SPRAVEDLNOST A ROZHODČÍ ŘÍZENÍ JUSTICE AND THE ARBITRATION

INTERNATIONAL SCIENTIFIC DAYS 2006 "Competitivness in the EU – Challenge for the V4 countries"

Faculty of Economic and Management SAU in Nitra Nitra, May 17-18, 2006

SPRAVEDLNOST A ROZHODČÍ ŘÍZENÍ JUSTICE AND THE ARBITRATION TUZA Jiří, (ČR) – ZAPLETALOVÁ Dana, (ČR) ABSTRACT The meaning of the term justice in relation to an individual is influenced by his own subjective attitude. Therefore, the assesment of a concrete matter by different legal persons may lead, in respekt of justice, to considerably different results. In the Czech legal framework the term justice was usually linked to the decision making power of courts which were to represent the justice. A new phenomenon has entered into this awareness, in the form of the institution of the arbitrator, which was introduced by the Arbitration Law. The arbitrator is a juristic person of private law, who is vested with the authority of making decisions in business relations, with all the consequences, while the arbitrator need not meet general and expert qualification requirements, which are the prerequisites for the exercise of the function of a judge.When executing his decision making power, the arbitrator is bound by regulations of the substantive law, and the law permits him, under certain conditions, to make decisions based on the principles of equity. Authors of the article contemplate the relation between justice and law in conneciton with specific features of business relations and solving of disputes, especially in the cases where the legal rules themselves refer to the justice. KEY WORDS justice, arbitration, arbitr ÚVOD V rozvíjejícím se tržním prostředí vzniká v hospodářské soutěži množství právních vztahů mezi soutěžiteli. S právními vztahy je vždy spojena možnost vzniku nejasností, nedorozumění a různého výkladu ustanovení smluv, což ve svém důsledku může vést ke vzniku sporů. Pokud se strany nedokáží dohodnout na smírném řešení svého sporu, očekávají od jiné autority, že posoudí jejich názory a spor rozhodne. Tradičně je v moderním státě takovou autoritou stát, což ostatně vyplývá z jeho povahy a funkce. Právo ale také připouští, aby v majetkových sporech, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a sporů vyvolaných prováděním konkursu nebo vyrovnání, rozhodovala autorita odlišná od státu, a to jeden nebo více rozhodců, anebo stálý rozhodčí soud. MATERIÁL A METÓDY Toto soukromoprávní řešení sporů upravuje zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen zákon). Tímto zákonem je upraveno rozhodování majetkových sporů nezávislými a nestrannými rozhodci a také výkon rozhodčích nálezů. Zákon umožňuje smluvním stranám předem se dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, bude rozhodovat soukromoprávní subjekt. V zásadě platí, že rozhodčí řízení nelze použít v procesu zadávání veřejných zakázek. Za zvláštní druh rozhodčího řízení lze považovat smírčí řízení, což je institut, který zakládá možnost požádat o smírčí řízení u Evropské komise, jestliže jde o

993



zakázky zadávané zadavateli působícími v odvětví vodního hospodářství, energetiky, dopravy a telekomunikací.1 VÝSLEDKY Když uvážíme, že od autority rozhodující spor očekávají zúčastnění rozhodnutí spravedlivé, nabízí se otázka, kdo je větší zárukou spravedlnosti z pohledu očekávání účastníků? Vyřešení této otázky je výsledkem hodnotícího procesu účastníků smluvního vztahu, a to obou stran vzhledem k tomu, že nelze jednostranně požadovat, nebo vynucovat tento způsob řešení. Dalším významným prvkem, který hraje v procesu rozhodování roli, je menší míra formálnosti a možnost rychlého vyřešení sporu. Podmínky tohoto způsobu řešení sporů si strany mohou dohodnout v takzvané rozhodčí smlouvě. Rozhodčí smlouvu mohou platně uzavřít, jestliže by mohly o předmětu sporu uzavřít smír. Smlouva nemusí být uzavřena ve formě smlouvy o rozhodci až v okamžiku vzniku sporu, ale může být součástí konkrétní smlouvy už v době jejího uzavírání a není vyloučena také rozhodčí smlouva, která se bude vztahovat na všechny spory, které by v budoucnu vznikly z určitého právního vztahu nebo z vymezeného okruhu právních vztahů ve formě rozhodčí doložky. Smlouva se může vztahovat jak na práva, která z právních vztahů přímo vznikají, tak i na otázku právní platnosti těchto právních vztahů, jakož i na práva, která s těmito právy souvisejí. Rozhodčí smlouva se vztahuje také na právní nástupce stran, například při postoupení pohledávky, převodu dluhu a přistoupení k závazku, pokud to strany výslovně nevyloučí. Zákon stanoví, že rozhodčí smlouva musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná. Písemnost formy zůstává zachována i tehdy, je-li rozhodčí smlouva sjednána telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, které umožňují zachycení jejich obsahu a určení osob, které rozhodčí smlouvu sjednaly. K platnému uzavření smlouvy dojde také, tvoří-li rozhodčí doložka součást podmínek, kterými se řídí smlouva hlavní, k níž se rozhodčí doložka vztahuje, nebo jestliže písemný návrh hlavní smlouvy s rozhodčí doložkou byl druhou stranou přijat způsobem, z něhož je patrný její souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy. Rozhodcem může být občan České republiky, který je zletilý a způsobilý k právním úkonům. Zákon také umožňuje, aby rozhodcem byl cizinec, pokud je způsobilý k právním úkonům podle práva svého státu, nebo podle práva České republiky. Funkce dozorce je funkcí dobrovolnou a nikdo není povinen tuto funkci přijmout. Pokud ji však přijme, je povinen vykonávat ji v souladu s tímto zákonem a dalšími předpisy. Přijetí funkce rozhodce musí být v písemné formě. Rozhodce se může své funkce vzdát, ale jen ze závažných důvodů nebo se souhlasem zúčastněných stran. Rozhodce je povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se dozvěděl v souvislosti s výkonem funkce. V rozhodčí smlouvě se zpravidla určuje počet i osoby rozhodců, anebo stanoví způsob, jak mají být osoby rozhodců určeny. Konečný počet rozhodců ale musí být vždy lichý. Osobu rozhodce může navrhovat každá strana a tito rozhodci pak volí předsedajícího rozhodce. Ten, kdo má být nebo byl určen či jmenován rozhodcem, musí bez odkladu oznámit stranám nebo soudu všechny okolnosti, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti a pro něž by byl jako rozhodce vyloučen. Pokud strana, která podle dohody měla jmenovat rozhodce a nejmenovala jej do 30 dnů od doručení výzvy druhé strany, potom je kterákoli strana oprávněna podat návrh na jmenování rozhodce soudem. Soud při jmenování rozhodce přihlíží k předpokladům pro jeho nezávislé a nestranné rozhodování. Rozhodce, který by nemohl rozhodovat nezávisle a nestranně je

1

K tomu srov. Jurčík, R. Zákon o veřejných zakázkách. Komentář. 1. vydání. Praha : C.H.Beck, 2004, 522 s. ISBN: 80-7179-661-1, výklad k § 95 zákona o veřejných zakázkách, a Jurčík, R.: K některým ustanovením nového zákona o veřejných zakázkách. Právní zpravodaj č. 4/2004. str. 1 – 5. ISSN 1212-8694

994



z projednávání věci vyloučen. Může se z tohoto důvodu vzdát funkce sám, nebo o jeho vyloučení rozhodne soud. Zákon připouští také zřízení stálých rozhodčích soudů. Rozhodčí řízení je návrhové a zahajuje se žalobou adresovanou a doručenou rozhodci. Rozhodce sám rozhoduje o své pravomoci věc projednat a rozhodčí řízení se koná v místě dohodnutém stranami. Strany mají v rozhodčím řízení rovné postavení a musí jim být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Strany se také mohou dohodnout na postupu, kterým má rozhodce vést řízení. Není-li takové dohody, postupuje rozhodce v řízení způsobem, který považuje za vhodný tak, aby bylo vedeno bez zbytečných formalit, aby byla poskytnuta stejná příležitost k uplatnění práv všem stranám a zjištěn skutkový stav věci potřebný pro rozhodnutí sporu. Nedohodnou-li se strany jinak, je řízení před rozhodcem ústní a vždy neveřejné. Vyslýchat svědky, znalce a strany v rozhodčích řízení je možné jen když se k nim dobrovolně dostaví a poskytnou výpověď. Za stejných podmínek mohou provádět jiné důkazy. Rozhodce působí během řízení na strany, aby se dohodly na smírném vyřešení sporu. Při rozhodování se rozhodce řídí hmotným právem pro spor rozhodným; může však spor rozhodnout podle zásad spravedlnosti, avšak jen tehdy, jestliže jej k tomu strany výslovně pověřily. Toto ustanovení významným způsobem posiluje vizi účastníků ve spravedlivé řešení sporu. Pokud účastníci preferují spravedlnost do té míry, že pověří rozhodce rozhodovat podle zásad spravedlnosti bez ohledu na hmotné právo pro spor rozhodné, je to známkou postradatelnosti pozitivního práva ve vztahu k subjektivnímu hodnoceni pojmu spravedlnost. V tomto případě může být tedy spravedlivého řešení sporu dosaženo z právního hlediska ,,laikem“, což také zákon v ustanoveních vymezujících osobu rozhodce předpokládá. „Mnohé výklady věnované problematice spravedlnosti začínají často konstatováním, že existují různá vymezení spravedlnosti, a to z hlediska politického, právního, sociálního, náboženského atd.“(Machalová 1998: 125) Je tedy zřejmé, že spravedlnost je pojem, který je spjat se základními společenskými normativními systémy, především s morálkou a právem, přičemž spravedlnost představuje stav, ke kterému by měla dopomoci morálka i právo a právo by mělo být prostředkem k dosažení cíle. Spravedlnost by tedy měla být vyjádřením obecně žádoucího stavu věcí, ovšem vždy ve vztahu k individualizovaným subjektům. Hodnocení stavu věcí, tedy rovněž toho, zda je spravedlivý či nespravedlivý, je velmi individuální záležitostí. Nelze vždy stanovit spravedlnost pro každého stejnou, byť je často chápána a vysvětlována v souvislosti s rovností, kterou má také vyjadřovat. Jako spravedlivé je chápáno např. rovné postavení účastníků před zákonem, rovný přístup k odměňování za stejnou vykonanou práci, rovné postavení mužů a žen, rovné postavení dětí manželských i mimomanželských v rodinněprávních vztazích, rovný nárok účastníků právních vztahů na uplatnění procesněprávních prostředků ochrany jejich práv atp. Uvedenou rovnost (spravedlnost) zaručují právní normy, které v mnohém vycházejí z norem morálních, případně hodnotí stav věcí podobně jako normy morální. Takovéto shodné hodnocení spravedlnosti však není vždy stejné, a to jak z pohledu uvedených normativ, tak vlastními subjekty, jež jsou stavem věcí dotčeni. Hart ve své definici spravedlnosti chápe rovnost, která je její součástí, jako stejnost rozhodování, tedy stejný postup a stejné hodnocení stejných případů. Právo nemůže zaručit naprostou spravedlnost s ohledem na rozdíly v subjektivním hodnocení spravedlnosti každého jedince, může však dopomoci k tomu, aby stejné chování bylo hodnoceno stejně, v souladu s právem, které platí pro všechny, a to bez ohledu na dosažený stupeň jejich emotivního či sociálního vývoje. Vzhledem ke skutečnosti, že rozhodci mají povinnost rozhodovat podle platného práva, případně v souladu se spravedlností a dále v zhledem k tomu, že řízení před rozhodci jsou neveřejná a nálezy rovněž, není tedy možná kontrola a porovnávání jednotlivých postupů a rozhodnutí (nálezů) v takové míře a přístupnosti jako u rozhodnutí soudů, je možné připustit

995



určité pochybnosti o spravedlnosti, které má být dosaženo rozhodci. Může být „neprůhledné“ nalézání práva skutečně spravedlivé, tedy alespoň v souladu s výše zmíněnou podstatou definice Harta? Zákon svěřuje rozhodčím nálezům stejné účinky jako soudním rozhodnutím, ale současně ukládá soudům určité povinnosti ve vztahu k činnosti rozhodců, konkrétně formou kontrolní pravomoci (možnost zrušení rozhodčího nálezu v případě vad), dále pak formou pomocné a konzultační činnosti. Tímto je činnost rozhodců nepřímo podrobena kontrole soudních orgánů. Rozhodčí řízení končí vydáním rozhodčího nálezu, nebo usnesením. Tyto doklady jsou po nabytí právní moci předány do úschovy okresnímu soudu. Strany mohou ve stanovených případech podat (v prekluzivní lhůtě tří měsíců od doručení) návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem. Návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem a zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí je možno podat, pokud: a) byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, b) rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje, c) ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem, d) rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců, e) straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, f) rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému, g) se zjistí, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení. DISKUSIA Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů vychází z mnohaletých zkušeností rozhodčích soudů v mezinárodních obchodních vztazích, ve vnitrostátních podmínkách řešení civilních majetkových sporů je však novým jevem a názory na tento způsob realizace ochrany práv a oprávněných zájmů se stále vyvíjí. Zákon přináší možnost účastníkům závazkových vztahů předem si zvolit jinou možnost řešení případného sporu než soudní cestou, tedy možnost volby rozhodčího řízení. Jelikož každá dohoda je projevem vůle účastníků, není tato výjimkou. Proto je na účastnících, jakým způsobem zváží a využijí zákonem danou možnost pro případné posuzování jejich vzájemných práv a povinností. Navíc dává zákon možnost účastníkům v rozhodčí smlouvě určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak mají být určeni. To je možnost, kterou v soudním řízení žádný z účastníků nemá. V soukromoprávních odvětvích je právem poskytována smluvní volnost účastníků, s čímž plně koresponduje i smluvní volnost při uzavírání rozhodčí smlouvy, která je dohodou o tom, že v případě sporů o majetkových nárocích účastníků bude rozhodováno v rozhodčím řízení. Účastníci smlouvy by měli posoudit veškerá rizika takového rozhodnutí a zvážit, zda je jejich prvořadým zájmem dosáhnout v případě sporu spravedlnosti rychle a pružně prostřednictvím rozhodce, či ponechat spravedlnost na rozhodování soudů, které jsou orgánem státu. Právo však zůstává v obou případech řešení sporů stejné a chápání spravedlnosti se všemi subjektivními náhledy rovněž. ANOTÁCIA Význam pojmu spravedlnost ve vztahu k jednotlivci je výrazně ovlivněn jeho vlastním subjektivním postojem. Proto velmi často přináší hodnocení z hlediska spravedlnosti jedné

996



konkrétní věci, ale různými subjekty, značně odlišné výsledky. V českém právním prostředí byl pojem spravedlnost většinou spojován s rozhodovací pravomocí soudů, které měly spravedlnost reprezentovat. Do tohoto povědomí vstoupil nový fenomén v instituci rozhodce, kterou zavedl zákon o rozhodčím řízení. Rozhodce je soukromoprávní subjekt, kterému uvedený zákon svěřuje rozhodování sporů v podnikatelských vztazích, a to se všemi důsledky, přičemž rozhodce nemusí splňovat obecné a odborné předpoklady, kterými je podmíněn výkon funkce soudce. Při své rozhodovací činnosti je rozhodce vázán hmotněprávními normami a za určitých podmínek mu zákon umožňuje rozhodovat podle zásad spravedlnosti. Autoři stati se zamýšlí nad vztahem práva a spravedlnosti v souvislosti se specifikami podnikatelských vztahů a rozhodováním sporů, zejména pak v případech, kdy právní norma sama na spravedlnost odkazuje KĽÚČOVÉ SLOVÁ spravedlnost, rozhodčí řízení, rozhodce LITERATÚRA 1. Bělohlávek, A. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1.vydání. Praha: C.H. Beck, 2004. ISBN 80-7179-629-8. 2. Machalová, T. Úvod do právní filozofie. I. Díl, (Základní pojmy). Brno: Právnická fakulta MU, 1998. ISBN 80-2101-829-1. KONTAKTNÁ ADRESA Mgr. Jiří Tuza, Ústav práva, Provozně ekonomická fakulta MZLU v Brně, Zemědělská 1, 613 00 Brno, tel.: 00420 545132258, e-mail: [email protected] JUDr. Dana Zapletalová, Ústav práva, Provozně ekonomická fakulta MZLU v Brně, Zemědělská 1, 613 00 Brno, tel.: 00420 545132257, e-mail: [email protected]

Recenzent: doc. Ing. Jozef Žaja, PhD.

997

SPRAVEDLNOST A ROZHODČÍ ŘÍZENÍ JUSTICE AND THE ARBITRATION

Recommend Documents