Sport a právo. Jiří Kubíček

Sport a právo Jiří Kubíček

Obsah Obecná část sportu a práva .............................................................................. 9

1. 1.1.

Pojmy, společenské podmínky, funkce a definice ......................................... 9

1.2.

Institucionální klasifikace sportu a rámec sportu ......................................... 21

1.3.

Sport jako právní a ekonomická kategorie ................................................... 23

1.4.

Historie právní úpravy sportu v ČR .............................................................. 26

1.5.

Právní prameny sportu a práva ................................................................... 32

1.5.1.

Úvod do právního řádu ČR, základní právní pojmy ............................... 33

1.5.2.

Obecně závazné právní normy – právní řád ČR ................................... 36

1.5.3.

Interní sportovní normy a pravidla......................................................... 37

1.6.

Specifika a zásady sportu ............................................................................ 38 Vztah státu a sportu, autonomie sportu .......................................................... 42

2. 2.1.

Státní správa - kompetence, zákony, koncepce a podpora sportu v ČR ..... 45

2.2.

Financování sportu v ČR ............................................................................. 58

2.2.1.

Financování sportu státem podle koncepce schválené v roce 2011 ..... 59

2.2.2.

Financování sportu státem v roce 2012 ................................................ 62

2.2.3.

Financování sportovního svazu / asociace na příkladu fotbalu 2011 .... 65

2.2.4.

Financování sportovního klubu ............................................................. 66

Vztah sportu a práva, právní vztahy sportovních subjektů .............................. 69

3. 3.1.

Právní řád ČR a jeho vliv na sportovní subjekty .......................................... 72

3.1.1.

Zakotvení sportu v ústavním pořádku ČR a předpisy EU. .................... 72

3.1.2.

Právní předpisy zaměřené svým charakterem pouze na sport ............. 74

3.1.3.

Právní předpisy obecné právní povahy, které sport ovlivňují ................ 74

3.2.

Daňová povinnost sportovních subjektů ...................................................... 76

3.2.1.

Obecné pojmy daňového práva ............................................................ 76

3.2.2.

Daně právnických osob ve sportu ......................................................... 78

3.2.3.

Daně fyzických osob ve sportu ............................................................. 79 1

3.2.4. 3.3.

Daňová soustava, charakteristika daní sportovních subjektů................ 79

Interní sportovní normy a pravidla chování ve sportu .................................. 94 Subjekty ve sportu, právnické osoby a fyzické osoby ..................................... 98

4. 4.1.

Subjekty vytvořené podle zákona O sdružování občanů č. 83/1990 Sb. ... 101

4.2.

Subjekty vytvořené podle Obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. ............. 109

4.3.

Subjekty vytvořené podle Občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. .............. 114

4.4.

Subjekty vytvořené orgány státu, rozpočtové a příspěvkové organizace .. 117

4.5.

Subjekty - svazy/asociace v ČR, střešní organizace v ČR a ve světě ....... 118

4.6.

Profesionální sportovec – fyzická osoba ve sportu .................................... 124 Smluvní vztahy sportovních subjektů, forma a obsah ................................... 133

5. 5.1.

Druhy smluv sportovních subjektů podle ZP, ObčZ, ObchZ ...................... 134

5.2.

Smlouva profesionálního sportovce........................................................... 145

5.3.

Marketing ve sportu a olympijský marketing .............................................. 155 Odpovědnost ve sportu, vývoj a současné pojetí .......................................... 164

6. 6.1.

Občanskoprávní odpovědnost ve sportu ................................................... 165

6.1.1.

Segmenty, pravidla a povinnosti ve vztahu k odpovědnosti ve sportu 167

6.1.2.

Odpovědnost organizátora, pořadatele a diváka ve sportu ................. 175

6.1.3.

Občanskoprávní odpovědnost za úraz ve sportu ................................ 179

6.2.

Trestněprávní odpovědnost ve sportu ....................................................... 181

6.3.

Odpovědnost v autonomních subjektech podle interních norem ............... 192

7.

Rozhodování sporů ve sportu ....................................................................... 199

7.1.

Soudní a mimosoudní ochrana sportovních subjektů v ČR ....................... 201

7.2.

Judikatura soudů ČR ve vztahu ke sportu ................................................. 207

7.3.

Autonomní řešení sporů na mezinárodní úrovni, příklad fotbalu ............... 210

7.4.

Autonomní řešení sporů v ČR, příklad fotbalu ........................................... 221

7.5.

Arbitrážní soud pro sport / CAS ................................................................. 223

7.6.

Řešení sporů na olympijských hrách ......................................................... 227 2

8.

Sport a právo v mezinárodním prostoru ........................................................ 230

8.1.

Sport a právo v Evropské unii (EU) ........................................................... 235

8.2.

Evropský soudní dvůr (ESD) a jeho rozhodnutí ......................................... 242

9.

Doping ve sportu a jeho právní řešení .......................................................... 254

9.1.

Pojem, podstata a dělení dopingu, dopingové látky .................................. 255

9.2.

Organizace a dokumenty spojené s dopingem v ČR a ve světě ............... 259

9.3.

Řešení při porušení antidopingových pravidel ........................................... 264

10.

Závěr a poděkování ...................................................................................... 270

11.

Seznam použité literatury ............................................................................. 272

12.

Přílohy A – Legislativa se vztahem ke sportu ............................................... 276

12.1.

Zákon o podpoře sportu ......................................................................... 276

12.2.

Zákon č. 83/1990 Sb o sdružování občanů ............................................ 277

12.3.

Nový Občanský zákoník č. 89/2012 Sb., úprava spolků......................... 284

12.4.

Zákon o ochraně olympijských symbolů ................................................. 301

12.5.

Zákon č. 373/2011 Sb., § 51 posuzování zdravotní způsobilosti ........... 302

12.6.

Metodický pokyn MŠMT k zajištění ochrany zdraví na školách .............. 304

12.7.

Směrnice ministerstva zdravotnictví o péči a zdraví ve sportu ............... 309

13.

Přílohy B – Vzory stanov, právních úkonů a podání ..................................... 310

13.1.

Návrh na registraci občanského družení u MV ....................................... 310

13.2.

Návrh stanov občanského sdružení ....................................................... 310

13.3.

Návrh oznámení změny stanov občanského sdružení ........................... 313

13.4.

Návrh na ukončení činnosti občankého sdružení ................................... 315

3

Předmluva Motto: „Chce-li někdo určité společenské jevy právnicky posuzovat a hodnotit, měl by znát, jaký je v tom směru praktický život.“ Sport je jedním z nejpozoruhodnějších společenských fenoménů dvacátého a jednadvacátého století. Stal se významnou oblastí lidské činnosti a vyznačuje se vnitřními zákonitostmi a dynamickým vývojem. Je komplexně a mnohostranně propojen se všemi vrstvami společenského života, ať již v úrovni světové nebo regionální. S vědomím, že tato právní publikace bude sloužit zejména studentům na školách se sportovním zaměřením a to nejen k jejich sebevzdělávání, ale i pro jejich praktickou činnost spojenou s touto problematikou, nemá obsah publikace za cíl odbornou právní polemiku o postavení sportu (i když se jí samozřejmě v komplexním pohledu nevyhne), ale zejména širokou základní orientaci s využitím v další vzdělávací a praktické činnosti. S právem ve sportu je totiž spojena řada problémů a otázek. Pohled EU a rozhodnutí ESD s dopadem do sportu, mezinárodní asociace a jejich vztah k právním řádům jednotlivých států a postavení v nich, odpovědnost sportovců v trestní rovině, daňová oblast a postavení profesionálních sportovců. To vše a mnohem víc je obsahem vztahu sportu a práva a tvoří tím právně velmi zajímavou oblast. O to více, když je tento vzájemný vztah v dynamickém vývoji a za pochodu se mění novelizacemi obecných zákonů, rozhodnutími jednotlivých soudů v ČR i v ESD, odbornými názory a pohledy na zařazení sportu v systému práva. Pro jednoduchost a pochopitelnost problému se autor snaží o co nejmenší pojmovou roztříštěnost. Zejména u pojmenování této problematiky, která je právní teorii názorově odlišná a to v pohledu zda jde o samostatnou právní kategorii nebo do tohoto stádia ještě nedospěla. Dále pak ve vývojovém pojmenování „Občanského sdružení“, které bylo zavedeno se vznikem zákona č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů, postupně, zejména v rozhodnutích soudů se začalo používat pojmu Spolek, až po rekodifikaci občanského práva a zejména nového Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., účinného od 1. 1. 2014, který již přechází pouze k pojmu „Spolek“. Této základní orientační lince je věnována úvodní kapitola. Aby se autor vyhnul polemice o správnosti pojmenování této právní problematiky, zvolil neutrální název Sport a právo. Obdobně navrhl pojmenovat i učební předmět, který má tu čest vyučovat.

4

Dosavadní nedostatek vědeckého zkoumání vztahu sportu a práva a zejména nejednotnost právní úpravy postavení sportovců v právním řádu a ve společnosti, vyústila v řadu protichůdných rozhodnutí soudů a nejasností ve výkladech pro praxi. i na tomto poli však začíná docházet ke zlepšení a to především vydáním odborných publikací soudců, kteří v praxi řeší spory v uvedné problematice nebo osob, které se touto právní tématikou dlouhodobě zabývají. Rovněž je znát zvýšený zájem fakult ze sportovním zaměřením o hlubší a odbornější obsah předmětů zaměřených na vztah sportu a práva. Propojenost jednotlivých právních oborů ve vztahu ke sportovním subjektům bude při novelizacích zákonů, v rozhodnutích soudů, vzniku další judikatury a odborných výkladů, neodvratně pokračovat. Přicházející čas by měl přinést jasno v postavení sportovních subjektů nejen v právu, ale i ve společnosti. Stát a jeho orgány by se měly, po změně vlastníka společnosti Sazka a.s., předpokládané změně organizace ve střešní organizaci sportu ČSTV a ČOV a po novelizaci Loterijního zákona ujasnit podmínky pro jednoduché a průhledné financování sportu v ČR. Publikace je tedy mixem teorie a dosavadní praxe a měla by podat aktuální informaci o problematice nejen studentům, ale i sportovcům a funkcionářům. Aby autor, zejména u interních norem lišících se nejen charakterem sportu, ale i kolektivních nebo individuálním pojetím sportu, nezmátl čtenáře, zvolil pro pochopitelnost struktur a právních předpisů obecný pohled a u konkrétních norem (stanovy klubů a svazů, disciplinární řády, arbitrážní statuty, předpisy střešních organizací) použil jako nosný model jedno z nejpropracovanějších sportovních odvětví – fotbal, nejmasovější sport. Ten má díky odborným právním kapacitám na úrovni FIFA a UEFA, ale zejména funkci „jednotné střechy“ (což postrádá např. hokej), ucelenou a unitární koncepci a strukturu. Text publikace je doplněn seznamem použitých zkratek, sezname použité a doporučené literatury a v závěru jsou připojeny přílohy konkrétních právních úkonů (vzorové stanovy, smlouvy, podání apod.) a dále aktuální právní normy/části právních norem a platná judikatura se vztahem ke sportu. Autor

5

O autorovi Mgr. Jiří Kubíček Je vysokoškolským pedagogem na Univerzitě Palackého v Olomouci - Fakultě tělesné kultury a na Masyrykově univerzitě v Brně - Fakultě sportovních studií. Dále je koncipientem Advokátní kanceláře JUDr. Kateřiny Radostové v Praze. Jeho profesní kariéra byla však od roku 1984 do roku 2010 nepřetržitě spojena s fotbalovým klubem SK Sigma Olomouc a.s., ve kterém zastával funkci sportovního ředitele a zároveň předsedy resp. místopředsedy představenstva. Od roku 1993 byl rovněž nepřetržitě ve volených funkcích člena výkonného výboru fotbalové asociace ČR a v letech 2005 – 2009 byl jejím místopředsedou. Od roku 2003 pracoval v odborné komisi asociace - Legislativní radě a v letech 2009 a 2010 byl jejím předsedou. Veřejný rozruch způsobila jeho první kniha o poměrech v českém fotbale Den volby

vydaná

před

volební

valnou

hromadou

v roce

2005,

dostupná

na

www.jirikubicek.cz. Jako statutární zástupce fotbalové asociace poukázal na nedostaky v řízení a hospodaření asociace, což v roce 2010 potvrdil forenzní audit. V roce 2010 dobrovolně ukončil svou činnost ve fotbale a svoje praktické zkušenosti ve spojitosti s odbornou právní literaturou vztahující se ke sportu přednáší na obou univerzitách v předmětech Základy práva, Sport a právo a Právní a sociální aspekty sportu a práva. Inspirován monografií Tomáše Gábriše, vydanou v roce 2011 na Slovensku pod názvem Športové právo, rozhodl se pro subjekty působící v českém sportu zpracovat odbornou publikaci, která nebude pouhou teoretickou literaturou s polemickými pasážemi o dosud nevyjasněné oblasti sportovního práva, ale praktickou příručkou pro začínající manažery a studenty i s ukázkami konkrétních právních úkonů a souhrnem aktuálních právních předpisů dotýkajících se sportu. Proto přivítal možnost zahájit práci na odborné publikaci vydáním skript pro studenty a v praxi si tak ověřit uplatnění obsahu skript pro optimální formy výuky a osvěty, jak v rovině teoretické tak praktické.

6

Seznam zkratek Sportovní subjekty a orgány společností ve sportu ČSTV

Český svaz tělesné výchovy

ČOV

Český olympijský výbor

FIFA

Mezinárodní fotbalová asociace (Fédération Internationale de Football Association)

UEFA

Evropská fotbalová asociace (Union of European Football Associations)

IIHF

Mezinárodní

hokejová

federace

(International

Ice

Hockey

Federation) FAČR

Fotbalová asociace ČR

LFA

Ligová fotbalová asociace ve fotbale

ČSLH

Český svaz ledního hokeje

APK

Asociace profesionálních klubů hokeje

CAS

Arbitrážní soud pro sport (Court of Arbitration for Sport)

VH

Valná hromada právnických osob, nejvyšší orgán

VV

Výkonný výbor právnických osob, výkonný orgán

RK

Revizní komise spolků

AS

Akciová společnost, forma obchodní společnosti

SRO

Společnost s ručením omezeným

Jednatel

Statutární orgán společnosti s ručením omezeným

MOV (IOC)

Mezinárodní olympijský výbor (International Olympic Committee)

EOC

Evropský olympijský výbor (European Olympic Committee)

EPC

Evropský paralympijský výbor (European Paralympic Committee)

HEPA

Aktivity upevňující tělesné zdraví (Health Enhancing Physical Activity)

WADA

Světová antidopingová agentura (World Antidoping Agency)

WHO

Světová zdravotnická organizace (World Health Organisation)

Člen

Právnická nebo fyzická osoba, základní prvek spolku

OSVČ

Osoba samostatně výdělečně činná

HDP

Hrubý domácí produkt

Zákony Ústava

Ústavní zákon č. 1/1993 Sb. ústava ČR 7

LZPS

Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. listina základních práv a svobod

ZPSp

Zákon č. 115/2001 Sb. o podpoře sportu

Koncepce

Koncepce státní podpory sportu v ČR, usnesení vlády č. 167/2011

ObčZ

Zákon č. 40/1964 Sb. občanský zákoník

Nový ObčZ

Zákon č. 89/2012 Sb. nový občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014

SdrObč

Zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů

ObchZ

Zákon č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník

ZDP

Zákon č. 586/1992 Sb. o dani z příjmu

ZP

Zákon č. 261/2006 Sb. zákoník práce

OSŘ

Zákon č. 99/1962 Sb. občanský soudní řád

SŘS

Zákon č. 303/2011 Sb. soudní řád správní

TrZ

Zákon č. 40/2009 Sb. trestní zákon

TrŘ

Zákon č. 141/1961 Sb. trestní řád

Nadnárodní a národní orgány státu (společenství) EU

Evropská unie

SFEU

Smlouva o fungování Evropské unie

RE

Rada Evropy

EHP

Evropský hospodářský prostor

ES

Evropské společenství

Komise

Evropská komise

ČR

Česká republika

ESD

Evropský soudní dvůr

MŠMT

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy

MV

Ministerstvo vnitra

MO

Ministerstvo obrany

PŘ ČR

Právní řád České republiky - souhrn všech právních norem v ČR

ÚS

Ústavní soud

NS

Nejvyšší soud

NSS

Nejvyšší správní soud

Daně DPH

Daň z přidané hodnoty

DPPO

Daň z příjmu právnických osob

DPFO

Daň z příjmu fyzických osob 8

1. Obecná část sportu a práva 1.1.Pojmy, společenské podmínky, funkce a definice Motto: „Sport se stejně jako náboženství vzpírá definici. Jde svým způsobem za hranici terminologie, neobsahuje jádro, které by mohlo být identifikováno“. M. Slusher Jak bylo již uvedeno v předmluvě, pro celkovou orientaci je potřebné na počátku vysvětlit označení dvou základních pojmů a zvolit jejich jednotné užití pro celou publikaci. Aby tomu tak mohlo být, je nutné nejprve vysvětlit obsah pojmů – sport a právo resp. sportovní právo a občanské sdružení resp. spolek. Sport a právo nebo sportovní právo? Již jen samotné definování pojmu sport a právo je dostatečně širokým okruhem problémů pro napsání řady vědeckých prací. Otázky sportu a práva byly již mnohokrát otevřeny se snahou vyřešit jejich vzájemný vztah a to s poukazem na problémy, které jejich koexistence v praxi přináší. Již přes dvacet let se právní teorie a praxe potýkají s otázkou míry vlivu státu a obecného práva do specifických oblastí sportu, které jsou upravovány primárně sportovními pravidly, jako je např. doping, úrazy sportovců během sportovních soutěží nebo korupce rozhodčích. Je složité vymezit sport v obecném pojetí, tedy z pohledu sportovní vědy. Není tomu jinak ani v případě práva, který se o definici pokouší vždy s určitými záměry. Zákonodárci jde především o přesné ohraničení okruhu činností, které spadají pod pojem sport, z důvodu, že vzniknou-li v právu sporné otázky, většinou se to týká činností, u nichž panují pochybnosti, zda jsou či nejsou sportem. Výklad o právu jako o nástroji regulujícím sportovní vztahy logicky ústí v pojmu sportovního práva, jenž je jakýmsi lingvistickým vrcholem úvah o vzájemných vztazích sportu a práva. Proti tomuto sousloví existují ve sportovně-právní literatuře názory (vědní i pedagogické) ospravedlňující používání pouze označení „právo ve sportu“ nebo „sport a právo“. Jejich argumentace spočívá ve skutečnosti, že jde vždy o aplikaci určité právní disciplíny jako je občanské právo, pracovní právo nebo soutěžní právo na sportovní sféru. Obě tato označení mají své příznivce i odpůrce. Přestože jde o velmi rozsáhlou problematiku týkající se velkého počtu osob, je odborných publikací na toto téma zejména v ČR velmi málo. Uznávaným odborníkem na problematiku sportu a práva v ČR je autor knihy z roku 2001 Právo ve sportu, Mgr. Michal Králík Ph.D., dnes soudce Nejvyššího soudu v Brně. Ten zastává názor, že jde o průřezovou právní úpravu sportovních

9

vztahů, které patří do domény jednotlivých tradičních disciplín jako občanské právo, obchodní právo, obchodní právo apod. V roce 2011 pak vyšla na Slovensku velmi odborně ucelená práce slovenského právníka JUDr. Tomáše Gábriše Ph.D., LLM, Športové právo, když jejím pozitivním recenzentem se stal právě M. Králík. Jak již vyplývá z názvu knihy, autor zastává názor, který jako shrnující uvádí na str. 26 své knihy: „Sportovní právo je rodící se právní disciplínou, vědním oborem a pedagogickým předmětem.“ Tyto názorové odlišnosti ještě umocňuje pohled mezinárodní. Specifikum sportu je jedním ze zásadních hesel světového sportovního hnutí a akceptovala ho i EU v Bílé knize o sportu, která byla vydána v roce 2007. i v době před vydáním knihy specifikum sportu respektoval a uváděl ESD ve svých rozhodnutích a to zejména z oblasti sporů ve sportu řešených na této nejvyšší úrovni. Pro názornost postačí citovat z obsahu „Bílé“ knihy: „Judikatura ESD a rozhodnutí Evropské komise ukazují na to, že specifičnost sportu je uznaná a zohledněna.“ Ústav státu a práva v ČR má projekt pro výzkum sportovního práva. Sportovním právem jako svým oficiálním odvětvím se zabývá také EU, když její institut sídlí v Haagu a prezentuje se jako vedoucí vědecká instituce na poli mezinárodního práva soukromého, mezinárodního práva veřejného, práva EU a mj. také mezinárodního sportovního práva “. Cílem této publikace v žádném případě není přispět k názorové různosti v právní teorii, vždyť na českých vysokých školách se učí předměty zaměřené na sport a právo s různými názvy. Proto průřezově pro celou publikaci zvolil autor název SPORT A PRÁVO, ve zkratce SPOPR. Je v ní naznačena různost výkladů problematiky. Stejně je pak pojmenován i předmět, jehož obsahem jsou právní vztahy vzniklé ve sportu, ve kterém autor přednáší. Občanské sdružení nebo spolek? Právo se denně vyvíjí a faktory ovlivňující názvosloví jsou nejen dány novelizacemi zákonů, ale i řešením sporů před obecnými či autonomními soudy, jejich rozhodnutími a judikaturou. V hektické porevoluční době devadesátých let byl pro úpravu nově vzniklých právních subjektů, do té doby zařazených do unitární „Národní fronty“, přijat zákon č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů (SdrObč). Šlo o naplnění ústavního práva pro fyzické a právnické osoby svobodně se sdružovat upraveného v článku 20 LPS, aniž by stát do výkonu tohoto práva nepřípustným způsobem zasahoval. Zákon je nevelkého rozsahu o 22 paragrafech. Podle citace § 2 zákona je zakotveno, že: „Občané mohou zakládat spolky, společnosti, hnutí, kluby, a jiná občanská sdružení a sdružovat se v nich“. Tento typ sdružení tedy sám zákon označuje jako občanská sdružení (ObčSdr), přičemž jako příklad doslovně 10

vymezuje jako možné názvy/pojmy - spolek, společnost, hnutí, klub aj. Nejde však o jiné právní formy a proto jsou v zákoně uvedeny svým způsobem nadbytečně. Tato zákonná úprava je shodná pro celou širokou oblast lidské činnosti, tedy nejen pro sport. V současnosti je evidováno kolem 80 tisíc občanských sdružení, z toho ve sportu okolo 36 tisíc sportovních subjektů – právnických osob. Někdy je v literatuře a judikatuře pro občanské sdružení podle uvedeného zákona používán název Spolek vycházející z historického označení tohoto subjektu. Jako Spolek však v současnosti označuje náš právní řád i právní subjekty odlišné od těch, které má na mysli citovaný zákon a tím jde o kategorii širší. Do spolkového práva se totiž řadí i jiná práva politických stran, církevních právnických osob, zájmových sdružení právnických osob, organizací s mezinárodním prvkem a další právní úpravy soukromoprávních korporací. Proto jsou k této tématice velmi přínosné odborné publikace s přehledem judikatury a autor je doporučuje do knihovničky každého sportovního subjektu. Takovými jsou například Soudní ochrana člena spolku, církve a politické strany z roku 2012 autorů Ludvíka Davida (předsedy senátu Nejvyššího soudu v Brně řešícího tyto specializované spory) Jany Bílkové a Martiny Podivínové a dále Zákon o občanských sdruženích – Komentář od Petra Černého z roku 2010. Závěrem tedy k pochopení postačí citace z nejnovější odborné literatury: “Ve vybraných judikátech převažují právní vztahy uvnitř občanských sdružení, pro něž se již běžně užívá synonymum spolek“. Velká novela ObčZ zrušuje s účinností k 1. 1. 2014 zákon č. 83/1990 SdrObč. Nová úprava Spolků (nynějších občanských sdružení) bude nově zahrnuta do nového ObčZ jako úprava obecně aplikovatelná na veškeré právnické osoby typu korporace a to všude tam, kde speciální zákony o jejich právních formách nestanoví specifickou úpravu. Nový ObčZ tedy zavádí tedy nový pojem Spolek. Pro pojmovou jednotnost v této publikaci užívá tedy autor pro celou problematiku současného zákona SdrObč i budoucího nového ObčZ účinného od 1. 1. 2014 (§§ 214 - 302), platnou judikaturu i odkazy na toto téma název SPOLEK (samozřejmě s výjimkou v případech, kdy je citován v odborných pasážích název zákona o sdružování občanů, který používá pojem občanská sdružení). Sport je aktivita, které se až na výjimky věnuje každý člověk. Lidé sportují z nejrůznějších důvodů. Sportu se mohou věnovat muži i ženy, dětí i senioři, tělesně i mentálně postižení lidé. Sport má mnoho vlastností, díky kterým se stal významným socializačním, výchovným, zdravotním, ekonomickým, dokonce politickým prvkem ve společnosti. S tak velkým společenským významem se ale ve sportu objevují i negativní jevy, na které je třeba dohlížet a odstraňovat je. Jde

11

především o užívání dopingových látek, korupci, využívání mladistvých a chování proti pravidlům „fair play“. Sport zasahuje do mnoha oblastí, které spadají pod zájmy státu, jakým jsou například výchova mládeže a zdraví občanů. Každý stát by se měl o organizaci, řízení, úroveň a ochranu sportu (doping, korupce) na svém území zajímat. Do jaké míry, to už je předmětem diskuzí, protože sport je dobrovolná a autonomní činnost a neměla by být nadměrně svázána obecnými pravidly. Závislost sportu a práva na obecných společenských podmínkách

SPORT Pravidla fair play ve sportu

Oblast zdravé výživy

Ekonomika

Kultura

Sociologie

Politika

Výchova

Biologie

Sportovní zvyklosti a obyčeje

Filosofie

Rétorika

PRÁVO

Schéma č. 1 – Obecné společenské podmínky pro působení sportu Nejvšeobecnějším hlediskem sportu a práva je závislost na obecných podmínkách, které představují základní hodnotící kategorie. Jejich poznání nabízí dva závěry. Na jedné straně ve vztahu k právu současný stupeň společenské organizovanosti vylučuje, aby určitý ohraničený tvar existoval bez práva a obecné společenské podmínky, působí ve vztahu k právu, jednoznačně podstatně. Naproti to mu u sportu základní vazba chybí.

12

Funkce sportu Jak již bylo řečeno v úvodu, pro jednotlivce, pro skupiny, pro stát, pro média, pro mnoho subjektů má sport značný význam a mnoho funkcí. Především jde o funkci zábavy, protože sportem se baví jak člověk, který zrovna sport provozuje (aktivní sportovec), tak člověk, který se na sport dívá v televizi či na sportovišti, nebo sází na sportovní výsledky (pasivní sportovec). Dále má sport výchovnou funkci, protože díky hodnotám, které jsou sportu vlastní, se sportující, hlavně děti, přirozenou cestou učí solidaritě, sociální integraci, zásadám „fair play“ a také sebevědomí, cílevědomosti, sebeovládání, vztahu k pohybu, k hygieně atd. Zdravotní funkce je důležitá, protože sport přispívá k tělesné kondici a psychickému stavu, má léčebné účinky a může být formou terapie. Ekonomická funkce nabývá na významu, protože sport zaměstnává mnoho osob, trh se stále více orientuje na prodej produktů se sportem spojených, sportovci dostávají vysoké platy, ze kterých odvádějí daně. Celkově se uvádí, že v zemích Unie sport ročně vygeneruje až 3,7% HDP. Definice sportu Na úvod je nutné zdůraznit, že neexistuje jednotný názor na vymezení pojmu sport, navíc je relevantní, jaký obor se o definici sportu pokouší s ohledem na záměr, jakému má definice posloužit. Neutrální vymezení sportu jako společenského jevu je úkolem sportovní vědy, která ho považuje za složku tělesné kultury, vedle tělesné výchovy a pohybové rekreace. Slovo sport vzniklo jako odvozenina latinského „deportare“, neboli „bavit se“, které bylo později převzato do románských jazyků. V současnosti jsou u sportu zdůrazňovány i jiné znaky vedle znaku zábavné činnosti. Všeobecně se společnost shoduje na následujících charakteristikách sportu: „dobrovolnost výkonu sportovní činnosti; tělesná aktivita a pohyb; soutěživost a dosahování co nejlepších výsledků, vymezení hranic sportu sportovními pravidly, zastřešující instituce daného sportovního odvětví, prvek tradice a akceptace jednotlivých sportů v daném státě. Samozřejmě, že ne u všech druhů sportů platí kumulativně všechny výše uvedené znaky, na druhou stranu bychom našli i další charakteristiky společné zároveň více sportovním aktivitám. V praktické rovině se to projevuje například v otázce dotací: Dosahuje určitá aktivita legislativně vymezených znaků sportu nezbytných pro nárok na státní dotaci? Legislativa by se měla vyvarovat jak příliš širokých, tak i příliš zužujících definic. Z výše uvedeného mimo jiné vyplývá, že jestliže vykládáme pojem sport v konkrétní právní věci, jeví se nezbytným přihlížet také k obsahu a smyslu právní normy, dle níž věc posuzujeme. 13

Ač právu, jako jednomu ze společenských jevů, nenáleží definovat jiný společenský jev, jako například sport, je pro účely každé odborné práce, tuto nevyjímaje, toto hledisko směrodatné pro další posouzení vzájemných vztahů sportu a práva a kontinuitu myšlenek a záměru. Na druhou stranu je důležité si uvědomit, že sport existoval a existovat bude i nadále nezávisle na skutečnosti, jestli mu právo přisoudí nějakou svou definici. Definice sportu tří úrovní právních systémů, které na území ČR působí a tuto kategorii ovlivňují: -

Mezinárodní právo podává definici sportu v tzv. Evropské chartě sportu vypracované roku 1992 pod záštitou Rady Evropy. Citace: „Sportem se rozumí všechny formy tělesné činnosti, které, ať již prostřednictvím organizované účasti či nikoli, si kladou za cíl projevení nebo zdokonalení tělesné i psychické kondice, rozvoj společenských vztahů nebo dosažení výsledků v soutěžích na všech úrovních.“

-

Evropská charta sportu nahlíží na sport jako: „na sociální právo každého jednotlivce“ a doporučuje vládám členských států výkon tohoto práva zajistit. Tato koncepce odpovídá současnému trendu, kdy si moderní společnost začíná uvědomovat

nebezpečí

zdravotních

problémů,

jako

jsou

obezita

nebo

kardiovaskulární choroby, vyplývajících ze životního stylu a snaží se proti nim bojovat pod heslem „Sport pro všechny“ [2]. -

Česká sportovní legislativa toto pojetí sportu jako základního lidského práva nikde výslovně neuvádí. Bohužel ani v ústavním pořádku, ani na zákonné úrovni není právo na sport zdůrazněno. Pouze zákon č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu (ZPSp), ve znění pozdějších předpisů se Evropskou chartou sportu inspiroval. Úvodní článek tohoto zákona vymezuje postavení sportu jako: „…všechny

formy

tělesné

činnosti,

které

prostřednictvím

organizované

i neorganizované účasti si kladou za cíl harmonický rozvoj tělesné i psychické kondice, upevňování zdraví a dosahování sportovních výkonů v soutěžích všech úrovní“ [3, pp. § 2, odst. 1]. Na úrovni unijního práva se sportu nově výslovně věnuje článek 165 Smlouvy o fungování EU (SFEU). Sport je zde charakterizován následovně: „jeho zvláštní povahou, strukturami založenými na dobrovolné činnosti a společenskou a výchovnou funkcí.“ K pojetí sportu se vyjadřuje i judikatura Evropského soudního 14

dvora (ESD), mimo jiné v jednom ze stěžejních rozhodnutí pro vztah evropského práva a sportu – v případu Bosman, když v rozsudku sportu uznává jeho sociální důležitost a specifický charakter [4]. Díky svému vlivu v nejrůznějších oblastech má sport nezanedbatelný význam i pro EU. Přispívá k naplňování stanovených cílů EU, jako je solidarita, sociální a hospodářský pokrok, ale i k cílům celosvětově platným, jakými jsou podpora míru a porozumění mezi státy a národy. Tedy sport, jako oblast lidského zájmu, která zahrnuje nejrůznější činnosti, je jedním z témat, kterým se EU zabývá, a je ovlivňován, ať už přímo či nepřímo, mnohými rozhodnutími, které EU činí a snaží se realizovat. Definice sportovní normy, sportovního pravidla a sportovní legislativy [5] Sportovní norma Sport jako samostatná společenská oblast, ve které vznikají specifické sportovní vztahy, je regulována v prvé řadě sportovními normami. Ty představují sportovní pravidla vydaná mezinárodními nebo vnitrostátními orgány sportovních organizací. Sportovní pravidla regulují obecně dva okruhy činností: -

První upravují vnitřní organizaci instituce k efektivnímu zajištění její materiální, finanční, personální a institucionální existence, jako je právní postavení sportovce, předpisy o dopingu a sponzoringu nebo organizační řády. První skupinu bychom mohli označit jako sportovní pravidla v širším smyslu, která se týkají širších souvislostí vlastní sportovní činnosti.

-

Druhé pak upravují pravidla provozování vlastní sportovní aktivity, jako jsou pravidla

hry

a pravidla

organizace

související

s hrou

(soutěžní

řády,

disciplinární řády nebo přestupová pravidla). Jsou chápána jako sportovní pravidla v užším smyslu, vztahující se výhradně na faktickou sportovní činnost. Právě právní normy mohou za určitých okolností také upravovat sportovní vztahy. V definici sportu podle ZPSp je zmínka o „organizované i neorganizované účasti“ a slouží rovněž jako dělící kategorie: -

Neorganizovaná činnost (sport jako rekreační aktivita pro všechny) – jedinec sportuje „sám pro sebe“, bez organizace, klubového nebo oddílového zázemí, bez oficiálních soutěží, kde nelze postoupit nebo sestoupit, sportuje pro své vlastní zdraví, „dobrý pocit“ a pravidla se na něj nevztahují.

15

-

Organizovaná činnost (soutěžní sport) – jedinec se snaží o dosáhnutí výsledku, který je oficiálně hodnocen, je součástí určité organizační struktury daného sportu, účastní se soutěží, jeho výsledek je porovnáván s ostatními, vztahují se na něj konkrétní sportovní pravidla. V organizovaném sportu je možné, díky sportovním pravidlům, dovolávat se svého práva.

Sportovní pravidla která byla stanovena řídícími sportovními orgány lze dělit na dvě skupiny: -

Základní pravidla sportu, která stanovují, jak má daný sport vypadat (počty hráčů, povinné rozměry hřiště, hrací doba, soupisky apod.), nebo také to, co je v rámci dané sportovní disciplíny přípustné (způsob hry, limity pro výkony, uznatelné způsoby zápolení apod.)

-

Pravidla sportovních organizací – organizace jednotlivých sportů, nominace subjektů na soutěže (kvalifikace), podmínky výkonu trenérských činností, cílové odměny a náhrady cestovného. Pokud je v této práci zmíněn termín sportovní pravidlo, jedná se o pravidlo sportovních organizací a ne o základní pravidlo sportu.

Sport se řídí pravidly, která jsou vyhlášena určitou řídící sportovní organizací v tzv. pyramidové struktuře, která je pro sport charakteristická a specifická. Ta také ovlivňuje organizační strukturu daného sportovního odvětví. Základ pyramidy tvoří sportovní kluby, nad nimi jsou regionální/národní asociace, poté mezinárodně regionální/mezinárodní zastřešující asociace pro konkrétní sport nebo sportovní odvětví. Například určitá pravidla utváří FIFA a mezinárodně regionální fotbalové asociace jako UEFA je musí dodržovat. Ale mohou si zároveň vytvářet vlastní pravidla, která s těmi pravidly FIFA nebudou v rozporu. Tak to postupuje pyramidově dolů až na klubovou úroveň. Pokud tedy sportovec uzavře profesionální vztah s klubem, je vázán veškerými uvedenými pravidly, včetně např. disciplinární pravomoci sportovních asociací“. Od národní úrovně dolů ale sportovní organizace podléhají také platnému sportovnímu právnímu řádu, vydávanému v souborech předpisů a proto mohou přijmout jen taková pravidla, která s ním nebudou v rozporu. Tato povinnost je většinou zakotvena ve statutech národních asociací, jako základní povinnost pro členské subjekty nadnárodních asociací. To, že je sport organizován a řízen i na mezinárodní úrovni přináší povinnost podřízenosti i jiným právním systémům platným např. v zemi sídla asociací. (např. 16

procesní právo Švýcarska, když FIFA, UEFA a CAS má sídlo v této zemi) To dává sportovním pravidlům i rozměr mezinárodního práva. Sportovní legislativa Formálním pramenem výše vymezeného sportovního práva je sportovní legislativa. Právní úprava sportovních vztahů může být obsažena v obecných právních předpisech nebo ve speciální sportovní legislativě v užším smyslu, tj. legislativě zaměřené výhradně na sport. Sportovní legislativou v užším smyslu tedy rozumíme buďto speciální zákon o sportu nebo speciální ustanovení dopadající na oblast sportu v jednotlivých obecných právních předpisech. Vedle národní legislativy nabývá na stále větším významu i úprava sportu v evropském právu a v mezinárodních dokumentech. Zájem o právní úpravu sportu vzniká až ve 20. století a její rozmach úzce souvisí s novým chápáním sportu jako základního lidského práva. Právo na sport je státy deklarováno buďto přistoupením k mezinárodním dokumentům jako je Evropská charta sportu z roku 1992 nebo přímo zakotvením v ústavě. Nutno říci, že výslovné zakotvení sportu v ústavě je v Evropě spíše výjimečné. Ani absence ústavní zmínky o sportu však neznamená odmítavý postoj státu, ale spíše jinou podobu vztahu státu ke sportu. V těchto státech se legitimita sportovních norem odvozuje od ústavně zakotvené svobody sdružování a garantovaných lidských práv, na které pak často navazuje sportovní legislativa v užším smyslu. Z této koncepce nekonstitučního sportu vychází i náš právní řád. Podle vztahu státu a potažmo jeho legislativy ke sportu můžeme rozlišovat dva základní modely: intervenční a liberální. (více v kapitole 2) Základní pojmy sportovního prostředí dle vládní Koncepce podpory sportu v ČR [6] Sport - všeobecné sportovní činnosti Veškeré formy tělesné aktivity, které jsou provozovány příležitostně nebo organizovaně a usilují o dosažení nebo vylepšení fyzické kondice a duševní pohody, upevňování zdraví, dosažení výsledků v soutěžích na všech úrovních či rozvoj společenských vztahů. Sport pro všechny Zájmový, organizovaný nebo neorganizovaný sport a pohybové aktivity občanů, rekreačního, soutěžního i nesoutěžního charakteru. Motivací a hodnotami jsou pohybové vyžití, zábava, sociální kontakt, udržení nebo zlepšení zdravotní i psychické kondice. Sport na školách Někdy používán i název „školní sport“. Jde o zájmové soutěžní i nesoutěžní organizované aktivity ve školních sportovních klubech, s pravidelnými soutěžemi 17

v rámci struktury základních a středních škol. Cílem není výkonnostní motivace, ale zvládnutí pohybových činností, všestrannost a vytváření vztahu ke sportu. Nejedná se o povinnou tělesnou výchovu v rámci vzdělávacího programu. Výkonnostní sport Zájmová činnost soutěžního charakteru se systematickou sportovní přípravou, organizovanou ve sportovních klubech. Vychází z příslušných lokálních podmínek. Pravidelné soutěže v diferencovaných věkových a výkonnostních kategoriích řídí sportovní svazy. Sportovci provozující výkonnostní sport vytvářejí sportovní hodnoty a sami jsou jejich „spotřebiteli“ (prožitek, sociální kontakt, seberealizace, zvyšování výkonnosti). Vrcholový a profesionální sport Vrcholový sport představuje nejvyšší výkonnostní úroveň sportu, organizovanou ve sportovních klubech a odborných pracovištích. Nároky na řízení vrcholového sportu přesahují možnosti dobrovolného zajištění. Pravidelné soutěže řídí sportovní svazy. Činnost vrcholových sportovců je určitým společenským závazkem. Vrcholový sport je „producent“ hodnot, jejichž „spotřebitelem“ je veřejnost. Plní funkci propagační. Působí na veřejnost v domácím prostředí (vzory) a je prostředkem reprezentace České republiky (dále jen „ČR“). Profesionální sport je organizován zpravidla v obchodních společnostech bez státní finanční podpory (např. nejvyšší postupové soutěže ve fotbale, ledním hokeji). Doping, antidopingový program a související pojmy Jev, při němž dochází k porušení zásad otevřeného a poctivého soutěžení, porušení antidopingových pravidel. Antidopingová organizace je orgán, který odpovídá za přijetí pravidel pro iniciování, zavedení a dodržování jakékoliv části procesu dopingové kontroly. Dopingová kontrola označuje proces rozhodování o provedení testů. Laboratoř dopingové kontroly je pracoviště s akreditací Světové antidopingové agentury WADA. Sportovní kluby a tělovýchovné jednoty Právní subjekty, zpravidla občanská sdružení, založená dle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, za účelem zajišťování a provozování sportu a pohybových aktivit občanů. Jsou základními články sportovních svazů a střešních sportovních organizací. Sportovní svazy Dobrovolná občanská sdružení fyzických a právnických osob (sportovních klubů a tělovýchovných jednot), založená dle zákona č. 83/1990 Sb. Sportovní svazy řídí a organizují činnost v příslušném sportu na území ČR, hájí zájmy sdružených členů a zodpovídají za státní reprezentaci ČR. Svoji činnost upravují vlastními stanovami.

18

Zpravidla jsou členy střešních sportovních organizací i příslušných mezinárodních organizací. Střešní sportovní organizace Sdružení fyzických a právnických osob s celostátní působností (sportovních svazů s celostátní působností, sportovních klubů a tělovýchovných jednot) založená dle zákona č. 83/1990 Sb.. Jejich posláním je podporovat sport a pohybové aktivity, zastupovat a chránit práva a zájmy sdružených členů při jednáních na úrovni orgánů státní správy a dalších veřejných i soukromých institucí. Poskytují členům servis a vytváří platformu ke vzájemné spolupráci. Svoji činnost upravují vlastními stanovami. Sportovní akce Jednotlivá organizovaná sportovní soutěž, závod, zápas, hra nebo jiná aktivita sportovního charakteru. Sportovní prostředí Střešní sportovní organizace, sportovní svazy, sportovní kluby, tělovýchovné jednoty a fyzické osoby, zabývající se sportovní činností nebo pohybovými aktivitami na všech úrovních, sportovní infrastruktura, systém soutěží a sportovní akce. Sportovní infrastruktura Veškerá sportovní zařízení, nacházející se v daném územním celku. Státní sportovní reprezentace, resp. sportovní reprezentace Účast sportovců, trenérů, realizačních týmů na mezinárodních sportovních akcích a soutěžích organizovaných mezinárodními sportovními federacemi, organizacemi a Mezinárodním olympijským výborem či Mezinárodním paralympijským výborem, na které byli nominování příslušným sportovním svazem, organizací. Reprezentant Sportovec, jmenovaný či nominovaný příslušným sportovním svazem k přípravě a účasti na vrcholných evropských a světových soutěžích, organizovaných mezinárodními sportovními federacemi a Mezinárodním olympijským výborem. Sport handicapovaných Sportovní a pohybové aktivity osob se zdravotně sníženými schopnostmi. Napomáhá společenské integraci, rozvoji volních vlastností, posilování sebedůvěry, výchově k samostatnosti a soběstačnosti. Přispívá ke kompenzaci zdravotních omezení. Dobrovolník a dobrovolnictví Cvičitel, trenér, instruktor, asistent, rozhodčí, volený nebo dobrovolný činovník, podílející se na zajištění činnosti sportovního klubu bez nároku na odměnu. Dobrovolnictví ve sportu je vědomá, svobodně zvolená činnost osob, které ve svém volném čase působí ve sportovním prostředí ve prospěch druhých, bez nároku na 19

odměnu, zpravidla v oblasti vyžadující ze zákona či z jiných předpisů odbornou kvalifikaci. Talentovaná mládež Sportovně talentovaná mládež, které je věnována systematická soustavná péče a státní finanční podpora. Výběr, výchovu a zabezpečení sportovní přípravy má v odpovědnosti sportovní svaz. Péče je určena pro diferencovaný okruh sportů, převážně olympijských. Sportovní střediska Dlouhodobý program zařazený do systému přípravy sportovně talentované mládeže se státní podporou. Program nahradil projekt „Intenzifikace sportovních tříd“, který byl finančně dotován ze státního rozpočtu od roku 2000. Cílem je podpora sportovní přípravy talentované mládeže, zpravidla ve věkové kategorii 10 - 15 let. Sportovní centra mládeže Dlouhodobý program zařazený do systému přípravy talentované mládeže se státní podporou. Je dotován ze státního rozpočtu od roku 2000. Tvoří efektivní článek péče o talentovanou mládež dorostenecké a juniorské kategorie (zpravidla 15 -19 let). Vrcholová sportovní centra mládeže Nově uvažovaný dlouhodobý program systému přípravy sportovců ke sportovní reprezentaci státu ve věkové kategorii 19 - 23 let, který eliminuje negativní dopad změn podmínek pro sportovní přípravu v tomto věku (dokončení střední školy, vysoká škola nebo pracovní poměr) a výkonnostní náročnost přechodu do seniorské kategorie (aspiranti do systému Rezortních sportovních center). Rezortní sportovní centra Odborná pracoviště Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT), Ministerstva obrany (MO) a Ministerstva vnitra (MV), která vytvářejí organizační, materiální, sociální, personální, zdravotní a sportovně technické podmínky pro přípravu sportovců s nejvyšší výkonností ke sportovní reprezentaci státu. Národní sportovní centra - zařízení Sportovní zařízení pro přípravu ke státní sportovní reprezentaci, podporovaná ze státního rozpočtu. Kapacity poskytující ubytování, stravování, regeneraci a podmínky pro sportovní trénink na nejvyšší úrovni. Osobnostní práva sportovců Oprávnění fyzické osoby - sportovce nakládat v mezích právního řádu podle svého uvážení se svou osobností, resp. s jednotlivými hodnotami tvořícími osobnost fyzické osoby (zejména právo na ochranu jména a projevů osobní povahy sportovců), tvořícími celistvost její osobnosti vůči ostatním subjektům za účelem realizace a ochrany jeho zájmů. 20

1.2.Institucionální klasifikace sportu a rámec sportu Institucionální klasifikace sportu

SPORT

Participanti (aktivní účastníci)

Institucionalizovaní Školní

Organizovaná

soutěže

Diváci (pasivní účastníci)

Neinstitucionalizovaní Jednotlivci

Skupiny

(spolková, komunální)

rozvoj (výchova)

soutěže soutěže

profesionální

rozvoj

Skupiny Institucionální role, navenek (fanoušci apod.)

Jednotlivci Vnitřní

Přímo

skutečné přesvědčení

na soutěžích

Na dálku (diváci, TV, čtenáři)

rozvoj (výchova)

amatérské

Schéma č. 2 Klasifikační schéma sportu Je nutno si uvědomit, že sport je pojmem velmi širokým, zahrnuje nejen soutěže a institucionalizované týmy, ale i další aktivity, ve kterých existuje jisté fyzické úsilí, dodržování daných pravidel formy konání, ale i určité měření výkonnosti. Sport tedy dospěl ve svém vývoji k obrovské diferenciaci (rozrůznění) a pro potřeby této publikace je nutné si obsah problému zúžit. Jako předmět zájmu je tedy v hledáčku sociologů již velmi dlouhou dobu. Institucionalizovaný sport jako subsystém by bylo možné považovat za součást veřejné ekonomiky. Tento pohled je však jednoznačný pouze u školního sportu a komunálního sportu, v případě obecních sportovních středisek. Neinstitucionalizovaný sport jako sport neorganizovaný nebo organizovaný dobrovolně je z ekonomického pohledu zdánlivě záležitostí ekonomiky domácností. Je ve velké míře součástí privátního sektoru a je spojen především s výdaji rodinných rozpočtů. Do zkoumání ekonomiky sportu lze tak zařadit celý subsystém pasivních participantů, tzn. diváků a sázkařů. Zejména sportovní sázení je ekonomicky významným jevem. Organizování sportu rozdělené podle druhů sportů do klubů a asociací je pak výrazem ekonomičnosti, spolupráce a solidarity. 21

Sport veřejný nebo privátní statek? Sport jako odvětví je velmi široký a rozporuplný jev, jehož produkty nelze jednoznačně zařadit k některé ze dvou základních skupin statků (skupina privátních a skupina veřejných statků). Sport nemůžeme přirovnávat k odvětví jako např. školství nebo zdravotnictví. Na druhou stranu není sport něco úplně výjimečného a existuje celá řada odvětví se statky a službami obdobného rázu. Z ekonomického hlediska lze tyto produkty považovat za smíšené kolektivní statky. Institucionální rámec sportu Základní institucionální zařazení sportu je pro laiky téměř nepochopitelnou kategorií. Proto pro základní institucionální zařazení sportu je znázorněn základní rámce vztahů:

Schéma 3 – Institucionalizace, rozdělení rolí sportovních subjektů [7] Ze znázornění je patrné, že o občana a jeho sportovní rozvoj by se měl starat obecní a krajský úřad, resp. vláda ČR prostřednictvím MŠMT. Stát by měl vytvářet legislativní podmínky pro rozvoj sportu a zabezpečit povinnou tělesnou výchovu a sport na školách, v armádě, policii apod. Dobrovolný organizovaný sport by měl vytvářet podmínky pro občany – sportovce, který chce sportovat ve svém volném čase a to v občanských sdruženích, 22

klubech, oddílech až po národní a nadnárodní asociace. Sportovní kluby a spolky spadají pod střešní svazy a organizace a to vše na bázi spolku. Olympijské hnutí je specifický institucionální subsystém, který zabezpečuje jedenkrát za 4 roky olympijské hry, letní a zimní a to ve dvouletých periodách. Na olympijských hrách soutěží vybraní sportovci – olympionici. Zastřešující organizací státní je Národní olympijský výbor (NOV) a na mezinárodní úrovni Mezinárodní olympijský výbor (MOV) Vztahy mezi jednotlivými úrovněmi, sektory a subsystémy jsou volné bez vztahů nadřízenosti a podřízenosti.

1.3.Sport jako právní a ekonomická kategorie Sport jako právní kategorie Právo je pro fungování společnosti nepostradatelné již dlouho dobu. Význam sportu jako společenského fenoménu se stále zvyšuje. Je proto logické, že velmi významně vstupuje i do oblasti sportu. Právo je nezbytné pro regulaci mezinárodních vztahů. To se týká vzájemných vztahů mezi státy, jež jsou svrchovanými subjekty, vztahů mezi subjekty, jejichž subjektivita je od států odvozena, a samozřejmě i vztahů mezi oběma druhy subjektů. Těmito vztahy se zabývá mezinárodní právo veřejné, v této oblasti se ovšem sportovní normy téměř neprojevují. Pokud se jedná o vztahy, které nemají veřejnoprávní rozměr, ale naopak jde o vztahy soukromoprávní, které obsahují tzv. mezinárodní prvek, spadá tato problematika do oblasti mezinárodního práva soukromého. V praxi dochází k této situaci mnohem častěji než v případě práva veřejného. Je samozřejmé, že nejen pro sportovní oblast, je nezbytná především vnitrostátní právní regulace. Pokud by každý stát neměl jasně formulovaná pravidla, která jsou zároveň státní mocí vynutitelná, zavládla by ve společnosti daného státu anarchie. Pouze díky všeobecně závazným pravidlům chování, za jejichž nedodržení hrozí sankce, může vzniknout určitý řád a společnost se může klidně rozvíjet. V jednotlivých právních řádech jsou obsaženy právní normy, které nejen určují subjektům jejich povinnosti, ale zároveň jim garantují možnost chovat se určitým způsobem. Závisí na úrovni demokracie v každém státu, jak velký prostor je těmto subjektům vymezen. V ČR je tento prostor určen zásadou: „Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“. Je obsažena v Listině základních práv a svobod (LZPS) v článku 2 odst. 3 i v Ústavě ČR v článku 2 odst. 4. 23

Vychází z ní i § 2 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., ObčZ, který uvádí: „Účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit“. Toto ustanovení je velmi důležité i pro oblast sportu, jelikož umožňuje, samozřejmě v mezích právních norem, existenci norem sportovních.

Národní Svaz FAČR Dodavatel vybavení Členství

Mezinárodní Svaz UEFA, FIFA

Členství

Střesní organizace ČOV, ČSTV Smluvní vztah

Členství Klub

Sponzor

Členství

Pořadatel události

Členství

Sponzoři Účastníci soutěží Dodavatel vybavení

Třetí osoby

Manager Agent

Media

Schéma č. 4 - Struktura právních vztahů subjektů ve sportu

24

Díky sportovním normám je pak umožněná jistá autonomie sportovní oblasti, kdy má tato oblast své vlastní normy pro posouzení určitého jednání a má dokonce i svůj vlastní systém sankcí a možnosti jejich vynucení. V posledních letech je možné pozorovat zvýšený zájem států na regulaci a odstraňování nežádoucích výstupů sportu. V ČR jsme mohli tuto aktivitu státu pozorovat v posledním desetiletí na třech konkrétních případech. Prvním byla velmi medializovaná kauza uplácení ve fotbale v roce 2004, druhá při řešení násilí na stadionech zejména ve fotbale a přijetí obecně závazných předpisů ve spolupráci s asociací fotbalu a třetí v boji proti dopingu, od roku 2010 zakotveným i v obecné legislativě - trestním řádu. (kapitola 9) Obecně se však dá říci, že sport se ocitá v oblasti rostoucího zájmu práva (právníků) z důvodů rostoucí komercionalizace sportu a tím nárůstem zájmu na regulaci komerčních aktivit, v možnosti uplatnění v nově se tvořící oblasti a vytvářením nových právních regulací obecná povahy a tím i vzniku nových oblastí sociálního života obyvatel. Sport jako ekonomická kategorie Olympiády, mistrovství světa a Evropy, Champions league, NHL, KHL, NBA, ostatní soutěže jednotlivých sportů - světové i domácí, fitness centra a areály zdraví, novodobý kult těla, fotbal i v té nejmenší vesničce. To již představuje takový rozměr zájmu, že není pochyb o významu sportu v ekonomice a vytváří ze sportu také ekonomickou kategorii. Ekonomická funkce sportu stále nabývá na významu, protože sport zaměstnává mnoho osob, v zemích EU je to až 5,4% [8, p. 11], trh se stále více orientuje na prodej produktů se sportem spojených, sportovci dostávají vysoké platy, ze kterých odvádějí daně. Ale nemusí jít pouze o aktivní sport, který přináší ekonomický efekt. Postačí zůstat na domácí půdě a vyslovit slovo Sazka – „zlaté vejce“ českého sportu, o kterou český sport v roce 2011 beznadějně přišel. Podle posledních informací již v roce 2011 vydělala novému majiteli jednu miliardu, když investice činila podle oficiálních zdrojů 2,3 miliardy! Celkově se uvádí, že v zemích EU sport ročně vygeneruje až 3,7% HDP [8, p. 10]. Judikatura ESD uvádí, že sport je záležitostí EU jen do té doby, dokud má povahu ekonomické aktivity dle článku čl. 2 Smlouvy o založení Evropského Společenství (ES). Obsahem naplnění ekonomické funkce jsou především tyto činnosti: „organizaci sportovních akcí, výstavba sportovních objektů a zařízení, výroba zařízení pro sportovní objekty, výroba nářadí a náčiní, obchod se sportovním zbožím, služby (např. fitcentra, posilovny, organizované kurzy pro děti, mládež i dospělé), 25

doprava sportovců a diváků, cestovní ruch – sportovní turistika, modernizace infrastruktury ve spojitosti se sportem, mediální sféra“. Podrobnější úprava sportu jako ekonomické kategorie je obsahem dalších kapitol: 2.2 – Financování sportu, 3.2 – Daňová povinnost sportovních subjektů, 4.6 Profesionální sportovec, 5.3 Marketing ve sportu a olympijský marketing.

Schéma č. 5 – Struktura finančních toků ve sportu

1.4.Historie právní úpravy sportu v ČR Historie a vývoj do roku 1948 Pro evropský vývoj sportu ve 20. století byl rozhodující přínos barona Coubertina a vznik olympijské tradice. Došlo také k vytvoření doktríny prosazující právo na sport jako jedno ze základních lidských práv. Sport v českých zemích má dlouhou tradici, jejíž počátky bychom mohli hledat už v dobách Karla IV. Ve 14. století šlo hlavně o nejrůznější rytířské turnaje, jež lze považovat za předchůdce dnešního sportu. Od 16. století se k oblíbeným aktivitám obyvatelstva přidalo také sáňkování a bruslení. V této době se objevují rovněž první halové sporty, respektive sporty pěstované v tzv. míčovnách včetně lukostřelby a kuželek. V 17. století vznikla Královská česká zemská stavovská šermírna, tady se zrodil sportovní šerm. Se skutečným sportem a jeho organizací se však setkáme až ve století 19., kdy byl v roce 1862 založen Sokol pražský, jehož vůdčími osobnostmi byli Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner. Po vzoru pražského Sokola se rodily i další sokolské 26

jednoty v ostatních částech českých zemí, ale i mezi krajany v cizině. Postupně vznikly župy jako autonomní organizační celky, z jejichž sjednocení vzešla v roce 1904 Česká obec sokolská. Sokol se mimochodem řadí mezi nejstarší organizace tohoto typu na světě. Podle vzoru Sokola vznikla roku 1908 také katolická tělovýchovná jednota Orel. Na konci 19. století byly zakládány i první fotbalové kluby, a to na základě říšského zákona č. 134/1867, o právu spolčovacím. Nejprve bylo cílem takto založeného spolku sehrát jednorázová utkání, případně krátkodobé turnaje. Až později šlo o fungování dlouhodobější. Vůbec nejstarším fotbalovým klubem se tak stala Slavia Praha, založená roku 1892. O rok později ji následovaly Sparta Praha a ČSK Uherský Brod. Ještě za dob Rakouska Uherska, tedy před více než 100 lety, byl ustaven také první český, byť jen regionální, fotbalový svaz. Stejně jako dnes bylo jeho hlavním cílem organizovat klubové fotbalové soutěže. Se vznikem 1. Republiky pak byl ustaven Československý fotbalový svaz jako celostátně a jednotně působící spolek „pro veškerý soutěžně organizovaný fotbal na území ČSR“. Jedním z prvních předpisů Československé republiky se vztahem ke sportu byl zákon č. 2/1918 Sb., kterým byl zřízen Úřad pro správu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy. Následně byl schválen zákon č. 228/1920 Sb. a zřízení Poradního sboru pro tělesnou výchovu. Základním principem tohoto období byla faktická neexistence právní regulace sportu a sport se považoval za soukromou záležitost a stát do něj nezasahoval. Autonomie, tvorba interních norem a sdružovací právo, to byly základní projevy vztahu sportu a státu. Jedním z mála projevů zájmu o sportovní oblast pak bylo přijetí zákona č. 73/1935 Sb. o zřízení Tyršova státního tělovýchovného ústavu se vzdělávacími a vědeckými funkcemi. Období od roku 1948 do roku 1990 Nástupem komunistické strany k moci v roce 1948 nastalo období tzv. sjednocování čs. tělovýchovy a sportu. Na základě zákona č. 187/1949 Sb. byl zřízen Státní výbor pro tělesnou výchovu a sport (Výbor). Organizační řád Výboru byl vydaný nařízením vlády č. 39/1950 Sb., měl 91 členů a 1/3 tvořily zástupci ze Slovenska. Vedle výborů se stal ústředním orgánem státní správy pro věci tělesné výchovy a sportu Státní úřad pro tělesnou výchovu a sport (Úřad), do jejichž působnosti patřilo např. vydávání předpisů a jednotná úprava zařízení. Rozhodujícím zákonem pro vývoj ve sportu však bylo přijetí zákona č.68/1951 Sb. o dobrovolných organizacích. Tímto zákonem byly všechny spolky zrušené a nahrazeny byly masovými organizacemi na principu povolovacím. 27

Registrační princip byl zrušen. Tím byl nastoupen trend politizace, oslabení autonomie a centralizace sportu. Zákonem č. 71/1952 Sb. o organizování tělesné výchovy a sportu byla „posvěcena“ moc Výboru ke kontrole a řízení sportu a navíc se Výbor stal tvůrcem norem. Tento zákon tedy spojil funkce Úřadu a Výboru. Pro další vývoj se stal rozhodujícím přijetí zákona č.68/1956 Sb. o jednotné tělovýchovné organizaci, posléze od roku 1957 s názvem Československý svaz tělesné výchovy (ČSTV). Nejen, že opustil slovo sport a zavedl jednotný pojem tělesná výchova, ale převedl řízení celého tělovýchovného hnutí pod jednu organizaci a zrušil Výbor. Podstatným „předpokladem sjednocení“ bylo odejmutí právní subjektivity a práva na vlastní stanovy, do té doby všem samostatným sportovním svazům. Tento základní zákon o řízení byl postupně doplněn vládním nařízením č. 82/1958 o čestných uznáních v tělesné výchově a vyhláškou MZ č. 89/1961 o zdravotní péči a tělesnou výchovu. V časech „pražského jara“ v šedesátých letech se při uvolnění politického klima opět jako projev občanství začali zakládat spolky. Sovětskou invazí v roce 1968 a následnou tuhou centralizací bylo vše ukončeno. V roce 1969 bylo nejprve v rámci federace zřízeno Ministerstvo sportu, ale to bylo v roce 1970 zrušené a novým orgánem řízení tělesné výchovy se staly usnesením federální vlády č. 80/1978 Vládní výbory pro tělesnou výchovu a sport při vládě ČSSR a rovněž při republikových vládách. Vládní výbory byli zrušené až v roce 1988 a jejich kompetence přešla na republiková ministerstva školství. „Právní neexistence“, jednotlivých svazů fakticky zařazených jako organizační struktury v rámci ČSTV a politicky uplatňovaná ústavní zásada „tzv. vedoucí úlohy KSČ“, se samozřejmě projevovala i na vnitřních svazových strukturách. Většina záležitostí uvnitř svazů byla „politicky a kádrově jen ošetřována“. Pro vnější záležitosti (mezinárodní, komerční) sice ČSTV poskytoval právní legitimitu k jednání a ke sjednávání právních úkonů, ale jednotlivé kluby ve strukturách byly jako „nesamostatné“ oddíly začleněny do členských TJ v rámci ČSTV, když každá TJ – podle stanov ČSTV – měla, byť jen odvozenou, právní subjektivitu. „Profilové oddíly při TJ“ byly zpravidla zaštítěny ještě „ekonomickým patronátem“ toho, kterého v místě působícího „národního podniku“, či dokonce „politicko-rozpočtovou resortní patronací“ (např. vnitro své subjekty Rudé hvězdy – RH nebo v armádě - Dukly). Velké tělovýchovné jednoty byly dotovány ze státních zdrojů, což jim zajišťovalo „bezpečné“ financování své činnosti. Tento stav trval až do roku 1989.

28

Olympijská tradice a historie v ČR do roku 1990 Roku 1899 byl z podnětu PhDr. Jiřího Gutha-Jarkovského založen Český olympijský výbor (ČOV). Ten měl původně plnit pouze funkci výboru pro zajištění české účasti na II. olympijských hrách v Paříži, následně se ale přeměnil ve stálý orgán českého sportu. Po vzniku samostatného československého státu byl pak přetransformován na Československý olympijský výbor. Po smrti Gutha-Jarkovského v lednu 1943 se německé protektorátní úřady připravovaly na zásah proti ČOV. Aby tomu funkcionáři ČOV předešli (a aby zabránili zabavení majetku), na valné hromadě dne 29. dubna 1943 se tzv. „dobrovolně“ rozešli a majetek předali Českému všesportovnímu výboru. V květnu 1945 Československý olympijský výbor obnovil svoji činnost a převzal uschovaný majetek. Jako spolek pracoval až do prosince 1951, kdy byl začleněn jako odbor do tzv. Jednotné tělovýchovné organizace, nadále pro zahraničí existoval jen pro forma. Po vzniku Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport (podle zákona z prosince 1952) byl jeho součástí. Následně se v březnu 1957 po ustavení ČSTV, stal ČOV jen jejím odborem. Právní subjektivita byla odejmuta nejen ČOV, ale také všem dalším, do té doby samostatným sportovním spolkům, s Československým fotbalovým svazem v čele. Rok 1948 byl také rokem konání na dlouhou dobu posledního sokolského sletu – setkání všech členů sdružených v Sokole. Tato velkorysá sportovní vystoupení byla za komunismu nahrazena tzv. spartakiádami. Spartakiády se sice konaly již dříve, poprvé roku 1921, po roce 1948 se však staly jedinou možnou masovou sportovní akcí velmi podbarvenou komunistickou ideologií. I přesto, že od března 1957 byl Československý olympijský výbor (ČSOV) jen odborem ČSTV, došlo k oživení jeho činnosti. ČSOV skutečně začal pracovat a zahájil přípravu pro kandidaturu Prahy na pořádání XX. olympijských her v roce 1980. Následná normalizace jeho činnost opět omezila, od kandidatury byl nucen odstoupit a XX. OH 1980 uspořádala Moskva. V polovině 70. let došlo k novému oživení činnosti ČSOV, když v jeho rámci začal pracovat od roku 1975 Československý klub olympioniků a od roku 1977 Československý klub fair play. V roce 1987 byla za osobní účasti předsedy Mezinárodního olympijského výboru Juana Antonia Samaranche založena Čs. olympijská akademie. V průběhu sametové revoluce v listopadu 1989 se Čs. olympijský výbor osamostatnil a v dubnu 1990 byly přijaty nové stanovy a zvolen nový výbor v čele se sedminásobnou olympijskou vítězkou ve sportovní gymnastice Věrou Čáslavskou. V souvislosti s přípravami na rozdělení Československa na dva samostatné státy, 29

Českou republiku a Slovenskou republiku, se dne 21. prosince 1992 sešli čeští členové ČSOV a obnovili činnost Českého olympijského výboru (když již 19. prosince 1992 vznikl Slovenský olympijský výbor). V hlavním městě České republiky Praze se v červenci 2003 konalo 115. zasedání Mezinárodního olympijského výboru, právě tady byl zvolen pořadatel Zimních olympijských her 2010 – Vancouver. Snahy o obnovu sokolské organizace přerušila intervence vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, takže se idea obnovy Sokola naplnila až v roce 1990. Dnes sdružuje Česká obec sokolská (ČOS) téměř 1100 jednot a 190 000 členů. XIV. Všesokolský slet se uskutečnil v červenci 2006 a XV. V červenci 2012. Olympijské úspěchy do roku 1990 Vůbec prvního velkého olympijského úspěchu dosáhl na OH v Paříži v roce 1900 František Janda-Suk v hodu diskem, v němž výkonem 35,25 m obsadil 2. místo díky novému, osobitému stylu – hodu s otočkou. Poté se v tomto sportu ustálil a používá se dodnes. O první medaile pro Československo, vzniklé v roce 1918, bojovali českoslovenští sportovci na OH v Antverpách v roce 1920. Hokejisté, kteří odehráli premiérový olympijský turnaj v ledním hokeji, obsadili 3. místo a tím se také stali vůbec prvními medailisty samostatného Československa. O první zlatou olympijskou medaili pro Československo se zasloužil v Paříži o 4 roky později ve šplhu na laně Bedřich Šupčík. Jeho čas 7,2 s na osmimetrovém laně bez přírazu byl v té době považován za světový rekord. Na OH v Berlíně v roce 1936 byla poprvé mezi olympijskými disciplínami zařazena kanoistika. V kanoistickém závodě vybojovali zlaté medaile Jan BrzákFelix společně s Václavem Syrovátkou a Zdeněk Škrdlant s Václavem Mottlem. První poválečné OH se konaly v Londýně v roce 1948. Českoslovenští reprezentanti dokázali vybojovat šest zlatých, dvě stříbrné a tři bronzové medaile. Svou první zlatou medaili tu získal jeden z nejslavnějších československých atletů, běžec Emil Zátopek. Ten na dalších OH v Helsinkách získal tři zlaté v nejtěžších běžeckých atletických disciplínách, v běhu na 5000 m, 10 000 m a v maratonu. Jeho manželka Dana Zátopková získala zlato v hodu oštěpem. Českoslovenští reprezentanti získali v Helsinkách sedm zlatých medailí, tři stříbrné a tři bronzové. Tokijské hry v roce 1964 ale předčily sportovní úrovní všechny hry předcházející. Československá výprava dosáhla dosud největšího úspěchu. Stejně jako v Helsinkách obsadila v celkovém hodnocení desáté místo, tentokráte ovšem v mnohem větší konkurenci a s větším ziskem medailí: 5 zlatých, 6 stříbrných, 3 bronzové. 30

Naposledy společně soutěžili Češi a Slováci pod společnou vlajkou na OH v Barceloně v roce 1992. Československá federativní republika získala ve Španělsku sedm medailí. Čtyři zlaté, dvě stříbrné a jednu bronzovou. Veškeré podrobnosti i novodobé olympijské úspěchy je možné zjistit na na oficiálních stránkách ČOV www.olympic.cz. Právní úprava sportu po roce 1989 Po pádu komunistického režimu nastaly decentralizační procesy. Úplně novým trendem, který ovlivnil po revoluci oblast sportu, bylo soukromé podnikání s obrovským zásahem zejména vrcholového sportu. Jediná iniciativa státu jako zákonodárce v oblasti sportu však tehdy spočívala pouze v přijetí zákona č. 73/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon o pěti paragrafech ruší předrevoluční sportovní legislativu a dále se zabývá pouze majetkovými restitucemi sportovním dobrovolným organizacím, zejména Československé obci sokolské. Nový zákon o sdružování občanů č. 83/1990 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. 5. 1990 a upravuje celou šíři spolkové (nejen sportovní) problematiky dodnes (více v kapitole 4.1). Přestože se tedy v roce 1990 naskytla jedinečná příležitost uzákonit komplexní sportovně-právní předpis inspirovaný zkušenostmi ze západní Evropy, tehdejší česká vláda této příležitosti nevyužila. Hlavními důvody byly rozcházející se koncepce osob připravujících zákon o sportu a nechuť k přijetí průřezového zákona, jakým by sportovní kodex měl být. Teprve usnesením vlády č.2/1999 ze dne 6. 1. byla schválena první porevoluční Koncepce státní politiky v tělovýchově a sportu v ČR. Schválila koncepci státní politiky a jako základní programová východiska vzala přijaté evropské dokumenty Kodex sportovní etiky a Evropskou chartu sportu pro všechny. Usnesení ukládalo ministrovi MŠMT předložit vládě do 31. 12. 1999 návrh "Národního programu rozvoje sportu pro všechny v ČR", návrh "Zásad komplexního zabezpečení státní sportovní reprezentace včetně systému výchovy sportovních talentů" a do 30. 6. 2000 návrh zákona o ochraně a podpoře sportu. V roce 2001 byl Zákon o podpoře sportu č. 115/2001 Sb. schválen. K novele zákona o podpoře sportu došlo přijetím zákona č. 274/2008 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. ledna 2009. (více v kapitole 2.1) V roce 2000 byl schválen Zákon o ochraně olympijských symbolik č. 60/2000 Sb. 31

Usnesením vlády ze dne 9. 7. 2003 byly schváleny Směry státní politiky ve sportu na léta 2004 – 2006. Materiál ukládal podporovat programy státní sportovní reprezentace, péče, výběru a rozvoje talentů, významných sportovních akcí, školních sportovních aktivit, rozvoje činnosti v oblasti sportu pro všechny, rozvoje a obnovy materiálně technické základny sportovní infrastruktury, zdravotně postižených sportovců, antidopingového programu České republiky a vědy a výzkumu. Dále pak ministrům obrany a vnitra vytvářet podmínky pro rozvoj systémového zabezpečení přípravy ke státní sportovní reprezentaci a přípravě sportovních talentů a podílet se na realizaci vědeckovýzkumného zabezpečení a zdravotní péče v oblasti sportu. Krajům, obcím a občanským sdružením doporučilo vyvíjejícím činnost v oblasti sportu spolupracovat na realizaci Směrů státní politiky. Na základě spolupráce zástupců MŠMT a sportovního prostředí byla jako vládní usnesení schválena dne 9. 3 2011 (předchozí byla přijata vládou v roce 2009) nová Koncepce státní podpory sportu v ČR. (více v kapitole 2.1) Posledním počinem zákonodárců je schválení nového ObčZ 89/2012 Sb. Velká novela občanského zákoníku zrušuje s účinností k 1. 1. 2014 podstatnou část zák. č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Nová úprava spolku (nynějších občanských sdružení) bude nově zahrnuta do občanského zákoníku jako úprava obecně aplikovatelná na veškeré právnické osoby typu korporace a to všude tam, kde speciální zákony o jejich právních formách nestanoví specifickou úpravu. Nový občanský zákoník rovněž zavádí jednotný pojem spolek. Problematika spolků bude plně upravena v §§ 214 – 302. (úplné znění v Příloze12.3) Vliv na sportovní postavení subjektů v ČR má i evropské právo, judikatura ESD a judikatura českého ÚS, NS a NSS a to zejména za období posledních dvou let. Je poměrně s podivem, že vzhledem k dlouhé tradici sportu v ČR, sahá vědecké zkoumání propojení sportu a práva pouze do druhé poloviny 20. století, kdy se mu jako první začal věnovat slovenský autor J. Prusák. Další ojedinělé pokusy překonal až na přelomu 20. a 21. století současný soudce Nejvyššího soudu M. Králík, který se dlouhodobě zabývá zejména otázkou odpovědnosti ve sportu. Jeho kniha Právo ve sportu z roku 2001 je dodnes velmi vyhledávaným komplexním a odborným materiálem, ze kterého citují tvůrce skript a další odborné literatury.

1.5.Právní prameny sportu a práva Před konkrétním přehledem pramenů sportu a práva, který je uveden podrobně v kapitole 3.1, je potřebné sdělit, že většina autorů odborných publikací a článků se inspiruje v této kategorii stanoviskem českého autora Michala Králíka (dnes soudce Nejvyššího soudu ČR), který neuznává sportovní právo jako právní odvětví a o pramenech sportu a práva hovoří jako o „pramenech poznání“, když jen některé 32

jsou formálními prameny práva a sportu. Rozlišuje tyto prameny na legislativu všeobecnou a sportovní (na národní a mezinárodní úrovni), judikaturu, sportovní normy neprávní povahy, institucionalizované informace (univerzitních a právních společností) a vědu. Část odborníků se zejména díky své praktické právní činnosti v poslední době kloní k názoru, že sportovní právo již vytváří samostatnou právní disciplínu. Například odborně ucelená práce slovenského právníka JUDr. Tomáše Gábriše, vydaná v roce 2011, přesvědčivě zastává názor, že: „Sportovní právo je rodící se právní disciplínou, vědním oborem a pedagogickým předmětem.“ Bez ohledu na tyto vědní názory je pro tuto publikaci rozhodující dělení na dvě základní části a to obecně závazné právní normy (české i EU) a interní sportovní normy a pravidla. Pro správné pochopení obsahu popisující obě formy právní a neprávních norem je na počátku členění stručný úvod, který popisuje základní právní pojmy a touto pasáží většinou začíná na neprávnických fakultách i předmět Základy práva. Říká se: „Ignorantia Iuris Non Excusat = Neznalost práva neomlouvá“. Zejména u kapitoly 9 Doping je tato formulace v praxi uplatňována bezvýhradně… Každá fyzická osoba pohybující se v oblasti sportu (student – sportovec – funkcionář – apod.) nemusí mít sice hluboké znalosti práva, nicméně k tomu, aby mohl svá práva využívat a chránit, potřebuje alespoň minimální znalost práva. 1.5.1. Úvod do právního řádu ČR, základní právní pojmy Dříve než bude podán výklad jednotlivých a nejdůležitějších právních institutů, je třeba se seznámit se základními právními pojmy, jejichž znalost usnadní pochopení těchto institutů a jejich správnou interpretaci. Právo je společenský normativní systém tvořený pravidly společenského chování, kde normy jsou vynutitelné státní mocí. Tento systém se nazývá PRÁVNÍ ŘÁD (PŘ). Základem právního státu je kvalitní právní řád a ustálené morální a etické normy (př. § 39 ObčZ – dobré mravy). Právní řád ČR je tedy souhrn všech právních norem v ČR publikovaných ve Sbírce zákonů. Pro navození důvěry a jistoty v právní řád je potřeba kvalitní a správné interpretace a aplikace norem právního řádů. Vstupem ČR do EU (1. 5. 2004) se stala ČR členským státem EU a právní řád EU rovněž závazným v ČR. Ustanovení v ústavě ČR řadí tyto normy EU ve svém postavení na úroveň ústavních zákonů. Zákonnost je vyjádřena v ústavě ČR v článku 2, odst. 4 – „každý občan může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ Právní vědomí je souhrnem názorů, představ, pocitů a vědomostí občana o platném právu. 33

Fair trial je právní proces, který se řídí pravidly zabezpečujícími účastníkům rovné a spravedlivé podmínky (šance) pro uplatnění jejich práv. V tomto smyslu je nestranné řízení nástrojem sloužícím k upevnění právní jistoty účastníků řízení a v obecném smyslu patří mezi záruky respektování lidských práv. Prameny práva (zdroje): -

Právní obyčej - nejstarší a původní pramen práva jehož rysem jsou, dlouhodobé užívání (zažitá zvyklost), domněnka nutnosti (závazná zvyklost), určitost (zvyklost je přesně vymezená)

-

Soudní precedens – individuální právní akt, který získal obecně závazný význam. Jde o rozhodnutí soudu v konkrétní věci, která není doposud právem upravená a o které v minulosti nerozhodl jiný soud. Jeho rysy jsou původnost (je první rozhodnutí) obecně závazný význam (vodítko pro shodné případy)

-

Normativní právní smlouva - je dvoustranný projev vůle

-

Právní normativní akt (právní předpis) - jde o výsledky normotvorné činnosti státu a vztahuje se na neurčitý počet subjektů stejného druhu (občané, vojáci atd.) nebo neurčitý počet situací stejného druhu (individuálně odlišné)

Rozlišujeme prameny práva: -

ve smyslu materiálním - zvyklosti, přesvědčení historické události, vlastnosti

-

ve smyslu formálním - /vnější forma vyjádření/ - zákony vládní nařízení vyhlášky ap.

Právní systémy - historické dělení: -

Kontinentálně evropský – typickým pramenem je psaný právní akt

-

Anglosaský - typický precedenty a právními obyčeji

-

Islámský - považuje Korán za pramen práva

-

Systém tradičních náboženských práv - obyčejové normy

Kriterium právní síly určuje místo /postavení/ právního aktu v hierarchii právního řádu a dělí se na pyramidu právní síly: -

Ústava a ústavní zákony

-

Zákony a zákonná opatření

-

Nařízení vlády 34

-

Vyhlášky ministerstev republiky

-

Obecné vyhlášky zastupitelstev

Právní norma je základní jednotkou normativního aktu a jejími charakteristickými znaky jsou: -

všeobecná závaznost (v dané množině všech případů)

-

vynutitelnost (sankce v případě nedodržení)

-

forma (publikování ve Sb. - písemná)

-

normativnost

Realizace práva právní vztahy regulované právem, v němž lidé vystupují jako nositelé subjektivního práva a povinností. Rozlišujeme předpoklady a prvky právních vztahů: předpoklady právní norma (bez ní nikdy nenabude společenský vztah právní kvality) -

právní skutečnost (nemusí figurovat ve struktuře právního vztahu)

-

volní jednání

-

jednání nezávislé na vůli subjekty a objekty (jsou předpokladem i prvkem)

prvky fyzické osoby -

právnické osoby

-

stát

-

věci

-

výsledky tvůrčí a duševní činnosti

-

hodnoty lidské osobnosti

-

hmotné objekty, které mají povahu živé tkáně

Právní odpovědnost je uplatňování právních norem vůči tomu, kdo tyto normy porušil a jsou důsledkem porušení primární normy. Typické vlastnosti odpovědnosti jsou: -

prvek státního donucení

-

nepříznivé následky

-

společenské odsouzení 35

Funkce právní odpovědnosti -

Reparační (kompenzační), smyslem je odčinit škodlivý následek

-

Satisfakční (omluvy), smyslem je odčinit újmy nemajetkové povahy, zvláštní případ reparační funkce

-

Preventivní, cílem je dosáhnout, aby právo nebylo porušováno, prostředkem je hrozba sankcí

-

Represivní nastupuje v okamžiku, kdy prevence se ukázala jako nepostačující přináší rušiteli újmu tam, kde porušil závaznou normu Prvky zaviněného porušení právní odpovědnosti,

musí být přesně vymezeny, neboť odpovědnost zasahuje do subjektivních práv a povinností. Jde o: -

Objekt deliktu - právem chráněný zájem (čest, zdraví, majetek

-

Subjekt deliktu - je ten, kdo porušil chráněný zájem (způsobilý)

-

Objektivní stránka - protiprávní jednání - škodlivý následek - příčinná souvislost

-

Subjektivní stránka – vnitřní stránka protiprávního jednání, která zahrnuje: motiv (dlouhodobá orientace delikventa) pohnutku (momentální podnět jednání) zavinění (vnitřní vztah delikventa k jednání) úmysl přímý (věděl a způsobil) a nepřímý (věděl, že...) nedbalost vědomá (nechtěl, ale věděl, že může) a nevědomá (nechtěl, ale vědět měl)

1.5.2. Obecně závazné právní normy – právní řád ČR Pojem právního státu se neodvíjí od počtu vydaných právních předpisů, ale kvality právního řádu a vymahatelnosti práva a to nejen na straně státu, ale zejména jeho občanů. Odmítnutí spravedlnosti je v právním státě nepřípustné (denegatio iustitiae). Základní dělení práva podle tradiční právní teorie (římského práva): Veřejné právo

Stát je nadřazen osobám fyzickým a právnickým -

Ústavní,

36

Ústava ČR 1/1993 Sb., Listina základních práv a svobod 2/1993 Sb., tvoří základ práva soukromého, Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod č. 209/1992 Sb. Zakládací smlouvy Evropské unie (EU), ústava ČR staví ratifikované mezinárodní smlouvy na roveň ústavním zákonům. Součástí ústavního pořádku jsou tedy i zakládací smlouvy EU a to od 1. 5. 2004 – přijetí ČR do EU. Podle smlouvy o Evropském společenství mohou Evropský parlament s Radou vydávat obecně závazné nařízení, bez dalšího použitelná v členských státech EU. -

Správní

-

Finanční

-

Sociální zabezpečení

-

Trestní

Soukromé právo

Rovné postavení účastníků -

Občanské (26. 1. 2012 schválil senát nový ObčZ s účinností od 1. 1. 2014)

-

Rodinné (od 1. 1. 2014 zanikne zákon O rodině a stane se součástí nového ObčZ)

-

Obchodní (od 1. 1. 2014 bude řada ustanovení – např. smlouvy – součástí nového ObčZ a vznikne nový zákon O obchodních korporacích

-

Pracovní (od 1. 1. 2012 podstatně novelizován)

Smíšené právo

Kombinace veřejného a soukromého práva v postavení subjektů práva -

Živnostenské apod.

1.5.3. Interní sportovní normy a pravidla Sportovní oblast disponuje poměrně samostatným souborem norem chování, které určují chtěné chování od sportovních subjektů, s nimiž tito na různé soukromoprávní bázi vyslovili svůj souhlas a zavázali se je dodržovat. Na rozdíl od profesních komor, jakými jsou například advokátní komory, které vydávají předpisy obecné povahy, jsou sportovní organizace i přes jistou podobnost s těmito komorami, stále považovány za soukromoprávní subjekty a právní povaha jejich norem tak závisí na definici práva, které zvolíme. 37

Pokud jde o právní nebo neprávní povahu těchto interních norem sportovních organizací, stojí za to připomenout, že v teorii práva jsou různé názory (dnes mnohdy určovány právě rozhodnutím ESD), které sice na jedné straně nepřiznávají interním normám právní povahu, ale na straně druhé je soudy ve svých rozhodnutích respektují s odkazem na specifičnost sportu a práva. Celou komplikovanou strukturu obecného normativníhzo systému a sportovního normativního systému, který zahrnuje i normy aplikovatelné na sport a interní normy asociací, obsahuje kapitola 3.

1.6.Specifika a zásady sportu Specifikum (zvláštnost, jedinečnost) sportu a jeho právního postavení Proto, aby sport byl sportem, měl by si zachovat jisté rysy, které nazýváme sportovní specifika neboli zvláštnosti, protože v jiných oblastech lidské činnosti takový přístup nefunguje. Specifikum sportu v jednotlivých odvětvích českého právního řádu se dá vyložit jako aplikace odborného názoru v rámci přípustných odchylek od zásad běžných platných v tradičních právních odvětvích. Specifikum sportu přitom není důvodem přiznání výjimky z práva, ale může posloužit jako odůvodnění použití zákonů připouštějící zvláštní povahu věci. V poslední době zaznělo velmi často v kauzách se vztahem ke sportu při soudních jednáních u ÚS, NS a NSS slovo „specifikum sportu“ velmi. Např. v Rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 2 Afs 16/2011, viz příloha 13.4.6 Specifikum sportu se projevuje nejen v interních normách, ale zasahuje i do jednotlivých právních odvětví právního řádu ČR a předpisů EU. Specifika sportu, ať už více či méně, uznávají všechny subjekty, které mají s oblastí sportu co do činění. Mnoho sportovních pravidel, která jsou následně zmíněna, má za cíl usměrňovat sport tak, aby tyto zvláštnosti byly zachovány. Nicméně právě rozlišit, jestli určité sportovní pravidlo ještě napomáhá udržet podobu sportu a rovnost sportovních soutěží nebo už nadměrně omezuje sportující v jejich činnosti a právech, je předmětem sporů. Zásady pro oblast sportu a práva: Omezení smluvní svobody Autonomie vůle subjektu soukromého práva je jednou z hlavních zásad soukromého práva. Jde o přirozenou svobodu mít vůli, vyjadřovat ji a svobodně ji realizovat. Jde o svobodný a volný výběr právního úkonu, smluvního typu, smluvní

38

osoby apod. Dále pak o volnost ve volbě obsahu právního úkonu, to je obsahu smlouvy – smluvní volnost. Autonomie subjektu však také znamená svobodu nabývání a vlastnictví majetku – vlastnická svoboda, nakládat s majetkem, svobody rozvíjet svou osobnost – svoboda tvůrčí a konečně i svobodu určit komu připadne osobní majetek. U této zásady nás bude tedy zajímat zejména smluvní svoboda a to ve formě, obsahu i ve vůli, zda vůbec smlouvu uzavřít. Ve sportu, ale obdobně i u dominantních společností, dochází k situacím, kdy sportovec nemůže smlouvu ovlivnit resp. upravit, neboť je na něj vyvíjen tlak monopolu nebo dominantního postavení sportovní organizace. Nejčastěji se tato „nesvoboda“ spojuje s omezením smluvní svobody při ukončení smlouvy. Přísnější zásada smluvní stability Zásada smluvní stability je ve sportovním prostředí asi nejvýraznější zásadou. Snaha v co nejranějším věku podepsat s hráčem pro klub výhodnou smlouvu a poté, až se z něj stane žádaný hráč, který by měl možnost daleko lepších podmínek v jiném klubu, mu omezit svobodné rozhodnutí o ukončení smlouvy. Do přestupních pravidel se tato zásada dostala v prostředí fotbalu a to do článku 16 Směrnice FIFA o statusu a přestupech hráčů. V případě, že hráč přece jen vypoví po sezóně smlouvu, je podle předpisu stižen sankcemi. V tomto případě nejen ekonomickými, ale i zastavením sportovní činnosti. Nejčastěji je možné najít uvedenou zvláštnost v obsahu smluv českých profesionálních hráčů. Odlišné důvody jak v plnění práv a povinností, tak v podání výpovědi hráčem, přes stanovení nepřiměřených sankcí na straně hráče za byť těžko prokazatelné volní porušení smlouvy, to jsou jasné nevyváženosti smluv uzavřených mezi hráčem a klubem. K uplatnění většinou dochází, když klub nedosahuje výsledků, které si představoval. Následné využití nevyváženosti a vágnosti ustanovení pak klub využije v sankcích, které jsou nejen vázány na prémie konkrétních utkání nebo prémií obecně jako nenárokové složky smlouvy (většinou s odkazem že závisí na pohledu – rozhodnutí - trenéra nebo zástupce klubu), ale právě neúspěšné výsledky a odkaz na ně jsou spojovány s tak výraznou sankcí, jež mnohdy postihne i základní odměny hráče na které má nezpochybnitelný nárok a je jeho základní finanční jistotou plynoucí ze smlouvy při řádném plnění povinností. O tyto finanční „prostředky jistoty“ je pak následně vedeno nespočet sporů u arbitrážních komisí, soudů nebo rozhodčích společností. Je potřebné si uvědomit, že specifikum výstavby rozhodujících „soudních“ orgánů svazů a střešních organizací, je na rozdíl od obecné správy hlavní příčinou těchto problémů. 39

Naprostá většina z nich je v pyramidálním systému skládána (volena – jmenována) ze zástupců s členstvím nebo příslušností ke klubům a ti pak se zřejmým vztahem k věci rozhodují spory na jehož konci se nedá hovořit o nestranném způsobu rozhodování. Od možností přijetí norem uvnitř svazu upřednostňujících postavení klubů, přes podjatost členů komisí se vztahem k věci, až po zneužití důležitých informací a prováděných úkonů „zevnitř“, ke kterým se sportovec nebo jeho zástupce nedostane. Specifické zásady trestání v oblasti sportu „Nulla poena sine lege“ znamenající „žádný trest bez zákona" představuje jeden z pilířů právního státu v kontinentálním pojetí a jsou promítnutím principu legality veřejné moci do trestního práva. Ve sportu je tato zásada prolomena při rozhodování disciplinárních komisí a to v případech posouzení zavinění podle antidopingových pravidel. (viz kapitola 9) Např. ustanovení Kodexu Světové antidopingové agentury WADA, podle kterého se trestá sportovec jako za požití dopingu i za to, že v rozpětí 18 měsíců neumožnil testování na doping nebo neoznámil místo pobytu, je na hraně s porušením zásady presumpce neviny. Dalším příkladem může být trestání podle disciplinárních řádů podle analogie případu, jestliže za skutek, který se stal, není uveden jako trest s popsanou skutkovou podstatou. Zvláštní omezení realizace základních lidských práv uvnitř autonomie sportu Projevuje se speciální realizací základních práv a svobod např. při posuzování rovného zacházení (rovní ale oddělení - oddělené soutěže mužů a žen, zdravých a postižených). Omezení svobody pohybu a podnikání v EU, omezení počtu cizinců ke hře (ve fotbale ESD odmítl v případě Bosman z důvodu rozporu s principem nediskriminace), nominace na sportovní soutěže (více v kapitole 8.2). Použití speciální politiky, která se dá se shrnout do následujících pravidel pro konkrétní příklady řešené ESD: Účast sportovců v národních mužstvech Způsoby výběrových nominací Omezení možnosti přestupovat kdykoliv zřízením přestupních „oken“ Zásahy do základních lidských práv na základě smluvního souhlasu mezi sportovcem a klubem nebo mezi sportovcem a svazem tj. omezení v pasážích povinnosti sportovců v profesionálních a reprezentačních smlouvách. Základem je samozřejmě požadavek na souhlas sportovce: Ohlašování místa pobytu v případě testování na doping 40

Zákaz vyjadřování se hráče ke klubu Povinnost používat věci a oblečení stanovené klubem Zákaz sázení aj. Další specifika charakterizující sportovní prostředí Nejistota sportovního výsledku. Pokud by jeden tým nebo jeden jednotlivec byl dlouhodobě nejlepší a nejsilnější, ostatní by ztratili chuť věnovat se sportu. „Monopol na úspěch je pro sport špatný a nepředvídatelné výsledky představují jeho klíčovou hodnotu“ [9]. Autonomie sportovních federací a asociací Obecně jsou vyvíjeny snahy, aby byl sport nezávislý na státní správě. Stát se nepodílí na tvorbě sportovních pravidel a nevytváří legislativu, která by sportu konkrétně říkala, jak by měl vypadat. Pokud legislativu vytváří, je to většinou na úrovni rozdělení financí, vyjádření podpory a snaha o rozvoje sportu (Zákon o podpoře sportu). Řešení sporů, přestupů, organizace soutěží, členských poplatků a jiných sportovních záležitostí je v kompetenci sportovních federací v duchu zachování zásady pyramidové struktury (nesmí být v rozporu s pravidly nadřazené sportovní federace) [8].

41

2. Vztah státu a sportu, autonomie sportu Přístup zákonodárců v jednotlivých zemích se liší v závislosti na historických, kulturních a společenských podmínkách a odráží tím i koncepci státní politiky sportu. Podle vztahu státu a potažmo jeho legislativy ke sportu můžeme rozlišovat dva základní modely: intervenční a liberální [5]. Intervenční model je charakteristický větší mírou ingerence státu do sportovních otázek, která se projevuje zejména jeho odpovědností za rozvoj a podporu sportu a kontrolou soukromých subjektů působících ve sportu. Mezi občanským sektorem a státem jsou proporcionálně rozdělené kompetence a definované formy spolupráce, nezávislost sportovních organizací se tedy pohybuje ve státem vymezených hranicích. Stát si většinou ponechává ve své dispozici státní reprezentaci, jako ekonomicky významnou komoditu, a koncepční, kontrolní, řídící a finanční pravomoci. Nestátním subjektům je protihodnotou za omezenější kompetence poskytnuta „lepší institucionální organizace sportu, více garantovaná bezpečnost sportovních subjektů, průhlednost financování, respektování základních práv a svobod jednotlivce, perspektiva garantovaného profesionálního růstu, uplatnění sportu jako sociálního a ekonomického faktoru, princip právní jistoty, to vše jsou atributy, které stojí za zvážení.“ Státy s intervenčním modelem disponují základními zastřešujícími zákony o sportu. Liberální model V tomto modelu oproti modelu intervenčnímu, nese hlavní odpovědnost za sport občanský sektor. Podpůrná role státu spočívá především v poskytování veřejné podpory ve formě subvencí, zajištěním sportovišť apod. Pro tento model je příznačné, že často postrádá sportovní legislativu v užším smyslu a sport subsumuje pod nadřazený pojem sociálních aktivit, jako tomu je typicky u severských zemí. Tento přístup je výrazem vysoké kulturní vyspělosti dané společnosti a důvěry ve sportovní hnutí, které je se subsidiární státní podporou způsobilé spravovat sportovní sféru ku prospěchu všech. Ani jeden model se dnes nevyskytuje v čisté formě, jako býval svého času aplikován intervenční model v bývalém Sovětském svazu. Prvky jednoho z nich se v různé intenzitě objevují také ve druhém, což je dáno harmonizačními snahami zejména Rady Evropy a EU na evropském kontinentě. Koncepčně bychom mohli ČR zařadit spíše do liberálního modelu. 42

Nicméně je potřebné též konstatovat, že vláda se otázkou sportu v podstatě deset let od Sametové revoluce nezabývala. Neexistoval žádný zákon, který by vymezoval kompetence státu v oblasti sportu a na který by se podpora sportu mohla odvolat. Občanská společnost tak byla nucena se o rozvoj sportu postarat sama. Situace se zlepšila až s přijetím zákona o podpoře sportu v roce 2001. (více v kapitole 2.1) Další zájem státu resp. jeho střet se sportovním prostředím je patrný až po dvaceti letech a to nutným řešením nahromaděných problémů v oblasti ekonomické (problém společnosti Sazka a.s. spojený s úbytkem financí pro sport) právní (nový ObčZ a novelizovaný ZP) postavení profesionálních sportovců (nová judikatura). A právě stát na návrh MŠMT schvaluje, jako své zásadní vládní usnesení ke sportu Koncepci státní podpory sportu v ČR. Nejnovější konce byla schválena dne 9. března 2011 jako vládní usnesení č. 167. Z nejnovějších analýz vyplývá, že podpora sportu od státu ze státních a veřejných rozpočtů je v průměru o 44 % nižší než podpora kultury. Nezájem státu o sport a jeho ekonomické zajištění, rozumné a transparentní financování (patříme mezi poslední v evropském žebříčku) resp. neschopnost státu pomoci v oblasti tvorby koncepce, norem nebo státní reprezentace, je až zarážející. A přitom má sport mnoho vlastností, díky kterým se stal významným socializačním, výchovným, zdravotním, ekonomickým, dokonce politickým prvkem ve společnosti. Přínosy sportu pro stát jsou nesporné a studie z 13. 4. 2012 nazvaná Koncepce financování sportu v ČR (veřejně dostupná na oficiálních stránkách ČOV) to ve svých přehledných schématech uvádí velmi názorně a přesvědčivě. Pro publikaci jsou vybrány ty nejnovější, nejzákladnější a nejobecnější příklady přínosů sportu pro stát (konkrétní schéma č. 9 a 10 kapitoly Sport jako ekonomická kategorie). Sport a jeho důležité funkce pro stát. Ekonomická funkce sportu nabývá na významu, protože sport zaměstnává mnoho osob, trh se stále více orientuje na prodej produktů se sportem spojených, sportovci dostávají vysoké platy, ze kterých odvádějí daně. Funkce vzdělávací. Od úrovně základních škol až po školy vysoké, vzděláváním a školícím systém pro trenéry, instruktory a zdravotníky apod. jde o velmi významný přínos. Díky hodnotám, které jsou sportu vlastní, je významná i funkce výchovná, neboť učí od útlého mládí (hlavně děti), přirozenou cestou solidaritě, sociální integraci, zásadám „fair play“ a také sebevědomí, cílevědomosti, sebeovládání, vztahu k pohybu, k hygieně atd. 43

Zdravotní funkce je důležitá, protože sport přispívá k tělesné kondici a psychickému stavu, má léčebné účinky a může být formou terapie. Nezanedbatelnou funkcí sportu je funkce zábavy, protože sportem se baví jak člověk, který zrovna sport provozuje (aktivní sportovec), tak člověk, který se na sport dívá v televizi či na sportovišti, nebo sází na sportovní výsledky (pasivní sportovec). S tak velkým společenským významem se ale ve sportu objevují i negativní jevy, na které je třeba dohlížet a odstraňovat je. Jde především o užívání dopingových látek, korupci, využívání mladistvých a chování proti pravidlům „fair play“. A zde musí stát sehrát svou roli nejen preventivní, ale i represivní. Sport tedy jednoznačně přispívá k naplňování cílů, které si stát stanovuje. Výchova, solidarita, sociální a hospodářský pokrok To jsou závazky i argumenty pro stát, aby plnil roli péče řádného hospodáře o své subjekty – občany, sportovce a sportovní subjekty. Autonomie sportovního prostředí Podobně, jako odluka státu od církví, je ústavně zakotvena i odluka občanských sdružení (spolků) od státu. (článek 20 odst. 1, 3 a 4 LZPS) Omezení ústavněprávního principu spolkové autonomie a odluky od státu je realizováno např. na základě ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Ustanovení § 15 zní: „Považuje-li člen sdružení rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek, za nezákonné nebo odporující stanovám, může do třiceti dnů ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do šesti měsíců od rozhodnutí, požádat okresní soud o určení, zda je takové rozhodnutí v souladu se zákonem a stanovami.“ Tímto ustanovením byla založena možnost soudní ochrany člena spolku jakožto prostředku obrany vůči interním rozhodnutím jeho orgánů. (více v kapitole 7.1) Připuštění určité intervence státu do interní spolkové oblasti bylo nutné, neboť by jinak mohlo docházet ke svévolnému rozhodování orgánů sdružení a tím i k výraznému porušování práv fyzických či právnických osob, jež jsou jeho členy a kterým může být takto způsobena osobní či majetková újma. Možnost soudu zasahovat do spolkové autonomie se vztahuje na případy, kdy rozhodnutí spolkového orgánu odporuje zákonu či stanovám, popř. jiným interním předpisům sdružení. Je-li rozhodnutí orgánu sdružení založeno na výkladu smlouvy a jejích ustanovení, a tato interpretace se jeví být nesprávná, pak je nutno připustit oprávněnost soudní intervence, neboť přezkum těchto otázek příslušným spolkovým orgánem může mnohdy vykazovat prvky nezákonnosti. Právní závěry odvolacího soudu, postavené na nemožnosti v těchto mezích zasáhnout do spolkové oblasti, proto nejsou opodstatněné. 44

2.1.Státní správa - kompetence, zákony, koncepce a podpora sportu v ČR Sport má v ČR bohaté tradice, jedná se především o sport organizovaný ve spolcích, který byl vždy vnímán jako specifická součást naší národní kultury. Kromě autonomních sportovních organizací v oblasti sportu působí i orgány a organizace státu a veřejné správy jako realizátoři veřejné politiky státu ve vztahu ke sportu. Jsou jimi zejména ministerstva a na úrovni samosprávy pak kraje a obce. (viz schéma č. 3, 4, 5, 6 v kapitole 1.3) Starost o sport mají v kompetenci na úrovni republikové ministerstva zřízená na základě Zákona č. 2/1969 Sb. o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy (viz dále v podkapitole Zákon o sportu) Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy (MŠMT), Ministerstvo obrany (MO), Ministerstvo vnitra (MV), Ministerstvo zdravotnictví (MZd), Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR). Vztah státu a sportu, jeho obecné postavení a kompetence jednotlivých orgánů státní správy ve vztahu ke sportu jsou obsaženy v zákonech ČR. Sport v ústavním pořádku ČR ČR je jedním z představitelů nekonstitučního sportu, když se ani v zákoně č. 1/1993 Sb., o Ústavě ČR, ani v zákoně č. 2/1993, Listina základních práv a svobod (LZPS) a ani v jiném ústavním zákoně výslovně nezmiňuje o sportu. Sportovní organizace, jež mají převážně formu spolků, odvozují svá práva od ústavně zakotvené svobody sdružování v článku 20 LZPS. Speciální článek zakotvující například právo na sport nebo garanci sportovních aktivit bohužel v českém ústavním pořádku nenajdeme. V průběhu 20. století se v některých ústavách na našem území sice výraz sport nebo pojem příbuzný objevoval, ale v žádném případě nemůžeme mluvit o zakotvení priority sportovních činností. Jednalo spíše o specifikaci sdružovací práva přímo v tělovýchovných organizacích nebo o zdůraznění ochrany práv dětí a mládeže mimo jiné i v tělovýchovné oblasti. LZPS, článek. 20 odst. 1 zní: „Právo svobodně se sdružovat je zaručeno. Každý má právo spolu s jinými se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích.“ Článek 20 odst. 3 zní: „Výkon těchto práv lze omezit jen v případech stanovených zákonem, jestliže to je v demokratické společnosti nezbytné pro bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, předcházení trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých.“ 45

Zákon o podpoře sportu (úplné znění Příloha A 12.1). Zákonem o podpoře sportu byl dokončen proces přístupu státu k problematice sportu, sportovního prostředí a hnutí, který byl započat v roce 1999. Vláda projednává Koncepci státní politiky v tělovýchově a sportu (usnesení č. 167/2011 ze dne 9. 3. 2011) a Zásady komplexního zabezpečení státní sportovní reprezentace, včetně systému výchovy sportovních talentů a Národní program rozvoje sportu pro všechny (usnesení č. 17 ze dne 5. 1. 2000). S ohledem na skutečnost, že nemáme ústavně zakotvený sport, představuje ZPSp, ve znění pozdějších předpisů, nejvyšší pramen sportovního práva. Tento speciální sportovní právní předpis vznikl po více než desetileté odmlce, kdy jsme oblast sportu neměli nijak zákonem podloženou. V roce 2001 tak došlo k navázání tradice na předrevoluční éru speciální sportovní legislativy, která byla ovšem svázána s politickými rozhodnutí, jež nekorespondovala s potřebami společnosti, a která měla významný upřednostňující cíl zaměřený na zvýšení pracovní a branné zdatnosti. Všechny sportovní zákony od období 1. republiky až po ten současný se zabývají v podstatě jen institucionálním a organizačním zabezpečením sportu orgány státní správy a územně samosprávnými celky. Přestože se tedy v roce 1990 naskytla jedinečná příležitost uzákonit komplexní sportovně-právní předpis inspirovaný zkušenostmi ze západní Evropy, tehdejší česká vláda této příležitosti nevyužila. Hlavními důvody byly rozcházející se koncepce osob připravujících zákon o sportu a nechuť k přijetí průřezového zákona, jakým by sportovní kodex měl být. Zákon o podpoře sportu poprvé v historii české, potažmo československé sportovní legislativy, podává definici sportu: „Pro účely tohoto zákona pojem sport představuje všechny formy tělesné činnosti, které prostřednictvím organizované i neorganizované účasti si kladou za cíl harmonický rozvoj tělesné i psychické kondice, upevňování zdraví a dosahování sportovních výkonů v soutěžích všech úrovní.“ Tato definice je převzata z Evropské charty sportu, čímž je doložen vzrůstající pozitivní vliv mezinárodních dokumentů na práci zákonodárce. Dále je v zákoně vymezen pojem sport pro všechny a sportovní zařízení. § 1 charakterizuje postavení sportu ve společnosti jako veřejně prospěšné činnosti, což odpovídá kolektivnímu hledisku pojetí sportu. Individuální hledisko zdůrazňující právo na sport jako základní lidské a sociální právo v zákonu bohužel chybí. Vedle definic se zákon zabývá už jen působností orgánů státní správy a územní samosprávy, náhradou za vyvlastnění sportovního zařízení a nově také 46

povinnostmi provozovatele sportovního zařízení souvisejícími se zajištěním bezpečnosti osob a majetku v tomto zařízení. Nejdůležitějšími kompetencemi v oblasti sportu disponuje MŠMT, které:

-

vypracovává návrh koncepce státní politiky ve sportu (dále jen „koncepce") a předkládá jej vládě ke schválení,

-

koordinuje uskutečňování vládou schválené koncepce,

-

zabezpečuje finanční podporu sportu ze státního rozpočtu,

-

vytváří podmínky pro státní sportovní reprezentaci, pro přípravu sportovních talentů, pro rozvoj sportu pro všechny a pro sport zdravotně postižených občanů,

-

vydává antidopingový program a organizuje a kontroluje jeho uskutečňování,

-

rozhoduje o akreditaci vzdělávacích zařízení působících v oblasti sportu,

-

zřizuje rezortní sportovní centrum a zabezpečuje jeho činnost,

-

koordinuje

činnost

rezortních

sportovních

center

Ministerstva

obrany

a Ministerstva vnitra.“ Dalšími kompetentními orgány státní správy v oblasti sportu jsou:

Ministerstvo obrany (MO), Ministerstvo vnitra (MV), Ministerstvo zdravotnictví (MZd) - zřizující laboratoř dopingové kontroly jako organizační složku státu, Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR). Kompetence těchto ministerstev a jimi zřizovaných resortních center spadají dle § 4 ZPSp do oblasti státní sportovní reprezentace a sportovních talentů, tedy pouze do malé výseče sportovního světa. Oproti tomu působnost orgánů krajů a obcí je dle §§ 5 a 6 tohoto zákona zaměřena zvláště na oblast tzv. sportu pro všechny, včetně zdravotně postižených občanů, péči o sportovní zařízení v jejich správě a finanční podporu sportu z jejich rozpočtů. Takovéto vymezení kompetencí jednotlivých orgánů je velice obecné bez možnosti efektivní kontroly jejich výkonu. Na zákon nenavazují žádné prováděcí předpisy, které by blíže specifikovaly úkoly daných orgánů a potažmo kontrolu jejich plnění. Navíc v zákoně chybí i rozdělení pravomocí mezi státní orgány a územní samosprávu na jedné straně a občanskou sféru, respektive sportovní organizace, na straně druhé. Vymezení těchto hranic bylo provedeno pouze v jedné specifické oblasti, kterou je zajištění bezpečnosti osob a majetku ve sportovních zařízeních. K této novele ZPSp došlo přijetím zákona č. 274/2008 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. ledna 2009. 47

Novela byla reakcí na rostoucí násilí některých skupin fanoušků na sportovních zápasech, především chuligánů na fotbalu. Současným řešením tohoto problému je velice diskutované přenesení zodpovědnosti za bezpečnost osob a majetku ve sportovním zařízení na jeho majitele, jemuž se ukládá povinnost vydat návštěvní řád. Tento návštěvní řád „stanoví zejména pravidla pro vstup návštěvníků do sportovního zařízení a pravidla chování návštěvníků a osob bezprostředně vykonávajících pořadatelskou službu ve sportovním zařízení.“ Sankce za nesplnění povinnosti je dle § 7b, odst. 1 zákona o podpoře sportu zákaz účasti návštěvníků až na dobu 1 roku. Při porušení zákazu půjde o správní delikt a dle § 7e, odst. 2 pokuta činí až 2.000.000,-Kč. Do účinnosti této novely se o veřejnou bezpečnost na fotbalových zápasech starala Policie ČR bez nároku na náhradu nákladů od pořadatele. Diskutabilním se jeví hlavně ustanovení § 7a, odst. 2 ZPSp, podle kterého má vlastník sportovního zařízení požádat o spolupráci Policii ČR, až „pokud je bezpečnost osob nebo majetku ve sportovním zařízení ohrožena závažným způsobem a přes veškerá opatření učiněná vlastníkem nedojde k obnovení pokojného stavu.“ Podle odpůrců novely hlavně z řad ČSSD je v takovém případě již pozdě a dochází tak k ohrožení zdraví lidí a majetku. „Spor se vede o to, jestli je fotbalové utkání privátní akcí nebo věcí veřejnou. Současné právo předpokládá, že jde o soukromé podnikání.“ Zákon o ochraně olympijských symbolik Ještě před zákonem o podpoře sportu došlo k přijetí zákona č. 60/2000 Sb., o ochraně olympijských symbolik, ve znění pozdějších předpisů. „Tento zákon upravuje některá práva a povinnosti v souvislosti s užíváním olympijských symbolik a ochranou před jejich zneužitím,“ dále v § 5 definuje Český olympijský výbor jakožto občanské sdružení organizující olympijské hnutí v rámci České republiky. (úplné znění v příloze 12.4) Ostatní zákony a další právní normy ve vztahu ke sportu Ostatní zákony, ať již přímo aplikovatelné na sport nebo v některých ustanoveních se sportem související jsou přehledně uvedeny v kapitole 3.1 Právní řád ČR a jeho vztah ke sportu. Koncepce státní podpory sportu v ČR, usnesení vlády č. 167 z 9. 3. 2011 [6] Na základě spolupráce zástupců MŠMT a sportovního prostředí byla jako vládní usnesení schválena dne 9. 3 2011 (předchozí bylo přijato vládou v roce 2009) nová Koncepce státní podpory sportu v ČR. 48

Expertní skupina, která tuto koncepci prezentovala, reagovala na výsledky Analýzy financování sportu v ČR. Analýza, vypracovaná MŠMT ve spolupráci s ČOV, si kladla za úkol zmapovat vývoj finanční podpory státu za posledních dvacet let, srovnat situaci v ČR s ostatními členskými státy EU a zjistit, jaký je přínos sportu pro státní rozpočet. Analýza je veřejně dostupným materiálem a poukazuje na sestupný trend ve státní podpoře sportu. Srovnání se zeměmi EU řadí ČR mezi státy s nejmenší podporou sportu. Analýza konstatuje, že sport jako ekonomické odvětví přináší do státního rozpočtu více prostředků, než ze státního rozpočtu prostřednictvím dotací získává. Tento přebytek je vyčíslen v rozpětí 1,1 až 3,7 mld. Kč. Cíle státní politiky ve sportu jsou na základě schválené koncepce následující:

-

Úpravy stávajícího legislativního rámce Řada dokumentů EU doporučuje stanovit sportu právní rámec, např. působení dobrovolníků ve sportu, včetně uzákonění motivačních benefitů, které u nás chybí. Proto je cílem zpracování nového zákona o sportu, který bude obsahovat především systém státní podpory sportu v ČR, působnost a úkoly zainteresovaných státních orgánů, institucí a orgánů veřejné správy na všech stupních řízení.

-

Mezirezortní aktivity na podporu sportu Cílem je aktivnější mezirezortní spolupráce zejména s MMR při budování sportovní infrastruktury v jeho péči apod., s MZd v oblasti zdravotní péče a prevence, výživy, propagace zdravého životního stylu, apod., s MD při budování dopravní sítě pro sport pro všechny, vč. legislativy atd..

-

Harmonizace s legislativou EU Návrh zákona o sportu musí být v souladu s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR, s právem Evropských společenství a s ústavním pořádkem ČR. Z hlediska legislativy EU půjde zejména o dokumenty, které jsou již nyní v ČR závazné. Podle Lisabonské smlouvy je činnost EU „zaměřena na rozvoj evropského rozměru sportu podporou spravedlivého a otevřeného sportovního soutěžení a spolupráce mezi subjekty odpovědnými za sport, jakož i ochranou fyzické a mravní integrity sportovců, obzvláště mladých sportovců.“ Tato činnost by měla být komplexně zahrnuta v novém zákonu o sportu.

-

Podpora všeobecné sportovní činnosti Dobrovolnictví ve sportu.

49

Působení dobrovolníků je základem činnosti ve sportovním prostředí a prokazatelně přináší státu ekonomický zisk v miliardách Kč ročně. Cílem je, aby občané měli možnost se do soustavné dobrovolné práce ve sportu aktivně zapojit a měli vytvořeny podmínky pro práci, byli vzděláni a vybaveni znalostmi, nenesli neúměrné riziko a byli přiměřeně motivováni. Nezbytnou součástí obnovy této oblasti musí být společenská osvěta a rozhodnější politická podpora. Podpora forem sportu pro všechny. Podpora zdraví a tělesného rozvoje občanů všech věkových skupin se musí stát prioritou státu. Cílem je dosažení postupné změny celospolečenského zájmu ve prospěch celoživotního využívání různých forem pohybových aktivit co největším počtem občanů všech věkových skupin. Sport handicapovaných je v ČR uspořádán podle jednotlivých druhů zdravotního postižení (postižení mentální, sluchové, spastické, tělesné, vnitřní a zrakové). Jedním z cílů je proto postupné vyrovnávání „sociální dostupnosti“ sportu handicapovaných na úroveň běžné populace vytvářením příznivějších podmínek pro handicapované, včetně bezbariérové sportovní infrastruktury. Rozvoj sportu pro všechny v krajích. Sport a pohybové aktivity občanů musí být samozřejmou součástí politiky, organizační a rozpočtové struktury krajů, stejně jako měst a obcí. Tato úloha bude posílena legislativně ošetřenou delimitací určitých účelových prostředků MŠMT do úrovně krajů s určenou spoluúčastí vlastního financování z krajů. Kraje, obce i města musí být aktivnější v procesu získávání mladé generace pro sport a pohybové aktivity, zejména pro pravidelnou sportovní činnost. Zřizovatelé základních a středních škol musí být motivováni zlepšit kvalitu sportovních zařízení pro školní sport a ve skladbě vzdělávacích programů následovat evropské trendy a doporučení. -

Sportovní infrastruktura, údržba a rozvoj Oblast musí být podporována ze všech stupňů státní správy. Systematické zabezpečování rozvoje a dostupnosti sportovní infrastruktury musí zahrnovat sportovní zařízení v majetku měst, obcí i občanských sdružení zajišťujících organizované sportovní aktivity. Cílem je vypracovat strategii státní podpory v oblasti sportovních zařízení (sportovní infrastruktury obecně) s definováním priorit a účelového vymezení v oblasti sportu pro všechny, a to ve spolupráci s občanskými sdruženími. V otázce vlastnických vztahů je cílem posílit tendenci převodu sportovních zařízení do majetku měst a obcí tak, aby nebyla omezena činnost občanských sdružení.

-

Podpora péče o talentovanou mládež 50

Systém organizace péče o sportovní talenty. Rozhodující část přípravy sportovních talentů se bude nadále uskutečňovat ve sportovních klubech a tělovýchovných jednotách, za metodické, koordinační a řídící úlohy sportovních svazů, které vytvoří na základě metodiky MŠMT způsob vedení sportovních talentů při věkovém a výkonnostním růstu. Podpora bude poskytována, obdobně jako v předcházejícím období, prostřednictvím veřejně vyhlášených programů. Vedle podpory stávajících věkových kategorií bude zohledněna také nejnižší věková kategorie (dle specifiky sportu) a na druhé straně také věková kategorie 19 – 23 let. Cílem je systémově oblast posílit, především vytvořením podmínek pro zaměstnání kvalitních trenérů. Sportovní střediska. Sportovní střediska plní svoji funkci v systému péče o talentovanou mládež. K vyšší efektivitě je potřeba v úzce vymezeném rozsahu sportů rozšířit výběr sportovních talentů o věkovou kategorii od 6 let. Cílem je zaměřit se na všestrannou pohybovou přípravu, zajistit potřebný objem mzdových prostředků pro kvalitní trenéry a nadále doporučovat sportovnímu klubu využití možnosti spolupráce se základní školou. Čerpání vynaložených prostředků kontrolovat ve spolupráci se sportovním svazem po stránce obsahového plnění, i účelového čerpání. Diferencovat činnost Sportovních středisek v návaznosti na hodnocení účinnosti a efektivity práce ve dvouletých cyklech. Soustavná podpora a stanovení jasných pravidel, včetně financování, zajistí kvalitnější přípravu talentované mládeže. Sportovní centra mládeže. Cílem je přijmout komplexní opatření k vyšší efektivitě sportovní přípravy. Zajistit finanční podporu, zejména mzdových prostředků trenérům a vypracování organizační struktury Sportovních center mládeže bez duplicit členství v dalších článcích sportovní přípravy se státní podporou. Čerpání vynaložených prostředků kontrolovat ve spolupráci se sportovním svazem po stránce obsahového plnění, i účelového čerpání. Diferencovat činnosti Sportovních center mládeže v návaznosti na hodnocení účinnosti práce ve dvouletých cyklech, při hodnocení preferovat dlouhodobou, nikoli aktuální výkonnost. Zajistit účinnou zdravotní prevenci a sledování zatěžování organismu, snížit rizika poškození zdraví. Sportovní školy (gymnázia) jsou součástí sportovní přípravy pro tuto věkovou kategorii. Podmínkou funkčnosti je stanovení zdrojů a jasných pravidel financování na sportovních školách. Vrcholová sportovní centra mládeže Program je novou složkou podpory talentované mládeže prostřednictvím sportovních svazů, který je zřizovaný na základě vyhodnocení současného stavu. 51

Cílem je posílit zabezpečení věkové skupiny 19-23 k neúměrnému úbytku talentovaných sportovců. -

let,

kde

dochází

Státní sportovní reprezentace Systém organizace státní sportovní reprezentace Stát vnímá význam sportu jako veřejně prospěšnou činnost pro občany, a vrcholový sport na nejvyšší úrovni jako významný prostředek prezentace ČR v mezinárodním společenství. Sportovní svaz je nositelem odpovědnosti za státní sportovní reprezentaci a na základě metodiky MŠMT stanoví způsob užití státní podpory. MŠMT bude kontrolovat efektivitu vynaložených prostředků. Centra státní sportovní reprezentace Centra státní sportovní reprezentace (CSSR) je oblast, která zohlední činnost stávajících RSC, případně specifických center sportovních svazů. Budou nejvyšším zabezpečujícím článkem systému přípravy ke státní sportovní reprezentaci v návaznosti na nižší články systému státní podpory sportu. Budou působit na základě stanovených pravidel. Vazba na resorty MŠMT, MO a MV zůstane zachována. Diferenciace a kategorizace sportů Současná diferenciace bude upravena. Zahrne všechny současné skupiny sportů. Počet podporovaných sportů bude přímo úměrný míře sportovní reprezentace ČR v daném sportu na základě sportovních výsledků. Pro výpočet finančních příspěvků na státní sportovní reprezentaci bude zachován stávající systém, s další diferenciací sportů v jednotlivých skupinách a s novým vypracováním „technického koeficientu“, který nahradí stávající „domácí popularitu“. Nový koeficient zohlední dosud neevidované faktografické údaje z mezinárodních soutěží. Flexibilní systém kategorizace a diferenciace sportů umožní posun ve dvouletých intervalech.

-

Národní sportovní centra - zařízení Národní sportovní centra pro vrcholový sport a přípravu ke státní sportovní reprezentaci zajistí vyšší kvalitu všech složek, podílejících se na sportovním výkonu. Vedle podmínek pro sportovní přípravu i oblast regenerace, ubytování a stravování. V souvislosti s kategorizací a diferenciací sportů budou vybrána ze stávajících sportovních zařízení ta, která budou plnit funkci národního sportovního centra specializovaného pro jednotlivé sporty či s multisportovní působností. Při výstavbě a rekonstrukci těchto center bude bráno v úvahu jejich využití pro handicapované sportovce. K činnosti národních sportovních center bude přizpůsobena dotační politika na provoz, údržbu a rozvoj těchto center. V rámci 52

investiční výstavby budou zřizována potřebná sportovní zařízení pro sporty z hlediska preference a zájmu státu. Společenské ocenění úspěšné sportovní reprezentace státu Sportovci, kteří během své kariéry dosáhli významných sportovních úspěchů při reprezentaci ČR, by měli být společensky oceněni. Toto ocenění by se mělo dostat sportovcům za mimořádné sportovní výkony, za předpokladu dodržování principů fair play, a to jak na hřišti, tak v osobním životě. -

Financování sportu (celý obsah těchto cílů z Podpory sportu je pro jednotnost zařazen do následující kapitoly 2.2 Financování sportu)

-

Vzdělání, věda a výzkum Vzdělávání sportovních odborníků a specialistů Sportovní prostředí potřebuje vytvořit podmínky pro dostupné, koordinované a kvalitní vzdělávání dobrovolníků, v souladu s evropskými standardy. Volný pohyb osob v rámci EU vyžaduje harmonizaci získávaných kvalifikací ve sportu. Proces vzdělávání musí vedle organizačně ekonomického zajištění, respektovat „Struktury evropských kvalifikací“ (European Qualification Framework - EQF) a Evropský kreditový systém (European Credit System for Vocational Education and Training - ECVET), i jejich standardy (vědomosti, dovednosti, kompetence). Pozornost je třeba věnovat kvantitativním i kvalitativním aspektům vzdělávání profesionálů, kterých ve sportu přibývá zejména ve sféře komerčního sportu. Vzdělávání pro aktivní sportovce Bílá kniha o sportu zpracovaná Evropskou komisí poukazuje na skutečnost, že vzdělávání aktivních sportovců ovlivňuje jejich aktuální osobnostní vývoj i jejich následné začlenění do společnosti. Programy sportovní přípravy, sportovní kluby i vzdělávací instituce proto musí věnovat pozornost duální kariéře mladých sportovců. Příklady dobré praxe budou čerpány z výsledků projektu Evropské kanceláře EOC, který bude realizován s finanční podporou EU v roce 2010. Aplikace přístupů ve vzdělávání sportovců by se měly stát standardem a měly by být státem podporovány. Vzdělávání na školách Tělesná výchova (dále jen „TV“) je součástí učebních plánů základních a středních škol. Proces výchovy a vzdělávání v rámci tělesné výchovy se uskutečňuje v souladu se školským zákonem, případně vysokoškolským zákonem. Výuka TV probíhá podle vlastních školních vzdělávacích programů zpracovaných podle Rámcového vzdělávacího programu pro základní a střední školy. Obsah učiva je prostředkem pro dosažení cílů jednotlivých etap vzdělávání. Vědecký a technický servis pro vrcholový sport 53

Tato oblast je nezbytná pro přípravu ke státní sportovní reprezentaci a pro dosažení konkurenceschopnosti. Musí být zabezpečována pro jednotlivá sportovní odvětví v intencích podpory státní sportovní reprezentace. Požadavky praxe jsou většinou orientovány na zajištění servisu ve formě zpětnovazebních informací. Cílem je vytvořit nabídku, která umožní dlouhodobou a systematickou podporu sportovní přípravy. Předpokladem je existence dostatečně zajištěných odborných pracovišť v návaznosti na uplatňovaný systém péče o státní sportovní reprezentaci. Základní a aplikovaný vědecký výzkum na odborných školách Výzkum ve sportu je řazen mezi společensko-vědní disciplíny. Zastřešujícím vědním oborem je kinantropologie. Cílem a perspektivou je dosažení potřebné finanční podpory této činnosti z prostředků veřejných grantových agentur, účelových programů EU, a přímou podporou MŠMT úpravou struktury rezortního financování. Systém zdravotního pojištění musí být více zainteresován ve zdravotní i sociální prevenci a v podpoře vědy a výzkumu. Stimulována musí být mezirezortní spolupráce.

-

Sportovní etika a Fair play Výchova v duchu olympionismu Jeho hlavní myšlenka obsahující rozvoj tělesných i duševních schopností, je aktuální v jakékoliv fázi vývoje lidské společnosti. Fyzická a psychická kondice je základem sportovních výkonů, ale také schopností organismu zvládat každodenní zátěž. Posiluje imunitní systém, urychluje proces regenerace. Přiměřená kultivace těla přináší duševní rovnováhu. Cílem výchovy v duchu olympionismu je harmonie těla i ducha. Výchova v duchu olympionismu je proces, který mladou generaci mnohem více osloví, bude-li frekventovaněji zařazován do vzdělávacích programů. Fair play na hřišti i v hledišti Cílem je eliminace negativních projevů ve sportu. Je potřeba spojit úsilí organizační a legislativní. Evropské instituce vydaly k otázce zajišťování bezpečnosti při sportovních akcích několik harmonizační doporučení, podle kterých řada států EU efektivně postupuje.

-

Zdravotní zabezpečení sportu Dosažení odpovídajícího zdravotního zabezpečení všech oblastí sportu vyžaduje přijetí řady opatření za součinnosti všech subjektů, které se na organizaci a řízení sportu podílejí. Vyžaduje větší účast státu, zdravotních pojišťoven a prosazení změn legislativních úprav. 54

Lékařsky kontrolovaný výkonnostní růst mládeže Pro lékařsky kontrolovaný výkonností růst talentované mládeže je potřeba vytvořit především novou právní úpravu, jejímž záměrem je zavedení povinných preventivních zdravotních prohlídek hrazených zdravotními pojišťovnami. U mládeže zařazené do systému sportovní přípravy se státní podporou musí být preventivní specializovaná zdravotní prohlídka základní podmínkou. Lékařská péče o vrcholové sportovce Cílem je vytvořit novou organizační strukturu zdravotního zabezpečení vrcholových sportovců v gesci MZd, s legislativní oporou v novém zákoně o sportu. Systém bude řešit trvalé sledování zdravotního stavu sportovců, otázky prevence, včasné diagnostiky a dostupnosti specializované léčby. -

Boj proti dopingu (celý obsah těchto cílů z Podpory sportu je pro jednotnost zařazen do kapitoly 9.3 Doping, organizace, dokumenty a pravidla)

-

Pořádání sportovních akcí mezinárodního významu Koordinace pořádání významných mezinárodních sportovních akcí MŠMT vypracuje zásady poskytování garancí a podpory při pořádání významných, mezinárodních sportovních akcí ze státního rozpočtu tak, aby byla zabezpečena transparentnost hodnocení projektů pro všechny žadatele o státní podporu. Státní podpora vybraných mezinárodních sportovních akcí Vláda nebo kompetentní státní orgán bude moci schválit státní podporu nebo záštitu sportovní akce pouze za předpokladu schválení Studie proveditelnosti dané akce. Cílem je, aby všichni pořadatelé (sportovní svazy) před pořádáním mezinárodní sportovní akce získali kladné stanovisko a garanci státu, minimálně zajištění vstupu akreditovaných účastníků do ČR, a aby byly eliminovány škody, vznikající pořádáním sportovních akcí.

ekonomicky

i jinak

nezvládnutých

mezinárodních

Priority státní politiky ve sportu

Ucelený systém talentované mládeže a státní sportovní reprezentace Organizační struktura, systém řízení a diferencovaná podpora sportu -

Struktura organizace systému péče o sportovně talentovanou mládež Úloha státu v tomto případě je vymezena na plné zabezpečení mzdových prostředků vedoucích trenéru jednotlivých úrovňových skupin (Sportovní střediska, Sportovní centra mládeže, Vrcholová sportovní centra mládeže, Centra státní sportovní reprezentace). Diferencovaným způsobem bude zajištěn systém 55

státní podpory talentované mládeže a státní sportovní reprezentace u olympijských sportů, ale i u sportů, které nejsou na programu Olympijských her. Centra státní sportovní reprezentace Centra státní sportovní reprezentace jsou nejvyšším organizačním článkem při sportovní přípravě a realizaci státní sportovní reprezentace. Státní finanční prostředky jsou poskytovány na zabezpečení sportovní činnosti, zejména do výše 100 % potřebných nákladů. Centra státní sportovní reprezentace jsou rozdělena dle zabezpečování podmínek na: Rezortní sportovní centra Ministerstva obrany, Ministerstva vnitra, resp. Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy; na Centra sportovní reprezentace sportovních svazů; případně se jedná i o Vrcholová sportovní centra mládeže (věková kategorie 19 - 23 let). Diferenciace sportovních svazů V nadcházejícím období bude státní podpora poskytována bez striktního omezení sportů. Obdobně jako doposud bude prosazována diferenciace sportovních svazů dle sportovní úspěšnosti a další objektivních faktografických údajů. Pořadí jednotlivých sportů se stanoví dle sportovní úspěšnosti a kritérií „Klíče reprezentace“. K uvedenému systému budou vypracovány zásady činnosti a metodické pokyny pro komplexní realizaci státní podpory. -

Všeobecná sportovní činnost a dobrovolnictví ve sportu Sport pro všechny Cílem je dosažení postupné změny celospolečenského zájmu ve prospěch celoživotního využívání různých forem pohybových aktivit co největším počtem občanů všech věkových skupin. Dobrovolnictví ve sportu Státní

podpora

bude

v dalším

období

podporovat

odbornou

přípravu

dobrovolných pracovníků, řešit jejich postavení v rámci občanských sdružení, ale i celé společnosti, a vhodnými způsoby bude jejich činnost stimulovat. Stát ve své působnosti bude plně garantovat kvalitu akreditovaných vzdělávacích zařízení a proces udělování pověření k těmto akreditacím. -

Sportovní infrastruktura, systémová údržba, provoz a investiční podpora Údržba a provoz sportovních zařízení V systému podpory je nutné se zaměřit i na případy s umožněním převodu vlastnictví sportovních zařízení občanských sdružení na obce (obvyklý model v zemích EU, kde sportovní zařízení vlastní, udržuje a provozuje obec, sportovní spolky zajišťují sportovní činnost). Investiční obnova a výstavba sportovních zařízení 56

Obdobně jako u oblasti údržby a provozu sportovních zařízení je nutné vypracovat strategii státní podpory investiční obnovy a výstavby sportovních zařízení, která bude založena na stanovení priorit a účelových kritérií. K uvedenému úkolu vypracovat pasport sportovních zařízení dle evropských vzorů standardizace. -

Financování sportovního prostředí a legislativně právní prostředí Financování sportu a finanční zdroje podpory Financování sportu se i nadále bude uskutečňovat dle zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů, při veřejně vyhlášených programů. Vnitřní členění se uskuteční ve vazbě na obsahové zaměření podpory sportu na: Program podpory „Sportovní reprezentace ČR“ (sportovní svazy v TOP na Rezortní sportovní centra; na Ostatní záležitosti – např. účast na OH, Univerziádách, Zdravotní zabezpečení sportovců, významné akce, oblast zdravotně handicapovaných sportovců). Program podpory systému „Sportovně talentované mládeže“ (oblast Sportovních středisek; Sportovních center mládeže, Vrcholových sportovních center mládeže) Program podpory „Všeobecné sportovní činnosti“ (oblast všeobecné sportovní činnosti; sportu na školách a sport handicapovaných sportovců) Program podpory „Údržby a provozu“ sportovních zařízení (oblast sportovního prostředí, oblast sportovní reprezentace) Programové financování EDS/SMVS (oblast sportovního prostředí, oblast sportovní reprezentace) Při financování sportu spolupracovat s orgány vyšších územních správních celků a samospráv a vytvářet programy s jejich finanční spoluúčastí jak neinvestičního, tak i investičního charakteru. Dosáhnout tím efektivnějšího rozvoje podpory sportovní činnosti v regionech. V zákoně o státním rozpočtu iniciovat výdajový blok v oblasti podpory sportu jako vázané výdaje v oblasti neinvestičních prostředků, ale i na podporu programového financování sportovních zařízení. U tohoto závazného ukazatele vypracovat možnost využití finančních prostředků získaných z daňového výnosu, zejména loterijních a sázkových subjektů.

-

Legislativně právní opatření 57

Úpravy právních předpisů se budou odvíjet od závěrů z jednání vlády v souvislosti s přijatým usnesením vlády České republiky. Návrh usnesení vlády zohledňuje hlavní, stěžejní cíle a úkoly pro nadcházející období. Součástí je i přidělená zodpovědnost za předložení novelizovaných legislativně právních předpisů a dalších dílčích, interních, zásadních dokumentů.

2.2.Financování sportu v ČR Motto: „Peníze jsou vždy až na prvním místě“. To platí ve sportu, který žije s dotací, darů a sponzoringu, dvojnásobně. Úvodem této velmi důležité kapitoly je potřebné nejprve sdělit několik vysvětlujících slov. Český sport se totiž v posledních dvou letech musel podívat do nemilosrdného zrcadla ekonomické reality a „v dál odhodit místo klobouku růžové brýle“. Dále pak přestat používat sladká slova o tom, jak je vše v pořádku. Postačí citace z Koncepce z roku 2011: „Finance v českém sportu dosáhly v současné době na historické minimum za posledních dvacet let.“ I přes v odborných kruzích známý fakt a realitu, byly některé odpovědné osoby schopny „mlžit“ i v nedávno vysílaných besedách na televizní obrazovce. Je toho mnoho co ovlivnilo během několika roků financování sportu - státem střešními organizacemi sportu (ČSTV, do roku 2011 majitel 68% akcií Sazka, a.s.) jednotlivými svazy - samotnými kluby. Celosvětová ekonomická krize, hrozící krachy jednotlivých států, bankrot a prodej Sazky, propad cen na hráčském trhu, novela ZP s jasným záměrem zamezit Švarcsystému a tím zvýšit mimo jiné i odvody z hráčských mezd, obrovský nárůst cen energií a pohonných hmot, „tunely“ sportovních klubů, změna toku financí od státu do sportu a konečně přeměna řízení sportu střešními organizacemi, která probíhá v současnosti a je tak vlastně ve vývoji a pro tuto publikaci (9/2012) se nedá prozatím odhadnout její výsledek. Tím se stalo, že jakkoliv by autor chtěl použít podklady a prameny posledního, byť jen pětiletého období (např. ČSTV), nebo průměrné údaje ve financování sportu ze zdrojů Sazky („slepice českého sportu snášející zlatá vejce“), byl by již mimo realitu, neboť např. Sazku sport (ČSTV) ze svého vlastnictví v roce 2011 nenávratně ztratil. Aby byla tato část publikace aktuální, i když v oblasti personální a strukturální se může na úrovni střešních organizací ČSTV a ČOV udát mnoho změn právě v roce 2012, využil autor veřejně dostupnou Koncepci financování sportu od firmy KPMG uveřejněnou v dubnu 2012 na oficiálních stránkách ČOV (www.olympic.cz), která obsahuje konkrétní údaje a vyhodnocení s návrhem na řešení celé koncepce 58

financování sportu do budoucna. Některé pasáže a schémata jsou v této publikaci otištěny. (Schémata 3, 4, 5, 6 v kapitole 1.3 a 11 a 12 v této kapitole) Do čela střešních organizací se dostávají noví lidé a zejména oni ovlivní další jejich směrování. Předpokládaným nástupem předsedy ČOV MUDr. Milana Jiráska, po ukončení jeho volebního mandátu (velmi uznávané osobnosti olympijského hnutí), bude zřejmě Jiří Kejval, dnešní místopředseda ČOV. A jak naznačují jeho veřejné výroky i Koncepce, neuvažuje se dále ze střešní organizací ČSTV a předpokládá se jejich sloučení. Je potřebné rovněž uvést, že již vzniklo několik regionálních veřejných výzev varujících před touto cestou. Vše se zřejmě rozhodne na valných hromadách obou střešních organizací v konci roku 2012. Jako „politický“ odrazový můstek k financování sportu si autor zvolil slova Jiřího Kejvala, která jsou uvedena v otevřeném dopise na stránkách ČOV jako úvod pro představení Koncepce a k novelizaci loterijního zákona: “Vážení sportovní přátelé, český sport se nachází na historické křižovatce. Od základu se mění jeho financování. Na sklonku minulého roku přijal Parlament České republiky novelu tzv. loterijního zákona. Odvody z hazardu již nesměřují do sportu. Většina těchto prostředků je nově přidělena do rozpočtu obcí. Podle odhadu Ministerstva financí ČR se jedná až o 6,1 miliardy Kč, což v porovnání s rokem 2011 znamená navýšení ve prospěch obcí o 4,3 miliardy Kč. Podívejte se, kolik peněz navíc získá Vaše obec. Zmíněné prostředky byly v minulosti přerozdělovány ve prospěch sportu, kultury a charitativní činnosti. Samotný podíl pro sport činil dlouhodobě více než 50 %. Celkově se jedná až o 2,5 miliardy korun! Český olympijský výbor, Český svaz tělesné výchovy, Sokol a Sdružení sportovních svazů ČR rozeslal starostům a primátorům všech obcí České republiky dopis, ve kterém starosty požádal o přidělení odvodů z hazardu právě sportu. Je na každém jednotlivém zastupitelstvu, aby zdroje, které letos získá nad rámec rozpočtů, opět použilo především na sport mládeže. Takový postup je v souladu s Koncepcí státní podpory sportu schválenou vládou České republiky 9. března 2011, ale i volebními programy všech parlamentních stran. Jiří Kejval, Místopředseda Českého olympijského výboru“ [7] 2.2.1. Financování sportu státem podle koncepce schválené v roce 2011 Nejnovější cíle státu je možné zjistit z již zmíňované Koncepce státní podpory sportu a proto nejlépe poslouží citace z jejího obsahu: [6] Financování sportu Finance v českém sportu dosáhly v současné době na historické minimum za posledních dvacet let. Tento fakt byl částečně kompenzován skutečností, že po roce 1990 se výrazně snížila porodnost a počet sportovců z řad talentované mládeže 59

poklesl v řádech desítek procent. Počínaje rokem 2002 se tento trend obrátil a již od roku 2009 můžeme očekávat výrazný nárůst sportující mládeže, a to o 28% do roku 2014. Vzhledem ke stavu veřejných financí je zřejmé, že financování sportu je třeba zajistit i z jiných zdrojů. Financování z prostředků státního rozpočtu Rozdílnost v uspokojování předložených potřeb je silně omezena možnostmi státního rozpočtu a schváleným finančním objemem pro oblast sportu. Přitom požadavky na podporu sportu nejsou dlouhodobě uspokojovány zejména u programu zabezpečující údržbu a provoz. Cílem nové legislativy v oblasti sportu je zajistit finanční objem ze státního rozpočtu v takové míře, aby pokryl cíle a podpory sportu a kompenzovat ji ve větším rozsahu daňovými úlevami. Ve větší míře přihlížet k potřebám sportovního prostředí při zpracování návrhů ekonomických a daňových zákonů, zajistit povinnost revitalizace a rekonstrukce zastaralých sportovních zařízení v majetku státu, krajů a obcí, umožnit jejich širší využití zejména pak školních zařízení a poskytnout daňové úlevy sponzorům, kteří se podílejí na vícezdrojovém financování sportovního prostředí. Součástí financování ze státního rozpočtu bude i zabezpečení nové organizační struktury sportovní reprezentace. Financování z rozpočtu krajů, měst a obcí V rozpočtu krajů, měst a obcí není žádná přímá položka na financování sportu. Ačkoli zákon č. 115/2001 Sb., ukládá kraji, městům a obcím, v rámci jejich rozpočtů, péči o rozvoj sportu na jejich území, není tato činnosti nikterak kvantifikována. Je potřeba jasně definovat a z hlediska státní politiky ve sportu koordinovat, jaké sporty budou významněji preferovány v rámci jednotlivých krajů, měst a obcí. Sportovní odvětví je potřeba vybírat v návaznosti na přírodní podmínky, infrastrukturu a historii sportů v místě. Kraje, města a obce jsou zároveň zodpovědné za financování sportovních zařízení a jejich činnost v oblasti sportu pro všechny a tuto zodpovědnost je potřeba jasně definovat. Financování z příjmů loterijních a sázkových společností V současné době je tato oblast upravena pro provozovatele loterií a jiných podobných her zákonem č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (novelizován v roce 2011), a souvisejícími vyhláškami MF a zákonem č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech, ve znění pozdějších předpisů. Ač Koncepce uváděla, že: „provozovatelé loterií a jiných podobných her povinně odvádějí část výtěžku (6% až 20%) na sociální, zdravotní, sportovní, ekologický, kulturní nebo jinak veřejně prospěšný účel“, novela zákona z roku 2011 tuto praxi změnila. Proto je dobré ještě jedenkrát připomenout současný stav: „Odvody 60

z hazardu již nesměřují do sportu. Většina těchto prostředků je nově přidělena do rozpočtu obcí.“ Financování z vlastních zdrojů a výnosů z vlastní činnosti V současnosti největší část zdrojů ve sportu tvoří vlastní příspěvky hrazené sportujícími. Podle studie francouzského předsednictví je to až 50% příjmů. Vzhledem k tomu, že sportovní svazy jsou většinou občanská sdružení, která podle zákona nejsou založena za účelem podnikání, je nutné tuto situaci v novém zákoně upravit, aby si jednotlivé sportovní svazy mohly svojí činností na část svých aktivit prostředky vytvářet. Financování z ostatních zdrojů Současné další způsoby financování sportu jsou sponzorství, dary a příjmy z reklam. V tomto směru je cílem nezbytná úprava stávající legislativy, která nikterak nezvýhodňuje dárce a sponzory v oblasti sportu. Stát tuto charitativní činnost zatěžuje daněmi, a to jak na straně darujícího, tak na straně obdarovávaného. Při většině projekcí v restauracích, hotelech a obdobných veřejných prostorách je sport jedním z nejčastěji sledovaných programů. Přesto prostředky vybrané za autorská práva jsou děleny výhradně mezi hudební producenty, a to z velké části zahraniční. Z tohoto je zřejmé, že jako další způsob financování je nutné využít analogické vybírání poplatků kolektivními správci dle autorského zákona (OSA, Dilia, Intergram, OOA-S, Ochranná organizace autorská, GESTOR ochranný svaz autorský), vytvořením zvláštního kolektivního správce sportovců, který by vybíral odměny za vysílání pořadů ze sportovních soutěží, popř. legislativně upravit, aby vybrané odměny stávajících kolektivních správců byly poskytovány na podporu sportu pro talentovanou mládež. V této souvislosti je vhodné zmínit, že stejně jako český film, který je podporován z rozpočtu veřejnoprávní České televize, měl by i český sport, který zaujímá významnou část její programové náplně, být touto organizací finančně podporován. V minulosti platila smlouva mezi tehdejší Československou televizí a ČSTV o povinnosti finanční úhrady za vysílání televizních přenosů. Tento princip v současné době využívá jen několik sportovních svazů, a to za nepříliš výhodných podmínek. K tomuto účelu by mohla být použita část příjmů z koncesionářských poplatků a to po dokončení digitalizace v roce 2011. Financování s využitím prostředků EU Systematické čerpání prostředků z evropských programů nelze považovat za pravidelnou součást financování národního sportovního prostředí až do doby

61

vytvoření samostatného evropského rozpočtu pro sport a stanovení účelu a pravidel jeho využití. Finanční prostředky z fondu EU na podporu sportu je možné předpokládat nejdříve na rozpočtovací období 2013 až 2020. Podpora sportu z fondu EU bude záviset na nastavení jednotlivých priorit v rámci Evropské komise. Vedle výše uvedeného zdroje má sport šanci i nadále nepřímo profitovat z jiných aktuálních programů EU, určených jiným příjemcům, zejména krajům, městům a obcím, vzdělávacím zařízením, podnikatelskému a občanskému sektoru mimosportovního prostředí. Dalším, také nesystémovým zdrojem, se staly účelové projekty EU, např. Evropský rok dobrovolnictví 2011. 2.2.2. Financování sportu státem v roce 2012 V dubnu 2009 byla MŠMT zveřejněna „Analýza financování sportu v České republice“. Srovnání se zeměmi EU řadí ČR mezi státy s nejmenší podporou sportu. Analýza konstatuje, že sport jako ekonomické odvětví přináší do státního rozpočtu více prostředků, než ze státního rozpočtu prostřednictvím dotací získává. Tento přebytek je vyčíslen v rozpětí 1,1 až 3,7 mld. Kč. Bohužel, jak plyne čas, je možné konstatovat, že stav se nelepší, naopak situace se zhoršila. Způsob financování sportu státem – výňatek z Koncepce podpory sportu v ČR Finanční prostředky jsou členěny podle charakteru zdroje na finanční prostředky státního rozpočtu poskytované prostřednictví MŠMT (dotační politika určená na podporu činnosti sportovního prostředí, zejména občanských sdružení, s rozpětím od 1,9 mld. Kč do 2,5 mld. Kč) a na finanční prostředky státního rozpočtu, poskytované prostřednictvím rozpočtu krajů a obcí (dislokace a objem pro oblast sportu je stanoven rozhodováním jednotlivých samospráv). Bohužel další část textu Koncepce již může vyvolat u sportovců nostalgii i smutek, neboť citovaný text je již díky problémum Sazky v Koncepci z roku 2011 mimo realitu: „Dále na finanční prostředky ze zisku Sazka a.s. (podpora akcionářů sázkové a loterní společnosti, finanční objem je závislý na hospodaření akciové společnosti a závazcích souvisejících s výstavbou sportovní arény v Praze.“ Zákon o státním rozpočtu 455/2011 Sb. (Stát, program i – VIII) MŠMT / kapitola 333 podpora sportu 2.982.784,- Kč (1.065.160,- Kč reprezentace a 1.917.624,- Kč všeobecná sportovní činnost včetně údržby MO / zajišťuje státní sportovní reprezentaci včetně středisek 97.783. 000,- Kč MV / zajišťuje státní sportovní reprezentaci včetně středisek 45.528. 000,- Kč 62

MZd / doping MMRZV / značkování a horská služba Prostředky z MŠMT se rozdělují do osmi státních programů Oblast sportovní reprezentace -

sportovní reprezentace

-

sportovní centra

-

talentovaná mládež

-

sportovní třídy

Oblast veřejně prospěšných programů -

rozvoj sportu pro všechny

-

sport a škola

-

sport zdravotně postižených

-

údržba a provoz sport zařízení Příjmy na základě loterijního zákona. Loterijní zákon, v rámci nové zákonné úpravy prostřednictvím MF 70% příjem státního rozpočtu a obce 30 % s tím, že o rozdělení rozhoduje zastupitelstvo a zdroje nemusí jít do sportu. Jedná se o příjmy mimo automaty ze společností, které mají na území státu řádné licence a povolení (kasina, Fortuna, Tipsport, Sazka, stírací losy – do 12/2011 celý výtěžek apod.) Společnosti hradí daň z příjmu (po odpočtu nákladů) + výtěžek. Odvod se provádí daňové správě MF, která ustavila pro tuto činnost zvláštní skupina – loterie. Závěrem kapitoly financování sportu je přiložena vize z Koncepce financování

sportu uveřejněné v dubnu 2012 na stránkách ČOV a to v představě o zdrojích financování [7].

63

Schéma č. 6 – Finanční přínosy sportu pro státní rozpočet

Schéma č. 7 – Další přínosy sportu

64

Schéma č. 8 – Návrh dalších zdrojů financování sportu 2.2.3. Financování sportovního svazu / asociace na příkladu fotbalu 2011 Citace z ekonomické části výroční zprávy fotbalu: [10] „Hlavními finančními zdroji svazu jsou státní dotace. Objem těchto dotací pro rok 2012 ze 184 mil Kč na 269 mil Kč“. (aby nebyl čtenář zmaten, je to u fotbalu, nejmasovějšího sportu, výjimka potvrzující pravidlo v úbytku peněz a svědčí to o velmi dobré diplomatické práci vedení svazu pozn. autora) „V průběhu roku 2011 se výrazně změnil způsob poskytování státních dotací, tomu bylo nutno za chodu přizpůsobit všechny administrativní procesy včetně vyúčtování všech dotací za rok 2011 vůči MF a MŠMT, což se za výrazné pomoci všech KFS a OFS podařilo úspěšně zvládnout.“ (ve svazu je sdruženo všech 14 krajů a 76 bývalých okresů, ve kterých svaz fotbalu ponechal pro řízení i těch nějnižších soutěžích svou strukturu pozn. autora) „Novou skupinu finančních zdrojů se v roce 2012 staly členské příspěvky, které však budou použity z 50% na financování krajských fotbalových svazů. Vlastní finanční zdroje fotbalu tvoří zejména příjmy z FIFA a UEFA, které byly výraznou měrou posíleny postupem reprezentačního týmu na EURO 2012 a minimálně z jedné třetiny budou ponechány na účtech fotbalu jako rezerva pro další období.“ Neinvestiční dotace z vlastních zdrojů ČSTV ze státního rozpočtu ze státního rozpočtu, mim. dot. MŠMT

Rok 2011

Rok 2012

08.662.000 0 56.118.000 0 42.737.000 0 65

MŠMT program I. MŠMT program II. MŠMT program III. MŠMT program IV. na údržbu SCM a SC, program VIII. MŠMT program V. organizace sportu Investiční dotace

14.271.000 15.808.010 54.276.000 54.276.300 03.000.000 23.564.100 0 0 0 168.760.900

Investice - zelený trávník Investice - strojní investice

09.409.224 0 01.171.000 04.000.000

Investice – minihřiště

04.000.000 0

Státní zdroje celkem

183.939.300 269.409.400

Zdroje hlavní činnosti fotbalu celkem

315.845.784 383.736.000

Zdroje z hlavní činnosti svazů / asociací a jejich obchodních společností: -

členské příspěvky (základna cca 400.000) 2012/50,-Kč 2013/200,-Kč

-

poplatky registrační, disciplinární, arbitrážn

-

soutěžní příspěvky a startovné

-

hospodářská činnost

-

dárci

-

vzdělávací programy

-

granty a dotace nadnárodních asociací FIFA a UEFA

-

výtěžky turnajů ME a MS

Marketink – realizace vlastněných práv -

prodej TV a reklamních práv na soutěže domácí i mezinárodní

-

sponzoři - dlouhodobé smlouvy

-

panely při utkáních reprezentace

-

vstupenky na utkání reprezentací, zejména A mužstva

-

bártrové smlouvy

-

prodej replik, merchendising, propagační předměty

2.2.4. Financování sportovního klubu Problém číslo jedna současného sportovního managementu je získávání finančních prostředků nutných pro úspěšný a zdárný chod sportovní organizace. Existuje řada možností, jak může sportovní organizace finanční prostředky získat. Je třeba si uvědomit, že občanská sdružení/spolky, jako právní forma většiny českých sportovních organizací, splňují podstatu neziskových organizací. 66

Nezisková organizace je takový subjekt, který nebyl založen za účelem podnikání. Neziskovým subjektům není žádným předpisem stanoveno, že nemohou provozovat vůbec žádnou podnikatelskou činnost. Rozhodující je, za jakým účelem je subjekt založen, což je posuzováno podle zakládacího dokumentu. Občanská sdružení/spolky mají možnost za jistých podmínek podnikat. Pro vykonávání podnikatelské činnosti, která nevyplývá z poslání organizace, musí nezisková organizace získat živnostenský list. Pojmem podnikatelská činnost je reklamní činnost, pronájem, nájem, prodej občerstvení na zápase, hostinské služby, pořádání kulturních akcí (plesy, zábavy, pořádání rekreačně – sportovních akcí, poradenské služby, prodej sportovního zboží, poskytování služeb v oblasti regenerace. Zdroje možných příjmů sportovního klubu: -

příjmy z podnikateské činnosti

-

příjmy ze sponzoring – příjem prostředků na základě darovací smlouvy

-

příjmy ze státního rozpočtu

-

příjmy z rozpočtu kraje

-

příjmy z rozpočtu obce

-

příjmy ze zdrojů svazu/asociace nebo ČSTV

-

tržby z prodeje nadbytečného majetku, majetkových účastí

-

příjmy z podílu na zisku a z dividend, prostředky čerpané od akciové z výnosů loterijních společností prostřednictvím obce

-

prostředky získané sportovními asociacemi od komerčních partnerů

-

vybraných členských příspěvků

-

z prodeje vstupného

-

tržby z prodeje propagačních materiálů (plakáty, dresy, trička, knihy atd.)

-

tržby z umístění

-

odstupného z přestupů a hostování

-

výchovného

-

droje z fondů Evropské unie

-

bankovní úvěry, úroky apod.

Příjmy plynoucí sportovním klubům ze státního rozpočtu, rozpočtu kraje a rozpočtu obce mohou být dvojí povahy: Dotace – peněžní prostředky poskytované právnickým nebo fyzickým osobám na stanovený účel. Po použití dotace je organizace povinna doložit přehled o čerpání a použití prostředků a případné nepoužité prostředky vrátit. 67

Příspěvek – je účelově vymezen, je možné jej poskytnou pouze fyzickým osobám. Příjemce nemá povinnost po použití prostředků dokládat naplnění účelu, neboť ten je obecně známý z daných skutečností V naprosté většině případů se u sportovních organizací jedná o dotaci. Příjmy z rozpočtu kraje – v krajích jsou zřízeny jako orgán zastupitelstva výbory pro výchovu, vzdělání a zaměstnanost, v jejichž kompetenci je mimo jiné poskytovat dotace v oblasti mládeže, tělovýchovy a sportu. Rada kraje může rozhodnout o poskytnutí dotace občanským sdružením působícím ve sportu a tělovýchově na jeden kalendářní rok. Rozpočet obce – zákon o obcích vymezuje řadu pravomocí, kterými může obec výrazně ovlivnit také činnost sportovních organizací na svém území. Rozpočet obce se pro sportovní organizace může stát významným finančním zdrojem. Často se jedná o záležitosti individuální. Žádný právní předpis však obci neukládá konkrétní povinnost finančně podporovat rozvoj tělovýchovy a sportu na svém území. Sportovní manažeři a činovníci sportovních klubů působících na území obce by měli přesvědčit obecní orgány, že investice do tělovýchovy a sportu je sice investicí dlouholetou, ale velmi významnou, zvláště pak, týká-li se dětí a mládeže. Prostředky z veřejných rozpočtů jsou v současné době rozděleny do sportovních organizací zejména na: -

zabezpečení sportovní reprezentace

-

zabezpečení sportovních center mládeže

-

zabezpečení veřejně prospěšných programů v oblasti sportu (sport pro všechny, sport zdravotně postižených, sportovní talent, sport a škola)

-

investice do sportovních zařízení

-

podpora tělovýchovných a sportovních akcí různého charakteru

Sponzoring a reklama ve sportu (podrobně v kapitole 5.3) Sponzorování (sponzoring) představuje významný specifický prostředek k zabezpečení dodatečných finančních zdrojů, zejména kulturních, vědeckých, charitativních a dalších aktivit v různých sférách života společnosti. Z výše uvedeného je zřejmé, že v oblasti tělovýchovy, sportu a turistiky tělovýchovné jednoty a sportovní kluby se snaží tímto způsobem získat dostatečné množství finančních prostředků pro svou činnosti. V současné době stále více nabývají na významu důvody propagační a ekonomické, zvláště pak v oblasti vrcholového sportu.

68

3. Vztah sportu a práva, právní vztahy sportovních subjektů Vliv a zásahy (intervence a ingerence) právních norem do sportovních vztahů [5] Oblast sportu, stejně jako všechny oblasti společenského života, nemůže fungovat v současném světě pouze jako svébytný celek bez vnějšího ovlivňování jinými systémy, zejména právem. Koncepce absolutní autonomie sportovních norem při úpravě situací vyskytujících se ve sportovním světě je judikaturou již dávno překonaná. Je tedy nutné vyjasnit míru vlivu a rozsah intervence práva do těchto specifických vztahů. Rozlišujeme mezi přímými a nepřímými zásahy práva do sportovní oblasti. Přímá intervence může mít v krajním případě povahu absolutního zákazu sportovního odvětví, jinak se projevuje vydáváním právních norem s přímým dopadem na pravidla sportovní disciplíny či odvětví.“ Nepřímá intervence se týká pouze určitých aspektů daného sportu, například posouzení právní odpovědnosti sportovců za úrazy způsobené během sportovních utkání. Volba typu a tedy i intenzity právního vlivu by měla především vycházet z kritéria vhodnosti, účelnosti a společenské efektivnosti toho kterého právního zásahu. Vždy by mělo být použití určitého právního nástroje odůvodněné veřejným zájmem a zároveň proporcionálně vzhledem k cílům, kterých má být dosaženo. Často totiž pro dosažení požadovaného výsledku stačí regulace normativním systémem vnitřní povahy. Co se týče veřejného zájmu, jeví se vhodné všímat si problémů, které přináší praxe, protože právě ta upozorňuje na potřebu legislativní úpravy jednotlivých aspektů sportu. Jedná se především o korupční a dopingové aféry, nárůst násilí fanoušků při zápasech a další. Zároveň musíme při posuzování veřejného zájmu vycházet přímo ze specifických podmínek v daném státě. Vliv a zásahy práva do sportu lze snadno určit z pohledu veřejného i soukromého práva. Příkladem veřejnoprávní úpravy opravňující zásah práva do oblasti sportu je povinnost orgánů činných v trestních řízeních náležitě zjišťovat trestné činy a jejich pachatele podle zákona spravedlivě potrestat. A právě trestný čin podplácení dle § 332 zákona č. 40/2009 Sb., TZ, ve znění pozdějších předpisů se už zejména ve fotbalu několikrát objevil. V soukromém právu je nejmarkantnější oblast smluv a to jak pracovněprávních, občansko-právních i obchodně-právních, které jsou na poli sportu nezbytné. Otázku míry vlivu práva na sportovní vztahy představuje jeden z klíčových problémů této problematiky. V poslední době převažuje v celosvětovém měřítku 69

spíše trend o masivní intervence ospravedlňovaný komercionalizací a medializací sportu. Na vrcholové úrovni často převládá hledisko ekonomické návratnosti určité sportovní činnosti nad neekonomickými ideály sportu. Tento fiskální aspekt bývá uváděn jako jeden z hlavních argumentů pro právní intervenci, která si klade za primární cíl ochránit sociální hodnoty sportu. Sport si vždy zachová svá specifika a jeho úplné podřazení právu nebude nikdy proveditelné. Do budoucna půjde o to nastavit jasná a společností akceptovaná pravidla, ale tak, aby se nemusely vést soudní spory o rozhodnutí o vítězi soutěže. Legislativa ve sportovní sféře by měla vznikat vždy v úzké spolupráci s fundovanými odborníky v oblasti sportu, kteří mají se sportem praktické zkušenosti a kteří ji přizpůsobí specifickým požadavkům sportovní reality. Vztah sportovních a právních norem Pro naznačení vztahu sportovních a právních norem, které dopadají na sportovní vztahy, rozlišuje teorie sportovní činnosti v užším smyslu a v širším smyslu. Toto rozdělení se významově shoduje s dělením sportovních pravidel uvedeným kapitole 1.1. Sportovní činnost v užším smyslu, tedy tzv. pravidla hry, je převážně regulovaná pouze sportovními normami. Právě v této výseči sportovních vztahů se nejvíce projevuje autonomie sportu. Stát sahá spíše k intervenci nepřímé, například případ odpovědnosti za sportovní úrazy, kdy je před obecnými soudy uplatňován trestněprávní postih, nárok na náhradu škody podle občanského zákoníku apod. Při úpravě sportovní činnosti v užším smyslu dochází v praxi k průniku sportovní a právní regulace. Ideální se jeví stav, kdy právní norma upravuje pouze základ sportovní regulace a posvětí autonomii sportovní organizace v detailnější úpravě daného jevu. Zároveň je důležité právní zakotvení možnosti soudního přezkumu rozhodnutí této sportovní organizace. Tato koncepce bez problémů splňuje zásadu nerozpornosti sportovní normy s právní. Česká právní úprava odpovídá tomuto požadavku, kdy většina sportovních organizací existuje ve formě občanských sdružení (spolků) dle zákona č. 83/1990 Sb. SdrObč, jenž zakotvuje právo na soudní ochranu. Sport a jeho soutěže však vyžadují co nejrychlejší rozhodnutí v řešení sportovních sporů a to obecné soudy neumožňují. Proto se hledají ve sportovních oblastech efektivnější způsoby. (podrobně v kapitole 7) Problémy vznikají i u jiného typu průniků sportovních a právních norem a to těch, které vznikají většinou neúmyslně. Určitá skutečnost, která je primárně upravena sportovním pravidlem, je rovněž zařaditelná i pod právní normu obecné povahy regulující úplně jinou oblast než sport. To, že určitá norma není přijímána za účelem dopadu do sportovní sféry, neznamená, že je z její aplikovatelnosti vyňata. V 70

těchto situacích může docházet k porušení principu nerozpornosti, kdy se konflikt regulačních systémů velice těžko posuzuje. Příkladem tohoto konfliktu je například asi nejznámější případ Bosman, ve kterém se řešil střet mezinárodního sportovního pravidla a evropského práva. Detailněji je tento a další rozsudky ESD obsažen v kapitole 8.2. Sportovní činnost v širším smyslu, například v oblasti daní, dotací, sponzoringu, uzavírání pracovních smluv apod., je regulována výlučně obecnými právními normami. Právní zakotvení sportu je v ČR sporadické, na ústavní úrovni se výslovně nevyskytuje vůbec a ostatní legislativa se mu věnuje nedostatečně. Společným znakem právních a sportovních norem je, že oba druhy patří mezi tzv. sociální (společenské) normy. Tyto normy vymezují chování, které je ve společnosti žádoucí. V případě jejich nedodržení dochází k uplatnění sankce. Ovšem jak právní tak sportovní normy mají svá specifika, díky kterým se od sebe odlišují. Z definic právních norem vyplývají vlastnosti právních norem, kterými jsou normativnost, obecnost, státní donucení, právní závaznost a určité procedurální předpoklady vzniku (pravomoc a působnost zákonodárce, publikace). Sportovní norma představuje sportovní pravidlo, které ustanovily buď řídící sportovní orgány, nebo které vzniklo dohodou hráčů a soutěžících. Společnými vlastnostmi, které má sportovní norma s právní normou, jsou obecnost, normativnost a závaznost. Mezi oběma druhy norem jsou dvě základní odlišnosti: -

Rozdílnost formy - právní normy mají konkrétní formu práva (normativní právní akt, právní obyčej), která je výlučně stanovena a uznávána pouze státem. U sportovních norem však toto neplatí. Zde stát neuznává ani nestanovuje jednotlivé formy sportovních pravidel, to mají na starosti nestátní sportovní organizace (mezinárodní sportovní federace, národní svazy). Pokud by toto neplatilo a sportovní pravidla by uznával pouze stát, nabyla by charakter právní norem.

-

Státní donucení. Sportovní normy nemohou přinutit toho, kdo poruší primární povinnost ke splnění této povinnosti za přispění státní moci. Samozřejmě však možnost donucení zde je, ovšem rozdíl je ve formě donucení, pouze stát má monopol na použití legálního a legitimního násilí. Na vztahy ve sportu se vztahují i normy morální, ty nejsou ani právními ani sportovními normami. Bývají označovány jako tzv. fair play. Jedná se o mravní zásadu, je to požadavek čestné hry podle pravidel. Často jsou pravidla fair play 71

zařazena, spolu se sportovně tělovýchovnými zvyklostmi a sportovními obyčeji, do kategorie nepsaných sportovních pravidel.

3.1.Právní řád ČR a jeho vliv na sportovní subjekty Před studiem této kapitoly doporučuje autor „osvěžení“ nabytých poznatků uvedených v kapitole 1.5 a dále uvádí, že právní normy podle zvoleného třídění budou uváděny postupně ve vertikální struktuře od norem ústavních přes zákony až po normy podzákonné. (usnesení vlády, vyhlášky ministerstev, nařízení vyšších územně správních celků a obcí). Dále je potřebné připomenout vliv práva unijního na náš právní řád. Přijetím ČR do EU, ratifikováním přístupových smluv a odkazem na články ústavy, je právo EU, včetně rozhodnutí ESD, postaveno na stejnou úroveň ústavních zákonů ČR. Právní normy vydané orgány EU jsou obecně závazná nařízení, bez dalšího použitelná v členských státech EU. (podrobně v kapitole 8) Právní prameny úpravy sportovního prostředí obecné povahy je možné členit podle různých hledisek. Pro tuto publikaci zvolil autor dělení pramenů podle předmětu úpravy: 3.1.1. Zakotvení sportu v ústavním pořádku ČR a předpisy EU. -

Právo v ČR. ČR je jedním z představitelů nekonstitučního sportu, když se ani v zákoně č. 1/1993 Sb., o Ústavě ČR, ani v zákoně č. 2/1993, Listina základních práv a svobod (LZPS) a ani v jiném ústavním zákoně výslovně nezmiňuje o sportu. Sportovní organizace, jež mají převážně formu spolků, odvozují svá práva od ústavně zakotvené svobody sdružování v článku 20 LZPS. Speciální článek zakotvující například právo na sport nebo garanci sportovních aktivit bohužel v českém ústavním pořádku nenajdeme. V průběhu 20. století se v některých ústavách na našem území sice výraz sport nebo pojem příbuzný objevoval, ale v žádném případě nemůžeme mluvit o zakotvení priority sportovních činností. Jednalo spíše o specifikaci sdružovací práva přímo v tělovýchovných organizacích nebo o zdůraznění ochrany práv dětí a mládeže mimo jiné i v tělovýchovné oblasti. LZPS, článek. 20 odst. 1 zní: „Právo svobodně se sdružovat je zaručeno. Každý má právo spolu s jinými se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích.“ Článek 20 odst. 3 zní: „Výkon těchto práv lze omezit jen v případech stanovených zákonem, jestliže to je v demokratické společnosti nezbytné pro

72

bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, předcházení trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých.“ -

Právo EU a základní dokumenty ve vztahu ke sportu Dne 1. 12. 2009 nabyla účinnosti Lisabonská smlouva, která má mimo jiné za následek přeměnu Smlouvy o založení Evropského společenství na Smlouvu o fungování EU. Lisabonskou smlouvou také EU získala právní subjektivitu. Smlouva o fungování EU na rozdíl od své předchůdkyně obsahuje ustanovení,

která přímo hovoří o sportu. Evropská unie si v článku 6 Smlouvy o fungování EU vymezuje pravomoc pro aktivity, jimiž podporuje, koordinuje nebo doplňuje činnost členských států, mimo jiné i v oblasti sportu. Článek 65 této smlouvy má název Všeobecné a odborné vzdělávání, mládež a sport, a v druhé části prvního odstavce říká: „Unie přispívá k podpoře evropských hledisek sportu s přihlédnutím k jeho zvláštní povaze, jeho strukturám založeným na dobrovolné činnosti a jeho společenské a výchovné funkci.“ Druhý odstavec zmíněného článku uvádí: „Činnost Unie je zaměřena na rozvoj evropského rozměru sportu podporou spravedlivého a otevřeného sportovního soutěžení a spolupráce mezi subjekty odpovědnými za sport, jakož i ochranou fyzické a mravní integrity sportovců, obzvláště mladých sportovců“. O sportu se zmiňuje ještě třetí odstavec článku 65, kde je stanoveno: „Unie a členské státy podporují spolupráci v oblasti vzdělávání a sportu se třetími zeměmi a s příslušnými mezinárodními organizacemi, zejména s Radou Evropy.“ Konkrétně je zde zmíněna Rada Evropy, nepochybně s přihlédnutím k jejímu důležitý dokument Evropskou chartu sportu. Lisabonská smlouva dává sportu skutečně evropský rozměr. Vzhledem k tomu, že se jedná o nový dokument, nelze zatím říci, jaký dopad bude mít v praxi. Určitě však výše zmíněná ustanovení posílí význam sportu v právu EU, což může přinést například nové dotační programy na podporu sportu v členských státech EU. Směrnice Rady Evropy č. 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, která nahradila Šestou směrnici Rady č. 77/388/EHS, je o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu a přináší společný systém daně z přidané hodnoty, jednotný základ daně, ve znění pozdějších předpisů. Dalším důležitým dokumentem je Evropská úmluva k diváckému násilí a nevhodnému chování při sportovních utkáních, zvláště při fotbalových zápasech, ke které ČR přistoupila v roce 1995. A v neposlední řadě je to i Rozhodnutí Rady

73

Evropy č. 2007/412/SVV) o bezpečnosti v souvislosti s fotbalovými zápasy mezinárodního rozměru. 3.1.2. Právní předpisy zaměřené svým charakterem pouze na sport Zákony

-

Zákon o podpoře sportu č. 115/2001 Sb. (úplné znění, příloha 12.1)

-

Zákon o ochraně olympijských symbolik č. 60/2000 Sb. (úplné znění 12.4)

Podzákonné normy

-

Usnesení č 2/1999 Sb. Koncepce státní politiky v tělovýchově a sportu

-

Usnesení vlády č. 718/1999 k Zásadám komplexního zabezpečení státní sportovní reprezentace, včetně systému výchovy sportovních talentů

-

Usnesení vlády č. 17/2000 k Národnímu programu rozvoje sportu pro všechny

-

Usnesení vlády č. 673/2003 ke Směrům státní politiky ve sportu na léta 04-06

-

Usnesení vlády ze dne 14. 7. 1999 č. 718/2009 Koncepce podpory sportu

-

Usnesení vlády ze dne 9. 3. 2011 č. 167/2011 Koncepce podpory sportu

3.1.3. Právní předpisy obecné právní povahy, které sport ovlivňují Zákony

-

Zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů (kapitola 4.1 a úplné znění 12.2)

-

Zákon o státním rozpočtu 455/2011 Sb. (více v kapitole 2.2.2)

-

Zákon č. 290/2002 Sb. o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků ČR na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu

-

Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů

-

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (§ 51 smlouvy, § 415 odpovědnost)

-

Zákon č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník (§§ 214-302, úprava spolků)

-

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (§ 269 smlouvy)

-

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce

-

Zákon o zaměstnanosti 435/2994 Sb. a Nařízení vlády o min. mzdě 303/1995 Sb.

-

Zákon č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon

-

Zákon o životním a existenčním minimu 110/2006 Sb.

-

Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty

-

Zákon č. 16/1993 Sb., o dani silniční

-

Zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí 74

-

Zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí

-

Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád

-

Zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků

-

Zákon č. 563 /1991 Sb., o účetnictví, Zákon o účetnictví č.348/2007 Sb.

-

Zákon č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech

-

Zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku

-

Zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání

-

Zákon č. 2/1969 Sb. o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy

-

Zákon o cestovních náhradách 201/1998 Sb.

-

Správní řád 500/2004 Sb.

-

Soudní řád správní 150/2002 Sb. schválená novela 303/2011 Sb. od 1. 1. 2012

-

Zákon o nemocenském pojištění 187/2006 Sb.

-

Zákon o veřejném zdravotním pojištění 48/1997 Sb.

-

Zákon o sociálním zabezpečení 100/1988 Sb.

-

Insolvenční zákon 182/2006 Sb.

-

Exekuční řád 120/2001 Sb.

-

Trestní zákon 40/2009 Sb. Nahradil 140/61 Sb. (korupce ve fotbale 2004, §331)

-

Trestní řád 141/1961 Sb.

-

Zákon o loteriích a jiných podobných hrách 202/1990 Sb.

-

Zákon o ochraně osobních údajů 101/2000 Sb.

-

Zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech veřejně vyhlášených programů

-

Zákon o ochraně veřejného zdraví č. 258/2000 Sb.

-

Zákon č. 274/2008 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o Policii ČR

Podzákonné normy

-

Nařízení vlády č. 140/2000 Sb., kterým se stanoví seznam oborů živností volných

-

Nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností.

-

Vyhláška č. 243/2001 Sb., o registraci vozidel a zabránění daňovému úniku.

-

Metodický pokyn k zabezpečování provozu a údržby ve sportovních zařízeních, dětských hřištích a v tělocvičnách vydaný dne 13. prosince 2007 MŠMT

75

-

Prováděcí vyhláška č.106/2001 Sb. a to také – pokud jde o uzavřené prostory – v kompozici s další „prováděcí“ vyhláškou č.410/2005

3.2.Daňová povinnost sportovních subjektů „Daně jsou nervy státu.“ (Latinské přísloví), „Daně jsou šlachy státu.“ (Marcus Tullius Cicero) „Na tomto světě není nic jistého mimo smrt a placení daní.“ (Benjamin Franklin - jeden ze zakladatelů USA) Kdo četl bestseller Artura Haileyho Penězoměnci, o světě peněz, bohatství i úpadku, ten ví, že v USA je po vraždě nejpřísnější trest udělován za daňové delikty. Jestli si s nějakým pojmem nebo definicí neví rady právní teoretici, daňoví praktici mají jasno a vlastně „razí“ cestu ve výkladech a regulacích chování v oblasti daní. 3.2.1. Obecné pojmy daňového práva Daňové právo je subsystémem práva finančního, avšak v souvislostech s úzce souvisejícími právními oblastmi, které mohou hranice finančního práva překročit. Pojmy finančního práva:

Daň tento pojem lze chápat ve dvojím smyslu: -

Jednak ve smyslu legislativní zkratky zavedené zákonem o správě daní a poplatků, a to pro daně v užším smyslu - poplatky, odvody, zálohy a další dávky.

-

Jednak jako pojem právní. V našem právním řádu není přesně definována. Finanční teorie ji obvykle definuje: „jako povinnou, zákonem uloženou platbu do veřejného rozpočtu, která je neúčelová, neekvivalentní, nenávratná, která se pravidelně opakuje.“

Základními prvky právní konstrukce daní jsou subjekty daně, daňový objekt, daňový základ a daňová sazba. Subjekty daně jsou osoby, ať již fyzické nebo právnické, která jsou podle daňového zákona povinny odvádět nebo platit daň. Zákon rozeznává dva základní typy daňových subjektů a to: -

poplatníky a

-

plátce,

přičemž daňovým subjektem mohou být i jiné osoby, které určí zákon, např. právní nástupce, ručitel ap. 76

V oblasti sportu dělíme subjekty daně na: -

osoby fyzické (amatér, výkonnostní sportovec, profesionální sportovec) a

-

osoby právnické - sportovní organizace (Společnost s ručením omezeným, Akciová společnost, Občanské sdružení, Organizační jednotka o. s. s vlastní právní subjektivitou, Zájmové sdružení) - podrobněji v kapitole 4

Poplatníkem se rozumí osoba, jejíž příjmy, majetek nebo úkony jsou přímo podrobeny dani. (Osoba fyzická – sportovec - zaměstnanec nebo sportovec podnikatel – OSVČ) Plátce daně. Je osoba, které zákon ukládá povinnost vybrat daň od poplatníka a odvést ji. Je tedy povinen daň vypočítat, vybrat nebo srazit a v určené lhůtě odvést správci daně, přičemž za splnění daňových povinností nese vůči správci daně majetkovou odpovědnost. (Zaměstnavatel) Poplatek. Platný právní řád nezná ani obecnou definici poplatku. Je jiného charakteru než daň. Poplatek je peněžitou dávkou zákonem stanovenou, nenávratnou, vybíranou státem nebo jinými veřejnoprávními korporacemi za zákonem stanovené úkony jejich orgánů. Na rozdíl od daně je tedy poplatek platbou nepravidelnou a ekvivalentní, proti zaplacení poplatku obdrží subjekt konkrétní protihodnotu orgánu veřejné správy. Správa daní. Je právo činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daň jim vyměřit, vybrat ji, vyúčtovat, v případě, kdy daň není uhrazena dobrovolně, ji vymáhat, a v neposlední řadě kontrolovat její splnění ve stanovené výši a době. Kompetentní k výkonu správy daní jsou správci daně jako orgány veřejné moci. „Správce daně“ je legislativní zkratkou zahrnující celou řadu správních a jiných státních orgánů a orgánů územních samosprávných celků. Správou daně je pověřen tzv. správce daně, tedy Ministerstvo financí ČR, územní finanční orgány (tj. finanční úřady a finanční ředitelství), orgány celní správy (celní úřady a celní ředitelství), jiné správní úřady, obce a obecní úřady a soudy. Správu daní lze rozdělit do etap: -

Registrace daňových subjektů – zahrnuje registrační povinnost daňových subjektů a vyhledávací činnost správce daně (za účelem zaregistrovat subjekt, který tuto povinnost nesplnil, z úřední povinnosti); 77

-

Vyměřování daní – sem patří podávání daňových přiznání a proces vyměření, příp. dodatečného vyměření daně;

-

Inkasní správa – jde o fázi evidence daní, placení daní a vymáhání daňových nedoplatků. V rámci etap správy daní probíhá řízení před věcně a místně příslušným správcem daně.

Daňovou soustavou se rozumí všechny daně, které se na daném území státu vybírají. Daňová soustava České republiky se vztahem ke sportu je v současnosti tvořena následujícími daněmi: -

daň z příjmů fyzických osob

-

daň z příjmů právnických osob

-

daň z přidané hodnoty

-

daň z nemovitostí

-

daň silniční

-

daň dědická

-

daň darovací

-

daň z převodu nemovitostí

Se všemi těmito daněmi nebo s jejich následky přichází sportovní subjekty běžně do styku, stejně jako je tomu u ostatních daňových poplatníků. Specifika jednotlivých daní ve vztahu ke sportovním subjektům jsou uvedena dále. 3.2.2. Daně právnických osob ve sportu Pro účely této publikace definujeme sportovní organizace dvojího typu: -

Založené sportovci za účelem organizace tréninku a účasti na soutěžích (sportovní kluby)

-

Založené kluby a svazy za účelem společného zájmu (ČSTV, ČOV) a organizace a řízení soutěží (svazy a asociace národní a nadnárodní)

Právní forma sportovních organizací, daňových subjektů Převládající činností těchto subjektů je provozování sportovní činnosti, provozování sportovních zařízení, činnost sportovních klubů. Rozlišujeme dvě základní formy: -

Obchodní společnosti (Společnost s ručením omezeným – s.r.o., Akciová společnost – a.s.) Převládají pouze mezi účastníky vrcholných soutěží (více v kapitole 4.2) 78

-

Občanská sdružení (spolky) – právní forma většiny sportovních subjektů (více kapitola 4.1) Sdružení nevytvářejí základní kapitál. Jejich majetkové poměry proto mohou být velmi různé. Od sdružení, která nemají prakticky žádný majetek, neboť poskytují pouze právní rámec pro společnou činnost svých členů, až po sdružení s rozsáhlým majetkem zahrnujícím i pozemky a stavby.

3.2.3. Daně fyzických osob ve sportu Špičkový sportovec představuje výraznou ekonomickou hodnotu, která je (kromě výdajů vynaložených na výchovu sportovce) navíc ještě podpořena sportovcovou jedinečností a obtížnou nahraditelností. Sportovec se také musí soustředit jen na přípravu, a proto potřebuje být náležitě finančně ohodnocen. Sportovci, kteří jsou ve své činnosti profesionály, jsou za své výkony odměňováni a sport je pro ně obživou. Navíc platy sportovců v některých sportovních disciplínách dosahují, ve srovnání s běžnými občany, několikanásobně vyšších částek. Je tedy přirozené, že i sportovní činnost musí podléhat zdanění. i sportovci jsou povinni platit daně a musí se zdaňováním své činnosti vhodně vypořádat. Dani podléhá nejen špičkový profesionální sportovec, ale sportovec, který dostává za svou sportovní činnost pouze prémie nebo nahodilé odměny. 3.2.4. Daňová soustava, charakteristika daní sportovních subjektů Pro tuto kapitolu podává autor následující vysvětlení. Rozdílnost u daně z příjmů je popsána pro oba druhy subjektů – fyzické a právnické - samostatně. Ostatní daně jsou popsány pohromadě a v nich jsou případné odlišnosti popsány a označeny. Daň z příjmů právnických osob (DPPO) [11]

Sportovní organizace jsou jakožto právnické osoby se sídlem v ČR povinny danit v ČR příjmy plynoucí z ČR i ze zahraničí. Obecně platí, že předmětem daně z příjmu právnických osob jsou příjmy plynoucí z veškeré činnosti a veškerého nakládání s majetkem. Tento druh daní zákon č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů (ZDP). Sazba daně z příjmu právnických osob činí 19% ze stanoveného základu daně. Předmět daně. U právnických osob zřízených za jiným účelem než podnikáním, se příjmy dále člení na: -

příjmy, jež nejsou předmětem zdanění,

-

příjmy osvobozené od daně a 79

-

příjmy, jež jsou předmětem zdanění. Zákonodárce pro některé typy právnických osob poněkud nesystémově zavádí

jiný režim. Rozlišujeme čtyři kategorie příjmů, které předmětem DPPO nejsou: -

příjmy, jež jsou předmětem daně dědické respektive daně darovací

-

příjmy vyplývající z poslání příslušné organizace za podmínky, že jsou nižší než náklady na ně vynaložené.

-

příjmy z dotací, příspěvků na provoz a jiných podpor z veřejných rozpočtů

-

příjmy z úroků na běžném účtu

Důležité je si uvědomit, že výdaje vynaložené na získání příjmů, jež nejsou předmětem DPPO, nelze „postavit“ proti jiným příjmům a využít je tak ke snížení základu daně. U příjmů z veřejných rozpočtů pak jde o zúčtovatelné podpory. Tedy nedoloží-li příjemce, že je v plném rozsahu vynaložil na účel, na který byly poskytnuty, vrátí se nespotřebovaná část zpět do veřejného rozpočtu. U těchto příjmů tak nemůže vzniknout zisk ani ztráta. Zajímavé je ustanovení § 18 odst. 3 ZDP, které vypočítává příjmy, jež jsou naopak vždy předmětem DPPO. Patří mezi ně: -

členské příspěvky,

-

příjmy z reklamy a příjmy z pronájmu

Jak bude popsáno dále, jsou příjmy z členských příspěvků ve většině případů od daně osvobozeny. Mezi příjmy z reklam patří i příjmy ze sponzoringu. Je třeba rozlišovat mezi dárci a sponzory. Podstatou daru je chybějící reciprocita (tj. dárce „dává a nic za to nechce“, případné úkony ze strany obdarovaného jako například zveřejnění dárcova jména na webových stránkách nebo uspořádání slavnosti pro všechny, kteří v daném roce darovali organizaci prostředky, nejsou chápány jako reciprocita). Naopak u sponzorství existují jasně definované požadavky na plnění ze strany sponzorovaného. Sponzorství je marketingovou službou a každé rozhodnutí podnikatele ke sponzorství je založeno na „tvrdých obchodních podmínkách“. Podle výkladové praxe finančních úřadů, jsou získané zdroje na straně sportovní organizace předmětem DPPO. Osvobození od daně.

80

Z příjmů, u nichž lze očekávat, že mohou plynout sportovní organizaci, jsou od DPPO osvobozeny následující příjmy: -

příjmy z členských příspěvků

-

příjmy plynoucí jako odvod části výtěžků loterií a jiných podobných her

Členské příspěvky u sportovních organizací patří tradičně k významnému zdroji příjmů. Členské příspěvky musí být stanoveny v rámci stanov, statutu nebo jiného interního dokumentu sdružení a to buď uvedením jejich výše, nebo způsobu jejich výpočtu. Jako členské příspěvky nelze „maskovat“ přijaté platby za poskytnutí služeb či dodání zboží. Naproti tomu příjmy z výtěžků hazardních her nepředstavují u většiny menších organizací příliš častý zdroj příjmů. Všechny ostatní příjmy jsou předmětem DPPO. Příjmy z činností vyplývajících z poslání organizace. Podle § 18 odst. 6 ZDP je totiž třeba, aby „podmínku neziskovosti“ naplňovala každá z činností samostatně a jsou-li v rámci konkrétní činnosti jednotlivé akce realizovány někdy se ziskem a někdy se ztrátou, pak je třeba sledovat naplnění podmínky za každou akci. Vše je nejsnazší vysvětlit na příkladu: „Klub, který realizuje tři činnosti. Organizuje trénink sportovců, pořádá školení trenérů a jeden sportovní turnaj. Z tréninku sportovců neplynou žádné příjmy (sportovci platí pouze členský příspěvek, na jehož základě se mohou celoročně účastnit tréninku, který je přístupný pouze pro členy), tato činnost tak, přináší pouze náklady na pronájem sportoviště a na odměnu trenéra (tyto výdaje ovšem nelze využít ke snížení základu daně). Účastníci školení trenérů platí kurzovné, které je příjmem organizace. V závislosti na počtu účastníků tak může skončit konkrétní školení ziskem i ztrátou (náklady jsou vždy shodné a odpovídají nájemnému za klubovnu a odměně lektorů). Zatímco podnikatelský subjekt by realizací těchto činností dosáhl daňovou ztrátu 15 tisíc Kč (suma příjmů 11 tisíc – suma výdajů 26 tisíc), nezisková organizace musí jednotlivé činnosti roztřídit, což vede k tomu, že trénink, turnaj a dvě školení budou vyňaty z DPPO a ze ziskového školení vstoupí do základu daně 1000 Kč.“ Úprava základu daně Sportovní organizace mají možnost snížit základ daně podle ustanovení § 20 odst. 7 ZDP. Nezisková organizace může snížit základ daně o 30 %, nejvýše však o 1 milion Kč. V případě, kdy je 30 % základu daně více než 300 tisíc Kč, sníží se základ daně o 300 tisíc Kč (je-li základ daně menší než 300 tisíc Kč, sníží se na nulu). Takto ušetřené peníze je v následujících třech zdaňovacích obdobích zapotřebí využít na 81

činnost, jejíž příjmy nejsou předmětem DPPO, tj. na dofinancování ztrátové hlavní činnosti. Ušetřenými penězi se rozumí součin částky, o níž se snižuje daňový základ, a sazby daně. Nevyužitá úleva vstoupí po třech letech do základu DPPO. Daňové přiznání nemusí podávat subjekty, jejichž jedinými příjmy jsou úroky z bankovního účtu a členské příspěvky. Tyto činnosti splňují to, že naplňují poslání organizace a dosažené příjmy nepřevyšují náklady. Závěr k dani z příjmu právnických osob. V oblasti zdanění příjmů používá zákonodárce několik různých forem úlev pro sportovní organizace. Předně některé druhy příjmů vyjímá z předmětu zdanění (jde o příjmy z úroků na běžném účtu), jiné pak sice do předmětu daně z příjmů zařazuje, zároveň však je od daně osvobozuje (příjmy z členských příspěvků). Hlavní výhodou je možnost upravit základ daně způsobem podle § 20 odst. 7 ZDP a to snížením o 300.000,-Kč. Většina malých organizací toho využívá. Tento postup vede ke snížení základu daně na nulu v případech, organizace mají základ DPPO nižší než 300 tisíc Kč. Tato část z celkového počtu sportovních organizací opravňuje k závěru, že zákonodárci se v případě DPPO podařilo naplnit záměr podpory sportu, neboť tato daň nepředstavuje pro sportovní organizace finanční ani administrativní zátěž.

Daň z příjmů fyzických osob (DPFO) [12]

je přímou daní důchodového typu, jejímž základním rysem je vazba daňové povinnosti na příjem. Upravuje ji zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Sazba daně z příjmů fyzických osob činí 15% ze stanoveného základu daně. Poplatníky této daně jsou rezidenti ČR, u nichž se daň vztahuje na veškeré příjmy, a daňoví nerezidenti, jejichž daňová povinnost je omezená na příjmy dosažené na našem území. Dvojímu zdanění téhož příjmu zabraňují mezinárodní smlouvy o zamezení dvojího zdanění, které ČR uzavírá s ostatními státy. Sportovec a jiné fyzické osoby v této kategorii (trenér, rozhodčí, pořadatel apod.) Sportovce jsme v úvodu kapitoly rozdělili do tří skupin. Různá je i forma, jakou je upraven vztah sportovce k jeho mateřské sportovní organizaci. Může jít o pracovní poměr, mandátní smlouvu, příkazní smlouvu, inominátní kontrakt podle ObčZ i ObchZ, členství ve spolku, anebo sportuje, aniž by byl jakkoliv organizován. Pro profesionálního sportovce je sport obživou, mohlo by tedy jít o živnost. (podrobně je upravena charakteristika sportovce v individuálním a kolektivním sportu v kapitole 4.6 Profesionální sportovec) 82

Má-li fyzická osoba více druhů příjmů, je základem daně součet jednotlivých dílčích základů daně. Do základů daně se nezahrnují příjmy osvobozené od daně a příjmy, ze kterých se daň vybírá zvláštní sazbou ze samostatného základu daně. Stanovený základ daně se sníží o nezdanitelné části základu daně uvedené v § 15 a dále o odčitatelné položky podle § 34 ZDP. Z takto upraveného základu daně se daň vypočítá za použití lineární sazby daně ve výši 15%. Z vypočtené daně může být uplatněna sleva podle § 35 a násl. (např. sleva na poplatníka) až do výše daňové povinnosti a dále daňové zvýhodnění na vyživované dítě podle § 35c ZDP (toto zvýhodnění může být dokonce i vyšší než poplatníkova daňová povinnost a může tak být dosaženo tzv. daňového bonusu). Poplatník je obecně povinen podat daňové přiznání nejpozději do 31. března (do 30. června v případě, že je podána do 31. března žádost s odkazem, že daňové přiznání bude podáno daňovým poradcem) roku následujícího po uplynutí zdaňovacího období a uvést v něm veškeré příjmy, které jsou předmětem daně (kromě příjmů osvobozených, příjmů, z nichž je daň vybírána zvláštní sazbou daně, a příjmů, které poplatník uvede v samostatném daňovém přiznání). U daně z příjmů je uplatňována metoda autoaplikace, což znamená, že si v daňovém přiznání poplatník daň sám vypočítá a uvede výjimky, osvobození, zvýhodnění, slevy a odpočty vč. jejich výše. Daňové přiznání nemusí podávat poplatník, jehož příjmy nepřesáhly 15 000 Kč, pokud nevykazuje daňovou ztrátu. Daň je placena ve formě záloh v průběhu zdaňovacího období s následným konečným vyrovnáním daňové povinnosti po jeho skončení. Příjmy ze závislé činnosti a funkční požitky. Mezi tyto příjmy patří například pravidelné i jednorázové příjmy z pracovního, služebního, členského či jiného obdobného poměru, ve kterém je poplatník povinen dbát příkazů plátce-zaměstnavatele, dále příjmy za práci jednatele společnosti s ručením omezeným, odměny za výkon funkce v občanském sdružení a odměny členů statutárních orgánů právnických osob. U peněžních i nepeněžních plnění, které sportovec obdrží, je nutné obzvlášť pečlivě zkoumat, zda nejde o příjem, který není považován za předmět daně nebo za příjem osvobozený. Za předmět daně se např. nepovažují náhrady cestovních výdajů do výše stanovené zákoníkem práce, hodnota osobních ochranných prostředků, pracovních oděvů a obuvi, náhrady za opotřebení vlastního nářadí, zařízení a předmětů potřebných pro výkon práce poskytnuté zaměstnancům na základě 83

zákoníku práce a také finanční částky, které přijme zaměstnanec od svého zaměstnavatele, aby je jménem zaměstnavatele vynaložil. Osvobozeny od daně jsou nepeněžní plnění použitá pro odborný rozvoj zaměstnance, hodnota stravování a nealkoholických nápojů určená ke spotřebě na pracovišti, příspěvky ze sociálního fondu na využití zdravotnických a sportovních zařízení, kulturní pořady a sportovní akce, hodnota nepeněžních darů do výše 2 000 Kč ročně a hodnota přechodného ubytování, nejde-li o ubytování při pracovní cestě do výše 3 500 Kč měsíčně. Poskytne-li zaměstnavatel zaměstnanci bezplatně motorové vozidlo k použití i pro osobní účely, považuje se za zaměstnancův příjem 1% vstupní ceny vozidla za každý započatý kalendářní měsíc. Zaměstnavatel vystupuje jako plátce daně, má povinnost daň za zaměstnance vypočítat, srazit zálohu na daň a odvést ji. Poplatník, ani pokud jde o sportovce, si vůči příjmům podle § 6 ZDP nemůže uplatnit žádné výdaje. Když si ve svém volném čase zajde na masáž nebo se aktivně věnuje jiným sportům (ačkoliv to prokazatelně má pozitivní vliv na výkonnost v jeho hlavní sportovní disciplíně), nemůže si tyto výdaje odečíst od hrubého důchodu. Příjmy z podnikání a z jiné samostatné činnosti. V rámci § 7 odst. 1 písm. b) ZDP zdaňují své příjmy jako příjmy z podnikání ti sportovci, kteří provozují svou činnost na základě živnostenského oprávnění. Jde o sportovce individuálních disciplín, nejsou-li členy rezortního střediska nebo mají ještě jiné příjmy (např. odměny ze závodů či sponzorské dary). Příjmy profesionálních sportovců kolektivních sportů, kteří nejsou zaměstnanci svých klubů, ZDP řadí mezi příjmy z jiné samostatné výdělečné činnosti, protože jsou nezávislým povoláním podle § 7 odst. 2 písm. b) ZDP, které není živností ani podnikáním podle zvláštních předpisů. Dílčím základem daně je zde částka, o kterou příjmy ze sportovní činnosti přesahují prokazatelné výdaje vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení. Neuplatní-li sportovec výdaje v jejich skutečné výši, má dle § 7 odst. 7 písm. c) ZDP možnost uplatnit výdaje vynaložené na sportovní činnost paušálem ve výši 40%. Sportovci se živnostenským oprávněním dokonce ve výši 60% příjmů. Sportovci živnostníci musí sledovat svůj obrat. Při překročení hranice 25 mil. Kč za kalendářní rok jsou povinni vést účetnictví. Sportovci, jejichž příjmy jsou příjmy z jiné samostatné výdělečné činnost, se mohou rozhodnout vést účetnictví dobrovolně. V opačném případě vedou daňovou evidenci, která obsahuje údaje o příjmech a výdajích.

84

Specifickou oblastí daně z příjmů u sportovců a trenérů pobírajících příjmy z podnikání nebo jiné samostatné výdělečné činnosti je problematika nepeněžních příjmů. Nepeněžité příjmy Dříve museli tito poplatníci zvyšovat základ daně o nepeněžní příjmy, které spočívaly v konzumaci různých služeb a materiálu poskytnutého ze strany sportovního klubu (např. ubytování a stravování). Pokud sportovci nepeněžní příjmy do svého základu daně nezahrnuli, nevyhnuli se doměrkům ze strany správce daně. Podle výkladu pracovníků MF ČR bylo nutné za nepeněžní příjmy považovat i hodnotu sportovních pomůcek (brusle, kopačky, dresy apod.) a dokonce i podíl na nákladech na provoz příslušného sportoviště. Doporučením ze strany ministerstva bylo fakturování hodnot těchto věcí a služeb sportovními kluby sportovcům a trenérům, aby si takové faktury mohli sportovci uplatnit jako daňově uznatelné. Současně si subjekty tyto částky fakturovali zpět klubu jako své odměny. Odborná veřejnost se přiklání k názoru, že tento druh výdajů se sportovní činností natolik souvisí, že je lze přiřadit mezi výdaje daňově uznatelné. Je třeba zohlednit, o jaký druh činnosti u profesionálního sportovce jde, a představit si výkonnost sportovce bez takové potravinové dávky. Pracovníci ministerstva tedy nabádali sportovce uměle účetně vytvářet situaci, která reálně nenastala, což je v rozporu se zásadou materiální pravdy i s požadavkem srozumitelnosti a přehlednosti účetnictví podle zákona o účetnictví. Tato absurdní situace byla dlouhodobě neudržitelná. Zvrátil ji průlomový nález Ústavního soudu ze dne 25. října 2006 sp. zn. II ÚS 686/05, který je označován za jedno z nejvýznamnějších rozhodnutí v oblasti zdaňování sportu. Ačkoliv se týká zdaňování příjmů trenéra, závěry učiněné Ústavním soudem jsou dobře využitelné i pro aktivní sportovce. Dalším velmi významným judikátem je rozsudek sp. zn. 2 Afs 16/2011 NSS z 29. 11. 2011 ve věci uznávání nákladů na cestu z místa bydliště do místa tréninku u sportovce OSVČ. (podrobně v kapitole 4.6) Ostatní příjmy Ostatní příjmy jsou takové příjmy, při kterých dochází ke zvýšení majetku a přitom nejsou upraveny § 6 až 9 ZDP. Většinou mají jednorázový charakter. Za ostatní příjmy se považují příjmy z příležitostných činností. Jde o takové činnosti, jejichž výkon je nahodilý a které nejsou hlavním zdrojem příjmu fyzické osoby. 85

Osvobození lze na příjmy z příležitostných činností (kromě těch uvedených jako obecná osvobození v § 4 ZDP) uplatnit, pokud jejich úhrn nepřekračuje ve zdaňovacím období 20.000 Kč. V mnoha případech tak jsou tyto sportovní příjmy od daně osvobozeny. Ve sportu nejčastějším příjmem podle § 10 ZDP je výhra ze sportovní soutěže. Příjem z ceny ze sportovní soutěže je do výše nepřesahující 10 000 Kč na základě § 4 odst. 1 písm. f) od daně osvobozen. Nejsou-li příjmy z cen ze sportovních soutěží od daně osvobozeny, pak tvoří základ daně pro zdanění zvláštní sazbou daně podle § 36 odst. 2 písm. l) ve výši 15%. Tato daň je vybíraná jako srážková, povinnosti týkající se zdanění této ceny jsou přesunuty na pořadatele soutěže. Výjimku v osvobození ceny ze sportovní soutěže tvoří sportovci profesionálové, jejichž příjmy jsou zdaňovány podle § 7 odst. 1 (tedy sportovci se živnostenským oprávněním). Tito sportovci zahrnou výhru do svého daňového přiznání vždy, i když cena nedosáhne hodnoty 10 000 Kč. Zde je patrné, že ZDP nahlíží odlišně na sport, který je podnikáním, a sport ve formě jiné samostatné výdělečné činnosti (OSVČ). Na sportovce, pro něž je sport jinou samostatnou výdělečnou činností podle § 7 odst. 2 ZDP (sport jako nezávislé povolání), se totiž osvobození normálně vztahuje. Dalšími sportovními příjmy podle § 10 ZDP jsou odměny vyplácené sportovcům za úspěšnou reprezentaci sportovním svazem. Tyto odměny mají spíše charakter plnění z veřejného příslibu podle § 850 a násl. občanského zákoníku než charakter ceny ze sportovní soutěže, tudíž je možné zahrnout je mezi ostatní příjmy podle § 10 ZDP, a to jak u sportovců amatérů, tak i profesionálů bez rozdílu. S tímto přístupem souhlasí i MF, když konstatuje: „U uvedených příjmů nelze uplatnit tzv. srážkovou daň podle § 36 ZDP, jedná se o příjem, který patří do daňového přiznání sportovce. Posouzení, zda se jedná o příjem podle § 7 nebo § 10 bude vždy individuální v závislosti na charakteru příjmu.“ Příjmy veřejně vystupujících sportovců Příjmům veřejně vystupujících sportovců přiřazují mezinárodní smlouvy o zamezení dvojího zdanění specifický režim a jejich znění obvykle vychází ze vzorové smlouvy vypracované na půdě OECD. U těchto příjmů je smlouvami většinou ponecháno neomezené právo na zdanění státu, v němž se nachází zdroj příjmů. Přitom nerozhoduje, zda se jedná o příjem samostatně podnikající osoby nebo o příjem ze závislé činnosti. Zvláštní režim zdanění se týká pouze sportovců vystupujících veřejně. Pokud takoví daňoví nerezidenti pobírají jiné příjmy než příjmy z účinkování na veřejnosti, řídí se jejich zdanění obecnými pravidly. 86

Podle české vnitrostátní úpravy je všem zahraničním sportovcům srážena daň z dosaženého hrubého příjmu bez možnosti uplatnění výdajů, bez ohledu na to, zda jde o příjmy ze závislé činnosti, z podnikání, jiné OSVČ nebo ostatní příjmy. Tím se zahraniční sportovci dostávají do znevýhodněného postavení oproti českým sportovcům. Podle evropského práva jde o jejich nepřímou diskriminaci. ČR tím riskuje postihy ze strany EU a neúspěch v případě mezinárodního sporu. Novelizací zákona o daních z příjmů by stát měl tento rozpor co nejdříve odstranit a zahraničním sportovcům poskytnout srovnatelné podmínky jako sportovcům českým. Špičkoví profesionální sportovci s vysokými příjmy využívají přesunu do zemí s nízkou mírou zdanění, tzv. daňových rájů. Tento ve světě častý nešvar lze vypozorovat i u některých českých sportovců. Bohužel je ze strany státu velmi obtížné tomuto jevu zabránit. Zdaňování sportovců je tématem přesahujícím i do jiných právních odvětví (pracovní právo, právo sociálního zabezpečení, právo EU, správní právo). Zasluhuje pozornost nejen kvůli rostoucímu ekonomickému významu sportu pro společnost, ale i z pohledu zkoumání vlivu znění jednotlivých ustanovení daňových předpisů na konkrétní případy v praxi. Judikátem, ilustrujícím zdanění zahraničních sportovců v ČR, je rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2007 sp. zn. 9 Afs 55/2007. Závěr k dani z příjmu fyzických osob V praxi bývá velmi složité sportovní příjmy správně zařadit a zdanit. Můžeme se setkat s případem, kdy reprezentant v individuálním sportu pobírá příjmy podle § 6 ZDP jako zaměstnanec rezortního střediska, současně dosahuje díky své úspěšné účasti na sportovních soutěžích příjmy podle § 7 a zároveň obdrží od sportovního svazu jednorázovou odměnu, která je příjmem podle § 10. Správné zatřídění příjmů je přitom pro správné zdanění rozhodující. S touto problematikou však nezřídka mají potíže nejen daňoví poradci, ale i pracovníci finančních úřadů. Ostatní daně společné fyzickým osobám a právnickým osobám (daň z přidané hodnoty, daň z nemovitostí, daň silniční, daň dědická, daň darovací, daň z převodu nemovitostí), které se téměř neliší podle poplatníka a proto jsou v jnásledujících kapitolách uvedeny společně. V případě, že by vykazovaly odlišnosti, budou v textu uvedeny. Daň z přidané hodnoty (DPH) [11]

je univerzální nepřímou daní. Vztahuje se na všechny podnikatelské subjekty. Je upravena zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, který by měl být s ohledem na jednotný vnitřní trh v souladu s právními předpisy EU. 87

DPH zatěžuje konečného spotřebitele, ale odvádí ji dodavatel, tomto případě služby. (sportovec – trenér apod.) Poplatník ji hradí měsíčně nebo čtvrtletně a to vždy do 25. dne měsíce následujícího po ukončení daňového období. (1 nebo 3 měsíce) Subjekty DPH Osobou povinnou k dani je právnická nebo fyzická osoba samostatně uskutečňující ekonomické činnosti. Ve sportu přitom působí podnikatelské subjekty i neziskové organizace, sportovci živnostníci i sportovci v postavení zaměstnanců. Chceme-li určit, kdo je osobou povinnou k dani z přidané hodnoty, musíme zjistit, zda subjekt splňuje tyto zákonné podmínky. Při posuzování je nezbytné vycházet ze smlouvy uzavřené mezi sportovcem a sportovním klubem. V definici ekonomické činnosti v zákoně o DPH činnost sportovce přímo zmíněna není. Sportovní činnost se z výše uvedené definice nejvíce blíží soustavné činnosti osob poskytujících služby. Službou se podle § 14 odst. 1 rozumí všechny činnosti, které nejsou dodáním zboží nebo převodem nemovitosti. Mezi služby ve smyslu zákona o DPH tedy můžeme zařadit pořádání sportovních akcí stejně jako třeba provozování sportovního areálu, zimního a plaveckého stadionu nebo tenisových kurtů. Jedním z hlavních znaků ekonomické činnosti je soustavnost, což naráží na to, že činnosti související se sportem jsou nezřídka vykonávány pouze po část roku (provozování koupaliště, lyžařského vleku apod.). Jejich sezónní povaha je přesto považována z hlediska DPH za činnost soustavnou, tedy činnost ekonomickou. Opakem je příležitostná činnost, která je vykonávána pouze nahodile a ojediněle. Ekonomickou činností podle zákona o DPH není pouze podnikatelská činnost, ale může jí být i činnost neziskových organizací, je-li vykonávána soustavně. Organizační složka státu, která je účetní jednotkou, je považována za samostatnou osobu povinnou k dani. Toto je případ rezortních sportovních center. Profesionální sportovci podnikatelé jsou, stejně jako sportovci vykonávající jinou samostatnou výdělečnou činnost, osobami podléhajícími dani, neboť účelem podnikání je vždy dosažení zisku, tudíž jde o činnost ekonomickou. Plátcem se osoba povinná k dani může stát ze zákona, ale i dobrovolně. Osoba povinná k dani se sídlem, provozovnou nebo místem podnikání v ČR je osvobozena od uplatňování daně, pokud její obrat za posledních dvanáct měsíců nepřesáhl částku 1 000 000,- Kč. Pod pojmem obrat se rozumí souhrn úplat za uskutečněná zdanitelná plnění bez daně, plnění osvobozené od daně s nárokem na odpočet daně nebo plnění osvobozené od daně bez nároku na odpočet daně. 88

Nesplňuje-li osoba povinná k dani podmínku pro osvobození, pak je povinna podat přihlášku k registraci k DPH a od prvního dne třetího měsíce následujícího po měsíci, v němž stanovený obrat překročila, je plátcem daně. Pro ilustraci je možné uvést příklad profesionálního hráče ledního hokeje nebo fotbalu jako OSVČ. Jím poskytované sportovní služby jsou ekonomickou činností, neboť jsou vykonávány soustavně. Tento sportovec je osobou povinnou k dani. Obratem pro účely registrace za plátce DPH je souhrn úplat za uskutečněné zdanitelné plnění (v tomto případě za poskytování služeb) s místem plnění v ČR. Může být kromě pravidelné měsíční odměny ještě odměna za odehrané utkání, za vstřelenou brank apod. Úplatou může být i poskytnutí nepeněžitého plnění. Do obratu rozhodného pro registraci za plátce daně se nezahrnují výnosy či příjmy z prodeje dlouhodobého hmotného majetku a dlouhodobého nehmotného majetku, který je obchodním majetkem. Naopak výnosy nebo příjmy z prodeje zásob se do obratu započítávají. Proto je důležité s ohledem na účetní předpisy tyto kategorie od sebe správně odlišovat, což v praxi nemusí být zrovna snadné. Sportovní služby poskytované sportovcům neziskovými organizacemi jsou osvobozeny podle § 61 písm. d) a úplaty za tyto činnosti se do obratu nezapočítávají. Do obratu neziskových subjektů se také nezapočítávají dotace z veřejných rozpočtů. Plátce je povinen podat přihlášku k registraci k DPH do patnácti dnů po skončení kalendářního měsíce, v němž překročil stanovený obrat. Správce daně může registraci k DPH zrušit, a to na základě žádosti nebo i z úřední povinnosti. Předmět daně, osvobození od daně a uplatnění daně Podle zákona o DPH je předmětem daně mimo jiné poskytování služeb za úplatu v ČR osobou povinnou k dani. Co není předmětem daně, je blíže specifikováno v § 2 odst. 2 zákona o DPH. Při uplatňování DPH jsou významné tři okolnosti, místo plnění, okamžik uskutečnění zdanitelného plnění a základ daně. Okamžik uskutečnění zdanitelného plnění pro uplatnění DPH je stanoven podle dne uskutečnění zdanitelného plnění, anebo podle dne přijetí platby, nastane-li dříve. Základem daně je peněžní částka (bez daně), kterou jako úplatu obdržel plátce za uskutečněné zdanitelné plnění. Je-li zdanitelným plněním sportovní činnost, do základu daně by měly být zahrnuty veškeré vedlejší výdaje, jako jsou sportovní pomůcky, vybavení sportovišť, náklady na jejich opravu a údržbu i náklady na trenéra.

89

Naproti tomu se do základu daně nezahrnuje ubytování a stravování účastníků sportovních akcí, které by měly být chápány jako samostatné služby, jež jsou vždy zdanitelným plněním s příslušnou sazbou daně. Od 1. ledna 2012 je stanovena základní sazba daně 20% a snížená sazba 14%. Zdaňovacím obdobím u DPH je podle výše obratu buď kalendářní čtvrtletí, nebo kalendářní měsíc. Do 25 dnů po skončení zdaňovacího období je plátce povinen podat daňové přiznání a v této lhůtě je nutné také daň zaplatit. U osob identifikovaných k dani je zdaňovacím obdobím vždy kalendářní čtvrtletí, lhůta pro podání daňového přiznání a splatnost daně je stejná jako pro plátce. Uplatněním DPH u služeb souvisejících se sportem se zabýval i NSS v rozhodnutí sp. zn. Afs 5/2007 ze dne 22. března 2007. Majetkové daně [12]

Daň z nemovitostí Daň z nemovitostí je svou povahou přímou majetkovou daní. Základním právním předpisem je zde zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. Daň z nemovitostí dopadá na nemovitosti nacházející se na území ČR. Výši této daně tvoří součet daně z pozemků a daně ze staveb. Předmětem daně z pozemků jsou ty pozemky, které se nacházejí na území ČR a jsou evidovány v katastru nemovitostí. Z pohledu sportu je významné osvobození pozemků tvořící jeden funkční celek se stavbou ve vlastnictví občanského sdružení a obecně prospěšných společností a pozemků veřejně přístupných parků, prostor a sportovišť. Tato osvobození lze však uplatnit pouze tehdy, není-li pozemek současně používán k podnikatelské činnosti či k pronájmu. Poplatníkem daně z pozemků je, obecně řečeno, jeho vlastník. Není-li vlastník znám, pak je poplatníkem uživatel. V případě pozemku ve vlastnictví státu je poplatníkem daně organizační složka státu nebo právnická osoba, která má právo trvalého užívání nebo které se právo trvalého užívání změnilo na výpůjčku. Sazba a výpočet daně. Pro případ, že by stavba či pozemek nebyly od daně osvobozeny, je ještě možné, že sportovní organizace přece jen bude zvýhodněna oproti jiným subjektům. Vzhledem k rozpočtovému určení daně z nemovitosti (veškerý výnos daně plyne do rozpočtu obce, v jejímž obvodu se nachází nemovitost) umožňuje zákon obcím nastavit určitým způsobem parametry této daně. Zhodnocení. 90

Dosavadní právní úprava poskytuje dostatečné možnosti pro realizaci sportovních aktivit neziskového charakteru bez nutnosti vynakládat zdroje na daň z nemovitosti. Jediným problematickým případem se jeví možnost, že sportovní organizace vlastní sportoviště, které netvoří funkční celek s žádnou budovou (tj. jde o pouhý oplocený pozemek). Pokud takové sportoviště není veřejně přístupné, neuplatní se na takový pozemek žádné osvobození. Daň silniční Daň silniční je stejně jako daň z nemovitostí daní majetkovou. Upravuje ji zákon č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění pozdějších předpisů. Poplatníkem silniční daně je fyzická nebo právnická osoba, která je provozovatelem vozidla a je zapsána v technickém průkazu. Pokud tato osoba zemřela, zanikla nebo byla odhlášena z registru vozidel, pak je poplatníkem daně uživatel vozidla. Novému provozovateli vzniká povinnost platit silniční daň v kalendářním měsíci, ve kterém došlo ke změně provozovatele v registru vozidel a v technickém průkazu. Dojde-li ke změně v průběhu roku, činí daňová povinnost jednu dvanáctinu roční daňové sazby za každý kalendářní měsíc, kdy byly splněny rozhodné skutečnosti. Předmětem daně jsou silniční motorová vozidla a jejich přípojná vozidla, která jsou registrována,

provozována

v ČR

a užívána

k podnikání,

k jiné

samostatné

výdělečné činnosti nebo jsou používána v přímé souvislosti s podnikáním. U subjektů založených za jiným účelem než podnikání jsou předmětem daně vozidla používaná k činnostem, z nichž plynoucí příjmy jsou předmětem daní z příjmů, což je i případ občanských sdružení provozujících sportovní činnost jako neziskové subjekty. Vozidla s hmotností větší než 3,5 tuny určená k přepravě nákladů jsou předmětem daně vždy. Silniční daň se platí zálohově čtyřikrát ročně (15. dubna, 15. července, 15. října, 15. prosince), doplatek daně je poplatník povinen uhradit do 31. ledna kalendářního roku, který následuje po uplynutí zdaňovacího období, v němž daňová povinnost vznikla. Ve stejné lhůtě je rovněž povinen podat daňové přiznání k silniční dani. Závěrem ještě problematika silniční daně z pohledu sportovce - fyzické osoby. Pokud je sportovec členem spolku a vykonává sportovní činnost jako amatér i s možnými

nahodilými

příjmy

z této

činnosti,

vozidlo

použité

při

těchto

příležitostných činnostech není předmětem silniční daně. Naopak profesionální sportovci, kteří vykonávají sportovní činnost jako podnikání a k této činnosti používají vozidla, jsou povinni silniční daň odvádět. i při 91

uplatnění silniční daně narážíme na to, že rozhodujícím kritériem je postavení sportovce jako profesionála, či naopak jako amatéra. Zásadním soudním rozhodnutím ve věci provozování vozidla a to konkrétně uznání nákladů v daňovém přiznání z provozu vozidla včetně silniční daně je u sportovce hokejisty na základě smlouvy OSVČ ve sporu z oblasti správního práva rozhodnutí NSS č. 2 Afs 16 / 2011 ze dne 29. 11. 2011. Nejvýstižnější bude citace z odůvodnění rozsudku NSS: „Nad rámec nosných důvodů rozhodnutí soud uvádí, že spornost řešené právní otázky v tomto konkrétním případě je dána zejména absencí zvláštní zákonné úpravy, která by náležitě zohledňovala specifika činnosti profesionálních sportovců. Je totiž skutečností, že oblast profesionálního sportu je právně velmi neujasněná a v praxi ani v doktríně není postaveno najisto, které z možných řešení nejlépe odpovídá znění a smyslu zákonné úpravy. Ostatně i v nyní řešené věci je zřejmé, že se finanční orgány a krajský soud právě z důvodu této nevyjasněnosti postavily na dvě protichůdná stanoviska: na charakteristiku činnosti stěžovatele jako OSVČ (žalovaný) i jako výlučné pracovní činnosti vykonávané pro jednoho zaměstnavatele (krajský soud). Bylo proto úkolem Nejvyššího správního soudu, kterého se zhostil v nyní vydaném rozsudku, aby uvedenou právní nejistotu odstranil.“ Transferové daně [12]

Transferovými daněmi se rozumí daň dědická, daň darovací a daň z převodu nemovitosti, o nichž je pojednáno společně v jediném zákoně č. 357/1992 Sb. Celkově se tyto daně vyznačují malým inkasem, neboť řada transferů je od daně osvobozena. V případě sportovních organizací lze očekávat, že zatímco přijetí daru je činností poměrně častou, převod nemovitostí či dědění majetku jsou jevy spíše vzácnějšími. Daň dědická Předmětem daně je nabytí dědictví. V závislosti na vztah k zůstaviteli se rozlišují tři skupiny dědiců. Právnické osoby spadají vždy do skupiny třetí (tedy jediné, která daň platí – první a druhá skupina jsou totiž od placení daně osvobozeny). Pro dědictví do 1 milionu Kč je sazba 3,5 %. Zdědí-li libovolná právnická osoba peněžní prostředky nebo vklady na účtech v celkové výši do 20 tisíc Kč, je od dědické daně osvobozena a není třeba podávat daňové přiznání. Při vyšším objemu dědictví může sportovní organizace použít jinou výhodu. A sice jako právnická osoba založená nebo zřízená k zabezpečování činností v oblasti sportu a tělovýchovy je od daně dědické osvobozena. Tentokrát je již třeba daňové přiznání podat a nárok na osvobození v něm uplatnit. 92

Jestliže by organizace nabytí majetek použila na jiný účel než na sport a tělovýchovu, musela by dědictví dodatečně zdanit. Daň darovací Předmětem zdanění je přijetí daru, přičemž zákon z předmětu daně explicitně vyjímá přijaté dotace nebo jinou podporu z veřejných rozpočtů. Situace je obdobná jako u daně dědické - právnické osoby opět spadají do třetí skupiny, která jako jediná daň platí. Pro dary do 1 milionu Kč je sazba 7 %. Stejně jako u dědické daně je každá právnická osoba osvobozena od daně v případě, že obdrží peněžní prostředky nebo vklad ve výši do 20 tisíc Kč a v takovém případě ani nemusí podávat daňové přiznání. Při vyšší hodnotě daru je opět možnost podat daňové přiznání a uplatnit osvobození jako právnická osoba založená či zřízená za účelem zabezpečování činností v oblasti sportu a tělovýchovy. i zde je nutné případně dodanit prostředky, které by byly použity na jiný než deklarovaný účel. Daň z převodu nemovitosti Předmětem daně je převod nebo přechod vlastnictví k nemovitosti. Plátcem je u převodu převodce, u přechodu nabyvatel. Při převodu nemovitostí se vyskytují často soukromoprávní ujednání, že daň uhradí nabyvatel. Ta však nemají účinnost vůči správci daně. Jediná možnost osvobození od daně z převodu nemovitosti, která u sportovních organizací přichází v úvahu, je osvobození pro případ, že převáděnou nemovitost převodce bezúplatně nabyl při likvidaci Fondu dětí a mládeže. V ostatních případech je třeba daň z převodu nemovitostí uhradit v plné výši. Sazba daně je 3 % ze základu daně, jímž je vyšší cena z dvojice tvořené cenou skutečně sjednanou a cenou zjištěnou podle zákona o oceňování majetku. Zhodnocení. V oblasti transferových daní jsou sportovní organizace v podstatě zcela osvobozeny od placení daně dědické a daně darovací. U daně z převodu nemovitosti naopak nemají prakticky žádné výhody oproti ostatním subjektům. Na druhé straně nelze očekávat, že by právě prodej nemovitostí patřil k hlavním zdrojům financování sportovní organizace. Celkově lze říci, že osvobození od darovací daně ve spojení s možností dárce snížit základ daně z příjmu o výši poskytnutého daru vytváří prostor pro financování neziskových organizací formou darů od jednotlivců (tj. zejména fyzických osob) i korporátní sféry.

93

Zamýšlené změny daňového režimu sportovních subjektů a závěr [11]

Na základě zadání ČOV zpracovala poradenská společnost KPMG analytickokoncepční studii financování sportu v ČR, která byla zveřejněna v dubnu 2012. Tato studie po úvodní analýze stávajícího stavu navrhuje možné způsoby, jak zajistit financování sportu v budoucnu. Analýza poskytuje zajímavá data o počtech registrovaných sportovců, struktuře vlastníků sportovních zařízení a zdrojích financování sportu. Vedle toho podává informace též o makroekonomických efektech sportu a jeho veřejné podpory. Studie mimo jiné uvádí, že 1 Kč veřejné podpory sportu vygeneruje příjem veřejných rozpočtů ve výši 3,55 Kč. Pro daň z příjmů fyzických osob se navrhuje zavedení daňových asignací. Tedy možnosti fyzické osoby rozhodnout při podání daňového přiznání o tom, komu bude poskytnuta část z vybrané daně. Návrh počítá s možností alokovat prostředky na sportovní i jiné veřejně prospěšné účely. Druhá skupina návrhů se týká zdanění sázkové a loterijní činnosti. Navrhuje se vyšší zdanění těchto subjektů a přímé určení vybrané daně na podporu sportu. Vedle toho návrh pracuje s možností zavést paušální nebo smluvní odvody části zisku sázkových kanceláří sportovním svazům, na jejichž sporty kanceláře vypisují sázky. Použitá schémata ze studie podrobně v kapitole 1.3) [7]

3.3.Interní sportovní normy a pravidla chování ve sportu Sportovní oblast disponuje poměrně samostatným souborem norem chování, které určují chtěné chování od sportovních subjektů, s nimiž tito na různé soukromoprávní bázi vyslovili svůj souhlas a zavázali se je dodržovat. Na rozdíl od profesních komor, jakými jsou například advokátní komory, které vydávají předpisy obecné povahy, jsou sportovní organizace i přes jistou podobnost s těmito komorami, stále považovány za soukromoprávní subjekty a právní povaha jejich norem tak závisí na definici práva, které zvolíme. Pokud jde o právní nebo neprávní povahu těchto interních norem sportovních organizací, stojí za to připomenout, že v teorii práva jsou různé názory (dnes mnohdy určovány právě rozhodnutím ESD), které sice na jedné straně nepřiznávají interním normám právní povahu, ale na straně druhé je soudy ve svých rozhodnutích respektují s odkazem na specifičnost sportu a práva. Pro interní předpisy jsou používány různé názvy jako, směrnice, stanovy, řády apod. Protože jde komplikovanou a specifickou strukturu interních sportovních norem a pravidel chování, rozdělil je autor na příkladu fotbalu pro tuto publikaci následovně:

94

Normativní právní akty národní ve formě stanov vydaných na základě zmocnění

obecného zákona (Zákon o sdružování občanů č. 83/1990 Sb. od 1. 1. 2014 ObčZ č. 89/2012) a registrované státním orgánem (k 1. 9. 2012 MV) -

Stanovy klubu

-

Stanovy sportovního svazu

-

Stanovy střešních organizací, jichž je svaz členem (ČSTV, ČOV) Autonomní interní normy v oblasti sportu členěné na:

-

Pravidla hry, které musí respektovat základní obecné právní principy a spravedlnost (např. u bojových sportů zapříčinění zranění nebo smrt soupeře) a samozřejmě i etické principy sportu včetně fair play a dobrých mravů.Pravidla fotbalu vydává FIFA. Jsou základní normou, kterou se řídí soutěže po celé planetě, jsou a většinou jsou shodné pro všechny úrovně. Vytváření a vydávání pravidel má na starosti zastřešující světová asociace. Pro fotbal je to FIFA. Pravidla fotbalu jsou vydávána zpravidla ve čtyřech oficiálních jazycích a těmi jsou angličtina, němčina, francouzština a španělština. Překlad do češtiny má samozřejmě na starosti řídící svaz na národní úrovni. Ve svazu je garantuje a vysvětluje komise pro pravidla. Žádná z členských asociací nesmí při překladu text jakkoliv měnit či upravovat. Jako doplňující výklad k některým pravidlům bývají k textu pravidel přikládány rozhodnutí IFAB, mají pak stejnou závaznost jako pravidla samotná.

-

Legislativa mezinárodní povahy (směrnice, statuty, řády apod.), vytvořená mezinárodními a nadnárodními sportovními organizacemi a orgány (FIFA, UEFA, CAS) a která podléhá přezkumu zda je v souladu s právem mezinárodním, evropským a národním [13] FIFA -

Stanovy FIFA, schválení a změny v kompetenci kongresu (nově přijaty 5. 5. 2012)

-

Vzorové stanovy pro národní asociace

-

Disciplinární řád

-

Etický kodex

-

Předpisy FIFA o statusu a přestupech hráčů

-

Předpisy o zápasových agentech

-

Směrnice FIFA pro činnost agentů hráčů 95

-

Jednací řád Komise pro status hráčů

-

Jednací řád Komise pro rozhodování sporů

-

Oběžníky FIFA

UEFA -

Stanovy UEFA

-

Disciplinární řád

-

Předpisy pro soutěže, které řídí (EURO, klubové všech kategorií)

-

Licenční a finanční řád

-

Antidopingová pravidla

CAS

-

-

Stanovy CAS

-

Jednací řád

Legislativa národní povahy (směrnice, statuty, řády apod.), vytvořená národními sportovními organizacemi (asociacemi / svazy jednotlivých sportů) jako interní normy, limitované aplikací na sport a v souladu s globálními sportovními normami (tento odkaz je většinou uveden v každých stanovách asociací / svazů) střešních organizací (ČSTV a ČOV) -

Stanovy ČSTV

-

Předpis pro udělování licencí okresním sdružením

-

Předpis o zastupování na valných hromadách

-

Předpis upravující organizační jednotky – Krajské organizace ČSTV

-

Statuty legislativní rady, Komise pro finance, Mediální komise apod.

-

Směrnice o vyznamenáních, o přijímání nových svazů, o evidenci členské základny, o statistice údajů apod.

-

Stanovy ČOV

-

Statuty komisí a orgánů ČOV

-

Antidopingový program ČOV

-

Jednací řád a statut rozhodčí komise

svazu řídícího sportovní odvětví (příklad fotbal - FAČR) [14] -

Soutěžní řád fotbalu

-

Rozpisy soutěží (vydávají je řídící orgány jednotlivých soutěží)

-

Disciplinární řád 96

-

Přestupní řád

-

Registrační řád

-

Licenční řád a licenční manuál pro profesionální kluby

-

Licenční řád pro rozhodčí fotbalu

-

Statuty řídících a rozhodovacích komisí

-

Jednací a volební řády valných hromad všech stupňů

-

Provozní řád

-

Organizační řád svazu a organizační schéma

-

Kompetenční řád, podpisový řád a spisový řád svazu

-

Směrnice pro evidenci hráčských smluv

-

Směrnice pro činnost členských klubů

-

Směrnice o ochraně osobních údajů

-

Směrnice o cestovních náhradách

-

Směrnice pro činnost agentů hráčů a zápasů

-

Směrnice pro udělování trenérských licencí

-

Směrnice pro střídavý start mladistvých

-

Směrnice o průkazech

-

Manuál pro používání loga svazu

-

Spolků a klubů provozujících organizovaný sport

-

Jednací řád

-

Organizační řád

-

Kompetenční řád

-

Podpisový řád

-

Návštěvní řády

-

Další směrnice a řády podle velikosti a charakteru klubu

97

4. Subjekty ve sportu, právnické osoby a fyzické osoby Vedle obsahu a objektu jsou subjekty třetím základním prvkem právních vztahů. Subjekty jako účastníky právních vztahů dělíme na osoby fyzické a právnické. Fyzická osoba (sportovci a osoby podílející se na organizaci a zajištění sportu) má:

-

způsobilost k právům a povinnostem, to znamená mít práva a povinnosti. Vzniká narozením (ale i dítě počaté dosud nenarozené (nasciturus) může být účastníkem právních vztahů např. dědicem v případě, že jen uvedeno v závěti a narodí se živé)

-

způsobilost k právním úkonům, to znamená způsobilost zakládat, měnit a rušit právní vztahy („plnoletost“) vzniká podle obecného práva dovršením 18 let, s výjimkami a to uzavřením manželství a pro úkony odpovídající mentální úrovni (např. pracovní smlouvy mladistvých od 15 let). Způsobilost může být omezena rozhodnutím soudu. A právě tato věková hranice je spojena ve sportu i s možností uzavírat smlouvy ve sportu svým vlastním jménem i podle interních pravidel (profesionální smlouva hráče - smlouva s agentem kopané podle FIFA od 15 let)

Pojem a definice sportovce Ačkoliv zákon o podpoře sportu 115/2001 Sb., (podrobněji v kapitole 2.1) vymezuje pojem sport, definice sportovce zde chybí a chybí i v dalších základních normách. Tam, kde jsou však rozhodující peníze, u daní, si zákonodárce poradil a například zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů s tímto pojmem pracuje. Podobně také nejdůležitější pramen evropského primárního práva, Smlouva o fungování EU, obsahuje pouze obecné formulace o podpoře sportu, vymezení pojmu sportovce se ale vyhýbá. Přitom správné pochopení a charakteristika činnosti sportovce má klíčovou úlohu při zařazení sportovce podle předpisů pracovněprávních, živnostenských, obchodněprávních jako zaměstnance, OSVČ, podnikatele, jako daňového poplatníka, ale i z hlediska předpisů sociálního zabezpečení, zdravotního pojištění. Sportovce lze dělit do tří skupin následovně:

98

-

Profesionálové v individuálních i kolektivních sportech - provozují sport na špičkové úrovni a za úplatu, jejich životní režim je plně přizpůsoben tréninku a soutěžím (více v kapitole 4.6)

-

Výkonnostní sportovci - sportují po svém občanském povolání, účastní se soutěží organizovaných sportovními svazy, pobírají odměny různého druhu a výše;

-

Amatéři - sportu se věnují ve svém volném čase, nepobírají odměnu (výjimkou mohou být výhry ze soutěží).

Různá je i forma, jakou je upraven vztah sportovce k jeho mateřské sportovní organizaci (více v kapitole 5). Může jít tyto formy: -

pracovní smlouva (PS),

-

dohoda o pracovní činnosti (DPČ),

-

dohoda o provedení práce (DPP),

-

to vše podle zákoníku práce (ZP),

-

mandátní smlouvu a smlouva o zprostředkování podle ObchZ,

-

příkazní smlouvu podle ObčZ,

-

inominátní smlouvou podle ObčZ § 51 nebo ObchZ § 269,

-

členským vztahem podle ZSdrO, (více v kapitole 4.1)

-

fyzická osoba sportuje, aniž by byla jakkoliv organizována. (více v kapitole 5) Další osoby podílející se na organizaci a zajištění sportu s různou úpravou

smluvních vzathů: -

Člen spolku/svazu

-

Rozhodčí

-

Pořadatel

-

Agent hráčů a agent zápasů

-

Statutární zástupce obchodní společnosti, členové orgánů a jednatelé

-

Zdravotníci, terapeuti a maséři

-

Osoby zabývající se výživou

-

Poradci

Právnická osoba

je uměle vytvořené společenství osob (korporace a společenství věcí a majetku, nadace fondy apod.). Pro potřeby sportu se jedná o spolky, obchodní 99

společnosti, zájmová sdružení, svazy, asociace, střešní asociace a nadnárodní asociace a organizace. Právnická osoba je zastupována statutárním orgánem fyzickou osobou nebo prokurou. Právnické

osoby

organizovaného

sportu

v ČR

můžeme

rozčlenit

do

následujícího přehledu: -

S vlivem státu, Poslanecká sněmovna – tvoří zákony, výbor pro školství, vědu, mládež a sport Vláda a ústřední orgány státní správy a to ministerstva MŠMT, financí, vnitra, obrany, vnitra, zdravotnictví aj. s větším či menším vztahem ke sportu Rozpočtové a příspěvkové organizace ministerstev – vrcholová střediska Další státní organizace Samospráva – kraje a obce

-

Soukromé Střešní organizace sdružující různé sportovní organizace a sportovní svazy

Specializované organizace Sportovní svazy Kluby, tělovýchovné jednoty a různé spolky Sportovní kluby a svazy se mohou dále vnitřně členit na organizační jednotky s právní (i bez) právní subjektivity, oddíly nebo odbory. Pyramidová struktura se projevuje především při organizování sportovních soutěží a z hlediska ekonomických vazeb při financování sportu, a to jak veřejnými rozpočty, tak i soukromou sférou. Právní formy právnických osob působících ve sportu jsou upraveny: -

Zákonem č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů (od 1. 1. 2014 novým ObčZ)

Základní právnickou osobou ve sportu jsou spolky, sdružení, svazy a hnutí vytvořené podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů na bázi dobrovolnosti. Vyšší formou právnické osoby jsou sportovní organizace – asociace/svazy vytvořené rovněž podle zákona o sdružování občanů a to na bázi členství osob fyzických a právnických. (ČSTV, ČOV, FAČR, ČSLH a dalších sportovních střešních organizace podle druhu sportu a zájmů sdružení) Systém sportovních organizací českých i mezinárodních tvoří pyramidovou strukturu. Nejvýše v hierarchii stojí zastřešující sportovní asociace jako je Český svaz tělesné výchovy, Český olympijský výbor, Česká obec sokolská, Orel atd. Tyto 100

asociace jsou samostatnými právnickými osobami, mají formu občanského sdružení podle a sdružují jednotlivé sportovní svazy. Sportovní svazy jsou samostatnými asociacemi a jsou v nich sdruženy základní jednotky celé struktury, tedy sportovní kluby a tělovýchovné jednoty, které jsou rovněž nejčastěji občanskými sdruženími, mohou však mít i formu obecně prospěšných společností nebo formu obchodních společností (v případě, že to stanovy umožňují), což je obvyklé především u hokejových a fotbalových klubů hrajících nejvyšší českou soutěž. -

Obchodním zákoníkem č. 513/1991 Sb.

Další nejvíce rozšířenou formou zejména v profesionálním sportu, kde je potřebné pracovat na základě řádných parametrů stanovených pro hospodaření a jeho kontrolu (výroční zprávy, rozvahy a výsledovky, audity) jsou společnosti vytvořené podle ustanovení obchodního zákoníku (nejpočetnější jsou akciová společnost a společnost s ručením omezeným).

-

ObčZ č. 40/1964 Sb § 20/f., ve kterých mohou být sdruženy spolky, obchodní organizace i sdružení podle ObčZ, jsou sdružení založená pouze právnickými osobami k dosažení a zajištění společného zájmu.

Základní konstituční znaky, prvky a odlišnosti sportovních organizací a subjektů jsou: Pyramidová struktura (střešní – organizace – svazy – kluby) Rovné postavení Způsob a druh sdružených organizací Způsobem členství Výstavba rozhodujících orgánů, zejména valné hromady (členská schůze, konference, kongres apod.) Podle majetku a hospodaření Vzhledem k rozsahu a charakteru této publikace zde nelze vyjmenovat a popsat úplně všechny formy sportovních subjektů věnujících se sportovním aktivitám. Autor se tedy věnuje těm nejdůležitějším.

4.1.Subjekty vytvořené podle zákona O sdružování občanů č. 83/1990 Sb. Občanská sdružení – sdružení, spolky, hnutí, svazy, kluby a společnosti jsou právnické osoby zakládané podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů.

101

Pro celou tuto kapitolu (na rozdíl od publikace s odkazem na kapitolu 1.1) bude autor používat označení „sdružení“ v souhrnu pojmů spolek, hnutí, klub, společnost a jiná jak to uvádí § 2 odst. 1 zmiňovaného zákona. Jde o korporace, tedy o sdružení osob. Okruh členů je otevřený. Noví členové mohou po vzniku sdružení přistupovat a sdružení trvá i při smrti či vystoupení původních členů. Sdružení vzniká registrací prováděnou ministerstvem vnitra. V současnosti neexistuje veřejně přístupný rejstřík sdružení. Struktura vnitřních orgánů sdružení je věcí stanov příslušného sdružení. To v praxi vede k velké variabilitě vnitřního uspořádání různých sdružení a v praxi tato „různost“ samozřejmě snižuje orientaci a důvěru třetích osob při jednání se sdružením. Tento problém ve spojení s neexistencí veřejně přístupného rejstříku (v němž by byla uvedena jména představitelů statutárního orgánu, způsob jednání za sdružení a jiné důležité údaje, které ze zákona obsahují obchodní rejstříky) činí z občanských sdružení subjekty, s nimiž může být velmi riskantní uzavírat jakékoliv smlouvy. Sdružení nevytvářejí základní kapitál. Jejich majetkové poměry proto mohou být velmi různé. Od sdružení, která nemají prakticky žádný majetek, neboť poskytují pouze právní rámec pro společnou činnost svých členů, až po sdružení s rozsáhlým majetkem zahrnujícím i pozemky a stavby. V případě sportovních klubů lze očekávat, že v majetku klubu bude různé sportovní vybavení, literatura určená pro trénink a případně též sportoviště. Sportovní organizace musí být právnickou osobou, proto se nezohledňují podnikající fyzické osoby. Podle převládajících doktrinálních názorů sdružení trvá dokonce i v případě, je-li z něj jen prázdná slupka, tj. zemřou-li (respektive v případě právnických osob, zaniknou-li) všichni členové. V České republice je evidováno okolo 80.000 občanských sdružení bez rozlišení zájmu. V oblasti sportu pak okolo 16.000 subjektů se sportovním zaměřením. V ČSTV je sdruženo okolo 9.300 subjektů - právnických osob. Doposud existuje nejednotná právní teorie, rozdílná je v rozhodnutích soudní praxe, panují nejasnosti v postavení subjektů. Je vedena řada soudních sporů v otázkách členství v občanských sdruženích, jejich vzniku a zániku a dále zániku a majetkového vypořádání občanských sdružení, což zjevně způsobuje velký počet „mrtvých“ občanských sdružení. Panuje nejednotnost názorů a postupů členů i občanských sdružení samotných při napadení postupu či rozhodnutí občanského sdružení u soudu. Již řadu let se objevují spory kolem registrace „problémových“ sdružení. 102

Zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, který právně zastřešuje tuto oblast a nedávno oslavil dvacet let své účinnosti, se tak po dlouhých letech konečně dočkal důkladného zpracování dosavadních poznatků právní vědy a praxe. V roce 2010 vyšla publikace, JUDr. Petra Černého, Ph.D. s názvem Komentář k zákonu o sdružování občanů vzhledem k svému všeobjímajícímu záběru problematiky by neměl chybět v žádné knihovně sportovního subjektu. Tato kniha včetně obšírného výkladu je v tuto chvíli asi tím nejlepším, co náš knižní odborný trh v této kategorii nabízí. Tím, že je problematika občanských sdružení, s tak masovým zásah do života občanů, „rozkročena“ ve více odvětvích práva a projevují se v ní prvky práva soukromého i veřejného. Komplexně zpracovaná judikatura k této problematice do data vydání knihy (českých soudů včetně Evropského soudu pro lidská práva) a velké množství vzorů stanov, podání a právních úkonů dělají z knihy nezbytného pomocníka nejen v orientaci, ale i při konkrétních krocích v této oblasti. Cennější o to, že jednotlivá rozhodnutí jsou nejen citována, ale jsou z nich vybírány i pro věc důležité závěry. Komentář je určen nejen čtenářům z řad advokátů a soudců, ale rovněž studentům a vyučujícím na právnických fakultách. V neposlední řadě by neměl chybět v knihovnách pracovníků Ministerstva vnitra a těch z nás, kdo se zabývají sportem nebo hodlají založit občanské sdružení (nebo tak již učinili) či se stát jeho členem. A protože i soudci Nejvyššího soudu, kteří tuto problematiku soudí v senátu 28 Cdo, své zkušenosti vydali v roce 2011 rovněž knižně (i v elektronické podobě), s názvem Přehled judikatury – Soudní ochrana člena spolku, církve a politické strany pod autorizací Ludvík David, Jana Bílková, Martina Podivínová, objevila se na trhu další hodnotná právní literatura s tématikou sdružení. Právní postavení sdružení v právním řádu ČR je podrobně uvedeno v kapitole 3.1 a autor doporučuje se s jeho obsahem nejprve podrobně seznámit pro pochopení následujících kapitol. Ústavní svoboda sdružování a spolkové autonomie se projevuje zejména ve vztahu spolek – stát a vztahu zakladatel sdružení - člen – stát. Spolková autonomie je projevem svobodné vůle subjektů k členství ve spolku a rozhodování v něm bez zásahů orgánu státu. Základní principy spolkového práva jsou: -

Odluka občanských sdružení od státu

-

Princip dobrovolnosti a osobního členství

-

Princip absence majetkové participace členů

-

Princip spolkové samosprávy 103

Omezení svobody sdružování je možné z následujících z důvodů: -

Ochrana národní a veřejné bezpečnosti

-

Ochrana veřejného pořádku

-

Prevence zločinnosti

-

Prevence zdraví a veřejné mravnosti

-

Ochrana práv a svobod jiných

Základní právní úprava vzniku, činnosti a zániku občanského sdružení

Vznik nového sdružení Aktivizuje jej přípravný výbor - nejméně tři fyzické osoby, z nichž alespoň jedna musí být starší 18 let. v § 6 odst. 2 stanoví, že přípravný výbor tvoří 3 „občané“. Přípravný výbor vytvoří základní dokument pro registraci a tím jsou stanovy. Podají návrh na registraci u ministerstva vnitra. MV stanovy zaregistruje a s potvrzením registrace je zašle sdružení. O vzniku rovněž MV informuje MV Český statistický úřad. Sdružení je možné vyhledat v Administrativní registr ekonomických subjektů (ARES) http://wwwinfo.mfcr.cz/ares/ Stanovy občanského sdružení musí obsahovat: -

název sdružení,

-

sídlo,

-

cíl jeho činnosti (stanovení cíle činnosti - zákon neomezuje, k cíli vzájemně prospěšnému tj. k podpoře svých členů k cíli obecně prospěšnému tj. ku prospěchu veřejnosti) Hlavní činnost – spolková = realizace společných cílů nebo hodnot Cílem činnosti sdružení nemůže být výdělečná činnost nebo výkon určitých povolání.

-

podmínky vzniku členství a práva a povinnosti členů sdružení,

-

orgány sdružení, způsob jejich ustanovování, určení orgánů a funkcionářů oprávněných jednat jménem sdružení,

-

ustanovení o organizačních jednotkách, pokud budou zřízeny a pokud budou jednat svým jménem,

-

zásady hospodaření.

Členství ve sdružení Členství je základním pojmovým znakem sdružení (spolků). Členem sdružení může být fyzická nebo právnická osoba. Sdružování podle zákona č. 83/1990 Sb. je ovlivněno těmito základními zásadami: 104

-

nikdo nesmí být nucen k členství,

-

člen může ze sdružení ze své vůle vystoupit,

-

na členství ve sdružení není právní nárok. Druhy členství:

-

řádné - čestné

-

řádné - přidružené, řádný člen - čekatel

-

individuální - kolektivní Podmínky vzniku, trvání a zániku členství Podmínky vzniku členství musí být uvedeny ve stanovách, varianty:

-

vázání vzniku členství na splňování podmínek spočívajících v určitém způsobu jednání, určitých vlastnostech je i formou obrany sdružení proti zneužitý k individuálním popř. skupinovým zájmům.

-

formou omezení může být např. stanovení podmínky garantů členství osob, které členství doporučí, podmínky předchozí spolupráce se sdružením apod. Způsob vzniku členství:

-

přihláška

-

automaticky po projevu vůle

-

zaplacením příspěvku Zánik členství - ukončení členství

-

vzdání se

-

smrt

-

vyloučení (určit důvody, pro které lze člena vyloučit, kdo může vyloučení navrhovat, který orgán o něm rozhoduje jaká je procedura odvolání. Práva a povinnosti členů podle §3 odst. 3 jsou uvedena ve stanovách

-

vázána na osobu člena sdružení

-

nepřevoditelná na jiné osoby Základní vlastnosti managementu sdružení - vlastní řídící činnost sdružení

-

organizovat

-

naplňovat strategii a filozofii sdružení

-

schopnost překonávat překážky

-

zdokonalovat a rozvíjet sebe a klub 105

-

plnit cíle a úkoly (krátkodobé a dlouhodobé)

-

kontrolovat

Orgány sdružení. Zákon je neurčuje, upravují se rovněž ve stanovách a jsou jimi zpravidla: -

vrcholný orgán spolkové samosprávy – shromáždění/valná hromada (VH) členů, zúčastňují se jí všichni členové nebo pověření delegáti VH zvolí výkonný výbor, předsedu VV a kontrolní orgán

-

statutární orgán - výkonný výbor řídí klub mezi valnými hromadami jmenuje výkonný management naplňuje usnesení VH včele stojí předseda. Management sdružení vede výkonný předseda nebo tajemník pro jednotlivé úseky činnosti jsou VV jmenováni vedoucí úseků: sportovního, ekonomického, správy majetku, marketingu činnost v jednotlivých úsecích zajišťují pracovníci na základě pracovní smlouvy nebo živnostenského oprávnění: trenéři, pokladník, účetní, správce, marketingový pracovníci

-

kontrolní orgán Rozpočet sdružení. Není určen zákonem, ale je důležitý pro hospodařeni.

Výroční zpráva není povinná. Zásady hospodaření povinná součást stanov – obvykle: -

zdroje sdružení

-

jak lze s majetkem nakládat rozlišit činnosti vyplývající z poslání sdružení činnosti, které sdružení realizuje jako tzv. doplňkové ke své hlavní činnosti s cílem získání dalších finančních prostředků.

-

dopad do daňové oblasti (podrobně v kapitole 3.3) Charakteristika sdružení

-

nejsou zřizována za účelem vytváření zisku, ale zřizují se pro uspokojování potřeb, proto mají i odlišný režim zdaňování úlev od obchodních společností

-

jsou majetkem všech členů

-

nesmějí vyplácet odměny za sportovní činnost schéma společnosti č. 12

§16 Smlouva o součinnosti. SdrObč umožňuje, aby spolu sdružení uzavírala i specifický druh smluv, nazvaný smlouvy o součinnosti. Jde o 2 druhy dohod:

106

-

dohoda o ujednání za účelem dosažení společně vytčeného cíle (uplatňování zájmu - získaní grantu, realizace staveb, společné pořadatelství akce). Primárně nemajetkové povahy (není vyloučeno získání majetku na krytí nemajetkových zájmů. V případě obcházení zákona dojde k neplatnosti smlouvy.

-

dohoda o vytvoření další právnické osoby (svazu, asociace) k naplnění dohodnutého cíle Charakter smluv

-

Musí mít písemnou podobu (na rozdíl od smlouvy o založení sdružení § 6 odst. 2 zákona) a musí být podepsána statutárními zástupci. Nedodržení písemné formy znamená absolutní neplatnost

-

Smlouva může být i vícestranná, ale je určena pouze občanským sdružením, ne jiným právnickým osobám! Náležitosti smluv (povinné), postup a povinnosti

-

Účel součinnosti

-

Způsob provádění

-

Práva a povinnosti stran

-

Forma zajištění prostředků

-

Pro úpravu smlouvy se použijí obecná ustanovení ObčZ §§ 34-51 a 488-587)

-

Smlouva musí obsahovat stanovy nového subjektu (svazu) jako přílohu smlouvy

-

Po uzavření se musí podat návrh na registraci k MV (vše dvojmo), funkci přípravného výboru tvoří účastníci smlouvy

-

Smlouva zpravidla obsahuje dobu trvání, rozvazovací podmínky

§ 6/ odst. 2/e umožňuje zřizovat organizační jednotky (informace o tom musí být uvedena ve stanovách nebo v listině na kterou stanovy upozorňují) ty jsou dvojího typu: -

S právní subjektivitou - jedná vlastním jménem, je právnickou osobou, může nabývat

majetek, vystupovat před soudem, být zaměstnavatelem, název může

být odlišný -

Bez právní subjektivity – nemůže podávat žalobu na vlastní sdružení

Organizační jednotky sdružení mají založenou „oznamovací evidenci“ organizačních jednotek v rámci rejstříku vedeném Ministerstvem vnitra ČR.

107

Dílčí novela nového znění § 9 zákona č.83/1990 Sb., s posunutou účinností od 1.7.2010 zavedla: -

evidenci občanských sdružení a jejich organizačních jednotek, které jsou oprávněny jednat svým jménem,

-

organizační jednotky oprávněné jednat svým jménem oznamují MV ČR název, sídlo, datum jejich vzniku a zániku ve lhůtě do 15 dnů ode dne, kdy k jejich vzniku nebo zániku došlo, změnu sídla, ode dne, kdy bylo jejich příslušnými orgány ve věci rozhodnuto,

-

název sdružení, datum jeho vzniku a zániku, jakož i údaje o jeho organizačních jednotkách ministerstvo zapíše do základního registru právnických osob.

Nová úprava spolků podle ObčZ č. 89/2012 Sb.

Velká novela občanského zákoníku zrušuje s účinností k 1. 1. 2014 zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Nová úprava spolku (nynějších občanských sdružení) je nově zahrnuta do občanského zákoníku §§ 214 - 302 jako úprava obecně aplikovatelná na veškeré právnické osoby typu korporace a to všude tam, kde speciální zákony o jejich právních formách nestanoví specifickou úpravu. Nový občanský zákoník tedy zavádí nový pojem spolek. Spolek je vymezen v zásadě jeho základními znaky, jimiž jsou např. samospráva, dobrovolnost členství, oddělení majetkových sfér spolku a jeho členů atd. Některé zásadní body nové právní úpravy spolků Vznik spolku Spolek bude vznikat dnem zápisu do veřejného rejstříku. Novela stanoví 30ti denní lhůtu od podání návrhu na zápis a nebude-li v této lhůtě ani vydáno rozhodnutí o odmítnutí zápisu, považuje se spolek za zapsaný do veřejného rejstříku třicátým dnem od podání návrhu. Činnost spolku Činnost spolku bude rozdělena na hlavní a vedlejší. Hlavní činností spolku muže být, dle novely, jen uspokojování a ochrana těch zájmu, k jejichž naplňování je spolek založen. Přitom bude možné spolek založit k prosazování zájmů jeho členů, nemusí být nutně založen za účelem obecné či veřejné prospěšnosti. Hospodářská nebo jiná podnikatelská činnost tak bude pouze činností vedlejší a může být vykonávána jen za účelem podpory vlastní spolkové činnosti. 108

Pokud spolek bude založen za účelem veřejné prospěšnosti a tedy bude přispívat svou činností k dosahování obecného blaha, zakotvuje novela občanského zákoníku právo při splnění zákonem stanovených podmínek na zápis statusu veřejné prospěšnosti činnosti dotčeného spolku, do veřejného rejstříku. Shrnutí Občanská sdružení, vzniklá podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, se budou od 1.1.2014 považovat za spolky podle nového obč. zákoníku. Sdružení bude muset pouze v případě, pokud by jeho název nebyl v souladu s ustanoveními nového občanského zákoníku, tedy např. tehdy ,kdy název subjektu bude obsahovat pojem " sdružení", svůj název změnit a to do 1.1.2016. Organizační jednotky sdružení způsobilé jednat svým jménem podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, se budou považovat za pobočné spolky , avšak statutární orgán občanského sdružení o jehož organizační jednotku jde (tedy dle nové úpravy a terminologie statutární orgán hlavního spolku) bude však muset podat nejpozději do tří let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona návrh na zápis pobočného spolku, jinak posledním dnem této lhůty pobočný spolek zanikne. Pokud se spolek bude zabývat činností veřejně prospěšnou může si tento status nechat zapsat do veřejného rejstříku. Jedná se dle mého názoru o právo nikoli povinnost tedy veřejná prospěšnost jako činnost spolku bude zapisována fakultativně, na žádost statutárního orgánu spolku. Veřejnou prospěšnost by si spolky měly nechávat do rejstříku zapisovat ,ve svém vlastním zájmu.(např. kvůli sponzoringu atp.) Až do účinnosti zákona o veřejném rejstříku, do něhož se zapisují spolky, budou spolky registrovány dle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů. Úplné znění nové úpravy v §§ 214-302 je uvedeno v příloze č. 12.3.

4.2.Subjekty vytvořené podle Obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. Pro potřebu větší průhlednosti a samozřejmě i pro jistotu vlastnictví sportovního klubu vstoupily do hry po roce 1990 zejména v profesionálním sportu obchodní společnosti. To samozřejmě přineslo do spolkového prostředí velký problém, protože většina svazů, střešních organizací, občanských sdružení a společností upravených zákonem o sdružování občanů, si „vpustila“ do svého spolkového prostředí obchodní subjekty upravené podle Obchodního zákoníku č. 513/91 Sb. 109

Stalo se tak mnohdy i na tlak nadnárodních asociací. Například v roce 1995 rozhodla UEFA, že od sezóny 1996/1997 připustí do svých soutěží, které přináší velké zisky, pouze akciové společnosti. Důvod byl prostý. UEFA chtěla mít kontrolu nad stavem společnosti, což je právě díky ustanovením obchodního zákoníku možné, neboť řada zásadních dokumentů (výroční zpráva, rozvaha a výsledovka, apod.) musí být každoročně zveřejněna jako veřejná listina v obchodním restříku. (www.justice.cz) Tím se, ale stalo, že uvnitř spolkového prostředí začaly působit dva naprosto rozdílné zákony s rozdílnými úpravami, právy a povinnostmi. Ač ObchZ upravuje několik forem společností, pro sportovní prostředí formy řízení sportovních klubů v ČR jsou nejtypičtější dvě: -

Akciová společnost (a.s.)

-

Společnost s ručením omezeným (s.r.o.)

Akciová společnost § 154 – 220 Obchodního zákoníku 513/1991 Sb.

Právní forma a charakteristika Akciová společnosti může být založena jak s podnikatelským záměrem za účelem podnikání tak i za jiným zákonem nezakázaným účelem. Její základní jmění je rozděleno na určitý počet akcií o dané jmenovité hodnotě a musí činit v době založení minimálně 2, resp. 20 miliónů korun českých, podle toho, jestli jsou akcie veřejně obchodovatelné či nejsou. Založení a vznik Akciová společnost je založena buď zakladatelskou smlouvou nebo listinou, zakládá-li pouze jedna osoba, a vzniká jako ostatní společnosti ke dni zápisu do obchodního rejstříku. K návrhu na zápis do obchodního rejstříku se přikládá zakladatelská smlouva nebo zakladatelská listina, veřejná nabídka akcií, stejnopis notářského zápisu osvědčujícího průběh ustavující valné hromady a stejnopis notářského zápisu o rozhodnutí valné hromady o schválení stanov, jestliže byla společnost založena na základě veřejné nabídky akcií, prospekt cenného papíru nebo užší prospekt cenného papíru schválený Komisí pro cenné papíry při zakládání společnosti na základě veřejné nabídky akcií, posudek znalce nebo znalců na ocenění nepeněžitých vkladů, jestliže byl emisní kurs akcií splacen nepeněžitými vklady, další listiny osvědčující skutečnosti, které mají být zapsány do obchodního rejstříku. Vnitřní právní poměry

110

V zakladatelské smlouvě se zakladatelé dohodnou, půjde-li o společnost s veřejnou nabídkou akcií či nikoliv. Zakladatelská smlouva nebo zakladatelská listina musí obsahovat: -

firmu, sídlo a předmět činnosti,

-

navrhovaný základní kapitál,

-

počet akcií a jejich jmenovitou hodnotu, podobu, v níž budou akcie vydány, jakož i určení, zda akcie budou znít na jméno nebo na majitele, popřípadě kolik akcií bude znít na jméno a kolik na majitele; mají-li být vydány akcie různých druhů, jejich název a popis práv s nimi spojených, popřípadě údaj o omezení převoditelnosti akcií na jméno, kolik akcií který zakladatel upisuje, za jaký emisní kurs, způsob a lhůtu pro splacení emisního kursu a jakým vkladem bude emisní kurs splacen, splácí-li se emisní kurs akcií nepeněžitými vklady, i určení předmětu nepeněžitého vkladu a způsobu jeho splacení, počet, jmenovitou hodnotu, podobu, formu a druh akcií, jež se vydají za tento nepeněžitý vklad, alespoň přibližnou výši nákladů, které v souvislosti se založením společnosti vzniknou, dále určení správce vkladu a návrh stanov.

-

Má-li být společnost založena na základě veřejné nabídky akcií, je podmínkou platného založení společnosti schválení prospektu cenného papíru nebo užšího prospektu cenného papíru Komisí pro cenné papíry.

-

Dalším dokumentem nutným pro existenci akciové společnosti jsou stanovy, které v podstatě obsahují základní informace shodně se zakladatelskou smlouvou či listinou a mimo to také způsob fungování orgánů společnosti a počty jejich členů, pravidla změny stanov, způsob rozdělení zisku atd.

Orgány Valná hromada -

mění stanovy

-

navyšuje – snižuje základní jmění

-

volí dozorčí radu a odvolává

-

rozhoduje o rozdělení zisku

-

stanovuje výplatu dividend a tantiém

-

schvaluje toční účetní uzávěrku

-

rozhoduje o zrušení společnosti

Dozorčí rada 111

-

kontroluje společnost

-

jmenuje a odvolává představenstvo

-

dohlíží na výkon působnosti představenstva

-

vykonává další funkce vyplývající ze stanov

Představenstvo -

je statutárním orgánem společnosti

-

rozhoduje o všech záležitostech společnosti, které nejsou svěřeny DR

-

jmenuje a odvolává management společnosti

Členství Osoba, která se formou akcií podílí na základním kapitálu společnosti, je oprávněna vykonávat práva akcionáře jako společníka. Mezi nejvýznamnější práva akcionáře patří právo podílet se na zisku a právo aktivně se účastnit valné hromady. Zrušení a zánik Společnost může být zrušena s likvidací nebo bez likvidace z důvodů platných pro všechny společnosti a zaniká ke dni výmazu z obchodního rejstříku. Likvidační zůstatek se dělí mezi akcionáře v poměru jmenovitých hodnot jejich akcií. Akciová společnost odpovídá za závazky celým svým majetkem. Zrušena bez likvidace může být splynutím s jinou akciovou společností, fůzí se společností s ručením omezeným, převodem jmění na akcionáře anebo rozdělením či změnou právní formy. Společnost s ručením omezeným § 105-153 ObchZ

Právní forma a charakteristika Společnost s ručením omezeným je společnost, jejíž základní kapitál je tvořen vklady společníků a jejíž společníci ručí za závazky společnosti, dokud nebylo zapsáno splacení vkladů do obchodního rejstříku. Založení a vznik Společnost s ručením omezeným může být založena jednou osobou zakladatelskou listinou, pro tuto společnost však platí omezení ve vztahu k zakládání dalších společností s ručením omezeným, anebo zakladatelskou uzavřenou mezi více zakladateli. Vzniká dnem zápisu do obchodního rejstříku. Návrh na zápis společnosti podepisují všichni jednatelé. Přiloženy musí být listiny osvědčující skutečnosti rozhodné pro zápis společnosti, dále zakladatelská listina a ocenění vkladů. Hodnota základního vkladu (jmění) je minimálně 200.000 Kč. 112

Vnitřní právní poměry Základním aktem je společenská smlouva, která musí obsahovat alespoň firmu a sídlo společnosti, určení společníků uvedením firmy nebo názvu a sídla právnické osoby nebo jména a bydliště fyzické osoby, předmět činnosti, výši základního kapitálu a výši vkladu každého společníka včetně způsobu a lhůty splácení vkladu, jména a bydliště prvních jednatelů společnosti a způsob, jakým jednají jménem společnosti, jména a bydliště členů první dozorčí rady, pokud se zřizuje a určení správce vkladu. Ke změně obsahu společenské smlouvy je třeba souhlasu všech společníků nebo rozhodnutí valné hromady. K provedení vnitřní úpravy vydává společnost stanovy, které podrobněji specifikují vnitřní organizaci, postupy apod. S touto možností musí ale společenská smlouva počítat. Orgány Valná hromada -

schvaluje závěrku, rozdělení zisku a úhradu ztrát

-

rozhoduje o zvýšení či snížení základního kapitálu

-

jmenuje a odvolává jednatele

-

může si vyhradit rozhodování o všech záležitost Jednatel

-

je statutárním zástupcem společnosti

-

jmenuje ho VH

-

vede obchodně společnost

-

informuje společníky o vedení společnosti Dozorčí rada

-

zřizuje se pouze, je-li to uvedeno ve společenské smlouvě. Jinak její funkci vykonává společník – společníci.

Členství Povinností společníka je splatit určený vklad. Mezi jeho oprávnění řídí a kontrolují činnost společnosti na valné hromadě, jsou oprávněni podílet se na zisku. Společník nemůže ze společnosti vystoupit, může ale navrhnout, aby soud zrušil jeho účast ve společnosti.

113

Dále se může společnost u soudu domáhat vyloučení společníka v případě, že neplní svoje povinnosti, ačkoliv k tomu byl vyzván. Na ukončení účasti společníka se mohou tito dohodnout. Společník, jehož účast zanikla, má právo na vypořádací podíl. Zrušení a zánik Společnost s ručením omezeným se zrušuje rozhodnutím valné hromady, případně dohodou společníků. Dále také v případě, že se společníci domáhají jejího zrušení u soudu na základě důvodů stanovených společenskou smlouvou. Bez likvidace společnost zaniká fůzí s jinou společností s ručením omezeným nebo akciovou společností, převodem jmění na společníka anebo jejím rozdělením či změnou právní formy.

4.3.Subjekty vytvořené podle Občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Velmi zřídka, ale přesto, působí ve sportovním prostředí i tento typ společnosti. Jako příklad lze uvést společnost Asociace profesionálních klubů v hokeji (APK), Asociace mužských prvoligových klubů v basketbalu (ALK) nebo Asociace Ligových fotbalových klubů (LFA). Většinou jsou zřízeny v zájmu samotných klubů a na základě jejich tlaku uvnitř svazů/asociací k řízení svých soutěží nebo prosazení zájmů uvnitř svazů/asociací. Toto právo obdrží z pověření výboru asociace na základě smlouvy. Je však potřebné říci, že ač první takto zřízená asociace v hokeji (APK) řídila do roku 2012 dvě své profesionální soutěže, uplynutím platnosti smlouvy mezi ČSLH a APK se již pro samotné řízení neobnovila a soutěže opět řídí jednotně ČSLH. Podobné snahy probíhaly od roku 2001 i ve fotbale a právě autor v té době činný v orgánech fotbalu vyslovoval opakovaně varování o chybě řídit fotbal pod dvěma střechami. Bohužel se z tohoto tématu stalo i politikum a někteří funkcionáři dodnes neprohlédli nesmyslnost a nekoncepčnost těchto řešení. Nejnovější judikatura k zájmovým sdružením říká: Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 28 Cdo 3232/2011, ze dne 11.4.2012: „Zájmové sdružení ve smyslu § 20f a násl. obč. zák. vytvářejí právnické osoby a vzájemné vztahy upravují stanovami. Skutečnost, že se tyto subjekty staly členy zájmového sdružení, nic nemění na tom, že vztah sdružení právnických osob a jeho členů je vztahem občanskoprávním. Porušení stanov zájmového sdružení při rozhodování jeho orgánu je porušením práva, a protože zákon nestanoví jinak, lze se proti tomu, kdo právo porušil, domáhat ochrany u soudu. 114

Stanovám je třeba v takovém případě přisuzovat význam společenské smlouvy, neboť představují přílohu zakladatelského dokumentu, jehož výsledkem je právě též konkrétní úprava vnitřních poměrů sdružení a vzájemných vztahů jeho členů. Lze pokládat i za oprávněné připustit žalobu s petitem znějícím na určení, že určité ustanovení stanov je v souladu s právními předpisy České republiky, včetně možného řešení prejudiciálních otázek, které se při jejím projednání vyskytnou.“ Zájmová sdružení právnických osob

jsou založená dle § 20f a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Nová registrace se zakládá: Písemnou zakladatelskou smlouvu uzavřenou zakladateli – obsah smlouvy není vymezen v § 20f občanského zákoníku, ale smlouva musí splňovat obecné náležitosti: -

označení jednotlivých účastníků smlouvy tj. název jednotlivých zakladatelů, jejich sídlo, IČ, uvedení osoby oprávněné jednat jménem zakladatele

-

projev vůle založit zájmové sdružení

-

datum a podpis, nebo

-

Na ustavující členské schůzi, kde se o založení sdružení sepíše zápis, který musí obsahovat:

-

seznam zakládajících členů sdružení s uvedením jejich

názvu a sídla

a podpisy členů. V zápisu je dále třeba vyjádřit vůli založit zájmové sdružení právnických osob. -

Ke smlouvě nebo zápisu o ustavující členské schůzi musí být přiloženy stanovy, jež schválí zakladatelé nebo ustavující schůze.

Stanovy musí obsahovat: název, sídlo a předmět činnosti sdružení, úpravu majetkových poměrů, vznik a zánik členství (členství ve sdružení lze vázat na určitý členský příspěvek), práva a povinnosti členů, orgány sdružení a vymezení jejich působnosti,

115

způsob zrušení sdružení a naložení s jeho likvidačním zůstatkem (pro likvidaci se přiměřeně použijí ustanovení obchodního zákoníku o likvidaci obchodních společností), způsob, jímž se stanovy mění a doplňují. podpisy zakladatelů Stanovy schvalují zakladatelé nebo ustavující členská schůze. Ke smlouvě nebo zápisu o ustavující členské schůzi musí být přiloženo též určení osob oprávněných jednat jménem sdružení, jež schválí zakladatelé nebo ustavující schůze. U osob oprávněných jednat jménem sdružení se uvede jméno, příjmení a adresa trvalého pobytu. Dále je třeba uvést osobu, která je zmocněna k podání návrhu na registraci. Členem zájmového sdružení právnických osob mohou být jen právnické osoby. Zakladatelské dokumenty musí být za každého člena podepsány osobou oprávněnou jednat jeho jménem a tato skutečnost musí být Krajskému úřadu spolehlivě doložena. Dále je nezbytné prokázat, že subjekty zakládající sdružení jsou právnické osoby – výpisem z obchodního rejstříku popř. z jiné zákonem stanovené evidence v originále či ověřené kopii ne starší 90 dnů. K zápisu do registru musí být doloženo: -

návrh na zápis do registru, který podává osoba zmocněná zakladateli nebo ustavující členskou schůzí k podání žádosti o registraci zájmového sdružení právnických osob,

-

zakladatelská smlouva nebo zápis o ustavující členské schůzi

-

stanovy sdružení, schválené zakladateli nebo ustavující členskou schůzí,

-

doklad o právní subjektivitě zakladatelů včetně dokladu, z něhož vyplývá oprávnění konkrétní osoby podepsat za zakladatele zakladatelskou smlouvu nebo zápis o ustavující členské schůzi sdružení,

-

doklad o tom, že členové jsou právnické osoby

-

doklad o oprávněnosti osoby k jednání jménem člena (zpravidla výpis z obchodního rejstříku, plná moc)

-

určení osob

vykonávajících působnost

orgánů,

jimiž sdružení

jedná

s uvedením jejich jména, příjmení a adresy trvalého pobytu a -

zmocnění osoby, která je oprávněna podat zápis ke Krajskému úřadu nebo Magistrátu hlavního města Prahy.

-

souhlas vlastníka nemovitosti s umístěním sídla sdružení 116

-

ve dvou vyhotoveních, obě vyhotovení buď v originále nebo jedno vyhotovení v originále a jedno v ověřené kopii.

Registraci úřad vyznačí na předložených listinách razítkem a jedno vyhotovení vrátí navrhovateli. Změna registrace V případě, že dojde ke změně stanov, musí být tato změna oznámena úřadu, aby údaje vedené v registru mohly být aktualizovány. Předkládá se ve dvou vyhotoveních. Obě vyhotovení buď v originále nebo jedno vyhotovení v originále a jedno v ověřené kopii. Úřad vyznačí změnu na originálním výtisku změněných stanov razítkem a jedno vyhotovení vrátí navrhovateli. Většina předepsaných formulářů je ke stažení na webu přijímací instituce.

4.4.Subjekty vytvořené orgány státu, rozpočtové a příspěvkové organizace Vláda vytváří na základě přijatých dokumentů (více v kapitole 2.1) podmínky pro reprezentaci, přípravu talentů, sport mládeže ve školách i mimo školní vyučování, výstavbu sportovní infrastruktury apod. K této činnosti jsou kompetentní jednotlivá ministerstva, která mají sport ve své náplni. Prostřednictvím rozpočtových a příspěvkových organizací a v součinnosti s jednotlivými sportovními svazy zabezpečují, rozvoj sportu, přípravu sportovních talentů a reprezentantů. Státní orgány, státní rozpočtové a příspěvkové organizace MŠMT Hlavní úkoly: - Výkon státní správy ve sportu - Navrhuje Koncepci podpory sportu a dává ji ke schválení vládě - Navrhuje a vypracovává materiál Podpora sportu pro jednotlivé roky - Koordinace subjektů - Financování sportu podle schváleného státního rozpočtu Ministerstvo školství poskytlo v minulosti zázemí pro trénink Šárce Kašpárkové (trojskok) či Ludmile Formanové (běh na střední vzdálenost), nyní v těchto centrech trénuje např. Jaroslav Bába (skok do výšky), Denisa Ščerbová (skok do dálky, sprint) a Zuzana Hejnová (překážkový běh). Ministerstvo obrany (MO), Vojenské sportovní středisko Dukla Praha 117

V armádní Dukle trénují Barbora Špotáková (hod oštěpem), Roman Šebrle (desetiboj), Štěpánka Hilgertová (vodní slalom), Martina Sáblíková (rychlobruslení), Ondřej Bank (alpské lyžování), Martin Koukal (běh na lyžích) a mnoho dalších. Ministerstvo vnitra (MV), Středisko ministerstva vnitra Liberec V centrech ministerstva vnitra sportují například Lukáš Bauer (běh na lyžích), Šárka Záhrobská (alpské lyžování), Petra Kvitová (tenis), Věra Cechlová (hod diskem) a Miroslava Knapková (veslování). Tato centra jsou organizační složkou státu a vytváří podmínky pro přípravu sportovních talentů a reprezentantů seniorské a juniorské kategorie. Poskytují sportovcům kompletní zázemí vč. biochemické laboratoře, psychologické pomoci a výzkumného pracoviště přípravy vrcholových sportovců. V rezortních sportovních centrech působí nejúspěšnější čeští sportovci. U nezletilých sportovců je pro zařazení do rezortního sportovního centra nezbytný souhlas rodičů nebo jiných zákonných zástupců a to podle zákona č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech, ve znění pozdějších předpisů. Antidopingový výbor (více v kapitole 9) Antidopingový výbor je hlavní organizací zřízenou pro účely boje s dopingem. Byl zřízen usnesením vlády č. 12 z 4. 1. 1995 společně s dalšími dokumenty (Evropská antidopingová úmluva, Česká charta proti dopingu apod.). V průběhu své činnosti byl transformován z občanského sdružení na příspěvkovou organizaci MŠMT. Působení antidopingového výboru zahrnuje především činnosti kontrolní (dopingové kontroly), legislativní, informační a výchovné. Rozpočtové a příspěvkové organizace samosprávných celků a obcí Na úrovni krajů a obcí mohou samosprávné celky podle zákona o krajích a obcích zřizovat rovněž rozpočtové a příspěvkové organizace.

4.5.Subjekty - svazy/asociace v ČR, střešní organizace v ČR a ve světě Podle zákona č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů jsou vytvářeny nejen základní právnické osoby jako jsou spolky, sdružení, svazy a hnutí, ale i vyšší formy právnických osob – asociace/svazy - vytvořené rovněž podle zákona o sdružování občanů a to na bázi členství osob fyzických a právnických. Nejvýše v hierarchii stojí zastřešující sportovní asociace jako je Český svaz tělesné výchovy (ČSTV), Český olympijský výbor (ČOV), Česká obec sokolská 118

(ČOS), Orel atd. Tyto asociace jsou samostatnými právnickými osobami, mají formu občanského sdružení podle a sdružují jednotlivé sportovní svazy. Sportovní svazy jsou samostatnými asociacemi a jsou v nich sdruženy základní jednotky celé struktury, tedy sportovní kluby a tělovýchovné jednoty, které jsou rovněž nejčastěji občanskými sdruženími, mohou však mít i formu obecně prospěšných společností nebo formu obchodních společností (v případě, že to stanovy umožňují), což je obvyklé především u hokejových a fotbalových klubů hrajících nejvyšší českou soutěž. Svazy sportů v ČR Občanská sdružení střešní v ČR tvořící všesportovní kolegium ČSTV Česká obec sokolská Český olympijský výbor Orel Česká asociace sportu pro všechny Asociace školních sportovních klubů Sdružení sportovních svazů ČR Autoklub Ostatní Občanská sdružení samostatné svazy Český střelecký svaz Klub českých turistů Česká motocyklová federace Česká asociace snowboardingu Česká asociace skateboardingu Česká asociace Ostatní (freesbee apod.) Český olympijský výbor ČOV [15]

Český olympijský výbor byl založen 18. května 1899. Dnes, po více než sto letech od svého založení, má velice podobné úkoly jako na sklonku 19. století rozvíjet a šířit olympijské ideály a zastupovat a zabezpečovat účast ČR na olympijských hrách. Prvním předsedou byl Jiří Stanislav Guth-Jarkovský (1899-1929). Po „sametové“ revoluci byla zvolena předsedkyní Věra Čáslavská (1990-1996) a v současnosti vede od roku 1996 ČOV MUDr. Milan Jirásek. 119

V roce 2012 přebírá díky problémům v ČSTV výsadní postavení ve střešních organizacích v ČR. Rozhodující budou valné hromady těchto střešních organizací na konci roku 2012. Pro tuto publikaci se autor uchýlil k popisu struktury a zaměření jednotlivých organizací. Organizace ČOV -

Plénum Plénum tvoří členové Mezinárodního olympijského výboru z ČR, zástupci složek, delegáti řádných a přidružených sportovních a tělovýchovných svazů a organizací, zástupci ministerstev, která mají sportovní problematiku ve své kompetenci, a individuální členové, kterými jsou význační čeští olympijští vítězové.

-

Výkonný výbor Výkonný výbor se skládá z předsedy ČOV, ze tří místopředsedů, z člena Mezinárodního olympijského výboru z České republiky, ze tří zástupců složek a z jedenácti členů z řad řádných a přidružených členů Českého olympijského výboru, přičemž většinu z nich musí tvořit zástupci sportů, jež jsou na programu olympijských her.

-

Sekretariát Řídí sekretariát ČOV a vytváří podmínky pro práci Výkonného výboru ČOV (VV ČOV), složek, komisí a pracovních skupin ČOV.

Členy ČOV jsou sportovní svazy zařazené do programu olympijských her v počtu 38, svazy uznávané MOV (golf, kuželky, OB..) a organizace (MŠMT, MO, MV, ČSTV). Složky ČOV: Český klub olympioniků Česká olympijská akademie Český klub fair play

Komise ČOV

120

Pro efektivnější práci a možnou spoluúčast vynikajících odborníků zřizuje Český olympijský výbor od svého obnovení 21. prosince 1992 různé pracovní komise. Pro období 2009-2012 byly ustanoveny následující: Komise ČOV pro ekonomiku a marketing Komise Olympiáda dětí a mládeže Komise pro sociální otázky Komise pro sport Komise pro světové hry Komise Sport a životní prostředí Komise sportu žen Komise sportovců ČOV Legislativní komise Lékařská komise Revizní komise Rozhodčí komise Pracovní skupina Sport pro všechny Pracovní skupina pro restrukturalizaci sportu Úkoly ČOV -

Zajištění účasti Českého olympijského týmu na olympijských hrách

-

Podmínky pro přípravu olympioniků

-

Ideje olympismu, fair play

-

Vlastní marketing, Česká olympijská a.s.

-

Kandidatura pořádání letních OH

Česká olympijská je oficiální marketingovou agenturou Českého olympijského výboru, zajišťuje mediální prezentaci partnerů, ochraňuje olympijskou symboliku na území České republiky a podílí se na zajištění účasti Českého olympijského týmu na olympijských hrách. Česká olympijská a.s. byla založena roku 1997, je 100% vlastněna Českým olympijským výborem. Předmětem její činnosti jsou obchodní, marketingové a reklamní aktivity, které jsou prováděny v souvislosti s propagací olympijských symbolů a olympijských myšlenek. Česká olympijská (ČO) vytváří ve čtyřletých olympijských cyklech stabilní partnerství s finančně silnými společnostmi a směrem k těmto partnerům realizuje smluvní závazky.

121

Český svaz tělesné výchovy (ČSTV)

Poslání Dobrovolně sdružuje samostatné a nezávislé spolky se sídlem na území ČR, jejichž základním předmětem činnosti je provozování sportu, TV nebo turistiky (jak pro vlastní členy, tak neorganizovanou veřejnost) Sdružuje TJ, SK jako spolky působící v lokálních místech a národní sportovní svazy s celostátní působností. V ŠTV je sdruženo přes 9.300 právnických osob a přes 1.500.000 členů, fyzických osob. Úkoly -

Organizačně, ekonomicky, administrativně podporuje činnost sdružených členů, servis a služby

-

Spolupráce s orgány státu a samosprávy, vyhledává přímou podporu a pomoc

-

Prosazuje a chrání společné zájmy a práva členů, obstarává právní pomoc, součinnost atp.

-

Soustřeďuje veřejné, vlastní a další zdroje určené ke společnému financování členů, podle rozhodnutí VH zajišťuje jejich distribuci, kontrolu využívání

-

Udržuje partnerské vztahy s dalšími sportovními spolky v ČR

-

Spolupracuje s ČOV při vytváření podmínek pro přípravu a účast reprezentantů na OH,

-

Spravuje vlastní a svěřený majetek

-

Spolupracuje se zahraničními organizacemi

-

Provozuje obchodní nebo podobnou činnost

Struktury ČSTV Vertikální struktura - centrum valná hromada výkonný výbor, revizní komise, smírčí komise poradní orgány Krajská sdružení ČSTV valná hromada rada, revizní komise poradní orgány Regionální (okresní) sdružení ČSTV valná hromada výkonný výbor, revizní komise 122

poradní orgány TJ, SK členská schůze výkonný výbor, revizní komise poradní orgány Kompetence valné hromady Zpráva o činnost VV, RK Výsledky hospodaření Program činnosti Kritéria pro dělení vlastních zdrojů Rozpočet společných výdajů ČSTV Rozpočet VV Prodej majetku Stanovy Zánik ČSTV Klíče pro dělení vlastních zdrojů Klíč pro dělení státního příspěvku na provoz a údržbu TVZ Přijímání nových svazů za členy ČSTV Mezinárodní střešní sportovní organizace

Mezinárodní olympijský výbor - MOV (International Olympic Committee - IOC) je organizace sídlící v Lausanne ve Švýcarsku, založená Pierrem de Coubertinem spolu s Demetriusem Vikelasem a Jiřím Guthem v Lausanne ve Švýcarsku 23. června 1894 s cílem obnovit tradici antických olympijských her. K MOV patří 205 národních olympijských výborů. Celosvětově uznávané stanovy této organizace jsou všeobecně známy pod názvem Olympijská charta. Od roku 2001 je jeho předsedou Belgičan Jacques Rogge. Mezinárodní olympijský výbor organizuje letní a zimní olympijské hry. První moderní letní olympijské hry se konaly v roce 1896 v Athénách v Řecku. První zimní olympijské hry se konaly v roce 1924 v Chamonix ve Francii. Olympismus je životní filosofie, spojující vyrovnanost a kvality těla a ducha. Sport se míchá s kulturou a výchovou, olympismus hledá a vytváří životní styl založený na principu radosti z úsilí, výchovné hodnoty dobrého příkladu a respektování morálních principů. Amnesty International kritizovala MOV za to, že nedokázal vyvinout dostatečný tlak na dodržování lidských práv v Číně. 123

MOV se také smířil s cenzurou Internetu v Číně během olympijských her, což bylo v rozporu s 5. hlavní zásadou olympismu, definouvanou v Olympijské chartě v části Základní principy olympismu. European Non-Governmental Sports Organization (ENGSO) Členy tohoto sdružení jsou evropské nevládní sportovní organizace, sdružující národní sportovní svazy. Sdružení se zabývá řešením problematiky sportu v celé šíři a vypracovává jednotné postupy a doporučení v zájmu zvýraznění posice sportu. ENGSO je v evropském měřítku vlivnou a uznávanou institucí v oboru, m.j. je konzultativním orgánem Rady Evropy pro oblast sportu. ENGSO má vlastníwww stránku. www.engso.eu

4.6.Profesionální sportovec – fyzická osoba ve sportu Vývoj profesionalismu a nastalé problémy Před rokem 1989 měl sportovní „profesionál“ právně poněkud obtížné postavení. Byl zaměstnán ve státním podniku, docházel sem pouze ve výplatní dny, přičemž svou profesi fakticky nahradil činností sportovní. S výjimkou tenistů, kteří stáli vždy tak trochu mimo oficielní doktríny, ostatní sportovci byli profesionály ve skutečnosti, tedy de facto, nikoli však de jure. Tato neúnosná situace byla těsně před rokem 1989 ještě s tichým souhlasem politických špiček oficielně prolomena u fotbalu a hokeje, a to s využitím právního institutu dlouhodobého uvolnění pracovníka organizace pro výkon činnosti ve společenské organizaci – tedy činnosti profesionálního fotbalisty či hokejisty. Po revoluci se otevřely zcela nové možnosti právního řešení postavení profesionálního sportovce u nás, paradoxně však vyvstaly zcela nové otázky, jejichž řešení nebylo, není a zajisté ani nebude jednoduchou a schůdnou záležitostí. Není tomu totiž tak ani v jiných hospodářsky a sportovně vyspělých zemích. Současná právní úprava považovala do začátku roku 2012 profesionálního sportovce bez výjimky za osobu samostatně výdělečně činnou - OSVČ (a to výslovně např. v předpisech upravujících oblast sociálního zabezpečení a nemocenského pojištění), byť k výkonu této činnosti není zapotřebí jakékoli zákonné licence, živnostenského oprávnění apod. Sportovec tak byl (a vzhledem k aktuálnímu stavu „právního bezvědomí“ i je) nadán právní možností prodávat svou sportovní činnost a s tím i tzv. osobnostní práva k reklamním účelům pořadateli určitého sportovního podniku či soutěže nebo sportovnímu klubu. Tomu pak odpovídá i obsah běžně používaných tzv. profesionálních smluv (resp. smluv o výkonu sportovní činnosti), které jsou konstruovány na bázi 124

nepojmenované – inominátní - smlouvy podle § 51 ObčZ mnohde i § 269 ObchZ. V individuálních sportovních odvětvích, v nichž sportovec vystupuje vlastním jménem, tato koncepce nečiní žádných větších obtíží. Problém však nastává ve sportech kolektivních, kde hráč reprezentuje většinou určitý klub a vystupuje jeho jménem; klub hráče vyplácí, zajišťuje mu oblečení, stravu, dopravuje ho na místa utkání a poskytuje mu celou řadu dalších sjednaných plnění, která jsou posléze zohledňována v hráčem samostatně podávaných daňových přiznáních. Hráč za to klubu v ideálním případě odvádí profesionální sportovní výkon a dává mu možnost využít své osoby též k reklamním účelům, a to zejména vůči sponzorům, kteří klub financují. Pokud byly profesionální sportovní kluby občanskými sdruženími (tedy neziskovými organizacemi) podle zákona o sdružování občanů, nebylo postavení sportovců v těchto klubech tolik paradoxní, jako v situaci, kdy do hry vstoupily kluby v podobě obchodních společností, v řadě případů akciových. Zřetelnost účetnictví auditované akciové společnosti a jasná pravidla jejich obchodního fungování, právní odpovědnost statutárních orgánů apod., to všechno jsou aspekty, pro něž jsou obchodní společnosti ve sportu vítaným prvkem. Občanskoprávní pojetí vztahu profesionálního sportovce však zaznamenalo trhliny v právní úpravě do roku 2011 a doslova zemětřesení přijetím novely ZP v roce 2011 s účinností od 1. 1. 2012. Trhliny spočívaly v tom, že jestliže předmětem podnikání obchodní společnosti byla sportovní a reklamní činnost, potom podle platné právní úpravy zákona o zaměstnanosti je takový klub povinen svoji činnost realizovat především prostřednictvím zaměstnaneckých, tedy pracovněprávních vztahů. Vztah sportovce a klubu byl navíc fakticky závislým vztahem zaměstnavatele a zaměstnance víc než vztahem odběratele a dodavatele či samostatně postaveného „svobodného“ sportovce. I odměna sportovce má z převážné části charakter „pravidelné výplaty“. Vše tedy naznačovalo, že by sportovec měl být považován za zaměstnance, a to i ve smyslu právním, jak je tomu v některých jiných zemích. Kámen úrazu však spočívá v tom, že postavit profesionální smlouvu coby smlouvu pracovní na bázi zákoníku práce přináší a přinese velké množství otázek a problémů. Již jen možnost sjednat smlouvu na dobu určitou podle ZP maximálně na 3 roky (do roku 2012 jen na 2 roky), když přestupní pravidla např. fotbalové FIFA umožňují registraci smlouvy s účinností do 5 let, komplikuje aplikace zákoníku práce.

125

Další problémy přinese omezení hráče ve výpovědi smlouvy bez jakéhokoli odstupného, nárok na dovolenou a řada dalších věcí spojených s ustanoveními ZP. Tímto konstatováním je možné ukončit podkapitolu vývoj profesionalismu v ČR. Český profesionalismus stojí v polovině roku 2012 před těžkou zkouškou. Formy postavení profesionálního sportovce v ČR Pro profesionálního sportovce je sport obživou, mohlo by tedy jít o živnost. Živnostenský zákon definuje živnost v § 2 takto: „Živností je soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených tímto zákonem.“ Jelikož sportovní činnost není uvedena v negativním vymezení v § 3 živnostenského zákona, můžeme dovodit, že živností být může, splní-li sportovec zákonem požadované všeobecné podmínky (dosažení věku 18 let, způsobilost k právním úkonům a bezúhonnost) a zvláštní podmínky (odborná nebo jiná způsobilost, pokud je vyžadována živnostenským zákonem nebo zvláštními předpisy). Problémy nastávají u sportů, v nichž sportovec dosahuje maximální výkonnosti ještě před dovršením 18 let, jako je tomu například v gymnastice či krasobruslení. Takovému sportovci z důvodu nesplnění všeobecných podmínek nemůže být živnostenské oprávnění uděleno. Ještě složitější je situace u dětských sportovců (ve věku mladším 15 let, minimálně však do splnění povinné školní docházky), kteří za svou činnost pobírají odměnu, bez ohledu na její podobu. Obecně je práce dětí zakázaná, u dětí nemohou vznikat pracovněprávní vztahy ani podle režimu zákoníku práce. Při splnění podmínek daných zákonem o zaměstnanosti je však možné pro sportovní činnost dětí získat povolení. Činnost musí být přiměřená věku dítěte, nesmí pro něj být nebezpečná, bránit vzdělávání dítěte a poškozovat jeho zdravotní a tělesný vývoj. Právě poslední ze zmiňovaných podmínek může být ve sportovním prostředí jen stěží splnitelná. Profesionální sportovec nebo sportovec připravující se na profesionální dráhu, ačkoliv je ještě v dětském věku, trénuje na samé hranici svých fyzických možností. Lze tedy s úspěchem pochybovat o prospěšnosti či neškodlivosti této činnosti na zdravý vývoj dítěte. Profesionální sportovec v individuálním sportu Profesionální sportovec věnující se individuálnímu sportu vykonává činnost se skutečnými znaky nezávislosti. Soutěží jako samostatná osoba, jeho tréninková příprava probíhá většinou individuálně. 126

Sportovec sám nese náklady a je poživatelem příjmů plynoucích ze smluvních vztahů s provozovateli soutěží. Naplňuje tedy svou činností definiční znaky živnosti a v případě, že splňuje všeobecné podmínky, mělo by mu být živnostenské oprávnění uděleno (zvláštní podmínky pro sportovní činnost právními předpisy stanoveny nejsou). V seznamu volných živností v příloze č. 4 k živnostenskému zákonu nalezneme pod bodem 74. obor Provozování tělovýchovných a sportovních zařízení a organizování sportovní činnosti. Co je obsahem tohoto oboru, stanoví nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností. Konkrétně jde o: -

provozování sportovních zařízení,

-

organizování sportovních soutěží a propagaci sportu,

-

činnost agentů zastupujících sportovce,

-

činnost výkonných sportovců, příp. rozhodčích, provozovaná samostatně a za účelem dosažení zisku.

Navíc je zde výslovně uvedeno, že obsahem činnosti není činnost trenérů ani činnost amatérských výkonných sportovců. Jde-li o profesionální sportovce individuálních sportů, bývá jim živnostenské oprávnění obvykle uděleno. U sportovců působících v rezortních sportovních centrech ministerstva obrany, vnitra nebo školství je situace jiná. Tito sportovci jsou buď zaměstnanci centra a je s nimi uzavřena §§ 121-124 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů běžná pracovní smlouva podle ZP, nebo jsou ve služebním poměru podle zákona o vojácích z povolání. Živnostenské oprávnění si sportovci vyřizují pouze v případě, že mají ještě jiné příjmy (např. odměny ze závodů nebo sponzorské dary). Z teoretického hlediska existují dva možné přístupy, jak chápat postavení sportovců kolektivních sportů. Záleží na tom, zda je v jejich činnosti spatřován pracovněprávní charakter (jsou zaměstnanci svého klubu), anebo je vnímána jako samostatná (sportovci vykonávají činnost jako osoby samostatně výdělečně činné - OSVČ). Kolektivní sportovec nevykazuje potřebné znaky samostatnosti, k soutěži i tréninku potřebuje spoluhráče. Svou činnost neprovozuje vlastním jménem a na svou odpovědnost, nýbrž vystupuje jménem klubu. 127

Živností tedy jeho činnost určitě není. Závislost kolektivního sportovce na klubu, spoluhráčích a pokynech trenéra je natolik silná, že je namístě uvažovat o pracovněprávním charakteru jeho činnosti. Příkladem může být výčet povinností, k nimž se podpisem hráčské smlouvy zavazuje sportovec smluvnímu subjektu: -

hrát ve všech zápasech, k nimž byl nominován,

-

nastoupit v dobré fyzické kondici do tréninkového kempu v místě a čase stanovenými klubem a v takové kondici se udržovat po celou dobu trvání smlouvy,

-

účastnit se všech tréninků, soustředění, jakož i dalších akcí klubu směřujících k jeho propagaci,

-

neužívat léky bez předchozího souhlasu lékaře klubu, na požádání se podrobit antidopingové zkoušce,

-

bez písemného souhlasu klubu neprovozovat žádné další sporty,

-

v případě zranění či nemoci se podrobit zdravotní péči a rehabilitaci ve spolupráci s klubovým lékařem atd.

Hráč se musí podřídit pevně danému tréninkovému a zápasovému plánu a je výrazně omezen v soukromém životě. Navíc je vázán na jeden klub, i když je nespokojen, nemůže si po dobu sjednanou ve smlouvě libovolně zvolit nové působiště a smlouvu z tohoto důvodu vypovědět. Dále je klub oprávněn postoupit svá práva a povinnosti vztahující se k hráči a plynoucí z hráčské smlouvy jinému subjektu, s čímž hráč podpisem smlouvy výslovně souhlasí. Jde-li o klub působící v nižší soutěži, může být odměna hráče snížena až na pětinu původní částky. Odměna hráče bývá dána základní složkou a výkonnostními bonusy (za vstřelené branky, u brankářů za statistickou úspěšnost zákroků apod.). Všechny tyto faktory hovoří pro podřízení činnosti kolektivních sportovců pracovněprávním předpisům. Existují však argumenty podporující opačný názor, tj. chápání činnosti hráče jako poskytování samostatných služeb. Příkladem může být postavení sportovních hvězd, tzv. superstars. Tito hráči výrazně převyšují výkony ostatních a při vyjednávání s klubem o hráčské smlouvě mají spíše pozici partnera než zaměstnance. Mají výrazně vyšší plat než ostatní a v týmu privilegované postavení. Do smlouvy si nechávají zakotvit vybranou pozici 128

v sestavě mužstva nebo možnost opustit klub bez nároku na odstupné, naskytne-li se možnost odejít do zahraničí. Vystupují jako individuality a dokážou získat klubu nové sponzory, zájem fanoušků a pozornost médií. Z tohoto pohledu by šlo spíše o činnost samostatnou než závislé postavení. Jak je vztah hráče a klubu řešen v praxi? Zůstaneme-li u extraligy ledního hokeje, jednotně a povinně užívaná hráčská smlouva podléhá režimu obchodního zákoníku. Závazkový vztah mezi hráčem a klubem má povahu fakultativního obchodu podle § 262 odst. 1, smlouva je inominátním kontraktem. Hráčská smlouva stanoví, že hráči jsou osobami samostatně výdělečně činnými (dále jen OSVČ). Jelikož kolektivní sport nenaplňuje definiční znaky podnikání ani živnosti, je činnost takového sportovce považována právním řádem ČR za výkon jiné samostatně výdělečné činnosti, a to výkon nezávislého povolání. Obdobná situa i v profesionálním fotbalu, pouze s tím rozdílem, že profesionální hráčská smlouva fotbalisty se pohybuje v režimu občanského zákoníku. Odlišný přístup zastává Český svaz házené, který doporučuje svým klubům uzavírat s hráči pracovní smlouvy. Konečné rozhodnutí ale činí jednotlivé kluby, takže je s hráči většinou uzavřena dohoda o provedení práce nebo inominátní kontrakt podle § 51 občanského zákoníku. Postavení profesionálního sportovce po rozhodnutí NSS a novele ZP ze dne 29. 11. 2011 Nejvyšší správní soud vydal dne 29. listopadu 2011 rozsudek sp. zn. 2 Afs 16/2011 a novele ZP zejména přesném vymezení závislé činnosti v § 2 ZP. Aby bylo možné definovat sportovce jako zaměstnance, je nezbytné, aby tato činnost naplňovala znaky závislé práce podle zákona č. 262/2006 Sb., ZP. Definice závislé práce prošla změnou a vlivem novely ZP s účinností od 1. 1. 2012, přičemž její současné znění je následující: „závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně.“ Nová právní úprava zároveň vyžaduje, aby taková práce byla „vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě.“ Lze tedy konstatovat, že nová právní úprava rozšiřuje podmínky, na jejichž základě lze pod institut závislé práce podřídit právní vztahy mezi dvěma subjekty, 129

jelikož definičních znaků ubylo a dříve platné definiční znaky (finanční odměna, náklady zaměstnavatele, odpovědnost zaměstnavatele, pracovní doba a pracoviště) se staly podmínkou pro výkon závislé práce. Podmínka výkonu závislé práce v jednom ze tří základních pracovněprávních vztahů zůstala nezměněna. Ačkoliv zůstala definice závislé práce na první pohled nezměněna, je zřejmé, že důvodem zpřísnění, resp. rozšíření definice závislé práce je boj státu proti tzv. „švarcsystému“ a s tím spojené daňové úniky. V této souvislosti je nutné také zmínit zpřísnění sankcí podle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, který s účinností od 1. 1. 2012 stanoví pro právnické osoby, které se dopustí správního deliktu nelegální práce, pokuty od 250.000,- Kč až 10 milionů Kč. Pro „zaměstnance“ pak do 100.000,- Kč. Z výše uvedeného vyplývá, že i na profesionální sportovce v kolektivních sportech lze při naplnění výše uvedených podmínek nahlížet jako na zaměstnance. Sportovec jako OSVČ V praxi jednoznačně nejrozšířenější variantou je postavení sportovce jako OSVČ. Důvodem jsou výhody především finančního a daňového charakteru, a to jak pro kluby, tak i pro sportovce. Za současného právního stavu si OSVČ sami hradí pojistné na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti, pojistné na zdravotní pojištění a pojistné na důchodové pojištění. Za předpokladu, že by se právní vztah mezi profesionálním fotbalistou a klubem musel řídit pracovním právem, znamenalo by to v konečném důsledku zvýšení nákladů klubu na jednoho hráče o 34%. Z právního hlediska je právní vztah mezi kluby a profesionálními fotbalisty založen inominátní, tzn. nepojmenovanou smlouvou podle §§ 51 ObčZ nebo 262 nebo 269 ObchZ. Ve prospěch tohoto modelu hovoří především skutečnost, že některé instituty pracovního práva nejsou s faktickým postavením profesionálních sportovců příliš slučitelné, především právní úprava výpovědi. Pohled na profesionální sportovce z hlediska ZPD 586/1992 Sb., který umožňuje tři varianty právního postavení profesionálních sportovců: -

profesionální sportovec jako OSVČ provozující živnost, podle § 7 odst. 1 písm. b) ZDP,

-

profesionální sportovec jako OSVČ vykonávající nezávislé povolání podle § 7 odst. 2 písm. b) a

-

profesionální sportovec jako zaměstnanec podle § 6. 130

Rozdíl mezi první a druhou skupinou spočívá v tom, že se na první skupinu nahlíží jako na podnikatele, kdežto na druhou skupinu nikoliv, přičemž v praxi je většina profesionálních sportovců v kolektivních sportech zařazována pod skupinu druhé). Stejně tak i z § 4 odst. 1 písm. f) ZDP je patrné, že zákonodárce pohlíží na sportovce jako OSVČ, a to v tomto případě v souvislosti s cenami ze sportovních soutěží kde zmiňuje „poplatníky, u nichž je sportovní činnost podnikáním“. Více v kapitole 3.2.3. Profesionální sportovec z pohledu judikatury K definičnímu obsahu pojmu sportovec se vyjadřoval i Nejvyšší správní soud, a to zejména v rozhodnutí z listopadu 2011, ve kterém stanovil, že: „povaha hráčské činnosti pro sportovní klub její smluvní zakotvení formou samostatné výdělečné činnosti rozhodně nevylučuje“, přičemž se tento závěr opírá i o faktickou situaci, kdy je v praxi obecně akceptováno, že profesionální sportovec může z daňového hlediska působit též jako OSVČ. K odklonu od této obecně akceptované praxe by proto musel existovat velmi silný důvod, spočívající např. ve výslovné změně zákonné úpravy, kdy by sportovec byl explicitně zákonem označen za zaměstnance. Zároveň však Nejvyšší správní soud judikoval, že možnost postavení sportovce jako OSVČ „neznamená, že by mezi profesionálním sportovcem a klubem, za který hraje, pracovní smlouva uzavřena být nemohla či dokonce nesměla“. Toto rozhodnutí tak potvrzuje možnost variací právního postavení sportovcefotbalisty – jako zaměstnance i jako OSVČ. Je však opět nutné zdůraznit, že tento rozsudek vycházel z právní úpravy ZP před novelizací účinnou od 1. 1. 2014. K postavení sportovce se vyjadřoval i Evropský soudní dvůr, který ve své rozhodovací praxi označuje profesionální i poloprofesionální sportovce jako subjekty spadající pod definici pracovníka, neboť jejich činnost v sobě zahrnuje výdělečnou činnost. Expertní stanoviska však uvádí, že pojem pracovník z hlediska evropského práva není shodný s pojmem zaměstnanec v úpravě českého ZP. Evropský soudní dvůr několikrát potvrdil názor, podle kterého se pojem pracovník nesmí vykládat v souladu s národními právními řády členských států EU. Důvodem je snaha pod pojem pracovníka zahrnout i právní vztahy stojící mimo oblast pracovního práva. Samozřejmě, že tento problém a jeho řešení se částečně, zejména u kolektivních sportů fotbalu a hokeje, s obrovskou základnou členů, fandovskou obcí - a tím i voličů - stává oblíbeným „politikem“. 131

Na jedné straně bude stavět politiky a sportovní a obchodní lobisty a samozřejmě profesionály a členy klubů za ty, kteří budou požadovat ponechání stavu platného do 31. 12. 2011, buď s „přivřením“(výkladem) „oka státu“ a na druhé straně soudce a pracovníky příslušných ministerstev (zejména MPSV) při kontrolách, kteří budou v ruce svírat „mantinely kontroly“ – platný výklad ustanovení zákona. Co na tuto situaci budou říkat odpovědné osoby z ministerstva financí, které má na starosti naplnění „státní kasy“ (což byl jeden z důvodů zpřísnění pohledu na „švarcsystím“) si autor netroufá definovat a proto na závěr dává prostor výkladu renomované právní kanceláře. Závěr této problematiky Randl Partners, advokátní kancelář, člen ius laboris, závěr z výkladu kanceláře k rozhodnutí NSS a novému znění ZP uveřejněnému a dostupnému na webu. Jelikož v českém právním řádu není obsažena žádná zvláštní právní úprava pro činnost profesionálních sportovců, je volba právní úpravy takového právního vztahu ponechána na dohodě stran. Hráčská činnost dle Nejvyššího správního soudu nenaplňuje definici závislé práce dle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2011. Sportovní kluby tak mohly uzavírat s profesionálními sportovci hráčské smlouvy, které nejsou smlouvami pracovními a neřídí se zákoníkem práce. Je otázkou, jak se soudy a správní orgány v této souvislosti postaví k nové definici závislé práce účinné od 1. 1. 2012, která již například výkon práce za mzdu, plat nebo odměnu či v pracovní době na pracovišti nepovažuje za definiční znaky závislé práce, ale pouze její důsledky. K naplnění definice závislé práce stačí výkon práce ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a osobně zaměstnancem. Tyto znaky by z obecného pohledu mohly být považovány za splněné i v případě hráčské činnosti. Pokud by byla hráčská činnost posouzena jako závislá práce a sportovec by ji vykonával mimo pracovněprávní vztah, jednalo by se o nelegální práci, za kterou by hráči hrozila pokuta až 100 000 Kč a klubu pokuta od 250 000 Kč do 10 milionů Kč. Toto riziko by tedy kluby měly důsledně zvážit.

132

5. Smluvní vztahy sportovních subjektů, forma a obsah Vzájemné vztahy mezi sportovními subjekty vykazují velkou míru autonomie podobně jako právní úprava postavení sportu. Pro značnou rozmanitost jednotlivých vztahů (kolektivní sporty / individuální sporty), postavení sportovců (profesionál / poloprofesionál / amatér), charakter vztahů (osobní / obchodní) nebo délku vztahů (smluvní dlouhodobé – hráčské / pro jednotlivou akci – pořadatel, rozhodčí) je tato oblast velmi členitá. Svým charakterem jsou smluvní vztahy těžko zařaditelné do jedné nebo dvou právních úprav a proto je pro oblast sportu možné využít různé druhy právních kodexů pracovního, občanského nebo obchodního práva. Je potřebné si uvědomit, že na příkladu úpravy pracovního vztahu nemusí jít vždy pouze o vztahy podle ZP, ale např. u vztahu sportovců ve specializovaných střediscích ministerstva vnitra nebo ministerstva obrany může být vztah upraven i podle speciálních předpisů. Největší rozmanitost, i díky chabé opoře v obecných zákonech, ať již v ObčZ § 51 nebo v ObchZ § 269, kdy smlouva je upravena a popsána pouze v jednom paragrafu jako tzv. „inominátní“ smlouva, existuje paradoxně v úpravě sportu profesionálního. Obsah těchto smluv se tedy neopírá o žádné jiné ustanovení ve smlouvě a obsah vzájemného vztahu je vlastně vyjádřen jen smluvní úpravou. Jak je uvedeno v kapitole Chyba! Nenalezen zdroj odkazů. této publikace o specifičnosti sportu, do mnohých smluv v nerovném postavení smluvních stran (např. mezi hráčem a klubem), jsou mnohdy zakotveny do smluv ustanovení doslova „lidové tvořivosti“ (výpovědí, pokuty, zákazy apod.), kdy následně při řešeních sporů o plnění ze smluv resp .o platnost smlouvy dochází mnohdy při argumentaci stran až k úsměvným, mnohdy až tragikomickým situacím. Pro základní orientaci je ještě důležité sdělit, že ObčZ je podle svého charakteru zákonem Lex generalis (základní) a ObchZ je zákonem Lex specialis (speciálním). To znamená, že ustanovení, která neobsahuje ObchZ se dají použít podle ObčZ. Jak již bylo uvedeno v předchozích kapitolách (zejména Chyba! Nenalezen zdroj odkazů.) stát nemá prostředí sportu speciálně upraveno, a proto zejména v oblasti smluvních vztahů dochází k prolínání a kontaktu obecného práva a interních potřeb a úprav sportu. Pro potřebu této publikace pro základní správné pochopení obsahu smluvního vztahu (vznik, změna, zánik), jeho členění a možnosti použití jednotlivých druhů smluv použito toto strukturální rozdělení: Druhy smluv sportovních subjektů podle ZP, ObčZ, ObchZ (kapitola 5.1) 133

Profesionální smlouva spotovce (kapitola 5.2) Druhy smluv v marketingu (kapitola 5.3)

5.1.Druhy smluv sportovních subjektů podle ZP, ObčZ, ObchZ Tato kapitola pojednává o vhodnosti použití konkrétních smluv ve sportovním prostředí. Jak složité je v současné době správně pojmenovat situaci po novelizaci ZP účinné od 1. 1. 2012 vypovídá úryvek z veřejně dostupného vyjádření renomované kanceláře Randl Partners, člen ius laboris. Závěr z výkladu kanceláře k rozhodnutí NSS z roku 2011 a k novému znění ZP účinnému od 1. 1. 2012. „Hráčská činnost dle NSS nenaplňuje definici závislé práce dle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2011. Sportovní kluby tak mohly uzavírat s profesionálními sportovci hráčské smlouvy, které nejsou smlouvami pracovními a neřídí se zákoníkem práce. Je otázkou, jak se soudy a správní orgány v této souvislosti postaví k nové definici závislé práce účinné od 1. 1. 2012, která již například výkon práce za mzdu, plat nebo odměnu či v pracovní době na pracovišti nepovažuje za definiční znaky závislé práce, ale pouze její důsledky. K naplnění definice závislé práce stačí výkon práce ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a osobně zaměstnancem. Tyto znaky by z obecného pohledu mohly být považovány za splněné i v případě hráčské činnosti. Pokud by byla hráčská činnost posouzena jako závislá práce a sportovec by ji vykonával mimo pracovněprávní vztah, jednalo by se o nelegální práci, za kterou by hráči hrozila pokuta až 100 000 Kč a klubu pokuta od 250 000 Kč do 10 milionů Kč. Toto riziko by tedy kluby měly důsledně zvážit. Pracovní smlouva Pracovní smlouva je jednou z nejvýznamnějších pracovněprávních skutečností, neboť na jejím základě vzniká pracovní poměr mezi zaměstnavatelem a jeho zaměstnancem. Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce (ZP), v platném znění, stanoví následující tři podstatné náležitosti, bez jejichž existence pracovní smlouva vůbec nemůže vzniknout: Místo výkonu práce 134

Místo výkonu práce prostorově vymezuje závazek zaměstnance konat práci, a proto by mělo být v pracovní smlouvě specifikováno určitě. Zákoník práce stanoví, že by místo výkonu práce mělo být stanoveno názvem obce a příslušného pracoviště (např. továrny, obchodu apod.) zaměstnavatele. Případná jakákoli změna místa výkonu práce zaměstnance může být uskutečněna pouze s jeho souhlasem. Na druhou stranu je možné, aby v pracovní smlouvě bylo ujednáno místo výkonu práce alternativním způsobem. Druh práce Druh práce je obsahovou náležitostí pracovní smlouvy, která musí být stanovena dosti obezřetně, protože zakládá povinnost zaměstnance konat práci sjednaného druhu a zároveň povinnost zaměstnavatele mu práci tohoto druhu přidělovat. Zaměstnavatel tedy nemůže, vyjma specifických případů (např. dočasná neschopnost výkonu práce, po dobu odvrácení živelní katastrofy, po dobu výpovědní lhůty aj.), přidělit zaměstnanci bez jeho souhlasu práci jiného druhu. Na druhou stranu zaměstnanec má právo požadovat převedení na jiný druh práce, není-li schopen na základě lékařské zprávy vykonávat sjednaný druh práce např. z důvodu těhotenství, na základě soudního rozhodnutí aj. V těchto případech je zaměstnavatel povinen nalézt pro zaměstnance jinou pro něj vhodnou práci. Není-li to možné, zakládá to důvod pro okamžité ukončení pracovního poměru. Den nástupu do práce Ustanovení o dni sjednaném jako den nástupu do zaměstnání není pouze nezbytnou náležitostí pracovní smlouvy, ale má především význam pro samotný vznik pracovního poměru. Pracovní poměr totiž vzniká dnem, který byl v pracovní smlouvě sjednán jako den nástupu do práce, nikoli dnem skutečného nástupu do zaměstnání. V případě, že zaměstnanec nenastoupí v den sjednaný jako den nástupu do zaměstnání do práce a neuvědomil zaměstnavatele o tom, že mu v nástupu do práce brání překážka v práci, má zaměstnavatel právo okamžitě odstoupit od pracovní smlouvy. Ostatní ujednání pracovní smlouvy Neobsahuje-li pracovní smlouva žádná jiná další ustanovení vyjma výše zmíněných nezbytných náležitostí, je zaměstnavatel povinen informovat zaměstnance o dalších záležitostech týkajících se výkonu práce zaměstnance, zejména o právech a povinnostech vyplývajících z pracovního poměru pro 135

zaměstnance, a to ve lhůtě jednoho měsíce ode dne vzniku pracovního poměru. Mezi další záležitosti patří zejména: jméno a sídlo zaměstnavatele; bližší označení druhu práce a místa výkonu práce; nárok na délku dovolené na zotavenou; údaj o mzdě a způsobu odměňování, splatnosti mzdy, termínu výplaty mzdy aj.; stanovení týdenní pracovní doby a rozvržení pracovní doby. Doba trvání pracovního poměru Vedle základních náležitostí pracovní smlouvy si smluvní strany mohou sjednat další ustanovení týkající se pracovního poměru. Jedním z těchto obvyklých ustanovení je ujednání o době trvání pracovního poměru. Podle českého pracovního práva lze pracovní poměr uzavřít na dobu určitou nebo na dobu neurčitou (po 1. 1. 2012 max. 3 roky). Konkurenční doložka Zaměstnavatel se se zaměstnancem může písemně v pracovní smlouvě dohodnout na tzv. „konkurenční doložce“, jejímž účelem je chránit zaměstnavatele před zneužitím jakéhokoliv know-how, které zaměstnanec získal v průběhu výkonu pracovní činnosti u zaměstnavatele tak, že zaměstnanec se zavážet zdržet se určité činnosti po ukončení pracovního poměru u zaměstnavatele. Aby byla zajištěna platnost této doložky, měly by obsahovat následující ujednání: povinnost zaměstnance zdržet takové činnosti, jež byla předmětem činnosti zaměstnavatele; povinnost zaměstnance zdržet se nejdéle po dobu 1 roku po skončení pracovního výkonu takových aktivit, jež by měly soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele; podmínky, za kterých mohou být výše zmíněné povinnosti po zaměstnanci spravedlivě požadovány; a ujednání o možné smluvní pokutě v případě porušení výše zmíněných povinností ze strany zaměstnance Odchodné V případech, kdy byl pracovní poměr vedoucího zaměstnance založen volbou nebo jmenováním, mohou se vedoucí zaměstnanec se zaměstnavatelem dohodnout na odchodném, které bude zaměstnanci vyplaceno v případě, bude-li zaměstnanec (bez ohledu na důvody) odvolán ze své pozice před skončením 136

funkčního období. Odchodné lez sjednat pouze tehdy, byla-li smluvně dojednána konkurenční doložka. Manažerská smlouva České pracovní právo se zaměřuje především na úpravu „klasických“ pracovních vztahů založených na principu nadřízenosti a podřízenosti, zvláštní aspekty manažerské práce neupravuje. Smluvní strany si však nezávisle na tomto faktu sjednávají tzv. manažerské smlouvy i přesto, že tento smluvní typ české pracovní právo nezná. Neznamená to, že by smlouva s takovým názvem nemohla být platně upravena. Platí totiž, že smlouva se posuzuje podle obsahu, nikoli podle názvu, pod kterým je uzavřena. Pojem manažerské smlouvy bývá zmiňován zejména v souvislosti s výkonem vedoucí či řídící funkce, resp. s uzavřením pracovního vztahu na výkon těchto funkcí. Jak již bylo uvedeno, manažerská smlouva je uzavírána zejména za účelem úpravy podmínek vedoucího pracovníka / manažera vůči společnosti / zaměstnavateli. Manažerská smlouva nahrazuje smlouvu pracovní. Volbou může pracovní poměr vzniknout pouze v případech stanovených zvláštními předpisy, stanovami společnosti nebo na základě usnesení příslušných orgánů družstev nebo sdružení občanů podle zvláštních zákonů. Jmenováním vzniká pracovní poměr zejména u vedoucích zaměstnanců jmenovaných podle zvláštních právních předpisů a dále u vedoucích zaměstnanců jmenovaných do funkce zaměstnavatelem. ZP přesně stanoví, kdy se jedná o vedoucího zaměstnance a kdy tedy jmenováním vzniká pracovní poměr. Jedná se o kogentní ustanovení a zaměstnavatel se tedy nemůže libovolně rozhodnout, na jakou pozici bude zaměstnance jmenovat a na kterou nikoli. V případech, kdy pracovní poměr v souladu se ZP vzniká jmenováním či volbou, nemůže být založen pracovní smlouvou a naopak. V praxi se lze setkat také s tím, že zaměstnavatelé si při regulaci vztahů s manažerem často pomáhají použitím relevantních ustanovení ObčZ či ObchZ, na jejichž základě pak v některých případech vzniká dokonce celá smlouva. V obchodně právních vztazích však pojem manažerská smlouva spíše označuje ujednání o podmínkách výkonu funkce statutárního orgánu nebo jeho člena. Takto sjednaná smlouva mívá potom charakter smlouvy mandátní. ObchZ díky své větší flexibilitě tak bývá výhodnou alternativou pro obě smluvní strany, tedy jak manažera tak i pro samotnou společnost jako zaměstnavatele. 137

Zastává-li však ve společnosti jmenovaná osoba zároveň i funkci statutárního orgánu či člena takovéhoto orgánu, je potřeba přísně odlišovat podmínky výkonu obou těchto funkcí a je vhodné na každou z nich uzavřít jiný typ smlouvy. Manažerskou smlouvu pro úpravu podmínek výkonu jmenované funkce v souladu s pracovněprávními předpisy a typ mandátní smlouvy pro výkon funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu. Dohoda o pracovní činnosti (DPČ) DPČ je jedním ze tří základních pracovně-právních vztahů, v nichž je vykonávána závislá činnost. V praxi je využívána jak pro krátkodobější zaměstnávání, tak i pro stabilnější vztahy, včetně těch sjednávaných na dobu neurčitou. DPČ je vhodným řešením zejména tehdy, když s ohledem na rozsah potřebné práce převyšující 300 hodin za kalendářní rok nelze uzavřít DPP a sjednání pracovního poměru se zase jeví pro zaměstnavatele zbytečnou komplikací. DPČ jsou výhodné zejména v situacích, kdy rozsah pracovní činnosti na straně jedné nebo možnosti zaměstnance na straně druhé nedovolují resp. nevyžadují zaměstnání na plný pracovní úvazek. Maximální rozsah však může být na poloviční úvazek. Pokud pracovní doba u zaměstnavatele činí 40 hodin týdně, dohoda může být sjednána jen na 20 a méně hodin týdně. Dodržování sjednaného a nejvýše přípustného rozsahu poloviny stanovené týdenní pracovní doby se posuzuje ve smyslu ust. § 76 odst. 3 zákoníku práce za celou dobu, na kterou byla dohoda o pracovní činnosti uzavřena, nejdéle však za období 52 týdnů. Obsahové náležitosti dohody DPČ musí být podle ust. § 77 odst. 1 ZP uzavřena písemně a musí obsahovat podstatné náležitosti: sjednaná práce, sjednaný rozsah pracovní doby a doba, na kterou se dohoda uzavírá odměna nejméně ve výši minimální mzdy Není-li výslovně sjednán způsob zrušení, je možné ji zrušit dohodou účastníků ke sjednanému dni; jednostranně může být zrušena z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu s 15denní výpovědní dobou, která začíná dnem, v němž byla výpověď doručena druhé smluvní straně (druhému účastníku dohody). 138

Okamžité zrušení DPČ může být však sjednáno jen pro případy, kdy je možné okamžitě zrušit pracovní poměr. Dohoda o provedení práce (DPP) DPP je jedním ze třech základních pracovně-právních vztahů, v nichž může být vykonávána závislá práce. Sjednávání dohody o provedení práce a podmínky výkonu práce v tomto pracovně-právním vztahu významně pozměnila s účinností od 1. 1. 2012 novela ZP č. 365/2011 Sb. Zaměstnavatel je povinen se zaměstnancem dohodu o provedení práce uzavřít písemně, jinak je neplatná. Rozsah práce, na který se DPP uzavírá, nesmí být větší než 300 hodin v kalendářním roce u různých zaměstnavatelů. Jistě to přispěje k dalšímu rozšíření využití DPP. Do rozsahu práce, na který se DPP uzavírá, se započítává také doba práce konaná zaměstnancem pro zaměstnavatele v témže kalendářním roce na základě jiné dohody o provedení práce. Mezi týmž zaměstnavatelem a zaměstnancem tak může být sjednáno i několik dohod o provedení práce v jednom kalendářním roce, třeba opakovaně, ovšem rozsah práce v nich dohromady (celkově) nesmí přesáhnout 300 hodin za kalendářní rok. Dohoda o provedení práce může být uzavřena i na déle trvající pracovní výkon, např. na dobu jednoho roku, ale event. i na delší dobu nebo také na dobu neurčitou. Počet sjednaných resp. odpracovaných hodin však nesmí být vyšší než 300 za kalendářní rok. Obsahové náležitosti dohody V dohodě o provedení práce musí být uváděna doba, na kterou se tato dohoda uzavírá. Lze proto konstatovat, že vedle zákonem výslovně předepsaných obsahových náležitostí: doby, na kterou se dohoda uzavírá, výše sjednané odměny a podmínek jejího poskytování, dohoda z povahy věci má obsahovat dále přinejmenším: specifikaci sjednané práce (vymezení pracovního úkolu), případně předpokládaný rozsah práce, pokud event. nevyplývá přímo z vymezení pracovního úkolu. Zákoník práce neupravuje způsob skončení (rozvázání) dohody o provedení práce. Zpravidla je však dohoda o provedení práce uzavírána na dobu určitou, která musí 139

být nově v dohodě uvedena, termín skončení dohody tak vyplývá ze sjednaného obsahu dohody o provedení práce. Z povahy dohody o provedení práce vyplývá, že tato dohoda končí provedením dohodnutých prací (splněním pracovního úkolu). Pokud účastníci dohody (smluvní strany) považují za potřebné upravit i další způsoby (kupř. předčasného) skončení pracovně-právního vztahu, než jen uplynutím doby nebo splněním pracovního úkolu, je třeba, aby si je dohodli. Rozdíly oproti pracovnímu poměru Na na DPP se nevztahuje převedení na jinou práci a přeložení, očasného přidělení, odstupného, pracovní doby a doby odpočinku, překážek v práci na straně zaměstnance, dovolené, skončení pracovního poměru, odměňování a cestovních náhrad. Cestovní náhrady je však možné poskytnout i zaměstnanci, který koná pro zaměstnavatele práci na základě DPP a DPČ. Pojistné odvody u DPP Z příjmů z DPP nad 10 000 Kč měsíčně se bude nově platit sociální a zdravotní pojištění. Před novelou se u dohod o provedení práce pojistné neodvádělo. Do vyměřovacího základu pro sociální a zdravotní pojištění se dohoda o provedení práce zahrne až při překročení hranice 10.000 Kč. Pokud stejný zaměstnanec u jednoho zaměstnavatele bude mít souběžně vyplaceny dvě a více dohody, je potřeba rozlišovat pojištění zdravotní a sociální. Pro posouzení povinnosti zahrnout příjem ze souběžných dohod do vyměřovacího základu pro sociální pojištění je potřeba příjmy ze všech dohod sečíst. Pro posouzení povinnosti zahrnout příjem ze souběžných dohod do vyměřovacího základu pro zdravotního pojištění se příjmy nesčítají. Z DPP, která je předmětem vyměřovacího základu pro sociální pojištění vzniká zaměstnanci nárok na nemocenské pojištění a tedy i nárok na výplatu dávek nemocenského pojištění (pracovní neschopnost a peněžitá pomoc v mateřství). Smlouva o zprostředkování §§ 642 – 651 ObchZ Smlouvou o zprostředkování se zprostředkovatel zavazuje, že bude vyvíjet činnost směřující k tomu, aby zájemce měl příležitost uzavřít určitou smlouvu s třetí osobou, a zájemce se zavazuje zaplatit zprostředkovateli za tuto službu úplatu (provizi).

140

Nárok na zaplacení provize vzniká zprostředkovateli v okamžiku, kdy je za jeho součinnosti uzavřena smlouva, o jejíž zprostředkování se jednalo, nedohodnou-li se strany smlouvy jinak. Smlouva o obchodním zastoupení §§ 652 – 663 ObchZ Nárok na provizi vzniká zástupci rovněž v případě, kdy závazek třetí osoby vůči zastoupenému zanikl nebo splnění tohoto závazku se oddálilo z důvodu, za něž odpovídá zastoupený. Tento nárok vzniká obchodnímu zástupci také tehdy, došlo-li k uzavření obchodu nebo ke splnění závazku třetí osoby teprve po zániku smlouvy o obchodním zastoupení, jestliže zastoupený využil k uzavření smlouvy činnosti obchodního zástupce, která byla uskutečněna za trvání jeho závazku. Smlouva o obchodním zastoupení, zakládá závazkově právní vztah, v němž se obchodní zástupce zavazuje, že bude pro zastoupeného vyvíjet činnost směřující k uzavírání určitého druhu smluv (obchodů). Zastoupený se mu za to zavazuje zaplatit úplatu ve formě provize. Smlouva vyžaduje písemnou formu. Kromě své dlouhodobosti se smlouva o obchodním zastoupení se od ostatních obstaratelských smluv odlišuje také tím, že se její úprava omezuje výhradně na ustanovení ObchZ. Mandátní smlouva podle ObchZ §§ 566-576 Pověřená osoba (mandatář) se zavazuje pro mandanta za úplatu jménem mandanta a na jeho účet nějakou obchodní záležitost. Mandátní smlouva patří mezi relativní obchody, tedy že její použití je závislé na povaze subjektů smlouvy. Mandátní smlouvu lze uzavřít pouze mezi podnikateli, tedy musí být oboustranně obchodní. Mandátní smlouva nezahrnuje v sobě výsledek činnosti. Závazek ze smlouvy je tedy splněn i pokud mandatář vyvíjel činnost k dosažení výsledku, a výsledek se přesto nedostavil. Smlouva tedy může být uzavřena ústně, písemně či konkludentním způsobem. Pouze pokud předmět smlouvy spočívá v právních úkonech, pro něž je předepsána písemná forma, je nutné uzavřít smlouvu písemně. Předmět mandátní smlouvy je zařízení určité obchodní záležitosti. To může spočívat i v právních úkonech nebo v jiné činnosti. Mandátní smlouva je vždy úplatná. Pokud by ve smlouvě bylo uvedeno, že mandatář zařídí obchodní záležitost bezplatně, nešlo by již o mandátní smlouvu, neboť by nebyl plněn pojmový znak smlouvy. 141

Mandant je povinen zaplatit i náklady, které mandatář musí vynaložit při plnění svého smluvního závazku, pokud ve smlouvě není stanoveno, že tyto náklady jsou zahrnuty již v úplatě. Mandatář musí jednat vždy s vynaložením odborné péče. Pokud tak stanoví smlouva, musí mandatář zařídit záležitost pouze osobně. Mandatář musí respektovat pokyny mandanta, od pokynů se může mandatář odchýlit pouze pokud je to nezbytné, je to v zájmu mandanta a nemohl včas obdržet jeho souhlas. Mandant může smlouvu kdykoli vypovědět. Výpověď nabývá účinnosti dnem oznámení mandatáři. Mandatář může vypovědět smlouvu s účinností ke konci kalendářního měsíce následující po měsíci, v němž byla výpověď doručena mandantovy. Ve smlouvě lze domluvit pozdější účinnost výpovědi. Při předčasně a řádně ukončením smlouvy má mandatář nárok na úhradu vynaložených nákladů a na přiměřenou část úplaty. Příkazní smlouva podle ObčZ §§ 724-732 Příkazní smlouvou se zavazuje příkazník, že pro příkazce obstará nějakou věc nebo vykoná jinou činnost. Příkazník je povinen jednat při plnění příkazu podle svých schopností a znalostí. Od pokynů příkazcových se příkazník může odchýlit jen tehdy, je-li to nezbytné v zájmu příkazce a nemůže-li včas obdržet jeho souhlas; jinak odpovídá za škodu. Příkazník je povinen provést příkaz osobně. Svěří-li provedení příkazu jinému, odpovídá, jako by příkaz prováděl sám; dovolil-li však příkazce, aby si ustanovil zástupce, nebo byl-li tento nezbytně nutný, odpovídá příkazník pouze za zavinění při volbě zástupce. Příkazník je povinen podat příkazci na jeho žádost všechny zprávy o postupu plnění příkazu a převést na příkazce všechen užitek z provedeného příkazu; po provedení příkazu předloží příkazci vyúčtování. Příkazce je povinen, není-li jinak dohodnuto, poskytnout příkazníkovi předem na jeho žádost přiměřené prostředky nezbytné ke splnění příkazu a nahradit příkazníkovi potřebné a užitečné náklady vynaložené při provádění příkazu, a to i když se výsledek nedostavil. Příkazce je dále povinen nahradit příkazníkovi kromě zaviněné škody i tu škodu, která vznikla v souvislosti s výkonem příkazu. Utrpí-li příkazník při výkonu příkazu škodu jen náhodou, může se domáhat náhrady pouze tehdy, zavázal-li se provést příkaz bezplatně; nedostane však více, než by mu náleželo jako obvyklá odměna, kdyby byla sjednána. 142

Příkazce je povinen poskytnout příkazníkovi odměnu pouze tehdy, jestliže byla dohodnuta nebo je obvyklá, zejména vzhledem k povolání příkazníka. Příkazce je povinen poskytovat odměnu, i když výsledek nenastal, ledaže nezdar jednání byl způsoben porušením povinnosti příkazníka. Zánik příkazní smlouvy Pro zánik příkazní smlouvy se použijí přiměřeně ustanovení o zániku plné moci (§ 33b). Zanikla-li příkazní smlouva odvoláním, je příkazce povinen nahradit příkazníku náklady vzniklé do odvolání, utrpěnou škodu a přísluší-li příkazníkovi odměna,i její část odpovídající provedené práci. To platí i tehdy, bylo-li dokončení příkazního jednání zmařeno náhodou, ke které nedal příkazník podnět. Mandátní smlouva vs. smlouva příkazní Šestice důležitých rozdílů mezi mandátní a příkazní smlouvou: -

Kvalita plnění povinností Příkazní smlouva: Příkazník je povinnen jednat „jenom“ dle svých znalostí a schopností. Požadavky na kvalitu příkazníkem odvedené činnosti se však budou stupňovat pokud bude vykonávat daný příkaz v rámci svého oficiálního předmětu podnikání. Mandátní smlouva: Mandatář musí vždy jednat s maximální odbornou péčí.

-

Přímé a nepřímé zastoupení Příkazní smlouva: Zde je možné, jak přímé tak nepřímé zastoupení (problematika definice přímého a nepřímého zastoupení byla vysvětlena v textu výše) Mandátní smlouva: Je možné pouze přímé zastoupení, nepřímé nepřipadá v úvahu.

-

Úplatnost Příkazní smlouva: Fakultativně, tj. může být a nemusí. Mandátní smlouva: Obligatorně, tj. musí být vždy úplatná, jinak se již nejedná o mandátní smlouvu.

-

Náhrada nákladů Příkazní smlouva: Jsou uhrazeny všechny potřebné a užitečné náklady. Mandátní smlouva: Mandatáři musí být uhrazeny veškeré nutně a účelně vynaložené náklady při plnění závazku, tyto ovšem mohou být zahrnuty v úplatě. 143

-

Osobní provádění příkazu Příkazní smlouva: Musí být vždy, leda že by příkazce smluvně dovolil zástupce. Mandátní smlouva: Není obligatorní. Osobní výkon prováděného příkazu však může být zakotven v mandátní smlouvě.

-

Obchodní povaha vyřizované záležitosti: Příkazní smlouva: fakultativně. Mandátní smlouva: obligatorně, tj. musí být vždy a v každém případě.

Smlouva stanovená střešní organizací – agentská smlouva Vzor FIFA, Standardní smlouva o zastupování agentem ve fotbale (křestní jméno, příjmení hráčského agenta, přesná adresa a jméno firmy) (křestní jméno, přezdívka, příjmení, přesná adresa, datum narození hráče nebo jméno klubu a přesná adresa) se dohodli na uzavření následující smlouvy o zastupování: Trvání. Tato smlouva je platná po dobu (počet měsíců, maximálně 24) Vstoupí v platnost (přesné datum) a vyprší (přesné datum) Odměna. Vyplácet agentovi odměnu za vykonanou práci smí pouze klient. Klientem je hráč: Agent obdrží odměnu ve výši x % pracovní

hrubého ročního základního platu hráče dle

smlouvy, kterou agent pro hráče vyjednal či znovuvyjednal, splatnou

následovně: (varianta) celková částka na začátku platnosti / roční splátky na konci každého roku trvání Klientem je klub: Agent obdrží odměnu ve výši x splatnou najednou. (přesná částka a měna) Exkluzivita Strany se shodly, že práva přecházejí na hráčského agenta výlučně / nevýlučně Další ustanovení Jakákoliv další zvláštní ustanovení, která jsou ve shodě s zásadami směrnice pro hráčské agenty, musí být ke smlouvě přiložena a uložena u příslušného svazu. Závazná legislativa Strany souhlasí s dodržováním statutů, směrnice, direktiv a rozhodnutí příslušných orgánů FIFA, konfederací a příslušných svazů, stejně jako zákonů řídících pracovní umístění a další domácí legislativy, dále mezinárodního práva a platných smluv. 144

Strany souhlasí, že všechny případné nároky budou uplatňovat u orgánů příslušného svazu či FIFA. Obracet se k civilnímu soudu je zakázáno, pokud nejde o specifický případ výslovně zmíněný ve směrnicích FIFA. Nepojmenovaná – inominátní - smlouva § 51 ObčZ a § 269 ObchZ Judikát NS Rozsudek NS sp.zn. 33 Cdo 1977/2007, ze dne 9.9.2009 U nepojmenovaných smluv určují obsah smlouvy sami její účastníci, kteří si upraví vzájemná práva a povinnosti, jež tvoří obsah smlouvy, která je právním důvodem jejich vzniku. Teprve není-li v určité otázce účastníky nic smluveno, použijí se na závazkový právní vztah, vzniklý z nepojmenované smlouvy, analogicky ta zákonná ustanovení, která upravují závazkový právní vztah obsahem a účelem nejbližší. Podrobně v následující kapitole 5.2.

5.2.Smlouva profesionálního sportovce Jak vyplývá ze vzájemného vztahu práva a sportu, sport nemá své vlastní právní odvětví, kam by bylo možné jednotně subsumovat veškeré vztahy vznikající v rámci tohoto institutu. Tato skutečnost způsobuje nepřehlednost těchto vztahů a zejména v případě právních vztahů sportovního klubu a profesionálního sportovce vzniká tendence k „bagatelizaci“ práva a zneužití jednotlivých ustanovení ve prospěch silnější strany. Více v kapitole 4.6 Právní režim profesionálních smluv V právním systému ČR vznikají tzv. sportovní smlouvy prostřednictvím tří právních odvětví: pracovní, obchodní a občanské právo. Co se týče podřazení těchto tzv. sportovních smluv pod pracovní právo a klasifikovat je jako pracovní poměr, nedostává se tomuto modelu praktického použití, ačkoliv sportovce judikatura ESD pod pojem „pracovník“ zařazuje. Profesionální smouva ve vztahu k pracovnímu právu Ve vztahu profesionálního sportovce k pracovnímu právu vyvstává neustálá polemika, zejména co se týče kolektivního sportovce a netrpělivě se očekává vývoj po novele ZP účinné od 1. 1. 2014. K tomuto tématu panuje názorová mnohost, každopádně nelze profesionálního sportovce podřadit pod veškeré normy ZP, neboť se charakter sportovní činnosti a vztahu vyplývajícího z tzv. sportovní smlouvy s těmito normami neslučuje. Ale 145

právě upřesnění § 2 ve vztahu k charakteru závislé práce, naplňuje kolektivní sportovec znaky závislé práce ve smyslu příslušných ustanovení ZP. V rámci pracovního práva ovšem exitují instituty se sportem neslučitelné. Jako příklady si uvedeme ustanovení o době pracovního poměru a o možnostech jeho výpovědi apod. Zatímco v tzv. inominátních smlouvách se zpravidla uzavírají smlouvy mezi kluby a sportovci podle autonomních úprav sportovních asociací na dobu určitou v trvání od 1 do 5 let (např. podle pravidel FIFA) a na dobu neurčitou se zásadně neuzavírají. V pracovním právu se většina smluv uzavírá na dobu neurčitou a pracovní smlouva na dobu určitou je omezena maximální délkou trvání 3 roky. (umožněno novelou, když do 31. 12. 2011 to bylo pouze 2 roky). Zde nastává první zásadní disproporce mezi možnostmi práva pracovního na jedné straně a občanského / obchodního, na straně druhé. Podobně nekompatibilní je institut výpovědi v pracovním právu, kde by se musely zohlednit výpovědní důvody v §50 a násl. zákoníku práce, což by velmi znevýhodnilo sportovní klub. Záměr upravit postavení profesionálního kolektivního sportovce pracovní smlouvou s řadami výjimek je samozřejmě legitimní a ČR patří mezi několik výjimek v Evropě, kde tomu tak není. Na druhé straně absence úpravy obecného práva pro toto řešení je nepochopitelně po dvaceti letech (pseudo) profesialismu zanedbána a v současnésti je sportovní prostředí ohroženo obecnou snahou o zamezení tzv. Švarcsystému. Je v této „nepřipravené“ situaci značně diskutabilní, které instituty pracovního práva ve vztazích profesionálního kolektivního sportovce a sportovního klubu ještě použít a které vynechat. Zato varianta by byla poměrně složitá zejména co se týče mediace se sportovními kluby, jelikož by vytvoření pracovní smlouvy sportovce stavělo do silnějšího právního postavení než se nachází v rámci tzv. sportovní smlouvy. Tento návrh je sice “opačnou alternativou” k obchodněprávnímu režimu, je ale řešením dané situace (v případě, že zákonodárci operativně nezasáhnou), nikoliv pouze “ponecháním profesionálního sportovce občanskoprávnímu režimu”, jelikož toto řešení je důsledkem neexistence shody nad právním postavením profesionálního sportovce (viz judikát NSS z 29. 11. 2011 v kapitole 4.6) a příslušné právní úpravy.

146

Profesionální smlouva ve vztahu k občanskému právu Profesionální smlouva v občanskoprávním režimu je uzavírána zejména mezi sportovním klubem obchodní společností (a.s. nebo s.r.o.) a to proto, že občanské sdružení není zřízeno za účelem podnikání jako hlavní činnosti. Smlouva je uzavírána jako inominátní – speciálně neupravený - konktrakt dle § 51ObčZ. Inominátní kontrakt v občanskoprávním režimu je obecně dovolen za předpokladu, že nejsou v rozporu s obsahem nebo účelem ObčZ. Práva a povinnosti smluvních stran jsou specifikovány co nejpřesněji, pokud tomu tak není, je třeba aplikovat ustanovení o takových smlouvách, které jsou inominátnímu kontraktu svým obsahem a účelem, resp. povahou nejbližší - tzv. analogie zákona , což neznamená jen použití norem ObčZ, ale všech norem občanského práva jako celku, ať se nacházejí v kterémkoliv zákoně. Varianta občanskoprávní smlouvy je pro OSVČ doporučována. Sým obsahem se neliší od režimu obchodněprávní inominátní smlouvy, kterou opravuje ObchZ v § 269. Viz dále. Oba právní režimy mají svá specifika. Pro variantu občanskoprávní hovoří postavení sportovce jako fyzické osoby, pro variantu obchodněprávní zase větší variabilita a opora v nepřímých a komplexnější úpravu ObchZ.

ujednáních

a specifickém

projevu

vůle

Profesionální smlouva ve vztahu k obchodnímu právu Úprava obchodních závazkových vztahů v ObchZ je zvláštní úpravou, přičemž obecnou úpravou v tomto smyslu je právní úprava soukromého závazkového práva obsažená v ObčZ. ObchZ sice stanoví vymezení pojmu podnikání – “soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku” , ale v našem právu platí zásada formality podnikatelského statutu. Podnikatelem je tedy ta osoba, která splňuje znaky podle §2 odst. 2 ObchZ, ač třeba nesplňuje všechny atributy ObchZ. Vycházíme-li z toho, že podle definičních znaků živnosti je individuální i kolektivní sportovec naplňuje a tím je způsobilý k provozování živnosti nemusíme je dále rozebírat při vymezení pojmu podnikatel. Po “úniku” do ObchZ se nabízí subjektům daného vztahu možnost vyhnout se nepříjemné kogentní úpravě konkrétního smluvního typu (§§ 261 a 262 ObchZ) uzavřením inominátního konktraktu podle § 269 ObchZ. Toto krátké vyhodnocení ukazuje na to, co je problém celé oblasti sportu a práva a to, že pozice smlouvy upravující sportovní vztahy neexistencí komplexní právní úpravy sportovního práva bez dalšího postrádají exaktní možnost výkladu. 147

Je proto nezbytně nutné nalést ve smlouvách nějaké nepřímé smluvní ujednání. A to se ve většině profesionálních smluv daří v závěrečných ustanoveních, kdy se strany zavazují, že “budou vzájemná práva a povinnosti uplatňovat v souladu s předpisy národních a nadnárodních asociací”. Profesionální sportovec je totiž vždy členem institucionálního rámce daného sportovního odvětví, které mimo jiné organizuje a zajišťuje fungování sportovních soutěží na příslušném území, kde hráč za svůj sportovní výkon dostává od sportovního klubu odměnu. Svým členstvím tedy tento sportovec nabývá určitá práva a povinnosti vůči institucionálnímu rámci příslušného sportovního odvětví, popř. zastřešujícího občanského sdružení. Zároveň nabývá skrze členský vztah určitá práva a povinnosti vůči sportovnímu klubu, který má dle míry vyspělosti daného sportovního odvětví různé interní předpisy stanovující jednotlivá práva a povinnosti pro profesionální sportovce. Ve většině sportovních odvětví se jedná o kombinaci občanského sdružení dle zákona o sdružování občanů a akciové společnosti nebo společnosti s ručením omezeným. Profesionálnímu sportovci pak vyplývá povinnost dodržovat předpisy institucinálního rámce z členského vztahu k jeho prvkům a navíc má zakomponovány ve smlouvě často další povinnosti s odkazem na předpisy obchodního nebo občanského práva. Předpisy citovaných střešních a mezinárodních zájmových organizací jsou velmi různorodé, od obecných cílů a poslání těchto organizací až po stanovení výše výchovného při přestupu hráče mladšího 23 let. Je to ve své podstatě rámec sportovních norem vytvořený uvnitř autonomního prostředí sportu. Z výše uvedeného vyplývá velice nejasný závěr, jelikož nelze s jistotou říci, o který druh nepřímých smluvních ujednání vlastně jde. Žádná relevantní literatura nám nezodpověděla otázku, zda-li odkaz v tzv. sportovní smlouvě v režimu obchodního práva na “soulad s předpisy střešní a mezinárodní zájmové organizace ve sportu” lze považovat za odkaz na obchodní zvyklosti v daném odvětví nebo jsou v tomto odkazu zahrnuty částečně i obchodní podmínky a nebo se jedná “pouze” o pomocné ustanovení pro interpretační pravidla v §266 ObchZ. Neřešenost této otázky nejspíše vyplývá z nejasností nad právním režimem tzv.sportovních smluv jako takových, popřípadě nad celým sportovním právem. Obsah profesionální smlouvy sportovce (dále jen smlouva) Subjekty 148

Subjektem smlouvy je vždy profesionální sportovec, tj. fyzická osoba, buďto provozující živnost nebo nebo fyzická osoba – OSVČ. Druhým subjektem je vždy sportovní klub, ať už ve formě akciové společnosti nebo společnosti s ručením omezeným. Profesionálního sportovce si dále rozdělíme do tří kategorií dle věku : osoby mladší 15 let, osoby mezi 15 a 18 lety a osoby starší 18 let. U osob mladších 15 let užijeme příslušná ustanovení střešních občanských sdružení či mezinárodních sportovních institucí o evidenci tzv. sportovních smluv. Ne každé sportovní odvětví těmito předpisy disponuje, jedná se především o vyspělejší sportovní odvětví. Směrnice pro evidenci profesionálních a neamatérských smluv v článku II. stanoví, že „profesionální smlouvu lze uzavřít s hráčem, který dovršil 15 let věku. Den účinnosti takové profesionální smlouvy však nesmí předcházet dni, kdy hráč ukončí povinnou školní docházku“. Vzhledem k sportovnímu odvětví fotbal působí tato sportovní norma jako kogentní ustanovení, od kterého se nelze odchýlit. Toto ustanovení rovněž vyplývá z předpisů nadnárodní asociace. Dále zde máme hráče mezi 15 a 18 let věku ve sportovním odvětví fotbal, jejichž licenční kluby mají jakési „prioritní právo k vyjednávání o uzavření tzv. sportovní smlouvy“. Až když licenční klub nenabídne hráči návrh na uzavření smlouvy, může hráč uzavřít tuto smlouvu i s jiným sportovním klubem. Smlouva s hráčem mezi 15 a 18 lety věku navíc nesmí přesáhnout délku trvání 3 roky. V souvislosti s uzavíráním tzv. sportovních smluv zmíníme i příslušná ustanovení o zastoupení. Co se týče profesionálního sportovce, jedná se zejména o zákonného zástupce při uzavírání smluv osobami mladšími 18 let. Z hlediska zplnomocnění dle §31 a násl.ObčZ se v profesionálním sportu jedná zejména o smlouvy profesionálních sportovců s agenty / manažery, kteří jim zprostředkovávají uzavření smlouvy. Plná moc buďto bývá přímo součástí smlouvy s agentem, nebo jde o samostatnou listinu. Úvodní ustanovení Úvodní ustanovení obsahuje především předmět a účel smlouvy. Někdy tomuto ustanovení předchází “tzv. preambule”, kde je povětšinou obsaženo prohlášení o živnostenském oprávnění subjektů, někdy je tam vyjádřen i účel smlouvy, či konstatování existence jiného závazkového vztahu. Je zde povětšinou vyjádřen závazek hráče (jakožto definované smluvní strany) “poskytovat klubu svoji činnost hráče za podmínek ujednaných touto smlouvou” nebo “dohoda smluvních stran o dočasném exkluzivním vykonávání činnosti hráče za úplatu pro konkrétní družstva klubu”. 149

Zahraniční smlouvy zase vymezují závazek hráče v překladu výrazem pro “pracovat” , aniž by se jednalo o pracovní smlouvu. Závazek sportovního klubu je fixován především na “placení odměny za podmínek ujednaných touto smlouvou”. V některých smlouvách se objevuje ustanovení, že “klub se na dobu platnosti smlouvy stává za splnění podmínek této smlouvy a za sjednanou odměnu oprávněným výlučným uživatelem fyzických a psychických schopností hráče v oblasti sportovního odvětví”. Souhrně k těmto ustanovení lze říci, že uvozují předmět smlouvy, tj. “poskytnutí výkonů sportovní činnost hráče sportovnímu klubu”. Výklady jednotlivých pojmů lze dovodit z nepřímých smluvních ujednání předpisu mezinárodní sportovní instituce o profesionálních smlouvách či o přestupu hráčů, nebo stanov střešního občanského sdružení , kde je většinou obsažen výklad pojmů vzhledem k danému sportovnímu odvětví. Je většinou složité se v těchto předpisech zorientovat, neboť mnoho z nich se vzájemně neshoduje či jsou dokonce některá ustanovení v rozporu s právem EU. Stěžejním poznatkem je ale skutečnost, že zde máme skrze sportovní normy určen “sportovněprávní rámec” pro uzavírání smluv, který je samozřejmě pro každé sportovní odvětví specifický a mnohdy bohužel neúplný. Uvedení účelu smlouvy je podstatné zejména k výkladu jednotlivých pojmů v souladu s tímto účelem a také k možnosti použití ustanovení o zmaření účelu smlouvy a to v případech, kdy smlouva je uzavřena podle ObchZ. Nejčastěji je účel smlouvy vyjádřen slovy: “Vzhledem k tomu, že sportovní klub má zájem využít činnosti hráče v družstvu klubu a hráč má zájem tuto činnost pro klub vykonávat, rozhodli se účastníci mezi sebou uzavřít smlouvu o provozování sportovní činnosti”. Další ustanovení se objevuje i v určení právního režimu a určení smluvního typu, respektive inominátního kontraktu. Po úvodních ustanoveních jsou určeny možnosti doby trvání smlouvy. Délka smlouvy Délka trvání smlouvy se nejčastěji uvádí na dobu určitou jako přesné, datované rozmezí (například od 1.7.2010 do 31.6.2011 – doba jedné sezóny). Toto rozmezí zpravidla začíná zároveň se začátkem sportovní přípravy hráčů ve sportovním klubu. Záleží pak na specifikách jednotlivých sportovních odvětví, kde každé má jiný průběh sportovní soutěže. Smlouva může být uzavřena na celý kalendářní rok nebo pouze na určitou jeho část. Od toho se pak odvíjí počet placených měsíců. 150

S charakterem uzavřené smlouvy souvisí i věk sportovce, kde mladší sportovci mohou uzavírat smlouvy na větší počet měsíců v roce a starší sportovci na menší počet. S délkou trvání smlouvy souvisí i tzv.opční právo, což ve sportovní oblasti znamená právo přednostního zahájení vyjednávání s mateřským klubem o uzavření smlouvy. Co se týče předpisů a řádů střešních občanských sdružení k unifikaci smluv, máme zde příklad Směrnice pro evidenci profesionálních a neamatérských smluv ze sportovního odvětví fotbal, která ve svém obsahu stanoví nejkratší (1 rok) a nejdelší (5 let) dobu trvání pro smlouvu ve fotbale. Toto ustanovení je dále specifikováno pro hráče mladší 18 let. S těmi lze uzavřít smlouvu nejdéle na dobu tří let. Jak je vidět, má střešní asociace, popřípadě mezinárodní sportovní instituce daného sportovního odvětví zásadní význam i co se týče specifikace jednotlivých náležitostí smluv v případě, že je tato instituce svými předpisy či řády upravuje. Práva a povinnosti smluvních stran Práva a povinnosti dle smlouvy nabývají velmi specifického obsahu, ať už vzhledem ke kterémukoliv právnímu odvětví. Je zde vyjádřena specifičnost celého smluvního vztahu a také i v jistém ohledu potřeba autonomie sportu. Obsah závazkového vztahu je často naplněn výrazy a pojmy specifickými pro dané sportovní odvětví či obecně pro sport. Některé tyto pojmy lze vyložit dle nepřímých ujednání vztahující se ke smlouvě, jiným je zapotřebí prováděcího dokumentu či přílohy ke smlouvě, která ovšem většinou chybí. Jako základní rozdělení určení práv a povinností smluvních stran při sjednání tzv. sportovní smlouvy si určíme dvě kategorie: závazky hráče a závazky sportovního klubu. Mezi závazky sportovního klubu patří závazky vyplývající z přímých a nepřímých ujednání. Jsou to především povinnosti poskytovat hráči peněžitá a nepeněžitá plnění – odměnu, zapůjčení či darování sportovních potřeb, hrazení nákladů na sportovních utkáních, soustředěních či přátelských zápasech , dále jsou to povinnosti související s odborným sportovním rozvojem hráče, zejména zajištění podmínek pro trénování, regeneraci, rehabilitaci, apod. Dále jsou zde povinnosti související s dobou plnění – zpravidla poskytnutí hráči jeden den v týdnu volno, popřípadě kumulovaně po skončení soutěžního období. V neposlední řadě je to povinnost uvolnit hráče do reprezentačního družstva, což je povinnost obvykle i vyplývající i z příslušných předpisů střešních asociací. 151

Mezi závazky hráče patří především dvě kategorie povinností: sportovního a nesportovního charakteru. Do té první skupiny patří především výkon sportovní činnosti hráče, účast na trénincích, sportovních utkáních, soustředěních apod. S tím souvisí povinnosti obecnějšího charakteru jako “dbát o svou fyzickou kondici” či “dodržovat zásady životosprávy” atd. Existuje mnoho modifikací těchto povinností hráče. Problematické je ku příkladu obecné ustanovení “vyvíjení maximálního úsilí k dosažení cílů klubu”. Mezi závazky nesportovního charakteru patří zpravidla zachování mlčenlivosti o skutečnostech souvisejících s činností klubu, nevykonávat jinou sportovní činnost, chránit majetek klubu, uznávat stanovy klubu, nezúčastňovat se sázek, používat na akcích klubu výhradně klubové oblečení apod. Jelikož jsou jednotlivá práva a povinnosti vzhledem ke každému sportovnímu odvětví značně individuální, jsou vyjmenovány pouze základní kategorie obsahu závazkového vztahu s naznačením problému v nedostatku specifikace jednotlivých pojmů. Odměna a její modifikace Odměna profesionálního sportovce lze zpravidla rozdělit na základní odměnu a prémiový řád. Základní odměna může být rozepsána na pravidelné měsíční plnění v závislosti na délce trvání smluvního vztahu, nebo je psána jako jednorázová odměna za příslušné soutěžní období. Ve většině případů je ale odměna stanovená jako měsíční plnění v závislosti na délce trvání smlouvy. Prémiový řád je pak pohyblivou složkou odměny, přičemž jí lze dále rozdělit na individuální a kolektivní prémie. Individuální prémií je odměna pro jednotlivého sportovce, ta kolektivní je rozdělení určité finanční částky mezi více sportovců, přičemž každý z nich může dostat jinou částku s ohledem na jeho míru kvality jeho sportovní činnosti. Individuální prémie může být odvislá buď od vyhraných zápasů , celkového umístění v dané sportovní soutěži, umístění hráče v tabulkách nejlepších hráčů specifické sportovní činnosti, různé jednorázové bonusy za výkon hráče v daném soutěžním utkání apod. V souvislosti s prémiovým řádem se vyskytuje velmi zajímavá skutečnost: zkrácení odměny. Krácení odměny může být vyjádřeno hned několika způsoby: buďto se jedná o smluvní pokutu pro hráče za porušení určité povinnosti vyplývající z tzv. sportovní smlouvy, nebo krácení jeho odměny o určitou procentuální část 152

v závislosti na rozhodnutí vedení klubu (většinou je procentuálně stanovené maximální možné krácení odměny). Je otázkou, co je z hlediska soukromého práva krácení odměny o procentuální část. Smluvní pokuta jakožto institut zajištění závazku může být obecně určena i jako procentní sazba z určitého základu, například jako cena plnění. V dohodě o smluvní pokutě musí být dále jednoznačně označena povinnost, za jejíž porušení se smluvní pokuta sjednává. Ve smlouvách je základ, který se posléze může procentuálně krátit, odměna hráči od sportovního klubu za “exkluzivní” provozování sportovní činnosti. Nutno ještě zmínit, že co se týče problematiky smluvní pokuty, je zde ještě podstatný rozdíl mezi obchodněprávním a občanskoprávním režimem smluv. V režimu obchodněprávním totiž nemají okolnosti vylučující odpovědnost vliv na povinnost platit smluvní pokutu, zatímco v občanskoprávním ano. V tomto režimu se tedy nezbavíme povinnosti platit smluvní pokutu důkazem nedostatku zavinění při porušení smluvní povinnosti. Ve smlouvách je pak zpravidla sjednání smluvní pokuty zároveň i paušalizací náhrady škody, neboť není ve smlouvě sjednáno jinak. Odchylná úprava smluvní pokuty v ObchZ umožňuje soudu smluvní pokutu snížit (moderovat), soud ovšem musí přihlížet zejména k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Smluvní pokuta navíc po snížení soudem nesmí být nižší než škoda vzniklá do doby soudního rozhodnutí. Ustanovení o odměňování jsou pro profesionálního sportovce nejdůležitější ustanovení, jelikož jsou zde časté tendence k využívání institutu procentuálního krácení odměny sportovním klubem s odkazem na velmi neurčité povinnosti tohoto sportovce. Je otázkou, zda-li jsou tato ustanovení neplatná dle §39 ObčZ (se zohledněním §267 odst.1 ObchZ), nebo zda lze určitost vyložit pomocí nepřímých ujednání obsažených v předpisech a řádech ostatních subjektů institucionálního rámce nebo v zákoně. Odstupné jako specifická možnost ukončení smluvního vztahu Z hlediska způsobů ukončení smlouvy bývá většinou výčet následujících možností: splněním uplynutí doby, na kterou byla smlouva sjednána (dle §578 ObčZ), dohodou smluvních stran o zrušení závazku (dle §572 odst.2 ObčZ), rozvazovací podmínka setrvání sportovního klub v nejvyšší soutěži (§36 odst.2 věta druhá), ukončením sportovní činnosti hráče ze zdravotních důvodů, smrtí hráče (§579 ObčZ), výpovědí, samozřejmě i odstoupením od smlouvy při podstatném či 153

nepodstatném porušení závazku (§344 a násl. ObchZ) a k tomu ještě další zákonem stanovené možnosti. Sportovní klub do smlouvy často začleňuje institut odstupného, kdy za doby trvání smlouvy je hráč oprávněn ukončit smluvní vztah zaplacením určité částky stanovené ve smlouvě. Z hlediska právní úpravy máme dvě možnosti klasifikace tohoto insitutu. První je obsažena v ObchZ v kogentním ustanovení §355 označená jako odstupné. Druhá možnost řeší pak ustanovení ObčZ v §497, přičemž není zřejmé, zda-li se jedná o speciální úpravu ObchZ, nebo je institut odstupného v ObchZ další možnosti odstoupení od smlouvy. S problematikou odstupného úzce souvisí i institut výchovného, což je finanční částka pro mateřský klub stanovená střešní asociací jako kompenzace za přestup hráčů do jiného klubu. Problematika odstupného je pro hráče značně limitujícím faktorem, neboť sportovní kluby usilují pod nátlakem neprávního charakteru vždy o uzavření smlouvy tak, aby vždy při sjednávání dalšího kontraktu původní smluvní vztah ještě následující rok trval. Tím je fakticky odstupné částkou za každý přestup hráče, neboť znemožňuje hráči vyčkat ukončení smluvního vztahu uplynutím doby a poté přestoupit bez finančního plnění (samozřejmě vzhledem k transferovému systému a příslušných ustanovení o výchovném v případě, že se hráče týkají). Osobnostní práva sportovce Základem pro ochranu osobnosti profesionálního sportovce v ČR je LZPS, která v článku 7 stanoví zaručení nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí, čímž je do našeho právního řádu zasazeno právo na ochranu osobnosti jako základní lidské právo. Právo na ochranu osobnosti je dále rozvedeno v ObčZ někdy označované jako všeobecné osobnostní právo. Jeho funkcí je především zabezpečení ochrany respektování osobnosti fyzické osoby a její individuální integrity jako nutnou podmínku její důstojné existence i jejího celkového svobodného rozvoje. Z demonstrativního výčtu v §11 ObčZ ve vztahu ke smlouvám je bude zajímavý především pojem “záznamy osobní povahy”, jež jsou jakožto ideální osobní statky vyjmenovány v §12 odst.1 ObčZ. Záznamy osobní povahy mohou být pak užity pouze se svolením fyzické osoby, nebo zde existují tzv. zákonné licence, kde je povolení k užívání těchto záznamů uděleno na základě zákona. 154

Ve vztahu ke smlouvám je podstatné svolení fyzické osoby k užívání záznamů osobní povahy , kdy profesionální sportovec dává skrze ustanovení ve smlouvě svolení k pořizování a šíření těchto projevů (ve smlouvě bývá obsažen i jejich specifický výčet) s tím, že záleží na ujednání smluvních stran, komu připadnou výnosy z tohoto pořizování a šíření. Profesionální sportovec dává zároveň ve smlouvě zpravidla souhlas k součinnosti při pořizování a šíření těchto záznamů. Často pak bývá sjednáno ve smlouvě, že sportovní klub může toto oprávnění postoupit na třetí osobu, zpravidla za úplatu. Ve sportovním odvětví, zvláště na území ČR, nelze osobnostním právům přikládat až takovou míru důležitosti, jelikož je marketing jednotlivých sportovních klubů a divácká sledovanost na poměrně nízké úrovni. Ve vyspělejších sportovních odvětvích ovšem výše uvedený souhlas profesionálního sportovce stojí řádově miliony EURO. Evidence profesionální smlouvy Velmi přínosným insititutem v rámci některých střešních asociací ve sportu je “evidence smluv”, kdy toto střešní zájmové sdružení svým předpisem mimo jiné stanoví obsahové náležitosti pro smlouvy v příslušném sportovním odvětví a nutnost jejich registrace. Jakékoliv snahy v tomto směru jsou velkým přínosem pro problematiku smluv, neboť se v rámci příslušného sportovního odvětví “nahrazuje” neexistenci “specifické” zákonné úpravy pro oblast sportu, zejména pro oblast smluv. Evidence smluv nám poslouží i ke srovnání situace se sportovními odvětvími, kde taková evidence chybí, tzn. kde dané sportovní odvětví problematiku smluv výslovně neupravuje.

5.3.Marketing ve sportu a olympijský marketing Samotný obchod se sportem je relativně mladý a tak doposud nejsou ještě některé pojmy zcela objasněny a ohraničeny. Pojmem sportovní marketing v sobě obsahuje sponzorování sportu, sportovní reklama (neplést si s upoutávkou na sport), merchandising, licence a vysílací práva. Marketing ve sportu Marketing je ucelená koncepce obchodní politiky sportovního klubu, která se opírá o průzkum trhu, znalost partnerů, reklamu s cílem dosáhnout maximálního ekonomického efektu.

155

Marketing se stal také nedílnou součástí sportovního průmyslu pružně reagujícího na veškeré vývojové trendy v oblasti marketingu, které následně aplikuje ve vhodné formě do svých podmínek. Nejjednodušší definice: „jde vlastně o veškeré činnosti firmy vztahující se k trhu“. Základním subjektem, na který se tržně zaměřená orientace obrací, je zákazník. Jeho upoutání a uspokojení je pak oním požadovaným výsledkem. Mecenášství -

podpora ve formě darů, příspěvků - protihodnota se neočekává

-

dominance kulturních zájmů a diskrétní „tichá“ podpora

-

žádná zvláštní komunikační opatření

-

malá systematická a profesionální podpora

Sponzoring -

vždy jde o hodnotu za protihodnotu a dominance podnikatelských zájmů

-

veřejně působící podpora, podpora v pořádání, soutěžích

-

četná komunikační opatření jako inzerce, plakáty, propagační materiál

-

profesionální a systematický přístup

Ve spojitosti se sponzoringem se u nás doposud diskutovala otázka efektivnosti takto vynaložených finančních prostředků, narozdíl od klasické reklamy. Některé nepříliš lichotivě vyznívající argumenty v této oblasti napovídaly o tzv. české cestě sponzoringu, která mnohdy nerespektovala zkušenosti ze zahraničí. Přitom i na našem trhu existují příklady, jak sponzoring ve sportu učinil průlom do prodejnosti výrobků ve světě. Vezmeme-li kupříkladu firmu Škoda Auto a.s., jejich prodejní aktivitu zejména v zahraničí výrazně ovlivnila dlouhodobá koncepce sponzorských aktivit v oblasti ledního hokeje. Marketing se tedy i v českých podmínkách stává nezastupitelným prvkem řízení klubu s orientací na trh. Pod tímto zorným úhlem proniká z oblasti hospodářství do oblastí sportu, kde je uplatňován klasickou cestou ve firmách vyrábějících sportovní zboží a nabízejících tělovýchovné služby. Problémy marketingu ve sportu Dopingové skandály, korupce, padělání značek a další přispěly k tomu, že pohled na sport již není tak čistý. Dá se říci, že zejména sporty „produkující“ korupci a doping pociťují odliv zájmu sponzorů i diváků.

156

Formy sponzorování -

Sponzorování jednotlivých sportovců. Tato forma je nejvíce rozšířena ve vrcholovém sportu. Osobnosti sportovců jsou zároveň gestory kvality a úspěchů aktuálních výrobků či služeb podnikatele, resp. podniku. Sponzorská smlouva (při uzavření s jednotlivcem smlouva o reklamě) obsahuje vedle práva provádět reklamu za pomoci vyobrazení sportovce na svých produktech většinou i jiná opatření na podporu prodeje např. autogramiády, akce pro spotřebitele, hry o zisk, předvádění výrobků apod. Sportovec dostává na druhé straně vedle finančních podpory často i další materiální pomoc jako sportovní oblečení, náčiní nebo vozidlo atd.

-

Sponzorování sportovních týmů. Tato forma se také hojně objevuje i ve výkonnostním sportu a sportu pro všechny. Sponzor poskytuje zejména finance, sportovní vybavení, ubytovací služby, dopravu, automobily. Sponzorovaný tým nabízí především reklamu na dresu, reklamu prostřednictvím inzerátů, opatření na podporu prodeje – autogramiády apod. jako u jednotlivého sportovce.

-

Sponzorování sportovních akcí. U tohoto typu sponzorování výrazně stoupají možnosti, které lze nabídnout sponzorovi. Zejména je využívána plejáda reklamních možností od programového sešitu, vstupenek, reklamy o přestávkách až po uvádění titulu „hlavní sponzor“ akce. Návrhy všech protivýkonů ze strany uchazeče o sponzorování bývají obvykle konkretizovány a doloženy v tzv. „sponzorských balíčcích, o kterých bude zmínka níže.

-

Sponzorování sportovních klubů. Tato forma nabízí nejširší možnosti z hlediska činností, které lze nabídnout sponzorovi. Tím, že např. sportovní klub disponuje jak sportovci, sportovními družstvy, svými profesionálními odděleními, pořádá sportovní akce atd., jde šířka nabízených protivýkonů do velkého rozmezí. V první řadě může klub nabídnout produkty, které vznikají prostřednictvím jeho sportovní činnosti. Nabídky různých tělovýchovných služeb, sportovních akcí, rozličné druhy činností (rehabilitace), a zvláštní akce (soustředění). Nabídky proti výkonů k poskytnutému sponzorství.

-

reklama umístění loga sponzora reklama na protivětrných zábranách reklama v klubovém časopise 157

reklama na propozicích turnajů reklama na klubovém autobusu -

členství v klubu nabídka určitého počtu členských míst pro sponzora vybavení výrobky sponzora klubu / výrazné slevy oblečení apod.

-

zvláštní akce tréninkový tábor s podnikateli semináře pro veřejnost zájezdy na nadnárodní soutěže

Sponzorský balíček Sponzorský balíček je písemně dokumentován a doložen určitou cenou. Jedná se o specifikaci rozsahu a úrovně nabízených výkonů sportovního klubu, organizace za poskytnutí finančních prostředků ze strany sponzora. Ceny se mění v závislosti na velikosti organizace, akce, rozsahu, zúčastněných sponzorů. Typy sponzorování dle počtu zúčastěných subjektů -

exkluzivní sponzorování – spojené s titulem „Oficiální sponzor“ – za vysokou cenu sponzor přejímá veškeré protivýkony

-

hlavní sponzorování – hlavní sponzor přejímá nejdražší a nejatraktivnější protivýkony, vedlejší sponzoři si rozdělují méně atraktivní reklamní možnosti

-

kooperační sponzorování – protivýkony jsou rozděleny na větší počet sponzorů

Olympijský marketing Olympijské hry jsou stále více komerční. Skončila epocha archaistického chápání a výkladu olympijských ideí. V historii novodobých OH se sportovci rozvinuli od amatérů k profesionálům a také ze soukromých mecenášů se vytvořili sponzoři zastupující velké firmy. Známé logo pěti kruhů reprezentuje pět kontinentů a sdružuje lidské dobrodružství, sport a kulturní pluralismus. Logo je známo mezi 98% obyvatelstva na světě. Rozvoj olympijského marketingu (IOC, 1998) nejlépe zachycují historická data: -

1896 Atény. Organizační výbor našel mecenáše v Georgi Averoffi pro obnovu olympijského stadiónu. Už tehdy se objevili první sponzoři, např. Kodak.

-

1924 Paříž. Poprvé a naposled byla dovolena reklama během OH na tamějším stadionu. 158

-

1936 Berlín. Jen se třemi kamerami začalo období prvních televizních přenosů. 162 tisíc diváků mohlo tehdy kolem Berlína sledovat 138 hodin.

-

1952 Helsinky. Jedenácti podnikům z různých zemí byla poskytnuta práva, která jim umožňovala během her dodávat věcné ceny pro sportovce od potravin až po květiny pro vítěze. Šlo o první pokus zřídit mezinárodní marketingový program.

-

1956 Cortina d`Ampezzo. První celosvětové přímé vysílání OH.

-

1968 Mexiko. Následovaly barevné přímé přenosy do všech kontinentů a nastal další technický průlom – přímé vysílání zpomalených záběrů.

-

1972 Mnichov. Poprvé byli prezentováni maskoti OH se jménem Waldies. Licence na jejich výrobu byla prodána soukromým firmám.

-

1984 Los Angeles. Byly vytvořeny tři zvláštní sponzorské programy, 34 firem vystupovalo jako oficiální sponzor, dalších 64 firem získalo vedlejší práva a 65 firmám byla poskytnuta licence.

-

1988 Calgary/Soul. Zavedení tzv. TOP-programu. MOV rozhodl, že do financování OH bude zapojeno méně podniků, které ale získají vyšší postavení.

-

2000 Sydney. Počátek obrovských marketingových obratů.

Získané částky plynou 7 % do MOV (IOC) a zbývajících 93 % je rozděleno do Národních olympijských výborů (NOC) a Organizačního výboru pro olympijské hry. TOP program Od roku 1985 povoluje MOV pouze vybraným sponzorům stát se oficiálním partnerem OH. Zkratka TOP nejdříve znamenala The Olympic Program, ale brzy bylo jasné, že daleko výstižnější bude The Olympic Partners. Z partnerství těží celé olympijské hnutí: Národní olympijské výbory, všechny olympijské týmy světa a organizační výbory. TOP program se obnovuje každé čtyři roky. Firmy zařazené do TOP programu využívají oproti svému angažmá exkluzivní světová marketingová práva a záruku, že žádný ze zastoupených podniků v programu se nestane vzájemnou konkurencí pro ostatní. Merchandising a licence Přesný rozdíl mezi oběma pojmy není do dnešní doby definitivně určen. Definice merchandisingu Merchandising tvoří celek všech prodejně aktivních opatření, které provádí výrobce při obchodování. Nejrůznější definice, srovnávající s marketingem, popisují merchandising jako podporu prodeje.

merchandising 159

Podpora odbytu zahrnuje reklamní a upomínkové předměty (kuličková pera, zapalovače, kalendáře, zboží pro fanoušky atd.), které nesou obchodní značku hlavního produktu a které jsou bez nároku na zisk darovány, popř. za výrobní cenu dány do oběhu, s cílem propagace a zviditelnění obchodní značky. Naproti tomu je merchandisingem označováno také plánování, organizace, uskutečnění a kontrola všech směrovaných aktivit, určitých osob nebo skupin na aktuální i potencionální příznivce.

Definice licence U licence poskytuje podnikající subjekt na základě komerční a ziskově orientované užitkové báze právo na popularitu. Cílem je produkty, firmy nebo obchodní značky emotivně posílit, a tím zvýšit odbyt. Poplatky za poskytnutí licence se dělí na minimální garantovanou sumu a provizi, která obnáší 2-10 % z prodejní ceny. Základ pro poskytnutí licence tvoří většinou kombinace autorských práv, obchodních, značkových a soutěžních práv, tak jako práva na vlastní obraz, jméno, osobitost a další. Podoba smlouvy se neřídí zákonem a je ponechána v rukou jednacích partnerů. V každém případě licence poskytuje pouze užívací právo na předmět licence, ne však jeho vlastnictví. Pro oblast sportu byla zavedena následující licenční práva: komerční použití sportovních symbolů, emblémů, designu, loga, maskotů a využitíoficiálních titulů. Nelze samozřejmě opomenout velkou oblast televizních práv na sportovní přenosy. Zisků z licencí je možno dosáhnout v následujících třech oblastech: Rozdíl mezi merchandisingem a licencí Rozdíl mezi oběma pojmy je třeba vidět v tom, že předmětem merchandisingu jsou ziskově neutrální a prodejně podporované výrobky, u licence se jedná o ziskově orientované využití popularity na základě poskytnutí licence. Federace FIFA nebo UEFA poskytne licenci Copyrihgt Promotions Licensing Group, která zase smluvně řídí výrobu zboží pro fanoušky, tedy merchandisingových výrobků s jednotlivými specializovanými výrobci. Licence a sport

160

Licence se objevují v různých formách (osobnostní, hudební, umělecké, atd.). Jistě stojí za povšimnutí, že 19 % licenčních forem se uskutečňuje ve sportu. Licence sportovních osobností zahrnuje právo na využití sportovce jako např. Gabriela Sabatini, která propaguje své parfémy,Steffi Graf a Andre Agassi Telecom, David Beckham kopačky Addidas apod. Smluvní vztahy v oblasti televizních práv Nejdůležitějším zdrojem příjmů pro sport se stala televize. Na všech významných evropských trzích dosahují dnes sportovní přenosy přes padesát procent podílu sledovanosti nejlepších deseti měřených programů. Sport už se neobejde bez televize, která ho dělá živoucím, známějším, oblíbenějším a dopomáhá sponzorům reklamou k větší známosti. A televize se už neobejde bez sportu, neboť nic není napínavější jako program, jehož závěr je pro všechny zúčastněné otevřený, a který tak diváky pořád více přitahuje. Fotbal je s odstupem suverénně nejvysílanějším sportem v Evropě. Bylo to dáno úspěšnými kluby jakou jsou Real Madrid, Bayern München, Manchester United a další, Ligou mistrů a fotbalovým ME. Úspěch sportu v televizi je závislý na počtu diváků doma u obrazovek a jsou to fanoušci, kteří udržují pohromadě televizi, sport a reklamu. Charakter televizí -

Veřejnoprávní televize. Je financována poplatky, které každý divák odvádí na daních, i když nemá žádný zájem o sport (např. ČT 1, ČT 2, ČT retro, ČT info...)

-

Komerční televize. Nabídky soukromých vysílání, které jsou financovány převážně reklamou (např. Nova, Prima,)

-

Placená televize. Např. UPC, Sky link prodává celou programovou nabídku a divák má neomezený přístup ke všem nabízeným kanálům

-

Placené kanály. Některé zahraniční společnosti umožňují např. jen příjem sportovního kanálu.

Výhody a nevýhody televize Mezi pozitivní aspekty patří to, že televize potřebuje sport, aby mohla vysílat kvalitativně hodnotný program. Také sport potřebuje televizi, aby se mohl nadále rozvíjet, aby mohl financovat přední atlety nebo vrcholné meetingy a aby mohl plošně rozšiřovat image sportu. Tímto dostává mnohem širší publikum přístup k národnímu a mezinárodnímu sportu.

161

Negativní aspekty se projevují v boji televizních stanic o podíly na trhu, popř. o počty diváků. V reorganizovaných či nově vznikajících soutěžích neúměrně roste počet sportovních akcí respektive utkání, často dochází k manipulacím se sportovními akcemi jen proto, aby mohly být přenášeny v lepším vysílacím čase. Smlouva darovací vs. Smlouva sponzorská Darovací smlouva je smluvním typem, který upravuje zákon ObčZ, v části osmé o závazkovém právu, v ustanoveních § 628 – 630. Jedná se tudíž o tzv. smlouvu pojmenovanou, jejíž podstatné náležitosti jsou stanoveny zákonem. Pojmovými znaky darovací smlouvy jsou kromě předmětu darování dobrovolnost a bezplatnost. Vylučuje protiplnění obdarovaného, které by mělo majetkovou hodnotu. Takové protiplnění může zejména představovat povinnost smluvní strany, které je sponzorem přenechávána majetková hodnota, poskytnout sponzorovi reklamní či propagační služby. Sponzorská smlouva a smlouva o reklamě není na rozdíl od darovací smlouvy jako smluvní typ v českém právním řádu zakotvena. Jedná se proto o smlouvu nepojmenovanou / inominátní. Definici pojmu sponzorování stejně jako pojmu reklama obsahuje zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů. Podle jeho § 1 odst. 4 se sponzorováním rozumí příspěvek s cílem podporovat výrobu nebo prodej zboží, poskytování služeb nebo jiné výkony sponzora. Někdy bývá sponzorská smlouvou mylně považována za smlouvu darovací a mnohdy je též nesprávně používán termín „sponzorský dar“. Z výše uvedené legální definice ovšem vyplývá, že sponzor se zavazuje poskytnout příspěvek s cílem podpory své výdělečné činnosti, přičemž zákon má zejména na mysli podporu formou propagace druhou smluvní stranou jako protiplnění majetkové hodnoty. Takto je vyloučena bezúlatnost právního úkonu. Rovněž v praxi jsou smlouvy sponzorské úplatné. Současně je ale v souladu s teorií práva nutno posuzovat smlouvu jako právní úkon výlučně z obsahového hlediska a nikoliv podle jejího označení. 162

Pokud bude obsah smlouvy, formálně označené v nadpisu za sponzorskou, nést pojmové znaky smlouvy darovací, je třeba ji právně kvalifikovat jako smlouvu darovací a naopak. Správná kvalifikace smluv darovacích a sponzorských není významná pouze z hlediska aplikace právního předpisu, kterým se bude řídit obsah tohoto závazkového právního vztahu, ale též z hlediska daňového. Krajský soud v Ostravě například ve svém rozhodnutí Ca 465/95 (1995) z 18.12.1996 zamítl žalobu sportovního klubu směřující proti vyměření daně z příjmu finančním úřadem z titulu přijetí finančního příspěvku od sponzora proti svému závazku prezentovat ho na sportovních dresech a programech. Soud judikoval, že smlouvu, jejímž obsahem je podpora sportu za protislužbu majetkové povahy, nelze hodnotit jako darování, nýbrž jako příjem z reklam, který podléhá příslušné dani i u neziskové organizace. Sponzorský dar a daně Sponzorský dar fyzické osobě Za peníze nedostáváme protihodnotu (třeba reklamu), můžeme být nanejvýš uvedeni jako sponzor na místě vymezeném pro sponzory. Příjemce daru zdaní dar darovací daní. Pro dárce není daňově uznatelný výdaj, ale sníží daň z příjmů, pokud zákonu o daních z příjmů vyhovuje výše daru i příjemce a účel daru. Chce-li si dárce snížit daň z příjmu, musí za rok darovat alespoň 1000 Kč. V daňovém přiznání však uplatní maximálně 10 % ze základu daně. Sponzorský dar právnické osobě Dar může být poskytnut na financování mimo jiné vědy, vzdělání, výzkumu, vývoje, kultury, školství, podpory a ochrany mládeže, tělovýchovy, sportu Jako přílohu pro daňové přiznání potřebujeme doklad o zaplacení (př. výpis z účtu). Datum platby musí souhlasit s datem roku, ve kterém dar uplatňujeme v daňovém přiznání. Finanční úřad chce většinou doložit i darovací smlouvu. Musí být uveden účel a příjemce daru a odpovídat podmínkám zákona. A i kdyby náhodou obdarovaný použil dar v rozporu s darovací smlouvou na jiný než sjednaný účel, nezaniká nám nárok na uplatnění daru jako odčitatelné položky. Podrobně v kapitole 3.2.4 Daňová soustava.

163

6. Odpovědnost ve sportu, vývoj a současné pojetí Otázka odpovědnosti je základní oblastí, kde se sport a právo střetávají prakticky již od dob starého Řecka a Říma. Právní odpovědnost ve sportu ovšem není omezena pouze na hráče a aktéra sportovního klání. Existuje mnoho kauz, ve kterých byli shledáni odpovědnými i trenéři, učitelé, školy či zřizovatelé sportovních zařízení. Opomenout nelze ani pořadatele sportovních klání, jejich diváky, rozhodčí a funkcionáře. Otázka občanskoprávní a trestněprávní odpovědnosti ve sportu v ČR, zatím nebyla příliš rozebrána ani v právní doktríně. Jednak je to způsobeno již zmíněnou autonomií sportu, neochotou sportovních funkcionářů podělit se o své letité zkušenosti a rovněž obavou z negativní medializace. Vývoj Přístup římského práva Snaha o získání slávy a statečnosti byla už v římském právu řazena nad úroveň obecné odpovědnosti svobodného člověka za způsobenou škodu, a proto v rámci férového boje odpovědnost za zranění způsobené soupeři odpadala, byť by šlo třeba i o zranění smrtelné. Patrná je tu rovněž závislost vzniku právní odpovědnosti na místě úrazu a chování poškozeného i škůdce. Zatímco v prostoru nevymezeném jako cvičiště se vyžaduje maximální obezřetnost po sportovci, v případě vymezeného cvičiště se toto břemeno přesouvá na potenciálního poškozeného. Jasně vyznačené cvičiště signalizuje vznik povinnosti dbát osobní bezpečnosti a vyhýbat se nebezpečí. Kdo tuto obecnou prevenční povinnost porušil, sám pak nesl vinu na svém případném zranění. Převedeno do dnešní doby, znamenalo by to pro sportovce, že v žádném případě neodpovídají za škody způsobené na zdraví diváků, pokud se jedná o běžné provozování sportovní činnosti. Sportovec by nesl právní odpovědnost pouze v případě svévolného zranění, záměrného ohrožení nebo projevení nedostatku obezřetnosti a předvídavosti. Řešení odpovědnosti ve středověku. Dominantou středověkých sportovních činností byl rytířský turnaj, s nímž vyvstaly i problémy posuzování úrazů vzniklých při těchto aktivitách. Originálním rysem pohledu kanonického práva na sportovní nehody je skutečnost, že kanonické právo při jejich hodnocení vůbec neoperovalo s otázkou dodržení a porušení pravidel takového turnaje. 164

Tyto „sportovní“ regule stály zcela mimo rámec právního hodnocení. Základem kanonického pohledu byl dualismus mezi „res licita“ (věc povolená) a „res illicita“ (věc nepovolená), na němž byla vystavěna celá nauka o vině. Současné pojetí odpovědnosti. Novodobé koncepce vztahu sportu a práva se pod tlakem početního nárůstu sportovních subjektů, komercionalizace a internacionalizace, začínají naplno rozvíjet až na začátku 20. století. Stejně jako dávno předtím (i dlouho potom) byly základní sledovanou oblastí úrazy vzniklé při sportovním zápolení. Ač se různých teorií vyrojila od té doby spousta, jasně vyhraněný názor na obecnou úpravu právní odpovědnosti za sportovní úrazy způsobené při výkonu sportovní činnosti, který by přijala široká veřejnost, se najít nepodařilo. Shoda panuje v zásadě pouze v tom, že beztrestnost nelze vztáhnout na všechny případy sportovních aktivit. Rozkol už ovšem nastává při stanovení hranic, kdy sportovní úraz právní postih zakládá, a kdy nikoliv. Různé podmínky určení těchto hranic tak formulují autoři sportovně právní literatury i jednotlivá rozhodnutí soudů. Odpovědnost sportovní subjektů však nevyplývá pouze z obecně právních norem, ale též z uzavřených smluv a norem interní povahy. (podrobně v kapitole 6.3)

6.1.Občanskoprávní odpovědnost ve sportu Každý spolek v relaci svých stanov a řádů, jako každá jiná soukromá právnická osoba, je plně odpovědný za “svůj způsob“ organizace sportu, při dodržení kaskády různých zákonů, které se vztahují na oblast sportu. Za vytváření předpokladů a podmínek pro organizování sportu (pomineme-li valnou hromadu spolku) plně odpovídá výbor spolku, pokud jde o operativní řízení a dohled nad funkčností spolkem provozovaného sportovního programu a jeho systému. Z toho tedy plyne, že příprava a organizace sportu ani ve spolku nemůže být stavem nahodilosti, ale plodem systematické péče, pravidelného ověřování, hodnocení a kontroly. Autonomie sportu vs. plná odpovědnost Problém odpovědnosti ve sportu má v zásadě dva úhly pohledu. Na jedné straně zde stojí zastánci absolutní autonomie sportovních vztahů na právním systému. Ti vždy argumentovali zejména tím, že sport je v podstatě říší od práva oddělenou.

165

Druhá, početnější, skupina uznávající vztah sportu a práva nicméně připouští, že za určitých podmínek nelze právní odpovědnost sportovce za způsobený úraz, či dokonce smrt, vyloučit. I tato koncepce je ovšem stále diferencována do mnoha různých přístupů. Už v osmdesátých letech minulého století uváděla literatura až 40 různých teorií vylučujících, nebo naopak připouštějících, právní odpovědnost sportovce za sportovní úraz. Ač bylo za poslední století představeno velké množství teorií, které by odpovědnost ve sportu popisovaly, „převtělení“ do právní úpravy se jim téměř nedostalo. Na celém světě tak existuje jen minimum příkladů, kdy zákony obsahují speciální ustanovení, která by vylučovala, nebo naopak zakládala právní odpovědnost sportovců. Všeobecná prevenční povinnost Princip prevence podle ObčZ je jedním z nejefektivnějších mechanismů obecného práva ovlivňující i sportovní prostředí a má za cíl předcházet úrazům při provozování sportovní činnosti. Umožňuje dosáhnout poměrně dobrých výsledků zejména tam, kde je řešení již vzniklých následků obtížné. Projevuje se např. na úrovni zvýšení právního vědomí subjektů sportovně právních vztahů či ve sféře předcházení úrazům cestou důkladnější úrazové zábrany. Jak ukazuje i ojedinělá česká judikatura z oblasti sportovních úrazů, soudci vychází ve svých rozhodnutích zejména z obecné odpovědnosti za škodu stanovené v § 420, odst. 1 ObčZ: „Každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti“ a obecné definice o předcházení hrozícím škodám § 415 ObčZ: „Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.“ Porušení sportovního pravidla je vnímáno právě jako porušení povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám. Interní pravidla jednotlivých sportů v sobě také většinou obsahují prevenční povinnosti. Sportovní pravidla stanoví, že hráči si mají počínat „obezřetně“. Stanovena je také dovolená výstroj a vybavení hráčů jakož i limity sportovního náčiní nebo používaných strojů. Zakázány jsou při hře nebo sportovní činnosti prsteny, náušnice, řetězy apod. Určitá úprava prevenční povinnosti je již také zakotvena v novém ObčZ č. 89/2012 v § 5, který stanoví, že: 166

„Kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži.“ Toto ustanovení se bude vztahovat na celou oblast sportu. Zároveň je třeba si uvědomit, že odpovědnost sportovce za způsobený sportovní úraz nespadá jen do profesionálního sportu, ale daleko početněji (pochopitelně s počtem sportujících) se objevuje na různých nižších výkonnostních úrovních a rovněž v neorganizovaném sportu. Prevence se však netýká jen sportovních úrazů, ale i činností v dalších oblastech života. 6.1.1. Segmenty, pravidla a povinnosti ve vztahu k odpovědnosti ve sportu Segmenty Oblast organizovaného sportu a tělovýchovy, je rozložena do třech mezi s sebou prolínajících provozních segmentů (bez pořadí jejich důležitosti) a to: Školní tělovýchova a sport,

kde je účast založena na tzv. zákonné povinnosti, jako součást výchovně vzdělávacího systému, a protože “děti a mládež” naplňují vedle své nezletilosti také kategorii tzv. ”krátkodobě svěřených osob”, je tento segment podroben poměrně přísné právní regulaci, jak to ostatně, vedle školského zákona, vyplývá také z Metodického pokynu MŠMT ČR k zabezpečování provozu a údržby ve sportovních zařízeních, dětských hřištích a v tělocvičnách. Tato metodická informace doporučuje postupy, které mají vést k zajištění prevence ochrany zdraví a bezpečnosti při užívání zařízení na sportovištích. Ministerstvo jej kromě školských zařízení nepřímo adresuje i spolkům vyvíjejícím činnost v oblasti sportu a jiných pohybových aktivit, provozovatelům všech podobných zařízení i jejich statutárním zástupcům. Mimo jiné se zde stanoví požadavky na vlastnosti používaných nářadí, manipulaci s nimi, jejich údržbu, povinnosti, které je třeba zabezpečit pro provozování bezpečné hrací plochy i povinnosti provozovatele sportovních zařízení. U každého sportovního areálu by rovněž neměl chybět zřetelně vyvěšený návštěvní a provozní řád. Spolkově organizovaný sport a tělovýchova,

je segment determinovaný už podle znělky jen pro spolky, což jsou zpravidla kluby, jednoty a svazy, a to na podkladě zvláštní kategorie “dobrovolného členství”, které se stává výchozím instrumentem (podle stanov) nejen k účasti na sportovní 167

činnosti vlastního členského spolku, ale také k účasti na řízení tohoto spolku (viz právo být volen do orgánů spolku, a právo volit jiné do orgánů spolku apod.). Cílem zde tedy není dosahovat zisku (byť i legálně může být dosažen, a také je často dosahován), ale primárně je spolkově organizovaný sport směřován (také za asistence tzv. členských příspěvků) k uspokojování nemajetkových sportovních zájmů svých vlastních členů, které pak jsou v hierarchii sportovních soutěží zpravidla na úrovni sportovního svazu, u části z nich selektovány do výběru talentů a následně reprezentace, kde se již dostavují majetkové – profesionální – zájmy, za podpory z veřejných rozpočtů. Komerčně provozovaný sport,

který je vlastně soukromě provozovanou úplatnou službou v expozici poptávky a nabídky a v relaci poskytovatel služby a klient. Samozřejmě pod vlivem a tíhou takových zákonů, jako je např. zákon na ochranu spotřebitele apod. I z těchto důvodů je tento segment podroben především režimu obchodního zákona, zejména pak dále režimu živnostenského zákona a s ním souvisejících podzákonných předpisů. Jimi jsou kladeny relativně přísné limity i na tzv. odbornou způsobilost poskytovatelů sportovních služeb, jakož i na výkon těchto sportovních služeb, které podle své povahy jsou buď volnými živnostmi (např. organizování soutěží) nebo vázanými živnostmi (např. poskytování placených TV služeb nebo provozování TVZ) či dokonce koncesovanými živnostmi (týká se jen motosportu, sportovního letectví a sportovní střelby). Oblast tzv.”profesionálního sportu” je specifická tím, že ten kdo hodlá vykonávat osobně vlastní sportovní činnost/výkon, zpravidla ve sportovní soutěži, za předem (s pořadatelem) sjednanou nebo přislíbenou úplatu/odměnu, nepotřebuje k tomu žádné předem státní přivolení nebo živnostenské oprávnění. Ten kdo (ať fyzická či právnická osoba) však hodlá najímat či jinak organizovat sportovní program / produkci pro jiné sportující osoby, potřebuje k takové smluvní činnosti - nejen pro účely legality - příslušné živnostenské oprávnění. Povinnosti segmentů organizovaného sportu, které směřují svojí nabídkou vůči veřejnosti: -

Každý z nás, tedy i spolek, je povinen si při své činnosti počínat tak, aby nedocházelo ke škodám nebo k ohrožení zdraví či života, a to na principu tzv. generální prevence, jak je vymezena již zmíněným § 415 ObčZ, a to pod tíhou civilní i trestní sankce za nedodržení této prevence. 168

-

Každé sportoviště nebo sportovní areál (ostatně jako každá jiná veřejná stavba) mohou být provozovány jen k tomu konkrétnímu účelu, pro které byly příslušným stavebním úřadem povoleny, resp. kolaudovány. V této souvislosti – pokud jde „o neobtěžující provoz hřiště“ – také vlastník sportoviště nebo sportovního areálu musí dbát proti imisních opatření, jak jsou postavena na znění § 127 ObčZ.

-

Každé kolaudované / povolené hřiště musí být ve smyslu § 7e/ zákona č.115/2001

Sb.

o podpoře

sportu,

na viditelném místě, opatřeno tzv.

Návštěvním řádem (nezaměňovat s Provozním řádem), který vydává, vlastník zařízení nebo s jeho souhlasem provozovatel zařízení (je-li od vlastníka odlišný). -

Hygienická pravidla (pro organizované soustřeďování osob nebo pro provoz hřišť) jsou zpravidla vymezena dvojím způsobem, jak to předpokládá Zákon o ochraně veřejného zdraví č. 258/2000 Sb. Pokud jde o soustředění dětí a mládeže, tak ze zákona vyplývá (§§ 12 a 13) závaznost i pro sportovní kluby a svazy, pokud organizují soustředění. Bližší podmínky „soustředění“ pak vymezuje prováděcí vyhláška č.106/2001 Sb. a to pokud jde o uzavřené prostory v kompozici s další prováděcí vyhláškou č.410/2005 Sb. Poznámka. Je potřebné varovat před tím, že by případná (i “dobře míněná”) dohoda mezi svazem / klubem a rodiči, mohla – sama o sobě – vyloučit splnění zákonných podmínek pro provoz sportovního soustředění, a docílit tak náhradní legalitu jeho provozu. V žádném případě!

-

Jedinou možnost lze spatřovat ve znění § 14 citovaného zákona, kde je deklarováno, že: „výjimky z hygienických požadavků je možné povolit, jen pokud tím nebude ohrožena ochrana veřejného zdraví.“ O povolení výjimky rozhoduje na žádost orgán ochrany veřejného zdraví (tedy příslušná hygienická stanice. Z opatrnosti je nutné ještě dodat, že pokud by spolek hodlal sportovní soustředění provozovat „komerčně“ resp. pokud by toto sportovní soustředění bylo určeno i pro nečleny spolku / klienty (byť v počtu minimálním), pak pro takový provoz by musel být spolek také nositelem příslušného živnostenského oprávnění (volné sportovní živnost).

169

-

Všechna otevřená písková hřiště pak podléhají hygienickému dohledu, a to na pozadí velmi specifické vyhlášky č.238/2011 Sb., která mj. stanoví hygienické limity písku pro všechna venkovní hřiště.

-

Každý spolek právně odpovídá (pod svým názvem) za svoji činnost, a tedy i za svoje „autorizované“ členy, jako jsou např. trenéři, organizátoři nebo pořadatelé, pokud byli klubem pověřeni vykonávat v rámci spolku (byť i pro veřejnost) tyto funkce / činnosti, a pokud z jejich strany došlo k jejich porušení. Až případně svazem / klubem zaplacenou náhradu škody (poškozenému), pak teprve může spolek proti svému trenérovi uplatňovat tzv.regresní nárok.

Základní obecná pravidla pro segmenty organizovaného sportu Základní obecná pravidla pro segmenty organizovaného sportu rozděluje autor do dvou bloků: Pravidla pro výkon sportovní činnosti a Pravidla provozu či užití sportoviště. I když spolkový sport není státem (viz zákon č.115/2001 Sb. o podpoře sportu) detailně regulován, zrovna tak jako svazová pravidla pro jednotlivé sportovní odvětví, tak právě pro nedostatek této regulace, musí každý spolek svoje vlastní pravidla vytvářet na podkladě vesměs “roztroušených“ obecných pravide”, jak jsou výbavou především již zmiňovaného ObčZ a také s vědomím ústavně garantované sdružovací svobody podle LZPS a dalších zákonů. Exekutivní orgány (výbory) spolku musí vlastní sportovní činnost spolku a jeho provozy s tím spojené podrobně vymezit instrukcemi, a to v podobě směrnic nebo řádů, a zajistit nejen jejich publikaci uvnitř spolku, ale také jejich uplatňování a realizaci v běžné praxi. Pravidla pro výkon sportovní činnosti

v rámci spolku (jen ve významové stručnosti): -

Organizovat činnost v rámci spolku a pod jeho jménem a odpovědností mohou jen ty osoby (jako jsou trenéři, cvičitelé, komisaři, lektoři, rozhodčí, pořadatelé a další sportovní personál), které byly autorizovány / licencovány v příslušném sportovním odvětví / disciplině alespoň na úrovni sportovního svazu (viz průkazy trenérů apod. – v případě absolventů VŠ tělovýchovného směru postačí VŠ diplom bez dalšího, leda by konkrétní sportovní provoz vyžadoval nějakou speciální licenci). 170

-

Takto autorizované osoby, pokud byly ze strany spolku určeny k organizování jeho sportovní činnosti / programu, jsou povinny především dodržovat tzv. sportovní pravidla, která jsou závazná nejen pro sportovní soutěž, ale i trénink, běžná cvičení i soustředění v úměře pro cvičené osoby a jejich skupiny (jako jsou žactvo, dorost, senioři, veteráni, osoby se zdravotním postižením, sportovní “začátečníci”).

-

Pokud by i došlo ke vzniku škody (na zdraví nebo majetku) při takto organizované sportovní činnosti spolku, tak ony určené osoby přímo neodpovídají poškozenému (leda by šlo o exces), ale přímou odpovědnost má samozřejmě spolek samotný (pro případ skutečného zavinění má sice spolek právo na tzv. regres vůči vlastní určené osobě, ale až následně co spolek uspokojí nároky poškozeného).

-

Povinností každého spolku je předem vymezit (zveřejnit) tzv. statusové podmínky, za kterých se může vlastní členstvo, popř. i (pozvaná) veřejnost, zúčastnit spolkové sportovní činnosti (průkaz zdravotního stavu, předepsaná sportovní výstroj a výzbroj apod.), resp. kdy tato účast bude vždy vyloučena (např. pro delikty výtržnictví nebo opilství definované TZ č. 40/2009 Sb. – viz také Návštěvní řád apod.).

-

Nastane-li sportovní úraz, bez ohledu na to, zda z nějaké viny nebo porušením práva, anebo jen jako nikým nezaviněný výsledek sportovního zápolení / nešikovnosti, i tak je nutné vždy ihned nejen zajistit odbornou první pomoc zraněnému / poškozenému, ale také sepsání tzv. záznamu o úrazu, který je prvotním dokladem jak pro následné režimy veřejného - zdravotního pojištění, tak pro všechny formy soukromého – úrazového / odpovědnostního / životního – pojištění”. Pro případ sporu také důkazem v řízení před soudem. Každý spolek by také měl vést stálou časovou evidenci všech sportovních úrazů, které vznikly v jeho provozu, také pro účely případného metodického školení svého určeného personálu.

-

Každý spolek (svaz / klub) musí mít úplný přehled o svých určených osobách, jejich odborné způsobilosti, kterou musí potvrdit, jinak jim byl spolkem svěřit výkon funkce trenéra, cvičitele, rozhodčího apod. Není-li tomu tak, pak se každý spolek vystavuje vážným “budoucím potížím”, a to na hranici zpochybnění legality vlastní spolkové činnosti. Spolek, který hrubě vybočí nejen z parametrů 171

svých vlastních stanov a řádů, ale vůbec z obecných povinností českého právního řádu již dnes může být, v relaci zákona č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů, rozhodnutím ministra vnitra tzv.”úředně rozpuštěn”, když od 1. 1. 2012 také na každý spolek dopadá nový zákon č. 418/2011 Sb. o trestní odpovědnosti právnických osob. Pravidla pro provoz sportovních zařízení

(jen ve významové stručnosti): -

V úvodu je vhodné zmínit, že všechna sportovní zařízení / sportoviště, ať krytá nebo otevřená, jsou v zásadě stavbami ve smyslu stavebního zákona (nemusí jimi však být ve smyslu soukromého práva), a proto jejich legální existence i provoz mohou primárně vyplývat jen z kolaudačního rozhodnutí nebo souhlasu, který určuje, k jakému účelu mohou být převážně užívána a provozována. Zapomíná se, že zákon č.115/2001 Sb. o podpoře sportu definuje i pozemek jako sportovní zařízení, je-li užíván pro sportovní účely.

-

V této souvislosti je nutné upozornit, že některé sportovní svazy provádějí tzv. sportovní kolaudaci, jako podmínku schválení daného sportoviště pro konání sportovní soutěže, přičemž tuto sportovní / svazovou kolaudaci nelze nijak zaměňovat s kolaudací podle stavebního zákona.

-

Většina sportovišť, ať krytých nebo otevřených, zpravidla naplňuje definici tzv. veřejného shromaždiště osob (tj. nejméně pro 200 a více osob), a proto takové sportoviště musí být na více viditelných místech také opatřeno návěstími pro tzv. tísňová volání – Policie, Hasiči, Zdravotní služba, Havarijní služby (kanalizace, voda, plyn, EP).

-

Provozním řádem nelze sportovní zařízení / sportoviště zužovat pouze na sportovní nebo hrací plochu, ale je nezbytné takové sportovní zařízení vymezit i jeho dalšími sektory, jako jsou např. šatny, hygienická zařízení, jiné klubovní místnosti, ale i tzv. veřejně přístupné prostory (např. galerie, tribuny), dále přístupové cesty, resp. odstavné plochy, a současně určit režim a podmínky způsobu jejich užití.

-

Naopak tzv. Návštěvním řádem je vlastník / provozovatel zařízení povinen vymezit svoje pořadatelská oprávnění vůči všem návštěvníkům, a to až do takříkajíc “úrovně jeho práva” požádat o intervenční zásah Policie ČR přímo v zařízení. V tomto smyslu by pak Návštěvní řád měl také obsahovat systémová 172

opatření k určení, za jakých podmínek mohou být daná sportoviště provozována, a v jakém rozsahu a za jakých podmínek budou přístupna pro vlastní členstvo, pro cizí osoby (tím jsou zpravidla míněni nájemci), tak i pro případnou (např. diváckou) veřejnost. -

Některá riziková sportovní zařízení (lyžařské vleky, koupaliště, bazény, zimní stadiony apod.) podléhají zvláštnímu pravidelnému – státem řízenému – technickému,

hygienickému,

inspekčnímu

dohledu,

dozoru,

revizím

a zkouškám. To samé pak platí i pro všechna rozvodná zařízení (včetně kotlů a hromosvodů). -

Vybavení sportovních zařízení (ve smyslu nářadí / náčiní, technické pomůcky pro vymezení sportoviště nebo jeho trasy, ať pevně spojených se stavbou nebo tzv. přenosných/mobilních) musí být také podrobeno pravidelným odborným prohlídkám, revizím nebo přezkušování bezpečnosti jejich (dalšího) užití nebo povinného vyřazení.

-

Je

nutné

připomenout,

abychom

vyloučili

případná

nedorozumění,

že

v organizovaném sportu NEPALTÍ (pro účely zbavení odpovědnosti jeho provozovatele / pořadatele), že když hráč podepíše, že startuje “na vlastní nebezpečí” (bez současně předloženého odborného lékařského potvrzení), tak pokud by během hry „šel do eskalace či dokonce do exitu”, že provozovatel / pořadatel UNIKNE z odpovědnosti, to je právně vyloučeno! K nové úpravě posuzování „zdravotní způsobilosti k tělesné výchovy a sportu“ podle § 51 nového zákona č.373/2011 Sb. „o specifických zdravotních službách“ účinného od 1. 4. 2012, viz příloha A č. 12.5. Každému z nás, tedy i sportovnímu spolku, je uložena podle § 415 ObčZ preventivní povinnost, to znamená, aby svoji činnost vykonával tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, životě nebo majetku (třetích osob). Navíc i na spolek (i přesto, že se souhlasem rodičů, do svého sportovního programu zahrnuje jimi „krátkodobě svěřenou nezletilou mládež“), dopadá odpovědnost (za výkon dohledu) ve smyslu § 422 ObčZ v souladu s další speciální odpovědností za „vlastní provoz“ (stav sportovního zařízení, nářadí apod.) ve smyslu § 421a/ ObčZ. V těchto souvislostech je základním předpokladem vstupu do „organizovaného sportu“ zjištění osobní zdravotní způsobilosti zejména ve vazbě na očekávanou zátěž nejen zvolené sportovní discipliny, ale i jejího (výkonnostního) stupně provozování. 173

I když povinnost a odpovědnost o zjištění stavu zdravotní způsobilosti primárně dopadá na zájemce o jím zvolený soukromě organizovaný sport, tak provozovatel a pořadatel soukromě organizovaného sportu (klub / svaz) není tím nijak zbaven svoji odpovědnosti, přesvědčit se, že zdravotní způsobilost zájemce (sportovce) byla odborně pro tento účel potvrzena příslušným zdravotním zařízením / poskytovatelem zdravotní služby. V „soutěžním sportu“ je tato záležitost zpravidla stanovena jako podmínka Soutěžního (svazového) řádu, a to v povinnosti (sportovce, resp. jeho klubu) předkládat časově platné lékařské potvrzení o zdravotní prohlídce, bez které není sportovec rozhodčím připuštěn do hry nebo soutěže. V „mimo soutěžním prostředí“, tedy zejména výlučně na úrovni klubové přípravy, soustředění, tréninku není vždy této problematice věnována náležitá pozornost, ač zde také dochází – zpravidla dokonce - k větší zdravotní zátěži sportovce, která by měla také plně korespondovat odborně ověřené jeho zdravotní způsobilosti (statisticky zde také dochází při přípravě - tréninku k větší úrazovosti, než v samotné soutěži). Státem organizované a uložené (plně nebo zčásti hrazené z veřejného zdravotní pojištění) preventivní zdravotní prohlídky dětí, mládeže a dospělých ve smyslu § 29/5 zákona č.48/1997 Sb. s bližším jejich vymezením v prováděcí vyhlášce č. 3/2010 Sb., mají za cíl „včas zjistit případné ohrožení zdraví a tak stanovit následný léčebný režim“ – nejsou tedy zjištěním zdravotní způsobilosti pro sport, byť jsou v některých klubech akceptovány jako „spolehlivý“ doklad pro účast v tzv. rekreačních formách sportu (dokonce i v některých školách pro účast žactva v předmětu tělesná výchova). I když zákon č.115/2001 Sb. o podpoře sportu definuje všechny formy sportu jako veřejně prospěšnou činnost, tak ověření zdravotní způsobilosti pro sport – bohužel – jest v expozici § 15/10 zákona č.48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění vyjádřením „jen“ osobního zájmu či žádosti, které nesměřuje k zachování nebo ke zlepšení zdravotního stavu“, a proto musí být plně hrazeno pojištěncem – bez účasti veřejného zdravotního pojištění. V rámci tzv. zdravotních reforem již byly schváleny nejméně tři „zdravotní“ zákony, které nabyly účinnosti dnem 1. 4. 2012 (k tomu datu také skončila platnost „letitého“ zákona č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu). Zákon č.373/2011 Sb. o specifických zdravotnických službách ve svém § 51 pod názvem „ Posuzování zdravotní způsobilosti ke vzdělávání, k tělesné výchově a sportu “ (v plném znění Příloha 13.6) vymezuje, který poskytovatel zdravotní služby /odbornosti/ je příslušný k posuzování tzv. zdravotní způsobilosti: -

pro účely výuky v předmětu tělesná výchova, včetně uvolnění z této výuky, 174

-

pro účely výkonnostního sportu v organizovaných sportovních soutěžích,

-

pro účely vrcholového sportu a ke sportovní reprezentaci,

-

pro účely vzdělávání ve školách zaměřených na sport a tělesnou výchovu, když i k tomu je MZd ČR zmocněno vydat prováděcí právní předpisy (vyhlášky).

6.1.2. Odpovědnost organizátora, pořadatele a diváka ve sportu Hned v samém úvodu této problematiky je třeba upozornit na to, že české prostředí (bohužel) zatím nedospělo do fáze, kdy by odpovědnost pořadatele sportovních událostí byla automaticky přijímána jejich primární odpovědnost za bezpečnost na sportovištích. Řada pořadatelů si dokonce jakoukoliv vlastní odpovědnost za škodu, vzniklou ať už na zdraví či majetku přítomných diváků, vůbec nechce připustit. Práva a povinnosti organizátora, pořadatele a diváka Již ke zmíněné odpovědnosti podle § 415 ObčZ přistupují u pořádání utkání povinnosti spojené s provozem sportoviště nebo stadionu. Každé utkání / soutěž, které se pak na takovém sportovišti koná, je pak třeba považovat za organizovanou kulturní akci. Vzhledem k tomu, že v ČR neexistuje žádná zákonná úprava, která by takovou akci detailně regulovala, stanovuje konkrétní pravidla pro konání takové akce konkrétní sportovní svaz. Základním předpisem bývá soutěžní řád, který stanoví základní podmínky organizace. Pořadatelský klub je povinen při akci a v souvislosti s ní zajistit bezpečnost hráčů, rozhodčích, delegovaných orgánů, jakož i pořádek v prostoru stadionu, a dostát dalším povinnostem, mezi které patří například povinnost neumožnit přístup do prostoru stadionu osobám podnapilým, ozbrojeným či vnášejícím nebezpečné předměty, zajistit zákaz vstupu do ohraničeného prostoru hřiště, v potřebném počtu zajistit pořadatelský sbor atd. Výslovně bývá také stanoveno, že pořadatelský klub odpovídá za to, že na hřiště nebudou vhazovány žádné předměty a že v hledišti nebude docházet k výtržnostem, rvačkám či k verbálním projevům hanobícím příslušnost k rase, národu, etniku či k jiným projevům porušování občanského soužití. Orgánem pořadatelského klubu, jenž je spolu s klubem za plnění těchto povinností odpovědný, je hlavní pořadatel. Ten je zároveň povinen učinit veškerá opatření ke zjištění totožnosti pachatelů, kteří porušili zákony a omezení stanovená soutěžním řádem, a nahlásit je řídicímu orgánu soutěže. Za nesplnění nebo porušení výše uvedených povinností pak nese pořadatelský klub odpovědnost. Kromě řízení u disciplinární komise, která může klubu uložit sankci ve formě napomenutí, peněžité pokuty, odpočtu bodů či uzavření stadionu, 175

zde (za mírnější provinění) dochází také k přímému udělení pořádkové pokuty ze strany řídícího orgánu soutěže, případně i kontumaci utkání (za závažnější provinění). Kromě pravidel stanovených v normách vydávaných svazem si pak každý pořadatel stanoví ještě „nadstavbová“ pravidla vlastní, převážně ve formě zmiňovaných návštěvních a provozních řádů stadionu / sportoviště. Ty vymezují nejen soubor oprávnění, které může pořadatel využít vůči všem návštěvníkům sportovní akce, ale především stanoví jasné mantinely chování, v jakých se mohou tyto fyzické osoby pohybovat. Zároveň jsou v návštěvních řádech vymezeny i sankce za porušení těchto pravidel. S podmínkami stanovenými v návštěvním řádu souhlasí návštěvník už samotným zakoupením vstupenky na danou akci a po vstupu do areálu je pak těmito podmínkami a celým obsahem návštěvního řádu i vázán. Obecná zákonná úprava. Pomineme-li obecné ustanovení § 7/a v zákoně o podpoře sportu upravující, že: „Vlastníci a provozovatelé sportovních zařízení jsou povinni, je-li to nezbytné pro bezpečnost osob a majetku ve sportovním zařízení, přijmout potřebná opatření k zajištění pořádku v průběhu sportovního podniku a vydat a zveřejnit návštěvní řád“, neexistuje v ČR žádná zákonná norma, která by upravovala práva a povinnosti pořadatelů sportovních utkání, potažmo problematiku diváckého násilí na stadionech. Vzhledem k tomu, že bezpečnost diváků, sportovců i dalších zúčastněných osob je aktuální otázkou i na mezinárodní úrovni, byla už v roce 1985 přijata v rámci Rady Evropy Evropská úmluva k diváckému násilí a nevhodnému chování při sportovních utkáních, zvláště při fotbalových zápasech, ke které ČR přistoupila v roce 1995. Touto problematikou se několikrát zabývala i EU, ať už v rámci Bílé knihy o sportu, v několika rezolucích Rady Evropy a zejména v rozhodnutí č. 2002/348/SVV (novelizovaného rozhodnutím 2007/412/SVV) o bezpečnosti v souvislosti s fotbalovými zápasy mezinárodního rozměru. Na rozdíl od ČR, kde speciální zákon o sportu neexistuje, je o krok dále v úpravě této problematiky sousední Slovensko, kde byl přijat speciální zákon v roce 2008. Dohoda s Policií ČR Na základě nového zákona o policii (č. 273/2008 Sb.) nejsou příslušníci policie od roku 2009 již přítomni přímo v hledištích stadionů a celá odpovědnost za konání akce je tak přenesena na samotné pořadatele. 176

Tím však při nedořešení detailů na úrovni zákona vznikly problémy, které se např. na úrovni nejproblémovějšího sportu – fotbalu – musely řešit individuální dohodou se svazem. Předmětem této dohody bylo: „vymezení některých zásad a forem činnosti a spolupráce při konání mezinárodních fotbalových utkání a utkání v rámci svazu. Upraveny jsou zejména spolupráce mezi policií a svazem, požadavky na stavebně-technické vybavení stadionů první a druhé fotbalové ligy. Vlastník sportovního zařízení má podle dohody povinnost dát hlavnímu rozhodčímu podnět k přerušení zápasu, pokud dojde k závažnému porušení návštěvního řádu stadionu a bezpečnost osob nebo majetku je závažným způsobem ohrožena, a ani přes veškerá opatření učiněná hlavním pořadatelem zápasu nedojde k obnovení pokojného stavu. Ač se fotbalový svaz v rámci této dohody zavázal už od 1. 7. 2009 k zajištění řady povinností, mezi které patří například vybudování řídící místnosti s odpovídajícím výhledem na divácké sektory stadionu pro štáb bezpečnostního pracovníka klubu, instalace kamerových systémů umožňujících záznam všech incidentů a určení jejich původců či dostatečný počet turniketů pro plynulou kontrolu diváků, některé z těchto opatření ve skutečnosti dodnes splněna nebyla. Co naopak v podstatě funguje, jsou zásady spolupráce pořadatelské služby na stadionu s policií. Jsou určována riziková utkání a opatření při ochraně veřejného pořádku jsou konkretizována pomocí místních ujednání. Odpovědnost hostujícího klubu Již několik let je nejen v zahraničí, ale i ČR, uplatňována rovněž odpovědnost hostujícího klubu, který spoluzodpovídá za své vlastní fanoušky. Tuto problematiku dnes už obsahují mezinárodní disciplinární řády FIFA i UEFA, příslušná ustanovení bývají implementována i do disciplinárních řádů jednotlivých národních fotbalových asociací. Hostující asociace nebo hostující klub mohou být odpovědní za nevhodné chování svých vlastních fanoušků, stanoví Disciplinární řád FIFA. Bez ohledu na to, kdo měl v dané situaci vykonávat dohled, může být hostujícímu klubu uložena pokuta. V případě závažnějších porušení navíc hrozí i vyšší sankce (například povinnost odehrát další zápas místo domácího stadionu na neutrální půdě). Za příznivce hostujícího klubu jsou pro tyto případy považování všichni fanoušci, kteří se nacházejí v sektorech určených pro hostující klub, pokud se neprokáže opak. Také Disciplinární řád UEFA stanoví, že: „hostující asociace nebo klub jsou odpovědní za zajištění pořádku a bezpečnosti uvnitř i vně stadionu před, v průběhu i po skončení utkání.“ 177

Jde o odpovědnost za jakékoliv incidenty, které způsobí fanoušci hostujícího celku, a rovněž zde hrozí hostující asociaci nebo klubu postih v rámci disciplinárního řízení. Odpovědnost diváka Nezřídka dochází k problémům, které končí vznikem určité škody. Určení původce této škody je mnohdy složité. Na většině stadionů totiž dodnes chybí kamerové systémy, které by dokázaly snímat celý prostor hřiště i hlediště v dostatečné kvalitě umožňující identifikaci jednotlivých fyzických osob, a z toho pak plyne problém dokázat konkrétnímu divákovi, že škodu na majetku stadionu či zdraví jiného fanouška nebo příslušníka pořadatelské služby způsobil opravdu on. Pro pojem divácké násilí není vžita přesná definice. Většinou je charakterizováno jako násilné nebo nebezpečné chování diváků v souvislosti s návštěvou sportovní akce. Může se odehrávat nejen na stadionech, ale i v jejich bezprostředním okolí, případně i na trase přesunu fanoušků nebo na jiném domluveném místě. Právě při těchto „akcích“ dochází k největším škodám na majetku a zdraví. Ač nároky z těchto škod je často možné uplatnit na základě smluvního vztahu dle návštěvního řádu stadionu, potažmo obecně prostřednictvím práva občanského (§ 420 ObčZ), mnohdy je soukromoprávní úprava nedostatečná a zapotřebí je využít norem veřejnoprávních. Kromě nejčastěji využívaných sankcí dle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, nabízí trestní zákoník od 1. 1. 2010 také nový druh trestu, kterým je zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Tento trest lze uložit pachateli jakéhokoli úmyslného trestného činu, jehož se pachatel dopustil v souvislosti s návštěvou takové akce; samostatně pak tehdy, jestliže jde o úmyslný přečin a uložení jiného trestu vzhledem k povaze přečinu, osobě a poměrům pachatele není třeba. Zákaz vstupu na stadion. Cílem vlastníků stadionů i pořadatelů fotbalových utkání je samozřejmě zamezit přístup do hlediště fanouškům, u nichž existuje velké potenciální riziko, že zde budou páchat výtržnosti a působit škodu. I zde je nutné podotknout, že současná situace v ČR tento problém zatím řeší nedostatečně. Nefunguje zejména efektivní kontrola omezujících opatření uložených výtržníkům, což bývá nejčastěji sváděno na nedostatečné personální kapacity Probační a mediační služby. 178

Dalším problémem je také to, že jednotliví státní zástupci a soudci často vůbec nepředávají fotbalovým klubům údaje o osobách, kterým byl jako součást omezujících opatření uložen zákaz vstupu na fotbalová utkání (tato problematika naráží zároveň i na otázku ochrany osobních údajů). Přesto se zdá, že trest zákazu vstupu na stadion je pro radikální fanoušky trestem nejúčinnějším. 6.1.3. Občanskoprávní odpovědnost za úraz ve sportu Je jisté, že ač praxe v ČR neeviduje mnoho soudních rozhodnutí v případech odpovědnosti ve sportu, bude jich přibývat. Přispěje k tomu i integrace ČR v EU, čímž se otázky právní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy, řešené v jiných evropských zemích na pokročilejší úrovni již mnoho let, dostanou také k nám. Jakmile se ještě více zvýší právní vědomí sportovců, ale i celé společnosti, budou se poškození sportovci / funkcionáři apod. mnohem častěji snažit dosáhnout odškodnění za svá zranění cestou žalob u občanskoprávních soudů. Je ale patrné, že u soudu by neměl končit každý zákrok / střet končící zraněním. Mělo by jít pouze o taková provinění, která očividně míří proti pravidlům daného sportu, stejně jako je tomu podle ustálené judikatury v zahraničí. Sportovní svazy a asociace by měly zdokonalit pravidla svého sportu a v disciplinárních řádech upravit sankce tak, aby se sportovec například mohl dovolávat odškodnění přímo prostřednictvím disciplinárního (či arbitrážního) řízení, ke kterému by pak soudní orgán přihlížel jako k jedné z klíčových okolností pro své vlastní rozhodnutí v otázce právní odpovědnosti sportovce za vzniklý sportovní úraz a náhradě škody. Je patrné, že sportovec vstupující do sportovního klání přijímá riziko určitého typu škod a právně relevantním způsobem tak rezignuje na jejich náhradu. Jde zejména o podřizování se pravidlům daného sportu, při jejichž dodržení by ani v případě způsobení sportovního úrazu neměla právní odpovědnost sportovce nastupovat. Rovněž skromná česká judikatura v oblasti občanskoprávní odpovědnosti sportovce za sportovní úraz, považuje podle svých závěrů porušení sportovních pravidel za jednu z klíčových okolností pro vznik právní odpovědnosti sportovce za zranění sportovce jiného. Na rozdíl například od soudní praxe německé či rakouské, nemá ještě česká judikatura vyřešenu otázku bagatelního porušení sportovního pravidla. Zahraniční praxe ukázala, že ani takové „lehké“ porušení pravidel, které nejde za hranici přílišné tvrdosti a je úměrné povaze daného sportu, nezakládá vznik občanskoprávní odpovědnosti sportovce, jenž se tohoto bagatelního porušení pravidel dopustil.

179

Můžeme se domnívat, že podobný „průkopnický“ případ se dříve, či později objeví také u některého českého soudu. Rozvoj sportu dosáhl totiž takové úrovně, že jeho ignorování z pohledu práva není dále možné. Proto je nutné hledat alespoň obecné hranice, které stanoví, jaká jednání při výkonu sportovní činnosti ještě spadají pod jednání právním normám vyhovujícím, a kdy už naopak může nastupovat právní odpovědnost vzniklá porušením nějaké právní povinnosti. Ustanovení obecných norem právního řádu ČR v oblasti odpovědnosti ve sportu pro celou oblast amatérského i profesionálního sportu: Spolek, který organizuje podle svých stanov jakoukoliv sportovní činnost, ať na úrovni pouze tréninku / soustředění nebo utkání / soutěže, je bezpochyby povinen zájemce o tuto činnost informovat mimo vlastních pravidel apod., také o rozsahu „zdravotní zátěže“, kterou tato činnost způsobuje lidskému organismu, aby ten zájemce mohl na své individuální úrovni (v případě nezletilců jejich rodiče) se kvalifikovaně (i za účasti lékaře) rozhodnout, zda je připraven po zdravotní stránce danou sportovní činnost vykonávat. Spolek, který si je si vědom obecných parametrů § 415 ObčZ, tak zcela logicky musí vyžadovat předložení lékařského potvrzení zájemce (člena), z něhož neplyne žádný zákaz účasti na sportovní činnosti organizované spolkem. Od 1. 4. 2012 je postaveno takříkajíc najisto, pro jaké typy / formy sportovní činnosti budou příslušní poskytovatelé / lékaři vydávat posouzení zdravotní způsobilosti. Podle § 51 zákona č. 373/2011 Sb. většina z tradičních sportovních svazů již dříve vnesla do svých Soutěžních řádů pro tzv. registrované sportovce, jako podmínku jejich účasti v soutěži, jejich povinnost (časově) pravidelného předkládání potvrzení o zdravotní způsobilosti. Každý spolek musí ve své kompetenci posoudit, podle rozsahu své sportovní činnosti, zda při této činnosti (trénink / soustředění / soutěž) postačí přítomnost či jiná forma rychle dostupné asistence pouze zdravotníka, anebo už přímo lékaře. Některé sportovní svazy pro některé typy výkonnostních soutěží přímo ve svých Soutěžních řádech ukládají nebo „jen“ doporučují členským klubům, aby jejich sportovní družstva na turnaji / utkání nebo v soutěži přímo doprovázel klubový lékař. V profesionálních soutěžích Sportovní akce organizované na vyžadují jejich dočasný zábor přímé pohotovostní lékařské

to platí jako podmínka platnosti „soupisky“. veřejných místech (náměstí / ulice / silnice), které jsou povolovány zpravidla s podmínkou zajištění služby, také i k ochraně anonymní (přihlížející)

veřejnosti. 180

Současné úrazové pojištění ČSTV pro rok 2012 v gesci ČOV, je toliko tzv. subsidiární, a jen pro amatérský sport. Z toho plyne, že nejen profesionální sport a reprezentace, ale i „mezinárodní“, byť amatérský, sport nejsou tímto pojištěním nijak pokryty (jsou vyloučeny). Mimo to, nepokrývá odpovědnost, ale jen podpůrnou náhradu pro poškozeného / zraněného ke zmírnění škody za úraz, který vznikl bez cizího zavinění a bez porušení povinnosti. Tedy tam, kde by došlo – v provozu členského klubu / svazu – ke vzniku úrazu v důsledku porušení “povinnosti ze strany klubu / svazu, resp. jejich trenérů, rozhodčích nebo pořadatelů” – tak takový úraz by nebyl “likvidní” podle úrazového pojištění ČSTV /ČOV. Naopak poškozený by měl plné právo nárokovat na odpovědném klubu / svazu úhradu nejen plného bolestného a ztížení společenského uplatnění, ale také vedlejší škody (na věcech, oblečení, doplatek mzdy, náklady léčení apod.). Z toho je zřejmé, byť je to nákladné, že každý klub / svaz – podle rozsahu svého provozu – by měl mít svoje vlastní pojištění odpovědnosti za škody z vlastního provozu, neboť úrazová pojistka zde nemá smysl!

6.2.Trestněprávní odpovědnost ve sportu Trestněprávní odpovědnost sportovce za sportovní úraz a náhrada škody Odpovědnost za úraz ve sportu byla patrně první otázkou vztahu sportu a práva, která kdy byla řešena. Je sportovec za svůj čin přímo, či nepřímo způsobující zranění poškozeného právně odpovědný a za jakých okolností je naopak jeho odpovědnost vyloučena? I když problém sportovních úrazů poutá značnou pozornost odborníků i laické veřejnosti spoustu let, nalézt univerzální pravidlo, které by zcela jasně říkalo, kdy odpovědnost za sportovní úraz nastupuje, se dosud nepodařilo a patrně ani nepodaří. Problém právní odpovědnosti ve sportu totiž nelze řešit bez poznání příčin úrazů, s individuálním přístupem ke každému takovému případu a často i s aplikací interních norem např. sportovními pravidly. Až po zvážení všech okolností může být jasnější, jestli úraz vznikl výlučně jako důsledek protiprávního chování obviněného, nebo došlo k úrazu i v důsledku chování poškozeného. Klíčovou roli by samozřejmě měl hrát i fakt, zda v konkrétním případě došlo, či nedošlo k porušení pravidel daného sportu. Trestněprávní odpovědnost je samozřejmě spojena se zákonnou úpravou skutkových podstat jednotlivých trestných činů a s jejím naplněním. 181

Trestní zákoník č. 40/2009 Sb. trestné činy proti zdraví a životu upravuje v §§ 141 – 148: § 141 Zabití. Kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo

jiného

omluvitelného

hnutí

mysli

anebo

v důsledku

předchozího

zavrženíhodného jednání poškozeného, bude potrestán trestem odnětí svobody na tři léta až deset let. § 143 Usmrcení z nedbalosti. Kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti. Odnětím svobody na jeden rok až šest let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Trestné činy proti zdraví § 145 Těžké ublížení na zdraví. Kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví, bude potrestán odnětím svobody na tři léta až deset let. § 146 Ublížení na zdraví. Kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta. 146a Ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky. Kdo jinému úmyslně způsobí ublížení na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, bude potrestán trestem odnětí svobody až na jeden rok. § 147 Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti. Kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. Odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. § 148 Ublížení na zdraví z nedbalosti. Kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti. Kdo z nedbalosti způsobí ublížení na zdraví nejméně dvou osob proto, že hrubě porušil zákony o ochraně životního prostředí nebo zákony o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienické zákony, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta. 182

Vzhledem k tomu, že česká sportovně právní doktrína v oblasti občanskoprávní a trestněprávní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy je až na ojedinělé články Michala Králíka, téměř nulová, je nutné zkoumat především závěry české soudní praxe. Nejnovější judikáty Nejvyššího soudu. V posledních deseti letech se u Nejvyššího soudu ČR objevilo hned několik případů, které svědčí o tom, že problematika odpovědnosti (ať už trestněprávní či občanskoprávní) za úraz způsobený jinému v rámci provozování sportu získává stále více na své aktuálnosti. Judikát soudu z prostředí ledního hokeje. Problematiku trestněprávní odpovědnosti sportovce za úraz způsobený protihráči řeší judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 997/2002. V tomto rozhodnutí šlo o případ z ledního hokeje, kdy se obviněný domáhal zrušení odsuzujícího rozsudku, kterým byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví. Tento trestný čin spáchal tím, že během hokejového utkání jako obránce udeřil špičkou hokejky do obličeje ležícího útočníka soupeřícího mužstva, a to ačkoliv v té době vůbec nemanipuloval s pukem, následkem čehož poškozený utrpěl zranění s dobou léčení nejméně 14 dní. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které bylo usnesením krajského soudu zamítnuto. Následně se obviněný obrátil s dovoláním i na Nejvyšší soud. Ve svém dovolání vytýkal soudům obou stupňů nesprávné hodnocení provedených důkazů, a to zejména v otázce subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví. Obviněný namítal, že předmětný skutek spáchal v nevědomé nedbalosti a argumentoval tím, že: „hokej je rychlá a kontaktní hra, při které dochází ke zranění protihráčů, aniž by si hráč měl možnost uvědomit, že v dané situaci může svého protihráče zranit.“ Nejvyšší soud jeho odvolání zamítl a navíc z tohoto řízení vzešla právní věta, důležitá pro posuzování trestní odpovědnosti sportovců. Bylo konstatováno, že: „trestní odpovědnost pachatele při sportu nastupuje po překročení hranice rizika vyplývajícího ze hry, které každý sportovec podstupuje, přičemž konkrétní okolnosti, za nichž ke skutku došlo, mají zásadní význam pro závěr o zavinění.“ Jasně tak bylo stanoveno, že pro správné posouzení každého jednotlivého případu je důležitá jeho konkrétní analýza, klíčovou otázkou je také to, o jaký druh 183

sportu jde a kde má onu „hranici rizika“, při jejímž překročení už bude sportovec za své činy odpovídat. Judikát soudu z prostředí lyžování Ke shodným závěrům dospěl Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 68/2010. V něm se vyjadřoval k odpovědnosti lyžaře za trestný čin ublížení na zdraví a konstatoval, že: „lyžař je povinen přizpůsobit rychlost a způsob jízdy svým schopnostem a zkušenostem a celkové situaci na místě, jímž projíždí (tedy zejména terénním, sněhovým a povětrnostním podmínkám, výhledovým poměrům, počtu a pohybu ostatních lyžařů či jiných osob apod.), aby měl možnost včas a v dostatečné vzdálenosti reagovat i na nenadálou překážku v jízdě.“ Pokud zaviněně nedodrží uvedená pravidla, lze u něj dovodit porušení tzv. obecné prevenční povinnosti uložené každému podle § 415 ObčZ. nebo nedodržení potřebné míry opatrnosti. Způsobí-li takovým porušením z nedbalosti jinému těžkou újmu na zdraví, přichází v úvahu jeho trestní odpovědnost za trestný čin ublížení na zdraví. Judikát soudu z prostředí fotbalu z poslední doby se zrodil u Nejvyššího soudu 21. 3. 2007 pod sp. zn. 3 Tdo 1355/2006. V tomto usnesení bylo konstatováno, že: „fotbalová pravidla nikde neupravují a také nemohou upravovat situaci, kdy v důsledku jejich porušení byla někomu z hráčů způsobena újma na zdraví. Pro tyto případy platí zásada subsidiarity (rozuměj podřízenosti nižších úrovní) trestního práva (vedle subsidiarity práva občanského z hlediska případného řešení škody způsobené zraněním) a normy trestního práva je namístě uplatnit tam, kde posuzované jednání je zaviněným excesem z příslušných ustanovení sportovních pravidel v tom smyslu, že jde o jednání, které není těmito pravidly dovoleno a není těmito pravidly – pokud jde o způsobený následek na zdraví – sankcionováno. Trestní odpovědnost nelze omezovat jen na úmyslné jednání, ale trestní sankce přichází v úvahu i v závažnějších případech zavinění z nedbalosti.“ Šlo zde o případ z nižší fotbalové soutěže, kdy obviněný při mistrovském zápasu v kopané, jako hráč při souboji o míč zezadu či z boku zasáhl s použitím nepřiměřené síly nohu a podrazil hráče soupeřícího mužstva a způsobil mu tříštivou zlomeninu lýtkové kosti a přetržení deltového vazu u vnitřního kotníku levé nohy, kdy toto zranění si vyžádalo hospitalizaci a následnou pracovní neschopnost. K názoru státního zástupce se přiklonil i Nejvyšší soud. Ve svém usnesení rovněž upozornil především na to, že: „účelem pravidel sportovních her je nejen 184

stanovit soupeřícím stranám rovné podmínky, ale současně i chránit zdraví hráčů před zákroky, které zpravidla či alespoň občas vedou k jejich zranění a že na dodržení herních pravidel je společenský zájem.“ Z tohoto pohledu je pak zapotřebí přísně individuálně posuzovat vzniklá zranění hráčů nejen v jednotlivých druzích sportu, ale i míru porušení daných pravidel, upravujících to či ono sportovní odvětví. Teprve na základě takovéhoto posouzení lze dospět k závěru, zda vzniklé zranění protihráče lze posuzovat ještě v rámci sportovních pravidel, či zda již připadá v úvahu aplikace trestního práva, k čemuž došlo v tomto případě. S rozhodnutím Nejvyššího soudu, který jeho dovolání odmítl, se ovšem obviněný nesmířil a rozhodl se obrátit i na Ústavní soud. Ve své stížnosti uvedl, že nesouhlasí s tím, že by předmětné jednání bylo možno posoudit jako nedbalostní ve smyslu § 5 písm. a) trestního zákona (dle kterého se o vědomou nedbalost pachatele jedná tehdy, pokud „věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí“). Z toho, že se vrhnul poškozenému pod nohy, nelze podle něj dovozovat nepřiměřené použití síly. Kromě toho se domnívá, že takové zákroky jsou v kopané na denním pořádku a rozhodčí navíc nikdy neobjasnil, zda mu žlutou kartu udělil po právu. On sám se dle svého mínění nechoval mimo rámec pravidel kopané, a i pokud by tato pravidla porušena byla, pak nikoliv nějakým mimořádným způsobem. Dále je přesvědčen, že předpokladem vzniku jeho trestněprávní odpovědnosti bylo porušení pravidel kopané a to určité intenzity. Soud přitom nemůže bez dalšího vycházet pouze z rozhodnutí např. rozhodčího, nýbrž musí sám velmi podrobně posoudit, zda došlo skutečně k porušení pravidel, jeho intenzitu, oprávněnost závěru rozhodčího atd. To stěžovatel v rozhodnutích obecných soudů ve své věci postrádá a v této souvislosti odkazuje na čl. 39 LZPS, dle kterého: „jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.“ Stejně jako v dovolání k Nejvyššímu soudu předložil stěžovatel i úvahu, že v rámci kolektivních sportů lze hovořit o určitém svolení poškozených coby okolnosti vylučující protiprávnost. Každý, kdo nastupuje k utkání v kopané, musí podle něj s určitou možností zranění počítat. S touto námitkou se Ústavní soud vypořádal konstatováním, že:

185

„Jedinec samotný nemůže rozhodovat o zájmech, jež se týkají nejen jeho, ale i společnosti jako celku, což je nutno aplikovat typicky právě v případě ochrany zdraví a života, na které má společnost zvláštní zájem, a může takovéto hodnoty hájit i proti vůli jejich nositelů. Vzhledem k tomu má Ústavní soud za to, že souhlas poškozeného s účastí na hře nemůže předmětné jednání stěžovatele nijak pokrýt.“ Ústavní stížnost tak byla dne 28. 2. 2008, stejně jako předchozí dovolání obviněného u Nejvyššího soudu, odmítnuta. Subjektivní stránka trestněprávní odpovědnosti Co se týče otázky subjektivní stránky spáchaného trestného činu, takové rozhodování patří dle Ústavního soudu plně do kompetence obecných soudů. Rovněž odkaz na čl. 39 Listiny základních práv a svobod považuje v tomto případě Ústavní soud na neopodstatněný. Porušení pravidel sportu není z ústavního pohledu nutno vyžadovat jako podmínku trestnosti činu. Je ale zásadně na obecných soudech, jaký význam jim, v rámci svého uvážení v mezích ústavnosti a právních předpisů, přisoudí. Odkazy na autonomii sportu Stále zažité je také vnímání autonomie sportu, kdy postižený vidí jako jediný možný orgán, jenž může škůdce potrestat, disciplinární komisi. Jako „uzavřený celek“ ovšem může oblast sportu vnímat i státní orgán. Například ještě v roce 2001 státní zástupce, jenž řešil případ zranění (a následného ochrnutí) hokejisty Tomáše Zelenky způsobené faulem protihráče, konstatoval, že: „ve sportu platí odlišná pravidla, a proto nikoho stíhat nebude.“ Dnes už tento pohled neplatí a samozřejmě se bude díky dalším případům vyvíjet. Je zde předpoklad, že zranění sportovci se stále častěji budou domáhat odškodnění i žalobami u občanskoprávních soudů, případně se rovnou obratí na policii, aby případ vyšetřila a poslala k soudu trestnímu. Úraz ve sportu a náhrada škody. Celkově je možné konstatovat, že na úrovni profesionálního sportu, bude vzhledem k vysokým pojistkám hráčů k soudním sporům ohledně náhrady škody vzniklé úrazem způsobeným protihráčem patrně i v budoucnosti docházet pouze minimálně. Četnost případů z posledních let ovšem napovídá, že zcela jiná by mohla být situace na úrovni amatérské, kde už několik poškozených sportovců s náhradou škody u soudu uspělo. 186

Dá se předvídat, že v této oblasti poroste četnost s právním vědomím sportovců a medializací jednotlivých případů. Úspěšnost žalobců - poškozených sportovců – podnítí další osoby k odškodnění za svá zranění cestou žalobami u občanskoprávních soudů. Je ale patrné, že u soudu by neměl končit každý faul končící zraněním. Mělo by jít pouze o zákroky, které očividně míří proti pravidlům daného sportu, stejně jako je tomu podle ustálené judikatury v zahraničí. Podřídit by se, měly tomuto trendu také sportovní svazy a asociace. Měly by se snažit co nejvíce zdokonalit pravidla svého sportu a v disciplinárních řádech upravit sankce tak, aby se sportovec například mohl dovolávat odškodnění přímo prostřednictvím disciplinárního (či arbitrážního) řízení. K takovým rozhodnutím by pak soudní orgán případně přihlížel jako k jedné z klíčových okolností pro své vlastní rozhodnutí v otázce právní odpovědnosti sportovce za vzniklý sportovní úraz a při náhradě škody. Trestněprávní odpovědnost za korupci ve sportu Zejména v posledním desetiletí se z korupce stalo velmi frekventované a medializované téma (nejen ve sportu). Trestní zákon ji navíc označuje jako velmi závažnou protiprávní činnost. Nelze ji tedy nezařadit do této kapitoly. Sport v ČR a zejména fotbal se s tímto nešvarem potýká opakovaně. Asi svým rozsahem i postojem médií, se stala nejznámější korupční aféra rozhodčích v roce 2004, když ze samostných odposlechů v kauze vznikla velmi populární divadelní hra. U korupce nejde většinou o individuální zájem nebo poškození, jako je tomu u úrazů, ale o poškození soutěže, jejího kreditu, postavení mužstev apod. Trestní zákoník č. 40/2009 Sb., trestné činy úplatkářství upravuje v §§ 331 - 334: § 331 Přijetí úplatku. Kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe nebo pro jiného přijme nebo si dá slíbit úplatek, nebo kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s podnikáním svým nebo jiného pro sebe nebo pro jiného přijme nebo si dá slíbit úplatek, bude potrestán odnětím svobody až na čtyři léta nebo zákazem činnosti. Kdo za okolností uvedených v odstavci 1 úplatek žádá, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let. § 332 Podplacení. Kdo jinému nebo pro jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek, nebo kdo jinému nebo pro 187

jiného v souvislosti s podnikáním svým nebo jiného poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem. § 333 Nepřímé úplatkářství. Kdo žádá nebo přijme úplatek za to, že bude svým vlivem nebo prostřednictvím jiného působit na výkon pravomoci úřední osoby, nebo za to, že tak již učinil, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta. Kdo z důvodu uvedeného v odstavci 1 jinému poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. § 334 Společné ustanovení. Úplatkem se rozumí neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě, a na kterou není nárok. Za obstarávání věcí obecného zájmu se považuje též zachovávání povinnosti uložené právním předpisem nebo smluvně převzaté, jejímž účelem je zajistit, aby v obchodních

vztazích

nedocházelo

k poškozování

nebo

bezdůvodnému

zvýhodňování účastníků těchto vztahů nebo osob, které jejich jménem jednají. Stejně jako tomu bylo u úrazů, je i v případě korupce, nositelem určení pohledů, postupů a zejména hodnocení jednotlivých příkladů, judikatura soudů. Vzhledem k tomu, že se jedná o „velmi čerstvé“ a aktuální případy, je judikatura v této oblasti „chudší“. Rovněž tak je potřebné sdělit, že ke korupci dochází na té nejnižší úrovni „za pár stovek“ i v nejvyšších patrech klubů / svazů / společnosti s „finanční úrovní“ o řády vyšší. K pochopení situace vybral autor několik konkrétních případů, ke kterých zazněl i na různých úrovních odborný názor a také rovněž několik případů zahraničních. Dále je potřebné uvést, že vzhledem k velkému mediálnímu tlaku „odhalené“ korupce pak vzniká velký tlak na řešení korupce, zejména před interními (disciplinárními) orgány a to i v době, kdy obecné soudy ještě svůj verdikt nevyřkly. Zpravidla tak dochází ke zdvojení trestů (bez vzájemné koordinace) a to jednak v autonomní sportovní oblasti a následně v obecné trestněprávní rovině. Judikatura soudů ke korupci ve sportu Fotbal (sport) není soukromá aktivita, trestejte úplatky, zaznělo v rozsudku z dubna 2008: „Fotbal není soukromá aktivita, kde by byly dovoleny úplatky. Je ve veřejném zájmu korupci na jakékoliv úrovni v českém fotbale odhalovat a trestat.“

188

Takový vzkaz vyslal českému fotbalu Nejvyšší soud. Zazněl v případu, který s vrcholovým sportem a rozsáhlou korupční aférou v českém prvoligovém fotbale nesouvisí. Soud totiž potvrdil dvouměsíční podmíněný trest a čtyřletý zákaz působení ve fotbalovém hnutí pro bývalého dobrovolného funkcionáře z jižní Moravy L.M, který chtěl ovlivnit zápas dorosteneckého přeboru. Netolerujme úplatky. "Pokud by společnost tolerovala ovlivňování fotbalových zápasů nabízením úplatků rozhodčím a výsledek zápasů by tak nezávisel od vlastního umu a dovednosti aktérů zápasu, došlo by k naprosté negaci uvedené sportovní aktivity," uvedl senát Nejvyššího soudu. Na rozdíl od posouzení úrazu je korupce a její odhalení ve složitější situaci a mnohdy k ní přispěje náhoda nebo policejní sledování (odposlechy apod.) jiného případu. Tak tomu bylo i rozsáhlé korupční aféře rozhodčích. Odposlech byl rozhodující i pro popisovaný brněnský případ. Telefon byl odposloucháván na základě anonymního dopisu, ve kterém skupina rozhodčích poukazovala na korupční jednání ve svých řadách. Brněnský městský i krajský soud uznal L. M. vinným z trestného činu podplácení a rozhodli o tom, že dostane dvouměsíční podmíněný trest a čtyři roky nesmí působit ve fotbale. L. M. se obrátil na Nejvyšší soud. Zpochybňoval odposlechy, ve kterých podle něj nepadlo, že by měl nabízet nějaký úplatek. Hlavně ale argumentoval tím, že fotbal je soukromá záležitost a stát do něj nemá zasahovat a už vůbec vyšetřovat a trestat za uplácení. Vnitřní pravidla, která kluby dodržují, podle něj stanovují občanská sdružení (kluby), ne stát. Nejde o soukromou aktivitu. "Soudy se nezabývaly tím, zda předávání jakéhokoli úplatku rozhodčímu fotbalového utkání je v rozporu s interními předpisy a porušením těchto vnitřních pravidel. Nelze dovodit, že každý občan státu má zájem na průběhu fotbalového utkání," uvedl L. M. v dovolání. Nejvyšší soud ale jeho dovolání zamítl. "Nelze souhlasit s tvrzením obviněného, že z hlediska regulérnosti fotbalového zápasu, byť by byla jakkoliv porušena, jde o ryze soukromé zájmy omezené skupiny osob," rozhodli soudci. Podle Nejvyššího soudu je smyslem soutěží ve sportu dosáhnout co nejlepšího výsledku. Objektivní rozhodování rozhodčího při utkání fotbalové soutěže je jedním z jejich předpokladů, které se sportem úzce souvisejí, a tudíž tuto činnost je nutno považovat za obstarávání věcí obecného zájmu," rozhodl Nejvyšší soud. 189

„Korupce ve fotbale totiž podle soudů má velmi negativní vliv na děti, které se sportu věnují. "Pokud nebude výsledek boje na hřišti odvislý od vlastního umu a dovednosti, bude to mít fatální vliv na chuť společnosti aktivně se věnovat sportu," uvedl soud. Příklady udělených trestů soudy a asociacemi za korupci z dosud nejrozsáhlejších případů ve sportu v ČR a ve světě Korupční aféra ve fotbale v ČR 2004 Nejvyšší tresty udělené soudem Rozhodčí V. Z . / 10 měsíců podmíněně, pokuta 200.000 Kč, zákaz činnosti na 5 let Funkcionář I. H. - 7 měsíců podmíněně, pokuta 900.000 Kč, zákaz činnosti na 10 let Nejvyšší soud se ke korupcí ve fotbale už vyjádřil několikrát. Ve třech případech, které se týkaly uplácení ve vrcholovém fotbale, vždy tresty potvrdil a odmítl námitky proti nelegálnosti odposlechů. Nejvyšší tresty udělené disciplinárním orgánem svazu v ČR: Klub V. / odpočet 12 bodů, pokuta 500.000 Kč Klub S. / odpočet 12 bodů, pokuta 500.000 Kč Klub V. / odpočet 9 bodů, pokuta 300.000 Kč Nejvyšší tresty udělené několika osobám / členům svazu ve stejných kauzách korupce z roku 2004 byly uděleny na maximální hranici tehdejšího disciplinárního řádu svazu a to ve výši zastavení činnosti 2 roky a pokuta 100.000 Kč. Ihned po uzavření případů tento svaz novelizoval disciplinární postihy na novou hranici za korupci a to zastavení činnosti na maximálně 15 let a pokutou maximálně do 500.000 Kč pro jednotlivce a do 10.000.000 Kč pro klub. Příklady trestů za korupci ve světě v roce 2012 Rozhodčí 2012 / Čína Tvrdý trest pět a půl roku vězení obdržel u čínského soudu jeden z nejlepších asijských fotbalových rozhodčích L. J. Tento známý rozhodčí dokonce soudcoval zápasy na mistrovství světa 2002 v Japonsku a Jižní Koreji. Dvojnásobný držitel ocenění "Zlatá píšťalka" pro nejlepšího rozhodčího Asie se před civilním soudem přiznal, že v roce 2003 ovlivnil sedm ligových utkání v Číně, čímž si měl přijít na téměř dva a půl milionu korun. Mezi týmy, které L.J uplácely, je i celek Šanghaj Šen-chua, který nedávno podepsal smlouvu s francouzskou fotbalovou hvězdou Nicolasem Anelkou. Za úplatky údajně tento klub utratil téměř milion dolarů. 190

Člen vedení asociace / Čína 2012 Dva bývalí prezidenti Čínské fotbalové asociace a několik někdejších tamních reprezentantů dostalo vysoké tresty odnětí svobody za přijímání úplatků či ovlivňování výsledků zápasů. Bývalý prezident Čínské fotbalové asociace N. J. byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 10,5 roku za přijetí úplatku ve výši 1,48 milionu jüanů, což je asi 4,76 milion korun. Jeho předchůdce S. J. dostal stejný trest za stejný trestný čin a navíc pokutu 200 000 jüanů. Oba bývalí funkcionáři si nechali lhůtu na rozmyšlenou pro případné odvolání. Vysoký trest si odpykají také bývalý kapitán čínské reprezentace Wej Šao-chuej a další funkcionář Li Tung-šeng, který si odsedí devět let. Další čtyři někdejší reprezentanti dostali několikaleté tresty za ovlivňování zápasů. Celkem bylo v aféře odsouzeno 24 osob, mezi nimi i čtyři rozhodčí. Rozsáhlý korupční skandál v čínském fotbale začala policie rozkrývat před dvěma lety. Člen vedení FIFA 2011 / 2012 Bin Hammám dostal v červenci 2011 za to, že se snažil za 40 000 dolarů koupit hlasy voličů z karibské oblasti před volbou do čela mezinárodní federace FIFA. Když jeho korupční jednání vyšlo najevo, ještě před volbou svou kandidaturu stáhl a křeslo udržel Sepp Blatter. Bin Hammám, který obvinění striktně odmítl, kvůli trestu přišel o místo v čele Asijské fotbalové konfederace (AFC) a ve výkonném výboru FIFA. Odvolal se ke CAS. 2012 / Bývalý kandidát Mohamed bin Hammám uspěl s odvoláním proti trestu za korupci. Mezinárodní arbitráž CAS katarskému funkcionáři doživotní zákaz působení ve fotbale kvůli nedostatku důkazů zrušila, současně však uvedla, že není přesvědčena o jeho nevinně. "Provinění nebylo prokázáno, vyšetřování ze strany FIFA navíc podle nás nebylo dokončeno a neobjasnilo všechna 'hluchá' místa v případu. Náš nález však nepotvrzuje nevinnu pana Bin Hammáma," citovala z prohlášení arbitrážního soudu agentura AP s tím, že tříčlenná komise hlasovala 2:1 ve prospěch katarského funkcionáře. Navzdory verdiktu CAS se do funkcí zatím vrátit nemůže, protože třiašedesátiletý Katařan byl po nedávném auditu asijské konfederace opět obviněn z korupce a finančních podvodů.

191

Závěr ke korupci Tyto případy ukazují, jak složité je odhalit, vyšetřit, obvinit a následně potrestat osoby, které se podílejí na korupci. Ruku v roce jde tato činnost orgánů činných v trestním řízení s trestněprávní legislativou a to ať již jde o možnosti použití odposlechů, zajištění údajů od telefonních operátorů, pořízení svědeckých výpovědí apod. Závěrem je nutné k této kapitole sdělit, že zejména u těchto případů posledních deseti let, měla velký podíl na zjištění, zveřejnění a vytvoření tlaků na orgány činné v trestním řízení i „sedmá velmoc“ – média. Trestněprávní odpovědnost za doping ve sportu Teprve nový trestní zákoník č. 40/2009 Sb., účinný od 1. 1. 2010 zařadil nově § 288, který má ve svém obsahu ustanovení a výrobě a jiném nakládání s látkami s hormonálním účinkem. S tím spojené nařízení vlády, vyhlášené ve Sbírce zákonu č. 454/2009, pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za látky s anabolickým a jiným hormonálním účinkem a jaké je jejich větší množství, a co se pro účely trestního zákoníku považuje za metodu spočívající ve zvyšování přenosu kyslíku v lidském organismu a za jiné metody s dopingovým účinkem. (Podrobněji v kapitole 9.2) Závěr ke kapitole Všechny popsané skutkové podstaty trestných činů, jejich šetření, projednání před soudem a udělení trestů v právu obecném samozřejmě neznamená, že v autonomním prostředí nejsou vyneseny tresty podle interních norem. Podrobněji v následující kapitole.

6.3.Odpovědnost v autonomních subjektech podle interních norem Odpovědnost sportovní subjektů nevyplývá pouze z obecně právních norem, ale též z uzavřených smluv a norem interní povahy, zpravidla disciplinárních řádů. Je nutné si uvědomit, že trestání sportovních subjektů uvnitř autonomních celků, na základě interních norem a kompetence orgánů uvnitř těchto celků, má dosah jen na vymezenou část sportovních subjektů, zpravidla pouze členů – fyzických a právnických osob - konkrétního sportovního odvětví. (Výjimkou je CAS, podrobně v kapitole 7.5) Vymezení kompetence a pravomoce spolku vůči trestanému subjektu V prvé řadě je to tedy členství (vznik, existence, zánik), které je rozhodující pro posouzení, zda má nebo nemá autonomní orgán kompetenci k projednání konkrétního případu popř. k udělení trestu. 192

Judikát soudu řešícího členství ve vztahu k trestní kompetenci a pravomoci Jako modelový a vysvětlující případ této problematiky lze použít rozhodnutí Nejvyššího soudu v Brně 28 Cdo 2750/2005 z 16. 3. 2006. V tomto rozsudku se soud zabýval otázkou (bez ohledu na to, zda byla naplněna skutková podstata trestného činu uplácení) zda měl orgán svazu kompetence a pravomoc k projednání a následném potrestání provinilce. Ve vztahu k (ne) členství, ale rovněž odkázal na dva soudní judikáty vztahující se k podobným případům, kdy se nečlenové domáhali svých práv až po ukončení členství (v době prodání žaloby), ale v rozhodné době žalovaného nároku členy ještě byli. „Nejvyšší soud v usneseních ze dne 9.5.2000, sp.zn. 29 Cdo 2890/99, a ze dne 23.11.2005, sp.zn. 28 Cdo 1018/2005, přiznal aktivní věcnou legitimaci k podání určovací žaloby podle § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. osobě, která již nebyla v době podání žaloby členem sdružení; šlo však o takový právní vztah, jenž se jí bezprostředně dotýkal (nároky z majetkového vypořádání žalovaného se žalobcem jako dřívějším členem občanského sdružení).“ Obsahem žaloby bylo napadené rozhodnutí orgánu svazu (disciplinární komise a odvolací komise jako orgánů I. a II. instance), které udělily a potvrdily trest peněžité pokuty ve výši 100.000 Kč a zákazu činnosti v orgánech žalovaného na 24 měsíců. To vše na základě interních norem, disciplinárního řádu. Soudy nižších instancí se shodly na zjištění a z něho vyplývajícím právním závěru, že žalobce není členem žalovaného občanského sdružení. Odvolací soud vycházel z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož, při možném členství fyzických i právnických osob, u žalobce nebyly splněny podmínky členství, stanovené článkem 3 odst. 1 Stanov ČMFS (písemná přihláška s prohlášením uchazeče o dobrovolnosti členství) a nebyl naplněn článek 1 Soutěžního řádu fotbalu (vztahujícího se na tam vyjmenované osoby, vykonávající při soutěžích příslušné funkce a činnosti). Žalobce, jako předseda dozorčí rady a.s., (obchodní společnosti, ve které není žádný členský vztah – více v kapitole 4.2) žádnou z těchto podmínek nesplnil. Proto se na něj nemohla vztahovat ustanovení čl. 1 odst. 1, 7 disciplinárního řádu ČMFS; disciplinární řízení, včetně následného přezkumu odvolací a revizní komisí žalovaného, tedy nemělo být se žalobcem vedeno. Sankce vyvozené proti němu, tj. peněžitá pokuta ve výši 100.000,- Kč a zákaz činnosti v orgánech žalovaného na 24 měsíců, se tak ocitly v rozporu s interními předpisy žalovaného a v širším smyslu i se zákonem č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů.

193

Skutkovými závěry odvolacího soudu je Nejvyšší soud vázán. Nebylo důvodu zpochybňovat ani právní závěr téhož soudu o neexistenci členství žalobce u žalovaného a o právních důsledcích tohoto závěru ve vztahu k oběma rozhodnutím disciplinárních orgánů. Šlo tedy o to, jak Nejvyšší soud přihlédne k oprávněnosti podat určovací žalobu obecnému soudu podle § 80 o.s.ř. Nejvyšší soud v usneseních ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2890/99, a ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1018/2005, přiznal aktivní věcnou legitimaci k podání určovací žaloby podle § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. osobě, která již nebyla v době podání žaloby členem sdružení; šlo však o takový právní vztah, jenž se jí bezprostředně dotýkal (nároky z majetkového vypořádání žalovaného se žalobcem jako dřívějším členem občanského sdružení). Z citované judikatury lze vycházet jen zčásti: nynější žalobce nejenže také není členem žalovaného sdružení, ale nebyl jím ani předtím. Potencialita protiprávních následků rozhodnutí orgánů sdružení je však společným znakem obou situací. Za takového právního stavu nebylo, podle dovolacího soudu, možné přiznat žalobci žalobní nárok přímo opřený o ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. Je však důvodné dovodit, že mu náleží naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby podle § 80 písm. c/ o. s. ř., a to s petitem odpovídajícím § 15 odst. 1 citovaného zákona (vyslovení nezákonnosti rozhodnutí orgánu občanského sdružení a jeho rozporu se stanovami). Toto oprávnění přísluší žalobci, ve vztahu k posledně uvedenému ustanovení zákona, per analogiam. Nejvyšší soud tedy posoudil po právní stránce věc jinak než odvolací soud a zrušil proto jeho rozsudek. K dalšímu průběhu řízení je žádoucí podotknout, že již samotný právní závěr o neexistenci členství žalobce u žalovaného postačí, ve spojení s jeho aktivní legitimací k podání určovací žaloby, k vydání rozsudku příznivého pro žalobce. Není již důvodu učinit předmětem dokazování výchozí skutkový podklad k disciplinárním sankcím uloženým žalobci, který podle tvrzení žalovaného spočívá v ovlivňování výsledků fotbalových utkání. Tento citovaný rozsudek má značný význam v pochopení, koho tedy může autonomní orgán podle interních norem trestat a jaká práva podle právního řádu ČR může potrestaný / provinilec použít na svou ochranu. (více v kapitole 7) Střety názorů odborné právní veřejnosti na autonomní oblast sportu Má rozhodování autonomních orgánů charakter pouze soukromoprávní či jde o veřejnoprávní uplatnění povahy trestu? 194

Oblast sportu je typická širokým spektrem rozsahu úpravy prostřednictvím sportovních norem a pravidel. Jak již bylo zmíněno výše, dodržování sportovních pravidel je (a mělo by být) jedním z klíčových faktorů pro posuzování odpovědnosti sportovce za sportovní úraz z hlediska práva. I když jednotlivé sportovní svazy v ČR mají povahu spolků, a k jejich založení tak stačila pouhá registrace u ministerstva vnitra, jistou právní sílu mají i jejich interní sportovní pravidla a další normy. Problémem samozřejmě je, že sportovní pravidla vytvořená těmito svazy nepodléhají žádné státní kontrole, navíc ne vždy bývají sepsána odborníky v oblasti práva, nicméně měla by být vytvořena tak, aby se pohybovala v mezích obecného právního rámce. I když se sportovní normy nevyznačují všeobecnou závazností, jejich normativní povaha vede k ukládání povinností a zakládání práv pro subjekty, které se jim dobrovolně podřídí. Porušení (či dodržení) sportovního pravidla bývá ve většině případů posuzováno u soudu v mizivém procentu případů. Je tomu tak nepochybně díky nesčetným případům mimosoudního vyrovnání, kvůli nedostatečné právní povědomosti mezi sportovci samotnými i funkcionáři, ale rovněž díky zásahům a rozhodnutím různých disciplinárních komisí ve spojení s vžitou domněnkou, že sport je provozován v určitém autonomním prostředí předem definovaných vztahů, má své vlastní prostředky, jak sporné situace řešit, a tyto případy tudíž před soudy nepatří. Byť i disciplinární řády často disponují účinnými sankčními mechanismy, a to zejména ve sféře profesionálního sportu, ne vždy se umí se situací vypořádat. Navíc sankce v právu na jedné straně a sankce ve sportu na straně druhé nelze z hlediska jejich hodnoty a závažnosti vůbec srovnávat. Působení právní a sportovní regulace se v určitých směrech prolíná, tudíž se prolínají také sankce. V zásadě může v praxi dojít k těmto různým případům: -

dojde k porušení sportovního pravidla (nikoliv právního), které však nevyvolá sportovní (a ani právní) sankci – příkladem může být porušení zásady fair-play, u které není stanovena žádná sankce,

-

dojde k porušení sportovního pravidla (nikoliv právního), které vyvolá výhradně právní sankci – například dvouminutový trest pro hokejistu, jenž má příliš zahnutou hůl,

-

dojde k porušení sportovního i právního pravidla, po kterém by měla následovat sankce jak sportovní, tak i právní – právě sem patří způsobení sportovního úrazu, 195

-

nedojde k porušení sportovního pravidla, ale dojde k porušení pravidla právního – i sem spadá spousta sportovních úrazů, při nichž sice disciplinární orgán daného sportu neshledal sportovce odpovědného, např. kvůli úrazové zábraně používané ve sportu, může se však objevit právní postih, ať už například ve formě trestu za ublížení na zdraví či nároku na náhradu škody.

Vliv sportovního pravidla na posouzení právní odpovědnosti Při posouzení významu sportovních pravidel ve vztahu k odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy v obecné teoretické rovině je posuzováno podle různých přístupů. Právní vývoj vedl spíše k posilování názoru, že „právní síla“ sportovních pravidel nemůže být zdaleka absolutní, a ne každé vzniklý sportovní úraz spojený s porušením sportovního pravidla musí nutně zakládat právní odpovědnost provinilce. Proti absolutizaci sportovních pravidel míří hlavně tyto argumenty: -

unikají přímému vlivu legislativní či výkonné moci a také působení moci soudní,

-

řada pravidel má na zřeteli pouze poctivost a organizaci hry

-

úprava obsažená ve sportovních pravidlech je de facto „přísnější“ než úprava legislativní; logicky pak nelze s porušením sportovního pravidla spojovat bez dalšího splnění jedné z podmínek právní odpovědnosti,

-

charakter a rozvoj sportu vyžadují, aby právně nebyla postihována lehká (bagatelní) porušení sportovních pravidel (i když by měla za následek vznik škody), ale pouze závažná porušení sportovních pravidel.

V několika ojedinělých případech české soudní praxe je za první předpoklad pro vznik právní odpovědnosti sportovce za sportovní úraz považováno porušení sportovního pravidla jakožto porušení prevenční povinnosti ve smyslu ustanovení § 415 ObčZ. Uznávaným odborníkem na tuto problematiku je Jozef Prusák. Podle jeho stanoviska kvalifikace zakázaného (dovoleného) způsobu hry rozhodčím (tělovýchovným orgánem) nemůže nahradit právní kvalifikaci. Podkládá to následujícími argumenty: -

soudy se ve svém rozhodování řídí zákony a dalšími právními předpisy, takže i při rozhodování o náhradě či zmírnění škody na zdraví, která vznikla při sportovní činnosti, hodnotí dovolenost, resp. nedovolenost jednání sportovce podle zákona, 196

-

soud není vázán rozhodnutím rozhodčího ani jakéhokoliv orgánu tělovýchovné organizace

-

otázku rozhodnutí rozhodčího a jakéhokoliv orgánu tělovýchovné organizace není možné podle zákona řešit jako předběžnou otázku,

-

aby soud mohl učinit potřebné závěry o existenci, nebo neexistenci určitých rozhodujících skutečností, je nezbytné, aby: a) identifikoval sportovní pravidlo a způsob jeho běžného použití, b) přezkoumal vztah sportovního pravidla k právu z hlediska souladu s právní normou, c) objasnil otázku, zda újma na zdraví vznikla při dovoleném, nebo zakázaném způsobu hry. Výlučná koncentrace na otázku, která zkoumá, kdo z hráčů použil zakázaný

způsob hry, nemůže vést k objasnění potřebného skutkového stavu věci. i když soud provedl všechny důkazy, namítá Prusák, že může při svém volném hodnocení důkazů dospět k závěru, že i když způsob hry hráče (škůdce) nebyl pravidly zakázaný, tento hráč škodu zavinil. Disciplinární řád svazu a klubu Kromě soudního jednání, ke kterému zamíří jen mizivé procento sportovních úrazů, bývají tyto případy řešeny také interními orgány daného sportu vykonávajícími činnost podle příslušného disciplinárního řádu. Podle Disciplinárního řádu zpravidla projednávají všechna disciplinární provinění v rámci sportovního odvětví. Disciplinární orgány jsou povinny dbát na to, aby uložené tresty vedle represivní stránky měly i preventivní, tj. výchovný charakter. K dispozici jsou jim k tomu mimo důtky a zákazy výkonu funkce nebo zastavení závodní činnosti i tresty finanční. Stejně jako při uplatňování právních norem, i normy sportovní myslí na polehčující a přitěžující okolnosti posuzovaného případu. Za polehčující okolnosti je považováno například vyprovokování soupeřem, dosavadní beztrestnost hráče, projev upřímné lítosti apod. Přitěžují okolností je naopak recidiva (druhé a další provinění během období dvou let), surový, zákeřný či lstivý způsob provinění, souběh více provinění aj. Protože většina hráčů / soutěžících a funkcionářů / organizátorů považuje vznik zranění za nedílnou součást moderního sportu, převážná většina sporů bývá řešena právě pouze prostřednictvím disciplinárních komisí. 197

Až k soudnímu jednání se dostanou kromě případů trestní odpovědnosti zejména případy žádající náhradu škody vzniklou kvůli sportovnímu úrazu. Ani v tomto směru ale není česká judikatura nikterak bohatá. Daleko výhodnější je totiž domáhat se náhrady této škody přímo na pachateli cestou mimosoudního vyrovnání, popř. využít odškodnění z pojistky ať už postiženého, nebo toho, kdo úraz způsobil. Do sporu nezřídka vstupují také zástupci klubů škůdce i postiženého, a vše se poté řeší na této úrovni. V úvahu je třeba brát také složitost a zdlouhavost soudních sporů. Je potřebné opět připomenout zvyšující se úlohu CAS. Disciplinární řády mají však i samotné kluby a zejména v poslední době začínají při úbytku financí sehrávat jednu z hlavních rolí, jak připravit hráče nejen o prémie, na které většinou podle smluv není právní nárok, ale za neplnění smluv nebo výkonů (mnohdy předpokládaných posuzovaných pouze trenéry a funkcionáři) i finančních prostředků z pevně sjednaných ve smlouvách. A v těchto případech se ukazuje právní úprava smluvních vztahů většiny profesionálních sportovců na bázi ObčZ a § 51 jako nedostatečná. Tam kde ZP upravuje v široké míře vztahy zaměstnance a zaměstnavatele a zaměstnance / sportovce chrání před svévolí vedení klubů, v případě pouze občanskoprávní úpravy jej dostává pod kuratelu interního disciplinárního řádu nebo arbitrážních komisí svazů složených právě z funkcionářů. (více v kapitole 1.6)

198

7. Rozhodování sporů ve sportu V této kapitole, která by se také dala nazvat procesní právo ve sportu, jde o velmi zajímavou, i když proměnlivou a těžko uchopitelnou problematiku, zvláště v ČR. Skloubit odlišnosti a charakteristiky jednotlivých sportů, různorodé zájmy, možnosti a problémy v nich a navíc je sjednotit pod „jednu autonomní soudní střechu“ v ČR, se zdá nemožné. Při vědomí, že dochází ke střetům norem obecných s normami interními (soudy vs. sportovní arbitráže), práva soukromého a práva veřejného (rozhodnutí občanskoprávních soudů a správního soudnictví, možnost volby smluvního rozhodčího řízení, to jsou prozatím úskalí, proč se to v ČR nepodařilo. Naopak v mezinárodním měřítku na základě celé řady rozhodnutí ESD v oblasti obecného práva a hlavně iniciativy Mezinárodního olympijského hnutí v osmdesátých letech na poli sportovně autonomním, souvisejícím se vznikem Arbitrážního sportovního soudu (CAS) bylo ukázkou, že to jde. (více v kapitole 7.5 a 8.2) Právo sportovních subjektů na spravedlivý proces je zakotveno hned v několika základních právních dokumentech mezinárodních i státních. Česká republika Ústava zákon č. 1/1993 Sb. a LZPS č. 2/1993 Sb. Právo na spravedlivý proces a nezávislost soudů jsou obsahem pojmu právní stát. Nazýváno je též jako právo na řádný (férový) proces (anglicky fair trial). Dopadá na všechna řízení před orgány veřejné moci, nikoli pouze na řízení před soudem. Toto právo je obsaženo hlavě čtvrté Ústavy ČR, v hlavě páté LZPS (právo na soudní a jinou právní ochranu). LZPS - Článek 36. odst. 1 „Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu“. Společně s článkem 38 odst. 2 jsou „otevřenou bránou“ k podávání ústavních stížností. LZPS - Článek 36 odst. 1. a odst. 3. sice preferuje soudní ochranu, ale připouští i jinou právní ochranu. Případy, kdy se lze domáhat takovéto ochrany jsou výslovně zakotveny v prováděcím zákonodárství. Jde např. o správní orgány, orgány samosprávy, profesní i autonomní. Musí být výslovně zmocněny a nemají, na rozdíl od soudů, obecnou a výlučnou povinnost poskytovat ochranu subjektům práva. 199

Rozhodnutí „jiných orgánů“ jsou zásadně (až na výjimky) přezkoumatelná soudem a nemusí být proto konečná. Dalším pramenem lidských práv je také Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod č. 209/1992. Právo na spravedlivý proces je zakotveno v článku 6 a 7 Úmluvy. Námitka jeho porušení je zřejmě vůbec nejčastější agendou jak Ústavního soudu, tak Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve Štrasburku. Právo na spravedlivý proces je zakotveno i početné judikatuře ÚS. Pro sportovní subjekty sdružené podle zákona č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů právo na spravedlivý proces znamená, že vždy když se sportovní organizace spolkového typu dopustí zásahu do práv a svobod sportovních subjektů, mají podle zákona a platné judikatury (viz kapitola 7.1) možnost přezkumu tohoto rozhodnutí před obecným soudem, i když s omezeným rozhodnutím. Toto právo dopadá na všechna řízení před orgány veřejné moci, nikoli pouze na řízení před soudem, jak je někdy mylně dovozováno. Často (a některé svazy mají tuto úpravu stále upravenu ve svých stanovách) je snahou svazů zakotvit do svých základních dokumentů zákaz sportovním subjektům (v minulosti uplatněno i u FIFA a UEFA), řešit svoje spory mimo svazy a to pod hrozbou sankce nebo vyloučení ze svazu. Tyto autonomní „donucovací“rozhodnutí však způsobují absolutní neplatnost takových pravidel a to z důvodu rozporu se základním právem na soudní ochranu, dnes již zajištěnou na základě mezinárodních smluv i mezinárodním právem. Mezinárodní Samozřejmě, že toto právo je zakotveno i v mezinárodních dokumentech a smlouvách. Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948, právo na účinnou soudní ochranu proti porušení základních práv zakotvených v ústavě spravedlivé a veřejné projednání před nezávislým a nestranným soudem. Dohoda Rady Evropy o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950, Článek 6 „Právo na spravedlivé, veřejné a v přiměřené lhůtě projednání nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem“ a Článek 13 „Právo na účinný 200

prostředek nápravy před národním orgánem, i když by se porušení dopustili osoby z úřední povinnosti.“ V ČR přijaty v roce 1992. Charta základních práv, čl. 47 a 48, jako právně závazného dokumentu podle Lisabonské smlouvy, která by měla v kontextu ke sportu garantovat spravedlivý proces i na projednání před autonomními orgány, jako projev naplnění základních práv, tedy i pro tato řízení. Tento přístup se již uplatnil např. u FIFA, která má ve svých předpisech zakotveny dva rozhodčí orgány Komoru pro řešení sporů a Komoru pro status hráčů.

7.1.Soudní a mimosoudní ochrana sportovních subjektů v ČR Pro správné pochopení celé šíře problematiky je potřebné vycházet z rozdělení sportovních subjektů v kapitole 4. Nejen, že se liší svým postavením ve sportovní struktuře, ale zejména právní úpravou rozhodnou pro vznik subjektů (u právnických osob), povahou právního postavení uvnitř právnických osob (fyzické osoby - člen sdružení / člen svazu, zaměstnanec, OSVČ nebo na základě živnostenského oprávnění) nebo charakterem smluvního nebo jiného vztahu (volby, jmenování, pracovní smlouva, inominátní smlouva, apod.) Soudní ochrana člena spolku / sdružení - fyzické a právnické osoby Ze soukromoprávního pojetí občanských sdružení / spolků vyplývá, že rozhodování jeho orgánů není rozhodováním orgánů veřejné moci, není ani rozhodnutím správního orgánu a nelze ho přezkoumávat ve správním soudnictví. Podobně jako odluka státu od církví je ústavně zakotvena i odluka občanských sdružení (spolků) od státu (článek 20 odst. 1, 3 a 4 LZPS). Omezení ústavněprávního principu spolkové autonomie a odluky od státu je omezeno pouze na základě ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů: „Považuje-li člen sdružení rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek, za nezákonné nebo odporující stanovám, může do třiceti dnů ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do šesti měsíců od rozhodnutí, požádat okresní soud o určení, zda je takové rozhodnutí v souladu se zákonem a stanovami.“ Tímto ustanovením byla založena možnost soudní ochrany člena spolku jakožto prostředku obrany vůči interním rozhodnutím jeho orgánů.

201

Nutné podmínky pro využití soudní ochrany -

Členství ke spolku, proti kterému směřuje žaloba, tzv. aktivní legitimace. Aktivně legitimován k použití prostředku soudní ochrany zakotvené v § 15 je pouze člen sdružení, jehož rozhodnutí je napadáno. K podání tedy není oprávněna organizační jednotka s i bez právní subjektivity.

-

Vyčerpání opravných prostředků uvnitř spolku. Je-li ve stanovách zakotven opravný prostředek, jímž se může člen domáhat přezkumu rozhodnutí, které je podle něho v rozporu se stanovami či zákonem, musí nejprve využít tento opravný prostředek. Neučiní-li tak a podá žalobu, soud řízení zastaví podle § 104 OSŘ a rozhodne o postoupení věci orgánu spolku.

-

Lhůty. Lhůta subjektivní do 30 dnů ode dne kdy se dozvěděl a objektivní do 6 měsíců od vlastního rozhodnutí. Uvedené lhůty jsou lhůtami prekluzivními, tzn. po jejich uplynutí právo zaniká a již je nelze uplatnit.

-

Omezení petitu. S vědomím autonomie spolků je omezen petit (rozhodnutí) a to na určení, že konkrétní rozhodnutí je či není v souladu se zákonem nebo stanovami. Tzn. nelze např. žalovat na určení členství, ale pouze zda rozhodnutí o vyloučení člena je nebo není v rozporu.

-

Zákon a dobré mravy. Vzhledem k ustanovení § 39 ObčZ může být v rozporu se zákonem rozhodnutí orgánů spolku nejen to, které zákonu odporuje, ale i které ho obchází. Zákonem se zde nerozumí jen SdrObč, ale i další předpisy v síle zákona. Právě § 39 se dostávají do hodnotícího kriteria i dobré mravy. Obsahově může jít o nepřiměřenou sankci, vysoký členský příspěvek se snahou vypudit člena ze spolku apod.

Zásadní vliv judikatury (konkrétní judikáty v kapitole 7.2) Podle nejnovější judikatury se ustálilo několik zásadních názorů na rozsah a poskytování soudní ochrany členů spolků: -

Rozsudek NS sp.zn. 28 Cdo 4380/2011, ze dne14.3.2012 / Zásahy soudu do spolkové autonomie. Možnost soudu zasahovat do spolkové autonomie se vztahuje na případy, kdy rozhodnutí spolkového orgánu odporuje zákonu či stanovám, popř. jiným interním předpisům sdružení. Je-li rozhodnutí orgánu sdružení založeno na výkladu smlouvy a jejích ustanovení, a tato interpretace se jeví být nesprávná, pak je nutno připustit oprávněnost soudní intervence, neboť 202

přezkum těchto otázek příslušným spolkovým orgánem může mnohdy vykazovat prvky nezákonnosti. -

Rozsudek NS sp.zn. 28 Cdo 2304/2011, ze dne 14.9.2011 / Členství v občanském sdružení. Za rozhodnutí orgánu občanského sdružení podle § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. nelze bez dalšího pokládat jakékoli rozhodnutí, učiněné při činnosti sdružení. Má-li se člen sdružení oprávněně domáhat soudní ochrany proti němu, je především třeba, aby takové rozhodnutí zasáhlo do jeho práv; intenzitu takového zásahu je nutné posuzovat – vzhledem k zásadě spolkové autonomie – zdrženlivě, se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu. Není zpravidla přípustné, aby bylo členství v občanském sdružení ukončeno vyloučením člena bez uvedení důvodu. Jestliže stanovy občanského sdružení takovou možnost připouštějí, dostávají se v této části - což platí i pro právní úkon vyloučení člena - do rozporu s právem svobodně se sdružovat (čl. 20 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

-

Rozsudek NS sp. zn. 28 Cdo 2306/2008, ze dne 19. 11. 2008 / Za rozhodnutí orgánu občanského sdružení podle § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. nelze bez dalšího pokládat jakékoli rozhodnutí, učiněné při činnosti sdružení. Má-li se člen sdružení oprávněně domáhat soudní ochrany proti němu, je především třeba, aby takové rozhodnutí zasáhlo do jeho práv; intenzitu takového zásahu je nutné posuzovat (vzhledem k zásadě spolkové autonomie) zdrženlivě, se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu. Měl-li by soud přezkoumávat ve dvouinstančním řízení například každé rozhodnutí o schválení přestupu sportovce mezi kluby sportovního svazu – a přestupů je v každém přestupním termínu většího svazu třeba i několik set, pak by se stal soud jakýmsi dozorcem nad spolkovým děním, což je krajně nežádoucí a z pohledu čl. 20 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod i protiústavní.

-

Rozsudek NS sp. zn. 28 Cdo 4852/2009 z 17. 3. 2010 / Naproti tomu rozhodnutí o finančně citelné pokutě, uložené členu spolku (sportovnímu klubu) jako disciplinární sankce, se soudnímu přezkumu nevyhne.

-

Rozsudek NS sp.zn. 28 Cdo 2976/2010, ze dne 14.12.2010 / Členství v občanském sdružení. Není zpravidla přípustné, aby bylo členství v občanském sdružení ukončeno vyloučením člena bez uvedení důvodu. Jestliže stanovy občanského sdružení takovou možnost připouštějí, dostávají se v této části - což 203

platí i pro právní úkon vyloučení člena - do rozporu s právem svobodně se sdružovat (čl. 20 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Stanovy občanského sdružení podle zákona č. 83/1990 Sb., mají dosah jednak veřejnoprávní, jednak interní tím, že upravují vnitřní strukturu sdružení a zásady spolkového života. V oblasti vnějších soukromoprávních vztahů je významné pouze to, co je soukromým právem vyžadováno pro právnické osoby obecně, tj. název sdružení, jeho sídlo a orgány oprávněné činit jménem sdružení právní úkony. -

Více konkrétních judikátů vztahujících se ke sportovním subjektům je uvedeno v kapitole 7.2

Závěr Připuštění určité intervence státu do interní spolkové oblasti bylo nutné, neboť by jinak mohlo docházet ke svévolnému rozhodování orgánů sdružení a tím i k výraznému porušování práv fyzických či právnických osob, jež jsou jeho členy a kterým může být takto způsobena osobní či majetková újma. Má-li se člen sdružení oprávněně domáhat soudní ochrany proti němu, je především třeba, aby takové rozhodnutí zasáhlo do jeho práv; intenzitu takového zásahu je nutné posuzovat – vzhledem k zásadě spolkové autonomie – zdrženlivě, se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu. Řečeno v intencích starořímských právních zásad, dění uvnitř občanských sdružení je třeba zvenčí, ze strany soudů, posuzovat v duchu sentence „minima non curat praetor“. Nový ObčZ na popsaný výklad nepřímo navazuje: předmětem soudního přezkumu spolkových rozhodnutí mají být pouze rozhodnutí o vyloučení člena (§ 242) a rozhodnutí členské schůze (§ 258). Viz Příloha 12.3. Soudní ochrana subjektů ve sportu podle Občanského soudního řádu (OSŘ) V úvodu této problematiky je potřebné říci, že smluvní sportovci i kluby jsou povinni, podle stanov asociací, ve kterých provozují odvětví sportu, uzavírat závazky, že spory plynoucí ze vztahů uvnitř asociací budou řešit nejprve a především před orgány asociace. (např. arbitrážní a smírčí komise) Více v kapitole 7.4. Jestliže však je jejich smlouva uzavřena podle ObchZ nebo ObčZ mohou se domáhat svých práv v občanskoprávním řízení u obecných soudů podle Občanského soudního řádu č. 99/1963 Sb. (OSŘ) V první instanci rozhodující okresní soudy (obvodní soudy - Praha) a v druhé instanci vrchní soudy v Praze nebo Olomouci. Po rozhodnutí soudu II. instance je možné podat dovolání k Nejvyššímu soudu (NS) v Brně. 204

Jak je uvedeno v kapitole 7.3 např. FIFA v případě přenesení sporu na půdu civilního soudu okamžitě ukončeje řízení uvnitř sportovního odvětví fotbalu. Podobně k věci přistupuje i CAS. Soudní ochrana podle Soudního řádu správního (SŘS) V případě, že se sportovní subjekt (hráč - podnikatel / klub – spolek i obchodní společnost) dostanou do sporu se státem resp. jeho orgánem podle práva veřejného (finančního – daně, správního – např. povolení stavby) jsou samozřejmě povinny tento spor řešit na půdě správního soudnictví podle Soudního řádu správního č. 303/2011 Sb. účinného od 1. 1. 2012. (SŘS) V první instanci rozhodují krajské soudy a ve druhé instanci Nejvyšší správní soud (NSS). Na rozdíl od řízení civilního již nelze proti rozhodnutí druhé instance (NSS) podat dovolání k Nejvyššímu soudu (NS), jako v řízení občanskoprávním. V případě problematiky daňové však soudnímu řízení předchází dvojinstanční řízení s orgánem ministerstva financí – finančním úřadem v místě trvalého bydliště nebo sídla firmy a ve druhé odvolací instanci s nadřízeným finančním ředitelstvím sídlícím v jednotlivých krajích ČR. Asi nejlépe tuto problematiku vystihuje jeden z nejzásadnějších judikátů NSS, který zasáhl výrazně do profesionálních smluv sportovců a to: Rozsudek NSS ze dne 29. listopadu 2011 sp. zn. 2 Afs 16/2011. Více v kapitole 4.6 Soudní ochrana člena zájmového sdružení ObčZ tuto problematiku neřeší. Podle ObčZ jsou ve sportu vytvořena zájmová sdružení např. ve fotbalu LFA, hokeji APK nebo basketbalu. Jeden z nejnovějších judikátů NS však tento problém řeší. Rozsudek NS sp.zn. 28 Cdo 3232/2011, ze dne 11.4.2012 / Zájmová sdružení Zájmové sdružení ve smyslu § 20f a násl. obč. zák. vytvářejí právnické osoby a vzájemné vztahy upravují stanovami. Skutečnost, že se tyto subjekty staly členy zájmového sdružení, nic nemění na tom, že vztah sdružení právnických osob a jeho členů je vztahem občanskoprávním. Porušení stanov zájmového sdružení při rozhodování jeho orgánu je porušením práva, a protože zákon nestanoví jinak, lze se proti tomu, kdo právo porušil, domáhat ochrany u soudu. Stanovám je třeba v takovém případě přisuzovat význam společenské smlouvy, neboť představují přílohu zakladatelského dokumentu, jehož výsledkem je právě též konkrétní úprava vnitřních poměrů sdružení a vzájemných vztahů jeho členů. 205

Lze pokládat i za oprávněné připustit žalobu s petitem znějícím na určení, že určité ustanovení stanov je v souladu s právními předpisy ČR, včetně možného řešení prejudiciálních otázek, které se při jejím projednání vyskytnou. Soudní ochrana sportovních subjektů u rozhodčích soudů a arbitráží V případě, že si sportovní subjekty zakotví do smluv, že jejich případný spor bude řešen mimo obecné soudy a to výhradně ve formě rozhodčího řízení, má tento způsob dvě formy řešení: Buď je ve smlouvě písemná rozhodčí doložka, který přesně uvádí, který rozhodčí soud (arbitráž, společnost s licencí) bude uvedený spor řešit nebo smluvní strany smluvně zakotví, že se podřídí obecnému rozhodčímu soudu. Rozhodčím orgánem může být jeden nebo několik rozhodců anebo stálý rozhodčí soud. V ČR jsou založeny zákonem tři rozhodčí soudy: -

Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR

-

Rozhodčí soud při burce cenných papírů

-

Rozhodčí soud při ASgrární komoře

Rozhodčí soudy jsou upraveny podle zákona č. 216/1994 Sb. Při porovnání mezi úpravymi rozhodčích možností uvnitř a vně sportovního prostředí odkazuje autor na srovnání meui fotbalem, jehož struktury jsou v publikaci podrobně popsány a českým hokejem. Arbitrážní komise fotbalu rozhoduje spory uvnitř asociace a vynutilnost jejího rozhodnutí je omezeno pouze na právní prostředky zakotvené v interních normách bez obecné povahy. Naproti tomu svaz českého hokeje (ČSLH) má zřízenu Smírčí komisi, která má podle svého statutu a obecného práva (viz zákon č. 216/1994 Sb.) povahu rozhodčího orgánu podle zákona což znamená, že její rozhodnutí mají tzv. exekuční titul a mohou být vymáhána podle obecného práva např. exekutory. Podmínkou platnou pro tento postup je samozřejmě zakotvení rozhodčí doložky např. do smluv mezi hráči a profesionálnímikluby, což je v prostředí českého hokeje hojně využíváno. Závěrem je potřebné dodat, že nejen rozhodčí soudy, ale licencované rozhodčí a správní společnosti mají v ČR tuto činnost povolenu. Jestli je toto rychlejší řešení sporů bez garance nezávislého soudu a zejména soudců vždy pro obě strany výhodné nehodlá autor v této publikaci komentovat. Pouze odkazuje na kapitolu 1.6, ve které právě „neobjektivitu“ vnitřích 206

rozhodovacích orgánů a jejich složení uvnitř asociací „volbou / jmenováním z vlastních řad členů krituzuje.

7.2.Judikatura soudů ČR ve vztahu ke sportu Celou publikací se prolíná povzdech nad chabou úpravou sportu v právním řádu ČR a tím právní nejistou při uzavírání smluv mezi sportovními subjekty, jejich postavením a rovněž tak možnou soudní ochranou. K soudům se tak dostávají případy, které nelze opřít o jasná a známá obecná pravidla a řadu sporů nakonec končí u dovolacícho Nejvyššího soudu, jako konečné právní instituce. Pro méně početnou část sportovních subjektů pohybujících se ve viditelnějším prostředí komerčního sportu existuje v jednotlivých druzích sportu autonomní úprava pro orgánů, které řeší spory uvnitř sportovního prostředí. Zejména zastřešující nadnárodní asociace mají své systémy propracovány. A když je navíc ve většině sportovních stanov zakotvena povinnosti pro sdružené subjekty / členy řešit své spory uvnitř prosředí, objevují se u soudů jen vyjímečné případy, dovolávající se rozhodnutí před obecnými soudy. A také je to zdlouhavé. Pro početnější skupinu amatérských sportovců / členů spolků, sdružení a asociací je soudní cesta to jedinou možnou. Zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, který právně zastřešuje tuto oblast a nedávno oslavil dvacet let své účinnosti, se po dlouhých letech konečně dočkal důkladného zpracování dosavadních poznatků právní vědy a praxe včetně judikatury. V roce 2010 vyšla publikace, JUDr. Petra Černého, Ph.D. s názvem Komentář k zákonu o sdružování občanů. Další cennou publikací je nejnovější zpracování soudní judikatury týkající se sportovních subjektů. V roce 2011 knižně i v elektronické podobě vyšla kniha s názvem Přehled judikatury – Soudní ochrana člena spolku, církve a politické strany pod autorizací Ludvík David, Jana Bílková, Martina Podivínová. Dá se řici, že lenost zákonodárců při řešení sportovně právní problematiky nahradili soudci svými rozhodnutími a to zejména u Nejvyššího soudu ve formě platné a závazné judikatury. Ostatně jdou v posledních letech cestou stejně, jak na úrovni EU soudci ESD, kteří svými rozhodnutími doslova revolučně zasáhli do jednotlivých sportovních disciplín. Pro cennost této judikatury jsou jí v publikaci věnovány samostatné kapitoly 7.2 pro judikaturu českou a 8.2 judikaturu evropskou.

207

Občanská sdružení – judikáty (seřazeno časově podle rozhodnutí soudu) Zásadní rozhodnutí ve vztahu k postavení spolků a jejich členů jsou uvedena v kapitole 7.1 Soudní ochrana člena spolku / asociace. Jedná se o rozhodnutí 4380/2011, 2304/2011, 2306/2008, 4852/2009, 2976/2010. Další rozhodnutí týkající se spolků jsou: Usnesení NS sp. zn. 28 Cdo 919/2012, ze dne 16. 5. 2012 / Volba funkcionářů Samotná volba funkcionářů občanského sdružení, jako projev vůle účastníků oprávněných volit, nemůže být zpochybněna. S tím pak není v rozporu, že pokud by se člen občanského sdružení domníval, že při volbě došlo k pochybení, je oprávněn – s poukazem na tvrzené vady volebního aktu či závěry (výsledky) z něho dovozené – napadnout žalobou rozhodnutí (deklaraci) příslušného orgánu sdružení, jež aprobovalo výsledek voleb a dovodilo z něj jemu odpovídající závěry. Rozsudek NS sp.zn. 29 Cdo 382/2010, ze dne 31.5.201 / Jednání jménem právnické osoby Právní úkon učiněný jménem občanského sdružení tím, kdo zastává funkci statutárního orgánu nebo jeho člena, je právním úkonem občanského sdružení. Je tudíž pojmově vyloučena možnost občanského sdružení odmítnout účinky jednání svého statutárního orgánu. Jakmile se právní úkon stane perfektním, je jím občanské sdružení vázáno. V případě, že statutární zástupce porušil stanovy tím, že si pro právní úkon nevyžádal povinný souhlas vyplývající ze stanov, je provedený úkon platný a spolejk zavazuje. Rozsudek NS sp.zn. 28 Cdo 2976/2010, ze dne 14.12.2010 / Zánik sdružení Protože registrace sdružení u MV ČR se neprovádí zápisem do zákonem určeného rejstříku ve smyslu § 19 odst. 2 obč. zák., nelze ani na zánik sdružení aplikovat tu část ustanovení § 20a odst. 2 obč. zák., podle něhož právnická osoba zapsaná v jiném zákonem určeném rejstříku zaniká dnem výmazu z tohoto rejstříku, nýbrž je třeba vyjít z jiné právní úpravy obsažené v zákoně č. 83/1990 Sb., konkrétně v jeho ustanovení § 12. Rozsudek NS sp.zn. 28 Cdo 1919/2009, ze dne 21.10.2009 / Projev vůle Projev vůle, jímž chce člen ze sdružení vystoupit, musí splňovat náležitosti právního úkonu podle ustanovení § 37 občanského zákoníku. Posuzování náležitostí takového právního úkonu bude odlišné za situace, kdy členem sdružení je fyzická osoba, a za situace, kdy členem sdružení je osoba právnická. V případě právnické osoby, která bude chtít ze sdružení vystoupit, musí být kritéria pro posuzování takového projevu vůle striktnější, neboť právnická osoba je 208

obvykle kolektivem skládajícím se z většího počtu fyzických osob, jež mají ve struktuře právnické osoby konkrétně vymezená práva a povinnosti, včetně příslušných odborných způsobilostí, potřebných k vyhotovení řádného úkonu – projevu vůle. Rozsudek NS sp.zn. 28 Cdo 5099/2007, ze dne 21.1.2009 / Vystoupení ze sdružení Může-li podle § 3 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. „každý“ svobodně vystoupit z občanského sdružení, pak se toto právo musí vztahovat i na právnickou osobu, jež je členem občanského sdružení. Je-li taková právnická osoba vlastníkem majetku, pak nemůže vztah občanského sdružení a v něm sdružené právnické osoby působit tak rozsáhle, že by vedl k důsledkům, že by právnická osoba ze sdružení vystoupila, ale byla by nucena v něm zanechat vnesený majetek. Usnesení NS sp.zn. 32 Odo 1114/2006, ze dne 29.1.2008 / Zápis sdružení Protože registrace sdružení u MV ČR se neprovádí zápisem do zákonem určeného rejstříku ve smyslu § 19 odst. 2 obč. zák., nelze ani na zánik sdružení aplikovat tu část ustanovení § 20a odst. 2 obč. zák., podle něhož právnická osoba zapsaná v jiném zákonem určeném rejstříku zaniká dnem výmazu z tohoto rejstříku, nýbrž je třeba vyjít z jiné právní úpravy obsažené v zákoně č. 83/1990 Sb., konkrétně v jeho ustanovení § 12. Rozsudek NS sp.zn. 28 Cdo 2948/2006, ze dne 28.6.2007 / Podání žaloby Proti občanskému sdružení může jeho člen podat žalobu pouze tehdy, domáhá-li se určení, že rozhodnutí některého z orgánů sdružení, proti němu již není podle stanov opravný prostředek, je či není v souladu se zákonem nebo stanovami. Rozsudek NS sp.zn. 20 Cdo 2641/2000, ze dne 26.6.2002 / Stanovy sdružení Stanovy občanského sdružení podle zákona č. 83/1990 Sb., mají dosah jednak veřejnoprávní, jednak interní tím, že upravují vnitřní strukturu sdružení a zásady spolkového života. V oblasti vnějších soukromoprávních vztahů je významné pouze to, co je soukromým právem vyžadováno pro právnické osoby obecně, tj. název sdružení, jeho sídlo a orgány oprávněné činit jménem sdružení právní úkony. Případná další prohlášení či konstatování mají význam zpravidla jen proklamativní, bez přímých právních důsledků, a jiné právní subjekty nemohou zavazovat. Obchodní společnostií – judikáty Rozsudek NS sp.zn. 33 Cdo 1977/2007, ze dne 9.9.2009

209

U nepojmenovaných smluv určují obsah smlouvy sami její účastníci, kteří si upraví vzájemná práva a povinnosti, jež tvoří obsah smlouvy, která je právním důvodem jejich vzniku. Teprve není-li v určité otázce účastníky nic smluveno, použijí se na závazkový právní vztah, vzniklý z nepojmenované smlouvy, analogicky ta zákonná ustanovení, která upravují závazkový právní vztah obsahem a účelem nejbližší. Rozsudek NS sp.zn. 29 Cdo 1592/2011, ze dne 13.3.2012 Požaduje-li akcionář na valné hromadě jen ta vysvětlení, na která mu dává zákon právo, tj. vysvětlení potřebná pro posouzení předmětu jednání valné hromady, je představenstvo povinno mu potřebná vysvětlení poskytnout na valné hromadě. S takovými požadavky totiž představenstvo, kterému je program valné hromady znám, musí počítat a jeho povinností je se na takové případné dotazy připravit, popřípadě zajistit účast osob, které disponují informacemi potřebným pro zodpovězení oprávněných dotazů. Je pak věcí konkrétního posouzení každého jednotlivého dotazu vzneseného na valné hromadě, zda jde o dotaz, na jehož zodpovězení má akcionář právo, tj. o dotaz, jehož zodpovězení je potřebné pro posouzení předmětu jednání valné hromady. Je-li tomu tak, nemůže představenstvo odkázat akcionáře na následné zodpovězení jeho dotazu.

7.3.Autonomní řešení sporů na mezinárodní úrovni, příklad fotbalu Jako příklad v širokém spektru sportu, lišících se svou strukturou a výstavbou orgánů, způsobem rozhodování, odlišnými pravidly a různým společenským postavením zvolil autor jako vzorový příklad výstavba orgánů fotbalu. Není sporu o tom, že fotbal je nejpopulárnějším sportem světa, i když v početnosti zemí, ve kterých je provozován a organizován na první místo nepatří. Struktura a organizace. Fotbal je organizován ve čtyřech stupních v pyramidové struktuře. Nejnižší první stupeň tvoří fotbalové kluby. Ty mohou být založeny ve formě spolku nebo obchodní společnosti. Pouze ve formě spolkové však mají fyzické osoby členský vztah. V obchodních společnostech, jen u několika desítek klubů v ČR, členský vztah absentuje. Fyzické osoby jsou uvnitř klubu bud´v roli sportovce / hráče amatéra na registračním principu, nebo ve vztahu smluvním jako osoby pobírající odměnu (plat). Další osoby pak působí v orgánech společnosti podle typu společnosti. 210

Druhý stupeň tvoří národní svazy / asociace. Fyzické i právnické osoby mají ke svazům členský vztah, který vzniká na základě projevu vůle / přihlášky) a její akceptací / přijetím za člena. Podle stanov mohou mít členové různá práva např. k volbě orgánů, účasti na valných hromadách apod. (více v kapitole 4.1) Třetím stupněm jsou nadnárodní asociace / konfederace Konfederace v sobě sdružují jednotlivé národní asociace. V Evropě je to UEFA sdružující 54 asociací. Nejvyšším čtvrtým stupněm pyramidy je světová fotbalová asociace FIFA, která představuje nejvyšší fotbalovou instituci a sdružuje 208 asociací z celého světa. Člení se na konfederace, které sdružují, jak již bylo řečeno, národní asociace jednotlivých kontinentů. Z tohoto rozdělení vyplývá, že právní regulace fotbalového práva není jen vnitrostátní ale vždy i mezinárodní. Národní fotbalové asociace jsou pod vlivem regulace vnitrostátního práva, ale zároveň jsou ve své činnosti (výkonné i legislativní) regulovány pravidly mezinárodních fotbalových asociací FIFA a UEFA. Veškerá pravidla organizace fotbalového sektoru musí být schválena organizací FIFA. Tato pravidla jsou závazná pro národní asociace, a tím i jejich členy včetně fotbalistů samotných. Pokud hráč uzavře smlouvu se svým klubem, nebo se stane členem asociace, je vázán veškerými uvedenými pravidly včetně například disciplinární pravomoci sportovní asociace. Mezinárodní fotbalová asociace (FIFA) Každé sportovní odvětví má svůj řídící orgán. Například u hokeje je to Mezinárodní hokejová federace (IIHF), u atletiky Mezinárodní atletická federace (IAAF), pro lyžařské sporty je nejvyšší institucí Mezinárodní lyžařská federace (FIS) a další. Na čele celosvětové fotbalové organizace je Mezinárodní fotbalová asociace / FIFA (Fédération Internationale de Football Association). Hlavním společným úkolem všech mezinárodních sportovních federací je podpora rozvoje toho svého sportovního odvětví.

211

Organizace FIFA Kongres FIFA je nejvyšším orgánem. Je to shromáždění složené ze zástupců všech přidružených členů FIFA (208). Tento orgán má zákonodárnou pravomoc a jedině jemu přísluší právo měnit stanovy. Schází se v řádných termínech jednou za rok, lze však svolat i mimořádná zasedání. Kongres dále volí prezidenta FIFA, generálního sekretáře a další členy výkonného výboru. Výkonný výbor je exekutivní orgánem, tvoří ho 24 členů a předsedá mu prezident FIFA. Stanovuje datum, místo konání a formát soutěží pořádaných FIFA, může vytvářet komise a jmenovat jejich členy. Prezident FIFA je nejvyšším představitelem FIFA. Zodpovídá za provádění rozhodnutí kongresu a výkonného výboru. Zastupuje FIFA navenek, jedná jménem FIFA s ostatními subjekty (např. s konfederacemi, národními svazy, ale i s mezinárodními organizacemi). Prezidenta volí kongres na čtyři roky, může být zvolen opakovaně. Dalším orgánem FIFA je generální sekretář. Ten má na starosti administrativní procesy, dále provádí pokyny prezidenta FIFA, spravuje účetní knihy atd. Od roku 2007 je generálním sekretářem Francouz Jérome Valcke. Základními stavebními kameny, které umožňují chod takto velké organizace a zajišťují dílčí úkoly FIFA, jsou stálé komise (stálé výbory). V současnosti má FIFA přes 25 stálých komisí. Jen namátkou se jedná například o organizační výbor pro mistrovství světa ve fotbale, rozhodčí výbor, lékařskou komisi, právní výbor, mediální výbor, disciplinární komisi a další. Disciplinární komise je jednou z nejvíce „viditelných“ komisí FIFA. Tvoří jí předseda, 2 místopředsedové a 18 členů. Předseda a místopředsedové musí mít právnické vzdělání. Komise má vlastní disciplinární předpisy FIFA, podle kterých jedná. Aby byla způsobilá vynést rozhodnutí, musí být přítomni alespoň tři členové, pouze ve výjimečných případech může předseda rozhodnout sám. Tato komise má pravomoc jednat ve věcech týkající se národních svazů, klubů, hráčů, hráčských manažerů (agentů) i zástupců FIFA, všem těmto subjektům může uložit sankce. Proti rozhodnutí disciplinární komise je možné se odvolat k odvolací komisi. Poslední známou kauzou, kterou tato komise musela řešit, byla médii hojně probíraná ruka Thieryho Henryho v rozhodujícím zápase o postup na Mistrovství světa v Jihoafrické republice, díky které Francie postoupila na úkor Irska. V této

212

kauze nakonec komise došla k závěru, že je věcně nepříslušná a francouzskému útočníkovi tudíž žádné sankce nehrozí. Konfederace FIFA S mnohými aktivitami, například s pořádáním turnajů pod záštitou FIFA, pomáhají Mezinárodní fotbalové federaci konfederace. Konfederace je zastřešující organizací pro národní fotbalové asociace na každém kontinentu. V pravomoci FIFA je ve výjimečných případech rozhodnout, že členem konfederace je i svaz, který k ní regionálně nepřísluší (například do UEFA náleží Izrael, ačkoliv není evropskou zemí). -

AFC V Asii,

-

CAF v Africe,

-

CONCACAF fotbalové spojení v Severní a centrální Americe a Karibské moře,

-

CONMEBOL v Jižní Americe,

-

UEFA v Evropě a

-

OFC v Oceánii.

Asociace UEFA Z výše zmíněných konfederací je bezesporu nejsledovanější a ekonomicky nejsilnější UEFA. Označení UEFA pochází z anglického názvu Union of European Football Associations.Tato unie reprezentuje celkem 54 států. Z pyramidové struktury fotbalu vyplývá, že UEFA je povinna řídit se předpisy FIFA, ale sama má pravomoc určovat práva o povinnosti jednotlivým národním svazům, které jsou jejími členy. Je řídícím orgánem evropského fotbalu, jejím hlavním úkolem je starat se o jeho rozvoj. Organizace UEFA UEFA je zřízena podle švýcarského práva a sídlí v Nyonu. Prezidentem UEFA je od roku 2007 bývalý fotbalista Francouz Michel Platini. Pod záštitou UEFA se pořádá 9 národních a 4 klubové soutěže. Nejznámější národní soutěží je Mistrovství Evropy, pořádané každé 4 roky. Nejpopulárnější klubovou soutěží je nejen v Evropě ale i v celosvětovém měřítku Liga mistrů (Champions league). UEFA má prakticky stejnou organizaci jako FIFA. 213

Nejvyšším orgánem je Kongres UEFA. Schází se jednou ročně, rozhoduje o změně Stanov UEFA, o přijetí či vyloučení člena, volí prezidenta UEFA i členy výkonného výboru. Každý stát má svého zástupce v kongresu a při hlasování se uplatňuje princip rovnosti, to znamená, že jak například Německo tak i Lichtenštejnsko mají po jednom hlasu. Výkonný výbor UEFA je, jak již vyplývá z jeho názvu, výkonným orgánem. Řídí UEFA, vydává různé příkazy k zajištění cílů, přijatých kongresem. Kongresu je podřízená také tím, že je povinna předkládat mu písemné zprávy o své činnosti. Výbor tvoří prezident UEFA, dále 5 viceprezidentů, 10 členů a čestný prezident. Prezident zastupuje unii navenek, řídí jednání kongresu i výkonného výboru. Při hlasování výkonného výboru má, v případě rovnosti hlasů, rozhodující hlas. Na tvorbě politiky UEFA se podílí i devatenáct různě specializovaných výborů. Řeší například postavení a přestupy hráčů, postavení rozhodčích ale i věci, které se týkají lékařských a finančních záležitostí v evropském fotbale. Výbory mají primárně poradní funkci, ovšem výkonný výbor jim může udělit i rozhodovací pravomoci. Pro výkon spravedlnosti má UEFA vytvořené tři orgány. Jedná se o kontrolní a disciplinární orgán, odvolací orgán a disciplinárního inspektora. Jejich pravomoci vymezuje disciplinární řád UEFA. Vývoj vztahů mezi EU a fotbalem Vývoj vztahů je potřebné brát v novodobých podmínkách a souvislostech. Do roku 1995, kdy padlo revoluční a zásadní rozhodnutí ESD v případu Bosman (více v kapitole 8.2), neměl světový fotbal jednotná přestupní pravidla. Mezi předsedou silné konfederace UEFA, vedenou předsedou Johansonem (Švéd) a předsedou FIFA Havelangem (Brazilec) panovala silná politická rivalita a dohoda se nehledala. Dalším základním problémem fotbalu, do té doby s ryze autonomním přístupem k rozhodování, byl přístup EU v případě volného pohybu pracovní síly a to zejména po ukončení smlouvy. To fotbal neznal a za hráče se i po ukončení smlouvy platilo odstupné. Nejvíce to pociťovala UEFA, neboť do nejbohatších lig (Anglie, Španělsko, Německo, Francie a Itálie) proudilo bezpočet zahraničních hráčů s jiných světadílů. Po zvolení nového předsedy FIFA Blatera (Švýcar) v roce 1998 již nešlo bez dohody s EU pohyb fotbalistů vyřešit jinak než dohodou.

214

Po tvrdých jednáních, řadách ústupků ve snaze uchránit některá fotbalová specifika a vyřešení i oblasti pohybu nezletilých hráčů byl na kongresu FIFA 5. července 2001 jednotný přestupní řád fotbalu upravující pohyby hráčů na celém světě. Vznikem nové kategorie volných manažerů / agentů hráčů / byly rovněž v roce 2001 přijaty směrnice upravující jejich působení i kvalifikační předpoklady. Již v úzké spolupráci s EU a mezi jednotlivými konfederacemi, ve snaze zabránit praní „špinavých“ peněz, financování „pochybných“ projektů, v zájmu celosvětové bezpečnosti a samozřejmě průhlednosti a vymahatelnosti nároků s fotbalových obchodů zavedla FIFA od kongresu 2007 podpisováním dvoustranných smluv mezi jednotlivými asociacemi a FIFA jednotný způsob schvalování přestupů Transer Matching Systém (TMS). Jednoduše řečeno, až ve stanovených přestupních termínech / oknech pošlou oba zainteresované kluby podepsané smlouvy na FIFA, je proveden přestup hráče. Tím si FIFA vymohla kontrolu obsahu smluv i finančních toků mezi kluby celého světa s výjimkou přestupů uvnitř jednotlivých asociací (na tyto nemá samozřejmě FIFA pravomoc, protože plně spadají do struktury řešení v jednotlivých asociacích). Protože FIFA, díky ekonomické a personální síle svých členů, vytvořila velmi erudované právní pracoviště ve svém sídle v Zurichu, je možné její strukturu možností řešení sporů ve fotbale převzít jako modelový příklad do této kapitoly řešící autonomní řešení sporů na mezinárodní úrovni. Samozřejmě, že specifika a možnosti jednotlivých asociací a sportů si pro své potřeby mohou vytvářet struktury odlišné. Struktura řešení sporů ve fotbalu a právní předpisy, které tuto oblast upravují V rámci procesu revize Disciplinárního řádu FIFA a Předpisů FIFA pro status a přestupy hráčů se FIFA rozhodla vypracovat v roce 2005 jednotný Manuál popisující právní systém FIFA pro asociace, konfederace, kluby, hráče, hráčské agenty a agenty pro sjednávání zápasů (subjekty ve FIFA). Tento dokument poskytuje subjektům ve FIFA vysvětlení klíčových konceptů přestupů a disciplinárních záležitostí, stejně jako právních zásad FIFA a práce právních orgánů FIFA a ukazuje, jak lze využít judikatury FIFA pro zajištění spravedlivých a zákonných řešení sporů mezi různými stranami ve světě fotbalu. Jurisdikce asociace Asociace je oprávněna ustanovit vlastní zákonné orgány v rámci svojí autonomie. 215

Tyto zákonné orgány asociace rozhodují v zásadě všechny spory mezi asociací a jejími členy a mezi členy navzájem. Tyto případy se týkají disciplinárních záležitostí. Pravomoc obecných soudů je při rozhodování o sportovních záležitostech v zásadě omezena, neboť tyto spory se týkají pouze fotbalu jako hry, nikoli samotného práva. Asociace může řešit disciplinární záležitosti interně, např. porušení stanov asociace, prostřednictvím orgánů v rámci své autonomie. Její rozhodnutí musí být v souladu s platnými právními předpisy autonomními i obecnými. Jurisdikce FIFA Zákonné orgány FIFA zahrnují Disciplinární komisi, Odvolací komisi a zároveň Komisi pro status hráčů a Komoru pro rozhodování sporů. Pravidla jurisdikce FIFA a procesní požadavky jsou definovány ve Stanovách FIFA, Disciplinárním řádu FIFA a Předpisech FIFA pro status a přestupy hráčů. Arbitráž Arbitrážní senát je institucí ustanovenou soukromými právnickými osobami (např. asociacemi, kluby, hráči) a má oprávnění k urovnání soukromoprávních sporů. V tomto kontextu je pravomoc obecných soudů vyloučena na základě dohody o arbitráži. Arbitrážní senát proto nahrazuje funkci státních soudů a musí splňovat ústavní požadavky. Se stranami sporu musí být jednáno spravedlivě a soudci musí být nezávislí a nezaujatí. Pokud jsou tyto požadavky splněny, odpovídá rozhodnutí přijaté arbitrážním senátem rozsudku vyhlášenému státním soudem. FIFA souhlasí s podáním stížnosti k nezávislému Sportovnímu arbitrážnímu soudu / CAS (více v kapitole 7.5). CAS je tzv. institucionalizovaným arbitrážním senátem, jako opak ad hoc senátu vytvořenému k posouzení určité konkrétní věci. Klíčové koncepty přestupového systému Pro přestupy platí následující standardní principy: -

Základní princip. V zásadě smí jakýkoli hráč přestoupit bez náhrady do jakéhokoli klubu kdekoli na světě, jakmile vyprší platnost jeho smlouvy.

216

-

Ochrana

mladistvých.

Pro

zajištění

stabilního

systému

pro

trénování

a vzdělávání hráčů není možné uskutečnit přestup a první registraci hráče, který nedosáhl 18 let věku. (výjimky jsou v předpisu) -

Kompenzace za trénink. Jako součást plánu výchovy talentů ve fotbale musí kluby přijmout svůj podíl na odměně za investice do tréninku mladých hráčů. Každý klub, který trénuje hráče, má proto právo na kompenzaci za svoji snahu. Trénink a vzdělání hráčů zahrnuje období od 12 do 23 let věku.

-

Zajištění smluvní stability. Zajištění smluvní stability ve fotbale je zásadně důležité pro všechny zainteresované strany. Smluvní pracovní vztahy mezi hráčem a klubem proto musí být regulovány tak, aby byla zajištěna rovnováha mezi zájmy hráčů a zájmy klubu. Smlouva musí být proto uzavřena nejméně na dobu jedné sezóny a maximálně na pět let.

-

Mechanizmus solidarity. Pokud hráč přestoupí do jiného klubu v období platnosti své smlouvy, částka ve výši 5% kompenzace uhrazené předchozímu klubu bude rozdělena mezi kluby, které pomáhaly tohoto hráče vychovat ve věku od 12 do 23 let.

-

Registrační období. V sezóně jsou dvě standardní registrační období (léto / zima), během kterých smí hráči přestupovat do jiných klubů.

-

Právní systém asociace. V zásadě platí, že jakýkoli hráč či klub smí vznést nárok před obecnými soudy k urovnání sporu vzniklého z pracovní smlouvy. FIFA však vytvořila Komoru pro rozhodování sporů jako alternativní možnost řešení takových sporů. V této komoře zasedá stejný počet zástupců hráčů a klubů, společně s nezávislým předsedou. Činnost Komory pro rozhodování sporů sleduje Komise pro status hráčů, která je ve skutečnosti obdobou právního orgánu FIFA a proto je oprávněna přijímat rozhodnutí.

Klíčové koncepty disciplinárních záležitostí Disciplinární řád FIFA se zabývá případy porušení předpisů FIFA. Rozlišujeme tři základní typy případů: -

porušení fotbalových pravidel (Laws of the Game),

-

užívání zakázaných podpůrných látek a

-

nerespektování rozhodnutí FIFA nebo některého jejího právního orgánu.

217

Disciplinární rozhodnutí v souvislosti s porušením některého pravidla může mít formu pokuty, zastavení činnosti nebo odebrání bodů, atd. Disciplinární řízení může být vedeno proti asociacím, členům asociací, představitelům, hráčům, apod. Orgány FIFA pro řešení sporů -

Komise pro status hráčů. Komise je ve skutečnosti právním orgánem FIFA. Členové komise jsou jmenováni Výkonným výborem FIFA. Pokud nelze záležitost předložit nezávislému národnímu arbitrážnímu senátu, je komise oprávněna soudit mezinárodní spory mezi kluby / asociacemi a trenéry. Komise rovněž rozhoduje spory mezi kluby, které jsou členů různých asociací.

-

Komora pro rozhodování sporů. Komora pro rozhodování sporů se skládá ze stejného počtu zástupců hráčů a klubů, jmenovaných zástupci hráčů a lig a jmenovaných Výkonným výborem FIFA. Je oprávněna rozhodovat mezinárodní spory mezi hráči a kluby týkající se stability smluv, sportovních sankcí nebo smluvních pokut, pokud nejsou spory předkládány nezávislému národnímu soudu.

-

Disciplinární komise. Členy komise jmenuje Výkonný výbor FIFA. Disciplinární komise je oprávněna trestat přestupky jakýchkoli pravidel FIFA a činit rozhodnutí v souladu s Disciplinárním řádem FIFA. Odvolání proti rozhodnutím Disciplinární komise mohou být předkládány Odvolací komisi.

-

Odvolací komise. Členy komise jmenuje Výkonný výbor FIFA. Odvolací komise je oprávněna projednávat odvolání proti rozhodnutím Disciplinární komise, která nejsou v předpisech FIFA označena jako konečná. Komise rozhoduje v souladu s Disciplinárním řádem FIFA. Rozhodnutí Odvolací komise jsou konečná, pokud není podáno odvolání u CAS.

Externí zákonné orgány Pravomoci obecných soudů. Obecnými soudy se rozumí státní soudy. V zásadě tyto soudy rozhodují všechny veřejnoprávní a soukromoprávní právní spory, tzn.mají pravomoc rozhodovat ve věcech smluvních sporů (pracovní smlouvy). Vztah mezi zákonnými orgány FIFA a obecnými soudy Každý hráč je v zásadě oprávněn uplatnit svůj nárok před obecnými soudy, ve sporech týkajících se pracovního práva. Pokud některá strana uplatní svůj nárok před obecnými soudy, přestanou se případem zabývat zákonné orgány FIFA. 218

V trestněprávních případech má stát monopol na trestní stíhání a FIFA není oprávněna do tohoto práva zasahovat (Disciplinární komise FIFA však může vyhlásit sankce). V (mezinárodních) sporech týkajících se Disciplinárního řádu, např. porušení Stanov FIFA, fotbalových pravidel (Laws of the Game) nebo Dopingových předpisů FIFA jsou oprávněny rozhodovat pouze zákonné orgány FIFA. Postupy uplatnění a řešení sporů Kompetence FIFA. V zásadě platí, že FIFA řeší spory mezinárodní povahy, tzn. případy týkající se statusu hráčů v situaci, kdy dvě strany sporu náleží do různých asociací a v disciplinárních případech během mezinárodních soutěží a sportů. Uplatnění právního nároku u FIFA Jakýkoli hráč, klub, asociace, trenér, agent pro sjednávání zápasů či hráčský agent smí uplatnit jakýkoli zákonný nárok u FIFA, pokud je takový nárok mezinárodní povahy. Náklady řízení. Náklady disciplinárního řízení zpravidla nese FIFA. Pouze pokud je podáno odvolání k Odvolací komisi hradí se poplatek podle předpisů FIFA. Náklady řízení před Komisí pro status hráčů jsou maximálně 25.000 CHF, avšak řízení před Komorou pro rozhodování sporů jsou vždy bezplatná. Náklady řízení před CAS se řídí zásadami stanovenými v Předpisech CAS. Formality a termíny. Stěžovatel je povinen vznést svůj zákonný nárok u FIFA co nejdříve poté, kdy spor vznikne. Spory vzniklé více než dva roky před vznesením nároku již nemohou být posuzovány z důvodu vypršení promlčecí lhůty. Stěžovatel je povinen zaslat svůj písemný nárok komisi / komoře prostřednictvím generálního sekretariátu FIFA faxem nebo poštou. Nárok musí obsahovat přesné detailní informace o stranách sporu, zákonném nároku s odůvodněním a kopie všech příslušných dokladů a dokumentů. Vymahatelnost FIFA FIFA je oprávněna vymáhat svá rozhodnutí prostřednictvím disciplinárního řízení. Pokud některá ze stran neuhradí dlužnou částku v souladu s rozhodnutím přijatým FIFA, umožňuje uložení pokuty proti neplnící straně. Ostatní možnosti postihu 219

zahrnují hrozbu zastavení přestupů, odebrání bodů nebo sestup do nejbližší nižší soutěže. Přijaté sankce vymáhá příslušná asociace. CAS / Sportovní arbitrážní soud je nezávislým arbitrážním senátem se sídlem v Lausanne, Švýcarsko, který se zabývá mezinárodními spory ve světě sportu. Protože CAS je nezávislým arbitrážním senátem, jeho rozhodnutí zaujímají místo rozhodnutí státních soudů a proto mohou být vymáhána obecnými soudy (více v kapitole 7.5). Výhody jurisdikce FIFA před obecnými soudy. Existují výhody, která má jurisdikce FIFA nad obecnými soudy pro strany žádající o nápravu: -

Rychlejší řízení. Zákonné orgány FIFA reagují a rozhodují mnohem rychleji a s větší flexibilitou než obecné soudy. Naproti tomu jednání před obecnými soudy často trvají několik let.

-

Méně nákladné. Obecně platí, že FIFA kryje náklady řízení vedeného před zákonnými orgány FIFA. Stěžovatel je vždy povinen předem uhradit soudní náklady na řízení před obecnými soudy. Strana, která případ prohraje, je poté povinna nést konečné náklady řízení.

-

Za zavřenými dveřmi. Orgány FIFA mají několik let zkušeností s posuzováním sporů v otázkách fotbalu. Proto jsou více seznámeny s předmětem sporů v porovnání s obecnými soudy a mohou přijímat kvalifikovanější rozhodnutí s ohledem na specifickou povahu fotbalu.

-

Ústavní principy. V rámci rozsahu svých pravomocí uplatňují zákonné orgány FIFA obecné a ústavní principy, které jsou uznávány po celém světě.

-

Zákonná jistota. Zákonné principy FIFA jsou zárukou stability zákona pro každého, kdo hledá právní ochranu prostřednictvím spravedlivého řízení a pevné judikatury. Rozhodnutí učiněná zákonnými orgány FIFA jsou zákonně vymáhána. Dále je zde vždy možnost obrátit se na nezávislý arbitrážní senát (CAS) za účelem přezkoumání rozhodnutí orgánů FIFA.

-

Vymahatelnost. V případě nerespektování rozhodnutí lze plnění těchto rozhodnutí (nepřímo) vymáhat prostřednictvím disciplinárního řízení.

220

7.4.Autonomní řešení sporů v ČR, příklad fotbalu Organizátorem a představitelem fotbalu v ČR je Fotbalová asociace ČR, o. s. (FAČR), vytvořený podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. FAČR je právním pokračovatelem Československé fotbalové asociace. Ta byla založená v roce 1901, o šest let později vstoupila do FIFA, a v roce 1954 se stala členem UEFA. Sídlem ČMFS je Praha, ulice Diskařská, č. p. 4. Orgány FAČR Nejvyšším orgánem FAČR je Valná hromada FAČR. Na valné hromadě je oprávněno hlasovat 202 delegátů, platí rovnost hlasů. Orgánem, který vykonává právní subjektivitu FAČR, je Výkonný výbor FAČR. Má 13 členů a tvoří jej předseda, 3 místopředsedové a 9 členů. Funkční období výboru jsou 4 roky, ovšem valná hromada jej může zkrátit. Schází se zpravidla jednou měsíčně, plní úkoly uložené mu valnou hromadou, stará se o chod reprezentací, o hospodářské zajištění činnosti ČMFS, schvaluje řády, předpisy a ostatní normy, vede mezinárodní jednání a má mnoho dalších pravomocí. Předseda je představitelem FAČR a zastupuje svaz navenek. Má stejný mandát jako výkonný výbor, pro zvolení předsedy je potřebná nadpoloviční většina přítomných delegátů z české komory a nadpoloviční většina přítomných delegátů z moravské komory. Řízení asociace je třístupňové a to na úrovni republiky, krajů (14 krajů + Praha) a okresů (76, které kopírují státní systém v ČR do roku 2000). Systém řešení sporů na úrovni krajů a okresů je obdobné jako v úrovni republikové. Základním předpisem FAČR jsou její stanovy, které upravují strukturu a řízení asociace. V rámci

FAČR

působí

i

komise

a pracovní

skupiny.

Komise

řešící

prohřešky, spory a detaily řídící struktury ve fotbale. Pro rok 2012 jsou následující (po novele stanov v roce 2011 má dojít od roku 2013 ke změně): Orgány pro řešení sporů volené valnou hromadou -

Odvolací a revizní komise rozhoduje jako orgán II. instance o odvoláních proti rozhodnutím komisí pro řízení soutěží na republikové úrovni ve věcech soutěžních a disciplinárních a ve věcech registračních a přestupních o odvoláních proti rozhodnutím registračního úseku ČMFS. Podrobnosti o činnosti odvolací a revizní komise upravuje statut a odvolací řád, který na návrh odvolací a revizní komise potvrzuje výkonný výbor. Odvolací řád je platný i pro činnost odvolacích orgánů okresních fotbalových svazů a krajských fotbalových svazů. 221

Člen odvolací a revizní komise je vyloučen z rozhodování komise ve věci, v níž může být pro jeho vztah k projednávané záležitosti zpochybněna jeho objektivita. Člen odvolací a revizní komise nesmí být členem jiného voleného či jmenovaného orgánu na republikové úrovni, včetně činnosti rozhodčího a delegáta. -

Arbitrážní komise je oprávněna rozhodovat spory právnických a fyzických osob ve FAČR zejména spory z profesionálních smluv mezi kluby a hráči, spory o plnění smluv mezi kluby o odstupném za hráče a další spory z obdobných smluv. Podrobnosti o činnosti arbitrážní komise upravuje statut, který na návrh arbitrážní komise potvrzuje výkonný výbor. Arbitrážní komise jedná a rozhoduje v tříčlenných senátech, které se scházejí podle potřeby rozhodnout o došlých podáních. Člen arbitrážní komise je vyloučen z jednání senátu ve věci, v níž může pro jeho vztah k projednávané záležitosti být zpochybněna jeho objektivita. Odvolacím orgánem proti rozhodnutí arbitrážní komise je grémium složené z 5 členů arbitrážní komise, kteří se neúčastnili rozhodnutí v I. instanci. Rozhodnutí arbitrážní komise je pro účastníky i pro jiné členy či orgány ČMFS závazné. Proti oběma formám rozhodnutí je možné podat podle stanov žalobu podle zákona SdrObč § 15 k obecnému soudu, nebo podle stanov ke CAS. (více v kapitole 7.1)

Orgány pro řešení sprorů jmenované výkonným výborem -

Disciplinární komise Řeší

všechna

provinění

účastníků

fotbalových

utkání

organizovaných

kteroukoliv složkou FAČR, všechna provinění související s přípravou a organizací fotbalových soutěží, všechna provinění v reprezentaci a mezinárodním styku v tuzemsku i zahraničí, provinění v soutěžích MS, ME, OH, a v ostatních soutěžích organizovaných mezinárodními fotbalovými organizacemi disciplinární orgán s provinilcem projedná bez uložení dalšího trestu. Dále provinění v přátelských a turnajových utkáních. Disciplinární provinění a jsou činy subjektů, které porušili své povinnosti dané stanovami, řády, předpisy a rozhodnutími orgánů FAČR. Účelem disciplinárního řízení je náležité zjištění, objasnění a spravedlivé posouzení disciplinárních provinění jednotlivců i kolektivů. Disciplinární orgány 222

jsou povinny dbát zejména na to, aby uložené tresty vedle represivní stránky měly i preventivní, tj. výchovný charakter.

7.5.

Arbitrážní soud pro sport / CAS

CAS jako instituce Nejdůležitějším rozhodčím orgánem ve sportu je na mezinárodní úrovni Arbitrážním soudem pro sport / CAS, Court of Arbitration for Sport. Sídlí ve Švýcarsku v Lausanne. Stranám jsou k dispozici dvě decentralizované kanceláře. Jedna v australském Sydney a další v New Yorku ve Spojených státech. Po dobu konání olympijských her vysílá do sídla her ad hoc oddělení pro potřeby her a má v kompetenci veškeré sportovní spory včetně sporů fotbalových. Historie CAS sahá až do roku 1980, kdy velké množství mezinárodních sportovních sporů v podstatě neměl kdo řešit. Existovaly obecné soudy, které ovšem nejsou svojí specializací související se sportem nijak kvalitní, tudíž byla potřeba vytvořit orgán, který dokáže řešit uvedené problémy. V roce 1982, brzy po zvolení známého prezidenta MOV Juana Antonia Samaranche, byl člen MOV Keba Mbaye ustanoven jako předseda pracovní skupiny, jejímž cílem bylo vytvoření stanov pro „Soudní arbitráž ve sportu". Další důvod, který nebyl o nic méně vážný, byl vytvoření orgánu, který bude schopný urovnat mezinárodní spor flexibilně, rychle a především levně. Dne 30. června 1984 vstoupily v platnost stanovy CAS. Zpočátku CAS byl závislý na MOV, a proto nesplňoval požadavky na nezávislou arbitráž. Rok 1994 byl svým způsobem zlomovým. Pojem reforma 1994 (The 1994 Reform) změnila závislost soudu na vnějších institucích (především MOV). V tomto roce napadl jezdec na koni, Elmar Gundel, rozhodnutí CAS (se kterým nebyl spokojen) u Švýcarského federálního soudu. Tento soud sice uznal CAS jako řádný arbitrážní soud, avšak poukázal na jeho závislost. CAS byl totiž financován MOV a v tom spočíval konflikt zájmů, především sportovních. Z tohoto důvodu bylo za největší změnu považováno založení Mezinárodní rady pro sportovní arbitráž (ICAS). Tato rada se stará jak o jeho financování, tak i o správu, audit a další věci s tím spojené. Po reformě v roce 1994 se nyní CAS skládá z řádného a odvolacího arbitrážního panelu (tzv. „Ordinary Arbitration Division“ a „Appeal Arbitration Division”).

223

Agenda CAS CAS se při výše zmíněném odvolacím řízení zabývá odvoláním proti rozhodnutím orgánů sportovních asociací (které v rámci jejich struktury rozhodovaly v posledním stupni) a právě stanovy těchto asociací odkazují na CAS jako finální odvolací orgán (např. při disciplinárním řízení v dopingových kauzách). Pro novou strukturu bylo zatěžkávací zkouškou odvolání rumunského gymnasty Andreea Raducana ke Švýcarskému federálnímu soudu, stejně jako v roce 2003 odvolání dvou ruských běžkařek Larrisy Lazutinové a Olgy Danilovové. Švýcarský soud tyto případy rozhodl velmi vyčerpávajícím rozsudkem, kdy řekl, že CAS nebyl v té době vazalem MOV, tudíž jeho rozhodnutí musí být považované za spravedlivě rozhodnuté a svou silou jsou srovnatelné s rozsudky soudu státu. Tímto se stal CAS nesporně jednou z významných institucí v oblasti mezinárodního sportovního práva. K tomuto ještě soud dodal, že je rozpoznatelné, že neexistuje podobná životaschopná alternativa (no viable alternatíve) CASu, která by dokázala vyřešit mezinárodní spory s takovou rychlostí a za přijatelnou cenu. V současné době působí okolo 300 arbitrů, přičemž požadavky na práci arbitra jsou opravdu velmi vysoké, například v rámci jazyků a pracovních zkušeností, které předpokládají i odborné znalosti z oblasti sportu. ČR je zde zastoupena dvěma arbitry a to Gerhardtem Bubnikem a Vítem Horáčkem. Samozřejmě pro každý spor je důležitý výběr rozhodného práva, tj. práva, kterého se bude používat při sporu (každý stát má své spory a především sankce upravené jinak, takže v rámci určité právní jistoty je potřeba vybrat právo státu, který je nám svým způsobem familiérní a můžeme čekat určité rozhodnutí). Postup a rozhodování CAS CAS má za úkol řešit právní spory v oblasti sportu prostřednictvím arbitráže. Vynáší arbitrážní rozhodnutí, která mají stejnou vynutitelnost jako rozhodnutí obecných soudů. Může dále poskytnout stranám pomoc při řešení jejich sporů přátelskou cestou prostřednictvím mediace, jestliže je tento postup dovolen. Kromě toho poskytuje CAS poradní názory ve věci právních otázek týkajících se sportu. CAS zřizuje dočasné tribunály pro olympijské hry, Hry Commonwealthu a jiné obdobné významné události. S přihlédnutím ke specifickým okolnostem těchto událostí jsou ustanovena zvláštní procesní pravidla pro každou tuto událost.

224

Druhy sporů předkládané a oprávněné subjekty před CAS CAS mohou být předkládány jakékoli spory přímo či nepřímo spojené se sportem. Může se jednat o spory obchodní povahy (např. sponzorské smlouvy) nebo povahy disciplinární, vyplývající z rozhodnutí sportovní organizace (např. případy dopingu). Služeb CAS mohou využít jakékoli fyzické nebo právnické osoby se způsobilostí k právním úkonům. Může se jednat o sportovce, kluby, sportovní federace, organizátory sportovních událostí, sponzory nebo televizní společnosti. Podmínky vstupu CAS do předloženého sporu, pracovní jazyk a postupy CAS Ve věci sporů, které mají být předloženy CAS k arbitráži, k tomu musejí strany písemně poskytnout svůj souhlas. Tato dohoda může být jednorázová nebo může být obsažena ve smlouvě, ve statutu či v předpisech sportovní organizace. Strany mohou předložit arbitráži CAS jakýkoli budoucí spor před jeho vznikem nebo se mohou dohodnout na využití služeb CAS po vzniku sporu. Jednání je vedeno ve francouzštině nebo angličtině. Za určitých podmínek může být použit jiný jazyka ale pouze při dohodě stran. Postupy aplikované CAS Při řešení sporů vyplývajících ze smluvních vztahů nebo občanskoprávních sporů je aplikován běžný arbitrážní nebo mediační postup. Při řešení sporů vyplývajících z rozhodnutí vynesených interními orgány sportovních organizací je aplikován odvolací arbitrážní postup. Dále existuje také konzultační postup, který umožňuje konkrétním organizacím, aby se obrátily na CAS s žádostí o vydání poradního názoru, aniž by existoval jakýkoli spor či právní problém, ve věci postupu řešení nebo vývoje sporu v oblasti sportu nebo libovolné aktivity se sportem související. Takovýto poradní názor nepředstavuje arbitrážní rozhodnutí a není závazný. Zahájení arbitráže, zastupování, výběr arbitrů Strana, která si přeje předložit spor CAS, musí předložit soudní kanceláři CAS žádost o arbitráž (běžný postup) nebo odvolání (odvolací postup), jejichž obsah je blíže určen Kodexem sportovní arbitráže. V případě odvolacího postupu může strana podat odvolání pouze tehdy, když vyčerpala všechny interní opravné prostředky příslušné sportovní organizace. Strany se mohou řízení účastnit osobně, při slyšení CAS ale mohou být také zastupovány osobou podle svého výběru, která nemusí být právníkem, a tato osoba se s nimi může i účastnit slyšení. 225

Obecně lze říci, že arbitrážní řízení probíhá před komisí tvořenou třemi arbitry. V případě běžného postupu si každá strana vybere jednoho arbitra ze seznamu CAS a poté se tito dva určení arbitři dohodnou na tom, kdo bude předsedou arbitrážní komise. Pokud se tito dva arbitři nedohodnou, učiní za ně toto rozhodnutí prezident divize běžné arbitráže. V případě odvolacího postupu si každá strana vybere svého arbitra a předsedu komise určí prezident divize odvolací arbitráže. Pokud s tím strany souhlasí nebo pokud to bude CAS považovat za vhodné, může být jmenován jediný arbitr, a to v závislosti na povaze a významu sporu. Arbitři musejí být nezávislí, to znamená, že nesmějí mít jakékoli konkrétní spojení s žádnou ze stran a hrát jakoukoli úlohu v daném sporu. Průběh arbitrážního řízení, aplikace práva a důvěryhodnost Po podání arbitrážní žádosti nebo odvolání žalovaná strana předloží CAS svou odpověď. Po případné další výměně odpovědí ve věci tohoto sporu jsou strany vyzvány ke slyšení, k předložení důkazů a argumentů. Konečné rozhodnutí bude stranám sděleno o několik týdnů později, pokud není stranám sděleno v ten samý den (u odvolacího postupu). Pokud jde o běžnou arbitráž, strany se mohou svobodně dohodnout na právu aplikovaném na rozhodování o meritu sporu. V případě, že se nedosáhne dohody, bude aplikováno švýcarské právo. Pokud jde o odvolací postup, arbitři budou rozhodovat podle předpisů orgánu, jehož se odvolání týká, a subsidiárně podle zákonů státu, ve kterém má orgán sídlo. Postup samotný se řídí Kodexem sportovní arbitráže. Běžné arbitrážní řízení je důvěrné. Strany, arbitři a personál CAS nesmějí zveřejňovat jakékoli informace spojené se sporem. Rozhodnutí obvykle nejsou zveřejňována. Postup odvolací arbitráže nestanovuje zvláštní pravidla důvěrnosti, arbitři a personál CAS jsou však během řízení vázáni shodným závazkem důvěrnosti. Obecně lze říci, že pokud se strany nedohodnou jinak, může CAS rozhodnutí zveřejnit. Délka trvání arbitráže Běžná arbitráž trvá 6 až 12 týdnů. U odvolacího postupu musí být rozhodnutí vyneseno do čtyř měsíců od předložení odvolání. 226

V naléhavých případech a na požádání může CAS ve velmi krátké lhůtě vynést předběžná opatření nebo pozastavit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno odvolání. Náklady na arbitráž CAS U běžného postupu jsou hrazeny relativně nízké náklady a poplatky arbitrům, stanovené na základě fixního sazebníku poplatků, a dále podíl na nákladech CAS. Odvolací postup je bezplatný, s výjimkou úhrady počátečního poplatku soudní kanceláři ve výši 500 švýcarských franků. Rozsah rozhodnutí vyneseného CAS Rozhodnutí vynesené CAS je konečné a pro strany závazné od okamžiku jeho vyhlášení. Může být vynucováno zejména podle Newyorské úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, kterou podepsalo více než 125 států. Odvolání proti rozhodnutí CAS Soudní odvolání ke švýcarskému federálnímu tribunálu je možné jen za velmi omezených okolností, jako je např. nepříslušnost soudu, porušení základních procesních pravidel (např. porušení práva na řádné slyšení) nebo neslučitelnost s veřejnou politikou. Mediace zajišťovaná CAS a její průběh Mediace je nezávazný a neformální postup, založený na mediační dohodě, ve které se každá strana zaváže přistupovat v dobré víře k jednání s druhou stranou s úmyslem urovnat spor ve sportovní oblasti za asistence mediátora CAS. Strana, která si přeje zahájit mediační řízení, zašle svůj písemnou žádost soudní kanceláři CAS. Poté strany jmenují mediátora, vybraného ze seznamu mediátorů CAS, nebo v případě, že se strany na jeho osobě nedohodnou, jmenuje mediátora po konzultaci se stranami prezident CAS. Mediační postup probíhá způsobem dohodnutým mezi stranami. Jestliže není dosaženo dohody, určí způsob vedení mediace mediátor. Mediátor napomáhá urovnání sporných záležitostí jakýmkoli způsobem, který považuje za vhodný. Za tímto účelem navrhuje řešení. Mediátor však nesmí žádné ze stran vnucovat řešení sporu. Pokud je mediace úspěšná, končí podpisem dohody o urovnání sporu mezi stranami.

7.6.Řešení sporů na olympijských hrách Základním dokumentem olympijských her je Olympijská charta, která představuje soubor základních principů, pravidel a řádů olympijského hnutí 227

a olympismu. Poslední platná verze Olympijské charty byla MOV schválena 8. července 2011. Ustanovení článku 61 odst. 2 Charty stanoví, že veškeré spory vzniklé v rámci konání olympijských her nebo v jejich souvislosti řeší v souladu s Kodexem sportovních arbitráží výlučně Arbitrážní soud pro sport - CAS. Po dobu konání olympijských her, od roku 1996 zřizuje na olympijských hrách speciální ad hoc tribunály, které jsou schopné řešit spory během 24 hodin. Má v kompetenci veškeré sportovní spory včetně sporů fotbalových. Rozhodčí řízení přitom představuje řešení sporu, které je pro účastníky řízení závazné a konečné, neboť možnost domáhat se soudního přezkumu rozhodčího nálezu je velmi omezená. Příklady protestů na OH

Nagano 1998 Z českého pohledu je patrně nejznámějším případem, který tato rozhodčí instituce řešila, aféra hokejového turnaje v rámci olympijských her v Naganu v roce 1998, na kterých čeští hokejisté získali zlatou medaili. Do poslední chvíle nebylo jasné, zda česká hokejová reprezentace nastoupí ve čtvrtfinále proti mužstvu USA, nebo Běloruska. Po ukončení zápasů v základní skupině totiž vyšlo najevo, že obránce Ulf Samuelsson, který nastoupil za švédský tým, předložil neplatný švédský pas. Patrně pozapomněl, že během svého působení v NHL přijal americké občanství, a automaticky tak ztratil občanství švédské. Podle pravidel Mezinárodní hokejové federace byly všechny zápasy Švédů kontumovány, v důsledku čehož se zařadili na poslední místo skupiny. Kontumaci výsledků protestem napadla ruská výprava. Coby vítězové své skupiny si Rusové vybojovali právo nastoupit proti přijatelnějšímu soupeři z Běloruska, který měl ale po kontumaci připadnout českým hokejistům, zatímco Rusy nově čekal zápas proti silnějším Švédům. Mezinárodní hokejová federace protest uznala, výsledky již odehraných utkání ponechala v platnosti a hráče Samuelssona z turnaje vyloučila. Proti tomu se však odvolala česká i švédská strana a spor se dostal až před ad hoc tribunál CAS. Ten rozhodl podle „olympijských ideálů pravidel fair play“ a odvolání odmítnul. Konstatoval, že český tým se švédským neprohrál a kontumací by získal neodůvodněnou výhodu. Ukrajina o dvě příčky dolů v roce 2012 OH Londýn. Ve finále družstev mužů ve sportovní gymnastice zvítězilo družstvo Číny. 228

Celých patnáct minut se výpravy Velké Británie a Ukrajiny těšily z druhého a třetího místa. O tomto výsledku mimo jiné rozhodl nepovedený závěr sestavy jinak vynikajícího Japonce Koheie Uchimury na koni našíř, za který získal poměrně nízkou známku. Tím se japonské družstvo mužů propadlo až na čtvrté místo. Proti bodovému ohodnocení rozhodčích podala na místě japonská výprava protest k Technické komisi mužů Mezinárodní gymnastické federace a spor o známku v průběhu olympijské soutěže byl na světě. Kontroverzní protest Japonců byl po několika dramatických minutách uznán za oprávněný a poslednímu cvičenci vynesl 7 desetin bodu navíc. Tento malý rozdíl však stačil na to, aby vyhoupl Japonce na stříbrnou příčku, družstvo mužů Velké Británie odsunul na třetí místo a Ukrajině vyfoukl medaili těsně před nosem. Rozhodčí pak sportovní hala, v jejímž hledišti fandili i členové britské královské rodiny, sborově vypískala. A co na to Ukrajina? Zdrceně povzdechla, že 100 metrů představuje v atletice 100 metrů, kdežto v gymnastice někdy pouze 95 a v jiných případech dokonce 105 metrů. Média obletěla fotografie japonského funkcionáře, který spolu s protestem předává odvolacímu orgánu bankovku vyššího obnosu v dolarech. Jednalo se o správní poplatek, který je dle Pravidel sportovní gymnastiky Mezinárodní gymnastické federace pro soutěže mužů na olympijských hrách splatný podáním protestu. Překážka na cestě do finále České atletické výpravě nepochybně pořádně zatrnulo, když se po doběhu Denisy Rosolové v kvalifikačním závodě v běhu na 400 m překážek žen objevila na informační tabuli zpráva o její diskvalifikaci. Česká atletka si přitom svým velmi dobrým časem vybojovala postup od finále. Rozhodčí však usoudil, že na sedmé překážce vedla při jejím přechodu levou nohu mimo překážku, což odporuje stanoveným pravidlům. Česká výprava podala neprodleně po oznámení verdiktu o diskvalifikaci protest, se kterým nakonec uspěla. I tak však ještě nebylo vyhráno. Diskvalifikací se totiž na místo české závodnice posunula domácí běžkyně Eilidh Childová. Britové již měli připravený opravný prostředek proti rozhodnutí o uznání českého protestu, od kterého však nakonec po zhlédnutí videozáznamu – k úlevě české výpravy – upustili. 229

8. Sport a právo v mezinárodním prostoru Díky svému vlivu v nejrůznějších oblastech světa má sport nezanedbatelný mezinárodní význam a rovněž tak i pro EU. Přispívá k naplňování cílů, které si EU stanovila, jako je solidarita, sociální a hospodářský pokrok, i k cílům celosvětově platným, kterými jsou podpora míru a porozumění mezi státy a národy. Na druhou stranu EU díky svému stále narůstajícímu vlivu může pozitivně ovlivnit sportovní prostředí nebo alespoň napomoci v problematických bodech. Tedy sport, jako oblast lidského zájmu, je jedním z témat, kterým se EU zabývá. Jaká je míra tolerance práva EU vůči sportovním asociacím? Pravidla organizace sportovních soutěží jsou nutná k tomu, aby zajistila minimální úroveň solidarity a rovnosti mezi nejsilnějšími a nejslabšími ve sportovních soutěžích s ohledem na nejistotu výsledku sportovních klání. Například transferová pravidla a s tím související systém registrací hráčů, sportovců se snaží docílit zmiňované rovnováhy soutěže. Evropské sportovní právo a mantinely práva evropského S ohledem na specifika sportovního sektoru definování rozsahu či hranice teritoria autonomie sportovních asociací při tvorbě norem čistě sportovního zájmu je základním kamenem koncepce sportovního práva a EU hraje hlavní roli při skulptování této koncepce. ESD uznal v odst. 106 rozsudku Bosman specifika sportu tím, že podle něj “z pohledu značné sociální důležitosti sportovních aktivit a zejména fotbalu v Evropském společenství, cíl udržení rovnováhy mezi kluby zajištěním určitého stupně rovnosti a nejistoty sportovního výsledku a podpory k náboru a trénování mladých hráčů musí být akceptován jako legitimní”. Jak dalece musí sportovní sektor prokázat, že je nadán zvláštním a specifickým charakterem ve světle evropského práva, aby tak chránil svou autonomii? Zmíněné hledání uznání specifik sportovních pravidel je ovšem v EU jedinečné také díky tomu, jakým způsobem je třeba nahlížet na samotné evropské právo. Ke správnému pochopení je nutné si uvědomit cíle systému EU, které jsou ekonomické, politické a sociální a uplatňují hluboký formativní vliv na evropské právo. Stejně tak je třeba při studiu evropského práva jako nového právního řádu zapomenout na dosavadní znalosti o tom, jak aplikují a vykládají právo vnitrostátní soudy. 230

Pokud jde o styl aplikace evropského práva, ESD se snažil ve své rozhodovací činnosti podpořit efektivitu evropského práva právě ve světle cílů EU. Například vztáhl povinnost respektovat pravidla volného pohybu osob (dnes čl. 45 Smlouvy o fungování EU, dříve čl. 39 Smlouvy o Evropském společenství) také na soukromoprávní sportovní asociace, pokud kolektivně regulují pracovněprávní vztahy a dovodil, že tato povinnost neexistuje pouze pro členské státy EU. Dokonce takto aplikoval evropské právo na sport, přestože výslovně v evropském právu úprava o sportu legislativně neexistovala. Kreativně dovodil, že sportovní pravidla jsou předmětem kontroly evropského práva v případě, že generují ekonomickou aktivitu. Naopak pravidla čistě sportovního zájmu, která se týkají např. diskriminace na základě občanství při sestavování národních týmů, nespadají podle spíše emocionáního závěru soudu pod evropské právo. Protože bylo následně složité rozlišovat, kdy už generují sportovní pravidla ekonomickou aktivitu, aby spadala pod evropské právo, ESD později v kauze Meca-Medina rozhodl, že nakonec veškerá sportovní pravidla sportovních asociací, včetně těch s čistě sportovním účelem, spadají pod kontrolu evropského práva. Pokud jde o zmiňované cíle EU, například volný pohyb osob je jedním ze základních principů EU, který brání tvorbě překážek znevýhodňujících občana členského státu EU, když chce vykonávat ekonomickou aktivitu na území jiného členského státu. ESD tedy v kauze Bosman nahlížel na volný pohyb osob tak, že fotbalový klub nemůže vyžadovat a přijímat odstupné za zaměstnání svého bývalého hráče (kontrakt již vypršel) v klubu v jiném členském státě, jelikož jde o neproporcionální překážku volného pohybu osob. Evropské právo volného pohybu osob však nedosáhne na požadavek odstupného za transfer mezi dvěma kluby situovanými v uvnitř jednoho členského státu. Záleží tedy na volbě národních asociací, zda si přejí požadovat odstupné v případě vnitrostátních přestupů (tj. mezi kluby v rámci jedné asociace) a národní asociace odpovídají za to, zda je tato praxe v souladu s vnitrostátním právem. Sportovní asociace je též podnikem, resp. sdružením podniků pro účely práva hospodářské soutěže. K aplikaci práva hospodářské soutěže dle evropského práva je ovšem splnit podmínku, aby jednání podniku mělo vliv na obchod mezi členskými státy. V opačném případě se aplikuje právo hospodářské soutěže vnitrostátní.

231

Mezinárodní asociace a zásah evropského práva do vnitrostátních asociací (příklady níže) Mezinárodní sportovní asociace přinášejí mezinárodní prvek a velice často díky tomu mohou být dotčeny vnitrostátní sportovní asociace evropským právem. Na druhou stranu zde platí velice často, že kde není žalobce, není soudce a k hodnocení sportovních pravidel ve světle evropského práva došlo zejména na základě iniciativy žalobců, kteří neváhali krátkou sportovní kariéru ohrozit dlouholetým soudním sporem. Do té doby žila sportovní asociace svým životem dle zaběhlých pravidel a například s ohledem na volný pohyb osob je velice nepravděpodobné, že by Komise EU mohla zahájit řízení vůči členskému státu, který údajně opomine zajistit dodržování zákazu diskriminace na základě občanství na svém území právě tím, že efektivně nezabrání této diskriminaci učiněnou soukromoprávní, sportovní, asociací. Ve sportovní asociaci není dostatečný stupeň státního jednání či kontroly v kauzách výše popsaných. Příklad zásahu I.

Problematika související s Evropským právem se může objevit na půdě sportovních asociací též incidentně. V praxi nastala zajímavá kombinovaná situace, kdy hráč (cizí státní příslušník), registrovaný v jiném členském státě, nastoupil do utkání, aniž by o tom například klub vůbec věděl. Hráč za účelem získání registračního průkazu uvedl registrační orgán v omyl tvrzením, že není v zahraničí registrován, nastoupil tedy neoprávněně s dvojí registrací v soutěžích ČR a současně k utkání navíc nastoupili další cizí státní příslušníci. Pokud však jde o normy sportovního charakteru, je třeba přijmout takový přístup, že pokud se evropské právo aplikuje na daný případ, pak je třeba ve světle okolností případu vyhodnotit, zda daná sportovní pravidla nepřiměřeně nezasahují do svobod garantovaných evropským právem. Tedy nelze automaticky garantovat globální autonomii sportu v právní úpravě evropského práva, ale podmínit ji splněním podmínek proporcionality. Do budoucna by se mohla aktivizovat aktivnější role EU, než tzv. negativní harmonizace“ vykonávaná ESD. To znamená hledat inspiraci v rámci spektra členských států k aktuálním otázkám ve sportovním odvětví a přijmout konkrétní úpravu.

232

ESD v kauze Bernard poprvé odkázal na čl. 165 Smlouvy o fungování EU, tzn., že je třeba přihlédnout ke zvláštní povaze sportu, jeho strukturám a společenské a výchovné funkci. Případně české právní prostředí může být inspirováno evropským stylem a reflektovat výše popsaný přístup též v rámci vnitrostátní regulace. Ještě je třeba dodat, že v posledních letech existuje též trend řešit řadu sporů u CAS, včetně aplikace evropského práva u tohoto orgánu. ESD rozhoduje ve světle evropské integrace, CAS zejména s ohledem na zájmy sportu, oba však budou považovat sportovní odvětví za specifické. Mezinárodní sportovní asociace mají zásadní vliv na podobu sportovního odvětví, které řídí. Řadou úprav nařízení (regulations) či oběžníků (circulars) ovlivňují podobu vnitrostátní úpravy prováděné spolkem, který exkluzívně organizuje sportovní soutěže na území daného státu. Nadnárodní úprava mající vliv na regulaci sportu v ČR tak může pocházet z autonomního zdroje mimo stát, resp. z úrovně mezinárodních sportovních asociací s možnou delegací pravomoci k řešení sporů na orgán, kterým je CAS. Jde o systém, který se stále vyvíjí a k jehož zařazení a názvosloví nedošlo zatím ke konsensu. Jedná se o škálu definic počínaje od Lex Sportiva až po přirovnání k Lex Mercatoria. Setkáme se i s kritikou, že rozhodci CAS v důsledku iluze termínu Lex Sportiva se možná zdají být jako právní idealisté vytvářející novou formu hmotného práva, ale typologie sporů spíše nahrává faktu, že rozhodci CAS často jednají jako právní pozitivisté, kteří operují ve světě sportu regulovaného smlouvami, resp. adoptují obecné právní normy na specifické prostředí sportovní regulace. Jde však o oblast práv a povinností sportovních subjektů, jejíž studium je důležité k pochopení fungování sportovního sektoru a následné efektivní regulaci tohoto odvětví či řešení sporů. Příklad zásahu II.

Pro ukázku složitosti problému příklad konfliktu práva EU s českým subjektem Nizozemský soud v Utrechtu vydal v roce 2008 rozsudek, kterým uložil fotbalové asociaci ČR, aby neprodleně uvolnila registraci hráče Martina Suse, podle pravidel FIFA a prokázala součinnost při přechodu hráče z klubu FC Brno do klubu FC Twente ‘65 v Enschede. Za každý den jednání v rozporu s tím, co bylo utrechtským soudem uloženo, měla asociace platit nemalou finanční částku. 233

Nizozemský soud vydal osvědčení dle čl. 54 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, hráč Sus podal u českého soudu návrh na nařízení exekuce na majetek asociace a návrh na prohlášení rozsudku vykonatelným na území ČR, kdyby asociace neuvolnila registraci hráče do Nizozemí. Celkem nekompromisní postup vůči sportovnímu svazu díky Nařízení Rady č. 44/2001. Na druhé straně přestupní pravidla FIFA, dle kterých asociace ve výše zmíněném případě hráče Suse postupovala a neuvolnila registraci hráče Suse do Nizozemí, byla vytvořena na základě spolupráce mezi asociací FIFA a Evropskou komisí za účelem zajištění souladu pravidel FIFA o statutu a transferech hráčů s evropským právem s přihlédnutím ke specifikám sportovního odvětví fotbalu. Existovala pro asociaci možnost pokusit se vydat u utrechtského soudu na cestu argumentace ve světle uznání specifik fotbalové úpravy dle výše uvedeného odst. 106 rozsudku Bosman. Na tuto fázi bohužel při řešení kauzy nedošlo díky tomu, že rozhodnutí utrechtského soudu z r. 2008 mělo v podstatě charakter tzv. default judgment a tato kauza se tedy stává pro účely tohoto článku názorným příkladem alternativ aplikace evropského práva. Pokud by bylo bývalo argumentováno asociací před utrechtským soudem ve světle principů specifik fotbalového odvětví a jeho norem sportovního zájmu, mohlo jít pro sportovní právo o cennou kauzu, ze které by hypoteticky mohla vzejít i zajímavá předběžná otázka k ESD, který, jak bude patrno níže, zatím neměl příležitost se k pravidlům FIFA o statutu a transferech hráčů vyjádřit. V tomto konkrétním případě nastal nekompromisní přístup evropského práva vůči sportovní asociaci skrze procesní nařízení Rady č. 44/2001. Závěr Vývoj vztahu EU k právnímu postavení sportu, momentálně vrcholil přijetím samostatného článku o sportu ve Smlouvě o fungování EU. Lisabonskou smlouvou došlo k 1. prosinci 2009 k vytvoření nových kompetencí Unie v oblasti sportu, jejichž cílem je podporovat evropská hlediska sportu a rozvoj jeho evropského rozměru. V současné době probíhají jednání o jejich konkrétní podobě, na co by měla být zaměřeny a jakou formou aplikovány. Od roku 2012 by měl po přípravné práci následovat tzv. Evropský sportovní program s vlastní kapitolou v rozpočtu EU, jenž by měl být založen na přidané hodnotě EU ve sportu zjištěné na základě Přípravných akcí. Tato přidaná hodnota EU bude spočívat na třech skutečnostech. 234

Za prvé, EU představuje ideální platformu pro diskuzi mezi členskými státy, orgány Unie a představiteli sportu na evropské i celosvětové úrovni. Dalším přínosem nového článku o sportu je právní vyjasněnost postavení sportu v evropském právu. Do přijetí Lisabonské smlouvy neexistoval právní základ postoje EU ke sportu, což způsobovalo komplikace Komisi i Soudnímu dvoru při aplikaci ustanovení o volném pohybu osob a hospodářské soutěži. Každý vnímal specifické postavení sportu mezi ostatními odvětvími průmyslu, ale nebylo je o co podložit. Dnes už je jasně dané v článku 165 SFEU, že má EU brát v potaz zvláštní povahu sportu a chránit ji. Třetím pilířem, významným hlavně pro sportovní občanský sektor, je postupné zavedení programů EU ve sportu, s nimiž souvisí spolufinancování sportovních aktivit z rozpočtu Unie. Je potřeba zdůraznit otevřenost současných jednání o konečné podobě potencionálního Evropského sportovního programu. Jedná se o velice aktuální téma. V tuto chvíli je pro nás stěžejní, že jak na vnitrostátní úrovni, tak na úrovni unijní došlo k uvědomění si důležitosti sportu v životě každého z nás v souvislosti se současným sedavým způsobem života, s jeho významnou rolí ve výchově a vzdělávání mládeže a s jeho integračními, zdravotními a dalšími funkcemi ve společnosti. Jisté je, že veřejné autority mají vůli více podporovat sport, spolupracovat a naslouchat sportovnímu hnutí, ač je zatím nejasné, jaké konkrétní právní prostředky k těmto záměrům použije.

8.1.Sport a právo v Evropské unii (EU) Je potřebné opět připomenout vliv práva unijního na náš právní řád. Přijetím ČR do EU (1. 5. 2004) a na základě ratifikovaných smluv a článků ústavy ČR, je právo EU, včetně rozhodnutí ESD, postaveno na stejnou úroveň jako ústavní zákony ČR tzn. má přednost i před zákonnými normami neústavními. Právní normy vydané orgány EU jsou tak obecně závazná nařízení, bez dalšího použitelná v členských státech EU. Dne 1. prosince 2009 nabyla účinnosti Lisabonská smlouva, která má mimo jiné za následek přeměnu Smlouvy o založení Evropského společenství na Smlouvu o fungování Evropské unie (SFEU). Lisabonskou smlouvou také EU získala právní 235

subjektivitu. Smlouva o fungování EU na rozdíl od své předchůdkyně obsahuje ustanovení, která přímo hovoří o sportu. EU si v článku 6 SFEU vymezuje pravomoc pro aktivity, jimiž podporuje, koordinuje nebo doplňuje činnost členských států, mimo jiné i v oblasti sportu. Článek 65 této smlouvy má název „Všeobecné a odborné vzdělávání, mládež a sport“, a v druhé části prvního odstavce říká: „Unie přispívá k podpoře evropských hledisek sportu s přihlédnutím k jeho zvláštní povaze, jeho strukturám založeným na dobrovolné činnosti a jeho společenské a výchovné funkci.“ Je otázkou co přesně znamená pojem „evropské hledisko“ (v anglickém znění smlouvy: „european sporting issues“), odpověď zřejmě přinese až časem praxe. Bez dalšího upřesnění je i druhý odstavec zmíněného článku, který mimo jiné uvádí: „Činnost Unie je zaměřena na rozvoj evropského rozměru sportu podporou spravedlivého a otevřeného sportovního soutěžení a spolupráce mezi subjekty odpovědnými za sport, jakož i ochranou fyzické a mravní integrity sportovců, obzvláště mladých sportovců“. O sportu se zmiňuje ještě třetí odstavec článku 65, kde je stanoveno: „Unie a členské státy podporují spolupráci v oblasti vzdělávání a sportu se třetími zeměmi a s příslušnými mezinárodními organizacemi, zejména s Radou Evropy.“ Konkrétně je zde zmíněna Rada Evropy, nepochybně s přihlédnutím k jejímu dlouhodobému zájmu o kulturní a společenské aspekty sportu, které vyústili v jiný důležitý dokument - Evropskou chartu sportu. Lisabonská smlouva dává sportu skutečně evropský rozměr. Vzhledem k tomu, že se jedná o nový dokument, nelze zatím říci, jaký dopad bude mít v praxi. Určitě však výše zmíněná ustanovení posílí význam sportu v právu EU, což může přinést například nové dotační programy na podporu sportu v členských státech EU. Pravomoc Evropské unie pro sport

EU byla vytvořena za účelem zajištění hospodářského a sociálního růstu svých členských zemí skrze zmenšování rozdílů mezi regiony, které rozdělují Evropu (SFEU – preambule). Aby účelů mohlo být dosaženo, musela být vytvořena nějaká moc - instituce, která by rozhodovala ve jménu všech, nezávisle na národních zájmech jednotlivých členských států, o tom, jakým způsobem se budou rozdíly mezi regiony zmenšovat, a co budou členové Unie dělat pro naplnění cílu EU. Proto se členské státy rozhodly, že podepsáním smlouvy o přistoupení do EU se vzdají části svých suverénních práv ve prospěch Společenství a zároveň Unii vybavily novými pravomocemi jednat nezávisle na vůli členských zemí. Členské státy dobrovolně svěřily EU pravomoc rozhodovat v některých oblastech za ně ve víře, že je to nutné pro dobro věci, pro účel EU. 236

Aby tomu tak bylo, musí být přenos pravomocí z členských států na EU obecně platný, řízený, musí být určeno, ve kterých oblastech je EU zmocněna pravomoci převzít a ve kterých ne. To bylo ošetřeno článkem č. 5 Smlouvy o ES, který říká, že: „Společenství jedná v mezích pravomocí svěřených mu touto smlouvou a cílů v ní stanovených. V oblastech, které nespadají do jeho výlučné pravomoci, vyvíjí v souladu se zásadou subsidiarity Společenství činnost pouze tehdy a do té míry, pokud sledovaných cílů nemůže být dosaženo uspokojivě na úrovni členských států, a proto, z důvodu jejich rozsahu či účinků, jich může být lépe dosaženo na úrovni Společenství. Činnost Společenství nepřekročí rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cílů této smlouvy“. Cíle EU a oblasti činností, které může Unie vykonávat k jejich dosažení, jsou ve Smlouvě vyjmenovány a pro každou z nich Smlouva určuje orgány EU, které se jimi zabývají. (SFEU, článek 288). Smlouva o ES také ve stejném článku obsahuje definice forem realizace pravomocí. Těmi EU vyjadřuje, co považuje za prospěšné k plnění svých cílů, vyjadřuje jimi své postoje, názory a přání, ale po členských státech jejich plnění nepožaduje. Vydání těchto dokumentů se vztahuje k oblastem, které přímo nesouvisí s cíly EU. Stanovisko většinou předchází závaznému právnímu předpisu Unie. Protože sport nebo sportovní činnost nespadá ani do cílů ani do činností k naplnění cílů, tak „Evropská unie nemá pravomoc aktivně vytvářet sportovní politiku, jelikož sport není upraven v zakládajících smlouvách EU. To znamená, že Unie nemá pravomoc přímo měnit nebo nařizovat změnu právních norem pro tuto oblast, oblast sportu. Otázkou zůstává, jestli státy mají, nebo by měly mít, právní normy týkající se sportu. Z forem, kterými EU realizuje své pravomoci, zbývá jen forma doporučení a stanoviska, kterou se Unie může ke sportu vyjadřovat, doporučovat, co by bylo žádoucí, ale je na členských státech samotných, jestli je vezmou za své a budou se jimi řídit nebo ne. I přesto, že sport není primárním cílem Unie, si EU uvědomuje, že k naplňování jejích cílů přispívá, protože má neopomenutelný význam pro společnost vzhledem ke své výchovné, zdravotní, ekonomické ale i zábavní funkci. Nebo naopak může proces plnění cílů narušit vlivem dopingu, korupce, využíváním mladistvých a dalších negativních jevů ve sportu. Unie může sportu pomoci se zmíněnými negativy bojovat i jinak ho pozitivně ovlivňovat. Tudíž EU by se měla sportem zabývat a využívat (nebo potlačovat) jeho vliv.

237

Evropská komise a sport Sportem se v EU nejvíce zabývá Evropská komise. Ta je institucí, jež provádí politiku Unie. Je složena z Komisařů, jež jsou rovnoměrně delegovaní členskými státy a proto má nadnárodní a nestranný charakter. Sport spadá pod DG X s odborností pro informace, komunikaci, audiovizuální média a politiku, kulturu a sport. Samozřejmě se na řešení otázek sportu mohou podílet i jiná generální ředitelství, např. DG V pro zaměstnanost. Ve Společenství má Komise nezastupitelné funkce: iniciační funkci, jelikož předkládá legislativní návrhy Radě EU a kontrolní funkci, protože dohlíží na provádění primárního i sekundárního práva EU. Pokud shledá, že členský stát nebo jiný subjekt tyto legislativy poruší, může vznést žalobu k ESD. Unie vydala na úrovni doporučení a stanovisek dokumenty, které se problematikou sportu zabývají. Dokumenty EU ve vztahu ke sportu

Adonninova zpráva Již v roce 1985 byla na základě summitu, který se zabýval komplikovaností rozhodovacího procesu a institucionálního řešení, vypracována Adonninova zpráva. Ta navrhovala jako řešení pro nedostatek vazeb mezi institucemi EU a společností například pořádání sportovních akcí pod záštitou Evropského parlamentu. Dále se vyjádřila takto: „…sport je vynikajícím prostředkem k upevnění pocitu sounáležitosti Evropanů k Evropské unii“. Od té doby Evropská komise usiluje o zapojení sportu do své práce s veřejností a podílí se na zajímavých sportovních událostech (např. na Olympijských hrách a na Tour de France) Evropské společenství a Sport Tato zpráva byla Komisí vydána roku 1991 a jako vůbec první se celá věnovala sportu. Komise zde definovala roli a vliv sportu ve společnosti a v EU a také potřebu jmenovat politiku sportu jako jednou z oficiálních politik EU. Deklarace k Amsterodamské smlouvě K Amsterodamské smlouvě (1997) byla připojena Deklarace, která zmiňuje sociální úlohu sportu, jeho vliv na tvorbu identity a stmelení občanů. Naléhá na orgány EU, aby naslouchaly sportovním asociacím při projednávání otázek, které sport ovlivňují a aby kladly důraz zvlášť na charakterističnost amatérského sportu. 238

Evropský model sportu Komise ve svém „Pracovním spisu k Evropskému modelu sportu“ identifikovala pět funkcí, které podle ní sport má. Jsou to: vzdělávání, přispívání k veřejnému zdraví, sociální, kulturní a rekreační funkce. Pro ekonomiku vytváří mnoho pracovních míst a je to rychle se rozvíjející oblast s čím dál tím vyšším obratem. Evropský model sportu jako první dokument Komise vyjmenoval problematické body v oblasti medializace sportu a vlastnictví vysílacích práv sportovními kluby, se kterou se pojí velké peníze, konkurenceschopnost malých a velkých klubů v soutěži a narušování zásad volného trhu hospodářské soutěže. Helsinská zpráva o sportu Komise roku 1999 Radě EU navrhuje posílit funkci sportu v procesu vzdělávání a odborné přípravy zejména vzděláváním pracovníků ve sportu a regulovat tak vzrůstající doping. Zachovat tradiční hodnoty sportu ruku v ruce s přizpůsobením se na nové podmínky. Říká, že musí být zachovány integrita a autonomie sportu a podporována současná sportovní struktura a etika. Nicméně se, ve znění Smlouvy o založení ES, vzdává jakékoli přímé zodpovědnosti za sport. Deklarace z Nice Nebyla začleněna jako součást Smlouvy, ale byla přijata jen jako společné prohlášení v roce 2000. i přes její právní nezávaznost je významná, protože: „Nikdy předtím nebyl význam sportu pro vytváření Evropské unie projednán a shrnut tak komplexně a do takových podrobností na nejvyšší politické úrovni“ Bílá kniha o sportu Tato zpráva byla vydána Komisí Evropské unie roku 2007. Vychází z dokumentů zabývajících se oblastí sportu, které byly vydány již dříve, a jde o první ucelenou iniciativu EU a dalších organizací v oblasti sportu. Na jejím vzniku se podílely orgány EU, členské státy, sportovní federace, Světová antidopingová agentura (WADA), olympijské výbory a další organizace působící v oblasti sportu. Cílem Knihy je zhodnotit roli sportu v EU, vyzdvihnout problémy a navrhnout jejich řešení, poskytnout výhled do budoucna v této problematice. Bílá kniha o sportu umožnila zakotvit sport do evropské politiky (např. Koncepce státní podpory sportu, 2011, více v kapitole 2.1). Témata a návrhy, jež jsou v Knize zmíněny: 239

-

posílit spolupráci mezi zdravotnictvím, výchovou a sportem na propagaci aktivního života. Sama se proto snaží podporovat síť zdraví upevňujících tělesných aktivit (HEPA ) a školské programy (Erasmus, Leonardo da Vinci), jakož i lokální vzdělávací centra pro budoucí profesionální sportovce,

-

doping je jedním z velkých problémů sportu, a proto: „Komise doporučuje, aby se k obchodu s nelegálními dopingovými látkami na celém území EU přistupovalo stejně jako k obchodu s nelegálními drogami“ a navrhuje partnerství mezi Interpolem, WADA a donucovacími orgány členských států, které EU podpoří rozvojem sítí antidopingových organizací,

-

sport má potenciál pro integraci znevýhodněných, rovné příležitosti a boj proti rasismu a násilí. A tak Komise zařadí tyto body do všech svých aktivit, programů a návrhů,

-

pro ekonomiku je sport rostoucím odvětvím, které vytváří volná pracovní místa a může být nástrojem pro rozvoj v různých oblastech. Komise proto bude podporovat výměnu informací, pokud jde o pořádání sportovních akcí s cílem podpořit udržitelný hospodářský růst a bude provádět různé studie a průzkumy, aby zhodnotila přínos sportu,

-

Komise bude obhajovat možnost snížených sazeb DPH pro sport, sport je specifická činnost, protože má mnoho vlastních pravidel, která jsou všeobecně přijímána: oddělené soutěže mužů a žen (a není to bráno jako diskriminace – kontinuálně viz kapitola 1.6), omezený počet soutěžících, nejistota sportovního výsledku, opatření pro rovnost mezi kluby v soutěži, atd. a proto se na něj „právní předpisy pro hospodářskou soutěž a ustanovení o vnitřním trhu vztahují pouze do té míry, v jaké představuje hospodářskou činnost.“,

-

národnostní diskriminace a omezování volného pohybu osob není v souladu s primárním právem EU. Proto Komise vyzývá členské státy k řešení národnostní diskriminace ve všech sportech. Ale v souladu s rozsudky ESD uznává omezení volného pohybu, když jde o výběr domácích sportovců do soutěží národních družstev, omezení počtu účastníků v soutěži a stanovování konečných možných termínů pro přesun hráčů v oblasti kolektivních sportů,

-

agenti sportovců pro přestupy a účast v soutěžích někdy volí nevhodné postupy a jsou součástí korupce, praní špinavých peněz a využívání nezletilých sportovců. Proto bude Komise činnost agentů sledovat, a pokud to bude nutné, 240

zavede opatření. Do strukturovaného dialogu pro dosažení zmíněných návrhů a východisek má povinnost zapojit sportovní federace a národní sportovní organizace. Bílá kniha o sportu byla předložena Radě EU a ta ji schválila, takže na jejím základě byl vytvořen Akční plán Pierra de Coubertina, plán 53 akcí pro naplnění cílů a návrhů Knihy. Akce jsou rozděleny do skupin dle zaměření na společenské vlivy, ekonomické dopady, organizaci sportu a spolupráci členských států. Smlouva o fungování Evropské unie Tato smlouva z roku 2008 je prvním primární právem EU, které ve svých článcích slovo „sport“ konkrétně zmiňuje. Tím se sport povyšuje do oblastí, kterým se Unie chce oficiálně zabývat, případně regulovat, pokud by to bylo nutné, protože EU vnímá význam sportu pro občany svých členských států. Rozvoj evropského rozměru v oblasti sportu Na počátku roku 2011 Komise EU zveřejnila sdělení dalším orgánům Unie s názvem „Rozvoj evropského rozměru v oblasti sportu“, v němž si opět vytyčuje své aktivity a priority pro oblast sportu v dalším období. Jako nejdůležitější a nové sdělení, oproti předchozím dokumentům Komise, se jeví návrh na přístup Unie k Antidopingové úmluvě Rady Evropy. Závěr Na základě výše popsaných dokumentů a doporučení, které EU vydala lze vyjmenovat hlavní priority podpory a problematické oblasti sportu, kterými se EU zabývala a bude se zabývat: -

podpora sportu jako socializační, výchovné, kulturní a především zdraví prospěšné aktivity občanů Unie i dalších států,

-

podpora amatérské povahy evropského sportu, jeho nezávislosti na státní moci a dobrovolnictví v něm,

-

snaha zachování pyramidové struktury sportu, kdy jsou sportovní pravidla určována

mezinárodními

sportovními

federacemi

a ne

státními

orgány

a pochopení pro opatření pro zachování nejistoty sportovního výsledku, -

ochrana

rovnoprávnosti

mužů

i žen

a mladistvých

ve

sportu

před

vykořisťováním,

241

-

boj s dopingem, diváckým násilím na sportovištích a přílišnou komercializací sportu spojenou s prodejem vysílacích práv a enormními výdělky některých sportovních klubů,

-

řešení rozporů mezi pravidly sportovních soutěží a klubů a legislativou EU hájící cíle a prostředky k naplnění cílů Unie.

8.2.Evropský soudní dvůr (ESD) a jeho rozhodnutí Nejen Komise má v EU co do činění se sportem. ESD je nejdůležitějším orgánem EU pro oblast sportu, protože jenom on na něj může aktivně působit, i když nepřímo. To proto, že je zodpovědný za výklad, kontrolu a zajištění provádění právních norem, předpisů, nařízení, směrnic a rozhodnutí, tedy všech dokumentů, které jsou vydávány příslušnými orgány EU a které jsou nějakým způsobem závazné pro členské státy Unie. Jeho činnost je určena články 220 až 245 Smlouvy o ES. Z nich vyplývá, že Soudní dvůr řeší spory mezi členskými státy EU navzájem, institucemi EU navzájem, Unií a členskými státy a Unií a jednotlivci. Pokud se na něj obrátí někdo z oprávněných žalobců (instituce EU, členské státy, fyzické i právnické osoby), že došlo k porušení práva ES nebo k jeho špatnému výkladu, musí se tím Soudní dvůr EU zabývat alespoň do té míry, že zváží, zdali má oprávnění se touto stížností zabývat. Má k dispozici tři typy řízení: -

řízení o porušení smlouvy,

-

řízení žaloby na neplatnost a nečinnost,

-

řízení o předběžné otázce.

Pro sport je ESD důležitý tím, že se k němu může obrátit sportovec, sportovní klub nebo třeba sportovní federace s žalobou, že určité sportovní pravidlo porušilo jeho právo, kterému mu EU zaručuje. Rozsudek Soudního dvora nebo jeho vyjádření se k dané věci nemůže přímo zrušit dané sportovní pravidlo, protože k tomu nemá oprávnění, jelikož sport nespadá do již jmenovaných cílů nebo prostředků k naplnění cílů EU. Může ale nepřímo způsobit jeho změnu nebo zrušení, protože instituce, federace a jiná uskupení v členských státech musí dbát na to, aby jejich ustanovení nebyla v rozporu s právem Společenství.

242

Například článek 39 Smlouvy o ES volném pohybu osob na první pohled nemá co do činění se sportovními pravidly, ale pokud soud shledá, že sportovní pravidlo tento článek porušuje, dojde díky rozsudku ke změně pravidla. Soudní dvůr se nejčastěji ke sportovním pravidlům a jiným ustanovením vydaným sportovními organizacemi vyjadřuje skrze řízení o předběžných otázkách. A to poté, co k němu tuto otázku vznese národní soudní dvůr, protože u něj byla podána žaloba na porušení určitého ustanovení EU pravidlem určitého sportovního odvětví. Soudní rozhodnutí ESD

Počátek vztahu EU ke sportovním pravidlům definoval rozsudek Evropského soudního dvora v případu Walrave. Ten řekl, že „Vezmou-li se v úvahu cíle Společenství, sport spadá pod právo Společenství pouze tehdy, pokud představuje hospodářskou činnost ve smyslu článku 2 Smlouvy o ES“. Jenže v současnosti je situace taková, že téměř vše, co tvoří sport a je sportem vytvářeno, kromě čistě sportovních pravidel (jako je kupříkladu ofsajd), lze vyložit jako alespoň okrajově ekonomickou činnost. To si uvědomují i sportovci a stává se, že se v případě jejich konfliktu se sportovními pravidly dovolávají práva EU, které, jak se domnívají, by bylo na jejich straně. EU se tedy dostává do postavení, že i když sama uznává autonomii sportu a nechce aktivně vytvářet sportovní politiku, musí ve svých rozsudcích projevit, co je podle ní, a podle cílů, které brání, ve sportu ještě přípustné a co už ne, a ovlivnit tak sportovní dění. A protože sportovní federace sami, aby předešly případným dalším konfliktům na podobném základě, někdy pozmění na základě těchto rozsudků svá sportovní pravidla. EU nepřímo vytváří sportovní pravidla, sportovní politiku. Zmíněny jsou ty případy a rozhodnutí ESD, které se jeví nejvýznamnějšími pro změnu nahlížení EU na oblast, kterou nazývá autor sportem a právem: Případ Walrave a Koch (1974) Bruno Walrave a Linginus Koch, dva občané Nizozemí, se v cyklistice živili jako vodiči na motocyklu, kteří cyklistům na kole udávají tempo. Své služby poskytovali různým týmům a byli jimi placeni. Mezinárodní cyklistická unie UCI , ale roku 1973 vydala pravidlo, které říkalo, že jezdec udávající rychlost musí mít stejnou státní příslušnost jako cyklista jedoucí za vodičem. Díky tomuto novému pravidlu jim byla zamítnuta účast na mistrovství světa v týmech složených z jiných než nizozemských jezdců. Walrave a Koch tedy roku 1974 podali žalobu na UCI, nizozemskou a španělskou cyklistickou federaci, protože podle nich toto pravidlo odporovalo Smlouvě o EHS a jejím článkům o volném pohybu osob č. 48 a služeb č. 59 . 243

Nizozemský soud na to vznesl předběžné otázky k ESD, protože naznal, že se jedná o výklad práva Společenství. Kromě všech zúčastněných se k předběžným otázkám vyjádřila i Komise EU: Na otázku, zdali tato smlouva mezi vodičem a cyklistou může být považována za pracovní smlouvu, Komise říká: „Ano, jde o pracovní smlouvu, protože Walrave a Koch za svou činnost byli placeni“. Tím pádem by mělo být výše zmíněné ustanovení UCI o stejné národnosti v týmu protiprávní, ale v určitých případech lze zohlednit „objektivní rozdílnosti“. V tomto případě ustanovení UCI není v rozporu s právem EU (články 48 a 59 Smlouvy o EHS), protože jde o amatérskou ne profesionální soutěž a také jde o závod, kde hlavním smyslem je souboj národů, ne jednotlivců, tudíž jde o čistě sportovní záležitost a omezení kvůli občanství je zde opodstatněné. Komise se k tomuto případu vyjádřila v duchu konečného rozhodnutí soudu, takže Walrave a Koch prohráli tento soudní spor. ESD napomohl vyjádřit počátek vztahu práva EU k sportu a sportovní oblasti. Jejich pojítkem je ekonomická činnost ve sportu. Tento rozsudek byl průlomový, a proto je v dalších případech a rozsudcích znovu zohledňován. Případ Bosman (1995) Belgičan Jean-Mark Bosman hrál profesionálně fotbal. (Rozsudek Bosman, 1995 zásadně změnil od roku 2001 přestupní pravidla ve fotbale). V době před začátkem případu měl uzavřenou hráčskou smlouvu s klubem RC Liege, který hrál první belgickou fotbalovou ligu. Tato smlouva měla vypršet 30. června 1990. Byla mu navržena nová stejným klubem, ale tu Bosman odmítl, a tím se stal hráčem „na volné noze“, jenž je nabízen jiným klubům za odstupné stanovené tabulkami národních asociací. Později se domluvil s francouzským klubem US Dunkerque. Oba kluby, belgický RC Liege a francouzský US Dunkerque, se poté domluvili na přestupu za podmínky, že francouzský klub vyplatí odstupné. Aby však mohl Bosman za svůj nový klub nastoupit do fotbalového zápasu, musel by belgický fotbalový svaz dle transferových pravidel Belgické národní fotbalové asociace (URBSFA ) vydat tzv. transferový certifikát, ale pouze se souhlasem původního klubu hráče, tedy RC Liege. Belgický klub však přestal věřit, že klub Dunkerque zaplatí požadovanou částku, neodsouhlasil zmíněnou registrační kartu hráče a tím byl celý přestup zastaven. Francouzský klub nemohl Bosmana bez transferového certifikátu zaměstnat a nechat ho nastoupit k zápasům, protože by se tím provinil proti pravidlům a hrozila by mu tak vysoká pokuta a dokonce i možnost odečtení bodů. Belgický hráč byl tedy vyřazen z mužstva RC Liege i US Dunkerque a nemohl nakonec nastoupit nikde. 244

Bosman, občan členského státu EU, se domníval, že byl v právu a tak podal žalobu u národního belgického soudu proti RC Liége, UBRSFA a UEFA za porušení článku 48 Smlouvy o ES. Národní soud se následně na základě článku 234 Smlouvy o ES obrátil na ESD s těmito předběžnými otázkami: „Mohou být články 48, 85 a 86 Římské smlouvy interpretovány tak, že zakazují, aby Fotbalové kluby požadovaly a přijímaly finanční, resp. transferové poplatky, za zaměstnání jejich bývalých hráčů, jejichž kontrakt již vypršel, v jiném klubu?“ Mohou národní a mezinárodní asociace či federace zaváděly ve svých pravidlech ustanovení omezující přístup zahraničních hráčů z ES do soutěží, které tyto asociace organizují v jiném členském státě (kvóty na počet zahraničních hráčů)?“. Některé zúčastněné strany řízení, včetně Komise, zpochybnily pravomoc ESD odpovědět na tyto předběžné otázky, a to zejména proto, že se podle nich jedná o otázky čistě sportovního rázu. Soudní dvůr ale po mnohém zvažování a z více důvodů sdělil, že oprávnění k rozhodnutí v těchto otázkách má. -

Odpověď soudu č. 1. – přestupní pravidla

Stejně tak jako v případu Walrave a Koch bylo řečeno, výkon sportovní činnosti spadá pod právo Společenství, pokud se jedná o hospodářskou činnost ve smyslu článku 2 Smlouvy o ES. Dále, že použití článku 48 Smlouvy o EHS na tento případ se nedá vyloučit, protože přestupní pravidla upravují hospodářské vztahy a placení odstupného fotbalovým klubům může ovlivnit možnosti zaměstnání hráčů a tím omezit volný pohyb osob. UEFA a další argumentovali, že přestupní pravidla jsou odůvodněna snahou o udržení finanční a sportovní rovnováhy mezi kluby a snahou podpořit vyhledávání talentů a výchovu mladých hráčů. Soud uznal, že perspektiva získání náhrady za přestup, výcvik a vzdělání skutečně podněcuje fotbalové kluby k vyhledávání talentů a k výchově mladých hráčů, ale na druhou uznal Bosmanovu námitku, že použití přestupních pravidel není přiměřeným prostředkem k zajištění finanční a sportovní rovnováhy ve fotbalovém světě. Tato pravidla nezabrání nejbohatším klubům v tom, aby si zajistily služby nejlepších hráčů, ani v tom, aby se finanční prostředky staly rozhodujícím prvkem ve sportovní soutěži, a aby tím byla značně pozměněna rovnováha mezi kluby. ESD také vyjádřil souhlas s námitkou generálního advokáta , že rovnováhy mezi kluby lze dosáhnout i jinými prostředky, které by neomezovaly volný pohyb osob.

245

Nakonec tedy bylo rozhodnuto, že: „…článek 48 Smlouvy brání použití pravidel vydaných sportovními asociacemi, podle nichž profesionální fotbalista, který je státním příslušníkem členského státu, může být po vypršení smlouvy se svým původním klubem zaměstnán klubem jiného členského státu pouze tehdy, pokud tento klub zaplatí původnímu klubu odstupné za přestup a náhradu za výcvik a vzdělání“. A odpověď na první předběžnou otázku zní: „Ano.“ Díky tomu, že ESD vyložil právo EU tak, že určitá pravidla URBSFA, UEFA, respektive FIFA mu odporují, se fotbalový sektor dočkal několika výrazných změn. Po dohodě s Evropskou komisí a FIFA vzniklo kompromisní řešení vydáním nového přestupního řádu FIFA pro celý světový fotbal. -

Odpověď soudu č. 2 - kvóty na počet zahraničních hráčů

Opět šlo o výklad článku 39 Smlouvy o ES a to zejména jeho odstavce 2, který říká, že volný pohyb pracovníků zahrnuje odstranění jakékoli diskriminace mezi pracovníky členských států na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a pracovní podmínky. To dle soudu platí i pro pravidla sportovních asociací omezujících právo státních příslušníků jiných členských států v pozici profesionálních hráčů zúčastňovat se fotbalových utkání, protože účast profesionálního hráče v takovém utkání je jeho hlavní činností, je zjevné, že pravidlo, které ji omezuje, omezuje zároveň možnost zaměstnávání dotyčného hráče. URBSFA, UEFA, vlády Itálie, Francie a Německa argumentovaly, že k těmto cizineckým kvótám mají čistě sportovní důvody, protože slouží ke ztotožnění se veřejnosti se svým oblíbeným klubem a pro zajištění, aby kluby účastnící se mezinárodních soutěží skutečně reprezentovaly svou zemi, a opět k udržení rovnováhy mezi kluby (brání nejbohatším klubům, aby si zajistily služby nejlepších hráčů). Dalším argumentem bylo, že pravidlo „3 + 2“

UEFA vypracovala společně

s Komisí EU. Na to Soudní dvůr odpověděl, že Komise nemá v žádném případě pravomoc povolovat chování odporující Smlouvě ani vykládat právo EU. Konečným rozhodnutím ESD v této věci tedy bylo, že: „…článek 48 Smlouvy brání použití pravidel vydaných sportovními asociacemi, podle nichž mohou fotbalové kluby nominovat k zápasům v soutěžích organizovaných těmito asociacemi jen omezený počet profesionálních hráčů se státní příslušností jiného členského státu“. Odpověď na druhou předběžnou otázku zní opět: „Ano.“

246

Problémem s rozhodnutím soudu ohledně kvót pro zahraniční hráče je ten, že připouští diskriminaci založenou na občanství v případě, že jde o sportovní událost na úrovni souboje národů. Jako důvod uvádí, že v takovém případě jde o neekonomickou činnost s čistě sportovním prvkem. Ale i v případě soutěží národů, jako jsou například olympijské hry, nelze ekonomický faktor a peníze opomenout. Televize si kupují vysílací časy, tváří reklam se stávají sportovní hvězdy, sportovci na závodech nosí jen dresy určité značky, vlády vydávají velké částky peněz na vybudování sportovišť, protože očekávají, že se jim tato investice vrátí na vstupném od diváků. ESD tedy v tomto rozsudku přistupuje k fotbalovému trhu stejně jako ke kterémukoliv jinému pracovnímu trhu. V rámci zachování cílů Unie zakazuje transferové poplatky v podobě, v jaké byly do tohoto případu (za přestupy po ukončenlouvy), i kvóty na počet zahraničních hráčů. Tím se významně vmísil do záležitostí sportu. Komise, jak bylo řečeno, se vyslovila proti tomu, aby se ESD k této záležitosti nějak vyjadřoval. Rozhodnutí Bosman bylo stěžejní, protože poté, co se ESD dvůr v případu Walrave distancoval od rozhodování a uplatňování ustanovení předpisů Evropské unie ve sportovní oblasti, v tomto případě své rozhodování v tomto odvětví dokonce obhájil. Však také všechny rozsudky níže uvedených případů se odvolávají na tento rozsudek. Případ Deliege (2000) Christelle Deliege belgická judistka byla v tomto sportu ve své kategorii velmi úspěšná, několikanásobná vítězka několika soutěží i světového poháru. Díky složité organizační struktuře Národní belgické federace juda (LBJ ) a nominačním pravidlům na soutěže touto ligou zastřešených i soutěže mezinárodní se stalo, že nebyla nominována na soutěže, které by ji umožnily kvalifikovat se na olympijské hry v Barceloně 1992. U soudu si Deliege stěžovala na pravidla Evropské federace juda (EJU ) určující počet závodníků národních federací účastnících se turnajů jednotlivců v kategoriích. Zároveň žádala soud, aby nařídil organizátorům turnajů v její kategorii předběžně přijmout její přihlášku bez ohledu na to, zda byla nebo nebyla vybrána svou národní federací. A tak soud pro rozhodování o předběžných opatřeních položil Soudnímu dvoru tuto předběžnou otázku: „Jsou pravidla stanovující pro profesionální či poloprofesionální sportovce nebo kandidáty na takový status požadavek povolení nebo výběru jeho národní federací proto, aby mohl soutěžit v mezinárodní soutěži, 247

a která stanoví vnitrostátní vstupní kvóty nebo podobné konkurzy, v rozporu s Římskou smlouvou a zejména s články 59 až 66 a s články 85 a 86?“ Opět někteří z účastníků řízení a zejména Komise vyjádřily své pochybnosti o zmocnění ESD vyjadřovat se k této otázce, protože jde o amatérský sport bez hospodářské aktivity, tudíž nespadá do práva Společenství. Soudní dvůr zdůvodnil svoji oprávněnost vyjádřit se k případu Deliege tak, že podstata otázky položené vnitrostátním soudem je zjistit, zda se i amatérský sport může dostat do působnosti práva Unie. Zase byla zmíněna zásada ekonomické aktivity jako pojítko vztahu EU a sportu a výjimka prominutí diskriminace z důvodu soutěží národních týmů. Dále uznal, že mezinárodní soutěže ve vrcholovém sportu musí být nějakým způsobem výběrové a to s sebou nese určitá omezení a výběr a taková pravidla neomezují volný pohyb osob dle článku 59 Smlouvy o ES. Proto jsou dle soudu organizátoři soutěží a sportovní federace a jiné zmocněné orgány oprávněni vydávat taková pravidla. Rozsudek Soudu zněl v tom smyslu, že: „… pravidlo požadující po profesionálním či poloprofesionálním sportovci nebo kandidátovi na takový status povolení nebo výběr jeho federací proto, aby se mohl účastnit mezinárodní soutěže ve vrcholovém sportu, v rámci které proti sobě nestojí národní mužstva, samo o sobě nepředstavuje omezení volného pohybu služeb zakázané článkem 59 Smlouvy o ES, vyplývá-li tato úprava z potřeby vlastní organizaci takové soutěže.“ A tudíž na předběžnou otázku odpověděl: „Ne.“ U tohoto rozhodnutí je důležité, že soud se rozhodl, a odůvodnil si, že se bude zabývat i něčím, co hned od počátku shledal za čistě sportovní pravidlo navíc v amatérském (nevýdělečném) sportu, což je v rozporu s argumenty, které vyslovil v rozhodnutí Walrave a Koch. Případ Lehtonen (2000) Basketbalový hráč Jyri Lehtonen, který původně hrál ve finské lize, přestoupil do belgického basketbalového klubu v průběhu play-off. Ostatní kluby v belgické lize (FRBSB ) si stěžovaly na porušení pravidel Mezinárodní basketbalové federace (FIBA ) a klub dostal za koupení Lehtonena pokuty. Problém byl, že toto pravidlo platilo jen pro hráče v evropské zóně. Hráči mimo zónu mohli do evropské zóny nastoupit v průběhu play-off. Lehtonen a belgický klub podali žalobu k belgickému soudu, který Evropskému soudnímu dvoru položil následující předběžnou otázku: 248

„Je v souladu s články 12, 39, 81 a 82 Smlouvy o ES fakt, že sportovní federace zakazují klubu nasadit profesionálního hráče, občana členského státu EU, jehož zaměstnanecký kontrakt trvá od data po uzávěrce přestupů v rámci evropské zóny, bez ohledu na sportovní důvody vedoucí k ospravedlnění těchto přestupových pravidel, zejména zamezení znehodnocení sportovních výsledků?“. Zmíněny byly již obligátní rozhodnutí, že sport je předmětem práva EU, jen pokud vykazuje ekonomickou činnost, a že nezakazuje vyřazování hráčů, pokud je to shledáno ve sportovním zájmu. Soud dále shledal Lehtonena za zaměstnaného člověka s hospodářskou aktivitou, takže by takové pravidlo mělo být protiprávní. Ale dále soud uvedl, že stanovení termínů pro přestupy hráčů může zajistit pravidelnost sportovních soutěží. ESD v případě Lehtonen nevydal konečné rozhodnutí, rozhodnutí nechal na národním belgickém soudu. Ale vyjádřil se v tom smyslu, že i taková sportovní pravidla, která mohou odporovat článku 48 Smlouvy o ES, protože se dotýkají ekonomické aktivity hráčů, mohou být chápána jako nutná pro regulérnost soutěže. Jen je potřeba najít ospravedlnění pro rozdílné zacházení s hráči v evropské zóně a mimo ni. Případ Simutenkov (2005) Ruský profesionální fotbalista Igor Simutenkov hrál v době sporu za španělský fotbalový klub s licencí hráče mimo území EU a měl pracovní povolení a povolení k pobytu na území Španělského království. V roce 2001 požádal španělskou fotbalovou federaci (RFEF ) o změnu své licence na licenci se statutem hráče ze Společenství. To mu bylo zamítnuto, protože dle pravidel federace musí mít hráč, aby dostal profesionální licenci, španělskou národnost nebo alespoň národnost členského státu EU nebo EHP (Evropského hospodářského prostoru) a pokud ne, klub mohl zaregistrovat pro sezónu jen 3 hráče ze zóny mimo EU nebo EHP. Simutenkov podal žalobu na toto pravidlo fotbalové federace, protože dle něj odporovalo „Dohodě o partnerství“ , kterou EU uzavřela s Ruskou federací. Národní španělský soud se obrátil na ESD s předběžnou otázkou: „Brání článek 23 dohody o partnerství (Společenství-Rusko) tomu, aby sportovní federace použila na profesionální sportovce ruské státní příslušnosti řádně zaměstnaného španělským fotbalovým klubem, … pravidlo, podle něhož mohou kluby nominovat do utkání v soutěžích organizovaných na národní úrovni pouze omezený počet hráčů pocházejících ze třetích států, které nejsou smluvní stranou dohody o Evropském hospodářském prostoru?“. 249

Komise se k tomuto případu vyjádřila tak, že toto pravidlo je podle ní v rozporu s článkem 23 Dohody o partnerství. Nejprve Soudní dvůr zjišťoval, jestli je možné, aby se jednotlivec dovolával nějakého článku Dohody o partnerství u Soudu EU, a odpověděl, že ano, protože článek 23 odstavec 1 má přímý účinek. Opět také uvedl, že článek 39 Smlouvy o ES, který lze vyložit tak, že pravidla určující podmínky výkonu sportovní činnosti sportovce, jsou s ním v rozporu, může být chápán stejně jako článek 23 (1) Dohody. Federace argumentovala, že daný článek se vztahuje pouze na pracovní podmínky, mzdu nebo propuštění, a nevztahuje se tedy na pravidla týkající se přístupu k zaměstnání, tudíž má oprávnění zavést takové omezení. Soudní dvůr rozhodl tak, že: „…článek 23 (1) Dohody o partnerství musí být vykládán tak, že brání použití pravidla sportovní federace, že kluby mohou postavit v soutěžích organizovaných na národní úrovni pouze omezený počet hráčů pocházejících ze zemí, které nejsou smluvními stranami Dohody o Evropském hospodářském prostoru.“ Odpověď na předběžnou otázku zněla „Ano“. Nejdůležitějším bylo, že v případu Simutenkov se ESD vyjádřil k otázkám, které v době, kdy řešil případ Walrave a Koch, neřešil, protože se jednalo o sportovních pravidlech, které by tehdy byly považovány za čistě sportovního rázu. Navíc nešlo ani o výklad práva ES ale o výklad mezinárodní dohody. EU tímto výrazně rozšířila míru zapojení se do oblasti sportu. Je dobré zdůraznit, že Komise se opět vyjádřila proti vyslovení odpovědi ESD na danou otázku. Případ Piau (2005) Francouzský právník Laurent Piau se chtěl stát agentem fotbalových hráčů, proto si stěžoval u Komise EU na podmínky, které stanovila FIFA pro získání licence k výkonu činnosti agenta. Agenti hráčů pracují za plat, jsou najímáni samotnými hráči nebo sportovními kluby a mají za úkol zprostředkovat hráčům smlouvu se sportovním klubem a vyjednat jim nejlepší podmínky. Podmínky FIFA stanovovaly, například trestní bezúhonnost, složení peněžní kauce, minimální dobu trvání smlouvy s hráčem 2 roky. Pokud to nebylo dodrženo, hrozila agentům, hráčům i klubům pokuta. Podle Piau jsou tato pravidla v rozporu s články 81 a 82 Smlouvy o ES o hospodářské soutěži, protože podle něj kladou omezení k profesi (již dříve byly na tato pravidla podány stížnosti).

250

FIFA argumentovala, že tato pravidla jsou jen snahou o bezúhonnost a odbornou způsobilost profese, navíc, že mohou být ospravedlněna odstavcem 3 článku 81 Smlouvy o ES. Tato „původní pravidla“ byla po jednání před Evropskou komisí v roce 2001 FIFA upravena a 2002 opět novelizována. Konečná forma pravidel zrušila podmínku délky pobytu a dovolila uzavřít pojištění kdekoliv v prostoru EU nebo EHP. Evropský parlament a poté Komise i přes stálé námitky Laurenta Piau prohlásili, že už se případem nebudou zajímat, protože to unijním předpisům odporovalo už je vyřešené a ostatní lze zahrnout pod odstavec 3 článku 81 Smlouvy o ES. Piau ale stále trval na tom, že i takto upravená pravidla Smlouvě odporují a u ESD podal žalobu na Komisi pro neplatnost rozhodnutí orgánu Unie dle článku 230 Smlouvy o EU. Jako důvody uvedl, že chování Komise bylo v rozporu s dobrou vírou, kterou se musejí řídit vztahy mezi občany a Společenstvím, jakož i se zásadou právní jistoty, a že ani nezkoumala, ani neodůvodnila napadené rozhodnutí vzhledem k článku 82 ES, i když se jeho stížnost týkala rovněž tohoto článku. Komise na svoji obranu uvedla, že neshledala, že by bylo potřeba věc dále řešit, protože shledala, že pravidla pro agenty nebyla v rozporu s normami EU o hospodářské soutěži. Soud v rozsudku odpověděl, že Komise posuzuje porušování práva hospodářské soutěže případ od případu a na základě faktů a právních okolností. Komise má tedy značný prostor pro vlastní uvážení. Poté soud už jen posuzuje, jestli nedošlo k porušení podstatných formálních náležitostí právního nebo skutkového stavu Komisí nebo zneužití její pravomoci. Podle soudu však Komise nepochybila při hodnocení novelizovaných pravidel FIFA. Písemný test, který je objektivní a transparentní, povinnost pojištění je vyžadovaná i u jiných svobodných povolání a i vymezení odměny agenta není v rozporu s právem hospodářské soutěže. ESD žalobu Piau zamítl. Tento případ je uveden, protože ukazuje, jak daleko může být řešen domnělý rozpor mezi sportovním pravidlem a právem EU. Nejenom že vlivem Komise byla pravidla fotbalové unie změněna, ale dokonce dle mínění Piau nebyla změněna dostatečně a Komise, tedy orgán EU, pochybil při výkladu práva. Případ Meca-Medina a Majcen (2006) Dálkoví plavci Španěl David Meca-Medina a Slovinec Igor Majcen byli vítězi Světového poháru, ale byla u nich několika násobně zvýšena hladina hormonu nonadrenolu, což bylo shledáno jako doping, a tak jim Mezinárodní federace plaveckých sportů (FINA ) v souladu s pravidly WADA udělila čtyřletý zákaz sportovní činnosti. 251

Plavci se na toto rozhodnutí odvolali u CAS, ale ten zákaz potvrdil, tak se opět odvolali, s argumentem, že konzumováním masa se může hladina této látky také zvýšit a tak jim byl trest snížen na dva roky. To jim ale nestačilo a tak podali stížnost ke Komisi na porušení článku 81 a 82 Smlouvy o ES kvůli tomu, že pravidla FINA i MOV byla špatně stanovena a sankce za doping omezují svobodu vykonávání činnosti. Ta jim odpověděla, že tato antidopingová pravidla nespadají pod právo hospodářské soutěže, a žalobu zamítla. Vznesli tedy žalobu k Soudnímu dvoru pro neplatnost rozhodnutí orgánu EU dle článku 230 Smlouvy o ES mimo jiné s tím, že hladina (2ng/ml moči), za kterou už je výskyt látky považován za doping, byla MOV a FINA stanovena bez opodstatnění a ze zištných důvodů.Soud připustil, že sankce za doping mohou mít negativní účinky na hospodářskou soutěž, protože pokud by se ukázalo, že šlo o chybné rozhodnutí, závodníkovi by byla odepřena možnost vykonávat svou činnost, což by opravdu odporovalo článku 81 Smlouvy o ES, proto by sankce měly být nastaveny jen tak, aby byl zjištěn správný průběh sportovní soutěže. Na druhou stranu říká, omezení svobody je důležité pro zachování smyslu sankcí za doping a zajištění zdravého soutěžení závodníků. Dále také, že plavci neuvedli hladinu, která by podle nich měla být hraniční, a hladina 2ng/ml moči byla 20krát vyšší než tehdy uváděné studie, tudíž dle něj byla nastavena adekvátně. Soudní dvůr žalobu obou pánů zamítnul. Tento případ ukazuje, jak je pro EU důležité zaobírat se i dokumenty a pravidly, které vydaly jiné mezinárodní organizace zabývající se sportem, protože i ty mohou být v rozporu s právem Unie. Závěr k rozsudkům Uvedené případy byly předloženy ESD a ukazují, co vše ze sportovní oblasti je možné u soudu řešit. Především jde o hráčské omezení v soutěžích kvůli národnosti nebo o proces získání licence, kvalifikace nebo smlouvy. Z toho důvodu jsou pro sportovní pravidla nejproblematičtějšími částmi Smlouvy o FEU články 45 o volném pohybu osoba, respektive 56 o volném pohybu služeb a 101 a 102 o hospodářské soutěži. Soudní dvůr v rozsudku případu Walrave a Koch nastolil důležité body pro rozhodování. Zaprvé, že EU by se sportem, sportovními pravidly a sportovní činností měla prostřednictvím evropského soudu zabývat jen tehdy, pokud budou posouzena jako ovlivňující ekonomické prostředí.

252

Zadruhé, že určitá omezení jsou omluvitelná, pokud jde o záležitosti národních týmů nebo pokud je shledáno, že takové omezení je nutné pro zachování charakteru daného sportu. Přesto, -

v případu Deliege šlo o čistě sportovní pravidla a ESD rozhodl vyjádřit své mínění.

-

Lehtonenova stížnost byla zamítnuta, resp. ponechána na rozhodnutí národního soudu i přesto, že byla zvážena jako oprávněná, protože Lehtonen byl omezen v ekonomické aktivitě.

-

Když Simutenkov podal svou žalobu, evropský soud přehodnotil podmínky vyjádření se ke sportovním pravidlům, které si nastavil v případu Walrave a Koch a rozhodnul o pravidlech, které by byly dříve považovány za čistě sportovní.

-

Rozsudky soudu v případech pánů Bosmana a Piau měly za následek změnu sportovních pravidel.

-

Žaloba Meca-Mediny a Majcena ukázala, jak jsou provázány mezinárodní organizace zabývající se sportem, sportovní federace a právní normy Evropské unie.

Vzhledem k tomu, že všechny žaloby k ESD byly podány jen na určité články zakládajících smluv a tudíž nejproblematičtějšími vzhledem ke sportovním pravidlům jsou konkrétně články 45 o volném pohybu osob, 56 o volném pohybu služeb, 101 a 102 o hospodářské soutěži SFEU, bylo by vhodné vytvořit souhrnný výklad těchto článků vzhledem ke sportovním pravidlům. Pokud nebude vyneseno jasné stanovisko, které by bylo lehce uchopitelné s jednoznačným výkladem, může se stát, že Unie bude muset řešit stále více žalob s možná až absurdním výkladem jednotlivých článků Smluv a EU bude možná muset neúmyslně zacházet do detailů sportovních pravidel, což by sportu mohlo ubrat na jeho jednoduchosti, smyslu a kráse. Na takovém stanovisku by se měly podílet všechny účastné strany – Evropská komise, ESD, mezinárodní organizace, střešní sportovní federace, zástupci sportovců. A při hledání správného výkladu by měli mít všichni na paměti, že sportování je svobodná činnost prospěšná široké veřejnosti.

253

9. Doping ve sportu a jeho právní řešení Pojem doping vznikl v prostředí sportu jako výraz pro podporu sportovní výkonnosti a sportovního výkonu použitím určitých látek a metod na farmakologickém základu. Podstatou dopingu jsou tedy léky, které jsou vyráběny proto, aby pomáhaly nemocným navracet zdraví, nikoliv proto, aby zdravím lidem způsobovaly zdravotní problémy. Používání prostředků pro zlepšení tělesné nebo duševní kondice se stává stále častěji součástí každodenního života značné části lidstva. Chcete zvýšit svoji pracovní výkonnost, rychle překonat únavu, zbavit se stresu, vždy je v nabídce celá škála zaručeně účinných prostředků na bázi léků nebo stravních doplňků. Zde je možné také spatřovat úzkou spojitost s podobným nebezpečným fenoménem dneška a tím je užívání drog. Spojitost je dána tím, že řada látek zneužívaných pro svůj dopingový účinek je současně drogou a jejich účelem je ovlivňování lidského organizmu, i když motivy jsou odlišné. Užívání dopingových látek je motivováno snahou po vyšší výkonnosti, vyniknuti nebo odstranění únavy, užití drogy je motivováno snahou o únik z reality, jehož výsledkem však je destrukce osobnosti. Hledáme-li příčiny užívání dopingových látek a vlivů působících na užívání drog dostáváme se bezprostředně ke stavu společenského prostředí a k aktuálním problémům, které jsou s ním spojeny. V první řadě je to stále více se projevující všeobecná tendence hledání opory při nezdarech, selhání při nenaplněných cílech nebo touhy po vyšších výkonech, vyniknutí, získání slávy a materiálního prospěchu. Tato berlička má obvykle podobu zázračného prášku, či jiného medikamentu, kterému se věří bez ohledu na možné poškození zdraví jeho užívačů. V řadě případů, zejména jedná-li se o některá komerčně propagovaná tarmaky nebo doplňky výživy, může být jejich podpora bezvýznamná a projevuje se spíše placebo efektem. Další důležitou okolností umožňující šíření dopingových látek a drog je všeobecná tendence společnosti k jakékoliv podpoře přirozených dispozic podávat výkon, porušovat principy čestného zápolení, lhostejnost ke zdraví druhých nebo prostá netečnost k projevům výstředního chování. Každá výkonově orientovaná společnost preferuje především všechny cesty vedoucí k dosažení úspěchu a bohužel při tom také toleruje užívání jakýchkoliv prostředků, které mohou úspěch zaručit. Tato tendence, která postihuje profesní sféru, ovlivňuje spotřební chování člověka, způsob zábavy a trávení volného času, přirozeně zasahuje i do oblasti sportovních a rekreačních aktivit člověka. Absolutní preference výkonu je samozřejmě nejvíce charakteristická pro sport vrcholový. Výkon je jediným 254

kritériem úspěšnosti, ten kdo zvítězí, je oslavován, kdo prohrál, je kritizován a zatracován. Dosažení úspěchu může však být také spojováno s rychlejším účinkem cvičení za účelem naplnění touhy mít ideální postavu podle módních trendů. Tento směr může rovněž vést k nebezpečnému rozšiřování konzumace látek a může zasáhnout ještě širší vzorek populace, než vrcholový sport. Jedním z nejuznávanějších odborníků na problematiku dopingu je bývalý ředitel Českého antidopingového výboru PhDr. Jaroslav Nekola. Ve své profesní dráze se věnoval problematice řízení a prognózování sportovních aktivit, sociologickým výzkumům a v posledních letech hlavně oblasti prevence a kontroly dopingu. S jeho odbornými články a publikacemi se můžete hojně setkat na různých internetových stránkách.

9.1.Pojem, podstata a dělení dopingu, dopingové látky Podstatou dopování ve sportu je užívání látek nebo metod, které mohou zvýšit vlastní sportovní výkon v závodě nebo soutěži nebo také dlouhodobě podporovat přípravu na sportovní výkon. K tomuto účelu je využívána celá škála farmakologických přípravků, převážně léků, ale také přípravků speciálně vyrobených pro účely dopingu. Léky nebo speciální dopingové přípravky užívané k podpoře sportovní výkonnosti jsou dávkovány většinou bez vědomí lékařů pouze podle praktických zkušeností a pozorovaných poznatků z jejich působení. Vliv určité dopingové látky na sportovní výkon není měřitelný. Nelze vůbec exaktně posoudit nebo změřit, že užitá dávka dopingové látky vyvolala zlepšení výkonnosti o určitou konkrétně změřitelnou hodnotu. Důkazem mohou být pozitivní výsledky dopingových kontrol sportovců, které mnohokrát ukázaly celé spektrum anabolických látek v jednom odebraném vzorku. To zcela jistě ukazuje na snahu nalézt právě tu správnou látku, která by přinesla očekávaný výsledek. Pokušení některých sportovců zlepšit si svoji výkonnost užitím dopingu je tak velké, že mnohdy neváhají zkoušet nové další přípravky, když ty původní nezabírají podle jejich představ. Je až neuvěřitelné jak rychle a jakými cestami se nejrůznější návody k užívání podpůrných prostředků šíří včetně informací o tom, kde lze které preparáty získat a za jakou cenu. Výčet prostředků považovaných za doping představuje celou škálu různých látek, jejichž účinek na podporu sportovního výkonu se liší v zásadě podle toho, na kterou složku výkonu ta která látka působí.

255

Některé látky mají větší význam pro rozvoj síly a rychlosti, jiné pro vytrvalost, některé spíše působí na projevy chování, zvyšují sebevědomí, agresivitu nebo naopak zase zklidňují, tlumí bolest apod. Užívání dopingových látek je především spojeno s vrcholovým sportem, jehož účastníci jsou motivováni snahou po dosažení nejvyšší sportovní výkonnosti, vyniknutí nad ostatními, získání slávy a v některých sportech i hmotného prospěchu. Dopingem však není ohrožen jen sport vrcholový a organizovaný v soutěžích a řízený pravidly, jejichž součástí je i zákaz užívání dopingových látek a metod. Stále častěji se setkáváme se snahou užívat určité podpůrné prostředky zvyšující účinek pohybové aktivity zaměřené na pěstování těla. Průzkumy provedené ve fitness centrech a posilovnách např. ukázaly, že 21% návštěvníků těchto zařízení mělo již trvalejší kontakt s dopingovými látkami a 22% alespoň příležitostný. Proto je třeba neustále před potenciálním nebezpečím užívání látek s dopingovými účinky varovat. Definice dopingové látky

Evropská antidopingová úmluva definuje doping jako podávání nebo poskytování farmakologických skupin dopingových prostředků a dopingových metod sportovcům či sportovkyním a jejich použití jimi. Jelikož je tato úmluva ve světle ostatních poněkud starší, spatřujeme zde rozdíl mezi úmyslem a nedbalostí. V podstatě zde není ještě odpovědnost sportovce natolik striktní jako v novodobých dokumentech. Světový antidopingový kodex a Směrnice pro kontrolu a postih dopingu ve sportu v ČR definují doping jako porušení jednoho či více stanovených pravidel. Z hlediska odpovědnosti a povinností sportovce je důležité uvést, že znalost látek a metod obsažených v Seznamu zakázaných látek a metod se uplatňuje podle známého římského právního pravidla: „Ignorantia Iuris Non Excusat“ – tedy neznalost práva neomlouvá. Dělení dopingu, dopingové látky a metody

Doping se obvykle dělí na farmakologické látky, dopingové metody a skupiny látek, které podléhají určitým omezením. Seznamy mohou být, jak uvádí PhDr. Jaroslav Nekola, uznávaný odborník na problematiku dopingu a bývalý ředitel Českého antidopingového výboru, v mnoha sportovních odvětvích upraveny podle specifických požadavků té, které soutěže. Jedná se zejména o látky jako alkohol, kanabinoidy nebo psychofarmaka. Základním seznamem je Seznam zakázaných látek a metod dopingu 2011 Světový antidopingový kodex Skupiny farmakologických látek 256

Stimulancia Způsobují stimulaci centrálního nervového systému, ovlivňují únavu, bdělost, ostražitost, koncentraci, snižují vnímání bolesti. Narkotická analgetika Narkotická analgetika jako silně návykové látky, které svým působením na specifické receptory v CNS upravují vnímání bolesti a emoce jedince. Jejich silný tlumící efekt se používá i v tréninkovém zatížení, což umožňuje sportovci překonat vlastní limity bolesti a obejít limit svého maximálního výkonu. Velkým rizikem je vznik zranění nebo zhoršení svého zdravotního stavu, a to díky skrytí vnitřních projevů tělesných výstrah. Diuretika Látky, které zvyšují, respektive ovlivňují množství vylučované močí působením přímo na ledviny. Opět lék používány při nadměrném zadržování tekutin. Pertidové a Glykoproteinové hormony a jejich analoga Skupina látek, u kterých je velmi složité dokázat jejich nález v lidském těle. Většinou se jedná o látky tělu vlastní. Anabolické látky V Seznamu zakázaných látek a metod jsou anabolické látky na prvním místě a jsou rozděleny na androgenní anabolické steroidy a ostatní anabolické látky. Skupina dopingových metod Dopingové metody se vážou na zvyšování přenosu kyslíku, chemickou a fyzickou manipulaci a genový doping. První uvedená kategorie, zvyšování přenosu kyslíku, je jednoduše řečeno ulehčení tréninkového procesu. Podobného posunu jde dosáhnout také tréninkem ve vysokohorském prostředí nebo v tzv. hypoxických stanech. Druhá skupina, fyzické a chemické manipulace, v sobě zahrnuje jakékoliv podvádění při dopingové kontrole, za účelem porušení integrity a platnosti vzorků. To znamená ředění krve, cévkování, umělými náhražkami pohlavních orgánů (i takové případy jsou zaznamenány), včetně nitrožilních infuzí (samozřejmě s výjimkou nemocničních zákroků, kdy je tento postup zcela legitimní). Manipulace s močí se využívá při nepozornosti komisaře. Skupina látek podléhajících určitým omezením Tato skupina látek je velmi specifická především svým častým „mimo sportovním" užíváním a patří do ní: 257

Alkohol je látkou, která lidstvo provází od nepaměti, a je to opravdu nejznámější droga na světě. Ve sportu ovšem není zakázán ve všech disciplínách, což přikládáme jeho toleranci ve společnosti, avšak je pouze omezen v určitých disciplínách, především z důvodu bezpečnosti. Kanabinoidy jsou podobnou látkou (co se alespoň užívání týče). Seznam zakázaných látek zakazuje jak přírodní, tak i syntetické typy těchto látek. Problematičnost této drogy je především ve společenském chápání, jako „brána" do světa tvrdých drog. Toto tvrzení je, podle názoru odborníků, odvážné. Marihuana je symbolem svobody, a proto se nejčastěji vyskytuje ve sportech, jako je snowboarding, skateboarding a dalších podobných, kde filozofie sportu spočívá ve svobodě. Lokální anestetika se používají k potlačení bolesti. Tyto látky dočasně zabraňují přenosu nervového vzruchu z bolestivého místa do mozku (např. u zubaře, při poranění) Samozřejmě podání takových látek je v určitých případech nevyhnutelné, takže je za specifických podmínek dovoleno. Podmínka je samozřejmě nahlášení, nejpozději při dopingové kontrole, dopingovému komisaři. Glukokortikosteroidy mají analgetické účinky a předepisují se při léčbě astmatu a jiných alergií. Jejich protizánětlivé účinky, pro které jsou často využívány, bývají sporné vzhledem k možnosti oddálení hojícího procesu. Od 1. 1. 2011 nastaly jisté změny v udělování terapeutických výjimek, oproti předchozím letům. Při aplikaci glukokortikoidů je rozdílný postup, který závisí na způsobu podání látky. Při lokální aplikaci léku obsahujícího glukokortikoid není třeba nic oznamovat. Betablokátory jsou látky, které mají negativní vliv na vytrvalost, avšak velmi pozitivní ve sportech, kde je potřeba soustředění nebo přesnost, například automobilový sport, curling, golf, střelba (zakázané i mimo soutěž!) a další. Díky účinku snížení tepové frekvence, jsou využívány na léčbu srdečních onemocnění.

258

9.2.Organizace a dokumenty spojené s dopingem v ČR a ve světě WADA Antidopingová agentura (World antidoping agency) je hlavní mezinárodní organizací, která zaštiťuje antidopingovou politiku. Poskytuje mnoho informací a provádí činností, které mohou být v rámci dopingové, respektive antidopingové problematice důležité. WADA byla založena na základě iniciativy MOV v roce 1999 v Lausanne ve Švýcarsku jako reakce na stále prohrávaný souboj s dopingem. V roce 2001 se přesunulo sídlo WADA do Montrealu v Kanadě. Financování měl na starosti MOV, nyní polovinu rozpočtu zajišťuje MOV a polovinu vlády států. Je složena ze zástupců sportu a vlád (sportovci, závodníci, vládní činitelé). Hlavní funkce agentury je vzdělávání, osvěta, vědecký výzkum a především světový antidopingový kodex (World Anti-Doping Kodex), což jsou předpisy týkající se harmonizace úpravy dopingu různých sportovních organizací a zároveň i seznamy zakázaných látek a metod. ČR uznala WADAu v roce 2003 podpisem Kodaňské deklarace spolu s více než 160 dalšími státy. Mezinárodní olympijský výbor (MOV / IOC - international olympic committee) je další mezinárodní organizací, která je organizací nevládní, což znamená vlastní statuty a v podstatě nezávislost na jednotlivých zemích, je se sídlem ve Švýcarsku. Tato organizace spolupracuje se všemi světovými sportovními federacemi, s národními olympijskými výbory apod. U MOV je právě politika v boji proti dopingu jedna ze základů její činností. Právě z její iniciativy vytvořila WADA Světový antidopingový kodex. V rámci MOV je tzv. Lékařská komise jako jedna z jeho orgánů, založena v roce 1967, aby se vypořádala s rostoucím problémem dopingu tehdejší doby. Od založení WADA se působnost Lékařské komise dále rozšiřuje. Český olympijský výbor je logicky členem MOV. Jako signatář Světového antidopingového kodexu harmonizuje český Antidopingový program. V boji proti dopingu se ČOV snaží spolupracovat s organizacemi, které jsou pro tento účel zřízeny. ČOV přímo ve svém Antidopingovém programu zmiňuje své působení v oblasti dopingu, kterým je ekonomická podpora, koncepce legislativní činnost, prevence a osvěta. 259

Legislativní činnost je zde zaměřena především na harmonizaci vnitrostátních předpisů se závazky z mezinárodních úmluv proti dopingu ve sportu. Antidopingový výbor České republiky Antidopingový výbor (ADV) je hlavní organizací zřízenou pro účely boje s dopingem. Byl zřízen usnesením vlády č. 12 ze 4. 1. 1995 společně s dalšími dokumenty (Evropská antidopingová úmluva, Česká charta proti dopingu apod.). V průběhu své činnosti byl transformován z občanského sdružení na příspěvkovou organizaci Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Působení antidopingového výboru zahrnuje především činnosti kontrolní (dopingové kontroly), legislativní, informační a výchovné. ADV navrhuje legislativní opatření na podporu boje proti dopingu, zejména omezující dostupnost farmakologických a výživných prostředků s obsahem dopingových látek, zastupuje ČR v mezinárodních antidopingových institucích, vydává směrnice pro provádění dopingových kontrol se seznamy zakázaných skupin dopingových látek a metod podle WADA, provádí dopingové kontroly při sportovních soutěžích i mimo ně a zajišťuje analýzy odebraných vzorků v laboratořích dopingové kontroly, vydává výchovné programy a organizuje osvětové akce na podporu sportovního soutěžení bez dopingu. Jeho pravomoc, respektive činnost sahá i do jiných sfér problematiky dopingu. Světový antidopingový kodex zavazuje i ADV ČR. Jedna z legislativních činností ADV ČR je vydávání Směrnice pro kontrolu a postih dopingu ve sportu v ČR. Arbitrážní soud pro sport (CAS), viz kapitola Chyba! Nenalezen zdroj odkazů. je pro oblast dopingu zajímavý tím, že rozhoduje o možnostech sportovce na odvolání. V podstatě dává sportovci určitou možnost změnit rozhodnutí, například antidopingového výboru. Otázkou zůstává, zdali je vůbec v silách samotného sportovce něco změnit. Zásadní dokumenty spojené s dopingem Světový antidopingový kodex a Směrnice pro kontrolu a postih dopingu ve sportu v ČR Kodex byl přijat v roce 2003 s účinnosti od 1. 1. 2004 a je velmi silný a efektivní nástroj v rámci antidopingové politiky napříč všemi státy. Důkazem je podpoření mnohých vlád jednotlivých zemí a také podpora Kodexu v rámci judikatury Arbitrážního soudu pro CAS. Kodex je základním dokumentem, který poskytuje určitý konkrétní rámec antidopingové politiky, pravidla a předpisy, 260

jejímž cílem je harmonizovat úpravy antidopingových organizací v oblastech například - testování, laboratoře, terapeutické výjimky, seznam zakázaných látek a metod, ochrana osobních údajů a soukromí. Kodex je základním a celosvětovým dokumentem, na němž je založen Světový antidopingový program ve sportu. I když je Kodex nevládní dokument, vydalo UNESCO mezinárodní úmluvu ve sportu, která v podstatě tento Kodex provádí. V ČR nabyl Kodex účinnosti 1. 6. 2004 Směrnicí pro kontrolu a postih dopingu ve sportu. V této Směrnici je shrnuto vše potřebné v rámci dopingu, ať jde o samotný proces, popřípadě odvolání, o sankce a důsledky pro jednotlivce i družstvo nebo také o testování apod. Pro sportovce jsou samozřejmě ustanovení Směrnice závazná, a pokud se účastní určité soutěže nebo jsou členy jednotlivých svazů, musejí se těmito ustanoveními bezvýjimečně řídit. Je patrné, že sportovní kluby, svazy, respektive organizace již nemohou tento stále nekončící boj vyhrát pouze disciplinárním řízením, popřípadě zastavením činnosti, ale potřebují i zakotvení v českém právním řádu, což realizuje trestní zákoník s účinností od 1. 1. 2010 (viz níže) Světový antidopingový program zahrnuje všechny části nezbytné pro zajištění optimální harmonizace a nejvhodnějších postupů, uplatňovaných v národních a mezinárodních antidopingových programech. K tomu, aby se mohly vnitrostátní organizace určitým způsobem harmonizovat, Světový antidopingový program jim předkládá jak zmíněný Kodex, tak mezinárodní standardy a modely nejlepší praxe a pokyny. Evropská antidopingová úmluva Tato smlouva byla přijata Radou Evropy 16. listopadu 1989 ve Štrasburku. Českou republikou byla podepsána s výhradou ratifikace 28. 4. 1995. V platnost vstoupila v témže roce 1. června. Tato Úmluva je jakýmsi počátkem v rámci kodifikace antidopingu v právních řádech. Mezinárodní úmluva proti dopingu ve sportu Byla přijata UNESCO dne 19. října 2005 v Paříži. ČR ji přijala vládou v červnu 2006 a ratifikovala jako mezinárodní smlouvu v únoru 2007. Je vyhlášena ve Sbírce mezinárodních smluv pod č. 46/2008. Cílem úmluvy je především prevence proti dopingu a stanovení zásad vzdělávání. Součástí úmluvy je také Seznam zakázaných látek a metod, který se minimálně jedenkrát za rok aktualizuje. 261

Dalším úkolem úmluvy je omezování dostupnosti látek s dopingovým účinkem především vlastní legislativou a také podpora výzkumu v oblasti boje proti dopingu. A co především - uplatňuje svým způsobem pravomoci WADA, jelikož se v mnohých ustanoveních odkazuje přímo na Kodex. Antidopingový program ČOV ČOV plénem schválil 14. ledna 2009 Antidopingový program ČOV, který je vždy vydáván na konkrétní olympijské období. Uvedený program je nyní schválen na období 2009 - 2012. ČOV si v tomto dokumentu předesílá cíle, kterých se bude držet. V oblasti národní a mezinárodní spolupráce je to především spolupráce s ADV ČR na zabezpečení preventivně výchovných aktivit a vydávání informačních a výchovných materiálů. Se sportovními svazy je to spolupráce na prosazování sportu bez dopingu včetně dodržování již zmíněného Kodexu. S MOV spolupráce na prosazování opatření vydávaných v souvislosti s účastí národní reprezentace na OH. V oblasti legislativy a tvorby sportovních předpisů je to tvorba a inovace antidopingové legislativy vyplývající ze závazků přijatých v mezinárodních úmluvách proti dopingu ve sportu. V souladu s Kodexem vydává Antidopingová pravidla ČOV. V oblasti péče o sportovce ČOV prosazuje opatření vedoucí ke zvýšení odpovědnosti sportovců v boji proti dopingu. Např. závazek sportovce ve věci boje proti dopingu, jehož přijetí a podpis je nezbytnou podmínkou nominace na OH. V tomto Závazku je také obsaženo ustanovení, kterým se zavazuje sportovec, v případě porušení antidopingových pravidel, k podřízení rozhodnutí ČOV a CAS. Tímto si v podstatě sportovec odpírá právo se hájit před obecným soudem, což by pro něj bylo v mnoha případech možná lepší, i když tato otázka je spíše na posouzení konkrétního případu. Součástí Antidopingového programu jsou Antidopingová pravidla ČOV a již zmíněný Závazek sportovce věci dopingu ve sportu. Česká charta proti dopingu, což je v podstatě prohlášení o přístupu České republiky k organizovanému boji proti dopingu v rámci celosvětové antidopingové „války". Koncepce podpory sportu schváleného vládou 9. 3. 2011 jako vládní nařízení č. 167. Boj proti dopingu – citace z materiálu: 262

„Antidopingový výbor ČR bude nucen v souladu se světovými trendy i s potřebami jednotlivých sportovních odvětví zvýšit do roku 2012 počet testů ze současných 1400 na cca 2000, včetně rozšíření palety testování i na krevní vzorky. Úpravami mezinárodní legislativy dojde ke zvýšení administrativní náročnosti. Situace bude vyžadovat finanční a personální posílení, včetně úpravy způsobu odměňování, dopingových komisařů. Cílem je zvýšit odpovědnost sportovních svazů za řešení případů porušování dopingových pravidel. Tento postup má oporu v závazném Světovém antidopingovém kodexu.“ Laboratoř dopingové kontroly Pro zachování akreditace laboratoře je podle nařízení WADA nezbytné od roku 2011 navýšit počet testů ze současných cca 1800 na 3000 ročně. Vzhledem k dalším, již v současnosti neplněným požadavkům (analýza erytropoetinu a jemu příbuzných látek, radioizotopová analýza testosteronu), které jsou rovněž ekonomicky i personálně náročné, bude ekonomicky posouzena budoucí strategie zabezpečení analýz vzorků. Nový trestní zákoník č. 40/2009 Sb., účinný od 1. 1. 2010 zařadil nově § 288, který má ve svém obsahu ustanovení a výrobě a jiném nakládání s látkami s hormonálním účinkem: „Kdo neoprávněně ve větším množství vyrobí, přechovává, doveze, vyveze, proveze, nabízí, prodá, jinému poskytne nebo podá látku s anabolickým nebo jiným hormonálním účinkem za jiným než léčebným účelem, nebo kdo vůči jinému použije metodu spočívající ve zvyšování přenosu kyslíku v lidském organismu nebo jinou metodu s dopingovým účinkem, bude potrestán odnětím svobody v rozpětí jednoho roku až dvanácti let“. S tím spojené nařízení vlády, vyhlášené ve Sbírce zákonu č. 454/2009, pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za látky s anabolickým a jiným hormonálním účinkem a jaké je jejich větší množství, a co se pro účely trestního zákoníku považuje za metodu spočívající ve zvyšování přenosu kyslíku v lidském organismu a za jiné metody s dopingovým účinkem. Zcela nově, po obsáhlé odborné diskusi, byly do skutkové podstaty trestného činu zahrnuty také metody s dopingovým účinkem. Jedná se o nedovolené praktiky krevního dopingu spočívající ve změně integrity krve použitím transfuze nebo určitých látek způsobujících umělé zvyšován spotřeby kyslíku jako jsou např. hemoglobinové produkty známé také jako „krevní konzervy“. Vedle nedovolených praktik aplikace těchto látek je trestné již samotné jejich držení nebo jejich prodej, převoz apod., sloužící jiným než prokázaným léčebným 263

účelům. Do skupiny zakázaných metod byl zařazen také genový doping, i když je zatím ve stádiu vývoje, nicméně právní úprava jde správným směrem, neboť reaguje s předstihem na něco, co bude mít negativní dopad, až tato forma dopingu bude aktuální. Novelou trestního zákona se ČR posunula dopředu v boji proti dopingu ve sportu, neboť předchozí trestní zákon trestní odpovědnost s dopingem nespojoval. Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, je dalším k tématu dopingu zajímavým zákonem, který v § 30 uvádí přestupky na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi. V odstavcích uvedeného ustanovení uvedeny různé typy přestupků, jejichž spáchání může být potrestáno pokutou v určitých případech až do výše 50 000 Kč. Zde je opět kladen důraz, podobně jako v trestním zákoně účinným do konce roku 2009, na ohrožování osob mladších 18 let, z čehož usuzujeme cíl zákonodárce především nerozvíjet toxikománii, přesněji doping (v návaznosti na trestní zákon), už v útlém věku a doufat, že po dosažení plnoletosti tyto osoby zmoudří.

9.3.Řešení při porušení antidopingových pravidel Dopingová kontrola, postup

Dopingová kontrola může probíhat během soutěže i mimo soutěž, u kteréhokoliv registrovaného sportovce, kdykoliv a na jakémkoliv místě, a to s předchozím oznámením nebo i bez něj. Odběr vzorků provádějí dopingoví komisaři na základě písemného pověření členem Exekutivy. V podstatě je postup takový, že komisař nebo jím pověřený asistent předává sportovci Výzvu k dopingové kontrole. Sportovec ji podepíše, přičemž si nechá kopii. Problém je samozřejmě útěk nebo schovávání se sportovců ještě před samotným podpisem (jsou zaznamenány i případy schovávání se sportovce v kanále apod.) Samozřejmě útěk před dopingovou kontrolou je považován za pozitivní nález a jsou s ním spojeny i tomu odpovídající následky. Od předání a podepsání protokolu je sportovec pod stálým dohledem. Sportovec je povinen dostavit se ke kontrole bez zbytečného odkladu, nejpozději do šedesáti minut po obdržení výzvy, ledaže bezprostředně následuje soutěž nebo trénink, je zde možnost domluvy s komisařem. Tato skutečnost je následně zaznamenána do protokolu Výzvy k dopingové kontrole. Po vstupu do místnosti dopingové kontroly je sportovec povinen se prokázat dokladem totožnosti. Následně do Protokolu dopingové kontroly nahlásí všechny požadované informace, včetně léku a výživových doplňků, které užil až sedm dní 264

zpětně. Laboratoř provádějící analýzu odebraných vzorků (většinou moč, ovšem nejsou výjimkou i odběry krve) nesmí dostat žádné informace, podle kterých by mohla identifikovat sportovce. Sportovce smí doprovázet pouze jedna osoba. Samotný odběr může probíhat jak pár minut, tak i několik hodin. Sportovec musí poskytnout dostatečné množství moči požadované hustoty (min. 75ml, standardně 90ml). Sportovec odevzdá moč pod dohledem komisaře stejného pohlaví a je povinností sportovce se odhalit natolik, aby nebylo možné dopingovou kontrolu obelstít (například umělou močí, náhražkami penisu apod.). Následně si sportovec vybere zaplombovanou soupravu pro odběr, která obsahuje 2 lahvičky s číselnými kódy. Vzorek je rozdělen na 2 části (vzorek A a vzorek B) a zapečetěn. Ze zbytku moči komisař zjišťuje hustotu moči, která musí odpovídat limitu WADA (předchází se ředění moči) a její Ph. Pokud je hustota moči nižší, je sportovec požádán a musí poskytnout další vzorek moči. Údaje v protokolu se na závěr stvrzují podpisem sportovce a komisaře. Analýzu vzorků z dopingové kontroly provádí specializované laboratoře akreditované Světovou antidopingovou agenturou (WADA), z nichž je jedna v Praze. O výsledku dopingové kontroly je sportovec písemně informován. Je-li vzorek A moče pozitivní, může sportovec požádat o kontrolní analýzu vzorku B, které se může osobně zúčastnit. Nepožádá-li, je výsledek analýzy vzorku A již považován za konečný. V případě pozitivního výsledku DK je sportovci pozastavena závodní činnost a je s ním zahájeno disciplinární řízení. Dopingová kontrola, práva a povinnosti sportovce

Každý sportovec má v rámci dopingové kontroly určité povinnosti, ale ovšem i práva. Podle Antidopingového výboru jsou následující: Práva -

zkontrolovat průkaz dopingového komisaře (asistenta) a oprávnění k provedení dopingové kontroly

-

být informován o lokaci místnosti dopingové kontroly, průběhu dopingové kontroly a důsledcích odmítnutí ji podstoupit

-

zvolit si vlastní doprovod

-

se souhlasem a za doprovodu dopingového komisaře: najít si doprovod 265

shromáždit osobní věci protáhnout se po tréninku pokračovat v soutěži, závodu či při kontrole mimo soutěž dokončit trénink splnit požadavky médií nechat se při zranění ošetřit zúčastnit se vyhlášení vítězů, předávání cen V případě, že tyto povinnosti budou trvat delší dobu, lze požádat dopingového komisaře o odklad příchodu do místnosti dopingové kontroly. -

požádat o poskytnutí originálního, uzavřeného nápoje, popř. konzumovat vlastní

-

vybrat si ze zapečetěných odběrových nádobek a zkontrolovat, zda jsou čisté, neporušené (pokud se to sportovci nezdá, může požádat o novou odběrovou soupravu) a po kontrole i bezpečně uzavřené

-

vyjádřit se písemně do protokolu k uskutečněné dopingové kontrole

-

požádat vlastní doprovod o kontrolu a podpis protokolu

-

ujistit se, že část protokolu pro laboratoř neobsahuje žádné osobní identifikační údaje

-

dostat kopii protokolu Opustit místnost dopingové kontroly smí sportovec pouze ze závažných důvodů.

Povinnosti -

prokázat svou totožnost při výzvě i v místnosti dopingové kontroly

-

podepsat výzvu k dopingové kontrole

-

přijít neprodleně do místnosti dopingové kontroly (nejpozději do 60 minut od podepsání výzvy) - samozřejmě jak jsme si uvedli již výše, po domluvě s antidopingovým komisařem lze dokončit trénink nebo soutěž a vše se zaznamená do protokolu.

-

nejít na toaletu v době mezi výzvou a dostavením se k dopingové kontrole (nedoporučuje se ani sprchovat nebo koupat)

-

zůstat po celou dobu v dohledu dopingového komisaře (asistenta) a být při poskytování vzorku sledován dopingovým komisařem stejného pohlaví

-

odhalit se tak, aby bylo vidět vlastní poskytnutí vzorku

-

poskytnout požadované množství moči, což může znamenat opakované poskytnutí moči, dokud není dosaženo požadovaného množství (90 ml.) 266

-

být zodpovědný za manipulaci se vzorkem, dokud není zapečetěný, a rozdělit vzorek do lahviček A i B

-

poskytnout další vzorek, pokud první nesplňuje stanovený limit pro minimální hustotu moči

-

poskytnout požadované informace, mj. o terapeutické výjimce (pokud byla udělena) a o všech lécích a doplňcích výživy užitých v daném období

-

zkontrolovat správnost vyplnění protokolu, včetně všech čísel

-

podepsat protokol

Řešení a postihy při porušení antidopingových pravidel

Základním principem trestání za porušení antidopingových pravidel je zásada spravedlnosti, při které platí, že za stejný přestupek musí být sportovci vyměřena stejná sazba bez ohledu na to, o jaký sport se jedná nebo o věkovou kategorii vzhledem ke sportovní kariéře sportovce. Protože sankce za porušení antidopingových pravidel uděluje vždy disciplinární komise sportovního svazu, mohlo by totiž při flexibilitě sankcí dojít k tomu, že některé organizace budou ke svým sportovcům shovívavější. Prvním postihem, ke kterému dojde vždy, je anulování výsledků dosažených v závodě nebo soutěži. Anulování výsledků sportovce v dané soutěži je odůvodněno tím, že ať přestupek zavinil nebo prokáže nezavinění, získal sportovec nad svými soupeři výhodu, a proto jeho výsledek nemůže být uznán. Základní sankcí za porušení pravidla použití zakázané látky nebo metody nebo držení zakázané látky, odmítnutí nebo nedostavení se k dopingové kontrole je zákaz činnosti ve sportu při prvním provinění dva roky a při druhém provinění doživotí. Tato pravidla platí pro všechny dopingové látky uvedené v seznamu vyjma určité skupiny specifických látek, jejichž užitím nemusí být úmyslné porušení antidopingových pravidel, např. náhodným použitím léku, který je volně dostupný. V takovýchto případech je při prvním provinění udělováno minimálně napomenutí až maximálně jeden rok zákazu činnosti. V případě nelegálního nakládání s látkami s dopingovým účinkem, podávání těchto látek a aplikace zakázaných metod nebo nabádání, či jiná spoluúčast na dopování je sankce přísnější. Při prvním provinění je zákaz činnosti v trvání minimálně čtyři roky, až doživotí, při druhém provinění vždy doživotí. Proviní-li se doprovodný personál tj. trenér, lékař manažer apod. v souvislosti s nezletilým je při jakémkoliv porušení antidopingového pravidla udělován vždy zákaz činnosti na doživotí. Jsou-li při tom porušeny i obecné zákony, je takovýto čin řešen také soudní cestou. 267

Sportovec obviněný z toho, že užil zakázanou látku má však možnost také dosáhnout snížení sankce pokud prokáže tzv. nevýznamné zavinění tj., že dopingový přestupek zavinil svojí nedbalostí např. požitím kontaminovaných potravinových doplňků nebo podáním zakázané látky druhou osobou, může mu být doba zákazu činnosti zkrácena až o jednu polovinu. Ve výjimečných případech pokud sportovec jednoznačně prokáže, že dopingový přestupek nezavinil ani z nedbalosti např. že mu byla záměrně za účelem jeho poškození aplikována zakázaná látka, nebude sportovci uložen žádný trest. Musí však být předloženy důkazy natolik konkrétní např. usvědčení pachatele takového činu, aby mohl být sportovec zcela osvobozen. Pravidla také rovněž zohledňují možnost snížení sankce v případech významné pomoci sportovce při odhalování nebo prokazování porušení antidopingových pravidel. Tento postup lze hodnotit jako určitou snahu umožnit sportovci uvědomit si vlastní selhání a aktivně pomoci ke své očistě. Kromě možnosti snížení sankce však existuje i možnost uplatnění vyššího trestu pří přitěžujících okolností a to až na čtyři roky v případech, kdy obviněná osoba porušila antidopingové pravidlo záměrně a plánovitě nebo bylo nalezeno v odebraném vzorku moče více dopingových látek. Podobně jako v civilním soudnictví je možné se také proti rozhodnutí o potrestání za porušení antidopingových pravidel odvolat. Obecně v ČR se odvolací řízení vede před sportovními rozhodčími tribunály. V ČR je takovým tribunálem Rozhodčí komise ČOV. Pravomoc rozhodčích orgánů není dána zákonem, ale vyplývá ze smluvního ujednání stran sporu a její jednání je upraveno stanovami. Nálezy rozhodčích orgánů jsou závazná a podrobit se jim vyplývá ze stanov sportovních organizací. Na mezinárodní úrovni je nejvyšším odvolacím orgánem CAS se sídlem v Laussane, který vede rozhodčí řízení podle švýcarského práva. Odvolat se k tomuto soudu je možné až po vyčerpání všech odvolacích možností na národní úrovni. Rozhodnutí CAS je konečné a nelze se proti němu odvolat. Tak rozhodl švýcarský soudní dvůr, který uznal CAS jako nejvyšší rozhodčí soud pro sport a vyloučil žalovatelnost jeho rozhodnutí před obecními soudy. Nález CAS je i u nás považován na základě zákona č. 216/1994 Sb. O rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů za právoplatný. Pravidla pro řešení sporů ve sportu všeobecně jsou založena na skutečnosti, že sportovní organizace jsou ustavovány podle zákona č. 83/1999 Sb. o sdružování občanů a členství jednotlivců v těchto organizacích se řídí stanovami a je nenárokové. 268

Členové vstupují do sportovních organizací dobrovolně a berou na sebe závazky, které vyplývají ze společně přijatých norem chování. Pokud sportovec nebo jiný člen sportovní organizace se dopustí porušení sportovních pravidel je takový přestupek řešen na úrovni disciplinární komise příslušného sportovního orgánu a udělován postih podle disciplinárního řádu. Systém rozhodování sporů na úrovni sportovních organizací je zpravidla dvou stupňový to znamená, že umožňuje odvolání, které má zajistit dodržování vnitřních předpisů sportovní organizace. Většina sportovně technických předpisů našich sportovních organizací je přejata z mezinárodních pravidel sportovních federací. Stejně je tomu i u pravidel antidopingových. Základním dokumentem ochrany práva sportovců na sportování bez dopingu je Světový antidopingový kodex. Dokazování, že došlo k porušení antidopingových pravidel provádí vždy antidopingová organizace na základě zprávy o pozitivitě vzorku z antidopingové laboratoře nebo na podkladě dalších metod vlastního šetření. Antidopingové laboratoře jsou akreditované podle

standardů

Světové

antidopingové agentury ( WADA) a výsledky analýz vzorků jsou proto brány jako směrodatné. Jakékoliv pochybení laboratoře by znamenalo ztrátu akreditace a fakticky konec její činnosti. Dokazování (důkazní břemeno), že sportovec nebo jiná osoba neporušila antidopingová pravidla leží vždy na obviněném. Jako důkaz musí uvést věrohodné a nezpochybnitelné důvody, spočívající na objektivních faktech, svědectví dalších osob, přiznání k dopomoci při dopování např. naváděním, podáním dopingové látky nebo kontaminací doplňků výživy. Ze zkušeností s projednávanými dopingovými případy sportovců však je patrné, že až na výjimky vždy padla vina pouze na sportovce, i když s odhalením spoluviníka jim mohl být trest zmírněn. Postihy z právního pohledu Již zmíněný trestní zákoník umožňuje trest odnětí svobody v případě nedovoleného nakládání s látkami s hormonálním účinkem od jednoho do dvanácti let, pokud bude tato činnost velkého rozsahu. Tímto zákonem se předpokládá především možné postihování funkcionářů a realizačních týmu (masérů, lékařů, provozovatelů fitness center apod.). Zda je toto ustanovení „dostatečným „strašákem" pro celý sportovcův tým ukáže čas. Z neoficiálních informací je možné odvozovat, že přes tohle všechno je stále právní systém na řešení dopingu krátký. 269

10.

Závěr a poděkování

Úvod publikace začíná mottem, které jsem převzal z knihy Právo ve sportu napsané Michalem Králíkem v roce 2001. On svou knihu věnoval s poděkováním a v úctě svému otci. Motto zní: „Chce-li někdo určité společenské jevy právnicky posuzovat a hodnotit, měl by znát, jaký je v tom směru praktický život .“ Protože jsem věnoval celý život praktické činnosti manažera, dávám JUDr. Králíkovi plně za pravdu. Nejen proto jsem jej požádal v roce 2009, aby se stal členem Legislativní rady fotbalové asociace. Pro zaneprázdnění s díky odmítl. Přesto mu patří poděkování první, neboť jeho kniha stála na počátku odborného poznání a na sobě jsem si obsah a pravdivost jeho motta opakovaně ověřil. Když jsem se kritikou poměrů a vydáním své knihy Den volby v roce 2005 ocitl v nemilosti „mocných“, z těch odborníků, kteří by mně mohli pomoci radou i skutkem nebyl nikdo, kdo by si troufnul proti výrazné „přesile“. Až na jednoho. Člověka, jehož si nepřestanu nikdy vážit pro jeho odbornost a celoživotní cestu v mantinelech práva a morálky. JUDr. Alexander Vachta, dlouholetý právník Pražské tělovýchovné unie a respektovaný odborník, mě doslova zachránil život a vlastně i díky jemu dnes píši tyto řádky. Problematika sportu a práva, ač není dosud jednotně zpracována, je velmi široká a rozmanitá stejně jako sám sport. Když jsem chtěl všeobjímajícím způsobem zachytit v této publikaci veškeré právní oblasti dotýkající se sportovního prostředí a popsat je srozumitelným jazykem pro ty, kterým je určena, studentům a manažerům bez právnického vzdělání, objevil jsem několik závěrečných prací studentů, které jednotlivé okruhy velmi srozumitelně a odborně popisovaly. Odkazy na jejich citace nebo pasáže jsou uvedeny v publikaci. Na tomto místě chci jen říci, že si velmi vážím jejich znalostí, které mě obohatily, a děkuji touto cestou: Petře Hrabinové, Mgr. Jiřímu Šidliákovi, Mgr. Janě Vitákové, Janě Horákové, Mgr. Jaroslavovi Benákovi, Mgr. Michalovi Špulkovi, Adamovi Vrbeckému Bc.a Martinovi Böhmovi. Když jsem se před dvěma lety radil s děkankou Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, prof. JUDr. Milanou Hrušákovou, CSc., jaký obsah by mělo mít vzdělávání pro začínající i pokročilé sportovní manažery, který fakulta připravovala, byl jsem možností být jedním z vyučujících natolik inspirován, že jsem začal dohánět teoretické manko od dob svých studií a vlastně následně pak mohl využít i nabídky pracovat na univerzitách v Olomouci a v Brně. Za cenné rady i recenzi k této publikaci patří paní profesorce poděkování.

270

Závěrečný dík patří docentovi Ladislavovi Bedřichovi za důvěru a Fakultě sportovních studií za možnost vydání této publikace. Jiří Kubíček

271

11.

Seznam použité literatury

1.

KRÁLÍK, M. Právo ve sportu, Praha: C. H. Beck, 2001. s. 6

2.

GÁBRIŠ, Tomáš, Športové právo, 2011, Eurokódex s.r.o., 1. Vydání

3.

KRÁLÍK, M. Právo ve sportu. Praha: C. H. Beck, 2001. s. 6

4.

SLUKA, T. Profesionální sportovec (právní a ekonomické aspekty). Praha:

Havlíček Brain Team, 2007. s. 13. 5.

Zákon č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších předpisů

Usnesení vlády ze dne 9. 3. 2011 č. 167/2011 Koncepce podpory sportu 6.

Koncepce financování sportu v ČR od firmy KPMG, prezentována ČOV od 12.

4. 2012 na www.olympic.cz, dostupné na : http://www.olympic.cz/public/img/dokumenty/koncepce_financovani_sportu_prezenta ce_v9a.pdf 7.

Koncepce financování sportu v ČR od firmy KPMG, prezentována ČOV od 12.

4. 2012 na www.olympic.cz, dostupné na: http://www.olympic.cz/public/img/dokumenty/koncepce_financovani_sportu_prezenta ce_v9a.pdf 8.

Koncepce financování sportu v ČR od firmy KPMG, prezentována ČOV od 12.

4. 2012 na www.olympic.cz, dostupné na: http://www.olympic.cz/public/img/dokumenty/koncepce_financovani_sportu_prezenta ce_v9a.pdf 9.

HORÁKOVÁ Jana, Právní úprava zdaňování sportovců, Diplomová práce

2011, MU Brno, Katedra finančního práva a národního hospodářství, vedoucí práce JUDr. Ivana Pařízková, Ph.D, dostupné na: http://is.muni.cz/th/170176/pravf_m/Pravni_uprava_zdanovani_sportovcu.pdf 10.

BENÁK Jaroslav Mgr., Daňový režim sportovních organizací, Bakalářská

práce 2012, MU Brno, Ekonomicko-správní fakulta vedoucí práce Ing. Jarmila Fojtíková, dostupné na: http://is.muni.cz/th/170356/esf_b/benak_dane_sport_verze5.txt 272

11.

Činnost profesionálního sportovce – výkon nezávislého povolání, nebo

pracovně právní vztah?, Výklad AK Randl Partners, dostupné na: http://www.epravo.cz/top/clanky/cinnost-profesionalniho-sportovce-vykonnezavisleho-povolani-nebo-pracovnepravni-vztah-79923.html 12.

BÖHM Martin, Vybrané otázky tzv. sportovních smluv v obchodněprávním

kontextu, Diplomová práce, 2011, MU Brno, Právnická fakulta, Katedra obchodního práva, vedoucí práce JUDr. Ing. Josef Šilhán, Ph.D.. Dostupné na: http://is.muni.cz/th/210454/pravf_m?info=1;zpet=%2Fvyhledavani%2F%3Fsearch%3 DMartin%20B%C3%B6hm%26start%3D1 13.

Marketing ve sportu, Fakulta sportovních studií Masarykovy univerzity,

Katedra Kinantropologie, zveřejněno 2007, dostupné na: http://is.muni.cz/elportal/estud/fsps/ps07/mark/pages/05.html 14.

ŠPULKA Michal Mgr., Legitimita sportovních norem, Diplomová práce 2010,

MU Brno, Právnická fakulta, Katedra právní teorie, vedoucí práce JUDr. Roman Vaněk, Ph.D., dostupné na: http://is.muni.cz/th/170073/pravf_m/ 15.

ŠIDLIÁK Jiří Mgr., Odpovědnost a náhrada škody ve fotbale, UK Praha,

Právnická fakulta, Rigorózní práce, 2012, Konzultant: Prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc., 16.

ŠIDLIÁK Jiří Mgr., Odpovědnost a náhrada škody ve fotbale, UK Praha,

Právnická fakulta, Rigorózní práce, 2012 Konzultant: Prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc., 17.

Dostupné na: http://aktualne.centrum.cz/czechnews/clanek.phtml?id=603483

18.

ŠIDLIÁK Jiří Mgr., Odpovědnost a náhrada škody ve fotbale UK Praha,

Právnická fakulta, Rigorózní práce, 2012 Konzultant: Prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc., 19.

ČERNÝ, P. Zákon o sdružování občanů. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H.

Beck, 2010, 243 s. 20.

David, L., Bílková, J., Podivínová, M. Přehled judikatury. Soudní ochrana

člena spolku, církve a politické strany. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011, s. 164. 21.

Zpráva o činnosti Fotbalové asociace ČR 2011/2012 pro 14. řádnou valnou

hromadu konanou 17. 11. 2011, dostupná na: www.fotbal.cz 22.

Oficiální stránky Arbitrážního soudu pro sport. [online][cit 2011-04-11].

Dostupné na: www: http://www.tas-cas.org/news, 273

23.

Historie Arbitrážního soudu pro sport. [online][cit 2011-04-10]. Dostupné na

www: http://www.tas-cas.org/en/infogenerales.asp/4-3-234-1011-4-1-1/5-0-1011-3-0-0/, 24.

HAMERNÍK, P. Jaká je míra tolerance práva EU vůči sportovním asociacím?,

Právník č. 5/2011. 25.

HRABINOVÁ Petra, Postoj EU ke sportu, Bakalářská práce 2011, Metropolitní

univerzita Praha, Mezinárodní vztahy a evropská studia, Vedoucí práce Mgr. Viktor Šmejkal, Dostupné: knihovna Metropolitní univerzity 26.

VITÁKOVÁ Jana Mgr., Sport a právo, MU Brno, Právnická fakulta, Katedra

právní teorie, Diplomová práce, 2010,, vedoucí práce prof. JUDr. PhDr. Večeřa Miloš, CSc., dostupné na: https://is.muni.cz/th/170380/pravf_m?info=1;zpet=/vyhledavani/%3Fsearch%3Dsport +agenda:th%26start%3D1 27.

HRABINOVÁ Petra, Postoj EU ke sportu, Bakalářská práce 2011, Metropolitní

univerzita Praha, Mezinárodní vztahy a evropská studia, Vedoucí práce Mgr. Viktor Šmejkal, Dostupné: knihovna Metropolitní univerzity 28.

Bílá kniha o sportu [online]. Evropská komise - Sport, 2009 [cit. 2010-04-19].

Dostupné na: http://ec.europa.eu/sport/white-paper/index_en.htm 29.

HAMERNÍK, P. Sportovní právo s mezinárodním prvkem. Praha: Auditorium,

2007 30.

HRABINOVÁ Petra, Postoj EU ke sportu, Bakalářská práce 2011, Metropolitní

univerzita Praha, Mezinárodní vztahy a evropská studia, Vedoucí práce Mgr. Viktor Šmejkal, Dostupné: knihovna Metropolitní univerzity 31.

VRBECKÝ Adam Bc., Právní úprava problematiky dopingu, Diplomová práce,

2011, MU Brno, Fakulta sportovních studií, vedoucí práce PhDr. Jan Cacek, Ph.D. Dostupné na: http://is.muni.cz/th/176242/fsps_m/?so=ta 32.

VRBECKÝ Adam Bc., Právní úprava problematiky dopingu, Diplomová práce,

2011, MU Brno, Fakulta sportovních studií, vedoucí práce PhDr. Jan Cacek, Ph.D. Dostupné na: http://is.muni.cz/th/176242/fsps_m/?so=ta

274

33.

Dostupné na:

http://www.olympic.cz/public/img/dokumenty/antidoping/antidopingovy program cov 2009.pdf 34.

VRBECKÝ Adam Bc., Právní úprava problematiky dopingu, Diplomová práce,

2011, MU Brno, Fakulta sportovních studií, vedoucí práce PhDr. Jan Cacek, Ph.D. Dostupné na: http://is.muni.cz/th/176242/fsps_m/?so=ta

275

12.

Přílohy A – Legislativa se vztahem ke sportu

12.1. Zákon o podpoře sportu Zákon č. 115/2001 Sb., ze dne 28. února 2001 ve znění zákona č. 219/2005 Sb., vymezuje postavení sportu ve společnosti jako veřejně prospěšné činnosti a stanoví úkoly ministerstev, jiných správních úřadů a působnost územních samosprávných celků při podpoře sportu. Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky: § 1 Předmět úpravy. Tento zákon vymezuje postavení sportu ve společnosti jako veřejně prospěšné činnosti a stanoví úkoly ministerstev, jiných správních úřadů a působnost územních samosprávných celků při podpoře sportu. § 2 Základní pojmy. (1) Pro účely tohoto zákona pojem sport představuje všechny formy tělesné činnosti, které prostřednictvím organizované i neorganizované účasti si kladou za cíl harmonický rozvoj tělesné i psychické kondice, upevňování zdraví a dosahování sportovních výkonů v soutěžích všech úrovní. (2) Sportem pro všechny se rozumí organizovaný a neorganizovaný sport a pohybová rekreace určená širokým vrstvám obyvatelstva. (3) Sportovní zařízení je objekt, pozemek, vodní plocha, budova nebo jejich soubor sloužící výhradně nebo převážně pro provozování sportu. § 3 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. (1) Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a) vypracovává návrh koncepce státní politiky ve sportu (dále jen "koncepce") a předkládá jej vládě ke schválení, b) koordinuje uskutečňování vládou schválené koncepce, c) zabezpečuje finanční podporu sportu ze státního rozpočtu, d) vytváří podmínky pro státní sportovní reprezentaci, pro přípravu sportovních talentů, pro rozvoj sportu pro všechny a pro sport zdravotně postižených občanů, e) vydává antidopingový program a organizuje a kontroluje jeho uskutečňování, f) rozhoduje o akreditaci1) vzdělávacích zařízení působících v oblasti sportu, g) zřizuje rezortní sportovní centrum a zabezpečuje jeho činnost, h) koordinuje činnost rezortních sportovních center Ministerstva obrany a Ministerstva vnitra. (2) Rezortní sportovní centrum podle odstavce 1 písm. g) je organizační složkou státu; zabezpečuje vytváření potřebných předpokladů pro přípravu sportovních talentů a pro státní sportovní reprezentaci. § 4 Úkoly ostatních orgánů státní správy. (1) Ministerstvo obrany a Ministerstvo vnitra ve své působnosti vytvářejí podmínky pro rozvoj sportu, pro přípravu ke státní sportovní reprezentaci a přípravu 276

sportovních talentů a zřizují svá rezortní sportovní centra a zabezpečují jejich činnost. (2) Ministerstvo zdravotnictví ve své působnosti organizuje zdravotní péči o státní sportovní reprezentanty a sportovní talenty a vytváří organizační předpoklady umožňující specifický přístup sportovních reprezentantů ke klinické péči, zřizuje laboratoř dopingové kontroly a zabezpečuje její činnost v rozsahu stanoveném Mezinárodním olympijským výborem; laboratoř dopingové kontroly je organizační složkou státu. § 5 Úkoly krajů. Kraje ve své samostatné působnosti vytvářejí podmínky pro sport, zejména a) zabezpečují rozvoj sportu pro všechny a přípravu sportovních talentů, včetně zdravotně postižených občanů, b) zajišťují výstavbu, rekonstrukce, udržování a provozování svých sportovních zařízení, c) zabezpečují finanční podporu sportu ze svého rozpočtu. § 6 Úkoly obcí. Obce ve své samostatné působnosti vytvářejí podmínky pro sport, zejména a) zabezpečují rozvoj sportu pro všechny a přípravu sportovních talentů, včetně zdravotně postižených občanů, b) zajišťují výstavbu, rekonstrukce, udržování a provozování svých sportovních zařízení a poskytují je pro sportovní činnost občanů, c) kontrolují účelné využívání svých sportovních zařízení, zabezpečují finanční podporu sportu ze svého rozpočtu. § 7 Náhrada při vyvlastnění. Má-li být za podmínek stanovených stavebním zákonem 2) vyvlastněno sportovní zařízení (budova, pozemek, jejich soubor nebo jiné objekty, zřízené nebo vyhrazené k provozování sportu), lze vlastníku sportovního zařízení poskytnout náhradu ve formě věcného plnění ve srovnatelném rozsahu a kvalitě. § 8 Účinnost Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení. Klaus, v. r Havel, v. r. Zeman, v. r.

12.2. Zákon č. 83/1990 Sb o sdružování občanů Zákon č. 83/1990 Sb. ze dne 27. března 1990 o sdružování občanů Federální shromáždění Československé socialistické republiky se usneslo na tomto zákoně Úvodní ustanovení §1 277

(1) Občané mají právo se svobodně sdružovat. (2) K výkonu tohoto práva není třeba povolení státního orgánu. (3) Tento zákon se nevztahuje na sdružování občanů a) v politických stranách a politických hnutích, b) k výdělečné činnosti nebo k zajištění řádného výkonu určitých povolání, c) v církvích a náboženských společnostech. §2 (1) Občané mohou zakládat spolky, společnosti, svazy, hnutí, kluby a jiná občanská sdružení, jakož i odborové organizace (dále jen "sdružení") a sdružovat se v nich. (2) Členy sdružení mohou být i právnické osoby. (3) Sdružení jsou právnickými osobami. Do jejich postavení a činnosti mohou státní orgány zasahovat jen v mezích zákona. (4) Vojáci v činné službě nemohou vytvářet odborové organizace a sdružovat se v nich. Rozsah oprávnění odborových organizací sdružujících příslušníky Sboru národní bezpečnosti a sborů nápravné výchovy při uplatňování a ochraně jejich sociálních zájmů stanoví zvláštní zákon. §3 (1) Nikdo nesmí být nucen ke sdružování, k členství ve sdruženích ani k účasti na jejich činnosti. Ze sdružení může každý svobodně vystoupit. (2) Nikomu nesmí být občansky na újmu, že se sdružuje, že je členem sdružení, že se účastní jeho činnosti nebo jej podporuje, anebo že stojí mimo ně. (3) Práva a povinnosti člena sdružení upravují stanovy sdružení. §4 Nejsou dovolena sdružení a) jejichž cílem je popírat nebo omezovat osobní, politická nebo jiná práva občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení, rozněcovat nenávist a nesnášenlivost z těchto důvodů, podporovat násilí, anebo jinak porušovat ústavu a zákony; b) která sledují dosahování svých cílů způsoby, které jsou v rozporu s ústavou a zákony; c) ozbrojená nebo s ozbrojenými složkami; za taková se nepovažují sdružení, jejichž členové drží nebo užívají střelné zbraně pro sportovní účely nebo k výkonu práva myslivosti. §5 Sdružení nesmějí vykonávat funkci státních orgánů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Nesmějí řídit státní orgány a ukládat povinnosti občanům, kteří nejsou jejich členy. 278

Registrace a vznik sdružení §6 (1) Sdružení vzniká registrací. (2) Návrh na registraci mohou podávat nejméně tři občané, z nichž alespoň jeden musí být starší 18 let (dále jen "přípravný výbor").1) Návrh podepíší členové přípravného výboru a uvedou svoje jména a příjmení, data narození a bydliště. Dále uvedou, kdo z členů starších 18 let je zmocněncem oprávněným jednat jejich jménem. K návrhu připojí stanovy ve dvojím vyhotovení, v nichž musí být uvedeny: a) název sdružení, b) sídlo, c) cíl jeho činnosti, d) orgány sdružení, způsob jejich ustanovování, určení orgánů a funkcionářů oprávněných jednat jménem sdružení, e) ustanovení o organizačních jednotkách, pokud budou zřízeny a pokud budou jednat svým jménem, f) zásady hospodaření. (3) Pokud stanovy neurčují něco jiného, jedná jménem sdružení až do vytvoření orgánů uvedených v odstavci 2 písm. d) přípravný výbor. (4) Název sdružení se musí výrazně lišit od názvu právnické osoby, která již vyvíjí činnost na území České republiky, od názvu orgánu veřejné moci České republiky, od názvu mezinárodní organizace, jejího orgánu nebo její instituce a od názvu Evropské unie a jejích orgánů. §7 (1) Návrh na registraci se podává ministerstvu vnitra České republiky (dále jen "ministerstvo"). (2) Nemá-li návrh náležitosti podle § 6 odst. 2 a 4 (anebo jsou-li údaje v něm neúplné nebo nepřesné), ministerstvo na to přípravný výbor bezodkladně, nejpozději do 5 dnů od doručení návrhu, upozorní s tím, že dokud tyto vady nebudou odstraněny, řízení o registraci nebude zahájeno. (3) Řízení o registraci je zahájeno dnem, kdy ministerstvu došel návrh, který nemá vady uvedené v odstavci 2. O dni zahájení ministerstvo bezodkladně vyrozumí zmocněnce přípravného výboru. §8 (1) Ministerstvo registraci odmítne, jestliže z předložených stanov sdružení vyplývá, že a) jde o organizaci uvedenou v § 1 odst. 3, b) stanovy nejsou v souladu s § 3 odst. 1 a 2, 279

c) jde o sdružení nedovolené (§ 4), d) cíle sdružení jsou v rozporu s požadavky uvedenými v § 5. (2) O odmítnutí registrace rozhodne ministerstvo do 10 dnů ode dne zahájení řízení. Rozhodnutí doručí zmocněnci přípravného výboru.3) (3) Proti rozhodnutí o odmítnutí registrace mohou členové přípravného výboru podat do 60 dnů ode dne, kdy rozhodnutí bylo jejich zmocněnci doručeno, opravný prostředek k nejvyššímu soudu republiky. (4) Soud rozhodnutí ministerstva zruší, jestliže nebyly dány důvody k odmítnutí registrace. Den právní moci takového rozhodnutí soudu je dnem registrace sdružení. Na žádost zmocněnce přípravného výboru mu ministerstvo zašle jedno vyhotovení stanov, na němž vyznačí den registrace. (5) Nebylo-li zmocněnci přípravného výboru do 40 dnů od zahájení řízení doručeno rozhodnutí ministerstva o odmítnutí registrace, sdružení vznikne dnem následujícím po uplynutí této lhůty; tento den je dnem registrace. Na žádost zmocněnce přípravného výboru mu ministerstvo zašle jedno vyhotovení stanov, na němž vyznačí den registrace. §9 (1) Pokud ministerstvo nezjistí důvod k odmítnutí registrace, provede do 10 dnů od zahájení řízení registraci a v této lhůtě zašle zmocněnci přípravného výboru jedno vyhotovení stanov, na němž vyznačí den registrace, kterým je den odeslání. O registraci se nevydává rozhodnutí ve správním řízení. (2) Ministerstvo vede evidenci sdružení a jejich organizačních jednotek, které jsou oprávněny jednat svým jménem. (3) Organizační jednotky oprávněné jednat svým jménem oznamují ministerstvu název, sídlo, datum jejich vzniku a zániku, jakož i název sdružení, podle jehož stanov byly zřízeny. Tyto údaje jsou povinny oznámit ministerstvu do 15 dnů ode dne, kdy k jejich vzniku nebo zániku došlo. Změnu názvu a sídla jsou povinny oznámit ministerstvu do 15 dnů ode dne, kdy bylo jejich příslušnými orgány ve věci rozhodnuto. (4) Název a sídlo sdružení, datum jeho vzniku a zániku, jakož i údaje uvedené v odstavci 3 ministerstvo zapíše do základního registru právnických osob, podnikajících fyzických osob a orgánů veřejné moci (dále jen „základní registr osob“) včetně údaje o právní formě. Ve lhůtách stanovených zvláštním zákonem3a) ministerstvo zapíše do základního registru osob rovněž změnu uvedených skutečností. (5) Pro výkon státní správy na úseku sdružovacího práva podle tohoto zákona může ministerstvo využívat referenční údaje ze základního registru obyvatel v rozsahu jména, popřípadě jmen, příjmení, adresy místa pobytu a dat narození. 280

§ 9a (1) Odborová organizace a organizace zaměstnavatelů se stává právnickou osobou dnem následujícím poté, kdy příslušnému ministerstvu (§ 7 odst. 1) byl doručen návrh na její evidenci. (2) Pro evidenci odborové organizace a organizace zaměstnavatelů platí obdobně ustanovení § 6 odst. 2, § 7 odst. 1 a § 9 odst. 4; ustanovení § 6 odst. 1, § 7 odst. 2 a 3, § 8 a § 9 odst. 1 se na odborové organizace a organizace zaměstnavatelů nevztahují. § 11 (1) Změnu stanov oznámí sdružení písemně ministerstvu do 15 dnů od jejího schválení a připojí ve dvojím vyhotovení text změny. (2) Jestliže změna stanov není v souladu s ustanoveními § 6 odst. 2 a 4, nebo jsou-li uvedené údaje neúplné nebo nepřesné, anebo jsou-li důvody k odmítnutí registrace podle § 8 odst. 1, ministerstvo na to sdružení bezodkladně upozorní. Sdružení je povinno tyto závady odstranit do 60 dnů ode dne doručení tohoto upozornění a ve lhůtě dalších 10 dnů o tom ministerstvo vyrozumět. Neučiní-li tak, ministerstvo sdružení rozpustí; proti rozhodnutí ministerstva je možné podat opravný prostředek u Nejvyššího soudu České republiky. (3) Není-li důvod k postupu podle odstavce 2, zašle ministerstvo sdružení do 10 dnů od doručení tohoto oznámení podle odstavce 1 jedno vyhotovení změny stanov, na němž vyznačí, že bere změnu na vědomí. § 12 Zánik sdružení (1) Sdružení zaniká a) dobrovolným rozpuštěním nebo sloučením s jiným sdružením, b) pravomocným rozhodnutím ministerstva o jeho rozpuštění, c) zrušením podle jiného právního předpisu8). (2) Pokud stanovy sdružení neurčují způsob dobrovolného rozpuštění nebo sloučení s jiným sdruženým, rozhoduje o něm jeho nejvyšší orgán. Tento orgán oznámí zánik sdružení do 15 dnů příslušnému ministerstvu. (3) Zjistí-li ministerstvo, že sdružení vyvíjí činnost, a) která je vyhrazena politickým stranám a politickým hnutím anebo organizacím sdružujícím občany k výdělečné činnosti nebo k vykonávání náboženství nebo víry v církvích a náboženských společnostech (§ 1 odst. 3); b) která porušuje zásady uvedené v § 3 odst. 1 a 2; c) která je v rozporu s § 4 nebo § 5; neprodleně je na to upozorní a vyzve je, aby od takové činnosti upustilo. Jestliže sdružení v této činnosti pokračuje, ministerstvo je rozpustí. Proti tomuto

281

rozhodnutí je možno podat opravný prostředek k Nejvyššímu soudu České republiky, (4) Při přezkoumání rozhodnutí podle § 11 odst. 2 a § 12 odst. 3 postupuje soud podle ustanovení občanského soudního řádu o přezkoumání rozhodnutí jiných orgánů3). Opravný prostředek má odkladný účinek; jsou-li pro to závažné důvody, může soud na dobu do právní moci svého rozhodnutí činnost sdružení pozastavit. Po tuto dobu smí sdružení vykonávat jen činnost nevyhnutelnou k plnění svých povinností podle zákona. Soud rozhodnutí ministerstva zruší, jestliže nebyly dány důvody k rozpuštění sdružení. (5) Zjistí-li ministerstvo (§ 7 a 10), že způsobem uvedeným v § 12 odst. 3 jedná organizační jednotka sdružení, která je oprávněna jednat svým jménem, postupuje obdobně způsobem tam uvedeným. Ustanovení odstavce 4 platí obdobně. § 13 (2) Při zániku sdružení se provede majetkové vypořádání. (3) Při zániku sdružení podle § 12 odst. 1 písm. b) provede jeho majetkové vypořádání4) likvidátor určený ministerstvem. (4) Způsobem uvedeným v odstavci 3 se postupuje též při zániku sdružení podle § 12 odst. 1 písm. a), není-li jeho orgán, který by majetkové vypořádání provedl. § 14 Zánik sdružení oznámí ministerstvo Českému statistickému úřadu do 7 dnů ode dne, kdy se o něm dozvědělo. § 15 Soudní ochrana (1) Považuje-li člen sdružení rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek, za nezákonné nebo odporující stanovám, může do 30 dnů ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 6 měsíců od rozhodnutí požádat okresní soud o určení, zda je takové rozhodnutí v souladu se zákonem a stanovami. (2) Soud v řízení postupuje podle občanského soudního řádu. § 16 Smlouvy o součinnosti (1) Sdružení mohou mezi sebou uzavírat smlouvy o součinnosti k dosažení určitého cíle, popřípadě k uplatňování jiného společného zájmu. K platnosti smlouvy je třeba písemné formy. (2) Smlouvou o součinnosti se vymezí účel součinnosti, způsob jejího provádění, práva a povinnosti zúčastněných sdružení a prostředky, kterými k součinnosti přispívají. Pro svaz platí obdobně ustanovení tohoto zákona; jde-li o svaz odborových organizací nebo svaz zaměstnavatelů platí obdobně ustanovení § 9a.

282

(4) Smlouvou o součinnosti může být vytvořen svaz zúčastněných sdružení, který je právnickou osobou. Pro svaz platí obdobně ustanovení tohoto zákona. (5) Ve smlouvě o součinnosti může být stanoveno, že smlouva pozbude účinnosti dohodou zúčastněných sdružení, dosažením cíle, pro který byla uzavřena, nebo jinou skutečností ve smlouvě uvedenou. § 17 Společná ustanovení Jsou-li schůze nebo jiná shromáždění sdružení přípustná veřejnosti, mají přítomní občané povinnosti účastníků shromáždění.5) Nesmějí zasahovat do jednání, pokud předsedající nerozhodne jinak. § 18 V souladu s cíli své činnosti mají sdružení právo obracet se na státní orgány s peticemi.6) § 19 Přechodná a závěrečná ustanovení (1) Za sdružení již vznikla podle tohoto zákona se považují dobrovolné organizace, které vznikly po 30. září 1951, nebo které byly za dobrovolné organizace prohlášeny podle zákona č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních, a které nezanikly. Tyto organizace jsou pouze povinny do 30. června 1990 oznámit ministerstvu uvedenému v § 7 odst. 1, popřípadě § 11 svůj název, sídlo a stanovy. (2) Spolky vzniklé před 1. říjnem 1951 se považují za sdružení již vzniklá podle tohoto zákona, pokud nezanikly. Jsou povinny do 30. června 1990 oznámit ministerstvu uvedenému v § 7 odst. 1, popřípadě § 11 odst. 4 svůj název a sídlo. Pokud toto neučiní, ministerstvo se jich dotáže, zda hodlají nadále vyvíjet činnost. Nesplní-li spolek povinnost podle věty druhé ani do 31. 12. 1990, bude se mít za to, že tímto dnem zanikl. (3) Údaje o sdruženích (§ 9 odst. 2) uvedených v odstavcích 1 a 2 oznámí ministerstvo (§ 7 odst. 1) Federálnímu statistickému úřadu k evidenci. § 20 Podmínky činnosti organizací s mezinárodním prvkem se řídí zvláštním zákonem.7) § 20a (1) Hodlá-li sdružení působící do 31. prosince 1992 na území obou republik, registrované ve Slovenské republice, vyvíjet činnost i nadále na území České republiky, podá návrh na registraci podle tohoto zákona do 30. dubna 1993. Pokud tak neučiní, jeho právo vyvíjet činnost na území České republiky podle tohoto zákona zaniká. (2) Organizace s mezinárodním prvkem7) povolené do účinnosti tohoto zákona federálním ministerstvem vnitra a které mají sídlo na území České republiky, se považují za organizace mající povolení ministerstva. Organizace mající sídlo na 283

území Slovenské republiky podají ve lhůtě do 30. dubna 1993 žádost o povolení ministerstvu. Pokud tak neučiní, nemohou nadále vyvíjet činnost na území České republiky. § 21 Zrušují se 1. Zákon č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních, ve znění pozdějších předpisů, pokud jde o dobrovolné organizace; 2. vyhláška ministerstva vnitra č. 320/1951 Ú. l. (č. 348/1951 Ú. v.) o dobrovolných organizacích a shromážděních, ve znění vyhlášky ministerstva vnitra č. 158/1957 Ú. l., pokud jde o dobrovolné organizace; 3. vládní nařízení č. 30/1939 Sb., o tvoření zvláštních sdružení nepodléhajících platným předpisům o sdružování a o dozoru na ně; 4. § 2 zákona č. 126/1968 Sb., o některých přechodných opatřeních k upevnění veřejného pořádku; 5. § 2 odst. 8 písm. c) zákon a č. 128/1970 Sb., o vymezení působnosti Československé socialistické republiky ve věcech vnitřního pořádku a bezpečnosti; 6. § 45 odst. 1 písm. c) zákona č. 194/1988 Sb., o působnosti federálních ústředních orgánů státní správy. § 22 Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. května 1990. Přechodné ustanovení zavedeno zákonem č. 342/2006 Sb. Čl. XXXVI Sdružení registrovaná podle zákona č. 83/1990 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, uvedou svůj název do 3 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona do souladu se zákonem č. 83/1990 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Havel v. r., Dubček v. r., Čalfa v. r.

12.3. Nový Občanský zákoník č. 89/2012 Sb., úprava spolků Spolek § 214 (1) Alespoň tři osoby vedené společným zájmem mohou založit k jeho naplňování spolek jako samosprávný a dobrovolný svazek členů a spolčovat se v něm. (2) Vytvoří-li spolky k uplatňování společného zájmu nový spolek jako svůj svaz, vyjádří v názvu nového spolku jeho svazovou povahu. § 215 (1) Nikdo nesmí být nucen k účasti ve spolku a nikomu nesmí být bráněno vystoupit z něho. (2) Členové spolku neručí za jeho dluhy. 284

§ 216 Název spolku musí obsahovat slova „spolek“ nebo „zapsaný spolek“, postačí však zkratka „z. s.“. § 217 (1) Hlavní činností spolku může být jen uspokojování a ochrana těch zájmů, k jejichž naplňování je spolek založen. Podnikání nebo jiná výdělečná činnost hlavní činností spolku být nemůže. (2) Vedle hlavní činnosti může spolek vyvíjet též vedlejší hospodářskou činnost spočívající v podnikání nebo jiné výdělečné činnosti, je-li její účel v podpoře hlavní činnosti nebo v hospodárném využití spolkového majetku. (3) Zisk z činnosti spolku lze použít pouze pro spolkovou činnost včetně správy spolku. Založení spolku § 218 Zakladatelé založí spolek, shodnou-li se na obsahu stanov; stanovy obsahují alespoň a) název a sídlo spolku, b) účel spolku, c) práva a povinnosti členů vůči spolku, popřípadě určení způsobu, jak jim budou práva a povinnosti vznikat, d) určení statutárního orgánu. § 219 Stanovy mohou založit pobočný spolek jako organizační jednotku spolku nebo určit, jakým způsobem se pobočný spolek zakládá a který orgán rozhoduje o založení, zrušení nebo přeměně pobočného spolku. § 220 (1) Určí-li stanovy, že členství je různého druhu, vymezí zároveň práva a povinnosti spojené s jednotlivými druhy členství. (2) Omezit práva nebo rozšířit povinnosti spojené s určitým druhem členství lze jen za podmínek určených předem ve stanovách, jinak se souhlasem většiny dotčených členů. To neplatí, má-li spolek k omezení práv nebo rozšíření povinností spravedlivý důvod. § 221 Stanovy musí být uloženy v úplném znění v sídle spolku. Ustavující schůze § 222 (1) Spolek lze založit i usnesením ustavující schůze tvořícího se spolku. Na ustavující schůzi se obdobně použijí ustanovení o členské schůzi. 285

(2) Návrh stanov vypracuje a další zájemce o založení spolku svolá vhodným způsobem k ustavující schůzi svolavatel. Správnost a úplnost listiny přítomných ověří svolavatel nebo osoba jím pověřená. § 223 Každý, kdo se dostaví na ustavující schůzi a splňuje podmínky pro členství ve spolku, se zapíše do listiny přítomných, podepíše se k údaji o svém jménu a bydlišti nebo sídlu. Správnost a úplnost listiny přítomných ověří svolatel nebo osoba jím pověřená. Platí, že osoby zapsané v listině přítomných podaly řádnou přihlášku do spolku. § 224 (1) Ustavující schůzi zahájí svolavatel nebo osoba jím pověřená. Sdělí ustavující schůzi počet přítomných a seznámí ji s jednáními, která svolavatel v zájmu spolku již učinil. Dále navrhne ustavující schůzi pravidla pro její jednání a volbu předsedajícího i případných dalších činovníků. (2) Ustavující schůze volí členy těch orgánů, které podle určení zákona a stanov zvolit má. (3) Ustavující schůze přijímá usnesení většinou hlasů přítomných v době hlasování. (4) Kdo hlasoval proti přijetí návrhu stanov, může od přihlášky do spolku odstoupit. O tom musí být učiněn záznam v listině přítomných opatřený podpisy odstupujícího a toho, kdo záznam učinil. § 225 Účastní-li se ustavující schůze alespoň tři osoby, mohou schválit stanovy podle § 218. Vznik spolku § 226 (1) Spolek vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku. (2) Návrh na zápis spolku do veřejného rejstříku podávají zakladatelé nebo osoba určená ustavující schůzí. (3) Není-li spolek do veřejného rejstříku zapsán do třiceti dnů od podání návrhu na zápis a není-li v této lhůtě ani vydáno rozhodnutí o odmítnutí zápisu, považuje se spolek za zapsaný do veřejného rejstříku třicátým dnem od podání návrhu. § 227 Pokračuje-li spolek v činnosti i poté, co byl jeho zápis do veřejného rejstříku odmítnut, použijí se ustanovení o společnosti. Pobočný spolek § 228

286

(1) Právní osobnost pobočného spolku se odvozuje od právní osobnosti hlavního spolku. Pobočný spolek může mít práva a povinnosti a nabývat je v rozsahu určeném stanovami hlavního spolku a zapsaném ve veřejném rejstříku. (2) Název pobočného spolku musí obsahovat příznačný prvek názvu hlavního spolku a vyjádřit jeho vlastnost pobočného spolku. § 229 (1) Pobočný spolek vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku. (2) Návrh na zápis pobočného spolku do veřejného rejstříku podává hlavní spolek. (3) Není-li rozhodnutí o zápisu nebo o jeho odmítnutí vydáno do třiceti dnů od podání návrhu na zápis, považuje se pobočný spolek za zapsaný do veřejného rejstříku. (4) Z právních jednání pobočného spolku vzniklých přede dnem jeho zápisu do veřejného rejstříku je hlavní spolek oprávněn a zavázán společně a nerozdílně s pobočným spolkem. Ode dne zápisu pobočného spolku do veřejného rejstříku ručí hlavní spolek za dluhy pobočného spolku v rozsahu určeném stanovami. § 230 (1) Zrušením hlavního spolku se zrušuje i pobočný spolek. (2) Hlavní spolek nezanikne dříve, než zaniknou všechny pobočné spolky. § 231 Nabytím statusu veřejné prospěšnosti pro hlavní spolek nabývají tento status i pobočné spolky. Vzdá-li se hlavní spolek statusu veřejné prospěšnosti, nebo je-li mu odejmut, pozbývají jej i pobočné spolky. Členství § 232 (1) Neurčí-li stanovy jinak, váže se členství ve spolku na osobu člena a nepřechází na jeho právního nástupce. (2) Je-li členem spolku právnická osoba, zastupuje ji statutární orgán, ledaže právnická osoba určí jiného zástupce. § 233 (1) Po vzniku spolku může členství v něm vzniknout přijetím za člena nebo jiným způsobem určeným stanovami. (2) Kdo se uchází o členství ve spolku, projevuje tím vůli být vázán stanovami od okamžiku, kdy se stane členem spolku. (3) O přijetí za člena rozhoduje orgán určený stanovami, jinak nejvyšší orgán spolku. § 234

287

Má se za to, že vznikem členství v pobočném spolku vzniká i členství v hlavním spolku; to platí i o zániku členství. § 235 Stanovy mohou určit výši a splatnost členského příspěvku nebo určí, který orgán spolku určí výši a splatnost členského příspěvku a jakým způsobem. § 236 Seznam členů (1) Vede-li spolek seznam členů, stanovy určí, jakým způsobem provádí v seznamu členů zápisy a výmazy týkající se členství osob ve spolku. Stanovy dále určí, jak bude seznam členů zpřístupněn, anebo že zpřístupněn nebude. (2) Každý člen, a to i bývalý, obdrží na svou žádost od spolku na jeho náklady potvrzení s výpisem ze seznamu členů obsahující údaje o své osobě, popřípadě potvrzení, že tyto údaje byly vymazány. Namísto zemřelého člena může o potvrzení požádat jeho manžel, dítě nebo rodič, a není-li žádný z nich, může o vydání potvrzení žádat jiná osoba blízká nebo dědic, prokáží-li zájem hodný právní ochrany. (3) Seznam členů může být uveřejněn se souhlasem všech členů, kteří jsou v něm zapsáni; při uveřejnění neúplného seznamu členů musí být z něho patrné, že je neúplný. Zánik členství § 237 Členství ve spolku zaniká vystoupením, vyloučením, nebo dalšími způsoby uvedenými ve stanovách nebo v zákoně. § 238 Neurčí-li stanovy jinak, zanikne členství, pokud člen nezaplatí členský příspěvek ani v přiměřené lhůtě určené spolkem dodatečně ve výzvě k zaplacení, ačkoli byl na tento následek ve výzvě upozorněn. § 239 (1) Neurčí-li stanovy něco jiného, může spolek vyloučit člena, který závažně porušil povinnost vyplývající z členství a v přiměřené lhůtě nápravu nezjednal ani po výzvě spolku. Výzva se nevyžaduje, nelze-li porušení povinnosti odčinit nebo způsobilo-li spolku zvlášť závažnou újmu. (2) Rozhodnutí o vyloučení se doručí vyloučenému členu. § 240 (1) Neurčí-li stanovy jiný orgán, rozhoduje o vyloučení člena statutární orgán. (2) Neurčí-li stanovy jinak, může návrh na vyloučení podat v písemné formě kterýkoli člen; v návrhu se uvedou okolnosti osvědčující důvod pro vyloučení.

288

Člen, proti kterému návrh směřuje, musí mít příležitost se s návrhem na vyloučení seznámit, žádat o jeho vysvětlení a uvést i doložit vše, co mu je k prospěchu. § 241 (1) Člen může do patnácti dnů od doručení rozhodnutí v písemné formě navrhnout, aby rozhodnutí o jeho vyloučení přezkoumala rozhodčí komise, ledaže stanovy určí jiný orgán. (2) Příslušný orgán zruší rozhodnutí o vyloučení člena, odporuje-li vyloučení zákonu nebo stanovám; rozhodnutí o vyloučení člena může zrušit i v jiných odůvodněných případech. § 242 Vyloučený člen může do tří měsíců od doručení konečného rozhodnutí spolku o svém vyloučení navrhnout soudu, aby rozhodl o neplatnosti vyloučení; jinak toto právo zaniká. Nebylo-li mu rozhodnutí doručeno, může člen návrh podat do tří měsíců ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejdéle však do jednoho roku ode dne, kdy byl po vydání rozhodnutí zánik jeho členství vyloučením zapsán do seznamu členů; jinak toto právo zaniká. Organizace spolku § 243 Orgány spolku jsou statutární orgán a nejvyšší orgán, případně kontrolní komise, rozhodčí komise a další orgány určené ve stanovách. Stanovy mohou orgány spolku pojmenovat libovolně, nevzbudí-li tím klamný dojem o jejich povaze. § 244 Stanovy určí, je-li statutární orgán kolektivní (výbor) nebo individuální (předseda). Neurčí-li stanovy jinak, volí a odvolává členy statutárního orgánu nejvyšší orgán spolku. § 245 Na usnesení členské schůze nebo jiného orgánu, které se příčí dobrým mravům, nebo mění stanovy tak, že jejich obsah odporuje donucujícím ustanovením zákona, se hledí, jako by nebylo přijato. To platí i v případě, že bylo přijato usnesení v záležitosti, o které tento orgán nemá působnost rozhodnout. § 246 (1) Neurčí-li stanovy funkční období členů volených orgánů spolku, je toto období pětileté. (2) Neurčí-li stanovy jinak, mohou členové volených orgánů spolku, jejichž počet neklesl pod polovinu, kooptovat náhradní členy do nejbližšího zasedání orgánu příslušného k volbě.

289

(3) Neurčí-li stanovy jinak, použijí se pro svolání, zasedání a rozhodování kolektivních orgánů spolku § 156 a § 159 odst. 2 a přiměřeně též ustanovení o členské schůzi. § 247 Nejvyšší orgán spolku (1) Stanovy určí, který orgán je nejvyšším orgánem spolku; do jeho působnosti zpravidla náleží určit hlavní zaměření činnosti spolku, rozhodovat o změně stanov, schválit výsledek hospodaření spolku, hodnotit činnost dalších orgánů spolku i jejich členů a rozhodnout o zrušení spolku s likvidací nebo o jeho přeměně. (2) Je-li podle stanov statutární orgán spolku i jeho nejvyšším orgánem a není-li s to vykonávat působnost po dobu delší než jeden měsíc, může alespoň pětina členů spolku svolat shromáždění všech členů spolku; na shromáždění přechází působnost nejvyššího orgánu spolku. To neplatí, určí-li stanovy něco jiného. (3) Neurčí-li stanovy jinak, je nejvyšším orgánem spolku členská schůze; ustanovení § 248 až 257 se na členskou schůzi použijí, pokud stanovy neurčí něco jiného. Členská schůze § 248 (1) Členskou schůzi svolává k zasedání statutární orgán spolku nejméně jedenkrát do roka. (2) Statutární orgán spolku svolá zasedání členské schůze z podnětu alespoň třetiny členů spolku nebo kontrolního orgánu spolku. Nesvolá-li statutární orgán spolku zasedání členské schůze do třiceti dnů od doručení podnětu, může ten, kdo podnět podal, svolat zasedání členské schůze na náklady spolku sám. § 249 (1) Zasedání členské schůze se svolá vhodným způsobem ve lhůtě určené stanovami, jinak nejméně třicet dnů před jeho konáním. Z pozvánky musí být zřejmé místo, čas a pořad zasedání. (2) Je-li zasedání svoláno podle § 248, může být pořad zasedání proti návrhu uvedenému v podnětu změněn jen se souhlasem toho, kdo podnět podal. (3) Místo a čas zasedání se určí tak, aby co nejméně omezovaly možnost členů se ho účastnit. § 250 (1) Kdo zasedání svolal, může je odvolat nebo odložit stejným způsobem, jakým bylo svoláno. Stane-li se tak méně než týden před oznámeným datem zasedání, nahradí spolek členům, kteří se na zasedání dostavili podle pozvánky, účelně vynaložené náklady. 290

(2) Je-li zasedání svoláno podle § 248, může být odvoláno či odloženo jen na návrh nebo se souhlasem toho, kdo k němu dal podnět. § 251 Každý člen je oprávněn účastnit se zasedání a požadovat i dostat na něm vysvětlení záležitostí spolku, vztahuje-li se požadované vysvětlení k předmětu zasedání členské schůze. Požaduje-li člen na zasedání sdělení o skutečnostech, které zákon uveřejnit zakazuje nebo jejichž prozrazení by spolku způsobilo vážnou újmu, nelze mu je poskytnout. § 252 (1) Členská schůze je schopna usnášet se za účasti většiny členů spolku. Usnesení přijímá většinou hlasů členů přítomných v době usnášení; každý člen má jeden hlas. (2) Určí-li stanovy při úpravě různých druhů členství ve spolku, že je s určitým druhem členství spojen pouze hlas poradní, nepřihlíží se k tomuto hlasu pro účely odstavce 1. § 253 (1) Kdo zasedání zahájí, ověří, zda je členská schůze schopna se usnášet. Poté zajistí volbu předsedy zasedání a případně i dalších činovníků, vyžadují-li jejich volbu stanovy. (2) Předseda vede zasedání tak, jak byl jeho pořad ohlášen, ledaže se členská schůze usnese na předčasném ukončení zasedání. (3) Záležitost, která nebyla zařazena na pořad zasedání při jeho ohlášení, lze rozhodnout jen za účasti a se souhlasem všech členů spolku oprávněných o ní hlasovat. § 254 (1) Statutární orgán spolku zajistí vyhotovení zápisu ze zasedání do třiceti dnů od jejího ukončení. Není-li to možné, vyhotoví zápis ten, kdo zasedání předsedal nebo koho tím pověřila členská schůze. (2) Ze zápisu musí být patrné, kdo zasedání svolal a jak, kdy se konalo, kdo je zahájil, kdo mu předsedal, jaké případné další činovníky členská schůze zvolila, jaká usnesení přijala a kdy byl zápis vyhotoven. (3) Každý člen spolku může nahlížet do zápisů ze zasedání za podmínek určených stanovami. Neurčí-li stanovy jinak, lze toto právo vykonat v sídle spolku. § 255 Dílčí členské schůze Stanovy mohou určit, že se zasedání členské schůze bude konat formou dílčích členských schůzí, případně též, o kterých záležitostech tímto způsobem rozhodnout nelze. Připustí-li stanovy zasedání dílčích členských schůzí, určí 291

rovněž období, v němž se všechna zasedání musí konat. Pro schopnost usnášet se a pro přijímání usnesení se zúčastnění členové a odevzdané hlasy sčítají. § 256 Shromáždění delegátů (1) Stanovy mohou určit, že působnost členské schůze plní shromáždění delegátů. (2) Každý delegát musí být volen stejným počtem hlasů. Není-li to dobře možné, mohou stanovy určit pro volbu delegátů rozumnou odchylku. § 257 Náhradní zasedání členské schůze (1) Není-li členská schůze na svém zasedání schopna usnášet se, může statutární orgán nebo ten, kdo původní zasedání svolal, svolat novou pozvánkou ve lhůtě patnácti dnů od předchozího zasedání členskou schůzi na náhradní zasedání. Z pozvánky musí být zřejmé, že se jedná o náhradní zasedání členské schůze. Náhradní zasedání členské schůze se musí konat nejpozději do šesti týdnů ode dne, na který bylo zasedání členské schůze předtím svoláno. (2) Na náhradním zasedání může členská schůze jednat jen o záležitostech zařazených na pořad předchozího zasedání. Usnesení může přijmout za účasti libovolného počtu členů, ledaže stanovy určí něco jiného. (3) Rozhoduje-li členská schůze na zasedání dílčích členských schůzí nebo rozhoduje-li namísto ní shromáždění delegátů, postupuje se podle odstavců 1 a 2 obdobně. Neplatnost rozhodnutí orgánu spolku § 258 Každý člen spolku nebo ten, kdo na tom má zájem hodný právní ochrany, může navrhnout soudu, aby rozhodl o neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku pro jeho rozpor se zákonem nebo se stanovami, pokud se neplatnosti nelze dovolat u orgánů spolku. § 259 Právo dovolat se neplatnosti rozhodnutí zaniká do tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel o rozhodnutí dozvěděl nebo mohl dozvědět, nejpozději však do jednoho roku od přijetí rozhodnutí. § 260 (1) Soud neplatnost rozhodnutí nevysloví, došlo-li k porušení zákona nebo stanov, aniž to mělo závažné právní následky, a je-li v zájmu spolku hodném právní ochrany neplatnost rozhodnutí nevyslovit. (2) Soud neplatnost rozhodnutí nevysloví ani tehdy, bylo-li by tím podstatně zasaženo do práva třetí osoby nabytého v dobré víře. 292

§ 261 (1) Porušil-li spolek základní členské právo člena závažným způsobem, má člen právo na přiměřené zadostiučinění. (2) Namítne-li to spolek, soud právo na zadostiučinění členu spolku nepřizná, nebylo-li uplatněno a) v době stanovené pro podání návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí, nebo b) do tří měsíců ode dne právní moci rozhodnutí o zamítnutí návrhu, byl-li tento návrh zamítnut podle § 260. Kontrolní komise § 262 (1) Zřídí-li stanovy kontrolní komisi, vyžaduje se, aby měla alespoň tři členy. Neurčí-li stanovy jinak, volí a odvolává členy kontrolní komise členská schůze. Určí-li stanovy, že členy kontrolní komise jmenuje nebo odvolává statutární orgán, nepřihlíží se k tomu. (2) Neurčí-li stanovy další omezení, není členství v kontrolní komisi slučitelné s členstvím ve statutárním orgánu spolku ani s funkcí likvidátora. § 263 Kontrolní komise dohlíží, jsou-li záležitosti spolku řádně vedeny a vykonává-li spolek činnost v souladu se stanovami a právními předpisy, nesvěří-li jí stanovy další působnost. Zjistí-li kontrolní komise nedostatky, upozorní na ně statutární orgán, jakož i další orgány určené stanovami. § 264 V rozsahu působnosti kontrolní komise může její pověřený člen nahlížet do dokladů spolku a požadovat od členů dalších orgánů spolku nebo od jeho zaměstnanců vysvětlení k jednotlivým záležitostem. Rozhodčí komise § 265 Je-li zřízena rozhodčí komise, rozhoduje sporné záležitosti náležející do spolkové samosprávy v rozsahu určeném stanovami; neurčí-li stanovy působnost rozhodčí komise, rozhoduje spory mezi členem a spolkem o placení členských příspěvků a přezkoumává rozhodnutí o vyloučení člena ze spolku. § 266 (1) Neurčí-li stanovy jinak, má rozhodčí komise tři členy, které volí a odvolává členská schůze nebo shromáždění členů spolku. (2) Členem rozhodčí komise může být jen bezúhonná zletilá a plně svéprávná osoba, která ve spolku nepůsobí jako člen statutárního orgánu nebo kontrolní komise. Nenavrhl-li nikdo vyslovení neplatnosti volby člena rozhodčí komise pro

293

nedostatek bezúhonnosti, platí s výhradou změny okolností, že byla zvolena bezúhonná osoba. (3) Z činnosti rozhodčí komise je vyloučen její člen, jemuž okolnosti případu brání nebo by mohly bránit rozhodovat nepodjatě. § 267 Řízení před rozhodčí komisí upravuje jiný právní předpis. § 268 Zrušení spolku (1) Soud zruší spolek s likvidací na návrh osoby, která na tom má oprávněný zájem, nebo i bez návrhu v případě, že spolek, ač byl na to soudem upozorněn, a) vyvíjí činnost zakázanou v § 145, b) vyvíjí činnost v rozporu s § 217, c) nutí třetí osoby k členství ve spolku, k účasti na jeho činnosti nebo k jeho podpoře, nebo d) brání členům ze spolku vystoupit. (2) Ustanovení § 172 není dotčeno. Likvidace spolku § 269 (1) Při zrušení spolku s likvidací sestaví likvidátor soupis jmění a zpřístupní jej v sídle spolku všem členům. (2) Likvidátor vydá proti úhradě nákladů soupis jmění každému členu, který o to požádá. § 270 (1) Nelze-li povolat likvidátora jinak, jmenuje soud likvidátorem i bez jeho souhlasu některého z členů statutárního orgánu. Není-li to možné, jmenuje soud likvidátorem i bez jeho souhlasu některého člena spolku. (2) Likvidátor jmenovaný podle odstavce 1 nemůže z funkce odstoupit, může však navrhnout soudu, aby jej z funkce zprostil, prokáže-li, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby funkci vykonával. § 271 Likvidátor zpeněží likvidační podstatu pouze v tom rozsahu, v jakém to je pro splnění dluhů spolku nezbytné. § 272 (1) Likvidátor naloží s likvidačním zůstatkem podle stanov. Určí-li stanovy spolku se statusem veřejné prospěšnosti, že má být likvidační zůstatek použit k jiným než veřejně prospěšným cílům, nepřihlíží se k tomu. (2) Nelze-li s likvidačním zůstatkem naložit podle stanov, nabídne likvidátor likvidační zůstatek spolku s účelem obdobným. Není-li to možné, nabídne 294

likvidátor likvidační zůstatek obci, na jejímž území má spolek sídlo. Nepřijme-li obec nabídku do dvou měsíců, nabývá likvidační zůstatek kraj, na jehož území má spolek sídlo. Získá-li likvidační zůstatek obec nebo kraj, použije jej jen k veřejně prospěšnému cíli. § 273 Obdržel-li spolek účelově vázané plnění z veřejného rozpočtu, ustanovení § 272 se nepoužije a likvidátor naloží s příslušnou částí likvidačního zůstatku podle rozhodnutí příslušného orgánu. Fúze spolků § 274 Zúčastněné spolky uzavírají smlouvu o fúzi jako smlouvu o sloučení spolků, nebo jako smlouvu o splynutí spolků. § 275 Smlouva o fúzi obsahuje alespoň údaje o názvu, sídle a identifikující údaj každého ze zúčastněných spolků s uvedením, který spolek je zanikající a který nástupnický, a rozhodný den. § 276 (1) Smlouva o splynutí spolků obsahuje i ujednání o stanovách nástupnického spolku. (2) Dojde-li při sloučení ke změně stanov nástupnického spolku, obsahuje smlouva o sloučení také ujednání o této změně. § 277 (1) Společně s návrhem smlouvy o fúzi vyhotoví členové statutárních orgánů zúčastněných spolků i zprávu vysvětlující hospodářské i právní důvody a důsledky fúze. Zprávu lze vyhotovit i jako společnou pro všechny zúčastněné spolky. (2) Zpráva vysvětlující hospodářské i právní důvody a důsledky fúze nemusí být vyhotovena, jsou-li všichni členové zúčastněného spolku členy jeho statutárního nebo kontrolního orgánu nebo souhlasí-li s tím všichni členové zúčastněného spolku. § 278 Zasedání členské schůze, kterému bude návrh smlouvy o fúzi předložen ke schválení, musí ten, kdo je svolává, ohlásit nejméně třicet dnů před jeho konáním. V této lhůtě musí být zpřístupněny všem členům a) návrh smlouvy o fúzi, b) stanovy nástupnického spolku, c) výkaz majetku a závazků všech zúčastněných spolků ne starší než šest měsíců a 295

d) zpráva vysvětlující hospodářské i právní důvody a důsledky fúze, je-li její vyhotovení nutné. § 279 (1) Zúčastněné spolky zveřejní nejméně třicet dnů před zasedáním členské schůze společné oznámení, v němž uvedou, jakých spolků se fúze týká a jaký spolek se stane nástupnickým spolkem. (2) Není-li spolek příjemcem plnění z veřejného rozpočtu, má-li zanedbatelný počet věřitelů a je-li celková výše dluhů zanedbatelná, postačí, pokud doručí oznámení známým věřitelům. § 280 Přihlásí-li věřitel zúčastněného spolku pohledávku do šesti měsíců ode dne, kdy se zápis fúze stal vůči němu účinným, má právo na dostatečnou jistotu, zhorší-li se dobytnost pohledávky. Prokáže-li věřitel, že se v důsledku fúze dobytnost pohledávky zhorší podstatným způsobem, má právo na dostatečnou jistotu ještě před zápisem fúze do veřejného rejstříku. § 281 (1) Návrh smlouvy o fúzi schvalují členské schůze zúčastněných spolků. Členská schůze může návrh smlouvy o fúzi jen schválit, nebo odmítnout. (2) Zasedání členských schůzí zúčastněných spolků může být svoláno i jako společné. Tehdy členské schůze zúčastněných spolků hlasují o návrhu smlouvy o fúzi odděleně. Pokud se však po schválení návrhu smlouvy o fúzi volí členové orgánů nástupnického spolku, mohou členské schůze zúčastněných spolků rozhodnout, že budou o těchto členech hlasovat společně. § 282 Ten, kdo za zúčastněný spolek návrh smlouvy o fúzi podepisuje, připojí k podpisu kromě dalších náležitostí také údaj, že návrh smlouvy schválila členská schůze spolku a kdy se tak stalo. Smlouva o fúzi je přijata usnesením členské schůze posledního ze zúčastněných spolků o schválení návrhu smlouvy o fúzi a jejím podpisem za tento spolek. § 283 Návrh na vyslovení neplatnosti smlouvy o fúzi lze podat jen společně s návrhem na neplatnost usnesení členské schůze schvalujícího tuto smlouvu. Právo domáhat se neplatnosti má jen zúčastněný spolek nebo osoba oprávněná podat návrh na vyslovení neplatnosti členské schůze. § 284 (1) Návrh na zápis fúze do veřejného rejstříku podávají společně všechny zúčastněné spolky. Jedná-li se o fúzi splynutím, podepíší návrh také členové statutárního orgánu nástupnického spolku. 296

(2) Na základě návrhu provede příslušný orgán zápis fúze tak, že k témuž dni vymaže ve veřejném rejstříku zanikající spolky, poznamená, kdo je jejich právní nástupce, a při fúzi a) sloučením poznamená u nástupnického spolku den účinnosti sloučení a názvy, adresy sídla a identifikující údaje spolků, které se s nástupnickým spolkem sloučily, a případné další změny u nástupnického spolku, pokud v důsledku fúze nastaly, b) splynutím provede zápis nástupnického spolku a poznamená u něho názvy, adresy sídla a identifikující údaje spolků, které jsou jeho právní předchůdci. § 285 Po zápisu fúze do veřejného rejstříku nelze smlouvu o fúzi změnit nebo zrušit. § 286 Zápisem fúze nabývají členové zanikajícího spolku členství v nástupnickém spolku. § 287 (1) Nepodají-li zúčastněné spolky návrh na zápis fúze do šesti měsíců ode dne, kdy byla smlouva o fúzi uzavřena, může ten ze zúčastněných spolků, který byl připraven návrh podat, od smlouvy o fúzi odstoupit. Odstoupí-li od smlouvy i jen jedna strana, zaniká tím závazek všech stran založený smlouvou. (2) Nepodají-li zúčastněné spolky návrh na zápis fúze do jednoho roku ode dne, kdy byla smlouva o fúzi uzavřena, platí, že od smlouvy odstoupily všechny zúčastněné spolky. (3) Společně a nerozdílně se spolkem, který způsobil, že návrh na zápis fúze nebyl podán včas, nahradí ostatním spolkům škodu z toho vzniklou členové jeho statutárního orgánu vyjma těch, kteří prokáží, že vyvinuli dostatečné úsilí, aby návrh byl podán včas. Rozdělení spolku § 288 (1) Při rozdělení sloučením uzavírají zúčastněné spolky smlouvu o rozdělení. (2) Smlouva o rozdělení obsahuje alespoň a) údaje o názvu, sídle a identifikující údaj zúčastněných spolků s uvedením, který spolek je zanikající a které jsou nástupnické, b) určení, jaký majetek a dluhy zanikajícího spolku přejímají nástupnické spolky, c) určení, kteří zaměstnanci zanikajícího spolku se stávají zaměstnanci jednotlivých nástupnických spolků, d) rozhodný den. (3) Dochází-li v důsledku rozdělení sloučením ke změně stanov některého z nástupnických spolků, obsahuje smlouva o rozdělení také dohodu o této změně. 297

(4) Nestanoví-li smlouva o rozdělení jinak, nabývá každý člen zanikajícího spolku ke dni účinnosti rozdělení členství ve všech nástupnických spolcích. § 289 (1) Při rozdělení se založením nových spolků vyhotoví rozdělovaný spolek projekt rozdělení. (2) Projekt obsahuje alespoň a) údaje o názvu, sídle a identifikující údaj zúčastněných spolků s uvedením, který spolek je zanikající a které jsou nástupnické, b) určení, jaký majetek a dluhy zanikajícího spolku přejímají nástupnické spolky, c) určení, kteří zaměstnanci zanikajícího spolku se stávají zaměstnanci jednotlivých nástupnických spolků, d) návrh stanov nástupnických spolků, e) rozhodný den. (3) Nestanoví-li projekt rozdělení jinak, nabývá každý člen zanikajícího spolku ke dni účinnosti rozdělení členství ve všech nástupnických spolcích. § 290 (1) Není-li ze smlouvy o rozdělení nebo z projektu rozdělení zřejmé, jaký majetek přechází z rozdělovaného spolku na nástupnické spolky, platí, že nástupnické spolky jsou spoluvlastníky takového majetku. (2) Není-li ze smlouvy o rozdělení nebo z projektu rozdělení zřejmé, jaké dluhy přecházejí z rozdělovaného spolku na nástupnické spolky, platí, že nástupnické spolky jsou z těchto dluhů zavázány společně a nerozdílně. § 291 (1) Při rozdělení sloučením se ustanovení o fúzi použijí obdobně. (2) Při rozdělení se založením nových spolků vyhotoví statutární orgán rozdělovaného spolku společně s projektem rozdělení i zprávu vysvětlující hospodářské i právní důvody a důsledky rozdělení. Zpráva nemusí být vyhotovena, jsou-li všichni členové spolku členy jeho statutárního orgánu, anebo souhlasí-li s tím všichni členové spolku. § 292 (1) Zasedání členské schůze, kterému bude předložena smlouva o rozdělení nebo projekt rozdělení ke schválení, musí ten, kdo je svolává, ohlásit nejméně třicet dnů před jeho konáním. (2) Ve lhůtě uvedené v odstavci 1 spolek zpřístupní ve svém sídle všem členům zprávu statutárního orgánu vysvětlující hospodářské i právní důvody a důsledky rozdělení, je-li její vyhotovení nutné. Zpráva musí obsahovat,

298

a) jedná-li se o rozdělení sloučením, návrh smlouvy o rozdělení, stanovy nástupnického spolku a výkaz majetku a závazků všech zúčastněných spolků ne starší než šest měsíců, nebo b) jedná-li se o rozdělení se založením nových spolků, projekt rozdělení, výkaz majetku a závazků rozdělovaného spolku, jakož i zahajovací rozvahy a návrh stanov nástupnických spolků. § 293 (1) Nejméně třicet dnů před zasedáním členské schůze zveřejní rozdělovaný spolek oznámení, v němž uvede, jakého spolku se rozdělení týká a které spolky se stanou jeho spolky nástupnickými. V oznámení rozdělovaný spolek též upozorní věřitele na jejich právo podle § 301. (2) Není-li spolek příjemcem plnění z veřejného rozpočtu, má-li zanedbatelný počet věřitelů a je-li celková výše dluhu zanedbatelná, postačí, pokud doručí oznámení známým věřitelům. § 294 (1) Smlouvu o rozdělení schvalují členské schůze zúčastněných spolků. Ustanovení § 282 se použije obdobně. (2) Projekt rozdělení schvaluje členská schůze rozdělovaného spolku. (3) Členská schůze může smlouvu o rozdělení nebo projekt rozdělení jen schválit, nebo odmítnout. § 295 (1) Rozdělovaný spolek podá návrh na zápis rozdělení do veřejného rejstříku. Jedná-li se o rozdělení sloučením, podají společný návrh spolek rozdělovaný i nástupnický. (2) Na základě návrhu provede příslušný orgán zápis rozdělení tak, že k témuž dni vymaže ve veřejném rejstříku zanikající spolek, poznamená, kdo je jeho právní nástupce, a při rozdělení a) sloučením poznamená u nástupnického spolku den účinnosti rozdělení sloučením a název, adresu sídla a identifikující údaj spolku, který se s nástupnickým spolkem sloučil a případné další změny u nástupnického spolku, pokud v důsledku rozdělení nastaly, b) se založením nových spolků provede zápis nástupnických spolků a poznamená u něho název, adresu sídla a identifikující údaj spolku, který je jeho právním předchůdcem. § 296 Po zápisu rozdělení do veřejného rejstříku nelze smlouvu o rozdělení ani projekt rozdělení změnit nebo zrušit. § 297 299

(1) Nepodají-li při rozdělení sloučením zúčastněné spolky návrh na zápis rozdělení do šesti měsíců ode dne, kdy byla smlouva o rozdělení uzavřena, může ten ze zúčastněných spolků, který byl připraven návrh podat, od smlouvy o rozdělení odstoupit. Odstoupí-li od smlouvy i jen jedna strana, zanikají tím závazky všech stran založené smlouvou. (2) Nepodají-li při rozdělení sloučením zúčastněné spolky návrh na zápis rozdělení do jednoho roku ode dne, kdy byla smlouva o rozdělení uzavřena, platí, že od smlouvy odstoupily všechny zúčastněné spolky. (3) Společně a nerozdílně se spolkem, který způsobil, že návrh na zápis rozdělení nebyl podán včas, nahradí ostatním spolkům škodu z toho vzniklou členové jeho statutárního orgánu vyjma těch, kteří prokáží, že vyvinuli dostatečné úsilí, aby návrh byl podán včas. § 298 Nepodá-li rozdělovaný spolek při rozdělení se založením nových spolků návrh na zápis rozdělení do jednoho roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí o rozdělení přijato, ruší se marným uplynutím lhůty rozhodnutí o rozdělení. § 299 (1) Každý z nástupnických spolků ručí společně s ostatními nástupnickými spolky za dluhy přešlé z rozdělovaného spolku na další nástupnický spolek. (2) Dá-li si rozdělovaný spolek ocenit své jmění posudkem znalce ustanoveného mu soudem podle jiného zákona, a to včetně odděleného ocenění jmění přecházejícího na jednotlivé nástupnické spolky, a splní povinnost zveřejnění podle § 269, ručí každý nástupnický spolek za dluhy podle odstavce 1 jen do výše čistého jmění nabytého rozdělením. (3) Právo z ručení podle odstavců 1 a 2 nemohou uplatnit věřitelé, jimž se dostalo jistoty podle § 300. § 300 Přihlásí-li věřitel zúčastněného spolku pohledávku do šesti měsíců ode dne, kdy se zápis rozdělení stal vůči němu účinným, má právo na dostatečnou jistotu, pokud prokáže, že se dobytnost pohledávky zhorší. Prokáže-li věřitel, že se v důsledku rozdělení dobytnost pohledávky podstatným způsobem zhorší, má právo na dostatečnou jistotu ještě před zápisem rozdělení do veřejného rejstříku. § 301 (1) Každý, jehož právní zájmy jsou rozdělením dotčeny, má právo, aby mu kterýkoli ze zúčastněných spolků sdělil do jednoho měsíce od doručení žádosti, jaké jmění přechází rozdělením na jednotlivé nástupnické spolky. (2) Nedostane-li se dlužníku zaniklého spolku sdělení, kdo je po rozdělení spolku jeho věřitelem, může plnit kterémukoli z nástupnických spolků. Nedostane-li se 300

věřiteli zaniklého spolku sdělení, kdo je po rozdělení spolku jeho dlužníkem, může požadovat plnění od kteréhokoli z nástupnických spolků. § 302 Určí-li stanovy, že o fúzi nebo rozdělení spolku rozhoduje jiný orgán než členská schůze, použijí se z ustanovení o fúzi nebo rozdělení spolku na rozhodování takového orgánu přiměřeně ustanovení o členské schůzi.

12.4. Zákon o ochraně olympijských symbolů Zákon č. 60 ze dne 24. února 2000 o ochraně olympijských symbolik V zájmu posílení myšlenky a ducha olympijského hnutí jako prostředku mírového dorozumění a spolupráce mezi národy, úlohy mezinárodních a národních olympijských výborů jakožto řídících orgánů tohoto hnutí a k zabezpečení závazků z toho vyplývajících usnesl se Parlament na tomto zákoně České republiky: § 1 Předmět úpravy Tento zákon upravuje některá práva a povinnosti v souvislosti s užíváním olympijských symbolik a ochranou před jeho zneužitím; tím nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů.1) § 2 Olympijská symbolika (1) Olympijská symbolika jsou a) olympijský symbol, b) olympijská vlajka, c) olympijské heslo, d) olympijský oheň, e) olympijská pochodeň, f) olympijská hymna, g) olympijské emblémy, h) výrazy"olympijský" a "olympiáda", (dále jen "olympijská symbolika"). (2) Olympijská symbolika jsou registrována podle platných právních předpisů a mezinárodních dohod na ochranu průmyslového a duševního vlastnictví, jimiž je Česká republika vázána.2) § 3 Užívání olympijských symbolik (1) Jakékoliv užívání olympijských symbolik pro obchodní, reklamní nebo jiné obdobné účely je možné pouze na základě předchozího písemného zmocnění; tím nejsou dotčena ustanovení části třetí zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů. Písemné zmocnění může udělit oprávněné osobě Český olympijský výbor.

301

(2) Zákaz užívání podle předchozího odstavce se rovněž vztahuje na jakékoliv označení, které tvoří nebo obsahuje olympijská symbolika nebo jejich část. § 4 Řešení sporů Spory týkající se práv a povinností upravených tímto zákonem rozhoduje příslušný soud.3) Český olympijský výbor nebo oprávněná osoba se může rovněž domáhat náhrady škody, která byla způsobena neoprávněným užitím olympijských symbolik. § 5 Český olympijský výbor (1) Český olympijský výbor řídí a organizuje olympijské hnutí v rámci České republiky. (2) Český olympijský výbor je sdružením podle zvláštních předpisů.4) § 6 Symboly Českého olympijského výboru (1) Symboly Českého olympijského výboru jsou zejména emblém a vlajka Českého olympijského výboru. Český olympijský výbor může vytvářet i další odvozené olympijské symboly. (2) Symboly Českého olympijského výboru jsou zapsány jako ochranné známky do příslušného rejstříku podle zvláštního zákona.1) (3) Pro užívání a ochranu symbolů Českého olympijského výboru platí ustanovení § 3 a 4 tohoto zákona obdobně. § 7 Účinnost Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. května 2000. Klaus v. r., Havel v. r., Zeman v. r.

12.5. Zákon č. 373/2011 Sb., § 51 posuzování zdravotní způsobilosti (výtah ze zákona č.373/2011 Sb., jehož účinnost nastala dnem 1. 4. 2012) Společná ustanovení pro posudkovou péči a lékařské posudky § 51 Posuzování zdravotní způsobilosti ke vzdělávání, k tělesné výchově a sportu (1) Zdravotní způsobilost ke vzdělávání posuzuje a lékařský posudek o zdravotní způsobilosti vydává registrující poskytovatel. Posuzujícím lékařem je lékař se způsobilostí v oboru praktický lékař pro děti a dorost nebo v oboru všeobecné praktické lékařství, pokud tento zákon nebo jiný právní předpis nestanoví jinak. (2) Jestliže se praktické vyučování nebo praktická příprava uskutečňuje a) na pracovištích právnických nebo fyzických osob, vydává lékařský posudek o zdravotní způsobilosti osoby připravující se na povolání před jejím zařazením na praktické vyučování nebo praktickou přípravu a v jejich průběhu poskytovatel pracovnělékařských služeb této osoby,

302

b) pouze ve škole nebo školském zařízení, vydává lékařský posudek o zdravotní způsobilosti osoby připravující se na povolání před jejím zařazením na praktické vyučování a v jeho průběhu poskytovatel pracovnělékařských služeb školy, c) na pracovištích osob uvedených v písmenu a) a ve škole nebo školském zařízení, vydává lékařský posudek o zdravotní způsobilosti osoby připravující se na povolání před jejím zařazením na praktické vyučování nebo praktickou přípravu a v jeho průběhu poskytovatel pracovnělékařských služeb osob uvedených v písmenu a). (3) Zdravotní způsobilost k a) tělesné výchově v rámci vzdělávacích programů a uvolnění z vyučování v předmětu tělesná výchova a ke sportu pro všechn posuzuje a lékařský posudek vydává registrující poskytovatel, b) výkonnostnímu sportu v organizovaných sportovních soutěžích posuzuje a lékařský posudek vydává registrující poskytovatel nebo poskytovatel v oboru tělovýchovné lékařství, c) vrcholovému sportu, ke sportovní reprezentaci státu a její přípravě posuzuje a lékařský posudek vydává poskytovatel v oboru tělovýchovné lékařství; vrcholovým sportem pro účely tohoto zákona se rozumí oblast sportu, která zahrnuje státní sportovní reprezentaci a přípravu talentovaných sportovců k této reprezentaci, kterými jsou členové resortních sportovních center nebo sportovních center mládeže a obdobných zařízení pro přípravu sportovců, d) vzdělávání ve školách se zaměřením na sport a tělesnou výchovu a v průběhu výuky posuzuje a lékařský posudek vydává poskytovatel v oboru tělovýchovné lékařství. (4) Právnická osoba vykonávající činnost školy nebo školského zařízení, kde se uskutečňuje vzdělávání, jehož součástí je praktické vyučování nebo praktická příprava, hradí posuzování zdravotní způsobilosti žáků střední školy nebo studentů vyšší odborné školy, včetně lékařských prohlídek. § 52 Prováděcí právní předpis stanoví a) postupy při zajišťování lékařských prohlídek, druhy, četnost a obsah lékařských prohlídek nezbytných pro zjištění zdravotního stavu posuzované osoby a posuzování zdravotní způsobilosti včetně rozsahu odborných vyšetření, b) seznam nemocí, stavů nebo vad, které vylučují nebo omezují zdravotní způsobilost k vzdělávání nebo v průběhu vzdělávání, ke sportu, tělesné výchově nebo jiné činnosti, c) náležitosti lékařského posudku ve vztahu k posuzované činnosti.

303

12.6. Metodický pokyn MŠMT k zajištění ochrany zdraví na školách Poznámka: Tento MP není nijak závazný pro nositele soukromě organizovaného sportu (tedy kluby a svazy) může však být pro ně inspirací pro určení vlastních pravidel zdravotní prevence pro jimi organizovaný sport a pro všechny věkové kategorie, nejen pro děti a mládež. Z obsáhlého materiálu jsou uvedeny články vztahující se ke sportu. Metodický pokyn 37 014/2005-25 k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí, žáků a studentů ve školách a školských zařízeních zřizovaných Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy Úvodní ustanovení Pro bezpečnost a ochranu zdraví při výchově a vzdělávání dětí, žáků a studentů ve školách a školských zařízeních má výkon dozoru1) nad činností dětí, žáků a studentů mimořádný význam. Konkrétní úkoly a podrobnosti v péči o bezpečnost a ochranu zdraví a v jejich rámci i úkoly dohledu nad dětmi, žáky a studenty škol a školských zařízení stanoví pro jednotlivé typy škol a školských zařízení obecně platné právní předpisy. Cílem metodického pokynu je zdůraznit klíčová ustanovení těchto předpisů a doporučit způsob postupu při zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při výchově a vzdělávání dětí, žáků a studentů (dále jen "žák") ve školách a školských zařízeních. Čl.1 Předmět a rozsah úpravy (1) Tento metodický pokyn stanoví postupy vedoucí k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví žáků ve školách a školských zařízeních (dále jen "škola"). (2) Tento metodický pokyn je určen pro právnické osoby vykonávající činnost škol zřizovaných Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Podpůrně jej mohou užívat i ostatní školy zapsané do školského rejstříku a poskytovatelé služeb souvisejících se vzděláváním a výchovou. Čl.13 Tělesná výchova Při výuce tělesné výchovy dodržuje škola platné rámcové vzdělávací programy a didaktické zásady. Bezpečnost žáků při tělesné výchově zajišťuje pedagogický pracovník po celou dobu vyučování. Ve výjimečných případech pedagogický pracovník výuku dočasně přeruší a zajistí dozor zletilou osobou, která je plně způsobilá k právním úkonům a v pracovněprávním vztahu ke škole. Vydává jasné, přesné a žákům srozumitelné povely a pokyny, kontroluje bezpečnost a funkčnost tělocvičného nářadí a náčiní před zahájením výuky. Přihlíží zejména k fyzické 304

vyspělosti žáků, k jejich věku a předchozím zkušenostem. Při pohybových činnostech v přírodních podmínkách je třeba volit terén a překážky úměrné věku, klimatickým podmínkám, rozumovému a fyzickému vývoji s přihlédnutím ke kvalitě výzbroje a výstroje žáků. K zařazení sportovních odvětví, která nejsou podrobně rozvedeny ve školských vzdělávacích programech, musí mít pedagogický pracovník povolení ředitele školy a dodržovat bezpečnostní pravidla i metodické postupy pro danou věkovou kategorii platné v oblasti školního nebo svazového sportu. Čl.14 Výuka plavání (1) Výuka plavání se uskutečňuje v zařízeních k tomu určených. Ředitel školy musí ověřit dodržování hygienických podmínek ze strany zařízení určeného pro výuku plavání, odbornou úroveň poskytované výuky, podmínky pro zajištění bezpečnosti a ochrany žáků. Při plavecké výuce se třída na základní škole dělí na skupiny, každou skupinu vede jeden vyučující. Nejvyšší počet žáků - plavců ve skupině je 15, žáků - neplavců 10. Pro žáky škol a tříd samostatně určených pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami se počet řídí zvláštním předpisem.30) Pedagogický pracovník má přehled o celém prostoru výuky a všech žácích, kteří se výuky účastní. Pedagogický pracovník pravidelně provádí v průběhu výuky překontrolování počtu žáků. Totéž se provádí při jejím zakončení. (2) Vyučující pedagogický pracovník věnuje zvláštní péči neplavcům. Jejich výcvik se provádí podle možnosti odděleně v bazénu s odpovídající hloubkou vody. (3) Odpovědnost za bezpečnost žáků při výuce plavání, která je realizována mimo školu, nesou pedagogičtí pracovníci, kteří žáky na výuku plavání doprovázejí. (4) Za bezpečnost žáků při plavecké výuce ve školách, do doby jejich předání pedagogickým pracovníkům, jež vedou výuku, odpovídají pedagogičtí pracovníci, kteří žáky na plaveckou výuku doprovázejí. Doprovázející pedagogický pracovník je přítomen po celou dobu výuky. V dohodách uzavíraných o využívání cizích zařízení k plavecké výuce je nutno upravit ve smyslu těchto zásad podrobně povinnosti zaměstnanců zúčastněných stran, týkající se jejich odpovědnosti za bezpečnost žáků. (5) Pokud v celém průběhu výuky nemůže být zachován náležitý přehled o všech jeho žácích (účastnících), pedagogický pracovník plaveckou výuku přeruší. Čl.15 Lyžařský výcvik (1) Lyžařský výcvik je veden pedagogickými pracovníky, kteří odpovídají za činnost instruktorů. Jejich kvalifikaci si ověří ředitel školy. Práci instruktorů řídí vedoucí kurzu určený ředitelem školy, který též schvaluje plán výcviku. Vedoucí kurzu před odjezdem na lyžařský výcvik upozorní na nutnost seřízení bezpečnostního vázání 305

lyží. Žáci prokáží seřízení bezpečnostního vázání lyží potvrzením servisu, popř. čestným prohlášením zákonných zástupců nebo svým v případě zletilých žáků. (2) Za řádnou organizační přípravu kurzu odpovídá jeho vedoucí. Zajišťuje vhodný objekt, dopravu, poučení žáků o předpisech a pokynech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví žáků. Při realizaci kurzu řídí činnost jednotlivých pracovníků, dbá na dodržování stanoveného programu praktické i teoretické části kurzu. (3) Doporučuje se, aby zákonní zástupci nezletilého žáka a zletilí žáci předložili před odjezdem prohlášení o tom, že je žák zdravý a ve stavu schopném absolvovat lyžařský výcvik. (4) Před odjezdem na kurz se doporučuje sjednat pojistnou smlouvu s pojišťovnou. (Jednorázové úrazové připojištění žáků, pojištění z odpovědnosti za škodu vzniklou při výkonu povolání.) (5) Účastníci kurzu jsou povinni dodržovat předpisy a pokyny vedoucí k zajištění bezpečnosti a ochraně zdraví, včetně pravidel bezpečného pohybu na sjezdových a běžeckých tratích. U žáků se při lyžařském výcviku na základě zhodnocení rizik doporučuje používání lyžařských ochranných přileb. (6) Žáci jsou rozděleni do družstev podle své výkonnosti a zdravotního stavu. Při rozřazení do družstev se nevyžaduje od úplných začátečníků předvedení výkonu, který by byl nad jejich síly, ale zařadí se přímo do družstva. Tato hlediska jsou dodržována i v průběhu výcviku, při výběru místa výcviku, zvláště též na sjezdových tratích a za ztížených podmínek, na zledovatělém povrchu, za snížené viditelnosti a podobně. Družstvo má nejvýše 15 členů, u žáků se zdravotním postižením se počet snižuje vzhledem k charakteru postižení žáků a dalším okolnostem. (7) Péči o zdraví účastníků je povinen zajistit vedoucí kurzu nebo instruktor, který má pro tuto práci potřebné předpoklady, znalosti a případně i kvalifikaci. Účastní-li se kurzu více než 30 žáků do 15 let, je potřebné ustanovit zdravotníka; podrobnosti upravuje zvláštní předpis. (8) Zpravidla třetí den lyžařského kurzu se doporučuje z hlediska zdravotního zařadit odpočinkový půlden s aktivním programem a bez lyžařského nebo snowboardového výcviku. (9) Lanovky a vleky se požívají jen pro organizovaný výcvik po řádném poučení o všech pravidlech a bezpečnostních předpisech o jízdě na vlecích a lanovkách. Během pobytu na horách je nutné dodržovat pokyny Horské služby a respektovat výstražné značky. Za nepříznivých podmínek (hustá mlha, sněhová bouře, teplota pod mínus 12 st. C apod.) se výcvik a horské výlety omezují, popřípadě nekonají. (10) Výcvik se provádí v terénu, který odpovídá lyžařské vyspělosti členů družstva. Zvýšená pozornost se věnuje výběru terénu pro začínající lyžaře, zvláště s bezpečným dojezdem. 306

(11) Při výletu jedou žáci ve skupině v pravidelných odstupech, které se při snížené viditelnosti zkracují až na dotek. Skupina se řídí pokyny vedoucího přesunu (určuje vedoucí kurzu), který jede v čele. V závěru jede vždy zkušený lyžař. V průběhu akce se pravidelně provádí překontrolování počtu účastníků. Totéž se provádí při jejím zakončení. O trase a časovém plánu výletu musí být informován vedoucí kurzu a odpovědný zástupce ubytovacího zařízení. (12) Uvedené zásady se dodržují přiměřeně i při lyžařském výcviku konaném v hodinách tělesné výchovy v místě nebo blízkosti školy. (13) Do programu lyžařského kurzu je možno zařadit i výcvik na snowboardu, pokud jsou zároveň dodržována pravidla k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při jízdě na snowboardu. Při organizaci výcviku je nutno dbát na to, aby nedocházelo ke kolizi mezi účastníky obou výcviků. Čl.16 Sportovně turistické kurzy (1) Před zahájením kurzu jsou účastníci poučeni školou o vhodné výstroji. Při nástupu na kurz je provedena určeným pedagogickým pracovníkem její kontrola. Bez potřebného vybavení nemohou být žáci do kurzu přijati. Zákonní zástupci žáka a zletilý žák předloží před odjezdem prohlášení o tom, že je žák zdravý. Rovněž se doporučuje před zahájením kurzu sjednat pojistnou smlouvu s pojišťovnou. (Jednorázové úrazové připojištění žáků, pojištění pedagogických pracovníků z odpovědnosti za škodu vzniklou při výkonu povolání.) (2) Kurzy vedou pedagogičtí pracovníci, kteří odpovídají za činnost instruktorů. Jejich činnost řídí a kontroluje vedoucí kurzu. Zároveň kontrolují dodržování předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví. Žáci se dělí do družstev podle výkonnosti. Družstvo má nejvíce 15 žáků, pokud není zvláštními předpisy a tímto pokynem stanoven pro některé činnosti počet nižší. Družstvo žáků škol a tříd samostatně určených pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami tvoří polovina nejvyššího počtu žáků třídy stanoveného zvláštním předpisem. Počet pedagogických pracovníků nesmí být menší než počet družstev. Kurzy s počtem do 30 žáků musí doprovázet tři zletilé osoby, které jsou plně způsobilé k právním úkonům a v pracovněprávním vztahu ke škole, přičemž minimálně jedna osoba musí být pedagogickým pracovníkem. (3) Pedagogičtí pracovníci a instruktoři jsou povinni dbát na úroveň pohybové vyspělosti, předchozí výcvik, výkonnost a zdravotní stav žáků. Během kurzu (výletu) přihlížejí k aktuálnímu počasí, zařazují včas a v přiměřené míře přestávky pro odpočinek. O trase a časovém plánu kurzu (výletu) musí být informován vedoucí kurzu, popřípadě odpovědný zástupce ubytovacího zařízení. (4) Před zahájením cyklistického kurzu ověří vedoucí kurzu povinné vybavení, technický stav jízdních kol (včetně povinnosti mít ochrannou přilbu) a znalosti žáků 307

o pravidlech silničního provozu, bez jejichž znalosti se žáci nemohou kurzu zúčastnit. V silničním provozu má družstvo maximálně 10 cyklistů, za které odpovídá vedoucí družstva. Trasu přesunu volí vedoucí kurzu s ohledem na výkonnost a zdravotní stav žáků, na stav a frekvenci dopravy na komunikaci atd. Při přesunech v rámci cyklistického kurzu za dopravního provozu musí být na začátku a na konci skupiny zletilá osoba, která je plně způsobilá k právním úkonům a v pracovněprávním vztahu ke škole, přičemž minimálně jedna osoba musí být pedagogickým pracovníkem. (5) Před zahájením kurzu vodní turistiky zjistí vedoucí kurzu stupeň plavecké vyspělosti žáků. Vedoucí kurzu odpovídá za zhodnocení stavu sjízdnosti trasy. Pedagogický pracovník odpovídá nejvýše za pět kanoí (kajaků) nebo za dvě pramice (rafty). Při obtížnějších podmínkách vedoucí kurzu počet lodí na jednoho pedagoga sníží. Žáci jsou vybaveni při jízdě plovací vestou, při jízdě na divoké vodě nebo obtížně sjízdných propustech plovací vestou a přilbou. Pokud se v průběhu jízdy na divoké vodě podmínky zhorší nebo se zvýší riziko, vedoucí kurzu jízdu přeruší nebo sjíždění ukončí. (6) Při horské turistice je pedagogický pracovník povinen seznámit žáky s možným nebezpečím hrozícím v horách. Při horských túrách se musí důsledně respektovat momentální zdravotní stav žáků, aktuální podmínky (zejména povětrnostní), značení a pokyny Horské služby. Před začátkem túry pedagogický pracovník informuje vedoucího kurzu a odpovědného zástupce ubytovacího zařízení o směru, cíli túry a o předpokládaném čase návratu. Pedagogický pracovník hlásí těmto osobám, pokud to situace umožňuje, eventuální zdržení. Na horskou túru doprovázejí družstvo nebo skupinu žáků vždy nejméně dvě zletilé osoby, které jsou plně způsobilé k právním úkonům a v pracovně-právním vztahu ke škole, přičemž minimálně jedna osoba musí být pedagogickým pracovníkem. (7) Horolezecký výcvik, včetně základního kurzu, vede pedagogický pracovník, který odpovídá za činnost instruktora - člena Českého horolezeckého svazu při dodržení všech pravidel k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví stanovených horolezeckým svazem. Čl.17 Koupání Koupání se uskutečňuje pouze na vyhrazených místech, kde není koupání zakázáno.36) Pedagogický pracovník osobně předem ověří bezpečnost místa pro koupání, přesně vymezí prostor, kde se žáci mohou pohybovat (plavat) a učiní taková opatření, aby měl přehled o počtu koupajících se žáků ve skupině. Skupina na jednoho pedagogického pracovníka je maximálně 10 žáků. Pro žáky škol a tříd samostatně určených pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami se tento počet řídí zvláštním předpisem.37) Po skončení koupání skupiny žáků a v jeho průběhu pedagogický pracovník kontroluje počet žáků. 308

Čl.18 Bruslení (1) Při bruslení organizovaném školou odpovídá za bezpečnost žáků učitel tělesné výchovy nebo dohled konající pedagog, který posoudí kvalitu plochy a případně i mantinelů. V případě bruslení na přírodním ledě posoudí tloušťku ledu z hlediska nosnosti. (2) Žáci bruslící na kolečkových bruslích používají ochranné prostředky zmírňující následky pádů (na kolena, na lokty, rukavice, přilbu). Tento pokyn nabývá účinnosti dne 1. ledna 2006. JUDr. Petra Buzková, v. r. ministryně

12.7. Směrnice ministerstva zdravotnictví o péči a zdraví ve sportu Vzhledem k potřebnosti kompletace odborných norem pro odpovědnost ve sportu na straně jedné a k rozsáhlosti materiálu o zdravotnických předpisech na straně druhé, uvádí autor odkaz na oficiální stránky, kde je tato problematika kompletně ke stažení jako materiál MZd s účinností od 1. 4. 2012: www.mvcr.cz/soubor/mzd-2011-pdf.aspx

309

13.

Přílohy B – Vzory stanov, právních úkonů a podání

13.1. Návrh na registraci občanského družení u MV Ministerstvo vnitra ČR Úsek sdružování nám. Hrdinů 3 140 21 P r a h a

4

Věc : Návrh na registraci stanov občanského sdružení. Navrhujeme registraci tělovýchovné jednoty (sportovního klubu) celý název TJ (SK) se sídlem která byla ustavena na ustavující valné hromady Členové přípravného výboru TJ (SK) zmocňují p. k jednání jejich jménem. Za přípravný výbor : 1. Jméno a příjmení, bydliště, datum narození, podpis 2. Jméno a příjmení, bydliště, datum narození, podpis 3. Jméno a příjmení, bydliště, datum narození, podpis V místě dne 1. 1. 2000 P ř í l o h a: 2 x stanovy

13.2. Návrh stanov občanského sdružení Vzor stanov tělovýchovné jednoty / sportovního klubu I. Základní ustanovení 1. Tělovýchovná jednota / sportovní klub (nebo TJ/SK), (dále jen TJ/SK) je dobrovolným sdružením fyzických osob provozující tělovýchovu, sport, turistiku a osvětovou činnost (pro případ, že členy TJ/SK mohou být i samostatné právnické osoby je třeba výslovně uvést, že TJ/SK*

je sdružením fyzických a právnických

osob). 2. Sídlem TJ/SK je (přesná adresa tedy ulice, čp., město/obec, PSČ). II. Poslání a cíle 1. Základním posláním TJ/SK je : a) organizovat sportovní činnost v rámci zapojení do sportovních aktivit, vytvářet pro ně materiální a tréninkové podmínky, 310

b) vytvářet široké možnosti užívání svých sportovišť pro zájemce z řad veřejnosti, zejména pak mládeže, c) vytvářet ekonomickou základnu pro plnění svých cílů, a to zejména vlastní činností, d) budovat, provozovat a udržovat tělovýchovná a jiná zařízení, která vlastní nebo užívá, e) vést své členy a ostatní účastníky tělovýchovného procesu v TJ/SK k dodržování základních

etických,

estetických

a mravních

pravidel,

umožnit

jim

širokou

informovanost v oblasti tělesné kultury a kultury vůbec, f) hájit zájmy členů tělovýchovné jednoty (sportovního klubu), za tím účelem spolupracovat s orgány obce, s ostatními organizacemi (např. ČSTV, sportovními svazy apod.) i jednotlivci, g) dalšími formami své činnosti napomáhat rozvoji veřejného života, kultury, zdraví apod. v obci (městě), zejména formou veřejně prospěšných prací, organizační a osvětovou činností III. Orgány TJ/SK 1.

Orgány TJ/SK jsou :

a)

valná hromada,

b)

výkonný výbor,

c)

revizní komise.

2. Nejvyšším orgánem TJ/SK je valná hromada složená ze všech členů TJ/SK (jiná možná varianta zejména pro větší TJ/SK, v jejichž rámci působí oddíly či kluby: složená ze zástupců všech sdružených oddílů/klubů. Na valnou hromadu vysílá oddíl/klub delegáty podle zásady, že např. za každých 5 členů oddílu/klubu je vysílán 1 delegát. Schůze valné hromady se konají nejméně jednou za rok. Pokud o její svolání požádá 1/3 členů TJ/SK, popř. výkonný výbor nebo předseda, koná se nejpozději do 1 měsíce od doručení takového podnětu. 3. Valná hromada zejména : a)

rozhoduje o zániku a v tomto případě současně i o majetkovém vypořádání,

b)

rozhoduje o názvu, sídle a symbolice TJ/SK,

c)

rozhoduje o přijetí a změnách stanov TJ/SK,

d)

volí výkonný výbor a revizní komisi; funkční období je čtyřleté,

e)

rozhoduje o ustavení nového oddílu (odboru) 311

f)

rozhoduje o rozpuštění oddílu (odboru)

g)

schvaluje a projednává zprávu o hospodaření a majetku

h)

stanoví hlavní směry činnosti TJ/SK pro příští období,

i)

schvaluje a vydává organizační řád a další interní předpisy

4. Valná hromada je usnášeníschopná za přítomnosti nadpoloviční většiny všech delegátů s hlasem rozhodujícím. K platnosti usnesení valné hromady je zapotřebí souhlasu aspoň 3/5 většiny přítomných, pokud valná hromada nerozhodne jinak. V případě, že půl hodiny po plánovaném zahájení není přítomna nadpoloviční většina delegátů s hlasem rozhodujícím, je valná hromada usnášeníschopná v počtu přítomných (jiná možná varianta : koná se do čtrnácti dnů náhradní valná hromada, která má shodný program jednání a je usnášeníschopná

v jakémkoli počtu

přítomných. Valnou hromadu svolává předseda TJ/SK. 5. Výkonným orgánem valné hromady je výkonný výbor. Výkonný výbor zabezpečuje plnění úkolů TJ/SK v období mezi jednotlivými valnými hromadami. Rozhoduje ve všech věcech, pokud nejsou ve výlučné pravomoci valné hromady, přičemž valná hromada si může vyhradit rozhodnutí v dalších otázkách. 6. Výkonný výbor má počet členů stanovený zpravidla podle velikosti členské základy na každé valné hromadě. Vždy však má předsedu, tajemníka a hospodáře. Počet členů výkonného výboru musí být lichý. Předseda svolává výkonný výbor podle potřeby, nejméně však jednou za měsíc. 7. Výkonný výbor zejména : a) zabezpečuje plnění usnesení valné hromady, b) organizuje a řídí činnost TJ/SK, c) připravuje podklady pro valnou hromadu, d) dbá o hospodárné využívání a o údržbu majetku TJ/SK, e) spolupracuje se sportovními svazy, f) zajišťuje operativní spolupráci s místními orgány obcí a ostatními subjekty g) k zabezpečení činnosti TJ/SK vytváří profesionální aparát Výkonný výbor je schopen se usnášet, je-li přítomna nadpoloviční většina jeho členů. K platnosti usnesení výkonného výboru je zapotřebí souhlasu nadpoloviční většiny přítomných. 8. Revizní komise provádí revizi hospodaření výkonného výboru. Počet jejích členů a její statut schvaluje valná hromada. 312

IV. Společné zásady členství 1. Členem TJ/SK se může stát na základě své svobodné vůle každá fyzická osoba, která souhlasí s posláním TJ/SK. O přijetí za člena rozhoduje výkonný výbor, který stanoví podmínky

pro vstup členů, a to podle obecných zásad členství

schválených valnou hromadou. 2. Výši členských příspěvků stanoví výkonný výbor. 3. Registraci členů, otázku členských průkazů apod. upraví valná hromada svým interním předpisem. V. Práva a povinnosti členů 1. Základní práva řádných členů TJ/SK jsou: a) účastnit se dle svých zájmů sportovního a společenského života, b) účastnit se všech akcí, školení a seminářů c) uplatňovat své vlastní názory, návrhy i kritiku a to podle povahy d) účastnit se jednání orgánů TJ/SK e) volit a být volen od 18 – ti let věku do všech volených orgánů 2. Základní povinnosti řádného člena jsou: a) dodržovat stanovy a ostatní vnitřní předpisy a základní etické normy b) plnit usnesení a rozhodnutí orgánů c) šetřit, chránit a zvelebovat majetek d) řádně a včas platit příslušné příspěvky, jakož i jiné poplatky e) řádně plnit funkce a úkoly, jimiž byl člen pověřen. 3. Řádné členství zaniká: a) vystoupením člena, b) vyškrtnutím pro neplnění základních povinností, c) vyloučením pro závažné provinění, o vyloučení rozhoduje výkonný výbor, d) úmrtím člena či zánikem TJ/SK VII. Jednání jménem TJ/SK Jménem TJ/SK jedná předseda nebo tajemník. (Je nezbytné určit, jakým způsobem předseda a tajemník jednaní jménem sdružení, tj. zda se vyžaduje jejich samostatné nebo společné jednání jménem sdružení). Dále může za TJ/SK jednat člen výkonného výboru na základě pověření předsedou.

13.3. Návrh oznámení změny stanov občanského sdružení K problematice změny stanov občanských sdružení 313

LPO ČSTV upozorňuje, že v současné době je nutné zvýšit pozornost při provádění změny stanov občanských sdružení. Ministerstvo vnitra ČR, kterému je změna stanov předkládána, již totiž nehodnotí pouze provedené změny, ale zkoumá celé znění stanov s tím, že v řadě případů k němu má své připomínky a výhrady. Problematika byla s MV ČR konzultována s tím, že uvádíme nejčastější „nedostatky“, které je nutné ve stanovách upravit. K tomuto opatření je však třeba sáhnout pouze v případě, kdy sdružení zamýšlí provést i jinou změnu stanov. Tedy není nutné stanovy měnit jenom kvůli níže uvedenému. 1) jako sídlo sdružení je nutné uvést celou adresu, tj. ulice, čp., obec, PSČ; doporučuje se doplnit do stanov i přidělené IČ (z praktických důvodů) 2) je nutné dodržet zcela jednotnou terminologii v názvu sdružení všude tam, kde je ve stanovách uveden 3) pokud nejsou ve stanovách již uvedena, je nutné doplnit práva a povinnosti členů a jednoznačně určit právní postavení oddílů či odborů, pokud v rámci sdružení působí (použít lze úpravu ve vzorových stanovách TJ/SK) 4) zdroje příjmů sdružení ve většině případů uváděné jako „příjmy z vlastní hospodářské činnosti“ a „příjmy z tělovýchovné, kulturní a společenské činnosti“ je nutné přeformulovat (opět lze použít úpravu ve vzorových stanovách TJ/SK) Vzhledem k tomu, že se ani přes shora uvedené nelze zcela vyhnout skutečnosti, že MV ČR bude mít k předložené změně stanov další připomínky či výhrady, doporučujeme, aby valná hromada (konference), která bude změnu stanov schvalovat, pověřila výkonný výbor (nebo jiný výkonný orgán), aby tyto případné připomínky MV ČR do stanov zapracoval a takto upravené stanovy opětně MV ČR předložil. Pro odstranění vytčených závad je totiž stanovena zákonná lhůta 60 dnů a bylo by zbytečné a někdy i obtížné pouze k tomuto účelu svolávat další valnou hromadu. Navíc v případě, že závady nejsou ve stanovené lhůtě odstraněny, MV ČR sdružení rozpustí. Současně upozorňujeme, že došlo i ke změně ve vzorových stanovách TJ/SK, a to konkrétně v čl. II bod 1) písm. c) a v čl. VII. bod 1. Jedná se o zpřesnění zdrojů příjmů, které pocházejí z činnosti sdružení tak, aby bylo jednoznačné, že se nejedná o sdružení k výdělečné činnosti.

314

13.4. Návrh na ukončení činnosti občankého sdružení Ukončení činnosti TJ / SK U TJ/SK registrovaných u MV ČR podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, v platném znění, může dojít k zániku několika způsoby. Podle ustanovení §12 odst. 1 citovaného zákona sdružení zaniká dobrovolným rozpuštěním nebo sloučením s jiným sdružením popř. pravomocným rozhodnutím MV ČR o jeho rozpuštění. Pokud jde o dobrovolné ukončení činnosti, pak o zániku klubu rozhoduje k tomu kompetentní orgán. Pokud ve stanovách není tato kompetence výslovně uvedena, rozhoduje valná hromada, resp. nejvyšší orgán. Vzhledem k tomu, že jde o zásadní rozhodnutí, o konání valné hromady by měl být pořízen notářský zápis. Právní důsledky je třeba rozlišovat podle toho, zda k zániku TJ/SK dojde s právním nástupcem (sloučení) nebo bez právního nástupce (rozpuštění, rozhodnutí ministerstva). Pokud TJ/SK zanikne s právním nástupcem, pak veškerá práva a povinnosti přecházejí na tohoto nástupce (potřeba uvést v usnesení valné hromady). V případě zániku bez právního nástupce musí zejména dojít ve smyslu §13 zák.č.83/1990Sb., k majetkovému vypořádání. To provede buď orgán sdružení, který rozhodl o jeho rozpuštění (valná hromada, resp. nejvyšší orgán sdružení), nebo v případě rozhodnutí ministerstva jím určený likvidátor. Zánik sdružení je vždy třeba oznámit MV ČR do 15 dnů od rozhodnutí o zániku, a to jak v případě zániku sloučením, tak v případě zániku dobrovolným rozpuštěním na adresu : Ministerstvo vnitra ČR Úsek sdružování nám. Hrdinů 3 140 21 P r a h a

4.

K oznámení MV ČR musí být předloženy následující dokumenty : 1. Potvrzení finančního úřadu, že souhlasí s ukončením činnosti subjektu. 2. Čestné prohlášení s ověřenými podpisy (statutární zástupci potvrdí, že došlo k zániku TJ, že jsou vypořádána majetková práva a závazky, včetně prohlášení o eventuelním právním nástupnictví).

315

V případě, že o zániku TJ nerozhodl příslušný orgán a TJ již fakticky neexistuje, je potřebné učinit čestné prohlášení u notáře a spolu s potvrzením finančního úřadu oznámit zánik MV ČR.

316

Recenze České odborné právní prostředí nemá dosud jednoznačně vyjasněn názor na zařazení sportu a práva jako právní disciplíny resp. jejich vztah k jiným právním oborům. Obdobně se dá hovořit i o praktickém postavení sportovců a právnických osob ve sportovním prostředí. Na knižním trhu se od vydání knihy Michala Králíka v roce 2001 ucelená monografie neobjevila a byly vydány pouze knihy zabývající se vždy jen určitou částí problematiky sportu a práva. Toto specifické prostředí se díky novým unijním předpisům a rozhodnutím Evropského soudního dvora, novelizacím zákonů v ČR a nové judikatuře rychle mění. Potřeba zachycení nejnovějších poznatků v ucelené podobě je tak velmi potřebná. Druhým problémem je způsob podání a sdělení poznatků pro odborně právní a odborně praktickou veřejnost. Není jednoduché přenést na začínající manažery a subjekty ve sportu celou širokou právní oblast, aniž by tito měli alespoň nezbytné teoretické základy práva. Obdobně je složité poznání praktických činností a potřeb pro právní teoretiky, kteří v praktickém specifickém prostředí sportu nepracovali, a na vývoji této problematiky pracují. Za velmi vhodné proto považuji, že autor využil odborné diplomové práce studentů zaměřené na konkrétní problematiku vztahů ve sportu a právu, protože jejich jazyk popisující uvedené vztahy je velmi blízký právě těm studentům, kterým je publikace určena. I Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci přišla s nabídkou vzdělávání osob působících ve sportu a právu. To, že autor pracoval ve sportu přes třicet let v různých klubových i svazových funkcích a nyní se věnuje výuce na fakultách se sportovním zaměřením, je ideálním pro vznik publikace, která by měla osvětlit tematiku zejména studentům a manažerům i s dopadem do praxe. Předložená publikace je tedy nejen aktuální reakcí na poslední změny dotýkající se sportu a práva, ale zároveň vyčerpávajícím a srozumitelným jazykem podává ucelený komplex vztahů ve sportu. Vzhledem k osobě autora se dalo předpokládat, že právní vztahy v publikaci nebudou jen v rovině popisné, ale kritickým pohledem budou posouzeny i zásadní problémy sportovně právního prostředí. Publikace je vhodná pro všechny typy škol, které mají ve svých plánech výuky problematiku sportu a práva a rovněž managementu sportu. Závěrem bych chtěla doporučit, aby autor využil uvedenou práci jako základ pro napsání odborné knihy s vydáním na knižním trhu. Vzhledem k ojedinělosti těchto prací se může stát velmi významným pomocníkem všem, kteří ve sportu pracují. Prof. JUDr. Milana Hrušáková, CSc – Děkanka Právnické fakulty Univerzity Olomouc 317