SOUČASNÁ ARCHITEKTONICKÁ TVORBA Seminární práce- Peter Zumthor
Léto 2008
Jana Dostálová
Peter Zumthor se narodil 26.dubna v Basileji ve Švýcarsku jako syn truhláře. Od svého otce se také začal brzy učit truhlářskému řemeslu, což mu umožnilo objevovat tajemství materiálů, jejich fyzické a estetické hodnoty, struktury a zacházení s nimi, ale také nesmírný cit pro detail a poctivé řemeslo, které pak naplno rozvinul při své práci architekta. Poté co se zaučil truhlářem, začal studovat uměleckoprůmyslovou školu v Basileji a později v šedesátých letech na Pratt institutu v New Yorku. Na začátku své architektonické kariéry se věnoval převážně restaurátorství a historickým rekonstrukcím, když pracoval na konci šedesátých let jako konzultant a inspektor na zachování historických památek v kantonu Grisons a později v sedmdesátých letech jako lektor konzervace a dokumentace historických památek na univerzitě v Curychu. Tato zkušenost mu umožnila získat širokou znalost rustikálních materiálů, historických konstrukcí a technologií, které pak uplatnil při svých vlastních, samozřejmě již moderních projektech. Kromě tvůrčí činnosti se věnoval také akademické činnosti na řadě významných univerzit. Jako externí profesor na Southern California Institute of Architecture v Santa Monice, na technice v Mnichově nebo jako člen akademie umění v Berlíně. V současné době žije Peter Zumthor v Hadensteinu, kde také od roku 1979 vede svůj ateliér. Za své dílo získal samozřejmě mnoho ocenění mezi nimiž například v roce 1989 cenu Heinricha Tessenowa udělenou technickou univerzitou v Hannoveru, v roce 1996 cenu Ericha Schellinga pro architekturu udělovanou v Německu, v roce 1998 Carlsberg architectural price za umělecké muzeum v Bregenzu a termální lázně ve Valsu nebo cenu nadace Thomase Jeffersona udělovanou na univerzitě ve Virginii z roku 2006. Rád hraje tenis, má rád dobré doutníky, margaritu a jazz a od té doby co věří, že architektura by se měla žít a užívat si ji takzvaně z první ruky (tedy ne zprostředkovaně na papíře) nejsou jeho díla téměř publikována. Tento rok byla uspořádána výstava Zumthorových prací s názvem:Buildings and projects 1986-2007 v uměleckém muzeu v Bregenzu, která byla největším a nejobsáhlejším přehledem o díle tohoto specifického švýcarského architekta. Výstava obsahovala 29 děl a projektů, dvě videa v životní velikosti, šest modelů velkého měřítka a spoustu dalších skic, kreseb a modelů z Zumthorova archivu, které byly unikátní příležitostí ke sledování jeho pracovního postupu a metodologie práce. V současné době se výstava přesunula do Lisabonu, kde je součástí mezinárodního bienále experimentální architektury, umění a kreativity, které se pravidelně koná již od roku 1999. Zumthorova práce jako práce architekta je charakteristická jednoduchou a čistou téměř až minimalistickou formou, opravdovou láskou pro přírodní prostředí, do kterých
umísťuje své stavby, a které pečlivě zkoumá a vnímá v průběhu svého návrhu a pečlivým a citlivým výběrem kvalitního materiálu, který by měl odpovídat buď danému prostředí nebo účelu budovy. Použitý materiál volí na základě dotykových i jiných fyzických vlastností a ve svých dílech s ním pak zachází jako skladatel s notami a rytmem při kompozici symfonie. Dokonalým příkladem je třeba budova termálních lázní ve Valsu, která svým vzezřením jako by přirozeně vyrostla ze země, svým barevným laděním s okolím je nejlepším příkladem možné(a až vzrušující) harmonie stavby a jejího okolí. Jeho pozoruhodná a unikátní díla vycházejí z vynikajícího kreslířského umění a hlavně bezchybného konceptuálního principu. Věří, že stavby by měly být primárně stavěny pro bydlení a užívání svými majiteli než jenom jako pouhá socha či architektonický záměr, protože nežijeme v abstraktním světě, ale v reálném světě obklopeném věcmi(a hlavně architekturou) a to i když přemýšlíme. Jeho vize prostoru postaveného a existujícího v čase je převratná v přístupu zahrnujícím a vyjadřujícím všechny faktory, které ovlivňují konstrukci dané budovy, tedy světlo, klima, vegetaci, výškovou polohu, historii daného místa a budoucnost jejích obyvatelů.
Zumthorova díla stojí mimo hlavní současný architektonický trend především díky smyslu pro klid a vyrovnanosti a sebejistou neodvratitelností, která je oproštěná od jakýchkoliv šokujících a dramatických gest, nechtějí ovládnout a dominovat prostředí ve kterém se nacházejí, nestrhávají veškerou pozornost na sebe. Jejich cíl není kontrast a prezentování se navenek, každá budova je naplněna rozdílným sebevědomím, důvěrou a pocitem zrozeným ze silné autonomní identity. Vnitřní prostory představují perfektní a logické rozvržení vyjádřené formálním
minimalismem a bohatstvím dokonale provedených detailů a hluboce symbolickými a evokujícími příběhy, které vznikají kompozicí všech těchto elementů. Tyto prostory, které by měly být prozkoumávány všemi smysly jsou postupně včleňovány do širšího kontextu a perspektivy harmonie, vzájemnosti a udržitelnosti. Celkovým jazykem je pak jednoduchost a delikátnost. Protože vše podstatné o díle jakéhokoliv architekta je dnes možné najít bez problému na internetu, rozhodla jsem se, že si nepůjčím žádnou knihu o Zumthorových dílech (která se mi začínala líbit čím dál tím více), ale že si půjčím raději přímo jeho knihu o sobě, o svých myšlenkách o architektuře a především o vnímání a zkušenosti s architekturou, protože pak budu moci lépe pochopit nejen jeho díla, ale především to, co jim předcházelo. Zde je tedy několik mých postřehů z Zumthorovy knihy Thinking architecture, podpořených zjednodušenými citacemi samotného autora.
Architektura jako smyslový zážitek, proces tvorby, materiál Již na samém začátku knihy načíná Zumthor dvě pro něj klíčová témata – architektura jako vnitřní obrazy či vzpomínky a dále materiály. Tvorba je pro něj spojena se vzpomínkami na obyčejné věci – pokoje, obydlí, ulice – , jež mu utkvěly v paměti svojí obyčejností a přesto unikátností, svojí nenápaditou funkčností, svojí důvěrností. Proces tvorby často popisuje jako přesun od těchto vzpomínkových obrazů k obrazům jiným, jež jsou těmi předchozími inspirovány, ale zároveň směřují k zadanému úkolu, ke konkrétnímu architektonickému problému. Vzpomínky jsou inspirací, ale výsledná idea již není napodobeninou vzpomínané věci, je jen inspirována její atmosférou. Zumthor také rád zdůrazňuje podvědomý charakter těchto vzpomínek – nebo, jak často říká, zážitků z
architektury – a hned dodává, že základním úkolem architekta je naučit se pracovat s těmito zkušenostmi vědomě. ,,Zkušenost z architektury“ jakožto „vzpomínky na architekturu“, například z dětství na pokoj, v němž jsme vyrůstali, připisuje Zumthor každému laikovi. Je to pro něj přirozené, neboť tuto zkušenost ztotožňuje se samým dojmem z místa. Tento dojem je určován především smysly. Tím se dostáváme k druhému tématu. Smysly jsou pro Zumthora klíčové ve vnímání architektury. A smysly jsou ovlivňovány použitými materiály. Zumthor rád dává důraz na tuto smyslovo-fyzickou podstatu architektury. Materiály a jejich spojení se smysly jsou nenahraditelné, unikátní. Proto je také realizovaná architektura dávána do kontrastu s plánem či modelem, které nemůžou zachytit atmosféru, jsou jen nepřesnými kopiemi v daném měřítku. Zhmotněná realizace může také vyznít úplně jinak než plán. Jak v jedné pasáži Zumthor trefně poznamenává, jakmile je architektura zhmotněna, ocitne se mimo všechny plány a řídí se vlastními zákony fyzična. Takto vnímaná architektura je tedy konrétní, nikoli virtuální, vnímaná smysly, nikoli rozumem. Přiznává úlohu architektonického návrhu splnit určité technické a funkční požadavky, ale ty jsou jen jakýmsi rámcem, ve kterém už hovoří jen materiály se smysly. Podívejme se na slova samotného Zumthora. Hledání ztracené architektury ,,Když přemýšlím o architektuře, vybavují se mi obrazy. Mnoho z nich je spojeno s mou prací architekta. Jsou založeny na profesionální znalosti architektury. Některé obrazy jsou spíš spojeny s dětstvím. Tehdy jsem objevoval architekturu, aniž bych o ní přemýšlel. Vnímal jsem ji smysly. Nesmazatelně se do mojí paměti zapsala místa z mého domova. Například kuchyně, typická kuchyně, avšak přirozeně navržená. Vždy, když nyní navrhuji kuchyni, začnu vzpomínkou na kuchyň z dětství. Ale není to jenom kuchyně, jsou to vzpomínky, zvuky a pohyby i z jiných míst, které představují tu nejhlubší architektonickou zkušenost. Jsou zdrojem atmosféry a dojmu z architektury, kterou nyní vytvářím. Nemají však přímou vazbu s nově vytvořeným ve formě napodobování. Spojitost mezi vzpomínkami a návrhem tak není přímo prozrazena.“ „Obrázky architektury nosíme s sebou. Ale tyto obrázky samy o sobě nejsou novým designem, můžou nám však pomoci, abychom uviděli obrázky nové.“ Učit a učit se architekturu „Síla dobrého designu podle mě leží v nás samých a v naší schopnosti vnímat svět najednou emocemi i rozumem. Dobrý design je inteligentní stejně jako smyslný. Zkušenosti s architekturou získáváme od útlého dětství a dále v mládí – neuvědoměle –, když žijeme ve svém pokoji, ve svém domově, ve svém městě či vesnici. Později pak tyto
objekty, opět neuvědoměle, srovnáváme s městy, domy a pokoji, které poznáme později. Kořeny našeho chápání architektury leží v našem životopise. Studenti architektury se musejí naučit vědomě pracovat s životními zkušenostmi s architekturou. První přidělené úkoly na škole by měly rozpohybovat tento proces.“
Materiály „Můžeme pátrat po tom, co se nám líbilo na té které budově, na tom kterém místě. Jaká vůně byla cítit ve vzduchu, jak zněly naše kroky na tom místě, jak jsme cítili světlo a dotyky materiálu. Materiály architekta, naše materiály. Všechny je známe, a přesto je neznáme. Abychom mohli tvořit architekturu, musíme se naučit zacházet s nimi vědomě, cíleně. Toto je náš výzkum. Proces vzpomínání. Musíme se neustále ptát, co může znamenat použití konkrétního materiálu ve specifickém architektonickém kontextu. Správné odpovědi na tyto otázky mohou osvětlit jak obecný způsob používání materiálů, tak i jejich vliv na naše smyslové vnímání. Pokud se nám podaří materiál správně použít, dokážeme ho rozzářit.“ „Architektura je vždy konkrétní, není abstraktní. Plán na papíře není ničím jiným než více či méně odpovídající reprezentací architektury, srovnatelnou se zápisem hudby v notách. Hudba musí být interpretována, aby se stala hudnou, architektura musí být realizována, aby se stala architekturou. Pak teprve může hudba nebo architektura vzniknout, pak teprve je můžeme vnímat smysly. Všechen design začíná premisou této fyzické povahy, smyslnosti architektury a jejích materiálů. Zažít architekturu znamená cítit, hmatat, slyšet, vidět. Naučit se vědomě pracovat s těmito kvalitami, to je předmětem našeho učení.“
„Veškerý design v mém studiu je dělán s materiály. Nepoužívám žádné modely z kartónu, vlastně vůbec žádné modely v konvenčním slova smyslu. Jenom třídimenzionální práce v konkrétním měřítku. Kreslení plánů také začíná u konkrétních objektů, jinými slovy obrácením procesu idea – plán – konkrétní objekt, což je standardní postup v profesionální architektuře. Nejprve jsou vytvořeny objekty, teprve potom jsou nakresleny v určitém měřítku.“
Předběžné sliby „Architektura a její konečná podoba mají místo v reálném světě. Kresby a návrhy se snaží vdechnout zatím neživé věci život a přiblížit ji tak do světa, do kterého patří. Architektonické kresby se snaží přiměřeně vyjádřit povahu zamýšlené budovy. Problém kreseb však může spočívat v jejich přílišné snaze zachytit skutečnou podobu něčeho, co zatím skutečné není, a vnutit nám její podobu místo vyvolání touhy a zvědavosti. Když kresba nedává dostatek prostoru pro vlastní představivost, nedává už příslib něčeho, co bude v budoucnosti, ale vnucuje nám sama sebe. Kresby jsou důležitou součástí mojí práce. Kresba musí nejen zachycovat podobu, ale také vyjadřovat proces zrození, který končí realizací díla. Tyto kresby nám umožňují se dívat a uvědomovat si, že i to, co ještě není skutečné, již může vyzařovat svou podstatu.“ „Strávil jsem společně s týmem roky nad konceptem kamenných termálních lázní. A pak jsem stál před prvním kamenným blokem, který kameníci opracovali v nedalekém lomu. Iritoval mě, přestože bylo vše podle plánů. Neočekával jsem takové vlastnosti materiálu – zároveň přítomnou hrbolatost i hladkost, hrubost i jemnost. Napadlo mě, že projekt najednou vystoupil z virtuální podoby na papíře do podoby materiální, ve které se už řídí podle vlastních pravidel a jako nad takovým už nemám přílišnou moc.“ Touha „To, co architekti někdy říkají o svých dílech, je často odlišné od toho, jak se budova tváří. Je to způsobeno tím, že mají sklony mluvit o racionálních aspektech tvorby a méně
už o tajemných podvědomých touhách, které je inspirovaly. Když tvoříme, tak je to někdy jako náhlý účinek drog, které nás osvítí a ovlivní nové tahy a čáry, jež najednou tvoříme s radostí a vášní.“ „Když pracuji na novém návrhu, nechávám se ovlivnit obrazy a náladami ze vzpomínek, které souvisí s návrhem. Po určité době návrh přebírá některé kvality z inspiračních vzorů, získává hloubku a vzniká konkrétnější představa o konstrukcích, formě, vzhledu a funkci, které už nejsou oddělené, ale fungují dohromady a tvoří celek. V tuto chvíli obrazy a modely, které sloužily jako vzory, zmizí jako schody za námi a začíná nová historie budovy. Architektura by měla odrážet úkoly a možnosti, které vycházejí z její vlastní podstaty, a co nejpřesněji odpovídat na otázky, které vytváří daná společnost, jejíž je architekura nedílnou součástí.“
Koncentrovaná substance „Není potřeba výřit emoce, ale nechat je vyplynout. Síla a mnohotvárnost musí být vyvinuta ze zadaného úkolu nebo jinými slovy z věcí, které ji tvoří. Při návrhu termálních lázní ve Valsu nepostupovali tak, že by si vytvářeli v představě předběžnou podobu budovy a tu pak přibližovali zadání úkolu, ale snažili se odpovědět na základní otázky z polohy, kde měla budova stát, z jejího důvodu a ze stavebních materiálů - hory, kamene a vody. Ty zprvu neměly žádný vizuální obsah.“ Prostor, detaily a celek Témata materiálu a procesu tvorby prostupují celou knihou. Zde se setkáme s dalšími dvěma tématy, kterými jsou detaily tvořící celek a prostor v architektuře. Na obou
je vidět sklon Zumthora vidět souvislosti v protipólech (detaily versus celek, prostor obklopující bodovu a obklopený budovou), které však více než antagonistisky vidí jako vzájemně se ovlivňující strany téže mince. Detailům přiznává veliký význam, rozvádí prostou, ale silnou myšlenku, že detaily tvoří celek. Detaily dává do souvislosti s již zmíněným tématem materiálu a dále pak s funkčními požadavky architektury. Prostor Zumthor nevidí přísně geometricky, ale spíše jako celkový architektonický kontext, například kontext krajiny, a ptá se, jak může budova do svého okolí dokonale zapadnout. Jak již bylo zmíněno, srovnává protiklady – prostor uvnitř a okolo budovy – , kvantitativně nesouměřitelné, srovnatelné však dopadem na lidský život.
Štěrbina v utěsněném objektu „Budova jako umělá konstrukce obsahuje mnoho částí, které musí být dány dohromady a fungovat jako celek. A kvalita celku je předurčena kvalitou spojů. Každá část, každý spoj a detail by měl posilovat jednotnost a harmonii díla. Architektura je specifická tím, že na rozdíl od sochařství musí vycházet z množství funkčních a technických požadavků a je to tedy výzva k vytvoření celku skládajícího se z nespočetného množství detailů, materiálů, funkčních i formálních prvků. A právě místa spojů a přechodů materiálů jsou tím, co vytváří dojem z budovy, její charakter a proporce. Detaily vyjadřují základní myšlenku návrhu: jednotnost nebo naopak roztříštěnost, světlost, napětí nebo harmonii. Nejsou pouhou dekorací. Jejich kouzlo je v tom, že nás na první pohled na budově upoutají právě detaily. O budově se musí uvažovat jako o komplexu, jehož detaily byly správně
identifikovány a poskládány do fungujících souvislostí.“ Úplná krajina „Existují určité budovy, bez kterých si dané místo nedokážeme představit. Toužím stavět takové budovy, které se přirozeně stanou součástí místa, kde vyrostly. Je potřeba vybudovat systém přístupů, které umožňují vnímat architekturu zárověň z různých úhlů: z historického, estetického, funkčního, osobního. Jsou dvě základní možnosti, jak vytvářet prostor. Jako uzavřený prostor izolovaný od okolí nebo jako otevřený prostor, jež je spojený s nekonečným prostorem, který ho obklopuje. Architekt pracuje s prostorem velice malým v porovnání s nekonečnem, které obklopuje zemi, a každé toto místo a budova vytváří unikátní prostor v nekonečnu. Budovy, které mají silný vliv na okolí, vždycky vyjadřují intenzivní pocit prostorové kvality. Znalost historie architektury a jejích postupů je bezpochyby potřebná, protože pak zjistíme, že někdy zbytečně objevujeme již objevené, zároveň je však dobré se někdy od této znalosti oprostit a dát prostor tvořivosti a vynalézavosti. Architektura by měla být kombinací historických znalostí a odpovědí na dnešní problémy a úkoly. Dobrá budova musí být schopna pojmout nepatrné množství z lidského života a tím získat specifické bohatství, s čímž samozřejmě souvisí i patina, která se vytváří na materiálech. Architektura by měla žít a vyvolávat pocity melancholie a nést svědectví historie.“ Zážitek architektury, dojmy z konkrétních míst Vlastní Zumthorův poznatek, že vnímá architekturu zaměnitelně jako architekt i jako obyčejný člověk, v němž architektura vyvolává dojmy a pocity, předchází výčtu dojmů z konkrétních realizací. Ty jsou nejlepším potvrzením tohoto civilního, přesto velmi citlivého a smyslově založeného vnímání architektury. Pozorování „Nedokáži rozlišovat mezi tím, když hodnotím architekturu jako architekt a když vnímám pocity, které ve mně vyvolává jako v člověkovi.“ Dojmy z hotelu „Když jsem vstoupil dovnitř, design na mě okamžitě začal působit. Umělé světlo osvětlovalo halu jako jeviště. Bohaté, ztlumené světlo. Nahoře si šlo sednout do jakýchsi kruhových boxů, pozorovat halu a dát si něco malého k jídlu nebo pití. Jsou tu jen dobrá místa, pomyslel jsem si. Christopher Alexander, který v „Pattern Language“ mluví o prostorových rozloženích, ve kterých se lidé instinktivně cítí dobře, by byl potěšen. Seděl jsem v boxu, shlížel do haly a cítil jsem, že jsem součástí designérova jevištního rozvržení.
Líbilo se mi pozorovat, jak lidi přicházeli a odcházeli, vcházeli dovnitř a vycházeli ven. Cítil jsem, že rozumím tomu, proč je ten architekt tak úspěšný.“ „Část města z přelomu 19. a 20. století. Skvělý urbanismus. Jednoznačné rozdělení na rub a líc, na soukromé a veřejné, pro než fasády tvořily hranici. Tvary a proporce budov skvěle zapadaly do městského prostoru.“ „Jako člen poroty jsem dostal k posouzení malý červený domek na venkově, přestavěný a rozšířený ze stáje na obydlí. I když bylo poznat, co se předělalo na tom domku pod sedlovou střechou, změna byla dobře integrovaná. Dohodl jsem se s kolegy na tom, že cenu za design tento projekt získat nemůže; je málo designérsky inovativní a ambiciózní. Cenu červený dům nedostal, ale dodnes o něm rád přemýšlím.“
Nyní bych ráda uvedla několik děl z Zumthorovy tvorby, na kterých jsou obzvlaště pozorovatelné zásady a ideje, které popsal(a které vyplynuly) ve své knize, a které jsem se pokusila nastínit v předchozí části. Vybrat však pouze některá díla byl opravdu složitý úkol, protože jsem nenarazila na jediné dílo, které by bylo nezajímavé, obyčejné nebo dokonce popírající jeho zásady.
Začala bych jeho vlastním ateliérem z roku 1986, který je umístěn ve středu vesnice Haldenstein, ve které zároveň žije. V přízemí studia je společenská místnost propojená se zahradou, v patře pak projekční ateliér a ve sklepě je umístěn archiv. Celý dům je řešený jako jeden otevřený prostor, členěný pouze volně stojící stěnou, která odděluje severní komunikační prostor od jižního hlavního prostoru. Interiér zdobí malby od Matiase Specha. Dům je ze dřeva stejně jako místní tradiční stavby, ale přitom se svou strukturou spočívající v úzkých svisle orientovaných latí odlišuje. Jižní fasáda je převážně prosklená a nabízí výhled do zahrady, která je třešňovým sadem. Osluněné fasády domu jsou porostlé vinnou révou, která ochraňuje dům před přehříváním, stejně jako velké plachtové markýzy. Tento zdánlivě na pohled jednoduchý dům mě zaujal tím, že ačkoliv je z počátku jeho tvorby, má už podle mě všechny znaky tvorby budoucí, tedy splynutí s prostředím, rozhodně však ne přehlédnutelnost, přírodní materiál s citem pro detail a v neposlední řadě jasnou účelnost a logiku uspořádání minimalistického, avšak jasně funkčního interiéru.
Další stavbou je kaple svatého Benedikta z roku 1988 v Sumvitgu ve Švýcarsku. Je zapuštěna do svahu na kopci nad vesnicí a je obklopena rozlehlými krásnými loukami. Vede k ní klikatá stará cesta z vesnice. Kostel ve tvaru listu je celý ze dřeva a podporuje tak místní tradici dřevěných sedláckých stavení. Mnoho lokálních kostelů je v opozici k těmto dřevěným světským stavbám stavěno z bílého kamene, Zumthorova kaple se však o žádný kontrast nebo povyšování nesnaží a naopak využívá místní tradiční materiál, splývá
s okolím a tvoří s ním dokonalou harmonii. Kaple je navržena ve tvaru štíhlého listu stromu s chórem orientovaným tradičně na východ. Vnitřní nečleněný prostor je osvětlen pásem skla probíhajícím po celém obvodě kostela pod stropem z lepených vazníků, které připomínají žíly listu nebo žebra trupu lodi. Po vnitřním obvodu kaple jsou samostatně stojící dřevěné sloupy a za nimi šedá stěna umožňující hru stínů. Vnější obklad kostela je tvořen šindely. Tím, že je vnitřní prostor zaoblený a na straně chóru se rozšiřující, tak působí příjemně a hlavně přirozeně, to znamená že vyplývá z podstaty a nikoliv je určen pravidly. Takto tvarovaný interiér připomíná starší centrální svatyně stavěné v regionech Disla nebo Vattiz. Do kaple se vstupuje po několika schodech tvořících tenký a zároveň nekompromisní přechod mezi okolním světem a klidným nezávislým vnitřním světem svatyně. Tato stavba mi připadá neuvěřitelně přirozená a pokorná, ačkoliv by si jako církevní mohla tvořit nároky na honosnost a povyšování se nad prosté světské stavby, ale Zumthor dal přednost splynutí s okolím a opět místo kontrastu volil harmonii, dal přednost účelu před formou.
Asi nejznámější jeho stavbou jsou termální lázně ve Valsu ve Švýcarsku z roku 1996. Na počátku lázeňské historie tohoto místa byl malý lázeňský dům se sprchami a koupacími kabinami z roku 1893 stojící přímo u pramene a v blízkosti malý venkovní
bazén napouštěný termální vodou. V roce 1960 zde na svazích Valské kotliny Karl Kurt Vorlop vystavěl hotelový komplex s více než tisíci pokoji, aby jeho hosté mohli pozorovat minerální prameny, které se v podobě Valské minerální vody prodávaly po celém Švýcarsku. Poté, co Vorlop na začátku 80. let zbankrotoval, koupilo město všech pět hotelů a rozhodlo se uprostřed zřídit vodoléčebné centrum neboli termální lázně. Jako architekt byl vybrán Peter Zumthor ačkoliv za sebou ještě v té době neměl mnoho známých realizací. Nová budova dokončená v roce 1996 nemá architektonicky nic společného s designem hotelu postaveném v šedesátých letech velmi jednoduchým stylem. Naopak, architektovým záměrem bylo (jako vždy)splynout s okolním prostředím tvořeným kamenitými horskými úbočími a travnatými loukami a tak vznikla kamenná “jeskyně“ s travnatou střechou posetou lučními květinami, těleso, do kterého jakoby kameníci v místním lomu pouze vytesaly vnitřní prostory a zapustili hluboko do úbočí svahu. Výsledkem měla být budova sice moderní ale vypadající, že zde stojí mnohem déle než okolní budovy, dokonce, že se zde nachází odpradávna. Stavba je postavena z kombinace betonu a místního kamene, takzvané valské ruly. Je obložena z více než šedesáti tisíc tenkých jeden metr dlouhých kamenných desek vytvářejících neuvěřitelně kompaktní dojem. Lázně jsou rozčleněny do patnácti pravidelných jednotek z nichž každá má svou náplň.
Hlavním ideovým prvkem jsou všelijaké vyhloubeniny, otvory a stružky, ve kterých se usazuje termální voda, která je tím nejdůležitějším prvkem tvořícím interiér a která na
vzduchu zčervená. Doplňuje jí samozřejmě, kámen ve všech podobách(kamenné obklady stěn, podlady, schody, lavičky), světlo, tvořící intimní až mystickou atmosféru a pára stoupající z horkých pramenů, jejichž teplota dosahuje až třiceti stupňů celsia. Rozhodně zde panuje klidná a meditační nálada, poskytující uvolnění a vnitřní očistu, což byl jednoznačně architektonický záměr. Bloky tvořené geometrickými jednotkami plynule přecházejí jeden do druhého, každý je spojen s částí podlahy a zároveň nese silnou betonovou desku. Mezi těmito stropními deskami vznikají štěrbiny kudy dovnitř proudí denní světlo. Na začátku návštěvníci procházejí uměle osvětlemými místnostmi, pak následují tmavé šatny aby o to větší efekt nastal při vstupu na vyvýšený skalní pas, ze kterého se jim otevře výhled na celý komplex. Tato stavba je podle mě opravdu výsledkem dokonale promyšleného systému, provedeného do posledního detailu a to jak materiálově(který byl vybírán opět na základě dvou kritérií-místa a účelu) tak především funkčně z hlediska jasné logiky interiéru a jeho sebevyjádření a naprosto přirozeného otevírání a opětovného uzavírání prostorů podle všeurčujícího účelu. V neposlední řadě je to stavba s nesmírným důrazem na detail, který u tohoto díla snad více než u jakékoliv jiného tvoří dokonalý celek.
Neméně pozoruhodnou stavbou je Umělecké muzeum v Bregenzu v Rakousku z roku 1997. Jedná se však o dílo spíše ojedinělé v Zumthorově tvorbě, která spočívá především v práci se dřevem a kamenem. Tato navenek jednoduchá stavba, stojící nedaleko jezera Constance, je totiž vyrobena ze skla, oceli a betonu. Zvenku působí jako lampa, absorbuje měnící se světlo oblohy, mlhu z jezera, odráží světlo a barvy a poskytuje intimitu vnitřnímu životu, podle měnícího se úhlu pohledu, denní doby a počasí. Než světlo vstoupí do objektu, tak je nejprve rozptýleno průchodem skrz matné skleněné desky tvořící obvodový pláště konstrukčně důmyslné stavby. Plášť je dvouvrstvý s devadesáti
centimetrovou mezerou umožňující osvětlit také suterén budovy, kde se nacházejí mimo jiné výukové místnosti. Díky skeletovému konstrukčnímu systému je umožněna maximální volnost prostoru, omezeného pouze třemi stěnami za kterýmy se nacházejí schodiště a výtahy, které tvoří výrazný prvek na fasádě. Tato stavba mě oslovuje především svojí zdánlivou jednoduchostí a minimalismem skrývající neobvyklé technické vymoženosti(například klimatický systém zabudovaný do stěn a podhledů) a propracovaný konstrukční systém umožňující překvapivá řešení. Je tedy asi nejtechnicistnější stavbou ze všech Zumtorových děl, a i když jako by se přibližovala současným moderním budovám, pořád si myslím, že má “něco“ navíc, že si uchovává Zumthorovu tradiční lehkost, nápaditost, harmonii a eleganci. Další z řady “dřevěných“ staveb je budova švýcarského pavilonu pro EXPO 2000, které se konalo v Hannoveru a jehož tématem bylo spojení: člověk-příroda-technika. Touto nápaditou stavbou kterou tvořila pravidelně poskládaná hromada dříví z více než čtyřicetipěti tisíc horizontálně položených latí bez jakéhokoliv konstrukčního spojení Zumthor ukázal, že se dá dělat architektura jednoduše a zároveň vnipně. Vnitřní prostory, devět metrů vysoké a zastřešené mohutnými nosníky byly labyrintově uspořádané podle náplní. Během výstavy, jak dřevo usychalo a měnilo se, tak se stávalo živoucí součástí expozice. Tato stavba je příkladem z řady staveb, v nichž hraje hladní roli materiál a jeho životní proces stárnutí, který je asi nejpatrnější právě na dřevě, které mění nejen svou velikost (nabobtnává a sesychá), ale také barvu (jinak podle toho zda je na osluněné straně nebo ne), zároveň také Zumthor ukázal že i architekti si umí hrát. A téměř bez použití techniky dokázal, že příroda v podobě přírodních materiálů si někdy vystačí sama. Zvláštním dílem s podivnou historií a smutným koncem je projekt nazvaný Topografie teroru v Berlíně v Německu. Jedná se o projekt, který měl být realizovaný na základě vyhrané soutěže v roce 1993, ale který se kvůli nedostatku peněz a technickým problémům nikdy nedokončil a ačkoliv byla stavba již pokročilém stádiu, v roce 2004 byla zbourána a nahradí ji jiná, která vzejde z nové soutěže. Jednalo se o stavbu pro výstavu “topografie teroru“ a dokumentační centrum nacistických zločinů. Zumthorovým cílem bylo vytvořit stavbu, která by hovořila sama za sebe svým materiálem, konstrukcí a funkcí, aniž by se vázala na místo kde stojí nebo možná jakoby se na protest vůči němu distancovala. Koncept návrhu spočíval ve štíhlých převýšených dvoupodlažních věžích s nosnými tenkými betonovými sloupy a skleněnými prvky. Obrázky stavby ve mně vyvolávaly z venku pocit nedobytné pevnosti, která zevnitř umožňuje pouze omezený výhled na svobodu pomocí štěrbin mezi betonovými sloupky. Myslím si, že zde byl záměr ve vymezení se vůči okolí(a času), které jsou nepříjemnou vzpomínkou na nepříjemné
zážitky, ale ačkoliv to možná vypadá absurdně tak toto vymezení se je defakto spolupůsobením s místem, které svým okolím stavbu utváří.
Posledním(a myslím že také nejnovějším) Zumthorovým dílem které bych zde ráda uvedla je Umělecké muzeum Kolumba v Cologne v Německu z roku 2007. Je totiž tak trochu zvláštním muzeem. Jeho příprava trvala jedenáct let a spíše než jeho uměleckohistorická hodnota je inspirující srovnání, vedle sebe se nacházejícího, starého a nového církevního umění, které má podnítit přemýšlení o tom, jak se různá období v průběhu dějin věnovala sakrálním tématům. Jeho hlavním poselstvím je reflexe. Zumthor vyhrál soutěž na muzeum s návrhem, který při budování nové budovy počítal se zachováním zbylých nepravidelných zdí po zbořeném gotickém kostele svaté Kolumby, který byl zničen za druhé světové války. Budova se tedy stala jakýmsi pokračovatelem ve staleté historii tohoto místa. Stavba působí navenek opět kompaktně a je spojením šedého kamene, tufu, bazaltu a cihel z ruin. Uprostřed se nachází klidný dvůr, kde je ukrytý středověký hřbitov. V největší místnosti muzea se pak odkrývají stopy dvoutisíc let staré historie krajiny. Tuto místnost obklopují “perforované“ stěny, které tak umožňují přirozenou cirkulaci vzduchu a přívod světla a vytváří schránku pro starou, provozně samostatnou kapli, která sem byla přesunuta. Nad tímto prostorem se pak jakoby vznáší na tenkých
sloupech výstavní prostory, skýtající svou variabilitou v osvětlení, velikosti a proporcích, ale přitom vždy potlačeným výrazem v materiálovém provedení z kamene, cihel, omítky nebo terazza, dokonalé podmínky pro vystavovaná díla. To vše a celkové velké měřítko a omezený přívod světla vytváří meditativní a až chrámovou atmosféru ve výstavních místnostech a nabízí tak návštěvníkům příležitost ponořit se do svých vzpomínek a opět je prožít jiným způsobem. Stává se tedy živým muzeem, kde si lidé mohou nejen prohlédnout vystavená exponáty, ale zároveň je mohou nechat na sebe působit a vnímat skrze ně sama sebe, což byl rozhodně Zumthorův záměr, neboť to potvrzuje jeho myšlenku, že prostor je utvářen lidmi, kteří v něm pobývají, nasává do sebe jejich energii a tu pak obohacenou o svoje kvality odráží zpět k lidem. Závěrem bych chtěla říci, že jsem opravdu ráda, že jsem si pro tuto práci vybrala pávě Petera Zumthora, protože jsem zjistila, že ačkoliv není zase až tak známý, jeho názory a myšlenky, a tedy i z nich vzešlá díla, mají rozhodně hodnotu a smysl v dnešní době kdy se vede nespočet debat o postavení, kvalitě a cestě architektury. Zdá se mi, že u Zumthorovy tvorby jsou všechny tyto aspekty jasně dané a vycházejí z tradičních hodnot, které není třeba za každou cenu měnit. Jak zde již bylo mnohokrát řečeno, Zumtorova díla stojí především na použitých materiálech, od jejich výběru z hlediska účelu a místa, přes jejich opracování a detailní zakomponování až po cit pro jejich stárnutí. Myslím si totiž, že mnozí, možná převážná většina architektů, dokáže postavit budovy, které jsou krásné, když jsou nové, Zumthor však dokáže postavit budovu, která je díky výběru materiálu nejen stále stejně krásná, ale která čím je starší, tím je krásnější. Druhou nespornou kvalitou je pak zakomponování stavby do svého okolí, které vytváří harmonii a kdy se budova stává součástí(orgánem) celého živoucího organizmu a dochází tak k obousměrným vazbám a ovlivněním. Možná je to tím, že Zumthor o každém svém projektu dlouho a pečlivě přemýšlí(někdy až několik let), ale možná také proto, že si uvědomil, že proces tvorby není samovolný a postupný ve směru návrh, plán, stavba, ale že exiistují nejrůznější předobrazy, které si všichni nosíme v sobě, a na které když si rozvzpomeneme tak nám umožní uvědomit si opravdový smysl vnímání a především vnímání smysly, které je základem a inspirací jeho tvorby.To vše mu umožňuje stavět architekturu především pro lidi a ne pro architektonické časopisy.
Použitá literatura:Thinking of architecture, Peter Zumthor, Birkhäuser, 2006 Internetové zdroje:www.archiweb.cz, www.wikipedia.org, www.kunsthaus-bregenz.at, www.kolumba.de
