SOCIOLOGICKO EKOLOGICKÝ SEMINÁŘ
PhDr. Zdeněk Pospíšil
EKO GYMNÁZIUM BRNO o.p.s. 2012
Výukový materiál vznikal v letech 2009 – 2012 jako součást projektu Není pozdě – komplexní environmentální vzdělávání na ŠS, registrační číslo CZ.07/1.1.02/01.0090 globálního grantu JmK realizovaného v rámci Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost a financovaného Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR. Materiál prošel dvěma ověřovacími cykly výuky předmětu Sociologicko ekologický seminář.
1
OBSAH
1.
Úvod do semináře .............................................................................................................3 1. 1 1. 2 1. 3 1. 4 1. 5 1. 6
Cíle semináře .............................................................................................................. 3 Proč seminář? ............................................................................................................. 3 Struktura semináře...................................................................................................... 3 Způsob práce v semináři ............................................................................................ 4 Hodnocení práce v semináři a klasifikace .................................................................. 5 Zdroje a literatura ....................................................................................................... 5
2.
Hlavní příčiny nepříznivé ekologické situace (ekologické krize) na naší planetě ......6
3.
Člověk, společnost a příroda ...........................................................................................6 3. 1 Člověk jako biologický nebo společenský tvor? ........................................................ 6 3. 2 Vztah přírody a společnosti ........................................................................................ 6 3. 2. 1 Vliv přírody na člověka a společnost ..................................................................... 7 3. 2. 2 Vliv člověka a společnosti na přírodu .................................................................... 7 3. 3 Životní prostředí ....................................................................................................... 10 3. 4 Ekologické problémy a možná řešení ...................................................................... 10 3. 5 Ekologie a politika ................................................................................................... 12
4.
Životní způsob a trvale udržitelný způsob života .......................................................14 4. 1 4. 2 4. 3 4. 4 4. 5
5.
Seminární práce a obhajoby, případové studie a referáty .........................................25 5. 1 5. 2
6.
Životní způsob jako sociologická kategorie ............................................................. 15 Konzumní způsob života v konzumní společnosti ................................................... 20 Životní způsob jako naše každodenní realita ........................................................... 21 Trvale udržitelný způsob života ............................................................................... 22 Co všechno je možné................................................................................................ 24
Náměty seminárních prací ........................................................................................ 26 Literatura .................................................................................................................. 27
Závěr semináře ...............................................................................................................28
2
1. Úvod do semináře 1. 1 Cíle semináře Sociologicko ekologický seminář si klade tyto cíle: 1) Environmentální syntézu přírodovědných poznatků o životním prostředí (ekologie), historie lidské civilizace (dějepis) a společenskovědních poznatků o člověku a společnosti (základy společenských věd). 2) Vzdělávacím cílem je zopakování relevantních poznatků z vyučovaných předmětů a jejich environmentální uspořádání a interpretace. Doplnění o nové poznatky, názory a pohledy odborných, hospodářských i politických kruhů. 3) Výchovným cílem je pochopení a internalizace environmentálního pohledu na budoucí možnosti hospodářského, politického, sociálního a kulturního rozvoje lidské civilizace obecně a naší společnosti zvlášť. 4) Zamyšlení nad perspektivou lidské civilizace. Environmentalismus není jediný a dominující faktor budoucnosti civilizace, je „pouze“ faktorem nepominutelným.
1. 2 Proč seminář? a) Už více jak třicet let slýcháme a říkáme: …měli bychom se zamyslet, je za pět minut dvanáct či dokonce po dvanácté, měli bychom si přestat řezat větev, na které sedíme, měli bychom konečně začít něco dělat… Je na čase další krok: b) Ukázat tři podmínky trvale udržitelného života: zdůvodnit a nalézt alternativu kapitalistického společenského a hospodářského systému, vytvořit dynamický a variabilní model trvale udržitelného života, který by mohl být akceptabilní pro většinu civilizace získat reálnou politickou podporu potřebných změn a dostatečný globální konsenzus c) Aktuální nerealističnost těchto podmínek by neměla bránit našemu dalšímu uvažování tímto směrem.
1. 3 Struktura semináře Praktické naplnění těchto tří podmínek je nejspíš nemožné. I přesto má smysl o nich uvažovat, uvědomit si je a hledat alespoň dílčí kroky a řešení. Poznámka:
Pokud necháme dosavadnímu vývoji volný průběh spoléhajíce na Klausův volný trh, který všechno vyřeší, dočkáme se nejdříve lokálních konfliktů 3
a později konfliktu globálního jako „tradičního“ způsobu řešení ekologické a zdrojové katastrofy, na kterou si vědomě zaděláváme už nejméně třicet let. Výsledkem bude nejspíš postupující devastace planety a vyčerpání zdrojů, dramatické snížení počtu světové populace a snad i zmoudření, které možná založí „nový začátek“ na základě toho, co zbylo. Proto lze strukturu semináře doplnit o cokoli relevantního a inspirujícího. 1) V semináři hned dvakrát prozkoumáme hlavní příčiny ekologické krize, na začátku a v závěru semináře. 2) Budeme analyzovat vztah člověka, společnosti a přírody. Pokusíme se objevit a objasnit ekonomickou nezbytnost využívání přírody jako jediného a jedinečného materiálního zdroje a současně zdroje uspokojujícího lidskou hrabivost a egoismus. Zaměříme se na politické aspekty a roli politiky a politiků v řešení ekologických problémů na regionální, celospolečenské a globální úrovni. Proč to bez politiky a politiků v demokracii nepůjde? 3) Objasníme, co je to životní způsob a představu trvale udržitelného způsobu života. Nejprve se zaměříme na sociologickou kategorii životní způsob a posléze zformulujeme potřebné změny k přechodu na trvale udržitelný způsob života jako protipólu konzumního způsobu života a konzumní společnosti. 4) Budou tyto souvislosti v přístupech a změnách akceptovatelné pro nejširší veřejnost, elity a politickou sféru? Nebo převáží zájem výrobců a společenské vrstvy prestižní spotřeby podporovaný těmi, kteří se chtějí za každou cenu „dostat výš“? 5) Tyto problémy budou po vstupním výkladu a diskuzi pojednány v seminárních vystoupeních (referátech) a v seminárních pracích. a) Referáty i seminární práce mohou být tematicky výběrem z doporučeného seznamu témat nebo svobodnou (a schválenou) volbou studentů. b) Seminární práce mohou mít podobu popisu řešení lokálního ekologického problému místní samosprávou. c) Seminární práce lze uplatnit v celoškolském programu „školních obhajob“ seminárních prací. 6) Závěr semináře bude spočívat v obhajobě zbývajících vybraných seminárních prací a písemné eseji na jednotné téma, které vyplyne z průběhu semináře.
1. 4 Způsob práce v semináři 1) Jednotlivým tématům a základním problémům bude vždy věnován vstupní výklad, na který naváže svobodný diskurs. 2) Názory a stanoviska studentů se budou promítat do seminárních vystoupení a referátů. Každý autor si po svém vystoupení bude řídit diskuzi a na závěr provede shrnutí. 3) Komplexnější pohledy a názory studentů budou zformulovány v seminárních pracích, které mohou být uplatněny i na vyšších úrovních studentské odborné práce. 4
4) Důraz budeme klást na: a) zvládnutí a pochopení základních pojmů, vztahů a souvislostí b) kritické myšlení c) invenci 5) Studenti při plnění úkolů a při přípravě na seminář mohou využívat školní počítačovou síť a její napojení na internet, školní či vlastní notebooky a netbooky. Pro vystoupení studentů lze použít PC prezentací a multimediálních učeben školy. Všechny požadované odevzdávané úkoly budou zpracovány písemně na PC. 6) Seminární vystoupení, referáty a seminární práce. a) Seminární vystoupení v podobě referátu by nemělo přesáhnout 8-10 minut a následná diskuze včetně závěrečného shrnutí by měla mít stejný rozsah. Optimální jsou dva referáty v rámci jedné vyučovací hodiny. b) Seminární práce budou po formální stránce zpracovány podle platných norem včetně citací a zdrojů v rozsahu 3-5 stran čistého textu. c) Témata budou studentům nabídnuta tak, aby pokrývala předmětné pole semináře s tím, že po jejich vyčerpání lze dojednat témata další, volná. d) Seminární práce mohou mít podobu popisu či analýzy řešení konkrétního lokálního ekologického problému občany a místní samosprávou. e) Seminární vystoupení, referáty včetně závěrečného shrnutí a obhajoby seminárních prací mohou mít podobu prezentace. f) Termín celoškolských obhajob bude stanoven rozhodnutím vedení školy.
1. 5 Hodnocení práce v semináři a klasifikace Student bude hodnocen na základě těchto kriterií: 1) Úroveň seminárních vystoupení, referátů a seminárních prací jak v rovině meritorní, tak i v rovině formální. Plagiáty, zejména internetové jsou nepřípustné. 2) Aktivita a invence na seminářích, které prokážou zvládnutí základních pojmů, vztahů a souvislostí a schopnost kritického myšlení. Kromě toho musí splnit obecné požadavky stanovené školním řádem a nařízeními vedení školy (docházka, kázeň).
1. 6 Zdroje a literatura 1) 2) 3) 4) 5)
Průběžně doplňovaný seznam základní doporučené literatury pro seminář. Aktualizovaný seznam základních témat referátů a seminárních prací. Další odborné a populárně naučné publikace. Otevřené zdroje: noviny, časopisy, televizní programy, internet. Odborné a specializované akce.
5
2. Hlavní příčiny nepříznivé ekologické situace (ekologické krize) na naší planetě Téměř celá odborná i laická veřejnost se shoduje v tom, že ekologické problémy objektivně existují a většina z ní i na tom, že stejně reálná je i globální ekologická krize. Než se pokusíme odpovědět na tradiční otázku, kdo nebo, co za to může, zkuste se nad tímto problémem zamyslet. Na základě všeho, co o tom víte, zformulujte v bodech či velmi stručných tezích nejdůležitější příčiny ekologické krize a pokuste se je seřadit podle důležitosti, kterou jim přikládáte. Dejte pozor, ať nesmícháte příčiny, projevy a důsledky ekologické krize. Až tento domácí úkol odevzdáte, provedeme sumarizaci výsledků a porovnáme s ostatními seminárními skupinami. Úkoly vám vrátím, abyste si na závěr tohoto semináře mohli porovnat vaše současné, řekněme laické vidění příčin ekologické krize s pohledem podstatně poučenějším. Jak alespoň doufám.
3. Člověk, společnost a příroda Uvažování o lidské společnosti musí nutně začít výkladem a analýzou vztahu lidského společenství a přírody. Proč?
3. 1 Člověk jako biologický nebo společenský tvor? V sociologii XIX. století vznikly dvě krajní představy: 1) člověk je živočich: přírodní bytost, biologický druh, příroda a její podmínky jsou určující pro život člověka 2) člověk je společenský tvor: to znamená, že společnost, její podmínky, pravidla a zákonitosti jsou pro život člověka rozhodující. Dnes už víme a většina sociologů na tuto otázku odpovídá tak, že člověk je jak biologický tvor, protože musí dýchat, jíst, pít vylučovat, rozmnožovat se a taky zemřít, tak i společenská bytost, protože je dělbou práce odkázán na druhé lidi, vyrábí, mluví, komunikuje, má vědomí, vytváří kulturu a věří.
3. 2 Vztah přírody a společnosti Představuje složitý propletenec vzájemných vztahů, souvislostí a oboustranného ovlivňování. Teoreticky má tento vztah dvě roviny, které ovšem v praktickém každodenním životě nelze oddělovat. 6
3. 2. 1 Vliv přírody na člověka a společnost se uskutečňuje prostřednictvím tzv. přírodních faktorů, které působí na společnost během jejího vzniku a celého historického vývoje: 1) faktory biologické, např. pohlaví, věk, rasa, genetické dispozice 2) faktory demografické, např. struktura obyvatelstva podle věku, pohlaví, rodinného stavu, typů rodiny, hustoty obyvatelstva, tempa přirozeného přírůstku atp. 3) faktory geografické, jako je souhrn přírodních daností: klima, reliéf krajiny, nadmořská výška, surovinové a energetické zdroje atp. Význam (funkce) přírodních faktorů z hlediska vývoje lidské civilizace spočívá v tom, že: -
příroda představuje věčný a nevyhnutelný předpoklad vzniku a rozvoje lidské společnosti, přírodní faktory podstatně ovlivňují formu, tempo a varianty společenského rozvoje.
Z toho plyne, že přírodní faktory jsou současně limitující (omezující) i stimulující (podporující) činitelé historického vývoje lidské civilizace. Protože civilizace tyto faktory v průběhu svého vývoje výrazně mění, vzniká mimořádná odpovědnost lidstva vůči přírodě samotné. Poznámka:
3. 2. 2
Přecenění, příliš velká váha přikládaná přírodním faktorům dala v sociologii XIX. stol. vzniknout tzv. naturalismu, např. v podobě geografického či demografického determinismu.
Vliv člověka a společnosti na přírodu
se uskutečňuje prostřednictvím lidský činností, z nichž nejdůležitější je práce. Práce vedla k vytvoření tzv. „druhé přírody,“ jako výsledku působení člověka na původní přírodu. Tento vliv bývá chápán jak pozitivně, tzn. s konstruktivními důsledky, tak negativně s důsledky destruktivními. Poznámka:
Podle V. Klause člověk a společnost přírodu svou činností zhodnocují o přidanou hodnotu.
Vztah člověka, společnosti a přírody se v průběhu civilizačního vývoje utvářel v několika kvalitativně odlišných etapách, na jejichž počátku stály významné mezníky lidské historie: 1) Počátek lidské civilizace Primární závislost (prvotní, jednoznačná, rozhodující) člověka na přírodě, boj o přežití. Člověk si neuměl a nemohl brát víc, než potřeboval. Zásahy do přírody jsou minimální (sběr, lov) a příroda je bez problémů „uvádí do původního stavu.“
7
2) První velká dělba práce, tzv. neolitická revoluce Specializace na pastevectví a zemědělství. Závislost člověka na přírodě trvá, ale jeho zásahy do přírody jsou větší: kácení lesů, výstavba obydlí, zavlažování. Dochází k určitému narušení biologické rovnováhy mezi člověkem a přírodou. Lidská společnost se z přírody postupně vyděluje a její vliv na přírodu sílí. Jde o lokální poškozování přírody, které je příroda stále schopná napravovat. 3) Vznik organizované společnosti Vztah mezi člověkem a přírodou ztrácí bezprostřední, nezprostředkovatelnou podobu předcházejících etap. Mezi člověka a přírodu se postupující dělbou práce staví trh. Lidské výtvory a vztahy začínají mít v životě lidské společnosti větší vliv a význam než příroda, která je jimi stále významněji ovlivňována. Člověk zesiluje svoji vládu nad přírodou, jeho vliv je cílevědomější, rozsáhlejší a hlubší. Prohlubuje se rozpor mezi bezprostředními zejména hospodářskými zájmy a cíli společnosti a jejich dlouhodobými a neočekávanými důsledky pro přírodu. Člověk se přírodě vzdaluje, postupně před ní ztrácí posvátný respekt minulých etap kolébán biblickou představou o pánu tvorstva a nastupujícím antropocentrismem. Poškozování přírody se prohlubuje, ale jeho dopad na život společnosti je pro člověka spíše nepozorovatelný. 4) Průmyslová revoluce „Dobývání a ovládání“ přírody se uskutečňuje prostřednictvím průmyslové výroby, která sice přinesla lidstvu mnoho pozitivního (nové energie, suroviny, materiály, technologie), ale z dlouhodobějšího hlediska devastace přírody dosáhla takového stupně, na který již svou regenerační silou nestačila. Příroda je považována za nevyčerpatelný zdroj existující zde jen pro člověka a kvůli němu. Zdaleka již nejen pro uspokojování bezprostředních existenčních potřeb člověka, ale i jako materiální základna sociálních nerovností a konzumního způsobu života. 5) Vědeckotechnická revoluce Byla založena na epochálních vědeckých objevech typu jaderné energie, výpočetní techniky, nanotechnologií či genetiky. Dala člověku dříve netušené prostředky, jejichž užití způsobuje rozsáhlé a hluboké negativní změny v přírodním prostředí, z nichž mnohé jsou nevratné. Současně ovšem vyzbrojuje člověka a společnost takovými prostředky, že existuje reálná možnost jak zničit, tak i uchovat přírodu a tím i zničit či uchovat sebe sama. Tento stav sociologové pojmenovali jako „civilizace na rozcestí“. Bohužel, již na něm stojíme příliš dlouho a rýsující se tendence nejsou ani příliš racionální, ani povzbudivé. Docela zajímavou interpretaci vztahu společnosti a přírody nabídl náš přední sociolog Miloslav Petrusek (1936) již v textu Úvod do obecné sociologie (1985): Při uvažování o vztahu společnosti a přírody je třeba mít na paměti tři výchozí okolnosti: 1) Lidé a lidské skupiny v minulosti vždy a dnes většinou téměř nerespektují limitující působení přírody. Chovají se tak, jako by přírodní zdroje, které jsou biologickým a fyzikálním předpokladem lidské existence, byly nevyčerpatelné. 8
2) Stimulující působení přírodních faktorů (varování) v procesu překonávání lidské závislosti na přírodních zdrojích si člověk většinou neuvědomoval. Zejména v novodobých společnostech bylo toto varování zprostředkováváno rozvojem vědy a techniky, jejichž vlastní stimulace a motivace byla povýtce ekonomická. Tedy toto varování vypadalo jako kontraproduktivní. V mnohém dodnes člověk tváří v tvář vyčerpané přírodě čeká na zázrak, který přinese věda a technika (nové, na přírodě nezávislé zdroje, možnosti regenerace atp.). Ale co když se zázrak nebude konat? 3) Charakter lidského působení na přírodu měl v neposlední řadě díky sociálním podmínkám, dosti neperspektivní charakter. Nebyly totiž domýšleny budoucí důsledky současného využívání přírodních zdrojů, manipulace s flórou a faunou atp. Nejde jen o např. bezohledné kácení lesů, ale o systémové důsledky takového zásahu do přírody. V historickém vývoji vztahu společnost – příroda můžeme identifikovat tři základní etapy v tomto vztahu: 1) Vztah primární závislosti Přírodní faktory v člověku i mimo člověka výrazně převládají, ale člověk postupně a stále programověji přírodu ovládá. Program ovládnutí přírody čteme už v bibli: „řekl jim Bůh: ploďtež a rozmnožujte se, a naplňte Zemi a podmaňte ji a panujte nad rybami mořskými a nad ptactvem nebeským, i nad všelijakým živočichem hýbajícím se na zemi.“ Lidí na Zemi bylo ovšem málo, disponovali nedokonalými prostředky i věděním, a tudíž byli „závislými vládci“ přírody a současně jejími nevědomými ničiteli. 2) Stádium relativní nezávislosti Přináší jej teprve moderní kapitalistická tržní společnost. Příroda se jeví jako nevyčerpatelný zdroj, který je člověk schopen stále aktivněji ovládat. Biblický program nabývá charakter filozofické reflexe (nepřichází jako by od boha, ale je již uvědomělou lidskou volbou): R. Descartes: člověk je povinen ovládnout přírodu a živočichové jsou pouhé stroje, které mají člověku sloužit a nezaslouží si jeho sympatií. I. Kant: člověk je odpovědný jen sám sobě. Romantické volání po návratu k přírodě a rousseauovská vize ušlechtilého divocha, který ostatně nikdy neexistoval, zůstanou bez praktické odezvy. Teprve na začátku XX. století si někteří, dokonce i státníci (Roosewelt 1908) položí elementární otázku: a co potom? Ale ani na ni ještě nebude hledána odpověď. 3) Stádium negativní závislosti Negativní závislost na přírodě začíná v 70. letech XX. století. Přírodní zdroje jsou téměř vyčerpány či zdevastovány. Člověk už méně přírodu ovládá, než je jí ovládán. Toto stádium je důsledkem prohlubující se sociální nerovnosti, třídní diferenciace na bohaté a chudé, mocné a bezmocné, ovládané. Nicméně jeho důsledky jsou všeobecné, nediferencované. Katastrofické vize, které dnes již čteme s neměnnou pravidelností, mohou být dramatickou nadsázkou v jednotlivostech, ale jsou reálným dramatem ve svém celku. Dramatem s otevřeným koncem, jehož autorem i hlavním hercem je člověk.
9
3. 3 Životní prostředí Prostředí, v němž lidská civilizace žije, se v průběhu historického vývoje radikálně změnilo. Životní prostředí má tři základní složky: 1) materiální 2) duchovní 3) sociální
- hmotné prostředí utvářené procesy industrializace a urbanizace - kterou vytváří dosažený stupeň lidského poznání - souhrn mezilidských vztahů, organizací a institucí na různých úrovních
3. 4 Ekologické problémy a možná řešení Stav životního prostředí jako celku se přibližně od 60. let XX. století považuje za velmi nepříznivý až kritický a neustále se zhoršující. Většinou se hovoří o tzv. ekologické krizi, která je považována za jeden z nejvýznamnějších globálních problémů současnosti. Poznámka:
Ekologie je nauka o vztazích organizmů a jejich životního prostředí a vztazích organizmů mezi sebou.
Názory na ekologickou situaci, její příčiny a možná řešení se dosti různí. Nicméně je zřejmé, a v tom panuje shoda, že je to problém nejen technický či technologický nebo jen přírodní, ale především problém sociální, související s diferenciací společnosti, základními individuálními a společenskými hodnotami a zájmy, způsobem života atp.
10
V nejobecnější rovině má současná globální ekologická krize tři základní příčiny: 1) intenzitu, hloubku a rozsah zásahů společnosti do přírody zejména ve druhé polovině XX. století, 2) kumulaci důsledků předcházejících menších a pozvolnějších negativních změn a 3) z toho vyplývající silně zmenšenou samočistící a regenerační schopnost přírody. Samozřejmě není vůbec od věci začít velmi seriozně a historicky uvažovat o motivaci těchto zásahů člověka a společnosti do přírody. Kdy a proč se mění uspokojování základních potřeb, později zlepšování kvality života v touhu po zisku pro zisk sám. (Zkuste vymyslet a zdůvodnit i jiné souvislosti.) Z tohoto úhlu pohledu jsou možné i tyto příčiny vzniku ekologických problémů a ekologické krize samotné: 1) přelidnění 2) nadměrná exploatace, drancování přírody, planety 3) devastace přírody, planety Tyto okolnosti formovaly neustále se zhoršující podmínky pro život na Zemi s exponenciálním růstem obyvatel. Opět se nabízí otázka proč? Nejspíš proto, že se člověk svou hominizací vymknul z řádu přírodní evoluce. Přestal být organickou součástí přírody, respektive přestal se jako organická součást přírody chovat. Nejprve z touhy po lepším uspokojování potřeb, později z touhy po nejúčinnějším prostředku tohoto uspokojování, tzn. z touhy po majetku a moci. Je vlastnictví přirozenou potřebou člověka? Mezi nejzávažnější ekologické problémy současnosti patří: 1) postupné vyčerpávání přírodních surovinových a energetických zdrojů 2) znečištění základních přírodních složek: půdy, vody a vzduchu 3) vymizení mnoha rostlinných a živočišných druhů 4) množství a kvalita potravin 5) nepřístupnost a ubývání pitné vody 6) odpady 7) klimatické změny, globální oteplování 8) přelidnění Globální oteplování se stalo v posledním desetiletí vděčným mediálním tématem a u nás navíc bitevním polem mezi prezidentem V. Klausem a ekology a klimatology. Rád bych obrátil pozornost k tomu, že je to v současnosti především i zástupný problém efektivně odvádějící pozornost od dalších, neméně závažných projevů a důsledků ekologické krize. Úspěšně se tím zakrývá politický, materiálně existenční a filozoficky existenciální charakter ekologické krize. 11
Další významné ekologické problémy můžete pojednat ve svých seminárních vystoupeních nebo v seminárních pracích. Mnoho problémů i v této oblasti vzniká nechtěně a nečekaně, bývají nazývány ekologickým bumerangem, který je obdobou sociologických nechtěných, nezamýšlených důsledků lidského jednání. Například chemická hnojiva v zemědělství vedou sice k vyšší úrodě a větší výrobě potravin, ale také ke kontaminaci zemědělské půdy a takto vypěstovaných a vyrobených potravin. Nemluvě o chemickém prodlužování životnosti a vylepšování atraktivnosti potravin samotných. Důsledkem jsou tzv. civilizační choroby, např. alergie a vymírání rostlinných a živočišných druhů. Odtud historicky vznikla potřeba ekologické politiky, která by postupně omezila, zastavila a posléze odstranila ekologickou zátěž, pokud je to ještě vůbec možné. Nejčastějším prvkem nápravných opatření je představa alternativnosti, tj. hledání něčeho, co by nahradilo minulé i současné ke krizi vedoucí postupy a nahradilo je novými, které by v maximální míře respektovaly přírodu a byly s ní v souladu. Hledá se alternativní zemědělství, doprava, energetika, technologie atp. Vedle toho se v závěru XX. století objevily koncepty nejprve trvale udržitelného rozvoje a později, jako jeho doplnění či dokonce protiváha, koncept trvale udržitelného života (způsobu života). Kritici trvale udržitelného rozvoje tvrdí, že je to eufemismus pro trvalý růst (růst Růstu) a ten nemůže být v uzavřeném systému trvale udržitelný. Trvale udržitelný způsob života implikuje omezení spotřeby a výroby, a tím se dostává do existenciálního i existenční konfliktu s kapitalismem. Proto prý nemá šanci na úspěch.
3. 5 Ekologie a politika Aneb proč to bohužel bez politiky a politiků nejde? 1) Protože se na péči o přírodu a životní prostředí nedá bezprostředně vydělat. Příroda a životní prostředí samy o sobě nikomu nic nezaplatí, musí ji „zastupovat“, tedy platit stát. 2) Aby tak činil, musí být nejen před volbami přesvědčen o smysluplnosti tohoto počínání. Dokonce i s vědomím, že to značná část voličů neocení, neboť nejen stát (establishment) uvažuje maximálně v horizontech jednotlivých volebních období, ale i volič se naučil, že košile je bližší než kabát. 3) Moderní demokratický stát plní (měl by plnit) v tomto ohledu tři základní úkoly: a) vytváří normativní právní rámec, který má devastaci a nadměrné exploataci přírody a přírodních zdrojů zamezit. b) Významně se podílí (měl by a může se podílet) na environmentální výchově obyvatelstva směřující k udržitelnému životu. c) Sanuje závažné škody z minulosti, u nichž nelze dohledat a popohnat k odpovědnosti viníka. 4) Efektivní realizace těchto úkolů naráží na základní a rozhodující cíl kapitalistické tržní ekonomiky, kterým je zisk. 12
5) Maximalizaci soukromého zisku bylo podřízeno celé XX. století a XXI. století v tomto úsilí jen dramaticky a úspěšně pokračuje. Ve druhé polovině XX. století postupně vzniká masová konzumní společnost a konzumní způsob života jako nesmírně účinný prostředek maximalizace soukromého zisku účelově ztotožňující společenský pokrok s hospodářským růstem. 6) Od 70. let XX. století je celkem zřejmé, že v podmínkách omezených zdrojů, postupující devastace planety a exponenciálního růstu světové populace je dosavadní vývoj neudržitelný (Římský klub, ekologická hnutí). 7) Řešení lokálních ekologických problémů a prosazování preventivních opatření zpravidla přesahuje místní možnosti. Vyvstává potřeba politického subjektu, který by mohl reálně zasahovat do legislativy, rozpočtu a vládních opatření. S touto vizí od počátku 80. let XX. století vznikají ze stávajících značně diferencovaných a roztříštěných ekologických hnutí a aktivit politické strany, které se obvykle nazývají Zelení. 8) Ekologické problémy se globalizují i díky globalizovanému světovému hospodářství, které přestává rozlišovat hranice jednotlivých států. Potíž je v tom, že globalizovaná světová ekonomika a její hlavní hráči nemají důstojného a dostatečně silného a nezávislého politického partnera, který by byl ochoten a schopen důsledky strategie růstu Růstu (Václav Bělohradský) řešit. Strategie usilující o privatizaci maximalizovaného zisku a socializaci pokud možno veškerých nákladů a ztrát. 9) Pokusíme se prostřednictví vašich referátů a diskuze najít ty správné otázky a možné odpovědi. V rámci poctivosti a spravedlnosti je nutné hned na začátku připomenout, že sice značná většina odborné veřejnosti s tímto pohledem více či méně souhlasí, nicméně existuje ještě jeden extrémní liberální názor, že pokud vůbec nějaké ekologické problémy reálně existují, pak je úspěšně vyřeší tržní mechanismus, pokud do něj státy a vlády nebudou zasahovat (Václav Klaus).
13
4. Životní způsob a trvale udržitelný způsob života Domníváme se, že způsob života představuje v obecné rovině jednu z klíčových sociologických kategorií souvisejících s otázkami ekologické krize i jejím řešením. Životní způsob lze totiž považovat za příčinu a současně i možné řešení ekologické krize. 14
4. 1 Životní způsob jako sociologická kategorie „Velký sociologický slovník“ vymezuje způsob života jako každodenní, ustálené, soukromé zvyklosti, obyčeje a sklony zakládající typické formy sociální interakce a podmiňující vzorce prostorového chování, výběr sociálního prostředí i strukturu využití času, příjmů a vydání. Tato kategorie (pojem), má obvykle latentní (skrytý) hodnotící aspekt: zdravý, pohodlný, bohémský, příživnický atp. K životnímu způsobu můžeme přistupovat: a) deskriptivně empiricko teoreticky, tzn. popisujeme to, co je b) normativně, tzn. formulujeme to, co by mělo být V české sociologické tradici vycházející z ekonomického determinismu byla analýza způsobu života postavena na čtyřech otázkách: 1) způsob obživy 2) efekt využití diferencovaných schopností, předpokladů a zdrojů (jaký typ člověka je v daném společenském systému úspěšný) 3) do jakých typů vztahů a vazeb se jednotlivec při uplatňování svých schopností, předpokladů a zdrojů dostává 4) jak se tento proces odráží ve vědomí lidí, v jejich volbě strategie a taktiky života Jiří Buriánek ve své gymnaziální „Sociologii“, kterou mnozí znáte, definuje způsob života jako komplex činností integrovaný určitou hodnotovou orientací. Jana Duffková v „Sociologii životního stylu“ vymezuje způsob života jako to, jak lidé žijí, tzn. bydlí, stravují se, vzdělávají se, chovají se v různých situacích, baví se, pracují, vyrábí, spotřebovávají, vzájemně komunikují, jednají, rozhodují se, cestují, pečují o děti atp. Duffková formuluje sedm základních rovin způsobu života: 1) subjektivní, kterou představuje nositel životního způsobu a jeho potřeby, vlastnosti, schopnosti, zkušenosti, hodnoty, ambice a limity 2) objektivní, kterou představují životní praktiky a zvyklosti, činnosti a vztahy tzn. sociální jednání a chování 3) kvantitativní, materiální, kterou reprezentuje životní úroveň nebo jinak: náklady, množství prostředků nutných k realizaci životního způsobu 4) kvalitativní, reprezentovanou tzv. kvalitou života, tzn. kam, k čemu člověk směřuje, k jakému smyslu 5) prostorovou, kterou reprezentují místa, kde se životní způsob odehrává, fyzické životní prostředí 15
6) časovou, reprezentovanou fází životního cyklu mimopracovním, tzn. časem vázaným a volným
a
časem
pracovním
a
7) normativní, reprezentovanou právním řádem, obecnou morálkou a nekodifikovanými pravidly společenského systému, které nemusí být ve vzájemném souladu. Dále zvyky, tradicemi a obyčeji.
Znaky způsobu života Jedná se o kategorie či charakteristiky, které utvářejí způsob života každého jednotlivce a současně jsou i mnohé jeho projevem a důsledkem. Připomínám, že se jedná o jeden z mnoha možných pohledů na charakteristické znaky způsobu života, který je veden snahou po dosti vyčerpávající charakteristice z hlediska potřeb našeho semináře. 1) Demografická charakteristika: pohlaví věk rodinný stav počet dětí 2) Vzdělání a další vzdělávání: základní střední bez maturity střední s maturitou, vyšší odborná škola vysokoškolské vysokoškolské vědecké
přírodovědné technické humanitní kombinované
Další vzdělávání: účast v programu (včetně univerzity třetího věku) individuální žádné
3) Způsob obživy: pracovní poměr pracovní smlouva podnikatel osoba samostatně výdělečně činná žena (muž) v domácnosti, na mateřské (otcovské) dovolené důchodce, starobní, invalidní rentiér nezaměstnaný 16
4) Majetek a příjem: průměrný měsíční (roční) příjem (mzda, plat) a benefity průměrný roční kapitálový příjem (výnos) majetek movitý majetek nemovitý majetek celkem 5) Bydlení: nájemní soukromé byt dům město: střed, periferie, atraktivní čtvrt, satelit venkov 6) Domácnost: složení domácnosti (nukleární rodina, širší rodina (prarodiče), tzv. single atp.) vedení domácnosti (dělba práce, využívání placených služeb atp.) stravování (společné, individuální, kombinované) péče o děti a prarodiče
7) Volný čas:
Představuje široké spektrum prolínajících se volnočasových aktivit: kulturní sportovní sociální vzdělávací veřejné (veřejně politické) rekreační a cestovatelské hobby a manuální 17
8) Péče o zdraví: tzv. zdravý životní styl, např. aktivity v oblastech: práce a rodina (hygiena, stres, rozložení zátěže, odpovědnost) volnočasové aktivity (fyzická a duševní kondice) stravování lékařská péče Poznámka: podle definice WHO zdravím rozumíme stav optimální tělesné a duševní sociální pohody. 9) Angažovanost: zájem o věci veřejné provázený aktivní snahou je změnit, zlepšit nebo využít. členství v politických stranách a hnutích účast v organizovaných zájmových skupinách občanské společnosti 10) Spotřeba: na závěr jsme si ponechali klíčovou kategorii životního způsobu z hlediska trvale udržitelného způsobu života a ekologické krize. Spotřebu můžeme rozlišit na: společenskou, tj. spotřeba částečně nebo celkově hrazená ze společenských zdrojů osobní, tj. spotřeba sloužící k uspokojování hmotných a duchovních potřeb každého člověka prostřednictvím osobních příjmů. Srovnání, včetně mezinárodního umožňuje tzv. spotřební koš, který zahrnuje typizované základní výdaje (potraviny, nealko, bydlení, doprava a spoje, péče o zdraví, kultura, vzdělání atp.) Pro účely našeho semináře vytvoříme tuto typologii spotřeby: 1) existenční spotřeba, představuje existenční minimum na úrovni asi 1/3 průměrné spotřeby pásmo chudoby 2) malá spotřeba, představuje sociální minimum, asi ½ průměrné spotřeby 3) průměrná spotřeba, představuje standardní spotřebu, zajišťující běžné fungování života konzumní způsob života 4) nadprůměrná (nadstandardní až luxusní) spotřeba 5) prestižní (luxusní demonstrativní, okázalá) spotřeba Spotřeba je z hlediska trvale udržitelného života klíčovým jevem a je velmi zajímavá i pro sociologii. Analyzuje spotřební chování, motivace, preference, sestavuje různé typologie spotřebitelů, analyzuje sociální funkce spotřeby, jako např.: 1) funkce existenční, tzn. spotřeba jako prostředek zajištění fyzického přežití, biologického života. 2) funkce imaginativní, spotřeba umožňuje překročit každodennost (suvenýry, umění, starožitnosti, sběratelství, atp. 3) funkce komunikační, tzn. prostřednictvím spotřeby komunikujeme s druhými lidmi. Spotřeba definuje naši sociální příslušnost (referenční skupinu) a odlišnost od jiných skupin. Alvin Toffler (USA): Šok z budoucnosti (1970): …“balíček životního stylu“ určuje příslušnost k sociální skupině a jejímu způsobu života, šetří „každominutové rozhodování“, ale současně omezuje individuální volbu, postoje, preference a vkus. Konzumní společnost vytváří situaci overchoice (převýběr) i v těch nejbanálnějších a nejběžnějších nákupech stojíme před volbou z mnoha možností, které spíše komplikují volbu, místo aby přinášely uspokojení. 18
Civilizační vývoj je již dosti dlouho provázen dvěma krajními tendencemi ve spotřebě: 1) neustálé zvyšování spotřeby v podobě konzumního způsobu života a konzumentství 2) minimalizace spotřeby, např. myšlenka tzv. „rozumných potřeb“. I bez odborných analýz je zřejmé, která z tendencí zvítězila a zvítězit musela, neboť je podmínkou fungování moderní kapitalistické ekonomiky. Skromná spotřeba a racionalizace potřeb je pro většinu chudých pouze z nouze ctnost a pro bohaté hloupost a v nejlepším případě málo pochopitelná extravagance. Navzdory tomu, že v nepříliš vzdálené budoucnosti bude nejspíš klíčovou podmínkou trvale udržitelného života, ne-li pouhého přežití. Spotřeba může mít tři základní podoby a každé z nich odpovídá i základní cíl: 1) Spotřeba jako prostředek je motivována: chci mít, abych použil 2) Konzumentství je motivováno: chci mít, abych vlastnil 3) Prestižní spotřeba je motivována: chci mít, abych ukázal, že vlastním S trvale udržitelným způsobem života může být spojena přirozeně jen první podoba spotřeby sloužící k uspokojování potřeb. Uspokojování potřeb ovšem otevírá dva problémy: 1) Co to jsou potřeby? (viz psychologie) 2) Potřeby reálné (rozumné, racionální) a potřeby umělé (vyvolané). Myšlenka racionálních potřeb a dobrovolné skromnosti není nová a už vůbec její vznik není spojen jen s představou trvale udržitelného života. Má kořeny už v antické filozofii v dílech kyniků (Diogénes ze Sinópé) nebo stoiků (Seneca, Epiktétos). Kynici viděli základ štěstí a ctnosti ve zřeknutí se bohatství a všech smyslových požitků, stoici požadovali život v souladu s přírodou a oproštění se od vášní, v klidu duše. Pojetí rozumných potřeb mělo jeden z vrcholů v osvícenské filozofii XVIII. století. Francouzský filozof Paul Heinrich Dietrich von Holbach nabídl dvě východiska: 1) individuální, spočívající v rozumném sebeomezení potřeb, které by mělo přispívat všeobecnému blahu a svobodě samého člověka. Nejrozumnější je ten, kdo má nejméně potřeb, protože zbytečné potřeby matou duši a odčerpávají energii. 2) společenské, spočívající v zákonem regulovaném a usměrňovaném růstu potřeb. Čím více má národ potřeb, tím více závisí na těch, kteří mohou tyto potřeby uspokojovat, např. suroviny. Vývoj myšlenky rozumných potřeb získal ve XX. století dramatickou podobu např. v Číně v období Velké kulturní revoluce (1966-1976) provázené kasárenským komunismem a asketismem s hesly: Boj proto rozkoši, Co dříve stačilo třem lidem, musí nyní stačit pěti, Deset let odříkání a deset tisíc let blahobytu. Podobně v Kambodži za vlády Rudých Khmerů (1975-1979). Samozřejmě, že tyto tragické excesy myšlenku rozumných potřeb jen zdiskreditovaly. Racionalita a jistá skromnost ve spotřebě navazují na dva velké okruhy problémů: 1) masová spotřeba a společnost masové spotřeby, 2) globální problémy. 19
Současně vyvolávají řadu otázek, jejichž zodpovězení může být podmínkou nebo alespoň pomůže našemu dalšímu uvažování. Tak například: - Jsou lidské potřeby neomezené a stále rostoucí? - Pokud ano, může stejně tak růst spotřeba materiálních statků? - Platí: rostoucí spotřeba = rostoucí štěstí? - Je Homo consumens ještě Homo sapiens? Masová spotřeba a její rozšiřování do nejlidnatějších zemí planety (Čína, Indie) prohlubuje stávající globální problémy a vytváří nové: - zrychluje exploataci (využívání) neobnovitelných zdrojů a přibližuje hranici zlomu - devastuje obnovitelné zdroje a podmínky jejich existence (pěstování) - násobí objemy odpadu - pravděpodobně urychluje klimatické změny - pitná voda se stává strategickou surovinou Má tzv. rozvojový svět „nárok“ na standard tzv. vyspělého světa? Na tyto otázky není vůbec jednoduché odpovědět. Nejspíš proto, že na většinu z nich jednoznačná odpověď vůbec neexistuje. To ovšem neznamená, že jim netřeba věnovat pozornost. Právě naopak. Závěrem chci říct, že kromě uvedeného existuje množství více či méně zajímavých a výstižných vymezení a typologií životního způsobu, jimiž člověk vytváří a definuje svoji identitu a přístup k životu.
4. 2 Konzumní způsob života v konzumní společnosti Stále rostoucí konzum materiálních statků se stal dominantní kulturní hodnotou a měřítkem sociálního úspěchu. Došlo k dramatickému rozšíření zbožně peněžních vztahů do všech oblastí společenského života. Pojem konzumní společnost není ekonomicky ani politicky neutrální. Ekonomicky slouží firmám, které prostřednictvím marketinku a reklamy vyvolávají nové, umělé potřeby nebo zvyšují intenzitu stávajících, které pak se ziskem uspokojují. Politicky konzumní společnost zajišťuje loajalitu populace (konzumentů) vůči systému a establishmentu za příslib udržení a dalšího růstu konzumu v budoucnosti, a to bez ohledu na cíle systému. Svoboda konzumu činí podružnými jiné druhy svobod. Diskredituje kritické myšlení tím více, čím je nesouhlas se systémem hojnosti (konzumu) považován za neracionální. Ekologická kritika konzumní společnosti upozorňuje na to, že: 1) Rostoucí konzum zrychluje tempo přeměny přírodního bohatství na bohatství umělých věcí a tento proces je nevratný. 2) Schopnost přírodního prostředí absorbovat zplodiny masového konzumu je omezená a hluboko pod úrovní zásob neobnovitelných zdrojů, které ještě mohou být ke konzumu využity. 3) Masový konzum se týká pouze 10 až 20% světové populace na úkor všech zbývajících. 20
4. 3 Životní způsob jako naše každodenní realita Malé opakování jinými slovy: 1) K tomu, aby lidstvo a civilizace zvládly sociální život, vytváří si kulturu jako nástroj „uchopení světa“. 2) Člověk potřebuje uchopit svět (využít, ovládnout), aby přežil, tzn. uspokojil základní biologické potřeby, a aby toto přežití, co nejvíce odpovídalo jeho představám. Tedy aby uspokojil potřeby zbývající (vyšší, duchovní, nadstavbové atp.) 3) Tyto představy odrážejí určitou hierarchii hodnot, kterou si vytváří každý jednotlivec, skupina i společnost jako celek. 4) Představy, jaký by měl život být, co je v něm důležité více a co méně, čeho chceme dosáhnout a jakou cenu jsme ochotni za to zaplatit, vznikají na základě socializace, výchovy, vlastních zkušeností, vzdělávání a voleb všeho druhu. Vedle toho je ovlivňují zkušenosti blízkých, přátel a kolegů, jsou výsledkem manipulace marketingu a reklamy, hromadných sdělovacích prostředků, politických stran a hnutí, náboženství a v neposlední řadě i obecné morálky. 5) Konečný výsledek je téměř vždy jakýmsi kompromisem představ a reálných možností daných vlastními schopnostmi a mírou vlastního nasazení, aktivity a vitality na straně jedné a společností a jejím establishmentem nastavenými mantinely v podobě vzorů chování, tradic, institucí, ideologie či náboženství na straně druhé. 6) Potíž se vzory, příklady a volbou je v tom, že mravní a náboženský étos, který byl schopen udržet kapitalismus na uzdě celé XIX. století se zejména ve druhé polovině XX. století postupně vyprázdnil. Tak se stalo, že úspěšní už nejsou povýtce jen aktivní a schopní, ale spíše všehoschopní. 7) Současná „vyspělá“ společnost povýšila peníze a majetek na nejvyšší společenskou hodnotu, takže největšímu respektu a úctě se těší ten, kdo je má, koneckonců bez ohledu na to, jak k nim přišel. 8) To výrazně, skoro až nepřekonatelně komplikuje každodenní realitu našeho života, obzvláště, když tito všehoschopní jsou téměř nedotknutelní. Proč tedy brát ohledy na druhé či dokonce na budoucí? 9) Rezignovat by bylo příliš snadné a možná se to dokonce od vás očekává. Mnozí by za rezignaci (pasivitu) mohli být docela slušně odměněni. Je otázkou, kam neřešení těchto problémů povede, ale to už bylo naznačeno na začátku (str. 2,3). Nezapomeňte, nikdo vám nic nedá, ani za vás nic nevyřeší.
21
4. 4 Trvale udržitelný způsob života Jako první se objevila myšlenka trvale udržitelného rozvoje v 8O. letech minulého století. Byla to reakce na prohlubující se ekologickou krizi. Byla zformulována v dnes již klasické „Zprávě H.G. Brundtlandové: Naše společná budoucnost (1987) pro zasedání Valného shromáždění OSN, které Zprávu schválilo. Podstatou trvale udržitelného rozvoje je takový vývoj lidské společnosti, který umožňuje žijícím generacím uspokojovat své potřeby tak, aby nebyly omezovány potřeby budoucích generací a byla zachována biodiverzita a přirozené funkce přírody. Trvale udržitelný rozvoj údajně stojí na přesvědčení, že životní prostředí není ničeno růstem samotným, ale jen jeho podobou, způsobem, povahou (B. Moldan). Někteří kritici tvrdí, že trvale udržitelný rozvoj je pouhým eufemismem pro „trvalý růst“ a ten nemůže být „trvale udržitelný“ – jde prý o kulatý čtverec. Tento koncept byl doplněn (nahrazen?) o myšlenku trvale udržitelného života, která na rozdíl od trvale udržitelného rozvoje v sobě obsahuje i omezení výroby a spotřeby. Trvale udržitelný život je z environmentálního hlediska funkcí čtyř základních proměnných: 1) počtu obyvatel planety 2) spotřeby 3) zdrojů 4) životního prostředí Mimoplanetární zdroje jsou nejistou, nesmírně nákladnou a hodně vzdálenou budoucností s mnoha podmínkami, proto na ně nelze spoléhat a počítat s nimi. Poněkud realističtější jsou nové planetární zdroje, které zpravidla předpokládají nové technologie. Co když ale nebudou včas objeveny? To vše jsou dobré důvody pro plné respektování principu předběžné opatrnosti. Je zřejmé, že trvale udržitelný život vyžaduje obrat dosavadních trendů v oblasti růstu populace a růstu spotřeby. Direktivní omezení růstu populace, jako např. v Číně, dříve nebo později narazí na univerzalisticky chápanou koncepci lidských práv. Nepřímé (dobrovolné) omezení narazí na nerovnoměrně rozvinuté sociální systémy jednotlivých států, související s jejich hospodářskou vyspělostí. Kromě toho je zřejmá zcela prokazatelná tendence v sociálně a hospodářsky nejvyspělejších státech instituce sociálního státu odbourávat nebo alespoň výrazně omezovat. Tento trend je patrný od 80. let minulého století. Zvrat v růstu spotřeby souvisí jednak s vývojem populace, jednak s klíčovou podmínkou fungování kapitalistické ekonomiky, tj. hospodářským růstem. Kapitalistický hospodářský systém je založen na ekonomickém růstu a ekonomický růst je i jeho základním cílem, protože jedině ten přináší ekonomický profit, tzn. zisk, tedy konečný cíl kapitalistické ekonomiky. Omezení v oblasti spotřeby úzce souvisí s otázkou globálních i vnitrospolečenských sociálních nerovností. Ukazuje se, že obrat ve spotřebě vyžaduje, předpokládá jejich stírání, vyrovnávání, kdežto realita světa jak globálního, tak i jednotlivých států je přesně opačná. Sociální nerovnosti v posledních třiceti letech exponenciálně narůstají. V tomto kontextu se nabízí kardinální otázka: kdo se má uskromnit, kdo má začít žít šetrněji a ohleduplněji tváří 22
v tvář těmto výzvám? Tento stav je s trvale udržitelným životem zjevně neslučitelný. Jsou tedy požadované změny v podobě omezení populace a spotřeby reálné? Demografická a sociologická bádání tomu bohužel nenasvědčují. To ovšem neznamená, že bychom na realizaci potřebných změn měli rezignovat. I dílčí úspěchy nebo jen lepší pochopení problému větším počtem lidí je užitečné. O životním prostředí a zdrojích již bylo pojednáno. Z hlediska trvale udržitelného života je důležitý vztah člověka k životnímu prostředí a ostatním lidem, jež ho sdílejí. Tento vztah je dán: a) mírou dosažených znalostí, b) životním prostředím jako hodnotou a jejím místem v hierarchii hodnot každého člověka i společnosti, neboť je to místo k životu, prostor každodennosti, c) mírou individuální odpovědnosti za životní prostředí a jeho obyvatele. Ukazuje se, že zejména na tomto poli lze dosahovat reálných pozitivních výsledků především prostřednictvím komplexní environmentální výchovy a aktivní účastí v různých ekologických organizacích a hnutích občanské společnosti. Vztah k ostatním lidem není motivován jen maximalizací zisku (byť výrazně dominuje), ale stejně reálný a prokazatelný je altruismus, solidarita a soucit, který by mohl vést až k určité skromnosti a vnitřním limitům dřív, než civilizace narazí na nepřekročitelné hranice přírodní. Je zřejmé, že si civilizace nedokázala vytvořit dostatečně účinnou autoregulaci a hlavně ji neuměla vytvořit včas. I přes to má svůj smysl a svou hodnotu. Lidé a mnohdy i vlády vytěsňují znepokojující otázky budoucnosti příštích generací tradičním postojem: ono to nějak (a samozřejmě dobře) zase dopadne, věda, stejně jako v minulosti něco vymyslí … Ale, co když nedopadne, nevymyslí, anebo už bude pozdě? Ještě zbývá víra v náhlé prozření a následnou změnu. Jenže už 40 let slýcháme: je za pět minut dvanáct, řežeme si větev, na které sedíme, nezačneme-li rychle jednat … atp. Pravděpodobnost okamžitého pochopení situace a následné rychlé změny hodnot a priori je mizivá. Stačí si uvědomit, že stávající hodnotové a mravní systémy se utvářily a usazovaly celá staletí. Navíc k onomu prozření by musela dospět výrazná většina civilizace v podmínkách silně narůstajících sociálních nerovností. A co je nejméně pravděpodobné, museli by k němu dospět ti nejbohatší a nejmocnější. A proč by to dělali? I přes to má naše úsilí svůj smysl a hodnotu v tom, že čím budeme v internalizaci environmentálního pohledu na svět úspěšnější, tím bude ekologická, sociální a ekonomická katastrofa vzdálenější.
Kvalita života Je velice obtížně uchopitelný a definovatelný pojem. Má multidisciplinární povahu, je v něm z každého vědního oboru kousek. Lze konstatovat, že neexistuje obecně přijímaná definice kvality života a pokusy o vymezení tohoto pojmu se autor od autora výrazně liší. Objevuje se již v 50. letech minulého století, ale první výrazný nástup je patrný na přelomu 60. a 70. let jako reakce na slepou uličku masové spotřeby a konzumního způsobu života. Erhard Eppler (německá SPD): „Hovoříme o kvalitě života, i když přesně nevíme, v čem spočívá, a ještě méně víme o tom, jak ji dosáhnout. Hovoříme o kvalitě života proto, že jsme se dostali do slepé uličky. Vycházíme zde nikoli ze znalostí, ale z pochybností.“ 23
Poznámka: Libuje si lidstvo ve slepých uličkách nebo má čtyřicetiletý rozvoj masové spotřeby a konzumního způsobu života hlubší příčiny? Od této doby vznikla řada koncepcí jako např.: Teorie postmateriálních hodnot (duchovní hodnoty a mezilidské vztahy) Teorie pociťované kvality života (spokojenost, štěstí) Teorie odsouvající kvalitu života do budoucnosti: vize melioristická: jak lépe žít vize radikálně alternativní: jak žít jinak Empirická sociologie vytváří systémy konkrétních indikátorů postihujících kvalitu života (zdraví, bydlení, rekreace, volný čas, životní prostředí, mezilidské vztahy, sociální jistoty, občanské svobody, podíl na správě věcí veřejných.) V mezinárodním srovnání se používá problematický hrubý domácí produkt (HDP), který jednak nepostihuje všechno, např. šedou ekonomiku (viz čistý ekonomický blahobyt) a započítává i položky nezvyšující kvalitu života, ani životní úroveň (např. náprava ekologických škod). HDP bývá doplňován ukazatelem lidského rozvoje HDI, který je kombinací ekonomických a sociálních ukazatelů. Tímto výzkumem a mezinárodním srovnáním se zabývá společnost International Living, vydává stejnojmenný měsíčník a webovou stránku. S vědomím výše uvedeného se pokusíme vymezit kvalitu života jako průnik tří základních rovin: 1) Objektivní (materiální, ekonomická) reprezentovaná dosaženou úrovní životních podmínek (majetek, moc, zdravotní péče, volnočasové aktivity, životní prostředí atp.) 2) Nemateriální, duchovní (mezilidské vztahy, lidská práva a občanské a individuální svobody, sociální jistoty, vzdělání, kultura atp.) 3) Subjektivní emocionalita, prožívání, spokojenost a životní štěstí).
4. 5 Co všechno je možné Aneb výzva současnosti nebo alespoň pár dalších námětů k zamyšlení. 1) Je možné nahradit současnou kapitalistickou tržní ekonomiku, jejímž základním a v podstatě jediným cílem je zisk, nějakým jiným systémem, který by respektoval myšlenku trvale udržitelného života? Nebo lze stávající systém do této podoby nějak transformovat? A jak? 2) Je možné a reálné změnit převládající konzumní způsob života tzv. vyspělých zemí na trvale udržitelný život, který předpokládá racionální skromnost, tzn. vědomé a dobrovolné omezení spotřeby a výroby? Tím se prodlužuje životnost zdrojů a takový systém je šetrnější k životnímu prostředí.
24
3) Je možné a reálné postavit trvale udržitelný život jako akceptovatelný cíl pro rozvojové země a tím zabránit devastaci zdrojů a životního prostředí tam, kde k tomu zatím ještě nedošlo nebo jen minimálně? 4) Je možné, aby politici rozhodujících zemí světa a většiny ostatních zemí se stali natolik osvícenými, aby tuto výzvu přijali za vlastní, aniž by muselo dojít k ekologickým a sociálním katastrofám globálního rozměru? 5) Protože politici už tomuto světu moc nevládnou, je možné, aby k témuž osvícení dospěli i faktičtí vládci globalizovaného světa, jako jsou finančníci, bankéři a nadnárodní korporace? Uvědomíme-li si, že: a) Základy dnešního stavu byly položeny před více než dvěma sty lety. b) Formování a trend rozšiřování masového konzumního způsobu života má již minimálně padesátiletou historii. c) Dosud se neobjevila, natož uchytila žádná alternativa konzumního způsobu života a to, co se objevilo, bylo spíše excesem a výjimkou potvrzující pravidlo. d) Na alternativním způsobu života nebyl a není zřetelehodný zájem ani ze strany establishmentu většiny zemí světa, natož ze strany kormidelníků světové globalizované ekonomiky. Pak je zřejmá povýtce negativní odpověď i na pět výše položených otázek. Proč nepropadat pesimismu a apatii jsme již vysvětlili několikrát. Na závěr přidám ještě jeden obecný důvod a jeden ryze osobní. Ten obecný spočívá v poznání, že pesimismus nám nijak nepomůže a navíc bere poslední naději, ten osobní vám říká, že na vysočině je krásně.
5. Seminární práce a obhajoby, případové studie a referáty 1. Každý účastník semináře zpracuje seminární práci (esej, úvahu), která pojedná o sociálních a politických aspektech závažného ekologického problému a jeho řešení. Téma bude věcně vycházet z programu semináře. 2. Seminární práce může být případovou studií aktuálního ekologického problému, s nímž se student setkal, např. v místě bydliště, rekreačního bydlení atp. I zde se zaměří na sociální a politické souvislosti řešení. 3. Seminární práce může mít i podobu analýzy a komentáře relevantního teoretického problému nebo konkrétní události vztahujících k programu semináře. 25
4. Téma seminární práce si student vybere z předloženého seznamu nebo si může po konzultaci zvolit téma vlastní, vycházející z programu semináře. 5. Seminární práce může být přihlášena k celoškolské obhajobě nebo bude obhájena v rámci vlastního semináře. Rozdíly budou jen v termínu odevzdání a obhajoby práce. 6. Seminární práci bude přikládán zásadní význam z hlediska výsledné klasifikace každého studenta v semináři. Proto jsou plagiáty stažené prostřednictvím internetu zcela nepřípustné. 7. Kromě seminární práce připraví každý student referát(y) k probíraným a diskutovaným problémům. I zde si po konzultaci může každý student zvolit vlastní téma. Stejný bude i akcent sociální a politické roviny zvoleného problému. Žádoucí jsou referáty ke knihám, statím a událostem s relevantní tematikou, včetně těch, které byly uveřejněny na webových stránkách. 8. Referáty se uskuteční zpravidla po ukončení jednotlivých tematických bloků semináře.
5. 1 Náměty seminárních prací 1. Význam přírody (životního prostředí) pro člověka a civilizaci 2. Tradiční společnost a její vztah k přírodě 3. Náboženství, církve a věřící a jejich vztah k přírodě 4. Moderní společnost a její vztah k přírodě 5. Konzumní společnost a konzumní způsob života a jejich vztah k přírodě a vliv na přírodu 6. Teoretická reflexe vybraných vědních oborů vztahu společnosti a přírody 7. Ekonomická věda a její pohled na přírodu 8. Ekologická hnutí v ČR 9. Mezinárodní ekologická hnutí 10. Politická reflexe ekologické krize – strany zelených 11. Strana zelených v ČR 12. Ekologická krize pohledem hlavních politických proudů současnosti (neo)liberalismus, (neo)konzervatismus a socialismus v totalitní a sociálně demokratické podobě 13. Etika a ekologická etika 26
14. Hlubinná ekologie 15. Alternativnost jako jeden z prostředků řešení ekologické krize 16. Trvale udržitelný rozvoj a trvale udržitelný život 17. Ekonomie versus ekologie? 18. Spor o ekonomický růst: hospodářský růst, ekologická krize a dobrý život 19. Václav Bělohradský a „růst Růstu“ 20. Přežije kapitalismus XXI. století? 21. Přelidnění jako globální ekologický problém a jak ho řešit 22. Vybraný globální ekologický problém: vznik, vývoj a možná řešení 23. Ekologická výchova v ČR, stav, moje zkušenosti a doporučení 24. Nový (nejen ekologický) způsob života jako šance přežití 25. Životní způsob jako příčina i řešení současné ekologické krize 26. Ekologické programy českých politických parlamentních stran a jejich realizace (Myslí to politické strany vážně?) 27. Trh jako prostředek řešení ekologické krize (deus ex machina V. Klause) 28. Skeptický ekolog Björn Lomborg 29. Ekologie a Sociologicko ekologický seminář: proč mne to vlastně vůbec nezajímá Tato nabídka bude na základě zkušeností a aktuálního společenského vývoje průběžně aktualizována a doplňována.
5. 2 Literatura (Může posloužit i jako zdroj k referátům za jednotlivými tematickými bloky.) Keller, J. : Až na dno blahobytu, Slon 1995 Šok z ekologie, Český spisovatel, Praha 1996 Sociologie a ekologie, Slon 1997 Abeceda prosperity, 1997 Naše cesta do prvohor, 1998 Politika s ručením omezeným, Evropský literární klub Praha 2001 Tři sociální světy, Slon 2010 27
Keller, J. Gál, F. Frič, P. : Hodnoty pro budoucnost, G+G Praha 1996 Mishan, E.J. : Spor o ekonomický růst, Slon 1994 Petrusek, M.: Úvod do obecné sociologie, Institut VHJ Vítkovice 1985 Petrusek, M. a kol.: Sociologie, SPN Praha 1991 Šmajs, J. : Kultura proti přírodě, Zvláštní vydání, Brno 1994 Ohrožená kultura, Zvláštní vydání, Brno 1995 Jedenáct tezí nového vzdělávacího minima in Literární noviny č. 12/ 2012 Šmajs, J. Klíma, I. Cílek, V.: Tři hlasy, Doplněk Brno 2010 Librová, H. : Pestří a zelení, Veronika, Hnutí Duha 1994 Vlažní a váhaví, Doplněk 2003 Klaus, V. : Modrá, nikoli zelená planeta, Dokořán 2007 Lomborg, B. : Skeptický ekolog, Dokořán 2009 Duffková, J. Urban, L. Dubský, J. : Sociologie životního stylu, Nakladatelství A. Čeněk Plzeň 2008 Kubátová, H. : Sociologie životního způsobu, Grada 2010 Judt, T. : Zle se vede zemi, Rybka Publishers 2011
6. Závěr semináře Individuální posouzení relevantnosti „Hlavních příčin nepříznivé ekologické situace (ekologické krize) na naší planetě“ (viz. 2. kapitola). 1. Shrnutí šancí lidské civilizace na trvale udržitelný život. 2. Hodnocení Sociologicko ekologického semináře. 3. Náměty studentů na doplnění semináře pro příští školní rok.
28
