SOCIÁLNÍ EXKLUZE V průsečíku myšlenkových tradic Turbulentní šedesátá léta dvacátého století přinesla koncentrovaný náraz historické zkušenosti s rozkladem politických, sociálních a kulturních pilířů moderny. Tento náraz pak narušil také do té doby hegemonní teoretické pozice a opozice v politické a sociální vědě. Německý spor o pozitivizmus jakoby uzavíral epochu, jíž v sociální a politické teorii dával charakter konflikt mezi tradiční a kritickou teorií, mezi objektivistickou pozitivní vědou a zaujatým kritickým promýšlením defektů moderny, mezi buržoazní teorií a marxismem. Tyto spory nezanikly docela. Byly však překryty reflexí historických trendů, jež byly těžko uchopitelné klasickými koncepty a myšlenkovými schématy. Proměny v povaze politické reprezentace, oslabování pevného sociálního zakotvení politických stran, nové formy občanského aktivismu na pozadí ostentativní apatie většiny, vzájemně propojená internacionalizace politiky a ekonomiky, postupující rozvolnění sociální struktury, individualizace životních stylů včetně vzorců rodinného chování, rostoucí míra kontinuální (tj. nikoli nárazové) migrace, dynamika kulturních změn, relativizace základních hodnotových vzorců, bující diskurs práv, atd. atd. – odsud pocházely nové impulsy sociální a politické teorie. Odvážnější myslitelé ohlašovali konec klasického moderního věku, jehož problémy vydávali za přežilé. Po jisté době postmoderního oslnění však významná část badatelů na poli sociálních věd k některým z oněch odumírajících problémů znovu obrátila pozornost, třebaže je formulovala v upravených definicích či novou terminologií. V 80. a 90. letech končícího století se tak mezi knižními a časopiseckými publikacemi, universitními kursy, či na vědeckých konferencích znovu výrazněji prosazují témata, která měla být odsunuta do dějin sociálně vědných disciplin. Například anglosaská debata o adekvátnosti konceptu sociální třídy pro popis současných západních společností, jež se odehrála na přelomu osmdesátých a devadesátých let, šla ruku v ruce se zintenzivnělým zájmem o tento fenomén v evropské kontinentální sociologii, ve které ovšem onen zájem nikdy zcela neuvadl. Snad ještě pozoruhodnější je razantní vstup tématu sociální exkluze1 do sociologických debat a pojednání, jenž zaznamenáváme v devadesátých letech. Upozorňuje 1 Termínu sociální exkluze dáváme v celém sborníku přednost před více českým ekvivalen
8 SOCIÁLNÍ STUDIA 5, 2000 nás mimo jiné – přes výše naznačený obraz zlomu v tradici sociálně vědního uvažování – na dvojí kontinuitu v myšlenkových tradicích, ze kterých oživený zájem o sociální exkluzi vychází. Téma sociální exkluze se totiž vynořilo a získalo na závažnosti mimo jiné v rámci diskusí o multikulturalismu a globalizaci, které jinak můžeme chápat jako dosavadní vyvrcholení postmoderního diskursu na poli sociálněvědního bádání. Odsud se nám dostává upozornění, že kulturní různost etnických, národnostních, náboženských, generačních a jinak definovaných sociálních skupin se neformuje vždy na pozadí jejich rovného přístupu k základním ekonomickým, politickým, či kulturním statkům; že ekonomická, politická a kulturní globalizace nevytváří jen nové možnosti, nýbrž je také pro některé uzavírá. Na druhé straně se v diskusi o sociální exkluzi dostává ke slovu způsob uvažování, který může plodně čerpat z tradice klasické kritické teorie – řekněme přímo z marxismu, aniž by ovšem bylo třeba přejímat jej i s jeho historicko filosofickou metafyzikou či revolučními nároky. I tak může tato vazba ještě stále pro někoho znamenat důvod pro diskvalifikaci zájmu o problém sociální exkluze. Poctivé sociální analýze současných společností však nemůže být překážkou – tím spíše, že řada sociologů pojednávajících o tomto problému se s Marxem ne zcela shoduje na identifikaci jeho příčin. Pro analýzu mechanismů sociální exkluze je významný především obecný model myšlení, který Marx rozpracoval v tezi, že moderní (u něj kapitalistická) společnost, jenž se prezentuje jako společnost rovných, má v sobě zabudované mechanismy, které určité skupině efektivně znemožňují podíl na příležitostech, jež se jinak deklarují za otevřené. Princip demaskování, odhalování nerovností, jež nám zůstávají skryty pod rétorikou, symboly či institucionálním (například právním) zajištěním formální rovnosti, anebo které jednoduše nechceme vidět – to je ústřední myšlenkový vzorec, který stojí v základu současné diskuse o sociální exkluzi. Uvedený příklad dobře ukazuje, v jakém smyslu je sociální exkluze problémem moderní společnosti. Zde nejde o problém kast či feudálních stavů, na jejichž rozlišení a hierarchickém rozvrstvení je založen sociální řád předmoderních společností. Ve stavovském či kastovním systému je různým sociálním skupinám právně, politicky a zvykově přidělen určitý status a postavení, z něhož odvozují své nároky, povinnosti a možnosti jednání. Za těchto okolností je stratifikace právním a politickým konceptem, jemuž odpovídá i dominantní symbolika (například v oblečení nebo náboženských příbězích). Máme-li vzít za slovo jednoznačné vyjádření Alexise de Tocquevilla: ve feudální společnosti byly jednotlivé stavy srozuměny se svou pozicí v sociálním řádu, jejž považovaly za přirozený. Byly v něm a do něj důkladně socializovány, užijeme-li současnějšího slovníku. tem sociální vyloučení. Vyloučení totiž může evokovat více či méně vědomý záměr a zájem na poškození druhých, čímž by se výrazně ochudila analytická hodnota prvního výrazu. O sociální exkluzi se naopak často pojednává jako o nezamýšlených důsledcích určitých praktik nebo tendencí, které navíc nejsou vždy pod výsadní kontrolou nějakého konkrétního hybatele.
SOCIÁLNÍ EXKLUZE . V PRŮSEČÍKU MYŠLENKOVÝCH TRADIC 9
Tocquevillově tvrzení přizvukuje i Ernest Gellner ve svém pojednání o formování moderních národů. Stav, kdy různé druhy nerovností nejsou ve společnosti rozloženy nahodile, označuje za „proti–entropický“ a považuje jej za „velmi vážný problém pro průmyslovou společnost. Pro agrární společnost (což je Gellnerův termín pro předmoderní společnosti – moje poznámka] platil téměř opak. Tato společnost byla daleko od toho, aby oplakávala proti–entropické znaky, a proto je obvykle vynalézala, kdykoliv se domnívala, že toto zboží není v přírodě v dostatečné míře k dispozici. S oblibou předpokládala, že některé kategorie lidí jsou rozenými vládci, a jiní rozenými otroky, a byly uplatňovány trestní i ideologické sankce za tím účelem, aby přiměly lidi vyhovět těmto očekáváním a dokonce je prohloubily.“ (Gellner, 1993, str. 76) Koncept sociální exkluze naopak poukazuje na dysfunkci společenského systému. Vystihuje schizofrenní zkušenosti moderního člověka, který je politicky a kulturně socializován skrze symboly a příklady všeobecné rovnosti a otevřených příležitostí, jeho každodenní zkušenosti však tomuto obrazu společnosti, ve které žije, ne vždy odpovídají. Téma sociální exkluze na druhé straně náleží k jiné sociologické estetice než postmoderní obrazy decentralizované, flexibilní, ryze pluralistické společnosti. O postmoderním člověku se říká, že je traumatizován dezorientací, absencí pevných bodů v životní dráze, nejistotou. Rozšiřující se životní příležitosti, jež mu svět nabízí, ho neustále nutí činit volby, z nichž žádná není s to jej plně uspokojit. Svoboda volby se stává nutností volit v podmínkách fatální nejistoty o správnosti učiněných voleb, nakonec tedy nepříjemnou životní zátěží.2 Vyloučení nebo marginalizovaní, o nichž píše literatura sociální exkluze, si však mohou dopřát jen málo z této nepříjemné povinnosti. Vědí většinou přesně čeho se jim nedostává. Rozhodně je to zřejmé alespoň těm, kteří o nich píší, popřípadě těm, kteří mají nebo chtějí jejich probémy řešit. Postmoderní člověk je obdobou figury, do které se kdysi stylizoval Johny Rotten ze Sex Pistols: neví co chce, ale ví jak to (může) dostat. Situace vyloučených a marginalizovaných se naopak blíží spíše klasickému sloganu, jejž zmínění punkeři parafrázují a který byl původně adresován utopicky blouznivým intelektuálům: je jim jasná meta, ale cestu k ní se nedaří nalézt. Zatímco postmoderní člověk trpí úzkostí, vyloučené či marginalizované sužuje bezmoc. Téma sociální exkluze evokuje obraz stabilnějšího světa – někdy až příliš rigidního pokud jde o sociální návyky, kulturní stereotypy, sociální zakotvenost a podmíněnost jeho obyvatel. Hlavně ale počítá s obecně uznávanou sadou základních statků, jejichž aktuální dosažitelnost je pro lidi indikátorem jejich pozice v sociální hierarchii. Obecné uznání hodnoty těchto statků překrývá představu bezbřehého relativismu postmoderních společností, představu společnosti jako skládanky, již si každý aktér může upravit podle vlastního založení. V literatuře o sociální exkluzi je prostorová představa společnosti založena na soustředných kruzích s relativně pevným spo2 Světlejší stránky této postmoderní situace popisuje například Alberto Melucci [viz Melucci, 1996), temnější zase Zygmunt Bauman (Bauman, 1999).
10 SOCIÁLNÍ STUDIA 5, 2000 lečným centrem. Sociální stratifikace se potom utváří podle vzdálenosti k tomuto středu. V něm se kumulují základní či primární (a zpravidla nedostatkové) statky, jejichž distribuce mezi populací zakládá sociální nerovnosti. Postmoderní svět je z tohoto pohledu světem pro privilegované, včetně jejich nejistot a úzkosti. O definici těchto statků (respektive stanovení míry jejich dostatku) se vedou v teoretické literatuře živé spory, jak je patrné i z řady následujících příspěvků. Úporný definiční boj ale vládne na tomto poli zejména mezi tzv. praktiky: reprezentanty sociálního státu, jenž na sebe bere odpovědnost za zabezpečení potřebných, a mluvčími vyloučených, kteří se staví na jejich obranu. Teoretická literatura o sociální exkluzi vyrůstá právě z těchto bojů – reflektuje je a zároveň jim poskytuje argumentativní materiál. Není náhodou, že její proud mohutní souběžně s tím jak v politické aréně akceleruje trend formování zásadních opozic podle konfliktních interpretací základních práv. Gellner ukázal, že v předmoderní společnosti, ve které se práva udělují selektivně coby privilegia, je absurdní mluvit o sociální exkluzi jako (politickém) problému. Sociální exkluze se takovým problémem stává až ve společnostech, v nichž základní práva získávají univerzální povahu – mají být otevřena všem. Zdá se zároveň, že samotný diskurs práv má sílu produkovat empirický materiál pro příslušné analýzy: čím více statků (či nároků na ně) nabývá statusu práv, tím více lidí či sociálních skupin má šanci dostat se mezi vyloučené. Jaké povahy mohou tedy tyto statky nabývat? Nebudeme se v tomto krátkém úvodu k následujícím statím pokoušet rozhodovat, které z jejich následujících vymezení je přesnější nebo vhodnější. Uvedeme pouze ilustrativní příklad, abychom mohli poodhalit cestu, kterou se představa sociální stratifikace dostává přes koncept sociálních nerovností až k myšlence sociální exkluze. Vedle dále uvedených konceptů je možné se tu opřít o známou teorii kapitálů Pierra Bourdieuho. Seřadíme-li si jednotlivé druhy kapitálů (a některé z nich si vhodně zjednodušíme či upravíme), můžeme zkonstruovat jednoduchou tabulku, ve které lze identifikovat: 1) druh statku, o který jde; 2) pole, na kterém se o něj soupeří; 3) charakteristiky těch, kteří z tohoto soupeření vycházejí neúspěšně.
Tato tabulka, jakkoli neúplná či nedokonalá,3 naznačuje osy, podél nichž se stratifikuje společnost a utvářejí se sociální nerovnosti. Úplnou nebo alespoň přibližnou 3 V kolonce statků by například mohly být i položky jako zdraví (nárok na zdravotní péči), fyzické bezpečí, zaměstnání, nebo i sebeúcta a sebevědomí, apod. (viz např. statě Kotýnkové nebo Musila a Navrátila).
SOCIÁLNÍ EXKLUZE . V PRŮSEČÍKU MYŠLENKOVÝCH TRADIC 11
rovnost v rozdělování těchto statků efektivně zajistit nelze, anebo pouze – jak ironicky ukazuje například Kurt Vonegut ve své povídce Harrison Bergeron – za cenu totální kontroly života společenství a jeho členů ze strany nějaké mocenské instance. Je možné snížit míru nerovností v rozdělování některých statků anebo zmírnit některé dopady těchto nerovností. Nelze ale očekávat eliminaci těchto nerovností. To samo o sobě ještě nemusí být a zpravidla není tak znepokojivé. K problému sociální exkluze vedou až dvě specifické okolnosti. O jedné mluví Michael Walzer, o druhé již zmíněný Ernest Gellner. Ani Walzer (Walzer, 1983), sociálně uvědomělý liberál s komunitárními sklony, nepokládá existenci nerovností v různých oblastech lidské činnosti za nenormální či nemorální. Alarmující je podle něj až situace, kdy se jednotlivá pole4 a míra dostupnosti statků začnou na sebe vázat. Kdy chudí jsou zároveň politicky bezmocní, osamělí, nevzdělaní a bez společenského uznání. Právě tendence k uzavírání části obyvatel z participace na užití více druhů uvedených statků zasluhuje podle Walzera naši kritickou pozornost. Toto je první stupeň, kdy se problém nerovností stává zároveň problémem exkluze. Dalším krokem do diskursu sociální exkluze je identifikace druhotných znaků (tj. nikoli pouhý fakt neúspěchu), které jsou společné nebo typické pro neúspěšné. Jde o zjištění, že neúspěchy se týkají více specificky vymezených sociálních skupin: náboženských, národnostních, etnických, generačních, nebo také rozlišených podle místa bydliště, pohlaví, sexuální orientace, životních stylů, atd. Právě v tomto bodě vstupují na pole diskusí o sociální exkluzi také zmíněná pojednání o multikulturalismu. Podle Gellnera je právě toto znakem či výrazem proti–entropických tendencí v moderní společnosti. (Viz Gellner, 1993, str. 74–76) Jejím problémem je, že funguje takříkajíc v dvojím plánu – v prvním se příležitosti nabízejí jako otevřené všem a ve druhém jsou aktuálně zužitkovávány především určitými druhy aktérů, zatímco jiným tato možnost není dopřána. Součástí individualismu, na kterém moderní společnost ideologicky stojí, je ale předpoklad, že nerovnosti – úspěch a neúspěch v různých oblastech – jsou rozloženy více méně nahodile vzhledem k druhotným atributům. Upozornění, že tomu tak není, může být jednou bráno jako výzva, podruhé jako provokace. V každém případě zajišťuje ale tématu sociální exkluze výjimečnou přitažlivost.
• Z této přitažlivosti chce těžit i nové číslo Sociálních studií, které letos poprvé vychází jako tematicky vyhraněné. Představuje českému čtenářstvu téma exkluze z několika různých perspektiv. Hlavní část sborníku je otevřena překladem statě Roberta E. Goodina, jež poskytuje přehledný a teoreticky fundovaný vhled do daného teoretického pole. Tato stať je typická pro významnou část teoretické produkce o sociální 4 Walzer mluví o sférách spravedlnosti. Třebaže je vymezuje trochu jinak než naše pole soupeření o různé druhy kapitálu, je možné se na něj v tomto bodě odvolat.
12 SOCIÁLNÍ STUDIA 5, 2000 exkluzi tím, že teoretická reflexivita (snaha dobrat se a osvětlit význam pojmu exkluze, k čemuž Goodinovi slouží i krátký etymologický exkurs) je zde spojena se zřetelným praktickým zaujetím badatele. Vědom si dialektiky základních pojmů – že totiž inkluze do určitého společenství vždy znamená exkluzi z nějakého jiného – Goodin načrtává vlastní představu inkluze coby praktického cíle a zasazuje ji do historického kontextu oslabování pozic národních států. Na přesných příkladech identifikuje statky, o přístup k nimž dnes v problému exkluze jde, a snaží se doložit, že není nutné, aby stát byl jejich výhradním dodavatelem. Rob Atkinson konkretizuje takto obecně vymezený program na příkladu reforem sociálního státu v případě členských zemí Evropské unie. Ani on se však nevyhýbá reflexi některých terminologických nejasností a potíží s definičním vymezením základních pojmů. Rekapituluje navíc nedávnou historii konceptu sociální exkluze, a to jak v akademických teoretických tradicích, tak i v politických dokumentech Evropské unie. V tomto kontextu pak staví do kontrastu vizi evropského občanství (potenciálně inkluzivní, avšak zatím málo pravděpodobnou) a integraci chápanou jako cesta k vyšší produktivitě a konkurenceschopnosti. Při druhé (historicky aktuálnější) alternativě jsou v podmínkách sociálního státu ti, kteří nenajdou cestu, aby se podíleli na ekonomickém růstu jako producenti, stigmatizováni a marginalizováni již svým statusem zátěže, která odčerpává zdroje a ekonomický růst naopak podvazuje. Ladislav Rabušic navazuje na Goodinovu a Atkinsonovu stať obecnou úvodní úvahou o významu a definičním vymezení pojmu sociální exkluze. Hlavní část jeho příspěvku nás však již uvádí na relativně vyhraněně vymezené výzkumné pole. Vychází z dat získaných při velkém mezinárodním srovnávacím výzkumu evropských hodnot (European Values Study) a exkluzi představuje jako jeden z důsledků převládajících kulturně psychologických stereotypů. Ty se podílejí na stigmatizující identifikaci různých druhů menšin (zdaleka ne pouze etnických, náboženských, nebo národnostních). Bez toho, že by musely být právně nebo politicky podepřeny, účinně pracují na efektivním vyloučení takto identifikovaných druhých. Rabušic si všímá, že tyto efekty jsou akcelerovány absencí obecné důvěry v určité společnosti a v tomto kontextu nás seznamuje s daty, jež umožní jisté srovnání naší situace s některými ostatními evropskými zeměmi. Kratší, ale pozoruhodný a naléhavý příspěvek Gerlindy Šmausové uvádí problematiku exkluze a inkluze do souvislosti s fungováním právního systému. Právě zde se ukazuje, že základní moderní pilíře formální rovnosti mezi občany – k nimž právní systém patří – mohou efektivně fungovat jako nástroje reprodukce nerovností, které se formují v sociální a ekonomické praxi. Šmausová ukazuje, že systém trestního práva je často uspořádán tak, aby umožňoval kriminalizaci jedněch druhů podvodů a znesnadňoval trestní postih jiných (tzv. kriminalita bílých límečků). Podílí se tak na formální exkluzi těch, kteří jsou již beztak vyloučení z rovné participace na legálním přístupu k různým statkům – a na druhé straně udržuje ve hře ty, kteří jsou skutečně „in“ a umějí (mohou) si to zařídit.
SOCIÁLNÍ EXKLUZE . V PRŮSEČÍKU MYŠLENKOVÝCH TRADIC 13
Přehledná stať Magdaleny Kotýnkové se vrací zejména k ekonomické dimenzi problému exkluze.V pojetí sociální exkluze vychází z definice Rady Evropy, což jí mj. umožňuje přesně identifikovat zdroje, jejichž snížená přístupnost daný problém zakládá (je to zaměstnání, bydlení, sociální zabezpečení, zdravotní péče a vzdělání). Pevný definiční základ jí pak slouží jako východisko pro systematické představení různých oblastí exkluze na jedné straně, jakož i k identifikaci a popisu sociálních skupin touto exkluzí nejvíce ohrožených nebo postižených na straně druhé. Předchozí statě pojednávají o definicích, příčínách, mechanismech a důsledcích sociální exkluze. Závěrečné dva příspěvky završují tuto řadu a zabývají se také způsoby, jakými současné západní společnosti čelí nebo mohou čelit problémům spojeným se sociální exkluzí na poli sociální práce. Důkladné, systematické a teoreticky fundované uvedení do problematiky sociální práce s menšinami představuje zejména rozsáhlý příspěvek Libora Musila a Pavla Navrátila. Již definice menšin, které uvádějí , umísťují jejich pojednání do kontextu diskuse o sociální exkluzi. Jde například o kombinaci nedobrovolnosti příslušnosti ke skupině a zkušenosti „předsudečných postojů a znevýhodnění“ (Schaefer). Ovšem klíčovým je v tomto ohledu pojem sociálního fungování, pomocí něhož nejen široce vymezují vztahy jednotlivců k širšímu sociálnímu okolí, ale zároveň poskytují i další pohled na povahu mechanismů, které mohou vést (při narušení těchto vztahů) k sociální exkluzi či marginalizaci. Zdůrazňují, že v sociálním fungování nejde jen o naplnění základních fyziologických potřeb (strava, přístřeší, zdraví, bezpečí), nýbrž také o druhy potřeb, jejichž uspokojení lze těžko dosáhnout pouze prostředky finanční intervence: potřeb individuálně psychologických (identita, sebedůvěra, sebeúcta), sociálních (příslušnost ke skupině jako zdroji uznání) a duchovních (například pevná hodnotová orientace poskytující životní smysl). Z tohoto hlediska pak posuzují různé koncepce (paradigmata) sociální práce a odvozují od něj také sadu vlastních doporučení. Některé z širších aspektů sociálního fungování jsou pak brány v úvahu i v proměnách modelů sociální péče o seniory, o kterých referuje stať Kateřiny Kubalčíkové. Například podpora individuální odpovědnosti, jež se (alespoň v konceptech) prosazuje na místo ochranného paternalismu, lépe vyhovuje psychologickým potřebám sebeúcty a sebevědomí. Informativní hodnotu jejího článku navíc zvyšuje závěrečné modelování konkrétních životních situací fiktivní seniorky podle podmínek sociální péče ve třech vybraných západoevropských zemích. Hlavní oddíl o sociální exkluzi je doplněn třemi statěmi, jež pojednávají o obecném problému sociální stratifikace v jiné perspektivě – v perspektivě formování, povahy a fungování tzv. nových tříd nebo sociálních vrstev. Tématicky příbuzné jsou zejména pojednání Jana Kellera a můj vlastní příspěvek. V obou se diskutuje vztah mezi proměněnými či transformujícími se středními třídami a stavem občanské společnosti, jejímž sociálním základem mají tyto třídy být. Každý však reflektuje rozdílnou stránku oné historické proměny. Zatímco Keller zdůrazňuje sílící depolitizaci nových středních vrstev, která jde ruku v ruce s občanskou apatií a různými způsoby útěku z veřejné arény (což institucionálně redukuje občanskou spo-
14 SOCIÁLNÍ STUDIA 5, 2000 lečnost na sektářská společenství a kluby zdravé výživy), Maradův článek se v řadě ohledů zaměřuje na nové druhy projevů občansko–politického aktivismu – zejména tzv. nová sociální hnutí – jejichž sociální a kulturní bázi lokalizuje právě v tzv. nových středních třídách, popřípadě jejich významném segmentu. Specifický případ formování nových politických elit, tentokráte již v konkrétním historickém kontextu transformující se společnosti, představuje závěrečná stať Igora Nosála. Nosál přitom kriticky sleduje jak strukturní či historické podmínky vzniku nových politických elit, tak i strategie jejich prosazování, jež těmto podmínkám více či méně odpovídají. V poněkud skeptickém duchu tak vykresluje povahu skupiny, která si nárokuje okupovat opačný pól společenského žebříčku než ti, kterým je věnována hlavní část našeho sborníku.
Literatura Bauman, Zygmunt. 1999. In Search of Politics. Cambridge, UK: Polity Press. Gellner, Arnošt. 1993. Národy a nacionalismus. Praha: Hříbal. Melucci, Alberto. 1996. The Playing Self: Person and meaning in the planetary society. Cambridge, UK: Cambridge University Press. Walzer, Michael. 1983. Spheres of Justice: A Defense of Pluralism and Equality.
Basic Books.
