Společenské vědy pro techniky

w w w . g r a d a . c z

Společenské vědy pro techniky ekonomie právo politologie

Armstrong

Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 e-mail: [email protected], www.grada.cz

SPOLEČENSKÉ VĚDY PRO TECHNIKY

Dále doporučujeme:

Jana Hrbková a kolektiv Michael

Na trhu ojedinělá publikace, vytvořená na míru exaktně uvažujícím technikům, přibližuje podstatu a souvislosti tří společenskovědních oborů: ekonomie, práva a politologie. V části věnované ekonomii kniha svěžím a netradičním způsobem vysvětluje základní kategorie tržní ekonomiky, poukazuje na odlišnosti v mikroekonomickém a makroekonomickém pohledu na hospodářské jevy, objasňuje podstatu a možnosti realizace účinné hospodářské politiky a podává srozumitelný a přehledný výklad základních pojmů mezinárodní ekonomie. Teorie je efektivně kombinována s praktickými příklady a grafy. V kapitolách věnovaných právu je stručný přehled institucí římského práva doplněn fundovaným výkladem ústavy, lidských práv a zákoníku práce. Hlavní pozornost je věnována výkladu vybraných ustanovení nového občanského zákoníku, což je problematika nejenom potřebná, ale i nadmíru zajímavá. V politologické části knihy jsou poutavým způsobem objasněny teorie státu, politické systémy, demokracie a totalitarismus. Publikace je určena jak studentům technických oborů, tak i manažerům na různých úrovních řízení, kteří si chtějí doplnit poznatky ve výstižné a zajímavé formě.

Jana Hrbková a kolektiv

Jana Hrbková a kolektiv

Společenské vědy pro techniky ekonomie právo politologie

Grada Publishing

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Ing. Jana Hrbková, Ph.D., a kolektiv

Společenské vědy pro techniky Ekonomie, právo, politologie

Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 5966. publikaci Autorský kolektiv: Ing. Jana Hrbková, Ph.D. (vedoucí autorského kolektivu) – kapitoly 1–9 Mgr. Vladimír Ješko, Ph.D. – kapitoly 15–17 Dr. Václav Liška, LL.M. – úvod JUDr. Dana Římanová – kapitoly 10–14 Externí spolupráce: Mgr. Petr Disman, MSc. – případové studie ve 4. a 7. kapitole Odpovědná redaktorka Eva Modrá Grafická úprava a sazba Milan Vokál Návrh a zpracování obálky Jan Dvořák Počet stran 200 První vydání, Praha 2015 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. © Grada Publishing, a.s., 2015 Cover Photo © fotobanka allphoto ISBN 978-80-247-9923-0 (ePub) ISBN 978-80-247-9922-3 (pdf) ISBN 978-80-247-5588-5 (print)

5

Obsah

O autorech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

Část I Ekonomie a hospodářská politika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 1. Vzácnost a volba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 1.1 Základní ekonomické pojmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 1.2 Kdy by měl technik myslet jako ekonom? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 1.3 Mikroekonomie a makroekonomie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 Shrnutí kapitoly. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 Klíčová slova. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 Kontrolní otázky a úkoly. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 Literatura. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 2. Jak funguje tržní mechanismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 2.1 Poptávka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 2.2 Nabídka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 2.3 Tržní rovnováha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 2.4 Cenová elasticita poptávky a její využití . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 Shrnutí kapitoly. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35 Klíčová slova. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36 Kontrolní otázky a úkoly. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36 Literatura. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36 3. Náklady a zisk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 3.1 Celkové, fixní a variabilní náklady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 3.2 Tržba a zisk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 3.2.1 Vyrábět se ztrátou, nebo nevyrábět? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 3.2.2 Specifikum dlouhého období: Všechny náklady jsou variabilní . . . . . . . . 44 Shrnutí kapitoly. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45 Klíčová slova. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45 Kontrolní otázky a úkoly. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46 Literatura. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46 4. Agregátní nabídka a poptávka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 4.1 Agregátní poptávka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 4.2 Agregátní nabídka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 4.3 Makroekonomická rovnováha a inflace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 4.3.1 Inflace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53

6

4.3.2 Důsledky inflace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55 4.3.3 Deflace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 Shrnutí kapitoly. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58 Klíčová slova. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58 Kontrolní otázky a úkoly. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58 Literatura. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58 5. Výkonnost ekonomiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60 5.1 Hrubý domácí produkt a jeho měření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60 5.1.1 Metody výpočtu hrubého domácího produktu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62 5.2 Nezaměstnanost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 5.3 Inflace, nezaměstnanost a hospodářský cyklus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 Shrnutí kapitoly. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 Klíčová slova. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 Kontrolní otázky a úkoly. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 Literatura. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 6. Stát v tržní ekonomice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 6.1 Státní rozpočet jako nástroj fiskální hospodářské politiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76 6.1.1 Mechanismus fiskální politiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78 Shrnutí kapitoly. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78 Klíčová slova. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79 Kontrolní otázky a úkoly. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79 Literatura. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79 7. Monetární a vnější hospodářská politika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80 7.1 Monetární hospodářská politika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80 7.1.1 Poptávka po penězích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81 7.1.2 Nabídka peněz . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82 7.1.3 Multiplikovaná expanze bankovních depozit . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 7.1.4 Nástroje monetární hospodářské politiky České národní banky . . . . . . . 84 7.2 Vnější hospodářská politika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86 7.2.1 Základní pojmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86 7.2.2 Nástroje zahraničně-obchodní politiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87 7.2.3 Struktura platební bilance . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 7.2.4 Devizové intervence České národní banky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89 Shrnutí kapitoly. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 Klíčová slova. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 Kontrolní otázky a úkoly. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 Literatura. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 8. Externality a veřejné statky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 8.1 Externality . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 8.2 Veřejné statky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 Shrnutí kapitoly. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98 Klíčová slova. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98 Kontrolní otázky a úkoly. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98 Literatura. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99

7

9. Česká republika v Evropské unii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 9.1 Konvergenční kritéria pro vstup do eurozóny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102 9.2 Členství v eurozóně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 Shrnutí kapitoly. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108 Klíčová slova. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109 Kontrolní otázky a úkoly. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109 Literatura. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109

Část II Právo. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111 10. Římské právo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112 10.1 Řím kolem roku 270 př. n. l. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112 10.2 Řím na sklonku republiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112 10.3 Císařský Řím . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 10.4 Rekapitulace vývoje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114 10.5 Instituce římského práva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115 Shrnutí kapitoly. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116 Klíčová slova. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116 Kontrolní otázky a úkoly. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116 Literatura. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116 11. Ústava a její instituty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117 11.1 Hlava první: Základní ustanovení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117 11.2 Hlava druhá: Moc zákonodárná . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117 11.3 Hlava třetí: Moc výkonná . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119 11.4 Hlava čtvrtá: Moc soudní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 122 11.5 Hlavy: pátá, šestá a sedmá . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123 Klíčová slova. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124 Kontrolní otázky a úkoly. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124 Literatura. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124 12. Listina základních práv a svobod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 12.1 Obecná ustanovení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 12.2 Lidská práva a základní svobody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 12.3 Politická práva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127 12.4 Práva národnostních a etnických menšin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128 12.5 Hospodářská, sociální a kulturní práva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128 12.6 Právo na soudní a jinou právní ochranu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129 Klíčová slova. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130 Kontrolní otázky a úkoly. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130 Literatura. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130 13. Vybraná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník . . . . . . . . . . . . . . . . . .131 13.1 Obecná část . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131 13.1.1 Právnické osoby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134 13.1.2 Věci a jejich rozdělení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136 13.1.3 Právní skutečnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137

8

13.2 Rodinné právo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140 13.2.1 Manželství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140 13.2.2 Příbuzenství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149 13.3 Vlastnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151 13.4 Dědické právo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153 Klíčová slova. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 154 Kontrolní otázky a úkoly. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 154 Literatura. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 155 14. Vybraná ustanovení zákoníku práce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156 14.1 Pracovní poměr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156 14.2 Změny pracovního poměru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157 14.3 Skončení pracovního poměru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159 Klíčová slova. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160 Kontrolní otázky a úkoly. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160 Literatura. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160

I. Politologie a politická filosofie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161 15. Teorie státu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162 15.1 O pojmu „stát“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162 15.2 Vznik a zánik státu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163 15.3 Znaky státu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163 15.4 Formy státu a formy vlády . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 166 15.5 Státní občanství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169 Shrnutí kapitoly. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 170 Klíčová slova. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171 Kontrolní otázky a úkoly. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171 Literatura. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171 16. Základy demokracie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172 16.1 Vymezení pojmu demokracie, esenciální pojmy moderní demokracie . . . . . . . 172 16.2 Demokracie přímá a zastupitelská (antická a moderní) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175 16.3 Ideoví otcové moderní demokracie a teorie přirozených práv . . . . . . . . . . . . . . . 175 16.4 Politický pluralismus, pravice a levice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 178 16.5 Kritika moderní demokracie z demokratických pozic . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 180 Shrnutí kapitoly. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 184 Klíčová slova. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 184 Kontrolní otázky a úkoly. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 185 Literatura. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 185 17. Podstata totalitarismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 186 17.1 Původ a vymezení pojmu „totalitarismus“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 186 17.2 Základní znaky totalitarismu v kontrastu se základními znaky demokracie . . . 190 Shrnutí kapitoly. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194 Klíčová slova. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194 Kontrolní otázky a úkoly. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194 Literatura. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 195

O autorech

Ing. Jana Hrbková, Ph.D.

Vystudovala magisterský obor Ekonomicko-matematické výpočty na Fakultě řízení Vysoké školy ekonomické v Bratislavě, doplňující studium zaměřené na učitelství odborných ekonomických předmětů na Fakultě financí a účetnictví Vysoké školy ekonomické v Praze a doktorské studium v oboru Regionální a sociální rozvoj na Provozně ekonomické fakultě České zemědělské univerzity v Praze. V letech 1985–1990 pracovala na Ekonomickém ústavu Slovenské akademie věd a zároveň externě učila optimální programování na Obchodní fakultě Vysoké školy ekonomické v Bratislavě. Od roku 1995 učí ekonomickou teorii a hospodářskou politiku na katedře společenských věd Fakulty stavební Českého vysokého učení technického v Praze. V posledních několika letech se v rámci svého odborného působení zaměřuje na problematiku sociální politiky a sociálního státu.

Mgr. Vladimír Ješko, Ph.D.

Je absolventem Filosofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde v roce 2012 ukončil své doktorské studium. Odborně se zaměřuje na moderní a postmoderní filosofii, na politickou filosofii, především na problematiku podstaty demokracie a totalitarismu, politické ideologie, na analýzu moci, norem a autorit. V rámci propojování filosofie a sociologie pak také zkoumá způsob, jakým lidé pojímají a hrají sociální role a jak je konstruován sociální řád. Věří ve vzájemné vazby a prolínání jednotlivých humanitních disciplín a nesouhlasí s jejich uzavíráním do úzkých a přesně vymezených rámců. Má praxi z výuky společenskovědních předmětů na několika středních (Mensa gymnázium, o. p. s., Gymnázium Budějovická, Střední průmyslová škola Most, Střední odborná škola podnikatelská, s. r. o., Most) a vysokých školách (Stavební fakulta ČVUT v Praze, Filosofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Vysoká škola finanční a správní, o. p. s.). V současné době je odborným asistentem katedry společenských věd Fakulty stavební ČVUT v Praze, vyučujícím na Mensa gymnáziu, o. p. s., a šéfredaktorem časopisu Andragogika.

Dr. Václav Liška, LL.M.

Je absolventem Vysoké školy ekonomické v Praze. Přednáší ekonomickou teorii na Českém vysokém učení technickém v Praze a dalších univerzitách u nás i v zahraničí. Specializuje se na makroekonomické otázky, kapitálový trh a jeho regulaci. Je autorem řady statí, učebních textů a monografií na uvedená témata, jakož i otázky ratingu a dividendové politiky. Je řešitelem či spoluřešitelem řady grantových úkolů a výzkumných záměrů v oblasti moderních metod vzdělávání, etiky v podnikání a corporate governance na finančních trzích. Je vedoucím či členem řady tuzemských i zahraničních redakčních rad. V současném období se věnuje vědecké přípravě a výchově studentů v doktorských studijních programech.

JUDr. Dana Římanová

Je absolventkou Právnické fakulty UK Praha a studia oboru zahraničního obchodu na Vysoké škole ekonomické v Praze. Celou svoji pracovní kariéru realizovala převážně ve státní

9

10

Společenské vědy pro techniky

správě, zejména v oblasti výkonu legislativních prací. Zastávala vysoké funkce: od zástupkyně ředitele přes funkci první náměstkyně ministra pro legislativu až po funkci ředitelky legislativního odboru Kanceláře prezidenta republiky. Je autorkou řady právních předpisů v oblasti tvorby a ochrany životního prostředí, osmnácti samostatných titulů a téměř čtyřiceti časopiseckých článků převážně z oblasti práva životního prostředí. Jako lektorka uskutečnila více než 140 samostatných přednášek včetně přednášek v zahraničí (Europäisches Institut für postgraduale Bildung an der TU Dresden e. V., Ministerstvo životního prostředí a vod Bulharské republiky apod.). V současnosti vede diplomanty na VŠFS, výuku na Právnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni a jako odborná asistentka na katedře společenských věd Fakulty stavební ČVUT v Praze vede výuku stavebního práva a práva životního prostředí.

Mgr. Petr Disman, MSc.

Po absolvování magisterského studia na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy a bakalářského studia na Fakultě mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze získal v roce 2011 titul Master of Science v oboru Strategický management na Rotterdam School of Management, Erasmus University Rotterdam v Nizozemsku. Strategickému managementu se věnuje i ve své profesi ve společnosti ČEZ.

Úvod

Proč by měl student technické univerzity absolvovat společenskovědní předměty z oblasti ekonomické a právní teorie, politologie či historie? Při hledání odpovědí na tuto otázku připomeňme jednak fakt, že univerzity byly již od středověku centry vzdělanosti v Evropě, ale také zprávu Učení je skryté bohatství1, vypracovanou Mezinárodní komisí pro vzdělávání UNESCO v roce 1996. Ta považuje za jednu z hlavních funkcí vzdělávání působit na lidstvo tak, aby mohlo převzít kontrolu nad svým vlastním rozvojem. Vzdělávání v 21. století by mělo být podle tohoto dokumentu součástí konceptu učící se společnosti, která se opírá o čtyři pilíře: ■■ ■■ ■■ ■■

učit se poznávat; učit se jednat; učit se žít společně; učit se být (skutečnou osobností).

Koncept učící se společnosti bychom měli v dnešní globalizované, informační společnosti zcela jistě v celé šíři naplňovat tak, aby každý vysokoškolsky vzdělaný jedinec měl základní sumu znalostí o fungování společnosti v celém spektru, a to jak v běhu času, tak i z pohledu různých regionů světa. Vzdělání, a o vysokoškolském to platí dvojnásobně, by mělo poskytovat nejenom hluboké vědomosti v určitém oboru, ale mělo by rovněž umožnit, aby vzdělaní lidé byli schopni získané poznatky přeměňovat v odborné dovednosti. U humanitního, resp. společenskovědního vzdělávání na technické univerzitě nejde jen o jakési „doplnění“ technického vzdělání o vhled do humanitních předmětů, ale o to, aby technik rozuměl určitému zadání, uměl pokládat ty správné otázky a zvládal metodologii procesu poznávání. Prostě aby se každý univerzitně vzdělaný člověk mohl chovat ve smyslu moudré myšlenky Karla Havlíčka Borovského: „Napřed proč? A potom kroč!“ Ve světle těchto skutečností pak i předměty jako Filosofie techniky, Světová ekonomika či Etika v podnikání nabývají zcela nových dimenzí a významu. V dnešní společnosti je třeba vědět, jak budovat profesní týmy, jak získané dovednosti a poznatky prezentovat širší veřejnosti – od zákazníků přes kooperující firmy až po úředníky státní správy a samosprávy. Je potřebné zvládat řešení konfliktů, a to i v různých kulturních okruzích, znát motivy chování jednotlivců a zájmových skupin ve společnosti, rozumět pojetí institucí v užším i širším slova smyslu. Technici nepracují pouze uvnitř „svých“ technických světů obklopeni komplikovanými stroji a mechanismy, nepracují v dílnách a laboratořích izolováni od ostatního světa. Žijí a působí ve složitých společenských interakcích, a musí být proto schopni nalézat odpovědi na otázky, jež vyžadují schopnost skloubit technickou odbornost a zkušenost s pochopením širších společenských a ekonomických dopadů jimi zvolených řešení. Nestačí, aby byli špičkovými odborníky v oblasti stavebnictví, strojírenství, elektrotechniky, dopravy či informačních technologií; 1

Učení je skryté bohatství. Zpráva mezinárodní komise UNESCO Vzdělávání pro 21. století. PHARE, Praha 1997.

11

12


měli by být i kompetentními manažery, vedoucími týmů a schopnými koordinátory při řešení složitých úkolů. To vše vyžaduje, aby měli kvalitní nejenom technické, ale i společenskovědní vzdělání. Technické vědy se vždy rozvíjely a budou rozvíjet v konkrétních společenských a historických podmínkách, které determinují jejich využití. Výuka společenských věd je pak prostorem pro integraci technického vědění s dalšími vědními obory. Pochopení trendů společenského vývoje, které společenské vědy odrážejí, posiluje kompetence techniků a výrazně rozšiřuje pole uplatnění jejich odborného vzdělání na trhu práce. Společenské vědy otevírají cestu k poznání člověka jako takového, zkoumají jeho vztahy k jiným lidem, napomáhají k pochopení fungování malých skupin, ale i velkých společenství. To vše pak dnes dostává další dimenzi v podobě víceméně neustálého a bezprostředního toku informací ze všech oborů lidské činnosti na celé planetě. Proto je nutné umět získávané informace kriticky analyzovat. Je nade vši pochybnost, že znalosti ze společenských věd mohou napomoci tomu, aby absolventi technických škol byli v dnešní spletité a dynamické době schopni žít plnohodnotný život jako zralé osobnosti uchovávající si svou vnitřní integritu. Učebnice Společenské vědy pro techniky je dílo šité na míru exaktně uvažujícím technikům, které obsahuje vybraný poznatkový fond z ekonomie, práva a politologie. Cílem autorského kolektivu – členů katedry společenských věd Fakulty stavební ČVUT v Praze – bylo poutavou a přístupnou formou vysvětlit podstatu a souvislosti tří společenskovědních oborů. Autoři knihy, zkušení pedagogové, si byli velmi dobře vědomi toho, že při omezeném rozsahu a limitované časové dotaci na výuku společenských věd se nemohou snažit zvládnout vše, co se přednáší na filosofických, právnických či ekonomických fakultách netechnických vysokých škol. Vybrali proto z výše uvedených vědních oborů ty oblasti, které považovali za nejdůležitější a nezbytný základ společenskovědního vzdělání každého vysokoškoláka. V části věnované ekonomii kniha zajímavým a netradičním způsobem vysvětluje základní kategorie tržní ekonomiky, poukazuje na odlišnosti v mikroekonomickém a makroekonomickém pohledu na hospodářské jevy, objasňuje podstatu a možnosti realizace účinné hospodářské politiky a podává přehledný výklad základních pojmů mezinárodní ekonomie. Ekonomický oddíl uzavírá kapitola věnovaná souvislostem členství České republiky v Evropské unii a vstupu do eurozóny. Každý absolvent vysoké školy se ve svém životě a práci ve větší či menší míře, dříve nebo později setká s právem, s různými právními normami. Alespoň základní znalost práva je nezbytná pro výkon manažerských funkcí na různých stupních řízení. V kapitolách věnovaných právu je stručný přehled institucí římského práva doplněn fundovaným výkladem Ústavy, lidských práv a zákoníku práce. Hlavní pozornost je věnována výkladu vybraných ustanovení nového občanského zákoníku. V politologické části knihy jsou objasněny teorie státu, možnosti vzniku a zániku státu, jeho základní znaky a formy státu a vlády. Je podána charakteristika pojmů ideologie, politické systémy, demokracie a totalitarismus. Kniha Společenské vědy pro techniky je určena jak studentům technických oborů vysokých (případně i vyšších odborných) škol, tak i manažerům na různých úrovních řízení, kteří si chtějí doplnit poznatky ve výstižné a zajímavé formě.

ČÁST I. I. Ekonomie a hospodářská politika

14


1. Vzácnost a volba

Pokud byste vzali do rukou některou z učebnic psychologie, sociologie, ekonomie, politologie či práva, tedy některé ze společenskovědních disciplín, pravděpodobně byste zjistili, že název její první kapitoly začíná slovy Úvod do … anebo Vymezení předmětu … nebo Co je předmětem … A pokud byste tu knihu nejenom drželi v ruce, ale začali byste ji číst, možná by vás dost překvapilo, jak různorodé jsou definice předmětu zkoumání těchto věd a kolika různými způsoby vymezují různí autoři jednu a tu samou společenskou vědu. Technikům, protože na ty především se obracíme v této knize, by zřejmě nešlo do hlavy, jak vůbec mohou být vědci společenskovědních oborů schopni shodnout se na nějakých tezích a závěrech, když se rozcházejí dokonce i v tom, o čem především je jejich věda a čemu se vlastně ve svých výzkumech věnují. Pokud byste pak už byli z těch všech různorodých názorů unaveni, stačilo by, abyste napsali do vyhledávače na internetu název příslušného vědního oboru, a dostali byste poměrně jednoduchou a především jednoznačně podanou definici každé ze společenských věd. Co za tím tedy je? Proč se některým vědcům zdá, že je tak důležité definovat určitou společenskou vědu právě takovým, a ne jiným způsobem? Proč se ze samotného vymezení „dělá taková věda“, když to není nic až tak komplikovaného? Dříve než odpovíme na tyto otázky, přečtěte si následující úkol.

I Úkol k zamyšlení Všichni jste se ve škole učili fyziku a chemii. Pokuste se definovat tyto dvě vědy vždy jednou jedinou větou a pokuste se říct, co a jak každá z nich především zkoumá. Napište si své definice a zamyslete se nad tím, zda se vám v nich podařilo vyjádřit základní rozdíl mezi fyzikou a chemií a jejich podstatu. A zda by někdo, kdo vůbec neví, co je fyzika anebo chemie, byl schopen si na základě vaší definice představit, o co v těchto vědách jde. Poté si najděte ve slovníku cizích slov anebo na internetu definice fyziky a chemie a porovnejte je s těmi vašimi. Jsou vaše definice hodně odlišné? Zdá se vám, že jste uvažované vědy popsali výstižně, nebo dokonce srozumitelněji a přesněji, než to udělal někdo jiný? Cílem tohoto úkolu, který zdánlivě s ekonomií a společenskými vědami vůbec nesouvisí, bylo uvědomit si, že i když jsou jak fyzika, tak chemie přírodní vědy, jejich způsob zkoumání přírodních jevů, stavů a látek je velmi odlišný. A proto, když bude stejný objekt anebo jev analyzovat chemik, zjistí něco úplně jiného, než jeho kolega – fyzik. Nejde tedy jenom o to, co se ve vědě zkoumá, ale i jak se to zkoumá, z jakého úhlu pohledu, jakými metodami a s jakými cíli.

Zjednodušeně řečeno se všechny společenské vědy zabývají lidmi, lidskou společností, vztahy mezi lidmi, mezi jednotlivci, mezi skupinami lidí, různými procesy a jevy ve společnosti, a rovněž i tím, co se děje v člověku. Jednotlivé společenské vědy se pak liší v tom, jak na člověka a společnost nahlížejí, na co především soustřeďují svou pozornost, jaký je cíl jejich zkoumání a jaký je základní úhel pohledu, ze kterého člověka a společnost analyzují. A protože lidé jsou

Vzácnost a volba

různí, jednají různými způsoby. Na stejné podněty reagují lidé odlišně, a zároveň i stejní lidé mohou v průběhu času na tytéž podněty reagovat jinak. To, co lidé dělají, jejich chování a vztahy jsou mnohem neurčitější a hůře předvídatelné, než jsou mnohé jevy a procesy zkoumané v přírodních vědách. A zatímco přírodní vědy jsou exaktní, to znamená, že se opírají o přesná měření a kvantifikace, společenské vědy označujeme jako neexaktní. Přestože se i ve společenských vědách často používají exaktní postupy a různé matematické a statistické metody, interpretace získaných výsledků nemůže být nikdy tak přesná a jednoznačná, jak je tomu ve vědách přírodních. Všechny zmíněné skutečnosti, a také mnoho dalších faktorů spojených s charakterem člověka a jeho jednáním, vedou k tomu, že i vymezení předmětu zkoumání některých společenských věd je spojeno s rozpory a diskusemi různých vědců a teoretiků, kteří jakoby se nemohli shodnout na tom, jak svůj složitý předmět zkoumání uchopit a co vlastně má být tím nejdůležitějším, na co se mají zaměřit. Ve skutečnosti nejde pouze o teoretický problém: To, co je považováno za základní, tedy hlavní směr zkoumání, předurčuje i povahu a obsah výsledků, ke kterým vědec ve výzkumu a ve svých úvahách dospěje. A tak jako fyzik zkoumá přírodu jinak než chemik a z analýzy určitého jevu vyvodí závěry úplně odlišné od těch, které formuluje chemik, a přitom závěry jednoho i druhého mohou být správné, i závěry vědců ve společenských vědách závisejí velmi silně na tom, z jakého úhlu pohledu analyzují společenské jevy. A přesto, že jejich závěry nejsou totožné, neznamená to nutně, že jeden má pravdu a druhý se mýlí, ale může to pouze odrážet různé stránky složitého společenského problému. Ekonomii (ekonomickou teorii) lze definovat velmi jednoduše: Jako vědu zabývající se hospodařením se zdroji, jež jsou k dispozici v omezené míře, to znamená, že jsou vzácné. První kapitola jedné z běžně používaných učebnic ekonomie (Frank, 1995) nese název Myslet jako ekonom. Jak myslí ekonom? Co je ekonomické a co je neekonomické? Zjednodušeně lze říct, že ekonom se snaží dosáhnout vytyčeného cíle s minimálními náklady2, s co nejmenší úsilím a s co nejmenším množstvím zdrojů, které musí použít. Anebo jinak řečeno, ekonom se snaží z toho, co má k dispozici, získat co nejvíce. Základní ekonomický problém je tedy problém vzácnosti a s tím související problém volby. Ekonomický je pak v tomto kontextu synonymem ke slovům hospodárný anebo úsporný. V různých učebnicích a rovněž na internetu můžete najít desítky dalších vymezení ekonomie, některá z nich jsou složitější a širší, jiná jsou stručná a jednoduchá. Nicméně nejsou v žádném zásadním rozporu s charakteristikou ekonomie jako vědy o vzácnosti uvedenou výše. Mezi ekonomy existuje samozřejmě řada rozdílů v názorech na to, jak konkrétně by se problém vzácnosti měl řešit, například jak by se měly rozdělovat peníze ze státního rozpočtu, jak vysoké by měly být daně anebo zda a jak by měl stát podpořit investice firem. Tyto rozdíly vycházejí z odlišných pohledů na řadu ekonomických problémů, a právě rozmanitost a neexaktnost společenských a ekonomických vztahů vedou k tomu, že názory ekonomů nelze jednoduše rozdělit na správné a nesprávné. Ekonomické hodnocení různých alternativ využití vzácných zdrojů se totiž nezakládá pouze na jednoduchém porovnání toho, co zaplatíme, s tím, co můžeme získat. Ekonom při rozhodování zohledňuje i břemena a přínosy, které na první pohled nejsou zřejmé a jejichž váha nemusí být za všech okolností a pro každého stejná. Jak takové rozhodování může probíhat, ukážeme v podkapitole 1.2. Abychom mohli ve studiu ekonomie postoupit dál, uvedeme nejdříve stručný přehled základních ekonomických pojmů. I když to pro vás ve většině případů nebudou pojmy zcela neznámé, je potřeba, abyste správně chápali význam, ve kterém se používají v ekonomické teorii.

2

Náklady zde chápeme v jejich nejširším významu jako to, čeho se musíme vzdát, abychom získali něco jiného.

15

16


1.1

Základní ekonomické pojmy

Pojem ekonomie je potřeba odlišit od pojmu ekonomika. Ekonomie je věda, soustava ekonomických poznatků. Pojem ekonomika může rovněž představovat vědu, například manažerská ekonomika nebo podniková ekonomika, ale my budeme ekonomikou vždy rozumět hospodářství, neboli soustavu ekonomických procesů a činností uskutečňovaných na určitém území. Ekonomie jako nejobecnější ekonomická disciplína zkoumá ekonomické činnosti (například výrobu, rozdělování, směnu, spotřebu), vztahy mezi ekonomickými subjekty a definuje ekonomické zákonitosti. Ekonomickými problémy se zabývají i další vědní obory, například účetnictví, finanční teorie, ekonomická statistika a další. Každá z těchto disciplín definuje vlastní předmět zkoumání, používá vlastní terminologii a specifické postupy. Všechny studují tu či onu stránku ekonomické reality a ekonomická teorie je pro ně důležitým zdrojem poznatků o celkovém fungování ekonomiky a vztazích ekonomických subjektů. Platí i zpětná vazba: Poznatky specifických ekonomických disciplín prohlubují poznání ekonomické teorie a umožňují upřesňovat obsah jednotlivých ekonomických kategorií3. Ekonomie je interdisciplinární věda, což znamená, že čerpá z poznatků jiných věd: ze společenských věd (politologie, sociologie, práva, psychologie apod.), ale i z dalších vědních oborů (matematiky, statistiky, logiky). Rozličné aktivity ekonomického života jsou přímo či zprostředkovaně spojeny s uspokojováním lidských potřeb. Potřebu v ekonomické teorii definujeme jako pocit nedostatku něčeho a úsilí spojené s jeho překonáním. Potřeby se mění a vyvíjejí podle toho, jak se mění a vyvíjí člověk, lidská společnost a příroda. Uspokojení určitých potřeb vytváří prostor pro vznik potřeb nových. Pro ekonomickou teorii z toho vyplývá důležitý poznatek o neomezenosti lidských potřeb. Lidské potřeby můžeme členit podle různých hledisek. Uveďme alespoň rozdělení potřeb na biologické a společenské, respektive primární a sekundární. Uspokojení biologických potřeb je podmínkou zachování lidské existence, zatímco bez uspokojení společenských potřeb může člověk, za určitých podmínek i dlouhodobě, přežít. Toto rozdělení potřeb je nicméně relativní. I uspokojování biologických potřeb má u člověka určitou společenskou formu. Například uspokojení biologické potřeby potravy je spojeno s určitými estetickými, kulturními, zdravotními a dokonce i ekonomickými a dalšími hledisky. Dáváme zpravidla přednost hezky prostřenému stolu a čistému prostředí, před jídlem si umyjeme ruce, preferujeme (alespoň někteří z nás) jídlo zdraví prospěšné, upřednostňujeme to, co nám chutná, a nezanedbatelnou roli hraje i ekonomický aspekt, hlavně ceny. To, co si nakonec vybereme, je ovlivněno množstvím peněz, které máme k dispozici, respektive které jsme ochotni na uspokojení své potřeby vydat. Všechno, co určitým způsobem uspokojuje lidské potřeby, označujeme jako užitečné. Užitečné činnosti, které vykonávají lidé pro jiné lidi, jsou služby, například oprava pračky, umytí auta, přednáška, školení apod. Věci sloužící k uspokojení lidských potřeb označujeme jako statky. Statky mohou být jak hmotné, například chléb, tričko, mobilní telefon, tak i nehmotné, například dovednosti, schopnosti, intelekt. Z hlediska vzácnosti rozdělujeme statky na volné a ekonomické. Volné statky jsou volně k dispozici, nejsou rozdělovány, neobchoduje se s nimi. Volným statkem je například vzduch nebo voda v moři. Ekonomické statky jsou ve vztahu k potřebám k dispozici v omezeném množství, jsou tedy vzácné. Ekonomickým statkem je všechno, co má nenulovou cenu, za co musíme platit. Členění statků na volné a ekonomické však nemusí vždy být úplně jednoznačné. Pro někoho, kdo žije v přímořském letovisku, je mořská voda skutečně volným statkem. Pro obyvatele Prahy či jiného českého města je to však 3

Pojmem kategorie se označují základní a všeobecné pojmy vědních oborů. Ekonomickými kategoriemi jsou například trh, nabídka, poptávka, inflace, deflace apod.

Vzácnost a volba

statek ekonomický. Dostat se k moři vyžaduje překonání značné vzdálenosti, což samozřejmě stojí peníze. Statky, které lidé vyrábějí, jsou výrobky. Výrobky, které byly vyrobeny za účelem prodeje na trhu, označujeme jako zboží. Pojmem výroba budeme označovat jakoukoliv přeměnu vstupů na výstupy. Vstupy, které člověk používá ve výrobě, tedy to, z čeho a pomocí čeho vyrábí, nazýváme též výrobní zdroje nebo také výrobní faktory anebo výrobní činitele. Základními výrobními činiteli jsou přírodní zdroje, práce a kapitál. Přírodní zdroje tvoří půda, na které lidé staví domy, silnice, vyrábějí statky, pěstují zemědělské plodiny. Přírodními zdroji jsou rovněž zdroje nerostů, paliv, voda apod. Práce představuje lidské zdroje používané při výrobě. Množství práce, kterou má společnost k dispozici, je ovlivněna především počtem obyvatelstva v produktivním věku, vzdělanostní strukturou obyvatel, délkou pracovní doby, stupněm zapojení žen do pracovního procesu a dalšími činiteli. Kapitál jako výrobní faktor tvoří kapitálové statky, neboli to, co bylo vyrobeno, aby dál sloužilo ve výrobě, například stroje, zařízení, nářadí, budovy, nákladní automobily apod.4 Kapitál je tedy výsledkem lidské práce, bývá proto označován jako sekundární výrobní faktor, na rozdíl od primárních faktorů: práce a přírodních zdrojů. Výrobní zdroje jsou k dispozici v omezeném množství, jsou vzácné. Proto i výrobky vyráběné z těchto vzácných zdrojů jsou vzácnými, tedy ekonomickými statky. Využíváním výrobních faktorů získávají jejich vlastníci příjmy, které označujeme jako důchody. Jsou to: ■■ renty čili důchody z přírodních zdrojů; ■■ mzdy a platy, což jsou důchody z použití práce; ■■ zisky a úroky, tedy důchody z použití kapitálu.5 Výstupy mohou být buď statky, nebo služby. Statky, které slouží ke konečné spotřebě, označujeme jako spotřební, například boty, housky apod. Statky, které jsou dále používány ve výrobě, jsou kapitálové, například stroje, zařízení, cihly apod. Členění statků na spotřební a kapitálové je ovšem relativní: Automobil, kterým jezdíte do práce, na dovolenou nebo nakupovat, je spotřebním statkem. Pokud byste ale automobil používali k podnikání, byl by to kapitálový statek. V dalším textu budeme pojmem výstup označovat jak statky (tedy výrobky), tak i služby. Nejčastěji budeme samozřejmě hovořit o výstupech určených k prodeji, neboli o zboží. Aktéry ekonomických vztahů jsou tři skupiny ekonomických subjektů: firmy, domácnosti a stát. Firmy (podniky) nakupují výrobní faktory, vyrábějí zboží a prodávají jej na trhu. V našich úvahách budeme předpokládat, že základním cílem firem je maximalizace zisku, i přesto, že existují firmy (například sociální podniky anebo neziskové organizace), pro které tento předpoklad neplatí. Domácnosti (spotřebitelé) nakupují od firem statky a služby, ale zároveň vystupují vůči firmám jako prodávající: Jsou majiteli výrobních faktorů, které od nich firmy kupují. O domácnostech budeme předpokládat, že z důchodů, které mají k dispozici, chtějí uspokojit co nejvíce svých potřeb, to znamená, že jejich cílem je maximalizace užitku. Pojmem užitek označujeme tu vlastnost nebo ty vlastnosti, kvůli kterým jsou statky spotřebovávány. Užitek je tedy univerzálním označením stupně uspokojení ze spotřeby určitého statku či služby. I když to na první pohled možná není úplně patrné, je tento pojem velmi praktický, protože zjednodušuje úvahy o tom, jak domácnosti rozhodují v podmínkách vzácnosti. Stát jako ekonomický subjekt vstupuje do ekonomických vztahů prostřednictvím různých státních institucí, 4

5

Pojem kapitál bývá používán rovněž v jiném významu, jako finanční kapitál: například dlouhodobé úvěry, úspory, akcie a jiné cenné papíry. Jak vidíme, pojem důchod neoznačuje pouze dávku důchodového pojištění, jakou je například starobní, invalidní, vdovský, vdovecký či sirotčí důchod.

17

18


jako například parlament, vláda, ministerstva, finanční úřady apod. Činnost těchto institucí, tedy činnost státu, ovlivňuje rozličné stránky ekonomického života. Prostřednictvím zákonů, vyhlášek, předpisů a nařízení reguluje stát činnost ekonomických subjektů. Stát přerozděluje peníze: Vybírá daně, cla, poplatky, vyplácí sociální dávky, nakupuje statky a služby – například výzbroj pro armádu, automobily pro policii, vybavení ministerstev apod.; investuje – například do výstavby dálnic, nemocnic, ekologických staveb apod.

1.2

Kdy by měl technik myslet jako ekonom?

Někdo by na tuto otázku možná odpověděl: Nikdy. Technik je technik, má technické myšlení, rozumí technickým problémům, ať už ve strojařině, stavařině, elektrotechnice či jinde; zatímco ekonom se věnuje jiným otázkám, takovým, které technik neřeší. Ať každý dělá to, čemu rozumí, není důvod, proč by se technici měli snažit nahrazovat ekonomy. Ale zatímco ekonom nemusí vědět téměř vůbec nic o technické stránce nějaké stavby anebo zařízení, technik by měl ekonomickým souvislostem svého problému rozumět a měl by tyto souvislosti zohledňovat při svém rozhodování. Ekonomický pohled totiž pomáhá volit to řešení, která umožňuje dosáhnout cíle nejefektivněji, tedy tak, aby rozdíl mezi přínosy a náklady byl co největší. Jak už jsme předeslali výše, ekonom bere při rozhodování v potaz i ty náklady a přínosy, které na první pohled nemusí být patrné. Ukážeme to na několika příkladech.

I Příklad 1.1 Petr je strojní inženýr a má firmu zabývající se konstrukční činností. Na jaře určitého roku se Petr rozhodne, že v červnu zrekonstruuje prostory, ve kterých podniká. Osloví několik firem, aby zjistil, kolik by asi zamýšlená rekonstrukce stála. Nejvíc se mu zamlouvá nabídka firmy Cihlička, u které by ale rekonstrukce trvající 15 dní stála 450 000 Kč, a to se Petrovi zdá příliš drahé. Proto přemýšlí nad tím, zda by nebylo lepší, kdyby si rekonstrukci udělal sám. Podle jeho předběžných výpočtů by ho svépomocně udělaná rekonstrukce vyšla na 250 000 Kč, ale trvala by déle, celých 30 dní. Rekonstrukce by měla začít 1. června. Na základě dostupných údajů vyhodnoťte, jak na tom bude Petr na konci června, a rozhodněte, zda by měl udělat rekonstrukci sám, anebo by bylo efektivnější využít služeb firmy Cihlička. Abychom mohli rozhodnout, který způsob rekonstrukce by měl Petr zvolit, potřebujeme ještě vědět, kolik činí denní výdělek Petrovy firmy. Pro zjednodušení budeme předpokládat, že pokud je Petrova firma v rekonstrukci, má nulové tržby6 a že není rozdíl v kvalitě výstupu – tedy v rekonstrukci provedené firmou Cihlička a Petrem. Uvažujme o dvou možnostech: a) denní tržba Petrovy firmy je 5000 Kč b) denní tržba Petrovy firmy je 20 000 Kč Ad a): Pokud rekonstrukci bude dělat firma Cihlička, musí Petr k ceně 450 000 Kč přičíst ztrátu na tržbách po dobu 15 dní rekonstrukce (15 × 5000 = 75 000). Náklady na rekonstrukci tudíž budou: 450 000 + 75 000 = 525 000 Kč 6

Tržba je množství peněz získaných prodejem výstupu. Pokud označíme cenu jednotky výstupu p a množství výstupu q, určíme celkovou tržbu z prodeje výstupu jako součin p × q.

Vzácnost a volba

Tržby za červen za zbylých 15 dní budou: 15 × 5000 = 75 000 Kč Pokud by tedy dělala rekonstrukci objednaná firma, Petrova bilance7 na konci června bude: 75 000 − 525 000 = − 450 000 Kč Pokud by rekonstrukci dělal Petr sám, nebude mít v červnu žádné tržby a k nákladům 250 000 musí přičíst ztrátu tržeb za 30 dní (30 × 5000 = 150 000). To znamená, že Petrova bilance na konci června by byla: 0 − (250 000 + 150 000) = − 400 000 Kč Ad b): Analogicky bychom postupovali v případě, že by denní tržby Petrovy firmy byly 20 000 Kč. Pokud by rekonstrukci prováděla objednaná firma, Petrova bilance na konci června by byla −450 000 Kč, a pokud by rekonstrukci dělal Petr sám, pak by jeho bilance byla − 850 000 Kč. Doporučení: Pokud by denní tržby Petrovy firmy byly pouze 5000 Kč, vyplácelo by se mu, aby si rekonstrukci udělal sám, protože by tím ušetřil 50 000 Kč. Pokud by ale denní tržby Petrovy firmy dosahovaly 20 000 Kč, bylo by pro něj výhodnější zadat rekonstrukci firmě Cihlička. Cena 450 000 Kč, kterou by Petr této firmě musel zaplatit, by byla až o 400 000 Kč nižší, než celkové náklady v případě, že by rekonstrukci dělal Petr sám. Protože po připočtení ušlých tržeb za 30 dní by Petra vyšla svépomocně udělaná rekonstrukce na 850 000 Kč.

Příklad 1.1 ukazuje, že i když se na první pohled zdá, že je jednoznačně výhodnější, aby si Petr dělal rekonstrukci sám, protože je to levnější (250 000 Kč je rozhodně méně než 450 000 Kč), ekonomická analýza nám říká něco jiného. Při hledání optimálního – tedy skutečně nejefektivnějšího – řešení musíme brát v potaz kromě zaplacených peněz i peníze, které – ačkoliv pro nás neznamenají reálný úbytek peněz v hotovosti ani na účtu v bance – jsou naším nákladem, protože jsme je nevydělali. Tyto nevydělané peníze označujeme jako náklady příležitosti. Náklady příležitosti tedy představují ušlý výnos, pokud v podmínkách vzácnosti vybíráme jednu z možností, a přitom přicházíme o výnos z druhé nejlepší, ale nezvolené možnosti8. I když se náklady příležitosti neobjevují nikde v účetní dokumentaci, měly by být zohledňovány při hledání nejvýhodnější varianty využití vzácných zdrojů. Náklady příležitosti souvisí s existencí univerzálního vzácného zdroje, kterým je čas. V příkladu 1.1 představují náklady příležitosti ztrátu tržeb za 15, respektive 30 dní, která významným způsobem ovlivňuje volbu skutečně výhodnějšího způsobu rekonstrukce Petrovy firmy.

I Příklad 1.2 Adam právě úspěšně ukončil studium na Fakultě stavební ČVUT a přemýšlí nad tím, kde bude pracovat. Jeho rozhodování se nakonec zredukuje na výběr ze dvou možností – buď se stane zaměstnancem firmy Tesařík, nebo začne podnikat, to znamená, že bude pracovat ve vlastní firmě (jako živnostník). Firma Tesařík mu nabízí plat, který by jako čistý příjem představoval měsíčně 22 000 Kč. Adam se nakonec rozhodne pro podnikání a do firmy Tesařík nenastoupí. Po prvním 7 8

Slovo bilance zde označuje celkový přehled výsledků činnosti, v tomto případě: tržby minus náklady. I pokud bychom vybírali z více než dvou možností, budou náklady příležitosti určeny velikostí nezískaného výnosu z druhé nejlepší možnosti.

19

20


roce je výsledkem Adamovy podnikatelské činnosti čistý roční příjem ve výši 190 000 Kč. Adam je spokojen, má za to, že je to velmi dobrá bilance. Na základě dostupných údajů rozhodněte, zda má Adam skutečně důvod ke spokojenosti a zda se rozhodl správně, když začal podnikat místo toho, aby se stal zaměstnancem firmy Tesařík. Řešení: Jako podnikatel Adam vydělal za rok 190 000 Kč. Přišel však o možnost pracovat ve firmě, ve které by za rok dostal 264 000 Kč (= 22 000 × 12). Tyto nevydělané peníze představují pro Adama náklady příležitosti, které musíme odečíst od výsledku jeho podnikatelské činnosti. Když to uděláme, zjistíme, že po prvním roce podnikání dosáhl Adam ztrátu ve výši 74 000 Kč. Adam by tedy byl udělal lépe, kdyby se nechal zaměstnat u firmy Tesařík.

Příklady 1.1 a 1.2 ukazují, že existence nákladů příležitosti a jejich zahrnování do rozhodování může vést k tomu, že jako optimální se ukáže varianta, kterou bychom jinak za nejvýhodnější nepovažovali. Jiným typem nákladů, které by – na rozdíl od nákladů příležitosti – neměly ovlivňovat naše rozhodování, jsou utopené náklady. Utopené náklady představují peníze, které jsou v době, kdy děláme rozhodnutí (když probíhá naše volba) již zaplaceny, a tak bychom k nim neměli vůbec přihlížet. Výběr optimální varianty by tak měl vycházet ze snahy maximalizovat rozdíl mezi budoucími přínosy a budoucími náklady, protože utopené náklady už nelze zpětně snížit ani získat zpět. Podstatu utopených nákladů nám pomůže objasnit příklad 1.3.

I Příklad 1.3 Jana zaplatila 1500 Kč za školení o novém občanském zákoníku. Až později se dozvěděla, že ve stejné době jako toto školení bude na univerzitě, kde studuje, velmi zajímavá přednáška, které by se Jana ráda zúčastnila. Přednáška je zdarma, ale Jana ji oceňuje mnohem více než školení, které má pro ni hodnotu odpovídající ceně, kterou zaplatila. Kdyby Jana věděla o přednášce na vysoké škole, nebyla by si školení kupovala. Peníze za školení jí samozřejmě už školící firma nevrátí a Jana neví o nikom, komu by vstup na školení prodala, aby mohla jít na přednášku, ale nepřišla zbytečně o 1500 korun. Rozhodněte, kdy se Jana zachová ekonomicky racionálně: a) Když půjde na přednášku a nechá propadnout vložné na školení 1500 korun. b) Když půjde na školení, které už zaplatila, i když to pro ni znamená, že nebude moci jít na přednášku, kterou ona sama považuje za lepší a důležitější než školení. Řešení: Pokud Jana považuje přednášku za prospěšnější než zaplacené školení, měla by jednoznačně zvolit první možnost. Cena za školení je pro ni samozřejmě ztrátou a ona na tom bude hůře než její kolegové, kteří si školení nezaplatili. Ale pokud by upřednostnila přednášku před školením v případě, že by nic neplatila, měla by ji upřednostnit i v situaci, když zbytečně vydala 1500 korun. Jsou to totiž pro ni už utopené náklady, které se nijak nezmenší tím, že Jana zvolí nižší užitek ze školení před vyšším užitkem z přednášky.

Pokud se vám to moc nezdá a nesouhlasíte s řešením uvedeným v příkladu 1.3, zamyslete se nad situací uvedenou v příkladu 1.4.

Vzácnost a volba

I Příklad 1.4 Vysokoškolák Marek se rozhodl strávit dva prázdninové měsíce na jazykovém kurzu na zahraniční univerzitě. Před odjezdem si zaplatil ubytování na koleji na celou dobu pobytu a k tomu snídaně a obědy v menze vedle školy. Protože jazyková výuka začíná každý den až od 14 hodin, našel si Marek brigádu v blízké restauraci: každý den od sedmi od rána do třinácti hodin odpoledne. Jako brigádník si může v restauraci dát zdarma jak snídani, tak i oběd. Marek brzy zjistí, že jídla v restauraci jsou mnohem chutnější než ta, která má zaplacená v menze, a navíc si v restauraci může dát k jídlu tolik, kolik chce. Bohužel Marek už nemá možnost dodatečně se „odhlásit“ z objednaných a zaplacených snídaní a obědů v menze a nemá ani možnost zaplacené jídlo prodat, protože je načteno na jeho studentské kartě. Rozhodněte, co je ekonomicky racionální chování: a) Když Marek bude jíst i nadále v menze, aby peníze, které za jídlo zaplatil, přece jenom nějak využil. b) Když Marek oželí zaplacené snídaně a obědy v menze a upřednostní chutnější jídlo v restauraci, kde pracuje. Řešení: Peníze zaplacené za jídlo v menze jsou pro Marka utopenými náklady. Neměl by je brát v potaz při svém rozhodování o tom, kde bude jíst. Suma, kterou Marek zaplatil, zůstane stejná bez ohledu na to, zda si zvolí chutnější jídlo v restauraci anebo méně chutné jídlo v menze. Ekonomicky racionální je tudíž druhá možnost, jíst v restauraci.

Každý den hledáme odpovědi na desítky ekonomických otázek a zamýšlíme se nad různými ekonomickými problémy. Ptáme se: Proč jsou tak nízké úrokové sazby? Máme vložit peníze na účet, nebo nakoupit státní dluhopisy? Jak se projeví probíhající krize na Ukrajině na vývoji cen ropy či plynu? Co by přinesl vstup ČR do eurozóny? Mám začít podnikat, anebo se mám snažit najít si lépe placené zaměstnání, když nejsem spokojen se svým platem? Jak dosáhnout zvýšení zisku a zlepšit tržní pozici mé firmy? Pokud si myslíte, že na každou z uvedených otázek existuje jediná správná odpověď, budete možná rozladěni, protože neexistuje. Rozumět ekonomickým problémům znamená vidět souvislosti, chápat příčiny a správně předvídat důsledky určitých skutečností, a především vědět, jaké přínosy či ztráty budou spojeny s volbou určité z možných alternativ. Abyste byli schopni správně vyhodnocovat různé situace a zvolili nejlepší z možných cest k dosažení svých cílů, musíte proniknout pod povrch toho, co se zdá být jednoduché a jasné. Jednotlivá čísla, jednotlivé ukazatele, které se v médiích s oblibou stávají základem hlubokých analýz a závěrů, představují vždy jenom pověstnou špičku ledovce, nevznikly samy od sebe a mají svou historii a vývoj. Vaše technické myšlení a exaktnost vašeho vědění má nesmírný význam při řešení technických problémů. Ale bez ohledu na to, zda studujete stavební, strojní, dopravní či elektrotechnickou fakultu nebo jste už vysokoškolsky vzdělaní technici, žijete a budete žít a pracovat v konkrétní ekonomice a ve společnosti, kde jsou firmy a spotřebitelé a státní instituce. A vy s nimi budete vstupovat do ekonomických i jiných společenských vztahů: Někdy z vás budou spotřebitelé, jindy budete vystupovat jako manažeři firem anebo zaměstnanci státních institucí. Každý z ekonomických subjektů má své specifické cíle, plní své funkce, ale především má své vlastní zájmy, se kterými se identifikuje a podle kterých jedná. A v těchto vztazích nevystačíte se svým exaktním technickým přístupem. To, jak rozmanité jsou ekonomické vztahy, ukážeme v poslední části kapitoly na vysvětlení rozdílu mezi mikroekonomií a makroekonomií.

21

22


1.3

Mikroekonomie a makroekonomie

Mikroekonomie je částí ekonomické teorie, která se věnuje analýze chování ekonomických subjektů a vztahů mezi nimi. Makroekonomie studuje ekonomiku jako celek, zkoumá otázky výkonnosti ekonomiky, nezaměstnanosti, inflace9, hospodářské politiky a další problémy. Mikroekonomie ani makroekonomie nepředstavují samostatné vědní obory. Jsou součástí ekonomické teorie – vědy zkoumající alokaci vzácných zdrojů – přičemž ale každá řeší problémy z jiných úhlů pohledu, svými vlastními postupy. Rozdělení ekonomie na mikroekonomii a makroekonomii vede k tomu, že se mnohé jevy výrazně zjednoduší a zprůhlední, což umožňuje lépe pochopit jejich prvotní příčiny a vztahy. V reálné ekonomice se ale mikroekonomické a makroekonomické procesy prolínají a působí současně. Při jejich odděleném zkoumání se mohou některé souvislosti stát méně zřetelnými a naše závěry pak mohou být až příliš zjednodušené a nepřesné. Reálná ekonomika není rozdělená na dvě části. Všechny makro ekonomické problémy a charakteristiky se určitým způsobem odrážejí v mikroekonomických vztazích – například hrubý domácí produkt lze rozpočítat na jednotlivá odvětví a firmy; míra nezaměstnanosti se odráží v životní úrovni domácností, ve kterých je někdo nezaměstnaný; a velikost inflace zasahuje do všech mikroekonomických struktur a vztahů. Zároveň platí i obrácený vztah – nerovnováhy na jednotlivých trzích, odbytové problémy firem nebo pokles poptávky spotřebitelů se promítají do celkové úrovně makroekonomického systému, makroekonomických agregátů i do vnitřní a vnější ekonomické rovnováhy. Odlišnosti v mikroekonomickém a makroekonomickém pohledu na hospodářské jevy můžeme ilustrovat na vztazích mezi firmami a domácnostmi.

I Úkol k zamyšlení Jak již víme, firmy a domácnosti jsou – kromě státu – základními ekonomickými subjekty. Firmy nakupují vstupy, vyrábějí a prodávají výstupy a jejich hlavním cílem je maximalizace zisku. Domácnosti usilují o maximalizaci užitku. Jak byste popsali ekonomické vztahy mezi domácnostmi a firmami? Z mikroekonomického hlediska je můžeme charakterizovat takto: Domácnosti jsou pro firmy jak kupujícími (tedy spotřebiteli), kteří od firem kupují zboží (statky a služby), tak i prodávajícími, protože jsou majiteli výrobních faktorů a tyto faktory firmám prodávají. Když firma někoho zaměstnává, kupuje vlastně výrobní faktor – práci. Čím vyšší je cena práce (tedy plat či mzda), kterou firma zaměstnanci platí, tím vyšší má firma náklady. Je tedy logické, že pokud firma sleduje svůj cíl maximalizovat zisk, bude chtít mzdové náklady minimalizovat. Z úzce vymezeného mikroekonomického hlediska bude proto v zájmu každé firmy platit svým zaměstnancům co nejméně, aby její celkové náklady na práci byly co nejnižší. Spotřebitelé naopak chtějí vydělat co nejvíce, chtějí totiž maximalizovat svůj užitek, a jejich cíl je tedy přesně opačný: Usilují o to, aby jejich mzdy či platy byly co nejvyšší. To je mikroekonomický pohled, který určuje chování jak firem, tak i domácností. Z makroekonomického hlediska, neboli z pohledu ekonomiky jako celku, můžeme vysledovat jinou důležitou vazbu: Pokud lidé málo vydělávají, tedy pokud jsou jejich důchody nízké, budou mít firmy nízké tržby a zisky, nebudou investovat do svého rozvoje, mohou se dostat do vážných problémů a mohou dokonce zkrachovat. Z makroekonomického hlediska firmy potřebují, aby 9

Inflace je růst celkové cenové hladiny v ekonomice.

Vzácnost a volba

lidé vydělávali co nejvíce, potřebují spotřebitele, kteří si budou moci kupovat jejich zboží, protože pouze pak mohou mít dostatečně vysoké tržby a mohou maximalizovat zisk. Pokud lidé nemají peníze a málo nakupují, firmy v důsledku nízkých či klesajících tržeb propouštějí, což vede k dalšímu poklesu důchodů, a tudíž i k poklesu tržeb firem. Není potřeba dále zdlouhavě vysvětlovat, že to, co se z makroekonomického hlediska jeví jako jeden a ten samý cíl, tedy aby lidé měli co nejvyšší důchody, protože pak mohou mít firmy vysoké tržby, se na mikroúrovni jeví úplně jinak. Manažeři firem zpravidla neuvažují jako makroekonomové. A pokud by o makroekonomických souvislostech i přemýšleli, nepovede je to k tomu, aby jednali v protikladu se svými firemními, mikroekonomickými zájmy. Můžeme se snad domnívat, že by rozumný podnikatel uvažoval nějak takto? „Musím svým zaměstnancům platit co nejvyšší mzdy, aby měli dost peněz. Pak budu mít i já vysoké tržby a mohu dosahovat vysokého zisku. Když budu mít vysoký zisk, nebudu muset propouštět žádné zaměstnance a neporoste nezaměstnanost. Stát bude mít zajištěné dostatečně příjmy do státního rozpočtu, protože ze svých vysokých zisků budu platit vysoké daně, a rovněž moji zaměstnanci budou platit daně ze svých mezd místo toho, aby jako nezaměstnaní pobírali podpory v nezaměstnanosti a zvyšovali sociální výdaje státu. Navíc když lidé budou dost nakupovat, stát vybere dost peněz na dani z přidané hodnoty. A pokud bude mít stát dostatek peněz ve státním rozpočtu, bude moci financovat rozvoj školství nebo podpoří podnikatele anebo bude moct dát víc peněz na zdravotnictví, výstavbu dálnic či na jiné užitečné projekty.“

Rozbor vztahů mezi firmami a domácnostmi názorně ukázal, že navzdory nedostatkům vyplývajícím z odděleného zkoumání mikroekonomických a makroekonomických problémů jsou výhody tohoto postupu nesporné. Kdybychom totiž chtěli zkoumat například zmíněné chování firmy či firem, které usilují o maximalizaci zisku, a k tomu bychom zároveň chtěli zohledňovat a domýšlet všechny s tím spojené makroekonomické souvislosti, těžko bychom se v problému zorientovali a dobrali se nějakých smysluplných závěrů. Mikroekonomické analýzy jsou proto odvozovány ze zjednodušeného modelu ekonomiky, ve kterém jsou parametry makrosvěta přijímány jako exogenní, většinou konstantní veličiny. I při oddělené analýze v mikroekonomii a makroekonomii zůstávají ekonomické a společenské vazby velmi složité a jejich zkoumání vyžaduje práci se zjednodušenými modely ekonomické reality. Pouze tak, že abstrahujeme od mnoha skutečností, můžeme pochopit logiku reálných procesů probíhajících v ekonomice.

Shrnutí kapitoly Ekonomii lze definovat jako vědu zabývající se hospodařením se zdroji, jež jsou k dispozici v omezené míře, to znamená, že jsou vzácné. Vzácnost je dána tím, že lidské potřeby jsou neomezené, zatímco zdroje umožňující jejich uspokojování jsou omezené. Se vzácností souvisí nutnost volby. Při volbě určité alternativy využití zdrojů přicházíme o výnos z druhé nejlepší, ale nezvolené možnosti. Tento ušlý výnos tvoří náklady příležitosti, které by měly být vždy brány v potaz, pokud chceme dosáhnout vytyčeného cíle s minimálními náklady a s co nejmenším množstvím použitých zdrojů. Utopené náklady představují peníze, které jsou v době, kdy děláme rozhodnutí, to jest kdy probíhá naše volba, již zaplaceny, a tak bychom k nim neměli vůbec přihlížet. Výběr optimální varianty by tak měl vycházet ze snahy maximalizovat rozdíl mezi budoucími přínosy a budoucími náklady, protože utopené náklady už nelze zpětně snížit ani získat zpět.

23

24


Rozumět ekonomickým problémům znamená vidět souvislosti, chápat příčiny a správně předvídat důsledky určitých skutečností, a především vědět, jaké přínosy či ztráty budou spojeny s volbou určité z možných alternativ. Mikroekonomie je částí ekonomické teorie, která se věnuje analýze chování ekonomických subjektů a vztahů mezi nimi. Makroekonomie studuje ekonomiku jako celek, zkoumá otázky výkonnosti ekonomiky, nezaměstnanosti, inflace, hospodářské politiky a další problémy.

Klíčová slova ekonomie • ekonomika • vzácnost • volba • potřeby • výrobní zdroje • přírodní zdroje • práce • kapitál • statky • služby • zboží • ekonomické subjekty • firmy • spotřebitelé • domácnosti • stát • náklady příležitosti • utopené náklady • mikroekonomie • makroekonomie

Kontrolní otázky a úkoly 1. Čím se zabývá ekonomická teorie? 2. Proč říkáme, že zdroje jsou vzácné? 3. Jak určíme velikost nákladů příležitosti? 4. Proč bychom neměli rozhodovat s ohledem na výši utopených nákladů? 5. Pokuste se najít konkrétní příklad ekonomicky neefektivního rozhodnutí, které bylo zcela zjevně přijato právě proto, že se pro něj určujícím kritériem stala výše utopených nákladů. Co je podle vás důvodem takovýchto rozhodnutí?

Literatura FRANK, R. H.: Mikroekonomie a chování. Svoboda, Praha 1995. PEARCE, D. W.: Macmillanův slovník moderní ekonomie. Victoria Publishing, Praha 1995. SAMUELSON, P. A. a NORDHAUS, W. D.: Ekonomie. Svoboda, Praha 1991. SEDLÁČEK, M. a kol.: Základy ekonomické teorie. ČVUT, Praha 2002. ŽÁK, M. a kol.: Velká ekonomická encyklopedie. Linde, Praha 1999.

Jak funguje tržní mechanismus

2. Jak funguje tržní mechanismus

Když firmy – přesněji jejich manažeři – rozhodují o budoucím výrobním programu, hledají vlastně odpovědi na základní ekonomické otázky: Co, kolik, jak a pro koho vyrábět? V tržní ekonomice10 je zdrojem odpovědí na tyto otázky trh. Trh je uspořádání, při kterém na sebe vzájemně působí prodávající a kupující, což vede ke stanovení cen a množství komodity11 (Samuelson a Nordhaus, 1991). Jinými slovy: Trh je systém vztahů, které vznikají mezi kupujícími a prodávajícími při směně zboží a služeb a tvorbě cen. Trh můžeme chápat jako: a) konkrétní místo, kde se něco kupuje, respektive prodává (stánek s ovocem, tržiště, supermarket apod.) – to je prostorové vymezení trhu; b) abstraktně chápané vztahy mezi kupujícími a prodávajícími, jejichž výsledkem je cena a určitý objem prodaného, respektive nakoupeného zboží či služeb – to je funkční vymezení trhu. I když se vám možná zdá, že prostorové vymezení trhu je mnohem srozumitelnější než nějaké abstraktní vztahy, ve skutečnosti je pojem trh používán mnohem častěji právě v tomto (abstraktním) významu. Například když se píše o tom, že se na trhu objevil nový typ nějakého výrobku, nebo že došlo k poklesu cen na trhu nějaké komodity, anebo že předem není jasné, jak se na trhu projeví nějaká událost, apod. Vznik trhu je historicky spojen s rozpadem prvotní rodové společnosti. Zdokonalování výrobních nástrojů, rozvoj dělby práce a následné zvyšování produktivity práce umožnily vyrábět více, než lidé nutně potřebovali k životu. Tento „přebytek“ výroby se postupně stal impulsem pro vznik soukromého vlastnictví a rozdělení společnosti na třídy. Na trzích lidé nejdříve směňovali to, co nespotřebovali, postupně se rozvíjela výroba pro trh, tedy výroba zboží. Směna na trzích vedla ke vzniku peněz.12 Peníze jsou zvláštním druhem zboží, pomocí kterého lidé směňují jiné druhy zboží. Peníze prošly dlouhým vývojem: od komoditních peněz (plátno, olej, kožešiny apod.) přes drahé kovy, zlato a zlaté mince až k dnešním neplnohodnotným mincím a papírovým penězům, bankovkám. První bankovky vydávané soukromými bankami potvrzovaly vklad zlata v bance a jejich majitelé je mohli zpátky vyměnit za zlato. Dnešní bankovky nemají ke zlatu žádnou vazbu, nejsou „kryty zlatem“ ani ničím jiným, jsou to státem vydávané peníze s nuceným oběhem. Samy o sobě nemají tudíž téměř žádnou hodnotu, jsou to „obyčejné papíry“, které ale vydává centrální banka a jejichž hodnotu garantuje stát. Není vůbec důležité, jak peníze vypadají, zda 10

11

12

Kromě tržní ekonomiky může být ekonomický systém uspořádán jako tradiční nebo plánovaná ekonomika. Prvky ze všech těchto systémů jsou v tržní ekonomice zastoupeny, proto jsou někdy tržní ekonomiky označovány jako smíšené. Podrobněji viz například: Sedláček a kol. (2002, s. 13–14). Komodita je označení pro jakýkoliv statek, který byl vyroben pro spotřebu nebo pro prodej na trhu (Pearce, 1995). Použití peněz předcházela naturální směna, tedy barterové obchody, při kterých se směňovalo zboží za zboží. Tento zjevně těžkopádný způsob obchodování se paradoxně objevuje i v současnosti, například v zahraničním obchodu se zeměmi s vysokou inflací a (nebo) nestabilní měnou.

25

26


jsou kulaté, hranaté, kovové či papírové. Plní funkci platidla, všeobecného ekvivalentu neboli univerzálního prostředku směny, který lidé přijímají a důvěřují mu, respektive mají důvěru v instituci, která ho vydává. Peníze plní rovněž funkci uchovatele hodnoty, můžeme je odložit a použít k placení později, a jsou základní zúčtovací jednotkou, protože umožňují tvorbu cen a ohodnocování pohledávek a závazků. Pokud by v ekonomice došlo k rozvratu v důsledku růstu cen o stovky či tisíce procent, tj. pokud by nastala hyperinflace, přestaly by peníze plnit své funkce a staly by se zbytečnými. Lidé by je odmítali přijímat, protože by věděli, že za ně nic nekoupí, a tak by peníze nebyly ani všeobecným ekvivalentem, ani uchovatelem hodnoty. Peníze zprostředkovávají obchod buď jako oběživo, tedy bankovky a mince, které skutečně reálně existují a v ekonomice obíhají, anebo jako bezhotovostní platidlo. Tímto platidlem jsou peníze na účtech, které existují pouze jako „zápisy“ v databázích bank a jiných institucí, ale podobu reálně vytištěných papírových bankovek či mincí nemají. Vzhledem k vysokému a neustále rostoucímu podílu obchodů, které se uskutečňují prostřednictvím platebních karet a jinými bezhotovostními formami, je v současnosti množství reálného oběživa pouze zlomkem z celkového množství peněz používaných v ekonomice.13 Podle toho, s čím se na trhu obchoduje, rozlišujeme: a) trh produktů (statků a služeb); b) trh finanční (peněz a kapitálu); c) trh výrobních faktorů (práce, přírodních zdrojů a kapitálu). Při výkladu fungování tržního mechanismu se zaměříme na trh produktů, zejména na dílčí trhy jednotlivých komodit. Agregátní trh podrobněji rozebereme ve čtvrté a následujících kapitolách. Základními kategoriemi trhu jsou poptávka a nabídka.

2.1

Poptávka

Poptávka vyjadřuje množství zboží14, které chtějí kupující koupit na trhu za určitou cenu. Můžeme na ni nahlížet jako na matematickou funkci, kde nezávisle proměnnou je cena a závisle proměnnou je poptávané množství zboží. Poptávkovou funkci potom zapíšeme ve tvaru:

D: Q = f(p),

kde D (demand) je poptávka, Q (quantity) je poptávané množství, počet jednotek zboží, a p (price) je jednotková cena.15 Poptávka po zboží je ovlivněna řadou činitelů, kromě ceny daného zboží i cenami jiných druhů zboží, úrovní důchodů spotřebitelů, očekávanými změnami cen, velikostí trhu a dalšími faktory. Základem v naší analýze bude vztah ceny a poptávaného množství zboží. Pokud zkoumáme poptávku jediného spotřebitele, hovoříme o individuální poptávce, pokud nás zajímá poptávka všech spotřebitelů nakupujících na trhu dané komodity, hovoříme o tržní (dílčí) poptávce. Agregátní poptávka je poptávkou všech ekonomických subjektů, tj. firem, domácností, 13 14

15

K problematice peněz se ještě několikrát vrátíme v dalších kapitolách. V dalším textu budeme kvůli zjednodušení používat pojem zboží na označení jak výrobků = statků, tak i služeb. Zkratky používané v ekonomii byly většinou vytvořené z prvních písmen anglických výrazů, proto v závorce uvádíme i příslušné výrazy v angličtině.


státu, a rovněž poptávkou zahraničí po vývozu. Jak jsme již uvedli na začátku kapitoly, zaměříme se nyní na analýzu dílčího trhu, budeme tedy zkoumat dílčí = tržní poptávku a nabídku. Poptávkovou funkci můžeme graficky zobrazit poptávkovou křivkou (obrázek 2.1). Základní vlastností poptávkové křivky je klesající sklon. To znamená, že při růstu ceny bude – za jinak stejných podmínek – poptávané množství klesat. Tuto vlastnost poptávkové křivky nazýváme zákon klesající poptávky. Zákon klesající poptávky vyjadřuje skutečnost, že lidé mají tendenci kupovat méně zboží, pokud jeho cena roste, a naopak více zboží, pokud cena klesá. Formulace „za jinak stejných podmínek“ neboli ceteris paribus znamená, že tendence k poklesu poptávaného množství při růstu ceny se projeví pouze v případě, že na trhu nedochází ke změnám jiných faktorů, které ovlivňují rozhodování kupujících. Kdyby se totiž měnily například důchody spotřebitelů nebo ceny jiných druhů zboží, nemusí se tendence k poklesu poptávaného množství při růstu ceny projevit. Přesněji řečeno: Nemohli bychom určit, zda je změna v poptávaném množství důsledkem změny ceny nebo změny jiného faktoru ovlivňujícího poptávku. Důležitá je rovněž skutečnost, že ekonomické zákony (zákon klesající poptávky nevyjímaje) nevyjadřují stoprocentně platné souvislosti, jako je tomu například u zákonů ve fyzice nebo chemii. Ekonomické zákony se prosazují jako určité tendence, v průměru – při více opakováních anebo pro více subjektů, nikoliv v každém jednotlivém případě. Zákon klesající poptávky tudíž nelze chápat tak, že v důsledku zvýšení ceny se poptávané množství zcela určitě sníží a že k tomu dojde bez výjimky u každého zboží a u všech kupujících.

p

D

Q

Obr. 2.1 Klesající poptávková křivka D Na obrázku 2.1 je na vodorovné ose poptávané množství Q a na svislé ose je jednotková cena p. Křivka má klesající sklon, což znamená, že pokud je cena nízká, poptávané množství je vysoké, když cena stoupne, poptávané množství klesne. Na rozdíl od matematiky se při grafickém znázornění poptávky i nabídky zobrazuje nezávisle proměnná – cena – na svislé ose a závisle proměnná – množství – na vodorovné ose.

Zákon klesající poptávky lze ověřit pomocí empirických údajů: Lidé skutečně většinou reagují na růst cen omezením nákupů a naopak pokles cen vyvolává zvýšení poptávaného množství. Pokud se totiž spotřebitelé chovají racionálně, což předpokládáme, budou se snažit nahradit zboží, jehož cena stoupla, jiným – substitučním zbožím, kterým mohou danou potřebu uspokojit levněji. Kdyby se například zvýšila cena mandarinek z p1 na p2 (obrázek 2.2), mohou je spotřebitelé nahradit pomeranči, pokud se tím vyhnou zvýšení svých výdajů za ovoce anebo pokud tím růst svých výdajů za ovoce zmírní. Tomuto omezení nákupů dražšího zboží, v našem

27

28


případě mandarinek, a jeho nahrazení levnějším substitutem, tedy pomeranči, říkáme substituční efekt změny ceny. Graficky se tato změna zobrazí posunem po „mandarinkové“ křivce poptávky nahoru – místo množství Q1 budou spotřebitelé poptávat množství Q2 (obrázek 2.2). p

p2 D p1

Q2

Q1

Q

Obr. 2.2 Zvýšení ceny mandarinek vyvolá pokles poptávaného množství Při růstu ceny mandarinek z p1 na p2 se v důsledku substitučního efektu změny ceny poptávané množství sníží z Q1 na Q2. Zároveň se zvýší poptávka po substitučním zboží, jehož cena se nezměnila (to znamená, že se celá „pomerančová“ křivka poptávky posune vpravo nahoru, viz obrázek 2.3).

p

D1 D

Q

Obr. 2.3 Růst poptávky po pomerančích v důsledku zvýšení ceny mandarinek Poptávka po pomerančích se zvýšila: Původní křivka D se posunem nahoru změnila na D1. Spotřebitelé budou kupovat více pomerančů, jejichž cena zůstala stejná, a nahrazovat jimi substituční statek, mandarinky, které podražily.

Proč se posunula celá „pomerančová“ poptávková křivka? Protože křivka poptávky po jakémkoliv statku zobrazuje vždy vztah ceny a poptávaného množství za jinak stejných podmínek (ceteris paribus). Pokud se tedy poptávka po pomerančích zvýšila v důsledku růstu ceny mandarinek, přičemž se cena pomerančů nezměnila, nemůžeme tuto situaci zakreslit na původní křivce poptávky po pomerančích. Musíme nakreslit jinou – posunutou poptávkovou křivku.


Zapamatujte si: Cokoliv kromě ceny, co ovlivňuje – tj. zvyšuje nebo snižuje – poptávku, musíme graficky znázornit na jiné poptávkové křivce, než byla ta, která zobrazovala vztah ceny a poptávaného množství za jinak stejných podmínek. Pokud roste cena statků, které nemají substituty a (nebo) za které spotřebitelé vydávají relativně hodně peněz – vzhledem k výši svých důchodů, bude se poptávané množství zboží měnit i v důsledku důchodového efektu změny ceny. V čem tento efekt spočívá? Podstata důchodového efektu změny ceny je v tom, že ačkoliv se spotřebitelům nemění výše důchodu, mohou v důsledku růstu ceny určitého zboží nakoupit ze svých důchodů méně. To znamená, že jsou na tom v podstatě stejně, jako kdyby se jim snížil reálný16 důchod. Přitom pokles důchodu zpravidla vyvolává pokles poptávky po normálních17 statcích a růst důchodu vyvolává růst poptávky po těchto statcích. Pokud například spotřebitelé s čistým měsíčním příjmem 25 000 Kč vydávali měsíčně za benzín 4000 Kč, mohli za ostatní statky utratit 21 000 Kč. Pokud ale v důsledku zvýšení ceny benzínu budou mít měsíční výdaje za benzín 5000 Kč, znamená to, že jim na ostatní statky zůstane pouze 20 000 Kč, což je pro ně úplně stejná situace, jako kdyby při původní ceně benzínu vydělávali o 1000 Kč méně. Důchodový efekt změny ceny znamená, že statek, jehož cena se zvýšila (v tomto případě benzín), se stal relativně dražším, a spotřebitelé se budou snažit omezit jeho nákupy. Zároveň s tím spotřebitelé zpravidla omezí poptávku i po jiných statcích, tedy i po těch, jejichž cena se nezměnila, protože na jejich nákupy mají méně peněz. Pokud by se zvýšila cena zboží, které spotřebitelé nemohou poptávat méně, protože nemají žádné substituty, například kdyby se zvýšilo nájemné, projevil by se celý důchodový efekt na poptávce po jiných statcích, i když se jejich ceny nezměnily. Celková změna poptávaného množství při změně ceny bude nakonec výsledkem spolupůsobení substitučního a důchodového efektu. Které další činitele – kromě ceny – ovlivňují poptávku? Již jsme si říkali, že poptávka po pomerančích se může zvýšit, i když se cena pomerančů nezměnila, pokud se zvýšila cena mandarinek. Poptávka je tedy ovlivněna cenou substitučních statků, to znamená takových, které mohou daný statek ve spotřebě nahradit. Pokud cena jednoho ze substitutů roste, poptávka po druhém statku se zvýší, protože spotřebitelé chtějí nakupovat co nejvýhodněji (obrázek 2.3). Změny poptávky mohou být dále vyvolány změnou výše důchodů spotřebitelů: Jak již bylo řečeno, při růstu důchodu se poptávka zpravidla zvyšuje, pokud nejde o podřadné statky. Některé statky spotřebitelé nakupují spolu s jinými statky, těmto statkům říkáme komplementární. Komplementárními statky jsou například čaj a citróny nebo lyže a vázání. Pokud se zvýší cena jednoho z komplementárních statků, dá se předpokládat, že poklesne poptávka nejenom po tomto statku, ale rovněž po statku komplementárním. Na trhy, a tedy na poptávku, působí i další faktory, například sezónnost některých druhů zboží, móda a další specifické faktory.

16

17

Označení reálný důchod vyjadřuje, kolik zboží si spotřebitel může za své peníze koupit, to znamená, že důchod poměřujeme k cenové hladině. Nominální důchod je množství peněz, které spotřebitel vydělal, tedy zjednodušeně to, co „vidí“ na výplatní pásce a co mu zaměstnavatel posílá na účet. Při růstu cen může reálný důchod klesat, i když nominální důchod zůstává nezměněn. Kromě normálních statků nakupují někdy spotřebitelé i podřadné statky, které nahrazují normální statky, pokud si je spotřebitelé nemohou dovolit. Za podřadný statek můžeme považovat například oblečení ze second handu. Poptávka po podřadných statcích při růstu důchodu klesá a při poklesu důchodu roste. Důvod je prostý: Pokud se nám zvýšil důchod, dáváme přednost normálním statkům. Pokud nám důchod klesl, omezíme nákupy normálních statků a místo toho budeme nakupovat víc podřadných statků.

29

30


2.2

Nabídka

Nabídka vyjadřuje množství zboží, které chtějí prodávající prodat na trhu za určitou cenu. Nabídka je ovlivněna více činiteli, nejen cenou nabízeného zboží, ale také cenami vstupů, výrobními náklady, cenami jiných druhů zboží, strukturou trhu apod. Nicméně klíčovým faktorem je cena prodávaného zboží. Rovněž na nabídku můžeme nahlížet jako na matematickou funkci, kde nezávisle proměnnou je cena a závisle proměnnou je nabízené množství. Nabídkovou funkci potom můžeme zapsat ve tvaru: S: Q = f(p),

kde S (supply) je nabídka, Q (quantity) je nabízené množství, počet jednotek zboží, a p (price) je jednotková cena. Nabídka jednoho výrobce je individuální nabídka, nabídka všech výrobců na trhu dané komodity je tržní (dílčí) nabídka – té se budeme v této kapitole věnovat. Agregátní nabídka je objem všech statků a služeb, které v ekonomice vyrobí všechny firmy při určité cenové hladině a s daným množstvím výrobních faktorů. Nabídkovou funkci můžeme graficky zobrazit nabídkovou křivkou (obrázek 2.4). Nabídková křivka je rostoucí. To znamená, že při růstu ceny bude – za jinak stejných podmínek – nabízené množství stoupat. Tuto vlastnost nabídkové křivky nazýváme zákon rostoucí nabídky.

p

S

Q

Obr. 2.4 Rostoucí nabídková křivka S Na obrázku 2. 4 je na vodorovné ose nabízené množství zboží Q a na svislé ose je jednotková cena p. Křivka je rostoucí, což znamená, že pokud je cena nízká, nabízené množství je nízké, když se cena zvýší, nabízené množství se také zvýší.

Proč nabídková křivka roste? Příčin je několik. Pokud roste cena na trhu, výrobci budou chtít dodat větší množství zboží, protože při vyšší ceně jim porostou tržby. I firmy, které určitý výrobek nenabízely, mohou při zvýšení jeho ceny vstoupit na trh, protože už budou moci očekávat, že se jim prodej bude vyplácet. Další možnou příčinou rostoucí nabídkové křivky je to, že výroba většího objemu produkce může být – zejména krátkodobě – spojena s růstem výrobních nákladů, a tedy i s růstem cen. Pokud firmy chtějí prodávat více, budou usilovat o zvýšení své výrobní kapacity. Ze dne na


den ale není možné, aby znásobily počet svých strojů, zařízení anebo budov. Relativně rychle však mohou zvýšit například počet zaměstnanců. Rozšiřování výroby bude potom velmi pravděpodobně provázeno zvyšováním nákladů v důsledku působení zákona klesajících výnosů. Zákon klesajících výnosů říká: Roste-li množství jednoho vstupu při konstantním objemu ostatních vstupů, budou se přírůstky výroby z dodatečných jednotek vstupu snižovat. Pokud by tedy firma zvyšovala pouze počet zaměstnanců, neboli vstup práce, a ostatní vstupy by zůstaly beze změny, přírůstky výroby by postupně začaly klesat. Pokud se vám právě teď zdá, že se celý náš výklad nějak moc zkomplikoval a nepřipadá vám úplně logický, doporučuji, abyste pro správné pochopení fungování tržního mechanismu použili jednoduchou „pomůcku“: Při analýze poptávky se dívejte na svět očima spotřebitele, neboli někoho, kdo se snaží nakoupit co nejlevněji, aby maximalizoval užitek. Při analýze nabídky se naopak dívejte na trh očima podnikatele, který hledá a vybírá možnosti, jež mu přinesou nejvyšší výdělky, tj. maximální zisk. Změny v nabídce vyvolané jinými faktory než cena se zobrazují posunem celé nabídkové křivky doleva nebo doprava. K činitelům ovlivňujícím nabídku patří změny ve výši výrobních nákladů, očekávání výrobců ohledně vývoje cen, změny daní, struktura trhu apod. Pokud se nabídka zvyšuje, posune se celá nabídková křivka vpravo – tedy dolů, pokud nabídka klesá, křivka se posune vlevo – tedy nahoru.

I Úkol k zamyšlení Rozhodněte, který z obrázků – 2.5, 2.6, 2.7 nebo 2.8 – zobrazuje nabídku lístků na koncert bratrů Ebenových v Divadle na Vinohradech 19. dubna 2015? p

p S S

Q

Q

Obr. 2.5 Nabídková křivka S


p

p

S

S

Q


Q


31

32


Pokud se domníváte, že správná odpověď je obrázek 2.5, máte pravdu. To proto, že počet lístků, tj. nabízené množství, je dáno kapacitou divadla, nikoliv tím, za jakou cenu budou lístky prodávány.

2.3

Tržní rovnováha

Pojem tržní rovnováha označuje takovou situaci, při které jsou nabídka a poptávka v rovnováze, což znamená, že na trhu není ani nedostatek ani přebytek zboží a cena je stabilní (obrázek 2.9). Cena, při které dochází k tržní rovnováze, tj. k rovnosti mezi nabízeným a poptávaným množstvím, se nazývá rovnovážná cena nebo cena vyčišťující trh. Tržní rovnováha je stav a zároveň určitá tendence ve vývoji na trhu, kdy při stávající ceně jsou kupující i prodávající v souhrnu spokojeni s množstvím kupovaných a prodávaných statků, takže nemají zájem měnit svá rozhodnutí. Grafickým zobrazením tržní rovnováhy je průsečík nabídkové a poptávkové křivky, zpravidla označovaný E (equilibrium).

p S A

B

p1

p* E

p2

H

G

QS2

QD1

Q*

QS1

QD2

D

Q

Obr. 2.9 Tržní rovnováha a nerovnováha Rovnovážná cena je p* a rovnovážné množství je Q*. Pokud by cena na trhu byla vyšší než cena rovnovážná, například p1, poptávané množství QD1 by bylo nižší než nabízené množství QS1. V tom případě by na trhu vznikl převis nabídky, tj. přebytek zboží. Pokud by cena na trhu byla nižší než cena rovnovážná, například p2, poptávané množství QD2 by bylo vyšší než nabízené množství QS2. V tom případě by na trhu vznikl převis poptávky, tj. nedostatek zboží.

Pokud by cena nebyla rovnovážná, ale vyšší, například p1 (obrázek 2.9), kupující by chtěli koupit pouze množství QD1, zatímco prodávající by nabízeli množství QS1. Rozdíl QS1 – QD1 by představoval neprodané zboží, tedy přebytek na trhu. Tento přebytek by byl impulzem pro prodávající, aby snížili cenu. Při nižší ceně se sníží nabízené množství, zatímco poptávané


poroste, a tento proces se bude opakovat a pokračovat až do dosažení bodu tržní rovnováhy. Pokud by naopak cena byla nižší než rovnovážná, například p2 , vznikl by na trhu nedostatek zboží, protože poptávané množství QD2 by bylo vyšší než nabízené množství QS2 . Na nedostatek by opět reagovaly firmy, a to zvýšením ceny a rovněž zvýšením nabízeného množství. Růst ceny by vyvolal pokles poptávaného množství, a celý tento proces by pokračoval až do dosažení tržní rovnováhy. Uvedeným způsobem – tedy působením tržního mechanismu – může být dosažena rovnováha na trhu, ale pouze v podmínkách dokonalé konkurence. Dokonalá konkurence je tržní struktura s následujícími charakteristikami: Na trhu je velký počet firem, které jsou relativně malé, a tak nabídka žádné z nich nepředstavuje výrazný podíl na trhu. Žádná z firem tedy nemůže diktovat tržní cenu. Všechny firmy prodávají homogenní produkty, tj. takové, u kterých je spotřebitelům v podstatě jedno, kdo je vyrobil. Produkty různých firem jsou spotřebiteli považovány za dokonalé substituty. Takovými výrobky jsou například některé zemědělské produkty, benzín apod. Firmy mají dokonalé informace o trhu a mohou volně vstupovat do odvětví a vystupovat z něj. Za těchto podmínek se cena může zvyšovat a snižovat podle toho, zda je na trhu nedostatek nebo přebytek zboží. Trh je tedy schopen dostat se znovu do tržní rovnováhy kdykoliv, když se od ní odchýlí. Je jasné, že podmínky dokonalé konkurence nejsou v reálné ekonomice téměř nikdy stoprocentně splněny, ale mnoho trhů má charakteristiky, které se dokonalé konkurenci podobají: například světový trh obilí, trh brambor, benzínu apod. Navíc, i když jsou trhy uspořádány jako nedokonale konkurenční, působí na nich síly tržního mechanismu, neboli procesy, při kterých se jak na straně nabídky, tak i poptávky projevuje tendence ekonomických subjektů reagovat na tržní nerovnováhu a dostat se do rovnovážné situace. Jaké jsou nedokonale konkurenční trhy? Základními typy nedokonalé konkurence jsou monopol, oligopol a monopolistická konkurence. V následujícím textu uvedeme pouze velmi stručnou charakteristiku nedokonale konkurenčních tržních struktur, která vám umožní pochopit, jaké jsou možnosti a překážky fungování tržního mechanismu v reálné ekonomice. Monopol představuje jedinou firmu v odvětví, to znamená, že celá tržní nabídka je nabídkou jediné firmy. Situace, za kterých může vzniknout a dlouhodobě existovat monopol, jsou velmi specifické: Může se jednat o tzv. přírodní monopol, když má nějaký subjekt k dispozici ojedinělý zdroj či podmínky, které se jinde nevyskytují, například léčivý pramen v lázních, klima či jiný unikátní faktor. Dalším typem je přirozený monopol, který vzniká, pokud je nejefektivnější, aby na daném trhu působila pouze jedna firma vyrábějící určitý výstup. Příkladem jsou například vodovody a kanalizace v obcích. V některých odvětvích existuje monopol z rozhodnutí státu, pokud jiná firma než státem určená nesmí produkovat určité výstupy. V tomto případě hovoříme o administrativním monopolu. Jako příklad můžeme uvést dlouhá desetiletí trvající monopol České pošty na poskytování určitých zásilkových služeb: Třeba monopol na doručování zásilek do 50 gramů skončil této firmě teprve v roce 2013. Podobný charakter má monopol vyplývající z výlučného vlastnictví patentů. Kromě zmíněných typů je už dnes existence monopolu spíše výjimečná, a hlavně dočasná: Zpravidla velmi brzy po nějakém novém „objevu“ na trhu přijdou další firmy nabízející téměř identický produkt, či dokonce nějakým způsobem vylepšený velmi blízký substitut. Firma, která má na trhu monopol, může teoreticky stanovit prodejní cenu svého výstupu jakkoliv vysokou, protože se nemusí ohlížet na konkurenční nabídku. Ve skutečnosti je ale situace monopolu trochu jiná: Pokud je existence monopolu zaručena mocí státu, stát zpravidla určitým způsobem „dohlíží“ na tvorbu cen této firmy. Pokud se jedná o jiný typ monopolu, bude sice mít monopolní firma možnost stanovit cenu vysoko nad pomyslnou rovnovážnou cenou, nicméně takový postup by se posléze mohl ukázat jako kontraproduktivní a neefektivní,

33

34


protože spotřebitelé by při velmi vysoké ceně mohli natolik snížit své nákupy, že by firma na této strategii spíše prodělala. Oligopol je takové uspořádání trhu, při kterém je na straně nabídky několik firem a minimálně některé z nich mohou určitým způsobem ovlivňovat tržní cenu. Oligopoly se vyskytují například mezi výrobci letadel, automobilů, v těžebních odvětvích, ale i jinde: U nás má oligopolní strukturu například trh mobilních operátorů. Uspořádání oligopolního odvětví může být různé. Například při oligopolu s dominantní firmou je jedna – zpravidla největší – firma cenovým vůdcem a ostatní se řídí cenou, kterou stanovil cenový vůdce. Za nižší cenu nemohou menší firmy prodávat, protože by prodělávaly, vyšší cenu stanovit rovněž nemohou, protože pak by jejich zboží nikdo nekupoval. Někdy si oligopolní firmy rozdělí trh nebo se neoficiálně dohodnou na ceně a vytvoří smluvní oligopol (kartel). Cílem firem sdružených v kartelu je neoslabovat se tzv. cenovou válkou, ale spolupracovat na dosažení maximálních zisků. Ve vyspělých tržních ekonomikách jsou oficiální kartelové dohody zakázány, jsou totiž považovány za nepřípustné omezení konkurence. Pokud se podaří prokázat, že firmy uzavřely kartelovou dohodu, dostanou zpravidla vysoké pokuty, které by je měly odradit od dalších podobných dohod. Existence oligopolu je obvykle spojena s většími či menšími bariérami pro vstup dalších firem do odvětví, což způsobuje, že ceny na trhu jsou v podmínkách oligopolu vyšší, než by byly při dokonalé konkurenci. Monopolistická konkurence se vyznačuje velkým počtem prodávajících na trhu a neexistencí bariér pro vstup dalších firem do odvětví. Firmy vyrábějí diferencované výrobky, které jsou něčím specifické a liší se od nabídky konkurence. Příkladem monopolistické tržní struktury je výroba textilu, oděvů, obuvi, domácích spotřebičů, kosmetiky, některých druhů potravinářského zboží apod. Každá firma má „monopol“ na svou specifickou produkci, ale tato produkce má mnoho velmi blízkých substitutů vyráběných jinými firmami. Firmy tedy nemohou zvyšovat cenu nad úroveň rovnovážné ceny bez ohledu na konkurenční firmy, protože by snadno mohly přijít o své zákazníky. Právě naopak: Firmy velmi často usilují o to, aby zvýšily poptávku po svém zboží snížením cen, ale také necenovou konkurencí, zejména už zmíněnou diferenciací produktu. Konkrétní podoba tržní struktury ovlivňuje jak velikost nabídky, tak i tvar nabídkové křivky a úroveň rovnovážné ceny. Například v monopolistické konkurenci, při které obvykle nejsou žádné bariéry pro vstup firem do odvětví, bude tržní nabídka vyšší, než by byla v podmínkách oligopolu či monopolu, což snižuje rovnovážnou cenu. To je důležitá informace. Neméně vý znamná je schopnost manažerů správně odhadnout a analyzovat možnosti své firmy nejenom ve vztahu ke konkurenci, tj. k nabídce jiných firem, ale rovněž podle aktuální poptávky na trhu. O poptávce je potřeba vědět nejenom to, že je klesající funkcí ceny, ale rovněž, zda budou změny ceny ovlivňovat nákupy spotřebitelů a jejich celkové výdaje za statky hodně nebo málo. Firmy tedy potřebují vědět, jaká je cenová elasticita poptávky po zboží, které prodávají.

2.4

Cenová elasticita poptávky a její využití

Cenová elasticita poptávky je v ekonomické teorii definována jako citlivost poptávaného množství zboží na změny jeho ceny (Pearce, 1995). Vyjadřuje se nejčastěji pomocí koeficientu cenové elasticity poptávky, který je podílem procentní změny poptávaného množství k procentní změně ceny. Vzhledem ke klesající poptávce je koeficient záporný, případně nula, což není pro ekonomické výpočty moc praktické, a tak se zpravidla používá v absolutní hodnotě. My se ale nebudeme zabývat teoretickými otázkami spojenými s tím, jakými různými způsoby lze elasticitu poptávky vypočítat. Naším cílem bude poukázat na to, v čem je podstata cenové


elasticity poptávky a proč by se měl manažer zajímat o to, zda je poptávka po zboží, které nabízí jeho firma, elastická či nikoliv. Pokud o někom řeknete, že „reaguje pružně“, znamená to, že mění čili přizpůsobuje své chování nové situaci. Pokud je naopak někdo „nepružný“, myslíme tím zpravidla, že reaguje pořád stejně a není schopen nebo ochoten nijak výrazně své chování měnit. Podobný význam má slovo pružnost = elasticita při analýze poptávky. Pokud se při změně ceny poptávané množství mění hodně, znamená to pružnou = elastickou poptávku, pokud při změně ceny zůstává poptávané množství pořád „skoro stejné“, tj. mění se málo, pak je poptávka cenově neelastická. Nezapomeňte ale, že pořád předpokládáme, že poptávková křivka je klesající. Elasticita nám jenom upřesňuje, zda křivka klesá hodně, je tedy spíše strmá, anebo klesá málo, a je tedy spíše plochá18. Pokud by byla poptávka dokonale (úplně) neelastická, znamenalo by to úplně svislou poptávkovou křivku. Změna ceny by pak nevyvolala vůbec žádnou změnu v poptávaném množství, což je velmi důležitá informace. Růst ceny by totiž v tom případě neznamenal žádný pokles nákupů, právě naopak: Výdaje spotřebitelů za statek by stouply, a to úměrně tomu, jak by se zvýšila cena. Jistě si teď umíte zodpovědět otázku, jak by tento fakt mohla využít firma, která má na trhu monopol, podobně jako firmy jiných tržních struktur. Při cenově elastické poptávce se růst ceny projeví výrazným poklesem poptávaného množství, a naopak pokles ceny vyvolá výrazný nárůst poptávaného množství. Tato velká citlivost kupujících na změnu ceny se projeví na výdajích za statky, a tudíž na tržbách firem: Při poklesu ceny celkové výdaje za statek stoupnou, což pro firmy znamená, že i když snížily jednotkovou cenu zboží, budou jejich tržby vyšší. Naopak zvýšení ceny by se firmám nevyplácelo, protože by znamenalo velký pokles poptávaného množství, a tedy pokles tržeb. Na předpokladu cenově elastické poptávky jsou postaveny všechny možné „akce“ a „výhodné nákupy se slevami“, protože kupující utratí za levnější zboží celkově mnohem víc peněz, než kdyby jeho cena zůstala beze změny. Při cenově neelastické poptávce mohou firmy – ve snaze o růst tržeb a zisků – zvýšit cenu. Procentní pokles poptávaného množství bude totiž menší než procentní zvýšení ceny a nezabrání nárůstu jejich tržeb. Cenově neelastická je zpravidla poptávka po nezbytném zboží s omezenou možností substituce (jako například léky, dětská výživa, různé doplňky stravy), ale i po rozličných specializovaných službách (jakými jsou opravy praček či jiných elektrospotřebičů, oděvů apod.).

Shrnutí kapitoly Trh je systém vztahů, které vznikají mezi kupujícími a prodávajícími při směně zboží a služeb a tvorbě cen. Směnu na trzích zprostředkovávají peníze. Peníze plní funkci všeobecného ekvivalentu, uchovatele hodnoty, a jsou základní zúčtovací jednotkou. Dnešní bankovky a mince jsou státem vydávané peníze s nuceným oběhem, nemají vazbu na zlato a jejich garantem je stát. Tržní rovnováha je situace, při které jsou nabídka a poptávka v rovnováze, tj. na trhu není ani nedostatek, ani přebytek zboží a cena je stabilní. Tržní mechanismus je označení pro procesy, 18

Abychom se nedopouštěli matematicky nepřípustných zjednodušení, je potřeba uvést, že elasticita není přesně vyjádřena sklonem poptávkové křivky. Elasticita se totiž měří jako procentní změna. Proti tomu sklon křivky udává absolutní změnu, tedy jak se změní proměnná na svislé ose při změně proměnné na vodorovné ose o jednotku. To, jaký má poptávková křivka sklon, resp. jak je strmá, přitom závisí na velikosti jednotky, kterou zvolíme na osách p a Q při zobrazení poptávky.

35

36


při kterých se jak na straně nabídky, tak i poptávky projevuje tendence ekonomických subjektů reagovat na tržní nerovnováhu a dostat se do rovnovážné situace. Tržní mechanismus umožňuje bezproblémové dosahování tržní rovnováhy pouze v podmínkách dokonalé konkurence. Základními typy nedokonalé konkurence jsou monopol, oligopol a monopolistická konkurence. V nedokonalé konkurenci mají některé firmy možnost ovlivňovat nebo přímo diktovat tržní cenu – ta je z tohoto důvodu zpravidla vyšší než rovnovážná cena. Znalost toho, zda poptávka po zboží firmy je cenově elastická nebo neelastická, je důležitým předpokladem správně zvolené cenové strategie a růstu tržeb.

Klíčová slova trh • tržní mechanismus • peníze • funkce peněz • poptávka • poptávková křivka • zákon klesající poptávky • substituční efekt změny ceny • důchodový efekt změny ceny • nabídka • nabídková křivka • zákon rostoucí nabídky • tržní rovnováha • dokonalá konkurence • nedokonalá konkurence • homogenní a diferencovaný produkt • monopol • oligopol • monopolistická konkurence • koeficient cenové elasticity poptávky • cenově elastická poptávka • cenově neelastická poptávka

Kontrolní otázky a úkoly 1. Uveďte příklad situace, při které by došlo k růstu poptávky po slunečních brýlích. Zobrazte situaci graficky. 2. Jak by se projevil na českém trhu s medem zákaz dovozu medu z Číny? Zobrazte situaci graficky. 3. Co by mohlo být při hyperinflaci uchovatelem hodnoty namísto peněz? 4. Filip si založil malou stavební firmu a rád by se specializoval na rekonstrukce bytových jader v panelácích. Udělal si malý průzkum cen a zjistil, že cena rekonstrukce je na trhu o cca 20 procent vyšší, než je ta, za kterou on plánoval nabízet služby ve své firmě. Rozhodněte: Jaká by měla být Filipova strategie? Měl by nabízet rekonstrukce o 20 procent levněji než konkurence? Anebo by měl akceptovat cenu, která je na trhu, a nabízet své služby přibližně za tuto cenu? Vysvětlete svůj názor a možné důsledky obou variant řešení.

Literatura HOLMAN, R.: Ekonomie. C. H. Beck, Praha 1999. HRBKOVÁ, J. a kol.: Základy ekonomické teorie II. (Mikroekonomická teorie). ČVUT, Praha 2000. FRANK, R. H.: Mikroekonomie a chování. Svoboda, Praha 1995. MANKIW, N. G.: Zásady ekonomie. Grada Publishing, Praha 1999. PEARCE, D. W.: Macmillanův slovník moderní ekonomie. Victoria Publishing, Praha 1995. SAMUELSON, P. A. a NORDHAUS, W. D.: Ekonomie. Svoboda, Praha 1991. SEDLÁČEK, M. a kol.: Základy ekonomické teorie. ČVUT, Praha 2002. ŽÁK, M. a kol.: Velká ekonomická encyklopedie. Linde, Praha 1999.

Náklady a zisk

3. Náklady a zisk

V první kapitole jsme při charakteristice základních ekonomických subjektů uvedli, že hlavní náplní činnosti firem je přeměna čili transformace vstupů na výstupy a prodej výstupů s cílem maximalizovat zisk. V této kapitole se budeme podrobněji věnovat předpokladům maximalizace zisku firmy, podíváme se hlouběji na náklady a rozebereme i možnosti a budoucnost firmy, která je ve ztrátě. Nejprve se zaměříme na rozšíření toho, co už víme z 1. kapitoly o nákladech, a vysvětlíme rozdíl mezi účetními a ekonomickými náklady a účetním a ekonomickým ziskem firmy. Vztah mezi použitými vstupy a výstupem formálně zapisujeme pomocí produkční funkce. Pokud předpokládáme použití pouze dvou druhů vstupů, kapitálu a práce, můžeme produkční funkci zapsat v nejjednodušší podobě ve tvaru Q = F(K, L), kde Q je výstup, neboli objem produkce, K (capital) je vstup kapitálu a L (labour) je vstup práce. Produkční funkce nám umožňuje vyjádřit, kolik vstupů potřebujeme k výrobě určitého výstupu. Manažeři firem příliš toto označení nepoužívají, nicméně z empirických údajů vědí, jaká je závislost mezi výstupem a použitými vstupy, tedy například kolik výstupu je za určitý čas vyprodukováno při použití určitého počtu strojů a lidí. Pokud na výrobu nahlížíme z hlediska nákladů, bude nás zajímat, za kolik můžeme výstup při daných cenách vstupů vyrobit, přičemž usilujeme o to, aby náklady na danou úroveň výstupu byly co nejnižší. K vymezení nákladů C (costs) můžeme přistupovat dvěma způsoby: a) Z hlediska účetního náklady představují sumu, kterou musíme zaplatit za vstupy, abychom vyrobili určitý objem výstupu. Jsou to tedy skutečně vydané peníze, které lze doložit účetní dokumentací, proto jim také říkáme náklady explicitní. b) Z hlediska ekonomického považujeme za náklady nejenom skutečně vydané peníze, čili explicitní náklady, ale i náklady implicitní, tj. ušlé výnosy, které bychom mohli mít z alternativního použití vlastních výrobních faktorů. Například z kapitálu, v případě, že bychom ho sami nepoužívali při výrobě, ale pronajímali (tím ušlým výnosem by v tomto případě bylo nájemné, o které bychom přišli) anebo půjčovali (pak bychom za ušlý výnos považovali úrok, který jsme nezískali). I když implicitní náklady nelze doložit účetními doklady, a v účetnictví se tedy vůbec neobjevují, měly by být součástí našich ekonomických úvah o tom, jak nákladné jsou jednotlivé alternativy naší činnosti. Jistě vás již napadlo, že implicitní náklady jsou příkladem nákladů příležitosti; nejsou spojeny s reálným výdejem peněz, nezmenšují majetek tím, že by je firmy platily, ale nákladem jsou proto, že je firmy nevydělaly. Implicitní náklady vznikají, jako všechny náklady příležitosti, když firma zvolí jednu možnost využití vstupů a přijde o prospěch z druhé nejlepší, ale nezvolené alternativy. Platí tedy: ■■ účetní náklady = explicitní náklady ■■ ekonomické náklady = explicitní náklady + implicitní náklady

37

38


Pojmem celkový příjem TR (total revenue) neboli tržba označujeme v ekonomii sumu peněz, které firma získá prodejem výstupu. Tržbu určíme jednoduše tak, že počet jednotek výstupu Q vynásobíme jednotkovou cenou p, to znamená: TR = p × Q. Uvedená jednoduchá rovnice slouží k výpočtu tržby z prodeje jednoho druhu zboží; pokud firma vyrábí víc druhů zboží, určí se tržba jako součet tržeb ze všech prodávaných komodit. Jestliže celkový příjem vydělíme počtem jednotek výstupu, dostaneme průměrný příjem AR (average revenue), neboli cenu:

AR

TR p Q p. Q Q

Změna celkového příjmu vyvolaná zvýšením prodeje o jednu jednotku je mezní (marginální) příjem MR (marginal revenue): MR =ΔTR / ΔQ, což lze při malých změnách výstupu zapsat jako derivaci funkce celkového příjmu podle Q, tedy MR = dTR / dQ. Když od celkového příjmu odečteme náklady, dostaneme zisk. Analogicky k tomu, jak jsme rozlišili náklady účetní a ekonomické, budeme rozlišovat účetní a ekonomický zisk π (profit): ■■ účetní zisk = celkové příjmy − explicitní náklady = celkové příjmy − účetní náklady ■■ ekonomický zisk = celkové příjmy − ekonomické náklady = ꔷꔷ celkové příjmy − (explicitní náklady + implicitní náklady) ꔷꔷ celkové příjmy − explicitní náklady − implicitní náklady To znamená, že vztah mezi ekonomickým a účetním ziskem je:

ekonomický zisk = účetní zisk − implicitní náklady

Rozdíl mezi účetním a ekonomickým hlediskem při analýze nákladů a zisku může vést k rozdílnému hodnocení efektivnosti podniku z hlediska účetního a ekonomického. Je to dáno následujícími skutečnostmi: 1. Firma může být úspěšná i při nulovém ekonomickém zisku. Při nulovém ekonomickém zisku je totiž účetní zisk zcela určitě kladný a rovná se implicitním nákladům. To znamená, že firma má zisk stejně vysoký, jaký by měla při alternativním použití vstupů, a nemá důvod měnit svou činnost, tedy – obecně řečeno – nemá důvod přecházet k alternativnímu využití vstupů. 2. Kladný účetní zisk se po odečtení implicitních nákladů může změnit na nulu nebo dokonce ztrátu. Proto bychom při hodnocení firmy měli vycházet nejenom z údajů o výši účetního zisku, ale měli bychom se vždy zajímat rovněž o zisk ekonomický. 3. Kladný ekonomický zisk znamená nejenom kladný účetní zisk, ale i to, že firma vydělává více, než by vydělávala při alternativním použití vstupů, to znamená, že její činnost je efektivnější, resp. ziskovější, než jiné možnosti, kterým se mohla věnovat. Rozdíl mezi účetním a ekonomickým ziskem můžeme ilustrovat na jednoduchém příkladu.

I Příklad 3.1 Ivan vlastní nebytové prostory v centru Prahy o rozloze 200 m2. Prostory využívá ke své podnikatelské činnosti, je majitelem specializovaného školicího centra pro manažery. Za rok 2014

Náklady a zisk

dosáhl ve svém podnikání čistý účetní zisk 450 000 Kč19. Jakou radu byste dali Ivanovi, kdyby se vás zeptal, zda má nadále podnikat ve svém školicím centru, nebo by se měl věnovat nějaké jiné, výnosnější činnosti? Řešení: Abychom mohli Ivanovi poradit, musíme vypočítat jeho ekonomický zisk. K tomu je zapotřebí vědět výši implicitních nákladů. Poněvadž nemáme žádné další informace o tom, jak ziskové by mohly být jiné podnikatelské aktivity, určíme implicitní náklady podle výše nájemného, které by Ivan mohl za rok získat, kdyby ve svých prostorách nepodnikal, ale pronajímal je za tržní cenu. Dá se předpokládat, že Ivan by své kancelářské prostory v centru Prahy mohl pronajímat například za cenu 412 Kč/m2 měsíčně. Pak by jeho roční příjem z pronájmu byl 988 000 Kč (= 412 Kč × 200 × 12). Dále můžeme předpokládat, že roční celkové náklady, tj. výdaje spojené s pronájmem, by nepřesáhly 100 000 Kč. Potom by Ivanův hrubý příjem (= daňový základ) z pronájmu byl minimálně 888 000 Kč (= 988 000 Kč − 100 000 Kč). Po odečtení daně z příjmu (108 360 Kč), zdravotního pojištění (59 941 Kč) a sociálního pojištění (129 648 Kč)20 tedy zjistíme, že by Ivanův čistý příjem z pronájmu byl 590 051 Kč (anebo i více, v případě, že by náklady spojené s pronájmem byly nižší než předpokládaných 100 000 Kč). Suma 590 051 Kč představuje Ivanovy implicitní náklady, které musíme odečíst od účetního zisku, abychom získali údaj o výši jeho ekonomického zisku: 450 000 Kč − 590 051 Kč = − 140 051 Kč. Protože vypočítaný ekonomický zisk je záporný, bylo by pro Ivana výhodnější, kdyby kancelářské prostory, které vlastní, nepoužíval ke své podnikatelské činnosti, ale pronajímal je. Mohl by tím totiž vydělat o 140 051 Kč více, než kolik získal z podnikání.

Nejenom náklady jsou v ekonomické teorii vymezeny odlišně od jejich významu v účetnictví. I některé další pojmy mají v ekonomii trochu jiný význam než v účetnictví, a protože jsou hojně používány, bude užitečné, abyste se s nimi seznámili. Jak už jsme uvedli, termín celkový příjem čili tržba představuje v ekonomii sumu peněz získaných prodejem výstupu. Po odečtení ekonomických nákladů od tržeb dostaneme ekonomický zisk. V účetnictví je příjem chápán jako jakýkoliv přírůstek peněz, které byly inkasovány, tj. přibyly firmě na účet nebo jí byly zaplaceny v hotovosti. Přitom to mohou, ale nemusí být peníze spojené s produkcí výstupu; mohou to být tržby, ale rovněž například přijaté úvěry anebo inkasované peníze z pohledávek. Tržby jsou v účetnictví hlavní částí výnosů, tedy peněz získaných ze všech firemních činností, ale s tím, že výnosy – na rozdíl od příjmů – jsou i ty peníze, které ještě nebyly inkasovány. Výnosy totiž vznikají v okamžiku prodeje, například když firma odešle zboží zákazníkovi a vystaví mu fakturu. To už má v účetnictví výnos, ale příjem bude mít až po zaplacení faktury. Výnos tedy může, ale nemusí být příjmem: Je jím například, když zákazník zaplatí v prodejně za zboží hotově. Rozdíl mezi výnosy a účetními náklady je účetní zisk (tedy kladný hospodářský výsledek) nebo ztráta (tedy záporný hospodářský výsledek). Hospodářský výsledek firma zjišťuje z výkazu zisků a ztrát – tzv. výsledovky. Od nákladů musíme v účetnictví odlišit výdaje. Výdaj znamená úbytek peněz v hotovosti nebo z účtu bez ohledu na to, s jakou činností je tento úbytek spojen. Náklady – jak víme – představují v penězích vyjádřenou spotřebu vstupů k výrobě výstupu, ale náklady nemusí být bezprostředně spojené s úbytkem peněz. Když například firma koupí výrobní zařízení, které zaplatí, má výdaj. Nákladem je pak například odpis vyjadřující opotřebení tohoto zařízení. Příjmy a výdaje firmy jsou tedy spojeny s pohybem peněz a zaznamenávají se ve výkazu pe19

20

Čistým účetním ziskem rozumíme sumu, která Ivanovi zůstala po odečtení daně z příjmu fyzických osob a odvodů na zdravotní a sociální pojištění. Vypočítaná výše daně z příjmu, zdravotního a sociálního pojištění odpovídá sazbám platným pro rok 2014.

39

40


něžních toků – tzv. cash flow. Cash flow poskytuje manažerům důležité informace například o likviditě21 firmy, neslouží však k výpočtu účetního zisku.

3.1

Celkové, fixní a variabilní náklady

Pro určení nákladů potřebujeme znát – kromě produkční funkce – ceny vstupů. Nadále zůstaneme u předpokladu, že k výrobě výstupu používáme dva vstupy: práci a kapitál. Nejdříve budeme přepokládat, že kapitál zůstává fixní, čili že se nemění, a že vstup práce je variabilní, to znamená, že s růstem výstupu se bude zvyšovat. Tento předpoklad není nijak nerealistický, firma zpravidla používá po nějakou dobu stejný počet strojů, budov či zařízení, zatímco například počet lidí zapojených do výroby se může rychle měnit22. Celkové náklady TC (total costs) spojené s výrobou výstupu Q můžeme rozdělit na náklady fixní FC (fixed costs) a náklady variabilní VC (variable costs): TC = FC + VC. Fixní náklady se nemění se změnou objemu výstupu a zůstávají konstantní, i pokud by firma krátkodobě žádný výstup nevyráběla, tedy pro Q = 0. Fixní náklady mohou být jak explicitní, tak i implicitní. Explicitními fixními náklady jsou například: nájemné, které firma platí za pronajaté budovy, úroky placené bankám za poskytnuté úvěry, daň z nemovitostí placená z vlastních budov apod. Implicitními fixními náklady by pak byly třeba výnosy, které mohla firma získat nákupem státních obligací, kdyby kapitál investovala tímto způsobem a nepoužívala ho k podnikání, anebo nájemné, o které firma vlastnící nemovitosti přichází, pokud tyto budovy nepronajímá, ale sama je používá k podnikání, apod. Část fixních nákladů může mít charakter utopených nákladů, které firma již v minulosti zaplatila a které by neměla při svém rozhodování zohledňovat. Takovým utopeným nákladem by mohlo být nájemné, které firma zaplatila za pronajatou nemovitost předem na období jednoho roku s tím, že v budově bude provozovat například salón krásy. Jestliže se posléze ukáže, že podnikání v této pronajaté budově je ztrátové, protože v její bezprostřední blízkosti se začal stavět nový supermarket a hluk, prach a nepořádek v blízkém okolí dokonale odrazují všechny potenciální klientky od návštěvy tohoto salónu, bude ekonomicky racionální z budovy odejít; a to navzdory zaplaceným – utopeným – nákladům v podobě předplaceného nájmu. Rozhodování firmy by mělo být určováno pouze možným budoucím rozdílem mezi očekávanými tržbami a budoucími náklady, nikoliv tedy výší utopených nákladů, které už nelze získat zpět ani dodatečně snížit. Variabilní náklady se mění s objemem výstupu: Jsou nulové při nulovém výstupu a při růstu objemu výstupu rostou. Variabilními explicitními náklady jsou například náklady na mzdy, platy, sociální a zdravotní pojištění placené firmou za její zaměstnance; zatímco variabilním implicitním nákladem by byl například plat, který mohl majitel firmy vydělat jako zaměstnanec v nějaké firmě či instituci, kdyby nepodnikal. Výši fixních nákladů můžeme obecně určit jako FC = pk × K, kde pk je cena jednotky kapitálu a K je počet použitých jednotek kapitálu (určených z produkční funkce). Pokud vstup kapitálu považujeme za fixní, budou v nákladové funkci fixní náklady vyjádřeny konstantou. Analogicky určíme variabilní náklady. V případě jednoho variabilního vstupu – práce – budou variabilní náklady VC = pL × L, kde pL je cena práce a L je vstup práce (určený z produkční funkce). 21

22

Likviditu můžeme chápat jako schopnost aktiva, tedy složky majetku, být použito k placení, přeměnit se na peníze. Peníze jsou zcela likvidní. Přesnější a srozumitelnou definici najdete například v Žák a kol. (1999) nebo Pearce (1995). Samozřejmě, že variabilním vstupem obecně není jenom práce, ale například i spotřeba materiálů, surovin apod.

Společenské vědy pro techniky

Recommend Documents