Souvislosti generativity a silných stránek charakteru u seniorů

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Psychologický ústav

Klára Valentová

Souvislosti generativity a silných stránek charakteru u seniorů DIPLOMOVÁ PRÁCE

Vedoucí diplomové práce: PhDr. Katarína Millová, Ph.D. Brno 2016

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. ……………………………………………….. Podpis autora práce

Na tomto místě bych ráda vyjádřila svůj vděk všem, kdo se podíleli na procesu vzniku této práce. Za odborné vedení, podnětné připomínky a za věcný a vlídný přístup děkuji PhDr. Kataríně Millové, Ph.D. Za přínosné konzultace děkuji Ing. Pavlu Valentovi. A můj velký dík patří každému jednotlivému participantovi, jenž obětoval svůj čas a zúčastnil se výzkumu.

Obsah Úvod ...........................................................................................................................................6 Teoretická část ..........................................................................................................................7 1

Generativita........................................................................................................................7 1.1

2

3

1.1.1

Vývoj generativity ................................................................................................8

1.1.2

Typy generativity ..................................................................................................9

1.1.3

Model stavů generativity ....................................................................................11

1.2

Psychosociální koreláty generativity ..................................................................... 12

1.3

Generativita a demografické faktory ..................................................................... 13

1.4

Temná stránka generativity .................................................................................... 14

1.5

Role generativity ve stáří ....................................................................................... 15

Stárnutí a stáří .................................................................................................................16 2.1

Periodizace stáří ..................................................................................................... 17

2.2

Projevy stáří ........................................................................................................... 17

2.2.1

Biologické aspekty stáří ......................................................................................18

2.2.2

Psychologické aspekty stáří ................................................................................21

2.2.3

Sociální aspekty stáří ..........................................................................................23

2.3

Adaptace a kvalita života ve stáří .......................................................................... 25

2.4

Stáří a jeho silné stránky ........................................................................................ 26

Silné stránky charakteru ................................................................................................27 3.1

Vymezení charakteru a ctností ............................................................................... 28

3.1.1

Charakter .............................................................................................................28

3.1.2

Ctnosti .................................................................................................................29

3.2

Klasifikace silných stránek charakteru .................................................................. 30

3.2.1

Values in Action .................................................................................................31

3.2.2

Další pojetí silných stránek charakteru ...............................................................34

3.3 4

Vymezení generativity ............................................................................................. 7

Souvislost silných stránek charakteru a generativity ............................................. 35

Shrnutí teoretické části ...................................................................................................36

Empirická část.........................................................................................................................38 5

6

Cíle výzkumu a formulace hypotéz ................................................................................38 5.1

Cíle výzkumu ......................................................................................................... 38

5.2

Hypotézy a výzkumné otázky ................................................................................ 38

Metoda ..............................................................................................................................39 6.1

Výzkumný soubor .................................................................................................. 39

6.2

Postup při sběru dat ................................................................................................ 39

6.3 6.3.1

Loyola Generativity Scale ..................................................................................40

6.3.2

Generativity Behavioral Checklist ......................................................................40

6.3.3

Dotazník charakteristických silných stránek ......................................................41

6.3.4

Demografické údaje ............................................................................................41

6.4 7

8

Použité metody....................................................................................................... 40

Analýza dat ............................................................................................................ 41

Výsledky ...........................................................................................................................42 7.1

Popisné statistiky ................................................................................................... 42

7.2

Souvislosti generativity a demografických charakteristik ..................................... 44

7.3

Souvislosti generativity a silných stránek charakteru ............................................ 47

7.4

Prediktory generativity........................................................................................... 51

Diskuse ..............................................................................................................................53 8.1

Limity výzkumu ..................................................................................................... 59

Závěr ........................................................................................................................................61 Zdroje .......................................................................................................................................62 Seznam tabulek .......................................................................................................................74 Seznam příloh ..........................................................................................................................75 Přílohy ......................................................................................................................................76

Úvod Výrazným jevem naší doby je stárnutí. Stárnutí nejen na úrovni jednotlivce, ale vlivem klesající porodnosti a prodlužování střední délky života především na úrovni populace. Se vzrůstajícím podílem seniorů v populaci roste i potřeba se tématem stáří a stárnutí intenzivněji zabývat. V porovnání s dřívější dobou představuje dnes etapa stáří časově delší a v souvislosti s tím i významnější období lidského života. Představy o stáří mohou být spojeny s moudrostí a nadhledem, ale častěji se lze v naší společnosti setkat s konotacemi, které nesou negativní obsah, s předsudky a mýty, které se týkají tělesných, duševních i společenských kvalit seniorů. Stereotypy týkající se stáří jsou paradoxně poměrně často přijímány i samotnými seniory. Pro společnost se tak může populační stárnutí stát nikoli problémem či přítěží, nýbrž výzvou a příležitostí k účelnému využití potenciálu a zkušeností starších lidí. Zde se naskýtá prostor pro generativitu, jejíž podstatou je předávání vědomostí, zkušeností a hodnot dalším generacím. Ačkoli je generativita spojována spíše s obdobím střední a starší dospělosti, má svůj význam i ve stáří. Jak bude dále vysvětleno, generativita čerpá z potřeby být potřebný a z touhy po vlastní nesmrtelnosti. Oboje, jak pocit (ne)potřebnosti tak uvědomování si blížícího se konce, jsou témata související se stářím, generativita tak má potenciál hrát v této životní etapě důležitou roli pro jedince i společnost, respektive pro příští generaci. V průběhu života se prostřednictvím získávání zkušeností a vypořádávání se se svízelnými situacemi vyvíjejí a tříbí psychické vlastnosti známé jako silné stránky charakteru, ty následně umožňují snazší zvládnutí krizí příštích. Existují předpoklady, že silné stránky a generativita spolu souvisí, avšak výzkumů s touto tematikou je zatím poskrovnu. Tato práce je proto orientována na rozšíření poznatků o generativitě v kontextu silných stránek charakteru. U seniorů se nabízí kupříkladu vztah mezi generativitou a souborem silných stránek, které lze souhrnně nazvat moudrostí. Cílem této práce je tedy zjistit s kterými demografickými charakteristikami a silnými stránkami generativita ve stáří souvisí a jaké jsou její prediktory.

6

Teoretická část 1 Generativita Generativita je mnohostranný psychosociální konstrukt, jenž se vyskytuje v rozličných formách a projevuje se na společenské i individuální úrovni (McAdams, Hart, & Maruna, 1998). Ústředním bodem generativity je vzájemná vazba mezi mladší a starší generací, kdy starší předávají osobní hodnoty a hodnoty celé společnosti nové generaci působíce jako vzory či rádci, čímž umožňují zachování kulturních symbolů a tradic (Bradley, 1997). Když před více než šedesáti lety představil Erik H. Erikson (1950/2015) koncept generativity v kontextu teorie psychosociálního vývoje, spojoval ji zejména s rodičovskou rolí a výchovou dětí. Rodičovství je podle něj pro mnoho lidí první a také nejdůležitější generativní zkušeností. Upozorňuje však, že samotné rodičovství není zárukou generativity a naopak, že generativní mohou být i ti, kdo se rodiči nestali. To potvrzuje i současný výzkum Rothrauffové a Cooneyové (2008), který dokládá, že rodičovství je jen jedním, nikoli jediným, způsobem k dosažení generativity. Generativita může být vyjádřena širokou škálou činností, které se neomezují jen na oblast rodinného života, nýbrž mohou zahrnovat i pracovní, volnočasové, politické nebo dobrovolnické aktivity (McAdams & de St. Aubin, 1992), v jejichž základu je snaha o lepší budoucnost příští generace (McAdams & Logan, 2004). Problémy související s dosažením generativity mohou vést ke stagnaci. Ta se může projevit narcistickým sebezaujetím (Kotre, 1996) stejně jako negativistickými postoji, špatnými mezilidskými vztahy či sklony k izolaci a apatii (Bradley, 1997). Na druhou stranu se ukazuje, že pro udržení trvalého generativního zájmu jsou potřebné i životní etapy, kdy si jedinec vezme čas na osobní regeneraci, tehdy může s odstupem nahlédnout na svou předchozí činnost, přemýšlet a připravovat se na další období produktivity a tvořivosti (Bradley, 1997).

1.1 Vymezení generativity Erikson (1950/2015) použil pojem generativita v souvislosti se sedmým stádiem psychosociálního vývoje člověka, které odpovídá střední dospělosti a vybízí jednak k odhlédnutí od vlastního štěstí či úspěchů, jednak k zaměření se na společnost, ve smyslu vrátit jí to, co mu bylo v průběhu života poskytnuto. Generativitu staví Erikson do protikladu 7

ke stagnaci a zaujetí sama sebou. Pocit stagnace mohou občas zažít i ti nejgenerativnější jedinci, avšak na ty, kdo jsou generativně inhibováni, dopadá nesrovnatelně vyšší měrou. Samotnou generativitu vnímal Erikson jako zájem aktivně se podílet na rozvoji a blahu nové generace. Generativitu doprovází prokreativita (plodnost), produktivita a kreativita (tvořivost), vzniká tak nejen nová generace, ale i nové výtvory, myšlenky a v neposlední řadě i nový způsob sebeutváření. Vaillant (2002, cit. dle Schoklitsch & Baumann, 2011) zahrnul generativitu mezi šest životních úkolů, které je třeba splnit k dosažení zralé dospělosti. Těmito úkoly jsou identita, intimita, upevnění kariéry, generativita, plnění úlohy strážce významu a integrita. Generativita jednak zahrnuje schopnost nezištně vést další generaci a současně upozadit sám sebe, jednak pomáhá budovat společnost skrze vedení, učení či poskytování rad mladším. Na rozdíl od generativity je plnění úkolu strážce významu méně selektivní, ve smyslu komu bude péče poskytnuta. Strážce významu ztělesňuje roli moudrého soudce a soustředí se na ochranu a uchování společně sdílených hodnot a výtvorů. Spíše než vedení a rozvoj další generace je ve středu zájmu kultura a její instituce. Strážce významu může být chápán jako druh generativity, který nabývá důležitosti ve stáří. Kotre (1999) považuje generativitu za hybnou sílu všech lidských forem reprodukce, od biologické po spirituální, jde především o to, být plodný tělem i duchem a účastnit se tak rozvoje života na naší planetě. Kotreho pojetí generativity bude podrobněji popsáno v kapitole 1.1.2 Typy generativity. McAdams a de St. Aubin (1992) definují generativitu jako zájem a závazek týkající se podpory rozvoje a well-beingu budoucích generací. McAdams (2006) považuje generativitu za ústřední vývojovou výzvu střední dospělosti, kdy lidé věnují čas a energii výchově dětí, budování komunit či organizací, předávání tradičních hodnot a obecně se snaží o pozitivní společenskou změnu cílenou jak na další generaci, tak na zkvalitnění životních podmínek ve světě, v němž bude příští generace žít. 1.1.1 Vývoj generativity Generativita je přínosná jak pro jedince, tak i pro společnost, je tedy nasnadě se ptát, na čem vývoj generativity závisí? Podmínkou vývoje generativity je podle Eriksona (1950/2015) úspěšné zvládnutí předchozích stádií skrze vyřešení vývojových krizí. Zejména první stádium, v němž je řešena krize důvěry proti nedůvěře, je pro vývoj generativity rozhodující, jelikož má-li se člověk stát

8

generativním, je třeba, aby byly adekvátně uspokojovány jeho brzké potřeby. Erikson nicméně uvádí, že generativita je ovlivnitelná i skrze vývoj pokračující v navazujícím stádiu. McAdams a de St. Aubin (1992) navrhli sedmi dimenzionální model, který chápe generativitu jako sedm vzájemně souvisejících prvků a vysvětluje mechanismy, které vedou ke generativnímu chování. První dvě dimenze nazvané kulturní požadavky a vnitřní touhy jsou motivačními zdroji pro generativitu. Kulturní požadavky zahrnují jednak široké spektrum vůči jedinci vnějších faktorů, jednak četné a různorodé zdroje týkající se životního stylu, idejí a profesního života. Vnitřní touhy se mohou projevovat buď jako potřeba být potřebný pro ostatní nebo jako touha po symbolické nesmrtelnosti. Tyto dva druhy vnitřní touhy jsou odvozeny od dvou obecných motivačních tendencí v lidském životě, jež jsou nazývány splynutí (communion) a aktivní činitel (agency) (Bakan, 1966, cit. dle McAdams & de St. Aubin, 1992). Potřeba být potřebný je vyjádřením splynutí jakožto tendence vztahovat se k ostatním láskyplným a pečujícím způsobem. Touha po symbolické nesmrtelnosti je projevem aktivního činitele charakteristického nezávislým způsobem prosazování a rozvíjení sebe sama. Společně pak tvoří zájem o další generaci, jenž za podpory obecného přesvědčení o dobru lidstva vede k závazku. Ten lze chápat jako rozhodnutí či plán udělat něco příznivého a důležitého pro příští generaci (Jones & McAdams, 2013). Zatímco se kulturní požadavky a vnitřní touha vztahují ke zdrojům, pak se zájem, přesvědčení a závazek týkají úmyslů a plánů ve vztahu ke generativitě. Generativní jednání může být motivováno přímo jedním z motivačních zdrojů, ale k více uspokojujícímu, efektivnějšímu a společensky hodnotnějšímu vyjádření generativity dochází skrze závazek. Komplex vztahů mezi požadavky, touhami, zájmem, přesvědčením, závazkem a jednáním získává konkrétní význam až s příběhem, v němž každý člověk subjektivně zohledňuje vlastní přínos příští generaci. 1.1.2 Typy generativity Generativitu považuje Kotre (1996) za instinktivně a psychosociálně podmíněnou, přičemž způsob jejího vyjádření může být různý. Zatímco v dětství je prekurzorem generativity hra s pečujícími projevy a snaha učit mladší děti, v adolescenci již může docházet k prvním projevům generativity skrze schopnost reprodukce. V té době se však generativita ještě nestává dominantním zájmem jedince, a to z toho důvodu, že konec je zatím v nedohlednu, ať už se jedná o konec období plodnosti, konec kariéry či života. Nevyhnutelnost konce si lidé obvykle začínají uvědomovat až v období střední dospělosti.

9

Generativita se však neomezuje pouze na konkrétní životní období. Fakt, že Erikson (1950/2015) spojoval generativitu se střední dospělostí, připisuje Kotre tomu, že neuměl správně rozlišit různé typy generativity. Kotre (1996) tak vymezil čtyři typy generativity, které pokrývají celý její rozsah, jedná se o generativitu biologickou, rodičovskou, technickou a kulturní. Objektem zájmu biologické generativity je nemluvně, generativita je zde vyjádřena skrze plození, rození a péči o dítě. Tento typ je závislý na období plodnosti, jenž může trvat různě dlouho. Obvykle se však projevuje v období mladé dospělosti. Rodičovský typ generativity je zaměřen na dítě, ale na rozdíl od biologické generativity je vyjadřován skrze výchovu, láskyplné vedení a obecně aktivitami, které vedou k pokračování tradic rodiny. Tento typ generativity může být naplňován i ve stáří díky prarodičovství. Technickou generativitu uskutečňují ti, kdo předávají své dovednosti méně zkušeným, přičemž není nijak omezeno, o jaké dovednosti se jedná. Může mezi ně patřit například hra na hudební nástroj, dovednost psaní, čtení, programování na počítači, způsob jak ošetřit zraněného či opracovávat různé materiály. Předmětem zájmu není pouze žák, ale i dovednost samotná. Tento typ generativity může být naplňován od rané dospělosti do stáří. Kulturní generativita se na rozdíl od generativity technické nezabývá předáváním dovedností ve smyslu „jak na to“, nýbrž předáváním významů, tedy dává odpovědi na otázku „co to znamená?“ Předmětem zájmu je kultura a předávání významů. Kulturou je myšlen souhrn symbolů interpretujících existenci a jejich významů, které si člověk osvojuje jako člen společnosti. Kultura může být náboženská, umělecká, vědecká, etnická, a tak podobně. Ačkoli kulturní generativita není omezena na konkrétní fázi života, největší význam má v postreproduktivním období. Mimo uvedené čtyři typy definoval Kotre (1996) ještě dva způsoby, jenž se vztahují k objektu generativity. Prvním způsobem je zapojení, to zahrnuje podporu, péči a starost o ostatní. Druhým způsobem je aktivní činitel, ten představuje tvůrčí a výrazný rozvoj sebe sama ať už v podobě vědeckých úspěchů, vůdcovství či jiných aktivit. Schoklitsch a Baumann (2011) doplnili později Kotreho čtyři typy o další dva – sociální a ekologickou generativitu. Podstatou sociální generativity je předávání sociálních hodnot a základem generativity ekologické je chování prospěšné životnímu prostředí. Argumentem pro jejich doplnění byl fakt, že lidé potřebují k životu nejen technické a kulturní dovednosti, nýbrž i ty sociální a neméně důležité je pro ně i prostředí, v němž žijí.

10

1.1.3 Model stavů generativity Bradleyová (1997) na základě vlastního výzkumu stanovila pět stavů generativity. Tyto stavy jsou vymezeny využitím kombinací dvou dimenzí – zapojení a zahrnutí. Zapojení odráží míru aktivního zájmu o vlastní rozvoj či rozvoj druhých, zejména co se týče sdílení a rozvíjení dovedností či znalostí a schopnosti dostát svým závazkům. Je indikátorem generativního jednání. Míra zahrnutí ukazuje rozsah poskytované péče, ve smyslu komu péči dopřáváme – sobě nebo (i) druhým. Kombinací zapojení a zahrnutí vzniká pět stavů, jimž jedinci v různé míře odpovídají. Tyto stavy se nazývají: generativní, agentický, komunální, konvenční a stagnující. Generativní jedinci jsou charakterizováni vysokou mírou zapojení i zahrnutí, cítí potřebu předat nabyté znalosti a zkušenosti. Míra péče o sebe a o druhé je vyvážená. Dokáží vést novou generaci tak, aby si sama našla způsob jak vést svůj život, ale přesto v ní zanechají odkaz vlastních postojů a toho, čeho sami dosáhli. Lidé s agentickou orientací mají sice vysokou úroveň zapojení i zahrnutí, ale jen do té míry, co se týká jich samotných. Druzí lidé jsou vnímáni buď jako podporující nebo jako narušující jejich snahu, každopádně jsou na okraji jejich zájmu. Starání se o sebe, ve smyslu umět si dopřát čas na relaxaci či jinou neproduktivní činnost není vyhledáváno, protože takové chování obvykle nedokáže konkurovat ostatním zájmům a cílům jedince. Komunální orientace je vnímána v kontrastu k orientaci „agentické“ jako sklon k nadměrnému zaměření na druhé a to obvykle až do té míry, že osobní touhy a ambice se stanou druhořadými. Naproti tomu přání, touhy a potřeby druhých jsou pro jedince s komunální orientací důležité. Mají silnou potřebu být potřební. Jejich chování však může být pro druhé obtěžující a může bránit jejich nezávislosti. Konvenční jedinci mají vysokou míru zapojení, ale nízkou míru zahrnutí. Jejich zájem se tedy soustředí pouze na úzkou skupinu lidí (často vlastní rodina). Tito jedinci se neradi odchylují od osvědčených hodnot či životního stylu, jejich pohled na svět je poměrně omezený. Mají jasně stanovená měřítka, jimiž se řídí v zaměstnání i při výchově dětí. Předpokládají, že ostatní se ztotožňují se stejnými hodnotami jako oni sami. Jako stagnující jsou označováni ti, pro něž je charakteristická nízká míra zapojení i zahrnutí. Tito jedinci nemají zájem podporovat rozvoj sama sebe nebo druhých, nemají povědomí o potřebách mladých lidí a směrem k dětem, respektive k jejich volbám a životní cestě, jsou lhostejní. Obecně vyjádřeno neprojevují žádný nebo pouze minimální generativní zájem. 11

1.2 Psychosociální koreláty generativity Poměrně hodně pozornosti je věnováno vztahu mezi generativitou a well-beingem (An & Cooney, 2006; Ackerman, Zuroff & Moskowitz, 2000; Cheng, 2009; de St Aubin & McAdams, 1995; Huta & Zuroff, 2007; Rothrauff & Cooney, 2008). Výsledky zkoumání tohoto vztahu jsou jednotné a podporují tvrzení, že generativita a well-being spolu úzce souvisí, jejich vztah je reciproční (Kruse & Schmitt, 2012). Hutová a Zuroff (2008) zjistili, že prediktorem vztahu mezi generativitou a well– beingem je pouze touha dosáhnout symbolické nesmrtelnosti, naopak potřeba být potřebný, stejně tak očekávání společnosti se na tomto vztahu nijak nepodílí. De St. Aubin a McAdams (1995) se domnívají, že vztah mezi well-beingem a generativním zájmem je podstatně silnější než mezi well-beingem a generativním jednáním a dodávají, že cesta dlážděná dobrými úmysly vede k nepoměrně šťastnějšímu životu než ta, která je dlážděná skutečným úsilím. Cheng (2009) zjistil, že ve stáří je generativní zájem zčásti závislý na postoji mladší generace, zaujímá-li vůči starší generaci nepříznivý postoj, výrazně klesá i generativní zájem starších a spolu s ním i jejich well-being. Generativita však souvisí také s dalšími psychosociálními konstrukty, které mohou ovlivňovat kvalitu lidského života. Hartová a kolektiv (2001) uvádějí, že vysoká míra generativity souvisí se širším okruhem přátel, sociální oporou a s vyšší mírou spokojenosti se sociálními vztahy, v nichž je jedinec zainteresován. Snarey (1993) potvrzuje pozitivní vztah mezi generativitou a používáním zralých copingových strategií. Podstatné je Rossiho (2001) zjištění, že generativita je nejsilnějším prediktorem mnoha typů společensky odpovědného chování, jako je dobrovolnictví či věnování času, peněz a zájmu členům rodiny i širší společnosti. De Medeirosová (2009) se zabývala generativitou v kontextu utrpení ve stáří a shledala, že některé typy generativního jednání (například umělecké vyjádření) mohou napomoci k nápravě sebepojetí, zejména skrze ocenění od druhých. Současně však de Medeirosová zdůrazňuje nutnost dalšího výzkumu především v souvislosti s druhem utrpení, pociťovanou potřebou sebevyjádření a jejím vlivem na míru nápravy sebepojetí. Generativita souvisí i s osobnostními rysy podle teorie Big Five. Cox se svými spolupracovníky (2010) prokázal, že generativita souvisí s nízkým neuroticismem, vyšší mírou extraverze, vyšší mírou otevřenosti novým zkušenostem a vyšší mírou svědomitosti. Souvislost mezi generativitou a přívětivostí není statisticky významná. Předmětem výzkumu však nebylo pouze pět hlavních rysů, nýbrž i všech třicet facet, které obsahují. Za zmínku pak 12

stojí, že nejsilnější vztah vůbec byl prokázán mezi generativním zájmem a altruismem, jenž patří právě mezi aspekty přívětivosti.

1.3 Generativita a demografické faktory Mnohé výzkumy dokládají existenci genderových rozdílů v kontextu generativity (Hart, McAdams, Hirsch & Bauer, 2001; Himsel, Hart, Diamond & McAdams, 1997; Jones & McAdams, 2013; McAdams & de St. Aubin, 1992) tyto rozdíly se týkají především odlišností v míře a vývoji generativity. Různí autoři se shodují, že obecně vyšší míru generativity vykazují ženy (Himsel et al., 1997; Keyes & Ryff, 1998; Kruse & Schmitt, 2012; McAdams & de St. Aubin, 1992). Schoklitschová a Baumann (2011) však zjistili opak v populaci seniorů. Podle Miller-McLemorové (1998) rozvíjejí ženy generativní zájem dříve než muži, a to z důvodu dřívějšího uvědomování si biologické generativity skrze menstruaci, která již od puberty připomíná potenciál k mateřství. K dřívějšímu rozvoji generativity u žen může přispívat i očekávání ze strany společnosti, že žena bude plnit mateřskou roli v období mladé dospělosti, zatímco u mužů nejsou tato očekávání tolik zjevná (Einolf, 2014). Avšak zdá se, že právě u mužů je rozvoj generativity významně vázaný na skutečnost, zdali mají či nemají potomka, míra generativity je vyšší u otců než u bezdětných mužů (McAdams, de St. Aubin, 1992). Věk má na generativitu podstatně menší vliv než pohlaví (Schoklitsch & Baumann, 2011), existují však významné rozdíly ve vývoji generativity mezi věkovými skupinami. Stewartová a Vandewaterová (1998) navrhly model, podle něhož od mladé dospělosti lineárně roste schopnost dosažení generativity, naopak se vzrůstajícím věkem klesá touha po generativitě. Tyto hypotetické přímky mají průsečík ve střední dospělosti, kdy je podle autorek nejintenzivněji pociťována způsobilost a výkonnost ve vztahu ke generativitě. Keyes a Ryffová (1998) zjistili, že lidé sami sebe vidí v souvislosti se vzrůstajícím věkem jako více pečující a moudré. Tang (2008) uvádí, že lidé s vyšším vzděláním se ve stáří věnují dobrovolnictví v různých organizacích častěji než méně vzdělaní jedinci. Rovněž Keyes a Ryffová (1998) dokládají souvislost mezi generativitou a úrovní vzdělání. Předpokládají, že vzdělanější lidé jsou motivováni oplatit společnosti příležitost, kterou jim vzdělání poskytlo, vyšší úroveň vzdělání tak predikuje vyšší míru generativity. Rovněž existují mezirasové rozdíly v míře generativity, ta je statisticky významně vyšší u afroameričanů (Cole & Stewart, 1996; Hart et al., 2001, Jones & McAdams, 2013). Je však 13

třeba upozornit, že množství studií zabývajících se vztahem generativity a rasy je značně omezené, a to nejen co do počtu, ale i kulturně, jelikož dostupné výzkumy pochází pouze ze Spojených států amerických.

1.4 Temná stránka generativity Generativita je díky svému přínosu pro další generace vnímána pozitivně a její původní (Eriksonovo) pojetí považuje jakýkoli typ sebezaujetí či dokonce přítomnost narcismu za potenciálně negativní (Erikson, 1974 cit. dle Newton, Herr, Pollack & McAdams, 2013). Pozdější koncepce generativity ji však už nechápou jen jako nesobeckou orientaci na blaho další generace, ale rozšiřují ji o zaměření na sebe sama. Se sebezapojením jako součástí generativity počítá McAdams a de St. Aubin (1992). Kotre (1996) je toho názoru, že generativita ztělesňuje touhu vložit něco ze sebe do díla, které nás přežije, čímž nastiňuje myšlenku symbolické nesmrtelnosti. Tuto touhu lze také chápat jako potřebu zanechat po sobě na světě nějakou stopu – odkaz, který je odrazem jáství a vytváří přetrvávající dojem (Frimer, Walker, Dunlop, Lee & Riches, 2011). V odkazu jsou obsaženy současně prvky narcismu i nezištnosti, jelikož pomáhá zachovat sebe sama skrze podporu ostatních (Rubinstein, 1996). Narcismus je obvykle vnímán negativně, ale Hill a Roberts (2012) naznačují, že udržování jisté úrovně narcismu umožňuje v dospělosti lidem ocenit jejich potenciální přínos. Dalo by se očekávat, že přítomnost narcismu se pojí s orientací na sebe sama, nikoli na druhé. Podnětné jsou v tomto ohledu zjištění Newtonové se spolupracovníky (2013), v jejichž výzkumu se neprojevil žádný významný vztah mezi narcismem a orientací na sebe, ale dokonce ani mezi generativitou a zaměřením na druhé, což zpochybňuje představu generativity jako nezištné a nesobecké a nahrává jejímu pojetí coby symbolické nesmrtelnosti. Kombinace obou orientací však významně souvisela jak s generativitou, tak s narcismem. Tyto výsledky přispívají k porozumění tomu, že generativita nemusí být zcela nesobecká, zatímco narcismus nemusí být úplně sobecký (Newton et al., 2013). Kotre (1996) také navrhuje, že by bylo lepší pohlížet na generativitu jako na impuls, který může vést stejně dobře ke ctnostem jako ke špatnostem. Za generativního se mohl považovat i Hitler navzdory tomu, že jeho politika byla založena na zavrhnutí jedinců neárijského původu (Peterson, Smirles & Wentworth, 1997). Hitlerovy cíle, jakkoli se jedná v souvislosti s generativitou o krajní příklad, představují temnou stránku generativity.

14

Stránku, která se vynořuje, stává-li se generativita výlučnou (Kotre, 1992, cit. dle Schoklitsch & Baumann, 2012).

1.5 Role generativity ve stáří Ačkoli je generativita spojována zejména se střední dospělostí, má svůj význam i ve stáří. Podle Eriksonovy (1950/2015) teorie je poslední stádium vývoje vyjádřeno konfliktem mezi ego integritou a zoufalstvím. Erikson uvádí, že staří lidé, kteří prožívají zoufalství skryté za různé symptomy, kvůli nimž vyhledávají psychoterapeutickou pomoc, trpí ve skutečnosti pokračujícím pocitem stagnace. Výsledky studií zjišťujících prediktory ego integrity ukazují, že generativita je v porovnání s identitou, autonomií, zdravotním stavem či demografickými proměnnými zdaleka nejsilnějším prediktorem ego integrity (Hannah, Domino, Figueredo & Hendrickson, 1996; James & Zarrett, 2006). To naznačuje, že generativita má význam pro psychické zdraví i v pokročilém věku. Hagestad a Uhlenberg (2006) poukazují na to, že hlavní překážkou ve vyjádření generativního zájmu a dosažení generativity ve stáří není nezájem ze strany seniorů, nýbrž jejich vyčleňování ze společnosti. Ve stáří dostává prostor grand-generativita, která je výrazně spojena s prarodičovskou rolí. Warburtonová, McLaughlinová a Pinskerová (2006) zjistily, že staří lidé se cítí se svými vnoučaty uvolněněji a jsou tolerantnější, než byli ve vztahu k vlastním dětem. Výsledky jejich studie naznačují, že generativní jednání přispívá k pozitivnímu stárnutí. Prarodičovská role také poskytuje příležitost

vypořádat

se s nevyřešenými

záležitostmi,

které souvisí

s rodičovskou generativitou a rovněž umožňuje interakci s mladšími lidmi (Thiele & Whelan, 2008). Interakce s mladšími lidmi se ukazuje být ve stáří velmi důležitá, ať už se jedná o předávání životních zkušeností (Tabuchi & Miura, 2015) nebo o péči o předškolní děti, která vyvolává ve starších lidech pocit spřízněnosti s ostatními a naděje ve vztahu k budoucnosti (Eggerts & Hensley, 2004). Generativita taktéž pomáhá pochopit, jak lidé vnímají závěr jejich života, umožňuje jim totiž konstruovat identitu, v níž konec znamená začátek něčeho nového (McAdams a Logan, 2004). Ve stáří již sice není generativita společností nutně očekávána, vzdát se však zcela veškeré vlastní tvořivosti a péče, by bylo horší než smrt (Erikson, 2015).

15

2 Stárnutí a stáří Explicitní definice pojmu stárnutí v odborné literatuře zatím není, stárnutí je tedy vymezováno zejména svými projevy. Lze na něj nahlížet jednak v širším pojetí jako na celoživotní proces či v pojetí užším pouze jako na přechodné období mezi dospělostí a stářím. Příkladem širšího pojetí může být Kalvachovo (2004) definování stárnutí jako univerzálního multifaktoriálního procesu, který postihuje živou hmotu a probíhá již od početí. K užšímu chápání významu pojmu lze řadit Pacovského (1990) pojetí stáří jako přechodové vývojové periody mezi dospělostí a stářím, kdy změny, v tomto období vzniklé, jsou regresivní a nevratné. Důsledkem změn spojených se stárnutím je stáří. Stářím je nazýváno závěrečné období v lidském životě, pro něž jsou charakteristické projevy fyziologických involučních změn, které postihují (různou měrou a intenzitou) všechny oblasti života jedince. Právě z důvodu velké variability změn a jejich projevů je obtížné stáří vymezit. Obvykle je rozlišováno stáří biologické, sociální a kalendářní.

1.

Biologické stáří se snaží skrze hodnocení míry involučních změn zhodnotit

funkční stav a způsobilost ve vztahu k určité aktivitě. Určování biologického stáří se však dlouhodobě nedaří a navíc nepanuje jasná shoda o tom, co by mělo vymezovat. (Kalvach et al., 2004) Změny související s biologickým stářím jsou popsány v kapitole 2.2.1 Biologické aspekty stáří.

2.

Sociální stáří je vymezeno změnami, které nejčastěji souvisejí s odchodem

do starobního důchodu, a to zejména změnou životního stylu, ekonomické situace a změnou rolí. Stáří bývá v tomto kontextu označováno jako tzv. třetí věk. To se odvíjí od speciální periodizace života, kdy prvním věkem je označováno předproduktivní období, tedy dětství a mládí, druhý věk, čili dospělost je obdobím produktivním a třetí věk postproduktivním. Nejedná se jen o produktivitu pracovní, nýbrž i biologickou a sociální. Toto pojetí však zcela přehlíží hledisko osobnostního rozvoje a může vzbuzovat dojem, že stáří je obdobím bez přínosu, což v důsledku může vést k diskriminování a přehlížení potřeb u osob ve třetím věku. (Mühlpachr, 2009) Změny týkající se sociálního stáří uvádí kapitola 2.2.3 Sociální aspekty stáří.

16

3.

Chronologické stáří je definováno dosažením konkrétního věku, jeho

výhodou je jednoznačné vymezení kategorií, což umožňuje orientační odhad potřeb či rizik u daných osob. Nicméně je třeba zdůraznit, že se jedná pouze o zjednodušené schematické vymezení a lze očekávat, že konkrétní jedinci se budou takto uměle vytvořeným kategoriím vymykat (Mühlpachr, 2009).

2.1 Periodizace stáří V současné době neexistuje jednotná koncepce členění stáří na konkrétní časové úseky. V 60. letech minulého století byly vytvořeny dvě platné koncepce, které se užívají dosud. Patnáctiletá periodizace dle Světové zdravotnické organizace (cit. dle Kalvach et al., 2004) je členěna následujícím způsobem: 1. 60 – 75 let rané stáří 2. 75 – 90 let pokročilý věk 3. 90 a více let vysoký věk V kontextu zkvalitňování života a zdravotního stavu ve stáří, navrhla Neugartenová (1966, cit. dle Kalvach et al., 2004) pojem „mladí senioři“ pro věkové období 55-74 let a „staří senioři“ pro osoby nad hranicí 75 let. Z tohoto rozdělení vzniklo nadcházející členění: 1. 65 – 74 let mladí senioři 2. 75 – 84 let staří senioři 3. 85 a více let velmi staří senioři Pro účely této práce posloužilo členění v pojetí Světové zdravotnické organizace, jelikož lépe než jiné periodizace vystihuje aktuální stav vnímání stáří (zejména jeho počátku) v České republice. Věk označovaný jako počátek stáří se totiž v různých zemích výrazně liší. Dle Rychtaříkové (2014) uvádějí v České republice ženy za počátek stáří věk 60,3 roku a muži dokonce 59,1 let. Pro srovnání v Nizozemsku je za počátek stáří považován věk nad hranicí sedmé dekády života.

2.2 Projevy stáří Jak je již zmíněno výše, neexistence přesné definice stárnutí a stáří klade ve vymezování těchto pojmů větší důraz na charakteristiku projevů, které se k nim váží. V následujících podkapitolách jsou rozepsány nejčastější a nejvýraznější fyzické, psychické i sociální změny související se stářím. Tyto změny jsou mnohdy úzce provázány a je

17

užitečnější o nich uvažovat v jejich komplexnosti tak, jak jsou prožívány a manifestovány na úrovni jedince. 2.2.1 Biologické aspekty stáří Z biologického hlediska je možné rozlišit procesy stárnutí, které jsou fyziologické, tedy přirozené a očekávatelné. To ovšem neznamená, že jsou člověkem vždy plně přijímány a nemají negativní dopad na jeho psychiku. Vedle stárnutí fyziologického existuje i stárnutí patologické, které zahrnuje se stářím spojené choroby. Přirozeně bychom se mohli ptát po příčině změn, jakou měrou se na nich podílí stárnutí organismu a jakou měrou prostředí, v němž člověk žije. Tuto otázku se snaží zodpovědět Taylor a Johnson (2007) výčtem změn, které byly sledovány po několik desetiletí a jejichž vývoj se u participantů nelišil. Lze tedy předpokládat, že u následujících funkcí převažuje vliv stárnutí organismu nad vlivem prostředí. Mezi tyto funkce, u nichž v průběhu stárnutí přirozeně dochází k úbytku či omezení, patří: rychlost vedení nervového vzruchu, „ostrost“ smyslů, bazální metabolismus, srdeční frekvence, svalová síla a vitální kapacita plic. Níže jsou uvedeny fyziologické a často se vyskytující patologické změny spojené se stářím ve vybraných orgánových soustavách. 1.

Smyslový systém

K postupným změnám funkce smyslových orgánů dochází již v předchozích etapách života, v období stáří jsou však tyto změny výraznější. Podstatou involučních změn jsou obvykle fyziologické procesy stárnutí, díky kterým dochází například k presbyopii (vetchozrakost) či presbyakuzi (stařecká nedoslýchavost). K těmto přirozeným změnám se mohou přidat onemocnění, na jejichž vzniku může mít věk významný podíl. Mezi nejčastěji se vyskytující choroby, které vedou k poškození zrakových funkcí, patří dle Stuart-Hamiltona (1999) šedý zákal, zelený zákal a věkem podmíněná makulární degenerace. Bez léčby mohou vést k vážným poškozením zraku, případně k slepotě. Z onemocnění souvisejících se sluchem stojí za zmínku zejména tinnitus – „zvonění v uších“. Prevalence chronického tinnitu v dospělé populaci se udává mezi 10-16 %. Nejedná se sice o život ohrožující symptom, ale výrazně se promítá do psychických funkcí, sekundárně se pak mohou objevit deprese, úzkost či zhoršená pozornost (Riedl et al., 2015). Mění se i ostatní smysly, ty však nejsou s psychikou provázány tak úzce jako zrak a sluch, proto nebývají ve středu zájmu badatelů. Stuart-Hamilton (1999) uvádí, že ve stáří

18

dochází ke změně citlivosti vnímání hořké a slané chuti, změnám citlivosti hmatu a vnímání teploty a bolesti. Na rozdíl od chuti a hmatu zůstává čich u zdravých osob věkem výrazněji nezměněn. Zhoršení smyslových funkcí, zvláště pak zrakových a sluchových, však nemá dopad pouze na zdraví, ale ovlivňuje i kvalitu života, schopnost komunikace či bezpečnost seniorů (Pinto et al., 2014). 2.

Pohybový systém

Onemocnění pohybového aparátu je ve vyšším věku časté a obvykle vede k bolestem. K udržení funkce pohybového systému je klíčová pohybová aktivita i výživa. Pohyb má vliv zejména na udržení svalové síly a objemu svalové hmoty. Věk je rizikový faktor zejména pro vznik osteoporózy, kdy dochází ke snížení hustoty kostí a zvyšuje se nebezpečí zlomeniny. Ve věku nad 50 let trpí osteoporózou každá třetí žena, muži jsou ohroženi v menší míře (Collino et al., 2013). Zatímco osteoporóza bývá obvykle dlouho nerozpoznána a pacientem přehlížena vlivem absence typických příznaků, jiná onemocnění se již od počátku bolestivě projevují. Jedná se zejména o osteoartrózu, kdy dochází k poškození kloubů.

Pavelka (2012) uvádí,

že obtížemi spojenými s artrózou kyčelních a kolenních kloubů trpí až 40 % populace nad 65 let. K častým chorobám se rovněž řadí záněty šlach (tendonitidy) a záněty tíhových váčků (bursitidy) (Yamada & Thomas, 2011). Onemocnění pohybového systému přinášejí kromě dlouhodobé bolesti také omezení hybnosti. To může vést k omezení soběstačnosti, sociálního kontaktu a v širším kontextu k ovlivnění kvality života. 3.

Kardiovaskulární systém

Jsou to právě choroby srdce a cév, které se dlouhodobě drží v západních zemích na čelní příčce příčin úmrtí v populaci nad 65 let. Souvisí se životním stylem a patří mezi nejčastější důvody k hospitalizaci (Wei, 1992). Ve stáří dochází k funkčním i strukturálním změnám srdce a cév, snižuje se elasticita cév a počet buněk srdeční svaloviny, což vede k poklesu srdeční frekvence a tepové frekvence při zátěži (Ferrari, Radaelli, & Centola, 2003). Kalvach se spolupracovníky (2004) uvádí, že v populaci nad 65 let trpí až 60 % osob hypertenzí, do této věkové kategorie také spadá většina případů ischemické choroby srdeční, rovněž se ve vyšší míře objevují arytmie a synkopy. Stejně jako u pohybového systému, je i zde třeba dlouhodobě dbát zásad zdravého životního stylu a dopřát tělu přiměřené množství pohybu a adekvátní výživu. 19

4.

Nervový systém

Ve stáří ubývá neuronů, synapsí i látek, které se podílí na přenosu informací, což ovlivňuje psychomotorické tempo jedince. To se může projevit jako prodloužení reakčního času na podněty různého charakteru. Kalvach s kolegy (2004) uvádí, že není vždy snadné s ohledem na životní zkušenost jedince rozhodnout, kdy je snížení výkonu fyziologické a kdy se již jedná o patologický stav. Vyšší věk je rizikovým faktorem pro vznik Alzheimerovy nemoci – neurodegenerativní onemocnění, které se projevuje zejména deteriorací kognitivních funkcí, následně je postižena i emocionalita, chování a činnosti běžného života. Alzheimerova choroba je nejčastěji diagnostikovanou demencí, z dalších je významná především vaskulární demence, která souvisí se stavem vaskulárního systému (viz výše). Častým neurodegenerativním onemocněním ve stáří je Parkinsonova choroba charakteristická třesem, sníženou pohyblivostí a rigiditou. Přestože je vnímání Parkinsonovy choroby často omezené na viditelné motorické projevy, ve skutečnosti jsou z hlediska kvality života zásadnější non motorické příznaky (psychické komplikace, poruchy výživy, aj.) (Dostál, 2013). U onemocnění nervového systému je třeba zdůraznit nejen dopad na kvalitu života jedince, ale také dopad na kvalitu života jeho blízkých a okolí. 5.

Involuce dalších orgánových systémů

Změny se v průběhu stárnutí viditelně projevují na kůži, snižuje se její napětí (turgor) a může ubývat podkožní tuk. Trávicí systém nebývá věkem významně ovlivněn. Nejvýraznější změnou je obvykle ztráta chrupu a snížená motilita trávicí trubice, což vede k zácpě, která bývá jedním z nejčastějších stesků seniorů stran gastrointestinálního traktu (GIT). Mezi další poruchy GIT spojované se stářím patří dysfagie (potíže s polykáním potravy), inkontinence stolice, refluxní choroba jícnu či vředová choroba (Kalvach et al., 2004) Významnou roli hraje životní styl, zejména výživa a abusus některých látek. Z toho důvodu jsou součástí léčby nemocí GIT režimová opatření v podobě diety, zákazu kouření nebo redukce hmotnosti. Na úrovni respiračního systému dochází vlivem stárnutí k poklesu poddajnosti hrudní stěny, což přispívá ke snížení vitální kapacity plic. Barash et al. (2015) zmiňují, že až 75 % starších 65 let trpí ve spánku poruchami dýchání. Stárnutí urogenitálního systému má výrazný vliv nejen na zdraví, nýbrž i na kvalitu života, jelikož je přímo spojeno s jednou ze základních lidských potřeb, která podléhá společenským konotacím. Zatímco plodnost u žen je v období raného stáří raritou, u mužů je stále běžná (ačkoli produkce spermií s věkem klesá). Potíže v sexuální oblasti jsou spojeny 20

s involucí dalších orgánových soustav (obzvláště endokrinní a oběhové). Nicméně sexuální aktivita u seniorů je značně individuální. Dolan, Grombířová, Dolanová a Šrámková (2012) poukazují na fakt, že dokonce i pro většinu klientů domovů pro seniory jsou sexuální aktivity důležitou – a běžně praktikovanou – součástí jejich života. Nejčastější poruchy funkce vylučovacího systému souvisí se sníženou silou svěračů močové trubice, což může vést k inkontinenci, dále dochází ke snížení kapacity a schopnosti vyprázdnění močového měchýře (Kalvach et al., 2004). 2.2.2 Psychologické aspekty stáří V procesu stárnutí dochází zejména ke změně kognitivních funkcí, což se může odrážet i v somatickém stavu jedince. (Vepřeková, 2012) Průběh a intenzita změn se na individuální úrovni různí. Rovněž některé vlastnosti, které připisujeme stáří, souvisí spíše s osobností a ve stáří se akcentují. Podstatné zjištění přinesla Seattle Longitudinal Study, a sice že pokles kognitivních schopností ve stáří není zapříčiněn fyziologickou involucí nervového systému, nýbrž nepoužíváním kognitivních funkcí (Schaie, 1996). 1.

Paměť

Stárnutí nemá stejný vliv na všechny formy paměti. Bäckman, Small a Wahlin (2001) uvádí, že deklarativní paměť je ovlivněna výrazně více než procedurální. Nejvýraznější vliv pak má stárnutí na paměť epizodickou. Podle zjištění Mudráka, Slepičky a Houdové (2013) se s věkem signifikantně snižuje i kapacita pracovní paměti. Habib (2007) upozorňuje na podstatnou interindividuální variabilitu v rámci stárnoucí populace. Tedy, že někteří si uchovávají vysokou úroveň kognitivního výkonu, přestože většina osob v období raného (a samozřejmě i pravého) stáří vykazuje s věkem související zhoršování. K otázce, kdy je paměťový výkon člověka prokazatelně ovlivněn jeho věkem se vyjadřují longitudinální studie zaměřené nejen na paměťový výkon, ale i na strukturální a funkční změny mozku. Shodně označují hranici šedesáti let jako nástup věkem zapříčiněného úbytku výkonu v oblasti paměti (Rönnlund, Nyberg, Bäckman & Nilsson, 2005; Nyberg, Kim, Habib, Levine & Tulving, 2010). 2.

Pozornost

Aktuálně dostupné vědecké práce zabývající se pozorností a stárnutím představují komplexní a rozsáhlé pole zkoumání s mnoha protichůdnými zjištěními. Na pozornost

21

náročné úkoly obvykle odhalují výraznou heterogenitu ve výkonu u osob v raném stáří, kdy u některých je zaznamenán výrazný pokles, zatímco výkon jiných je srovnatelný s výkonem osob v mladé dospělosti (Zanto & Gazzaley, 2014). Jednou z oblastí, kde panuje ve výzkumu pozornosti a stárnutí poměrně jasná shoda, je schopnost přesouvat pozornost. Zde je však třeba zdůraznit, že pokles této schopnosti souvisí pouze s časem, jenž je potřebný k provedení úkolu, nikoli se správností provedení, jak si povšimli Mudrák s kolegy (2013) či Commodari a Guarnera (2008). U selektivní pozornosti záleží na typu informace, na nějž je pozornost zaměřena. Hamilton (1999) uvádí, že starší lidé nejsou schopni ignorovat nepodstatné informace, což potvrzuje i aktuální výzkum využívající fMRI (Geerlings, Saliasi, Maurits, Renken & Lorist, 2014). Je pro ně tudíž obtížnější zaměřit pozornost konkrétním směrem. 3.

Inteligence

Mnohé studie ukazují, že rozumové schopnosti zůstávají v průběhu života stabilní (Gow et al., 2011; Hertzog & Schaie, 1986). Zajímavý je zejména Scottish Mental Survey – rozsáhlý longitudinální výzkum, v němž byly participantům opakovaně administrovány metody zjišťující úroveň jejich rozumových schopností. Poprvé ve věku 11 let a následně opakovaně až do věku 90 let. Autoři studie uvádí, že vyšší míra inteligence v dětství podle všeho funguje jako protektivní faktor inteligence ve stáří (Gow, Johnson, Pattie, Brett, Roberts, Starr & Deary, 2011). Vyšší míra rozumových schopností v mládí však protektivní schopnost sama o sobě zřejmě nemá, jak uvádí Deary (2014) je ovšem spojena s jinými jevy, například s vyhledáváním aktivit náročnějších na rozumové schopnosti. 4.

Vnímání

Vnímání je úzce provázáno se stavem smyslových orgánů a ten se, jak bylo již uvedeno, v průběhu stárnutí mění. Nejvýznamnější jsou změny v oblasti zrakového a sluchového vnímání. Faubert (2002) v souvislosti se změnami zrakového vnímání zdůrazňuje, že velikost změn souvisí zejména se složitostí podnětu a tedy zatížením neuronové sítě. Stáří negativně ovlivňuje vnímání barev, souměrnosti, pohybu, zhoršené je i vnímání velikosti. U sluchového vnímání činí objektivně i subjektivně nejzávažnější potíže vnímání řeči. Humes (1996) uvádí, že hlavní roli při zhoršeném porozumění řeči hraje stařecká nedoslýchavost, nicméně porozumění řeči u staršího posluchače mohou významně ovlivňovat i další faktory. Tím nejvýznamnějším je nepřirozené časové zkreslení řeči (s výjimkou ozvěny), tedy například řeč přerušovaná nebo naopak nepřetržitá. 22

5.

Myšlení

V oblasti myšlení dochází k problematičtějšímu nacházení a rozpoznávání vztahů a uvažování na symbolické úrovni a obecně k potížím s přechodem z konkrétního k abstraktnímu myšlení (Stuart-Hamilton, 1999). Poměrně dlouho je však zachováno divergentní myšlení, jenž souvisí s kreativitou, Massimiliano (2015) uvádí, že divergentní myšlení začíná výrazně klesat po 70. roce věku. Floodová a Phillips (2009) upozorňují, že ve stáří již nejde tolik o výsledek jako o samotný kreativní proces. 6.

Emoce

V porovnání s mladšími lidmi vykazují senioři vyšší emoční kontrolu a rovněž tendenci k pozitivnějšímu hodnocení situace při vyrovnávání se se stresem (Yeung et al., 2011). Rocke se spolupracovníky (2009) poukázal na rozdíl v intenzitě prožívání pozitivních a negativních emocí v závislosti na věku. Zatímco intenzita pozitivních emocí zůstává stejná, intenzita prožívání negativních emocí s věkem klesá. Taktéž zjistil, že ve vyšším věku je prožívání stabilnější ve smyslu nižší variability emocí během dne. 2.2.3 Sociální aspekty stáří Ve stáří dochází ke změnám společenských rolí a dovedností, tyto změny mohou být pro seniory náročné, jejich dopad je však mírnější, má-li senior dobré vztahy s rodinnými příslušníky, kteří mohou pomoci překonat osamělost, případně mohou být nápomocni při činnostech, s nimiž si již senior neumí poradit (Jarošová, 2006). 1.

Odchod do důchodu

Zatímco někdo se na odchod do důchodu těší, pro jiného je naopak zaměstnání příjemnou náplní života. Záleží na postoji každého jedince. Problematická pak tato změna může být zejména pro člověka, který je se svou prací (resp. zaměstnáním) silně spojen. Tím, že získá status „důchodce“ se náhle stává jedním z mnoha a pozbývá část své identity vázané na zaměstnání. S odchodem do důchodu se mění nejen sociální status, ale i ekonomická situace člověka. Skálová (2015) uvádí, že muži jsou sice ti, kdo se častěji identifikují s rolí ekonomicky produktivního jedince, ale ve svém výzkumu neprokázala, že by pro ně bylo obtížnější se na postproduktivní část života adaptovat. To připisuje zejména změnám v tradičním pojímání genderových rolí a aktuálním trendu, kdy seberealizace v kariéře již není výhradně mužskou záležitostí.

23

2.

Změna životního stylu

Změna životního stylu nesouvisí pouze s přechodem ze zaměstnání do penze a úpravu denního režimu a hospodaření s finančními zdroji, význam mají i další faktory. Jedním z nich je prarodičovská role, která spolu se stárnutím přirozeně přichází a může být významným zdrojem pozitivních zážitků. Další faktor, kterému je třeba životní styl uzpůsobit je zdravotní (a obecně fyzický) stav, zde se ovšem jedná o změny, které probíhají postupně (Sak & Kolesárová, 2012). 3.

Osamělost

Ve stáří je podstatně více než v předchozích životních etapách pravděpodobné, že člověk ovdoví. Připravit se na ztrátu partnerského vztahu, který trval obvykle několik desetiletí, nelze. Vždy se jedná o zátěžovou situaci a záleží na jedinci, jakým způsobem se s ní vyrovná. Stejně tak k pocitům osamělosti může přispět odloučení od dětí, které obvykle již samy mají děti a vlivem rodičovských a pracovních povinností nemohou být svým rodičům nablízku tak často jak by možná potřebovali. Osamělost ve smyslu sociální izolace lze překonat nejen díky udržování přátelských vztahů z dřívější doby, ale i začleněním do organizací sdružujících seniory – například kluby důchodců, zájmové skupiny a podobně. Optimisticky vyhlíží zjištění, že pouze 12 % starých lidí se cítí osaměle velmi často, naproti tomu 40% seniorů se údajně osaměle necítí nikdy. Se stářím související osamělost je zveličována. Věk je jedním, ale nikoli jediným prediktorem osamělosti, spolu s ním je třeba vzít v úvahu i rodinný stav, zdravotní stav, spokojenost se společenským životem a zájem o dění kolem (Ferreira-Alves et al., 2014). 4.

Ageismus

Ageismem je myšlena diskriminace na základě věku (Morris, 1979, cit. dle Raynor, 2015). Ta bývá nejčastěji spojována se zaměstnáním a zaměstnáváním lidí starších padesáti let. Nicméně se projevuje v mnohem širším spektru situací. Raynorová (2015) zmiňuje několik účinných prostředků k řešení ageismu. A sice, dát starým lidem možnost přispět smysluplně společnosti, podporovat jejich touhy a vytvořit prostor k podpoře mezigenerační spolupráce a komunikace, které budou mít potenciál ovlivňovat generace navzájem.

24

2.3 Adaptace a kvalita života ve stáří Adaptací rozumíme proces přizpůsobování se. V případě adaptace na stáří se jedinec přizpůsobuje prostředí – novému životnímu stylu, nově nastalým socioekonomickým podmínkám, rolím, jenž nově zastává. Při vstupu do nové fáze života je člověk postaven před důležitý úkol – ujasnit si, co a jak bude dál. A to nejen ve smyslu běžné denní rutiny, ale především kam (a jak) svůj život dále směřovat (Křivohlavý, 2011). S novou etapou života tak přichází nová výzva a příležitost. To, jakým způsobem se člověk stáří přizpůsobuje, je dáno jeho osobností i životními zkušenostmi. Reichardová (cit. dle Klevetová & Dlabalová, 2008) vymezila pět strategií, kterými se lidé se stářím vyrovnávají. Konstruktivní strategii využívá člověk, který je aktivní, tolerantní, otevřený nové zkušenosti, má přiměřené cíle a dokáže se vyrovnat s omezeními, která stáří přináší. Člověk, který spoléhá na pomoc druhých, je pasivní, má rád své pohodlí a odpočinek využívá strategie závislosti. Příkladem obranné strategie je přehnaně aktivní jedinec, který má vysokou kontrolu emocí a přísně dodržuje své zvyky, aby sám sobě i okolí dokázal svou soběstačnost. Další strategií je strategie hostility, takový člověk je negativistický, nepřátelský, hledá viníky svých neúspěchů, chce být litován, může se projevovat agresivně a být podezřívavý. Poslední strategií je strategie sebenenávisti, jejímž příkladem je ten, kdo svou zlobu obrací proti sobě, je zvýšeně kritický a trpí pocitem osamělosti. Úspěšná adaptace bezesporu přispívá ke kvalitě života, není ale zdaleka vším. Pro kvalitu života jako psychologický konstrukt neexistuje jediná jasná definice, její pojetí se různí. Subjektivně lze kvalitu života vnímat jako určitý příjemný stav bytí a spokojenosti s vlastním životem. Na odborné rovině se setkáváme nejčastěji s multidimenzionálním pojetím kvality života, která má biologický, sociální, psychologický, ekonomický a kulturní rozměr (Slezáčková, 2012). Jako významné se v souvislosti kvality života a stáří ukazuje vlastní bydlení a dobré společenské vztahy (Netuveli & Blane, 2008; Smékal & Hobzová, 2008). Netuveli & Blane (2008) uvádí, že nejběžnější odpovědí probandů v kvalitativně orientovaných výzkumech pátrajících po determinantách kvality života, se týká zdraví. Také poukazují na zajímavý fakt, a sice že kvalita života od 50. roku roste a kulminuje v 68 letech, přičemž na úroveň stejnou jako před 50. rokem klesne teprve po 86. roce života. To je samo o sobě velmi sympatickým zjištěním, které staví stáří, coby finální životní etapu, do pozitivnějšího světla. 25

2.4 Stáří a jeho silné stránky Stáří je období života, kdy má člověk opět čas věnovat se sám sobě – svým zálibám, vlastní tvořivé činnosti, pěstování mezilidských vztahů. Skrze tyto aktivity má možnost kultivovat své nitro a díky tomu osobnostně zrát. Předchozí kapitola pojednává mimo jiné o adaptaci na stáří a o strategiích vyrovnávání se s touto životní etapou, přičemž nelze říci, že by většina z uvedených strategií dovolovala prožívat stáří autenticky a smířlivě, tak jak je třeba pro dosažení integrity podle Eriksonovy (1950/2015) teorie. Stárnutí, respektive to, co se s ním pojí, je pro člověka z mnoha důvodů zátěží. K jejímu úspěšnému zvládnutí potřebuje dobré vnitřní zdroje, které mohou poskytnout právě silné stránky charakteru. Mluvíme-li dle Křivohlavého (2011) o silných stránkách charakteru, máme na mysli charakterové rysy, jenž nám v obtížných životních situacích dodávají duševní sílu. Silné stránky se v průběhu života vyvíjí a jsou posilovány zejména prostřednictvím životních krizí (Greenstein & Holland, 2015). Ve stáří se silné stránky jeví být stabilní, mají-li některé z nich tendenci k růstu či poklesu, je tato tendence pouze velmi mírná (Wozniak & Jopp, 2012). Silné stránky mají navíc zcela zásadní dopad na vývoj identity ve stáří a významně přispívají k pozitivnímu postoji k životu (Fry & Keyes, 2013). Moudré stáří, to je slovní spojení, které asi málokoho překvapí. Moudrost je starým lidem připisována poměrně běžně, v příbězích lidové slovesnosti, v citátech i jako součást některých psychologických konceptů, kupříkladu Jungův archetyp moudrého starce (Jung, 1997). Moudrost je jedním z předpokládaných důsledků zrání osobnosti, které je spojeno s úspěšnou adaptací. Moudrým může být i mladší člověk, avšak Křivohlavý (2011) uvádí, že starší lidé dosahují při měření moudrosti vyšších hodnot. Proti tomu stojí tvrzení Frye a Keyese (2013), kteří tvrdí, že moudrost se v dospělosti významně nemění. Stáří je spojeno s vyšší mírou spirituality a vděčnosti a nižší mírou smyslu pro humor (obecně se jedná o komponenty transcendence), je tomu tak zřejmě proto, že stárnoucí člověk se s ohledem na blížící se smrt více zaobírá základními otázkami života (Peterson & Seligman, 2004). Greensteinová a Holland (2015) zmiňují, že transcendence vypovídá o schopnosti vytvoření smyslu, neboť smysl není něco, čím by byl jedinec obdařen, smysl je třeba dát světu, jenž člověka obklopuje, aby bylo možné nalézt své místo v něm. Transcendence vypovídá také o přesahu sebe samého a právě ve stáří jsou lidé silněji než kdy dříve motivováni překonávat negativní zkušenosti a naopak více zdůrazňovat to dobré, co jim život přináší. 26

Souvislost silných stránek s věkem potvrzují i výzkumy na španělské a britské populaci, které shodně uvádí jako nejsilnější vztah mezi věkem a moudrostí, dále umírněností a sebeovládáním. Britští autoři nalezli rovněž pozitivní vztah mezi věkem a spravedlivostí (Azañedoa et al., 2014; Linley et al., 2007).

3 Silné stránky charakteru Silné stránky charakteru se v posledních letech stávají předmětem zájmu mnohých badatelů. Tento trend souvisí zejména s posilujícím vlivem pozitivní psychologie – hnutí, jehož cílem je dle jeho čelních představitelů Snydera a Lopeze (2002) změna nebo spíše rozložení orientace psychologie. Ta je dlouhodobě zaměřená převážně na negativní jevy – problém a jeho řešení, kdežto pozitivní psychologie klade důraz na „budování nejlepších kvalit života“ (Snyder & Lopez, 2002). Charakter je pojímán jako dispozice jedince cítit, myslet a chovat se určitým způsobem a projevuje se v mravní stránce jednání (Cohen & Morse, 2014). Silné stránky představují dílčí součásti charakteru jako měřitelné individuální rozdíly, které existují ne jako kategorie, ale jako kontinua s určitým rozměrem. V reálném světě tak není člověk „moudrý“, nýbrž „moudřejší“ a spíše než o dosažení „moudrosti“ lze hovořit o postupném přibližování se jí. Je také důležité si uvědomit, že význam jednotlivých silných stránek charakteru závisí na kontextu (McGrath, 2010). Linley a Harringtonová (2006) upozorňují na důležitý fakt, který se vztahuje k cíli, k jehož dosažení jsou silné stránky využity. A sice, že silné stránky mohou být užity stejně tak s „dobrým“ (mírové aktivity, ochrana životního prostředí) i „zlým“ (rozpoutání vlny násilí, manipulace za účelem osobního zisku) záměrem. To, s jakým úmyslem jsou silné stránky uplatňovány, je předmětem hodnotových soudů jedince. Silné stránky samy o sobě neobsahují nic, co by určovalo jejich hodnotící povahu. Silné stránky jsou zjišťovány převážně pomocí kvantitativních metod, nejčastěji ve formě dotazníků či inventářů, například Values in Action Inventory of Strengths (Peterson & Seligman, 2004), Clifton Strengths Finder (Asplund et al., 2007) nebo Realise2 (Linley & Dovey, 2012).

27

3.1 Vymezení charakteru a ctností Pravděpodobně nejznámější a nejkomplexnější současné pojetí charakteru, ctností a silných stránek pochází od Petersona a Seligmana (2004). Jejich konceptu Values in Action (dále používán pouze akronym VIA) bude věnován dostatečný prostor v kapitole 3.2.1 Values in Action, proto zde není blíže popsán. Následující dvě kapitoly obsahují stručné seznámení se s koncepty charakteru a ctností a nástin jejich historického vývoje. 3.1.1 Charakter Hovoříme-li o silných stránkách charakteru, je nezbytné formulovat co je vlastně charakter. Obecný rámec charakteru poskytli již antičtí filosofové snažíce se zodpovědět co je dobrého v člověku. Samotné slovo charakter je odvozeno z řeckého výrazu „charraseín“, jenž znamená vyrýt či vytisknout. Zatímco Aristoteles, Platón či Theofrastos hledali dobro uvnitř člověka, se sílícím vlivem náboženství (židovského, křesťanského a islámského) se tento pohled měnil v souvislosti s pojetím Boha jakožto vnější entity poskytující pravidla a vyžadující mravnost (ctnosti) jako výraz úcty a podřízenosti. Došlo tak k přesunu zaměření západního diskurzu morálky z vnitřně pojímaného charakteru na vnější pozorovatelné činy (Peterson & Seligman, 2004). V průběhu historie se povahou, morálkou, dobrým či špatným charakterem a přináležejícími

koncepty zabývali

někteří

filosofové, za zmínku stojí

zejména

Jean de La Bruyère (1972), jenž v 17. století napsal dílo Les Caractères, které rozdělil na šestnáct témat, v nichž uštěpačně popisuje negativní vlastnosti tehdejších šlechticů. Seligman (2003) uvádí, že ve 20. století byl charakter psychology přehlížen, což připisuje několika vlivům. Jednak vlivu psychoanalýzy, jež pozitivní reakce odůvodňovala obrannými mechanismy, jednak vlivu behaviorismu, který měl na zřeteli problematiku učení, chování a jeho pozorování. A taktéž již výše zmíněné zaměření psychologie na negativní jevy. Avšak toto Seligmanovo tvrzení není zcela opodstatněné. Charakterem se zabýval například Spranger (1925, cit. dle Liebsch & Straub, 2003), který jej vymezil jako trvalou psychickou strukturu, jejíž podstatné rysy jsou rozvíjeny v průběhu socializace a enkulturace a nemnění se vlivem vývoje či vnějších událostí. Stručně řečeno se ve Sprangerově pojetí jedná o soubor stálých předpokladů k určitému typu prožívání a jednání. Künkel (1928) považoval za charakter sumu reakcí jedince na fyzické a sociální požadavky. Podle Allporta (1961, cit. dle Nakonečný, 1995) je charakter osobnost, u níž určujeme její hodnotu, 28

tedy zhodnocená osobnost. Gehlen (1956, cit. dle Nakonečný, 1995) chápe charakter jako výchovou ovlivněné sklony, dávat trvale přednost určitým obsahům před jinými. Současní autoři (Cakirpaloglu, 2012; Kučera, 2013) se shodují, že charakter představuje teoretický konstrukt souhrnu takových osobnostních vlastností, které tvoří jedinečný a poměrně pevný systém zásad, který zajišťuje morální smýšlení a projev jedince. Tyto vlastnosti nejsou vrozené, člověk jich nabývá v průběhu života prostřednictvím sociálního kontaktu. Přestože charakter souvisí s morálkou, nelze tyto pojmy zaměňovat, neboť morálka předpokládá „dobrou“ vlastnost, zatímco charakter může být jak dobrý, tak špatný. Seligman (2003) se domnívá, že je třeba se charakterem zabývat na vědecké úrovni ve vztahu k lidskému chování. A to z toho důvodu, že dobrý i špatný charakter je zakořeněn v našich zákonech, ve způsobu jakým vychováváme naše děti i v tom, jak komunikujeme a přemýšlíme o druhých lidech. Základem pro zkoumání charakteru by podle Seligmana měla být funkční klasifikace ctností a silných stránek. 3.1.2 Ctnosti Schimmel (2000) upozorňuje, že moderní psychologie opomíná zohledňovat přínos dřívějších autorů, přestože tito často uvádějí podnětné teorie a mnohé z jejich myšlenek jsou stále aktuální. Vyzdvihuje pak především práce řeckých a římských filosofů nebo středověkých teologů. Důvodů, proč jsou starší příspěvky k tématu přehlíženy, je několik. Jedním z nich je fakt, že filosofické analýzy jsou založené na zkušenosti nikoli na experimentálním přístupu. Navíc tradiční náboženství i mnohé filosofické směry kladly důraz na svobodu vůli a byly většinou nedeterministické. Avšak jediné, co lze ztratit při aktuálním studiu silných stránek a ctností přihlédnutím ke starším pramenům je pouze naše nevědomost a arogance. Pro Aristotela jsou ctnosti vůlí nabytými stavy, které tvoří střed mezi dvěma špatnostmi – nadbytkem a nedostatkem. Aristoteles upřesňuje, že ctnosti lze dosáhnout pouze skrze činnost. Ve vztahu k dobru a dobrému životu pak ctnost není pouze středem, nýbrž samotným vrcholem, o nějž by mělo být usilováno (Aristoteles, 1996). Aristotelovo dílo ovlivnilo i středověké teology a filosofy, jako byli například Maimonides nebo Tomáš Akvinský, ten podle Schimmela (2010) na základě čtyř obecně přijímaných ctností (spravedlnost, moudrost, statečnost a umírněnost) vybudoval celý systém přiřazením ctností podobných a podřadných.

29

V současné době nabízí definici ctností například McCullough a Snyder (2000), kteří stručně vymezují ctnost jako jakýkoli psychologický proces, který umožňuje člověku myslet a jednat tak, aby to bylo přínosné pro něj i pro společnost. Ctnosti lze však pojímat i méně obecně, například jako sílu charakteru, která se projeví tváří tvář životní výzvě (Emmons, 1999). Nebo je můžeme vysvětlovat v souvislosti s dosažením smysluplného života (Overholser, 1999). Sandage a Hill (2001) jsou toho názoru, že McCulloughova a Snyderova definice ctnosti

rezonuje

s jimi

vymezenými

znaky,

které

by

ctnost

měla

obsahovat.

Ctnost je podle nich: 1.

zakotvena v kulturním kontextu

2.

ztělesněním rysů charakteru

3.

zdrojem silných stránek a resilience

4.

spojena s pocitem smysluplného životního účelu

5.

integrujícím prvkem etiky a zdraví

6.

zakotvená v kognitivní schopnosti moudrosti.

3.2 Klasifikace silných stránek charakteru Přestože silným stránkám charakteru a charakteru obecně nebylo v minulém století věnováno mnoho pozornosti, lze nalézt napříč psychologickými směry autory, kteří se silnými stránkami či jim podobnými tématy zabývali a jejichž práce ovlivnila současnou klasifikaci VIA. Ze všech lze zmínit například Eriksona a jeho teorii psychosociálního vývoje, Maslowovu hierarchii potřeb či Kohlbergova stádia morálního vývoje. Za zmínku stojí především Eriksonova (2015) teorie, neboť byla jedním z prvních příkladů psychologicky erudované klasifikace silných stránek charakteru a připomíná, že silné stránky mají vývojovou trajektorii. Silné stránky charakteru (Eriksonem nazývané ctnosti) jsou získávány úspěšným řešením konfliktů v jednotlivých vývojových stádiích. Každá z Eriksonem vymezených ctností má svůj ekvivalent ve VIA klasifikaci, například iniciativa odpovídá zvídavosti, identita sociální inteligenci a spiritualitě, generativita vlídnosti. Peterson a Seligman (2004) upozorňují, že Eriksonův přístup má i své slabé stránky, jednou z nich je fakt, že předkládá jedinou „správnou“ cestu životem. Také se zdá být nepravděpodobné, že by se generativita objevila až v dospělosti.

30

Peterson a Seligman si všimli několika shod napříč různými teoriemi: 1.

Psychologové pojímají kladné charakteristiky obvykle jako relativně stabilní osobnostní rys.

2.

Většina předchozích klasifikací je kulturně zaujatá.

3.

Většina předchozích klasifikací se zabývala silnými stránkami buď mezi dospělými, nebo mezi dětmi, chyběl však spojující článek, který by vysvětloval jejich vývoj.

4.

Když dojde na měření silných stránek charakteru, většinový postoj k sebeposuzovacím škálám je nedůvěřivý.

O možné komplexní klasifikaci pozitivních stránek člověka se začalo diskutovat již na sklonku minulého století, pracovní označení oněch pozitivních stránek se průběžně měnilo (označovaly se mimo jiné též jako zdroje či statky) až se ustálilo na silných stránkách (Peterson & Seligman, 2004). 3.2.1 Values in Action Values in Action je klasifikace silných stránek charakteru, kterou navrhli Peterson a Seligman za účelem nalezení odpovědi na otázku co je „dobrý charakter“. Se snahou o vytvoření komplexní klasifikace, která by byla co nejméně zatížena chybou aktuálního pojetí silných stránek, byly ctnosti stanovovány na základě prostudování zdrojů z různých kultur a různých částí světa. VIA klasifikace tak nebyla vytvořena pouze na základě odborné psychologické literatury, ale byly zohledněny i filosofické a náboženské prameny křesťanskožidovské civilizace (Bible), jihoasijských filosofických směrů (Buddhistické spisy, Upanišády), taoistická a konfuciánská tradice Číny, zdroje z Arabského světa (Korán) a další. VIA popisuje 24 silných stránek, jež se řadí k šesti ctnostem popsaným níže. S nimi do jisté míry koresponduje pět faktorů, které byly zjištěny na základě faktorové analýzy a provizorně rozlišeny na intelektuální (kreativita, láska k učení), interpersonální (láska, vlídnost), emocionální (naděje, elán), teologické (spiritualita, vděčnost) a restriktivní (pokora, sebe-regulace) silné stránky. Zmíněné prvky, s výjimkou teologických silných stránek, odpovídají čtyřem z pěti faktorů pětifaktorového modelu osobnosti, a to svědomitosti, otevřenosti novým zkušenostem, přívětivosti a neutoticismu (respektive jeho opaku). Silných stránek bylo původně rozlišeno podstatně více, než je aktuální počet zahrnutý do klasifikace VIA. Aby mohly být do klasifikace zařazeny, musely vyhovět většině z deseti stanovených kritérií, která jsou zde pro přehled ve stručnosti uvedena:

31

1.

Silná stránka je taková vlastnost, která přispívá k dosažení naplnění v různých oblastech, jež utváří dobrý život jedince i ostatních. Ačkoli silné stránky určují, jak se jedinec vyrovnává s těžkostmi, v centru pozornosti VIA klasifikace proces naplnění jedince skrze silnou stránku

2.

Třebaže mohou silné stránky přinést žádoucí výsledky, jsou morálně ceněny samy o sobě a to i přesto, že se nijak výrazně neprojeví

3.

Projevení silné stránky jedincem nepokořuje ostatní lidi.

4.

Mělo by být možné formulovat výstižně opačný význam domnělé silné stránky, který by byl ve vztahu k ní neprospěný. (Toto kritérium však nelze zaměňovat za skutečnost, že některé silné stránky jsou bipolární.)

5.

Je třeba, aby se silná stránka projevovala v myšlení, prožívání a jednání jedince takovým způsobem, jenž umožní tyto projevy posuzovat. Silná stránka by měla mít povahu rysu, měla by tedy vykazovat stabilitu v čase jistou míru obecnosti v různých situacích.

6.

Silná stránka je odlišná od ostatních pozitivních rysů ve VIA klasifikaci a nemůže na ně být rozložena.

7.

Silná stránka je ztělesněna v nějakém obecně přijímaném vzoru či ideálu.

8.

Patrně existují takzvaně zázračné děti, u nichž je silná stránka výrazně projevována. Toto kritérium je spíše doplňkové a pravděpodobně se nevztahuje na všechny silné stránky.

9.

Existují lidé, kteří vykazují naprostou absenci dané silné stránky.

10.

Za účelem rozvoje a zachování silných stránek stanovuje společnost kulturní instituce a k nim přidružené rituály.

Peterson a Seligman upozorňují, že jimi navržená klasifikace není konečným a neměnným produktem jejich úsilí, naopak v následujících letech očekávají změny podložené novými výzkumy. Klasifikace, kterou Peterson a Seligman navrhují, není pouze horizontální, nýbrž diferencuje i vertikálně. Jejich hierarchie má tři stupně. Prvním jsou ctnosti (virtues) coby jádrové charakteristiky, o nichž autoři předpokládají, že mohou být zakotveny i na biologické úrovni a jejich přítomnost je potřebná k utvoření dobrého charakteru. Středním stupněm jsou silné stránky charakteru, skrze ně jsou ctnosti definovány (a dosahovány), kupříkladu ctnosti lidskosti může být dosaženo skrze silné stránky, jakými jsou láska, vlídnost a sociální inteligence. Každý člověk pak má v průměru dvě až pět charakteristických silných stránek, těch si jedinec cení a často je používá, zejména proto, že s nimi má pozitivní zkušenosti. 32

Základní a nejkonkrétnější úrovní jsou situační témata – specifické návyky, které vedou lidi k projevení daných silných stránek za daných situací. Zatímco ctností bylo identifikováno šest a silných stránek dvacet čtyři, situačních témat jsou stovky. Následující odstavce stručně popisují jednotlivé ctnosti skrze silné stránky, jež k nim náleží dle Petersona a Seligmana (2004). 1. Moudrost a poznání (Wisdom and knowledge) Patří sem silné stránky, které jsou spojeny se získáváním a využíváním znalostí. Jako je kreativita (creativity), nejen v představě umělecky tvůrčí, ale i jako neotřelý způsob myšlení a pojímání věcí. Zvídavost (curiosity) ve smyslu vyhledávání nového, zájmu o svět a otevřenosti novým zkušenostem. Úsudek (judgement) chápaný spíše jako schopnost kritického myšlení. Láska k učení (love of learning) a rozhled (perspective). 2. Odvaha (Courage) Odvahou jsou myšleny emoční silné stránky zahrnující vůli dosáhnout cíle tváří tvář odporu, ať už vnitřnímu či vnějšímu. Konkrétně se jedná o statečnost (bravery), kterou lze lépe vysvětlit jako neuhnutí před hrozbou, obtížemi či bolestí a neomezuje se pouze na statečnost fyzickou. Vytrvalost (perseverance) vyjadřuje schopnost dokončit, co jsme začali navzdory překážkám. Čestnost (honesty) hovoří o převzetí zodpovědnosti za sebe sama. Poslední stránkou odvahy je elán (zest), jenž umožňuje žít život jako dobrodružství, nedělat věci jen napůl, ale ponořit se do nich, cítit se plný života. 3. Lidskost (Humanity) Patří sem interpersonální silné stránky, které zahrnují sklony věnovat se a pomáhat ostatním lidem. První z nich je láska (love), kterou lze shrnout slovy „mít blízko k lidem“, obšírněji může být láska vysvětlena jako oceňování blízkých vztahů, a to zejména těch, v nichž je opětována péče a sdílení. Vlídností (kindness) je myšleno pomáhání druhým a pečování o ně, také dělání dobrých skutků. Sociální inteligence (social intelligence) vyjadřuje jednak povědomí ohledně svých motivů a pocitů a taktéž motivů a pocitů druhých, jednak pochopení pro různé společenské situace. 4. Spravedlnost (Justice) Pod pojmem spravedlivost jsou zahrnuty občanské silné stránky, které jsou základem zdravého společenského života. Mezi ně patří týmová práce (teamwork) ve smyslu loajality ke skupině. Spravedlivost (fairness) znamená zacházení se všemi lidmi spravedlivě, nenechat se ovlivnit v úsudku osobními pocity. Vůdcovství (leadership) je schopnost povzbuzovat a skupinu, jíž je jedinec členem, případně organizovat skupinové aktivity.

33

5. Umírněnost (Temperance) Silné stránky, které jedince ochraňují před nestřídmostí. Odpuštění (forgiveness) těm, kteří udělali něco špatného, zahrnuje přijímání nedostatků druhých, poskytnutí druhé šance a v neposlední řadě i absenci msty. Pokora (humility) nepřipouští pohlížet sám na sebe jako na někoho výjimečného bez ohledu na skutky vlastní i skutky druhých lidí. Obezřetností (prudence) je míněno být opatrný ve svých rozhodnutích, nebrat na sebe příliš velká rizika a také neříkat nebo nedělat věci, kterých by člověk mohl později litovat. Seberegulace (selfregulation) vypovídá o schopnosti sám sebe usměrňovat v tom, co člověk cítí a dělá, obecně lze hovořit o disciplinovanosti. 6. Transcendence (Transcendence) Transcendence zahrnuje silné stránky, které spojují jedince s univerzem a poskytují smysl. Ocenění krásy (appreciation of beauty) se nevztahuje pouze k estetice, ale především ke schopnosti všímat si a ocenit dobrý výkon, výjimečnost a krásu v různých oblastech života, ať už se týká přírody či specializované nebo každodenní lidské činnosti. Vděčnost (gratitude) vyjadřuje schopnost uvědomit si dobré věci v životě a najít si čas na vyjádření vděku. Naděje (hope) je chápána jako očekávání dobré budoucnosti a snaha ji dosáhnout. Humor (humor) se v kontextu transcendence neomezuje na prosté říkání či dělání vtipů, ale jde o schopnost vidět dobrou stránku věci, rád se smát a usmívat se i na druhé. A konečně spiritualita (spirituality), která přináší přesvědčení o vyšším účelu a smyslu a poskytuje jedinci uvědomění, že ví, kam patří. 3.2.2 Další pojetí silných stránek charakteru Kromě Petersona a Seligmana se silnými stránkami charakteru zabývají (či zabývali) rovněž další badatelé, například Buckingham a Clifton, Linley a Harringtonová, ComteSponville či Sandage a Hill (Slezáčková, 2012). Klasifikace silných stránek zmíněných autorů mají tendenci se do jisté míry překrývat. Základy teoretických konceptů prvních dvou zmíněných autorských dvojic zde uvádíme. Buckingham a Clifton (2001, cit. dle Hodges & Clifton, 2004) definují silné stránky jako kombinaci talentů, vědomostí a dovedností. Talentem je v jejich pojetí myšlen přirozeně se opakující vzorec myšlení, prožívání nebo chování, který může být produktivně užíván. Podstatou jejich teorie je identifikovat vlastní talenty a rozvinout je do silných stránek, což povede k větší produktivitě a lepšímu výkonu. Na základě jejich teorie bylo identifikováno třicet čtyři témat již zmíněných talentů, které vymezují oblasti největšího

34

potenciálu pro budování silných stránek. Pro ilustraci jsou zde zmíněny některé z nich, tak jak je uvádí Slezáčková (2012): 1.

Analytičnost (being analytical): porozumění příčinám a následkům, kritické myšlení

2.

Disciplína (discipline): organizovanost, vhodné nakládání s časem, řád a struktura

3.

Porozumění (intellection): vícesměrné myšlení, intelektuální diskuse, řešení

4.

Pozitivita (positivity): nadšení, optimismus, povzbuzování ostatních

5.

Vedení (command): schopnost zvládat konflikty a krize, unést zodpovědnost

6.

Víra (belief): hluboce zakotvené hodnoty, nalézání smyslu v životě

Linley & Harrigtonová (2006) chápou silné stránky jako přirozenou schopnost chovat se, cítit nebo myslet takovým způsobem, který umožňuje optimální fungování a výkon vedoucí k hodnotným výsledkům. Silné stránky jsou v Linleyho pojetí částečně vrozené, částečně jsou tvarované zkušeností, která může jejich rozvoj podpořit nebo mu zabránit. Slezáčková (2012) uvádí, že Linley rozlišuje šedesát silných stránek, mezi něž patří například autentičnost, schopnost naslouchání, pokora, rovnost, humor nebo odvaha.

3.3 Souvislost silných stránek charakteru a generativity Vztah mezi generativitou a silnými stránkami charakteru není běžným předmětem zkoumání, proto existuje pouze malé množství studií, přičemž pro většinu z nich není osvětlení souvislostí mezi těmito dvěma koncepty prvořadým cílem. Výzkum generativity v kontextu silných stránek charakteru je tak zatím převážně ve stádiu předpokladů. Peterson a Seligman (2004) se domnívají, že by generativita mohla souviset se spravedlností, konkrétně s jednou z jejích složek – týmovou prací. Usuzují tak na základě toho, že spravedlnost, zvláště je-li veřejně vyjadřována, sdílí s generativitou jednak sociální zodpovědnost, kterou definují jako orientaci jedince na poskytování podpory a pomoci druhým, jednak oddanost, která je neochvějným závazkem skupině, jejím zásadám a cílům. Když Himselová s kolegy (1997) porovnávala osobnostní charakteristiky dvou skupin lidí na základě míry generativity, mimo jiné zjistila, že lidé s vyšší mírou generativity jsou častěji žádáni o radu, více přemýšlí (nejen) nad filosofickými tématy, mají snahu navazovat a pečovat o blízké vztahy s druhými lidmi, jejich interpersonální povědomí je na vyšší úrovni, také jsou ohleduplnější, štědřejší a obecně spolehlivější. Některé z těchto charakteristik se shodují s vymezením silných stránek tak, jak je popisuje Peterson a Seligman (2004). Například poskytování rad a přemýšlení nad různými záležitostmi je součástí moudrosti, 35

snaha o blízké vztahy, péče, štědrost a povědomí o citech a motivech jednání sebe i druhých zase k lidskosti. Cox se spolupracovníky (2010) zaznamenal významný pozitivní vztah mezi generativitou a disciplinovaností a negativní souvislost se skromností, které jsou dle Petersona a Seligmana (2004) součástí umírněnosti. V souvislosti s moudrostí se ukázalo, že lidé s vyšší mírou generativity mají tendenci vidět sami sebe jako zdroj moudrosti pro své děti (Hart et al., 2001). Webster (2007) také zjistil pozitivní vztah mezi moudrostí a generativním zájmem. Transcendence dovoluje jedinci rozšířit své hranice – vnitřně skrze introspekci a navenek prostřednictvím pomoci druhým (Ehlman & Ligon, 2012). Některé studie dokládají, že transcendence souvisí s generativním jednáním. Například Ardeltová, Landes a Vaillant (2010), kteří zkoumali well-being u válečných veteránů, uvádějí, že ti, kteří projevovali generativní jednání, nejen že se dokázali lépe vyrovnat s prožitými hrůzami, nýbrž byli schopni nalézt smysl tváří v tvář pokračujícím bojům.

4 Shrnutí teoretické části První kapitola teoretické části této práce představila v českém prostředí zatím nepříliš známý koncept generativity. Původ konceptu se odvíjí od jejího vymezení Erikem Eriksonem, a přestože právě z něj mnozí výzkumníci vycházeli, je dnes již Eriksonova originální koncepce spíše než platnou teorií, připomenutím počátku vývoje, kterým generativita za tu dobu prošla. Pozornost byla věnována teoretickému vymezení konceptu, jeho vývoji, typům generativity podle Kotreho a modelu stavů dle Bradleyové. Dále byly prezentovány psychologické, sociální a demografické souvislosti generativity a její role ve stáří. Důležitá je též kapitola 1.5 Temná stránka generativity, která silněji nabourává dojem, jenž by mohl v souvislosti s generativitou snadno vzniknout, a sice představa generativity coby výhradně pozitivního a zcela nesobeckého fenoménu. Druhá kapitola se zabývá stářím a procesem stárnutí. Oč stručněji se začátek kapitoly věnuje jejich vymezení a členění na časové úseky, o to více prostoru je poskytnuto kapitole 2.2 Projevy stáří. Obsáhlost zmíněné kapitoly je daná zejména tím, že stárnutí a stáří jsou vymezovány především skrze své projevy, jelikož neexistuje jejich jednotná a všeobecně přijímaná definice. Projevy stáří jsou členěny a popsány z hlediska biologického, psychologického a sociálního. Podkapitola zabývající se adaptací a kvalitou života ve stáří pak představuje pět strategií podle Reichardové, kterými se člověk se stářím vyrovnává. Ve třetí kapitole teoretické části byl nastíněn historický i současný vývoj přístupů k oblasti charakteru, ctností a především pak charakteristických silných stránek. Historické 36

pojetí charakteru a ctností bylo uvedeno zejména z toho důvodu, že orientace v původních přístupech k dané problematice a jejímu vývoji usnadní porozumění koncepcím současným, zejména klasifikaci silných stránek podle Petersona a Seligmana – Values in Action. Té je věnována samostatná podkapitola, jelikož v empirické části práce je využíván dotazník založený právě na této klasifikaci. Rovněž je věnována pozornost souvislostem silných stránek a generativity, které zatím nemají silnou vědní základnu, tato práce se však snaží o její rozšíření.

37

Empirická část 5 Cíle výzkumu a formulace hypotéz Tato kapitola stručně představuje stanovené výzkumné cíle, otázky a předpoklady, které budou ověřovány.

5.1 Cíle výzkumu Cílem výzkumu je zjistit, zdali v populaci seniorů existují vztahy mezi generativitou a demografickými charakteristikami (pohlaví, věk, vzdělání, rodinný status, bydliště) a dále mezi generativitou a silnými stránkami charakteru, případně jaké jsou tyto souvislosti povahy.

5.2 Hypotézy a výzkumné otázky Jelikož se empirická část zaměřuje na souvislosti, jimž prozatím nebyla věnována velká pozornost, jsou stěžejní v této práci výzkumné otázky. Hypotézy, které s nimi souvisí, slouží především k potvrzení zjištění uvedených v teoretické části práce. VO1: Jaká je souvislost generativity a demografických charakteristik? H1: Ženy vykazují vyšší míru generativity než muži. H2: Osoby s vyšším vzděláním vykazují vyšší míru generativity. VO2: Jaká je souvislost generativity a silných stránek charakteru? H3: Existuje souvislost mezi generativitou a spravedlností. H4: Vyšší úroveň moudrosti souvisí s vyšší úrovní generativity. H5: Vyšší úroveň transcendence souvisí s vyšší úrovní generativity. VO3: Jaké jsou prediktory generativity?

38

6 Metoda V této kapitole budou představeny charakteristiky výzkumného souboru, postup sběru dat a prostoru bude též věnován popisu jednotlivých inventářů, jež byly pro výzkumné účely této práce použity.

6.1 Výzkumný soubor Výzkumný soubor sestává ze 151 osob ve věku 60 – 75 let (m = 69,2; sd = 4,3; md = 70), z toho je 103 žen (68 %) a 48 mužů (32 %). Většina participantů (57 %) žije v manželském svazku a z hlediska vzdělanostní struktury převažuje středoškolské vzdělání. V souvislosti s místem bydliště nejsou ve výzkumném vzorku výraznější rozdíly. Podrobnější přehled demografických charakteristik poskytuje Tab. 1. Tab. 1 Demografické charakteristiky výzkumného souboru (N = 151) Vzdělání

četnost

%

Základní

13

8,6

Vyučen, středoškolské bez maturity

49

32,5

Středoškolské s maturitou

68

45,0

Vysokoškolské

21

13,9

Rodinný status

četnost

%

Svobodný/á

0

0,0

Ženatý/Vdaná

86

57,0

Rozvedený/á

16

10,5

Vdovec/Vdova

49

32,5

četnost

%

do 4 999 obyvatel

36

23,8

5 000 – 19 999 obyvatel

53

35,1

20 000 – 99 999 obyvatel

24

15,9

Nad 100 000 obyvatel

38

25,2

Bydliště

6.2 Postup při sběru dat Sběr dat probíhal od prosince roku 2015 do února roku 2016, participanti byli získáváni metodou skupinového výběru. Osloveny byly zejména kluby seniorů sdružené pod Svazem důchodců České republiky. Do výzkumu se zapojily kluby seniorů z Moravskoslezského 39

(Ostrava-Poruba, Frýdlant nad Ostravicí), Olomouckého (Litovel, Suchdol) a Jihomoravského kraje

(Opatovice)

a

z kraje

Vysočina

(Humpolec,

Nové

Město

na

Moravě).

Mimo skupinového výběru byli pro účely výzkumu osloveni i jednotlivci. S přihlédnutím k věku participantů a z něj vyplývajícím omezením, která jsou popsána v teoretické části v kapitole 2.2 Projevy stáří, byly dotazníky připraveny pro administraci formou tužka-papír. Poměrně překvapivý byl nezájem o osobní kontakt při administraci metody, vytištěné dotazníky tak byly spolu s informovanými souhlasy odesílány poštou. Celkem bylo získáno od participantů 182 dotazníkových baterií, 31 z nich však bylo následně vyřazeno z důvodu nedostatečně vyplněných metod.

6.3 Použité metody Pro účely výzkumu byla vytvořena baterie tří inventářů, které dohromady obsahovaly 118 otázek, dále byly zařazeny otázky zjišťující demografické údaje. Dva ze tří inventářů se zaměřují na generativitu, konkrétně generativní zájem a generativní jednání, třetí inventář zjišťuje charakteristické silné stránky. 6.3.1 Loyola Generativity Scale Pro zjištění generativního zájmu byla použita Loyolská škála generativity (LGS). LGS je sebeposuzovací dvaceti položková škála vytvořená McAdamsem a de St. Aubinem v roce 1992. Položky jsou skórovány na škále Likerova typu v rozsahu 0 až 3, kdy 0 znamená „nikdy“ a 3 „velmi často/ skoro pořád“. Příkladem mohou být položky: „Lidé si ke mně chodí pro radu.“ nebo „Nedělám dobrovolnické práce pro charitu.“ Autoři testovali škálu na vzorku 149 dospělých participantů ve věku 19 až 68 let a na vzorku 165 vysokoškolských studentů. Z výsledků vyplývá, že LGS má dobrou vnitřní konzistenci, Cronbachovo α u vzorku dospělých bylo rovno 0,83, u vzorku studentů 0,84 (McAdams & de St. Aubin, 1992). 6.3.2 Generativity Behavioral Checklist Ke zjištění generativního jednání byl použit Generativity Behavioral Checklist, inventář, který se skládá z padesáti položek. Čtyřicet z nich vypovídá o generativním jednání, příkladem mohou být položky: „Přečetl/a jsem dítěti pohádku.“ nebo „Naučil/a jsem někoho něco nového.“ Deset položek nemá ke generativitě žádný vztah a slouží zde jako distraktory, příkladem je položka „Zasportoval/a jsem si.“ 40

U jednotlivých položek participanti vybírají, jak často daným způsobem jednali během posledních dvou měsíců, nabízí se tři varianty „nikdy“, „jednou“ a „více než jednou“. McAdams a de St. Aubin (1993) uvádí hodnotu reliability ověřované formou test-retest po šesti měsících 0,69, což je poměrně působivé, uvážíme-li, že odpovědi participantů se vztahovaly k odlišnému časovému období než při první administraci. 6.3.3 Dotazník charakteristických silných stránek Dotazník charakteristických silných stránek (Signature Strengths Test), který uvádí Slezáčková (2012), je zkrácenou verzí 240 položkového inventáře VIA–IS vytvořeného Petersonem a Seligmanem (2004). Tato metoda sestává ze 48 položek, z nichž vždy dvě se vztahují k právě jedné silné stránce.

V každé dvojici je jedna položka skórována reverzně. Položky mají charakter

výroků, u nichž participant posuzuje na pětibodové škále Likertova typu do jaké míry je vystihují od „vůbec mě nevystihuje“ po „úplně mě vystihuje“. Příkladem položek sloužících k identifikování míry zvídavosti jsou výroky: „Vždy se zajímám o svět kolem sebe.“ a „Snadno se začnu nudit.“ U tohoto dotazníku nejsou k dispozici psychometrické charakteristiky, příznivě se však jeví zjištění Koutské (2014) a Vaníkové (2013), jež obě ověřovaly vnitřní konzistenci inventáře v rámci svých diplomových prací, v obou případech bylo α > 0,8. V rámci tohoto výzkumu byla vnitřní konzistence taktéž ověřována a aktuální výsledek odpovídá uvedenému zjištění (α = 0,79). 6.3.4 Demografické údaje Součástí testové baterie jsou otázky týkající se věku, pohlaví, vzdělání, rodinného statusu a bydliště. Většina otázek je s nucenou volbou, pouze otázka týkající se věku je otevřená.

Přehled

četností

a

procentuálního

vyjádření

zastoupení

jednotlivých

demografických charakteristik je uveden v kapitole 2.1 Výzkumný soubor.

6.4 Analýza dat Data byla zpracována ve statistickém programu SPSS. Za účelem získání výsledků byly využity frekvenční tabulky pro deskriptivní statistiky. Dále byly na základě analýzy rozložení dat, pro niž byl využit Shapiro–Wilkův test normality a histogramy, jež lze nahlédnout v příloze, zvoleny vhodné parametrické a neparametrické metody. Ačkoli rozložení dat 41

zajišťovaných škálou generativního jednání je v tomto vzorku zešikmené (viz graf č.2 v příloze), předpokládá se jeho normální rozložení v populaci, z toho důvodu jsou používány primárně parametrické metody, neparametrické metody slouží k ověření zjištěných výsledků. Pro zjištění síly vztahu mezi proměnnými byl použit Pearsonův či Spearmanův korelační koeficient a pro identifikaci rozdílů mezi skupinami s konkrétními demografickými charakteristikami byly použity metody diferenciačního přehledu (t-test pro nezávislé výběry, ANOVA, Mann-Whitney U, Kruskall-Wallis).

7 Výsledky V této kapitole budou uvedeny jednak popisné charakteristiky souboru, jednak zjištěné souvislosti psychologických konstruktů a demografických charakteristik, tak jak byly představeny v kapitole 5.2 Hypotézy a výzkumné otázky.

7.1 Popisné statistiky Následující tabulky uvádějí popisné statistiky skórů generativního zájmu, jenž byl zjišťován pomocí škály LGS, generativního jednání, posuzovaného škálou GBC a silných stránek charakteru, jež byly zjišťovány dotazníkem charakteristických silných stránek. Vzhledem k tomu, že do výzkumu byly zařazeny výhradně kompletně vyplněné inventáře, platí pro všechny uvedené charakteristiky N=151. Tab. 2

LGS

Popisné charakteristiky skórů Loyola Generativity Scale (N=151) M

Md

Sd

Minimum

Maximum

29,82

30,00

8,36

5

53

Jak shrnuje tabulka Tab. 2, průměrná hodnota úrovně generativního zájmu u zkoumaného vzorku seniorů je 29,82, přičemž zjištěná úroveň se u jednotlivců pohybuje v rozpětí od 5 do 53. Tab. 3 Popisné charakteristiky skórů Generativity Behavioral Checklist (N=151) GBC

M

Md

Sd

Minimum

Maximum

25,58

24,00

11,63

4

57

Úroveň generativního jednání se u participantů pohybuje mezi hodnotami 4 a 57. Průměrně činí 25,58.

42

Tab. 4 Popisné charakteristiky skórů silných stránek (N=151) M

Md

Sd

Minimum

Maximum

Zvídavost

8,60

7,00

1,27

5

10

Láska k učení

7,36

7,00

1,73

3

10

Úsudek

7,42

7,00

1,76

2

10

Kreativita

6,74

7,50

1,53

4

10

Sociální inteligence

6,84

6,00

1,31

4

10

Vhled

7,36

8,00

1,56

3

10

Statečnost

6,04

8,00

1,42

3

9

Vytrvalost

8,10

8,00

1,24

5

10

Autentičnost

7,92

8,00

1,35

4

10

Laskavost

7,24

8,00

2,11

2

10

Láska

7,46

7,00

1,68

3

10

Týmová práce

7,98

7,00

1,34

5

10

Spravedlivost

7,00

7,00

1,71

2

10

Vůdcovství

6,56

7,00

1,43

4

10

Sebekontrola

7,38

8,00

1,55

2

10

Obezřetnost

7,04

7,00

1,56

4

10

Pokora

7,60

8,00

1,64

4

10

Smysl pro krásu

7,24

8,00

2,14

2

10

Vděčnost

7,78

8,00

1,50

4

10

Naděje

7,50

7,00

1,56

4

10

Spiritualita

7,48

6,00

1,68

4

10

Odpuštění

7,30

9,00

1,69

2

10

Smysl pro humor

6,76

7,00

1,46

4

10

Vitalita

8,14

7,00

1,59

4

10

Nejvyšší průměrné skóry vykazují zvídavost (M=8,60; Sd=1,27), vytrvalost (M=8,10; Sd=1,24) a vitalita (M=8,14; Sd=1,59), naopak nejnižší lze nalézt u statečnosti (M=6,04; Sd=1,42), vůdcovství (M=6,56; Sd=1,43) a kreativity (M=6,74; Sd=1,53). Tab. 5 Popisné charakteristiky skórů ctností (N=151) M

Md

Sd

Minimum

Maximum

Moudrost

3,67

3,67

0,49

2,25

5,00

Odvaha

3,59

3,67

0,50

2,17

5,00

Lidskost

3,67

3,50

0,70

2,00

5,00

Spravedlnost

3,48

3,50

0,60

2,00

4,86

Umírněnost

3,58

3,67

0,59

1,67

5,00

Transcendence

3,73

3,71

0,49

2,36

5,00

43

U této tabulky je třeba zdůraznit, že desetinná místa, která jsou uvedena u hodnot minima a maxima, vychází z důvodu zprůměrování jednotlivých škál o rozdílném počtu položek. Ze ctností vykazuje nejvyšší průměrný skór transcendence (M=3,73; Sd=0,49) a nejnižší spravedlnost (M=3,48; Sd=0,60). Histogramy rozložení dat u jednotlivých ctností lze nahlédnout v příloze (Graf č.3 až Graf č.8)

7.2 Souvislosti generativity a demografických charakteristik Tato kapitola v odpovědi na první výzkumnou otázku VO1 popisuje vztahy mezi generativitou a zjišťovanými demografickými charakteristikami. Spolu s touto otázkou byly stanoveny dvě hypotézy, jejichž platnost je zde ověřována. H1: Ženy vykazují statisticky významně vyšší míru generativity než muži. Tab. 6 Průměry skórů generativního zájmu a jednání dle pohlaví (N=151) Generativní zájem

N

M

Sd

Ženy

103

30,77

8,63

Muži

48

27,79

7,42

Ženy

103

27,16

11,83

Muži

48

22,19

10,51

Generativní jednání

Porovnání průměrů skórů generativního zájmu a generativního jednání ukázalo, že ženy skórovaly na obou škálách výše než muži, což je patrné z Tab. 6. S ohledem na normální rozložení byl pro porovnání rozdílu míry generativního zájmu mezi muži a ženami použit t-test pro nezávislé výběry. T-test ukázal, že generativní zájem je u žen statisticky významně vyšší na hladině 5%, a to v průměru o 2,98 bodu (t=2,49, df=149, p=0,01). Mann–Whitney U test ukázal, že ženy skórují statisticky významně výše i na škále generativního jednání (U=1863,5; p=0,02). Z uvedených informací vyplývá, že ženy vykazují statisticky významně vyšší míru generativního zájmu i generativního jednání než muži. Hypotézu H1 lze tedy potvrdit.

44

H2: Osoby s vyšším vzděláním vykazují vyšší míru generativity. Tab. 7 Průměry skórů generativního zájmu a jednání dle vzdělání (N=151) Generativní zájem

N

M

Sd

Základní vzdělání

13

27,85

8,38

Vyučen, bez maturity

49

27,90

6,65

SŠ s maturitou

68

30,43

9,07

Vysokoškolské vzdělání

21

33,57

8,49

Základní vzdělání

13

23,00

10,52

Vyučen, bez maturity

49

26,08

11,92

SŠ s maturitou

68

26,96

11,90

Vysokoškolské vzdělání

21

21,52

10,17

Generativní jednání

Tabulka Tab. 7 ukazuje, že průměrně nejvyšší míra generativního zájmu byla zjištěna u participantů s vysokoškolským vzděláním a nejnižší u osob se vzděláním základním. Nicméně průměrná míra generativního jednání je naopak u vysokoškolsky vzdělaných nejnižší, nejvyšší je u středoškolsky vzdělaných osob s maturitou. K porovnání rozdílů v generativním zájmu i jednání mezi skupinami byl použit Kruskall–Wallisův test, jelikož skupina „Základní vzdělání“ obsahuje data pouze od 13 participantů, což je vzhledem k danému souboru příliš málo, aby bylo možné použít analýzu rozptylu. Kruskall–Wallisův test neprokázal mezi skupinami statisticky významný rozdíl ani u generativního zájmu (H(3)=5,99; p=0,22), ani u generativního jednání (H(3)=3,89; p=0,27). Průkazná, leč slabá (Kendallovou tau = 0,15; p=0,02), je však korelace mezi generativním zájmem a vzděláním. Mezi skupinami s různou úrovní vzdělání nebyl nalezen statisticky významný rozdíl ani pro generativní zájem, ani pro generativní jednání. Hypotézu H2 lze tak zamítnout. Nicméně byl nalezen statisticky významný vztah mezi vzděláním a generativním zájmem.

45

Pro souvislosti generativity a rodinného stavu nebyly formulovány předpoklady v podobě hypotéz. Tab. 8 Průměry skórů generativního zájmu a jednání dle rodinného stavu (N=151) Generativní zájem

N

M

Sd

Svobodný/á

0

0

0

Ženatý/vdaná

86

30,81

7,48

Rozvedený/á

16

28,19

9,96

Vdovec/vdova

49

28,61

9,16

Svobodný/á

0

0

0

Ženatý/vdaná

86

25,30

10,79

Rozvedený/á

16

26,75

11,61

Vdovec/vdova

49

25,67

13,17

Generativní jednání

Jak je patrné z tabulky Tab. 8, průměrně nejvyšší míru generativního zájmu projevovali participanti, kteří byli ve stavu manželském, avšak současně právě u nich byla zjištěna nejnižší míra generativního chování. Ta byla naopak nejvyšší u rozvedených osob. Opět byl pro srovnání skupin použit Kruskall–Wallisův test z důvodu málo početné skupiny „Rozvedených“ ve výzkumném souboru. Statisticky významný rozdíl nebyl nalezen ani pro generativní zájem (H (2)=2,32; p=0,31), ani pro generativní jednání (H (2)=0,38; p=0,83). V souvislosti s velikostí místa bydliště též nebyla stanovena žádná hypotéza. Tab. 9 Průměry skórů generativního zájmu a jednání dle místa bydliště (N=151) Generativní zájem

N

M

Sd

Do 4 999

36

31,39

8,82

5 000–19 999

53

31,26

9,32

20 000–99 999

24

25,21

7,30

Nad 100 000

38

29,24

5,92

Do 4 999

36

27,69

11,37

5 000–19 999

53

24,87

12,66

20 000–99 999

24

23,42

9,25

Nad 100 000

38

25,92

11,81

Generativní jednání

46

Participanti z obcí o méně než pěti tisících obyvatelích skórovali nejvýše jak na škále generativního zájmu, tak na škále generativního jednání. Nejnižší míra generativního zájmu i jednání byla zjištěna u osob žijících v obcích o velikosti dvacet až sto tisíc obyvatel. Tab. 10 Průměrné rozdíly v míře generativního zájmu mezi skupinami dle místa bydliště zjištěné Tukeyho post-hoc testem (N=151) Bydliště

Do 4999

5 000–19 999

20 000–99 999

Nad 100 000

Do 4999

x

0,13

6,18*

2,15

5 000–19 999

-0,13

x

6,06*

2,03

20 000–99 999

-6,18*

-6,06*

x

-4,03

Nad 100 000

-2,15

-2,03

4,03

x

*p<0,05 Analýza rozptylu prokázala existenci statisticky významného rozdílu (F=3,63; df=3; p=0,02), na základě výsledků Tukeyho testu (viz tabulka Tab. 10) lze soudit, že osoby žijící v obci o velikosti dvacet až sto tisíc obyvatel mají statisticky významně (p<0,05) nižší míru generativního zájmu než ti, kdo žijí v menších obcích, jak zachycuje Graf č. 9 v příloze. Rozdíly v generativním jednání, zjišťované analýzou rozptylu i Kruskall–Wallisovým testem, se mezi skupinami neprojevily. Při zjišťování souvislostí generativity a věku byl použit Spearmanův korelační koeficient. Byl nalezen nepříliš těsný, avšak významný, negativní vztah mezi věkem a generativním jednáním (R=-0,23; p<0,01). Pro generativní zájem žádný statisticky významný vztah nalezen nebyl (R=-0,09; p=0,27). Ze zjišťovaných demografických údajů byly nalezeny statisticky významné souvislosti týkající se generativity a příslušnosti k pohlaví, které potvrdily hypotézu H1. Nalezen byl statisticky významný rozdíl v generativním zájmu v souvislosti s velikostí místa bydliště. Také byla zjištěna negativní korelace generativního jednání a věku. Navzdory předpokladu, jenž byl vyjádřen hypotézou H2, nebyl nalezen rozdíl v generativitě mezi skupinami s odlišným stupněm vzdělání, přesto byl nalezen statisticky významný vztah v souvislosti s generativním zájmem. Rovněž nebyl zaznamenán žádný rozdíl na základě rodinného stavu.

7.3 Souvislosti generativity a silných stránek charakteru Druhá výzkumná otázka VO2 je zaměřena na souvislosti mezi generativitou a silnými stránkami charakteru. Spolu s výzkumnou otázkou byly stanoveny tři hypotézy, jejichž 47

platnost je v této kapitole ověřována. Hypotézy se netýkají jednotlivých silných stránek, jelikož ty jsou v inventáři zjišťovány pouze dvojicí otázek, nýbrž ctností, které obsahují jednotlivé silné stránky a jsou jim nadřazené. Tabulky Tab. 11 a Tab. 12 uvádí korelace jednotlivých silných stránek s generativním jednáním a zájmem. Vzájemný vztah byl zjišťován Pearsonovou korelací a pro ověření i neparametrickým Spearmanovým koeficientem, jelikož generativní jednání nesplňuje předpoklad normálního rozložení, stejně jako samotné charakteristické silné stránky, což je patrné z tabulky Tab. č.1 v příloze. Tab. 11 Parametrická korelace silných stránek charakteru a generativity (N=151) Generativní jednání

Generativní zájem

Zvídavost

0,10

0,42**

Láska k učení

0,18*

0,38**

Úsudek

-0,01

-0,27

Kreativita

0,09

0,58**

Sociální inteligence

0,11

0,49**

Vhled

0,21*

0,22

Statečnost

0,04

0,21

Vytrvalost

0,14

0,18

Autentičnost

0,14

0,27

Laskavost

0,11

0,66**

Láska

-0,16

-0,26

Týmová práce

0,20*

0,45**

Spravedlivost

0,06

0,10

Vůdcovství

0,09

0,37**

Sebekontrola

0,01

0,22

Obezřetnost

0,03

-0,13

Pokora

-0,04

-0,02

Smysl pro krásu

0,15

0,40**

Vděčnost

0,02

0,27

Naděje

0,06

0,55**

Spiritualita

0,12

0,47**

Odpuštění

-0,12

-0,12

Smysl pro humor

0,53

0,56**

Vitalita

0,18*

0,37**

**p < 0,01; * p < 0,05 Z tabulky Tab. 11 vyplývá, že na základě výsledků parametrické korelace tři silné stránky statisticky významně souvisí zároveň s generativním jednáním i zájmem, jedná 48

se o lásku k učení, týmovou práci a vitalitu. Samotné generativní jednání souvisí také s vhledem, ovšem všechny souvislosti generativního jednání a silných stránek charakteru vykazují na 5% hladině významnosti vztah, který je buďto nepříliš těsný nebo je přímo zanedbatelný. Generativní jednání souvisí mimo již zmíněné tři silné stránky také se zvídavostí, kreativitou, sociální inteligencí, laskavostí, vůdcovstvím, smyslem pro krásu, nadějí, spiritualitou a smyslem pro humor. Devět z dvanácti silných stránek vykazuje středně těsný vztah a zbylé tři (láska k učení, vůdcovství, vitalita) nepříliš těsný. Tab. 12 Neparametrická korelace silných stránek charakteru a generativity (N=151) Generativní jednání

Generativní zájem

Zvídavost

0,31*

0,39**

Láska k učení

0,38**

0,38**

Úsudek

0,21

-0,82

Kreativita

0,28

0,58**

Sociální inteligence

0,29

0,45**

Vhled

0,43**

0,33*

Statečnost

0,13

0,18

Vytrvalost

0,21

0,25

Autentičnost

0,22

0,30*

Laskavost

0,38**

0,65**

Láska

0,07

-0,01

Týmová práce

0,25

0,46**

Spravedlivost

0,01

0,23

Vůdcovství

0,03

0,34

Sebekontrola

0,03

0,27

Obezřetnost

0,17

-0,11

Pokora

-0,06

0,03

Smysl pro krásu

0,24

0,43**

Vděčnost

0,17

0,24

Naděje

0,16

0,54**

Spiritualita

0,26

0,45**

Odpuštění

0,10

-0,16

Smysl pro humor

0,46**

0,55**

Vitalita

0,34*

0,37**

**p < 0,01; * p < 0,05 Při použití Spearmanova koeficientu pořadové korelace je z tabulky Tab. 12 zřejmé, že se opět potvrdil vztah mezi generativním chováním a některými ze silných stránek, 49

jmenovitě: láskou k učení, vhledem a vitalitou. Dále pak neparametrická korelace odhaluje souvislost i pro další silné stránky – zvídavost, laskavost a smysl pro humor. Většina je s generativním jednáním v nepříliš těsném vztahu, avšak vhled a smysl pro humor vykazují středně těsný vztah. Vzhledem k použití neparametrické metody byl větší počet významných korelací a silnějších vztahů očekáván. U generativního zájmu potvrzuje použití Spearmanova koeficientu vztah u všech silných stránek, u nichž se projevila souvislost i na základě použití parametrické metody korelace, kromě vůdcovství. Naopak přibyl nepříliš těsný vztah k autentičnosti a vhledu. Jak již bylo zmíněno výše, nebyly stanoveny hypotézy pro konkrétní vztahy mezi generativitou a silnými stránkami charakteru, nýbrž pro ctnosti, jež zahrnují vždy několik silných stránek. Předpokládá se následující: H3: Existuje statisticky významná souvislost mezi generativitou a spravedlností. H4: Vyšší úroveň moudrosti statisticky významně souvisí s vyšší úrovní generativity. H5: Vyšší úroveň transcendence statisticky významně souvisí s vyšší úrovní generativity. Test normality prokázal normální rozložení u tří ze šesti ctností – spravedlnosti, umírněnosti a transcendence (histogramy jednotlivých ctností k nahlédnutí v příloze). Souvztažnost mezi ctnostmi a generativitou byla zjišťována Pearsonovým a Spearmanovým koeficientem korelace. Tab. 13 Parametrická korelace ctností a generativity (N=151) Generativní jednání 0,38**

Generativní zájem 0,59**

Odvaha

0,23**

0,40**

Lidskost

0,26**

0,58**

Spravedlnost

0,26**

0,36**

Umírněnost

0,10

0,24**

0,26**

0,62**

Moudrost

Transcendence

**p < 0,01 Z tabulky Tab. 13 lze vyčíst, že s generativním zájmem statisticky významně souvisí všechny ctnosti a to na 1 % hladině významnosti. Vztah mezi generativním zájmem a moudrostí, lidskostí a transcendencí lze označit za středně těsný, nepříliš těsný je pak vztah k odvaze, spravedlnosti a umírněnosti. Umírněnost je jediná ze ctností, u níž nebyl prokázán

50

statisticky významný vztah ke generativnímu jednání. Vůči ostatním ctnostem je generativní jednání v nepříliš těsném, avšak statisticky významném (p<0,01), vztahu. Tab. 14 Neparametrická korelace ctností a generativity (N=151) Generativní jednání 0,39**

Generativní zájem 0,57**

Odvaha

0,22**

0,35**

Lidskost

0,24**

0,57**

Spravedlnost

0,27**

0,40**

Umírněnost

0,11

0,17*

0,28**

0,59**

Moudrost

Transcendence

**p < 0,01; * p < 0,05 Po použití neparametrické korelační metody lze pozorovat (Tab. 14) změny těsnosti vztahu u některých ctností, tyto změny však nejsou nijak zásadní a výrazněji se neliší od výsledků získaných parametrickými metodami. Na základě těchto výsledků lze potvrdit hypotézu H3 o existenci statisticky významného vztahu mezi generativitou a spravedlností, tento vztah je pozitivní. Moudrost vykazuje statisticky významný pozitivní vztah s generativním zájmem i s generativním jednáním, čímž lze potvrdit hypotézu H4. Nejsilnější pozitivní vztah ze všech byl nalezen mezi generativním zájmem a transcendencí, nepříliš těsný, přesto významný vztah byl zjištěn i vůči generativnímu jednání, proto lze potvrdit i hypotézu H5. Pravděpodobné je, že ctnosti navzájem korelují mezi sebou, což může výrazně ovlivňovat souvislosti jednotlivých ctností s generativitou. Těmito vztahy se dále zabývá následující kapitola.

7.4 Prediktory generativity Tato kapitola dává odpověď na výzkumnou otázku VO3 – jaké jsou prediktory generativity? Ačkoli jednou z podmínek lineární regresní analýzy, která je k ověření vlivu vybraných demografických charakteristik užita, je normální rozložení závisle proměnné, jsou zde analyzovány i vlivy na generativní jednání. Jak již bylo uvedeno výše, přestože tento výzkumný soubor neprojevuje v generativním jednání normální rozložení, předpokládá se, že v populaci toto rozložení má.

51

Tab. 15 Ukazatele adekvátnosti regresního modelu pro predikci generativního zájmu (N=151) R2

R2(adj)

p

F

0,55

0,54

<0,01

29,86

Regresní model je statisticky významný, koeficient vícenásobné determinace R2 ukazuje, že na základě ctností lze vysvětlit přibližně 55 % variability rozptylu generativního zájmu, hodnota adjustovaného R2 se výrazně neliší. Tab. 16 Míra vlivu jednotlivých ctností na variabilitu generativního zájmu (N=151) β

p

Moudrost

0,27

<0,01

Odvaha

0,09

0,21

Lidskost

0,31

<0,01

Spravedlnost

0,02

0,72

Umírněnost

-0,15

0,02

Transcendence

0,33

<0,01

Z tabulky Tab. 16 je zřejmé, že statisticky významnými prediktory generativního zájmu jsou v pořadí vzrůstajícího vlivu umírněnost, moudrost, lidskost a transcendence (v příloze grafy č.10 až č.13). Hodnoty odvahy a spravedlnosti generativní zájem nepredikují. Tab. 17 Ukazatele adekvátnosti regresního modelu pro predikci generativního jednání (N=151) R2

R2(adj)

p

F

0,17

0,14

<0,01

5,04

Regresní model je statisticky významný, koeficient vícenásobné determinace R2 ukazuje, že na základě ctností lze vysvětlit přibližně 17 % variability rozptylu generativního jednání, adjustované R2 však naznačuje, že pomocí vlivu ctností lze vysvětlit jen 14 % jeho variability.

52

Tab. 18 Míra vlivu jednotlivých ctností na variabilitu generativního jednání (N=151) β

p

Moudrost

0,28

0,01

Odvaha

0,08

0,39

Lidskost

0,12

0,18

Spravedlnost

0,08

0,37

Umírněnost

-0,10

0,25

Transcendence

0,02

0,84

Z tabulky Tab. 18 vyplývá, že jediným statisticky významným prediktorem míry generativního jednání je moudrost (graf č.14 v příloze), ostatní ctnosti nemají na jednání statisticky významný vliv.

8 Diskuse Cílem výzkumu bylo prozkoumat souvislosti generativity u populace českých seniorů, a to ve vztahu k demografickým charakteristikám a silným stránkám charakteru. Bylo stanoveno několik výzkumných otázek a hypotéz, jejichž výsledky budou předmětem zájmu této kapitoly. Z výzkumu vyplývá, že ženy vykazují statisticky významně vyšší míru generativity, respektive generativního zájmu i jednání, než muži. Toto zjištění není nikterak překvapivé a jen potvrzuje závěry mnoha předchozích studií, které se genderovými rozdíly taktéž zabývaly (Himsel et al., 1997; Keyes & Ryff, 1998; Kruse & Schmitt, 2012; McAdams & de St. Aubin, 1992). Zmíněné studie však testovaly generativitu u jiných věkových kategorií. Vztah generativity a pohlaví u vzorku populace nad 60 let zjišťovali například Schoklitschová a Baumann (2011). Ti naopak odhalili vyšší míru generativity u mužů, což přičítají skutečnosti, že se genderové rozdíly v průběhu stárnutí umenšují vlivem podobnosti sociálních rolí a muži navíc mají po opuštění zaměstnání tendenci více si uvědomovat vlastní generativní zájem, zatímco u žen se tato tendence s věkem nemění. Nicméně je třeba zmínit, že autoři používali metody Gen–Life a Gen–Current, nikoli GBC. Výsledky, které přinesl tento výzkum předpoklad Schoklitsové a Baumanna nepotvrzují. Možným vysvětlením je fakt, že populaci žen, z níž pochází participantky, je vlastní model rodiny a společnosti, v němž převládá tradiční rozdělení rolí, kdy právě žena je pečovatelkou a stará se více než muž o blaho dětí, eventuálně příští generace. Míra generativity by tak mohla být ovlivněna zkušeností z rodinného prostředí, v němž jedinec vyrůstá, což naznačuje i Rothrauffová 53

a Cooneyová (2008). Toto tvrzení by však mělo být empiricky ověřeno, což spolu s možnou tendencí věnovat se dalším potenciálním vlivům, poskytuje prostor pro pokračující výzkum ve vztahu mezi generativitou a pohlavím. Rozdíly v míře generativity mezi skupinami s různým stupněm vzdělání nebyly nalezeny, přesto byl pomocí neparametrické korelace prokázán slabý, leč statisticky významný vztah mezi těmito dvěma konstrukty. Pro ověření rozdílů mezi jednotlivými skupinami musel být (z důvodů uvedených v kapitole 7.2 Souvislosti generativity a demografických charakteristik) použit neparametrický test, jenž má menší statistickou sílu než analýza rozptylu, která by byla metodou volby v případě, že by bylo možné použít parametrický test. Menší rozlišovací schopnost použité metody je tak možnou příčinou toho, že nebyly nalezeny statisticky významné rozdíly mezi skupinami. Pozitivní vztah mezi generativitou a vzděláním našli například Keyes a Ryffová (1998), McAdams s kolegy (1993) či McAdams a de St. Aubin (1992), kladný vliv vzdělání na generativitu potvrdil korejský výzkum, v němž však zkoumanou populaci tvořily pouze ženy (Kim & Youn, 2002). Žádnou statisticky významnou souvislost naproti tomu nenalezl výzkum Hartové a jejích kolegů (2001) ani studie Pratta, Norrisové, Arnoldové a Filyerové (1999). Zajímavé výsledky přinesl výzkum, který se zabýval generativitou u seniorů, bývalých akademiků, jejichž náplní povolání bývalo vzdělávání druhých, bylo zjištěno, že tito byli významně generativnější než jejich kolegové, kteří se v rámci zaměstnání vzdělávání druhých nevěnovali (Miranda–Chan & Nakamura, 2015). V oblasti vztahů mezi vzděláním a mírou generativity nepanuje jasná shoda, do budoucna by bylo vhodné směřovat další výzkum i tímto směrem a pokusit se osvětlit souvislosti mezi generativitu, dosaženou mírou vzdělání a vzdělávání, v němž figuruje jedinec sám jako mentor.

S ohledem na zaměření tohoto výzkumu se nabízí

souvislost s jednou ze silných stránek charakteru – láskou k učení, tato silná stránka a její vztah ke generativitě bude diskutován dále v textu. Poměrně překvapivý je statisticky významný rozdíl v generativním zájmu mezi skupinami členěnými dle velikosti místa bydliště. Zde se ukazuje, že generativní zájem je nižší u obyvatel měst s počtem obyvatel pohybujícím se mezi dvaceti až sto tisíci oproti lidem z obcí o menším počtu obyvatel. Žádný rozdíl nebyl prokázán u obyvatel měst větších než sto tisíc obyvatel. Výsledek je o to překvapivější, že se nejedná o nikterak malý rozdíl, ten činí v porovnání s ostatními skupinami více než šest bodů. Jelikož těmto souvislostem dostupné studie zatím nevěnovaly pozornost, lze se jen domýšlet na základě teoretických modelů, co je příčinou

tohoto rozdílu. Samozřejmě nelze vyloučit, že se jedná

o metodologickou chybu. Jako možný zdroj chyby byl uvažován i jednotný původ všech osob 54

zahrnutých do kategorie středně velké obce, rozdíl by tak mohl vzniknout nikoli v souvislosti s velikostí místa bydliště, nýbrž ve vztahu k nějakému specifiku konkrétní obce, z níž participanti pocházeli. Tento předpoklad byl však po ověření zamítnut. Za stávající situace se jeví jako nezbytné ověřit zjištěný rozdíl dalšími výzkumy, které by pracovaly s adekvátním výzkumným souborem. To však nebrání zamyšlení se nad možnými souvislostmi generativity a místa bydliště. Rozdíl mezi obyvateli měst a vesnic je patrný v odlišném životním stylu a samotném způsobu života. Ve městech například není tak vysoká míra sociální kontroly, naopak je zde vyšší anonymita. Lapka a Gottlieb (2000) uvádí, že vesnice mají obvykle svou specifickou subkulturu a dodávají, že dokonce i některá menší města mohou mít vesnický charakter. Vidovicová a Gregorová (2010) se zabývaly dopadem urbanistických změn na kvalitu života seniorů. Zjistily, že senioři jsou znevýhodněni dynamickým procesem revitalizačních a gentrifikačních1 změn, které se často prezentují jako primárně mladistvé. V menších obcích na rozdíl od měst k těmto změnám veřejného prostoru nedochází či dochází jen v malé míře. Dále upozorňují, že veřejný prostor může obsahovat řadu fyzických (schody bez zábradlí, nedostupnost veřejných záchodků) i symbolických (obavy z rizika obtěžování či viktimizace) bariér, které brání seniorům v realizaci aktivního životního stylu. Na tomto místě je vhodné připomenout, že zdroje generativního zájmu tvoří podle McAdamse a de St. Aubina (1992) vnitřní touhy a kulturní požadavky. Ke kulturním požadavkům patří i životní styl, který je ovlivňován mimo jiné i místem bydliště. Cheng (2009) ovšem uvádí, že ve stáří je generativní zájem podněcován zejména mladší generací, která touží (a dává to najevo) po zájmu ze strany seniorů. Zde lze uvažovat především o roli rodiny, jelikož z ní pochází zástupci mladší generace, kteří jsou seniorovi nejblíže, v souvislosti s bydlením je třeba podotknout, že právě na vesnici je realizována většina mezigeneračních soužití a rodiny k sobě mají blíže než ve městě (Tichý, 2003). Zmínění skutečnosti tvoří dohromady síť vztahů, které by mohly mít souvislost s mírou generativního zájmu, znovu je však třeba připomenout, že primárně je nezbytné zjištěný rozdíl ověřit na větším reprezentativním vzorku dané populace. Dalším neopomenutelným výsledkem tohoto výzkumu je potvrzení negativního vztahu mezi generativním jednáním a věkem. Stejná souvislost byla nalezena i v dřívějších studiích (Bellizzi, 2004; de Madeiros, 2009), jiné výzkumy však vztah neprokázaly (McAdams, & de St. Aubin, 1992). Pro generativní zájem a věk nebyl nalezen žádný vztah, což koresponduje se závěry jiných výzkumníků (Hart et al., 2001; Bellizzi, 2004). Gentrifikační změnou je myšlen proces, kdy jsou chudé městské čtvrti znovu oživeny díky přísunu soukromého kapitálu a přistěhování nových nájemníků ze střední třídy (Smith, 1996). 1

55

Model Stewartové a Vandewaterové (1998), jenž byl přiblížen v kapitole 1.3 Generativita a demografické faktory, předpokládá pokles generativního zájmu s věkem a naopak růst schopnosti dosáhnout generativity, tyto předpoklady se nepotvrdily. Otázkou je, co stojí za negativním vztahem věku a generativního jednání? Je možné, že se vzrůstajícím věkem a poklesem vitality souvisí omezení možností, v nichž by mohl senior generativitu projevit a úbytek množství aktivit, které jedinec zvládne. Příčina může být ale i v povaze metody, jíž bylo generativní jednání zjišťováno. Některé položky předpokládají dobrou finanční či fyzickou kondici, která může být ve vyšším věku omezena. GBC se snaží postihnout i četnost, s níž se konkrétní aktivita pojí, avšak jen ve velmi omezené míře. Je možné, že o co užší mají senioři paletu aktivit vhodných k vyjádření generativity, o to intenzivněji se věnují několika málo vybraným generativním činnostem, například hlídání vnoučat, starosti o zahradu a podobně. Stěžejní zájem této práce se týká souvislostí generativity a silných stránek charakteru. Byl zjištěn statisticky významný vztah mezi generativitou a láskou k učení, týmovou prací a vitalitou. Tyto tři silné stránky vykazují pozitivní vztah ke generativnímu jednání i zájmu, jenž byl ověřen parametrickým Pearsonovým korelačním koeficientem. Vztah gnerativity a týmové práce se potvrdil v souladu s předpokladem Petersona a Seligmana (2004), ti usuzují, že generativita souvisí se spravedlností a nejvýznamněji právě s touto její složkou. Dalšími složkami spravedlnosti jsou spravedlivost, pro niž nebyl zjištěn statisticky významný vztah a vůdcovství, které však souvisí pouze s generativním zájmem. Generativní jednání vykazuje v porovnání s generativním zájmem méně těsné vztahy a tyto vztahy jsou navíc i méně těsné. Kromě již zmíněných tří silných stránek souvisí i s vhledem. Generativní zájem poměrně silně koreluje s nadějí a smyslem pro humor, což jsou silné stránky řadící se ke ctnosti transcendence a dále s kreativitou a laskavostí, jež patří ke ctnostem lidskosti a moudrosti. Již ne tolik silně (r<0,50), ale přece významně souvisí generativní zájem se zvídavostí, sociální inteligencí, týmovou prací, smyslem pro krásu a spiritualitou. Nelze si nevšimnout, že s výjimkou vděčnosti, existuje vztah mezi generativním zájmem a každou ze silných stránek patřících ke ctnosti transcendence. Mezi generativitou a žádnou ze silných stránek charakteru nebyl zjištěn statisticky významný negativní vztah. Jelikož však každá z 24 silných stránek byla zjišťována pouze dvěma položkami, je třeba nahlížet na uvedené výsledky s rezervou a považovat je spíše za orientační. Přesto lze uvažovat o některých z uvedených vztahů s ohledem na praktické využití. Například láska k učení je významná pro generativní jednání i zájem, tento vztah byl ověřen i neparametrickým Spearmanovým koeficientem. V současné době se seniorům nabízí možnost studia na univerzitách třetího 56

věku, tyto neslouží jako plnohodnotné studium zaměřené k přípravě na povolání nebo poskytnutí teoretického základu pro akademickou dráhu absolventů, nýbrž jen jako volnočasová aktivita, jejímž cílem je podporovat u starších lidí činorodost a sociální kontakt. Zajímavý výzkum v tomto ohledu provedli Villar a Celdránová (2012), kteří zjistili, že nabízené modely vzdělávání univerzit třetího věku nejsou dostačující a nemají potenciál uspokojit generativní jedince, kteří touží aktivně přispívat k sociálnímu kontextu, jehož jsou součástí. Autoři proto navrhují pojmout vzdělávání na univerzitách třetího věku více prakticky a propojit jej i mezigeneračně tak, aby se pro generativní seniory stala tato příležitost akademickou výzvou. U silné stránky týmové práce, která je stejně jako láska k učení významná pro generativní jednání i zájem, lze uvažovat nad její podobností s generativitou. Stejně jako generativita, tak i týmová práce je orientována na poskytování podpory a pomoci druhým, oba konstrukty též vyžadují určitou míru závazku, oddanosti. Ve vztahu k metodě sběru dat, kdy byly oslovovány především kluby seniorů, lze předpokládat, že se obecně jednalo o jedince, kteří se rádi sdružují s ostatními a pociťují vůči ostatním ve skupině určitý závazek, tomu odpovídá i skutečnost, že průměrný skór byl u týmové práce čtvrtý nejvyšší (viz 7.1 Popisné statistiky). Byly zjišťovány i korelace generativity a ctností, které sestávají z jednotlivých silných stránek. Jediný vztah, který nebyl statisticky významný, byl mezi generativním jednáním a umírněností. Žádný z prokázaných vztahů nebyl negativní, ani se nejevil jako zanedbatelný. Ale je třeba vzít na vědomí, že Pearsonův korelační koeficient nekontroluje působení dalších proměnných, což při vzájemné interkorelovanosti jednotlivých ctností má za následek nalezení statisticky významných vztahů i tam, kde ve skutečnosti nejsou. Z toho důvodu byla použita regresní analýza, která umožnila odhalit jednostranné závislosti ve vztazích generativity a ctností. Bylo zjištěno, že na základě ctností lze vysvětlit 55 % variability rozptylu generativního zájmu. Pozitivním vlivem se na generativním zájmu podílí moudrost, lidskost a transcendence, negativní vliv byl odhalen u umírněnosti. Prediktorem generativního jednání je z ctností pouze moudrost, která vysvětluje přibližně 17 % variability jeho rozptylu. Tyto výsledky potvrzují a doplňují zjištění, která uvádí Himselová s kolegy (1997), ta nalezla u lidí s vyšší mírou generativity vyšší úroveň silných stránek spadajících podle Petersona a Seligmana (2004) pod ctnosti moudrosti a lidskosti. Pozitivní vztah mezi moudrostí a generativním zájmem zjistil i Webster (2007). Právě moudrost je u seniorů prediktorem jak generativního zájmu, tak i jednání. S ohledem na věkovou skupinu, to zřejmě není velké překvapení, o to zajímavější by bylo zjistit, zdali je moudrost prediktorem generativity i u jiných věkových skupin, s nimiž není běžně tolik spojována. Jak ovšem uvádí Sak 57

a Kolesárová (2012) moudrost není automatickým přívlastkem stáří, nýbrž je to vlastnost, k níž se odměnou za autentický život malá část lidí dopracovává. Praktickým přesahem zjištěného vztahu mezi moudrostí, jakožto schopností získávat a využívat znalosti a generativitou je skutečnost, že právě díky moudrým generativním lidem, kteří mají potřebu starat se o blaho ostatních a své vědomosti předávat, tyto znalosti nezaniknou a naopak podněcují další jedince, často z řad mladší generace, k vyhledávání a získávání dalších znalostí či dovedností. Cox se spolupracovníky (2010) zjistil významnou negativní souvislost generativního zájmu s pokorou, která je dle Petersona a Seligmana (2004) součástí umírněnosti, což rovněž odpovídá výše uvedeným výsledkům aktuálního výzkumu. Pokora nedovoluje člověku pohlížet sám na sebe jako na někoho výjimečného, což je charakteristika, která je opakem touhy po nesmrtelnosti, která je jedním ze zdrojů generativity podle McAdamse a de St. Aubina (1992). Dalšími složkami umírněnosti jsou obezřetnost a seberegulace, které jednak brání jedinci brát na sebe rizika, jednak jej usměrňují. V obou případech je středem zájmu člověk sám, ke druhým lidem se tyto složky nevztahují, generativita je však orientovaná na ostatní, což může být důvod, proč umírněnost, jakožto zájem o sebe, negativně koreluje s generativním zájmem. Zatímco umírněnost je zaměřená na sebe v omezujícím slova smyslu, transcendence, která je nejvýznamnějším prediktorem generativního zájmu, se snaží o přesah vlastních možností. Levenson, Aldwinová a Cupertinová (2001) předpokládají, že transcendence vzniká ze ztráty, v případě seniorů může jít nejčastěji o ztrátu sociálního postavení, ztrátu fyzické síly či přitažlivosti, to vede ke změně identity, kterou je třeba znovu definovat, a právě tato příležitost, kdy se člověk oprostí od některých vnějších charakteristik, může vést k zabývání se samými základy života. V souvislosti s tímto stanoviskem je možné, že senioři objeví nové zdroje generativního zájmu, který tak ani s postupem věku nemusí upadat. Na tomto místě je dobré připomenout významné korelace generativního

zájmu

s jednotlivými

silnými

stránkami

–

složkami

transcendence.

Nejvýraznější byla souvislost s nadějí, která je pojímána jako očekávání dobré budoucnosti a snaha jí dosáhnout. A též souvislost se smyslem pro humor, což je schopnost vidět dobrou stránku věci a rád se smát. V obou silných stránkách je implicitně zahrnut jedinec jako aktivní činitel a u naděje navíc v souvislosti s budoucím očekáváním. Je tedy dobře možné, že právě tyto silné stránky mají schopnost podpořit generativní zájem jedince v optimistické víře v dobrou budoucnost nové generace.

58

8.1 Limity výzkumu Je třeba zdůraznit, že výsledky lze zobecnit pouze na populaci seniorů, jelikož z ní pocházeli zástupci výzkumného souboru. Otázkou pak zůstává, zdali je vůbec možné předpokládat, že by výsledky byly platné i pro seniory budoucí, tedy jedince, kteří zatím nejsou v této věkové kategorii. Respektive do jaké míry ovlivňuje konstrukty, jimiž se tento výzkum zabývá, nejen osobní, ale i společenská historie. Kupříkladu silné stránky charakteru se podle Greensteinové a Hollanda (2015) vyvíjí a posilují na základě krizí, jež člověk v životě překoná. Současná generace seniorů přišla na svět během druhé světové války či v poválečném období a prožila většinu života v období socialismu, který měl oproti současnému politickému režimu svá specifika. Vlivy, které formovaly generaci současných seniorů, byly odlišné od těch, které působily například na jejich děti. A tyto vlivy mohly podporovat a posilovat jiné silné stránky a jiné zdroje generativity. Bylo by tak vhodné zaměřit se blíže na vztah generativity a silných stránek charakteru a rozkrýt tak případné intervenující proměnné, které tento výzkum nepostihuje. Další omezení se vztahuje k samotnému výzkumnému souboru. V souboru participantů převládají ženy a to přibližně v poměru 2:1. Vzhledem k metodě sběru dat nebylo možné ovlivnit rovnoměrné zastoupení obou pohlaví. Vliv na tuto nerovnoměrnost má zřejmě i skutečnost, že v klubech seniorů, se sdružuje větší počet žen než mužů a taktéž fakt, že téměř třetina dotazníků, které vyplňovali muži, musela být z výzkumu vyřazena kvůli nekompletnosti údajů. Nevyvážené bylo i zastoupení jednotlivých kategorií v rámci zjišťovaných demografických charakteristik vzdělání a rodinný stav. V případě vzdělání výrazně převažovali absolventi střední školy (ať už s maturitou či s výučním listem) nad participanty se základním nebo vysokoškolským vzděláním, ti dohromady tvořili méně než čtvrtinu vzorku. Ve druhém případě byla více než polovina participantů v jediné kategorii, a sice ve stavu manželském. Kvůli nízké četnosti zastoupení některých kategorií tak nemohly být použity parametrické metody, jejichž statistická síla je větší než u neparametrických testů. Za nepříliš příznivý může být považován i samotný postup při sběru dat. Původním záměrem byla účast realizátorky výzkumu při administraci, avšak s tím nesouhlasili participanti. Konkrétní důvody nebyly vždy zjišťovány, avšak častá argumentace se týkala faktu, že jsou schopni si instrukce přečíst. Nicméně existuje předpoklad, že v případě přítomnosti realizátorky výzkumu při administraci, mohly být snáze zodpovězeny případné dotazy, které vyvstaly nejen v souvislosti s použitými metodami. 59

V souvislosti se zkoumanou skupinou se jeví jako nevhodné zaměření některých položek. Příkladem mohou být položky inventáře Generativity Behavioral Checklist: „Byla jsem zvolen/a nebo povýšen/a na vedoucí pozici.“ či „Nabídl/a jsem příteli či známému fyzickou pomoc (např. při stěhování, opravě auta apod.).“ Jelikož výzkumný soubor tvořili lidé, kteří již nejsou zaměstnáni, nemají tedy možnost povýšení, navíc jsou ve věku, kdy je naopak fyzická pomoc spíše nabízena jim. Senioři mohou být znevýhodněni i u položek, které předpokládají dobrý zdravotní stav („Daroval/a jsem krev.“) a příležitosti či schopnosti, které nemají či jsou v nich jinak omezeni („Poradil/a jsem cizinci, jak se někam dostat.“). Problematické mohou být i reverzní položky jako „Nedělám dobrovolnické práce pro charitu.“ nebo „Dá se říct, že mé činy nemají pozitivní vliv na ostatní.“, s nimiž by měl být vyjádřen souhlas či nesouhlas v rozpětí možností „nikdy“ až „velmi často/skoro pořád“. Funkce deseti položek v inventáři GBC coby distraktorů je v rámci použití dotazníku v této věkové skupině rovněž poněkud nešťastná, jelikož z důvodu omezení (zejména kognitivních schopností) souvisejících s věkem, je spíše třeba šetřit každou položku. Tato výtka se ovšem nutně netýká pouze seniorů, velký počet položek nemusí být na škodu jen ve vztahu k pozornosti a zvýšené unavitelnosti, ale i ve vztahu k motivaci. Pokud už je třeba, aby inventář či dotazník obsahoval i položky, které budou sloužit k jinému účelu než ke zjištění „měřeného“ konstruktu, bylo by výhodnější na tomto místě použít položky zjišťující míru sociální žádoucnosti, která je dalším potenciálním problémem. Sociální žádoucnost není v tomto výzkumu lži škálou zjišťována, přestože jsou zkoumány konstrukty, které už ze samotné vlastní podstaty sociálně žádoucí jsou, ať už se jedná o silné stránky charakteru nebo generativitu. Závažným

omezením

tohoto

výzkumu

je

pak

samotné

použití

Dotazníku

charakteristických silných stránek, jelikož nejsou k dispozici jeho psychometrické charakteristiky. Jak již bylo zmíněno v kapitole 6.3.3 Dotazník charakteristických silných stránek, tato metoda je zkrácenou verzí Values in Action – Inventory of Strengths, jenž používá ke zjišťování každé z 24 silných stránek deset položek, zatímco zde použitá zkrácená verze pouze dvě. Z toho důvodu nebyly zjišťovány samostatné silné stránky jako prediktory generativity (nehledě na to, že pro regresní analýzu s 24 prediktory by bylo třeba výzkumný soubor rozšířit). Jako prediktory generativity tak posloužily ctnosti, které jednotlivé silné stránky sdružují, avšak zde je omezením nízká faktorová validita použité metody i její původní verze, faktorová struktura inventáře se totiž v různých studiích odlišuje. Brdarová a Kashdan (2009) nalezli čtyřfaktorovou strukturu položek inventáře VIA-IS, zjištěné faktory nazvali interpersonální silné stránky, statečnost, vitalita a obezřetnost. Zjištěno bylo 60

i třífaktorové řešení (Shryack, Steger, Krueger & Kallie, 2010). Vzhledem k uvedenému by bylo vhodné provést celkovou revizi Dotazníku charakteristických silných stránek.

Závěr Diplomová práce se zabývala souvislostmi generativity a silných stránek charakteru u seniorů. V teoretické části byl představen koncept generativity, prostor byl věnován i stáří a stárnutí, zejména pak jejich biologickým, psychologickým i sociálním projevům a poslední kapitola se týkala silných stránek charakteru. Empirická část stručně vymezila cíle výzkumu a s nimi spojené otázky a předpoklady, dále byl popsán výzkumný soubor, postup sběru dat, jejich analýza a použité metody, byly popsány výsledky, které dávaly odpovědi na výzkumné otázky a předem stanovené hypotézy, pro přehlednější orientaci jsou v textu uvedeny tabulky. Předností diplomové práce je její zaměření na souvislosti, které zatím nebyly, obzvlášť v populaci seniorů, příliš zkoumány. Ukázalo se, že souvislosti generativního zájmu a jednání nejsou totožné. Bylo zjištěno, že generativita u seniorů souvisí jednak s některými demografickými charakteristikami jako je pohlaví, věk a velikost místa bydliště, jednak se silnými stránkami charakteru, především s láskou k učení, týmovou prací a vitalitou, které souvisí s generativním zájmem i generativním jednáním. Dále se ukázalo, že více než polovinu variability rozptylu generativního zájmu vysvětlují ctnosti coby množiny silných stránek. Z celkem šesti ctností se jeví jako prediktory generativního zájmu čtyři: moudrost, lidskost, umírněnost a transcendence. Je třeba zmínit, že u umírněnosti se jedná o negativní vztah. Prediktorem generativního jednání je ze všech ctností pouze moudrost, přičemž vysvětluje více než šestinu variability jeho rozptylu. Výsledky byly diskutovány a porovnávány se zjištěními z předchozích studií, uvedeny byly rovněž limity výzkumu. V rámci diskuse jednotlivých témat byly naznačeny či přímo doporučeny předpoklady pro pokračující výzkum, který se v souvislosti s danou problematikou jeví jako potřebný.

61

Zdroje An, J. S., & Cooney, T. M. (2006). Psychological well-being in mid to late life: The role of generativity development and parent–child relationships across the lifespan. International Journal of Behavioral Development, 30(5), 410–421. Ackerman, S., Zuroff, D. C., & Moskowitz, D. S. (2000). Generativity in midlife and young adults: Links to agency, communion and subjective well-being. International Journal of Aging & Human Development, 50(1), 17–41. Ardelt, M., Landes, S. D., & Vaillant, G. E. (2010). The long-term effects of world war II combat exposure on later life well-being moderated by generativity. Research in Human development, 7(3), 202–220. Aristoteles. (1996). Etika Nikomachova. Praha: Rezek. Asplund, J., Lopez, S., J., Hodges, T., & Harter, J. (2007). The Clifton StrengthsFinder® 2.0 Technical report: Development and validation. Princeton: The Gallup Organization. Azañedoa, C. M., Fernández-Abascalb, E. G., & Barrac, J. (2014). Character strengths in Spain: Validation of the Values in Action Inventory of Strengths (VIA-IS) in a Spanish sample. Cliníca y Salud, 25, 123–130. Bäckman, L., Small, B. J., & Wahlin, A. (2001). Aging and memory: cognitive and biological perspectives. In J. E. Birren & K. W. Schaie (Eds.), Handbook of the psychology of aging (5th ed.) (349–377). San Diego, CA: Academic Press. Barash, P. G., Cullen, B. F., Stoelting, R. K., Cahalan, M., K. & Stock, C. (2015). Klinická anesteziologie. Praha: Grada. Bradley, C. L. (1997). Generativity – Stagnation: Development of a Status Model. Developmental Review, 17, 262–290. Bradley, C. L., & Marcia, J. E. (1998). Generativity – Stagnation: A Five-Category Model. Journal of Personality, 66(1), 39–64.

62

Brdar, I., & Kashdan, T. B. (2009). Character strengths and well-being in Croatia: An empirical investigation of structure and correlates. Journal of Research in Personality, 44(1), 151–154. Cakirpaloglu, P. (2012). Úvod do psychologie osobnosti. Praha: Grada.

Cheng, S-T. (2009). Generativity in later life: Perceived respect from younger generations as a determinant of goal disengagement and psychological well-being. Journal of Gerontology: Psychological Sciences, 64B.

Cohen, T., R., & Morse, L. (2014). Moral character: What i tis and what it does. Research in Organizational Behavior, 43, 34–61.

Cole, E. R., & Stewart, A. J. (1996). Meanings of political participation among black and white women: political identity and social responsibility. Journal of Personality and Social Psychology, 71(1), 130–140.

Collino, S., Martin, F-P., Karagounis, L. G., Horcajada, M. N., Moco, S., Francesch, C., …Offord, E. (2013). Musculoskeletal system in old age and the demand for healthy ageing biomarkers. Mechanisms of Ageing and Development, 134(11&12), 541–547.

Cox, K. S., Wilt, J., Olson, B., & McAdams, D. P. (2010). Generativity, the big five, and psychosocial adaptation in midlife adults. Journal of Personality, 78(4), 185–208.

Deary, I. J. (2014). The Stability of Intelligence From Childhood to Old Age. Current Directions in Psychological Science, 23(4), 239–245.

de Medeiros, K. (2009). Suffering and generativity: Repairing threats to self in old age. Journal of Aging Studies, 23(2), 97–102.

de St Aubin, E., & McAdams, D. P. (1995). The relations of generative concern and generative action to personality traits, satisfaction/happiness with life, and ego development. Journal of Adult Development, 2, 99–112

63

Dolan, I., Grombířová, A., Dolanová, D., & Šrámková, T. (2012). Sexuálny život seniorov žijúcich v sociálnych zariadeniach. Praktický Lékař, 92(10–12), 551–554. Dostál, V. (2013). Pozdní komplikace parkinsonovy choroby. Neurologie pro praxi, 14(1), 28–32.

Gow, A. J., Johnson, W., Pattie, A., Brett, C. E., Roberts, B., Starr, J. M. & Deary I. J. (2011). Stability and Change in Intelligence From Age 11 to Ages 70, 79, and 87: The Lothian Birth Cohorts of 1921 and 1936. Psychology and Aging, 26, 232–240.

Ehlman, K., & Ligon, M. (2012). The application of a generativity model for older adults. International Journal of Aging & Human Development, 74(4), 331–344.

Einolf, C. J. (2014). Stability and change in generativity concern: Evidence from a longitudinal survey. Journal of Research in Personality, 51, 54–61.

Emmons, R. A. (1999). The Psychology of Ultimate Concerns: Motivation and Spirituality in Personality. New York: Guilford Press. Erikson, E. H. (2015). Životní cyklus rozšířený a dokončený: devět věků člověka. Praha: Portál.

Faubert, J. (2002). Visual Perception and Aging. Canadian Journal of Experimental Psychology, 56(3), 167–176.

Ferrari, A. U., Radaelli, A., & Centola, M. (2003). Invited Review: Aging and the cardiovascular system. Journal of Applied Physiology, 95(6), 2591–2597.

Ferreira-Alves, J., Magalhaes, P., Viola, L., & Simoes, R. (2014). Loneliness in middle and old age: Demographics, perceived health, and social satisfaction as predictors. Archives of Gerontology and Geriatrics, 59(3), 613–623.

Flood, M., & Phillips, K. D. (2009). Creativity in older adults: a plethora of possibilities. Issues in Mental Health Nursing, 28(4), 389–411. 64

Fry, P. S., & Keyes, C. L. M. (2013). New frontiers in resilient aging: Life-strengths and well-being in late life. Cambridge: Cambridge University Press.

Greenstein, M., & Holland, J. (2015). Lighter as we go: Virtues, character strengths, and aging. New York: Oxford University Press.

Hagestad, G. O., & Uhlenberg, P. (2006). Should we be concerned about age segregation? Some theoretical and empirical explorations. Research on Aging, 28, 638–653.

Hart, H. M., McAdams, D.P., Hirsch, B.J., & Bauer, J.J. (2001). Generativity and Social Involvement among African Americans and White Adults. Journal of Research in Personality, 35, 208–230.

Habib, R., Nyberg, L., & Nilsson, L.-G. (2007). Cognitive and non-cognitive factors contributing to the longitudinal identification of successful older adults in the Betula study. Aging, Neuropsychology, and Cognition, 14, 257–273.

Hannah, M. T., Domino, G, Figueredo, A. J., & Hendrickson, R. (1996). The prediction of ego integrity in older persons. Educational and Psychological Measurement, 56, 930– 950.

Hertzog, C., & Schaie, K. W. (1986). Stability and Change in adult intelligence: 1. Analysis of Longitudinal Covariance Structures. Psychology and Aging, 1(2), 159–171.

Himsel, A. J., Hart, H., Diamond, A., McAdams, D. P. (1997). Personality characteristics of highly generative adults as assessed in q-sort ratings of life stories. Journal of Adult Development, 4(3), 149–161.

Hodges, T. D., & Clifton, D. O. (2004). Strengths-based development in practice. In P. A. Linley & S. Joseph (Eds.), Positive psychology in practice (s. 256–268). Hoboken, NJ: Wiley.

65

Humes, L. E. (1996). Speech Understanding in the Elderly. Journal of the American Academy of Audiology, 7, 161–167.

Huta, V., & Zuroff, D. C. (2007). Examining Mediators of the Link Between Generativity and Well-being. Journal of Adult development, 14, 47–52.

James, J. B., & Zarrett, N. (2006). Ego integrity in the lives of older women. Journal of Adult Development, 13, 61–75. Jarošová, D. (2006). Péče o seniory. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě. Jones, B. K., & McAdams, D. P. (2013). Becoming Generative: Socializing Influences Recalled in Life Stories in Late Midlife. Journal of adult development, 20, 158–172. Jung, C. G. (1997). Výbor z díla II: Archetyp a nevědomí. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka. Kalvach, Z., Zadák, Z., Jirák, R., Sucharda, P., Zavázalová, H. (Eds.). (2004). Geriatrie a Gerontologie. Praha: Grada.

Keyes, C. L. M., & Ryff, C. D. (1998). Generativity in adult lives: Social structural contours and quality of life consequences. In D. P. McAdams & E. de St. Aubin (Eds.), Generativity and adult development: How and why we care for the next generation. Washington, DC: American Psychological Association.

Kim, G., & Youn, A. G. (2002). Role of education in generativity differences of employed and unemployed women in Korea. Psychological Reports, 91, 1205–1212. Klevetová, D., & Dlabalová, I. (2008). Motivační prvky při práci se seniory. Praha: Grada.

Kotre, J. (1996). Outliving the Self: How we live on in Future Generations. New York: Norton & Co.

66

Koutská, A. (2014). Silné stránky charakteru a vnímaná sociální opora ve vztahu k životní spokojenosti institucionalizovaných seniorů. Masarykova univerzita. Kučera, D. (2013). Moderní psychologie: Hlavní obory a témata současné psychologické vědy. Praha: Grada. Künkel, F. (1925). Einführung in die Characterkunde auf individualpsychologischer Grundlage. Leipzig: S. Hirzel. La Bruyère, J. (1972). Charaktery neboli mravy tohoto století. Praha: Odeon. Lapka, M., & Gottlieb, M. (2000). Rolník a krajina: kapitoly ze života soukromých rolníků. Praha: Sociologické nakladatelství.

Levenson, M. R., Aldwin, C. R., & Cupertino, A. P. (2001). Transcending the self: Toward a liberative model of adult development. In A. L. Neri (Ed), Maturidade & Velhice: Um enfoque multidisciplinar. Sao Paulo: Papirus.

Liebsch, B, & Straub, J. (2003). Lebensformen im Widerstreit: Integrations- und Identitätskonflikte in pluralen Gesellschaften. Frankfurt: Campus Verlagt.

Linley, P. A., & Harrington, S. (2006). Playing to your strengths. The psychologist, 19(2), 86–89.

Linley, P. A., Maltby, J., Wood, A. M., Joseph, S., Harrington, S., Peterson, C., Park, N., & Seligman, M. (2007). Character strengths in the United Kingdom: The VIA Inventory of Strengths. Personality and Individual Differences, 43, 341–351

Linley, P. A., & Dovey, H. (2012). Technical Manual and Statistical Properties for Realise2. Coventry: Centre of Applied Positive Psychology.

Massimiliano, P. (2015). The effects of age on divergent thinking and creative objects production: a cross-sectional study. High Ability Studies, 26(1), 93–104.

67

McAdams, D. P., & de St. Aubin, E. (1992). A Theory of Generativity and Its Assessment Through Self-Report, Behavioral Acts, and Narrative Themes in Autobiography. Journal of Personality and Social Psychology, 62(6), 1003–1015.

McAdams, D. P., & de St. Aubin, E. (1993). Generativity among young, midlife and older adults. Psychology and Aging, 8(2), 221–230.

McAdams, D. P., & Logan, R. L. (2004). What is generativity? In E. de St. Aubin, D. P. McAdams, & T. Kim (Eds.), The Generative Society: Caring for future generations. Washington, DC: American Psychological Association.

McAdams, D. P. (2006). The Redemptive Self: Generativity and the Stories Americans Live By. Research in human development. 3(2&3), 81–100.

McCullough, M. E.,& Snyder, C. R. (2000).

Classical sources of human strength:

Revisiting an old home and building a new one. Journal of Social and Clinical Psychology, 19(1), 1–10.

McDowd, J. M. (1997). Inhibition in attention and aging. Journal of Gerontology, 6, 265– 273.

McGrath, R. E., Rashid, T., Park, N., & Peterson, C. (2010). Is optimal functioning a distinct state? Humanistic Psychologist, 38(2), 159–169.

Miller-McLemore, B. J. (1998). Generativity and gender: The politics of care. In D. P. McAdams & E. de St. Aubin (Eds.). Generativity and adult development: How and why we care for the next generation. Washington, DC: American Psychological Association.

Miranda–Chan, T., & Nakamura, J. (2015). A generativity track to life meaning in retirement: ego-integrity returns on past academic mentoring investments. Work, Aging and Retirement, 2(1), 24–37. Mudrák, J., Slepička, P., & Houdová, V. (2013). Kognitivní funkce a některé faktory aktivního životního stylu a kvality života u seniorů. Česká kinantropologie, 17, 53–64. 68

Mühlpachr, P. (2009). Gerontopedagogika. Brno: Masarykova univerzita. Nakonečný, M. (1995). Psychologie osobnosti. Praha: Academia.

Netuveli, G., & Blane, D. (2008). Quality of life in older ages. British Medical Bulletin, 85, 113–126.

Nyberg, L., Kim, A. S., Habib, R., Levine, B., & Tulving, E. (2010). Consciousness of subjective time in the brain. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America, 107(51), 22356–22359.

Overholser , J. C. (1999). Elements of the Socratic method: VI. Promoting virtue in everyday life. Psychotherapy, 36, 137–145. Pacovský, V. (1990). O stárnutí a stáří. Praha: Avicenum. Pavelka, K. (2012). Doporučení České revmatologické společnosti pro léčbu osteoartrózy kolenních, kyčelních a ručních kloubů. Česká revmatologie, 20(3), 95–114.

Peterson, B. E., Smirles, P. A., & Wentworth K. A. (1997). Generativity and Authoritarianism: Implications for Personality, Political Involvement, and Parenting. Journal of Personality and Social Psychology, 72(5), 1202–1216.

Peterson, C., & Seligman, M. (2004). Character Strengths and Virtues: A Handbook and Classification. Oxford: Oxford University Press.

Pinto, J. M., Kern, D. W., Wroblewski, K. E., Chen, R. C., Schumm, L. P., & McClintock, M. K. (2014). Sensory function: insights from wave 2 of the national social life, health, and aging project. Journals of Gerontology, Series B: Psychological Sciences and Social Sciences, 69(8), 144–153.

Pratt, M. W., Norris, J. E., Arnold, M. L., & Filyer, R. (1999). Generativity and moral development as predictors of value-socialization narratives for young persons across the 69

adult life span: from lessons learned to stories shared. Psychology and aging, 14(3), 414– 426.

Raynor, B. (2015). Ageism in Action? Ageism Inaction! Journal of the American Society on Aging, 39(3), 58-63.

Riedl, D., Rumpold, G., Schmidt, A., Zorowka, P. G., Bliem, H. R. & Moschen, R. (2015). The influence of tinnitus acceptance on the quality of life and psychological distress in patients with chronic tinnitus. Noise & Health, 17, 374–381. Rönnlund, M., Nyberg, L., Bäckman, L., & Nilsson, L-G. (2005). Stability, growth, and decline in adult life span development of declarative memory: Cross-sectional and longitudinal data from a population-based study. Psychology and Aging, 20, 3–18.

Rocke, C., Li, S. C., & Smith, J. (2009). Intraindividual variability in positive and negative affect over 45 days: do older adults fluctuate less than young adults? Psychology and Aging, 24, 863–878.

Rothrauff, T., & Cooney, T. M. (2008). The role of generativity in psychological wellbeing: Does it differ for childless adults and parents? Journal of Adult Development, 15, 148–159. Rychtaříková, J. (2014). Individuální versus demografické stárnutí. Statistika&My. 07-08. Získáno z http://www.statistikaamy.cz/2014/07/individualni-versus-demograficke-starnuti/ Sak, P, & Kolesárová, K. (2012). Sociologie stáří a seniorů. Praha: Grada.

Sandage, S. J., & Hill, P. C. (2001). The virtues of positive psychology: the rapprochement and challenge of an affirmative postmodern perspective. Journal for the Theory of Social Behavior, 31(3), 241–260.

Schaie, K. W. (1996). Intellectual development in adulthood: The Seattle Longitudinal Study. Cambridge: Cambridge University Press.

70

Stewart, A. J., & Vandewater, E. A. (1998). The course of generativity. In D. P. McAdams & E. de St. Aubin (Eds.), Generativity and adult development: How and why we care for the next generation. Washington, DC: American Psychological Association. Stuart - Hamilton, I. (1999). Psychologie stárnutí. Praha: Portál.

Shryack, J., Steger, M. F., Krueger, R. F., & Kallie, C. S. (2010). The structure of virtue: An empirical investigation of the dimensionality of the virtues in action inventory of strengths. Personality and Individual Differences, 48(6), 714–719.

Schimmel, S. (2000). Vices, virtues and sources of human strength in historical perspective. Journal of Social and Clinical Psychology, 19(1), 137–150.

Schoklitsch, A., & Baumann, U. (2011). Measuring generativity in older adults: The development of new scales. The Journal of Gerontopsychology and Geriatric Psychiatry, 24, 31–43.

Schoklitsch, A., & Baumann, U. (2012). Generativity and aging: A promising future research topic? Journal of Aging Studies, 26, 262–272.

Schaie, K., Willis, S. L., Knight, B. G., Levy, B., & Park, D. C. (Eds.). (2011). Handbook of the psychology of aging. (7th edition). Amsterdam: Elsevier. Skálová, J. (2015). Spokojenost českých seniorů se životem v důchodu. Acta FF ZČU, 7(1), 137–155. Slezáčková, A. (2012). Průvodce pozitivní psychologií. Praha: Grada. Smékal, V., & Hobzová, H. (2008). Kvalita života ve stáří. In Současnost a perspektiva sociální péče ve společnosti 21. století II.: soubor příspěvků vydaných při příležitosti 2. mezinárodního

semináře.

18–23.

Získáno

2008/21/21/texty/cze/smekal_cze.pdf

71

z

http://www.ped.muni.cz/z21/knihy/

Smith, N. (1996). The new urban frontier: Gentrification and the revanchist city. London: Psychology Press.

Snarey, J. (1993). How fathers care for the next generation: A four-decade study. Cambridge, MA: Harvard University Press.

Snyder, C. R., & Lopez, S. J. (Eds.). (2002). Handbook of positive psychology. New York: Oxford University Press.

Tang, F. (2008). Socioeconomic disparities in voluntary organization involvement among older adults. Nonprofit and Voluntaty Sector Quarterly, 37(1), 57–75.

Taylor, A. W., & Johnson, M. J. (2007). Physiology of exercise and healthy aging. Champaign: Human Kinetics.

Thiele, D. M., & Whelan, T. A. (2008). The relationship between grandparent satisfaction, meaning, and generativity. International Journal of Aging & Human Development, 66, 21– 48. Tichý, D. (2003). Vícegenerační tabu. Stavba, 4, 28–31. Vaníková, H. (2013). Faktory ovplyvňujúce spokojnosť partnerského spolužitia. Masarykova univerzita. Vidovicová, L., & Gregorová, E. (2010). Nová města a staří lidé. Sociální studia, 3, 81–93. Villar, F., & Celdrán, M. (2012). Generativity in older age: A challenge for universities of the third age (U3A). Educational Gerontology, 38(10), 666–677.

Warburton, J., McLaughlin, D., & Pinsker, D. (2006). Generative acts: family and community involvement of older australians. International Journal of Aging & Human Development, 63(2) 115–137.

72

Webster, J. D. (2007). Measuring the character strength of wisdom. International Journal of Aging and Human Development, 65(2), 163–183.

Wei, J. Y. (1992). Age and the cardiovascular system. New England journal of medicine, 327(24), 1735–1739.

Wozniak, D. & Jopp, D. S. (2012). Positive Gerontology: Well-Being and Psychological Strengths in Old Age. Journal of Gerontology and Geriatric Research, 1(3).

Yamada E., & Thomas D. C. (2011). Common musculoskeletal diagnoses of upper and lower extremities in older patients. The Mount Sinai journal of medicine, 78(4), 546–557.

Yeung, D. Y., Wong, C. & Lok, D. P. (2011). Emotion regulation mediates age differences in emotions. Aging & Mental Health, 15(3), 414–418.

Zanto, T. P., & Gazzaley, A. (2014). Attention and ageing. In A. C. Nobre & S. Kastner (Eds.), The Oxford Handbook of Attention. (pp. 927–971). New York: Oxford University Press.

73

Seznam tabulek Tab. 1

Demografické charakteristiky výzkumného souboru (N = 151)............................ 39

Tab. 2

Popisné charakteristiky skórů Loyola Generativity Scale (N=151) ...................... 42

Tab. 3

Popisné charakteristiky skórů Generativity Behavioral Checklist (N=151) .......... 42

Tab. 4

Popisné charakteristiky skórů silných stránek (N=151) ........................................ 43

Tab. 5

Popisné charakteristiky skórů ctností (N=151) ...................................................... 43

Tab. 6

Průměry skórů generativního zájmu a jednání dle pohlaví (N=151) ..................... 44

Tab. 7

Průměry skórů generativního zájmu a jednání dle vzdělání (N=151) ................... 45

Tab. 8

Průměry skórů generativního zájmu a jednání dle rodinného stavu (N=151) ....... 46

Tab. 9

Průměry skórů generativního zájmu a jednání dle místa bydliště (N=151)........... 46

Tab. 10 Průměrné rozdíly v míře generativního zájmu mezi skupinami dle místa bydliště zjištěné Tukeyho post-hoc testem (N=151) ............................................. 47 Tab. 11 Parametrická korelace silných stránek charakteru a generativity (N=151) ........... 48 Tab. 12 Neparametrická korelace silných stránek charakteru a generativity (N=151) ....... 49 Tab. 13 Parametrická korelace ctností a generativity (N=151) ........................................... 50 Tab. 14 Neparametrická korelace ctností a generativity (N=151) ...................................... 51 Tab. 15 Ukazatele adekvátnosti regresního modelu pro predikci generativního zájmu ..... 52 Tab. 16 Míra vlivu jednotlivých ctností na variabilitu generativního zájmu (N=151) ....... 52 Tab. 17 Ukazatele adekvátnosti regresního modelu pro predikci generativního jednání ... 52 Tab. 18 Míra vlivu jednotlivých ctností na variabilitu generativního jednání (N=151) ..... 53

74

Seznam příloh Graf č.1: Histogram rozložení dat Loyolské škály generativity (LGS) ............................. 76 Graf č.2: Histogram rozložení dat škály generativního jednání (GBC) ............................. 77 Graf č.3: Histogram rozložení dat u škály moudrosti ........................................................ 78 Graf č.4: Histogram rozložení dat u škály odvahy............................................................. 79 Graf č.5: Histogram rozložení dat u škály lidskosti ........................................................... 80 Graf č.6: Histogram rozložení dat u škály spravedlnosti ................................................... 81 Graf č.7: Histogram rozložení dat u škály umírněnosti ..................................................... 82 Graf č.8: Histogram rozložení dat u škály transcendence .................................................. 83 Tab. č.1: Shapiro–Wilkův test normality silných stránek charakteru (N=151) ................. 84 Graf č.9: Míra generativního zájmu v souvislosti s velikostí místa bydliště ..................... 85 Graf č.10: Vztah moudrosti a generativního zájmu ............................................................. 86 Graf č.11: Vztah lidskosti a generativního zájmu ................................................................ 86 Graf č.12: Vztah transcendence a generativního zájmu ....................................................... 87 Graf č.13: Vztah umírněnosti a generativního zájmu .......................................................... 87 Graf č.14: Vztah moudrosti a generativního jednání ........................................................... 88

75

Přílohy

Graf č.1: Histogram rozložení dat Loyolské škály generativity (LGS)

76

Graf č.2: Histogram rozložení dat škály generativního jednání (GBC)

77

Graf č.3: Histogram rozložení dat u škály moudrosti

78

Graf č.4: Histogram rozložení dat u škály odvahy

79

Graf č.5: Histogram rozložení dat u škály lidskosti

80

Graf č.6: Histogram rozložení dat u škály spravedlnosti

81

Graf č.7: Histogram rozložení dat u škály umírněnosti

82

Graf č.8: Histogram rozložení dat u škály transcendence

83

Tab. č.1: Shapiro–Wilkův test normality silných stránek charakteru (N=151) Silné stránky

W

Zvídavost

0,88

Láska k učení

0,94

Úsudek

0,93

Kreativita

0,94

Sociální inteligence

0,93

Vhled

0,94

Statečnost

0,94

Vytrvalost

0,92

Autentičnost

0,91

Laskavost

0,90

Láska

0,91

Týmová práce

0,92

Spravedlivost

0,93

Vůdcovství

0,92

Sebekontrola

0,90

Obezřetnost

0,93

Pokora

0,90

Smysl pro krásu

0,93

Vděčnost

0,91

Naděje

0,94

Spiritualita

0,93

Odpuštění

0,92

Smysl pro humor

0,91

Vitalita

0,88

p<0,01

84

Graf č.9: Míra generativního zájmu v souvislosti s velikostí místa bydliště

85

Graf č.10: Vztah moudrosti a generativního zájmu

Graf č.11: Vztah lidskosti a generativního zájmu

86

Graf č.12: Vztah transcendence a generativního zájmu

Graf č.13: Vztah umírněnosti a generativního zájmu

87

Graf č.14: Vztah moudrosti a generativního jednání

88