spiknutí, která z Neratovic ostře sleduje. A Reportér? Ten stále neví, jakou si má vlastně vzít čepičku. Dnešním cílem je nejzápadnější vyloďovací pláž - americký sektor Utah, čti Jutáááaa… Dakota se řítí po dálnici ke Carentanu, ale před městem navigace přikazuje odbočit doprava a vracet se souběžně s dálnicí na La Fourchette k budově nového Tankového muzea. Carentan nikdy neměl žádné větší připomenutí bojových činností amerických vojáků, jen roztroušené cedulky, mnohdy až příliš dobře ukryté. Muzeum je tedy skutečnou novinkou, což lze usuzovat z ještě ne příliš stavebně dokončeného parkoviště, kde hoši zaparkují. Jsou tu takřka první, nikde nikdo, jen Sherman v průčelí a v zemi jáma výstavního kráteru, že by originální výsledek invazní dělostřelby či leteckého náletu? Vzhledem k čerstvému vzhledu odkryté zeminy se však o tom dá úspěšně pochybovat, což nepochybně Ženistovi perfektně zapadá do jeho spikleneckých teorií. Expozice muzea je věnována obrněným americkým divizím a jejich technice, stejně tak i francouzským jednotkám, které byly vyzbrojeny právě americkými zbraněmi. Na rozměrné plátno jsou promítány vcelku neznámé dokumentární filmy, uplatňují se zde multimediální metody muzejnictví a celkově lze tento muzejní počin hodnotit kladně. Snad to hodnocení není produktem optimistického pocitu ovlivněného faktem, že to byla dnešní první zastávka a všichni jsou ještě svěží… Dalším cílem je křižovatka silnic u výsadkářského muzea Death Man´s Corner (Roh mrtvého muže). Muzeum je pro letošek pominuto (navštíveno v roce 2009), Reportér se ujímá navigace a od křižovatky vede Dakotu po úzkých až neznatelných cestách a cestičkách ke zdymadlu La Barquette, kterým Němci ovládali záplavy v oblasti řeky Douve. Všechno vypadá slibně, ale bohužel pár metrů před cílem je plot, brána a nápis „soukromé“ a za plotem se pasou krávy a koně a vodu pijí z velké díry v zemi, která je evidentně pozůstatkem válečné dělostřelby. Mladíci sice mají snahu se ke zdymadlu probít nějakými okolními pěšinami, ale část mapy, kterou má Reportér přidělenou od Velitele jasně říká, že je to nesmysl. (Ta část, která není k dispozici, později ukáže, že sjezd ke zdymadlu měl být už z dálnice E3 napravo na D971 a jednoduše lze ke zdymadlu přijet z pravé strany, kde je i tablo s popisem významu zdymadla ve víru červnových nocí a dnů roku 1944.) A tak se hoši ochomýtají kolem zavřené brány a alespoň z dálky dokumentují nejen viditelné části zdymadla, ale i jámu plnou vody, ze které pije dobytek a která vypadá skutečně jako pozůstatek dělostřeleckých soubojů. (I tady později ukáže satelitní mapa, že takových vodních „ok“ je tu po polích i lukách poměrně hodně. A to spíše vypovídá o mírovém využití válečných škod než o cílené umělé výstavbě.) Ženista prošmejdí okolí a přinese dokonce nábojnici německé provenience, je věnována Veliteli, aby nebyl bez dosažení svého zdymadla tak smutný, je totiž po šesté v Normandii a na La Barquette si zase nesáhne. Trochu zklamaní vracejí se hoši zpět, k Rohu mrtvého muže, a odtud po D913 zamíří k pobřeží. Reportér má už zase navigaci pevně v rukou, bez problému ji připíná na přední sklo, aniž by vytrhl kabílek či se pletl Pilotovi do řadicích pák. Doprava, doprava, nechává po chvíli Dakotu odbočit do Agnoville au Plan, malé vesničky, kde se na prosluněné návsi opravuje místní kostel. V něm byla umístěna ošetřovna výsadkářů 101. divize neboli Křičících orlů, na dřevěných kostelních lavicích jsou dodnes patrné krvavé skvrny. Barevné vitráže v oknech pak zobrazují z nebe se snášející výsadkáře a venku jsou dva památníky. Jeden je věnován zdravotníkům, kteří zde působili a starali se také o raněné Němce a civilní obyvatele (Robert E. Wright a Kenneth J. Moore), druhý památník nese nápis Toccoa a je připomínkou výcvikového tábora 101. divize v USA.
tankové muzeum v Carentanu
u La Barquette
Agnoville au Plan
A pak se mezi bokážemi mihne kulatá věž kostela Sainte Marie du Mont, poutní to místo všech příznivců Křičících orlů, srdeční záležitost pro Veterány ze sdružení Background. Před deseti lety, 5. června se tu hemžily stovky lidí v úžasné podvečerní atmosféře, veteráni, příznivci vojenské historie, američtí vojáci, kamarádi - tenkrát to vypadalo, že se všichni vrátili v čase do roku 1944, kdy Francie byla opilá štěstím z počátků svého osvobození. Ano, toto byla první Američany osvobozená obec a v kostele hoši snadno naleznou dodnes zřetelné stopy po kulkách z tehdejších přestřelek mezi Křičícími orly a německými Fallschirmjägery. Zdejší náměstíčko je v podstatě stejné jako před sedmdesáti lety, včetně historické pumpy, takového hranatého kamenného sloupu se dvěma velkými pumpovacími táhly a dvěma výtokovými rourami, která je zachycena i na dokumentárních snímcích, kterak z ní spojenečtí vojáci pijí vodu a baví se přitom s místními děvčaty. Pumpa si zahrála i v seriálu Band of Brothers a je tady středem zájmu. Hned vedle ní je malý Army Shopp a v něm mají spoustu zajímavých věcí, novodobých i historických. Jen tu zatracenou čepici ne! Prosluněné St. Marie du Mont pomalu mizí za dozrávajícími lány obilí, ještě je ve zpětných zrcátkách vidět vrchol věže kostela a potom už zase jen čisté modré nebe. Chlapci projíždějí D913, jednu z Cest svobody (Voié Liberté, Liberty Road), kde míjejí nepřehlédnutelné patníky svobody, symboly těchto cest, po nichž přišla do Francie i do Evropy svoboda. Než ale dojedou k pobřeží, na pláž Utah, zastaví ještě na dvou místech. První zastávkou je nově vybudovaný památník věnovaný Richardu Wintersovi, legendárnímu veliteli roty Easy 506. pluku 101. AD, slavného Bratrstva neohrožených. Pod sochou amerického výsadkáře, ve výrazu snad trošičku podobného svému modelu, se hoši fotí a také - Dick Winters odpustí - svačí a někteří i resuscitují. Úspěšně. O kus dále je druhá zastávka u sochy námořníka, je to Dán a textová deska hovoří o 800 dánských námořnících, kteří, i když nepřistáli na plážích, přispěli velkou měrou k úspěchu Dne D. Je to jediná památka ve Francii, která ctí dánský příspěvek k osvobození Evropy. Odtud je to na La Madeleine, cílové místo na pláži Utah, co by kamenem dohodil. Na místě někdejšího německého bunkru je dnes známé Utah Beach Landing Museum a Velitel po obhlídce nařizuje návštěvu, neboť vidí jakousi přistavěnou, poměrně velikou novou halu. Je v ní umístěn B-26 Marauder, střední dvoumotorový bombardér, dokonale zrekonstruovaný a pojmenovaný Dinah Might, zřejmě po nějaké pin-up girlsové krásce. Hned vedle je Briefing Room, věrná kopie místnosti předletové přípravy včetně tabulek s meteorologickými údaji, leteckými fotografiemi cílů na pláži Utah i s patřičnou zvukovou kulisou - distingovaná intonace proslovu leteckého řídícího důstojníka. Vypadá to hodně autenticky. Jinak Reportéra muzeum až tak moc nepřekvapilo a navíc - v místním shoppu mají opravdu všechno možné. Jen tu čepičku ne a ne. Slunce stojí přímo v nadhlavníku a propaluje bílý písek vyloďovací pláže Utah, která je od pobřeží oddělena vysokou dunou porostlou stepní trávou. Okolo nultého Patníku svobody vede na vrchol duny cestička k několika památníkům. Z roku 2008 je tu sousoší tří vojáků, příslušníků amerického námořnictva US Navy. Na německém obranném postavení pak je postaven památník 1. ženijní brigádě US Army (Engineer Special Brigade) a pro české návštěvníky zajímavý pomník, věnovaný 90. divizi Tough ´Ombres, která došla z pláží Normandie až do Československa. A ještě je nutno se vyfotografovat před zachovalým zbytkem německého bunkru se slepými okny, úplně stejně, jak to učinili vojáci 4. divize před sedmdesáti lety. Lze se o tom přesvědčit na opodál umístěné velkoplošné fotografii.
Saint Marie du Mont
Richard Winters
23
B-26 Marauder v muzeu La Madeleine
A slunce dál propaluje bílý písek i hlavy našich chlapců, až z toho Pilot trochu zpitomí a zapomene si do piksličky nabrat právě ten bílý písek, památný písek z Utahu. Takže se čeká a Velitel marně hledá stín a odhaduje, zda by se vešel pod Dakotu. Jediné místo, kde stín je. Ale nevešel, ledaže by byl před tím silně stlačen v oblasti žaludku a to nepůjde, neb zde není žádný parní válec. Naštěstí se brzy vrací Pilot, třímaje hrdě popsanou schránku s pískem z Omahy a dokonce i svazek klíčů od Dakoty. Může se tedy jet. Návrat od pobřeží se koná po stejné D913, ale pak se stočí napravo, na D14, přímo k místům bojového vystoupení již zmiňované roty „E“ Richarda Winterse, známého jako útok u Brecourt Manor. Manor je francouzky usedlost, statek a v bokáži, která po věky věků odděluje místní pole a louky, se tehdy ukrývala německá děla. Muži z Bratrstva neohrožených dosáhli skvělého vítězství. Obsadili baterii čtyř německých děl bleskovou a takticky ukázkovou akcí postupu pěchoty se vzájemným palebným krytím. Podařilo se rychle umlčet nepřátelský odpor, přemoci silnou německou přesilu (28 proti 60) a vyřadit všechna děla. Baterie tak přestala ohrožovat vyloďující se jednotky 4. divize a její zničení zachránilo spoustu amerických životů. Na křižovatce cest s výhledem na slavnou bokáž je pod dvěma vlajkovými stožáry umístěn kamenný podstavec s mramorovými deskami. Ta větší zmiňuje 506. výsadkový prapor Křičících orlů v Operaci Overlord a je vylepšena kresleným výjevem jejich výsadku. Dvě menší desky s nápisy „Orli vždy křičí pro své padlé bratry“ a „Svět nesmí nikdy zapomenout“ uvádějí soupis pětadvaceti výsadkářů roty E, kteří padli během Dne D. Vedle je ještě vodorovná deska s vyrytým schématem nepřátelských pozic a se směry útoku Křičících orlů. (Podobný památník, rovněž věnovaný rotě „E“, viděli veteráni Backgroundu u okraje Jakubova lesa, Bois de Jacques, poblíž belgické Bastogne, během mise Ardeny 2005). K této slavné bokáži a někdejším pozicím děl by sice šlo přes louku dojít, ale je třeba ctít prosbu, která je zde vyvěšena, prosbu k respektování soukromí rodiny Valleville. Ano, majitelem statku je stále tatáž rodina, jen se vyměnily generace. Starý pan Valleville byl se svým synem svědkem bojů, ti oba jsou již na věčnosti. Jejich vnuk a syn Michel de Vallavieille, který byl po boji omylem raněn americkými vojáky, se uzdravil a po válce se stal starostou Sainte-Marie-du-Mont. Byl zakladatelem a ředitelem muzea na La Madelaine. Teď je to jeho syn, Charles de Vallavieille, který je starostou Ste-Marie-du-Mont a ředitelem muzea Utah Beach. Žije s rodinou na Brécourtu a Background je rozhodně nehodlá rušit. Hoši se tedy posunou po úzké, ale veřejné silničce až ke statku Brecourt Manor, probíhají tu nějaké senosečské práce, a když si Reportér točí onu důležitou bocage i z této strany, nikdo z pracujících Brecourťanů nic nenamítá. Silnice mezi těmi snad nejzachovalejšími bokážovitými ploty v celé Normandii je dovede až k baterii Holdy. Bylo to dělostřelecké postavení podobné tomu předchozímu, vlastně to byla sesterská baterie se stejným vybavením a stejným posláním. Jen nebyla dobyta tak rychle a tak brilantně a zůstala už navždy ve stínu slavnějšího Brecourt Manoru. Cesta je tady ale opuštěná, až jsou všichni trochu v rozpacích, jenomže omšelá cedulka na stromě ukazuje, že jsou na správném místě. Dakota zastaví u kamenného stavení vedle vjezdu do lehce zanedbané zahrady, pod stříškou stojí opuštěný jeep, o zeď jsou opřeny ukazatele směru – Carentan a St. Mére Eglise a také cedule, že baterie Holdy nabízí ubytování. Nikde nikdo, jen v pozadí zahrady vidíme dělostřelecká stanoviště i s PL kanonem. Toto místo je evidentně místem campu veteránských skupin, které sem zajíždějí při příležitostech, jaká byla třeba před čtrnácti dny, muselo tady být určitě veselo. Potvrzuje to nakonec i jakási
památník roty „E“
baterie Holdy
Brecourt Manor
24
paní domácí, která vyšla ze stavení a anglicky chlapce upozorňuje, že až pojedou dále, mohou se do prostor baterie Holdy podívat. Za odměnu dostane vizitku Backgroundu. Průjezd kolem baterie ale moc poznatků nepřinesl, jen to jedno dělo a jinak asi nic, a tak Velitel velí pokračovat do Hiesville, k pansky vyhlížejícímu stavení, kde bylo v roce 1944 velitelství 101. výsadkové divize, a pak dále po Route de Rabey až na rozcestí s D129. Po pravé straně vlají vlajky a památník v textu odkazuje na skutečnost, že zde dne 6. června 1944 zahynul při havárii kluzáku Waco C – 4A první spojenecký generál, Don Forrester Pratt. Je už poměrně pozdní odpoledne, trochu se rozlézá únava nejen ve stařeckých veteránských kostech, ale i mladických útrobách. Asi pojedeme domů, zítra budeme pokračovat, navrhuje Velitel, ještě projedeme Carentan, měl by tam být nový památník bajonetového útoku. S tím všichni souhlasí a Pilot stáčí svoji milovanou modrou Dakotu k jihu. A stáčí ji dobře, protože se náhle ocitají na Purple Heart Line, neboli na Cestě purpurového srdce, neboli na cestě čtyř mostů, neboli na silnici D913, neboli v oblasti, kudy postupovali výsadkáří 101. AD na Carentan. První most přes říčku Jourdan, druhý přes Douve, třetí přes La Groult a konečně čtvrtý, už vlastně v Carentanu, přes říčku Madeleine, to je Silver Star Bridge, a tady, kde je nyní zbudován velký kruhový objezd, bylo slavné Cabbage Patch (zelné pole), tady vedl pplk. Robert G. Cole svůj slavný bajonetový útok, za který byl vyznamenán Medailí cti. Důkazem je i velký památník, věnovaný této sebevražedné akci, stojící hned vedle kruhového objezdu. Před pěti lety tu Background v dešti našel jen malou cedulku za plotem jakéhosi domu, dnes je situace jiná a to je ještě jeden památník kousek dále, směrem do města. Tam ale už chlapci nepojedou, neboť bystré oko Pilotovo zaznamenalo ukazatele, na kterých se skvěl nápis Bloody Gulch, a hned jej překládá jako Krvavá rokle a to je přesně to, co chce Velitel vidět, tomuto tématu věnoval intenzivní přípravnou péči a ani moc nedoufal, že se do těchto míst dostane. Ač opravdu pozdní odpoledne, Dakota nabírá nový směr, ukazatele jsou výborně rozmístěné a za chvíli jsou hoši u cíle. Proti skromnému kostelíku, sotva vykukujícímu z bokáže, je vjezd, přesněji řečeno otvor v bokáži opatřený vraty. Umožní zajet autem do stínu listnatých stromů obklopujících usedlost Manor du Douville. Ta stojí v centru někdejšího bojiště na jihozápadním okraji Carentanu, bojiště, které vstoupilo do povědomí jako „Krvavá rokle“ a „Kóta 30“. Dick Winters ve svých pamětech píše, že „tady u Douville rota E strávila noc z 12. na 13. června a byla nucena čelit velkému německému tlaku, který vyvíjela 17. SS divize pancéřových granátníků a jednotky 6. parašutistického pluku. 13. 6. ve 14:00 konečně dorazily posily s tanky, Němci se stáhli a kótu 30 opustili...někteří američtí vojáci byli tak rádi, že vidí Shermany, že plakali, jiní přišli tanky obejmout....“ Dnes je tento rozlehlý areál takový spíše obyčejný, v pozadí je budova velké usedlosti, nejsou tu žádní lidé, jen cedule s nápisem Camp naznačuje, že i sem se sjíždějí milovníci vojenské historie v dobových uniformách a že i tady bývá rušno a veselo. Teď je všechno tiché a zdá se i opuštěné. Ale ne nadlouho, objeví se žoviální majitel, lehce přechází do normando-angličtiny a nabídne se, že za poněkud nekřesťanský peníz provede Background usedlostí i přilehlým bojištěm, což je právě Krvavá rokle a vedle i kóta 30. Chlapci samozřejmě souhlasí, peníze nejsou důležité a nutno říci, že to bylo naprosto nečekané, zajímavé a nevšední setkání s válečnou historií roku 1944. Průvodce nejprve potvrdí, že zde letos byli utábořeni příslušníci skupin vojenské historie, a to obou znepřátelených stran, a v rámci večerní bojové ukázky svedli poměrně dlouhou a zuřivou bitvu, v níž byli i ranění. Při tom
Carentan - bajonetový útok
Manor du Douville
25
zavede návštěvníky na jakousi neudržovanou zahradu, popisuje tehdejší boje a Krvavá rokle snad byla zřejmě až za plotem (všemu v té normando-angličtině není rozumět), na zemi se povalují, či jsou spíše malebně nainstalovány různé vojenské exponáty – nábojnice, polní lahve, kusy granátů, helmy. Vypadají věrohodně a zřejmě skutečně pocházejí z těchto míst. Potom se ale prohlídka stočí do hlavní budovy a všichni se ocitnou náhle v jiném světě. Tady dýchá duch francouzských sedláků a majitelů všech těch Manorů, tady je to správné genius loci staré Normandie, staré Francie. Stoleté podkrovní trámy, mohutné a vyžrané časem, místnosti osvětlené sporým světlem malých okýnek v mohutných zdech. Nainstalovány jsou zde nejen zbytky různých zbraní a součástí výstroje, ale pro dokreslení atmosféry i dobové věci, které na statku sloužily svým obyvatelům v dávných letech předminulého i minulého století. Nádobí, vázy, šicí stroj, síťované potahy na postele, vyšívané polštáře, portrétní fotografie, souprava pro holení, kořenky, petrolejky, bicykly. V oněch několika místnostech, kterými prohlídka vedla, byl veškerý mobiliář, včetně těch nejmenších doplňků, dobový, nikde žádná replika či napodobenina! Neúnavně brebentící majitel, potěšený projevovaným zájmem, pyšně ukazuje zahradu za statkem, vzorný trávníček, dokonce i řadu exotických stromů a keřů, esteticky rozmístěné kameny, schůdečky i romantická loubí pro romantické sedánky. To ale ještě není všechno, prohlídka pokračuje opět do statku, průvodce vede chlapce po prkenných schodech do prvního patra, vypadá to, že je snad vede do svého bytu. Obývací pokoj je však zařízen ve stylu dávno minulém, vyvolává to pocit, jako byste vstoupili do scény z filmu René Claira, či do nějaké retro scény, kde se budou řešit komplikované vztahy patriarchální francouzské společnosti venkovského typu. Není to nakašírovaná muzejní scéna, je to opět velmi autentické (jen se přepnout do grafického černobílého módu). Na stěnách visí roztomilé obrázky, na krejčovské panně jsou zavěšeny svatební šaty nevěsty, na šifonérech je plno secesních serepetiček a do toho všeho okouzlení ukazuje Francouz okno, odkud se střílelo, barvitě popisuje drastická úmrtí německých i amerických vojáků, ke kterým v této místnosti během zuřivého boje došlo a jejichž těla zde majitelé domu po bojích objevili, což dokládá stále viditelnými krvavými skvrnami na podlaze. Mladíci mu příliš nevěří, on si prostě musí přidat nějaký příběh, aby byl zajímavý, tvrdí. Zejména Ženista přesně ví, že takové informace nemohou být pravdivé. Proč? Protože to je byznys, to je jasná věc... Veteráni tomu však věří, vždyť to, co se v tomhle prostoru a přímo na těchto místech událo, byla historickými fakty a očitými svědectvími potvrzená nelítostná bitva. Stačí se postavit mezi živé ploty a rozhlédnout se. V blízkém okolí se událo mnoho věcí, které se navždy vepsaly do paměti mužů z Easy Company. Boyla zasáhl tankový kulomet, rozespalý vojín Smith málem zabil seržanta Talberta bodákem, Gordon a Strohl byli zraněni minometnou střepinou a vojín Blithe tady dostal zásah do krku. A to je jenom zlomek osudů, navíc osudů se šťastným koncem, neboť tito ranění přežili. A tak postůjme chvíli a tiše na místech, kde ukončili výsadkáři ze 101. AD prvních čtrnáct dnů své mise zahájené před úsvitem Dne D. Tady na Manor du Douville odrazili v krvavé řeži Němce, byli rozedraní, páchli špínou a potem, trpěli úplavicí, mnozí byli na pokraji sil, mnozí zranění a téměř polovina padla. Vědomí těchto souvislostí a samotné vyprávění průvodce, patřícího sem rodovými vazbami, vyprávění dramatické a přesvědčivé a navíc v místě, které je naprosto ojedinělou podívanou v celém kontextu normandských památek, je dostatečným argumentem věrohodnosti a zdá se, že pochybnosti, poznamenané stigmaty naší doby a provinční českou optikou, nejsou na místě.
průvodce a interiér v Manor du Douville
26
Tak, a pro dnešek bylo Utahu dosti, Dakota pádí po dálnici domů, ještě krátká zastávka západně od Douvres la Délivrande, na kanadském hřbitově ve vesnici Bény sur Mer (říkají si, že skoro každý den jezdí okolo, tak by to chtělo alespoň jednou sem pořádně nahlédnout) a náročný den je ukončen pohodovým večerem na verandě chatičky domovského campu La Côte de Nacre trochou vína a trochou sýra a trochou povídání.
Ujeto 213 km Ráno se nikomu moc nechce z postelí, přece jenom denně být na nohou už od kuropění, to se musí někde projevit! Nicméně po osmé hodině již opět Dakota pod vymetenou modrou oblohou uhání na západ, opět k sektoru Utah. Tady není ještě všemu konec, čekají zde ještě další připomínky invazní historie. Trochu je napravena včerejší, ne zcela dokončená akce zdymadlo La Barquette, z dálnice je možné v rychlosti vyfotit fotogenicky dobře naaranžované zmiňované vodní dílo, škoda, že Pilot trochu vyměkl a zároveň trochu vytuhl, takže ač byl dostatek místa za odstavným pruhem, nezastavil a v tom svém měkotuhém rozpoložení to mastil pořád dál k Sainte Mère Église. A není divu, že ho to sem tak táhlo! St. Mère Église je první francouzské osvobozené město. Zrekapitulujme si to: Café Gondrée je první osvobozený dům, Ranville první osvobozená vesnice a tohle první osvobozené francouzské město. Na východě přinesli svobodu hoši z 6. britské výsadkové divize a na západě američtí výsadkáři z 82. divize. Gondréova kavárna byla osvobozena v poslední hodině před půlnocí, Ranville ve 2:30 a St. Mére Eglise okolo páté ranní hodiny. St. Marie du Mont se pyšní tím, že to byla první vesnice osvobozená Američany, výsadkáři 101. divize…. Takže tohle je opět jakási poutní Mekka, jíž by měli navštívit všichni pídilové po invazní historii. A nejen městečko, ale i jeho okolí, protože na blízké řece Merderet probíhaly mezi Němci a Američany urputné střety o zatopená území a hlavně o vyvýšené cesty, o čemž vypráví řada zajímavých památníků. Dakota přistane na novém, prozatím poloprázdném parkovišti, hned za výsadkářským muzeem. Chlapci vytáhnou z auta Velitele, bolí ho noha, alespoň to tvrdí a nechává se chvílemi i nosit. Celá posádka se po chvíli trochu vyděsí, to když se na Jeho Velitelské Tváři rozlévá spokojený úsměv, což by mohlo signalizovat narůstající zalíbení v této metodě mobilního způsobu velení! Muzeum v St. Mère Eglise sice Veteráni znají, ale i tady okamžitě padne do oka nově přistavěný objekt. Zatímco stávající budovy jsou koncipovány do tvarů padáku, ta nová má střechu tvarovanou do profilu křídla. Tedy vzhůru na prohlídku, potěšující je momentálně minimální počet návštěvníků, takže nejen v expozicích, ale i v turistickém shoppu je volno a Reportér se zoufale rozhlíží po své vysněné čepičce. Tuší, že je to zřejmě poslední příležitost. Ale kdepak, samé nové typy, některé velmi nevkusné a hlavně – našemu Reportérovi prostě nesluší! Američané používali kluzáky typu Waco a jeden dokonale přesný model v poměru 1:1 i s výsadkáři je tu k vidění i osahání. Ve vedlejší hale je hodně fotografií, dokumentů, unifore. Všemu vévodí Douglas DC-3 Dakota, pod ní třeba výsadkářský motocykl, německý dálkově ovládaný tančík – nosič nálože Goliath a figurína
St. Mere Eglise - kostel a muzem
výsadkářské muzeum - budova ve tvaru křídla
27
generála „Ike“ Eisenhowera, hovořícího s výsadkáři (též figuríny) před nástupem do letounu a při tom všem natáčen figurínou vojenského kameramana – ta scéna byla vhodná hlavně pro to, aby si u ní Reportér zapózoval. On už je prostě takový. Velmi zajímavá je expozice ve zmiňované nové budově. Tady se návštěvník náhle a nečekaně ocitne v setmělém trupu Dakoty, skutečné Dakoty, (žádná modrá Dacie z Roudnice), která se blíží k místu výsadku, to vše s patřičnou zvukovou a světelnou kulisou. Sedí tu připravení výsadkáři se začerněnými tvářemi a za sklem pilotní kabiny, v záblescích světlometů a křižující se palby, vidíme soustředěnou posádku letounu. Ozývají se výstřely provázené světelnými záblesky a do toho všeho hlas v palubním reproduktoru ohlašuje přípravu k seskoku. Jednotliví parašutisté hlásí předpisově svoji připravenost a vše vrcholí vzrušeným povelem Go!, Go!. A pokud stojíte u otevřených dveří Dakoty, do tváře udeří poryvy studeného větru a prosklenou podlahou můžete pod sebou vidět další Dakoty a od nich šňůrky snášejících se padáků. Krajinu osvtlují záblesky protiletadlové střelby, uši zaléhá vítr, hukot motorů i exploze německého flaku. Tady prostě jde do akce Osmdesátá druhá. Velmi působivé. Stejně efektní je expozice scény kostela v St. Mère Église, osvětlovaného reflektory i nedalekým požárem domu, v jehož záři se nad hlavami diváků snáší výsadkář. Opodál se tomu diví překvapený německý voják. Takových scenérií je tu více a návštěvníky baví. Jsou tu rodiče s dětmi, které sice tak trochu zlobí, ale až jednou dorostou, zůstane jim určitě v paměti, kam že je rodiče tenkrát brali, co tam viděli a s čím to všechno souvisí. A přivedou sem, či do jiných podobných míst, zase své děti…. Kampak asi vodí své děti rodiče v Čechách, aby je zábavně uvedli do hrdých okamžiků českých dějin? Do zábavního centra v Tescu? Na koncert Michala Davida? Nebo do Mekáče umastit si pusy? Celý muzejní areál je hned u náměstí, kterému vévodí proslavený kostel, jehož zasvěcení svaté panně Marii je promítnuto i do názvu města. Slavným se stal díky epizodě Johna Steela z 82. AD, který měl při seskoku tu smůlu či štěstí, že se jeho padák zachytil na kostelní věži a on zde zůstal viset celých dvanáct hodin. Bezmocně musel přihlížet, jak Němci, kterých bylo plné město, masakrují jeho kamarády dopadající přímo na náměstí. Řada z nich byla zastřelena dříve, než se mohli vyprostit z padákových postrojů, některá těla zůstala do rána viset na stromech. Tento symbol zavěšeného padáku je při oslavách Dne D aktuální po celé této oblasti, velké i malé padáčky s figurínou parašutisty visí v těchto dnech na střechách všech místních domů. Na této kostelní věži visí ale padák a figurína Johna Steela stále a to je pro všechny návštěvníky onen magnet, který je přinutí zvednout objektivy svých aparátů a fotit a fotit. Zajímavé snímky lze získat i uvnitř kostela, barevná vitrážová okna znázorňují seskakující parašutisty a v ornamentu jsou zakomponovány znaky amerických výsadkových divizí. Velitel odmítá vejít na rozpálené náměstí a ukryje se ve stinné uličce Imp. Bob Murphy (zkratka Imp. je Impasse, což znamená slepá ulička). Objeví tu desku s věnováním onomu Bobu Murphymu z názvu uličky, vojákovi 82. AD., který bojoval u La Fiere, přežil a stal se častým návštěvníkem St. Mère Église. Vyslechne i jakéhosi průvodce, který postarším britským turistům ukazuje na konci slepé uličky štít domu a komín s hlubokými stopami střel a informuje, že toto je poslední místo ve městě, kde je ještě možné vidět skutečné pozůstatky bojových střetnutí z června 1944. Ženista mezitím zmizí v nějakém obchodě s armádní výstrojí a Reportér s Pilotem musí dokumentovat nultý patník svobody, který stojí před místní radnicí, je tu též památník s věnováním
z muzea v St. Mere Eglise
padák na kostelní věži
28
velitelům 82. Airborne Divizione, generálům Ridghwayovi a Gavinovi. Protože slunce začíná pronikat i do slepých uliček, troubí Velitel k odjezdu, hoši se vrací… nevidí však Ženistu. Reportér obětavě nakukuje do obchůdku, kde byl Ženista naposledy spatřen a náhle ztuhne! Hned zkraje, hned za dveřmi, hned u vchodu, jsou naskládány ony vytoužené, po celém pobřeží tak dlouho a marně hledané čepičky!!! Tento obchod byl vlastně poslední možností, poslední příležitostí a ono to vyšlo!!! Reportér neváhá a okamžitě nakupuje hned dvě, jednu s Křičícím orlem, to je ta ztracená a ještě jednu, se znakem 82 AD. Ó štěstí, ó radosti, tvé jméno je čapka! Náš Reportér má v zásobě nyní čtyři čapky plné štěstí, no to budou mít doma radost! Mezitím se Ženista najde a všichni spokojeně opouštějí krásné Sainte Mère Église, aby se vydali k říčce Merderet, k usedlosti Bed & Breakfast a k mostu La Fiere se sochou Iron Mike. To místo byl jeden z obranných bodů vojáků 82. divize, na kterých bránili přístupy k St. Mère Église. Řeka Merderet, která je dnes půvabnou a mírumilovnou říčkou uprostřed zelených pastvin, byla tehdy rozvodněna a celá oblast se tak stala smrtonosnou pastí pro dopadající výsadkáře. Boje tu byly tvrdé, přesto američtí vojáci neztráceli smysl pro humor a zdejší statek, který obsadili, dostal hotelovou přezdívku Bed & Breakfast, tedy nocleh se snídaní. Dnes je v budově, která drží stále svou vnější podobu, opravdu hotel s názvem B&B Building - Bed and Breakfast. Ubytovat se tady někdy, to by bylo opravdu stylové! Na vyvýšeném břehu stojí zdánlivě nijak mimořádná, i když, pochopitelně velmi kvalitně v bronzu provedená postava vojáka - Iron Mike. Výsadkář 82. divize v mírně nadživotní velikosti, pokrčenou levou nohu našlápnutou na balvan, na hlavě přilbu s frajersky rozepnutým podbradním páskem, v ruce připravenou karabinu M1, nechybí polní lopatka, útočný nůž... prostě výsadkář v plné polní. Soustředěně hledí do mělkého údolí řeky Merderet, odkud přicházely nepřátelské protiútoky. Zvláštnost této sochy tkví v onom názvu Iron Mike, který je ve skutečnosti názvem různých pomníků, oslavujících vojáky armády Spojených Států. Rozhodně se tedy řadí k objektům, které by neměly chybět v žádném fotoaparátu, konec konců silueta Iron Mikea je využita i v záhlaví webových stránek Backgroundu. A ještě zajímavost, takový drobný detail - na bronzové desce s poloreliéfem, který v symbolech znázorňuje tehdejší události, najdeme i bronzovou mapu pečlivě složenou ve výsadkářském stylu do otočeného trychtýře oktagonálního tvaru. . Chlapci si dokumentují hlavně kamenný most La Fiere, ten je původní a silnice přes něj vedoucí nese označení Marcus Heim Way. Takových silnic a cest pojmenovaných po vojácích, kteří tu bojovali, a padli, je celá řada (např. Collins Road, Jones Road…) jen z pláže Utah je na třiačtyřicet takto označených cest! Marcus Heim Way vede dále na jihozápad do Piccauville, ale za křižovatkou D15 s D126, a dále po D15, je vybudován nový památník, věnovaný Charlesu N. DeGlopperovi, střelci z BAR, který ač několikrát zraněn, obětavě kryl palbou své kamarády při útoku u La Fiere. Posmrtně mu byla udělena Medaile cti. Až potom se cesta blíží k Piccauville, k očekávanému klidnému prostranství u místního kostela a památníku havarovaným Dakotám. Dnes je to tu ale k nepoznání, neboť náves či náměstí je zcela zaplněno auty a svátečně oděnými lidmi. Zprvu Velitel usuzoval na nějakou významnou svatbu, to když Reportér upozornil na malé holčičky celé v bílém, asi družičky. Ale kdepak, v katolické Francii právě skončila ranní nedělní mše, na kterou prostě musí jít všichni
La Fiere
Iron Mike
29
památník Charlese DeGloppera
Picauvillané i přespolní z blízkého okolí. Zdraví se navzájem, potřásají si rukama, chlapi probírají šance Francie na fotbalovém mistrovství světa v Brazílii, ženské se chlubí dětmi, pomalu nasedají do aut a pomalu se rozjíždějí k nedělním obědům. Památník s modelem Dakoty je tedy zdokumentován i s francouzskými katolíky. Jinak je Piccauville normandská ves až do morku svých kamenných zdí, tady je ta bytelná architektura opravdu „echtovní“. Po plátně a štětci volající barevná kombinace modrého nebe, zelených stromů a šedivého odstínu kamenných domů, kostela a vykukujících křížů místního hřbitova je, jak by asi řekl Jaromír Velká Hlava, neskutečně, ale opravdu neskutečně fotogenická! Zbývá dojet k mostu kpt. Roye Creeka u Chef du Pont. I tady se už Veteráni v minulosti zastavili, ale je třeba projet a uzavřít onen obranný trojúhelník, který muži generála Gavina bránili proti německé přesile a drželi tak obranné pozice celého obsazeného sektoru kolem Ste Mère Église do doby, než se spojili s postupujícími jednotkami 4. divize z pláže Utah. Svěže zelené břehy říčky Merderet lákají k posezení, svačinka je na místě, navrhuje mužstvo a Velitel souhlasí, pochopitelně. Malí kluci tu loví ryby, asi na pytlačku, je krásný den a kromě pamětní desky tu nic nepřipomíná krvavé události před sedmdesáti lety. Ještě snad opodál v parku instalované památníky příslušníkům 508. pluku 82. AD a při silnici pak pamětní pylon k uctění památky Američanů padlých za svobodu Francie. Zdá se, že sektor Utah již vydal všechna tajemství, s nimiž bylo třeba seznámit nováčky a která Reportér s Velitelovým požehnáním vložil do itineráře pro dnešní den. Zbývá tedy cesta zpět, do campu. Navigace přijme údaje a vede Dakotu po D70 na dálniční nájezd. Ale na poslední křižovatce před nájezdem, poblíž Blosville je nutno ještě zastavit. V místě, kde doprava odbočuje nepojmenovaná cesta, je poslední památník, který hoši na Utahu mohou zdokumentovat. Upozorňuje, že zde byl původní hřbitov amerických vojáků do doby, než byly všechny ostatky přeneseny na Coleville. Tak a teď už opravdu na dálnici a směr východ. Já se musím zastavit ještě na Omaze, pod Colleville, já se tam musím vrátit, zdůrazňuje Pilot a je mu dáno za pravdu, čas je dobrý a únava nepřesahuje únosnou mez. Bohužel příliš pozdě si Reportér při následujícím sjezdu z dálnice uvědomí, že barokní statue obklopená francouzskými vlajkami byla místem bitvy u Formigny v roce 1450. Tehdy se zde utkali Angličané s Francouzi a Francouzi vyhráli, pročež se Angličané definitivně stáhli z Normandie, od té doby již pouze francouzské državy. Takže slavné místo. Ale vracet se už nikomu nechce, to tak už na konci dlouhého dne bývá. Na Omaze tentokrát nezabloudí, Pilot pozorně projede Collevillem až ke kostelu a za ním je nenápadná odbočka, kterou minule nešťastně přejel. Silnice padá dolů zeleným údolím colevillského potoka, onou collevillskou průrvou, kolem Klářiny kapličky a pasoucích se koní a náhle se otevře pohled na moře a legendární pláž Omahu (v těchto místech šlo o podsektory Fox Green a Easy Red). Modrá obloha, slunce, zlatý jemný písek táhnoucí se půl kilometru od břehu a plno slunících se, odpočívajících Francouzů a jiných Evropanů, možná i Neevropanů. Další idyla, kterou hoši z Backgroundu dnes zažívají. A v souvislosti s připomenutím hrůz, které daly tomuto území přízvisko Krvavá Omaha, je to až neskutečná představa, že tu umírali a krev prolévali hoši zpoza Velké louže, tady, kde je nyní prosluněný mír a nedělní pohoda. Mladíci si po svahu vyjdou až k vztyčenému jehlanu
Picauville
řeka Merderet u Chef du Pont
30
památník u Blosville
Velké červené jedničky, Big Red One, čili 1. divize, trochu níže je památník 5. ženijní brigády. Reportér obejde podivně nahnutý strom, který tu stál již před deseti lety a možná i před sedmdesáti. Pohled z pláže umožní posoudit, nakolik je terén pro útok nepříznivý - pozvolný a dobře přehledný svah, na jehož zarostlém vrcholu jsou dobře rozeznatelné aleje stromů lemující collevillský hřbitov. Reportér, poněkud dojat, stojí na pláži a nechce se mu odejít. Silný pocit sepětí s tímto místem a jeho historií jej nutí ještě počkat, ještě chvíli…. a hledí na nekonečnou modř do daleka se vlnícího moře, zatímco prosévá jemný písek mezi prsty. Proč se jen nenarodil jako Normanďan! Ženista s Pilotem si koupili před časem v muzeu v Bayeux (místo čepiček) poměrně lacino moc zajímavou publikaci o Utahu a chtěli by podobnou i o Omaze. A protože Bayeux lze při návratu projet, není to pro nikoho problém. Zvláště, když poblíž muzea projíždějí okolo britského válečného hřbitova, tady Reportér neváhá a vyskočí z vozu. Ví, že tu jsou pohřbení dva čeští vojáci. Před lety poslal příznivec webových stránek Backgroundu fotografie dokonce čtyř hrobů českých vojáků, ale před misí vyčetl Reportér kdesi na internetu, že jsou hroby jen dva, a tak hledá jen dva. Kýženou publikaci v muzeu neměli, ale hroby našel náš dokumentarista za chvíli. Hledal dva hroby a dva našel, ale zřejmě tam jsou opravdu ještě dva další. (Proč neleží vedle sebe a jsou v jiných sektorech, toť nejasné a tahle otázka by si zasloužila odpověď.) Obklopeni náhrobky polských vojáků a v jedné řadě mezi Rusy a jedním Italem odpočívají Alois Hanuš a Kurt Steiner. Dostali do vínku české vlaječky a vizitky Backgroundu. Budiž vám, hoši, země francouzská lehká. Zbývá už jen nabrat směr domů. Končí série dnů, při kterých chlapci z Backgroundu zmapovali oblasti a cíle, které jednak znali, některé více a některé méně, dále oblasti a cíle, které neznali vůbec a dokonce i oblasti a cíle, o kterých neměli ani tušení a proto s nimi vůbec nepočítali. Suma sumárum - dobrá bilance! Zítra je čeká volný den.
Ujeto: 214 km Dneska mají volný den. A proto si přispí, dnes není v plánu nic konkrétního, nic náročného a vlastně až u snídaně si domluví takový malý výlet, jen kousek, jen za humna. Pilot se vytasil se zajímavou maličkostí – zjistit dle získaných poznámek a indicií, které doposud tajil, polohu spojeneckého letiště u obce Plumetot, kde přistávali i naši letci. Žádné další podrobnosti ovšem Pilot nikomu neprozrazuje, nemá čas, protože láduje zmrzlé PET lahve do potravinové bedny. Což je správné, protože dnes bude opět pařák. Do Plumetotu to není ze St. Aubin nikterak daleko, jen pár křižovatek a pár vesnic. Pilot postupně odtajňuje topografické údaje – projet od severu Plumetotem, stočit na západ, za křižovatkou dvou cest, při levé straně…. vychází to téměř přesně, jak tvrdí Pilot, na komunální cestu (Voie Communale) zvanou Bount Basset. Po pravé straně je nějaký zemědělský podnik a vlevo se táhnou osetá pole až k další vesnici Mathieu, a právě
čs. vojáci v Bayeux
Omaha
31
tady byla přistávací plocha, tady bylo 10. června Brity uvedeno do provozu již od roku 1939 stávající letiště s kódovaným názvem ALG B 10 a odkud operovalo 134. čs. stíhací křídlo. Tak snad jsme správně, lehce pochybuje Ženista. Pilotovi nicméně věří, konec konců od toho je Pilot pilotem, že. Místo je tedy zdokumentováno, a pokud časem Pilot dodá všechny podklady, bude to hezká zajímavost pro jejich internetové stránky. Musée Radar Douvres je místo, kde bylo německé radarové středisko s parabolou radaru Würzburg, co má takový ten charakteristický mísovitý tvar, který každému hned řekne – hele, radar! Stojí tu již od války v dokonale zachovalém stavu. I když je pondělí a areál bude určitě zavřený, přesto se v rámci volného programu vydá Dakota právě tam. Jenomže pozor! Francouzští údržbáři brousí trávník areálu křovinořezy a bránu mají dokořán, takže po počátečním váhání a následném osmělení se Mladíci vydají dovnitř na obhlídku, je to sice bez průvodce a expozice v betonových kasematech jsou uzamčeny, ale nevadí. Vždyť se tu mohou v klidu projít a beztrestně fotit, dokonce objevit i nově instalovaný model matracovité antény radaru Freya. Veteráni zůstávají na lavičce, jednak už tady byli, jednak mají větší zábrany a jednak je bolí nohy. Další cíl má v oku Ženista, a to již delší dobu, objevil jej v propagačním materiálu, kterých jsou místní turistická centra či shoppy plné. Píše se tu o nově otevřené baterii Hillman. A podle mapy je to v nedalekém okolí, času je dost a počasí exkluzivní, takže Dakota startuje k novému pokračování volného programu. Nabírá směr na Douvres la Délivrande, takové větší centrum této oblasti. Při průjezdu míjí britský válečný hřbitov, a když už tu jsou, oni - milovníci hrobů, zastaví a jdou si zapsat do itineráře další navštívený bod zájmu. Zvláštností tohoto hřbitova je poměrně velké množství pochovaných německých vojáků, pole s britskými náhrobky je ve střední části, Němci leží po stranách. Zvláštní jsou i typy jejich náhrobků. Nemají své klasické masivní kříže, jsou to náhrobní desky, stejné jako mají Britové, ovšem s jinou charakteristikou horní hrany. Britové mají oblouk, zde pochovaní Němci mají takový zašpičatělý oblouk, takový…prostě špice s hodně tupým úhlem. A rozhodně tu neleží Němci, kteří bojovali po boku Britů, kdepak, jsou to nepřátelé. Ale tomu už dnes lze rozumět, proces smíření a zvláště v případě padlých vojáků na pohřebištích západní Evropy již nepřekvapuje, spíše zarazí absence německého pietního prvku – kříže. A nyní zbývá dokončit cestu k baterii Hillman. Je to asi spíše nějaké velitelské pozorovatelské stanoviště, jsou tu zbytky zásobníků na vodu, zapuštěné pozorovatelny, obranná postavení typu tobruk i hlavní mohutný bunkr. Ten je zavřený, je přece pondělí, ale hlavně nikde ani živé duše (kromě Backgroundu, pochopitelně), krásné počasí a klid na skutečně důkladné prozkoumání všech stavebních pozůstatků a i na chvíle pro klidné posezení s výhledem do zeleně normandské krajiny s modrou čárou La Manche v pozadí. Užívají si to ticho, rušené jen jejich kroky a francouzskými hity v podání zdejších krásně vybarvených pěnkav a sýkorek. Ty se vůbec nebojí a usedají v těsné blízkosti chlapců uchvácených celou tou scenérií včetně půvabných siluet vodárenských věží, pochopitelně. Nejblíže je ta v Colleville Montgomery, necelý kilometr vzdálená. Za ní několik střech, pár stromů a pak už jen mořem lemovaný obzor. I toto místo sloužilo jako tábořiště, jako camp milovníků vojenské historie v době oslav. Nakonec je tedy z odpočinkového dne docela zajímavá poznávací akce, chybí už jen poslední, závěrečný zážitek, konečná pralinka na šlehačkovém dortu.
Plumetot
radar v Douvres
32
baterie Hillman
V Bernières, které již několikrát projeli sem a tam, nalezají čistou písečnou pláž, moře sice ustoupilo, neboť vrcholí odliv, ale konečně se Backgroundu při jeho již x-té návštěvě Normandie historicky poprvé podaří, že bude mít na programu koupání! Dřív na to nikdy nebyl čas, poznávací program vždycky převálcoval jakékoliv myšlenky na nicnedělání, také počasí spíše nepřálo, ale tentokrát to půjde, teď se tahle skupina opravdu smočí v moři, v Atlantiku, v kanálu La Manche. Jupí a ejchuchů! Voda je příjemná a osvěžující. A náhle, jako na povel, začne moře šumět jinak, intenzivněji, drobné vlnky se rozeběhnou a voda se počne vracet ku břehu. Není samozřejmě potřeba nikterak zběsile zachraňovat holé životy a prchat na souš, ale i tak je rychlost přílivu udivující. Měří se centimetry a odpočítává čas, dokumentuje se, jak se nohy zalévají vodou a boří do písku, prostě jsou tu vykulení suchozemci oslnění a fascinovaní nepochopitelným úkazem mořského přílivu. Čas běží a neúprosně odpočítává vteřiny, stejně jako zdejší moře neustále převaluje zrnka písku na svém dně. Jen neradi se chlapci loučí s půvabem rozpálené pláže Juno a přívětivými vodami atlantickými, které se zas a znovu, stále stejně, vracejí a odcházejí v pravidelném rytmu příboje, bez ohledu na počty let odnášejících události spojenecké invaze do hloubek historie. Večer v campu ještě proběhnou kamerové zkoušky a následně pak závěrečná interview jednotlivých účastníků. Nutno říci, že všichni se snažili pronášet hluboká moudra. Dobře vědí, že to zůstane navždy zaznamenáno na jistě hodnotném filmovém díle o letošní misi po Normandii. A pak už proběhne co možná největší sbalení materiálu i osobních věcí, ať už není ráno žádné zbytečné zdržování. Je potřeba se také rozloučit s odrzlým ptačím dorostem, který chodil chlapcům zobat drobky takřka zpod ruky a naposledy si v družném rozhovoru užít dlouhého večera, kdy nebe tmavne až s půlnocí. Poslední noc v Normandii – nebo se snad dá od Osudu čekat, že ještě připraví nějakou další cestu do této požehnané krajiny?
Ujeto 58 km Jak jinak, před sedmou už jsou všichni na nohou, není divu, to máte: ustlat, uklidit, hygiena, zdravotní pomůcky, nádobí, medikamenty, snídaně, stolice… prostě je nutno dát do pořádku nejen chatku, ale i sebe samé. Samozřejmě Veteráni se hlavně věnovali hledání všech svých vlastních věcí a hlasitě děkovali, když jim někdo našel jejich „ztracenky“, o kterých už ani nevěděli, že je mají. Ne, že by byli roztržití, nebo dokonce nepořádní, ale ta paměť... mladíci pak obstarali nenáročný zbytek, takové ty drobnosti typu vytřít, umýt, povypínat a všechno zkontrolovat. Pilot zatím asi podvacáté přerovnal náklad v Dakotě, souhlasným povytažením obočí kvitoval Velitelovu snahu o vyčištění předního skla a pak společně všichni zamávali chatičce, která jim byla přívětivým domovem. Cestou k bráně ještě pozdrav normandským hrdličkám, ale u vchodu přichází nejistota. Recepce totiž funguje
interview pro „pif studio“
Background a písek pláže Juno
33
až od devíti hodin, teď je před osmou, komu lze odevzdat klíček od chatičky? A komu se chatka předá a kdo potvrdí, že je všechno v pořádku a mohou odjet? Jakýsi snědý zametač se francouzsky zdvořile ptá, co že to potřebují, a pak, přejdouc plynně do jazyka anglického, je odnaviguje k nenápadné poštovní schránce vedle recepce: Give the key here, please! A je to. Je tedy za deset minut osm, když Dakota opouští přívětivý camp La Côte de Nacre, naposledy zatroubí městečku Saint Aubin sur Mer a nabere nejkratší směr na dálnici N13. Sbohem, voňavá Normandie, sbohem, charakteristické siluety vodárenských věží, sbohem, dozrávající pole plné obilí, sbohem, zelené linie bokáží, sbohem, úzké uličky, kamenné hradby domů i kostelů, prostě…sbohem, Normandie… kdoví, zda ještě někdy… Dálnice je protáhne městem Caen a směřuje k poslední perle letošní mise. Pont de Normandie, most, který je chloubou Francie, architektonický skvost, přetínající ústí řeky Seiny u Le Havru. Ale ještě předtím projedou okolo Pont-l' Évêque, poblíž tábořila před 14 dny první parta pod vedením Velké Hlavy, minou odbočku do Honfleuru a je škoda, že nikoho nenapadlo, odbočit alespoň na chvíli do tohoto krásného městečka, jehož název je pro Background již od první návštěvy v roce 1998 synonymem krásy a půvabu. Pont de Normandie se na svých nosných lanech a podpěrných pylonech mohutně vzpíná smělým obloukem nad Seinou, která zůstává hluboko pod projíždějícími auty a pro chlapce i Dakotu je to takový závěrečný pozdrav dvou zlatých lvů zdobících znak Normandie. Dálnice je vede nezvykle vysoko k severu, to proto, že bez ohledu na péage je celá cesta do Verdunu, kde je čeká nocleh, trasována pouze a jen po dálnici. Sice delší trasa, ale navigace hlásí, že výrazně rychlejší. Projedou pod Amiensem, pak na východ k Saint Quentin a zase na jih, dolů k Remeši. Tam se hoši opět napojí na již známou A4, která už míří jen na východ, kolem bojiště u Valmy, až k odbočce na Verdun. Výjezdem z dálnice, ve Francii zvaným sortie, se dostanou nejen na tzv. cestu Voié Sacrée (Svatou cestu), která zajišťovala zásobování Verdunu z Bar le Duc v r. 1916 a je označena červenobílými patníky s přilbicí na temeni (však také projedou kolem monumetu, který tuto cestu oslavuje), ale i jednou z končících cest Svobody (Voié Liberté), jejíchž nultých patníků se dotýkali na pobřeží Utah. A pak už je tu Verdun, minou alej generálů a maršálů, sochy, které obklopují zeď verdunské Citadely a za chvíli se stočí na nádvoří známého hotelu F1. Dvě slečny klábosí venku na lavičce, před zavřenými dveřmi do recepce, neboť ta funguje až od 18.00 a teď jsou tři hodiny odpoledne (zvolená cesta po dálnici, ač delší a dražší, byla opravdu rychlejší!). Děvčata odkáží Velitele s přihlášením pobytu na automat, který je zapasován do výklenku ve zdi vedle zamčených dveří. Celá komunikace a operace s automatem málem proběhla úspěšně, ale pak se to nějak zaseklo a stejně musela jedna slečna vstát a bušením pěstičkou do přístroje odborně vypomoci. Nutno říci, že tak učinila s úsměvem. Ubytování a hygiena, Mladíci jedou opět na bojiště, protože co kdyby náhodou našli nějaké suvenýry, že, a starci se jdou projít po městečku, protože i tento den je pěkný a jako malovaný, škoda by byla jej promarnit někde na pokoji. V centru města je, zřejmě poslední a značně omšelý, patník Svobody. Omšelý Velitel se u něho fotí, bude to
Pont de Normandie
...sbohem Normandie!
34
celé takové lehce omšelé foto. Na řece Meuse se houpají lodě, jejichž velikost překvapuje, to jsou čluny na moře, že by soustava kanálů a řek propojovala i tak vnitrozemské místo, jako je Verdun, s mořem? Po poučení v encyklopediích se zdá, že ani nejsou potřeba kanály, Máza (la Meuse) bývá označována za přítok Rýna, jelikož se spojuje s levým ramenem jeho delty a vlévá se s ním do Severního moře. Nábřeží žije čilým ruchem, vodotrysk chladivě chrlí vodu, bujaří mladící skáčou do řeky, nelze odolat a musí u přívětivého vrchního objednat kávu a vínko. Secesní servírka, která jakoby vystoupila z plakátu Alfonse Muchy, pokuřuje v klidu před pizzerií, hezká děvčata korzují a mávají Reportérovi do kamery, takřka všichni telefonují, příjemná odpolední pohoda, pracovní doba skončila a domů se ještě nemusí, tak nějak to lze charakterizovat. Oba hoši Veteráni projdou kolem verdunského monumentu, jakési alegorie Vítězství, historickou bránou Tour de Chaussée, a nemohou pominout Monument aux Morts, památník mrtvých, nejen těch padlých ve verdunské bitvě, ale v průběhu obou světových válek vůbec. A k vidění lze nabídnout ještě sochu generála Sarraila, jednoho z nejstarších francouzských generálů Velké války, obchod s historickými vojenskými věcmi, nálezy, replikami a dokumenty, obyčejné uličky, kudy turisté moc nechodí a mohutné hradby, či spíše jejich pozůstatky, vždyť Verdun bylo hlavně městem pevnostním! Nejznámější objekt – velkou Citadelu – si ale musí chlapci nechat na nějakou jinou misi. Mladíci byli kupodivu úspěšní a pár suvenýrů si přivezli, a aby to Veteránům nebylo líto, obdarovali je nezištně skutečně pozoruhodnými artefakty. Formule 1 nabízí k večernímu posezení pouze kávu z automatu, dřevěné lavice před vchodem příliš pohodlné nejsou. Kde jsi, přívětivá verando normandská…? Tak dobrou noc.
Ujeto: 576 km Před sedmou zamávají Verdunu a přibližně po 100km i Francii. Končí se peáge, začínají perfektní bezpoplatkové dálnice a rychlá jízda Německem. Saarbrücken, Kaiserslautern, stráně plné moselského vína, přechod Rýna po lanovém mostě, co vypadá jako ten u Poděbrad, jen je kapánek větší, Siensheim, Heilbronn, Norimberk, cesta Karlova - Via Carolina a Rozvadov. Jsou dvě hodiny odpoledne, kdepak po Německu, když to vyjde, se cestuje rychle a pohodlně. Počasí, po celou dobu pobytu ve Francii ukázkové, se během cesty kazí a tady v Rozvadově je mokro, pršelo tu evidentně před chvílí. Mladíci nadšeně oblehnou pulty v McDonald´s a pak už následuje rutinní cesta přes Plzeň, Beroun a Prahu. Nejprve zajíždí Dakota do Neratovic. Ženista Renda K. vytahuje bágly a dojatě se loučí. Stal se novým člověkem, pravda, ale jak dlouho mu to vydrží, zvláště pak bez podpory kamarádů z Backgroundu? Nu, je to teď jen na něm, popřejme mu hodně štěstí.
Verdun - Monument aux Morts
Verdun - Tour de Chaussée
35
V Mělníku jsou na nádraží přesně o půl páté a v pět jede Reportérovi Ivkovi F. vláček do Hradce Králové, kam dorazí v 18.51, uvítán milující manželkou a hovězí polévkou. Velitel Borek F. je doma už v pět a těší se na čtrnáctidenní odpočinkovou rekreaci. S manželkou budou mít na starosti vnoučata. Dakota Dacia parkuje v Roudnici nad Labem v půl šesté a Pilot Fanda M. je šťastný, že to celé přežil ve zdraví on sám, přežili i ostatní a v neposlední řadě i věrná Dakota!
Skončilo plnění snů a začíná realita. Ujeto: 861 km
Celkem ujeto: 3689 km
36
V předchozích reportech se na těchto místech objevovaly vždy přílohy k vlastnímu reportu. Jejich smyslem bylo doplnit vyprávění, rozšířit souvislosti, či přinést doplňující informace k danému tématu. Letošní mise v Normandii je ale už několikátá v pořadí historie Backgroundu. Máme tedy novým čtenářům opět popisovat širší význam normandských bocage či ozřejmit bojové akce na pláži Utah nebo se rozepsat o nevšedních výkonech Kanaďanů na pláži Juno? V době internetu je možné získat další informace bez zásadního omezení a také na našem webu www.background.webnode.cz je celá řada skutečně kvalitního materiálu o normandském vylodění. Proto zde uveřejňujeme jen pár doplňků, které se vážou k některým údajům v textu reportu a které by mohly případně pomoci při - jak doufáme - opakované četbě předchozích stránek. Závěrem pak jsou uvedeny odkazy, související s událostmi a místy v reportu zmiňovanými, které jsou zveřejněny na webu www.background.webnode.cz.
Zkratky vyznamenání jsou ve zvyklostech spojeneckých států nedílnou součástí jména, něco jako u nás vysokoškolský titul. Takto uváděno i v reportu.
MOH
Medal of Honor – Řád Cti
Nejvyšší americké válečné vyznamenání, uděluje prezident.
DSC
Distinguished Service Cross - Kříž za významnou službu
Vyznamenání udělované za mimořádné vojenské zásluhy, za něž nebyla udělena Medal of Honor.
VC
Victoria Cross - Viktoriin kříž
Vyznamenání udělované příslušníkům všech ozbrojených sil, nejvyšší britské vyznamenání za statečnost
DFC
Distinguished Flying Cross - Záslužný letecký kříž
Britské vyznamenání udílené důstojníkům
DFM
Distinguished Flying Medal - Záslužná letecká medaile
Medaile je udělována poddůstojníkům za hrdinství, či mimořádný čin při létání.
PH
Purple Heart- Purpurové srdce
Udělováno za smrt nebo zranění způsobené nepřítelem.
SSM
Silver Star - Medaile stříbrné hvězdy
Třetí nejvyšší americké vojenské vyznamenání
DSO Distinguished Service Order - Řád za vynikající službu Vojenské vyznamenání, jež je ve Velké Británii a dříve též v zemích Commonwealthu udělováno za zásluhy či vynikající službu důstojníkům ozbrojených sil v době války, nejčastěji za zásluhy v boji. 37
Ke straně 5
Verdun - Ossarium Douaumont je pietní památník obsahující ostatky vojáků padlých na bitevním poli v období bitvy u Verdunu. Říká se mu "Národní hřbitov" nebo také "Národní nekropole“. V průběhu 300 dní bitvy u Verdunu (od 21.února 1916 do 19.prosince 1916) zemřelo přibližně 230 tisíc lidí z celkového počtu 700 tisíc obětí (mrtvých, raněných a nezvěstných). Bitva vstoupila v němčině ve známost jako Die Hölle von Verdun, v angličtině Hell Verdun, ve francouzštině jako L'Enfer de Verdun. Hlavní boje zde probíhaly na ploše necelých 20 km2. Kostnice obsahuje ostatky vojáků bez rozdílu národnosti. Přes malá vnější okna jsou vidět kosterní pozůstatky nejméně 130.000 neidentifikovaných vojáků obou národů. Na vnitřní straně kostnice jsou strop a stěny pokryty plaketami, které nesou většinou jména padlých francouzských vojáků. Jsou zde také jména z bojů, které se odehrávaly v této oblasti ve druhé světové válce a je zde i pamětní prostor pro veterány z Indočíny a z alžírské války. V prvním patře je muzeum, které opatruje předměty ze zničených vesnic. Věž památníku je 46 metrů vysoká a má panoramatický výhled na bojiště. Je v ní bronzový Zvon smrti o hmotnosti přes 2 tuny, zvaný Bourdon de la Victoire, která se rozeznívá při oficiálních ceremoniích. V horní části věže je rotující červené a bílé světlo - "lucerna mrtvých", které donedávna svítilo v noci nad bojišti. Klášter je 137 m dlouhý se 42 vnitřními výklenky. Na svahu pod památníkem leží 16 142 padlých. Je to největší francouzský vojenský hřbitov z první světové války. Byl otevřen v roce 1923 veteránem Andre Maginotem a kostnice byla oficiálně otevřena dne 7. 8. 1932 francouzským prezidentem Albertem Lebrunem.
Ke straně 11
Paní Arlette Pritchett Gondrée, dcera pana Georgese Gondrée, je dodnes majitelkou stejnojmenné kavárny u Pegasusu Bridge a nabízí vždy v Den D podle tradice šampaňské britským veteránům, jejichž spolubojovníci či oni sami osvobodili most v noci z 5 na 6. červen 1944. Byly jí tehdy čtyři roky, ale pamatuje si, že ten večer odešel její otec do zahrady vykopat sto lahví šampaňského, které tam měl ukryty, aby mohl pohostit britské osvoboditele. (dle Ouest France‚ Édition spéciale, Juin 2014)
Ke straně 28
příslušník 505. PIR z 82. AD, byl americký výsadkář - značkař (pathfinder), třikrát zraněný v bojové akci. Zúčastnil se všech čtyř bojových seskoků v Sicílii, v Itálii, v Normandii a v Holandsku. Bojoval u mostu La Fiére i o most v Nijmegenu. Získal tři Purpurová srdce, Bronzovou hvězdu a francouzský řád Čestné legie. Po válce napsal výbornou knihu „No better place to die“ (Není lepší místo, kde zemřít). Líčí zde boje kolem mostu La Fiere, které považuje za svou nejtěžší bitvu kampaně v Normandii. Stal se čestným občanem Saint Mere Eglise a malá ulička ústící do náměstí nese jeho jméno.
Ke straně 29
Tento příslušník 82. výsadkové divize vyskočil 6. června 1944 kolem jedné hodiny ranní z C-47 s 505. výsadkovým praporem. Jeho cílem bylo obsadit most La Fiere přes řeku Merderet a udržet jej, dokud nedorazí posily. Ráno našel další parašutisty, vedle mostu vybudoval zátaras a během dne odrazil několik silných ně38
meckých protiútoků. Podařilo se jim bazookou postupně vyřadit tři tanky a pěchota pod jejich palbou ustoupila zpět do Cauqigy (nejbližší usedlost za mostem). V noci následovaly další německé útoky, které se podařilo odrazit. Ráno byli na pozici Heim a Peterson sami, všichni ostatní byli buďto raněni, nebo padli. Za svůj čin obdrželi záslužný kříž - Distinguished Service Cross. Silnice vedoucí přes La Fiere na Picauville nese jméno.
Ke straně 29
Příslušník 325. pluku kluzákové pěchoty 82. výsadkové divize 7. června 1944 útočil se svým praporem na La Fiere, byli však odříznuti od zbytku pluku. Charles DeGlopper nehledě na německou palbu střílel ze své Browning Automatic Rifle (BAR) ve snaze zatlačit nepřítele a ulehčit svým ohroženým kamarádům. Byl několikrát zraněn a přesto pálil stále dál ze své automatické pušky a díky jeho úsilí byl zbytek odříznutého praporu schopen spojit se s ostatními a udržet první předmostí na druhé straně řeky Merderet. Později bylo objeveno mrtvé tělo Charlese DeGloppera. Posmrtně obdržel Medaili cti, nejvyšší ocenění americké armády, za své hrdinství a obětovaný život v průběhu bitvy v Normandii. Byl to jediný voják z 325. pluku kluzákové pěchoty, který byl vyznamenán medailí Medal of Honor.
Ke straně 29
pojmenované a označené na památku padlých vojáků 1. Speciální ženijní brigády USA během kampaně v Normandii 1944. 1. Speciální ženijní brigáda vznikla 15. června 1942 a 11. prosince 1943 bylo jejích 3346 mužů, v rámci příprav na invazi, převezeno do Anglie. V dubnu 1944 se zúčastnili operace Tiger, ostrého cvičení na anglické pláži Slapton Sands, podobné vyloďovací úseku Utah. Během cvičení byl konvoj LSTs napaden německými torpédovými čluny a dva LST byly potopeny. Z celkem 441 obětí bylo 413 příslušníků brigády. Těsně před vyloděním v Normandii byly stavy doplněny o dva nové prapory, aby se nahradily ztráty z německého útoku. Po vylodění dosáhl počet vojáků 1.Speciální ženijní brigády v Normandii asi 15.000 mužů. Do 23. října 1944 měli na starosti veškerou logistiku na Utah Beach. Již 17. června zajistili přistání 110 227 mužů, 14 097 vozidel a 42 298 tun zásob. Po 43 mužích 1. Speciální ženijní brigády, padlých v období červena až srpna 1944, bylo na jejich počest pojmenováno celkem 43 úseků cest z pláže Utah do vnitrozemí: 1) Francesco Barone
2) Willard U. Begel
3) James Blair
4) Donald S. Bryant
5) George Calendrella
6) T. H. Carter
7) Willie L. Collins
8) John H. Criss
9) E. J. Curry
10) Serge Danel
11) Oscar W. Davis
12) A. A. Effler
13) F. H. Fitts
14) C. Ford
15) Winfield T. Fottrell
16) W. E. Gatt Jr.
17) W. L. Glenn
18) R. Goodman
19) Otis A. Ham
20) R. E. Hartwell
21) J. O. Hayes
22) Ernest L. Hetke
23) R. A. Hinkel
24) H. S. Holt
25) Clarence O. Jones
26) Francis K. Leighton
27) James A. Long
28) Walter F. McGowan
29) William H. Miller
30) Stephen J. Ollie
39
31) Joseph Z. Pritchett
32) M. Prokopovich
33) Joseph J. Pugach
34) Lionel L. Ridgeway
35) Lloyd M. Robertson
36) J. T. Rowe
37) Chas W. Sizemore
38) John H. Simmons
39) W. M. Slasinski
40) Leonce Sonnier
41) A. W. Stoute
42) N. L. Walker
43) Carter W. Wall Podrobnosti o těchto cestách a mužích na https://sites.google.com/site/utahbeachmemorials//home/ memorial-road-markers Mapy http://www.geoportail.gouv.fr/accueil, zobrazí při použití měřítka 1:13 542 a volby topografické mapy (Cartes) názvy těchto pamětních cest. Značky stojí obvykle na okrajích každého úseku.
Ke straně 31
Polní letiště poblíž vesnice Plumetot, severně od Caen. Bylo vybudované od 10. do 21. června 1944 Královskými ženisty pod kódem ALG (Advanced Landing Groud) B-10. Mělo rozšířenou dráhu se speciálním povrchem, takže zde mohly přistávat i spojenecké bombardéry. Od srpna do září 1944 bylo základnou pro 123. křídlo královského letectva a pro tři polské letky 131. perutě. Ve dnech 28. a 29. 6. 44 odtud operovalo pod velením W/Cdr (škpt.let.) Tomáše Vybírala 134. čs. stíhací křídlo, vyzbrojené stíhačkami Spitfire LF.Mk.IXC, určené k podpoře a ochraně invazních vojsk.
Ke straně 32
V oblasti Colleville Montgomery byly v rámci Atlantického valu vybudovány 4 opěrné body: Moris, Hillman, Daimler a Humbe. Ve Wn17 bylo plukovní velitelství 736. pluku 716. divize. Velícím důstojníkem byl plukovník Krug. Suffolk Regiment obsadil po tuhých bojích pozici až 7. června večer.
Odkazy na materiály týkající se událostí a míst zmiňovaných v tomto reportu (Normandie, Verdun) na stránkách
www.background.webnode.cz (v elektronické podobě reportu odkaz možný - kurzor + CTRL - změna kurzoru na
)
Mise Normandie 1994
Kráječ bokáže
Mise Belgie a Normandie 1998
Iron Mike
Mise Normandie 2004
Mont Ormel
Mise Normandie - Falaise - Colmar 2009
Normandií po stopách Dne D
Mise Ardeny - Verdun 2005
Průvodce po zajímavých místech vylodění
Verdun
Bojiště u řeky Merderet
a také
Mosty u Carentanu
Bajonetový útok R. Colea
Válečné hřbitovy
40
knižnice Background, svazek č. 11 ©pif studio 2014 www.background.webnode.cz
41
