Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Právo a právní věda Katedra teorie práva
Diplomová práce
Sociální deviace a protiprávní jednání Jana Lánská 2011 - 2012
„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Sociální deviace a protiprávní jednání zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“
V Lomnici nad Popelkou, dne 28. 3. 2012 ……………………………. Jana Lánská
2
Tímto děkuji paní doc. PhDr. Martině Urbanové, Ph.D. za odborné a podnětné vedení při zpracovávání diplomové práce a své rodině za projevenou podporu.
3
Obsah Seznam použitých zkratek ............................................................................................. 6 Úvod ................................................................................................................................. 7 Cíl diplomové páce ....................................................................................................... 8 1. Sociální deviace ......................................................................................................... 10 1. 1. Vymezení základních pojmů .............................................................................. 11 1. 1. 1. Deviace ........................................................................................................ 11 1. 1. 2. Sociální deviace ........................................................................................... 11 1. 1. 3. Sociální kontrola .......................................................................................... 13 1. 2. Příčiny sociálně deviantního chování................................................................ 14 1. 3. Teorie sociální deviace ....................................................................................... 16 1. 3. 1. Biologické teorie ......................................................................................... 16 1. 3. 2. Psychologické teorie .................................................................................... 18 1. 3. 3. Sociologické teorie ...................................................................................... 19 2. Protiprávní jednání ................................................................................................... 24 2. 1. Vymezení základních pojmů .............................................................................. 24 2. 1. 1. Právní norma ............................................................................................... 24 2. 1. 2. Právní vztahy ............................................................................................... 25 2. 1. 3. Právní jednání .............................................................................................. 26 2. 1. 4. Protiprávní jednání ...................................................................................... 27 2. 1. 5. Právní odpovědnost ..................................................................................... 27 3. Vztah sociální deviace a protiprávního jednání ..................................................... 29 3. 1. Vliv společenských změn na sociální deviace a protiprávní jednání ................ 29 3. 1. 1. Vliv pádu Komunismu na sociální deviace ................................................. 30 3. 1. 2. Vliv globalizace ........................................................................................... 30 4. Sociální deviace v praxi: Delikvence mládeže ........................................................ 33 4. 1. Vymezení základních pojmů .............................................................................. 33 4. 1. 1. Dítě .............................................................................................................. 34 4. 1. 2. Mladistvý ..................................................................................................... 35 4. 1. 3. Delikvence vs. Kriminalita .......................................................................... 36 4. 2. Charakteristika deviantní mládeže .................................................................... 37
4
4. 3. Příčiny delikvence mládeže ................................................................................ 39 4. 4. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže (historie, současnost) .......................... 43 4. 5. Trestní odpovědnost a řízení ve věcech mládeže ............................................... 45 4. 5. 1. Trestní opatření ............................................................................................ 47 4. 6. Struktura a vývoj kriminality mládeže v České republice ................................. 49 4. 7. Sociálně deviantní chování mládeže .................................................................. 50 5. Školní šikana ............................................................................................................. 52 5. 1. Vymezení základních pojmů .............................................................................. 52 5. 1. 1. Šikana .......................................................................................................... 52 5. 1. 2. Agresor ........................................................................................................ 54 5. 1. 3. Oběť ............................................................................................................. 55 5. 2. Příčiny ................................................................................................................. 56 5. 3. Právní úprava ..................................................................................................... 57 5. 3. 1. Odpovědnost a postih za šikanování ........................................................... 58 5. 3. 2. Šikana a trestní právo ................................................................................. 59 6. Aplikační část ............................................................................................................ 61 6. 1. Vývoj kriminality mládeže v ČR ......................................................................... 61 6. 2. Rozhovor ............................................................................................................. 62 Závěr .............................................................................................................................. 65 Resumé ........................................................................................................................... 68 Seznam použitých zdrojů ............................................................................................. 70 Literatura .................................................................................................................... 70 Odborné články .......................................................................................................... 71 Právní předpisy a judikatura...................................................................................... 72 Internetové zdroje ....................................................................................................... 73 Příloha č. 1- Otázky k rozhovoru ................................................................................ 75
5
Seznam použitých zkratek EMO – emotional hardcore – nešťastný melancholický stav mysli 1 LCP – chronický pachatel OSŘ - Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád OZ – Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník TZ - Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník ZR – Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině ZSM - Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže (zákon o soudnictví ve věcech mládeže)
ZTS – Zákon č. 48 Sb., o trestním soudnictví nad mládeží z roku 1931
1
CHROMÝ, Jakub. Příčiny kriminality mládeže z pohledu sociálního prostředí. Právo a rodina. 2010, č. 10, s. 17 – 20.
6
Úvod „S dětmi, s nimiž si rodiče nedělají starosti, často mívají starosti dějiny.“ Wieslaw Leon Brudzinski Téma sociální deviace a protiprávní jednání patří k relativně často zpracovávaným námětům diplomových prací. Proto, z důvodu nebezpečí opakování se stejných skutečností a tím nezajímavosti a prakticky žádného přínosu práce, se diplomantka rozhodla zaměřit na jeden druh sociální deviace a to delikvenci mládeže. Tato problematika je stále velmi aktuální, kvůli četnosti a brutalitě dětských a mladistvých delikventů, která se neustále zvyšuje. Vzhledem k tomu, že je i tento pojem relativně široký a v rámci tématu a rozsahu diplomové práce by mohl být rozebrán pouze značně okrajově, tak se následně zaměříme na konkrétní druh delikventního chování typického pro mládež a to na šikanu ve školských zařízeních. Šikana je považována za závažný fenomén, který se na školách, ale i v jiných zařízeních a oblastech velmi rozmáhá a má negativní dopady na oběť i agresora šikanování, jejich rodiny, okolí a další subjekty. Tento konkrétní druh deviantního chování je zvolen z důvodu nedostatečné resp. chybějící právní úpravy, stále ještě přetrvávající laxnosti společnosti, relativně velké toleranci okolí a závažných dopadů, které mohou být spouštěčem dalších sociálně i právně negativních jednání dětí a mladistvých. Jak bylo uvedeno, jedná se o problematiku, která si zajisté zaslouží mnohem větší pozornost, než která je jí současnou společností, ať již laickou nebo odbornou, věnována. Práce je z důvodu přehlednosti pomyslně rozdělena na tři části, z níž první má za cíl uvést do problematiky sociálních deviací a protiprávního jednání, kde jsou definovány základní pojmy, příčiny jejich vzniku a základní teorie sociálních deviací. Na závěr této části je umístěno srovnání uvedených pojmů a vymezen vztah mezi nimi obecně a vzhledem ke společenským změnám. Pod druhou, podstatně rozsáhlejší část, která se zabývá již konkrétní problematikou - delikvence mládeže, je podřazen pro mládež typický druh delikvence, a to školní šikana. Daná problematika je nazvána dětská delikvence nikoli kriminalita, která by se zde také nabízela, z důvodu relativně široce definovaného pojmu delikvence. Jedná se totiž o protispolečenské chování, které je chápáno šířeji než kriminalita. Obsahuje nejen případy, kdy dítě spáchá čin jinak trestný nebo mladistvý provinění, ale 7
i jednání, která nejsou trestným činem pouze díky nízkému stupni společenské škodlivosti. Jedná se tedy o antisociální jednání, které je v rozporu s mravními nebo právními normami konkrétní společnosti. Zahrnuje v sobě jak chování, které je považováno za sociálně deviantní (tedy je v rozporu se společenskými normami a představami společnosti, ale nemusí porušovat normy právní nebo dokonce dosahovat společenské škodlivosti trestného činu), tak jednání, které je protiprávní (kdy dítě nebo mladistvý svým jednáním porušuje normy právní, v nejzávažnějších případech normy trestního práva) a lépe tedy vystihuje zadání práce.2 Nejen u delikvence, ale i šikany jsou definovány základní pojmy, rozebrané příčiny a uskutečněn krátký exkurz do právní úpravy v ČR. Na závěr celé práce je umístěna krátká aplikační část věnující se problematice „Vývoj kriminality mládeže“ a „Šikana na školách“. Vývoj je zobrazen v přehledných tabulkách, čímž je utvořen přehled znázorňující množství spáchaných skutků v daném roce a současně vývoj v čase.3 Pozornost autorka věnuje také malému sociologickému výzkumu šikany na školách, který je proveden formou krátkých rozhovorů. Jako základní zdroje informací a poznatků je použita odborná literatura, převážně z oblasti právní, kriminologické, sociologické a částečně psychologické. Velký důraz je kladen na odborné časopisecké články, které dokážou mnohem aktuálněji a někdy i zajímavěji vystihnout danou problematiku. Samozřejmě nesmíme opomenout právní předpisy, judikaturu, komentář k zákonu a v neposlední řadě i internetové zdroje, které jsou v dnešní době při tvorbě jakékoli odborné práce nezbytné. Základní použité metody při tvorbě této práce jsou metoda analýzy odborné literatury, právních předpisů a odborných časopiseckých článků, metoda srovnání sociální a právní oblasti (resp. pojmů) a metody využívané v rámci sociologického výzkumu (rozhovor). Cíl diplomové páce „Z jakého důvodu dochází k protispolečenskému resp. protiprávnímu jednání u dětí a mladistvých? Jaké faktory nejvíce ovlivňují deviantní chování mládeže? Proč
2
KUCHTA, Josef; VÁLKOVÁ, Helena. Základy kriminologie a trestní politiky. 1. vyd. Praha : C.H.Beck, 2005. s. 266 – 267. 3 Zaměříme se souhrnně na násilné trestné činy, mravnostní a majetkovou kriminalitu v České republice zvlášť u dětí a mladistvých od roku 2005 až do současnosti (do konce roku 2011). Z daných přehledů se pokusíme vyvodit závěry vývoje a možné příčiny ovlivňující daný trend.
8
existuje šikana ve školách?“ Nejen tyto, ale i další otázky jsou zodpovězeny v předkládané práci. Jak již z výše položených otázek vyplývá, základním motivem, respektive cílem celé diplomové práce jsou příčiny negativního jednání. Práce objasňuje důvody vzniku sociálních deviací a protiprávního jednání, příčiny delikvence mládeže, zvláště pak šikany, jakožto zvoleného konkrétního sociálně deviantního jednání, které nezřídka naplňuje znaky skutkových podstat hned několika trestných činů. Pojem „příčiny“ autorka považuje za pojítko a jednotící prvek celé práce, kterou pomyslně rozdělila do tří základních fragmentů: část obecnou, zvláštní a aplikační. Jak již z názvů jednotlivých kapitol vyplývá, cílem obecné části je uvést do problematiky sociálních deviací a protiprávního jednání. Zvláštní část, která tvoří nejdůležitější oblast celé práce, si klade za cíl nejen definovat základní pojmy a přiblížit skutečnosti týkající se delikvence mládeže a šikany čtenářům, ale hlavně objasnit proč k danému jednání dochází, resp. co to zapříčiňuje. Zjištění příčin páchání trestných činů (provinění), či činů jinak trestných, je klíčovým hlediskem pro nápravu, ale hlavně i prevenci, která je u dětských a mladistvých pachatelů považována, vzhledem k jejich nedokončenému psychickému, fyzickému i mravnímu vývoji a tím i možné tvárnosti, za nejzásadnější.4
4
HOLAS, Jakub; VEČERKA, Kazimír. Základní rysy delikvence mladistvých v ČR. Institut pro kriminologii a sociální prevenci. 2007, s. 18.
9
1. Sociální deviace Společnost, neboli skupina individuí, mezi kterými vznikají vzájemné vztahy, pojí je společná kultura nebo zájmy v daném prostoru a čase, nemůže bez pochyby fungovat bez jistých pravidel a norem. I primitivní kmeny a národy, které se vyskytují v nejzapadlejších a lidmi často neprobádaných částech světa a které nemají žádný politický ani právní systém, tak jak ho znají západní vyspělé civilizace, respektují jisté náboženské, zvykové, kulturní nebo morální tradice a pravidla. Proto
je možené
konstatovat, že společenství lidí a pravidla nebo normy spolu velmi úzce souvisí a vzájemně se podmiňují – jeden bez druhého by existovat nemohl, neboli jak pravil starořímský filosof, právník a rétor Cicero „Ubi societas, ibi ius“ – kde je společnost, tam je právo. Jak bylo uvedeno, mezi jednotlivými sociálními subjekty ve společnosti vznikají sociální vztahy, které tyto subjekty různými způsoby ovlivňují a realizují se zejména prostřednictvím sociálního jednání.5
To bychom
mohli
dle Maxe
Webera,
nejvýznamnějšího německého sociologa, definovat jako jednání upravené sociální normou vznikající na základě subjektivní motivace individua nebo skupiny se současnou orientací na druhého (ať již známého či neznámého subjektu). 6 V případě, že by toto jednání bylo objektem právní normy, resp. bylo v souladu s právní normou, jednalo by se o jednání právní, v opačném případě protiprávní. Zde by se nabízelo konstatování: Právní jednání je takové, které je regulované právní normou a sociální jednání naopak takové, které je regulováno normou sociální.7 Tato premisa by však byla příliš obecná a nic neříkající. Sociální norma představuje normu obecnou, jejímž subsystémem jsou např. normy právní, morální, zvykové, náboženské, estetické atd. 8 Mohla by být definována jako obecné pravidlo chování, které stanovuje, co má být (má normativní charakter) a jejíž dodržování je společností nejen vyžadováno, ale i vynucováno prostřednictvím sankcí, které mohou mít charakter negativní (trest) i
5
VEČEŘA, Miloš; URBANOVÁ, Martina. Sociologie práva. 2. upr. vyd. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. s. 9 – 12. 6 VEČEŘA, Miloš; URBANOVÁ, Martina. Sociologie práva. 2. upr. vyd. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. s 40-41. 7 HARVÁNEK, Jaromír a kol. Teorie práva. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 306 – 311. 8 VEČEŘA, Miloš; URBANOVÁ, Martina. Sociologie práva. 2. upr. vyd. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. s. 152.
10
pozitivní (odměna).9 S existencí každé normy je spojena možnost jejího porušení, neboli odchýlení se od zamýšleného standardu chování, které se obecně nazývá deviace resp. sociální deviace v případě odchýlení se od normy sociální.10 Tento pojem je ústředním pojmem celé práce, proto jeho bližší vymezení bude provedeno následovně.
1. 1. Vymezení základních pojmů Na úvod diplomantka provede definování základních pojmů, což umožní lepší orientaci v dané problematice. 1. 1. 1. Deviace Deviace pochází z latinského slova deviatio, což znamená odchylka, úchylka. Tento pojem je velmi obecný a abstraktní a lze jej definovat, jako určitou odchylku od normálu, normální funkce či struktury, která se může vyskytovat v jakékoli podobě i oblasti, nebo porušení jakéhokoli normativního systému. Pokud se zaměříme pouze na odchylky vyskytující se u lidské populace, což je pro potřeby této práce zásadní, mohou se deviace nacházet v oblasti sexuální, fyzických vad, psychických problémů, užívání návykových látek, kriminality a delikvence a dalších. Vysoká obecnost má na jednu stranu nesporné výhody v tom, že umožňuje pod tento pojem podřadit různé projevy a stavy. Naopak nevýhody jsou spatřovány v obtížné klasifikaci deviací podle různých kritérií. Jak uvádí Hrčka, tento pojem je mnohými odborníky považován za hodnotově a emocionálně relativně neutrální, jelikož deviace může být chápana jako nějaká negativní odchylka (což v praxi převažuje), avšak může být pojímána i v pozitivním slova smyslu. Dle názoru autorky tato neutralita není zcela jednoznačná, jelikož právě pojem deviace stejně jako v předchozí kapitole uvedený pojem sankce je obecnou veřejností považován za něco negativního, špatného a převážná část laiků by tento pojem k žádnému pozitivnímu jevu nebo vlastnosti přiřadit nedokázala.11 1. 1. 2. Sociální deviace Pro tento pojem samozřejmě platí všechno výše uvedené. Zjednodušeně můžeme sociální deviaci definovat jako porušení popřípadě podstatné odchýlení se od konkrétní 9
KOMENDA, Antonín. Sociální deviace : historická východiska a základní teoretické přístupy. 1. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého, 1999. s. 14. 10 KOMENDA, Antonín. Sociální deviace : historická východiska a základní teoretické přístupy. 1. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého, 1999. s. 28. 11 HRČKA, Michal. Sociální deviace. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství, 2001. s. 11 – 14.
11
sociální normy, nebo skupiny norem, resp. očekávaného standardizovaného chování obsaženého v normě. Porušení či odchýlení však musí dosáhnout jisté intenzity, neboli překročit daný toleranční limit společnosti. Tento limit má každá společnost nastavený jinak. Postoj společnosti zajisté není neměnný, neustále se vyvíjí.12 Společnost se snaží sociálně deviantní chování omezovat, popřípadě regulovat prostřednictvím sociální kontroly a systému sankcí, čímž se pokouší zabezpečit dodržování sociálních norem.13 Velmi důležitým systémem, který pomáhá stanovit výše uvedené limity společenské škodlivosti, je právo. Avšak ne každé porušení právní normy je deviací a naopak ne každé deviantní chování je porušováním právní normy. Proto nemůžeme deviaci zaměnit s protiprávním jednáním.14 Problematika sociálních deviací je ve středu zájmu vědní disciplíny, která se nazývá sociologie deviantního jednání. Ta zkoumá deviace v nejširších souvislostech. Určité druhy deviantního jednání, zvláště pak takové, které porušují normy trestního práva a jsou pro společnost nejškodlivější, zkoumá relativně nová vědní nauka kriminologie.15 Z hlediska právní teorie je důležité vymezení základních prvků deviantního chování, což nám pomůže odpovědět na otázku kdo, jakým způsobem a proti komu deviantně jedná. Diplomantka se domnívá, že zodpovězení těchto otázek a rozebrání jednotlivých prvků nám utvoří alespoň základní představu o tom, proč k deviantnímu chování došlo a jakou mělo příčinu. Sociální deviace vždy musí obsahovat subjekt, tedy osobu, která porušuje určité normy a chová se deviantně (můžeme tuto osobu označit za devianta), objekt neboli právem a jinými sociálními normami chráněný zájem, proti kterému deviantní chování směřuje (může to být osoba, majetek, společenské hodnoty či jiné společenské zájmy) a obsah, což je zjednodušeně řečeno jednání, které je v rozporu s určitou sociální normou. Abychom mohli hovořit o sociální deviaci, je nezbytné, aby zde byl subjekt a obsah, avšak objekt již obligatorní není. Takové deviace řadíme k tzv. „crimes without victims“ – např. již zmiňovaná homosexualita. K dalším prvkům můžeme zařadit cíl, tedy jaký měl subjekt motiv k sociálně deviantnímu 12
Např. na homosexualitu se dříve pohlíželo jako na negativní deviaci a úchylku, dnes je orientace na stejné pohlaví v mnoha státech právně regulována např. formou registrovaného partnerství či manželství. V České republice je registrované partnerství upraveno relativně krátce zákonem č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, ve znění pozdějších předpisů. 13 MUNKOVÁ, Gabriela. Sociální deviace :(přehled sociologických teorií). 1. vyd. Praha : Karolinum, 2004. s. 9 – 10. 14 KOMENDA, Antonín. Sociální deviace : historická východiska a základní teoretické přístupy. 1. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého, 1999. s. 34 – 35. 15 KOMENDA, Antonín. Sociální deviace : historická východiska a základní teoretické přístupy. 1. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého, 1999. s. 49.
12
chování a důsledek sociální device neboli jaké následky jednání zanechalo nejen na subjektu, objektu ale i celé společnosti.16 1. 1. 3. Sociální kontrola Jak bylo v úvodu řečeno, žádná společnost nemůže existovat bez pravidel a norem, které stanovují, co se má a co nemá. K této premise by měl být dodán ještě jeden pojem a to kontrola. Bez efektivní kontroly by i sebelepší systém nemohl řádně fungovat, jelikož by zde neexistovala zpětná vazba o dodržování stanovených pravidel a dosahování cílů. Autorka je toho názoru, že znalost uvedeného pojmu je nedílnou součástí problematiky sociálních deviací, proto bude podrobněji rozebrán následovně. Historii pojmu kontrola nalézáme již v období starověku, kde se vyvinul z latinského slova contro a rotulus, neboli protisvitek (volněji proti listině nebo zápisu). Původně byla kontrola pojena pouze s kontrolou dokumentů, různých listin a oblastí finanční. Později se význam rozšířil i do dalších oblastí a dnes v sociologii vycházíme z širokého anglického termínu control, který překládáme jako: řídit, kontrolovat, ovládat atd. Problematika sociální kontroly je nejvíce rozpracována americkou sociologii, která k ní přistupovala rozdílně v různých časových obdobích.17 Prostřednictvím kontroly dochází k regulaci chování jednotlivců a je tedy zdrojem moci ve společnosti, jelikož kdo má ve skupině lidí moc, může je regulovat, kontrolovat a z kontroly následně vyvozovat důsledky. Sociální kontrola je prováděna různými prostředky prostřednictvím sociálních institucí a procesů. Může být uskutečňována v jednotlivých stádiích jako předběžná, průběžná a následná kontrola. Jejím hlavním účelem je porovnávání skutečného stavu se stavem chtěným, plánovaným a vyvození výsledků, zda dochází ke shodě či nikoli. Proto, aby kontrola byla dostatečně užitečná, musí probíhat uvnitř dané skupiny (např. kontrola společenská mezi lidmi navzájem, rodinná), ale i zvnějšku (prostřednictvím státních orgánů, různých organizací) přičemž může být formální (institucializovaná) nebo neformální. 18 Nejvýznamnějším a nejuniverzálnějším prostředkem sociální kontroly je socializace, neboli včleňování jedince do společnosti. Tento proces sociálního učení a výchovy vede k osvojení si chtěných a žádoucích návyků, pravidel, zvyklostí a vzorců 16
HRČKA, Michal. Sociální deviace. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství, 2001. s. 19. URBANOVÁ, Martina. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. s. 12-13. 18 URBANOVÁ, Martina. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. s. 13-14. 17
13
chování, bez kterých by jedinec nemohl ve společnosti konformně a morálně vystupovat. Základním cílem je vytvořit jedince, který je na takové morální výši, že se chová tak, jako by byl pod dohledem ostatních jedinců ve společnosti.19 V případě, že nedojde k řádné socializaci, resp. jedinec se socializuje do skupiny, jejíž hodnoty neodpovídají hodnotám obecně přijímaným, vytvoří se tzv. deviantní socializace. Ta má negativní dopady na osobu takto socializovanou, jelikož přijala normy, hodnoty a pravidla, které se nějakým způsobem odklání od „normálu“, a proto jsou její vnitřní hodnoty narušené a vedou k deviantnímu chování. Tento problém může být řešen buď resocializací záměrnou (převýchova ve výkonu trestu, prostřednictvím dohledu probačního úředníka, pobytem ve výchovných zařízeních atd.), nebo spontánní.20 Autorka se domnívá, že resocializace, která je vedena prostřednictvím určité izolace jedince od společnosti přináší spíše více negativních než pozitivních účinků. Izolovaná osoba často ztrácí schopnost běžného života a komunikace, kterou se po svém návratu obtížně znovu učí. Čím starší je osoba a čím déle je izolovaná, tím obtížnější je její návrat do každodenního života, proto by měly být využívány spíše alternativní formy resocializace. Dalším prostředkem sociální kontroly je právní socializace, jelikož právo hraje nezastupitelnou roli v procesu socializace, kdy stanovuje základní hodnoty a normy oficiální kultury. Důležitá je určitá úroveň právního vědomí laické veřejnosti, jelikož pouze známé může být efektivně dodržováno.21 Sociální deviace jakožto pojem vnímaný spíše negativně je nutné určitým způsobem kontrolovat a regulovat. Přílišné rozšíření např. alkoholismu, drogové závislosti nebo sebevražednosti by mohlo vést např. ke kolapsu ve zdravotnictví a tím i celého sociálního systému. Proto je sociální kontrola naprosto nezbytným prostředkem k udržování sociální a právní jistoty, bezpečnosti a rovnováhy ve společnosti.
1. 2. Příčiny sociálně deviantního chování Odhalení příčin sociálně deviantního chování je základním cílem stanoveným v úvodu práce. Bez toho aniž bychom zjistili příčiny sociálně deviantního jednání, 19
URBANOVÁ, Martina. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. s. 49-51. 20 URBANOVÁ, Martina. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. s. 59. 21 URBANOVÁ, Martina. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. s. 60-62.
14
nemůžeme vyvodit relevantní důsledky z daného jednání. To by mohlo vést k nedostatečné nápravě deviantního chování, nebo naopak neadekvátní reakci okolí, která by mohla způsobit více škody než užitku. Aneb ústřední otázkou následující části bude: „Proč se jedinec chová deviantně? Jaké jsou příčiny sociálně deviantního jednání?“ Příčiny můžeme rozdělit do tří základních kategorií: a) biologické Neboli příčiny vycházející z určitých fyzických charakteristik člověka, které se vytvoří již v období vzniku a vývoje plodu (prenatální období), těsně před porodem, v průběhu porodu nebo těsně po něm (perinatálního období) nebo v průběhu života jedince tzn. po perinatálním období až do jeho smrti. V prvně uvedeném období na plod působí různé vnější faktory např. špatná životospráva matky, pití alkoholu, kouření, mechanické poškození, které plod poškozují nebo znatelně zasahují do jeho řádného vývoje. Dále zde mohou působit i faktory genetické a různé fyziologické poruchy. V období perinatálním může dojít k poškození jedince v průběhu komplikovaného porodu nebo působením infekcí. A v posledně jmenovaném období, které zahrnuje prakticky celý život, je jedince vystaven nebezpečí různých mozkových onemocnění či poranění.22 b) psychologické Psychologické příčiny jsou spatřovány různými přístupy odlišně. Např. psychoanalýza je vidí v poruchách socializace v raném dětství, kdy si dítě vytváří svoji osobnost. Tyto poruchy mohou spočívat hlavně ve špatném vztahu mezi dítětem a rodiči, kteří mu neposkytují dostatečné zázemí a vřelý vztah. Jiní vidí příčiny deviantního chování v narušeném rodinném prostředí, kde dítě citově strádá a vidí kolem sebe pouze samá negativa, která mají neblahý vliv na jeho rozvoj a pohled na běžný život. Dále na tomto místě uvedeme teorii učení, která definuje příčinu deviací jako odkoukané a napodobované chování osob v okolí. Diplomantka se přiklání k názoru, že zásadní vliv na deviantní jednání má rodina, chování jejích jednotlivých členů a vztahy mezi nimi. Neméně důležitou roli hrají i vrstevníci, které se snaží jedinec napodobit, aby lépe zapadl.23 c) sociální a kulturní 22 23
HRČKA, Michal. Sociální deviace. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství, 2001. s. 22. HRČKA, Michal. Sociální deviace. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství, 2001. s. 21-22.
15
Z hlediska sociologie jsou za nejvýznamnější faktory, které způsobují deviantní chování považovány příčiny sociální. Ty nahlížejí na důvody vzniku deviací v širším pohledu než jen ve vztahu ke konkrétnímu jedinci, zohledňují širokou paletu faktorů, které mohou chování jedince ovlivnit. K nejdůležitějším sociálním faktorům řadíme sociální a politické konflikty, pohyb obyvatelstva, globalizaci, technologický pokrok, sociální skupiny, které podněcují k porušování norem a další. Na závěr uvedeme faktor ovlivňující jedincovo chování, které se kvůli tomu stane deviantním, kulturním tlakem a kulturní představou dané společnosti. Tyto příčiny jsou nalézány v rozdílném hodnocení chování jednotlivými kulturami, které vede ke značkování určitého jednání za jednání deviantní. 24
1. 3. Teorie sociální deviace Pro účely diplomové práce bude dostačující rozdělení sociálních deviací dle moderních kriminologických směrů, kterými jsou teorie biologické, psychologické a sociologické. Toto členění je důležité i z hlediska zjištění základních příčin deviantního chování, tzn. odhalení činitelů, které vznik takového jednání determinují, což je ústřední motiv celého pojednání. Nelze však na tyto teorie pohlížet jako na samostatné a uzavřené, jelikož deviantní jednání je ovlivňováno zároveň více rozličnými faktory a jejich vzájemnými kombinacemi. Člověk, jakožto rozumově nejvyspělejší tvor, je determinován biologickými, psychologickými a sociálními faktory, z nichž každý v dané teorii převažuje nad ostatními, avšak neměl by zde vystupovat zcela samostatně.25 1. 3. 1. Biologické teorie K historicky nejstarším jsou řazeny teorie biologické, spadající do oblasti tzv. predispozičních teorií nazývaných „kinds-of-people“, které kladou největší důraz na osobnost aktéra a jeho biologické defekty, jež deviantní chování způsobují. Za rozhodující je považována anatomická stavba těla nebo fyziologické charakteristiky, typické pro devianty, které jsou zpravidla získávány dědičnou cestou. Tyto teorie se začaly vytvářet již v období antickém, avšak nejvýznamněji se tento směr proslavil 24
HRČKA, Michal. Sociální deviace. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství, 2001. s. 22. KOMENDA, Antonín. Sociální deviace : historická východiska a základní teoretické přístupy. 1. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého, 1999. s. 77 – 78. 25
16
v 19. století s rozvojem tzv. pozitivistické školy kriminologie, která vycházela z evoluční teorie Charlese Darwina, v čele s Cesare Lombrosem. Lombroso, celosvětově známý hlavně díky své studii, kterou prováděl na italských vězních, se snažil prokázat přímý vliv fyzických defektů (např. v podobě zvláštního tvaru lebky, velkých uší, vysokého čela nebo křivých zubů) na deviantní chování jedince, proto předpokládal existenci tzv. „rozených zločinců“. Takováto fyzická stigmata atavistického a degenerativního původu nalézal častěji u vězňů než u zbytku normální populace. Později, pod tíhou kritiky, svůj radikální postoj zmírnil a připustil vliv i jiných faktorů na kriminální chování osob, proto vedle rozených zločinců rozeznával zločince příležitostného, emocionálního, duševně nemocného, recidivního a zdánlivého. K dalším významným představitelům patří Enrico Ferri, který považoval za příčinu deviantního chování nejen tělesné defekty jedince, jako jeho předchůdce Lombroso, ale i společenské, psychologické a klimatické faktory (např. věk, pohlaví a vlastnosti jednice, roční období, podnebí, migrace, zvyky, náboženství, atd.), které se vzájemně ovlivňují. Pozitivistická kriminologie se dočkala velmi brzké kritiky např. ze strany Charlese Goringa, anglického vězeňského lékaře, který zpochybňoval Lombrosovo zkoumání.26 Později se biologické teorie začaly zaměřovat na vztah deviantního chování a inteligence, vztah mezi tělesnou stavbou, charakterem a chováním (typ astenický, atletický a pyknický) nebo byly vedeny pokusy o zjištění příčin deviantního chování prostřednictvím genetických studií. Všechny tyto snahy však nepřinesly jednoznačné vysvětlení příčin sociálních deviací, i přesto do určité míry napomohly k jejich částečnému objasnění.27 Autorka se domnívá, že není možné vysvětlovat příčiny deviantního chování jedince pouze prostřednictvím fyzického vzhledu nebo biologických defektů pachatele, jelikož tyto charakteristiky získal částečně dědičně a hlavně vývojem resp. životem v dané společnosti, která na něj i s pomocí dalších rozhodných faktorů působila a do značné míry jej také ovlivnila a přetvořila. Proto jsou tyto teorie považovány spíše za podpůrné a doplňkové a z hlediska dnešních znalostí do značné míry za zastaralé a překonané.
26 27
HRČKA, Michal. Sociální deviace. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství, 2001. s. 153 – 156. HRČKA, Michal. Sociální deviace. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství, 2001. s. 156 – 162.
17
1. 3. 2. Psychologické teorie Psychologické
teorie
řadíme
stejně
jako
předchozí
zmíněné
k tzv.
predispozičním teoriím, neboli teoriím „kinds-of-people“, které kladou největší důraz na aktéra jakožto nositele jisté abnormality a snaží se vytipovat osobnostní charakteristiky a psychické rysy, které jsou deviantům vlastní. Tyto odchylky se nacházejí v psychice člověka a v jeho duševním stavu, avšak jejich vznik a rozvoj je často externí, ovlivněn různými vnějšími procesy, prostředím nebo sociálním okolím. K základním psychologickým teoriím patří psychoanalýza, která vidí příčiny deviantního chování v nevyřešených komplexech a konfliktech z raného dětství (hlavně v prvních sedmi letech života), s nimiž se jedinec snaží vyrovnat, popřípadě je nějak kompenzovat. Tato teorie vychází z učení Sigmunda Freuda a jeho teorie pudů. Důležitou roli zde hrají rodiče, jejich výchova, morální zásady a láska, kterou dítěti poskytují. V případě nefungující rodiny nebo špatného rodinného zázemí se může z dítěte vyvinout nezralá, nedostatečně socializovaná osobnost, která si prostřednictvím deviantního chování snaží tyto nedostatky vynahrazovat. Zmíněná teorie značně přeceňuje význam raného dětství, jelikož člověk a jeho osobnost se vyvíjí i v dalších etapách života. I přesto, že je role rodičů ve vývoji dítěte naprosto zásadní a nezastupitelná, tak zde existují i další osoby, které na jeho vývoj mají značný vliv (kamarádi, učitelé, vychovatelé).28 Další významnou psychologickou teorií je tzv. behaviorismus, neboli myšlenkový směr zaměřující se na chování a teorie sociálního chování. Jedná se o teorie založené na principu stimulů v podobě odměn a trestů, které člověka socializují a vytvářejí mu silné sociální svědomí založené na smyslu pro dobro. Deviantní chování je spatřováno v geneticky vrozených předpokladech nebo sklonech ke kriminalitě, které utvářejí určité negativní rysy osobnosti, na základě nichž si daný jedinec jen velmi obtížně vytváří potřebné morální svědomí. K tomuto biologickému faktoru pak ještě přistupují společenské podmínky, které jedince podmiňují k určitému chování. Co se týče vztahu k podtématu této práce a to dětské delikvenci, behaviorismus kritizuje převládající praxi, jež je relativně velmi tolerantní k mladistvým pachatelům, jelikož často za jejich přečiny nenásleduje relevantní trest. To vede mladistvého k páchání dalších deliktů a přesvědčení, že se nejedná o nic špatného. Psychologické, stejně tak 28
HRČKA, Michal. Sociální deviace. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství, 2001. s. 162 - 165.
18
jako biologické teorie nedovedou komplexně a uceleně vysvětlit příčiny deviantního chování, mohou stanovit pouze jednu z možných příčin, proto nejsou v praxi tolik využitelné.29 1. 3. 3. Sociologické teorie Autorka považuje za zásadní sociologické teorie, jenž dokážou nejkomplexněji uchopit problematiku vzniku a existence sociálních deviací. Takovéto teorie nekladou největší důraz na deviantní osobu a její abnormality, popř. jiné charakteristiky, ale hlavně na sociální prostředí, které ji utváří a po celý život ovlivňuje. Dle Večeři a Urbanové bychom mohli sociologické teorie rozdělit do tří základních podkategorií: 1. Strukturální a funkcionální teorie 2. Konfliktní teorie 3. Interpretativní teorie 1. Strukturální a funkcionální teorie K nejvýznamnějším představitelům v této oblasti patří francouzský sociolog Emil Durkheim, který zavedl pojem anomie a americký sociolog Robert King Merton, jenž tuto teorii dále rozpracoval. Pro výše uvedené směry je typické, že deviantní chování považují za běžný jev společnosti avšak do doby, než překročí určitou hranici a stanou se jevem škodlivým neboli anomií.30 a) Durkheimův sociologizmus Neboli teorie anomie Émila Durkhemia, jejíž základní myšlenkou je představa, že společnost prostřednictvím kolektivního vědomí formuje jedince a vytváří nátlak na jeho egoistické potřeby. Ústřední pojem této teorie, anomie, lze charakterizovat jako stav bezpráví, bezzákonnosti. Deviace dle něj není vrozenou vlastností ani biologickou vadou, ale charakteristikou, která je danému jedinci přisouzena kolektivním vědomím společnosti. Čím je toto vědomí citlivější, tím přísnější trestá i mírné prohřešky a deviace. Množství kriminality dle něho souvisí se společenskou dělbou práce, která je v moderních společnostech velmi složitá a vede k oslabování kolektivního vědomí, a tím i k možnému stavu anomie. Zjednodušeně řečeno, za hlavní zdroj anomie považuje prudký rozvoj ekonomiky na přelomu 19. a 20. století, kterému se nedokázal 29
HRČKA, Michal. Sociální deviace. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství, 2001. s. 170 - 165. VEČEŘA, Miloš; URBANOVÁ, Martina. Sociologie práva. 2. upr. vyd. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. s. 185. 30
19
přizpůsobit vývoj morálních pravidel regulující chování lidí ve společnosti. I přes výše uvedené kriminalitu považuje za něco normálního a do jisté míry i pro společnost prospěšného. Dle Durkheima zvyšuje kolektivní vědomí, morální hodnoty u ostatních členů společnosti a její soudržnost. Samozřejmostí je, že deviantní chování nesmí překročit určitou hranici, která by mohla ohrozit fungování společnosti a dodržování stanovených norem.31 S tímto názorem se autorka nemůžeme plně ztotožnit. Kriminalita je samozřejmě běžným jevem každé společnosti, avšak nepovažujeme ji za nic prospěšného, přínosného ani společnost jinak obohacujícího. Diplomantka je toho názoru, že dnešní lidská populace obecně není na takové morální výši, aby dokázala vždy upřednostnit kolektivní zájmy a potřeby před těmi svými individuálními nebo dokonce poučit se z chyb a prohřešků jiných delikventů. b) Teorie anomie Roberta Kinga Mertona Tento významný americký sociolog a představitel funkcionalismu, rozpracoval teorii anomie v prostředí společenských a kulturních změn americké společnosti v první polovině minulého století v období tzv. „amerického snu“. Vycházel z předpokladu, že zdrojem anomie je nerovnost mezi kulturou a sociální strukturou společnosti, kdy za nejvyšší kulturní cíl je považováno dosažení finančního úspěchu a hromadění bohatství jakýmikoli povolenými i nezákonnými prostředky. Největší problém spatřuje v masové výrobě, která vede ke konzumnímu způsobu života a neustálému zvyšování nároků, potřeb a tím i nespokojenosti. Dle Mertona je příčina deviantního chování skryta v hodnotách a cílech kultury dané společnosti a třídní struktury. Každý se pouze snaží dosáhnout určitého standardu nastaveného společností a to jakýmkoli způsobem bez ohledu na ostatní. Avšak ne každý na tento standard dosáhne, což vede k napětí a vytvoření pěti rozdílných individuálních reakcí na tento stav: konformita (souhlas s kulturně stanovenými cíli i prostředky institucionálně povolenými k jejich dosažení), další typy reakcí jsou potom deviantní, sem řadíme inovace (přijetí cílů avšak zamítnutí institucionálních povolených prostředků), ritualismus (zrcadlově převrácená inovace), únik (zamítnutí jak cílů, tak prostředků) a rebelie (nahrazení předepsaných cílů i povolených prostředků jinými).32 31
MUNKOVÁ, Gabriela. Sociální deviace :(přehled sociologických teorií). 1. vyd. Praha : Karolinum, 2004. s. 3136. 32 MUNKOVÁ, Gabriela. Sociální deviace :(přehled sociologických teorií). 1. vyd. Praha : Karolinum, 2004. s.37-43.
20
S tímto přístupem se diplomantka ztotožňuje, jelikož kultura, struktura společnosti a morální hodnoty, které jsou danou společností utvářeny, zásadně ovlivňují chování každého jedince. V případě, že jedinec nechce žít na okraji společnosti a být považován za „vyvrhele“ musí se těmto nastaveným standardům přizpůsobit za každou cenu. Tzn. v případě, že příjme kulturní cíle, avšak nebude moci nebo chtít postupovat s pomocí povolených prostředků, bude muset najít jinou, kriminální cestu. 2. Konfliktní teorie Jak již z názvu vyplývá, konfliktové teorie jsou založeny na jistém konfliktu mezi určitými skupinami, resp. mezi skupinou, která v rukou drží moc nad ostatními jedinci. Nepřijímají konsenzuální model společnosti prosazovaný funkcionálními směry, ale tvrdí, že existují různé sociální skupiny a třídy, které si vytváří své vlastní normy a hodnoty. Z logiky věci je patrné, že vyšší vládnoucí vrstvy se vždy snaží své normy vnutit třídám nižším, s cílem ovládnout je a podrobit si je. Jednání odchylné označují za deviantní. K nejdůležitějším konfliktovým teoriím patří teorie založené na konfliktu ekonomickém a politickém jako např. Marxistická teorie. Ta vidí příčinu kriminality v kapitalistické společnosti a její vykořisťovatelské povaze. Rozvoj ekonomiky v kapitalistické společnosti vede k vytváření velkých rozdílů mezi buržoazii a proletariátem, což dle marxistů způsobuje nepříznivé životní podmínky pracujícího lidu, jejich bouření se proti tomuto systému a v důsledku toho i zvyšování kriminality. 33 S touto teorií se diplomantka příliš neztotožňuje a nepovažuje ji za objektivní, z důvodu velmi striktně socialisticky zaměřenému duchu, kdy by patrně i z pouhého principu spatřovala v kapitalismu vždy jen to největší zlo. Nelze ji však zcela odmítnout, jelikož i dnes tyto ideologické myšlenky jsou v mnohých zemích hojně uplatňovány. Více bychom se přiklonili k další teorii konfliktu a to Nemarxistické, která vychází ze zájmového principu. Kriminalita dle ní vzniká na základě snahy jednotlivých skupin ochránit své vlastní zájmy a zlepšit postavení či pozici oproti ostatním zájmovým skupinám.34
33 34
HRČKA, Michal. Sociální deviace. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství, 2001. s. 198-199. HRČKA, Michal. Sociální deviace. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství, 2001. s. 204-205.
21
3. Interpretativní teorie Dle přesvědčení diplomantky k nejvýznamnějším a z praktického hlediska nejužitečnějším interpretativním teoriím patří etiketizační teorie, kontrolní teorie a subkulturní deviace, které budou podrobněji rozebrány následovně. a) Etiketizační teorie Neboli Labelling theory či teorie značkování patří k nejvýznamnějším interpretativním teoriím deviace. Čerpá z představy, že lidská identita je utvářena v procesu interakce jedince s ostatními lidmi ve společnosti. Za deviantní je pak považováno takové jednání, kterému veřejnost přiřkla nálepku deviace. Významně v této oblasti působil Edwin Lemert, který rozlišuje deviace na primární a sekundární. Za primární deviaci považuje chování, kterým jedinec porušuje nějakou normu i přesto na sebe nenahlíží jako na devianta, což se změní pod tíhou reakce společnosti, která je jistým předělem mezi primární a sekundární deviací. Sekundární deviace nastupuje po reakci společnosti, prostřednictvím které jedinec získává nálepku devianta a může být společností sankcionován. V tuto chvíli se osoba s rolí devianta může ztotožnit a její onálepkování může mít negativní důsledky v podobě pokračování v kriminálním chování.35 b) Subkulturní deviace Pod tuto teorii bychom mohli zařadit teorii kulturního přenosu, která je založena na skutečnosti, že noví členové skupiny přebírají určité vzorce chování skupiny, ve které již existuje deviace, při začleňování do této skupiny. Takovýto vzorec chování postupně přebírají za svůj a ztotožňují se s ním.36 c) Kontrolní teorie Teorie sociální kontroly vidí jednu z hlavních příčin deviantního chování v nedostatečné nebo neúčinné sociální kontrole. Již ze samotné lidské podstaty vyplývá snaha vyhnout se povinnostem obsaženým v různých normách, proto je nutná existence mechanismů sociální kontroly, která zajistí jejich dodržování. Není zásadní, zda se jedná o vnitřní kontrolní mechanismy, které jsou dány internalizací hodnot nebo vnější, které působí na chování jedince ze strany společnosti.37 35
MUNKOVÁ, Gabriela. Sociální deviace :(přehled sociologických teorií). 1. vyd. Praha : Karolinum, 2004. s. 6671. 36 VEČEŘA, Miloš; URBANOVÁ, Martina. Sociologie práva. 2. upr. vyd. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. s. 190-191. 37 MUNKOVÁ, Gabriela. Sociální deviace :(přehled sociologických teorií). 1. vyd. Praha : Karolinum, 2004. s. 59.
22
Všechny výše uvedené teorie od primitivních biologických až po sociologické jsou více či méně použitelné do dnes. Ať se některé teorie, v dnešní moderní době, zdají být na první pohled zcela scestné nebo spíše úsměvné, i tak jejich základní myšlenky nebo smysl mají značný význam i pro naše a budoucí generace. Jak bylo v úvodu naznačeno, není možné k sociálním deviacím a jejich teoriím přistupovat jednostranně, vždy je třeba zhodnotit daný problém komplexně s ohledem na všechny okolnosti, které by mohly být příčinnou deviace, protože jen tak je možné odhalit pravou podstatu věci a adekvátně na ni reagovat.
23
2. Protiprávní jednání Protiprávní jednání, jakožto typický institut teorie práva vyjadřuje jednání subjektu, které je v rozporu s právní normou. Se sociální deviací má mnohé společné, avšak nemůžeme tyto dva pojmy ztotožňovat, proto následovně provedeme jeho charakteristiku a rozbor.
2. 1. Vymezení základních pojmů Abychom mohli přistoupit k porovnávání sociální deviace a protiprávního jednání, musíme si nejprve definovat základní pojmy důležité pro následnou komparaci. 2. 1. 1. Právní norma Jak bylo v úvodu poznamenáno, každá společnost si vytváří normativní řády, které zajistí její existenci a hladké fungování. Normativní řád obsahuje různá závazná pravidla a obecné vzorce chování zasahující do všech oblastí lidského života, z nichž jádro celého systému tvoří sociální normy. Tyto normy můžeme dělit z hlediska oblasti, kterou upravují na normy právní, morální, náboženské, politické, zvykové, estetické, ekonomické atd.38 Právní norma, neboli obecně závazné pravidlo chování, které stanovuje co býti má, jejíž dodržování je zabezpečeno prostřednictvím státního donucení, jenž může mít podobu sankce nebo jiného následku, je považována za nejvýznamnější regulační prvek společnosti.39 Právě možnost státního donucení zajišťuje její zvláštní postavení mezi ostatními normami neprávního charakteru. Další odlišnost, která činní tento druh normy výjimečnou, je její tvůrce, resp. zákonodárce jakožto institucionalizovaný subjekt povolaný k cílevědomé tvorbě těchto pravidel. Nesmíme opomenout ani zvláštní státem stanovenou a uznanou formu, ve které je obecné pravidlo chování obsaženo. Jak bylo uvedeno, právní norma stanovuje, co má být, s tímto je poté konfrontována společenská realita, která může obsahu právní normy odpovídat (jedná se o právně konformní jednání) nebo být odlišná (protiprávní jednání).
38
VEČEŘA, Miloš; URBANOVÁ, Martina. Sociologie práva. 2. upr. vyd. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. s. 147. 39 GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 3. rozš. vyd. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2004. s. 81.
24
Zároveň na dané společenské situace a vztahy může působit více norem různého charakteru (např. normy morální, náboženské, etické) avšak zásadní význam zde zpravidla hraje norma právní. S tím souvisí i opačná situace, kdy některé společenské vztahy mohou být upravovány např. pouze normami náboženskými nebo etickými (stolování, oblékání, náboženské obřady) nebo výlučně normami právními.40 Další charakteristiky jako prvky, struktura nebo druhy právních norem jsou pro účely této práce nadbytečné. 2. 1. 2. Právní vztahy Společenské vztahy mezi lidmi, z kterých vyplývají jistá práva a povinnosti pro jejich subjekty, a které jsou regulovány právní normou, se nazývají vztahy právní. Tyto vztahy mají regulativní a volní charakter. Typickou charakteristikou práva je regulace chování lidí, která se uskutečňuje prostřednictvím právních vztahů. Volní charakter právního vztahu znamená projev individuální vůle jednotlivce, který vede k nabytí práv a povinností obsažených v právní normě a tím vytvoření právního vztahu. Vztahy můžeme obecně rozdělit na absolutní a relativní, kdy prvně jmenovaný vztah působí absolutně proti všem, přičemž relativní pouze mezi individuálními subjekty vztahu.41 Základní podmínkou existence právního vztahu je naplnění všech jeho znaků, tzn. musí zde být základní prvky vztahu – tedy způsobilý subjekt (fyzické osoby, právnické osoby, stát), objekt (věci, hmotné objekty, hodnoty lidské osobnosti, chování, výsledky tvůrčí duševní činnosti) a obsah (oprávnění a povinnosti). Zároveň tento vztah musí být regulovaný účinnou právní normou (což je předpoklad jeho vzniku a existence) a zpravidla zde musí nastat i jistá právní skutečnost normou předpokládaná. Posledně jmenovaný předpoklad – právní skutečnosti – dělíme z hlediska závislosti na vůli subjektu na volní jednání a objektivní jednání (nezávislé na vůli subjektu). Volní jednání členíme na právní a protiprávní neboli deliktní jednání, které budou rozebrány následovně. Jednání nezávislé na vůli jsou právní události (což může být narození, smrt, uplynutí času) a protiprávní stavy (pracovní úraz).42
40
HARVÁNEK, Jaromír a kol. Teorie práva. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 165-167. HARVÁNEK, Jaromír a kol. Teorie práva. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 302-303. 42 HARVÁNEK, Jaromír a kol. Teorie práva. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 304-306. 41
25
2. 1. 3. Právní jednání Za nejvýznamnější právní skutečnost je považováno právní jednání, které má podobu volního jednání subjektu. Toto jednání spočívá v činnosti (komisivní jednání) nebo nečinnosti (omisivní jednání) subjektu, které je v souladu s právní normou. Právní norma s právním jednáním zpravidla pojí vznik, změnu nebo zánik určitého právního vztahu neboli určité právní následky. Rozlišujeme dva základní druhy právního jednání – právní úkony a individuální právní akty. Právní úkony mají podobu soukromoprávního jednání, kterým subjekt na základě své svobodné vůle zamýšlí vytvořit určité právní následky normou předpokládané. Aby právní úkon byl schopen vytvářet relevantní právní následky, musí obsahovat obecné náležitosti, mít dostatečné náležitosti vůle i projevu vůle a samozřejmě soulad mezi dvěma posledně uvedenými. 43 V případě, že u právního úkonu absentují některé podstatné znaky, jedná se o nicotný právní úkon (non negotium), který je od počátku neplatný a nezpůsobuje žádné právní následky. Pokud zde chybí pouze některé méně významné náležitosti, jedná se o neplatný právní úkon (negotium nulum), přičemž neplatnost může být absolutní (právní úkon je považován za existující ale neplatný, nevytváří předpokládané právní následky, soud k němu přihlíží ex offo) nebo relativní (právní úkon se považuje za platný do doby než je jeho neplatnost namítnuta nebo prohlášena státním orgánem, do té doby způsobuje předpokládané právní následky). Posledním případem vadného právního úkonu je odporovatelný právní úkon (negotium rescissibile), který umožňuje domáhat se neúčinnosti právních následků vůči konkrétní osobě (např. věřitel vůči dlužníkovi).44 Druhým jmenovaným jednáním jsou individuální právní akty neboli akty aplikace práva, které mají zpravidla podobu rozhodnutí státních orgánů (soudů a správních orgánů) a orgánů územních samosprávných celků. Toto rozhodnutí musí mít konstitutivní účinky, tzn. musí zakládat, měnit nebo rušit právní vztahy nikoli pouze deklarovat jejich existenci. Rozhodnutí vydávané v soudním nebo správním řízení má podobu rozhodnutí ve věci samé (hmotněprávní), procesněprávní podobu nebo se jedná o procesní úkony účastníků řízení.45
43
HARVÁNEK, Jaromír a kol. Teorie práva. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 306-308. FIALA, Josef a kol. Občanské právo hmotné. 3. opr. a dopl. vyd. Brno : Vydavatelství a nakladatelství Doplněk, 2002. s. 46 – 49. 45 GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 3. rozš. vyd. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2004. s. 130-131. 44
26
2. 1. 4. Protiprávní jednání Konečně, pro naše účely nejdůležitější pojem ve vztahu k sociálním deviacím. Jedná se o jev negativní, společností nechtěný a tím pádem také omezovaný. Protiprávní jednání neboli delikt, je určitým typem právní skutečnosti, jejímž následkem je právní odpovědnost za porušení právní normy. Porušení může mít různou intenzitu a proto i následek resp. sankce může mít podobu pouhého navrácení do původního stavu (kompenzace, odškodnění, zadostiučinění),
správněprávní
sankce
nebo
v tom
nejzávažnějším případě podobu trestněprávní sankce. Delikty dělíme na veřejnoprávní, kterými jsou trestné činy a správní přestupky (resp. jiné správní delikty) a soukromoprávní, kam řadíme ostatní soukromoprávní delikty a disciplinární přestupky. Toto dělení je důležité hlavně z pohledu subjektu (pachatele), jelikož veřejnoprávní delikty mohou být přičítány pouze fyzickým osobám (po splnění věkové hranice, příčetnosti atd.), kdežto soukromoprávní i osobám právnickým.46 Protiprávní jednání je určitým typem sociální deviace, zpravidla tím nejzávažnějším. Platí zde totiž předpoklad, že ne každá sociální deviace je protiprávním jednáním a naopak. Z toho vyplývá, že sociální deviace, které zároveň jsou protiprávním jednáním (tzn. státem nechtěným a sankcionovaným jednání) lze zpravidla podřadit pod správními přestupky a v tom horším případě trestné činy. 2. 1. 5. Právní odpovědnost Odpovědnost je součástí každého normativního systému a je řazena k nejstarším právním institutům. Jedná se o reakci na protiprávní jednání resp. jednání porušující pravidla, která se snaží odstranit nepříznivé důsledky takového jednání.
Základní
součástí právní odpovědnosti je nepříznivý následek a státní donucení, proto můžeme právní odpovědnost definovat jako sekundární povinnost, která nastupuje po porušení primární povinnosti obsažené v právním předpisu, s kterou se pojí vznik a uplatnění nepříznivých následků normou předpokládaných a to dobrovolně nebo prostřednictvím státního donucení. Tento typický hmotněprávní (materiální) institut se vyskytuje v oblasti práva soukromého (odpovědnost za škodu, bezdůvodné obohacení, odpovědnost za vady, za prodlení atd.) i veřejného (ústavněprávní, trestněprávní,
46
HARVÁNEK, Jaromír a kol. Teorie práva. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 311-312.
27
správní a disciplinární odpovědnost), s čímž také souvisí klasifikace deliktů na soukromoprávní, veřejnoprávní a disciplinární.47 Nezbytnou součástí při vymezení pojmu právní odpovědnost je definování jejích základních funkcí, které nám osvětlí způsob nápravy daného škodlivého jednání. Za základní funkci je považována funkce reparační, jejímž hlavním posláním je odčinění škodlivého následku neboli navrácení do původního stavu, což by mělo být primárně uplatňovaným následkem. Další neméně důležité funkce jsou satisfakční (např. omluva v případě urážky na cti), represivní (typické pro trestněprávní odpovědnost – trest odnětí svobody) a preventivní. Posledně jmenovanou autorka považuje za zásadní, jelikož vždycky je lepší a často i efektivnější protiprávnímu jednání předcházet, než obtížně napravovat vzniklé škodlivé následky.48 V případě právní odpovědnosti musíme rozlišovat dvě skutečnosti a to porušení právní povinnosti, jakožto objektivní kategorie protiprávního jednání a způsobilost k protiprávnímu jednání (deliktní způsobilost) tzn. schopnost odpovídat za své protiprávní jednání (zpravidla se pojí k dosažení určité věkové hranice, někdy je zapotřebí posouzení duševního stavu, atd.).49 Proto, abychom mohli říci, že došlo ke vzniku odpovědnostního vztahu, musíme nejprve definovat jeho základní prvky, kterými jsou objekt, subjekt, objektivní a subjektivní stránka deliktu. Zjednodušeně řečeno subjekt je ten, kdo svým jednáním porušil nebo ohrozil právem chráněný zájem – objekt. Objektivní stránka se skládá ze samotného protiprávního jednání, škodlivého následku a příčinné souvislosti mezi oběma uvedenými pojmy. Kauzální nexus je zásadní podmínkou, bez které by odpovědnost za následek nemohla být přičítána subjektu, protože by nebylo možné prokázat přímý vliv jeho jednání na vzniklý škodlivý následek. A nakonec subjektivní stránka, která v sobě ukrývá určitý vnitřní psychický vztah subjektu k jeho protiprávnímu jednání a následku, který se nazývá zavinění (úmyslné nebo nedbalostní).50
47
HARVÁNEK, Jaromír a kol. Teorie práva. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 380-382. HARVÁNEK, Jaromír a kol. Teorie práva. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 385-386. 49 HARVÁNEK, Jaromír a kol. Teorie práva. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 384. 50 HARVÁNEK, Jaromír a kol. Teorie práva. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 389-391. 48
28
3. Vztah sociální deviace a protiprávního jednání V první polovině obecné části práce bylo provedeno vymezení základních pojmů souvisejících s oblastí sociálních deviací a protiprávního jednání. Nyní přistoupíme k porovnání těchto pojmů obecně a ve vztahu k společenským změnám. Již z výše uvedeného vyplývá, že není možné tyto dva pojmy zaměňovat. Sociální deviace zahrnuje nejen jednání, které je v rozporu s právními normami, ale také jednání, které odporuje normám morálním, etickým, náboženským, ekonomickým nebo třeba estetickým, tím se stává pojmem širším a univerzálnějším. Z pohledu práva patří k nejzávažnějším typům deviantního chování takové, které je v rozporu s právními normami a tím pádem je i státem sankcionováno (na pomyslném vrcholu se nachází jednání, které naplní skutkovou podstatu některého trestného činu). Ne však každé deviantní jednání je zároveň i jednáním protiprávním. Existují případy, kdy dané jednání je v rozporu např. s morálními nebo náboženskými normami (sebevražda, homosexualita), ale z hlediska práva sankcionováno a upraveno není.51 Mohou tedy nastat všechny varianty – dané jednání je deviací, společností odsuzovanou a zároveň protiprávním jednáním (např. vražda, týrání dětí, loupež), je sociální deviací ale není protiprávním jednáním (sebevražda, velmi výstřední oblékání, lehá forma školní šikany, která nenaplní skutkovou podstatu žádného trestného činu ani se nejedená o přestupek – např. vyloučení jedince z kolektivu ve třídě, záškoláctví) nebo není považováno společností za jednání odchylné nebo škodlivé (resp. je společností více méně tolerované) ale právem je sankcionováno (domníváme se, že zde by mohl být zařazen pohlavní styk osob mladších 15 let, pěstování, držení a distribuce marihuany nebo stahování a vypalování hudby, filmů atd.). Uvedení poslední možné situace, kdy jednání není sociální deviací ani protiprávním jednáním je prakticky již zbytečné.
3. 1. Vliv společenských změn na sociální deviace a protiprávní jednání Pohled na to, co je deviací a protiprávním jednáním se v průběhu vývoje liší. Jednání, které bylo před více jak dvaceti lety považováno za závažný trestný čin – opuštění republiky v období komunismu – je v dnešní době naprosto irelevantní kvůli demokratickému zřízení v České republice a Schengenskému prostoru, který umožňuje 51
URBANOVÁ, Martina. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. s. 83.
29
volné cestování v rámci velké většiny evropských států.52 Značný vliv na tyto skutečnosti mají náhlé a radikální změny ve společnosti, které mohou vyvolat a často i vyvolají změnu v oblasti právní. Pokud se zaměříme na novodobé dějiny České republiky, za zásadní převrat, který vedl ke změně pohledu na to co je deviantní a protiprávní, je zajisté považována Sametová revoluce. 3. 1. 1. Vliv pádu Komunismu na sociální deviace Tento významný zlom na konci 80. let minulého století znamenal podstatné uvolnění celé společnosti ve všech jejích oblastech, zvláště pak politiky, ekonomiky i právního systému. To co bylo do této doby považováno za deviantní (např. vyznávání náboženství, homosexualita) nebo protiprávní (opuštění republiky) se po tomto zlomovém okamžiku stalo společností tolerovanou skutečností. Každá změna však s sebou přináší i své stinné stránky. V tomto případě např. v podobě rapidního zvýšení kriminality a nezaměstnanosti a tím i rozšíření sociálních deviací, které do té doby byly ve
společnosti
pouze
okrajové
nebo
zanedbatelné
(kriminalita,
prostituce,
sebevražednost, bezdomovectví atd.).53 Hlavní příčina je spatřována v amnestii prezidenta Václava Havla,54 kdy na svobodu byli propouštěny tisíce (23 260 osob) často recidivujících pachatelů, kteří bravurně využili dané chaotické situace ve svůj prospěch. Samozřejmě nejen tato amnestie, ale i otevření hranic (což umožnilo obchod s drogami a „bílým masem“), často velmi kritizovaná a diskutabilní privatizace, nekvalitní právní úprava vytvářená na rychlo tzv. „horkou jehlou“, která skýtala množství mezer např. pro daňové úniky, nebo celkové uvolnění společnosti a médií, a tím i společenské kontroly, vedlo k tomuto negativnímu trendu, který prakticky přetrvává dodnes.55 3. 1. 2. Vliv globalizace Dále bude proveden rozbor vztahu sociálních deviací a protiprávního jednání na pozadí procesu globalizace, resp. evropeizace. Co vlastně pojem globalizace znamená? Můžeme jej definovat jako „komplikovaný technologický, politický, kulturní, sociální i 52
URBANOVÁ, Martina. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. s. 84. 53 JANDA, Vojtěch. Listopad 1989: Se svobodou přišel zločin. Deník.cz [online]. 3. 10. 2009 [cit. 2012-02-20]. Dostupné z: . 54 Rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. ledna 1990, o amnestii, které vedlo k prominutí trestů odnětí svobody nepřevyšující dva roky za úmyslné trestné činy a tři roky za nedbalostní trestné činy, resp. souhrnné a úhrnné tresty. 55 JANDA, Vojtěch. Listopad 1989: Se svobodou přišel zločin. Deník.cz [online]. 3. 10. 2009 [cit. 2012-02-20]. Dostupné z: .
30
právní proces s nebývale širokým dopadem do všech oblastí života jednotlivců a společnosti.“56 V podstatě se jedná o propojování a utváření vzájemné závislosti mezi jednotlivými státy, což vede k univerzalizaci a tím k tvorbě jednotných institucí, pravidel, způsobů chování a lidských práv. Jistým paradoxem je, že proces globalizace má zároveň i opačné efekty. Vede taktéž k partikularismu a posílení snah o prosazení vlastního národa, vlastní identity, což probouzí v utlačovaných národech pocit nacionalismu a touhu po autonomii (např. Irsko a Severní Irsko, Katalánsko). Z toho vyplývá, že globalizace nám nejen usnadňuje život, komunikaci s celým světem, poskytuje globální ochranu lidstvu (např. celosvětovým bojem proti terorismu) nebo péči o životní prostředí, ale do značné míry problémy, které řeší i přináší. Globalizace se promítá do všech oblastí lidského života. Velmi intenzivně zasahuje ekonomickou oblast, což na jednu stranu může podpořit rozvoj obchodu, služeb i finančního trhu a tím zlepšit životní úroveň obyvatelstvu. Na druhou stranu to však znamená takovou závislost, která může vést, až k celosvětovému ekonomickému kolapsu, tak jako jsme to na vlastní kůži nedávno sami zažili. Významnou oblastí je taktéž oblast technologií a informací. Dnešní elektronický svět vytváří tzv. informační společnost, která je plně závislá na elektronických médiích a systémech, kdy hrozí reálná situace, že války nebudou vedeny již běžnými zbraněmi, ale způsoby, které vyřadí veškeré informační technologie z provozu, což způsobí celosvětovou krizi naprosto ve všech oblastech lidského života. Globalizace se intenzivně promítá i do oblasti sociální a kulturní.57 Např. rapidní nárůst obyvatelstva, který nyní zažíváme, kdy na konci loňského roku počet obyvatel překročil magickou hranici sedmi miliard, má zajisté velmi negativní dopady na celou planetu. Při představě, že první miliardy lidstvo dosáhlo až v roce 1804 tedy několik tisíc let od svého vzniku, je tento nárůst neuvěřitelný. K němu samozřejmě do značné míry přispěly nejlidnatější státy světa jako Čína a Indie, každý s více jak miliardou obyvatelstva.58 Pokud se nad tímto zamyslíme, můžeme alespoň částečně odhadnout, jaké důsledky tento fakt má. S růstem populace souvisí i zvyšování se poptávky po potravinách, pitné vodě, energetických zdrojích a zemědělské i sídelní půdy. Země, její 56
VEČEŘA, Miloš; URBANOVÁ, Martina. Sociologie práva. 2. upr. vyd. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. s 117. 57 VEČEŘA, Miloš; URBANOVÁ, Martina. Sociologie práva. 2. upr. vyd. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. s 117-121. 58 KAČEROVÁ, Iva. Analýza : je nás 7 miliard. Demografie [online]. 7. 10. 2011 [cit. 20012-02-20]. Dostupné z: .
31
možnosti a zdroje však nejsou nevyčerpatelné a nafukovací, proto dochází v některých částech planety k hladomorům, závažnému nedostatku pitné vody, energetické krizi, kritickému ohrožení živočišných druhů a životního prostředí nebo rozšiřování pandemických onemocnění (AIDS) a to všechno může vést ke zhoršení kvality života, vyššímu soupeření obyvatelstva o tyto cenné zdroje a jejich agresivity. Také migrace, jakožto další fenomén globalizovaného světa s sebou přináší nebezpečí zvyšování se organizovaného zločinu (resp. zločinnosti obecně), nezaměstnanosti, bezdomovectví (nový přistěhovalci často nemají zajištěné ubytování ani zaměstnání), rozšiřování ortodoxního náboženství (což může vést např. k rasové nenávisti) nebo nakažlivých chorob a chudoby či odlivu inteligence do vyspělejších států (v ČR problém s odchody kvalifikovaných lékařů hlavně do Německa). Toto všechno zároveň vytváří značné sociální nerovnosti nejen mezi vyspělými a rozvojovými státy, ale i uvnitř jednotlivých společností. Nesmíme opomenout ani na vliv globalizace na politiku. Integrační procesy posledních desetiletí jsou patrné nejen v oblastech vojenských, finančních a ekonomických, ale i nadstátních což vede k omezování suverenity států ve prospěch těchto organizací. Typickým příkladem je Evropská unie, která dnes sdružuje 27 evropských států a zasahuje postupně prakticky do všech oblastí, které dříve byly svěřeny pouze do rukou samotných států. Evropeizace neboli ekonomicko-politická regionální globalizace má zajisté nesporné výhody ve vzájemné pomoci, kterou silnější státy poskytují slabším, ale jsou zde i velká rizika, která hrozí již v dnešní době. Díky velké provázanosti států může špatná ekonomická situace jižních států, hlavně Řecka, Portugalska, Španělska a Itálie způsobit závažné finanční a ekonomické problémy i těm ostatním.59 Otevřený globalizovaný svět, propojený internetovými, elektronickými a telekomunikačními prostředky skýtá obrovské možnosti rozvoje i zaostalejších států a zároveň nebezpečí celosvětových pandemií, rozvoje terorismu nebo třeba velké rasové nesnášenlivosti, což by v nejkrajnějším případě mohlo mít fatální dopad na existenci celého lidstva. Je to proces, který je však nedílnou součástí dnešního světa a proto je nutné se ho naučit nějak přijímat a zároveň rozumně korigovat, protože může přinášet vedle zmíněných negativ i spoustu nesporných výhod. 59
VEČEŘA, Miloš; URBANOVÁ, Martina. Sociologie práva. 2. upr. vyd. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. s 120-124.
32
4. Sociální deviace v praxi: Delikvence mládeže Pro detailnější rozbor diplomové práce autorka zvolila sociálně deviantní chování na příkladu dětí a mladistvých 60, kde se zaměří na kriminalitu mládeže resp. školní šikanu, jakožto závažný sociálně patologický jev. Za sociálně patologický jev není považováno nahodilé spíše jen „dětinské“ porušení trestněprávních a jiných norem, ale situace, kdy dlouhodobým a opakovaným jednáním porušujícím normy, dojde k narušení řádné socializace mladistvého.61 Delikvence mládeže je typickým druhem sociální deviace a zároveň také jistou formou protiprávního jednání. Delikvence může mít různou podobu a intenzitu. Nalezneme zde širokou škálu jednání, od takového, které je v souladu s právními normami, ale společností je odsuzováno, až po jednání protiprávní, kterým mládež porušuje normy trestního práva. Zpravidla se mládež dopouští spíše prohřešků, které jsou v rozporu s představami a hodnotami dané společnosti, nikoliv však v rozporu s trestněprávními normami. Zdůvodnění, proč bylo zvoleno právě toto podtéma, je jednoduché. Kriminalita resp. delikvence osob mladších 18 resp. 15 let je významným sociologickým fenoménem, který v posledních desetiletích vzrůstal62 nejen co do počtu spáchaných trestných činů a jiných protispolečenských skutků, ale hlavně co do závažnosti, míry brutality, agresivity a citové otupělosti, což diplomantka považuje možná za ještě více alarmující fakt.63 Mládež je pojímána jako budoucnost každého sátu a národa, proto je nezbytné těmto speciálním subjektům poskytnout i dostatečně speciální ochranu. Z tohoto předpokladu vycházel i český ústavodárce a zapracoval zmíněnou myšlenku do čl. 32. odst. 1 Listiny. 64
4. 1. Vymezení základních pojmů Stejně jako v první polovině i nyní nejprve vymezíme základní pojmy, díky kterým se budeme lépe orientovat v dané problematice.
60
Dále bude používáno pro jednotné označení obou pojmů výraz mládež, se kterým pracuje ZSM, konkrétně § 2 odst.1 písm. a.). 61 KUCHTA, Josef; VÁLKOVÁ, Helena. Základy kriminologie a trestní politiky. 1. vyd. Praha : C.H.Beck, 2005. s. 267. 62 Svého maxima dosáhl v letech 1999 – 2001 kdy pozvolna začal klesat. 63 CHROMÝ, Jakub. Kriminalita dětí – zamyšlení nad současnou právní úpravou. Právo a rodina. 2004, č. 6, s. 12 – 13. 64 ŠÁMAL, Pavel a kol. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže : komentář. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2007. s. 13.
33
4. 1. 1. Dítě Při definování pojmů dítě a mladistvý budeme vycházet z legálních definic obsažených nejen v českých právních předpisech, ale i mezinárodních dokumentech zabývajících se ochranou dětí. Na tomto místě se nám nabízí hned několik. Od Úmluvy o právech dítěte65, přes zákon č. 359/1999 Sb. o sociálně právní ochraně dětí a zákon 218/2003 Sb. o soudnictví ve věcech mládeže až po zákon č. 40/2009 Sb. trestní zákoník. Výčet právních předpisů zabývajících se s pojmem „dítě“ zajisté není vyčerpávající, ale z pohledu autorky je dostačující.66 Obecně můžeme říci, že dítě je osoba, která nedovršila patnáctý rok věku.67 Některé předpisy např. uvedená Úmluva nebo TZ považují za rozhodný věk 18 let. Autorka by se však přiklonila k prvně uvedené věkové hranici z důvodu nutnosti odlišení od pojmu mladistvý, kdy věk bude hrát rozhodující roli.68 Podrobněji jsme se zabývali patnáctými narozeninami hlavně kvůli problematice trestní odpovědnosti, která není totožná se zletilostí. Trestně odpovědným se člověk stává právě okamžikem dovršení patnáctých narozenin, resp. dnem následujícím.69 To však neznamená, že by dítě nemohlo být „potrestáno“ za spáchání činu jinak trestného. V tomto případě by na řadu přicházelo občanskoprávní řízení vedené speciálním soudem pro mládež, který by mohl uložit opatření potřebná k nápravě uvedená v hlavě třetí ZSM.70 Abychom mohli být spokojeni s vymezením veškerých věkových hranic rozhodných z pohledu trestního práva, nesmíme zapomenout na § 93 odst. 2 ZSM. V něm nalezneme podkategorii dítěte mladšího patnácti let. Uvedené ustanovení říká, že „Ochrannou výchovu soud pro mládež uloží dítěti, které spáchalo čin, za nějž trestní zákoník dovoluje uložení výjimečného trestu, a které v době spáchání činu dovršilo dvanáctý rok svého věku a bylo mladší patnácti let.“71 Jedná se o nejzávažnější „trest“, který může být dítěti mladšímu patnácti let uložen. Diplomantka se domnívá, že odlišení dětských pachatelů nejzávažnějších činů jinak trestných (jejichž socializace a 65
Recipována do českého právního řádu prostřednictvím zákona č. 104/1991 Sb. o Úmluvě o právech dítěte. KUCHTA, Josef; VÁLKOVÁ, Helena. Základy kriminologie a trestní politiky. 1. vyd. Praha : C.H.Beck, 2005. s. 267. 67 Důležité je specifikovat obrat „nedovršila patnáctý rok věku“, jelikož bychom se mohli domnívat, že se jedná o den, který předchází dni narozeninovému. To je však nesprávná úvaha, musíme sem zařadit i den patnáctých narozenin až do čtyřiadvacáté hodiny. ŠÁMAL, Pavel a kol. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže : komentář. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2007. s. 10. 68 V tomto smyslu je pojem dítě používán i v různých kriminologických statistikách. 69 Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 25. 70 ŠÁMAL, Pavel a kol. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže : komentář. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2007. s. 10 71 Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů, § 93 odst. 2. 66
34
osobnostní rysy jsou zpravidla zásadně narušeny, a k úplné nápravě prakticky neschopni) od těch, kteří se dopustili např. pouhé krádeže, je naprosto zásadní pro nápravu a zamezení recidivy nebo zvyšování brutality „mírnějších pachatelů“. 4. 1. 2. Mladistvý I v případě tohoto pojmu budeme postupovat obdobně. Za rozhodné právní předpisy operující s tímto výrazem uvedeme ty nejzákladnější a to: ZSM a TZ. Opět je za rozhodující považován věk. Mladistvého si vymezíme jako osobu, která dovršila patnácti let (rozbor proveden výše), ale zároveň nepřekročila osmnáctý rok svého života.72 Hranice 18 let je rozhodná hlavně z důvodu trestní odpovědnosti subjektu, kdy pachatel je od tohoto okamžiku považován za plně trestně odpovědného a uplatňují se vůči němu primárně normy trestního zákoníku resp. trestního řádu. V tomto směru nesmíme působit příliš striktně, jelikož vývoj každého jedince neprobíhá stejným tempem.73 Proto nejen v českém právu existuje ještě další věkové rozmezí, které nastupuje následovně a jedná se o věk blízký věku mladistvému a subjekt je označován jako mladý dospělý (jedná se spíše o kriminologický pojem, TZ ho nezná). V TZ se můžeme setkat pouze s ustanovením obsahujícím výraz osoby blízké věku mladistvých, který slouží pro benevolentnější přístup při ukládání sankcí osobám, které příliš nepřekročili 18. rok věku. Z tohoto pohledu můžeme využít § 41, kde je upravena problematika polehčujících okolností. Hned písmeno b) nám za polehčující okolnost předkládá nedostatek životních zkušeností, což je v dnešní době typické pro mladé dospělé. Hlavní příčina je spatřována v neustálém posouvání věkové hranice ukončení soustavného studia, které připravuje osobu na jeho budoucí zaměstnání. Problém je viděn také ve skutečnosti, že dochází k oddalování okamžiku založení si vlastní rodiny. Jak bylo uvedeno, TZ s tímto pojmem příliš nepracuje, proto ani neuvádí žádné věkové rozmezí a ponechává tak volné pole působnosti judikatuře. Ani tam se nedočkáme přílišné konkrétnosti. Judikatura se konkrétnímu stanovení elegantně avšak ne příliš prakticky, vyhnula používáním výše uvedeného spojení „osoba, která příliš nepřekročila
72
I zde je rozhodný narozeninový den osoby, resp. za mladistvého je považována osoba i v den svých osmnáctých narozenin. Zároveň musíme uvést, že není rozhodné, zda osoba dosáhla zletilosti např. dle občanského zákoníku před osmnáctým rokem svého věku. (ŠÁMAL, Pavel a kol. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže : komentář. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2007. s. 10). 73 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné : obecná část, zvláštní část. 1. vyd. Praha : Leges, 2009. s. 195 – 196.
35
hranici 18 let“. Co přesně sem spadá, se můžeme jen domnívat. Autorka by se přiklonila k obecně užívanému rozmezí 18 – 21 let.74 4. 1. 3. Delikvence vs. Kriminalita Tyto dva pojmy jsou velmi často zaměňovány a používány jako synonyma. To však není zcela správné, proto v následujících odstavcích přistoupíme k jejich vymezení a tím i odlišení, ovšem s ohledem na všechno již výše zmíněné. Delikvence vychází z latinského slova delinquere (chybovat) a zahrnuje takové jednání, které je v rozporu s různými sociálními normami konkrétní společnosti. Pokud se takového jednání dopouštějí osoby mladistvé, jedná se o juvenilní delikvenci. V případě dětí pak můžeme hovořit o antisociálním chování.75 Autorka by se přiklonila k jednotnému označení delikvence jak u dětí, tak mladistvých z důvodu přehlednosti. Pro označení delikvence dětí a mladistvých budeme používat pojem delikvence mládeže. Delikvence je pojem širší než kriminalita, zahrnuje v sobě případy, kdy dítě spáchá čin jinak trestný nebo mladistvý přečin, přestupek či se chová způsobem nevhodným pro jeho budoucí vývoj a porušuje pouze normy neprávní, např. mravní či etické.76 Na delikvenci hledíme v nejširším slova smyslu, což je z hlediska sociologie i práva vhodnější. Kriminalita je předmětem zkoumání vědního oboru, který se nazývá kriminologie. V zásadě ji můžeme pojímat ze dvou hledisek: z hlediska legálního jako souhrn trestných činů uvedených v trestním zákoníku neboli také zločinnost a z hlediska sociologického jako jednání, které je společensky nežádoucí. Většina evropských států se přiklání spíše k legálnímu pojetí kriminality, tzn. užšímu a ztotožňuje ji pouze s trestnou činností.77 Nezbývá nám nic jiného, než s tímto trendem souhlasit. Z výše uvedeného krátkého rozboru je patrné, že pro mládež je vhodnější užívání pojmu delikvence z důvodu jeho šíře, kdy zahrnuje porušování různých společenských norem, různé závaznosti a společenské škodlivosti, jelikož právě děti a mladiství často páchají právě pouze přestupky, popřípadě se chovají nevhodným
74
KUCHTA, Josef; VÁLKOVÁ, Helena. Základy kriminologie a trestní politiky. 1. vyd. Praha : C.H.Beck, 2005. s. 268-269. 75 ZÁŠKODNÁ, Helena. Sociální deviace dětí a mládeže. 1. vyd. Ostrava : Ostravská univerzita, 1998. s. 73-74. 76 KUCHTA, Josef; VÁLKOVÁ, Helena. Základy kriminologie a trestní politiky. 1. vyd. Praha : C.H.Beck, 2005. s. 266-267. 77 HOLCR, Květoň a kol. Kriminologie. 1. vyd. Praha : Leges. 2009. s. 10-11.
36
protispolečenským způsobem. Kriminalita je spíše ztotožňována s trestnou činností dospělých.
4. 2. Charakteristika deviantní mládeže V této části bude pozornost věnována tomu nejdůležitějšímu, osobě dětského nebo mladistvého pachatele. Nejčastějším společným jmenovatelem nezletilých delikventů je agresivita. I přesto, že by se mohlo zdát, že je agresivita vrozenou vlastností, tak tomu je pouze částečně. Je to druh chování, který lze výchovou velmi dobře potlačit či korigovat nebo v opačném případě rozvinout. Odborná literatura rozeznává čtyři stupně agresivity: -
nejmírnější stupeň se neprojevuje navenek, má podobu pouhých myšlenek nebo představ,78
-
další stupeň agresivity se projevuje navenek v podobě nadávek, výhrůžek a jiných slovních napadení,
-
třetí fáze agresivity je již velmi závadná, protože má podobu destruktivního chování (zpravidla pouze vůči majetku, spočívající v ničení věcí),
-
a poslední, nejzávažnější stupeň agresivity, spočívá ve fyzickém napadání jiných osob. Agresivita může mít různou podobu a může být vyvolána rozličnými podněty. U
dětí nižšího věku je to např. nemožnost mít něco, co si velmi přeje.79 U dospívajících by to mohlo být např. domácí vězení od rodičů, ztrapnění kamarádem před ostatními dětmi nebo třeba nízké sebevědomí, které si agresivitou snaží kompenzovat. Zpravidla jsou k agresivitě náchylnější jedinci výbušní, impulsivní, temperamentnější (cholerik), nesebevědomí nebo osoby s nějakou vadou, kvůli které se mu druzí posmívají. Zásadním problémem, který rodiče, učitelé nebo vychovatelé dělají je, že agresivnímu dítěti vyhoví a poskytnou mu, co chce, nebo ho nijak nepotrestají. Dítě uvidí, že díky agresi a násilí získá, co potřebuje a nic mu za to nehrozí, proto bude takovýto vzor chování aplikovat i příště.80
78
I přesto, že se nejedná o nebezpečné jednání, můžou se v jedinci nahromadit negativní myšlenky, které již nedokáže ovládat a vyústí ve skutečné fyzické napadení. 79 ŠPAŇHELOVÁ, Ilona. Agresivita dětí. Právo a rodina. 2007, č. 4, s. 16. 80 ŠPAŇHELOVÁ, Ilona. Agresivita dětí. Právo a rodina. 2007, č. 4, s. 16 – 17.
37
Agresivní jedinci mají blízko k delikventnímu chování. Avšak nemůžeme všechny házet od jednoho pytle. Dle Čírtkové doborníci člení delikventní mládež do dvou kategorií: 1) dětští agresoři s ranným startem – rozhodující je věková hranice zhruba 14 let. Děti, které začínají s trestnou činností ještě před patnáctým rokem svého věku, zpravidla pocházejí ze sociálně slabších nebo disfunkčních rodin, ve kterých je na denním pořádku alkohol, agresivní chování, násilí a nedostatečný zájem o dítě. Brzký start delikventního chování je rizikovým faktorem pro recidivu pachatele, zvyšování brutality při páchání trestné činnosti nebo možnou nápravu delikventa. Jelikož rodina neplní svoji úlohu, odborní pracovníci nemohou očekávat výchovná opatření ani spolupráci z jejich strany. Dle studií existuje velké riziko vytvoření tzv. „chronického pachatele“ (LCP) pokud dítě zahájí delikventní jednání v útlém věku (jedná se o krajní podobu agresora s ranným startem). Takovýto jedinec je od počátku velmi obtížně vychovatelný a zvladatelný, často agresivní nebo s destruktivními sklony. S trestnou činností začíná na prvním stupni základní školy a kolem 12. roku svého života se již dopouští relativně pravidelně závažnější násilné činnosti (krádeže, loupeže). Ještě před dosažením zletilosti je mladistvý považován za stabilního a nenapravitelného „kriminálníka“, kterým zpravidla zůstává po celý život. Alarmující je fakt, že delikventních jedinců typu LCP existuje dle různých studií více jak 5% v celé populaci, což rozhodně není zanedbatelné číslo. 2) dětští agresoři s pozdním startem – pro ně je typický rozvoj agrese až v období puberty a dospívání. Dítě je v tomto období ovládáno bouří hormonů, která zapříčiňuje změny jeho nálad, časté rozepře s rodiči a touhu po jisté revoltě. Nedostatečná péče ze strany rodičů a nízký zájem vede mládež k vyhledávání vrstevníků a vytváření part, ve kterých si snadněji vytvoří kladný postoj k antisociálnímu chování. Takovýto jedinec je označován za typického mladistvého delikventa, pro kterého je vlastní nerespektování některých sociálních a právních norem (páchání drobných krádeží, výtržnictví, sprejerství, poškozování cizí věci, vandalismus). Takového jednání se však dopouští spíše nahodile a z důvodu protestu proti rodičům a s ukončením puberty (18. – 21. rokem) nejčastěji takové chování zcela vymizí. Proto pro takové jedince je zpravidla dostačující výchovné působení ze strany rodičů.81 81
ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Jak diferencovat mezi nezletilými provinilci? Právo a rodina. 2010, č. 10, s. 2-4.
38
4. 3. Příčiny delikvence mládeže Diplomantka považuje za zásadní otázku objasnění příčin delikventního chování mládeže, jelikož bez toho, aniž bychom poznali původ resp. důvod vzniku určitého jevu, nemůžeme kvalitně poznat jev samotný, jeho vlastnosti a charakteristiky ani vyplývající následky. Neboli pokud chceme efektivně napravovat deviantní mládež, musíme nejprve zjistit, proč se deviantně chová, což nám v konečném důsledku umožní takovému nevhodnému chování i předcházet. Příčiny delikventního chování dělí různí autoři a odborníci rozličným způsobem, avšak vesměs se shodují, že existují dvě základní skupiny faktorů, které zapříčiňují jejich vznik. Členíme je na endogenní a exogenní, kdy pod prvně uvedeným pojmem se skrývají genetické predispozice, tedy faktory vnitřní povahy, které utváří základní povahu a charakter jedince a dělají ho tím, kým je. Pod druhý řadíme faktory okolní, které působí na jedince od jeho narození82 až po smrt. Řadíme sem vliv rodiny, vrstevníků, školy, zájmových kroužků atd.83 Bylo by chybné vycházet pouze z jednoho vlivu, protože zpravidla je jedinec ovlivňován celým komplexem faktorů. Například genetická predispozice může být odpovědná za hyperaktivitu dítěte, která sama o osobě nezpůsobí delikventní chování, ale může zvyšovat jeho pravděpodobnost (resp. snižuje práh pro působení vlivů okolního prostředí). Klasickou studií, která se zabývá vlivem genetických faktorů na budoucí delikventní kariéru mládeže, je studie prováděna na dvojčatech. Z ní vyplývá, že vliv prostředí je významnějším faktorem než faktory vnitřní.84 Samozřejmě můžeme příčiny členit i jiným neklasickým způsobem, avšak princip a faktory zůstanou v podstatě totožné. Dále uvedené členění dle Marešové85, autorka považuje za průkaznější z důvodu zohlednění vývoje společnosti, kdy jsou faktory členěny na ty stabilní, které zapříčiňují delikvenci již po staletí a takové, které se mění a vyvíjí společně se společností. Výhoda je spatřována také v komplexnosti, jelikož každá skupina obsahuje nejen vnitřní ale i vnější faktory, což lépe odpovídá realitě. Příčiny delikventního chování mládeže můžeme členit na:
82
Můžeme uvažovat i nad vlivem prostředí na dosud nenarozené dítě (tzv. Nascitura). SCHELLEOVÁ, Ilona a kol. Právní postavení mladistvých. 1. vyd. Praha : Eurolex Bohemia, 2004. s. 22. 84 MATOUŠEK, Oldřich; MATOUŠKOVÁ, Andrea. Mládež a delikvence : možné příčiny, struktura, programy prevence kriminality mládeže. 3. aktualiz. vyd. Praha : Portál, 2011. s. 23-24. 85 MAREŠOVÁ, Alena. K příčinám a podmínkám kriminality mládeže. Trestní právo. 2007, č. 7 – 8, s. 24-25. 83
39
1. typické globální faktory závislé na stavu společnosti a její patologii, které jsou známé a uváděné již po staletí Řadíme sem negativní jevy v rodině (disfunkční nebo sociálně slabá rodina, špatný vzor v rodičích, nedostatek pozornosti a lásky věnované dítěti), ve škole (špatná kvalita vzdělání, nedostatečná autorita učitelů, nefungující vztahy mezi spolužáky), nevhodné trávení volného času (vytváření různých part, gamblerství, alkoholismus, „flákání“), nedostatek kontroly a ochrany mládeže před sociálně patologickými jevy, nedostačují účinnost sankcí nebo nevhodná mravní výchova. 86 Za typickou stálou příčinu je považována také chudoba. Subkultura nejnižší společenské vrstvy vybaví mladé lidi odlišnou životní orientací než ty z vrstev vyšších. Zpravidla jedinci z nejnižších tříd nemají tendenci na sobě pracovat ani nemají ambice něčeho dosáhnout, jelikož vidí, jak dopadli jejich rodiče, prarodiče, atd. Často mají sklony k hráčství, rvačkám a určité vychytralosti, kterou pokoušejí svůj „nešťastný osud“. Kvůli špatné finanční situaci zpravidla nemohou studovat, najít si dobrou práci a tím nezapadnou do společnosti, což v nich může vzbudit agresi, kterou otočí proti společnosti, která jim toto způsobila.87 Máme za to, že intelekt pachatele je další stabilní příčinou kriminálního jednání. Dle výzkumů ze zařízení ústavní výchovy vyplývá, že více než 50% klientů ústavů vykazuje podprůměrný nebo výrazně podprůměrný intelekt. Z toho může vyplývat nejen fakt, že osoby s nižším intelektem nejsou schopné svůj trestný čin dostatečně „zamaskovat“ a jsou proto dopadeni, ale také to může být důsledek toho, že osoby s nižším IQ nejsou schopné dostatečně rozpoznat a ovládnout své závadné jednání a tím snáz sklouznou k trestné činnosti.88 2. příčiny vycházející z podstaty dospívání a vývoje jedince Období puberty a adolescence patří k nejrizikovějším obdobím ve vývoji jedince vůbec. Mládež je v tomto věku nevyrovnaná, za každou cenu vzdoruje rodičům a dalším autoritám. Snaží se odlišit a individuálně profilovat a tím je náchylnější k přizpůsobení se k rizikovým vzorům chování.89 Důležitou roli hrají vrstevníci a vůdčí osobnosti
86
MAREŠOVÁ, Alena. K příčinám a podmínkám kriminality mládeže. Trestní právo. 2007, č. 7 – 8, s. 24. MATOUŠEK, Oldřich; MATOUŠKOVÁ, Andrea. Mládež a delikvence : možné příčiny, struktura, programy prevence kriminality mládeže. 3. aktualiz. vyd. Praha : Portál, 2011. s. 99. 88 VEČERKA, Kazimír. HOLAS, Jakub. ŠTĚCHOVÁ, Markéta. Problémové děti ve školských výchovných zařízeních. vyd. 1.. Praha : KNOK Polygrafie, 2000. s. 43. 89 MAREŠOVÁ, Alena. K příčinám a podmínkám kriminality mládeže. Trestní právo. 2007, č. 7 – 8, s. 24. 87
40
různých part, nebo módní styly či směry, které dnešní mládež vyznává (např. EMO, extremistická hnutí, subkultura graffiti).90 3. faktory vytvořené v posledních letech ve společnosti neboli novodobé trendy Dnešní konzumní uspěchaný život klade zvýšené nároky nejen na dospělé, ale i na děti a mladistvé. Jedinec, který nemá značkové oblečení, nejnovější mobilní telefon nebo si nemůže dovolit pravidelně chodit do kina či navštěvovat jiné kulturní akce je prostě „out“. Většina jedinců, zvláště pak v období dospívání má potřebu někam patřit, být středem zájmu nebo se jen s někým či něčím ztotožnit, a to bez přizpůsobení se společenskému diktátu jde jen obtížně. Proto také děti z chudších rodin častěji sklouznou k majetkové trestné činnosti jen kvůli potřebě opatřit si stejné věci, jako mají jejich vrstevníci.91 A naopak tzv. „zlatá mládež“ k drogové závislosti nebo šikaně slabších jedinců, z touhy poznat něco neznámého, z pouhé nudy nebo snahy zaujmout prací zaneprázdněné rodiče.92 Na tomto místě bychom však mohli jmenovat i další příčiny typické pro dnešní dobu. Stačí se projet tramvají nebo metrem a hned vidíme další často se vyskytující vlastnosti dnešní mládeže - neúcta ke stáří a autoritám, netrpělivost, arogantnost, sobeckost a touha ihned uspokojit vlastní potřeby. Takhle bychom mohli pokračovat dále, jelikož je snadné kritizovat, ale mnohem těžší je si přiznat chybu. Mládež potřebuje mít nějaký vzor, jehož názory a chování do značné míry kopíruje a tím si utváří svoji osobnost, svůj pohled na svět a životní názor. Pokud takovýto vzor nemá v rodině nebo blízkém okolí, hledá ho jinde u starších kamarádů, učitelů, mediálně známých osobností nebo třeba u ústavních činitelů.93 Avšak zvláště u posledních dvou jmenovaných příliš dobrý vzor nenalezne. Drogové aféry, časté střídání partnerů, neurvalé chování nebo hýřivý život jsou jen kapky v oceánu nevhodného chování našich „celebrit“. Při pohledu na záběry ze zasedání Poslanecké sněmovny je nám také jasné, že ani poslanci příliš dobrým vzorem nebudou, pokud tedy z dítěte nechceme mít lháře, podvodníka, korupčníka nebo nevychovance vyjadřujícího se vulgárními gesty a slovy. Proto stačí nedostatečná rodinná výchova nebo slabší psychická odolnost a
90
CHROMÝ, Jakub. Příčiny kriminality mládeže z pohledu sociálního prostředí. Právo a rodina. 2010, č. 10, s. 18– 19. 91 MAREŠOVÁ, Alena. K příčinám a podmínkám kriminality mládeže. Trestní právo. 2007, č. 7 – 8, s. 25. 92 CHROMÝ, Jakub. Příčiny kriminality mládeže z pohledu sociálního prostředí. Právo a rodina. 2010, č. 10, s. 18. 93 MAREŠOVÁ, Alena. K příčinám a podmínkám kriminality mládeže. Trestní právo. 2007, č. 7 – 8, s. 25.
41
jedinec velmi snadno sklouzne k společensky negativnímu chování, které vidí všude ve svém okolí. Nesmíme opomenout vliv masmédií na delikvenci současné mládeže. Logicky je tento faktor zařazen do poslední skupiny, jelikož prudký rozvoj internetu a telekomunikačních prostředků nastal teprve v posledních letech.
Autorka je toho
názoru, že televize a internet, kde mají děti již od útlého věku přístup k jakýmkoli informacím, je zásadní příčinou jejich delikventního chování. Nejen to, že u televizace a počítače tráví prakticky veškerý svůj volný čas, který dříve děti věnovaly hraní si s vrstevníky, navštěvování kulturních akcí nebo hraní na hudební nástroj, což pozitivně rozvíjelo jejich osobnost. Ale alarmující je i fakt, že sociální život dnešní mládeže je provozován z velké části pouze prostřednictvím sociálních sítí (Facebook, Twitter, různé chaty), což vede k nemožnosti navazovat běžná přátelství a kontakty v reálném životě a tím i asociálnímu chování. Anonymní prostředí sociálních sítí přímo nabádá ke kyberšikaně nebo možnosti vyhledávání si „obětí“ sexuálními devianty. Internet nabízí nesčetné množství informací a videí, které mohou podněcovat k páchání trestné činnosti (např. videa zveřejňovaná na webové stránce youtube.com znázorňující týrání zvířat nebo šikanování spolužáků ostatními dětmi), erotická videa kazící mravní vývoj mládeže94 nebo násilnické počítačové hry vzbuzující agresivitu v hráči a odpoutávají ho od reality, proto může snadno nabít přesvědčení, že zastřelení svého „protivníka“ v reálném životě není nic závažného, přece má ještě další dva životy. 95 Výše uvedené výstižně pojímá povzdech velké většiny dnešních seniorů „Kam ta dnešní mládež spěje“. Diplomantka se však domnívá, že to se současnou mládeží nebude zase až tak špatné, jak by se mohlo zdát. Každá doba přináší svoje pro a proti. Tak je to i s tou současnou. Obrovský multimediální a komunikační boom má bezesporu své nesporné výhody, umožňuje komunikovat s kamarádem na druhé straně zeměkoule, vyhledávat informace potřebné pro studium nebo osobní rozvoj jedince, ale má i svá negativa výše uvedená. Dnešní mládež je pouze tímto vším ovlivněna, proto její chování zákonitě nemůže být stejné jako dětí a mladistvých žijících v období První republiky. To však neznamená, že by dnešní mládež byla o tolik horší nebo zkaženější než ty minulé, jen je obrazem doby, ve které žije. 94
To souvisí i s čím dál časnějším zahajováním sexuálního života a velké lehkomyslnosti v oblasti ochrany před pohlavně přenosnými chorobami. 95 MAREŠOVÁ, Alena. K příčinám a podmínkám kriminality mládeže. Trestní právo. 2007, č. 7 – 8, s. 25.
42
Pokud bychom měli stručně shrnout vše výše uvedené, tak za základní příčiny můžeme označit nejen nefungující rodinu, členství v partě nebo nějaké genetické vady, ale hlavně také dnešní uspěchanou konzumní společnost, jejíž hodnotový žebříček není vystavěn na základních morálních hodnotách, ale na hodnotách finančních a ekonomických. Dnešní mládež kolem sebe vidí samé násilí, nenávist, agresivitu, touhu po bohatství, proto není divu, že spoustu negativních věcí pojímá za vlastní a považuje je za zcela normální součást života.
4. 4. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže (historie, současnost) Problematikou kriminality mládeže se zabývá spousta vědních oborů, z nichž bychom mohli uvést alespoň psychologii, psychiatrii, psychopatologii, patopsychologii, sociologii, etopedii nebo kriminologii, kdy každý z těchto oborů danou problematiku zkoumá z jiného úhlu pohledu ve vztahu ke svému předmětu. Již z tohoto můžeme vyvodit, že se jedná o zvlášť závažný problém, na který je nutné nazírat pohledem různých vědních oborů, aby mohla být vytvořena ucelená představa o tom, co je to delikvence mládeže, jaké jsou její předpoklady, jakou může mít podobu, jaké jsou její příčiny a následky a jakým způsobem může být trestána.96 Základní otázku, kterou si z pohledu práva musíme zodpovědět, je trestní odpovědnost mladistvých. Úpravu nalezneme v relativně novém zákoně č. 218/2003 ze dne 25. června 2003 o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže, který je lex specialis ve vztahu k TZ, TŘ, ZR, OZ atd. Tento zákon je vystavěn na principu ochrany a výchovy mladistvého, principu obnovy narušeného sociálního vztahu, integrace delikventa do společnosti a hlavně prevence dalšího protiprávního jednání.97 Vytvoření tohoto zákona diplomantka považuje za bezpochyby velmi přínosný, avšak relativně opožděný tah českého zákonodárce. Nelze říci, že by úprava trestní odpovědnosti mladistvých byla do té doby nulová, ale rozhodně byla nedostatečná a ve vztahu k tak speciálnímu subjektu jakým dítě i mladistvý je, značně nevyhovující. Historie systému justice nad mládeží sahá na americký kontinent zhruba na konec devatenáctého století, kdy byly zřizovány první soudy pro mladistvé pod tíhou 96
SCHELLEOVÁ, Ilona a kol. Právní postavení mladistvých. 1. vyd. Praha : Eurolex Bohemia, 2004. s. 19. VEČERKA, Kazimír a kol. Mládež v kriminologické perspektivě. 1. vyd. Praha : Institut pro kriminologii a sociální prevenci. 2009. s. 5-7. 97
43
nátlaku humánního hnutí Za záchranu dítěte, které prosazovalo teorii ochrany dětí, uspokojení jejich potřeb a řádné výchovy, proto první soudnictví mělo odlišnou podobu a účel, než jak to známe z dnešní justice. Pokud bychom se měli zaměřit na naše území, tedy v té době na Rakousko-Uhersko, vznik soudnictví nad mládeží je datován k roku 1909. První kodifikovaná úprava vztahující se k trestní odpovědnosti mladistvých byla na našem území přijata zákonem č. 48 Sb. o trestním soudnictví nad mládeží z roku 1931.98 Tento zákon autorka považuje za zlomový nejen z historického hlediska, ale i současné právní úpravy. Všechny tyto snahy byly vedeny z důvodu ochrany mladistvého před nepříznivými vlivy spáchaného trestného činu a soudní mašinérií, která by ho mohla velmi negativně ovlivnit na vývoji. Pokud se podíváme na materii uvedeného zákona, v mnoha rysech se podobá tomu dnešnímu. ZTS obsahoval nejen hmotněprávní, ale i procesní úpravu. Ve vztahu k obecné trestněprávní úpravě působil jako lex specialis. Dělil osoby na nedospělé (do 14 let) a mladistvé (14-18), kdy za rozhodující byl považován věk 14 let, který stanovil trestní odpovědnost (k tomuto v historii vyzkoušenému trendu dnes opět tíhne většina laické i odborné společnosti). Rozhodující zde byl také intelektuální a mravní vývoj jedince, s čímž se setkáváme i dnes. Trestný čin byl taktéž nazýván proviněním resp. činem jinak trestným u dětí a sankce, které za něj hrozily, neměly podobu trestů ale trestních (trest odnětí svobody, peněžitý trest), výchovných či léčebných nebo ochranných opatření a jejich kombinací. Byla vytvořena specializovaná oddělení soudů stávajících, které se zabývaly trestním soudnictvím ve věcech mládeže (krajské soudy – zvláštní senát a okresní soud - soudce mládeže).99 Takto bychom mohli pokračovat i dále, avšak pro účely práce by se jednalo o nadbytečný materiál. Po druhé světové válce došlo k obratu o 180 stupňů a návratu pouze k obecné úpravě. Byl zrušen zákon č. 48 trestním zákonem č. 86 z roku 1950 a s ním i soudy pro mládež. Obdobná situace přetrvala až do dnešní doby, kdy byl přijat nový a v mnoha směrech pokrokový zákon ve věcech soudnictví nad mládeží.100 Stav, který zde trval více jak padesát let, autorka považuje za velmi negativní, který mohl přispět k vytvoření celých generací „kriminálníků“, jelikož pramálo zohledňoval specifické potřeby osob,
98
SCHELLEOVÁ, Ilona a kol. Právní postavení mladistvých. 1. vyd. Praha : Eurolex Bohemia, 2004. s. 35-36. SCHELLEOVÁ, Ilona a kol. Právní postavení mladistvých. 1. vyd. Praha : Eurolex Bohemia, 2004. s. 37-40. 100 SCHELLEOVÁ, Ilona a kol. Právní postavení mladistvých. 1. vyd. Praha : Eurolex Bohemia, 2004. s. 40-42. 99
44
jejichž vývoj psychický i fyzický nebyl dostatečně dokončen a neadekvátní zásahy ze strany soudu a špatné právní úpravy mohly natropit více škod než užitku. Nová právní úprava v mnohém vychází ze zákona z roku 1931, přebírá nejen jeho terminologii ale i smysl a účel, pro který byla vytvořena. Obsahuje hmotněprávní i procesněprávní úpravu, která je spíše v podobě výjimky z obecné právní úpravy v TZ a TŘ. Nalezneme zde přístup nejen k mladistvým, ale zároveň i k dětem, tedy osobám mladším patnácti let. Je koncipována na principu restorativnosti justice101 a speciality nejen právní úpravy, ale i soudů, kdy byly vytvořeny specializované soudy nad mládeží se specializovanými odborníky. Důležité je také zdůraznit podobu sankce, která mladistvému hrozí. Jedná se o výchovné, ochranné a trestní opatření, která by měla být vzájemně kombinována, aby co nejlépe plnila svůj účel. I přesto, že tento zákon stále ještě má spoustu nedostatků (např. špatná úprava vazby a oblasti procesní) je považován za velký krok kupředu na poli odpovědnosti mládeže.102
4. 5. Trestní odpovědnost a řízení ve věcech mládeže „Kdo v době spáchání činu nedovršil patnáctý rok svého věku, není trestně odpovědný.“103 Z dikce zákona vyplývá, že dítě mladší patnácti let není trestně odpovědné. Jedná se o období úplné trestní neodpovědnosti, jelikož se předpokládá naprostá nezpůsobilost rozpoznat škodlivost svého jednání a možnost ovládnout jej.104 To však neznamená, že by dítě za spáchání činu jinak trestného nemohlo být nikterak potrestáno. K úpravě řízení ve věcech dětí mladších patnácti let slouží hlava III. ZSM. Řízení dle této hlavy je svébytným občanským soudním řízením nesporné povahy, vycházející z právní úpravy řízení ve věcech péče o nezletilé podle § 176 a násl. OSŘ, ovšem s jistými modifikacemi. Pravomoc vést řízení je výlučně dána soudům pro mládež příslušným dle místa bydliště dítěte.105 Řízení je zpravidla zahájeno na návrh státního zástupce popřípadě ve výjimečnějších případech z vlastní iniciativy soudu pro mládež (dále jen soudu). Dítěti může být uloženo opatření v podobě výchovných povinností nebo omezení, napomenutí s výstrahou, dohledu probačního úředníka,
101
Klade důraz na vyváženou a spravedlivou reakci společnosti na trestný čin mladistvého. SCHELLEOVÁ, Ilona a kol. Právní postavení mladistvých. 1. vyd. Praha : Eurolex Bohemia, 2004. s. 43-47. 103 Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 25. 104 ŠÁMAL, Pavel. K podmíněné či relativní trestní odpovědnosti mladistvého. Právní rozhledy. 2004, č. 2, s. 50. 105 Usnesení Městského soudu ze dne 28. 1. 2005, sp. zn. Ntm 1/2005. 102
45
ochranné výchovy106, nebo zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného programu ve středisku výchovné péče. K uložení opatření soud přistupuje zhruba v padesáti procentech případů. Ve zbylých případech soud rozhodne, že k dosažení účelu zákona a nápravě dětského delikventa postačí pouhé projednání činu před státním zástupcem či soudem a od uložení opatření upustí.107 Z hlediska trestní odpovědnosti mladistvého není rozhodující pouze věková hranice patnácti let, ale i nově zavedený pojem rozumová a mravní vyspělost, která se v případě potřeby zjišťuje znaleckým posudkem (z oboru dětské psychiatrie a psychologie). „Mladistvý, který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.“108 V tomto případě se jedná o tzv. období relativní trestní neodpovědnosti, jelikož pachatelova příčetnost je podmíněna dosažením potřebného stupně rozumového a mravního vývoje.109 Mohli bychom konstatovat, že se jedná o vyvratitelnou domněnku, která sice předpokládá, že osoba starší patnácti let je na dostatečném vývojovém stupni, ale zároveň umožňuje vyvrácení tohoto předpokladu v případě, že znalecký posudek stanoví něco jiného. Proti mladistvému, který nedosáhl dostatečné rozumové a mravní vyspělosti je možné použít postupů uvedených v hlavě třetí.110 Po výše popsané trestní odpovědnosti mladistvého bude následovat krátký exkurz do trestního řízení ve věcech mládeže. Nejprve si musíme ujasnit terminologii, jelikož trestný čin, který spáchá mladistvý, se nově nazývá provinění a trest, který za něj může následovat opatřením. Na rozdíl od TZ, je úprava v ZSM založena na monistickém systému sankcí, které mají podobu výchovných (dohled probačního úředníka, probační program, výchovné povinnosti, výchovná omezení a napomenutí s výstrahou), ochranných (ochranné léčení, zabrání věci a ochranná výchova) a trestních opatření (obecně prospěšné práce, peněžité opatření, propadnutí věci, zákaz činnosti, vyhoštění, domácí vězení, odnětí svobody podmíněné, nepodmíněné atd.). Jelikož je ZSM 106
Ochrannou výchovu soud obligatorně uloží v případě dítěte staršího dvanácti let (až patnáct let) za čin jinak trestný, za nějž trestní zákon dovoluje uložení výjimečného trestu. ŠÁMAL, Pavel a kol. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže : komentář. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2007. s. 905. 107 KOVÁŘOVÁ, Daniela. Nad Zákonem o soudnictví ve věcech mládeže z pohledu praxe. Právo a rodina. 2004, č. 9, s. 4. 108 Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů, § 5 odst. 1. 109 Takové pojetí bylo nově zavedeno až ZSM. Do té doby byla uplatňována absolutní odpovědnost mladistvého vázaná na dosažení určité věkové hranice bez zohlednění jeho vyspělosti. 110 ŠÁMAL, Pavel. K podmíněné či relativní trestní odpovědnosti mladistvého. Právní rozhledy. 2004, č. 2, s. 50.
46
vybudován na principu ochrany osobnosti a práv mladistvého, jeho psychické a sociální rovnováhy a duševního vývoje, je nutné, aby řízení probíhalo co nejrychleji a nejšetrnější (k tomu také slouží zpřísněný institut mlčenlivosti, neveřejnosti hlavního líčení, nutnosti obhájce, spolupráce s orgánem sociálně-právní ochrany dětí, atd.). Další odlišností od dospělých pachatelů nalezneme v úpravě trestní sazby uvedené ve zvláštní části TZ, jelikož mladistvému pachateli se trestní sazba snižuje na polovinu.111 Odlišnosti jsou patrné také v možnosti uložení vazby, kdy mladistvý může být vzat do vazby pouze ve výjimečných případech, kdy účelu vazby nelez dosáhnout jinak. V současné době je vazebně stíháno 53 mladistvých z toho pouze tři ženy.112 Přičemž vazba může být nahrazena peněžitou kaucí, zárukou, slibem umístěním mladistvého do péče důvěryhodné osoby nebo dohledem.113 Na závěr podkapitoly se hodí uvést hlavní myšlenku řízení. Účel trestního řízení ve věcech mládeže může být zcela naplněn pouze v případě aktivního přístupu dítěte nebo mladistvého k vlastnímu jednání. Obviněný si musí uvědomit špatnost svého jednání, projevit opravdovou lítost nad svým činem, alespoň částečně se pokusit odčinit vzniklou škodu a napravit se. Poté již není nutné obviněného sankcionovat, jelikož hlavním cílem ZSM není pachatele potrestat, ale napravit ho a umožnit mu nerušený vývoj a budoucí život. 114 4. 5. 1. Trestní opatření Jak bylo uvedeno, ZSM je vybudován na principu nápravy a ochrany mládeže a adekvátní reakce na provinění mládeže. Proto i sankce ukládané za provinění a činy jinak trestné by měly mít podobu výchovnou, ochrannou a resocializační nikoli represivní. Tento úryvek se bude zabývat pouze trestními opatřeními, které v posledních letech zaznamenaly velkých změn. Dle názoru autorky by i zde měl být uplatňován princip typický pro celé trestní právo ultima ratio a trestní opatření by měly být užity až jako poslední možnost, kdy k nápravě nepostačí jiné mírnější prostředky.
111
Za předpokladu, že spodní hranice nesmí převýšit jeden rok a horní pět let, výjimečně deset. Stav vězněných osob. Vězeňská služba Česká republika [online]. 27. 02. 2012 [cit. 2012-03-02]. Dostupné z: . 113 KOVÁŘOVÁ, Daniela. Trestná činnost dětí a mladistvých. Právo a rodina. 2005, č. 11, s. 8 – 10. 114 KOVÁŘOVÁ, Daniela. Nad Zákonem o soudnictví ve věcech mládeže z pohledu praxe. Právo a rodina. 2004, č. 9, s. 5. 112
47
Právní úprava je obsažena v Dílu 6 § 24 ZSM. Nově nám zde přibyly trestní opatření domácí vězení, zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce 115 a jistých změn doznalo i peněžité opatření. Domácí vězení patří k moderním trestům užívaným hlavně v západních civilizacích (rozšířené v USA, Velké Británii) jak pro dospělé, tak mladistvé pachatele. Jeho výhody jsou patrné na první pohled. Jedná se o levnější alternativu trestu odnětí svobody, kdy pachatel neztrácí důležitý kontakt se svoji rodinou, přáteli a „normálním životem“. V české právní úpravě (v § 334b TŘ) jsou uvedeny možnosti provedení domácího vězení prostřednictvím kontrol pracovníků probační a mediační služby nebo elektronického zařízení.116 Druhá zmíněná varianta však v České republice dosud zavedena není a v nejbližší době pravděpodobně, dle vyjádření ministra spravedlnosti, nebude. Proto domácí vězení nepatří k často ukládaným trestům.117 Tato alternativní opatření i další v zákoně taxativně vyjmenovaná, slouží k individuálně preventivním a výchovným účelům. Jistým protipólem jsou opatření odnětí svobody, která v sobě skrývají také jisté alternativní možnosti (odnětí svobody podmíněně odložené a podmíněně odložené s dohledem probačního úředníka). V případě, že soud dospěje k tomu názoru, že mladistvý je pro společnost natolik nebezpečný, nebo že jeho nápravy nelze dosáhnout jinak, přistoupí k trestnímu opatření nepodmíněnému odnětí svobody, které se vykonává ve věznici pro mladistvé – v ČR věznice Všehrdy.118 Výkon je upraven zákonem č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody, který v sobě obsahuje ustanovení dotýkající se přímo mladistvých.119 Možnost zahlazení je v tomto případě také ztížena, nenastává automaticky ze zákona (mimo odnětí svobody do jednoho roku), ale je na úvaze soudu.120 Na základě výše zmíněného je žádoucí, aby alternativní možnosti nahrazovaly opatření odnětí svobody, kde je mladistvý izolován od své rodiny, běžného školního prostředí a kamarádů, což může vést k závažnějším dopadům na jeho 115
Tento nový typ trestního opatření byl zaveden pod tíhou agresivity a brutality tzv. hooligans. LICHNOVSKÝ, Vladimír. Vliv rekodifikace trestního práva hmotného na vybrané otázky sankcionování mladistvých. Právo a rodina. 2010, č. 4, s.. 14.-15. 117 Za dva roky své existence byl trest domácího vězení uložen pouze 376 pachatelům. ADAMČIKOVÁ, Naďa; KONIGOVÁ, Marie. Náramky budou, až dostane domácí vězení 500 lidí, vzkazuje ministerstvo soudům. Novinky.cz [online]. 27. 02. 2012 [cit. 2012-03-02]. Dostupné z: . 118 V současné době vykonává opatření nepodmíněné odnětí svobody 177 mladistvých, z toho pouze 10 žen. Přičemž máme pouze 19 chovanců v detenčním ústavu v Brně. 119 Důležité je oddělení mladistvých od dospělých pachatelů, zabezpečení jejich vzdělávání a přípravy na budoucí povolání. Mladiství mají jisté výhody oproti dospělým vězňům. Mají nárok na delší návštěvní dobu, mohou častěji obdržet balíček s osobními věcmi, možnost různých nadstandardních odměn v případě řádného chovaní atd. Zákon č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, díl 3. 120 DURDÍK, Tomáš. Odnětí svobody u mladistvých delikventů (2.). Právo a rodina. 2007, č. 10, s. 17 – 19. 116
48
psychický stav a jeho následná resocializace může být ztížena. Což v konečném důsledku může vést k vytvoření recidivního pachatele. I přesto, že Česká republika oficiálně zrušila trest smrti na svém území v roce 1990, tak se jedná o tak závažný trest, který zajisté stojí za zmínku. I dnes totiž existují státy, které vykonávají trest smrti dokonce i nad mládeží. Donedávna se mezi tyto státy řadily i tak vyspělé a pokrokové země (resp. federace) jako jsou Spojené státy americké. První zaznamenaná poprava mladistvého (16. letého chlapce) byla na území USA v roce 1642. Nejmladším odsouzeným dítětem k trestu smrti byl chlapec, který spáchal trestný čin v pouhých deseti letech. Pokud se zaměříme na 20. století, bylo v 50. letech v USA popraveno celkem 716 osob z toho 16 mladistvých, v 60. letech 191 osob z toho tři mladiství, v 70. letech byly provedeny tři popravy z toho žádný mladistvý a v 80. letech 63 poprav z toho tři mladiství. I přesto, že se jedná o nízká čísla, tak i tak jsou neuvěřitelná. Mezi popravované mladistvé patřilo více než 65 % Afro-Američanů, kdy popravy byly vedeny z 85 % za vraždy a z 15 % za znásilnění (pachatelé byly z velké většiny Afro-Američané a jejich oběti osoby bílé rasy). Což může vypovídat o rasismus, ale také vyšší náchylnosti k delikventnímu chování Afro-Američanů.121 Trest smrti u osob mladších 18 let je zakázán mezinárodním právem 122, i přesto existují čtyři země, které stále mladistvé popravují. Jsou jimi Jemen, Irán, Saudská Arábie a Súdán. 123 Autorka se domnívá, že to však nebudou pouze tyto státy, nabízely by se na tomto místě i Čína a Severní Korea, avšak popravy mladistvých v těchto zemích jsou spíše spekulací.
4. 6. Struktura a vývoj kriminality mládeže v České republice Pro kriminalitu dětí a mladistvých je typická relativně vysoká latence. Odhaduje se, že ve skutečnosti bude kriminalita 4-10x větší než je oficiálně uváděna. To však neznamená, že by statistiky ztrácely na významu. Mohou nám alespoň napovědět trend
121
REGOLI M., Robert; HEWITT, John. Delinquency in society : A child-centered approach. 2. ed.. New York : McGraw-Hill, 1994. s. 447-449. 122 Čl. 37 Úmluvy OSN o právech dítěte zakazuje nejen trest smrti, ale také trest odnětí svobody na doživotí bez možnosti propuštění na svobodu, což některé státy USA stále ještě aplikují. (Zákon č. 104/1991 Sb. o Úmluvě o právech dítěte). 123 JAROŠ, Petr. Mladé životy na celách smrti. Lidská práva [online]. 3. 10. 2009 [cit. 2012-02-20]. Dostupné z: < http://www.lidskaprava.cz/student/vsechna-temata/clanky/mlade-zivoty-na-celach-smrti>.
49
kriminality mládeže, její vývoj a z toho jsme schopní do značné míry odvodit i možné příčiny. Kriminalita mládeže má svá specifika oproti kriminalitě dospělých jedinců. Zpravidla je páchána více chlapci než děvčaty, nejvyššího stupně dosahuje ve věku 1416 let (v období nejprudšího vývoje jedince), často pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek a ve skupině (dívky častěji páchají trestnou činnosti individuálně). Vyznačuje se malou připraveností, nedostatečnou promyšleností, zpravidla nedochází k zahlazování stop a útok je veden velmi emotivně.124 Dalším specifikem je moderní a oblíbené zveřejňování útoku na internetu, v rámci různých sociálních sítí nebo „anonymně“ na youtube.com a podobných stánkách, kdy se mládež chce „pochlubit“ svým činem. Z hlediska struktury je nejvýznamnější kriminalita majetková, na které se mládež podílí zhruba z 20 % (nejvyšší podíl mládeže na majetkové kriminalitě dosáhl v roce 1994, celými 34 %). Nejčastěji se jedná o různé krádeže (kapesní, jízdních kol, věcí z aut, motorových vozidel atd.) a poškození cizí věci (sprejerství), kdy hlavním motivem je dosažení zisku, touha se zviditelnit nebo nějak seberealizovat (graffiti), nebo snaha zahnat nudu či vyrovnat se ostatním v partě. Co se týká násilné trestné činnosti, dopouštějí se jí děti a mladiství zhruba desetkrát méně než majetkové trestné činnosti (loupeže, ublížení na zdraví) a mravnostní kriminality padesátkrát méně (pohlavní zneužívání, znásilnění).125
4. 7. Sociálně deviantní chování mládeže Celá kapitola nazvaná Delikvence mládeže zaměřuje svoji pozornost hlavně na trestnou činnost dětí a mladistvých, odpovídající právní úpravu a trestní řízení. Tato problematika byla zvolena z důvodu závažnosti a negativnosti dopadů na delikventní mládež, ale nejedná se samozřejmě o jediný typ sociálně deviantního chování, který se u mládeže vyskytuje. Mohli bychom jmenovat další. Nejedná o taxativní výčet, ale pouze demonstrativní obsahující dle názoru autorky ty nejběžnější a nejčastěji se vyskytující
124
KUCHTA, Josef; VÁLKOVÁ, Helena. Základy kriminologie a trestní politiky. 1. vyd. Praha : C.H.Beck, 2005. s. 269-273. 125 ZOUBKOVÁ, Ivana. Kontrola kriminality mládeže. 1. vyd. Dobrá Voda u Pelhřimova : Aleš Čeněk, 2002. s. 2325.
50
formy sociálních deviací u mládeže. Řadíme sem např. alkoholismus a nikotinismus126, narkomanii (která ve svém důsledku často vede k páchání trestné činnosti), prostituci, brzký začátek sexuálního života127, sexuální úchylky (exhibicionismus, fetišismus, transvestitismus, homosexualita), sebepoškozování (může mít podobu určitého životního postoje – EMO styl, nebo duševní nemoci a potřeby se za něco trestat), sebevražedné jednání,128 útěky z domova, záškoláctví či šikana.129 Posledně jmenovaná deviace, která je záměrně vyčleněna z různorodého delikventního chování mládeže, se nachází na pomyslném pomezí mezi sociálními deviacemi a protiprávním jednáním. Je to jednání, které je v dnešní době společností odsuzováno a zavrhováno, avšak v našem právním řádu potažmo ani v trestním zákoníku o něm nenajdeme prakticky žádnou zmínku. Jednotlivé jednání, z kterého se šikana skládá, však může naplnit skutkovou podstatu hned různých trestných činů. Proto je tento jev důležitý jak z hlediska sociálního, tak právního (resp. trestněprávního) a bude podrobněji rozebrán v následující kapitole.
126
Diplomantka je toho názoru, že podávání alkoholických nápojů a tabákových výrobků mládeži by mělo být více hlídáno nejen státními orgány, ale hlavně samotnými rodiči, jelikož se jedná o závažný sociálně negativní jev, který může být pouhou vstupní bránou k užívání „tvrdších drog“ nebo páchání trestné činnosti. Dnešní společnost je však k tomuto trendu relativně shovívá a tak není výjimkou, že Policie ČR při kontrole najde na diskotéce 15. leté děti s dvěma promilemi alkoholu v krvi. ŠEBKOVÁ, Iva. Opilé děti se toulaly po městě. Policie ČR [online]. 12. 09. 2011 [cit. 2012-02-28]. Dostupné z: . 127 Dle studií je prokázáno, že delikventní osoby začínají se sexuálním životem dříve než normální jedinci. První pohlavní styk je u delikventní mládeže běžný již ve 14 letech a u zbytku populace zhruba mezi 17 – 18 rokem. SAK, Petr. Proměny české mládeže. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Petrklíč, 2000. s. 235. 128 U dětí se jedná spíše o výjimečné jednání, i přesto se však ročně setkáme zhruba s pěti až deseti dokonanými sebevraždami u dětí a asi 40 u mladistvých ve věku od 15 do 19 let. Česká republika si v sebevražednosti mládeže drží černé prvenství mezi zeměmi EU. ŠMERGLOVÁ, Michaela. Dětských sebevražd přibývá. Proč se něco takového děje? Časopis Květy [online]. 16. 12. 2011 [cit. 20012-03-01]. Dostupné z: . 129 ZÁŠKODNÁ, Helena. Sociální deviace dětí a mládeže. 1. vyd. Ostrava : Ostravská univerzita, 1998. s. 70-73.
51
5. Školní šikana Každý se s pojmem „šikana“ někdy setkal a dokáže si pod ním jistě něco představit. Ale při přečtení různých sociologických průzkumů provedených mezi dětmi či dospělými nebo různých článků v novinách a na internetu nabýváme dojmu, že ne každý tento pojem vnímá stejně. Často je šikana chápána velmi úzce, jako fyzické napadání slabšího jedince zpravidla na základních školách. To je však naprosto nedostačující vymezení. Šikana je totiž závažný sociálně patologický jev vyskytující se v různých oblastech společenského života. Setkáváme se s ní ve školách, zájmových kroužcích, ve vězení, v armádě (dříve typicky na vojně mezi „bažanty“ a „mazáky“), ale i na pracovišti (zde je vžitý pojem mobbing nebo bossing), na internetu (tzv. kyberšikana) nebo dokonce v rodině.130 Vidíme, že s šikanou se můžeme setkat prakticky kdekoli a v jakémkoliv věku. V žádném případě se nejedná o epidemii 21. století, ale o jev, který tu v určité podobě vždy byl a také bude, jen se neustále vytváří a přizpůsobuje současné společnosti. Dle různých výzkumů můžeme konstatovat, že násilí na školách je často rafinovanější a agresivnější než bylo v minulosti, kdy ve škole panovala mnohem přísnější kázeň, a učitelé byli považováni za velké autority.131 Pro účely práce se budeme zaměřovat pouze na jeden typ šikany a to na školní mezi dětmi.
5. 1. Vymezení základních pojmů 5. 1. 1. Šikana Původ slova šikana nalezneme ve francouzském slově chicane, které můžeme přeložit jako týrání, sužování nebo zlomyslné obtěžování. U nás byl tento pojem poprvé použit teprve před rokem 1989132 v souvislosti s šikanou v armádě.133 Při vymezení pojmu lze využít definici uvedenou v Metodickém pokynu MŠMT. Zde je šikana definována jako „chování, jehož záměrem je ublížit, ohrozit nebo zastrašovat žáka, 130
NOVÁK, Tomáš. Psychologie šikanování. Právo a rodina. 2011, č. 10, s.. 19. ŘÍČAN, Pavel. Agresivita a šikana mezi dětmi : jak dát dětem ve škole pocit bezpečí. 1. vyd. Praha: Portál, 1995. s. 17. 132 Nebylo možné před rokem 1989 oficiálně připustit, že by se na socialistických školách vyskytoval takovýto negativní jev. Proto se o této problematice začalo hovořit u nás až po pádu komunismu hlavně díky občanskému sdružení Bílý kruh bezpečí, jehož cílem je ochrana obětí trestných činů a tedy i obětí šikany. ŘÍČAN, Pavel. Agresivita a šikana mezi dětmi : jak dát dětem ve škole pocit bezpečí. 1. vyd. Praha: Portál, 1995. s. 19. 133 ŘÍČAN, Pavel. Agresivita a šikana mezi dětmi : jak dát dětem ve škole pocit bezpečí. 1. vyd. Praha: Portál, 1995. s. 25. 131
52
případně skupinu žáků. Spočívá v cílených a opakovaných fyzických a psychických útocích jedincem nebo skupinou vůči jedinci či skupině žáků, kteří se neumí nebo z nejrůznějších důvodů nemohou bránit. Zahrnuje jak fyzické útoky v podobě bití, vydírání, loupeží, poškozování věcí, tak i útoky slovní v podobě nadávek, pomluv, vyhrožování či ponižování. Může mít i formu sexuálního obtěžování až zneužívání. Nově se může realizovat i prostřednictvím elektronické komunikace, jedná se o tzv. kyberšikanu. Ta zahrnuje útoky pomocí e-mailů, sms zpráv, vyvěšování urážlivých materiálů na internetové stránky apod. Šikana se projevuje i v nepřímé podobě jako demonstrativní přehlížení a ignorování žáka či žáků třídní nebo jinou skupinou spolužáků. Nebezpečnost působení šikany spočívá zvláště v závažnosti, dlouhodobosti a nezřídka v celoživotních následcích na duševní a tělesné zdraví oběti.“134 Z výše uvedeného můžeme vyvodit základní znaky šikanování, kterými jsou: -
úmysl ublížit nebo nějak ranit druhého,
-
je vedena proti slabšímu, který se neumí nebo nemůže bránit,
-
typická je samoúčelná agrese a manipulace,
-
dochází ke stupňování násilí,
-
má podobu fyzických nebo psychických útoků, které se zpravidla opakují.
Na základě těchto znaků, potom lépe rozpoznáme, zda se jedná o pouhé dětské škádlení nebo již šikanování a tím i rozhodneme, kdy je nutné zasáhnout. O škádlení jde ve chvíli, kdy se dva rovnocenní kamarádi vzájemně pouze z legrace škádlí a pošťuchují a neočekávají, že tím druhému nějak ublíží. Pokud však k nějakému zranění dojde, cítí lítost a omluví se.135 Aby mohl být lépe definován pojem šikana, musíme se zaměřit i na klasifikaci, která nám osvětlí jednotlivé typy šikany a tím i způsoby, kterými je prováděna. Šikanu můžeme klasifikovat jako jednání: fyzické aktivní přímé a nepřímé - kopání, fackování, ničení věcí fyzické pasivní přímé a nepřímé – bránění vstupu do třídy verbální aktivní přímé a nepřímé – urážky, nadávky, pomlouvání verbální pasivní přímé a nepřímé – ignorace oběti, nezastání se jí
134
Metodický pokyn ministra školství, mládeže a tělovýchovy č. j. 24 246/2008-6, publikován ve věstníku MŠMT 1/2009, k prevenci a řešení šikanování mezi žáky škol a školských zařízení, čl. 1 odst. 1. 135 KOLÁŘ, Michal. Školní šikanování z pohledu praxe. Právo a rodina. 2006, č. 12, s. 14.
53
V neposlední řadě uvedeme ještě tři základní pohledy na šikanování – šikana je považována za nemoc, neboli patologické chování (hlavním vnějším znakem je agrese vůči slabšímu), závislost (jedná se o vnitřní vazbu mezi agresorem a obětí, resp. snaha skrýt vlastní strach využitím strachu druhého) a nebo poruchou vztahů ve skupině (nejde pouze o vztah mezi agresorem a obětí, ale celou skupinou kde jsou narušeny vzájemné vztahy).136 Autorka se na šikanu dívá jako na patologické chování agresivních jedinců, kterému se velmi daří v narušené a nefungující skupině, kde si jedinci nejsou blízcí, přičemž mezi agresorem a jeho obětí se postupně může vytvořit vzájemný vztah závislosti, kdy bez šikany „nemůžou normálně žít“. Proto výše zmíněné pohledy musíme brát v úvahu ve vzájemné souvislosti. 5. 1. 2. Agresor Na první pohled by se mohlo zdát, že osoba šikanující někoho jiného bude agresivním psychopatem se sadistickými sklony. Tak to však zpravidla není. Většinou se jedná o psychiatricky normální jedince s jistými egoistickými až narcistickými sklony. Projev agrese137, jakožto chování vlastní do určité míry každému člověku, pak více souvisí s výchovou, morálními zásadami a celkovou vyspělostí osobnosti. 138 Osoba šikanující není dostatečně emočně vyvinuta a její sociální inteligence nedosahuje běžné úrovně, což je způsobeno zpravidla citovým strádáním v dětství, disharmonickým vývojem nebo komplexem méněcennosti, který si šikanou snaží kompenzovat. 139 Co se týká fyzického vzhledu agresora, většinou se jedná o osobu nadprůměrně tělesně zdatnou a silnou (v případě fyzického násilí) nebo inteligenčně nadprůměrně vybavenou (typické pro rafinovanější psychickou šikanu).140 Typická je pro agresory touha vynikat, dominovat ve skupině a ovládat své okolí. Vyznačují se neschopností vcítit se do druhých, projevit lítost nad svým jednáním nebo dokonce soucit s jejich obětí. Trest, který následuje, chápou jako nespravedlivé příkoří.141 Agresivita se vyvíjí již v období předškolního věku, kdy náchylnější k agresivnímu chování jsou osoby vznětlivé, méně citlivé a temperamentnější. To však nezaručuje, že se z agresivního dítěte stane šikanující jedinec. Ten se z něj stává 136
KOLÁŘ, Michal; STEJSKAL, Bohumil. Bolest šikanování. 1. vyd. Praha : Portál, 2001. s. 27-35. Podrobnosti k agresivitě nalezneme v podkapitole 5. 2. Charakteristika deviantní mládeže. 138 KOLÁŘ, Michal; STEJSKAL, Bohumil. Bolest šikanování. 1. vyd. Praha : Portál, 2001. s. 72. 139 NOVÁK, Tomáš. Psychologie šikanování. Právo a rodina. 2011, č. 10, s.. 20. 140 ŘÍČAN, Pavel. Agresivita a šikana mezi dětmi : jak dát dětem ve škole pocit bezpečí. 1. vyd. Praha: Portál, 1995. s. 31. 141 LOVASOVÁ, Lenka. Šikana – komplikovaný problém. Právo a rodina. 2005, č. 12, s. 6-7. 137
54
pravděpodobně až výchovou a interakcí s prostředím. Zpravidla pochází z nestabilní rodiny, kde je dítě vystaveno ignoraci, citovému nezájmu, fyzickému nebo psychickému násilí či ponižování. To v kombinaci s vrozenými vlastnostmi a prostředím ve kterém vyrůstá (jak bylo tolerováno jeho násilí ve školce nebo na dětském hřišti) několikanásobně zvyšuje pravděpodobnost šikanování ve školním věku. 142 Dle Koláře existují tři základní typy agresorů: 1. typ – „hrubián“ - hrubý, primitivní, impulsivní, s narušeným vztahem k autoritě, inklinující k trestné činnosti. Šikanuje formou fyzického násilí a zastrašování. Pochází z agresivní rodiny, kde je násilí na denním pořádku. 2. typ – „slušňák“ - slušný, kultivovaný, narcistický, se sadistickými sklony. Jeho šikana je rafinovaná bez přítomnosti svědků. Pochází z přísné rodiny s vojenskou výchovou. 3. typ – „srandista“ - optimistický, vlivný, značně sebevědomí. Šikanuje pro zábavu svoji i ostatních. Pochází z mravně nevyspělé rodiny.143 Agresorem nejčastěji bývá osoba mužského pohlaví, resp. dříve to bývalo pravidlem. V současné době tato představa zcela neplatí. Často se setkáváme s brutální šikanou vedenou dívkou nebo skupinou dívek, což dokazuje následující příspěvek.144 Na závěr nesmíme opomenout „mlčící většinu“, neboli zbytek třídy. I přesto, že se šikany aktivně neúčastní, tak ji tolerují, vyprovokují nebo dokonce agresory povzbuzují. Existují i tací, kteří jsou si vědomi závažnosti a závadnosti tohoto jednání, a přesto ze strachu mlčí a bojí se jakkoli zasáhnout.145 Ne vždy je dobré řídit se starým českým příslovím „Mluviti stříbro, mlčeti zlato.“ Proto jsou i tito do určité míry považováni za agresory. 5. 1. 3. Oběť Na rozdíl od osoby agresora u osoby oběti můžeme jen velmi obtížně definovat její typické znaky. Obětí šikany se totiž může stát prakticky kdokoli. I přesto však existují vlastnosti, které mají oběti často společné a podle kterých je můžeme rozeznat. Zpravidla se nějak odlišují od ostatních v kolektivu, ať již fyzicky (příliš obézní, nebo 142
ŘÍČAN, Pavel. Agresivita a šikana mezi dětmi : jak dát dětem ve škole pocit bezpečí. 1. vyd. Praha: Portál, 1995. s. 33-34. 143 KOLÁŘ, Michal. Skrytý svět šikanování ve školách : příčiny, diagnostika a praktická pomoc. 1. vyd. Praha : Portál, 1997. s. 55-56. 144 Školák (12) se oběsil. Utýral ho dívčí gang. [online]. 02. 12. 2011 [cit. 2012-03-01]. Dostupné z: . 145 VÁGNEROVÁ, Kateřina. Minimalizace šikany – Praktické rady pro rodiče. 1 vyd. Praha : Portál. 2009. s. 12-13.
55
moc hubení, mají jinou barvu pleti, nebo zrzavé vlasy) nebo psychicky (nadprůměrně inteligentní, ustrašení, mentálně zaostalý, psychicky málo odolní, hyperaktivní, se specifickými poruchami učení – dyslexie, dysgrafie). Často se terčem šikany stávají děti ze sociálně slabších rodin, kvůli svému obnošenému oblečení nebo zastaralému mobilnímu telefonu.146 Odlišnost způsobující že se dítě stane obětí šikany, však může být zapříčiněna i ve způsobu trávení volného času (netradiční záliby typu sbírání známek nebo drahých kamenů) či náboženskému založení rodiny (ortodoxní křesťané, jehovisté). Zjednodušeně můžeme říci, že se jedná o nejslabší článek kolektivu, který se neumí bránit, neumí skrývat svůj strach, je přespříliš sebekritický, tichý a nesebevědomí, příliš bojácný a zranitelný a od ostatních něčím odlišný. Na základě výše uvedeného bychom mohli souhlasit s Kolářovou typologií obětí, kdy dělí oběti na: 1. oběti slabé – vyskytuje se u nich tělesná a v návaznosti na to i psychická vada, 2. oběti silné – neboli vzpurné, nahodilé oběti, 3. oběti deviantní – odlišné od ostatních, 4. oběti typické – předurčené k tomu, být obětí, šikanované celý život.147
5. 2. Příčiny Při stanovování příčin můžeme z velké části vycházet z kapitoly 4. 3. Příčiny delikvence mládeže, proto není nutné opakovat všechno již výše uvedené. V této podkapitole se na problematiku příčin vzniku šikany ve škole zaměříme trošku z jiného úhlu pohledu. Původ šikany musíme hledat nejen v přímých aktérech (agresorovi a oběti), jejich vrozených vlastnostech, prostředí, ve kterém vyrůstají, rodinném zázemí, ale v tomto případě hlavně v celém kolektivu. Ve zdravě fungující skupině, kde panují přátelské vztahy, totiž podhoubí šikany bujet pravděpodobně nemůže. Naopak kolektiv, který je nějak „nemocný“ vytváří ideální prostředí pro seberealizaci agresivního člověka. Skupinová dynamika, která je vlastní každému kolektivu, je agresory využita k destrukci svobody a vzájemných pozitivních vztahů ve skupině. 148
146
LOVASOVÁ, Lenka. Šikana – komplikovaný problém. Právo a rodina. 2005, č. 12, s. 7. KOLÁŘ, Michal; STEJSKAL, Bohumil. Bolest šikanování. 1. vyd. Praha : Portál, 2001. s. 87-89. 148 KOLÁŘ, Michal; STEJSKAL, Bohumil. Bolest šikanování. 1. vyd. Praha : Portál, 2001. s. 79. 147
56
Agresor pro získání většiny osob ve skupině na svoji stranu a tím i zvrácení skupinové dynamiky směrem, kterým chce, využívá různé metody v podobě psychické manipulace a vymývání mozku. Pojem vymývání mozků neboli brainwashing byl poprvé použit novinářem Edwardem Hunterem v souvislosti s osudy vojáků v korejské válce, kteří pod tíhou mučení, diametrálně změnili své názory a vypovídali tak, jak chtěl jejich trýznitel. Na obdobném principu funguje vztah agresora a zbytku kolektivu, kdy pod pohrůžkou násilí jsou spolužáci donuceni ke ztotožnění postupů a názorů s agresorem. Tyran k dosažení svých cílů nepoužívá jen fyzické násilí, ale i psychickou manipulaci. Takto nastolená situace je ztvrzena skupinovými normami, jež se v novém kolektivu pod tíhou jednání agresorů vytvořily. Jsou to nepsaná pravidla hierarchie, určující kdo je vůdce a kdo podřízený. Jelikož člověk od přírody tíhne ke konformitě a jisté formě závislosti, přizpůsobí se i takto patologickým normám ze strachu, že by nezapadl a byl by „po zásluze“ potrestán.149
5. 3. Právní úprava Jednotná právní úprava takto složitého sociálně deviantního jevu prakticky není možná. Šikana se skládá z mnoha součástí a různě škodlivých jevů, které zasahují do více odvětví jak práva soukromého, tak veřejného. Proto nenalezneme jednotnou souhrnnou legální definici, právní vymezení ani postih v žádném zákoně ani podzákonném právním aktu (výjimku tvoří Metodický pokyn MŠMT). Základ právní úprava je obsažena v: 1. v pramenech nejvyšší právní síly, v ústavním pořádku, resp. v Listině.150 2. v zákonných právních předpisech – normy trestního práva (TZ, TŘ, ZSM) – v případě nejzávažnějších forem šikany. Šikana není trestný čin, ale jednotlivé
149
KOLÁŘ, Michal; STEJSKAL, Bohumil. Bolest šikanování. 1. vyd. Praha : Portál, 2001. s.. 80-83. Hlava druhá – Základní lidská práva a svobody – zde nalezneme hned několik článků týkajících se úpravy práv každého (tedy i dítěte a mladistvého) – nejvýznamnější z pohledu šikanování je právo na život, osobní nedotknutelnost a soukromí, právo na zachování lidské důstojnosti, cti, dobré pověsti a jména, právo vlastnit majetek a právo na jeho ochranu, zákaz mučení, svoboda myšlení a náboženského vyznání. Výše uvedená práva a svobody jsou fyzickým i psychickým násilím vedeným agresory často porušována nebo zcela potlačena. Nesmíme opomenout čl. 32 zdůrazňující zvláštní ochranu mládeže. Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod., hlava 2., oddíl 1., čl. 6, 7, 10, 11, 14, 15, 16, 32. 150
57
útoky mohou naplnit skutkovou podstatu hned několika trestných činů uvedených ve zvláštní části TZ.151 - zákon o přestupcích - přestupky proti občanskému soužití, přestupky proti majetku,152 - občanský zákoník – úprava odpovědnosti za škodu,153 - občanský soudní řád – řízení ve věcech dětí mladších patnácti let,154 - zákon o sociálně-právní ochraně dětí - řeší problematiku ohrožených dětí, upravuje povinnost poskytnout pomoc dítěti ze strany školy a školských zařízení,155 - školský zákon – upravuje práva a povinnosti školy, žáků a jejich zákonných zástupců.156 - zákon o rodině – upravující vztah dětí a rodičů, výchovná opatření.157 3. v podzákonných
předpisech
a
interních
normativních
instrukcích
–
nejdůležitější Pokyn MŠMT a Vyhláška stanovující pracovní řád zaměstnanců školy. 4. v mezinárodních dokumentech – Úmluva o právech dítěte nebo Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Výše uvedený výčet je pouze demonstrativní naznačující složitost daného problému. 5. 3. 1. Odpovědnost a postih za šikanování Co se týká postihu a odpovědnosti, situace je zde relativně složitá z důvodu trestní neodpovědnosti dětí, které se šikany zpravidla dopouštějí (blíže podkapitola 4. 5. Trestní odpovědnost a řízení ve věcech mládeže). Šikana je ve většině případů řešena pouze rodiči aktérů a školou, na úrovni učitelů a ostatních pedagogických pracovníků, prostředky kázeňské povahy (výchovná a klasifikační opatření na základních školách, na střední škole je možné studenta podmíněně vyloučit nebo vyloučit).158 Pokud toto 151
VLACHOVÁ, Marta. Šikana z pohledu paragrafů – Policie a šikanování [online]. 28. 04. 2005 [cit. 2012-03-08]. Dostupné z: . 152 Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, § 49 a 50. 153 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, část. 6. 154 Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, § 176 a násl. 155 Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, § 10, 8. 156 Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, střední, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů, §164, §31. 157 VÁGNEROVÁ, Kateřina. Minimalizace šikany – Praktické rady pro rodiče. 1 vyd. Praha : Portál. 2009. s. 113114. 158 VÁGNEROVÁ, Kateřina. Minimalizace šikany – Praktické rady pro rodiče. 1 vyd. Praha : Portál. 2009. s 127128.
58
řešení není dostačující, zatáhnou se do hry i orgány školské správy (ředitel školy, obecní úřad, krajský úřad, Česká školní inspekce, Ministerstvo školství) a samosprávy (zřizovatel školy, zpravidla obec nebo kraj). V případě, že tyto orgány zjistí nějaké pochybení, mohou škole uložit sankci. Jako poslední možné řešení se jeví trestní oznámení a spolupráce s Policií a orgány sociálně-právní ochrany dětí. Pokud dojde ke škodě na majetku popřípadě k jiné újmě (např. na zdraví), odpovědná je škola, jakožto právnická osoba, dle § 29 školského zákona (pokud ke škodě dojde ve škole) nebo rodiče agresora, jelikož zodpovídají za jeho rozumový a mravní vývoj (§ 31 ZR) a měli by mu jít dle § 32 ZR příkladem (v případě že ke škodě dojde mimo školu). V neposlední řadě odpovídá agresor sám, pokud dosáhl dostatečné rozumové vyspělosti, uvědomil si následek svého jednání a jednání mohl vědomě ovlivnit (může dojít i ke spoluúčasti s odpovědným pedagogem).159 5. 3. 2. Šikana a trestní právo Zpravidla poslední možnost, kterou škola nebo rodiče využijí v případě, kdy selžou všechny terapeutické a výchovné možnosti k nápravě šikany, je podání trestního oznámení. I přesto, že šikana, není trestným činem, tak se skládá z jednotlivých útoků, které skutkovou podstatu trestných činů naplnit mohou.160 Musí jít o protiprávní jednání, které má znaky uvedené ve zvláštní části TZ (formální stránka trestného činu) a zároveň se musí jednat o případy společensky škodlivé, kdy nepostačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (materiální korektiv). 161 Zde bychom uvedli nejčastěji páchané trestné činy v rámci šikany, výčet není taxativní. Pokud je šikana vedena spíše fyzickými útoky, pak dochází k trestnému činu: Ublížení na zdraví (§ 145 a 146 TZ), Rvačka (§ 158 TZ), Omezování osobní svobody (§ 171), Loupež (§ 173), Útisk (§ 177), Znásilnění (§ 185), Sexuální nátlak (§ 186), Pohlavní zneužití (§ 187), Krádež (§ 205), Poškození cizí věci – pokud způsobená škoda převyšuje 5000,- (§ 228). V případě rafinovanější psychické šikany se děti a mladiství uchylují k trestnému činu: Vydírání (§ 175), Pomluva (§ 184), Nebezpečné vyhrožování (§ 353), Nebezpečné pronásledování – stalking (§ 354). Nejčastěji však
159
FIŠER, Martin. Šikana ve škole a trestní právo. Trestní řízení [online]. [cit. 2012-03-08]. Dostupné z: . 160 FIŠER, Martin. Šikana ve škole a trestní právo. Trestní řízení [online]. [cit. 2012-03-08]. Dostupné z: . 161 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné : obecná část, zvláštní část. 1. vyd. Praha : Leges, 2009. s. 114-117.
59
dochází ke kombinaci fyzických i psychických útoků a tedy páchání více deliktů zároveň. Autorka se domnívá, že by na tomto místě měla být uvedena i skutečnost, že osoby, které se aktivně neúčastní na šikaně, ale pouze přihlíží nebo povzbuzují své kamarády, se také mohou dopustit trestného činu, a to: Podněcování k trestnému činu (§ 364), Schvalování trestného činu (§ 365), Nepřekažení trestného činu (§ 367) nebo Neoznámení trestného činu (§ 368).162
162
FIŠER, Martin. Šikana ve škole a trestní právo. Trestní řízení [online]. [cit. 2012-03-08]. Dostupné z: .
60
6. Aplikační část 6. 1. Vývoj kriminality mládeže v ČR V rámci aplikační části provedeme rozbor vývoje kriminality mládeže v České republice od roku 2005 do současnosti. Znázornění provedeme pomocí grafů a následně vzniklý stav okomentujeme.
Kriminalita dětí
Počet spáchaných skutků
Majetkové tr. č.
Násilné tr. č.
Mravnostní tr. č.
2000
1500 1000 500 0 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 Rok
Obrázek 1: Vývoj majetkové, násilné a mravnostní kriminality dětí za rok 2005 až 2011 v ČR.
Kriminalita mladistvých
Počet spáchaných skutků
Majektové tr. č.
Násilné tr. č.
Mravnostní tr. č.
5000
4000 3000 2000 1000
0 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 Rok
Obrázek 2: Vývoj majetkové, násilné a mravnostní kriminality mladistvých za rok 2005 až 2011 v ČR.
Na základě předložených grafů je možné konstatovat rapidní pokles zvláště majetkové trestné činnosti jak u dětí, tak mladistvých. Minima dosáhla v roce 2010 (u
61
dětí téměř o polovinu nižší oproti roku 2005 viz obrázek č. 1). Zato násilná a mravnostní kriminalita si již po několik let drží prakticky totožnou úroveň v počtu spáchaných skutků (což ukazuje na jistou brutalitu dnešní mládeže). Jak je patrno, vývoj kriminality mládeže je velmi proměnlivý a pravděpodobně je ovlivňován spoustou činitelů, které budeme jen těžko odhalovat. Na tomto místě se nabízí otázka, jaký vliv má práce Policie ČR na daný trend. Kvůli nedostatku finančních prostředků a po provedených reformách se nachází v jisté krizi, proto mohlo dojít i ke snížení odhalenosti trestných činů nižší společenské škodlivosti a tím zvýšení procenta latentní kriminality, která je pro mládež tak typická. Jistou roli v tomto trendu hraje i nedůvěra v Policii ze strany společnosti, proto mnoho trestných činů hlavně majetkové povahy není oznamováno a tím i zařazeno ve statistikách. Na základě výše uvedeného je možné konstatovat, že zásadní vliv na pokles statisticky uváděné majetkové trestné činnosti je spatřován pravděpodobně ve zvýšení počtu latentní kriminality než ve snížení četnosti krádeží, podvodů a zpronevěr v době závažné ekonomické krize, kdy naopak by mělo z logiky věci docházet spíše k jejímu zvyšování.
6. 2. Rozhovor Na závěr bude proveden malý sociologický výzkum, abychom zjistili, jak to vypadá s šikanou v praxi. Základním cílem tohoto rozhovoru je odhalit jakým způsobem nejčastěji dochází k šikanování ve škole a z jakých důvodů, abychom mohli teoretické poznatky aplikovat na ty z praxe a porovnat dosažené výsledky. Dále nás zajímal názor a postoje dětí na danou problematiku. Na základě rozhovoru provedeného s 12 žáky z různých základních škol (nejčastěji ze základní školy T. G. M. Lomnice nad Popelkou) ve věku 12-15 let, jsme si utvořili základní představu o tom, jak děti do 15. let vnímají tento závažný sociálně patologický jev. Rozhovory byly vedeny s každým dítětem odděleně bez dozoru rodičů, pedagogů či kohokoliv jiného. Většina dětí se o dané problematice bála nebo styděla mluvit. Škola se k danému problému stavěla také dost negativně a daný rozhovor nechtěla příliš umožnit (podmiňovali to souhlasy vedení a všech rodičů), proto byl rozhovor proveden s dětmi žijícími v autorčině okolí, v jejich volném čase, po domluvě s jejich rodiči. Dětem bylo položeno 16. otázek, viz. příloha č. 1. 62
Rozhovoru se zúčastnilo osm děvčat a čtyři chlapci z různých sociálně silných rodin, s různými studijními výsledky a kázeňskými problémy. Alarmující byl již prvotní fakt, že se se šikanou setkalo, resp. ji někdy zažilo (nebo stále zažívá) na vlastní kůži osm dětí z dvanácti (tedy více než 50 % dotázaných). Přičemž deset respondentů bylo svědkem šikany páchané na jiném dítěti. Další zarážející fakt byl, že většina dětí zprvu na otázku č. sedm odpověděla záporně, tedy že jim nebylo nikdy ubližováno (nebyly nikdy šikanovány). Záhy však dodávaly, že jsou ve škole pomlouvány, zesměšňovány nebo jim ostatní nadávají. Často si tedy neuvědomují nebo nepřipouštějí, že i oni jsou oběťmi šikany a i přesto, že je jim chování agresora nepříjemné, ponižuje je, tak to nepovažují za nic neobvyklého, ale za běžnou součást dne. Dalším zjištěným poznatkem byla skutečnost, že dívky byly nejčastěji pomlouvány dívkami a chlapci jinými chlapci. Dále otázka č. 12 byla zodpovězena relativně překvapivě. Prakticky každé dítě, které se se šikanou setkalo163 vypovědělo, že se s tímto problémem svěřili svému nejlepšímu kamarádovi, méně častěji rodiči. Prakticky nikdo neuvedl jako důvěrnou osobu, které by se svěřil, učitele ani jiného pedagogického pracovníka, což je relativně zarážející fakt a ukazuje to do jisté míry na stav našeho školství, potažmo postavení učitelů, jako profese. Žádný z respondentů neuvedl, že by byl šikanován formou fyzického násilí. Nejčastěji byla uvedena forma psychické šikany v podobě pomluv, zesměšňování a posmívání, nadávek, ničení a schovávání věcí a vydírání. Většina respondentů rovněž uvedla, že se s psychickým násilím nejčastěji setkávali ve třídě, na chodbě, v šatně nebo na různých školních akcích (lyžařský výcvik). Z hlediska četnosti, se útoky objevovaly zhruba několikrát do měsíce. Prakticky žádné z dětí nedokázalo jasně odpovědět, z jakého důvodu je šikanováno. Po větším zamyšlení poté uváděly jako hlavní důvod svůj vzhled, nebo nudu agresorů či pro zábavu ostatních spolužáků 164. Když došlo na jejich vlastní názory, respondenti byli o něco sdílnější. Všichni považovali šikanu za velmi negativní jev, který spočívá hlavně v psychickém nebo i fyzickém teroru. Někteří definovali šikanu jako „ubližování a vydírání“, jiní jako „ublížení na zdraví a psychickou újmu“, „napadání slabších jedinců“, „ponižování a ubližování nevinným lidem“, jako „pomluvy, nadávky a vydírání“, jako „člověka, 163
Popřípadě pokud by se s ní někdy setkalo, tak by se takovým způsobem zachovalo. Potvrdil se nám předpoklad, že příčiny nejsou spatřovány pouze ve vrozených biologických faktorech (uváděný vzhled) ale v kombinaci těchto faktorů, rodinné výchovy a celého okolí ve kterém agresor a jeho oběť vyrůstá (šikana z nudy kvůli nedostatku zájmů a koníčků dětí v dnešní konzumní společnosti a nedostatečným mravním zásadám). 164
63
kterému bylo ubližováno, proto ubližuje ostatním“. Častěji než fyzické násilí v definování pojmu šikana používali psychickou újmu v podobě pomlouvání, nadávání, posmívání, slovních narážek a vydírání. Tento přístup byl relativně překvapující, jelikož jsme se domnívali, že šikana psychického charakteru je spíše typická pro starší osoby (např. v zaměstnání, na středních školách atd.). Na otázku číslo 15. odpovídali respondenti také velmi obdobně. Za hlavní důvod šikanování považovali odlišnost oběti v podobě vhledu (handicapovaný jedinec, jiné barvy pleti, tlustší postavy), charakterových vlastností, slabosti, malému zapojení do kolektivu, kvůli finanční situaci, nebo naopak kvůli odlišným názorům. Jako trest by děti pro agresora zvolily napomenutí třídního učitele, dvojku nebo trojku z chování, přeřazení do jiné školy a v nejkrajnějším případě umístění do nápravného zařízení. Objevily se i odpovědi, že by agresor měl podstoupit psychologickou nebo psychiatrickou terapii, což považujeme v určitých případech za dobrý nápad, který by mohl být přínosnější než nějaké kázeňské tresty. Díky provedenému průzkumu jsme si přiblížili skutečnou situaci na našich základních školách. Samotné děti chápou šikanu jako něco negativního, co by mělo být omezováno a trestáno. Avšak z poznatků dětí jsme nebyli dojmu, že učitelé k této problematice přistupují relativně dost laxně a do rozbrojů mezi dětmi příliš nezasahují. Proto by měla být tato problematika více rozebírána, učitelé by měli mít povinnost navštěvovat odborné semináře na toto téma a v neposlední řadě bychom doporučili zavedení této problematiky do výuky (např. rodinné výchovy), aby si i děti mohly utvořit lepší představu o tom, co je šikana a díky tomu se i účinněji bránit.
64
Závěr Předkládaná diplomová práce se zabývá sociologicko-právním tématem „Sociální deviace a protiprávní jednání“ na příkladu delikvence mládeže. Na základě nejnovější literatury a aktuálních odborných článků a právních předpisů podává ucelený přehled a rozbor stanoveného problému nejen z pohledu právního, ale i sociologického a částečně psychologického. V celé práci je největší důraz kladen na osvětlení problematiky příčin daného jednání, což byl i hlavní cíl stanovený v samotném úvodu. Sociální deviace, jakožto významný sociologický pojem, do jisté míry odráží i úroveň a hodnoty společností aprobované. Jelikož se jedná o jistou odchylku od normálu, laickou veřejností je často ztotožňovaná pouze s negativními vlastnostmi a jevy, avšak bezesporu existují i odchylky pozitivního rázu. Vznik deviace je zapříčiněn zpravidla kombinací biologických, psychologických a sociologických faktorů. Avšak jen stěží můžeme konstatovat, který faktor má nejvýznamnější vliv, zpravidla se vzájemně podmiňují. Sociální deviaci nesmíme zaměňovat s protiprávním jednáním i přesto, že oba dva pojmy označují odchýlení se popř. porušení určité normy. Zásadní rozdíl spočívá v dané normě, od které se jednání subjektu odchyluje. Pokud se jedná o normu právní, dané jednání bude považováno za protiprávní a pokud by se jednání odchylovalo od normy sociální, označili bychom ho jako sociální deviaci. Přičemž může nastat situace, že dané jednání je nejen sociální deviací společností odsuzovanou, ale zároveň i protiprávním jednáním státem sankcionovaným. Názor na to, co je deviantní a protiprávní se v průběhu vývoje lidstva liší, ovlivňují ho nejen politické, ekonomické nebo právní změny ve společnosti, ale i celkový proces evropeizace a globalizace, který se v posledních desetiletích naplno ve světě rozvinul. Po úpravě obecných pojmů sociální deviace a protiprávní jednání diplomantka přistoupila ke konkrétnímu typu – delikvenci mládeže. Delikvence v sobě zahrnuje nejen jednání, které porušuje právní normy, v nejzávažnějších případech normy trestního práva, ale i takové jednání, které není v rozporu s právem, i přesto je společností odsuzované nebo netolerované, zahrnuje tedy v sobě kombinaci obou prvně rozebraných pojmů. Větší pozornost byla věnována problematice trestné činnosti mládeže (tzn. protiprávnímu i sociálně deviantnímu chování) z důvodu zvyšování
65
brutality dětských a mladistvých pachatelů. Z této problematiky byla poté ještě vyčleněna školní šikana, která je snad nejtypičtějším druhem delikvence mládeže.165 Pozornost byla zaměřena na osobu pachatele a charakteristiky, které jsou pro delikventní mládež typické. Současní odborníci se shodují, že společným jmenovatelem dětských a mladistvých deviantů je agresivita, jakožto vrozená vlastnost, která je zároveň velmi ovlivňována výchovou a sociálním prostředím, ve kterém jedinec žije. I přesto že mají agresivní jedinci blíž k delikventnímu chování, tak i u nich je nutné rozlišovat mezi agresory s ranným startem, kteří začínají svou „kriminální dráhu“ před 14. rokem svého života a jsou označováni za „chronické pachatele“. Zpravidla pocházejí z dysfunkčních rodin, které neplní svoji výchovnou roli a proto náprava takové jedince je velmi obtížná. A dále agresory s pozdním startem, kteří se deviantně chovají v období puberty a toto jednání zpravidla odeznívá kolem 18. a 21. roku. Pro ně je typická trestná činnost nižší intenzity zahrnující drobné krádeže, vandalismus, sprejerství.166 I v této části byly rozebrány základní příčiny podílející se na delikventním chování mládeže. Na základě podrobného rozboru bylo zjištěno, že nejen vrozené vlastnosti, charakteristiky, popřípadě geneticky předané vady, ale i rodinné zázemí, poskytovaná rodičovská výchova a láska utvářejí deviantní předpoklady každého jedince (ať již v pozitivním či negativním slova smyslu). Záměrně až nyní uvedeme vliv celé společnosti, která jedince formuje prakticky po celý život z důvodu jejího všestranného a zásadního vlivu. První dvě uvedené oblasti jsou klasické a tradičně uváděné při výčtu faktorů ovlivňujících delikvenci mládeže. Ale poslední jmenovaný – společnost – zahrnující kulturu, morální hodnoty, náboženskou víru, různé postoje, je současnou literaturou relativně opomíjen. Diplomantka se však domnívá, že patří k těm rozhodným.
Každý člověk se rodí s určitými fyzickými, charakterovými a
inteligenčními předpoklady, ale pouze až výchovou a životem v konkrétní společnosti se z něj stává takový člověk, jakým je. Z výše uvedeného diplomantka vyšla i při určování faktorů ovlivňujících šikanu na školách. Jediné odlišné specifikum bylo nalezeno v kolektivu, který právě na šikanu,
165
Kvůli nedostatečně resp. chybějící právní úpravě se jedná spíše o sociální deviaci, která v jistých případech může naplnit znaky protiprávního jednání. 166 ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Jak diferencovat mezi nezletilými provinilci? Právo a rodina. 2010, č. 10, s. 2-4.
66
jakožto kolektivní deviaci, má zásadní vliv. Agresivní jedinci se totiž nejlépe realizují v nezdravě fungujícím a nepřátelském kolektivu. Závěr práce byl věnován krátké aplikační části, kde bylo provedeno srovnání vývoje kriminality dětí do 15 let a mladistvých za roky 2005 až 2011, která měla značně klesající tendenci hlavně v oblasti majetkové trestné činnosti. Nesmíme opomenout zmínit malý sociologický výzkum provedený formou krátkých rozhovorů s dětmi na téma „Šikana kolem nás“, který naznačil jak závažným problémem šikana ve skutečnosti je. Pokud bychom měli provést krátké úvahy De lege ferenda, zajisté by mělo dojít k propracovanější a efektivnější právní úpravě v oblasti šikany. I přes všechny komplikace výše uvedené se jedná o tak závažný jev, který by si zasloužil mnohem více pozornosti. Diplomantka je toho názoru, že by mělo dojít k definování pojmu na úrovni zákonné, nikoli pouze formou Pokynu MŠMT, který máme v dnešní době. Dále by se dalo uvažovat nad jistou regulací televize, internetu a dalších masmédií, které byly v této práci označeny za jedny z hlavních viníků delikvence mládeže.
67
Resumé Following diploma thesis regulates social deviation issue as well as infringement independently and in mutual connections. The main emphasis is placed on juvenile delinquency or school bullying as a serious social-pathological phenomenon. Author strives to investigate reasons which cause deviations in the behaviour of juvenile delinquency in particular and theories explaining their origin. The whole thesis is divided into three sections: general, special and application. In the general part author focuses on analysis of social deviance in general, in relation to the causes of their formation and theories explaining their origin. Deviation arises from the different approaches by different factors. Some see the core of the problem in the man himself and his innate assumptions (biological approach), others in the family background, upbringing and love provided to child, which helps proper socialization (psychological approach). The last, representatives of the sociological approaches, tend to the fact that the environment in which the deviant individual lives is the main factor causing this issue. Special section includes treatment of youth delinquency. Attention is paid to difference between children and adolescents (absolute legal irresponsibility and relative legal responsibility), the characteristics of deviant youth, legislation, and indeed above mentioned causes. These are seen among children and adolescents in the factors of internal (genetically inherited) and external nature (the environment in which the individual grows and lives). Accurate and in author’s opinion more appropriate concept factors are divided as following: 1) Typical - dysfunctional family, poor family background, lack of interest and love, birth defects and conditions, lack of control and protection of youth. 2) Associated with adolescence and development - the period of puberty, rebellion against parents and strong efforts to promote and differentiate from the others. 3) Actual, variable - one that changes along with the development of society – hurried consumer society, fashion dictates, technology development (impact of the Internet, mass media, social networks). In this section we find regulation of typical delinquent behavior of youth bullying. This is an aggressive recurrent physical or psychological attacks against weaker with the intent to hurt him/her, the frequency and brutality usually intensifies. 68
This phenomenon could be mainly seen in school groups with impaired structure and hostile relations. The causes are therefore perceived not only in the actors themselves (the victim and aggressor), but in the whole group. The last, application section, is devoted to small sociological research of bullying in elementary schools. Author conducted an in-depth interviews with a 12randomly selected children aged 12 - 15 years. More than 60 % of them already experienced mainly psychological way of bullying led to their person, or they are currently experiencing it. They often do not realize that mental violence they face is already bullying. Most of interviewed children considered insults, slander and ridicule as a normal part of the day. Striking was the fact that the majority failed to provide reasons why they are being hurt. The most frequently, they reported appearance, boredom or entertainment for others as main reasons. None of interviewed children trusted the teachers, therefore any time they wanted to report bullying they provided it only to entrusted friend which is that fact that does not show the current teachers and their methods in a good light. This section also consists of the development of youth crime in the Czech Republic since 2005 to the present. Graphs show the rapid decline in property crime, but violent crime and vice crime remain virtually on the same level. The causes of this phenomenon can be seen in a variety of factors. Author believes that it is more likely that latent crime has increased than the decrease in crime as such. The consequences can be seen in a bad situation among Police and its representatives and perhaps due to more cunning of youth and unannounced petty theft victims of crime. The main goal of this thesis, causes of social deviations, were investigated and indicated. The author states that all mentioned factors create, in the same amount, conditions for the emergence and proliferation of bullying.
69
Seznam použitých zdrojů Literatura
FIALA, Josef a kol. Občanské právo hmotné. 3. opr. a dopl. vyd. Brno : Vydavatelství a nakladatelství Doplněk, 2002. 433 s. ISBN 8021027932.
GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 3. rozš. vyd. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2004. 343 s. ISBN 8086473856.
HARVÁNEK, Jaromír a kol. Teorie práva. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. 501 s. ISBN 9788073801045.
HOLCR, Květoň a kol. Kriminologie. 1. vyd. Praha : Leges. 2009. 190 s. ISBN 9788087212271.
HRČKA, Michal. Sociální deviace. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství, 2001. 302 s. ISBN 8085850680.
JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné : obecná část, zvláštní část. 1. vyd. Praha : Leges, 2009. 895 s. ISBN 97880872122240.
KOLÁŘ, Michal; STEJSKAL, Bohumil. Bolest šikanování. 1. vyd. Praha : Portál, 2001. 256 s. ISBN 807178513X.
KOLÁŘ, Michal. Skrytý svět šikanování ve školách : příčiny, diagnostika a praktická pomoc. 1. vyd. Praha : Portál, 1997. 128 s. ISBN 8071781231.
KOMENDA, Antonín. Sociální deviace : historická východiska a základní teoretické přístupy. 1. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého, 1999. 313 s. ISBN 8024400197.
KUCHTA, Josef; VÁLKOVÁ, Helena. Základy kriminologie a trestní politiky. 1. vyd. Praha : C.H.Beck, 2005. 544 s. ISBN 8071798134.
MATOUŠEK, Oldřich; MATOUŠKOVÁ, Andrea. Mládež a delikvence : možné příčiny, struktura, programy prevence kriminality mládeže. 3. aktualiz. vyd. Praha : Portál, 2011. 336 s. ISBN: 9788073678258.
MUNKOVÁ, Gabriela. Sociální deviace :(přehled sociologických teorií). 1. vyd. Praha : Karolinum, 2004. 134 s. ISBN 8024602792.
REGOLI M., Robert; HEWITT, John. Delinquency in society : A child-centered approach. 2. ed.. New York : McGraw-Hill, 1994. 500 s. ISBN: 0070513333.
70
ŘÍČAN, Pavel. Agresivita a šikana mezi dětmi : jak dát dětem ve škole pocit bezpečí. 1. vyd. Praha: Portál, 1995. 95 s. ISBN 80711780499.
SAK, Petr. Proměny české mládeže. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Petrklíč, 2000. 291 s. ISBN 8071290428.
SCHELLEOVÁ, Ilona a kol. Právní postavení mladistvých. 1. vyd. Praha : Eurolex Bohemia, 2004. 250 s. ISBN: 8086432823.
ŠÁMAL, Pavel a kol. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže : komentář. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2007. 1227 s. ISBN 9788071793755.
URBANOVÁ, Martina. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. 191 s. ISBN 8086898946.
VÁGNEROVÁ, Kateřina. Minimalizace šikany – Praktické rady pro rodiče. 1 vyd. Praha : Portál. 2009. 159 s. ISBN 9788073676117.
VEČERKA, Kazimír a kol. Mládež v kriminologické perspektivě. 1. vyd. Praha : Institut pro kriminologii a sociální prevenci. 2009. 129 s. ISBN 9788073380793.
VEČERKA, Kazimír; HOLAS, Jakub; ŠTĚCHOVÁ, Markéta. Problémové děti ve školských výchovných zařízeních. 1. vyd. Praha : KNOK Polygrafie, 2000. 83 s. ISBN: 8086535002.
VEČEŘA, Miloš; URBANOVÁ, Martina. Sociologie práva. 2. upr. vyd. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 313 s. ISBN 9788073803216.
ZÁŠKODNÁ, Helena. Sociální deviace dětí a mládeže. 1. vyd. Ostrava : Ostravská univerzita, 1998. 94 s. ISBN 8070425199.
ZOUBKOVÁ, Ivana. Kontrola kriminality mládeže. 1. vyd. Dobrá Voda u Pelhřimova : Aleš Čeněk, 2002. 231 s. ISBN 8086473082.
Odborné články ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Jak diferencovat mezi nezletilými provinilci? Právo a rodina. 2010, č. 10, s. 1 – 6. DURDÍK, Tomáš. Odnětí svobody u mladistvých delikventů (2.). Právo a rodina. 2007, č. 10, s. 17 – 19. HOLAS, Jakub; VEČERKA, Kazimír. Základní rysy delikvence mladistvých v ČR. Institut pro kriminologii a sociální prevenci. 2007, s. 18.
71
CHROMÝ, Jakub. Příčiny kriminality mládeže z pohledu sociálního prostředí. Právo a rodina. 2010, č. 10, s. 17 – 20. CHROMÝ, Jakub. Kriminalita dětí – zamyšlení nad současnou právní úpravou. Právo a rodina. 2004, č. 6, s. 12 – 15. KOLÁŘ, Michal. Školní šikanování z pohledu praxe. Právo a rodina. 2006, č. 12, s. 13 – 14. KOVÁŘOVÁ, Daniela. Nad Zákonem o soudnictví ve věcech mládeže z pohledu praxe. Právo a rodina. 2004, č. 9, s. 1 – 6. KOVÁŘOVÁ, Daniela. Trestná činnost dětí a mladistvých. Právo a rodina. 2005, č. 11, s. 8 – 11. LICHNOVSKÝ, Vladimír. Vliv rekodifikace trestního práva hmotného na vybrané otázky sankcionování mladistvých. Právo a rodina. 2010, č. 4, s. 13 – 19. LOVASOVÁ, Lenka. Šikana – komplikovaný problém. Právo a rodina. 2005, č. 12, s. 6 – 20. MAREŠOVÁ, Alena. K příčinám a podmínkám kriminality mládeže. Trestní právo. 2007, č. 7 – 8, s. 23 – 26. NOVÁK, Tomáš. Psychologie šikanování. Právo a rodina. 2011, č. 10, s. 19 – 21. ŠÁMAL, Pavel. K podmíněné či relativní trestní odpovědnosti mladistvého. Právní rozhledy. 2004, č. 2, s. 47-84. ŠPAŇHELOVÁ, Ilona. Agresivita dětí. Právo a rodina. 2007, č. 4, s. 16 – 20.
Právní předpisy a judikatura
Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“).
Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č. 104/1991 Sb. o Úmluvě o právech dítěte (dále jen „Úmluva“).
72
Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudnictví ve věcech mládeže“).
Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „školský zákon“).
Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Vyhláška č. 263/2007 Sb., kterou se stanoví pracovní řád pro zaměstnance škol a školských zařízení zřízených Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, krajem, obcí nebo dobrovolným svazkem obcí (dále jen „Vyhláška stanovující pracovní řád zaměstnancům škol“).
Metodický pokyn Ministra školství, mládeže a tělovýchovy č. j. 24 246/2008-6, publikován ve věstníku MŠMT 1/2009, k prevenci a řešení šikanování mezi žáky škol a školských zařízení (dále jen „Metodický pokyn“).
Rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. ledna 1990, o amnestii.
Usnesení Městského soudu ze dne 28. 1. 2005, sp. zn. Ntm 1/2005.
Internetové zdroje
ADAMČIKOVÁ, Naďa; KONIGOVÁ, Marie. Náramky budou, až dostane domácí vězení 500 lidí, vzkazuje ministerstvo soudům. Novinky.cz [online]. 27. 02. 2012 [cit. 2012-03-02]. Dostupné z: .
FIŠER, Martin. Šikana ve škole a trestní právo. Trestní řízení [online]. [cit. 201203-08]. Dostupné z: .
73
JANDA, Vojtěch. Listopad 1989: Se svobodou přišel zločin. Deník.cz [online]. 3. 10. 2009 [cit. 2012-02-20]. Dostupné z: .
JAROŠ, Petr. Mladé životy na celách smrti. Lidská práva [online]. 3. 10. 2009 [cit. 2012-02-20]. Dostupné z: < http://www.lidskaprava.cz/student/vsechnatemata/clanky/mlade-zivoty-na-celach-smrti>.
KAČEROVÁ, Iva. Analýza : je nás 7 miliard. Demografie [online]. 7. 10. 2011 [cit. 2012-02-20]. Dostupné z: .
MICHALÍK, Jan. Šikana z pohledu paragrafů – Některé „nové“ právní aspekty tzv. šikany [online]. 28. 04. 2005 [cit. 2012-03-08]. Dostupné z: .
Stav vězněných osob. Vězeňská služba Česká republika [online]. 27. 02. 2012 [cit. 2012-03-02]. Dostupné z: .
ŠMERGLOVÁ, Michaela. Dětských sebevražd přibývá. Proč se něco takového děje? Časopis Květy [online]. 16. 12. 2011 [cit. 2012-03-01]. Dostupné z: .
ŠEBKOVÁ, Iva. Opilé děti se toulaly po městě. Policie ČR [online]. 12. 09. 2011 [cit. 2012-02-28]. Dostupné z: .
Školák (12) se oběsil. Utýral ho dívčí gang. TN.cz [online]. 02. 12. 2011 [cit. 201203-01]. Dostupné z: .
VLACHOVÁ, Marta. Šikana z pohledu paragrafů – Policie a šikanování. [online]. 28. 04. 2005 [cit. 2012-03-08]. Dostupné z: .
74
Příloha č. 1- Otázky k rozhovoru 1. Chodíš rád/a do své třídy (školy)? 2. Máš ve třídě dobrého kamaráda/kamarády? 3. Je ve třídě (škole) někdo, koho nemáš rád/a, nebo se ho bojíš? Pokud ano, proč? 4. Měl/a jsi někdy strach jít do školy? 5. Měl/a jsi někdy kázeňské problémy ve škole? 6. Viděl/a jsi někdy, že by bylo ve třídě někomu ubližováno? 7. Ubližoval ti někdy tvůj spolužák/ci ze třídy (školy)? (ať již slovními narážkami, nebo fyzickým násilím). 8. Jak ti bylo ublíženo? 9. Kde ti ubližovali? 10. Jak často ti ubližovali? 11. Proč myslíš, že ti ostatní ubližují (ubližovali)? 12. Řekl/a jsi o tom někomu? (Pokud by ti bylo ubližováno, svěřil/a by ses někomu?) 13. Ubližoval/a jsi někdy jinému spolužákovi? Pokud ano, proč? 14. Jak by dle tvého názoru mělo být potrestáno dítě, které ubližuje nebo šikanuje ostatní děti? 15. Proč myslíš, že se dítě stane obětí šikany? 16. Co podle tebe znamená šikana? Co bys pod tento pojem všechno zařadil/a?
75
