Sol Kapitola IV Barvy kouzel Dnes Solai na mýtině čekala Xin. Její duhová křidélka vířila ranní vlhká vzduch. Bylo na ní znát, že svůj úkol bere jako obvykle velice vážně. „Solai won“ „Won Xin.“ „Tak co jsi na mě dnes přichystala?“ „Dnes si budeme povídat o formální magii.“ Pronesla vážně Xin a oblétla Solai několikrát dokola.“ „Ale včera jsi říkala, že formální magie tě moc nezajímá.“ Namítla Solai. „To ano, ale znám někoho, kdo o ní ví první poslední.“ Zasmála se Xin, zatočila se několikrát dokola, až to kolem zajiskřilo. „Pojď za mnou.“ Jak Solai předpokládala, vedla jí Ainun cestou plnou překážek, které musela Solai zdolat. Z předchozího cvičení již věděla, jak přimět rostliny, aby se zkroutili do podoby lávek a můstků, či žebříků, po kterých by mohla lézt. Uměla požádat křoví, aby jí pustilo dál, ale jako obvykle se zasekla před velkým balvanem uprostřed jezírka, který se nehodlal odvalit ze stezky, ačkoliv bylo jasné, že se sem přivalil teprve nedávno. Zkoušelo všechno možné a nakonec ji napadlo prostě ho přesunout svou myslí. „To ne!“ vrazila do ní Xin, čímž ji vyrušila ze soustředění. „Dokud o formální magii nic nevíš, neměla bys dělat takové věci.“ „Ale pro mě to není nic těžkého.“ Bránila se Solai. „Už jsem takhle přesunula mnoho věcí.“ „ To věřím. Jenže kámen, který se nechce hnout z místa, je něco jiného. Mohl by se bránit, nebo mstít. Nad tím jsi nepřemýšlela?“ Xin si dala ruce v bok a upřeně se podívala Solai do očí. „Stejně to zkusím.“ Odsekla dívka a přestala si všímat všeho okolo. Soustředila se, našla si v hlavě potřebné myšlenky a hnula s kamenem. K jejímu velkému překvapení to šlo zcela lehce. Jako obvykle. Kámen se nadzdvihl a začal se sunout pomalu z cesty. Překvapilo jí, že se sune k ní, místo na okraj, jak původně zamýšlela. Asi se málo soustředí. Zamračila se a sevřela pěsti. Kámen zrychlil jejím směrem. Přerušila ovládání kamene a zhluboka se nadechla. Velký šedivý kámen pokrytý mechem a travou dopadl zpět na cestu a náhle se začal rychle kutálet k ní. „Zastavit!“ blesklo jí hlavou, ale energie, kterou vyslala proti kameni se od něj odrazila jako od zrcadla a zasáhla ji nepřipravenou. Vlastně ani nevěděla, co by proti takovému útoku měla dělat. Jen vykřikla bolestí a svět se jí náhle ztratil v mlze. „Vstávej!“ slyšela znuděný hlas Xin, která poletovala nad jejím nosem. Její křidélka čeřila okolní vzduch natolik, že to šimralo v nose. „Co to bylo?“ zašklebila se Solai a snažila se přijít na to, kde je a co se stalo. Kámen ležel kousek od ní na okraji cesty. „Máš štěstí, že je to dobrák. Jakmile jsem mu vysvětlila, co seš zač, nechal toho.“ Pokárala ji Xin a provedla krásné salto vzad. „Než začneš bezhlavě používat formální magii, měla bys o ní a jejím působení něco vědět. Nebo jednou o tu hlavu přijdeš. A nejen o hlavu.“ „Proč je spousta lekcí tak bolestivá?“ povzdechla si Solai a utřela slzu, která si našla cestu ven z jejího levého oka. „Aby sis je dobře zapamatovala. A taky proto, abys věděla, že co jednou špatně začneš, to špatně skončí.“ Odvětila Xin a popolétla kus po cestě. „Tak vstávej. Dnes máš ještě hodně práce. Musíš se naučit hodně o používání formální magie.“ Zavolala svým zvonivým hláskem a prudce vyrazila po cestě.
1
Sol Solai vyskočila na nohy a rozběhla se za ní. Blížilo se k poledni, když se zastavili na břehu potoka, aby se Solai napila a snědla něco bobulí singo. „Za potok musíš sama. Nikdo z nás tam nechodí.“ „Proč?“ „Není to pro nás bezpečné. Alespoň se to říká.“ Řekla vážně Xin a snažila se vypadat zlověstně. Bylo to legrační, ale vážnost v tom byla. A Solai věděla z předchozího výcviku, že legrační tu není zhola nic. Vše do sebe zapadalo. „Tak jdi.“ Větve se nepohnuly. „Musíš potok přebrodit..“ pobídla ji Xin. Solai ještě zkusila poprosit vodu, aby ji unesla na své hladině, ale bylo jí jasné, že přebrodit znamená přebrodit. Studená voda byla stejného názoru jako Xin. Za potokem rostlo husté křoví, které se samozřejmě odmítlo rozestoupit, takže se poškrábala o jeho trny. Zřejmě to bylo součástí dnešní lekce. Když se vymotala z posledních ostnatých šlahounů, narazila na pěšinu, která se zvolna klikatila mezi stromy. Vydala se po ní dokud se jí v hlavě neuhnízdil tíživý pocit, že je sledována. Dívala se kolem sebe, neustále se otáčela, sledovala koruny stromů vysoko nad hlavou, ale nikoho nespatřila. „Kampak jdeš?“ Ačkoliv jí bylo jasné, že tu není sama, přesto sebou pořádně trhla. Otočila se prudce, až jí vlasy vytvořily kaštanový prstenec a na chvilku zakryly výhled. Hlas zazněl ze silné větve vysoko nad ní. Po chvilce pátrání získala pocit, že na té větvi něco sedí. „Ukaž se!“ rozzlobila se. „Jak chceš.“ To něco asi seskočilo na zem. Alespoň měla takový dojem. Viděla jen podivnou šmouhu letící dvacet stop vzduchem a měkce dopadnout na pěšinu kousek od ní. „Nevidím tě.“ Řekla tím směrem a přemýšlela, co by to mohlo být. „Lepší už to nebude.“ Zasmál se hlas kousek od ní a jen pohybující se listí dávalo tušit, že se obrys tetelícího se vzduchu pohybuje sem a tam. „Co jsi zač?“ zeptala se opatrně, protože o ničem takovém nikdy neslyšela. „Jsem Agwun a říkají mi Tesák. Xin s tebou nepřišla?“ „Ne. Říkala, že to pro ni není bezpečné.“ „Aha. Zřejmě naráží na mou zálibu v chytání takových jako je ona.“ Ozval se opět Tesákův smích. „Proč je chytáš?“ „Proč jíš bobule singo?“ „Snad je..“ Solai nemohla popadnout dech. „Jasně. Každý se něčím musíme živit.“ Klidně odvětil Tesák. „A jíš i něco jiného.“ Zeptala se opatrně Solai a hledala očima vhodný směr k útěku. „Antai tedy rozhodně ne, pokud tě zajímá zrovna taková odpověď. Sianon mě požádal, abych ti vysvětlil princip formální magie.“ „Takže Sianon o tobě ví!“ V její otázce bylo znát obvinění starce, který jí zamlčel důležitou informaci. „To, že Sianon mnohé ví, neznamená, že je povinen to povídat každému na potkání.“ Zamručel Tesák. Solai se až lekla, když si uvědomila, jak přesně Tesák odhaduje její myšlenkové pochody a rozpoložení. „Jestli ti to vyhovuje, zůstaneme tady na pěšině.“ Navrhl Tesák. „Dobře.“ Řekla trochu zmateně, protože předpokládala, že se odeberou opět na nějaké nezvyklé místo. Pěšina mezi stromy jí připadala tak.. tak obyčejná.
2
Sol „Připadá ti to místo moc obyčejné?“ samozřejmě se zeptal Tesák. „Ano.“ „Tak si zvykni a pamatuj, že formální magie není nic neobyčejného. Ale klidně se posaď ke stromu. Vypadáš divně. Jsi mokrá a máš na pažích a stehnech spoustu škrábanců.“ „Musela jsem brodit potok a prodírat se křovím.“ Řekla naštvaně a pohodlně se usadila se zkříženýma nohama k hladkému kmeni stromu. „Můžeme začít?“ zeptal se zvláštně napnutým hlasem. „Ano.“ „Jak bys popsala princip používání formální magie?“ „Moc toho o ní nevím.“ Zamračila se. „Právě proto je tvůj současný úsudek důležitý.“ „Když se soustředím na to, co opravdu chci, tak se to stane.“ Odpověděla po chvilce přemýšlení. „To je logická úvaha a vzhledem k tvým dosavadním zkušenostem s formální magií i rozumná.“ Vrněl Tesák. „Musíš stále obcházet okolo? Znervózňuje mě to.“ Zeptala se ho Solai. „Musím.“ Odsekl pevně. „Nejprve si musíš uvědomit, že magie prostupuje takřka vším kolem nás i námi samotnými. Magickou moc produkuje každý živý organismus tedy i rostliny. Někdo říká, že magie je vedlejší produkt životní síly přírody. Takový její odpad. Důležité je vědět, že všichni jsme jí prosycení. Až na pár výjimek, o nichž si povíme později.“ „Takže i já vytvářím magii?“ užasla Solai. „Samozřejmě. Proto, když někdo zemře, cítíme prázdno v nás samých. Zhasne jeden zdroj magie a všichni to cítíme. Každý různě silně.“ „Když tedy zemře moc tvorů najednou..“ „Zmizí ze světa naráz velká magická síla. Proto je v bitvách pro mágy daleko důležitější ochránit vojáky, než je pozabíjet. V rovném boji umírají vojáci postupně, kdežto silný mág dokáže naráz zabít klidně stovku bojovníků. Ale vzniká tím naráz taková prázdnota magie, že je těžké nepropadnout depresím a žalu. I když se tomu silný mág ubrání, lokální ztráta magických zdrojů je natolik veliká, že je pro něj daleko těžší s tak řídkou magií pracovat.“ „Ale co léčitelé?“ namítla. „Léčitelé nikdy nepraktikují formální magii k léčení. Protože by právě z tohoto důvodu byla neefektivní. Války a šarvátky však nechme stranou. Ty se musíš naučit základy magie a poznat její úskalí. Jsi na to připravena?“ „Jsem.“ „Nejprve si zapamatuj, že každý živočišný a rostlinný druh vytváří magii jako vedlejší efekt svého života. To je jasné. Důležité však je, že se nejedná o naprosto shodnou magii. Každý druh vytváří jakousi svou formu magie. Proto je pro tebe daleko jednodušší pracovat s magií v prostředí svého druhu. Tak jako se barva světla skládá z mnoha barevných škál, podobně je tomu s magií. Když vymře jeden rostlinný či živočišný druh, zmizí i jeho magie.“ „Ovlivní to nějak používání magie jako celku?“ „Samozřejmě. Provádět některé úkony bude těžší. A některé se stanou navždy neproveditelnými.“ „Ale to je ..“ „Nevyhnutelné. Samozřejmě. Musíš však počítat s tím, že se příroda vyvíjí a mohou vznikat nové druhy. Bohužel je vznik nového druhu daleko pomalejší, než vymírání původních druhů. Proto si vyprávíme legendy o mocných Antai, kteří dokázali pomocí magie nevídaných věcí. Dokázali kousky, které již dnes nikdo nedokáže. A zde je příčina toho všeho. Vymírání druhů. Tohle si však obyčejní Ivori, kteří princip magie neznají, neuvědomují. Jejich vina tím není o nic menší.“
3
Sol „Je to moc smutné.“ Odvětila a přemýšlela, co by se s tím dalo dělat. „Asi přemýšlíš, co s tím. Je mnoho takových, kteří svůj život zasvětili této otázce, ale pokud vím, nikdo z nich na nic nepřišel. Jen tím podle mne promarnili svůj život. Ale vraťme se k tvému výcviku a k praktickému využití magie.“ „Jak jsme si řekli, magie prostupuje takřka vším. Její používání tedy od tebe bude vyžadovat schopnost soustředit se a pečlivě uspořádat své myšlenky, které musí být úplné. Je pro tebe jednoduché pohnout klackem na zemi, protože víš, jak takový klacek vypadá, víš, jak by se měl pohnout a už jsi nějaký určitě držela v ruce. Pro příklad tedy uvedu oheň. Myslíš si, že by bylo pro tebe těžké zapálit ten keř s červenými bobulemi na kraji pěšiny?“ „Myslíš kouzlem?“ „Ano.“ Solai zjistila, že je to pro ní tvrdý oříšek. Nejprve si musela vybrat, zda chce, aby keř vzplanul ohněm nebo ho zapálí pomocí ohnivé koule, která jí vylétne z dlaně, tak jak se o tom povídá v příbězích. A samotný oheň? Viděla ho jen jednou, když za bouřky dopadla na zem hořící větev. Byla od ní daleko, ale dobře si pamatovala ty ohnivé jazyky, které omotávaly sténající dřevo. To bude ono. Natáhla ruku proti keři a soustředila se. „Větve keře pomalu vzplanuly drobnými ohýnky, ale ke svému úžasu zjistila, že se jinak nic neděje. Keř byl stále neporušený. Ta hořící větev zčernala, kroutila se a moc jí to bolelo. To byly pocity, které o ohni věděla. Soustředila se tedy na ně ve spojitosti s ohněm. Keři se to ale nezamlouvalo, jeho odpor ji skoro vyrazil dech, stejně jako tomu bylo u kamene. Přerušila soustředění a otřela si pot ze studeného čela. „Copak?“ zeptal se Tesák. „Něco dělám špatně.“ Vzdychla a prohlížela si roztřesené konečky prstů. „Viděla jsi někdy v životě oheň?“ „To ano. Z dálky.“ „Takže jsi u něho nikdy nebyla blízko? Nedotkla jsi se ho?“ „Ne, nikdy.“ „Právě proto závisí síla a moc mága na jeho zkušenostech, soustředění a schopnosti uspořádat potřebné myšlenky do jednoho kompletního celku. Magii můžeme tvarovat pomocí svých myšlenek do čehokoliv. Jen na tvém záměru záleží, jak bude tvé počínání vypadat navenek. Zkusíme něco jiného. Zvedni ze země ten krásný zlatorudý list u svých nohou.“ „To je snadné.“ Usmála se, protože to opravdu bylo snadné. „A víš proč?“ „Asi v tom bude nějaký háček, že?“ „Víš jaké to je, něco zvednout, víš, jak vypadá list, z čeho je složený, už jsi ho držela v ruce. Dokážeš tedy vytvořit přesnou myšlenku toho, co, jak a s čím se má stát.“ „To ano.“ „V případě ohně pouze víš, jak asi vypadá. Nevíš, jaká je jeho podstata, ani působení. Proto platí, že čím více informací o světě kolem máš, tím mocnější jsi mág. Kdybych ti řekl, že oheň dokáže vyvinout tak vysokou teplotu, že spálí vše, čeho se dotkne, byla by tvá myšlenka přesnější? Víš, jak pálí slunce? Dokázala bys tyto informace správně spojit?“ „To určitě.“ „Tak dobrá, zkus ten keř zapálit znovu. Ale neodvolávej se na jeho pocity. Tebe také nikdo jen tak nepřinutí, abys přestala jíst a pít, když tě bude chtít vyhladovět. Sama se budeš bránit. Jak myslíš, že by to měl udělat?“ Chvíli přemýšlela. „Odstraní z mého dosahu jídlo a pití.“ „To není nejhorší odpověď. Teď zapal ten keř.“ Porovnala si vše v hlavě, vše ostatní opustila a vztáhla ruku proti keři. „To nemůžu. Vím, jak ho to bude bolet.“ Vzdychla a ruku opět pomalu spustila do listí.
4
Sol „A navíc bych byla sama proti sobě. Proč ničit keř a zbavovat se tak dalšího zdroje magie?“ „Takže si to uvědomuješ. To je dobře. Ale počítej s tím, že právě tuto volbu budeš muset nejednou podstoupit, pokud budeš chtít magií něco vykonat. Vždy je třeba vyhodnotit, co je důležitější a jaký to bude mít dopad na vše ostatní.“ „Jak mám ale podobné věci cvičit?“ „Nezapomínej, co jsme se učili na začátku naší dnešní lekce.“ Trpělivě poznamenal Tesák. „Myslíš to o magii, která nás prostupuje?“ „A také to o přesných informacích a učení.“ Solai nemusela tentokrát přemýšlet dlouho, aby přišla na nápad. Natáhla ruku před sebe dlaní vzhůru, urovnala si myšlenky, které hodlala použít a na dlani se jí pomalu vytvaroval list velice podobný tomu, který před chvilkou zvedala ze země. Nebyl zrovna moc dokonalý a na první pohled měl četné nedostatky. Už díky tomu Solai pochopila, jak veliké nedostatky má co se týče stavby listu. Pak list vzplanul malým plamínkem a dívka přidala myšlenku na sluneční žár, který se stále stupňuje. „Au!“ vykřikla a divoce trhla rukou. „To pálí!“ „Příště si dáš pozor a nebudeš rozdělávat oheň na své dlani.“ Zasmál se Tesák. „Ale já chtěla spálit list, ne dlaň.“ „A v tom to je!“ zvolal vítězoslavně Tesák a zřejmě poskočil radostí, protože se v jednom místě zvedl oblak listí a prachu. „Základní rozdíl mezi přírodní silou a formální magií. Co z toho plyne?“ „Že příště nechám viset list ve vzduchu, než ho zapálím.“ „I tak by se to dalo pojmout. Jen nad tím víc přemýšlej. Nechtěla jsi po listu, aby ublížil sám sobě. Jen jsi vytvořila vnější zdroj, který mu dokázal ublížit. A to je právě ono. Plamen je tu a pálí. Je mu jedno koho nebo co. Nikdy ho nepřiměješ, aby pálil jen list a tvoji ruku nechal být, pokud nebudeš jinak skládat své myšlenky. A právě skládání myšlenek se nazývá kouzlo.“ „List se kroutil, ale žádnou bolest jsem necítila. Jak to?“ „Moc málo toho víš o struktuře a životě listu. Nedokážeš vytvořit list, který by byl živý. To, co jsi vytvořila byla jen podoba magie. Čím více vědomostí máš, tím více toho dokážeš.“ „Takže je teoreticky možné stvořit pomocí magie živou bytost?“ „Nikdy nebude živá v tom smyslu, jak komplikované je žít. Ale dokážeš samozřejmě vytvořit její obraz, který bude mít vlastnosti a podobu takovou, jakou mu přidělíš. Proto temní mágové dokážou vyvolat různé zrůdy, ale nikdy je nejsou schopni obdařit inteligencí. Museli by nejprve pochopit principy a podstatu inteligence a myšlení jako takového. A to se dosud nikomu nepodařilo.“ Solai náhle cosi napadlo. „Takže taková bytost nebude vytvářet magii jako vše živé okolo?“ „To máš pravdu.“ Tesák zřejmě vyčkával, kam tím dívka míří. „Dokážu tedy poznat, jestli je ta bytost živá nebo vytvořená magií?“ „Zajímavá myšlenka. Samozřejmě. Ale nejprve se musíš naučit cítit nepřítomnost zdroje magie ve svém okolí. To prázdno, které nastává, když některý živočich či rostlina zemřou. To prázdno, které tu je a časem odezní, jak je zaplněno všudypřítomnou magií. Prázdno, které v tu chvíli vnímáš. Co máš tedy hledat?“ Již během jeho proslovu věděla, kam míří a co tím chce říci. Nebyla to příjemná představa, ale právě pro ten jednoznačný závěr jí bylo jasné, proč není jednoduché snést přítomnost magií vytvořené bytosti. Odpověděla tedy přímo a v její odpovědi byl cítit žal. „Prázdno, které přetrvává. Neztrácí se. Je stále stejně hluboké. A čím víc je magie mou součástí, tím větší prázdnotu cítím.“ „Dnešní lekce skončila.“ Řekl Tesák mezi stromy, když se vzdaloval od pěšiny, vedle které seděla.
5
