“ „No vidíš, a ty se tam cítíš utiskován,“ já na to. „To se nevylučuje,“ opáčil Omar. „Jestli z Lybie vyjde světlo nebo ne, je mi vcelku jedno, já z ní chci hlavně vyjít co nejdřív.“ „Proč? Možná kdybys tam vydržel, za pár let bude všechno jinak.“ „A proč bych měl čekat, až bude něco jinak? Já prostě chci žít jinak a chci žít jinak teď.“ „Možná bys mohl pro vývoj své země něco udělat,“ naznačil jsem, ale Omar řekl: 8


„Kdybys měl pocit, že sedíš na sudu s prachem, a ještě ke všemu na víku jsou hřebíky, které tě píchají do zadku – chtěl bys tam zůstat sedět?“

TOTALITA DOMOVA Když se nad tím někdy zamýšlím, nechápu, jak jsem mohl žít v době komunistické totality, aniž bych se buď vzbouřil, zbláznil nebo emigroval. Jak jsem mohl poslouchat demagogické řeči po dlouhé roky, aniž bych vykřikl „císařpán je nahý“? Člověk je přizpůsobivý, snad lze říct, někdy až moc... Tento rozhovor s Omarem mi pomohl pochopit i sebe sama, mou vlastní přizpůsobivost i momenty mé vlastní rezignace. „Omare, když je život v Lybii tak sevřený do politicko-náboženského krunýře, cožpak víc lidí nechce změnu?“ „Ne, protože to je tradice, tak je to prostě odedávna.“ „A nevadí jim, že žijí v totalitě?“ „Ne, protože nevědí, že to je totalita.“ „A není to třeba takový papiňák, který za čas exploduje do nějaké revoluce?“ „Pochybuji, protože lidé chápou jako totalitu spíš to, co je vně, protože to odporuje tradici, která je podle nich správná.“ „A poslouchej, v tobě se to nevaří? Aspoň ty přece chápeš, že žiješ v prostoru, který je kombinací pekla, divadla a trapné šaškárny. Když utíkáš, tak jako teď, aspoň na pár dní, se osvobodit a očistit, cožpak necítíš touhu něco s tím udělat, vzbouřit se nebo se aspoň nevrátit?“ „Je to můj domov.“ „Nechápu. Tak cítíš potřebu s tím něco dělat, nebo ne?“ „Nevím. Je to můj domov. Tam jsem se narodil a tam i zemřu.“

ČEKÁNÍ NA OMARA A na rozloučenou s Omarem ještě jeden rozhovor, jako šitý na prázdninové téma. Každý to zná, čekat na někoho nebo na něco. V naší kultuře nás nepřekvapí, obzvlášť dnes, v době mobilních telefonů a sociálních sítí, když někdo průběžně mění čas schůzky. Takové domluvy ovšem mohou nabýt opravdové pikantnosti, když si je sjednáváte s Afričanem. Ne, opravdu nechci generalizovat; ale tohle jsem nikdy jindy s nikým jiným nezažil, aspoň ne tak natvrdo.


9

TÉMA

TÉMA

„Ahoj, Omare, dnes ráno jsme byli domluveni, že pojedeme na tržiště.“ „Ahoj, jo, já vím.“ „No já jsem na tebe čekal na recepci.“ „Jo, aha.“ „No a proč jsi nepřišel?“ „Kam?“ „No na recepci, vždyť jsme byli domluveni, že pojedeme na tržiště!“ „Na tržiště? Ale přece dnes bylo tak krásné počasí, cožpak jsi mne neviděl na pláži?“ „Viděl, ale až po hodině čekání.“ „Přece když bylo tak hezky, proč bychom někam jezdili?“ „Protože jsme tak byli domluveni.“ „Já myslel, že chápeš, že když je tak hezky, že je všechno jinak.“

10


PLAVÁČEK Mirka Kmentová Můj příběh se udál před sedmnácti lety, v době kdy město Bohumín postihly velké záplavy. Byla jsem v té době těhotná a termín porodu měl být 27. července. Manžel toho času vykonával vojenskou službu v Hranicích na Moravě. Protože rodiče a tchýně bydlí v Orlové, na termín porodu jsem čekala sama. Osmého července jsem se vzbudila do pochmurného a deštivého rána. Bylo mi smutno a přemýšlela jsem: ,,Co budu dnes dělat?“ Nejdřív jsem se nasnídala a pak mne napadlo, že bych mohla třeba chvíli vyšívat. Z okna jsem viděla, že déšť neustává. Po cestách se začala valit voda. Najednou jsem zaslechla na chodbě nějaký hluk. Po chvíli se ozvalo i klepání na naše dveře. Když jsem otevřela, stála venku vyděšená sousedka: ,,Všude je plno vody! Autobusy už nejezdí, vlaky také ne!“ Pořád mi nedocházelo, co se děje. Všichni sousedé postávali na chodbě a sledovali, jak voda stoupá. Jelikož jsem bydlela v přízemním bytě, začala jsem počítat schody, kolik jich schází, než se mi začne voda valit do bytu. Zmocnil se mne pocit strachu a úzkosti. Do očí mi vyhrkly slzy. ,,Co mám dělat?“ běžely mi hlavou zoufalé myšlenky. Přála jsem si, aby se mnou byl manžel. Po chvíli jsem se zklidnila, když mne vzala k sobě nahoru hodná sousedka. To už můj byt dělily od vytopení jen tři schody. Z okna jsme sledovaly, jak voda stoupá a lidé se plaví na člunech. Kolem jedné hodiny zastavilo před domem vojenské auto. Vojáci se ptali po paní Kmentové, tedy po mně. Můj otec totiž telefonoval z Orlové, že budu brzy rodit, a proto pro mne přijeli. Byla jsem v šoku, sousedka vše vyřídila: ,,Termín je až za tři týdny, nikam nepojede.“ Nastartovali a odjeli. Za hodinu byli zpět: ,,Do tří minut si sbalte věci, tady nemůžete zůstat!“ Zaveleli tak drsně, že jsem popadla nejnutnější věci do porodnice, jen tak v domácích šatech se brodila po pás vodou k autu. Pohled z auta byl hrozný. Všude zmatek, plno lidí, vojáků, policie, měla jsem pocit, že snad vypukla válka. Na konci města na mě čekal otec s autem. Domů jsme do-


11

TÉMA

TÉMA

jeli v pořádku, i když jsem byla úplně promočená, zmrzlá, v šoku z toho, co se vlastně kolem děje. Netušila jsem, že těm zmatkům ještě není konec. V noci mne začalo bolet břicho. Asi tak o půl druhé ráno mi praskala voda. Hned jsem šla budit otce, aby zavolal sanitku. V rozespalosti zazmatkoval: ,,Kde teče voda?“ V nemocnici v Karviné nám však řekli, že už jsou zatopeni. A tak jsme jeli až do Havířova. Tam se mi 9. července v 17.45 narodil krásný syn Radomil. Po týdenním pobytu v nemocnici jsem se vrátila do Bohumína. Voda už mezitím klesla. Sousedé mě přivítali s úžasem a malému Radkovi začali všichni říkat ,,plaváček“. Dobře to skončilo, syn letos oslaví své 17. narozeniny. Ale kdykoli prší více než jeden den, zmocní se mě stejné pocity jako tehdy při hrozné povodni. Je pravda, že nám velká voda přinesla krásného plaváčka. Ale říkám si, že bylo štěstí, že pro mne vojáci přijeli podruhé. Ještě že mne odvezli, kdoví, jak by to nakonec dopadlo.... Věřím, že v životě se neděje nic náhodou a vždy to má nějaký důvod, abychom se něco naučili, pochopili a byli vděční za každou zkušenost a pomoc, které se nám dostává od strážných andělů. Já na ně totiž věřím, ať si říká, kdo chce, co chce. Věřím, že každý člověk takového anděla má. Děkuji jim za všechno, co pro mě dělají. I za to, že přišlo léto, abych se z něj mohla radovat, a že si ho užiji – doufám – bez povodní.

LÉTO V NÁS A CESTA ZA VŮNÍ

12



Romana Benáková Začíná období léta, které nabízí velké množství aktivit – turistiku, koupání, scházení se s přáteli, odpočinek s dobrou knihou či hudbou. K létu neodmyslitelně patří slunce, voda, dobrá nálada. K létu ale také patří vůně, barvy květin, luk, lesů. Beverly Nichols řekl krásnou větu: „Být přemožen vůní květin je rozkošný způsob porážky.“ Pojďme si představit několik rostlin, které můžete při svém letním putování potkat a které rozhodně stojí za zmínku a za povšimnutí. Můžete k nim přivonět, natrhat je do vázy nebo jimi obohatit letní stolování. Rozhodně vás ale obdarují krásným pocitem štěstí a úžasem, co vše matka příroda vykouzlila a jaké bohatství se kolem nás nachází. Levandule Všichni si velmi dobře pamatujeme na levandulovou vůni z babiččina prádelníku, kde mezi ručníky a prostěradly bývalo vložené levandulové mýdlo. Ta vůně v nás vyvolávala a dodnes vyvolává pocit čistoty a pohody domova. Co ohněm zapálíš, levandulí uhas. Z toho je patrné, že levandule je nejznámější právě pro své hojivé účinky při popáleninách. A ty si v létě můžeme přivodit velmi rychle – spálení na slunci, popáleniny při grilování. Nejenže působí antisepticky, ale neméně důležitou oblastí jejího působení je nervový systém. Levandule jako náboženská bylina byla odedávna používána při obřadech a rituálech. Pálila se tam, kde se rodily děti, aby místo chránila před špatnými vlivy a přivítala do světa nový život. Do života člověka vnáší stabilitu, zklidňuje rozbouřené emoce a přivádí je pod kontrolu rozumu. Je přímá, statečná a pokorná, s čistými myšlenkami. Pečuje o děti, dospělé i staré, zvířata, zemi i nebe. Růže Kdo by neznal růži! Ne nadarmo se jí říká královna květin. A je jedno, jestli se jedná o růži pěstěnou či planou. Která žena by nechtěla, aby jí někdo řekl, že „je krásná jako z růže květ“? Růže je nejznámější rostlinou Venušinou a byla vždy součástí „nápojů lásky“. Čaj z růžových poupat, vypitý před spaním, prý vyvolává prorocké sny. Její využití je velké. Korunní lístky můžeme průběžně otrhávat a v polostínu nechat zaschnout. Jejich využití je možné v přípravě růžové vody, růžové masti a růžového oleje. 13

TÉMA

TÉMA

Na podzim se objeví velké plody, které je možné využít k přípravě džusů nebo marmelád. A to nemluvím o tom, jakou potěchu oku přináší pestrost barev jejích květů. Rozmarýn Jeho uschlé lístky a esence se našly v hrobkách starých Egypťanů. Antičtí Řekové a Římané ho považovali za posvátnou bylinu. Vetkávali jej do svatebních věnců jako symbol lásky a věrnosti. Rozmarýn měl svůj význam i při pohřbech a náboženských obřadech, kdy bylinu spalovali na důkaz bohabojnosti, pokory před smrtí a k uctění památky zesnulého. Právě tak důležitý byl rozmarýn i ve středověku. Ve francouzských nemocnicích jej pálili spolu s jalovcem k pročištění a dezinfekci ovzduší, a byl i jedním z prvních olejů, které Francouzi destilovali již ve 13. století. Vedle pohřebních a náboženských obřadů má rozmarýn své stálé místo i v magii. Dokáže zvýraznit posvátnost jakékoliv chvíle a je často rozprostírán kolem místa rituálu před jeho začátkem. Ochraňuje před silami zla, a položíte-li si větvičky rozmarýnu pod postel, pak i před zlými sny. Máta peprná Ta prospívala dávným civilizacím odnepaměti. Používali ji Egypťané, Číňané i američtí indiáni. Během tisíciletí byla používána nejen v kulinářském umění, ale také v kosmetice. Pro antické Řeky a Hebrejce byla přísadou do parfémů a Římané z ní vyráběli víno. Její jméno pochází z řecké báje o nymfě Minté, kterou proměnil Persephon v rostlinu poté, co ji přisti-

hl v náručí Pluta. Jiné zdroje uvádějí, že její název je odvozen z latinského mente, což znamená „myšlenka“. Její využití je opět široké. Stimuluje trávicí a nervový systém, podporuje funkci jater a žlučníku. V astrologii bývá spojována s Venuší. V psychologické rovině máta pomáhá přijímat životní realitu, podporuje rozvoj vědomí a otevírá nás novým zkušenostem. Důležité místo má rovněž v rituálech na počest mužských božstev a je zasvěcena bohu Diovi. Je těžké na ni zapomenout, když už ji potkáte. Buď si ji zamilujete, nebo ji nemůžete vystát. Někteří ji dokonce považují za neomalenou a příliš mocnou. Má nicméně nebojácného ducha a bystrou, rychlou mysl. Je přátelská a osud druhých jí leží na srdci. Tip na osvěžující ledové kostky: Jednu polévkovou lžíci máty přelijte sklenicí vroucí vody a nechte třicet minut odstát v zakrytém hrnci. Sceďte a ochlazený odvar nechte zmrznout v kostkách ledu. Kostkou ledu pak každý den masírujte obličej, ramena a hrudník. Mátová voda posiluje kůži a na dlouhou dobu jí dodává elasticitu a napětí. Heřmánek „Po heřmánku sladce spánku.“ O heřmánku se zmiňuje již Hippokrates a píše, že staří Egypťané zasvětili heřmánek bohu slunce, protože léčil zimnici. Nejenže nás ohromí svou záplavou bělostných kvítků, ale také svojí nezaměnitelnou vůní a léčivou silou. Trocha kapek heřmánkové silice na polštář nebo pyžamo pomůže proti nespavosti, a to jak dětí, tak dospělých. Silice z heřmánku je jedna z nejdůležitějších protikřečových a protizánětlivých silic. Má protialergické, analgetické a zklidňující účinky. Může se použít i při spáleninách, hlavně těch od slunečního žáru. Heřmánek také ulevuje napětí z přílišných tužeb a frustrací, rozmrzelosti a depresí. Pomáhá tiše přijmout naše vlastní limity a také pomoc, které se nám může dostat od druhých. Je vhodné mít jej nablízku v dobách emočních bouří nebo zármutku, protože na jeho silném stabilním rameně je možné se vždy v případě potřeby vyplakat. Meduňka Pochází ze Středomoří, dnes se však pěstuje po celém světě. Jak napsal Dioskordies: „Včelám tato rostlina působí potěšení.“ K meduňce samotné se váže mnoho tradic a bájí. Byla zasvěcena Dianině chrámu. Řekové jí připisovali schopnosti „potěšit srdce“. Využívali také její bohaté léčivé vlastnosti, například při ošetřování bolestí zubů, astmatu a při hojení ran. Proslulý lékař Avicenna ji považoval za rostlinu, která rozveseluje

14



15

TÉMA

MEDITACE

a posiluje vitalitu ducha. Paracelsus ji nazval „elixírem mládí“. V roce 1619 se v příručce Londýnský lékárník objevilo tvrzení, že „meduňka, podávaná každé ráno, obnoví zdraví, mládí, mozek a osvěží povadlou povahu“. Meduňka pomáhá při nachlazení, snižuje horečku, podporuje pocení. Má také harmonizační schopnosti, harmonizuje souznění mysli a ducha a nervově posiluje. Obnovuje čistotu, jistotu a klid. Proto je vhodná i při nedůvěře a obavách z budoucnosti. Kadidlo Pro krásu v duši i ve tváři vám představím kadidlo, které sice na svých procházkách po krásách naší vlasti nenajdete, ale pokud letní putování zavede vaše kroky do střední a východní Afriky, pak se s ním setkat můžete. Začneme krásným citátem od Ptahhotepa: „ Služ svému duchu po celý svůj život, nečiň více, než ti nařizuje, a neubírej času vyměřeného potřebám tvého srdce.“ Kadidlo pochází ze stromku Boswellia sacra. Z trhlin nebo zářezů do kůry roní klejopryskyřici, která záhy tuhne. Pryskyřice má oranžově hnědou barvu a z ní je destilována samotná kadidlová silice. Užívání kadidla má bohatou historii. V mnoha národech se kadidlo používalo, a dodnes používá, jako aromatická látka doprovázející náboženské obřady. Význam hrálo v náboženském uctívání Babylóňanů, Peršanů, Řeků i Římanů. Kadidlo je pravděpodobně nejvýznamnějším vykuřovadlem v celých dějinách náboženství. Hebrejci jej nazývali „getó-rah“, což znamená „přinášet obětní dým“. Kadidlo, jehož složkou byla právě pryskyřice z kadidlovníku, doprovázelo veškeré náboženské obřady Židů. Egypťané věřili, že kadidlovník přinesl do pontské země mytický pták Fénix a kadidlovník považovali za mimořádný dar bohů. Kadidlovník doprovázel modlitby, obětování, pohřby, uvedení faraóna na trůn i každodenní kněžské rituály v chrámech. Používali ho mimo jiné i v kosmetice, jako omlazující prostředek. Jeho cena byla však velmi vysoká, a proto ho považovali za luxus. Hlavní síla kadidla spočívá v jeho schopnosti ovlivnit nervový systém; umí ho uvolnit a revitalizovat. Čistí vzduch, posiluje imunitu a povzbuzuje životní energii. Egu přináší osvobození a napomáhá jeho kultivaci. Otevírá cestu k novému, posiluje k přijmutí ztrát, mírní melancholické pocity. Otevírá sice ducha k vyšším sférám, zároveň však nabízí možnost poznat a přijmout sám sebe i svou momentální realitu.

KAMARÁDI K létu patří veselí, a proto si zameditujme k utužení vtipné mysli nad citátem ze znamenité knihy „Slova, která jsem si přál napsat sám“ (nakladatelství Argo 1998) od znamenitého unitáře Roberta Fulghuma:

„Každý tě posuzuje podle kamarádů,“ řekl mi otec. „Tvůj otec má za kamarády samé blbce a opilce,“ prohlásila moje matka.

Přeji vám všem příjemné putování letní krajinou a požitek z vůní a barev, které jsou kolem nás. Opravdu stojí za povšimnutí. 16



17

Dobrý den, milé děti, tak už je to jisté, začíná nám léto. To fantastické období, kdy nemusíme do školy a máme prázdniny. Máme-li se rozhodnout, jestli byly prázdniny nebo dovolená vydařené, pak přijde samozřejmě na to, jaké bylo počasí. Obvykle míváme pocit, že vše šlo dobře, když bylo počasí příznivé. Ale co to znamená? Je-li moc dlouho krásně a slunce jen pálí, ubývá vody a vodáci i houbaři jsou nešťastní, protože sucho jim znemožňuje radovat se z jejich koníčků. Když je zase naopak deštivo a chladněji, bědují vodáci i houbaři, protože vodáci mají vodu shora i zdola a houby potřebují pro svůj růst teplo. Pokud se to napíše takto, mohlo by se zdát, že vodáci a houbaři mají prostě smůlu, ať je, jak je, ale přesto každé léto pobíhá po lese spousta šťastných houbařů a na řekách je vidět celé skupiny veselých, smějících se vodáků. Jak je to možné? Inu, kdyby to záviselo jen na počasí, znamenalo by to, že mohou být spokojeni, jen když je po dešti a k tomu hezky teplo, ale to nejde mít pořád… Je zkrátka potřeba si umět užít své volné dny. Víc než na počasí nebo na místě závisí pocit šťastně prožitých prázdnin na tom, s kým jsme je trávili. Jestli jsme zažívali přátelství, někdo nám podal pomocnou ruku, nebo naopak – my jsme měli možnost vytáhnout někoho jiného z bryndy. V paměti nám jako vzpomínky z prázdnin většinou neulpí, jak jsme se celý den váleli na pláži a plavali v perfektně teplé vodě, a tak to bylo den co den po celou dovolenou. Spíše si zapamatujeme, jak jsme tenkrát strašně zmokli a všichni jsme se choulili natlačeni do jednoho malého prostoru v zákrytu a dělili se o poslední doušky teplého čaje. Byl takový vítr, že nám bral slova od úst, a proto nám nezbývalo než svá sdělení šeptat dru18


hým přímo do ucha. Po dlouhé době jsme si tak zahráli na tichou poštu a byla to velká legrace… Podobně si třeba vaše maminka nepamatuje, jak vařila všechna ta jídla, co se povedla, všichni je slupli a pak se mylo nádobí…. Ale jednou se možná stalo něco nečekaného, a jídlo v hrnci, pánvi či pekáči se připeklo natolik, že už bylo i to nádobí dobré leda na skládku – tedy to si určitě pamatuje… Co tím chci říct? Že často, když se nám všechno daří ideálně podle plánu, je to sice náramně příjemné, ale neodneseme si z toho žádný paměti hodný zážitek. A to je podle mě škoda. Člověk by měl mít nějakou vzpomínku na každé prázdniny. Když se stane něco nečekaného, třeba i nepříjemného, a podaří se nám to s úsměvem překonat, je to vlastně to nejlepší, co nás mohlo potkat. Zdá se, že jde hlavně o to naučit se zvládat ty situace, které nám okolnosti přinášejí, a to pokud možno s úsměvem. S úsměvem jde všechno líp. Proto vám přeji, ať se o prázdninách nasmějete opravdu hodně. A také vám přeji, ať jsou tyto prázdniny pro vás nezapomenutelné. – Mína Hosenseidlová


19

KALENDÁRIUM

KALENDÁRIUM

Vilhjalmur Stefansson

Jelikož k „letnímu čtení“ bezesporu patří i čtení napínavé a dobrodružné, zkusila jsem unitářskou osobnost představovanou v kalendáriu tentokrát vybrat v tomto duchu. Snad vám, milí čtenáři, nebude vadit, že se při sledování osudu unitáře Vilhjalmura Stefanssona vydáte od zrajících jahod do oblastí, kde i v létě vládne třeskutá zima – do Arktidy. Narodil se roku 1879 v Kanadě na západním břehu jezera Winnipeg v Manitobě, ale v rodině přistěhovalců z Islandu (jak ostatně prozrazuje jeho jméno). Zajímavé je, že rodiče ho pokřtili anglickým jménem William, ovšem on si ho ve dvaceti letech změnil na islandskou variantu Vilhjalmur. Oblast, kde žili Stefanssonovi, postihly rok po Vilhjalmurově narození těžké záplavy a po nich hladomor, při němž zemřely dva z jeho sourozenců. Po této tragické události se rodina přestěhovala do Severní Dakoty. Vilhjalmurův otec Jóhann byl vzdělaný muž s velmi liberálním smýšlením, a to jak v náboženství, tak v politice. Věřil například, že církev by měla zohledňovat nové poznatky vědy, třeba evoluční teorii. Svého syna mimo jiné vychoval k lásce ke klasické světové i islandské národní literatuře. Po otcově smrti v roce 1892 musel Vilhjalmur spolu se starším bratrem, byť sami ještě v podstatě děti, zastat v rodině naplno mužskou roli. Starali se o stáda dobytka i koní, naučili se lovit i přežít v přírodě. Tato Stefanssonova samostatnost, až samorostlost, měla ovšem i svá negativa – nedokončil několik škol, protože se dříve nebo později pro své liberální názory dostával do střetu s univerzitními řády, autoritami a psanými i nepsanými pravidly. Nakonec v roce 1903 absolvoval univerzitu v Iowě. Do prvního kontaktu s unitářstvím se W. Stefansson dostal v roce 1900 za studií na univerzitě v Severní Dakotě. Bylo to v době, kdy se začalo unitářství formovat na Islandu a Americká unitářská asociace hledala mezi mladými lidmi takové, kteří by se chtěli stát unitářskými duchovními a případně pak odjeli působit na Island. Tehdy si všimli Stefanssona. V roce 1900 se již jako unitář dostal na mezinárodní kongres liberálních náboženství v Bostonu. Zde se seznámil se

dvěma unitářskými vůdci, kteří jej hodně ovlivnili: Williamem Wallacem Fennem a Samuelem Atkinsem Elliotem. Výsledkem bylo, že od nich dostal nabídku stipendijního studia na unitářského duchovního na Harvardu. Rád přijal, ovšem již tehdy se ukázala být silnější jeho životní vášeň pro antropologii než touha stát se duchovním. Později řekl, že studium náboženství vnímal spíše jako studium určitého „odvětví antropologie“. Studovat zde vydržel pouhý rok, 1903–1904. Nicméně celý život pak přiznával, že tento rok duchovních studií mu dal pro jeho budoucí směřování víc než předchozích téměř dvacet pět let. – Duchovním se tedy nestal, nicméně unitářství zůstal věrný do konce života. Po neúspěšných bohosloveckých studiích si doplnil postgraduální vzdělání v oboru antropologie a vzápětí odjel na Island, kde se věnoval výzkumu vlivu stravy na kazivost zubů. (Zájem o souvislosti zdraví a výživy ho pak již neopustil.) V roce 1906 ho akademické kruhy doporučily jako antropologa na anglo-americkou polární expedici, a to byl přelomový okamžik jeho života. Již na této své první arktické cestě jej nesmírně zaujali Inuité. Rád sbíral zkušenosti jejich šamanů a starců, studoval jejich jazyk a zdokonaloval se v přežití v arktické zimě. Po této cestě se rozhodl uspořádat vlastní expedici, věnovanou pouze antropologickému výzkumu. Po návratu v roce 1907 se usadil v New Yorku v Greenwich Village a podařilo se mu zajistit, že jeho další arktickou cestu sponzorovala věhlasná instituce: American Museum of Natural History. Doprovázel jej na ní pouze dlouholetý přítel, zoolog Rudolf Anderson. Zůstali v Arktidě po dobu čtyř let, 1908–1912, a Stefansson tyto zkušenosti popsal v knize Můj život s Eskymáky (My Life with the Eskimo, 1912). Na této expedici se mu také narodil syn Alex. Vilhjalmur si sice svou inuitskou přítelkyni nikdy nevzal, nicméně podle inuitských zvyklostí stačilo, že spolu intimně žili, aby byli považováni za rodinu. Oženil se pak až po její smrti v roce 1940. Další expedice následovala v letech 1913–1918, tentokrát však mnohem větší: několik desítek mužů, z toho patnáct vědců a tři lodě. Ovšem negativně ji poznamenala tragická událost; v roce 1914 se jedna z lodí, Karluk, potopila, poté co uvízla v ledu, který ji rozdrtil. Zahynulo na ní jedenáct lidí. Stefansson tehdy na lodi nebyl, s několika druhy byli na lovu, ovšem někteří z účastníků expedice je podezírali, že loď opustili schválně, protože možné neštěstí předvídali. Tato událost mimo jiné navždy roz-

20


zemřel 26. srpna 1962

Kristýna Ledererová Kolajová


21

KALENDÁRIUM

KALENDÁRIUM

dělila do té doby nerozlučné přátelství s Andersonem, který onu zlou událost přežil a vinil Stefannsona, že jí nezabránil. V dalších letech Stefansson s několika společníky procestovali více než 20 tisíc mil Arktidou a objevili čtyři dosud nezmapované ostrovy. Po návratu do USA Stefansson jako již uznávaný odborník přednášel a psal o významu Arktidy. Velmi se také zasazoval za uchování a ochranu tradičních způsobů inuitského života. Má dodnes velikou zásluhu na tom, že Inuité v té době přestávali být vnímáni jen jako podřadné, primitivní etnikum, ale začalo se na ně pohlížet i jako na kulturu, od níž se máme ohledně života v souladu s přírodou hodně co učit. Na druhou stranu se ale snažil prosadit, aby kanadská vláda (měl stále kanadské občanství) i soukromé podniky začaly využívat hospodářský a strategický potenciál Arktidy. Sám založil dvě společnosti, které se věnovaly podnikatelským aktivitám v Arktidě, ale oba podniky zkrachovaly. Během druhé světové války Stefansson zřídil a vedl Arktické studijní centrum pro americkou armádu. Na jedné ze svých dalších arktických cest se zabýval především výzkumem tamní stravy. Zaujal ho fakt, že Inuité žijí více jak devět měsíců v roce v podstatě s nulovým přísunem jakýchkoli sacharidů, konzumují až na výjimky pouze vodu a maso. Se svým společníkem tedy zkusil pod lékařským dohledem totéž, rok nepožili nic jiného než maso, tuk a vodu. A překvapivě se oba udrželi v dobré kondici a plně zdraví, bez jakéhokoli nedostatku vitaminů a podobných látek. Své poznatky z tohoto výzkumu, vedeného pod záštitou časopisu Journal of American Medical Association, sepsal v knize Ne jenom chlebem (Not by Bread Alone, 1946). V roce 1939 se seznámil s Evelyn Schwartz Bairdovou, zpěvačkou, herečkou, sochařkou a fotografkou, které pomáhal s přípravou exponátů pro islandský pavilon na Světovou výstavu konanou v New Yorku. Najal ji pak jako knihovnici a správkyni své obrovské sbírky polárních cestopisů (vlastnil přes deset tisíc svazků) a po smrti své inuitské patnerky se s ní roku 1941 oženil. Jemu bylo 61 let, jí 28, nicméně jejich manželství bylo velmi šťastné. V roce 1951 Stefansson věnoval svou knihovnu škole Dartmouth College v Hanoveru v New Hampshire, kam se přestěhoval a až do konce života zde působil jako čestný emeritní profesor. (A poměrně pravidelně zde navštěvoval místní unitářský sbor.)

Během posledních let života, po dvou mozkových mrtvicích, napsal svou autobiografii (Discovery – the autobiography of Vilhjalmur Stefansson, 1964), v níž se otevřeně vyjadřoval i o svém vztahu k náboženství. Vyzdvihl onen rok unitářských studií na Harvardu, který mu dal pevný základ, pak duchovní zkušenosti získané mezi Inuity, byť sám se na sklonku života považoval za agnostika. Krátce poté, co dokončil tuto autobiografii, zemřel v důsledku další mozkové příhody. Dnes je uznáván jako průkopník interdisciplinárního přístupu ke studiu polárních oblastí. K jeho odkazu se hlásí i Ústav arktických studií, založený na Dartmouth College v roce 1989.

22



23

ČTENÍ NA POKRAČOVÁNÍ

ČTENÍ NA POKRAČOVÁNÍ

POEMA O MIGUELU SERVETOVI Josef Musil

1. ROZHODNUTÍ Byl jednou jeden chytrý Španěl, Miguel Serveto zní jeho jméno. Ten než by dogmatům se klaněl, vše chtěl mít ověřeno.

A ještě méně o to stáli církevní otcové a strážci víry předpisů dbalí, zlí a malí jako dnes retroviry.

Úplně nejraději bádal v tvrzeních, za nimiž se skvěla tečka a pak se o svou pravdu hádal; hleďme ho, mládenečka!

Španělské zemi tvrdě kázal bič netolerantního katolictví a mladý Miguel se tázal: Mám zapřít svoje lidství?

Sám ve své úsudky si věřil, když jiní za mák nevěřili jemu, čímž pozvolna se zpronevěřil století šestnáctému.

Mám vyměnit svůj cit a touhu za nářek oněmujícího strachu? Sám v houfu slouhů zoufat v louhu přetvářek, lstí a tlachů?

Ach, měly to být časy slávy, ve kterých Bůh mu dopřál prožít sebe… Leč davy tehdy měly hlavy převážně dutolebé

Hnít v pachu rtů lůz pro kalkulus zlovolné moci ritů? Kněží, adié! Jdu na univerzitu v Toulouse, do volné, svěží Francie!

2. JAKO KDYŽ… …Jako když gejzír se vymrští z pukliny, o níž se soudilo, že je to liščí nora. …Jako když naliješ višňový mošt, a on se ve sklence promění v rubíny. …Jako když slepec se ztratí a zavrávorá, a hůl mu podá sám poustevník Jošt.

Teď je z něj pobočník Juana Quintany, kněze, jenž Karlovi Pátému z Boží vůle dopřává věrně svůj zpovědní sluch. Vladaři nablízku, u dvora hýčkaný, to je náš Miguel. Nikdo ho v zlatém úle nevyzve na duel, nakolik Bůh

…Jako když pole, jež nebylo oseto, vybuchne hlady a zůstane po něm kráter, z jehož dna vyrazí sluneční žár. Nějak tak mládenec Miguel Serveto okouzlil ctihodné učence almy mater a ti mu přejí jen nejvyšší zdar.

vtělil se Ježíši do těla Ježíše. Bez chuti k námitkám Miguel snídá vejce, která mu snáší sám habsburský páv. Po každém polknutí vylétá do výše, vysoko nad ghetta, nad cely, nad plebejce, nad celý takzvaný poddaný dav.

Miguel, kýho div, nešťourá do dogmat; dává teď na odiv učenost bez povyku, dočasně zahodiv tázavý vhled. Zatímco v příšeří inkvizitorův kat mučí svá mučidla mučením mučedníků, hrdina těchto slok dobývá svět.

(Pokračování příště)

a vlivní jedinci té éry si pěstovali studovanou dutost. Svět zkrátka nechtěl diskutéry a jejich umanutost.

Miguel Serveto, častěji ale psán Michael Servet, je pro zrod unitářství významnou postavou. Jeho veršovaný životopis jsem složil volně podle útlé, avšak obsahově vydatné brožury „Michael Servet“, kterou napsal Radovan Lovčí (vydala ji Náboženská společnost českých unitářů roku 2006). Poznámka k textu: „habsburský páv“ – odkazuje k obrazu „Habsburský páv“ z roku 1555. Zobrazuje páva, jenž má na konci per namalované znaky jednotlivých území ovládaných Habsburky. – Autor

24



25

Z TVORBY NAŠICH ČTENÁŘŮ

PŘÍBĚH UPADLÉ RUKY František Dittrich

V pondělí ráno dostavil se na třetí chirurgickou kliniku mladík, jehož úplně vyholená lebka byla hrůzou voskově bledá. Z ušmudlaného šátku vybalil na ambulanci svou pravou ruku, kterou přinesl s sebou. Příčinu svého stavu nedovedl nijak vysvětlit: ruka mu odpadla, aniž předcházel nějaký úraz nebo konflikt. Ještě dříve než operační skupina, pozůstávající z neurochirurga, dvou cévních chirurgů a vedená ortopedem, počala s přišíváním přinesené končetiny, podařilo se ústavnímu transpersonálnímu psychologovi zjistit původ té hrozné události. Holohlavého mladíka, když se po půlnoci v dost bujné náladě vracel z diskotéky, natolik mocně přilákala krásně žlutá fasáda malého domku, že ji musel důkladně počárat barevným sprejem způsobem, který mají mladíci jeho druhu v oblibě. Když vystříkal všechen obsah lahvičky, ještě se s uspokojením pokochal svým výtvarným projevem a – trochu vrávoraje – šněroval si to liduprázdnými uličkami k domovu. Když ráno chtěl umlčet budík, mohl tak učinit jen levou rukou. Pátraje po své pravici, nalezl ji, ke své hrůze, na pravé botě vedle postele. Levou botu hledat nemusel, tu měl ještě od noci obutou. Jen nedlouho před tím vyšla ze svého domku babička Šafaříková na nákup do samoobsluhy. Chtěla se ještě potěšit pohledem na úplně novou fasádu svého domku, od kterého teprve před týdnem odvezli lešení. Čmáranice, na které byl hololebec tak hrdý, ji ale přivedly k zoufalství, zvlášť když si představila ty strašné peníze za fasádu, na kterou se musely složit obě její dcery, Marie, která pracuje v Rakousku, i Jiřina, provdaná do Mnichova. „Bodejť by tomu pitomcovi, který to počmáral, ruka upadla!“ zvolala nešťastná babička a v tu chvíli buchla holohlavcova ruka pod postel. Neboť psáno jest, že prosba spravedlivého nebesa proráží, a babička Šafaříková je spravedlivá, i když celý život, než šla do penze, prodávala v obchodě „Ovoce – zelenina“. 26


Z TVORBY NAŠICH ČTENÁŘŮ Na novou fasádu se budou muset složit zase obě dcery, i když snad připlatí i vnuk Karel, který podniká jako instalatér. Hlídání babiččina domku – až zase bude mít novou fasádu – bude platit Všeobecná zdravotní pojišťovna, protože její ředitelka si spočítá, že přece jen laciněji přijde platit černého šerifa než operační tým, i kdyby spoustu položek, které chirurgové vyúčtují, pojišťovna seškrtala. (Poznámka redakce: Bratr František Dittrich se již bohužel odebral z tohoto světa; text z jeho literární pozůstalosti poslala redakci jeho manželka Jaroslava.)

Mé dojmy z Lidic Carmela Dobíšková Navštívila jsem obec Lidice. Nikdy předtím jsem tam nebyla, ale hodně jsem o jejím nešťastném příběhu slyšela. Neměla jsem možnost tam jet. Výlet s teplickou obcí unitářů mi to umožnil. Zážitek to byl opravdu působivý. Výlet se vydařil, počasí bylo krásné. Až příliš krásné oproti mým pocitům, které jsem pak měla cestou po dávno zničené vesnici. Na mnoha místech jsem cítila smutek, úzkost, ba někde i strach. Zkrátka negativní energii po způsobeném násilí v minulosti. Osahala jsem si některé zdi, které zde jsou jako památka na tuto dobu. Promítaný film byl také protkán zvuky války i celého běsnícího šílenství, které mi přiblížily skoro hmatatelně onu dobu. Mým přáním je, aby se nikdy nic takového už neopakovalo. Nikdy. Stačilo mi vyprávění mé maminky, která tuto dobu zažila. Budu se snažit budovat naši teplickou obec svou činností. Snad aspoň tak, jako nevidomá, přispěji ke zlepšení mezilidských vztahů ve všech směrech.


27

DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ

••••••••••••• BUDOUCÍ ZMĚNY V ÚSTAVĚ NSČU Na příštím Sněmu NSČU by se měla schvalovat nová podoba ústavy. S ohledem na význam procesu práce na jejím novém návrhu chce ústřední správní sbor zajistit, aby všichni členové NSČU měli možnost dodat své podněty k ústavě stávající. Vzhledem k tomu, že již je dost podnětů shromážděno, můžete si prostudovat jejich stávající soupis a

do 8. července 2014 je doplňovat o další.

Pokud byste rádi přispěli dalšími podněty, sepište je a pošlete poštou nebo e-mailem na adresu [email protected]. Zde najdete zmiňovaný přehled návrhů, shromážděný k 31. květnu 2014:

www.unitaria.cz/seznam_zmen.pdf

••••••••••••• 28


ZE ZAHRANIČÍ ZE ZAHRANIČÍ SNĚM AMERICKÝCH UNITÁŘŮ V PROVIDENCE ••• Letošní sněm amerických unitářů se koná ve městě Providence ve státě Rhode Island a nese nese název „Láska se šíří a spojuje nás“. Zúčastní se ho také pětičlenná skupina z Pražské obce unitářů, která cestu na něj pojímá jako studijně zážitkovou. Navštíví proto také i unitáře v New Yorku a historicky první univerzalistický sbor v Gloucesteru ve státě Massachusetts. Jejich dobrodružství v podobě fotoreportáže můžete průběžně sledovat na Facebooku POU: www.facebook.com/unitaria.praha. VÍRA PRO MALOU PLANETU ••• S časovým předstihem upozorňujeme na příští setkání evropských unitářů univerzalistů, které se bude konat 17. až 19. října letošního roku v belgickém městě Spa. Hlavním řečníkem bude reverendka Meg A. Riley, americká unitářská duchovní, a program se ponese v duchu tématu „Víra pro malou planetu“. Podrobné informace a případně přihlášku, pokud byste se chtěli přihlásit, najdete zde: www. europeanuu.org.

ZE ŽIVOTA NAŠICH SPOLEČENSTVÍ PRAŽSKÁ OBEC UNITÁŘŮ

Červen zazněl hudbou, divadlem i odborným slovem /Mirka Kmentová Divadelní soubor Uni-Drámo v červnu představil letos již třetí premiéru, tentokrát vlastní dílo. Na tvorbě představení s názvem „Třináctá komnata aneb každý máme nějakého kostlivce ve skříni” se podíleli všichni členové souboru, každý si dle svého zpracoval námět Jany Doležalové, režijního dohledu se ujal Jiří Štětina. Květinová slavnost měla letos být ve znamení černošských spirituálů, tedy živá a nabitá energií, a i když technické potíže neumožnily do slavnosti vnést kýženou energii, byla to velice pěkná událost. Přivítali jsme mezi sebou také i několik zahraničních hostů z Velké Británie a USA. Navštívil nás již po druhé, tentokrát však již tak trochu jako vyslanec unitářů ve skotském Edinburghu, dudák James McDonald Reid, aby se zúčastnil našeho nedělního shromáždění, představil svou obec a samozřejmě nám zahrál na dudy.


29

ZE ŽIVOTA NAŠICH SPOLEČENSTVÍ Výborná témata představil také program Hostem u slunečnice, kde jsme měli možnost vyslechnout přednášku profesora Vladimíra Šlapety, předního českého historika architektury, o Franku Lloyd Wrightovi, a pak přednášku Dr. Filipa Jaroše na téma Evoluční myšlení jako úcta k božství. Pomyslnou tečku za neobvyklými programy udělal koncert pěveckého sboru Prvního unitářského sboru v Houstonu z amerického Texasu s programem Písně pro jeden svět, který v pěti sekcích nabídl i zvláštní oddíl – díla unitářských skladatelů. •••••

OBEC ŠIRŠÍHO SPOLEČENSTVÍ

Po všech cestách do Votic /Josef Musil Obec širšího společenství se chystá na velkou letní akci, kterou už, soudě podle značného zájmu, přijali za svou i členové dalších obcí. Opět se vydáme po cestách, a to v těchto programech: V pátek 25. července – STARÉ CESTY, od 19.00 do 20.30 hod. Podtitul: Ozvěny minulosti, volání budoucnosti. Kulturně společenský program spojený se křtem sborníku z konference Význam spirituality v lidské tvořivosti. V sobotu 26. července – SOUČASNÉ CESTY, od 10.00 do 15.00 hodin. Podtitul: Zánik, dozrávání, rozkvět, nebo nový úsvit západní civilizace? Pěší putování krajinou Voticka s doprovodným programem. Stejného dne večer od 19.00 do 20.30 pokračuje akce s podtitulem Já – Ty – My & Tady – Teď. Kulturně společenský program; zvláštním hostem večera bude doc. Ing. arch. Michal Kohout s přednáškou na téma budoucího projektu Obce širšího společenství: Domov a krajina. V neděli 27. července – NOVÉ CESTY, od 9.00 do 10.00 hodin. Podtitul: Sub specie aeternitatis – z pohledu věčnosti. Shromáždění na počest největšího tajemství našeho života – budoucnosti. Všechny zájemce upozorňujeme, že k datu uzávěrky tohoto čísla byly díky značnému zájmu vyčerpány sjednané ubytovací kapacity pro účastníky, kteří se zúčastní celého třídenního programu. To však nebrání, aby další zájemci přijeli na jednotlivé akce a případně si sami zařídili ubytování v místě. Akce, s výjimkou venkovního putování, se konají ve sklípku penzionu U Modré kočky, adresa: Masarykovo náměstí 343, Votice. Případné dotazy zodpoví tajemnice obce Kristýna Ledererová Kolajová (tel. 603 789 838, e-mail [email protected]). 30


ZE ŽIVOTA NAŠICH SPOLEČENSTVÍ MÍSTNÍ SKUPINA UNITÁŘŮ V HAVLÍČKOVĚ BRODĚ

Střílet z luku a mít rád /Romana Benáková

V květnu jsme v Havlíčkově Brodě přivítali Vlastimila Krejčího s jeho přednáškou „Jsme lukostřelcem, lukem anebo šípem?“ Byla to velmi poutavá přednáška a Vlastíkovi velmi děkujeme za jeho skvělý přednes, laskavý přístup a názorné ukázky. Vlastík přivezl luk a šíp, a nechal nám tak nahlédnout do tajemství lukostřelby. Poutavě vysvětlil, jak život člověka lze přirovnat právě k umění lukostřelby. Jeho přednáška nás všechny velmi zaujala, a proto bychom byli velmi rádi, kdyby k nám Vlastík nacházel cestu i nadále. „Když miluješ, není co řešit“. Tak zněl název další květnové přednášky, tentokrát s Petrem Samojským. Ono se vlastně nejednalo ani tak o přednášku, jako spíše o zamyšlení nad filozofií spisovatele Richarda Bacha a jeho knihou „Nikdo není daleko“. S Petrem k nám do Havlíčkova Brodu přijel i Miloš Mášik, kterému za jeho milou návštěvu velmi děkujeme. •••••

MÍSTNÍ SKUPINA UNITÁŘŮ V LIBERCI

Naše malá „Květinová“, velká však svým významem /Marcela Prajzlerová Květinová slavnost, jedena z nejdůležitějších událostí všech unitářů, měla v Liberci své „malé“ provedení. Úmyslně dávám do uvozovek slovo „malé“, protože malé to bylo jen tím, že naše skupina libereckých unitářů není příliš početná. Ale co do prožitku, emocionálního a společenského významu označení „malé“ rozhodně není na místě. Slavnost zahájila Sofie zapálením svíce a k svátečnímu naladění nás dovedly tóny z Vivaldiho skladby z cyklu Čtvero ročních období. Vyprávění Sofie o původu, duchovní provázanosti i praktického využití rostlin, květin v dávné i nedaleké historii včetně současnosti bylo úchvatné a po celou dobu jsme mohli obdivovat krásu a vůni květin, které jsme s sebou přinesli a navzájem si je vyměnili jako symbol bratrství a přátelství. Naše předprázdninové setkání jsme zakončili při společném posezení U Neptuna, kde jsme probírali naše plány na letní výlety, dovolené a plánovaný táborák v Dlouhém Mostě. Naše skupina se sejde v červnu ještě jednou, a sice 27. června, na plánované akci – posezení pod širým nebem, na kterou jsou zváni i unitáři z Teplic. Další pravidelná setkání v knihovně zahájíme po prázdninách 2. září v obvyklých 17 hodin.


31

ZE ŽIVOTA NAŠICH SPOLEČENSTVÍ OBEC UNITÁŘŮ V TEPLICÍCH

Sofia ordinována na duchovní, Dětský den potmě, nové pódium, výrobky pro Ústí, prostě smršť aktivit teplických unitářů /Petr Jirgl

PROGRAMY VE SPOLEČENSTVÍCH NSČU ČERVENEC A SRPEN 2014

V Tyflocentru v Ústí nad Labem, což je organizace slabozrakých a nevidomých, jsme se zúčastnili akce, která nesla název Dětský den potmě. Odehrával se tu sice na náměstích běžný dětský den, ovšem tento byl svou zvláštností první svého druhu. Ředitelka, paní Alena Bašníková, nás pozvala již před delší dobou. Předvádělo se tu, jak se vlastně zrakově postižené děti baví, jaké hrají hry, jak využívají volný čas. Ten, kdo viděl, byl požádán, aby si nasadil klapky na oči a pak už si byli všichni rovni. Hrálo se Člověče, nezlob se, karty, šachy, psalo se na stroji. Zábava přinesla všem dětem i dospělým mnoho nových zážitků a zkušeností. Pěkné počasí nás pak vylákalo k práci pod širým nebem. Bylo potřeba přichystat plochu pro postavení pergoly. A tak se začalo s prací. Upravili jsme místo o velikosti pětkrát pět metrů a odvezli asi tři kubíky zeminy. To proto, abychom mohli ukotvit a zabudovat dřevěné pódium. Máme tedy možnost využít tento prostor i k duchovním setkáním pod širým nebem a za krásného počasí zde posedět. Ani mírný deštík nás už nemusí rušit, když i venku máme „střechu“ nad hlavou. Naše Květinová slavnost překvapila tentokrát dokonale. Organizátory svou velkou účastí a všechny přítomné navíc tím, že její součástí byla ordinace duchovní naší obce. Ordinaci provedl br. Luděk Pivoňka, náš ústřední duchovní, ordinována byla s. Karolína Sofia Kučerová. Návštěvou nás poctil i br. předseda NSČU Jiří Gabriel. Promluva byla velmi krásná, jak ze strany Luďka Pivoňky (ten ji občas okořenil humorem), tak i samotné Karolíny Sofie Kučerové o významu květin a této slavnosti vůbec. Bylo to opravdu srdečné setkání všech, jak členů, tak hostů i příznivců naší obce. Každý, kdo přinesl nějakou květinu, odnesl si jinou. V sobotu jsme si zase vyjeli do Ústí. Tentokrát na druhý ročník akce Tvořivé Ústí. Zde bylo možné nabídnout všemožné výrobky handicapovaných lidí. Akce se odehrávala v městském muzeu a byla zajištěna magistrátem. Poněvadž se v naší obci věnujeme i této činnosti, využili jsme tohoto pozvání také. Ale nejeli jsme s prázdnou. S úspěchem se setkaly naše takzvané „destičky“, které jsme už představili na sněmu v Praze, a další naše výrobky.

PRAHA – Pražská obec unitářů, www.unitaria.cz/praha NEDĚLNÍ SHROMÁŽDĚNÍ, Anenská 5, 10.30 hod.

32



6. 7. Průvan v duši lidské

Petr Samojský „Všechno má svou určenou chvíli a veškeré dění pod nebem má svůj čas,“ píše se v knize Kazatel, „je čas spokojenosti i čas hněvu, je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas veselit se.“ Zahraje hudební skupina Ing. Puding.

13. 7. Víte, co je to univerzální Bible? Luděk Pivoňka

20. 7. Co je zraku skryto

Petr Samojský Život se někdy jeví v nekompromisně jasných konturách. A přece má vždy skrytou stranu, která je okem neviditelná.

27. 7. O svobodě, štěstí a věcech kolem nás

Vlastimil Krejčí Hmotné věci jsou pomíjivé, proto nám také poskytnou jen pomíjivou iluzi štěstí a svobody. Skutečně to je to, co ve svém životě chceme?

3. 8. „To byly časy!“

Jiří Kloboučník O časech minulých, přítomných i budoucích

10. 8. Umíme si všímat radosti?

Vlastimil Krejčí Je naše volba, zda budeme brát dobré věci automaticky a svou pozornost zaměříme na ty špatné, nebo opačně.

17. 8. Bůh jako ticho mezi slovy

Petr Samojský Je snadné bavit se, ba i přít o Bohu; je těžší o Bohu mlčet. Bůh není slovo.

24. 8. Čtvrtá neděle: modlitba a meditace

Tak zvaná čtvrtá neděle, která patří účastníkům shromáždění a na které se všichni mohou aktivně podílet. Zamysleme se společně nad tématem duchovní praxe.

31. 8. Když laně tančí

K. Sofia Kučerová Zamyšlení nad osmým z devíti unitářských principů 33

BÁSEŇ

OBEC ŠIRŠÍHO SPOLEČENSTVÍ http://www.sirsispolecenstvi.cz/ pátek 25. až neděle 27. 7. Staré cesty. Současné cesty. Nové cesty

Třídenní akce ve Voticích, viz informace v rubrice Ze života našich společenství •••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

PLZEŇ Tomanova 3, telefon: 377 442 638, www.unitaria.cz/plzen po 17.00 duchovní setkávání st a čt 17.00 vzdělávací podvečer •••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

BRNO Staňkova 18a, telefon: 549 210 854, www.unitaria.cz/brno st. 17.00 unitářský seminář pá 17.00 přednáška ••••••••••••••••••••••••••••••••••••

CityFrog (Báseň poučná o neobyčejných půvabech cestování elektrickou jednotkou řady 451)

Lásko moje, dopij grog. Blíží se sem CityFrog, rachotí již z dáli kola. Cesta volá! Cesta volá!

Skrze okna, ze stínu, sledujeme krajinu. Zběsile se venku míhá. Jak to stíhá? Jak to stíhá?!

Uhni trochu doprava. Je to rychlá souprava, smetla by nás v krátké chvíli, ač již nyní brzdy kvílí.

Ač se v každé vteřině ke konečné blížíme, jízdou jsme jak omámeni… To se cení. To se cení!

Uhni ještě raději. Posílíš tak naději, která v nás již léta dříme: ve zdraví že nastoupíme.

Na konečné – po právu – opouštíme soupravu. Zřím, že tě též okouzlila… Užij si jí, moje milá,

Vysněná již souprava u perónu přistává. Dvéře se jí otvírají. Uvnitř je pak jako v ráji.

než ji jednou – napořád – do Třebové pošlou spát. – Miloš Hlávka

34



35

srpen

Recommend Documents