Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva
Srovnání anglické a kontinentálně – evropské právní kultury
Bakalářská práce
Autor:
Petr Rada Právní administrativa v podnikatelské sféře
Vedoucí práce:
Praha
JUDr. Šárka Palermová
Duben, 2014
Prohlášení:
Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
V Karviné, dne 1. 4. 2014
Petr Rada
Poděkování: Rád bych poděkoval své vedoucí JUDr. Šárce Palermové za její pomoc při zpracování, za rady, připomínky, doporučení a celkově za velmi nápomocný přístup a vedení. V Karviné, dne 1. 4. 2014
Anotace: V této práci se budu zabývat srovnáváním anglické a kontinentálně-evropské právní kultury. Na začátku práce uvedu obecné dělení právních systémů a kultur, význam a vliv římského práva na tyto kultury, budu pokračovat kapitolami zaobírající se historií a vývojem jak anglického, tak evropského - kontinentálního práva. Dále jako reprezentanta kontinentálního systému podrobněji rozeberu vývoj ve Francii. Anglický systém bude zastoupen samozřejmě Velkou Británií, respektive Anglií a Walesem. V další kapitole, snad nejdůleţitější z mé práce, se chci věnovat srovnání jednotlivých oblastí práva, dále uvést hlavní rozdíly a právní instituty. Klíčová slova: právní kultura, common law, kontinentální právo, právní instituty
Annotation: In this paper I will compare English and continental Europe legal culture. At the beginning, I will specify a general division of legal systems and cultures, the importance and influence of Roman law on these cultures and I shall continue with chapters focusing on the history and development of the English and continental Europe laws. Further, as the representative of the continental system I will discuss in more detail the development in France. The English system will be represented by Great Britain, of course, or rather by England and Wales. In the next chapter, perhaps the most important in this paper, I will compare different areas of law and specify major differences and legal institutions. Key words: legal culture, common law, continental Europe legal culture, legal institutions
Obsah 1
Právní kultury a systémy obecně................................................................................ 8 1.1 Význam římského práva ........................................................................................................... 8 1.2 Dělení kontinentálně-evropské kultury ................................................................................. 9 1.3 Vlastnosti kontinentální kultury ............................................................................................ 10 1.4 Právní prameny kontinentálně-evropské kultury............................................................... 11 1.5 Dělení a vlastnosti anglické (angloamerické) právní kultury ......................................... 11 1.6 Prameny anglického práva ..................................................................................................... 12 1.7 Dělení na common law a equity ............................................................................................ 13 2 Historie a vývoj práva ve Francii .............................................................................. 16 2.1 Kontinentálně-evropský právní systém ............................................................................... 16 2.2 Francie - vývoj státu a práva .................................................................................................. 17 2.2.1 Státní a politický vývoj ................................................................................................... 17 2.2.2 Právní charakteristika, prameny práva ....................................................................... 19 2.2.3 Ústavní základy Francie, nástupnictví a královský úřad ........................................ 21 2.2.4 Správa monarchie a její důleţité státní orgány .......................................................... 22 2.2.5 Soudnictví, právo trestní a soukromé ......................................................................... 25 3 Historie a vývoj práva v Anglii................................................................................. 29 3.1.1 Historický vývoj od římských dob do 10. století ...................................................... 29 3.1.2 Právo - anglosaské ........................................................................................................... 31 3.1.3 Období vlády normanských panovníků ...................................................................... 32 3.1.4 Souboj common-law s equitou...................................................................................... 34 4 Srovnání jednotlivých oblastí práva, charakteristika, rozdíly mezi nimi, instituty práva ................................................................................................................................... 36 4.1 Soukromé právo - kontinentální systém .............................................................................. 36 4.1.1 Osoby a právo rodinné .................................................................................................... 36 4.1.2 Věc a právo vlastnické .................................................................................................... 37 4.1.3 Svěřenský fond ................................................................................................................. 37 4.1.4 Závazkové - obligační právo ......................................................................................... 38 4.2 Soukromé právo - anglický systém ...................................................................................... 39 4.2.1 Osoby a právo rodinné .................................................................................................... 39 4.2.2 Vlastnictví ......................................................................................................................... 40 4.2.3 Trust .................................................................................................................................... 41 4.2.4 Závazkové právo v anglickém právním systému ...................................................... 41 4.3 Soudnictví ve Francii .............................................................................................................. 43 4.3.1 Ústavní rada ...................................................................................................................... 44 4.4 Soudní systém ve Velké Británii........................................................................................... 46 4.5 Parlament a hlava státu v Anglii ........................................................................................... 48 4.5.1 Zákonodárný sbor ............................................................................................................ 48 4.5.2 Panovník ............................................................................................................................ 51 4.6 Parlament a hlava státu ve Francii ........................................................................................ 52 4.6.1 Parlament ........................................................................................................................... 52 4.6.2 Prezident ............................................................................................................................ 52
5
Úvod Téma mé bakalářské práce jsem si zvolil toto: Srovnání anglické a kontinentálně – evropské právní kultury. Literatura, kterou jsem si pro sepsání práce vyhledal, je jak nová, tak i starší, domácí i zahraniční. Doufám, ţe to mé práci prospěje a tato rozmanitost bude jen přínosem. Samozřejmě kaţdý autor má na uspořádání právních systémů a kultur jiný pohled, někteří se zabývají jen ústavní stránkou, další rozebírá dopodrobna odlišnosti mezi jedním a druhým systémem v mnoha oblastech práva, další autoři se snaţí moderním způsobem zprostředkovat vývoj příslušného právního systému či kultury. Musíme si však uvědomit, ţe toto téma je celkem rozsáhlé a široké, a proto vyberu jen ty části, které jsou pro potřeby této práce nejdůleţitější a nejvýznamnější. Jak jiţ bylo zmíněno v anotaci, zprvu popíšu obecným způsobem právní kultury a taky je zařadím geograficky a také na podsystémy či okruhy. Pak přejdu k římské právní kultuře, popíšu její význam a vliv na současné právo, uvedu, kde se římské právo pouţívá (pouţívalo). V další kapitole se podívám na historii a vývoj kontinentálně - evropského práva a obecně ho charakterizuji, totéţ u práva anglického. Trochu problematickým se jeví výběr zástupců pro kontinentální právní systém - těch je totiţ velký počet, proto jsem zvolil dle mého názoru nejvýznamnější - francouzský. O reprezentantovi anglického systému není třeba dlouze přemýšlet - bude jím Velká Británie - ale spíše jen Anglie s Walesem, protoţe Skotsko z anglického systému částečně vybočuje. Co se týká historického vývoje, zaměřil jsem se zejména na období římské říše po středověk, kdy se tyto právní systémy utvářely a vyvíjely, jednak z důvodu rozsahu a také ţe dnes nejsou tyto systémy tolik vyhraněné, ale částečně se prolínají. V další kapitole chci porovnat tyto právní systémy, a to v určitých vybraných právních oblastech: v právu soukromém, ústavním, dále budu charakterizovat soudnictví. Uvedu v čem jsou odlišné a co je naopak stejné. Metodu zpracování jsem zvolil tuto: určitý tématický celek popíšu nejprve v prvním, následně v druhém systému a budu se snaţit čtenáři ukázat odlišnosti a stejné prvky. Není však moţné přesně tyto zkoumané oblasti vymezit, systémy totiţ nejsou úplně ve všem shodné a vykazují odlišnosti.
6
Teď mi zbývá jen formulovat základní výzkumnou otázku: Co mají společného a odlišného anglická a kontinentálně - evropská právní kultura? A na ni se budu snaţit najít odpověď.
7
1
Právní kultury a systémy obecně Existují mnohá členění, dnes existuje asi 200 států, kaţdý stát má svůj právní řád, a tyto
řády můţeme rozdělit do různých tříd, podtříd atd. Nejzákladnější a nejdůleţitější jsou dva.1
1.1
Význam římského práva Jejich vývoj musíme sledovat jiţ od pádu Západořímské říše r. 476 n.l. Barbaři, kteří se
usídlili na území západních států říše, se sebou přinesli své právo, ale místní obyvatelé nepřestali uţívat své právo (hovoříme o právu římském). Zanedlouho je nicméně právo římské ovlivňováno právem Barbarů. Vliv práva římského můţeme najít v barbarských zákonících - Vizigótském a Alamanském. Do prvního z nich bylo převzata třeba problematika vlastnictví půdy, kočující Barbaři se do té doby bez ní obešli. Římské právo díky personalitě pro Římany fungovalo dál, Barbaři měli právo odlišné. Následuje asimilace římského práva s právem barbarským. Aţ o několik staletí později vzniká škola římského práva na italských univerzitách v Pavii a Boloni. Ve století 11. - 13. bylo římské právo vědecky zkoumáno právní školou glosátorů. Glosa byla vsuvkou, dodatečnou informací, vysvětlivkou pojmů v Corpus Iuris Civilis. V této době existovala idea, ţe jedna říše ( Svatá římská) potřebuje jedno právo. Další školu, které existovala ve 14. a 15. století, reprezentovali komentátoři. Ti tvořili právní principy, které načerpali z CIC. Ti právo vykládali a jak vyplývá z názvu komentovali. Měli také napojení na praktickou aplikaci práva, sepisovali dobrá zdání. Byli jakýmisi prostředníky mezi dvěma světy - mezi římským právem a tehdejší aplikací práva. Právo římské se tehdy nazývalo právo obecné - ius commune. Tvořil se nový princip: kde lokální právo danou situaci neřeší, aplikuje se podpůrně římské právo.2 Římské právo nacházelo vyuţití aţ do 19. století jako právo pozitivní, tedy platilo a bylo plně účinné, hlavně v teritoriu práva německého a francouzského - jako výše zmíněné ius commune. Moderní zákoníky, jako např. ABGB (1811), Code Napoléon (1804) či BGB (1900) byly inspirovány římským právem. Od tehdy se římské právo studuje jako obor
1
KNAPP, Viktor. Velké právní systémy (Úvod do srovnávací právní vědy). 1.vydání. Praha: C.H. Beck, 1996, s. 103. 2 FRÝDEK, Miroslav. Kurs římského práva. Ostrava: Key publishing, 2011, s. 44-48.
8
historickoprávní, výjimku tvoří snad jen San Marino, Jihoafrická republika, Skotsko a Srí Lanka, kde se pouţívá podpůrně ve středověké podobě.3 Téměř ve shodném časovém období jako při recipování práva římského, započíná vývoj anglické právo - common law. To se také rozšířilo mimo hranice svého vzniku - díky britskému koloniálnímu panství. Existuje hodně druhů a typů třídění, ţádné však není dokonalé. Ale všude se opakuje, ţe existují 2 základní systémy: právo kontinentální, hlavně psané, historicky pochází z práva římského a angloamerické právo - většinou nepsané. Další důleţitý systém je i právo islámské. Neplatí fakt, ţe v kaţdém státě se uplatňuje jen jedna kultura, mohou se totiţ prolínat, vzájemně se ovlivňovat. Pro státy kontinentálního systému je charakteristické, ţe existují státy, které naprosto neuznávají soudcovské právo. Není však známo, ţe by nebylo země s angloamerickým systémem, která by neznala právo psané. 4
1.2
Dělení kontinentálně-evropské kultury Tato kultura není jednotná, lze ji rozdělit do několik tříd, či systémů. Jak uţ bylo
zmíněno, mnozí autoři tuto kulturu vymezují jinak. Zde je dělení dle profesora Knappa. Francouzský: můţeme ho nazvat vzorovým systémem, s největším významem mimo vlastní území Francie. Působil totiţ jak na země západní Evropy, tak na bývalé kolonie v Americe - dnes kanadský Quebec a americká Louisiana, také na blízkovýchodní země, oblast Francouzské Indočíny (Laos, Vietnam, Kambodţa) a také mnoho zemí Afriky - bývalé kolonie patřící do Francouzské západní a rovníkové Afriky. Nesmíme zapomenout i na období počátkem 19. století, kdy Napoleon ovládl téměř celou Evropu. Nejdůleţitějším kodexem je Code Napoléon (také Code Civil, 1804) byl nesčetněkrát novelizován, ale platí aţ dodnes. Recipoval tehdejší právo obyčejové i pouţívané římské - rodinu, smluvní vztahy, dědictví, sousedská práva. Musel garantovat i to, co přinesla revoluce - jak svobody osobní, tak podnikání, soukromé vlastnictví. Španělsko-portugalský: v 19. století se právní řád sjednocuje, jak v rovině ústavní ,tak v rovině zákonné - r. 1822 přijímá Španělsko zákoník trestní, r. 1889 občanský. Samozřejmě právo francouzské zde mělo nemalý vliv, ale zůstávají zde zvláštnosti, které kromě jiţní Ameriky můţeme spatřit v Americe severní - např. v Novém Mexiku. 3 4
FRÝDEK 2011, s. 17-18. KNAPP 1996, s. 103-107.
9
Rakouský: základním stavebním kamenem je ABGB - Všeobecný zákoník občanský (1811), kromě zemí bývalé monarchie měl vliv na Srbsko, Řecko či Rumunsko, dokonce na Brazílii, Chile. Inspiroval se v právu přirozeném a římském. Německý: nejdůleţitější kodex je BGB - německý občanský zákoník, přijat byl r. 1896, účinný r. 1900. Dopad měl na Turecko, Maďarsko a Švýcarsko, dokonce na Asii ( Čína a Japonsko), i na Brazílii. Charakteristickým znakem tohoto právního díla je, ţe nemá jen jeden význam, jde ho tedy vykládat podle potřeby, coţ je kladem pro aplikaci v různých zemích světa. Švýcarský: i zde je hlavním kodexem občanský zákoník ZGB, je tvořen dvěma zákony, zákonem obligačním (1911) a občanským zákoníkem (1907).
Velkou část tvoří právo
obchodní, které prorůstá do občanského práva. Na ZGB měl hlavní vliv BGB, není sloţitě formulován. Zajímavé je, ţe kdyţ se při aplikaci práva objeví liché místo, soud musí aplikovat právní obyčej. V případě, ţe ani ten není, má se soud postavit do role zákonodárce a vynést rozhodnutí. Je zde také princip treu und glauben - všichni ho musí dodrţovat, také je v návaznosti na tento princip zakázáno zneuţívat právo. ZGB poslouţilo jako inspirační zdroj také blízkovýchodním zemím a Turecku. Skandinávský: patří zde státy jako Švédsko, Finsko, Norsko, Dánsko a Island. Společné mají státy slabší inspiraci právem římským, zato je přítomno právo starogermánské. Tyto státy nemají rozsáhlé kodexy, ale spíše jen velký počet obyčejných zákonů. 5
1.3
Vlastnosti kontinentální kultury Právo je kodifikované, není tvořeno soudci, ale tvoří ho zákonodárce. Jen podpůrně se
dají uţít další prameny práva mimo právo uzákoněné, jako je třeba právní věda, obyčej a právní zásady či principy. Klíčovým předpisem je občanský zákoník, ale podstatné jsou i další zákoníky. V kaţdém státu je díky jejich vývoji systém mírně odlišný, je to způsobeno odlišnou zákonodárnou činností, kulturním a historickým vývojem. Zakládá se na právu římském, ke kterému přibylo místní kmenové právo a také obyčejové právo. Jak jiţ bylo zmíněno, působilo zde také středověké právo hlavně z italských univerzit, germánské a románské kmeny, velká právní díla ve století 19. a 20. Určitý vliv měl také systém
5
HUNGR, Pavel. Srovnávací právo - Právní kultury. Ostrava: Key Publishing, 2008, s. 9-11.
10
socialistický, jeho vliv uţ je v dnešní době malý a také právo islámské (Bosna a Hercegovina, evropská část Turecka).6
1.4
Právní prameny kontinentálně-evropské kultury Nejdůleţitější prvek je klasické římskoprávní dělení na právo veřejné a na právo
soukromé. Do práva veřejného zahrnujeme právo ústavní, trestní, procesní, daňové a správní, do práva soukromého řadíme občanské a obchodní právo, právo rodinné, pracovní a ţivnostenské. Asi nejdůleţitější je právo závazkové (obligační), v různých státech je totiţ velkou částí shodné. Základním pramenem tohoto práva je lex scripta, právo kodifikované či psané. Zde, v tomto systému nelze, aby vznikla, zanikla či byla zrušena právní norma jiným způsobem. Toto je moţné pouze jen vydáváním normativního právního aktu, většinou to bývá zákon, ale není jediným. Na vrcholu hierarchie stojí ústava a ústavní zákony. Ústava je psaného typu, niţší právní akty s ní jsou ve shodě. Následují zákoníky (kodexového typu), ty schraňují předpisy právního oboru jednotně, v jednom legislativním díle. Dále můţeme zmínit normativní smlouvu, vyznačuje se obecnou právní závazností. Nepsané právo, jako obyčeje se pouţívají minimálně. Rozhodnutí soudu není právním pramenem, ale i přesto má určitou závaznost. Právo obyčejové se pouţívá jen při nedostatkům zákona, který vytvořil liché místo a pouţije se podpůrně. Ještě existují analogie, právní zásady či ekvita.7
1.5
Dělení a vlastnosti anglické (angloamerické) právní kultury Tato kultura, jak evokuje její název, se zrodila v Anglii, a říká se jí také common law.
Uplatňuje se ve Velké Británii, v Severním Irsku má několik odlišností. Za své rozšíření mimo území Spojeného království vděčí kolonialismu, v základních bodech zůstává stejná ve mnoha státech celého světa, i kdyţ jsou dnes bývalé kolonie na Velké Británii nezávislé. Země, která moţná svým významem předčí Velkou Británii, jsou Spojené státy americké, ta se však v několika bodech váţně odchyluje od anglického práva. Common law se přezdívá
6
HRUŠKOVIČ, I.; KÁLESNÁ, K. ;ŠTEFANOVIČ, M. Svetové právné systémy. Bratislava: Univerzita Komenského v Bratislavě, 1994, s. 13-15. 7 HUNGR 2008, s. 37-38.
11
angloamerický právní systém, ten se rozděluje do dvou podtříd, na právo anglické a americké (právo USA). Do podtřídy anglické můţeme i přes určité odlišnosti řadit kanadské, australské, novozélandské právo a také právo uplatňující se v zemích Commonwealthu - bývalé protektoráty, mandátní území Společnosti národů a dominia. Angloamerická třída zahrnuje Britské ostrovy - Jersey, Guernsey, Man - ty však netvoří součást Spojeného království, jsou ale ke Spojenému království ve zvláštním postavení. Pouţívají nepsané právo, vývoj nezávisel na anglickém právu, ale odlišnosti zde jsou. Na ostrově Man se nacházelo brest law, právo přirozenoprávního typu, nacházející se uvnitř soudce. Šlo by zde zahrnout i irské právo (Irská republika), ale od své nezávislosti ţilo samostatným ţivotem, podíl kodifikovaného práva zde stoupá. Angloamerický systém je méně strukturován neţ systém kontinentálně-evropský. I přes okolnost, ţe oba dva systémy byly inspirovány římským právem i právem anglickým, jeho vznik se datuje do období po normanském zabrání Anglie. Hlavní odlišnost je ale v zavádění a vytváření práva - na evropském kontinentu bylo samovolné, zato právo anglické bylo zaváděno silou v koloniích. Dále jednotlivé státy Evropy braly za svůj legislativní vzor právo Francie dobrovolně, v koloniích angloamerického typu o nějaké dobrovolnosti nemohla být ani řeč. Ale tím není vyloučena jistá strukturovanost, i kdyţ menší. Začalo to na konci století 18., kdy USA získaly nezávislost. Nejvíce se tento jev projevil po druhé světové válce rozpadem Britského impéria, v kaţdé zemi se právo počalo rozvíjet samostatně. Z tohoto nám vyplývají hlavní podtřídy práva: anglického, amerického, kanadského, novozélandského, australského, irského (Irské republiky) a indického, a dále práva dalších, dnes uţ samostatných států, které získaly nezávislost na Británi. Největší odchylky nalezneme u práva amerického a indického. Systém angloamerický je systémem soudcovským, tedy narozdíl od soudce kontinentálního se soudce anglického práva kromě jeho nalézání podílí i na jeho tvoření. V angloamerickém systému je mnoho pramenů práva, i lex scripta, právo psané.8
1.6
Prameny anglického práva Místní právníci berou jako anglické právo soudní praxi, tedy zejména právní věty, které
jsou vzaty z ratia decidendi (z důleţitých, podstatných částí rozsudků) vyšších anglických 8
KNAPP, 1996, s. 163-165
12
soudů. Tato norma má vazbu na určitou konkrétní kauzu, na případ, kdy bylo rozhodnuto. Nelze u anglického práva pouţít zobecnění, tedy vytaţení či vynětí právní normy. Proto je anglická norma spojena s případovou studií. Opačně je to u kontinentálního systému, právní normy se zakládají na CIC, nejsou konkrétní, ale vyznačují se vysokým stupněm obecnosti a zaměřují se na neurčitý počet kauz. Anglický systém není uzavřený, narozdíl od kontinentálního systému, kdy na kontinentě musí právník právní normu vyloţit a pouţít ji (aplikovat), ale právník v Anglii provede komparaci případu, který má na stole s tím, který se udál dříve, a tímto stvoří další normu, kterou pouţije na dotyčný případ. Tento postup se nazývá legal rule.9 Právo soudcovské můţeme dělit na dvě části - jiţ zmíněné common law a equity. Samozřejmě zde existují i zákony, jak dnešní, tak z dob minulých.
Precedenty jsou
významným, ne však zdrojem jediným. V tomto systému nalezneme i právo obyčejové a odbornou literaturu. Kdyţ se vrátíme k soudcovskému právu, to soud tvoří svými rozhodnutími s precedenčním charakterem. V angličtině se to nazývá stare decisis, coţ znamená zůstat při rozhodnutém. Zákonné právo, tedy lex cripta - psané, není úplně totoţné jako v systému kontinentálním. Právo psané zde totiţ tvoří pouze východisko, ze kterého bude soudce při rozhodování vycházet, soudce má poměrně velkou volnost a v praktické aplikaci soudcovské právo převaţuje nad psaným právem. Právo obyčejové lze rozdělit na dvě části - Custom of realm - říšské obyčeje, dodnes jsou snad jen v ústavním právu a local customs - obyčeje místní. Aby místní obyčeje byly uznány jako právní prameny, musí splnit tyto podmínky: být dodrţovány od roku 1189 a i přes odklonění se od common law nejdou proti jeho smyslu. Dnes jiţ nemají velký význam, i přesto kdyby je třeba pouţil soud, uţ by netvořil obyčejový pramen práva, nýbrţ tvořil nedílnou část common law. Odborná literatura má z pramenů nejmenší význam, jedná se zejména o díla středověká, nynější díla jiţ nemají tuto povahu. 10
1.7
Dělení na common law a equity V právu anglickém se neuplatňuje dělení na právo soukromé a veřejné, ale zůstalo zde
členění historické, a to na common law a equity. Kancléřský soud vytvořil equity, kdyţ se 9
HRUŠKOVIČ, KÁLESNÁ, ŠTEFANOVIČ 1994, s. 70-71. KNAPP 1996, s. 165-166.
10
13
ukázalo, ţe samotné common law nestačilo. Equity měla korigovat a vylepšovat common law. Anglické právo zůstalo dvojkolejné, i kdyţ zde byla snaha tento dualismus odstranit zákony z let 1873-1875. Kancléř netvořil nové normy, aby soudy je aplikovaly místo common law a tímto ho novelizoval. V souvislostí s tím je třeba zmínit zásadu Equity follows the law, equity sleduje právo. Kancléř se snaţil změkčit tvrdé common law, aby právo nebylo zneuţito. Equity není samostatné, aby mohlo existovat, je třeba právo common law a equity je okolo něj. 11 Common law započíná svůj vývoj v druhé polovině 12. století, mělo být nástupcem partikulárního práva, common law je obecným právem, které pouţívají soudy v Anglii. Narozdíl od dnešních dob, kdy člověk má oprávnění, právo podat ţalobu na soud, tehdy to byla výsada, nic samozřejmého. Pro tuto výsadu se pouţíval název writ, zpočátku byl udělován jednotlivě, po určité době vznikla soustava writů pro učité případy (římské actiones). V případě, ţe zde byl případ, pro který writ nebyl ještě vytvořen, nemohlo být právo domoţeno u soudu. R. 1285 Druhý Westminsterský Statut přikázal, ţe druhy writů se jiţ do budoucna nesmí rozšiřovat. Ve zcela mimořádných situacích - v případech analogie šlo writ vydat, pokud jiţ jako dříve vytvořený existoval. Statut byl zachován aţ do konce 19. století, způsobil však systém common law více tuţším (rigidnějším). Postupným společenským vývojem přibývalo případů, kde ţádný z writů nešel pouţít a nové nešlo vytvořit. Proto poddaní se svým sporem kontaktovali krále, také se k němu odvolávali, i kdyţ nebyli spokojeni s činností a rozhodnutími soudů (myšleno soudy královské). Král nerozhodoval sám, ale svěřoval tuto rozhodovací pravomoc lordu vysokému kancléři, ten měl jiná měřítka pro rozhodování, a to ars aequi et boni, tedy ekvitu či spravedlnost. Poté byly vytvořeny speciální soudy kancléřské uplatňující ekvitu. I přesto common law nezmizelo, zůstalo nadále jako hlavní právo. Jak jiţ bylo zmíněno, i přes zákonné sjednocení jsou tyto systémy rozdílné. Kromě těchto dvou systémů práva, zde je ještě psané právo. Na tomto základě jde rozlišit legal title a equitable title, první je právním důvodem z práva common law, druhý jiţ z názvu evokuje původ z equity. V anglickém právu dnešní doby pod legal title spadá právní titul jak z psaného práva - zákona (statute), tak common law. Třeba kdyţ kupujeme nemovitost, na základě smlouvy samotné nezískáme legal property, ale equitable interest. Pro získání legal property je třeba naplnit další předpoklady. Můţeme zde vidět podobu v našem právu, resp. kontinentálním - titul a modus (způsob nabytí). Ale v
11
HRUŠKOVIČ, KÁLESNÁ, ŠTEFANOVIČ 1994, s. 58.
14
současném právu kontinentálního typu titulem se vytvoří závazkové právo, aby byla věc předána, zatímco nabyvatel equitable inteterestu jiţ má ochranu v rámci věcných práv.12
12
KNAPP 1996, s. 166-167.
15
2
Historie a vývoj práva ve Francii
2.1
Kontinentálně-evropský právní systém Tento systém se utvářel v Evropě, narozdíl od anglického systému zde nedošlo k jeho
dovezení ze zahraničí. Pro poznání konkrétního právního systému země evropského (kontinentálního) systému je nezbytné seznámit se, jak se systém v určitém čase utvářel. V Německu se propaguje právo germánských kmenů, v románských zemích je zase důleţité právo Francie (jiţní), ostatní země zase vyzdvihují římské a kanonické právo. Kontinentální systém se utvořil zejména v Evropě západní, ale i tehdy byl ovlivněn zahraničními vlivy (zeměmi severní Skandinávie, Byzantskou říší, či slovanským právem). Počátek utváření systému můţeme vysledovat do období 12. a 13. století, kdy začal vznikat univerzitní právní systém, zakládaly se univerzity, kde se vědecky zkoumalo právo (jiţ na začátku práce zmíněná renesance římského práva). Pohyb jednotlivých národů po Evropě se odehrával aţ do století 13. Určité pevnější osídlení se v Evropě objevuje přibliţně v roce 500. Slované se začínají objevovat v šestém století ve střední Evropě, státní celky jsou zakládány o století později. Právní normy se zakládají na právu obyčejovém, které bylo později sepsáno. Římské právo se i dnes učí na právnických fakultách, i kdyţ ne jako právo platné. Do Evropy se dostalo mnoho národů, germánské kmeny se usídlily napořád, Barbaři se sţili s místními a měli vliv na místní právo. Romanogermánský právní systém je zaloţen na kulturním základu, nikoli na politickém. Kdyţ se začal uplatňovat feudalismus, místní právo začalo být potlačováno. Místní obyvatelstvo bylo samozřejmě na vyšší úrovni, Barbaři podle jejich vzoru přistoupili k sepsání svého práva. Tato kodifikace byla ovlivněna římským právem, zejména ji ovlivnila díla jako Justiniánské Instituce, Digesta. Ve století 6. můţeme najít právní díla zákoníkového typu, jako třeba Breviář Alaricha, nebo Vizigotský zákoník. Poslední kodifikace tohoto typu skončily ve 12. století. Tyto právní díla jsou také právem učeným, to pak nahradilo vulgární právo, ustaly kodifikace a právo mělo jen místní platnost. Byly zde i další snahy o sepisování práva, byly však neúspěšné díky vpádům Lombarďanů do Itálie r. 565 a pak na území dnešního Španělska vtrhli Arabové r. 711. Nicméně na začátku století 6. se v Itálii vytváří Theodorikův edikt, a v Hispánii na konci století 7. kodex Fuero Juzgo. Ostrogóti a Vizigóti chtěli, aby právo nebylo roztříštěno, ale tvořilo jeden celek a bylo jak v jejich jazyce, tak v jazyce místních usazených obyvatel, tedy Římanů - v latině. 13
13
HRUŠKOVIČ, KÁLESNÁ, ŠTEFANOVIČ 1994, s. 15-18.
16
2.2
Francie - vývoj státu a práva
2.2.1
Státní a politický vývoj Mezi stoletím 5. a 9. Francie v dnešním slova smyslu patřila do francké říše, kde se
sbíhaly a ovlivňovaly kultury germánské, románské a galské. Po úspěšném vládnutí francké říši Karla Velikého nastupuje na jeho místo syn Ludvík (r. 814), ale po skonu Ludvíka r. 840 se o tři léta později dělí území říše mezi jeho tři syny na základě Verdunské smlouvy: část východně od Rýna obdrţel Ludvík Němec, část západní, která byly vytyčená hranicí městy Antverpy, Remeš, Dijon a Nimes připadla Karlu Holému (rozloha menší neţ dnešní Francie). Lothar, nejstarší syn dostal severní část Itálie a prostřední část původní francké říše, vklíněnou mezi díly svých dvou bratrů, dnes by zde patřil např. Benelux, Nizozemí, Lotrinsko - zde zůstalo zachováno Lotharovo jméno, pak Alsasko s Burgundskem, Švýcarsko, Savojsko a další. Lotharova část se rozpadla v 9. a 10. století. Francie se do budoucna rozroste o část Lotharových území. Nástupci Karla Holého se i nadále titulují jako franští králové, i kdyţ moc Karlovců upadá, naopak vstoupají vzhůru Robertovci. Karlovci jako franští králové jim udělovali titul paříţského hraběte a franckého vévody. Během 9. - 10. století jsou Robertovci často volenými králi. R. 987 poslední Karlovec z hlavní linie zemře, světská a církevní moc vybere za krále Robertovce Huga Kapeta. Za Kapetovců se stává hlavním královským sídlem Paříţ. Bohuţel je jejich moc zpočátku velmi malá, většinou ji drţí tzv. baroni, tedy hrabata a vévodové jednotlivých francouzských území. Ti si dokonce razí mince s jejich vlastním portrétem, nikoli s královým. Stát tvoří mnoho malých státečků feudálního charakteru. Král přímo vládne jen území kolem Paříţe - doméně. Co se stalo v odlehlých částech Francie se doví, ale ne vţdy, zde mají jeho moc a výsady spíše jen formální charakter. Baroni se zabývají hlavně svým územím (doménám). Král je pouze první mezi rovnými, v podstatě je pouze jeden z mnoha baronů. Baroni soupeří vzájemně mezi sebou a starají se pouze o své domény. Centrální královská moc není příliš silná aţ do začátku 12. století. Pak začíná rozkvět země po hospodářské stránce. Ve století 12 - 13. církev podporuje krále, Ludvík VI. posiluje ve své doméně zejména moc soudní a postavil se i neposlušným baronům. Nejsilnější jsou asi baroni normanští, kteří jsou zároveň králi Anglie od bitvy u Hastings r. 1066. Jeho nástupce, Ludvík VII., si bere za manţelku Eleonoru Akvitánskou, té náleţí velké území na jihozápadě země. Ludvík ale chce, aby byl sňatek zneplatněn kvůli příbuznosti. Vévoda z Normandie, Jindřich 17
Plantagenet se s Eleonorou oţení, přibude mu nejen panství Eleonory, ale v r. 1154 i koruna Anglie. Logicky se Jindřich stává velice silným, jeho území pouze na kontinentální části jsou přibliţně desetinásobně větší rozlohy neţ doména francouzského krále. Ludvík díky svým dobrým vztahem s papeţem obdrţel podporu církve. Král Filip II. August vyhnal vojska Anglie aţ za řeku Loiru, zbavil Angličany většiny jejich panství, poskytuje ochranu církvi, stará se o města a kláštery, zároveň zvětšuje svoji doménu. R. 1214 zvítězil u Bouvines a tímto skončilo úsilí císařů Svaté říše římské zavázat si krále Francie jako své vazaly. Ve 13. století Svatý Ludvík posiluje moc soudní, snaţí se ve svém království hlavně vynucovat spravedlnost. Zakládá královskou justici - parlament, sjednocuje měnu a zřizuje Sorbonnu. S Anglií vyjednal mír, nakonec skonal na své druhé křiţácké výpravě. Filip IV. Sličný upevnil dále své postavení, administrativa státu se zdokonalila, legisté (královští právníci) pouţívali římské právo. Svatá říše římská je v tomto období slabá, proto zde nebyl ţádný problém se zachováním si nezávislosti na ní. Filip IV. chce, aby jeho světská moc panovníka nebyla podřazena moci papeţské. V tomto sporu vyhrává, v důsledku toho papeţové budou od r. 1309 nějakou dobu sídlit v Avignonu. Filip má tři syny, ani jeden z nich nemá chlapce, který by nastoupil po nich. Filipova dcera Isabela si vzala za manţela krále Anglie a měla syna Eduarda III. - ti však ztratili nástupnická práva, resp. byli jich zbaveni. Na post panovníka dosedl Filip VI. z Valois, tento rod panuje aţ do r. 1589. V tomto období se událo mnoho nepříjemných událostí jako hospodářské potíţe země, různé epidemie či stoletá válka. Ta trvala s přestávkami více neţ 100 let (1337-1453) a neměla jen jeden důvod. Na území Francie jsou léna s anglickými majiteli a teď uţ anglický král Eduard III. chce být i francouzským králem. Tato válka měla více bitev, nejdůleţitější jsou však tyto: bitva u Kresčaku r. 1346, Azincourt r. 1415 (v obou bitvách Francie prohrála). Dále bylo významné zapojení Johanky z Arku, Karel VII. se stal r. 1429 králem a nakonec Francie vyhrála - bitva u Castillon r. 1453. Angličanům zbyl jen Calais. Poté se královské území (doména) rozšiřuje např. o Burgundsko, Pikardii, Bretaň či Provence. Linie západofrancké říše se posouvá a zvětšuje východně na vrub Svaté říše římské. Francouzská církev, zvaná také galikánská je vysoce samostatná, král můţe vstupovat do církevních vztahů, Karel VII. dokonce odejmul papeţi pravomoc jmenovat francouzské církevní hodnostáře (opaty a biskupy). Ve století 14. je ve Francii mor, a nejen v ní, ale i v celé středomořské oblasti a přibliţně polovina obyvatel zemře. Dochází k ekonomickému propadu, stát však potřebuje peníze a proto zvýší daně. Vzniknou vzpoury a povstání, nakrátko je zabrán i královský palác. Jiţ se zde objevují generální stavy. Je to zástupce stavů a král s nimi musí konzultovat své poţadavky na nové daně a také jednat i o potřebách stavů. Jeden z mála úspěchů se podaří Karlu VII., kdyţ můţe 18
vypsat daň na zachovávání stabilní armády ( která je navíc dobře organizovaná a odborná). V tomto kroku můţeme vidět náznak změny - panovník není první mezi ostatními barony, ale je svrchovaným vladařem, formuje se stavovská monarchie. Právní řád je propracovaný, moc sdílí panovník a stavy. 14
2.2.2
Právní charakteristika, prameny práva Právo ve výše zmíněném období je partikulární, personální princip se přestává pouţívat
- lidé vstupují do manţelství (kaţdý se řídí jiným právem, lidé se pohybují, nezůstávají na stejném místě). Centrální moc je velmi slabá, takţe je jasné, ţe není moţno, aby po celé zemi platily jednotně stejné právní předpisy. Lidé se proto řídí v právu soukromém hlavně právními obyčeji, jak starými, tak novými. Veřejné právo ovlivňují král a baroni - netvoří ale rozsáhlá právní díla, jen udělují výsady, např.: šlechtě a městům, rozhodují o zákazech. I ti jsou však vázáni obyčeji právními, můţou je však ovlivňovat třeba interpretací, stvrzovat je, poskytovat výjimky z obyčejů ve formě privilegií a postihovat ty, kteří poruší obyčeje. K tomu vyuţívají moc soudní, svou pravomoc v této oblasti vyuţívají jak baroni, tak i král. Postupem času jsou královské soudy čím dál důleţitější, ostatní soudy zanikají. Kdyţ král postupně rozšiřuje svou doménu, území, která získává, mají uţ své právní obyčeje, organizaci apod. Králové mají snahu toto odbourat, ale moc se jim to nedaří. Země je však rozdělená i v jiném ohledu existují různé společenské třídy, kaţdá má jiné právní postavení - jiţ zmíněné stavy. Hlavní jsou tyto: obyčejní lidé, duchovenstvo a šlechta. Můţeme taky rozlišovat právo církevní, cechovní, horní, šlechtické, lenní apod. Které právo ale bylo bráno nejvyšší? Bylo to právo pocházející od Boha - ius divinum. Kanonické právo (katolické církve) je kodifikovaným právem, na vysoké úrovni, jako třeba římské právo. Obojí jsou práva importovaná, nebyly tvořeny ve Francii. Jak uţ bylo řečeno, velmi důleţitým zdrojem té doby byl právní obyčej. Je to právní předpis, samovolně vzniklý díky chování, které se dlouhodobě opakuje po dobu několika desítek let, aţ si lidé nenosí v paměti nic jiného neţ tento obyčej. Obyčej můţe být zrušen buď obyčejem novým, přestane se uţívat či je derogován novějším právním předpisem. Je právním zdrojem flexibilním, vyvíjí se společně se společností. Mezi lidmi se ale nešíří shora vůlí panovníka, ale šíří se mezi lidmi, od lidí samotných. Zpočátku byl obyčej jen ústní, to
14
SELTENREICH, Radim a kol. Dějiny evropského kontinentálního práva. 3.vydání. Praha: Leges, 2010, s. 213-221.
19
přinášelo povinnost ho před soudcem dokázat. To nebylo zapotřebí, kdyţ soudce o něm ví, ať uţ pouţil jako precedent dříve, nebo jde o notoricky známý obyčej. V závaţnějších a komplikovaných případech je k prošetření obyčejů zapotřebí deset, později dokonce dvacet svědků, soudce také mohl chtít právní stanovisko po univerzitě, městské radě či po svých poradcích. Takové řízení trvá někdy dlouho a není vůbec levné, vytvářejí se tzv. právní knihy, kde je zaznamenáno obyčejové právo. I přes okolnost, ţe tyto knihy byly vytvořeny soukromými osobami měly velkou autoritu, srovnatelnou s oficiálními. Obyčeje jde doloţit i formuláři (smluvními vzory). Právní obyčeje bohuţel nejsou dokonalé, nejsou přesné a mění se s postupem času nebo místa. Soudce, i kdyţ je proti tomu, co obyčej obsahuje, ho musí zachovávat. Pouze vládce můţe rozdělovat obyčeje na dobré a špatné - můţe je zrušit. Díky jiţ zmíněným komplikacím s právními obyčeji král Karel VII. na konci 15. století nakázal svým podřízeným vytvořit oficiální vydání obyčejů právních tím, ţe v jednotlivých regionech je zaznamenali v písemné formě za pomoci reprezentantů stavů, král je potom zhodnotil a je vyhlásil za platné. Nicméně král akceptuje námitky vůči aktuálně platným obyčejům a aţ v 16. století se dílo podařilo dokončit. Právo uţ není chaotické a nejisté, ale bohuţel pořád trvá rozdrobenost práva - v kaţdém teritoriu je jiné. Místní obyčeje právní přetrvávají. Utvářejí se soudní okresy, a například v Normandii dokonce jsou obyčeje sjednocené. V 15. století se Francie dělí asi na 700 krajů, v kaţdém jsou jiné obyčeje. Obecně lze celou Francii rozdělit na dvě oblasti - na severu obyčejového, na jihu psaného práva - zde myšleno spíše vycházející z římského práva či psaných pramenů. Dalším pramenem právo jsou ustanovení - établissement, platí jen v králově doméně, nebo v celé Francii a aplikuje se na dosud právem neupravené situace. Aby platilo i mimo doménu krále, bylo zapotřebí jednoznačné schválení barony. Postupem času to není zapotřebí, stačí se o ustanoveních poradit dopředu s barony. Král Filip IV. Sličný posílil svou moc natolik, ţe ţádné porady s barony nepotřebuje. Přesto je Boţí zákon nedotknutelný, morálka také. Nesmí také zapomenout na blaho a prospěch společnosti. O právních předpisech se radí s Generálními stavy a královskou radou. Ve stručnosti král rozhoduje o právu veřejném, zatímco právo soukromé se samo tvoří obyčeji. Nesmíme zapomenout na důleţitou kategorii, a to právní předpisy, do kterých sám král nemůţe zasahovat - do základních zákonů království, které můţeme nazvat předpisy s povahou ústavních obyčejů. Králové vydávají nařízení pod mnohými pojmenováními, nejdůleţitějšími se staly ordonance. Nicméně největší mnoţství obsadily výsady - privilegia. Bývají vydávány na ţádost subjektu, pro který jsou určena, ve formě výjimky z obecného pravidla. Některé regiony tak třeba mohly připravovat samostatně svou obranu proti cizím vojskům. Baroni na svých drţavách vydávají nařízení 20
stejně jako francouzští králové, s tím rozdílem, ţe jen pouze panovník je můţe vydávat pro celé francouzské území. Za krále Filipa IV. Sličného legislativní činnost baronů nesmí odporovat ordonancím krále.15 2.2.3
Ústavní základy Francie, nástupnictví a královský úřad Vrátíme se ještě k základním zákonům království a k otázce, zda ve Francii byla
ústava. Ve formálním smyslu ne, ale v materiálním ano. Tyto zákony byly nedotknutelné a nešly změnit, ani porušit. Nejvýznamnější bylo nástupnictví a způsob, jakým panovník vykonával svoji povinnost. Za Merovejců se pouţívalo při dědění právo soukromé, panovníkovi náleţelo království, a kdyţ měl více synů a dědictví se rozdělilo mezi ně, tak království sláblo. Za Karlovců platilo, ţe budoucí král musel být zvolen, pomazán a korunován - pak byl povaţován za pravého krále. Kapetovci navázali na Karlovce, ale snaţili se zajistit svým vlastním dětem trůn tím, ţe ještě za svého ţivota je nechali zvolit a korunovat na krále. To není nic neobvyklého, ale hlavní rozdíl např. v dnešní praxi je takový, ţe dosavadní král abdikoval. Ale tehdy vedle vládnoucího krále zůstal král junior - mladší, a ten se ihned, kdyţ otec zemřel, ujal trůnu. Tímto samovolně vznikl dědičný nárok na trůn, od konce století 10. po počátek století 14. byla zachována ve Francii linie nástupnictví po meči. Filip II. August uţ volbu svého následníka neinicioval, a kdyţ r. 1223 zemřel, syn byl korunován na krále Ludvíka VIII. Mohl by se zde ukázat problém, který měli Merovejci - ţe by se celistvé území rozdělilo mezi více dědiců. Proto se zavedla primogenitura - králem bude prvorozený syn, monarchie se nebude dělit na více územních částí. Bylo třeba udělit případným zbývajícím synům apanáţ - majetek. Apanáţí byly nově získaná území, protoţe pro dosavadní území platil zákaz zcizení. Vedlejší kapetovské linie postupně získávaly velký majetek, to jim umoţňovalo vést svou politiku, odlišnou od krále a také vést s ním konflikt, proto se apanáţe přestaly udělovat. Vznikla ale komplikace s nástupnictvím ţen, kdyţ zemřel Ludvík X., který měl manţelku a dceru Janu, ta byla vyňata z nástupnictví a na trůn nastoupil mladší bratr Filip V. Kdyţ ani on neměl muţského potomka, vládl po něm nejmladší z bratrů - Karel IV. R. 1328 Karel zemřel - opět bez syna. K dosavadnímu právnímu obyčeji přibylo pravidlo, ţe příbuzenstvo dcery je vyňato z nároků na trůn. Dcera krále Filipa IV. Isabela, si vzala za manţela krále Anglie Eduarda II., z tohoto manţelství se narodil syn Eduard III. Kdyby mohl svůj nárok uplatnit, Anglie a Francie by měly stejného panovníka. To se však nestalo, univerzita v Paříţi a zástupci veřejného ţivota (velmoţi, města) rozhodli, ţe to, co 15
SELTENREICH 2010, s. 221-227.
21
ţena nezískala, nejde převést na její děti. Proto se Eduard III. nestal králem, i kdyţ byl královým synovcem, bohuţel skrze ţenu. Nakonec se králem stal bratranec krále, Filip z Valois, jehoţ otec byl bratrem Filipa IV. Tato rozepře byla jednou ze mnoha důvodů války, která vešla do dějin jako stoletá. Aby tento obyčej byl podchycen po právní stránce, byl znovuvytaţen na světlo sálský zákon - ten bránil, aby ţeny zdědily pozemky. Právníci dovodili výkladem, ţe se uplatňuje i při kandidatuře ţeny na trůn, tedy ţe ţena na něj nastoupit nesmí. Král samotný neodvozuje svoji zákonnou moc od svých předchůdců na trůně, ani tím, ţe byl zvolen. Měl jej k tomuto úřadu povolat sám Bůh a král má být jeho zástupcem ve věcech pozemských - laických. K tomu slouţí korunovace arcibiskupem z Remeše, zároveň je pomazán olejem a sloţí přísahu. Král je lenním pánem, v této hiarchii je na vysoké pozici. Těsně pod ním jsou baroni, kteří jsou královskými vazaly a jim samotným jsou podřízeni další vazalové. Existuje ale princip, jako na celém evropském kontinentu, ţe pokud má královský vazal dalšího vazala, neznamená to, ţe tento vazal je i vazal krále. Král tedy můţe podřízené vazaly svých královských vazalů kontrolovat pouze přes vazaly královské. Tento způsob kontroly nebyl nikdy dokonalý a aby si král vynutil to, co potřebuje, je zapotřebí mnoho moci, kterou král ne vţdy oplýval.16
2.2.4
Správa monarchie a její důležité státní orgány Velmi důleţité je vymezení státního aparátu. Zpočátku je velice jednoduchý, neustále
kočuje. Ve století 13. se usazuje v Paříţi. S vládou králi vypomáhá královna, nejvíce ale v době, kdy sám král nemůţe vládnout (vládu vykonává jako regentka), třeba kdyţ je její syn na vládnutí příliš mladý, nebo kdyţ se královna stala vdovou. Král probírá svá rozhodnutí se svým okolím - třeba s nejstarším synem (mladším králem), dalšími členy rodiny. Můţe také kontaktovat šlechtice, církevní představitele. Existuje také několik důleţitých úřadů, některé jsou jenom reprezentačního charakteru - ty jsou obsazovány nejvýznamnějšími šlechtickými rody, ostatní důleţité funkce vykonávají odborní úředníci. Takovým je do 12. století senešál, je jakýmsi správcem panovníkovy rezidence, zajišťuje přísun jídla a pití, kontroluje podřízené úředníky. Při panovníkově absenci dokonce přebírá velení armády, jeho vliv se zvyšuje a můţeme v něm najít podobnost s majordomem rodu Merovejců. Z tohoto důvodu zanikl a jeho moc se přesunula na jiné úředníky - soudní a správní obdrţel kancléř, vojenskou 16
SELTENREICH 2010, s. 229-234.
22
konstábl. Ten se původně staral o konírny, postupem času se vypracoval na funkci hlavního velitele vojsk, která se dědí. Zato u funkce kancléře platí (aţ s nástupem Filipa IV. bude změna), ţe do tohoto úřadu je vţdy nominován hodnostář z církevních kruhů. Ten má za úkol péči o dokumenty, aby neodporovaly tehdejšímu platnému právu, vede archiv a kdyţ senešálův úřad přestal existovat, je předsedou soudů (královských) a královské kurie. Řeší také církevní problematiku a diplomatické vztahy s ostatními vládci, tato funkce kancléře je velmi významná - srovnatelná s funkcí premiéra, zůstává obsahově neměnná aţ do velké francouzské revoluce. Co se týče královské kurie, ta je určitou nástupkyní sněmů šlechticů z dob Franků. Je svolávána zprvu nepravidelně, pak vţdy při důleţitých církevních svátcích. Členy jsou: rodina krále, církevní hodnostáři, někteří baroni a vazalové. Kurie řeší záleţitosti, které jsou velmi důleţité, ţe o nich sám král nerozhoduje - jednak proto, ţe to nemá v úmyslu a ani k tomu není oprávněn. Jedná se třeba o vyhlašování válek či rozhodování, zda se uskuteční kříţová výprava. Výhodou je, ţe kdyţ jsou rozhodnutí přijata, mají silnou váhu, protoţe je zaštitují důleţité osoby z oblasti světské i církevní. Kurie můţe také vykonávat soudní agendu panovníka, ale zezačátku jsou v této oblasti aktivní církev a také baroni. Kdyţ se postupně zvětšuje hlavní královo území (doména), samozřejmě je i více případů, kterou by měla kurie projednat. Ve století 12. a později je proto nutné zvýšit její obsazení, a to i pomocí lidí, kteří nejsou z nejvyšších vrstev, ale jsou ve svém oboru profesionálové - např. v oboru financí či práva a justice. Kurie se stává stabilní institucí s odborným osazením, má za úkol vládní a právní agendu. O dvě století později se tříští na více speciálních orgánů - parlament (agenda soudů), účetní komora (kontrola financí), dále pak hejtmani krále (kontrola královy domény). Ti ve 12. století cestují a provádějí inspekce. Postupně kontroly provádějí často a opakují se, tak se radši usídlili v kontrolovaných místech natrvalo a hejtmani se transformují na stabilní vyšší úředníky lokální správy. Ale pro niţší správu je zapotřebí dalších úředníků, těmi jsou rychtáři. Ti spolu s hejtmany spravují královské území (domény), a ta, kdyţ se zvětšuje, tak se zvětšují i jejich pravomoci - starají se o armádu, zajišťují v dané lokalitě bezpečnost, vybírání daní a spravují justici. Bylo umoţněno odvolat se kromě od niţších soudů (královských) také od ostatních soudů, to způsobilo výrazné zvýšení mnoţství kauz. Kurie toto nestíhá, je proto z ní oddělen (odtrhnut) parlament, který se bude zaobírat těmito případy. Nedlouho poté funguje i bez krále, protoţe panovník na parlament přenesl svou kompetenci v oblasti soudnictví. V tomto orgánu jsou zastoupeni soudci - odborníci, právně erudovaní. Parlament se nachází v hlavním městě království (Paříţ), necestuje s panovníkem jako kurie, od poloviny století 13. je samostatný směrem ke kurii a své nálezy ukládá do archivu. To, co zbylo od separace kurie, 23
existuje dál jako královská rada. Stará se o politiku a finance, probíhá zde tvorba ordonancí krále. Ve stavovské monarchii (zhruba 14. a 15. stol.) jsou důleţité i další orgány. Generální stavy se poprvé sešly hned na začátku století 14., protoţe Filip IV. chtěl pomoc od stavů, kdyţ vedl spor s papeţem, tehdy jím byl Bonifác VIII. Tento název byl pouţíván od 16. století, zprvu se generálním stavům říkalo shromáţdění lidu tří stavů. Tyto stavy - tvoří reprezentanti šlechty, duchovenstva, a stavu obecného. Král s generálními stavy probírá návrhy, po debatě se kaţdý stav sám usnesl - ať uţ ve formě písemné, či ústní ( přes zástupce). Stavy také králi podávají seznamy stíţností, kde jsou uvedeny záleţitosti regionů a jak by se mohly vyřešit. Tyto seznamy mají vlastnosti petic či legislativní iniciativy. Král pak na základě těchto poţadavků tvoří ordonance. Jednotlivé stavy hlasují samy za sebe, kaţdý z nich oplývá jedním hlasem. Skoro ve všech případech je zapotřebí majorita hlasů, tedy postačí, kdyţ budou pro dva ze tří stavů. Jen v případě daní je třeba tří ze tří. Do století 15. je to shromáţdění feudálního charakteru, které se skládá z vazalů a má být nápomocno králi, od poloviny století 15. je zde i obyvatelstvo. Nemůţeme říct, ţe Generální stavy mají stálé obsazení po několik let, protoţe kdyţ mají být svolány, jsou vţdy vybráni představitelé jednotlivých stavů, přímo pro konkrétní zasedání. Kaţdý představitel, kdyţ dojde na hlasování, musí hlasovat tak, aby byl zajedno s vůlí těch, kteří ho zvolili (imperativní mandát). Ve 14. a 15. století panovník chce zavádět daně kvůli stoleté válce - potřebuje často souhlas Generálních stavů. Nejdůleţitější osobou ale vţdy zůstává panovník, jen on rozhoduje zdali vůbec, kdy a kde se stavy sejdou a o čem budou jednat. V případě nutnosti není vůbec problém, aby panovník jejich shromáţdění rozehnal a prohlásil Generální stavy za rozpuštěné. Stavy také příjmou r. 1439 daň z hlavy, která bude odváděna po kaţdý rok. Pak se Generální stavy usnášejí jen výjimečně, poslední bylo r. 1789. Obecně lze říci, ţe se scházejí stavy, kdyţ má království problémy, kdyţ jsou odstraněny, panovník je dále nepotřebuje. Existoval ještě jeden podobný orgán - Shromáţdění notáblů, je zde malé mnoţství zástupců- opět obyvatelstvo, šlechta a duchovenstvo. Bylo významné, kdyţ vytvářelo pravidla nástupnictví. Dále byly stavy provinční, které se usnášely při problémech v provinciích a pomáhaly je odstranit. Jak uţ z této výše zmíněné charakteristiky vyplývá, tyto orgány byly spíše pomocné a poradní, nebyly příliš důleţité a neobdrţely legislativní pravomoc. Panovníkova moc byla silná, a nic se jí nemohlo postavit do cesty, ve století 16. panovník vládne jako absolutistický monarcha.17
17
SELTENREICH 2010, s. 238-243.
24
2.2.5
Soudnictví, právo trestní a soukromé V tomto období středověku neexistovala ve Francii organizovaná soustava soudnictví s
danou hiearchií, tak jako ji známe dnes. Byla roztříštěná na tyto kategorie: soudy církevní, městské, vrchnostenské, lenní a královské - tyto měly největší význam jakoţto nejvyšší místo, kam se šlo odvolat. Tyto soudy také mohly vynášet rozsudky v libovolném druhu rozepře. Ve století 13. se královské soudy stávají nadřazenými soudům vrchnostenským. Je jasné, ţe velký počet případů nemůţe rozhodovat král, nebo jeho vazalové sami, a proto přenášejí své soudcovské pravomoci na profesionální právníky. U soudů královských uţ můţeme najít stupňovitost. Na samém konci najdeme rychtářské soudy, výše jsou pak soudy hejtmanů krále, nejvyšším je parlament - jen zcela mimořádně jde usilovat o zrušení rozsudku královskou radou. Parlament (paříţský) - vzešel z královské kurie, z části řešící soudnictví. U něho se zaznamenávají královy ordonance. V 15. století existuje parlamentů více - třeba v Toulouse, Bordeaux a dalších městech. Ve svém regionu jsou v obdobné pozici jako je paříţský parlament, i kdyţ ten přece má lepší zvuk. Všechny parlamenty na svém území provádějí kontrolu, jestli lokální volby byly v pořádku, jestli správa města je vykonávaná řádně, dále pak vydávají provinční nařízení. Dokonce mají pravomoc stanovovat, kolik budou stát potraviny. Pořád je zde přetíţenost, tak se dále dělí směrem dovnitř na dílčí oddělení. Přibývají zde i další profese: kromě soudců jsou zde notáři, prokurátoři, advokáti, exekutoři, zapisovatelé a ostatní. Kdyţ se rozmůţe vlastnictví půdy, soudnictví se rozroste o další druhy. Na lenní - soudí vzájemné vazalské konflikty, a konflikty ve vztahu vazal-senior. Vrchnostenské - vrchnost můţe na svém území soudit poddané, kteří zde ţijí. Tyto dva typy pravomocí soudů byly často spojeny v jednu osobu. Dále se soudy vrchnostenské štěpí na vyšší (neboli hrdelní) a niţší. Vyšší soudy vynášejí rozsudky o závaţných protiprávních činech a majetkových konfliktech, mohou odsouzenci uloţit tvrdé tresty, dokonce trest smrti. Méně významné konflikty, či přestupky postihoval niţší soud. Vrchnost můţe realizovat soudnictví niţší, vyšší náleţí nejvýznamnějším feudálům. Ve středověku se rozrůstají města, spolu s nimi i jejich výsady (privilegia). Města se sama spravují, mají i zde své individuální soudnictví. U měst se uplatňuje teritoriální princip, řeší pře vyplývající z občanského a trestního práva. Ale prvotřídní organizovaností je obdařeno soudnictví církevní, uţ od začátku trvání francké říše. Nejniţší jednotku tvoří diecéze a spory zde řeší biskup. Odvolání lze provést k arcibiskupovi a nejvýše je papeţ. Tyto soudy se řídí právem kanonickým, řeší zde mimo věcí víry např. také otázky týkající se manţelství či čarodějnictví a kacířství. Některé věci je třeba projednat i s dalším soudem 25
(světským), třeba v případě lichvy. Nelze, aby církevní soud odsoudil odsouzence na smrt, nebo ho odsoudil k trestu na těle. Postup je takový: jestliţe je církevním soudem obţalovaný shledán, ţe je vinen a měl by za něj dostat tento trest, poté je jeho kauza předána příslušnému soudu, který můţe o trestu rozhodnout a zajistí jeho vykonání. Církev má zakotveno právo azylu, coţ znamená, ţe osobu, která se schová třeba v kostele, nelze zadrţet či stíhat a panovník a jemu podřízení to nesmí porušovat. Hlavním principem, uţ zmíněným, je teritorialita. Soudní obvod tedy určuje soudní příslušnost, bývá povětšinou stejná jako městské, obecní či diecézní teritorium. Příslušnost se určí podle obyvatel daného obvodu, nebo podle umístění nemovité věci, také podle toho, kde pachatel spáchal trestný čin. Ve století 13. jsou velmi uznávané královské soudy díky velmi dobré organizaci a dobré vynutitelnosti svých rozsudků. V monarchii platilo pravidlo, ţe v panovníkovi má svůj původ spravedlnost - tedy při nesouhlasu s rozhodnutím soudů niţších (městských či vrchnostenských) se šlo odvolat k soudu královskému. Královské soudy jsou niţším nadřazené, pro církevní soudy zbudou jen vyloţeně církevní případy. Panovník více věcí přeřazuje do své kompetence - vţil se pro to pojem královské případy. Ve srovnání s dnešním stavem, kdy je soudní řízení rozdílné - dělí se na trestní a civilní, se tehdy soudní řízení vůbec nedělilo. Vyuţíval se akuzační princip, tedy ţe podnět vzešel od jednoho z účastníků sporu. Ve 13. století jak kanonické, tak trestní právo zavádí zásadu oficiality, tedy ţe stíhání se zahajuje ex offo. S tím souvisí trestní inkviziční proces. Zpočátku je řízení před soudem ústní a vysoce formální, nepouţívá se rozum. Lidé neumí číst a psát, věří pověrám, je velice málo psaných důkazních materiálů. Zajímavé je, ţe zrovna církev a propracované kanonické právo nesouhlasí s přísnými ordály a soudními souboji, naopak je zastáncem listinných důkazů. Ordál se přestane pouţívat ve století 13., souboj definitivně aţ mezi stoletími 15. a 16. Při odvolání zezačátku se napadal pouze soudcův úmysl, ne rozsudek, který vydal. Církev zavedla princip apelace - rozsudek mohl být přezkoumán u vyšších soudů. Zanedlouho se apelace objevuje i v právu světském, a ve 13. století je moţná na celém území království díky Ludvíku IX., ten místní nezávislé soudy podřídil soudům královským. Co se týče práva trestního, pouţívala se msta, šlo se z ní vyvázat peněţním plněním. Trestní právo začíná u ochrany veřejného zájmu, kdy se panovník snaţí bránit církev a mír, později ochranu rozšíří i na osoby fyzické, zejména na slabší osoby jako jsou vdovy, nebo sirotci. Nejdřív byla zakázána msta, r. 1357 dokonce i moţnost vyplacení se ze msty. Baroni (feudálové) mají za úkol zajistit spravedlnost v oblasti trestního práva. I zde platí podřízenost, takţe je moţno se odvolat. Zvětšuje se počet případů, které můţou soudy postihovat (včetně 26
jiţ zmíněných králových případů). Ty se týkají jeho zájmů, které nejsou konkretizovány a popsány, proto kdyţ král zvětšuje svoji moc, rostou s ní i jeho zájmy. Tehdejší tresty nemůţeme srovnávat s dnešní trestněprávní politikou, protoţe tehdy bylo zapotřebí trestem viníka potrestat, oplatit mu, co udělal a odradit ostatní moţné pachatele od páchání činu. Tehdy to šlo docílit tresty, které budou velmi přísné a přitom levné - takovými jsou třeba trest smrti, znetvoření. Trest se určitým způsobem váţe k činu, který dotyčný spáchal částí těla a na té je vykonán trest. Tehdejší právníci řešili otázku, která je aktuální i dnes, a to jestli postačí k trestnosti samotný úmysl, aby byl čin spáchán - došli k názoru, ţe stačí alespoň pokus. Tehdejší věda je velmi propracovaná, Beaumanoire (právník) definoval v případě zabití dokonce tři stupně úmyslu: 1) pachatel dopředu promyslel a připravil čin - nejvíce škodlivý čin, 2) zde ho zabil, protoţe byl (v afektu), úmysl přišel aţ v důsledku rozrušení třeba byl vyprovokován, 3) nejméně škodlivý čin - tehdy, kdyţ k zabití došlo neúmyslně, třeba se stala nehoda - zde je moţné i od stíhání a trestání pachatele ustoupit. Jak uţ bylo zmíněno, právo soukromé bylo zároveň partikulární. Hlavní právní pramen byl obyčej, králova pravomoc, kdy zaštiťuje správné obyčeje a naopak ruší ty špatné. Jiţní regiony díky většímu vlivu římského práva preferují spíše písemné právní úkony - závěť. Severní regiony Francie zase uznávají třeba v případě dědění dědice faktické, z majetku zůstavitele dostanou stejný podíl jeho potomci. Kaţdá osoba, náleţící do jiného stavu, má v právu jiné postavení. Šlechta je elitní společenskou vrstvou, většina osob se do ní nedostane, nicméně za zásluhy ve válečném taţení můţe panovník zpočátku do ní pozdvihnout i rytíře, později jen významného barona. Další moţnost získaní šlechtického stavu je nákup léna měšťany. Původní šlechtě se to samozřejmě nelíbí, proto se snaţí toto zakazovat. Nakonec se tento spor vyřeší díky králi Filipovi III., ten nákup lén neurozeným lidem povolí (za poplatek), bohuţel uţ bez automatického získání šlechtického titulu. Další významný stav byl duchovenstvo a nejniţší byl poddanstvo. Tento obecný stav postrádal právní výsady , které měly zbylé stavy, měli hlavní úkol - vykonávat práci. Mají vlastnické právo a ve srovnání s nevolníky také svobodu (osobní). Existovaly dvě kategorie - tzv. viláni - venkovští poddaní a měšťané - kteří samozřejmě bydleli ve městech. Kdyţ města dostávají výsady, více z toho těţí samozřejmě měšťané, kterým se zlepšuje jejich postavení. Viláni, ţijící na venkově, musí vrchnosti odvádět daně a platit za to, ţe mohou hospodařit na vrchnostenských pozemcích, ale jinak je nic k půdě neváţe, mohou kdykoli odejít jinam, třeba změní panství, vydají se do města. Nevolníci musí platit mnoho na daních, třeba daň z hlavy, dokonce musí platit, aby jejich potomci mohli po nich dědit, protoţe by majetek jimi nabytý propadl vrchnosti. Je omezován i v ostatních oblastech ţivota, povolání kněze je pro něj zapovězeno, kdyţ si chce 27
nevolník s nevolníkem uzavřít manţelství, musí odvést poplatek a také si vyţádat svolení jak jedné, tak druhé vrchnosti. I v případě, ţe by se dostal nevolník k soudu, třeba v pozici svědka, nelze aby svědčil proti člověku svobodnému. Ve 13. století dochází k prudkému rozmachu měst a těch, kdo v nich bydlí. Pozice nevolníků je hanlivá a nedůstojná, proto se snaţí nevolníci utéct, i za cenu, ţe mohou být potrestáni na těle. Panovníci se to snaţí spolu s barony během století 14. a 15. zlepšit, buď zdarma, nebo za peníze. Postupně se nevolnictví vytrácí, ale jeho zbytky jsou patrné do předrevoluční doby. 18
18
SELTENREICH 2010, s. 243 - 251.
28
3
Historie a vývoj práva v Anglii
3.1.1
Historický vývoj od římských dob do 10. století Důleţité je zmínit tento vývoj, který začíná ještě za trvání Římského impéria. V období
r. 55 př. Kr. aţ po r. 440 po Kr. se nacházela Británie v jeho zájmu. R. 47 po Kr. římská vojska dobyla území Británie, hranici tvořily řeky Trent, Severn. Toto území zastřešoval římský správce. Keltové, domácí obyvatelé, nebyli s tímto spokojeni a proti Římu povstala Boudicca, královna místních obyvatel. Povstání bylo však neúspěšné. V tomto období zde Římané budují města jako třeba Londýn, Chester či York, staví pevnosti a palisády. Díky tomuto vlivu se zde šíří i vzdělání dobyvatelů, jejich náboţenství, kultura, nebo dovednosti a znalosti. Z těchto výše vyjmenovaných měst se staly postupem času centra soudů. Je zajímavé, ţe dokonce sám Papinianus, významný právník Říma, v Yorku rozsuzoval pře. Pokud nějaký císař ovlivnil nějakým způsobem Británii, tak to byl rozhodně Hadrianus. Dodnes po něm zůstala stavba - Hadriánův val. Byl určitým mezníkem, kam aţ sahala vláda Říma. Hadrianus preferoval římské právo jako způsob efektivnějšího ovládnutí odbojného území. Nakonec se toto území rozdělilo na 4 díly, řídil ho prefekt z Galie (Trevír, kontinentální Evropa). V samotné Británii zůstal vicarius, zástupce prefekta. Za dalšího císaře, Konstantina Velikého, se zde dostala i křesťanská víra. Co se týče otroků, právní principy z římského práva se pouţívaly i zde. Právo římské se zde samozřejmě také pouţívalo, ale toto pouţívání skončilo s odchodem Římanů, do anglického práva moc neproniklo. Je historicky doloţen od Římanů odpor domácích obyvatel Anglie k recepci importovaného práva a jejich oblibu právních obyčejů. Římské právo působilo na právo anglické s velkým zpoţděním, jeho význam ve srovnání s kontinentální Evropou je zde o moc menší. Co se týče anglického práva, u kterého můţeme najít návaznost, to se utváří aţ kdyţ se objevili Jutové, Anglové a Sasové, tyto kmeny zatlačily domácí Kelty do okrajových oblastí, jako je Wales, Cornwall, Devon, i na sever do Irska a Skotska. Od století 6. můţeme podle těchto kmenů období nazývat anglosaské. V půlce století 7. se postupem času utvořilo 7 království: Wessex, Sussex, Essex (zde ţili Sasové), Kent( zde Jutové), Northumbria, Mercia, East Anglie (tato území obývali Anglové). V kaţdém území vládl král, v hiearchii byl nejvýše, pod ním byli nejdůleţitější vojáci, ze kterých se pak stal šlechtický stav, pak následovali zemědělci (rolníci), nebyli nesvobodní a od krále získávali pozemky, nejníţe stáli 29
nesvobodní otroci. Křesťanství pak taky mělo svůj význam, důleţité bylo pak v Irsku, kde ho přinesl sv. Patrik. Výše zmíněné kmeny akceptovaly křesťanské náboţenství díky sv. Augustinovi, který později byl arcibiskupem (prvním) v Canterbury. Zanedlouho se v ostatních královstvích vytvořilo 14 biskupství a v 7. století se rozhodlo, ţe se místní křesťané podřídí římskému - ne irskému, vlivu. Osoby, působící v církvi, byly vzdělané, zastávaly mnohá právnická povolání - notáři se zabývali právními listinami. Ordálového soudního procesu se účastní i církev, ta také působila na právo pomocí svého kanonického práva - na dědické, rodinné či manţelské právo. Díky církvi se vytvořila jedna hlavní královská moc i kodexy. Nejdříve byl sepsán kentský kodex Aethelbertem I., králem Kentu, zde můţeme najít vliv římského práva- právě jen král, či císař mohl tvořit zákoníky. Ten obsahoval trestní i soukromé právo - týkalo se majetkových vztahů. Nederoguje dosavadní právo obyčejové, ale vyplňuje mezery, kdy panovník mohl v jejich vyplnění jednat podle sebe. Byla zde také kodifikována nerovnost lidí před zákonem, výše trestu záleţela na společenské vrstvě. Církev měla také nemalý podíl na podobách kodexů a silnou podporu králů. Jeden z nejdůleţitějších králů té doby, byl Alfréd Veliký (+ 899) - ten vydal nový zákoník zvaný Kniha zákonů. V něm nalezneme obyčeje v písemné formě všech třech velkých kmenů, dále zde bylo zahrnuto právo kanonické. V počátku jsou uvedeny křesťanské principy, odkaz na desatero přikázání, azylové právo na půdě kostela či kláštera, hlavní pozornost byla kladena na právo trestní, právo týkající se majetku uţ méně a pak na soudní proces. Kdyţ se ohlédneme i na předchozí zákoníky, zde je protekčně vyzdvihnuta králova osoba a jeho majetky. Sjednocení všech království v jedno trvalo dlouho, bránily tomu jak vnitřní, tak zahraniční poměry, kdyţ útočili Normani z Norska, neboli Vikingové a Dánové. Proti nim stál král Alfréd - k prevenci těchto invazí bylo zapotřebí Danegald - zavedení daně z míru, díky této dani se začaly postupně vybírat majetkové daně. R. 875 byl podepsán mír, který rozpůlil zemi - na část anglosaskou a dánskou - v té části, kde vládli Dánové, zavedli i dánské právo. Kdyţ placení daně z míru bylo zastaveno, dánský král Sven a jeho syn Knut vpadli do Anglie. Nakrátko na začátku století 11. bylo Dánsko s Anglií spojeno. Knut nechal sepsat s pomocí arcibiskupa speciální kodex a snaţil se vymezit stejné a rozdílné znaky obou zemí, kterým vládl. Je známo i prohlášení - slibuje zde zachovávání Boţího práva, předpisů a svou panovnickou civilizovanost. Kdyţ Knut zemřel, vládl do r. 1066 následník Alfréda Velikého, kterým byl Eduard, zvaný Vyznavač - měl svou hlavní oporu, a to církev. V Londýně bylo za jeho vlády budováno westminsterské opatství, i za jeho vlády se vytvořil
kodexový soupis práva.
Později král Edgar ve svém zákoníku zmiňuje elementární správní celky - setninu. Ta se dále členila dále na části, které měly 10 rodin. Byly zavedeny také oběma zde zmíněným celkům 30
vyšší celky - hrabství. To kontroloval šerif, nebo ealdorman - z tohoto pak vznikl hraběcí titul earl. Také města byly speciální jednotky. Existovalo také uskupení muţů - moots, ti oplývali soudní a správní kompetencí, konalo se v rámci setnin přibliţně jedenkrát do měsíce. Dále se konalo shromáţdění hrabství, zabývalo se správními problémy, řešily se zde i smlouvy a důleţité transakce. Wigan, skupina starších, byla jakýmsi uskupením nejprve jen svobodných lidí, později se přidávají církevní hodnostáři, šlechtici. Můţeme ho také nazvat předchůdcem pozdějšího parlamentu, wigan dokonce volil samotného panovníka. R. 1066 zvolil Harolda, místního člena šlechty. Vladařského trůnu se ale zachtělo Vilému Dobyvateli, který na základě slibu, který dostal od předchozího vládce Eduarda, ţádal o trůn. Vilém měl podporu od evropských panovníků, dokonce od samotného papeţe. Utkali se spolu u Hastingsu, Harold v boji padl a tím skončila anglosaská doba.
3.1.2
Právo - anglosaské Kdyţ pomineme několik kodexů, právo se skládalo hlavně z obyčejů, nalezneme zde
také místní rozdíly - největší např. v Mercii a Wessexu a pak na teritoriích ovládanými na chvíli Dány. I zde se významná část práva zabývá právem trestním- státní moc se snaţí potlačit mstu (krevní), aby se šlo z ní vyvázat zaplacením. Toho, kterého pachatel poškodil na jeho právech, tomu zákon přikazoval určenou částku akceptovat (pokud byl zavraţděn, tak samozřejmě jeho rodinní příslušníci). I z dalších trestů se šlo vykoupit zaplacením (třeba u krádeţe). A kdyţ dotyčná osoba peníze neměla, přišla o svobodu. Plaintiff - ţalobce předvolával před soud osobou ţalovanou - defendant. V případě jeho neúčasti u soudu, byl veden jako psanec. Ţalobce slíbil čestnost svých úmyslů a ţalovaný dostal lhůtu 30 dní na opatření si spolupříseţníků, měl také absolvovat přísahu či ordál. V tomto právním období se hojně pouţívaly ordály jako Boţí soudy - na českém území se pouţívaly také - rozpálené ţelezo či ledová voda. Ale v Anglii byly i ordály speciálníposvěcený bochník chleba. Kdyţ ţalovaní a jeho spříseţníci uspěli u přísahy, ţe je nevinný a ordál absolvoval s úspěchem, dočkal se osvobození, v opačném případě obdrţel trest (oběšením, stětím, zaplacení peněţité částky). Co se týkalo majetkového práva, při převodu vlastnictví byli svědci. V případě konfliktů týkajících se půdy, se Boţí soud nevyuţíval - jen se sešli svědci. Jak vidíme, závěr tehdejšího soudní procesu můţeme nazvat nahodilým a určitě ne jistým.19 19
KUKLÍK, J.; SELTENREICH, R. Dějiny angloamerického práva. 2.vydání. Praha: Leges, 2011, s. 24 - 29.
31
3.1.3
Období vlády normanských panovníků Za dynastie Viléma Dobyvatele, vévody původem z Normandie, moc úřadu krále
značně stoupla a objevilo se feudální zřízení. Dosavadní právo anglosaské je modifikováno částí práva Francie, potaţmo Normandie. Bylo zde recipováno nesčetně pojmů v právu, jak latinské, tak (staro) francouzské. Po vpádu Normanů se teprve vytváří na počátku práce zmíněné common law. Vilém svou královskou moc odvozoval od krále Eduarda, proto dosavadní právo, skládající se hlavně z obyčejů, přetrvalo. Vilém to osobně slíbil. Ovšem změny se dotkly jiného sektoru - majetkového. Mnoho půdního fondu domácích anglosaských šlechticů bylo zabaveno (hovoří se o 9/10), něco si ponechal sám král, to co zůstalo, dostali královi přívrţenci a církev. Důleţitým dokumentem byl Book - land, ten stvrzoval právo na půdu. Ale moţná vůbec nejdůleţitější byla Domesday Book, také známá jako Kniha posledního soudu. R. 1086 panovník nařídil pro potřebu vyměření daní sčítání polností, statků, luk a lesů, poddaných atd. Jsou zde dvě informace, cena majetku převáţně z r. 1066 a pak v roce, kdy bylo sčítání provedeno. Anglii obývalo 1,5 mil. obyvatel ve století 11., najdeme ty, kteří vlastnili pozemky a kolik poddaných jim bylo podřízeno. Soudy Knihy uznávaly jako důkazní materiál i v 20. století. I zde byl lenní systém, byl zaloţen převáţně na jiţ zmíněném zabaveném majetku, princip byl, ţe vazal jednoho vazala byl zároveň vazalem druhého - tedy ţe vztah podřízenosti nebyl jen mezi vazalem(nadřízeným) a vazalem(podřízeným), ale oba dva byli podřízeni vazalovi hlavnímu - králi. Král zde má podřízeny své vazaly, ti na oplátku mu slíbili věrnost a pomoc v armádní oblasti. V Anglii to byli baroni, (ještě vyšší šarţí byli lordi). Baroni zase přidělovali půdu rytířům, kteří byli také šlechtou, ovšem niţší kategorie. Zde však skládají slib věrnosti králi i rytíři, také budou panovníkovými vazaly - ročně musí odslouţit 40 dní v armádě. Níţe ve společenském ţebříčku byli i svobodní lidé, měli vlastnické právo a tedy mohli být vlastníky menšího mnoţství půdy. Ještě níţe se nacházelo poddanstvo, půda, kterou obhospodařovali nebyla jejich a museli za poţívání odvádět rentu. Také existovali otroci, i kdyţ jich nebylo moc. Další novinkou je separace civilní a církevní soudní pravomoci, církevním hodnostářům bylo do budoucna zapovězeno právo začínat pře, vztahující se k církvi na uskupení setnin. Trestné činy, které byly spáchány členy kléru, uţ dále neprojednávaly soudy církevní, nýbrţ světské.
32
Královská rada byla zbrusu novou institucí, účastnili se na ní nejvyšší církevní představitelé země a nejdůleţitější členové šlechty. Rada měla mnoho funkcí, také byla soudním tělesem monarchie. Nejvýznamnější osobou, v čase absence krále dokonce přebírala vládu, byl justiciář. Ale postupem času posiloval jiný úřad - kancléřský. Stěţejními správními jednotkami jsou stále hrabství - vládne v nich šerif a vybírá daně pro panovníka. Nejdůleţitější funkce v církevní hiearchii uţ nebyly obsazeny místními, nýbrţ Normany. Novinky zaţilo i právo trestní, k dosavadním ordálům přibyl nový a to soudní souboj. Nejtvrdší trest, trest smrti mění na mrzačení - aby kaţdý viděl, jak dopadá potrestaný pachatel. Řízení před soudem se příliš od anglosaského téměř neliší, pouţívá se pořád přísaha, té byli přítomni spolupříseţníci (obvykle lidé ze sousedství, kteří poţívali důvěru). Nebyli zde, aby svědčili jako dnes svědčí svědci u soudu, ale aby dosvědčili bezúhonnost či nezkaţenost pachatele, byl zde velký důraz na formalismus. Je jasné, ţe při přistiţení pachatele při činu, nebo v případě velmi těţkých zločinů, či malém počtu spolupříseţníků ji nešlo pouţít. Kdyţ skonal Vilém Dobyvatel, nastoupil na trůn Jindřich I. Kdyţ vyhrál nad bratrem Robertem, mohl sjednotit s Anglií svá normanská území na kontinentu. Tento král dostal přízvisko Lev spravedlnosti, protoţe provedl rozsáhlou modernizaci jak v oblasti financí, tak justice. Jiţ dříve zmíněná Královská rada získala více pravomocí. Nejdůleţitější byl Lord kancléř, který se staral o dokumenty, které vytvářel panovník třeba jako privilegia, příkazy (charters, writs). Kdyţ se třeba někomu udělovaly pozemky, bylo zapotřebí právního dokumentu ve formě charty, musel tady být svědek a přidána pečeť panovníka. Královskou radu tvořil také mimo jiné Kancléř pokladu a Lord komoří. Dále vznikla také Velká rada zvětšena o příslušníky šlechty s půdou, kterou jim přidělil sám vladař. Usnášela se třikrát za rok, hlavní úkol byl schvalovat daně. Jindřich I. provedl velkou reformu soudnictví. Po ní zde byly tyto typy soudů - soudy panské, setninové soudy a soudy hrabské, soudy šerifů, církevní a královské - zde byl v čele Hlavní justiciář. Do hrabství přicházeli soudci ze soudů královských, aby zde řešili nejdůleţitější kauzy. Soudy, nacházející se v hrabství, měly v čele šerifa, dalšími členy byli majitelé pozemků. Řešilo se zde právo trestní, také pře ze vztahů věřitel- dluţník a pak pře, na které neměly pravomoc niţší soudy. Hrabské soudy působily také jako odvolací instance ze soudů panství a setnin. Na setninových soudech se zúčastnili povinně majitelé pozemků, v čele tohoto soudů stál bailiff. Byly zde řešeny drobné pře týkající se majetku, také zdali člověk spáchal těţší zločin - v tomto případě byla kauza přesměrována na soud královský a pachatel zadrţen šerifem. Na panstvích - manors byl hlavou soudu steward, řešily se zde 33
malé spory o majetek a činy vůči vlastníkovi samotného panství na jeho majetku. Co se týče daní, o ty se starali šerifové.20
3.1.4
Souboj common-law s equitou I kdyţ královské soudy, velmi uznávané a respektované, byly hlavními tvůrci common
law, toto právo se i přes jeho název přímo neuplatňovalo aţ do 19. století. Aby se mohli na soud se svým sporem dostat, museli vyuţít lorda kancléře, aby dostali výsadu zvanou writ, díky které pak mohli svoji věc svěřit soudu. Kaţdá ţaloba měla svou určitou formu, která se projevovala ve své procesní stránce. Vznikaly komplikace s tím, ţe bylo zapotřebí určitý právní problém, spor, subsumovat pod konkrétní typ ţaloby a otázka, zda ji takto soud akceptuje. Velice těţko šlo také předvídat výsledek tohoto velmi formálního soudního řízení. Proto byly právní profese zaměřeny v Anglii na formu - proces, evropští právníci na kontinentě se naopak zabývali spíše právy a povinnostmi, které byly zakotveny v právu hmotném. Díky jiţ zmíněné formálnosti a rigidnosti se common law nemohlo adaptovat na změny, které přinesl vývoj společnosti. Původní soudy, které řešily spory bez pouţití common law, uplatňující se na soudech královských, přestaly existovat a jejich funkci převzaly soudy královské. Kdyţ nešlo při rozhodnout na těchto soudech, bylo třeba jít se svou věcí ke králi, a to přes lorda kancléře. Ten, kdyţ návrh shledal oprávněným, delegoval ho králi a ten ho zase předal dál královské radě. Postupem času se tato praxe vyvinula tak, ţe na lorda kancléře přenesl král s královskou radou své oprávnění rozhodovat spory za něj, tím se stal lord kancléř samostatným soudcem během století 15. V dalším století díky absolutistickému systému, v kterém vládli Tudorovci, se jejich pravomoci a výsady rozšířily, na základě tohoto vývoje obdrţel více pravomocí i lord kancléř. Ten preferoval nikoli ústní proces, jak je tomu obvykle dnes, nýbrţ písemný proces recipovaný přes církevní (kanonické) právo, které poskytlo spolu s právem římským dostačující moţnosti, které daleko lépe odpovídaly společnosti a jejím potřebám, zajišťovala tedy moţnost dobrat se spravedlnosti mnohem lépe. Oblast působnosti lorda kancléře byla mnohem širší neţ soudů královských, ale vzhledem k tehdejšímu politickému systému to bylo i v něčem pro krále výhodné - toto řízení bylo jak ve formě psané, neveřejné a ovládáno zásadou vyšetřovací. Ve srovnání s common law byla připuštěna veřejnost a
podílela se zde i porota. Dokonce situace vypadala aţ tak, ţe
nechybělo mnoho a bychom mohli ve století 16. řadit zdejší právo ke kontinentálnímu 20
KUKLÍK, SELTENREICH 2011, s. 30-35.
34
systému. Nicméně to se nelíbilo zákonodárnému sboru, parlamentu, který nechtěl toto posílení královy moci, ani královským soudům, aplikující jiţ tolikrát zmiňované common law. Tato pře skončila dohodou, kdy se zakonzervovalo dosavadní rozdělení moci mezi lorda kancléře a soudy pouţívající common law. Moci lorda kancléře je zakázáno se dále zvětšovat, ale z jeho soudní pravomoci se vytváří ekvitní právo, právo spravedlnosti. To zpočátku pouze mělo opravovat a doplňovat právo, ale stalo se jeho integrální sloţkou. Lord kancléř, respektive jeho soud musel zachovávat jiţ dříve vydané rozsudky v téţe věci ( precedenty). R. 1621 je vytvořen dozor, který vykonával House of Lords. Tímto aţ dodnes platí v anglickém právu dvojkolejnost common law a equity. Aţ do r. 1875 ekvitní právo bylo pouţíváno jen kancléřským soudem, pak mohly pouţívat toto právo i soudy po celé zemi. Je třeba ale dodat, ţe i během století 19. či 20. docházelo ke změnám. Byly způsobeny více faktory, ale hlavně zvýšením legislativní činnosti parlamentu, demokratizací společnosti. Postupně docházelo k omezování lpění na procesní stránce práva a zvýšil se zájem o právo hmotné. Zákony, týkající se soudnictví z let 1873-75 výrazně změnily systém soudnictví. Byla zrušena diferenciace mezi ekvitními soudy a common law soudy, takţe kaţdý soud aplikoval jak předpisy jednoho, tak druhého práva. Derogovány byly jiţ de facto obsoletní předpisy v právu hmotném, kterými jiţ právo anglické nebylo uţ dále vázáno. Ovšem i přes tyto okolnosti toto právo si svou povahu i přesto uchovalo, díky tomuto se soudní soustavě zpřístupnily nové obzory. Nicméně pořád je důleţitá převaha precedentů. Zakotveny byly v r. 1865 v Law Reports. Nejvíce změn bylo však zapotřebí učinit ve století následujícím, kdyţ se musely provádět velké změny v krátkém čase. To se uskutečňovalo především zákony, kterých se v minulosti pouţívalo o mnoho méně a byla jim přikládána o dost menší váha. Je nutné však podotknout, ţe se anglické právo díky obchodu mezi státy částečně sblíţilo s právem kontinentálně - evropským. 21
21
HRUŠKOVIČ, KÁLESNÁ, ŠTEFANOVIČ 1994, s. 54-57.
35
4
Srovnání jednotlivých oblastí práva, charakteristika, rozdíly mezi nimi, instituty práva
4.1
Soukromé právo - kontinentální systém Toto právní odvětví je obvykle v kontinentálním systému obsaţeno v zákonících. Ty se
zabývají
určitým
okruhem
společenských
vztahů,
které
upravují.
Je
souborem
soukromoprávních institutů. Není v kaţdé zemi stejné, jsou zde různé odchylky. Východiska soukromoprávních institutů byla následující: právo vychází především z práva římského, velice významné je právo závazkové - obligační. Církevní - kanonické právo dalo základ právu rodinnému (hlavně manţelství), vlastnictví zase francouzská revoluce. Obchodní právo a (zvyklosti) bylo vytvořeno v období středověku.22 Například v ČR aktuálně platí zákoník občanský, práce, obchodní byl zrušen ke 31. 12. 2013 a nahrazen zákonem o obchodních korporacích. 4.1.1
Osoby a právo rodinné V občanském zákoníku můţeme nalézt úpravu osob - jak fyzických, dříve byly
nazývány přirozené osoby, tak později i právnických. Francouzský občanský zákoník - Code Civil je výslovně nezmiňuje, nicméně obchodní jiţ ano - ve formě korporací. Německý BGB je obsahuje, ale opět jsou podrobně upraveny v obchodním zákoníku. Co se týče rodinného práva, obvykle je zakotveno spolu s úpravou osob v zákoníku občanském, ale v zemích bývalého východního bloku byla tato úprava svěřena zvláštnímu zákonu.23 V ČR to byl zákon o rodině z r. 1963, který platil aţ do konce r. 2013, kdy byl nahrazen NOZ. Vrátíme se zpět k charakteristice této části soukromého práva. Je velice ovlivněna římskokatolickou církví, potaţmo jejím právem. I kdyţ je řazeno teorií do práva soukromého, je zde velmi velký vliv práva veřejného. To stanoví např. podmínky k uzavírání manţelství, 22 23
HRUŠKOVIČ, KÁLESNÁ, ŠTEFANOVIČ 1994, s. 40-41. KNAPP 1996, s. 151-153.
36
jaké jméno budou pak nést matka a děti. Existují obecně tyto hlavní rozdíly u způsoby vzniku manţelství: a) manţelství vzniká buď před státní / církevní autoritou, a to buď před jednou z nich, nebo dokonce před oběma s tím, ţe církevní sňatek nemá ţádný právní význam, b) tento svazek se bere za smlouvu mezi stranami - která se uzavírá před třetí osobou, tedy před autoritou zmíněnou v bodu a), c) kdy vzniká samotné manţelství? souhlasným prohlášením osob vstupujících do manţelství, nebo teprve aţ kdyţ vydá své rozhodnutí příslušná autorita. Manţelství zaniká zejména smrtí, ale případy, kdy manţelství není platné, se řeší v kaţdém státě jiným způsobem, stejně tak jako u výţivného na děti, či manţela po rozvodu. Zpočátku se také rozlišovalo mezi dětmi (ne)narozenými v manţelství. Vlivem mezinárodních smluv je uţ toto většinou minulostí. 4.1.2
Věc a právo vlastnické Pro věci existují různá dělení - ať uţ na věci movité / nemovité, hmotné / nehmotné,
coţ jsou základní dělení. Samozřejmě opět kaţdá země má členění odlišné. Německo: věcí jsou předměty hmotné, mohou být nemovitostí či věcí movitou. Rakousko: to, co se liší od člověka a zabezpečuje jeho poţadavky. Vlastnictví je nejširším moţným oprávněním, které má člověk k nakládání se svým majetkem. Obecně platí, ţe toto právo je díky svým vlastnostem absolutní kvůli svému rozměru, jakkoli (libovolně) s věcí nakládat (můţe z ní čerpat uţitky, uţívat ji, dokonce ji zlikvidovat) v tomto je omezen pouze právními předpisy, vlastník můţe pouţít ţalobu proti tomu, kdo mu zasahuje do jeho práva jakýmkoli způsobem.24 4.1.3
Svěřenský fond Bylo by chybné domnívat se, ţe trust existuje pouze v angloamerickém systému. V
současné době totiţ existuje ve více zemích a od 1. 1. 2014 i v našem právním systému. Tento institut je upraven v občanském zákoníku č. 89/2012 Sb., v § 1448 a následující. Občanský zákoník přebral úpravu z práva Québecu (v minulosti byl totiţ francouzskou kolonií a i přes připojení k Britské Kanadě si stále uchovává svůj jazyk a i přes fakt, ţe je obklopen právem angloamerickým, je zde stále právní systém kontinentálního typu.) Z tohoto důvodu v Québecu adaptovali původem institut anglického práva na právo kontinentální.
24
KNAPP 1996, s. 153-156.
37
Tento fond je ve vztahu speciality k správě cizího majetku. Hlavní účel zde spočívá ve vydělení části majetku zakladatele a předurčení ji za nějakým záměrem. Tím, ţe vydělí svůj majetek a svěří ho fondu - trustu, uţ k němu zakladatel ztrácí vlastnictví. S původně jeho právy nakládá (svěřenský) správce, ale mu také majetek nepatří. Správce má za úkol usilovat o zvětšování majetku fondu, zachovávat práva obmyšlených (jsou to osoby, v jejichţ prospěch jim budou plynout z fondu prostředky). Bude mít práva nejen ke spravování majetku, ale měl by s tímto fondem např. investovat a rozmnoţovat majetek v něm obsaţený. Určitou podobnost můţeme vidět např. s nadacemi, ale svěřenský fond se liší hlavně tím, ţe mu schází právní subjektivita, většinou se vţdy zakládal za privátním účelem - obvykle za účelem podpory či zajištění osoby, nicméně jdou zaloţit také fondy za prospěšným účelem např. náboţenským, kulturním a jiným. Fond obecně můţe vzniknout: a) smlouvou, b) ze zákona, c) závětí. O ustavení správce do funkce samozřejmě rozhoduje buď ten, kdo zaloţil fond, nebo soud. Platí pravidlo: kdo jmenuje, odvolává. Ještě se vrátíme k osobě obmyšleného- tomu jsou pak odváděny výnosy, či část majetku z fondu. Kdyţ plody nepůjde mezi více obmyšlených dobře rozdělit, pak je zapotřebí je prodat v draţbě a výtěţek pak rozdělit.25 4.1.4
Závazkové - obligační právo Většina evropských systémů zná tuto část občanského práva, ve Francii je výslovně
zakotvena v knize třetí tamějšího občanského zákoníku Code Civile, v Rakousku se sice výraz obligace v Obecném zákoníku občanském vyskytuje zřídka, nicméně i zde je závazková část práva upravená. Skoro všechny státy s kontinentální právní kulturou znají závazkové právo, obligace mohou vzniknout buď klasicky uzavřením smlouvy, nebo vykonáním úkonu, který není souladný s právem. Dělení je následující: a) závazky vzniklé z kontraktu - ze smlouvy a b) z deliktu - z protiprávního jednání. Smlouva je v tomto systému zpravidla uzavřena dohodou smluvních stran, kdyţ jedna strana příjme nabídku strany druhé. Tento princip uzavření smlouvy se nazývá konsenzuální. Další moţnost, jak smlouvu uzavřít je reálný princip, tedy např. při smlouvě kupní je smlouva uzavřena předáním věci. Švýcarské právo poţaduje stejnou vůli obou stran, právo francouzské vyţaduje splnit čtyři předpoklady, aby smlouva nabyla platnosti:
25
ELIÁŠ, Karel a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava: Sagit, 2012, s. 591-596.
38
1) souhlas zavazující strany - řadí se zde i smlouvy jednostranné, pořád je třeba přijmout nabídku, musí zde být samozřejmě přijetí nabídky druhou stranou smlouvy, darování není sice dvoustranné, ale ten, kdo je obdarován, musí dar samozřejmě akceptovat 2) schopnost uzavřít smlouvu (způsobilost k právnímu jednání) 3) objekt určité smlouvy - není třeba vzájemnosti, stačí jednostrannost - stačí, ţe věc jako objekt smlouvy je dána jednou ze stran 4) přípustná příčina vzniku závazku - tedy kauzálnost smlouvy - darování . Dále se musíme věnovat i závazkům deliktním, tedy závazek vznikne způsobením určité škody. I zde je zapotřebí splnit několik podmínek: 1) škoda se musí stát, musí nastat 2) určité ustanovení právního předpisu není dodrţeno - je porušeno 3) kauzální nexus (příčinná souvislost) - musí být vztah mezi bodem 2) a 1) tedy porušení právního předpisu, a v důsledku tohoto porušení vznikne újma (škoda) 4) musí to být kryto zaviněním, nicméně na toto bodu uţ vţdy není trváno, zakotvuje se odpovědnost za riziko/ objektivní (komu např. určitá aktivita, fungování závodu prospívá, ten ponese odpovědnost). Rakouský občanský zákoník, ABGB, samozřejmě také obsahuje podmínky : vyţaduje se zde zavinění, je moţné nedodrţet povinnost vyplývající z uzavřené ze smlouvy, nebo mimo ní.26
4.2
Soukromé právo - anglický systém
4.2.1
Osoby a právo rodinné V právu anglickém nejsou, tak jak je známe z kontinentálního práva, osoby uvedené v
obecné části občanského zákoníku. Anglické právo pod pojmem persons chápe osoby nicméně pouze fyzické. Osobu právnickou výslovně právo nezná,
nemůţeme ji proto
překládat doslovně jako legal person, nýbrţ musíme pouţít výraz legal entity. Tento pojem však má svůj původ v právu anglickém, jako první právnická osoba (v dnešních měřítkách) se uvádí Východoindická společnost, z r. 1600. Je také upraveno sdruţení - osoby provádějící 26
KNAPP 1996, s. 157-159.
39
konkrétní činnost a také společnost obecně. První - sdruţení osob bez právní subjektivity je i v našem právu jako společnost, společnost - company uţ je samozřejmě typově právnická osoba, jakou známe i my. Poslední zákon upravující společnosti platí od r. 1948. Samozřejmě i zde lze manţelství uzavřít jako církevní před představitelem nejrozšířenější církve v Anglii, církve anglikánské. Také před orgánem církve schválené státem, nebo v dnešní době civilně - před státní mocí. V majetkovém uspořádání je ale velký rozdíl - není zde společné jmění manţelů, jejich majetky zůstanou takové, jaké byly dosud, tedy oddělené. Co se týče konce manţelství, zákon připouští samozřejmě smrt a pak důvody ze zákona. Manţelství můţe být: a) prohlášeno za neplatné, tedy neexistovalo, b) být zrušeno, tedy bylo platně uzavřeno a nyní se rozvádí. Rozvod se dělí do dvou stupňů provizorního prozatímního (zatím manţelství zůstává), pak definitivní - manţelství je definitivně ukončeno. Jak v kontinentálním právu, postavení dětí, které se narodily mimo a v manţelství je uţ de facto stejné. 27 4.2.2
Vlastnictví I zde se samozřejmě objevuje majetek. Také zdejší právo zná dělení na movité a
nemovité věci, ale toto dělení není moc významné. Mnohem důleţitější je dělení na real a personal property. Toto dělení mělo svůj význam při dědickém řízení, pro pozůstalost ve formě věcí movitých se uplatňovaly jiné předpisy neţ pro věci nemovité. Posloupnost se při dědění řídila tím principem, ţe nemovité věci dědil prvorozený syn. Ani v Anglii samotné se jiţ toto neuplatňuje, jen v Irsku (severním). Dále toto dělení má význam u odbornosti právníků, kteří se tou kterou oblastí zaobírají. Co se týče personal property, zaobírají se touto oblastí právníci se specializací na common law, v kontinentální Evropě by řešili právo obchodní. Zato druhou skupinu (real property) reprezentují právníci řešící převody nemovitých věcí. Musíme si také uvědomit, ţe vlastnictví - property má odlišný význam v anglickém právním systému, uţívá se pro věci movité. Ve Francii je jeden druh vlastnictví absolutní - viz výše. Je zajedno s jejím předmětem. V Anglii není vlastnictví chráněno ţalobou (věcnou). Zdejší vlastnictví není absolutní, neomezené. Vlastnit pozemek nelze, můţe se ale získat uţívací právo (zájem). Pro tento zájem existuje pojem estate. Těchto právních zájmů existuje několik, dělí se na více druhů.
27
KNAPP 1996, s. 173.
40
4.2.3
Trust Je velice významnou institucí angloamerického práva. Chrání finanční záleţitosti
nesvéprávných osob. Tato situace se můţe řešit více způsoby, buď dispoziční práva s majetkem nesvéprávné osoby vloţíme do rukou osoby, která má o tento majetek pečovat (opatrovník). V Anglii se svěří jiné osobě, neţ je osoba nesvéprávná, která má oprávnění zabezpečovat výkon práv ve prospěch nesvéprávné osoby. Také lze tento institut vyuţít i pro spolky, sdruţení - nicméně ne všichni mohou vykonávat práva, jen hlavní představitelé - ti však tato práva musí vykonávat v souladu se zájmy členů skupiny. Teoreticky by většinou nebylo zapotřebí ani právnických osob. Trust se také vyuţívá při dědění - majetek, který zbyl po zesnulém se nerozděluje hned mezi dědice, nýbrţ ho dostane do správy správce pozůstalosti, je tu od toho, aby se staral o práva náleţející dědicům či věřitelům. Ti pak obdrţí část / celý majetek. Trust jako institut je produkt equity a jako takový byl jí uznáván, avšak commnon law nikoli. Trust vzniká dohodou (smlouvou) dvou subjektů - jeho zakladatelem a trustee. Jako příklad uvedeme otce, který chce zabezpečit dceru. Svoje jmění vloţil do rukou člověka, kterému věřil (trustee). Ten s tímto majetkem disponoval a dceři měl poskytovat rentu. Tady vyplynul problém, co kdyţ trustee poruší svůj závazek? Jak uţ bylo uvedeno, ochrana nebyla common law přiznána, spíše měl tento závazek morální charakter. Proto se lidé obraceli na lorda kancléře, aby pro tento institut poskytl ochranu. Na základě common law trustee získal majetek, nicméně právo equity přikazuje, aby plnil své povinnosti v souladu s morálkou. Pokud by neuposlechl, tak lord kancléř, resp. jeho soud mu doručí příkaz (soudní). Pokud ho nesplní, pohrdá soudem a můţe jít do vězení. Trustee je majitelem trustu, resp. majetku, který je v něm obsaţen. Z pohledu common law je majitelem. Kromě prosté správy můţe s tímto svěřeným majetkem nakládat. Určitá pravidla pro nakládaní s majetkem by měla být obsaţena zároveň v právním jednání, kdy mu byla udělená určitá práva. Pokud zde nebyla pravidla obsaţena, soud mu je na ţádost udělil.28
4.2.4
Závazkové právo v anglickém právním systému Ve Francii je středobodem soukromého práva obligační - závazkové právo, které se
zakládá na právu římském. Ale v anglickém právu vůbec tato názvosloví neznají, vyjma 28
DAVID, René. Anglické právo. Bratislava: Vydavatelství Slovenské akademie věd, 1972, s. 95-108.
41
contracts (smluv) a torts (delikty v občanském právu) - za ně můţe být člověk odpovědný vedle občanského práva také podle práva trestního. Deliktní odpovědnost se bere jinak neţ v právu francouzském, je to způsobeno historickým vývojem. Ve středověku totiţ královské soudy stíhaly jen některé typy činů. Seznam writů existoval od r. 1285, byl zde předpoklad, ţe budou stíhány některé činy, nicméně nebyla zakotvena obecná odpovědnost za škodu. V anglickém právu je dodnes jen seznam jednání, která jsou shledána protiprávními. V souladu law of torts je zapotřebí chování škůdce zařadit pod příslušné provinění a pak tedy bylo moţno poţadovat náhradu škody. Postupem času některé delikty získaly větší váhu, některé naopak na svém významu a důleţitosti ztratily. Byly zakotveny nové torts (protiprávní činy). Doktrína - právní věda definovala obecnou odpovědnost, uvedla podmínky liberace (vyvinění se), určení jak má být velká náhrada újmy atd. Judikatura vydefinovala nedbalostní protiprávní čin. Aktuální vývoj směřuje k redefinování výše uvedeného nedbalostního pojmu - negligence. Kdyţ se budeme zabývat smlouvami a jejich právní závazností a vynutitelností, musíme se vrátit do Anglie koncem 12. století. Tehdy smlouvy nepoţívaly na soudech ochrany, neexistovala ţaloba. Musel se proto najít jiný způsob, jak vynutit plnění. Kdo toto plnění přes svůj závazek úplně nevykonal, vykonal pouze částečně, spáchal čin označený za trestný - tort of trespass. Postupem času se stejně kvalifikovalo celkové nedodrţení (nesplnění) smluvního vztahu. Ze ţaloby zvané tresspass se později vyvíjí nová ţaloba assumpsit. Problém je v tom, ţe common law neposkytuje ochranu uzavřené smlouvě mezi stranami, nemá moţnost uloţit vykonání dohody. Proto se common law postará jen o to, aby škodu, kterou ten, který závazek nesplnil vůči druhé straně, jí nahradil. Samozřejmě ne vţdy je toto moţné, jen za určitých podmínek: a) vyţadovat náhradu újmy můţe ten, který dal druhé straně závdavek za účelem potvrzení uzavřené smlouvy, b) ten, koho se ţaluje, kdyţ byla smlouva uzavírána, dal písemnou záruku, ţe právě uzavřel smlouvu - consideration, c) assumpsit se také nepouţívá při bezúplatných smlouvách, tedy smlouva musí být úplatná - jde tu o to, kdyţ se převádí jednostranně určitá věc, právní relevanci má pouze tehdy, kdyţ byla věc předána, aţ pak došlo k transferu vlastnictví na nového vlastníka. Z jakého důvodu ale byla nutná pro poskytnutí ochrany ţalobou assumpsit úplatnost smlouvy? Kvůli precedenčnímu charakteru common law se mohlo měnit common law jen velmi pomalu a v důleţitých případech. Obchodní smlouvy tuto moţnost vynutily. U bezúplatných smluv common law ochranu sice poskytlo - ale např. určitý úkon uţ musel být uskutečněn, nebo při uzavírání smlouvy musela být pouţita určená forma.
42
Equity tyto nedokonalosti od 16. století postupně odstraňovala, velký vliv na equity mělo právo církevní, které hlásalo, ţe smlouvy mají být dodrţovány. Lord kancléř někdy přikázal smlouvu splnit, tedy vykonat co strana podle smlouvy měla uloţeno. Kancléř se k tomu uchýlil tehdy, pokud náhrada újmy na základě common law nestačila. Bohuţel tato pravomoc záleţí na právním uváţení soudu a obvykle připadá v úvahu pouze v případě nemovitostí. Pokud vznikl nesoulad mezi projevenou vůlí a projevem učiněným navenek, pak equity korigovala přílišnou tvrdost common law. Aby omyl uznalo common law, v případě omylu, bylo zapotřebí, aby byl omyl zjevný. I přes toto všechno, na počátku století 19. toto právní odvětví bylo stále ještě částečně zastaralé, příliš tvrdé. Pozdějším právním vývojem se situace zlepšovala, hlavně díky předpisům přijímanými parlamentem a také samozřejmě judikaturní činnosti soudů. V jakém vztahu jsou zde právo obchodní a právo občanské? Anglické právu vůbec mezi nimi nerozlišuje. Od 18. stol. bylo právo obchodní absorbováno do common law. Do té doby se vyuţívalo jen při uzavírání obchodních smluv mezi kupci, podnikateli. V dnešní době díky stále častějšímu obchodu mezi zeměmi se způsoby řešení různých situací v právu týkajícím se smluv přibliţují.29 V ČR také došlo k pohlcení práva obchodního občanským, a to k 1. lednu 2014, kdy zaniklo samostatné obchodní právo upravené v obchodním zákoníku, dnes jiţ tedy není moţné uzavřít např. smlouvu o dílo podle dvojí úpravy.
4.3
Soudnictví ve Francii Je zakotveno ve mnoha různých zákonech, velice často v minulosti docházelo ke
změnám. Co se týče nejméně závaţných přečinů a přestupků, ty řeší soudy přestupkové a trestní soudy. Soukromoprávní spory s malou závaţností nejprve řeší prvoinstančně místní soudy sídlící v okresních městech. Soudy (obecné) jsou dále v departmánech (rozlohovově patří mezi okres a kraj). Pak existují soudy porotní - jsou specializovány na trestní právo jednají buď jako soudy prvého stupně ve více významných trestných činech, nebo jako soudy druhého stupně ve věci rozsudků trestních soudů. Ve Francii existuje také mnoho speciálních
29
DAVID 1972, s. 111-120.
43
soudů, řešící spory v právu pracovním a obchodním, soudy pro nezletilé, soudy pro sociální věci, soudy pro spory týkající se zemědělských pronájmů atd. Odvolací soudy řeší odvolání jak ve věcech trestních, tak soukromoprávních. Úplně nahoře v hiearchii obecní soudní instance je kasační soud. Nejvyšší soudcovská rada: tato rada má ale trochu jiný účel neţ třeba klasický Ústavní soud - má se starat o to, aby byla nápomocna prezidentovi při výkonu jeho práv a povinností, kterou mu funkce prezidenta republiky ukládá.
Předsedou je dokonce sám prezident,
místopředseda je ministr spravedlnosti. Tato rada je devítičlenná - 3 jsou sami soudci kasačního soudu, kasační soud sám chystá nominaci moţných členů - vybráni jsou opět 3, státní rada opět vytvoří nominaci - jeden člen vybraný, pak ještě dva další. Má tyto funkce: a) připomínky k návrhům milostí, b) předkládá nominace na soudce kasačního soudu a předsedu soudu odvolacího, c) působí jako orgán disciplinárního charakteru - pro soudce. Vysoký soudní dvůr: členové jsou voleni v rámci Senátu a Národního shromáţdění, předsedu si volí vysoký soudní dvůr vţdy ze svého středu. Pokud budou splněny určité předpoklady, je zde moţnost soudit samotného prezidenta Francouzské republiky. Samozřejmě předtím musí být prezident obţalován - rozhoduje o tom Senát a Národní shromáţdění - kaţdý orgán o tom musí rozhodnout nadpoloviční většinou svých členů. Je to také moţné pouţít proti ministrům ve vládě. 30 4.3.1
Ústavní rada Prakticky celou dobu, od Velké francouzské revoluce aţ do r. 1958, kdy vznikla ve
Francii pátá republika, měl téměř vţdy významnější postavení zákonodárný sbor - parlament. Ten měl svoji moc od občanstva. Ţe by byla ústavnost jakýmkoli způsobem kontrolována, to vůbec nepřicházelo do úvahy z důvodu strachu ze soudcokracie, vlády soudců. Tato zkušenost tady byla díky činnosti královských soudům v minulosti. Tedy bylo jasné, ţe nemohla působit ţádná instituce, která by zasahovala do zákonodárné činnosti. Tato situace se změnila během vnitřních problémů zákonodárného sboru v padesátých letech 20. století. Tehdy pak byla zvolena nová koncepce rozvrţení moci ve Francii díky nové ústavě, která je platná ve Francii dodnes. Aţ v Ústavě V. republiky je poprvé zakotvena Ústavní rada, která by se měla zabývat dozorem ústavnosti zákonů, které vytvoří zákonodárný sbor. Výkonná moc jiţ byla kontrolována Státní radou a kasačním soudem uţ ve století 19. I kdyţ uţ Francie ústavní kontrolu měla, zakotvila ji ale jinak neţ v ostatních státech náleţících do kontinentálně 30
KRESÁK, Peter. Porovnávacie štátne právo. Bratislava: Vydavatelské oddělení PF UK, 1993, s. 329-330.
44
evropského systému. Zvláštnosti jsou zejména v tom, ţe kontrola Ústavní rady je předběţná, má limitované kompetence. Lidé nemůţou své ústavní stíţnosti předkládat Ústavní radě, kdyţ se domnívají, ţe jejich základní práva utrpěla újmu. Není také moţné zabývat se spory o kompetenci. Toto jsou základní pravomoci Ústavní rady: 1) Přezkum, zda jsou nově přijímané předpisy v souladu s ústavou a ústavními zákony, obyčejnými zákony a jednacími řády - je zde povinnost, ještě před koncem legislativního procesu vţdy předloţit Ústavní radě ústavní zákony a jednací řády, co se týče normálních, běţných zákonů - tato moţnost je volitelná - předkládá prezident/premiér/předseda NS/předseda Senátu/60 poslanců či senátorů. 2) Kontrola, zda se volby uskutečnily řádně - v případě voleb prezidenta republiky je dokonce Ústavní rada vyhlašuje, jak dopadly. 3) Opět kontrola, zda bylo referendum uskutečněno řádně, vyhlašuje, jak dopadlo. Jak uţ bylo zmíněno, Ústavní rada nemá přímou pravomoc řešit vzniklé kompetenční spory. Nicméně kdyby snad parlament chtěl nějakým způsobem zasahovat do (ústavních) kompetencí vlády, ta se má obrátit na Ústavní radu s tím, aby buď ověřila, zda je ústavní jednání zákonodárného sboru, můţe také ověřit soulad zákona s ústavou před koncem legislativní procedury. Pokud by nastala opačná situace - vláda by vstupovala do pravomocí parlamentu - místo Ústavní rady jedná Státní rada. Jaké jsou termíny pro zásahy Ústavní rady? Obecně je to jeden měsíc, při akutním případu na poţádání vlády musí vynést rozhodnutí do osmi dnů. Ještě se budeme věnovat jejím členům. Je jich devět, na dobu devíti let, ex lege zde mají právo působit - a to doţivotně - bývalí prezidenti. Jednu třetinu z devíti členů jmenuje prezident, druhou třetinu předseda Senátu a poslední třetinu předseda NS. Samotný předseda je ze všech členů zvolen prezidentem. Ústavní rada má zvláštní charakter - ani nepatří přímo do moci soudní, ale kdo patří do Ústavní rady, má nezávislost jako běţní soudci. Členům Ústavní rady skončí mandát v případě, ţe poruší to, k čemu jsou podle ústavy povinni a zároveň o tom rozhodne Ústavní rada. Zajímavé můţe být, ţe mnoho ex-prezidentů vstoupilo do Ústavní rady. Ne však všichni, protoţe by nesměli působit dále jako politici - třeba Valéry Giscard d´Estaing na činnosti rady neparticipoval. Rada by měla pomáhat udrţovat vyváţení mocí ve státě především mezi vládou jako mocí výkonnou a parlamentem (Národním shromáţděním a
45
Senátem) jako mocí zákonodárnou. Od r. Rada 1977 kontroluje zákony i z hlediska, zda nejsou proti ústavně zaručeným občanským právům.31 Domnívám se, ţe Ústavní rada má ještě další význam - a to postarat se o bývalé prezidenty. Ne ve smyslu materiálním, ale spíše v tom, ţe se bývalí prezidenti, se svými vědomostmi a zkušenostmi získanými za celou svou kariéru, se stále mohou zapojovat do veřejného ţivota z této čestné funkce, ovlivňovat chod a směřování státu. Toto dle mého mínění u nás (v ČR) - chybí, proto si třeba bývalý prezident si zaloţil svůj osobní institut. Nebylo by myslím špatné uvaţovat o zavedení něčeho podobného jako Ústavní rady.
4.4
Soudní systém ve Velké Británii I zde platí soudcovská nezávislost, nejsou na nikom závislí - především ne na vládě. Je
tomu tak proto, aby bylo při jejich rozhodování dosaţeno nestrannosti. Soudci v Anglii mají trošku jinou roli neţ soudci na kontinentu - určují, jaký význam, vyznění má zákon, respektive jak vykládat zákon přijatý parlamentem. Zde se uplatňuje akuzační princip. Ten spočívá v tom, ţe soudce vynese svůj rozsudek na základě toho, co uslyší při soudním jednání od stran, které vedou spor. V některých evropských zemích kontinentálně - evropského systému je naopak inkviziční proces - zde je vyšetřující soudce, který shání důkazy a vede vyšetřování. Co se týče precedentů (rozsudků) - mají dvě části. Ratio decidendi, které je závazné pro další soudy, obiter dictum - tato část není závazná, ale můţe být svou argumentací, svým významem přesvědčivá. Nicméně kaţdý precedent má rozdílnou sílu, jinou bude mít precedent Nejvyššího soudu Spojeného království, jinou precedent niţších soudů. Jinak řečeno, platí zásada nadřazenosti precedentů. Soudci niţších soudů jsou proto vázáni rozsudky - precedenty soudů vyšších. V hiearchii soudů je nejvýš jiţ zmíněný Nejvyšší soud (Supreme Court) - jeho rozsudky jsou závazné pro všechny niţší soudy, pod ním je Odvolací soud (Court of Appeal) - ten je vázán rozhodnutími Nejvyššího soudu a opět jsou všechny niţší soudy jeho rozsudky vázány. Pak následuje Vrchní soud (High Court of Justice) - ten by měl být vázán rozhodnutími dvou vyšších soudů, ne však absolutně vţdy. Korunní soud (Crown court), pokud soudí jako prvoinstanční soud v trestních věcech, musí respektovat, jak rozhoduje Nejvyšší a Vrchní 31
KRESÁK 1993, s. 367-370.
46
soud. Pokud bychom chtěli zařadit z hlediska hiearchie niţší soudy - Hrabské a Magistrátské ty jsou vázány rozhodnutími Vrchního soudu, Odvolacího a Nejvyššího soudu. Ale ţádný soud království není vázán, jak rozhodují tyto niţší soudy. Musíme si také uvědomit, ţe také vstupem do tehdejších Evropských společenství (dnes EU), musí Spojené království respektovat judikaturu Evropského soudního dvora. Civilní a trestní soudy v Anglii a Walesu se hlavně snaţí věc objasnit po skutkové stránce, vyslýchají svědky, jsou před ně předkládány důkazy - platí to zejména pro niţší soudy. Vyšší soudy spíše případy řeší po právní stránce, neprovádí rozsáhlá dokazování a výslechy svědků. Třeba spory v oblasti rodinného práva se projednávají u nejniţších soudů Magistrátských / Hrabských soudů. Vzdělání, potaţmo výcvik soudců záleţí na tom, kde vykonávají svojí praxi. Začneme nejprve civilními soudy. Na magistrátských (smírčích) soudech zasedá buď 1, nebo 3 magistráti (laičtí, také smírčí soudci) - bez poroty. Nemají odborné právnické vzdělání. Třeba u věcí týkajících se rodinného práva se strany mohou odvolat k Hrabskému soudu, který se zabývá většinou soukromoprávních sporů, ať uţ se týkají sporům vzniklých ze smluv, stíţnostmi spotřebitelů v případě vadných věcí. Ţalobci se zde také mohou domáhat odškodnění za zranění, které jim bylo druhou osobou způsobeno. V Hrabských soudech zasedají soudci bez poroty, ta je zde pouze výjimečně. Sloţitější a mnohem komplikovanější případy, ať uţ po skutkové nebo právní stránce řeší Vrchní soud - ten se dělí na Family- Rodinný soud, Chancery - Kancléřský soud, Queen´s Bench division - Královský soud. Buď soudí prvoinstančně, nebo jako druhoinstanční soud. Z Vrchního soudu je moţné se odvolat k Odvolacímu soudu - ten pak rozhodne, zda rozhodnutí předchozích soudů potvrdí, či zruší - tímto jsou pak niţší soudy vázány. Soukromoprávní spory mohou obejít Odvolací soud, tedy z Vrchního soudu půjde věc rovnou na Nejvyšší soud - kdyţ by tento spor měl větší význam neţ jen mezi stranami sporu. Ten, kdo se odvolává, se musí vzdát práva na odvolání. Kdyţ pak Nejvyšší soud rozhodne, váţe tímto všechny ostatní soudy kromě sebe samotného. Pokud se budeme zabývat trestními soudy, většina trestních věcí se řeší před Magistrátskými soudy - řeší málo závaţné trestné činy. Někdy předávají obviněného Královskému soudu - jen ten ho můţe přísněji potrestat uloţením peněţité pokuty nebo uvězněním - trestem odnětí svobody. Děti pod 14 let a mladiství od 14 do 17 let jsou kromě případů vraţdy vţdy postaveni před speciální soud pro mládeţ (není zde porota) - je to speciální senát Magistrátského soudu.
47
Těţší trestné činy - vraţda, obchodování s drogami, krádeţ apod. řeší Korunní soud. Stát zde ve jménu Koruny pachatele obţaluje. Jednání probíhá před porotou, která se skládá z 12 osob - ty rozhodují, zda je obţalovaný vinen, či nikoli. Je moţné se odvolat ke Criminal Division - Trestnímu oddělení Odvolacího soudu. Nejvyššímu soudu.
32
Pak je moţné se ještě odvolat k
33
4.5
Parlament a hlava státu v Anglii
4.5.1
Zákonodárný sbor Spojené království nemá psanou Ústavu, jak je známá v zemích kontinentálního
právního systému. Nejvýznamnějším principem, kterým se řídí nepsaná ústava je nadvláda (převaha, suverenita) parlamentu. Moţná to bude trochu překvapivé, ale do zákonodárného sboru - parlamentu patří formálně i panovník, dále ji tvoří dvě komory parlamentu: House of Lords - panská sněmovna - zde jsou šlechtici světští a zástupci církve, dále House of Commons - sněmovna poslanecká/obcí. Neznáme zde ústavní zákony, ani zde není ústavní soud, který by jakýmkoli způsobem kontroloval ústavnost - protoţe platí princip, ţe jinému orgánu nenáleţí vytvářet náhradu ani za jeden akt parlamentu. Ke zmíněné suverenitě se traduje jeden vtip - parlament můţe cokoli, avšak nemůţe změnit ţenu v muţe a naopak. Dále je známé, ţe parlamentu skládá účty vláda (je mu odpovědná). Poslední princip spočívá v nevázanosti dalšího parlamentu s tím, jak předchozí sloţení parlamentu rozhodlo. Co se týče agendy, tak zde patří např. : vytváření právních předpisů, finanční dozor, určování vnitřní a vnější politiky, uděluje důvěru vládě, samozřejmě dohlíţí na vládu. Ve skutečnosti však díky většinovému modelu vládnou politici pocházející z té či oné politické strany, která získala ve volbách většinu v zákonodárném sboru, tedy vládě spíše asistuje a pomáhá, neţ by ji přehnaně kontroloval a kritizoval. To dělá opozice. Je zajímavé, ţe opoziční strana, respektive její vůdce je titulován jako premiér další moţné (alternativní) vlády. Jak uţ bylo řečeno, zákonodárný sbor má dvě komory. Dolní sněmovna - House of commons se utváří díky volbám, horní sněmovna - House of Lords - zasedají zde šlechtici - ať 32
PŘIDALOVÁ, E.; TOZZI, K.:. Legal English, Part I. Praha: Leges, 2008, s. 24-29. Evropská komise - portál evropské e-Justice. Obecné soudy- Anglie a Wales [online]. 1. května 2010 [cit. 13. února 2012]. Dostupné na < https://e-justice.europa.eu/content_ordinary_courts-18-ew-cs.do?member=1 >. 33
48
z řad církve, nebo světští. Dnes uţ ztrácí na významu, důleţitější je House of Commons. Skládá se ze 651 poslanců, zvláštností můţe být, ţe obvody jsou jednomandátové. Věkové hranice jsou 21 - pasivní volební právo a aktivní 18 let. Dále musí splnit ještě několik podmínek pro působení v této sněmovně - právní subjektivita, občanství, nesmí být šlechticem, který má oprávnění působit v House of Lords, nesmí být státním úředníkem, působit v ozbrojených sloţkách, nesměl se při podnikání dostat do úpadku, být knězem církve irské, skotské či římskokatolické a další. Maximální funkční období je pětileté. Panovník má významnou pravomoc týkající se rozpouštění sněmovny - je to moţné prakticky kdykoli, ovšem na ţádost ministerského předsedy. I kdyby House of Commons dosáhla délky mandátu pěti let a nebyla by tato komora rozpuštěna, tak pátým rokem přesně na den od zvolení zanikne. Toto je pro ministerského předsedu celkem výhodné, protoţe sám si můţe zvolit nejlepší čas pro toto rozpuštění. Nabízí se otázka, co v případě nepředvídatelných okolností, kdy není moţné rozpouštět sněmovnu. Je zde moţnost vydání zvláštního zákona, který prodlouţí mandát nanejvýš o jeden rok. Ale je zapotřebí souhlas House of Lords. Prakticky tohoto zákona bylo pouţito během 2. světové války. House of Commons má také svého předsedu, je jím speaker. Ten, ač zvolen z řad poslanců, pak nemá hlasovací právo, ale rozhoduje, zda udělí slovo a předsedá schůzím. Je třeba se ještě zmínit o zajímavém institutu whip, česky nadháněč. Starají se o kontrolu docházky za svou politickou stranu, instruují poslance své strany, jak hlasovat. V případě neposlušnosti jim hrozí hlavně politické a jiné postihy. Díky těmto naháněčům se prakticky neuplatňuje formálně volný mandát. Je to ale plus pro zajištění stálosti vlády.34 Domnívám se, ţe tento institut naháněčů je velmi prospěšný. Můţe totiţ vzniknout vláda, případně vládní koalice, která je závislá na pár poslaneckých hlasech. Pokud to srovnáme s naší politickou kulturou, nezřídka se stává, ţe pár poslanců vystoupí ze strany, přestoupí do jiné či zůstanou poslanci nezařazení a v krizovém hlasování o ne(důvěře) nehlasuje spolu se svým poslaneckým klubem. Toto jednání je jedním z více faktorů, které podlamuje důvěru veřejnosti v institut parlamentní demokracie. Naopak ve Velké Británii je tato situace velice výjimečná. Ještě se v krátkosti budeme zabývat House of Lords, sněmovnou lordů. Lordi mohli být buď světští: a) dědiční , b) povýšení, c) právníci - lordové Nejvyššího odvolacího soudu.
34
KRESÁK 1993, s. 178-185.
49
Dědiční lordové musí být ve šlechtickém stavu a dále musí být hlavním představitelem rodu, jejich počet je okolo 780. Není také vyloučeno, ţe se některý z lordů vzdá svého titulu. Tím tento titul získá jeho dědic, ten se pak můţe rozhodnout, zda akceptuje titul a bude se účastnit na práci v House of Lords. Je tomu tak proto, ţe není moţné působit zároveň v obou komorách a v dolní komoře je moţné získat více vlivu. Člena House of Lords je moţné také vyloučit dočasně, kdyţ o to příslušná osoba poţádá a přitom se delší dobu nezúčastňuje zasedání a schůzí této komory. Lordové jmenovaní doţivotně nemusí být občané Spojeného království, ale práci v komoře mohou vykonávat pouze občané. Před čtvrtstoletím jich bylo 375. Dále lordové - právníci Nejvyššího odvolacího soudu - těch bylo 11. Z historických důvodů byl House of Lords také v hiearchii nejvyšším soudním orgánem. Byli zde jmenováni právníci, zabývající se soudními pravomocemi této komory.35 R. 2009 soudní pravomoci přešly na Nejvyšší soud - Supreme Court.36 Dalšími členovy komory jsou církevní lordi, také lordi duchovní. Zda patří: arcibiskupové, biskupové a diecézní biskupové církve (samozřejmě anglikánské). Ty nominuje sama církev. Samozřejmě i zde jsou nezbytné podmínky - věk 21 let, občanství, nesměli být odsouzeni - trest odnětí svobody, nesměli podnikat a dostat se do úpadku. Vedení je následující: i zde je předseda, který je titulován jako Lord kancléř (jmenován králem/ královnou). Lord kancléř se pak automaticky z této pozice stává součástí vlády. Není obvykle zapotřebí, aby pro své jmenování byl Lord kancléř šlechtického původu. V takové situaci, kdyţ ho najmenuje král/ královna do této pozice, udělí mu také šlechtický titul. I kdyţ Lord kancléř je členem vlády, přesto nezůstává úplně nestranný. Poslanci z House of Commons samozřejmě chtějí podporu i z horní komory.37
35
KRESÁK 1993, s. 185-186. House od Lords. The history of House od Lords. [online]. 2011 [cit. 30. března 2014]. Dostupné na < http://www.parliament.uk/documents/lords-information-office/lords-briefing-papers/15840HoLBriefinghistory.pdf >. 37 KRESÁK 1993, s. 186-188. 36
50
4.5.2
Panovník Monarchou se na základě předpisů o nástupnictví se stávají děti krále Jakuba I., který
vládl v letech 1603 aţ do r. 1625. Současnou panovnicí je Alţběta II., vládnoucí od r. 1952. Aby se ještě mohl stát potomek panovníkem, musí být členem anglikánské církve a sloţit slib. Kompetence má panovník/ panovnice v oblasti moci zákonodárné, výkonné i soudní. Zákonodárná moc se projevuje tím, ţe aby se z usnesení zákonodárného sboru stal zákon, je třeba podpis - souhlas královny. Výkonná moc - vláda je titulována jako vláda jejího veličenstva, de iure tedy vláda náleţí královně, reálně však vládne vláda, kterou řídí premiér, královna můţe pomoci vládě svojí radou, kritikou, náleţí ji také právo u příleţitosti otevření parlamentu přečíst projev premiéra - plán vlády, co zamýšlí vláda uskutečnit. Soudní moc rozsudky se nevyhlašují jako v republice jménem republiky (vzhledem k monarchistickému zřízení), ale jménem královny. Ta také má moţnost udělovat milost - avšak musí to být navrhnuto min. vnitra. Důleţitou roli však královna má v těchto situacích: kdyţ po volbách nebude jasná nadpoloviční většina, předseda vítězné strany rezignuje a nebude znám nástupce - v takových případech můţe svobodně královna zvolit premiéra. Královna není obecně z výkonu své funkce odpovědná (vůči parlamentu). Ale aby platilo její rozhodnutí, je zapotřebí kontrasignace - spolupodpis odpovědného ministra, který pak můţe být odpovědný - kromě několika mála případů: kdyţ nesouhlasí s navrţeným zněním zákona, rozpouští parlament na ţádost ministerského předsedy, jmenuje osobu šlechticem. Kdyby třeba došlo v legislativním procesu k moţnému střetu s právním řádem (návrh zákona by byl protiprávní) - královna s tímto nemusí souhlasit. Královna je také hlavou dalších zemí Společenství národů, např. i Kanady, zde je ale jiná situace. Od r. 1941 uţ nejsou kanadští občané britští poddaní, protoţe o deset let dříve obdrţela Kanada značnou nezávislost. Pokud není královna přítomná, její povinnosti trvale vykonává generální guvernér, ten má spíše jen obřadní funkce. Guvernér je jmenován královnou, na návrh kanadského premiéra.38
38
KRESÁK 1993, s. 273-276.
51
4.6
Parlament a hlava státu ve Francii
4.6.1
Parlament Parlament v páté republice radikálně zeslábl, protoţe moc prezidenta byla novou
ústavou radikálně posílena. Současná
republika je ve Francii nazývána odborníky jako
racionalizovaná parlamentní republika, obsahuje tedy elementy prezidentské vlády. Výkonnou moc hlavně uplatňuje vláda. Co se týče přímo moci zákonodárné, tak Francie má dvoukomorový parlament - skládá se z Národního shromáţdění a Senátu. NS má asi kolem 600 poslanců s mandátem na 5 let. Voleni jsou, jak je tomu obvyklé, v přímých, tajných volbách. Zajímavé je, ţe zároveň jsou zvoleni i záloţní poslanci (kdyby se některý z poslanců třeba dobrovolně vzdal mandátu nebo zemřel, není zapotřebí uspořádávat doplňovací volby). Systém voleb je většinový a má dva kola. Obvykle poslanci reprezentují určitý svůj obvod, část regionu, to se projevuje v praxi kumulací funkcí - starosta je vyslán svými voliči do parlamentu. Je dokonce pro něho zavedeno i označení poslance - starosty. I kdyţ se stane pouhým poslancem, či dokonce členem vlády nebo i premiérem, obvykle neskončí ve své dosavadní funkci starosty a dále v ní souběţně pokračuje. Senát je hlavním reprezentantem zástupců regionů, obcí, zkrátka místních samosprávných celků. Má 300 členů, jsou voleni nepřímo na období 9 let, vţdy po třech letech se obmění 1/3. Senátory proto nevolí přímo občanstvo, ale pouze speciální volitelé: radové z regionů, radové generální z departmánů, poslanci a reprezentanti obcí. Zde naopak platí princip poměrného zastoupení. Aby byl zákon schválen, je třeba, aby byly pro návrh obě komory. Senát je ale slabší vzhledem k NS. Aby obě dvě komory byly zajedno, je ustanoven institut výborů určených k diskuzi (mají se dohodnout). Pokud tato dohoda nebude moţná, vláda můţe povolit NS, aby záporné stanovisko Senátu přehlasovala.39 4.6.2
Prezident Prezident má ve Francii velmi významné a silné postavení ve srovnání s ostatními
hlavami států. Jeho pozice můţe být stejná, moţná dokonce silnější neţ v prezidentském systému. V systému čistě prezidentském je prezident hlava státu a zároveň stojí v čele výkonné moci( je v podstatě zároveň i premiérem). Ve Francii však je i premiér. Důvody proč tak tomu je, jsou historické. Minulá ústava IV. republiky totiţ dala velice silné pravomoci 39
SELTENREICH 2010, s. 314- 316.
52
parlamentu, které nebyly vůbec běţné ve standardních parlamentních systémech. Z parlamentu vycházela vláda, její předseda a dokonce i prezident. Parlament byl zaloţen na poměrném volebním systému, nebyl proto příliš stabilní, vnitřně byl rozdělený a strany se přetahovaly o moc. Prezident nebyl příliš silný, neměl ţádné kompetence ve vztahu moc výkonná x zákonodárná. Ve výsledku to způsobovalo stále krize, často se měnily vlády. V té době také začalo docházet ke ztrátě kolonií a také konfliktům na severu Afriky a na jihovýchodě Asie. V r. 1958 vznikla velká krize ústavního charakteru, které se vyřešila nástupem Charlese de Gaulla k moci, který se stal premiérem s mimořádnými pravomocemi a nechal vytvořit novou ústavu - která platí ve Francii dodnes - Ústavu V. republiky. Můţeme ji charakterizovat tím, ţe některé prvky byly zamířeny proti parlamentní demokracii. De Gaulle totiţ dobře věděl, ţe krize vznikla díky rozdrobenosti a neschopnosti politických stran se dohodnout. Proto novou republiku chtěl vystavět jinak, prezident dostal úplně nové a silné postavení, dohlíţí na ústavu a stará se o to, aby veřejná moc byla plně funkční. Bylo také nutné zakotvit způsob, jakým bude prezident volený. Zpočátku, do r. 1962 měl být prezident volen voliteli, tak jak je volen americký prezident. Pak se způsob volby změnil, přímo je od té doby volen občany. Pro zvolení hned v kole prvním je třeba absolutní většina hlasů, pokud ne, tak se uskuteční druhé kolo, kde postupují dva nejlepší kandidáti. Tma pak postačí relativní většina. Vítěze pak vyhlásí jiţ dříve zmíněná Ústavní rada. Je třeba dodrţet termín konání těchto voleb - alespoň 20, nanejvýš 35 dní před koncem mandátu dosluhujícího prezidenta. Prezident navíc není limitován počtem mandátů. Prezident není odpovědný z výkonu své funkce, není odvolatelný. Je součástí výkonné moci. Vyvstává zde ale menší komplikace díky skutečnosti, ţe úřad premiéra zde zůstal zachován. Dokonce vládě se říká jinak v závislosti na osobě předsedajícího. V případě prezidenta - prezidentská rada a premiéra - rada kabinetní. Premiér je jmenován klasicky prezidentem na návrh premiéra. Vláda musí být samozřejmě (a je) odpovědná zákonodárnému sboru, ten vyslovuje ne/důvěru. Slabé místo ústavy je fakt, ţe není zde výslovně stanoven vztah mezi předsedou vlády a prezidentem. To můţe být problém, kdyţ vláda a prezident patří k jiným politickým hnutím. Jeho pravomoci jsou zejména tyto: a) rozpouštění zákonodárného sboru - Národního shromáţdění (zapotřebí předtím probrat s premiérem a předsedy obou parlamentních komor) b) předkládat návrh zákona upravující fungování veřejné moci pomocí referenda c) udělovat milost d) signovat dekrety, nařízení ministerské rady 53
e) prezident můţe vznést ţádost o opětovné projednávání celého/části zákona (od řádného schválení zákona a doručení tohoto předpisu vládě běţí prezidentovi lhůta 15 dnů ) f) kdyţ 15 dnů uplyne, zákon vyhlašuje g) jmenuje osoby do úřadů civilních a vojenských, do Státní rady, úřadu velvyslanců h) můţe svolat k jednání Ústavní radu, do které nominuje 3 členy, jí také můţe dát na kontrolu zákony ( ještě předtím, neţ je vyhlásí). Kdyby však došlo ke krizi, ohroţení republiky, nebo by bylo nutné dodrţet mezinárodní závazky, fungování státních orgánů je ohroţeno, můţe prezident (opět zapotřebí se poradit s předsedou vlády, obou komor parlamentu, Ústavní radou) provést potřebné úkony, ale musí je sdělit občanům. Samozřejmě prezident je také nejvyšší velitel vojsk. 40
40
KRESÁK 1993, s. 290-295.
54
Závěr Ve své práci jsem se snaţil co nejvíce popsat a přiblíţit čtenáři tyto dva hlavní dominantní světové právní systémy. V první kapitole jsem se zabýval nejprve pozicí římského práva jako základem dnešního moderního práva, které převládá a uplatňuje se spíše v systému kontinentálním. Dále jsem řešil základní vymezení - nejprve geografické, které je velmi členité a rozmanité v kontinentálně - evropském systému, narozdíl od anglického právního systému, který se tak bohatě nečlení. Prameny práva se v dnešní době sbliţují, i v anglickém systému uţ začíná převládat právo psané tvořené parlamentem. Zato kontinentální právo téměř nezná právní obyčeje, kterou jsou běţné v anglickém právním systému. Popsal jsem zde pojmy common law a equity, bez kterých jsme se v dalších kapitolách práce neobešli. Je moţná trošku těţší tyto a další pojmy pochopit, nicméně doufám, ţe se to podařilo. Ve dvou následujících kapitolách jsem chtěl představit alespoň část historie Francie a Anglie se zaměřením na právní vývoj, zejména tu dobu, v které se utvářelo a postupně definovalo právo. Bylo velice těţké ji vybrat, nakonec jsem zvolil právo od období římské říše aţ do středověku. Za to, jaké je právo dnes, většinou můţe historický a kulturní vývoj, který byl zapříčiněn více faktory, ať uţ geografickou polohou, tak silnými vlivy církve. V poslední kapitole z mé práce jsem zvolil několik právních odvětví, které jsem srovnal tím, ţe jsem se snaţil popsat je a charakterizovat nejprve v jednom, potom v druhém systému. Chtěl jsem zjistit, co mají tyto systémy společné a v čem se odlišují. Nejvíce jsem se věnoval soukromému právu, které je kaţdému z nás nejbliţší, a to proto, ţe se s ním setkáváme denně. I kdyţ jsem se věnoval převáţně výše uvedeným zemím, zmínil jsem v této části také Německo, Rakousko i ČR. Velmi zajímavá je podobnost svěřenského fondu, který byl do našeho práva nově zaveden s tak typickým produktem anglického práva, jako je trust. Jsme svědky neustálého sbliţování a propojování právních kultur, které dokládá i tento výše zmíněný příklad. Dále jsem se zabýval organizací soudnictví, jak obecnými soudy, tak i z hlediska zkoumání ústavnosti - u obecných soudů nejsou veliké rozdíly, ale spíše v anglickém právu neexistuje instituce Ústavního soudu, jaký je třeba v ČR, nebo ve Francii a dalších státech Evropy. Dále jsem se zabýval precedenčním charakterem anglického práva a pravidly, podle kterých jsou soudy vázány. Nakonec jsem probral hlavy státu a zákonodárné sbory. Je evidentní, ţe zde jsou rozdíly - jak ve zřízení, tak v pravomocích hlavy státu, kdy prezident oplývá velmi silnými pravomocemi, narozdíl od královny, jejíţ pravomoci jsou spíše formální. 55
Postupem času dochází a dle mého názoru bude dále docházet vlivem Evropské unie, mezinárodního obchodu a globalizaci ještě k většímu průniku těchto dříve téměř samostatných a na sobě nezávislých právních kultur.
56
Seznam použité literatury: Tištěné monografie: 1. DAVID, René. Anglické právo. Bratislava: Vydavatelství Slovenské akademie věd, 1972. 2. ELIÁŠ, Karel a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava: Sagit, 2012. ISBN 978-80-7208-922-2. 3. FRÝDEK, Miroslav. Kurs římského práva. Ostrava: Key publishing, 2011. ISBN 978-80-7418-119-1. 4. HRUŠKOVIČ, I., KÁLESNÁ, K., ŠTEFANOVIČ, M. Svetové právné systémy. Bratislava: Univerzita Komenského v Bratislavě, 1994. ISBN 80-223-0772-6. 5. HUNGR, Pavel. Srovnávací právo - Právní kultury. Ostrava: Key Publishing, 2008. ISBN 9788087071571. 6. KNAPP, Viktor. Velké právní systémy (Úvod do srovnávací právní vědy). Praha: C.H. Beck, 1996. ISBN 80-7179-089-3. 7. KRESÁK, Peter. Porovnávacie štátne právo. Bratislava: Vydavatelské oddělení PF UK, 1993. ISBN 80-7160-043-1. 8. KUKLÍK, Jan a Radim SELTENREICH. Dějiny angloamerického práva. 2.vydání. Praha: Leges, 2011. ISBN 978-80-87212-87-5. 9. PŘIDALOVÁ, Eva a Kamila TOZZI. Legal English, Part I. Praha: Leges, 2008. ISBN 978-80-87212-06-6. 10. SELTENREICH, Radim a kol. Dějiny evropského kontinentálního práva. 3.vydání. Praha: Leges, 2010. ISBN 978-80-87212-54-7.
Internetové zdroje: 1. Evropská komise - portál evropské e-Justice. Obecné soudy - Anglie a Wales [online].
1.
května
2010
[cit.
13.
února
2014].
Dostupné
na
<
https://e-
justice.europa.eu/content_ordinary_courts-18-ew-cs.do?member=1 >. 2. House od Lords. The history of House od Lords. [online]. 2011 [cit. 30. března 2014]. Dostupné na < http://www.parliament.uk/documents/lords-information-office/lords-briefingpapers/15840HoLBriefing-history.pdf >.
57
