Soutěž Daniel 2012-2013 - literární část Výsledková listina I. kategorie (8. a 9. ročník ZŠ a odpovídající ročníky víceletých gymnázií) Pořadí
Autor příspěvku
Rok nar.
Adresa školy (kraj)
Název příspěvku
1. místo
Tereza Zapotilová
1997
ZŠ a MŠ Dolní Břežany, Na Vršku 290, 252 41 (Středočeský)
Pomsta
2. místo
Barbora Tomášková
1997
ZŠ, Rabasova 821, 274 01 Slaný (Středočeský)
Křídla motýlí
3. místo
Vít Mrkvica
1998
ZŠ Emila Zátopka, Pionýrská 791, 742 Dopad minulosti 21 Kopřivnice (Moravskoslezský)
Čestné uznání
Martina Kubátová
1998
ZŠ Litomyšl, Zámecká 496 (Pardubický)
Mé já
Čestné uznání
Karel Makovický
1998
ZŠ I. Hurníka, Ochranova 6, 746 01 Opava (Moravskoslezský)
Epilog
Čestné uznání
Ondřej Pírek
1998
ZŠ I. Hurníka, Ochranova 6, 746 01 Opava (Moravskoslezský)
Výstřel nenávisti
Čestné uznání
Kamila Váňová
1997
ZŠ Emila Zátopka, Pionýrská 791, 742 Prach jsi 21 Kopřivnice (Moravskoslezský)
Čestné uznání
Adéla Pluhaříková
1999
ZŠ, Opavská 22, 749 01 Vítkov (Moravskoslezský)
Romské prokletí
Čestné uznání
Viktor Krahulec
1997
ZŠ I. Hurníka, Ochranova 6, 746 01 Opava (Moravskoslezský)
Rasizmus dnešní doby
„Kéž by se nikdy nezrodila myšlenka, ze které vyroste ohavný zločin.“
DANIEL
Soutěž věnovaná problematice holocaustu a rasismu Soutěž Daniel vznikla u příležitosti vyhlášení 27. ledna Dnem památky obětí holocaustu a prevence zločinů proti lidskosti. Z toho vychází i téma – holocaust a jeho reflexe, současné rasové problémy a problematika soužití různých etnik v ČR. Soutěž vyhlašuje MŠMT, od 2. ročníku je garantem soutěže Národní institut dětí a mládeže MŠMT. Jejím záměrem bylo oslovit žáky od 8. ročníku ZŠ a odpovídajících ročníků víceletých gymnázií (I. kategorie soutěže) a studenty všech typů SŠ (II. kategorie soutěže). Zájemci mohli zasílat své příspěvky do dvou soutěžních oborů: literárního (poezie, povídky, fejetony, eseje a další literární formy s uvedenou tematikou) a historického (dějepisné studie týkající se tématu). V posledních 3 ročnících si získal své příznivce i „nejmladší“ soutěžní obor - fotografie. Soutěž probíhala už od prvních ročníků ve spolupráci s celou řadou institucí, organizací i osobností, pro jejichž činnost je uvedená problematika zásadní a určující a jichž se bytostně dotýká. Na její organizaci se spolupodílelo Kulturní a vzdělávací centrum Židovského muzea v Praze, dále na realizaci soutěže spolupracovaly Muzeum romské kultury v Brně, Památník Terezín, Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém, Centrum vizuální historie Malach, Občanské sdružení Respekt a tolerance a další. Řada významných osobností české kulturní a teologické scény se rozhodla poskytnout soutěži svoji záštitu. Především je se soutěží spjato jméno kardinála Miloslava Vlka, jednotlivým ročníkům soutěže poskytli záštitu Fedor Gál a Arnošt Goldflam. Oblast podpory sociálně znevýhodněných skupin, která se také dotýká zásadních témat soutěže, reprezentoval Ing. Mgr. Jindřich Honěk, ředitel Církevního SVČ dona Boska v Havířově. Za dobu své desetileté existence si soutěž získala celou řadu příznivců z řad pedagogů i rodičů. Hlavními aktéry jsou ale ti, kteří se rozhodli uchopit toto nesnadné téma, ať už jakýmkoli způsobem a poslat své příspěvky do soutěže. S celou řadou z nich jsme se setkávali v soutěži opakovaně. Ve sborníku, který máte před sebou, předkládáme výběr nejzajímavějších literárních příspěvků, které se v soutěži za tuto dobu objevily. Mgr. Barbora Šteflová a PaedDr. Eva Schneiderová, tajemnice soutěže Daniel Kontaktní adresy: Mgr. Barbora Šteflová – tajemnice soutěže (historická a fotografická část), PaedDr. Eva Schneiderová – tajemnice literární části Národní institut dětí a mládeže MŠMT, Talentcentrum Na Poříčí 1035/4, 115 30 Praha 1, tel.: 221 850 807, 814 e-mail:
[email protected],
[email protected] 1
Vzpomněla jsem si na starý židovský zvyk, který se přenášel po staletí z pokolení na pokolení a váže se ještě k době, kdy v Izraeli pohřbívali Židé své mrtvé do pouště. Protože byl všude jenom kolem písek, obložili hrob kameny, aby mrtvé chránili před zvěří a před ztracením ve věčném písku. Potom, při každé návštěvě svého mrtvého, přinášeli na hrob jako vyjádření vzpomínky na něj kamínek. V mnohem pozdější době ještě pod kamínek vkládali lísteček se vzkazem nebo přáním. Proto bych chtěla zvednout ten pomyslný kamínek a vložit ho na hrob všech těch nesmyslně zemřelých se vzkazem: „Nemůžeme na tyto události zapomenout, vymazat je, obejít nebo nějak schovat. Prostě se staly, existovaly, nejde je vypustit ani zapřít. Ať tedy zůstanou varováním, kam až může vést touha po moci, nenávist mezi lidmi a národy. Nechť zůstanou varovným poselstvím pro všechny, a to především v dnešní, teroristickými útoky protkané době. Snad se z těchto událostí poučíme a nedopustíme, aby se něco podobného znovu opakovalo!“ (úryvek z práce Jany Chvátalové - Slovo holocaust, Daniel 2005) Dáte-li jí jazyk, uslyšíte křik, pláč, nářek, ... dáte-li jí jazyk uslyšíte o hrůzách, kterým musela přihlížet, nedávejme jí raději jazyk, protože by křičela a naříkala až do skonání světa, její tichá zpověď však zasáhne srdce každého! Pssst, tiše naslouchejme! Nyní před ní hoří svíčky, malé plamínky, jež rozžehli lidé, živí lidé ...! Milá zdi, snad tato světýlka života zmírní tvou bolest a v noci zaženou zlé vzpomínky a sny na dobu temna a ty už nikdy nebudeš muset s nikým zemřít! Ať stojím Vám všem lidem, kteří nyní obýváte a budete obývat planetu Zemi, pro výstrahu, aby Vaše hlavy a srdce ucítily strach a bolest tohoto místa, oči propukly v pláč a poznaly, jaká nespravedlnost zde byla spáchána. Nezapomeňte a nedopusťte, aby se to opakovalo, prosím, víckrát již ne! (úryvek z práce Gabriely Krečmerové - Ona to viděla ..., Daniel 2006) Černá s Bílou opět seděly nad rozehranou šachovou partií. Hrály tuhle nekonečnou hru už po staletí. Hru o lidské životy, o dobro a zlo, o napsání jejich osudu bílou nebo černou barvou. Bílá za poslední léta zchřadla. Její protivnice stále častěji vyhrávala, drobná vítězství Bílou přestávala těšit. Měla pocit, že se historie opakuje, že v lidech zase převládá to zlé. S povzdechem natáhla ruku a udělala jeden z nekonečných nikam nevedoucích tahů… (úryvek z oceněné práce Marcely Šandové - Šachová partie, Daniel 2008) 2
…kdo určí, kdo je lepší. Ten, kdo má černé, hnědé nebo blond vlasy nebo snad podle očí, nosu či barvy pleti? Člověk není Bůh, a proto nemůže určit, kdo je ten vyvolený. A děvčátko s copánky, jestli to vidí, tak tiše pláče nad hloupostí, sobeckostí a nadutostí těchto prý „lepších“ lidí… (úryvek z práce Lucie Dvořákové - Holčička s copánky, Daniel 2008) A víra byla poslední Co na nohou nás nesla A byla jako duše k tělu A nebo k lodi vesla (úryvek ze zaslané práce Jiřího Skřivánka - Holocaust v poezii, Daniel 2008) Pamatujte si, že minulost jako je tahle, se nesmí zapomenout. Musíme se z ní poučit. A pamatovat si tu hrůzu navěky, abychom nikdy nezopakovali stejné chyby. Nic takového se nesmí opakovat. Není správné přihlížet bolesti jiných. Pamatujte si to! Nesmíme dopustit, aby ještě někdy lidé přihlíželi vyvražďování jiných. Pamatujte si, že minulost je velmi důležitá. Když neporozumíme minulosti, nikdy nebude naše budoucnost lepší. Nikdo nesmí zapomenout, neboť by se pak mohlo stát, že se to bude opakovat. A to nesmíme dopustit. (úryvek z práce Barbory Čihákové Vlaky, které pravidelně jezdily, byly zrušeny, Daniel 2006)
3
Hvězda
Tereza Doležalová Klasické a španělské gymnázium, Vejrostova 2, Brno- Bystrc 2. místo* v I. kategorii, Daniel 2. ročník 2004-2005
Tma… Jsem číslo 3094. Jméno? Nepamatuji se. Vlastně už jsem zapomněl skoro na vše. Naštěstí… Nyní mi totiž nemůže nic scházet. Domov, žena, děti… Bože, já už ani nevím, jak vypadají! Snad je to tak lepší. Doufám… Už mi nezbývá nic jiného než doufat. Můj jediný majetek je naděje, naděje na přežití, na zázrak.A abych nezapomněl... Hvězda. Ano, Davidova hvězda – symbol víry, ponížení, strachu. Tyto dvě věci mi ještě na světě patří. Nevím jak dlouho ještě. Nevím… Bolest… Svírá mou duši i tělo, svírá mne celého. Nejsem ji už s to pojmout. Ztratil jsem schopnost ji cítit. Nemohu… Nesmím! Nejmenší náznak, že i mé torzo je schopno ji vnímat a… Jsem ztracen! Ne snad více než nyní, ale navždy. Snad by to tak bylo lepší. Nevím… Ticho… Ticho, jež křičí, řve, ohlušuje. Bodá přímo do mozku. Snažil jsem se utéci od nářků ticha, ale… Přemohly mě. Otupily, pohltily.. Ne! Nejde to… Nekonečná, všepohlcující nicota. Neslyším, nevidím, mlčím… Vše ztratilo smysl. Proč? Nevím… Strach… Z budoucnosti, z lidí, z hvězd. Strach z nejistoty. Bojím se! Strach mne následuje na každém kroku, je mnou a já jsem jím. Pomine-li on, zemřu i já. Je nepředstavitelný a přece tak hrozivě konkrétní. Ne… Nemohu myslet na nic jiného! Cítím jen obrovskou prázdnotu. Nejistotu…Beznaděj… Bože! Řev, hluk, pláč… Nesnesu to! Proč? Proč já? Proč oni? Umíráme. Vzdal jsem se i posledního, co mi zbylo. Naděje… Změnila se v krutou jistotu, v jistotu smrti. Dělá se ticho. Bože odpusť, já… * 1. místo nebylo v I. kategorii uděleno
Stopy
Barbora Blechová ISŠ cestovního ruchu a VOŠ, Senovážné náměstí 12, České Budějovice 1. místo ve II. kategorii, Daniel 2. ročník 2004-2005
Neposedná dívenka lezla po starém rozložitém stromě, houpala se na větvích a její černé vlasy vlály ve větru. Byl podzim a na stromě zůstalo jen několik červených listů. Už skoro hodinu na její tváře dopadaly drobounké kapičky deště a šaty měla vlhké. Ale nechtěla jít domů, chtěla sedět na svém stromě a čekat na další padající lístek. „Ahoj, pojď si s náma zahrát fotbal,“ volala na ni skupinka chlapců. Dívka bez 4
zaváhání seskočila ze stromu a dopadla na zem měkce jako kočka. Děti se rozeběhly na hřiště. „Mě už to nebaví,“ prohodil jeden z chlapců po chvilce. „Starýmu Holanovi ještě na stromech v sadu zbyly nějaký jabka, jdem si natrhat!“ Chlapci se rozeběhli k nedalekému sadu, jen dívka zůstala stát. „Kluci počkejte!“ volala na ně. „To nemůžete, vždyť nám Holan vynadá, to jsou přeci jeho jabka.“ Chlapci běželi dál a zastavili se až u dřevěného plotu. Hravě ho přelezli a už šplhali na stromy. Dívka je dohonila. „Kluci, pojďte pryč, přes ten plot nesmíme.“ Rozletěly se dveře a vyběhl starý rozzlobený pán. „Vy parchanti cikánský, koukejte vypadnout, jinak na vás pustim psa a ještě jednou vás tady uvidim ... „Ale to už kluci neslyšeli, protože se rozprchli pryč. Dívka kousek za nimi. Všichni se zastavili, až když byli dost daleko od sadu. „Já jsem vám to říkala,“ prohodila dívka. Ale chlapci jako by ji neslyšeli. „Hele, zejtra půjdeme a rozmlátíme mu okno, dědkovi starýmu!“ navrhl jeden z chlapců a ostatní jednohlasně nadšeně souhlasili. „To přece nemůžete udělat,“ ohradila se dívka. „Táta říkal, že si můžu dělat, co chci, že si nemám nechat líbit, aby mi někdo něco zakazoval. Ale ty to nemůžeš vědět, protože tvůj táta je bílej, ty nikdy nebudeš jako my!“ a strčil do dívky. Upadla do bláta. Chlapci ji tam nechali ležet a společně odešli. Dívenka seděla a plakala, a když jí začalo být chladno, zvedla se a pomalu se loudala domů. Vzala za mosaznou kliku a s námahou otevřela veliké dveře. Ozvalo se hrozné zavrzání, ale neudivilo ji to, bylo to každodenní součástí jejího života. Šla podél zdi studenou chodbou a za sebou nechávala blátivé ČERNÉ STOPY. Před několika dny začaly padat první sněhové vločky. Ale když se dotkly země prohřáté teplem barevných listů, ihned roztály. Země však vychladla a dnes už je vše přikryto tíhou sněhu. Děti vyběhly ze školy. Kluci se začali hned koulovat a dívky si chvíli něco špitaly a pak začaly plácat sněhové koule. Opodál stála dívenka a koukala se na ně. Moc se jí líbil sněhulák, kterého dívky z koulí postavily. A když viděla, že jdou stavět dalšího, rozběhla se k nim, aby jim pomohla. Vzala klacík, co ležel na zemi, a chtěla ho dát sněhulákovi do ruky. Než to ale stihla udělat, vykřikla na ni jedna dívka: „Co to děláš, chceš ho rozbít?“ a strčila do ní. Aby neupadla, udělala několik kroků dozadu a přitom pobořila druhého nedodělaného sněhového mužíka. Dívky se na ni rozkřičely a strkaly do ní, až upadla. „Vy cikáni musíte všechno zničit!“ Dívky už nechtěly nic stavět, nechaly dívenku na zemi a odešly. Chlapci se už také rozutekli domů. Dívenka seděla ve sněhu a slzy jí mrzly na tvářích. Začalo opět sněžit. Pomalu se vydala domů a za sebou v sametovém sněhu nechávala hluboké BÍLÉ STOPY. Od toho dne s nikým nemluvila, s nikým si nehrála, jen se brodila svými myšlenkami. Proč nemůžu být bílá jako táta? Nebo černá jako máma? Nejsem ani černá ani bílá ... Co jsem... A proč vlastně jsem... A každá další myšlenka prohlubovala nesmazatelné stopy v jejím srdci.
5
Slovo holocaust
Jana Chvátalová Gymnázium, Smetanova 168, Moravský Krumlov 2. místo ve II. kategorii, Daniel 2. ročník 2004-2005
Sedím nad stránkou čistého papíru, na které mám zatím velkým písmem napsáno jediné slovo: HOLOCAUST Z hodin dějepisu vím, že se tento pojem používá jako pojmenování pro vyhlazení Židů za 2. světové války. Proto jsem se domnívala, že napsat slohovou práci na toto téma nebude tak těžké. Ve slovníku cizích slov jsem se dočetla, že holocaust (hebrejsky ŠOA) pochází z řeckého pojmu „úplně spálený“ a váže se k obětování ohněm ve starověku, nebo může znamenat i mýcení lesa ohněm. Tak to je oficiální výklad tohoto slova. Na stole se mi vrší otevřené knihy vážící se k touto tématu, všude kolem mám rozložené papíry se vzpomínkami těch, kteří prošli a přežili koncentrační tábory, vyvražďování a pochody smrti… Každý článek je jiný, a přece jsou všechny stejné. Všechny vzpomínky jsou děsivým svědectvím o době, ve které její hrdinové žili. Mohu tedy napsat ještě něco víc, než je ukryto ve vzpomínkách těch, kteří přežili? Znovu se dívám na svůj list papíru A zase vidím stejné slovo. HOLOCAUST - pronásledování a vyvražďování Židů, ale i Romů nebo Slováků, prostě etnických skupin, které se nevlezly do tzv. čisté „germánské rasy.“ Čím však byli jiní? Co dávalo právo Němcům, aby se jako národ nadřazovali nad ostatní,co jim dávalo právo vyvraždit téměř 6 milionů Židů s nepopsatelnou krutostí v koncentračních táborech? Bylo to snad proto, že se lišili barvou pleti, náboženským vyznáním, vírou v jiného boha, způsobem života, vyznáváním jiných hodnot? Nevím. Ovšem nenašla jsem ani odpovědi, které by mi řekly, ANO, měli na to právo. A tak pořád sedím, dívám se na svůj čistý list papíru, na kterém mám stále jen to jediné slovo. Slovo, které tvoři devět písmen abecedy. Devět písmen, které spojením do jednoho jediného znamenají kus historie našeho světa. Devět písmen, které cosi skrývají. Co se z nich dá asi vyčíst? H První písmeno, dá se říct, že tohle je začátek. Začátek této abecedy, ale znamená i počátek historie 2. světové války i začátek genocidy židovského národa. Dá se spojit se jménem. HITLER. Kdyby nebylo této postavy, pravděpodobně by se dějiny světa psaly trochu jinak. Možná! 6
Byl to fanatický vůdce, který s pomocí dalších např. Himlera nebo Hendricha dokázal ovlivnit celý národ a rozpoutat 2. světovou válku. O Představuje OSVĚTIM, Němci ho přejmenovali na AUSCHWITZ, koncentrační tábor na území Polska. Původně určen pro Poláky. Od roku 1941 sem směřovaly transporty ze všech zemí obsazených Němci. Odhaduje se, že jen Židů zde zahynulo kolem 4 milionů. Po příjezdu do tábora vítala vězně vstupní brána s nápisem „ARBEIT MACHT FREI“ (práce osvobozuje). Dobře zvolené heslo, které vystihlo smysl koncentračního tábora. Pracuj pro německý národ ze všech svých sil. Pokud už nebudeš schopen, nebo se proti tomu postavíš, ZEMŘI! Takže ve jménu tohoto hesla probíhaly všechny nově příchozí transporty stejně... Vězni po příjezdu do tábora museli odevzdat všechny své osobní věci a pak proběhla selekce. Vytřídili se zdraví a práceschopní lidé, kteří mohli pracovat pro německou říši. Ostatní - staří, děti, nemocní, mrzáci, pokud nezemřeli během transportu, byli posláni do plynových komor. Transport činil cca 1000 lidí, šanci na přežití však dostalo asi 200 z nich. Ti byli ostřiháni, prošli desinfekcí, umytím a označkováním, tím se myslí vytetování pořadového čísla na ruku, nebo přišití označení na rukáv oblečení vězně. Od toho okamžiku ztratili vězni svou identitu, poslední důkaz, že jsou ještě lidé. Stali se pouhým číslem. L Můžeme si pod tímto písmenem představit slova LÁSKA, LIDSKOST, LÍTOST… Vytratila se, nebo zmizela. Místo nich zůstala LEŽ, LHOSTEJNOST, nenávist, zloba, udavačství, pomsta. O Písmeno, které se opakuje znovu. Snad asi proto, že OSVĚTIM se nedá popsat jednom slově. Třeba vzpomínka ženy z koncentračního tábora, která je důkazem nelidského jednání Němců. „Kolem nás prošel průvod dětí z transportu. Šly v průvodu za sebou, některé se držely za ruce. Byly pěkně oblečené, některé si ještě nesly svoji panenku. Šly odevzdaně, pomalu, ještě se vzpomínkou na rodiče, které tam někde vzadu nechaly. Některé kousaly namazaný chleba s máslem jako vzácnou pochoutku. Ten kousek chleba byl však poslední. Celý průvod šel do plynu.“ C Dá se říct, že jsem v koncích, nic, co bych mohla k tomuto písmenu přirovnat. Ale přece jen! CYKLON B, smrtící plyn, krystalická kyanovodíková sloučenina. 7
Začal se používat k likvidaci vězňů v koncentračních táborech, v tzv. plynových komorách. Poprvé byl použit v září 1941 v Osvětimi. Například k usmrcení 1.500 lidí bylo zapotřebí 5 -7 kg tohoto jedu. Jen za jediný rok spotřebovali v Osvětimi 20 tun cyklonu B !!! A Je počátečním písmenem abecedy, také je to samohláska, bez níž by se nedala tvořit slova a potom věty. Dá se tedy říct, že se bez něj neobejdeme. Škoda, že se nedá nějak schovat a s ním i to, co představuje. ANTISEMITISMUS, tomto slově je ukryta po staletí živená nenávist vůči příslušníkům jiných etnických skupin, a to především k Židům. Kořeny této nenávisti sahají až k počátkům křesťanské civilizace. Vrcholu dosáhla v roce 1939, kdy se dostal k moci Hitler, který tuto nenávist rozšířil do celého národa. Obvinil Židy z veškerých těžkostí, kterými Německo procházelo (v té době vrcholila hospodářská krize). Židy jako národnostní menšinu prohlásil za podřadnou rasu, zbavil ji všech občanských práv a vyhlásil tzv. „Konečné řešení židovské otázky“ jako svůj program, na jehož konci nesměl zůstat jediný živý Žid, protože „Musíme zlikvidovat všechny Židy do posledního člověka, neboť i ten jediný by dokázal zlikvidovat německý národ!“ Takový byl počátek likvidace Židů nejen v Německu, ale i Němci obsazeném území. Byl jim zabaven veškerý majetek, museli nosit žlutou hvězdu jako potupné označení JUDE (ŽID). Nesměli chodit do školy, zastávat významné funkce.Lékaři nesměli ordinovat, učitelé učit … Nakupovat mohli jen v určené hodiny, v obchodech jen pro ně určených. Stejně tak mohli navštěvovat pošty, banky, holiče, kadeřníka apod. Byla jim zakázána návštěva divadel, kin, restaurací, plováren, sportovních areálů, nesměli jezdit ve městech hromadnou dopravou, dokonce vstoupit do některých významných ulic. Zakázány byly bohoslužby, mnoho synagog bylo vypáleno, zavřeno a zbořeno. To vše však byl jen začátek. Následovaly transporty, které přes pobyt v ghettech končily v koncentračních a vyhlazovacích táborech. Židé dle Hitlerova plánu měli vymizet ze světa. A to vše v duchu hesla: „Jeden národ, jedna rasa, jedna říše.“ Konečně jsem téměř na konci této podivné abecedy. Pořád však mám devět písmen. Písmen, která osamocena nic neznamenají, spojíme-li je však k sobě, co všechno mohou vyprávět. Co brání v tom vynechat třeba čtyři písmena? Zůstane jich v tom případě jen pět. T–O–U-H–A Ano. Dalo by se říct, že spojení těchto písmen vyjadřuje slovo, které všichni ti, co přežili, i ti mrtví, používali nejvíc. Toužili po obyčejných věcech, kterých my si moc 8
nevážíme, neboť jsou pro nás samozřejmostí. Pro někoho ta touha představovala kousek chleba, čokolády, svítící slunce nad hlavou, volnost, naději na šťastné shledání, kousek místa jen pro sebe, bez příkazů, nadávek, neustálého ponižování. Nebo třeba touhu rozběhnout se po louce plné květin, které se dají natrhat, a na jejímž konci čekají rodiče, sourozenci, kamarádi. Prostě TOUHA po čemkoli, co znamená docela obyčejný život. Co říci závěrem? Vzpomněla jsem si na starý židovský zvyk, který se přenášel po staletí z pokolení na pokolení a váže se ještě k době, kdy v Izraeli pohřbívali Židé své mrtvé do pouště. Protože byl všude jenom kolem písek, obložili hrob kameny, aby mrtvé chránili před zvěří a před ztracením ve věčném písku. Potom, při každé návštěvě svého mrtvého, přinášeli na hrob jako vyjádření vzpomínky na něj kamínek. V mnohem pozdější době ještě pod kamínek vkládali lísteček se vzkazem nebo přáním. Proto bych chtěla zvednout ten pomyslný kamínek a vložit ho na hrob všech těch nesmyslně zemřelých se vzkazem: „Nemůžeme na tyto události zapomenout, vymazat je, obejít nebo nějak schovat. Prostě se staly, existovaly, nejde je vypustit ani zapřít. Ať tedy zůstanou varováním, kam až může vést touha po moci, nenávist mezi lidmi a národy. Nechť zůstanou varovným poselstvím pro všechny, a to především v dnešní, teroristickými útoky protkané době. Snad se z těchto událostí poučíme a nedopustíme, aby se něco podobného znovu opakovalo!“
Pohádka o bleší civilizaci
Jiří Kaman SPŠ keramická, Písecká 203, Bechyně 3. místo ve II. kategorii, Daniel 2. ročník 2004-2005
Na začátku byl pes, takovej chlupatej hafan, co si pořád hraje, žere nebo spí. No a tenhle pes, jak už to tak bývá, měl kožich plnej blech, malejch, zrzavejch potvor, co se vám zavrtaj pod chlupy a tam vás koušou a štípou, jen abyste neměli chvíli pohodlí. Ten pes je nechtěl. Drbal se, kousal se, válel se v blátě, vyl, ale to víte, blechy! Zabydlely se v tom jeho kožichu jaksepatří, a když mu zrovna nesály krev, množily se. A protože do bleších žaludků se toho moc nevejde, bylo jich víc a víc, až jim byl ten chudák hafan malej. Lezly jedna přes druhou, hejbat se nemohly, ale že byly hloupoučký, množily se dál, takže jich vůbec neubejvalo. No a pak se začaly hádat. Blechy, co byly za ušima, nadávaly na ty od ocasu, že prej se moc roztahujou, že smrděj a kdesi cosi, a že tu nemaj co dělat, ať jdou pryč, že je tu nikdo nechce. No to se ví, že ocasní se nedaly, začly všechno svádět na ty z třísel, že jsou hlučný, sprostý a vošklivý, a že voni tu nemaj co dělat, a ať voni jdou pryč, no zkrátka celej kožich se začal dohadovat o tom, kdo je lepší a kdo má právo žít a kdo ne, a i facky padaly, no prostě hrůza. 9
Jen toho psa se nikdo nezeptal, co si o tom myslí, praly se tam o krev, ale že není jejich, jim nevadilo. No vřelo to tam dlouho, až ty mrchy nenapadlo nic lepšího, než vymyslet zbraně, a začaly se vraždit naostro. A pes se drbal a kousal a vyl, ale blechám to bylo fuk a rvaly se dál. Pak se ale stalo něco, co jim všem vyrazilo dech. Blechy hřbetní prohlásily, že prej je dokázáno, že se ve svým prostředí vyvinuly v dokonalej druh, že mají delší nohy, vyšší inteligenci a tmavší, nenápadnější barvu, zkrátka že jsou nejlepší, že mají největší šanci přežít a že ostatní jim musí uvolnit místo. A aby dokázaly, že to myslí vážně, zbombardovaly ocas a všechny tamní blechy postřílely. Už to nebyly hádky a rvačky jako v hospodě, byla to válka, a to není žádná sranda. Hřbetní obklíčily třísla a začaly se cpát na břicho. Břicho se samozřejmě nedalo a podniklo protiútok. Všude se střílelo, kožichem se valily potoky krve. Ne psí, tentokrát bleší. vůbec je nezajímalo, že jsou všechny stejný, že jsou blechy a že by si měly pomáhat. Rozdělily se do klanů, a když byl někdo „cizí“, bác ho. Jo, někdy se jich spojilo víc do kupy, a bojovaly proti stejnýmu nepříteli, ale když ho porazily... No, zkrátka s tím jednou začaly, a bylo by to bejvalo nebralo konce a vraždily a množily by se, co by byl ten pes živej, kdyby nebylo toho věčnýho kousání, drbání a vytí. Ne že by to vadilo blechám, ty si zvykly, ale ten pes, to jsem vám neřek, měl pána. No a ten pán, když viděl, jak se ten jeho chuděra trápí, koupil šampon a celýho ho vykoupal. A válka skončila. Skončily i blechy. Už nebylo dokonalejch ras a hrdejch národů, už nebylo hádek a rvaček. Blechy byly všechny stejný, spokojený, mrtvý. Škoda, že je netrklo, že se můžou tolerovat, že jsou vlastně stejný a že si můžou pomáhat, bez ohledu na barvu pleti nebo dýlku noh. Mohly bejt spokojený zaživa... A pes? Ten spal.
Schillerova cesta
Eduard Palíšek Gymnázium, Komenského 7, Mikulov 1. místo ve II. kategorii, Daniel 3. ročník 2005-2006
Autor se nijak neztotožňuje s názory, které má hlavní postava. Celý příběh je fikce. 5. 9. 1937 Nastává zvláštní doba pro náš národ, ale hlavně pro obyčejné lidi. Krátce po dostudování jsem byl přijat do státních novin Berlin Tag, jako redaktor. Blíží se neuvěřitelně vzrušující doba, která, jak já očekávám, povznese Německo z chudoby. Zítra má v místním pivovaru projev pan Adolf Hitler. Helga, má dcera, oslavila 6. narozeniny. 10
6. 9. 1937 Projev byl neuvěřitelný!!! Pan Hitler je neobyčejně dobrý řečník, vypadá to, že pokud Německo neudělá nějakou chybu, tak je na cestě k hospodářské a sociální stabilitě. Podle pana Hitlera jsou hlavní problémy v nezaměstnanosti, vysokých daních a že většina Němců nejsou vlastenci! Korupce ničí Německo. Musíme jednat! V neposlední řadě máme problém s Židy. Okrádají Německo a tím i nás! Německo je něco jiného než ostatní státy. Je lepší!!! A takoví jsme i my, Árijci. Pan Hitler chce kandidovat na post kancléře. Už nyní má můj hlas. 1. 10. 1937 Máme spoustu práce v novinách. Židé se chovají neuvěřitelně. Až nyní, díky panu Hitlerovi, to vidím. Není divu, že sami nemáme co jíst, když jsou zde Židé. Jsou jako hmyz! 5. 10. 1937 Byly volby. Pan Hitler skončil na druhém místě. Měl pouhých 37 % (což je při kampani po pivovarech a kulturních sálech dobré), bohužel to k vítězství nestačilo. 10. 10. 1937 Berlin Tag se nabídl, že poskytne NSDAP zdarma předvolební kampaň na další volby. Skvělé!!! Pokud vyhrají, budou se mít všichni lépe. Kromě Židů, samozřejmě. Alespoň vrátí to, co ukradli. 12. 12. 1937 Přihlásili jsme se ženou Helgu k Hitlerjugend! Chceme, ať už je od dětství vychovávána v duchu národního socialismu. V duchu budoucnosti. 1. 1. 1938 Pan Hitler měl dnes, v naší čtvrti, novoroční projev. Vypadá to, že se blíží lepší časy. Na pana Hitlera zaútočil během projevu rozzuřený Žid. Naštěstí ho stihla Hitlerova SA včas zneškodnit. Židé si už dovolují vážně moc!!! Není divu, že dnes večer shořely dvě synagogy... 11. 2. 1938 Pan Hitler vyhrál volby! Byl jsem pochválen za dobře odvedenou práci v předvolební kampani. Pan Hitler mi osobně poděkoval! Přichází nová doba. Lepší doba. Byla mi nabídnuta spolupráce s propagací Hitlerových myšlenek. Souhlasil jsem. Sice jsem chtěl být doma s manželkou a Helgou, ale toto je možnost, jak se zapsat do dějin. Mám za úkol jet do Československa a zdokumentovat zde tyranii, kterou Češi páchají na sudetských Němcích. 22. 9. 1938 Vrátil jsem se z Československa. Zdokumentovanou situaci jsem předložil tajemníkovi pana Hitlera. Srdečně doufám, že ukončí to nelidské chování Čechů k našim bratrům. Slovani, co od nich člověk může čekat... ? 30. 9. 1938 Pan Hitler měl dneska v berlínském amfiteátru projev. Naslouchalo mu více než 10 000 lidí. Vysloužil si naši důvěru a uznání. Mluvil o tzv. konečném řešení. Přestože již byly učiněny mnohé kroky ve způsobu hospodaření, stále to není ideální. 11
Problémem jsou Židé. Je nutné je deportovat, aby v Německu zůstala jen čistá rasa. 20. 12. 1938 Dnes byla v Mnichově konference. Bylo rozhodnuto, že Československo se vzdá pohraničí ve prospěch Říše. Spousta lidí má vyšší plat a může si dovolit strávit mimořádně štědré Vánoce. Díky panu Hitlerovi! 11. 1. 1939 Byl jsem vybrán mezi příslušníky civilní složky SS, dohlížejících na vykonávání nucených prací v pracovních táborech. Pozítří odjíždím do jihovýchodního Německa, do pracovního tábora Bergen-Belsen, tam byli převezeni Židé na nucené práce. Můj úkol bude zdokumentovat a nahlásit výsledky. 3. 1. 1939 Rozloučil jsem se s rodinou a už sedím ve vlaku. Cesta bude dlouhá. Vjíždíme do tábora. Po pravé straně jsou lomy, vlevo lesy, uprostřed úřední budovy a ubytovna pro Židy. Tábor vypadá jinak, než jsem si představoval. Je hrozná zima. Nemůžu psát. Musím jít zatopit zbytkem uhlí, co máme, jinak umrzneme. 4. 1. 1939 Probudil jsem se do ledového rána. My jsme alespoň v budově, ale Židé v 15 stupních pracují do úmoru, již od pěti ráno. Za včerejšek zemřelo 15 Židů a jeden člověk (Němec-zrádce). Nějak se mi to celé nezdá. Nevypadá to jako pracovní, ale jako vyhlazovací tábor. Tvorbou zbytečné práce jsou Židé vyhlazováni. 5. 1. 1939 20 mrtvých. Vojáci (po zuby ozbrojení) je dnes pálili. Přikázali asi 200 nejslabším, aby vykopali hlubokou jámu (ve zmrzlé zemi). 6. 1. 1939 116 mrtvých. Ti, kteří dnes zemřeli, byli hozeni do jámy, kterou si včera vykopali a spáleni... 7. 1. 1939 Obzvlášť pracovitým a poslušným Židům jsou v případě potřeby poskytnuty léky. Dnes si pro ně přišel, mimo jiné, i Čapek, ten československý spisovatel. 8. 1. 1939 293 mrtvých od mého příjezdu. Celá idea Národního socialismu se ve mě hroutí jako domeček z karet. Silné Německo? Ano, ale za cenu lidských životů? Údajných nepřátel Říše? Jsou stejní jako Árijci, jen mají jinou barvu vlasů, obřízku a věří v něco jiného.Má národ (i když dominantní) právo vyhladit menšinu, nezapadající do jejich představ? Za ekonomické problémy si můžeme sami. ŽIDÉ JSOU NEVINNÍ! 9. 1. 1939 Čistka. Minulý večer zabil nějaký Žid árijskou dívku (v Berlíně). 50 vypálených synagog po celém Německu ... 5000 mrtvých Židů ve všech „pracovních táborech“... 500 mrtvých u nás ... 12
10. 1. 1939 Toto nám nemůže projít. Napsal jsem ženě, že musí utéct do Ameriky, má využít všechny uspořené peníze, hlavně musí přežít to peklo, co přijde! Sám z toho zkusím nějak vycouvat. 11. 1. 1939 Při rutinní kontrole „pokojů“ jsem přistihl asi 20 Židů při plánování útěku. Lekli se. Věděli, že bude následovat smrt. Já jsem ale udělal něco neuvěřitelného, i když pevně věřím, že správného. Nabídl jsem jim pomoc, s představou, že uteču s nimi. První nevěřili, nakonec jsem je přesvědčil a domluvili jsme se na plánu. 12. 1. 1939 žádné zápisky 13. 1. 1939 žádné zápisky 14. 1. 1939 Byli jsme odhaleni. Židy zabili. Já jsem zavřený v cele, kam jsem dřív zavíral neposlušné Židy, mám jen deník. Je zle. 15. 1. 1939 Důstojník mi přinesl balíček z Berlína a pistoli. Jak odešel, otevřel jsem balíček. Byla v něm panenka Helgy, celá od krve, a papírek „pozdrav z Berlína“. Dostali je. Temno. To, čemu jsem věřil, ve správné a silné Německo, se rozplynulo. Je konec... Bývalý novinář Franz Schiller se zastřelil připravenou zbraní. Jeho tělo bylo spáleno spolu s Židy, kteří ten den přišli o život. (inspirováno filmem „Hitler – vzestup zla“)
Ona to viděla ...
Gabriela Krečmerová Mendelovo gymnázium, Komenského 5, Opava 2. místo ve II. kategorii, Daniel 3. ročník 2005-2006
Ona to viděla, ona byla svědkem těch hrůz spáchaných na lidech, slyšela jejich křik, poslední slova ztracená v nicotě, viděla ty oči, oči plné děsu, zaplavené slzami, pokud vůbec ještě oči, které naposledy spatřily zemi, oblohu, ona viděla celý ten úzký obličej s dlouhým nosem a do krve rozkousanými rty, řídkými vlasy, jež kdysi byly husté a rozčepýřené na všechny strany, viděla vysokou postavu, vyzáblou na kost, 13
bez bot, jen v cárech látky s roztřesenýma rukama, které již dávno zapomněly, co to znamená někoho pevně obejmout, cítit tep srdce, teplo sálající z těla milovaného člověka, které se pomalu vlévá do nás a hřeje tak krásně, zapomněly a již nikdy nevzpomenou, to ona byla svědkem a věděla, že on to ví, že naposledy slyší hudbu žití, naposledy dýchá vzduch, který naplňuje jeho plíce a zvedá tak hruď, aby za malou chvíli mohla při výdechu zase klesnout a je to také naposledy, co si je vědom svého bytí, své existence, protože dřív, než se s tím vším málem, které zatím stihl poznat, stačí rozloučit, tak ... „pif“ …, ne, ještě ne, vždyť přece nemůže všemu tady říci sbohem, pozdě, je mrtev, leží na zemi, která nasává jeho krev a cítí, jak z jeho těla nadobro odchází život, ano, ona byla svědkem, jak kulka z pistole provrtala skrz na skrz jeho hrud‘ a nakonec se zaryla do ní, tak jako tomu bylo u té malé ženy s drobnými pihami na nose, muže, jemuž nepatrně odstávaly uši, u rodiny, která zůstala spolu až do posledního momentu, pokaždé se nakonec všechny kulky zavrtaly do ní, do věčné svědkyně brutálních vražd, do studené cihlové zdi, která musela pokaždé znovu a znovu umřít. Dáte-li jí jazyk, uslyšíte křik, pláč, nářek,... dáte-li jí jazyk uslyšíte o hrůzách, kterým musela přihlížet, nedávejme jí raději jazyk, protože by křičela a naříkala až do skonání světa, její tichá zpověď však zasáhne srdce každého! Pssst, tiše naslouchejme! Nyní před ní hoří svíčky, malé plamínky, jež rozžehli lidé, živí lidé...! Milá zdi, snad tato světýlka života zmírní tvou bolest a v noci zaženou zlé vzpomínky a sny na dobu temna a ty už nikdy nebudeš muset s nikým zemřít! „Ať stojím Vám všem lidem, kteří nyní obýváte a budete obývat planetu Zemi, pro výstrahu, aby Vaše hlavy a srdce ucítily strach a bolest tohoto místa, oči propukly v pláč a poznaly, jaká nespravedlnost zde byla spáchána. Nezapomeňte a nedopusťte, aby se to opakovalo, prosím, víckrát již ne!“ 14
Vlaky, které pravidelně jezdily, byly zrušeny
Barbora Čiháková Gymnázium, nám. Odboje 304, Dvůr Králové 3. místo ve II. kategorii, Daniel 3. ročník 2005-2006
„Už tam budeme,“ řekl starý muž a svýma hnědýma očima se podíval do zpětného zrcátka. Spatřil malou dívenku, která seděla na zadním sedadle v jejích oblíbených modrých šatech s bílými puntíky. Usmála se. Byl to pro ni velký den. Už jenom proto, že jela se svým dědečkem sama na výlet. Všechna vnoučata už sem vzal, jen ona jako nejmladší si musela ještě chvíli počkat, ale vyplatilo se to. Milovala jeho společnost a dnes se o ni nemusela s nikým dělit. Zacouval, vypnul motor. Otočil k ní svůj obličej. Znala ho. Byl vrásčitý a poznamenaný bolestí, ale zároveň měl okolo očí paprskovitě rozbíhající se vrásky, které ukazovaly, že se nikdy nezapomněl smát. „Vezmi tu květinu,“ připomněl jí. „Ano, dědečku,“ odpověděla s takovou samozřejmostí v hlase, až ho to zarazilo. Svojí drobnou rukou uchopila kytici slunečnic a vystoupila. Stál před ní a ona musela vynaložit trochu úsilí a zaklonit hlavu, aby se mohla podívat do té výšky, kde byl jeho obličej. „Poneseš ji?“ „Ano,“ odpověděla a na důkaz toho ji stiskla ještě pevněji. „Dobrá.“ Pohladil ji po jejích dlouhých hnědých vlasech, co se leskly v jarním slunci. Odstoupil od auta. Najednou se jí rozšířil rozhled. Oči se široce otevřely děsem. Na hřbitově byla už několikrát, ale tenhle byl jiný. Cítila to. Viděla rozlehlou pláň, která byla celá pokryta náhrobky. Byly všude. Náhle kytici v ruce sevřela ještě pevněji, jako by u ní hledala útěchu. Vzhlédla a tázavě se podívala do dědečkových hnědých očí. „Nemusíš mít strach. Nic strašného tě tam nečeká, věř mi,“ řekl mírně. „Ano, dědečku,“ odpověděla trochu přidušeným hlasem. Trochu jí to místo děsilo, ale zároveň věděla, že má pravdu. Věděla, že když je s ním, nic jí nehrozí. Natáhl ruku. Dívenka ji okamžitě uchopila. Byla vrásčitá, mozolnatá a vysušená prožitými léty, ale i přes to cítila, jak z ní sálá dobrota a teplo. Když pocítila, jak se její malá ručka ocitla v objetí jeho velké, připadala si nedotknutelná. Strach se zmírnil, ale úplně nezmizel. Odvahy jí dodávala jen jeho přítomnost. Vydali se společně po cestě. Holčička vedle něj cupitala a musela na každý jeho krok udělat minimálně dva, přestože se její děda snažil jít co nejpomaleji. Míjeli dlouhé řady hrobů. Mlčeli. Nevěřila svým očím. Prohlížela si jednotlivé náhrobky a přemýšlela. Bezvýsledně. 15
Viděla jen čísla. Na každém náhrobku bylo jedno číslo, ale nikde jméno. Podívala se zmateně na svého dědečka, ale ten, jako by na chvíli zapomněl. Jeho oči hleděly kamsi do dáli. Vzpomínal. Holčička ho pozorovala a nerušila. … Šel tenkrát stejnou cestou jako nyní. Stařec si to pamatoval lépe než včerejší den, přestože mu tenkrát bylo teprve čtrnáct let. Držel se za ruku své matky a hleděl na její mlčenlivou tvář. Pouhý rok, pomyslel si. Pouhý rok, co zavřeli otce do vězení a přesto se mu zdálo, že se to na její tváři podepsalo jako dvacet let. Na obličeji se jí během krátké doby objevilo mnoho nových vrásek. Náhle pocítil nenávist a zlost. V takové míře, že by si to nikdy předtím nedokázal představit. Vzplanul v něm nepříčetný, neovladatelný hněv vůči všem, kteří zavinili, že matka tak trpěla a vůči těm, co zavinili, že už nikdy neuvidí svého otce. Nikdy! Potřeboval křičet a stejně nadále mlčel. Doufal v jediné. Věřil v to, že všechny stihne trest. Chtěl, aby zaplatili za každou z matčiných slz. Rozběhl se. Náhle a bez rozmyslu. „Karle!“ zavolala přísně matka. „Karle! Okamžitě se vrať!“ Neposlouchal. Jen utíkal. Teplý květnový vítr sušil slzy, co stékaly po tvářích. Prudce zastavil a podíval se dolů. Spatřil malý náhrobek bez jména, jenom s číslem. 481. Neřekli mu otcovo číslo, ale i tak ho uhodl. Nevěděl jak, ale ani ho to nezajímalo. Vytušil to. Cítil, že jeho otec byl 481. Plakal. Poprvé se nestyděl za své slzy. Jediný, kdo ho za ně vždy napomínal byl otec. „Lidé nikdy nesmí vidět tvojí slabost,“ říkával. Jeho hlas mu zaduněl hlavou. Vzpomínal. Bylo mu jedno, kolik ho dnes uvidí lidí. Brečel by, i kdyby na něj hledělo celé lidstvo. Plakal, protože to potřeboval a nic lepšího na jeho bolest neexistovalo. Přistoupila k němu matka a sevřela ho pevně v náručí. Snad nikdy to nepotřeboval víc. Ztratil se. Ztratil sebe a otce, kterého miloval. Ke komu teď měl vzhlížet? „To nic,“ konejšila ho tiše a ignorovala vlastní slzy, které stékaly do jeho hustých vlasů a vlastní bolest, která stravovala její srdce. „Všechno bude zase dobré, uvidíš. Spolu to nějak zvládneme…“ … Zastavil se. Podíval se dolů. 481… již nebrečel. Zařekl se, už dávno si řekl, že už ho nikdy nikdo neuvidí brečet. Chtěl, aby na něj jeho otec mohl být pyšný. Mýlil se, neboť jeho slzy uvidí ještě hodně lidí, ale to je jiný příběh. Holčička se zmateně podívala do jeho tváře. Opětoval její pohled a usmál se. A ona mu úsměvem odpověděla, i když jen váhavě. „Proč tam jsou ta čísla, dědečku?“ „Namísto jmen…“ „Ale proč?“ Zeptala se zmateně holčička. Nějak nechápala, proč tam nenapsali jména jako na ostatních hřbitovech. „Budu ti vyprávět příběh, Baruško,“ řekl pomalu. Podívala se na něj rozradostněnýma očima. Milovala jeho vyprávění. „Tenhle náhrobek patří mému otci, tvému pradědečkovi. Kdysi jsem ti vyprávěl o válce, kterou jsem zažil jako malý kluk. Pamatuješ se?“ 16
„Ano, dědečku, pamatuju. Byla proti Německu…“ „Dobře, že si to pamatuješ,“ řekl s hrdostí v hlase a usmál se na svoji oblíbenou vnučku. „Nacisti vybudovali spoustu táborů, jako vidíš tady. Byla to taková vězení. Vozili sem lidi z celého Československa a někdy i z cizích zemí.“ „A co ty lidi udělala, že šli do vězení?“ „Vlastně nic…“ „Proč je tedy dávali do vězení?“ ptala se holčička nechápavě dál. „Protože se ve válce dělá spoustu nesmyslných a špatných věcí. Nacisté nenáviděli určité skupiny lidí, pronásledovali je, a pak je zavírali na takováhle místa, kde ti lidé nakonec umírali.“ „Proč jim nikdo nepomohl?“ „Vyprávěl jsem ti, jak to za války vypadalo, vzpomeň si. Nikdo na otevřený odpor neměl dost sil. A ten, kdo se odvážil, toho potrestali.“ „Zavřeli ho?“„Ano,“ odpověděl pomalu a odmlčel se. Věděl, že pravda je jinde. Kdo se postavil na odpor, toho zabili. Jenže to bys nepochopila. Na pravdu jsi ještě moc malá. Jednou poznáš, pochopíš s jakou slepou nenávistí nacisté pronásledovali lidi, ale ještě ne. Teď ještě ne. „Ano, zavřeli je.“ „Můj otec to tak ale nechtěl nechat. Byl moc statečný. Byl v odboji…“ „Co to je?“ zeptala se s neskrývaným zájmem. „To byla skupina lidí, která tajně sháněla informace, a pak je dávala Angličanům, a tak jim pomohla vyhrát válku.“ „A tvůj tatínek jim pomáhal?“ „Ano, pomáhal,“ odpověděl s neskrývaným citem v hlase. „Schovával u sebe pár věcí, jako byly například vysílačky a navíc denně poslouchal rádio. A jestli se pamatuješ, jak jsem ti vyprávěl, tak to se tenkrát nesmělo.“ „Pamatuju se.“ Pohladil ji po vlasech a usmál se. Jak si všechno pamatuje, pomyslel si hrdě. Byla jeho radostí. „Když pro něj jelo tenkrát gestapo…“ Náhle mu skočila do řeči: „Co to bylo gestapo, dědečku?“ „To bylo něco jako policie, ale horší, mnohem horší. Často jednali proti zákonům. Zatýkali a vyslýchali spoustu lidí a…“ mučili je a zabíjeli, řekl si v duchu, ale to se dozví jindy. Nelžu ti, jen trochu upravuji pravdu, pomyslel si, aby obhájil drobný pocit viny, co hryzal jeho svědomí. „A co?“ „A byli moc zlí,“ odpověděl rychle. Nechtěl ji děsit. „Tenkrát, když jelo gestapo pro tvého pradědečka, měla moje matka nějaké tušení a vyndala vysílačky z pračky, kde je schovával a dala je k sobě do šicího stroje. Díky tomu je gestapo nenašlo…“ a díky tomu ho nezabili na místě i s celou rodinou. Odmlčel se. Vzpomínal. „Páni,“ vydechla obdivně dívka. „Takže ho nakonec nezatkli?“ „Ale zatkli,“ vydechl ztěžka starý muž a náhle, jako by na jeho bedra dopadla tíže všech prožitých let. 17
„Proč?“ „Měli něčí výpověď. Někdo mého otce vyzradil.“ „To by ale neměl. Proč ho prozradil, když dědeček pomáhal porazit Němce?“ „Ano, neměl. Někteří lidé prostě občas zradí, tak to je. Pamatuj si, že lidé chtějí často přilepšit sami sobě, a proto jsou pak schopni udělat i tak špatné věci. Ubližují druhým kvůli vlastnímu prospěchu. Slib mi, že se tohohle vyvaruješ, že to nikdy neuděláš.“ „Nikdy, dědečku, slibuju,“ řekla odhodlaně. Usmál se na ni a ona byla v tu chvíli radostí bez sebe. Udělala by pro jeho úsměv cokoli na světě. „Pak odvezli dědečka sem,“ vyprávěl. „A zavřeli ho do tábora, do jedné části, která se jmenovala Malá pevnost. Bylo tam tenkrát hodně lidí na jednu místnost a navíc chyběli lékaři. Velmi brzy tvůj pradědeček onemocněl a chvíli na to zemřel, protože nebyl dostatek léků.“ „Jak to, že neměli léky?“ „Protože byla válka a válka, to je nedostatek všeho,“ řekl smutně. Odmlčel se. I ona mlčela. Pozorovala slunce, jak pomalu plyne na obloze a honí se s bělostnými mraky. Pohrávala si se slunečnicemi. Nebyla schopna se usmát. Nějaký pocit na tomhle místě jí v tom bránil. „A proč tady má tvůj tatínek jenom číslo a ne jméno?“ zeptala se po chvíli. „Každý, kdo tady byl, dostal číslo a ti, co ho sem pohřbívali, neznali jeho jméno. Věděli jen to číslo. Bylo tady moc lidí, a tak bylo jednodušší, když jim dali čísla a podle nich pak prováděli různé kontroly a tak.“ „A to tady bylo vážně tolik lidí?“ podivila se upřímně. „Mnohem víc, ještě mnohem víc. Přiváželi sem spousty lidí. Vozili je vlakem, který jezdil pravidelně, a který byl zrušen až po válce.“ „A proč zavírali tolik lidí?“ „To je složité, ale už jsem ti to vysvětloval. Nacisté pronásledovali určité skupiny. Zaměřili vůči nim svoji nenávist, a pak je odvezli z domovů. Celé rodiny zavřeli do táborů jako je Terezín. Nenáviděli hlavně Židy, ale ubližovali i spoustě dalším.“ „A proč je neměli rádi?“ „Kvůli jejich víře, barvě pleti nebo jiným drobným odlišnostem. Namířili vůči nim svoji nenávist. Všechno špatné, co se kdy stalo, svedli na ně.“ „Ale proč? Vždyť za všechno nemohli.“ „Nikdo nemůže za všechno. Jednou ti to vysvětlím, až budeš starší. Teď…,“ odmlčel se. Teď by to na tebe bylo moc kruté a nepochopitelné. Spousta věcí, co napáchali, nechápe ani většina dospělých, natož ty. Nechci tě děsit něčím, z čeho se i otrlým zvedá žaludek. „Teď ještě ne. Až vyrosteš, pak to pochopíš.“ A pochopíš, proč jsem ti to dnes neřekl. „Ano,“ řekla a přestala se vyptávat. Věděla, že když jí nebude chtít něco říct, zůstane neoblomný. Znala ho. „Jezdil jsem do Terezína jako dítě, pak jsem tady byl se svými dětmi a teď i s vnoučaty. Musíš pokračovat. Až budeš mít jednou vlastní děti, tak je sem přivez a všechno jim vypovíš, ano? Pamatuj si, Baruško, že minulost jako je tahle, se nesmí 18
zapomenout. Musíme se z ní poučit. A pamatovat si tu hrůzu navěky, abychom nikdy nezopakovali stejné chyby. Nic takového se nesmí opakovat. Není správné přihlížet bolesti jiných. Pamatuj si to! Nesmíme dopustit, aby ještě někdy lidé přihlíželi vyvražďování jiných. Pamatuj si, že minulost je velmi důležitá. Když neporozumíme minulosti, nikdy nebude naše budoucnost lepší.“ „Slibuju, dědečku. Slibuju, že nebudu jen přihlížet, když budou ubližovat jiným,“ řekla pevným hlasem a podívala se na něj. Zamrazilo ho. Někdy by nevěřil, že půjde teprve do první třídy. Překvapovala ho. Neustále. A hlavně proto ji měl tak rád. „Dej tam ty květiny, Baruško,“ řekl po chvíli. Poslechla. Položila květiny tak, aby bylo vidět číslo. 481… z toho jeho proslovu se jí točila hlava. Chtěla si ho zapamatovat… až do konce života. Stála před hřbitovem, v ruce držela slunečnici a od doby, kdy zde byla naposledy s dědou uplynulo deset let. Změnila se. Bylo jí sedmnáct a vedla sem skupinu lidí ze Švédska. Z vlastních myšlenek jí vtrhlo slabé zakašlaní ženy, která stála vedle ní. „Už jdu, už jdu…“ odpověděla netrpělivě anglicky. Lehce se zamračila a na jejím čele se objevily vrásky, vzpomínkám…Otočila se ke skupince lidí a začala vyprávět. Anglicky. „To, co vidíte je minulost, avšak velmi důležitá. Je to něco, co nikdy nesmí být zapomenuto…“ Slova vycházela z úst skoro automaticky. Pamatovala si dědečkovu řeč a věděla, že si jí bude pamatovat navždy. Přesně jak slíbila. Lidé jí naslouchali, ačkoli byli o mnoho starší než ona sama. Divili se, jak to může vědět, neboť netušili, že se tím tématem již několik let zabývala a věděla, že se tím zabývat ještě bude. Slíbila, že to bude předávat dál a to také dělala. Každému, koho potkala se snažila něco dát. Dělala vše, aby dostála slibu, který kdysi dala. Odmlčela se a vedla je dál. Ukázala směr, kam mají jít a na chvíli se zastavila. 481. Nezapomněla. Položila kytici slunečnic tak, aby bylo vidět číslo. „Škoda,“ řekla tichým hlasem. „Škoda, že nevíš, jak jsi měl skvělého syna.“ Zhluboka vzdychla a následovala celou skupinu. Opět začala vykládat, ale tentokrát to bylo celé. Nechtěla nic zamlčet, jako tenkrát její děda. Věděla, že si to může dovolit, protože žádnému z nich nebylo sedm let. Ale i tak pravda děsila a hlavně byla důležitá. Věděla to. Když to řekne takhle, bez přikrášlení, tak nezapomenou. Nikdo nesmí zapomenout, neboť by se pak mohlo stát, že se to bude opakovat. A to nesměla dopustit. Ztratila naivitu už dávno a věděla, že jsou lidé schopni některá zvěrstva páchat dokola, ale zároveň doufala, že když to zůstane v paměti, tak stejnou chybu lidé nezopakují. Mluvila… plnila slib…
19
Tajemství hvězdy
Milena Sotolářová Gymnázium, Komenského sady 62, Lipník nad Bečvou 1. místo v I. kategorii, Daniel 3. ročník 2005-2006
1. září 1941 Dnes byl nádherný den! Nová škola, nové prostředí, nové tváře a bohužel částečně i nový start. Není to ani měsíc, co jsme se z Prostějova odstěhovali a mí ‚přátelé‘ už dávno přestali psát. Moc se mi po nich stýská. Copak už na mě zapomněli? A dost! Tohle hořekování nemá cenu. Já je taky nějak oželím. Snad... Teď si hlavně musím najít nové kamarády. Ani se mi nechce věřit, že už jsem osmačka! Mám pocit, že jsem se hned první den v nové škole totálně znemožnila. Vůbec jsem nevěděla, co mám říkat, s kým se bavit, jak se tvářit... Když jsem šla ze školy, stala se mi zvláštní věc. Potkala jsem jednu dívku. Všimla si totiž, že mi z tašky vypadl sešit. Rozběhla se za mnou a vrátila mi ho. Ani jsem jí nestihla poděkovat a zase zmizela. Vzpomínám si jen, že mě něčím na první pohled zaujala. Po ramenou jí splývaly hnědočerné vlasy a z obličeje jí zářily kaštanové oči. Jakoby v nich plály malé plamínky. Nejdřív jsem si myslela, že bych jí měla alespoň poděkovat, ale... Je to Židovka a já přece Němka. Všichni po ní divně koukali. A po mně taky. Přemýšlela jsem, jestli bych se s ní nemohla začít bavit, ale nechci se všem hned zprotivit. Zkusím se s ní někde začít tajně bavit a až ji poznám... Uvidím. Rosálie vstala a zavřela deník. Tu noc nešla spát s klidnou myslí. Stále musela myslet na tu dívku. Druhý den vstala časně, aby se stihla hezky upravit. Chtěla si ‚spravit‘ dojem. 3. září 941 Když jsem šla ze školy, konečně jsem ji oslovila. Jmenuje se Rebeka. Vlastně je celkem milá. Naprosto se liší od popisu Židů, jak mi vyprávěli mí rodiče. Tak proč proti ní mají všichni takové výhrady. Najdou se i tací, kteří jí do očí říkají: „Ty židovská ubožačko!“ Hrne se mi krev do tváří, když to slyším. Začala jsem se kamarádit se spoustou nových lidí. Nejvíc asi s Marlene. Je to taková ta třídní hvězda, která tahá za nitky a vždy je ve středu všeho dění. Navíc je velmi krásná. Štíhlá (na rozdíl ode mě), pyšní se záplavou zlatých vlasů zatočených do prstýnků a ledově modrýma očima. Řekla mi, ať se s Rebekou nebavím. Prý mi to nepřísluší - jsem přece Němka... 6. září 1941 Ač to byly jen tři dny, byly pro mě strašně náročné. Ještěže už je tu víkend. Dneska jsem byla venku s Marlene. Mám pocit, jako bych ji znala odjakživa. Je to nejspíš moje nejlepší kamarádka. Bohužel musela odejít dřív. Když jsem se ubírala do svého domova zabraná do svých myšlenek, spatřila jsem ty kaštanové oči. Rebeka seděla na stromě a pískala si nějakou veselou písničku. Začaly jsme se bavit. Za chvilku 20
přiběhli kluci z židovské čtvrti: „Beky! Zahraješ si kopanou?“ „Jasně!“ odpověděla. „Jdeš taky?“ „No, já nevím…“ „Pojď!“ přemlouvala mě. Nakonec jsem šla. Nevím proč, ale 6. září byl asi nejkrásnější den, jaký jsem dosud v Lipníku prožila... Rosálie se přiřítila domů. „Ale kampak, mladá dámo?“ ozvala se z kuchyně matka. „No, já... Trochu jsem se zdržela.“ „Trochu? Měla jsi být doma před třemi hodinami!“ „Ale mami!“snažila se vykroutit. „Rosálie! Co se to s tebou děje? Dřív jsi taková nebývala!“ „Nech mě být!“ odsekla Rose a zabouchla za sebou dveře svého pokoje. Ten den už měla dost Marlenina věčného pomlouvání Beky, a tak se jí v hlavě zrodila myšlenka. Myšlenka, které později bude tolik litovat... 16. října 1941 Dnešek byl nádherný a nabitý zážitky. Rebeka je skvělá. Dnes mi dala ten nejkrásnější dárek na světě - přívěšek v podobě malé židovské hvězdy. Stejný má i ona. Když mi jej dávala, řekla: „Mojí nejlepší kamarádce - abychom ode dneška byly jako sestry.“ Už je moc hodin, musím jít spát. 29. října 1941 Už nesmím otálet! Musím už Beky a Marlene seznámit. Dnes za mnou byla Marlene - zjistila, že se s Beky bavím. Říkala o ní ošklivé věci. A Beky musela zrovna přijít! Ptala se mě, jestli si po škole půjdu zahrát kopanou. Marlene vytřeštila oči: „Ty hraješ kopanou?“ Řekla to s takovým opovržením, až mě mrazilo. A já husa tam stála, jak mezi dvěma mlýnskými koly, a nevěděla, co dělat - co říct. Dívala jsem se z jedné strany na druhou a strach zvítězil. Zchladila jsem Beky odpovědí: „Táhni, ty krávo!“ Beky se vlily slzy do očí a její úsměv zmizel. Třesoucím se hlasem řekla: „Tak už i ty?“, a utekla na záchod. Po zbytek dne se neukázala... Proč jsem na ni byla tak hnusná? Nejsem o nic lepší než ti, které odsuzuju. 8. listopadu 1941 Rebeka mi už konečně odpustila. Jakoby mi spadl kámen ze srdce... Dnes jsem se zase snažila přesvědčit Marlene, že Beky není tak špatná, ale marně... Příliš dlouho jí cpali do hlavy, že nejdůležitější je vypadat jako Árijka. Nevím, co mám dělat. Všichni se proti Beky spikli. A já se jí nedokážu ani zastat! Jsem sobec! A srab! Ráno Rosálie vstala později. Když vešla do kuchyně, všimla si, že panuje napjatá nálada. Otec se na ni přísně podíval a odložil noviny: „Sedni si, Rosálie“. Raději poslechla. „S maminkou jsme slyšeli, že se bavíš s jakousi Židovkou. Můžeš nám k tomu něco říct?“ Rosálie si v duchu dodávala odvahu: „Že je to pravda.“ Odvětila s neobvyklým klidem a pustila se do snídaně. „Rosálie!“ okřikli ji oba rodiče. „Co je? Mám hlad!“ odpověděla Rose s plnou pusou. „Rose, už dlouho si všímáme, že ses změnila. Myslíme, že...že ta dívka na tebe má špatný vliv. „“Rebeka? Vyloučeno!“ vykřikla Rose. „Rosálie, o tom se s tebou nehodláme bavit! Prostě ti zakazujeme se s tou holkou vídat!“ Matka vstala od stolu a dodala: „A už nechci slyšet, že jsi byla na Horecku! Od toho židovského kutlochu se drž dál!“ Rose seděla a koukala do prázdna. Na snídani už ji nějak přešla chuť Měla chuť křičet, všechno rozbít, utéct, nebo se jen někam zavřít a bulit, jak malá holka. Ale 21
nemohla, Tak tam chvíli seděla a přemýšlela. Dobře věděla, odkud vítr fouká Marlene ... 15. listopadu 1941 S Marlene se nebavím... Byla za mými rodiči a zahrála jim divadýlko - že jsem se s ní přestala bavit, že ji urážím, že mě proti ní určitě naočkovala ta Židovka, že všechen volný čas trávím na Horecku... Dnes za mnou dokonce byla a DOPROŠOVALA SE! Ona(!) – třídní hvězda! Mám jí dát druhou šanci? Asi to zkusím. Každý se přece může změnit. Zato s rodiči už to není k vydržení! A Rebeka je smutná, protože ví, že ona je ten důvod - to jablko sváru v naší rodině. Mám chuť se na vše vykašlat! Ale na druhou stranu Lipník není tak špatnej... Dokonce se mi tu začíná i líbit! Zkusím Beky nějak zlepšit náladu. A s Marlene se budu bavit, ale jen pokud se omluví Rebece za všechny ty urážky. Kdo ví? Třeba se skamarádí. 27. listopadu 1941 Vyšlo to! Dnes je tomu už týden, co se ty dvě spolu baví! Postupně se z nás stala nerozlučná trojka. Zní to skoro neuvěřitelně. Ještě před měsícem bych nevěřila! Rodiče z toho šílí - zjistili, že se s Rebekou bavím. Nechtějí mě pouštět ven. Proto vznikl náš plán A: Marlene (pro mé rodiče slušná, hodná a milá německá dívka) se pro mě zastaví a... jdeme za Rebekou. Vždycky hrajeme kopanou, spřádáme společné plány a užijeme si spoustu legrace. To jsou chvíle, které mi bohatě vynahradí hádky s rodiči. Myslím, že už jsem konečně poznala, co je to pravé přátelství. Udělám vše pro to, aby bylo věčné. Až nám bude sedmdesát, založíme nějaký fotbalový tým a budeme hrát proti našim vnoučatům! Rosálie prožívala chvíle štěstí - toho krásného pocitu, který jí dával sílu žít... Ale bude trvat tak dlouho, jak si vysnila? 24. prosince 1941 Ať žijí Vánoce - svátky materialistů! Rodiče už prokoukli i Marlene, tudíž je zřejmě celý náš program v háji! Nechtějí mě pouštět ven, všechno mi zakazují! Pořád jenom ze školy domů, z domova do školy... Ti se ještě budou divit! Do školy přece mně, Marlene ani Rebece nemůžou zakázat chodit! Rose naštvaně zaklapla deník. Měla už dost té malé holčičky, která v ní stále žila. Rebeka jí ukázala něco, co dosud nepoznala. Ukázala jí, že život není jen o čajových dýcháncích její mamky, o učení a věčné pokrytecké slušnosti. A to už si teď Rose nechtěla nechat jen tak vzít. Následující měsíc se vše opakovalo - hádky s rodiči, útěky za Marlene a Rebekou a neustále se zhoršující prospěch ve škole. Jen jedna věc se měla brzy změnit a Rose o tom neměla ani tušení... 2. února 1942 Něco se stalo. Marlene a Rebeka se se mnou nebaví! Co je špatně? Marlene mě prý i pomlouvá... Nic jsem jim neudělala, tak co je? Zkoušela jsem s nimi promluvit, ale ignorují mě. Kolem Horecka se začali motat vojáci. Celý Lipník je nějaký divný. Nikdo nikomu nevěří, každý každému čumí do talíře. Ač mnozí s tím, co se děje, 22
nesouhlasí, všichni mlčí. Když jsem dneska chtěla jít za Rebekou, u nádraží jsem viděla stát Rebečiny židovské sousedy. Hlídali je vojáci. Raději nechci vědět, co tam dělali.. Vždyť to vím, dobře to vím.. Čekali na transport do Terezína. Když mě vojáci zahlédli, začali na mě něco křičet. Raději jsem zdrhla... Už mě to tu začíná vážně štvát! Teď nemyslím jen rodiče. Ve škole do nás cpou, že Němci jsou „lepší“. Pokrytci! Vždyť už tu bez tý hákový kraviny nejde koupit ani dětský hrkátko! 28. února 1942 Doma už se to nedá vydržet! Asi brzo uteču! Bratránka Franka poslali na práce do Bavorska a nikdo neprotestoval! Nikdo se ho nezastal! Nikdo se neptal, co chce! Chtěl být spisovatelem a oni mu hodili do ruky vidle! Ještě že není starší. On, a voják! Kde, k čertu, vůbec berou právo dělat si s lidskými životy, co chtějí? Je mi z nich na blití... Ale mlčím jako hrob... Jako hroby Rebečiných sousedů... Jsem srab! Druhý den ráno, když Rose vešla do třídy, všichni se přestali bavit. „Co je? Děje se něco?“ otázala se Rose. „No... víš, ta Rebeka, se kterou se tolik bavíš, už asi nepřijde. Ona totiž... „Co?“ hlesla Rose. Hrozivé myšlenky jí v hlavě běhaly jak stádo ovcí a ona se od nich nedokázala odpoutat. „Jenom to ne! Bože, prosím, jen to ne!“ říkala si v duchu.“V noci na dnešek ji odvezli... do Olomouce... do sběrného střediska,“ odpověděla jedna ze spolužaček. „To není pravda!“ vykřikla Rose a utekla. Běžela k Horecku. Prohlédla všechno - celý dům, ulici, místa, kam Beky ráda chodila, ale nenašla ji. S pláčem běžela domů. „Rosálie, neměla jsi být ve škole?“ zeptala se Rosáliina matka. Rose jen vykoktala: „Rebeku odvezli...“ Matka překvapeně usedla na židli a odvětila: „To... je mi to líto.“ „Není! Beztak jste ji práskli vy dva!“ křikla na rodiče, utekla do pokoje a zamkla se. Sbalila si pár věcí a svého jediného přítele - deník. Pokusila se tiše vyjít z pokoje, ale zraku rodičů neušla. „Rosálie, kam jdeš?“ Teď anebo nikdy - rozběhla se. Matka se ustaraně podívala na manžela. „Neboj. Ona se vrátí...“ To ale byla poslední věc, na kterou měla Rose pomyšlení... 7. března 1942 Dnes za mnou byla Marlene... Ta mrcha! Divte se, že se se mnou Rebeka nebavila, když jí Marlene nakecala, že jsem na straně Němců a že jí pomlouvám! To ona to zařídila! Že mě to nenapadlo hned - stačilo jenom, aby si po stěžovala papínkovi... Až se Rebeka vrátí, musím jí všechno vysvětlit. Snad mi uvěří... Kde se v Marlene vůbec bere ta drzost ještě mi říkat, že už mi vše odpustila?! Pomluvy - to je to, co ovládá celý její svět. Ale ten můj ať nechá být... Ale mám i další problém... Rodiče mě prý hledají. Ale já se k nim už nevrátím. Nemůžu... U Horecka už přestává být bezpečno a pořád se tu motají vojáci... Asi se ukryju u tetičky Hildy. Ta se s mými rodiči už dávno nevídá… 13. března 1942 Teta nezklamala. Moc mi pomohla Nebýt jí, mohla jsem skončit bůhví kde. Problém je, že rodiče zjistili, kde jsem, a samozřejmě mě chtěli vidět. Tetička je ale nepustila dovnitř. 23
Slyšela jsem jen křik. Teta na mou matku křičela něco ve smyslu, jak se takhle může chovat k cizímu dítěti. Co tím myslela? Jsem zmatená... Musím to z ní vytáhnout. 14. března 1942 Celý můj život se hroutí. Už se nemohu na nic spolehnout. Jak mi moji rodiče vlastně ti lidé, co mě vychovali - mohli třináct let tajit, že jsem adoptovaná?! Jsem sama, bez peněz a i bez nejmenšího tušení, kam vlastně patřím - kdo jsem... Kéž by tu byla alespoň Rebeka... Rosáliiny otázky kapaly na stránky deníku. Jediné, co by si teď ten věčný snílek přál, bylo probudit se. Ale tohle ještě nebyla poslední srážka s realitou... O Rebece nebyly dlouho žádné zprávy. Dokud nenadešel ten den... 14. srpna 1942 Dnes přišla zpráva, že... Rebeka už se nevrátí. Včera ji odvezli do Terezína a... zabili ji! Vrahové! Chce se mi umřít. Sebrali mi to jediné, co mi ještě dávalo sílu žít... Ale já musím žít dál... Ona by si to tak přála... 27. ledna 2006 Moje jméno je Elena a jsem vnučkou té výjimečné ženy, jejíž ruka psala tento deník. Vždy jsem věděla, že je úžasná, ale až teď vím nakolik. Před třemi dny zemřela. Při uklízení jejích věcí jsem našla i tento deník. Až tyto stránky mi odhalily tajemství její duše a hvězdy, kterou nosím na krku… ... Historická fakta: Židovští obyvatelé Lipníka nad Bečvou byli za 2. světové války postupně připraveni o občanská práva, potom o majetek a nakonec i o holé životy. Dvěma transporty - 22. 6. a 29. 6. 1942 – bylo 141 lipenských Židů deportováno ze sběrného střediska v Olomouci do Terezína, odkud později nastoupilo na poslední cestu do vyhlazovacích táborů na východě. Přežily z nich pouze tři osoby. (citace ze studie J. Klenovského - Historický vývoj židovské obce v Lipníku nad Bečvou)
Sára Rosten
Milena Sotolářová Gymnázium, Komenského sady 62. Lipník nad Bečvou 1. místo v I. kategorii, Daniel 4. ročník 2006-2007
„Žil jsem v čase velikého stmívání , na to ať nikdo z lidí nezapomene, až mne jednoho dne potkají.“ Jiří Orten Kap... Kap... Kap... Kap.. Adošem, jak tenhle zvuk dokáže drásat nervy, když ho musíte poslouchat několik hodin v kuse! A vy ani nemůžete dělat nic jiného, než ležet na zemi — pokud se vám tedy dostane toho štěstí a přidělí vám celu, kde 24
je vůbec k hnutí —‚ koukat do zdi a poslouchat neustále se opakující: „Kap... Kap...“ Najednou mě někdo zatahal za rukáv. Ohlédnu se a spatřím malou Judyth. Promluví na mě tím svým nevinným hláskem: „Sestřičko, my tu umřeme, že ano?“ Kolik beznaděje se vejde do jediné věty... Je strašné koukat do těch andělských očí a ptát se sebe sama, hledat slova, jak dát tomu dítěti alespoň trochu naděje... „Jdi spát, maličká, ať máš ráno dost síly...“ A pak máte sto chutí vrazit hlavou do zdi za tu obrovskou lež, protože víte, že žádné ráno už nejspíš nebude... A přitom před pár měsíci bylo ještě všechno jinak... Říká se. že člověku před smrtí proběhne před očima celý jeho život... Kdo ví? Ale můžu vám aspoň převyprávět jeho nejpodstatnější část... Tak čtěte dál, jestli máte odvahu... Moje pravé jméno je Susanne a je mi sedmnáct let... Než tohle všechno začalo, byla jsem studentka — premiantka třídy jednoho berlínského gymnázia. Jak spokojený člověk může být, když netuší, co se děje kolem něj... Bydlela jsem se svými rodiči a byla jsem vskutku šťastné dítě — měla jsem harmonickou rodinu, navíc otec byl vysoce postavený politik NSDAP. Pro spolužáky jsem sice byla vždy jen „cerunka bohatého papá“, ale nemohla jsem si stěžovat. Ale jednoho dne se mělo všechno změnit... Ten den si dobře pamatuji — šla jsem ze školy, a když jsem procházela jednou zapadlou uličkou, viděla jsem, jak pár metrů přede mnou jeden můj spolužák napadá nějakého chlapce. Když jsem přišla blíž, udeřila mě do očí žlutá hvězda na šatu toho kluka a najednou už bylo všechno jasné... Co mám dělat? Co mám, sakra, dělat?! Dělat, že to nevidím?! Nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha, ale zakřičela jsem: „Nechte toho! Co to děláte?!“ Jen se na mě cynicky podíval a odpověděl: „Herzogová, vypadni!“ Strašně se mi rozbušilo srdce, ale líbit jsem si to nenechala. „Nevypadnu, vypadnete totiž vy!“ „Nebo co?! Zavoláš si svého papá?!“ vysmál se mi... „Nebo by se mohlo stát, že se zítra ve škole podřeknu, jak je možné, že takový analfabet jako ty má excelentní jedničku z velkého testu z matematiky!“ Samotnou mě to překvapilo, ale pustil neznámého chlapce a odešel. Takový odpor ode mě nejspíš nečekal... Podívala jsem se na toho kluka. Plaše se na mě usmál. „Jsi v pořádku?“ „Ano, děkuji vám, slečno.“ „Proč tě chtěl zmlátit?“ „Protože pro něj žlutá hvězda na mých šatech znamená, že nejsem člověk, ale jen havěť...“ Posmutněl a já se zastyděla za svou hloupou otázku. Abych přerušila ticho, podala jsem mu ruku a představila jsem se: „Já jsem Susanne a ty?“ „Jákob,“ odpověděl. A tak jsme se dali do řeči. Čas jako by se najednou zastavil a to, co se mi zdálo jako chvíle, bylo několik hodin... Vzpomínám si dokonce i na ten pocit, který mě zaplavil, když jsem přišla domu... Bylo to zvláštní... Můj otec Židy a všechno s nimi spojené považuje za barbarské a já mu do této chvíle slepě věřila... Ale co když je to všechno jinak než se zdá? Ta otázka mi nedala spát... A já na ni musela najít odpověď... A tak jsem následující týdny poznávala úplně jiný svět, jinou realitu... Jak se ty dva světy od sebe lišily... Já předtím znala jen ten třpytivý nablýskaný svět krásných, bohatých a mocných; netušila jsem, co to je těžká práce, bída, každodenní strach z toho, co bude... Neměla jsem ani tušení, jaké to je bát se vyjít na ulici nebo když 25
přijdou naprosto cizí lidé a oznámí vám, že váš malý obchůdek už není váš... Jaké to je nedostat šanci studovat... Ale největší srážka s realitou pro mě byla už jen myšlenka, že můj otec by mohl být jedním z původců zla každodenně páchaného na těchto lidech... Bez rozdílu věku nebo pohlaví... Ne, je to přece můj táta! Ten by něco takového přeci neudělal! Určitě se tomu snaží jen zabránit! Tohle by nedopustil, ani kdyby ho přinutili! Naivní představa, že? Ale to jsem ještě netušila, že tohle všechno zakusím na vlastní kůži... A tak jsem dál poznávala ten smutně krásný a zajímavý svět židovské kultury... Časem jsem poznala i Jákobovu rodinu. Ze začátku ke mně sice všichni přistupovali s nedůvěrou, už jen kvůli tomu, že jsem Herzogová - „cerunka svého papá“. Ale čím častěji jsme se vídali a poznávali, tím více mě považovali za svoji... Připadal jsem si doma víc u nich než u nás... Máma s tátou věčně neměli čas a já... Já se učila. Zato u Rostenů bylo vždycky veselo... Vždycky jsme si všichni posedali kolem stolu, malá Judyth ke mně na klín a povídali jsme si. zpívali.. .Je obdivuhodné, jak se ti lidé dokázali i přes všechny ty starosti a denní strasti upřímně zasmát... Věděli, že mi mohou věřit. A že nejsem jako jiní... A díky tomu jsem si u Jákobových sourozenců vysloužila oslovení „sestřičko...“ Ale i když mi u nich bylo dobře, domů jsem chtě nechtě musela... Jednou, když jsem přišla domu, nastala ona srážka s realitou... Chtěla jsem tátovi něco říct, ale zrovna se o něčem bavil se svým spolupracovníkem... Vím, že poslouchat za dveřmi se nemá, ale když tam stojíte, bez klapek na uši se nemůžete obrnit proti tomu, abyste alespoň něco málo zaslechli... Stála jsem tam a poslouchala a zjišťovala, co je moje rodina zač... Rabování, konfiskace majetku, vraždy... Již jsem se necítila jako Němka... A v tu chvíli mi došlo, že nic nemusím... Vyběhla jsem po schodech do svého pokoje, sbalila si svoje věci a tu noc jsem utekla k Rostenům... Pochopili to. Věděli, proč jsem utekla více než kdokoli jiný. Tak jsem se stala novou členkou židovské komunity. Bylo pozoruhodné sledovat, co všechno ti lidé museli podstupovat. Potupu, urážky, napadání, posměch, ale především jejich nerovný boj s myšlenkami na smrt. Věděli, že to jednou přijde — že je odvezou někam pryč a že se už nejspíš nikdy nevrátí a myšlenka na to, co s nimi potom bude. byla prvním, kdo je uvítal do nového rána, a přec našli každé ráno sílu vstát z postele a jít dál... Bylo mi obrovskou ctí stát se jednou z nich. Při jednom z majrevů jsem se rozhodla přijmout židovské jméno, a tak naivní Susanne navždy zmizela... A nikdo tam už mě poté neoslovil jinak než Sára. Veškerý svůj čas jsem věnovala Jákobovi. Vždyť právě díky němu jsem byla tím, kým jsem teď... Díky Jákobovi mému muži - a jeho rodině je Sára. To on mě naučil ctít Tóru a další staré texty, naučil mě jidiš... Byl moje první a poslední láska... Jak ráda vzpomínám na ty chvíle, které jsme spolu trávili. Oba jsme věděli, že láska mezi Árijkou a Židem - mnou a ním - je zapovězená. Ale i přesto mě Jákob jednoho dne požádal o ruku. Zvláštní - do doby před pár týdny jsem měla svůj život dokonale nalinkovaný... Dostudovat, výhodně se vdát (nejlépe za nějakého vlivného politika), porodit mu 26
potomka a zbytek života strávit pečováním o něj a klábosením u čaje s paničkami z dobré společnosti... Ale byl to vůbec Můj sen? Nebo sen mých rodičů? Za tři týdny byla svatba. Musím říct, že nic krásnějšího jsem v životě neviděla... Tehdy jsem byla nejšťastnějším člověkem na světě! Všichni tančili, jedli, pili, smáli se... A nikdo by neřekl, že za pár týdnů budeme na tohle všechno už jen vzpomínat... Všechno to krásné ale trvalo jen krátce... Dokud se u nás neobjevila policie... Měla jsem tušit, že mě rodiče budou hledat! Policie všechny pozatýkala... Na stanici už na mě čekali rodiče. Místo přivítání mi otec vrazil facku... Ne že bych nějaké vřelé přijetí čekala... Následoval výslech. Nic jsem nezapírala, řekla jsem všechno... Kdyby otce v tu chvíli nedrželi strážníci, byl by mě na místě zabil. A matka... To jen hystericky křičela, že mě k tomu museli donutit... Ale magen — dovid houpající se na mém krku má slova jen potvrzoval... Po mém projevu na stanici mě i celou mou rodinu — Jákoba, jeho rodiče i Avruma, Rivke a šestiletou Judyth (Jákobovy sourozence) naložili mezi ostatní vězně do nákladního vlaku. V jednom vagónu nás bylo namačkáno tolik, že si nikdo nemohl ani sednout... A kdyby padl únavou? Ostatní by ho ušlapali... Tam už se staral každý jen o sebe... Vlakem jsme jeli asi tak den, víc ne a pak teprve začalo to pravé peklo... Čekala nás dlouhá cesta sněhem. Byla nám příšerná zima, měli jsme hlad, ale nesměli jsme se zastavit, jinak by nás zabili. A ten, kdo upadl, už nevstal... Stal se pro vojáky přítěží, kterou si nechtěli dovolit... Takhle jsme šli s malými přestávkami skoro celý týden a naše řady prořídly... Dokud jsme nedošli k cíli. Když nás všechny jako dobytek do ohrady nahnali za brány tábora, naskytl se nám pohled, který v nás všech vyvolal... Pocit, který nelze slovy popsat... Něco mezi odporem, lítostí a obrovskou nenávistí... Všude kolem byli zubožení lidé. Ne, už ne lidé, ale trosky! Vyhubli na kost, v otrhaných hadrech, unavení, hladoví, špinaví... Muži, ženy i děti... Ale nejotřesnější pohled se nám naskytl, až když jsme procházeli kolem plynových komor... Obrovské dveře plynové komory byly otevřené a uvnitř ležela mrtvá těla! Netuším, kolik jich tam mohlo být, několik desítek určitě... A vězni pod dozorem vojáků byli nuceni vytahovat mrtvoly ven. Jeden z vězňů ale nevydržel a vyčerpáním upadl na zem. Vojáci po něm hned začali křičet, ať vstane... Ale on už neměl sílu. Jeden z vojáků k němu přišel a kopl ho do břicha... Ležící muž se snažil posbírat zbytky sil a vstát, ale nedokázal to... Jákob chtěl jít k němu a pomoci mu vstát, ale ostatní jej zadrželi... Věděli proč... Voják na muže zamířil, chladnokrevně ho zastřelil a přikázal vězňům, aby jeho tělo hodili na hromadu k ostatním mrtvolám... Řekl to tak nedbale, jako by ten člověk nebyl víc jak odpad! Jakoby jeden lidský život neznamenal nic! Jákobově matce začaly téct slzy po tvářích... „Chas - ve šolem...“ zašeptala a já už si byla jistá nevyřčeným ortelem, který nám předurčili... Ale dozorci nám nedali čas se rozhlížet; stejně jsme věděli, že na to budeme mít spoustu času... Pak nás hnali k nějakému stanu, kde každému z nás vypálili na ruku číslo. A pak už bylo jedno, jestli jsem Susanne nebo Sára... Pak už jsem byla 27
jen číslo... Když jsme absolvovali tohle, ukázali nám naše „cely...“ Nebyly to cely, byly to prostě stísněné vlhké prostory a v nich velké police, které měly sloužit jako naše postele... Ne, nebyly to cely, ale sklad pro spodinu - pro nás... .Protože už se blížil večer, prozatím jsme se vyhnuli práci v lomu a mohli sbírat síly na příští den... Jákobovi sourozenci byli vystrašení... Vždyť jsou to ještě děti! Bylo kruté přihlížet tomu, jak se jim v očích skví slzy a nevědět, jak jim pomoci, jak je utišit... Jákob vytáhl pár kartiček s čísly a začal s nimi hrát pišu — pajšu... Vždycky si věděl rady. A já viděla, jak se jejich očka alespoň na chvíli trochu rozzářila... Seděla jsem v koutě schoulená zimou a možná i strachy, ale ani na minutu jsem od nich neodtrhla pohled... Uvědomovala jsem si, že tohle může být poslední chvíle, co je vidím takhle pohromadě... Druhý den ráno nás všechny svolali a přikázali postavit se do řady. Z ní vybrali mladé, silné a práceschopné a odvedli je do lomu... Byla to otrocká práce, těžká... A moje ruce zvyklé tak leda na vyšívání byly po pár dnech rozpraskané a vrásčité jako ruce nebo tvář stařeny... Pracovali jsme od rána skoro do západu slunce, bez odpočinku, bez jídla. A tak to chodilo den co den a nezáleželo na tom, zda je pátek nebo neděle... Tam stejně neznali rozdíl. A tak dny ubíhaly a my se snažili přežít... S bídnými příděly „jídla“, s těžkou prací, s nulovou hygienou, ale nepřestávali jsme bojovat jeden kvůli druhému... Dokud mě jednoho dne při práci neskolila nevolnost, která se den ode dne zhoršovala. Jediným vysvětlením bylo, že jsem těhotná. Ten den - den, kdy jsem to zjistila - si pamatuji doteď... Věděla jsem, že se něco mění — v podstatě já.. .Teď už nebylo jedno, jestli mě někde v lomu některý z vojáků zastřelí. Ale zároveň jsem si uvědomovala, že skutečnost, že budu máma, mě činí zranitelnější... A nemohla jsem se dočkat večera, abych tu zprávu mohla říct Jákobovi. Když se vraceli vězni z lomu, už jsem ho vyhlížela, ale nikde jsem ho neviděla. Začal se mě zmocňovat panický strach. A náhle se vynořili zpoza budovy dva muži, kteří nesli mého muže podepřeného přímo k nám. Vojáci si všimli, že je raněný, a tak se začali vyptávat, co se stalo. Ze střípků rozhovoru jsem vyrozuměla, že se na Jákoba svalil nějaký kámen, a že je vážně raněn. Chtěla jsem se k nim rozběhnout, ale Jákobův otec mě nepustil... Voják nabil pistoli a střelil... Nedal mu ani šanci! A mě vzal před mýma očima muže, kterého jsem milovala... Hrůzou jsem se v mdlobách svezla na zem... Probudila jsem se po několika hodinách. Když jsem otevřela oči, sklánělo se nade mnou tolik známých tváří, ale já je neviděla... Jen jsem tupě zírala do stropu a slzy mi stékaly po tvářích... A v duchu jsem se ptala sebe samotné, proč se tohle muselo stát... Proč zrovna my? A proč mě nezabili? Vždyť už je to jedno... Schoulila jsem se do klubíčka a přemýšlela jsem. Nebudu si hrát na hrdinku... Kolikrát za tu dobu, co jsem tady, jsem měla sto chutí zakřičet, že všechno, k čemu jsem se přiznala, byla jen lež... A možná bych získala svobodu. Ale ztratila sebe samotnou... Vzdouvala se ve mně nenávist ke všem těm, co mi zaživa vyrvali srdce z těla, chtěla jsem umřít a tak jsem se raději soustřeďovala jen na zvuk vody, která 28
kapala ze stropu, abych nemusela myslet na nic jiného... Když tu náhle přerušily moje myšlenky kroky, které se zastavily až před naší celou... Tichý hlas zašeptal: „Hej ty!“ Pohlédla jsem k němu. „Jo, ty. Pojď sem!“ Malátně jsem se zvedla a přišla k němu. „Tu máš... A drž jazyk za zuby nebo ti to přijde draho!“ A podal mi malou obálku „Ale od koho to je?“ Ale neznámý muž už byl pryč... Zvědavě jsem roztrhla obálku a vypadl malý papír a tužka... Stálo tam: Drahá Susanne. Proč jsi nám tohle udělala? Co Ti u nás chybělo? Ještě máš čas, ještě to můžeš odvolat! Dceruško, ty tam přeci nepatříš, ty nejsi jako oni! Susanne, jen pár slov a možná by se mi podařilo otce obměkčit, abychom byli zase rodina! Prosím.. Rozklepanýma rukama jsem z posledních sil uchopila tužku a začala psát: Čas, matko? Čas?! Ten už pro nás dávno není, tady se čas zastavil! Tudy je už jen křik, pláč a beznaděj! Jen křik nám ohlašuje nový den, pláč nám dává vodu, v níž se myjeme a beznaděj je naší snídaní, obědem i večeří! Nic vám nevyčítám... Ale také ničeho nelituji. Jen toho, že spolu se mnou tady zemře dítě, které nosím pod srdcem... Sbohem, matko, žij blaze… Druhý den ráno jsem vyhledala toho vojáka, který mi předal vzkaz a nenápadně mu vtiskla do ruky dopis, který jsem napsala... Ironicky se ušklíbl a kývl. Netušila jsem, že už brzy přijde konec... Konec, na který teď čekám... Konec, kterého se teď Judyth obává... A já najednou nevím, co ještě ze svého života promítnout... Co je to poslední, na co chci pomyslet. Pohlédnu na malou Judyth. která už se dávno oddává sladkému snění a nic netuší... Neslyší kroky, které se zastavují před naší celou... Několik vojáků otevřelo dveře a vyhnali nás všechny ven... A teď nás vedou přímo do útrob té komory, která byla jedním z prvních, kteří nás tu uvítali... Dveře už se zavírají, děti pláčou strachy, malá Judyth mě objímá kolem pasu... Jen já koukám před sebe. Protože vím, že zítra ráno sem přijdou další lidé, kteří budou na rozkaz vojáků pálit naše těla... A tak se to bude opakovat... Ale já vím, že jednou tohle všechno skončí... A plyn začal čeřit vzduch... A světlo odešlo... Slovníček Chas — ve šolem z hebrejštiny Bůh Nás chraň jidiš:
přejato z:
překlad;
Adošem
hebrejštiny
Bůh (mimo oficiální církevní obřad)
Majrev
hebrejštiny
večerní modlitba
magen - Dovid
hebrejštiny
„Štít Davidův“ — Davidova hvězda
piša — pajša
jingliš
dětská karetní hra
šolem — alejchern
hebrejštiny
mír s Tebou (tradiční pozdrav)
29
Dojmy z genocidy
Lukáš Vaníček Gymnázium, Komenského 77, Nový Bydžov 1. místo ve II. kategorii, Daniel 4. ročník 2006-2007
„Hajzle?“ řval na mě esesák hlasitým, velmi sytým řevem, který dával jasně najevo, že má silné, zdravé plíce. Ovšem, byl jsem mile překvapen, když jsem zaslechl z jeho úst po dlouhé době také české slovo, které se naučil, aby nás dokázal ponižovat v naší mateřštině. Jak pozorné. Mělo mě to potěšit a svým způsobem i těšilo, když mi nadávají česky. Asi se mu nelíbilo, když jsem přímo před jeho zrakem upustil náklad kamení, které jsem táhnul bůhví už odkud. Ale jeho árijskému zraku to zřejmě znechutilo pohled na krajinu či na další nezbytné kolečko vojenské mašinérie a využiti všech možností, které rasa určená k likvidaci nabízí. Než jsem však stačil kamení posbírat, vytáhl odnikud dlouhý kožený bičík a s určitou praxí mě s ním přetáhl po obličeji. Byl to profesionál. Po první ráně jsem už ležel na zemi a nechával se zalévat deštěm ran, kterými mě hojně častoval. Z českého, zkomoleného dialektu, který byl tak příjemný mým uším se vrátil germán do rodného jazyka a hulákal další a další slova. Určitě nadávky. Abych patřičně ocenil jeho snahu, poctivě jsem řval a snad díky tornu bolestí neomdlel a užíval si to až do konce při plném vědomí. Němčina nabývala na důraznosti a naléhavosti. Ke slovům se přidaly celé věty a celé se to slilo v jeden hutný celek plný křiku, bolestivých skřeků a prskání bičíku o obnažené maso. Kdybych tak jenom mohl tušit, že to co na mě führer řve, nejsou nadávky na mou osobu, ale prosté „Drž už hubu, svině?“ Kdyby se tak učil jazyky. Když mi na zádech nezbývalo právě moc kůže a zpod masa se ve své čerstvé odhalenosti leskla bělostná žebra, byl gestapák viditelně zmožen. Zhluboka dýchal a na čele se mu zalekly kapky potu. Neviděl jsem, co dělá, ale rány ustaly a po chvíli bylo slyšet natažení uzávěru služebního Lugeru. Třeskl výstřel. Tentokrát jsem už byl ovšem zticha. Osvětim, místečko lásky jako stvořené pro genocidu. Loudit chleba, nebo kus jakékoliv poživatiny na dozorcích je největší nesmysl, jaký vás kdy může napadnout. Lepší než to je i pokus o přelezení plotu pod proudem, prokličkování deštěm kulek z kulometných věží, přeskakování urně nalíčených min a setřásání hladových vlčáku cvičených na lidské maso. Lepší to je v jednom malém, leč podstatném bodě. Když zkusíte tuhle možnost, máte malou, nepatrnou šanci na přežití. Matematicky vyjádřeno je tato naděje ukázána jedničkou, vzdálenou od desetinné čárky asi patnácti nulami, ale šance tu je. Existuje, ale svojí nicotností stále utěšuje hlídače, jak dobře mají zabezpečený tábor. Když ale oslovíte dozorce, buďte od té dobroty a vystupte z řady, aby jste vězňům za vámi neznečistili mundůr vaším čerstvě vystřeleným mozkem. Děkuji. Osvětim, opravdu musíte umřít. 30
Civím na modrou oblohu a pozoruji bílé mráčky, jak pomalinku putují po obloze. Načechrané obláčky si po té azurové modři plují tak šťastně, tak nezaujatě. Támhleten vypadá jako kachna, která za sebou vede hejno malých kachňat. Je to krásné, je to dětinské, ale když jste se přivázání ke konstrukci, která vás nutí mít neustále roztažené ruce a nohy do obscénního lidského x a ležíte tak pět hodin, přijde vám pozorování oblohy jako skvělý způsob, jak zabít čas. Gestapáci mě pochopitelně vysvlékli do naha a nechali na poledním slunci zvolna opékat. Už jsem cítil, jak se na má kůže pomalinku natahuje a červená. Rty mi dehydratací popraskaly tak, že mám na ústech červenou mřížku místo rtů. Jazyk se mi líně povaluje v ústech a svoji gumovostí spíš připomíná cizí předmět. Esesáci měli asi napilno, proto mě tu asi nechali jen tak stát. To když se opravdu nudili, a že se nudili asi před třemi hodinami, rozhodli se, přinutit nás plakat. Mě by stačilo málo a rozplakal bych se jako mimino, ale oni se mě neptali. Odněkud přitáhli kanystr s kyselinou, nalili jí vedle přivázanému vězni do oči a nechali ji, ať se mu proleptává do mozku. Plakal, ovšem jeho slzy nebyly jen slané, ale byl v nich i sklivec a spousta krve. Na tom se dala poznat jejich nálada. Když byly hodní, nechali dotyčného chvíli řvát, než ho zastřelili nebo mu minimálně tu kyselinu z očí vymyli. Tenhle řval asi dvě hodiny. Ten esesák byl asi hodně naštvanej. A je to tu. Dneska umřu. Mně bylo od začátku divné, proč z těch sprch neteče voda. Uslyšet přicházet smrt je vždycky milé, alespoň máte čas se připravit a přijmout ten fakt, že už tu za chvíli nebudete. Mnozí z nás by tu decentní smrtku v černém plášti s kosou přes rameno s ovacemi a slovy díků přijali. Ovšem nesměla by mít čtyři nohy s drápky a dlouhý, lysý ocas. Krysy. A že jich tu je. Jeden by se divil, z čeho můžou žít, když okolo baráků, kde přespáváme není ani tráva a do kuchyně se musí spíše lákat, aby bylo z čeho vařit. Zůstává otázka, z čeho ty potvory vlastně žijí. Pak se ale stačí ráno podívat na nejnižší úroveň postelí a člověk hned pochopí. Krysa je příživník, o tom není pochyb, ale tady nežije na nás a našich odpadcích, tady žije přímo z nás. Každé ráno, když zvoní na zvonec na ranní pětivteřinovou očistu, pokaždé vídám chlupatá vypasená těla, jak hodují na něčem, co bylo ještě večer lidským tělem. Ty bestie mají tolik odvahy, že ani při pohybu tolika těl neutečou, jen tam tak klidně sedí s podivným netrpělivým výrazem na krysím čumáku potřísněným od krve a svýma korálkovýma očkama nás vybízí, abychom už vypadli, aby ona mohla v klidu dokončit snídani. Vědí, že nikdo nechce plýtvat silou, aby je zaplašil nebo zabil. Ovšem, když se to někomu zázrakem povede, je to zvíře okamžitě roztrháno rychleji než by dokázalo zmizet zaživa v díře. Hanobení její mrtvolky není z čisté nenávisti, ale je škoda nechat si ujít tolik výživného masa. Stane se, že z hladu okusíte maso člověka. Nestyďte se, brzy okusí někdo vás. Těžce a smutně zní kroky zhruba stovky lidí. Sotva vlak zastavil a my vypadali z vagónu, jak jsme tam byli namačkaní, postavil se před nás jakýsi člověk v černé esesácké uniformě a gestem ruky ukazoval a posílal lidi doleva či doprava. Nikdo z nás nich nechápal, ale že okolo nás stáli další vojáci s mašinkvérama, raději 31
jsme mlčeli a se sklopenými hlavami defilovali okolo toho Člověka, který nás rozděloval, jako když Mojžíš rozdělil dvě strany Rudého moře. Postavou jsem byl menší se silnými brýlemi. Ideální obchodníček a trochu šmelinář, to se ví. Ale když mi byl dán příkaz, aby se přestěhoval do Ruska a pomohl tak velkému führerovi rozšířit naše skvělé impérium, neváhal jsem. K té pozvánce byla totiž přiložena i hlaveň gestapácké pistole, která svým černým otvorem do nekonečna dodala celému jednání určitý oficiální punc. Sbalil jsem si svých pět švestek, nechal se dobrovolně nacpat do dobytčáku a absolvoval dvoudenní cestu, která prověřila až nejzazší hranice mé výdrže. Esesák mě sjel pohledem, tak, že jeho oči provedly sotva postřehnutelný, tak milimetrový, pohyb nahoru a dolů a během toho zlomku vteřiny, jsem byl souzen, posouzen a odsouzen k poslední procházce směrem vlevo. Šel jsem. Bylo to dokonce romantické. Svěží zelená tráva mi jemně třela o podrážky. Slunce svítilo a v dálce jsem rozeznával vysoké dlouhé komíny. Právě tam nás vojáci vedli. Trvalo to dlouho. Byli jsme v tom vagonu přeci jenom příliš dlouho. Svaly na nohou mi zdřevěněly a pohybovaly se jen velmi ztěžka. Přede mnou se zhmotnila betonová budova, ze které vyčnívaly ony komíny, které jsem viděl už dříve. Vojáci nám cosi vysvětlují. Chtějí, abychom se osprchovali a osvěžili. Pak nás zavedou na ubikace. Odkud se rozejdeme do nových domovů. Měli tu velkou šatnu. Postupně odkládám svršky a s každým dalším kouskem oblečení jsem blíže a blíže smrti. Zcela nahý překračuji práh do vedlejší místnosti. Mohl bych si pogratulovat. Je to totiž to poslední, co v životě dělám. Konec.
Pohřeb srdcí
Jana Buršíková Gymnázium, Smetanova 168, Moravský Krumlov 1. místo ve II. kategorii, Daniel 5. ročník 2007-2008
„Loučení je jediné, co známe z nebes, a je tím, co žádáme si z pekel.“
Emilly Dickinson
... přes to všechno, čím jsem kdy byl, přes všechna ta slova, která jsem Ti kdy řekl, Ty pro mě stále pláčeš. Je to ta nejhorší věc, kterou dokážu vidět. Nenávidím Tvé slzy, nenávidím, když trpíš. Nenávidím způsob, jakým jsem skončil, ale všechno to začalo vlastně úplně obyčejně ... Je listopadový večer. Začíná se stmívat. Nehybně postávám před zrcadlem a sleduji svou tvář. Obličej, který si od všech vysloužil jen jedovaté pohledy plné pohrdání. I přes všechny ty slzy, co se mi derou z očí, rozeznávám ty zelenohnědé oči. Oči zrádce. Oči člověka, který pro svobodu obětoval i to nejcennější, co měl. Svou 32
lásku. A teď už vím, že oni nelitují ničeho. Tihle lidé ztratili už dávno své svědomí. Nic jim neříká svátost slibu, nezdráhají se jej kdykoliv porušit a zničit. Teď už to vím, ale tebe mi to nevrátí. A přitom bych udělal vše pro to, aby ses vrátil zpátky a mohl tu být se mnou. Každý den lituji toho, co jsem udělal. Ale tohle je můj trest, musím si jej odpykat do poslední minuty, i když vím, že na konci stejně čeká smrt. ...všichni jdeme do pekla. Všichni jednou zemřeme. Píšu Ti tento dopis a přeju Ti všechno nejlepší. Nikdy jej číst nebudeš, ale pokud tu teď jsi, ber to jako mou zpověď. Nežádám Tě, abys pochopil, co jsem tehdy udělal, nic takového po Tobě nemůžu chtít. Přeju si jenom, abys věděl, že i přes to všechno budeš v mém srdci až do konce a až budu umírat, tak s tvým jménem na svých rtech. Chci, aby mě pohřbili v mých oblíbených barvách, i ty jsi to chtěl, ale... Je podzim. Tak jako každý den, i dnes trápí mou mysl vzpomínky na věci, které se udály před dvěma lety. Můj Bože, ty už tu nejsi tak dlouho. Vzpomínám na tebe denně, ale na podzim se vždycky mé pocity znásobí. Smutek se prohloubí a dny se více táhnou. Jsem v prázdném bytě jen se svou samotou. Nikdo jiný mi už nezbyl. Jsem odsouzen k smrti osamocením. Ale ještě před tím si pro mě přijdou. Každý záchvěv mám za znamení jejich pohybu, každý pohyb mi připomene jejich přítomnost. Nevycházím. Oni čekají venku. Čekají na to, až udělám chybu. Jsou můj postrach, moje noční můra. Lidí, co se bojí, jsou plné ulice, ale jejich strach není takový, že by zaprodali vlastní rodinu, vlastní přátele. Někteří mají odvahu proti nim bojovat. Sice jen s minimální úspěšností, ale i snaha se cení. Naše bohatství už dávno není takové, aby zásobilo všechny nějakou zbraní. Sotva máme nějaké jídlo a tam venku nám nikdo nic nedá. A tak se necháváme vraždit, necháváme do sebe střílet uniformovaným pro zábavu. Vždyť my máme cepy a palice, oni mají kulomety. Tady by pomohl jen zázrak. A mě už i víra v Boha opouští. A Bůh opouští mě, nechce se mnou nic mít. Pro mou zradu. ...vím, že se nikdy neožením. Vím, že mě nikdo nezachrání A nejhorší na tom všem, ta nejodpornější věc, kterou jsem kdy zažil, je ztráta Tebe. Nejtěžší je vždy loučení, ale dal bych vše, abych s tebou mohl strávit alespoň jednu krátkou minutu. Jen okamžik … Stále ještě ten deštivý listopadový den. Stále ještě popraskané zrcadlo v omšelém rámu. Jen tu tak sedím a hlavou mi probleskují vzpomínky. Tehdy byla téměř noc. A vlastně se od té doby ještě nerozednilo a já pochybuju, že se tak ještě kdy stane. Alespoň ne za mého života. Do toho dne jsme si všichni žili poklidným životem. Naše děti chodily do škol, hrály si na ulicích a snily o stejně bezstarostné budoucnosti jako je jejich dětství. Ani my dva jsme si nepřipustili, že by se mohlo něco takového stát. Než jsem tě potkal, myslel jsem si, že láska neexistuje. Nikdy si mě nenašla a ani já nehledal ji. Až tehdy. Ten den, kdy jsem tě potkal, budu nadosmrti proklínat. Nezasloužil sis potkat člověka, jako jsem já. Ty dny, co jsme byli spolu, byly pro nás pro oba ty nejkrásnější v našich životech, ale... 33
…neplač, nezasloužím si Tvé slzy. Nezasloužím si je stejně, jako Ty sis nikdy nezasloužil mě... Viděl jsem tě už z dálky. Šel jsi po ulici, ruce v kapsách, shrbený. V tuhle chvíli jsi mě zaujal poprvé. Neznal jsem tě, ale vzbudila se ve mně touha se s tebou ještě jednou setkat. Nenašel jsem jiný způsob, než každý den vysedávat v parku, kudy jsem tě viděl jít a čekat, jestli tou samou cestou nepůjdeš znovu. Po pár dnech se moje přání stalo skutečností. „Ahoj, můžu si sem sednout? Jsem Frank.“ Překvapením jsem zůstal koukat do těch tvých velkých očí a nezmohl se na slovo, jen jsem nepatrně kývl hlavou na znamení souhlasu. A ty sis sedl vedle mě. Začali jsme si povídat o běžných věcech. Přistěhoval ses s rodinou nedávno. Vaši vesnici obsadily vojenské jednotky. Museli jste utéct, jinak bys tu teď se mnou neseděl. A já za to byl tvým rodičům vděčný, že tě vzali pryč. Nezachránili tě, jen jsi žil o něco déle a já se poprvé zamiloval. Z toho parku už jsme odcházeli ruku v ruce. Byla tma. Byli jsme tak ukryti před pohledy všudypřítomných slídilů. Okamžik odhalení měl teprve přijít. Nevím, jak se to mohlo stát. Vždy, když jsme se spolu scházeli, dávali jsme pozor. Hledali ty nejtemnější uličky, kam by nikoho nenapadlo nikdy jít. Ale přece. Tehdy už se stmívalo. Podzim se chýlil ke konci a pomalu předával svou vládu zimě. Přišli. Nikdo je nezval dál, ale přece jen tam najednou stáli. Prázdné výrazy nenaznačující vůbec nic, dlouhé kabáty, po stranách se siluetami pouzder revolverů. Jakoby z dálky jsem zaslechl své jméno. Že prý mají rozkaz mě zatknout a dovést k výslechu. Zatím jsem si nepřipouštěl žádné odhalení. Vlastně jsem si nepřipouštěl vůbec nic. Jen jsem tam stál, nechal si nasadit pouta a bezvládně se posadit do auta.Před tím, než se rozjelo, přiběhla moje matka. Vytrhla mě z mého snu. Křičela. V tu chvíli jsem se zmohl jen na pouhé: „Mami, uklidni se, je to jen nějaký omyl. Zítra se vrátím a všechno bude zase v pořádku. Nic nebylo v pořádku, ale já musel ještě chvíli počkat, než jsem si to uvědomil. ...vzdávám se. Celým svým tělem, každou myšlenkou, každým pohybem, každým slovem. Jen ať už tohle všechno skončí... Vedli mě dlouho, temnou chodbou. Zdálo se, jako by byla bez konce a já chtěl konečně pochopit. Kdybych teď mohl vrátit čas, prosím Boha, ať tou chodbou procházím navěky. Na jejím konci totiž byly dveře. To, co nacházíte za zamčenými černými dveřmi, obvykle není radost a štěstí. Ti dva muži odemkli dveře, hodili mne na studenou podlahu, zamkli a já slyšel jejich kroky, jak se vzdalují pryč ode mě. Musel jsem usnout, protože když jsem se probudil, skláněli se nade mnou nějací jiní neznámí muži. Surově mě popadli a hodili na tvrdou židli stojící ve středu místnosti. V rohu někdo stál. Nedokázal jsem rozeznat, kdo by to mohl být, ale přítele jsem v té temné postavě neočekával. Najednou promluvil. V jeho hlase nebyl žádný náznak ani nejmenšího citu. Mluvil monotónním hlasem. Věci, o kterých mluvil, byly bohužel pravdou. Mluvil o tobě, o nás. To, co říkal, mě zraňovalo. Než domluvil, položil mi jednoduchou otázku. 34
„Přiznáváte vše, co jsem řekl?“ Nemám ve zvyku lhát, ale našel jsem v sobě tu sílu podívat se mu zpříma do očí a říct prosté ne. Muž udělal nepatrný pohyb směrem k těm dvěma, co stáli v rohu u dveří. Čekali na každý jeho příkaz a byli připraveni mu splnit všechna jeho přání. A teď dostali příležitost. Bylo jejich prací mučit lidi a dělali to s neskrývaným potěšením. To, co jsem zažíval v následujících minutách, bych nepřál ani svému největšímu nepříteli. Trpěl jsem nepředstavitelnou bolestí, ale ani to mi nedávalo právo říct to, co jsem tehdy řekl. Ty bys nikdy nic takového neudělal. Pro svou lásku bys vytrpěl cokoli, snad bys i zemřel. Nikdy jsem neměl silnou vůli a i teď jsem podlehl. To přiznání ze mě dostali. A tys to poznal o pár hodin později. ...držím ve svých rukou jen svou víru v Tebe a myšlenku, že tohle všechno jednou skončí. Někdo nás přijde zachránit. Možná andělé. Věřím, že andělé jsou poslové na Zemi a objeví se, až bude nejhůř. Můj anděl jsi byl Ty. Tvoje křídla mi pomohla znovu vzlétnout, ale nedokázal jsem si Tě vážit. Ne dost, a tak jsi mi uletěl. Nemá mě už kdo zachránit, ale je tu spousta jiných... Ta chvíle se mi pořád vybavuje. Za svou vlastní svobodu jsem jim dal tvůj život. A myslíš, že jsem si pomohl? Pořád tady budou stát a hlídat každý můj pohyb. Někde už stloukají rakev mé velikosti, někde mi už kopou hrob. Až do samého konce budu před spaním slyšet ta slova: „A odsuzuje se k smrti zastřelením.“ Proč jsi musel zemřít? Odpověď mi dávají pohledy lidí z ghetta. Musel jsi zemřít pro mou slabost, pro můj strach, pro moje sobectví. Tehdy pro mě bylo důležitější, abych přežil. Bylo mi jedno, že bych žil bez tebe. Ať shořím v pekle. Pro tvou lásku. ...andělé pláčou krev a jejich slzy dopadají na Zem. Kdo je chytí, bude spasen... Kdybychom se narodili v jiném čase, v jiném městě, na jiné planetě, snad bys ještě žil. Snad by v budoucnosti byla naše láska pochopena. Svět se mění. Lidi se mění s ním. Válka skončí, krev se vsákne, křik utichne a nastane mír. Nevím, jestli zítra, za rok, za sto let, ale jedno vím jistě. Všechno má svůj konec, tak teď skončím s lítostí a nastavím světu svou tvář. Bývalí přátelé mě odsoudili už dávno, ztratil jsem všechno, co jsem měl. Nebudu tady jen tak sedět a čekat, až si pro mě přijdete. Ukážu vám, že už se vás nebojím. Ukážu lidem, co nechcete, aby viděli, ukážu jim svět bez vás, svět bez strachu a příkazů, svět, v němž je možné svobodně se nadechnout. Splatím svůj dluh k tobě. Vyjdu ven a vykřičím do celého světa, že já, Anthony Lee Rhymes, jsem Žid. Žid a homosexuál. A ty, Franku, jsi to nejlepší, co mě kdy v mým zatraceným životě potkalo. ...pro všechny úsměvy, kterými jsi mě kdy podržel, pro všechna pravidla, která jsme kdy porušili, pro všechna slova, která jsem Ti kdy neřekl, pro všechny přízraky, které mě kdy dostihly… 35
Cesta do Království tmy ...
Zuzana Urubková Základní škola, Prokopa Holého 2632, Louny 1. místo v I. kategorii, Daniel 5. ročník 2007-2008
„Mami, mami, mami!..“.volám do prázdna, nikdo se neozývá, nikdo mě neslyší, nikdo mě nepohladí, otevírám oči...sen? Jen sen? Opravdu? Dnes ano, ale před několika lety skutečnost, ta hrozná skutečnost, která mě probouzí i po tolika letech. „Proč,“ ptám se dokola, nikdo mi nemůže vymazat vzpomínky... Krásný podzim, listí pomalu opadává ze stromů, sluníčko prosvěcuje kuchyň, maminka dodělává dort k mým 14. narozeninám. „Jak jsi mi vyrostla,“ utrousí během zdobení, jako to dělává vždy. „Není to tak dávno, co jsi mě tahala za sukni a ptala se na vše možné a najednou..., ale máš život před sebou, čeká tě to nejkrásnější.“ „Mami, já vím,“... a jen se usměji, ach, kolikrát si ten smích uvědomím. Věděla jsem, že má mamka, jak jsem jí říkávala, pravdu. Tenkrát jsem to věděla, chyběl jen rok mého bezstarostného života – náctiletých …škola, kamarádi a první lásky … a pak jsem během chvíle zestárla o sto let... „Vstávat, vstávat,“ mi v uších zní několikrát za sebou, honem, honem, stále dokola, obléknout chabý oblek, uvázat šátek, nástup, pochodovat po stejné podlaze, ve stejné budově, po stejné cestě a na stejné místo. Kde to jsme, snad v království, kde nám bude lépe a ochrání nás zde rytíři od všeho zlého… snad. „Rychle, rychle!“ jdeme zaslepeni osudem, nevnímáme bláto, špínu, chlad, nikdo z nás nepočítá pokolikáté, netuší, kam vede tato bahnitá cesta, a nebo nechce tušit. Dort k mým 15. narozeninám už mamka nestačila ozdobit. Co ji vyrušilo? Jen obyčejná vyhláška, kus papíru s velkým nápisem JUDE a jen obyčejná jména, jména lidí, zbytečných, špinavých, nehodících se do současného světa. „Sbalit pár věcí, vše nechat na místě. Rychle, rychle!“zase to slovo, jak ho nemám ráda! „Hračky, fotky, prstýnek nechat na místě, nic jen malé zavazadlo, všechno dostanete, bude vám dobře…“ A šli jsme slepě s důvěrou, že se opravdu budeme mít v tom novém království dobře, bráška šlape vedle mě a maminka plačky za námi, snad ani ona netuší, kam jdeme, ale jdeme a doufáme. „Maminko, maminko, kam jdeme?“ ptá se bráška jemným dětským hlasem. Copak asi odpovíš maminko?“ v duchu se ptám. „Někam, kde budeme všichni spolu, zlatíčka moje,“jemným hlasem maminka odpoví, snad skrývá pláč. „A dostanu tam hračky, když jsem si nemohl vzít své?“neustále brebentí bráška. Vlastně ani neví, kam jdeme, snad je to tak lepší, je tak malý. Stále jdeme, v řadách, začal foukat vítr, snad i prší, ale jdeme...nádraží, vlaky, 36
opravdu pojedeme na výlet, někam, kde svítí sluníčko, je tam palouček s pomněnkami a krásný princ..., kde je krásně, ale co to..., vagony bez sedadel, jen studená podlaha, chlad a jedno malé okénko..., ale hlavně, že jsem spolu. Je zima, nějak rychle se ochlazuje, cítím jen chlad a stisk bráškovy ručky a maminku, jak nás drží, jako by měla strach, abychom neutekli. Není kam maminko, říkám si, jsme bezpečně zavřeni, vlastně zamčeni a hlídáni. Cesta je dlouhá, nekonečná, opravdu tak dlouho trvá cesta za štěstím, jak mi maminka vyprávěla v pohádkách na dobrou noc? To snad ne, tam byl přeci bílý kůň, krásný princ, teplo, voněly stromy, květiny, ale tady... čekám, sním o mladém krásném princi, jak mě bere pryč ze tmy, odváží mě za sluníčkem na vyhřátý palouk, trhá mi pomněnky a podává mi je… ale ne, to nejsou kytky, to jen tápu ve tmě a hledám tu malou ručku brášky. Zastavili jsme, toužebně očekávané místo... „Mami, už jsme tady, jé, konečně,“ zase bráška, je malý a těší se, neví na co. Vystupujeme v místě zaslíbeném... bláto, vojáci, psi. To není princ, to nejsou rytíři, to není palouk s pomněnkami... Proč? Zase jdeme, bláto, vítr zesílil, prší a je zima, ošklivá zima... Sluníčko, prosím sviť, kam jsi se schovalo? Tolik šedi, mlčení, smutku okolo nás. „Stát!“ první slovo, které po dlouhé době slyšíme, vnímáme, hrozný hlas ho vysloví. Schoulím ramena k sobě, co jen to jde, zmáčknu ruku maminky a brášky, jako by mělo jít o poslední dotyk těch dlani, které mě hladily. Podívám se mamince do očí, kam zmizel ten jas, radost, jakou znám, jsou šedé, schovávají slzy, nemluví, jen se usměje... ne, to není smích, to je mlčení, beznaděj... vím, co mi chceš říci maminko, ne nebojím se, neboj, brášku pohlídám, opravdu, spolehni se… stále jsme přeci spolu, ale jak dlouho ještě... ? Vojáci se dají do pohybu, nejsou to sochy, jsou skuteční, jdou mezi nás a psi jdou s nimi. Jak se bojím psů a najednou jsou tu, vedle mě, tak blízko.. .ne, nebudu se hýbat, nesmím. „Ty a ty, tam!“ ukazují na mě a na brášku. Kam, kam máme jít, ale co maminka? „Mami, mami, kam jdeme a proč nejdeš s námi, maminko, maminko, mami!...“ bráška mi drtí ruku, syknu bolestí, ale nedám na sobě nic znát, nesmím, je tak malý, najednou moc malý. „Mami, mami...,“ to slovo v tu chvíli zní jako zlaté dukáty, neutichá, jen se vzdaluje, stále mizí, neslyšíme, nevidíme už ty smutné oči... „Neplač Kubíčku,“ maminka se vrátí, šla jen na návštěvu, pojď, půjdeme s ostatním dětmi,“ snažím se uklidnit brášku a skrývám pláč. Věří mi, ale ano, je to přeci moje zlatíčko. Jdeme, jdeme dlouho, zima je stále horší, začíná se stmívat, ruku mám unavenou, ale jdeme... Kam? Velké šedé baráky vedle sebe, jeden jako druhý, kolem drát... ach, proč je v království drát! To přeci není místo pro prince, tady ho nemůžu potkat, jak mě tu najde, tady není palouček s pomněnkami, tady sluníčko nesvítí... Jdeme, vlastně už jen taháme nohy za sebou, až teď si uvědomuji tu strašnou 37
únavu a co teprve ten malý špunt vedle mě, nevnímám jeho pláč. Nemůžu, musím být silná, slíbila jsem to přeci mamince! Postel, konečně postel, ale kde je baldachýn, tady má spát princezna? Kde je deka z měkkého hedvábí, prkna, jen samá studená prkna, snad nám zapomněli dát polštář, který voní jako maminka…kde vlastně je? Uléháme, jsme tak unaveni, nevadí nám ani prkno pod námi, usínám... bráška brečí, choulím se k němu, musím ho uchránit, musím být silná! Jsem silná, je mi přeci patnáct a čekají mě ty nejkrásnější chvíle.. .maminka mi to přeci slíbila a co slíbí, to vždy dodrží... Usínám, zase sním o tom krásném princi, ale proč stále nepřichází, nevidím ho, neslyším... „Vstávat, vstávat!“ hluk, co nás probouzí, ten strašný hluk, nástup a jdeme, stále stejnou cestu, jdeme. Ale proč??? JUDE, to slovo, které mám na tenkém kabátku, ta zlatá hvězda, která svítí v té šedi jako zlatá korunka princezny.. .musím jít, do tmy, šedi... „Kubíčku, pojď, jdeme za maminkou,“ kolikrát jsem mu to říkala? Chytí mě pevně, pevněji to snad ani nejde, ale mám ho přeci chránit, věří mi ještě? Stále dokola, nepočítám dny, noci - kolikrát budu muset ještě lhát, že maminku najdu, obejmu. Jako každý večer po tom šedém dni uléháme na studená prkna, choulíme se jeden k druhému zimou, už mi nechybí baldachýn, už mi nechybí sluníčko, i na to už jsem si zvykla, že jsem v Království tmy. Kde je ten princ na bílém koni… opět sním, to jediné co mi nemůžou vzít ti rytíři se psi...i ta hvězda dříve jasná je dnes vyhaslá, jako naděje na maminčino objetí... „Rychle, rychle!“ Sním? To přeci není ten hlas, co slýcháváme každý den! To je hlas z dálky, ale slyším ho stále blíž a blíž, zní jako zvuk perel z náhrdelníku, sladce, sluníčko... vidím sluníčko. „Princ!“ vykřiknu z ničeho nic, tak přeci přišel, věděla jsem to, že mě tu nenechá v tom zlém Království tmy. Pospícháme, máme najednou tolik síly, bráška vyrostl, ale pořád je to malý bráška, jeho stisk je silnější, ale přeci jiný než za posledních dlouhých dní, utíkáme… opravdu sluníčko, svítí nad Království tmy. Utíkáme, co nám nohy stačí, nevíme kam, ale víme, že pryč z té tmy, daleko od ní... zase vlaky..., ale najednou světlé, teplé a měkké... „Maminko!“ zakřičím, co můžu, to nejkrásnější slovo. Bráška se mi vytrhne z ruky, nedržím ho, pouštím ho, ať běží, vždyť‘ já běžím také... to objetí, oči, slzy... to jsou oči plné radosti, jasné a krásné, tak si je pamatuji, když mi maminka zdobila dort. Kolik toho vytrpěly, není znát...snad mi dozdobí dort k mým 16. narozeninám... „Mami, mami!...“ cítím teplou dlaň na čele, políbení to nejvroucnější. „Copak je, zlatíčko moje, jsem tady u tebe, vše nejlepší k tvým narozeninám, holčičko moje.“ Teď už vím, že maminka splní svůj slib, že mě čekají ty nejkrásnější chvíle... přeci mi to tenkrát slíbila…
38
Anna
Kristina Pavlíková Gymnázium, Máchova 174, Strakonice 1. místo ve II. kategorii, Daniel 6. ročník 2008-2009
Na budíku bylo 19:07. Anna seděla u stolu a minutu se dívala, jak ubíhá minuta. Nedávno ji napadlo, že je to její poslední šance, jak se účastnit světa. Na stole leželo hodně věcí. Kniha, krém na ruce, stojánek na tužky, hrníček na čaj, přehrávač na oposlouchané písničky, deník na zvětralé sny a prázdný rámeček na fotku někoho, kdo nepřicházel. A vedle stolu byla na zdi přibitá police na knihy s ohmatanými frázemi, které si po večerech vypisovala do notýsku na ohmatané fráze. Měla zapálenou aromalampičku s vánoční vůní, přestože byl srpen, a otevřené okno. Podívala se na budík. Bylo 19:12. Půl minuty počítala půl minuty. Seděla, oči upřené na tisíckrát zkoumanou prasklinu ve stropě. Ani si nevšimla, že do pokoje přišel Prcek. „Čo to tady smrdí?“ Prcek nebyl Slovák, byl jen malej. „Ele, čo to tady smrdí?“ „Vánoce.“ „Nene, Vánoce nesmrdí.“ Anna na to nic neodpověděla. Po chvíli se netrpělivě zeptala: „Co chceš?“ „Hmmm.“ „Aha.“ Deset sekund ubíhalo deset sekund. „Čo děláš?“Anna ukázala na knihu se zažloutlými listy, která ležela před ní. „Čtu si.“ „A čo čteš?“ „Knihu.“ Se zažloutlými listy. „A o čem je?“ „Tak.“ „Ty nevíš?“ „Ne.“ „A kdo to ví?“ „Čím dál míň lidí.“ „Hmmm.“ Ten rozhovor byl samozřejmě absurdní. Prcek se ale nevzdával. „A to je pohádka?“ „Ne, to není.“ „A není tam ani král?“ „Ne, vůbec žádný.“ „A princezny?“ „Ne.“ Princezny zmizely. „A čert?“ 39
Anna se na Prcka poprvé podívala. „No... čerti snad.“ „Brrr.“ „Hmmm.“ Prcek si sedl na postel. „Takže to je pohádka, když tam jsou čerti.“ Anna si povzdechla. Jak mu vysvětlit, že ne všichni čerti jsou ty z pohádky? Radši neříkala nic. „A jsou tam obrázky?“ „Jo.“ „A ukážeš mi je?“ „Ne.“ „Proč?“ „Jo.“ „Hmmm.“ „A dyš tam není král, kdo těm čertům poroučí?“ „Lucifer.“ „Aha... Takže je to o pekle.“ Dlouhou dobu bylo dlouhou dobu ticho. „Tak čo... Je to o pekle nebo ne?“ „Prckuuu...“ „Neříkej mi Prcku. Je nebo ne? O pekle?“ „Jo, je.“ Ovšemže je. „Ty čteš o pekle?“ „Jo, jsem zvrácená.“ „Fuj.“ „Co?“ „A kde?“ „Co kde, Prcku?“ „No, kde si zvracela?“ „Ale nikde.“ „Dyť si žikala...“ „Sem lhala.“ „Hmmm.“ Chvíli sbíral myšlenky. „A v tom pekle...“ „No?“ Podráždění. „Je tam oheň?“ „Jo, oheň.“ „A z čeho?“ „Ale vždyť víš, jak je to v pohádkách. Takovýto že čerti přikládaj pod kotel a… „Dyť to není pohádka.“ „Ne.“ 40
„Takže tam jsou kotle?“ „Vlastně...“ „A řížníci?“ „Hříšníci? Ne, žádní hříšníci.“ „Ale... na čo je teda to peklo?“ „Na nic.“ „A na čo jsou ty čerti?“ „Na nic.“ „A ten Lucifer?“ „Na nic.“ „A proč teda jsou?“ „Protože jim to nikdo nezakázal.“ „Hmmm.“ Samozřejmě, že nic z toho nechápal. Ale kdo jo? Zezdola se ozvalo: „Ondřeji, do postele!“ „Aááách jo.“ „Tak běž.“ „Anni?“ „No?“ „Mám tě rád.“ Úsměv. „Tak běž, ty!“ „Brou.“ „Brou.“ Půl minuty jen seděla. Pak vzala knihu a snažila se číst. Ale nemohla se soustředit. Tak aspoň nalistovala křídové listy s fotkami. A najednou se přistihla, že je pozoruje Prckovýma očima. Prohlížela si holohlavé princezny a jejich manžele, potetované prince s pruhovanými čepicemi, a i ty druhé, čerty, kteří měli čepice černé a tuhé a děti, ty bezejmenné princezničky a princátka, z kterých se nikdy nestali dospělí. A byli tam také postele s nebesy, jen tvořenými z těl. A hradby z ostnatých drátů. Jenže ty fotky jsou příliš černobílé a pro většinu lidí stejně reálné jako perníková chaloupka. To malé dítě nevědomky vystihlo jakousi podstatu, přestože ty fotky mají s pohádkou společné jen jedno: rozumní lidé se o ně nestarají. Odvrací od nich hlavu, protože se nehodí do jejich životů, mezi broušené vázy, igelitové tašky, růžové oblečky pro psy ani ke cvičeným kačenkám v cirkuse, mezi všechny ty věci, které dělají spořádané životy a šťastné lidi snídající diazepam. Ty fotky jsou pro ně černobílé a nereálné, pro všechny ty, co vstávají po prvním zazvoněním budíku, protože chtějí v životě něco dokázat, ty, co v létě plavou a v zimě lyžujou, ty, co při pohledu na nebe vidí pouze oblohu, pro ty všechny, kteří nemají hloupé otázky a ještě méně odpovědí. Všechny ty dokonale normální. Všechny ty podomní obchodníky prodávající vlastní životy. Všechno je to černobílé a bíločerné a nikdo to už nebere ani vážně, ani reálně, ani se strachem, stejně jako není třeba mít strach z Karkulky a dokonce ani z vlka, a knihy o holocaustu se staví do polic k Dějinám Říma a Péči o pokojové rostliny. 41
A lidé proudí po ulicích, chodí do kina a z kina, mluví o práci nebo o jiných lidech, hrají na klavír a na babu, nenávidí se i milují, a nejčastěji něco mezi tím. A jsou šťastní nebo nešťastní, a ti, kteří už nemůžou dál, nejsou ani jedno. Anna se vyklonila z okna a dívala se na nebe. Pak se vrátila ke stolu, zavřela knihu a odešla z pokoje. Ty fotky nejsou vůbec černobílé ani nereálné, ale proč se o to starat, když všechno je perfektní, svět dostal štěk v kuse Dobré místo, život má benátskou masku a točí se v kole a psi se mrouskají a kočky vyjou a prostor tiká a čas se rozlézá do všech koutů. Co je mezi tím vším jedno otevřené okno, jedna knížka s háknkrajcem na deskách a já? Moment… řekla jsem já? Na budíku bylo 19:37.
Šachová partie
Marcela Šandová Gymnázium, Písnická 760, Praha 4 – Lhotka 2. místo ve II. kategorii, Daniel 6. ročník 2008-2009
Leden 1942 Sněžilo. Tanec sněhových vloček už druhý den naplňoval krajinu. Jejich pomalé romantické blues vypadalo v tichém okolí bezútěšně. Jediné, co se vynořovalo z bílé záplavy, byl polorozpadlý osamělý dům. Jeho střecha se už skoro zhroutila, přesto stále působil majestátně. A navíc v sobě ukrýval malé tajemství. Jürgen byl právě na obchůzce. I přes několik vrstev hnědé uniformy mu stále bylo chladno, zimomřivě si třel ruce. Kousavý mráz se mu otíral o tváře a Jürgen pozoroval bílé obláčky dechu skoro nevraživě. Tyhle hlídky po okolí byly za trest. Nikdo se tu už několik měsíců neukázal, navíc v tak mrazivém počasí by nepřežila ani krysa. Ani židovská krysa. Potichu se zasmál vlastnímu vtipu a trhnutím ramen si srovnal zbraň na zádech. Ještě musel projít okolo domu na konci cesty a pak se mohl vrátit. Z kapsy vytáhl krabičku cigaret a jednu z nich si zapálil. Labužnicky potáhl a vydechl namodralý dým. Ještě pár kroků a on bude moci oznámit, že okolí je prázdné… Najednou se zarazil a otočil se čelem k domu. Ve sněhu k němu vedly již téměř zapadané drobné stopy. Otisky bot. Jürgen se zle ušklíbl a vydal se za nimi. Nedokouřená cigareta mu vypadla z ruky a protivně zasyčela. Temná místnost byla osvětlena jen mihotavým plamínkem jedné svíce. U stolu tady seděly dvě postavy. Seděly mlčky proti sobě, ani jedné nebylo vidět do obličeje. Mezi nimi na stole stála šachovnice s rozehranou partií. Majitelka černých figurek měla navrch, bílých pomalu ubývalo. Ticho přerušila Černá, když se chraplavě zasmála. Byla na tahu. Štíhlou bílou rukou posunula figurku a znovu se ozval její smích. Tuhle hru nemohla prohrát. 42
Jürgen stál přede dveřmi do sklepa. To bylo poslední místo v domě, které neprohledal. Zřejmě byl u cíle, ozýval se odtud tichý ženský zpěv. Zbraň v ruce ho příjemně studila a dodávala mu jistotu. Potichu otevřel dveře a nahlédl dovnitř. Na starém potrhaném kanapi seděla mladá žena oblečená do mnoha vrstev oblečení. V náručí držela malé dítě, pomalu ho kolébala a tichounce mu zpívala. Chlapeček byl zabalený do několika dek a spokojeně se na maminku usmíval. Protože sklep byl jediné místo nedotčené časem, bylo tu mnohem tepleji než venku. Jürgen ještě chvíli pozoroval tu soukromou idylu, skoro se začal usmívat. Pak se mu ale do mysli vrátila jeho vojenská povinnost a on rozrazil dveře a vstoupil dovnitř. Bílé poklesla ramena. Černé figurky obklopovaly její bílé a ona neměla, jak se bránit. Věděla, že tahle partie spěje ke konci. Marie věděla, že je konec. Nacistický voják, který vtrhl do sklepa, se tvářil rozezleně a zarputile. Pokusila se schovat malého Samuela z jeho dosahu, ale bylo jí jasné, že je to zbytečné. Přiskočil k ní a popadl ji za předloktí, aby ji vytáhl ze sedu. Čekala ránu, ale on se na ni jen dlouze díval. Jürgena překvapilo, jak byla ta Židovka drobná a hezká. Měla tmavé vlasy i oči a velmi pěkná ústa. Mohlo jí být kolem jednadvaceti let. Vypadala bezbranně, bylo vidět, že za poslední měsíce hodně pohubla. Vzal její tvář do dlaní. Bílé zbýval poslední tah. Sebrala Černé jednu figurku a chtěla se usmát. Všimla si ale, jak se její protivnice tváří a úsměv jí ztuhl na tváři. Marie škubla hlavou a vykřikla, když se jí ten nacista dotkl. Uskočila od něho a znechuceně si třela tvář. Jürgena to rozzuřilo. Viděl v ní už jen Židovku, členku rasy, kterou měl vyhladit, ne ženu. Přistoupil k ní a rozpřáhl se pravou rukou. „Šach mat,“ zašeptala Černá a s rozmachem shodila všechny figurky z šachovnice. Její smích se rozezvučel naplno. Když hřbet jeho ruky dopadl na Mariinu tvář, cítila, jak si prokousla ret a krev jí vytryskla do úst. Rána měla takovou sílu, že upadla a bolestivě si narazila kolena. Klečela na zemi a plivala krev. Jürgen přestal přemýšlet. Kopl klečící ženu do břicha, až bolestí zavyla a zkroutila se na zemi. Když se po chvíli zvedla, v očích jí seděla zvláštní bojovnost. Probudila se v ní matka, připravená se rvát o život svého dítěte. Vstala. Byla o hlavu menší než on, přesto se na něj s jekotem vrhla. O krok ucouvl a rozmáchl se zbraní. Pažba dopadla na její hlavu s tlumeným lupnutím. Vydechla a s protočenýma očima se zhroutila k zemi. Dítě se rozplakalo. Jürgen se probral z jakéhosi vytržení a s údivem pohlédl na mrtvolu u svých nohou. Plné rty jí zbarvila krev. Doširoka rozevřené oči hleděly někam za něj. Bezmyšlenkovitě se sehnul a zavřel jí je. 43
Přistoupil k chlapci, který se v dekách nepokojně vrtěl. Zvedl celý ten uplakaný raneček s úmyslem zbavit se i jeho. Ale Samuel se v jeho náruči uklidnil a usmál se. Jürgen se taky usmál. Chlapeček měl světlé vlásky a modré oči, vůbec nevypadal jako dítě Židovky. „Tak pojď, maličkej. Uděláme z tebe novýho člověka…,“ zamumlal Jürgen německy a vydal se s dítětem do mrazu. Vstříc lepší, velkoněmecké budoucnosti. ... červenec 2006 Skupina mladých chlapců kráčela noční Prahou. Všichni měli těžké boty a tmavé bundy, přestože bylo horko. Každý z nich měl oholenou hlavu a aspoň jedno tetování. Tohle přece dělá správné chlapy. Blížili se k Novému židovskému hřbitovu. Jejich úmysl byl jasný, zničit alespoň několik náhrobků a pak rychle utéct, než se je někdo pokusí chytit. Petr byl se svými kumpány na téhle akci poprvé. Těšil se jako malý kluk. Konečně bude mít šanci ukázat, co v něm je a že své názory myslí vážně. Dnešní doba se mu nelíbila, chtěl nastolení starých pořádků. Co bylo na fašismu tak špatného? Všichni z toho dělají hrozné drama, Hitler bylo skoro sprosté slovo. Ale kamarádi mu vysvětlili, jak to bylo doopravdy, teď už tomu konečně rozuměl. Na hřbitov se dostali bez problémů, až to Petra překvapilo. Měl před sebou velký prostor zaplněný židovskými hroby. Zmocnil se ho vztek a jako první z nich vyrazil. Z bundy si vytáhl železnou trubku a silou udeřil do nejbližšího hrobu. Ozdobný nápis se roztříštil a náhrobek se rozpadl na dva kusy. Petr vyjekl radostí a pokračoval ve svém zničujícím díle. Jeho kamarádi za ním nezůstávali pozadu, dokud se nerozsvítila první okolní okna a oni nebyli donuceni utéct. Když potom doma Petr usínal, před očima si stále přehrával svůj první rozbitý náhrobek. Zvuk, s jakým se rozlomil… Jak se rozpadlo ono ozdobné písmo… Zapamatoval si dokonce i jméno. Marie Fischerová. Zemřela někdy za druhé světové války. To jí patřilo, Židovce. Usmál se. Měl ze sebe skvělý pocit, ještě teď z něj sálalo vzrušení. Když potom konečně usnul, snil si své agresivní sny… Černá s Bílou opět seděly nad rozehranou šachovou partií. Hrály tuhle nekonečnou hru už po staletí. Hru o lidské životy, o dobro a zlo, o napsání jejich osudu bílou nebo černou barvou. Bílá za poslední léta zchřadla. Její protivnice stále častěji vyhrávala, drobná vítězství Bílou přestávala těšit. Měla pocit, že se historie opakuje, že v lidech zase převládá to zlé. S povzdechem natáhla ruku a udělala jeden z nekonečných nikam nevedoucích tahů…
44
Černovlasý muž a louka plná květin
Julie Žalmanová ZŠ T. G. Masaryka, Bezručova, Mnichovice 1. místo v I. kategorii, Daniel 7. ročník 2009-2010
Z pohledu Toma Gravella Když zemře člověk, jeho duše se rozdělí na stovky malých částí. Něco jako pampeliška, které vítr odfoukne její semínka na všechny světové strany. I její duše prochází reinkarnací. Poznal jsem ji v den, který považuji za nejšťastnější ve svém životě. Byla čarodějka, která se ze dne na den jednoduše objeví a pouhým lusknutím prstu změní váš dosavadní pohled na svět. A to od základu. S oblibou se dívala na židovskou hvězdu přišitou na jejím oblečení, tak obyčejná v hrdosti na své židovství i v tuhle praštěnou dobu. Z deníku muže s černými vlasy Zabil jsem ji. A předtím i znásilnil. Malou židovskou holku. Nebyla to moje chyba. Vzal jsem si to, co mi patřilo. Ptá se snad turista jdoucí přírodou, jestli si může utrhnout pampelišku, která roste na louce opodál? Utrhl jsem si květinu. Byla obyčejná, takových roste na našich loukách i několik tisíců. Zase vyroste nová a ta nahradí její místo. Problém je, že dívky nemlčí tak, jak to dělají květiny. A proto jsem ji musel zabít. Stačilo jedno bodnutí do břicha. Jen jedno... Z pohledu Davida Tauslga Když vám muž řekne, že jeho nejmilovanější ženou na světě je jeho manželka (popřípadě milenka), lže. Nejmilovanější ženou v životě muže je jeho dcera. Našel jsem ji třiadvacátého, tuším, že kolem osmé. Dál už si pamatuji jenom krev a bohužel i nůž zabodnutý v jejím břiše. Musím odevzdat všechen svůj majetek (kromě padesáti kil, které si mohu vzít s sebou, pokud se mi vejdou do kufru). Jsou pouze tři věci, které může udělat otec zavražděné dcery. Zapálit svíčku. Opatřit rakev. A za třetí, najít jejího vraha... Z pohledu Toma Gravella Cítil jsem k ní něco, co by se v žádném případě nedalo nazývat láskou. Byla nic a přesto tak moc. Její otec odjel dnes ráno transportem do Terezína. A spolu s ním další rodiny z jejich ulice. Mohla žít celkem spokojený život. V Terezíně… Terezín, o týden později Podíval se na muže, který stál vedle něho. Muž s černými vlasy. Byl o deset a půl roku mladší než on. Vídal ho v jejich ulici snad každý den, když chodíval do práce okolo jejich domu. Ten muž se také často chodil modlit do synagogy. Párkrát si vyměnili pár slov, 45
byli přece jenom sousedé, ale víc o něm nevěděl. Teď byli stejní. David Tausig i ten muž s černými vlasy. S židovskou hvězdou za branami Terezína... Z deníku černovlasého muže 14. 9. 1943 Je tady její otec. Otec mé malé květinky. Všichni se bojí jenom transportu na východ, jako kdyby neexistovalo nic horšího. Ušetřil jsem ji nekonečného strachu o život. O tři měsíce později Stal se jeho nejlepším přítelem. Černovlasý muž, kterému neřekne jinak než Leo. Byl jediný člověk, který věděl snad všechny podrobnosti o smrti jeho dcery a i o jeho odhodlání najít jejího vraha, což se stávalo za zdmi Terezína den ode dne nereálnějším. Přesto měl potřebu stále o tom mluvit a znovu a znovu si přehrávat onen den, kdy přišel domů a stal se z něho otec bez dcery. Z deníku muže s černými vlasy … 20. 11. 1943 Znám všechny jeho domněnky ohledně smrti jeho dcery. Jak jen může být tak naivní? Jak si jen může myslet, že je schopen najít jejího vraha? To já jsem ji zabil, jako jeho soused jsem k ní měl tak blízko... Dívám se na jeho zoufalou snahu objevit jejího vraha. Lidé jsou slepí. Často nevidí to, co mají každý den na očích. Jsme všichni jako v mlze. Nevidíme ani na jeden krok. … 23.11.1943 „Jedu na východ.“ Zpočátku se na něj díval nedůvěřivě. „Byl jsi na seznamu,“ řekl po chvíli, teď jako by plně chápal jeho slova. Jede na schůzku se smrtí, věděli to oba. Věděl to snad i čmelák neustále poletující kolem jejich hlav. Věděl to každý a nikdo. „Nebyl jsem na seznamu,“ zašeptal Tausig, „přihlásil jsem se dobrovolně.“ Možná je to tak lepší... „Jinak bys jel ty, Leo. Ber to jako můj dík za všechno, cos pro mě dělal.“ ... Transport byl připraven, směr: Auschwitz-Birkenau. Cestující: další stovky Židů. A mezi nimi David Tausig, přítel muže s černými vlasy, který se obětoval za svého přítele. Teď už nebude nic. Vlastně něco přece. Cesta, na nástupišti je budou čekat doktoři, proběhne selekce, nikdo nebude schopen slova, uvidí jen kouř stoupající z jakýchsi komínů. David Tausig zahyne v jedné z plynových komor tři dny po příjezdu. Jeho poslední myšlenka: neznámá. Do hlavy mu nevidí ani příslušník árijské rasy. Všichni končí jako skříňka uzamčená na sto západů...
46
Selhání výjimečných
Julie Žalmanová ZŠ T. G. Masaryka, Bezručova, Mnichovice 1. místo v I. kategorii, Daniel 7. ročník 2009-2010
Osvětim „Kolik?“ zeptala se žena. „Klidně jich tam nervěte sto,“ odpověděl muž, na chvíli se odmlčel a pak dodal: „dnes odpoledne.“ Žena přikývla a vydala se dlouhou chodbou směrem ke kanceláři nejvyššího důstojníka. Beate Už se jí opět hrnuly slzy do očí. Stále dokola si říkala, že je velká holka. A velké holky co? Nebrečí. Tak to alespoň vždy říkával otec. Nebyla jako ostatní esesmani. Ale za ty tři měsíce, které tady sloužila, už byla celkem zocelená. Pro vaši představu přibližně před čtvrt hodinou zavraždila kolem stovky židů plynem a neukápla jí ani slza. Otec by byl na tebe hrdý, Beate, stále si opakovala v duchu. Její otec, Němec posedlý árijskou rasou (odjakživa a z vlastního přesvědčení) byl odhodlán v Beate pěstovat lásku pro její rasu a ostatní považovat za méněcenné. Rodiče se kvůli rasovým otázkám hádali poměrně často. Alespoň co si Beate pamatovala. Teď je to jedno. Musí myslet jen na to, jakou by z ní měl otec radost. Milovala Německo. Silné. Velké. A neporazitelné. Ráchel Poprvé v životě jsem viděla otce brečet. Nejdřív se posadil do křesla, chvíli hleděl na svoje hodinky a pak mu po tváři začala stékat slzy. Matka ho uklidňuje, dostaneme tam práci. Postavíme nový dům. Otec říká, že nic nechápe. Copak jí nedošlo, že nás tam budou dřít, dokud z nás nezbudou trosky? Na to matka odpoví, že když to Němci řekli, slíbili, je to pravda. Jsou kultivovaní, ne žádní zabijáci... Bruno Na modré dece na trávníku seděl čtyřletý chlapec jménem Bruno Hoss. Hrál si s autíčkem o velikosti své dlaničky, stín mu poskytoval mohutný dub. Vypadal přesně jako ty buclaté děti z reklamy na ovesnou kaši, až na jeden malý detail. Za jeho zády se nevinuly lesy obklopené modrou oblohou, jak to v takových reklamách bývá, ale tyčila se tam hnědočervená cihlová budova s velikým komínem, ze kterého šel neustále šedý kouř a celé to bylo obehnáno ostnatým drátem. Jednou, když šel se sestrou na procházku okolo toho velkého podivného pozemku s mnoha budovami a mnoha, mnoha lidmi, narazili na velikou bránu s nápisem „Arbeit macht frei“, jak mu přečetla sestra. Co přesně se děje za zdmi této podivné „továrny“, Bruno nevěděl. Když se na to jednou maminky zeptal, řekla, že do továrny chodí pracovat moc zlí a špatní lidé a na ně dohlíží jejich tatínek. Víc vědět nepotřeboval. Tatínek dělá správnou věc, dohlíží na zlé lidi... 47
O měsíc později Ráchel Ve vlaku bylo přeplněno. Nemohla dýchat, byla unavená jako nikdy předtím a chtělo se jí zvracet. Tlačil se na ni mohutný muž, který sám neměl místo. Vezli je jako stádo prašivého dobytka. Jeli už možná celých pět hodin. Nikdo nevěděl, kdy dorazí a kam to vlastně jedou. Na smrt? Kdo ví, ale jisté je,že z východu se ještě nikdo nevrátil... Beate Setmělo se. Na jednom podivném polském nádraží vystupovala obrovská hromada lidí z vagónů. Začala obvyklá selekce. „Ty napravo, ty nalevo,“ hlásili muži v uniformách. Kufry uložit. Někteří se tvářili vyděšeně. Musela je koordinovat. Ty nalevo, ty napravo. Lékaři se dívali a vybírali. Rozhodovali o osudech a to si uvědomovala. Buď vás vyberou, nebo ne. Otázka je, co je lepší. Být nalevo, anebo napravo? Za chvíli to skončí a pak pro ni začne opět obvyklá rutina. Odvést je do plynu. „Je čas na mytí,“ oznámí. Ráchel Oddělili ji od matky a odvedli s dalšími muži a několika ženami do hnědého domu z cihel. Bylo tam vlhko a špinavo. Draly se jí slzy do očí. Kvůli čemu? I když už jí bylo šestnáct let a tudíž byla považována za dospělou, nemohla pochopit, že pouze kvůli tomu, že má vystavěnou poněkud jinou životní jízdenku než zbytek Němců, musí být zavřena jako prašivý pes. Svěřila se s tím jednomu rabínovi při jejich krátkém pobytu v Terezíně. „Taky to nechápu,“ odpověděl, „a to už je mi padesát jedna let.“ O tři měsíce později Beate Pozorovala tu dívku už celé tři měsíce. Aniž by si to příliš připouštěla, myslela na ni čím dál tím víc. Začala mít ze svých pocitů strach. Byla zamilovaná pouze jednou ve svém životě. Do ženy o třináct let starší, jménem Luka. Živila se prodejem květin v jejich čtvrti. Chodívala si k ní kupovat dvanáct žlutých růží, každý pátek. Jak, ksakru, může žena milovat ženu??? Je to jen hloupá hříčka přírody, která dává záminku jiným, obyčejnějším lidem dívat se na ně skrz prsty? I když miluje ženy, jejich něhu a zároveň krutost, je naprosto obyčejným člověkem. Člověkem, který se rád projde lesem, koupí si na náměstí kávu za dva franky a přečte si naprosto obyčejně noviny. V jejím nejhorším snu stojí nahá na stole, v ruce svírá žlutou růži (tu samou, kterou si každý pátek kupovala u Luky) a okolo ní sedí muži. Ten veprostřed, na první pohled ten nejdůležitější z nich, je bezesporu její otec. Poznala ho podle očí. Nic nedělají, jen na ni tiše zírají. Avšak najednou se všichni pomalu začnou zvedat a sápat se po ní. Chtějí jí vzít její žlutou růži. Brání se. Snaží se svou růži ochránit, ale má trny, takže jsou její ruce po chvíli zkrvavené, že se nemůže ani opřít, natož nějakého z těch mužů odstrčit. A pak je konec. Utopí se v kaluži vlastní krve. 48
Bruno Když ležel malý Bruno večer ve své postýlce, vzpomínal na tatínkovu továrnu. Dnes viděl poprvé trochu zblízka ty zlé lidi, o kterých mu vyprávěla maminka. Jednomu z nich se podíval do očí. Vypadaly jako oči ducha. Málem se rozplakal, nebýt sestry, která ho odtáhla pryč, protože zaslechla, že se doma budou podávat dorty. Teď si byl jistý. Ti lidé musí být zlí. Stačí se na ně podívat. Vypadají jako duchové. Jsou zlí a zlí musí být potrestáni. Beate Její pocity byly čím dál tím silnější. Touha po té židovské holce byla čím dál tím silnější. Nedokázala si to přiznat, prostě to cítila. Co by jí na to řekl otec? Vzpomněla si na jeho obličej, o kterém se jí často zdálo. Zradila árijskou rasu. Výjimečnou, nejvyšší, dokonalou. Odsoudil by ji, možná by ji nazval spratkem. Možná se styděla za své touhy, možná by se styděla podívat otci do očí, ale jen jednou věcí si byla úplně jistá. Ten pocit se nedá zastavit, zastrašit, ani nějakým způsobem ignorovat. Byl tam, a dokud nepřijde jiná touha, v její duši setrvá. Začala se škrábat do rukou. Pocit bolesti jí připomínal, že je trestána za svou nedokonalost. Slzy jí tekly proudem. Prudce otevřela dveře. Na zemi spala hromada těl, zhublých, zmožených (a sama věděla, že někteří už neuvidí východ zítřejšího slunce). Číslo 2236 spalo hned u dveří. Zvedla ji a odtáhla do vedlejší místnosti. Začala z ní strhávat šaty. Neslyšela její křik a to na tom bylo divné. Snila? Přišla snad o sluch? Věděla jen, že ji chce zničit. Nebo uchránit před všemi? Měla nepopsatelný vztek. Kdo byl viník. Ona a její zpropadené touhy? Mrtvoly, které vídala každý den, nebo snad její otec? Padla na kolena. „Řekni moje jméno,“ zašeptala. A pak v jediném okamžiku a z důvodu, který ona sama neznala ... Ráchel Neměla sílu se bránit. Vše ji bolelo a ta esesmanka teď klečela na zemi před ní. Věděla, že zemře. Buď tady a teď, nebo o pár dnů, možná týdnů později. Byla Židovka a za to byla trestaná. Za svůj jiný pohled na svět. Za svoji vstupenku do jednoho exkluzivního klubu. A pak ta žena jen tak vytáhla něco z kapsy. Poslední, co Ráchel uslyšela, byl výstřel. Výstřel, jako ta nejkrásnější písnička. O dvě hodiny později Dva muži v uniformách klepali na dveře, ale nikdo neotvíral. Po nočním odpočinku přišli ve vcelku dobré náladě a bylo čas se pustit do práce. Ten vyšší pootevřel dveře. Na zemi ležela Beate objímající nějakou dívku. Sklonil se k ní, mezitím co ten druhý běžel pro doktora. Ta holka byla mrtvá. Zastřelená. Do místnosti vešel doktor v doprovodu esesmana. Naproti doktorovi seděl doktor Hosse. „Stává se to,“ řekl doktor, „když zažije šok. Je pomatená. Alespoň podle mého názoru. Být vámi, zastřelil bych ji.“ Hosse se na něj podíval a lehce přikývl. Potom zavolal na esesmana stojícího opodál. „Vytiskněte jí jednu jednosměrnou jízdenku,“ řekl. „Vy víte kam...!“ 49
1946 Bruno Brunovi Hossovi bylo už sedm let. Jeho tatínek už na ty zlé lidi nedohlíží. „Proč tatínek musí do nebe?“ zeptal se. „Dělal moc špatné věci,“ odpověděl černovlasý muž. Bruno nechápal. Jeho tatínek hlídal zlé lidi. Potrestal je. Dělal přece správnou věc. Jeho tatínek by nikdy nic špatného neudělal...
Život je největší dar
Kristýna Lexová Gymnázium, Smetanova 168, Moravský Krumlov 2. místo ve II. kategorii, Daniel 7. ročník, 2009-2010
Je to nedávno, co Evropou projel vlak. Ne jen tak ledajaký vlak. Byl to vlak připomínající hrdinský čin, skutek, který zachránil životy a budoucnost mnoha židovských dětí. Ano, byl to vlak pana Wintona. Do naší mysli se dostane jen malý zlomek příběhu, který si tito lidé prožili. Bylo to něco, co si jen těžko dokážeme představit. A právě proto bychom se měli zaposlouchat, otevřít oči a pochopit. „Mami,“ slůvko, které je pro většinu z nás tím prvním, co započne řetězec hlásek linoucích se z našich rtů. Je tolik způsobů jak toto slovo uchopit, jak jej vyslovit, kolik naléhavosti do něj vložit, jaké citové pouto pro nás znamená. Malé dítě v těchto čtyřech písmenech vidí jistotu. Ale v tomto příběhu není jistota vůbec žádná. Jaro 1939 Včera jsem měla narozeniny. Tatínek s maminkou mi dali moc hezkou panenku. Dala jsem jí jméno Sára. „Tak, Sáro, teď si dáš s panem Medvídkem a paní Kočičkou odpolední čaj. Je moc dobrý. Posadím tě do čela stolu.“ Moje panenka je ta nejhezčí na světě! A má tak krásné šaty. Jestlipak by mi maminka dokázala ušít podobné? Je moc šikovná. Mám ji ráda. Ale zpátky k našemu čajovému dýchánku: „ Pane Medvídku, jak se daří včelám ve vašich pověstných úlech? Výborně! Dovezl jsem vám ochutnat čerstvý med. Ach, děkuji vám, jste laskav.“ Co kdybych na čaj pozvala i tatínka? Jdu hned pro něj, čaj nesmí vystydnout. „Tati? Pojď si se mnou, prosím, hrát.“ „Teď to nejde, Rachel. Přijdu za tebou na čaj jindy, ano?“ „A co ty, mami? Ty by sis nešla dát čaj?“ „Zlatíčko, my si s tatínkem musíme ještě popovídat. Utíkej si hrát sama a já za tebou za chvíli přijdu.“ Taťka s mamkou v poslední době pořád sedí v kuchyni a mlčky čtou noviny. Vypadají nějak ustaraně. Večer, když nemůžu usnout, dívám se klíčovou dírkou z mého pokoje do kuchyně. Maminka tátovi pláče v náručí. Co se asi stalo? Můžu za to já? Chtěla bych si jít hrát za dětmi z naší ulice. Ale mamka mi to nechce dovolit. Mám tu prý zůstat s nimi. Nedávno jsem si hrála u okna, zrovna začalo jaro a třešeň, která tu roste tak dlouho ,co se jen pamatuji, rozkvétala. Popsat tu nádheru, když rozkvétá poupátko, tak něžné, že se jej člověk bojí dotknout, aby je nepoškodil, není snadné. Rozhlédla jsem se po ulici. Chaos. Naši sousedi odjížděli pryč s cizími 50
podivnými lidmi. Dětem se určitě nechtělo, viděla jsem jak pláčou. Celé je to podivné. Ale pořád mě nenapadá, co se to vlastně děje. Rodiče přede mnou mlčí. Jenom maminka mi stále častěji říká, že mě má moc ráda. Maminka s tatínkem mě uložili ke spaní, zabroukám si nějakou písničku, abych rychleji usnula. Písniček znám hodně, tatínek si je se mnou zpívá, když chodíme na procházky. Pouliční světla najednou začala blikat. Porucha elektřiny? Ne, to asi ne. Asi už zase letí nějaké letadlo. Proč musí nadělat tolik rámusu? Klidnou noc jsme tady neměli už dlouho. A když tak nad tím přemýšlím, rodiče taky vypadají nevyspaní. Když si spolu v pokojíčku hrajeme, klidně by usnuli i na koberci. Ať už ta letadla odletí pryč a nevrací se! Nemám je ráda. Dnes chci mámě pomoct vařit oběd. Baví mě to. Můžu míchat, přisypávat a ochutnávat. Ochutnávání mě baví nejvíc. Tatínka ale máma pokaždé klepne přes prsty, když chce uždibovat. To můžu jen já! A vida! Někdo klepe na dveře. „Já jdu otevřít, mami!“ „Rachel, ne! Půjde tam tatínek, ty jdi do svého pokoje.“ Poslechla jsem. Ale ještě nikdy jsem z maminčina hlasu neslyšela tolik strachu. Ale proč má strach? Děje se něco, z čeho bychom ho měli mít? Přes zavřené dveře jsem slyšela jen hlas nějakého pána. Nerozuměla jsem tomu, co říká, ale tón hlasu ve mně vyvolal obavy. Chtělo se mi plakat. Pán sice po chvíli odešel, ale V našem domě zůstala viset podivná nálada. Začaly se dít i podivné věci. Maminka vytáhla ze skříně starý kufr. Pojedeme někam na výlet? Zeptám se rodičů. „Mami? My někam pojedeme?“ „Ano, Rachel. Pojedeme.“ „A kam? Kam, mami?“ Maminka se rozbrečela a utekla do ložnice. Co jsem řekla špatně? Mrzí mě, že jsem ji neposlechla, když jsem loupila zdobení ze svého narozeninového dortu. Mrzí mě, že jsem nešla spát hned, když mě poslala do postele, že jsem si umazala sváteční šaty, zkrátka že dělám tolik problémů. Půjdu raději za ní, musím ji nějak utěšit: „Maminko, co se děje? Zlobíš se na mě? Provedla jsem něco špatně? Slibuju, že už vždycky udělám to, co řekneš.“ „Ne, Rachel. Ty za nic nemůžeš. Pamatuj si jednu věc: já a tatínek jsme tě vždycky milovali, uděláme pro tebe jen to, co bude pro tebe nejlepší.“ Budu teď mámě a tátovi se vším pomáhat. Vyděsilo mě, jak se maminka rozplakala. Něco se děje. Ale co? Pořád na to nemůžu přijít. Tatínek pořád mlčí, občas se podívá z okna, jde si sednout ke stolu, podepře si čelo dlaní a kouká na náš ubrus, který prý vyšívala moje babička. Ulicemi projíždějí vojáci. Ti nás ale mají přece chránit, nehrozí nám tedy nic zlého. Ale rodiče mají pořád strach. Pořád jen čekám, až mi řeknou, co se tu vlastně děje. Slyším, jak si maminka s tatínkem povídají v kuchyni: „Musíme ji do toho vlaku dostat! Prostě musíme. A to co nejdříve.“ Do jakého vlaku? A proč mluví jen o mně? Copak nepojedeme všichni společně? Vlakem jsem ještě nejela, sama se budu bát. Nechci jet sama! Vždyť ani nevím, jak bych se dostala zpátky domů. A co bych vůbec sama dělala někde daleko odtud? Nebo mě tu snad už nechtějí? Už zase se mi chce plakat. „Rachel, zlatíčko naše, vstávej. Vstávej a oblékej se.“ Na maminčin hlas ráno pokaždé vyskočím z postele, a tak ani tentokrát jsem nezaváhala a udělala to, 51
co jsem slyšela. A kde je vůbec táta? Musím ho jít pozdravit. „Tati! Dobré ráno.“ Tatínek se na mě jen podíval, objal mě a odešel do předsíně. Všimla jsem si, že maminka skládá do malého kufříku pár kousků mého oblečení. „Mami, proč jsi mi zabalila věci?“ „Rachel, pamatuješ, co jsem ti řekla? My s tatínkem pro tebe uděláme to, co pro tebe bude nejlepší. A teď pojď, musíme vyrazit.“ Poslechla jsem. Pořád jsem ale nevěděla, o co jde. Měla jsem strach. Mířili jsme na nádraží. Čím víc jsme se přibližovali, přibývalo maminčiných slz. Cítila jsem někde uvnitř sebe zvláštní pocit. Směs všech špatných pocitů. Na nádraží byly stovky, ne, tisíce lidí. Většina z nich byly děti. Všem po tvářích stékaly slzy, a tak jsem se schovala za své rodiče. Nic horšího jsem nikdy neviděla. Těsně vedle vlaku se mačkala spousta lidí. Každou chvíli do nás někdo narazil. Maminka s tatínkem si dřepli, objali mě a v slzách se se mnou začali loučit: „Rachel musíš nastoupit do toho vlaku. Odveze tě daleko odtud, kde si tě k sobě vezme jeden starý pán, budeš bydlet u něj v domě a pomáhat mu. Rachel, do toho vlaku s tebou nemůžeme. Buď statečná, silná! Máme tě oba moc rádi! Nezapomeň na to, Rachel.“ Naposledy mě objali, políbili a i s mým kufříkem strčili do vlaku. Nádražím proletěl jako závan větru hlas. Křik. Slovo, do kterého bylo vloženo bezměrné zoufalství, strach a bezmocnost: „Mami!“ Rodiče malé Rachel obětovali své životy, které ukončilo živoření v koncentračních táborech, pro život své dcery. Cenili si jejího života více než svého. Byl to čin, který si vyžádal celá jejich srdce, která pukla, když strčili Rachel do vlaku. Věděli, že už ji nikdy nespatří, nikdy nespatří světlo, které sálalo z jejích očí pokaždé, když měla radost. Holocaust vzal mnoha lidem nejen život, ale také život, který stvořili.
Deník Ericha Abela
Robert Keil Gymnázium, Písnická 760, Praha 2. místo ve II. kategorii, Daniel 7. ročník 2009-2010
20. března 1939 Začínám se bát. Nepokoje zaměřené proti nám, Židům, rapidně rostou. Nikdo se však proti naší rodině zatím nepostavil otevřeně. Vím ale, že se němečtí obyvatelé od Hartmanic přes Prášily až po Antýgl a z dalších přilehlých oblastí scházejí v hospodách, kde zuřivě propagují Henleina a Hitlera a pomocí propagandy podněcují protižidovské nálady. Přibývá též případů fyzického napadení. Čekám, kdy se proti mně, Erichu Abelovi a mojí rodině někdo otevřeně postaví, případně nám něco podlého provede. Zatím se bojí, protože já jsem v místním kraji relativně významná osobnost. Ale vím, že to nebude mít dlouhého trvání. I když v naší bohem zapomenuté vísce Hůrce ty tendence nejsou prakticky žádné. Rozhodně se mi však nelíbí čím dál tím větší přítomnost nacistických vojáků, kteří jsou zde oslavováni jako navrátilci. 52
Panuje tady obrovská nezaměstnanost, mnoho mých přátel emigrovalo z těchto prostor. My však zůstáváme. Zastávám názor, že co má přijít, přijde. Navíc ani nemáme kam jinam jít. Jediné příbuzné jsme měli v Litoměřicích. Poslední zpráva od nich přišla asi před týdnem, že jsou na odchodu ke známým do Prahy. Navíc bychom si stejně nepomohli, jelikož Litoměřice jsou také v Protektorátu Je to strašná doba. O všechno je nouze, člověk má strach a už jenom to, jak se na nás lidé dívají - skrz prsty jako na nějakou odpornou havěť, mě sráží do kolen. Děti jsem nechal vypsat ze školy. Nesnesu pomyšlení, jak někdo ubližuje mojí osmileté dcerce Marušce, jak někdo zraňuje její city nesmyslnými žvásty, jak má uslzená očíčka a chce, aby se narodila jako někdo jiný. Také nesnesu pomyšlení, že ostatní kluci šikanují mého desetiletého synka Jakuba. Když jsem viděl, jak se pokaždé domů vracel doslova jako zpráskaný pes, věděl jsem, že to takhle dál nepůjde. Člověku je z toho vyloženě do breku. Ví, že neudělal nic špatného a stejně je ten špatný. Ale proč? Kvůli naprostému nesmyslu. Jeden fanatický blázen si otevře pusu a všichni ho následují. Přitom je to směšné. Navíc, jaký já jsem Žid? Pamatuji si, že děd občas chodil do synagogy v Hartmanicích při významných svátcích, ale to je vše! Aspoň, že moje žena Marie to nese tak statečně. Její chování je příkladné a každý by mi ji mohl závidět. Bůh ví, co bude dál. Kéž to všichni ve zdraví a bez újmy přežijeme. 25. března 1939 Situace se přiostřuje. Henleinovcům přibývají členové jako houby po dešti. Také jejich projevy jsou čím dál tím agresivnější. Židé už jsou doopravdy pronásledováni. Já jsem musel zavřít svůj obchod poté, co mi to bylo výrazně doporučeno hartmanickým starostou, a den nato mi někdo rozbil výlohu. Také jsem byl donucen prodat veškeré podíly na akciích důlní společnosti ve Stříbrných Horách. Je to ale nehoráznost! Vždyť ta jednání byla vedena formou vyhrožování a vydírání! Navíc jsem to musel postoupit Němcům v podstatě zadarmo. Nastaly i případy násilného fyzického napadení, pokud vím, tři Židé na Šumavě v důsledku zranění zemřeli. Bojíme se vycházet na ulici, z naší chalupy jsme si udělali malou pevnost. Momentálně žijeme ze zásob z obchodu, navíc se mi od souseda Kundrátka povedlo získat několik konzerv, sušené maso a dokonce i jednu pistoli s náboji, což je v této době heroický výkon sehnat. Také jsem za to zaplatil nekřesťanskou sumu. Třeba se ta pistole bude hodit. Jsme vystrašeni k smrti, ničím si nemůžeme být jisti. 3. února 1940 Jsme ve válce. Zprávy nevyznívají nijak dobře. Stále jsme zavření doma. Ven vycházíme pouze ve dne, děti beze mě nebo bez ženy nikam sami nesmí. Je to doopravdy ubíjející. Zvolil jsem taktiku mrtvého brouka, příliš se neukazuji na veřejnosti a to samé jsem nařídil rodině. Docela to funguje, pouze jednou nám někdo hodil do okna kámen. Jediné povyražení mám tehdy, když jdu nakoupit do Hartmanic. Také se jednou za týden scházíme u Žida Kleinmanna v Dobré Vodě, abychom se navzájem podporovali a říkali si novinky. Proto vím, že Hitler bohužel postupuje dál, že SdP má absolutní kontrolu nad vším, co se na Šumavě děje a že již někde fungují tzv. „transporty smrti“, které odváží Židy za prací do koncentračních táborů. Těžko říct, jak to bude s námi. Ale obávám se, že něco podobného nastane, 53
jelikož jsme se museli registrovat a musíme nosit žlutou hvězdu „Jude“ na prsou, což je velmi ponižující. Ale co, čert vem hvězdu, horší bude, až doopravdy budeme muset někam odejít. Začal jsem na to pomalu, nenápadně připravovat děti i ženu. Vysvětluji jim věci, které děti v tomto věku absolutně neznají. Naštěstí mám moc chytré a šikovné děti, takže to k mému překvapení chápou. Velkou oporou je pro mě má žena Marie. Je tak plná energie, soucitu a porozumění, kéž by jí to vydrželo. 19. září 1940 A je to tady. Transporty smrti do koncentračních táborů jsou v plném proudu. Spoustu mých přátel již odvezly. Nám se to zatím naštěstí vyhnulo. Každopádně nyní vtloukám dětem i ženě do hlavy morálku a disciplínu, protože jedině tak můžou přežít, jestliže nás někam pošlou. Sám jsem v obrovské nejistotě. Nevím, co si mám o celé této akci myslet, jelikož hodně lidí zastává názor, že jde opravdu pouze o práci a že se tam budeme mít možná i lépe než doma. Já tomu ale nevěřím. Nevěřím těm prolhaným nacistům, stačí se mi podívat na jejich politiku. Je sice pravda, že některým kamarádům již přišly první dopisy, které byly naprosto kladné, ale já si myslím, že to Němci kontrolují a že nás chtějí tímto způsobem trochu uklidnit a zlákat. Nejsem blázen, abych tomu věřil. Jediné, co teď doopravdy řeším a čeho se nejvíc bojím je den, kdy nám přijde předvolání k dostavení se do nějakého transportu. Bože dobrý, kéž se to naší rodině nějakým záhadným způsobem vyhne! 16. února 1941 Je to tady. Můj nejhorší den v životě právě nastal. Já a má rodina jsme dostali vyrozumění o zařazení se do jednoho z transportů. Zítra v devět hodin vyrážíme z Hartmanic směr pobočný tábor Mauthausen v Rakousku. Nevím, co mám dělat. Všude je chaos. Bojím se tak, jak jsem se ještě nikdy v životě nebál. Jediné, na co teď rodinu hekticky připravuji, je mít silnou vůli a být vždy v myšlenkách spolu. Nevím, co se bude dít. Třeba to bude opravdu dobré, ale tomu doopravdy nevěřím. Má žena si to také moc dobře uvědomuje, ale nemluvíme o tom spolu, naší prioritou je připravit na to děti. Už nebudu víc psát, jsem velmi rozrušen. Musím ještě zabezpečit dům, který dám do správy souseda Kundrátka. Snad to všechno dobře dopadne. Nemám strach o sebe, znám se a vím, že u mě narazili Němci na tvrdý oříšek, který jen tak lehce nerozlousknou, ale mé srdce svírá nepopsatelný strach o děti a ženu. Vůbec si nedokážu představit, jak to zvládnou. Žena snad, ta má tuhý kořínek, ale děti? Nechci snad ani radši pomyslet, co všechno by se mohlo stát! Nyní se odmlčím, nevím, na jak dlouho možná už navždy. Kéž nám je Bůh milostiv! 7. listopad 1945 Vrátil jsem se. Jako zničený, zchátralý, nemocný, vyčerpaný a bez smyslu života žijící stařec. Moje rodina nepřežila. Přijel jsem před týdnem, nyní bydlím u jednoho ze třech přeživších Židů, přítele Kleinmanna v Dobré Vodě. První, co mi samozřejmě leželo na srdci, byla moje rodina. Nejdříve jsem se podíval domů, kde jsem našel zchátralou barabiznu ve vlastnictví pana Kundrátka. Nic mi nevrátil, dokonce mě ani nepustil dovnitř. To mi ale bylo celkem jedno. Moc dobře jsem pochopil, že na světě jsou mnohem důležitější věci než majetek. Nepřestával jsem však hledat, 54
poptal jsem se všech, zdali něco o mé rodině neví. Nikdo nic. Byl jsem zoufalý, ale nakonec jsem se nějakým způsobem napojil na paní žijící v Lenoře, která také přežila. Byla prý s mojí rodinou v prvním, přípravném táboře u Mauthausenu. Viděla prý zemřít moje děti. Pak ji převeleli přímo do koncentráku v Mauthausenu a moji ženu prý poslali do Osvětimi. V tu chvíli jsem ztratil veškerou naději. Nemám důvod žít. Vše, na čem mi záleželo, mi zničili. Já jsem o své rodině nevěděl, protože ihned po příjezdu do přípravného tábora rozdělili nacisté schopné muže a ženy s dětmi a starce. Já jsem byl po dvou měsících v tomto ještě relativně přijatelném táboře přesměrován do koncentráku v Dachau. To už bylo horší. Nechci o tom moc psát, nemám na to. Jediné co vím, je to, že jsem přežil díky silné vůli, disciplíně, morálce a dobré fyzičce. Nejhorší však byla Osvětim. Bylo to něco nepředstavitelného, smrt číhala na každém kroku. Bylo jen otázkou, kdy kdo zemře. Nesčetněkrát jsem si dokonce i přál, abych umřel. Pouze myšlenka na moji rodinu mě udržovala při životě. Dělal jsem věci, ze které by se styděl i pes. Dokonce jsem i kradl jídlo. Bylo to strašné. Doteď nerozumím tomu, jak jsem tu hrůzu mohl přežít. Určitě jedním z faktorů byla pořádná dávka štěstí. Být tam jen o den déle, tak umřu. Daleko radši bych ale umřel, jenom kdyby má rodina mohla i nadále žít. Teď nemám nic, pouze přátelství Kleinmanna, který je na tom podobně jako já. Po týdnu jsem se vydal opět do svého domu, do kterého jsem se musel vloupat, abych získal něco málo užitečného, co by se nám mohlo hodit a také tento deník, abych zaznamenal tu hrůzu. Nečekal jsem, že budu mít sílu to vůbec napsat. Jsem naprosto zdrcen. Ale nikdy nezapomenu, kdo to spáchal. Až do smrti budu nenávidět všechny Němce. ... Erich Abel zemřel v roce 1948 ve věku 41 let po srdeční příhodě. Můžeme pouze spekulovat, jestli jeho smrt měla něco společného s vyhlazením vesnice Hůrky Rusy, kteří si v roce 1948 z této vesničky udělali cvičnou střelnici.
Možná ...
Lucie Trávníková Gymnázium, Smetanova 168, Moravský Krumlov 1. místo ve II. kategorii, Daniel 7. ročník 2009-2010
Už přibyl nějaký ten letokruh na stařičkém baobabu před domem, co dýchám a tluče mi srdce. Nejsem člověk. Směju se, pláču, poslouchám a vidím. Přemýšlím i cítím. Miluji. Ale nejsem lidský. Nesnáším, když mi berou krev. Ráno třikrát zamáčknu budík, než vstanu. Zbožňuju hořkou čokoládu, coca-colu a citrónovou zmrzlinu. A taky M&M. Znáte to - křupavý oříšek v čokoládě s barevnou skořápkou. A v tmavě žlutém pytlíčku. Jsem jako ta kulička. Červená. Vždycky si nejdřív vezmu červenou. Mám ji rád. Ale přece všechny chutnají stejně... 55
Nebo ne? Nejsem člověk. Řekli to ONI a říkají to pořád. Už tomu začínám sám věřit. Můžu být věc… Možná... Ležím tu s albínskýrn tygrem. Mžourá na mě po očku a olizuje si smetanově zažloutlý čenich. Možná bych si měl říct, co tu dělá? Jeho přítomnost mě však uklidňuje. On sem patří. Já to vím. Třeba mě dovede na konec tunelu. K bílému jasnému světlu, k zahradě vonící čerstvě posečenou trávou. K mému milovanému stařičkému baobabu... Posledně jsem viděl albínského tygra v zoo, když mi bylo 7. Chtěl jsem se zeptat: „Proč jsi bílý?“ ale neudělal jsem to. Nebylo by to slušné. Zeptal se někdy někdo jiného tygra: „Proč máš rezavej kožich?“ Nejspíš ne. Ajá ho nechtěl urazit. Byl tu. Byl bílý. Já černý. Byl to tygr a já kdysi býval člověk. Jsou to věci tak moc podstatné? Byl smutný. Já taky. A oba jsme chtěli svobodu... Vnímám měkce tupou a vtíravou vůni zdánlivě veselých potahů. Pršelo. Na okno pleskaly voňavé šplouchance. Pulzující vlak pravidelně a rytmicky broukal. Nasávám smutnou nostalgii... Přejezd. Semafor dunivě křičel a volal. Naléhavě, neodbytně... Dech se zastavil. Srdce přestalo tepat. Natahuje roztřepané prsty. A opatrně trhá mé špinavé já na nepatrné kousíčky. „To nesmíš“ Prosil. …kdo? „Proč… nesmím?“ Ale už byl pryč. Nemůžu... Jsem člověk...? Bojím se... Slyším cinkat rolničky. Tam někde venku… Možná jsou Vánoce. Ani už nevím, jak voní jehličí. Necítím čmoudit skořicové svíčky. Nemůžu si vzpomenout, jak chutnají vanilkové rohlíčky... Mamka tenkrát zapomněla na vánoční štolu s rozinkami. Vyběhla ven a smála se, že sněží. Ta bílá spousta zakryla celé město. Křupala po každém kroku. Nekonečné ticho a černí kosi. Provoněná chvíle. Vzduch se tetelil čekáním, radostí. A mamka vyběhla ven… „našli ji…dvě zbraně…13 výstřelů“, „Našli ji…13 výstřelů…“, Našli ji…našli…“. Oči si přivykají na nekonečné indigo hluboké noci. Chřestění řetězů. Smysly otupěly bezbřehou bolestí. Chlad drásá ostřím nehtů. Poslední střípek bytí upadl do bezedné studny. Stříbřitá srst se zavlní v jediném vlásku svitu luny. Je tu. Se mnou... Lampáři zhasínají lucerny na nebesích. Jitřenka krvácí za naše hříchy. Postarší muž zaparkuje u skupinky jehličnanů. Dál k chalupě už musí pěšky. Na jiskřivě bílém sněhu se něco matně zaleskne… Krev! Sleduje malé temně rudé skvrnky a lidské šlépěje. Až do staré hájenky hlouběji v lese. „Co to...? Sakra!“ Nevěřícně zírá na kaluž krve. Všude poházené injekční stříkačky se zbytky drog. A ve vší té změti svázaný řetězy... člověk. Negr... proběhne mu hlavou. Nervózně přešlapuje na místě a neví co udělat. 56
„Přece nebudu volat poldy kvůli jednomu blbýmu negrovi, kterej se nechal voddělat...“ Ještě chvíli nerozhodně postává... Pak zkroucenou krvavou hromádku na zemi nakopne. Aby si dodal kuráž odejít. Z nebes se začaly snášet zimní klenoty, vločky. Zavály i poslední stopy po bezmezném utrpení jednoho z nás... člověka, který zaplatil životem za nekončící lidskou hloupost.
Terezínský Otčenáš
Dita Stehlíková Gymnázium, Smetanova 168, Moravský Krumlov 1. místo ve II. kategorii, Daniel 8. ročník 2010-2011
Bylo odpoledne. Venku na cestě si pokojně hrály děti. Honily se za míčem a na některé z nich dohlížely z dálky jejich matky. Děti byly skoro jako ostatní, pouze nevypadaly, že by měly spousty oblečení ani hojnost jídla. Jen jedna hezká holčička si s nimi nehrála. Nacházela se o několik kroků dál ve stínu vzrostlé břízy, klečela na kolenou, měla zavřené oči a sepnuté ruce. Když své oči otevřela, spatřila, že se na ni dívá neznámý pár očí. Ten patřil jiné dívce, která si sedla před ni a pozorovala ji. „Ahoj,“ zamrkala překvapeně klečící dívka. „A-ahoj,“ zarazila se ta, která ji pozorovala. Asi chtěla utéct, ale nestihla to včas. „Jak se jmenuješ? Já jsem Adelaide,“ představila se první holčička. „Já… já jsem Ruth,“ vykoktala ze sebe druhá. Na chvíli obě mlčely. „Poslyš,... co jsi to dělala?“ přerušila náhle ticho ona Ruth. „Modlila jsem se,“ odvětila Adelaide prostě. „Vážně?“ vykulila oči Ruth, „teď?“ „Ano, samozřejmě,“ odpověděla Adelaide a jeden dlouhý okamžik na sebe jen vyjeveně hleděly. „Ty… ty nejsi Židovka?“ promluvila opět jako první Ruth. „Ne,“ řekla Adelaide, „já jsem křesťanka.“ „Opravdu? Páni, já ještě žádného křesťana neviděla!“ užasla Ruth. „No vidíš, ... tak dnes mě vidíš,“ zasmála se Adelaide, načež se k ní přidala se smíchem i malá Ruth. „My jsme tu celá rodina... já, maminka, tatínek i bráška.“ „Já jsem tu jen s maminkou a tatínkem, … ještě jsem měla sestřičku, ale ta tady umřela, před měsícem,“ zesmutněla Ruth. „To je mi líto,“ vyjádřila i její nová kamarádka svou lítost. „Ty… jsi se teď opravdu modlila?“ zeptala se znovu Ruth. „Ano, můžu se přece modlit kdykoliv chci. Chceš vědět jak? Pojď‘, pomodlíme se společně!“ nabídla jí radostně Adel. „Ne, ne, počkej,“ zalekla se Ruth, „já ani nevím, jak se to dělá. Po vašem...“ 57
„Neboj se,“ konejšila ji Adelaide, „klekni si, sepni ruce - jako já - jenom mě poslouchej a mysli na Boha. Není to těžké.“ Ruth udělala přesně to, co jí kamarádka poradila a Adelaide začala: „Otče náš, jenž jsi na nebesích... ahoj, Bože, jsi tam nahoře vůbec? To jsem zase já, jen nejsem sama, ale mám u sebe i kamarádku. Budeme se dneska modlit společně. Doufám, že tam někde v nebi jsi a že mě slyšíš. Vím, že někdy pochybuju, jestli tam jsi, protože mi přijde moc neskutečné, že bys mě nechal prožívat tuhle hrůzu a nic bys nepodniknul, ale mně nepřísluší soudit Tvé záměry. Omlouvám se za své pochyby. ...posvěť se jméno Tvé..., někdy Tě volám a ptám se, zda-li je tohle všechno, co se kolem mě děje, vůbec možné. Nechci brát Tvé jméno nadarmo, avšak někdy se tomu neubráním. Mrzí mě to. ...přijď království Tvé ... řekni mi, Bože, má tohle všechno kolem být království? Nelíbí se mi tady, ale alespoň jsem tu spolu s tatínkem, maminkou a s bráškou. Ruth už takové štěstí nemá. Jestli je její sestřička někde tam nahoře, u Tebe, prosím pozdravuj ji od nás od obou. ...buď vůle Tvá jako v nebo tak i na zemi... má tohle být Tvá vůle? Dej mi jakékoliv znamení, že tohle je to, co jsi chtěl, a já to s radostí přijmu. Chtěl jsi to takhle, vid‘? Protože kdyby ne, asi bych tu teď nebyla. Jistě mě chceš naučit něčemu novému. Nevybral sis zrovna jednoduchý způsob, ale kvůli Tobě to vydržím. ...chléb náš vezdejší dej nám dnes... děkuji i za to málo, co máme k jídlu. Včera jsem viděla lidi z vedlejší části tábora a oproti nim jsme na tom hodně dobře, i když také máme hlad. Proto Tě dnes prosím o trochu chleba na zítra nejenom pro nás, ale i pro ně. ...a odpusť nám naše viny... čím jsem se provinila? Vždycky jsem se snažila být hodná, poslušná a pilná. Jistě, občas jsem si myslela nehezké věci a neposlouchala jsem. Je mi to líto a slibuju, že se příště budu snažit víc. ...jakož i my odpouštíme našim viníkům..., není to lehké, můj Bože. Snažím se mít ty lidi ráda a je mi jasné, že neví, čeho se dopouštějí. Prosím Tě za ně, abys je přivedl na správnou cestu. Ale někdy je to těžké, odpouštět těm, kdo nám ubližují, věř mi. Dej mi prosím sílu. ...a neuveď nás v pokušení..., chci, abys ze mě měl radost. Bývám v pokušení utéct nebo začít těm lidem nadávat. Ale nebylo by mi to nic platné. …ale zbav nás od zlého... nejsem si jista, jestli jsem hodna rozlišovat zlé od dobrého. Co může být pro někoho zlé, bude třeba dobré pro jiného. Proto se s důvěrou obracím na Tebe. Prosím, ať se stane, co chceš, aby se stalo. A všechno, co si myslíš, že je pro mne zlé, odstraň z mojí cesty. Amen. Děkuji Ti za to, žes mě poslouchal. Slyšel jsi mě? Ale ano, jsem si jista, že ano. Tak zase někdy, Bože.“ Nastalo ticho. „Adel?“ pípla Ruth nesměle a rozpojila ruce od sebe. „Ano?“ usmála se na ni. „Nebude vadit, že se tu s tebou teď modlím?“ optala se jí židovská dívka. 58
Adelaide přesvědčivě a mocně zavrtěla hlavou. „Ne, jsem si jista, že mému ani tvému Bohu to vadit nebude. Pořád přece zůstaneš Židovka, ne? Tak vidíš. Zítra se můžeme spolu pomodlit zase po vašem, souhlasíš?“ Ruth nadšeně kývla a na tváři se jí objevil veselý úsměv.
Stála tam
Jana Leichterová Gymnázium, Písnická 760, Praha 4 1. místo ve II. kategorii, Daniel 8. ročník 2010-2011
Stála tam. Stála. Narovnaná, ramena svěšená, hlavu vytaženou - jak loutka, jejíž provázky, na kterých visí, jsou jen kousíček od roztržení. Nitka za nitkou praská. Stála tam a na ramena se jí pomalu snášel sníh. Maličké drobné vločky, křehké a tak nedotknutelně krásné, v celé své pomíjivosti. Dosedly a roztály. Zas a znovu. Jedna za druhou. Jak letmé polibky andělů, kteří ji pozorují z nebes. Na tvář, na nos, na rty, na chvějící se víčka, na holou kůži lebky. Zastudí a zmizí. Stála tam, vyhublé ruce tiskla v pěst. Jen kosti potažené skoro průhlednou blánou. Nehty zarývala do dlaní. Zlámané nehty, špinavé a bez lesku. Kdysi se o ruce a nehty pěkně starala. Byla parádivá, marnivá možná. Byla krásná. A teď? Pokroucená skořápka, vyschlá a bez jiskry. Jako stovky, tisíce dalších všude kolem ní. Vyrovnané zástupy se táhly do daleka. Stála tam. Jen jedna z mnoha. Ví o ní vůbec někdo? Vnímá ji? Ten člověk, ta mrtvola, co stojí vedle ní. Ví o tom, že tady je? Že žije? Že ještě dýchá? ...A dýchá vůbec? Stála tam a neplakala. Už dávno jí došly slzy. Vyschly. Jako všechno v ní, jako ona sama. Stála tu, vyprahlá, ale necítila žízeň. Necítila žízeň, necítila hlad. Necítila nic. Necítila už ani tu bolest, o které si ještě před chvílí myslela, že ji sežehne za živa. Ale jak dlouhá je ta chvíle? Týdny, měsíce, roky, staletí – stála tam a trpěla. Trpěla tiše. Neměla sílu tu ohromnou sílu, zvíře, které ji požíralo zevnitř, dát najevo. Bylo to podivně uklidňující. Jen tam stát. A najednou nic nebolelo. A sníh padal dál. Zasypával ji, třpytil se ve vzduchu, tančil a vířil. Jak plošky maličkých diamantů; odrážel od sebe světlo, o kterém už dávno byla přesvědčená, že se z tohoto místa nadobro vytratilo. Stála tam, okouzlena tou krásou. Okouzlena – ale zároveň ji nevnímala. Snila? Možná. Snad. Ale takhle krásné neměla už ani sny. Stála tam a popraskané rty se jí pomalu roztáhly do nejistého úsměvu. Tak dlouho už se neusmívala. Myslela si, že už to zapomněla! A teď... usmívá se. Jen nejistě, jako pavučinka ve větru, neustále se obávajíc, aby ji následný poryv neroztrhal. Stála tam a užívala si ty letmé dotyky sněhových vloček. Připomínaly ji pusinky její malé sestřičky. Vždycky, když se ráno probudila, ona svými dětsky tlustými prstíky obkreslovala motiv vyrytý ve dřevu čela postele a jakmile zjistila, že už je vzhůru, naklonila se k ní a zasypávala její obličej pusinkami. Smály se. Stála tam a nová bolest ji tupě narážela do žeber. Že by snad její srdce oživlo? Znovu 59
se rozhodlo bít? Tak dlouho... tak dlouho už nemyslela na sestřičku. Na nikoho. Zakázala si to. Jen přežívat. Jen stát. A teď... zaskočilo ji to. Tak upřímná a čirá bolest. A ten sníh...! Stála tam a přes linii řas se jí překulila první slza. Jediná kapka slané vody, která v sobě nesla všechno. Všechna přání, všechnu energii, všechnu vůli žít a milovat. Obkroužila rty a přes bradu spadla až na hrudník. Vpila se do potrhané a špinavé látky; zlověstně pruhované látky. Nikdy nekončící pruhy. Nikdy nekončící peklo pro nemrtvé. Stála tam. Stála. Skleněnýma očima se dívala do dálky. Neviděla. Stála tam. „Čas jít do sprch!“
Čas se zastavil
Karolína Peřinová Gymnázium, Gymnazijní 257, Uničov 1. místo v I. kategorii, Daniel 8. ročník 2010-2011
„A slunce vyšlo jim nad hlavou a probudilo jejich stíny, snad víc, než mohli si přát...“ Praha 18. 1. 1932 Jmenuji se Leopold Leichter a narodil jsem se do smíšené křesťansko-židovské rodiny. Moje maminka Marie je cukrářka a stále voní skořicí a vanilkou. Umí krásně zpívat. Můj tatínek Leopold je lékař. Jeho posláním je zachraňovat lidské životy. Mám ještě sestru Luisu, která zdědila po mamince nejen krásu, ale také hudební nadáni. Narodil jsem se do šťastné a milující rodiny. Citace mého otce Leopolda: „Život je hora, na kterou musíš vylézt, aby ses mohl pořádně rozhlédnout.“ Praha 18. 1. 1942 Dneska slavím desáté narozeniny. Maminka s Luisou mi upekly dort a společně mi zazpívaly. Cítil jsem se důležitý a šťastný. Tatínek si mě před časem zavolal a zajímal se, čím bych chtěl v budoucnu být. „To je otázka, chci být lékařem jako ty!“ Tatínek nic neříkal, ale já viděl, že ho má odpověď velice potěšila. Dneska mi potřepal mužně pravicí a řekl, že mu dělám samou radost: „Učíš se výborně, jsi zodpovědný a pečlivý. Jen tak dále.“ Poklepal mi na rameno a předal mi malou krabičku. Otvíral jsem ji s nemalým vzrušením. „Jéé, hodinky, ty jsem si strašně přál!“ Tatínek mi je připnul na ruku. Chvíli se na mě díval a pak řekl: „Pamatuj si, chlapče, čas se nepočítá na minuty, ale na skutky!“ Praha 21. 7. 1942 Zatkli mého otce za to, že ošetřil postřeleného Žida. Prý ho měl nahlásit gestapu. To by ale můj táta nikdy neudělal. Bojím se o něj. Má být deportován do malé pevnosti terezínského ghetta. Nevím, jak moc je to vážné, ale maminka i sestra plakaly. 60
„Hranice strachu začíná tam, kde člověk ponižuje sám sebe.“ Praha 7. 11. 1942 S maminkou a Luisou odjíždíme do Terezína. Všichni mě ujišťují, že to nebude tak zle. Mám na ruce tátovy hodinky a nepřestávám na něj myslet. Od toho zatčení jsme o něm neslyšeli. Drž se, tati, mám tě moc rád. Třeba se v Terezíně uvidíme. „Náhoda je nehoda osudu.“ Terezín 18. 1. 1943 Dneska mám jedenácté narozeniny. Za poslední rok se stalo tolik smutných věcí. Tatínek je mrtev. Dozvěděl jsem se to od jeho bratra, který je tu s námi. Prý byl zastřelen na útěku. Nevíme nic bližšího, ale já si myslím, že se to stalo před týdnem, protože mi najednou přestaly jit hodinky. Jako by se mi zastavilo srdce. Hned jsem věděl, že se stalo něco zlého. Moje sestra Luisa je nemocná. Vykašlává krev a je úplně průsvitná. Kéž by tady byl tatínek! Určitě by ji uzdravil. „Roky jsou listy, co padají do řeky, ale ne pokaždé je uchvátí proud.“ Terezín 27. 3. 1943 Luisa, má milovaná sestřička je mrtvá. Už mi nikdy nebude zpívat. Je mi smutno. Ach, tati, jak ses mýlil. Život není hora. Je to propast, kterou mají zaplnit lidská těla. Maminka nemluví a je velmi slabá. V jejích očích už nejsou teplá světýlka. Už nesvítí, nehřejí. „Úsměv je přepych. Kdo na něj má?“ Osvětim 10. 12. 1943 Otevřela se vrata „dobytčáku“. Konečně se můžeme nadechnout. S maminkou jsme celou cestu seděli opřeni o stěnu vagonu a mlčky vzpomínali na krásné chvíle u nás doma. Domov - slovo, které jsem dříve používal běžně, se teď bojím vyslovit nahlas. Venku někdo křičí a lidé rychle vystupují. Chystám se také ven, ale maminka mě najednou uchopila silně za ruku a strhla na sebe. Objala mě, vzala do dlaní moji udivenou tvář a políbila mě na čelo. Vydržel bych tak stát věčně. Její blízkost mi dodávala odvahu. Křik venku sílil. Důstojnici SS vyháněli unavené a hladem vyčerpané lidi ven z vagonu. Male děti plakaly a hledaly někoho blízkého. Starým se podlamovala kolena. Všiml jsem si pečlivě upraveného důstojníka, který zřejmě všemu velel. Třídil přicházející do dvou skupin. Mlčky ukazoval rukou vpravo nebo vlevo. Netušil jsem, co to má znamenat. Mně zavelel jit vpravo, ale maminku posílal doleva. Přitom se usmíval. Asi jde o běžné třídění žen, mužů a dětí. V klidu jsem odbočil doprava a mlčky se loučil s maminkou, která se řadila do jiné skupiny. „Jiný svět není, jiní jsou jen lidé, kteří o něm sní. Snít se ještě smí, když je o čem.“ Blok B2b 18. 1. 1944 Je mi dvanáct let. Před dvěma lety jsem nemohl radostí ani usnout. Dostal jsem od táty hodinky a máma s Luisou zpívaly. Nee! Proč si vlastně oživuji tyhle vzpomínky. K čemu to je? Cítím vztek, bezmoc a zároveň lítost. Utírám si slzy a druhou rukou vytahuji z kapsy hodinky, které se mi stále daří skrývat. Vždycky se na okamžik zastavily, když mi odešel někdo blízký. Naposledy maminka. Když jsem se dozvěděl, 61
že po selekci na rampě odpochodovala skupina vlevo rovnou do plynu, nevěřil jsem tornu. Pak jsem se podíval na hodinky — nešly. Třepal jsem s nimi, jako bych se bál toho nejhoršího. Bouchl jsem s nimi o dřevěnou palandu, až na nich prasklo sklíčko. Ubohé hodinky. Ubohá maminka. Vzpomněl jsem si na naše poslední setkání ve vagoně. Věděla, že je poslední. Hodinky opět začaly tikat. Ptám se, pro koho tikají. Mám ještě co ztratit? „Srdce je taktovkou lidské duše, bohužel každému hraje v jiném rytmu.“ Anděl smrti 16. 4. 1944 Chodí k nám na blok jeden důstojník SS. Myslím, že jsem ho viděl na rampě při selekci, ale nejsem si tím jistý. Chová se velmi přátelsky. Bere si zdejší děti na klín, směje se s nimi a někdy si je odvádí s sebou. Mají se u něj prý lépe. Včera se na mě také usmíval. Prozradil nám, že je lékařem. Zaujalo mě to. Řekl jsem mu o svém otci, jaký byl výborný lékař. Doktor Mengele - tak se totiž ten důstojník jmenuje, mě pozval do své laboratoře. Něco takového jsem nikdy neviděl. Tolik moderních přístrojů, vůbec jsem netušil, k čemu jsou. Doktor si všiml, že jsem moc bledý. Slíbil, že mi hned pomůže. Dostanu transfuzi. Malinko se bojím, ale nechci dávat najevo strach. Jsem přece syn lékaře. V ruce držím tátovy hodinky. Nejdou. Můj čas se zastavil. „… pak slunce minulo Zemi, přestalo svítit, přestalo hřát“
Copak to nikdy neskončí?
Karolína Frühbauerová Konzervatoř Plzeň, Kopeckého sady 10, Plzeň 1. místo ve II. kategorii, Daniel 9. ročník 2011-2012
Sedím u okna. Je zima. Moje svěřenkyně spí. Najedla se mrkve s bramborem (ach, ta její cukrovka) a na spaní dostala čistou plenu. Další stejně nudný den nudného života starého a nemocného člověka. Jaký to má všechno smysl? Šourám se po schodech do patra. Kouknu na hodinky – teprve 14.38... ! Měla bych tu trochu poklidit ... a chtěla bych spát. Ale venku je tak smutně, že nedokážu den na pár hodin opustit. Snad utéci...? Na parapet dopadlo pár černých dešťových krůpějí. Co asi dělá má dcera...? Dnes má narozeniny… 20. dubna… Proč na mě ten holub tak pitomě kouká? Je vypelichaný, ošklivý a čučí na mě. Nad ním visí těžké mraky, stahují se jako vojsko na bitevní pole. Za ním šedivé pusto, jen na hřbitově spousta křížů, náhrobků. Leondingský hřbitov. Hmm, perfektní výhled... „Halló, Gabi!“ Už se vzbudila! Běžím po schodech dolů, unavené oči nevidí na cestu. Vtom klopýtám, zakopávám a řítím se dolů – rovnou do okna, naštěstí zavřeného. Tvář se přilepuje na sklo a sjíždí po něm. Scéna jak z blbého amerického filmu. Co to je?... Mnu si oči... Oslňuje mne záře za hřbitovní zdí. Co to tam je?!! Mám 62
strach a zároveň mne naplňuje vzrušení. Jsou to snad mimozemšťané? Třeba byl ten holub znamením návštěvy jiné existence. Za jedním náhrobkem jsem spatřila dvě postavy, celé černé a zahalené. Snad nějaký mystický obřad? Ráda čtu o okultních vědách, ale prožít to? To ne, děkuju, nechci. Mráz mi běhá po zádech sem a tam a bojím se, že mě někdo sleduje. Holub? Uf! Ne, to snad ne... „Gabi, komm her!“ volá Helga. Nasadím profesionální úsměv. V mém povolání nezbývá nic jiného, než stálý, milý, přívětivý... nucený... úsměv na tváři. Časem se sugesce stane pravdou, to mám ověřené. Leč na práci se svou sugescí musím začít hned po ránu: připravovat snídani se rty ve tvaru vánočního rohlíčku, do čaje vložit pousmání... a jít opatrovat nemocnou Helgu. Pokoušet se o vtipy v mé nedokonalé němčině je sice odvaha, ale zkouším to, aby Helga měla v tom chmurném stereotypním dni aspoň trochu radosti. A také musím denně vtipkovat s prodavačkou, která se vždy hloupě směje, že mi dá nákup o dvě eura dražší. Ach, jo! Oznámím Helze, že musím zase do obchodu, ale co mám skutečně v plánu, neřeknu. Posbírám pláštěnku, klíče, nákupní tašku. Když zamykám a vzpomenu si na tu záři, znovu mne zamrazí, ale tentokrát příjemně. Gabrielo, běž se tam podívat. Procházím kolem domu a rovnou na hřbitov. „Grüss Gott,“ zdraví mne stará shrbená paní. Škrábe se se svou třetí nohou k hrobu svých rodičů. Umřeli jistě před osmdesáti lety, ne-li více. Odkud mohlo vycházet to světlo...? Pozoruji náhrobky. Je asi blbý zvyk číst si cizí mrtvá jména na kameni... a přemýšlet o nich... proč a jak... Cítím se najednou tak staře... Támhle! Oči se mi neúměrně zvětšily, rty bezděky vytvořily O. Předkloněná nad svíčkami jsem zůstala němě stát. Čí to je hrob?! Svící je tolik, že je nemohu spočítat. Snad stovky, snad tisíce? A těch smutečních věnců, květin... Tolik rukou, které zapalovaly svíce, tolik nohou, které vážily cestu... Tolik vzpomínek!... Auu! Spálila mne svíčka, vosk na botě v momentě zaschl. Cítím se staženě. Asi mi někdo svázal žebra svěrací kazajkou a snažil se vymačkat všechny ty pocity, které se smísily v břiše. Tolik oslnění a tolik vzrušení. Kdo to asi byl? Jistě někdo výjimečný, někdo vznešený. Koho to lidé mají tolik rádi...? Obcházím pár hrobů, abych si mohla přečíst jména na náhrobku: „Alois und Klara Hitler“ Na stromové listí dopadly paprsky posledních snah dnešního slunce. *poznámka autorky: Text byl inspirován skutečným příběhem mojí maminky Gabriely.
63
Příběh bez tváře
Karolína Peřinová Gymnázium, Gymnazijní 257, Uničov 1. místo v I. kategorii, Daniel 9. ročník 2011-2012
„Kéž by se nikdy nezrodila myšlenka, ze které vyroste ohavný zločin.“ Uničov – 19. 1. 2012 Ve škole jsme absolvovali přednášku o holocaustu. Stručná reportáž, pár černobílých fotek a video, před kterým jsme zavírali oči. Pár minut stačilo a z tváří všech, jindy vysmátých teenagerů zmizel úsměv. Dnešek měl být pro mě významným dnem. Před patnácti lety jsem se narodila. Čekala jsem, že se překročením této věkové hranice něco podstatného změní. Nezměnilo se vůbec nic. Ani jsem nevyrostla, ani viditelně nezestárla a občanka, kterou jsem držela v ruce, není přece klíčem k celému světu. Když jsem se takhle uzemnila, vybavila se mi vzpomínka na besedu o zločinech, které neznaly hranic. Našla jsem si databázi obětí holocaustu a zadala den a měsíc svého narození. Po chvíli se na obrazovce objevil výsledek. KITY KARPELESOVÁ – 19. 1. 1927. Poslední bydliště před deportací – Brno. Žádná fotka, jen prázdný rámeček. S touto dívkou mě dělilo na den přesně 70 let. Kdo byla, jak vypadala, co zažila? Měla nějaké kamarády? Co ji bavilo? Jak a kde slavila své patnácté narozeniny? Najednou jsem měla v hlavě spoustu otázek, ale odpověď žádnou. Vedle prázdného rámečku byly informace o transportech.
Jsme růže, které nerozkvetly poupata nemajíce trny čítali nás po tisících a hledali skvrny. Brno – 19. 1. 1942 Kity stála u okna a sledovala, jak venku hustě sněží. Velké bílé vločky se snášely z nebe a přikrývaly okolní střechy, římsy i chodníky. Jak ráda by si venku hrála a chytala do dlaní studené chomáčky, ale měla angínu. Stála za oknem a představovala si, jak bílé padáčky přistávají ve vlasech, na ramenou a úplně zakrývají žlutou hvězdu 64
na kabátě. Obalená třpytivým závojem, mohla by dojít třeba i do školy nebo do kina, aniž by ji cestou někdo obtěžoval. Jenže sníh by se brzy rozpustil, vykoukla by hvězda a Kity by vyhodili. Je to nespravedlivé. Sice k nim chodí pan učitel, který je hodný a chytrý, ale nenahradí všechny spolužáky. Našli jen čisté květy v lístky se halily. Trhali nás jako plevel ničili a pálili. Terezín – 10. 4. 1942 V pokoji 24 se uvolnily dva kavalce. Jeden obsadila Kity a druhý Hana. Stejně staré dívky se seznámily v transportu z Brna do Terezína. Obě byly rády, že je nikdo nerozdělil. I když se znaly krátce, byly na všudypřítomný strach, který se usazoval v každé skulince, přece jen dvě. Vychovatelka se jmenovala Lea a byla velmi pečlivá a pořádná, což vyžadovala i od všech děvčat. Kromě toho krásně malovala a dívky si jejími obrázky zdobily pokoj. Kity večer zahlédla oknem zástup zubožených a vyhladovělých lidí. Bosé nohy se sotva zvedaly a unaveně, ale disciplinovaně pochodovaly od někud někam. Kity se prudce odvrátila a se slzami v očích ulehla na kavalec. Zakopáni hluboko v zemi beze slova rozloučení živí nebo mrtví ještě nejsme poraženi. Varšava – 25. 4. 1942 Kity nastupuje do transportu spolu se svými rodiči. Začal slunečný den, a přesto bylo temno. Nikdo nemluvil, byla to jejich poslední cesta. Uničov – 19. 1. 2012 Nevím, kdy a kde přesně Kity zemřela. Vím jen, že byla stejně stará jako já. Měla své plány i představy a ty zůstaly bohužel nenaplněny. Příběh o dívce bez tváře se rozvíjel v mé fantazii a pomohl mi překonat 70 let minulosti. Vyschly potoky krve teď plní se vodou čirou. Růže opět vykvetly posíleny čistou vírou.
65
Pomsta
Tereza Zapotilová ZŠ a MŠ, Na Vršku 290, Dolní Břežany 1. místo v I. kategorii, Daniel 10. ročník 2012-2013
Argentina, září 1977 Dny v sanatoriu se jeden druhému podobaly jako vejce vejci. Stále stejné šedivé chodby, tváře plné bolesti a všudypřítomný prach, když se otevřelo okno nebo vyšlo ven. Sestra Calvaria zde pracovala už několik let, a za tu dobu nezažila jediný den, který by jí utkvěl v paměti. Nic se nedělo, nic neotřáslo zdejším chladným dávivým klidem. Až do toho dne, kdy se objevila ta cizí neznámá žena. Blížilo se poledne a sestra Calvaria roznášela právě pacientům léky. Ne že by jim skutečně pomáhaly, jen jim na chvíli ulevily od nepředstavitelně krutých bolestí. Když vtom ji na chodbě zastavila jakási elegantní cizinka. „Promiňte, kde leží Johann Sabracio?“ Sestře chvíli trvalo, než porozuměla ženině neumělé španělštině. Konečně pochopila a ukázala rukou na konec chodby. „Pan Sabracio leží na třináctce. Ale promiňte, vy jste jeho příbuzná?“ „Ne. Jeho známá.“ pronesla ledovým hlasem a upírala na ni pohled svých tvrdých hnědých očí. Sestra ji zkoumavě přejela pohledem, nakonec ale přikývla a ustoupila jí z cesty. „Tak dobře. Víte, on za ním nikdo nechodí.“ Cizinka se otočila na podpatku a kráčela studenou chodbou. Sestra se za ní dlouho zvědavě dívala, dokud nezmizela ve dveřích pokoje. Vrátila se pak na sesternu pro další léky k roznesení, ta žena jí však stále nešla z hlavy. Něco jí na ní nesedělo. Sabracio tu leží už tři roky, a za tu dobu ani jedna návštěva. A teď taková nóbl panička, nejspíš z Evropy nebo ze Států. Co mu chce? Oškubat ho a na základě nějaké falešné záminky získat jeho dědictví. Přece jenom, má rakovinu, je v posledním stádiu a života mu zřejmě už moc nezbývá. Vtom dostala nápad. Sabracio ještě nedostal polední léky, donese mu je a přitom třeba zjistí něco víc. Když došla až ke dveřím pokoje, slyšela zevnitř ženin tlumený hlas. Nemluvila španělsky, ale německy, a tak jí sestra rozuměla jen něco málo, co ji naučila její babička, která utekla před lety do Argentiny. Opatrně pootevřela dveře. Ty trochu zaskřípaly, ale nikdo si toho nevšiml. Sestra chtěla vstoupit, ale pak se zarazila, zůstala stát za dveřmi a poslouchala. „Takové hloupé jméno! Johann Sabracio!“ slyšela říkat ženu. „To jsem si měl nechat to svoje, aby mě chytli? Po Emerichu Römleovi pátrají po celém světě. Ale Johann Sabracio je zcela neznámý muž. Zvláště tady, v Argentině – zemi zaslíbené.“ odpověděl posměšně muž a měřil si ji při tom svýma ocelově šedýma krutýma očima. Sestře Calvarii se rozbušilo srdce. Emerich Römle – to jméno jí bylo povědomé. Nebyl to ten hledaný nacista? Ano, určitě to byl on. Ale že by nacistický důstojník 66
měl být zrovna tenhle zhroucený starý muž na pokraji smrti? Zděšeně poslouchala dál. „Proč jste to udělal?“ „Vážně si myslíš, že ti na to odpovím, ty hnusná, špinavá ŽIDOVKO!?“ vysmíval se jí a Calvarie v něm vůbec nepoznávala toho muže, jehož tři roky ošetřovala, převlékala ho a píchala mu morfium. „Proč?“ ptala se a hlas jí jen tak tak sloužil. V obličeji byla rudá, do očí se jí draly slzy. „Někdo můj úkryt vyzradil Rusákům. Musel to být někdo z vesnice. Co jsem měl dělat jiného, než zahladit veškeré stopy? Navíc to bylo jedno. Koho bych měl potrestat jiného než zavšivené ŽIDÁKY, na které se v naší krásné milé Osvětimi nedostalo!“ Teď už to byl očividný výsměch a bylo vidět, že si s ní pohrává. „Jen jedna věc by mě teda zajímala,“ pokračoval, „proč jsi zrovna ty přežila. Že bych nebyl dostatečně důkladný?“ Roztřeseným hlasem odpověděla. „Byla jsem zrovna u babičky. Ale to byl zřejmě osud. Přežila jsem, abych je teď všechny pomstila!“ vykřikla a odněkud bleskurychle vytáhla zbraň. Sestra Calvarie slyšela její cvaknutí, a když se podívala do pokoje úzkou štěrbinou mezi dveřmi, zahlédla, jak ji na něj namířila. „Malorážka německé výroby, ročník 64, pokud se nepletu,“ odvětil s klidným hlasem a beze strachu hleděl do hlavně pistole. „Nic moc.“ „Na pomstu to ale stačí,“ odsekla mu a dál na něj mířila. Hlas už se jí netřásl, ruce měla ocelově pevné a v očích se jí zrcadlila touha po pomstě. „Na tuhle chvíli jsem čekala od toho dne, kdy jsem se vrátila domů a našla jen trosky a poházená mrtvá těla svých rodičů. Nechápu, jak někdo může být taková zrůda.“ Z hlasu jí zaznívalo znechucení, když si vzpomněla na ten hrůzný pohled. „Když existují takové zrůdy jako ŽIDÉ, musí také existovat někdo, kdo se jich zbaví. Tak je to v přírodě, a tak je to i mezi lidmi.“ Chvíli bylo ticho, kdy měla sestra Calvarie pocit, že si jí brzy všimnou, jak hlasitě jí tlouklo srdce až v krku. Věděla, že by měla někoho zavolat, zabránit vraždě. Ale nemohla. Hlas ji neposlouchal, jazyk ztvrdl v ústech a nohy byly jako z olova. Mohla tam jen tak stát a nečinně přihlížet hrůznému divadlu. „Tak už vystřel!“ pobízel ji posměšně. „Vystřel a zbav mě bolestí. Stejně už jenom přežívám. Tak střílej!“ Sestra Calvarie očekávala každou chvílí smrtící výstřel a říkala si, co asi pak bude dělat. Určitě z toho bude mít velké problémy, možná ji i vyhodí. Ale ten stále nepřicházel. „Není to tak lehké, co? Vystřelit a někoho zabít. Tak uznej, že jsme byli dobří!“ Žena se na něj naposledy zahleděla, zaměřila na něj svůj vyčítavý pohled, a s výrazem zadostiučinění sklonila zbraň. Sestře Calvarii stojící venku na chodbě se ulevilo. „Stejně jsem si myslel, že to nedokážeš,“ uchechtl se a pak se rozesmál z celého hrdla. „Naopak. Když tě nechám žít, bude to pro tebe větší peklo, než tě rovnou poslat na pravdu boží. Trp si tady dál, škvař se v bolestech a okus alespoň zlomek toho, co jsi způsobil jiným! Nezasloužíš si milosrdnou smrt. Nevysvobodím tě z pozemských okovů. A navíc, nebudu stejná jako TY!“ pronesla se stoickým klidem a ani si nevšimla, že mu mimoděk začala tykat, zatímco jeho přešel smích a tvář 67
se mu začala otřásat opětovnou bolestí, která ho v poslední době sužovala takřka nepřetržitě. Měl horečku. Žena zastrčila zbraň zpátky do kapsy, popadla svoji kabelku a vyšla z pokoje. Sestra se stihla jen tak tak schovat za roh chodby. Rychle pak pospíchala za ženou, měla pocit, že s ní musí ještě mluvit, i když nevěděla o čem. „Počkejte!“ volala, ale ženu dostihla až na hlavním schodišti. „Počkejte!“ opakovala znovu, zatímco žena na ni nechápavě hleděla. „Potřebujete něco?“ Než se ale sestra stihla vydýchat a vydat ze sebe hlásku, přerušil ticho výstřel. Pohlédly na sebe. Calvarie se rozběhla zpátky nahoru, žena za ní. Když vběhly do pokoje číslo třináct, bylo už pozdě. Emerich Römle, nebo chcete-li Johann Sabracio, byl mrtvý. Ležel na posteli, hlavu prostřelenou svou starou armádní zbraní. Na podlaze se vytvořila malá loužička krve. Žena mu opatrně vytáhla pistoli z ruky a prohlížela si ji. Nepochybovala o tom, že je to ta, kterou zastřelil její rodinu. Znechuceně ji upustila na zem, a aniž by komukoliv věnovala jediné slovo nebo pohled, vyšla z budovy a nikdo ji tam už více nespatřil. Zmizela jako přelud a sestra Calvarie se o její přítomnosti během vyšetřování nezmínila. Bylo jí té ženy líto a hnusilo se jí, že tři roky opečovávala nacistického zločince! Jeho objevení a záhadná smrt zaplnily všechny titulní strany světových novin. I po tolika letech.
Křídla motýlí
Barbora Tomášková ZŠ, Rabasova 821, Slaný 2. místo v I. kategorii, Daniel 10. ročník 2012-2013
Bylo ticho. Ticho pusté, sužující a hlasité vzpomínkami. Všechno v něm zdálo se marné, vzduch již nedýchal, jediné srdce nebilo, jen tichá křídla nesla se oblohou jako skořápka nové naděje. Tak krásná, tak křehká, plná různorodých stínů a barevných odlesků. Každá žilka těchto křídel byla poslední možností zahubit vzpomínky, rozrůstala se do nekonečných rozměrů a sebejistě připomínala tenká vlákna pavučiny. Avšak třpytila se, na bedrech tohoto polétavého motýla jakoby ležel modrý blankyt, čistý, bez jediného mráčku, avšak s drtivou úzkostí v hrdle. Ostnaté dráty, zažloutlé trsy trávy a stíny nevinných. Všechno se to snažil vnímat jen jako předměty, který jeho život obklopují běžně. Každou věc si pečlivě prohlédl, snažil se ji určit a až pak pochopil, že dohromady vytvářejí něco absolutně nepojmenovatelného. Jediné místo, kde se slovo člověk přátelí s milosrdnou smrtí. Úplně jiný svět. Jiná dimenze. Jiné všechno. 68
Letěl dál, přemýšlel nad absurditou tohoto hlubokého místa plného lidských možností, ale i zkušeností. Tato dvě slova zdála se mu naprosto odlišná, ale přesto existovalo místo, kde se navzájem doplňovala. Bylo to jako zlý sen, který nemá rána, jako síť, která jeho křehké tělo tak svérázně svírala, přestože necítil její tvrdá vlákna. Přestože byl již daleko, přestože pod ním leželo stéblo diamantové řeky a ve větvích poprvé zapískl zobáček čerstvě narozeného ptáčete, připadal si jako v pasti. V jejích očích spatřil strach i odvahu. Hluboké opovržení vůči ostatnímu světu, přesto však stísněná a sama. Stála na rohu, tiše, odtažitě, přesto na sobě nenechávala nic znát. Dovolila mu alespoň na malou chvíli myslet na něco jiného, utéct odtud, avšak kam? Ticho se dalo krájet jako krajíc měkkého chleba. Brzy pochopil, že i ona o něčem takovém ví. Její pleť měla na slunci jiný odlesk než ostatních, nebyla ošklivá, avšak JINÁ, a proto si nedokázala získat ani nepatrnou sebelítost. Byl to její první den v nové škole, nový život, nalhávala si. Skupinka obtloustlého chlapce a dvou vyšších děvčat se výsměšně chichotala a ukazovala na ni prstem. Nenápadné, pomyslela si. Srdce jí pod zeleným kabátkem tiše tlouklo, proklínala se, najednou nenáviděla svou rodinu, nenáviděla své rysy, které jí byly jako malému děťátku darovány, nenáviděla sebe. Cítila pohledy ostatních. Tak dlouhé, tak bolestné. Teď. A teď. Ta plavovlasá dívka si jí ještě nevšimla, pomyslela si. Už také. Pokračovala dál, vstříc tomu všemu, snažila se co nejpilněji uzavřít sama do sebe a pozorovala své navlhlé boty. Zamířila k poschodí a pak na dámské toalety, se strachem kmitla očima do zrcadla a v tu chvíli si nic nepřála víc, než aby tam stál někdo jiný. Teď už věděla, že její pleť je skutečně nažloutlá, v takovém davu se již nedala přehlédnout. A ty oči.. Již poznala pravou stránku nespravedlnosti, cítila její tíhu na srdci, její život jí tímto „seznámením“ zničil vše, co dřív znala. Jak dokáže milovat, objímat, líbat. Všechno bylo silnější než ona. Zavřela oči. Spatřila motýla, krásného, pestrého, ale svým způsobem zmateného. Pak se do jeho křídel naposledy opřel vítr a ona byla nucena oči otevřít. 69
Dopad minulosti
Vít Mrkvica ZŠ Emila Zátopka, Pionýrská 791,Kopřivnice 3. místo v I. kategorii, Daniel 10. ročník 2012-2013
Hermann Schneider byl odjakživa věřící člověk věrný křesťanskému učení. Míru, lásce, spravedlnosti. Dnešní datum, 8. dubna 1939, mělo zvláštní význam. Nejen že tento den začínaly Velikonoce, ale také přicházela svoboda. Svoboda pro pětačtyřicetiletého muže poznamenaného léty minulými. Viděl zvěrstva páchaná svými bratry, jeho vlastním národem. Vzpomínal si na den, kdy byl povolán do služby své země. Před pár lety mu přišel dopis, že Velkoněmecká říše mu zabavuje jeho statky. Potřebovali jeho půdu, půdu, kterou zdědil po svých předcích, aby mohli postavit další továrny pro potřeby války. Tento agresivní ekonomický růst státu se mu nelíbil, ale nebyl hlupák. Jakožto vlivnému majiteli velkého množství země mu ponechali většinu jeho původního ostatního majetku. Dobře věděl, proč mu pozemky zabavili. Jeho strýc byl velkým zastáncem Židů a jeho poprava se konala několik týdnů před touto konfiskací. Po této události se Schneider i se svou rodinou přestěhoval do malého sídla na venkově v Durynsku, ve středním Německu. Ale i tak v něm říšské úřady viděly hrozbu. Přišla mu jako příslušníkovi vysoce postavené rodiny nabídka k narukování do německé armády, kterou okamžitě odmítl. Týden poté dostal další dopis, v němž stálo, zda nechce nabídku znovu zvážit. A že úřady právě prověřují árijský původ jeho ženy. Tehdy Hermann věděl, že nemá na výběr. Nastoupil do služby jako příslušník stráže jednoho z Berlínských skladů munice. Po několika letech odříkal přísahu před Bohem, která ho zavazovala poslušností Führerovi, Adolfu Hitlerovi, a byl převelen k jednotkám SS a skupině Totenkopfverbände s nejnižší hodností Anwärter. Poslali ho do koncentračního tábora Buchenwald, kde měl sloužit jako jeden z vrahů neárijských nečistých tvorů, jak byli nazýváni lidem jeho milované země. Za roky práce a plnění odporných rozkazů dosáhl funkce Rottenführer a stal se jedním z nižších důstojníků. Dnes se ale mělo vše změnit. Nedobrovolný nacista vstal a pomalu přešel k oknu své skromné ložnice. Stál tam a zamyšleně se díval na peklo, které vzkvétalo. Lidé, ať už byli staří, nebo mladí, zdraví nebo nemocní, muži či ženy, ba i děti, ti všichni pracovali pod dohledem příslušníků SS, neustále pohánění strachem i vojáky. Nosili mrtvá těla, kopali masové hroby pro své bratry a sestry. Všichni jsme monstra a shoříme v pekle, pomyslel si Hermann a pomalým krokem se vydal na svou pravidelnou obchůzku. Vše bylo pečlivě naplánováno. Několik jeho přátel už mu přislíbilo pomoc, avšak nebylo jich mnoho. Téměř ani nemohl doufat v úspěch, ale přesto se o to musel alespoň pokusit. Rozhlížel se kolem sebe z vysoko položeného ochozu na budově důstojníků a viděl, jak někteří z jejích vězňů umírají při práci a jiní k tomu nemají daleko. Tito vězni nemohli uprchnout. 70
Dnes však měl přijet konvoj s novými „pasažéry“. Rozhodl se, že několika z nich umožní tajně utéct, ještě než budou všichni spočítáni. Ta chvíle se blížila. Viděl několik svých kolegů, jak bijí židovské ženy, a nemohl s tím nic udělat, tak jako při všech dalších zločinech proti lidskosti, které dosud zažil. Ale dnes udělám aspoň něco, pomyslel si. Tato myšlenka mu dodala sílu, aby znovu pomalu sešel do pekla. Procházel mezi trpícími a snažil se je nevidět. Musel najít svého přítele Johanna Krugera, který byl sice v tomto táboře nedlouhou dobu, ale přesto měl jeho plnou důvěru. Našel ho na obvyklém místě, u vchodu do jídelny. „Je ti vše jasné, nezapomněl jsi nic?“ „Ne, nezapomněl. Všechno vyjde podle plánu, nemáme v něm ani skulinu, neměj obavy, Hermanne.“ „Dobrá tedy, doufám, že tomu bude skutečně tak,“ řekl tiše Schneider, který byl tvůrcem onoho plánu, jenž měl zachránit několik lidských životů. „Co ostatní, myslíš, že to zvládnou?“ „Ano, myslím, že dostojí svému slovu,“ přitakal mladý voják na stráži u dveří a povzbudivě se usmál. Hermann šel dál a přemýšlel, jestli se přece jen nemůže něco pokazit. Nakonec si připustil, že lepší to už nebude. Zmocnil se ho nepříjemný pocit nervozity v žaludku. Osudový moment byl téměř na dosah. Rozezněly se hlasité sirény oznamující příjezd konvoje. Všichni vojáci se začali sbíhat k vstupní bráně. Přijížděly náklaďáky s vojáky i nebožáky, které osud zavedl až sem. Všichni byli vyděšení a unavení, přesto je nacističtí vojáci vyvedli ven z aut a jali se je ihned prohledávat, strkali do nich, tři starší muže, kteří kladli odpor, zastřelili na místě. Důstojníci nyní „třídili“ Židy na skupiny podle jejich schopnosti pracovat. Mezitím jim zabavili naprosto všechno, co u sebe měli. První skupinu měl jeden z nejnovějších příslušníků SS v táboře odvést k práci na nové cestě v zadní části tábora. Tady byli zapotřebí silní muži, již měli šanci vydržet naživu minimálně měsíc. Hermann přešel k novému kolegovi a sdělil mu: „Já to převezmu. Běž vyřídit veliteli, že cesta bude hotová do dvou týdnů s těmito novými silami.“ „Rozkaz, pane,“ odpověděl mladík a odkráčel. Rottenführer mávnul na vojáky, kteří dohlíželi na skupinu mužů, aby je zavedli za ním. Jako vždy se to neobešlo bez prudkých úderů pažbami jejich pušek a kleteb z jejich úst. Šli skrz dvě sekce tábora a procházeli mezi mrtvými i živými Neárijci, ti všichni se provinili pouze svou vírou. Nakonec došli až k nové části tábora, jež byla teprve ve fázi výstavby. Byla úplně vylidněná, všichni, kdo tady pracovali, právě dostávali své denní příděly, přesně podle plánu. „Do práce!“ rozkázal Schneider ostrým hlasem a modlil se, ať jeho úloha tyrana už brzy skončí. Dělníci byli donuceni vzít předem připravené lopaty a začít kopat. Nikdo z nich nic neřekl. Dohlíželo na ně dvacet nacistů a kromě nich, třiceti Židů a Hermanna v této části tábora nikdo nebyl. Ostatní zaměstnali nově příchozí. Tato cesta měla však nejvyšší důležitost, a tak se tito mužové vyhnuli většině nepříjemností spojených s přijetím do tábora. Uběhlo deset minut. Pak dvacet. Nakonec se ozvala rána a k nebi vyšlehl plamen přímo ve středu tábora. Hermann neváhal. 71
„Běžte, sabotáž, chtějí utéct!“ řval na překvapené vojáky, kteří neváhali a utíkali do jiné sekce a ani si nevšimli, že jejich důstojník není s nimi. Schneider věděl, že za tuto explozi zaplatí životem mnoho lidí. Přesto všichni, kdo přišli do tohoto tábora, byli už mrtví. „Běžte a neohlížejte se, utečte, utečte a skryjte se!“ křikl na Židy, kteří nyní byli svobodní. Většina z nich se dala na okamžitý úprk, ale nejstarší člen skupiny s šedivými vlasy se mu podíval do očí a kývl. Hermann se cítil v tu chvíli neuvěřitelně spokojený. Dokázal to. Dal šanci na život malé skupince lidí a cítil radost. Už byli daleko, ztráceli se v lese. Takhle to má být, Bože… Pak už jen ucítil prudkou bolest v zátylku hlavy. Poslední myšlenka. Odpusťte, odpusťte vy všichni. A pak se všude rozlila tma a myšlenky utichly. I když se zdá, že nelze nic udělat, vždy je třeba bojovat, i za cenu vlastního života. Naše činy tvoří budoucnost. A vždy je správné udělat dobrou věc.
Naděje odchází poslední
Karolína Frühbauerová Konzervatoř Plzeň, Kopeckého sady 10, Plzeň 1. místo ve II. kategorii, Daniel 10. ročník 2012-2013
Nad hlavami se stahovaly těžké mraky. Ze světlého, slunného dne, který voněl prvními jarními kvítky z nedalekých jabloní, se stal tmavý kalamář smutku a zbytečně sžíravých myšlenek. Dokázala si tu vůni květů představit. Dokázala ji cítit. V představách. Ve skutečnosti jí pod nosem zavál jen pomalý a tichý vánek a místo svěžích jabloní, věštících svobodu a naději, cítila jen pach pálených hadrů. Pach strachu… pach páleného masa… pach beznaděje. „Poté, co nechal šúšanský král Achašveróš vyhnat svou ženu za neposlušnost, kterou si k němu dovolila tím, že nepřišla, když ji pozval na hostinu, vybral si za ženu tu nejkrásnější z Persie, Ester. Byl velmi šťastný a radoval se dnem i nocí. Z její krásy přecházel zrak všem dvorním služebníkům. Byla to krásná černovlasá dívka, pod jejíž kleopatří ofinou vykukovaly dvě velké černé a hluboké oči, které skrývaly nejen upřímnost, ale i neobyčejnou moudrost. Měla útlý obličej a ostré rysy, jež jí dodávaly krásu ušlechtilosti. Snad i díky tomu, že jej krátce po jejich velkolepé svatbě varovala před možným útokem na něj samotného a tím jej uchránila před neštěstím, choval k Ester ještě větší náklonnost. Avšak svému prvnímu ministru Hamanovi důvěřoval tehdy více. Člověk vždy důvěřuje nejvíce tomu, koho má nejblíže. A byl to právě on, starý nepřítel lidu Izraele, kdo Židy před králem haněl a přesvědčoval jej, aby nechal celý židovský národ povraždit. Nenáviděl ho. A nenáviděl Mordechaje, moudrého strýce Ester za to, že přiměl svou neteř, aby před králem zatajila svůj judaistický původ, a za to, že odmítl prokazovat úctu Hamanovi a uctíval více než kohokoli jiného, ba i Achašvéra 72
a Hamana, Hospodina. A jelikož byl ministr ješitný a zrádný, vymyslel záludný plán. Jenže Mordechaj byl ceněným služebníkem královského dvora, takže se záhy o Hamanově hříšném úmyslu dozvěděl a varoval královnu. Ta se lekla. Velice milovala svého muže, ale také dobře věděla, že král nechce být rušen. Že dokonce hrozí trest smrti tomu, kdo králův příkaz poruší. Uvědomovala si, co by se jí mohlo stát, kdyby přišla krále navštívit bez ohlášení. Opravdu to chceš celé slyšet znovu? Však jsem ti ten příběh vyprávěla snad tisíckrát.“ Na tmavé vlasy jim usedaly poslední zimní vločky. Třpytily se jako bílé zlato, kterým se Rút v mládí zdobila. …V mládí… není to dávno. Cítila se tak staře, tak sešle a unaveně. Beznadějně. Přitom by jí měl pohled vzhůru přece dodávat naději a padající kouzelné zimní vločky připomínat, že něco musí zůstávat stejné jako dřív. Nebo ne? Zhluboka se nadechla. Pohlédla do dálky. Neviděla nic, než ty tmavé mraky a černý mastný popel, který věčně vířil nad jejich hlavami, někde mezi zemí a Bohem. Jen tam, někde, daleko, byl trhanec mezi těmi tmavými oblačnými bojovníky, jímž procházely paprsky naděje, které jako by říkaly, že doufat má smysl. Povzdechla si. Zachvěla se zimou a odkašlala. Neměla už co ztratit. V dálce zaslechla ostré německé hlasy a štěkot vlčáků. Objala malou. „Pojď, musíme dovnitř.“ Zadívala se na Sáru. Před očima se jí objevil obraz: Sára sedí v parádním pokoji u stolu, olizuje prázdnou lžíci a těší se na nedělní oběd. Vedle David. …David… Tenkrát se tomu smáli. Ale teď neseděly u stolu. Teď seděly v „baráku“, na vlhké zemi, nohy pokrčené, záda opřená o stará, ztrouchnivělá prkna. Tohle byl teď jejich parádní pokoj. Přepadl ji vztek. Přitáhla nohy pod bradu, zavřela oči, semkla rty: „Pořád a pořád na tom jednom pitomém místě!“ Rozhlédla se kolem. I přes tmu viděla obrysy ostatních. Vnímala přítomnost každého závanu strachu. Cítila záchvěv každé nemocné duše i těla. Pomalu očima přejížděla každou ženu, každé dítě… malý Ruben, ach pláče, a tak potichu… A Dita s Ester…, kde jsou? „Mami, mami, prosím… Proč nemohla Ester ke králi?“ Zhluboka se nadechla a zvedla hlavu: „Každý, kdo přišel ke králi bez ohlášení, mohl být na místě popraven. Tak zněl rozkaz a to bez výjimky. Ester však neměla času nazbyt. Šlo přece o její blízké, její národ. Šlo o Mordechaje i o ni samotnou. Proč jen neřekla králi, že je sama Židovka? … Pokud ji přijme, bude mít šanci. Tři dny se postila. Ona i Židé ze Šúšanu. Prosili Boha o pomoc a ten jim vyšel vstříc. Stal se zázrak – král Ester přijal. Na hostině, která se konala následujícího dne, to u bohaté večerní tabule králi nedalo a znovu se zeptal královny, co má na srdci. Ester se složila na kolena a plakala. Plakala, až se zalykala, smutně hleděla králi do očí a na jeho klín dopadaly kapky nadějných slzí. „Ušetři, prosím, židovský národ, neposílej nás na smrt.“ 73
Král se rozhněval. Otázal se, kdo že takovou věc vymyslel a jak ji mohl přikázat…?! Obrátil se na podezíravého Hamana. Prudce vstal a hlasem, jako by se vztekal samotný ďábel, zvolal …“ „Los, los… mann geht sich duschen!“ zaslechly hlas z dálky. „Dej mi ruku, Sáro.“ zachvěla se. Malá se na ni podívala velkýma černýma očima. Jak byla podobná otci… Přikryly se starou kousavou dekou. „Mami, jak to dopadlo?“ špitla. „No přece král nechal Hamana popravit a Židé byli zachráněni,“ usmála se a zavřela oči. „A teď spi, máme před sebou dlouhou cestu.“ Měly... Říkalo se jí pochod smrti.
Doteky minulosti
Karolína Peřinová Střední zdravotnická škola, Kladská 2, Šumperk 2. místo ve II. kategorii, Daniel 10. ročník 2012-2013
Je správné dotýkat se minulosti. Kdybychom to nedělali, přestala by existovat. 1942 Terezín Osvětim, VLAK: „Davide… Davide!“ Z dálky jsem slyšel své jméno. Z bezvědomí mě probral zápach čehosi štiplavého, což jsem nedokázal okamžitě identifikovat. Dlouho jsem si nemohl uvědomit, co se stalo. „Davide, vzpamatuj se,“ třásl se mnou můj otec. Pomalu jsem otevřel oči. Pátravě jsem se rozhlížel, ale všudy přítomná tma mě začínala děsit. Bázlivě jsem šmátral kolem sebe. „Davide,“ otec mě sevřel v náručí. „Jsme ve vlaku, vzpomínáš?“ Vzpomínky: „Ano, vzpomínky zůstávají. Ty ti nikdo nevezme,“ říkával mi děda, který si své doteky minulosti dokonce pravidelně zapisoval. Psal také básně a my byli jeho první posluchači i kritici. Rýmy – šprýmy. Sypal verše z rukávu a bavil jimi celou rodinu. Já měl rád i ty vážnější. Když je přednášel, tvářil se velmi smutně až tajemně a oči se mu podivně leskly. Skoro bych přísahal, že jsem zahlédl slzy. Až projdeš branou času a stíny mrtvých zastaví tě nebuď hluchý jejich hlasu ať jsi dospělý či dítě.
Vlak: Příšerné vedro a smrad z výkalů mě vrátily do reality. Bylo nás v jednom vagoně asi osmdesát. Otec mě stále svíral v náručí a mlčel. Nemluvil nikdo, bylo slyšet jen hlasité sípání, nářek a dusivý kašel způsobený nedostatkem čistého vzduchu. Chtělo se mi zvracet. Přitiskl jsem nos ke stěně vagonu a škvírou mezi prkny 74
nasával trochu vzduchu. „Neboj“, promluvil po chvíli otec, „nebude to horší, než v Terezíně“, ale hlas se mu chvěl. Myslím, že v tu chvíli mi poprvé lhal. Osud splétá své provázky dívá se do bledých tváří. Plamen zoufalství udusil otázky lidská vůle však stále září.
1938, vzpomínky: K desátým narozeninám jsem dostal dlouho toužebně očekávané kolo. Máma s tátou s tím dělali tajnosti, ale mé dvě sestry Marta a Elsa mi vše dopředu prozradily. Děda mě ovšem velmi překvapil. Daroval mi památník. Když jsem se tvářil zaraženě, poněvadž památníky dostávají především holky, vysvětlil mi, že se jedná o zcela zvláštní památník. A skutečně. Po jeho otevření jsem zjistil, že je už téměř celý popsaný básněmi a citáty. Děda se tvářil hrdě a pro mě nebyla významnější chvíle. Lidé se objevují a mizí jejich duše zůstává přání a skutky ryzí s minulostí spoutává. Vlak: Vlak drkotal, všechno se třáslo. Myslel jsem na maminku a sestry. S námi nejely. Tatínek mě uklidňoval a zároveň i sebe. Oči přivyklé na tmu rozeznávaly obrysy jednotlivých osob různě schoulených na podlaze dobytčáku. Vlak začal zpomalovat a uvnitř nastala panika. Všichni se snažili urvat místo u dveří, aby se mohli co nejdříve nadechnout. Vlak zastavil. Dlouho se nedělo nic. Poté k našim uším dolehly německé rozkazy a štěkot psů. Posuvné dveře zaskřípaly a pomalu se otevřely. Prudké světlo nás zatlačilo zpátky do vagonu. Než jsme se stačili rozkoukat, začali muži v uniformách křičet: „Alles raus!“ „Všichni ven, rychle!“. Nikdo si nedovolil neposlechnout. Držel jsem se blízko táty a utvořili jsme řady. Nablýskaný důstojník procházel řadou a křičel „rechts“ a „links“, a když došel k nám, odstrčil mě od táty, ale já nechtěl. Praštil mě do obličeje, až mi krev potřísnila celý obličej a stékala na zem. Necítil jsem však žádnou bolest. Příslušník SS se zasmál a strčil mě k tátovi. Řekl něco, čemu jsem nerozuměl. Naše řada se pohnula a vydala se na cestu. Na poslední cestu. Každý z nás má svoji duhu na obloze snění Ach světe, kolik pruhů lidský osud změní. 75
Dva životy
Kristýna Lexová Gymnázium, Smetanova 168, Moravský Krumlov 2. místo ve II. kategorii, Daniel 10. ročník, 2012-2013
Zima. Miluji zimu. Sněží. Vločky mi padají do obličeje. Miluji sníh. Stojím tu dlouho. Krása. Vločka za vločkou padají k zemi. Mám je všude. Jsou krásné. Kouzelné. „Ester! Ester!“ volají mě. Nechce se mi. Ještě chvilku. Dneska mám narozeniny. Osmnáct. Osmnáct. Osmnáct! Všichni oslavují. Je to krása. Osmnáct. Co budu dělat dál? Už nikdy mi osmnáct nebude. Sněží. Miluji to. Mám život tak ráda. „Ester! Ester! Pojď už domů!“ Nechce se mi. Není mi zima a všude kolem létají ty krásné chladivé vločky. Zima. Leden. To je krásný měsíc na narozeniny. A ten sníh! Bílá zahrada. Bílý plot, bílé stromy. „Ester! Ester! Čekáme už jen na tebe! Ester! Ester! Kde jsi? Vždyť je tam zima a sněží! Pojď už dovnitř! Ať nejsi nemocná!“ Stojím stále u plotu a sleduji ty kouzelné vločky. Všude kolem slyším smích. „Ke stolu! Pomodlíme se!“ Spěchám. Myslím na ten krásný dort uprostřed stolu. Sleduji konvici kouřícího čaje. Těším se. Nezdržujte! Sedíme všichni u stolu: Tatínek je velmi vážný. Vždyť mám narozeniny! Proč se tak hrobově tváří? Všichni se mají radovat. Je mi osmnáct! Chce se mi křičet. Osmnáct! Osmnáct! Osmnáct! „Nejmilostivější Bože, ty sám nás vyzýváš, abychom se připravili k tvému stolu. Dej nám milost, abychom si dobrovolně, ze srdce odpustili. Otevři naše oči, aby viděly boží lásku. Prosíme za přátele, s nimiž se máme rádi, ale prosíme i za ty, s nimiž neumíme vyjít a kteří nám ztěžují životy. Amen.“ Tak. A teď už je ten dort můj. Osmnáct! Zima. Stojím u plotu. Studený drát. Prsty se mi k němu lepí.Vločky mi padají do obličeje. Strašná zima. Vnímám ten pocit. Je mi smutno. Není mi dobře. Jsem sama. Okolo je spousta lidí. Jsem sama. Zima. Nic jiného mi neletí hlavou. Zima. Leden. Zítra mám narozeniny. Zima. Začínají poletovat sněhové vločky. Jedna mi padla na ruku. Nerozpouští se. Asi je pořádná zima. Vločka za vločkou. Padají pomalu. Jedna za druhou. Stále víc a víc. Jedna mi přistála na ruce. Pozoruji ji. Takový ornament. Kříž. Ozdobený kříž. Taková krása. Pomalu se rozpouští. Ale padají další. A další. Obracím obličej k nebi. Vloček padá stále víc. Mhouřím oči. Vločka za vločkou. Ticho. Mráz. Vnímám jen ten chladivý pocit. Někdo mi pokládá ruku na rameno. „Sáro, pojď se schovat, je tady zima.“ Jdu. Jen na chvilku se ohřeju. Studené ráno. Mrazivá deka. Za oknem není nic vidět. Je zamrzlé. Dýchám si do dlaní. Kouř mi jde od pusy. Je mi zima. Něco mě volá ven. Něco. Pocit. Tíha. Zase stojím u plotu. Studený drát. Už je mi osmnáct. Teď. Dneska. V zimě. Kdysi jsem milovala zimu. Dnes? Je mi zima. Vločka za vločkou padají k zemi. Jsou všude. Je mi zima. Není mi dobře. Mám hlad. Jsem nemocná. Co budu dělat dál? V hlavě 76
mám prázdno. Zima. Zima všude kolem mě. Zima. Zima. Zima. Ani nevím, jak dlouho tady jsem. Nic necítím. Je mi vůbec zima? Nic necítím. Chce se mi spát. Všude kolem ticho. „Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle….“ „Přišla jsem! Podívej! Pojď se mnou!“ Přišla. Potichu. Přišla se sněhovými vločkami. Tichá. Velmi tichá a milosrdná smrt.
Holocaust (fejeton)
Nikodém Zezula Gymnázium, tř. Kpt. Jaroše 14, Brno 3. místo ve II. kategorii, Daniel 10. ročník, 2012-2013
Bylo mi asi jedenáct let, když se mi poprvé dostal do ruky Katolický týdeník. Kromě článku o zasedání biskupské konference, ve kterém se řešilo převádění sv. Víta do rukou státu, jsem přečetl článek zabývající se tak zvanými „Lefebvristy“, neboli Kněžským bratrstvem Pia X. V článku o historii těchto „odpadlíků“ od Katolické církve mě velmi zaujala jedna věta: „Lefebvristé neuznávají Druhý vatikánský koncil, ekumenické hnutí v církvi a popírají zvěrstva holokaustu.“ Nejdříve jsem to záhadné slovíčko považoval za označení pro techniku malby horkým voskem a špachtlí, kdy malíř namísto tradičního plátna nebo stěny použil jako podklad holou zadnici nějakého nebožáka. Větu jsem přešel se slovy: „Takové zvěrstvo, a zavírat před ním oči? Blázni!“ Po chvilce jsem se k ní ale vrátil: „neuznávají ekumenické hnutí v církvi a popírají zvěrstva malby horkým voskem a špachtlí na holý zadek“. Hned na první pohled to byl nesmysl, který měl pouze dvě možná vysvětlení. Zaprvé, holokaust je úplně něco jiného, než jsem se domníval. Zadruhé, toto bratrstvo bylo založeno v USA. Druhou možnost ale vyvrací začátek článku, pojednávající o francouzském arcibiskupovi jménem Marcel-François Lefebvre, který bratrstvo kněží založil. Možnost tedy zbyla už jen jedna. „Holokaust, holokaust, holokaust.“ Pořád jsem si to slovo opakoval a říkal si „Co by to tak mohlo být?“ neměl jsem sebemenší ponětí. Byla jen jedna možnost, jak se to v liduprázdném domě dozvědět. Ta možnost měla jméno Karel, nebo také strýček Karli, jak mu říkáme. Náš lehce přestárlý soused, který byl za nacistů dva roky na nucených pracích v Maďarsku (vysušoval bažiny) a za komunistů si odseděl dvanáct let jako politický vězeň. Jestli si někdo prošel opravdu peklem, tak je to právě strejda Karli. A navíc, ten dědek stará, ví snad úplně všechno. Tak jsem přes sebe hodil bundu a utíkal hned naproti s krabičkou plnou koláčků, které mamka to ráno zrovna napekla. Karli zrovna ryl záhon, když jsem přišel. Zas a znovu mě udivilo, kolik energie může mít devadesátišestiletý stařec, jako je Karli. „Něco jsem vám donesl, je to pár buchet. Říkal jsem si, jestli jste měl už svoji odpolední kávu. Pokud ne, moc rád bych se k vám přidal.“ Odpověděl, že ještě ne a že by byl moc rád, kdyby mu ji někdo uvařil. Hned jsem se nabídl, což rozhodlo o tom, jak jsem strávil následujících pár hodin. 77
Seděli jsme u stolu a po několika málo zdvořilostních větách ohledně zdraví a počasí jsem se konečně zeptal na to zvláštní slovo. „Můžu se na něco zeptat? Co je to holokaust?“ Nejdřív se trochu zarazil a pak mu maličko prosákly oči. Nebo by mu prosákly oči, kdyby měl nějaké slzy. Karli totiž vždycky říká, že teď už nikdy nebrečí, protože si všechny slzy za život už vyplakal. Pak mi řekl „Víš, chlapče, to je to největší zlo, kterého se člověk v historii kdy dopustil.“ Popravdě mi to vyrazilo dech. Řekl to tak hrozně smutně a přitom tak smířeně, že mi málem jenom z té věty vyhrkly slzy. Asi po minutě ticha jsem ještě svoji otázku doplnil. „A Vy jste ten holokaust zažil?“ Na to mi Karli odpověděl: „To je docela hodně složitá otázka, jestli jsem holokaust zažil. Žil jsem v té době, to jo, a poznal jsem pár lidí, kteří toho byli součástí a dokonce i já měl v té příšernosti svou malou roli.“ Pak mi začal vyprávět o tom, jak byl na nucených pracích v Maďarsku, jak spolu s mým pradědou utekli a jak se rozdělili. Taky o tom, že se přidal k Rudé armádě. Byl přiřazen k šedesáté armádě prvního ukrajinského frontu. Povídal mi o postupu fronty a o té hrůze, která byla všude okolo. Po vyprávění o jednotlivých bitvách a o osvobozování se na chvíli odmlčel a řekl „A pak jsme tam došli. Všude okolo to nesnesitelně páchlo. Otevřeli jsme bránu a viděli všude ta těla lidí. Někteří žili a někteří byli mrtví, ale nebylo jednoduché to poznat.“ Ten den mi o tom už nic víc neřekl. Záhon jsem celý doryl a šel domů. Navečeřel jsem se a po zbytek dne mě provázel divný pocit, který jsem nikdy předtím neměl, pocit, který mi svíral hrdlo jak konopná oprátka, pocit, že se stydím za to, že jsem člověk. Doma jsem se pak ještě podíval na pár dokumentů a filmů, které se holokaustem a genocidami zabývají a s hrůzou jsem zjistil, že necelý rok před mým narozením při jedné genocidě zemřelo více než milion lidí. Tvrdit, že holokaust nebyl, je blbost. Možná se tito lidé schovávají před pravdou a nechtějí si přiznat, čeho je člověk schopen. Popírat holokaust je asi stejný nesmysl jako říkat, že potrat není vražda, věřit, že Země je placatá, nebo že je středem celého vesmíru. A tak můžeme jen děkovat Bohu za to, že žijeme v zemi a době, kdy smíme svobodně vyznávat svojí víru nebo se oženit s černoškou. A to jediné, co s tím vším můžeme udělat, je modlit se za ty, kteří tím zvěrstvem prošli. Ať už to byl umučený Žid, voják, který otevřel brány, nebo – i když vím, že za tohle mě budou mnozí osočovat, nadávat mi nebo argumentovat, že takový si nic jiného než peklo nezaslouží – bachař, který je tam držel.
Copak se nikdy nepoučí?
Kristýna Hynková Gymnázium Olgy Havlové, Marie Majerové 1691, Ostrava - Poruba 3. místo ve II. kategorii, Daniel 10. ročník, 2012-2013
Vítr zlehka vál tichou krajinou. Pomalu, nespěchal. Nemusel…, ani nechtěl. Do zdejších končin se zatoulal jen zřídka, a pokud by to bylo možné, vyhnul by se jim úplně, jenže nemohl. Ono osudné místo, kde se kdysi udály všechny ty strašné věci, 78
jimž musel nečinně přihlížet, neschopen sebemenší pomoci, mu stále nahánělo hrůzu, přestože od té doby uplynulo ve Visle mnoho vody a z továrny na smrt se stal smutný pomník, připomínající tragickou kapitolu lidských dějin. Přesto však náhle pocítil drobné bodnutí zvědavosti. Zdalipak už se lidé ze svých chyb poučili? Porozuměli konečně své minulosti? Předchází jí v současnosti? A vytváří společně lepší budoucnost? Vítr se lehce zavlnil a vydal se vpřed. … Stála před vysokou černou branou. Stála tam možná minuty, možná hodiny, s pohledem upřeným na to obrovské kovové monstrum, neschopna jediného pohybu. Když odsud před dávnými lety odcházela, nikdy by nevěřila, že se sem jednou vrátí, a to dobrovolně, ale… musela. Už dlouho měla nutkání sem přijít, nevěděla proč, cítila však, že musí. Naposledy. Vítr jí jemně cuchal stříbrem protkané vlasy, napůl skryté pod černým šátkem, jako by jí chtěl dodat odvahu. Zadržela tedy dech a vstoupila. Rty se jí najednou bezděky zkřivily do neveselého úsměvu. Není to snad ironie osudu, že zatímco tehdy by dala cokoliv za to, aby onou nechvalně proslulou branou nemusela projít, dnes si musela zaplatit, aby se sem dostala? Vydala se po bohužel tak dobře známé cestě. Sama, bez průvodce. Neměla zapotřebí, aby jí někdo monotónně odříkával nazpaměť naučena fakta a letopočty, někdo, kdo se narodil až x let po válce, hlad, bída, zoufalství a beznaděj jsou pro něj méně než pojmy ve slovníku a utrpení, jež zde nevinní lidé zažívali, zná jen z obrázku v učebnici. Ne. To ona si touhle hrůzou prošla, ona trpěla spolu s rodinou nejdříve v Terezíně, poté tady v Osvětimi a nakonec v pochodech smrti… ale tam už sama. A dnes byla opět zde. Všude stále viděla minulost, každý kamínek, který jí zakřupal pod střevíci, v ní evokoval stále další a další vzpomínky na zvěrstva, která zde prožila. Támhle kdysi její otec zemřel vyčerpáním, když společně s ostatními vězni kopali základy pro další plynovou komoru. Padl na zem a už se nezvedl. Práce ho nakonec opravdu osvobodila... svým způsobem. A tady v plynových komorách našly smrt ihned po příjezdu její matka a mladší sestra. Zachvěla se, ale stále pokračovala ve své cestě, až konečně došla ke svému cíli. Pomník obětem holocaustu, lidem, kteří nepřežili peklo Osvětimi. Chvíli jen mlčky stála a dívala se, pak poklekla na špinavou, udusanou zem a začala se modlit. Horké slzy jí při tom stékaly z očí, když si opět vzpomněla na matku, otce a Rút i ostatní příbuzné a známé, kteří zde všichni nalezli smrt, jen ona jako jediná přežila. Byla to Boží vůle? Snad trest. Proč ji jen nechal žít, ptala se. Raději by byla s nimi než tady… sama. A jak vůbec mohl tohle všechno dovolit? Modlila se nejprve tiše, pak jí ale ze rtů samovolně začaly splývat tóny staré židovské písně, jíž si kdysi dávno zpívali doma. Slunce již téměř zapadlo za krvavě rudý obzor. Tábor osaměl, jen její tichý hlas se vznášel k nebesům jako výčitka plná bolesti. … Tábor ale neosaměl tak docela. Stále se zde potulovala skupinka sotva dospělých výrostků. Holé hlavy, celí v černém, vysoké okované boty, Na paži hákový kříž. Ve tvářích, které měli stažené vztekem, byla v hrubých rysech vepsána nenávist. 79
Kráčeli po udusané cestě a nikdo z nich nemluvil, až konečně došli ke svému cíli. „Památka obětem holocaustu?! Nesmysl!“ rozkřikl se jeden z nich, ten nejhrozivější. „Všechno jsou to jen výmysly, a i kdyby, patří jim to, sviním židovským!“ Vyrazil kupředu, když tu opodál spatřil klečící starou drobnou ženu se sepjatýma rukama. Z jejích úst vycházela tichá, teskná melodie, která na něj však působila jako rozbuška. Neváhal ani okamžik a spolu s ostatními kumpány se na ženu vrhli a surově ji tloukli, jak nejvíce mohli. Pak jeden z nich vytáhl nůž… Ticho večerní krajiny protrhl slabý výkřik. … Vítr se otřásl. Z toho, co viděl, se mu udělalo mdlo. Už zase, zas a znova musel jen nečinně přihlížet, nebyl schopen jí pomoci. Nemohl. Zachvěl se. Bylo mu smutno jako už dávno ne. Myslel, že lidé už se dávno naučili toleranci vůči sobě, pochopili svou minulost, poučili se z ní a společně se vydali vstříc lepším zítřkům, vytvořili nový svět…Ne, nepochopili. Někteří nepochopili vůbec nic. A když neporozumí minulosti, jejich budoucnost nebude nikdy lepší. Ale copak se opravdu nikdy, nikdy nepoučí??? Pod pomníkem se zrcadlila krvavě rudá obloha.
5423 – jméno mé
Barbora Fenclová Gymnázium L. Pika, Opavská 21, Plzeň 3. místo ve II. kategorii, Daniel 10. ročník, 2012-2013
To je vůně! Když to všechno vidím, úplně se mi sbíhají sliny. Nemůžu ani uvěřit vlastním očím, kde se tu tohle všechno bere? Ani si nevzpomínám, kdy jsem viděla takhle plný stůl jídla. Je tu snad úplně všechno! Spoustu toho už ani nepoznávám. Bezpečně poznám asi už jen chleba, ale takhle krásni upečený a nadýchaný? Přece tohle nemůžu sníst všechno sama, musím zavolat ostatní! Ale než pro ně půjdu, ochutnám alespoň kousek sýra. Ale co se děje? Natahuji ruku, ale stůl se pořád oddaluje, je pořád dál a dál a já nemůžu dosáhnout na můj sýr! Vždyť mám takový hlad! Teď už se i všechny barvy mísí dohromady, šunka už není tak krásně růžová, dokonce ani chleba už není tak nadýchaný... „Probuď se! Rychle, Judith, vstávej!“ Pomalu jsem otevřela oči a spatřila jsem Sáru. Upírala na mě své vyděšené černé oči a to mě donutilo se úplně probudit. Stůl s jídlem byl pryč a mně nesnesitelně kručelo v žaludku. Došlo mi, že to byl jen sen. Nejkrásnější sen ze všech! Ale teď se na mě upíraly ty dvě obrovské vystrašené oči a já musela zpět do reality. „Co se děje, proč mě budíš?“ zeptala jsem se. „Pojď, pojď se podívat, Rut před chvílí začala strašně kvílet a najednou přestala dýchat! Pojď‘se honem podívat!“ Vstala jsem tedy a následovala Sáru. Došly jsme k místu, kde ležela Rut. Už se kolem ní seběhla spousta děvčat. Byla opravdu mrtvá. Zvláštní je, že mě pohled na mrtvou kamarádku už ani nijak nerozrušil. Je to už jen další 80
z mnoha, další z mnoha lidských trosek, kterým byl tak nepochopitelně a absurdně odepřen normální život. V podstatě jsme byty mrtvé už všechny, jen s rozdílem, že my, kostry potažené kůží, jsme ještě dýchaly. Vlastně na tom byla Rut teď nejlépe z nás, jí už nikdy nebude zima, nikdy nebude mít hlad, nikdy nebude mít strach... Ale mít strach tady, to je něco úplně jiného, než zná každé „normální“ dítě, je to něco, co nikdy ty „normální“ děti nezažijí. To není strach, jako když dostanete špatnou známku ve škole a bojíte se reakce rodičů. To není jako když upadnete, roztrhnete si kalhoty a budete se bát přijít domů. My tady totiž nemáme žádnou školu, žádné kalhoty a hlavně - nemáme tu žádnou maminku. Nemohly jsme nic dělat, mrtvoly se vynáší vždy až po rozednění a bůh ví, kolik jich do rána přibude. Vrátila jsem se zpět na svůj kousek „postele“, což ve skutečnosti bylo holé dřevěné prkno, na kterém se nás dohromady tísnilo asi deset. Mělo to ale i jednu výhodu, mohly jsme se navzájem zahřívat, protože šatstvem tu žádná z nás příliš neoplývala. Sem tam nějaká šťastlivkyně měla kabátek od pyžama nebo sukni, ale to bylo všechno. Vmáčkla jsem se tedy na svůj kousek a usnula. Byl to slabý spánek a nezdál se mi žádný sen, proto nebylo ani tak těžké ráno otevřít oči. Stejně jako každý den nás probudil křik. Křik dozorců v zelených uniformách. Každý den to je stejné, přiběhnou do naší „místnosti“, dá-li se tomu tak říkat, a vykřikují čísla. Neříkají mi Judith, mám nové jméno - 5423. A dnešní ráno jsem byla mezi několika desítkami děvčat, která právě takovýmito jmény volali. Musely jsme se seřadit a následovat je. Žádná z nás nevěděla, kam nás vedou. Slyšely jsme jen: „Schnell, schnell!“ Konečně jsme došli k šedé budově, všude ve vzduchu se linul takový zvláštní, nasládlý pach. Začala jsem se třást zimou. Nahnali nás dovnitř a pořád jen křičeli: Schnell!“ Nezbývalo nám nic jiného, než poslušně vejít. Ocitly jsme se v umývárně a všude kolem byly uzávěry od sprch. Některá děvčata začala výskat radostí, protože o jakékoli hygieně se nám ani nesnilo. Přes jejich výkřiky ani nebylo slyšet ránu, se kterou za námi dozorci zavřeli dveře. A mně konečně došlo, že tahle koupel bude naše poslední. Je to zvláštní, ale najednou jsem neměla strach. Neměla jsem strach, ani když se ve sprchách začal šířit dusivý plyn. Došla jsem jen k malému okénku a uviděla, že venku stojí jeden z dozorců, který nás sem dovedl. A díval se přímo na mě. Díval se mi do očí a já na malý okamžik nemohla uvěřit, že ví, co se s námi stane. Jenomže on to věděl, on to moc dobře věděl a já v jeho očích neviděla ani náznak lítosti, žádný soucit. Naopak se na mě díval jako na zvíře, v jeho očích se zračilo opovržení. Najednou se mi začal ztrácet před očima, cítila jsem, jak mé tělo dopadá na zem, ale lehce a bezbolestně. Neslyšela jsem už vyděšený křik, neviděla jsem ostatní děvčata. Opět se přede mnou objevil stůl plný jídla, růžové plátky šunky, ten božsky nadýchaný chleba, dokonce i můj vytoužený sýr! Natáhla jsem se po něm a vzala ho do ruky. Konečně jsem dostala svůj sýr. Zavřela jsem oči, vložila ho do pusy a kousala...
81
Všechno bude dobré
Barbora Kučerová Evropská obchodní akademie, Komenského náměstí 2, Děčín 1. místo ve II. kategorii, Daniel 10. ročník 2012-2013
Vytřeštila oči do temnoty pokoje. Něco je špatně, letělo jí hlavou, když se chodidly dotkla podlahy a snažila se nahmatat župan. Podívala se na hodiny zrovna, když se všechna čísla proměnila v nuly. Měla předtuchu - celé tělo se jí třáslo a v ústech měla sucho jako na Sahaře. Věděla, co uvidí za okny. Na město se snáší popel, připomíná sníh. Některé domy budou jen iluze, otisk v mysli. Vždyť v tom kráteru stával dům. Město je v plamenech. Přiběhla k oknu a roztáhla závěsy. Nikde žádný oheň. Praha spala klidným spánkem, stejně tak její obyvatelé. Česká země opět ulehla ke spánku, aniž by věděla, jaký velký podraz byl na ni nachystán. Bylo 30. září 1938. * * * O pár let později * * * Seděla jsem na zemi a do hlíny vyrývala písmena. Snažila jsem se vzpomenout na básničku, kterou mi předčítala teta. Dolovala jsem ji z mysli a lehce se při tom zády opírala o náhrobní kámen. Kolem mě si hrály děti, jen můj mladší bráška stál naproti a pozoroval mé tahy větvičkou. Chtěla jsem ho naučit psát, ale teta říkala, že se o to postará sama. Byla učitelkou, než sem přišli Němci a všichni kolem to věděli. Byla učitelkou i potom, ale nesměl to vědět nikdo. Všechny děti, které si zde hrály, buď chodily do její třídy, nebo se tam chystaly. Teta nás učila ve svém bytě spolu se strýčkem, ona český jazyk, historii a počty, strýček přírodní vědy. Vzpomínám si, jak mě nebavilo chodit do školy, když jsem byla menší. Když zakázali Židům se vzdělávat, maminka mi díky fikanému podvodu umožnila si docházku o jeden rok prodloužit. Pak jsem hledala informace, kde se dalo. Zjistila jsem, jak moc důležité je pro mě vzdělání. Odhodila jsem klacek, vstala a oprášila si sukni. Rozdupala jsem napsaná slova, aby je nikdo nemohl objevit. Musela zůstat skryta, ale neměla by. Bráška to pozoroval s odporem, jako bych zabila ptáčka. *** Země česká doufala, že se její lid nevzdá. Že se sjednotí pro vyšší dobro. Připadala si jako matka, kterou opustilo její jediné dítě. Vždyť milovala všechny stejně, bez ohledu na to, odkud přišli nebo jak vypadali. Když oni milovali ji, svůj domov, neměla problém jim lásku oplatit. Tak kde se zrodila ta zrada? Kam se to dostala? Všude vraždící monstra. Nebojí se bezcílně zabít dítě. Plivou na člověka jen proto, že má jinou barvu vlasů a očí. Plivou, protože si myslí, že jsou vyvoleni od Boha. Připadalo jí to jako jedna z těch náboženských válek, kdy se lidé nebáli zabíjet ve jménu božím. Ve jménu lepšího Boha, blonďatého a modrookého. Boha z árijské rasy. 82
Kam se dostala? Zakázané vzděláni. Stejný nesmysl, jako by zakázali dýchat. Spalování mrtvých i nemrtvých těl, dokonce i děti. Zapomínání na rodinu, protože není taková, jakou si ji přejou jiní. Už věděla, kam se dostala. Byla v pekle. *** Bratr odtrhl pohled od hlíny a nepřítomně se zadíval před sebe. Očima jsem přelétla pět dětí v okolí. Naučily se hrát si potichu. Nejen kvůli Němcům, ale taky proto, aby nevzbudily mrtvé. Hrát si na hřbitově je morbidní samo o sobě. I ony teď hleděly do prázdna, nejmladší z nich těkalo očima po hřbitově, jako by někoho vyhlíželo. „Poslouchej,“ řeklo mi, když si všimlo mého pozorování. Nastražila jsem uši. Z dálky se přibližoval zvuk bubnů a křik. Blíží se bouřka v čele s jezdci apokalypsy, napadlo mě a pomohla jsem sestře na nohy. Kolem našeho hřiště proběhla malá Židovka, sotva popadala dech, ale vykřikla: „Utíkejte!“ To už jsme dokázaly zřetelně rozeznat hlasy. Z nedaleké uličky vypochodovala skupinka mladých i starších chlapců, každý z nich měl světlé vlasy. Uvědomila jsem si, že jsem je neměla zahlédnout. Je to podobné tomu, když zahlédnete geparda. Když ho vidíte, je už pozdě - jste napůl mrtví. Popadla jsem bratra za ruku a táhla ho pryč. Cítila jsem, jak se ještě šokem paralyzovaný brání. „Běž!“ okřikla jsem ho. Teprv potom, co jsem zvýšila hlas, se vzpamatoval a vzpomněl si, o co se jedná. Rozeběhl se a já ho následovala. Jeho malé nožky nebyly dost rychlé, takže jsem ho zvedla do náruče. Možná ten útěk vypadal zbaběle, ale když jsem mohla ochránit bratříčka, připadala jsem si hrdinsky. Nechtěla jsem riskovat, že by mu ta banda maniaků ublížila. Ohlédla jsem se a zjistila, že běží za námi. I když jsem v Praze vyrůstala celý život, nedokáži je setřást. Ale pokusila jsem se o to. Ne kvůli sobě, ale v náručí se mi strachem třásl život, který pro mě znamenal mnohem víc, než ten můj. Zatočila jsem za roh a málem převrátila popelnice, které se mi postavily do cesty. Podívala jsem se na ně, pak na bratra a znovu na ně. Bez dlouhého rozmýšlení jsem nadzvedla víko jedné z nich a pomohla bratrovi do ní vlézt. Zoufalá doba si žádá zoufalé činy. „Pšššt, hned se pro tebe vrátím,“ slíbila jsem a opět se dala do běhu. Po pár krocích mě něco uhodilo do hlavy. Zakymácela jsem se, ale udržela se na nohou, u kterých mi přistál kámen. Zakryla jsem si hlavu a pokusila se zrychlit, ale to krátké zaváhání mi sebralo příliš mnoho času. Dohnali mě. Ten nejvyšší z nich mě chytil za vlasy a smýkl se mnou na zem. Stočila jsem se do klubíčka, ale i přes to mě několikrát silně kopli do břicha. Plivali na mě a křičeli německé nadávky. Dlouhou dobu jsem neviděla nic jiného než bílé podkolenky a černé boty. Snažila jsem se nekřičet ani jinak nedat najevo strach a bolest. Moje taktika zabrala - přestalo je to bavit, naposledy do mě kopli a odešli. Zůstala jsem ležet na zemi. Celé tělo mě bolelo a měla jsem strach, že se vrátí. Když jsem zaslechla kroky, trochu se mi ulevilo. Na druhou stranu jsem nechtěla, aby mě takhle někdo viděl. A co když se vrací jeden z těch útočníků? Z úst se mi vydralo vzlyknutí. 83
*** Celou cestu běžela za tou dívkou a snažila se jí navést správným směrem, kde by se i s bratrem schovala. Ale dívka neposlouchala. Byla příliš vyděšená, než aby slyšela a chápala hlas své země. Země viděla i to, jak ukryla bratra. Toho se Česku podařilo skryt před útočníky i pohledem na scénu, která následovala. Nechala ho v bezpečí a šla na pomoc dívce. Lehla si k ní a snažila se co nejvíce utlumit její bolest. Když vše skončilo, přivolala bratra. Možná se mu podaří následky zahojit lépe. Když dívka uslyšela kroky, vzlykla a instinktivně se ještě více schoulila. Země si k ní lehnula a hladila po vlasech, dokud dívka neuvěřila, že ji neublížím. Tehdy se přitulila a plakala. Země česká broukala uklidňující melodii a přes dotyky k ní nechala doléhat šeptání předků. Jejích a všech, co se cítí být Čechy. Statečné děvče poslouchalo a začínalo se usmívat. Nakonec se uklidnilo. Chlapec si k ní sedl, objal ji a šeptal stejná slova jako předci: „ Všechno bude dobré.“
A na závěr pár slov jedné z dlouholetých porotkyň literární soutěže Daniel – PaedDr. Marie Hanzové, CSc.: Vážení! Dovolte mi v doslovu krátké zamyšlení. Je dobře, že vychází tento sborník. Je dobře, že před lety vznikl „Daniel“, literární soutěž svým námětem ojedinělá. Je dobře, že se žáci a studenti ve svých literárních příspěvcích zabývají jedním z nejkrutějších období dějin. Je překvapivé, jakým způsobem se někteří mladí autoři vyrovnávají s tak citlivým tématem. Cituji z jedné práce: „Nemůžeme na tyto události zapomenout, vymazat je, obejít nebo nějak schovat. Prostě se staly, existovaly, nejde je vypustit ani zapřít.“ Je dobře, že se autoři v příbězích zabývají významem slov nenávist, bezpráví, krutost, hrůza, utrpení, tma, smrt, žal, že znají a učí se lépe chápat význam slov tolerance, právo, naděje, světlo, síla, svoboda a láska. Je dobře, že jsou k tomu ve školách vedeni. Pročítám-li si tento sborník, vybavují se mi i některé další prózy a verše, jež byly do soutěže zaslány, ale do sborníku se již nevešly. Všechny ony literární pokusy, i ty méně zdařilé, totiž zaslouží uznání. Je dobře, že mladí autoři v příbězích přesvědčivě a upřímně vyjadřují a mohou svobodně vyjadřovat své pocity, názory a postoje. Je nesmírně dobře, že si uvědomují aktuálnost přání: „Kéž by se nikdy a nikde nezrodily myšlenky, ze kterých vyroste ohavný zločin.“ 84
Výsledková listina II. kategorie (střední školy) Pořadí
Autor příspěvku
Rok nar.
Adresa školy (kraj)
Název příspěvku
1. místo
Barbora Kučerová
1996
Evropská OA, Komenského nám. 2, 406 81 Děčín (Ústecký)
1. místo
Karolína Frühbauerová
1993
Konzervatoř, Kopeckého sady 10, 301 Naděje odchází 00 Plzeň (Plzeňský) poslední
2. místo
Karolína Peřinová
1997
Střední zdravotní škola, Kladská 2, 787 01 Šumperk (Olomoucký)
Doteky minulosti
2. místo
Kristýna Lexová
1994
G, Smetanova 168, 672 01 Moravský Krumlov (Jihomoravský)
Dva životy
3. místo
Kristýna Hynková
1995
G, Olgy Havlové, M. Majerové 1691, 708 00 Ostrava (Moravskoslezský)
Cožpak to nikdy neskončí?
3. místo
Nikodém Zezula
1995
Gymnázium, tř. Kpt. Jaroše 14, 658 70 Holocaust (fejeton) Brno (Jihomoravský)
3. místo
Barbora Fenclová
1995
Gymnázium L. Pika, Opavská 21, 321 5423 – jméno mé 00 Plzeň (Plzeňský)
Čestné uznání
Iva Vondrová
1997
Gymnázium, Štáflova 2063, 580 01 Havlíčkův Brod (Vysočina)
Deník
Čestné uznání
Andrea Seidlerová
1995
Wichterlovo gymnázium, Čs. exilu 669, 708 00 Ostrava (Moravskoslezský)
Adina
Čestné uznání
Nikola Potyšová
1995
Gymnázium, Masarykovo nám. 8, 787 Holokaust 58 Šumperk (Olomoucký)
Čestné uznání
Lucie Tlustošová
1996
SŠ polygrafická, Střední novosadská 87/53, 779 00 Olomouc (Olomoucký)
Všechno bude dobré
Vysvobození
Statistika literární části soutěže Daniel 2012/2013 Zaslané práce
Oceněné práce
Čestná uznání
1. KATEGORIE
36
3
6
2. KATEGORIE
26
7
4
CELKEM
62
10
10
