Bezdomovství, bezdomoví a pozitivní deviace
Libor Prudký Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze
Zneužití chudoby Známé podoby: •
•
• • • •
Přímé, cílené zneužívání, otevřený obchod s chudobou: lichva, realitní makléři, podnikavci, vlastníci domů a bytů. Byznys s chudobou představuje největší zneužívání chudoby. „Zastánci a pomocníci“ (kteří takto vystupují, ve skutečnosti z chudoby tyjí: od advokátů při exekucích, až po institucionální zneuživatele dávek na některých obcích či dalších institucích). „Slušní spořádaní přizpůsobiví občané“: sebedefinování odmítnutím „těch nepřizpůsobivých“ a svádění viny za potíže na ně. Politici (od chudých se nejlépe bere, protože jsou bezbranní; na vyvržené se dá poukázat, jako na viníky, atd.) My, badatelé (řada už získala „vědecké frčky“ na výzkumu chudých, ale bez výsledku pro chudé). I chudí a nejchudší sami. Ale pozor! Představa, že zneužívání dávek je základní podobou jejich zneužití je falešná! Často ti, kteří je zneužívají, jsou k tomu nuceni institucionalizvanými podnikavci s chudobou.
Druhy chudoby Práh chudoby – obvykle hmotné. Vedení státu se chlubí (či ohání) tím, že podle kritérií ve vztahu k mediánu v dané zemi je v ČR téměř nejméně chudých ze všech států EU. Kritéria ale mají odlišné základny a neberou v úvahu spotřební koš. V roce 2010 bylo v zemích OECD 16 % lidí z věkové skupiny 15 až 29 let, kteří ani nestudují, ani nepracují. (Bylo nutné najít nový termín: neither employment, not in education – NEED.) Jde o chudobu života, zdaleka nejen hmotnou. V roce 2011 bylo v ČR zemi 8 % dospělých nad 18 let v dluhové pasti, tj. celkem 750 000 lidí: jde o chudobu bezmoci a bezperspektivnosti. Nezapomínejme na chudobu ducha, ne jako nemoc, ale jako ztrátu obsahu života. To se především „povedlo“.
Bezdomovství jako dno chudoby Bezdomovství je jeden z „vrcholů“ chudoby. Je na něm dobře vidět situaci vyvrženců. Trajektorie cest k bezdomovství: Dlouhá (mínusový vstupní sociální, kulturní i ekonomický kapitál): kolem 35 %. Krátká (propad prostřednictvím shluku téměř neviditelných provázaných vlivů: dluhy, nemoc, nezaměstanost, rozpad manželství, exekuce...): už kolem 50 %. Roste. Z nemoci – osobnostních indispozic (vč. neschopnosti sociální adaptace), kolem 15 %.
Ohrožení bezdomovectvím Pojetí lidí bez domova podle typologie ETHOS pracuje s kategorií ohrožených bezdomovectvím. (Potenciální bezdomovci.) Situace ve společnosti (vyjádřená např. indexem finanční svobody, když zůstaneme jen u peněz a také rostoucím podílem populace, která si půjčuje už i na „mandatorní“ výdaje domácností) je podobná uvolnění stavidel při vypouštění rybníku: proud dlužníků, nezaměstnaných, bezmocných, starých, chudých, nemocných a dalších vyloučených roste a rybník se stává stále méně obyvatelným i pro zbývající rybky. Mimochodem: náklady společnosti prudce rostou i při poklesu sociálních podpor. Mechanizmy, které by tomu zabránily, nejsou dostatečné a zhoršují se. Společnost – stát svým úsilím produkují bezdomovství a chudobu. Možnosti k nalezení záchrany a důvěry a jistot se vytrácejí a oslabují. Vzniká situace, kdy stav bez střechy nad hlavou může potkat téměř každého. Akutně možná až kolem 15 % dospělé populace.
Obecné příčiny bezdomovství Rozpor mezi požadavky okolí (úspěch, konzum na požadované úrovni, sebeprosazení, prestiž, peníze jako základ dobrého, atd.) a možnostmi, schopnostmi a dovednostmi je naplňovat (neschopnost se uplatnit, neznalost cest o přijetí odpovědnosti za své činy, neznalost nutných dovedností na zvládnutí požadavků, únik před skutečností, kompenzace místo řešení, bezradnost řešená silou, ztráta souvislostí v čase a vůči skutkům, atd.). Snaha „zařadit se“ mezi úspěšné vede k zadlužení finančnímu, ke ztrátám autentičnosti ve vztazích, ke vzdalování se obsahu a tudíž ke hledání náhražek. To vše ústí v katastrofy, končící až ve ztrátě střechy nad hlavou. Zjednodušeně (ale ne nepřesně) shrnuto: • Jde o nezvládnutí situace, která je po změně v roce 1989 vyžadována jako kritérium úspěchu a oprávněnosti, respektu a smyslu. • Jde v zásadě o důsledek faktu, že této dimenzi života (základem: odpovědnosti za sebe sama) nikdo nikde neučí.
Základní zdroje těchto příčin (1) Obecné atributy 3. fáze modernizace (od zcizení vztahů k produkci, k ostatním, až po rozdrobenost, neurčitost a nejasnost řádu a tudíž i možností pro identifikace a následně i nalézání identity sebe sama), posílené globalizačními procesy a střety (samotné prolínání kultur, ale především globální kořistění bez globálních brzd a odpovědnosti) a obecným odpojením nástrojů (mechanizmů uplatňování svobod ekonomických a politických, ale i ve většině dalších oblastí života) od obsahu (od etických podmínek, od lidských souvislostí a zdrojů pro zachování humanity a lidských práv) s následným dopadem na posilování anomické existence. Tento trend byl v transformačním procesu v této zemi po roce 1992 zcela jasně vymezen jako jediný možný.
Základní zdroje těchto příčin (2) Subjektivní vlivy vycházející z české varianty neoliberalismu (jasně podřizujícím všechny svobody ekonmickým) jsou výrazným a pojmenovatelným urychlovačem procesů ústících v onen hodnotový mainstream. S dopady ve všech oblastech života, především v míře nedůvěry jako základu vztahů, které vznikají a působí bez přítomnosti jiných než sobeckých a individualizovaně pragmatických etických základů. Během dosavadního vývoje po roce 1989 došlo k posunu ve vidění světa jen a jen ekonomickýma očima a na tomto základě byla především stavěna demokratická existenci.
Ale to je nesmysl (v lepším případě), nebo zločin (to je možná blíž pravdě).
Cesta omylu (1) Centrální obecné pomýlení: jakoby ekonomické a politické nástroje demokracie mohly fungovat bez spoluúčasti lidí a respektu k nim. Přitom platí právě opak: hodnotové zakotvení ekonomických a politických svobod posilující lidské dimenze těchto svobod a jejich prostřednictvím jim dodávající humánní obsahy, to jsou zásadní podmínky samotné existence těchto svobod. Už jak to formuloval Adam Smith: „svoboda jedince, ani volný trh, nejsou možné bez tří základních zásad, totiž stability vlastnictví, dobrovolnosti převodu a stability slibu“. (Nevím, zda je toho možné dosáhnout, ale nezkusili jsme to. Vlastně nikdy.)
Cesta omylu (2) A jak zpřesnil R. Dahrendorf, když napsal, že „svoboda hospodářská a politická (čili: volný trh a demokracie) jsou studené projekty, které bez naplňování autentickými (neanomickými, tedy zakotvenými a sebereflektujícími) bytostmi nejprve degenerují, posléze umírají.“ Připomněl Böckenfördův paradox: Demokracie a tržní hospodářství se zakládají na předpokladech, které však samy nemohou garantovat. Nejsou s to zakládat nutné sociální vazby, které jsou pro funkci obou nezbytné.
Cesta omylu (3) Nevidění (odložení, obchvat, nerespektování) této podmínky v rozvoji ekonomických a politických svobod je cestou k likvidaci těchto svobod samotných. Protože tyto svobody odumírají, když nejsou oživovány neanomickými občany. Cesta, která tuto podmínku nerespektuje znamená další prohlubování likvidace ekonomických i sociálních svobod samotných. Neodvolatelně vede k sebelikvidaci i těch, kdo takto jednostranně chápou svobody. A s nimi k likvidaci společnosti založené na chápání ekonomických a politických svobod jako existujících „samých o sobě“, jako projektů, které s lidmi nepočítají. Nepropojení „mechanizmů“ svobod a „jejich lidské dimenze“ nakonec likviduje obojí.
Cesta omylu (4) U nás posíleno o karmu: samospasitelnost „neviditelné ruky trhu“ a „základních forem demokracie, tedy práva na volby a předání odpovědnosti demokraticky zvoleným zástupcům bez dalšího zasahování voliči“. To už samo o sobě je zdrojem krizí, korupcí, porušování práv, následně beznaděje a ztráty důvěry a nárůstu nezakotvené, anomické existence.
Těmito procesy se anomický stav společnosti prohlubuje. Je to spirála smrti.
Existují vůbec ještě možnosti pro nalezení a uplatňování východisek z této dlouhodobé situace? Uvažujeme v rámcích naší civilizační a kulturní tradice – tradice euroatlantické podoby civilizace. Možná, že v jiných druzích kultur je situace jiná. A možná nadějnější. Na druhé straně se s tímto klíčovým problémem musíme vlastně každý nějak vyrovnat. Vylučme zapomnění, konformitu, vyprázdnění, ideologie a kompenzace jako řešení. Ukazuje se, že těmito způsoby se k řešení nelze dobrat. Nabízím pozitivní deviace jako cestu.
Pozitivní deviace? Deviace – chování, prožívání, postoje, názory, které neodpovídají současným normám (normě). Normy – zákony, pravidla, instituce...vše, co určuje to, co se považuje za přijatelné v dané době, v daných podmínkách. Jsou v zásadě založené na přijatých hodnotách, tedy na tom, co pevně považujeme za důležité, co si chráníme a používáme jako zdroj hodnocení. Hodnoty mohou být v principu dvojí: ty co platí a ty co mají být. Pozitivní deviace: napomáhají hodnotám, které mají být.
Dobré hodnoty? Takových už bylo, co tvrdili, že vědí, co je dobré! A jak to většinou dopadlo... Nicméně přesto nabízím návrh: koncept otevřené společnosti jako zdroj, východisko i cíl. Má výhodu v akcentu na cestu a pravidla během ní. Koncept otevřené společnosti (především Popper, ale i Soros a d.) neakcentuje ani materiální, ani institucionální, ani pouze duchovní aspekty společnosti, nýbrž se stará především o jejich obsahy. Ty nachází v míře naplňování individuální svobody, tvořivosti a odpovědnosti. Společnost, která napomáhá rozvoji podmínek pro individuální svobodu, tvořivost lidí a podporuje naplňování odpovědnosti za vlastní skutky, zároveň podněcuje principy, jejichž naplňování je podmínkou tvarování společenské existence k otevřenosti.
Z toho lze vyvozovat podobu hodnot, které napomáhají dobrému.
Hodnoty napomáhající otevřené společnosti Nejde o cíle, ale o cesty. Cesty, které: • zvyšují pestrost a diferenciaci ve společnosti a zároveň vystavují mosty a spojení mezi diferencovanými skupinami a vrstvami, • posilují učení se svobodě co největšího podílu lidí ve společnosti, protože bez svobodného převzetí odpovědnosti nelze nároky cest k otevřené společnosti unést, a už vůbec ne realizovat, • zvyšují, prohlubují a rozšiřují skutečnou vzdělanost, protože bez ní nelze tvořivě a kriticky přistupovat k vlastnímu životu, • nabízejí proměny a budování nového řádu, podporující rozvoj zdrojů identity a vzdalování se anómii i ve společnosti, která je nepřehledná, těžko srozumitelná a výrazně zcizovaná, • prohlubují respekt vůči odlišnému, nejde jen o toleranci, ale, jak zdůrazňuje J. Sokol (1999), o inspiraci odlišným, čili o pluralitu. V podstatě jde o procesy, které jsou přímo spojeny s tím, do jaké míry se aktéři společenského vývoje učí a naučí svobodě. To je klíč celé problematiky.
Kruh se uzavírá Na začátku jsme konstatovali, že nedostatek v učení se svobodě působí jako stěžejní zdroj chudoby všeho druhu a krizí v naší podobě společnosti. Při nabídce cest k otevřené společnosti jako možnému řešení se dostáváme k učení se svobodě jako klíči k dobrým hodnotám. Ale nemylme se: svoboda není anarchie. V současnosti je právě shoda představ o svobodě jako anarchii přesně v intencích pojetí společnosti tak, jak byla v naší zemi zakládána vlastně už od roku 1992. Aplikace právě takového pojetí svobody je fakticky prohlubováním anomické situace. Z mnoha možností pojetí svobody upozorníme na pojetí svázané s rozhodovacími procesy. Protože v nich vidíme právě zdroj pro nastolování sebereflexe jedinců, skupin a celých institucí i při koordinaci celé společnosti. Zdroj pro možnost naplňování cest k otevřené společnosti.
Pojetí svobody při rozhodování (a) Pro naplňování svobody rozhodování je nezbytné naplňovat čtyři principy: - Princip diferenciace: Pro to, aby bylo možné se rozhodnout je nezbytné, aby bylo dostatečné množství varinat, z nichž lze vybírat tak, aby bylo možné vybrat varinatu, která se nejvíce blíží potřebám a hodnotám spojeným s danou situací a rozhodujícím se subjektem. Pro takovou volbu musí být dostatek šancí. - Princip rovnosti přístupu k šancím: mezi rozhodujícím se subjektem a nabídkou šancí nesmí být žádná překážka, kromě vlastních nedosttaků toho subjektu. (Neznalost, neschopnost, malé dovednosti, ale i lenost, vzdání se vzděláávní a ponzávání, apod.) Jde o přímý vztah k růstu faktické vzdělanosti.
Pojetí svobody při rozhodování (b) - Princip převzetí odpovědnosti za svá rozhodnutí: Když je naplněn princip diferenciace a princip rovnosti a dojde k rozhodnutí, pak daný subjekt plně odpovídá za své rozhodnutí. Jednoduše řečeno: může za to, k čemu se rozhodl. Princip odpovědnosti je jádrem svobody. - Princip solidarity: Tím, že daný subjekt vybral jednu z nabízených šancí, zmenšil o tento výběr možnosti pro výběr pro ostatní. Součástí jeho odpovědnosti je tedy i to, aby nezmenšoval prostor pro svobodná rozhodnutí následujících subjektů a tudíž aby vytvořil alespoň jednu novou šanci pro ostataní. Kdyby to neudělal, omezuje svobodu ostatních. Zamezuje možnosti reprodukce svobody. Učit se soustavnému naplňování těchto principů je jádrem učení se svobodě. Naplňování těchto principu je velmi obtížné. Avšak situace, v níž žijeme neumožňuje snadná řešení.
Příklady užití pozitivních deviací (a) Jsou ovšem už v současnosti postupy, které mají jasně podobu pozitivních deviací. Protože představují aktivity a chování, které odmítají hlavní proud představ o tom, co se v současné naší společnosti považuje za správné. (A co, jak bylo řečeno, představuje spirálu smrti.) U těch, kteří se nezištně starají o potřebné, bezdmocné a zavržené, jde evidentně o pozitivní deviaci. U těch, kteří se snaží o obsahově bohatou existenci, především v profesním a osobním a rodinném životě, bez vztahu k tomu, co to „vynese“, jde také o pozitivní deviaci. U těch, kteří se podílejí na rozvoji občanských ctností a aktivit, tedy nezavrtávají se do své soukromé existence, ale považují za nezbytné, plést se do věcí veřejných, rovněž.
Příklad užití pozitivních deviací (b) U těch, kteří se pokoušejí o preferenci poznání a pochopení před ideologií ve své veřejné aktivitě, jde rovněž nepochybně o pozitivní deviace. U těch, kteří berou povinnosti svého úřadu jako rámec pro věcné řešení a pomoc při řešení problémů, které jsou v jejich kompetenci, rovněž. U těch, kteří se postaví lumpárně, zlodějně a podvodům, také. A mohli bychom i pokračovat. Že těchto lidí a institucí je menšina? A že jde o nekonečný proces? Nikdy žádná pozitivní deviace se nezačínala rozvíjet směrem k širšímu záběru jinak než z minority. A přesto mnohokrát přerostla právě do většiny. A vždycky, když zapomněla na naplňování uvedených principů, zdegenerovala. Vždycky jde o nekončící proces.
Děkuji za pozornost!
Základní prameny (a) • • • • • • • • • • • •
Berlin I., Čtyři eseje o svobodě. 1999. Praha: Prostor Dahrendorf, R., 1991. Úvahy o revoluci v Evropě v dopise, který měl být zaslán jistému pánovi ve Varšavě. Praha: Evropský kulturní klub Dahrendorf R., 1994. Svoboda a sociální vazby. In Liberální společnost. Praha: Filosofia Dahrendorf R. 2007. Hledání nového řádu. Praha: Paseka Ellis D. R. 1998. Just Results. Ethical foundation for policy analysis. Wahington: Georgetown University Press Etzioni A., Morální dimenze ekonomiky. 1999, Praha: Victoria publishing Frankl V. E. 2006. Vůle ke smyslu. Brno: Cesta Krejčí J. 2002. Postižitelné proudy dějin. Praha: SLON Machonin P. a kol. 2004. Mechanismy sociální soudržnosti, stratifikace a role sociálního státu. Praha: MPSV Petrusek M., 2006. Společnosti pozdní doby. Praha: SLON Popper K. R., 1994. Otevřená společnost a její nepřátelé I, II. Praha: ISE Potůček M a kol. 2002. Průvodce krajinou priorit pro Českou republiku. Praha: Gutenberg
Základní prameny (b) • • • • • • • • •
Potůček M. a kol., 2005. Jak jsme na tom. A co dál?Praha: SLON Prudký L. a kol. 2009. Inventura hodnot. Praha: Academia Prudký L. a kol. 2010. Studie o hodnotách. Praha: Čeněk Prudký L. (Ed.) 2010. Tehdy a teď /Then and Now. Praha: Čeněk Smith A. Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. 2001. Praha: Liberální institut Sokol, J. 1999. Tolerance, pluralismus a postmoderna. In: Kunc J. (Ed.) Demokracie a ústavnost. Praha: Karolinum. Str. 227 – 232 Soros G. 1991. Směnka na demokracii. Praha: Prostor Weber M. 1998. Metodologie, sociologie a politika. Praha: Oikumene Welzel Ch., Inglehart R., Klingemann H.D. 2003. The Theory of human developement: A coss-cultural analysis. In: European Journal of Political Research, Vol. 42, pp. 341 – 379
