6/2015
Věstník SPOLEČENSTVÍ KŘESŤANŮ FARNOSTI UHLÍŘSKÉ JANOVICE
Umění Vánoc Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi (Jan 1,14) Milí farníci, doba adventní nás dovedla, zapálením poslední čtvrté svíce na adventním věnci, před dveře vánočních svátků. Na Štědrý večer vstoupíme do našich vyzdobených a nachystaných domovů. Mnozí je budou prožívat se svými nejbližšími v kruhu rodiny. Vstoupíme do období Vánoc, krásného období, kdy si přejeme mnoho dobrého a dostáváme dárky, které vyjadřují, že jsme spolu, máme se rádi a dokážeme se obdarovat. Vánoce už jsou takové, někdo se na ně těší, někdo míň, pro někoho jsou těžké, neboť už třeba nemá toho nejbližšího u sebe, i to jsou Vánoce. Dotýkají se nás všech, i když přesně nedokážeme říci proč. Když o tom přemýšlím, mám pro to obyčejnou odpověď. Přijde mi, že je to proto, že každý z nás dospělých byl kdysi dítětem. V této jednoduchosti Vánoce získávají naprostou dokonalost, neboť jim mohou porozumět všichni. Dnes, když se ohlížím za časem svého dětství, jsem vděčný svým rodičům, že v mých dětských očích nezpochybnili slavení Vánoc. Vánoce jsou pro mě tak časem, které přejí umění života, jak si ho pamatuji. Nejen v podobě krásných betlémů, písní, výborného jídla, tradic, dárků a v neposlední řadě vánoční mše svaté, ale především uměním, z kterého vyrůstá láska v rodině, rodičů k dětem a dětí k rodičům. Jsem přesvědčen, že o Vánocích se rodí úcta k domovu, ke kraji, vlasti a především k sobě navzájem. Díky tomu jsem schopen dnes ve své dospělosti číst biblickou zprávu o narození dítěte Ježíše a ve Vyznání víry prohlásit, že je „jednorozeným synem Božím, zrozeným z Otce přede všemi věky; Bůh z Boha, světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený ne stvořený, stejné podstaty s Otcem, skrze něho všechno je stvořeno“. Těším se na Vánoce a na pohled do jeslí, kde zahlédnu právě narozené dítě, a uvědomím si, že vlastně vidím sebe - chudého, bezmocného, křehkého, ohroženého na životě, odkázaného na své rodiče, vládce, lidi a svět s důvěrou, že nezpochybní můj život. P. Kamil
ŠTĚDRÝ DEN Celý den hrajeme si na zamčený ráj, smíme se přiblížit jen na okraj. Od rána se nám tajuplně šeří, po špičkách přecházíme kolem dveří, před nimiž pokaždé se něco zabělá, sněhová závěj? křídlo anděla? A večer červánky, vánoční růže na tvářích zahoří a kdo přijít má, veliké tajemství nám v srdci otvírá, tak maličký, klíčovou dírkou projít může, ale co hvězd, snad celé nebe proklouzne s ním a tmu jak závěs roztrhne. Vladimír Vokolek z knihy Ke komu mluvím dnes
PF 2016
POZVÁNÍ NA NOVOROČNÍ MŠI
Milí farníci, s koncem roku 2015 vám chci jménem nás kněží poděkovat za vše, co jste pro naši farnost udělali, čím jste přispěli k utváření našeho společenství, za každé svědectví víry, přinesenou oběť a především modlitbu. Do nového roku 2016, který je také Svatým rokem milosrdenství, vám přejeme radost z víry, která pramení z přijetí a prokázání daru milosrdenství.
V neděli 3. ledna 2016 jste srdečně zváni na Novoroční mši do kostela sv. Petra a Pavla v Čestíně. Při bohoslužbě v 10:00 zazní Messe de Minuit pour Noël od Marc -Antoine Charpentiera s následným pásmem českých a španělských koled v provedení hudebního a pěveckého souboru Vox Bohemica. Přijďte společně vstoupit do začátku nového roku a oslavit v tříkrálovém čase Boží narození.
P. Kamil, P. Jaroslav, P. Václav 2
Oficiálně výuku náboženství, duchovní péči o seniory v domovech (Rataje se zrušily a do Samopší, od té doby, co jsem tam přestala pracovat, už nechodím), nástěnky a webové stránky, organizaci akcí pro děti, Noci kostelů apod. Starám se o kostel a faru v Úžicích, asi půl roku dělám kostelnici v Sázavě a jinak se snažím zaskočit tam, kde je něco ve farnosti potřeba. Pracujete také v Domově seniorů v Uhl. Janovicích, přibližte nám svou práci. V Domově jsem zaměstnaná jako aktivizační pracovnice, tedy mám se snažit o to, aby starší lidé neztráceli kontakt s přirozeným prostředím a zbytkem společnosti, podporovat je v udržení si soběstačnosti, posilovat schopnosti, které ještě mají: tělesné, rozumové a paměťové, pracovní atd., navazovat na to, co žili kdysi, aby nepociťovali tak silně vykořeněnost. V praxi to znamená, že (podle stavu klientů a jejich přání) chodíme na procházky, cvičíme, trénujeme paměť, pozornost a myšlení, posloucháme hudbu a zpíváme, sledujeme staré filmy, pečeme a vaříme, vyrábíme různé praktické i ozdobné předměty, od jara budeme pracovat na zahrádce... Jak jste s touto svou prací spokojená? Není pro Vás příliš náročná? V Domově mám na starosti uzavřené oddělení osob s Alzheimerovou chorobou. Jsou to lidé, kteří ztrácejí orientaci v prostředí i čase, zapomínají svou
ROZHOVOR S IVONOU JUCHELKOVOU Každá nová tvář v kostele budí náš zájem. Řekněte, prosím, abychom už nemuseli mít „starosti“, odkud pocházíte? Pocházím z Polska. Narodila jsem se ve Varšavě, v českopolském manželství. Každé léto jsem trávila u babičky v Čechách. Začala jsem studovat slovanské jazyky na varšavské univerzitě a po roce jsem měla možnost přestoupit na vysokou školu v Hradci Králové – od té doby žiji natrvalo v České republice; už tehdy jsem cítila, že moje místo je zde, uprostřed českého národa, který jsem přijala za svůj. Co Vás přivedlo do sázavské farnosti? Asi rok po studiích jsem odešla na jednu faru na chrudimsku, kde jsme spolu s knězem a několika dalšími lidmi vytvořili jakousi komunitu. Ta se potom přestěhovala do okolí Poličky; dohromady jsem tam strávila jedenáct let. V roce 2010 jsem odešla do Prahy a začala pracovat v sociální oblasti, ale stále jsem toužila po venkově, pastorační práci a hlubším duchovním životě. A znáte ty Boží „shody okolností“, že? – P. Martin Duchoslav mě před dvěma lety přijal jako pastorační asistentku. Jaké máte v sázavské farnosti pracovní povinnosti? 3
čas se s ním dají do hovoru; rozpomínají se na dětství, náboženské zvyky a základní modlitby. S vyloženě odmítavou, agresivní reakcí jsem se ještě nesetkala. Podobně je tomu u zaměstnanců: přítomnost kněze přinejmenším respektují. Co byste lidem popřála do nastávajících vánočních svátků? Aby se jim podařilo zpomalit závratné životní tempo a zahledět se na Boží skutečnosti. Mám dojem, že toho spoustu děláme, zajišťujeme, zastáváme a poskytujeme, posloucháme, čteme a mluvíme, takže nakonec ani nedokážeme zaměřit soustředěnou pozornost na Boha. A On koná největší zázraky v tichu, ve skrytosti, dokonce v noci, jako tomu bylo v Betlémě. Pochopili to pouze pastýři, kteří měli čistá a otevřená srdce a uvěřili slovům andělů, a mudrci, vzdělanci pokorní duchem. Pán se touží dát poznat všem – ale jsme schopni ho vnímat? Děkujeme za rozhovor a přejeme vše dobré pro vaši tolik potřebnou práci.
minulost, přicházejí o vlastní osobnost. Jak jim ubývají rozumové schopnosti, jsou velmi nejistí a obzvlášť citliví na to, jak se s nimi zachází. Práce s nimi je často velmi individuální: nelze na ně mít velké nároky, vždy se snažím je táhnout o jeden krůček výš, než kde se nacházejí. I přes svůj stav jsou to lidé, kteří mají svou důstojnost a je třeba k nim přistupovat s úctou a velkým porozuměním, jinak odmítají komunikovat a spolupracovat. Mám tuto práci ráda; je náročná jako každá pomáhající profese, ale pro mne je horší např. vyrábění, protože nejsem výtvarně nadaná. Spolupracujete v Domově seniorů s kněžími, jaká je u lidí reakce na jejich přítomnost? Ano, když jsem byla v létě přijímána do zaměstnání, výslovně jsem byla požádána také o duchovní péči a zp r ost ř e d ko vá ní ko n t a kt u s duchovním. Jsem ráda, že místní kněží, především P. Jaroslav, docházejí do Domova každý týden: věřící si zvykli na pravidelnou bohoslužbu či společný duchovní program ve čtvrtek dopoledne. Ostatní si všímají, že tam chodí „velebníček“, a ob-
Marie Horáčková
V úterý 12. ledna 2016 dopoledne Domov seniorů navštíví pan kardinál Dominik Duka OP. V rámci své návštěvy si prohlédne nejen po letech dokončenou budovu, ale předně se setká s klienty, zaměstnanci a vedením Domova. Při této příležitosti požehná nově zbudovanou kapli a pomodlí se za naplnění dobrého díla. 4
když cítíte vůni smaženého kapra. Vše vrcholí sváteční večeří s vašimi blízkými a poté půlnoční mší. Já mám Štědrý den spojený hlavně s návštěvou jesliček. S dědou jsme na ně vždycky chodívali odpoledne do kolínského Chrámu sv. Bartoloměje. To byla taková naše tradice. Děda potkával známé a smekal klobouk, což se mně vždycky strašně líbilo. Co si pamatuji, všichni se usmívali. V kostele byl takový klid a mír a u velkého papírového Betlému se vždycky mačkalo hodně dětí s otevřenou pusou a já se k nim přidávala. Čas letí a my budeme poprvé slavit s manželem Vánoce v Zásmukách s naším skoro pětiměsíčním synkem už jako rodina. Ten samozřejmě ještě nemůže tušit, kdo se to narodil a proč vlastně slavíme tyto svátky. Možná, že jediné co ho bude ten večer pořádně zajímat, budou barevná světýlka. Rovněž na spoustu věcí si musí počkat a pochopit je. Doufám ale, že mu dokážeme také vytvořit krásné a nezapomenutelné vánoční zážitky, jako jsme měli my. Aby chápal, proč se slaví a že je důležitější atmosféra, pohoda, klid a blízcí lidé kolem, než dárky pod stromečkem. A aby pak o tom třeba vyprávěl svým vnoučatům tak kouzelně, jako můj děda. Samozřejmě, že doba se změnila a stále se mění a vše se může odehrávat jinak. Dnešní moderní dítko si asi jen těžko může vystačit s párem ponožek, i tradic a zvyků ubylo a veselé hopkání závějemi na půl-
VZPOMÍNKY NA DĚDOVY VÁNOCE Pokaždé, když se začaly blížit Vánoce, vracíval se můj dědeček ve vzpomínkách do dětství. Celá rodina (bylo jich devět dětí) se sešla u štědrovečerního stolu, kde se nejprve všichni pěkně pomodlili a zavzpomínali na své příbuzné a známé, kteří již nežili. Na slavnostní hodování se děti těšily už od rána, částečně taky proto, že se držel půst. Měli devatero různých chodů. Úplně nejvíc se ale děda těšil na zvláštní tmavou, hustou sladkou omáčku z povidel, mandlí a hrozinek, která se u nich doma podávala na závěr večeře. Bez ní si Vánoce nikdy nedokázal představit. Co si pamatuji, dělal jí každý rok. Pod stromek dostaly děti nějaké ponožky, prádlo nebo látku na šaty. A pak se šlo na půlnoční mši do kostelíka ve Svratce. Vždycky na zimu prý bylo všude bílo a mrzlo, až praštilo. A jak milo bylo tenkrát na půlnoční! Sešli se prý všichni sousedé, i lidé ze vzdálených vesnic, zpívaly se koledy a na závěr mše si všichni v duchu svorně přáli, aby se zde příští rok zase ve zdraví sešli. Vždy, když takhle děda krásně vyprávěl, jsem ty jeho vzpomínky prožívala spolu s ním. Přišlo mi to tak okouzlující! I já mám Vánoce moc ráda. Tu jejich vůni, kouzlo a očekávání. Když zdobíte stromek, toužíte vidět zlaté prasátko, posloucháte české koledy, které nám už od rána připomínají, že se právě dnes v Betlémě na seně narodil náš Spasitel, nebo 5
noční už rovněž není tak častým zvykem, jako bylo kdysi. Ale záleží jen na nás, jaké Vánoce sobě a těm druhým dokážeme udělat a jak je budeme vnímat. Stejně si ale nemůžu pomoct. Hrozně ráda bych alespoň jedinkrát prožila takový Štědrý večer, jaký znal můj dědeček z dětství.
deset, přišla jedna jediná. První třídu, která vstupovala do kostela, vedla zástupkyně paní ředitelky, jež šla takzvaně „na průzkum“. Program se jí líbil, a proto dala souhlas i ostatním třídám ze své školy. Další rok už přišly školy tři a dnes se programu účastní dvacet tříd. Zájem trvá. Velmi zkráceně se lze o projektu vyjádřit, že se jedná o cca 45minutový interaktivní program, při němž se střídá vyprávění, poslech hudby, tvořivá činnost, tanec, ticho, zpěv, osobní přání radostných Vánoc s malým dárkem. Učitelům doprovázejícím třídy umožňujeme zapojení do tohoto programu. Někteří se zapojí rádi, někteří program se zájmem sledují. Každou třídou vede kněz a katecheta. Vidím důležité, že zmíněný program lze nabídnou i v mimopražské farnosti jako je ta naše. Pro třídní kolektivy ZŠ Uhlířské Janovice probíhá program v Komunitním centru sv. Jiljí a pro ZŠ Zásmuky přímo v jedné ze tříd školy. Z našich daných možností je program nabízen 4. třídám prvního stupně, a jinak upravený program, ale se stejným tématem, 7. třídám druhého stupně. Letos se programů zúčastnilo celkem devět tříd. Ze stran vyučujících je dále v tomto předvánočním čase zájem o návštěvu kostela. Díky tomu vznikl pro 3. třídy program „zpívání u varhan“, při kterém se děti seznámí s varhanami jako takovými, jaký je to hudební nástroj, jak fungují, co způsobuje tón a jeho barvu, dozví se
Ivana Strnadová
PROČ KŘESŤANÉ SLAVÍ VÁNOCE? Pro čtenáře farního Věstníku poněkud nesmyslná otázka. Pro řadu dnešních dětí v naší zemi však nikoliv. Skutečnost, že mnohé děti dnes neví nic o původu a významu Vánoc, stála na počátku katechetického projektu, který již běží deset let v pražské farnosti Panny Marie Královny míru - Lhotka, sedmým rokem v naší uhlířskojanovické farnosti. Vše začalo na podzim roku 2006, kdy na pastorační radě farnosti Lhotka (Praha 4), kde jsem tehdy působil jako farní vikář, zaznělo konstatování, že byť je lhotecká farnost společenstvím velmi živým, většina energie směřuje dovnitř farnosti a naše okolí přichází poněkud zkrátka. Lhotecký kostel, přestože stojí uprostřed panelových sídlišť, kde vyrůstá mnoho dětí, mnohé z nich do kostela nikdy v životě nevstoupily. Rozhodli jsme se, že s Boží pomocí se pokusíme tento stav změnit. Na advent 2006 jsme proto připravili interaktivní program na téma „Proč a jak křesťané slaví Vánoce“ a nabídli jej okolním školám. Oslovili jsme jich 6
o významných varhanních skladatelích a v neposlední řadě - proč si o Vánocích zpíváme. V průběhu setkání, které probíhá na kůru kostela, žáci poznávají podle hrané melodie vánoční píseň nebo si dokonce mohou na varhany sami zahrát. Především si však s varhanami zazpíváme vánoční písně a koledy. To není ještě všechno, pro ty nejmenší, tedy prvňáčky, následuje hned první den školy v novém roce nabídka návštěvy kostela s prohlídkou betléma, který v našich kostelích máme. Zpočátku jsem měl veliké obavy, jak obstojíme, jak budou reagovat učitelé, vedení škol, rodiče i děti samotné (a především pubertální sedmáci), s vděčností však dnes můžu říct, že o programy je zájem a jsou domlouvány s řediteli škol se začátkem školního roku. Věřím, že děti si domů odnášejí radostnou zprávu o tom, že Bůh má každého z nás nezměrně rád. A to není málo. Jsem vděčný, že jsem mohl být ve farnosti Lhotka u zrodu tohoto projektu a že oslavu svátku Božího Narození, které o Vánocích slavíme, můžeme tímto způsobem předávat. Poděkovat chci všem, kdo mi při vytváření a vedení programů v naší farnosti pomáhali a pomáhají. Jáje Trojanové, s kterou jsme vytvořili program pro sedmé třídy, Mirce Mašínové, Markétě Havrdové, varhaníkům paní Marii Jiráskové a panu MUDr. Jaroslavu Morávkovi.
POUŤ DO DOLNÍCH CHVATLIN CHVATLIN POD SOUHVĚZDÍM TLUSTÉHO KOCOURA Motto: „…no to jste se snad zbláznili, celej tejden vstávám a makám jako fretka a v sobotu, když se můžu konečně vyspat, budu vstávat na ňáký roráty…!?“ Před dvěma lety jsem zažila poprvé rorátní mši svatou, bylo to v Krsovicích při putování Cesty sedmi kostelů. Vstoupili jsme ze tmy nad ránem do kostela ozářeného měkkým světlem svíček a zpívali. Společenstvo těch, kdo ráno obětovali drahocenný sobotní spánek a doputovali do kostela, mi vlilo do duše radost a sílu. Roráty mi zůstaly v paměti jako světlý a povznášející bod adventní doby. To je doby, která se jinak pro mne jako pro všechny ženy nacházející se aktuálně v trojjedinné roli matky, hospodyně v domácnosti a pracující ženy, vyznačuje celkem tučným seznamem činností, které by bylo dobré stihnout. Když jsem se doslechla, že letos bude „Cesta sedmi kostelů“ směřovat na rorátní mši svatou do Dolních
P. Kamil 7
PUTOVÁNÍ NA RORÁTNÍ MŠI SVATOU DO DOLNÍCH CHVATLIN
Chvatlin, věděla jsem, že budu patřit k těm, kteří se „snad zbláznili“ a vydají se zase na pouť na „ňáký roráty“. K mému pomatení mysli, nepochopitelně nalákána mým sadistickým příslibem sobotního vstávání „ještě dřív než do školy, když budou ještě svítit hvězdy“, se přidala moje sedmiletá dcera. Za posledními domy Polních Voděrad jsme vešly do tmy na očistnou procházku přes Mančice do Dolních Chvatlin. Hvězdy i měsíc skutečně překrásně svítily. Jedna z nich tak jasně, že jsme se shodly s dcerou na tom, že je „tlustá jako náš kocour“ a pojmenovaly podle ní nové souhvězdí. Viděly jsme i dvě padající hvězdy. A autoři myšlenky „Cesty sedmi kostelů“ by asi byli spokojeni, kdyby viděli, jak to putující dítě nadšeně hopká a říká“ „Líbí se mi ta cesta!“. I mně se moc líbí myšlenka cesty, protože prostě v životě jsme na cestě, a moc se mi líbí myšlenka cest do opuštěných kostelů, protože v životě, jak se jím teď s rukou na volantu a mobilem v ruce obvykle řítíme, zůstává naše duše opuštěná, a tak ji hledáme, tak jako ty opuštěné kostely. Děkuju za inspiraci všem, kdo myšlence Cesty sedmi kostelů vdechli život, děkuju všem, kdo v kostelích rozsvěcí svíčky, zvoní na zvony, zametají, hrají na varhany, zpívají, kdo se starají, co s nimi bude, kdo do nich přicházejí, kdo k nim vzhlížejí, anebo si jich prostě povšimnou. A všem dobrovolným i nedobrovolným poutníkům světa přeji dobré cesty a cíle.
Třebaže se nás sešlo 5. prosince v 5 hodin ráno u kláštera v Zásmukách 11, byly zastoupeny všechny tři generace. Zapálili jsme si lucerničky, otec Kamil odemkl dveře tajuplně mlčícího, do tmy pohrouženého kláštera a upozornil nás, že vstupujeme po nově odkryté 300 let staré dlažbě. Zastavili jsme se na kraji ambitů. Rázem nás naplnil duch posvátného místa, vynořila se myšlenka na bratry františkány, kteří tu kdysi žili. Neblahá minulost jakoby neexistovala. Otec Kamil nás uvítal a sdělil, že nový ročník Cesty sedmi kostelů, který právě zahajujeme, bude nesen Svatým rokem Božího milosrdenství, který vyhlásil svatý otec František. Tématem každé pouti bude jedna ctnost – dnes to bude víra, o které krátce pohovořil, pak jsme se pomodlili Otče náš a Zdrávas Maria a vyšli na cestu. Když jsme opustili osvětlené ulice Zásmuk, obklopila nás jasná noční obloha s nespočetným množstvím hvězd. Byla to krása, která brala dech. Přišlo mi, že jsme jako betlémští pastýři, že putujeme za ohlášeným Spasi telem, a i když k jesličkám dorazíme až za 3 týdny, je dobře, že jsme se vydali na cestu. Musela jsem si začít broukat adventní písně. Náhle přišel ohromující zážitek - uviděla jsem padat hvězdu. Do této chvíle jsem si myslela, že
Zuzana Kováříková 8
padají jen v srpnu. Padala velice rychle, její pád doprovázela světelná čára. Pomalu jsme, vítáni snad všemi místními psy, došli do Horních Chvatlin. Dozvěděli jsme se, že historicky jsou Horní Chvatliny, které jsou na kopci, mladší než Dolní Chvatliny pod kopcem, proto je také kostel v Dolních Chvatlinách a ne v Horních. Ale zcela bez zbožné památky přece jen nejsou. U silnice se nachází křížek, který byl díky občanům obce opraven a stejně tak byl opraven památník padlým v obou světových válkách na návsi. Na obou místech jsme zastavili a pomodlili se. Pak už jsme sestupovali z kopce do Dolních Chvatlin. Před vstupem do obce jsme se zastavili, otec Kamil vykouzlil ze tmy poutní kříž, promluvil o spojitosti víry a nesení kříže a vykročil s křížem na ramenou ke kostelu, který ještě nebyl vidět, ale zvon, který nás vítal, slyšet byl. Po několika minutách jsme vstoupili do plaménky svíček osvětleného kostela sv. Petra a Pavla. Program v kostele zahájila varhanní skladba, pak nás paní Řezníčková seznámila se svým pátráním po tom, kdy se naposledy v kostele konala rorátní bohoslužba a výsledkem byl odhad, že to bylo minimálně před padesáti, pravděpodobněji před osmdesáti lety. Potom promluvil místní varhaník pan MUDr. Jaroslav Morávek o hudbě provozované v tomto kostele a o hudebních tělesech, která se na tom podílela. Nakonec se paní Zuzana Kováříková ze
souboru Sono Apparsi, který byl patronem této poutě, svěřila se svou cestou ke sborovému zpívání. Tím se naplnil plánovaný čas pro bohoslužbu, kterou zpěvem staročeských rorátů doprovázel společně pěvecký sbor Sono Apparsi a Svatoštěpánský sbor. Z kostela jsme vycházeli při modlitbě papeže Františka pro Svatý rok milosrdenství, čímž nám vznikla svatá brána. Třebaže bylo na prosinec nezvykle teplé počasí (asi 4 stupně), byli jsme už pěkně prokřehlí, a tak jsme s povděkem přijali pozvání do tepla na faru, kde jsme byli pohoštěni jak na svatbě. Abychom se mohli této pouti zúčastnit, vstávali jsme ve čtvrt na čtyři, protože jsme z Prahy. Projekt Cesty sedmi kostelů, s kterým jsme se seznámili před několika lety v Uhlířských Janovicích, kde jsme jako cyrilometodější poutníci z Levého Hradce na Velehrad nocovali, nás velmi oslovil. Představuje oživování míst, která naši předci s vírou a láskou vybudovali, přináší propojení minulosti se současností, aktivuje lidi dobré vůle, buduje mezi nimi vztahy spolupráce, přátelství a pomoci, je nositelem naděje. Děkujeme z celého srdce jeho tvůrcům a rádi ho, podle možností, podporujeme.
Jitka a Karel Černí 9
byl zahájen papežem Františkem Svatý rok milosrdenství otevřením Svaté brány ve vatikánské bazilice. Vyhlášením Svatého roku milosrdenství chce papež František zdůraznit svůj papežský program, tj. zaměřit se na milosrdenství a otevřít ještě více církev lidem na okraji.
Z DOPISU PANA KARDINÁLA Děkuji za zaslanou publikaci s přehledem všech poutí 4. ročníku Cesty sedmi kostelů v minulém a tomto roce. Jsem velmi rád, že Cesta sedmi kostelů se uskutečnila již počtvrté a že stále oslovuje; každá z uskutečněných 28 poutí byla něčím jiná, něčím obohacující, radostná a posilující. Některé poutě byly bohaté na počet poutníků, jinde bylo poutníků jen pár. Mám velkou radost, že všechny poutě byly ze strany obyvatel místa přijaty kladně a byly jimi podpořeny. To je velmi potěšující zpráva! Možná si tak někteří mají možnost uvědomit, co pro ně a jejich kostel - kdysi - znamenal a co pro ně znamená dnes… Důležitým místem, které jste objevili při putování a o kterém se šířeji zmiňujete, je klášter v Zásmukách. Spolu s Vámi mám radost, že se skauti z Prahy a mnozí další již několik desítek let významně a aktivně podílejí na obnově tohoto kláštera, že se letos přidali studenti z dalších míst republiky. Děkuji Vám za tuto evangelizační Cestu sedmi kostelů! Posílám svůj srdečný pozdrav a požehnání.
Papež František vyzývá k putování, otevírání dveří uzavřených kostelů po celém světě, k návštěvě poutních míst a katedrál, kde budou otevřeny Svaté brány. V Praze se otevřela Svatá brána v katedrále sv. Víta, Vojtěcha a Václava dne 12. prosince v 10 h dopoledne. S Cestou sedmi kostelů se připojujeme k putování ve Svatém roce milosrdenství. V každém opuštěném kostele si pomyslně i doslova otevřem e S va t o u b r á n u , b u d e me „rozebírat“ zazděný vchod v klášteře v Zásmukách, abychom naplnili výzvu papeže Františka, že máme mezi sebou bourat zdi a stavět mosty. Příští Cesta povede v sobotu 13. února 2016 do zásmuckého kláštera, kde budou na téma Uvnitř a vně vystavovat mnozí umělci a studenti, stejně tak žáci zásmucké školy, hovořit budou zástupci organizace Mene Tekel, Charity Praha, Knihovny Václava Havla a další. Těšíme se na setkání s Vámi.
kardinál Dominik Duka OP arcibiskup pražský
SVATÝ ROK MILOSRDENSTVÍ MILOSRDENSTVÍ Dne 8. prosince o slavnosti Neposkvrněného početí Panny Marie
Jája Trojanová 10
CO JE TO SVATÝ ROK?
DUCHOVNÍ OBNOVA A NÁRODNÍ EUCHARISTICKÝ KONGRES V BRNĚ
Jubilejní (svatý) rok byl ve Starém zákoně vyhlašován každých 50 let. V tomto období byla dávána svoboda otrokům a vracel se majetek původnímu majiteli. Jak uvedl Jan Pavel II., „podle Zákona Izraele spočívala spravedlnost především v ochraně slabých“. Katolická církev započala tradici svatých roků za papeže Bonifáce VIII. v roce 1300. Hlava katolické církve tehdy stanovila jejich konání na období jednou za sto let. Od roku 1475 bylo řádné jubileum vyhlašováno každých 25 let, aby je mohly prožít všechny generace. Dosud bylo slaveno 26 řádných svatých roků. Poslední – „jubilejní“ Svatý rok vyhlásil papež Jan Pavel II. v roce 2000, kdy jsme vstupovali do nového tisíciletí. Od 16. století se začala vyhlašovat také mimořádná jubilea, která měla zdůraznit události zvláštního významu (např. rok 1933 (1900 let od Vykoupení) a 1983 (1950 let od Vykoupení). Církev dala starozákonnímu jubileu nový duchovní význam. Milostivý rok spočívá v odpuštění, jež je nabídnuté všem, a v možnosti obnovit vztah s Bohem i s druhými lidmi. Skrze Svatý rok milosrdenství chce papež František postavit do centra pozornosti milosrdenství Boha, který zve lidi k návratu k sobě. Křesťané jsou podle něj dále povoláni, aby „přinesli útěchu každému člověku naší doby“.
Jelikož jsem se zúčastnil 15. a 16. října duchovní obnovy s otcem Jamesem Manjockolem a 17. října mše svaté na náměstí Svobody v rámci Národního eucharistického kongresu, požádal mě P. Kamil, abych se se svými zážitky s vámi podělil prostřednictvím farního Věstníku. Nadační fond Credo (šíření křesťanských hodnot ve společnosti) připravil na Výstavišti v Brně setkání, kterého se zúčastnilo více než 3500 lidí. Na duchovní obnově s otcem Jamesem mě nejvíc překvapil elán, živost a neúnavnost tohoto staršího nemocného muže na invalidním vozíku. Jeho láskyplné proslovy s nekompromisním odmítnutím všech podob i zdánlivě nevinných hříchů, jeho neotřesně pevné vyznání o bytí pekla, očistce a nebe. Neustále zdůrazňovaná myšlenka, že smysl našeho života není úspěch, ale svatost, jedině čistá svatost, na ničem jiném nezáleží. Každý den končil mší svatou s modlitbami otce Jamese za uzdravení, tyto mše trvající víc jak tři hodiny byly nádherné, naplněné neopakovatelnou atmosférou, modlitbami, dalo se vnímat rozdávání lásky a otce Jamese. Jeho nasazení doplňoval výkon kapely a scholy z Dolní Lhoty na Zlínsku. Na tyto exercicie jezdí mnoho nemocných, protože
z materiálů pro Svatý rok milosrdenství 11
dochází při nich vždy k několika uzdravením. Každé mše se zúčastnilo mnoho kněží, ve čtvrtek asi dvacet a v pátek téměř čtyřicet. A znovu strhující mše svatá, naplněná ovzduším Boží lásky. Po přijímání se modlil otec James za Ducha svatého, kterého kněží modlitbou a vkládáním rukou předávali zúčastněným věřícím. A zase docházelo k uzdravením. Po mši svaté jsem šel na náměstí Svobody, stihl jsem závěr vystoupení skupiny The Tap Tap studentů a absolventů Jedličkova ústavu, poslechl si moderovanou diskuzi o kněžské službě, v které mě zaujala myšlenka, že kněz mimo eucharistii a činnosti, kdy přichází do styku s Bohem, je pouze obyčejný normální člověk. Následovalo vystoupení slovenské skupiny ESPÉ, která hraje rockové modlitby chval. Během jejich koncertu jsem prošel stánky chráněných dílen s výtvory hendikepovaných lidí. Téměř každý katolický kostel měl noční program. U Máří Magdaleny probíhala tichá adorace, na Petrově Nikodémova noc, u sv. Josefa nešpory, u sv. Michala modlení za chudé a promluvy papeže Františka, u sv. Janů zpívané modlitby chval. Osobně jsem si vybral Petrov. V sobotu během dopoledne zaplnily náměstí Svobody desetitisíce věřících. Při bohoslužbě v 10:30 pak podium ministranti, jáhni, kněží, čeští a moravští biskupové v čele s kardinálem Dominikem Dukou, moravským primasem Janem, hostite-
lem biskupem Vojtěchem, papežovým vyslancem německým kardinálem Josefem Cordesem, který přinesl poselství papeže Františka, ve kterém nás nabádal k posílení víry a k zvětšení úcty ke kněžím a eucharistii. Dále se mše zúčastnil apoštolský nuncius, několik řeckokatolických biskupů. Po mši sv. v čele eucharistického průvodu defilovalo snad tisíc kněží, řeholnic a řeholníků, ministrantů, věřících v krojích, praporečníci se zástavami orelských žup. Za nimi šel úctyhodný proud nás věřících z Čech a Moravy. Při pohledu na obří obrazovky jsem zjistil, že nás katolíků je tolik, že i brněnské ulice jsou nám těsné. Děkuji, že jsem mohl tyto tři dny takto prožít. Povzbudit se a posílit ve víře. Potěšilo mě, že z naší uhlířskojanovické farnosti se sobotní slavnosti účastnila rodina Houdova z Janovic, které byla svěřena při slavnostní mši svaté služba předčítání přímluv. Přijměte, prosím, můj dík a toto svědectví.
Josef Škoda 12
KAREL IV. (30. 5. 1316 – 29. 11. 1378) V příštím roce uplyne 700 let od narození jednoho z největších evropských panovníků - císaře římského a krále českého Karla IV. Toto jubileum zařadilo UNESCO na seznam významných světových výročí let 2016 a 2017. Dnes si stručně připomeneme jeho panování v Čechách, kde byl nazván Otcem vlasti. Karel byl nejvzdělanějším panovníkem ve své době, zejména v teologii, v právech a v dějinách. Hovořil a psal česky, německy, latinsky, francouzsky a italsky. Byl milovníkem a štědrým příznivcem umění. Zásadně dodržoval uzavřené smlouvy a všechna nabytá práva a svobody. Začátek jeho vlády byl poznamenán těžkou dobou. Několik let panovala velká neúroda. Roku 1347 se z východu rozšířila morová epidemie. Jen františkánů, kteří ošetřovali nemocné, zemřelo za tři roky 124 tisíc. Karel procestoval říši, aby vše viděl a podle potřeby vydával příslušná nařízení. Po Janu Lucemburském zdědil zanedbané a zbídačené české království, které povznesl během své vlády k rozkvětu a blahobytu. Roku 1344 dosáhl ještě jako správce českých zemí od papeže Klimenta VI. povýšení pražského biskupství na arcibiskupství, kterému bylo podřízeno biskupství olomoucké a nově vzniklé biskupství litomyšlské. Protože dřívější králov-
skou korunu jeho otec král Jan zastavil a prodal, dal Karel zhotovit z ryzího zlata korunu novou, kterou věnoval dědici české země - svatému Václavu. Dne 2. září 1347 korunoval Karla v Praze na českého krále první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. 5. ledna 1355 byl korunován v Miláně „železnou korunou“ lombardskou a 5. dubna téhož roku se konala v bazilice svatého Petra v Římě jeho slavnostní korunovace císařskou korunou Karla Velikého. Roku 1348 založil Karel pražskou univerzitu jako první vysoké učení ve střední a východní Evropě. Ve stejném roce založil Nové město pražské. Praha se zařadila mezi největší tehdejší města. Pro bezpečnost korunovačních klenotů postavil hrad Karlštejn. Položil základy ke chrámu svatého Víta a v Kutné Hoře ke 13
Karel velice zbožný. Často se uchyloval na Karlštejn, kde v těsném přístěnku meditoval o své životní dráze a posiloval svou křesťanskou víru. S velkou horlivostí sbíral jednak ostatky svatých, jednak posvátné předměty. Relikvií nashromáždil u svatého Víta a na Karlštejně několik tisíc. Byl šťastný uprostřed těchto pokladů. Jeho hlavním rádcem byl arcibiskup Arnošt z Pardubic. Karel jako každý jiný člověk měl vedle svých dobrých vlastností i některé vady. Zejména to byla přílišná až zaslepená láska ke své rodině. Již roku 1363 dal svého dvouletého syna Václava korunovat na českého krále přes námitky některých pánů i arcibiskupa Arnošta. Václav byl nadaný, ale těžko se korunovaný král podrobuje přísné kázni. Brzy byl přesycen poctami a při dospívání si hleděl především rozmarů a zábavy a to přesto, že dostal nejlepší vychovatele. Podle toho pak vypadala Václavova vláda. Historik Josef Pekař (1870 – 1937) označil vládu Karla IV. jako nejslavnější období českých dějin. Jeho oponent Zdeněk Nejedlý takto označil zase dobu husitskou. Já osobně zastávám názor profesora Pekaře, protože husité přes všechny válečné úspěchy nakonec neslavně skončili u Lipan, a jako památku zanechali po sobě spustošenou zem. Pokračování v příštím čísle.
chrámu svaté panny Barbory (více k jeho stavebním aktivitám v příštím článku). V roce 1348 se konal také důležitý sněm, kde byl mimo jiné stanoven právní poměr koruny české k říši německé a poměr zemí moravské, slezské a lužické ke koruně české. České království se stalo evropskou velmocí. Vedle Čech a Moravy k němu patřily obojí Lužice, celé Slezsko, Braniborsko, v Německu celá řada hradů a statků a také Lucembursko. Na dalším sněmu v Praze roku 1355 dal Karel prohlásit nedílnou celistvost zemí koruny české a předložil sněmu nový zákoník nazvaný „Karlův majestát“ o správě země a zemském právu. Staral se o bezpečnost v zemi. Zemědělství se vzmáhalo, okolo Mělníka a Prahy byly vysázeny vinohrady. Rozvíjelo se rybníkářství, průmysl, hornictví, řemesla a obchod. Války neměl Karel rád. Byl na to příliš vzdělaný a hospodárný diplomat. Dvůr vedl po císařsku nádherný. Praha byla skoro hlavním městem říše. Karel byl po dvoustech letech zase vladařem, který se cítil Čechem. Hrdě se nazýval synem české matky. Opatům klášterů vytýkal, že přijímají jen cizince. Roku 1347 založil klášter „Na Slovanech“ ke cti svatého Jeronýma, Cyrila, Metoděje, Vojtěcha a Prokopa. Povolal do něj 80 mnichů s opatem Ivanem z Chorvatska, kteří všechny církevní hodinky a bohoslužby konali v jazyce staroslověnském. Od dětství až do své smrti byl
Pavel Rückl 14
15
v tomto podzimním čase bývá. Poté přišel i pan farář. S ním doušek Boží h o s l o va , za p á l i t s ví č k y v l a mpi óncí ch , a sp ol e čně v rodinném houfu se pak podělit s Kristem v čestínském kostele o vše prožité, vzdát díky za všechnu krásu stvoření, teplo farní rodiny a výjimečnost tohoto dne. Druhý den v neděli, kdy se slavil svátek svatého Martina v kostele v Petrovicích II, jenž je sv. Martinu zasvěcen, přelila se sychravost předchozího dne v deštivé provazce, kam by člověk ani koně nevyhnal (natož ho očekával). Svatý Martin je však věrný svému patronátu a tak na závěr svaté mše skutečně přijel na bílém koni, čímž paradoxně rozehřál kolem stojící farníky, a na tvářích mnohých vzbudil i mile pobavený úsměv.
DNY VE ZNAMENÍ HUSY A KONĚ V sobotu 13. listopadu proběhla na faře v Čestíně tradiční „Martinská peroutka“. Byl krásný sychravý den a venku to vonělo podzimem. Na samotné faře se tetelil oheň v kamnech, vlhkost se srážela na oknech a všude vládla dobrá nálada a tvůrčí duch. Postupně dorazivší příchozí si mohli v tomto útulnu svázat z husích brk peroutky, nebo mohli pomoci při výrobě svatomartinských rohlíčků (v tomto podání s makovou náplní), které byly, jak se mohli přítomní záhy přesvědčit, naprosto geniální, a které spolu s pekoucími se husami provoněly zdejší atmosféru ke skutečně nevšednímu zážitku.
Ondřej Vedral
ADVENTNÍ DÍLNY V ČESTÍNĚ, ČESTÍNĚ, SOBOTA 21. 11.2015 Již po několikáté trávíme celou sobotu na dílničkách v čestínské sokolovně. Je to rodinný výlet: maminka připraví nějaké tvoření pro ostatní děti, tatínek s dcerkou nejdříve vyrobí dárečky a když je přemíra kreati-
V tomto „ovzduší“ se vůkol mihotala mnohá dítka, která vyráběla lampióny na vyvrcholení dne. Aby si však zpestřila čekání na večer a zároveň mohla vjemy přesycenou faru „vydýchat“, vybíhala mnohá na farní zahradu, kde se prostředí fary dávalo tušit jen náznakem kouře z tamních kamen. Večer přišel záhy, jak už to 16
vity unaví, přesunou se do kavárenské části se stolky a se spoustou hraček. Maminka starostlivě schraňuje všechny výtvory, které jsou jí postupně nošeny, a tajně doufá, že bude moci odběhnout a udělat alespoň adventní věnec. Dcerka s tatínkem chodí již tradičně zdobit voňavé perníčky, do keramické dílničky, vyrábět svíčky z včelího vosku, tedy tatínek motá a ona se snaží zapálit od hořících svíček vše, co jí přijde pod ruku. Letos se rozhodla pro výrobu keramické ovečky. Plácání z hlíny ji skutečně baví. Jsem moc zvědavá na výsledek z pece. Zkuste nechat výběr na dětech a budete překvapeni, co všechno zvládnou vyrobit! A pokud máte tvořivou náladu jen vy, odložíte dítko do dětského koutku, tedy pořádného koutu na divadelním jevišti, manžela odešlete k okénku s pohoštěním, který se chtě nechtě přesune obtěžkán dobrotami ke stolkům na pódiu. Dohled je tedy zajištěn. Báječné je, že si můžete vyzkoušet různé techniky, a když nějaká nenadchne, odložíte nepovedený výtvor a přesunete se dál...
přes 3 roky v této farnosti – a to Janovicích, v Uhlířských v Zásmukách a ve Vavřinci. V Českém Brodě mám 4. rokem kanonickou misi pro výuku náboženství nejstarších dětí. Mimo to zde řadu let hostím společenství seniorů – přejmenovali jsme je na „farní kafe“, abychom nalákali i mladší účastníky. Také jsem panem farářem Kociánem ve výjimečných případech (při nepřítomnosti kněze i jáhna) pověřován bohoslužbou slova. V uhlířskojanovické farnosti se vyskytuji již přes 3 roky. Asistuji pravidelně panu děkanovi Nekolnému při mších v Zásmukách (dřív jsem s ním jezdil i do Vavřince). V případě potřeby mne pověřuje pan farář Kamil bohoslužbou slova. Zatím jsem vedl 25 bohoslužeb slova, převážně ve Vavřinci, během nemoci pana děkana i v Zásmukách. Čtvrtky trávím pravidelně v Uhlířských Janovicích – ráno zahajujeme společnou recitací Denní modlitby církve (breviář). V sobotu 14. listopadu jsem byl během poutní bohoslužby ve Lstiboři panem biskupem Karlem Herbstem slavnostně ustanoven lektorem. Znamená to způsobilost k veřejné recitaci Božího slova. V neděli 17. ledna 2016 mám být opět panem biskupem Herbstem ustanoven během jeho návštěvy chrámu sv. Vavřince ve stejnojmenné obci akolytou, tedy přisluhovatelem při udílení eucharistie. Velice rád vás uvítám při této příležitosti ve Vavřinci.
Zdenka Bílá
MOJE SLUŽBA V CÍRKVI Už víc než 10 let se připravuji na službu v církvi, posledních 6 let systematicky (čtyřleté studium teologie, duchovní formace, praktická příprava). Působím jednak ve své domovské farnosti Český Brod, jednak už
Jan Kunčar
17
vybírá se do zapečetěných kasiček logem. Koledníci označených označují dveře domů symbolickými písmeny K+M+B (zkratky latinského textu „Christus mansionem benedicat“ – česky „Kristus ať požehná tomuto domu“) a připojí nadcházející rok 2016. Tříkrálová sbírka se neobejde bez obětavosti dobrovolníků a vstřícnosti široké veřejnosti. Pro každého z nás se otevírá možnost podílet se byť symbolickou částkou na pomoci lidem, kteří ji potřebují. V naší farnosti bude Tříkrálová sbírka probíhat v Uhlířských Janovicích, v Čestíně, v Košicích, v Dolních Chvatlinách a v přilehlých obcích. V Uhlířských Janovicích bude možné Tříkrálovou sbírku podpořit i při zahájení výstavy betlémů 3. ledna od 15:00 v kostele sv. Jiljí, při kterém zahrají koledy děti ze ZUŠ Uhlířské Janovice. Ráda bych pozvala ke spolupráci všechny obětavé lidi, kteří by mohli pomoci. K dobrému průběhu Tříkrálové sbírky potřebujeme řadu dospělých především do role vedoucích skupinek a spoustu dětí ochotných chodit s kasičkou a s tříkrálovým požehnáním k jednotlivým domům. Ale bude to opět stát za to, zase bude legrace i dobroty, pohoštění, oběd v komunitním centru, společné setkání a popovídání. Kdo by rád pomohl, přihlaste se, prosím, na tel. čísle 731 482 898 nebo se zastavte domluvit v Komunitním centru sv. Jiljí. Miriam Houdová
BLÍŽÍ SE OPĚT TŘÍKRÁLOVÁ TŘÍKRÁLOVÁ SBÍRKA Začátkem roku 2016 opět jako každý rok bude v naší farnosti probíhat Tříkrálová sbírka. Tuto dobročinnou akci pořádá každoročně Charita Česká republika. Skupinky koledníků, doprovodné akce i distribuci pokladniček pak organizují jednotlivé místní Charity ve spolupráci s farnostmi, školami či různými mládežnickými organizacemi. Úspěch celé sbírky závisí na aktivitě tisíců lidí ve všech koutech republiky, často i v obcích o několika desítkách obyvatel. Tříkrálová sbírka je tak největší dobrovolnickou akcí u nás. Výtěžek sbírky je určen na pomoc nemocným, handicapovaným, seniorům, matkám s dětmi v tísni a dalším jinak sociálně potřebným skupinám lidí, a to zejména v regionech, kde sbírka probíhá. Hlavním využitím Tříkrálové sbírky v našem regionu bude letos pomoc Nadačnímu fondu Klíček na nákup potřebného vybavení do půjčovny ošetřovatelských pomůcek pro dětské hospicové pacienty, o které se jejich rodiny starají v domácím prostředí. Část výnosu sbírky je každoročně určena také na humanitární pomoc do zahraničí. Sbírka bude probíhat od neděle 3. ledna do neděle 10. ledna. Dům od domu budou chodit skupinky koledníků. Sbírka má ustálená pravidla, 18
BETLÉMSKÉ SVĚTLO
SETKÁNÍ MINISTRANTŮ NAŠÍ ARCIDIECÉZE
Tak jako v loňském roce, i letos skauti a skautky ze střediska Jana Roháče z Dubé a na Sioně, Uhlířské Janovice, přináší do Uhlířských Janovic betlémské světlo. Budou ho rozdávat opět ve spolupráci s Římskokatolickou farností Uhlířské Janovice. Motto letošního ročníku Betlémského světla zní: „Pokoj ve mně – pokoj s tebou“. Proto i my Vám všem přejeme ve velmi rušném běžném životě klid, který s sebou přináší vánoční svátky a doba adventu. Jak z historie betlémského světla všichni víte, jeho předávání a doprava do jednotlivých domovů je hlavně poděkováním pro všechny za jejich celoroční úsilí a podporu. Proto i skauti děkují všem, kteří podporují jejich činnost a všem přejí krásné vánoční svátky.
Arcidiecézní ministrantské setkání 2015 se konalo v sobotu 14. 11. v pražské katedrále (mše sv. s panem arcibiskupem kardinálem Dominikem Dukou OP) a na arcibiskupství. Též ministranti v rámci různých soutěží a úkolů navštívili klášter premonstrátů na Strahově. Z naší farnosti se zúčastnili tři ministranti. Není to uzavřená společnost. Pro bližší informace a možnost se přihlásit mě, prosím, kontaktujte. P. Jaroslav
ZVEME VÁS - v neděli 20. 12. od 16:00 do kostela sv. Jiljí v Uhlířských Janovicích na předvánoční pásmo s Adventním příběhem a rozdáváním Betlémského světla - v sobotu 26. 12. ve 14:00 do kostela Nejsvětější Trojice v Drahobudicích na vánoční koncert dámské části SHŠ Páni z Kolína - v sobotu 26. 12. v 17:30 do kostela sv. Anny v Sudějově na vánoční koncert - na tradiční silvestrovské představení v podání dětského dramatického kroužku o.s. STRNIŠTĚ, které se koná na faře v Košicích 31. 12. od 18:00 - 3. - 14. 1. na výstavu betlémů v kostele sv. Jiljí v Uhl. Janovicích. Při zahájení výstavy 3. 1. v 15:00 budou žáci ZUŠ Uhlířské Janovice hrát koledy.
Skautské středisko Uhlířské Janovice
Malý plamínek betlémského světla, jenž svou silou spojuje mnohá srdce, budou janovičtí skauti předávat: - 20. 12. 2015 od 16:00 v kostele sv. Jiljí - 21. 12. 2015 od 16:00 do 17:30 před kostelem sv. Aloise
19
ROZPIS VÁNOČNÍCH BOHOSLUŽEB 24.12. Čt
25.12. Pá
26.12. So
vigilie
Narození Páně
Svátek Štěpána
Uhlířské Janovice
24:00
8:00
Zásmuky
24:00
9:30
Čestín
15:00
10:00
Košice
22:00
12:00
12:00
Vavřinec
17:00
11:00
11:00
Sudějov
27.12. Ne
Horní Kruty
16:00
8:00
9:30 10:00
16:00
Malejovice
1.1. 2014 Pá
Svaté zakončení Matky Rodiny obč. roku Boží P.M. 8:00
9:30
31.12. Čt
9:30 16:00
10:00
23:00
15:00
15:00
22:00
Drahobudice Krsovice
15:00 12:00
Žíšov
15:00
Vydáno: 19. 12. 2015 pro vnitřní potřebu farnosti Uhlířské Janovice Kontakt: Římskokatolická farnost Uhlířské Janovice, Havlíčkova 898, 285 04 Uhlířské Janovice; e-mail:
[email protected] www. farnostjanovice.cz IČ: 49543008; BÚ: 441028359/0800 P. Kamil Vrzal, farář - mob: 728 775 536, P. Jaroslav Miškovský, farní vikář - mob: 733 741 874 P. Václav Nekolný, výpomocný duchovní - tel: 321 796 177, Zásmuky Bc. Markéta Havrdová, pastorační asistentka - mob: 777 603 020
Vydání dalšího čísla farního Věstníku 6. 2. 2016 Děkujeme za dobrovolné příspěvky na pokrytí nákladů s vydáváním. 20
