Spotřebitelské smlouvy

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Spotřebitelské smlouvy Bakalářská práce

Autor:

Taťána Herklocová Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Jiří Matzner PhD.

duben, 2010

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury.

V Praze, dne 10. 4. 2010

Taťána Herklocová

Poděkování: Děkuji svému vedoucímu bakalářské práce JUDr. Jiřímu Matznerovi za poskytnutý čas a podněty k předkládané práci.

Anotace V této

bakalářská

práci

se

autorka

pokusila

zaměřit

na

problematiku

spotřebitelských smluv, které jsou relativně novým pojmem v českém právním systému. Čtenář se dozví, co vlastně spotřebitelské smlouvy jsou, s jakými nejčastějšími typy spotřebitelských smluv se setkáváme, kdo můţe být účastníkem spotřebitelsko-smluvních vztahů. Dále se seznámíme s organizacemi, které spotřebiteli poskytují ochranu jak na území ČR, tak i v zemích EU. Nezmíněny nezůstanou ani smlouvy uzavírané s bankovními institucemi, protoţe i klient banky je slabší smluvní stranou. Nedílnou součástí této práce jsou vzory smluv, a to konkrétně

smlouva kupní, nájemní smlouva a smlouva o

kontokorentním úvěru.

Annotation In this bachelor’s thesis, the author has tried to focus on the issue of consumer contracts, which are a relatively new concept in the Czech legal system. The reader can learn what consumer contracts mean, what are the most common contracts they will face when involved in Consumer-contractual relationships. In addition, we meet with organizations that provide protection to consumers in the CR, and in EU countries. Also mentioned are contracts with banking institutions as the client is the weaker party here too. An integral part of this work are models of contracts, namely the purchase agreement, rental agreement and the agreement on bank overdraft.

Obsah ÚVOD....................................................................................................................................................... 6 1

LEGISLATIVNÍ ÚPRAVA SPOTŘEBITELSKÝCH SMLUV V ČR ...................................................................................... 7 1.1 Vývoj spotřebitelské legislativy v Evropské unii ............................................................................. 7 1.2 Spotřebitelská legislativa v ČR ..................................................................................................... 10 2 SPOTŘEBITELSKÉ SMLOUVY – OBECNĚ ........................................................................................................... 12 2.1 Co se rozumí spotřebitelskými smlouvami? ................................................................................. 12 2.2 Kupní smlouva ............................................................................................................................. 13 2.3 Smlouva o vkladu ......................................................................................................................... 14 2.4 Smlouva o dílo ............................................................................................................................. 15 2.5 Nájemní smlouva ......................................................................................................................... 15 2.6 Pojistná smlouva.......................................................................................................................... 17 2.7 Cestovní smlouva ......................................................................................................................... 19 2.8 Smlouva o ubytování ................................................................................................................... 20 2.9 Smlouvy o přepravě ..................................................................................................................... 21 2.10 Smlouva o běžném účtu ............................................................................................................... 23 2.11 Smlouva o vkladovém účtu .......................................................................................................... 24 2.12 Smlouva o úvěru .......................................................................................................................... 25 2.13 Smlouva o inkasu ......................................................................................................................... 25 2.14 Smlouva o bankovním uložení věci .............................................................................................. 26 3 SPOTŘEBITEL A BANKA ............................................................................................................................... 27 3.1 Teorie ........................................................................................................................................... 28 3.2 Kontokorentní úvěr ...................................................................................................................... 28 3.3 Spotřebitelský úvěr ...................................................................................................................... 29 3.4 Hypotéční úvěr ............................................................................................................................. 30 4 OCHRANA SPOTŘEBITELE ............................................................................................................................ 34 4.1 Státní orgány v ochraně spotřebitele........................................................................................... 36 4.2 Parlament České republiky .......................................................................................................... 36 4.3 Ministerstvo průmyslu a obchodu ............................................................................................... 37 4.4 Státní inspekční orgány................................................................................................................ 37 4.5 Ochrana spotřebitele a Evropská unie ......................................................................................... 37 4.6 Evropské instituce ........................................................................................................................ 39 4.7 Evropské spotřebitelské organizace ............................................................................................. 41 4.8 Finanční arbitr.............................................................................................................................. 42 4.9 Koncepce spotřebitelské politiky na léta 2006 až 2010 ............................................................... 44 ZÁVĚR .................................................................................................................................................... 46 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ............................................................................................................... 47 SEZNAM POUŽITÝCH GRAFŮ A TABULEK ................................................................................................. 48 SEZNAM PŘÍLOH .................................................................................................................................... 48 PŘÍLOHA Č. 1 – KUPNÍ SMLOUVA ............................................................................................................ 49 PŘÍLOHA Č. 2 – NÁJEMNÍ SMLOUVA ....................................................................................................... 51 PŘÍLOHA Č. 3 – SMLOUVA O KONTOKORENTNÍM ÚVĚRU ........................................................................ 53

5

Úvod V posledních letech je stále častěji skloňována otázka spotřebitelské problematiky, resp. fenoménu ochrany spotřebitele. V kaţdodenním ţivotě se naprostá většina z nás ztotoţňuje s rolí spotřebitele, ne jen při nákupu zboţí či výrobku, ale i při vyuţívání nabízených sluţeb. Znalost rizik a dlouhodobých důsledků vyuţívání jednotlivých produktů je ale zatím relativně nízká, ačkoli finanční rizika se stala jedním z hlavních témat dnešního světa. I proto je v současné době daleko více potřebná znalost práv spotřebitele. K rozvoji ochrany spotřebitele přispívá také do značné míry Evropské společenství tím, ţe problematiku ochrany zahrnulo do svých cílů, čehoţ dosahuje úpravou a vydáváním směrnic, které jsou členské státy povinné harmonizovat a implementovat do práva svých států. Jedná se o členské státy EU. V České republice se začátky ochrany spotřebitele objevují v 90. letech minulého století, kdy se na našem území budoval demokratický právní stát. Nejprve vznikala veřejnoprávní ochrana spotřebitele, která se soustředila zejména na kvalitu a nezávadnost výrobků a sluţeb, způsob prodeje výrobků a sluţeb. Vytvářel se tedy systém zřízený na veřejnoprávní ochraně. Právní úprava postupně reagovala na zneuţívání jednání profesionála z pozice silnější smluvní strany. Hlavním problémem byl zejména obsah právního úkonu, kdy spotřebitel měl stanoveny povinnosti v značném nepoměru k jeho právům. Pozice smluvních stran se vyrovnaly tím, ţe do právního řádu, v soukromoprávní oblasti se jedná občanský zákoník, se zavedly kogentní ustanovení (to znamená ustanovení, od kterých se smluvní strany nemohou odchýlit). Jak vyplývá z výše uvedeného ochrana spotřebitele má stále větší význam, a to nejen v České republice, ale poutá pozornost i ostatních států Evropy a světa, proto jsem si pro předkládanou práci vybrala téma spotřebitelské smlouvy. Ty představují těţiště soukromoprávní ochrany spotřebitele, pozornost bude také věnována tolik diskutované ochraně spotřebitele. Tato práce je rozdělena do 4 kapitol, jejím hlavním cílem je bliţší seznámení se spotřebitelskými smlouvami, jejichţ nejčastější typy zmiňuje kapitola 2 a problematikou ochrany spotřebitele, na kterou jsem se zaměřila v kapitole 4 níţe.

6

1

Legislativní úprava spotřebitelských smluv v ČR

1.1 Vývoj spotřebitelské legislativy v Evropské unii Historie Evropské unie začíná v roce 1951, kdy Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo a Nizozemí podepsaly v Paříţi Smlouvu o zaloţení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO). Těchto šest států se v ní zavázalo společné postupovat v rozvoji dvou klíčových odvětví — těţby uhlí a výroby oceli. Vzhledem k tomu, ţe ustanovení zakotvená ve smlouvě se dařilo naplňovat, z čehoţ měly zakládající členské státy zřetelný prospěch a uţitek, dohodly se tyto státy v r. 1957 na vzniku Evropského hospodářského společenství (EHS) a Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom). Smlouvy o zřízení obou těchto společenství byly podepsány 25. března 1957 v Římě. Římské smlouvy, jak se těmto smlouvám téţ říká, byly postupně rozšiřovány a doplňovány: v únoru 1986 byl podepsán Jednotný evropský akt (účinnost od 1. července 1987), v únoru 1992 Smlouva o evropské unii (známá jako Maastrichtská smlouvai), v říjnu 1997 Amsterdamská smlouva (účinnost od 1. května 1999) a v prosinci 2000 Smlouva z Nice (účinnost od 1. března 2002). Hlavním smyslem Společenství bylo vytvoření společného trhu zaloţeného na celní unii a dodrţování čtyř základních svobod, jimiţ jsou volný pohyb zboţí, sluţeb, osob a kapitálu. Nezbytnou součástí společného trhu bylo jiţ od počátků zavedení a dodrţování společných soutěţních pravidel, aby nebyla hospodářská soutěţ na společném trhu narušována. Vznikly také tři společné politiky — zemědělská, obchodní a dopravní. Významným prvkem bylo vytvoření společných institucí (dnes známých jako Evropská komise, Rada, Evropský parlament a Soudní dvůr) a tvorba právních norem platných a vynutitelných ve všech členských státech, jejichţ základní funkcí je sbliţování národního práva s cílem dosáhnout řádné fungování společného trhu. Problematika ochrany spotřebitele v počátcích integrace chyběla, i kdyţ má pro naplnění a fungování vnitřního trhu zásadní význam. Přestoţe ve Smlouvě o Evropském hospodářském společenství nebyla o ochraně spotřebitele ţádná zmínka a Společenství nemělo v této oblasti ţádné pravomoci ani rozpočtové zdroje, dostala se do pozornosti vrcholných představitelů jiţ začátkem 70. let — poprvé tomu bylo na paříţském summitu v roce 1972, kdy hlavy států a vlád vyzvaly k politické akci v této oblasti. Krátce nato představila Evropská komise Předběţný program EHS o ochraně spotřebitele a informační 7

politice (v dubnu 1975).1 Tento dokument, který se stal později základem spotřebitelské legislativy Společenství, shrnul pět základních práv spotřebitelů:  ochrana zdraví a bezpečnosti,  ochrana ekonomických zájmů,  náhrada škody,  informace a vzdělávání,  zastoupení. Konkrétně k ochraně zdraví a bezpečnosti napomáhají přísné normy na výrobu potravin, léčiv a dalších výrobků, poţadavky na značení zboţí. Ekonomické zájmy jsou chráněny např. opatřeními proti klamavé reklamě, nepřiměřeným smluvním podmínkám, podomnímu obchodování, ustanoveními o spotřebitelském úvěru, apod. Informovanost a vzdělávání zajišťuje Komise především podporou spotřebitelských organizací, které sestavují přehledy cen a testují kvalitu výrobků. Posiluje se také způsob, jakým se můţe spotřebitel soudně domáhat náhrady škody, kterou utrpěl zakoupením nekvalitního výrobku, ať jiţ ve svém domovském nebo v jiném členském státě2. JUDr. Věra Knoblochová uvádí, ţe v programu dále zaznělo, ţe spotřebitelská politika má průřezový charakter a uvedené cíle byly postupně začleňovány do zvláštních politik Společenství (např. do hospodářské politiky, společné zemědělské politiky, politiky ţivotního prostředí, energetické a dopravní politiky, aj.). Po tomto Předběţném programu následovaly další programy, nicméně aţ Jednotný evropský akt a následně přijímanou legislativu lze označit za skutečný začátek komunitární spotřebitelské politiky. Jednotný evropský akt, který pevně stanovil, ţe vnitřní trh musí vzniknout do konce roku 1992, zakotvil poprvé v primárním právu pojem spotřebitel. Čl. 100a (dnes čl. 95) Smlouvy zmocnil Evropskou komisi navrhovat opatření na ochranu spotřebitelů, přičemţ základem

měl

být

vysoký

stupeň

ochrany.

Toto

zplnomocnění

je

upravené

v Amsterdamské smlouvě v čl. 95 odst. 3: „Komise bude ve svých návrzích podle odstavce 1 týkajících se zdraví, bezpečnosti, ochrany ţivotního prostředí a ochrany spotřebitele vycházet z vysoké úrovně ochrany a přihlédne přitom zejména k novému vývoji

1

KNOBLOCHOVÁ, Věra. Vývoj oblasti ochrany spotřebitele v EU od počátků v r. 1951 aţ do současnosti, 2006. Dostupný z WWW: http://www.mpo.cz/zprava7587.html . 2 KNOBLOCHOVÁ, Věra. Strategie spotřebitelské politiky na unijní úrovni, 2007. Dostupný z WWW: http://www.mpo.cz/dokument3287.html . 8

zaloţenému na vědeckých poznatcích. V rámci svých pravomocí usilují o tento cíl téţ Evropský parlament a Rada.―3 Po Předběţném programu následovaly další programy/strategie, které na něho v zásadě navazovaly: pro léta 1981 — 1986, 1990 — 1993, 1993 — 1995, 1996 — 1998, 1999 — 2001, 2002 — 2006, 2007 — 2013. První programy obsahovaly priority, jako jsou reprezentace spotřebitelů, jejich informovanost nebo bezpečnost výrobků. Po přijetí Maastrichtské smlouvy v roce 1992 se dostaly do popředí zájmu přístup spotřebitelů ke spravedlnosti, prodej spotřebitelského zboţí a související záruky, smlouvy sjednávané na dálku, srovnávací reklama, přeshraniční transakce, ţaloby na zdrţení se jednání v oblastech ochrany spotřebitele, finanční sluţby, vzdělávání spotřebitelů. V posledním období, v návaznosti na narůstající přeshraniční aktivity a vztahy, byla pozornost věnována oblasti nekalých obchodních praktik a spolupráci dozorových orgánů. Stávající program obsaţený v rozhodnutí č. 1926/2006/ES má dva základní cíle: (1) zajistit vysokou úroveň ochrany spotřebitele, zejména prostřednictvím kvalitnějších dokladů, lepších konzultací a lepšího zastupování zájmů spotřebitelů; a (2) zajistit účinné pouţívání právních předpisů v oblasti ochrany spotřebitele, především prostřednictvím spolupráce při jejich vymáhání, poskytování informací, vzdělávání a prostřednictvím právních prostředků nápravy. Program uvádí pro oba cíle celkem jedenáct akcí, pomocí nichţ (samostatně či jejich vzájemnou kombinací) mají být cíle dosaţeny. Výše finančního příspěvku z rozpočtu Evropské unie byla určena na 156,8 miliónu EUR, přičemţ z této částky budou vyhrazeny téţ prostředky na chod výkonné agentury. Dalším významným dokumentem strategické povahy, který s výše uvedeným také souvisí, je Komisí schválená Strategie spotřebitelské politiky EU 2007 — 2013 (z 13. března 2007). Strategie označuje spotřebitelskou politiku za křiţovatku, kde se protínají na jedné straně konkurenceschopnost (tj. růst a zaměstnanosti) a podpora práv občanů EU na straně druhé.4 Povědomí o významu spotřebitelských zájmů, a to jak obecně, tak pokud jde o dopady oblasti ochrany spotřebitele na vnitřní trh, se stát od státu liší. Rovněţ organizační aspekt ochrany spotřebitele je značně různorodý. To je dáno nejen tradicemi jednotlivých států či regionů nebo rozdíly mezi starými a novými členskými státy, ale i skutečností, ţe 3

Amsterdamská smlouva. Dostupný z WWW: http://cs.wikipedia.org/wiki/Amsterdamsk%C3%A1_smlouva 4 KNOBLOCHOVÁ, Věra. Strategie spotřebitelské politiky na unijní úrovni, 2007. Dostupný z WWW: http://www.mpo.cz/dokument3287.html . 9

právní úprava je úpravou minimální. Minimální úprava znamená, ţe členské státy mohou zachovat stávající nebo přijmout novou přísnější právní úpravu, která jde nad rámec komunitární úpravy. Významným posunem jsou však nově přijímané předpisy, které obsahují jiţ úpravu maximální.5

1.2 Spotřebitelská legislativa v ČR Spotřebitelské smlouvy jsou oblastí, která byla našemu soukromému právu ještě před pár lety takřka neznámá. Jejich právní úprava je nutná pro kompatibilitu našeho právního řádu s legislativou Evropských společenství, kde cílem je především poskytnout ochranu slabší smluvní straně, coţ je výrazným trendem moderního soukromého práva. V České republice došlo k výraznému posunu v této oblasti teprve po roce 2000. Právní úprava spotřebitelských smluv byla do našeho právního řádu implementována zákonem č. 367/2000 Sb., kterým se změnil zákon č. 40/1964 Sb., ObčZ., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Tímto zákonem č. 367/2000 Sb. došlo v oblasti spotřebitelských smluv k promítnutí tří směrnic Evropských společenství do našeho právního řádu, a to:  směrnice

rady

93/13/EHS

z

5.4.1993

o nepřiměřených

podmínkách

ve spotřebitelských smlouvách;  směrnice rady 85/577/EHS z 20.12.1985 o ochraně spotřebitele při smlouvách sjednávaných

mimo

obchodní

provozovnu;

(podle

této

směrnice

se

spotřebitelem rozumí „fyzická osoba, která úkony, na něţ se tato směrnice vztahuje, činí za účelem, ke kterému nelze přičítat ani podnikatelský ani jiný výdělečný charakter);  směrnice Evropského parlamentu a rady 97/7/ES z 20.5.1997 o ochraně spotřebitele z hlediska smluv uzavřených na dálku; (tato směrnice zas definuje spotřebitele jako kaţdou fyzickou osobu, která v rámci smluv spadajících pod tuto směrnici jedná za účelem, který nepatří k její výdělečné činnosti). Směrnice nemá obecnou závaznost ve vztahu k jednotlivcům. Je to právní akt, který zavazuje subjekty, jímţ je adresován, a to jsou výhradně členské státy. Směrnice určuje pouze cíl, jehoţ má být dosaţeno. Jakou formou či metodou, bude poţadovaného výsledku dosaţeno, zůstávají plně v kompetenci státu. 5

KNOBLOCHOVÁ, Věra. Vývoj oblasti ochrany spotřebitele v EU od počátků v r. 1951 aţ do současnosti, 2006. Dostupný z WWW: http://www.mpo.cz/zprava7587.html . 10

Spotřebitelské smlouvy jsou v občanském zákoníku obsaţeny následovně:  v ustanoveních § 53 a 54 jsou upraveny tzv. smlouvy sjednané na dálku;  v ustanoveních § 57 je provedena úprava tzv. smluv uzavíraných mimo provozovnu;  ustanovení § 55 a 56 jsou obecná pro všechny smlouvy, v nichţ vystupuje dodavatel a spotřebitel; Mohou být uzavírány nejen podle občanského zákoníku, ale také podle obchodního zákoníku, a to v souladu § 262 ObchZ. V obchodním právu rozlišujeme tzv. absolutní obchody, to jsou závazkové právní vztahy, které se řídí vţdy obchodním zákoníkem, a tzv. absolutní neobchody, tzn. smluvní vztahy, které upravuje občanský zákoník popř. zvláštní právní předpis k občanskému zákoníku. Další kategorií jsou relativní obchody, coţ jsou právní vztahy upravené jak občanským tak obchodním zákoníkem. Dle povahy subjektu je právní vztah upraven dle občanského nebo dle obchodního zákoníku. Nutno podotknout, ţe v případě tzv. fakultativních obchodů, si strany smlouvy mohou zvolit, zdali se jejich projev vůle v podobě spotřebitelské smlouvy bude řídit občanským nebo obchodním zákoníkem, coţ je ve smyslu ust. § 262 odst. 1 obchodního zákoníku moţné. Tuto svoji volbu musí promítnout do smlouvy, a to v případě, ţe se dohodli na obchodním zákoníku, v opačném případě se má za to, ţe smlouva se řídí ustanoveními občanského zákoníku.6 Dovoluji si zdůraznit, ţe pokud se spotřebitelská smlouva bude řídit ustanoveními obchodního zákoníku a směřuje-li ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je taková spotřebitelská smlouva povaţována za neplatnou resp. její příslušná ustanovení. Toto ustanovení odst. 1 § 262 ObchZ, které říká― Strany si mohou dohodnout, ţe jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261 ObchZ, se řídí tímto zákonem. Jestliţe taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná―7 je kogentní a nelze ho proto smluvními stranami měnit.

6 7

Mgr. Tomáš Hulva, Právo ochrany spotřebitele, vydání první, ASPI, a.s., ISBN 80-7357-172-2 Pramen: § 262 Obchodního zákoníku 11

2 Spotřebitelské smlouvy – obecně 2.1 Co se rozumí spotřebitelskými smlouvami? Existuje několik různých, ačkoliv podobných, definic pojmu spotřebitelské smlouvy, zejména za účelem definování tohoto pojmu pro příslušný právní předpis. Spotřebitelskými smlouvami jsou smlouva kupní, smlouva o dílo, případně jiné smlouvy upravené v části osmé občanského zákoníku, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel (§ 52 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník). Dodavatelem je v tomto vztahu osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.8 Nutno poukázat na to, ţe ustanovení týkající se spotřebitelských smluv nelze aplikovat na inominátní smlouvy (smlouvy, které nejsou výslovně upraveny občanským zákoníkem v části osmé). Jde o smlouvy uzavírané ve smyslu ustanovení § 51 občanského zákoníku (účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláštně upravena, a to za předpokladu, ţe taková smlouva nebude odporovat obsahu nebo účelu občanského zákoníku). Bez výjimky, pro všechny typy spotřebitelských smluv platí, ţe se nesmí odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele a zároveň se spotřebitel nemůţe platně vzdát práv, která mu zákon poskytuje, či nemůţe jinak zhoršit své smluvní postavení. Takovéto případné ujednání by ve smlouvě zapříčinilo neplatnost. Dalším důleţitým prostředkem k ochraně slabší smluvní strany, čili spotřebitele, je ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku, které říká, ţe nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s poţadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (toto se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění nebo cenu plnění). Občanský zákoník v ustanovení § 56 odst. 3 udává výčet nepřípustných smluvních ujednání. Pro vyloučení pochybností s ohledem na význam spotřebitelských smluv platí vţdy výklad pro spotřebitele příznivější - opět jeden z instrumentů ochrany slabší smluvní

8

DUPAL, Libor; NOVÁK, Karel; SLOSSBERGER, Otakar. Rádce spotřebitele 2. Brno, 2005, ISBN 80251-0497-4 12

strany. Je nutné podotknout, ţe v takovém případě jde o výklad významu příslušné smlouvy, nikoli o přání a představy spotřebitele.9 Nejčastěji se setkáváme ve spotřebitelských vztazích s těmito typy smluv: A) Podle občanského zákoníku:  kupní smlouva;  smlouva o vkladu;  smlouva o dílo;  nájemní smlouva;  pojistná smlouva;  cestovní smlouva;  smlouva o ubytování;  smlouvy o přepravě. B) Podle obchodního zákoníku:  smlouva o běţném účtu;  smlouva o vkladovém účtu;  smlouva o úvěru;  smlouva o inkasu;  smlouva o bankovním uloţení věci.

2.2 Kupní smlouva Kupní smlouva je upravena v ustanoveních § 588 aţ 627 občanského zákoníku. Právní úprava je fakticky rozdělena na úpravu obecnou a na úpravu zvláštní. Ta se týká prodeje zboţí v obchodě. Jedná se převáţně o kogentní ustanovení. Z hlediska prodeje zboţí v obchodech jsou významné některé veřejnoprávní předpisy, jeţ zakotvují povinnosti prodávajících vůči spotřebitelům. Jedná se zejména o zákon č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele, a o zákon č. 455/1991 Sb. o ţivnostenském podnikání.10 V publikaci Rádce spotřebitele 2 autoři uvádí, ţe prodejem se rozumí uzavření smlouvy, přičemţ dochází k nabytí vlastnického práva kupujícím k prodávané věci.11

9

Mgr. Tomáš Hulva, Právo ochrany spotřebitele, vydání první, ASPI, a.s., ISBN 80-7357-172-2 Mgr. Tomáš Hulva, Právo ochrany spotřebitele, vydání první, ASPI, a.s., ISBN 80-7357-172-2 11 DUPAL, Libor; NOVÁK, Karel; SLOSSBERGER, Otakar. Rádce spotřebitele 2. Brno, 2005, ISBN 80251-0497-4 10

13

Podle ustanovení §588 občanského zákoníku z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.12 Z toho vyplývá, ţe podstatnými náleţitostmi takové smlouvy jsou tedy určení předmětu koupě a dohodnutá kupní cena. Předmět koupě je velmi důleţité přesně vyspecifikovat u movitých věcí uvést výrobní číslo, výrobce, rok výroby a u nemovitých věcí uvést u jakého katastrálního úřadu je nemovitost zapsaná, v jakém katastrálním území a číslo nemovitosti. Je skutečně výhodné dopodrobna vypsat všechny součásti věci (předmětu koupě) i všechno příslušenství, předejde se tím případným pozdějším sporům. Co se týče kupní ceny, nestačí uvedení její dohodnuté výše, je potřeba jasně určit způsob úhrady. Například sjednat zaplacení i předání při podpisu, nebo uhradit pouze část kupní ceny s tím, ţe zbytek bude doplacen v budoucnu, nebo je moţno vyjednat splátkový kalendář, v němţ budou uvedena data splátek, jejich výši i způsob zaplacení takových splátek. Dále je v kaţdé smlouvě důleţitá přesná identifikace smluvních stran – určit subjekty nově vznikajícího právního vztahu. Vzor kupní smlouvy tvoří nedílnou součást této práce jako její příloha č. 1.

2.3 Smlouva o vkladu Smlouva o vkladu je upravena v ustanoveních § 778 aţ 787 občanského zákoníku. Smlouva o vkladu vzniká mezi fyzickou nebo právnickou osobou ("vkladatel") a peněţním ústavem sloţením vkladu u peněţního ústavu a jeho přijetím peněţním ústavem.13 Úpravu provedenou občanským zákoníkem blíţe řeší vyhláška ministerstva financí č. 47/1964 Sb. o peněţních sluţbách občanům, ve znění pozdějších předpisů. Smlouva o vkladu je smluvním vztahem mezi vkladatelem a peněţním ústavem, který má ve správě vkladatelovy finanční prostředky a vyplácí mu úrok z vkladu. Peněţní ústav vydáním vkladní kníţky nebo vkladního listu potvrzuje smlouvu o vkladu. Vkladní kníţka je vydaná, kdyţ se předpokládá, ţe výše vkladu se bude měnit a vkladní list je potvrzením o jednorázovém vkladu. Od 1. 1. 2001 můţe peněţní ústav vystavovat pouze vkladní kníţky a vkladní listy na jméno, nikoliv na doručitele. Vkladní kníţky na doručitele byly zrušeny k 31. 12. 2002 s tím, ţe právo vkladatele na vyplacení zůstatku bude trvat po dobu 10 let od uvedeného data. Obecně platí, ţe práva z vkladů se nepromlčují, ale právní úprava smlouvy o vkladu 12 13

Pramen: § 588 Občanského zákoníku Pramen: § 778 Občanského zákoníku 14

obsahuje speciální právní úpravu, která stanoví, ţe pokud vkladatel po 20 let se vkladem nenakládal ani nepředloţil vkladní kníţku na doplnění záznamu, ruší se vkladový vztah uplynutím této doby. Vkladatel má pak právo na výplatu zůstatku zrušeného vkladu. Na takovou výplatu se pohlíţí jako na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 451 a násl. občanského zákoníku, a to bezdůvodné obohacení, jeţ vzniklo z právního důvodu, který později odpadl.14

2.4 Smlouva o dílo Smlouva o dílo je upravena v ustanoveních § 631 aţ 656 občanského zákoníku. Právní úprava je rozdělena na obecná ustanovení o smlouvě o dílo a na zvláštní ustanovení týkající se dvou druhů smlouvy o dílo, a to zvláštní ustanovení o zhotovení věci na zakázku a zvláštní ustanovení o smlouvě o opravě a úpravě věci. Smlouva o dílo představuje závazek zhotovitele vůči objednateli provést dílo na své nebezpečí a závazek objednatele vůči zhotoviteli dílo převzít a zaplatit za něj kupní cenu. Jedná se zde o věc ještě neexistující (předmětem je zadání zhotovení věci), na rozdíl od kupní smlouvy, kde předmětem je jiţ příslušná existující věc. Z toho vyplývá, ţe podstatnými náleţitostmi takové smlouvy jsou tedy dohoda o předmětu díla a jeho ceny. Pokud cena nelze dopředu stanovit, řídí se ujednání o ceně příslušnými ustanoveními občanského zákoníku. Zhotovitel díla odpovídá za vady zhotovené, opravené či upravené věci. Záruční doba podle § 645 občanského zákoníku je 6 měsíců (u staveb 3 roky), pokud jde o věci zhotovované, a 3 měsíce (u staveb 18 měsíců), pokud jde o věci upravované nebo opravované.15

2.5 Nájemní smlouva Nájemní smlouva je upravena v ustanoveních § 663 aţ 723 občanského zákoníku, ve speciálním zákoně č. 116/1190 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor a dále pak některé smlouvy jako třeba například smlouvu o nájmu podniku nebo smlouvu o nájmu dopravního prostředku upravuje obchodní zákoník. Nájemní smlouvy patří mezi absolutní neobchody, s výjimkou zde zmíněných nájemních vztahů, řídící se obchodním zákoníkem, a proto jejich úpravu řeší občanskoprávní předpisy.16 Zákon říká, ţe nájemní smlouvou pronajímatel přenechává za úplatu nájemci věc, aby ji dočasně (ve sjednané době) uţíval nebo z ní bral i uţitky. 14

Mgr. Tomáš Hulva, Právo ochrany spotřebitele, vydání první, ASPI, a.s., ISBN 80-7357-172-2 Mgr. Tomáš Hulva, Právo ochrany spotřebitele, vydání první, ASPI, a.s., ISBN 80-7357-172-2 16 Mgr. Tomáš Hulva, Právo ochrany spotřebitele, vydání první, ASPI, a.s., ISBN 80-7357-172-2 15

15

Podstatné náleţitosti smlouvy jsou: určení smluvních stran, stanovení výše nájmu a určení doby nájmu. Nájemní smlouvou můţeme pronajmout jak věc movitou, tak věc nemovitou. Vzor nájemní smlouvy tvoří nedílnou součást předkládané práce jako její příloha č. 2. Nájemní smlouva nemusí mít vţdy písemnou formu, pokud se na tom nedohodnou smluvní strany samy. Smlouva, kterou se pronajímá věc jiţ pronajatá, se nazývá podnájemní smlouva. Charakteristickými znaky nájemní smlouvy jsou: 

dočasnost – sjednává se na dobu určitou nebo neurčitou;



úplatnost – vţdy za úplatu, v opačném případě by se jednalo o výpůjčku;



přenechání uţívání věci – základní povinnost pronajímatele;



konkretizovaná věc.

2.5.1 Práva a povinnosti smluvních stran Povinností pronajímatele je dle § 664 přenechat pronajatou věc nájemci ve stavu způsobilém smluvenému uţívání, nebo nebyl-li způsob uţívání smluven, uţívání obvyklému, a v tomto stavu ji udrţovat na svoje náklady. Dále § 665 říká, ţe nájemce je oprávněn uţívat věc způsobem stanoveným ve smlouvě; nebylo-li dohodnuto jinak, přiměřeně povaze a určení věci a pronajímatel je oprávněn poţadovat přístup k věci za účelem kontroly, zda nájemce uţívá věc řádným způsobem. Nájemce je povinen věc uţívat pouze v případě, ţe tak bylo smluveno, nebo ţe neuţíváním by byla věc nehodnocena více neţ jejím uţíváním. Základní povinností nájemce je platit nájemné v souladu s nájemní smlouvu řádně a včas. Nedohodnou-li se strany nájemní smlouvy jinak, můţe nájemce poskytnout věc do podnájmu třetí osobě – dispozitivní ustanovení § 666 odst. 1 občanského zákoníku. V případě porušení této povinnosti, má pronajímatel právo od smlouvy odstoupit.

2.5.2 Skončení nájmu Ke skončení nájmu dojde uplynutím doby sjednané v nájemní smlouvě, nedohodnou-li se strany smlouvy na jejím prodlouţení, výpovědí smlouvy, odstoupením od smlouvy nebo zničením věci. V důsledku skončení nájmu je nájemce povinen vydat pronajatou věc zpět pronajímateli, a to ve stavu odpovídajícímu způsobu uţívání věci, pokud byl tento způsob ve smlouvě dohodnut, v opačném případě, pak ve stavu, v jakém ji nájemce převzal od pronajímatele, s přihlédnutím k obvyklému opotřebení. 16

2.6 Pojistná smlouva Pojištění je souborem právních vztahů nikoliv pouze soukromoprávní, ale téţ veřejnoprávní povahy. Musíme proto vzít v úvahu celý komplex právních předpisů o pojišťovnictví, a nikoliv pouze dílčí právní předpis. V současné době je pojištění upraveno v soukromoprávní rovině občanským zákoníkem v ustanoveních § 788 aţ 828 a zákonem č. 37/2004 Sb. o pojistné smlouvě.17 Nejedná se o právní předpisy, které existují vedle sebe, tzn. smlouvy, které spotřebitel uzavřel před 1. 1. 2005 se řídí příslušnými ustanoveními občanského zákoníku a na smlouvy uzavřené po tomto datu se jiţ plně uplatní zákon o pojistné smlouvě.

2.6.1 Vznik pojistné smlouvy18 K uzavření pojistné smlouvy je třeba, aby návrh byl přijat ve lhůtě, kterou navrhovatel určil, a neurči-li ji, do 1 měsíce ode dne, kdy osoba, které byl návrh určen, tento závazek obdrţela (je-li podmínkou uzavření pojistné smlouvy lékařská prohlídka, pak tato lhůta činí 2 měsíce). Návrh pojistitele (tj. pojišťovna) lze přijmout téţ zaplacením pojistného v uvedených lhůtách a ve výši uvedené v návrh. Pojistitel vydá pojistníkovi pojistku jako potvrzení o uzavření pojistné smlouvy.

2.6.2 Podstatné náležitosti smlouvy: 

určení pojistitele a pojistníka;



určení oprávněné osoby;



určení, zda se jedná o pojištění škodové nebo obnosové;



vymezení pojistného nebezpečí a pojistné události;



výše pojistného, jeho splatnost a údaj o tom, zda se jedná o pojistné běţné nebo jednorázové;



vymezení pojistné doby a doby, na kterou byla pojistná smlouva uzavřena;



způsob, jakým se bude oprávněná osoba podílet na výnosech pojistitele (bylo-li to v případě pojištění osob dohodnuto).

17 18

Mgr. Tomáš Hulva, Právo ochrany spotřebitele, vydání první, ASPI, a.s., ISBN 80-7357-172-2 Mgr. Tomáš Hulva, Právo ochrany spotřebitele, vydání první, ASPI, a.s., ISBN 80-7357-172-2 17

2.6.3 Následky porušení povinností Poruší-li pojistník nebo pojištěný některou z povinností, následkem čehoţ bylo stanoveno niţší pojistné nebo porušení povinností mělo podstatný vliv na vznik, průběh nebo rozsah pojistné události, můţe pojistitel úměrně sníţit pojistné plnění.

2.6.4 Zánik pojištění: 

uplynutím pojistné doby - někdy je sjednávána tzv. automatická prolongace - pojištění se automaticky prodluţuje o stejnou dobu, pokud některá ze stran smlouvy 6 týdnů před uplynutím pojistné doby nesdělí druhé straně, ţe na dalším trvání nemá zájem;



nezaplacením pojistného - pojištění končí po marném uplynutí lhůty stanovené pojistitelem v zaslané upomínce (nejméně 1 měsíc);



vzájemnou dohoda;



výpovědí - smlouvu může vypovědět pojistník i pojistitel v těchto případech: a.

ke konci pojistného období a to 6 týdnů předem (pojistitel takto nemůţe vypovědět ţivotní pojištění);

b.

do 2 měsíců od uzavření pojistné smlouvy;

c.

do 3 měsíců od oznámení vzniku pojistné události (pojistitel takto nemůţe vypovědět ţivotní pojištění).

Pojistitel můţe smlouvu vypovědět v průběhu pojistné doby také při zvýšení pojistného rizika (viz výše - práva a povinnosti pojistitele) Pojistník můţe smlouvu vypovědět při převodu pojistného kmene na jiného pojistitele; 

Odstoupením - pojistník i pojistitel mohou od smlouvy odstoupit, jestliţe při sjednávání pojistné smlouvy byly písemné dotazy zodpovězeny druhou stranou nepravdivě nebo neúplně. Pojistník můţe odstoupit do 14 dnů (do 30 dnů u ţivotního pojištění) od pojistné smlouvy uzavřené na dálku, např. po internetu nebo telefonu (neplatí pro cestovní pojištění kratší neţ 1 měsíc);



Odmítnutí pojistitele plnit - pojistitel můţe odmítnout plnění ze smlouvy jestliţe došlo k podání nepravdivých, zkreslených nebo neúplných informací při sjednávání pojištění nebo při uplatňování práva na plnění;



Zánikem rizika - jde také o případy zániku pojištěné věci nebo smrti či zániku pojištěné osoby. 18

2.6.5 Vymezení použitých pojmů nahodilá událost – skutečnost, která je moţná a u které není jisté, zda nebo kdy v době trvání pojištění nastane; pojistná událost – nahodilá událost blíţe označená v pojistné smlouvě, se kterou je spojen vznik pojistitele poskytnou pojistné plnění; pojistná doba – doba, na kterou bylo pojištění sjednáno; pojistitel – právnická osoba, která je oprávněna provozovat pojišťovací činnost (pojišťovna); pojistník – osoba, která s pojistitelem uzavřela pojistnou smlouvu; pojištěný – osoba, na jejíţ ţivot, zdraví, majetek, odpovědnost nebo jiné hodnoty se pojištění vztahuje; oprávněná osoba - osoba, které v důsledku pojistné události vznikne právo na pojistné plnění; pojistné nebezpečí – moţná příčina vzniku pojistné události; pojistné riziko – míra pravděpodobnosti vzniku pojistné události vyvolané pojistným nebezpečím; pojistné – úplata za pojištění; běžné pojistné – pojistné stanovené za časové období dohodnuté v pojistné smlouvě (pojistné období); jednorázové pojistné – pojistné stanovené na celou dobu, na které bylo pojištění sjednáno likvidace pojistné události - šetření pojistitele nutné k zjištění rozsahu plnit.

2.7 Cestovní smlouva Cestovní smlouva je relativně novým smluvním institutem vloţeným do ustanovení § 852a aţ 852k občanského zákoníku zákonem č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů.19 Mgr. Tomáš Hulva uvádí, ţe předchozí právní úprava nebyla důsledná ani díky neexistujícímu dohledu nad cestovním ruchem a kvalitou poskytovaných sluţeb. Po nabytí 19

Mgr. Tomáš Hulva, Právo ochrany spotřebitele, vydání první, ASPI, a.s., ISBN 80-7357-172-2 19

účinnosti nové právní úpravy zákonem 159/1999 Sb. došlo navíc ke změně v tom směru, ţe jednou z podmínek podnikání v oblasti cestovního ruchu se stalo povinné pojištění cestovních kanceláří a agentur. 20 Zvláštní ochrana spotřebitele uplatňovaná při uzavírání cestovních smluv a v souvislosti se zájezdy spočívá především v těchto dalších skutečnostech:  povinné pojištění záruk,  informační povinnost vůči spotřebiteli před uzavřením cestovní smlouvy,  povinné náleţitosti cestovní smlouvy a kogentnost zákonných ustanovení o cestovní smlouvě.

2.8 Smlouva o ubytování Smlouva o ubytování je upravena v ustanoveních § 754 aţ 759 občanského zákoníku. Ze smlouvy o ubytování vznikne objednateli právo, aby mu ubytovatel poskytl přechodné ubytování na dobu dohodnutou nebo na dobu vyplývající z účelu ubytování v zařízení k tomu určeném (hotely, noclehárny, ubytovny a jiná zařízení). Za ubytování a sluţby s ním spojené je objednatel povinen zaplatit ubytovateli cenu ve lhůtách stanovených ubytovacími řády.21 Ubytovaný má ve vztahu zaloţeném smlouvou o ubytování tato práva a povinnosti:  právo pouţívat prostory, které mu k ubytování byly vyhrazeny, jakoţ i uţívat společné prostory ubytovacího zařízení a pouţívat sluţeb, jejichţ poskytování je s ubytováním spojeno;  právo odstoupit od smlouvy před uplynutím dohodnuté doby;  povinnost nahradit ubytovateli újmu vzniklou z předčasného zrušení ubytování, pokud ubytovatel nemohl zabránit;  povinnost zaplatit ubytovateli cenu za ubytování a za sluţby s ním spojené ve lhůtách stanovených ubytovacími řády;  povinnost uţívat prostory k ubytování vyhrazené a sluţby s ubytováním spojené řádně; v těchto prostorách nesmí ubytovaný bez souhlasu ubytovatele provádět ţádné podstatné změny. Ubytovatel má ve vztahu zaloţeném smlouvou o ubytování tato práva a povinnosti:  právo na úhradu ceny za ubytování a za sluţby s ním spojené ve lhůtách stanovených ubytovacím řádem; 20 21

Mgr. Tomáš Hulva, Právo ochrany spotřebitele, vydání první, ASPI, a.s., ISBN 80-7357-172-2 Pramen: § 754 Občanského zákoníku 20

 právo odstoupit od smlouvy před uplynutím dohodnuté doby, jestliţe ubytovaný v ubytovacím zařízení i přes výstrahu hrubě porušuje své povinnosti ze smlouvy;  povinnost odevzdat ubytovanému prostory jemu k ubytování vyhrazené ve stavu způsobilém pro řádné uţívání a zajistit mu nerušený výkon jeho práv spojených s ubytováním.

2.9 Smlouvy o přepravě Smlouvy o přepravě jsou upraveny v ustanoveních § 760 aţ 773 občanského zákoníku, přičemţ právní úprava se člení na dvě zvláštní smlouvy, a to:

 smlouvu o přepravě osob - § 760 aţ 764 občanského zákoníku;  smlouvu o přepravě nákladu - § 765 aţ 771 občanského zákoníku.

2.9.1 Smlouva o přepravě osob Smlouva o přepravě osob zakládá právní vztah, na základě kterého je poskytována sluţba cestujícímu spočívající v přepravě cestujícího a jeho zavazadel dopravním prostředkem do místa určení řádně a včas, za stanovené jízdné. Zavazadlo přitom můţe být přepravováno

pod

přímým

dohledem

cestujícího

(jako

příruční

zavazadlo

či

spoluzavazadlo) nebo odděleně od cestujícího (tzv. cestovní zavazadlo). Rozlišení způsobu, jakým je zavazadlo přepravováno je rozhodné pro odpovědnost za škodu způsobenou na této věci. Je-li zavazadlo přepravováno odděleně od cestujícího, odkazuje zákon na ustanovení o smlouvě o přepravě nákladu. Důleţité jsou prováděcí právní předpisy. Pro smlouvu o přepravě osob je prováděcím právním předpisem vyhláška 1750/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou dráţní a osobní dopravu. 22

2.9.2 Odpovědnost ze smlouvy o přepravě osob23 Odpovědnost přepravce pravidelné přepravy vůči cestujícímu za to, ţe přeprava nebyla provedena včas (§ 763 odst. 1 občanského zákoníku). Tato rámcová úprava odkazuje na přepravní řády, které nestanoví právo na náhradu škody. Z toho vyplývá, ţe přepravce neodpovídá za škodu způsobenou nevčasným provedením přepravy. Cestujícímu z tohoto prodlení pouze vyplývají práva jako nárok na zpětnou přepravu, cestování vlakem 22 23


vyšší kategorie bez příplatku, ujel-li mu přípoj, právo na vrácení jízdného. Práva musí být uplatněna bez zbytečného odkladu, nejpozději do 6 měsíců od doby, kdy mohla být prvně uplatněna (prekluzivní lhůta) (§ 763 odst. 3 občanského zákoníku). Odpovědnost dopravce nepravidelné přepravy za škodu způsobenou nevčasným provedením přepravy. Bliţší podmínky a rozsah náhrady stanoví přepravní řády (§ 763 odst. 2 občanského zákoníku). Práva musí být uplatněna bez zbytečného odkladu, nejpozději do 6 měsíců od doby, kdy mohla být prvně uplatněna (prekluzivní lhůta) (§ 763 odst. 3 občanského zákoníku). Za škodu za přepravy na věcech (které měl u sebe cestující) a na zdraví odpovídá přepravce podle ustanovení odpovědnosti za škodu dle § 427 aţ 431 občanského zákoníku (§ 764 občanského zákoníku). Za škodu způsobenou na zavazadlech přepravovaných odděleně od cestujícího odpovídá dopravce podle ustanovení o smlouvě o přepravě nákladu (§ 764 odst. 2 občanského zákoníku).

2.9.3 Smlouva o přepravě nákladu Smlouva

o

přepravě

nákladu

je

upravena

pro

občanskoprávní

vztahy

v ustanoveních § 765 aţ 771 občanského zákoníku. Nákladní přepravou se rozumí sluţba poskytovaná odesílateli, jeţ spočívá v přepravě zásilky do určeného místa a v jejím vydání příjemci. Právní vztah vzniká mezi odesílatelem a dopravcem na základě smlouvy, pro niţ není předepsaná písemná forma. Existuje však povinnost odesílatele na poţádání písemně potvrdit objednávku. Stejně tak dopravce je na poţádání odesílatele povinen potvrdit převzetí zásilky. Z hlediska smlouvy o přepravě nákladu je důleţitým prováděcím právním předpisem především nařízení vlády č. 1/2000 Sb. o právním řádu pro veřejnou dráţní nákladní přepravu. 24

2.9.4 Odpovědnost vyplývající ze smlouvy o přepravě nákladu25 Dopravce odpovídá za škodu, která vznikla na přepravované zásilce v době od převzetí k přepravě aţ do jejího vydání (§ 769 odst. 1 občanského zákoníku), výslovně se stanoví, ţe na škody takto vzniklé se nepouţije speciální skutkové odpovědnosti za škodu způsobenou povahou dopravního prostředku (§ 427 aţ 431 občanského zákoníku).

24 25


Při ztrátě nebo zničení zásilky je dopravce povinen nahradit cenu, kterou měla ztracená nebo zničená zásilka v době, kdy byla převzata k přepravě. Kromě toho je povinen nést účelně vynaloţené náklady vzniklé v souvislosti s přepravou ztracené nebo zničené zásilky. Při poškození nebo částečné ztrátě zásilky, hradí dopravce částku, o kterou byla zásilka znehodnocena; je-li účelné provést opravu, hradí dopravce náklady na opravy (§ 770 odst. 1 občanského zákoníku). Dopravce odpovídá i za jiné škody neţ výše uvedené, jestliţe byly způsobeny překročením dodací lhůty (podmínky a rozsah stanoví přepravní řády) (§ 770 odst. 2 občanského zákoníku).

2.10 Smlouva o běžném účtu Smlouva o běţném účtu je upravena jako absolutní obchod v ust. § 708 aţ 715a obchodního zákoníku. Související právní úpravou je zákon č. 124/2002 Sb., o převodech peněţních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systémech (zákon platebním styku). Zákon blíţe konkretizuje práva klientů bank (spotřebitelů) a povinnosti banky ve vztahu k převodům peněţních prostředků a ve vztahu k elektronickým platebním prostředkům. Dalším souvisejícím právním předpisem veřejnoprávní povahy je zákon č. 21/1992 Sb. o bankách, který upravuje vztahy související se vznikem, podnikáním a zánikem bank se sídlem na území ČR a poboček zahraničních bank na území ČR. Účelem zákona je proto především péče o stabilitu bankovního systému v České republice. Předmětem smlouvy o běţném účtu je závazek banky zřídit od určité doby v určité měně pro jeho majitele bankovní účet a na tento účet přijímat platby a z něj téţ platby a výplaty uskutečňovat. Právní úprava výslovně uvádí, ţe účet můţe být zaloţen téţ jako sporoţirový nebo jako kontokorentní. Kontokorentní účet je přitom takovým druhem účtu, kdy lze přečerpat peněţní zůstatek na bankovním účtu do záporného zůstatku. V takovém případě se přiměřeně pro právní vztah mezi bankou a majitelem účtu pouţije téţ ustanovení o smlouvě o úvěru. 26 Ochrana spotřebitele se zde projevuje především veřejnoprávní úpravou, ale také povinnou písemnou formou smlouvy o běţném účtu a zakotvením obligatorních náleţitostí, jeţ musí smlouva obsahovat.

26


2.10.1 Smlouva o běžném účtu musí obsahovat: 27  označení majitele účtu – označení PO nebo FO;  osoby oprávněné nakládat s peněţními prostředky na účtu a způsob nakládání s nimi;  výši nebo způsob stanovení výše úrokové sazby, období splatnosti úroků, které banka platí ze zůstatku peněţních prostředků na účtu jeho majiteli, popřípadě ujednání, ţe úroky nebudou placeny;  lhůty, v nichţ oznamuje banka majiteli účtu přijaté vklady a platby a provedené výplaty a platby a výši zůstatku peněţních prostředků na účtu a dále formu tohoto oznámení;  výši nebo způsob stanovení výše úplaty a způsob, jakým tuto úplatu majitel účtu bance zaplatí, popřípadě ujednání, ţe úplata nebude bankou poţadována. Výše úplaty lze sjednat i odkazem na ceník banky. Pokud smlouva některou z výše uvedených náleţitostí neobsahuje, je neplatná ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku a § 39 odst. 1 občanského zákoníku, neboť neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonům nebo jej obchází nebo se příčí dobrým mravům.

2.11 Smlouva o vkladovém účtu28 Smlouva o běţném účtu je upravena jako absolutní obchod v ust. § 716 aţ 719b obchodního zákoníku. Jedná se o speciální právní úpravu k úpravě smlouvy o běţném účtu. De facto se jedná i o obdobnou problematiku. Vkladový účet se oproti běţnému účtu liší především dlouhodobou povahou vkladu. Pro běţný účet je charakteristický dynamický tok finančních prostředků, naproti tomu u účtu vkladového zákonodárce předpokládá, ţe majitel účtu tyto prostředky svěřuje bance na delší časové období a umoţňuje tak bance tyto dlouhodoběji investovat a vyuţívat. Této jistotě, kterou spotřebitel bance poskytuje, odpovídá rovněţ vyšší úrok z vkladu. Oproti smlouvě o běţném účtu, jak jiţ bylo výše zmíněno, se předpokládá trvalost z vkladu. Z toho vyplývá, ţe majitel účtu nesmí po určitou, předem dohodnutou dobu peněţní prostředky vybrat. Učiní-li tak, bude sankcionován, a to tak, ţe z částky, jiţ

27 28


předčasně vybere, neobdrţí ţádné úroky z vkladu. Obsahem smlouvy jsou práva a povinnosti majitele účtu a banky. Jsou obdobné, jako je tomu u běţného účtu.

2.12 Smlouva o úvěru Smlouva o úvěru je upravena téţ jako absolutní obchod v ust. § 497 aţ 507 obchodního zákoníku. Smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, ţe na poţádání dluţníka poskytne v jeho prospěch peněţní prostředky do určité částky, a dluţník se zavazuje poskytnuté peněţní prostředky vrátit a zaplatit úroky.29 Související právní úpravou jsou především zákon č. 219/1995 Sb., devizový zákon, a zákon č. 21/1992 Sb., o bankách30. Oproti smlouvě o půjčce se smlouva o úvěru liší především tím, ţe úroky jsou u smlouvy o úvěru pojmovým znakem (na rozdíl od smlouvy o půjčce), a také reálnou povahou půjčky jako kontraktu (tzn. smlouva o půjčce je uzavřena okamţikem předání peněţitého plnění, smlouva o úvěru je uzavřena okamţikem podpisu smlouvy smluvními stranami, tj. zavázáním se věřitele na poţádání dluţníka poskytnout dluţníku peněţní prostředky do sjednané výše za sjednaných podmínek). Speciální právní úprava se týká spotřebitelského úvěru. Projevuje se vyšším mnoţstvím kogentních ustanovení, obligatorní písemnou formou, úpravou obsahových náleţitostí smlouvy a informační povinnosti věřitele vůči dluţníkovi.31 Vzor smlouvy tvoří nedílnou součást této práce jako její příloha č. 3.

2.13 Smlouva o inkasu Smlouva o inkasu je podobně také jako smlouva o úvěru tzv. absolutním obchodem a je upravena v ust. § 497 aţ 507 obchodního zákoníku. Inkaso probíhá tím způsobem, ţe na základě smlouvy mezi příkazcem a bankou poţádá banka dluţníka o zaplacení peněţní částky nebo provedení úkonu vyţadovaného podle smlouvy uzavřené s příkazcem. Odmítne-li dluţník poţadovanou částku zaplatit nebo uskutečnit úkon, anebo jestliţe tak neučiní bez zbytečného dokladu, podá o tom banka ihned zprávu příkazci (§ 693 odst. 1 obchodního zákoníku). Banka přitom postupuje podle § 693 odst. 2 obchodního zákoníku s odbornou péčí, neodpovídá ale za neuskutečnění se inkasa. Po přijetí peněţní částky nebo cenných papírů, jeţ jsou předmětem inkasního úkonu, je banka povinna bez zbytečného odkladu předat tyto 29

Pramen: § 497 Obchodního zákoníku Mgr. Tomáš Hulva, Právo ochrany spotřebitele, vydání první, ASPI, a.s., ISBN 80-7357-172-2 31 Mgr. Tomáš Hulva, Právo ochrany spotřebitele, vydání první, ASPI, a.s., ISBN 80-7357-172-2 30

25

příkazci. Banka zároveň odpovídá za škodu způsobenou ztrátou, zničením nebo poškozením těchto dokumentů, ledaţe jim nemohla zabránit při vynaloţení odborné péče.32 Inkaso rozlišujeme na tzv. hladké inkaso (§ 692 aţ 696 obchodního zákoníku) a na tzv. dokumentární inkaso (§ 692 aţ 699 obchodního zákoníku).

2.14 Smlouva o bankovním uložení věci Smlouva o bankovním uloţení věci je téţ absolutním obchodem, je upravena v ust. § 700 aţ 707 obchodního zákoníku. Jejím předmětem je závazek banky převzít a spravovat určité věci předané sloţitelem vyjma cenných papírů (pro ty platí zvláštní reţim) a uloţitel se za to zavazuje zaplatit úplatu.

2.14.1 Práva a povinnosti uložitele33  právo na převzetí předmětu uloţení bankou do úschovy (§ 701 odst. 1 obchodního zákoníku);  právo kdykoli poţádat banku o vydání uloţeného předmětu či jeho části a uloţit jej zpět, trvá-li nadále smluvní vztah (§ 703 obchodního zákoníku);  povinnost platit bance úplatu za uloţení věci (§ 700 obchodního zákoníku);  povinnost vystavit bance plnou moc, jeţ je potřebná k právním úkonům směřujícím k zachování práv uloţitele, a hradit výlohy, které bance vznikly při plnění její povinnosti (§ 702 odst. 2 obchodního zákoníku);  povinnost převzít po zániku smlouvy bez zbytečného odkladu předmět bankovního uloţení věci a vyrovnat dluţnou úplatu za dobu uloţení (§ 706 obchodního zákoníku).

2.14.2 Práva a povinnosti banky34  právo poţadovat úplatu za bankovní uloţení věci (§ 700 obchodního zákoníku), a to ve výši sjednané či obvyklé (§ 701 odst. 2 obchodního zákoníku); bance vzniká ze smlouvy o bankovním uloţení věci zákonné zástavní právo k uloţeným věcem a trvá po celou dobu, kdy jsou u ní uloţeny (§ 707 obchodního zákoníku);

32

Mgr. Tomáš Hulva, Právo ochrany spotřebitele, vydání první, ASPI, a.s., ISBN 80-7357-172-2 Mgr. Tomáš Hulva, Právo ochrany spotřebitele, vydání první, ASPI, a.s., ISBN 80-7357-172-2 34 Mgr. Tomáš Hulva, Právo ochrany spotřebitele, vydání první, ASPI, a.s., ISBN 80-7357-172-2 33

26

 právo banky na úhradu nutných nákladů spojených se správou předmětu uloţení (§ 702 odst. 2 obchodního zákoníku);  povinnost předmět uloţení převzít a s vynaloţením odborné péče jej chránit před ztrátou, zničením, poškozením nebo znehodnocením (§ 701 odst. 1 obchodního zákoníku);  povinnost učinit s odbornou péčí veškeré úkony, které jsou nutné k výkonu a zachování práv, jeţ uloţiteli vyplývají z předmětu uloţení, a předat mu bez zbytečného odkladu, co přijala z uplatnění těchto práv (§ 702 odst. 1 obchodního zákoníku);  povinnost vydat uloţiteli po zániku smlouvy předmět bankovního uloţení věci (§ 706 obchodního zákoníku).

2.14.3 Odpovědnost za škodu Z hlediska odpovědnosti za škodu odpovídá banka za ztrátu, zničení či poškození nebo znehodnocení věci, ledaţe škodu nemohla odvrátit ani při vynaloţení odborné péče (§ 704 obchodního zákoníku). Odpovědnost za škodu bude posuzována podle ustanovení § 757 obchodního zákoníku, jeţ odkazuje na právní úpravu o odpovědnosti za škodu obsaţenou v ust. § 373 aţ 386 obchodního zákoníku.35

3 Spotřebitel a banka Na začátku nového tisíciletí jsme svědky nebývale rychlého rozvoje finančních sluţeb a zaţíváme s tím i poměrně významnou změnu chování české populace. Postoj k úsporám a zadluţování se postupně mění, rostou tendence k rychlé spotřebě i ochota občanů k zadluţování. Tyto tendence jsou zcela v souladu se začleňováním České republiky mezi moderní trţní ekonomiky, nejsou však zcela bez rizik a vyvolávají naléhavou potřebu alespoň základní orientace občanů ve světě financí. Bez základních ekonomických a finančních znalostí nelze činit kvalifikovaná rozhodnutí při správě osobních financí a rodinného majetku. To platí jak pro situaci, kdy jednotlivec či rodina potřebuje peníze půjčit, tak pro situaci, kdy naopak zamýšlí finanční prostředky investovat. V této kapitole se proto pokusím mimo jiné zhodnotit a porovnat nabídky vybraných úvěrů určených domácnostem na bankovním trhu v České republice.

35


3.1 Teorie Zákon č. 321/2001 Sb. o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru definuje spotřebitelský úvěr jako poskytnutí peněţních prostředků nebo odloţenou platbu, například ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit. Z hlediska banky se úvěry přímo odráţejí v aktivech její bilance a přímo ovlivňují její likviditu. Úvěry jsou aktivní obchody a svojí bilancí zasahují do rozvahy. Spotřebitelské úvěry můţeme členit podle následujících kritérií: 



podle účelovosti: -

účelové – peníze poskytnuty přímo na konkrétní předem stanovený účel;

-

neúčelové – banka neváţe čerpání na konkrétní účel;

podle způsobu výplaty: -

hotovostní

–

spotřebitel

obdrţí

poskytnuté

finanční

prostředky

v hotovosti; -



bezhotovostní – peníze jsou načerpány na účet spotřebitele;

podle zajištění: -

zajištěné – pohledávka věřitele je zajištěna; např. zástavním právem či ručením třetí osoby;

-



nezajištěné – věřitel nepoţaduje zajištění;

podle doby splatnosti: -

krátkodobé – splatnost do 1 roku;

-

střednědobé – splatnost do 5 let;

-

dlouhodobé – splatnost delší neţ 5 let.

Do velké skupiny spotřebitelských úvěrů také spadá i prodej zboţí na splátky v obchodě či finanční leasing.

3.2 Kontokorentní úvěr Za spotřebitelský úvěr se povaţuje i kontokorentní úvěr, kdy úvěrové prostředky slouţí k překlenutí krátkodobé finanční potřeby spotřebitele. Jedná se o úvěr s průběţným čerpáním a průběţným splácením, kdy se neprokazuje účelovost uţití finančních prostředků. Spotřebitel je povinen splatit čerpaný kontokorentní úvěr včetně úroků a

28

poplatků za poskytnuté bankovní sluţby (debetní zůstatek) nejpozději do jednoho roku od prvního čerpání kontokorentního úvěru.

3.2.1 Výhody Kontokerontního úvěru: 36  pohotový zdroj příjmů pro nenadálé finanční výdaje a potřeby klienta vyplývající z běţné reţie domácnosti, aniţ by bylo sledováno pouţití půjčených prostředků  finanční prostředky jsou volně k dispozici aţ do výše úvěrového limitu  je-li v uvedené roční lhůtě, popř. před touto lhůtou debetní zůstatek vyrovnán, lze kontokorentní úvěr čerpat opětovně, roční lhůta se počítá automaticky ode dne, který následuje po dni, kdy sporoţirový účet naposledy vykázal kreditní zůstatek  úroky hradí klient pouze za období, kdy jeho účet vykazuje debetní zůstatek

3.3 Spotřebitelský úvěr Spotřebitelské úvěry poskytují komerční banky v různých podobách spotřebitelům na řešení jejich nenadálé finanční potřeby. Spotřebitelské úvěry jsou půjčky fyzickým osobám na financování jejich nepodnikatelských potřeb. Slouţí především k nákupu spotřebního zboţí, k financování různých sluţeb (školné, dovolená) a mohou také slouţit k financování nákupu či rekonstrukci nemovitostí. Pokud je úvěr čerpán jako neúčelový, můţe jej spotřebitel vyuţít k libovolnému účelu. 

účelové - zde banky poţadují doloţení pouţití úvěru. Účelové úvěry jsou potom klienty vyuţívány na nákup spotřebních věcí (tzn. zboţí a sluţeb). Na financování nemovitostí většinou banky (pokud takto úvěry rozdělují) poskytují úvěry za niţší úrokovou sazbu a s delší dobou splatnosti (předpokládá se vyšší půjčená částka bankou). U většiny účelových úvěrů banky vyplácí úvěr bezhotovostně a to přímo na účet prodejce (zboţí, sluţeb, nemovitostí) po předloţení faktury klientem.



neúčelové - naproti tomu neúčelové úvěry se vyznačují tím, ţe mají vyšší úrokové sazby a klient je můţe pouţít k libovolnému účelu. Nemusí tudíţ

36

Kontokorentní úvěr na dobu neurčitou ke Sporoţirovému účtu, Dostupný z WWW: http://www.csas.cz/banka/menu/cs/lide/nav00000_lide_grp_67_prod_33 > 29

dokládat bance pouţití půjčených peněz. Banka tyto peníze vyplatí klientovi buď v hotovosti, nebo je bezhotovostně převede na klientem určený účet. 37

3.3.1 Výhody vs. nevýhody spotřebitelského úvěru Jednoznačnou a největší výhodou spotřebitelského úvěru je okamţité uspokojení vašich současných potřeb bez nutnosti dlouhodobě spořit. Jde tedy o rozdělení jednorázové platby na několik menších částí. Ale spotřebitelský úvěr má i své nevýhody, kterými jsou:  splatíme více, neţ si půjčíme (jistina + úrok a v neposlední řadě bankovní poplatky spojené s vyřízením úvěru);  většinou je nutné prokázat pravidelný příjem a jeho výši;  banky obvykle vyţadují spoustu různých potvrzení a dokladů;  někdy vyţadováno zajištění např. formou ručení třetí osobou nebo zástavou jiného majetku. Nabídky účelových a neúčelových spotřebitelských úvěrů činěné bankami a nebankovními subjekty se v lecčem liší, uvádím srovnávací tabulku několika vybraných: Poskytovatel Cetelem Cofidis Česká spořitelna GE Money Bank LBBW

Název produktu Osobní půjčka Půjčka Cofidis Spotřebitelský úvěr Osobní půjčka Express Rychlopůjčka

Limit úvěru (Kč)

Sazba v % p.a.

20 000 aţ 1 000 000 10 000 aţ 150 000 100 000 aţ ??? *

10,99 % neuvedeno min. 8,50 %

Poplatek za poskytnutí úvěru zdarma zdarma 400 aţ 7 000 Kč

RPSN ****

30 000 aţ 600 000

min. 5,70 %

1 % min. 500 Kč

21,91%

50 000 aţ 600 000**

10,50 %***

1%

18.97 %

26,2% 24 % 20,68 %

* maximální výše úvěru není stanovena, záleţí na bonitě ţadatele o úvěr; ** platí pro účelový úvěr, u neúčelového je horní limit 200 000 Kč; *** min. sazba pro účelový úvěr, pro neúčelový je min. sazba 14,9 %; **** platí při modelovém příkladu: výše půjčky 50 000 Kč, splatnost 24 měsíců. Zdroj: internetové stránky porovnávaných institucí na nákup nemovitostí

3.4 Hypotéční úvěr Zákon o dluhopisech č. 190/2004 Sb., který vstoupil v platnost dnem vstupu ČR do EU, tj. 1.5.2004, definuje hypoteční úvěry takto: „Hypoteční úvěr je úvěr, jehoţ splacení včetně příslušenství je zajištěno zástavním právem k nemovitosti, i rozestavěné. Úvěr se povaţuje za hypoteční úvěr dnem vzniku právních účinků zástavního práva. Pro účely krytí 37

Dostupný z WWW:

http://www.sfinance.cz/osobni-finance/informace/spotrebitelske-uvery/ucel-uveru > 30

hypotečních zástavních listů lze pohledávku z hypotečního úvěru nebo její část pouţít teprve dnem, kdy se emitent hypotečních zástavních listů o právních účincích vzniku zástavního práva k nemovitosti dozví.― Zastavená nemovitost se musí nacházet na území ČR, členského státu Evropské unie nebo jiného státu, tvořícího Evropský hospodářský prostor. Před květnem 2004 bylo moţné hypoteční úvěry poskytovat pouze na investice do nemovitostí na území ČR, na jejich výstavbu či pořízení, a zajistit jeho splacení zástavním právem k nemovitosti. Nyní jiţ tato podmínka zákonem daná není a hypoteční úvěry jsou vlastně všechny úvěry zajištěné nemovitostí. 38 Současné znění zákona umoţnilo rovněţ moţnost poskytování hypotečních úvěrů také na zajištění potřeb bydlení - na koupi druţstevního bytu, sloţení členského podílu do bytového druţstva, zaplacení odstupného dosavadnímu uţivateli druţstevního bytu nebo zaplacení odstupného uvedeného v darovací smlouvě k nemovitosti, rekonstrukci bytu v majetku obce nebo druţstva s cílem získání uţívacího práva k bytu apod. Stále však platí, ţe ve všech případech musí být úvěr zajištěn nemovitostí. Poskytování hypotečních úvěrů licencovanou bankou spadá do činností dle § 1 odst. 1 zákona o bankách č. 21/1992Sb. Činnost vydávání hypotečních zástavních listů jiţ není zvláštní licencovanou činností a podřazuje se pod činnost přijímání vkladů od veřejnosti dle §1 odst. 1 výše jmenovaného zákona. To znamená, ţe hypoteční úvěry můţe poskytovat jakákoliv banka pokud vydá hypoteční zástavní listy a výnosy z nich pouţije k financování hypotečních úvěrů. V současné době na území ČR působí 39 bank včetně poboček zahraničních bank a ty to z nich poskytují hypoteční úvěry: 39  Citibank Europe plc.;  Česká spořitelna;  Česká pojišťovna;  Československá obchodní banka;  Ge Money Bank;  ING Bank;  mBank;  Komerční banka;  LBBW Bank CZ; 38 39

Dostupný z WWW: Dostupný z WWW:

http://www.sfinance.cz/osobni-finance/informace/hypoteky/co-to-je > http://www.sfinance.cz/osobni-finance/informace/hypoteky/co-to-je > 31

 Oberbank AG;  Poštovní spořitelna;  Raiffeisenbank;  Volksbank CZ;  UniCredit Bank;  Waldviertler Sparkasse von 1842;  Wüstenrot hypoteční banka. Hypoteční úvěry rozlišujeme na dva základní typy a to na účelové a neúčelové, tzv. americká hypotéka. Účelové hypoteční úvěry musí klient pouţít výhradně na zajištění potřeb bydlení. Účelovou (klasickou) hypotéku lze získat na tyto záměry:  koupě nemovitosti, stavebního pozemku;  výstavba nemovitosti;  rekonstrukce, modernizace či opravy nemovitosti;  splacení úvěru či půjčky pouţité na investice do nemovitosti;  získání vlastnického podílu na nemovitosti (např. vypořádání společného jmění manţelů - SMJ, vypořádání dědictví atd.) Neúčelový hypoteční úvěr, americká hypotéka, nemá pro klienta v uţití ţádná omezení. Finanční prostředky můţe tak pouţít i na nákup movité věci, jako je třeba automobil, studium dětí v zahraničí nebo třeba zájezd kolem světa. Úrokové sazby jsou vţdy vyšší neţ u klasického hypotéčního úvěru, podmínkou ovšem zůstává zástava nemovitosti.

3.4.1 Zajištění hypotečního úvěru Jak jsem jiţ bylo popsáno výše v této kapitole, základní podmínkou poskytnutí hypotečního úvěru je jeho zajištění zástavním právem k nemovitosti. Zastavovaná nemovitost nemusí být přímo financovaná příslušným hypotéčním úvěrem, ale musí se nacházet na území ČR, členského státu Evropské unie nebo jiného státu, tvořícího Evropský hospodářský prostor. Zákon stanoví, ţe banka můţe poskytnout úvěr maximálně do výše 70% zástavní hodnoty zastavované nemovitosti, tzn., ţe úvěr musí být zajištěn nemovitostí min. na 143 %. Pokud banky poskytují úvěry do vyšší výše, musí najít náhradní krytí nad zákonem stanovenou výši.

32

Nemovitost musí být v zástavě celá, banky většinou neakceptují ideální spoluvlastnický podíl na nemovitosti, a to z důvodu horší případné realizace zástavy. Předmětem zástavního práva můţe být i rozestavěná budova, která je jako rozestavěná zapsaná v katastru nemovitostí, a na níţ je úvěr čerpán. Stavbu lze jako rozestavěnou stavbu zapsat do katastru nemovitostí, pokud má vystaveno alespoň jedno nadzemní podlaţí. Pokud je výstavba nemovitosti financovaná úvěrem a tatáţ nemovitost je i předmětem zajištění pohledávky plynoucí z tohoto úvěru, také musí platit, ţe v kaţdém okamţiku vyčerpané peníze z úvěru jsou zajištěny nejméně na 143%. V praxi to vypadá tak, ţe banka uvolňuje peníze postupně na základě předloţených faktur či příslušných dokladů souvisejících s výstavbou, které si banka vyţádá. Dalším nástrojem zajištění, které banky mohou poţadovat je vinkulace pojištění zastavované nemovitosti nebo zástavní právo k pohledávkám z pojištění zastavované nemovitosti. Doplňkovým zajištěním je uzavření ţivotního nebo úvěrového pojištění dluţníka a jeho následná vinkulaci ve prospěch banky. Ne zřídka banky vyţadují další spoludluţníky či ručitele pro případ, ţe by klient nebyl schopen úvěr splácet (záleţí na bonitě dluţníka). Tato situace můţe nastat i v průběhu trvání úvěrového vztahu, kdy věřitel má důvodné pochybnosti o schopnosti dluţníka splácet svůj závazek, a vyzve dluţníka k doplnění zajištění třeba formou přistoupení třetí osoby k závazku.

3.4.2 Fixace sazby Spolu s výší úvěru a délkou splatnosti je stanovení délky fixace zásadním rozhodnutím, které nejvíce ovlivní celkovou cenu úvěru. Délka fixace úrokové sazby hypotečního úvěru představuje dobu, po kterou zůstává úroková sazba neměnná a je dohodnuta v úvěrové smlouvě. Nejčastěji si máme moţnost vybrat fixaci na 1, 3, 5, 10 a 15 let. Po jejím skončení banka oznámí novou výši úrokové sazby v souladu s aktuálními trţními podmínkami. Tu nejvíce ovlivňují platné úrokové sazby ČNB.

33

Úrokové sazby z úvěrů na bydlení v posledním čtvrtletí roku 2009 stagnovaly

Graf

36 Úrokové sazby MFI z

úvěrů Zdroj: ČNB – Zpráva o inflaci/IV v roce 2009 na nákup nemovitostí

4 Ochrana spotřebitele Český spotřebitel to nemá snadné. Trţní prostředí si zatím stále teprve hledá samoregulační mechanizmy a spotřebiteli chybí čas a většinou i dostatečná kupní síla, aby se dokázal hrozícím rizikům efektivně vyhnout. Čím je zboţí nebo sluţby zbytnější, o to více se prodávající a dodavatelé se svou nabídkou předbíhají, nové nabídky jsou všude kolem nás, ať uţ v podobě letáků ve schránkách či reklam v mediích. Můţe to působit přinejmenším podezřele, vţdyť dobré zboţí a sluţby reklamu nepotřebují, dělají si ji samy o sobě. Na druhé straně inflace, růst cen, potíţe v ekonomice, různé nedostatky v rychle se měnící legislativě. Leckdy se spotřebitel ocitne v situaci, kdy je ošizen na jakosti či ceně. V takovém případě je pouze informovaný spotřebitel rovnoprávným subjektem trhu, je schopný chránit si své zájmy a svá práva, přičemţ v oblastech, kde jednotlivec na svou obranu nestačí, mu slouţí jeho občanská spotřebitelská organizace. Jednou z nich je i Sdruţení obrany spotřebitelů České republiky, které ve svých stanovách vyhlašuje za předmět své činnosti pomoc spotřebitelům v uplatňování jejich práv. 40 Sebevědomý spotřebitel se zajímá o svá práva, která jsou na celém světě uznávána a respektována:  právo na uspokojení základních potřeb;  právo na bezpečnost výrobků; 40

Sdruţení obrany spotřebitelů ČR, Ochrana spotřebitele v ČR a EU, vydáno za podpory Delegace Evropské komise v ČR v srpnu 2001 34

 právo na informace;  právo na výběr;  právo být vyslyšen;  právo na náhradu;  právo na spotřebitelskou výchovu;  právo na zdravé ţivotní prostředí. Spotřebitelská práva vyhlásil prezident USA John Fitzgerald Kennedy (1917-1963) dne 15. 3. 1962. Tento den se povaţuje za počátek novodobé ochrany spotřebitelů. Postupem let byla tato stále aktuální spotřebitelská práva doplňována do dnešní podoby. Kaţdý rok si patnáctý březen připomínají všechny spotřebitelské organizace i ostatní instituce ochrany spotřebitele a spotřebitelská veřejnost na celém světě jako Světový den spotřebitelských práv. 41 Kolektiv autorů ve své publikaci Úvod do soukromého práva, říká, ţe ochrana spotřebitele je bezesporu ochranou slabší smluvní strany. Pojmovým znakem soukromého práva je ale rovnost subjektů smluvních stran, s tím také souvisí autonomie vůle stran, jedná se zejména o osobní svobodu jednotlivce, která je vymezena obecnou zásadou vše je dovoleno co, není výslovně zakázáno. 42 Klasické pojetí rovnosti subjektů v soukromoprávních vztazích se zakládá na rovnosti formální. Ta spočívá v tom, ţe zákon neposkytuje ţádnému subjektu (či jejich skupině) právní výhody, jakoţ i v tom, ţe v soukromoprávní sféře není ţádná ze stran vůči druhé v postavení nadřazenosti (či naopak podřízenosti). Tato formální rovnost je protějškem občanské rovnosti před zákonem v demokratických ústavách a spolu s ní vznikla k překonání stavovských rozdílů předchozí doby. Formální rovnost je ovšem rovností nerovných, jejich nerovnost vyplývá nejen z přirozených i jinak vzniklých rozdílů mezi lidmi, ale i různé hospodářské a společenské pozice právních subjektů, která podmiňuje jejich faktické moţnosti, společenský vliv, přístup k informacím apod.― 43

41

Sdruţení obrany spotřebitelů ČR, Ochrana spotřebitele v ČR a EU, vydáno za podpory Delegace Evropské komise v ČR v srpnu 2001 42 Srov. Hurdík, J., Fiala, J., Hrušáková, M. Úvod do soukromého práva. 3. nezměněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 11 43 Zoulík, F. Soukromoprávní ochrana slabší smluvní strany. Právní rozhledy, 2002, č. 3, s. 109 35

4.1 Státní orgány v ochraně spotřebitele V ČR existuje řada institucí přes státní inspekční orgány, orgány samosprávy aţ po nezávislé soudy, kde se můţe spotřebitel domáhat svých práv. Z pravidla se nespokojený spotřebitel obrátí na Českou obchodní inspekci popř. na jiný inspekční orgán, soudy však vyuţívá jen velmi málo. A to zpravidla proto, ţe poškozený si poloţí otázku, zda vynaloţené náklady na soud nebudou vyšší, neţ jaká byla škoda, a/nebo jestli by tím jeho ztráta nebyla ještě vyšší. Kolektiv autorů publikace Ochrana spotřebitele v ČR a EU uvádí, ţe většina českých spotřebitelů si zřejmě dosud neuvědomuje, ţe bránit se mohou také společně, například jako členové sdruţení spotřebitelů. V této souvislosti někteří namítají, ţe dobrovolné občanské iniciativy nemají vlastní pravomoci a příslušné statní orgány jim nedopřávají dost sluchu. Takové argumenty, ať jsou jakkoli pádné, sotva mohou obstát. Bez občanského sdruţení, schopného zastupovat zájmy, se situace spotřebitelů sama od sebe nezlepší nikdy. Samozřejmě bude také záleţet na tom, jakou váţnost a respekt ono sdruţení bude mít. Aktivní sdruţení s dostatečným počtem členů ve všech regionech ČR se jako přijatelný partner pro odpovědná místa státní správy jistě prosadí. 44

4.2 Parlament České republiky V poslanecké sněmovně a Senátu jsou přijímány pro spotřebitele významné zákony, zejména:  zákon č. 634/1992 Sb., O ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších zákonů;  zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších zákonů;  zákon č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších zákonů;  zákon č. 63/1986 Sb., o České zemědělské a potravinářské inspekci, ve znění pozdějších zákonů;  zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších zákonů;  zákon č. 22/1997 Sb., o technických poţadavcích na výrobky, ve znění pozdějších zákonů;  zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů. 44


4.3 Ministerstvo průmyslu a obchodu Toto ministerstvo je ústředním orgánem státní správy na úseku ochrany spotřebitele. Tato činnost spadá do kompetence odboru ochrany spotřebitele. Současně ministerstvo organizačně zabezpečuje činnost Spotřebitelského poradního výboru ČR, jakoţto poradního orgánu vlády ČR pro kontakt státu s nevládními spotřebitelskými iniciativami.

4.4 Státní inspekční orgány Kompetence při ochraně spotřebitele jsou rozděleny mezi jednotlivé dozorové orgány, kterými jsou zejména:  Česká obchodní inspekce;  Česká zemědělská a potravinářská inspekce;  Státní veterinární správy;  Ţivnostenské úřady;  Orgány ochrany veřejného zdraví;  Celní orgány a další.

4.5 Ochrana spotřebitele a Evropská unie Obraz Evropské unie (dále jen „EU―), jak ji vnímáme dnes, vlídné ke spotřebitelům, charakterizuje na časové přímce vývoje integračních snah, zahájených v Evropě po druhé světové válce, řada významných mezníků. Okamţikem vyhlášení celní unie k 1. 7. 1968 byl pak uţ jen krok k myšlence společné spotřebitelské politiky. V určité fázi úvah o společné Evropě začalo totiţ být zřejmé, ţe společná politika ochrany spotřebitele má pro praktickou realizaci společného trhu, zásadní význam. Spotřebitelé budou poptávat zboţí v cizí zemi jen za předpokladu, pokud budou znát svá práva. 45 Uţ evropský summit v roce 1972 v Paříţi konstatoval, ţe zlepšování ţivotních podmínek zahrnuje ochranu zdraví a bezpečnosti spotřebitelů a ochranu jejich ekonomických zájmů. Summit se tím stal východiskem iniciativ EU, zaměřených na ochranu zájmů spotřebitelů. 45


Prvním uznáním zvláštních práv spotřebitelů na úrovni Evropských společenství byla rezoluce Rady ze 14. 4. 1975 o předběţném programu EHS (blíţe kapitola 1.1 Vývoj spotřebitelské legislativy v Evropské unii této práce) v oblasti ochrany spotřebitelů a politiky ve sféře informací. Publikace Ochrana spotřebitele v ČR a EU uvádí, ţe ochranu spotřebitelů nelze povaţovat za vedlejší produkt politiky vnitřního trhu a hospodářské soutěţe. Přestoţe spotřebitelé mají nepochybně z širšího otevření hranic a z konkurenčního trhu na úrovni EU prospěch, jde jim především o to, aby jejich práva byla chráněna a mohla se realizovat v evropském měřítku. Politiku ochrany spotřebitelů je třeba chápat jako samostatnou politiku, která má své cíle (ochranu zájmů spotřebitelů na trhu), priority a nástroje. 46

4.5.1 Základní normy Evropského společenství chránící spotřebitele:  Směrnice Rady 84/450/EHS ze dne 10. září 1984 o sbliţování správních předpisů členských států týkajících se klamavé reklamy;  Směrnice Rady 84/374/EHS ze dne 25. července 1985 o sbliţování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky;  Směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory;  Směrnice Rady 87/102/EHS ze dne 22. prosince 1986 o sbliţování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru;  Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nekalých podmínkách ve spotřebitelských smlouvách;  Směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/47/ES ze dne 26. října 1994 o ochraně nabyvatelů ve vztahu k některým aspektům smluv o nabytí práva k uţívání nemovitostí na časový úsek;  Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku;  Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/6/ES ze dne 16. února 1998 o ochraně spotřebitelů při označování cen výrobků nabízených spotřebiteli;

46


 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/27/ES ze dne 19. května, 1998 o ţalobách na zdrţení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů;  Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboţí a záruk na toto zboţí;  Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých aspektech sluţeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (směrnice o elektronickém obchodu);  Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES ze dne 7. března 2002 o univerzální sluţbě a právech uţivatelů týkajících se sítí a sluţeb elektronických komunikací (směrnice o univerzální sluţbě),  Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/47/ES ze dne 6. června 2002 o dohodách o finančním zajištění Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES z 12. července 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací (Směrnice o soukromí a elektronických komunikacích);  Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/65/ES ze dne 23. září o uvádění finančních sluţeb pro spotřebitele na trh na dálku a o změně směrnice Rady 90/619/EHS a směrnic 97/7/ES a 98/27/ES;  Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/83/ES ze dne 5. listopadu 2002 o ţivotním pojištění;  Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. kětna 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 (směrnice o nekalých obchodních praktikách).

4.6 Evropské instituce 4.6.1 Generální ředitelství pro zdraví a ochranu spotřebitele V rámci Evropské komise se spotřebitelskou problematikou zabývá Generální ředitelství pro zdraví a ochranu spotřebitele (Directorate-General Health and Consumer Protection, téţ zvané DG SANCO).ii S postupným nárůstem významu ochrany spotřebitele v rámci politiky EU se postupně vyvíjelo i toto DG SANCO do své současné podoby. V roce 1973 byl vytvořen Nezávislý úřad pověřený ochranou ţivotního prostředí a spotřebitele, ze kterého v roce 39

1981 vzniklo XI. Generální ředitelství pro ţivotní prostředí, ochranu spotřebitele a nukleární bezpečnost. Na něm byl v roce 1989 zřízen samostatný úřad „Spotřebitelská politika―, ze kterého se v roce 1995 stalo samostatné Generální ředitelství XXIV – Ochrana spotřebitele. Po dalších změnách se nyní jmenuje Generální ředitelství pro zdraví a ochranu spotřebitele. 47

4.6.2 Spotřebitelský výbor 48 Evropská komise svým rozhodnutím 2000/323ES ze dne 4.5.2000 vytvořila Evropskou poradní skupinu spotřebitelů (ECCG), se kterým konzultuje všechny otázky týkající se ochrany spotřebitelů na úrovni Společenství. Spotřebitelský výbor se schází průměrně čtyřikrát ročně v Bruselu (první setkání se konalo dne 2.10.2003) a má tyto úkoly:  tvořit

fórum

pro

všeobecné

diskuze

o

problémech

se

vztahem

k spotřebitelským zájmům;  poskytovat stanoviska k otázkám Společenství týkajících se ochrany spotřebitelských zájmů;  radit a vést Evropskou komisi při navrhování politik a činností s vlivem na spotřebitele;  informovat Evropskou komisi o vývoji spotřebitelské politiky v členských státech;  slouţit jako zdroj informací a informovat o akcích Společenství vůči dalším národním organizacím. Spotřebitelský výbor se skládá z:  jednoho zástupce národních spotřebitelských organizací v jednotlivých zemích;  jednoho člena z kaţdé evropské organizace spotřebitelů (BEUC a ANEC);  dvou přidruţených členů (Eurocoop a COFACE);  dvou pozorovatelů EHP (Island a Norsko).

47

Sdruţení obrany spotřebitelů ČR, Ochrana spotřebitele v ČR a EU, vydáno za podpory Delegace Evropské komise v ČR v srpnu 2001 48 Dostupný z WWW: http://ec.europa.eu/consumers/cons_org/associations/committ/index_en.htm > 40

4.6.3 Evropský úřad pro bezpečnost potravin 49 Evropský úřad pro bezpečnost potravin (dále jen „EFSA―) je základním kamenem EU pro hodnocení rizik týkající se bezpečnosti potravin a krmiv. V úzké spolupráci s vnitrostátními orgány a otevřených konzultacích se zainteresovanými stranami EFSA poskytuje nezávislé vědecké poradenství a jasná sdělení o existujících a nově vznikajících rizicích. EFSA je nezávislá evropská agentura financovaná z rozpočtu EU, který funguje odděleně od Evropské komise, Evropského parlamentu a členských států EU. Výkonný ředitel úřadu, v současné době Catherine Geslain-Lanéelle (jmenována v červenci 2006 na období pěti let), je zákonným zástupcem úřadu. Je zodpovědný za veškeré provozní záleţitosti, personální otázky, a vypracování ročního pracovního programu,

po

konzultaci

s

Evropskou

komisí,

Evropským

parlamentem

a

členskými státy EU.

4.7 Evropské spotřebitelské organizace Spotřebitelské organizace vznikají z podnětu individuálních spotřebitelů, kteří vnímají svou značně nevýhodnou pozici proti podnikatelským subjektům. Ti mají nejen lepší odborné znalosti v oblasti prodávaného zboţí či poskytovaných sluţeb, ale většinou také lepší znalost práva a přístup k jeho prosazení. Ne zřídka vyuţívají svých znalostí v neprospěch spotřebitele a k potlačení jeho práv. Ochrana spotřebitele k moderním ekonomikám bezesporu patří a spotřebitelské organizace také. Spotřebiteli je velkou pomocí vědět kam se obrátit o radu či pomoc. Celosvětově působí Consumers International (dále jen „CI―), tato organizace v roce 2010 oslaví 50 let od svého vzniku. V současné době má CI kanceláře v Asii, Evropě a Latinské Americe, stálé zaměstnance v Jiţní Africe a Nigérii, a koordinátory projektů v Argentině, Ázerbájdţánu a Karibiku. S více neţ 220 členskými organizacemi ve 115 zemích, buduje CI silné mezinárodní hnutí spotřebitelů pro ochranu a posílení postavení spotřebitelů po celém světě. 50 V evropském kontextu patří mezi nejvýznamnější BEUC, Evropská spotřebitelská organizace, má 43 členů a je respektována, nezávislými národními spotřebitelskými organizacemi z 31 evropských zemí (EU, EHP a kandidátských zemí). BEUC působí jako jakési "velvyslanectví" těchto organizací v Bruselu a jejím hlavním úkolem je zastupovat 49 50

Dostupný z WWW: Dostupný z WWW:

http://www.efsa.europa.eu > http://www.consumersinternational.org > 41

členy a hájí zájmy všech spotřebitelů v Evropě.

51

Další takovou organizací je ANEC,

Evropská asociace pro koordinaci zastoupení spotřebitelů při normalizaci, je svým zaměřením spotřebitelskou organizací jiného druhu neţ BEUC. ANEC zastupuje Evropský zájem spotřebitelů na tvorbě technických norem, zejména těch, vyvinutých na podporu implementace evropského práva a veřejné politiky. 52

4.8 Finanční arbitr V nebankovní nebo nefinanční sféře jsme si jiţ zvykli na to, ţe se můţeme s důvěrou obrátit na různé subjekty, které jsou zřízeny za účelem ochrany spotřebitele (některé z nich jsou zmíněné v této práci výše), ale i klient banky, který je spotřebitelem bankovních sluţeb, je stranou slabší, stranou, která předpokládá, ţe sluţbu, jiţ si zakoupil, obdrţí v nabízené kvalitě řádně a včas. Velmi obdobný přístup při řešení sporů v oblasti peněţnictví a zejména bankovnictví nebo vybraných bankovních činností přijaly země EU a některé další vyspělé země např. Kanada, Nový Zéland, Austrálie, Bostwana, JAR, Švýcarsko a další. Smyslem celé právní úpravy je vytvoření podmínek pro rozhodování sporů vymezených zákonem. Přestoţe zákon pouţívá pojem „spor― jedná se v podstatě o stíţnost klienta – spotřebitele na vybrané bankovní sluţby. 53 Řízení upravené zákonem č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi je určeno k řešení stíţností klientů, při provádění převodu peněţních prostředků, pokud částka nepřevyšuje ke dni účinnosti příkazu k převodu 50.000,- EUR a dále spory, které vyplývají mezi vydavatelem elektronických platebních prostředků a jejich drţiteli. Navrhovatelem se pro účely tohoto zákona rozumí klient instituce a drţitel elektronického platebního prostředku.54

Dostupný z WWW: http://www.beuc.org > Dostupný z WWW: http://www.anec.org > 53 DUPAL, Libor; NOVÁK, Karel; SLOSSBERGER, Otakar. Rádce spotřebitele 2. Brno, 2005, ISBN 80251-0497-4 54 Pramen: zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi 51 52

42

4.8.1 Hlavním posláním finančního arbitra: 55  Finanční arbitr je kompetentní k rozhodování sporů mezi poskytovateli platebních sluţeb (např. banky nebo instituce vydávající elektronické platební prostředky) a uţivateli platebních sluţeb (tj. klienti) při poskytování platebních sluţeb nebo mezi vydavateli elektronických peněz a drţiteli elektronických peněz při vydávání a zpětné výměně elektronických peněz  Institut finančního arbitra byl zřízen k 1.lednu 2003, a to v rámci harmonizace práva České republiky se zeměmi EU (viz. zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi). Finančního arbitra a zástupce finančního arbitra volí Poslanecká sněmovna na funkční období 5 let veřejným hlasováním z osob splňujících podmínky stanovené tímto zákonem. Návrhy na volbu jsou oprávněny podávat instituce, jejich profesní sdruţení a profesní sdruţení na ochranu spotřebitelů.  Finanční arbitr vykonává svou funkci nezávisle a nestranně. Musí se zdrţet všeho, co by mohlo budit pochybnosti o jeho nepodjatosti. Za výkon své funkce odpovídá Poslanecké sněmovně.  Řízení před finančním arbitrem se zahajuje na návrh navrhovatele, jak jiţ bylo řečeno výše v této kapitole. Návrh lze podat na formuláři vydaném finančním arbitrem.

Vzor

podání

je

zveřejněn

na

(http://www.finarbitr.cz/cs/formulare-ke-stazeni.html).

webových Finanční

stránkách arbitr

rozhoduje ve věci sporu bez zbytečného odkladu nálezem. Ve věci rozhodne do 30 dnů ode dne zahájení řízení; ve zvlášť sloţitých případech rozhodne nejdéle do 60 dnů; nelze-li vzhledem k povaze věci rozhodnout ani v této lhůtě, můţe ji finanční arbitr přiměřeně prodlouţit. V nálezu, jímţ vyhovuje, byť i jen zčásti, návrhu navrhovatele, uloţí současně instituci povinnost zaplatit sankci ve výši 10 % z částky, kterou je instituce podle nálezu povinna zaplatit navrhovateli, nejméně však 10 000 Kč.  Finanční arbitr je kompetentní řešit výše uvedené spory, pokud nastaly po okamţiku účinnosti zákona o finančním arbitrovi. Typickým sporem je např. neoprávněné pouţití platební karty při platbě u obchodníka nebo v bankomatu, neoprávněný převod v rámci internetového bankovnictví, neoprávněný převod finančních prostředků z účtu.

55

Dostupný z WWW: arbitra.html >

http://www.finarbitr.cz/cs/financni-arbitr-poslani-a-ukoly-financniho43

 Do kompetencí finančního arbitra naopak nepatří spory např. z oblasti hypoték, úvěrů, stavebního spoření nebo spory vzniklé mimo členské státy EU a další státy, tvořící Evropský hospodářský prostor.  Hlavním přínosem pro klienty je rychlost rozhodování, nezpoplatněné řízení, vysoká znalost problematiky.

4.9 Koncepce spotřebitelské politiky na léta 2006 až 2010 Vláda si stanovila za cíl zajistit, aby ochrana spotřebitele byla v České republice na úrovni srovnatelné s nejvyspělejšími státy EU a aby odpovídala potřebám 21. století. Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR vydalo Koncepci spotřebitelské politiky na léta 2006 aţ 2010. Zaměřuje se v ní na oblasti ochrany zdraví a bezpečnosti, ochrany ekonomických zájmů, odškodnění, informovanosti a výchovy, sdruţování k ochraně zájmů spotřebitelů, ţivotní prostředí a sociální dopady spotřeby. Mezi základní cíle spotřebitelské politiky v období 2006 - 2010 patří ochrana spotřebitelů před riziky a hrozbami, které sám nemůţe ovlivnit (především bezpečnost výrobků a sluţeb, spotřebitelské aspekty související s uţíváním nových technologií včetně elektronického obchodování a obchodování mobilním telefonem, etické chování podnikatelů), dále schopnost spotřebitelů lépe se rozhodovat o svých zájmech, zohledňování zájmů spotřebitelů v ostatních politikách, včetně přípravy právních předpisů s dopady na spotřebitele, jakoţ i aktivní účast na dění v Evropské unii i jiných mezinárodních organizací. Ke splnění obecných cílů spotřebitelské politiky pro dané období byly stanoveny základní priority. Tyto priority byly vytipovány následovně, avšak s výhradou jejich určitých modifikací souvisejících s vývojem daných i souvisejících oblastí: 56  zvyšování znalostní úrovně v oblasti ochrany spotřebitelů, rozvoj pro-aktivních informačních a vzdělávacích aktivit ve prospěch spotřebitelů;  bezpečnost výrobků a sluţeb;  zvýšení efektivity regulace oblasti;  podpora samoregulace, dialogu státních institucí se spotřebiteli a dialogu mezi podnikateli a spotřebiteli;  zvýšení účinnosti trţního dozoru;

http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/koncepce-a-politiky/koncepcespotrebitelske-politiky-na-leta/1000502/38451/#iii > 56

Dostupný z WWW:

44

 podpora rozvoje mimosoudního řešení spotřebitelských sporů  podpora činnosti a rozvoje spotřebitelských organizací  podpora aktivit souvisejících s realizací udrţitelného rozvoje spotřeby, např. cestou změny vzorců spotřeby.

45

Závěr Cílem předkládané práce bylo blíţe se seznámit se spotřebitelskými smlouvami a problematikou ochrany spotřebitele v České republice, která je součástí spotřebitelské politiky. Jejím garantem by měl být stát, orgány a instituce zabezpečující ochranu spotřebitele. Autorka se pokusila v této práci mimo jiné vymezit základní pojmy v oblasti spotřebitelských úvěrů a jejich porovnání u vybraných finančních institucí v České republice a poté dospěla k závěru, ţe výhodný úvěr neexistuje, a to z důvodu, ţe za zboţí pořízené na úvěr zaplatíme vţdy více, neţ kdybychom sáhli do vlastních peněţenek. Navíc tento způsob uspokojování vlastních potřeb spotřebitele zpravidla vede k většímu utrácení. Dle mého názoru výjimku tvoří pouze hypotéční úvěr, bez kterého by většina z nás nebydlela a bydleni je nutnost, na druhou stranu bez nového auta či televize, o dovolené ani nemluvě, se dá bez problému ţít. Ohledně ochrany spotřebitele, se domnívám, ţe je pro ni nejpodstatnější výchova samotného spotřebitele, snazší přístup k informacím a schopnost umět se rozhodnout sám za sebe. Informovaný spotřebitel by měl být vybaven značnou mírou předvídavosti při vstupu do právního (závazkového) vztahu a tím se vyvarovat moţným negativním důsledkům, které by v budoucnu mohly (z titulu tohoto vztahu) nastat. Spotřebitel by se tedy měl do budoucna stát sebevědomím subjektem soukromoprávního vztahu, který zná svá práva a dokáţe si uvědomit, jaké následky mohou jeho učiněné právní úkony mít.

46

Seznam použité literatury Tištěné monografie: 1. Mgr. Tomáš Hulva, Právo ochrany spotřebitele, vydání první, ASPI, a.s., ISBN 807357-172-2; 2. DUPAL, Libor; NOVÁK, Karel; SLOSSBERGER, Otakar. Rádce spotřebitele 2. Brno, 2005, ISBN 80-251-0497-4; 3. Sdruţení obrany spotřebitelů ČR, Ochrana spotřebitele v ČR a EU, vydáno za podpory Delegace Evropské komise v ČR v srpnu 2001; 4. Srov. Hurdík, J., Fiala, J., Hrušáková, M. Úvod do soukromého práva. 3. nezměněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 11; 5. Zoulík , F. Soukromoprávní ochrana slabší smluvní strany. Právní rozhledy, 2002, č. 3, s. 109. Právní předpisy a další právní dokumenty: 1. Pramen: § 262 Obchodního zákoníku; 2. Pramen: § 588 Občanského zákoníku; 3. Pramen: § 778 Občanského zákoníku; 4. Pramen: § 754 Občanského zákoníku; 5. Pramen: § 497 Obchodního zákoníku; 6. Pramen: zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi; Pouţité internetové zdroje: 1. KNOBLOCHOVÁ, Věra. Vývoj oblasti ochrany spotřebitele v EU od počátků v r. 1951 aţ do současnosti, 2006. Dostupný z WWW: http://www.mpo.cz/zprava7587.html ; 2. KNOBLOCHOVÁ, Věra. Strategie spotřebitelské politiky na unijní úrovni, 2007. Dostupný z WWW: http://www.mpo.cz/dokument3287.html ; 3. Amsterdamská smlouva. Dostupný z WWW: http://cs.wikipedia.org/wiki/Amsterdamsk%C3%A1_smlouva ; 4. Pojistná smlouva, Dostupný z WWW: http://cs.wikipedia.org/wiki/Pojistn%C3%A1_smlouva ; 5. Kontokorentní úvěr na dobu neurčitou ke Sporoţirovému účtu, Dostupný z WWW: http://www.csas.cz/banka/menu/cs/lide/nav00000_lide_grp_67_prod_33 > 6. Dostupný z WWW: http://www.sfinance.cz/osobnifinance/informace/spotrebitelske-uvery/ucel-uveru/ > 7. Dostupný z WWW: http://www.sfinance.cz/osobnifinance/informace/hypoteky/co-to-je > 8. Dostupný z WWW: http://www.sfinance.cz/osobnifinance/informace/hypoteky/co-to-je > 9. Dostupný z WWW: http://ec.europa.eu/consumers/cons_org/associations/committ/index_en.htm > 10. Dostupný z WWW: http://www.efsa.europa.eu > 11. Dostupný z WWW: http://www.consumersinternational.org > 12. Dostupný z WWW: http://www.beuc.org > 13. Dostupný z WWW: http://www.anec.org >

47

14. Dostupný z WWW: http://www.finarbitr.cz/cs/financni-arbitr-poslani-a-ukolyfinancniho-arbitra.html > 15. Dostupný z WWW: http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/koncepce-apolitiky/koncepce-spotrebitelske-politiky-na-leta/1000502/38451/#iii >

Seznam použitých grafů a tabulek 1. graf znázorňující stagnaci Úrokové sazby z úvěrů na bydlení v posledním čtvrtletí roku 2009; 2. srovnávací tabulku spotřebitelských úvěru několika vybraných bankovních a nebankovních institucí.

Seznam příloh 1. Kupní smlouva; 2. Nájemní smlouva; 3. Smlouva o kontokorentním úvěru.

48

Příloha č. 1 – Kupní smlouva

57

KUPNÍ SMLOUVA uzavřená dle občanského zákoníku České republiky mezi: kupující:

jméno příjmení adresa druh a číslo dokladu totožnosti

(dále jen „Kupující―) a prodávající:

jméno příjmení adresa druh a číslo dokladu totožnosti (dále jen „Prodávající―) uzavřeli níţe uvedeného dne, měsíce a roku tuto kupní smlouvu (dále jen „ Smlouva―) Článek I. Prodávající je výhradním vlastníkem …………popis předmětu koupě…………… (dále jen „Předmět koupě―). Článek II. Prodávající prodává Předmět koupě Kupujícímu a Kupující jej od Prodávajícího kupuje do svého výlučného vlastnictví za podmínek stanovených touto Smlouvou. Článek III. Cena Předmětu koupě byla stanovena ve výši …………. částka vyjádřena čísly + měna…….. (částka slovy+měna). Cenu Předmětu koupě uhradí Kupující v hotovosti při předání Předmětu koupě. Převzetím a zaplacením výše uvedené částky v tomto čl. III, přechází na Kupujícího vlastnictví Předmětu koupě. Článek IV. Prodávající prohlašuje, ţe na Předmětu koupě neváznou ţádné závazky, dluhy, věcná práva ve prospěch třetích osob ani jiné právní vady a dále ţe mu nejsou známy ţádné vady, které by neodpovídaly běţné míře opotřebení Předmětu koupě a na které by měl povinnost Kupujícího upozornit. (nebo Prodávající seznámil Kupujícího se všemi jemu známými vadami Předmětu koupě a to: vyjmenování vad.) 57

Vytvořeno autorem této bakalářské práce 49

Článek V. Kupující prohlašuje, ţe se seznámil se stavem Předmětu koupě, prohlédl si jej a v tomto stavu jej kupuje. Článek VI. Kupující a Prodávající prohlašují, ţe si tuto Smlouvu před podpisem přečetli, ţe s jejím obsahem souhlasí a na důkaz toho připojují své podpisy. V …………….. dne ............

…………………………….. (podpis Prodávajícího)

………………………………… (podpis Kupujícího)

50

Příloha č. 2 – Nájemní smlouva

58

NÁJEMNÍ SMLOUVA uzavřená dle občanského zákoníku České republiky mezi: pronajímatelem:

jméno příjmení adresa druh a číslo dokladu totožnosti

(dále jen „Pronajímatel―) a nájemcem:

jméno příjmení adresa druh a číslo dokladu totožnosti (dále jen „Nájemce―) uzavřeli níţe uvedeného dne, měsíce a roku tuto nájemní smlouvu (dále jen „ Smlouva―) Článek I. Předmět smlouvy Předmětem této Smlouvy je pronájem Bytu, jak je specifikován v čl. II této Smlouvy. Článek II. Prohlášení pronajímatele Pronajímatel prohlašuje, ţe je výlučným vlastníkem bytu č. ......, umístěného v budově č.p. ....... na pozemku parcela č. ............, katastrální území ....................., vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem ................ na listu vlastnictví č. ............... Přesná adresa ................... , a to s tímto vybavením: kuchyňská linka, sporák, dřez, vana, umyvadlo, WC mísa s nádrţí, mísící baterie 2 ks, topná tělesa, listovní schránka, příslušenstvím bytu je i sklepní kóje č. … o výměře … m2 (společně dále jen „Byt―).

Článek III. Účel nájmu 1. Pronajímatel přenechává nájemci Byt do pronájmu výhradně k bydlení.

58

Vytvořeno autorem této bakalářské práce 51

Článek IV. Výše nájemného a služeb 1. Výše měsíčního nájemného včetně poplatků za sluţby spojené s nájmem činní …………. částka vyjádřena čísly + měna…….. (částka slovy+měna). Vyjma výše uvedeného nájemného je nájemce povinen hradit elektrickou energii a plyn ve výši stanovené dodavatelem energií. 2. Poplatky za sluţby spojené s nájmem zahrnují: osvětlení společných prostor, údrţbu a provoz výtahu, svoz nádob komunálního odpadu

1. 2. 3. 4.

Článek V. Doba nájmu Tato Smlouva se uzavírá na dobu neurčitou, s přednostním právem pro Nájemce na prodlouţení. Pronajímatel je oprávněn od Smlouvy odstoupit za těchto podmínek ………………… Nájemce je oprávněn od Smlouvy odstoupit za těchto podmínek …………………… Smluvní strany se dohodly na výpovědní lhůtě v trvání 3 měsíců, výpovědní lhůta počíná prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po prokazatelném doručení výpovědi.

Článek VI. Platnost smlouvy 1. Tato Smlouva nabývá platnosti a účinnosti dnem jejího podpisu oběma smluvními stranami. 2. Nájemce podpisem této Smlouvy Byt přejímá.

1. 2. 3. 4.

Článek VII. Závěrečná ustanovení Změny a doplnění této Smlouvy jsou moţné pouze v písemné podobě a na základě vzájemné dohody obou smluvních stran. Tato Smlouva se uzavírá ve dvou vyhotoveních, z nichţ kaţdá smluvní strana obdrţí po jednom. Obě smluvní strany prohlašují, ţe si tuto Smlouvu před podpisem přečetli, ţe s jejím obsahem souhlasí a na důkaz toho připojují své podpisy. Nedílnou součástí Smlouvy jsou tyto přílohy: - Výpis z Katastru nemovitostí - příloha č. 1 - Protokol o předání Bytu - příloha č. 2

V ......................... dne .............

.........................................................

.............................................................

(podpis Pronajímatele)

(podpis Nájemce)

52

Příloha č. 3 – Smlouva o kontokorentním úvěru

59

Smlouva o kontokorentním úvěru č. ………………/2010 ……………… se sídlem: ……………… IČ: ……………… zapsaná v obchodním rejstříku vedeném .............. soudem v ..........., oddíl ........... vloţka ..............; (dále jen „Banka―) a jméno a příjmení: ……………… trvale bytem: ……………… r.č.: ……………… (dále jen „Klient―) (Banka a Klient dále společně jen „Strany―) uzavírají následující smlouvu o kontokorentním úvěru (dále jen „Smlouva―): I. Úvěr 1.1.

Pokud ze Smlouvy nevyplývá jinak, pojmy uvedené ve Smlouvě velkými písmeny mají stejný význam jak je definován v Podmínkách pro poskytování úvěrů Banky (dále jen „Úvěrové podmínky―) nebo Všeobecných obchodních podmínkách Banky (dále jen „VOP―). Úvěrové podmínky a VOP tvoří nedílnou součást této Smlouvy jako její přílohy č. 1 a 2.

1.2.

Banka poskytne Klientovi kontokorentní úvěr ve výší Limitu (dále jen „Úvěr―). (a) Limit:

. ……………… (slovy: ………………)

(b) Období čerpání: Období čerpání začíná v den uzavření této Smlouvy a trvá do Obchodního dne bezprostředně předcházejícího Dni konečné splatnosti. (c) Den konečné splatnosti: Klient je povinen splatit úvěr v plné výši nejpozději dne ……………… (d) Opětovné Čerpání Úvěru:Jakákoliv částka splacená v rámci Úvěru můţe být během Období čerpání znovu čerpána za předpokladu splnění podmínek této Smlouvy. 59

Vzor smlouvy o kontokorentním úvěru nejmenované bankovní instituce; vzor je upraven do jednodušší formy, která postačí účelu této práce. 53

1.3.

Úvěr bude Klientem čerpán a splácen prostřednictvím běţného účtu č. ................... (dále jen „Běžný účet―) vedeného u Banky nebo prostřednictvím jakéhokoli jiného účtu, který můţe být určen Bankou podle jejího uváţení a písemně sdělen Klientovi. II. Kontokorentní úvěr

2.1.

Kontokorentní úvěr: (a) Splacení:

Kontokorentní úvěr můţe být splacen kdykoli, nejpozději ke Dni konečné splatnosti.

(b) Úroková sazba:

Referenční kontokorentní sazba plus Marţe Kontokorentního úvěru. K datu podpisu Smlouvy činí Referenční kontokorentní sazba ........ % p.a.

(c) Marţe Kontokorentního úvěru: ....... % p.a. (d) Úrokové období: kalendářní měsíc III. Podmínky Čerpání 3.1.

Jakékoli Čerpání je podmíněno (i) dodrţením podmínek této Smlouvy, (ii) splněním příslušných podmínek článku 3 Úvěrových podmínek a (iii) tím, ţe Banka obdrţela veškeré další dokumenty, které můţe rozumně poţadovat od Klienta v souvislosti s Úvěrem.

3.2.

Specifické podmínky Čerpání: (i) veškeré formy Zajištění jsou platné a účinné. IV. Ostatní Poplatky, smluvní pokuta

4.1.

Poplatky neupravené touto Smlouvou se řídí platným Sazebníkem Banky.

4.2.

Zpracovatelský poplatek se sjednává ve výši ……………… (slovy: ………………) a je splatný do tří (3) Obchodních dnů od uzavření této Smlouvy.

4.3.

Sazba Závazkové provize se sjednává ve výši ……………… % per annum.

54

V. Zajištění Úvěru 5.1.

K zajištění pohledávky Banky vyplývající z poskytnutého Úvěru je Klient povinen poskytnout nebo obstarat Bance následující zajištění ve formě a s obsahem přijatelným pro Banku: (a) blankosměnka vlastní na řad Banky s doloţkou „bez protestu―; (b) zástavní právo pro Banku jako jediného zástavního věřitele k pohledávkám Klienta za Bankou z vkladů účtu č. ……………… vedeném pro Klienta Bankou. VI. Další závazky Klienta, Různé

6.1.

Kromě závazků a povinností výslovně uvedených v této Smlouvě je Klient aţ do doby úplného splacení všech jeho platebních závazků vyplývajících z této Smlouvy povinen plnit rovněţ veškeré závazky a povinnosti, které pro něho vyplývají z Úvěrových podmínek a VOP s odchylkami a doplněními uvedenými dále v tomto článku Smlouvy.

6.2.

Klient se dále zavazuje: (a)

zajistit, ţe nejpozději do 30 dnů od podpisu Smlouvy a poté po celou dobu trvání Úvěru aţ do jeho úplného splacení bude objem platebního styku prováděného prostřednictvím jeho Běţného účtu odpovídat podílu jeho závazků vůči Bance na celkovém objemu jeho závazků vůči všem bankám. VII. Závěrečná ustanovení

7.1.

Smlouva nabývá platnosti a účinnosti dnem podpisu oběma Stranami a její platnost zaniká úplným splacením všech platebních závazků Klienta vyplývajících ze Smlouvy.

7.2.

V případě, ţe Klient neplní své splatné platební závazky podle této Smlouvy je Banka oprávněna k započtení v souladu s příslušnými ustanoveními VOP.

7.3.

Adresy pro doručování a komunikaci jsou následující: Klientovi: [Jméno] [adresa]

Bance: [Název] [adresa]

O změně kontaktních údajů musí být druhá strana informována písemně. 7.4.

Podmínky touto Smlouvou výslovně neupravené se řídí Úvěrovými podmínkami a VOP. Podpisem této Smlouvy Klient potvrzuje, ţe jejich text obdrţel, seznámil se s nimi a s jejich obsahem souhlasí. 55

7.5.

Smlouvu lze měnit či ukončit pouze písemnými dodatky podepsanými oběma Stranami s výjimkou změny kontaktních údajů Stran podle článku 7.3 Smlouvy.

7.6.

V případě, ţe se některé ustanovení Smlouvy stane neplatným, tato neplatnost nebude mít vliv na platnost zbývajících ustanovení Smlouvy. Strany se zavazují nahradit takové neplatné ustanovení platným ustanovením se stejným nebo alespoň obdobným významem tak, aby úmysl Stran nebyl takovou změnou dotčen.

7.7.

Smlouva, její výklad a právní vztahy z ní vyplývající se řídí právem České republiky, zejména příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku. Spory mezi smluvními stranami vzniklé z právních vztahů zaloţených touto smlouvou nebo v souvislosti s ní, které nelze vyřešit jednáním stran budou rozhodovány příslušným soudem.

7.8.

Následující přílohy jsou nedílnou součástí Smlouvy a jsou pro Smluvní strany závazné: Příloha č. 1 Příloha č. 2

7.9.

Úvěrové podmínky Banky Všeobecné obchodní podmínky Banky

Tato Smlouva je vyhotovena ve 2 originálech, po jednom pro kaţdou ze Stran.

7.10. Smlouva je vyhotovena v českém jazyce a jsou-li vyhotoveny její překlady do jiného jazyka, platí česká verze mezi Stranami za závaznou. V Praze dne ................................

V ......................... dne ...................

Za Banku:

Za Klienta:

......................................... Název banky [Jméno:] [Funkce:]

........................................................ [jméno:] [funkce:]

DOPLNÍ SE POKUD JE KLIENT FYZICKÁ OSOBA, ŽENATÝ / VDANÁ A NEMÁ ZÚŽENÉ SJM (NUTNÉ DOLOŽIT NOTÁŘSKÝM ZÁPISEM) Prohlášení manţela: Prohlašuji, ţe jsem se seznámil / seznámila s textem této Smlouvy, Úvěrovými podmínkami, VOP a souvisejících dokumentů a ţe souhlasím se vstupem mého manţela / mé manţelky do úvěrového vztahu zaloţeného touto Smlouvou a s plněním závazků z úvěrového vztahu v plném rozsahu. jméno, příjmení a datum narození druhého z manželů Podpis: _________________ Datum:

56

i

Smlouva o Evropské unii, která byla podepsána v Maastrichtu 7. února 1992 a vstoupila v platnost 1. listopadu 1993. Zavedla rovněž nové oblasti spolupráce členských zemí. Přidáním této mezivládní spolupráce ke stávajícímu „systému Společenství“ vytvořila Maastrichtská smlouva novou politickou a zároveň hospodářskou strukturu sestávající z tzv. „tří pilířů“ – Evropskou unii (EU). Stávající Evropská společenství tvoří tzv. první pilíř. Jako druhý pilíř byla nově zavedena Společná zahraniční a bezpečností politika a jako třetí pilíř spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních věci (od Amsterodamské smlouvy už jen Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech). ii

Náplní práce Generálního ředitelství pro zdraví a ochranu spotřebitele je zdraví a blaho, tj. v podstatě

každodenní život evropských občanů. Úkolem je zajistit bezpečnost potravin, spotřebního zboží a služeb prodávaných v EU, fungování vnitřního trhu EU ku prospěchu spotřebitelů a aktivní roli EU v rámci ochrany a zlepšování zdraví občanů. DG SANCO spolupracuje s jinými orgány EU, vládami a agenturami členských států, vědci, badateli a odborníky, spotřebitelskými organizacemi, zájmovými skupinami ve zdravotnictví a obchodními skupinami.

57

Spotřebitelské smlouvy

Recommend Documents