MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Sociologie
Bakalářská práce
Sociální distance sociálně exkludovaných Social distance socially excluded people
Tomáš Mrhálek Vedoucí závěrečné práce: Dr. Aleš Burjanek, Ph.D. Brno, 2014
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem závěrečnou práci zpracoval/a samostatně a že jsem uvedl/a všechny použité informační zdroje a literaturu. Tato práce ani její podstatná část nebyla předložena k získání jiného nebo stejného akademického titulu.
V Brně, 30.11.2014
Podpis
Úvod ......................................................................................................................................1 1 Teoretická východiska .........................................................................................................3 1.1 Sociální stratifikace .......................................................................................................3 1.2 Sociální status ...............................................................................................................3 1.2.1 Sociální identita a předsudky ..................................................................................4 1.3 Sociální distance ...........................................................................................................6 1.3.1 Přístupy k hodnocení sociální distance ....................................................................6 1.3.2 Bourdieho pojetí sociální distance ...........................................................................7 1.4 Sociální exkluze ............................................................................................................9 1.4.1 Kultura chudoby ................................................................................................... 10 1.5 Etnicita v kontextu sociální distance ............................................................................ 11 1.5.1 Romská minorita................................................................................................... 11 2 Cíl práce a výzkumná otázka ............................................................................................. 14 3 Metodika ........................................................................................................................... 15 3.1 Metody a techniky sběru dat ........................................................................................ 15 3.2 Výzkumný soubor ....................................................................................................... 15 3.3 Výzkumný postup a analýza dat .................................................................................. 16 4 Výsledky ........................................................................................................................... 18 4.1 Sociální interakce ........................................................................................................ 18 4.1.1 Sociální interakce v lokalitě .................................................................................. 18 4.1.2 Sociální distance vůči osobám mimo lokalitu ........................................................ 21 4.2 Faktory podílející se na sociální distanci ..................................................................... 24 4.2.1 Sociální opora ....................................................................................................... 24 4.2.2 Výchova dětí a partnerství .................................................................................... 26 4.2.3 Ekonomická stránka exkluze ................................................................................. 29 4.2.4 Etnicita a subetnicita ............................................................................................. 30
5 Diskuze ............................................................................................................................. 32 6 Závěr ................................................................................................................................. 35 7 Literatura ........................................................................................................................... 38
Úvod Bakalářská práce se zabývá analýzou sociální distance u sociálně exkludovaných osob, jakožto specifickému faktoru vázanému k sociálnímu postavení v sousedství a ve společnosti. Ve své práci se zaměřuji na sociální aspekt vyloučení jako na jednu z dimenzí exkluze, přičemž se zabývám heuristikou sociálních distancí v interpretační rovině samotných sociálně exkludovaných. Sociálně exkludovaní jsou výzkumnou skupinou, u níž není snadné aplikovat standardní přístupy sociální stratifikace, proto využívám výzkumnou analýzu dat kvalitativní povahy. Cílem práce je identifikovat konkrétní ukazatele sociální distance u sociálně exkludovaných osob. Práce vytváří extenzivní popis informací o souvislostech mezi vlastním ospravedlňováním sociálního statusu a sociální interakcí.
Dílčím cílem je identifikovat
mechanismy ovlivňující sociální imobilitu a prvky sociální reprodukce vzorců sociální distance u exkludovaných osob. Podnětem pro volbu tématu byla má předešlá výzkumná činnost v sociálně exkludovaných lokalitách. Sociální distance může být zdrojem vyhrocených situací v sousedských vztazích exkludovaných, které pak mohou ovlivňovat širší společnost i mimo lokality. Závažnost tématu podtrhuje skutečnost, že exkluze představuje multioborový problém řešený rovněž na úrovni politické. Možnost identifikace dílčích procesů reprodukce sociální exkluze proto spatřuji ve využití případové studie analyzované za pomoci sociologického koncepčního aparátu. S ohledem na současný stav považuji za relevantní zkoumat, jak ze sociologického hlediska funguje soužití exkludovaných, a také jak jsou konstruované distance exkludovaných vůči populaci. V teoretické části práce nejprve definují koncept sociální stratifikace a význam hodnocení sociálního statusu, u kterého předkládám dominantní přístupy k utváření specifických statusů. V další kapitole se zaměřuji na sociální distanci a jednotlivé přístupy k jejímu hodnocení. Blíže se zaměřuji na sociální distanci na základě blízkosti v prostorovém vyloučení a distanci založenou na vnímání sociální identity. Podkapitoly věnuji teoretickým základům v přístupech k hodnocení sociální distance a také východiskům, která pro hodnocení sociální distance uvozuje Peirre Bourdieu. Jelikož má práce vychází z interakčního pojetí sociálních vztahů, zaměřil jsem se v následující kapitole na sociální identitu a diferenciované sdružování na základě vzdálenosti sociálních interakcí. Zde zdůrazňuji význam předsudků a souvislostí sociálních distancí se self-konceptem. Další kapitolu věnuji sociální exkluzi, kde popisuji jednotlivé její složky, a koncept kultury chudoby. V neposlední řadě se věnuji také popisu
etnických specifik sociálně exkludovaných osob, neboť hierarchizační struktura a skupinová distance může být těmito významně ovlivněna. V rámci praktické části práce presentuji data získaná kvalitativním výzkumem, technikou polořízených rozhovorů s obyvateli konkrétní exkludované lokality, ubytovny pro neplatiče v Českých Budějovicích.
1 Teoretická východiska
1.1 Sociální stratifikace Sociální stratifikace je výsledkem strukturální nerovnosti mezi různými skupinami. Slovní základ má v latinském stratum (vrstva). Toto poukazuje na přítomnost společenského sociálního rozvrstvení vedoucího k hierarchickému uspořádání společnosti (Urban, 2011). Klasické přístupy ke stratifikaci vycházejí z diferenciace společenské struktury na základě rodové příslušnosti a významu profese. V kontextu klasických přístupů lze rozlišit dva typy nerovnosti - nerovnost ekonomickou či nerovnost kulturní. Ekonomická nerovnost souvisí s příjmem a spojujeme ji zejména se zaměstnáním. Nerovnost sociokulturní vychází ze subjektivních přesvědčení o hierarchizaci určitých skupin (nebo etnik či ras) v symbolickém hodnocení jedince. (Šanderová, 2000) Hodnocené faktory stratifikace mohou vycházet z několika rovin. Lze tedy sledovat a hodnotit vzorce spotřeby a kulturní praktiky nebo je možno stratifikaci zakládat na objektivních charakteristikách, jako je příjem či sociální status vycházející z pozice v profesní struktuře (Šafr, 2008a). Hodnocení sociální stratifikace bývá popisováno na základě východisek strukturálního či relačního přístupu. Strukturální přístup ke stratifikaci vychází díla Parsonse, a přisuzuje základní význam zejména systému profesionálních rolí a příbuzenství. Relační přístupy k stratifikaci je pro mou práci důležitější, jelikož zdůrazňuje význam odlišností v přátelských vazbách a životním stylu, kdy samy osoby konstruují hranice a utvářejí stratifikační řád. Reprodukce sociálních hierarchií se tak zaměřuje na kulturní prvky, a současní výzkumníci tak navazují na pojetí Pierre Bourdiea a zaměřují se na reprodukci kulturních praktik, které souvisí se životním stylem a habitusem jednotlivých aktérů (Šafr, 2008b).
1.2 Sociální status Sociálním statusem je míněna specifická pozice spojená se subjektivním hodnocením prestiže získané na základě hodnocení druhých. Oproti sociálním třídám, které jsou dle Webera určeny na základě příjmu, majetku, původu nebo povolání, je status spojen s životními styly. Pozice člověka v sociální hierarchii je závislá na ukazatelích sociálního postavení a má význam pro sebehodnocení i postoje ostatních. „Weberův koncept statusové kultury klade důraz na interakci mezi členy a vlastnictví kulturních zdrojů při utváření vnitřní solidarity určité statusové skupiny
a její schopnost udržovat si odstup od ostatních skupin“ (Šafr, 2008a, s. 1). Sociální celek, který ve své struktuře může mít hierarchii, je založen na sociálním statusu vycházejícím ze skupinové odlišnosti, kdy se jednotliví členové vymezují vůči svému okolí a ostatním skupinám. Toto hodnocení je získané socializací v kulturním prostředí, které vytváří hodnotový systém a přisuzuje osobám určitý status. Celkový sociální status je obtížně hodnotitelný, jelikož je komplexním průsečíkem všech sociálních statusů, které získal člověk jako člen všech skupin, v nichž participoval. Vyšší sociální pozice umožňuje lépe realizovat své potřeby a požadavky, na základě možností, jež jsou spojeny s kapitálem dané sociální třídy. Status je tedy nekonzistentní v čase a prostoru (Nakonečný, 1999) a pro lepší určení je nutno jej hodnotit ve vztahu k dané skupině. Pojetí kulturalistického postoje k hodnocení sociální stratifikace je alternativní paradigma založení na identitě a diferenciovaném sdružování, které určuje distance mezi lidmi v sociálním prostoru. Mluví se o tzv. relačním obratu, kdy je kladen důraz na sociální interakci, struktury jsou chápany spíše jako síťové vztahy založené na fluidních charakteristikách, oproti pevně daným strukturám konvenčního paradigmatu. Významy, které přikládají jedinci podmínkám a situacím, ovlivňují jejich pohled na přístup k sociálním příležitostem růstu jejich sociálního statusu.
1.2.1 Sociální identita a předsudky Sociální distance je spojována s jistou antipatií nebo naopak sympatií, která je založena na subjektivních hodnoceních dané skupiny či osoby. To vede k chápání stratifikace a nerovností skrz sociální vztahy a interakce (Kolářová, Vojtíšková, 2008). Interakce jsou ovlivněny schématy přesvědčení o druhých, kdy komunikace plní úlohu konfrontaci rolí jednotlivých zúčastněných. Tento způsob náhledu na interakci vychází z pojetí, že sebeobraz self je odrazem toho, jak si člověk představuje, že je vnímán druhými lidmi, čemuž pak upravuje své chování a preference (Výrost, Slaměník, 2008). Tento postoj tak působí na sociální distanci vůči určitým lidem ze sociálního okolí a na tendenci či neochotu interagovat s těmito lidmi. Distance tam může být chápána jako odstup, který je třeba udržovat u osob, jež obdržely negativně konstruované hodnocení. Allport (2004) vymezuje odstupňovanou škálu odmítavého chování o pěti stupních: vyhýbání se, osočování, diskriminace, fyzické napadení a vyhlazování. Toto hodnocení je spojeno zobecňujícími závěry, chápanými jako předsudky a stereotypy. Allport
(2004) předsudek definuje jako antipatii, která je a která může být buď slovního, nebo emocionálního charakteru. Předsudky mohou vystupovat vůči jakýmkoliv skupinám, které jsou charakteristicky nápadné určitým rysem, jež na příslušnost k dané skupině poukazuje, a pak vůči takovým osobám pramení předsudky a konotace vůči skupině bez a priori jejich vlastního přičinění. Behaviorální komponentou předsudku je diskriminace, která je zaměřena vůči jakékoliv skupině jedinců či komunitě a zhoršuje její možnosti, ať se jedná například o etnickou menšinu, nebo o osoby v marginalizovaných sociálních pozicích, jako jsou právě sociálně vyloučení. Nicméně je důležité zmínit, že zde struktura vychází z vzájemných interakcí, nikoliv naopak. Nemožnost mobilitního růstu jistě také pochází z vzájemných předsudků, ale významně je ovlivňováno amotivační strategií copingového původu, využívaje skupinovou identitou jako výkladový rámec Sociální pozice je spojena s normami jednání daného jedince a společenským očekáváním od držitele dané pozice. Sociální pozice lidí je možno definovat v horizontálním, a také ve vertikálním smyslu. Jednotlivé osoby lze dělit do vertikálně uspořádaných vrstev podle specifických ukazatelů sociálních pozic. (Hayesová, 2013) Schémata osoby jsou podmíněna individuální představami osobních zvláštností jedince a utváří naše chápání dané osoby a specifika interakce s ním (Hayesová, 2013). V současnosti se, na základě kulturního obratu v sociologii, stratifikace rozšiřuje o další charakteristiky, které ovlivňují sociální pozice, a mezi které můžeme počítat gender, etnicitu, věk, sexualitu a kulturní a osobnostní identitu (Kolářová, 2008). V rámci etnicity, kterou nelze ve výzkumu sociálně exkludovaných opomíjet, jelikož v českém kontextu Romové tvoří většinu obyvatel exkludovaných lokalit (GAC, 2006), je třeba mluvit také o předsudcích. Předsudky jsou „odvratné nebo hostinní postoje vůči osobě, která náleží k určité skupině, jednoduše proto, že náleží ke skupině a proto se předpokládá, že má závadné kvality připisované této skupině“ (Nakonečný, 1999, s. 154). Je tak patrné, že souvisejí s předsudky proti Romům, jež jsou v naší společnosti velmi vyhraněné. (Zábrodská, 2009) uvádí, jak je pro definice identity významná koncepce diskurzu jakožto "praktik systematicky vytvářejících objekty, o nichž se mluví" (Foucault, 2002, s. 78), což podmiňuje vnější přisuzování identity. Tak lze chápat identitu jako "konstituovanou prostřednictvím diferencí poskytujících informaci o pozici subjektu" (Zábrodská 2009, s. 61), se kterým člověk interaguje. Teorie identity vycházející z postrukturalismu se, dle autorky, zaměřuje na pozici subjektu a interakční přístup k identitě klade důraz na manifestaci během sociálních interakcí, které spoluvytváří proces identity v kontextu zaujímání pozic v sociálním prostoru.
1.3 Sociální distance Sociální distance je specifickým přístupem ke studiu sociální stratifikace. Sociální distance představuje základní složkou ovlivňující interakce mezi lidmi, kteří sdílí sociální prostor. Sociální distance je v sociologii používaná v mnoha významech. Distance je však také ustálený sociologický, resp. sociálně-psychologický pojem, který je založen na procesu kategorizace lidí v rámci symbolického prostoru, přičemž vzájemné podobnosti a interakce vedou k nižší míře sociální distance (Vojtíšková, 2008). Park (1924), jež byl jedním ze zakladatelů užití termínu sociální distance ve vědě, pojem chápe jako prostorově ukotvené sociální rozdíly (Park, 1924, s. 339). Sociální distance uvozuje ukotvení sociálních rozdílů též v práci sociologického klasika, Bourdieu. Ten sociální distance chápe jako schopnost a dovednost ovládat „kódy" majoritní kultury (ve smyslu majority jako participantů na moci). Jedná se o společenské pojetí distancí, v němž jsou vzdálenosti dány rozdíly v životním stylu a skupiny s vysokou sociální distancí jsou charakterizovány odlišnými, či přímo protikladnými rozdíly habitusu. Sociální distanci lze také pojmout jako vzdálenost mezi členy určitého systému, přičemž se nehodnotí pouze distance v prostorovém hledisku, ale také z hlediska postojového. Lze rozlišit dva koncepty sociálních distancí, objektivní a subjektivní. Reálné sdružování osob a lidí v rámci přátel a partnerů je zjišťováno v rámci objektivního přístupu, zatímco subjektivní přístup k sociální distanci měří postoj k určitým společenským skupinám a zjišťuje subjektivní hodnocení, nakolik by byly ochotny se s danými osobami stýkat. Subjektivní sociální distance je založena na základě sociálních kategorizací, které se podílejí na hodnocení osob v našem okolí. (Šafr, 2008b)
1.3.1 Přístupy k hodnocení sociální distance Na základní bázi lze dva rozlišovat dva přístupy ke studiu sociální distance (McFarland, Brown, 1973), tzv. strukturní a interakční koncept. Strukturní přístup k hodnocení sociální distance zavedl Sorokin a označuje podobnost z hlediska významných socio-ekonomických charakteristik mezi dvěma jedinci. Druhý, interakční koncept, byl nastíněn pracemi Simmela a Bogarduse. Interakční sociální distance poukazuje na specifičnost vnímání druhých osob a intimitu sociálních vztahů. „Odráží míru afiliace mezi lidmi. O nízké sociální distanci mluvíme tehdy, když se jedinci nebo skupiny vyznačují výší pravděpodobností vzájemných interakcí, např. když žijí blízko sebe, potkávají se, navazují sňatky, či když jejich přátelé nebo příbuzní
pocházejí ze socio-kulturně či etnicky podobné skupiny. Vysokou míru sociální distance nalezneme mezi skupinami, mezi nimiž jsou tyto interakce nepravděpodobné. Takto pojatá sociální distance odkazuje k rozdílu mezi vlastní a referenční skupinou" (Allport, 2004, cit. dle Šafr, 2008, s. 16). V současnosti nejčastěji využívaný přístup k měření sociální distance vychází z interakčního konceptu používaném Bogardusem. Jeho Škála sociální distance je založena na subjektivním pojetí distance a zaznamenává postoje lidí k druhým Podle něj se sociální distance míra pochopení a intimity, která charakterizuje osobní a sociální vztahy. Interakce jsou mírou afinity, frekvencí sociálních interakcí a vztahem k druhým lidem (Ryšavý, 2003). Sociální distance je v kontextu interakčního pojetí založena na postojích mezi jednotlivými skupinami osob. Postoje jsou zkoumány v rámci sociální psychologie, jejíž definice ukazuje postoj jako „relativně ustálený sklon jedince reagovat na předměty, osoby, situace a na sebe sama. Dělí se na osobní postoje, které se týkají pouze jedince a společenské postoje, které mají dopad na skupiny“ (Hartl, Hartlová, 2000: 442). V rámci širšího společenského kontextu je třeba chápat postoje jako reprodukovatelné vzorce reagování na podnět, jež pro jedince obsahuje nějaký subjektivně významný nápadný prvek. Obvykle můžeme vymezit postoje jako kladné či záporné vztahy, přičemž Nakonečný (1999) vymezuje tři komponenty postojů: kognitivní komponentu, která zahrnuje znalosti o objektu, emotivní komponentu, která objektivizuje postoje na základě prožívání a lze postoje hodnotit na základě prožívaných emocí při expozici objektu postoje, a nakonec vymezil konativní komponentu, která se týká chování vůči objektu (a na základě nutnosti regulace chování pomocí regulačních mechanismů tak vymezuje zejména pohotovost jednat vůči objektu, což ale vyžaduje spouštěč).
1.3.2 Bourdieho pojetí sociální distance Sociální distance se ve vztahu k dílu sociologického klasika Bourdieuho interpretuje jako prostorové promítnutí sociálních rozdílů a spojuje prostorovou distanci se sociální distancí, což se stává mechanismem sociální exkluze (Šafr, 2008a). Význam tak získává sociální distance v kontextu teorie sociálního pole, které Bourdieu reformuloval jako "prostor antagonických pozic, kde mezi aktéry probíhá boj o výhodné pozice v sociálním prostoru. Sociální pole je vymezeno jako relativní autonomní část sociálního prostoru, která se řídí vlastními pravidly a je strukturován vlastním systémem distribuce kapitálu, přičemž se řídí svými vlastními zákony fungování a transformace, jinými slovy jde o strukturu objektivních vztahů mezi pozicemi, které v něm zaujímají jednotlivci či skupiny konkurující si v úsilí o legitimitu.“ (Bourdieu,
2010, s. 282). V rámci Bourdieho práce sociální pole interaguje s tendencemi k sociální mobilitě, kde se mohou projevovat snahy stávající sociální pole transformovat či v případě spokojenosti dbát na jeho zachování. Analýza společnosti perspektivou teorie sociálních polí musí, dle Bourdieu, sledovat tři roviny, jež jsou však „nutně provázány“ (Bourdieu, 2010, s. 282): 1) analýza pozice studovaného pole v rámci mocenského pole plus analýza jejího vývoje v čase, 2) analýza vnitřní struktury studovaného pole, tj. mimo jiné, analýza struktury a způsobu distribuce forem kapitálu, resp. principů společenského uznání a legitimity, a 3) analýza vzniku habitusů těch, kteří v rámci studovaného pole zaujímají specifické pozice. V rámci mé práce se zaměřuji na bod. 2, tedy analýzu struktury a specifických kapitálů, které ovlivňují sociální distanci mezi exkludovanými. Pro další hodnocení faktorů, podílejících se na sociální distanci, lze mluvit o určitých formách kapitálu. Kapitál je neodmyslitelně spjat s pozicí v sociální struktuře, sociálním poli a sociálním prostoru, kdy „struktura distribuce různých typů a sub-typů kapitálu v daný časový okamžik reprezentuje imanentní strukturu sociálního světa“. (Bourdieu, 2010, s. 242). Existuje nepřeberné množství kapitálů, kdy kapitálem může být jakákoliv oceňovaná charakteristika, nicméně v Bourdieově práci se můžeme nejčastěji setkat s následujícími kapitály: 1) Ekonomický kapitál, 2) Sociální kapitál, 3) Kulturní kapitál, a 4) Symbolický kapitál, jejichž přesnou podobu definuje na příkladech ve svých pracích. Koncept sociální diferenciace, dle Bourdieu (1984), vychází ze základních bloků proměnných 1) objektivní postavení ve společnosti 2) životní úroveň, 3) životní styl a 4) postoje a sociální uvědomění. Životní styl může být odlišnější, přičemž se na něm podílí také styl výchovy v rodině a rozdělení práce a trávení volného času, což jsou proměnné, které blíže závisí na volbě. Bourdieu chápe sociální distanci jako koncept utvářející životní prostor a prostorovou dostupnost kulturních zdrojů, potřebných pro určování životního stylu. Prostorová distance je provázána se sociální distancí a může v určitých případech vést až k sociální exkluzi (Bourdieu, 1984). Rozdílné vzorce kulturních praktik vymezují symbolické hranice mezi skupinami a vytváří statusovou hierarchii. Tyto přístupy kontrastují s původním chápáním stratifikace, kde bylo rozvrstvení závislé na statusu plynoucím ze zaměstnanecké profese a příslušnosti k příjmové skupině. Jak píše Šafr (2008a, s. 2): „Sociálně-distanční perspektiva stratifikace proto nahlíží na sociální strukturu jako na multidimenzionální sociální prostor tvořený lidmi v různých pozicích, strukturovaný reálnými vztahy a interakcemi konkrétních lidí. V obecné rovině většina takovýchto přístupů sleduje sociálně distanční a interakční model vztahů a pozic
v sociálním prostoru, a proto jej můžeme přiřadit k interakčnímu paradigmatu stratifikace. Představuje alternativu jak ke konvenčnímu stratifikačnímu paradigmatu odvozujícímu třídu výhradně z pozic v profesní struktuře, tak i postmodernímu, které vidí kulturní hierarchie jako rozostřené a význam třídní analýzy pro objasnění sociálních rozdílů jako překonaný.“ Bourdieu (1984) vymezuje sociálně hierarchizovaný geografický prostor, který je založen na kompozici jednotlivých kapitálů a jejich celkovém potenciálu.
1.4 Sociální exkluze Sociální exkluze jako byla definována v 70 letech minulého století jako proces spjatý s nezaměstnaností a marginalizací ve vztahu ke společnosti (Barnes, 2002). Pojem exkluze se tak týkal zpřetrhání sociálních pout a přístupu ke zdrojům sociální solidarity (Silver, Miller, 2002). Romm (1999), který stál u vymezení současného pojetí tohoto pojmu (in Barnes, 2002, s. 5) definoval pět základních faktorů sociální exkluze: 1) je charakterizována širokým spektrem ukazatelů životního standardu, 2) je to dynamický proces a je charakterizována faktory, které mohou být spouštěči či východisky exkluze, 3) obsahuje prostorovou dimenzi - deprivaci z nedostatku občanské vybavenosti, špatné dopravní sítě a dalšího vyloučení od zdrojů, 4) je to chudoba zejména v souvislosti s distribucí zdrojů a nedostatečné sociální účasti na životě společnosti a je spojována s odstupem od moci a sociální dezintegrací, a 5) znamená zásadní přerušení vztahů se zbytkem společnosti. Koncepčně je exkluze odlišná od chudoby, jelikož se jedná o multidimenzionální proces, který nesouvisí pouze s příjmem (Barnes, 2002). V českém prostředí se sociální exkluze zmiňuje zejména se prostorově vymezenými sociálně vyloučenými lokalitami, popsanými například GAC (2006). Proces exkluze vede u konkrétních lokalit k jejímu dalšímu prohlubování, zejména v kontextu dalšího sestěhovávání exkludovaných osob do lokality (Jordan, 1996) kdy nemarginalizovaní obyvatelé, jež vlastní potřebný kapitál, opouštějí lokalitu a vzniká bludný kruh další exkluze v lokalitě, spojené se ztrátou ceny bytů. Toto sestěhovávání marginalizovaných dále vede k symbolické degradaci lokality, vyššímu výskytu kriminality, sociálních patologií a klesající ceně nemovitostí v lokalitě. Tento proces je založen na nenásilné segregaci, která je výrazně akcelerována procesem snižování cen nemovitostí a nájmů a také sestěhováním příbuzensky spjatých osob. Růžička (2011) uvádí, že existující studie na téma prostorové aspekty sociální exkluze poukazují na kauzalitu od ekonomické exkluze k exkluzi prostorové, kdy příčiny vyloučení lze
spatřovat zejména v rámci nerovnosti na trhu práce. Autor se však ohrazuje a zamítá tuto jednosměrnou perspektivu, jelikož vnímá prostorovou exkluzi osob nejen jako "důsledek či manifestaci exkluze ze společensko-ekonomického systému, nýbrž zpětně také jako jeho příčinu" (Růžička, 2011, s. 275). Sociální exkluze je tak specifický stav sociální pozice v moderní společnosti, kdy přináší charakteristiky ovlivňující sociální roli exkludovaného. Ghetto, či jiné prostorově segregované místo, působí jako prostor spojený s určitými distinktivními kulturními charakteristikami, "počínaje charakteristikami fyzického prostředí a konče habitusem a jednáním obyvatel, kteří v tomto prostoru vytvářejí, udržují a posilují svoji sociální identitu a solidaritu. Sociální distinkce nabývají implicitní i explicitní prostorovou podobu tak, jak se lidé snaží v prostoru umístit podle svých habitusů." (Mareš, et al., 2008, s. 16)
1.4.1 Kultura chudoby Davidová (2004) považuje za významnou charakteristiku romské minority změnu v pojetí času a významnou orientaci na přítomnost, která se odráží v jednání jejích členů, což může spojovat absenci strukturace budoucnosti a současné existenční problémy Romů. Tato charakteristika byla popsána zejména u hůře socioekonomicky postavených osob v kontextu konceptu kultury chudoby (The Culture of Poverty) (Lewis, 1996). Kultura chudoby rozlišuje mezi objektivním stavem chudoby a kulturou chudoby, která je spojována s charakteristickým souborem hodnot, norem, postojů a chování chudobou zasažených osob. Základem kultury chudoby je pojetí, že obyvatelé sociálně vyloučených lokalit jsou "nositeli specifického kulturního vzorce, který vznikl v procesu adaptace na dlouhodobou chudobu stejně jako sociální, symbolické i prostorové vyloučení. Kultura chudoby je subkulturou majoritní společnosti, na níž je v mnoha ohledech závislá, na druhou stranu však funguje jako relativně autonomní kulturní systém s většinou kulturních atributů takového útvaru" (Jakoubek, 2005, s. 230). Tento specifický kulturní vzorec zajišťuje adekvátní fungování v dané situaci, jelikož je adaptivní strategií k daným podmínkám, ale "zároveň jim znemožňuje zpětnou integraci do struktur" majoritní společnosti. Za charakteristické rysy tohoto specifického kulturního systému jsou považovány zejména nedůvěra ke státním institucím, solidarita omezená na nukleární (resp. rozšířenou) rodinu, životní strategie zaměřené na přítomnost, absence majetku, uzavřený ekonomický systém charakterizovaný zastavováním věcí a půjčováním peněz na vysoké úroky, vysoká míra tolerance k sociálním patologiím, rané sexuální zkušenosti, vysoká porodnost a častý výskyt
rodin matrilokálního typu, časté pocity fatalismu, v případě mužů slabé ego, projevující se vychloubačností a zdůrazňováním vlastní maskulinity a další." (Jakoubek, 2005, s. 231). Takovéto projevy zobrazují nízké sebehodnocení, vycházející ze spojení kultury chudoby a vnímání projevů meziskupinových interakcí, což ovlivňuje celkovou sebeúctu. Sebeúcta se podílí na vyšších ambicích, výkonové motivaci ve škole a v práci (Hayesová, 2013), takže tento charakteristický soubor hodnot, norem, postojů a chování má potenciál zůstat strnulý a fixovat jedince v příslušné sociální situaci bez motivace k sociální mobilitě. 1.5 Etnicita v kontextu sociální distance Přestože sociální exkluze a kultura chudoby je spojována v mediálním kontextu s Romy, není správné projevy kultury chudoby spojovat a mylně interpretovat jako důsledky "etnické" či "rasové" příslušnosti. (Hayesová, 2013) Barša a Fulka (2005, s. 275) komparují současné konstruktivistické hledisko etnicity v pojmu "univerzální korelační a priori", "které je základní charakteristikou zkušenosti, čímž "konstituuje významy a na jehož základě se já vztahuje k intencionálním objektům". Klasický pohled na identitu předkládá základ v neutrálním substrátu identity, ke kterému se připojují sociální determinace. Poststrukturalistické hledisko, jež zastával Althuser chápe konstituci identity výhradně na základech vnějších interpretací jako "následek mimo-subjektivních determinací" a "ideologické interpelace" vlivem "ideologických aparátů" poskytujících socializaci v dané ideologii. Významný vliv na self-koncept identity je připisován také sekundární identifikací, jež se konstituuje v rámci sociální roviny. Tato identifikace na základě představy "sobě-podobného" je souhrnem projekčních vztahů a postrádá základ identity, která by byla esenciálně přítomna, ať by se jednalo o etnickou či třídní identitu. Přes jistou individualitu v projevech jsou výsledky hodnotových soudů spojeny se stereotypy. Význam, který je přikládán substitucionálním rysům tak, dle Butlerové, vykazuje zdání biologické determinace sociálně konstitutivních procesů, které se neustále opakují a reprodukují (Barša, Fulka, 2005, s. 276).
1.5.1 Romská minorita V rámci mé práce považuji za nutné věnovat se romské minoritě, jelikož obyvatelé sociálně vyloučených lokalit jsou, podle GAC (2006), z 80 % právě Romové a Romky a lze se domnívat, že některá jejich sociokulturní specifika mohou významně ovlivňovat výzkumné výsledky. Pro běžného laika se mohou zdát Romové homogenní skupinou, opak je však pravdou, a v rámci
etnografických studií se subetnický původ odráží na specifické stratifikaci v rámci tohoto etnika. Původ Romů je situován do oblasti dnešní Indie, která je známá svých specifickým přístupem k sociální stratifikaci. Indie měla historicky nemobilitní sociální strukturu, která je známá jako kastovní systém. Tento systém přisuzoval místo v sociální struktuře podle toho, do jaké vrstvy se člověk narodil, a oproti ostatním stratifikačním systémům je charakterizován celkovou uzavřeností, rigiditou a meziskupinovou distancí. Protože kastovní systém byl hierarchizován, některé skupiny byly považovány za lepší než druhé. Kasty lze chápat ve významu čistokrevnost či rasa, lze tedy považovat tento systém za rasově diskriminační. V rámci romského etnika je nutno rozlišovat hierarchii na základě subetnického původu, kdy se jednotlivé skupiny odlišují podle svého místa původu, povolání a také doby usazenosti. (Jakoubek, Budilová, 2009). Sociální distance je blízce provázána s endogenitou a exogenitou skupin, jelikož meziskupinová sociální distance stoupá v souvislosti s postavením. Zároveň subetnicita reálně hraje vliv na sociální pozici a sociální role. Sociální distance se zakládá na podobnosti jednotlivých osob, ale přestože z pohledu majority jsou Romové homogenní skupinou, členové tohoto etnika nevnímají sami sebe jako homogenní. V tradičním romském pojetí je sociální distance projevována endogamií a meziskupinové svazky jsou odmítány nebo charakterizovány specifickými podmínkami, za jakých je partnerský vztah uzavírán. Sociální distance se projevuje i pravidly společného stolování. Status jednotlivých romských skupin byl donedávna spjat s představou rituální čistoty, která se projevovala především v tom, co která skupina smí či nesmí jíst a jaké zvyky považovala za správné či tabuizované. Některé subskupiny jsou tak považovány za degeše, což je slangový romský hanlivý výraz pro špinavý, nepřizpůsobivý, jiný než já (Kohoutek, 2008). Původní významu adjektiva degeš má souvislost s nedodržováním tradičních pravidel Romů, zejména co se týče rituálního postoje k určitým pokrmům (původní význam je označoval přeneseně jako pojídače psů) a také odcizení „degešů“ od pravidel a způsobů přípravy jídla v souvislosti s rituální čistotou (Hübschmanová, 2001). Opakem osob označovaných za degeše je skupina označovaná jako žužo, což značí "čisté Romy. Dnes pojem degeš můžeme identifikovat jako běžnou nadávku, která ale reflektuje tradiční interakce mezi subetnickými skupinami a zdůrazňování nadřazenosti vlastní identity. Stále ještě se transgeneračně (na základě příjmení) považují některé rodiny za žuža a jiné se označují jako degeši. Vzájemné postoje k subetnickým skupinám Romů a jednotlivým romským rodům jsou v literatuře popsány například Davidovou
(2004). Tyto tradiční předsudky Romů se dále odráží na hierarchizaci obyvatelstva vyloučených lokalit. Příklad konkrétní distance subetnických skupin poskytuje praxe soužití Romů na Slovensku: "Sociální distance mezi romskými skupinami se projevuje i sídlištní segregací. "V minulosti byly např. ve Velkém Šariši (okr. Prešov, Slovensko) dvě romské osady, v jedné žili hudebníci, ve druhé výrobci nepálených cihel valkara. Statut hudebníků byl mnohem vyšší než těch, kteří dělali buťi – fyzickou, manuální práci. Podle romské spisovatelky Ilony Lackové, která v jedné z osad žila, by žádný Rom z osady hudebníků nevstoupil do osady valkarů. Mnozí hudebníci byli přitom chudší než výrobci cihel." (ČT, 2002, s. 151) Vzájemné předsudky subetnických skupin se mohou transformovat až do podoby konfliktů mezi obyvateli. Tuto vnitroskupinovou rivalitu lze vysledovat například vývoji v lokalitě Chánov, před jejíž problematickým vývojem již v roce 2002 varovaly neziskové organizace: "Jak je dodnes důležité nenarušovat násilím hranice sociální územní distance mezi různými subetnickými romskými skupinami, ukazuje situace, ke které došlo například na periferním sídlišti Chánov u Mostu. (Chánov byl postaven pro obyvatele ze starého Mostu, který byl zbourán při těžbě hnědého uhlí. Ve starém Mostě žilo v té době cca 3 500 Romů. Romské rodiny příslušející k různým subetnickým skupinám a k různým rodům, které do té doby bydlely odděleně, byly manipulativně sestěhovány do třinácti bytovek. Vlivem nepřirozeně utvořené koncentrace nekontaktních podskupin nemohla vzniknout solidarita a zodpovědnost za sídliště, které nikdo nepociťoval jako „společné“, naopak, pro jehož obyvatele bylo do té doby nepředstavitelné a velice problematické společně bydlet. Zpočátku bylo v Chánově smíšené obyvatelstvo. V důsledku odstěhování neromských obyvatel a některých Romů se sem začali stěhovat další Romové, i ze Slovenska." (ČT, 2002, s. 151). V současnosti je rozšiřování sociálně exkludovaných lokalit možnou hrozbou pro vznik sousedství bez větší soudržnosti obyvatel, kteří se pod vlivem problémového soužití mohou dále marginalizovat.
2 Cíl práce a výzkumná otázka
Cílem práce je identifikovat faktory sociální distance u sociálně vyloučených osob. Typy faktorů budou ilustrovány na případové studii obyvatel ubytovny pro neplatiče. Sociální distanci uvedu do souvislosti se sociální identitou, kterou pomohou nastínit výzkumné rozhovory se sociálně exkludovanými osobami z popisované ubytovny. Na základě výzkumného cíle jsem si stanovil následující výzkumné otázky: VO1: Jaké faktory se podílejí na sociální distanci sociálně vyloučených? Faktory sociální distance vymezuji vůči předsudkům a zakládám na subjektivní percepci sociální identity informanta, což umožnuje identifikovat užší okruh podnětů vedoucích k sociální distanci. Postoje a sociální uvědomění obsahují hodnotové preference, hodnocení vlastní životní úrovně oproti ostatním, vlastní sebezařazení, hodnocení současných statusových nerovností v lokalitě. Význam zde hraje zejména kognitivní stránka hodnocení druhých na základě výpovědí o objektivních procesech, které se na podílejí na subjektivních percepcích hodnocení sociální pozice u sousedů. Tato kritéria se podílí na hodnocení ostatních příslušníků ubytovny, jelikož je možno srovnávat vlastní parametry stratifikace s parametry sousedů a identifikovat základní východiska přesvědčení o sociální pozici souvztažné s produkcí oceňovaného a marginalizovaného chování. Podílet se budou také stereotypy o druhých a kognitivně zpracované hodnocení druhých na základě jejich sociálního původu. VO 2: Jaké procesy se podílejí na reprodukci sociální distance? Jako druhou výzkumnou otázku jsem si položil tezi o intergeneračním předávání vzorců sociální identifikace a sociální distance. Na sociální distanci se podílejí mnohé faktory, které nemusí nutně souviset se sociální kategorizací, ale vychází z přejímání zkušeností z interakce s ostatními obyvateli lokality. Jako významnou součást této otázky také vnímám souvislost mezi protektivní výchovou jako snahou o vytváření distance u svých dětí.
3 Metodika
Typem užitého kvalitativního výzkumu bude případová studie obyvatel ubytovny pro neplatiče. 3.1 Metody a techniky sběru dat S ohledem na stanovený cíl práce a výzkumnou otázku výzkum využívá kvalitativní strategii, techniku výzkumných rozhovorů. Konkrétně byla využita technika nestrukturovaného rozhovoru s obyvateli ubytovny pro neplatiče a osobami zainteresovanými do tématu sociální exkluze – např. sociální pracovníci působící v dané lokalitě. V rámci výzkumných rozhovorů byly zjišťovány konkrétní distance mezi obyvateli popisované vyloučené lokality - ubytovny pro neplatiče v Českých Budějovicích. Kvalitativní strategie byla zvolena vzhledem k charakteru zkoumaných fenoménů, mezi něž spadají interakce, postoje či jednání, které je nutno pojmout v celé své komplexnosti. Kvalitativní strategie umožňuje zkoumat dosud nedostatečně popsané procesy (Strauss, Corbinová, 1999). 3.2 Výzkumný soubor V Českých Budějovicích se nacházejí tři sociálně vyloučené lokality, z nichž jedna je situována v rámci největšího sídliště a ostatní dvě jsou situovány na periferii (GAC, 2006). Lze hovořit o výrazné heterogenitě obyvatel těchto lokalit z hlediska etnického původu (východoslovenští Romové i maďarští Romové, kteří ovšem obvykle dlouhodobě žijí v České republice). V rámci svého výzkumu jsem zvolil případovou studií jedné z těchto tří lokalit. Jedná se nejen o neplatiče nájemného, ale jsou zde také sociálně slabé osoby čekající na přidělení bytu městem. Výzkumná lokalita ubytovny pro neplatiče je obývána silně heterogenní populací, bydlí zde jak rodiny s dětmi, tak senioři. Žijí zde různé etnické a subetnické skupiny, přičemž většina jsou Romové z různých rodů i měst, kteří nejsou v žádných vzájemných příbuzenských či rodových vazbách, ale byli uměle sestěhováni. Lokalita je situována na periferii města, kde absentují služby, obchody, je tam špatná dopravní dostupnost. V domě je bezpečnostní služba, která má zabránit nedovolenému pobytu jiných, než nastěhovaných osob. Byty nemají samostatně zavedenou teplou vodu, sociální zařízení jsou přítomna společná na patře. Uvedené znaky lokality korespondují s tím, jak popisuje prostředí vyloučených lokalit GAC (2006).
Ubytovna má sloužit jako dočasné místo pobytu, ale někteří čekatelé na byt jsou zde již několik let. V lokalitě jsou povětšinou nezaměstnaní, pobírají sociální dávky. Velkým problémem v lokalitě (dle Urban, Kajanová, 2009) je gamblerství a drogová závislost. Jsou popsány i případy práce na černo jako alternativní zdroj příjmu. Právě identifikace podle sebehodnocení (např. sebedistance vůči patologickým jevům) tak má potenciál být podkladem pro statusové základy hierarchizujících kategorií – jelikož tradiční ukazatele statusu - vzdělání, příjem, povolání – nelze užít, vzhledem k vysoké homogenitě souboru v těchto kategoriích. Nezávisle na osobní situaci se zde, dle Urban, Kajanová (2009), mezi čekateli na byt a neplatiči vytváří odstup a ten nabývá vztahové hierarchie, což podpořila určitá prostorová složka distance, kdy čekatelé na byt byly bytovým úřadem nastěhováni ve třetím patře třípatrového domu, kde jsou nejzachovalejší byty, neplatiči jsou ve dvou nižších patrech. Tuto skutečnost se oproti výše zmiňovaným autorům nepodařilo dostatečně identifikovat, a to kvůli celkové renovaci ubytovny a odstěhování čekatelů na byt. Vzdělání a zaměstnání je v základní populaci informantů a jejich rodinných příslušníků velmi interindividuálně odlišné, od speciálních škol, nedokončeného základního vzdělání přes základní vzdělání až po vyučení. Většina oslovených byla v době výzkumu nezaměstnaná, standardem však bylo, že muž zajišťoval obživu v rámci šedé ekonomiky. Základní výzkumný soubor představuje pět informantů žijících v ubytovně pro neplatiče v Českých Budějovicích. Přístup k informantům byl zajištěn za pomoci sociální pracovnice, která sloužila jako gatekeeper, přičemž jsem využil i metodou snowballu pro získání nejbližších osob informantů. Doplňkový výzkumný soubor představovaly osoby, které jsou v problematice dané lokality nějakým způsobem angažované, a které mohly poskytnout informace zvenčí. Jednalo se o tři pracovníky sociálních služeb, kteří docházeli na ubytovnu. Z toho dvě osoby byly poskytovateli přímé sociální služby v přítomném nízkoprahovém zařízení a jedna byla sociální pracovnice, která zaštitovala sociální správu příslušného poskytovatele sociálních služeb. Nebyly dotazovány žádné nezjevné sociodemografické charakteristiky informantů, pokud to sami v rozhovoru nezmínili (např. věk, vzdělání), a to z důvodů zachování anonymity. 3.3 Výzkumný postup a analýza dat Pro zachycení důležitých témat v projevech a příčinách sociální distance u exkludovaných osob byly využity typicky kvalitativní způsoby analýzy dat. Na základě úvodní znalosti sociokulturně-ekonomických souvislostí byla volena sociologická východiska projevů sociální
distance u exkludovaných. K dohledání vhodného interpretačního východiska bylo dosaženo rešeršemi již provedených studií sociálně exkludovaných, včetně informací uvozených v mnou dříve realizovaných rozhovorů. Snažil jsem se však dále inspirovat v článcích sociologických klasiků, kde mne jejich autoři podněcovali k využití daného postupu na základě nástinu východisek a přesahů jejich práce. Charakter sociální distance neumožňuje plně popsat všechny aspekty podílející se na formování individuálních distancí (Park, 1994), snažil jsem se identifikovat kategorie, které by měli v tomto stratifikačním prostoru sdílený význam. Analýza dat proběhla pomocí kvalitativních postupů, založených na procesu logické indukce, které se však vyznačují možností identifikovat důležité prvky výpovědí o tématu, které nelze postihnout zobecňujícím kvantitativním výzkumem (Švaříček, 2005). Zajímal jsem se zejména o subjektivní aspekty distance.
4 Výsledky Výsledky jsou členěny do základních dvou kapitol. První kapitola pojednává o sociálních interakcích a zaměřuji se v ní na konkrétní projevy sociálních interakcí ve výzkumné lokalitě a také na sociální interakce k osobám mimo lokalitu. V druhé kapitole se zabývám konkrétními projevy sociálních distanci, které ilustruji ve čtyřech podkapitolách: jako projevy sociální opory, výchova dětí a partnerství jako ukazatele sociálních distancí, ekonomickou stránku exkluze a vliv na status osoby v lokalitě a etnickou a subetnickou příslušnost jako základní složku identity, která se podílí na vytváření sociálních distancí. Již Park (1924) předesílá, že nelze plně postihnout všechny faktory, které se na sociální distanci podílí, proto své současné výstupy vztahuji pouze ke konkrétní výzkumné lokalitě. Dále poukazuji na to, že sociální schémata osob v našem sociálním okolí jsou podmíněna individuální představami o osobních zvláštností jedince, které utváří naše postoje dané osoby a specifika interakce s ním (Hayesová, 2013). Sociální distance tak popisuji zejména z perspektivy sociálních interakcí vyloučených osob, s bližším významem pro vzorce založené na statusovém původu obyvatel lokalit - nikoliv však pro komparativní účel, ale pro postihnutí vzorců vstupujících do dílčích oblastí distance za základě etnicity či socioekonomické situace.
4.1 Sociální interakce
4.1.1 Sociální interakce v lokalitě Pro studium sociální distance je velmi důležité zabezpečit a zkoumat data o interakci v každodenních situacích (Christman, 1970). Informantů jsem se tedy ptal na interakce s dalšími obyvateli sousedství a snažil se identifikovat jednotlivé projevy a jejich souvislost s kognitivními sociálními postoji vůči prostorově blízkým osobám. Jako důvody proč se spolu nebaví, byly identifikovány pomluvy mezi obyvateli lokalit, skrze něž lze koncept sociální distance také vnímat jako vymezování se vůči ostatním. Informanti také zdůraznili kontrast aktuálního sociálního postavení a postoje, jaký lidé v lokalitě zastávají:
"Voni si o sobě moc myslí ... co nejsou, co nemaj ... žijou z půček, leasingů.. každýho pomluví, ty co lidi tady jsou, tak tu nebyl někdo, komu jsem se mohla svěřit ... ale tady ne,lidi jsou moc panovačný" Ve výzkumných rozhovorech byly identifikovány sociální interakce zejména v negativní konotaci založené na neohleduplnosti sousedů vůči sdílení společných prostor ubytovny a zdůrazňování patologizujících projevů ostatních obyvatel lokality: "Tady taky lidi neplatěj, a ještě se roztahujou, jako že si dovolujou, že vychylujou .. hlavně ty co dlužej, a na nás si dovolujou." (Romka, ubytovna). V lokalitě byla ze strany města vykazována snaha působit na obyvatele v rámci komunitní sociální práce, přičemž dosavadní pokusy selhaly na vnitřních sporech obyvatel lokality, což lze, dle konzultace s odborníky, přisoudit také heterogenitě komunity. Uváděné konflikty vznikaly na základě projevů nežádoucího chování jednotlivých osob, zejména dětí, ale nebylo možné sdílet své postoje vůči relevantním rodinám, takže konflikty spíše gradovaly, než aby docházelo k společnému řešení: V kontextu mezisousedských vztahů však zájem o sociální otázky jednotlivých rodin vyvolává nevraživost (zejména ve spojení se zapojením sociálních pracovníků): "Nesnesou se lidi, nejsou lidi, kteří by vás nepráskli že nejste doma, oni hned utíkaj na byťák, práskaj, posílají sociálku ... vymejšlí si …. kolikrát na mě přišla sociálka, v pět, šest hodin ráno, jakože na kontrolu, že moje děti jako chcípaj hlady" (Romka, ubytovna) (Informantka hovoří, jak si jde stěžovat) "tvoje děti dělaj bordel" a oni mi řeknou „jdi do prdele.“ (neromka, ubytovna). Informanti však vyvozovali obecné závěry o tom, že sousedé nejsou vhodní jako blízké osoby: "Víme, jaký jsou tu sousedi… tady jsou všichni falešný, tady se nedá kamarádit ... já jsem tady nikoho neměla .. bavím se tady jen s rodinou." (Romka, ubytovna). Samozřejmě, že velké množství sociálních interakcí bylo nezáměrného charakteru a vycházely z prostorové blízkosti - týkaly se například setkávání při hlídání dětí na hřišti či při společné cestě do města. V takových případech byly společným tématem nejčastěji stížnosti na lokalitu nebo pomlouvání společných známých:
"Bavíme se, když se potkáme na zahradě …. včera jsem jela na byťák se (sousedkou), ta si taky stěžovala jak to tu je." (Romka, ubytovna). Mezi jednotlivými rodinami panuje velké napětí, často do vzájemných sporů volají policii. (osobní rozhovor se sociálními pracovníky, 2014). Konflikty v lokalitě však nemohou vést k odstěhování jedné z konfliktních rodin, které jsou ve vzájemném sporu, jejich nutnost obývat společnou lokalitu vede k tomu, že, sousedé spolu musí nakonec nějak vyjít: Jsme se poprali, dospělí, děti, ale druhej den jsme se bavili. Třeba přijeli policajti a všechno, ale my jsme se bavili normálně druhej den.... Život jde dál. (neromka, ubytovna) Zvláštní kapitolu hrály rodiny, které se vzájemně znaly z dřívějška, a bydlely spolu v lokalitě. Vzájemnou sociální interakci v lokalitě také výrazně zvyšovalo příbuzenství s některou z rodin. V případě, že měli informanti v ubytovně někoho blízkého, zmiňovali časté vzájemné návštěvy, což kontrastovalo se spíše nahodilými kontakty mezi osobami, které nebyly vzájemně provázané. V případě nepříbuzných sociálních kontaktů hrála velkou roli individualita jednotlivých informantů, založená na osobnostních charakteristikách, jestli vyhledávají nebo nevyhledávají sociální interakce. V případě, že se informanti snadno socializovali do prostředí, vytvářeli si větší znalost jednotlivých rodin a konstruovali laické závěry o statusové úrovni jednotlivých osob. Ta měla formu určitého znalostního a sociálního kapitálu, který umožňoval získání důležitých informací nebo sociální pomoc. Další roli hrály situační vlivy, zejména pokud měli informanti děti mladšího věku, jejich sociální interakce vedly i k interakcím jejich rodičů. Děti ke společnému setkávání využívaly dostupný prostor společné zahrady. V rámci výzkumných rozhovorů informantky poukazovaly na společné akce (například grilování na zahradě). V tomto případě také zaznamenaly, že někteří spoluobyvatelé lokality takovéto příležitosti využili a to vedlo k setkávání a bližšímu poznávání těchto rodin. Přestože většina obyvatel akci ignorovala, tak jejich děti takovéto soukromé akce bez okolků navštěvovaly nebo „tam utekly“. Lze tedy nalézat souvislost mezi sociální distancí mezi rodinami a participací na společných akcích, ale skupinová koheze vede zejména nejmladší obyvatele lokality ke společným aktivitám.
4.1.2 Sociální distance vůči osobám mimo lokalitu Obyvatelé výzkumné lokality na základě prostorové složky exkluze nemají možnost využívat kulturní nabídku města, což ovlivňuje jejich možnosti participovat na kulturním žití. Tato sociální distance v Bourdieuho pojetí je tak propojena s distancí sociální a stává se mechanismem sociální exkluze. Tento přístup k sociální distanci lze měřit pomocí času stráveného dojížděním a dostupností veřejných služeb, jako jsou školy, kulturní centra a jiná místa pro volnočasové aktivity (Šafr, 2008b). Lokalita je situována v průmyslové zóně a je typická svým obtížnou dostupností pomocí městské dopravy (přestupy ve spojích do centra, malá frekvence spojů). Rodina hraje pro sociálně vyloučené zásadní roli, a to zejména v ohledu neparticipace na kulturním životě či v rámci omezení sociálního života mimo lokalitu: "Nezajdou si prostě do kina, že jo, nebo do divadla. Takže, já si myslím, že i jakoby v tomhletom ohledu si myslím, že ta rodina je pro ně jako naprosto absolutně všechno." (sociální pracovnice) Zkušeností exkludovaných s nevyloučenými osobami v rámci fungování ve veřejném prostoru byly poznamenány zejména jejich minoritní etnicitou, jakožto primárním znevýhodňujícím faktorem, který se zakládal na vlastních nebo zprostředkovaných negativních zkušenostech. Romští informanti jsou ve svých očích výrazně znevýhodněni v interakcích s majoritou, což se dle jejich postojů projevuje v celkové obtížnosti sociálního fungování a předsudky spojenými s participací na běžných aktivitách majority. Obyvatelé sociálně vyloučených lokalit se vymezovali vůči lidem mimo sociálně vyloučené lokality, zejména v chápání svého špatného postavení a znevýhodnění životních podmínek. Lokalitu však také chápali jako bezpečný prostor, poskytující protektivní funkce vůči vyhraněným názorům a předsudkům společnosti: Protože oni když vidí cigána, tak se s váma moc nebaví..... že se jako štítí. (Romka, ubytovna). "když jdete k doktorovi tak se na vás koukaj ty lidi" (Romka, ubytovna). V rozhovorech se sociálními pracovníky bylo zmiňováno implicitní vytváření identity sociálně exkludovaného jako „jiného, potencionálně ohroženého“, jejichž chování mimo lokalitu se manifestuje v sociální nevšímavosti jako obranné strategií vůči předsudkům majority: "Předtím jakoby vnějším světem se tak ňák trochu jako uzavřeli a hleděli si fakt svýho. Přeběhli si prostě tu svojí trasu, zaběhli si tam, kam potřebujou a vlastně jakože domů..... de a je fakt
zarytá jako sama do sebe, není moc zvyklá jít s tou holkou takhle a mít jo ňákej ten obzor před sebou, to znamená, že často ty klienti mě jakoby nevidí" (sociální pracovnice) Informanti také identifikovali negativní vliv minoritní etnicity při komunikaci se sociální správou a povinnostmi administrativního charakteru. Sociálně vyloučení čelili stereotypizaci v mnoha aspektech života, což často dokládali na příkladu špatného postoje úředníků. V tomto kontextu zmiňovali jejich neochotu a vůči informantům směřované výčitky pro nedostatečné dovednosti v sociální administrativě: "Kamarádky ty mají dost blbý paní na tom úřadě. Že tam jim nic neřeknou, nějak jim ani nepomůžou s vyplňováním těch papírů, že si o nich asi myslí, že jsou hloupí. Hlavně to mají blbý, že jsou cikánky. Jako, že jsme podle nich všichni stejní." (Romka, ubytovna). Nedůvěra ke státním institucím byla jasně pozorovatelná při pokusech o navázání rozhovoru, kdy informanti byli podezřívaví k otázkám, které jsem jim kladl. Zpočátku se často obávali, jestli nejsem ze sociálky a nechci zjišťovat nějaké jejich sociální patologie, k čemuž přispíval fakt, že gatekeeperem byla sociální pracovnice. Bez ohledu na etnicitu, informanti kladli zdroj stigmatizace do samotného bydliště ve vyloučené lokalitě a sdílení negativních konotací vůči této adrese, přičemž tato stigmatizace pramenila z patologického chování mnohých obyvatel lokality. Obyvatelé sociálně exkludovaných lokalit pak mohou být v důsledku této stigmatizace bydlištěm dále distancováni od participace ve veřejném životě a pracovních vztazích. Komunikace s úřady a sociálními pracovníky tak byla ovlivněna předem vytvořenými postoji vůči sociálně exkludovaným, což se v rámci hodnocení informantů netýkalo jen etnického prvku předsudků, ale na vytváření předsudků se podílela již samotná adresa, která determinovala závěry sociálních pracovníků při hodnocení ochoty osob zapojovat se do aktivit majoritní populace: „Jak na pracáku vidí že je z …ExL , tak tu práci ani nehledaj a rovnou mu začnou sepisovat žádost o dávky“ (Romka, ubytovna) Exkludovaní majoritní etnicity žijící ve výzkumné lokalitě uváděli jako příčinu odstupu od společnosti fakt sociálního vyloučení a subjektivně také hodnotili svou sociální oporu jako nízkou či žádnou. Příslušníci majority, v kontrastu k Romům, nepociťovali apriorní problémy v komunikaci s lidmi mimo lokalitu, nicméně jako své nejbližší komunikační partnery uváděli osoby s podobnou socioekonomickou situací nebo přímo osoby z lokality. Češi obvykle
nepovažovali etnicitu za důležitou při sociálních interakcích se sousedy, ale zakládali si na podobném životním stylu. Toto dokládá například paní předdůchodového věku (české etnicity), která se vůbec nebavila se svou stejně starou sousedkou z nejbližších dveří, ale s romským sousedem o patro výše, které spojovala obliba alkoholu. Samozřejmě že u osob z majoritní populace byly některé projevy sociálních patologií přisuzovány„těm cikánům“ jako abstraktu, ale zároveň rozlišovali jednotlivé rodiny a chápali, že za ono chování mohou „ty fakt socky“ (neromka, ubytovna). V kontrastu s nepříliš velkým důrazem majoritních obyvatel lokality na etnicitu, bylo možno vypozorovat i „rasistické“ postoje vůči Romům u samotných Romů, což poukazuje na sebevymezování se vůči majoritnímu obrazu Roma: "On je cikán a je rasista na cikány. On nechodí ani na chodbu, vůbec. Dyť dělaj jen ostudu pořád. Když vidim v televizi, jakej dělaj kde bordel, tak se za ně normálně stydim. Pak někam jdu a koukaj na mě, že jsem to i já. Všichni cikáni když někam jdou dělat, tak tam dělaj 3, 4 dny, pak utečou, nebo to vykradou a všichni si pak myslej, že já budu taky takovej. Nikdy nás třeba rodiče neučili cikánsky. Oni tak mluvili mezi sebou, ale nás to nikdy neučili. S náma mluvili vždycky česky. Táta to nechtěl."(Romka, ubytovna) Distance vůči ostatním příslušníkům minoritního etnika tak dokládají snahu se vymezit vůči ostatním. Jelikož u těchto osob jsem identifikoval vyšší protektivitu ve výchově svých dětí, spojuji tuto distanci se snahou přerušit koloběh reprodukce stávajícího stavu sociální exkluze. U Romů však výrazně distanci pramenící z exkluze předčila sociální distance na základě etnicity, kterou pociťovali jako hlavní problém svého současného stavu. Sociální exkluze (v ubytovně - vyloučené i prostorově) ale podněcovala sociální izolaci exkludovaných vůči Romům odjinud, kterou sice neidentifikovali přímo, ale registrovali narušení kontaktů se známými i širší rodinou.
4.2 Faktory podílející se na sociální distanci
4.2.1 Sociální opora Sociální opora je typický prvek sociální pomoci popisovaný jako záchranná síť, kterou výzkumné studie zdůrazňují zejména u romského etnika, které má vysokou sociální provázanost se širokým okruhem rodiny (která je navíc často prostorově blízko). Případ ubytovny, kde mezi sousedy nejsou typicky vzájemně pozitivní vztahy, pak vede k tendenci na snižování participace na sociální opoře vůči původnímu bydlišti.
Naopak s nejbližšími
příbuznými jsou faktem exkluze interakce výrazně omezeny (faktem prostorové dimenze sociální exkluze). Sociální exkluze tak vedla k nižší dostupnosti jakýchkoliv sociálních interakcí mimo lokalitu, přičemž příbuzní, přestože byli mobilní, většinou do sociálně exkludované lokality nechodí nebo docházejí pouze sporadicky. Takováto sociální opora pro členy rodiny byla patrná i od obyvatel z vyloučené lokality, kde si jedna informantka dokonce adoptovala dítě své svého bratra, který se o něj odmítl starat: "Mám na starost i cizí děti, jezdíme za kamarádovým, který má v ústavu ... mám miminko na krku, vzala jsem si bráchovo kluka (svěřen do péče), teď mám strach že o něj přijdu a budu mít vnouče" (Romka, ubytovna). Romové také vykazovali bližší rodinné vazby a chápali význam sociální funkce rodiny, někteří informanti stejně reflektovali posun socioekonomické situace rodiny v očekávání sociální opory. "Nespoléhám se na nikoho. I když můžu, mám dospělý děti, nespolíhám se na ně. (Rom, sídliště) V rámci kultury chudoby je častou asociací určitá vzájemná sociální závislost, která může díky prostorovému hledisku exkluze být vázána nikoliv na blízké osoby, ale na sousední rodiny. Takováto sociální opora byla přítomna mezi rodinami, které spolu nejčastěji interagovaly, ale často nebyla uvozována v pozitivním kontextu. Sociální opora (ve formě drobných půjček, častěji však „vypůjčení“ některých věcí pro vaření či práci v domácnosti) nebyla založena na vzájemné důvěře, že bude zachována reciprocita. Informanti zmiňovali dojem, že ostatní zneužívají tohoto systému výpomoci: "pomáháme si, peníze, pomůžeme si že si půjčíme mouku .. ale lidi to nevracej" (neromka, ubytovna)
"jasně že si půjčujeme, třeba odnaproti ... dej mi prášek - ale nepučí i když má celou krabici (Romka, ubytovna) … přestože to vypráví v kontextu výčitky s upozorněním na její minulé půjčky oné rodině. Kontext distance v těchto projevech sociální pomoci může být zakotven ve vazbách a předsudcích v lokalitě a je ovlivněn mnoha proměnnými, což znemožňuje hledání pravidelností. Extrémní chudoba někdy vyvolává přímou nutnost vzájemné pomoci: I: oni ty jejich děti třeba celej den nejí. T: a je možný, že když nemaj na jídlo pro děti, tak kdyby někdo měl, pomohl by? I: když nás tady bylo víc Romáků, tak možná jo ... (Romka, ubytovna). V rámci konzultace se sociálními pracovníky jsem zaznamenal snahy některých dospívajících členů rodin lokalitu svých rodičů opustit, ale jejich motivaci poznamenává silný tlak na sociální oporu ze strany rodiny. Sociální opora, na kterou je tradičně kladen velký význam v rámci tradičních hodnot Romů tak zároveň plní negativní funkci, jelikož omezuje sociální mobilitu a znesnadňuje uplatnění na trhu práce: "Ona s tím zaměstnáním úplně nefunguje ... má pocit, že vo mámu se musí postarat, že když máma nemůže, tak se postará o tátu, že už je to takový o nich" (sociální pracovnice). "Měli narážky na to, že on pracuje a oni nemusí... a fakticky je vlastně živil. A když jim nechtěl dát, dělali mu takové naschvály. No, jasně že se na to po čase vykašlal." (sociální pracovnice). Exkludovaní rodinných příslušníků tak je sociální opora založena na mnoha jednotlivých faktorech, které ve výsledku vedou k sociální pomoci. Vůči osobám, kteří odmítají poskytovat pomoc se vymezují a vyčítají jim nadřazování se na ně. Existuje však také mnoho důvodů, proč by sami nepůjčili, zejména z důvodů špatné zkušenosti, stále nesplacené půjčky, o které se mezi osobami už ani nemluví, či prostým zdůrazňováním charakteristik poukazujících na špatné postavení a nedůvěryhodnost oněch sousedů. Sociální opora poskytovaná v rámci primární rodin může vést až k znevýhodnění členů, kteří mají vyšší příjmy, ale jsou v rámci tradičních hodnot nuceni jimi podporovat rodinu.
4.2.2 Výchova dětí a partnerství Na kvalitu výchovy potomků byl kladen velký význam při posuzování subjektivních parametrů statusu jednotlivých rodin v lokalitě – tedy přesvědčení o zařazení rodin jako lepších. Jako negativní byly veskrze hodnoceny jakékoliv interakce dětí v ubytovně, přítomná byla obava o jejich výchovu v prostředí s vysokou mírou sociálně patologických jevů. Byla přítomná protektivita ve výchově dětí a snaze je hlídat v jejich volném čase: Ale už mi je kazí tenhle barák, ale utíkaj mi do tý klubovny, aniž by něco řekli. Jdou tam psát ty úkoly, ale pak zjistíte, že vlastně dva tři úkoly nemaj. Tak vlastně jdete pak do školy, ale zjistíte, že nevychováváte děti vy, ale (nízkoprahové zařízení)… Naučili se tam mluvit sprostě, odporovat mi, jo. Dupnout si na mě. A v životě to nebylo…umí, ale kazí se. Jdeme na zahradu, že tam budeme, ale vlezou vám tam cikánský parchanti přes plot. Kazí mě to, kradou vám tam, co vám budu povídat. Ze sušáku, i z bytě…tady jen ty cikáni, tady jiná verbež nebydlí… Ale dělaj si to sami, jako moje mama byla maďarka, žiju mezi cigánama tisíce let, chodila jsme do školy a žiju s romákem a znám ty tradice. (neromka, ubytovna) Rodiny pro své děti obvykle velmi schvalovaly vhodné partnery, přičemž týkalo se to jak chlapců, tak dívek. V relevantním věku, ve kterém si potomci vybírali své partnery, se však často vyskytovala vzpoura vůči názorům rodičů, případně i odchod z domova, který však byl spojen s opětovným návratem po založení rodiny: Řekne, že "jsem nějakej buzerant, že kvůli tobě nebudu mít v životě žádnou ženskou“ ... A furt si hledá černou, furt černou.... si jí přivede, už je stejně naprcaná ... a ještě to nevyjde ani školu .... Pak sem její cikánská rodina chodí, pak jsme vyhlášený my, že jsme špatná rodina. Kluk je třeba starší, ona je mladší, i když to víme obě rodiny. A pak rychle chvátá na pupek. Kam jí dám pak tady na (lokalitě), mi zvednou nájem o pěťo, za parchanta pak taky. Dítě jim určitě nedám, s tím ať nepočítaj, že budu mít první vnouče a že to dám černý hubě. (neromka, ubytovna) Kritériem pro schválení vhodných partnerů pro svoje děti bylo hlavně jejich rodinné zázemí, vytvořené výchovou (samozřejmě také na základě ekonomická situace rodiny, případně symbolického statusu rodiny v rámci tradiční romské stratifikace). Nedovolím aby si vzalo (dítě) odnikud tady ... radši abych ho neznala abych radši nevěděla odkud ta rodina chodí .. já tu znám spoustu Romáků, neříkám že některou rodinu bych
nepovolila, asi asi, ale aby ten člověk byl rovnej k mojí dceři ... (nápadník dcery) malinkej je, feťáček, kouří, od země není vidět, do školy nechodí, za školu chodí a mojí to taky naučil, máma mu šlape .... (neromka, ubytovna) Nevychované děti jsou tak často považovány za zdroj konfliktů v lokalitě a potenciální hrozbu pro vlastní děti (jak z hlediska konfliktů mezi dětmi, tak z hlediska předávání patologických vzorců chování) a neúcty k dospělým lidem. "Hodně jsem si vytrpěla s cizejma lidma ... děti si dovolujou na moje děti .. romský děti jsou takový ... oni i po vás plivou ... jejich rodiči tomu nevěřili... ještě vás napadnou oni, když si přijdu stěžovat." (neromka, ubytovna). Ve výrazných případech pak mají negativní vliv na život dětí, jelikož je odvádí od vzdělání a práce. "Měl nastoupit ten poslední rok, ale to šlo někam....se chytl s blbou partou." (Romka, ubytovna). Dívky jsou znevýhodněny kvůli těhotenství a výchově dětí, přestože většinou rodiče chtějí pro chlapce a dívky stejné vzdělání - vyučení, tak hlavně dívky často vzdělání nedokončí. (Že dcery se chtějí vzdělávat a vyučit, ale) "ony stejně se v sedmnácti se zabouchnou do toho kluka, kterej je pak stáhne zpátky dolů" (Romka, ubytovna) "ona třeba chce studovat, ale ten kluk řekne, že ne" (sociální pracovnice). Při předávání negativního chování mezi dětmi byla vina sváděna na špatnou výchovu rodičů. "Jdeme ven s dětma, ženský jen drbou, kouří ... a o děti se nestaraj .... když přijdou cikánský děti hrát si s mejma dětma, tak říkaj jé, ty máš takovou mámu, že si s tebou povídaj, já chodím hodně do společnosti cikánů, ale .... oni maj rádi děti, ale nezdá se, že by se jim moc věnovali (neromka, ubytovna) Vzhledem k obavě z projevů patologických jevů u dětí byli často obyvatelé exkludovaných lokalit ve výchově hyperprotektivní, zejména pokud se jednalo o dcery. Toto chování úzce souvisí s tradičním postavením romského muže a romské ženy (např. Davidová, 2004. V popisované ubytovně pro neplatiče, situovaná do průmyslové čísti města, existovala hrozba, že
se budou v opuštěné části města bez dozoru. Respondentky proto uváděly, že děti hlídají i při pobytu na dvoře, přesto se kvůli velkému počtu dětí nešlo zaměřit na všechny potomky. Také kvůli eliminaci reprodukce sociálně patologického chování působí v lokalitě ubytovny nízkoprahové zařízení. Navíc se zde snižují i distance mezi potomky různých rodin, což umožňuje interakce mezi dětmi ovlivňovat, což je informanty zpětně reflektováno jako pozitivní. „NPZ je docela dobrý, tam se i děti seznáměj, snesou se a nesnesou (neromka, ubytovna) ... ale tady je málo dětí“ (Romka, ubytovna), dodává v souvislosti s částečným vystěhováním lokality, sociální pracovníci ale naopak uvádějí větší možnosti věnovat se dětem vůči původnímu stavu. V této kapitole by bylo možno poukázat na jednotlivé genderové rozdíly mezi muži a ženami, které i přes vysokou nezaměstnanost mužů vykazovaly rysy tradiční dělby rolí. U hodnocení statusu žen v rámci romského etnika existuje tendence k zvyšování pozice na základě počtu dětí (Davidová, 2004). Z výzkumné zkušenosti však lze pozorovat, že v současnosti už však není takový příklon k počtu, jako k tomu, jestli už dítě má. Bylo patrné, že bezdětné dcery v rodině hrály nevýznamnou roli a pohlíželo se na ně stále jako na děti, zatímco pokud se stala matkou, má již větší prostor pro vlastní názor, což se potvrdilo i v případě výzkumných rozhovorů, kde v bytě často bylo přítomno více potomků, ale do rozhovoru mohla zasáhnout jen dívka, která již měla vlastního potomka. Tento prvek rozporu v sociální identitě dívek a dívek/matek potvrzovaly i vlastní zkušenosti sociálních pracovníků: Povinnosti se odvíjí od jako sociálního statusu tý holky no, jakože v momentě kdy ona má děti, tak ten její sociální status jakoby vzrůstá a už funguje vlastně velmi podobně jako třeba padesátiletá ženská. (sociální pracovnice). V případě, že jsem informanty žádal, aby mi uvedli příklady, jak se chová lepší rodina (ve smyslu percepce na základě sdíleného statusu v lokalitě), fakticky toho nebyli schopni, nicméně často se zmiňovali vychované děti jako znak "lepších" rodin (chápáno v kontextu jejich vnímání habitusu lepších obyvatel lokality). Nevychované děti tak jsou významným kritériem, ovlivňujícím postoj k celé rodině.
4.2.3 Ekonomická stránka exkluze Ekonomická stránka exkluze hrála významnou roli při samotném výzkumném vymezení pojmu sociálního statusu, přestože život v sociálně exkludované lokalitě je spojen s absencí ekonomického kapitálu, který by jinak umožňoval lokalitu opustit (nebo sociálním kapitálu schopností vyjednat na bytovém úřadu umístění mimo lokalitu). Život sociálně vyloučených však byl charakterizován nemožností ovlivnit své bytové podmínky, a to i v kontextu zlepšení stavu bydlení - není možné upravovat byty v rámci ubytovny. Ekonomické projevy sociální exkluze mohou být na informantech (a zejména na jejich dětech) na první projev patrné, což může vést k dalšímu zvyšování distance od sociálního okolí: „Je to na nich poznat {na dětech sociální situace rodičů romských dětí} třeba, že jsou špinavý, nemají věci jako kapesník, tak jim třeba teče z nosu, a hlavně nemají adekvátní oblečení, třeba v zimě nosí tenisky nebo na jaře místo mikiny péřovku ... ale záleží na rodičích jak se starají, většinou to jsou ty {problémový co vykazující sociálně patologické jevy}“ (sociální pracovnice) Zejména u dětí se pak mohou takoví spolužáci stát terčem posměchu o sociální situaci, jež v případě Romů může jen gradovat sociální odstup založený na základě etnické odlišnosti: „Třeba klukovi jsem musela úplně zrušit obědy ve škole. Já na to nemám, abych to zaplatila. Třeba když chtěj jít se školou do kina, tak to taky musim omezovat. Prostě na to nemám peníze.“ (Romka, ubytovna) Sociální postavení je důležitým předpokladem pro další možnosti poskytované současnou společností, jež jsou založené na specifických ukazatelích sociálního statusu a solventnosti. Sociálně exkludovaní jsou často znevýhodněni v přístupu k penězům, jelikož jsou jim na základě sociální situace odepírány standardní půjčky. Když si chceme vzít něco na splátky, tak někde po mě chtěli předělat nájemní smlouvu a na mateřskou neberou, že dopředu peníze musím dát a potvrdit příjmy, no když viděli Romy (Romka, ubytovna) Vyloučení jsou tak často nuceni uzavírat nevýhodné půjčky od nebankovních firem, jelikož jejich sociální situace může způsobit přechodné období bez finančních prostředků. Sociální podpora tak pro ně hraje roli i na bázi sousedských půjček. Půjčky se stávají standardem zejména v rámci rodiny a souvisejí právě se sociální oporou, kterou popisuji výše.
Práce na černo a nelegální sběr kovů jsou projevy patologického chování a mnoho z informantů je negativně vnímalo jako něco ohrožujícího, často ale byly obhajovány jako potenciální způsob přivýdělku na základní živobytí. Na příkladu šedé ekonomiky však lze také nalézat různé přístupy osob v lokalitě, které souviseli s umístěním v hierarchii. Určité jednání ukazovalo na rozdílný status, který vůči nim informanti zastávali. Při prodávání železa byly sousedé hanlivě označováni jako "socky", pro něž práce nezaručovala jistý výdělek, naopak dělat někde na černo bylo přinášelo rodině stálý dodatečný příjem, přičemž participanti na této činnosti se považovali za "chytré" a schopné, protože "jen někdo to zvládne zařídit". (Romka, ubytovna) Práci na černo sociálně exkludovaní oceňovali „pro peníze na ruku“, ale považovali takové příležitosti za omezené a těžko dosažitelné. Preferenci šedé ekonomiky podtrhuje fakt vysoké zadluženosti obyvatel ubytovny pro neplatiče a strháváním dlužné částky z legálně získaného platu nad úrovní životního minima. 4.2.4 Etnicita a subetnicita Etnicita vstupovala jako významný faktor sociální distance. Byla hodnocena jako znevýhodňující faktor jak příslušníky majority, tak samotnými Romy. Etnické znevýhodnění se zakládalo na stereotypizaci Romů, u kterých zaznamenané rasistické postoje vůči nim a jejich sociálním okolí dále ovlivňují postoje informantů vůči sociálnímu okolí a majoritě. Romové ale nejsou znevýhodněni jen viditelnými znaky etnicity, ale tradičně velká rodina pak sama o sobě způsobuje sociální exkluzi: "je těžký najít pronájem s víc dětma" (Romka, . ubytovna) V případě smíšeného manželství Roma a neromky, oba jedinci zakládali svou identitu na sebevymezování se vůči ostatním obyvatelům lokality obecně, zejména vůči Romům. Partneři zdůrazňovali negativní sociálně patologické jevy přítomné v lokalitě a svojí nadřazenost vůči nim. „Já s černejme hubami neplánuju nic. Já jim ani nevěřím." (neromka, ubytovna). "Manžel .... on se nepovažuje za Cikána, on se s nima nebaví .. já jsem ještě manžela neviděla s Cikánama ... on má bílí, bílí, čistě bílí (kamarády) ... on by v životě k nikomu nešel“ (neromka, ubytovna). Subetnicita se pak podílí i na exkluzi v rámci lokality. Na hodnocení těchto osob se ale podílel také tradiční prvek hierarchizace některých rodin (zejména při hodnocení horších rodin - tzv.
"degešů"). Toto slovo hrálo roli adjektiva pro označení rodiny, která zaujímá v hierarchické rovině nejnižší místo. V ubytovně pro neplatiče jako vyloučené lokalitě však tyto vztahy nejsou dostatečně známé, přestože jsou zde různé heterogenní skupiny sestěhované bez vazeb na ostatní obyvatele, nicméně je možno hledat zmínky mezi řečí, které toto subetnické členění reflektují: „Já si sednu, já takhle jako jdu pokecat … nepiju kafe, u nich bych si kafe nedala... fuj, jakože degeška“ (Romka, ubytovna) „Degeškyně, to se u nás říká, jako špíny“ (Romka, ubytovna) Nepodařilo se mi proniknout natolik blízko, abych přesně zhodnotil kauzalitu, ale spojování tohoto označení například s gamblerstvím se prokázalo jak od Romů, tak od sociálních pracovníků „Myslím si, že hrajou (automaty) ty ženský, o kterejch se mluví, že jsou právě z degeškejch rodin“ (sociální pracovnice). Projevy distance vůči jednotlivcům se ve výzkumné lokalitě vyskytovaly zejména v případě, že potomek měl tendenci ke vztahům se subjektivně statusově nižšími partnery. V případě, že by se výzkumně potvrdilo generační předávání této stigmatizace, lze doporučit další hledání vztahů mezi distancí a subetnickou příslušností a mezi distancí a romskými „třídami“ v kontextu hierarchizace na základě konceptu „rituální čistoty“. Tento projev jsem identifikoval zejména v kontextu rodin usilujících o sociální mobilitu (tedy osob, pro něž exkludovaná lokalita měla symbol přechodného ubytování) a pro které by to mohlo znamenat společenský sestup a fakticky i fixaci v situaci sociálního vyloučení, tak v kontextu osob marginalizovaných. Pro tyto obvykle zadlužené osoby takovéto brzké založení rodiny u potomka zhoršovalo již tak složitou ekonomickou a bytovou situaci. Tendence k protektivní výchově jsem nalezl zejména u rodin, které se statusově hodnotili výše (neboli se sebevymezovali vůči většímu okruhu osob, nejčastěji vůči celé ubytovně jako celku). V rámci rozhovorů však směřovalo i k označení sociálně patologických osob jako „degešů“, což tedy lze reflektovat nejen jako původní pozicí rodiny v systému hierarchie, ale i jako označování onoho patologického chování vůči společnosti, tedy ve stejném kontextu jako byl tradiční pojem „degeš“ spojen s patologickým chováním v komunitě Romů.
5 Diskuze
Sociálně vyloučené lokality jsou extrémní dimenzí stratifikace sociálního prostoru a obyvatelé mají nízký přístup k aktivitám majoritní společnosti. Sociální exkluze úzce souvisí s omezeními jedince, a to na úrovni přístupu ke zdrojům, pozicím a příležitostem (Littlewood, Herkommer, 2000). V lokalitě jsou přítomny osoby, jež se vymykají možnosti popisu klasických sociálně stratifikačních modelů. Konvenční přístupy ke stratifikaci zohledňují kritéria, jež jsou u těchto osob přítomna pouze v nízké míře či nejsou ze strany obyvatel lokality považována za důležitá, ať už mluvíme o vzdělání, školních výsledcích, pracovní aspiraci či jiných. V dané lokalitě předpokládám nízký rozptyl ekonomického vlastnictví, jelikož se osoby rekrutují z osob zadlužených a neschopných splácet pohledávky. Sociální distance v mém podání je proto chápána v interakčním pojetí, kdy zdůrazňuji význam sousedských interakcí a sebevymezování se vůči druhým. V struktuře stratifikace lze podle sociálních pracovníků hledat vlivy jejich bytového statusu, podle kterých jsou také udělována místa v ubytovně, zda jsou neplatiči či čekateli na byt, tak lze hledat hierarchizaci přisouzenou. Obyvatelé sdílí o sobě navzájem různá očekávání a předsudky. Toto osočování druhých je staví do subjektivně lepšího světla oproti sousedům, zakládá tedy na jejich hierarchické uchopení sociálního pole. Informanti reagovali na přímé poukázání na přítomnost tradiční romské hierarchie, nicméně samotné postavení daných rodin není známé a v případě přímého dotazu by zafungoval efekt výzkumníka a odpovědi by byly záměrně konstruované. Specifika souboru sociálně vyloučených také nepoukazuje na rozdílné kritéria hodnocení sociální distance oproti majoritě, ale respondenti kladli důraz na specifické prvky, které souvisejí s jejich vlastnictvím jednotlivých kapitálů, které vymezovaly pro ně důležité prvky. Význam sociální distance uvozuje společenské vztahy a umožňuje hodnotit postoje vůči skupinám, kategorizovaným dle jejich významných charakteristik, a tak hierarchizovat skupiny mino klasické stratifikační modely, které se pro sociálně exkludované nehodí. Stratifikace v rámci interakčního přístupu tak lze zakládat i na subjektivních parametrech. Výzkum tak byl zaměřen na vymezení projevů, které vedou v sociální distanci (tedy proč by se respondenti s takovými osobami nestýkali) a jak ovlivňuje jejich identita etnická/identita exkludovaného jejich přístup k majoritní populaci, a zda se v tomto kontextu projevuje nějaká sociální distance. Pro snížení sociální distance u Romů může hrát význam kontext lepšího mediálního obrazu
Romu. (Trachtová, 2012), přičemž v současném mediálním diskurzu je problematika sociálně vyloučených lokalit zmiňována zejména v kontextu problematického soužití s Romy. Mediální informace se tak podílejí na zvyšování sociální distance skrz ovlivnění kognitivních aspektů postojů a vytváří tak prostor pro stereotypizaci celého romského etnika, což nejvíce dopadá na "neproblematické" rodiny, které jsou znevýhodňovány na základě chování ostatních. Vzhledem k vysoké subetnické heteronomitě v rámci lokalit tak doplácí na patologické jevy osob, se kterými nejsou dle svých subjektivních nijak spřízněni. Vede to tak k dalšímu prohlubování sociální distance od majority a odstupu od zdrojů společnosti Prvek prostorového vyloučení pak kladl důraz na větší distanci obyvatel lokality vůči okolí a nutně tak musel vést k větší provázanosti se sousedy, kteří tvořili významnější sociální kontakty než v případě nevyloučených, kteří pobývají velkou část dne mimo lokalitu, například v pracovním prostředí. Zkreslení mohlo také vycházet z výběru informantů, kteří se rekrutovali zejména z řad žen, kteří jsou vázány na domácnost a výchovu dětí, přestože v mnoha rozhovorech byl přítomen i partner informantky, tak se do rozhovoru nezapojoval, či pouze na vyzvání partnerky. Také byl vidět odlišný status bezdětných dívek a dívek, jež se již staly matkou, a to přímo v kontextu poskytování možnosti zapojovat se do rozhovoru, což souvisí s reprodukcí statusu přisuzovanou romské komunitě antropologickou literaturou (např. Davidová, 2004). Klasický přístup k distanci na základě sociálních sítí nebyl možný, jelikož informanti veskrze odpovídali, že se s lidmi z okolí příliš nestýkají, což vedlo k nemožnosti ohodnotit vzájemné vazby v sousedství jako celku. Identifikoval jsem tedy prostředí jako nevhodné pro tvorbu sociálních sítí, přestože se tím omezuje hledání provázanosti mezi objektivními kritérii sociálního statusu a interakcemi v lokalitě. Naopak důležitým aspektem sociální distance se stal rodičovský postoj k partnerství svých dětí s osobami z lokality, kde jsem analyzoval mnohé předsudky vůči ostatním rodinám. Toto tvoří také výraznou otázku v Bogardusově škále sociální distance, v níž se manifestuje úroveň afiliace mezi skupinami (resp. přeneseně na můj výzkum mezi rodinami). V rámci preference určitých rodin se zde však přihlíželo nejen na statusovou úroveň, ale také na kvalitu výchovy svých dětí, což poukazovalo na sociální dozor a určité prvky zhodnocení jejich projevů a vhodnosti pro rodinný život. Sebeidentifikace statusu u rodin informantů byla prvkem, který se projevoval v mnoha faktorech distance, přestože se zde silně objevila spojitost
spíše se statusovou distancí (ve smyslu nadřazenosti oproti hodnocené rodině) než s vlastní distancí jako odmítání interakce s onou osobou či rodinou. Základním principem příbuzenských vztahů je skupinová solidarita a sociální opora, který probíhá mezi členy příbuzenské skupiny – rodiny. Zde narážíme na základní téma sociálního soužití v sociálně exkludovaných lokalitách, tedy příbuzenské vazby mezi jejími členy. V případě Romů lze pozorovat v rámci lokalit užší systém příbuzenství, kdy se jednotlivý, i vzdálení příbuzní navštěvují a poskytují si sociální a finanční pomoc. Tato sociální opora úzce souvisí se solidaritou mezi členy příbuzenské skupiny, čímž je vyloučena individuální diferenciace statusů a majetku, jež je příznačná pro systém povolání (Barnes, 2002). Identifikoval jsem významný vliv na zachování statusu quo a přítomnost sociální opory jako amobilitního zdroje, tedy že poskytovaná sociální opora snižovala možnost upadnutí do absolutní chudoby, ale zároveň existuje silný tlak na poskytování sociální opory osobami, kteří se snaží zlepšovat svou socioekonomickou situaci, což naopak vedlo k poklesu jejich vertikální mobility. Lze tak poukazovat na Bourdieuho (1984) závěry, že sociální pole interaguje s tendencemi k sociální mobilitě (což bylo patrno zejména u rodin, které jako referenční skupinu měli nevyloučené osoby), přesto vysoká míra sociální opory snižuje motivaci a snahu o zlepšení svých sociálních podmínek. V ubytovně pro neplatiče jsem však identifikoval nižší míru sociální opory než je v případě Romů běžná, což souvisí s byrokratickým způsobem sestěhování exkludovaných bez ohledu na jejich příbuznost, která však obvykle hraje významnou roli při přirozené horizontální mobilitě.
6 Závěr
Sociální distance u sociálně exkludovaných je výzkumně málo prozkoumané téma, přestože se jedná o závažný jev skupinové koheze. Vzájemné soužití exkludovaných a jejich distance od majoritní populace jsou témata obtížně řešitelná jak z pohledu sociálních intervencí, tak skrze možnosti vertikální mobility samotných exkludovaných. V rámci studie jsem popsal dílčí faktory sociální distance mezi lidmi žijícími v sociálně vyloučené lokalitě, zejména co se týče jejich sociální interakce v rámci exkludované lokality, a jednotlivých ukazatelů subjektivní statusové nadřazenosti. Již Park (1994) upozorňuje, že nelze postihnout všechny faktory podílející se na sociální distanci, předložené vztahy však rozkrývají postoje podílející se na sebeidentifikaci exkludovaných a subjektivní racionální postoje vůči svému sociálnímu okolí. Jednotlivé faktory sociální exkluze jsem rozdělil na témata specifických oblastí, kde se manifestuje sociální distance na základě prvku exkluze a také dominantní prvek jaký v procesu distance hraje etnicita (dle GAC, 2006 se exkluze týká až v 80% Romů). Analýza proměnných vstupujících do subjektivní sociální distance identifikuje zkušenosti, které se podílí na dalším procesu exkluze od neexkludované společnosti. Výzkumný vztah k sociální distanci sem popsal ze dvou primárních hledisek, jako distance vůči osobám v lokalitě a jako distance vůči abstraktu majoritní populace. Romové často zachovávají distance od majority z obavy před etnicky motivovanou agresí (zejména verbální). Tento sebeprotektivní postoj vůči cizincům je často založen na vlastní nebo zprostředkované zkušenosti, nicméně dále ovlivňuje a prohlubuje vzdálenosti mezi Romy a majoritou. Zejména sebenaplňující předpověď o kritice či verbálním sporům s příslušníky majority mimo lokalitu vede k dalšímu prohlubování sociální izolace a zprostředkovaně také exkluze. Sociální vyloučení tedy ovlivňuje prostorovou separaci od majoritní populace a o to více hraje význam interakčních faktorů stratifikace v lokalitě. Jedná se o aktuální téma, jelikož v tradičním pojetí stratifikace bychom exkludované osoby řadili mezi představitele jedné (nejnižší či marginalizované) sociální vrstvy, jelikož jsou si podobní z hlediska socioekonomického, operacionalizovaného nízkou kvalifikací a vysokou mírou nezaměstnanosti. Přesto informanti mezi sebou cítí výrazné rozdíly a s ostatními sousedy se neztotožňují.
Postihl jsem základní faktory subjektivní sociální distance u exkludovaných. Výsledky popisuji jako rozbor projevů sociální interakce a vzájemné identifikace, které slouží jako indikátory sociální distance. Věnuji se sociálním vztahům v lokalitě a kvalitě soužití, a v kontrastu s tím také sociální distancí, založenou na interakci exkludovaných s nevyloučenými. Pro analýzu rozebírám vzájemné stereotypy, které exkludovaní pociťují vůči sobě navzájem a také které percipují od nevyloučených osob. Sociální distance v běžném životě mimo lokalitu jsem determinoval zejména na základě faktoru etnicity. Postoje, které vůči nim majorita v současnosti zastává, se podílejí na snaze majority o zachování distance od těchto osob. Mezi dalšími výsledků předkládám analýzu faktorů distance v rámci percepce individuálních statusů rodin z lokality. Tyto projevy jsem popsal ve čtyřech rovinách, které se vztahuje k sociálnímu vymezování vůči ostatním. První rovinu, na jejímž základě se formuje specifická forma statusu, jsem identifikoval jako sociální oporu a solvenci jednotlivých rodin, druhou rovinou je kvalita výchovy dětí a oceňování partnerství jejich potomka pro své děti. Třetí rovina, která ovlivňuje status rodiny, byla její ekonomická stránka a zaměstnání jejích členů. Jako poslední rovinu, která se významně podílela na sociální distanci byla etnicita. Protože většina obyvatel ubytovny byla romského původu, identifikuji jako významnou také subetnicitu, která definovala stereotypní přesvědčení o některých rodinách a priori, bez vzájemných interakcí. Faktory snižující sociální distanci jsem popsal v kontextu sociální opory ve smyslu reciprocity, která však často není z pohledu obyvatel dostatečně oplácena a podílí se a vede k zachovávání statusu quo a pocitu nadřazenosti některých osob oproti ostatním, které jsou v jejich očích nedůvěryhodní. Odpověď na projevy mezigenerační reprodukci sociální distance jsem identifikoval zejména v protektivitě obyvatel lokality vůči interakcím svých potomků s dětmi z „horších“ rodin. Faktory zvyšující sociální distanci jsem nalezl zejména v kontextu snahy o sociální mobilitu, kde se projevuje distance zejména ve výchově dětí a snaze zabránit interakcím svých potomků s dětmi v lokalitě. Takováto protektivita dle informantů omezuje možnost patologických jevů, vede děti k životu v domácnosti a důrazu na rodinnou vazbu. Sociální exkluze se projevuje vyšší přítomností sociálně patologických jevů, které obyvatelé lokality hodnotí negativně a dále se vymezují vůči lidem, které označují z participování na takové činnosti. Významný, ale dosud příliš nevyužívaný prvek sociální distance je založený na vnitroskupinové distanci Romů. V rámci výstupů z mé práce proto doporučuji bližší zkoumání subetnických stereotypů, jelikož tato skutečnost bývá sociálními pracovníky opomíjena, ale v
praxi však u Romů významně ovlivňuje sociální vztahy s jejich sousedy. Jedná se o zajímavou etnografickou záležitost, která však může být vhodně využita při přímé práci a komunikaci s exkludovanými Romy v kontextu společného soužití. Tyto romské tradice, romipen, determinují některé pravidla chování v rámci soužití tohoto etnika a ovlivňují vzájemné sociální vztahy a hierarchizaci rodin, přičemž v případě heteronomního romského obydlení mohou tyto distance vyvolávat spory. Zdá se tedy, že vlivem subetnické příslušnosti jsou definováni právě ti nejvyloučenější, tedy určitá marginalizovaná skupina v rámci vyloučené komunity. Otázkou však je, zda toto označení je pouhým označením stratifikace na základě současných socioekonomických podmínek a projevů sociální patologie, nebo zda plně respektuje rozdělení vycházející z tradiční romské statusové příslušnosti, na který informanti narážejí. Práce má praktický přesah ve smyslu základní rešerše sociálně interakčních stereotypů v soužití kulturně a etnicky různorodých osob ubytovny pro neplatiče a může vést k bližšímu pochopení problematiky konfliktního soužití obyvatel dané lokality. Výzkumná zjištění umožňují vytvořit teoretickou bázi pro další praktické analýzy sociální distance v kontextu sociální exkluze.
7 Literatura Allport, G. W. (2004). O povaze předsudků. Praha: Prostor. Barnes, M. (Et al.). (2002). Poverty and social exclusion in Europe. Camberley: Edward Elgar press. Barša, P., Fulka, J. (2005). Michel Foucault: politika a estetika. Praha: Dokořán. Bourdieu, P. (1984). Distinction: A Social critique of the judgement of taste. London: Routledge. Bourdieu, P. (2010). Pravidla umění: vznik a struktura literárního pole. Brno: Host. Člověk v tísni. (2002). Tradiční romská společnost, příčiny a důsledky jejího rozpadu. In: Člověk v tísni. Interkulturní vzdělávání: příručka nejen pro SŠ pedagogy, s. 146 - 159. Praha: Lidové noviny. Davidová, E. (2004). Romano Drom. Cesty Romů. Praha: Torst. Gabal Analysis and Consulting. (2006). Analýza sociálně vyloučených romských lokalit a absorpční kapacity subjektů působících v této oblasti. Praha: GAC. Dostupné online z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/3043/Analyza_romskych_lokalit.pdf Hartl, P., Hartlová, H. (2000). Psychologický slovník. Praha: Portál. Hübschmanová, M. (2001). Žužo (rituálně čistý). Dostupné online z: http://ling.unigraz.at/~rombase/cgi-bin/art.cgi?src=data/ethn/belief/clean.cs.xml Jakoubek, M. (2005). Multikulturalizmus vs. kultura (na příkladu tzv. Romů a "jejich" kultury). In Soudobé spory o multikulturalismus a politiku identit, s. 198-235. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. Jakoubek, M., Budilová, Z. (2009). Cikánské skupiny a jejich sociální organizace. Brno: CKD. Jordan, B. (1996). Theory of poverty and social exclusion. Cambridge: Polity press.
Kolářová, M. (2008). Sociální distance a prolínání nerovností (třída, gender, rasa/etnicita). In Šafr, J. (Ed). Sociální distance, interakce, relace a kategorizace: Alternativní teoretické perspektivy studia sociální stratifikace, s. 79 - 98. Praha: SOU. Lewis, O. (1996). The Culture of Poverty. In Gmelch, G., Zenner, W. (Eds). Urban Life. Waveland Press. Littlewood, P., Herkommenr, S. (2000). In: identifying social exclusion. Some probléme od Meaning. In: Littlewood, P. Social exlusion in Europe: probléme and paradigma, s. 1 - 12. Aldershot: Ashgate. Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia. Park, R. E. (1924). The Concept of Social Distance As Applied to the Study of Racial Attitudes and Racial Relations. Journal of Applied Sociology 8, 339-344. Růžička, M. (2011). Časoprostorové a infrastrukturní aspekty procesu sociální exkluze. Sociologický časopis 47(2), 273–295 Ryšavý, D. (2003). Sociální distance vůči Romům. Případ vysokoškolských studentů. Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 39(1), s. 55-77. Silver, H., Miller, S. M. (2002). Social Exclusion: The European Approach to Social Disadvantage.
Indicators, 2, 1 -17.prevention of social patology – České Budějovice.
Sociální práce (2), s. 62 – 68. Strauss, A., Corbinová, J. (1998). Basics of Qualitative Research. Techniques and Procedures for Developing Grounded Theory. Thousand Oaks: Sage. Šafr, J. (2008a). Sociální distance a interakce: relační přístup ke studiu stratifikace. In Šafr, J. (Ed). Sociální distance, interakce, relace a kategorizace: Alternativní teoretické perspektivy studia sociální stratifikace, s. 11 - 44. Praha: SOU. Šafr, J. (2008a). Kulturalistický přístup k třídní analýze a relační paradigma stratifikace. Socioweb,6, s. 1–3.
Šanderová, J. (2000). Sociální stratifikace: Problém, vybrané teorie, výzkum. Praha: Karolinum. Švaříček, R. (2005). Je zakotvená teorie teorií? In Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity, Studia paedagogica, s. 133-145. Brno: Masarykova univerzita Trachtová, Z, (2012). Stereotypy v médiích (s důrazem na rasové a národnostní stereotypy). Praha: Fakulta sociálních věd UK. Urban, D., Kajanová, A. (2009). Social work in social excluded areas aimed at the practical Urban, D., Kajanová, A. (2009). Social work in sociálky excluded areas aimed at the practical prevention social patology – České Budějovice. Sociální práce/Sociálná práca 9(2), s. 62 – 68. Urban, L. (2011). Sociologie trochu jinak. Praha: Grada. Vojtíšková, K. (2008). Studium sociální struktury jako konstruovaného prostoru. Sociální kategorizace a sociální identita. In Šafr, J. (Ed). Sociální distance, interakce, relace a kategorizace: Alternativní teoretické perspektivy studia sociální stratifikace, s. 61 - 78. Praha: SOU. Výrost, J., Slaměník, I. (2008). Sociální psychologie. Praha: Grada.
