JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra dechových nástrojů Obor hra na klarinet
Soubor Špalíček v kontextu folklórních tradic západočeského regionu Bakalářská diplomová práce
Autor práce: Jakub Hrdlička Vedoucí práce: doc. Milan Polák Oponent práce: doc. Vít Spilka Brno 2012
Bibliografický záznam HRDLIČKA, Jakub. Soubor Špalíček v kontextu folklorních tradic západočeského regionu [Band Špalíček in the context of folk traditions of the West Bohemian region] Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra dechových nastrojů, 2012. 41 s. Vedoucí diplomové práce doc. Mgr. Milan Polák
Anotace Diplomová práce „Soubor Špalíček v kontextu folklórních tradic západočeského regionu“ pojednává o folklórních souborech a folkloru západočeského regionu. Práce je rozdělena do několika základních oddílů, ve kterých se zaměřuji například na tradici, významné osobnosti a konkrétní folklórní soubory tohoto typu. Závěr práce pojednává o Souboru Špalíček.
Annotation Diploma thesis „Band Špalíček in the context of folk traditions of the West Bohemian region” deals with folk bands and about folk of the West Bohemian region. The work is divided into several sections in which I focus on tradition, famous musicians and concrete folk bands of this type. The conclusion discusses about Band Špalíček.
Klíčová slova Folklór, Soubory, Hana, Metelková, Zdeněk, Bláha, Špalíček
Keywords Folk, Bands, Hana, Metelková, Zdeněk, Bláha, Špalíček
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a pouţil jsem uvedené informační zdroje.
v Brně, dne 3. 5. 2012
Jakub Hrdlička
Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval panu docentu Milanu Polákovi za laskavou spolupráci při tvorbě této práce
OBSAH ÚVOD ....................................................................................................... 6 1. TERMINOLOGIE .............................................................................. 7 1.1 FOLKLÓR .......................................................................................... 7 1.2 FOLKLORISMUS ................................................................................ 7 2. TRADICE ............................................................................................ 9 2.1 LIDOVÉ NÁSTROJE A MUZIKY V ZÁPADNÍCH ČECHÁCH .................... 12 3. FOLKLÓRNÍ HNUTÍ PO ROCE 1945 NA PLZEŇSKU ............ 20 4. OSOBNOSTI ..................................................................................... 21 4.1 ZDENĚK BLÁHA .............................................................................. 21 4.2 HANA METELKOVÁ ........................................................................ 25 4.2.1 Ţivotopis .................................................................................. 25 4.2.2 Rozhovor.................................................................................. 26 5. SOUBORY ......................................................................................... 29 5.1 ŠKODA PLZEŇ ................................................................................. 29 5.2 FOLKLÓRNÍ SOUBOR ÚSMĚV .......................................................... 31 5.3 PLZEŇSKÝ LIDOVÝ SOUBOR............................................................. 32 5.4 SOUBOR ŠPALÍČEK ......................................................................... 33 5.4.1 Představení souboru............................................................... 33 5.4.2 Generace Špalíčku ................................................................. 34 5.4.3 Repertoár a metodika ............................................................. 35 ZÁVĚR ................................................................................................... 38 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY ................................................. 39 SEZNAM INTERNETOVÝCH ZDROJŮ ......................................... 40 PŘÍLOHY .............................................................................................. 41
ÚVOD Hudba je tím nejkrásnějším uměním, které člověk dokázal stvořit. Nejen ţe pomocí ní dokáţeme projevit smutek nebo radost, ale i lásku. Lásku jsem jí odevzdal i já. Dopomohl mi k tomu můj otec, který mi byl silnou oporou. Otec v mládí hrál na klarinet, který byl pro mně jasnou volbou. Jako malý jsem začal hrát na zobcovou flétnu, zde jsem se naučil základní noty a poté jsem přešel na klarinet, kterému se věnuji dodnes. Moje práce popisuje určitou etapu ţivota, na kterou jsem hrdý a jsem rád, ţe právě já ji můţu předat dál. Moje zkušenost začala ten samý rok, kdy jsem dělal talentovou zkoušku na Gymnáziu Jana Nerudy s hudebním zaměřením. Měl jsem pouze 11 let a klarinet byl pomalu větší, neţ já. I přes tento fakt, má interpretace působila zřejmě dobře, protoţe si mně všimla Hana Metelková. Viděla ve mně potenciál, proto mně pozvala do souboru Špalíček, který zaloţila v roce 1997. Stal jsem se součástí třetí generace, jeţ po letech usilovné práce předčila předchozí generace, kde působili mnohem starší muzikanti. Kdyţ mne seznámila se souborem, byl jsem nejmladší. To mě však neodradilo, naopak povzbudilo k lepším výkonům. Ostatní muzikanti mě přijali mezi sebe hned po prvním setkání. Po zkoušce jsem byl nadšený a od té chvíle jsem byl hrdý, ţe jsem se stal členem souboru Špalíček. Jako největší úspěch souboru Špalíček povaţuji natočení vlastního CD a mnoho zájezdů do zahraničí. Navštívili jsme krajiny, kam se jen tak někdo nepodívá. Bohuţel nic netrvá věčně, ani zmiňovaný folklórní soubor Špalíček, který se zapsal do srdcí mnoha posluchačů. V roce 2005 hudební soubor Špalíček zanikl. Nicméně věřím, ţe i další generace lidových souborů posbírají cenné zkušenosti, tak jako já. I kdyţ kapela Špalíček uţ léta neexistuje, zanechala ve mně bohaté zkušenosti a záţitky, které jsou k nezaplacení.
6
1. TERMINOLOGIE Má práce má název Kapela Špalíček v kontextu folklórních tradic západočeského regionu. Nejdříve tedy rozeberu jednotlivé termíny.
1.1 FOLKLÓR Folklór
se
skládá
z latinského
slova
folk
(lid)
a
lore
(věda, vědomosti, umění). Označuje projevy lidové kultury, které se zachovávají na určitém území po předcích. Folklór se obvykle rozděluje na tyto druhy: 1) Slovesný – lidové písně (z hlediska slovesného), pohádky, legendy, pořekadla, povídky, vyprávění ze ţivota apod. 2) Hudební – lidové písně (z hlediska hudebního), nástroje lidové hudby a lidová hudba 3) Taneční – všechny základní druhy lidového tance 4) Dramatický - lidové zpěvohry, loutkové divadlo apod. 1
1.2 FOLKLORISMUS S výzkumem současnosti bezprostředně souvisí také výzkum folklorismu. Ve folklorismu se jedná o přenášení jevů lidové kultury z původního ţivota do jiného kontextu, často s novými funkcemi. Lexikografický výklad slova folklorismus je 1
BROUČEK, S. a JEŘÁBEK, R. Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska.Praha: Mladá Fronta, 2007. s. 219-220.
7
uţší, neţ význam, ve kterém se pouţívá, takţe se nemusí jednat jen o tzv. "druhou existenci" folkloru, ale prvků lidové kultury obecně. Do folklorismu řadíme tedy jak vyuţívání lidové písně, hudby, tance, slovesných projevů či obřadního folkloru, ale také celou škálu projevů, které vycházejí i z jiných oblastí lidové kultury - např. vyuţívání krojů v práci folklorních souborů, uplatnění lidových výtvarných prvků (krajka, výšivka, lidové umělecké řemeslo) v nepůvodním prostředí, inspirace v architektuře, malířství, sochařství, ale i v účelové výtvarné činnosti pro folklorní festivaly a folklorní soubory. Mezi nejvýraznější proudy folklorismu lze tedy řadit folklorismus hudební, taneční, výtvarný a také slovesný, kam patří rovněţ několik oblastí: od populárních edic slovesného folkloru přes tvorbu amatérských autorů aţ po inspirace v umělecké literatuře. I zde, podobně jako u všech ostatních druhů folklorismu, je důleţité zaznamenat kontext a funkci daných jevů a podstatu jejich existence, např. šíření sdělovacími prostředky. Folklorismus je chápán sám o sobě jako neutrální jev a záleţí jen na obsahu, který je do něj vloţen. V některých případech se jeho projevy úzce dotýkají jevů folkloru a lidové kultury a mohou se s nimi i překrývat, jindy je mezi původními jevy a jejich novým ţivotem v rámci folklorismu velká vzdálenost. Kromě toho, ţe folklorismus čerpá z řady oblastí lidové kultury, představuje také výraznou sloţku sociální komunikace a naplňuje i vnitřní tvůrčí potřeby člověka.2
2
Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezsku. (Ed. Pavlicová, M. – Uhlíková, L.) Stráţnice 1997. Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí v Čechách. (Ed. Vondrušková, A.)Stráţnice 2000.
8
2. TRADICE Uvědomělá tradice vyuţívání folklórních materiálů v procesu výchovy dětí a mládeţe v českých zemích trvá od doby Komenského přes obrozenecké, národopisné aktivity českých učitelů 19. a 20. století a odráţí se i v moderních pedagogických teoriích. Ve školách různých typů nebyl v minulosti zpěv, a zejména zpěv lidových písní, ničím neobvyklým. Vztah k dětskému zpěvnímu repertoáru se však proměňoval stejně jako motivace jeho vyuţití. Zejména ve zlomových obdobích našich dějin (obrození, vznik Československa, druhá světová válka) hrálo svoji roli také znakové chápání lidové písně s nacionálním, vlasteneckým či jiným politickým podtextem. Je otázkou, zda doba evropské integrace a postupující globalizace není v jistém smyslu přelomová, a lze se ptát, jakou funkci převezme tradiční hudba a folklor obecně v naší společnosti do budoucna. Změny je moţné pozorovat v souvislosti s rozvojem instrumentálních souborů na základních uměleckých školách, které se stále častěji zaměřují také na prezentaci lidové hudby. Souvisejí jistě i s novým statusem škol a společenskou objednávkou jejich zřizovatelů. Výuka hry na hudební nástroje se v průběhu historie realizovala především individuálním vyučováním a na všeobecně vzdělávacích školách. Později vznikaly i specializované soukromé a obecní hudební ústavy, které byly ve 2. polovině 20. století zestátněny a roku 1961 zákonem přeměněny na tzv. lidové školy umění. Ty se na začátku devadesátých let transformovaly na základní umělecké školy, jejichţ zřizovateli jsou krajské úřady, nebo obce. Nemůţeme opomenout také Praţskou konzervatoř, která v této době slavila přes 150 let své působnosti. Vztah k folklorismu a lidové hudbě doznal v těchto institucích za půl století vývoje velkých změn. Minimálně v posledním dvacetiletí se od podceňovaného ţánru, stal jedním z respektovaných a pěstovaných oborů, který souzní s obnovou národního a zejména lokálního patriotismu ve změněných společenských podmínkách počátku 21. století. Západní Čechy mají zcela oprávněně status českého centra hudebního folklorismu,
které
vytvořily
osobnosti
kolem
plzeňského
rozhlasového
studia: Zdeněk Bláha, Zdeněk Lukáš, Jaroslav Krček, Jan Slimáček, Vladimír Baier a další. Ti vytvořili nezaměnitelný styl úprav českých lidových písní a zároveň svým příkladem i přímou pedagogickou a uměleckou činností nastavili vysokou laťku interpretace lidové hudby. Jejich přínos české kultuře s odstupem plně zhodnotí 9
teprve další generace, jiţ nyní je však zřejmé, ţe jejich práce v plzeňském rozhlase byla vzorem folklórním souborům a jejich muzikám. Právě zkušenost učitele s prací v dobře vedené kapele se v současnosti ukazuje jako zásadní pro jejich úspěšné pedagogické působení v tomto oboru. Dovednosti tohoto typu totiţ nelze získat na konzervatořích a pedagogických fakultách, ale jedině aktivním působením a pochopením principů a zákonitostí stylové interpretace lidové hudby. Proto nacházíme ve vedení dětských kapel v Plzeňském kraji zejména bývalé členy předních západočeských souborů (Úsměv z Horní Břízy vedený Zdeňkem Bláhou, Škoda Plzeň vedený Václavem Švíkem, Jiskra Plzeň, kde byl vedoucí souboru Miroslav Šimandl aj.). Neméně důleţitá je pro celý plzeňský region inspirace národopisně nejţivější českou oblastí Chodska. Prudký nárůst počtu dětských kapel v základních uměleckých školách v posledních patnácti letech znamená podstatné rozšíření kulturních aktivit dětí a mládeţe ve městech Plzeňského kraje. Nejstarší tradici dětských folklórních kapel při ZUŠ mají městské soubory z národopisně aktivních regionů Chodska a Prácheňska, které byly zaloţeny v roce v Domaţlicích
1970, Václava
Hrubého.
zásluhou
Jaromíra
V osmdesátých
letech
Konrádyho, vznikly
ve
muziky
Strakonicích na
školách
v Plzni - Chválenecké (zakladatelka Hana Metelková), Stodu (Jana Drábková), Tachově
(Petr
Mikulík,
Vítězslav
Langr)
a
Sušici
(František
Pekhart),
v devadesátých letech v Nýřanech (Olga Hráchová, Milan Srb), Volyni (manţelé Srnkovi),
Starém
Plzenci
(Kateřina
Palátová-Soukupová),
Plzni-Sokolovské
(Dagmar Razáková), Táboře (Zdeněk Beneš), Plzni Bedřicha Smetany a Chrástu. V posledních letech byly zaloţeny kapely v ZUŠ v Kralovicích, Dobřanech, Sušici, Plzni - Terezie Brzkové a pro velký zájem dětí ještě druhá kapela ZUŠ v Domaţlicích (Malá muzika, zaloţena Josefem Kunešem a Jiřinou Holoubkovou). Ţivotnost těchto dětských kolektivů souvisí v první řadě s osobností učitele (často po přechodu na jiné působiště původní kapela zaniká a zároveň je zaloţen soubor nový), podmínkou je také dostatek ţáků v příslušných nástrojových oborech. Zpracovaný repertoár nebývá úzce regionálně vymezen. Výjimku tvoří domaţlické soubory, které se zaměřují výhradně na lidové písně z Chodska. Ostatní muziky čerpají z širšího regionu jihozápadních Čech, Plzeňska, Domaţlicka, Prácheňska, Doudlebska, Kozácka a Blat, a to bez ohledu na původ souboru. Většina muzik hraje stejné chodské či jihočeské písně, často v podobných aranţích. Z upravovatelů lidových písní a autorů instrumentálních skladeb se opakují jména 10
Zdeňka Bláhy, Josefa Reţného, Vladimíra Baiera a bratrů Krčkových, méně často Zdeňka Lukáše a Josefa Fialy. Zásadní je však autorský podíl samotných učitelů. Lze sice konstatovat značné rozdíly v kvalitě hudebních úprav, které souvisejí se zkušeností učitelů i moţnostmi malých muzikantů, v kaţdém případě je tento trend povaţován za zdravý a v kombinaci s vhodným vzděláváním upravovatelů lidových písní za podmínku rozvoje tohoto oboru. Většina sledovaných souborů nachází uplatnění při samostatných veřejných vystoupeních na akcích škol a obcí, pravidelně se účastní soutěţí základních uměleckých škol a krajových folklórních festivalů. Některé soubory mají zkušenost i s vystupováním v zahraničí, není to však těţiště jejich činnosti. Úslaváček ze Starého Plzence, Meteláček z Plzně, kapely ZUŠ z Volyně, Domaţlic a Strakonic navíc doprovázejí ţáky tanečního oboru svých škol, folklórní soubory či dětské pěvecké sbory. Téměř všechny soubory mají pro svoji propagaci k dispozici nahrávky své produkce. Vystupují ve více či méně zdařile stylizovaných lidových oděvech z jihozápadních Čech.3
3
Zdeněk Vejvoda, Dětský folklór dnes (proměny funkcí). Stráţnice: NULK 2007, str 46-55
11
2.1 LIDOVÉ NÁSTROJE A MUZIKY V ZÁPADNÍCH ČECHÁCH Zvukový a hudební lidový instrumentář západních Čech obsáhl v průběhu historického vývoje nástroje všech základních rodů. Z idiofonů4 to byly především kravské zvonce rolnicového typu. Byly opatřeny výtvarně pozoruhodně řešenými dřevěnými jařmovitými obojky zdobenými vrubořezem. Rozšířeny byly hlavně v horských oblastech Západočeského kraje i v širším Plzeňsku. Jejich funkce byla signální a měl se jimi ozývat zatoulaný dobytek. Kromě nich patří do tohoto nástrojového rodu různé typy velikonočních klapaček (jedna ze zajímavých forem byla uţívána především na Chodsku) a valch zvaných v některých oblastech západních
Čech
kocour.
Posledním
zástupcem
tohoto
nástrojového
rodu
v západočeské lidové instrumentální hudbě je triangl, který se objevil i v sestavě instrumentálního tria potulných muzikantů Urbana a dvou Habichů z Kašperských Hor. Kromě trianglu hráli totiţ ještě na niněru5, trumšajt6 a v roce 1898 byli zastiţeni v Českých Budějovicích. Tato zvláštní instrumentální skupina zároveň dokládá, ţe potulní muzikanti, rekrutující se zpravidla z nejchudších vrstev obyvatelstva, hráli v případě potřeby na cokoliv, co bylo po ruce, a v jakýchkoliv nástrojových seskupeních. Blánové (membránofonní) nástroje zastupuje v západočeském lidovém instrumentáři pouze fanfrnoch7, jehoţ se uţívalo při koledování na Chodsku, Radnicku, Plzeňsku i Klatovsku, ale i jinde. Vyskytoval se také buben, který původně býval signálním nástrojem obecního slouhy. Značně rozšířeny, zejména na Plzeňsku a Klatovsku, byly téţ trouby z lastur uţívané někde ještě i po první světové válce k rozhánění bouřkových mraků. Dochovaný nástroj z Újezda u Doubravky vydával prostým nátiskem jediný tón (b1), na štěnovický se daly zatroubit tóny dva. Jako nástroj k magickému úkonu byl sám opředen celou řadou magických praktik a zákazů; například na Tachovsku se věřilo, ţe při bouřce se lasturové trouby samy rozeznějí, do ruky je tu mohli brát pouze muţi, ovšem pouze do ruky zahalené v šátku. Jako náhraţka za vzácné trouby z lastur se vyráběly téţ trouby ve tvaru 4
Idiofon - hudební nástroj, který vydává tóny a zvuky chvěním sebe sama, nikoliv chvěním membrány, struny nebo vzduchového sloupce. Česky nazýváme tyto nástroje samozvučnými 5 Niněra - strunný hudební nástroj, jehoţ struny se rozeznívají třením pomocí dřevěného kolečka s klikou, kterým hráč pravou rukou otáčí 6 Trumšajt – strunný, smyčcový, hudební nástroj (o jedné struně). Byl uţíván ve 14. – 18. stol., původně k různým signálům na moři pro svůj výrazný tón. 7 Fanfrnoch - český lidový rytmický hudební nástroj, původem z Chodska
12
dţbánů z pálené hlíny. Dřevěnou troubu, omotanou višňovou kůrou, původně bez nátrubku, uţívali k vytrubování pastýři. V mladším období však vytrubovali spíše na kovové nástroje polnicového typu, které měly přece jen větší tónové moţnosti. Na 140 cm dlouhou plechovou troubu se vytrubovalo téţ z věţe kostela sv. Wolfganga u Chudenic. Na konci 18. století zaznamenáváme v lidové hudbě na Ţinkovsku i přirozené lesní rohy, uţívané hlavně pro smuteční hudbu; dva lesní rohy hrávaly v osmdesátých letech minulého století na pohřbech i na Horšovskotýnsku. Velmi rozšířenou skupinou tohoto nástrojového rodu byly píšťaly všeho druhu od dětských vrbových píšťalek aţ po flétny a klarinety. Jednoduchou píšťalu s několika málo prstovými otvory nazývali na Chodsku muldánky. Samotný termín nám však zároveň poukazuje na starobylý pastýřský píšťalový nástroj moldánky, sestrojený z několika různě dlouhých píšťal spojených v řadě podle délky do jednoho celku jako u antického syrinxu8 nebo tak zvané Panovy píšťaly. V lidovém prostředí byl u nás tento nástroj nazýván různými odvozeninami od slova varhany. Pro západočeskou lidovou hudbu byly však odedávna nejdůleţitějším dechovým nástrojem dudy, k nimţ se v průběhu první poloviny minulého století připojil ještě klarinet. Dudy, které jsou v Čechách historickými prameny doloţeny uţ ve 13. století, byly v západních Čechách rozšířeny jak u českého, tak i německého obyvatelstva. Významnou tradici dudácké hudby tu zaznamenáváme zejména na Chodsku a Chebsku, ale i na Stříbrsku, Plzeňsku, Rokycansku a Klatovsku. Ještě na začátku 19. století a v některých místech i dlouho potom se tu hrávalo na dudy nafukované ústy. Dudy s čerpacím měchem, dymákem (zvané zde také německé dudy nebo pukl či kozel) sem byly přineseny teprve někdy v polovině minulého století, údajně z Bavorska. Ve starší době bývaly zdejší dudy laděny různě, zpravidla do C, D nebo G dur; později se ladění v důsledku společné hry dud a klarinetu ustálilo na vysokém Es dur. Charakteristický zvuk dudácké hře sólové i ansámblové dodává prodleva na tónice, kterou po celou dobu hry bez přerušení hraje zadní píšťala dud, zvaná huk. S výjimkou občasného "odtrhávání" hraje dudák na přednici všechny tóny vázané legatem a zdobí je sekundovými, terciovými a kvintovými přírazy, odrazy, trylky a nátryly, průchodnými a střídavými tóny a podobně. Dudy tímto způsobem své hry podstatným způsobem ovlivnily jak melodickou stránku nápěvů západočeských písní, tak i způsob jejich zpěvu. Dudy byly mezi
8
Syrinx (Panova flétna) - dechový hudební nástroj
13
západočeským lidem velice oblíbeným nástrojem, protoţe vytvářely a dodávaly zdejší písni i tanci onen charakteristický a jiným nástrojem naprosto nenapodobitelný ráz. Kromě toho byly dudy zároveň i nástrojem, který sám svou sólovou hrou dokázal v tehdejších skromných poměrech a doslova malých rozměrech uspokojit veškeré potřeby lidové zábavy. Vţdyť téměř všechny tehdejší zábavní akce (pokud ne venku) se konaly ve větších světnicích. Proto téţ mívala svého dudáka skoro kaţdá obec. Druhým důleţitým dechovým nástrojem západočeského lidového instrumentáře byl klarinet. Nejprve to býval jednoduchý zimostrázový nástroj v C ladění a později novodobý tovární nástroj s příslušným technickým vybavením v ladění Es. Jeho důleţitost v západočeské lidové hudbě je dána tím, ţe v dudáckém triu mu byl svěřen part vedoucího melodického hlasu, takţe hrával zpravidla bohatě zdobený první hlas příslušného nápěvu. Později se k němu ve sloţení velké selské muziky přidal i B-klarinet a pak hráli spolu zdobenou melodii dvojhlasně nejčastěji v terciových a sextových paralelních chodech. Na přelomu 19. a 20. století byla u nás z dechových nástrojů dosti oblíbena i okarina9, která se tu a tam vyskytla i v západočeské oblasti, avšak pro zdejší lidovou hudbu neměla prakticky ţádný význam. Mnohem důleţitější roli tu ve stejné době sehrála v lidové instrumentální tvorbě měchová (tahací) harmonika, která například na Ţinkovsku vystřídala v ansámblové hře dudy. Z chordofonů10 jsme se jiţ zmínili o niněře a trumšajtu v souvislosti s triem z Kašperských Hor. Oba nástroje mají několikasetletou historii a pocházejí z Německa. Také v západních Čechách jsou doloţeny zejména v kontaktních oblastech česko-německých. Oba tyto poněkud zvláštní nástroje hrávaly na přelomu století na Plassku k tanci v kombinaci s velkým bubnem, na nějţ se tlouklo současné paličkou a březovým prutem. V období mezi oběma světovými válkami bylo moţno slyšet hru na niněru u některých kočovných loutkových divadel, mimo jiné téţ z Plzeňska. Oblíbeným strunným nástrojem zejména německého obyvatelstva v severozápadních Čechách bývala háčková harfa. Na Karlovarsku hrávala v druhé polovině 19. století v sestavě hudecké muziky (housle, kontrabas, někdy i viola), zatímco v oblastech tradiční dudácké hudby na Chebsku, Plánsku a Tachovsku se přidávala k dudáckému triu. Okolo roku 1870 je však nástrojem z Postřekova doloţena její existence téţ na Chodsku a v dudácké muzice hrávala kdysi zřejmé i na 9
Okarina - jednoduchý, obvykle keramický dechový nástroj Chordofon – strunný nástroj
10
14
Stříbrsku a také s hudeckými muzikami na Klatovsku a jinde. V Čechách ji však ponejvíce uţívali potulní muzikanti (Nechanice) a na vývoj západočeské lidové instrumentální hudby neměla podstatnější vliv. Výskyt dalšího strunového drnkacího nástroje citery byl v západočeské oblasti prakticky omezen na Krušnohoří, kde převáţné v německém prostředí hrávala citera jak sólové, tak také společně se smyčcovými nástroji hudecké muziky. V západočeské lidové instrumentální hudbě se však téměř aţ do začátku našeho století uplatňoval i cimbál. Hrával na Chodsku i v tak zvaných lesních obcích na svazích českého lesa. V osmdesátých letech 19. století existovala v Horách Matky Boţí kapela, která hrála ve sloţení dudy, kontrabas, klarinet a cimbál. Byly to malé přenosné nástroje, z nichţ dochovaný západočeský cimbál z roku 1827 měl tónový rozsah B - gis2. Část jeho spodních strun byla jednotlivé opatřena samostatnými kobylkami ve formě pohyblivého kovového třmínku, jehoţ posunutím mohl cimbalista přelaďovat příslušnou strunu o půl tónu výše. Při hře se na struny i zde klepalo dřevěnými paličkami. V druhé polovině 19. století cimbál v Čechách postupné zanikal. Mezi strunovými nástroji měly pro západočeskou lidovou instrumentální hudbu zásadní význam housle, které se v lidové hudbě začaly u nás uplatňovat asi od počátku 18. století. V dudácké hudbě však hrávaly zpočátku tak zvané dudácké housle nebo téţ krátké housle, tj. housle s krátkým krkem, jejichţ struny byly laděny b - f1 - c2 - g2, coţ znamená, ţe při hře velmi jednoduchým prstokladem stupnice C dur hrály vlastně stupnici Es dur, tj. v ladění dud. Pro houdky11 minulého století, kteří mimo muzicírování většinou velmi těţce pracovali jako tkalci, truhláři, krejčí i kováři, to bylo z technického hlediska velice výhodné hlavně proto, ţe při hře s dudami mohli potom plně vyuţívat prázdných strun. Ze stejných důvodů byly později "podvazovány" i normální celé housle - v místě druhé polohy byl pod struny vloţen a nití vhodné upevněn praţec z brku nebo dřívka, takţe s dudami s laděním Es se na ně mohlo hrát stejným způsobem jako na krátké housle. Zpočátku a podle okolností i později hrávaly housle s dudami samy, bez klarinetu. V tomto duu se přidrţovaly prvního hlasu a dudy k němu hrály hlas druhý. V sestavě malé selské muziky, tj. ve společné hře s dudami a klarinetem, hrávaly housle druhý hlas ke klarinetu, nejčastěji v terciích nebo sextách se specifickým akcentováním závěrů. Obdobně jako klarinet i housle zdobily nápěv bohatými melodickými ozdobami. 11
Houdek – zastaralý výraz pro houslistu
15
Hlavně pro hru při lidových zábavách se hráči na jednotlivé nástroje seskupovali do instrumentálních souborů různého sloţení a hráli společně. V západních Čechách tvořily nástrojové ansámbly tradiční lidové hudby dvě základní skupiny, z nichţ první a z vývojového hlediska starší představovaly muziky dudácké, druhou pak muziky zvané hudecké; tj. kapely s převahou smyčcových nástrojů. Vývoj obou skupin byl ovlivněn potřebou nových, výrazových moţností v lidové nástrojové hudbě, v důsledku zvyšující se úrovně obecné kulturnosti lidu i vývojových proměn jeho hudebního i tanečního repertoáru a vkusu. Také prozaická potřeba silnějšího zvuku závislá na prostoru, v němţ se hudba provozovala. Ve větším prostoru v obecním hostinci nebo dokonce v sále místní sokolovny uţ muselo být muzikantů se zvukově průraznými nástroji víc, aby přiměřeně větší počet přece jen hlučících účastníků zábavy všude hudbu slyšel a mohl podle ní tancovat. Od poloviny 19. století byly uvedené vývojové podněty rozšířeny ještě o reprezentační a diferenciační poţadavky jednotlivých skupin sociálně a třídně diferencované lokální společnosti na charakter lidové instrumentální hudby. Za těchto okolností a podmínek docházelo i v západočeských lidových kapelách k postupnému rozšiřování nebo zdvojování nástrojů. V dudácké hudbě byl tento vývojový trend představován linií: sólové dudy - dudy + housle - dudy + housle + klarinet Es. Posledně jmenovaný soubor, tzv. malá selská muzika se v západních Čechách formovala v průběhu první poloviny 19. století a postupně stylově vyzrála do té míry, ţe vytvořila pevný skladebný řád tohoto malého, vskutku komorního lidového instrumentálního souboru. Charakteristickým znakem jeho hry bylo svobodné vedení jednotlivých hlasů při neustálém zdobení a variování základní melodie nad nepřetrţitě znějící prodlevou toniky dudáckého huku, coţ v rychlém tempu kolečkových, ale i jiných tanečních písní vytvářelo originální předivo hudby jakoby polyfonní12. Selským bylo toto dudácké trio nazváno ne proto, ţe by v něm hráli
sedláci,
ale
proto,
ţe
představovalo
typ
instrumentálního
souboru
charakteristický pro hudební projev a vkus vesnického, převáţně rolnického, selského lidu. Muzikantství totiţ vůbec nebylo doménou selského ţivlu; jednak bylo pod jeho společenskou úroveň, a jednak rolníci neměli na muzicírování ani dost volného času. Takţe skutečnost byla právě opačná - vesničtí muzikanti se rekrutovali převáţně z nemajetných vrstev lidu a z řad vesnických řemeslníků. Na rozhraní 12
Polyfonie - vícehlas
16
19. a 20. století byla malá selská muzika na Chodsku, kde z celé západočeské oblasti nejdéle odolávala tlaku novodobých instrumentálních sestav, rozšířena ještě o jeden Es klarinet. Podstatnou změnu prodělával však tento nástrojový soubor po roce 1900, kdy k dosavadním dudám, houslím a Es-klarinetu přibyl B-klarinet, kontrabas a někde ještě i další dudy a housle. Toto nové sloţení tzv. velké selské muziky sice zesílilo zvuk kapely, obohatilo jeho barevnost a zvýraznilo pravidelnou rytmizaci doprovodu k novodobým tancům. Zároveň téţ narušilo ono charakteristické, harmonické podloţí tónické prodlevy zadní píšťaly dud a tím se dostává harmonicky pohyblivý part kontrabasu do kontroverze. Kromě toho se v různých západočeských oblastech připojovaly ke klasickému dudáckému triu i různé jiné nástroje - háčková harfa, kytara, cimbál a další. Muzika Loketského kraje hrála při korunovační slavnosti v roce 1836 například ve sloţení: dudy, dvoje housle, klarinet a trubka. Hudecká muzika měla v západočeské oblasti hlavní pole působnosti všude tam, kde v 19. století nepokračovala tradice starodávné hudby dudácké. Ta byla vyššími společenskými
vrstvami
zejména
městskými
hodnocena
jako
zaostalá,
charakteristická pro selský vesnický lid. A zase naopak vesničtí lidé, například na Chodsku, povaţovali hudeckou muziku za záleţitost výlučně městskou. Na vzniku hudeckých kapel se také v západočeské oblasti kromě jiného podílela i pozoruhodná úroveň zejména hry na housle našich venkovských kantorů na konci 18. století. Ti společně se svými ţáky tvořili základní kádr nové se utvářejících lidových hudebních souborů, v nichţ byly smyčcové nástroje obyčejně kombinovány s nástroji dechovými, přičemţ „smyčce“ si ponechávaly vedoucí roli a dodávaly hudecké muzice základní charakter. Okolo roku 1800 hrávala na Karlovarsku hudecká muzika v obsazení dvoje housle + klarinet. Kromě něho se z dřevěných dechových nástrojů uplatňovala v hudecké muzice téţ příčná flétna a z plechových nástrojů trumpeta a lesní roh. Takţe na rozhraní 19. a 20. století bývalo tu standardní obsazení tzv. štrajchu v C ladění obvykle: dvoje housle, někdy viola (ve sbírkách muzea v Kašperských Horách mají i pětistrunný nástroj, kontrabas, flétna, C-klarinet a někdy i F trumpeta a lesní roh. Dechové nástroje dřevěné i plechové hrávaly v některých západočeských, zpravidla městských kapelách uţ od konce 18. století. Například známá karlovarská kapela Brunnenmusik hrávala okolo roku 1780 ve sloţení: jedny housle, dva klarinety, dva lesní rohy a dva fagoty. Jako v celých Čechách i v západočeské oblasti získávaly plechové nástroje na popularitě především zásluhou vojenských 17
dechových hudeb, a to počínaje prvními desetiletími 19. století. Do lidového prostředí vesnického se však prosazovaly poměrné obtíţně; hlavně pro malé moţnosti splňovat poţadavky tehdejší tradiční lidové zábavy - hrát k tehdy stále velmi oblíbeným starým a vţitým tancům, doprovázet pohotově zpěv kterékoliv místní lidové písně s její nadlehčenou, hravou melodikou a se všemi náleţitými melodickými ozdobami a podobně. Lidové hodnocení této situace podává výstiţné i chodská lidová píseň: „Hdyţ začnú dudy hrát, kaţdyj je tůze rád, ha dyby bul človjek dřevjenyj, muší se radostí smát!“ – „Hdyţ začnú plechy hrát ha na ty trúby řvát, tu je hned kaţdýmu vůřklivo, muší bolení dostát!“ Přibliţně od poloviny 19. století zaznamenáváme dechové kapely uţ i na západočeském venkově, kde začaly konkurovat a postupně vytláčet dosavadní tradiční zejména dudácké muziky, ale i kantorský štrajch. Na konci 19. století pronikaly i do vysloveně konzervativních oblastí, v nichţ dudácká muzika a staré tance byly v lidových vrstvách stále ještě značně oblíbeny. Časem hrávaly v celé řadě obcí dokonce oba typy hudeb současně - v dolejší hospodě nákladnější, honosnější, hlasitější a veskrze modernější plechová muzika pro pány sousedy a ostatní s dobou jdoucí honoraci a v horní hospodě stará dobrá dudácká muzika pro chalupníky a ostatní v obci. Západočeské lidové dechové kapely hrávaly rovněţ ve variabilním sloţení, zpravidla však vţdy ve skromném obsazení, jednak proto, ţe drahých plechových nástrojů bylo mezi chudým lidem málo, a jednak téţ z důvodů výdělečných, čím méně bylo muzikantů, tím byly podíly z výdělku vyšší. Začátkem 20. století hrávaly například na Šumavě tyto kapely v obsazení: dva klarinety, dvě trumpety, baskřídlovka a pozoun. V podobných malých "partiích" se ještě v době první republiky vydávali zdejší muzikanti za výdělkem do světa. Západočeské lidové dechové kapely hrávaly však i v ještě úspornějším obsazení. Např. ţinkovští "Šlajeříci" obyčejně jen čtyři: křídlovka, baskřídlovka, trubka a bas. Standardní obsazení lidové dechovky vysokého C ladění však bývalo v této době poněkud širší: F klarinet, C klarinet, C křídlovka, dvě F trumpety, baskřídlovka a C helikon. I poválečný vývoj lidové instrumentální hudby v západních Čechách je předznamenán zákonitým pronikáním nových nástrojů do zdejších lidových kapel. A to i v tak "dudácké" obci jako je Postřekov, kde v roce 1967 hrála při úterní zábavě kapela ve sloţení: křídlovka, trubka, dva klarinety, dva saxofony, harmonika a buben. A přesto zůstává Postřekov i nadále jednou z bašt chodské lidové hudební tradice.
Způsobují to podmínky našeho
současného společensko-kulturního ţivota umoţňující a podporující jak uvědomělou 18
vazbu části lidové hudební tvořivosti na starou místní a regionální tradici, tak i existenci a rozvoj zcela novodobých forem v této oblasti kulturní činnosti našich současníků. Četnost i kvalita produkce obou těchto větví současné lidové hudby v západních Čechách zároveň svědčí o tom, ţe dlouhodobě proslulá tradice obecné zpěvnosti a hudebnosti zdejšího lidu se stále udrţuje na pozoruhodně vysoké úrovni.13
13
Zdeněk Mišurec - Západočeská vlastivěda - národopis, Plzeň 1990
19
3. FOLKLÓRNÍ HNUTÍ PO ROCE 1945 NA PLZEŇSKU Po roce 1945 vznikla na Plzeňsku řada folklórních souborů, které často působí dodnes. 1954 byl v Plzni zaloţen soubor Škoda (zakladatelé Jaroslav Edel, Mariana Klementová, Draha Horáková a Josef Nehonský), od roku 1994 vystupuje pod
názvem
Mladina.
1958
vznikly
soubory
Jiskra
z Plzně
(Františka a Vladimír Sýkorovi) a Úsměv z Horní Břízy (Zdeněk Bláha). 1967 byla zaloţena rokycanská Rokytka (Boţena Auterská), 1977 soubor Máj v Nýřanech (Jan a Marie Vlasákovi). Další taneční skupiny příleţitostně vystupovaly v Nečtinech, Přešticích, Sulislavi a Kralovicích. Z dětských souborů jmenujme Jiskřičku a Mladinku z Plzně, rokycanské Sluníčko, Rokytí, Rokytičku a Hejhálek. 1982-1995 pracovala v ZUŠ Třemošná vynikající kapela Úsměváček. Při plzeňských hudebních školách působí dudácké muziky Meteláček, Boleváček, Věneček, Plzeňáček, další pracují při ZUŠ ve Stodu (Dudáček), Starém Plzenci (Úslaváček), Chrástu (Lidová muzika z Chrástu) a Nýřanech (Máječek).14
14
Marta Ulrychová a Zdeněk Vejvoda – Plzeňsko, Folklorismus nakladatelství Baset 2008
20
15
4. OSOBNOSTI
4.1 ZDENĚK BLÁHA Zdeněk Bláha, jehoţ dnes znají nejen odborné hudební kruhy, ale který si získal velkou popularitu i mezi milovníky lidové hudby zejména západních Čech, patří k několika nadšencům, jimţ náleţí velký podíl na zachování našich folklórních tradic. Ovšem o celkové šíři jeho zájmů a pracovních aktivit je toho známo jiţ podstatně méně. Narodil se v Horní Bříze (27. prosince 1929) a vyrůstal v prostředí prosyceném hudbou. Bláhův otec byl sice povoláním holič, ale srdcem především muzikant. Byl kapelníkem místní hudby a sbormistrem pěveckého spolku. Ten také rozhodl, ţe se syn bude učit hrát na housle, a tak začala chlapcova pravidelná docházka do bývalé Městské hudební školy Bedřicha Smetany v blízké Plzni, kam malý Bláha z rodné Horní Břízy dojíţděl. Po ukončení základního vzdělání pak vystudoval Obchodní školu a začal pracovat jako úředník. V té době jiţ ve svém rodišti vedl instrumentální a taneční skupinu. Se svým koníčkem se nemusel rozloučit ani během vojenské prezenční sluţby, kdy spolupracoval s vojenským souborem Plamen. V téţe době se také seznámil s dnes významným hudebním skladatelem Zdeňkem Lukášem, který se stal nejen jeho přítelem, ale zároveň učitelem. Bláhův vztah k folklóru uţ byl v polovině 50. let tak známý, ţe v roce 1955 získal místo hudebního redaktora pro folklór v tehdejším Krajském studiu Československého rozhlasu v Plzni. Tehdy začaly jeho styky s Chodskem. Za jeden z prvních doteků s tímto rázovitým krajem pokládá skutečnost, ţe někdy koncem 40. let dostal jako dárek krásně vázaný Jindřichův Chodský zpěvník, který dodnes chová jako vzácnou památku. Uţ jako redaktor začal na Chodsko téměř pravidelně dojíţdět a zajímat se hlouběji o tamní lidovou kulturu. Podílel se například na vzniku dnes jiţ legendární Konrádyho dudácké muziky, s níţ podle potřeby také vystupoval jako hráč na dudy, na kontrabas nebo jako zpěvák, ale spolupracoval rovněţ s tehdy populárním pěveckým Chodským triem a dalšími národopisnými soubory, zejména
21
v Mrákově a Postřekově. Přitom navázal styky s mnoha lidovými zpěváky a muzikanty, hlavně dudáky. Na praţské konzervatoři vystudoval Z. Bláha v letech 1960-1964 při zaměstnání hru na dudy u Alberta Peka, ale amatérsky se o ni zajímal ještě před přijetím funkce redaktora plzeňského rozhlasu. Ve hře dosáhl značné dokonalosti a v dalších letech se pro něj stal lidový nástroj spojovacím můstkem jak pro práci folklórně redaktorskou, tak také pro činnost sběratelskou. Hru na dudy mohl vyuţít i při vedení souboru Úsměv v Horní Bříze. Jeho znamenitá technika mu v roce 1976 pomohla k získání mistrovského titulu na mistrovství dudáků ve Francii, jehoţ se zúčastnilo 45 hráčů z nejrůznějších států Evropy. Mezi přední hráče stále patřil také doma, jak dokládá první místo na Prix de musique de Radio, které se v roce 1982 konala v Bratislavě a kde byl oceněn za provedení skladby Jaroslava Krčka „Tanec na dudy“. Úspěch si zopakoval v roce 1991 s jinou Krčkovou skladbou, nazvanou „Dudy jsou slyšet všude“. Bláhův dudácký projev se od počátku vyznačoval vybroušenou technikou, muzikálností, citlivým přednesem, standardně spolehlivou intonací a přesným rytmem. Přímo pro něj zkomponoval Jan Málek Koncert pro dudy, smyčce a bicí nástroje, kde sólista mohl uplatnit nejen svou dokonalou techniku, ale kde dokázal posluchače strhnout přirozeností svého projevu. Koncert hrál s velkým úspěchem nejen v Plzni, ale také ve velkých lázeňských střediscích jako jsou Mariánské lázně, Karlovy Vary a Poděbrady. V přímém přenosu ho vysílala i Československá televize. Pro hráčskou praxi v lidové hudbě získal mnoho poznáváním hry chodských dudáků a dudáckých kapel. Spolu se Z. Lukášem stál Z. Bláha také u kolébky dnes významného plzeňského pěveckého sboru Česká píseň, který podle původního záměru měl propagovat české lidové písně v rozhlase. V roce 1958 se zaslouţil také o vznik souboru Úsměv v Horní Bříze, jehoţ projev uchovává původní jadrnost lidového projevu a zároveň směřuje k jevištní stylizaci. Po odchodu Z. Lukáše z Plzně na počátku 70. let řídil Z. Bláha mnoho let Plzeňský lidový soubor, u jehoţ zrodu v roce 1954 také nechyběl. Původně šlo o příleţitostné těleso, které sice vyuţíval instrumentář moderního orchestru, ale také lidové hudby. Pro vysílání tehdejšího Krajského studia Plzeňského rozhlasu vymyslel a začal realizovat pořad s názvem „Hrají a zpívají Plzeňáci“, který se záhy stal velice 22
oblíbeným nejen v Čechách, ale i v zahraničí. Od samého začátku byl zaměřen na popularizaci západočeského folklóru, a jehoţ téměř pravidelnými účinkujícími byly Úsměv z Horní Břízy, Plzeňský lidový soubor, Konrádyho dudácká muzika a další lidové soubory ze západočeského regionu. Jako sólisté tu zpívali Jaromír Horák, Věra Příkazská, Věra Rozsypalová, Jiří Bárta, Václav Švík a mnozí další. Dlouhá léta se tento pořad řadil mezi pět nejoblíbenějších hudebních rozhlasových cyklů. V roce 1985 byl oceněn prvním místem v rozhlasové Ţatvě a v následujícím roce obdrţel Z. Bláha Cenu Československého rozhlasu. Největším přínosem pro zachování folklórních tradic západočeského regionu je Bláhova činnost sběratelská a upravovatelská. Také zde uplatnil příznačný rys všech svých tvůrčích aktivit - přirozený a srozumitelný, ale zároveň inteligentní humor, který dodává i jeho úpravám lidových písní charakteristickou a stylově vyhraněnou podobu. Dokladem je mj. soubor 151 lidových písní, které posbíral a roku 2003 v Horní Bříze vydal pod názvem „Úsměvné a láskyplné písničky plzeňských seveřanů“ V úvodu píše, ţe se sběrem začínal jiţ v holičském krámku svého otce a pokračoval pak zejména v době, kdy pracoval jako redaktor. Materiál sbíral v místech, kde byly v oblibě dudy, a proto jsou podle jeho názoru mnohé tyto písně stylem dudácké hry ovlivněny. Některé z nich jsou textovými a melodickými variantami písní známých z jiných regionů, mnohé jsou však zcela originální. V závěru publikace autor uvádí seznam lidových zpěváků, u nichţ zapsané písně poznal. Písně a tance však Z. Bláha sbíral také v Pošumaví (převáţně na Klatovsku a Stráţovsku) a dlouhodobě také na horním a dolním Chodsku. Setkal se také s četnými lidovými zpěváky a zpěvačkami, od nichţ získal na tisíc lidových písní. Značný počet jich upravil a mnohé byly nahrány na gramofonové desky. Řadu lidových písní a melodií sám nahrál jako sólový hráč na dudy. Gramofonové desky s folklórní tematikou opatřil mluveným slovem. Z jeho dílny vyšlo kolem 50 drobných instrumentálních skladeb a písní v lidovém duchu pro nejrůznější obsazení, z nichţ některé se rovněţ dostaly na gramofonové desky. Významný přínos Zdeňka Bláhy pro zachování folklórních tradic Chodska znamená jeho další práce: „v Antologii chodské lidové hudby“, kterou pro Gramofonový klub vydal v roce 1972 Supraphon Praha, shromáţdil nejtypičtější ukázky chodské hudební kultury. Ve stručném úvodním slově popsal celou národopisnou oblast Chodska, jeho regionální vymezení, lidové zvyky a obyčeje 23
a charakterizoval hlavní představitele chodského folklóru. V posledních letech vydal tiskem tři broţury. Mají společného jmenovatele: skládají se z krátkých, převáţně veselých příběhů, vyprávěných s laskavým nadhledem. Dva tituly jsou věnovány Horní
Bříze.
První,
s
názvem
„Lidé
a
lidičky
hornobřízští“
(Keramika a. s., Horní Bříza 1998), připomíná svým zpracováním texty Bláhových průvodních slov k rozhlasovému cyklu „Hrají a zpívají Plzeňáci“. Jde o vyprávění vzpomínkového charakteru (převáţně věnované vesnickým muzikantům), které napsal proto, "aby se z časů minulých nestaly časy zašlé". K rodné Horní Bříze se ještě
jednou
vrátil
v
publikaci
nazvané
„Bejvávalo
v
Horní
Bříze“
(Okresní kulturní středisko, Domaţlice 2001). Jak píše v úvodu broţury, kterou vydal vlastním nákladem, chtěl "zachytit příběhy lidí, s nimiţ v rodné obci ţil, ledacos od nich pochytil, odposlouchal a váţil si jich". Autor v ní představuje nejen lidové muzikanty, ale také další rázovité postavy, jako byli různí venkovští šprýmaři, obecní policajti, pastýři a jiní. Za nejzávaţnější Bláhovo dílo lze označit publikaci „Nezapomenutelné postavy chodského folkloru“ (Městské kulturní středisko v Domaţlicích 1999). Obsahuje vzpomínky na členy nejrůznějších dudáckých kapel, lidových zpěváků, výrobců dud či lidových vypravěčů - dohromady více neţ 30 osobností, které se zapsaly do historie chodské kultury. Své odborné znalosti a organizátorské schopnosti uplatňuje Z. Bláha v přípravách Chodských národopisných slavností, Mezinárodního dudáckého festivalu ve Strakonicích a v soutěţních porotách. Od roku 1956 také na Chodských slavnostech téměř pravidelně vystupoval. Hrál buď na dudy, nebo na kontrabas v Konrádyho dudácké muzice, nebo jako dudák - sólista, a to vţdy dokonce v několika pořadech. Účinkoval tu také se souborem Úsměv z Horní Břízy. Bláhova vystoupení bývala vţdy ozdobou všech domácích i mezinárodních festivalů. Od roku 1976 se na přípravě slavností v Domaţlicích podílí také jako autor, reţisér a dramaturg. Zdeněk Bláha, který svou muzikantskou jistotu čerpal vţdy z lidí, jimţ hrou a písničkou přinášel potěšení, je
mnohotvárným
interpretem,
upravovatelem,
dirigentem,
a zasvěceným vykladačem i šiřitelem chodských kulturních tradic.
15
15
Doc. PhDr. Jaroslav Fiala (Český lid, Etnologický časopis, č. 3, roč. 91-2004)
24
choreografem
4.2 HANA METELKOVÁ 4.2.1 ŢIVOTOPIS Hana Metelková se narodila 4. 4. 1940 ve Vstiši, okres Plzeň. Její jméno můţeme slyšet v úzké souvislosti s pedagoţkou, houslistkou a zakladatelkou dětských lidových muzik. Vystudovala konzervatoř, vyrůstala v hudební rodině, otec hrál amatérsky na housle a trubku, jako vedoucí jazzové kapely a dechovky vychovával pro své orchestry mladé muzikanty. V 80. letech byla členkou symfonického orchestru Československého rozhlasu a orchestru Státní opery v Praze. Od roku 1964 byla zakládající členkou kapely folklórního souboru Škoda Plzeň (vedoucí Miroslav Šmíd) Od roku 1982 vyučuje na Hudební škole Hlavního města Prahy a od roku 1995 zároveň i na praţském Gymnáziu Jana Nerudy s hudebním zaměřením. Její stopu nalezneme v názvu plzeňského souboru Meteláček, který existuje jiţ druhé desetiletí při ZUŠ v Plzni v Chválenecké ulici. V době jeho zaloţení měla Hana Metelková jako členka Plzeňského rozhlasového orchestru za sebou mnohaletou praxi v oblasti folklórní hudby. Získala ji pod vedením Zdeňka Bláhy v hornobřízském souboru Úsměv, ale i spoluprací s dalšími dirigenty a upravovateli, např. Zdeňkem Lukášem, Jaroslavem a Josefem Krčkovými, Janem Málkem a Janem Slimáčkem tedy všemi, kteří se v plzeňském rozhlasovém studiu podíleli na tvorbě nahrávek dnes jiţ legendárního Plzeňského lidového souboru. V Praze roku 1982 zaloţila vynikající dětskou lidovou muziku Špalíček. Základem repertoáru kapely jsou dodnes hrané úpravy lidových písní od skladatelů z okruhu Plzeňského lidového souboru. Členy Špalíčku byli vţdy mimořádně talentovaní dětští instrumentalisté, z nichţ jsou dnes často profesionální muzikanti. Práce ve vzorně vedené kapele pozitivně formovala jejich vztah k českému folkloru a podpořila jejich přirozenou muzikálnost a radost z hudby. Pedagogické nadání Hany Metelkové a její láska k české lidové písni byla pro řadu z nich zásadní, co se týče jejich dalšího uměleckého směřování.16 16
Slovník dětského folklorismu, www.nulk.cz Marta Ulrychová, NR 2/2004, str 118-119 Marta Ulrychová, NR 2/2004, str 118-119
25
4.2.2 ROZHOVOR Jelikoţ
se
mi
naskytla
vynikající
příleţitost
udělat
rozhovor
s Hanou Metelkovou, tak jsem tuto moţnost vyuţil a dovolil jsem si toto krátké interview zapojit do mé práce. „Kdo vás přivedl k hudbě a na jaký hudební nástroj jste začala hrát?“ „Tatínek byl amatér muzikant, maminka moc ráda zpívala. Táta doma učil ţáky do své kapely, jazz a dechovku. Já jsem začala na housle a trumpetu. Muziku měli rádi oba, maminka i tatínek. Maminka mě v tom od malička podporovala, táta spíše kontroloval, jestli jsem cvičila nebo necvičila“
„Věnujete se v současné době lidové muzice po případě, vedete nějaký soubor?“ „Učím v Plzni, jsem v kontaktu s kapelou, kterou jsem před lety zaloţila, ale nepovaţuji se za vedoucího souboru. S pár muzikanty obnovíme pořad „Hrají a zpívají Plzeňáci.“ Budeme mít koncert v rozhlase a ve Stráţnici budeme součástí na místním festivalu“
„Proč byl Špalíček zaloţen a co vás k tomu vedlo?“ „Kdyţ malé děti začínají hrát na housle, ať uţ amatérsky nebo pod vedením nějakého pedagoga na hudebce, nemohou hned hrát těţké věci. Mají malé ručičky a nejsou technicky vybavené. Proto se dávají do dětské kapely, kde se učí souhře, základům komořiny a zároveň poznají muziku z trochu jiného soudku. Tíhnou k muzice, kamarádství a poctivé práci“
26
„Co vám to přineslo?“ „Přineslo mi to chuť do práce, ale zároveň také hodně starostí. Protoţe nejtěţší je doplňovat odrůstající členy stejně kvalitními muzikanty. Tím jsem se odrazila k další práci a ujistila jsem se, ţe v tom chci pokračovat. Z toho důvodu jsem také po Meteláčku zaloţila Špalíček v Praze.
„Co si myslíte, ţe to přineslo muzikantům?“ „V tomto případě by bylo asi nejlepší se zeptat jich. Nicméně já doufám, ţe jim to přineslo dobrou pracovní morálku, radost a získali lásku k lidové hudbě. Navíc byli od malička na pódiu, coţ je velké plus v boji s trémou. Měli jsme mnoho koncertů v zahraničí, takţe se i podívali tam, kde by se třeba bez muziky nepodívali. Začátky byly těţké pro obě strany, ale postupem času se kaţdý z nich vyhrál a podával spolehlivé výkony. Navíc hráli celý program zpaměti a to je obdivuhodné takhle v dětském věku. Kaţdý hrál prakticky za sebe, to ho činilo sólistou. Myslím si, ţe ve folklóru je pravda a ta se předává lidem“
„Do jaké míry byl repertoár Špalíčku lidový?“
„Hráli jsme lidové písničky, především upravené mými kamarády. Špalíček měl nejdříve i dudy. Ale potom jsme se rozhodli tento nástroj vynechat a hrát písničky upravené, kde dudy nebyly“
„Přišly za ty roky nějaké komplikace? Například nebyl problém, ţe děti z Prahy hráli muziku z úplně jiného kraje?“ „To vám tedy můţu dát za pravdu, tohle bylo opravdu asi to nejtěţší. Měla jsem těţkosti, získat lásku dětí k folklóru. Neměla jsem materiál, folklór jim nic neříkal. Přece jenom byla trošku jiná doba, neţ kdyţ jsme začínali my. Navíc jak jste uţ 27
zmínil, bylo obtíţné naučit Praţáky plzeňskému folklóru. Jak se říká, jiný kraj, jiný mrav. Jsem opravdu ráda, ţe se mi to povedlo. Sice aţ u třetí generace Špalíčku, ale povedlo“
„Který záţitek, nebo okamţik vám zůstane v paměti navţdy v kontextu s touto kapelou?“ „Nejvíc v paměti mi zůstane třetí generace, ta byla úţasná. Perfektní soubor jak hráčsky, tak po všech stránkách. Ty lidi co dostudovali, jsou v předních kapelách a orchestrech. Tahle kapela dokázala hrát jak váţnou muziku, tak lidovou. Mimo klasické obsazení, jsme přibrali violoncello a violu. Takţe jsme měli housle, kontrabas, violu a violoncello. Coţ je obsazení komorního orchestru. Zpěvačka hrála na lesní roh, klarinety jsme měli, byli jsme schopni hrát sólově a náš soubor se sám doprovázel a to se nestává. Kapela byla schopná hrát váţnou muziku v doprovodu svých hráčů. Byli jsme schopni udělat celovečerní program. Skoro kaţdý z členů vystoupil jako sólista a pak všichni dohromady, úplně jiný ţánr. Řekněte mi, která kapela tohle dokáţe? To potvrdili na festivalu ve Francii v Bretagni roku 2003“
„Jste pyšná na to, co jste dokázala a co tu Špalíček po sobě zanechal?“ „Neumím být pyšná, ale mám velkou radost, ţe většina našla uplatnění v muzice. Pokaţdé kdyţ je potkám, děkují mi a říkají, jak jim to hrozně pomohlo. Jsou lidé, kteří nedělají profesionálně muziku, ale já je k tomu přivedla a do dneška mají tu muziku rádi a dělají ji aspoň amatérsky“
28
5. SOUBORY 5.1 ŠKODA PLZEŇ Plzeňský lidový soubor Mladina vznikl v roce 1954 jako Soubor písní a tanců Škoda Plzeň. U jeho zrodu stáli Jaroslav Edel, Mariana Klementová, Draha Horáková a Josef Nehonský, kteří později v souboru působili jako choreografové. Ve svých začátcích se soubor Škoda zabýval prezentací českých, slováckých, slezských a slovenských tanců (zvláště v 60. letech), v současnosti se věnuje scénickému zpracování folkloru a předvádění tematicky zaměřených obrazů z jihozápadních Čech, především Plzeňska. Do roku 1962 byl součástí i pěvecký sbor. Ve vedení muziky souboru se vystřídali František Mazal – Velmoţín (1955), Jaromír Baţant (1956-1957), Miroslav Šmíd (1957-1961 a 1964-1967), Jaromír Klobouk (1962-1963), Jaroslav Krček (1964), Josef Vršecký (1967-1969), Václav Švík (1969-1978), Josef Jeţek (1979-1982), Josef Fiala (1982-1989), Jiří Štrunc (1989), Martin Kaplan (1989), Zdeněk Kopecký (1989-1993), Jaroslava a Milan Smolovi, Jaroslav Voves (1993-1995), Milan Smola (od 1993). V současnosti má soubor taneční, hudební a pěveckou sloţku. Vedoucím je Jiří Bláha, soubor působí při ZŠ M. Luthera v Plzni. Se souborem v průběhu let spolupracovala řada osobností, např. Josef Fiala, Zdeněk Kopecký, Jaroslav Krček, Josef Krček, Zdeněk Šmíd (hudební úpravy), Libuše Hynková, Mariana Klementová, Josef Nehonský, František Pokorný, Eva Rejšková, Alena Skálová, Věra Untermüllerová, Gustav Voborník (choreografie) a zpěváci Jaromír Horák, Jaroslava Krčková, Jitka Ouřadová, Václav Švík. Od svého zaloţení se soubor účastní nejrůznějších festivalů doma i v zahraničí, mimo jiné i v USA a Japonsku. Získal II. Místo na MFF Agrigento v Itálii (1967), Cenu ministra kultury SR na III. česko-slovenském folklórním festivalu v Košicích (1977), Cenu za choreografii a taneční interpretaci a Cenu za hudební interpretaci na V. československém festivalu v Košicích (1983), Cenu města Dijonu za nejlepší muziku a 1. místo v kategorii stylizovaného folkloru na 40. MFF Dijon ve Francii (1986). Účastnil se také Dnů folkloru v Praze na Ţofíně ke 100. Výročí NVČ (1995). Od roku 1993 soubor pořádá Staročeský bál. Dětský folklórní soubor Mladinka vznikl v roce 1986 (do roku 1994 působil pod jménem Škodováček). U jeho zrodu 29
stáli Jiří a Táňa Urbanovi, kteří soubor vedou dodnes. Soubor se svou taneční a hudební sloţkou vyuţívá folklórní materiál jihozápadních Čech, především širšího Plzeňska. Mezi choreografie souboru patří Chodský obrázek (1986), Zahrajte mně muzikanti (1987), Řehořská koleda z Plzeňska (1989), Pastýři (1991), Na sedláka (1993), Plzeňský jarmark (1995), Pašeráci z Chodska (1996), Jihočeská kolečka (1997),
Eště
si
zatupám
(1999).
Autory
většiny
choreografií
jsou
Jiří a Táňa Urbanovi, hudebních úprav pak Josef Fiala, Václav Švík, Jaroslava Smolová, Martin Kaplan. Úpravy lidových písní pro dětskou muziku pochází od Josefa Fialy, Václava Švíka, Jaroslavy Smolové, Jaroslava Vovsa aj Soubor pravidelně reprezentuje české lidové umění na domácích a zahraničních festivalech a vystoupeních. Soubor navštívil řadu států Evropy, USA a několikrát také Japonsko. V roce 1986 soubor získal dvě první ceny na Olympiádě folklóru ve francouzském Dijonu (v kategorii stylizovaného folklóru a za nejlepší muziku). V roce 1997 se souborový program stal základem pořadu Českého a Slezkého folklóru na hudebním festivale Praţské jaro 1997.17
17
Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí v Čechách. (Ed. Vondrušková, A.)Stráţnice 2000.
30
5.2 FOLKLÓRNÍ SOUBOR ÚSMĚV Folklórní soubor Úsměv byl zaloţen v roce 1958 ve vesnici Horní Bříza v okresu Plzeň-sever. Do jeho čela se postavil hornobřízský rodák, hudební redaktor Českého rozhlasu Plzeň, Zdeněk Bláha. Tento soubor je taneční, hudební a pěvecké těleso zabývající se zpracováním a prezentací tradičních folklórních tanců, skladeb a písní z oblastí Plaska, Dolnobělska, Kralovicka a Plzeňska. Členové kapely jsou vesměs odchovanci plzeňské konzervatoře. Instrumentář souboru tvoří 2 B-klarinety, dudy a smyčce, tedy nástroje štrajchových a dudáckých muzik z jihozápadních Čech. K barevnosti a oţivení muzicírování přispívají i drobné bicí nástroje, prinášející do plynulého toku melodií vzruch a oţivení. V instrumentáři nechybí ani další tradiční nástroje, kupř. niněra, fanfrnoch, vozembouch. Repertoár je sloţen výhradně z krajových písní a tanců. Autorem všech úprav a skladeb je Zdeněk Bláha. Folklórní soubor Úsměv z Horní Břízy na Plzeňsku se zaměřuje převáţně na výběr veselých a vtipných písní a tanců, jejichţ zpracování je bohaté lidovou úsměvností. Ţádná jiná česká skupina se na tuto cestu nevydala a tak není divu, ţe hornobřízští tanečníci, zpěváci a muzikanti byli jiţ dvakrát mistry republiky, ţe vydali celou řadu LP a CD desek, ţe natočili přes 250 snímků pro Český rozhlas a také vystupovali v mnoha televizních filmech. Jejich veselé tance a písně rozesmály diváky na severu i jihu, východu i západu evropského kontinentu a to nejen na velkých festivalech. V čem hledat tajemství jejich úspěchu? Dovedou asi milovat lidskou moudrost, zkušenost a vtip osobitým způsobem, který dokáţe zapůsobit na cit a rozum současných lidí. Z cest si přivezl řadu pochvalných uznání, zejména z mezinárodních festivalů a soutěţí. Pochvalné kritiky se týkají především tanečního umění souboru, jeho spontánnosti a přesvědčivosti podání. Poroty spolu s publikem také vţdy oceňovaly čitelná choreografická zpracování. Doma se Úsměv stal v letech 1971 a 1977 vítězem celostátní soutěţe folklórních souborů, v roce 1974 se umístil jako druhý. Z. Bláha tu působil také jako nejčastěji vyuţívaný upravovatel a významná byla rovněţ jeho práce choreografická. Některé jím nastudované tance získaly na celostátních i mezinárodních festivalech vysoká ocenění porot.18 18
Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí v Čechách. (Ed. Vondrušková, A.)Stráţnice 2000.
31
5.3 PLZEŇSKÝ LIDOVÝ SOUBOR Vznikl jako externí soubor pod záštitou Českého rozhlasu Plzeň, sloţený z členů Plzeňského rozhlasového orchestru. V roce 1953 ho zaloţil Miroslav Šmíd, tehdejší vedoucí redaktor hudebního vysílání. Tento muţ se stal jeho prvním dirigentem a zároveň pro jeho vystoupení upravoval i psal lidové písně. Základní obsazení tvořily smyčce, dva klarinety a dudy, podle potřeby je doplnily jedna nebo dvě flétny, hoboj, harfa, lesní rohy, trumpety, bicí nástroje a další. Po M. Šmídovi se u dirigentského pultu postupně vystřídaly další osobnosti jako např. Zdeněk Lukáš, Jaroslav Krček, Zdeněk Bláha. Kromě nich se kolem souboru soustřeďovala řada dalších skladatelů a upravovatelů. S Plzeňským lidovým souborem spolupracovali také významní lidoví hudebníci a zpěváci jako např. Jiří Bárta, sólista sboru Česká píseň, Václav Čábal či sólista souboru Úsměv Václav Dolejš. Soubor pracoval jako studiový, proto především realizoval rozhlasové nahrávky a vydal řadu zvukových nosičů. Často se podílel na tvorbě pořadu „Hrají a zpívají Plzeňáci“. Převáţná část téměř tisíce natočených snímků vyšla z tradičního folkloru Chodska, Klatovska, Pošumaví, Kralovicka, Plzeňska, Ţinkovska a jiţních Čech. Pro nedostatek finančních prostředků ukončil soubor svou činnost v roce 1996.19
19
Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí v Čechách. (Ed. Vondrušková, A.)Stráţnice 2000.
32
5.4 SOUBOR ŠPALÍČEK 5.4.1 PŘEDSTAVENÍ SOUBORU Kapelu Špalíček zaloţila v roce 1982 z vybraných ţáků své houslové třídy Hana Metelková. Ve Špalíčku se vystřídaly tři generace mladých vynikajících muzikantů, kteří hráli lidovou hudbu především z jiţních a západních Čech. Základem repertoáru Špalíčku jsou technicky náročné úpravy lidových písní skladatelů Zdeňka Bláhy, Jaroslava Krčka, Zdeňka Lukáše, Jana Málka atd. Nástrojové obsazení kapely vychází z poţadavků interpretované hudby. Špalíček hrál obvykle ve sloţení dva klarinety, troje housle, viola a kontrabas. Nástroje lidové jako např. fanfrnoch umoţňují kombinovat nástrojové obsazení vţdy tak, aby byl zvýrazněn individuální charakter interpretované písně. Soubor Špalíček získal během svého působení mnoho významných ocenění nejen doma i v zahraničí. V letech 1994 a 1997 první cenu na celostátní soutěţi folklorních souborů a v roce 1994 ještě titul laureáta. Soubor Špalíček spolupracoval s Českým rozhlasem a televizí (byl pravidelným hostem prosincových Adventních koncertů). Vrcholem úspěšného snaţení je CD s vánočními koledami a také vydané CD s písničkami jiţních a západních Čech, křtěné v Srpnu 2003 v rámci Lomnického hudebního léta v Lomnici nad Popelkou. Jako špičkový soubor byl zván na zahajovací koncerty různých festivalů. V Itálii a Francii se soubor dokonce předvedl na jiné půdě hudební ţánru a v jeho podání zazněla i klasická váţná hudba. Pravidelně natáčel pro německé rozhlasové a televizní stanice v Mnichově, Frankfurtu a švýcarském Luganu.20
20
Špalíček – Písně z jiţních a západních Čech. Národopisná revue 14 (2004), č. 2, str. 118-119 NR 2/2004 str. 118-119 – Marta Ulrychová NR 2/2004 str. 118-119 – Marta Ulrychová
33
5.4.2 GENERACE ŠPALÍČKU 1. generace vznikla v roce 1982 ve sloţení: Housle: Zdeněk Hauptman Kontrabas: René Duras Klarinet: Petr Suk, Jan Bespera později je vystřídali Miloš Bydţovský a Martin Hauptman 2. generace vznikla v roce 1986 ve sloţení: Housle: Jan Fišer, Tereza Havelková, František Havlín, Veronika Vališová Dudy a Housle: Jitka Křepelková Klarinet: Miloš Bydţovský, Roman Holk Kontrabas: Cyril Křepelka V této generaci působili také vynikající mladí houslisté, kterým bylo v té době necelých 6 let a to Jakub Fišer a Josef Špaček 3. generace vznikla v roce 1997 ve sloţení: Housle: Jakub Fišer, Ludmila Budínská, Diana Lilingová Klarinet: Jakub Hrdlička, Milan Hanuš Kontrabas: Petr Popelka Později se Špalíček rozrostl o další nástroje a členy Viola: Markéta Sádecká Violoncello: Judita Škodová Zobc. flétna: Linda Šantavá, Kristýna Bártová Hoboj: Kristýna Bártová Lesní roh: Martina Bártová
34
5.4.3 REPERTOÁR A METODIKA Špalíček hrával několik druhů písní. Obvykle to byly písně z jiţních a západních Čech. Po rozšíření souboru o několik členů to byl repertoár převzaný od souboru, který vedl Jaroslav Krček - Musica Bohemica. Ve Vánočním čase soubor vystupoval s koledami.
Písně z jiţních a západních Čech a repertoár souboru Musica Bohemica i s jejich upravovately: pozn. Jiří Fišer – otec Jana a Jakuba Fišera Skočná – Zdeněk Lukáš Já mám koně – Jaroslav Krček Malovaná hospůdka – Zdeněk Bláha Dyby já míl – Jiří Fišer Pytajou sa, pytajou – Jakub Fišer Kdyţ zpívají klarinety – Zdeněk Bláha Kdyţ jsme jeli přes Račice – Josef Krček Poděbradská brána – Jaroslav Krček Aţ budou lovit – Jaroslav Krček Má drahá matičko – Zdeněk Bláha Šla hokyně do Bechyně – Jaroslav Krček Travička zelená – Jiří Fišer Ó řebíčku zahradnický – bez úpravy Kdyţ jsem já ty koně pásal – Jiří Fišer Lendlery – Zdeněk Bláha Dycky říkám – Jiří Fišer Co je do studánky – Zdeněk Bláha Okolo třeboně – Jaroslav Krček Pod tím kopcem Jalovcem – Jaroslav Krček Já husárek malý – Jaroslav Krček Nestarej se ţeno má – Jaroslav Krček 35
Polka Husička – Jiří Fišer U potůčku v malé zahrádce – Zdeněk Lukáš Kramářko Hlinecká – Jiří Fišer Chodila jsem na bodláčí – Jaroslav Krček
Koledy, které Špalíček hrál a také natočil i s jejich upravovately: Půjdem spolu do Betléma – Jiří Fišer Já jsem malý koledníček – Jiří Fišer Štědrýho dne o půlnoci – Josef Krček Co jsem se smutnej natěšil – Josef Krček Hoši, honem vzhůru – Josef Krček Koleda, koleda Štěpáne – Zdeněk Bláha Přiletěla vrána – Jiří Fišer Chtíc aby spal – Jiří Fišer Přišla jsem k vám na koledu – Zdeněk Bláha Vánoční nokturno – Zdeněk Bláha Veselé Vánoční hody – Jiří Fišer Ej, Pastýřové, vstávejte – Jiří Fišer Jdeme koledou – Zdeněk Bláha Já malý přicházím koledovat – Jiří Fišer Sláva pánu Bohu – Zdeněk Bláha Jestlipak tetičko dáte nám jablíčko – Zdeněk Bláha Dej Bůh štěstí – Jiří Fišer Ať je mráz a hodně ledu – Jiří Fišer Stojí vrba košatá – Jiří Fišer Radostně budem zpívati – Josef Krček Řehoř s dudama – Zdeněk Bláha Chlapci, pojďte k nám – Zdeněk Bláha Hle, hle, támhle v Betlémě – Jaroslav Krček
36
Metodika Lidové písně v úpravách např. Zdeňka Bláhy, Zdeňka Lukáše a jiných, jsou zapisovány do partitur. Jednotlivé hlasy pro jednotlivé nástroje je potřeba přepsat do samostatných melodických linek. Kaţdý hráč si dané melodie, doprovody přepíše a nastuduje samostatně, prohraje z listu na zkoušce, popřípadě procvičí s pedagogem v rámci vlastní výukové hodiny. Dalším krokem bylo, naučit se skladbu zpaměti na další zkoušku. Zkoušeli jsme na Hudebním Gymnáziu Jana Nerudy ve třídě Hany Metelkové kaţdý týden. Pokud se blíţil koncert nebo nějaká větší událost, zkoušelo se i několikrát týdně a práce byla o to intenzivnější. Pokud se stalo, ţe naše vedoucí chyběla na zkoušce, soubor dokázal „trénovat“ i bez ní. Na zkoušce jsme dbali na ladění, společnou souhru a v případě, ţe vznikaly komplikace rytmické, tempové aj., pedagoţka Hana Metelková danou skladbu s námi procvičovala, popřípadě ji prezentovala pro inspiraci na zvukovém nosiči či DVD-přehrávači. Při nacvičování nové skladby dbala na vzájemné poslouchání a souhru, kterou jsme procvičovali na dělených zkouškách. Po určité době jsme především vylepšovali detaily jako dynamické a výrazové rozdíly, ladění. Umělecká vedoucí nám předávala své zkušenosti a zdokonalovala naše interpretační schopnosti. To vedlo k vzájemnému poslouchání, uvědomování si druhých a tvoření konečné formy písně. Písně jsou různého charakteru, mající různý počet slok a meziher. Proto bylo potřeba kaţdou píseň samostatně nacvičit. Veškerý repertoár byl hrán zpaměti vzhledem ke spolupráci na pódiu, ale také pro snadnější pohybovou kreativitu, a tím pro lepší udrţení pozornosti různorodého publika. Kaţdý hudebník musel vědět a vést v patrnosti, kolik slok, meziher, repetic daná píseň či skladba má. Hana Metelková se snaţila, abychom hráli co nejdříve vše zpaměti a na jevišti vystupovali sebevědomě a profesionálně. Nevyzrálé chování u některých jedinců v souvislosti s pracovní morálkou, často vedly k problémům. Hana Metelková dokázala tyto problémy vţdy vyřešit a my byli opět skvělý kolektiv lidí. Na zkouškách panovala váţná nálada a na kaţdém bylo vidět, jak se snaţí a soustředí. Ale po dobře odvedené práci jsme se všichni rádi s chutí zasmáli.
37
ZÁVĚR Někteří lidé tvrdí, ţe folklór zaniknul nebo postupně zaniká. Podle mého názoru se folklór pořád vyvíjí a určitě se toto odvětví muziky zániku ani zdaleka neblíţí. Přece nemůţe zaniknout něco, jako je lidová hudba. I nejznámější skladatelé čerpali z lidové hudby. Myslím si, ţe nezaniká lidová hudba, pouze uţ nenajde u lidí pochopení tak, jako dříve. I přes to, ţe byl Špalíček zpočátku na GJN převáţně mladší generací nepochopen a podceňován, našel si postupně zalíbení v posluchačích všech věkových kategorií. Energie a radost, která z nás vycházela, byla pro mnoho lidí motivem pro zlepšení nálady. Nejraději vzpomínám na zahraniční zájezdy a folklórní festivaly, odkud jsem si odvezl mnoho hudebních záţitků. Také mohu upřímně říci, ţe mi Špalíček velice pomohl v mé hudební kariéře, ať uţ po stránce technické tak interpretační. Doufám, ţe se podobná kapela opět někde objeví a já si při jejím poslechu vzpomenu na „staré dobré časy“. Mou práci si dovolím ukončit slovy Jaroslava Krčka při křtu CD v Srpnu 2003 v rámci Lomnického hudebního léta v Lomnici nad Popelkou. „Práce ve vzorně vedené kapele pozitivně formovala jejich vztah k českému folkloru a podpořila jejich přirozenou muzikálnost a radost z hudby. Je jen škoda, ţe z poslechu CD nemůţete tyto krásné mladé lidi vidět, neboť radost, která z nich přímo čiší, by Vás určitě oblaţila a rozehřála jako mne při natáčení.“
38
Jaroslav Krček
SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY BROUČEK, S. a JEŘÁBEK, R. Lidová kultura.Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska.Praha: Mladá Fronta, 2007. s. 219-220. Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezsku. (Ed. Pavlicová, M. – Uhlíková, L.) Stráţnice 1997. Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí v Čechách. (Ed. Vondrušková, A.) Stráţnice 2000. VEJVODA, Zdeněk. Dětský folklór dnes (proměny funkcí). Stráţnice: NULK 2007, str. 46-55 MIŠUREC, Zdeněk. Západočeská vlastivěda - národopis, Plzeň 1990
ULRYCHOVÁ, Marta a VEJVODA, Zdeněk. Plzeňsko, Folklorismus nakladatelství Baset 2008
FIALA, Jaroslav. Český lid, Etnologický časopis, č. 3, roč. 91-2004 ULRYCHOVÁ, Marta. Slovník dětského folklorismu, www.nulk.cz, NR 2/2004, str. 118-119
ULRYCHOVÁ, Marta. Špalíček – Písně z jiţních a západních Čech. Národopisná revue 14 (2004), č. 2, str. 118-119, NR 2/2004 str. 118-119
39
SEZNAM INTERNETOVÝCH ZDROJŮ http://archiv.fos.cz/encyklopedie/objekty1.phtml?id=19315
http://www.mladina.cz/profil1.htm
http://wwwold.gjn.cz/spalicek.html
http://www.wikipedia.org
http://lidovepisne.cz/lmuznpl01.html
40
PŘÍLOHY Obr. 1: Soubor Špalíček
Obr. 2: Zdeněk Bláha
41
