Sportovní hry zrakově postižené mládeže 2014 Jako symbolický návrat na start jsem mohla považovat letošní sportovky. Což o to že místo konání bylo v městečku Blansko, letos se organizace chopilo tým Brna. A je tomu přesně sedm let, co SHZPM pořádali naposledy. To bylo tehdy 2-6.6 2008. Mimochodem moje první sprotovky v životě. Tak letos vyšel datum jak přes kopírák, jen rok je poněkud mladší. V pondělí 2.6 jsme se tedy pod vedením paní Hendrychové a paní Čmelíkové odjeli Kuba G., Kuba L., Terka Š., já., Adéla M a Ondra G. do města nedaleko Brna. Protože jsme opět jeli s velkým časovým náskokem, stavili jsme se, cestou okouknout propast Macochu. Tím nám paní učitelky vlastně umožnily nám goalballistům se neošidit o čtvrteční výlet. Byla to paráda vidět tu krása na vlastní oči, ten první závodní den nemohl začít lépe. A výborně taky pokračoval. Paní Machancové jako hlavní ředitelce her se povedl nevídaný kousek. Ještě nikdy jsem neviděla, aby byla všechna sportoviště kompletně v jednom areálu. A ubytovnu taktéž hned u toho. To byla velká výhoda. V odpoledních hodinách jsme se sešli s kamarády z jiných měst. Domácího Brna, Olomouce, Plzně, Liberce, Prahy Míráku a Prahy Hradčan. No to jste měli vidět tu radost, když se sešel náš Křemašhub (já, Lukáš z Liberce a Terezie z Míráku) po půl roce a za naši žákovskou éru už bohužel naposledy. Ten den jsme rozjeli turnaj v showdownu. K dispozici byli tři stoly a tak průběh šlapal jak po másle. Pro nás byl ten letošní ročník velice důležitý, zvláště jsme ho prožívali. Protože ač to není nikde psáno, šlo nám o překonání rekordů vítězství v řadě za sebou. Čtyřikrát to dokázali Olomouc (tehdy ještě Litovel) a my. Pětkrát to však nedokázal nikdo. Je zvláštní, že právě při tomhle pokusu nám chyběla na místě naše trenérka paní Škrobánková. Proto jsme ji průběžně informovali. Náš showdownový tým, mě a Jakuba G, nakonec na poslední chvíli doplnil deváťák Kuba L. na střídačce připraven kdykoli nastoupit seděl věrně všechny zápasy taky Ondra. Konkurence se sešla veliká, téměř všechny města měla svůj tým. Obě školy z Prahy se spojily, více méně, stejně je to jedno město ne? Největší strach jsme měli z Plzeňáků, ale nečekaně největší problémy nás čekaly s Prahou. Ale zvládli jsme to! Stejně jako všechny ostatní týmy, Jakub L. který držel pálku naposledy před třemi lety, zahrál nečekaně skvěle. Postupně jsme s rukama fungovali jako rozjetý vlak a nikdo nás nedokázal zastavit. A nakonec to platilo i o Plzni, s kterou jsme se střetli jako s poslední. Nedopadlo to jinakzvládli jsme to!! Když rozhodčí zapískali poslední bod, vyletěli jsme z budovy celý nadšení, jako bychom právě vyhráli Mistroství světa: „Přepiště dějiny, Opava zvítězila v showdownu pětkrát za sebou!!!“ :D. Je až překvapující, že oba mí spoluhráči hráli turnajově poprvé v životě. Kluci, díky! Speciální poděkování patří paní Škrobánkové. Tohle se prostě muselo oslavit a nebýt toho, že v pondělí v devět večer, kdy byl turnaj dohrán, už byly všechny obchody zavřené, hned bychom letěli pro nějaký šampus. Tak řekněte, mohly ty sportovky začít lépe? Ten den jsme ještě vynalezli naši budoucí nejoblíbenější
aktivitu celé akce- hru: Vybij se a uteč! Šlo o kombinaci lítání na skejtbordovém sjezdu a vybíjené. Hráli jsme to dlouho, než jsme šli spát. Úterý po snídani nás čekala dopolední atletika. Na atletickém stadionu se vrátilo všechno k tradicím SHZPM a v těchto místech také začalo slavnostní zahájení. To bylo hrozně moc krásné. I hymna nám hrála. Dostali jsme modré trička s krokodýlem. Úplně stejným jako v tom roce 2008. Aspoň budou hoši dva. Nás kamarádů se sešlo daleko víc. Takových těch opravdu hodně silných kamarádů. Letos jsme se dali do kupy v takovém společenstvu, že nás bylo asi osm. A skoro všichni z různých měst. Dopolední atletika byla zahájená sprintem na 60m dívky. Když si vzpomenu, jak tahle disciplína dopadla před těmi sedmi lety pro mě, tak se musím smát. Oproti tomu ročníku, letos aspoň na náš start nepršelo. My B4 jsme se vlezly do dvou rozběhů. Já ten svůj hodně překvapivě vyhrála, těsně před Barčou z Liberce. V tom druhém se na druhém místě umístila naše Terka před už zmíněnou Terezii z Míráku (Mašina). Když jsme ten jejich závod viděla, doufala jsem aspoň v bronzovou medaili. Naši kluci se taky v rozbězích taky ukázali ve velice světlém světle, ovšem na celkové příčky to bohužel nestačilo. A to v případě obou Kubů jen velmi těsně, když oba dosáhli čtvrté příčky. Ondra skončil pátý. Následoval skok do dálky. Tak z toho mám zas story na dalších x let! . V naši kategorii jsme se sešli asi osm. Na první pokud Barča skočila 324cm. Já jsem skákala hned po ní a 323cm! No pochopíte to, o ten jeden centimetr?? Následné skoky jsme se tak nějak různě přeskakovaly ale ani jedna nešla přes těch 324cm. Ještě nám k tomu začalo pršet, takže tartan krásně klouzal… Při posledním šestém pokusu se Barča nezlepšila a já už jaksi neměla co ztratit, tak jsem šla do toho s vervou. Hodila jsem do toho písku placák jak do bazénu. Ovšem ten poslední pokus měl hodnotu 329cm!! No já vyletěla, jak raketa! Opravdu, posledním pokusem jsem dosáhla na první zlato toho dne. Nejvíce se k nám přiblížila naše Terka výkonem 317cm. Stříbrná skončila Barča. Hodně podobnou show ukázal náš starší Kuba. Aby se to nepletlo, začali jsme mu říkat Kubrte. Tak trochu si tu přezdívku dál sám na letošní školní akademii, pamatujete? Kluci B4 skákali daleko za naší hranicí a Kuba se dlouho držel na páté pozici. Posledním pokus stejně jako já dosáhl na medaili! A to bronzovou! Tohle ani on sám vůbec nečekal. Doufal v bronz v hodu, nakonec si jich odvezl daleko více! Nejlépe to vyjádřila paní Čmelíková, když se k nám Jakub po tom závěrečném finále vrátil: „Kubo, tys mě teda napínal.“ Po odpolední pauze jsme se přesunuli na bazén. Já s Kubou (ml.) jsme se malinko zdrželi, neboť jsme se snažili před kamerou ukázat, jak se má showdown hrát. Netrvalo to ale moc dlouho a tak na nás ani čekat nemuseli. Dneska nás čekaly disciplíny 25m volný způsob, 50m prsa a 25m znak. Před každou disciplínou jsme se mohli rozplavat. Nebo dělat skopičiny, což jinak nešlo, když jsme se v drahách našli, ta parta přátel . Ještě před první rozplavbou se nečekaně začaly vyhodnocovat dopolední atletické disciplíny.
Docela brzo jsme tak získali naše první stuhy. Naši šedesátku nepřekvapivě a zcela zaslouženě vyhrála Mašina časem 8,8s. Vyrovnala tak dodnes platný rekord SHZPM. Daleko větším překvapení pak bylo moje umístění na stříbrné příčce! Takže poprvé jsem se dočkala medaile z téhle disciplíny na SHZPM a ještě k tomu v osobním rekordu 9,8s! Sekundu za Mašinou?! Docela pecka! A aby těch těsných doběhů nebylo málo, mezi mě a naši Terku se vmáčkla na bronzovou pozici Barča. Třetí a čtvrtou dívku v cíli dělilo pouze 40 setin. Přesně o jednu příčku lépe jsme se každá zlepšila při skoku do dálky. Tedy Mašina tento závod vůbec neabsolvovala, takže krásnou zlatou jsem vyhrála já, Barča tedy druhá a Terka se taky dočkala placky. B2 dívek nám letos brutálně ubylo a v na jakýkoli závod se sešli maximálně tři dívky. Což bylo výhoda pro naši Adélu, která si rovněž jako já odnesla zlato ze skoku. Bronz pak dostala za sprint. Ze své první bronzové se radoval Kubrt, Ondra skončil těsně čtvrtý. Protože jsou páni gentlemani, plavat začaly holky. Od B1 až k B4. Než celé závodní odpoledne skončilo, měla jsem téměř vykřičené hlasivky. V každé rozplavbě jsem měla totiž alespoň jednoho kamaráda/kamarádku, kterému jsem fandila. Přišla 25m volný způsob. Všechny jsme to plavaly, jak kdo uměl, já šla svým oblíbeným kraulem. Tenhle styl jsem letos pilovala nejdůkladněji, takže moje vítězství mi bylo milou odměnou. Vlezli jsme se do jedné rozplavby, takže jsem věděla, že už mě nikdo nepřežene. Nevěděla jsem tehdy ještě s jakým náskokem. Druhá doplavala Olomoucká velká naděje, jak jsem ji později začala říkat, malá Věrka. Kamarádku jsem dodnes znala pouze ze šachu, najednou se předvedla, jako výborná sportovkyně. Třetí dokončila opět Barča. Kuba (ml.) dnes pokračoval ve svém historicky nejlepším výkonu na sportovkách a zvítězil na třetím místě. Nestočil pouze na výborné Martina Svobodu z Brna a Tomáše Koudelku (Plzeň). Ondra snad až smůlovatě skončil opět čtvrtý, třetí místo mu o pouhé dvě sekundy vzal Křeček. Adél pak byla druhá. Nutno podotknout, že teď už měla proti sobě Nikolu Voňavkovou, kterou právem přezdíváme Delfín. Tahle B2 Pražačka plave všechny disciplíny daleko rychleji než já, a když se ji s časem přiblížím, považuju to za úspěch. Druhá disciplína už tolik povedená nebyla. Zda jsem se nějak moc unavila před startem, nebo nějaká chyba v technice nevím. Jisté je že při slibně rozplavané 50m prsa jsem se tak nějak „sekla“ v půlce bazénu a Máría (Brno) a Barča šly rychle přes mě. A to jsem byla teda ještě hodně ráda, že jsem si z této disciplíny odnesla třetí místo. Daleko více se to povedlo Kubovi (ml.) a Ondrovi, kteří ve svých kategoriích zajistili stříbro. Posledním dnešním startem byl pak znak. Tak tohle už jsme neplavala dlouho. Ale nešlo to špatně. Naši rozplavbu vyhrála už zmíněná Věrka. Druhá jsem skončila já a třetí minule vítězná Maria. Za jedno plavecké odpoledne jsem najednou získala kompletní sadu. Kuba v ještě lepším čase mě v místě napodobil. Zbytek Opavy nestartoval. Třetí stříbro si ve znaku odnesla Adéla.
Takže dost úspěšný den a ještě k tomu ty fajné chvíle pod vodou s kamarády, no bylo prostě moc hezky. Po večeři naše kroky vedli v první řadě do obchodu. Museli jsme přece koupit ten šampus ne? Je zajímavé, že jsme se v tom celkem malém obchodě najednou střetli s lidmi z Liberce, Brna a Prahy. A tentokrát to opravdu byla náhoda! Ještě jednou si ten večer zahrát „Vybij se a uteč!“ a pak hurá na ubytovnu nabírat sílu pro následující den. A abychom nezapomněli, tak jsme ještě stihli překvapit Kubu (ml.) ještě jedním šampusem, bublifukem, margotkou a bandou vysmátých lidí, co mu přišli popřát na jeho velice vyvedené narozeniny. Středa je už tradiční krizovka. No já jsem z těch nervů, že dnes se běží šestistovka málem ani neusnula. Nic méně počasí bylo velice povedené a na atletické výkony taky došlo. Nejprve začnu hodem kriketovým míčkem. V moji kategorii jsem sice skončila až šestá, ovšem v osobním rekordu 21,62m! Takže jsem rozhodně byla spokojená (nikdy v životě jsem totiž nehodila přes 20 metrů). O metr víc a o tři příčky lepší nám udělala radost naše Terka. Dosáhla tak na bronz. Tu samou příčku si odnesla v B2 taky Adéla. Ondrovi naopak sedl kriketový míček výborně a sérii včerejších čtvrtých míst si vylepšil o další stříbro. Jeho míček doletěl do neuvěřitelných 30,82 metrů! Naopak Jakub (ml.) jen těsně nedosáhl na placku a skončil čtvrtý. Ale toužebný bronz si z hodu nakonec odnesl taky Kubrt, zajistil si tak již druhou medaili. A to stejně jako u skoku posledním pokusem. Pak přišla na řadu šestistovka. Ta, kterou jsem běžela naposledy, byla v Owinsku a tam jsem sebou švihla o zem 20 metrů před cílem! Doufala jsem, že tady to bude lepší. Hodně jsme to s Mašinou prožívaly, protože to byl náš poslední společný závod na atletické dráze. Velký poklonu skládám naší Terce, že do tak dlouhého závodu šla. Není dechem na to právě stavěna. Od startu začala vodit Věrka, ale nedotáhla to tak daleko jako minulý rok Barča. Předběhli jsme ji s Mašinou už v prvním kole. Zbytek běžel tak sto metrů od nás. Byl to souboj mezi mnou a Mašinou a nakonec ho vlastně dost nepřekvapivě vyhrála právě Pražská závodnice. V cílové rovince nasadila sprint, na který já neumím odpovědět. V cíli jsem byla o dvě sekundy později než minulý rok 2 minuty a 22 sekund. Takže na víc jsem možná měla, ale přesto to tak mělo být, takže druhé místo ze šestistovky- spokojenost. Třetí místo stihla obsadit Věrka. Terka dokončila šestá. Druhou medaili s této disciplíny nám pak ještě zajistila Adél, když doběhla na třetím místě. Naše sbírání medaili na této dráze ale neskončilo, kluci se úžasně vyznamenali! Velká překvapení a velkou podívanou pro nás byl finiš chlapců B2, kde zabral Jakub a dokázal překonat dokonce i Daniela z Brna! Nestačil pouze na jiného Brňáka- Martina, který předvedl v cílovce úplně to samé jako Mašina. (Proto jsme mu taky začali přezdívat Pendolíno, když jsem si prosadila, že Torpéda už prostě někdo má ) Kategorie B3 zcela jistě ovládl náš Ondra, s náskokem dobrých osmnácti sekund! Zlato je tedy doma! Ondra je prostě takový náš Vačuta Junior. Tak a jakou třešnička na dortu byl výkon
Kubrta, který snad překvapil sám sebe víc než nás. Časem 2,13 minut získal už třetí broznovou medaili! Teď už jen doufal v tu zlatou ze showdownu. Pro něj totiž už soutěže skončili. Kubrt byl taková zlatá duše naší výpravy, jsme moc rádi, že jsme toho deváťáka měli s sebou. Za jednu jedinou šestistovku Opava vyhrála 5 medailí! No tak to tu snad ještě nebylo. Středa pokračovala odpoledním plaváním. Nejprve jsme museli dokončit invidualní disciplíny. Takže 25m prsa a 50tku volným. Ten první závod byl strašně těsný, Maria dokáže zaplavat prsa jak kosatka, prostě mě hnala do cíle, seč to šlo. Když jsem z toho bazénu vylezla, netušila jsem, jak to vlastně dopadlo, ale věta paní učitelky z Hradčan: „No joo, zas ta Lesová, ta to snad nikdy nenechá druhým…“ mi napověděla, že snad bude dnes ještě jedno zlato . Adéla skončila druhá. Zlato si však vybojoval výborným výkonem Kuba a Ondra skončil opět čtvrtý. 50m volný způsob se stal takovým pomyslným závěrem her, neboť žádný jiný závod už nenásledoval, jestli nepočítám mimo soutěžní štafetu a celý goalballový čtvrtek. Proto jsme do něho dali nejvíce energie. Jojo kraul, to je moje! Nečekaně snadná rozplavba a tím vlastně i celá disciplína- jedenácti sekundový náskok před druhou Věrkou! Letošní bilance plavání? Tři zlaté, jedno stříbro a jeden bronz! Moje radostné gesto asi nešlo přehlédnout, bych tak tipovala. Přes svůj osobní rekord 51 sekund a 20 setin jsem ani trochu nedokázala zastínit plavecký um našeho oblíbeného Delfína. Nikol tohle dokázala za rovných 48 sekund! Ještě jednu medaili pro Opavu zajistil Ondra. A to bronzovou. Štafetu jsem si „uvařili“ z čeho jsme prostě mohli. Z Opavy plavaly celou dobu pouze čtyři děti, takže nebylo co vymýšlet. S Kubou, Ondrou a Adélou jsme se pokusili o co nejrychlejší čas, ale na žádné jiné družstvo to bohužel nestačilo. Člověk nemůže vyhrát všechno, to by s ním potom nechtěl nikdo nikdy závodit . Dostali jsme pak dlouhé volno v bazénu, kde jsem se s kamarády šíleně vyřádila. Hráli jsme na úhoře (to když se stahovali dráhy), nebo skákali “friends jumpy“. To jsme se prostě já, Mašina, Křeček, Jousef (Librecký nevidomí kamarád), Kuba, a Ondra chytli a prostě přeskočili z mělkého dna do hlubokého! Strašně nás to bavilo. Nebo jsme zkoušeli s Mašinou zahrát plácanou pod vodou. Ještě jsme zkoušeli všichni ve vodě tancovat, jenže tohle jsme moc neovládli a radši toho nechali dřív, než někdo přišel k úrazu. Vidíte, co všechno se dá vymyslet, když se sejdeme všichni spolu. Takový velký fanklub se nás pak sešel ještě venku před bazénem, kde se vyhlašovaly téměř všechny disciplíny. Jen se k nám ještě přidali Deflín a výborná Brňenská kamarádka Kačka G., které všichni říkáme Pohon. K odůvodnění našich přezdívek bych potřebovala daleko více článků. Tady Pohon třeba vznikl na soustředění v Plzni ještě ani ne tři týdny nazpět. Parkrát nám do toho zatroubil i autobus, což nahrávalo takové jakoby větší atmosféře. Nic méně z tohoto vyhlášení jsem pak dlouho ještě hledala hlas. Tak, ještě si dnes naposledy zahrát „Vybij se a uteč“ a hurá na ubytovnu!
Čtvrtek je od počátku sportovek goalballový den. Goalball, sport který jsem si letos tak strašně moc oblíbila. Já a mí dva přátele z Brna Skrblík a Pohon ho docela dost prožíváme. Lze považovat téměř za zázrak, že jsme letos nakonec postavili družstvo. Hráli jsme v něm já, Ondra a Kuba. Možnost, že by jeden z nás nemohl hrát, byla prostě vyloučená. Tohle se stalo bohužel družstvu Liberci, když ve středu večer onemocněl jejich nejlepší hráč už zmiňovaný Jouseph. Hráli pak docela dost oslabeni. Měli však to štěstí, že jejich Martina mohl nahradit buď Luboš, nebo Jakub z téhož města. Nic méně nejsilnějším a největším favoritem goalballového turnaje bylo pro letošní sezonu určitě Brno, následované Plzní. Papírově se právě tyhle družstva měli porvat o zlato. Na naše výkony dohlíželi rozhodčí pánové Karel (Novotný) a Karel (Čermák) . To bylo prostě best toto. A aby byli tři, přijel i sám reprezentant Honza Bošek. Takže celá parta z Plzeňského soustředění. Ze začátku turnaje přicházely povzbudit i nehrající děti, ovšem po prvních několika zápasech odešly na vlastně celodenní výlet do údolí Macochy. Proto jsme ze začátku zmínila, že jsme se tak o tento výlet ani moc neobrali. Před asi měsícem jsme spolu hráli já, Ondra a Jakub v Butovicích a tehdy to vypadalo velice slibně, pro tenhle den. Věděli jsme, že potřebujeme jeden, dva zápasy na rozehrání, pak už bychom mohli být velice silnými soupeři. Bohužel pro nás hned na první zápas jsme dostali právě velice namotivované Brno. V čele s výborným Danielem P. (Skrblík ) nám domácí napráskali takovým způsobem, jaký jsem ani já nečekala. Nedošlo ani ke konci zápasu, Drželi jsme se pouze jeden a desetinu poločasu. Pak skončil zápas předčasně prohrou 10:0. S hráči Brna se hrozně moc kamarádím, takže mi ani moc nevadilo, když si Danem při podání rukou neopustil poznámku: „Kdo říkal, že to bude o deset, no?“ „S tebou už se přes internet nevsázím! Ale těš se na odvetu.“ Takhle prohraný zápas nás sice mírně rozhodil, ale nevzdali jsme následující akci. Druhý náš zápas, aby toho nebylo málo, jsme dostali Plzeň. Na první dva zápasy, dostat dva nejlepší týmy, to byl prostě pech. Oproti Brnu, tenhle zápas už aspoň trochu vypadal jako goalball i z naší strany a nezvládli jsme až závěr, prohráli jsme 6:9. Výsledek sice zamrzel, ale shodli jsme se s kluky, že už jsme se rozehráli a stylem hry se nám ten zápas docela líbil. Fakt jsme cítili, že teď začneme hrát, že nám to půjde. Chtěli jsme medaili, šlo už jen o to chytit „správný dech“. Čas, kdy jsme zrovna nehráli nebo nefandili, popřípadě nenabírali síly na obědě, jsme vyplnili pokecem s kamarády. Obzvláště s Libercí. Nějak jsme na sebe začali všichni čekat, ať jsme kamkoli šli. Naše tušení, že teď se karta obrátí se ukázalo jako správné. Zjistili jsme to při dalším zápase, právě proti Liberečákům. Že jim tam Joseph chybí, bylo sice znát, ale všichni hráči, Křeček, Kuba a Barča střídaná s Lubošem se také již rozehráli. Konečně se mi podařilo využít toho, co jsem si odnesla z Plzně, hlavně v oblasti střelby. Byla to pěkná hra, dobře jsme si zasportovali. Jsou chvíle, kdy si dokážete goalballu naplno užít. Ani tady jsme neodehráli zápas do poslední minuty, Liberec jsme porazili 18:8! Hurá, první výhra! Protihráči to vzali velice sportovně, četně Křečka, což opaku jsem se trochu obávala. Oni
totiž Liberec měli hodně smůlu na soupeře, a už za sebou měla pěknou řádku proher, což je trošku deptalo. Ale přenesli se přesto a hráli až do konce. Stejně jako my i oni se zápas od zápasu lepšili. Předposlední zápas našeho týmu se konal s Olomouci. Na ty jsem teda byla obzvláště zvědavá, neboť právě s tímto týmem jsme se v Butovicích spojili. Kluci Olomoučaci měli velice silného středového hráče. Kuba, na kterého jeho střely šli nejvíce (protože je na středu) mu ale tvrdě odolával, stejně však měl hodně tvrdou ránu. Myslím, že to byl on, kdo nám dál ty čtyři góly. My jsme si ale našli jednu skulinku na levém kraji a tak jsme to šili tím směrem. Také tento zápas skončil předčasně, kvůli rozdílu deseti branek- vyhráli jsme 14:4!! Než došlo na úplně poslední zápas, který jsme odehráli my proti spojenému družstvu Prahy, odehrálo se velké finále, když na sebe jako na poslední kolo narazili Plzeň a Brno. Brňáci všechny ostatní týmy porazili rozdílem deseti branek, také Plzeň neztratila na žádném jiném zápase ani bod. Ovšem nedařilo se jí tak výrazně. Tenhle zápas byl pomalu napínavější na dívaní, než na hraní! Krásné představení. Já trouba, ačkoli jsem dlouhé týdny před sportovkama věděla, že Kačka tady nebude celý čtvrtek a že asi ani nestihne všechny goalballové zápasy, protože měla v Brně nějaké hudební zkoušky, úplně jsem na to teď při tom finále zapomněla. Přišlo mi najednou strašně divné, proč paní Machancové nepustí na hřiště svou nejlepší sestavu, že hraje pouze Skrblík, Marika a jeden z maličkých Brněnských chlapců. Celou dobu jsem se šíleně lekla, že se Katce něco stalo, že si třeba zlomila nohu nebo tak a hned jak skončil zápas, letěla jsem za Skrblíkem se zeptat, kde kamarádka vězí. K samotnému zápasu: že protihráčům chybí druhá nejlepší hráčka, poznala Plzeň velice rychle a umíte si tak představit, kam asi šli ty pecky, že? Skrblík ve středu měl tak plné ruce práce, ale všem gólům prostě zabránit nemohl. Drželi se statečně, jeden gól Plzni oplatili, ale celý poločas se dost trápili, když ke konci prohrávali 1:6. Na druhý poločas, když bylo zřejmé, že ani se Skrblíkem na středu Brno už nevyhraje, rozhodla se paní Machancová prokázat cenou službu svým malým goalballistům a tak se na hřišti za Brno najednou objevili tři „trpaslíci“. Mají teda odvahu, v jejich věku i velikosti normálně děcka do tak tvrdých zápasů vůbec nenastupují. Sama jsem na to čekala několik let. Tohle gesto se mi od paní Machancové strašně moc líbilo. Kluci hru udrželi o dost déle, než jsme všichni na tribuně předpokládali, přesto nakonec Plzeň zvítězila 11:1 a získala zlato z goalballu! Poprvé za letošní sezónu nedobili zlato Brňáci, ale za stříbro se vůbec stydět nemuseli. Poslední zápas turnaje teď přišel pro nás a Prahu. Byl to přímo souboj o bronz a věděli jsme o tom moc dobře. Tu medaili jsme vyhlíželi jako šelmy. Dali jsme proto do zápasu maximum a vyplatilo se!! Vítězství 11:1! Opava má bronzovou medaili z goalballu!! Umíte si tu radost na hřišti představit? Byla velice podobná té, když jsme první den získali showdownový rekord. Krásy SHZPM nám pomalu končili. Tak moc jsme se připravovali na slavnostní vyhlášení a diskotéku, že už jsem si ani nestihli zahrát “Vybij se a uteče“. V jednom krásném hotelu jsme nejprve vyhlašovali poslední disciplíny plavání.
Vím, že jedna z nich byla 50tka kraul. Je strašně příjemné, když stojíte na té nejvyšší příčce a stuhu s diplomem vám předávají ti vaši . To pro jednou se toho totiž chopily paní Čmelíková a paní Hendrychová. Letos se vrátila i tradice rozloučení s deváťáky. A že jich letos bylo! Pro mě bylo nejtěžší mezi nimi vidět Mašinu, Barču z Liberce a našeho Kubrta. Příští rok, už tam bude stát taky. Taky cena fair play byla udělena- naprosto právem družstvu Liberci v goalballu. Přesněji Kubovi, který po tom, co onemocněl Joseph se okamžitě vzdal výletu a hrál, aby se Liberec mohl regulérně účastnit. Vyhlášení nejlepšího sportovce a sportovkyně bylo maličko smutné, když ani jeden z vítězů nebyl přítomen. Na třetím místě v dívkách dopadli se stejným počtem bodů dvě B1 Eliška z Liberce a Barča z Olomouce, druhá a to pro mě bylo šílené překvapení, protože jsem jí čekala spíš na zlatu skončil náš Delfín. A vítězka přišla z Brna- pouhé tři body, ale zvítězila. Pohon- Katka Gavlasová! To si neumíte představit, jakou radost jsem z toho měla. No a kluci? Třetí a druhé místo obsadili opět Brňáci, zásluhou právě Skrblíka a Pendolína. Pro nemoc si nemohl poctu vítěze naplno užít, když si první místo udržel o pouhé dva body, Liberecký Joseph! Letos byli B1čky opravdu na vrcholu. Mimochodem, neskutečně letos šplhal na vrchol náš Kuba, když obsadil úžasné šesté místo. Tak a jdeme na rozdávání pohárů. Krásný a ještě k tomu dutý, takže se do něj dal nalít ten šampus, na který jsme čekali celý týden- zlatý showdownový, nám způsobil velké nadšení. Ještě k tomu jsme všichni čtyři dostali krásné zlaté medaile, čímž se splnilo přání hlavně Kurbtovi o zisku aspoň jednoho zlata. Trochu nečekaně se hned za nás řadilo Brno (no aspoň v tom showdownu jsme je porazili ) a třetí medaile bralo spojené družstvo Prahy. Goalball už tedy víme, jak dopadl, ale řeknu vám, že když jsme tam pro ten pohár my tři šli, byl to neskutečný pocit. Tohle je jedno z mála umístění, které jsem nikdy před tím na SHZPM nezažila, vlastně nejen tady, v goalballu jsem nikdy před tím nezískala medaili. Tahle medaile byla neskutečně vytoužené, když si uvědomíme, že minulý rok jsme v goalballu skončili jasně poslední, bez jediného bodu, přijde mi to jako obrovský skok. Zvláště když vám ty medaili předává člověk, který vás goalball vlastně naučil hrát. U mě to byl pan Novotný. Stejně tak Ondra a Kuba byli šíleně šťastní. Jsme šťastní. Jestli mě překvapilo tohle umístění, tak oznámení o nejlepších střelcích turnaje mi opravdu způsobilo šok! Nepřekvapivě tabulku střelců ovládl Skrblík, a to jasně s 39 body. Šla na něm jasně poznat zkušenost z reprezentací, plně si to klučina zasloužil. Druhou příčku obsadil Plzeňský Jára s třiceti body. A jen o jeden jediný gól méně vytěžila holka :D. Jo, dosáhla jsem na třetí příčku v tabulce střelců! A jen jeden bod od výtečného Járy! Z toho doteď nemůžu. Nedalo mi to, abych na konci vyhlášení nezašla za Honzou Boškem a nepoděkovala. Kdo četl článek o soustředění v Plzni, tak ví, co pro mě on, Vilma (která tu mimochodem pomáhala celý týden) a pan Novotný udělali. Tady se to jasně projevilo. Ty největší poháry za soutěž týmu se jako jediné nerozdaly. Moc jsme doufali aspoň v ten bronzový. Říkali jsme si, že jsme dobře zahráli týmové soutěže a
medaile jsme letos sbírali jako třešně v létě! Přesto výkony letošních B1 a B2 z jiných týmů byli tak velké, že jsme trošku zklamaně slyšeli výsledek- páté místo. za námi skončili obě Prahy. O osm bodů nám bramboru vzala Plzeň. Tak jsme si aspoň vyměnili místo z minulého roku. Bronz mě osobně dost překvapilvyhrála ho Olomouc. Co už mě nepřekvapilo o moc víc, bylo druhé místo-pro naše kamarády Liberečáky! . Když vyhlásili stříbrné, řadě židle před námi hrozilo, že se skácí. V tom momentu totiž bylo naprosto jasné, že na trůn se vrátilo Brno! Tož přejme jim to, šikulům . Závěrečná diskotéka a raut byla naprosto úžasná! Šíleně jsme řádili. S Křečkem a Delfínem jsme se veřejně rozloučili s naší nejlepší kamarádkou Mašinou. Hádejte, jak se asi můžeme rozloučit s dívkou, která má takovou přezdívku? Tak songem: Jede, jede mašinka, ne? Moc mě potěšilo, že se přidali snad všichni, četně dospělých. Přece jen, vlastně nás dali dohromady, tak jsme ráda, že se nedrželi stranou, když se teď náš Křemašhub musel rozdělit. Z letošních SHZPM si vezeme okolo 40 medaili, 2 poháry a takovou horu zážitku, že by dosáhla aspoň do půlky Mount Everestu. A díky paní Čmelíkové taky velkou škálu fotografii, což mi po většina sportovkách chybí. Ještě, že jsme ji tam měli . Umíte si představit lepší návrat na místo, kde jste začínali? Příští rok SHZPM pořádá škola Praha nám. Míru. Je zvláštní, že se mám loučit tam, kde jsem získala svoji první životní medaili. Člověk si to pomatuje, když vám jí předává někdo, jako Dana Zátopková… No tak to jsem zvědavá, co nás ještě čeká. Eva Lesová
