Spalování tuhých paliv Spalovací zařízení

Spalování tuhých paliv Spalovací zařízení

Technika a technologie zpracování odpadů

Ing. Jan Malaťák, Ph.D.

Spalování tuhých paliv ve vrstvě Při posuzování spalovacího zařízení pro spalování ve vrstvě je zapotřebí mít na zřeteli základní funkční prvky, které musí splňovat každé roštové ohniště: •přívod paliva na rošt a přívod spalovacího vzduchu do ohniště, •přemisťování (rozhrabání) palivové vrstvy na roštu, •odstraňování tuhého zbytku (škváry) po spálení a odvod plynných zplodin hoření (kouřových plynů) z ohniště.



Roštové spalovací zařízení Roštové spalovací zařízení se skládá ze soustavy roštnic, které mají různý tvar, přizpůsobený vlastnostem spalovacího paliva (zejména jeho zrnění) a podmínkám spalovacího procesu. Složením jednotlivých roštnic k sobě vznikne souvislá roštová plocha, na které během spalování spočívá vrstva paliva. Současně rošt umožňuje přívod spalovacího vzduchu k palivu mezerami, které v něm vzniknou při skládání roštnic k sobě. Podle způsobu přemisťování paliva v roštovém ohništi se dělí rošty na: •rošty s nehybnou vrstvou paliva (rošty pevné), •rošty s občasným přemístěním paliva (rošty stupňové přesuvné), •rošty s trvalým přemisťováním paliva (rošty řetězové a pásové).



Pece s pevnými rošty Tyto pece, určené pro malé výkony (do 200 až 300 kg.h-1), existují ve značném množství variant, lišící se konstrukčním uspořádáním roštu, vhozů a systému dohořívání. Pece pracují periodicky a obvykle se sestávají z reakční (spalovací) komory, na niž navazuje komora dodatečného spalování. Tuhé palivo je dávkován do reakční komory nejčastěji pomocí vhozové šachty umístěné ve stropě nebo v horní části reakční komory a uzavřené pecními dvířky, spalovací vzduch je přiváděn (pomocí ventilátoru nebo tahem exhaustoru) pod rošt (nejčastěji rovný, šikmý nebo stupňový), případně je přiváděn i sekundární vzduch nad rošt pomocí speciálních trysek.



Pece se stupňovými a přesuvnými rošty Stupňové rošty měly odstranit některé nedostatky rovinných roštů, jako například nedostatečné promíchávání hořící vrstvy, propadávání jemnozrnného paliva vzduchovými mezerami mezi roštnicemi apod. Stupňové rošty se umisťovaly zpravidla do předtopeniště. Ze stupňových roštů vznikly mechanické přesuvné rošty. Jsou vytvořeny z příčných stupňů, z nichž každý je složen z roštnic řazených rovnoběžně vedle sebe. Celý povrch roštu je skloněn pod úhlem asi 15 až 18°. Jednotlivé stupně roštu jsou upevněny na nosné tyči tak, že konce roštnic jednoho stupně se opírají o povrch roštnic stupně následujícího, po kterém při pohybu kloužou. Pohyb vykonává buď každý stupeň roštu, nebo jen liché stupně, kdežto sudé jsou upevněny nehybně, což záleží na konstrukci a typu roštu. U mechanického přesuvného roštu se palivo přemisťuje ze stupně na stupeň jejich pohybem. Při přesouvání a přesypu z jednoho stupně roštu na druhý se palivo částečně převrací a smíchává se s palivem ještě nevzníceným. Při pohybu vrstvy se rozlámou spečené kusy škváry a posouvající se vrstva vytlačuje vyhořelou škváru z konce roštu do škvárové výsypky.



Rošty řetězové a pásové Řetězový rošt je v podstatě nekonečný pás, jehož horní plocha, na které spočívá vrstva paliva, tvoří roštovou plochu. U řetězového roštu je roštový pás složen z plochých deskovitých roštniček, které jsou vlastně články mohutného Gallova řetězu. Vrstva paliva na roštu je nehybná, nepromíchává se a její zapalování a prohořívání probíhá od povrchu směrem dolů do vrstvy. Proto jsou pásové rošty vhodné pro spalování pouze kvalitnějších druhů tříděných paliv. Teplý spalovací vzduch podporuje vysoušení paliva na začátku roštu a vyhoření škváry na konci. Jeho teplota však nemá přestoupit 250 °C, aby se neopalovaly roštnice. Přitom se tato hodnota připouští pouze u velmi vlhkých paliv. V ostatních případech se ohřívá vzduch na teplotu 150 až 200°C.

Spalování paliva na pásovém roštu: 1-sušení paliva, 2-odplynění a vzněcování paliva, 3-hoření tuhé hořlaviny, 4-vrstva paliva, 5-dohořívání škváry, 6-škvára.



Účinek složení tuhých paliv na provoz roštových ohnišť Spalování tuhých paliv v roštových ohništích nepříznivě ovlivňují zejména nehořlavé složky paliva, tj. voda a popeloviny. Dalším činitelem, který může ovlivnit ve větší míře spalování tuhých paliv v roštových ohništích, je zrnitost (třídění) tuhých paliv. Pro tvorbu nánosů mají zásadní význam ty složky popela, které mají nízkou teplotu měknutí, a také ty, které se při spalovacím procesu v ohništi zplyní. Mezi složky s nízkou teplotou měknutí patří především sloučeniny železa. Obsahuje-li popel větší množství vápníku ve formě kysličníku vápenatého CaO nebo síranu vápenatého CaSO4, probíhají při teplotách 800 až 900 °C reakce, při nichž vzniká sirník vápenatý CaS, který je měkký a lepkavý.

Nánosy stmelené a slinuté Stmelené nánosy se tvoří převážně v oblastech s nižšími teplotami spalin, tj. zejména ohříváku vody a ohříváku vzduchu, a v některých případech také na varných trubkách. Slinuté nánosy se často vyskytují u starších kotlů s nízkým a nedostatečně vychlazeným ohništěm. Teplota plynných spalin bývá v těchto místech vyšší než teplota měknutí popílku nebo některých složek v něm obsažených, takže rozměklý popílek se přilepí na kovovou výhřevnou plochu. Tvoření slinutých nánosů u popela určitých vlastností a určitého složení závisí především na: - teplotě spalin opouštějících ohniště, - množství popílku ve spalinách odcházejících z ohniště, - stupni vyhoření popílku. Technika a technologie zpracování odpadů


Nepříznivý vliv vyššího obsahu vody v palivu na provoz roštových ohnišť Vyšší obsah vody v palivu způsobuje v ohništích roštových kotlů značné obtíže. Za větší množství se považuje obsah vody nad 35 až 40 %. V takovém případě je nutné zaměřit se na odstranění nadměrné vlhkosti z paliva. K dosažení zápalné teploty paliva na roštu je zapotřebí větší množství tepla na odpaření nadměrné vlhkosti. K tomu je ovšem nutná určitá delší doba, což způsobuje, že se část plochy roštu nevyužije ke spalování, ale pouze k předsoušení paliva. Kromě toho, že zvýšená vlhkost v palivu snižuje jeho výhřevnost o výparné teplo vody, projevuje se její nepříznivý vliv ještě při tvorbě nánosů na výhřevných plochách ohříváku vody a vzduchu.



Fluidní spalování Fluidní jev (fluidizace), kterého se využívá při fluidním spalování, je možno charakterizovat jako vznášení drobných hmotných částeček působením dynamického účinku protékajícího, tzv. fluidizačního média. Fluidizačním médiem může být kapalina nebo plyn. Pro fluidní spalování bude fluidizačním médiem nejčastěji vzduch.

Fluidní ohniště: 1-přívod paliva, 2-šikmý řetězový rošt, 3přívod fluidizačního vzduchu, 4-spalovací prostor, 5-odvod škváry.



Spalování paliv se škvárující fluidní vrstvou Jak už označení tohoto způsobu fluidního spalování napovídá, dochází u něho v důsledku vyšších teplot ve fluidní vrstvě ke spojení částic paliva ve větší kousky, tj. ke škvárování.

Spalování paliv s bezškvárovou fluidní vrstvou Podstatou fluidního spalování s bezškvárovou fluidní vrstvou je zajištění fluidizace palivových a popelových částeček po celou dobu jejich prodlevy ve fluidním ohništi. Základním znakem fluidního spalování je zplyňovací charakter tohoto procesu. Součinitel přebytku vzduchu je vždy menší než 1. V důsledku toho odchází z fluidního ohniště místo spalin hořlavý plyn, který je nutno spálit v druhém prostoru. Pro jeho další zpracování je příznivá jeho vysoká teplota (800 až 950 °C) a to, že současně s ním dohořívají žhavé částice úletu z fluidní vrstvy. Ohniště tohoto typu neumožňují spalovat kaloricky kvalitnější paliva bez chlazení fluidní vrstvy hlavně z důvodů nebezpečí škvárování. Zmenšené množství paliva podstatně méně chladí fluidní vrstvu a snižování množství fluidizačního vzduchu může vést až k tzv. sednutí vrstvy a zastavení fluidizace.



Spalování hořlavých odpadů Základní konstrukční znaky hlavních druhů pecí na zneškodňování odpadů Roštové pece Roštové pece, u nichž základem je spalování na roštech, se člení na pece s pevnými rošty (vhodné pro malé výkony) a pece s pohyblivými rošty (pro střední a velké výkony). Pece s pevnými rošty Pece s pohyblivými rošty Tento typ spalovacích pecí na zneškodňování odpadů je možno dále členit podle konstrukce vlastního roštu, na jehož správné funkci závisí kvalita spalovacího procesu i hospodárnost provozu, obvykle se rozlišují následující provedení pohyblivých roštů: • natřásací rošty, • pásové rošty, • posuvné rošty, • otočné rošty, • válcové rošty. Tyto pece jsou velmi rozšířeny a jsou používány především ke spalování komunálních odpadů, ale rovněž pro některé druhy tuhých odpadů průmyslových, případně odpad kombinovaný. Technika a technologie zpracování odpadů


Bubnové rotační pece Bubnové rotační pece je možno považovat za univerzální agregát na spalování odpadů, v němž je možno spalovat nejen prakticky všechny druhy průmyslových odpadů, ale i odpady komunální, kaly, pastovité, kapalné i pevné odpady. Výhodou bubnových rotačních pecí je nejen dobré přehrnování a promísení odpadů a dobrý přístup spalovacího vzduchu v důsledku otáčení pece, ale i z toho plynoucí intenzivní přenos tepla jak sáláním a konvekcí, tak i kondukcí otočné nístěje, a zvýšené reakční teploty.

Rotační spalovací zařízení s dohořívací komorou: 1-hořák v pevné vstupní hlavě, 2sušicí pásmo, 3-spalovací pásmo, 4-vychlazovací pásmo, 5-sekundární vzduch, 6dohořívací a usazovací komora, 7-kontrolní okénko.



Šachtové pece Mezi šachtové pece pro zneškodňování odpadů počítáme kuplovnu a tzv. šikmou pec. Kuplovna pro spalování odpadů je tvořena šachtou vyzděnou šamotovými tvarovkami, v jejíž spodní části je výsuvný rošt a pod ním uzávěr, jehož střídavým otevíráním a zavíráním je odstraňován popel. Šikmá pec pro spalování odpadů je tvořena vyzděným pevným, šikmo uloženým válcem v dolní části ukončeným vynášecím roštem.



Etážové pece V důsledku spirálového postupu pecí je zajištěna dlouhá doba průchodu odpadu, což umožňuje zpracování odpadů s vysokou vlhkostí, zejména kalů. Vrchní etáže jsou určeny k sušení odpadu, střední ke spalování a dolní ke chlazení zbytků (popela). Spalovací vzduch je přiváděn zespodu, tedy v protiproudu vůči směru postupu odpadu, spaliny jsou odváděny v horní části etážové pece. Teploty v reakčním prostoru jsou 800 oC až 900 oC. Etážová pec: a-sušící pásmo, b-spalovací pásmo, cchladící pásmo, 1-přídavné spalování odpadních kapalných paliv, 2-ventilátor chladícího vzduchu, 3-výstup ohřátého vzduchu, 4-ohřátý vzduch do hořáků, 5přívod odpadního materiálu, 6-odvod plynných spalin, 7-etáže sušícího pásma, 8-odvod tuhých zbytků po spalování.



Muflové pece Muflové pece jsou pece bezroštové, v nichž je odpad ukládán na nístěj tvaru vany nebo na keramickou desku s vaničkovým provedením (jež je ze spodu topena) a to buď skrze vhazovací šachtu nebo vrchním vhozem. Do spalovacího (reakčního) prostoru tvaru kvádru je zaústěn hlavní (stabilizační) hořák, který současně slouží pro spalování kapalných odpadů.

Fluidní pece Fluidního principu lze pro termické zneškodnění odpadů využít jak pro kapalné, tak i pevné odpady, u těchto nutno zajistit předběžné nadrcení či rozemletí na stejnou zrnitost. Pro spalování kapalných odpadů je nutno zajistit cizí nosné lože (nejčastěji uhelné nebo keramické).

Komorové pece Pece komorové se vyznačují pracovním prostorem tvaru komory s umístněním podpůrných hořáků nejčastěji v bočních stěnách, odtahem spalin v zadní stěně a manipulačním otvorem (pecními dveřmi) v přední stěně pece. Z hlediska způsobu práce je tepelný režim těchto pecí periodický, tuhý odpad (nejčastěji velkorozměrový, který není možno bez úpravy sázet do běžných typů spalovacích pecí) je nasazen na pevnou či výjezdnou nístěj (komorová pec vozová), a po ohřátí na zápalnou teplotu podpůrnými hořáky probíhá vlastní režim termického zneškodnění odpadu za teplot 800 oC až 1000 oC.

Prostorové pece Prostorové pece jsou vhodné pro spalování kapalných odpadů a používají se především v chemickém průmyslu. Z konstrukčního hlediska jsou tvořeny buď ležatou nebo stojatou spalovací komorou velkém objemu, v níž je rozprašován a následně spalován kapalný odpad za teplot 900 oC až 1200 oC. Technika a technologie zpracování odpadů


Spalování biomasy Biomasa je definována jako substance biologického původu (pěstování rostlin v půdě nebo ve vodě, chov živočichů, produkce organického původu, organické odpady). Biomasa je buď záměrně získávána jako výsledek výrobní činnosti, nebo se jedná o využití odpadů ze zemědělské, potravinářské a lesní výroby, z komunálního hospodářství, z údržby a péče o krajinu. Způsob využití biomasy k energetickým účelům je do značné míry předurčen fyzikálními a chemickými vlastnostmi biomasy. Velmi důležitým parametrem je vlhkost, resp. obsah sušiny v biomase. Z technologického hlediska existují dvě hlavní skupiny zdrojů energetické biomasy: 1. Biomasa záměrně produkovaná k energetickým účelům (energetické plodiny) 2. Biomasa odpadní



Spalování dřevných odpadů Dřevařský průmysl zpracovává ročně velké množství dřeva, ať už surového (pilařská kulatina, dýhárenská a sirkárenská kulatina, sloupovina, prkna, fošny atd.), nebo polotovarů a dřevařských výrobků (nábytek, chaty, domky atd.). Při této výrobě vzniká značné procento dřevného odpadu, který nelze jinak zpracovat a nezbývá než ho likvidovat spalováním. Charakter a jakost dřevného odpadu jsou závislé na technologickém zpracování dřevné hmoty. Pro volbu způsobu spalování a druhu spalovacího zařízení je rozhodující především vlhkost odpadu a velikost částic odpadu ("zrnění" odpadu).

Spalovací zařízení na spalování dřevních odpadů •spalovací zařízení na suchý dřevní odpad do obsahu vody W = 30% (pro spalování dřevních odpadů, které vznikají při zpracování vysoušené dřevní hmoty např. z nábytkářského průmyslu, výroby sportovních potřeb, hudebních nástrojů a pod.), •spalovací zařízení na vlhký dřevní odpad do obsahu vody W = 30 až 40% (spalování kůry, lesní štěpky a dřevních odpadů ze surové dřevní hmoty např. vlhké piliny od rámových pil a pod.). Spalovací proces dřeva probíhá v následujících čtyřech fázích: • fáze sušení, odpařování vody z paliva, • fáze uvolňování plynné složky paliva, • fáze spalování plynné složky paliva, • fáze spalování pevných látek, zejména uhlíku Technika a technologie zpracování odpadů


Spalovací zařízení na suchý dřevní odpad • Nižšímu obsahu vody v palivu odpovídá kratší doba potřebná pro jeho vysušení. Za touto etapou pak probíhá uvolňování prchavé hořlaviny, kterou je nutno mísit se spalovacím vzduchem, aby došlo k jejímu dokonalému vyhoření. V případě dopravy paliva vzduchem (pneumatickou dopravou) do spalovací komory bude palivo obklopovat vrstva transportního a současně spalovacího vzduchu. • Při vyšším obsahu vody v palivu bude doba potřebná pro vyhoření částice delší, než doba jeho setrvání ve vznosu. Tím pak zmizí i žádoucí vliv obalové vrstvy spalovacího vzduchu a takto mokré palivo nebude již možné spalovat ve vznosu. • Brusný prach, suché piliny nebo hobliny se spalují v ohništích ve vznosu. • Spalování suchého dřevného prachu, případně pilin se uskutečňuje v roštových kotlích jako přídavné topení. • Prachový dřevný odpad se zavádí do spalovacího prostoru kotle prostřednictvím štěrbinových hořáků, kde shoří ve vznosu. • Kombinované spalování uhlí na roštu a dřevného odpadu ve vznosu má příznivý vliv na snížení tuhého úletu (popílku) z ohniště do komína. • Pro spalování suchého a drobného dřevného odpadu (piliny, hobliny, prach), který je dále nezpracovatelný, vyrábí se cyklónová předtopeniště k plamencovo-žárotrubným baleným kotlům. • Dalším typem kotlů na spalování suchých dřevních odpadů (piliny, brusný prach a drcený dřevní odpad) jsou kotle se spodním přívodem paliva. • Pro menší tepelné výkony teplovodních kotlů cca do 100 kW se používají kotle na kusový dřevní odpad, které pracují na principu zplyňování dřevní hmoty. Technika a technologie zpracování odpadů


Spalovací zařízení na vlhký dřevní odpad Maximální obsah vody v dřevním odpadu, s ohledem na spalování, je ohraničen požadavkem, aby teplota ve spalovací komoře byla minimálně 900 °C. Tento požadavek je z toho důvodu, že při podkročení teploty 900 °C dochází při nevyhořelých plynech ve spalinách k reakci: CO2 + C = 2 CO, která při teplotě pod 900 °C probíhá směrem vlevo a přechází na tvar: 2 CO = CO2 + C, kde uhlík C se vylučuje ve formě sazí. To je však velmi nežádoucí jev, kterému chceme během provozu zabránit. • Pro spalování dřevních odpadů při součiniteli přebytku spalovacího vzduchu n = 1,3 a teplotě spalovacího vzduchu 20 °C pak vychází maximální hranice obsahu vody v palivu Wmax = 60 %. • Pokud bude vyšší součinitel přebytku spalovacího vzduchu např. n = 1,5 bude i maximální obsah vody v palivu snížen na hodnotu Wmax = 55 %.



Kotle o výkonu 20 - 60 kW Principiálně (z dnešního pohledu) je možné vyrobit kotel na dřevo o minimálním výkonu asi 17 kW při splnění podmínek účinnosti spalovacího procesu a ekologických parametrů. V těchto kotlích je nejobvyklejším palivem kusové dříví (polena). Spalování probíhá třístupňovým procesem v jednotlivých zónách: 1. zóna - vysoušení a zplynování dřevní hmoty 2. zóna - hoření dřevního plynu na trysce s přívodem předehřátého sekundárního vzduchu 3. zóna - dohořívání v nechlazeném spalovacím prostoru.

Schéma spalovacího zařízení se spodním přívodem paliva: 1-přívod paliva, 2-pásmo sušení, 3-pásmo uvolňování prchavé hořlaviny, 4-pásmo vyhořívání prchavé hořlaviny, 5-pásmo vyhořívání koksového zbytku.



Kotle s většími tepelnými výkony 100 kW až 5 MW se spodním přívodem paliva Konstrukce kotlů s výkony cca 100 kW až 5 MW a více jsou velmi podobné. Použiti kotlů vyšších výkonů si vzhledem k automatizaci procesu spalování vyžaduje úpravu paliva ve formě štěpky (v případě spalování dřevních odpadů je palivo už obvykle připraveno ve formě špalíků, odřezků, hoblin nebo pilin). Pro dopravu paliva se pak obvykle používají šnekové dopravníky a podávací zařízení. Tento typ spalovacího zařízení plně respektuje vlastnosti dřevních odpadů jako paliva, to je vysoký obsah vody a prchavé hořlaviny. Proto tato zařízení dosahují velmi dobrou tepelnou účinnost. Pásmo hoření je v nejhořejší části vrstvy. Předpokládá se, že částice dřevního odpadu jsou v okamžiku výstupu na povrch vrstvy již většinou ve formě dřevěného uhlí, když předtím prošly stádiem uvolňování prchavé hořlaviny, spékání a nakypření spečených částic dřevěného uhlí působením mechanizmu, kterým se posouvají zdola nuceně nové dávky dřevního odpadu. Spalovací zařízení pro spalování mokré kůry: 1-šnekový podávač, 2-pevný rošt, 3-vertikální cyklónové ohniště, 4-primární spalovací vzduch, 5-sekundární spalovací vzduch, 6-horké spaliny, 7-parní kotel.



Spalování slámy Počátky využití slámy pro energetické účely byly samozřejmě u zemědělců. Jednalo se o spalovací zařízení menších výkonů, kolem 50 - 100 kW pro potřeby rodinných farem. Tvar spalovací komory byl přizpůsoben balíkům slámy. Původní kotle byly na ruční přikládání, lepší kotle měly zásobník balíků, aby nebylo potřeba často přikládat.

Kotel na obří balíky s řízeným spalováním: 1-spalovací prostor, 2-ventilátor, 3rozvaděč, 4-teplovodní čidlo, 5-přívod spalovacího vzduchu, 6-odvod spalin.



Spalování slámy Při výhradním spalování slámy, která má větší obsah chloru než dřevo, dochází u parních kotlů k zvláštnímu jevu, při kterém se zaznamenává zvýšená koroze přehřívačů páry, kdy teplota kovových teplosměnných částí překračuje 500°C, což je vzhledem k potřebné účinnosti požadováno. Tavící poměry popela jsou podstatně ovlivněny koncentrací vápníku, hořčíku a draslíku. Zatímco Ca a Mg bod tavení zvyšuje, vedou K i chloridy k poklesu. Proto vykazují biopaliva odvozená od dřevní fytomasy vlivem vysokého obsahu Ca a Mg vyšší body tavení než stébelniny. Problémem je i znečištění teplosměnných ploch, draslem bohatý popel se již od cca 850 °C spéká ve sklovitou hmotu, která velmi pevně přilne k vyzdívce a k roštu. Při mechanickém čištění se odlupují vrstvy vyzdívky, samotné vyklízení popele je obtížné. Proto, zejména u větších topenišť, jakými právě zařízení místních tepláren jsou, by vždy mělo být zplynování paliva (teplota 600oC) a dohoření spalných plynů (teplota do 1100oC) od sebe odděleno. Teploty měknutí, tavení a tečení popelovin u dřevin a stébelnin. Jednotka

Dřevní biopaliva

Stébelniny

Teplota měknutí

oC

1 100 – 1 160

890 – 950

Teplota tavení

oC

1 250 – 1 340

1 050 – 1 150

Teplota tečení

oC

1 300 – 1 350

1 150 – 1 200

Parametr



Zplyňování Zplyňování je proces, kde biomasa pod vlivem tepla a s minimálním nebo žádným přívodem kyslíku vytváří spalitelný plyn, který by mohl být použit jako palivo v např. plynové turbíně nebo spalovacím motoru. Ve zplyňovači je biomasa vysušena, pyrolyzována, spalována a redukována v různých zónách procesu zplyňování. Teplota zplyňování biomasy je 800 - 900 oC a vyrobený plyn obsahuje z podstatné části kysličník uhelnatý, vodík a metan. Atmosférické zplyňování Jestliže ke zplyňování dochází za atmosférického tlaku, musí být plyn ochlazován na nízkou teplotu a pečlivě čištěn dříve, než může být stlačen na tlak požadovaný pro plynovou turbínu. Kompresor musí tlakovat plyn. Chlazení horkého plynu ze zplyňovače snižuje tepelnou účinnost, pokud nelze vyrábět teplo. Tento proces umožňuje krakování dehtu a čištěni plynu, proto se zdá, že zajišťuje dobré možnosti pro výrobu plynu požadované kvality pro plynovou turbínu nebo spalovací motor. Zplyňování pod tlakem Pokud ke zplyňování dochází za zvýšeného tlaku, plyn je možno přivést přímo k plynové turbíně nebo motoru bez stlačování. Plyn se musí pouze ochladit na méně než 400 oC a filtrovat. Pro stlačení vzduchu do zplyňovače se používá kompresor pro plynové turbíny. Přibližně 10 % průtoku vzduchu se odebírá z ventilu kompresoru a tlakové ztráty v částech zplyňovače jsou kompenzovány v pomocném kompresoru. Zplyňovač je navržen tak, aby zajišťoval základní krakování dehtu a prach je odstraňován ve vysokoteplotním filtru za zplyňovačem. Potíž u tohoto procesu tkví v tom, že palivo musí být přiváděno do zplyňovače navzdory vysokému tlaku, přibližně 20 bar. Technika a technologie zpracování odpadů




Spalování tuhých paliv Spalovací zařízení

Recommend Documents