Sociální postavení Romů v České republice v kontextu jejich vyloučení jako důsledek sociální konstrukce negativního obrazu Romů

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta sociálních studií Katedra sociologie

Bakalářská práce

Sociální postavení Romů v České republice v kontextu jejich vyloučení jako důsledek sociální konstrukce negativního obrazu Romů

Vypracovala: Michaela Nesvadbová Vedoucí práce: PhDr. Michal Vašečka, PhD. Brno 2014

Prohlašuji, ţe jsem na bakalářské práci pracovala samostatně a pouţila jsem pouze pramenů uvedených v seznamu literatury. V Brně __________________ Michaela Nesvadbová

2

Na tomto místě bych ráda poděkovala svému vedoucímu, panu PhDr. Michalovi Vašečkovi, Ph.D., za poskytnutí cenných materiálů, a za podnětné rady a připomínky k práci.

3

Obsah Předmluva .............................................................................................................................. 6 Úvod ...................................................................................................................................... 7 1. Kdo jsou Romové a jaký s nimi má vztah česká majorita ................................................ 9 1.1. Sociologie vědění a sociální konstruktivismus............................................................... 9 1.2. Klasifikující a sociálně konstruující povaha některých pojmů..................................... 10 1.2.1. Nacionalismus, menšiny, etnicita, etnocentrismus .................................................. 10 1.2.2. Předsudky a stereotypy ............................................................................................ 12 1.3. Identita Romů ............................................................................................................... 14 1.4. Vztah majority a Romů ................................................................................................ 15 1.4.1. Míra sociální distance .............................................................................................. 15 1.4.2. Souţití, vztahy a vnímání problémů ........................................................................ 16 1.4.3. Vliv předsudků na vnímání Romů ............................................................................ 17 1.4.3. Postoje majority k Romům ...................................................................................... 18 1.5. Tradiční kultura, hodnoty a ţivot Romů z perspektivy sociálních vědců .................... 18 1.5.1. Historie a kontext ..................................................................................................... 18 1.5.2. Hodnoty Romů......................................................................................................... 20 1.5.3. „Romství jako znevýhodňující faktor“, ................................................................... 21 2. Sociální vyloučení a marginalita Romů .......................................................................... 22 2.2. Ekonomické vyloučení ................................................................................................. 23 2.2.1. Nezaměstnanost a vyloučení z trhu práce.................................................................. 23 2.2.2. Chudoba a kultura chudoby ....................................................................................... 25 2.3. Kulturní a sociální vyloučení........................................................................................ 25 2.3.1. Kulturní kapitál a nekompatibilita s majoritním hodnotovým systémem ................. 26 2.3.2. Vyloučení ze sociálních sítí ....................................................................................... 27 2.4. Prostorové vyloučení a problematika bydlení Romů ................................................... 27 2.4.1. Efekt ghetta ................................................................................................................ 27 2.4.2. Vyloučení v přístupu k přiměřenému bydlení ........................................................... 28 2.5. Symbolické vyloučení .................................................................................................. 30 2.5.1. Vliv a fungování médií v procesu symbolického vylučování ................................... 30 2.6. Další druhy vyloučení................................................................................................... 31 2.6.1. Vyloučení z mobility a přístupu ke sluţbám ............................................................. 32 3. Začarovaný kruh a sebenaplňující proroctví ................................................................... 32 4

Závěr .................................................................................................................................... 34 Diskuse ................................................................................................................................ 35 Bibliografie .......................................................................................................................... 38 Jmenný index ....................................................................................................................... 42 Seznam obrázků................................................................................................................... 43 Anotace ................................................................................................................................ 44 Abstract................................................................................................................................ 45 Přílohy ................................................................................................................................. 46 Příloha 1 – Principy etnických předsudků ........................................................................... 46 Příloha 2 – Všeobecný postoj majority k Romům v kaţdodenní praxi ............................... 47

5

Předmluva Romové jsou dle mého názoru skupina obyvatelstva, která se jednak fyzicky, jednak svojí „náturou“ liší od majoritní populace, a proto jako taková je významnou částí majority vystavena předsudkům a diskriminaci. Většina majoritního obyvatelstva o Romech přemýšlí jako o lidech odmítajících pracovat a parazitujících na společnosti. Sociologie se však nespokojí s percepcí reality, jak je přijímána lidmi neposkvrněnými sociologií. I kaţdodenní všední sociální jevy zkoumá z mnoha úhlů pohledu, a snaţí se nahlédnout pod jejich povrch. Snaţí se dekonstruovat sociálně zkonstruované jevy, které mají negativní vliv na fungování společnosti. Smyslem sociologie je nahlíţet na problémy z co nejreálnější perspektivy, a vysvětlit, jak ve společnosti dochází ke konfliktům a patologiím. Smyslem této práce je poukázat na problém, ţe percepce reality Romů není reálná, za to má však velmi reálné dopady, které negativně ovlivňují kohezi současné společnosti a především ţivot a postavení Romů u nás.

6

Úvod V práci se věnuji postavení Romů v českém sociálním prostředí v kontextu jejich sociálního vyloučení. Účelem této přehledové studie je představit problematiku sociálního vyloučení Romů v České republice jako důsledek sociální konstrukce negativního obrazu Romů. Za cíl si kladu především objasnit, jaký můţe mít sociálně zkonstruovaný obraz Romů vliv na jejich postavení v české společnosti, a poukázat na reálné dopady této sociální konstrukce. Teoreticky vycházím ze sociálně konstruktivistické teorie Petera I. Bergera a Thomase Luckmanna (Berger, Luckmann 1999), a z některých konceptů zmíněných Stanislavem Hubíkem v knize Sociologie vědění (Hubík 1999). Proto také přistupuji k pojmům, jako jsou národ nebo etnicita, jako k pojmům sociálně zkonstruovaným pro potřeby společnosti, jak to vymezili např. M. Hroch, T. H. Erickson, B. Anderson, a stejně tak upřednostňuji mezi autory věnující se problematice Romů ty autory, jejichţ smýšlení je ovlivněno sociálním konstruktivismem (M. Jakoubek, T. Hirt, M. Vašečka).1 Vybrané téma je v naší společnosti v mnoha ohledech kontroverzní, a konsensus lze na poli akademickém i laickém nalézt jen těţko. To je důvodem, proč v práci nemám ambici vyřešit otázky vyvstalé po zjištění, v jak problematické situaci se naše společnost v souvislosti s Romy nachází. V první kapitole práce si kladu za cíl představit, o jaké skupině lidí, nazývaných souhrnně Romové, hovořím, a stejně tak představit teoretický rámec, v němţ se v práci pohybuji.

Mou snahou je představit kontext celé problematiky vylučování Romů v České

republice – tedy tradiční romskou kulturu a hodnoty, historický rámec usazování Romů na českém území, a jak tyto faktory souvisí s vykonstruovanou představou dominantní skupiny o romské menšině. V závěru úvodní části představím výsledky výzkumů sociálních věd o vztazích majority k romské menšině. Ve druhé, stěţejní kapitole, se věnuji reálným dopadům sociální konstrukce, a to multidimenzionálnímu pojmu sociální exkluze, kdy jednotlivé dimenze sociálního vyloučení implikují a posilují vyloučení v dimenzi druhé. Závěrečná kapitola je shrnujícího charakteru, a mou snahou je zde poukázat na

problematiku

v rámci

začarovaného

kruhu

příčin

a

důsledků

marginálního

nebo vyloučeného postavení Romů. Tento začarovaný kruh se uzavírá sebenaplňujícím

1

Přestoţe se v práci zabývám postavením Romů v České republice, často cituji také slovenské autory (např. E. Kriglerovou, R. Dţambazoviče, M. Juráskovou) - romské problematice se věnují v širším evropském kontextu, a některé problémy, jako například urbánní ghettoizace, se vyskytují v celé střední Evropě.

7

proroctvím, kdy dochází k „odmítání odmítačů“ (Bauman 1999), a přijímání stigmatu a identity vyloučeného. To má za důsledek další sociální problémy.

8

1. Kdo jsou Romové a jaký s nimi má vztah česká majorita 1.1. Sociologie vědění a sociální konstruktivismus Jak vyjádřili Berger s Luckmannem v úvodu své velmi vlivné knihy Sociální konstrukce reality, „sociologie vědění je analýza sociálního vytváření reality“ (Berger, Luckmann 1999: 11), a jako takovou ji povaţuji za vhodné východisko při analýze problematického souţití dominantní skupiny a romské menšiny v České republice. Při analýze tohoto problému je nutné si uvědomit to, na co upozorňuje Hubík (1999), kdyţ rozebírá ideologické paradigma sociologie vědění: nositeli vědění není jedinec sám, ale pouze sociální jedinci, ţijící v určité sociální skupině. Alfred Shutz pohlíţel na sociologii vědění z hlediska interpretativního paradigmatu – kaţdý jedinec má v kaţdé konkrétní sociální situaci zásobu vědění, tzv. příruční vědění, na základě kterého v dané situaci jedná. Toto příruční vědění má charakter přirozeného a reálného vědění, získaného „v základní sociální situaci světa nejbliţších“ (Hubík 1999: 110). Podobně to shrnuli ve svém výkladu jiţ zmínění Berger s Luckmannem (1999), a ačkoli pouţili odlišnou terminologii, v zásadě se jedná o tentýţ pohled. Kaţdý sociální jedinec se primárně socializuje v okruhu svých významných druhých. Tito jedinci přejímají objektivní svět jako subjektivní a jedinou moţnou realitu, a zároveň přebírají danou sociální zásobu vědění, tedy výše zmíněné příruční vědění, které je kaţdému jedinci nejbliţší. Vzdálenější zásoba vědění je omezená, obecná, nepřesná. S procesem socializace rovněţ souvisí sociální distribuce vědění, která se však můţe v kaţdé společnosti lišit. Člověk je tedy neustále podroben společensky determinovanému vlivu, který má schopnost transformovat jedincův subjektivní svět a identitu. Subjektivní realita je udrţována především významnými druhými a jazykem. Jazyk je také nejdůleţitějším nástrojem socializace. V kontextu této práce povaţuji důleţité zmínit také to, ţe podle Bergera a Luckmanna ,,primární socializace zahrnuje výukové procesy, které jsou společensky definovány“, a jako takové se mohou lišit definice jednotlivých stupňů výukového procesu, takţe „[c]o je v jedné společnosti definováno ještě jako dětství, můţe být v jiné definováno uţ jako dospělost.“ (99: 134, 135). Stvrzování subjektivní reality, a tedy i identity jedince, probíhá skrze významné druhé, jazyk, ale také skrze společenské postavení jedince, a sociální interakce neboli kaţdodenní konverzace skrze jazykové objektivace. Právě proto není člověk podle autorů schopen smysluplné existence v izolaci a bez kontaktu s obecnými strukturami dané společnosti.

9

V kaţdé společnosti dochází také k institucionalizaci habitualizovaných činností. Tyto instituce pak tvoří institucionální řád, jehoţ základem je „typizace jedincova vlastního chování a chování ostatních lidí.“ (ibid.: 74). S typizací souvisí i pojem role. Kaţdý jedinec ve svém ţivotě můţe zastávat simultánně několik rolí, od kterých je schopen se distancovat. Dojde-li však ke zvěcnění, coţ je pojem značící stav, kdy jsou výsledky lidské činnosti chápány jako něco jiného neţ výsledky lidské činnosti, je pak role pojímána jako nevyhnutelný osud, za nějţ jedinec nemusí nést zodpovědnost. Zvěcňována pak můţe být i samotná identita jedince, a typizace, které jsou člověku přisouzeny společností (ibid.: 90, 92). Důleţitým konceptem v knize Sociální konstrukce reality je koncept symbolických světů. Legitimizace institucionálního řádu s sebou přináší také hodnoty, a to vše je pak základem jakéhosi samozřejmého „vědění“. Pomocí tohoto vědění jsou pak lidé schopni orientovat se pomocí symbolických procesů označování v jiných skutečnostech, neţ jsou skutečnosti kaţdodenní zkušenosti, a „[s]ymbolický svět pak dává řád subjektivnímu chápání ţivotní zkušenosti.“ (ibid.: 94-96, 98). Vědění je v kontextu sociologie vědění nadstavbou v Marxově smyslu, a základna je bytím, přičemţ „poznání/vědění je podmíněno sociálním bytím“ (Hubík 1999: 133). Tuto nastíněnou obecnou sociologickou teorii na následujících řádcích aplikuji na rozebíraný problém za pomocí jednotlivých konkrétních sociologických konceptů. 1.2. Klasifikující a sociálně konstruující povaha některých pojmů 1.2.1. Nacionalismus, menšiny, etnicita, etnocentrismus Máme-li se zabývat problematickým souţitím české majoritní společnosti a romské menšiny, a z toho vyplývajícím problémům sociálního vyloučení, povaţuji za nezbytné zabývat se rovněţ pojmy, jako jsou nacionalismus, etnicita, menšina a etnocentrismus. Mnoho sociálních vědců (Gellner 2003, Hroch 2009, Eriksen 2002) povaţuje nacionalismus nebo národ za moderní pojmy slouţící především politické, státní moci, které vznikly aţ v průběhu posledních dvou století s nástupem industrializace, společenské dělby práce. Lidé, jakoţto stále více individualizující se jedinci, v době modernizace a vládnoucí instituce (tedy v době existence moderního sociálního státu) stále více pociťovali potřebu mít společné pojítko, které by danou skupinu na určitém území udrţovalo v jakémsi společenství, pospolitosti. Například Brubaker (2004) národnost povaţuje za otázku sdílení a pocitu sounáleţitosti. Mnoho sociálních vědců nahlíţí na nacionalismus právě z hlediska sociálního konstruktivismu. Podle Andersona jsou národy „imagined communities“ – tedy 10

imaginárními společenstvími. „Imaginární proto, ţe členové i toho nejmenšího národa nikdy nepoznají většinu spoluobčanů, nepotkají je, ani o nich neuslyší, pouze v jejich myslích ţije obraz jejich společenství.“2 (2006: 6). Z hlediska sociálního konstruktivismu můţe být tedy velmi problematické hovořit o národech. Západní společnosti často povaţují nacionalismus za přirozený a neměnný, a proto můţe být například pro českou většinovou společnost zatěţko pochopit, proč Romové nemají zájem participovat například na politickém dění, proč si tedy nezvolí své zástupce, kteří by prosazovali všeobecné zájmy všech Romů. Samozřejmě elitní skupiny v řadách Romů existují, jejich vliv nebo snahy něco změnit jsou však pro ostatní Romy bezúčelné, protoţe na celém světě je několik romských etnických skupin, a „romství“ (z pohledu většinové společnosti) pro ně neznamená nutnost vzájemné solidarity nebo společné snahy o emancipaci, protoţe zkrátka toto národní cítění z důvodu vzájemné odlišnosti jednotlivých etnických skupin nemají. Na druhou stranu je zde za několik posledních desetiletí snaha nacionalistické cítění vytvářet, anebo je utvářeno tím, ţe majoritní společnosti začaly romská subetnika obecně označovat jako Romy (Uherek, Novák 2002: 100-106) – touto problematikou se budu podrobněji zabývat později v kapitole Identita Romů. Eriksen (2002) uvádí, ţe vhodnějším pojmem v sociálním bádání je etnicita představující pojem nadřazený vůči nacionalismu nebo rase. Etnicita je podle něj formou sociální identity, klasifikací lidí v rámci sociálních kategorií. Etnicita tedy vyjadřuje identitu jedince, kdy se jedná jednak o subjektivní identifikaci, jednak identifikaci jedince zvnějšku – tedy druhými lidmi. Ideální stav nastává v případě, kdy se jedinec povaţuje za toho, za koho je ostatními povaţován. Etnicita je relační a situační, a není tedy permanentní a přirozenou kvalitou. Romové v České republice tak mohou být ve stavu etnické indiference, coţ znamená, ţe jedinec není schopný se v rámci etnicity rozlišit. To se např. výrazně projevuje v SLDB ČR.3 Eriksen se zabývá etnicitou také z hlediska třídy. Podle něj je vysoká pravděpodobnost, ţe osoby příslušející ke specifické etnické skupině zároveň patří k určité sociální třídě. Jak později popíšu, i Romové jakoţto členové určité etnické skupiny, náleţí zároveň z velké části k nejniţším a nejchudším vrstvám obyvatel v České republice. Etnicitě se podrobněji věnuje také Brubaker (2004). Podle něj je etnicita rovněţ sociální kategorie, slouţící ke klasifikaci lidí v kaţdodenní praxi, tedy slovy sociálních konstruktivistů Bergera a Luckmanna (1992), typizují jednotlivce lišící se od nich samotných. Etnicita 2

Autorčin překlad z angličtiny. SLDB – Sčítání lidu, domů a bytů. Kollár a Meseţnikov (2001) uvádí, ţe na Slovensku při sčítání obyvatelstva, byl počet lidí, které většinová společnost povaţuje za Romy, opakovaně mnohem niţší, neţ se všeobecně předpokládalo na základě údajů zjištěných pro potřeby státních orgánů. Romové totiţ mohou přijmout identitu člena majoritní společnosti (Uherek, Novák 2002: 100-106) 3

11

je i podle Uherka a Nováka (2002) sociálním konstruktem slouţícím k třídění lidské společnosti, a závisí na jedincově vnitřním pocitu sounáleţitosti k určité společnosti, a na potvrzení tohoto stavu dané společnosti. Klasifikující povaha etnicity vede k utváření menšin. Navrátil (2003) představuje menšinu jako „podřízenou skupinu, jejíţ příslušníci mají významně méně kontroly nebo moci nad vlastními ţivoty, neţ mají příslušníci dominantní nebo většinové skupiny,“ a povaţuje za důleţité zvaţovat rovněţ „existenci tělesných a kulturních (…) zvláštností příslušníků menšiny, postoj většiny k těmto zvláštnostem (…),“ přičemţ z postavení menšiny pak můţe vyplývat znevýhodnění, které vyúsťuje v „odcizení členů menšinových skupin od většinové kultury a s tím související nedostatek kulturní výbavy členů menšinových skupin pro uţívání institucí většinové společnosti“ (2003: 16, 17, 18). Eriksen (2002) hovoří o menšinách ve státě. V souvislosti s nacionalismem v pojetí, jak je popsáno výše, mohou menšiny existovat pouze ve vztahu ke státu a především k většině. Jedna etnická skupina můţe být na jednom území majoritou, na jiném menšinou. Společně s problémem konstrukce národní identity, jak jsem popsala výše, povaţuji za podstatné vyjádřit se také k etnocentrismu jakoţto ke způsobu nahlíţení, hodnocení a bádání týkající se romské menšiny u nás. Etnocentrismus označuje sklon lidí posuzovat svět‚ „skrze svoji etnickou kulturu a její hmotný a duchovní svět, který povaţují za normu pro poměřování těch ostatních.“ (Uherek, Novák 2002:100). Podle Vašečky (2002) si velká část majoritní populace vytváří postoje k Romům prostřednictvím předsudků, které mají svůj původ právě v etnocentrismu. 1.2.2. Předsudky a stereotypy Hayes (2000) definuje předsudky jako zafixované a předem zformované postoje k určité skupině lidí bez ohledu na individuální charakteristiky individua. Mohou být pozitivní i negativní. Sociální vědy se však spíše zabývají negativními předsudky právě pro jejich negativní důsledky, které mohou v extrémním případě vést aţ ke genocidě, jak naznačil ve své teorii Allport (2000: 122). Hayes dále rozebírá různé teorie vzniku předsudků. První teorie souvisí s typem osobnosti a vlivem výchovy. Jestliţe mělo dítě tvrdou výchovu vyvolávající agresivní pocity, a nemělo moţnost tyto pocity vyjádřit, tak se začaly projevovat vůči jiným objektům – zejména vůči odlišným lidem a etnickým menšinám. T. W. Adorno nazval tyto osobnosti autoritářskými. Výzkumy ukázaly, ţe lidé dosáhnuvší vysokého skóre na Adornově F-škále, skutečně mají vysokou míru předsudečnosti. 12

Další teorií je předpoklad, ţe kaţdá kultura je důleţitým faktorem ve vývoji předsudků – zde naráţím na problém etnocentrismu, jak jsem zmínila výše. Etnocentrismus přispívá k nepřátelství a nedůvěře vůči cizím skupinám; kulturu nebo zvyky cizích skupin etnocentričtí lidé povaţují za nebezpečné nebo necivilizované (Vašečka 2000). Teorie obětního beránka nebo také frustračně-agresivní teorie pojímá předsudky jako způsob vypořádávání se se svými vlastními neúspěchy. „Zastánci obětního beránka upozorňují na to, ţe předsudky jsou často nejsilnější v sociálně deprivovaných oblastech (Hayes 2000: 124), přičemţ „rasové předsudky, které slouţí na podporu agrese navozené frustrací, mohou vyplývat z hospodářské, společenské, politické anebo i sexuální frustrace“ (Vašečka 2000: 337). Další teorií je Sherifova realistická teorie konfliktu, která povaţuje předsudky jako důsledek soutěţení dvou skupin. Vašečka (2000) tuto teorii nazývá konfliktualistickou, kdy se předsudky vyuţívají jako ideologický nástroj útlaku menšin. Hayes (2000) v tomto kontextu upozorňuje na situaci, kdy institucionalizovaná diskriminace členů neprivilegované skupiny, vyvolává takové chování, které je jim přisuzováno jako přirozené, a projevuje se nízkým výkonem diskriminovaných. Vašečka (2000) navrch přidává ještě teorii anomie a socializace. Anomii lze definovat jako rozklad norem ve společnosti, a také jako rozpad integrity osobnosti vedoucí k pocitům izolace, odcizení a nemoţnosti integrace do společnosti. Takto anomičtí lidé poté odmítají všechno a kaţdého, kdo nenáleţí ke skupině jedince. Tak vznikají negativní postoje k menšinám. Teorie socializace vysvětluje vznik a udrţování předsudků jako proces legitimizace předsudků a diskriminace vůči menšině v době socializace jedince. Jak jsem zmínila výše, jedinec v této době přebírá objektivní svět významného druhého jako jediný moţný, a jestliţe pak nemá moţnost být v kontaktu s členy skupiny, vůči níţ má předsudky, nemá moţnost změnit tradiční stereotypy. Hayes (2000) rozebírá také principy etnických předsudků, jak je popsal Bethlehem na základě výsledků výzkumů týkající se této oblasti (viz Příloha 1). Předsudky jsou běţným jevem v sociálních interakcích. Mají funkci zjednodušovat poznávání a vyhodnocování, a významně ovlivňují jednání ke konkrétním skupinám lidí a k jejich členům. Jestliţe jsou sledované vlastnosti jednotlivců generalizované na celou kategorii lidí, lze hovořit o stereotypech. Ve výsledku to pak například znamená, ţe tyto stereotypy jsou povaţovány za typické vlastnosti Romů, a tak vzniká jakýsi zjednodušující obraz Romů v dané společnosti (Kriglerová 2002a).

13

1.3. Identita Romů Základní definice identity hovoří o autopercepci jedince. Pro psychické zdraví jednotlivců a fungování společnosti je důleţité, aby se autopercepce příliš nelišila od toho, jak dané individuum vnímá okolí (Uherek, Novák 2002). Podle Baumana (1995) se identita konstruuje, je nezbytné neustále ji budovat, a slouţí jako stabilizující prvek v dnešní postmoderní době. Podle Severové (2002) jsou dva koncepty etnické identity - etnická identita je daná jiţ narozením, a jako taková je proto nezlomná a trvalá a je nositelem emocionálního náboje vynucujícího si spojení s ostatními členy skupiny. Druhý koncept nahlíţí na etnicitu jako na prostředek k prosazování společných zájmů a naplňování potřeb členů dané skupiny. Jedinci zdůrazňují vlastní etnickou identitu, jestliţe je to pro ně výhodné, a etnickou identitu ostatních zdůrazňují v případě, ţe pociťují potřebu se od druhých odlišit. To potvrzují i terénní výzkumy Uherka a Nováka (2002), kdy se deklarované romství objevilo v případě, ţe tím aktéři chtěli dosáhnout svých cílů, nebo pociťují křivdu či znevýhodnění proto, ţe jsou zařazeni mezi Romy. Autoři hovoří o situaci v totalitním světě, kdy Romové sami sebe neprezentovali jako skupinu, ale byli manipulováni elitami. Uherek a Novák (2002) uvádějí, ţe Romové se aţ na výjimky nevnímají jako celek. Důvodem je fakt, ţe Romové jako skupina jsou sociálně konstruováni dominantními národy nebo „romskými“ elitami, aby bylo snadnější zastupovat zájmy jinak tolik diferenciované skupiny „Romů“. Romství je tedy označení pro celou řadu migračních skupin pocházejících z Indie. V jiţ zmíněném Sčítání lidu, domů a bytů často dochází k situaci, kdy počet lidí hlásících se k romské národnosti neodpovídá představě o reálném počtu Romův České republice. Důvodem neuvádění romské národnosti v SLDB, neutváření si etnických reprezentantů v politické sféře, nesdílení skupinové identity Romů, je fakt, ţe Romové jakoţto skupina sociálně vykonstruovaná majoritou nebo romskou elitou pro praktické politické účely, jsou označení pro mnoho různých skupin, rozlišujících se jazykem, kulturou, zvyky, způsobem bydlení i obţivy, celkovým způsobem ţivota a odlišnými zájmy (Uherek, Novák 2002; Hirt 2004). Proto v práci nepouţívám pojem „romská komunita“. Pojem „komunita“ v souvislosti s Romy odmítá také Hirt: „Populace, k nimţ má výraz romská komunita referovat, jsou totiţ v drtivé většině primárně organizovány podle jiných společenských vzorců, neţ poskytuje etnický princip (…), a navíc (…) netvoří jednotné, vnitřně strukturované společenství schopné kolektivní (zájmové či politické) akce přesahující rámec

14

širší příbuzenské skupiny, ale nesourodý konglomerát jednotlivců či rodin, které se navzájem výrazně liší z hlediska socioekonomické situovanosti i kulturní a jazykové výbavy.“ (Hirt 2004: 83)

Identitu Roma nebo Cikána si však značná část „romské“ populace internalizovala (Hirt 2004), a to nejspíš kvůli pocitu, jak ho popisuje Bauman, pocitu „rozkolísanosti existence, její ,manipulovatelnosti´, z pocitu ,nedourčenosti´, neurčitosti a nedefinitivnosti všech forem, jeţ přijala“ (1995: 27), coţ je důsledek mnoha sociálně-historických událostí a současných sociálně-politických tlaků západní společnosti. Pojmy Romové, Romství jsou tedy spíše kategorií neţ označením etnické solidární skupiny nebo etnické komunity, a jako k takovým k nim v celé práci přistupuji. Zároveň je však zapotřebí zmínit jednu z Gellnerových teorií, a to, ţe kaţdý národ je utvářen v konkrétních podmínkách ideologií – nacionalismem, a jako takový je národ nevyhnutelný (Gellner 2003). To by tedy znamenalo, ţe daný stupeň vývoje romské populace postupně vede k „opravdovému“ romskému národu. Tento předpoklad však bude dle mého názoru moţné potvrdit nebo vyvrátit aţ s větším odstupem času a podle toho, jakým směrem se bude romský nacionalismus ubírat. 1.4. Vztah majority a Romů 1.4.1. Míra sociální distance Výsledky výzkumu EVS4 1991, 1999 a 2008 vypovídají o vysoké míře symbolického vylučování a sociální intolerance Romů (Rabušic 2000). Na otázku, koho by respondent nechtěl mít za sousedy, odpovědělo v roce 1991 více neţ 80 % respondentů, ţe alkoholiky, více neţ 75 % by nechtělo mít za sousedy narkomany, a bezmála 75 % Romy. V roce 1999 se míra netolerance ve všech skupinách sníţila, přesto by respondenti ze 40 % nechtěli za sousedy Romy. Nejnovější výsledky EVS z roku 2008 (Rabušic, Hamanová 2009) ukazují, ţe Romy za sousedy by nechtělo 55 % respondentů. Romové jsou tak čtvrtá odmítaná skupina hned po lidech uţívající drogy, těţkých alkoholicích a lidech s kriminální minulostí. Podle Vašečky (2002) je sociální distance majoritní populace k Romům důsledkem negativního vnímání Romů a převládajícího názoru, ţe většina Romů se nechce přizpůsobit společenským normám. 4

EVS (European Value Study) „je rozsáhlý mezinárodní longitudinální výzkum základních lidských hodnot. Poskytuje vhled do myšlenek, přesvědčení, preferencí, postojů, hodnot a názorů občanů po celé Evropě. Jedná se o unikátní výzkumný projekt o tom, jak Evropané přemýšlí o ţivotě, rodině, práci, náboţenství, politice a společnosti.“ (zdroj: www.europeanvaluesstudy.eu)

15

Kriglerová (2002b) uvádí, ţe výsledky výzkumů ukazují, ţe na sociálním distanci se podílejí předsudky a stereotypy, protoţe obyvatelé, kteří přichází do kontaktu s Romy, se vyznačují niţší mírou odmítání neţ ti, kteří s Romy ţádné kontakty neudrţují, a čím vyšší je fyzická blízkost Romů a členů majority, tím blíţe jsou si také lidsky. Rabušic ve svém článku konstatuje, ţe sociální odmítání je spojeno s nedůvěrou – a zmiňuje, ţe důvěra mezi lidmi je podle některých autorů „jedním ze základních momentů fungování demokratických principů ve společnosti“, a ţe „je charakteristická aţ pro vyspělé moderní demokracie“ (2000: 74). Dalo by se říci, ţe s tím korespondují i výsledky EVS z let 1991, kdy státy bývalého východního bloku dosahovaly vyššího indexu intolerance, neţ západní státy (ibid.: 70)5. Rabušic o dva roky později na jiném místě (Katrňák, Rabušic 2002) povaţuje i míru anomie za vliv na sociální distanci Čechů vůči minoritám. Podle výpočtů míra anomie koreluje s mírou intolerance. Lisá (1999) představuje výsledky výzkumného šetření z roku 1995 mezi praţskou mládeţí, kdy bylo zjištěno, ţe téměř osmdesáti procentům respondentů by „vadila“ nebo „značně vadila“ romská rodina v bezprostředním sousedství. „Romská rodina“ tak byla nejvíce odmítanou z rodin různé národnosti nebo rasy. Vašečka upozorňuje, ţe „sociálný dištanc vůči Rómom však priamo nevypovedá o napätosti vzťahov medzi majoritou a Rómami v kaţdodennom ţivote. V tomto zmysle sa vzťahy majority a Rómov od roku 1989 prudko zhoršili – média čoraz častejšie prinášajú správy o násilných stretoch predstaviteľov majority a Rómov a o kriminálnej činnosti Rómov vyplývajúcej z prudko sa horšiacej sociálnej situácie.“ (2001: 248). 1.4.2. Soužití, vztahy a vnímání problémů Výzkum vztahů a souţití české majority a romské menšiny provedl například Navrátil a kolektiv (Navrátil 2003). Z výzkumů6 Navrátila a kolektivu vyplývá, ţe 47 % majoritních respondentů a 37 % romských respondentů povaţuje souţití s Romy za problém. Majoritní respondenti nejčastěji (50 %) povaţují za největší problém obtěţující chování Romů, romští respondenti projevy nepřátelství ze strany Čechů, rasismus a nenávist (56 %). V obou skupinách respondentů jsou za jednu z příčin problémů uvedeny také odlišné zvyklosti – respondentů z majority to uvedlo 25% a respondentů z romské minority 22 % (Šimíková, Bučková, Smékal 2003).

5 6

Česká republika a Slovensko se ze všech zkoumaných států v roce 1991 stavěli k Romům nejodmítavěji. Výzkum byl proveden dotazníkovým šetřením v deseti lokalitách České republiky.

16

Kriglerová (2002b) rovněţ rozebírá, ţe Romové, ačkoli častěji přicházejí do konfliktu s majoritou, jsou ve vzájemném vztahu spokojenější. Z výsledků výzkumů vyšlo také najevo, ţe Romové se setkávají s násilím nebo hrozbami ze strany majority častěji, neţ majorita od Romů. Stejně jako má různé názory majorita a Romové na společné souţití, má různé názory také na řešení souţití. Podle 80 % romských respondentů, ale pouze 15 % respondentů z majority by majorita měla dělat víc. Ţe by se Romové měli sami snaţit, odpovědělo téměř 98% respondentů z majority, a 85 % Romů. Ve většině se shodli v názoru, ţe je potřeba vzájemného porozumění (Romové 96 %, majorita 92 %), a naopak málo respondentů z obou skupin má názor, ţe by měli Romové odejít z České republiky nebo ţít odděleně (Šimíková, Bučková, Smékal 2003). 1.4.3. Vliv předsudků na vnímání Romů Výsledky potvrzují vliv předsudků a stereotypů na vytváření všeobecného obrazu Romů. Výzkumy přinesly tato poznání: v českém prostředí členové majority typicky za negativní vlastnosti Romů povaţují agresivitu a kriminální chování a nepřizpůsobivost. Za pozitivní nebo neutrální zase soudrţnost a umělecký talent (Krigelová 2002a: 130, Šimíková, Bučková, Smékal 2003: 123). Stejně jako připsané typické vlastnosti, i hodnoty jsou oběma stranami ovlivněny předsudky a stereotypy. Šimíková, Bučková, Smékal rozebírají, ţe podle respondentů z majority je pro Romy v ţivotě nejdůleţitější rodina a komunita, dále materiální hodnoty a sociální jistoty, příjemný a pohodlný ţivot, rovnoprávnost a humanitní ideály, a přiţivovat se na společnosti. Romové odpovídali, ţe je pro ně nejdůleţitější rodina a komunita, zdraví, rovnoprávnost a humanitní ideály, materiální hodnoty a sociální jistoty, práce, a příjemný a pohodlný ţivot. Podle Romů jsou pro příslušníky majority nejdůleţitější materiální hodnoty, rodina, práce a kariéra, humanitní ideály, a odmítání jiných a povyšování se. Z výsledků tedy vyplývá, ţe majorita vnímá Romy především jako „na rodinu orientované společenství“ a „romští spoluobčané reflektují výkonovou orientaci majoritních sousedů“ (2003: 122). Lisá také reflektuje vliv předsudků na utváření všeobecného negativního obrazu Romů: „V případě Romů se automaticky předpokládá, ţe jsou nebezpeční, a tento předsudek majorita nepovaţuje za nutné ani ověřovat, ani případně měnit. (…) Kdyţ totiţ někdy náhodně (…) dojde k nezvratnému důkazu, ţe konkrétní podezíraný jedinec je bezúhonný, ba dokonce eticky na výši, má tento člen většinové společnosti tendenci povaţovat toto zjištění za čestnou výjimku, zatímco individuální romské selhání povaţuje za potvrzení předsudku a jeho správné vztaţení na celek.“ (Lisá 1999: 439)

17

1.4.3. Postoje majority k Romům Výsledky sociálních výzkumů mají sice určitou vypovídající hodnotu, ale stále mohou být ovlivněny snahou respondentů odpovídat na otázky tak, jak povaţují za nejvhodnější, nebo jak se od nich očekává. Všeobecný postoj majority k Romům, jak jej popsala Lisá (1999), ilustrující názory a postoje majority, s nimiţ se setkáváme v kaţdodenním ţivotě při kaţdodenních sociálních interakcích a v sociální praxi, dokládám v Příloze 2. Všeobecně jsou Romové pojímání jako odlišná skupina lidí, se kterou jsou všeobecně negativní zkušenosti, a od které je třeba udrţovat preventivní distanci. 1.5. Tradiční kultura, hodnoty a život Romů z perspektivy sociálních vědců 1.5.1. Historie a kontext Postavení kaţdého jednotlivce vţdy souvisí s předchozími zkušenostmi a historickým vývojem, takţe zkoumání současného postavení Romů v České republice vyţaduje mimo jiné také velmi stručný vhled do historie (podle Jurová 2002a; Tkáčová 2002; Kollárová 2002, Jurová 2002b). Předky Romů byli původní obyvatelé Indie – Dómové. Ti však byli indoevropskými dobyvateli pobiti nebo zatlačeni na okrajové části Indie a na nejniţší příčky společenské hierarchie. To vedlo k situaci, ţe si Dómové neměli jak obstarávat základní ţivotní potřeby, a v 10. století pod nátlakem Osmanské říše následovalo jejich putování směrem na Balkánský poloostrov. V době etnicky heterogenního Uherska se Romové do majoritní společnosti začleňovali bez problémů, avšak o pět století později, kdy byli Romové zařazováni do vojsk, a tak se dostali v Evropě západněji, míra tolerance obyvatel klesala, coţ vedlo k pronásledování Romů (Jurová 2002). To bylo později v době osvícení důvodem k zavedení regulačních opatření Marie Terezie a Josefa II. Ta vedla na Slovensku k posílání nechtěného obyvatelstva za hranice, v českých zemích však bylo na základě diskriminačních opatření toto obyvatelstvo vyvraţďováno, coţ je také vysvětlením toho, proč bylo Romů v té době na českém území nepoměrně méně neţ na slovenském. Opatření Marie Terezie Josefa II. Měla vést k co nejrychlejší asimilaci Romů (z dnešního pohledu to byla násilná asimilační opatření) (Tkáčová 2002). Výnos o kočovných Cigánech z roku 1888 byl v období I. Československé republiky nejvýznamnější právní normou vztahující se na Romy, platnou aţ do roku 1927. Tento výnos vykazoval všechny Romy na okraj společnosti. V době hospodářské krize se chudoba a vyloučení Romů ještě prohlubovalo, čímţ se zhoršovaly také vztahy s majoritní populací. 18

Výsledkem byl první protiromský zákon ČSR, Zákon o potulných Cigánech, mající silně represivní a diskriminační charakter. V období druhé světové války na Slovensku docházelo ke koncentraci Romů do pracovních táborů, coţ vedlo k dalšímu sníţení kvality ţivota Romů (Kollárová 2002). Navíc nacistickou genocidu přeţilo na dnešním území České republiky asi 600 původních obyvatel romského etnika (Krištof 2006: 165). Podle Jurové (J2002b) Romové v průběhu let 1945 aţ 1989 nikdy nebyli skutečně rovnoprávnými občany státu. Poválečný sociální vývoj na Slovensku vedl k rozkladu kulturních, morálních a etických hodnot Romů předávané kdysi z generace na generaci. Poválečná situace Romů na Slovensku vedla po roce 1945 k masivním migračním vlnám do Čech. Na počátku 50. let byl vznesen poţadavek na celostátní řešení otázek romského etnika. Řešením měla být na jednu stranu podpora národnostního rozvoje Romů, na stranu druhou paternalismus a ochrana a „odstraňování cikánské zaostalosti“.

Koncem 50. let

uţ byla praxí násilná asimilační politika, vyznačující se stěhováním Romů do měst, kde nemohli najít práci, zpřetrháním rodino-rodových vazeb, ideologizací a zpolitizováním ţivota, coţ se stalo nástrojem manipulování Romy. Státní znárodňování způsobilo, ţe byla Romům odebrána moţnost specifické formy obţivy, či typické drobné podnikání. V roce 1956 došlo kvůli stále sloţitější situaci na východě Slovenska k násilnému rozptylu nebo odsunu Romů z měst, kde jich bylo nejvíce, ničení osad a chatrčí. Stát v té době poskytl Romům velkou materiální pomoc, coţ spolu se špatnou státní politikou zapříčinilo u části Romů posilnění tendence zneuţívat státní pomoc. Snaha národních výborů urychleně se zbavit Romů vedla k „manipulovanie a odosielanie rómských rodín do Čiech často pod tlakom a bez akejkoľvek prípravy a zabezpečenia, nepremyslenýa rýchly výkup chatrčí bez dostatočnóho mnoţstva bytov při zneuţívaní predpisov o výkupe a obohacovaní sa, odmietavé postoje českých okresov a odosielanie rómskych rodín späť na Slovensko“ (Jurová 2002b: 65). To potvrzuje i Jurásková (2004): podle ní docházelo v 60. letech donucovací metodou k vystěhovávání Romů do Čech, kde jich bylo méně. Obce ve východním Slovensku, kde byla vysoká koncentrace Romů, byly likvidovány. Aby Romové věděli, ţe se z Čech uţ nemají kam vrátit, pálili se před jejich zraky jejich obydlí a srovnávali se zemí. Romové pak v Čechách zaţívali kulturní šok, kdyţ byli násilím přestěhováni do velkých měst, panelových domů. Najednou se ocitli v anonymním prostředí, v sousedství s Romy z jiných rodin nebo lokalit, v bytě, za který bylo třeba platit nájem, byla tam elektřina, vodovod, splachovací záchod, na coţ však nebyli ze svých osad zvyklí. Výsledkem těchto událostí pak byly zdevastované byty a z pohledu majority neakceptovatelné chování. Davidová (2000) uvádí, ţe právě extremní případy přecenění kulturního způsobu bydlení, kdy došlo 19

aţ k zničení bytu, jsou pak často zveličovány a zobecňovány, a jako takové pak přijímány majoritou. Co se poplatků za bydlení v městských bytech týče, pro většinu Romů to bylo něco zcela nového, protoţe v původním prostředí se s ničím podobným nesetkali, a mnozí z nich nebyli zvyklí ani na peníze jako zprostředkujícího činitele. Výsledný efekt této koncepce byl však velmi slabý, a tato politika zapříčinila vyostřování rozporů, narušení tradičních sociálních norem a rodinných vztahů Romů, a rostl sociální distanc majoritního obyvatelstva vůči Romům (Jurová 2002b, Jurásková 2004). Výše popsané přesuny v bydlení vedly ke změnám v ţivotním stylu Romů. V 70. letech měla většina romských rodin dobře zařízený byt, spoustu elektroniky, a měnil se také způsob zábavy a trávení volného času (Davidová 2000). Říčan (1998) dokonce uvádí, ţe skok od socialistického reţimu v roce 1989, který zapříčinil u romské populace etické a duchovní vakuum, u nich způsobil konzumní mentalitu vedoucí často aţ ke zneuţívání alkoholu, drog či gamblerství, coţ vede k jejich fyzické, ekonomické, psychické a morální devastaci. 1.5.2. Hodnoty Romů Šimíková, Bučková, Smékal (2003) popisují, ţe bezmála 44 % respondentů uvedlo jako nejdůleţitější hodnotu pro Roma rodinu, komunitu, dále zdraví uvedlo necelých 15 %, rovnoprávnost a humanitní ideály téměř 14 %, materiální hodnoty a sociální jistoty 12,5 %. Z výsledků vyplývá, ţe v „romské kultuře“ převaţují kolektivní hodnoty. Ty se vyznačují tím, ţe děti jsou vychovávány k naplňování přání nejbliţších; sebeprosazení na úkor rodiny je hodnoceno negativně a můţe vést aţ k vyloučení z rodiny nebo komunity; od jedince se neočekává, ţe si se všemi problémy poradí sám, ale naopak můţe očekávat pomoc od ostatních. Romské matky se zajímají zejména o to, jak se jejich děti cítí, co chtějí nebo nechtějí, a snaţí se co nejlépe naplnit jejich aktuální potřeby. Pro majoritní populaci je jedna z hlavních hodnot uplatnění na trhu práce, pro které je nezbytné vzdělání. V době reálného socialismu tomu však bylo jinak – vzdělání nebylo hlavní cestou k získání dobrého zaměstnání, ale byly to především kontakty a loajalita s reţimem. Po roce 1989, kdy se otevřel trh, se příslušníci majority začali okamţitě zapojovat do vzdělávacího procesu, aby se mohli uplatnit. Romové však dodnes tuto potřebu nemají, vzdělání je individuální činností vedoucí ke vzdálení se od rodiny. Za socialismu ho navíc nebylo potřeba. Majorita se však po roce 1989 rychleji vzpamatovala, ţe vzdělání je hlavním předpokladem pro uplatnění na trhu práce. Romové však dodnes povaţují za nejdůleţitější a dostačující dosáhnutí učňovského vzdělání (Kriglerová 2002a).

20

1.5.3. „Romství jako znevýhodňující faktor“7, 8 Nyní ve zkratce představím některé základní prvky kultury a „tradičního“ smýšlení Romů9, jak je v eseji představil Viktor Sekyt (volně dle Sekyt 2004: 188-217). Jak jsem jiţ zmínila, Romové netvoří národ, ale několik subetnických skupin – kast či rodin, v rámci nichţ funguje vysoká míra solidarity, avšak mimo jejich hranice existuje spíše rivalita, či minimálně lhostejnost vůči ostatním. Právě důraz na rodinnou solidaritu je jeden z prvků, jeţ zásadně odlišuje myšlení romské menšiny od dominantní společnosti. Základním distinktivním rysem je pojímání úspěchu. V majoritní společnosti se za úspěch povaţuje individuální nezávislý člověk, který dosáhl co nejvyššího vzdělání, tudíţ je na dobré pracovní pozici, coţ vede k dobrým příjmům, a tedy i prestiţi, coţ implikuje vysoký sociální status. Romové však uvaţují zcela jinak – úspěšnost měří dle svázanosti a míry solidarity v rodině. Čím větší rodina, tím více jistoty a očekávané pomoci v nouzi – proto jsou pro romské páry velmi důleţitým ţivotním cílem rodit děti. Veškeré jednání a zisky jednotlivce slouţí pro všechny členy rodiny. Důraz tedy není kladen na vzdělání, které by v českém sociálním prostoru mohlo vést k úspěchům jednotlivce a v majoritních rodinách je to jedna z nejdůleţitějších ţivotních priorit, ale na sounáleţitost a spjatost s rodinou, závislost na ní a solidarita. Jednotlivci se nevyplatí investovat velké úsilí nebo své prostředky do něčeho, co by mu mohlo být v budoucnu přínosné, protoţe veškeré benefity jednotlivce se rozdělují všem členům rodiny. Rom tedy například nepociťuje potřebu chodit do práce, jestliţe se mu vţdy dostane pomoci příbuzného. Příbuzným musí být Rom vţdy k nápomoci – i v případě, ţe ohrozí vlastní pohodlí. Tím lze vysvětlit pro majoritní populaci nepochopitelný fakt, proč Romové často končí v malých bytech, do nichţ se pak přestěhovávají jejich vzdálení příbuzní. Romové na sobě v rámci rodiny vytváří závislost, a blokují moţnosti podpořit nezávislost individua. Jednání individuí je však zcela svobodné, a proto matky nechávají své děti svobodně dělat, co chtějí. Toto jednání (i dospělých jedinců) však nesmí být v rozporu se zájmy rodiny. Jakmile je jedincovo jednání v rozporu se zájmy rodiny, je z rodiny vyloučen

7

Právě těmito slovy označuje Viktor Sekyt ve své stati problém, kdy dochází ke konfrontaci romských tradicí se současností. 8 Souhrn kapitoly je upravenou částí autorčiny jiné práce s názvem „Romové v českém sociálním prostoru“ z roku 2012. 9 Jsem si vědoma zjednodušujících a generalizujících pojmů jako „tradiční“ nebo „typické“, povaţuji je však za vhodné v kontextu snahy přiblíţit a seznámit čtenáře se všeobecnými odlišnostmi Romů od majoritní, dominantní společnosti, protoţe jsou bezesporu dány odlišným socializačním prostředím a sociálním a kulturním kapitálem.

21

a ztrácí své „romství“. Nejúspěšnějšími jedinci v rodině jsou ti, jejichţ názor je často ustaven jako názor všech. Dalším typickým rysem romského myšlení je ţití pouze přítomností. Romové se neohlíţí zpět, ani nepromýšlí budoucnost. Proto nejsou schopní šetřit peníze pro budoucí investice, a nezvaţují budoucí následky svého jednání.

2. Sociální vyloučení a marginalita Romů Koncept sociálního vyloučení nebo sociální exkluze je komplexní pojem zahrnující mnoho dimenzí sociálního vyloučení (ekonomické, sociální a kulturní, prostorové, symbolické), a jako takový není sociálními badateli definován a přijímán shodně. Přesto ho lze definovat jako přístup v bádání o chudobě ve smyslu nejen nedostatku základních ţivotních potřeb, ale také ve smyslu nemoţnosti plné participace ve společnosti (Toušek 2006). Sociální vyloučení je vyloučení ze společně sdíleného morálního řádu, a je to proces vedoucí k chudobě a sociální či kulturní izolaci (Mareš 2000). Bauman (1999) povaţuje vylučování, separaci a prostorovou segregaci za nedílnou součást globalizačního procesu. Sociální vyloučení je důsledek selhání společnosti, a to selhání demokracie a práva, trhu práce, sociálního státu a rodiny spolu s komunitou, přičemţ nejvíce vyloučení jsou pak ti, které zasáhlo selhání ve všech těchto systémech (Mareš 2002, Navrátil 2003). Mareš (2000) dále podotýká, ţe sociální vyloučení není pouze problém distribuce bohatství, ale je především problém oslabení pout spojující společnost. Dále představuje tři paradigmata v přístupu k pojímání sociální exkluze: exkluze jako anomická situace ohroţující sociální kohezi, exkluze jako důsledek specializace, kooperace a soutěţení, a exkluze jako důsledek formování monopolu určitých skupin na zdroje moci a vlivu. Všechny dimenze sociálního vyloučení jsou vzájemně propojené a jedna můţe být konsekvencí ostatních, a vyloučení z jednoho systému znamená vyloučení z jiných systémů (Toušek 2006, Mareš 2002). Mareš (2002) a Sedláková (2002) povaţují za hlavní mechanismus nebo kořeny sociální exkluze vyloučení z trhu práce, které vede k vyloučení v dalších oblastech sociálního ţivota. V souvislosti s romskou populací v České republice lze hovořit také o marginalizaci Romů. Romové jakoţto marginalizovaná skupina přijímají kulturu dominantní, ale je jim znemoţněno se plně podílet na ţivotě společnosti. Marginalizace je důsledek sociálního vykreslování určité skupiny lidí členy mocenské skupiny, a to pak vede k sociální nerovnosti (Bačová 2004). Odsouvání určitých osob a sociálních skupin na okraj společnosti pro tuto společnost představuje mechanismus sociální kontroly a zajištění konformity svých členů 22

(Mareš 2002). To znamená, ţe za marginalizaci jedince není zodpovědný jedinec sám, ale struktura fungování společnosti (Sedláková 2002: 26). Podle Moravce (2006: 57-58) by se mělo při výkladu o sociálním vyloučení Romů v České republice brát v úvahu pět jevů: vnější vlivy (sociální politika, postoje majority k menšině, situace na trhu práce, bytová situace atd.), přímé důsledky vnějších vlivů (jevy vlastní prostředí sociálně vyloučených nezávislé na jednání těchto vyloučených), adaptace (jevy specifické pro jednání sociálně vyloučených v reakci na vnější vlivy), subkultura (jednání, normy, postoje, socializační procesy) a tradiční kultura a minulé vlivy (tradiční kultura ve smyslu způsobu ţití Romů v osadách na východě Slovenska, odkud dnes většina Romů v Česku pochází, a minulé vlivy a adaptace). V následující části práce shrnu podoby, projevy, příčiny a důsledky sociálního vylučování Romů. 2.2. Ekonomické vyloučení Ekonomické vyloučení se podle odborné literatury (Navrátil 2003; Dţambazovič, Jurásková 2002) projevuje zejména ve vyloučení nebo omezení na trhu práce, vyloučení ze ţivotního standardu a ţivotních šancí obvyklých v dané společnosti. Toto vyloučení bývá často primárním zdrojem chudoby. Vyloučení Romů na trhu práce je důsledkem nízké vzdělanosti Romů, projevující se zejména „nezaměstnanost[í] nebo odsouvání[m] do podhodnocených a nestabilních pracovních pozic, povětšinou ve sféře šedé ekonomiky‘ “ (Toušek 2006: 311). 2.2.1. Nezaměstnanost a vyloučení z trhu práce Hajská a Poduška (2006) konstatují, ţe výzkumníci v sociálně vyloučených lokalitách odhadují, ţe nezávisle na míře nezaměstnanosti v regionu je ve všech sledovaných lokalitách nezaměstnanost vyšší neţ 90 %. Obyvatelé těchto lokalit mají převáţně základní vzdělání, chybí jim vědomosti o tom, jak se ucházet o práci nebo nemají odpovídající pracovní morálku, ale také jsou na trhu práce výrazně rasově diskriminováni na základě barvy pleti (Lisá 1999, Navrátil 2003). Zaměstnavatelé dávají totiţ přednost příslušníkům majority, nebo Romům platí méně, jelikoţ mají stereotypní obavy z romské nepracovitosti a nespolehlivosti. Hodně Romů je pak demotivováno vzdělávat se a hledat si práci, protoţe tuto diskriminaci očekávají (Hůlová, Steiner 2006). Hůlová a Steiner (2006) povaţují za příčiny méněcenného postavení Romů na trhu práce především nedostatečnou motivaci k práci způsobenou strukturou rozšířených romských rodin, nedostatečné vzdělání, nízkou

23

mobilitu, upřednostňování práce načerno, zadluţenost, diskriminaci a vysoké marginální daně. Podle Hajské a Podušky (2006) jsou důleţitým faktorem k získání práce informační kanály. Lidé ve vyloučených lokalitách nemají moţnost získat přístup k informacím mimo danou lokalitu nebo mimo rodinný kruh a kruh známých. Častější je tedy prodávání informací nebo získání práce načerno skrze tyto omezené informační kanály. Granowetter (1973) ve své stati Síla slabých vazeb tento problém vysvětluje podrobněji: sociálně vyloučené skupiny nebo marginalizované skupiny, v našem případě Romové, mají mezi sebou vzájemné silné vazby – jsou to ti nejbliţší a příbuzní – ale z velké části postrádají slabé vazby, coţ jsou všichni ostatní, kteří mohou být významným zdrojem informací. Lidé, kteří ţijí v silných vazbách, mají stejné, a tedy omezené informace, a nemohou se vzájemně obohatit, zatímco čím víc slabých vazeb jedinec má, tím je snazší například získat zaměstnání. Právě v tom tkví síla slabých vazeb.10 Jedním ze specifik romské nezaměstnanosti je jiţ zmíněná práce načerno, kterou se ţiví velká část Romů ve vyloučených lokalitách. V mnohých lokalitách je práce načerno povaţována za výhodnější, a tudíţ upřednostňovaná před legálním zaměstnáním. K sociálním dávkám tak přibude další příjem – z nelegální pracovní činnosti. Navíc je pro nekvalifikované Romy výhodnější zůstat závislý na sociálních dávkách, neţ jít pracovat legálně za mzdu, která by byla výrazně niţší (Hajská, Poduška 2006). Právě „zneuţívání sociálních dávek Romy“ je jeden z nejpalčivějších problémů iritující majoritní populaci. Je důleţité si však uvědomit, ţe právě sociální podpora Romů je nejviditelnější aspekt problematického vztahu menšina – majorita, často zneuţívaný médii a politickými představiteli. Vyloučení Romů na nebo z trhu práce vede k chudobě a kulturnímu a sociálnímu vyloučení v uţším smyslu; tato chudoba a vyloučení vedou k nemoţnosti vzdělávání Romů, coţ má za důsledek jednak sníţení motivace vzdělávat se a hledat zaměstnání, jednak další vyloučení z pracovního trhu a další chudobě, čímţ se celý kruh uzavírá. Důsledkem je pak dlouhodobá nezaměstnanost vedoucí k úplné nezaměstnatelnosti, coţ dále vede ke ztrátě návyku, hodnotě a motivaci pracovat, a to má pak velmi negativní dopad na mladou generaci Romů nastupující v současnosti na pracovní trh, kteří často nikdy neviděli pracovat uţ ani své rodiče (Navrátil 2003).

10

Tento koncept lze však vyuţít také při vysvětlování sociální konstrukce negativního obrazu Romů – majorita si konstruuje určitý obraz o romské menšině, aniţ by měla nějaké vazby na tuto menšinu nebo přístup k ní, a tak nelze v důsledku sociálního vyloučení tento obraz ani změnit.

24

2.2.2. Chudoba a kultura chudoby Podle Mareše (2000) se sociálním vyloučením úzce souvisí chudoba. Jednak je to dáno vyloučením na trhu práce, jednak nedostupností některých finančních sluţeb. Právě vyloučení z dosahu dostupnosti sluţeb vede Romy k půjčování si peněz v rámci své komunity i při vědomí, ţe budou muset zaplatit velmi vysoký úrok. Vzniká tak poměrně nový fenomén, kdy jsou chudé romské rodiny závislé na bludném kruhu lichvy. Navrátil (2003) však zdůrazňuje, ţe tento problém je sociální povahy, a nevypovídá o „specifické mentalitě“ Romů (2003: 67). Stejně tak vzniká sociálními tlaky a vlivy, a společenskou strukturou a organizací kultura chudoby. Koncept kultury chudoby popsal Oscar Lewis (1966). Kultura chudoby11 se vyznačuje z hlediska majoritní společnosti deviantními hodnotami a způsobem ţivota. Je to maladaptace na vzniklou sociální situaci, jako je vysoká nezaměstnanost, podhodnocená pracovní místa, a takové sociální, politické a ekonomické uspořádání, kdy je kladen důraz na akumulaci majetku a bohatství, a chudoba je chápána jako selhání individua. Kultura chudoby se vyznačuje mj. absencí jakýchkoli úspor, lichvou, minimální organizovaností, špatnými ţivotními a materiálními podmínkami, brzkým zahajováním sexuálního ţivota, projevy autoritářství, dále rodinnou solidaritou, avšak i rivalstvím a bojem o omezené zdroje, a jedinci se cítí marginalizovaní, méněcenní, mají pocity beznaděje, nedostatečnou kontrolu emocí, a orientují se pouze na přítomnost (Toušek 2006: 291-292). Tato kultura chudoby reprodukující se procesy socializace generace na generaci, je mnohdy majoritní společností chybně povaţována za kulturu Romů. Jakoubek v debatě o tradiční romské kultuře konstatuje, ţe „kultura (pří)městských ,ghett‘ (moţná) není primárně a zejména romskou kulturou, ale kulturou sociálně vyloučených lokalit“ (Jakoubek 2006: 326, zvýraznění v originále). Mareš (2000: 291) konstatuje, ţe v prostředí kultury chudoby vzniká underclass, tedy jakási „podtřída“ osob, které „uvázly trvale v pasti chudoby“, tito lidé jsou zcela vyloučení z trhu práce, dlouhodobě nezaměstnaní, a závislí na sociálním státu. Nyní se tedy zaměřím na sociální a kulturní vyloučení, a především vylučování ve vzdělávání, které, jak jsem jiţ zmínila, úzce souvisí právě s ekonomickým vyloučením. 2.3. Kulturní a sociální vyloučení Kulturní vyloučení je nemoţnost jednotlivce nebo skupiny participovat na kultuře společnosti, sdílet kulturní kapitál, vzdělanost a hodnoty, přičemţ právě vyloučení z přístupu ke vzdělání je povaţován za hlavní indikátor kulturního vyloučení (Mareš 2000; 11

Kultura chudoby úzce souvisí s prostorovým vyloučením, kterému se budu věnovat níţe.

25

Dţambazovič, Jurásková 2002). Podle Dţambazoviče a Juráskové (2002) je projevem kulturní vyloučení také nemoţnost pouţívání jazyka ve vzdělávání, absence multikulturního přístupu nebo etnocentrismus. Vzdělání se tak pro sociálně vyloučené jedince nebo skupiny stává nepřístupné jednak v důsledku neznalosti českého jazyka, jednak z rozdílnosti hodnot, coţ souvisí se sociálním a kulturním kapitálem, ale také z důvodu, ţe ekonomicky vyloučení si nemůţou vzdělání dovolit, protoţe je to nákladná záleţitost (Toušek 2006). S kulturním vyloučením souvisí také sociální vyloučení v uţším smyslu, které „brání sdílet určité sociální statusy či sociální instituce“ (Mareš 2000: 287). Sociální status jedinec získává právě aţ ve spojitosti se vzděláním, zaměstnáním a ekonomickým kapitálem. Toto sociální a kulturní vyloučení Romů je způsobeno především rozdílným sociálním a kulturním kapitálem romské menšiny a dominantní společnosti. Sociální kapitál je dán rozsahem výše zmiňovaných sociálních sítí ve smyslu slabých vazeb. Kulturní kapitál „tvoří dovednosti a znalosti, které máme a z nichţ ve svém jednání čerpáme“ (Bauman, May 2010: 80). 2.3.1. Kulturní kapitál a nekompatibilita s majoritním hodnotovým systémem Právě kulturní kapitál a hodnotový systém, ve kterém jsou vychovávané romské děti, jsou nekompatibilní s hodnotovým systémem, na kterém je postavený vzdělávací systém ve školách (Kriglerová 2002a: 747). To má pak za následek povaţování romských dětí za méně nadané neţ děti z majoritní populace, a přeřazování do speciálních škol. Romské děti totiţ často plně neovládají jazyk výuky, tedy češtinu, a navíc jsou vychovávány jiným způsobem – romští rodiče ve výchově kladou důraz především na spokojenost a svobodu dítěte. Navíc často nejsou sami schopni dětem adekvátně pomoci s domácí přípravou do školy, nebo jim poskytnout vhodné prostředí doma na tuto přípravu.12 (Dţambazovič, Jurásková 2002; Navrátil 2003). Mináč (2004) povaţuje vzdělávací instituce v důsledku kulturní determinovanosti za místo konfliktu, a cestu k marginalizaci. Dále ne-multikulturní systém vzdělávání vede k tomu, ţe romské děti ve školách při slabších úspěších neţ mají děti z majority nabývají pocitu selhávání, a následného utvrzování pocitu méněcennosti a volení strategie uzavírání se mezi svými (Dţambazovič, Jurásková 2002: 544). Typickým příkladem opomínání odlišného socio-kulturního prostředí v českých vzdělávacích institucích je prezentování výsledků IQ testů tak, jako by většina romských dětí byla mentálně retardovaná, a na základě těchto výsledků jsou pak vyřazovány z klasického 12

Děti často pro sebe nemají jediný koutek nebo jediné místo, kde by měly pro sebe prostor a klid na přípravu do školy – jedná se o velký hendikep ekonomického charakteru (Dţambazovič, Jurásková 2002), ale úzce s tím souvisí také problematika romského bydlení, které se budu věnovat později.

26

vzdělávacího systému (Radostný, Růţička 2006). Říčan (1998) uvádí, ţe Romové mají ke škole nedůvěru, a povaţují ji za „bílou“ represivní instituci, coţ je také důsledek nevhodné sociální politiky. O nerovnocenném přístupu Romů ke vzdělání vypovídají také výsledky ze SLDB z roku 1991. Podle těchto výsledků mělo 80 % Romů pouze základní vzdělání (Navrátil 2003). 2.3.2. Vyloučení ze sociálních sítí Projevem sociálního vyloučení v uţším smyslu je také vyloučení ze sociálních sítí přesahující komunitu vedoucí k závislosti na společnosti a sociálních dávkách (Jurásková 2004). To úzce souvisí s problematikou neexistence slabých vazeb popsanou výše, a tedy nemoţnosti mít přístup ke zdrojům, coţ vede k nemoţnosti zařadit se do sociální organizace společnosti. Navíc můţe vyloučení ze sociálních sítí vést k situaci, kdy koncentrovaná chudoba, homogenita prostředí sociálně vyloučených, a tedy absence pozitivního vzoru „do určitej miery nivelizuje snahy o realizáciu ţivotných stratégií smerujúcich k zvýšenej aktivizácii, či snahy o vymanenie sa spod sociálnej závislosti“ (Jurásková 2004: 70). To vše je podmíněno a utuţováno také prostorovým vyloučením Romů. 2.4. Prostorové vyloučení a problematika bydlení Romů Prostorové vyloučení se vyznačuje prostorovým oddělením lokalit obývaných sociálně vyloučenými od majoritní společnosti. Vzniku těchto lokalit paradoxně můţe přispívat sociální politika svou tendencí koncentrovat chudé, především stěhováním chudých do sociálních bytů nebo neplatičů do tzv. holobytů, a to vede ke vzniku homogenního prostředí vyloučených s „mnoha nezamýšlenými sociálními důsledky (efekt ghetta)“ (Mareš 2000: 292), a obyvatelé ghett se pak odcizují hodnotám hlavního proudu společnosti (Mareš 2002: 21). 2.4.1. Efekt ghetta Ve vyloučených lokalitách pak dochází ke „koncentraci sociálně patologických jevů, jeţ zpětně utvrzují obyvatele v jejich vyloučení“ (Toušek 2006: 312). Toušek dále charakterizuje další důsledky prostorového vyloučení: „Prostorové vyloučení znevýhodňuje rezidenty v mnoha aspektech: stigmatizace na základě adresy bydliště, niţší či ţádné pracovní příleţitosti v okolí bydliště, vyšší náklady na bydlení, nevyhovující hygienické podmínky, niţší úroveň kvality škol ve vyloučených lokalitách či popřípadě jejich ghettoizace, vyloučení či ztíţení přístupu ke sluţbám, rozpad sociální koheze a úpadek sociální organizace, vyšší výskyt sociálně deviantního chování (prostituce, toxikomanie, majetková trestná činnost atp.) a jeho tolerance v důsledku absence sociální kontroly.“

27

(ibid.: 312)

Takto vyloučení lidé pak vytváří tzv. no go areas, a na hranicích dané lokality vytváří symbolické zátarasy, kterými jsou „rituály, osobité oblečení, rozbíjení lahví a okenních tabulek, porušování předpisů, fyzické napadání, doţadování se práva a spravedlnosti“, coţ zpětně vede k tomu, ţe jsou tyto lokality povaţovány za nebezpečné, se špatnou pověstí (Bauman 1995: 101). No go area se vyznačuje také tím, ţe sem nemá přístup často ani policie (Dţambazovič, Jurásková 2000: 541). Vznik ghett je jevem vyskytujícím se v České republice převáţně v urbánním prostředí – jsou to celé čtvrtě nebo ulice na periferii nebo v centru měst, a majoritní obyvatelé mají z těchto míst strach a vyhýbají se jim (Dţambazovič, Jurásková 2000). Ghetto se kromě výše zmíněných charakteristik vyznačuje také vysokou mírou dlouhodobé nezaměstnanosti, vysokou

mírou závislosti na sociálních transferech,

nedostatečnou výţivou, horším ţivotním prostředím a zhoršeným zdravotním stavem obyvatel projevujícím se zejména v niţší šanci doţití, vyšší kojeneckou úmrtností (Jurásková 2004: 67 – 68). Mimo to je ţivot ve vyloučených lokalitách finančně náročnější – rodiny musí platit přemrštěné částky za nevyhovující bydlení, zboţí v místních obchodech je předraţené, a v důsledku nepřístupnosti některých sluţeb jsou obyvatelé těchto lokalit nuceni utrácet za substituenty, a značnou část příjmů utráceny za statusotvorné symboly, jako jsou mobily, auto, nové módní oblečení, účesy a podobně na úkor základních ţivotních potřeb (Hájská, Poduška 2006: 138). Podle Frištenské (2000: 35) je však vznik ghett přirozeným způsobem kulturní a příjmové stratifikace společnosti v současném společensko-ekonomickém světě, přičemţ proces vytlačování chudých na periferie majoritní společnosti lze označit prostorovou segregací chudoby. Prostorová segregace je také segregací sociální, protoţe tyto vyloučené lokality obývají zároveň nejniţší vrstvy obyvatel (Navrátil 2003: 68). 2.4.2. Vyloučení v přístupu k přiměřenému bydlení Romové často ţijí v sociálně vyloučených lokalitách z důvodu diskriminace na trhu s byty. Moravec (2006: 30) konstatuje, ţe Romové jsou na trhu s byty diskriminování ještě více neţ na trhu práce, a Uhl (2006: 98) povaţuje bydlení za nejpalčivější problém romských rodin, a podle Frištenské (2000: 25) postihuje diskriminace Romů v bydlení mnohem více v soukromí neţ diskriminace v zaměstnání nebo v přístupu ke vzdělání, coţ způsobuje, ţe je tento problém stále neviditelný a neřešený. V důsledku ekonomických a sociálních vyloučeních popsaných výše, obývají Romové většinou „stářím sešlé a absencí péče města zdevastované (zchátralé) obecní domy z období 28

průmyslového rozvoje bytů niţších kategorií anebo substandardní bydlení v holobytech“ (Navrátil 2003: 69), coţ vede ke stigmatizaci a úpadku ţivotního standardu některých rodin. Problém podle Pelíškové (2000) totiţ spočívá ve znevýhodněné pozici Romů v přístupu k přiměřenému bydlení. Důvodem je nedostatek finančních prostředků, rozdílné kulturní zázemí, ale také diskriminace na základě vizuální odlišnosti a připsané etnické příslušnosti. Romové mají proto problém najít si přiměřené bydlení, a jsou odkázáni na obecní bydlení pro sociální potřeby. Obecních bytů je však nedostatečné mnoţství, v alternativním způsobu získání bytu jsou Romové diskriminováni, a proto jsou někteří Romové nuceni zůstávat ve vyloučených lokalitách, coţ je také příčinou bydlení velkého počtu osob v bytech (Navrátil 2003: 69). Diskriminace Romů je podle Uhla (2006: 98) všudypřítomná, nespravedlivá, nezákonná, ale ze strany pronajímatelů není iracionální, vezmeme-li v úvahu, ţe spoustu Romů neplatí nájem. Je třeba si však uvědomit, ţe není moţné „neplatičství“ generalizovat a přisuzovat všem Romům, coţ dlouhodobě všechny poškozuje. Nejčastěji jsou Romové tedy diskriminováni uţ na základě barvy pleti, a jsou především velmi znevýhodněni ve vyjednávání podmínek získání a udrţení bytu, ať uţ při vyjednávání s prostředkujícími agenturami, institucemi či s vlastníky bytů, a v získávání a chápání informací týkající se zákonných podmínek. O znevýhodněném nebo vyloučeném postavení Romů na trhu s byty svědčí i fakt, ţe majitelé bytů v atraktivnějších částech měst, neţ kde se soustřeďuje více Romů, byty Romům nepronajmou, nebo fakt, ţe v lokalitách, kde jiţ více Romů je, se výrazně sniţuje hodnota nemovitostí – majitelé se bytů rychle zbavují nebo je pronajímají za symbolické ceny. V konečném důsledku často dochází k situaci, ţe je lokalita vybydlená a zničená, a města musí tato místa nákladně rekonstruovat a zbavovat špatné pověsti (Frištenská 2000: 24-36)13. Omezený přístup Romů k bydlení spočívá zejména v aplikaci a účinku sociálně zkonstruovaného negativního obrazu Roma, který neplatí nájemné, není schopen udrţovat klid a pořádek, a jako takovému mu lze zajistit nebo zpřístupnit bydlení pouze v konkrétních (izolovaných) lokalitách, coţ v reálném důsledku vede k sociálnímu i prostorovému vylučování

a

následnému

vzniku

patologických

jevů,

které

se

stávají

součástí

sebenaplňujícího proroctví, čemuţ se budu podrobněji věnovat níţe. 13

Někteří autoři (Uhl 2006, Frištenská 2000, Navrátil 2003, Mareš 2002) přisuzují značnou část viny orgánům a institucím státní správy a samosprávy, protoţe jednak nejsou schopny vymáhat nájemní smlouvy, které by přinutilo romské rodiny platit nájemné, a omezovaly by nechráněné nájemní vztahy, jednak některé samosprávy řeší situaci neadekvátně, a to vystěhováváním Romů mimo města nebo do lokalit s charakterem ghetta, coţ vede k dalšímu vylučování a prohlubování problémů, ale také nejednotná a neadekvátní bytová politika obcí a sociální politika.

29

2.5. Symbolické vyloučení Symbolické vyloučení je spojeno s marginalizací a stigmatizací jedinců nebo skupin veřejností vnímaných jako odlišní, deviantní či cizí, a děje se tak skrze verbální vylučování, vyjadřování odmítání a odporu (Mareš 2000; Rabušic 2000). Označování neboli labeling slouţí k vyčlenění lišících se jedinců z hlavního proudu společnosti (Mareš 2000), přičemţ členové majoritní společnosti uţívají negativních předsudků a stereotypů, coţ mnohdy vede k diskriminaci (Toušek 2006). Symbolická exkluze vychází především z jedincova subjektivního pohledu na sebe samého – jednak se jedinec sám můţe cítit jako sociálně vylučovaný, jednak se můţe domnívat, ţe někteří jedinci kolem něj jsou deviantní, a tak by se s nimi mělo jednat. Symbolická exkluze se tak projevuje ve společnosti ve dvou rovinách – existují takoví, kteří se cítí z této společnosti vylučováni, a takoví, kteří si o některých odlišných lidech myslí, ţe by vyloučeni být měli (Rabušic 2000). Symbolické vyloučení prakticky ilustruje jiţ historicky zakořeněné rozlišování mezi „deserving“ a „undeserving“ chudými. V tomto symbolickém označení je vyjádřená míra solidaritry s vyloučenými, a názor, kdo je za chudobu vyloučených zodpovědný – zda je to jedinec sám a jeho např. lenost, nezodpovědnost, nemorálnost, nebo systémovou povahou společnosti (nerovnost, nespravedlnost, moc), anebo dysfunkce fungování společnosti, jako jsou například chyby v redistribuci, úpadek solidarity (Mareš 2000; Dţambazovič, Jurásková: 2002). K symbolickému vylučování Romů dochází v České republice velmi často – dokazují to rasistické plakáty v ulicích, předsudečné jednání ze strany majoritní společnosti, včetně vzdělávacích institucí a médií, a celkově velký sociální distanc umocňovaný právě předsudky a stereotypy na obou stranách. 2.5.1. Vliv a fungování médií v procesu symbolického vylučování Symbolické vyloučení je často výrazně podporováno a zprostředkováváno masovými médii. Ta často konstruují negativní obraz Romů, především pak o jejich neplacení nájemného, o nepořádku v místech bydlení, lenivosti, zneuţívání sociálních dávek. Právě ono „zneuţívání sociálních dávek“ je pouţíváno jako nejviditelnější problém, zneuţívaný médii na základě zpravodajských hodnot14 k iritování příjemců mediálního obsahu. Podle Mareše (2000: 287 – 288) jsou příslušníci romského etnika v českých masmédiích prezentováni jako věční emigranti a kulturní cizinci, zejména se zdůrazňují habituální

14

Zpravodajské hodnoty jsou například blízkost, negativita, konflikt, kontinuita, a slouţí k tomu, aby u příjemce mediálního obsahu došlo k překročení prahu pozornosti (Burton, Jirák 2001: 240-247).

30

odlišnosti nebo nedokonalá znalost češtiny, a jsou vţdy téměř výlučně spojováni „s problémy, které způsobují majoritní společnosti (prostituce, kriminalita, kalkulace se sociálními dávkami, hrozba obnovení vízové povinnosti ap.)“. Tato mediální sdělení jsou příslušníky majoritní společnosti povaţovány za pravdivé, a to zejména kvůli nereflexivitě a příručnímu vědění majoritní společnosti. Sdělovací prostředky jsou totiţ zakotveny v majoritní kultuře, a dochází tak k dekódování informace na základě preferovaných významů (Radostný, Růţička 2006b: 207).15 Volek (2000) v kontextu konstrukce sociální exkluze hovoří o konstrukci morální paniky. Morální paniky odráţejí potenciální ohroţení společenských hodnot a zájmů, a v mediálních obsazích se projevují jako dramatický boj mezi dobrem a zlem. Podmínkou pro konstrukci morální paniky je však označení deviantního a sociálně nepřijatelného chování nebo osob a dramatizování deviantního chování, čímţ se otevírá prostor pro symbolické vylučování deviantního chování. Často je uţíváno akcentace některých symbolů, a to většinou v negativním světle. Volek dále zdůrazňuje, ţe tyto praktiky vytváření morálních panik jsou důvěryhodné zejména proto, „ţe většina občanů nemá přímé nezávislé informace o daném fenoménu a jeho vztazích k dalším aspektům sociálního řádu“, přičemţ média „naplňují prázdný prostor s fakty a konsensuálním rámcem“ (Volek 2000: 105). Média se tak v konečném důsledku významně podílejí na konstrukci negativního obrazu Romů. 2.6. Další druhy vyloučení Několik autorů uvádí další druhy vyloučení doprovázející vyloučení popsaná výše. Mareš (2000: 287) například uvádí politické vyloučení, jeţ „je upřením občanských, politických, ale i základních lidských práv a vyloučením z vlivu na společnost i vlastní osud“, dále vyloučení z bezpečí a vystavení vyšším rizikům ve smyslu environmentálních rizik nebo rizika ztráty placené práce a ţivotních nehod. Zdůrazňuje také problematiku vyloučení z mobility, která je nezbytným předpokladem globalizace a modernity. Dţambazovič a Jurásková (2002: 535) hovoří o vyloučení z mobility jednak ve fyzickém prostoru, jednak v hierarchii sociálních pozicí. Romové v české republice, pokud pobývají na území legálně, mají pasivní i aktivní volební právo. Praxe však dokazuje, ţe vzhledem k problematickému pojetí Romů jako jednotné skupiny občanů, nedochází k politickému zastoupení Romů. Vyloučení Romů 15

Např. Radostný a Růţička (2006b: 211 - 212) se ve své stati věnují mediálnímu diskurzu o neplatičství. Média podle nich prezentují Romy například takto: „jsou to nepřizpůsobiví občané, potíţisté, problémoví občané převáţně romského původu, přičemţ devastují, ničí, suţují města, narušují zákon a pořádek, dělají hroznej bordel a hlučí“.

31

z vlivu na společnost a vlastní osud vyplývá z mnoha dimenzí vyloučení popsaných výše. Za velmi problematické povaţuji definovat, kdy dochází k vyloučení ze základních lidských práv, vzhledem k povaze vyloučeného nebo marginálního postavení Romů v českém sociálním prostoru.16 2.6.1. Vyloučení z mobility a přístupu ke službám To, ţe jsou Romové vyloučení z mobility, dokládá například fakt, ţe se v důsledku diskriminace na trhu s byty nemohou odstěhovat z vyloučených lokalit, ve kterých zůstávají například jen proto, ţe nikde jinde by nezískali trvalé bydliště, poněvadţ další Romy obce nepřijímají (Skupník 2004: 114). Romové jsou vyloučeni také z přístupu ke sluţbám (Navrátil 2003, Jurásková 2004). Tento typ vyloučení souvisí s prostorovým vyloučením, protoţe v segregovaných lokalitách je přístup ke sluţbám omezen z důvodu vzdálenosti sluţeb, nebo jsou zde sluţby předraţené (viz kapitola 2.4.). V extrémních případech dochází k neexistenci přístupu k elektřině, vodě, kanalizaci či sběru odpadu.17 Navrátil (2003: 71) v této souvislosti hovoří o neschopnosti nebo nemoţnosti těch nejchudších vyuţívat sociální dávky, ačkoli panuje ve společnosti všeobecný diskurs o zneuţívání sociálních dávek. Pro vyloučené je problematické orientovat se v administrativních záleţitostech nebo neví o existenci nabízených sociálních sluţeb. Konstatuje také, ţe Romové jsou vyloučení také z finančních a komerčních sluţeb. Banky poskytují totiţ úvěry pouze v případě trvalého příjmu klienta, coţ je u Romů v důsledku jejich postavení na trhu práce téměř nemoţné, čímţ se dostávají do bezvýchodné situace, kdy nemají moţnost postavit se na vlastní nohy.

3. Začarovaný kruh a sebenaplňující proroctví S ohledem na poznatky popsané v práci lze hovořit o nekonečném začarovaném kruhu a sebenaplňujícím proroctví, jak ho vymezil Merton: „jakmile lidé situaci přiřknou nějaký význam, jejich následné chování a některé z konsekvencí tohoto chování jsou determinovány tímto připsaným významem.“ (2000: 197). Tento začarovaný kruh má několik vrstev a dimenzí: 1) Adaptační strategie vedoucí ke vzniku kultury chudoby (z hlediska majority se jedná o neţádoucí chování Romů) je nezamýšlený důsledek koncentrace chudých 16

Jedná se o velmi problematickou oblast, které je zcela jistě potřeba se věnovat, avšak spíše na poli politologickém a právním – v sociologické práci na takové téma není prostor. 17 To je případ například ostravské lokality Přednádraţí. O lokalitě byl natočen dokument Ghetto jako systém, který byl poprvé odvysílán na ČT2 14. 11. 2012, a je přístupný v internetovém archivu ČT.

32

ve vyloučených lokalitách, kde se utvrzuje realita chudoby a sociálního vyloučení, coţ vede ke vzniku deviantního aţ patologického jednání, včetně závislosti na sociálním státu. To se v procesu socializace reprodukuje a posilňuje. 2) Státní sociální podpora a pomoc chudým a vyloučeným vede podle Mareše (2002) ke stigmatizaci příjemců pomoci a ztráty plné odpovědnosti za vlastní ţivot – sociální politika se tak stává nástrojem sociálního vyloučení, a přijímaná pomoc vede k demotivaci jedinců postarat se o sebe sami, coţ vede k další stigmatizaci těchto jedinců. 3) Frištenská (2000) hovoří o bludném kruhu spočívajícím v příjímání vlastního stigmatu a identity diskriminovaného a bezcenného, coţ vede k sebenaplňujícímu proroctví v tom smyslu, ţe na tuto situaci reagují diskriminovaní nenávistným chováním. 4) Další začarovaný kruh tkví podle Steinera (2004) v odlišném hodnotovém systému Romů a členů majority. Romové jakoţto individua silně začleněná v rodinných solidárních sítích nemohou uspět v moderní společnosti zaloţené na zcela jiných postupech. A očekávají-li Romové diskriminaci a následný neúspěch na trhu práce, neinvestují do vzdělání. 5) Hayes (2000) podotýká, ţe institucionální diskriminace vede ke sniţování výkonu diskriminovaných. Proto romské děti, které jsou v české společnosti konfrontovány z nenávistí, rasismem nebo diskriminací, dosahují menších úspěchů, a znovu tak dochází k sebenaplňujícímu proroctví.

33

Závěr V této práci jsem popsala mechanismy a faktory, které negativně ovlivňují postavení Romů v České republice. Tyto faktory jsou vzájemně úzce propojeny, jako celek tvoří začarovaný kruh vyznačující se posilňováním jednotlivých aspektů, a jako takový nabírá na síle, čímţ se problematické postavení Romů dále zhoršuje. Tento začarovaný kruh ilustruji na obrázku 1. Obrázek 1 – Začarovaný kruh vzniku a udrţování znevýhodněného postavení Romů

První a zároveň poslední aspekt v tomto začarovaném kruhu je

sociálně

vykonstruovaný negativní obraz Romů, jenţ je reprodukován a udrţován jednak ústně 34

na základě doslechu nebo vlastních zkušeností, jednak médii. Vţdy se však jedná o důsledek nevědomosti a neznalosti reality, coţ vede ke tvorbě vzorců nebo rámců, které lidem pomáhají vykládat percepci reality. Tomu napomáhají předsudky a stereotypy o Romech, které, ačkoli jsou pro lidské sociální jednání nezbytností, mohou mít negativní vliv na postavení Romů a v konečném důsledku na kvalitu ţivota Romů v českém sociálním prostoru. Tak jednoduché běžné lidské prostředky sloužící k chápání a uchopování reality, jako předsudky a stereotypy, mohou vést až k tomu, že představy majoritní společnosti o Romech, udržované a posilňované médii, vedou k marginalizaci a k sociálnímu vylučování (ve smyslu multidimenzionálního pojmu sociální exkluze)

romského

obyvatelstva, stigmatizaci a diskriminaci, které staví Romy na znevýhodněnou pozici. To má však ohromné negativní dopady na společnost – jednak to zatěžuje ekonomický a sociální systém, jednak oslabuje kohezi společnosti, a v konečném důsledku ohrožuje liberální demokracii. Takto nabytá znevýhodněná pozice některých Romů se často projevuje vyloučením na trhu práce (nezaměstnanost, neochota zaměstnávat Romy, nízké platové ohodnocení), coţ vede k vyloučení ekonomickému (špatná dostupnost kvalitního vzdělání, neadekvátní bydlení, vznik kultury chudoby). To můţe vést k prostorovému vyloučení (a následnému procesu ghettoizace, vzniku sociálních patologií v důsledku izolovanosti od společenských norem). Romové, kteří se liší od majoritní populace uţ jen svým vzhledem, Romové nevzdělaní, nezaměstnaní, pobírající sociální dávky, bydlící ve vyloučených lokalitách, jsou tak stále více stigmatizováni, a často toto stigma přijímají a zvolí tak maladaptační strategii začleňování do společnosti. To vede k dalšímu sociálnímu vylučování, k dalším konfliktům, k prohlubování nezájmu Romů o společnost jako takovou, o snahu izolovat se od majority, následnému kriminálnímu chování v důsledku absence sociálních norem a sociální kontroly, ke vzájemné averzi, a v konečném důsledku dochází k sebenaplňujícímu proroctví, čímţ se „potvrzuje realita“ sociálně zkonstruovaného negativního obrazu Romů, a tak se začarovaný kruh uzavírá.

Diskuse Současný svět se globalizuje, a oproti ţitým světům našich předchůdců se současné společnosti musí vypořádávat s překračováním hranic a jinakostí „těch druhých“. Ţivot lidí v postmoderně je stále rychlejší, značně zjednodušený. Lidé si jiţ nepotřebují obstarávat obţivu sami, nemusí překonávat překáţky, jako jsou dlouhé vzdálenosti, omezení 35

přírodou, nebo omezený přístup k informacím. Tito lidé v globalizovaném světě mohou cestovat po celé planetě, mají moţnost usadit se, studovat nebo pracovat na kterémkoli místě, mohou komunikovat takřka s kýmkoli, kdo obývá Zemi. Nejsou-li vhodné přírodní podmínky pro pěstování zemědělských plodin, lidé si poradí pomocí chemikálií a postupy, které překonají nehostinnost půdy. Veškeré procesy a výroby jsou zautomatizované, lidé ušetří spoustu času i energie. Informace na nás chrlí média ze všech stran – jen si stačí vybrat ty správné. S výčtem výdobytků dnešního světa bychom mohli pokračovat aţ do vyčerpání, já však zmíním uţ jen jedno specifikum – a tím je současný postmoderní společenský systém, vyznačující se nezamýšlenými důsledky záměrného sociálního jednání a latentní ambivalentností. Je to především snaha o ponechávání diferencí individuí na jedné straně, zároveň averze k jakékoli malé odlišnosti. Je zde snaha sociálních systémů pomáhat sociálně slabším, zároveň však nespravedlnost v rozdělování dostupných prostředků na tyto účely. Proklamování nezávislosti médií neznamená skutečnou nestrannost mediálních institucí. Jakási snaha o zlepšování našeho ţivotního prostředí rovněţ není zrovna v souladu se skutečným jednáním státních institucí. Na vzdělání můţe dosáhnout stále více lidí, avšak to jiţ dávno neimplikuje dobré zaměstnání či prestiţ. Demokracie nevede ke svobodě a spravedlnosti, jak by se dalo předpokládat; globální svět nevede úplně tak k větší toleranci, k vzájemnému poznání nebo k obohacení jednotlivých společností, ba spíše naopak k nezájmu nebo „blazeovanosti“, jak popisuje Simmel ve své stati o velkoměstech (Simmel 2003), či k vzájemné nevraţivosti. A v neposlední řadě je důleţité připomenout, jak výše zmíněné výdobytky dnešní doby ohroţují stabilitu mezilidských vztahů, jaké mají katastrofální dopady na ţivotní prostředí, a ţe na to doplácí zatím především ti nejchudší a sociálně vyloučení. Ostatně, vše výše popsané lze shrnout slovy Ulricha Becka – ţijeme v rizikové společnosti (Beck 2011). Ve společnosti probíhá spoustu procesů, které jsou zřejmé, ale s některými problémy si ani relativně vyspělé sociální systémy neumějí poradit, anebo je dokonce ani nevidí. A právě sociologové se snaţí tyto problémy demaskovat a poukázat na procesy, které tyto problémy způsobují. Sloţité postavení Romů v českém prostředí není nevyhnutelně důsledkem takových faktorů, jako například niţší inteligence nebo neochota pracovat a přizpůsobit se majoritnímu obyvatelstvu, tak jak „nezasvěcení“ obvykle míní. Můţe to být ale důsledek špatně nastaveného sociálního systému v postmoderní době. V době rychle plynoucího času a častých významných změn, které vyspělé i méně vyspělé společnosti nejsou schopny 36

adekvátně reflektovat. Dochází pak k narušování sociální koheze, coţ vede k dalším problémům jak v sociální, tak v ekonomické sféře. K dosáhnutí koheze společnosti je třeba vynaloţit dlouhodobé úsilí k vybudování takového sociálního kapitálu, jeţ by zabraňoval prohlubování sociálních patologií, a vedl k celospolečenské diskuzi o naleznutí efektivních řešení.

37

Bibliografie Anderson, B. 2006. Imagined Communities. London: Verso. Bačová, V. 2004. „Marginalizovnie ľudí spôsobom ich vykresľovania.“ In Scheffel, D., Mušinka A. 2004. Rómska marginalita. Prešov: CAV. Bauman, Z. 1995. Úvahy o postmoderní době. Praha: SLON. Bauman, Z. 1999. Globalizace: důsledky pro člověka. Praha: Mladá fronta. Bauman, Z. May, T. 2010. Myslet sociologicky. Vyd. 2. Praha: SLON. Beck, U. 2011. Riziková společnost. Na cestě k jiné moderně. Vyd. 2. Praha: Sociologické nakladatelství. Berger, P. L., Luckmann, T. 1999. Sociální konstrukce reality. Brno: CDK. Brubaker, R. 2004. Ethnicity without Groups. Harvard University Press: Cambridge, Mass. Burton, G., Jirák, J. 2001. Úvod do studia médií. Brno: Barrister & Principal. Davidová, E. 2000. „K bydlení Romů v uplynulém půlstoletí.“ In kolektiv autorů: Romové: bydlení, soužití. Vyd. 1. Praha: Socioklub. Dţambazovič, R. Jurásková, M. 2002. „Sociálné vylúčenie Rómov na Slovensku.“ In Vašečka, M. (ed.). Súhrnná správa o Rómoch na Slovensku. Bratislava: Inštitút pre verejné otázky. Eriksen, T. H. 2002. „What is Ethnicity?“ In Ethnicity and Nationalism. Pluto Press: London. Gellner, E. 2003. Nacionalismus. Brno: CDK. Granovetter, M. S. 1973. „The Strenght of Weak Ties.“ American Journal of Sociology 78 (6): 1360-1380. Hayes, N. 2000. Základy sociální psychologie. Praha: Portál. Hájská, M. Poduška, O. 2006. „Práce načerno jako forma adaptace na sociální vyloučení.“ In Hirt, T., Jakoubek M. „Romové“ v osidlech sociálního vyloučení. Plzeň: Aleš Čeněk. Hirt, T. 2004. „Romská etnická komunita jako politický projekt: kritická reflexe.“ In Hirt, T., Jakoubek, M. (eds.). Romové: Kulturologické etudy. Plzeň: Aleš Čeněk. Hroch, M. 2009. Národy nejsou dílem náhody: Příčiny a předpoklady utváření moderních evropských států. Praha: Sociologické nakladatelství. kladní koncepce a paradigmata. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství. Jakoubek, M. 2004. Romové – konec (ne)jednoho mýtu. Praha: Socioklub. Jakoubek, M. 2006. „Přemýšlení (rethinking) „Romů“ aneb „Chudoba ,Romů‘“ má povahu Janusovy tváře.“ In Hirt, T., Jakoubek M. „Romové“ v osidlech sociálního vyloučení. Plzeň: Aleš Čeněk. 38

Jurásková, M. 2004. „Podoby a mechanizmy sociálního vylúčenia romských komunít na Slovensku.“ In Scheffel, D., Mušinka A. 2004. Rómska marginalita. Prešov: CAV. Jurová, A. 2002a. „Od odchodu z pravlasti po prvé asimilačné opatrenia.“ In Vašečka, M. (ed.). Súhrnná správa o Rómoch na Slovensku. Bratislava: Inštitút pre verejné otázky. Jurová, A. 2002b. „Rómovia v období od roku 1945 po november 1989.“ In Vašečka, M. (ed.). Súhrnná správa o Rómoch na Slovensku. Bratislava: Inštitút pre verejné otázky. Katrňák, T., Rabušic, L. 2002. „Anomie a vztah k minoritám v české společnosti.“ In Sirovátka, T. (ed.). Menšiny a marginalizované skupiny v České republice. Brno: MU FSS, Georgetown. Kollár, M. Meseţnikov G. 2001. Slovensko 2001. Súhrnná správa o stave společnosti. Bratislava: Inštitút pre verejné otázky. Kollárová, Z. 2002. „Rómovia v období I. ČSR, II. ČSR Slovenského státu.“ In Vašečka, M. (ed.). Súhrnná správa o Rómoch na Slovensku. Bratislava: Inštitút pre verejné otázky. Kriglerová, E. 2002a. „Postoje a ašpirácie Rómov vo vzťahu k vzdelávaniu.“ In Vašečka, M. (ed.). Súhrnná správa o Rómoch na Slovensku. Bratislava: Inštitút pre verejné otázky. Kriglerová, E. 2002b. „Rómovia verzus majorita – postoje, vzťahy, konflikty.“ In Vašečka, M. 2002. Rómské hlasy. Bratislava: Inštitút pre verejné otázky. Krištof, R. 2006. „Nezamýšlené důsledky podpory ´romské integrace´ (aneb Systém ´trvale udrţitelného vyloučení´).“ In Hirt, T., Jakoubek M. „Romové“ v osidlech sociálního vyloučení. Plzeň: Aleš Čeněk. Lewis, O. 1966. „The Culture of Poverty.“ Scientific American, 4: 19 – 25. Lisá, H. 1999. Romové v České republice: (1945-1998). Vyd. 1. Praha: Sociopress. Mareš, P. 2000. „Chudoba, marginalizace, sociální vyloučení.“ Sociologický časopis, 36 (3): 285 - 297. Mareš, P. 2002. „Marginalizace, sociální vyloučení.“ In Sirovátka, T. (ed.). Menšiny a marginalizované skupiny v České republice. Brno: MU FSS, Georgetown. Merton, R. K. 2000. Studie ze sociologické teorie. Praha: SLON. Mináč, J. 2004. „Vzťah spoločenskej marginalizácie k vzdelávaniu.“ In Scheffel, D., Mušinka A. 2004. Rómska marginalita. Prešov: CAV. Navrátil, P. 2003. „Sociální vyloučení menšin jako problém společnosti.“ In Navrátil, P. et al. Romové v České společnosti. Praha: Portál. Pelíšková, V. 2000. „Bydlení Romů v České republice.“ In kolektiv autorů: Romové: bydlení, soužití. Vyd. 1. Praha: Socioklub. Rabušic, L. 2000. „Koho Češi nechtějí? O symbolické sociální exkluzi v české společnosti.“ In Sociální studia. 5: 67–85.

39

Rabušic, L., Hamanová. 2009. Hodnoty a postoje v ČR 1991 – 2008 (pramenná publikace European Values Study). Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita. Radostný, L. Růţička, M. 2006a. „Masokombinát Kladno: výzkumná zpráva.“ In Hirt, T., Jakoubek M. „Romové“ v osidlech sociálního vyloučení. Plzeň: Aleš Čeněk. Radostný, L. Růţička, M. 2006b. „Terénní výzkum v hyperrealitě. Poznámky k mediální konstrukci sociálně vyloučené lokality.“ In Hirt, T., Jakoubek M. „Romové“ v osidlech sociálního vyloučení. Plzeň: Aleš Čeněk. Říčan, P. 1998. S Romy ţít budeme – jde o to jak. Praha: Portál. Sedláková, L. 2002. „Proměny hranic v moderní společnosti: od marginality k marginalizaci, od inkluzivní k exkluzivní společnosti.“ In Sirovátka, T. (ed.). Menšiny a marginalizované skupiny v České republice. Brno: MU FSS, Georgetown. Sekyt, V. 2004. „Romské tradice a jejich konfrontace se současností (Romství jako znevýhodňující faktor).“ In Hirt, T., Jakoubek, M. (eds.). Romové: Kulturologické etudy. Plzeň: Aleš Čeněk. Severová, M. 2002. „Romství ve smíšeném manţelství.“ In Sirovátka, T. (ed.). Menšiny a marginalizované skupiny v České republice. Brno: MU FSS, Georgetown. Simmel, G. 2003. „Veľkomestá a duchovný ţivot.“ In Georg Simmel, O podstate kultúry. Bratislava: Kalligram. Skupník, J. 2004. „Pohled z druhé strany potoka. Sociopsychologická dynamika marginalizovanosti.“ In Scheffel, D., Mušinka A. 2004. Rómska marginalita. Prešov: CAV. Šimíková, I. Bučková, P., Smékal, V. 2003. „Kvalita multietnického souţití.“ In Navrátil, P. et al. Romové v České společnosti. Praha: Portál. Steiner, J. 2004. „Ekonomie sociálního vyloučení.“ In Hirt, T., Jakoubek, M. (eds.). Romové: Kulturologické etudy. Plzeň: Aleš Čeněk. Tkáčová, A. 2002. „Rómovia v období od vlády Marie Terezie po vznik I. ČSR.“ In Vašečka, M. (ed.). Súhrnná správa o Rómoch na Slovensku. Bratislava: Inštitút pre verejné otázky. Toušek, L. 2006. „Kultura chudoby, underclass a sociální vyloučení.“ In Hirt, T., Jakoubek M. „Romové“ v osidlech sociálního vyloučení. Plzeň: Aleš Čeněk. Uherek, Z., Novák, K. A. 2002. „Etnická identita Romů.“ In Vašečka, M. (ed.). Súhrnná správa o Rómoch na Slovensku. Bratislava: Inštitút pre verejné otázky. Uhl, P. 2006. „Právo a jeho účinky v sociálně vyloučených lokalitách s přihlédnutím k problematice diskriminace a ochrany před ní.“ In Hirt, T., Jakoubek M. „Romové“ v osidlech sociálního vyloučení. Plzeň: Aleš Čeněk. Vašečka, M. 2001b. „Vzťah majoritnej populáre k Rómom.“ In Gyárfášová, O., Krivý, V., Velšic, M. Krajina v pohybe. Bratislava: Inštitút pre verejné otázky. Vašečka, M. 2002. „Vzťah majority k Rómom.“ In Vašečka, M. (ed.). Súhrnná správa o Rómoch na Slovensku. Bratislava: Inštitút pre verejné otázky.

40

Volek, J. 2000. „Konstrukce morální paniky a sociální exkluze.“ In Sociální studia. 5: 97 – 112.

41

Jmenný index Hroch, 10, 38 A

P

Hubík, 7, 9, 10 Hůlová, 23

Adorno, 12

Pelíšková, 28

Allport, 12

Poduška, 23, 24, 28, 38 J

Anderson, 38

R

Jakoubek, 25, 38, 39, 40 B

Jurásková, 19, 20, 23, 25, 26, 27, 28, 30, 31, 32, 38, 39

Bačová, 22, 38 Bauman, 8, 14, 15, 22, 26, 28,

Jurová, 18, 19, 20, 39

Rabušic, 15, 16, 30, 39, 40 Radostný, 26, 31, 40 Růţička, 26, 31, 40

38 K

Beck, 36 Berger, 7, 9, 11, 38

Katrňák, 16

Bethlehem, 13

Kollárová, 18, 19, 39

Brubaker, 10, 11, 38

Kriglerová, 13, 16, 17, 20, 26,

Říčan, 20, 26

39 L

Davidová, 19, 20, 38 30, 31, 38

S Sedláková, 22, 23, 40

D

Dţambazovič, 23, 25, 26, 28,

Ř

Sekyt, 21, 40 Severová, 14

Lewis, 25, 39

Simmel, 36

Lisá, 16, 17, 23, 39

Skupník, 32, 40

Luckmann, 7, 9, 11, 38

Steiner, 23, 33

E M

Eriksen, 10, 11, 12, 38

Mareš, 22, 23, 24, 25, 26, 27, F Frištenská, 28, 29, 33

29, 30, 31, 39

T Tkáčová, 18, 40 Toušek, 22, 23, 25, 26, 27, 30,

Mareše, 33

40

May, 26 G

U

Merton, 32

Gellner, 10, 15, 38

Mináč, 26, 39

Uherek, 11, 12, 14, 40

Granowetter, 24

Moravec, 28

Uhl, 28, 29, 40

H

N

Hajská, 23, 24

Navrátil, 12, 16, 22, 23, 24, 25,

Hájská, 28, 38

26, 27, 28, 29, 32, 39, 40

Hayes, 12, 13, 33, 38

Novák, 11, 12, 14, 40

Hirt, 14, 15, 38, 39, 40

42

V Vašečka, 1, 12, 13, 15, 16, 38, 39, 40 Volek, 31, 41

Seznam obrázků Obrázek 1: Začarovaný kruh vzniku a udrţování znevýhodněného postavení Romů

43

str. 34

Anotace Tématem práce je postavení Romů v České republice v kontextu jejich sociálního vyloučení, přičemţ toto postavení je ovlivňováno sociálně zkonstruovaným negativním obrazem Romů. Skrze sociálně zkonstruovaný negativní obraz Romů se Romové často dostávají do znevýhodněné pozice, a dochází k jejich sociálnímu vylučování v širším smyslu – k vylučování ekonomickému, sociálnímu v uţším významu, kulturnímu, prostorovému a symbolickému. Tato vyloučení jsou vzájemně propojena a implikují nebo posilují vyloučení další. Za těchto podmínek v českém prostředí vznikají vyloučené lokality s prvky charakteristickými pro procesy urbánní ghettoizace a vzniku kultury chudoby. Romové pak mohou přijímat stigma vyloučeného a volit aţ maladaptační strategii začleňování do společnosti. V konečném důsledku můţe docházet aţ k sebenaplňujícímu proroctví, tedy k situaci „potvrzování“ reality sociálně zkonstruovaného obrazu Romů, jako nezodpovědných, nevzdělaných, nepořádných s kriminálním chováním apod. Tím se začarovaný kruh uzavírá, a problémy se zhoršují. K udrţování problematického postavení Romů v českém prostředí přispívá nevhodná sociální politika a praktiky, vedoucí k prohlubování jak sociální, tak prostorové a kulturní propasti mezi českou majoritou a romskou menšinou, k jejich konfliktům, vzájemné averzi a nedůvěřivosti, coţ v důsledku ohroţuje kohezi společnosti a její ekonomický a sociální vývoj. Počet znaků: 89 989

44

Abstract This thesis deals with the status and conditions of Roma people in the Czech Republic in the context of social exclusion. The status is influenced by socially constructed negative image of Roma. The Roma people often appear in a disadvantaged position in Czech society. It can lead to their social exclusion in the broader sense - the economic exclusion, cultural, spatial, symbolic but also social, in the narrower meaning. These exclusions are interconnected and imply or reinforce other exclusions. Under these conditions the excluded localities with the elements of urban ghettoisation, as well as the culture of poverty are being established in Czech social environment. The Roma people often accept the stigma of the excluded person and usually choose maladaptive strategy of integration into the society. In the end this could lead to a selffulfilling prophecy - the situation "confirming" the reality of socially constructed image of the Roma, labelling them as irresponsible, uneducated, disordered individuals with criminal behaviour, etc. And thus the vicious circle closes with the problems becoming even worse. To the maintaining of the problematic situation of the Roma in the Czech social environment also contributes to inadequate social policies and practices of the state apparatus. This leads to deepening of social as well as spatial and cultural gap between the Czech majority and the Roma minority, their conflicts, mutual dislike and mistrust. This in turn threatens the cohesion of society and its economic and social development.

45

Přílohy Příloha 1 – Principy etnických předsudků 1. Existují dva druhy předsudků, které jsou ve vzájemné interakci: první má podklad v osobnosti, druhý ve špatné informovanosti a potřebě minimalizovat kognitivní úsilí. 2. Kdyţ spolu soutěţí dvě skupiny lidí, nebo mezi nimi dojde ke konfliktu, stane se z diskriminace členů vnější skupiny oproti členům vnitřní skupiny společenská norma. 3. Čím méně informací o někom máme, tím spíše se uchýlíme ke stereotypům. 4. Postoje a stereotypy akceptované společností jsou známé naprosté většině jejich členů. Výrazně ovlivňují lidské chování. 5. Předsudky mohou samy sebe naplnit a vytvořit si tak vlastní ‚důkazy“. 6. Kategorie lidí, proti níţ jsou předsudky namířeny, se u různých skupin liší. 7. Předsudky přetrvávají, dokud přetrvávají společenské normy, a mění se, pokud se změní společenské normy. 8. Inteligence, vzdělání a příslušnost ke společenské vrstvě negativně korelují s předsudky. 9. Děti si osvojují předsudky od svých rodičů a příbuzných. 10. Děti rozlišují mezi etnickými skupinami jiţ odulého věku, ale teprve ve starším věku si vytvářejí stálé postoje a preference. (zdroj: Hayes 2000: 126 – 127)

46

Příloha 2 – Všeobecný postoj majority k Romům v každodenní praxi 1. Romové se dopouštějí kriminálních činů častěji, neţ je v majoritní společnosti obvyklé. 2. Pobyt ve vězení je pro Roma něčím, co mu nevadí. 3. Romové se snaţí vyhýbat poctivé práci a zneuţívat sociální dávky, čímţ se stávají závislými na společnosti, na které parazitují. 4. Kdyţ uţ Romové pracují, tak jsou nespolehliví, neukáznění a odborně nezpůsobilí. 5. Prostředky, které jsou určeny na jejich pomoc, často zneuţívají ke stupňování svých poţadavků, pouţívají je na jiné účely, nebo devastují a „vybydlují“ byty, které jim byli poskytnuty. 6. Romové se nechtějí vzdělávat, schválně nechodí do školy, a tím se reprodukují další „příţivníci“. 7. Romská rodina je nefunkční a neodpovědná, a romští partneři ţijí „na hromádce“. Nerespektují „věková omezení“ pro reprodukci, a celkový počet dětí je „provokující“. 8. Je třeba se obávat násilí a fyzického napadení. Chování Romů je totiţ nevyzpytatelné divoké, brutální. 9. Romové se chovají hlučně, mluví podivným jazykem, jejich slovní zásoba v češtině je omezená, intonace nesprávná; mluví hrubě a nesnaţí se to vlastním úsilím zlepšit. (zdroj – volně dle: Lisá 1999: 419 - 420)

47