Sociální kapitál a rozvoj regionu

C

M

Y

18.11.2011

13:58:36

Rozvoj a kvalita života v obcích, městech, regionech i státech jsou úzce spojeny se vztahy mezi lidmi, vzájemnou důvěrou nebo důvěrou v instituce, tedy s prvky souhrnně označovanými jako sociální kapitál. Kniha obsahuje jak dílčí analýzy různých aspektů sociálního kapitálu v Kraji Vysočina, tak syntetizující pohled na sociální kapitál v tomto regionu a jeho přínos pro regionální rozvoj. Interdisciplinární kolektiv autorů představuje rozvoj Vysočiny v geografickém, demografickém, sociálním a ekonomickém kontextu. Argumentace je založena na empirických výzkumech provedených v tomto kraji za použití analýz sociálních sítí, dotazovacích technik, obsahové analýzy dokumentů a dalších metod. Věříme, že předkládaná publikace osloví odborníky, zabývající se regionálním rozvojem a sociálním kapitálem v akademické sféře, i zástupce různých institucí, které se na rozvoji českých regionů podílejí.

V. Majerová, T. Kostelecký, L. Sýkora

obalka_Sociologie_Vyso ina_tisk.pdf

MY

CY

CMY

K

Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401 fax: +420 234 264 400 www.grada.cz

Sociální kapitál a rozvoj regionu

CM

Sociální kapitál a rozvoj regionu Příklad Kraje Vysočina Věra Majerová, Tomáš Kostelecký, Luděk Sýkora

Tato monografie vznikla za podpory Ministerstva pro místní rozvoj České republiky v rámci projektu WD-13-07-1 „Sociální kapitál jako faktor ovlivňující regionální disparity a regionální rozvoj“. Autoři (podle pracoviště): Česká zemědělská univerzita v Praze prof. PhDr. Ing. Věra Majerová, CSc. Ing. Irena Herová RNDr. Petr Kment, Ph.D. Ing. Lucie Kocmánková, Ph.D. Ing. Pavlína Maříková Ing. Gabriela Pavlíková Ing. Jiří Sálus Sociologický ústav AV ČR, v.v.i. RNDr. Tomáš Kostelecký, CSc. Mgr. Josef Bernard Mgr. Věra Patočková, M.A. PhDr. Jana Stachová, Ph.D. PhDr. Zdenka Vajdová RNDr. Jana Vobecká, Ph.D. Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta doc. RNDr. Luděk Sýkora, Ph.D. Mgr. Bc. Tomáš Brabec Mgr. Roman Matoušek

Sociální kapitál a rozvoj regionu Příklad Kraje Vysočina Věra Majerová, Tomáš Kostelecký, Luděk Sýkora

Sociologie Vysočina_1-3_tisk.indd

3

18.11.2011, 11:07

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Vydání odborné knihy schválila Vědecká redakce nakladatelství Grada Publishing, a.s.

prof. PhDr. Ing. Věra Majerová, CSc. RNDr. Tomáš Kostelecký, CSc. doc. RNDr. Luděk Sýkora, Ph.D. a kolektiv SOCIÁLNÍ KAPITÁL A ROZVOJ REGIONU Příklad Kraje Vysočina Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 4641. publikaci Recenzovali: prof. PhDr. Stanislav Hubík, CSc. prof. Ing. Jaroslav Macháček, CSc. Odpovědný redaktor Zdeněk Kubín Sazba a zlom Milan Vokál Návrh a zpracování obálky Štěpán Filcík Počet stran 224 Vydání 1., 2011 Vytiskla Tiskárna PROTISK, s.r.o., České Budějovice © Grada Publishing, a.s., 2011 ISBN 978-80-247-4093-5 (tištěná verze) ISBN 978-80-247-7580-7 (elektronická verze ve formátu PDF)

Obsah 5

Obsah Úvodem (Věra Majerová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 1. Sociální kapitál a rozvoj regionu (Jana Stachová, Luděk Sýkora, Roman Matoušek) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.1 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.2 Sociální kapitál . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.3 Složky sociálního kapitálu: sociální interakce a důvěra . . . . 1.4 Typy sociálního kapitálu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.5 Podmíněnosti utváření sociálního kapitálu . . . . . . . . . . . . . 1.6 Sociální kapitál a rozvoj regionu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.7 Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2. Charakteristika Kraje Vysočina v kontextu ostatních krajů České republiky (Jana Vobecká, Tomáš Kostelecký) . . . . . . . . . . 2.1 Sídelní a demografická struktura Kraje Vysočina . . . . . . . . . 2.2 Sociální a ekonomická situace obyvatel Kraje Vysočina . . . . 2.3 Ukazatele, vztahující se v Kraji Vysočina k vybraným součástem sociálního kapitálu či k faktorům, které jeho utváření ovlivňují . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.4 Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3. Sociální kapitál na Vysočině optikou dotazníkových dat (Josef Bernard, Tomáš Kostelecký) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.1 Operacionalizace sociálního kapitálu pomocí dotazníkových dat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2 Výsledky analýzy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2.1 Generalizovaná důvěra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2.2 Vztahy k normám občanského soužití . . . . . . . . . . . . 3.2.3 Participace v dobrovolných sdruženích . . . . . . . . . . . 3.2.4 Neformální sociální sítě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

11 11 12 15 18 20 24 27 27 32 33 37 40 47 47 48 49 52 60 62 65 68

6 Sociální kapitál a rozvoj regionu

3.2.5 Politická aktivita a politické odcizení . . . . . . . . . . . . 3.2.6 Vztah k lokalitě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.3 Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

69 73 74 75

4. Sociální kapitál a regionální rozvoj: analýza aktérů veřejného a soukromého sektoru na Jihlavsku (Luděk Sýkora, Roman Matoušek, Tomáš Brabec) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76 4.1 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76 4.2 Sociální kapitál a regionální rozvoj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78 4.3 Metodika výzkumu sociálního kapitálu a jeho vlivu na rozvoj regionu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81 4.4 Vysočina a Jihlava: vznik kraje na rozhraní a budování centra na periferii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 4.5 Aktéři regionálního rozvoje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 4.6 Vztahy, sítě a sociální kapitál . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94 4.6.1 Kraj, obce a mikroregiony . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 4.6.2 Ekonomický rozvoj a podnikatelské prostředí . . . . . . 97 4.6.3 Udržitelný rozvoj a kvalita života . . . . . . . . . . . . . . . 99 4.6.4 Výzkum a vzdělávání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 4.7 Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104 5. Sociální kapitál na venkově (Věra Majerová, Pavlína Maříková, Petr Kment, Lucie Kocmánková, Irena Herová, Gabriela Pavlíková, Jiří Sálus) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108 5.1 Vymezení základních pojmů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108 5.1.1 Typologie venkova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108 5.1.2 Teoretická východiska pro regionální rozvoj a rozvoj venkova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110 5.1.3 Integrovaný endogenní regionální rozvoj . . . . . . . . . 111 5.2 Regionální politika ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 5.2.1 Přístup LEADER a vytváření místních akčních skupin (MAS) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115 5.2.2 Formy lokálních uskupení (s důrazem na MAS) . . . 118 5.3 Přehled lokálních uskupení v Kraji Vysočina . . . . . . . . . . . 121 5.3.1 Mikroregiony v Kraji Vysočina . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 5.3.2 Místní akční skupiny v Kraji Vysočina . . . . . . . . . . . 123

Obsah 7

5.4 Terénní šetření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.4.1 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.4.2 Popis vybraných MAS . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.4.3 Metodika vlastního šetření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.4.4 Skupinové rozhovory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.4.5 Dotazníkové šetření v MAS Havlíčkův kraj, o.p.s. . . 5.4.6 Analýza sítě kontaktů MAS Havlíčkův kraj, o.p.s. . . 5.4.7 Obsahová analýza tisku – zaměření na činnost MAS v Kraji Vysočina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.5 Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6. Kraj Vysočina – síť aktérů rozvoje cestovního ruchu (Zdenka Vajdová, Věra Patočková, Jana Stachová) . . . . . . . . 6.1 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.1.1 Vysočina – cestovní ruch v dokumentech kraje . . . 6.2 Dotazování a data . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.2.1 Charakteristika jednotlivých aktérů-organizací . . . 6.3 Analýza sociální sítě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.3.1 Hustota a centralizace sítě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.3.2 Centralita aktérů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.3.3 Jádro a periferie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.4 Názory a postoje respondentů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.4.1 Příprava strategického dokumentu cestovního ruchu v Kraji Vysočina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.4.2 Role evropských fondů pro rozvoj cestovního ruchu a financování cestovního ruchu v kraji . . . . . 6.4.3 Alokace fondů EU a alokace fondů ROP a průhlednost při výběru projektů . . . . . . . . . . . . . . 6.4.4 Spolupráce různých organizací v oblasti cestovního ruchu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.4.5 Komunikace mezi aktéry a informační zdroje . . . . . 6.4.6 Co je důležité pro rozvoj cestovního ruchu . . . . . . . 6.5 Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

126 126 127 133 134 145 151 162 165 166 169 169 171 172 176 182 182 184 188 189 189 191 191 192 194 196 197 198


7. Sociální kapitál v Kraji Vysočina – shrnutí (Věra Majerová, Tomáš Kostelecký, Roman Matoušek, Luděk Sýkora, Zdenka Vajdová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 199 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 209 Přílohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Příloha 3.1 Znění dotazníkových otázek, které byly použity v analýze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1. Dimenze – důvěra a reciprocita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2. Dimenze – sociální sítě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3. Dimenze – sounáležitost s místem . . . . . . . . . . . . . . . . . 4. Dimenze – občanská angažovanost . . . . . . . . . . . . . . . Příloha 5.1 Přehled svazků v Kraji Vysočina . . . . . . . . . . . . . . . . Příloha 5.2 Přehled místních akčních skupin v Kraji Vysočina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

211 211 211 212 213 214 215 217

Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 218

Úvodem 9

Úvodem Věra Majerová

Předkládaná publikace je výsledkem studia teoretických pramenů a empirického výzkumu, finančně podporovaného v letech 2007–2011 Ministerstvem pro místní rozvoj České republiky a vedeného pod označením WD 13-07-1 Sociální kapitál jako faktor ovlivňující regionální disparity a regionální rozvoj (SOFARR). Jeho cílem bylo přispět k poznání vlivu sociálního kapitálu na regionální rozvoj a regionální disparity v Česku. Rozvoj a kvalita života v obcích, městech, regionech i státech jsou úzce spojeny se vztahy mezi lidmi, vzájemnou důvěrou nebo důvěrou v instituce, tedy s prvky, které jsou pro vznik a budování sociálního kapitálu klíčové. Odlišná úroveň sociálního kapitálu pomáhá vysvětlit, proč se některé regiony úspěšně rozvíjejí a jiné, s podobnými charakteristikami, se jen obtížně vyrovnávají s hospodářskými i sociálními problémy. Každý region i každá lokalita jsou jedinečnými seskupeními tradičních i moderních prvků, jejichž detailní konstelace je neopakovatelná a často i obtížně identifikovatelná. Subtilnost prvků sociálního kapitálu souvisí s proměnlivostí v čase a s jejich vzájemnou provázaností. Vztahy mezi nimi mají někdy kořeny v hluboké minulosti, jindy jsou velice aktuální, ale vždy se prolínají. Výběr Kraje Vysočina nebyl náhodný. Jeho geografická lokalizace, historický vývoj i současnost napovídají, že se jedná o region, který si zasluhuje pozornost právě proto, že se v některých ohledech poněkud vymyká ostatním regionům i tradičnímu obrazu venkovské oblasti. Nejprve byl vymezen teoretický rámec, ve kterém jsme o sociálním kapitálu, jeho typech, složkách a dimenzích uvažovali. Posléze jsme se pokusili kombinací různých přístupů a technik sběru dat zachytit jeho stav, vývoj a vliv na regionální rozvoj. Na řešení projektu se podílely tři badatelské skupiny: hlavním řešitelem byla Česká zemědělská univerzita v Praze, zastoupená prof. PhDr. Ing. Věrou Majerovou, CSc., spoluřešitelskými pracovišti pak Sociologický ústav AV ČR, v.v.i., (koordinátor RNDr. Tomáš Kostelecký, CSc.) a Přírodovědecká fakulta UK (koordinátor doc. RNDr. Luděk Sýkora, Ph.D.). Zúčast-


něná pracoviště reprezentují rozdílné přístupy, zkušenosti a disciplinární zázemí. Tento způsob práce klade značné nároky na projektování výzkumných prací i na interpretační soulad výstupů. Od počátku však existovala shoda v cílech, které byly zadavatelem projektu sledovány – přinést co nejpodrobnější informace o vytváření a diferenciaci sociálního kapitálu v Kraji Vysočina a jeho významu pro zkvalitnění života obyvatel. Poděkování patří nejen všem spolupracovníkům, ale také představitelům obcí a dalších institucí v Kraji Vysočina, kteří nám ochotně při terénním výzkumu pomáhali. Bez jejich pozitivního přístupu bychom se k podstatným informacím lokálního a regionálního charakteru nedostali. Dík patří i recenzentům za velmi cenné poznámky a komentáře, které byly do definitivní verze rukopisu zapracovány. Výsledkem naší společné práce je kniha, obsahující jak dílčí analýzy různých aspektů sociálního kapitálu v Kraji Vysočina, tak syntetizující pohled na sociální kapitál v tomto regionu a jeho přínos pro regionální rozvoj. Věříme, že předkládaná publikace osloví odborníky, zabývající se regionálním rozvojem a sociálním kapitálem v akademické sféře, i zástupce různých institucí, které se na rozvoji českých regionů podílejí.

Sociální kapitál a rozvoj regionu 11

1. Sociální kapitál a rozvoj regionu Jana Stachová, Luděk Sýkora, Roman Matoušek

1.1 Úvod Sociální kapitál se objevil v agendě veřejných politik jako důležitý faktor, který usnadňuje „určité akce aktérů v rámci existujících struktur“ (Coleman, 1988: 98). V posledních letech je diskutován také jako jeden z významných faktorů lokálního a regionálního rozvoje (Beugelsdijk, van Schaik, 2005; Blažek, Uhlíř, 2002; Raagma, 2002; Hadjimichalis, 2006). Jelikož je sociální kapitál jedním ze znaků a příčin regionálních disparit a zároveň je i významným předpokladem regionálního rozvoje, je ho třeba zohledňovat při formulaci regionálních rozvojových politik. Kapitola nejdříve diskutuje koncept sociálního kapitálu s důrazem na jeho utváření v rámci sociálních skupin a sítí (strukturální stránka sociálního kapitálu) a jeho reflexi v úrovni vzájemné důvěry uvnitř společenských skupin a sítí (kognitivní stránka sociálního kapitálu). Rozlišovány a diskutovány jsou složky sociálního kapitálu, tj. vztahy a kontakty mezi aktéry sociálních skupin a sítí a důvěra v ostatní členy skupiny či sítě, celou komunitu nebo společnost a její instituce, a typy sociálního kapitálu, vnitroskupinový (svazující), meziskupinový (přemosťující) a hierarchický (spojující). Pozornost je věnována rozmanitým podmíněnostem sociálního kapitálu na úrovni jednotlivců a sociální struktury s důrazem na sociální instituce, dlouhodobost jejich utváření a sociálně-kulturní a územní ukotvenost. Na závěr je diskutován vztah mezi sociálním kapitálem a regionálním rozvojem s důrazem na občanskou společnost, podnikatelskou sféru a organizaci veřejné právy. Předmětem této kapitoly není přehled rozmanitých teorií sociálního kapitálu ani klasifikací teorií, jejich specifik, podobností a odlišností. Pro


takový přehled odkazujeme například na Portese (1998), Halperna (2005) nebo v češtině na Šafra a Sedláčkovou (2006). Rozmanité zdroje jsme se nicméně pokusili propojit v pojednání, které směřuje od diskuse podstaty sociálního kapitálu a jeho vnitřní diferenciace (složky a typy sociálního kapitálu) k podmíněnostem a příčinám utváření sociálního kapitálu a jeho důsledkům pro regionální rozvoj.

1.2 Sociální kapitál Sociální kapitál představuje specifické zdroje (Bourdieu, 1986) nebo hodnotu (Putnam, 2000) vyplývající z kvality i kvantity sociálních interakcí založených na vzájemně akceptovaných pravidlech sociálních vztahů, na důvěře v taková pravidla a instituce je zajišťující a na důvěře v ostatní aktéry sociální skupiny, sítě či společnosti (Sýkora a Matoušek, 2009). Sociální kapitál je vytvářený, udržovaný a rozvíjený sociálními interakcemi (formálními i neformálními) v rámci sociálních sítí, skupin, komunit či celých společností, tj. přenosem a sdílením zdrojů, informací, znalostí mezi členy těchto sociálních sítí a skupin. Sociální kapitál není, na rozdíl od jiných forem kapitálu (finančního, lidského, kulturního), atributem jednotlivců, ale je vázán na vztahy mezi aktéry. Sociální kapitál je propojením mezi jednotlivými aktéry, které jim umožňuje efektivněji dosahovat společných cílů. Sociální kapitál je nicméně i vlastností společenské organizace sociálního systému. Zahrnuje takové rysy sociální organizace, jako jsou vztahy, interakce a kontakty, společně sdílené hodnoty, postoje, pravidla a procedury, důvěra v ostatní občany, instituce a celou společnost či sociální skupinu. Ty „mohou zlepšit efektivnost fungování společnosti tím, že zjednodušují koordinaci akcí“ (Putnam, 1993, s. 167). Existence sociálního kapitálu zjednodušuje vzájemné interakce mezi aktéry ve společnosti, tím snižuje transakční náklady a zvyšuje efektivitu celého systému. Sociální kapitál je individuálním a zároveň i kolektivním (skupinovým) zdrojem sloužícím ke zvyšování uspokojení jednotlivců i sociální skupiny jako celku. Využívání sociálního kapitálu je primárně záležitostí jednotlivců, přináší však prospěch sociální skupině a společnosti jako celku. Zájem na formování, udržení a rozvíjení úrovně sociálního kapitálu tak mají jednotliví aktéři i společnost jako celek. Jednotlivec, který je součástí sociální skupiny (sítě), je schopný ze sociálního kapitálu těžit ve svůj individuální prospěch (Lin, 2001). Takový individuální prospěch však musí být


v souladu (nesmí být v protikladu) se zájmy celé skupiny. Individuálním zájmem je využívat skupinové zdroje dostupné díky vytvořeným sociálním vztahům. Skupinovým zájmem je pak společně těžit z individuálních úspěchů těch, kteří mimo jiné využili i sociálního kapitálu vytvářeného mezi členy skupiny. Ne všichni jednotlivci přispívají k formování sociálního kapitálu tak, jak ze společného získávají. Sociální kapitál je navíc jednotlivci využíván nestejnoměrně – někteří mají v rámci sítě přístup k významnějším zdrojům než jiní a tuto nerovnováhu se snaží udržovat (Hadjimichilis, 2006). Sociální nerovnosti se tak zpravidla promítají i do nerovnováh v utváření a využívání sociálního kapitálu (Edwards, Foley, 1998). Sociální kapitál je vázán na vztahy mezi aktéry, kteří utvářejí sociální systém. Sociální systém je víc než pouhý souhrn prvků, z nichž je složen. Významnou částí sociálního systému jsou vazby mezi jeho jednotlivými prvky. Vazby propojují jednotlivé aktéry a jejich ekonomický, lidský a kulturní kapitál do celého sociálního systému. Sociální kapitál je relační složkou integrující jednotlivé aktéry do sociálních skupin (od rodiny po společnost) a umožňující jim v různé a rozmanité míře využívat zdroje, jimiž disponují i další aktéři ve skupině. Sociální skupinu integrují podobné zájmy a sdílené hodnoty konkretizované ve vzájemných interakcích, jež aktéry propojují do sociálních sítí. Vazby v rámci sociální skupiny mohou být nepřímé, založené na společně akceptovaných hodnotách a vzájemné důvěře. Zahrnují však i konkrétní, přímé, často utilitárně zaměřené interakce mezi konkrétními aktéry. Sociální sítě mohou být utvářeny nejen v rámci sociálních skupin; mohou zahrnovat i aktéry z různých sociálních skupin. Sociální kapitál se utváří a je udržován jak na základě životních hodnot sdílených a reprodukovaných v rámci sociálních skupin, tak na základě přímých a cílených interakcí mezi aktéry stejných i odlišných sociálních skupin. O definici, měření a operacionalizaci sociálního kapitálu probíhají neustálé diskuse. Sociální kapitál je považován za multidimenzionální koncept. Například podle definice, kterou pro své výzkumy sociálního kapitálu využívá Světová banka, se sociální kapitál vztahuje k institucím, vztahům a normám, které utvářejí kvalitu a kvantitu sociálních interakcí ve společnosti. Podle definice OECD je sociální kapitál tvořen sítěmi a sdílenými normami, hodnotami a porozuměními, jež ulehčují kooperaci uvnitř i mezi skupinami (Harper, Kelly, 2003). Sociální kapitál je mnohostranným a komplexním (Portes, 1998). Lze identifikovat několik vzájemně se prolínajících dimenzí (viz např. Halpern,


2005; Johnson, Soroka, 2001). Za důležité považujeme rozlišení složek sociálního kapitálu, tj. jeho kvalitativně odlišných aspektů. Za hlavní složky sociálního kapitálu považujeme: • vztahy a kontakty mezi aktéry sociálních skupin a sítí, • důvěru k ostatním členům skupiny či sítě, celé komunitě nebo společnosti a jejím institucím. Vztahy a důvěru v rámci skupiny a/nebo sociální sítě upravují sdílené a respektované hodnoty, normy a sankce, jež někteří autoři považují za samostatné složky sociálního kapitálu. Jde ale spíše o strukturální stránky společnosti, které jsou výsledkem sociálních interakcí a zároveň prostředím, v němž interakce nadále probíhají. Při studiu funkce sociálního kapitálu při utváření struktury společnosti, sociálních skupin a jejich vzájemných vztahů je vhodné rozlišovat hlavní typy sociálního kapitálu, jež vyplývají z kvalitativní různorodosti interakcí v rámci sociálních skupin a sítí a mezi nimi. Jde o sociální kapitál: • vnitroskupinový (v literatuře označován jako „bonding“), • meziskupinový („bridging“), • hierarchický („linking“) (Šafr a Sedláčková, 2006, používají překlad termínů jako svazující, přemosťující a spojující sociální kapitál). Důležité je vnímat a zohlednit rozsah skupiny, kde je sociální kapitál utvářen, tj. zda se týká rodiny, sociálních skupin nebo společnosti jako celku. Sociální kapitál utvářený v rámci rodiny není možné zaměňovat se sociálním kapitálem spojujícím zaměstnance v dopravě. Sociální kapitál hraje významnou roli i v jednotlivých oblastech společenského rozvoje, například ve školství, zdravotnictví nebo soudnictví. Jinou dimenzí je rozlišovat sociální kapitál utvářený v rámci občanského, privátního a veřejného sektoru a samozřejmě mezi nimi. Sociální kapitál je strukturován v mnoha dimenzích tak, jak je strukturována sama společnost. Sociální kapitál má i dimenzi měřítka, v němž je utvářen: pokud pomineme rodinu, sociální kapitál se utváří v sociálních skupinách, sítích a společenstvích na místní, regionální, národní a v posledních desetiletích i nadnárodní, v našem případě evropské, a globální úrovni. V neposlední řadě nesmíme zapomenout na teritoriální ukotvenost sociálních skupin a sítí a rozlišovat mezi sociálním kapitálem komunit obývajících městskou čtvrť, sociálním kapitálem utvářeným v rámci obce, regionu, státu i nadnárodního usku-


pení, jakým je Evropská unie. Každý jednotlivec přitom může být součástí celé řady skupin a rovin utváření sociálního kapitálu.

1.3 Složky sociálního kapitálu: sociální interakce a důvěra Přestože existuje velká rozmanitost složek sociálního kapitálu, lze se shodnout na tom, že se sociální kapitál vztahuje k sociálním vazbám, které ulehčují koordinaci a kooperaci mezi lidmi. Přímé i nepřímé, formální i neformální sociální interakce vedou k utváření a rozvoji sociálních institucí, norem a sdílených hodnot. Složky sociálního kapitálu jsou jednak strukturální povahy, sem patří například přímé interakce v sociálních sítích, a sociokulturní povahy, například generalizovaná důvěra a normy reciprocity (Stolle, 2003). Šafr a Sedláčková (2006) přejímají Uphoffovo (1999) rozlišení kognitivní a strukturální složky sociálního kapitálu. Strukturální kategorie představují různé formy sociální organizace (pravidla, procedury, sociální sítě atp.), zatímco kognitivní kategorie je odvozena od mentálních procesů a idejí udržovaných kulturou (normy, hodnoty, přesvědčení a postoje). Hlavní složky, tj. kvalitativně odlišné, i když vzájemně propojené, aspekty sociálního kapitálu představují: • vztahy a kontakty mezi aktéry sociálních skupin a sítí, • důvěra v ostatní členy skupiny či sítě, celou komunitu nebo společnost a její instituce, včetně hodnot, norem a sankcí (Stachová, 2007; Stachová a kol., 2009). První ze základních složek sociálního kapitálu jsou vztahy a kontakty mezi aktéry sociálních skupin a sítí. Lin (1999, 2001) zdůrazňuje zdroje zakořeněné v sociální síti aktéra, jak aktér těchto zdrojů využívá, jak zdroje strukturálně zakotvené v těchto sítích získávají na hodnotě, jak jsou distribuovány ve společnosti, jak jsou ve společnosti rozložené možné přístupy k těmto zdrojům, a jak jsou tyto zdroje mobilizovány. Za důležitou organizační složku společnosti, kde dochází k utváření sociálního kapitálu, jsou považovány například sítě občanské angažovanosti. Členství v dobrovolných sdruženích a sociální sítě v nich produkované jsou významným zdrojem pro kolektivní prosazování skupinových cílů ve


společnosti (Putnam, 1993; Paxton, 1999). Dobrovolná sdružení fungují jako „školy demokracie“: mezi svými členy pomáhají kultivovat spolupráci mezi sobě blízkými a vytvářet občanské postoje, což může ulehčit následné spolupráce mezi různými částmi společnosti, vést ke kontaktům mezi skupinami navzájem nebo mezi sdružením a veřejnými institucemi na centrální i lokální úrovni (Torpe, 2003). Existují ale i další a mnohdy důležitější zdroje sociálního kapitálu ve společnosti, než jsou dobrovolná sdružení. Sociální kapitál je totiž mnohem širší a obecnější kategorií než občanská společnost a zahrnuje všechny typy vztahů ve společnosti, nejen veřejné aktivity v demokratických komunitách (Howard, 2003). Sociální kapitál primárně vzniká sociálními interakcemi v rodině, ve škole, na pracovišti či v komunitě spíše než v dobrovolných organizacích, ve kterých jedinec ve srovnání s předešlými tráví podstatně méně času. Rovněž tak je sociální kapitál produkován v rámci neformálních kontaktů a sítí přátel (Stolle, 1998). Druhou složkou sociálního kapitálu je vzájemná důvěra mezi členy sociální skupiny, sítě, společenství nebo společnosti, důvěra k institucím, které si společnost vytváří k regulaci vztahů mezi svými členy (včetně hodnot, norem a sankcí), a obecná důvěra ve fungování společnosti jako celku. Jde o kognitivní stránku sociálního kapitálu. Důvěra se projevuje na několika úrovních sociální struktury, od důvěry mezi dvěma jedinci až po důvěru jedince ve skupinu nebo společnost a její instituce. Důvěra je do jisté míry formována také mezi sociálními skupinami a celými společnostmi. Důvěru můžeme rozdělit na partikularizovanou a generalizovanou. Partikularizovaná důvěra vzniká mezi členy určité sociální sítě (sociální skupiny) na základě přímých zkušeností vyplývajících z konkrétních interakcí. Generalizovaná důvěra je obecnou, sdílenou důvěrou členů sociální skupiny v ostatní členy skupiny, zpravidla v celou společnost, její instituce a jejich fungování. Důvěra (nebo nedůvěra) je důsledkem konkrétních interakcí a zároveň další interakce a jejich kvalitu podmiňuje. Důvěra reflektuje očekávané chování druhých. Utváří se osobní i kolektivní systematickou zkušeností. Vyšší míra sociálních interakcí přitom zpravidla prohlubuje vzájemnou zkušenost a může zvyšovat vzájemnou důvěru (samozřejmě záleží na charakteru vztahů). Vyšší frekvence a hloubky interakcí je přitom obvykle dosahováno mezi kulturně podobnými jedinci s blízkým sociálně-ekonomickým postavením. Na druhou stranu mohou významné obohacení přinášet i interakce s odlišnými kulturami, pokud jsou založené na rovném postavení a vzájemně výhodné spolupráci.


Sociální důvěra je primárně „obsažena“ uvnitř sociálních sítí a skupin. Existuje na několika úrovních sociální struktury, od individuální důvěry mezi dvěma jedinci, přes důvěru jedince v sociální skupiny, organizace či instituce až po obecnou důvěru ve společnost jako celek. Společnost se skládá ze sociálních skupin a sociálních sítí v rámci skupin a skupiny propojujících (rodina, národ, komunita, organizace, zájmová skupina, občanské sdružení), jež jsou ve vzájemné interakci a neustálém prolínání. Podle povahy sítí ve společnosti a charakteru interakcí mezi nimi vzniká (nebo v některých případech nevzniká) generalizovaná a institucionální důvěra. Důvěru je tak nezbytné chápat v posloupnosti od dílčí důvěry mezi konkrétními jedinci přes důvěru v úzkých sociálních skupinách a sítích po obecnou důvěru ve společnost jako celek a instituce, jež tento celek regulují a reprezentují. Významnou dílčí složkou sociálního kapitálu je institucionální důvěra, tj. důvěra v nejrůznější instituce společnosti, včetně politických. Kvalita služeb poskytovaných státem či obecní a regionální samosprávou, zdravý vztah politik–občan, spravedlivé politické a společenské instituce – to vše ovlivňuje institucionální a politickou důvěru, která výrazně ovlivňuje i celkovou míru generalizované důvěry ve společnosti (Stolle, 2003). Dowley a Silver na souboru respondentů z postkomunistických zemí ukázali, že důvěra v parlament, v právní systém a spokojenost s vládou ovlivňují celkovou výši sociální důvěry. Také angažovanost v dobrovolných organizacích je spojena s vyšší důvěrou v politické instituce (Putnam, 1993; Dowley a Silver, 2003). Na souboru regionálních českých elit byla prokázána velmi silná souvislost mezi generalizovanou důvěrou a důvěrou v nejrůznější instituce ve společnosti, a to jak instituce politické, tak instituce veřejné (Stachová, 2005). Oproti tomu existují i názory, že sociální kapitál je spíše záležitostí bezprostředních osobních vazeb mezi lidmi než formálních vztahů k vládním institucím a politikám (Onyx a Bullen, 2001). Úroveň generalizované důvěry je podmíněná i dalšími aspekty jako spokojenost se životem, pocit kontroly nad vlastním životem a optimismus (Uslaner, 2003). Na rozvoj generalizované důvěry má silný vliv výchova v dětství, otevřené rodinné prostředí, vztahy v komunitě či sousedství. Úroveň vzdělání a příjmů rovněž přispívají k výši hladiny důvěry jednotlivce ve společnost. Vzdělání rozšiřuje obzory, přispívá k přijímání jinakosti, proto umožňuje snadnější přemosťující vazby a zvyšuje tak i generalizovanou důvěru. Velmi silná korelace existuje rovněž mezi důvěrou a příjmovou nerovností. Občané, kteří vidí svoje spoluobčany jako

* 18 Sociální kapitál a rozvoj regionu

sobě rovné z hlediska příjmů, jsou ochotni lidem více důvěřovat, i když je osobně neznají (Stolle, 2004).

1.4 Typy sociálního kapitálu Typy sociálního kapitálu vyplývají z kvalitativní různorodosti interakcí v rámci sociálních skupin a sítí a mezi nimi. Základní je rozdělení na tzv. silné a slabé vazby (strong ties / weak ties). První z nich tvoří pevné a blízké vztahy dobře propojené sociální sítě nebo integrované sociální skupiny. Ve společnostech ale existují i volnější svazky propojené slabšími vztahy (Granovetter, 1973). Silné svazující (bonding) vztahy zpravidla existují mezi lidmi se stejnými charakteristikami, v homogenních skupinách, zatímco slabší přemosťující (bridging) interakce překlenují sociální skupiny lišící se sociálními charakteristikami, například socioekonomickým postavením, genderem, náboženstvím, etnicitou nebo politickou orientací (Wuthnow, 1998; Stolle, 1998). Sociální kapitál je charakteristikou složitě vnitřně strukturované společnosti skládající se z nepřeberného množství sociálních skupin, sítí a společenství. Kvalitativní různorodost vazeb charakterizuje nejen vztahy a interakce mezi jednotlivci zapojenými v rámci sítě či skupiny, ale také vazby mezi sítěmi v rámci sítí vyšší úrovně a komplexity. Vazby a interakce mohou být reciproční i hierarchické, horizontálně vedené na stejné úrovni i vertikálně propojující jednotlivé hierarchické úrovně sociálních systémů. Z tohoto hlediska se také rozlišují základní typy sociálního kapitálu, mezi něž patří sociální kapitál vnitroskupinový (bonding), utvářený interakcemi mezi členy sociální skupiny, meziskupinový (bridging), formovaný v rámci sociálních sítí integrujících členy z různých sociálních skupin, a hierarchický (linking), propojující sociální skupiny či společenství nižší úrovně na klíčové aktéry s výraznou mocí v hierarchicky nadřazených sociálních systémech (Putnam, 2000; Halpern, 2005; zde použitá terminologie je přejatá ze Sýkora, Matoušek, 2009). Jeden aktér přitom může působit ve více sociálních skupinách, komunikovat s dalšími sociálními skupinami a zajišťovat vnitroskupinové, meziskupinové i hierarchické vazby. Představme si například senátora zvoleného za určitou oblast, který je profesí lékař a zároveň se angažuje ve vybraném vrcholovém sportu. Vedle vazeb je tak při studiu sociálních sítí a mechanismů utváření, udržování


a využívání sociálního kapitálu nutné věnovat pozornost aktérům, kteří v sociálních skupinách a společnosti hrají klíčovou roli. Vnitroskupinový (bonding) sociální kapitál je založený na silné vnitřní skupinové loajalitě a vysoké partikularizované důvěře uvnitř skupiny. Vnitroskupinový sociální kapitál vzniká na mikroúrovni sociálních skupin, jako je například rodina, klan nebo uzavřená sousedská komunita. Stejně tak je o něm možné hovořit i na úrovni národa či státu. Umožňuje vnitřní organizaci skupiny a společnosti, pomáhá jejím členům prosazovat své zájmy vůči ostatním skupinám a společnostem a vyrovnávat se s vlivy přicházejícími zvenčí, včetně případného ohrožení. Silné vnitroskupinové vazby souvisí s vysokou hladinou partikularizované důvěry a silnou vnitřní skupinovou loajalitou. Vedle pozitivních důsledků (např. rodina pomáhá najít práci svému členu, který ji ztratil; regionální patriotismus podporuje podnikání v regionu) se mohou projevovat i negativní důsledky (např. vztahy jsou zneužívány pro zvýhodňování členů rodiny, přátel či stranických kolegů a nabourávají tak konkurenční prostředí). Může docházet i k utváření uzavřených skupin, které se vyznačují antagonismem vůči jiným sociálním skupinám uvnitř společnosti jako celku a obracejí se proti formování širší občanské komunity (Torpe, 2003) a tím poškozují celospolečenský sociální kapitál, kde významnou roli hraje meziskupinový sociální kapitál. Meziskupinový (bridging) sociální kapitál přemosťuje jednotlivé relativně samostatné sociální skupiny. Umožňuje výměnu informací a vzájemných služeb a posiluje schopnost skupin sdružovat se a kooperovat při snaze o prosazení společných cílů. Tento typ kapitálu je zpravidla považován za pozitivní z hlediska společenského rozvoje, protože přenáší rozvojové impulsy mezi skupinami. Bývá však založen spíše na slabších a často nestálých vazbách. Ty však procházejí skrze rozmanité sociální skupiny, seznamují lidi s nejrůznějšími názory a pohledy na svět, vedou k větší toleranci a pomáhají utvářet a upevňovat vzájemnou důvěru v širší společnosti. Meziskupinový sociální kapitál tak přispívá k celospolečenské integritě a formování tolerantní občanské společnosti. Meziskupinový sociální kapitál má zpravidla pozitivní roli pro zapojené sociální skupiny a společenství. V případě existence nezapojených a vyčleněných sociálních skupin však jeho neexistence nebo záporný vztah mezi některými skupinami může posilovat nerovnosti a disparity mezi „zapojenými“ a „nezapojenými“ aktéry z různých sociálních skupin a regionů. Sociální kapitál hierarchicky propojující sociální skupiny či společenství nižší úrovně na klíčové aktéry s výraznou mocí v hierarchicky nadřazených


sociálních systémech (linking) umožňuje místním či regionálním společnostem využívat jisté výhody díky vertikálním vazbám na instituce (politické, administrativní a organizační) na vyšší teritoriální úrovni (zpravidla regionální, národní nebo nadnárodní). Obvykle jde o hierarchické vztahy mezi aktéry zastávajícími rozdílné mocenské pozice. Takové propojování jim umožňuje efektivněji využívat existující zdroje, výměnu informací, a dává jim také větší prostor pro případné ovlivňování národních a nadnárodních politik. Zatímco sociální kapitál menších, kompaktních a vnitřně homogenních sociálních skupin je zpravidla založen na silných vnitroskupinových vazbách a interakcích mezi lidmi se stejnými či podobnými charakteristikami, společnost jako celek je provázána volnějšími a slabšími meziskupinovými vztahy a interakcemi, jež horizontálně překlenují odlišné sociál ní skupiny, a organizačně integrována vertikálně orientovanými vztahy mezi osobnostmi zastupujícími sociální skupiny v různých mocenských pozicích, jež jsou součástí sociálních sítí na vyšší úrovni. Některé společenské skupiny mohou být značně uzavřené a vytvářet vysokou hladinu personalizovaného sociálního kapitálu, který zpravidla není široce veřejně sdílený (např. různé extremistické skupiny). Jiné sociální skupiny se spíše zaměřují na vytváření přemosťujících společenských vazeb a posilování tvorby kolektivní formy sociálního kapitálu (Stolle a Rochon, 1998).

1.5 Podmíněnosti utváření sociálního kapitálu Utváření, reprodukce a využití sociálního kapitálu je dáno schopností lidí a sociálních skupin vytvářet vazby na jiné aktéry ve skupině nebo společnosti, kvalitou vazeb sloužících pro přenos a vzájemné sdílení disponibilních zdrojů kapitálu (podmíněných důvěrou a ochotou zdroje sdílet) a z toho vyplývající přístup ke zdrojům druhých v rámci rodiny, sociální skupiny, sociální sítě či společnosti. Pro uplatnění sociálního kapitálu v sociálních interakcích je nezbytný přístup ke zdrojům ostatních lidí a sdílení zdrojů v rámci sociální struktury skupiny nebo společnosti (Lin, 2001). Nerovné rozdělení zdrojů mezi jednotlivce a skupiny vede k potřebě vzájemné interakce s cílem využívání potřebných zdrojů, jimiž jedinec či skupina nedisponuje, nemá je dostatečně rozvinuté nebo jich má nedostatek. Pro poznání sociálního kapitálu je důležité vědět, kdo a s kým je lépe schopný vytvářet sociální sítě, sociální skupiny, z jakého


důvodu, k čemu má díky participaci v síti či skupině přístup a co sám nabízí. Velmi důležité je přitom prostředí, které zasíťování umožňuje a zlepšuje jeho fungování. Jde především o společenské instituce, normy, sankce a to, jak ovlivňují možnosti lidí vzájemně interagovat a využívat své zdroje, čímž mohou rozvoj sociálního kapitálu podporovat, nebo mu naopak klást bariéry. Vzhledem ke komplexní podmíněnosti sociálních jevů a omezenému prostoru v této kapitole můžeme pouze naznačit základní stránky jinak širokého spektra vlivů, které ve vzájemném spolupůsobení ovlivňují vznik a reprodukci sociálního kapitálu na úrovni společnosti v regionech při vztahu k lokalitám tvořících region a k národnímu státu, kam region patří. Dosažená úroveň sociálního kapitálu v konkrétních lokálních, regionálních nebo národních společnostech je ovlivněna širokým vějířem níže diskutovaných vlivů a podmíněností, které se v regionech projevují ve svém spolupůsobení různou intenzitou a vytváří tak regionálně specifický kontext formování sociálního kapitálu. Na individuální úrovni je schopnost lidí a sociálních skupin vytvářet vazby na jiné aktéry ve skupině nebo společnosti a jejich prostřednictvím sdílet společné zdroje ovlivněna jejich orientací ve složitě strukturované společnosti při využívání abstraktních institucí, které si moderní společnost vytváří pro koordinaci narůstající dělby práce a usnadnění svého dalšího rozvoje. Schopnost generovat a využívat sociální kapitál je do značné míry dána úrovní vzdělání a komunikačními dovednostmi při zvládání informačních technologií. Vzdělání je proměnnou, která je nejjednoznačněji korelována s výší sociálního kapitálu a důvěry. Vedle toho, že je vyšší úroveň dosaženého vzdělání spojována s úrovní sociálního kapitálu, platí i obrácená podmíněnost, kdy vysoký sociální kapitál znamená lepší přístup ke kvalitnímu vzdělání (Stachová, 2007; Kučerová, 2011). Vzdělání těsně souvisí s úrovní příjmů a větší spokojeností z důvodu lepších podmínek pro realizaci vlastních cílů. Vyšší příjmy rovněž umožňují větší mobilitu a tím i schopnost poznávání jiných kultur a vytváření přemosťujících vazeb. Vyšší příjmy jsou obvykle dosahovány v takových pracovních pozicích, které umožňují nebo přímo vyžadují vytváření a využívání sociálního kapitálu a častější kontakty s různými lidmi. Vyšší vzdělání zároveň pomáhá lépe využívat sociální kapitál, ať již díky schopnosti využívat informační technologie, nebo lépe identifikovat zdroje. Naopak, nízký stupeň dosaženého vzdělání je vedle nižšího sociálního kapitálu spojen také s nejistým postavením na trhu práce, které se projevuje například nedobrovolnými částečnými úvazky nebo pracovními smlouvami na dobu


určitou (Keller, 2010). Vyloučení z trhu práce pak s sebou nese ztrátu řady kontaktů, změnu kulturních návyků, negativně ovlivňuje psychický stav a může vést až k sociálnímu vyloučení (Mareš, 2002). Důvěra a sociální kapitál jsou tedy významnou funkcí socioekonomického postavení. S rozvojem masovosti vysokoškolského vzdělání nicméně k obdobnému růstu sociálního kapitálu nedošlo (Helliwell, Putnam, 1999). Keller (2010) upozorňuje, že zatímco vysokoškolský diplom představoval před několika desetiletími záruku společenského postavení, současná neoliberální společnost vedla k takovým společenským nesouměřitelnostem, v nichž se zcela vytratil význam vzdělání středních vrstev pro možnost zlepšení jejich společenského postavení a prosazení se mezi elity. Individuální charakteristiky je tak nezbytné vždy vnímat a interpretovat v kontextu celkové struktury společnosti a sociálních nerovností. Význam sociální struktury pro rozvoj sociálního kapitálu zdůrazňuje například Lin (2001). Vysoce hierarchizovaná společnost s malým počtem osob ve vyšších vrstvách není tak přístupná pro vytváření oboustranně výhodných vertikálních vazeb, tj. využívání hierarchického sociálního kapitálu, ani pro utváření vztahů a budování aliancí mezi sociálními skupinami v nižším společenském postavení, a tudíž přemosťujícího sociálního kapitálu. Výzkumy naopak ukazují vyšší úroveň sociálního kapitálu ve státech s relativně nízkými sociálními rozdíly, jako je Nizozemí nebo Švédsko (PIU, 2002). Sociální nerovnosti a jejich růst, nebo naopak pokles ovlivňují i změny sociálního kapitálu (Halpern, 2005). Interakce jsou nejpravděpodobnější mezi lidmi s podobným životním stylem a společenským postavením, tj. jinými slovy s podobnými socioekonomickými charakteristikami. Interakce lidí, kteří mají vzdálené pozice v sociální struktuře, vyžaduje vyšší úsilí při překonávání bariér a je méně pravděpodobná (Lin, 2001). Pro rozvoj sociálního kapitálu je proto důležitá sociální a kulturní blízkost. Některé empirické studie poukázaly na to, že v národnostně heterogenních oblastech je úroveň sociálního kapitálu nižší (PIU, 2002). Vytváření sociálních vazeb a úroveň interakcí sloužících ke vzájemnému obohacení ovlivňují společenské instituce ve smyslu formálních i neformálních norem a sankcí, hodnotová orientace společnosti a dlouhodobá historická kulturní zkušenost s institucemi a hodnotami v rodině a společnosti. Zejména důraz na otevřenou občanskou společnost je považován za zásadní pro formování vzájemné důvěry, sdílení zdrojů a tak utváření sociálního kapitálu. Putnam (1993) například zdůrazňuje několik století přetrvávající vliv odlišných kulturních a společenských


vzorců a institucí při vysvětlování rozdílů v sociálním kapitálu a ekonomickém rozvoji mezi severní a jižní Itálií (kontrastuje otevřenou občanskou společnost severu a uzavřené rodinné vazby na jihu). Historické kulturní a institucionální podmíněnosti sociálního kapitálu hrají roli i v kratších obdobích několika desetiletí, kdy došlo k dramatickým společenským proměnám. Příkladem je přetrvávání neformálních sítí vzniklých za komunismu a jejich vliv na utváření postkomunistických společností (Frič, 2008). Sociální instituce a sociální vazby jsou zpravidla prostorově ukotveny v konkrétních regionech. Některé oblasti však mohou procházet poměrně dramatickými změnami populací a společnosti. Rezidenční stabilita je tak další z významných strukturálních podmínek udržování sociálního kapitálu (Jančák a kol., 2008). K vytváření a reprodukci silných vztahů a vzájemné důvěry dochází spíše ve stabilním prostředí při opakované a očekávané interakci stejných obyvatel. Podmínky pro utváření sociálního kapitálu ovlivňují vývojové trendy ve fungování společnosti. Význam sociálních vazeb se mění v kontextu stále více se propojující společnosti, v níž je život jedince, komunit a celých společností výrazněji závislý na jejich zapojení a pozici ve společenské dělbě práce. Důležitý je například vliv dělby práce na narůstající geografický rozměr lidských činností a narůstající prostorové oddělení bydlení, práce a trávení volného času. Putnam (1993) v této souvislosti upozorňuje na hrozbu nedostatku času na sociální interakce způsobený velkou časovou náročností dojížďky do zaměstnání nebo za službami. Podobný vliv má také rozšíření televizní zábavy (PIU, 2002) nebo v posledních letech počítače a internetu při trávení volného času. Významným kontextem posunujícím možnosti sociálního kapitálu a jeho uplatnění představují nadnárodní a globální integrační procesy, kdy „místní události jsou formovány událostmi dějícími se na míle daleko a naopak“ (Giddens, 1990: 64) a lokality a regiony se stávají součástí „rozsáhlé sítě sociálních vztahů a zkušeností, z nichž většina je vytvářena v mnohem rozsáhlejším měřítku, než představuje lokalita samotná“ (Massey, 1993: 66). Sociální kapitál je v současnosti utvářen a vzájemně podmíněn v měřítcích od rodiny přes lokální komunity, národní státy až po globální společnost.


1.6 Sociální kapitál a rozvoj regionu Sociální kapitál má vliv na ekonomický růst a vyspělost. Sociální sítě a jejich funkčnost a důvěra ve společnosti a v její normy přispívají k efektivnímu fungování trhů. Výzkumy prokázaly, že úroveň sociálního kapitálu, respektive jeho dílčích složek pozitivně koreluje s tempem ekonomického růstu. V případě participace v organizacích občanské společnosti to potvrzují Raiser a kol. (2001), u důvěry mezi lidmi navzájem i mezi lidmi a institucemi Uslander (2004) a obdobné souvislosti zjistili na úrovni obcí i Schafft a Brown (2000) v Maďarsku nebo Cusack (1999) v Německu. Nízká úroveň sociálního kapitálu, nedůvěra a nespolupráce mohou naopak vést ke ztrátě konkurenceschopnosti (Lindkvist, 2010). Na druhou stranu hospodářská situace v regionu, ekonomická vyspělost a růst ovlivňují sociální kapitál prostřednictvím příjmů jednotlivců, jejich zaměstnanosti respektive nezaměstnanosti, a také například strukturou příjmové nerovnosti nebo kvalitou nabídky služeb a životního prostředí. Ekonomická vyspělost, růst a úroveň, kvalita, tvorba a využívání sociálního kapitálu jsou navzájem oboustranně provázány. Ekonomická úroveň, konkurenceschopnost a růst jsou jen jednou z více dimenzí komplexně chápaného rozvoje. Spokojenost obyvatel a kvalita života rovněž úzce souvisí s charakterem sociálních vztahů a interakcí. Sociální kapitál přispívá k sociální soudržnosti uvnitř komunit a společnosti jako celku (Badescu, Sum, Uslaner, 2004). Posilování sociálního kapitálu zmírňuje sociální napětí a působí ve směru prevence sociálních konfliktů. Sociální kapitál umožňuje lepší uplatňování sdílených hodnot a norem a hrozbou sankcí při překročení norem slouží k prevenci společností neakceptovatelného včetně kriminálního jednání. V obráceném sledu je sociální blízkost a sociální soudržnost i důležitou podmínkou pro efektivní uplatnění sociálního kapitálu, a tak v tomto případě jde o oboustranný vztah mezi sociální soudržností a sociálním kapitálem. Území je arénou (Dicken, Malmberg, 2001), v níž dochází k interakci rozmanitých subjektů a utváření sociálního kapitálu, který usnadňuje využití dalších kapitálů (finančního, lidského, kulturního). Na utváření a strukturaci sociálních sítí v území má významný vliv geografická organizace společnosti (Hampl, 2005). Socio-ekonomické regiony představují vnitřně integrované heterogenní teritoriální komplexy zahrnující široké spektrum aktérů, sociálních skupin a sítí. Vytváření celkového sociálního kapitálu v regionu je tak závislé na sociálním kapitálu jednotlivých skupin, na přemosťujícím sociálním kapitálu utvářeném mezi skupinami


i hierarchickém sociálním kapitálu napojujícím region na vnější prostředí. Vytváření sociálního kapitálu v regionu a jeho využití k rozvoji může být ohrožováno vzájemnou ignorací až antagonismem sociálních skupin. V regionu sice mohou existovat soudržné sociální sítě disponující značným vnitroskupinovým sociálním kapitálem, který ale nebude využit ve prospěch celého regionu právě vzhledem k jejich rivalitě a vzájemně antagonistickým vztahům. I tak je region a regionální společnost značně heterogenní. Podílení se na utváření sociálního kapitálu je různorodé a všichni také nemají stejný přístup k existujícímu sociálnímu kapitálu. Někteří aktéři mají díky svému postavení v sociální struktuře a osobnostním vlastnostem přístup do většího počtu sítí, případně sítí rozsáhlejších, které v sobě obsahují více využitelných zdrojů. Pro rozvoj regionu má přitom mimořádný význam propojení aktérů s přístupem k „vnějším“ sociálním sítím s ostatními aktéry v regionu (Sýkora, Matoušek, 2009). Interakcí vnitřních podmínek regionu s vnějším prostředím se utváří postavení regionu v rámci komplexní geografické organizace společnosti. V jednotlivých územích zároveň působí lokální, národní a globální procesy. Podstatná je jejich interakce a spolupůsobení (Amin, 2002). Různé sociální procesy a také rozmanité stránky sociálního kapitálu mají odlišný územní rozsah a meřítkovou/řádovostní úroveň (Pileček, Jančák, 2010). Na každé měřítkové úrovni dochází k utváření, sdílení a rozdělování poněkud odlišných zdrojů. Zároveň se jednotlivé měřítkové úrovně liší i podstatou utváření důvěry a významností jednotlivých typů sociálního kapitálu pro celkový sociální kapitál regionu. Vytváření a udržování sociálního kapitálu mohou zlepšit příležitosti vzájemné interakce obyvatel regionu. Podstatný je proto rozsah a fungování „veřejného prostoru“ jako inkluzivní platformy pro interakce. Národní, regionální i místní vlády proto podporují participaci a kooperaci v lokálních organizacích (Iyer, Kitson, Toh, 2005). V posledních desetiletích se účast veřejnosti na rozhodování stala hlavním atributem regionálního plánování. Stoupající komplexita společnosti a požadavek na demokratičnost a otevřenost omezuje možnosti tradičních praktik plánování a vyžaduje větší důraz na kolektivní vyjednávání a komunikaci v rámci komunikativního, participativního a kooperativního plánování (Raagma, 2002). Důraz je v dnešní době kladen na institucionální hustotu na regionální úrovni, tj. vytváření dynamické sítě aktérů a vztahů, norem a pravidel, která pomáhá aktivnější spolupráci a posilování regionálního rozvojového potenciálu. Integrační funkci mohou plnit občanská sdružení zaměřená na


pořádání akcí propojujících a přemosťujících rozmanité sociální skupiny. Občanská sdružení zabývající se ochranou zájmů určité části obyvatel mohou ovšem také přispívat ke vzájemnému vymezování a spolupráci bránit. Přesto je úroveň rozvinutosti a vyspělosti občanského sektoru indikátorem dobré úrovně sociálního kapitálu. Významným místem pro udržování vzájemných přemosťujících meziskupinových vztahů jsou vzdělávací instituce, počínaje mateřskými a základními školami, a na ně navázané aktivity. Právě zde často začíná integrace nově přistěhovalých obyvatel. Vysoké školy a vědecko-výzkumné organizace mají většinou neregionální působnost a představují tak platformu využívání meziregionálního nebo hierarchického sociálního kapitálu, který umožňuje přístup ke zdrojům mimo vlastní region. Sociální kapitál je vytvářen a využíván také v podnikatelských sdruženích, jako jsou hospodářské komory, v klastrech oborově příbuzných podniků a dalších organizačních formách v rámci podnikatelského sektoru. Velký význam pro regionální rozvoj mají největší podniky. Nejde však jen o jejich roli na trhu práce a zaměstnanost obyvatel. Velké nadnárodní firmy mají přístup ke zdrojům v nadnárodním měřítku. Přítomnost velkého podniku v území tak indikuje i přítomnost aktérů, kteří díky svému sociálnímu kapitálu mohou přinést nové rozvojové podněty. Politiky regionálního rozvoje se v poslední době zaměřují na endogenní regionální růst ve formě výzkumu a vývoje, inovací a podnikání a zlepšení institucionálních podmínek pro regionální rozvoj včetně podpory vytváření sítí a institucionální spolupráce (Blažek, Uhlíř, 2002). Typickými nástroji se stávají různé formy partnerství veřejného a soukromého sektoru v rámci vědecko-výzkumných parků, center pro transfer technologií, klastrů atp. (Beugesdijk, Van Schaik, 2005; Tura, Harmaakorpi, 2005). Utváření sociálního kapitálu je také podmíněno územní strukturou veřejné správy, horizontálními vazbami mezi sousedními správními jednotkami a vertikálními vazbami mezi jednotlivými měřítkovými úrovněmi správy. Vzájemnou spoluprací je možné získat přístup k jinak nedostupným zdrojům. K tomu slouží například vytváření svazků obcí. Velký význam má hierarchický sociální kapitál, který usnadňuje kontakty s aktéry působícími na vyšších měřítkových úrovních. Hierarchický typ sociálního kapitálu je nezbytný pro lepší přístup ke zdrojům na národní a také nadnárodní úrovni. Ve správě regionů mají zásadní roli politické strany. Na regionální úrovni zpravidla působí a zásadní vliv mají celonárodní strany, které najdeme v politických orgánech na všech hierarchických úrovních v rámci


Česka a v některých případech i na evropské úrovni. Politické strany přitom zásadně ovlivňují alokaci veřejných zdrojů na obecní, krajské i státní úrovni. Členství v politických stranách je pak klíčem k bližším kontaktům s členy strany, kteří mají významné postavení v hierarchii veřejné správy. Propojení s vyššími hierarchickými úrovněmi je ještě usnadněno, pokud je významný představitel nadřazené úrovně (ministr, poslanec) zároveň i politikem v regionu nebo alespoň jeho občanem. Významným alokačním mechanismem prostředků ovlivňujících regionální rozvoj jsou dotační a grantové nástroje státu a EU. Získání nenárokové dotace přitom může pomoci pěstování hierarchického sociálního kapitálu, který může být dále rozšířen při využívání získaných prostředků.

1.7 Závěr Sociální kapitál je vlastností sociální struktury a organizace společnosti. Usnadňuje jednání jednotlivců v této struktuře, které slouží ku prospěchu jednotlivce i celé společnosti. Sociální kapitál je produktivní v tom smyslu, že umožňuje dosahování cílů, které by bez něj dosažitelné nebyly. Může, ale také nemusí být sociálně konstruktivní. Povaha sociálních interakcí se odlišuje mezi sociálními skupinami, územími a také se proměňuje v souvislosti se společenským vývojem. Sociální kapitál, jeho utváření a využívání je do značné míry podmíněno kontextem konkrétní společnosti v určitém území a obdobím jejího historického vývoje. Sociální kapitál má významný vliv na rozvoj regionů. Důležitým faktorem regionálního rozvoje jsou především sítě regionálních aktérů ze soukromého, veřejného i neziskového sektoru, zprostředkovávající mezi sebou významné informace a umožňující vzájemnou kooperaci. Sociální kapitál posiluje i občanská participace a sounáležitost s regionem.

Literatura Amin, A. (2002) Spatialities of globalisation. Environment and Planning A, 34 (3), s. 385–399.


Badescu, G. – Sum, P. – Uslaner, E. (2004) Civil Society Development and Democratic Values in Romania and Moldavida. East European Politics & Societies, 18 (2). Beugelsdijk, S. – van Schaik, T. (2005) Social Capital and Growth in Euro pean Regions: an Empirical Test. European Journal of Political Economy, 21 (2), s. 301–324. Blažek, J. – Uhlíř, D. (2002) Teorie regionálního rozvoje: nástin, kritika, klasifikace. Karolinum, Praha. Bourdieu, P. (1986) The Forms of Capital. In: Richardson, J. G., ed. Handbook of Theory and Research for the Sociology of Education. Westport: Greenwood Press, s. 241–258. Boyer, R. (1990) Regulation School: A Critical Introduction. New York: Columbia University Press. Coleman, J. S. (1988) Social Capital in the Creation of Human Capital. American Journal of Sociology, 94 (1), s. 95–120. Cusack, T. R. (1999) Social Capital, Institutional Structures and Democratic Performance. European Journal of Political Research, 35 (1), s. 1–34. Dicken, P. – Malmberg, A. (2001) Firms in Territories: A Relational Perspective. Economic Geography, 77 (4), s. 354–363. Dowley, K. – Silver, B. (2003) Democracy in Post-Communist States. In: Badescu, G. – Uslaner, E. (eds) Social Capital and the Transition to Democracy. London: Routledge. Edwards, B. – Foley, M. W. (1998) Civil Society and the Social Capital Beyond Putnam. American Behavioral Scientist, 42 (1), s. 124–139. Frič, P. (2008) Světlé a stinné stránky neformálních sítí v postkomunistické společnosti. Sociologický časopis, 44 (2), s. 295–319. Giddens, A. (1990) The Consequences of Modernity. Cambridge: Polity Press. Granovetter, M. (1973) The Strength of Weak Ties: A Network Theory Revisited. The American Journal of Sociology, 78 (6), s. 1360–1380. Hadjimichalis, C. (2006) Non-economic Factors in Economic Geography and in “New Regionalism“: a Sympathetic Critique. International Journal of Urban and Regional Research, 30 (3), s. 690–704. Halpern, D. (2005) Social Capital. Cambridge: Polity Press. Halper, R. – Kelly M. (2003) Measuring Social Capital in the United Kingdom. National Statistics Report. Office for National Statistics UK.


Hampl, M. (2005) Geografická organizace společnosti v České republice: transformační procesy a jejich obecný kontext. DemoArt a Přírodovědecká fakulta UK, Praha. Helliwell, J. – Putnam, R. (1999) Education and Social Capital. Working Paper 7121. National Bureau of Economic Research, Cambridge. Howard, M. (2003) The Weakness of Civil Society in Post-Communist Europe. Cambridge University Press, New York. Iyer, S. – Kitson, M. – Toh, B. (2005) Social Capital, Economic Growth and Regional Development. Regional Studies, 39 (8), s. 1015–1040. Jančák, V. – Havlíček, T. – Chromý, P. – Marada, M. (2008) Regional Differentiation of Selected Conditions for the Development of Human and Social Capital in Czechia. Geografie, 113 (3), s. 269–284. Johnson, R. – Soroka, S. (2001) Social Capital in a Multicultural Society. The Case of Canada. In: Dekker, P. – Uslaner, E. M. (eds): Social Capital and Participation in Everyday Life. London and New York, Routledge. Keller, J. (2010) Tři sociální světy. Sociální struktura postindustriální společnosti. Sociologické nakladatelství (SLON), Praha. Kostelecký, T. (1995) Rozdíly v chování regionálních populací a jejich příčiny. Working Papers, 95: 5. Sociologický ústav AV ČR, Praha. Kučerová, S. (2011) Education Towards Obtaining Various Forms of Capital. Acta Universitatis Carolinae – Geographica, 46 (1), s. 23–33. Lin, N. (2001) Social Capital: A Theory of Social Structure and Action. Cambridge University Press, Cambridge. Lindkvist, K. B. (2010) Mistrust and Lack of Market Innovation: A Case Study of Lost of Competitiveness in a Saefood Industry. European Urban and Regional Studies, 17 (1), s. 31–43. Mareš, P. (2002) Marginalizace, sociální vyloučení. In: Sirovátka, T. (ed.) Menšiny a marginalizované skupiny v České republice. Georgetown, Brno, s. 9–23. Massey, D. (1993) Power-geometry and a Progressive Sense of Place. In: Bird, J. – Curtis, B. – Putnam, T. – Robertson, G. – Tickner, L. (eds) Mapping the Futures: Local Cultures, Global Change. London, Routledge, s. 59–69. Onyx, J. – Bullen, P. (2001) The Different Faces of Social Cupital in NSW Australia. In: Dekker, P. – Uslaner, E. M. (eds): Social Capital and Participation in Everyday Life. London and New York, Routledge. Paxton, P. (1999) Is Social Capital Declining in United States? Multiple Indicator Assesment. American Journal of Sociology, 105 (1).


Pileček, J. – Jančák V. (2010) Je možné měřit sociální kapitál? Analýza územní diferenciace okresů Česka. Geografie, 115 (1), s. 78–95. PIU (2002) Social Capital. A Discussion Paper, Performance and Innovation Unit, April 2002, London. http://www.cabinetoffice.gov.uk/strategy/ seminars/social_capital.aspx [4. 7.2007] Portes, A. (1998) Social Capital: its Origins and Applications in Modern Sociology. Annual Review of Sociology, 24 (1), 1–24. Putnam, R. D. (1993) Making Democracy Work: Civic Traditions in Modern Italy. Princeton, NJ: Princeton University Press. Putnam, R. D. (2000) Bowling Alone: the Colapse and Revival of American Community. New York: Simon & Schuster. Raagma, G. (2002) Regional Identity in Regional Development and Planning. European Planning Studies, 10 (1), s. 55–76. Raiser, M. – Haerpfer, C. – Nowotny, T. – Wallace C. (2001) Social Capital in Transition: A First Look at the Evidence. European Bank for Reconstruction and Development, Working Paper n. 62. Romer, P. (1986) Increasing Returns and Long-Run Growth. Journal of Political Economy, 94 (5), s. 1002–1037. Schafft, K. – Brown, D. L. (2000) Social Capital and Grass Roots Development: The Case of Roma Self-Governance in Hungary. Social Problems, 47(2), s. 201–219. Scott, A. (1988) New Industrial Spaces: Flexible Production, Organization and Regional Development in North America and Western Europe. London, Pion. Stachová, J. (2005) Důvěra a občanská angažovanost regionálních elit. In: Kostelecký T. – Vobecká J. (eds) Regionální elity 2004. Sociologické studie, 05: 03. Sociologický ústav AV ČR, Praha. Stachová J. (2007) Sociální kapitál. Socioweb, 2007 (2). http://www. socioweb.cz/index.php?disp=teorie&shw=270&lst=112 Stachová, J. – Bernard, J. – Čermák, D. (2009) Sociální kapitál v České republice a v mezinárodním srovnání. Sociologické studie, 09: 05. Sociologický ústav Akademie věd České republiky, Praha. Stolle, D. (2001) Getting to Trust. An Analysis of the Importance of Institutions, Families, Personal Experiences and Group Membership. In: Dekker, P. – Uslaner, E. M. (eds): Social Capital nad Participation in Every Day Life. Routledge. Stolle, D. – Rothstein, B. (2003) Social Capital, Impartiality and the Welfare State: An Institutional Approach. In: Stolle, D. – Hoogle, A. (eds) Generating Social Capital. New York, Palgrave Macmillia.


Stolle, D. (2004) Communities, Social Capital, and Local Government: Generalized Trust in Regional Settings. In: Prakash, S. – Selle, P. (eds) Investigating Social Capital. Comparative Perspective on Civil Society, Participation and Governance. Sage India Ltd. Sýkora, L. – Matoušek, R. (2009) Sociální kapitál a teritorialita sociálních sítí. In: Poštolka, V. – Lipský, Z. – Popková, K. – Šmída, J. (eds) Geodny Liberec 2008 sborník příspěvků, Geodays Liberec 2008. Technická univerzita v Liberci, Liberec, s. 50–56. Šafr, J. – Sedláčková, M. (2006) Sociální kapitál. Koncepty, teorie a metody měření. Sociologické studie, 7/06, Sociologický ústav AV ČR, Praha. Torpe, L. (2003) Social Capital in Denmark: A Deviant Case? Scandinavian Political Studies, (26) 1. Tura, T. – Harmaakorpi, V. (2005) Social Capital in Building Regional Innovative Capability. Regional Studies, 39 (8), s. 1111–1125. Uphoff, N. (1999) Understanding Social Capital: Learning from the Analysis and Experience of Participation. In: Dasgusta, P. – Serageldin, I. (eds): Social Capital. A Multifacetal Perspective. World Bank, Washington, D.C. Uslaner, E. M. (2003) Trust and Civic Engagement in East and West. In: Badescu, G. – Uslaner, E. M. (eds.) Social Capital and the Transition to Democracy. London: Routledge. Uslaner, E. M. (2004) Doping and Social Capital: The Informal Sector and the Democratic Transition. Paper Presented at the Conference “Unlocking Human Potential: Linking the Formal and Informal Sectors“, Helsinky Finland, September 2004. Wuthnow, R. (1998) Loose Connections. Joining Together in America´s Fragmented Communities. Harvard University Press, Cambridge, MA.


2. Charakteristika Kraje Vysočina v kontextu ostatních krajů České republiky Jana Vobecká, Tomáš Kostelecký

Úroveň sociálního kapitálu v regionu determinuje komplex faktorů ekonomické, sociální i geografické povahy. Stachová (2008) konstatuje, že na úroveň sociálního kapitálu v regionu mají vliv zejména ekonomické faktory jako výše příjmů obyvatel regionu, výše regionálního HDP nebo míra vzdělanosti. Vedle těchto „tvrdých“ ekonomických faktorů ovlivňuje míru sociálního kapitálu v regionu i řada „měkkých“ faktorů, jako jsou například míra kriminality nebo úroveň korupce. U faktorů tohoto typu je ovšem složitější určit, zda přispívají k různé úrovni sociálního kapitálu, nebo zda jsou naopak důsledkem různé úrovně sociálního kapitálu v území, tedy zda patří spíše k jeho projevům než příčinám. Předtím, než se v této knize budeme podrobněji zabývat zkoumáním sociálního kapitálu v Kraji Vysočina1, bude vhodné porovnat kraj s ostatními kraji v České republice a na základě tohoto srovnání ozřejmit specifika tohoto regionu. Stručně zde tedy představíme postavení Vysočiny v kontextu sídelním, demografickém, sociálním a ekonomickém. V poslední části této kapitoly také porovnáme úroveň některých ukazatelů, které se vztahují k vybraným součástem sociálního kapitálu či k faktorům, které jeho utváření ovlivňují, v Kraji Vysočina a v jiných krajích.

1

Původní název byl Jihlavský kraj, velmi záhy přejmenován na kraj Vysočina a poslední změna schválená ústavním zákonem č.135/2011 Sb., s platností od 1. srpna 2011, dává tomuto vyššímu územnímu samosprávnému celku jméno Kraj Vysočina.

Charakteristika Kraje Vysočina v kontextu ostatních krajů České republiky 33

2.1 Sídelní a demografická struktura Kraje Vysočina Vysočina je čistě vnitrozemský kraj České republiky, který se vyznačuje vysokým podílem zemědělské a orné půdy (třetí místo mezi kraji), velkým počtem malých obcí a nejnižší hustotou obyvatel ze všech krajů České republiky. V obcích do 500 obyvatel žije přes 20 % obyvatel kraje, což je 2,5krát více, než je průměrná hodnota za Českou republiku. Na druhou stranu, ve větších obcích nad 10 000 obyvatel, kterých je na Vysočině sedm, žije o třetinu méně obyvatel, než je průměr České republiky (36 % obyvatel k 31. prosinci 2008). V kraji žilo 514 992 obyvatel ke konci roku 2009, což je více než v předchozí dekádě, ale méně než na počátku devadesátých let. Mezi lety 1994 a 2005 se počet obyvatel Vysočiny snižoval nebo stagnoval zejména kvůli negativnímu přirozenému přírůstku obyvatel (převahou počtu zemřelých nad narozenými). Po roce 2005 pak následovalo oživení, a to jak vlivem vyšší plodnosti žen, tak kladným migračním saldem (obr. 2.1). V tomto trendu není Vysočina ojedinělá, populační vývoj v kraji je velmi podobný populačnímu vývoji celé České republiky. Na Vysočině se stejně jako v celé republice velmi rychle zvyšuje podíl obyvatelstva nad 65 let a snižuje se podíl dětí v populaci. Děti do 15 let představovaly na Vysočině v roce 1989 celých 22 % obyvatel, ale na konci roku 2009 to bylo jen 14,5 %. Podíl osob nad 65 let v roce 2009 byl již vyšší než dětská složka a dosahoval 15,6 %. Index stáří2 tak dosáhl 107,5 % a o půl procenta převýšil národní průměr. „Nejstarším“ regionem České republiky je s velkým náskokem Praha (index stáří: 130 %) následovaná Zlínským krajem (114 %). „Nejmladší“ jsou pak severočeské regiony Ústecký (index stáří: 90 %), Karlovarský a Liberecký a vlivem suburbanizace také Středočeský kraj (95 %). Index ekonomického zatížení3 43 % je na Vysočině druhý nejvyšší v republice hned za Královéhradeckým krajem. Nejnižší index ekonomického zatížení je v Praze, kde díky vysokému podílu ekonomicky aktivních a nízkému podílu dětí dosahuje 40 %.

2 3

Počet obyvatel ve věku 65 a více let na 100 obyvatel mladších 15 let. Součet obyvatel ve věku 65 a více let a mladších než 15 let na 100 obyvatel ve věku 15–64 let.


2 000

Celkový přírůstek Přirozený přírůstek Přírůstek stěhováním

1 500 1 000 500 0

1991

1993

1995

1997

1999

2001

2003

2005

2007

–500 –1 000

Obr. 2.1 Populační přírůstek obyvatel v Kraji Vysočina, 1991–2008 (absolutní hodnoty) (Zdroj: ČSÚ) Vysočina byla do roku 2000 charakteristická vyšší úrovní úhrnné plodnosti, než byl republikový průměr. Plodnost v kraji se ovšem postupně relativně snižovala, takže v roce 2009 nedosáhl průměrný počet živě narozených dětí jedné ženě za její reprodukční období ani na národní průměr (1,45 na Vysočině oproti 1,49 v celé ČR). Také průměrný věk matek při narození prvního dítěte je blízký národnímu průměru. Z měr plodnosti dle věku se zdá, že ženy na Vysočině koncentrují o něco více než ženy v jiných krajích svou plodnost do určitého specifického věkového období, takže v modálním věku4 je počet narozených dětí vyšší než v jiných krajích (obr. 2.2, v roce 2005 byl na Vysočině modální věk kolem 27. roku věku ženy). Úroveň potratovosti, a zejména úroveň indukované potratovosti (umělého přerušení těhotenství) je na Vysočině jedna z nejnižších v republice. Výše celkové úrovně potratovosti vyjádřená průměrným počtem potratů připadajících na jednu ženu reprodukčního věku (úhrnná potratovost) byla v roce 2009 na Vysočině 0,45. Podobně nízkou úroveň měly moravské 4

Modus udává nejčastěji se vyskytující hodnotu v souboru. Modální věk je tedy věkem, v němž se ženám narodí nejvíce dětí.


kraje a kraj Pardubický. Nejvyšší hodnota byla v Ústeckém kraji (0,75), zatímco republikový průměr byl 0,53. Úhrnná indukovaná potratovost byla na Vysočině v roce 2009 s hodnotou 0,24 druhá nejnižší v republice (za Pardubickým krajem). Republikový průměr byl 0,33 s extrémní hodnotou v Ústeckém kraji (0,49). Ukazatele potratovosti ukazují na skutečnost, že obyvatelstvo Kraje Vysočina patří v poměrech České republiky spíše mezi sociálně konzervativní.

Obr. 2.2 Míry plodnosti žen dle jednotek věku v České republice a vybraných krajích v letech 1993, 2001 a 2005 Pozn.: Míry plodnosti dle věku jsou počty živě narozených dětí na 1 000 žen v daném věku. (Zdroj: autoři na datech ČSÚ) Podobným směrem ukazují i další ukazatele rodinného chování, podle nichž je Kraj Vysočina dlouhodobě jeden z nejtradičnějších (viz obr. 2.3–2.6), charakteristický vyšším zastoupením obyvatel následujících ve svém chování sociálně konzervativní modely. Podíl dětí narozených mimo manželství byl v Kraji Vysočina ve srovnání s jinými kraji vždy jeden z nejnižších v republice. V roce 2008 se na Vysočině narodilo 29 % dětí mimo manželství, což je o 7 procentních bodů méně než v průměru celé republiky. Nižší podíl mimomanželských dětí se narodil jen ve Zlínském kraji. Naopak dlouhodobými šampióny ve vysokém podílu nemanželských porodů jsou Karlovarský kraj a Ústecký kraj, kde se mimo manželství narodilo 53 %, respektive 50 % všech dětí (viz obr. 2.3). To, že je stabilita rodin na Vysočině dlouhodobě nejvyšší v rámci celé republiky, dokazuje také to, že pouze 17 % rodin se závislými dětmi byly neúplné


rodiny (republikový průměr byl 24 %, viz obr. 2.4).5 Na Vysočině je také dlouhodobě nízká úroveň rozvodovosti. Úhrnná rozvodovost6 dosahovala v roce 2003 na Vysočině 38 %, zatímco v celé České republice to bylo 48 % a v Karlovarském kraji s extrémní hodnotou ukazatele 55 % (obr. 2.5). Podle výběrového šetření životních podmínek domácností (SILC) z roku 2008 je na Vysočině také vyšší podíl domácností s dětmi do 12 let (25 % oproti 21,5 % v celé ČR). Na Vysočině je i častější soužití nukleárních rodin s dalšími příbuznými (21 % domácností na Vysočině oproti 15,5 % v celé ČR). Podíl domácností samotných žen je na Vysočině naopak nižší. To může souviset s předchozím poznatkem, a je tak možné spekulovat, že ovdovělé ženy bydlí na Vysočině častěji než v jiných krajích ve společných domácnostech se svými příbuznými. Kvalita života, životní styl nebo kvalita lékařské péče v regionech se odráží mimo jiné také v úrovni střední délky života (naděje dožití). Ta je u žen i mužů na Vysočině jedna z nejvyšších v republice. Naděje dožití žen na Vysočině je 81,1 roků a je nejdelší ze všech krajů České republiky. Naděje dožití mužů je 74,5 roku a je po Praze a Královéhradeckém kraji třetí nejvyšší. Na Vysočině žije poměrně vysoký podíl osob, které se v posledním sčítání lidu v roce 2001 označily za věřící (45 % obyvatel). Více je to již jen ve Zlínském kraji (55 %). Deklarovaná religiozita je nejnižší v severních Čechách, zejména v Ústeckém kraji (16 % obyvatel). V průměru České republiky je to pak 32 % obyvatel (obr. 2.6).

5 6

Data jsou ze Sčítání lidu, domů a bytů 2001. Výpočet úhrnné rozvodovosti vychází z třídění počtu rozvodů v daném roce podle délky trvání manželství, které jsou dávány do poměru s výchozími počty sňatků. Přesný význam úhrnné rozvodovosti je tak podíl manželství končících rozvodem za předpokladu zachování intenzity rozvodovosti pozorované v daném roce po zhruba následujících třicet let.


60

2.3 Podíl živě narozených mimo manželství, v %, 2008

40

2.4 Podíl neúplných rodin se závislými dětmi, v %, 2001

50

30 20

30

53,9

40

36,3 27,9

29,0

34,2

20

10

23,9 16,6

10 0 Zlínský

60

ČR

Vysočina Karlovarský

2.5 Úplná rozvodovost, 2003

50

30

55 45

0,3 32 0,2

0,38

10 0

0,1

Vysočina

ČR

2.6 Podíl věřících, v %, 2001

0,4 0,48

Praha

Vysočina

0,6 0,5

0,55

40

20

0

Karlovarský

ČR

0

16 Zlínský

Vysočina Karlovarský

ČR

Obr. 2.3–2.6 Ukazatele rodinného chování a religiozity na Vysočině, v průměru celé České republiky a v krajích s extrémní hodnotou (Zdroj: autoři na datech ČSÚ)

2.2 Sociální a ekonomická situace obyvatel Kraje Vysočina Vzdělanostní úroveň obyvatel Vysočiny patří ve srovnání s jinými kraji v České republice k podprůměrným. Podíl vysokoškoláků je s 9,8 % po krajích Karlovarském a Ústeckém nejnižší v republice. K této situaci


nesporně přispívá také fakt, že na Vysočině nebyla až donedávna žádná škola vysokoškolského typu. Na Vysočině je dále 34 % osob starších 15 let s úplným středoškolským vzděláním, 39 % vyučených a 17 % se základním vzděláním.7 Struktura ekonomické aktivity obyvatel Kraje Vysočina je atypická svým vyšším zastoupením aktivních v primárním sektoru a nižší zaměstnaností ve službách. Z celkového počtu zaměstnaných na Vysočině v roce 2009 pracovalo 9 % v zemědělství a rybolovu, 44 % v průmyslu a stavebnictví a 47 % ve službách.8 V celé České republice pak pracovalo v primárním, sekundárním a terciérním sektoru 3 %, 41 %, respektive 56 % zaměstnaných.9 Podprůměrný je na Vysočině také podíl zaměstnavatelů a osob samostatně výdělečně činných (13,7 %10). Méně jich je jen v krajích Ústeckém a Pardubickém. Úrovní HDP na jednoho obyvatele dosahuje Kraj Vysočina 84 % celorepublikové úrovně. Jestliže se ovšem do republikového průměru nezapočítává Hlavní město Praha, dosahuje Vysočina mezi kraji průměrné úrovně.11 Obecná míra nezaměstnanosti v Kraji Vysočina je v dlouhodobé perspektivě pod celorepublikovým průměrem (obr. 2.7). V pololetí roku 2010 dosahovala míra nezaměstnanosti na Vysočině 6,1 %, zatímco průměr v České republice byl 7,1 %. Mzdy na Vysočině patří k těm nižším v rámci České republiky. Mediánová hrubá měsíční mzda zde v roce 2009 činila 20 435 Kč. Nižší mediánová mzda byla ještě v krajích Karlovarském, Jihočeském a Zlínském. Zejména platy žen jsou na Vysočině nízké a dosahují mediánové úrovně pouhých 17 139 Kč hrubého. Spolu s platy žen ve Zlínském kraji (17 124 Kč) jsou nejnižší v republice. Nízká úroveň mezd se ale překvapivě neodráží v míře chudoby. Domácností s čistými příjmy pod životním minimem je na Vysočině podprůměrně (2,2 % oproti 3,2 % v celé ČR).12 Ještě menší podíl jich je v krajích Plzeňském a Jihočeském (1,3 %, resp. 1,7 %). Také subjektivní míra chudoby, kterou deklarují přednostové domácností, je na Vysočině nízká. Zatímco v celé České republice deklarovalo 29 % domácností, že se svými příjmy vychází s velkými obtížemi nebo s obtížemi, na Vysočině to 7 8 9 10 11 12

Údaje o vzdělání jsou za druhý kvartál roku 2010 z Výběrového šetření pracovních sil. Zdroj: Výběrové šetření pracovních sil (VŠPS), ČSÚ. Údaj za ČR je za rok 2008. Zdroj: Statistická ročenka ČR 2009, VŠPS, ČSÚ. Údaj je za rok 2009. Zdroj: Výběrové šetření pracovních sil (VŠPS), ČSÚ. Data jsou za rok 2008. Zdroj: ČSÚ. Data jsou z roku 2008 z výběrového šetření ČSÚ, SILC (Životní podmínky).


bylo jen 24 %.13 Zároveň se ukazuje, že domácnosti na Vysočině mají více půjček, které také představují pro domácnosti větší zátěž. V roce 2008 uvedlo 22 % domácností na Vysočině, že splácí půjčku, což je o 6 % více než národní průměr. Velkou nebo určitou zátěží je přitom tato půjčka pro většinu z nich (20 % z celkových 22 % domácností).14 16

Česká republika Středočeský kraj

14

Ústecký kraj Vysočina Zlínský kraj

12 10 %

8 6 4 2 2005

2006

2007

2008

2009

2010

Obr. 2.7 Obecná míra nezaměstnanosti ve vybraných krajích ČR, 2005– 2010 Pozn.: Data za roky 2005–2009 jsou za čtvrtý kvartál, v roce 2010 za druhý kvartál. (Zdroj: ČSÚ, Výběrové šetření pracovních sil) To, že mají obyvatelé Vysočiny relativně menší existenciální problémy, může souviset také se způsobem bydlení a jeho financováním. Na Vysočině vůbec neplatí nájemné 87 % domácností (větší podíl je již jen ve Středočeském a Zlínském kraji), zatímco v celé České republice je to jen 77 % domácností. Na Vysočině je také největší podíl domácností žijících v rodinných domech (60 %). Vlastníky rodinných domů na Vysočině je 53 % domácností (to znamená, že část lidí žije v rodinných domech, ale nejsou vlastníci), zatímco v celé České republice je to pouze 39 %. Domácnosti na Vysočině jsou nadprůměrně vybaveny automobily a průměrně osobními počítači. Je zde také nejméně domácností ze všech krajů, které uvádějí, 13 14

Ibid. Ibid.


že by si přály vlastnit osobní automobil, ale nemohou si ho z finančních důvodů dovolit (6,5 % domácností na Vysočině oproti 12 % v celé ČR).15 Obyvatelé Vysočiny vnímají své okolí častěji jako bezproblémové z hlediska zatížení kriminalitou a vandalstvím. Podobně své okolí hodnotí obyvatelé Zlínského kraje. V jiných regionech jsou domácnosti zatíženy těmito negativními faktory více. Vandalství a kriminalita je na Vysočině pociťována jako problém jen u 5 % domácností, zatímco v celé republice je to o 10 procentních bodů více (obr. 2.8). Nižší hustota obyvatel a spíše venkovský charakter regionu hraje bezesporu roli v pozitivním vnímání bezpečnosti v okolí bydliště. 30 25 20 15 10 5

vé

hr ad

ec ký Ol om ou ck ý Jih oč es ký Vy so čin a Zlí ns ký

ký

ý

bic

sk

rd u

Pa

Kr álo

ý

av

sk

Jih o

mo r

ký

lez

ec

os

er

sk

Lib

Mo r

av

ký

ČR

ý

ký

tec

Ús

ňs

Pl ze

sk

ý

če

sk

St ře

do

ar

rlo v

Ka

Pr

ah

a

0

Obr. 2.8 Podíl domácností v krajích, které mají problém s vandalstvím a kriminalitou v okolí, v % (Zdroj: ČSÚ, šetření Životní podmínky (SILC) 2008)

2.3 Ukazatele, vztahující se v Kraji Vysočina k vybraným součástem sociálního kapitálu či k faktorům, které jeho utváření ovlivňují Sociální kapitál není charakteristika, která by se dala pozorovat či přímo měřit. Je to multidimenzionální koncept zahrnující několik různých dimenzí. Proto nemůže být úroveň sociálního kapitálu posuzována prostřednictvím 15

Data jsou z roku 2008 z výběrového šetření ČSÚ, SILC (Životní podmínky).


jediného ukazatele, ale bývá hodnocena prostřednictvím nejrůznějších ukazatelů, které charakterizují jednotlivé dimenze, z nichž se sociální kapitál „skládá“ (Putnam, 1993). Podobně lze prostřednictvím ukazatelů hodnotit i jednotlivé faktory, které ovlivňují utváření sociálního kapitálu. V českých poměrech lze na základě dostupných údajů vypočítat následující dílčí ukazatele výše jmenovaného typu: počet nestátních neziskových organizací v přepočtu na 1 000 obyvatel (coby ukazatel „hustoty“ neziskových organizací v kraji), podíl lidí, kteří čtou regionální noviny, celostátní deníky a sledují zpravodajství v televizi (jako ukazatele zájmu o veřejné věci), důvěra prezidentovi, Poslanecké sněmovně ČR, důvěra krajským zastupitelstvům a důvěra obecním zastupitelstvům (jako ukazatele institucionální důvěry) a volební účast ve volbách do Poslanecké sněmovny ČR, ve volbách do krajských zastupitelstev, zastupitelstev obcí a účast v referendu o vstupu do Evropské unie (jako ukazatele politické participace obyvatel kraje). Jak si ve srovnání s jinými kraji stojí v tomto ohledu Kraj Vysočina? Stachová (2008) uvádí, že z celkového počtu 53 090 neziskových organizací, které v roce 2003 registroval Český statistický úřad, jich 2 679 působilo na Vysočině. Ačkoliv toto číslo nevypadá jako příliš vysoké, v přepočtu na 1 000 obyvatel kraje řadilo toto číslo Vysočinu mezi kraje s nadprůměrně velkým počtem neziskových organizací. Větší koncentrace „neziskovek“ už byla zaznamenána jen v Praze, Jihočeském a Plzeňském kraji (viz obr. 2.9). 14 12 10 8 6 4 2

ý

ý

sk

sk

lez

av

sk

os

ký

Zlí n Mo r

sk ý

tec

Ús

ý ck

Jih

om

or av

ý

ou

ar sk

om Ol

ký

Ka r

lov

ec

ČR

er Lib

es ký Pl ze ňs ký Vy s Kr oč álo ina vé hr ad ec ký Pa rd ub ick St ý ře do če sk ý

oč

Jih

Pr a

ha

0

Obr. 2.9 Počet nestátních neziskových organizací na 1 000 obyvatel kraje v roce 2004 (Zdroj: data ČSÚ získaná od ČSÚ na vyžádání)


Tab. 2.1 Čtenost celostátních novin, regionálních novin a sledovanost televizního zpravodajství v roce 2006 Čtenost Čtenost Sledovanost celostátních regionál. TV zpráv novin novin %

%

Čtenost celostátních novin

Čtenost regionálních novin

Sledovanost TV zpráv

%

index ČR = 100

index ČR = 100

index ČR = 100

Praha

33,4

-

68,5

156,1

-

107,9

Středočeský

21,8

12,4

64,0

101,9

84,4

100,8

Jihočeský

16,1

25,8

69,1

75,2

175,5

108,8

Plzeňský

17,3

29,4

63,2

80,8

200,0

99,5

7,6

13,8

50,0

35,5

93,9

78,7

Karlovarský Ústecký

16,1

15,8

55,7

75,2

107,5

87,7

Liberecký

21,5

19,5

73,4

100,5

132,7

115,6

Královéhradecký

16,0

18,0

54,3

74,8

122,4

85,5

Pardubický

25,1

19,2

68,3

117,3

130,6

107,6

Vysočina

21,9

17,5

56,4

102,3

119,0

88,8

Jihomoravský

23,0

13,9

64,6

107,5

94,6

101,7

Olomoucký

19,7

12,2

70,1

92,1

83,0

110,4

Zlínský

21,8

13,8

54,8

101,9

93,9

86,3

Moravskoslezský

21,2

14,4

65,7

99,1

98,0

103,5

ČR

21,4

14,7

63,5

100,0

100,0

100,0

(Zdroj: Media projekt, Sběr dat: třetí kvartál roku 2006) Hodnotíme-li zájem o veřejné věci měřený čteností novin a sledovaností televizních zpráv jako další z ukazatelů vázajících se k určité dimenzi sociálního kapitálu, postavení obyvatel Kraje Vysočina není ve srovnání s ostatními kraji příliš jednoznačné. Z dat výzkumu Mediaprojekt pocházejících z roku 2006 vyplývá, že na otázku: „Četli jste nebo prohlíželi dnes alespoň jedny celostátní noviny?“ odpovědělo na Vysočině kladně necelých 22 % dospělých lidí. Obdobně na otázku „Četli jste nebo prohlíželi dnes alespoň jedny regionální noviny?“ odpovědělo kladně necelých 18 % dotázaných. Čtenost novin tedy na Vysočině nedosahuje nijak závratných výšek. Podstatně vyšší je na Vysočině sledovanost televizního


zpravodajství, které udává 56 % dotázaných respondentů. Obraz se ovšem podstatně změní, porovnáme-li tato čísla s obdobnými údaji zjištěnými v ostatních krajích České republiky (viz tab. 2.1). Sledovanost televizního zpravodajství je na Vysočině relativně nižší, než je celostátní průměr. Čtenost celostátních deníků je na Vysočině mírně nad celostátním průměrem. Výrazněji nadprůměrná je na Vysočině čtenost regionálních novin. Výsledky lze shrnout následujícím způsobem: zájem obyvatel Kraje Vysočina o veřejné věci je, měříme-li ho čteností novin a sledováním televizních zpráv, v celorepublikovém srovnání spíše průměrný. Obyvatelé Kraje Vysočina se však více než jiní zajímají o dění ve svém vlastním kraji. Informace o tom, jaká je v Kraji Vysočina hladina institucionalizované důvěry, jsme získali ze šetření veřejného mínění realizovaného v rámci projektu „Naše společnost“ Centrem pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR, v.v.i., během roku 2004. CVVM ve svých šetřeních pravidelně sleduje míru důvěry v různé ústavní instituce. Klade respondentům otázku o jejich důvěře v konkrétní instituci a dává jim vybrat odpovědi z několika možností. Uváděné údaje představují podíl respondentů z daného kraje, kteří „rozhodně“ nebo alespoň „spíše“ důvěřují. Uváděny jsou průměrné hodnoty naměřené míry důvěry ze všech šetření uskutečněných v roce 2004. Podle údajů CVVM si největší důvěru obyvatel Vysočiny získal prezident, jemuž důvěřovalo téměř 76 % obyvatel (celorepublikový průměr činil 76 %). Jen o něco menší důvěru (73 %) vyjádřili respondenti z Vysočiny obecním zastupitelstvům (celorepublikový průměr byl 70 %). Poměrně dobře si na Vysočině vedlo i krajské zastupitelstvo, kterému důvěřovalo 62 % obyvatel (celorepublikový průměr včetně odpovědí z Prahy, kde krajské zastupitelstvo není a jeho funkce přejímá městské zastupitelstvo, činil 55 %). Podstatně nižší míru důvěry bylo možno zaznamenat u Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, které důvěru vyjádřilo jen 30 % obyvatel (celorepublikový průměr byl 25 %). Z uvedených hodnot je zřejmé, že míra důvěry v ústavní instituce byla na Vysočině obecně vyšší, než byla průměrná míra důvěry v celé České republice, jen v případě prezidenta byla Vysočina „průměrným krajem“. Při hodnocení těchto dat je ovšem třeba jisté opatrnosti. Jak ukázali Čermák a Stachová (2010), je důvěra v prezidenta, vládu a parlament do značné míry ovlivněna konkrétní osobou prezidenta, respektive konkrétním politickým složením vlády a parlamentu. Míra důvěry v tyto instituce je tak ovlivněna nejenom samotnou mírou institucionalizované důvěry jako takové, ale i tím, jak je dotazovaný spokojen či nespokojen s kon-


krétním personálním a politickým složením hodnocené instituce. V kraji s převažujícími levicově orientovanými voliči pak ztrácí část důvěry pravicový prezident, pravicově orientovaná vláda či parlament s pravicovou většinou, protože je „průměrný volič“ v kraji nepovažuje za své politické reprezentanty. U obyvatelstva v krajích s převažující pravicovou orientací pak samozřejmě naopak klesá důvěra v levicově orientované nebo levicí dominované ústavní instituce. Při porovnávání míry institucionální důvěry mezi kraji je proto lepší porovnávat důvěru v obecní zastupitelstva nebo důvěru ke krajským zastupitelstvům, protože obecních zastupitelstev je v kraji velký počet a jsou politicky různobarevná a často i nestranická a krajské zastupitelstvo je složeno z reprezentantů volených výhradně voliči žijícími v kraji. Pokud jde o důvěru v obecní zastupitelstva, vykazují obyvatelé Kraje Vysočina po obyvatelích bydlících v Plzeňském, Pardubickém a Olomouckém kraji čtvrtou největší míru důvěry v republice. Důvěra v krajská zastupitelstva je v Kraji Vysočina dokonce po Olomouckém kraji druhá nejvyšší v republice (viz obr. 2.10). 70 60 50 40 30 20 10

Ol

om

ou ck ý Vy so čin a Pa rd ub ick ý Pl ze Mo ň ra sk vs ý ko sle zs ký Ka rlo va rsk ý Zlí ns Jih ký om or Kr av álo sk vé ý hr ad ec ký ČR ce lke m Jih oč es ký Lib er ec ký Ús tec ký Pr ah St a ře do če sk ý

0

Obr. 2.10 Důvěra krajským zastupitelstvům 2004 (% respondentů, kteří „rozhodně“ nebo „spíše“ důvěřují) (Zdroj: CVVM, 2004; výzkum veřejného mínění „Naše společnost“, 2004) Významným ukazatelem politické participace občanů je jejich účast ve volbách. Statistická data o volební účasti obyvatel jednotlivých krajů


v různých typech voleb a celostátních referendech jsou v České republice dostupná na stránkách Českého statistického úřadu. Z dat jednoznačně vyplývá, že v Kraji Vysočina patří volební účast k nejvyšším v České republice. 78 76 74 72 70 68 66 64 62 60

rsk

ý

ký

va rlo

Ka

Ús

tec

ký

a

zs

Mo

ra

vs

ko

sle

ký

Pr

ah

m

ec er

lke

Lib

ce

ňs

ČR

sk

ký

ký

ze Pl

oč

Jih

av or

om

Jih

es

ý

ý ck

Ol

om

ou

sk

ý

ký

če

ns

do ře

St

ec

Zlí

ký

ý ick Kr

álo

vé

hr

ad

ub rd

Pa

Vy s

oč

ina

58

Obr. 2.11 Volební účast ve volbách do parlamentu (Česká národní rada, Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR) – průměr v letech 1990–2010 (Zdroj: ČSÚ) Shromážděná data ukazují, že ve volbách do parlamentu je v Kraji Vysočina míra participace ze všech krajů dlouhodobě nejvyšší (viz obr. 2.11). Ve všech parlamentních volbách v letech 1990–2002 byla volební účast na Vysočině úplně nejvyšší, v posledních dvou parlamentních volbách v letech 2006 a 2010 byla Vysočina ve volební účasti na druhém místě (hned po Praze). Ani při volbách do zastupitelstev krajů se situace příliš nelišila (viz tab. 2.2). Ve všech třech uskutečněných krajských volbách participace voličů na Vysočině překonala celorepublikové průměry. V porovnání s jinými kraji byla v roce 2000 volební účast na Vysočině třetí nejvyšší – těsně za Pardubickým a Zlínským krajem –, v roce 2004 rovněž třetí nejvyšší – tentokrát za Pardubickým a Královéhradeckým krajem v roce 2004. V roce 2008 byla volební účast na Vysočině vůbec nejvyšší.

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Sociální kapitál a rozvoj regionu

Recommend Documents