SOUČASNÁ SITUACE A BEZPEČNOSTNÍ ASPEKTY MIGRACE NEZLETILÝCH BEZ DOPROVODU: VÝMĚNA INFORMACÍ, ZNALOSTÍ A ZKUŠENOSTÍ. Mezinárodní odborný seminář

SOUČASNÁ SITUACE A BEZPEČNOSTNÍ ASPEKTY MIGRACE NEZLETILÝCH BEZ DOPROVODU: VÝMĚNA INFORMACÍ, ZNALOSTÍ A ZKUŠENOSTÍ Mezinárodní odborný seminář PRAHA - SPIRITKA, 2. a 3. 12. 2002

SBORNÍK PŘEDNÁŠEK

Tento sborník jsme zpracovali z textů a nahrávek přednášek ze semináře „Současná situace a bezpečnostní aspekty migrace nezletilých bez doprovodu: výměna informací, znalostí a zkušeností“, který se konal ve dnech 2. a 3. prosince 2002 v Praze, s laskavou podporou Odboru bezpečnostní politiky MV ČR. Děkujeme! Lucie Gladišová IOM Praha

2

OBSAH: Na úvod Lucie Sládková ředitelka Iom Praha Michal Mazel Ředitel Odboru bezpečnostní politiky MV ČR

6

Přehled Současné situace nezletilých žadatelů o azyl bez doprovodu v České republice Petr Novák, Odbor azylové a migrační politiky MV ČR

7

Obchod s nezletilými bez doprovodu za účelem sexuálního zneužívání v EU Anelise Araujo-Forlot, IOM Vídeň

11

Přehled péče o děti a systému ochrany v Rumunsku Louis Ulrich, IOM Bukurešť

17

Příspěvek Odboru prevence MV ČR Markéta Doležalová, Odbor prevence MV ČR

26

Příspěvek Služby kriminální politice ČR Kpt. Jaroslav Pec, Služba kriminální policie ‚CR, Skupina pro odhalování kriminality mládeže, na mládeži a mravnostní kriminality

27

Mizení nezltilých migrantů bez doprovodu a nezletilých obětí obchodu s lidmi Heidi de Pauw, Child Focus, Belgie

32

Přijímání nezletilých žadatelů o azyl bez doprovodu ve Finsku Kia Lundqvist, Přijímací středisko Perniön, Finsko

38

Přehled situace nezletilých osob bez doprovodu v Německu Thomas, Gittrich, Spolkový svaz pro odborníky pracující s nezletilými uprchlíky bez doprovodu, Německo

41

Informace o dětech bez doprovodu žádající o azyl ve Velké Británii Andrew Turnbull, manažer společného projektu Ministerstva vnitra a Ministerstva zdravotnictví k dětem bez doprovodu žádajícím o azyl, Velká Británie

62

Politika přijímání, návratů, péče a ochrany ve vztahu k nezletilým žadatelům o azyl bez doprovodu v Holandsku A.T. J. J. van Kyok, Ministerstvo spravedlnosti, Holandsko

68

5

3

Příspěvek Správy uprchlických zařízení MV ČR Miluše Dohnalová, ředitelka Správy uprchlických zařízení MV ČR

72

Příspěvek odboru speciálního vzdělávání a institucionální výchovy MŠMT Jiří Pilař, ředitel Odboru speciálního vzdělávání a institucionální výchovy, MŠMT ČR

77

Příspěvek občanského sdružení Středoevropský čas Gabriela Hyková, Středoevropský čas

80

Příspěvek dětského diagnostického ústavu Božena Lányová, ředitelka Dětského diagnostického ústavu v Liberci

85

Současná situace nezletilých osob bez doprovodu ve Vídni Gerhard Wallner, Centrum pro nezletilé bez doprovodu, Rakousko

89

Příspěvek Poradny pro uprchlíky Běla Hejná, Poradna pro uprchlíky

94

Zahraniční nezletilí bez doprovodu – zpráva o situaci v Itálii Annalisa Vicari, výzkumník, Itálie

97

Závěry a doporoučení účastníků semináře

114

Seznam kontaktů

124

Přílohy

127

4

NA ÚVOD Lucie Sládková ředitelka IOM Praha Dámy a pánové, drazí hosté, drazí přátelé, ráda bych Vás přivítala v Praze. Nacházíme se v zařízení ministerstva vnitra, na jehož žádost jsme uspořádali tento seminář. Jmenuji se Lucie Sládková a jsem ředitelkou Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) Praha. Moc rádi jsme využili příležitosti, když česká státní správa, konkrétně ministerstvo vnitra požádalo pražskou misi IOM, aby uskutečnila tento seminář. Chceme se pokusit získat od našich zahraničních účastníků co možná nejvíce nových informací z praxe o postupech vůči nezletilcům bez doprovodu, kteří docházejí anebo procházejí přes jejich země. Pro ČR nejde o nový fenomén a spousta věcí již byla udělána. Rozhodně česká strana nestaví na zelené louce. Jde o problematiku, o které se hodně mluví a píše a která se řeší. Chtěli bychom získat nové podněty a inspirovat se pro naší další práci, případné legislativní změny či alternativní postupy, rádi bychom zjistili, zda kráčíme po správné cestě. Českou stranu zastupuje celá řada vládních odborů, z ministerstva vnitra, ministerstva školství, ministerstva zdravotnictví, velmi ráda zde ale vítám také nevládní organizace, které s dětmi bez doprovodu pracují a které nám také doufám řeknou, jaké praktické zkušenosti mají. Fenomén nedoprovázených dětí je jedním z nejhorších. Doufám, že si zde definujeme, kdo vlastně jsou nezletilí bez doprovodu. Neustále bychom měli mít na zřeteli především zájmy dětí. Myslím, že skutečnost, zda děti vstupují či pobývají na území států legálně či nelegálně, jde až v druhém plánu. Hlavní je, a měli bychom se všichni podle toho chovat, že se jedná o děti v kritické, rizikové situaci, momentálně bez rodičů. Víte, že existuje spousta vysvětlení, proč děti migrují samostatně, například jdou napřed, aby se jako první pokusily získat azyl, nebo naopak následují své rodiče, kteří již nelegálně žijí na území jiného státu. Znovu bych chtěla upozornit, že tato akce je seminář, nikoli konference či politické jednání, proto bych chtěla, abychom využili času, který máme, k bezprostřední výměně zkušeností a znalostí, abychom mluvili o postupech, které se osvědčily i o těch, kterým je třeba se vyhnout, abychom se ptali našich zahraničních hostů na jejich postřehy a zkušenosti a společně diskutovali o všech otázkách, které zde budou vzneseny. Ještě jednou Vás tady všechny vítám a předávám slovo Michalu Mazlovi, řediteli Odboru bezpečnostní politiky MV, který je zadavatelem tohoto semináře.

5

Michal Mazel ředitel Odboru bezpečnostní politiky MV ČR Dámy a pánové, dobrý den, s radostí se připojuji k paní ředitelce Sládkové a vítám vás na semináři, který je věnován bezpečnostním aspektům migrace nezletilých bez doprovodu. Tento seminář navazuje svým zaměřením na dlouhou tradici široké odborné diskuse o různých alarmujících trendech ve vývoji bezpečnostních rizik, zejména v souvislosti s nelegální migrací. Pro ministerstvo vnitra jako aktivního účastníka této diskuse má velký význam spolupráce se silným, sebevědomým a kompetentním nevládním sektorem a s ostatními resorty české státní správy. A v neposlední řadě také výměna zkušeností se zahraničními partnery. Tomu také odpovídá formát a obsahová náplň dnešního semináře. Dovolte mi nyní několik poznámek, proč se problematikou migrace nezletilých bez doprovodu zabýváme. Je to především snadná zneužitelnost těchto děti různými formami organizované kriminality spojená s poměrně velkou náročností podmínek pro reakci státu na vývoj v této oblasti. Dále je to potřeba zasadit naše domácí usilování do určitého evropského kontextu, zvlášť s ohledem na to, že se blíží vstup České republiky do Evropské unie. V poslední době také dochází k určitému vývoji v trendech nelegální migrace, mj. právě v oblasti migrace nezletilých dětí, když se například, a to se tady ještě dozvíte ve vystoupení kolegů z Odboru azylové a migrační politiky, snižuje procento odchodů nezletilých z azylových zařízení, které lze podle některých názorů zdůvodnit čekáním na náš vstup do Evropské unie. A můžou se objevit ještě mnohé další prvky, které zatím vůbec neznáme. Vysoké ohrožení nezletilých migrantů kriminalitou je vážným problémem také z pohledu sociální a zdravotní péče a vyžaduje proto komplexní řešení. Stručně si zrekapitulujme, že zneužívání dětí, zvláště cizinců pohybujících se bez doprovodu, zločineckými strukturami je pro zločince mimořádně výhodné. Jednak proto, že děti jsou snadno manipulovatelné a ovladatelné, neznají často jazyk a špatně se orientují v místním prostředí. Děti se dají snadno naučit kriminálním činnostem a následně prodat jiným zločineckým strukturám. Při páchání trestné činnosti jsou méně nápadné než dospělý jedinec. Pro veřejné činitele jsou méně důvěryhodní než dospělí, hůře hájí svá práva a pokud se ztratí, je malá pravděpodobnost, že po nich bude intenzívně pátráno. A konečně tresty pro mladistvé delikventy jsou zpravidla mnohem mírnější než pro dospělé. To všechno zvyšuje potřebu komplexního řešení, o kterém tu mluvím. Právě potřeba prodiskutovat rámec takového komplexního řešení a popsat existující alternativy další politiky v této oblasti patří k základním výzvám dnešního semináře. Dovolte mi, dámy a pánové, abych poděkoval IOM, jmenovitě paní ředitelce Lucii Sládkové, za výbornou práci při přípravě konference. Vám všem děkuji za zájem o dnes diskutované téma, těším se na jednotlivé příspěvky a navazující diskusi, ze které, jak věřím, vyplynou inspirativní závěry pro naší další společnou práci. Děkuji Vám.

6

PŘEHLED SOUČASNÉ SITUACE NEZLETILÝCH ŽADATELŮ O AZYL BEZ DOPROVODU V ČESKÉ REPUBLICE Petr Novák Odbor azylové a migrační politiky MV ČR Vážené dámy a pánové, při zajištění ochrany a pomoci nezletilým migrantům resp. žadatelům o azyl vychází Česká republika, jako jedna ze smluvních stran z Úmluvy o právech dítěte, která byla přijata 20. listopadu 1989 v New Yorku. Poskytuje a zabezpečuje právo na zvláštní ochranu, náhradní péči a pomoc všem dětem mladším 18 let, které byly dočasně nebo trvale zbaveny svého rodinného prostředí nebo které ve svém vlastním zájmu nemohou být ponechány v tomto prostředí. V oblasti řízení o azylu je tato ochrana v ČR upravena v § 89 zákona o azylu. Je-li účastník řízení mladší 18-ti let a na území státu se zdržuje bez svého zákonného zástupce, je mu soudem k ochraně jeho práv a právem chráněných zájmů spojených s pobytem na území ustanoven opatrovník. K ustanovení opatrovníka využívá soud zákon o rodině, kde jsou specifikovány formy opatrovnictví, poručnictví a možnosti svěření nezletilého do péče vhodné osoby. Funkci opatrovníka pak může vykonávat zletilý příbuzný nezletilého zdržující se na území, není-li takové osoby nebo nelze-li funkcí opatrovníka takovou osobu pověřit, vykonává funkci opatrovníka jiná vhodná fyzická nebo právnická osoba nebo okresní úřad podle místa, kde je nezletilý hlášen k pobytu. Péče může mezi jiným zahrnovat předání do výchovy, osvojení a v nutných případech i umístění do vhodného zařízení péče o děti. O umístění rozhoduje soud svým předběžným opatřením. V České republice jsou takovými zařízeními školská zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy a preventivní výchovné péče (dětské domovy). Za nezletilého bez doprovodu je považován každý žadatel o azyl, který přicestoval do republiky bez rodičů nebo dříve určených opatrovníků, bez ohledu na to, zda ho doprovází rodinný příslušník či jiná blízká osoba. Na řešení situace těchto nezletilých spolupracují v rámci státních institucí zejména ministerstva vnitra, práce a sociálních věcí, školství, mládeže a tělovýchovy a zdravotnictví. Podíl ministerstva vnitra spočívá v zajištění právního zastupování nezletilého po dobu azylového řízení formou ustanovení opatrovníka pro správní řízení, který se účastní všech právních aktů, pohovorů a předávání rozhodnutí týkajících se nezletilého a v jeho zájmu může podávat návrhy na opravné prostředky od začátku a v celém průběhu azylového řízení. Opatrovník je ustanoven při základním pohovoru ještě před vlastním zahájením řízení o azylu a zastupuje nezletilého do pravomocného ukončení řízení. K zabezpečení sociálně právní ochrany nezletilého po dobu řízení o azylu a po jeho pravomocném ukončení je na základě podnětu ministerstva vnitra soudem ustanoven opatrovník pro pobyt. Rozhodnutím tohoto soudu bývá nezletilý svěřen do péče buď blízkého zletilého příbuzného (sestra, bratr, babička, strýc), který s dítětem přicestoval nebo je umístěn do některého z domovů pro děti a mládež. Opatrovníkem se v těchto případech ustanoví místně příslušný okresní úřad jako orgán sociálně právní ochrany působící pod ministerstvem práce a sociálních věcí. Jeho úkolem je dohled a zastupování dítěte zejména po pravomocném ukončení řízení o azylu, kdy končí svou činnost opatrovník ustanovený k zastupování dítěte po dobu řízení o azylu.

7

Tak jak jsem již zmínil, nezletilý žadatel má právo na asistenci právníka - opatrovníka z řad nevládní organizace po celou dobu průběhu azylového řízení. Opatrovník jedná v zájmu nezletilého, má možnost standardně využívat opravných prostředků proti negativnímu rozhodnutí a uplatňovat případné skutečnosti humanitárního charakteru. Azylové řízení probíhá v prvním stupni ve správním řízení, druhým stupněm je soudní přezkum a pravomocné rozhodnutí soudu o azylu, kterým řízení o azylu končí. Žádost se posuzuje individuálně obdobně jako u ostatních žadatelů o azyl. V případech hodných zřetele, kdy není zjištěn důvod pro udělení azylu z důvodu pronásledování rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů v domovském státě nebo ve státě posledního trvalého pobytu, lze udělit azyl z humanitárních důvodů. V případě neudělení azylu, tj. ukončením azylového řízení, může nezletilý cizinec, pokud nedovršil 18 let a za splnění některých podmínek (pobyt v dětském domově, byl osvojen apod.), získat trvalý pobyt na území státu nebo požádat o hrazenou repatriaci do země původu. V případě udělení azylu setrvává nezletilý v zařízení pro nezletilé až do doby dosažení zletilosti nebo dokončení přípravy na budoucí povolání a poté je zařazen do státního integračního programu. V případě, že obdržel azyl spolu s příbuznými, kteří byli určeni jako opatrovníci, vstupuje do státního integračního programu s nimi. V tomto posledním případě může po dosažení věku 18 let samozřejmě využít i možnost samostatné integrace. Z průběhu posledních let máme zkušenost, že do azylového řízení vstupují nezletilí převážně ve věkové skupině 16 až 18 let. Do 15 let přicházejí spíše jednotlivě, ve většině případech s rodinnými příslušníky, kteří jsou následně určeni soudem jako opatrovníci. Nezletilí ve věku 15 až 18 let mohou také pobývat v azylových zařízeních, která provozuje Správa uprchlických zařízení ministerstva vnitra. Správa zde pro ně vytvořila systém chráněných bydlení, poskytuje zde zvýšenou sociální a zdravotní asistenci a nezletilí zde mohou využít nejrůznější programy vzdělávacích aktivit a činností pro volný čas a rozvíjet vlastní zájmy a individuální schopnosti. Příkladem mohou být keramické a výtvarné dílny a různé kulturní a sportovní aktivity směřují k podpoře adaptace a zajištění co nejlepšího psychického a fyzického vývoje nezletilého. V současnosti se připravuje ve spolupráci ministerstev vnitra, práce a sociálních věcí a školství, mládeže a tělovýchovy projekt vybudování speciálních zařízení pro nezletilé cizince včetně žadatelů o azyl bez doprovodu. Tato zařízení by byla vybavena odbornými a specializovanými pracovníky a lépe by zajistila potřeby nezletilých cizinců oproti zařízením, která jsou dnes využívána zejména pro české děti. Jejich úkolem by bylo např. odstranění jazykové bariéry, nenásilná aplikace adaptačních programů vedoucí k zdravému psychickému a fyzickému vývoji dítěte v novém prostředí, vytvoření multikulturního prostředí s ohledem na etnickou a náboženskou rozlišnost a možnost uplatnění kulturních zvyků, které si děti přinesly ze země původu, využití individuálních programů pro děti s psychickým traumatem, přizpůsobení výchovných a vzdělávacích programů podle prostředí, z jakého děti pocházejí, a v neposlední řadě i poskytnutí nabídky individuálních programů přípravy na budoucí povolání. Nejpočetnějšími skupinami nezletilých účastníků řízení o udělení azylu jsou v současnosti uprchlíci z Indie, Arménie, Gruzie, Číny, Ukrajiny, Moldavska a Iráku. Spíše jednotlivě pak z některých dalších zemí bývalého Sovětského svazu a některých dalších asijských zemí (Vietnam). Bylo by vhodné zmínit též skutečnost, že Česká republika stále ještě není cílovou zemí pro tyto nezletilé uprchlíky a většina z nich se po určité době pobytu v ČR snaží odejít za svými

8

komunitami a příbuznými dále do zemí převážně Evropské unie. V letech 1998-2002 jich takto odešlo cca 75 %, část z nich se po nějaké době vrátila zpět, někteří se pokusili odejít opakovaně se stejným cílem. Z uvedeného vyplývá, že většina z těchto žadatelů o azyl nedokončí azylové řízení a toto řízení je jim po zákonné lhůtě z důvodu nepřítomnosti zastaveno. Situace těchto odchodů nebo „mizení“, chcete-li, byla v průběhu let monitorována, nebyl však prokázán ani jeden případ, který by potvrdil organizované zneužívání dětí nebo obchod s nimi. K otázce způsobu dlouhodobého řešení situace nezletilých bez doprovodu nebudeme směřovat k preferenci plošné repatriace či naopak k jednostranné integraci. Snažíme se postupovat optimálně a individuálně v každém jednotlivém případě s využitím obou možností. V úvodu bylo řečeno několik slov o přípravě projektu speciálních zařízení a jejich funkce, tzn. možnosti získání vzdělání, přípravy na budoucí povolání, získání trvalého pobytu atd., což by mělo být nejen základem budoucí úspěšné integrace, ale také v případě žádosti o repatriaci důležitou možností využití získaných vědomostí po návratu v zemi původu. Institut hrazené repatriace je v současnosti využíván v případech, kdy se nezletilý žadatel vrací do uznaných bezpečných zemí původu nebo nehrozí-li mu po návratu nebezpečí a neníli jeho život nebo svoboda ohrožena a je současně zajištěna asistence – doprovod až do cílové destinace s předáním nezletilého zákonným zástupcům či příbuzným. Dohledávání rodičů nebo příbuzných a zajištění asistencí v průběhu repatriací mohou provádět organizace s širší působností jako jsou např. Mezinárodní organizace pro migraci, Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky nebo Mezinárodní červený kříž. Repatriaci organizuje a realizuje Správa uprchlických zařízení ministerstva vnitra spolu s Mezinárodní organizací pro migraci za předpokladu pravomocně ukončeného řízení o azylu a dobrovolnosti rozhodnutí nezletilého. Na závěr mi dovolte říci několik slov o dvou problémech, které byly a jsou v souvislosti s kategorií nezletilých žadatelů o azyl řešeny. Po zkušenostech v zabezpečování této kategorie se v nedávné minulosti všechny spolupracující subjekty shodly na tom, že azylová zařízení nemusí být tím nejvhodnějším prostředím pro pobyt nezletilých, i když je snaha zde vytvořit optimální podmínky, poskytovány jsou nadstandardní služby a nezletilí zde mohou využít nejrůznější programy vzdělávacích aktivit a činností pro využití volného času. Nezletilí zde zcela jistě mohou a někdy přicházejí do styku i s dalšími uprchlíky a pro svoji duševní nevyzrálost mohou a mnohdy i byli zneužiti pro páchání drobné trestné činnosti a krádeží. Začalo se hovořit o potřebě posílit současnou síť dětských domovů a domovů pro mládež v ČR o další typ zařízení speciálně připraveného přijímat tyto děti a zajistit specifické požadavky, které by směřovaly k ještě lepší adaptaci, vzdělání a případné přípravě na budoucí integraci či repatriaci. Přípravy ke zřízení a zprovoznění speciálního zařízení pro nezletilé migranty - žadatele o azyl již probíhají, předpokládáme, že v druhé polovině roku 2003 již začne první zařízení tohoto druhu přijímat své klienty. Druhým problémem, který je kontinuálně řešen je zabránění organizovanému obchodu s lidmi v oblastech organizovaného sexuálního zneužívání nebo komerčního sexuálního zneužívání, zneužívání k otrocké práci, zavlečení za účelem prodeje lidských orgánů atd., které se obecně týká ohrožených skupin jako jsou např. nezletilí migranti bez doprovodu zákonných zástupců, samostatné ženy a další. I když, jak jsem již uvedl, nebyl dosud potvrzen jediný případ této trestné činnosti, který by se týkal nezletilých cizinců - žadatelů o azyl v ČR, byla přijata na Odboru azylové a migrační politiky některá preventivní opatření, která by umožnila získávat informace, které by mohly mít s touto nelegální činností spojitost. Jedná se o zavedení některých postupů a doplňujících otázek k získávání informací z oblasti zkušeností s násilím u vytipovaných osob při pohovorech v rámci zahájení a průběhu řízení o azylu. Zjištění některých dílčích informací o zkušenostech s násilím může být začátkem

9

rozkrývání existence organizovaného obchodování či zneužívání případně jiných kriminálních aktivit. Tyto informace pak mohou být základem k dalšímu došetření personálem (např. sociální službou, psychologem) v průběhu dalšího pobytu nezletilých v azylových zařízeních a následně i podnětem pro zahájení šetření policejních a dalších speciálních složek zabývajících se organizovaným zločinem. Nezanedbatelnou úlohu zde hraje i vzdělávání našich pracovníků v této oblasti. V roce 2002 proběhl odborný výcvik vybraných pracovníků ze všech azylových oddělení působících v azylových zařízeních, který byl zaměřen na děti ohrožené nebo vystavené sexuálnímu nebo komerčnímu sexuálnímu zneužívání. Pro rok 2003 plánujeme další vzdělávací semináře. Mimo tato preventivní opatření bude v budoucnu nezbytné dále posilovat spolupráci všech zainteresovaných stran v potlačování organizovaného zločinu, a to nejen na regionální úrovni, ale i v mezinárodním měřítku a zdokonalovat systém odhalování případů, metodiku vyšetřování a v neposlední řadě i podporovat poskytování pomoci a dlouhodobé péče o oběti. Děkuji za pozornost.

10

OBCHOD S NEZLETILÝMI1 BEZ DOPROVODU2 ZA ÚČELEM SEXUÁLNÍHO ZNEUŽÍVÁNÍ V EVROPSKÉ UNII Výtah ze studie zpracované IOM Brusel, Program STOP Evropské komise, květen 2001

Studie je v plném znění (v anglickém jazyce) k dispozici ke stažení na webových stránkách: http://www.belgium.iom.int/publications.shtml Anelise Araujo-Forlot IOM VÍDEŇ Cílem této studie je zdůraznit rozsah a závažnost fenoménu obchodování s nezletilými bez doprovodu za účelem sexuálního zneužívání nebo nucené či otrocké práce. Výzkum provedl IOM Brusel v rámci programu Evropské komise STOP 2000 a zaměřuje se na 4 členské státy EU: Belgii, Německo, Itálii a Nizozemí. Studie si kladla za cíl zejména zhodnotit rizika, která hrozí nezletilým migrantům ze strany obchodníků s lidmi, dále popsat postupy a mechanismy fungování mezinárodního organizovaného zločinu, vymezit strategii předcházení tomuto jevu, stejně jako zjistit, jak dětem lépe pomáhat. V posledních letech byly Belgie, Německo, Itálie a Nizozemí svědky nárůstu počtu žen a dětí obchodovaných na území těchto států, přesto nejsou známy podrobnosti o těchto obětech ani o jejich situaci. Podle posledních zpráv a informací ze strany vládních i nevládních institucí a rovněž podle této studie jsou obětmi obchodování zejména žadatelé o azyl a nelegální migranté. Nezletilý migranté, a to jak žadatelé o azyl, tak nelegální migranté, tvoří jen malé procento z celkového počtu migrantů a obvykle následují své dospělé migrující krajany do stejných cílových zemí. Aby bylo možná analyzovat fenomén obchodování z nezletilými, je důležité zaměřit se nejprve na schémata nelegální migrace, obchodování s dospělými a azylovou proceduru. A to i přesto, že se tento problém v různých zemích liší. Podle belgického Cizineckého úřadu požádalo o azyl v roce 1999 2016 nezletilých bez doprovodu, zatímco v Nizozemí 4835 v prvních 9 měsících roku 2000. V Německu se odhaduje za posledních 15 let nárůst z 5000 na 10000 v roce 2000. U břehů Itálie přistálo v roce 1999 16 551 nezletilých imigrantů, tj. 33 % z celkového počtu všech přistěhovalců do Itálie v tomto roce. Studie dospěla zejména k následujícím závěrům: nedostatek statistik k obchodování s nezletilými, i přes nedostatek přesných údajů je patrný nárůst počtu dětí obchodovaných za účelem sexuálního zneužívání, zneužívání dětí k nelegálním/kriminálním aktivitám, velký počet nezletilých migrantů bez doprovodu zmizí.

1

Pojmy „nezletilý“ nebo “dítě“ zde odpovídají definici OSN z Úmluvy o právech dítěte, která byla přijata v New Yorku dne 20. 11. 1989, v ČSFR vstoupila v platnost v únoru 1991, podle které je za dítě považována každá lidská bytost mladší 18-ti let.

2

Unaccompanied children – děti bez doprovodu, UAM = děti do 18-ti let, oddělené od obou rodičů či jiného dospělého, který je za ně ze zákona nebo na základě zvyku odpovědný. Tyto děti ale nejsou zpravidla zcela bez doprovodu, často se pohybují ve skupině s ostatním migranty, převaděči apod. V posledních letech se proto začal užívat přesnější termín: Separated children – oddělené děti, SC.

11

Trendy v obchodování s nezletilými migranty bez doprovodu Státy původu nezletilých migrantů bez doprovodu ve státech Evropské unie se v průběhu let výrazně mění. Hlavními zdrojovými oblastmi jsou: střední a východní Evropa (např. Moldávie, Rumunsko, Ukrajina), Afrika (např. Nigérie, Sierra Leone) a Asie (např. Čína, Afghánistán, Srí Lanka). Abychom lépe pochopili mechanismus obchodování s dětmi je nutné vymezit důvody, které je vedou k migraci.

Důvody odchodu ze země původu Pokud zkoumáme migrační toky je důležité zaměřit se na jejich příčiny a důsledky. Závěry, ke kterým dojdeme platí obecně, a proto se musí interpretovat opatrně. Hlavními příčinami pohybu migrantů z domovských zemí do Evropy jsou často dlouhodobé politické krize, občanské války, náboženské nebo etnické konflikty, stejně jako pronásledování a diskriminace menšin. Dalšími důvody mohou být například smrt, zmizení nebo uvěznění příbuzných. V mnoha případech se otřesená rodina snaží dostat alespoň dítě, svého nejslabšího člena, do bezpečí. Například nárůst počtu nezletilým migrantů bez doprovodu v Itálii lze vysvětlit konflikty na Balkáně: v roce 1999 bylo z 15 843 dětí, které dorazily do Apulie, 90 % z Balkánu, 9 958 z Kosova, 2 815 z Černé Hory, 1 084 z Albánie. V Německu je jednou z hlavních příčin útěku kurdských mladíků obava z povinné vojenské služby v turecké armádě. Přísné imigrační kontroly na vnějších hranicích EU mohou vést k nárůstu počtu žadatelů o azyl a nelegálních migrantů, kteří využívají služeb převaděčů nebo obchodníků s lidmi, aby se dostali na území EU. Větší zapojení zločineckých organizací vede k nárůstu násilí, stejně jako ceny za přepravu a migranté jsou proto vystaveni většímu nebezpečí. Dalším významným důvodem emigrace jsou vážné socioekonomické problémy v zemích původu. Po pádu komunistických režimu ve střední a východní Evropě došlo k narušení sociálních struktur, rodinných vazeb i hodnot. V Německu pochází výrazná většina nezletilých bez doprovodu téměř výhradně z chudších, ekonomicky zaostalých anebo konflikty sužovaných zemí, jako jsou Rumunsko, Kurdistán, státy bývalého SSSR nebo Afriky. Spousta dětí pochází z narušených rodin nebo z rodin s vnitřními problémy spojenými s nezaměstnaností, nízkými příjmy, sociální nejistotou a v některých případech i vysokou porodností. Děti se často velmi poznamenány prožitým násilím, frustrací a zklamáním ještě před tím, něž emigrují. V Belgii jsou zvláště mladé dívky z východní Evropy ohroženy obchodem s lidmi za účelem sexuálního zneužívání v důsledku bezútěšné situace doma. Ve většině případů pocházejí z rozbitých rodin. Navíc ve své vlastní zemi nemají příležitost vést normální a vyrovnaný život. Děti často vypovídají, že jejich rodiče ochotně souhlasili s jejich emigrací, někdy je k ní dokonce aktivně vyzývali, neboť v ní viděli jediný způsob, jak zajistit přežití celé rodiny. Očekávání rodiny, pocit odpovědnosti a strategie dočasných řešení životních situací, kterých jsou plné, jsou často překážkou úspěšné integrace těchto dětí: není výjimkou, že děti přestanou chodit do školy, protože ji považují za „ztrátu času“ ve srovnání s možností vydělávat peníze. Přesto je v jiných případech situace opačná, rodiče dítě vyšlo na cestu, aby mu zajistili lepší vzdělání a tedy i lepší budoucnost. Dalším podstatným faktorem je skutečnost, že vracející se migranté často mají tendence šířit nepravdivé nebo přehnané informace o životě v cílových zemích: ať už z obavy před ostudou, že v zahraničí neuspěli, nebo v případě, že se jedná o oběti obchodování za účelem sexuálního zneužívání, ze strachu, že je jejich rodiny zavrhnou. Pak často lžou, o tom co v zahraničí prožili, a vzbuzují tak v potencionálních migrantech falešná očekávání. Rovněž média šíří nerealistické zprávy o životě na Západě, čímž podporují jeho obraz jako“ideální a

12

prosperující společnosti“, kde se žije lépe a snadněji. Je třeba také zmínit, že se v posledních letech zvýšila očekávání migrantů ve vztahu k výhodám (např. sociální služby, zdravotní péče, atp.) poskytovaných v cílových zemích. Zčásti je to způsobeno nepravdami, které šíří tzv. rekruti (jinými slovy náboráři, osoby, které lákají a vybízejí k migraci). Ve většině případů se po zvážení všech výhod a rizik migranté nakonec přikloní k emigraci, protože podmínky v jejich vlasti jsou zpravidla v naprostém rozporu s tím, co očekávají v zemích cílových, mají proto pocit, že nemohou ztratit nic nebo jen velmi málo. Výzkumníci zaznamenali, že východoevropské dívky bývají zpravidla velmi samostatné, čímž ovšem usnadňují práci rekrutů, kteří jim slibují lepší pracovní příležitosti a „nový život“. V případě Albánie, zejména u albánských chlapců, existují dokonce tlaky ze strany rodin, aby emigrovali, pracovali v zahraničí a výdělky posílali domů. Dětská migrace z Albánie vykazuje obdobné rysy jako emigrace dospělých dělníků z této země. U některých dívek, které byly obchodovány za účelem sexuálního zneužívání je zjevná participace rodinných příslušníků, zejména jde dívky z Nigérie a Albánie.

Důvody přitahující migranty do zemí cílových Nárůst počtu nezletilých migrantů bez doprovodu, kteří jsou obchodovaní do států EU (Nizozemí, Belgie a Itálie) za účelem sexuálního zneužívání nebo z jiných důvodů, lze vysvětlit specifickou poptávkou v oblasti sexuálního průmyslu a v dalších nelegálních sférách. Sociální pracovníci, kteří pracují s obětmi obchodu s lidmi, zaznamenali například vzrůstající poptávku po mladých ženách a dívkách zároveň s vyšší poptávkou po nechráněném sexu. Tato skutečnost vyplývá z předpokladu, že u mladých žen či dívek je nižší pravděpodobnost, že budou infikovány AIDS nebo nějakou jinou chorobou přenosnou pohlavním stykem. Také zvýšená kontrola sexuální turistiky může vést zločince k přesunu zdrojových oblastí blíže k trhu, aby se tím vyhnuli přísnějším kontrolám ze strany úřadů a zároveň uspokojili poptávku. Poptávka by však neměla být považována za jediný důvod, proč jsou děti do států EU obchodovány. Další důvody, proč se obchodníci s lidmi zaměřují právě na tuto skupinu jsou: ochota migrovat s ohledem na nedostatek socioekonomických příležitosti v zemi původu, zhroucení rodinných struktur spojené s generačními konflikty vyvolanými velkými věkovými rozdíly (zejména v případě východní Evropy), výhodnější pobytový status v cílových zemích v případě dětí, vzrůstající tlak ze strany rodiny, aby si našly práci v zahraničí kvůli výrazným rozdílům v příjmech mezi domovskými a cílovými státy. Ačkoli jsou v členských státech EU vůči nekvalifikované zahraniční pracovní síle uplatňována restriktivní opatření, v mnoha sférách ekonomiky existuje poptávka po pracovnících z ciziny, včetně dětí, kteří mají zájem vykonávat levnou příležitostnou práci. V některých případech podporuje migraci přítomnost etnické komunity ze země původu v cílové zemi. Teorie „řetězových migrací“ a „sociálních sítí“ tvrdí, že tyto vazby mezi zemí původu a zemí cílovou hrají ústřední roli ve vztahu k migraci, zejména z důvodu efektivní výměny informací. Tyto sociální kontakty mohou rovněž hrát významnou roli v počátečním období po příchodu migranta do cílové země. Tato skutečnost je velmi podstatná, protože nelegální přistěhovalci jsou mnohem více než přistěhovalci legální závislí na podpoře svých krajanů, kteří v cílové zemi již delší dobu žijí, kvůli zajištění základních informací a potřeb (jako jsou např. ubytování, zaměstnání, atp.). Historické a kulturní vazby, stejně jako geografická blízkost mezi zemí původu a zemí cílovou, rovněž přispívají k migraci specifických etnik na určité destinace (např. Albánci do Itálie).

13

Děti bývají rovněž zneužívány organizovanými zločineckými skupinami k prodeji drog (Německo a Itálie), neboť v případě, že jsou zadrženy, nemají trestní odpovědnost. Jde například o marocké děti v Itálii. Děti jsou zde rekrutovány k prodeji drog dospělými, kteří se tak snaží vyhnout hrozbě trestu. Způsoby, jakým děti pro tuto činnost získávají, se liší, jde o kombinaci přesvědčování a podvodu, dětem se řekne, že jim nehrozí vůbec žádné nebezpečí, kdyby byly náhodou zadrženy, budou jen umístěny do střediska péče o mládež, odkud mohou utéct. Je třeba si uvědomit, jak se na prodej drog dívají samotné děti: mnoho z nich vnímá kriminální aktivity jako je třeba prodej drog jen jako nepodstatné přestupky, považují je navíc za úplně „normální“ zaměstnání, aniž by někdy vůbec docenily trestní dopad svého jednání. Do států EU přitahuje migranty také systém ochrany a péče poskytovaný nezletilým bez doprovodu, spolu s problémy spojenými s jejich repatriací. Šance získat povolení k dočasnému nebo trvalému pobytu mají děti díky zvláštním pravidlům, která se na ně vztahují, jednoznačně vyšší než průměrní migranté. Imigrační úřady ve státech EU tvrdí, že díky tomu se řada dospělých snaží vystupovat jako děti, když žádají o azyl. Také se domnívají, že děti jsou pašeráky nebo obchodníky s lidmi již v zemi původu instruovány, aby vstupovaly do azylové procedury. V Itálii je většina dětí, které vstoupí na italské území nelegálně, velmi dobře seznámena se zákony a dalšími předpisy, které se vztahují k jejich ochraně. Někteří respondenti v našem výzkumu dokonce vypovídali o dětech, které přišly do středisek sociální péče nebo na policejní stanice s následujícím seznamem požadavků: povolení k pobytu, zajištění ochrany, vstup do přijímacího střediska a přístup na trh práce. V současné době některé státy EU zpřísňují azylovou proceduru a systém poskytované péče, aby tak snížily svou atraktivitu. Na druhou stranu tyto kroky děti spíše vystavují většímu ohrožení ze strany zločineckých organizací, než aby snižovaly počet migrantů, kteří tyto instituty zneužívají. Přísná imigrační politika spojená s nedostatkem příležitostí v zemích původu může naopak vést k tomu, že zoufalí nebo „naivní“ rodiče budou více spoléhat na dobře informované obchodníky s lidmi nebo převaděče.

Závěry studie Nedostatek podrobných údajů Podle programu „Separated Children in Europe“, který realizuje UNHCR spolu s organizací Save the Children, existují statistiky obecně jen v členských státech EU. Skrytá povaha fenoménu obchodování s lidmi a prostituce komplikuje jakékoli výzkumy, zvláště pak, jedná-li se o tak specifickou skupinu jako jsou děti. V Nizozemí k obchodování s dětmi neexistují spolehlivé statistiky. Jednou z praktických překážek úspěšného potírání obchodování s dětmi jsou právě rozdíly ve vedených statistikách a někdy i nesprávný registrační systém. Existují pouze určité signály o obchodování s dětmi za účelem prostituce, protože děti - oběti nejsou registrovány zvlášť. V Německu nemají přesné informace proto, že statistiky nejsou vedeny centrálně a jednotlivé spolkové země používají různé registrační metody. Je velmi těžké zjistit, jaká je v Německu skutečná situace, protože statistiky jsou nedostatečné. Rovněž policie nemá k dispozici relevantní údaje, protože nemá zvláštní kritéria pro evidenci případů obchodování s dětmi. Výrazné nedostatky ve vedení statistik jsou tak způsobeny zejména tím, že data nejsou zaznamenávána všude podle stejných kritérií a ve stejném formátu, chybí také centralizovaná databáze, různé údaje shromažďují různé instituce (v Nizozemí a Německu má každá spolková země či provincie vlastní hodnotící kritéria).

14

Z těchto důvodů je nutné zkvalitnit systém sběru dat a vzájemné výměny informací, neboť nedostatek identifikovaných případů obchodovaných dětí vytváří dojem, že tento problém neexistuje. Navíc je pak těžké vytvářet a zavádět opatření pro potírání obchodování s lidmi. V roce 1998 provedl IOM v rámci programu STOP ve 27 zemích projekt zaměřený na dostupnost a rozvoj statistik, které se týkají obchodování s lidmi. Vedle států EU se tento projekt vztahoval rovněž na některé další cílové státy a na státy tranzitní.

Navzdory nedostatku údajů je zřejmý nárůst počtu dětí obchodovaných za účelem sexuálního zneužívání Ačkoli jsou dostupné statistiky nedostatečné, panuje obecně mezi vládními i nevládními organizacemi názor, že je obchod s dětmi za účelem sexuálního zneužívání na vzestupu. V Nizozemí, Itálii, Německu a Belgii byly zaznamenány zoufalé případy dívek z východní Evropy a Nigérie prodaných do nevěstinců prostřednictvím zločineckých organizací zaměřených na prostituci. Není stále jasné, i když bylo v této oblasti provedeno několik výzkumů, zda za obchodováním s dětmi stojí výhradně rozsáhlé zločinecké sítě či organizované skupiny. Přestože organizovaný zločin hraje jistě roli, policejní vyšetřovatelé i pracovníci nevládních organizací varují před předpokladem, že stojí za každým případem. Z jejich zkušenosti vyplývá, že nejsou výjimkou situace, kdy je obchod s dětmi zajišťován jednotlivci nebo malými či příležitostními skupinami. Zpráva o situaci v obchodování s dětmi v Nizozemí se velmi podrobně zabývá národností skupin zapojených do obchodování s dětmi za účelem sexuálního zneužívání. V Nizozemí pocházejí obchodované děti ze stejných zemí už řadu let. Každá národnost má vlastní zaběhnuté postupy, jak probíhá nábor dívek a jak jsou následně nuceny k prostituci. Samozřejmě, že nelze konkrétní případy automaticky ztotožňovat s obecně platnými stereotypy. Míra použitého násilí či podvodu se liší případ od případu. Vzhledem k tomu, že většina obchodníku nepracuje ve velkých skupinách, jsou rozdíly v přístupech jednotlivých členů skupin, navíc se rychle přizpůsobují měnící se situaci. V současné době jsou děti do Německa dopravovány kvůli prostituci spíše na kratší dobu. Tento jev byl pozorován v příhraničních oblastech mezi Německem a Českou republikou. V Itálii oficiální statistiky ministerstva vnitra z roku 1999 zahrnují i 202 obětí dětské prostituce, obecně se ale tento údaj považuje za velmi podhodnocený. Podle sociálních pracovníků tvoří děti 16 - 30% všech prostituujících se osob, kterým asistují. Navíc 70% osob, které byly během našeho výzkumu dotazovány, vypovědělo, že většinu tvoří dívky z Albánie, dále z Nigérie a Moldávie. Zajímavé je, že tyto národnosti převládají rovněž v Belgii a Nizozemí (zejména Nigérie).

Zneužívání dětí pro kriminální aktivity V Německu tvoří většinu zaznamenaných případů téměř výhradně děti obchodované za účelem sexuálního zneužívání nebo páchání méně závažných trestných činů. Ačkoli existuje i domněnka, že jsou děti do Německa obchodovány také kvůli práci na týdenních trzích nebo v řetězcích rychlého občerstvení. V Itálii jsou děti zneužívány zejména pro různé nelegální aktivity a na černém pracovním trhu, zejména k pouličnímu prodeji, žebrání, atp. Krádeže a žebrání jsou dvě hlavní činnosti, na které se soustředí skupiny obchodující s dětmi. V Německu například policejní vyšetřovatelé odhalili síť organizovaného obchodu s rumunskými dětmi. Případem se začala policie zabývat ve chvíli, kdy ve větších městech

15

výrazně stoupl počet drobných trestných činů páchaných dětmi z Rumunska.Většina dětí, které v tomto případu figurovaly, pocházela z chudých oblastí severovýchodního Rumunska a byly na základě povrchních slibů ze strany obchodníků s lidmi vyslány svými rodinami. Pašovány byly přes Polsko, Ukrajinu, Slovensko nebo Českou republiku. Obchodníci vypověděli, že jen v roce 1998 převedli z Rumunska do Německa asi 250 dětí s cílem využívat je zejména ke kapesním krádežím. V Itálii se mezi dětmi velmi rozmáhá žebrání, zejména mezi Rumuny a Albánci. Jedná se většinou o chlapce, kteří jsou nuceni žít v opuštěných zemědělských usedlostech na odlehlých předměstích v otřesných nelidských podmínkách. Jsou většinou zneužívány svými dospělými krajany, kteří je nutí pracovat více než 10 hodin denně ve větších městech na nádražích nebo na frekventovaných křižovatkách. V Nizozemí jsou děti obchodníky nuceny pracovat, aby splatily dluh, který vůči nim mají (za dopravu, ubytování, stravu, atp.)

Velký počet nezletilým migrantů bez doprovodu zmizí Mizením dětí bez doprovodu z přijímacích středisek v cílových zemích se zabývá celá řada organizací a institucí. Neschopnost zabránit dětem v útěku a následnému zneužití k prostituci vedla úřady k omezování jejich svobody pohybu tím, že se začaly umísťovat do vězení pro mladistvé. V Nizozemí si v roce 1996 pracovníci přijímacích středisek pro žadatele o azyl všimli, že mnoho dívek ze západní Afriky mizí krátce po té, co požádají o azyl. Policie je pak často nacházela v nevěstincích v Nizozemí, Belgii a Německu. V Belgii jsou úřady přesvědčeny, že s ohledem na nízký věk dětí a nedostatek zkušeností, mají děti své kontakty, včetně obchodníků s dětmi, se kterými se spojí. V roce 1997 dorazilo do jednoho střediska pro žadatele o azyl pouze 67,8% dětí, které sem byly úřady poslány. Alarmující je zejména skutečnost, že polovinu zmizelých dětí tvořily dívky. Neúplná data, která jsou k dispozici, naznačují, že většina se začala živit prostitucí. Velká část dětí, které zmizí, ve skutečnosti směřuje do jiných zemí EU, například do Velké Británie.

16

PŘEHLED PÉČE O DĚTI A SYSTÉMU OCHRANY V RUMUNSKU Louis Ulrich IOM Bukurešť Ochranou dětí v Rumunsku se zabývá ucelený systém s veřejnou i soukromou složkou. V současnosti prochází reformou. Reforma systému ochrany dětí je ze všech strukturálních reforem provedených v Rumunsku v nejpokročilejším stádiu. Na konci roku 1997 byl systém ochrany dětí decentralizován na úroveň krajů a začátkem roku 2000 byl v decentralizaci učiněn další krok, díky němuž byly krajským úřadům pro ochranu dětí podřízeny instituce pro děti se zvláštními potřebami. V dnešním Rumunsku lze otevřeně diskutovat o dříve tabuizovaných tématech jako je například dětská delikvence, týrání a zanedbávání dětí, HIV pozitivní děti nebo děti nemocné AIDS, právo dítěte na vlastní názor a aktivní účast ve společnosti i práva dětí obecně. Úřad ombudsmana má odbor řešící problémy dětí a jejich rodin. Z podnětu baronky Emmy Nicholsonové, zpravodajky Evropského parlamentu věnující se Rumunsku, byla zřízena Skupina na vysoké úrovni. Je vedena Emmou Nicholsonovou a rumunským premiérem, jejími členy jsou zástupci nejvýznamnějších veřejných institucí zabývajících se ochranou dětí, mezinárodních a nevládních organizací.

Legislativa Zákony na ochranu nezletilých a další zákony vztahující se k tomuto tématu (azylové a cizinecké právo atd.): Ústava Rumunska, Official Journal č. 233/21, listopad 1991 Zákon č. 105/22 ze září 1992, upravující vztahy mezinárodního a soukromého práva, Official Journal č. 245/01, říjen 1992 Zákon č. 47/07 z června 1993, o soudních rozhodnutích v případech opuštění dítěte, Official Journal č. 153/08, červen 1993 Zvláštní vládní nařízení 26/09 z června 1997, o ochraně dětí v tísni, znovu publikováno, Official Journal č. 276/24, červenec 1998 Zákon č. 108/02 z června 1998 schvalující zvláštní vládní nařízení č. 26/1997, o ochraně dětí v nouzi, Official Journal č. 205/02, červen 1998 Zákon č. 123/02 z dubna 2001, o postavení cizích státních příslušníků v Rumunsku, Official Journal č. 168/03, duben 2001 Vládní rozhodnutí č. 476/17 z května 2001 schvalující opatření prosazující zákon č.23/2001, Official Journal č. 276/29 z května 2001 Nový zákon o dítěti, podrobnější a odpovídající požadavkům legislativy EU, bude vydán v roce 2003 Ústava Rumunska: Čl. 45 (1) – Děti a mládež požívají svá práva pod zvláštní ochranou a podpůrným režimem. Zákon č. 123/2001: Čl. 35 – Nezletilí cizí státní příslušníci do věku 14 let musí být zapsáni v dokladu totožnosti svých právních zástupců. Zvláštní vládní nařízení č. 26/1997:

17

Čl. 1 (1) – Pro účely tohoto zvláštního vládního nařízení se dítětem v nouzi rozumí takové dítě, jehož fyzický nebo mravní vývoj či integrita jsou ohroženy. Čl. 2 – Dítěti v nouzi je poskytována ochrana a podpora, aby mohlo plně požívat a uplatňovat svá specifická práva. Zákon č. 105/1992: Čl. 11 – Kromě situací spadajících pod zvláštní ustavení se občanské postavení, pravomoci a rodinné vztahy jednotlivce řídí podle vnitrostátního práva. Zákon č. 47/1993: Čl. 1 (1) – Dítě, jež je v péči instituce sociální ochrany, státního zdravotnického zařízení, legálně ustanovené soukromé instituce dětské péče nebo je zákonem svěřeno opatrovníkovi, může být soudem prohlášeno za opuštěné, pokud o něj rodiče minimálně 6 měsíců neprojeví opravdový zájem. (3) – Skutečnost, že rodiče o dítě neprojevili zájem, může být podložena jakýmkoli důkazem. Čl. 74 Prováděcí vyhlášky, kterou se řídí plnění zákona č. 123/2001, upravuje proces, pomocí něhož úřady vyšetří situaci nezletilých ze zemí uvedených v čl. 11, kteří byli po vstupu na rumunské území opuštěni. Zákon č. 47/1993: Čl. 2 – Žádost o prohlášení o opuštění vyplňuje krajský tribunál nebo případně tribunál v Bukurešti, pod jejichž soudní pravomoc spadá ochranná instituce či trvalé bydliště nezletilcova opatrovníka. Úmluva OSN o právech dítěte (přijata Valným shromážděním OSN v r. 1989, účinná od r. 1990 a v témže roce ratifikována Rumunskem), jejíž článek č.9 stanoví, že státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zajistí, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli (ledaže příslušné úřady na základě soudního rozhodnutí a v souladu s platným právem a v příslušném řízení určí, že takové oddělení je v zájmu dítěte). Jestliže oddělení dítěte od rodičů je důsledkem jakéhokoli vnitřního opatření státu v záležitosti týkající se dítěte nebo rodičů (např. vazba, uvěznění, vypovězení, deportace, smrt, včetně smrti, která nastala v době, když byla dotyčná osoba v opatrování státu), stanovuje článek státu, který je smluvní stranou úmluvy, povinnost poskytnout informace o místě pobytu nepřítomného (nepřítomných) člena (členů) rodiny (stát je oprávněn podat takové informace pouze tehdy, jestliže to odpovídá zájmu dítěte a pokud podání takové žádosti samo o sobě nebude mít pro dotčenou osobu – dítě nebo jeho rodiče - žádné nepříznivé důsledky). Co se týká práva dítěte na ochranu ze strany rumunského státu proti jakékoli formě domácího násilí, poškození, tělesného i duševního týrání, opuštění, záměrného zanedbávání, špatného zacházení a vykořisťování (včetně sexuálního zneužívání) během doby, kdy jsou v péči rodičů, zákonných zástupců nebo jakýchkoli jiných osob starajících se o dítě, Úmluva o právech dítěte stanoví státu, který je smluvní stranou úmluvy, povinnost činit všechna potřebná zákonodárná, správní, sociální a výchovná opatření k ochraně dětí, včetně povinnosti vytvářet sociální programy zaměřené na poskytnutí podpory dítěti a těm, jimž je svěřeno. Pro účely zjištění, oznámení, postoupení, vyšetřování a léčení (v případech špatného zacházení s dítětem) zahrnují ochranná opatření rovněž postupy pro zásah soudních orgánů. Ačkoli výše zmíněná témata se částečně týkají trestního práva nebo mezinárodního obchodu s lidmi, souvisejí také s pojmem „dítě v nouzi“. To je podle zvláštního vládního nařízení

18

č.26/1997 definováno jako dítě, jehož vývoj, bezpečí a fyzická nebo morální integrita jsou v ohrožení. Z moci tohoto druhu ochrany nezletilých (včetně nezletilých cizích státních příslušníků pocházejících ze smíšeného manželství s rumunským občanem, nebo z rodiny cizích státních příslušníků žijící v Rumunsku) se povinnost Rumunska týkající se všech dětí a mladistvých zmíněná v ústavním článku 45, § 1, nevztahuje pouze na ochranu dětí spadajících pod jeho soudní pravomoc (tj. dětí s rumunským občanstvím), protože mezinárodní dokumenty jako např. Všeobecná deklarace lidských práv, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (čl. 10, třetí část) nebo Úmluva o právech dítěte, přijatá v r. 1990, používají při popisu základních lidských práv pojmy typu „kdokoli“ a „nikdo“ (zahrnující všechny osoby bez ohledu na věk), tudíž se tato práva týkají i všech dětí a prostřednictvím řady opatření a programů sociální ochrany musí být dohlíženo na jejich dodržování a upevňování. Výše zmíněný Pakt ve skutečnosti ukládá rumunskému státu, jako smluvní straně smlouvy, nevyhnutelnou povinnost přijmout taková ochranná a podpůrná opatření, jež by sloužila všem dětem a dospívajícím bez diskriminace v souvislosti s jejich rodiči a která by kromě jiného měla též nezletilé chránit před hospodářským i sociálním vykořisťováním. Podle zákona č.105/1992, který říká, že pro otázky občanských práv se používá právo vnitrostátní, se v jakékoli situaci, kdy je dítě v nouzi, termín „ohrožení“ nevztahuje na postavení dítěte ve společnosti, práva nebo jeho občanské postavení, ale na základní lidská práva (právo na život, právo na dobré fyzické a duševní zdraví, právo na rozvoj, bezpečí a začlenění do společnosti). Zvláštní vládní nařízení č.26/1997 ve skutečnosti o dětech cizího státního příslušenství v nouzi nepojednává, např. neukládá těmto dětem jiný režim, proto lze předpokládat, že se na ně vztahují stejná opatření jako na ostatní. Podle zákona č.108/1998 se také zavádí nové pojmy typu „jakékoli dítě zbavené přechodně nebo trvale svého rodinného prostředí, nebo dítě, v jehož nejlepším zájmu je, aby bylo z tohoto prostředí odebráno“, čímž se implicitně do zákona zahrnují všechny ostatní situace včetně situace dítěte bez státní příslušnosti nebo s cizí státní příslušností. Co se týká „dítěte v nouzi“, definovaným v čl. 38 zákona č. 105/1992, zasahování rumunských úřadů jako úřadů, které dohlížejí na uplatňování ochranných práv a jejich plnění kontrolují (podle nařízení č.26/1997 je takovým úřadem např. krajský úřad nebo místní úřad bukurešťské městské části, v rámci nichž pracují komise pro ochranu dětí a specializované státní služby), je ospravedlněno, pokud stav nouze, v níž se dítě ocitlo, má následky na území Rumunska. Na rozdíl od situace dítěte v nouzi, situace dítěte prohlášeného soudem za opuštěné v důsledku zřejmého nezájmu rodičů o něho trvající déle než 6 měsíců nemusí zahrnovat i situaci dítěte opuštěného z toho důvodů, že jeho rodiče nejsou známí, což by lépe odpovídalo významu „dítě v nouzi“, a spadalo by tedy pod podmínky zvláštního vládního nařízení č.26/1997. Zákon č.47/1993 říká, že dítě, které je v péči státního nebo řádně uznaného soukromého zařízení sociální nebo zdravotní péče, nebo dítě svěřené ze zákona jiné osobě, může být – na základě „nezájmu“ projevujícího se jako přerušení vztahů mezi rodiči a dítětem ze strany rodičů – prohlášeno soudem za opuštěné. Po tomto prohlášení musí rumunský stát provést zákonná ochranná opatření podle své ústavy, čl. 45.

19

O „nezájmu o dítě“ zmiňovaném v zákonu lze také hovořit v souvislosti s případy legálních i nelegálních vztahů zahrnujících cizí prvek na rumunském území. Pokud jejich potomkům není minimálně 6 měsíců poskytována rodičovská péče ani o jejich opatrovnictví nepožádá žádný jiný příbuzný do čtvrté linie příbuzenství včetně, jsou tyto děti prostřednictvím příslušných státních institucí automaticky převedeny pod ochranu rumunského státu. Tribunál s pravomocí nad místem bydliště jednotlivce nebo vrchní úřad institucí ochrany, který za dítě převzal odpovědnost, je zákonem zmocněn rozhodovat v záležitosti jeho opatrovnictví. Prohlášení o opuštění samozřejmě není nezrušitelné. Jestliže nejlepším zájmem dítěte bude to, aby se prokázalo, že jeho prohlášení za opuštěné je zbytečné (v případě, že jsou rodičovské vztahy obnoveny), může soud rodičům na základě žádosti jejich rodičovská práva navrátit. Také lze i během trvání soudního řízení svěřit dítě do opatrovnictví příbuznému do čtvrté linie příbuzenství včetně, a pokud je dítě starší deseti let, může být u soudu vyslechnuto. Vykonávání rodičovských práv je svěřeno osobě, soukromé instituci či státnímu zařízení sociální nebo zdravotní péče jmenované soudem na základě rozhodnutí, proti němuž se lze odvolat. Příbuzenství, postavení ve společnosti a občanské postavení opuštěného dítěte se řídí opatřeními zákona č.105/1992, protože kdyby bylo dítě svými rodiči opuštěno v Rumunsku, jeho postavení by se změnilo a kvůli cizímu prvku (dítě nebo jeho rodiče s cizí státní příslušností nebo bez státní příslušnosti) by mohl vzniknout konflikt mezi právními ustanoveními. Takový případ bude proto vyžadoval řešení podle zákona č. 105/1992, jenž stanoví vztahy mezinárodního a vnitrostátního práva Rumunska. Podle tohoto zákona musí být nezletilí jiné státní příslušnosti v rodičovské péči (narozeni během trvání manželství nebo osvojeni) chráněni vnitrostátním právem země rodičů. V případě opuštění, kdy je dítě rodičovské ochrany zbaveno, rozhodují o ochranných opatřeních, která mají být zajištěna v jeho konkrétním případě, rumunské zákony, jakožto zákony země, v níž bylo dítě opuštěno. V tomto případě bude tedy z tohoto zákona použit i článek 36 a 38. Protože je opuštění zdrojem situací de facto, například postavení a rodinné vztahy dotyčné osoby se změní, ukazuje se, že zde lze použít i článek 11, protože ten odkazuje tyto případy k vnitrostátnímu (cizímu) právu dotyčné osoby, až na výjimky, kdy lze aplikovat zvláštní ustanovení, která mohou rozhodnout jinak.

Statistické údaje Od června do října 2002 pomohlo bukurešťské zastoupení Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) vrátit do Rumunska 11 nezletilých bez doprovodu. Tyto případy byly nahlášeny vídeňským zastoupením IOM, které též hradilo všechny výdaje spojené s dobrovolným návratem těchto osob (dopravu ze zahraničí, vnitrostátní leteckou či vlakovou dopravu do cílového místa a stravu). Bukurešťské zastoupení IOM zajistilo pomoc po příletu: jeho pracovníci přišli dítěti naproti a doprovodili ho při kontrole totožnosti prováděné pohraniční policií. Na letišti byli také vždy přítomni zástupci Státního úřadu pro ochranu dětí a adopce a/nebo Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu.

20

Všichni tito nezletilí bez doprovodu byli chlapci ve věku 13 – 19 let, žijící před odchodem z Rumunska v rodinách. Většinu z nich na letišti očekával jeden z rodičů nebo příbuzný. Co se týká místa původu v Rumunsku, bukurešťské zastoupení IOM získalo příslušné informace jen o osmi nezletilých bez doprovodu; ti pocházejí ze severních a východních oblastí Rumunska (Maramures, Iasi, Vaslui, Botosani a Galati).

Systém institucí Státní orgány Ústřední orgány Státní úřad pro ochranu dětí a adopce Ministerstvo práce a sociálních věcí Ministerstvo zdraví a rodiny Ministerstvo školství a vědy Parlamentní komise Hlavní úlohu mezi ústředními orgány zaujímá Státní úřad pro ochranu dětí a adopce, založený v roce 2001 jako vládní organizace. Je řízen Koordinační radou, které předsedá ředitel SÚODA a má 17 členů: 9 zástupců ministerstev (ministerstva vnitra, zahraničí, práce, zdraví, školství, veřejné správy, spravedlnosti, financí a Generálního sekretariátu vládních organizací), 6 zástupců místní veřejné správy, 1 zástupce Státní zdravotní pojišťovny a 1 zástupce občanské společnosti. Vliv na metody ochrany dětí, ať přímý či nepřímý, má také deset parlamentních komisí (pět komisí poslanecké sněmovny a pět senátních).

Místní úřady Komise pro ochranu dětí Ředitelství pro ochranu dětí Na místní úrovni existují Komise pro ochranu dětí, založené v roce 1997 jako specializované útvary krajských úřadů, mající na starost zavedení ochranných opatření, která bude možno použít v jednotlivých případech dětí v nouzi, a Ředitelství pro ochranu dětí, zřízená v roce 1997 jako specializované veřejné úřady koordinované krajským úřadem. Ředitelství předkládají komisím návrhy ochranných opatření vhodné pro jednotlivé případy a odpovídají za to, aby byla tato opatření realizována.

Mezinárodní organizace Evropská komise Mezinárodní dětský fond (UNICEF) Agentura Spojených států pro mezinárodní rozvoj (USAID) Světová zdravotnická organizace (WHO) Světová banka (WB) Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) Mezinárodní organizace, zejména Evropská komise, UNICEF, USAID, WHO, Světová banka a IOM přispěly a i nadále přispívají k reformě systému ochrany dětí tím, že nabízejí různým úřadům a nevládním organizacím významnou odbornou i finanční pomoc.

21

Nevládní organizace – struktura jejich sítě a služby, které poskytují. V Rumunsku působí 668 nevládních organizací zabývajících se ochranou dětí. Nejvýznamnější jsou: Svaz nevládních organizací pro ochranu dětí (37 nevládních organizací), Organizace „Save the Children“ (15 krajských poboček, v současnosti se věnuje programu „Nezletilé osoby bez doprovodu v Evropě“, na němž se podílí 28 zemí) Nevládní organizace zavedly a vyzkoušely téměř všechny služby, od domácí péče rodinného typu až po ucelené programy prevence. Nad rámec nabídky služeb jsou také nevládní organizace vyzývány vést společně s úřady diskusi o nových strategiích v oblasti ochrany dětí a aktivně se účastnit rozhodovacích procesů týkajících se dětí nebo rodin v nouzi.

Zařízení sociální péče V Rumunsku existuje 1 106 ústavních a neústavních zařízení pro ochranu dětí zajišťujících služby pro děti v nouzi. Tato zařízení jsou jak veřejná (státní), tak soukromá. Služby poskytované nevládními organizacemi: péče ústavní, poloústavní a pěstounská opětovné začlenění dítěte do rodiny a společnosti adopce podpora tělesného i duševního zotavení dítěte, lékařská péče péče o dítě o víkendu nebo o prázdninách, hlídání dětí zapojení či opětovné zapojení dítěte do školní docházky, prevence předčasného ukončení školní docházky a studia možnost pro mládež získat pracovní kvalifikaci rodinné a rodičovské poradenství, poradny pro plánované rodičovství rozvíjení schopností a dovedností důležitých pro život ve společnosti právní pomoc, činnost na poli legislativy terénní sociální práce podpora aktivní účasti dětí v životě společnosti boj s pracovním vykořisťováním dětí boj s nelegálním obchodováním s dětmi a dětskou prostitucí Kromě služeb, jež nabízejí nevládní organizace (viz výše), poskytují státní zařízení také následující: materiální pomoc finanční pomoc školení pro odborníky studentské praxe v zařízeních výzkum v oblasti dodržování práv dítěte V létě roku 1997, během první fáze procesu decentralizace, byla ústavní zařízení převedena z resortů ministerstva zdraví a ministerstva školství na krajské úřady a na nově zřízená krajská ředitelství na ochranu práv dětí. Dětské domovy a sirotčince byly přejmenovány na Ubytovací centra. Pod vedením místních úřadů také pracují přijímací střediska pro nezletilé. Tyto instituce zajišťují nouzové umisťování nezletilých, včetně mladistvých delikventů.

22

V minulých deseti letech rozvinuly nevládní organizace po celé zemi alternativní služby ke klasickým ústavním zařízením. V posledních letech zavádějí podobné služby i organizace vládní. V každém kraji tedy mohou rodiny i děti v nouzi využívat celou škálu služeb veřejných i soukromých. Mezi tyto služby patří: denní centra, centra pro matky s dětmi, centra pro rodiny, poradenská centra atd. Pro možnost poskytovat nabízené služby musí nevládní organizace získat akreditaci. V současnosti se připravuje systém kritérií, která musí žadatel o akreditaci splňovat. Na tomto systému se podílí Státní úřad pro ochranu dětí a adopce, nevládní organizace, místní úřady a rumunští i zahraniční odborníci.

Dlouhodobá řešení Integrace, vyhledávání rodinných příslušníků nezletilých bez doprovodu, ochrana nezletilých bez doprovodu při jejich návratu a možnosti jejich opětovného zapojení do společnosti Státní úřad pro ochranu dětí a adopce nese odpovědnost za vyřizování všech případů návratu nezletilých bez doprovodu. Zabývá se určením totožnosti dítěte (ve spolupráci s rumunským velvyslanectvím v hostitelské zemi, pohraniční policií a útvarem pro odhalování organizovaného zločinu v zemi původu), vyhledáním jeho rodiny, ve vhodných případech také umístěním dítěte do pěstounské péče, jeho opětovným zapojením do společnosti a pomocí. Případy dále sleduje a vyhodnocuje. Státní organizace přijaly všechna nezbytná opatření k zabezpečení přijetí navrácených dětí. Opatření se týkají vyhledávání rodiny, popř. určení rodiny pěstounské a umístění dítěte v chráněném zařízení (maximálně na 15 dní). Pro přijetí navrácených nezletilých bez doprovodu bylo vyčleněno a ustanoveno sedm ubytovacích zařízení. Nacházejí se v Bukurešti nebo v jejím okolí: 5 zařízení je přímo v Bukurešti, 1 je ve Voluntari (obvod Ilfov, na okraji Bukurešti) a 1 v kraji Prahova (50 km od Bukurešti).

Problémy, na něž je třeba se soustředit Nelegální obchodování s nezletilými bez doprovodu Cílové země: Francie, Itálie, Německo, Velká Británie, Španělsko, Rakousko. Mezi lednem a dubnem roku 2001 bylo před francouzské soudy postaveno za různé protiprávní jednání spáchané ve Francii 311 rumunských občanů; 90 % z nich bylo nezletilých. V roce 2001 bylo z různých zemí EU do Rumunska vráceno 457 nezletilých. Pracovníci Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu vyslechli 390 nezletilých; 15 % z nich uvedlo, že se stali předmětem nelegálního obchodování. Nezletilí navrácení zpět do vlasti pocházejí z problémových dysfunkčních a chudých rodin, nebo byli svými rodinami opuštěni. Tito nezletilí většinou pocházejí z oblastí s vysokou nezaměstnaností (Braila, Galati, Maramures, Vrancea, Vaslui), nebo z oblastí ležících při západní rumunské hranici (Satu Mare, Bihor, Arad, Timis).

Nezákonná přeprava nezletilých do zahraničí Podle údajů poskytnutých rumunským policejním Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu existují v Rumunsku individuální převaděči i dobře organizované převaděčské sítě. Získávají nezletilé a pašují je do západních Evropy za účelem páchání nezákonné činnosti. V mnohých případech k tomu, aby bylo dítě nelegálně převedeno přes hranice a páchalo tam trestnou činnost jako je žebrání, potulka, krádež, krádež v obchodech, kapesní krádež, vloupání a prostituce, dají svolení sami rodiče nebo blízcí příbuzní. Významným faktorem, který přispívá k rozvoji fenoménu pašování osob, je velká volnost platného

23

právního rámce EU a kandidátských zemí. Jestliže například ve Francii, Itálii nebo České republice nezletilý poruší zákon, nemůže být za svůj skutek potrestán a bez svého souhlasu či souhlasu své rodiny nebo zákonného zástupce nemůže být ani navrácen zpět do země původu.

Další opatření Stát Dne 4. října 2002 byla v Paříži podepsána Dohoda mezi vládou Rumunska a Francie o spolupráci při ochraně rumunských nezletilých v tísni pobývajících na území Francie, při jejich návratu do Rumunska a v boji s jejich systematickým vykořisťováním. Tato dohoda se týká realizace operativního plánu postarat se o rumunské nezletilce v tísni, kteří pobývají ve Francii. Převzít za ně péči bude znamenat nutnost se s nimi spojit, vzbudit jejich důvěru, zajistit jim přijetí, ubytování a lékařskou péči, připravit dobrovolný návrat, doprovodit je do Rumunska a v souladu s platnou rumunskou legislativou navrhnout projekt konkrétních kroků pro přijetí těchto nezletilých v Rumunsku.

Mezinárodní organizace Pilotní projekt IOM Praha, IOM Bukurešť a organizace „Save the Children“ v Rumunsku: „Podpora stabilizace situace nezletilých a prevence nelegální migrace a nezákonného obchodování s nezletilými z Bukurešti“ Ve spolupráci s pražským zastoupením IOM a rumunským zastoupením programu „Save the Children“ vede v současnosti IOM Bukurešť projekt „Podpora stabilizace nezletilých a prevence nelegální migrace a nezákonného obchodování s nezletilými z Bukurešti“. Účelem tohoto pilotního projektu je stabilizovat situaci bukurešťských dětí žijících na ulici, a tím přispět k prevenci nelegální migrace a obchodování s nezletilými z Bukureště do České republiky.

Projekt bukurešťské IOM a Státního úřadu pro uprchlíky, financován Delegací Evropské komise v Bukurešti: „Formulování a ustanovení udržitelného přístupu států k repatriaci a pomoci nezletilým rumunským občanům bez doprovodu“ Souhrnným cílem tohoto projektu je zvýšit efektivitu rumunských úřadů při řešení případů a zlepšit odborné znalosti i spolupráci lidí odpovědných za dobrovolnou repatriaci nezletilých rumunských občanů bez doprovodu. Projekt chce také prosazovat jednání zaměřená na odstraňování překážek, jež brání úspěšné realizaci činností tohoto oboru. Setkání na vysoké úrovni, semináře a pracovní skupiny budou zároveň příležitostí rozvíjet případná partnerství mezi vládními organizacemi, Mezinárodní organizací pro migraci (IOM) a nevládními organizacemi pracujícími na poli pomoci nezletilým bez doprovodu a jejich repatriace. Součástí projektu budou i vzájemná setkání všech účastníků projektu, kde bude možné seznamovat ostatní s výsledky, předávat si informace, dělit se o získané zkušenosti a nabízet osvědčené postupy a metody. V rámci projektu bude navíc sestavena a distribuována „Příručka nejlepších metod a osvědčených postupů“, shrnující jeho celkové výsledky.

Projekt Úřadu Vysokého komisaře pro uprchlíky (UNHCR) a organizace „Save the Children“: „Nezletilé osoby bez doprovodu na území Evropy“ Tento projekt se snaží zlepšit situaci dětí bez doprovodu prostřednictvím výzkumu, analýzou strategií a jejich prosazováním na úrovni státní i regionální. Vznikl ze společné iniciativy

24

UNHCR a organizace „Save the Children“. Hlavním cílem je prosazovat plnění práv dětí a mladistvých bez doprovodu na území Evropy. To zahrnuje jednak snahy o zlepšování schopností a výkonu sociálních pracovníků, partnerských organizací i politiků, ale též nápravná opatření tam, kde práva dětí bez doprovodu nejsou řádně respektována. Projektu se účastní 28 zemí: 17 západoevropských, 8 středoevropských a 3 baltské.

Nevládní organizace Francouzské sdružení PECO (Výbor pro partnerství v rámci evropského kontinentu) a rumunský svaz nevládních organizací zabývajících se ochranou dětí začaly svou činnost koordinovat podle společného programu. Zatím nejsou známy žádné zvláštní výsledky.

25

PŘÍSPĚVEK ODBORU PREVENCE MV ČR Markéta Doležalová Odbor prevence MV ČR Ráda bych ještě jednou omluvila paní ředitelku Mgr. Jitku Gjuričovou, protože měla neodkladné pracovní povinnosti, které velmi náhle propukly. Je mi to velmi líto, protože ona je výborný řečník a já jsem z ní jen slabý odvar, takže nebudete mít to potěšení slyšet její temperamentní vystoupení, ale pokusím se jí nahradit, jak budu moci. Odbor prevence kriminality má v otázkách, které nás dnes zajímají, spíše roli koordinační. Spolupracuje s celou řadou pracovišť a úseků ministerstva vnitra a s celou řadou neziskových organizací v oblasti prevence obchodování s nezletilci a další související trestnou činností. Jeho úloha je zejména v oblasti přípravy a sledování naplňování tzv. Národního plánu boje proti komerčnímu sexuálnímu zneužívání dětí, kam naše dnešní tématika spadá jako neoddělitelná součást. První verze Národního plánu byla vytvořena v roce 2000. Představoval vlastně, dalo by se říci, koncepční rámec pro koordinovanou činnost všech centrálních orgánů státní správy, vládních resortů a dalších orgánů a institucí pro prevenci a potlačování komerčního sexuálního zneužívání dětí, kam, jak se obecně předpokládám, spadá jednak obchodování s dětmi, tedy s osobami do 18 let, jednak jejich zneužívání pro prostituci a pornografii. Česká republika vytvořením tohoto dokumentu, Národního plánu, splnila svoje mezinárodní závazky a obrátila pozornost státní správy plněji k této problematice. Počítá se s tím, že každý Národní plán bude mít dvouletou periodicitu, po 2 letech bude vždy připravená k projednání vládou zpráva o jeho plnění. Na základě každé vyhodnocovací zprávy se zpracovává aktualizovaná verze plánu. První taková zpráva a aktualizace již proběhla v létě roku 2002. Dvouleté období se zatím jeví jako optimální, poskytuje prostor pro realizaci opatření plánu, která většinou mají dlouhodobější charakter a velký důraz se klade na prevenci. I do budoucna se zatím předpokládá, že bude zachováno dvouleté období hodnocení plánu. Z provedení analýzy plnění Národního plánu vyplynula další podrobnější zaměření jednotlivých úkolů, které jsou zaměřené na cílové skupiny ohrožené populace osob do 18 let. Jednou z těchto cílových skupin jsou i nezletilí žadatelé o udělení azylu v České republice bez doprovodu. A to zejména ti jedinci, kteří opustili azylová zařízení. Ke snížení rizika mezi nedospělými uchazeči o azyl se připravují a na základě plánu uskutečňují opatření jak technického, tak organizačního či sociálního charakteru. Vytvářejí se podmínky, které právě rizika komerčního sexuálního zneužívání, ať už jde o obchod nebo o zneužití k prostituci a pornografii, u nedospělých žadatelů snižují. Pravděpodobně o tom ještě budou mluvit další řečníci, důležitou součástí plánu je také koncepce resortu vnitra a školství, mládeže a tělovýchovy zaměřená na vzdělávání a umísťování dětí s jazykovou bariérou, včetně nezletilých žadatelů o azyl bez doprovodu v zařízeních s ústavní výchovou, která byla přijata dne 17. dubna 2002. Tato koncepce předpokládá zřízení speciálního zařízení, které bude disponovat odbornými a specializovanými pracovníky. Více bych se o tom asi nerozšiřovala, protože o tom budou mluvit zástupci další resortů. Tolik asi ode mě k Národnímu plánu, jen velice zhruba. Pokud budete mít podrobnější dotazy, samozřejmě, pokud budu moci, ráda je zodpovím. Děkuji za pozornost.

26

PŘÍSPĚVEK SLUŽBY KRIMINÁLNÍ POLICIE ČR Kpt. Jaroslav Penc Služba kriminální policie ČR, Skupina pro odhalování kriminality mládeže, na mládeži a mravnostní kriminality Dámy a pánové, jak jsem se již při představování zmínil, mám v úmyslu vás zhruba seznámit se současnou kriminalitou mládeže na území naší republiky. Lze bohužel konstatovat, že osoby do 18 let se v podstatě zajímají o veškerou trestnou činnost, kromě obchodování s radioaktivními látkami a rozsáhlejší trestnou činnost hospodářského charakteru jako jsou podvody. Mám-li to vzít od začátku, tak procentuelně se nezletilci a mladiství na násilné trestné činnosti, konkrétně na vraždách podílí zhruba mezi 1 2%, v násilné trestné činnosti - úmyslné ublížení na zdraví a loupežná přepadení se už procenta zvedají. Máme v poslední době zaznamenaný nárůst většího násilí mezi osobami do 18 let. Nejrozšířenější trestnou činností je majetková trestná činnost, do této kategorie trestné činnosti se zapojují i cizinci. Převážně se jedná o krádeže, krádeže prosté, krádeže na osobách, krádeže věcí v nákupních střediscích, samoobsluhách a marketech. Zde se bohužel musím zmínit o Rumunsku, kde se dá hovořit o organizované trestné činnosti, sezónní trestné činnosti, která souvisí s určitými akcemi, které jsou pořádány ve velkých městech a při kterých zaznamenáváme nájezdy nejen našich kapsářů, ale i kapsářů ze zahraničí. Jak jsem již říkal, majetková trestná činnost je velmi rozsáhlá a kategorie do 18 let se na ní podílí až 20 – 25%. V současné době jsou aktuální krádeže vozidel a krádeže věcí z motorových vozidel. Dá se mluvit o organizované trestné činnosti. Důvodem, proč je tato trestná činnost páchána, je převážně splnění vlastních potřeb, získání financí a různých věcí. Převážně tuto trestnou činnost páchají pachatelé jako jsou gambleři a narkomani. Můžeme konstatovat, že se snižuje věková hladina pachatelů a stejně tak i věková hladina uživatelů drog veškerého druhu. Začíná to na základních školách měkkými drogami jako je marihuana, přes diskotékové drogy euforické jako je extáze. Jde o velký obchod a osoby pod vlivem návykových látek jsou schopny páchat i závažné trestné činy. Pak jsou oblasti trestné činnosti jako je prostituce homosexuální i ta klasická. V současné době rozeznáváme různé druhy prostituce, třeba uliční/pouliční. Pak máme prostituci, a to je nový trend, sociální, která je soustředěná v místech velké nezaměstnanosti a je mnohdy jediným zdrojem příjmu pro rodinu. Dále jsou to vyhlášené nightcluby, které jsou převážně zřizovány v příhraničních oblastech a nachází se v nich prostitutky z více zemí, přes Polsko, Ukrajinu, Slovensko, v současné době i Thajsko a Vietnam. Vietnamská enkláva je v tomto směru velmi zajímavá, protože do minulého roku v podstatě měla zřízeny své nightcluby, ať už legální nebo nelegální, a fungovala sama pro sebe. V současné době se nám pozvolna snaží prostitutky vietnamského původu vtlačit do ostatních nightclubů a osoby, které tuto prostituci organizují, z nich kořistí. Bohužel můžeme konstatovat, že nebyl dvakrát přijat zákon o prostituci, jehož účelem není prostituci zrušit, ale regulovat ji a dát jí jakási pravidla. Řekl jsem už, že jde spíše o problém regionální, převážně soustředěný do příhraničních oblastí. Víte, jakým způsobem se projevuje prostituce uliční a pouliční ve městech, v jakém světle se pak jeví naše republika, když na každých 100 metrech stojí jedna prostitutka a okolo chodí lidé. Uliční prostituce se samozřejmě pozvolna vyvíjí, jsou přistavována například skříňová vozidla, kde se samotný výkon provádí, a my nejsme bohužel schopni, vzhledem k tomu, že není přijat zákon o prostituci, razantně zasáhnout. Osoby, které se zajímají o organizování prostituce dobře vědí, že u nás věková hladina trestnosti je 15 let. I

27

společenská závadovost je v případě, že prostituci provádí osoby blízké věku 15 let, vyšší, tak si organizátoři prostituce dobře hlídají věk prostitutek. Přejdu k homosexuální prostituci, která u nás za poslední 2, 3 roky zaznamenala velký nárůst, zde vidím ještě větší společenskou nebezpečnost. Do homosexuální prostituce se začleňují hlavně chlapci z nižších sociálních vrstev, z neúplných rodin, rodin alkoholiků, prostitutek a rodin poznamenaných v minulosti trestnou činností. Homosexuální prostituce má středisko v Praze, takže je soustředěná v podstatě v jedné lokalitě, proto máme větší možnost jejího zmapování i zmapování osob, které tuto prostituci organizují. Věková hladina prostitutů se pohybuje od 15 do zhruba 21, 22 let. Věková hladina je podmíněna poptávkou a osoby, které homosexuální prostituci organizují, na tuto poptávku reagují. V souběhu s homosexuální prostitucí jedou drogy a dětská pornografie. Dětskou pornografii v podstatě odstartovala v naší republice cestou internetu japonská Lolita. V současné době je velmi těžké dokázat, že jde o pornografii zveřejňovanou úmyslně a pro zisk. Vztahují se na ní v současné legislativě paragrafy ohrožování mravní výchovy mládeže a ohrožování mravnosti. V případě, kdy neprokážeme, že se jedná o úmysl získat z prezentace těchto pornosnímků zisk. Narazil jsem na sociální prostituci, která je nejvíce rozšířena v oblastech vysoké nezaměstnanosti, kdy jsou mnohdy dívky nuceny rodinami k tomu, aby tuto činnost provozovaly. Je jediným zdrojem jejich obživy. Samozřejmě nelze opomenout vstup zahraničních skupin, převážně z bývalé Jugoslávie, bývalého SSSR, hlavně Ukrajiny, Moldavska, Bulharska, na Teplicku v současné době operují i Vietnamci a Turci. Jak je různorodá, co se týká národností skupin, které prostituci organizují, tak je různorodá i skladba prostitutek a prostitutů. Česká republika, kriminální policie nezaznamenala prozatím, že by docházelo ke klasickému prodeji našich prostitutek do zahraničí. Jedná se pouze o prodeje v rámci České republiky, kdy si úmyslně skupiny prodávají prostitutky, aby satelitovaly a my jsme měli menší možnost jejich podchycení a zmapování. Věřím tomu, že stejně tak bude docházet k satelitu i u homosexuální prostituce. Nebezpečnosti homosexuální prostituce vidím z toho hlediska, že v 99 % je provozována pouze pro získání finančního obnosu. Dá se mluvit o komerčním sexuálním zneužívání. Jestliže se takový chlapec ubytuje u homosexuála, vzniká často vztah ze strany homosexuála k tomu chlapci a v případě, že prostitut má v úmyslu opustit tohoto člověka, který k němu získal určitý vztah, hrozí, což už se několikrát stalo, i násilná trestná činnost. Jde o klasickou žárlivost jako ve vztahu muž a žena. V uplynulém roce byly zaznamenány jenom na území hlavního města Prahy, 4 vraždy homosexuálů, kdy podezřelými byli právě prostituti, kteří je navštěvovali anebo u nich delší dobu žili. Pornografie je spojená převážně s homosexuální prostitucí. I z jakési nevědomosti někdy rodiče s vidinou určitého zisku umožňují solidně vypadajícím osobám nebo skupinám osob nejprve focení, které se pozvolna může přeměnit v pornografické snímky. Jak již jsem řekl bohužel činnost služby kriminální policie v oblasti prostituce je velmi ztížena, protože neexistují žádná pravidla. Pro vaší představu, abyste věděli, jak pracuje policie s nezletilým anebo mladistvým, je zpracován závazný pokyn policejního prezidenta č.8, který řeší činnost policie, upravuje systém práce a postupy příslušníků policie při odhalování a dokumentování kriminality dětí a trestné činnosti páchané na mládeži. Tento závazný pokyn je zpracován v souladu s novelizací trestního řádu a trestního zákona. Odstavec 8 tohoto pokynu řeší dokumentování trestné činnosti. Osobu mladší 15 let lze předvolat k podání vysvětlení nebo k jinému úkonu

28

pouze prostřednictvím jejího zákonného zástupce, orgánu sociální ochrany, školy, jejímž je žákem nebo jiného, obdobného zařízení. Místem provedení služebního úkonu může být služební místnost policie, kancelář státního orgánu, školy, zařízení nebo jiné místo, které může s ohledem na okolnosti případu, duševní stav a vývoj dítěte, přispět k jeho správnému vedení a žádoucímu výsledku. My u všech takových úkonů, které policie provádí, musíme zajistit přítomnost nezúčastněné osoby, k tomu nejčastěji využíváme pracovišť sociálně právní ochrany dítěte. Jde o naši ochranu i v podstatě o to, aby nám mohli být nápomocni, abychom věděli, kde děláme chyby, kde ve výslechu zacházíme, kam bychom neměli, pomáhají nám odhadnout psychický stav dítěte. Kdo podle trestního řádu může být nezúčastněnou osobou: je to osoba, která má zkušenosti z práce s dětmi, například učitel, vychovatel anebo pracovník sociálně právní ochrany dítěte. Úzce spolupracujeme i se školami. Provádíme, ač neradi, tyto úkony i ve školách. V souvislosti s nárůstem kriminality mládeže, ministerstvo školství zpracovalo metodický pokyn, jakým způsobem mají být policii učitelé nápomocni, jestli můžou být z taktického hlediska využíváni jako nezúčastněné osoby učitelé ze škol, kde se provádí policejní úkon. Dále k těmto úkonům přibíráme znalce z oboru, většinou pokud se jedná o pohlavní zneužívání, podezření z pohlavního zneužívání, znásilnění, jde o sexuology, psychology, psychiatry. S trestním řádem vznikl nový statut „konzultanta“, to by měl být odborník v oborech, které jsem vám vyjmenoval, jeho zařazení do vyšetřování už od prvotních úkonů má výhodu, že je vtažen do problému od počátku a je schopen posoudit situaci, za jaké byl čin spáchán. Budu pokračovat v článku 8 našeho závazného pokynu, jak postupovat při dokumentování trestné činnosti mládeže. Už jsem se zmínil, že tento policejní úkon musíme provádět za přítomnosti nezúčastněné osoby, ale také ve dvojicích. Například dívky ve věku 15 let už jsou velmi zkušené a mohly by policistu v případě, že by prováděl úkon sám, nařknout z určitých věcí jako třeba, že je nutil k výpovědi, že je osahával, dával jim nemravné návrhy, atp. Existuje doba, kdy bychom s osobou do 15 let neměli pracovat, pouze v neodkladných nebo neopakovatelných úkonech. Je to doba od 22 hodin večer do 6 hodin ráno. Je-li vysvětlení požadováno od dítěte, je třeba o úkonu předem vyrozumět jeho zákonného zástupce nebo osobu, které bylo svěřeno do péče. To neplatí, jestliže provedení úkonu nelze odložit a vyrozumění zákonného zástupce nelze zajistit. V případě, že si dítě odebíráme ze školy a bereme ho na služebnu k podání vysvětlení, musíme si se školou jasně domluvit pravidla, kam a kdy bude dítě předáno, škole by mělo být v hrubých rysech oznámeno, čeho se úkon týká. Při podání vysvětlení osobou mladší 15 let k okolnostem, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivnit její duševní a mravní vývoj, přibere policista třetí osobu nebo konzultanta a služební úkon provádí zvláště šetrně. Jde o úkony, které se týkají právě pohlavního zneužívání, komerčního zneužívání a případně znásilnění. Mnohdy diskutovaný odstavec, zda policista přibere třetí osobu k podání vysvětlení osobou mladší 15 let v jiným případech než je uvedeno v odstavci 5. Například v situacích, které by mohly negativně působit na vývoj dítěte, rozhodne policista podle okolností, závažnosti nebo složitosti případu. Na tento odstavec se nás mnohdy ptají pracovníci oddělení sociálněprávní ochrany dětí, pro vaše vysvětlení jsou to případy, které jsou naprosto jasné, kdy máme svědky, že dítě páchalo trestnou činnost, př. klasická krádež v samoobsluze, kdy máme třeba jednoho svědka, který řekne: „ano, toto dítě bralo to a to“, anebo u dítěte najdeme věci, které vzalo. Jako třetí osoba nemůže být přibrán ke služebnímu úkonu ten, kdo může být podjatý, a zákonný zástupce, který bude podávat vysvětlení nebo bude vyslechnut k okolnostem

29

uvedeným v odstavci 12. V současném stavu dochází mnohdy k pohlavnímu zneužívání ze strany druha, otce, strýce, atd. To jsou právě případy, kdy je nevhodné, přibírat jako třetí osobu, právě tyto lidi. Při podání vysvětlení je „specialista“, tento název používáme od stupně okres, přes kraj pro policisty, kteří se zaobírají trestnou činností mládeže. Tito policisté by měli být vyjmuti z klasického čárkového hodnocení, měli by mít větší prostor pro preventivní činnost na školách a ve výchovných zařízeních, měli by upozorňovat na to, co by se mohlo a co by se nemělo. Poučení vyslýchaného dítěte by mělo být v souladu s trestním řádem, musí být v rozsahu rozumových schopností osoby, které se bude týkat, u malého dítěte je poučení mnohem jednodušší než u osoby dospělé. Při nízkém věku obětí nebo i pachatelů - osob s menší možností komunikace nebo mentálně postižených, používáme demonstrační pomůcky Jája a Pája. Jsou to panenky velmi hezkého vzhledu, které mají klasicky vyvinuté pohlavní orgány a dítě si s nimi hraje. Tím se uvolní, zbaví se studu. Na tuto činnost máme vypracovaný metodický pokyn, abychom třeba nekladli zavádějící otázky. Je vyzkoušeno v praxi, že je lepší, aby dítě tímto způsobem popisovalo činnost pachatele a ukazovalo, jakým způsobem s ním bylo nakládáno. Velice se nám osvědčují, hlavně v případech, které jsem zmiňoval, jako pohlavní zneužívání a znásilnění, kdy jsou děti mnohdy vystavené nesmírnému psychickému tlaku. Snažíme se tyto úkony neopakovat, abychom dítě netraumatizovali, dokumentujeme činnost s loutkami na videokameru, která musí nést veškeré identifikační znaky, tj. den, čas, přítomnost osob a kde je úkon proveden. Vyžaduje-li závažnost a neodkladnost prováděného šetření předvedení osoby mladší 15 let na útvar policie, je předvedení prováděno zpravidla policisty v občanském oděvu, za použití civilního vozidla. Mnohdy ředitelé škol žádají, aby s námi jako s pracovníky kriminálky přijeli i pořádkoví policisté v uniformách, berou to jako určitý druh prevence. Specialista zajistí bezprostředně po předvedení přítomnost osoby způsobilé ke střežení dítěte. V případě, že je dítě vystaveno určitému psychickému stresu, nemůžeme vyloučit možnost sebepoškození. Stalo se nám již několikrát, že děti měly tendence vyskočit z okna, pokud byly podezřelé ze spáchání určité trestné činnosti. Je-li předvedení provedeno ze školy nebo jiného zařízení jako jsou výchovné ústavy nebo diagnostické ústavy, specialista zajistí přítomnost třetí osoby po celou dobu služebního zákroku a služebního úkonu. Podle odstavce 11, zejména při prošetřování podezření ze spáchání jednání prokazujícího znaky přestupku nebo trestného činu dítětem, specialista zjišťuje i psychické a zdravotní a jiné zvláštnosti dítěte podávajícího vysvětlení. Tady bych chtěl vyzvednout spolupráci s pracovníky sociálněprávní ochrany dětí, kteří nám jsou mnohdy již dopředu než úkon provádíme, schopni ozřejmit, v jakém prostředí dítě vyrůstalo, jaký byl vliv ze strany zákonných zástupců nebo osob, kterým bylo svěřeno do péče. Jinak policie samozřejmě ctí zákon 359 o sociálněprávní ochraně dětí. Zmínil jsem se o prodeji v rámci republiky, v § 20 zákona č.359 se mluví o zprostředkování osvojení anebo pěstounské péče. V odstavci 2 je uvedeno, že zprostředkování osvojení se neprovádí v případě, že se rodiče nebo matka rozhodnou nedat souhlas k uvolnění dítěte. Od roku 1996 jsme šetřili 6 případů, kdy převážně sama matka měla zájem o prodej dítěte. V té době za částku 30 až 50 tisíc Kč. Po narození dítěte matka v porodnici nebo v ústavu mateřství nedá najevo, že má zájem dítě uvolnit, poté, co vyjde z porodnice, si vyhledá nevládní organizaci, která se spojí s žadateli o dítě a za určitou úhradu má snahu jim dítě prodat. Obě dvě strany mají v podstatě společný zájem, matka chce dítě prodat a lidé, kteří řadu let čekají

30

v pořadníku na dítě, tuto možnost uvítají. Ani jedna strana není ochotná podat policii žádné informace. Dalším příkladem prodeje dětí jsou děti prostitutek. Nechtěné těhotenství musí prostitutka nějakým způsobem řešit. V poslední době je zaznamenáno více případů, kdy prostitutka po porodu dítěte označí jako pokrevního otce předem vytypovanou osobu, řekněme občana německé národnosti, ten si po tomto prohlášení a zaznamenání do matriky, dítě legálně odváží přes hranice. Při společném šetření naší a německé kriminální policie ani v tomto případě nebylo shledáno nic, co by porušovalo jak legislativu na našem území, tak v Německu. Dál bych vás chtěl seznámit s tím, co naše legislativa a právní řád umožňují k ochraně dítěte - svědka. V trestním řádu, § 55 odstavec 2, jsou obecná ustanovení o sepisování protokolu, v případě, že se osoba cítí na základě své výpovědi ohrožená, má právo požádat o využití § 55 a být vedena jako „utajovaný“ svědek, tj. nikde v protokolech o výpovědi není vedené jeho pravé jméno a někdy se policie snaží i o to, aby nebyla známa ani jeho totožnost vizuální. V minulém roce byl zřízen nový útvar policie, který se zabývá, ochranou svědků. Ale jde o případy mnohem závažnější, kdy se jedná o organizovaný zločin a svědkovi a/nebo členům jeho rodiny hrozí vážné nebezpečí. Pak se přistupuje i ke změně identity, vystěhování za hranice naší republiky, ale to myslím do kategorie do 18 let nepatří. Dále jsou českým právním řádem plně respektovány platné mezinárodní smlouvy a jiné dokumenty jako je mezinárodní Úmluva o právech dítěte z roku 1991, Národní plán boje proti komerčnímu sexuálnímu zneužívání, který zpracoval odbor prevence MV ČR, Listina základních práv a svobod, článek 32, zmiňovaný zákon č.359 o sociálněprávní ochraně dítěte, Evropská úmluva o ochraně lidských práv, dokumenty Mezinárodní organizace práce, dále jsou to trestní zákon, trestní řád a zákon o přestupcích z roku 2000, zavádějící nové skutkové podstaty přestupků, které by měly chránit děti v situacích, kdy jsou zanedbávány, týrány nebo zneužívány k fyzickým pracím, ačkoli takové případy nebyly naší kriminální policií zatím řešeny. Děkuji.

31

MIZENÍ NEZLETILÝCH MIGRANTŮ BEZ DOPROVODU A NEZLETILÝCH OBĚTÍ OBCHODU S LIDMI Heidi de Pauw, Child Focus, Belgie Child Focus, evropské centrum pro pohřešované a sexuálně zneužívané děti, působí nezávisle a výhradně v zájmu dětí. Na úrovni národní i na úrovni mezinárodní poskytují mise této organizace jednak aktivní podporu v případech zmizení dětí (útěky, nevysvětlitelná zmizení, únosy rodiči, únosy třetími osobami) nebo sexuálního zneužívání (tj. obchodování s dětmi, dětská pornografie, dětská prostituce, zneužívání dětí na Internetu, sexuální zneužívání mimo rodinu), Child Focus zároveň usiluje o předcházení a potírání těchto jevů. V říjnu 2001 se Child Focus rozhodl zabývat novou činností a vytvořil oddělení pro výzkum a rozvoj. Cílem tohoto kroku bylo více přiblížit odborné i laické veřejnosti problematiku, kterou se Child Focus zabývá. Z toho důvodu není Child Focus jen organizací, která aktivně pomáhá při vyhledávání dětí, které zmizí, byly uneseny nebo sexuálně zneužity. Velmi důležitým úkolem Child Focus je také předcházet a bojovat proti mizení a sexuálnímu zneužívání dětí prostřednictvím informačních a preventivních kampaní. K tomu, aby mohl Child Focus v této oblasti účinně působit, je třeba mít hlubokou a podrobnou znalost dané problematiky. Od svého založení se Child Focus denně setkává s problémem nezletilých cizinců, kteří vstupují nebo pobývají na území Belgie bez doprovodu svého otce, matky, zákonného zástupce nebo manžela/manželky či snoubence/snoubenky, a to zejména v souvislosti s mizením a sexuálním zneužíváním těchto dětí. Ke konci března 2002 zpracovalo operační oddělení Child Focus 355 případů zmizení nezletilých migrantů bez doprovodu (dále je v textu použita zkratka UAMs), přitom narazilo na řadu problémů a nejasností. Soudy jsou často bezmocné ve své snaze vypátrat tyto děti, městské úřady a policie se rovněž potýkají s mnoha problémy, které ztěžují vyšetřování. Ve většině případů není nikdo schopen poskytnout podrobný popis zmizelé osoby, nejsou k dispozici její fotografie, nikdo nezná její osobnost, přátele, zvyky atp. Běžné pátrací metody jsou v těchto případech neúčinné. Navíc počet zmizelých dětí ostře kontrastuje s počtem dětí, které jsou nakonec nalezeny. V roce 2001 bylo v Belgii registrováno 1427 UAMs, z toho 927 podalo žádost o azyl na Cizineckém úřadu. Ostatní, kteří o azyl nežádali, pobývali v Belgii nelegálně. Kolik UAMs se ve skutečnosti v současné době v Belgii nachází není známo. Kolik UAMs zmizí, aniž by zanechali sebemenší stopy, nikdo neví… Studie zpracovaná Katolickou univerzitou v Leuvenu pod záštitou IOM, zaměřená na obchodování s UAMs pro účely sexuálního zneužívání v EU (květen 2001) ukázala, že 50 % UAMs žádajících v Belgii o azyl zmizelo z některého z přijímacích středisek bez udání adresy dalšího pobytu. Pokud zvážíme všechna tato fakta, můžeme říci, že případy evidované Child Focus jsou jen špičkou ledovce. Mizení UAMs je trvalým důvodem k obavám, jednak kvůli vzrůstajícímu počtu zmizelých UAMs a také v souvislosti se sférami, ve kterých se posléze někteří z nich ocitnou. Skutečnost, že jsou děti velmi ohrožené, je posílena nedostatkem konkrétních zákonných

32

prostředků a vhodných přijímacích středisek pro UAMs. Jak na úrovni evropské, tak na úrovni OSN jsou zpracovávány různé mezinárodní normy. Rovněž v Belgii je problém UAMs považován za velmi závažný, a to i v politické sféře, ale bohužel dosud nebylo nalezeno zcela vyčerpávající řešení ochrany této velmi zranitelné skupiny dětí. Věc je o to vážnější, že tyto děti nemají v Belgii nikoho, na koho by se mohly obrátit v případě, že se dostanou do potíží. Jsou v zemi, kterou neznají, jejímž jazykem se domluví jen ztěží. Navíc jsou často extrémně traumatizovány tím, co prožily, některé byly podvedeny, bylo jim vyhrožováno, byly vykořisťovány nebo s nimi nebylo dobře zacházeno či jim byly odebrány doklady. Následně se musely často dopouštět trestné činnosti a/nebo prostituce a staly se snadnou kořistí pro obchodníky s lidmi a jiné pochybné osoby. Oddělení výzkumu a rozvoje organizace Child Focus začalo s podrobným výzkumem těchto jevů. Jeho cílem bylo nejen obecně tento fenomén popsat, ale také charakterizovat profil obětí, a přispět tak k lepšímu pochopení této problematiky. Nejprve bych chtěla definovat termíny, které budu používat nejčastěji. Pak osvětlím metodologii, která byla při zpracování studie použita. Následně vás seznámím s jejími hlavními výsledky a závěry a nakonec uvedu několik doporučení v souvislosti s mizením UAMs. Kdo jsou UAMs? Belgická legislativa neobsahuje žádnou definici UAMs, a proto se na ně ani nevztahují žádná zvláštní legislativní ustanovení, výjimkou je § 118 královského výnosu z 8. 10. 1981 (nařízení „opustit zemi“ bylo nahrazeno výrazem „vrátit zpátky“). Označení UAMs používáme pro každého nezletilého cizince, který vstoupí nebo pobývá na belgickém území bez doprovodu otce, matky, zákonného zástupce nebo manžela/manželky či snoubence/snoubenky. UAMs tvoří různorodou skupinu. Existují rozdíly mezi UAMs, kteří žádají o azyl a těmi, kteří o azyl neusilují. Přijetí UAMs žádajících o azyl v Belgii spadá do kompetence federálních úřadů. Vztahuje se na ně stejná azylová procedura jako na ostatní, dospělé žadatele o azyl. Některým UAMs, kteří požádali o azyl, byl přiznán uprchlický status. V roce 2001 požádalo v Belgii o azyl 927 UAMs. Naproti tomu za přijetí UAMs, kteří o azyl nežádají, odpovídají jednotlivé Komunity. Zjistili jsem, že tito UAMs zpravidla pobývají na území nelegálně. Kancelář pro UAMs, která vydává povolení k dočasnému pobytu obětem obchodování s lidmi, připravuje legislativní opatření, která se budou vztahovat konkrétně na tyto UAMs. Dokud není rozhodnuto o trvalém řešení jejich situace, získávají doklad o přijetí na belgické území a zároveň povolení k dočasnému pobytu. V Belgii existuje pouze jedno specializované středisko, které se stará o děti, jenž nežádají o azyl, Huis v Aalst, s kapacitou 15 lůžek. Roce 2001 registroval Cizinecký úřad 500 UAMs, které v Belgii nežádají o azyl… V obou kategoriích UAMs, mezi žadateli o azyl a těmi, které o azyl nežádají, jsou děti v legálním i nelegálním postavení. Naše analýza se zabývala oběma skupinami. Studie rozlišuje 3 základní typy okolností, za kterých UAMs zmizí: UAMs nedorazí do střediska nebo instituce, do které byli posláni úřady. Praxe je taková, že UAMs dostanou do ruky adresu a jízdenku na vlak a záleží pouze na nich, jestli dojedou až určené místo. Některé pravděpodobně zachytí převaděči či obchodníci s lidmi. Nepřekvapuje nás, že mnoho UAMs, kteří nedorazí na místo, na

33

které byli posláni, se dosud potlouká někde na území Belgie. Není pochyb o tom, že někteří UAMs nemají zájem jít do institucí či středisek, která pro něm byla vybrána. Nicméně, nikdo není schopen říci, kolik dětí do středisek opravdu chce. O tomto typu zmizení UAMs obvykle nikdo kompetentní instituce neinformuje. Druhou kategorii tvoří UAMs, kteří úřadům oznámí konkrétní soukromou adresu, na které se budou nacházet. Tito mladí lidé často zmizí, aniž by si toho vůbec někdo všiml. Na jejich zmizení se přijde například až když se nedostaví k pohovoru na Cizinecký úřad, pak bývají prostě jen automaticky vyřazeni ze seznamu. V těchto případech není jasné, co se s dětmi stalo nebo o kolik dětí se ve skutečnosti jedná. Poslední skupinu UAMs tvoří ti, kteří zmizeli až po jisté době z institucí, středisek nebo pěstounských rodin, do kterých byli umístěni. Ve všech případech se jedná o útěky, únosy nebo nevysvětlitelná zmizení. Hlavním cílem této studie bylo lépe se seznámit s fenoménem mizení UAMs a dětí, které se staly obětmi obchodu s lidmi, vymezení rozsahu tohoto problému a načrtnutí profilu těchto dětí. Celkem bylo podrobně analyzováno 255 případů zmizení UAMs. Zvažována byla celá řada faktorů (jako jsou například věk, pohlaví, národnost, délka pobytu, atd.). Kromě analýzy dostupné dokumentace k jednotlivým případům jsme rovněž navštívili federální i provinční střediska, které se starají o UAMs, a obrátili jsme se na kanceláře několika státních zástupců, kteří se tímto problémem pravidelně zabývají. S cílem shromáždit co nejvíce informacím jsme se spojili také s Kanceláří pro UAMs, Cizineckým úřadem a jednotkou pro pohřešované osoby federální policie. Analyzovali jsme tedy 255 případů pohřešovaných UAMs. Řeknu vám teď nejdůležitější výsledky naší analýzy. Detailněji si můžete studii prohlédnout například v IOM Praha (Dukelských hrdinů 692/35, 170 00 Praha 7, +420 233 370 160, [email protected], studie je v angličtině). Z 255 případů, které jsme zkoumali, 194 (76 %) byli chlapci, 61 (24 %) dívky. Skutečnost, že častěji mizí chlapci nám potvrdila i různá přijímací střediska. Drtivá většina UAMs pocházela ze střední a východní Evropy, včetně států bývalého SSSR. 144 dětí pocházelo z Jugoslávie, 51 ze Srbska a Černé Hory a 43 z Albánie. 55 UAMs (22 %) bylo z Asie nebo Blízkého Východu. Každé třetí dítě z této kategorie pocházelo z Afghánistánu. Ostatní z Indie, Srí Lanky, Číny, Bangladéšem atp. Pouze 2 děti byly z Oceánie, Guinea. Mezi dětmi z Afriky převažují podle našich zjištění mírně dívky. U asijských dětí se jedná téměř výhradně o chlapce, podobně chlapci převažují i mezi dětmi ze střední a východní Evropy, v této kategorii jsou z 80 % chlapci. Údaj o 3 dívkách z Asie a 2 chlapcích z Oceánie není zcela relevantní, a proto se jimi nebudeme nyní více zabývat. 25 z 255 UAMs podstoupilo kostní zkoušku na stanovení věku, neboť o jejich skutečném věku panovaly pochybnosti. Většina UAMs je ve věku 14 – 17 let, konkrétně 85 %. Je třeba zdůraznit, že asi 36 UAMs bylo mladších 13 let. Právě nízký věk dětí se nám jeví jako zvláště rizikový. Africké děti spadají častěji do nejmladší věkové kategorie.

34

K prvnímu kontaktu s belgickými úřady dochází většinou, z 80 % až na území Belgie, děti jsou zadrženy například, jak čekají na dálnici na další přepravu. 18 % UAMs bylo objeveno na hraničním přechodu, například na letišti Zaventem. Za zmínku stojí, že u 16 UAMs není údaj o prvním kontaktu s belgickými institucemi k dispozici. Většina afrických dětí je poprvé objevena na hranici. Souvisí to s geografickou polohou Afriky, nejvhodnější spojení do Belgie je letecky, výjimečně i lodí. Další otázkou je, zda byly děti při příchodu na území Belgie doprovázeny nějakou cizí osobou. Je obvyklé, že se většinou nejedná o rodiče. 55 % dětí bylo v době příchodu na belgické území v doprovodu nějakých dalších lidí, většina z nich v doprovodu jiných dětí. Je velmi podezřelé, že na rozdíl od jiných dětí, přicházejí dívky z východní Evropy téměř výhradně v doprovodu dospělých!! Je možné, že to souvisí s obchodem s lidmi. 64 % pohřešovaných UAMs požádalo v Belgii o azyl. Jen o něco více než polovina 54 % žila nelegálně na belgickém území v době svého zmizení. Většina z 61 pohřešovaných dívek (téměř 70 %) požádala v Belgii o azyl. Mezi chlapci je toto číslo o něco nižší: asi 62 %. Počet žadatelů o azyl je o něco vyšší mezi dětmi z Afriky a Asie než mezi dětmi ze střední a východní Evropy. 40 % pohřešovaných UAMs uvedlo zemi, do které směřují, nejčastěji se jednalo o Velkou Británii, 29 %. 11 ze 102 UAMs udalo jako cílovou zemi Belgii. Dalšími cílovými státy byly: Řecko, Francie, Irsko. Pozornost je nutné věnovat zejména UAMs, kteří uvedli jako cílovou zemi jiný stát než Belgii. Je totiž otázkou, zda a jakým způsobem dosáhnou země svých snů a jak se jim podaří v ní přežít. Podmínky, ve kterých UAMs cestují do cílové země, lze označit přinejmenším za velmi složité a nebezpečné. Pravidelně jsou zveřejňovány zprávy o těch, kteří nepřežili svou cestu. Zda dosáhnout cílové země závisí často na převaděčích, kterým děti samy nebo jejich rodiny zaplatily vysoké částky. Pak je jasné, že se nakonec většina z těchto dětí uchýlí ke kriminální činnosti nebo prostituci, aby přežily, případně se stanou obětmi jiného vykořisťování. Chlapci obvykle častěji než dívky uvedou zemi, do které směřují. Dívky z východní nebo střední Evropy jen velmi vzácně prozradí cílovou zemi, na rozdíl od chlapců ze střední a východní Evropy nebo Asie, kteří jsou v tomto ohledu mnohem sdílnější a přesnější. Průměrnou délku pobytu UAMs na území Belgie jsem stanovili podle data příchodu na belgické území a data zmizení dítěte. Ve 25 případech údaje o době příchodu do Belgie neexistují. Ze zbylých 230 případů téměř polovina dětí zmizela během 1 měsíce. 62 dětí dokonce do 1 týdne. Skoro polovina dětí z Asie a polovina dětí ze střední a východní Evropy zmizí do 1 měsíce. Počet dětí z Afriky, které zmizí do jednoho měsíce, je nižší. Do týdne zmizí jen každá desátá dívka, ale každý třetí chlapec. Více než polovina chlapců zmizí do 1 měsíce, u dívek je toto číslo mnohem nižší, pouze 9 dívek (15 %) zmizí do 1 měsíce. Dívky zůstávají na známých adresách déle než chlapci před tím, než zmizí. Africké dívky asi 2 měsíce, dívky z východní a středí Evropy asi 4 měsíce. Chlapci na druhou stranu mizí dříve, výjimkou jsou chlapci z Afriky – 2 měsíce. Více než polovina pohřešovaných dětí, 146 (57 %) zmizí samostatně. 109 zmizelo v doprovodu jiných osob, 5 % v doprovodu dospělých, 38 % v doprovodu jiných dětí. Naše studie se zabývala souvislostmi s obchodem s lidmi za účelem sexuálního zneužívání a/nebo ekonomického vykořisťování pouze pokud to bylo výslovně zmíněno v dokumentaci analyzovaného případu. Proto není vyloučeno, že se takové spojení neobjevuje v jiných

35

spisech, která Child Focus nezná. Nikdo nemůže vyloučit, že se některé děti nestanou obětmi této výnosné formy zneužívání po svém zmizení. V 64 případech jednoznačně vyplývá, že děti byly obchodovány, tj. šlo o každé 4. dítě. 48 z 64 obětí obchod s lidmi bylo zneužíváno k prostituci, další se staly obětmi ekonomického vykořisťování, třeba v pekárnách nebo při sběru ovoce. Studie dospěla k závěru, že právě ekonomické zneužívání UAMs je na vzestupu, což potvrzují i pracovníci z praxe. Obětmi obchodování s lidmi jsou zejména dívky, a to 2 dívky ze 3 se staly obětmi. Počet chlapců je nižší. Žádná dívka nebyla zneužívána ekonomicky, ekonomické vykořisťování se týká především chlapců. 18 afrických dívek a 22 dívek z východní a střední Evropy se stalo obětmi obchodování s dětmi. Mezi chlapci jde nejčastěji o chlapce z východní Evropy. Častěji se obětmi obchodu s lidmi stávají dívky a nejčastěji pak africké děti. Ve vztahu k délce pobytu na belgickém území před zmizením je zřetelný rozdíl mezi obětmi sexuálního zneužívání a ekonomického vykořisťování. Polovina, 5 z 10 obětí ekonomického zneužívání, zmizí během 1 týdne. U obětí sexuálního zneužívání je délka pobytu mnohem delší, v průměru 3 měsíce. Mezi obětmi převaděčů je průměr také vyšší, asi 3 týdny. A nyní bych vás chtěla seznámit k některými závěry studie. 29. ledna 2002 Child Focus zorganizoval diskusi u kulatého stolu se zástupci měst a obcí, aby je podrobněji seznámil s problematikou mizení a zneužívání UAMs. Účelem této schůzky bylo prodiskutovat vhodná a efektivnější opatření v této oblasti. Účastníci schůzky se shodli na některých doporučeních. Města a obce potvrdily skutečnosti zjištěné Child Focus ze své každodenní praxe. Ačkoli existují různé iniciativy a pracovní skupiny na politické úrovni, a to jak na úrovni federální, tak jednotlivých Komunit, nejsou do nich často zapojováni lidé z praxe. Právě oni se ale domnívají, že je nejvyšší čas přijmout nějaká opatření. Vůle k tomu je, ale rovněž panuje velká frustrace s ohledem na nedostatek zákonných a finančních prostředků k účinnému řešení tohoto problému. V úvodu jsem se již zmínila o nedostatku údajů a statistik k počtu UAMs, obětem obchodování s dětmi, pohřešovaným dětem, atd. Také ve 255 zkoumaných příkladech chybí některé důležité údaje. Například v 1 z 10 případů není údaj o datu, kdy bylo dítě poprvé objeveno na území Belgie. V 1 z 10 nejsou k dispozici přesné údaje o postavení dítěte. Obecně panuje shoda nad tím, že je velká potřeba sjednotit způsob registrace UAMs a nezletilých obětí obchodování s lidmi. Není dostatek vhodných středisek pro děti, které se staly obětmi obchodování s lidmi. Soudci pro mladistvé a další se střetávají s kritickým nedostatkem vhodných přijímacích středisek pro UAMs, kteří se stali obětmi prostituce nebo ekonomického vykořisťování. V důsledku této situace jsou část nuceni děti umísťovat do stávajících zařízení, kde ovšem pobývají i dospělé oběti zneužívání, tato zařízení nejsou přizpůsobena potřebám dětí. Děti jsou pod velkým tlakem a jakmile mají šanci utéct, znovu utečou a vrátí se znovu k těm, kdo je vykořisťovali. Z toho důvodu Child Focus podporuje vytvoření zvláštního střediska pro nezletilé oběti obchodování s lidmi, kde by byly přijaty, byla jim zde poskytována adekvátní péče a

36

ochrana před tlaky a vlivy zvenčí. Toto středisko by mělo zabezpečit také psycho-sociální péči a právní poradenství, pokud dítě projeví zájem o obhajobu během soudního řízení. Měl by být rovněž brán ohled na zkušenost, kterou prožily, a na jejich kulturu. Hlavním cílem by měla být reintegrace těchto dětí do společnosti, ať už v Belgii nebo v zemi původu. Nedostatek mezinárodní spolupráce. Mizení UAMs není omezeno hranicemi státu, jedná se o mezinárodní problém, který musí být řešen na mezinárodní úrovni. Z rozhovorů s různými představiteli měst a obcí a státními zástupci vyplynulo, že mezinárodní spolupráce neprobíhá vždy hladce. Kritizována je především pomalost mezinárodního pátrání po pohřešovaných osobách. Na různých úrovních, a to jak v přijímacích střediscích, tak v policii nebo mezi státními zástupci chybí podrobná znalost problematiky mizení a zneužívání dětí. Proto není vždy věnována dostatečná pozornost různým znamením (např. návštěvy, telefonní hovory, doprovod a jiné viz výše), které mohou naznačovat, že se jedná o obchod s lidmi nebo že hrozí bezprostřední zmizení dítěte. Pracovníci některých středisek přiznali, že teprve poté, co se seznámili z problematikou mizení a obchodování s UAMs, se začali více o tyto jevy zajímat. Zjistilo se, že ne všechna zmizení dětí jsou hlášena na policii. Skutečnost, že UAMs nedorazí na místo určení se policii neoznamuje vůbec. Střediska někdy čekají velmi dlouho než nahlásí policii, že děti už 3 dny postrádají. Ačkoli jsou právě první hodiny po zmizení dítěte nejdůležitější. Policie a státní zástupci narážejí při své práci často na řadu překážek. S ohledem na nedostatek údajů o pohřešovaných osobách jsou často zcela bezmocní. Aby bylo dosaženo efektivnější a plynulejší výměny informací, Child Focus navrhuje, aby byly zavedeny specifické identifikační karty pro UAMs. Do těchto formulářů příslušná instituce vyplní řadu osobních údajů o dítěti, které přijala. Jestliže se středisko setká s něčím podezřelým a/nebo dítě zmizí, tuto kartu může předat kompetentním policejním složkách, které pak seznámí s jejím obsahem kancelář státního zástupce. Zavedení takové karty by mělo přispět k lepší výměně informací, dalším krokem by mělo být zapojení všech odpovědných subjektů. Státní zástupce by měl zorganizovat poradu, kde se detailně proberou role jednotlivých účastníků. Na toto setkání by měla navazovat další společná jednání, na kterých se budou diskutovat nové informace k případu, další postup, atp. V této souvislosti jsou nutné výcviky pro zástupce měst a obcí a také pro policisty. Dámy a pánové, pokusila jsem se osvětlit problém mizení UAMs. Co se týká pátrání po pohřešovaných dětech, stále ještě existuje mnoho problémů, které je třeba vyřešit… Poslední opatření belgického ministerstva ohledně pátrání po pohřešovaných osobách jsou určitě krokem správným směrem. Nicméně, bylo by iluzí se domnívat, že jde o problém omezený výhradně na Belgii, jde o mezinárodní problém. Proto bych chtěla zdůraznit, že je velmi důležité, aby státy spolupracovaly na vzájemné komunikaci a lepší koordinaci, aby byla tato problematika řešena skutečně efektivně. Dámy a pánové, to je ode mne vše, myslím, že je čas k mezinárodní akci pro předcházení a potírání mizení a sexuálního zneužívání UAMs! Děkuji vám za pozornost.

37

PŘIJÍMÁNÍ NEZLETILÝCH ŽADATELŮ O AZYL BEZ DOPROVODU VE FINSKU Kia Lundqvist Přijímací středisko Perniön, Finsko Komunitní střediska:

Perniön Lukkarila (Kontiolahti) Ylöjärvi (Ruukki, Oravainen)

24 lůžek 16 lůžek 8 lůžek

Střediska rodinného typu:

Lukkarila ( Kontiolahti) Ylöjärvi Kivenlahti (Espoo) 8 lůžek Turku 8 lůžek

Ubytování v soukromí: u příbuzných Komunitní přijímací středisko Perniön 24 lůžek (maximální počet dětí) 3 oddělení s nejvýše 8 dětmi 15 vychovatelů, kteří se o děti starají přes den 2 vychovatelé, kteří se o děti starající v noci 1 sociální pracovník 1 zdravotní sestra na částečný úvazek 1 kuchařka 18 zákonných zástupců

Situace ve středisku Perniön k 27. 11. 2002 Celkem 23 dětí ve středisku 12 dětí pobývajících u příbuzných (v soukromí), nejčastěji v okolí Helsinek Celkem 9 dětí mladších 12 let (jak v komunitním středisku, tak v soukromí) Nejmladšímu dítěti ve středisku jsou 4 roky, 16 dětí ve věku 16-17 let

Služby poskytované střediskem Perniön Škola v Perniön - 5 dní v týdnu Profesionální péče přes den i v noci 3 jídla denně a svačina do školy Volnočasové aktivity Sociální práce, zdravotní péče a v omezené míře psychiatrická péče, právní poradenství v případě potřeby Sociální podpora: 198 Euro/měsíčně (děti ve věku 10-17 let), 178 Euro/měsíčně (děti mladší 10 let) Aktivity zaměřené na kulturu zemí původu dětí (lekce rodného jazyka, náboženské aktivity, atd.)

38

Ubytování u příbuzných v soukromí Často neexistují doklady prokazující příbuznost s dítětem Kulturní rozdíly Nedostatečná znalost finské kultury (jazyka, zvyků, zákonů, systému sociální péče, aj.) Odlišné vnímání příbuznosti, rodiny Nedostatek vzájemné důvěry Idealizace vlastní kultury (my se staráme o své děti, vy ne, v naší zemi nemáme takové problémy, atp.) Důležité je navázání vztahu mezi dítětem a příbuzným Vzájemný respekt Vzájemný dialog Individuální přístup k jednotlivým případům V každé etniku existují lidé různých povah

Systém zákonných zástupců dětí ve Finsku Každé dítě má mít zákonného zástupce U zákonného zástupce se předpokládá vzdělání a zkušenosti z oblasti vzdělávání dětí anebo péče o děti, například učitelé, sociální pracovníci, zdravotní sestry, zástupci nevládních organizací působící v oblasti péče o děti, atp. Zákonného zástupce jmenují na návrh přijímacího střediska krajské soudy Dítě musí být seznámeno se svým zákonným zástupcem Zákonný zástupce doprovází dítě při pohovorech na policii Zákonný zástupce spolupracuje s pracovníky střediska, ve kterém je dítě umístěno, případně s příbuznými dítěte Zákonný zástupce dohlíží, aby byly dodržovány nejlepší zájmy dítěte Zákonný zástupce pomáhá dítěti zvládnout jednotlivé stupně azylové procedury: Pohovor Styk s imigračními úředníky Převzetí rozhodnutí Registrace dítěte do sociálního systému Odvolání (je-li zájem) Žádost o sjednocení rodiny Zákonný zástupce má právo rozhodnout, kde bude dítě umístěno během azylové procedury Zařízení, ve kterém je dítě umístěno odpovídá za každodenní péči a výchovu dětí, zákonný zástupce dohlíží na to, zda je péče dostatečná Zmocnění zákonného zástupce končí ve chvíli, kdy dítě dosáhne 18 let, nebo v případě, že dítě opustí zemi Projekt EU zaměřený na rozvoj systému zákonných zástupců a právního poradenství pro nezletilé žadatele o azyl byl zahájen v roce 2001. Partnery jsou Centrální svaz pro sociální péči poskytovanou dětem, Poradna pro uprchlíky a střediska Perniön a Kontilahti

Projekt „Děti na prvním místě, děti v azylové proceduře: výcvik pro úředníky“ Doba trvání: září 2000 - září 2001 Projekt se konal v rámci programu EU Odysseus Partneři: IOM HELSINKI a finský Imigrační úřad

39

Cíl projektu: Zkvalitnit prosazování nejlepších zájmů dítěte rozvojem nových přístupů a výměny zkušeností mezi institucemi odpovědnými za nezletilé žadatele bez doprovodu ve Finsku, Irsku, Lotyšsku a Polsku

Hlavní aktivity projektu se soustředily zejména na: Výcvik vedení pohovorů během azylové procedury Přijetí dítěte, zhodnocení situace dítěte a zapojení dítěte do sítě pomáhajících institucí a organizací Zkvalitnění kroků navazujících na vydání rozhodnutí o azylové žádosti Vzájemná výměna informací a jejich vyhodnocování

Výsledky Imigrační úřad Soubor otázek k pohovoru s dítětem Zpráva a videozáznam z testů DNA za účelem sjednocení rodiny Středisko Perniön Zapojení úřadů a místních samospráv Vytvoření map pomáhajících institucí a organizací Kvalitnější poskytování péče v zařízeních rodinného typu

Nové poznatky a zkušenosti Vzájemná výměna zkušeností a znalostí mezi imigračními úředníky, sociálními pracovníky, vychovateli a dalšími, např. zákonnými zástupci, tlumočníky, atd., přispívá zejména ke zkvalitnění spolupráce, která samozřejmě zabere čas a vyžaduje jisté úsilí, ale jednoznačně má smysl. A dále ke zlepšení vedení pohovorů s dětmi během azylové procedury a při vyhodnocování situace dítěte. Obecně lze říci, že dochází ke zlepšení přijetí dítěte a azylové procedury.

40

PŘEHLED SITUACE NEZLETILÝCH OSOB BEZ DOPROVODU V NĚMECKU Thomas Gittrich Spolkový svaz pro odborníky pracující s nezletilými uprchlíky bez doprovodu, Německo Právní aspekty V Německu se mezi odborníky nejčastěji používá termín “nezletilí uprchlíci bez doprovodu”; v hovorové němčině se o těchto osobách mluví jako o “uprchlých dětech” nebo “dětech uprchlících”, žádný z těchto termínů nebyl přesně definován. Všechny tyto termíny explicitně naznačují, že tyto děti jsou uprchlíky. Termín “nezletilý uprchlík bez doprovodu” zahrnuje následující aspekty:

„Nezletilý“ Podle občanského zákoníku (Bürgerliches Gesetzbuch, BGB) jsou jako nezletilé definovány všechny osoby mladší 18 let. Dosud platný zákon o právech a povinnostech rodičů nebo poručníků (Elternrecht nebo Vormundschaftsrecht) říká, že zájmy nezletilé osoby zajišťuje/í osoba/y oprávněná/é vychovávat dítě. Avšak datum dosažení zletilosti není absolutní, podle BGB je dospívání proces, který formálně začíná narozením osoby a končí dovršením 18. roku.

Způsobilost k právům a povinnostem Do dovršení 7. roku není dítě způsobilé k právům a povinnostem. Po dosažení věku 7 let do dovršení 18 let mají mladiství omezenou způsobilost k právům a povinnostem. Mladistvý může uzavřít smlouvu, pokud smlouvu splní vlastními prostředky. Mladá osoba je však způsobilá k právům a povinnostem pouze tehdy, je-li to v její prospěch/pro ni výhodné (např. když obdrží dar nebo dědictví).

Odpovědnost za delikty Osoby, které jsou odpovědné za delikty, mohou být činěny odpovědnými za občanskoprávní delikty (protiprávní činy). Dítě mladší 7 let není za delikty odpovědné. Podmínkou definující odpovědnost za delikty mladých osob ve věku 7 až 18 let je, že dosahují úrovně chápání, jež je nutné, aby si jedinec byl vědom své odpovědnosti za čin vedoucí k poškození.

Omezená trestní odpovědnost, tj. možná odpovědnost podle trestního práva Do dovršení 14 let nemá mladá osoba trestní způsobilost (trestní odpovědnost). Podmínkou definující trestní odpovědnost mladistvých ve věku 14 až 18 let je skutečnost, že mladá osoba v době spáchání přestupku/trestného činu – podle stavu svého morálního a duševního vývoje – byla dost vyspělá, aby chápala protiprávnost svého činu a jednala podle tohoto vědomí. Za účelem výchovy mladistvého, který nemá požadovanou vyspělost a který tudíž není podle trestního práva odpovědný, má trestní soudce možnost nařídit státní výchovu.

41

Přehled právně definovaných vývojových fází: narození

dovršení 6. roku dovršení 7. roku

dovršení 10. roku dovršení 12. roku dovršení 14. roku

dovršení 16. roku

dovršení 18. roku

dovršení 21. roku

počátek způsobilosti k právům a povinnostem (způsobilost být subjektem práv a povinností) počátek způsobilosti být stranou v soudním řízení právo kontaktovat úřad sociální péče pro mládež ohledně otázek výchovy a vývoje počátek povinného vzdělání od následujícího školního roku omezená způsobilost k právům a povinnostem (způsobilost činit právní úkony) počátek omezené odpovědnosti za škodu vyplývající z protiprávních činů (omezená odpovědnost za delikty) právo být vyslechnut, když dojde ke změně náboženství omezená způsobilost rozhodovat o přijetí svého náboženství způsobilost rozhodovat o přijetí svého náboženství omezená trestní odpovědnost právo požadovat uznání stížnosti v soudnictví ve věcech nesporných rozlišování mezi dětmi a mladistvými v oblasti ochrany mladých pracovníků právo volit a být volen, pokud jde o zastoupení mladých zaměstnanců v podnikových radách právo být vyslechnut správním soudem v řízení týkajícím se péče o osobu dítěte omezená způsobilost k pořizování závěti počátek způsobilosti přísahat před soudem možnost prohlášení způsobilosti uzavřít sňatek (pokud jde o věk) povinné vlastnictví občanského průkazu omezená způsobilost vést soudní řízení vlastním jménem u sociálních soudů nárok nezávisle dostávat zásilky poste restante dosažení zletilosti; dosažení neomezené způsobilosti k právům a povinnostem právo volit a být volen neomezená trestní odpovědnost neomezená způsobilost k pořizování závěti neomezená způsobilost vést soudní řízení vlastním jménem u sociálních soudů způsobilost uzavřít sňatek právo volit a být volen, pokud jde o zastoupení zaměstnanců v podnikových radách konec zákazu hraní hazardních her v hernách

“Bez doprovodu” V hovorové řeči se nezletilí uprchlíci nazývají „bez doprovodu“, pokud přijdou do Německa bez svých rodičů nebo jiných osob oprávněných dítě vychovávat. V německém právu je nezletilá osoba považována za odloučenou, neexistuje-li žádná osoba pověřená péčí o dítě (Personensorge-berechtigter). Osoba oprávněná pečovat o dítě je osoba, která „je sama nebo společně s jinou osobou oprávněná pečovat o osobu dítěte podle nařízení Občanského zákoníku,“ tj. rodiče dítěte nebo jiná osoba, které byla osobní péče přidělena poručnickým

42

soudem. Osobní péče (Personensorge) je pečování o danou osobu a zahrnuje práva a povinnosti týkající se péče, vzdělání, dozoru a určení místa bydliště (§1631 BGB). Péče o něčí majetek (Vermögenssorge) je péče o majetek nějaké osoby. Osoba oprávněná vychovávat dítě (Erziehungsberechtigter) je „osoba oprávněná pečovat o osobu dítěte a jakákoliv jiná osoba starší 18 let, která – na základě dohody s osobou mající dítě v péči a opatrování – vykonává úkoly spojené s péčí o dítě a nejedná tak pouze dočasně a omezeně“ (§ 7 sociálního zákoníku – Sozialgesetzbuch; SGB VIII, péče o děti a mládež). Nezletilé osobě, která nepožívá rodinnou péči, je – po soudním rozhodnutí vydaném pověřeným poručnickým soudem – přidělen poručník (§1773 (1) BGB). To platí také v případech, kdy nelze identifikovat občanský status nezletilé osoby. Podle §1774 musí poručnický soud na vlastní návrh nařízením jmenovat poručníka. Toto poručnictví může být individuální poručnictví, poručnictví převzaté sdružením nebo poručnictví úřadu péče o mládež (Jugendamt).

„Uprchlík“ V tomto ohledu musíme rozlišovat mezi používáním tohoto termínu v právním kontextu a v hovorové řeči. V německém právu se rozlišuje mezi dvěma skupinami uprchlíků podle toho, zda se označují za uprchlíky podle ženevské Úmluvy o postavení uprchlíků, nebo podle jiného právního dokumentu. Osoby, které byly schopné dokázat před Spolkovým úřadem pro uznávání zahraničních uprchlíků (Bundesamt für die Anerkennung ausländischer Flüchtlinge) nebo před soudy, že jsou osobami pronásledovanými z politických důvodů podle článku 16 odst. 1 ústavy (Grundgesetz), patří do první kategorie, mezi azylanty(Asylberechtigte). Do této kategorie patří i tzv. statutární uprchlíci (Konventionsflüchtlinge). Je jim udělen tzv. malý azyl (kleines Asylum) podle § 51 cizineckého zákona, který je založen na zásadě nemožnosti vrátit uprchlíka proti jeho vůli do země, kde se právem může obávat pronásledování, tj. zásada non refoulement podle ženevské Úmluvy o postavení uprchlíků, podle níž uprchlík nesmí být deportován do země, kde je ohrožen jeho život nebo svoboda pro jeho rasu, náboženství, národnost, přináležitost k určitým společenským vrstvám nebo zastávání určitých politických názorů/přesvědčení. Uprchlíci spadající do druhé kategorie stanovené německým azylovým zákonem jsou tzv. kvótoví uprchlíci (Kontingentflüchtlinge). Tito uprchlíci mohou být přijati do země z humanitárních důvodů v rámci mezinárodní pomoci, neexistuje-li žádná jiná možnost jak ochránit jejich život a zdraví. Nemusí projít azylovým řízením. V minulosti existovaly kvóty pro „boat people“ (uprchlíky z Vietnamu) a židovské imigranty z bývalého Sovětského svazu. Novela článku upravujícího základní právo na udělení azylu – z roku 1993 – která vedla k formulaci § 32 cizineckého zákona, stanovila časově omezenou ochranu uprchlíků hledajících ochranu před válkou a občanskou válkou, která sestává z udělení povolení k dočasnému pobytu (Aufenthaltsbefugnis) spolu s pracovním povolením. Ale až v dubnu 1999 – vzhledem ke katastrofě uprchlíků v Kosovu – se ministři vnitra rozhodli přijmout – v první fázi – do Německa 10 000 uprchlíků. Dostali povolení k pobytu časově omezené na tři měsíce pod podmínkou, že se vzdají možnosti podat žádost o azyl. Protože jim byl udělen status uprchlíků hledajících ochranu před občanskou válkou, bylo jim uděleno právo být výdělečně činní. Rozdělení těchto uprchlíků do spolkových zemí bylo provedeno na základě rozdělovacího kódu (königsteinský rozdělovací klíč), který byl použit

43

při dřívějších příležitostech a bere v úvahu ekonomickou sílu a demografickou situaci jednotlivých spolkových zemí. Musíme rozlišovat mezi těmito definicemi podle mezinárodního a německého práva a termínem „uprchlík“, který se běžně používá v našich politických debatách. To, zda je někdo nazýván „uprchlíkem“, obvykle závisí na důvodech, které osoba udává jako důvody, jež ji vedly k útěku. Navíc zde hraje roli politický přístup osoby používající tento termín a kontext a směr zdůvodňování, v jehož rámci je termín používán. Uveďme příklad: Existuje široký konsensus v tom, že lidé, kteří zažili individuální nebo kolektivní pronásledování, by měli být nazýváni uprchlíky. Je však kontroverzní, zda to platí také pro osoby, které opustily svou rodnou zemi z ekonomických důvodů (bída) a které mezinárodní společenství v důsledku toho často nazývá „migranty“. Rozlišení mezi uprchlíky a migranty podle mezinárodního práva je založeno na tom, že migranti opouštějí svou rodnou zemi, protože si tuto možnost zvolili, naopak uprchlíci svou rodnou zemi opouštějí, protože byli donuceni. Přesto je v mnoha případech velmi obtížné udělat tak jasný rozdíl. Přibývá situací, kdy je velmi složité nebo nemožné uplatnit toto pravidlo. Politické pronásledování jedinců jde často ruku v ruce s destrukcí ekonomické základny života postižených osob a v případě války a občanské války jsou důvody, které někoho nutí uprchnout ze země, často směsí politického pronásledování, vážné ekonomické situace a rozpadu společenského uspořádání; a tyto faktory by mohly ještě zhoršit ekologické katastrofy. Přesně se toto obtížné rozlišování mezi uprchlíky a migranty odráží v německé debatě o nezletilých uprchlících. Nevládní organizace a skupiny podporující uprchlíky často používají termín uprchlík také pro děti a mladistvé, kteří odešli ze země nebo byli nuceni odejít ze země z ekonomických důvodů. Takovéto používání tohoto termínu může být také politickým prohlášením, má-li vyjádřit všeobecné odmítnutí německého azylového zákona a cizineckého zákona, tj. když se o nich začne uvažovat jako o příliš restriktivních. Německý azylový zákon a cizinecký zákon v podstatě uznávají jako důvod opravňující k útěku ze země pouze politické pronásledování vládními úřady země původu. Německé úřady však uplatňují výhradně úzkou právní definici podle německého azylového zákona. Podle něj jsou uprchlíky nazývány pouze ty osoby, které mohly získat právo zůstat (Bleiberecht), tj. azylanté, kvótoví uprchlíci a statutární uprchlíci. Jinak úřady hovoří o uprchlících hledajících ochranu před občanskou válkou, žadatelích o azyl (dokud není ukončeno azylové řízení) a žadatelích o azyl, jimž nebyl udělen azyl (v případech, kdy mělo azylové řízení záporný výsledek).

Vstup na území Pokud někdo požádá na hraničním přechodu (nebo – v případě nezákonného vstupu – přímo na nějakém německém úřadě) o politický azyl, úřady ověří, zda tato osoba nevstoupila na území přes třetí bezpečnou zemi (kam bude případně vrácena). Pokud tomu tak není, musí být této osobě povolen vstup do země za účelem azylového řízení. V důsledku toho, že Německo nemá žádná zvláštní práva na ochranu odloučených dětí, pravidelně se stává, že nezletilým osobám, které požádaly o azyl, ale přišly z třetí bezpečné země, a nezletilým osobám, které nepodaly žádost o azyl, ale přesto mohou potřebovat ochranu, je odepřen vstup. Na německých hranicích jsou nezletilé osoby vždy podrobeny pohovoru, protože pohraniční úřady musí rozhodnout, zda daná osoba chce požádat o azyl a zda přišla z třetí bezpečné

44

země. Podrobný pohovor se provádí pouze při letištním řízení (viz níže), během něhož jsou nezletilé osoby zadržovány na přímo letišti, na které přiletěly.

Právní situace související se vstupem, odepřením vstupu a vrácením je následující: Podle cizineckého zákona musí mít všichni cizinci – kromě velmi malého množství výjimek – kteří chtějí vstoupit do Německa, povolení k pobytu ve formě víza. To platí bez ohledu na jejich věk. Cizinci, který nemá vízum, je odepřen vstup a je vrácen do země, z níž se pokoušel vstoupit, do země, kde začal svou cestu, do země, kde má trvalé bydliště, do země, jejímž je státním příslušníkem nebo která mu vydala pas, nebo do kterékoli země, do níž je oprávněn vstoupit. Výjimky z tohoto pravidla stanovuje § 60 odst. 5 cizineckého zákona. Uznaný uprchlík nebo žadatel o azyl nesmí být vrácen do země, kde je ohrožen jeho život nebo svoboda v důsledku jeho rasy, náboženství, národnosti, přináležitosti k určitým společenským vrstvám nebo zastávání určitých politických názorů/přesvědčení, pokud – ze závažných důvodů – není považován za hrozbu pro bezpečnost Spolkové republiky Německo nebo pro širokou veřejnost. Cizinci navíc nesmí být odepřen vstup nebo nesmí být vrácen, pokud mu v zemi, kam má být vrácen, hrozí nebezpečí, že bude podroben mučení, trestu smrti nebo nelidskému, ponižujícímu a degradujícímu zacházení, resp. trestu. V souvislosti s těmito výjimkami je důležité vědět, že překážky v deportaci uvedené v § 53 odst. 6 cizineckého zákona nejsou uvedeny jako překážky vrácení. Proto je pohraniční úřady nemusí ověřovat, když dojde k rozhodování o vrácení. V zásadě je tedy možné vrátit nezletilého cizince, který není uznaným uprchlíkem nebo žadatelem o azyl, do země, kde je značně ohroženo jeho zdraví, život a svoboda.

Tyto předpisy o vracení jsou na újmu situaci odloučených nezletilých osob trojím způsobem: Zaprvé je pochybné, zda Spolková pohraniční stráž (Bundesgrenzschutz) vždy pozná, jestli nezletilý uprchlík chce požádat o ochranu před politickým pronásledováním. To platí beze zbytku u dětí a mladistvých, kteří do Německa přicházejí s pomocí profesionálních převaděčů. Nápovědy, co mají uprchlíci uvádět v pohovorech s úředníky pohraniční kontroly nebo s jinými úřady ohledně toho, kam jdou, a jak mají přednést žádost o azyl po (nezákonném) vstupu, jsou obvykle součástí „převaděčského balíčku“. Uprchlíci přicházející do Německa bez této pomoci by nemuseli vědět, jak je důležité požádat o ochranu nebo by mohli mít lingvistické problémy s formulováním svých záměrů. Spolkové úřady pro ochranu hranic (Bundesgrenzschutz) tvrdí, že jejich úředníci dokáží rozeznat žádost o ochranu, i když uprchlík explicitně nepoužije termín azyl. Přesto je pochybné, zda to vždy platí ve skutečnosti, především jde-li o odloučené děti.To platí hlavně u tzv. letištních kontrol (Vorfeldkontrolle) prováděných na velkých letištích, v jejichž rámci úředníci pro ochranu hranic kontrolují cestující v letadle nebo při vystupování z letadla a osoby bez víza nebo pasu se ani nedostanou k řádné imigrační kontrole, úředníci pro ochranu hranic nařídí jejich okamžitý zpáteční let. Druhý problém spočívá v tom, že někteří uprchlíci nemají možnost požádat o azyl. To je důsledek tzv. nařízení o třetí zemi. Předpokládá se, že žádost o azyl podají v třetí bezpečné zemi.

45

Toto nařízení postihuje nezletilé uprchlíky zvlášť katastrofálně. Jak je uvedeno výše, uprchlíci mladší 16 let nejsou způsobilí jednat ve smyslu zákona o azylovém řízení, a proto nemají nárok podat žádost o azyl bez právního zástupce, např. poručníka. Avšak podle cizineckého zákona je možné osobám mladším 16 let odepřít vstup, vrátit je a deportovat bez vyžádání souhlasu ze strany právního zástupce. Podle názoru mnoha kritiků se takto porušuje článek 22 Úmluvy OSN o právech dítěte. Třetí překážkou, která odloučeným nezletilým uprchlíkům velmi ztěžuje podat žádost o azyl, je letištní nařízení, což znamená, že uprchlíci, kteří chtějí vstoupit do Německa přes letiště, ale bez platného pasu nebo náhradního pasu nebo kteří přicházejí z bezpečné země původu, budou na letišti zadrženi a budou muset projít zrychleným řízením v maximální délce 19 dní. Ve vyhlášce z roku 1994 dal spolkový ministr vnitra opět jasně najevo, že toto nařízení se má také uplatňovat u uprchlíků mladších 16 let; maximální délka řízení u těchto dětí a mladých lidí se prodlužuje o dobu vyžadovanou pohraničními úřady pro zažádání o poručníka (protože úřad péče o mládež v okrese, kam dané letiště patří, často není informován okamžitě po příjezdu uprchlého dítěte). Pro tento postup jsou charakteristické tři problematické aspekty: skutečnost, že dítě je zadrženo, délka řízení a nedostatečná psychologická a sociální péče. Odloučené děti musí na letišti často zůstat tři měsíce a déle.

Převaděčství Zatím bylo zaznamenáno jen několik případů, kdy – po delší dobu a prostřednictvím organizovaného zločinu – byly do Německa převáděny odloučené nezletilé osoby za účelem zneužívání. Tzv. „rumunské zlodějské děti“ byly převáděny do Německa od poloviny 90. let, hlavně do Berlína, ale také do jiných německých měst. Tyto děti a mladí lidé pocházeli hlavně z rumunských sirotčinců a většina z nich byla do Německa dopravena pozemními dopravními prostředky; když byli zde v Německu, byli nuceni (někdy násilnými prostředky) dopouštět se krádeží, vloupání a jiných trestných činů. Ukradený majetek musel být donášen vůdci gangu, a když děti a dospívající mládež nesplnily jeho instrukce, byly brutálně potrestány. Existují také náznaky, že tyto děti byly využívány k prostituci a dětské pornografii. Tvrdilo se, že problém se vyřeší pouze tehdy, jestliže vytváření struktur péče o mládež a trestní stíhání převaděčů v Rumunsku bude intenzivnější. Jinak prý převaděči budou dále odvádět do Německa nové děti. Tvrdilo se, že problém dětí, které mizely (ukrývaly se), když byly předvolány, aby na policii svědčily proti osobám v zákulisí, se vyřeší zajišťovací vazbou, dokud nebudou zabezpečeny důkazy nutné k zadržení osob v pozadí. Situace dětí a mladých lidí nezákonně pobývajících v zemi je obzvláště dramatická, protože jsou vystaveni zneužívání a násilným činům bez jakékoli ochrany. Je pravda, že některé odloučené děti si najdou špatně placenou práci (obvykle prostřednictvím svých krajanů), která je nesmírně nebezpečná a nezákonná, jako je práce v restauracích, na stavbách a v zemědělství, tyto děti a mladí lidé často sklouznou k obchodování s drogami a k prostituci. Nejpozději od této chvíle jsou již pro sociální pracovníky, pečovatelské agentury nebo skupiny na pomoc uprchlíkům nedosažitelní. Lze očekávat, že počet tohoto druhu nelegálních odloučených nezletilých osob se bude neustále zvyšovat. V Hamburku a ve Frankfurtu ostře stoupl počet alžírských a marockých mladistvých na vlakových nádražích a na drogové scéně. Školní docházku dětí a dospívající mládeže, která se na německém území zdržuje nelegálně, může obvykle zorganizovat pouze velmi oddaný tým podporovatelů. Protože právo na navštěvování školy a povinné vzdělání se týká pouze osob legálně žijících v Německu, nemají tyto děti v zásadě možnost chodit zde do školy. Ředitelé státních škol, kteří těmto dětem přesto dovolí chodit do školy, se vystavují trestnímu stíhání, protože jsou povinni informovat

46

cizinecký úřad, pokud zjistí, že někdo z jejich studentů nemá statut legálního pobytu. Navzdory tomu existují ředitelé státních škol, kteří – bez ohledu na právní situaci (a poté, co tuto záležitost prodiskutovali s členy učitelského sboru) – jim dovolí účastnit se vyučování, v některých církevních školách ředitelé nevyžadují k zápisu registrační formulář, takže je může navštěvovat prakticky každý student.

Poručnictví Pokud je nezletilá osoba – podle názoru daného úřadu – mladší 16 let a pokud nebyly nalezeny žádné rodinné vazby v Německu nebo sjednocení rodiny není v krátkodobém hledisku možné, je nezletilá osoba převzata do péče místního úřadu péče o mládež. Další krok spočívá v tom, že úřad péče o mládež podá k poručnickému soudu žádost o jmenování poručníka. Občanský zákoník stanovuje jmenování poručníka poručnickým soudem, jakmile se určí, že došlo k přerušení rodičovské péče. Poručnický soud musí upřednostnit jmenování individuálního poručníka a – pokud individuální poručník není k dispozici – soud může jmenovat jako poručníka sdružení nebo úředního poručníka. V některých spolkových zemích je běžné rozdělit poručnictví mezi poručníka a právníka, který má na starosti právní aspekty ochrany dítěte, tzn. že má na starosti také azylové řízení. Stále častěji jsou jako poručník jmenována také sdružení. Od reformy zákona o rodiči/rodičích a dítěti (Kindschaftsrecht) z roku 1998 uznávají způsobilost sdružení k převzetí poručnictví úřady péče o mládež jednotlivých spolkových zemí. Dospívající mladí lidé starší 16 let, u nichž úřad péče o mládež zjistil naléhavou potřebu pomoci, jsou umístěni do zařízení péče o mládež a zpravidla je jim přidělen poručník. Dospívající mladí lidé starší 16 let, u nichž nebyla určena naléhavá potřeba pomoci, jsou umístěni do ubytovacích zařízení dočasné péče (Erstaufnahmeeinrichtungen) pro zletilé uprchlíky. Tato zařízení mají na starosti spolkové země. Obvykle pro ně není jmenován poručník. Avšak v některých spolkových zemích – např. v Rýnské Falci – je i těmto dospívajícím mladým lidem přidělen poručník a také v Mnichově dostane každá nezletilá osoba poručníka. Poručník musí pečovat o osobu a majetek chráněnce a je také pověřen právním zastupováním chráněnce. Musí chráněnci poskytovat rady a vysvětlit mu možné typy pomoci a podpory, které má chráněnec k dispozici. Poručník vykonává právo dozoru a je také pověřen zahájením postupu s cílem určit status pobytu dítěte. Obecně řečeno, ke jmenování by mělo dojít během prvních týdnů poté, co nezletilá osoba podala žádost k německým úřadům. U odloučených nezletilých osob, které podléhají letištnímu řízení, je 19tidenní lhůta, na niž je řízení omezeno, prodloužena o dobu, kterou soud potřebuje ke jmenování poručníka. Přesto existují zprávy o tom, že v minulosti se vyskytly případy, kdy úřady péče o mládež protáhly jmenování poručníka 15tiletým osobám, dokud nedosáhly věkové hranice 16 let a nestaly se způsobilými být stranou v soudním řízení. Těmto nezletilým uprchlíkům byla ve skutečnosti odepřena právní ochrana, na kterou mají podle německého práva nárok. Podle §1779 občanského zákoníku má poručnický soud – po výslechu úřadu péče o mládež – vybrat osobu, která je svou osobní situací a finančními podmínkami i na základě ostatních okolností vhodná pro převzetí poručnictví nad dítětem. Když dojde k výběru z několika vhodných osob, musí být brán ohled – kromě předpokládané vůle rodičů – na osobní vazby

47

chráněnce, vztah nebo příbuznost (vztah manželský) s chráněncem i na náboženské vyznání chráněnce.

Registrace a dokumentace Způsob, jak jsou odloučené děti zaregistrovány, závisí na úřadech, s nimiž se setkají při prvním kontaktu s německými úřady. Pokud dojde k prvnímu kontaktu s pohraničními úřady, odehrají se na hraničním přechodu výše popsané vstupní pohovory, poté – je-li to vhodné – bude nezletilé osobě uděleno právo vstupu a bude podle svého věku předána příslušným institucím, které pak provedou podrobnější pohovor. Nezletilé osoby, které vstoupí přes letiště, se nacházejí ve zvláštní situaci, neboť musí projít tzv. letištním řízením a všechny pohovory se odehrávají podle směrnic platných pro tento typ řízení. Pokud dojde k prvnímu kontaktu s jinými úřady než pohraničními, protože nezletilé osoby vstoupily nelegálně a dostavily se později nebo jsou zadržovány, budou po registraci – zpravidla – okamžitě předány příslušným úřadům. Pokud je nezletilá osoba podle názoru úřadu mladší 16 let a pokud nebyly nalezeny žádné rodinné vazby v Německu nebo sjednocení rodiny není v krátkodobém hledisku možné, je převzata do péče místního Úřadu péče o mládež. Osoby starší 16 let – u nichž se nezdá, že by existovala naléhavá potřeba pomoci – jsou předány prvním přijímacím zařízením/zařízením dočasné péče jednotlivých spolkových zemí pro dospělé. Stále častěji jsou však brány do deportační vazby (Abschiebehaft) okamžitě poté, co byly chyceny. Mezi úkoly vyplývající z převzetí péče o nezletilou osobu je poskytování rad personálem instituce, kde je dítě nebo mladý člověk umístěn. Dosud však neexistují celostátně závazné předpisy řešící otázku, jak mají být nezletilé osoby informovány o své situaci způsobem přiměřeným jejich věku nebo jak by mělo probíhat dotazování na jejich rodinnou situaci, motivy jejich útěku, jejich úroveň vzdělání, fyzickou a psychickou situaci. Typ pohovoru trochu určují odborné zásady péče o mládež a liší se podle přijímacího zařízení a konkrétního personálu. K dalším pohovorům dojde v rámci případného azylového řízení.

Posuzování věku Věk odloučeného nezletilého uprchlíka je rozhodujícím faktorem v otázce prvního přijímacího zařízení/zařízení dočasné péče. V případech, kdy úřady považují uvedený věk za nevěrohodný, provedou posouzení věku. Ještě před několika lety byly prováděny lékařské prohlídky jako zubní prohlídky a rentgenové snímky kostí v zápěstí, dokonce proti vůli nezletilých osob. Avšak mnozí lékaři a právníci tyto prohlídky odmítali z etických, právních a faktických důvodů, především proto, že jsou nepřesné. Proto se nyní – v případě pochybností – úřady uchylují k jiným než lékařským postupům posuzování věku, především k tzv. kontrole či zkoumání. To znamená, že zaměstnanec úřadu péče o mládež nebo cizineckého úřadu nezletilou osobu předvolá a – výhradně na základě své zkušenosti – posoudí její věk. Postupy a praktiky úřadů v různých spolkových zemích a obcích se velmi liší.

Zadržení Zadržení odloučených nezletilých osob, jímž se má připravit nebo zajistit deportace, je stanoveno a specifikováno v § 57 cizineckého zákona. Podle řečeného článku má soudce nařídit tzv. přípravnou deportační vazbu, pokud není možné okamžitě rozhodnout o deportaci nebo pokud by byla deportace ztížena nebo pokud by bylo deportaci bez řečeného zadržení bráněno. Deportační vazba má být uvalena, pokud má cizinec vynutitelnou povinnost opustit zemi kvůli nezákonnému vstupu, pokud lhůta k opuštění země vypršela a cizinec změnil

48

místo pobytu, aniž by informoval cizinecký úřad, pokud jej nelze v oznámený den deportace nalézt, pokud se jinak vyhýbal deportaci nebo pokud existuje opodstatněné podezření, že má v úmyslu vyhnout se deportaci. Přípravná vazba může trvat až šest týdnů, zajišťovací vazba může trvat až 6 měsíců.

Nalezení rodiny a kontakt s ní Co se týká nalezení členů rodiny a jiných příbuzných (členů širší rodiny) nezletilých bez doprovodu, neexistují žádné právní předpisy. Tento úkol musí splnit pověřené úřady – zpravidla úřady péče o mládež. Rozhodnutí o typu pátrání a výběr nástrojů je na úřednících. V praxi bude prvním krokem pokus získat požadované informace v rozhovoru s dítětem a cizinecké úřady využívají k tomu, aby našly rodiče, kteří již žijí v Německu, své zdroje informací, mezi jinými centrální cizinecký registr (Ausländerzentralregister) umístěný v Kolíně. Pokud existuje opodstatněný předpoklad, podle něhož rodiče pobývají v jiné zemi Evropské unie, získají se příslušné údaje od úřadů odpovídajících zemí prostřednictvím mezistátní úřední pomoci. V ostatních případech jsou povolány německé konzuláty a velvyslanectví. V mnoha případech se úředníci uchylují k vyhledávacím službám poskytovaným Mezinárodní sociální službou (ISS) a v některých případech využívají pátrací/vyhledávací službu Mezinárodního červeného kříže.

Sjednocení rodiny Podle Dublinské úmluvy budou mít odloučené děti, které mají rodiče, již jsou uznanými uprchlíky žijícími v jiném státě EU, nárok na to, aby jejich žádost o azyl projednal tento stát. Pokud rodiče žijí v Německu, musí německé úřady splnit odpovídající žádost podanou jinou zemí EU. §20 německého cizineckého zákona navíc stanoví, že každému nezletilému dítěti narozenému v manželství – oprávněného žadatele o azyl žijícího v Německu musí být automaticky uděleno povolení k trvalému pobytu (Aufenthaltserlaubnis). Dítěti ostatních cizinců (tj. osob nemajících nárok na azyl) musí být uděleno povolení k trvalému pobytu, pokud oba dva rodiče žijící v Německu mají povolení k trvalému pobytu nebo právo na pobyt a pokud je dítě mladší 16 let. Ostatní možné případy udělení povolení k pobytu dětem, které přišly do Německa, podléhají uvážení německých úřadů a jsou svázány restriktivními podmínkami (§20, 4 cizineckého zákona). Případ odloučené nezletilé osoby, které byl přiznán nárok na azyl v Německu a která chce, aby i její rodiče žili v Německu, není v německém cizineckém zákoně explicitně uveden. Podmínkou tohoto druhu sjednocení rodiny je však skutečnost, že členy rodiny lze nalézt.

Přijetí K umístění do ubytovacího zařízení je rozhodujícím faktorem věk odloučeného nezletilého uprchlíka. V případech, kdy se úřady domnívají, že údaje o věku poskytnuté dítětem nebo mladým člověkem nejsou věrohodné, provedou výše popsané posouzení věku. Uprchlíci mladší 16 let nebo považovaní za mladší 16 let jsou většinou umístěni do zvláštních přijímacích nebo pečovatelských a zaopatřovacích zařízení (Erstaufnahmeeinrichtungen, Erstversorgungsenirichtungen). V praxi se však odesílání do těchto ubytovacích zařízení

49

znovu a znovu protahuje až o několik týdnů. A v těchto přechodných obdobích se děti a dospívající mládež umísťují do přijímacích středisek pro dospělé. Nezletilí bez doprovodu starší 16 let jsou zahrnuti do procesu celostátního rozdělování žadatelů o azyl a jsou rozdělováni do jednotlivých spolkových zemí, dokud jejich kvóty nejsou plně vyčerpány. Ve výjimečných případech, tj. jestliže úřad péče o mládež určil potřebu pedagogické pomoci, mohou být i osoby starší 16 let umístěny do zvláštních pečovatelských a zaopatřovacích zařízení. O tom, zda existuje zvláštní potřeba vzdělání, rozhoduje úřad péče o mládež v místě, kde se nezletilá osoba poprvé zaregistrovala u německých úřadů. V prvních pohovorech s uprchlíkem, které se v některých spolkových zemích nazývají vysvětlovací protokol a v jiných kádrovací protokol pečovatelské a zaopatřovací zařízení nebo kádrovací agentura nejdříve zaregistrují osobní údaje o nezletilé osobě. V rámci tohoto procesu má otázka, zda rodiče nebo jiné osoby oprávněné k výchově dítěte již žijí v Německu, klíčový význam, neboť v tomto případě je nezletilá osoba předána dál. V počáteční fázi se navíc určuje věk uprchlíka. Pokud je nezletilá osoba – podle názoru úřadů – mladší 16 let a pokud nebyly nalezeny žádné rodinné vazby v Německu nebo sjednocení s příbuznými není v krátkodobém hledisku možné, je nezletilá osoba převzata do péče místního úřadu péče o mládež. Uprchlíci starší 16 let, u nichž nebyla určena naléhavá potřeba pomoci, jsou předáni do přijímacích středisek jednotlivých spolkových zemí pro zletilé uprchlíky. Dočasná péče (přijetí) končí, když je uprchlík předán do jednoho z následných ubytovacích a pečovatelských zařízení (Folgeunterbringungseinrichtungen).

Zdravotní péče Také rozsah zdravotní péče poskytované nezletilým uprchlíkům určuje jejich právní postavení. Odloučeným nezletilým uprchlíkům, kteří jsou umístěni do zařízení péče o mládež (Jugendhilfe), je poskytována léčba a služby obecně stanovené zákonem o péči o děti a mládež (Kinder- und Jugendhilfegesetz) a spolkovým zákonem o sociální péči (Bundessozialhilfegesetz). Jejich situace, co se týká zdravotní péče, je do velké míry bezproblémová. Naopak odloučené nezletilé osoby, které spadají pod zákon o sociálních službách/dávkách pro žadatele o azyl (Asylbewerberleistungsgesetz), mají nárok pouze na omezenou zdravotní a zubní péči. Podle §4 řečeného zákona se jim má dostat pomoci pouze v případech akutní nemoci a bolesti. Služby preventivní medicíny a léčby jako zubní prevence nejsou poskytovány. Průkaz pojištěnce, který obdrží na požádání, může obsahovat upozornění, že mají nárok pouze na určité služby a že lékaři a nemocnice mohou účtovat pouze pevné platby. Uprchlíci si obvykle nemohou svobodně vybrat lékaře. V některých obcích úřady sociální péče požadují, aby si uprchlíci před návštěvou lékaře nebo lékařského specialisty vyžádali jeho souhlas; v jiných obcích úřady sociální péče dokonce určují, ke kterému lékaři mají jít. Problémem u uprchlých dětí je skutečnost, že mají nárok pouze na omezenou zdravotní péči a budou ošetřeny, pouze pokud trpí akutní chorobou nebo utrpí zranění. Avšak zvláště nezletilí uprchlíci často trpí psychosomatickými chorobami majícími příčinu v jejich zážitcích v průběhu útěku, které zhoršují jejich nejisté životní podmínky v Německu a které se vyvinou ve zjevný klinický obraz až po nějaké době. Pokud bychom vzali ohled na tyto děti a mladé osoby, na včasnou preventivní léčbu a vhodnou psychosociální pomoc, mohli bychom tak zabránit pozdějším, vážnějším chorobám, které budou pro pojištěnce mnohem dražší.

50

V některých spolkových zemích zřídily agentury a iniciativy sociální péče zaměřené na poskytování pomoci uprchlíkům nadregionální poradenská střediska, která vytvořila také Spolkovou studijní skupinu. Tato střediska nabízejí pomoc a poradenské služby v oblasti medicíny a psychologie plus praktickou pomoc při zvládání každodenního života v Německu. Co se týká nezletilých uprchlíků, mohou služby také zahrnovat pomoc s učením jazyka, s problémy ve škole nebo s hledáním práce (učňovský poměr). Je však nutné vědět, že tyto psychosociální služby jsou k dispozici hlavně uprchlíkům žijícím v městských aglomeracích. Ve venkovských oblastech téměř žádná takováto zařízení neexistují. V posledních letech zřídilo několik spolkových zemí léčebná centra pro uprchlíky trpící vážnými traumaty ze zážitků, které prožili během útěku. Tato léčebná centra mají různou organizační strukturu a financují je různé orgány a instituce. Od roku 1992 existuje v Berlíně Léčebné centrum pro oběti mučení, které financuje Komise Evropské unie, Středisko OSN pro lidská práva, Německý červený kříž, různé nadace a soukromí dárci. Centrum nabízí pomoc obětem organizovaného vládního násilí, které trpí mimořádně silnými traumaty; pomoc se týká fyzických onemocnění, mentálních a psychických potíží a psychosomatických poruch. O klienty, mezi nimiž jsou i děti, pečují praktičtí lékaři, psychiatři, psychoterapeuti a sociální pracovníci, kteří úzce spolupracují na poliklinice.

Vzdělání V Německu jsou školským zákonem (Schulrecht) pověřeny jednotlivé spolkové země. Zákony spolkových zemí stanovují povinné vzdělání pro všechny osoby mladší 16 let, které mají trvalé bydliště v některé spolkové zemi. Avšak vlády spolkových zemí zastávají názor, že trvalé bydliště v Německu mají pouze osoby uznané jako azylanté, ostatní skupiny uprchlíků mají podle nich v Německu pouze předběžné bydliště, a proto zde podle jejich názoru zásada povinného vzdělání neplatí. Neexistují podrobné statistické údaje o pedagogických úspěších odloučených nezletilých osob, ale je zřejmé, že ve srovnání s ostatními zahraničními studenty získá uznávané maturitní vysvědčení pouze velmi malé procento. Jedním ze základních problémů nezletilých uprchlíků bez doprovodu v oblasti školního vzdělání je skutečnost, že úroveň jejich vzdělání je podstatně nižší než úroveň migrujících dětí stejného věku nebo německých dětí. Jejich znalost němčiny je často naprosto nedostatečná a v důsledku útěku přišli o několik let vyučování. Některé spolkové země nabízejí přípravné nebo podpůrné třídy, aby zmírnily nedostatky, které těmto dětem brání účastnit se řádného vyučování. Vyučení mladých uprchlíků je ztíženo dvojím způsobem: na jedné straně pravidly a předpisy, které byly stanoveny, aby ochránily německý trh práce před zahraničními pracovníky, na druhé straně nejistým právním postavením mladých uprchlíků. V Německu

se

vyučení

řídí

obecnými

pravidly

a

předpisy

zákona

o

vyučení

(Berufsbildungsgesetz) a zákona o podpoře zaměstnanosti (Arbeitsförderungsgesetz). Podle

těchto zákonů mají nezletilé osoby nárok na vyučení pouze v úředně uznávaných učňovských povoláních a mladí cizinci musí mít pracovní povolení, pokud chtějí tento druh vyučení podstoupit. Osoby zodpovědné za vyučení – i zaměstnavatelé, kteří chtějí dát práci cizinci ze země, která není členem EU – musí dokázat, že pro řečené vyučení nebo místo neexistuje žádná jiná osoba, tj. žádný německý občan, žádný občan EU a žádný cizinec, který bydlí v Německu delší dobu nebo cizinci uznaní jako azylanté. Rozhodujícím požadavkem pro udělení pracovního povolení (Arbeitserlaubnis) za účelem vyučení je, aby měl cizinec povolení

51

k trvalému pobytu (Aufenthaltserlaubnis), tj. pevný pobytový statut. Avšak nezletilí uprchlíci tento druh pevného statutu obvykle nemají. To znamená, že situaci mladých uprchlíků, pokud jde o vyučení, zhoršuje skutečnost, že mají právní nárok pouze na krátkodobý pobyt, že jim není udělováno pracovní povolení a že neexistuje jiné vyučení mimo tzv. duální systém (vyučení ve dvou směrech: praktické vyučení v zaměstnání plus teoretické vyučení v učňovském středisku). Na uprchlíky, kteří přišli do Německa po 15. květnu 1997, se navíc vztahuje vyhláška spolkového ministra práce (uvedená výše), podle níž již uprchlíkům vůbec nebude udělováno pracovní povolení. To znamená, že dotčené nezletilé osoby nemají přístup k vyučení a v důsledku toho nemají příležitost získat finanční nezávislost. Ještě před několika lety měli všichni mladí uprchlíci nárok účastnit se vzájemných učňovských kurzů financovaných podle zákona o podpoře zaměstnanosti (Arbeitsförderungsgesetz) – za předpokladu volných pracovních míst. Avšak od roku 1995 je tato možnost drasticky omezena v důsledku pokynů ze strany Spolkové zprostředkovatelny práce (Bundesanstalt für Arbeit) a některých zemských úřadů práce (Landesarbeitsämter). Od té doby mají nárok na vyučení nabízené úřady práce pouze uprchlíci s jistým právním postavením, tj. azylanté, kvótoví uprchlíci a statutární uprchlíci. Mají možnost využít opatření na přípravu na povolání (berufsvorbereitende Maβnahmen) nabízené Spolkovým ministerstvem práce, která se zaměřují hlavně na odstranění nedostatků ve vzdělání a v jazykových znalostech a na podání přihlášek k vyučení. V důsledku tohoto faktického zákazu vyučení mají mladí uprchlíci s nižším právním postavením pouze možnost účastnit se tzv. roku přípravy na povolání (Berufsvorbereitungsjahr) nebo podpůrných opatření nabízených obcemi, avšak počet těchto opatření se v posledních letech neustále snižuje. V důsledku nedostatku pracovních příležitostí tato výuční opatření začátek nezaměstnanosti často pouze odsunou. Těm několika málo uprchlíkům s nižším právním postavením, kterým se navzdory restriktivní politice dodržované většinou spolkových zemí a navzdory kritické situaci na výučním trhu podaří najít učňovský poměr, neposkytuje tento učňovský poměr ochranu před deportací. Opakovaně dochází k případům mladých uprchlíků, kteří již nebyli déle tolerováni a byli deportováni do své rodné země. Zvěsti o těchto případech se šíří rychle a neusnadňují úkol sociálních pracovníků v pečovatelských umístěních, kteří mají motivovat děti a mladé lidi k návštěvě školy a k vyučení.

Proces určení statutu uprchlíka Podle německého cizineckého zákona – jak je uvedeno výše – všichni cizinci, kromě několika málo výjimek, kteří chtějí vstoupit do Německa, potřebují povolení k pobytu (Aufenthaltsgenehmigung) ve formě víza. To platí bez ohledu na jejich věk. Cizinci, který nemá vízum, je na hranicích odepřen vstup a je vrácen do země, z níž se pokouší vstoupit, do země, kde začal svou cestu, do země, kde má trvalé bydliště, do země, jejímž je státním příslušníkem, do země, která mu vydala pas, nebo do kterékoli země, do níž je oprávněn vstoupit. Výjimky z tohoto pravidla jsou uvedeny v § 60 odst. 5 cizineckého zákona: Cizinec nesmí být vrácen do země, kde je ohrožen jeho život nebo svoboda v důsledku jeho rasy, náboženství, národnosti, přináležitosti k určitým společenským vrstvám nebo zastávání určitých politických přesvědčení, pokud – ze závažných důvodů – není považován za hrozbu pro bezpečnost Spolkové republiky Německo nebo pro širokou veřejnost. Nesmí být vrácen, pokud podal žádost o azyl nebo pokud mu v zemi, kam má být vrácen, hrozí nebezpečí mučení, trestu smrti nebo nelidského, ponižujícího nebo degradujícího zacházení či trestu.

52

V souvislosti s těmito výjimkami je nutné vědět, že překážky v deportaci uvedené v § 53 odst. 6 cizineckého zákona nejsou uvedeny jako překážky vrácení. Proto je pohraniční úřady nemusí před vrácením ověřovat. Je tedy možné vrátit mladé uprchlíky do země, kde je značně ohroženo jejich zdraví, život a svoboda. Tato pravidla a předpisy o vracení mají negativní důsledky především pro odloučené nezletilé osoby: Zaprvé je pochybné, zda úředníci pohraniční policie vždy poznají, jestli mladý uprchlík chce požádat o ochranu před politickým pronásledováním. Druhý problém spočívá v tom, že někteří uprchlíci nemají možnost požádat o azyl v důsledku tzv. nařízení o třetí zemi, které je jedním z nejdůležitějších předpisů novely ústavního článku o právu na azyl, k níž došlo roku 1993. Toto nařízení postihuje mladé uprchlíky zvlášť katastrofálně. Podle zákona o azylovém řízení nejsou uprchlíci mladší 16 let v azylovém řízení způsobilí k právům a povinnostem a bez právního zástupce, např. poručníka, nemají nárok podat žádost o azyl. Avšak podle cizineckého zákona je možné osobám mladším 16 let odepřít vstup, vrátit je a deportovat bez vyžádání souhlasu právního zástupce. Podle názoru mnoha kritiků se takto porušuje článek 22 Úmluvy OSN o právech dítěte. Třetí překážkou, která odloučeným mladým uprchlíkům ztěžuje podat žádost o azyl, je letištní řízení. Pro tento postup jsou charakteristické tři nejproblematičtější aspekty: faktické zadržení nezletilých osob, délka řízení a nedostatečná psychologická a sociální péče. Ubytování během letištního řízení se oficiálně nenazývá zadržení, ale některé skupiny na pomoc uprchlíkům se domnívají, že podmínky se rovnají zadržení; a mnohé děti mají také dojem, že ubytovací podmínky se rovnají zadržení v důsledku skutečnosti, že tranzitní oblast – kterou nesmějí opustit – je uzavřená nebo jsou v ní přítomni uniformovaní úředníci. To platí, i když úředníci pro ochranu hranic (kteří tuto službu často vykonávají dobrovolně) podstoupili školení a jsou obeznámeni se speciálními problémy, s nimiž se uprchlé děti setkávají, a i když se obvykle snaží (z vlastní iniciativy) pobyt na letišti mladým uprchlíkům usnadnit. V souvislosti s trváním pobytu na letišti je nutno uvést, že toto nucené ubytování v délce až 19 dní – i když průměrná délka je kratší – je velmi dlouhé. Děti a mladí lidé mají silný pocit nejistoty, protože nevědí, co bude dál, a právě z tohoto důvodu představuje řízení velkou psychickou zátěž. Na druhou stranu je zrychlené azylové řízení, které souvisí s letištním řízením, často příliš krátké na to, aby nezletilé osoby využily možnost podat žádost o azyl/vést azylové řízení v nezbytném klidu a v předepsaných lhůtách. V neposlední řadě nemají sociální služby zodpovědné za sociální péči na letištích k nově příchozím odloučeným dětem okamžitý přístup, takže se těmto dětem nedostane ani žádné odborné psychosociální péče. Péče poskytovaná spolkovými úředníky pro ochranu hranic bez ohledu na dobrou vůli jednotlivých úředníků nemůže tuto péči nahradit. Kromě toho si úřady péče o mládež v okresech, kde jsou letiště umístěna, stěžují na to, že je Spolková pohraniční stráž často o příjezdu odloučených nezletilých osob neinformuje, a že proto nemohou plnit svou pečovatelskou funkci včetně právního mandátu požádat o poručnictví. Celkem vzato, organizace na pomoc uprchlíkům považují letištní řízení za porušení všeobecné povinnosti stanovené v Úmluvě o právech dítěte poskytnout mladým uprchlíkům ochranu a pomoc. Především kritizují zbavení svobody (nucené umístění do prostor letiště). Je pravda, že Úmluva nehovoří o zadržení v těchto situacích, ale také v tomto kontextu platí základní pravidla a nařízení, podle nichž musí být zadržení dětí až posledním východiskem a musí být využito pouze na co nejkratší možné období. Navíc, když dojde k zadržení, musí být brán

53

ohled na potřeby dětí vzhledem k jejich věku. A děti nesmí být umístěny s dospělými, pokud zájmy dítěte nevyžadují jiné uspořádání. Další klíčový problém německého azylového zákona spočívá ve způsobilosti k právům a povinnostem osob ve věku 16 – 18 let v azylovém řízení. Oproti Úmluvě o právech dítěte, podle níž musí být všechny osoby mladší 18 let považovány za nezletilé, německý zákon o azylovém řízení předepisuje, že všichni uprchlíci starší 16 let mají v rámci azylového zákona neomezenou způsobilost k právům a povinnostem. S touto situací souvisí problém, že úřady péče o mládež často nepodávají proti azylovým hlášením stížnost, protože nečekají, že uspějí. Berlínský příklad ukázal, že úřad péče o mládež opakovaně podal stížnost proti tomu, že neobdržel oznámení, až když jej k tomu vyzvaly externí orgány jako skupiny pro pomoc uprchlíkům nebo právníci. Kromě toho mnozí poručníci a prakticky všichni mladí uprchlíci nemají dostatek finančních prostředků, aby stížnost podali sami. Další nesmírně kritickou praktikou je praktika uvedená výše: u některých 15tiletých osob některé úřady péče o mládež odkládají jmenování poručníka, dokud tyto osoby nedosáhnou 16 let a poručnictví již není předepsáno zákonem. Takto jsou mladí uprchlíci zbavováni právní ochrany, na níž mají ze zákona nárok, pravděpodobně s výše popsanými důsledky.

Právní zastoupení Odloučené nezletilé osoby mají také ze zákona nárok na právního zástupce před soudem. Obvykle se toho ujímají poručníci nebo poradci. Přesto se však stále objevují informace o případech, kdy právní zástupci (např. v důsledku pracovního přetížení pramenícího z příliš vysokého počtu chráněnců) tento úkol zanedbali a nedodrželi termíny a lhůty k podání odporu. Zvláště kritická je situace osob starších 16 let, které podle zákona o azylovém řízení mají neomezenou způsobilost k právům a povinnostem. Je jejich starostí, aby si samy našly právního zástupce, přitom ve skutečnosti často nemají žádné finanční prostředky, aby si (komerčního) právního zástupce najaly. Někdy do hry vstoupí právníci s idealistickým přístupem, kteří se specializují na azylové záležitosti a kteří jsou zainteresovaní ve skupinách na pomoc uprchlíkům.

Minimální procedurální záruky V Německu se azylová řízení pro nezletilé osoby také vedou podle zákona o azylovém řízení. V zásadě tato pravidla a nařízení odpovídají zásadám formulovaným UNHCR pro realizaci těchto řízení a také odpovídají Rezoluci EU o minimálních zárukách v azylových řízeních. Německý zákon o azylovém řízení neobsahuje žádná zvláštní nařízení o zacházení s odloučenými mladými uprchlíky. Pro zacházení s mladými uprchlíky existují pouze dvě obecná pravidla: na jedné straně dříve zmíněný §12 určující způsobilost k právům a povinnostem mladých uprchlíků starších 16 let; na druhé straně §16, který obsahuje nařízení o zacházení s žadateli o azyl za účelem shromažďování údajů pro policejní záznamy (identifikace); tento článek stanovuje, že co se týká zjištění něčí identity, mohou být příslušnému řízení prováděnému odděleními pro policejní záznamy podrobeny pouze osoby starší 14 let. Skutečnost, že pro odloučené nezletilé osoby nejsou formulována žádná zvláštní nařízení, znamená, že v průběhu azylového řízení se s nimi jedná jako s doprovázenými uprchlíky náležejícími ke své věkové skupině.

54

Požadavek, že schopnost dítěte vyjádřit oprávněný strach z pronásledování má posoudit nezávislý odborník, bývá splněn pouze ve výjimečných případech, tj. když tyto odborníky jmenují úřady péče o mládež nebo strany účastnící se azylového řízení. Pohovory s nezletilými osobami nelze podrobit obecné kritice, neboť způsoby, jakými jsou pohovory vedeny, se příliš liší. Evidentně existují podstatné rozdíly v příznivém postoji dětí vůči pohovorům podle úřadů a osob, které tyto pohovory vedou. Kvalita pohovorů se však obecně za posledních pět let podstatně zlepšila, protože – na základě požadavků UNHCR – jsou jednotlivé vybrané osoby s rozhodovacími funkcemi (některé z nich vybírá UNHCR) školeny pro zvláštní požadavky pohovorů s nezletilými. Přesto není v žádném případě jisté, že požadavek svobodného uplatnění pochybností ve prospěch dané osoby je vždy realitou. Zdá se, že je tomu přesně naopak, i když je obtížné nalézt empirické důkazy. Je třeba předpokládat, že politický tlak vyvíjený na jednotlivé osoby rozhodující v těchto případech i na rozhodovací praktiky, který je v posledních letech stále častější, vede spíše k restriktivním rozhodnutím, která nejsou ve prospěch žadatele o azyl. Zdá se, že to dokazuje nízké procento uznaných odloučených nezletilých uprchlíků, které je daleko nižší než u uprchlíků ostatních.

Trvalá řešení Německé právo nezmiňuje žádné zvláštní důvody, kdy má dítě nárok zůstat v Německu. Naopak, obecná pravidla a nařízení o vstupu a setrvání i o udělení politického azylu platí v Německu pro všechny cizince, včetně odloučených nezletilých osob. Na jednu stranu může být uprchlíkovi uděleno právo zůstat v Německu, pokud – v rámci řádného azylového řízení – byl uznán jako azylant. Na druhou stranu může v Německu zůstat, pokud získá statut uprchlíka de facto nebo pokud je mu povolen pobyt z humanitárních důvodů. Podrobnosti související se vstupem a pobytem uvádí cizinecký zákon: Podle §51 odst. 1 cizineckého zákona nesmí být lidé deportováni do země, kde je ohrožen jejich život nebo svoboda pro jejich rasu, náboženství, národnost, přináležitost k určitým společenským vrstvám nebo zastávání určitého politického přesvědčení/názoru. Podmínku splňují oprávnění žadatelé o azyl (i cizinci, u nichž byl uznán nárok na azyl podle ženevské úmluvy zeměmi mimo Německo). Úřadem první instance, který má na starosti rozhodování o právu na azyl, statutu uprchlíka a jiných překážkách v deportaci, je Spolkový úřad pro uznávání zahraničních uprchlíků. §53 definuje překážky v deportaci pro osoby, u nichž nebyl uznán nárok na azyl. Podle §53 není deportace přípustná, pokud v zemi, kam má být osoba deportována, hrozí konkrétní nebezpečí mučení (§53 odst. 1) nebo trest smrti. Navíc podle §53 odst. 4 není deportace přípustná, pokud existují důvody založené na Evropské úmluvě o ochraně lidských práv, konkrétně na článku 3, který zakazuje, aby lidé byli podrobeni mučení, nehumánnímu nebo degradujícímu trestu nebo zacházení. Kromě toho by od deportace mohlo být upuštěno, jestliže v zemi, kam má být osoba deportována, je významně a konkrétně ohroženo zdraví, život nebo svoboda řečené osoby, pokud se nejedná o ohrožení, jemuž je populace nebo skupina obyvatelstva, z níž cizinec pochází, vystavena obecně. Je nutné upozornit, že tato ochrana se vztahuje na deportaci, a ne na vrácení na hranice. Osoba může být vrácena, i když existují podmínky stanovené v §53 odst. 6. Pokud deportace není možná, ať už z právních nebo faktických důvodů, nebo pokud byla odložena, je cizinec tolerován.

55

§54 cizineckého zákona stanovuje možnost odložení deportace. Podle §54 může vrchní krajský úřad (zemský úřad) nařídit odložení deportace maximálně o 6 měsíců, ať již z důvodů založených na mezinárodním právu nebo z humanitárních důvodů nebo za účelem ochrany politických zájmů spolkové republiky. Toto odložení se může vztahovat na cizince z určitých zemí nebo na určité skupiny cizinců a může platit obecně nebo pouze pro určité země. Pokud má odložení deportace platit delší dobu, předepisuje cizinecký zákon souhlas Spolkového ministerstva vnitra. Tento článek, který uděluje regionálním úřadům široký rámec působnosti (pokud jde o ochranu před deportací), se nyní již neuplatňuje. Překážky v deportaci se berou v úvahu pouze v rámci § 53 cizineckého zákona. Stupeň jistoty, kterou mladí uprchlíci mohou požívat, pokud nebyli vráceni na hranice, závisí na statutu pobytu, který je jim po vstupu udělen. Cizinecký zákon a zákon o azylovém řízení stanovují různé kategorie práv na pobyt. Cizinecký zákon stanovuje čtyři různé roviny, kde se obecně používá termín povolení k pobytu (Aufenthaltsgenehmigung). Navíc existuje status tolerovaného pobytu(Duldung). Udělení povolení k trvalému pobytu (Aufenthaltserlaubnis) vyžaduje zákonný vstup (např. vízum), a proto se jedná o právní nárok na pobyt, který je pro odloučené nezletilé osoby nedosažitelný. Udělení povolení k pobytu (Aufenthaltsbefugnis) je možné z naléhavých humanitárních důvodů, pokud není možné udělení jiného druhy povolení k pobytu a pokud by opuštění území spolkové republiky představovalo pro cizince nepřiměřené utrpení. To platí konkrétně pro cizince, kteří získali na základě překážek v deportaci podle §51 odst. 1 cizineckého zákona malý azyl. Tento status pobytu lze uplatnit také u osob, které jsou přijaty jako uprchlíci hledající ochranu před válkou a občanskou válkou. Povolení k pobytu se uděluje maximálně na dva roky, ale může být obnoveno, pokud požadované důvody stále trvají. Povolení k pobytu by mohlo být uděleno také žadatelům o azyl, jimž nebyl přiznán nárok na azyl a kteří žijí v Německu alespoň dva roky v rámci tolerance. Po osmi letech – v úvahu se bere trvání azylového řízení – může být povolení k pobytu změněno na povolení k trvalému pobytu. Tolerance – což je nejčastější forma pobytu nezletilých uprchlíků – není povolení k pobytu (Aufenthaltsgenehmigung), ale pouze omezené odložení deportace. Je založena na předpokladu nezákonného pobytu a nechrání před deportací; jedná se o stav právní nejistoty. Lze ji udělit, jestliže deportace není možná z právních nebo faktických důvodů, pokud v zemi, kam má být cizinec deportován, hrozí konkrétní fyzické nebezpečí nebo nebezpečí ztráty svobody nebo pokud deportace byla odložena z důvodů mezinárodního práva, z humanitárních důvodů nebo za účelem ochrany politických zájmů spolkové republiky. Tolerance se uděluje maximálně na jeden rok, ale může být obnovena. Je omezena na území dotyčné spolkové země a může být omezena dále. V zásadě lze pracovní povolení udělit i tolerovaným osobám. Může být však omezeno na určité profesní činnosti nebo určitou profesi a mohou se vyskytnout čekací lhůty. Pracovní povolení může být odepřeno v případech upravených § 1 zákona o dávkách udělovaných žadatelům o azyl (Asylbewerberleistungsgesetz) – tj. když cizinci přišli do Německa, aby získali služby a dávky podle zákona o dávkách udělovaných žadatelům o azyl – nebo pokud opatření ukončující jejich pobyt nelze vynutit z důvodů zapříčiněných cizincem. Momentálně se však uplatňuje interní vyhláška vydaná bývalým ministrem práce Norbertem Blümem. Podle této vyhlášky podléhají všichni uprchlíci hledající ochranu před občanskou

56

válkou, kteří vstoupili do spolkové republiky po 15. květnu 1997, neomezenému zákazu pracovat. Mezitím se některé soudy začaly domnívat, že tato vyhláška porušuje zákon, ale nová spolková vláda ji dosud nezrušila. Zákon o azylovém řízení předepisuje, aby žadatelům o azyl bylo na dobu trvání azylového řízení uděleno svolení k pobytu (Aufenthaltsgestattung). Toto svolení je geograficky omezeno na okres, v němž je umístěn cizinecký úřad mající žadatele o azyl na starost, respektive na okres, kde je umístěno přijímací středisko mající žadatele o azyl na starost. Výjimky vyžadují souhlas cizineckého úřadu. Pokud je žadatel o azyl povinen žít v přijímacím středisku, nemá nárok na výdělečnou činnost a – dokud bude platit výše zmíněná vyhláška – nemá nárok na výdělečnou činnost ani v pozdější fázi. Spolkový úřad pro uznávání zahraničních uprchlíků vydá svolení k pobytu (Aufenthaltsgestattung), které platí maximálně šest měsíců, platnost tohoto svolení lze prodloužit cizineckým úřadem na dobu trvání azylového řízení a platí jako občanský průkaz.

Dobrovolný návrat do země původu Jak bylo uvedeno výše v rámci různých bodů, o otázce, zda bude odloučenému mladému uprchlíkovi udělen azyl nebo zda existují překážky v deportaci, se rozhoduje v azylovém řízení u Spolkového úřadu pro uznávání zahraničních uprchlíků. Je-li žádost o azyl zamítnuta, stále existuje možnost, že nezletilá osoba bude cizineckými úřady tolerována z jiných důvodů, jako jsou důvody humanitární. Pokud se tak nestane, bude nezletilá osoba deportována. Termín „nejlepší zájmy dítěte“ používaný v Úmluvě o právech dítěte se v rozhodovacím procesu explicitně neuplatňuje a dosud neexistují závazná pravidla definující řízení související s dobrovolným návratem. Za přípravu a provedení tohoto dobrovolného návratu jsou zodpovědné pověřené úřady. Zkušenosti s postojem a přístupem agentur pro cizince a mládež dávají vzniknout pochybnostem, zda tzv. „dobrovolné“ návraty jsou skutečně svou povahou dobrovolné nebo zda se nejedná – v mnoha případech – o nucený návrat proti přání nezletilé osoby na základě skutečnosti, že úřady daly nezletilé osobě jasně najevo, že nemá šanci legálně zůstat v Německu. V těchto případech je dobrovolná povaha návratu omezena na pouhou skutečnost, že nezletilá osoba neklade odpor nucené deportaci, která jí hrozila.

Deportace Existují informace o případech doprovázených mladých uprchlíků, kteří byli deportováni prakticky ze všech spolkových zemí, ve většině spolkových zemí se také vyskytly případy deportací nezletilých osob bez doprovodu. Znovu a znovu se dozvídáme o případech, kdy německé úřady – před deportací – dostatečně neobjasnily, zda budou odloučené nezletilé osoby schopny setkat se s přijetím ve svých rodinách nebo u svých příbuzných nebo zda je možná péče státních nebo dobročinných organizací. Jediným bodem, který bývá objasněn, je často otázka, zda pohraniční úřady země původu dovolí dětem a mladým lidem znovu vstoupit, německé úřady se spoléhají, že o nezletilé osoby se postarají místní úřady. V některých spolkových zemích podrobnosti deportace přesně specifikuje vyhláška, například v Hesensku. V Hesensku musí být před deportací objasněno, zda lze uprchlíka umístit do jeho rodiny, k příbuzným nebo do pečovatelského zařízení. Pokud tomu tak není, musí být případ předložen ministerstvu vnitra, které poté přešetří další postup. V Severním PorýníVestfálsku existují také jasná pravidla týkající se deportací, mezi jinými pokyn, aby se úřady pokud možno vyhnuly zajišťovací vazbě (Sicherungshaft) a aby obecně nedocházelo k zadržení osob mladších 16 let.

57

Je třeba uvést, že deportace nezletilých uprchlíků je často v praxi tak komplikovaná, že cizinecké úřady prostě čekají, až uprchlík dosáhne zletilosti a může být deportován s relativně malým úsilím. Není vždy zaručeno, že děti nebudou po návratu ohroženy, a existují případy dětí, které byly deportovány proti vůli svých poručníků. Navíc – kromě otázky zvažované v průběhu azylového řízení, zda bude mít uprchlík nárok na malý azyl podle §51, pokud mu nebude udělen azyl – často nedochází k podrobnému posouzení bezpečnosti nezletilé osoby a rodinné situace v rodné zemi. V mnoha případech nejsou rodiče a jiní pečovatelé o bezprostředním návratu svého dítěte informováni a zpravidla nejsou povinni se o dítě postarat okamžitě po příjezdu ani dlouhodobě. Opakovaně dochází k případům, kdy děti nejsou o procesu deportace příslušně informovány, často nejsou během deportace ani řádně doprovázeny a na situaci dětí po jejich návratu ani účinně nedohlíží nevládní nebo mezinárodní organizace. Momentálně je obzvláště neuspokojivá spolupráce německých úřadů s mezinárodními organizacemi, které by mohly poskytnout pomoc při objasňování podmínek přijetí v zemi původu, a s úřady a institucemi cílové země. Kdyby byly pravidelně přizývány organizace jako Mezinárodní sociální služba, Mezinárodní červený kříž, Mezinárodní organizace pro migraci (IOM), mohly by pomoci najít příbuzné, kteří by mohli nezletilou osobu přijmout, nebo určit státní a soukromé agentury, o nichž by se dalo uvažovat v souvislosti s péčí o dítě a jeho zabezpečením. Ani snaha německých úřadů navazovat přímé kontakty s přijímacími středisky v zemi původu nebo – jak se pokoušely berlínské úřady v Rumunsku – finanční a organizační podpora těchto institucí, není stále dostatečná, protože německé úřady obvykle nemají dost pracovníků. Dalším problematickým aspektem je zadržení odloučených nezletilých osob za účelem přípravy nebo zajištění jejich deportace. Podle §57 cizineckého zákona má být nařízena vazba před deportací (Abschiebehaft) typu I, tzv. přípravná vazba (Vorbereitungshaft), pokud není možné okamžitě rozhodnout o vyhoštění nebo pokud by deportace byla značně ztížena nebo pokud by bez řečeného zadržení došlo k jejímu zmaření. Vazba před deportací typu II, tzv. zajišťovací vazba (Sicherungshaft), má být nařízena, pokud má cizinec vynutitelnou povinnost opustit zemi kvůli nezákonnému vstupu, pokud lhůta k opuštění země vypršela, pokud jej nelze v oznámený den deportace nalézt, pokud se jinak vyhýbal deportaci nebo pokud existuje opodstatněné podezření, že má v úmyslu vyhnout se deportaci. Přípravná vazba může trvat až šest týdnů, zajišťovací vazba může trvat až šest měsíců. K těmto druhům zadržení dochází ve většině spolkových zemí. Jen v Berlíně je v současné době ve vazbě před deportací 81 nezletilých osob ve věku 14 až 18 let a v listopadu 1998 se ve vazbě před deportací v nápravném zařízení v Halle po šesti týdnech samovazby oběsil indický uprchlík. Podle názoru UNHCR porušují pravidelná zadržování nezletilých osob článek 37 Úmluvy o právech dítěte, který říká, že zbavit dítě svobody musí být až posledním východiskem a musí být využito pouze na co nejkratší možné období a v případě zadržení musí být brán ohled na potřeby dětí vzhledem k jejich věku.

Programy a pomoc pro usnadnění opětovné integrace Problém odloučených nezletilých osob, které během svého pobytu v Německu dosáhnou zletilosti, je otázkou, která v Německu ještě nebyla obecně prodiskutována. Této problematice se dostalo pozornosti pouze v souvislosti s žádostmi o nařízení upravující

58

dlouhodobé případy (Altfallregelung) a Státní koalice pro implementaci Úmluvy o právech dítěte požádala, aby povolení k pobytu (Aufenthaltsbefugnis) bylo uděleno nezletilým osobám, které pobývají v Německu déle než dva roky a za něž byla podána žádost o azyl. V listopadu 1999 rozhodli ministři vnitra na spolkové úrovni i úrovni jednotlivých spolkových zemí ve prospěch nařízení upravujícího dlouhodobé případy, ale toto nařízení nebere ohled na specifickou situaci odloučených nezletilých osob, i když několikaletý nejistý pobyt představuje pro tyto děti a mladé lidi obzvláště vážnou psychickou zátěž. S odloučenými dětmi se zachází jako s dospělými jednotlivci.

Statistické nejistoty Není známo, kolik odloučených mladých uprchlíků v Německu žije. Dosud neexistují žádné spolkové, regionální ani místní statistiky přístupné veřejnosti, které poskytují přesné informace o celostátním počtu uprchlíků a jiných významných aspektech jako je věková struktura, regiony původu, délka jejich pobytu a jejich sociální situace. Podle pověřených úřadů má tato neuspokojivá situace různé důvody: na jednu stranu je důsledkem skutečnosti, že jurisdikce v záležitostech souvisejících s azylem je rozdělena mezi různá spolková ministerstva a spolkové agentury a existují zde koncepční i technické potíže ve společném sdílení informací, které se shromažďují různými způsoby. Na druhou stranu je důsledkem spolkového uspořádání Německa, na jehož základě jsou mnohé úkoly a funkce související s azylovou politikou přidělovány spolkovým zemím a obcím; a o statistické dokumentaci se rozhoduje na různých úrovních. Přesto je špatná situace v oblasti statistických údajů překvapivá, protože data o uprchlících a migrantech shromažďuje ve velkém vysoké množství administrativních orgánů. Například Spolkový úřad pro uznávání uprchlíků shromažďuje velmi podrobné údaje o žadatelích o azyl, ale nepřipravuje žádné statistiky o věkové struktuře uprchlíků. Centrální cizinecký registr (Ausländerzentralregister), který je součástí Spolkového správního úřadu (Bundesverwaltungsamt) sídlícího v Kolíně, úřad spadající pod Spolkové ministerstvo vnitra, dostává spoustu informací o cizincích od cizineckých úřadů. Ale, jak úřad prohlásil, shromážděné údaje nestačí k vytvoření komplexního obrazu situace mladých uprchlíků obsahujícího informace o jejich postavení, otázku, zda je někdo doprovázel či ne, atd. Podobně se vyjadřují úřady pověřené sběrem dat na úrovni spolkových zemí. Evidentně chybí politická vůle k překonání problémů souvisejících s výměnou a vyhodnocováním jednotlivých údajů, problémů, jako jsou technické otázky a otázky související s ochranou dat. Jedná se o závažný problém, neboť solidní databáze postihující tak kontroverzní téma, jako je politika řešící situaci odloučených mladých uprchlíků, by byla důležitou podmínkou k naplánování a vytvoření realistického a relevantního postupu. V člověku narůstá podezření, že odpovědní politici dosud neměli větší zájem na tom, aby veřejnosti poskytli přesnější informace o počtu a životních podmínkách těchto dětí a mladých lidí – možná protože očekávají nežádoucí dopady na politickou debatu. V důsledku toho lze učinit pouze hrubý odhad počtu mladých uprchlíků v Německu: na základě předpokladu, že věková struktura uprchlíků zhruba odpovídá věkové struktuře cizího obyvatelstva obecně (pro něž jsou statistické údaje k dispozici), můžeme se domnívat, že na konci roku 2 000 žilo v Německu asi 220 000 uprchlíků mladších 18 let, to je asi pětina z celkového počtu 1,1 miliónu uprchlíků, kteří v té době žili v Německu. Co se týká nedoprovázených mladých uprchlíků, je situace, pokud jde o data, stejně špatná. Údaje nelze ani srovnat: některé spolkové země odpovídající údaje neshromažďují, jiné

59

uvádějí pouze vstupní čísla nebo současný počet. Některé registrují pouze lidi mladší 16 let, jiné dokumentují pouze osoby mladší 18 let. Existují statistiky uveřejňované Spolkovým azylovým úřadem, které uvádějí pouze nedoprovázené nezletilé žadatele o azyl mladší 16 let. Na základě statistických údajů poskytnutých spolkovými zeměmi a doplňkových informací dodaných obcemi odhadujeme, že v Německu žije přibližně 5 000 až 10 000 odloučených mladých uprchlíků. Navzdory nedostatečné přesnosti ukazují statistiky spolkových zemí a obcí v posledních letech dva trendy. Jeden se týká počtu vstupů: od počátku devadesátých let se počet odloučených mladých uprchlíků vstupujících do Německa až do konce minulého desetiletí snižoval. Tento pokles zapříčinila pravděpodobně přísnější pravidla a předpisy cizineckého zákona a azylového zákona a především zavedení povinných víz pro nezletilé osoby z Maroka, Turecka, Tuniska a států bývalé Jugoslávie, kde byli v minulosti získáváni zahraniční pracovníci, i ostřejší sankce vůči aeroliniím, které přepravují nezletilé osoby bez platného víza. Od roku 2000 se počet v některých spolkových zemích snižoval, kdežto v Bavorsku došlo k významnému nárůstu. To vedlo letos v létě k otevření druhého odbavovacího střediska v Mnichově. Druhý trend se vztahuje k aktuálnímu počtu uprchlíků, tj. počtu odloučených mladých uprchlíků, kteří v současnosti žijí v Německu. Tento počet se v posledních deseti letech mírně zvýšil. To nás vede k domněnce, že alespoň část dětí a mladých lidí zůstává v Německu déle, i když většina z nich byla jako žadatelé o azyl zamítnuta a jejich pobyt je pouze tzv. tolerován, prodlužuje se opakovaně o několik měsíců. Odloučení mladí uprchlíci – jako uprchlíci obecně – jsou do jednotlivých spolkových zemí rozdělováni nerovnoměrně. Ve spolkových zemích existují velké rozdíly mezi městy a venkovskými oblastmi: uprchlíci žijí hlavně ve velkých městech a městských aglomeracích. Města s nejvyšším počtem mladých uprchlíků jsou Berlín, Frankfurt, Hamburg, Kolín a Mnichov. Toto nevyvážené geografické rozdělení má značný vliv na jejich životní podmínky. V důsledku relativně širokého rozsahu působnosti, které spolkové země a obce v péči o uprchlíky mají, existují podstatné rozdíly v přijímání, ubytování, péči a zabezpečení, vzdělávání a vyučení, i pokud jde o jejich přístup na trh práce. V neposlední řadě existují také značné rozdíly, pokud jde o podporu vracení a deportace mladých uprchlíků, jimž vypršelo povolení nebo tolerování pobytu. Existují například některé spolkové země a obce, které – kromě spolkových pomocných programů pro návrat uprchlíků hledajících ochranu před občanskou válkou v bývalé Jugoslávii – poskytují pomoc ve formě poradenství nebo ve formě poskytování finanční, materiální nebo organizační pomoci zaměřené na prohloubení integrace v regionech, odkud děti pocházejí; jiné spolkové země nepociťují potřebu se v tomto ohledu nějak angažovat. Některé spolkové země mají v souvislosti s deportacemi přísná pravidla a nařízení, pokud jde o přijetí v rodné zemi; stanovují například, že deportace je přípustná pouze tehdy, je-li zajištěno přijetí členy rodiny nebo zástupci přijímacích středisek; jiné spolkové země nevidí nutnost prošetřovat záležitosti související s přijetím v rodné zemi, pokud daná osoba dosáhne určité věkové hranice – většinou 16 let, čímž se stane způsobilou k právům a povinnostem v azylovém řízení. V důsledku nedostatku příslušných údajů není možné předpovědět, zda tyto trendy ve vývoji počtu mladých uprchlíků budou v budoucnu pokračovat. Lze však předpokládat, že počet nových vstupů dětí a mladých lidí bude neustále pomalu klesat, protože imigrační kontroly v Německu a na celém území, na něž se vztahuje Schengenská dohoda, budou ještě účinnější. Přesto nebude možné odstranit tento druhu imigrace úplně, bez ohledu na to, jak přísné budou hraniční kontroly, protože se vždy najdou nové způsoby, jak se těmto

60

kontrolám vyhnout. Nelze předpovědět, zda se počet mladých uprchlíků žijících v Německu bude neustále zvyšovat. Vracejících se nebo deportovaných dětí a mladých lidí by mohlo být méně než dětí vstupujících legálně či nelegálně.

Výhled do budoucna V červnu 2002 prošel oběma komorami německého parlamentu nový „imigrační zákon“. Části nového zákona jsou již v platnosti. Ale opozice dala nový zákon ke Spolkovému ústavnímu soudu, protože tvrdí, že v legislativním procesu byla porušena naše ústava. Očekává se, že rozhodnutí v tomto případě bude zveřejněno do poloviny prosince, výsledek je nepředvídatelný. S novým zákonem by se pro nezletilé bez doprovodu mnoho věcí nezměnilo. Nová vládní koalice dospěla ke shodě, že výhrady proti Úmluvě o právech dítěte by měly být vyřešeny v příštích čtyřech letech. To by mohlo pomoci zlepšit situaci nezletilých osob bez doprovodu. Nevyskytly se pokusy upravit věkový limit 16 let v azylovém řízení. Naopak tento věkový limit je také součástí nového imigračního zákona.

61

INFORMACE O DĚTECH BEZ DOPROVODU ŽÁDAJÍCÍ O AZYL VE VELKÉ BRITÁNII Andrew Turnbull manažer společného projektu Ministerstva vnitra a Ministerstva zdravotnictví k dětem bez doprovodu žádajícím o azyl, Velká Británie Cílem společného projektu ministerstva vnitra a ministerstva zdravotnictví k dětem bez doprovodu žádajícím o azyl ve Velké Británii (dále je v textu použita zkratka UASCs) je zejména zlepšit spolupráci mezi ministerstvem vnitra, ministerstvem zdravotnictví, místními úřady a dobrovolnickými organizacemi v poskytování efektivní péče UASCs a zkvalitnění vzájemné výměny informací z této oblasti. Ministerstvo zdravotnictví odpovídá za aktualizaci a revizi zákona o dětech z roku 1989 a zároveň provádí hodnocení a inspekce služeb, které jsou UASCs poskytovány. Do kompetence místních úřadů spadá poskytování sociální péče UASCs. A ministerstvo vnitra formuluje a provádí imigrační a azylovou politiku. Za UASCs je považován každý, kdo v době podání žádosti o azyl je mladší 18 let nebo se alespoň tak jeví (pokud o jeho věku nejsou jednoznačné důkazy), žádá o azyl samostatně a nemá ve Velké Británii dospělého příbuzného, ani opatrovníka, na kterého by se mohl obrátit. Imigrační a naturalizační úřad (dále IND) nepovažuje za UASCs dítě, které je v doprovodu dospělého, jenž je připraven a schopen se o ně postarat. IND ověří vazbu mezi dítětem a jeho dospělým opatrovníkem prostřednictvím oddělení sociální péče (dále SSD). Azylová žádost může být podána v jakémkoli přístavu nebo na letišti imigračnímu úředníkovi nebo v případě, že se dítě již nachází na území Velké Británie, u jedné z poboček IND, které přezkoumávají azylové žádosti (tj. v Croydonu, Liverpoolu a Leedsu). Jakmile IND podá azylovou žádost, zjišťuje se následující: jméno, národnost, datum narození a další podrobnosti o rodině dítěte, a informace o tom, jak se dostalo na území Velké Británie. V přítomnosti opatrovníka dítěte (nesmí jít o pracovníka IND) se dítěti odeberou otisky prstů a dítě je vyfotografováno. Otisky prstů se neodebírají dětem mladším 5 let. Následně dítě obdrží k vyplnění formulář, ve kterém písemně potvrdí důvody, pro které žádá o azyl, a dopis, který ho vyzývá, aby se dostavilo s tímto vyplněným formulářem na oddělení IND posuzující azylové žádosti do 1 měsíce. Souběžně IND vytvoří registrační kartu UASCs, která potvrzuje, že byla podána žádost o azyl. Dítěti je tato karta vydána poté, co se dostaví s vyplněným formulářem s uvedenými důvody žádosti. Pokud je azylová žádost podána v přístavu nebo na letišti jsou dítě nebo jeho opatrovník požádáni, aby vyplnili tento dotazník a zaslali ho do 1 měsíce do ústředního azylového oddělení IND v Croydonu. Registrační karta žadatele o azyl obsahuje údaje o totožnosti držitele této karty. Karta je nepřenosná. Místní úřad se může obrátit na IND s dotazem, zda dítě řádně požádalo o azyl a je možné mu tudíž poskytnout podporu a péči, například v případech, kdy si ověřuje, že IND souhlasí s věkem žadatele, tak jak ho žadatel uvádí, tj. považují jej skutečně za dítě, nebo aby se ujistil, že pomoc žadateli neposkytují žádné jiné místní úřady.

62

IND musí zajistit, aby bylo dítě, které požádalo o azyl a není mu dosud poskytována žádná podpora, okamžitě svěřeno do péče SSD. UASCs je odkázáno do péče SSD příslušného podle místa pobytu UASCs. Pokud dítě doprovází dospělý, jemuž bylo svěřeno do péče, je požádán, aby s dítětem zašel na SSD, dítě by mělo spadat pod stejné SSD jako dospělý, který se o něj stará. Pokud se UASCs obrátí o pomoc na SSD ještě před podání žádosti o azyl, sociální pracovník, který ho dostane na starosti nebo jiný dospělý, který za něj odpovídá, by měl co nejdříve s dítětem zajít do nejbližší pobočky IND přezkoumávající azylové žádosti, tj. Croydon, Leeds, Liverpool. Pokud nemůže odpovědný sociální pracovník dítě sám doprovodit, pak SSD vydá dospělému, který jedná jménem dítěte, dopis s adresou, kde se dítě nachází nebo kde ho bude možné zastihnout, jménem, adresou a telefonem odpovědného sociálního pracovníka a potvrzením, že dospělý, který dítě doprovází, je doprovází se souhlasem SSD. Dokud dítě nepodá žádost o azyl, nemá nárok na podporu poskytovanou ministerstvem vnitra. Podpora se vyplácí, když dítě přijde samo a dosud se o ně nikdo nestaral. Ačkoli místní úřady odpovídají také za děti, o které se jejich rodina starala, ale rozpadla se po příjezdu do Velké Británie, ani tyto děti nemohou žádat o podporu ministerstva vnitra. Podrobnosti ke všem UASCs, včetně těch, kteří tvrdí, že jim je méně než 18 let, ale IND s tím nesouhlasí, jsou postoupeny Dětskému oddělení Rady pro uprchlíky do 24 hodin od podání žádosti o azyl. Toto oddělení je financováno Radou pro uprchlíky. Jeho role spočívá v tom, že poskytuje nezávislé poradenství a podporu dětem, dohlíží na to, aby byla respektována práva dítěte a byly mu poskytnuty všechny služby, na které má nárok, neposkytuje ale právní poradenství. V případě, že IND nesouhlasí s věkem, který dítě uvede, zjev dítěte naznačuje, že je starší, než tvrdí, IND s ním jedná jako s dospělým žadatelem o azyl, dokud nejsou k dispozici relevantní doklady, prokazující skutečný věk dítěte nebo dokud není provedena lékařská prohlídka, která prokáže udávaný věk. Takové žádosti o azyl se označí jako žádosti „dětí, jejichž věk je sporný“ a jsou posuzovány jako žádosti dospělých, dokud není prokázáno, že se skutečně jedná o děti. Pokud takové pochybnosti vzniknou na hraničním přechodu, udělá IND výjimku a i přes existující pochybnosti jedná s žadateli jako s dětmi. Mimořádně SSD nesouhlasí s názorem IND na věk žadatele, pak se IND řídí odborným doporučením SSD. Je úkolem žadatele prokázat, že je mladší 18 let, např. podstoupí lékařského vyšetření, IND všechny nové důkazy zváží. Lékařské určení věku také ale není zcela přesné, chyby jsou běžné a někdy se lékaři zmýlí až o 5 let. Do vazby se UASCs umísťují jen za velmi výjimečných okolností. Třeba v případě, že se na imigrační úřad dostaví mimo úřední hodiny a nemají jinou možnost, jak přečkat noc, ráno je z vazby vyzvedne sociální pracovník. S žadateli, kteří prohlásí, že jsou děti, ale o jejichž věku IND pochybuje, se zachází jako s dospělými a do vazby jsou umísťováni za stejných podmínek jako dospělí. Žádosti o azyl jsou posuzovány s ohledem na Úmluvu o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a související Protokol z roku 1967. Každá žádost je posuzována individuálně a pokud žadatel nemohl požádat o azyl v jiné, tzv. třetí bezpečné zemi, je azyl udělen každému, kdo splňuje podmínky Úmluvy z roku 1951. Uznaným uprchlíkům je okamžitě povolen pobyt na britském území a na jejich další pobyt ve Velké Británii se nevztahují žádná další omezení, mohou zde zůstat natrvalo. Pokud je žádost o azyl zamítnuta, žadatel není uznán uprchlíkem, úředník, který má případ na starosti zváží, zda mu nelze ochranu poskytnout z humanitárních důvodů. Pokud ano, je takovému cizinci přiznáno tzv. mimořádné povolení k pobytu. Mimořádné povolení k pobytu z

63

humanitárních důvodů se poskytuje obvykle na 4 roky, ale i na kratší dobu, pokud se jedná o případ, kdy cizinec pochází ze země, na kterou se vztahují zvláštní opatření (viz níže). Po 4 letech pobytu, může požádat o povolení k neomezenému, trvalému pobytu, s tím, že takové povolení obvykle dostane, pokud nejsou nějaké zvláštní důvody proti, například pokud spáchal závažný trestný čin. Děti bez doprovodu, které mají mimořádné povolení k pobytu na 4 roky, obvykle mohou zůstat ve Velké Británii trvale po uplynutí 4 let, o povolení k trvalému pobytu musí požádat před vypršením mimořádného povolení k pobytu. V některých případech není dětem bez doprovodu přiznán ani azyl, ani povolení k pobytu z humanitárních důvodů. Pak se zvažují rizika případného návratu do země původu. Ministerstvo vnitra stanovilo, že žádné dítě bez doprovodu nesmí být vráceno z Velké Británie, dokud pro něj není zajištěno vhodné přijetí, péče a ochrana v zemi, do které se vrací. Dokud není zajištěn bezpečný návrat do domovského státu, udělí IND mimořádné a dočasné povolení k pobytu. Časově omezená, mimořádná povolení k pobytu dostávají obvykle děti mladší 14 let na dobu 4 let. Na konci tohoto období dítě může požádat o neomezené povolení k pobytu stejně jako děti, kterým bylo výjimečné povolení k pobytu přiznáno z humanitárních důvodů. Dětem mezi 14 a 17 lety, kterým byla zamítnuta žádost o azyl, je obvykle povolen pobyt na dobu, než dosáhnou 18 let. Je předpoklad, že děti zpravidla opustí britské území poté, co povolení k pobytu vyprší, případně dříve, pokud jsou zajištěny podmínky k jejich návratu do domovského státu. V případě, že dítě pochází ze země, na kterou se vztahují zvláštní opatření v souvislosti s azylovou procedurou (viz níže), získá dítě povolení k pobytu v souladu s jedním ze dvou výše uvedených případů nebo v souladu se specifickou politikou uplatňovanou vůči zemi původu, ze které pochází, podle toho, která z variant je pro dítě nejvýhodnější. Rozhodnutí o azylové žádosti IND oznámí žadateli o azyl, jeho zákonnému zástupci, pokud nějakého má, a odpovědnému sociálnímu pracovníkovi. Všechny UASCs mají právo na odvolání k nezávislému soudu, jestliže by jejich návrat do země původu byl v rozporu ustanoveními Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, Evropskou úmluvou o lidských právech nebo oběma zmíněnými dokumenty. Při odvolání potřebuje dítě právní pomoc, která mu je poskytnuta bezplatně pracovníky Uprchlického právního střediska, Imigrační informační službou nebo Právním střediskem (v Severním Irsku). Písemné odvolání musí obsahovat důvody odvolání a musí být zasláno do Centra pro vyřizování odvolání v Croydonu tak, aby bylo doručeno ne více než 10 pracovních dní poté, co ho obdrží zástupce dítěte. Předpokládá se, že odvolání bude doručeno do druhého dne od odeslání, pokud se nenastanou nějaké prokazatelné překážky. Imigrační odvolací úřad posuzuje odvolání dítěte přednostně a seznámí zástupce dítěte s termínem projednávání odvolání. Zástupce dítěte má povinnost Centrum pro vyřizování odvolání informovat neprodleně o všech možných důvodech odvolání. Žádost o odložení projednávání odvolání na pozdější datum by měla být zaslána Imigračnímu odvolacímu soudu a také Centru pro vyřizování odvolání, které má daný případ na starosti.

64

Rozhodnutí soudce o odvolání bude písemně zasláno zástupci dítěte. V případě, že bylo odvolání zamítnuto, zástupce dítěte musí požadovat o povolení k odvolání k vyšší instanci do 10 dnů od obdržení negativního rozhodnutí. Povolení k pobytu na britském území je prodlouženo o dalších 10 dní od data zamítnutí odvolání. Když se zákonný zástupce a dítě rozhodnou, že už se nebudou dále odvolávat, a je zajištěn bezpečný návrat dítěte do země původu, vycestuje dítě z Velké Británie do 28 dnů od vydání zamítavého rozhodnutí. Jakmile vyprší dítěti povolení k pobytu a nachází se stále na území bez povolení k pobytu, nelegálně, musí ihned z Velké Británie vycestovat, ledaže by již mělo podanou žádost k IND o další povolení k pobytu. Mělo by ale zemi opustit ještě předtím než uplyne platnost jeho povolení k pobytu, případně podat žádost o prodloužení povolení k pobytu, ještě před jeho exspirací. Velká Británie zavádí zvláštní přístup k vybraným státům, pokud to vyžaduje bezpečnostní anebo humanitární situace v těchto státech, v jejímž důsledku není možné žadatele o azyl (ať už děti či dospělé) vracet do domovského státu. Místo toho se jim povolí dočasné, mimořádné povolení k pobytu. Žádosti všech žadatelů z těchto zemí se posuzují obdobným způsobem. Zvláštní přístup je uplatňován, dokud trvají důvody, pro které byl zaveden, situace v zemi původu se nezmění. Informace o aktuální situaci v zemích původu zveřejňuje ministerstvo vnitra. Lidé, kterým je povoleno usadit se ve Velké Británii, mohou žádat o britské státní občanství, existují různé způsoby, jak britské občanství získat podle britského zákona o státním občanství z roku 1981. Informační letáky o podmínkách k získání britského občanství jsou k dispozici na stránkách ministerstva vnitra. Azylové žádosti UASCs jsou projednávány zvláště pozorně, jsou považovány za velmi citlivé a UASCs je zajištěna péče na všech úrovních odpovědnými imigračními úředníky, kteří jsou speciálně vycvičeni k posuzování žádosti UASCs. Péče o tyto děti je organizována centrálně. Cílem IND je v letech 2002, 2003 rozhodnout v 1. instanci o 65 % všech žádostí UASCs do 2 měsíců od jejich podání. Úředníci o žádosti rozhodují obvykle na základě údajů uvedených ve zvláštním formuláři, ve kterém dítě na počátku azylové procedury uvedlo důvody žádosti, IND ale předpokládá, že bude v budoucnu provádět specifické azylové pohovory s UASCs. Imigrační legislativa se již v tomto směru změnila, IND připravuje výcviky pro své pracovníky, kteří budou odpovědní za vedení pohovoru s dětmi. Pohovor s dětmi bude probíhat výhradně za přítomnosti jeho opatrovníka. Azyloví úřadníci, kteří mají na starosti posuzování azylových žádostí, se při svém rozhodování řídí Příručkou postupů a podmínek pro přiznání uprchlického statutu podle Úmluvy z roku 1951, Azylovými instrukcemi IND a informacemi o jednotlivých zemích, které poskytuje Oddělení informacích o zemích původu. S žadateli, kteří dosáhli 18 let se zachází nadále jako s žadateli dospělými, dokud nedostanou azylové rozhodnutí nebo když čekají na výsledek odvolání. Děti, jejichž žádost o azyl byla zamítnuta a které si přejí vrátit se domů dobrovolně, poskytuje asistenci a podporu Mezinárodní organizace pro migraci, nezávislá mezinárodní organizace, která nepodléhá ministerstvu vnitra.

65

Místní úřady by měly informovat IND, stejně jako policii, co nejdříve o dětech bez doprovodu, které jsou pohřešovány. Informace, které žadatelé o azyl uvedou do své žádosti, jsou důvěrné, tj. žádná z těchto informací se nedostane k úřadům v žadatelově zemi původu. Včetně ambasády této země ve Velké Británii. Lze je nicméně poskytovat odpovědným vládním a místním úřadům, mezinárodním organizacím a jiným institucím zapojeným do péče o UASCs, aby mohly vykonávat svoji činnost. Pokud není o azylové žádosti dítěte rozhodnuto nebo se čeká na rozhodnutí o odvolání a dítě je ve věku těsně před dosažením 18 let, může požádat Národní azylovou pomocnou agenturu (dále jen NASS) o podporu a ubytování. Přestože se britská vláda snaží neúspěšné žadatelé o azyl vyhostit ze země, nevztahuje se tento postup automaticky na bývalé UASCs. Vyhoštění je zvažováno individuálně. Není realizováno např. když dítě studuje nebo má v Británii mladší sourozence. Jestliže se sociální pracovník domnívá, že by dítě nemělo být vyhoštěno, měl by podat žádost k NASS. Navíc panuje shoda nad tím, že NASS nevyhostí děti, které dosáhly 18 let, ještě před vydáním konečného rozhodnutí o jejich žádosti o azyl a v dalších, přesně stanovených případech. Odpovědnost za výběr a zajištění vhodného ubytování pro tyto mladé lidi spadá do kompetence místních úřadů (mohou ovšem požadovat od NASS proplacení nákladů). Oddělení poradců dohlíží na to, aby bylo všem dětem zajištěno právní poradenství zdarma. Kancelář komisaře imigrační služby stanoví podmínky k registraci organizací poskytujících právní poradenství imigrantům. Všechny tyto organizace, které poskytují své služby za peníze či bezplatně, musí být registrovány tímto úřadem. Povolení získají jen právníci s univerzitním diplomem. Úřad zveřejňuje seznam těchto právníků na webových stránkách: www.oisc.gov.uk. UASCs mají nárok na zdravotní péči a vzdělání stejně jako ostatní děti ve Velké Británii. A to bez ohledu na jejich imigrační status. Školské úřady musí dohlédnout na to, že všechny děti školou povinné navštěvují školu. A to na základě zákona ministerstvo zdravotnictví o dětech z roku 1989. Místní úřady jsou odpovědné za zajištění této péče. UASCs, které získaly mimořádné povolení k pobytu nebo byly uznány uprchlíky, podporují místní úřady podle zákona o dětech z roku 1989. V 18 letech mohou tyto děti kontaktovat NASS, pokud potřebují finanční podporu. Ty, které žádají o povolení k pobytu z humanitárních důvodů se mohou obracet na Příspěvkovou agenturu (dále jen BA). V 18 letech děti, které žádají o další povolení k pobytu jiného typu, např. jako studenti, musí kontaktovat BA. Stejně i osoby ve věku 18 let, kterým je odmítnuto povolení k dalšímu pobytu na území, ať už jde o žadatele o azyl nebo v jiném případě, jako třeba, že si nepožádaly o prodloužení povolení k pobytu včas a žijí ve Velké Británii nelegálně, by měly kontaktovat BA. Ve zvláštních případech (pokud je dítě svěřeno do péče podle § 20 zákona o dětech z roku 1989 nebo je považováno za „bývalé dítě hodné zřetele“ podle zákona o dětech z roku 2000) má osoba, která je za ně odpovědná, povinnost podporovat ho a pomáhat mu až do 21 let nebo případně i déle. Další informace jsou k dispozici na webových stránkách ministerstva vnitra Velké Británie: www.ind.homeoffice.gov.ukitra

66

Počet UASCs ve Velké Británii v posledních letech: Rok 1997 1998 1999 2000 2001

Počet žádostí UASCs 1105 3037 3349 2733 3469

10 zemí, ze kterých nejčastěji pocházejí UASCs ve Velké Británii: Stát Afghánistán Jugoslávie Somálsko Irák Angola Etiopie Srí Lanka Čína Sierra Leone Eritrea 10 hlavních zemí celkem Celkem UASCs

Počet UASCs 672 477 198 182 147 141 138 137 129 11 2332 3469

Profil UASCs podle věku: Věk Nad 17 let 16 let 15 let 13 – 14 let Pod 13 let

% z celkového počtu UASCs 36 % 33 % 18 % 11 % 2%

67

POLITIKA PŘIJÍMÁNÍ, NÁVRATŮ, PÉČE A OCHRANY VE VZTAHU K NEZLETILÝM ŽADATELŮM O AZYL BEZ DOPROVODU V HOLANDSKU A. T. J. J. van Kyook Ministerstvo spravedlnosti, Holandsko Vývoj Specifický přístup k nezletilým žadatelům o azyl bez doprovodu (tzv. AMAs, v dalším textu je použita tato zkratka) byl v Holandsku uplatňován od roku 1992. AMAs byla zajišťována ochrana a ubytování ve zvláštním zařízení zaměřeném na integraci AMAs do holandské společnosti. AMAs získávali povolení k pobytu v Holandsku do dosažení 18 let. Od roku 1998 se začal přístup holandských úřadů k AMAs zásadně měnit, důvodem byl zejména výrazný nárůst přílivu AMAs od roku 1996. Zatímco v roce 1996 se jednalo o 1500 AMAs, v roce 2000 o 6700 (nárůst o 15 %). Problémy, které byly zvažovány v souvislosti se změnou přístupu vůči AMAs: Vyhlídky, které AMAs mají v zemi svého původu Nárůst počtu obchodovaných a pašovaných osob Zneužívání výhod poskytovaných AMAs v Holandsku Zpřísnění azylové politiky Následně byl přístup k AMAs přehodnocen, hlavním cílem přísnějšího přístupu k AMAs je snížit příliv AMAs do Holandska a zároveň zvýšit počet AMAs vrácených do zemí původu.

Hlavní problémy AMAs přicházejí do Holandska s doklady a/nebo v doprovodu dospělých 90 % AMAs při podání žádosti o azyl nemá žádné doklady Nikdo nesmí opustit Holandsko bez dokladů, takže musí být určena totožnost AMAs Poskytování dočasné ochrany (podle § 245 občanského zákoníku): opatrovnictví a ubytování Návrat AMAs do domovského státu je možný pouze v případě, že tam mají zajištěno adekvátní ubytování a péči, příprava takto zajištěného návratu vyžaduje 3 - 7 měsíců AMAs mohou být vráceni pouze v případě, že je stanovena jejich totožnost a zajištěno ubytování v zemi původu

Hlavní principy memoranda k politice vůči AMAs z května 2001 Prvořadé jsou zájmy dítěte definované Úmluvou o právech dítěte Omezení přílivu AMAs do Holandska důslednějším vracením AMAs do zemí původu Urychlení přijímací procedury pro AMAs po podání azylové žádosti Zastavení obchodování s lidmi a převaděčství Ujasnění funkce jednotlivých zařízení pro AMAs, důsledně rozlišovat mezi středisky, která se zabývají návraty AMAs (těch je většina) a středisky zaměřených na integraci AMAs Integrace dětí, kterým byl přiznán azyl a dětí, u kterých lze předpokládat, že v Holandsku zůstanou více než 3 roky (do 15 let)

68

Střediska pro AMAs Všichni AMAs jsou po příchodu do Holandska nejprve umístěny do střediska vedeného jako středisko repatriační, zde zůstávají, dokud není v 1. instanci rozhodnuto o jejich azylové žádosti (3 - 6 měsíců) Přijímací středisko je řízeno centrálně, je uzavřené a všechny aktivity, které se v rámci něj provádějí, směřují k návratu AMAs do zemí původu Po vydání rozhodnutí v 1. instanci děti buď zůstávají ve středisku zaměřeném na návrat do země původu (přes 80 %) nebo jsou přemístěny do integračních středisek (méně než 20 %) Integrační střediska mají následující formy: Pěstounská péče (pro děti do 12 let) Malá komunitní zařízení (13 - 14 let) Malé byty (15 let a výše)

Středisko zaměřené na návrat do země původu Centrálně řízeno, maximálně 270 AMAs, ve skupinkách nejvýše po 20 Žádné podněty k opouštění zařízení, eliminace jakýchkoli integračních aktivit Směřování a povzbuzování AMAs k návratu do domovského státu Otevřeno denně od 7:30 hodin do 21:30 hodin Vzdělávání (v angličtině) v rámci přijímacích střediska zaměřené na návrat AMAs do země původu Ochrana zařízení zajištěna na 3 úrovních: uvnitř, kolem a vně areálu Zajištění návratu (spolupráce více organizací jako např. IND, COA, Nidos, IOM, VD) Cílem je dosáhnout návratu dětí do země původu nejdéle 1,5 roku od příchodu do střediska

Průběžná kontrola stávajícího přístupu 2 pilotní studie zkoumající fungování centrálního střediska zaměřeného na návraty AMAs do zemí původu Studie soustřeďující se na návraty z ostatních, menších středisek pro AMAs Na počátku roku 2004 zhodnocení stávajícího přístupu na základě výsledků průběžného monitoringu: organizace bezpečnosti přílivu AMAs návratů perspektivy s pohledu dítěte

Důsledky nového přístupu vůči AMAs Výrazné omezení přílivu AMAs Uzavření repatriačních dohod s řadou zemí původu AMAs, smlouvy upravují proces návratů a rovněž zajištění ubytování pro AMAs po návratu do domovského státu Spolupráce mezi Ministerstvem spravedlnosti a dalšími organizacemi (COA, IND, Nidos, OM), ve vzájemné úctě a důvěře Zintezívnění soudních stíhání v souvislosti s obchodem s lidmi nebo převaděčstvím

69

Překážky Návraty do země původu se ukázaly jako velice obtížné. Každému, kdo se chce vrátit do domovského státu, je návrat umožněn. Ti, kteří se dobrovolně vrátit nechtějí, často nemají doklady a nechtějí prozradit svoji totožnost. Jejich totožnost je velmi obtížné stanovit v případě, že nespolupracují. Nikoho nelze k návratu nutit, je to politicky nekorektní. Celkový počet nezletilých žadatelů o azyl bez doprovodu 2500

2300

2100

1900

1700

1500

1300

1100 1

2 2000

3

1

2 2001

3

1

2 2002

Prognóza příchodů a odchodů: Příchody Odchody Obsazení středisek

2002 5500 5500 12625

2003 5300 5700 12425

2004 5300 5600 12075

2005 5300 5400 11875

2006 5300 5300 11825

70

Prognóza příchodů a odchodů (podle typu zařízení): Integrační střediska Centrální repatriační středisko Středisko COA Středisko Nidos Celkem

2002 2000

2003 2000

2004 2000

2005 2000

2006 2000

270

540

270

0

0

4500 5855 12625

6385 3500 12425

7555 2250 12075

8875 1000 11875

9825 0 11825

71

PŘÍSPĚVEK SPRÁVY UPRCHLICKÝCH ZAŘÍZENÍ MV ČR Miluše Dohnalová ředitelka Správy uprchlických zařízení MV ČR Dobré ráno, dámy a pánové, Správa uprchlických zařízení je tzv. totální institucí. To znamená, že nad našimi klienty, kterých je v tuto chvíli takřka 10 tisíc, máme, pokud jsou ubytováni v azylových zařízeních, vlastně totální moc, totální vliv. Jak možná někteří z vás víte, ze sociologického hlediska je to situace, která vyžaduje přijetí zvláštních ochranných, preventivních opatření, jak pro klienty samotné, tak pro zaměstnance, kteří pracují v pomáhajících profesích. Vlastně zabezpečujeme veškeré služby pro žadatele o azyl, od ubytování, stravování, zdravotní péči, také veškeré specializované služby sociálního charakteru až po podporu finanční a někdy i organizování volnočasových aktivit. V průběhu první poloviny 90. let jsme v centru našeho zájmu měli klienty dospělé anebo děti, které byly doprovázeny svými rodiči. Pokud se v 1. polovině 90. let vyskytl nějaký případ mladistvého nebo nezletilého žadatele o azyl bez doprovodu, byly to jednotlivé, individuální případy. I to byl kromě jiného důvod, proč nebylo přijato žádné systémové řešené této situace. Statistika se výrazně změnila po roce 1997, kdy z desítky případů se v roce 1998 staly první stovky a statistický vrchol pak byl v roce 1999, kdy do ČR přišlo skoro 500 nezletilých žadatelů o azyl. Vstoupili do systému už tehdy vznikající péče o tuto speciální, ohroženou kategorii osob. Váhali jsme tehdy, kterou z koncepcí z dostupných evropských komparací přijmout. Jedna je založená na teorii, že děti prospívají lépe, když se mohou pravidelně, denně setkávat se svojí mateřskou komunitou, mohou udržovat komunikaci v mateřském jazyce a udržovat tím také jakýsi „most“ se zemí svého původu. Druhá koncepce je přesně opačná a doporučuje využívat stávající sociální sítě, která existuje pro děti v podobné prekérní sociální situaci v zemi hostitelské. ČR tehdy přijala kompromisní řešení, resp. namíchání, alespoň jsme se tehdy domnívali, optimálních prvků z jedné i druhé koncepce. V podstatě, když to velmi zjednoduším, děti, které přicházely zcela bez doprovodu a byly ve věku nižším než 15 let, jsem dávali okamžitě na doporučení oddělení péče o dítě a soudu k rozhodnutí o umístění do sítě českých zařízení jako je diagnostický ústav a následně dětský domov. Máme i nadále zato, že o tuto věkovou kategorii nejsme schopni se adekvátně postarat v podmínkách azylových zařízení. Opačná situace, opačný postup byl zvolen u kategorie mladistvých, tedy mezi 15 a 18 rokem věku. Tam jsme zkoumali situaci velmi detailně, pokud bylo dítě natolik vyzrálé, že se mohlo nazývat mladistvým schopným určitého samostatného rozhodování, samostatnější existence, rozhodli jsme společně s oddělením péče o dítě, že může zůstat v azylovém zařízení, Tito mladiství pak byli a jsou dosud umísťováni do tzv. chráněných zón bydlení. Tyto zóny začaly vznikat právě v roce 1998 v reakci na zvyšující se počet této typicky ohrožené skupiny klientů. Začal se vlastně vytvářet systém, v němž chráněné bydlení tvoří základ poskytované péče. Jde o speciální budovu nebo část budovy, do které nevstupuje nikdo jiný ubytovaný v azylovém zařízení. Tolik prospěšný kontakt s vlastní komunitou přece jen monitorujeme a omezujeme tak, aby sociálněprávní obrana dětí byla zaručena pokud možno 24 hodin denně.

72

Pochopitelně, že se na ně vztahuje stejná právní úprava jako na dospělé žadatele o azyl, takže nejsou nijak omezeni ve svém pohybu. Proto jsem řekla, že se jen chceme blížit ochraně po dobu 24 hodin denně. Mají samozřejmě možnost volného pohybu a tam už naše pravomoc a vliv pochopitelně nesahají. Musí se poskytovat speciální sociální poradenství a právní servis a v podstatě i osobní působení sociálního pracovníka, který je specializován na tuto kategorii osob, tak abychom pokud možno veškeré negativní sociální jevy minimalizovali na nejnižší míru. V těchto chráněných zónách se poskytuje, jak už jsem naznačila, jednak speciální služba sociálního charakteru, je tam sociální pracovník přítomný až do večerních hodin. Do 22 hodin je přítomen ubytovatel, který po zahájení nočního klidu předá dohled nad ubytovnou stálé službě, takže prakticky 24 hodin denně mají tito lidé možnost se dožadovat realizace sociálněprávní ochrany. Nicméně je to pochopitelně doprovázeno speciální materiální péčí, protože, zatímco jiné děti mají své rodiče nebo příbuzné, kteří jim pomůžou s dodatečným materiálním vybavením, tato kategorie osob je odsouzena vlastně na pomoc státu nebo doplňujících nevládních organizací. Museli jsme v počátcích tohoto projektu řešit i takové zdánlivé maličkosti jako je vytvoření výživné diety speciálně s lékaři, protože pochopitelně 17-tiletý mladík se těžko spokojí s poslední večeří v 18 hodin večer. Dále třeba na nákup ošacení podle roční doby. Na všechno byl vytvořen systém, který slouží kategorii jak lidí úplně bez doprovodu, tak i těm, kteří jsou vlastně nezletilí „bez doprovodu“, neboť jsou doprovázeni nějakým rodinným příslušníkem. Velmi často to bývá buď někdo z prarodičů nebo z širší rodiny. Nebyli výjimkou, zejména ve srílanské komunitě, i nezletilí, kteří přišli doprovázení skupinou příslušníků této komunity. Musím říct, že se za posledních 6 let podařilo nastavit spolupráci se všemi orgány sociálněprávní ochrany dítěte, a to i odděleními péče o dítě v různých zapadlejších českých či moravských městech, která nikdy předtím nemusela řešit tak závažnou problematiku cizinců a postupně se podle mého soudu brilantně naučila zacházet s individuálními kauzami. Nebyly výjimkou případy, kdy například přišla romská nezletilá dívka v doprovodu svého romského zletilého druha a byla samodruhá, orgán péče o dítě byl schopen respektovat kulturní zázemí této sociální skupiny, tohoto etnika a zvyklostí v zemi původu, a její druh, zletilý mladík, byl jmenován opatrovníkem své družky a svého budoucího dítěte. To považuji za opravdu výbornou ukázku práce těchto pracovišť na území našeho státu, která se s historicky vzato krátkou, 12-tiletou migrační realitou takovým krásným způsobem vyrovnala. Jak možná už tady bylo řečeno, od zhruba července roku 2002 bychom měli omezit svou péči o nezletilé pouze na kategorii, o které jsem teď mluvila na posledním místě, tj. o na mladé lidi, kteří mají s sebou nějaký doprovod, jenž byl uznán za způsobilý pro výkon sociálněprávní ochrany a OPD nebo soud ho ustanovili opatrovníkem. Úplně samostatné děti bez doprovodu bez kohokoli blízkého budou přecházet do gesce ministerstva školství. Myslím si, že bude velmi zajímavé sledovat tento nový projekt, který bude čerpat nejenom z krátké české zkušenosti, ale i z nových zkušeností evropských států, které mám pocit, že teď hodně mění svůj přístup a politiku vůči této ohrožené skupině osob, někdy bych řekla, že docela extrémně. Teď bych předala slovo své kolegyni, která vás seznámí s procesně-právním postupem, podle kterého postupujeme ve spolupráci s ostatními organizacemi při ustanovování opatrovníka a rozhodování o následné péči včetně pobytu.

73

Klára Filipová Správa uprchlický zařízení MV ČR Děkuji za slovo. Já se pokusím ve stručnosti vás obeznámit s právní stránkou celé problematiky nezletilých žadatelů o azyl bez doprovodu, kteří jsou v péči Správy uprchlických zařízení. Začnu stručným přehledem relevantních právních předpisů, podle kterých Správa uprchlických zařízení, jakož i všechny ostatní orgány přicházející do styku s nezletilými, postupuje. Základním právním předpisem je Úmluva o právech dítěte, která už tu byla několikrát zmíněna. Pro Správu uprchlických zařízení je poměrně podstatný zejména její článek 22, který ve stručnosti říká, že dítěti - uprchlíkovi bez doprovodu se poskytuje stejná ochrana jako každému jinému dítěti z jakéhokoli důvodu přechodně nebo trvale zbavenému své rodiny. Dalším zákonem je zákon o rodině, který upravuje instituty jako je rodičovská odpovědnost, poručenství, opatrovnictví, v případě svěření do péče jiné osoby než rodiče. Zákon č. 359 z roku 1999 o sociálněprávní ochraně dětí, je potom dalším důležitým zákonem, který zejména stanoví okruh oprávněných subjektů k sociálněprávní ochraně dětí. Mj. v § 2 odst. 2 písm. c je stanoveno také dítě, které na území ČR podalo návrh na zahájení řízení o udělení azylu. Občanský soudní řád je potom podstatný svým § 76a podle kterého soudy předběžným opatřením vydávaným do 24 hodin od návrhu na předběžné opatření, kterým umísťuje dítě nezletilé, které se ocitlo bez jakékoli péče, do péče určité osoby, kterou označí v usnesení. A posledním zákonem, který bych ráda zmínila je školský zákon, který stanoví devítiletou povinnou školní docházku, která platí jak pro děti české občany, tak pro děti cizince. Ráda bych se teď zmínila stručně o postupu, do kterého se dostává nezletilý žadatel o udělení azylu bez doprovodu po příchodu na území ČR. Jak už bylo řečeno, nezletilý bez doprovodu může přijít buď s větší skupinou uprchlíků nebo přichází v doprovodu jiné dospělé osoby než rodiče anebo může přijít úplně bez doprovodu. To je zvláště v případě některých starších dětí. SUZ následně provede úvodní sociální pohovor s nezletilým a neprodleně o všech skutečnostech takto zjištěných informuje příslušný orgán sociálněprávní ochrany dětí, jímž je místně příslušné oddělení péče o dítě. Zároveň poskytne tomuto oddělení všechny zjištěné relevantní informace, proto aby se oddělení péče o dítě mohlo rozhodnout k dalšímu postupu. Informuje také odbor azylové a migrační politiky, který je pak odpovědný za otázky týkající se azylového řízení. Další postup potom závisí na konkrétní situaci nezletilého bez doprovodu. Pokud je v doprovodu jiné dospělé osoby než rodiče, čímž je nejčastěji příbuzný, teta, babička anebo třeba i starší sourozenec, je obvykle soudem svěřen do péče této osoby. Potom zůstává v azylovém zařízení spolu s osobou, do jejíž péče byl svěřen. Je-li nezletilý úplně bez doprovodu, záleží další postup na jeho věku. Jak už bylo řečeno, děti mladší 15 let jsou předběžným opatřením umístěny do ústavní péče, návrh na vydání tohoto předběžného opatření podává příslušné oddělení péče o dítě. Soud o vydání tohoto předběžného opatření rozhoduje do 24 hodin. Pokud jde o nezletilé dítě starší 15 let, tak to je na základě § 37 zákona o sociálněprávní ochraně dětí umístěno do chráněné zóny v azylovém zařízení. O vhodnosti umístění konkrétního nezletilého se vyjadřuje písemně příslušné oddělení péče o dítě. V současné době jsou tyto chráněné zóny, do kterých jsou nezletilí umísťováni zřízeny v přijímacím středisku ve Vyšných Lhotách a v pobytových střediscích Zastávka u Brna a Kostelec nad Orlicí.

74

Každému nezletilému žadateli o udělení azylu bez doprovodu zákonného zástupce musí být ustanoven opatrovník, a to jednak pro řízení o azylu a jednak pro pobyt na území České republiky. Návrh na ustanovení opatrovníka dává soudu odbor azylové a migrační politiky. Opatrovníkem nezletilého pro pobyt může být ustanovena buď fyzická osoba, čímž je nejčastěji příbuzný nezletilého, nebo oddělení péče o dítě nebo tuto funkci může plnit i zástupce některé nevládní organizace. Jak už bylo zmíněno na včerejším zasedání několikrát, podstatným problémem v ČR a nejen v ČR jsou svévolné odchody nezletilých z azylových zařízení. SUZ se snaží těmto svévolným odchodům čelit alespoň stanovením určitých pravidel, která se týkají například opouštění azylového zařízení. Pokud jde o přijímací středisko, tak to nelze opouštět vůbec, má tzv. uzavřený režim, z důvodu preventivních, karanténních, zdravotních a bezpečnostních. Pobyt v tomto středisku ovšem nepřekračuje několik týdnů. Pobytové středisko mohou žadatelé o udělení azylu opouštět, a to na dobu do 24 hodin v podstatě bez omezení, na dobu do 30 dnů podléhá toto opuštění oznámení SUZ na předepsaném formuláři, kde žadatel vyplňuje dobu, na kterou opouští pobytové středisko a uvádí adresu, na které se bude po tuto dobu zdržovat. Doba 30 dnů je maximální časový úsek, na který může žadatel o udělení azylu pobytové středisko opustit, toto opuštění je však možné opakovaně. Nutno v této souvislosti podotknout, že žadatelé o udělení azylu mohou zvolit také pro svůj pobyt ubytování v soukromí, to potom podléhá proceduře, kdy cizinecká policie prověřuje adresu a OAMP souhlasí s takovým ubytováním žadatele v soukromí. Pro nezletilé bez doprovodu samozřejmě existují určité výjimky z tohoto režimu. První z nich je, že smí opustit pobytové středisko na dobu delší než 24 hodin pouze se souhlasem opatrovníka, pokud tento souhlas není dán, je nutné nezletilého na tuto skutečnost upozornit, vhodným způsobem mu vysvětlit situaci a přesvědčit ho o tom, aby v azylovém zařízení setrval. Z tohoto postupu je vidět, že velmi často je důležitá spolupráce sociálních pracovníků, navázání důvěry a užšího kontaktu s nezletilými. Včera už jsem se k vystoupení pan kpt. Pence zmiňovalo o tom, že existují určitá pravidla, která se zachovávají při pohřešování nezletilé osoby. Tento postup je upraven pokynem ředitelky SUZ. V případě pohřešování nezletilé osoby vedoucí azylového zařízení je povinen místně příslušnému oddělení policie písemně oznámit pohřešování osoby mladší 18 let a v tomto oznámení uvádí jméno a příjmení, datum narození, zemi původu, charakteristiku osoby, aktuální popis osoby, fotografii, požadavky při zadržení a osobu, která je oprávněná nezletilého převzít. Pominou-li důvody oznámení o pohřešování, vedoucí azylového zařízení podá zpětvzetí tohoto oznámení. A na závěr bych se ještě ráda zmínila o některých problematických okruzích anebo také některých rezervách, které SUZ shledává v zacházení nebo postupech při jednání s nezletilými bez doprovodu. Chtěli bychom zdůraznit, že v kategorii těchto osob je nutné úzce spolupracovat se všemi odpovědnými orgány, jednak s OPD, se soudy, s OAMP i s nevládními organizacemi. Od 1. července příštího roku by mělo začít fungovat první z plánovaných zařízení ústavní výchovy pro děti - cizince, včetně žadatelů o udělení azylu. V této souvislosti bych chtěla upozornit, zejména vzhledem k tomu, že bude následovat příspěvek pan Pilaře z ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, na jeden problém, který SUZ vidí v souvislosti se zřízením těchto zařízení. Podle zákona o školských zařízeních se dětem umístěným do těchto zařízení ústavní péče poskytuje plné zaopatření, jsou tam vyjmenovány všechny okruhy tohoto zaopatření a zahrnuje mj. také lékařskou péči a zdravotní pomůcky, pokud nejsou náklady na jejich zabezpečení kryty ze zdravotního pojištění. V této souvislosti bych chtěla upozornit na to, že žadatelé o udělení azylu nejsou zdravotně pojištěni. Podle zákona o azylu je jim

75

zdravotní péče poskytována v rozsahu zdravotní péče poskytované ze zdravotního pojištění, ale náklady hradí SUZ, pokud nejsou tyto náklady zabezpečeny jinak. Z toho vyplývá, že v případě, že za plné zaopatření, včetně lékařské péče zodpovídá dětský domov, zařízení, kde budou tito žadatelé umístěni, není možné, aby nadále tuto zdravotní péči hradila SUZ. To je jeden z problematických okruhů, na který bych chtěla zejména upozornit, protože bude zřejmě vyžadovat možná i legislativní změnu. Děkuji za pozornost.

76

PŘÍSPĚVEK ODBORU SPECIÁLNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ A INSTITUCIONÁLNÍ VÝCHOVY MŠMT ČR Jiří Pilař ředitel Odboru speciálního vzdělávání a institucionální výchovy, MŠMT ČR Dobré dopoledne dámy a pánové, jsem rád, že vás můžu seznámit se záměry, které ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy hodlá realizovat, věřím, že v době co nejkratší, protože jde o problém, který pálí nás všechny. Nejprve je třeba připomenout, že výbor vlády pro práva cizinců a nevládní organizace daly návrh na vytvoření koncepce umísťování a vzdělávání dětí cizinců, dětí, které mají jazykovou bariéru, včetně nezletilých žadatelů o azyl bez doprovodu, v zařízeních ústavní výchovy. Tento složitý název znamená v podstatě jediné, a to vytvořit zařízení a systém, jak do něj budou děti včleňovány a další péče o ně, v rámci systému školství. Jak zde již bylo řečeno, školský zákon a vlastně zákony naší republiky vůbec jednoznačně říkají, že všichni jedinci, kteří jsou ve věku základní školní docházky na území ČR, musí být vzděláváni. My doposud řešíme tuto problematiku, nebojím se to říci, provizorně. Tím, že zachycené děti cizinců začleňujeme do diagnostických ústavů, kde se jim věnujeme. Pokud děti chtějí setrvat v systému našich zařízení, pak diagnostický ústav určí další místo jejich pobytu, buď dětský domov, jedná-li se o dítě, nebo je možnost různých dalších návazných vzdělávacích zařízení v rámci našeho systému. Od 1. 7. 2002 nás zavazuje úkol vlády, abychom začali provozovat zařízení pro děti - cizince. Nebudu nic zastírat, trošku se nám zkomplikovala situace obecními volbami, kdy se ke dni voleb změnil starosta v Seči, takže paní starostka, která byla výrazně nakloněna našemu plánu na zřízení zařízení v obci Seč, již není myslím ani v zastupitelstvu, které ovládly spíše zájmy partikulární, lidé, kteří v rámci předvolební kampaně jasně deklarovali, že nechtějí žádné zařízení pro cizince ve své lokalitě. Aby nebylo všemu konec, změnil se i ředitel celého areálu, ve kterém mělo zařízení být, resp. ve kterém bude, takže jsme začali jednat znovu i s novým ředitelem. Minulý týden jsem jednal s panem starostou dost dlouhou dobu, výsledkem je, že nakonec jsem je přiměl ke změně stanoviska a domluvili jsme se jasně, že nebudou klást žádné překážky, aby toto zařízení v obci Seč vzniklo. A s panem ředitelem Junior centra, jak se celý tento komplex jmenuje, jsme se domluvili na jednotlivých dílčích krocích, jak budeme realizovat další kroky. Samozřejmě pavilon, ve kterém bylo původně zařízení plánováno, byl změněn a bude třeba realizovat investiční záměr. Věřím, že do toho 1. 7. 2003 se podaří vše dokončit a opravdu to, k čemu nás zavazuje vládní usnesení, budeme realizovat. To jsou ve stručnosti provozní problémy, s kterými se potýkáme. Nicméně jsem rád, že jsme se domluvili a nic už nestojí v cestě, abychom snad i dodrželi termín spuštění provozu v tomto zařízení. Tolik na úvod. Zařízení bude provozováno na základě legislativy, která zde byla uvedena. Doplnil bych dále zákon o zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy a preventivně výchovné péče, který vstoupil v platnost v únoru 2002, který právě také ve svém §2 odst. 5 jednoznačně deklaruje, že budeme realizovat péči o tyto děti. Proto se domnívám, že po legislativní stránce, nám nestojí v cestě nic. Dále vznikla koncepce, kterou jsme vytvářeli s týmem odborníků, napříč resorty, podíleli se na ní kolegové z ministerstva zdravotnictví, práce a sociálních věcí, vnitra a zaznamenali jsme

77

i aktivitu ministerstva financí. Musím říci, že šlo o tým lidí, kteří z velké části mají i zkušenosti z práce s cizinci. I já jsem 5 let externě spolupracoval při zabezpečování péče o uprchlíky z Bosny a Hercegoviny v humanitárních střediscích, která ministerstvo vnitra provozovalo. Myslím si, že jsme věděli, o čem problém je, tzn. nešlo pouze o to, kam děti umístit, ale samozřejmě i o péči, která pro ně musí být zajištěna. Chtěli jsme, aby dítě nebylo do našeho zařízení umísťováno přes diagnostický ústav, v rámci systému náhradní výchovy, ale aby bylo umísťováno přímo. Proto naše zařízení musí zabezpečit jednak funkci diagnostickou a jednak funkci následné výchovné péče. Tudíž v něm bude za potřebí většího počtu odborníků, než je běžné v našich výchovných zařízeních. Nehledě na to, že se musí v neposlední, možná spíše v první řadě počítat s potřebou tlumočnických služeb, protože spektrum dětí - cizinců bude určitě takové, že angličtina či němčina rozhodně nebudou stačit, a bude za potřebí spoustu dalších jazyků. Představa je taková, že dítě, bude-li mu soudem potvrzeno předběžné opatření, bude přímo umístěno do našeho zařízení, kde se určí další postup v rámci tohoto zařízení. Jak jsem říkal, neplánujeme přemísťování dítěte po výchovných ústavech po republice, neboť je třeba s těmito jedinci zacházet extrémně šetrně, spousta z nich má hodně nepříjemného za sebou a přemísťování z jednoho prostředí do druhého rozhodně nepatří mezi věci příjemné. Chceme mít veškerou péči ústavního systému pod jednou střechou, včetně oddělení dětského domova klasického rodinného typu, který deklaruje zákon č. 109, zaručující určitý moderní přístup k věci. Zahrnuje i oddělení pro jedince, kteří budou mít problémy s trestnou činností, tzn. oddělení výchovného ústavu, kde bude jiný systém. Nicméně forma diagnostického ústavu i dětského domova bude spojena tím, že bude možný volný pohyb dětí, a to s vychovatelem nebo samostatně, zaleží na tom, o jaké dítě jde. V současné době je velkým problémem placení zdravotní péče. S tímto problémem jsme se potýkali mnohokrát, třeba zrovna paní ředitelka Lányová z dětského diagnostického ústavu v Liberci musela dát na úhradu zdravotní péče svých dětí hodně peněz z provozních prostředků svého zařízení. Není zdravotní pojištění dětí - cizinců, ale domluvili jsme se a vyplynulo to i následně z legislativy, že jakmile dítěti – cizinci bude soudem dáno předběžné opatření, připadnou mu práva a povinnosti zdravotního pojištěnce ČR a tak je tento stěžejní problém, který jsme měli, financování zdravotní péče dětí – cizinců snad vyřešen. V rámci péče o děti cizince počítáme v zařízení samozřejmě i se zájmovou činností, bez které bychom těžko mohli nějakým způsobem děti motivovat a směrovat odpovídajícím směrem, výchovně na ně působit. Počítá se zejména s psychologickou a psychoterapeutickou intervencí, kterou formujeme do 3 fází, nejprve fáze adaptační, což bude krizová intervence, podpůrná terapie, zklidnění a vůbec mapování minulosti dítěte, 2. fáze bude fáze pobytová, kdy bude probíhat diagnostika, pokračovat terapie, začne se s dítětem vzdělávací proces, začlení se do školy, buď v zařízení nebo do školy, která je v bezprostředním sousedství, do školy běžného typu, a samozřejmě se budeme zabývat na základě výsledku diagnostiky i tím, jaké jsou perspektivy každého konkrétního dítěte. 3. fáze, fáze závěrečná, je příprava na další následné řešení situace každého jednotlivce, přemístění mimo naše zařízení, integrace do běžné komunity, je-li to možné, repatriace a další možnosti. Systém počítá s tím, že s dítětem bude zacházeno při vstupu terapeuticky. Bude mu dána možnost k psychické rehabilitaci a zároveň počítáme i ve fázi závěrečné s možností integrace či repatriace, je otevřená možnost cesty buď zpátky do země původu nebo do dalších zemí v rámci Evropy či možnost integrace, která je jedním ze stěžejních momentů, kdy v rámci vládní koncepce přístupu k cizinců počítáme s tím, že integrace je jedna z hlavních položek, které musíme nějakým způsobem realizovat.

78

Počítáme s tím, že zařízení bude mít zhruba 44 pracovníků, náklady na provoz předpokládáme kolem 18 - 20 milionů korun. Není započítána investice na rekonstrukci objektu, která bude určitě vyšší, než jsme původně plánovali. V rámci systému příchodu peněz do našeho rozpočtu, na základě platnosti zákona č. 109, bychom finanční prostředky mohli najít. Musíme je najít, protože tyto děti nemůžeme nechat volně, bezprizorně na ulici. Všichni, kteří se touto problematikou zabýváme, víme, že nejvíce jsou ohroženi sociálně patologickými jevy v rámci společnosti jedinci, kteří nejsou nikde ukotveni a jsou určitým centrem nápadu trestné činnosti. Seč je první zařízení, které plánujeme. Protože nikdo nemůže přesně určit počet dětí, které budou péči tohoto typu potřebovat, na základě fungování Seče se budeme dále rozhodovat, jestli budeme realizovat další zařízení. To bychom chtěli v Praze, perspektivně s ním počítáme v Praze na Smíchově, v budově, kde jsou nutné určité úpravy, aby se tam děti daly umístit. Bohužel je to také spojeno s výraznější investicí, protože v současné době jsou v této budově děti neslyšící, které se budou muset přemístit do jiného objektu, který není v dobrém stavu. Věřím, že se nám tento problém podaří vyřešit i za pomoci vás, kolegů, kteří máte možnosti hovořit do financování jednotlivých resortů a nebudu muset prosit o peníze na ministerstvu financí sami. Děkuji.

79

PŘÍSPĚVEK OBČANSKÉHO SDRUŽENÍ STŘEDOEVROPSKÝ ČAS Gabriela Hyková Středoevropský čas Občanské sdružení Středoevropský čas (dále SEČ) vzniklo v roce 2001 sloučením dvou sdružení, které měly podobnou cílovou skupinu, na kterou zaměřili obsah své činnosti - děti v azylových zařízeních (dětmi je dle mezinárodní Úmluvy o právech dítěte z New Yorku 1989 míněna věková kategorie do 18 let). V současnosti se SEČ soustředí na dva hlavní okruhy v tématu uprchlictví: 1. vytvoření zařízení pro nezletilé žadatele o udělení azylu bez doprovodu (dále NBD), 2. realizace terapeutických a relaxačních pobytů pro cílovou skupinu, především mimo pobytové středisko.

Proč se právě orientujeme na tyto oblasti: V ČR doposud není uvedeno v provoz specializované zařízení pro pobyt NBD a není též pracoviště, které by se problematikou NBD komplexně zabývalo. Záměrem našeho sdružení není řešit tuto problematiku v celku, ale vytvořit zařízení, které by svým programem doplňovalo existenci chystaného státního zařízení pro NBD. Předpokládáme zařízení menšího typu (max.do 16 klientů), které bude schopno svým programem náplně činnosti reagovat variabilně na aktuální potřebu danou požadavky praxe. Jednou z námi uvažovaných možností je orientovat se na některý z kulturních regionů (např. klienty NBD z Asie a Afriky) nebo se zaměřit na profesní orientaci klientů NBD, třeba na ty, kteří mají zájem na dalším vzdělávání - především v pedagogicko-psychologickém směru. Chceme se tím podílet na vytváření skupiny lidí, kteří mají zájem pracovat v budoucnu v oblasti uprchlictví. Při našich úvahách vycházíme z toho, že ČR není historicky vzato multikulturní zemí. Vlivem izolovanosti ČR od okolního demokratického světa, během téměř 50 let nadvlády komunistické ideologie, chybí ČR přirozený multikulturní lidský potenciál (daný v ostatním světě migrací) a je tak nemožné využít případných existujících lidských zdrojů pro práci s imigranty. Některé kulturní regiony vlivem toho představují stále pro českou společnost oblast spíše zahalenou v hávu tajemna - exotična, než přirozeného partnera pro vzájemný vztah - spolupráci. Relevance (závažnost) nedostatku vhodných, odborně vzdělaných pracovníků značně komplikuje práci především se skupinou NBD - skupinou klasifikovanou jako ohrožená. Nejcitelněji se projevuje toto personální vakuum, zvláště ve vztahu ke klientům z Asie a Afriky. Podle našich zkušeností se klienti NBD - z těchto tzv. exotických zemí dostávají do azylového zařízení ve vícečlenných skupinách a nepravidelných časových periodách, což podporuje potřebu menšího variabilního zařízení. Vzhledem k zapojení ČR do EU a postupným srovnáním úrovně ekonomik evropských zemí, se zřejmě i ČR stane zemí atraktivní pro imigranty, přestane být zemí pouze tranzitní, ale bude i cílovou. Bude docházet k vytváření stabilizovaných generačních komunit imigrantů, které budou stále více početnější a zároveň pevněji provázány s českým prostředím (jak je patrné u vietnamské komunity). Potřeba personálu zvláště pedagogicko - psychologického zaměření, který hovoří původním jazykem a který je souběžně vzdělán v českém-evropském školském systému, bude tak stále větší. O využití těchto lidí vzhledem k práci s NBD není třeba diskutovat. Předpokládáme také, že zapojování lidí takto připravených (hlavně z řad žadatelů - NBD) do práce s uprchlíky - NBD, přispěje ke zkvalitnění schopnosti přijímat prvky jiných kultur i u nás samotných. Z těchto důvodů, považujeme ideu integrace diference spojení odlišného za ontologický základ etického systému hodnot u člověka zabývajícího se problematikou uprchlictví - především NBD. Schopnost integrovat prvky různých kultur,

80

schopnost akceptovat odlišné a um aktivního uplatňování těchto principů v praxi vymezuje (nám-SEČi) metodu - způsob vztahu - kontaktu s klientem NBD. Můžeme hovořit o ideji smíření, která se stává výchozím bodem a zároveň i hnacím motorem pro rozvíjení vzájemného vztahu důvěry a otevřenosti mezi pracovníkem a klientem NBD. A jak je známo, primárním prvkem úspěšné prevence je důvěra a otevřenost mezi ochráncem a ohroženým (klientem NBD). Považujeme proto první kontakt s příchozím cizincem NBD za jeden z nejdůležitějších momentů pro další komunikaci a tím i následnou ochranu proti násilným atakům jeho osoby. Atmosféra vzájemnosti pracovníka a klienta představuje značně finančně úsporný prvek v preventivních programech. Dalším charakteristickým znakem námi připravovaného zařízení bude vytvoření maximálního prostoru pro samostatný projev klienta NBD. Vede nás k této úvaze negativní poznatek, že v dosavadním pojetí fenoménu uprchlictví - ve svém důsledku uplatňované péče se projevuje agresivně moment umrtvení přirozené touhy člověka po aktivitě. V rozhovorech s NBD se opakuje stále stejný motiv: “není co dělat, není se kde uplatnit“. Tento moment „umrtvení“ považujeme za silný negativní prvek zvláště ve stávající životní situaci klientů NBD, přičemž je třeba připomenout, že absence speciálního zařízení pro NBD je zde určující. Však i při přijmutí tohoto fatálního subjektivního nedostatku, jako hlavní příčiny současného stavu NBD, považujeme za prospěšné upozornit na některé obecné tendence, které se na tvorbě tzv. klimatu umrtvení podílejí (nebo jsou jeho příčinou). Jedná se o např.: Vnímání uprchlíků jako cizorodého přechodného jevu, který je třeba spíše odstranit, vyoperovat a odříznout, než integrovat a rozvíjet. Lze hovořit o latentní české-evropské xenofobii, která souvisí s konservatismem daným dosavadním civilizačním vývojem či pýchou Čecha - Evropana, ve stabilně budované a historickou tradicí vymezené struktury českéhoevropského bytí (v českém jazyce příhodný termín zápecnictví). Rezidua - přežitky komunistické ideologie v české společnosti. Uzavřenost před okolním světem, tabuizovaná témata, mýtus věčného nepřítele ohrožujícího naše životy aj. věčné pravdy předkládané několika generacím, způsobují ve své historické zakořeněnosti v psychice zvláště starší generace lidí prefabrikované vzorce vnímaní světa, např. odpor k jakékoli cizorodosti vstupující do kontaktu s nimi. Přežívající socialistické metody práce v oblasti péče o uprchlíky, které se ve svém výsledku, stávají kontraproduktivní. V souhrnu jde asi o toto: uniformní sociální péče typická pro sociální práci v socialistické společnosti vycházela z ideologicky stanoveného axiomu - předpokladu jednolitosti - stejnosti potřeb lidí. Odklon (deflekce, odmítání) diktované pomoci byl považován za téměř protistátní. Projev etatizovaného humanismu, jehož prvky lze vypozorovat i dnes (v péči o uprchlíky), je možné obecně charakterizovat jako zájem o vyřešení problému - péče více v rovině teoreticko - administrativní (splnit úkol v termínu), méně již v rovině prakticko-existenční (v potřebě člověka). Lze přijmout argument, že stát je vázán rozsáhlou legislativou (zákony, vyhlášky) a nedostatkem peněz (což vše znesnadňuje bystřejší reakce), avšak zároveň je nutné připomenout, že pravou podobu (tvář) legislativě i ekonomice dává až státní aparát. Odyseovská pouť zákonů a peněz labyrintem státního aparátu - mnohdy molochem předstírané ochoty něco řešit, může i z jasné věci učinit věc nejasnou a z úředníka Mínotaura požírající vše kromě sama sebe. Výsledkem zůstane pouze neomylný úředník, špatný zákon a nedostatek peněz (viz zařízení NBD, opatrovnictví).

81

Zde se nabízí prostor pro práci nevládních organizací, které mohou pružněji reagovat na nově vzniklé problémy a podílet se na jejich řešení, pokud ovšem nepodlehnou byrokratickému komplexu a přetrvává u nich zájem o řešení daného problému. V současnosti je v dosavadní praxi samotná péče o uprchlíky chápána jako poskytování základního zajištění standardními postupy - většinu základních životních úkonů provádí zaměstnanci střediska za toho, který je na nich závislý (uprchlík). Je minimalizován prostor pro sebevyjádření člověka - uprchlíka, který je tím odříznut od bazálních životních projevů a takto poskytovaná péče (bez možnosti výběru nejen co si uvařit, ale sám uvařit čaj) je ve své odpovědi vyjadřována jako nedostatečná - omezující (tato archetypální frustrace je patrná např. u arménských žen). Obrazně řečeno je lépe si chleba namazat sám, než ho dostat namazaný. Péči je třeba poskytovat diferencovaně podle stupně sociální potřebnosti. Čili smysl a podstatu pomoci vnímáme jako akt směřující k rozvoji a podpoře aktivního přístupu k řešení situace člověka, o kterého pečujeme, než v přímém vyřešení této situace a odstavením tak člověka od kontaktu se situací, která má být řešena. Takto obecně vymezenu chápeme i koncepci námi iniciovaného zařízení, jako tzv.samoobslužného - kde personál by zastával funkci poradců či epicky řečeno - průvodců života než přímo organizátorům či reformátorům života. Dalším charakteristickým prvkem zařízení by měla být integrace, tj. část - jedno oddělení klientů, by bylo tvořeno z řad české minoritní sociální skupiny - dětí (stále se pohybujeme ve věkové kategorii 15 - 18 let s možností věkového přesahu, tj. kritérium pro odchod ze zařízení bude spíše posouzení schopnosti samostatného projevu v životě než strohá věková hranice). Kritériem pro vstup do zařízení u české klientely bude zřejmě stupeň narušenosti rodinných vazeb či úplná absence (zatím jako optimální se nám jeví skupina pracovně nazvaná bílí Romové (adoptivní rodiče Češi), kteří se dostali do českých ústavních zařízení (ztráta kulturní identity - romské, neznalost jazyka, konflikt s českým prostředím - lze zde hovořit o sekundární kulturní lhostejnosti - indolenci). Je zde patrný existenciálně stejný problém - podobný, příbuzný problém jako u cizinců nezletilých (kulturní handicap). Zde vazba na indickou komunitu se přímo nabízí.

Shrnutí závěrem: Zařízení menší kapacity, ve velkém městě (Brno), zaměření na vzdělávání v sociální, pedagogické, psychologické oblasti - použitelnost v praxi, komunita Asie a Afrika, společné zařízení s českou klientelou, hrazené privátními prostředky – granty + částečné podílnictví státu. Druhou hlavní činnost našeho sdružení vidíme v tzv.volnočasových aktivitách, zaměření na výtvarné aktivity. Středoevropský čas (původní sdružení vzniklé v roce 1999) bylo jedním z hlavních organizátorů podílejících se na vzniku výtvarných dílen v jednotlivých pobytových střediscích a stále je garantem jejich vlastní činnosti. Podstata práce v této oblasti spočívá především: metodická pomoc výtvarným dílnám v PoS pořádání výjezdů mimo PoS, tzv. výtvarných kurzů prezentace na veřejnosti: výstavy aj. doprovodné akce směřující k prezentaci problematiky uprchlictví směrem k české veřejnosti Podrobněji budeme hovořit hlavně o tzv.výtvarných kurzech či terapeutických pobytech, které se snažíme pořádat pro žadatele o udělení azylu (především děti). Co je záměrem a podstatou těchto pobytů. Vycházíme z předpokladu, že pro některé skupiny žadatelů je

82

především dlouhodobý pobyt v pobytovém zařízení (více než rok) značně stresující. Orientujeme se hlavně na tyto skupiny. Pobyty jsou většinou týdenní, skupina je max. do počtu 20 lidí a podle charakteru či tematického zaměření i národnostně zaměřená + integrovaná, tj. podílí se na pobytech i klientela česká (děti z českých výchovných zařízení).

Podstatou pobytů je: Rozvíjení výtvarných technik grafika, malba, prostorové artefakty, smyslem prožitek holistního procesu – myšlenka - realizace - prezentace. Komplexnost celého procesu tvorby a prezentace. Vycházíme z poznatku, že v současném atomizovaném a specializovaném světě se vytrácí v prožívání člověka jeho činnosti vnímání celku. Každý z nás se podílí na nějaké části tvorby a prožitek celku jako završení procesu mizí. Ztrácíme se v dílčích věcech činnostech a věci - činnosti ve svém obecném důsledku nás míjí. Samotný výtvarný proces se ukázal jako ideální integrující prvek, neboť výtvarné dílo jako nonverbální akt kontaktu vypovídá jednak o nacionalitě člověka a ve svém přijímáním druhým člověkem hovoří k němu flexibilním nonverbálním jazykem. I během samotného tvoření dochází k nonkonformnímu styku, navázání kontaktu a ztrátě uzavřenosti dané primárně rozdílným jazykem a kulturou. Bezprostřednost navazování kontaktu mezi rozdílným je v momentu kreativity pozoruhodná. Nenásilnou formou vznikajícího kontaktu dochází tak ke vnímání odlišností druhého, která (tedy odlišnost) v závěru procesu není již vnímána jako něco příkře jiného, ale jako něco, co je prostě jiné - bez hodnotícího prvku. Vnímat druhého - z jiné sociokulturní oblasti (jiné barvy kůže, kultury apod.) během procesu kreativní činnosti (zde např. malování obrazu), tedy vnímat, že on dělá něco podobného jako já a dělá to téměř stejně, vede mnohdy k naivnímu konstatování: vždyť ona je jako já (což je citace jedné dívky z DÚM Brno při rozhovoru o jejím bezprostředním kontaktu se žadatelkou o udělení azylu z Nigérie po ukončení výtvarné akce během společného výjezdu). Ještě jeden příklad: během těchto kurzů jsou projednávána různá témata, jedním z nich byl rasismus. Skupina afgánských a ruských dívek ve věku 12 - 18 let. Jedna z českých dívek byla (věděl to pouze terapeut a ona) vybrána jako demonstrátor. Terapeut se bez zadání tématu pokoušel rozvinout debatu o rasismu (jeho projevech v ČR vůči cizincům) a obrátil se na skupinu s dotazem, co je na vybrané dívce jiného (byla Romka - černá jako noc). Skupina si ji poměrně dlouho prohlížela, z výrazu jejich tváře bylo patrné, že hledají cosi a nemohou to nalézt, nakonec jedna dívka ze skupiny vyhrkla “je hezká“ (což vskutku krasavice byla). Po navození tématu rasismu a jeho projevů, odhalení, proč vlastně funkce demonstrátora Romka atd., během diskuse dospěl terapeut k závěru, že odlišnost barvy kůže nehrála v této skupině dívek roli určující a rozlišující při vnímání osobnosti člověka. Ve srovnání dvou uvedených příkladů je patrný rozdíl v reakcích dívek na v podstatě stejný problém. Třeba i proto prosazujeme vznik zařízení jako integrovaného. Tímto exkurzem chceme vlastně zdůraznit, že námi pořádané kurzy nejsou pouze výtvarné, ale snažíme se řešit i jinou problematiku. V současné době připravujeme pobyty orientované na prevenci násilí vůči mladistvím. Experimentálně již jeden takovýto pobyt proběhl v měsíci březnu tohoto roku. Jedno ze zadaných témat bylo: Charta práv dítěte. Účastníkům pobytu (chlapci a dívky ve věku 15 - 18 let z PoS Zastávka a dívky z DÚM Brno), byly představeny jednotlivé články týkající se především jejich práva na vzdělání, ochranu před prostitucí, zneužíváním, drogy a na bezpečný rodinný život. Mohli si vybrat obsahově jim nejpříhodnější (tematicky se vztahující k jejich vlastní životní zkušenosti) a potom svoji představu převést grafickou technikou (linoryt - suchá jehla) do výtvarné podoby. Vznikla tak řada grafik kreseb charakterizujících výtvarně jejich vnímání těchto jejich práv. Během samotné tvorby

83

docházelo k individuálním rozhovorům s klientem na dané vybrané téma, byly ujasňovány nejasnosti vzniklé při akceptaci psaného práva - článku Charty práv dítěte. Jsme toho názoru, že uvědomění si svého práva - jeho trvalé zasazení v mysli člověka prostřednictvím kreativity (zde prací na grafice), je jeden ze způsobů přispívajících k řešení samotné prevence proti násilí páchaném na mladistvých. Vycházíme z faktu, že značná část mladistvých i NBD vnímají svět a jeho negativa především zprostředkovaně skrze osobní kontakt s druhým člověkem než tradičními mediálně - propagačními cestami (přednáškami a příručkami či televizními zprávami). Proto i v opačném případě - pozitivního působení na člověka NBD, propagujeme spíše netradiční způsob přenosu informace. V našem případě je předání informace „moje právo“ umocněna celým procesem přenosu: vlastním výběrem, kreativní činností, rozhovorem a prezentací na veřejnosti. V příštím roce se chystáme oslovit zařízení, která poskytují péči hlavně minoritním sociálním skupinám, navrhnout jim spoluúčast na projektu Charta práv dítěte a Jak to vidím Já, uspořádat seminář a vernisáž výtvarných prací vzniklých na toto téma. To je i náš praktický příspěvek k řešení na této konferenci projednávané problematiky. Jako motto připravovaného projektu se v této souvislosti nabízí: „Kde budeš, až tě budu potřebovat?“. S tímto konstatováním se také s Vámi loučím. Děkuji Vám za pozornost.

Poznámka

Na příspěvek Gabriely Hykové ze sdružení SEČ reagovala ředitelka Správy uprchlických zařízení Miluše Dohnalová zejména v tom smyslu, že si současná státní správa uvědomuje potřebnost volnočasových aktivit pro děti bez doprovodu žádající o azyl, a proto také i mnoho akcí pořádaných právě sdružením SEC Správa uprchlických zařízení financuje.

84

PŘÍSPĚVEK DĚTSKÉHO DIAGNOSTICKÉHO ÚSTAVU Božena Lányová ředitelka Dětského diagnostického ústavu v Liberci Dobrý den, hezké dopoledne,

pracuji v zařízení, které myslím přijalo ze zařízení náhradní výchovy dětí - cizinců nejvíce. Prakticky od roku 1993 přijímáme děti, které se ocitnou na území ČR bez doprovodu. Jsme ve velmi exponované oblasti severních Čech, regionu, který pro přechod přes hranici do Německa skýtá velmi dobré možnosti. A tak se do našeho regionu vrací spousta cizinců, kterým se přechod přes státní hranici nepodařil.) Jsme zařízení náhradní výchovy, které pečuje o české děti od 3 do 16 let, máme 60 dětí. Někdy s námi pobývají také cizinci. Řekla bych, že spektrum naší populace je velmi široké, jak věkově, tak máme děti, které nemohou vyrůstat ve své původní rodině z nejrůznějších důvodů. Jsou to děti zanedbávané, někdy děti týrané, děti, které jejich rodiče opustili, děti, které mívají výchovné problémy, třeba nechodí do školy nebo si s nimi rodiče někdy neví rady. Máme velmi nadstandardní počet odborníků, pedagogických pracovníků, kteří všichni mají vystudovánu speciální pedagogiku a mají alespoň minimální psychoterapeutický výcvik. Řada mých kolegů jsou psychologové, speciální pedagogové, etopedi. Realizujeme výchovu prostřednictvím komunitního terapeutického systému, tzn. reagujeme na individuální potřeby dětí a daří se nám myslím reagovat i na individuální potřeby cizinců, kteří se u nás objevují. Počet cizinců, kteří u nás pobývají je v posledních letech nižší, původně to bylo tak 40 dětí za rok, v současné době asi kolem 20 dětí. Řeknu vám o některých praktických věcech, které řešíme. Budou pravděpodobně odlišné o toho, co zde dosud možná zaznělo. Původně k nám chodily děti převážně z uprchlických zařízení, tzn. požádaly o statut uprchlíka, myslíme si, že byly možná i instruováni policií, dostaly se do uprchlických zařízení a odtamtud, když se zjistilo, že jsou bez doprovodu, se dostaly k nám. Pro nás to bylo velmi výhodné, protože, jak říkala paní ředitelka Dohnalová, s dětmi přicházely i finanční prostředky na péči, byl proveden už základní zdravotní screeening a mnohé děti už měly po nějaké zdravotní izolaci. Posledních 5, 6 let dostáváme děti z ulice, nad kterými je předběžné opatření, ale které zadrží policie a okamžitě je umístí k nám. Máme velké problémy se zdravotním pojištěním, protože cizinci nejsou pojištěni. nepodařilo se nám za posledních 10 let domluvit se s ministerstvem zdravotnictví, aby nám platilo za zdravotní péči. Všechna zařízení jako to naše, která mají cizince, platí zdravotní péči hotově ze svého rozpočtu. Nejsme dotováni nijak jinak než z rozpočtu ministerstva školství. Bavili jste se o možnosti osifikačních zkoušek. Za tu éru, co jsem ředitelkou tohoto zařízení, původně jsem klinický psycholog a psychoterapeut, jsme se vlastně rozloučili pouze se dvěma chlapci, kteří byli starší a nechali jsme jim udělat zkoušku zápěstních kůstek. Byli jsme ve velmi kritické situaci a naše zařízení bylo přeplněno cizinci. Běžně tam bývá 1 nebo 2, minulý týden od nás například odešel jeden Ind. Nejvíce u nás bylo najednou 9 dětí cizinců. Když jsme se dostali do situace, kdy nám v té době přivezli další 2 chlapce, kteří vypadali starší, tak jsem to řešili právě zkouškou, která prokázala, že jsou starší a my jsem se s nimi rozloučili, předali jsem je policii. Není to ale řešení. S většinou dětí, které jsou starší, se nerozloučíme proto, že když už je přijmeme a navážeme první kontakt, spřátelíme se s nimi, tak respektujeme jejich věk a jejich potřeby a zůstávají v našem zařízení tak

85

dlouho, jak potřebují. Zkouška kostní dřeně je pro nás také drahou záležitostí, protože jí musíme platit. Je vlastně jedno, zda zjistíme, že dítě je o měsíc starší než 15 nebo o půl roku či o rok, stejně do 18 let je třeba se o něj postarat. Zkušenosti jsou takové, že asi 1/3 dětí, které u nás jsou, jsou děti do 15 let, do 18 let další třetina a nad 18 další třetina, tzn. jsou u nás mladí lidé, kterým je třeba 25, ale někdy i 30 let. Země původu jsou všechny možné, které si umíte představit. Pracovali jsem s dětmi z bývalé Jugoslávie, to byla populace, která měla své specifické problémy, děti, které přeskočily období dospívání a staly se okamžitě dospělými. Máme děti z Afriky, z Asie, ze Srí Lanky, ze Sierra Leone, děti z Vietnamu. Nejsme cílovou zemí, většina dětí od nás odchází. Jen velmi malý počet, tak do 5 dětí, jsme z našeho zařízení přemístili do dětských domovů, protože diagnostické ústavy slouží vlastně k první sociální pomoci, krizové intervenci, diagnostice, mají pomoci dětem zorientovat se. Pokud by tady děti – cizinci chtěly zůstat déle, pro stabilnější život je výhodné přemístit je do dětského domova. Vytipovali jsme si jeden dětský domov, kde jsou pracovníci také jazykově vybaveni, u Ústí nad Labem, kam jsme děti, pokud jsme měli pocit a domlouvali jsem se s nimi, že by tady na území ČR, mohly nebo chtěly zůstat, přemístili. Ale i z tohoto zařízení všechny děti odešly. Když děti přijdou, je velká obava, jak je to se zdravotní stránkou. My je nijak neizolujeme, požadovali jsme rentgen plic, ale to se nám v poslední době nedaří. Tak jak děti přijdou, někdy po dlouhé cestě, velmi vyčerpané, nebo zase naopak relativně v pohodě, pokud například pobývají na území ČR už delší dobu, tak jsou k nám vřazeny. Dovolujeme jim, aby si telefonovaly, udaly místo svého pobytu svým nejbližším. Platíme z našeho rozpočtu telefony do celého světa. Mohou si telefonovat do Afriky, do Asie. Většinou se nakontaktují na nějaké příbuzné, někdy samozřejmě i na převaděče, což je problém, o kterém budu mluvit v závěru. Naší povinností a velkou snahou je poskytnout jim jistotu bezpečí, vytvořit atmosféru důvěry a domluvit se s nimi na jejich očekáváních, na jejich nejbližších plánech a na možnostech naší pomoci v jejich problémech. Jsme schopni jim samozřejmě zařídit speciální jídelníček, jsou děti, které nechtějí jíst naší stravu, to je to nejjednodušší. Jsme schopni jim zajistit prostor na různé večerní či ranní rituály, modlitební atp. Máme síť tlumočníků, které neplatíme, jsou to dobrovolníci. Jsme schopni domluvit se s nimi anglicky, německy, ale také persky, arabsky, turecky. Za tu dobu jsme si získali řadu přátel, kteří jsou ochotni zadarmo tlumočit. Liberec je stotisícové město, univerzitní město, kde v minulosti byla i spousta cizinců a na univerzitě tam i v současné době nějací cizinci jsou, takže jsou ochotni nám tlumočit a s dětmi se normálně domlouváme. Původně jsem si mysleli, že je naším cílem zadržovat děti u nás a bránit jim v odchodu, takže jsme je hodně hlídali. Stávalo se, že někdy před zařízením zastavila v noci černá limuzína a cizinci se snažili slaňovat po prostěradlech, aby se dostali ze zařízení. Tuto strategii jsme opustili. Jsme zařízení, které není zamřížované, odkud se chodí běžně ven, pouze zamykáme dveře kvůli lidem zvenku. Děti mohou utéct třeba ze své soukromé vycházky, na kterou mají nárok jako naše děti. Nebo odcházejí z nějaké skupinové vycházky, prostě kdykoli jsou mimo naše zařízení. Myslím, že se velmi dobře daří integrace cizinců s našimi dětmi. Všechny programy, které zmiňovala paní kolegyně s nevládní instituce SEČ u nás běží. Fungují různé formy psychoterapie, arteterapie, máme hodně možností ke sportování, cizinci s námi jezdí na pobyty mimo zařízení. Máme běžky, takže není raritou vidět u nás černouška, jak se prohání

86

na lyžích po Jizerkách. Chodíme do bazénu, máme posilovnu, děláme hodně muziku, děti u nás chodí do školy, minimálně v angličtině se zdokonalují. Z velkého nadšení, jak jsem užiteční těmto cizinců, nás vyvedla dvě zamyšlení. Jedno je příběh Číňanky. V minulosti jsme měli děvče z Číny, které jsme, právě protože deklarovala, že u nás chce zůstat, přemístili do dětského domova v Ústí. Ukázalo se, že není jednoduché, když se nechce vrátit do Číny, udržet ji na území ČR. Realizovala se u této holčičky pěstounská péče, lépe řečeno běžela pořád předpěstounská péče. V současné době je této Číňance 18 let, je už 5 let na našem území a máme velké problémy, aby tady mohla zůstat, aby dostala české občanství. Tak si říkáme, že vlastně nikdo z těch cizinců, kteří u nás byli, nedocílili statutu uprchlíka, nikdo z nich nedostal české občanství. Pokud se nás skoro ti dospělí ptají, když je přemlouváme, aby neriskovali útěky apod., jestli mají šanci u nás získat status uprchlíka nebo české občanství, musíme jim říkat, že šance jsou minimální. Na začátku jsme si mysleli, že se u nás děti mají relativně dobře. Vyjadřují spokojenost třeba tím, že pokud nás opustí, tak nám volají z Anglie, že studují. Minulý týden jsem dostala na mobil gratulaci k narozeninám od chlapce, který u nás byl asi před 2 lety. Vztahy jsou velmi srdečné. Druhý myšlenkový proud, který nás ale vedl k velkým pochybnostem, je, že si na druhé straně uvědomujeme, že řada dětí může končit u převaděčů a lidí, kteří je dokáží i zneužít. Příkladem by mohla být 12-tiletá Palestinka. Získali jsme tlumočníka, který s ní byl v úzkém kontaktu, protože sám měl také 12-tiletou dceru. Vysvětlovali jsme jí úskalí, pokud by odešla s někým cizím. Ale samozřejmě v konkurenci s krajany, kteří se objeví v našem zařízení a mluví stejnou řečí jako dítě…Mnohdy jsou děti už z rodiny instruovány o tom, že je někdo doprovodí za příbuznými. V takových situacích si klademe velké otázky, jestli máme asistovat velmi neodborně při tom, že některé děti mohou skončit v rukách lidí, kteří je mohou prodat nebo zneužít. A to je nepochybně velký problém, který se řeší nejen u nás, ale i všude jinde ve světě. Možná že jsme v tom velmi diferencovaní, protože řada z nás prošla díky nestátním organizacím školeními a takovými sebezkušenostními výcviky, jak pracovat s cizinci, kteří jsou nebo mohu být ohroženi. Tohle jsou tedy problémy, s kterými se v poslední době potýkáme. Jak zabezpečit, abychom dokázali děti poučit o tom, co je čeká. Moje zkušenost s vietnamskou slečnou, které bylo přes 20, byla o prázdninách taková, že spala oblečená, když přišla k nám, měla zavazadlo pořád pod hlavou. Sehnali jsem vietnamského tlumočníka, který nepochybně nebyl převaděčem a snažili jsem se jí vysvětlit, že pokud se napojí na síť převaděčů, může skončit nedobře. Ale i tahle slečna se nás ptala, jaké má šance u nás studovat, přiznala, že věk, který udala není reálný, udala 14 let a bylo jí více. Je velmi časté, že děti uvedou věk 14 let a během pobytu se dozvíme, že je jim víc a stojíme před otázkou, jestli je vyhostit ze zařízení anebo s nimi jít dál na jejich cestě. Ale tato vietnamská slečna nakonec stejně odešla ze zařízení a skončila podle plánu, jak si to naplánovala ještě před tím, než k nám přišla do zařízení. Řešíme spoustu problémů velmi pragmatických. Například mají někteří cizinci potřebu si nechat posílat eura či dolary na náš účet. My k tomu nejsme samozřejmě vybaveni, proto všechny peníze, které si nechají poslat, se převádějí na české koruny. Mnohem závažnější jsou problémy zdravotních prohlídek, protože podezření na nějaké komplikace cévního systému, vyšetření srdce stojí desetitisíce a samozřejmě rozpočty naše a dětského domova, to velmi zatěžuje. Že si pro některé děti jezdíme několikrát, když opustí naše zařízení a vrátí je cizinecká policie zpět, a cesty hradíme je naší běžnou praxí. S řadou dětí je pobyt u nás velmi radostný a vzdor tomu, že mají velká trápení a zůstávají samozřejmě velké otazníky o tom, v jakých poměrech nakonec děti končí, alespoň se opíráme o zpětné vazby, které máme od jejich rodičů nebo od nich samotných.

87

Ještě mě napadá jeden problém, o kterém jsem nemluvila. Všechny děti mají u nás předběžné opatření a po 3 měsících se předběžné opatření mění v nařízení o ústavní výchově. Pokud děti opustí naše zařízení 4. měsíc, ústavní výchova trvá až do jejich oficiální zletilosti, do 18 let. Potřebovali bychom, aby soudy zrušily nařízení o ústavní výchově, pokud dítě už u nás není delší dobu, aby nemuselo být evidováno řadu let, když víme, že už není na území ČR. A další problém, pokud se stane, že se během cesty děti oddělí od svých rodičů, většinou nemají žádné doklady. Nad dětmi je nařízeno předběžné opatření a pokud se do zařízení dostaví jejich biologičtí rodiče nebo jiní lidé, kteří donesou fotografie, že jsou jejich rodinnými příslušníky, je velký problém oficiálně zrušit předběžné opatření. Pokud rodiče nemají doklad, například pas, že jsou rodiči těchto dětí, pak je podle našich zkušeností jednodušší, když děti opustí naše zařízení nelegálně než legálně zrušit příslušné soudní nařízení. Samozřejmě jsme to zkoušeli přes nevládní instituce, nechci o tom více povídat, jsou to jen naše zkušenosti, které budou řešeny. Děkuji za pozornost.

88

SOUČASNÁ SITUACE NEZLETILÝCH OSOB BEZ DOPROVODU VE VÍDNI Gerhard Wallner Centrum pro nezletilé bez doprovodu, Rakousko Rakousko je hraničním státem Evropské unie, tudíž všichni žadatelé o azyl přicházející z východu přes Rusko, Ukrajinu, Maďarsko, Slovensko a Českou republiku vstupují poprvé na území EU na rakouských hranicích. Podle čtvrté kapitoly rakouského azylového zákona se tito lidé mají vrátit do země, na jejíchž hranicích vstoupili do Rakouska, ale toto nařízení není účinné. Většina nově příchozích se totiž do naší země dostává nelegálně a nevědí nebo odmítají říci, přes jaké země se do Rakouska dostali. Další překážkou tohoto nařízení je fakt, že je můžeme poslat zpět pouze do třetí bezpečné země, tj. do země, v níž budou mít možnost vést řízení o udělení azylu podle Ženevské úmluvy a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Náš nezávislý azylový soud rozhodl, že žádný ze sousedních států směrem na východ ani na sever bezpečnou třetí zemí není, zejména z toho důvodu, že doba, během níž se může žadatel o azyl proti rozhodnutí řízení odvolat, je tam kratší než doba v rakouském azylovém zákonu. V současné době proto nejsou do těchto zemí žádní žadatelé o azyl vraceni. Mnoho žadatelů o azyl přichází do Rakouska také přes Itálii. Pokud to zjistíme, můžeme se řídit Dublinskou úmluvou mezi členy EU, která říká, že řízení o udělení azylu by mělo být vedeno v té zemi, v níž žadatel vstoupil na území EU poprvé. Tito nově příchozí by tudíž měli být posláni zpět do Itálie. Jak však ukazuje každodenní praxe, všichni lidé poslaní zpět do Itálie se během několika dní do Rakouska vrátili a řízení o udělení azylu jsme s nimi museli vést stejně. Mnozí žadatelé o azyl v Rakousku nechtějí zůstat, protože doufají, že v jiné zemi EU bude jejich situace lepší. Přes Rakousko se chtějí dostat do Německa, Nizozemí či Velké Británie. To, do jaké země chtějí, záleží na zemi, odkud pocházejí, neboť podle své země původu mají v různých státech EU nestejně vysokou šanci získat azyl. Díky programu Eurodac jsou země EU schopny nyní zjistit, že lidé už o azyl žádali v Rakousku, a poslat je sem zpátky. Poměr počtu žadatelů o azyl k počtu obyvatel státu je proto v Rakousku jedním z nejvyšších. Podle našeho azylového zákona může v Rakousku požádat o azyl kdokoli, kdo má důvody k útěku odpovídající první kapitole, písmenu A, číslu 1 Ženevské úmluvy. O azyl lze požádat kdekoli: na policii, u pohraniční policie atd. O udělení azylu rozhodují zvláštní úřady. V Rakousku jich je pět, nacházejí se v různých oblastech země. Tyto úřady vedou se žadateli o azyl pohovory a jejich žádosti posuzují. V současnosti jsou až na výjimky všechny žádosti zamítány. V minulém roce získalo v Rakousku azyl mnoho Afgánců. Pokud úřad rozhodne pozitivně, získá žadatel status uprchlíka podle Ženevské úmluvy a může disponovat téměř stejnými právy jako občan Rakouska. Fakt, že úřad žádosti obvykle zamítá, vede většinu žadatelů o azyl k tomu, aby se odvolali u nezávislého soudu pro záležitosti azylu. Nezávislý soud velice pečlivě přezkoumá důvody, jež žadatel o azyl uvedl. Ukazuje se, že velký počet negativních rozhodnutí úřadů prohlásí soud za oprávněná. Žadatelé o azyl často neumějí sepsat odvolání, ale v Rakousku existuje množství nevládních organizací, které jim s tím zdarma pomohou. Žadatelé o azyl, kteří nemají dostatečné důvody pro získání azylu, ale nemohou se vrátit domů, protože se důvodně obávají, že tam budou potrestáni těžkým trestem nebo smrtí, mohou získat z humanitárních důvodů povolení k přechodnému pobytu v Rakousku na jeden

89

rok. S tímto povolením mohou také získat i povolení pracovní jako kterýkoli občan z nečlenského státu EU. Jestliže se situace v jejich domovské zemi nezlepší, lze jejich povolení k pobytu prodloužit na další rok a po druhém prodloužení pak vždy na tři roky. V současnosti má toto povolení většina žadatelů o azyl z Afgánistánu. Povolení k přechodnému pobytu je dobrá alternativa, ale po určité době by mělo být změněno k povolení na dobu neurčitou, protože nelze lidi poslat po mnoha letech života v Rakousku jednoduše zase zpátky do země původu. Soud pro záležitosti azylu je absolutně přetížen. Plánovalo se, že soud ročně projedná asi 4000 až 5000 odvolání, ale počet každoročních případů vrostl až na necelých 9000. Lidé jsou nyní nuceni čekat na konečné rozhodnutí více než dva roky. Tisíce žadatelů o azyl tedy čeká na rozhodnutí soudu a jejich situace je velice složitá. Jsou v Rakousku několik let, nemají téměř žádné peníze a nesmějí zde legálně pracovat. Někteří získají ubytování od státu, ale většina musí využívat ubytovací zařízení nevládních organizací nebo bydlet u známých, či dokonce na ulici. Tento stav rozhodně není uspokojivý, poté, co vstoupí v platnost společné právo EU o zacházení se žadateli o azyl, bude muset být změněn. Pokud žadatel o azyl zjistí, že úřad nepostupoval při posuzování jeho žádosti správně, může po konečném rozhodnutí soudu podat stížnost u vrchního správního soudu. Pro podání stížnosti musí mít advokáta a dokud vrchní soud nerozhodne, platí rozhodnutí soudu nižšího. 25. kapitola rakouského azylového zákona říká, že všem nezletilým osobám bez doprovodu, tj. všem dívkám a chlapcům bez rodičů, musí být až do jejich osmnácti let poskytován při azylovém řízení zákonný zástupce, pracovník úřadu pro mládež. Doprovází nezletilého na pohovory, je informován o rozhodnutích a zvažuje, zda má být podáno odvolání. Úředníci vykonávající tuto úlohu musí mít tudíž dostatečné znalosti o azylovém právu, o situaci v domovských zemích nezletilých osob atd. Nezletilí potřebují zákonného zástupce také tehdy, když jim cizinecká policie chce v Rakousku zakázat další pobyt nebo je chce vrátit domů. V těchto případech potřebují zákonného zástupce do dosažení šestnácti let. To neodpovídá azylovému zákonu a pokud oba případy nastanou zároveň, máme s tím problémy. Pokud je totiž nezletilý starší šestnácti let, můžeme mu pomáhat v řízení o udělení azylu, ale při řízení s cizineckou policií už nikoli. Případy tohoto typu se snažíme řešit tak, že získáme od nezletilého plnou moc hájit jeho zájmy i u cizinecké policie. Zákon na ochranu mládeže říká, že každému nezletilému bez doprovodu musí být ve všech případech poskytnut opatrovník. Občanství nezletilého zde nehraje roli. Funkci opatrovníka obvykle zastávají rodiče. Nejsou-li přítomni, může touto funkcí pověřit občanský soud někoho jiného. Jestliže žádnou jinou vhodnou osobu nenalezne, svěří opatrovnictví úřadu pro mládež. Ten může nezletilého bez doprovodu zastupovat ve všech případech až do jeho osmnácti let. Povinnost opatrovnictví má úřad pro mládež od roku 1992. K této funkci je zapotřebí zvláštních znalostí, a proto vídeňský úřad pro mládež školí pro tento účel odborníky zaměřující se ve své práci jen na tuto věkovou skupinu. Od roku 1999 existuje ve Vídni nový úřad, Centrum pro nezletilé uprchlíky bez doprovodu a pro otázky cizineckého práva vztahujících se na nezletilé. Dnes má úřad 7 zaměstnanců, z nichž 4 jsou sociální pracovníci. Zastupujeme nezletilé v řízení o udělení azylu i v řízeních s cizineckou policií a od chvíle, kdy jsme pověřeni občanským soudem, jsme jejich zákonnými zástupci i ve všech ostatních

90

případech. Pro podání stížnosti u vyššího správního soudu máme smlouvu s právníkem, s nímž můžeme též konzultovat i jiné věci. Rok od roku přichází do Vídně stále více nezletilých. V roce 2001 sem přišlo 678 chlapců a dívek, zatímco letos jsme jich napočítali přes 700 jen do poloviny listopadu. Někteří po několika dnech opět odejdou, ale s těmi ostatními pracujeme až do té doby, než dosáhnou osmnácti let, nebo než je ukončeno řízení o udělení azylu. Všem nezletilým, kterých je nyní ve Vídni asi 500 až 600, poskytujeme kdykoli právní zastoupení. Své působení však neomezujeme jen na zastupování; snažíme se nezletilým pomoci ve všech ohledech. Nezletilí k nám přicházejí, když byli potrestáni za jízdu v autobuse či tramvaji načerno. Žádají nás o kurzy němčiny nebo o možnost chodit do školy. Také k nám chodí, když potřebují teplé oblečení a hygienické potřeby či jiné věci. Jeden můj kolega organizuje kurzy němčiny a spolupracuje se školami, kam můžeme nezletilé zapsat. Sbíráme ošacení i učebnice, nakupujeme školní pomůcky a další věci, které dítě potřebuje. Například jízdné v tramvaji je dost vysoké, a proto dětem, které jezdí do školy či na kurzy nebo jsou někam pozvány v určité úřední záležitosti, jízdenky hradíme. Pro získávání finančních prostředků jsme založili organizaci jménem „Pomoc dětem“. Tato organizace sbírá při různých příležitostech peníze a také je podporována vídeňským městským zastupitelstvím. Například jen na jízdenky potřebujeme každý měsíc 1 200 €. Většina žadatelů o azyl letos přichází z Afriky, zejména z Nigérie, Guiney a Sierry Leone. O něco méně než loni, ale stále ještě mnoho žadatelů přichází z Afgánistánu. Dalšími zeměmi původu jsou Irák, Írán, Rusko, Pákistán a Indie. Přesné číslo není známo, ale my odhadujeme počet nezletilých bez doprovodu, kteří přijdou v letošním roce do Rakouska, na 1 000 až 1 500. Smějí zde sice chodit do školy, ale nesmějí získat odbornější kvalifikaci nebo pracovat. To je závažný problém, neboť nic není pro mladého člověka horší, než když nemá co dělat, má mnoho volného času a nevlastní žádné peníze. Proto je posíláme na kurzy němčiny a ty mladší pak do školy. Přáli bychom si, aby rakouský zákon zakazující žadatelům o azyl pracovat byl změněn. Bylo by lepší, kdyby všichni žadatelé mohli po dobu čekání na konečné rozhodnutí svého řízení pracovat. V současné době je jim udělováno pouze povolení k přechodnému pobytu; pracovní povolení nikoli. Mnozí nezletilci získají po požádání o azyl ubytování od státu, ale v těchto obydlích nemají žádnou výchovnou péči. Nemají peníze a nemají co dělat. Někdy proto chodí do supermarketů krást věci, jež potřebují. Děti z Afriky jsou ve Vídni často využívány k prodeji drog. Zjistí-li policie, že nezletilý porušil rakouské zákony, okamžitě bez ohledu na to, zda je potrestán, ztratí nárok na ubytování. Pro tyto nezletilé a také pro ty, kteří potřebují zvýšenou výchovnou péči, zajišťujeme ubytování v domovech mládeže. V těchto domovech bydlí momentálně 140 nezletilých. Výdaje na ně činí více než 200 000 € měsíčně. Počátkem roku 2001 jsme zahájili činnost přijímacích středisek. Jedno se nachází ve Vídni a čtyři na jiných místech Rakouska. Ve vídeňském středisku pobývá vždy 25 nově příchozích po dobu tří měsíců. Během této doby se jim dostává zvýšené výchovné péče, někteří vychovatelé jsou schopni dorozumět se s nimi v jejich mateřském jazyce. Nezletilí jsou v častém kontaktu se svými zástupci, připravují odůvodnění žádosti o azyl a připravují se na pohovor. My se mezitím snažíme spojit se s jejich rodinami v domovské zemi. Je-li to možné, žádáme je o zaslání dokumentů nebo jiných důkazů pro odůvodnění žádosti. V některých případech, pokud je to možné a pro dítě je to nejlepším řešením, zařizujeme jeho návrat

91

k rodině. Vychovatel se také snaží zjistit, nakolik musí být nezletilý pod výchovným dozorem a jaký typ ubytování by pro něj byl vhodný. Mnozí žadatelé o azyl se prohlašují za nezletilé, ale ve skutečnosti jsou starší. Doufají totiž, že jako nezletilci budou při řízení o udělení azylu zvýhodněni. Během jejich pobytu v přijímacím středisku se pokoušíme zjistit, zda jsou opravdu nezletilí. Žádná vědecká metoda pro to není, zkoušíme tedy odhadnout věk podle jejich chování a vzhledu, ptáme se, jak jsou staří jejich rodiče, ve kterém roce začali chodit do školy apod. Nakonec jim řekneme, kolik si myslíme, že je jim skutečně let, a dáme jim možnost jejich tvrzení opravit. Pokud to neudělají, nahlásíme azylovému úřadu, že se domníváme, že osoby jsou starší osmnácti let, a tudíž se o ně úřad pro mládež již nemůže starat. Vídeňské přijímací středisko nedokáže pojmout všechny nově příchozí, volné místo tu z nich najde jen 20 %. Ostatní musí bydlet v ubytovacích zařízeních poskytnutých státem už od prvního dne, a pracovat s nimi je proto obtížnější než s nezletilými bydlícími přímo ve středisku. Jak už jsem řekl na začátku, od roku 2004 bude zřejmě platit nový evropský zákon o přístupu k žadatelům o azyl během jejich pobytu zde. Pak už nebude možné ubytovat nezletilce v zařízení bez výchovné péče a denního programu. Připravili jsme proto s ostatními spolkovými zeměmi Rakouska projekt nových ubytovacích zařízení pro nezletilé. Všichni nezletilí by měli po přijetí zůstat v přijímacím středisku, kde se pokusíme zjistit, kolik výchovného dohledu potřebují. Nezletilí vyžadující zvýšený výchovný dohled by měli bydlet po skupinách s vychovatelem. O každých 10 nezletilých by se měl neustále starat 1 vychovatel. Děti, které tak intenzivní dohled nevyžadují, by bydlely v domovech, kde by jeden vychovatel připadal ve dne na každých 15 dětí. V noci by zde zůstal jeden vychovatel pro všechny. Samostatní nezletilí a ti, kteří již brzy dosáhnou zletilosti, by měli bydlet v soukromí, kde by je vychovatel jen dvakrát či třikrát týdně navštěvoval. Tento typ ubytování začneme zařizovat spolu se soukromými organizacemi od ledna a doufáme, že do konce roku budeme hotovi. Neví se přesně, kolik ubytovacích zařízení bude na území Rakouska třeba, ale podle našeho názoru budeme potřebovat ubytování pro více než 1 000 nezletilých. Ve Vídni bychom měli mít ubytování pro 400 až 500 nezletilců. Pak by bylo možné najít pro každé jednotlivé dítě během jeho pobytu nejvhodnější způsob ubytování. Nemělo by to však být jen místo, kde se lze najíst a přespat. Od prvního dne by měl být pro děti organizován program zahrnující kurzy němčiny, školu i využití volného času. Nakonec mi dovolte osobní názor. Myslím, že Evropská unie by měla zvážit kapitolu Dublinské úmluvy, v níž se členské státy dohodly, že nově příchozí mají zůstat v té zemi, v níž poprvé vstoupili na území EU. Znamená to totiž, že o většinu žadatelů o azyl přicházejících pozemní cestou jsou nuceny postarat se státy tvořící hranici Unie. Bylo by lepší, kdyby se členové EU dohodli na určitých kvótách, stanovujících kolik žadatelů o azyl má zůstat v každé zemi. Zvláštní skupinu nezletilých tvoří chlapci a dívky z Číny, prodaní do Rakouska jako levná pracovní síla do čínských restaurací a pro pouliční obchod. Tito nezletilí nemají oprávnění získat azyl, ale do své domovské země se vrátit nemohou, protože Čína návrat nepovoluje. Musí zde tedy žít celé roky nelegálně. Podle desáté kapitoly rakouského azylového zákona mohou cizinci dostat povolení k pobytu z humanitárních důvodů. Toto povolení můžeme získat i pro nezletilé, jež sem přivedli jejich rodiče, kteří ale později odešli. Děti se nemohou vrátit domů, bydlí v domově pro mládež. Povolení k pobytu z humanitárních důvodů se nám daří získávat i pro některé z výše

92

zmíněných čínských dětí, pokud jsou zde již několik let, chodí do školy a začlenily se do společnosti. V letošním roce se objevil nový problém s nezletilými z cizích zemí, s azylem nijak nesouvisející. Z Bulharska a Rumunska přichází stále více chlapců a dívek ve věku 10 až 14 let. Byli osloveni neznámými dospělými, kteří je sem posílají, aby pracovali jako kapesní zloději nebo kradli v supermarketech a jinde. Když je dopadne policie, přivezou je k nám. My se snažíme zajistit jejich návrat do vlasti. Spojíme se s tamějšími úředníky pro záležitosti mládeže a děti jim přivezeme. Leteckou přepravu domů organizuje rakouské zastoupení Mezinárodní organizace pro migraci (IOM). V současné době máme potíže s vracením nezletilých do Bulharska, protože místní dětské domovy jsou v nevyhovujícím stavu a je bezúčelné vrátit děti rodičům, neboť děti by se do Rakouska okamžitě znovu vrátily a měli bychom tu opět stejný problém. Doufám, že se všemi sousedními státy se nám bude dobře spolupracovat, a zejména se těším na spolupráci s Českou republikou po jejím vstupu do Evropské unie.

93

PŘÍSPĚVEK PORADNY PRO UPRCHLÍKY Běla Hejná Poradna pro uprchlíky Vážené dámy, vážení pánové, ve svém příspěvku se budu věnovat péči o nezletilé žadatele o azyl bez doprovodu rodičů nebo jiných zákonných zástupců, a to z pohledu nevládního sektoru, který tady dnes zastupuji. Na začátku bych ráda představila organizaci, jejímž jménem zde dnes vystupuji. Poradna pro uprchlíky je nevládní neziskovou organizací, která se již téměř deset let věnuje péči o žadatele o azyl na území České republiky a cizince zde žijící. Objektem naší péče jsou tedy nejen žadatelé o azyl, ale také ostatní cizinci, kteří z nejrůznějších příčin opustili svou zemi původu a nacházejí se na území České republiky. Hlavním předmětem naší činnosti je bezplatné právní a psychosociální poradenství. Cizinci stejně jako žadatelé o azyl nás mohou navštívit v sídle naší kanceláře. Pravidelně dojíždíme do pobytových středisek pro žadatele o azyl zřizované Správou uprchlických zařízení MV, navštěvujeme zajišťovací zařízení pro cizince a věznice. V neposlední řadě se snažíme aktivně ovlivňovat průběh tvorby zákonů a novel, které by mohly větší či menší měrou dopadnout na inkriminované skupiny obyvatel. Jak již jsem zmínila, pravidelně dojíždíme do pobytových středisek. V pěti z těchto zařízení pak máme stálé pracovníky, a to učitele českého jazyka. Ti zde rovněž plní funkci opatrovníků pro azylovou proceduru těm žadatelům, kteří přicestovali na naše území bez doprovodu. Od roku 1999 je Poradna pro uprchlíky zapojena do Programu „Separated Children in Europe“, který zde již byl také zmíněn a je zaměřen na tuto skupinu osob. V rámci členství v tomto projektu jsme ve spolupráci se státními orgány a dalšími nevládními organizacemi připravili za Českou republiku „Zprávu o situaci nezletilých bez doprovodu“. Vzhledem k tomu, že tento seminář není zaměřen jen a pouze na nezletilé žadatele o azyl, ale na migrující nezletilé obecně, ráda bych zde alespoň stručně přiblížila postavení nezletilých cizinců bez doprovodu, kteří na území České republiky o azyl nepožádají. Pokud se nezletilý cizinec pohybuje na území České republiky sám, bez doprovodu, je povinností obce, v jejímž územním obvodu se nachází, aby podnikla nezbytné kroky k zajištění jeho základních potřeb. Dále je pak obec povinna neprodleně informovat okresní úřad, který následně, pokud je to možné (tedy v případě, že nezletilí neprojeví úmysl požádat v České republice o mezinárodní ochranu formou azylu), vyrozumí zastupitelský úřad státu, jehož je dítě státním občanem. Se zastupitelským úřadem je pak okresní úřad povinen projednat způsob spojení dítěte s rodiči nebo jinými osobami, které jsou za dítě odpovědné. O celém případu pak podá okresní úřad zprávu Úřadu pro mezinárodně právní ochranu dětí v Brně. V případě, že nezletilý projeví úmysl požádat v České republice o azyl, je jeho případ řešen následovně. Jak již vyplynulo z příspěvků, které zde zazněly včera, odpovědným orgánem je Odbor azylové a migrační politiky MV. Pokud cizinec podá žádost o azyl a tvrdí, že je mu méně než 18 let, vychází se v praxi z jeho tvrzení a je mu okamžitě ustanoven opatrovník pro správní řízení o udělení azylu. Tímto opatrovníkem pak bývají nejčastěji ustanovování již

94

zmínění pracovníci Poradny pro uprchlíky, kteří působí v pobytových střediscích jako učitelé českého jazyka. V případě, že vzniknou pochybnosti o skutečném věku cizince, je následně provedeno, antropologické rentgenové vyšetření zápěstních kůstek. Problematičnost tohoto způsobu ověřování věku jsme zde již včera zmínili, nicméně v praxi je stále užíváno. Dále by měl být každému nezletilému ustanoven tzv.“opatrovník pro pobyt“ . Opatrovník pro pobyt je ustanoven na základě soudního rozhodnutí. Jak již zde rovněž bylo zmíněno, nejprve se hledá vhodná osoba např. ve skupině, se kterou nezletilí přicestoval apod. V případě, že zde taková vhodná osoba není, je dítěti ustanoven jako opatrovník orgán péče o dítě. Nyní musím poněkud odbočit a zmínit se o tom, jakým způsobem je zajišťována péče, resp. pobyt nezletilých žadatelů o azyl na území České republiky. V případě, že se jedná o nezletilé žadatele, kteří jsou ve věkové skupině 15 - 18 let, je jejich pobyt zajištěn v pobytových střediscích MV. Jde o zařízení, ve kterých je vybudováno speciální chráněné bydlení s nepřetržitým provozem a dětem je zde poskytována jak péče sociálních pracovníků, tak péče pracovníků nevládních organizací. Pokud se však jedná o nezletilé ve věkové skupině 0 - 15 let, jsou tito na základě soudního rozhodnutí o předběžném opatření umísťováni do diagnostických ústavů a následně přemísťováni do dětských domovů. V případě první skupiny, tedy „ mladistvých žadatelů “, nevidíme žádný problém. Naopak zajištění péče nezletilým z druhé skupiny se nám jeví jako velmi problematické. Problém spatřujeme v tom, že diagnostické ústavy a potažmo i dětské domovy nejsou jako školská zařízení systémově určena k péči o nezletilé cizince a i přes veškerou snahu a ochotu pracovníků těchto zařízení prostě není možné poskytnout zde těmto dětem adekvátní péči. Tento stav byl nevládním sektorem kritizován, rovněž diagnostické ústavy se takové praxi bránily, ale také ministerstvo vnitra si uvědomovalo, že tento způsob péče není ideální. Výsledkem snažení všech zainteresovaných subjektů je nyní zpracovávaná koncepce umísťování, vzdělávání a výchovy dětí s jazykovou bariérou, včetně nezletilých žadatelů o azyl bez doprovodu, v zařízeních ústavní výchovy. Na základě posledního usnesení vlády, týkajícího se této problematiky je ministerstvu školství uloženo zřídit a od 1. 7. 2003 provozovat zařízení pro děti cizince, a to bez lokálního omezení. Dále pak do 31. 12. 2003 (dle počtu dětí ) zřídit obdobné zařízení v Praze. Doufáme, že všechny subjekty, jmenovitě MŠMT, MPSV a MV splní ve stanoveném časovém harmonogramu úkoly, které jim byly usnesením vlády zadány a bude zřízeno zařízení, ve kterém bude nezletilým poskytována komplexní, zejména sociální a psychologická péče, kterou nezbytně potřebují. S potěšením musím konstatovat, že ve zmiňovaném vládním usnesení bylo stanoveno, že při realizaci této koncepce má být spolupracováno s nevládním sektorem. Jak jsem si všimla, v deskách, které všichni účastníci našeho semináře dostali, je podrobně rozepsána i skladba zaměstnanců, kteří by měli být v tomto zařízení nezletilým k dispozici. Tímto jsem popsala situaci pobytu nezletilých na území České republiky. Nyní bych se ještě ráda zmínila o samotném správním řízení o udělení azylu. Pro objasnění bych chtěla říci, že v současné době platný zákon o azylu je zákonem, který byl výrazně upraven novelou, která vstoupila v platnost dnem 1. 2. 2002. Konkrétní ustanovení, která se týkají nezletilých bez

95

doprovodu a zvýhodňují jejich postavení v rámci správního řízení o udělení azylu jsou následující: Jednak jde o ustanovení, které znemožňuje posouzení takové žádosti jako zjevně nedůvodné a tedy její projednání ve zkráceném řízení Toto ustanovení bylo již zakotveno v zákoně před novelou. Novinkou, která se do zákona dostala, je rozšíření prostoru pro stanovení tzv. překážky ve vycestování, kdy byla nově zakotvena povinnost správního orgánu, před realizací návratu dítěte do země původu, zkoumat situaci a kvalitu péče, která mu tam bude poskytnuta Obě tato ustanovení jsou z našeho pohledu velmi zásadní v pozitivním slova smyslu. Nicméně se domníváme, že i přes tato ustanovení je přetrvávajícím nedostatkem úpravy azylového řízení ve věci žádosti o azyl podané nezletilým bez doprovodu fakt, že toto řízení již není dále nikterak specifikováno. Velkým problémem, který se však týká všech žadatelů o azyl, tedy nejen nezletilých bez doprovodu, je čas, resp. délka řízení ve věci žádosti o azyl. Správní orgán – ministerstvo vnitra má pro rozhodnutí v I. instanci 90 dnů, které může ze stanovených důvodů prodloužit. Byť se tak v praxi poměrně často děje, nejde o, z hlediska času, problém nejzásadnější. Jako odvolací správní orgán, tedy orgán rozhodující ve II. instanci byl novelou zaveden soud. Nebudu se zde zabývat tím, které soudy mají tuto agendu v kompetenci, podstatné je to, že soudy jako nezávislé instituce, nemají zákonem pro své rozhodnutí stanoven limit žádný.

96

ZAHRANIČNÍ NEZLETILÍ BEZ DOPROVODU - ZPRÁVA O SITUACI V ITÁLII Annalisa Vicari výzkumník, Itálie Úvod Cílem této přednášky je zaměřit se na tři hlavní otázky: popis podmínek zahraničních nezletilí bez doprovodu v Itálii: kdo jsou? odkud přicházejí? proč přišli do Itálie? s jakými problémy se setkávají v Itálii? popis italského systému ochrany se zvláštním zřetelem na síť institucí odpovědných za péči o nezletilé. kritický zhodnocení systému. Krátký popis nejdebatovanějších otázek v Itálii, snad užitečný nejen pro nové zvážení současného přístupu k těmto nezletilým, ale, pokud možno, k anticipaci některých problémů, které se nejspíš v dalších letech stanou velmi obvyklými i v jiných zemích, kam tito nezletilí směřují.

Hlavní rysy tohoto jevu Historické poznámky k vývoji tohoto jevu v Itálii Ačkoli přítomnost zahraničních nezletilých bez doprovodu není v Itálii novým jevem, objevuje se tu už od konce 2. světové války, během posledních 15 let prošel tento fenomén drastickou proměnou. Až do konce 80. let se ve skutečnosti hlavně spojoval s pohybem nezletilých, kteří byli na útěku před konflikty v jejich domovských zemích nebo v jejich okolí. Ve 2. polovině 80. let tento jev získal nové konotace: právě v těchto letech začali mladí adolescenti pronikat do Itálie ze zemí Maghrebu (hlavně Maroko a Tunis), v migrační vlně takřka srovnatelné s vlnou dospělých emigrantů z těchto zem. Tito mladí migranté přišli hledat práci, která by jim dovolila podporovat jejich rodiny doma a pomáhat jim čelit tvrdé ekonomické situaci. Masivní příliv nezletilých z Balkánu – zvláště z Albánie – v 90. letech potvrdil tuto tendenci a vyvolal úplný “sociální poplach”: od této doby se italské úřady začaly zabývat tímto problémem jako s "trvalým ohrožením ". Absence specifických zákonných nástrojů a jasných pokynů vedla ke zvyšujícímu se zmatku v otázce přístupu k tomuto jevu, což vyvolalo proliferaci diskriminačních sil, které se dosud v situaci v Itálii promítají. Poněvadž italský zákon č. 39/90, první italský zákon o statutu uprchlíků, se výslovně nevyjadřoval k otázce zahraničních uprchlíků bez doprovodu, veškeré spřízněné problémy se řešily podle Konvence o právech dítěte (která zakazuje deportaci nezletilých), všeobecnými statuty a značným množství oběžníků. V tomto zákonném prostředí spadala veškerá rozhodnutí týkající se nezletilých pod soudy (Soud pro nezletilé a opatrovnictví). Italské instituce měly obvykle tendenci zajistit nezletilým ochranu a povolení k pobytu, které je opravňuje podstoupit studijní kursy, na něž navazují kvalifikační kursy, v okamžiku nabytí plnoletosti, pracovní povolení. Tento zákonný rámec (některými nazývaný "inkorporacionistický") se tudíž zakládá na principu, že nejlepší řešení pro tyto nezletilé je zajistit jim integraci v zemi, kterou si zvolili. Reformy, které uvedl italský zákon č. 286/98, tedy současný zákon upravující status uprchlíků a jeho nedávné doplnění (zákon Bossi - Fini), podobně jako nedávný vývoj v dětské migraci, otevírají dveře debatě o nejlepším způsobu nakládání s nezletilými bez

97

doprovodu, ve světle progresivního nárůstu migrační vlny, požadavků na přijetí a všeobecné trendy, které za poslední dobu tento problém ovlivnily. Současná situace v Itálii je vcelku komplikovaná. Abych osvětlila zvláštnosti naší země, popíšu ji na základě rozdílů mezi ní a ostatními evropskými zeměmi. Zvláště se zaměřím na následující otázky definice nezletilého bez doprovodu kvantitativní a kvalitativní data systém ochrany v Itálii a jeho struktura (zákony, praxe a síť kompetentních institucí a osob pověřených ochranou nezletilých)

Definice Jako “zahraniční nezletilý bez doprovodu přítomný na státním území”, dále nazývaný “přítomný nezletilý bez doprovodu” se rozumí nezletilý, který nemá občanství Itálie ani jiné země EU, nepožádal o azyl, nachází se z jakéhokoli důvodu na území státu bez doprovodu rodičů nebo jiných dospělých, kteří za něj ze zákona odpovídají, podle zákonů platících v Itálii. Jak je vidět, italský dekret, jenž obsahuje tuto definici, podtrhuje, že se jedná o nezletilé bez doprovodu, mluvě právě o těch, kteří nepožádali o azyl. Zejména z toho důvodu, že v Itálii velice málo nezletilých bez doprovodu žádá o azyl (jen 133 nezletilých v roce 1999). K tomu vedou hlavně následující důvody: zaprvé, nezletilí hledající azyl dávají přednost jiným zemím, kde práva a status uprchlíků je jasněji definován (italský zákon o azylu byl reformován teprve nedávno a až do nynějška je shledáván vcelku nepostačujícím) je rovněž možné, že nezletilí, kteří splňují podmínky žadatelů o azyl, se rozhodnou o azyl nežádat právě kvůli širokému rozsahu ochrany všech nezletilých, kterou zajišťuje italský zákon, bez ohledu na jejich status jako žadatelů o azyl. Rizikem v těchto případech je, že nezletilí se mohou rozhodnout pro jistý systém ochrany, který může vést ke ztrátě práva na žádost o azyl za třetí, jiní autoři mají pocit, že v Itálii o azyl žádá málo nezletilých právě proto, že zde chybí adekvátní národní systém zajišťující ochranu a přijetí. Nezletilí – ovšem i sociální pracovníci – nejsou vždy dobře zpraveni o svých právech a rovněž na hranicích chybí kvalifikované síly Pokud ovšem nejsou žadateli o azyl, kým jsou nezletilí bez doprovodu v Itálii?

Kvantitativní a kvalitativní data Většina nezletilých bez doprovodu jsou mladí migranti mužského pohlaví, kteří hledají práci. Abychom získali detailnější obrázek tohoto jevu, stačí se podívat na data týkající se veškerých zahraničních nezletilých bez doprovodu, nahlášených centrálnímu úřadu odpovídajícímu za vypracování statistiky těchto nezletilých. Data se týkají období mezi 1. 7. 2000 a 31. 1. 2002 a zahrnují také nezletilé, kteří dovršili během této doby věk 18 let (Zdroj: Komise pro zahraniční nezletilé).

98

Země původu Země původu Albánie Maroko Rumunsko Jugoslávie Bangladéš Turecko Alžír Irák Moldávie Čína Bosna Chorvatsko Tunis Makedonie Etiopie Ostatní země Celkem

Počet % 9 407 57.9 1 833 11.3 1 184 7.3 587 3.6 305 1.9 287 1.8 231 1.4 192 1.2 179 1.1 114 0.7 98 0.6 75 0.5 60 0.4 71 0.4 39 0.2 1 577 9.7 16 239 100.0

Rozdělení podle pohlaví Pohlaví Muž Žena Celkem

Počet % 13 671 84.2 2 568 15.8 16 239 100.0

Rozdělení podle věku Věk 0-6 7-14 15 16 17 Dovršil/a 18 let Celkem

Počet 239 1 242 966 1 873 3 601 8 318

% 1.5 7.6 5.9 11.5 22.2 51.2

16 239 100.0

Nezletilí, kteří nedovršili 18 let před 31. 1. 2002 Věková skupina 0-6 7-14 15 16 17 Celkem

Počet % 239 3.0 1 242 15.7 966 12.2 1 873 23.6 3 601 45.5 7 921 100.0

99

Jak vidno z těchto dat, většina nezletilých jsou chlapci mezi 16 a 18, přicházející z Albánie, Maroka, Rumunska či Moldávie. Hranici překračují ilegálně pomocí převaděče, kterému zaplatí, nebo díky dospělému, který je prohlásí za své dítě a nechá si jej vepsat do cestovního pasu. Obvykle jsou o opatřeních ochrany, které jsou jim k disposici, velice dobře zpraveni. Obecně lze říci, že rodiny se snaží děti k emigraci vybízet; nicméně se občas stává, že nezletilý opustí svou zemi bez dovolení rodiny, hledaje lepší život a dobrodružství, které mu tato zkušenost má přinést. Nezdá se, že by se rodiny nějak příliš zajímaly o osud svých dětí poněvadž – na rozdíl od Itálie – tito nezletilí jsou ve své domovině považováni za “malé dospělé” a jejich rodiny jsou si vědomy existence přijímacích zařízení a ochrany, které se příchozím nezletilým dostane od italského státu. Považují tudíž poslání svých dětí do zahraničí jako formu "zajištěné" migrace, jejíž rizika jsou akceptovatelná ve světle možných výhod, které by v budoucnosti mohly celé rodině plynout. Toto prokázal nedávným výzkumem3, který ukázal, že většina těchto nezletilých bez doprovodu “…je v kontaktu se zemí svého původu a v 90% případů, je tento kontakt intenzívní a častý. Obzvláště kontakty pomocí telefonu v průměru jeden až dva telefonáty týdně...”

Důvody odchodu V zemích, kde žijí, je televize neustále zahrnuje informacemi o tom, že v Itálii je všechno možné a lidé, že si žijí dobře. Nadto musíme vzít v úvahu, že migranti, kteří se vrací do Albánie, vytvářejí falešný obraz naší země, aby se vyhnuli dojmu, že v této zemi neuspěli. I když byli repatriovány nebo pokud byly nuceny žít ve velice ubohých podmínkách bez práce a byly nuceny k žebrání či jinak vykořisťovány, tyto děti se budou snažit svým vrstevníkům doma tvrdit, že Itálie je ráj, že se měly báječně, měly peníze a moc. Mají přehnaná očekávání a hnáni vůlí zlepšit své životy a podmínky života svých rodin vydávají se na toto dobrodružství bez znalosti rizik spojených s migrací. Jejich emoční stav lze popsat následovně: Odchod. Když nezletilí opouštějí své domovské země, jsou silně motivováni uspět a nadšeni touhou po "dobrodružství", okamžik odchodu je pro ně málem výzvou, možností vyzkoušet si svůj potenciál a dokázat svou cenu, zejména rodičům. V tomto bodě se cítí velice dospělí, "opravdoví emigranti" s cíly, které se zdají jasné a realistické. Dotek reality. Po dosažení Itálie nicméně zjišťují, že jejich sny o bohatství se nesplní, jelikož jejich možnosti najít si práci a legální možnosti zajistit si příjem jsou velmi odlišné od toho, co si představovali na začátku. Tato frustrace vede k pocitu bezmoci, který se projevuje depresí. Ačkoli mají jasný směr, nezletilí pořád ještě procházejí zlými časy, zvláště co se ubytování týká. V nemálo případech přiznávají, že před příchodem do přijímacího centra byli nuceni přespávat nějaký čas na ulici nebo v opuštěných domech. Zlom. Křehký stav těchto nezletilých je činí obzvláště zranitelnými a končívá dvěma způsoby: někteří se stanou snadnou kořistí vykořisťovatelů, zatímco druzí se rozhodnou pro institucionální péči, vidíce ve svém postavení "nezletilých", možnost dosud nevyzkoušenou. V tomto případě existuje riziko, že se vzdají, ztratí nezávislost a sebedůvěru a stanou se pasivními příjemci státní péče. 3

Výzkum byl veden Katedrou vzdělávání univerzity ve Florencii spolu s pracovníky z “Parsec”, Sociální kooperativy v Římě, a byl prezentován v Římě (prosinec 2002)

100

Pocit frustrace, nedostatek skutečného vztahu a často i potřeba peněz, činí nezletilé obzvláště zranitelnými vůči potenciálním vykořisťovatelům, kteří se je pokouší vlákat do svých nezákonných sítí.

Zneužívání nezletilých v nezákonných činnostech Typ zločinu Nezletilí bez doprovodu Loupež 698 Drogy 629 Násilí 73 Jiné 78 Celkem 1 478 % 23% (Zdroj: Komise pro zahraniční nezletilé).

Zahraniční nezletilí 1.748 177 63 50 2 038 31%

Italští nezletilí 1.860 546 282 302 2 990 46%

Celkem 4306 1352 418 430 6 506 100%

Jak je vidět z předchozí tabulky, existuje podstatné číslo zahraničních nezletilých bez doprovodu, kteří se podílí na trestné činnosti. Možná, že je důvodem kombinace očekávání nezletilých a mezer v našem ochranném systému. V okamžiku, kdy vstupují do Itálie, jsou tito nezletilí, kteří neumluví italsky, naprosto dezorientovaní a radostně se obrací na první krajany, se kterými se setkají. Po tom, co si získají důvěru nezletilých, tito dospělí získávají i jejich spolupráci, slibují dětem snadný výdělek, který je hlavním důvodem příchodu nezletilých do Itálie. Tento problém nebyl nicméně dosud prostudován či analyzován. Informace, které jsou k disposici, obvykle pocházejí z rozhovorů operátory4 činnými v systému Práva nezletilých, kteří s nezletilými obviněnými ze zločinu vstupují do blízkého kontaktu, i z výzkumů policie či záznamů z výslechů. Marocké děti se nejčastěji zapojují do prodeje drog. Jejich dospělí krajané je rekrutují a používají k takovým činnostem, při kterých by sami byli ohroženi zákonem. Metodou, jak tyto děti získat je v zásadě kombinace podvodu a přemlouvání: dětem se řekne, že prakticky nic neriskují, i kdyby byly zatčeny, budou nanejvýš umístěni v centrech péče o mladistvé, odkud není těžké utéci. Nezletilí obvykle přijímají, že budou do těchto činností zapleteni kvůli očekávání svých rodin a proto, že jsou po příjezdu do Itálie obzvláště zranitelní. Průzkumy ukázaly, že rodina zaplatí od 8 do 10 milionů italských lir (4 - 5000 USD) marockým pašerákům lidí v oblasti Ouled Youssef (provincie Beni Mellal), kteří si je zanesou do cestovních pasů jako své vlastní děti. Třebaže rodina často trvá na tom, aby po příjezdu do Itálie bylo dítě odevzdáno do rukou strýčka nebo bratrance, který se také zabývá nelegální činností, je normální, že překupníci opustí děti ve velkoměstě a o jejich blaho se nadále nestarají. Některé rodiny neváhají přesvědčovat své děti, aby obchodovaly s drogami, nejspíše pod dohledem příbuzného (strýčka či bratrance), který už “je ve hře”. Někteří nezletilí vypovídali o tom, že jejich rodiče jim dokonce navrhovali, který druh drog by měli distribuovat ("bílý prášek " = kokain nebo "hnědý cukr" = heroin). Albánské děti se obvykle používají jako pašeráci větších množství drog. Současné informace se zdají nasvědčovat tomu, že “vykořisťovatelé” (mezi 20 a 30 roky věku) nejsou výrazně

4

Mnoho díků Mirela Lako a Noureddine Cherkaoui, kulturním zprostředkovatelům nezletilých ve vězení v milánské “Beccarii”, za informace týkající se způsobů, jakými jsou děti zapleteny do zločinu.

101

starší než jejich nezletilé “oběti”, které vnímají své vykořisťovatele jako vzory, jelikož jim se již podařilo uskutečnit svůj sen o rychlém zbohatnutí. Nezletilý a jeho vykořisťovatel vstupují do svazku založeného na obdivu a vážnosti prvého a ekonomickém zisku generovaného pro toho druhého užíváním nezletilého k nezákonným činnostem (nezletilí se v Itálii ve skutečnosti těší zvláštní ochraně dokonce i během trestních procedur). Mladší děti (mezi 14 a 15) obdivují své starší krajany, kterým se již podařilo vydělat peníze, aby mohli vypadat “jako Italové” (kupovat si značkové ošacení, mobilní telefony, navštěvovat diskotéky, atd.). Nadto nahlížejí na své přestupky proti zákonu podobně jako na svůj odchod z domova – jako na dobrodružství, výzvu a příležitost ukázat rodičům, jaká je jejich skutečná cena. Je třeba mít na paměti, že v Albánii, kde otcové vládnou rodině železnou rukou, se děti netěší nějaké zvláštní úctě. Moci odejít a získat obrovskou odpovědnost za blahobyt rodiny tyto mladé okouzluje, tudíž se cítí oprávněni překračovat zákon a mít zločin jako svou profesi. Tyto mladistvé "oběti" se záhy stávají vykořisťovateli, jelikož nejsou s to rozpoznat zločinnou povahu svého jednání: vidí jen rychlý a snadný výdělek, aniž by se starali o budoucnost. Dokonce i ti nezletilí, kteří odmítnou zločin a přijmou příležitost, která se jim nabízí naším systémem ochrany, často odmítají jít do školy, protože to považují za “ztrátu času” ve srovnání s potřebou získávat majetek. Přinejlepším přijmou kvalifikační kursy, které jim umožňují získat akademické kvalifikace nebo pracovní zkušenosti v domovských zemích (tesaři, soustružníci, konstrukční dělníci, strojníci,atd.).

Mizení nezletilých Protože Itálie je obvykle cílovou zemí, bylo by logické předpokládat, že mizení nezletilých nebudou příliš častá. Nicméně se poslední dobou setkáváme s rostoucím počtem případů, kdy mladiství utíkají z přijímacích center Adresa nezletilých Známa Neznáma Celkem

Počet % 13 319 82.0 2 920 18.0 16 239 100.0

(Zdroj: Komise pro zahraniční nezletilé. Období mezi 1. 7. 2000 a 31. 1. 2002) Dochází k tomu ze strachu před repatriací a čísla se liší podle toho, do jaké míry ta která obec je ochotna poskytovat imigrantům účast v integračním procesu v Itálii. V Turíně, kde jsou úřady zřejmě obzvláště nakloněny integraci, nezletilí neutíkají. Zato v Miláně údajně 42% nezletilých “zmizelo”.

102

Systém ochrany nezletilých bez doprovodu v Itálii Práva uznávaná v Itálii Cílem italského práva, co se nezletilých týká, je hlavně ochrana, bez ohledu na to, z jaké země přicházejí nebo na právní status nezletilce. To znamená, že dokonce i pouhé vpuštění na území státu se řídí ostrými nařízeními5, pokud se nezletilému zdaří překročit hranici, nemůže být vypovězen a má nárok na stejná práva jako kterýkoli jiný italský nezletilec. Práva uznávaná naší legislativou ve vztahu k zahraničním nezletilým jsou zvláště tato: právo na dočasný pobyt do dovršení 18 let přijetí v odpovídajícím zařízení určeném k péči o nezletilé, opuštění nezletilí mají právo být neprodleně ubytováni na bezpečném místě než je možno podniknout kroky k zajištění jejich ochrany (článek 403 Italského občanského zákoníku) zdravotní péče a další sociální jistoty vyplývající ze zákona, v souladu s článkem 24 Úmluvy o právech dítěte, článkem 35(3) Italského zákona o přistěhovalcích č. 286/98 se vyžaduje poskytnutí lékařské, ať už ambulantní nebo dlouhodobou péče v případě zranění či nemoci, a to v akreditovaných privátních či veřejných institucích. Nezletilý má nadto právo být očkován, být léčen s infekční nemocí a právo na péči v těhotenství a mateřství vzdělání, italská ústava (článek 34) a italský zákon o přistěhovalcích (článek 38) vyzdvihují právo nezletilých v Itálii získat povinné vzdělání. Je nutné podtrhnout, že právo na vzdělání se rovněž vztahuje na nezletilé pobývající v Itálii nezákonně, kteří mohou být integrováni do tříd kdykoli během školního roku. Zákon rovněž vyžaduje, aby byl ve školách propagován multikulturní přístup k vzdělání, aby byla zajištěna rychlá a efektivnější integrace přistěhovalých nezletilých v rámci přijetí. Třebaže jsou zahraniční nezletilí bez doprovodu teoreticky plně chráněni státem, v praxi je mnoho problémů s aplikací těchto práv. Tomu je na vině zejména komplexita právních norem a sítě osob, institucí a organizací odpovědných za péči o nezletilé, každá s poněkud jiným mandátem.

Legislativa6 Abychom to zjednodušili, je možno říci, že legislativa týkající se nezletilých se sestává ze sérií nařízení, která zasahují do různých odvětví legislativy (ne vždy se týkají přímo a pouze nezletilých!). Tímto vzniká zmatek a často i konflikty mezi různými interpretacemi, z nichž každá vychází z jiného zákona. Zvláště je třeba mít na zřeteli následující dokumenty: mezinárodní konvence (zvláště pak ty, které Itálie ratifikovala)

5

Zákon o mezinárodní adopci jasně vymezuje, že zahraniční nezletilí mohou do Itálie vstoupit pouze: 1. Pokud jsou doprovázeni rodičem nebo dospělým příbuzným do čtvrtého kolena 2. Mají platné doklady (pas nebo odpovídající dokument) 3. Mají vstupní víza (udělená za účelem adopce – jen v případech podléhajících zákonu, turistiky, studia nebo léčení).Jedinou výjimkou jsou tzv.:“humanitární důvody”. 6

Čtenáři, kteří mají o tuto věc hlubší zájem, nechť se dále informují ve zprávě zveřejněné na této webové adrese: http://www.iom.int//DOCUMENTS/PUBLICATION/EN/Trafficking_minors_partII.pdf

103

italské zákony a články Občanského zákoníku náležející k nástrojům ochrany dostupným nezletilým obecně zákon o přistěhovalcích, č. 286/98; a jeho poslední změna ve vztahu k zákonu BossiFini, jenž platí od září 2002 zákony týkající se mezinárodní adopce a svěření do péče italské zákony vztahující se na sexuální zneužívání a další formy zotročování (zvláště dle zákona č. 269/98); statutární nařízení týkající se nezletilých zapletených v kriminální činnosti

Instituce zodpovídající za ochranu nezletilých soudní instituce (úřad veřejného žalobce, soud pro nezletilé a opatrovnictví) administrativní instituce (Komise pro zahraniční nezletilé) policejní složky veřejné sociální služby další soukromé služby (obvykle ve shodě se systémem veřejných sociálních služeb)

Který úřad je “nejkompetentnější” v rozhodování ve věcech nezletilých bez doprovodu? Až donedávna, podle zákona č. 64/947, jedinou italskou institucí zodpovědnou za zavádění nových prostředků k ochraně nezletilých, byl soud pro nezletilé8. Soud pro nezletilé je zjevně instituce soudní. Poslední nařízení namísto toho uvádějí, že jediná instituce odpovědná za péči o zahraniční nezletilé bez doprovodu je Komise pro zahraniční nezletilé, což je ústřední administrativní instituce. Podle tohoto rozporu je jasné, že situace v Itálii dosud není jednoduchá a sociální služby často nevědí, jak se chovat a komu ohlásit nezletilého, jehož mají v péči.

Záchranné jednotky Mnohé italské obce – přinejmenším ty větší - jsou vybaveny operačními jednotkami zvláště určenými k péči o nezletilé v podmínkách vážné deprivace. Tyto administrativní jednotky (jejichž názvy se liší podle rozsahu a obsahu jejich činnosti a druhu nezletilých, na něž se zaměřují) se zejména zaměřují na koordinaci a aplikaci všech prostředků k řešení krizových situací pod “jednu střechu”. Zvláště pak jsou to místa, kde se shromažďují veškeré zprávy o nezletilých, kteří mají potíže9, a určování nejvhodnějších opatření k zajištění potřeb nezletilých. Zároveň jsou tyto jednotky odpovědné za informování soudních úřadů, které následně přijmou odpovídající ochranná opatření (tyto zprávy se obvykle směřují k úřadu veřejného žalobce při soudu pro nezletilé). Záchranné jednotky rovněž informují ambasádu nebo konzulát domovské země nezletilého, aby se zjistilo, zda již byly v jeho věci podniknuty odpovídající kroky a zda jeho rodina nahlásila jeho zmizení.

7

Zákon z 15. 1. 1994, č. 64.

8

Poslední opatření zavedená D.P.C.M. č. 535, náležící Komisi pro zahraniční nezletilé, deleguje tuto pravomoc zmíněné instituci, čímž vzniká zmatek ohledně nařízení regulujících notifikaci a umístění nezletilého do péče. 9

Oznámení obyčejně provedou policejní složky nebo jiné služby na daném území, VOLAGS nebo neziskové organizace činné v oblasti péče o dítě, školy, nemocnice, občané nebo někdy sami nezletilí.

104

Přijímací střediska Italský systém zajišťuje střediska “prvého”, “druhého” a dokonce i “třetího” stupně přijetí. "Střediska prvého přijetí" nabízejí dítěti základní přijímací služby, zejména tedy umístění do nějaké instituce (strava a ubytování), ošacení, lékařskou péče ve spolupráci s jinými institucemi. Čas, který dítě v takovém “středisku prvního přijetí” stráví, může být od 24 hodin po 90 dnů, ačkoli se nezřídka tato doba prodlouží kvůli nedostatku ubytovacích kapacit v jiných, sekundárních institucích nebo v důsledku průtahů v soudním či administrativním procesu nebo při kompletaci formalit potřebných k vydání dokumentů. Potřeby nezletilých, o něž se jedná, se primárně zkoumají ve "střediscích prvního přijetí " před tím, než se žádá o povolení k repatriaci s doprovodem nebo o umístění ve středisku "druhého" nebo "třetího přijetí". Tato střediska organizují aktivity zaměřené na vzdělávání, které obecně obsahují lekce italského jazyka, sezení zaměřená na tradice v domovině nezletilého a hostitelské země, výcvikové kursy, pracovní kursy. Cílem je zajistit či usnadnit přijetí nezletilého v místní ekonomice a pomoc při vstupu na trh práce. Velice zajímavý výzkum vedený Katedrou vzdělávání (Universita Florencie)a pracovníky z “Parsec” Social Cooperative v Římě nabízí jasný popis těchto struktur: “…Jejich rozpětí je od městských vzdělávacích a sociálních institucí až k Centri di Prima Accoglienza, komunitám či střediskům, které zajišťují přijetí na určitou dobu. Z praktického hlediska a vzhledem k druhu přijetí, kterého se nezletilým dostane, jsou tyto instituce hlavně dobrovolné asociace a sociální kooperativy, které mají italský právní status ONLUS (neziskové, obecně prospěšné společnosti). Většina těchto zařízení vychází z principů katolické církve, vznikala v době, kdy problém zahraničních nezletilých bez doprovodu ještě neexistoval, a jejich cílem byly především děti italské a romské. Tato střediska začala progresivně přijímat více a více zahraničních nezletilých, nejprve ve zvláštních případech, kdy rodina dítěte byla sice v Itálii, ale měla velké problémy, potom hlavně zahraniční nezletilí bez doprovodu a zahraniční nezletilí bez řádného povolení. Nezletilí se do přijímacích středisek dostávají různými cestami. Obvykle je tam nicméně posílá městské sociální zařízení nebo místní odbor zdravotnictví, nebo také cizinecký úřad policie nebo jiná policejní instituce (autorizovaná soudem pro nezletilé) nebo přímo soud pro nezletilé. Zařízení Pronta Accoglienza přijímají nezletilé z druhého druhu středisek snáze. Zařízení sociální péče provázejí nezletilé svěřené městské radě soudem pro nezletilé, na vlastní popud nebo na popud tohoto soudu. Městská rada potom připíše sociální a vzdělávací funkci zařízením, která mají konvenci…”

Komise pro zahraniční nezletilé bez doprovodu Možná nejzajímavější součástí našeho systému je Komise pro zahraniční nezletilé. Komise pro zahraniční nezletilé bez doprovodu je administrativní instituce založená roku 1994 při odboru sociálních věcí na popud úřadu italského premiéra. Komise pro zahraniční nezletilé se sestává z předsedy a zástupců ministerstva zahraničních věcí, ministerstva vnitra a ministerstva spravedlnosti, odboru sociálních věcí úřadu italského premiéra, jakož i dvou zástupců Národní asociace italských obcí (ANCI), zástupce Unie italských provincií (UPI) a dvou delegátů nejreprezentativnějších NGO operujících v oblasti problémů rodiny a dítěte. Zatímco hlavní funkcí Komise pro zahraniční nezletilé bylo vždy "chránit práva cizozemských nezletilých v souladu s nařízeními Konvence o právech dítěte10”, úkoly svěřené této Komisi se rozmnožily a změnily v posledních letech. Komise původně byla svolána, aby monitorovala 10

Článek 2 vyhlášky č. 113 z 13.4. 1999.

105

pobyt zahraničních nezletilých s dočasným povolení pobytu v Itálii v rámci přijímacích programů založených na solidaritě prosazovaných italskými rodinami, institucemi či asociacemi a ke koordinování veřejné administrativy, která se této věci týká. S nabytím platnosti italského zákona č. 113 z 13. 4. 1999 byla odpovědnost Komise rozšířena tak, že zahrnuje zahraniční nezletilé bez doprovodu v Itálii "s ohledem na problémy týkající se přijetí, pomoci a repatriace s doprovodem ". Důvody k této změně vyplývají na jedné straně z potřeby monitorovat a zkoumat fenomén ilegálního přistěhovalectví a na straně druhé z potřeby centrální instituce schopné vydávat nezpochybnitelná nařízení v otázce zacházení s těmito nezletilými. Rozhodnutí Státní rady z 30. 7. 1997, které svěřilo správu těchto dětí místním institucím, které je převzaly do péče, ve skutečnosti dalo vzniknout širokým diskriminačním silám a jasným rozporům ve způsobu, jakým se s těmito nezletilými zachází. Úkoly Komise jsou dány do ještě větších detailů v italské vyhlášce č. 535/99, která praví, že Komise musí zejména: monitorovat, v jakých podmínkách děti v Itálii žijí spolupracovat a spojovat se s institucemi, kterých se to týká určovat status opuštěných zahraničních dětí podniknout okamžité vyšetřování, aby byli identifikovány rodiny zahraničních nezletilých bez doprovodu v Itálii, dokonce i vyšetřování v jejich domovských zemích, 11 nebo kdekoli jinde, ve spolupráci odpovídajících domácích i mezinárodních institucí činit rozhodnutí na základě získaných informací ohledně doprovázené repatriace "v zájmu ochrany a zajištění práva na celistvost rodiny ” vypracovat statistiky všech nezletilých bez doprovodu v Itálii.

Procedury Vcelku nedávné vyjádření Komise pro zahraniční nezletilé (říjen 2002) praví, že procedury, kterými je třeba projít v případě zahraničních nezletilých bez doprovodu jsou následující: identifikace: ze všeho nejdříve policejní složky určí věk nezletilého a identifikují ho nebo jí na základě spolupráce s ambasádou nebo konzulátem země původu ochrana: V tomto čase jsou nezletilí umístěni v bezpečí (pouze pro nezletilé) povolení k pobytu: nezletilí dostanou povolení k pobytu z důvodů nedovršení věku 18 let. Toto povolení nedovoluje nezletilému pracovat a nemůže se změnit v povolení z důvodů vzdělávání či práce při dovršení tohoto věku. Neexistuje-li jiné rozhodnutí, stává se nezletilý ilegálním přistěhovalcem v den svých 18. narozenin a je možné jej vyhostit zprávy ke Komisi pro zahraniční nezletilé. Tato instituce zajistí, aby byly do 60 dnů provedeny následující kroky dočasné opatrovnictví (články 343 a násl. Občanského zákoníku), pokud je třeba

ověření (ve spolupráci s UNHCR), zda jsou důvody k podání žádosti o azyl a zda je nezletilý dostatečně informován o svém právu na žádost o azyl zahájení hledání rodiny dítěte v zemi úvodu

11

Od roku 1998 Komise uzavřela konvenci s Mezinárodní sociální službou (ISS) ohledně repatriace albánských nezletilých. L’ISS vede vyšetřování rodiny dítěte a zajišťuje potřebné služby, aby se dítě mohlo hladce vrátit do své země.

106

získání informací o nezletilém od soudu pro nezletilé, aby se zjistilo, zda-li existují nějaké skutečnosti bránící repatriaci (například pokud nezletilý byl obětí zločinu či se ho sám dopustil) vyžádání a analýza zprávy o nezletilém vypracovaná střediskem odpovědným za péči o dítě vyžádání dokumentů, které potvrzují, že nezletilý byl dotázán na své stanovisko ohledně repatriace (podle článku 12 Úmluvy o právech dítěte) nařídí, je-li to možné, doprovázenou repatriaci, svěří nezletilého přímo jeho rodině nebo jiné odpovědné instituci v jeho zemi svěření: jedině pokud doprovázená repatriace nepřichází v úvahu, Komise pro zahraniční nezletilé požádá soud pro nezletilé o svěření nezletilého podle zákona 184/83 a následně nezletilému policie vydá povolení k pobytu z důvodu svěření do péče projekt integrace: Komise pro zahraniční nezletilé požádá složky sociálního systému (pouze takové instituce zapsané v odpovídajícím registru, který zajišťuje, že středisko je připraveno a autorizováno pečovat o tyto nezletilé) o započetí integračního programu. Podle posledních nařízení obsažených v zákoně Bossi - Fini, tento projekt musí trvat aspoň dva roky konečné vyhodnocení: Dva měsíce před 18tými narozeninami nezletilého, Komise nahlásí případ každého nezletilého ministerstvu vnitra, aby se získal čas na konečné rozhodnutí o jeho osudu. Povolení k pobytu z důvodu nízkého věku se mění v povolení k pobytu z důvodu studia nebo práce (což znamená, že nezletilý smí v Itálii zůstat legálně) za těchto podmínek: nezletilý byl v Itálii alespoň tři roky nezletilí podstoupil nejméně dvouletý integrační program u autorizované instituce (tyto dvě podmínky stanovuje zákon Bossi - Fini, revize zákona o přistěhovalcích platného od září 2002) V případě nezletilých, kteří se již nacházejí na území státu a tuto podmínku nesplňují kvůli věku, jsou tito svěřeni do péče podle zákona 184/83.

Zvláštní prostředky pro nezletilé oběti pašování lidí nebo nezletilé, kteří spáchali trestný čin před dovršením věku 18 let (článek 18 zákona o přistěhovalcích). Obzvláště inovativní přístup Itálie k obětem pašování lidí (dospělým i dětem) je obsažen v článku 18 zákona o přistěhovalcích. Tento článek zajišťuje vydání zvláštního půlročního povolení k pobytu, jež je možno prodloužit až na jeden rok či více, podle potřeby. Zvláštní povolení umožňuje držiteli přístup k sociálním a asistenčním službám, studiu a také zapsání v národním úřadu pro zaměstnanost, funguje i jako povolení k výkonu zaměstnání. Také se může změnit v povolení ke studiu či práci. Toto ochranné opatření zajištěné článkem v zásadě zahrnuje tři hlavní inovace: zatímco speciální ochranné prostředky týkající se obětí pašování lidí se používají jako svého druhu odměna (za spolupráci se zákonem) ve většině evropských právních systémů, článek 18 rozšiřuje ochranu na všechny oběti bez ohledu na to, zda se rozhodnou spolupracovat. Pod článkem může být ochranné opatření nařízeno buď jako výsledek soudního rozhodnutí ("pokud v průběhu policejních operací, vyšetřování nebo jiných procedur týkajících se jednoho z obvinění...”) nebo na popud sociální služby obecně se zabývající péčí o oběti pašování lidí (“...nebo v průběhu pomoci zajišťované sociální službou, místními institucemi...”). Důvod k tomu spočívá nejen v italském přesvědčení, že oběti musí být chráněny bez ohledu na vše ostatní, ale i

107

v tom, že oběti mohou efektivněji spolupracovat s úřady, pokud jsou umístěny v bezpečí. Oběť je schopna efektivně spolupracovat s úřady vynucujícími zákon teprve poté, co jim bylo umožněno diskutovat o traumatu pašování lidí a navázat vztah s úřady. Článek perfektně vyvažuje potřebu oběti být chráněn a její možnost aktivně napomáhat vynucení zákona, aby pašeráci byli předvedeni před soud nadto je tento nástroj určen k tomu, aby byla zajištěna plná rehabilitace oběti, ježto je obnovitelná a nekončí ihned po ukončení soudu nakonec dlouhá řada případů tohoto druhu dokázala, že nařízení se nevztahuje pouze na oběti pašování, nýbrž i na oběti sexuálního zneužívání a na další druhy zneužívání (pokud je dokázáno, že zneužívání bylo vážné a dlouhodobé), jakož i pro cizince, kteří si odbyli trest za zločiny spáchané jako nezletilí. To znamená, že podle italského zákona jisté druhy zločinnosti nezletilých jsou nahlíženy jako výsledek pašeráctví či zneužívání

108

Nevyřešené otázky a budoucí možnosti v ochraně nezletilých bez doprovodu v Itálii Kritický pohled na italský systém ochrany Italský zákon o přistěhovalectví, který se poprvé vyjadřuje k problému zahraničních nezletilí bez doprovodu v Itálii, je milníkem na cestě k pochopení tohoto jevu a vytyčení cesty k jeho řešení. Navzdory tomu všemu, nařízení obsažená v tomto zákoně vedly k celkem problematickému paradoxu. Italský zákon č. 286/98 ve skutečnosti sleduje dva cíle zároveň: zdůrazňuje přijetí legálních migrantů do země a boj proti ilegální migraci. Další problém v případě nezletilých je, že ve skutečnosti nespadají ani do jedné z těchto skupin: jejich imunita vůči vyhoštění je činí jistými “anomálními” nelegálními přistěhovalci. Zatímco na jedné straně v souladu s principy položenými Úmluvou o právech dítěte italský právní systém zahrnuje širokou škálu práv a ochrany pro zahraniční nezletilé, na straně druhé italský zákon zajišťuje, že ochranná opatření, která jsou dočasně potřebná, jsou platná až do získání dospělosti, v kterémžto čase se tito nezletilí bez doprovodu mění v ilegální přistěhovalce. Jako kdyby celý ten proces vzdělání, kurzů a integrace, který podstoupili během svého pobytu jako nezletilí v Itálii, byl najednou irelevantní12. Vzhledem k tomu, že rysy a trendy v tomto fenoménu značně odráží rysy a trendy typické pro migraci dospělých, je nutná rozhodná akce v péči a zacházení s těmito nezletilými. Zároveň potřeba odradit od touhy dostat se do Itálie jako “pseudo-dospělí” porušujíce vládní imigrační kvóty a vyslat jasný signál do jejich domovských zemí, že takové chování nebude tolerováno, vedla k jasné preferenci doprovázené repatriace v těchto případech a ustanovení, že povolení k pobytu z důvodů nedovršení dospělosti se mění v povolení k pobytu v okamžiku nabytí plnoletosti pouze u zbytkových případů. Porušením kontinuity akcí podniknutých ve prospěch těchto nezletilých toto nařízení ve skutečnosti brzdí integraci, umísťujíc nezletilé, kteří vstoupili na území státu nelegálně, někdy po několik let se snažili jít cestou integrace (školami, přístupem ke vzdělání integrace jako pracovních sil, atd.). Touto cestou se většina integrovaných nezletilých často nachází ve slepé uličce na cestě, kterou šli, zatímco paradoxně se dveře k integraci otevírají dětským delikventům13, dokonce i po nabytí dospělosti. Zatímco odrazovaní od ilegální imigrace omezením množství možných přijetí, je jistě legitimní cíl, je třeba zajistit, aby systém ve skutečnosti nevybízel děti ke zločinnosti. Zatímco rozhodnutí Komise k preventivní akci je chvályhodné, značné množství vnitřní reflexe je třeba k zajištění, že tento systém ve skutečnosti nepřináší nezletilým prázdné sliby, když už jednou jsou v Itálii, a zatím dále pobízí příliv nových přistěhovalců z jejich domovských zemí. Potřeba preventivní akce se stává ještě jasnější ve světle toho, že zločinné organizace využívají těchto obrovských imigračních vln, k výdělku ze zneužívání nezletilých. Zatímco 12

To se nevztahuje na subjekty nazývané “slabé” (oběti či pachatelé zločinů spáchaných v nezletilosti), pro jejichž nápravu existují mnohem konsistentnější opatření.

13

Je třeba zmínit povolení k pobytu z právních důvodů pro ty nezletilé, kteří již si svůj trest za zločin spáchaný před dovršením 18 let odbyli (článek 18 zákona o přistěhovalcích).

109

existence jasného "pašování nezletilých" je zřejmá již dlouho, výzkumy objevily podoby vykořisťování, které začínají po příjezdu nezletilého do Itálie jeho vlastními prostředky. Tím, že poznají jejich sny o práci a snadném výdělku krutě mařené hořkou realitou, se kterou se setkávají brzy po příjezdu do Itálie, zjišťují, že mohou nanejvýš navštěvovat školu nebo výukové kurzy: výhled, který se dosti liší od jejich původních představ, s nimiž opouštěli domov a rodinu. Tváří v tvář této situaci váha odpovědnosti, kterou nesou, jakož i jejich značně přehnaný pocit odpovědnosti a cti, je často vedou k tomu, že hledají pomoc krajanů, kteří se již živí zločinem a kteří jsou pouze šťastní, že je mohou získat sliby snadného výdělku bez rizika, neboť "se jim tak jako tak nemůže nic stát". Zatímco značná část těchto "dětských imigrantů" brzy končí v nápravných zařízeních, ostatní nakonec zjistí, že se nacházejí v nedokonalém rehabilitačním systému, který ve skutečnosti nepředstavuje nakonec vůbec žádné světélko na konci tunelu. Na rozdíl od svých protějšků, kteří jsou obětmi sexuálního zneužívání a kteří podle italského práva užívají zvláštní ochrany a opravdové příležitosti k integraci a rehabilitaci, tito nezletilí téměř úplně postrádají právní úlevy proti repatriaci po nabytí plnoletosti. Ve světle předchozích skutečností je snadné dovodit, že současný italský systém se vyznačuje šedými zónami a pochybnostmi, které vyžadují vyjasnění, jakož i extrémně inovativním přístupem, který by jasně mohl být ostatním evropským zemím příkladem.

Otevřené otázky Je jasné, že ohledně následujících otázek je nutná hlubší reflexe. ochrana nezletilých žádajících o azyl problém zneužívání, který se zvyšuje obzvláště těmito faktory zranitelnosti: psychologická zranitelnost (deziluze) nedostatečnost přijímacích zdrojů. Sociální služby původně odpovídaly na vzrůstající potřebu přijetí zvyšováním počtu lůžek v těchto institucích, nabízejících ubytování (jen město Řím zvýšilo počet lůžek z 10 na konci let osmdesátých na 113 v roce 2000). V současné politické debatě se tento přístup k problému zpochybňuje, protože představuje riziko, že se změní ve faktor vybízející k imigraci zahraničních nezletilých, aniž by zajišťoval dlouhodobé řešení pro ty, kteří už v Itálii jsou. V současnosti ve skutečnosti mnoho přijímacích středisek není s to na vzrůstající poptávku odpovídat a jsou často nucena říci nezletilým, aby se přišli později nebo, což je horší, je odkáží na jejich vlastní prostředky poté, co byla provedena identifikace. Nezletilí jsou nuceni žít uboze a v hrozných podmínkách a stávají se tak zranitelnými a jsou snadnou kořistí možných vykořisťovatelů nepochopení role úřadů (obzvláště policejních sil). Přítomnost uniformy, identifikační procedura, jíž jsou vystaveni, a jejich doprovod do "středisek prvního přijetí" mohou být nezletilými vnímány ne jako ochrana, nýbrž jako druh trestu (svého druhu “uvěznění"). Kde chybí vypracovaný přístup k péči o dítě a jasné vysvětlení kontextu, je nezletilý umístěn do jednoho z těchto středisek, což je součástí ochranných opatření, a může "uniknout" při první příležitosti. Anebo nedůvěra k úředním postavám, jejichž funkce nejsou přesně definovány, může nezletilého vybízet, aby setrval ve stavu ilegality nebo hledal pomoc jinde, v prostředí, které mu je bližší a které se mu jeví jako solidárnější (například jeho krajan). Jak vidno je tohle jeden

110

z hlavních mechanismů, kterými dospělí vykořisťovatelé kontaktují své potencionální oběti. strach z vyhoštění, který má nezletilého k tomu, aby se skrýval nedostatek opravdového vztahu špatná znalost jazyka chybné informace o důsledcích jejich špatného chování sliby “snadného výdělku” přílišný pocit odpovědnosti vůči rodině změna povolení k pobytu při nabytí plnoletosti (otázka “integrace”). Jak již bylo řečeno dříve, je třeba se zamýšlet nad dlouhodobými důsledky integračního procesu v cílové zemi. Riziko tkví v tom, že stále více nezletilých láká ilegálně přicestovat do Itálie se souhlasem jejich rodin a s veškerým s tím spojeným rizikem jako je psychologická pohoda (přílišný pocit odpovědnosti vůči rodině) a bezpečí (vykořisťovatelé a účast na nezákonných aktivitách). Na druhé straně jak bychom měli motivovat nezletilého, aby se zapojil do integrace v Itálii, pokud nejsme schopni mu garantovat budoucnost? Jak je možné jej motivovat, aby šel do školy, aby zůstal s komunitou, aby vstoupil do kurzů, aby si nalezl italského kamaráda (a tím také snížit pravděpodobnost, že dítě propadne zločinu), pokud dobře ví, že to vše končí s jeho 18tými narozeninami? opatrovnictví. Názory na toto nařízení se různí. Pokud jeden říká že, “v případě pobytu zahraničního nezletilého bez doprovodu v Itálii se jedná o situaci, kdy je třeba vyhlásit opatrovnictví, aby byla nezletilému zajištěna pomoc a ochrana jeho zájmů v průběhu administrativních procedur, které by měly vést k jeho repatriaci nebo 14 přijetí v naší zemi” , jiná vzbuzují pochybnosti a vytvářejí šedé zóny. Obzvláště existuje riziko umístění dítěte do opatrovnictví bez odpovídající efektivní možnosti "zajistit dítěti péči". Nadto zde existuje stálá pochybnost, že některé žádosti o opatrovnictví (tak jako o umístění do péče) samozvanými příbuznými nebo známostmi dítěte, mohou působit jako maskování obchodu s lidmi a zneužívání nezletilého. Tito žadatelé o opatrovnictví jsou ve skutečnosti často jen "nastrčení panáci", kteří dovolí, aby jejich jména byla užita za úplatu, nebo krajané (třebaže nejsou z téže vesnice nebo města) nezletilého, kteří se za úplatu vydávají za příbuzné dítěte. Jindy namísto aby vyžadovali peníze, mohou dítě nutit, aby zajistilo "kompenzaci" zločinem nebo jinými "službami", které často nezletilého ponižují do stavu podobného otroctví (žebrání, krádeže, prostituce, atp.). repatriace s doprovodem “… Repatriace s doprovodem není vyhoštěním, ale zásahem v nejlepším zájmu dítěte a v zájmu spojení rodiny, pokud existují podmínky k jeho provedení. Mělo by k němu docházet v rámci specializovaných programů připravených podle typu země původu nezletilého a typu jeho rodinné situace a podle zvláštností jeho vlastní cesty. Repatriace s doprovodem je běžným zásahem zahrnující všechny instituce, jichž se to týká, je monitorována Komisí tímto způsobem: přijetí zahraničního nezletilého bez doprovodu, určení jeho statutu a shromáždění primárních informací v jeho věci, ubytování a zajištění potřebné pomoci a dokumentace, po prvotním zajištění je třeba postoupit ke všem možným krokům mezinárodního vyšetřování, aby byla co nejlépe definována typologie nezletilého, situace v jeho vlasti nebo dokonce v jeho rodišti, situace jeho rodiny, atd., shromáždění těchto informací zabírá měsíce – obvykle od 3 do 9, a v této době by nezletilý měl dostávat odpovídající péči. Pokud všechny výše uvedené podmínky jsou naplněny a pokud především sám nezletilý vyjádřil vůli být repatriován, je možno přikročit k poslední fázi zásahu: k mezinárodním dvoustranným individuálním(u) 14

Vyhláška Turínského zastupitelstva dd. 10.12.1999, publikovaná a okomentovaná pod č. 1/2000 v časopise "Law, Imigration and Citizenship”, vedeném Franco Angelim

111

projektu/tům repatriace s doprovodem mezi odpovědnými úřady zainteresovaných států. V našem případě se jedná o Komise pro zahraniční nezletilé a Mezinárodní sociální službu. Měly by zajistit odpovídající monitoring a kontrolu provedení repatriace s doprovodem, reintegraci dítěte v jeho zemi a prvního období po návratu do vlasti15...” Není pochyb, že repatriace s doprovodem je v současnosti nejproblematičtějším bodem. Jistí operátoři nahlížejí na repatriaci jako na formu deportace, zatímco jiní mají pocit, že toto opatření nerespektuje záměr migrace nezletilého a v konečné analýze i jeho celkový záměr (ačkoli zákon vyžaduje, aby se nezletilý vyjádřil, dříve než smí být repatriace nařízena). Pro děti, které do Itálie poslali jejich rodiče, aby přispěli k blahobytu rodiny, je repatriace synonymem totálního selhání, protože v mnoha případech je pro děti úkol starat se o blaho rodiny zdrojem velké hrdosti (stávají se "dospělými", k nimž se rodina obrací o pomoc). Na druhé straně, je též třeba určit, do jaké míry je úmyslem dítěte zůstat v Itálii a do jaké míry je to přáním jeho rodiny! Je třeba dalšího osvětlení široké škály aspektů repatriace s doprovodem, například je třeba brát v úvahu, zda země nezletilého doopravdy vykazuje snahu o jeho znovupřijetí, nebo zda je případ považován za uzavřený ve chvíli, kdy nezletilý překročí hranice, zda je dítěti doopravdy umožněno plně vyjádřit jeho vůli.16

Opatření Komise pro zahraniční nezletilé z 31. 1. 2002 Rozhodnutí Repatriace s doprovodem Integrace Celkem

Počet 162 108 270

Jiná opatření Nalezení a určení rodiny

Počet 2 425

% 1 0,6 1,6 % 15

Budoucí možnosti Abychom se odpovídajícím způsobem vyjádřili k dosud nevyřešeným problémům, které se týkají ochrany nezletilých bez doprovodu v Itálii, vláda zavedla Národní akční plán ochrany dětí. Dlouhodobé cíle plánu zahrnují sběr dat o podmínkách nezletilých, mapování dostupných zdrojů, vytváření sítě spojující různé instituce odpovědné za péči o nezletilé, definování standardů kvality služeb zaměřených na nezletilé, jakož i obnovu projektů zavedených italským zákonem č. 216/1991, o podpoře a rehabilitaci nezletilých, kteří se ocitnou v situaci, kde jim hrozí riziko, že budou nuceni k účasti na zločinu. Plán rovněž zajišťuje preventivní činnost, která se provádí v zemích původu nezletilých (Albánie, Maroko, Rumunsko, Bangladéš, aj.) k odrazování od ilegální imigrace a k propagaci repatriace, jakož i "formální dohody s takovými zeměmi, podle nichž by byly vedeny odpovídající repatriační procedury ".

15

Citováno z výzkumu, který byl veden Katedrou vzdělávání univerzity Florencie spolu s pracovníky z “Parsec”, Sociální kooperativy v Římě, a byl prezentován v Římě (prosinec 2002)

16

Zajímavý příspěvek k problematice repatriace s doprovodem organizace Save the Children, je přístupný na adrese: http://www.savethechildren.it/minori/documenti/Best_interests-child.pdf

112

Ohledně tohoto bodu Komise pro zahraniční nezletilé ve spolupráci s Mezinárodní sociální službou přišla s velice zajímavým návrhem, založeném na pilotním projektu, který probíhal v minulém roce, propagujícím decentralizované kooperativní iniciativy v domovských státech repatriovaných nezletilých. Vedle dvoustranných dohod zahrnuje návrh také propagaci spolupráce mezi italskými místními institucemi a jejich protějšky v zemích původu repatriovaných nezletilých, zaměřenou na vytvoření sítě obchodních komunit, škol a neziskových organizací s výhledem na propagaci rekvalifikačních kurzů pro repatriované nezletilé. 17

Třebaže byly založeny Komisí, tyto rekvalifikační kurzy budou probíhat v domovských zemích repatriovaných. Záměrem je nezletilým, kteří se již vydali směrem integrace v Itálii (škola, práce, atp.), nabídnout příležitost pokračovat v jejich vývoji v jejich domácím prostředí, s tím, že by se do Itálie vrátili později – vybaveni výhodou rekvalifikačních kurzů, jakož i platným vízem, které splňuje kvóty imigrace pro daný rok. Hlavní překážkou tohoto návrhu je zatím fakt, že imigrační politika se dosud vždy oddělovala od politiky mezinárodní kooperace. Nakonec je zřejmé, že neexistuje jednoduché řešení tak komplikovaného problému, ale je třeba zvážit rizika důsledků rozhodnutí učiněných na základě ohrožení nebo ideologie. Obvykle není nejlepším řešením problémů odpovídat bez vyslechnutí otázky. Proto musíme brát v úvahu každý případ jako “jedinečný” a odmítat povšechná řešení. Každý nezletilý má vlastní příběh a jeho příběh je to jediné, co nám může ukázat, jak řešit jeho situaci. Pokud nebudeme brát tuto věc v úvahu a budeme repatriaci nebo integraci brát jako nejlepší řešení pro každý případ, je to jen snadná cesta jak uchlácholit své svědomí, ale nikoli cesta odpovědná. Nezletilí mají samozřejmě nárok na různá práva, jež je třeba respektovat, tato práva jsou ovšem často protichůdná a není obvykle právě snadné poznat, které z nich lépe representuje “nejlepší zájem dítěte”. Mnohokrát nezletilí přicházející do Itálie a hledající práci jsou podobnější svým dospělým krajanům více než italským nezletilým téhož věku a často se sami považují za dospělé a nikoli za “nezletilé”. Obvykle mají větší zájem realizovat integraci a ekonomické polepšení než získání “ochrany”. Ale kdo má prospěch z této migrace? Kdo platí za rizika? Nezletilý? Rodina nezletilého? Pašeráci, kteří dostanou za převoz zaplaceno? Nelze přijmout, že nezletilý užívá své nezletilosti jako příležitosti unikat trestu, vyhnout se vyhoštění, k hledání nelegálního způsobu, jak emigrovat, což jeho rodiče nemohli. Jeho nezletilost je právem se bránit, nikoli prostředkem něco získat. Je třeba připomenout tato práva také jejich rodinám, aby je uznaly a uznaly také svou povinnost pečovat o své děti a nikoli je vystavovat zločinu nebo je zatěžovat přílišnou odpovědností. Dávat rodinám informace o tom, jaké jsou skutečné životní podmínky v Itálii, a aktivně je zapojovat do procesu reintegrace - takto se může repatriace s doprovodem změnit ze “selhání” v opravdovou příležitost pro dítě a celou společnost. Pomáhat rodinám v péči o jejich děti je nejspíš jediný způsob, jak bránit základní právo dítěte, což ve skutečnosti je – být dítětem.

17

Kurzy v Albánii opravňují k získání příslušných dokumentů od italského ministerstva práce.

113

ZÁVĚRY A DOPORUČENÍ ÚČASTNÍKŮ SEMINÁŘE Petr Novák Odbor azylové a migrační politiky MV ČR Já se pokusím říct věty, které by nepůsobily frázovitě, věty typu „že jsme uvítali tento seminář“ a „že ho velmi oceňujeme“ a „že doufáme, že tento proces bude pokračovat“. Řekl bych to snad takto: tento seminář jsme uvítali a doufáme, že bude pokračovat. V tom druhém vyjádření není stín nějaké společenské fráze. Jak jsem řekl při své úvodní prezentaci, pokud mi paměť sahá do roku 1991, nevzpomínám si, že by se v České republice podařilo tak široké diskusní a zkušenostní fórum na tak ožehavé a smutné téma. Byla by velká škoda, kdybychom se dnešní šestnáctou hodinou rozjeli do svých úřadů a zemí a jediným výstupem, byť cenným, by byl sborník přednášek a seznam kontaktů. Myslím si, že logickým a velmi žádoucím procesem bude zopakování podobného fóra, ať už v režii hostitelů místních nebo jiných, pod taktovkou IOM, jak bychom si přáli, za rok nebo za 2 roky, jak se dohodneme. Myslím, že už i ČR bude zase o nějakou zkušenost bohatší, minimálně o zkušenost speciálního zařízení v gesci ministerstva školství. A i legislativa ostatních států, které jsou zde přítomny se někam posune. Byla by velká škoda ztratit vzájemný kontakt. To je mé vroucné přání. A druhá věc, o které mluvila Lucie Sládková, že očekáváme od vás, především od zemí, které mají delší zkušenost při řešení problémů nezletilých bez doprovodu, aby jste nám zformulovaly svá doporučení, a to i „negativní“ doporučení, kudy nejít, co se v praxi té které země výrazně neosvědčilo, co byste nám nedoporučovaly.

Andrew Turnbull manažer společného projektu Ministerstva vnitra a Ministerstva zdravotnictví k dětem bez doprovodu žádajícím o azyl, Velká Británie Budu velmi stručný. Myslím, že tento seminář byl velmi důležitý, diskutovali jsme téma, které obvykle vyvolává spoustu třecích ploch a konfliktů. Je velmi důležité, že se vytváří příležitosti ke sdílení nápadů a pohledů u jednoho stolu. Podobná je i má zkušenost z Velké Británie, kde se partneři, vládní i nevládní setkávají. V otevřené výměně názorů lze hledat a nacházet vhodná řešení této problematiky. Jedná se o systémová řešení, proto je důležité na ně nahlížet z různých úhlů. Byl jsem velmi rád, že jsem se mohl zúčastnit tohoto semináře, získal jsem nové informace, které jsem před tím neměl, a také mě napadly některé možnosti další spolupráce s IOM ve Velké Británii, měli bychom zájem o větší kontakt s evropskými partnery i s Českou republikou.

Běla Hejná Poradna pro uprchlíky Budu muset asi použít stejné věty, o kterých pan Novák mluvil, že by se používat neměly jako klišé. Chápu jako velmi pozitivní, že mezi zahraničními hosty, kteří byli přizváni k tomu, aby nám pomohli a poradili v budoucí cestě ohledně péče o nezletilé, jsou zastoupeny jak státní, tak nevládní organizace. Doufám, že do budoucna si naše republika bude umět vybrat a najde shodu i v tom, jakým způsobem se na péči o nezletilé bude nahlížet. Shodu mezi státním a nestátním sektorem.

A. T. J. J. van Kyook Ministerstvo spravedlnosti, Holandsko

114

Bylo to velmi příjemné setkání a mnoho jsem se naučil a dozvěděl. Poznamenal jsem si, že existují různé přístupy zacházení s dětmi v různých zemí. Podle mého názoru by mělo v budoucnu být vytvořeno více vzájemných dohod o problémech jako jsou azylové žádosti nezletilých, opatrovnictví, střediska péče o nezletilé bez doprovodu, slučování rodin, potřeba budovat zařízení pro opuštěné děti i v zemích původu. Byl bych rád, kdyby bylo toto téma v Evropě znovu a opakovaně diskutováno.

Gerhard Wallner Centrum pro nezletilé bez doprovodu, Rakousko Dámy a pánové, slyšeli jsem spoustu příspěvků o azylové proceduře v různých zemích a zjistili jsme, že máme všichni podobné problémy. I děti musí čekat velmi dlouho na konečné rozhodnutí o své azylové žádosti. Myslím, že by azylová procedura měla být organizována lépe a měla by být harmonizována, tak aby probíhala v různých zemích obdobným způsobem. Potřebujeme EU nařízení, které by tuto otázku upravovalo, protože každý členský státu EU má vlastní přístup. Azylová procedura by se měla řídit programem UNHCR a Safe the Children „Separated Children in Europe“. Všechny státy by měly vybudovat vhodná zařízení pro děti bez doprovodu.

Annalisa Vicari výzkumník, Itálie Chtěla bych říci, že jsem psycholog. Nevím, jestli víte, jak psychologové pracují, ale já vám to řeknu. Bohužel nedávají odpovědi, ale vznášejí další nové otázky. Když dovolíte předložím tedy několik otázek. Jde o velmi vážné problémy, které jsou sice spojené se situací v Itálii, ale některé budou zajímavé i pro Českou republiku a jiné státy. Za problematickou považuji zejména otázku integrace. Jakou možnost integrace dětem nabízíme? Do jaké míry můžeme děti motivovat integrací? Jaké možnosti pobytu jim můžeme nabídnout? Dále jde o problém ilegální imigrace. Všechny státy se snaží bránit problému nelegálního vstupu na své území, ale opravdu tak brání tomu, aby děti nelegálně migrovaly? Nevystavují je tak spíše ještě větším rizikům? Měli bychom jim otevřeně nabídnout možnosti, na které mají nárok, ale neměli bychom je „nutit“ k tomu, aby na naše území vstupovaly nelegálně. Pozornost by měla být věnována skutečnými potřebám dětí. Dokud se nezamyslíme nad tím, co děti opravdu potřebují, proč vlastně přicházejí do našich států, nebude naše pomoc efektivní…

p. Truellová zástupkyně Ministerstva zdravotnictví ČR Chtěla bych organizátorům poděkovat, že mě pozvali na toto jednání, které není přímo zdravotnicky zaměřené. Slyšela jsem spoustu věcí, které mě zajímají a které jsou pro nás nové. A bohužel pro náš resort, stále ještě existují nedořešené otázky, pokud se týká zdravotnických úkonů pro děti – cizince. Budeme se muset jimi hlouběji zabývat, nějakým způsobem tuto otázku vyřešit. Děkuji.

Bélo Caban ředitel Odboru migrace a integrace MV SR Řekl jsem v úvodu, že budu především velmi pozorně poslouchat a budu si poznamenávat, co potřebuji pro naší práci. To jsem i udělal, mám plný blok poznámek. Krédo, které pro mě z tohoto semináře vyplývá a které zaznělo v diskusích, je otázka vzájemné výměny informací a sladění systémů tak, aby v širším prostoru bylo řešení problematiky stejné, harmonizované.

115

Některé problémy chceme řešit trochu jinak, než se momentálně řeší v ČR. Dospěl jsem k závěru, že jste jakoby o krok vpředu a pracujete pro budoucnost. My momentálně řešíme zejména velký příliv migrantů. A také zneužívání azylové procedury migranty všeobecně, včetně kategorie mladistvých. Tato situace může být v budoucnu předmětem kritiky ze strany zemí EU, že nedokážeme na našem území přijmout dostatečně účinná opatření, aby k takovým negativním jevům nedocházelo. Děkuji organizátorům, že se jim podařilo uskutečnit tuto vynikající, reprezentativní akci. Složení účastníků bylo velmi dobré, do budoucna je potřeba počítat s nevyhnutelnou spoluprácí mezi vládními a nevládními organizacemi, které mají možnost jít v určitých oblastech dále, jde o symbiózu, která by mohla vytvářet prostředí i pro řešení tak citlivé otázky s humanitárním nábojem, jakou je otázka dětí bez doprovodu. Děkuji.

Daniela Stábová IOM Bratislava Pro mě bylo velmi užitečné slyšet o těchto problémech, protože se jimi doposud naše kancelář IOM v Bratislavě tolik nezabývala. Přemýšlela jsem o tom, co zde zaznělo, a rozdělila jsem si to do několika oblastí. V první řadě je třeba realizovat preventivní kampaně ještě před odchodem dětí ze zemí původu, dále integraci, ale i reintegraci zpět v zemi původu. V případě, že se děti budou vracet do země původu, měla by být dostatečně zabezpečena jejich repatriace a návrat. Děkuji.

Miluše Dohnalová ředitelka Správy uprchlických zařízení MV ČR Mám 2 poznámky k národní úrovni a nemyslím si, že jen české. Jak už jsem říkala, měli jsme tu čest organizovat jednu zahraniční výměnu mezi 6 státy právě na téma nezletilých žadatelů bez doprovodu. Na přání Švédska, které se s tímto problémem velmi potýká, ve velkém měřítku a s řadou problémů. A tam jsme dospěli k závěru, že všichni v Evropě řešíme stejné problémy. Ona ta materie se významně neliší, liší se v detailech, možná někdy v místním přístupu, ale neliší se ve své vlastní podstatě. Na národní úrovni i na úrovni mezinárodní je nutné v takovýchto rozhovorech pokračovat. Nejen při tak krásných příležitostech jako byly tyto dva dny, ale i v každodenní rutinní práci. Druhá poznámka z toho vyplývá, bude to částečná odpověď na otázku nebo přání Běly Hejné z Českého helsinského výboru. Ať se nám to líbí nebo nelíbí, odpovědnost za tuto zvlášť ohroženou kategorii osob je plně, bohužel, na bedrech státu. Odpovědnost nelze podle našeho názoru přenést, ale lze se velmi dobře podělit o celý zbytek toho koláče, který leckdy je dost složitým soustem ke žvýkání. A já znovu na tomto fóru vyzývám všechny nevládní organizace k tomu, aby nám předložily projekty, které nám umožní podělit se jak o starosti, tak o peníze, které máme na překonávání překážek v této oblasti k dispozici. Na mezinárodní úrovni bych měla 3 dílčí poznámky. Zaprvé, co již bylo zmíněno za slovenskou stranu, chtělo by to pracovat na systémovém evropském řešení, protože při výměnných stážích jsme se přesvědčili o tom, že když se někde péče příliš, lidově řečeno, přehnala a překročila rámec nějaké rovnováhy, tak se stala významným pull efektem a najednou měla například holandská partnerská organizace problémy s 5000 nezletilými žadateli o azyl, specificky to v jednom roce byla čínská děvčátka. To byla samozřejmě kauza sama o sobě. Pochopitelně, že analyzovali jak k tomu došlo a dospěli k názoru, že systémové řešení, které po léta stále vylepšovali a vylepšovali a vylepšovali, se stalo jednoznačně pro velkou část klientů návodem, jak přijít například k vynikajícímu soukromému vzdělání. Samozřejmě když dochází k této disbalanci, dochází pak i k disbalanci mezi jednotlivými

116

zeměmi. Čili systémové řešení na evropské úrovni by jistě i našim klientům pomohlo se orientovat v tom, co skutečně mohou kde získat. S tím samozřejmě souvisí i ožehavá výměna osobních údajů, protože stále všichni rádi hovoříme o principech ochrany této ohrožené skupiny, ale když pak dochází k řešení jednotlivých případů, byla snaha třeba sjednotit rodinu, což je svaté krédo každé evropské země, sjednotit rodinu už během azylového řízení, tak se narazí na velkou nevůli tento proces uskutečnit. Třetí poznámka se týká řešení, které by pro většinu našich klientů, alespoň v České republice, bylo asi nejvhodnější, a tím je opravdu, jak o tom mluví Úmluva o právech dítěte, návrat domů. A tady musím a velmi ráda poděkovat české kanceláři IOM za to, že nám pomáhá i takto složité kauzy, už jsme měli do 10 případů právě mladistvých bez doprovodu, které jsme se souhlasem opatrovníka správního orgánu ve věci řízení o azylu a fyzickou asistencí pracovníků IOM, dopravili bezpečně do jejich domovů. Děkuji.

Jan Souček zástupce ředitele Odboru bezpečností politiky MV ČR Řeknu, co tady ještě nezaznělo, protože s tím vším, co tady zaznělo se můžu jenom ztotožnit. Mluvilo se tady o vážném tématu a pro mě překvapivě v idylické atmosféře, nedošlo tady k žádným tvrdým rozepřím. Já jsem očekával daleko bouřlivější průběh. Je to dobře, protože jsme se tady zřejmě sešli všichni, kteří chtějí jednotně táhnout za jeden provaz. Co jsem postrádal bylo více informací o kriminálních aspektech migrace nezletilých bez doprovodu, to tady zaznělo vlastně jen v náznacích a neslyšel jsem zatím žádné konkrétní údaje, takže kdyby někdo z vás byl schopen mě upozornit na to, že něco takového víme, nebo v Evropě, ve světě se ví, tak o to máme velký zájem, abychom mohli v rámci ministerstva vnitra ČR něco podniknout proti zneužívání dětí, proti nelegálnímu organizování jejich pobytu v ČR.

p. Šebková Služba cizinecké a pohraniční policie Děkujeme za pozvání na toto jednání. Slyšeli jsme tady řadu inspirativních podnětů, které předáme našim nadřízeným a určitě je vyhodnotíme a závěry, které by příslušely cizinecké policii, vyvodíme. Zákon o pobytu cizinců se zabývá všemi cizinci a nezletilé děti jsou jen malou částí tohoto zákona. Možná včera a dnes jsme dospěli k tomu, že i tato malá část je velice důležitou částí. Samozřejmě cizinecká policii má úkoly, které pro ní vyplývají i ze zákona o azylu. Tyto dva zákony jsou si velmi blízké a pokud cizinec neuspěje v pobytovém zákoně, tak požádá o azyl. A naopak, pokud řízení o azylu skončí neúspěšně, tak se pokouší získat pobyt podle zákona pobytového. Je vidět, že tyto dva zákony spolu úzce souvisí. Závěrem bych chtěla ještě jednou zopakovat, že podněty, které vyplynuly z těchto jednání, vyhodnotíme a přijmeme k nim patřičné závěry. Děkuji.

Kpt. Jaroslav Penc Služba kriminální policie Také děkuji za pozvání, možnost získání kontaktů, zkušeností, nových informací. Zpočátku jsem si říkal, jestli naše služba má opodstatnění být tady na tom setkání. Má, protože jsem zjistil, že máme společný zájem, kterým je bezpečí a blaho dítěte. Děkuji.

117

Eva Kampsch UNHCR Chtěla bych zdůraznit, že toto setkání je určitě velmi pozitivní. My všichni, kteří máme různé zkušenosti, různé úhly pohledu, můžeme říci, že všichni pracujeme s dětmi, které od nás potřebují ochranu. Z našeho úhlu pohledu je důležitá prevence a ochrana, které tvoří základ našich činností. Ráda bych odkázala na dokument o vhodných přístupech k řešení této problematiky, který vznikl v rámci programu „Separated Children in Europe“, což je velmi zajímavý program, do kterého se zapojilo 28 evropských zemí, vládních i nevládních organizací, trvá již téměř 4 roky. Tento materiál je distribuován a je přeložený do češtiny, takže může poskytnout i vám velice důležité rady. Dále bych chtěla dodat, že nikdo nezná zázračná, vyčerpávající řešení, právě proto je velmi zajímavé vyměňovat si zkušenosti a názory na problematiku. Pokud chceme dosáhnout ochrany a prevence, měli bychom se soustředit na hledání vhodných řešení, poskytovat podporu vládám k definování jejich politiky a přístupů v této oblasti. Jsme velmi spokojení s debatou, která tady proběhla. A budeme rádi podporovat jakoukoli další spolupráci a jiné aktivity týkající se dětí, například výcviky, které bude potřebovat česká strana.

Jana Šilhanová Mezinárodní odbor MZ ČR Chtěla bych poděkovat, že jsme se mohli zúčastnit tohoto zajímavého setkání, zabýváme se převážně zdravotními aspekty migrace, a to nejen dětí. Vždy je třeba vidět, že jde o problém dosti složitý a že si musíme dávat velký pozor a vzájemně koordinovat, když vytváříme nové předpisy, které se dotýkají těchto skupin. Myslím, že vždy se jedná o individuální případy, ale přesto bychom měli zajistit, abychom těm, kteří to skutečně potřebují, poskytovali zdravotní péči v dostatečné míře. Toto sezení nás inspirovalo k tomu, abychom hledali nějaký obecnější výraz pro osoby, které jsou ve zvláštních situacích, např. děti, kdy není jasný jejich pobytový status, jsou-li na hraničním přechodu nebo v tranzitu. Může se to týkat samozřejmě také dospělých. Děkuji.

Kia Lunqvist Přijímací středisko Perniön, Finsko Bylo velmi zajímavé být tady, děkuji, že jste mě pozvali. Dozvěděla jsem se mnoho o situaci ve střední Evropě a velmi důležité pro mě bylo, že jste mluvili o tom, že ČR je zejména zemí tranzitní, zatímco Finsko je spíše zemí cílovou. Ptali jste se mě včera, jestli také máme nějaká zmizení dětí, máme. Chtěla bych zdůraznit, že děti, které nedostanou rozhodnutí, které si přejí, v důsledku toho odejdou. Samozřejmě máme také děti , které směřují do jiných zemí, nevím přesně kam, prostě někam jinam. A už jsem říkala, že nyní zaznamenáváme vzrůstající počty dětí, netušíme jaká situace bude za rok. Situace se může kdykoli změnit a může přijít více dětí, pak musím říci, že bychom byli ve velkých problémech. Také jsem byla tázána na problém s určováním věku. Myslím, že ve Finsku, tento problém řešíme také. Probírali jsme, že je třeba odhadnout věk dětí, provést rentgen kostí, nějaké zkoušky zubů, v Helsinkách máme odborníky na tento druh zkoušek, navíc je třeba provést psychosociální hodnocení dítěte. Potřebujete různé prostředky, abyste se dozvěděli více. Myslím, že Annalisa řekla jednu velmi podstatnou věc, každé dítě má právo na zhodnocení své konkrétní životní situace a každé dítě by mělo mít k dispozici člověka, který je s jeho

118

situací dobře seznámen, považuji to za klíčové. Měli bychom dětem více důvěřovat, přestože máme spoustu pochybností a dozvídáme se od nich spoustu nepravd. Pochopit situaci dítěte je velmi důležité. Musíme dítě sledovat, poslouchat ho a být mu nablízku. Další otázkou jsou střediska pro tyto děti. Mluvilo se tady o zařízeních s kapacitou 200 lůžek. Ve Finsku zákon ukládá, aby v jednom zařízení bylo nejvýše 24 dětí. A vždy má být zařízení rozděleno ještě na oddělení tak, aby se k dítě bylo možné přiblížit. Musíme si vytvořit psychoterapeutický vztah, pokud mu chceme pomoci. Také je velmi důležité, aby dítě mělo i jiné možnosti než odejít s převaděči či obchodníky s dětmi. Nedokážeme vyřešit situaci každého dítěte, ale je třeba aby tyto možnosti existovaly. Je dobré, že se na řešení problému v ČR podílí různé úřady, nevládní organizace, atd., protože vzájemnou spoluprácí se dá opravdu hodně dokázat. Je třeba uznávat význam a výsledky práce jiných institucí, jen tak můžete opravdu pracovat s ohledem na nejlepší zájmy dětí. Bez takové spolupráce, budou v poskytované péči vždy mezery a nedostatky. Ve Finsku díky této spolupráci jsou rozhodnutí k řešení situace dětí přijímána mnohem rychleji. Asi před 2 roky děti musely čekat na rozhodnutí 1,5, 2 roky. A některé byly opravdu malé. Nyní Imigrační úřad vytvořil pracovní skupinu pro otázky dětí a díky tomu byl zaveden nový způsob vedení pohovorů s dětmi. Rozhodnutí dnes trvá tak 0,5 roku. Děkuji.

Thomas Gittrich Spolkový svaz pro odborníky pracující s nezletilými uprchlíky bez doprovodu, Německo Děkuji za pozvání na tento seminář. Německo je sousedem ČR a tak mě velmi zajímá zdejší situace. Jsem velice překvapen vysokou znalostí této problematiky v ČR. Myslím, že je opravdu velmi důležitá spolupráce mezi vládními i nevládními organizacemi při hledání řešení této problematiky. Protože se ČR stane brzy také zemí cílovou, už nebude jen zemí tranzitní, je třeba, aby jste byli na tuto změnu připraveni. Některé věci mě během tohoto semináře napadly a stále je nemám zcela vyřešeny. V celé Evropě je problém rozdílných přístupů k dětem v azylové proceduře. V některých zemích již existují zvláštní techniky vedení pohovoru, ale stále nemáme obecně platná pravidla pro vedení azylové procedury s dětmi. Stále postupujeme stejně jako u dospělých a myslím, že bychom měli přemýšlet o změně tohoto stavu. Také jsem slyšel o zneužívání azylového procesu. Potřebujeme jiné formy ochrany, které existují vedle azylového systému. Nakonec je třeba chápat problematiku v evropském kontextu, v některých zemí jsou vyšší počty dětí a vyšší náklady na péči o ně a ochranu, je to nespravedlivé, mělo by jít o společný problém, který by se měl řešit společně všemi evropskými státy. Děti budou vždy na cestě. Je jedno, jestli jim v tom bráníme nebo ne, z našich zkušeností vyplývá, že počet migrantů bude stále stejný bez ohledu na omezení, která byla přijata. Děkuji.

Tereza Plamínková Odbor sociální politiky MPSV ČR Spoustu věcí, které tady zazněly, určitě využijeme ve spolupráci s ministerstvem školství při zřizování speciálního zařízení, o kterém tady dopoledne mluvil pan Pilař. Ráda bych řekla, že mě zaujal zejména systém řešení integrace dětí v Itálii, systém skupinových domovů ve Finsku, analýza belgické organizace, která zdůraznila hlavně nebezpečí zneužívání těchto dětí

119

a samozřejmě i další příspěvky. Do budoucna bych uvítala věnovat ještě více pozornosti také nezletilým bez doprovodu, kteří nepožádali o udělení azylu. Možná jako doplňující informace bych uvítala přehledy úspěšně integrovaných dětí, které zůstaly v zemi i po dosažení zletilosti. A napadlo mě, že by bylo dobré, aby se dalšího našeho setkání účastnil i někdo, kdo takovou integrací prošel . Děkuji.

Louis Ulrich IOM Bukurešť Nevím, co bych měl ještě dodat, pokud nechci používat stereotypní fráze. Nicméně napadlo mě, že když mluvíme o domovských státech, Rumuni obvykle bývají buď velice pozitivní, ignorují realitu a říkají, že jsou nejlepší na světě a žádná země není tak krásná jako Rumunsko, všechno je prostě perfektní, anebo na druhou stranu odsuzují sami sebe a nekriticky vnímají své okolí, jiné, hlavně vyspělé státy. Právě tímto způsobem vnímají i rumunské děti. Hodnotí nekriticky země jako jsou Německo, Nizozemí, Francie. Z tohoto semináře vyplývá, že existují nedostatky a problémy ve všech zemích. Neměli bychom se povyšovat, ale ani zbožně uctívat ostatní. Velmi potřebná je mezinárodní spolupráce, cílové země nemohou problém dětí bez doprovodu vyřešit, aniž by informovaly a spolupracovaly se zemí původu. IOM kancelář v Rumunsku je nyní připravena přijímat repatriované děti. Italský model je pro nás více než snem. Co je vlastně reintegrace? Teoreticky ji vymezíte snadno, ale v praxi je to úplně naopak. Pokud chtějí státy vracet letadla plná rumunských dětí a nebudou při tom spolupracovat s rumunskou stranou, vsadím se, že do dvou týdnů budou všechny děti zpátky a ještě ve větším počtu. Přemýšlím, jak moc jsem k sobě upřímní, když mluvíme o nejlepším zájmu dítěte. Annalisa měla naprostou pravdu, a to je pro mě nejdůležitější závěr z tohoto semináře, mluvíme opravdu o nejlepším zájmu dětí? Nebo o nejlepším zájmu státu? Děkuji.

Heidi de Pauw Child Focus, Belgie Nemám mnoho, co bych dodala. Chtěla bych zdůraznit dvě věci, které osobně považuji za velmi podstatné. Chtěla bych reagovat na bezpečnostní rizika. Nezletilí migranté bez doprovodu, kteří jsou zapojeni do kriminálních aktivit v Belgii, do léta 2002 soudil soud pro nezletilé s cílem děti chránit, ne je trestat. V Belgii nejsou mladiství trestně odpovědní. V nejhorším případě jsou umísťováni do uzavřených zařízení. Těchto zařízení není dostatek a tak se v červnu 2002 belgická vláda rozhodla posílat nezletilé migranty bez doprovodu, kteří páchali prokazatelně trestnou činnost, zpět do domovských států. Mělo jít o přímou a jednoznačnou akci proti zločineckým skupinám, které za trestnou činností těchto dětí stojí. Belgická vláda zjistila, že ve většině případů jsou děti obětmi různých kriminálních skupin. Realita byla taková, že se děti dostávaly zpátky na ulici a znovu se zapojovaly do páchání trestné činnosti v rámci těchto organizací. Belgická vláda tomu chtěla zabránit a proto děti začala posílat zpět do zemí původu. Jako nevládní organizace, která pracuje s těmito dětmi, máme zájem na tom, aby se o děti v zemích původu vládní nebo nevládání organizace dostatečně postaraly. Za druhé chci říci, že jsme poslední dva dny mluvili zejména o nezletilých bez doprovodu, kteří žádají o azyl. Chci zdůraznit, že děti bez doprovodu, které nežádají o azyl a nemají doklady, jsou ještě zranitelnější skupinou, která se velmi často stane kořistí organizovaných kriminálních skupin a je velmi snadno zneužitelná k prostituci nebo jiným způsobem. Děkuji.

120

Analise Araujo-Forlot IOM Vídeň Neřeknu nic překvapujícího. Myslím, že je opravdu důležité zabývat se problémem dětí bez dokladů, dětí, jejich totožnost není zřejmá. Nemyslím si, že by italský model vedl k nárůstu počtu dětí, které do Itálie přichází. Navíc jde o model, který může i ušetřit značné finanční prostředky. Azylová procedura by měla být více přizpůsobena potřebám dětí. Také navrhuji, abychom realizovali více výzkumů jako byl výzkum belgické organizace Child Focus, a to i v ČR, neboť když popíšeme stávající systém, zjistíme také, kde jsou jeho nedostatky. Byla bych velmi ráda, kdyby s takovým výzkumem mohl pomoci právě IOM. Co se týká bezpečnostních aspektů, chtěla bych připomenout studii, o které jsem mluvila ve své přednášce. Jejím cílem nebylo kriminalizovat děti, ale spíše ukázat na mezery v systému péče o ně. Další část této studie bude publikována příští rok a bude se týkat Francie, Španělska a Řecka, kde je rovněž zneužívání dětí ke kriminálním aktivitám rozšířeno. Také mě napadlo, že můžeme připravit zhodnocení a analýzu italského modelu. V otázce zemí původu se ztotožňuji s tím, co řekl Louis. Mezinárodní spolupráce je velice důležitá, stejně jako potřeba najít zdroje na podporu organizací, zejména nevládních, které pracují přímo s dětmi. Důležitým tématem jsou rovněž repatriace. Za důležitá považuji další setkávání odborníků k dílčím otázkám diskutované problematiky dětí bez doprovodu. Lze třeba také aplikovat model, o který se teď pokoušíme ve Vídni, kdy jsme vytvořili skupinu zástupců institucí, které pracují s dětmi – cizinci a scházíme se pravidelně a řešíme aktuální problémy. Cílem je nejenom výměna informací, ale také praktické kroky, participující strany by se opravdu měly zavázat k realizaci dohodnutých opatření. Spolupráce mezi státy původu, zeměmi tranzitními a cílovými je klíčová a dosud je rozvinuta jen velmi slabě. Je třeba, aby Evropa spolupracovala, protože státy cílové a tranzitní se neustále mění a i ČR se zřejmě brzy změní ze země tranzitní na zemi cílovou. Děkuji.

Lucie Sládková IOM Praha Dámy a pánové, myslím, že jsme již téměř u konce našich velmi pracovních dvou dnů. Také bych vám moc chtěla poděkovat za to, že jste přijeli a přišli, za to, že jste se s námi podělili o své zkušenosti, dali nám svá doporučení, informovali nás o realitě ve svých zemích a o problémech, se kterými se potýkáte. Jsem ráda, že česká strana byla velmi aktivní při výměně názorů. Dopředu jsem upozorňovala, že u nás nemluvíme o úplně novém fenoménu. Přesto se před námi otevírají možnosti, které je ještě třeba prozkoumat. Mám na mysli například pobyt nezletilých dětí bez doprovodu, které nepožádají o azyl, kde je myslím důležitá otázka současných či budoucích kompetencí. Je naprostá pravda, že se musíme ještě více věnovat trestním aspektům. Ani ne tak trestné činnosti dětí jako spíše trestné činnosti páchané na dětech lidmi, kteří s dětmi obchodují nebo je třeba nutí k práci. IOM Praha je připravená k plnění jakýchkoli úkolů, které si česká státní správa zadá. Jsme schopni pomoci tím, že tento seminář bude jen začátkem dalších diskuzí na národní úrovni. Jedna z věcí, která mě trápí je, aby se tento seminář konal i na regionální úrovni. Moc mi tady chyběl například názor Polska, zaznělo z úst našeho řečníka z Německa, že nelegální přechody nezletilců přes polsko - německou hranici jsou jevem, který by měl být analyzován. Stojíme na začátku naší práce, za IOM Praha slibuji, že se pokusíme pomoci, jak nejlépe budeme umět.

Michal Mazel ředitel Odboru bezpečnostní politiky

121

Dámy a pánové, úplně nejdříve bych chtěl poděkovat IOM. Když jsme se před pár měsíci dohodli, že se tento seminář uskuteční, a před pár týdny vymezili, jak bude tento seminář vypadat, jaké bude složení účastníků, tak jsme si byli jistí, že všechno dobře dopadne a také všechno dobře dopadlo, protože s některými partnery je prostě radost pracovat. Za to děkuji. Na závěr bych chtěl zmínit několik věcí, o kterých si myslím, že je třeba je zrekapitulovat. Seminář měl velký význam jako impuls pro další diskusi. Pro vzájemné poznání všech v úvahu přicházejících partnerů. Prokázalo se, co jsme tušili a podle toho byl také seminář koncipován, že problematika je komplexní, multidisciplinární, že vyžaduje mnoho různých úhlů pohledu. Je dobře, že jsme využili tohoto semináře k tomu, abychom si popsali scénu, o které se bavíme, abychom zjistili, co se vlastně děje, jaké jsou problémy a jakým způsobem se na ně dá reagovat. Jsem si jistý, že pro mnoho z nás zazněly věci nové, věci, o kterých jste dosud neměli tušení. Mnoho z vyřčeného mělo i ten význam, že to mnohým z nás dodalo elán do další práce. Myslím, že bychom se měli znovu, třeba na jiném plénu, s jinou strukturou účastníků znovu setkat. Neměla by zapadnout úvaha o tom, že máme možnost pokračovat v popisu scény, s využitím zdrojů nevládního sektoru, myslím zdrojů kompetenčních. Vítám nabídku na další analýzu, jaká konkrétní situace, pokud jde o migraci nezletilých bez doprovodu, je na našem území, jak zapadá do celoevropského i celosvětového kontextu, jaké jsou vazby mezi tímto fenoménem a bezpečnostními riziky, které se na tento fenomén přirozeně váží. Zaznamenali jsme mnohé konkrétní postřehy, které budou, jak věřím, k tomu, že se jednotlivé instituce zamyslí a využijí je při své další práci, ať už jde například o problematiku zdravotního pojištění nebo zdravotní péče, problematiku činnosti orgánů péče o dítě, záležitosti azylové procedury, pobytového režimu, také otázku, že problém dětí bez doprovodu na našem území se netýká pouze azylové procedury, ale má daleko širší kontext. Bylo velmi užitečné mít možnost z vládního i nevládní sektoru či akademické obce slyšet, jaké konkrétní způsoby jsou voleny u nich, mnoho z toho je součástí i diskuze, která probíhá i u nás, možná se tak dá naší domácí debatě nový impuls a bude daleko intenzivnější. Co se týká spolupráce mezi vládním a nevládním sektorem také jsem se toho dotkli, jakkoli mohla některá slova z úst nestátního sektoru zabolet uši vládního úředníka, nic to nemění na tom, že všichni máme společný cíl práce a vzájemně se potřebuje. Jednoznačně bylo podpořeno systémové řešení v podobě vzniku specializovaného zařízení pro žadatele o azyl bez doprovodu v gesci ministerstva školství. Pokud se podaří realizovat, budeme se k němu moci v budoucnu opět vrátit a bavit se o tom, jaké jsou zkušenosti z jeho provozování. Nesmím zapomenout na mnohokrát zmiňovanou potřebu mezinárodní spolupráce, ať už jde o vzájemnou výměnu informací o tom, jak nastavit celý systém zvládání tohoto fenoménu, ale také při konkrétním řešení konkrétních kauz, kde je to často ještě mnohem obtížnější. Bezpečnostní aspekty, které už několikrát byly zmíněny, bychom měli zkoumat ještě více. Je to jeden z hlavních důvodů, proč jsme se odhodlali zastřešit tuto akci a podpořit jí. Myslím, že pro nás z tohoto semináře vyplynulo, že máme ještě hodně věcí, které máme zjistit. Měli bychom se třeba inspirovat belgickým výzkumem, jak tu byl prezentován i zkušenosti Itálie jsou v tomto směru zajímavé. V tomto smyslu se budeme moci s IOM a dalšími domlouvat na další spolupráci.

122

Dotkli jsme se i toho, že víme, co nezletilým bez doprovodu hrozí, jaká jsou rizika, známe také preventivní opatření, jak zvládat rizikovou situaci tak, aby se eliminovala možnost, že se děti do kriminálního prostředí vůbec dostanou, ale samozřejmě musíme se bavit i tom, jestli už nám náhodou v nějakých případech k takovým stavům nedochází, měli bychom si lépe zmapovat, jak to vlastně je, pokud jde o tento segment migrace, a dobře tento problém pojmenovat. To je práce, ke které se náš odbor hlásí a o které budeme mít možnost se s řadou z vás ještě bavit. Nechtěl bych příliš dlouho zdržovat, multidisciplinární přístup k řešení tohoto problému tu byl mnohokrát dokumentován růzností pohledu na migraci nezletilých bez doprovodu, snad jen úplně na závěr, že všem děkuji za možnost vyslechnout si vesměs velmi zajímavé příspěvky, velmi zajímavou diskusi, doufám, že se budeme mít možnost zase někdy vidět nad tímto nebo podobným tématem a přeji vám všechno dobré. Děkuji. Nashledanou.

123

SEZNAM KONTAKTŮ ORGANIZACE

JMÉNO, PŘÍJMENÍ

POZICE

ADRESA, TELEFON, FAX, E-MAIL

IOM Vienna (Austria)

Anelise Araujo-Forlot

Countertrafficking Focal Point/ Project Manager

Nibelungengasse 13/4, A1010 Vienna, Austria telephone: 00431 585 33 22 21 fax: 00431 585 33 22 30 e-mail:[email protected]

Head of Centre

MA 11, Währingerstrasse 39, 1090 Wien, Austria telephone: 0043 1 400 34 09387, fax: 0043 1 400 34 99 09387, e-mail: [email protected]

Centre for Unaccompanied Minors in Vienna, Gerhard Wallner Vienna City Administration(Austria) IOM Bucharest (Romania) Ministry of Justice, New policy on single underage asylum seekers (Netherlands) Federal Association for professionals working with UAM refugees (Germany)

Child Focus (Belgium)

Italy

IOM Bucharest, B-dul Dacia 89, Sector 1 Bucharest, Romania telephone: 0040212304702, fax: 0040212303614 e-mail: [email protected], [email protected]

Louis Ulrich

Project bureau AMA's/Project "Verkorting Doorlooptijden Jeugdstrafrechtsketen" Adrianus T.J.J. van Project manager Kamer H 1943, Postbus 20301, 2500 EH Den Haag Kooyk telephone: 0031 070 370 7041 fax: 0031 070 370 4899

Thomas Gittrich

EU coordinator

Dachauer Str. 23, 80335 München telephone: 0049/ (0) 89/55 25 07-11, fax: 0049/ (0) 89/55 25 07-18 e-mail: [email protected]

Heidi de Pauw

Research and Development Manager

292 avenue Houba - de Strooper, 1020 Brussels, Belgium telephone: 0032 2 475 44 37, fax: 0032 2 475 44 03 email: [email protected]

Researcher

via Mario Donati 18, 20146 Milano telephone: 0039 02 473900 mobile 0039 347 6753461 e-mail: [email protected]

Annalisa Vicari

Kia Lundqvist

Germudsvidjantie 181, 25610 Ylönkylä,Finland telephone: 00358 (0) 2 7277508 fax: 00358 (0)2 7326 393 e-mail:[email protected]

Joint Department of Health and Home Office Project on UASC (Great Britain)

Andrew Turnbull

Project manager

Eileen House 80/94, Newington Causeway, London SE1 6EF telephone: 0061 (0) 207 972 2915 e-mail: [email protected]

IOM Prague

PaedDr. Lucie Sládková

Ředitelka

Dukelských hrdinů 692/35, 170 00 Praha 7 telephone:00420 233 370 160, fax: 00420 233 338 259 e-mail:[email protected]

Perniön Reception Center (Finland)

124

IOM Prague

Mgr. Lucie Gladišová

Odbor bezpečnostní politiky MV ČR

Mgr. Michal Mazel

Odbor bezpečnostní politiky MV ČR

Marcel Wohlgemuth

Koordinátor projektu

Dukelských hrdinů 692/35, 170 00 Praha 7 telephone: 00420 233 370 160, fax: 00420 233 338 259 e-mail: [email protected]

Ředitel

P.O.BOX 21/0BP, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 telephone: 00420 974 832 282, 00420 974 832 243 fax: 00420 974 833 509, 974 833 507 e-mail: oro@mvcr P P.O.BOX 21/0BP, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 telephone: 00420 974 832 282, 00420 974 832 243 fax: 00420 974 833 509, 974 833 507 e-mail: mw@mvcr

Podvýbor pro problematiku migrace Svatopluk Karásek PSP PČR

Sněmovní 4, 18 26 Praha 1 telephone:00420 257 172 099 e-mail:[email protected] P.O.BOX 21/OP, Nad štolou 3, 170 34 Praha 7 telephone: 00420974832255, fax: 00420974833504, e-mail: [email protected]

Odbor prevence MV ČR

Mgr. Jitka Gjuričová

Odbor azylové a migrační politiky MV ČR

Petr Novák

P.O.BOX 21/OAM, Nad štolou 3,170 34 Praha 7 telephone: 00420974827501, 502, e-mail:[email protected]

Miluše Dohnalová

P.O.BOX 21/UT, Nad štolou 3, 170 34 Praha 7 telephone: 00420 241715210, fax: 00420 974842573, e-mail: [email protected]

Správa uprchlických zařízení MV ČR

Ředitelka

Ředitelka

Útvar pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování

Libor Kousal

P.O.BOX 41/v3, 156 00 Praha 5 – Zbraslav telephone: 00420 974832206 fax: 00420 261442595, e-mail:[email protected]

Služba cizinecké a pohraniční policie

JUDr. Dana Kouřilová

Olšanská 2, 130 00 Praha 3 telephone:00420 974841827, fax: 00420 974841839

Skupina odhalování kriminality mládeže, na mládeži a mravnostní kriminality PP PČR

Kpt. Jaroslav Penc

Strojnická 27, 170 00 Praha 7 telephone: 00420 974834273, e-mail:[email protected]

Rada vlády pro lidská práva

Andrea Baršová

nábřeží Edvarda Beneše 4, 110 00 Praha 1 telephone: 00420 296153318, fax: 00420 224946615 e-mail:[email protected]

Odbor speciálního vzdělávání a institucionální výchovy MŠMT ČR

PaedDr. Jiří Pilař

Ředitel

Karmelitská 7, 118 12 Praha 1, telephone: 00420 266 106 630-1, mail:[email protected]

125

Odbor sociální politiky MPSV ČR

Mgr. Tereza Plamínková

Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2 telephone: 00420 221 922 272, e-mail: [email protected]

Mezinárodní odbor, MZ ČR

Mgr. Jana Šilhanová Ing.

Palackého náměstí 4, 128 01 Praha 2 telephone: 00420 224972335, - 2457, fax: 00420 224915430, e-mail: [email protected]

Ředitelka

Loretánské náměstí 5, 118 00 Praha 1, telephone: 00420 224182125, 00420 224182142, fax: 00420224310018 e-mail:[email protected]

Konzulární odbor MZV Mgr. Marcel Audy ČR

Vyšehradská 16, 128 00 Praha 2 telephone: 00420 221997154, e-mail: [email protected]

Mezinárodní odbor MSprČR

JUDr. Kateřina Cízlová

Dětské diagnostický ústav, Liberec

PhDr. Božena Lányová

Poradna pro uprchlíky

Běla Hejná

Senovážné náměstí 2, 110 00 Praha 1 telephone: 00420 224224379, e-mail: [email protected]

Středoevropský čas

Gabriela Hyková

Merhautova 89, 613 00 Brno e-mail:[email protected]

Jean Claude Concolato

Nám. Kinských 6, P. O. Box 210, 150 00 Praha 5 telephone: 00420 257 199 860-1, fax: 257 199 862, e-mail: [email protected]

UNHCR

IOM Bratislava

Daniela Stábová

Odbor migrace a integrace MV SR (Slovensko)

Ing. Vladimir BeloCaban

Ředitelka

Representative

U opatrovny 3, 460 01 Liberec 4, telephone: 00420 485101577, e-mail:[email protected]

Pribinova 25, 810 11 Bratislava, telephone: 00421250633314, e-mail:[email protected]

Ředitel

Pivoňková 6, 812 07 Bratislava fax: 00421 2 43414759, e-mail: [email protected]

126