Filozofická Fakulta Univerzity Karlovy v Praze
Diplomová práce
2015
Věra DOLEŽÁLKOVÁ
Filozofická Fakulta Univerzity Karlovy v Praze
Ústav pro klasickou archeologii
Diplomová práce
Postavení karavanního obchodu v římské Sýrii The role of caravan trade in the Roman Syria
Věra Doležálková
Vedoucí práce: PhDr. Ladislav Stančo PhD.
Praha 2015
Poděkování:
Na tomto místě bych velice ráda poděkovala vedoucímu mé diplomové práce PhDr. Ladislavu Stančovi, PhD. za odbornou pomoc, vstřícnost a velmi cenné připomínky při vedení mé práce. Chtěla bych zde také poděkovat Dr. Andrewovi Smithovi, který mi umožnil zúčastnit se archeologického výzkumu římské karavanní stanice Bir Madhkur a poskytl velké množství studijních materiálů. Velké díky patří Mgr. Barboře Weissové a Mgr. Petře Tušlové, za inspiraci a motivaci během celého mého studia. Děkuji rovněž všem svým blízkým přátelům za jejich velkou podporu a trpělivost.
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně, že jsem řádně citovala všechny použité prameny a literaturu a že práce nebyla využita v rámci jiného vysokoškolského studia či k získání jiného nebo stejného titulu.
V Praze, dne 28. listopadu 2015
…………………………...... Jméno a příjmení
Abstrakt:
Předkládaná diplomová práce se zabývá problematikou antického karavanního obchodu procházejícího oblastí římské provincie Sýrie. Jsou zde analyzovány dostupné poznatky o dálkovém pozemním obchodu, jeho hlavních dopravních trasách a celkové organizaci. Pozornost je věnována historickým událostem souvisejícím s pozemním dálkovým obchodem na hranicích římského impéria. Zboží, které karavanami přicházelo do prostoru provincie Sýrie, je rozděleno, v závislosti na jeho využití a místě původu. Za využití údajů získaných u antických autorů, tedy především u Plinia, jsou popsány jednotlivé obchodní komodity a jejich ceny jsou uspořádány do tabulky. Hlavní karavanní trasy procházející či ústící na území provincie Sýrie, lze geograficky rozdělit na severní a jižní a zároveň je věnována pozornost i trasám směřujícím z cílových provinčních destinací (jako např. z Palmýry) na západ ke středomořským přístavům. Dále je rozebírán obchod s jižní Arábií, zprostředkovávaný především Nabatejci a jeho vývoj v rámci římsko-provinciální politiky. Na základě analýzy uvedených pramenů je věnována pozornost úpadku nabatejského obchodu v souvislosti s římskými snahami o oslabení příliš velkého vlivu a příjmů nabatejského království. Předmětem práce je charakteristika karavanního obchodu s centrem v Palmýře. Karavanní obchod hrál klíčovou roli pro celkový rozvoj a prosperitu celé oázy. Díky němu výrazně vzrostl vliv Palmýry a město si postupně vytvářelo své vlastní obchodní komunity v odlehlých oblastech za hranicemi římské říše, především v parthském území podél toku Eufratu až k Perskému zálivu. O aktivitách palmýrských obchodníků se dozvídáme především z nápisů nalezených přímo v Palmýře. V rámci problematiky karavanního obchodu je pojednáno o jeho celkovém významu, správní organizaci včetně daňového systému, geografickému rozsahu, a zároveň je věnována pozornost historickým událostem, jež měly dopad na karavanní obchod v provincii.
Klíčová slova: Karavanní obchod, Palmýra, Obchodní cesty, Provincie Sýrie, římská Sýrie
Abstract: This diploma thesis deals with the issue ancient caravan trade in the region of Roman Syria. The available evidence on ancient over-land trade is analyzed here, as well as its routes, main trade commodities, and historical events connected with the trade in the Near Eastern Roman provinces. The intention was to process all the accessible sources concerning the local epigraphy in its urban context, complemented by examinations of the archaeology of the city and narrative sources. The goods arriving to the province of Syria are divided typologically and also according to their utilization and provenience. The prices of main trade commodities are summarized in the chart. The main trade routes crossing the region of the Roman province of Syria are divided geographically into southern and northern routes, and to the routes leading westwards from Palmyra or Antioch to the Mediterranean ports. I also explored the caravan trade of south Arabia mediated by the Nabateans, and its development according to Roman provincial policy. According to the analyzed sources, the decline of the Nabatean trade is examined. The decline was primarily caused by the Roman effort to weaken the influence of the Nabatean kingdom. The key issue of the thesis reveals the Palmyra's caravan trade development in its hinterland and abroad. Caravan trade was crucial for Palmyrene community formation and urban prosperity. It provided the welfare that led to extensive Palmyrene settlement in communities throughout the Parthian Empire, primarily along the Euphrates down to the head of the Persian Gulf. In all of these communities, Palmyra's commercial success depended upon amicable relations between Palmyrenes and their Parthian neighbors. The evidence from the caravan inscriptions supports this assessment of Palmyra's participation in this trade. In connection with the caravan trade, its administrative organization is discussed, including the tax system, the geographical scatter, historical events and also the Roman influence over the caravan cities during the period of this study.
Key words: Caravan trade, Palmyra, Trade routes, Province of Syria, Roman Syria, Frankincense
Obsah
Obsah 1. Úvod ....................................................................................................................................... 9 2. Dějiny bádání o karavanním obchodu .................................................................................. 12 3. Antické literární prameny..................................................................................................... 13 3.1 Plinius, Strabón, Josefus Flavius a Diodóros Sicilský ................................................... 13 3.2 Parthské stanice .............................................................................................................. 14 3.3 Periplus Erythrejského moře .......................................................................................... 14 4. Archeologické prameny ....................................................................................................... 16 4.1 Epigrafické prameny ...................................................................................................... 17 5. Hlavní komodity karavanního obchodu ............................................................................... 19 5.1 Zboží dovážené primárně pro náboženské účely ........................................................... 20 5.2 Zboží pro lékařské využití .............................................................................................. 21 5.3 Vonné oleje a přísady do parfémů .................................................................................. 21 5.4 Koření ............................................................................................................................. 22 5.5 Hedvábí a jiné textilie..................................................................................................... 22 5.5.1 Nálezy hedvábí v palmýrských hrobkách ............................................................... 23 5.6 Minerály ......................................................................................................................... 27 5.7 Víno, olivový olej a jejich přeprava ............................................................................... 28 5.8 Drobné kovové předměty ............................................................................................... 30 5.9 Otroci .............................................................................................................................. 30 5.10 Poptávka po římském luxusním zboží na východě ...................................................... 30 6. Ceny zboží dováženého karavanami z východu do římských provincií v 1. stol. n. l. ........ 32 6.1 Tabulka cen dovážených východních produktů ............................................................. 33 7. Římská finanční administrativa dálkového pozemního obchodu......................................... 34 8. Hlavní karavanní trasy procházející provincií Sýrie ............................................................ 36 8.1 Jižní trasy........................................................................................................................ 37 8.2 Severní trasy ................................................................................................................... 40 8.3 Cesty vedoucí ke středomořským přístavům ................................................................. 41 9. Obchod s jižní Arábií ........................................................................................................... 42 9.1 Karavanní obchod nabatejského království .................................................................... 43 9.1.1 Úpadek nabatejského karavanního obchodu ........................................................... 47
7
9.2 Nabatejci usídlení v Hauránu ......................................................................................... 49 10. Palmýra jako centrum karavanního obchodu ..................................................................... 50 10.1 Historické události související v rámci provincie Sýrie s karavanním obchodem s centrem v Palmýře................................................................................................................57 10.2 Systém odvádění daní................................................................................................... 60 10.3 Organizace karavanního obchodu ................................................................................ 64 10.4 Rizika a úskalí karavanního obchodu ........................................................................... 68 11. Karavanní trasy mezi Palmýrou a Mezopotámií ................................................................ 70 11.1 Karavanní obchod v Duře Europos .............................................................................. 75 11.2 Spasinou Charax ........................................................................................................... 79 11.3 Ana, ostrovní karavanní stanice na Eufratu ................................................................. 82 12. Obchod procházející severní částí Sýrie ............................................................................ 83 12.1 Cesta podél Eufratu ...................................................................................................... 83 13. Obchod s Indií .................................................................................................................... 85 14. Karavanní města ................................................................................................................. 87 14.1 Hatra ............................................................................................................................. 89 14.2 Karavanní město Gerasa (Džeraš) ................................................................................ 91 15. Závěr................................................................................................................................... 93 16. Seznam vyobrazení ............................................................................................................ 98 17. Seznam použité literatury ................................................................................................... 98 17.1 Antické prameny .......................................................................................................... 99 17.2 Použitá literatura .......................................................................................................... 99 18. Geografický rejstřík.......................................................................................................... 103
8
1. Úvod
Předkládaná magisterská diplomová práce s názvem „Postavení karavanního obchodu v římské Sýrii“ si klade za cíl poskytnout přehledné shrnutí dostupných poznatků o dálkovém pozemním obchodu mezi Arábií, Mezopotámií a Střední Asií, který procházel římskou provincií Sýrie. Hlavním záměrem této práce je provést systematický detailní průzkum poznatků o antickém karavanním obchodu, o jeho geografickém rozsahu a také o ekonomickém významu a jeho vlivu na římsko-provinciální správu regionu lehce přesahujícího hranice provincie Sýrie. Diplomová práce částečně navazuje tematicky, geograficky i chronologicky na moji bakalářskou práci Centrum a periferie římské Sýrie (DOLEŽÁLKOVÁ 2011), obhájenou v září 2011. Zájmový region (viz mapa - obr. 1.) byl vybrán na základě geografických a kulturně historických spojitostí. V této práci se primárně zaměřuji na analýzu informací o karavanním obchodu, uváděných antickými autory a konfrontuji je s archeologickými prameny, které souvisí s existencí karavanních tras protínajících Sýrii v době římské. Dále se věnuji dopadu římských politických a obchodních aktivit na jednotlivá území, a tomu jak se k těmto římským zásahům stavěly místní autority. Na základě rozboru epigrafických nálezů se snažím přiblížit a shrnout doklady o existenci dálkového pozemního obchodu. Pro tuto práci je geografický termín "Blízký východ" definován jako území zahrnující římské provincie Sýrie, Mezopotámie, Palestina, Arábie, a jejich přilehlé hraniční regiony. Datačně se práce omezuje na období od nástupu císaře Augusta v roce 31 př. n. l. po odstoupení Diokleciána v roce 305 n. l. Zlatý věk karavanního obchodu však skončil již mnohem dříve, a to spolu s pádem Palmýry v roce 272 n. l. V této diplomové práci je na základě práce s dostupnou odbornou literaturou podán obecný přehled o hlavních trasách a komoditách karavanního obchodu, jeho organizaci a městskými centry s ním souvisejícími. V návaznosti na hlavní karavanní centra v provincii Sýrii je pojednáno o periferijních oblastech jejich vlivu, sahajících až k ústí Perského zálivu či až k indickým břehům. Práce má kompilační charakter a je založena na samostatném uceleném zpracování zvoleného tématu s využitím odborné literatury a je doplněna o mapové podklady.Práce je rozdělena do pěti hlavních tematických okruhů, zabývajících se literárními i archeologickými prameny, druhy zboží dopravovaného karavanním obchodem a jeho
9
cenami, římskou administrativou dálkového pozemního obchodu a hlavními trasami a centry, kterými karavany procházely. V prvních kapitolách, jež následují po analýze dostupných pramenů, je věnována pozornost charakteru zboží, po kterém byla ze strany Říma velká poptávka a které se do prostoru římské provincie Sýrie dováželo z východu. V kapitole 7 je popsána římská finanční administrativu karavanního obchodu v souvislosti s prostorem provincie Sýrie a celkový význam obchodu s východními oblastmi pro římskou říši. Kapitola 8 pojednává o hlavních karavanních trasách, které Sýrií v době římské procházely. Jsou geograficky rozděleny na severní a jižní trasy: obě směřují na východ za hranice impéria. Přidána je i část věnovaná cestám vedoucím ze syrských center ke středomořským přístavům. V další části práce, v kapitole 9, je věnována pozornost obchodu s jižní Arábií, kde jsou sledovány hlavní obchodní trasy a pohyb zboží, stejně tak jako obchodní administrativa nabatejského království. Ta byla výrazně ovlivněna začleněním do římské provincie a následnou vzrůstající prosperitou města Palmýra. Těžištěm práce, vzhledem k největšímu množství dostupných informací, je problematika postavení syrského města Palmýry v rámci karavanního dálkového obchodu římské říše. Shrnuty jsou hlavní obchodní cesty procházející Palmýrou a dalšími městy římské provincie Sýrie a zároveň i hlavní obchodní komodity, s nimiž bylo obchodováno. Vlastním dějinám města Palmýry byla věnována celá řada publikací, nicméně v této práci, především v kapitole 10.1, jsem se zaměřila pouze na ty dějinné události, které souvisely či přímo ovlivňovaly karavanní obchod. V kapitole10.2 je věnována pozornost nejdůležitějšímu dokladu o administrativní a finanční organizaci karavanního obchodu v době římské, a sice palmýrskému daňovému kodexu z roku 137 n. l. V následujících kapitolách 10.3 a 10.4 je rozebrána organizace karavanního obchodu, jeho rizika a úskalí, opět se zaměřením na Palmýru, neboť i ní je k dispozici nejvíce informací. Následující kapitoly jsou věnovány sledování struktury a vývoje karavanního obchodu, zejména ve spojitosti s tímto karavanním centrem. Vzhledem k velmi výrazné prosperitě Palmýry pramenící především ze zisků z karavanního obchodu vytvářeli palmýrští obchodníci své vlastní komunity v oblastech mimo římskou říši, kde usazení obchodníci podpoření palmýrskou vojenskou jednotkou, kontrolovali pohyb karavan a zboží. Tyto komunity jsou doloženy především podél obchodních tras směřujících do Mezopotámie a zabývám se jimi v kapitole 11. V tomto prostoru jsem se snažila sledovat doklady o působení palmýrských kupců, shrnout jejich
10
obchodní aktivity a popsat trasy, po kterých se zboží dostávalo do provincie. Opět se zde opírám primárně o epigrafické prameny. S touto problematikou souvisí zároveň i kapitola 12, kde podobným způsobem popisuji aktivity a cesty palmýrských obchodníků procházejících severní částí Sýrie a směřujících dále na východ nebo jihovýchod, ať již pozemní či říční cestou. Aktivity římských obchodníků v rámci dálkového obchodu sahaly až na území Indie a Číny, nicméně obchod s těmito vzdálenými oblastmi byl zprostředkováván námořní dopravou. Vzhledem k tematickému vymezení mé práce, a sice sledování karavanních obchodních kontaktů vycházejících z center římské provincie Sýrie, není této (ač podstatné) složce dálkového obchodu věnováno více pozornosti. Pokoušela jsem se vystopovat i ty nejvzdálenější destinace, v nichž jsou doloženy kontakty palmýrských obchodníků. Jeden z palmýrských nápisů zmiňuje palmýrskou obchodní stanicí Barbaricum, přístavní město ležící na západním břehu indického poloostrova. Proto je obchodu s Indií v souvislosti s palmýrskými obchodními aktivitami věnována předposlední kapitola 13. Poslední kapitola předkládané diplomové práce je věnována problematice termínu "karavanní město", kde jsem se pokusila definovat, jaké vlastnosti či charakteristiky by dané město nemělo postrádat, aby jej bylo možné tímto termínem označovat. V souvislosti s tímto termínem jsem do podkapitol 14.1 a 14.2 začlenila města Hatru a Gerasu, v nichž rovněž lze doložit přítomnost palmýrských kupců, byť jen ve velmi malém měřítku. Nicméně vzhledem ke skutečnosti, že splňují většinu souhrnných výše definovaných kritérií pro označení termínem karavanní město a geograficky i chronologicky částečně zapadají do vymezeného rámce mé práce, jsem je nemohla opomenout. Během svého studia zaměřeného na problematiku dálkového pozemního obchodu s centrem v římské Sýrii, jsem se potýkala s výrazným nedostatkem pramenů. Antičtí obchodníci využívali při výpravách za luxusním orientálním zbožím převážně námořní či říční dopravu a této problematice je věnováno jak v antických pramenech, tak i v moderních badatelských pracích, mnohem více prostoru, než pozemnímu karavannímu obchodu. Proto jsem se ve své práci zaměřila pouze na studie těch badatelů, kteří se alespoň okrajově zabývají v rámci dálkového obchodu římské říše, oblastí římské Sýrie. Práce je doplněna o obrazovou přílohou, sestávající především z map ilustrujících hlavní dopravní trasy a stanice, popisované v příslušných kapitolách. Zdroje jednotlivých obrázků jsou uvedeny v seznamu vyobrazení.
11
2. Dějiny bádání o karavanním obchodu Velké množství studií o obchodu a ekonomice římského impéria, se zaměřením na východní provincie, vzniklo již ve 80. letech 19. století. Mezi jedny z prvních prací zabývajících se karavanním obchodem patřila práce H. Dessaua, Der Steuertarif von Palmyra (DESSAU 1884), věnující se studiu palmýrského daňového zákoníku, a dále pak kniha F. Hirtha, China and the Roman Orient (HIRTH 1885), zmiňující kontakty Římanů s Dálným východem. Dílo M. P. Charleswortha, Trade-Routes and Commerce of the Roman Empire (CHARLESWORTH 1926) se celkově zabývá historií římského obchodu, jeho administrativním uspořádáním a obchodními cestami. Tentýž autor se ve své práci Some Notes on the Periplus Mari Erythraei (CHARLESWORTH 1928) zaměřil na bližší prostudování tohoto itineráře námořních cest. Mezi další významné práce zabývající se problematikou římského východního obchodu z 20. let 20. století patří studie Aloise Musila, Palmyrena: A Topographical Itinerary (MUSIL 1928), popisující výsledky Musilova historicko-geografického průzkumu oblasti střední Sýrie. E. H. Warmington v díle The Commerce between the Roman Empire and India (WARMINGTON 1928) podává vyčerpávajících studií o obchodu z pohledu římské říše s Indií, kdy se snaží zahrnout všechny jeho aspekty jako zboží, historické události, archeologické prameny a obchodní cesty. Nepostradatelnou prací v rámci studia karavanního obchodu je bezesporu dílo M. I. Rostovtzeva, Caravan Cities (ROSTOVTZEFF 1932), zabývající se dějinami karavanního obchodu v prostoru řek Eufratu a Tigridu již od doby vzniku prvních mezopotamských říší. O několik let pozdější práce A. H. M Jonese, Cities of the Eastern Roman Provinces. (JONES 1937) popisuje blízkovýchodní oblast především se zaměřením na politicko-administrativní uspořádání a na dějinné události. Nicméně největší pozornost badatelů byla v souvislosti s dálkovými obchodními aktivitami zaměřena na římský Egypt a na námořní obchod s oblastmi Indie a Číny, odkud se dováželo hedvábí, koření a vonné esence. Z hlediska archeologie se velká vlna zájmu o oblast Blízkého východu rozpoutala s publikací G. W. Bowersocka A Report on Arabia Provincia, vydanou v roce 1971. Tato monografie poskytuje ucelený soubor informací týkajících se historie a archeologie v období od helénismu po celou dobu římské nadvlády v prostoru provincie Arábie (BOWERSOCK 1971).
12
První badatelé zkoumající ekonomické faktory karavanního obchodu se převážně shodují na teorii, že se Římané snažili zavést ve svých východních provinciích pravidelný obchod a donutit neřímské obyvatele, aby koncentrovali své ekonomické aktivity do rukou římských obchodníků, kteří zboží dále distribuovali k přístavům Středozemního moře, odkud zboží odplouvalo na lodích do Říma. Mezi stěžejní práce shrnující problematiku antické ekonomiky patří Rostovtzevova kniha The Social and Economic History of the Roman Empire (ROSTOVTZEFF 1926), dále Cassonova práce Ancient Trade, obecně charakterizující povahu obchodu v celém období antiky (CASSON 1984). Z modernějších pramenů je pro studium této problematiky zcela nepostradatelná publikace The Cambridge Economic History of the Greco-Roman World (SCHEIDEL et al. 2007), zahrnující komplexní studium ekonomik antického světa.
3. Antické literární prameny
Při studiu antického dálkového karavanního obchodu je nezbytné čerpat informace z děl antických autorů. Neexistuje žádná souhrnná publikace, která by se konkrétně věnovala tématu karavanního obchodu v římské provincii Sýrii. Existuje však určité množství prací, které se tohoto tématu okrajově dotýkají, ať již geograficky či v souvislosti s historickými událostmi.
3.1 Plinius, Strabón, Josefus Flavius a Diodóros Sicilský Velmi užitečné informace o dálkovém obchodě můžeme hledat u Strabóna (63 př. n. l.-24 n. l.) (STRABÓN, Geogr.) a Plinia (23-79 n. l.) (PLINIUS, NH). Plinius Starší ve svém díle Historia Naturalis poskytuje důležité detaily ohledně poptávky po orientálním luxusním zboží, o jeho cenách a celkovém využívání. Této problematice je věnována pozornost v kapitole 5, kde jsem vycházela zejména z jeho díla. Josefus Flavius z 2. pol. 1. stol. n. l., nám zanechává obraz politické situace v provinciích Judea s Sýrie. Z jeho díla Válka židovská jsem vycházela především tehdy, pokud se jednalo o historické události týkající se obchodních kontaktů římských blízkovýchodních provincií (JOSEFUS FLAVIUS, 2004). Nicméně pozemní dálkový obchod není primárním tématem ani jednoho z těchto antických historiků. Další informace jen velmi okrajově související s karavanním obchodem, se lze dočíst u historika Diodóra Sicilského. Diodóros psal v 1. stol. př. n. l., což rámcově nezapadá do datačního vymezení mé práce, nicméně jeho dílo poskytuje cenné informace o počátcích
13
nabatejského království. Jeho historické informace nám pomáhají k lepšímu pochopení tehdejších obchodních kontaktů a problematiky samotného obchodu s vonnými látkami z jižní Arábie, který procházel nabatejským územím (YOUNG 2001, 90).
3.2 Parthské stanice Dílo Parthské stanice Isidora z Charax z přelomu letopočtu poskytuje stručný itinerář lokalit, kterými procházela cesta vycházející z římské provincie Sýrie přes město Zeugma na jihovýchod podél Eufratu a přes íránskou planinu do parthského území. Byla sepsána jistým Isidorem, který patřil k řecké komunitě v městě Spasinou Charax v Perském zálivu (MCLAUGHLIN 2010, 11). Jeho práce mapuje vojenské cesty a stanice na parthském území. Ačkoli se jedná o geograficky velmi pozoruhodné dílo, neposkytuje tento pramen žádné informace ohledně karavanního obchodu, ačkoli je zřejmé, že touto cestou procházely karavany směřující do Střední Asie. Jedná se o seznam pozemních dálkových tras, vedoucích z Antiochie, východně podél Eufratu a procházejících parthským královstvím přes Íránskou planinu. V jeho díle je uveden i seznam stanic podél tras, ať už se jedná o karavanseráje, vojenské stanice, či zastávky perské královské cesty. Seznam sestává v podstatě z výčtu názvu míst, zejména těch podél Eufratu a příležitostně jsou u některých uvedeny i vzdálenosti od výchozí stanice (SCHOFF 1914, 17).
3.3 Periplus Erythrejského moře Z antických pramenů je velmi významným dokladem o charakteru dálkového obchodu římské říše tzv. Periplus Erythrejského moře. V tomto dokumentu je popsána námořní cesta z egyptských přístavů Rudého moře. Dílo je psané formou itineráře a popisuje přístavy podél východo-afrických břehů, dále podél jižní a jiho-západní Arábie až k západním břehům Indie. Tento systematický katalog obchodních přístavů poskytuje detailní informace o římských obchodních aktivitách v těchto oblastech (MCLAUGHLIN 2010, 7). Tento průvodce obchodníka po přístavech Rudého moře a námořních trasách k africkým, arabským i indickým přístavům (primárně sepsán pro egyptské obchodníky) je většinou badatelů datován do poloviny 1. stol. n. l., do doby kdy byl obchod v Rudém moři na vrcholu (CASSON 1989, 7). S datací Periplu nám pomáhá i samotné dílo, v němž je uvedena zmínka o králi Petry - Malichovi. Nabatejská chronologie uvádí, že Malichus II vládl v Petře v letech 40 - 70 n. l. (CASSON 1989, 23). Periplus Maris Erythreai je jediným literárním zdrojem, jehož obsah je především zaměřen na obchod s orientálním kořením a hedvábím z východu. Z tohoto důvodu jsem se tímto pramenem okrajově zabývala, nicméně vzhledem k primárnímu zaměření mé práce na
14
pozemní dálkový obchod procházející Sýrií, nebylo danému pramenu věnováno více pozornosti. Uvedeno je zde pouze několik zmínek, a to v souvislosti s informacemi ohledně zboží, se kterým se obchodovalo.
Obr. 1. Obecná mapa Blízkého východu, obsahující hlavní regiony, města a říše, o kterých je v této práci pojednáváno (SMITH 2004, 437).
15
4. Archeologické prameny Ačkoli o karavanním obchodu máme mnoho zmínek u antických autorů, archeologické doklady o něm jsou velmi vzácné. Jeho povaha nám zanechává jen omezené množství archeologických památek. Fyzické pozůstatky něm nacházíme především v hlavních městech římského východu, například v Petře, Palmýře, Antiochii, Edesse či egyptské Alexandrii. Archeologické výzkumy v nejvýznamnějším z karavanních měst, kterým se tato práce zabývá, tedy v Palmýře, poskytly obsáhlý soubor nápisů, ze kterých čerpáme převážnou většinu informací ohledně charakteru dálkového obchodu iniciovaného Palmýrou. Mimo vlastní nápisy se mezi archeologickými nálezy v římských i římsko-provinciálních městech objevují i předměty východní provenience (například hedvábí či drahokamy), které korespondují s údaji, které o dovozu zboží z Orientu uvádí Plinius či Strabón. Všem těmto indikátorům kontaktů se vzdálenými východními zeměmi budou postupně věnovány jednotlivé kapitoly. Terénní průzkum krajiny je archeologická metoda, díky které můžeme zjistit široké spektrum informací, především pokud jde o identifikaci konkrétních karavanních tras, která v blízkovýchodních pouštích a polopouštích má charakter udusané stezky. Z povrchových sběrů lze díky nálezům (především rozptýlené keramice), ať už podél jednotlivých tras, nebo u karavanních stanic, určit časový horizont, kdy byly jednotlivé stanice či cesty nejvíce využívány. Pro zjištění průběhu jednotlivých karavanních tras v tomto prostředí je nejefektivnější letecká archeologie. První badatelé, kteří na základě leteckého snímkování ve 30. letech 20. století zkoumali antické cesty v prostoru Sýrie i Iráku po obou stranách Eufratu a Tigridu, byli Aurel Stein a Antoine Poidebard (POIDEBARD 1934; STEIN 1940). Kvůli politicky nestabilní situaci v oblasti Sýrie a Iráků neprobíhá v posledních letech příliš mnoho systematických archeologických výzkumů či terénních prospekcí. Nicméně poprvé od doby Steina a Poidebarda se touto problematikou poprvé zabývá norský projekt univerzity v Bergenu: Mechanisms of cross-cultural interaction: Networks in the Roman Near East, probíhající od roku 2013, který si klade za cíl na základě nových leteckých i pozemních prospekcí znovu identifikovat obchodní trasy vycházející z Palmýry směrem do Mezopotámie. Vzhledem k nepříznivé politické situaci je jejich terénní činnost v poslední době přerušena. Stránky projektu, kde jsou postupně zveřejňovány výsledky jednotlivých expedic a stavu bádání, jsou přístupné online zde: http://neroneproject.blogspot.cz.
16
K archeologickým pramenům, které v terénu jasně indikují procházející dálkovou cestu, jsou zároveň karavanní stanice, rozmístěné podél cest, jejichž účelem bylo poskytnout projíždějícím karavanám přístřeší a možnost doplnění zásob. Výrazným prvkem,dokládajícím význam obchodu pro římskou říši, je postupné opevňování karavanních stanic podél strategických cest, případně usídlování římské vojenské posádky, která měla zajistit karavanám bezpečný průchod oblastí. Během shromažďování pramenů, které se zabývají mnou vytyčeným tématem, jsem byla velmi často konfrontována se situací, že převážná většina studií, zabývajících se antickým dálkovým obchodem, je primárně zaměřena buď na oblast Egypta, nebo na námořní obchod. Shrneme-li všechny typy pramenů zabývajících se karavanním obchodem procházejícím římskou provincií Sýrií, ať již písemné či archeologické, nejvíce je zmiňována Palmýra. Z tohoto důvodu je Palmýře v této práci věnováno nejvíce pozornosti. V následující podkapitole přiblížím nejvýznamnější epigrafické prameny, tedy především palmýrské nápisy, ze kterých čerpám nejvíce informací týkajících se karavanního obchodu v římské Sýrii.
4.1 Epigrafické prameny Neopomenutelným zdrojem informací pro studium dálkového karavanního obchodu jsou bezpochyby nápisy. Nejvíce příkladů písemných záznamů pro studovanou oblast máme z Palmýry. Z tohoto důvodu je v mé práci věnováno více prostoru hlavně tomuto městu, kde se díky nápisům dozvídáme o charakteru dálkového obchodu, o jednotlivých obchodnících a o trasách,kudy se karavany vydávaly. Většina nápisů z Pamýry je publikována v jedenácti svazcích Inventaire des inscriptions de Palmyre, mnoho dalších jich je publikováno v samostatných článcích či výkopových zprávách (CANTINEAU1930-1975). Většina nápisů je v aramejštině, případně jsou bilingvní, v řečtině a palmýrském dialektu aramejštiny. Konkrétně třicet pět palmýrských nápisů souvisí s dálkovým karavanním obchodem a dalšími obchodními aktivitami občanů Palmýry. Oslavují úspěšný návrat obchodníků z/do Perského zálivu, případně z dalších východních destinací, kam až zasahovaly obchodní kontakty Palmýřanů (GAWLIKOWSKI 1984, 28). Nápisy informují o charakteru dálkového obchodu, o jednotlivých obchodnících, kteří se úspěšně vrátili, o zahraničních činnostech palmýrských obchodníků usídlených v komunitách v Mezopotámii. Obvykle bývají vytesány na podstavcích soch nebo na jednotlivých dedikačních panelech umístěných v chrámech. Jsou datovány do časového
17
rozpětí mezi lety 19 až 260 n. l., což odpovídá období největší prosperity Palmýry jako karavanního centra (MCLAUGHLIN 2010, 17). Primárním zdrojem informací ohledně karavanního obchodu a pohybu lidí v Palmýře, i nadále zůstává soubor palmýrských nápisů. Z nich se dozvídáme, že to byli právě aktivní palmýrští kupci, kteří se zasadili o rozvoj obchodu v oáze. Rozkvětu Palmýry přispěla také skutečnost, že významné nabatejské město Petra bylo začleněno do římské říše – Řím se totiž obával moci nabatejského království a tudíž se zde projevila snaha omezit jeho bohatství. To se podařilo vcelku snadno a to odkloněním hlavních obchodních tras směrem na Palmýru a zřízením pevného tarifu daní vybíraných pouze v několika provinčních centrech. Nabatejské bohatství, které spočívalo právě v obchodu, tak bylo oslabeno (GAWLIKOWSKI 1994, 32). Dvojjazyčné nápisy z Palmýry zaznamenávající jednotlivé obchodníky, kteří doprovázeli karavany a zároveň potvrzují Appiánovo tvrzení, že palmýrský obchod byl zaměřen zejména na zboží a obchodování s Persií a Střední Asií. Ačkoli nápisy neuvádějí konkrétní obchodní artikly, jsou na nich zaznamenány jména jednotlivých patronů nebo velitelů karavan, kteří se nazývali synodiarchové. Z nápisů se také dovídáme o cílových destinacích a také o významných sponzorech, kteří se nějak na dopravě či výbavě konkrétní karavany podílely. Ve většině případů je popisován směr k jihomezopotamským městům, kde se také nakládalo zboží příchozí z Indie (GAWLIKOWSKI 1994, 33). Nejranější doložený nápis spojený s karavanním obchodem v Palmýře je datován do let 19-24 n. l. Bilingvní nápis je vytesán na podstavci sochy v řečtině a palmýrském dialektu aramejštiny a popisuje skupinu obchodníků, kteří sídlili v Seleukii a Babylonu a mezi těmito městy přes Palmýru zprostředkovávali obchod. Socha, z níž se zachoval pouze tento podstavec, byla věnována do Bélova chrámu v centru města (GAWLIKOWSKI 1994, 32). Dalším typem nápisů, které se v Palmýře nacházejí a souvisejí s karavanním obchodem, jsou nápisy prosebného charakteru, které byly věnovány do tamních svatyní s prosbami o šťastný návrat obchodníků z cest. Jsou to v podstatě primárními doklady o obchodu a o obchodních kontaktech, a o existenci kolonií palmýrských obchodníků podél toku Eufratu (GAWLIKOWSKI 1984, 28). Většina těchto nápisů byla vystavena v Bélově chrámu podél procesní kolonádní třídy a na agoře, kde karavany přicházejících z východu svoji pouť končily. Přítomnost Palmýrských obchodníků je zároveň doložena z nápisů v Egyptském Koptu, Bereniké a Dendeře (SELAND 2013, 69). Z celého obsáhlého souboru palmýrských nápisů jsem se zabývala pouze těmi, které konkrétně souvisí s karavanním obchodem. Jedná se především o již zpracovaný soubor třiceti pěti nápisů, kterými se zabýval prof. Gawlikowski (GAWLIKOWSKI 1994, 32-33). Jako
18
dokladu o obchodních aktivitách palmýrských obchodníků je jednotlivým již interpretovaným nápisům věnována pozornost v kapitolách 10, 11 a 13, kde díky nim konkrétně dokazuji aktivity jednotlivců v rámci dálkového obchodu. Na nápisech v oblastech, kde karavanní obchod ústil, nacházíme naopak dedikační nápisy samotných obchodníků, kteří děkují svým patronům za poskytnutí ochrany jejich karavaně a dále děkují božstvům za šťastný příjezd do cílové destinace. Na nápisech jsou zaznamenány i důležité detaily zahrnující organizaci karavan a samotné trasy karavanních cest, kterými se obchodníci ubírali. Nápisy nám také sdělují informace o sociálním postavení jednotlivých obchodníků, patronů karavan, či jednotlivých občanů, jakkoli spjatých s obchodem. Mnoho z nich se stále nachází in situ, jako svědectví o dávné prosperitě palmýrského karavanního obchodu, většina jich je vystavena přímo v muzeu v Palmýře (YOUNG 2001, 9).
5. Hlavní komodity karavanního obchodu
Bohatí Římané toužili po luxusním zboží, po nových a neobvyklých chutích a vůních. Mezi Římany nejoblíbenější dovážené produkty patřilo hedvábí a koření, barvená bavlna, perly, mušle, drahokamy, želvovina, slonovina, korály, parfémy, vonné oleje a masti, aloe, dále kulinářské zboží jako pepř či skořice. Mezi exotické zboží, kterého se římský dvůr dožadoval, byla i exotická zvířata, například tygři a pštrosi. Všechno toto zmíněné zboží bylo velmi nákladné a jeho cena stoupala spolu s délkou a náročností trasy. Ve většině případů je však obtížné určit cenu tohoto zboží, která se také lišila v závislosti na období, a na politické situaci (YOUNG 2001, 15). Přesto můžeme z dobových písemných pramenů získat přibližnou představu o cenách, množství, i organizaci obchodu. Plinius ve svém díle Historia Naturalis uvádí ceny, za které si zboží z východu pořizovali bohatí občané přímo v Římě. Tato problematika bude rozebrána v jedné z následujících kapitol. Palmýra, jako hlavní karavanní město, kterému je v této práci věnováno nejvíce pozornosti, byla v době svého největšího rozkvětu jedním s významných center římské říše a zároveň byla i domovem velkého počtu bohatých římských rodin. Proto i samotné město bylo významným konzumentem luxusního orientálního zboží. Palmýra sloužila jako významné náboženské centrum, nacházela se zde spousta chrámů a svatyň, proto byla i zde vysoká
19
poptávka po kadidlu a myrze. Nicméně většina luxusních orientálních komodit byla určena pro středomořský trh (SELAND 2015, 122). V následujících podkapitolách jsem podle způsobu využívání Římany shrnula jednotlivé obchodní komodity dálkového pozemního obchodu. Z celého souboru informací, které poskytuje Plinius ve svém díle Naturalis Historia, jsem se snažila vybrat pouze ty produkty, o kterých se konkrétně zmiňuje v souvislosti s karavanním obchodem z Arábie, Střední Asie nebo z Číny. Plinius pochopitelně popisuje i produkty, ať již potraviny, suroviny či jiné zboží, přicházející do Říma z dalších periferijních oblastí či provincií, například z Egypta, Severní Afriky nebo západní a střední Evropy. Těm v této práci není věnován prostor.
5.1 Zboží dovážené primárně pro náboženské účely Arabské vonné pryskyřice, kadidlo a myrha, byly velmi žádaným a ceněným zbožím využívaným především v náboženských a sakrálních sférách. Byly rituálně páleny při uctívání božstev v podstatě ve všech římských chrámech, stejně tak během pohřbů či různých procesí. Proto tyto položky karavanního obchodu patřily mezi nejvyhledávanější a byla po nich nepřetržitá poptávka nejen v Římě, ale ve většině provincií tehdejšího římského světa. Plinius uvádí, že i během pohřbů se bohatí Římané snažili dát najevo své vyšší postavení, a to právě množstvím spáleného kadidla (PLINIUS, NH XII, 41). Kadidlo i myrha přicházely do Říma karavanním obchodem z jižní Arábie, z oblasti dnešního Jemenu (SELAND 2015, 122). Plinius se dále zmiňuje o zvýšené poptávce po kadidlu v celé římské říši v době vlády císaře Nera, proto se z provinčních karavanních měst, tedy konkrétně z Antiochie a z Petry, vysílaly karavany pro tento produkt do Jižní Arábie dvakrát ročně (PLINIUS, NH XII, 32.58). Z pozdějších epigrafických pramenů z Palmýry se dozvídáme, že někteří vůdci karavan v rámci zvýšené poptávky po kadidlu a myrze byli vysíláni do jižní Arábie častěji, ale protože pryskyřice na stromech kvůli časté sklizni nestíhala tak rychle dorůstat, museli obchodníci déle čekat v odlehlých východních oblastech, což s sebou neslo jisté nevýhody v podobě vyšších nákladů na délku pobytu a na krmivo pro zvířata (HOURANI 1952, 293). Pro představu jak velká byla spotřeba kadidla přímo v Římě zde opět uvedu zmínku z Plinia, který popisuje, že na pohřeb císařovny Poppaey (manželky Nera) v roce 66 n. l. bylo spotřebováno více kadidla, než je celková průměrná roční produkce kadidla v jižní Arábii, a že za tento obnos kadidla římský dvůr utratil sto milionů sestercií (PLINIUS, NH XII, 32.58). Z tohoto hlediska je dobře patrné, že jihoarabská království z obchodu s římskou říší velmi výrazně profitovala a lze říci, že na něm byla v podstatě závislá.
20
5.2 Zboží pro lékařské využití Jedním z nejvýznamnějších spisů, který nám poskytuje informace o lékařských přísadách, léčivých bylinách dovážených z východu, je spis De Materia Medica, od autora Dioscorida, datovaný do roku 65 n. l. Dioscorides se v něm zmiňuje o několika druzích arabského a indického koření, které má velmi výrazné hojivé účinky, případně se jako přísada přidává k jiným medikamentům (YOUNG 2001, 17). K těmto léčivům patřila opět myrha či skořice, ale také aloe. Tyto byliny byly ceněny především pro své vlastnosti, díky kterým působily jako protijedy, měly dezinfekční účinky a blahodárně působily při otravách z jídla. Nejvíce ceněné byly ty byliny, které sloužily jako protiléky na jedy. Nicméně je třeba vzít v potaz skutečnost, že některé přísady, které byly používány pro výrobu léčiv, byly zároveň využívány pro výrobu parfémů či vonných balzámů. Toto víceúčelové využití měla například myrha, a proto rozdělování obchodních artiklů do konkrétních skupin není vždy jednoznačné a v mnoha případech některé produkty se svým využitím zapadají do více kategorií. Víceúčelné použití - jako léčivo i jako přísada do parfémů měla například i skořice, dovážená z Indie (RASCHKE 1978, 1013).
5.3 Vonné oleje a přísady do parfémů Aromatické esence a masti patřily již mezi velmi luxusní komodity pozemního obchodu, zvláště pokud byly přiváženy přímo v malých lahvičkách, tzv. alabastronech. O jejich vysoké hodnotě svědčí i velmi vysoká daň. Obchodníci, kteří dorazili do Palmýry s nákladem těchto mastí či parfémů v alabastronech odváděli daň v hodnotě 25 denárů (při dopravě na velbloudech). Nižší daň, 13 denárů, byla uvalena na stejné zboží, pokud bylo dovezeno na oslících. Důvod tohoto daňového rozdílu byl zřejmý, neboť náklad na oslících byl vždy množstevně zhruba poloviční oproti nákladu vezeném na velbloudech. Běžné vonné oleje střední kvality byly dováženy ve větších baleních zašité do kozích kůží.I z nich museli obchodníci odvádět daň, a to sice 13 denárů za každou naplněnou kozí kůži. Pokud byly tyto kozí kůže s vonnými esencemi přivezeny na oslu, platila se daň 7 denárů z každého nákladu na zvířeti (MATTHEWS 1984, 176) Z Indie, konkrétně z vysokohorských himálajských planin, se dovážely především různé byliny, vonná pryskyřice bdellium a olej nard, lisovaný z výrazně aromatické rostliny Nardostachys jatamansi, po kterých byla mezi Římany značná poptávka (XINRU 2010, 38). Nard, který se v lékařství využíval jako antiseptikum, byl používán také jako vlasový olej. Dalším produktem z Indie byl betel, rostlina z čeledi pepřovníkovitých, oblíbený zejména pro
21
své stimulační účinky. Dovážely se její sušené listy, které se žvýkaly a měly výrazně povzbuzující účinky (XINRU 2010, 38).
5.4 Koření K jednomu z nejpožadovanějších druhů zboží z orientu patřilo mezi Římany bezpochyby koření, nejčastěji pak skořice, pepř, zázvor (mletý, sušený, nebo i celé kořeny), kardamom, či exotické traviny používané jako ochucovadla. Obchod s aromatickým kořením byl z hlediska dostupnosti pramenů nejfrekventovanější v době římské, jeho existence je však známa již v dobách předešlých. Mnoho východních starověkých společností se podílelo na dálkovém obchodě, produkty jako kadidlo, myrha a skořice byly známy a vysoce ceněny již dlouho před tím, než s nimi byli obeznámeni římští obchodníci. Poté, co si Římané v roce 31 př. n. l. podmanili ptolemaiovský Egypt, získali tak kontrolu nad celým východním Středomořím, ale zároveň tím i získali území, kde již po dlouhou dobu velmi dobře fungoval dálkový obchod. Díky větší dostupností se výrazně zvýšila poptávka římské nobility po luxusním východním zboží, po koření či vonných látkách. Koření a další arómata, zboží dovážené v drcené či přímo prachové formě, se transportovalo v menších dřevěných krabičkách či truhlách, nazývaných cistae nebo cistellae (FRAYN 1996, 107). Důkaz dovozu velmi oblíbeného indického pepře do impéria najdeme i přímo v Římě, kde v posledních letech vlády císaře Domitiána vznikala tzv. horrea piperataria, tedy speciální skladiště či sýpky pro pepř a jiné sypké koření. Tato skutečnost svědčí o velké popularitě tohoto zboží, které muselo být do Říma dováženo ve velkém množství. V Římě tato speciální sýpka stála na Foru Romanu v místě, kde byla později postavena Maxentiova basilika (RICKMAN 1971, 104). Pepř se do Říma dostával dvěma cestami - přes přístavy v Rudém moři do Egypta a poté přes Středozemní moře, nebo přes Perský záliv dále na sever po Eufratu a karavanami do Palmýry či Antiochie.
5.5 Hedvábí a jiné textilie Jediný východní import, který je v Sýrii konkrétně podložený archeologickým nálezem, jsou čínské a indické látky. V antice byl dovoz luxusních orientálních látek velmi populární, nicméně textilie jsou bohužel málo odolné archeologické materiály, proto se jich dochovalo jen velmi omezené množství. Kromě několika fragmentů nalezených v Duře Europos, Palmýře, či Zenobii, máme pouze zmínky v písemných pramenech, které potvrzují oblíbenost tohoto artiklu karavanního obchodu. Z archeologických výzkumů palmýrských hrobek máme doložené nálezy hedvábných látek z Číny. Kromě hedvábí jsou z palmýrských
22
hrobek doložené i další textilie dovážené z východní Asie. Patří mezi ně bavlna, vlna a len. O doklad o obchodu s orientálními látkami v Duře Europos se postaral jistý Nebuchelus, majitel textilní dílny, který zanechal ve svém domě několik grafit zaznamenávajících obchodní transakce za orientální látky přicházející s karavanami z východu (BUTCHER 2003, 212). Bavlněné látky přicházely do středomořských přístavů přes Sýrii nejčastěji z Indie, zatímco vlněné kašmírové látky pocházely z himálajské provincie Kašmír, případně z vysokohorských regionů Střední Asie. Další produkt pocházející z Indie a velmi ceněný v Římě bylo indigo, tmavě modré barvivo, používané především k barvení textilií, lisované z indické rostliny Indigofera tinctoria (XINRU 2010, 30). Hedvábné látky, o které byl mezi bohatými Římany veliký zájem, přicházely s karavanami až z Číny, kde v této době vládla dynastie Chan. Mnohé hedvábné textilie, které se dostávaly do římské říše, byly zpracovávány či barveny až v oblasti Střední Asie, o čemž svědčí především středoasijské ikonografické motivy na konkrétních látkách (XINRU 2010, 30). Ceny luxusních látek se velmi lišily podle jejich kvality, typu, či barvy. Z palmýrského daňového zákoníku máme doloženo, že za každou dovezenou fialově obarvenou vlnu (stále ještě na kůži), byla v Palmýře vybírána daň 8 assů (MATTHEWS 1984, 176). Další informace o konkrétních cenách, za které byla dovážena indická vlna,máme až z doby vlády císaře Diokleciána. Za jednu římskou libru indické vlny nejvyšší kvality museli římští kupci zaplatit 175 denárů. Pokud se však jednalo o fialově obarvenou vlnu, potom její cena za jednu libru látky vystoupala až na 50 000 denárů (BUTCHER 2003, 192).
5.5.1 Nálezy hedvábí v palmýrských hrobkách V několika palmýrských hrobkách z konce 1. století př. n. l. až 2. století n. l. byly nalezeny fragmenty hedvábných látek. Jednalo se poměrně rozsáhlé rodinné hrobky s až několika stovkami pohřbů využívané více generacemi (SELAND 2013, 71). Čínské hedvábí bylo v palmýrských hrobkách nalezeno v roce 1933 a fragmenty jsou nyní uloženy v Národním muzeu v Damašku. Jedná se převážně o velmi malé poškozené fragmenty, které původně tvořily velké tkaniny, jimiž byla obalena těla mrtvých. Fragmenty čínského hedvábí byly v Palmýře nalezeny v Jamblichově a Elahbelově hrobce, které jsou datované do let 82 n. l. a 103 n. l. (MEANCHEN-HELFEN 1943, 358).
23
v Obr. 2. Fragment čínského hedvábí s vyšitými motivy draků, nalezený v Elahbelově hrobce v Palmýře (BUTCHER 2003, 185).
Obr. 3. Tentýž fragment hedvábí v menším měřítku, zobrazující okolní florální a geometrické motivy (MEANCHEN-HELFEN 1943, 363).
24
Obr. 4. Dva fragmenty hedvábí nalezené v Palmýře v Jamblichově hrobce s geometrickými motivy (MEANCHEN-HELFEN 1943, 363).
Karavany s hedvábím z Číny přicházely do Sýrie přes državy parthské a kušánské říše a přes území Pamíru. Čínští obchodníci se svým nákladem nepokračovali dále než za parthské město Merv. Zde své zboží rozprodali parthským obchodníkům, kteří jej dále distribuovali směrem na západ do římských provincií (THORLEY 1971, 75). Parthové dále se zbožím pokračovali na západ k Eufratu do karavanních měst na hranicích impéria, tedy konkrétně do Seleukie na Tigridu, Dury Europos a Palmýry. Přímé doklady o obchodních kontaktech syrských římských držav s čínskými oblastmi doloženy nejsou, ačkoli je zřejmé (díky nálezům hedvábí v palmýrských hrobkách), že čínské zboží Sýrií procházelo. Problematikou kontaktů římské říše s Čínou v období vlády dynastie Chan se zabývají studie badatelů McLaughlina, Dubse, Fergusna či Hilla (MCLAUGHLIN 2010, DUBS 1957, FERGUSON 1978, HILL 2009). Obchodní kontakty římské říše s Čínou a celou Střední Asií pochopitelně existovaly, vesměs ale překračují vymezený rámec této práce, zaměřený na doklady dálkového pozemního obchodu v souvislosti s římskou provincií Sýrií.
25
Obr. 5. Mapa hlavních tras Hedvábné stezky. Znázorněny jsou jak pozemní, tak námořní cesty. Mapa zároveň obsahuje legendu s produkčními centry minerálů, kovů a dalších dovážených surovin (SEVILLANO-LÓPEZ - GONZÁLEZ 2011, 46).
26
5.6 Minerály Po Hedvábné stezce nepřicházelo do Říma pouze hedvábí a koření s exotickými bylinami, ale zároveň i minerály, produkty velmi oblíbené a hojně využívané zejména římskými šperkaři. Pokud jde o pozemní dálkový obchod zprostředkovávaný karavanami procházejícími územím provincie Sýrie, je nutné brát v potaz, že tyto produkty byly dováženy pouze v malém množství, které bylo možné na velbloudech, případně oslech převézt. Větší množství vytěžených surovin, ať již mramorů, minerálů, drahých kovů či vzácných dřevin, bylo převáženo námořní cestou na lodích. Světle modrý polodrahokam tyrkys přivážely karavany nejčastěji z Khurasanu, z regionu nacházejícím se v severo-východním Íránu, konkrétně v Nišápuru (SELAND 2013, 69). Dalším populárním polodrahokamem, Římany velmi žádaným především pro šperkařské využití, byl lapis lazuli, tmavomodrý kámen v antice těžený v Badakšánu, severo-východním Afghánistánu. V této oblasti se těží lapis lazuli dodnes (XINRU 2010, 38; PLINIUS NH XII, 37.20). Z Indického údolí Narmada dovážely karavany do římského světa pestrou škálu polodrahokamů, zejména karneoly, chalcedony, acháty, jaspisy, onyxy a perly, využívané především ve šperkařství (SEVILLANO-LÓPEZ - GONZÁLEZ 2011, 44). Plinius se zmiňuje ještě o jednom zajímavém minerálu, a to sice o azbestu, tedy konkrétně o azbestovém vláknu, který byl karavanami přivážen do říše. Popisuje zejména ohnivzdornou vlastnost tkaniny vyráběné z vláken z čínského azbestu. Vzhledem ke skutečnosti, že se z azbestových vláken tkala látka, domnívá se Plinius, že azbestos je původně rostlina rostoucí v Indii. Cenu azbestových látek přirovnává k ceně perel (PLINIUS, NH XIII, 19.4). Dalším minerálním produktem dováženým karavanami z východu, o kterém se Plinius zmiňuje jako o červeném barvivu a zároveň jako o léčivu fungujícím jako protijed, je rumělka. Využívala se jak pro lékařské účely tak jako přísada do barviv a převážela se ve formě drobné kamenné drti či jemného červeného prášku v dřevěných krabičkách (PLINIUS, NHXIII, 33.38-39).
27
5.7 Víno, olivový oleja jejich přeprava Olivový olej a zvířecí tuk se v rámci karavanního obchodu přepravovali zašitých vacích z kozích kůží. I na tuto velmi běžnou komoditu karavanního obchodu se vztahoval daňový zákon. Výše poplatku byla odpočítávána od množství kozích kůží naložených na velbloudu či oslu. Když byl velbloud naložen čtyřmi plnými kozími vaky s olejem (nejtěžší možný objem nákladu, který se na velblouda naložil) platila se daň 13 denárů za každé takto naložené zvíře. Pokud velbloud vezl dvě kozí kůže s olejem, odvedla se za něj daň 7 denárů. Stejná daň se platila za náklad oleje vezeného na oslu (MATTHEWS 1984, 176). Stejný poměr množství a výše daně se uplatňoval i na zvířecí tuk, taktéž převážený v kozích kůžích. Za velblouda naloženého čtyřmi kozími kůžemi s tukem odvedl průvodce karavany v Palmýře daň 13 denárů, vezl-li velbloud pouze dvě kozí kůže s tukem, tak 7 denárů, stejně tak vezl-li náklad zvířecího tuku osel (MATTHEWS 1984, 176). Z dalších potravin se v kožených vacích přepravovaly rybí omáčky či přímo nasolené ryby, obilí a samozřejmě i víno. Za velblouda, naloženého nasolenými rybami (opět transportovaných v kozích kůžích) zaplatil obchodník v Palmýře daň 10 denárů. Víno i olivový olej bylo rovněž velmi žádané zboží v celém Středomoří. I severní oblast provincie Sýrie se mohla pochlubit jeho produkcí. Ze syrských přístavů byly vyváženy na lodích v transportních amforách. Dva nejběžnější typy transportních amfor objevujících se ve středomořských přístavech v raném císařství byly pravděpodobně vyráběny v produkčních centrech v Sýrii a jedná se typ "Pompeje 5" a tzv. mrkvovité amfory. V pozdním císařství se zde vyskytují produkční centra amfor typů LRA 1, LRA 5, LRA 4, které však byly celkově velmi rozšířené po celém středomoří (BUTCHER 2003, 188). Díky přítomnosti transportních amfor můžeme velmi lehce vysledovat pohyb jednotlivých obchodních produktů. Nicméně transportní amfory se přepravovaly především na lodích a kvůli jejich vyšší hmotnosti a křehkosti nebyly využívány pro převoz zboží v rámci karavanního obchodu. Ačkoli se jedná o velmi důležitý pramen poskytující informace o distribuci vína, oleje či rybí omáčky, vzhledem k jejich využívání především v námořní dopravě jejich problematice v této práci nevěnuji více pozornosti.
28
Obr. 6. Vlevo ukázka amfory typu "Pompeje 5", vpravo tzv. Mrkvovitá amfora (BUTCHER 2003, 188).
Obr. 7. Pozdně římské amfory: LRA 1, LRA 5, LRA 4 (BUTCHER 2003,198)
Většina syrských měst neměla produkční centra vlastní keramiky a spoléhala tak na její import. V pozdně římském období byla v syrských provinciích oblíbená a také vyvážená luxusní stolní keramika - tzv. Východní sigillata typu A. Tato tmavě červená listrovaná jemná keramika vysoké kvality, která kopírovala římský koncept výroby sigillat, se těšila velké oblibě a její produkční centra se nacházela v Sýrii (přímo v hlavním městě provincie, v Antiochii), dále v Maloasijských městech Efezu, Pergamu, Candarli (nedaleko Pergamu) a také na Kypru. Během 2. stol. a až do 1. pol. 3. stol. n. l. bylo toto zboží vyváženo do oblasti jižního Ruska podél pobřeží Černého moře a několik exemplářů bylo nalezeno i v severní Africe v Kyrenaice, v Řecku a na Egejských ostrovech.
29
Bezesporu se jednalo o velmi populární obchodní artikl týkající se římské provincie Sýrie, proto ani zde v této práci, nemohl být opomenut. Ve spojitosti s karavanním obchodem, stejně jako tomu je i u transportních amfor, ji nezmiňují daňové zákony ani další prameny zabývající se problematikou dálkového obchodu s východem, tudíž se nejednalo o běžnou komoditu karavanního obchodu.
5.8 Drobné kovové předměty Mezi palmýrskými majetnými občany byly velmi oblíbené drobné bronzové plastiky, které byly ve velkém dováženy z krajin východně od Eufratu. Palmýrští obchodníci je velmi často přikládali vedle svých dedikačních nápisů umístěných na veřejných místech ve městě, kde měla daná orientální soška dosvědčit, že osoba, která nápis věnovala, byla opravdu velmi majetná a obchodovala s exotickými krajinami. Daň, kterou museli obchodníci za každý kus bronzového či jiného kovového předmětu platit, byla vypočítána podle jeho váhy. Například za jednu bronzovou sošku byla zaplacena polovina její váhy převedená na cenu za surový kov (MATTHEWS 1984, 172).
5.9 Otroci Otroci nebyli příliš častým obchodním artiklem a o jejich pohybu spolu s karavanami nemáme příliš mnoho dokladů. Nicméně palmýrský daňový zákon uvádí, že daň z jednoho otroka, přivezeného do Palmýry za účelem dalšího prodeje mimo území města, činí 12 římských denárů na osobu (tedy zdravého mladého muže). Otroci, kteří přicházeli do města z východu, avšak ve velmi malém množství, již obvykle dále na západ nepokračovali a byli využiti a usídleni přímo ve městě (MATTHEWS 1984, 172). Za tuto novou příchozí pracovní sílu byla odváděna daň 22 denárů za každého otroka (MATTHEWS1984, 175).
5.10 Poptávka po římském luxusním zboží na východě Antické prameny celkem shodně mlčí ohledně skutečnosti, jak římští obchodníci případně jiní zprostředkovatelé dálkového obchodu za zboží na východě platili. Tuto informaci nám poskytují archeologické prameny, v podobě nálezů transportních amfor a několika depotů římských mincí například v jižní Indii (Berghaus 1991). Nicméně stále lze předpokládat, že obchod částečně fungoval na principu výměnného obchodu. Kromě římských mincí byl tak na východě zájem o západní zboží, které na východě platilo za luxusní, a mohla si jej dovolit jen tamní aristokracie (THORLEY 1969, 222). Karavany vyrážející z východních římsko-provinciálních měst pochopitelně nejely s prázdnou. Za hranicemi římské říše byla naopak poptávka po běžném římském zboží, které
30
však v parthských či arabských državách bylo považováno za luxusní a taktéž si jej mohli dovolit jen tamní vyšší vrstvy. Z římské provincie Sýrie šly na export především drobné skleněné nádoby, stejně tak jako jemně plavená červená stolní zdobená keramika typu sigillata (THORLEY 1969, 223). Žádané bylo zároveň řecké víno a olivový olej, drobné bronzové a stříbrné a zlaté předměty, především šperky. Města jako Damašek, Laodicea, Byblos a Scythopole byla známá v římské říši také díky velmi rozšířené produkci lněných látek a vlněných oděvů (BUTCHER 2003, 212). Plinius zmiňuje ještě jeden produkt, po kterém byla poptávka jak na západě na římském dvoře, tak i v parthské říši. Karavany vycházející ze syrských měst oběma směry nikdy neopomněly náklad tohoto produktu. Jednalo se o styrax, olejnatou pryskyřici získávanou ze stromů Styrax officinalis, rostoucích v suchých maloasijských a syrských stepích. Tato pryskyřice, jejíž konzistence byla blíže k balzámu, se hojně využívala na zmírnění kašle, léčbu střevních obtíží a jako protijed při otravě jídlem (PLINIUS, NH XXIV, 24). Plinius rovněž zmiňuje, že tato drahá látka byla vyvážena do Parthie jako luxusní léčivá esence v ungentáriích, přímo určených pro královský dvůr (PLINIUS, NH XIII, 18).Její nejvýznamnější produkční centrum se nacházelo v severní Sýrii, kolem města Laodicea (BUTCHER 2003, 139)
Obr. 8. Detail palmýrského sarkofágu s reliéfním vyobrazením naloženého velblouda (SMITH 2004, 456)
31
6. Ceny zboží dováženého karavanami z východu do římských provincií v 1. stol. n. l.
Jakmile bylo zboží řádně zdaněno, rozprodáno a doputovalo na římské území, následovalo jeho vlastní zpracování. Podstatná část zboží, přicházejícího do rukou římských kupců byly v mnoha případech ještě nezpracované suroviny, které bylo zapotřebí dále upravit, než doputovaly do rukou římských zákazníků. Do této kategorie patřily zejména léčivé byliny určené na výrobu mastí, vonné substance pro parfémy, či různé textilie. Plinius Starší ve svém díle Historia Naturalis, především v knihách XII - XIII uvádí seznam mnoha položek zboží východní provenience přicházejících do Říma karavanním obchodem (PLINIUS, NH XII, 28). Díky němu získáváme přibližnou orientaci v cenách luxusního orientálního zboží v době jeho života, tedy v 1. stol. n. l. Bohužel seznam jeho obchodních komodit je zaměřen především na suroviny rostlinného charakteru. Plinius uvádí, v jaké formě se koření vykupovalo, případně zda se lišila cena podle jeho kvality. V následující tabulce jsou shrnuty ty produkty, kterými se karavanní obchod římské říše v 1. stol. n. l. primárně zabýval.
32
6.1 Tabulka cen dovážených východních produktů Produkt
Velikost/Kvalita/Objem/Typ
Cena (denarii)
Kadidlo (PLINIUS, NH XII, 32)
Myrha (PLINIUS, NH XII, 35)
Kardamom (PLINIUS, NH XII, 29)
I. jakost
6
II. jakost
5
III. jakost
3
Jihoarabská
16,5
Erytrejská
16
III. jakost (přísada do parfémů)
12
Pytlík mletého koření
12
Nard (na výrobu vonných mastí) Velké listy
40
(PLINIUS, NH XII, 26)
Střední listy
60
Malé listy
75
Vylisovaný olej
100
Dlouholistý
15
Bílý
7
Černý
4
Běžná kvalita - typ Cassia
10
Vysoká kvalita - typ Daphnitis
300
1 sušený kořen
6
Pepř (PLINIUS, NH XII, 28)
Skořice (PLINIUS, NH XII, 43)
Zázvor (PLINIUS, NH XII, 28)
33
7. Římská finanční administrativa dálkového pozemního obchodu Během vlády císaře Augusta a se zavedením tzv. pax romana výrazně vzrostly obchodní aktivity nejen v celém Středomoří, ale pochopitelně i s východními periferijními oblastmi. Snaha římské říše podporovat dálkový karavanní obchod na Blízkém východě byla motivována především finančním ziskem, který si Římané zajistili díky propracované administrativní provinciální správě. Římané se snažili zamezit odlivu financí z obchodu a více se v něm začali zejména administrativně angažovat. Římská ekonomická politika se projevovala hlavně ve snaze odstranit ne-římské zprostředkovatele obchodu, skrz které by mohly utržené peníze končit v rukou nepřátel Říma, např. parthské říše. Proto se Římané snažili podporovat své vlastní obchodníky, kteří sami ručili, že dodávka zboží dorazí do středomořských přístavů. Zároveň se snažili dostat pod kontrolu odvod daní ustanovením vlastních úředníků v provinciích. Tímto si zajistili, že daně budou řádně odvedeny v některém z římsko-provinciálních měst (YOUNG 2001, 200). Již římští autoři Plinius a Tacitus upozorňovali na značné finanční sumy, které se ztrácely během pozemního dálkového obchodu s východními zeměmi, a částečně také kritizovali římskou společnost, kde nobilita, především tedy ženy, příliš utrácí za luxusní orientální zboží (TACITUS, Ann. III, 53). Plinius tuto skutečnost uvádí na příkladu, kdy v rámci obchodu s luxusním zbožím z Indie je z kapes římských občanů utraceno ročně 50 milionů sesterciů (PLINIUS, NH XII, 41). Plinius v podstatě kritizuje toto rozhazování bohatých Římanů, kteří tak tímto svým utrácením ve skutečnosti podporují obyvatele mimo provincie. Avšak je třeba brát v potaz skutečnost, že značná část peněz, které bohatí obyvatelé Říma za orientální zboží utratili, skončila v rukou vlastních obchodníků či zprostředkovatelů obchodu, kterými byli buď přímo římští občané, nebo pocházeli z provincií, tudíž část financí utržených z karavanního obchodu stále zůstávala uvnitř říše. Díky výnosům z výběru daní z karavanního obchodu v Sýrii se Římu stále vyplatilo tento typ obchodu financovat a zajišťovat jeho bezpečný průběh formou opevněných karavanních stanic podél cest, a to i přes rozvoj námořního obchodu, který během 1. stol. n. l. směřoval do stejných destinací jako dálkový pozemní obchod. Výhodou námořního obchodu oproti karavannímu byla především skutečnost, že na lodích bylo možné převážet mnohonásobně větší zboží než na velbloudech (RASCHKE 1978, 610). Kolem roku 50 n. l. byla římskými obchodníky či námořníky objevena pravidelnost monzunových větrů, díky které mohly jejich lodě vyplouvat přímo z egyptských přístavů v Rudém moři a poté rovnou přes oceán do Indie. Nemuseli se tak držet pobřeží, jak tomu bylo
34
dosud. Tato mnohem efektivnější a levnější forma dopravy byla v nejfrekventovanější v letech 50 - 100 n. l. Lodě zároveň velmi hladce obcházely parthské a arabské državy, kde karavany musely neustále platit daně, mýtné, či byly vystaveny rizikům častých přepadů (SCHOFF 1915, 32). Nejdůležitější finanční položkou východního pozemního obchodu, která přispívala do římské státní pokladny, byla bez pochyby tetarte, dvaceti pěti procentní daň, která se vztahovala na veškeré zboží, dovážené z východu do provincie, ať již karavanním obchodem, nebo po řece či po moři. Římští úředníci, zvaní tetartones, ji vybírali v Alexandrii (kde ústil především námořní obchod), v Leuké Komé (nabatejský přístav v Rudém moři, kam připlouvaly do provincie lodě z Indie) a v hlavním městě provincie Sýrie Antiochii, kde ústilo několik karavanních tras. Budování silnic a cest bylo koncipováno tak, aby těmito městy zkrátka karavany musely projít. Vojenské posádky, umístěné ve stanicích podél těchto cest, měly kromě vlastní ochrany karavan dohlížet také na samotné obchodníky, kteří nesměli zboží v provincii prodat dříve, než se dostalo např. do Antiochie a byla z celkového nákladu odvedena dvaceti pěti procentní daň, již zmíněná tetarte (YOUNG 2001, 209). Nápis na sloupu v Palmýře z poloviny 2. stol. n. l. zmiňuje jistého Aemilia Marciana Asclepiada, senátora Antiochie, který byl zároveň jedním z tetartonů, tedy úředníků kteří tuto daň vybírali. Jednalo se o jeden z nejvyšších a nejprestižnějších úřadů, který mohl být v provincii zastáván (BUTCHER 2003, 191). Tetarte nebyla jediná daň, kterou obchodníci museli platit. S příchodem do každého většího města římské říše museli odvádět menší daň - portoria, což byla tzv. daň za průjezd městem. Ve všech městech ji vybírali místní římští úředníci. Nejvíce informací ohledně římsko-provinciální administrativy související s karavanním obchodem máme díky epigrafickým pramenům nalezeným právě v Palmýře. Chceme-li hlouběji proniknout do ekonomické problematiky vybírání daní a cen zboží z karavanního obchodu, setkáváme se bohužel s velkým nedostatkem jakýchkoli pramenů. Jediným uceleným zdrojem, který nám poskytuje určitou představu o cenách zboží, je Plinius. Uvádí, že za Flaviovců vzrostla státní pokladna jen za výběr daně z dálkového obchodu, tetarte, až o 50 milionů sesterciů (PLINIUS, NH XII, 6.26). Tetarte byla hlavní a nejvyšší daň, nicméně v rámci východního obchodu existovala široká škála poplatků a menších daní, které museli obchodníci při průjezdu jednotlivými městy či provinciemi platit. Například menší poplatky od místních vlastníků tržišť, kde musel zaplatit daň každý, kdo zde chtěl něco prodávat. Tyto výdělky většinou končily v soukromých pokladnách místních úředníků. Císař Dioklecián na konci 3. stol. n. l. pozměnil svojí reformou systém danění dálkového obchodu. Jeho reforma spočívala v zavedení flexibilních daní, které se mohly
35
každý rok měnit, a to podle toho, jaké výdaje říše předpokládá na následující rok, případně podle toho, po čem byla odhadnuta nevyšší poptávka. Nový systém prozíravě počítal i se skutečností, že odhady ohledně poptávky po zboží nebyly na počátku roku správné a říše potřebovala více peněz. Za této situace byly daně plošně zvýšeny. Toto daňové navýšení se nazývalo superindictiones. O zavedení této daňové reformy nás v Sýrii a i na celém Blízkém východě informují hraniční kameny, jejichž shodná datace do roku 297 n. l. odpovídá roku, kdy císař tuto daň vyhlásil (BUTCHER 2003, 192).
8. Hlavní karavanní trasy procházející provincií Sýrie
Obchodní trasy s orientálním zbožím z východu v době římské lze rozdělit do dvou hlavních skupin podle způsobu dopravy. První, orientovaná více na námořní obchod, směřující přes přístavy v Rudém moři, po které bylo dováženo zboží z Arábie, východní Afriky a Indie, a druhá pozemní cesta vedoucí přes parthskou říši a Střední Asii do Indie a Číny. Druhou možností,jakou přicházelo zboží z východu, byl dálkový pozemní obchod, zprostředkovávaný karavanami. V rámci zájmové oblasti této diplomové práce jsem vyčlenila dva hlavní okruhy karavanního obchodu, který procházel prostorem římské provincie Sýrie. Severní trasy vycházející primárně z Palmýry zprostředkovávaly obchod především s Mezopotámií, Střední Asií, Indií, případně až z Čínou. Jižní trasy, ovládané především nabatejskými obchodníky, směřovaly do Arábie a specializovaly se zejména na dovoz kadidla a myrhy. Vlastnímu obchodu s jižní Arábií a s Mezopotámií jsou věnovány samostatné kapitoly.
36
Obr. 9. Mapa zobrazující hlavní pozemní, říční, i námořní trasy spojující Středomoří přes syrské provincie s Indií a kušánskou říší (SELAND 2013, 66).
8.1 Jižní trasy Po většinu prvního století př. n. l. se trasy dálkového obchodu na Blízkém východě soustředily do jižních oblastí, neboť nestabilní politická situace podél Eufratu zabraňovala frekventovanějšímu obchodu více východním směrem. Rivalita mezi parthským a seleukovským královstvím, následovaná rozdělením provincie Sýrie na počátku 1. stol. př. n. l. učinily z povodí Eufratu nebezpečnou oblast pro obchod. V této době procházely obchodní trasy ptolemaiskými a nabatejskými politicky stabilními državami. Tato království strategicky využila ekonomicky příznivé situace pro rozvoj obchodu a prosperitě z něho pramenící.. Obchod s nabatejským královstvím prosperoval díky dovozu kadidla, myrhy a dalších vonných esencí především z jižní Arábie (YOUNG 2001, 19). Před příchodem Římanů máme velmi dobře doložený dálkový obchod v Egyptě, kdy Ptolemaiovci velmi čile obchodovali s Indií a Arábií, a vybudovali přístavy na břehu Rudého moře, jako například Bereniké na egyptské straně, či Leuké Komé na protějším, arabském břehu Rudého moře. Námořní obchod zde velmi dobře fungoval už na konci helénistického
37
období. Avšak Strabón uvádí, že největší rozkvět dálkového obchodu přišel až s římskou nadvládou (STRABÓN, Geogr. XVII, 1. 13). Obchod se zbožím z Arabského poloostrova a z Indie vzrostl ještě více poté, co obchodníci začali využívat monzunových větrů. Tento objev umožnil lodím plujících z Indie plout přímo, aniž by musely podnikat zdlouhavé a nebezpečné plavby podél pobřeží, což mělo za důsledek výrazné urychlení dopravy. O těchto plavbách se podrobněji zmiňuje Periplus Eytrejského moře. Jsou v něm detailněji popsány délky námořních trasy mezi jednotlivými přístavy i zboží, se kterým se obchodovalo (CASSON 1989, 26). Po té, co řečtí mořeplavci objevili zákonitosti monzunových proudů, pluly lodě přímo a role jižní Arábie na poli dálkového obchodu mezi Egyptem a Indií tímto značně klesla. Nicméně arabský obchod s myrhou a kadidlem ohrožen nebyl, toto zboží bylo i nadále žádáno ve velkém množství. Archeologické výzkumy jihoarabských přístavů Kane (dnešní Qana) a Moscha Limen (dnešní Sumhuram) prokázaly, že oba tyto přístavy byly založeny na počátku 1. stol. n. l., tedy v době, kdy o tuto oblast vzrostly římské obchodní zájmy a prosperoval námořní obchod (YOUNG 2001, 21).
38
Obr. 10. Mapa Arabského poloostrova s vyznačenými hlavními karavanními cestami a městy či stanicemi, kterými karavany procházely (YOUNG 2001, 93).
39
8.2 Severní trasy V době vlády císaře Augusta směřovala většina karavanních tras jižním směrem od syrských městských center. Severní trasa podél Eufratu byla v této době méně známá a politicky nestabilní situace neumožňovala jejího většího využití. Od Strabóna se dozvídáme o častém přepadávání karavan tamními nomády, kteří vymáhali od obchodníků vysoké poplatky, či je přímo okrádali. Z tohoto důvodu nebyla ještě v 1. pol. 1. stol. n. l. trasa podél Eufratu příliš využívána (STRABÓN, Geogr. XVI, 1. 27). I přes to Strabón jednu z těchto cest zmiňuje. Uvádí, že tato trasa byla v polovině prvního století př. n. l. využívána několika obchodníky, kteří nomádským kmenům platili mýtné. Tato severní karavanní trasa podle Strabóna směřovala z Antiochie k Eufratu, ten překračovala u města Seleukia na Tigridu a procházela dále na jiho-východ, pouští mezi Eufratem a Tigridem až do Babylonu. Od překročení Eufratu k Babylonu prý trvala cesta dvacet pět dní (STRABÓN, Geogr. XVI, 1. 27). Je však zřejmé, že Strabón ještě neznal velmi významnou a kratší karavanní trasu protínající syrskou poušť, od Palmýry na východ k Duře Europos na Eufratu, která začala být velmi intenzivně využívána až od počátku druhého století (GAWLIKOWSKI 1994, 27). Z Antiochie vycházela ještě jedna z karavanních cesta vedoucí přímým východním směrem k Eufratu do Zeugmy, kde jej překročila, nicméně nenásledovala jihovýchodní tok Eufratu, ale pokračovala dále na východ parthskou říší a Střední Asií. Dalšími stanicemi na cestě ze Zeugmy byly Nicephorium a Circesium, na něž navazovala jižní cesta vycházející z Palmýry. Z Circesia cesta dále směřovala podél Eufratu do Seleukie a Ktésifontu. V Seleukii bylo zboží nakládáno na lodě a po Eufratu dopraveno do přístavu Spasinou Charax v Perském zálivu. Z Ktésifontu vycházela další karavanní cesta směrem k pohoří Zagros přes íránskou náhorní plošinu do Ekbatany pokračující stále východním směrem přes tzv. Kaspická vrata (na úpatí kavkazského pohoří) do města Hekatompylos až do středoasijské metropole Merv, tehdejší Antiochie Margiany. Tuto trasu máme zaznamenanou v díle Parthské Stanice zeměpisce Isidora z Charax, již z doby vlády císaře Augusta (THORLEY 1969, 214). Severovýchodní obchodní cesta vycházející z Damašku, se rovněž u Circesia napojovaly na již zmíněnou severní trasy vycházející z Antiochie. V Circesiu karavany rozcházely dvojím směrem, jedna trasa překračovala Eufrat a pokračovala na jih do centrální Mezopotámie, druhá se vydávala přímým východním směrem (RICHMOND 1963, 43). Na několika palmýrských děkovných nápisech je doloženo, že přímo palmýrští kupci se se svými karavanami vydávali až do Střední Asie, do kušánské říše. Dva nápisy z roku 157 n. l. oslavují šťastný návrat karavan ze Skýthie, kdy část obchodní trasy spočívala v plavbě
40
přes oceán až k ústí řeky Indu, oblasti která v 2. stol. n. l. byla ovládána Kušány (SELAND 2013, 70).
8.3 Cesty vedoucí ke středomořským přístavům Zboží přicházející do Palmýry, jakožto oázy obklopené ze všech stran pustinou, muselo pochopitelně z města někudy vycházet. Epigrafické doklady o pohybu zboží směrem na sever či západ z Palmýry mlčí. Tato skutečnost může být vysvětlena směrem a územím, kterým se karavany dále z Palmýry vydávaly. Procházely velmi dobře střeženým územím římských provincií, držely se hlavních, často dlážděných kamenných silnic s pravidelně rozmístěnými vodními zdroji a stanicemi. Cesta tak vypadala bezpečně a nebylo tedy nutné se tolik obávat o šťastný návrat karavan. Dalším důvodem nedostatku pramenů o karavanách vycházejících z Palmýry západním či severozápadním směrem může být skutečnost, že tento obchod již nebyl financován Palmýrou ani jejími obchodníky, nýbrž již Římany samotnými. A vzhledem ke skutečnosti, že naše informace o karavanním obchodu v provincii Sýrie se opírají primárně o prameny související s palmýrskou obchodní komunitou, tak je zřejmé, že o dalším obchodu směrem do římské říše již tyto prameny mlčí. Stále zde však zůstává otázka, kterým směrem pokračovaly karavany přicházející z východu po té, co dorazily do Palmýry. V rámci rekonstrukce karavanních tras v centrálním prostoru provincie Sýrie je třeba brát v potaz venkovský charakter osídlení. Z Palmýry muselo zboží pokračovat do Antiochie, kvůli výběru daní, proto jedna z cest vychází severozápadním směrem přes Emesu. Nicméně toto nebyla jediná cesta, kterou zboží putovalo z Palmýry ke středomořským břehům (GREGORATTI 2011, 512). Západním směrem z Palmýry směřoval náklad opět s karavanami do Emesy, Apamey a Antiochie, do administrativních center římské Sýrie, a pokud možno co nejpřímější cestou k středomořským přístavům. Případně si zvolili obchodní jihozápadní cestu do Damašku a poté do některých z fénických přístavů. O karavanách putujících západně od Palmýry máme informace pouze administrativně finančního charakteru, kdy se z palmýrského daňového zákoníku dozvídáme o výběru dvacetiprocentní daně na všechno zboží přicházející z východu, tzv. tetarte, která byla vybírána právě v Antiochii. Z toho lze usoudit, že většina karavan se z Palmýry vydávala právě tímto severozápadním směrem (SELAND 2015, 112). Druhá trasa naopak vycházela z Palmýry jihozápadním směrem, do Damašku, přes Bostru a dále na jih do regionu Dekapole. V oblasti Dekapole již od 1. stol. n. l. působili se svými obchodními aktivitami již Nabatejci. V 1. stol. n. l., stejně tak jako teritorium Palmýry, zaznamenal i tento region velký rozvoj. V Gerase, která během 1. stol. n. l. již patřila do
41
provincie Sýrie, je v této době zaznamenám velký nárůst stavební aktivity a konkrétně z Jupiterova chrámu, je doložen velký počet dedikací od majetných občanů města i nabatejských obchodníků. Tato skutečnost dokládá úroveň prosperity města a jejích obyvatel (GREGORATTI 2011, 516). S nově vybudovanou silnicí, Via Nova Traiana, vycházející od Rudého moře na sever, přes území Dekapole až do Bostry, získaly karavany pohodlnou možnost napojení se na hlídanou dopravní tepnu a z ní vycházející odbočky přes provincii Judea ke středomořským přístavům. Vzestup regionu Dekapole probíhal ve stejném období, kdy se ekonomické prosperitě těšila i Palmýra. Karavany přicházející z Damašku raději zvolili cestu tímto úrodným regionem, kde mohly velmi snadno získat zásoby pro další cestu a pohodlně se napojit na některou z římských silnic. Z tohoto pohybu obchodníků pochopitelně prosperovalo mnoho měst Dekapole (GREGORATTI 2011, 523). Rozvoj římského stavebního programu silničního systému učinil z Dekapole region, který začal prosperovat díky svému zemědělskému a hospodářskému zázemí, zároveň se stal i strategickým územím, kterým mohly bezpečně procházet karavany oběma směry, jak od Rudého moře, tak z Palmýry, a odtud se pohodlně napojit na judské středozemní přístavy.
9. Obchod s jižní Arábií Arabské vonné esence, kadidlo a myrha, od nepaměti patřily mezi velmi vysoce ceněné obchodní artikly z východních zemí, nejen jako luxusní zboží ale také byly hojně využívané při náboženských obřadech. V rámci karavanního obchodu s arabským poloostrovem se jednalo o velmi významný obchodní artikl. Nápisy a reliéfy z královských paláců Tiglatpilesara III., Sargona Akkadského a Ašurbanipala nám dokládají první zmínky o organizovaném karavanním obchodu mezi středosyrskými městy a mezopotamskými říšemi (ROSTOVTZEFF 1932, 17).Od 1. stol. n. l. procházela převážná většina karavanních tras mezi jižní Arábií a Středozemím nabatejským královstvím. S příchodem římské nadvlády ve východním Středomoří byli Nabatejci obchodní velmocí, jejichž bohatství a vliv bylo na karavanním obchodu prakticky závislé. V této kapitole bych chtěla shrnout hlavní obchodní trasy, které procházely převážně nabatejským královstvím, a dále byly distribuovány
42
severním směrem do provincie Sýrie. Zároveň zde bude věnována pozornost historii, administrativě a organizaci obchodu v souvislosti s římskou říší a s provincií Sýrie. Z důvodu nedostatku pramenů nelze zcela jasně definovat, do jak velké míry byla jižní Arábie závislá na obchodu s římskou říší. Z Periplu Erythrejského moře se dozvídáme, že oblast království Hadramautu (dnešní Jemen) byla v 1. stol. n. l. velmi úrodná a hospodářsky soběstačná s běžnou produkcí obilí a vína. Nejvíce prosperující byl tamní přístav Kané, a to především díky obchodu který sem proudil oběma směry, ze západu z egyptských přístavů na pobřeží Rudého moře a z východu z Indie. Periplus zmiňuje, že nejběžnější obchodní komoditou bylo pochopitelně kadidlo a myrha, dále aloe, koření a hedvábné látky. Archeologické doklady z prosperujících jihoarabských přístavů reflektují v polovině 3. stol. n. l. jejich velmi výrazný úpadek a mnozí badatelé tuto skutečnost připisují celkovému úpadku dálkového obchodu v rámci východních provincií římského impéria, který spadá do stejného období (HOURANI 1952, 291). Oslabení ekonomiky v římské říši mělo za následek sníženou poptávku po luxusním zboží a tak nejen v Arábii, ale i ve většině východních měst či přístavů, prosperujících z obchodu, je zaznamenána stagnace či úpadek. Obchod s kadidlem a obnovení obchodních kontaktů s jižní Arábií nastává opět až s rozvojem křesťanství v byzantské době, kdy poptávka po kadidlu a myrze opět prudce vzrůstá (HOURANI 1952, 294).
9.1 Karavanní obchod nabatejského království Nabatejci byli usídlení v oblasti Mrtvého moře již od 4. století př. n. l., a během prvního století byli velmi bohatým královstvím kontrolujícím karavanní cesty procházející jejich územím. Nejvýnosnější oblast, se kterou udržovali velmi čilé obchodní kontakty,byla právě jižní Arábie. Kadidlo, nejfrekventovanější artikl karavanního obchodu, přicházelo do nabatejského hlavního města Petra od dvou hlavních kočovných arabských kmenů - Minaejských, žijících v jihozápadní Arábii a Gerrhaeanských, sídlících v Perském zálivu. Tuto informaci se dozvídáme u Strabóna, který zároveň zdůrazňuje skutečnost, že jižní Arábie pevně ovládala monopol na vývoz kadidla (STRABÓN, Geogr. XVI, 4.18). Hlavní karavanní trasy 1. století př.n.l. a 1. století n.l., po kterých proudily karavany, začínají v jižní Arábii, ve městech Audaimon Arabia a Kané, protínají celý Arabský poloostrov podél jeho západního pobřeží, míjejí Mekku, Medinu, Hegru a ústí v nabatejské Petře. Z Petry bylo zboží dále dopravováno do středomořského přístavu v Gaze, nebo směřovalo na sever přes region Haurán do Bostry a Damašku (viz mapa - Obr. 10).
43
Další obchodní tepna protínající Arabský poloostrov vycházela z města Gerrha a pokračovala buď severním směrem k Eufratu, do přístavu Charax, nebo protínala arabskou poušť severozápadním směrem až dosáhla Petry. Ve městě Gerrha se mohla odchýlit severnějším směrem, kdy vyústila v Bostře (YOUNG 2001, 92). Obě tyto trasy jsou zmíněny u Strabóna i Plinia (STRABÓN, Geogr. XVI, 3.3; PLINIUS, NH VI, 32). Plinius dále uvádí, že doprava zboží z Gerrhy do Aily trvala jedné karavaně s velbloudy průměrně čtyřicet dní. Většina obchodních produktů pocházejících z Gerrhy spadala pod parthskou správu (STRABÓN, Geogr. XVI, 3.3). Tyto dvě cesty, jižní, více přímá a diagonální cesta z Gerrhy, byly hlavními dopravními tepnami karavanního obchodu s Arábií a končily nejprve v Aile, odkud pokračovaly na sever do Petry a do Gazy nebo Bostry. V rámci exportu vonných látek z Gerrhy je nutné také zmínit, že část zboží byla z Gerrhy expedována přímo na sever, podél pobřeží Arabského zálivu, až dosáhla přístavu Spasinou Charax, odkud byl náklad dále transportován na lodích po Eufratu do Babylonu a dále na severozápad (STRABÓN, Geogr. XVI, 3.3). Výraznou přítomnost nabatejské keramiky i nápisů ve středoarabských městech Teima a Dumata ležících přibližně uprostřed na karavanní cestě vedoucí z Gerrhy a pokračující severozápadně do Petry a Bostry lze chápat jako doklad nabatejské okupace související právě s kontrolou významné dopravní tepny. Tyto oázy byly velmi pravděpodobně pod přímou kontrolou nabatejského království (POTTS 1988, 132). Na jednom z nápisů z města Teima je zmíněna nabatejská královská oslavná formule, běžně následována jménem panovníka (bohužel tato část nápisu není dochována), což velmi pravděpodobně může dokládat skutečnost, že zde sídlil nabatejský královský místodržící. Nabatejské nápisy nalezené v Dumatě naopak dokládají přítomnost nabatejské vojenské posádky. Nejmladší z nápisů tohoto charakteru je datován do roku 44 n. l., a zmiňuje jistého Ganima, vojenského velitele nabatejské posádky v Dumatě (YOUNG 2001, 93). Tato dvě centra nám umožňují vytvořit si přibližné hranice, kam až spadala sféra vlivu a kontrola obchodu nabatejského království. Další významná obchodní trasa, po které přicházelo kadidlo do Petry, vedla přes přístav Leuké Komé nacházejícího se v severovýchodním rohu Rudého moře, v Aqabském zálivu. Tento přístav fungoval již dávno před příchodem Římanů, kdy tudy proudil obchod z egyptských přístavů do perské říše. V Periplu je uvedeno, že zde kotvily lodě vozící taktéž náklad vonných esencí z jihoarabských přístavů Kané a Moscha Limen. Z Leuké Komé bylo toto zboží dále distribuováno pozemní cestou a to opět do nabatejské Petry. Periplus věnuje velkou část tomuto přístavu a vyzdvihuje jej jako významné nabatejské emporium pro obchod
44
s vonnými látkami, především kadidla a myrhy, a to až do konce prvního stol. n. l. (YOUNG 2001, 95). Z Petry pokračovalo zboží nejčastěji severozápadním směrem do středomořského přístavu Gaza (PLINIUS, NH VI, 32). Cesta je lemována několika stanicemi a strážními věžemi, postavenými již za vlády Nabatejců, a později, s příchodem Římanů, bylo mnoho stanic opevněno. Ze středomořských přístavů Berytus, Tyr nebo Sidon, pokračovalo zboží na lodích přímo do Říma, nebo do dalších destinací římského impéria. Tato obchodní trasa fungovala až do byzantského období, jak lze usuzovat z četných nálezů byzantské keramiky nalezených v obchodních stanicích podél cesty. V Gaze se tato cesta napojovala na tzv. Via Maris, pobřežní silnici spojující judské přístavní město Akko s Gazou a dále se napojovala na města podél Mrtvého moře. Většina kratších východo-západních obchodních tras na hranicích římských provincií Sýrie, Judea a Arábie navazovala na tzv. Královskou silnici směřující z Damašku přes nabatejské državy až k Rudému moři. Na počátku 2. století n. l. byla tato silnice nahrazena dopravní tepnou Via Nova Traiana, která ji i částečně překrývala (FRAYN 1996, 103). Poté, co byla postavena Via Nova Traiana, využívali obchodníci z jižní Arábie právě tuto dobře střeženou trasu pro dopravu svého zboží z Aily přes Petru dále na sever do Bostry a Damašku. Tato trasa byla využívána Nabatejci již od 2. stol. př. n. l., nicméně až po té, co z ní Římané udělali střeženou silnici s pravidelně rozmístěnými vojenskými posádkami a stanicemi snižujícími tak velmi časté riziko přepadení karavan, začali obchodníci z Arábie Felix tuto cestu velmi intenzivně využívat (YOUNG 2001, 97). Petra tak platila za významné karavanní město, kudy procházely dvě velmi frekventované trasy - z přístavů Rudého moře a z jihovýchodní Arábie (viz mapa - Obr. 11). Během druhé poloviny 1. století n. l. je zaznamenán postupný úpadek obchodu nabatejského království. Tuto skutečnost lze doložit například na čím dál menším procentuálním zastoupení stříbra v nabatejských mincích, stejně tak jako narůstajícím vlivem Říma v regionu, jehož primární snahou bylo oslabit hlavní přísun bohatství Nabatejců - tedy obchod (YOUNG 2001, 100). Příchod Římanů však nezapříčinil úpadek obchodu, naopak, Římané podporovali výstavbu silnic, stanic a strážních věží podél nich. Nabatejci však bohužel přišli o zisky a daně z obchodu,které od počátku 2. stol. n. l. začali vybírat římskoprovinciální úředníci. Tato skutečnost takřka fatálně oslabila nabatejskou říši, jež byla na příjmu z karavanního obchodu závislá.
45
Obr. 11. Mapa hlavních dopravních tras které využívali především Nabatejci (YOUNG 2001, 98).
46
9.1.1 Úpadek nabatejského karavanního obchodu Od doby, kdy otěže obchodu držela pevně v rukou římská říše, byla hlavní karavanní trasa z Arábie, odvážející vonné látky, vedena více severovýchodním směrem, přes Dumatu a Wadi Sirhan do Bostry. Tato trasa úplně míjela Petru, a vše naznačuje skutečnosti, že se jednalo o snahu Říma zabránit příchodu zboží, a tudíž i zisku, do centra nabatejského království. Toto přesměrování tras, výhodnější zejména pro římskou říši a pro severnější provincii Sýrii, souviselo také se vzrůstající prosperitou Dekapole, jež byla výrazně podporována římskou správou (BIETENHARD 1977, 224). Rychlý průchod obchodních karavan touto oblastí přes region Haurán byl zajištěn také nově vybudovanou sítí silnic spojující jednotlivá města Dekapole se středomořským přístavem Caesarea. K této stavební aktivitě došlo zejména během židovské války, při níž se Římané velmi intenzivně zasadili o rozšíření infrastruktury v oblasti Syropalestiny, a to primárně z vojensko-strategických důvodů, kdy bylo nutné propojit komunikační trasy jordánských a syrských měst s pobřežím (YOUNG 2001, 111). Zvýšená urbanistická aktivita v regionu Dekapole související s nárůstem poptávky orientálního zboží a zároveň s nově vybudovanou infrastrukturou umožňující jednoduchý přesun karavan k středomořským přístavům společně se snahou Říma oslabit nabatejský obchod měly jasný důsledek - přesun hlavní obchodní trasy z východoarabské Gerrhy přes Dumatu přímo do Bostry. Poté, co se v roce 106 n. l. stala z území nabatejského království Provincie Arábie, byla postavena silnice Via Nova Traiana vedoucí severojižním směrem z Bostry do Aily. Její dataci, odpovídající době vzniku provincie dokládají četné nápisy na milnících (BOWERSOCK 1983, 83). Politická krize římského impéria a s ní související ekonomická stagnace ve 3. stol. n. l. měla pochopitelně negativní dopad na dálkový obchod, který byl na římských investicích velmi závislý. Pozemní obchod s vonnými látkami z Arábie byl těmito nepříznivými faktory velmi ovlivněn, vzrostly ceny zboží a celkově byl zaznamenán klesající počet karavan. Tento fenomén je doložen na nápisech ze středoarabského antického města Hegra, které bylo v důsledku neprosperujícího obchodu na počátku 3. stol. n. l. postupně opuštěno (YOUNG 2001, 126). Z epigrafických pramenů nalezených in situ se dozvídáme, že římská vojenská posádka se zde nezdržovala déle než do počátku třetího století. Ani Notitia Dignitatum tuto pro Řím velmi významnou karavanní stanici prvního a druhého století n. l. nezmiňuje, což svědčí o skutečnosti, že Hegra byla v čtvrtém století již opuštěna (YOUNG 2001, 126). Římská vojenská posádka v Hegře je nejjižněji umístěná doložená posádka, jejímž účelem bylo střežit karavany putující z Arábie a pochopitelně i vybírat daně od obchodníků.
47
Stažení těchto vojenských jednotek reflektuje výrazný úpadek obchodu procházejícího touto karavanní stanicí. Vzestup intenzity obchodu je znovu zaznamenán za tetrarchie, na konci 3. století, kdy byl v oblasti Wadi Sirhan zaznamenán větší nárůst populace a opět tudy začaly častěji proudit karavany s kadidlem z Arábie. Většího významu jako karavanní stanice nabývá v tomto období přístav Aila, ve kterém byla pro větší kontrolu obchodu jak pozemního, tak námořního, umístěna X. legie Fretensis, převelená z Jeruzaléma (PARKER 1996, 233). Četné archeologické doklady v podobě dedikačních nápisů obchodníků ze čtvrtého století dokládají, že přístav Aila byl v této době i nadále velmi významným obchodním centrem. Limes Arabicus, systém fortifikací, vojenských stanic a věží, který v podstatě kopíroval silnici Via Nova Traiana, byl také významným faktorem, který přispěl k větší bezpečnosti a k monitorování pozemního karavanního obchodu (BOWERSOCK 1983, 30). Karavanní obchod s jižní Arábií byl velmi významným ekonomickým faktorem jak pro nabatejské království, tak pro později vzniklou Provincii Arábii. S příchodem Římanů je zaznamenána velmi významná reorganizace obchodu a přesměrování některých obchodních tras, což poznamenalo především nabatejské centrum Petru a také jižnější karavanní stanice Leuké Komé a Hegra. Tato dvě města začala na počátku 2. stol. n. l., z důvodu přesunu karavanních tras stagnovat a postupně upadat, nicméně celkový karavanní obchod s jižní Arábií s příchodem římských vojsk a s vytvořením provincie Arábie nijak výrazně oslaben nebyl. Daně a celní poplatky byly od této doby vybírány římskými úředníky a výrazně tak obohacovaly římské příjmy. Tento faktor od 2. stol. n. l. mimo jiné způsobil zvýšenou přítomnost vojenských posádek a zintenzivnil výstavbu opevněných karavanních stanic, a to nejen za účelem zabránění vpádů arabských nájezdních kmenů do území provincie, ale i pro zajištění bezpečného a pohodlného průjezdu obchodních karavan. Od 4. století n. l. však již ubývá archeologických i epigrafických pramenů ohledně arabského obchodu s kadidlem, což svědčí o jeho postupném úpadku (YOUNG 2001, 135).
48
9.2 Nabatejci usídlení v Hauránu Oblast Hauránu patřila již od 2. století př. n. l. Nabatejcům. Poté, co císař Trajánus v roce 106 n. l. založil novou provincii Arábii, byl do ní tento region zahrnut a hlavní město Nabatejců Petra bylovy střídáno Bostrou. Se vznikem provincie Arábie se tedy strategické město Petra dostalo do pozadí pozornosti obchodních zájmů. Stejný osud postihl i okolní menší nabatejská sídliště, pro něž odklonění frekventovaných obchodních tras procházejících skrz jejich území v podstatě znamenalo konec jejich existence (PETERS 1977, 272). Nabatejci, nyní rozděleni mezi administrativní celky provincií Sýrie a Arábie, zůstali i nadále farmáři a částečně se podíleli na organizaci karavanního obchodu (PETERS 1977, 263).Usazovali se ve stanicích podél dopravních tras, které protínaly úrodnou oblast Hauránu. Usídleni byli zejména kolem tzv. Královské silnice, která směřovala z nabatejského území do provincie Sýrie. Tuto cestu později, se vznikem provincie Arábie,nahradila Via Nova Traiana. Jejich přítomnost je zde doložena především pozůstatky nabatejských chrámů a specifickou červeně malovanou nabatejskou keramikou (PETERS 1977, 265). V rámci jihosyrského Hauránu byli Nabatejci usídleni ve třech oblastech: v menších městech na západním svahu Džebel Hauránu, ve vesnických zemědělských aglomeracích jižně od něj a v regionu v antice nazývaném Trachonitis. Rozšíření usazených nabatejských kmenů právě v těchto oblastech souvisí opět s pohybem karavan: mohli zde (v menším měřítku) stále kontrolovat jejich pohyb a zároveň také profitovat z prodeje zemědělských produktů projíždějícím pocestným. Všechna tato drobná sídliště sledovala průběh obchodní cesty směřující do Bostry a Damašku (PETERS 1977, 267).
49
10. Palmýra jako centrum karavanního obchodu
Jednou z nejvýznamnějších lokalit spojených s karavanním obchodem na Blízkém východě je bezpochyby město Palmýra. Nachází se uprostřed Syrské pouště, přibližně 200 km severovýchodně od Damašku a 230 km západně od Eufratu. Oáza je ze všech stran izolována nehostinnou polopouští. Hlavní vodní pramen, pojmenovaný Efqa, jež fungoval jako hlavní zdroj vody po celou antiku až do novověku, vyschl v 19. století v důsledku tektonické aktivity (SMITH 2004, 5). Klíč k úspěchu palmýrské oázy spočíval především v kombinaci několika faktorů. Patřila mezi ně strategická poloha mezi parthskou říší na východě a římskou říší na západě, dále také znalosti pouštních podmínek palmýrských zprostředkovatelů karavanního obchodu a přátelské vztahy s okolními nomádskými kmeny. Vzestup Palmýry je určitým kompromisem mezi římskou a parthskou říší, dvěma velmocemi, jež usilovaly o vliv nad blízkovýchodním územím. Ačkoli mírové podmínky přetrvávaly po dobu přibližně třistaleté spolu-existence parthsko-římských vztahů, říše byly v podstatě permanentně ve vzájemném válečném stavu. Město Palmýra tuto situaci, díky své obratné obchodní politice a udržováním mírových vztahů na obou stranách, využilo ve svůj prospěch.Velmi rychlý a prosperující ekonomický vývoj této oázy přeměnil její nevýhody tkvící v pouštním odlehlém prostředí v pozitivní rozvoj pramenící z obchodu a z politicky příznivých vztahů jemu nakloněných. Obchodní spojení Palmýry s Římem se stalo dominantním faktorem v hospodářském i kulturním životě této oázy. Teritorium antické Palmýry bylo poměrně rozlehlé. Svědčí o tom jeden z nápisů v pevnosti Qasr el-Heir ležící 60 km jihozápadně od Palmýry a sousedící s územím spadajícím pod správu města Emesa. Nápis sděluje, že tato pevnost ohraničovala jižní hranici palmýrského teritoria. Další hranice území spadajícího pod Palmýru byla vymezena pevností Khirbet el-Bilaas nacházející se 75 km severozápadně od oázy (SMITH 2004, 5). Palmýra byla velmi strategicky situována mezi římskou a parthskou říší, což výrazně přispělo k její proměně v kosmopolitní prominentní centrum. Palmýrské území v době římské nadvlády bylo více omezeno západním a severním směrem, kde hraničilo s oblastí spadající pod města Emesa a Apamea. Východně, směrem k Eufratu, nejsou známa žádná teritoriální vymezení ani omezení. Vliv Palmýry zde spočíval pouze v pohybu jejích vojenských jednotek, které zajišťovali bezpečný průchod karavan před nájezdnými vpády beduínů (MATTHEWS 1984, 162).
50
Palmýra také díky široké škále archeologických i epigrafických pramenů slouží jako příklad postupného usazování arabských kočovných kmenů a lze zde vysledovat jejich postupný přechod od kočovnictví k usedlému zemědělskému způsobu života (MILLAR 1993, 331). První zmínky o městě Tadmor, budoucí Pamýře, v souvislosti s karavanním obchodem, se objevují na basreliéfech v asyrských palácích Ašurbanipala a Tiglatpilesara, kde jsou přímo vyobrazeni průvodci karavan s velbloudy s nákladem. Dokládají existenci obchodu z Ninive přes syrskou poušť do Palmýry a Damašku (ROSTOVTZEFF 1932, 17).
Obr. 12. Karavana s velbloudy směřujícími do Arábie vytesaná na tzv. černém obelisku, v paláci asyrského krále Salmanasara III.
Vzestup Palmýry bezpochyby souvisel s jejím vzrůstajícím významem jakožto karavanního centra s širokou škálou ekonomických příležitostí. Období její největší obchodní prosperity vděčí také díky nastolení tzv. pax romana v celé Sýrii v pol. 1. stol. př. n. l. Samotný Plinius v díle Naturais Historia téměř poeticky opěvuje Palmýru jako úrodnou oázu umístěnou mezi římskou a parthskou říší. Popisuje Palmýru 1. století před i našeho letopočtu jako město s částečnou samosprávou a nezávislou jak na římské říši, tak na parthské říši, na jejichž hranici se nacházelo. Není pochyb o tom, že za tento statut kromě strategické polohy a vodnímu zdroji vděčí město karavannímu obchodu a bohatství, které z něho pramenilo. Plinius zároveň udává vzdálenosti využívaných karavanních tras v římských mílích. Podle jeho údajů, Seleukii na Tigridu dělilo od Palmýry 337 mil. Aby se poutník dostal k nejbližšímu syrskému přístavu na břehu středozemního moře, musel z Palmýry urazit vzdálenost 203 mil (PLINIUS, NH V, 88).
51
Shodné zmínky o prvních palmýrských obchodních aktivitách s Mezopotámií, případně až s Indií, v nichž jsou palmýrští kupci vždy považováni za zprostředkovatele a dovozce luxusního zboží mezi východními orientálními státy a římskou říší, najdeme také u Appiána (APPIÁNOS, BC V.9). Appiános zde popisuje útok římského vojska pod vedením Marka Antonia v roce 41 př. n. l. na oázu Palmýru a tamní obyvatele popisuje jako obchodníky zprostředkovávající dovoz zboží z Arábie a Indie do římské říše.V této době byli palmýrští obyvatelé ještě polo-nomádského charakteru, ale už tehdy bylo jejich vojsko tvořeno proslulými jezdeckými lučištníky na velbloudech. Appiános uvádí, že Palmýrští byli schopni sbalit všechen svůj majetek a odejít s ním za Eufrat a dokládá to přímo skutečností, že takto Palmýrští učinili právě v okamžiku, když do města dorazil Marcus Antonius se svojí jízdou (APPIÁNOS, BC V. 9).V reakci na útok římského vojska se místní obyvatelé rozprchli do pouště s většinou svého majetku a římské vojsko se tak vrátilo z tažení s prázdnou (APPIÁNOS, BC V.9). První přímý archeologický důkaz existence karavanního obchodu organizovaného z Palmýry je datován do roku 10/11 n. l. Obsahuje zmínku o jistému Palmýřanovi Atenatanovi, kterému byla udělena funkce výběrčího daní za jednotlivé velbloudy putující s karavanou na východ (GAWLIKOWSKI 1984, 28). Zisky nabyté díky dálkovému obchodu, obohacovaly především palmýrskou obchodní elitu, která se výrazně zasadila o výstavbu monumentální architektury ve městě, ať již sakrální, či soukromé. Urbanizace Palmýry velmi úzce souvisela s tamní bohatou komunitou obchodníků a město jako takové platilo za významné ekonomické a administrativní centrum až do pozdní antiky. Na prosperujícím městě byli závislí nejen tamní obchodníci, ale i okolní zemědělci ve vesnických aglomeracích, kteří taktéž profitovali z možnosti zásobovat město hospodářskými produkty, stejně tak ale spoléhali na bezpečnost a ochranu v případě napadení okolními nomádskými kmeny, kterou jim blízkost tak prosperujícího města poskytla. Přítomnost velkého množství obchodníků z téměř celého tehdy známého světa učinila z Palmýry kosmopolitní město. Před tím, než se oáza dostala pod vliv římské říše, nesla semitské jméno Tadmor. Jménem Palmýra, „město palmových stromů”,ji začali nazývat až Římané.
52
Obr. 13. Plán Palmýry (BUTCHER 2003, 117).
Nejvýznamnějšími archeologickými či epigrafickými dokumenty, které poskytují cenné informace o obchodních aktivitách palmýrských kupců, jsou nápisy, ať již náhrobní, dedikační či grafita, nacházející se v hojném počtu na městských stavbách. Palmýra platila za středisko karavanního obchodu již od helénismu. Soubor archeologických nálezů dovezených do Palmýry obsahuje materiál z Egypta, severní Afriky, Řecka, Palestiny, parthské Mezopotámie a Indie či až z Střední Asie (BUTCHER 2003, 253). Ukázkovým příkladem pro prokázání prosperity Palmýry z karavanního obchodu byla právě velmi rychlá a okázalá výstavba města, především však agory v centru postavené v 1. stol. n. l. (viz Obr. 13 - Plán Palmýry). Tato dominanta města má v sobě zakomponované architektonické prvky karavanserájů. Jedná se o otevřenou obdélníkovou stavbu o rozměrech 70 x 50 m, ohraničenou vysokou zdí. Uvnitř je lemována portiky. Agora je situována podél jižní strany kolonádní třídy, přímo u její hlavní křižovatky u tetrapylonu. Zde příchozí karavany končily svou pouť, obchodníci zde odváděli daně a dále distribuovali své zboží. Podél zdí agory byli vyobrazeni portréty bohatých obchodníků a dalších významných občanů
53
města (SMITH 2004, 161). Během archeologických prací bylo právě zde nalezeno největší množství nápisů, které oslavovaly bohaté kupce nebo prosebné nápisy přející karavanám šťastný návrat (ROSTOVTZEFF, 1932, 129). Vedle agory se nacházelo menší prostranství, kde úředníci od obchodníků vybírali daně. Právě zde byly nalezeny v 19. století panely se sepsaným palmýrským daňovým právem, o kterém je v této práci pojednáno v podkapitole 10.2.
Obr. 14. Tetrapylon v Palmýře.
Karavanní cesta ústící v Palmýře dostala podobu dlážděné procesní kolonádní třídy dlouhé 1,2 km a lemované sloupovím a tetrapylony na křižovatkách (viz Obr. 14.). Podél této procesní ulice se nacházely domy a obchody nejbohatších obchodníků, a vlastní sloupy kolonády byly opatřeny sochami patronů či sponzorů karavan. Nikoli božstva, nýbrž majetní občané zde byli oslavováni. Východní sloupoví bylo vyčleněno pro sochy senátorů, v severní části kolonády byly umístěny sochy významných úředníků, západní úsek lemovaly sochy vojenských velitelů a jižní část sloupoví procesní střídy zdobily sochy patronů a průvodců karavan (SMITH 2004, 165).
54
Obr. 15. Jižní úsek kolonádní ulice v Palmýře. V horní třetině dříku sloupů jsou stále zachované sokly, původně nesoucí sochy významných občanů Palmýry. . V souvislosti s nábožensky velmi pestrým složením palmýrského pantheonu bohů, kteří ve městě měli své svatyně, bych zde pouze zmínila dvě syrská semitská božstva, Arsu a Azizu, kteří byli hlavní bohové a patroni karavan i obchodníků, synodiarchů. V Palmýře byly těmto božstvům nejčastěji věnovány prosebné nápisy i obětní dary od synodiarchů, kteří se tak snažili zajistit si úspěšný návrat karavan (viz Obr. 16.). Arsu je vyobrazován jako mladý voják ve zbroji na velbloudu, Azizu jej na reliéfech z pravidla doprovází, avšak na koni (ROSTOVTZEFF 1932, 139).
55
Obr. 16. Palmýrský reliéf s vyobrazením karavanních božstev Arsu (vlevo) a Azizu (ROSTOVTZEFF 1923, Plate XXV).
Palmýra vděčila za svůj význam především velmi dobré strategické pozici a skutečnosti, že se rychle stala důležitým ekonomickým ale i administrativním a náboženským centrem provincie. Ve 2. stol. n. l., kdy bylo město v největším rozkvětu, sahal počet obyvatel Palmýry mezi 150 000 až 200 000 (MATTHEWS 1984, 170). Na následující mapě (Obr. 17.) je zobrazen územní rozsah teritoria ovládaném Palmýrou (MATTHEWS 1984, 163). Diagonální šrafování severně od města znázorňuje úrodnou obdělávanou oblast, kde se postupně usídlili rolníci, zásobující Palmýru hospodářskými a zemědělskými produkty.
56
Obr. 17. Územní rozsah teritoria ovládaný Palmýrou v době římské (MATTHEWS 1984, 164).
10.1 Historické události související v rámci provincie Sýrie s karavanním obchodem s centrem v Palmýře Po Trajánově neúspěšném tažení do Mezopotámie, při kterém se římské vojsko muselo stáhnout z oblasti jižního Eufratu, získali Parthové opět kontrolu nad Durou Europos. Mezi faktory, které velmi výrazně oslabily pozemní dálkový obchod patřil jak vysoký výběr poplatků, tak i nestabilita území východně a jihovýchodně od Dury (YOUNG 2001, 158). Mezi lety 161 - 193 n. l. sledujeme výrazné omezení až přerušení dálkového obchodu s východem. Tato skutečnost má odůvodnění v historických událostech, kdy kvůli vojenským protiřímským aktivitám parthského krále Vologese IV, vládnoucího v letech 147 až 191 n. l., se východní obchodní trasy staly pro obchodníky nebezpečnými a příliš riskantními. Vologeses zaútočil i na území provincie Sýrie, což u Říma vyvolalo protireakci v podobě znovuzískání území v Arménii a římskou intervenci do parthského území. Tento vojenský konflikt měl velmi nepříznivý vliv na karavanní obchod, o kterém po těchto třicet let nemáme téměř žádné doklady. V této době byly zároveň východní římské provincie postiženy morovou epidemií (MILLAR 1969, 112). Příchod římských pomocných jednotek do Palmýry v polovině 2. století jen potvrdil římský zájem o toto strategické město. Menší římská pomocná jednotka zde přetrvávala do
57
počátku 3. století, kdy byla nahrazena kohortou Coh. I Flavia Chalcidenorum (SMITH 2004, 131). Poté, co v roce 224 n. l. perský král Ardašír porazil parthského krále Artabana V, se jeho nově vzniklá sásánovská říše zmocnila většiny východních římských držav. Přístup do Spasinou Charax byl obsazen sásánovskými vojáky, poté co Ardašír dobyl v roce 226 n. l. království Meséné. Tato skutečnost ukončila obchodní vztahy s karavanami z Palmýry. Stejný osud postihl i další města či stanice na Eufratu, jako Duru Europos, či ostrovní karavanní stanice v Ana a Bijan (BOWERSOCK 1983, 126). Po jejich podmanění sásánovskou říší již dálkový obchod přes sásánovské državy nebyl možný. Projevilo se to nejvíce v samotné Palmýře, jež byla závislá na přísunu bohatství z karavan, a která díky těmto událostem začíná chudnout. Tuto skutečnost můžeme sledovat například na omezení stavebních aktivit, na které již nejsou finanční prostředky a také zde byl zaznamenán nárůst nepokojů. Město je napadáno okolními kmeny, které také strádají z důvodu malého provozu obchodníků přes poušť. Kočovné kmeny byly v minulých letech navyklí vybírat od průchozích karavan jistý poplatek za neútočení (MILLAR 1969, 115). V roce 253 n. l. Ardašír dokonce dobyl Antiochii, hlavní město provincie (SMITH 2004, 403). Z této doby rovněž nemáme žádný nápis, jenž by dokládal obchodní činnost s městem Spasinou Charax, ve kterém v předchozích letech sídlila prosperující palmýrská obchodní komunita. Několik nápisů zmiňuje karavany vracející se ze severnějšího města na Eufratu Vologesias, avšak v menším počtu než v předchozím století. Na tuto skutečnost reagoval v druhé pol. 3. stol. Septimius Odenathus, římský místodržící z Pamýry. Velice dobře si byl vědom stagnující situace kdysi prosperujícího města a snažil se o znovuobnovení intenzivnějších obchodních aktivit. Pokusil se navázat diplomatické kontakty s Peršany, které velmi dobře fungovaly v pol. 2. stol. n. l., například v již zmiňované Duře Europos (SMITH 2004, 404). Tyto jeho politické snahy měly jasný primární účel - udržet dálkový karavanní obchod s východními zeměmi, který byl s vzestupem sásánovské říše v podstatě přerušen. Odenathus si velmi dobře uvědomoval, že obchod má pro Palmýru klíčovou roli a pokoušel se vyjednat obnovení stavu "status quo", který fungoval během období, kdy teritorium Palmýry sousedilo s Parthy. Z druhé pol. 3. století existují takřka minimální doklady o průchodu karavan přes sásánovské území. Jsou doloženy pouze tři konkrétní karavany, a to z let 247 n. l., kdy se císaři Philipovi Arabovi podařilo vyjednat určitou ekonomickou mírovou smlouvu s Peršany a další dvě v letech 257 a 266 n. l. Třetí byla uskutečněna díky Odenathově válečnému úspěchu, při němž jeho vojsko dosáhlo Ktésifontu (SMITH 2004, 407).
58
Septimius Odaenathus se jako velitel palmýrských vojsk, s jejichž počtem by byl schopný čelit i perskému útoku, podílel na několika vojenských taženích římských císařů na hranicích impéria. Podařilo se mu pomstít Valeriánovu porážku z roku 260 n. l., kdy porazil Perské jednotky a zatlačil je zpět za hranice říše. Za věrné služby říši byl odměněn císařem Gallienem titulem Corrector Totius Orientis. Soběstačná palmýrská armáda pod jeho vedením byla i nadále schopná ubránit město před východními nájezdníky a stále fungovat jako nezávislá jednotka. Její hlavní úloha ale spočívala v hlídání nejfrekventovanějších karavanních tras, díky nimž se podařilo část tohoto obchodu udržet (MATTHEWS 1984, 168). Po Odenathově smrti hrála hlavní roli ve vládnutí v Palmýře jeho žena, královna Zenobie, která zastávala funkci regentky za svého nezletilého syna Vaballatha. Konflikt s římskou říší se rozpoutal v okamžiku, kdy pověřila Zabda, generála palmýrské armády, aby zaútočil na Egypt a v souvislosti s tímto tažením jeho armáda napadla a zničila sídlo třetí Legie Kyrenaiky v Bostře. Odtud pokračovalo palmýrské vojsko dále do Egypta, kde překonalo odpor římských jednotek vedeným Tenaginem Probem. Z palmýrských nápisů z tohoto období se dovídáme, že během Zenobiiny vlády došlo k úplnému odtržení Palmýry a přilehlého okolí z římského područí. Zenobiino tažení do Egypta bylo zahájeno primárně kvůli získání převahy nad obchodem z Rudého moře, aby tímto Palmýra rozšířila své obchodní aktivity a vykompenzovala si tak ztráty z nefungujícího východního dálkového obchodu. Rozsah vlivu palmýrského království za královny Zenobie se rozrostl více na sever, kde se pod její vliv dostalo město Antiochie a postupně spadala pod Palmýru i Galatie a celá oblast Malé Asie na východ od Ankary (SMITH 2004, 414). Císař Aurelián vytáhl v roce 272 n. l. proti těmto samostatným palmýrským aktivitám, které se již Římu poněkud vymykaly z kontroly. Porazil Zenobiiny jednotky v Antiochii i Emese a poté dobyl Palmýru samotnou. Aurelián nejprve toto krásné město chtěl ušetřit, ale při potlačování povstání palmýrských občanů následujícího roku 273 n. l. jej definitivně zpustošil (SMITH 2004, 414). Vzpoura Palmýry byla z počátku velmi úspěšná, neboť se palmýrským podařilo ovládnout velkou část římsko-provinciálního území. Otázkou však i nadále zůstává, zda lze tuto aktivitu chápat jako separační snahy ekonomicky bohatého centra vůči římské říši, která se momentálně na východě potýkala s válečnou krizí, anebo jako snahu prosperujícího města zabránit jejímu úpadku v důsledku oslabení jejího hlavního zdroje příjmů - obchodu. Po Aureliánově vyplenění města již nemáme žádné nápisy, které by nás informovaly o kontinuitě karavanního obchodu z prostoru římské provincie Sýrie. Obchodní trasy sice byly ještě nějakou dobu využívány, ale častěji po nich probíhal spíše přesun římského vojska než
59
cesty obchodníků. Eufrat jako dopravní tepna byl stále hojně využíván, především řeckými obchodníky (MILLAR 1969, 221). Úpadek karavanního obchodu tak úzce souvisel s rozpadem palmýrské infrastruktury, která zajišťovala a umožňovala jeho plynulý průběh. Obchod nebyl možný bez palmýrských jezdeckých ozbrojených jednotek, které se staraly o bezpečný průchod po cestách, a které byly rozprášeny s Aureliánovým vpádem. Následná ekonomická situace Palmýry neumožňovala v těchto aktivitách pokračovat. V Palmýře byly usídleny římské vojenské jednotky a z města se stal opěrný strategický bod při obraně východní hranice impéria. Palmýra však již nikdy nenabyla své původní slávy. K úpadku města přispěla i skutečnost, že velká část obyvatel opustila městský způsob života a navrátila se k původnímu nomádskému stylu (RICHMOND 1963, 54). Diokleciánova obnova města jako legionářské stanice vzkřísila místní prosperitu, která, ač v mnohem menším měřítku, přetrvala až do dobytí města muslimskými Araby v roce 637 (BUTCHER 2003, 423).
10.2 Systém odvádění daní V roce 137 n. l., v době vlády císaře Hadriána, kdy se Palmýra těšila velké přízni císařského dvora, vydala městská rada Palmýry usnesení, tzv. palmýrské daňové právo, lex portus, které upravovalo a sjednocovalo systém odvádění daní za zboží přicházející s karavanami do města. Význam latinského slova „portus” zde není odvozen od termínu přístav, ale od „portorium”, tedy místo, kde byla vybírána daň za přivážené i vyvážené zboží. (MATTHEWS 1984, 172). Portorium bylo zároveň termínem, užívaným pro daň, která se vztahovala na všechno zboží, které přicházelo karavanami do římských provincií z Parthie, jakési mýtné. Vybírala se za každou karavanu v přístavech a také v hlavních městech provincií. Nový daňový výnos měl za úkol urovnat narůstající spory a nesrovnalosti mezi výběrčími daní a obchodníky, kteří se proti nejednotnému a nesystematickému vybírání poplatků bouřili. Tento velmi důležitý doklad ekonomického života byl vytesán v řečtině a v palmýrském dialektu aramejštiny a umístěn na veřejném místě v Palmýře, tedy na agoře, kde většina karavan končila (MATTHEWS 1984, 157). Dochoval se na nápise, sestávajícího ze čtyřech velkých panelů o šířce 5.45 metrů, které objevil v roce 1882 ruský princ Simon Abamelek-Lazarev (SMITH 2004, 149). Všechny panely tohoto zákoníku byly v roce 1901 převezeny do Petrohradu jako dar pro cara, kde jsou v Ermitáži dosud vystaveny (viz Obr.
60
18.). Jedná se o nejdelší bilingvní nápis dodnes nalezený. V místě nálezu, podél jižní zdi agory, však nebyl až do roku 2010 proveden archeologický výzkum. Ten uskutečnil až M. Gawlikowski (GAWLIKOWSKI 2014, 415).
Obr. 18. Panely palmýrského daňového zákoníku z roku 137 n. l., vystavené v Ermitáži v Petrohradu.
Je v něm zároveň zmíněna aktivní účast Germanika (adoptivního syna císaře Tiberia) v politických záležitostech města z let 18 - 19 n. l. Dále jsou v zákoně zmíněny jména římských místodržících provincie Sýrie, Domitia Corbula (60 - 63 n. l.) a Licinia Muciana (67 - 69 n. l.). Nápis obsahuje také zmínku, že území Palmýry připadalo místodržícímu Sýrie, Cresticovi Silanovi, v letech 11 - 17 n. l. (MATTHEWS 1984, 173). Základním účelem tohoto daňového zákona, bylo upravení a sjednocení režimu vybírání daní, aby se předešlo sporům mezi výběrčími daní a obchodníky, řemeslníky, zkrátka všemi, od nichž byly poplatky vybírány. Tento zákon také dále reguloval příjem a vývoz zboží na území města. Vše, co mohlo být prodáno za účelem zisku, podléhalo zdanění a vztahoval se na to tento zákon (MATTHEWS 1984, 174). Z palmýrského daňového zákona je patrné, že udržení hranic, jak administrativních tak regionálních, mělo velký význam pro schopnost Palmýry regulovat využívání a distribuci místních zdrojů. Obchod a doprava v zázemí Palmýry byly přísně monitorovány a výběr daní od příchozích karavan byl striktně dodržován. Regionální daně ve východních provinciích byly vybírány speciálními úředníky,
61
řecky nazývanými dekaprotoi, kteří dále zodpovídali za většinu finančních investic a záležitostí města (MATTHEWS 1984, 174). Zároveň také záleželo, zda bylo přivezeno zboží pouze naskládané a přivázané na velbloudu, nebo zda bylo přivezeno na kárce či povozu. Daň z jednoho vozíku, ať již byl naložen čímkoli, se rovnala dani odvedené za čtyři náklady na velbloudech (MATTHEWS 1984, 175). Za každého jednoho naloženého velblouda byl vybírán poplatek 3 denáry a za náklad na oslu 2 denáry. Jeden denár musel obchodník zaplatit za každé zvíře v karavaně, ať již naložené či nikoli. Velmi propracovaný daňový systém nezapomínal ani na drobné řemeslníky, kteří ve městě zpracovávali zboží přivážené karavanami. Za každou řemeslnou dílnu, ať již se jednalo o drobné kovotepce, barviče, řezbáře, či ty, kdo zpracovávali kůže, musela být měsíčně odvedena daň ve výši jednoho denáru (MATTHEWS 1984, 176). I za jednotlivé kůže musela být odváděna daň, a to dva assy. Palmýra v rámci svého organizačně administrativního zázemí zajišťovala podporu venkovského obyvatelstva, především tedy zemědělců a pastevců. Ze zákoníku se dozvídáme, že zemědělci i pastevci, kteří byli trvale usídlení v zázemí Palmýry a pravidelně své produkty prodávali na trzích ve městě, neplatili daň za pastviny či zemědělsky využívanou půdu. Naopak, tato daň se vztahovala na nově příchozí nomády či obchodníky s velbloudy procházející městem (MATTHEWS 1984, 175). Museli odvádět daň jak za své zboží, tak zároveň za daň z pastvy, která byla pro příchozí zvířata, především tedy velbloudy, osli a koně, nezbytná. Díky této ekonomické politice Palmýra podporovala usídlení nomádských kmenů, podporovala je tím v zemědělské činnosti, což mimo jiné tyto kmeny učinilo na obchodu s městem závislé, a již nebyly pro Palmýru hrozbou. Palmýra si tímto také zajistila přísun hospodářských produktů, což ji do jisté míry, spolu s výnosem z dálkového obchodu,učinilo soběstačnou. V 1. stol. n. l., díky všem těmto zmíněným faktorům je zaznamenán velký nárůst populace a s ním související rozsáhle stavební aktivity. Zákoník rovněž rozlišuje mezi zbožím, přivezeným do města z oblasti spadající pod vliv Palmýry, na nějž se daně nevztahují, a mezi zbožím které pochází ze vzdálenějších regionů a tudíž je již považováno za komoditu dálkového obchodu a podléhá dani. Dekaprotoi vybírali od patronů či vlastníků karavan roční daň 800 denárů, a to za pravidelné využívání městských vodních zdrojů. Jedná se o vůbec nejvyšší položku, která byla výběrčími daní v Palmýře požadována. Nicméně ve městě, které je oázou obklopenou ze všech stran pouští,
62
kde je život příchozích karavan z východu závislý na vodním zdroji, je výše tohoto poplatku pochopitelná (RICHMOND 1963, 44). Pokud průvodci karavan či vlastní obchodníci nebyli schopní momentálně daň zaplatit, dávali výběrčím daní část svého přivezeného nákladu do zástavy a poté, co za zbylou část zboží utržili určitý výdělek, vykoupili své zboží zpět. Bylo běžnou praxí, že většinu těchto daní za karavany platil její patron, který ve městě čekal na její zdárný návrat. Se vzrůstajícími příjmy z karavanního obchodu byl na konci 1. stol. n. l. v Palmýře usídlen hlavní provinciální výběrčí daní, tzv. tetarton, který vybíral dvaceti pěti procentní daň z celkové hodnoty zboží každé karavany. Do této doby byli tito výběrčí daní usídleni pouze v Antiochii a v nabatejském přístavu u Rudého moře v Leuké Komé. Jejich přesun do Palmýry měl zajistit, aby byla tato daň odvedena z každé karavany ještě před tím, než bude její zboží rozprodáno. Velmi propracovaný systém odvodu daní v provinciích počítal se skutečností, že příchozí karavany část svého zboží v Palmýře rozprodají ještě před tím, než s ním přijedou do Antiochie, kde byla tato daň původně vybírána (HEALEY 1996, 34). Lze soudit, že luxusní římské zboží, které do Palmýry přicházelo ze středomořských přístavů a bylo určené pro export na východ, nepodléhalo žádnému zdanění, a to během celé cesty až do oblasti Characéné v ústí Eufratu. Pokud by podléhalo dani, velmi pravděpodobně by se tato skutečnost objevila v Palmýrském daňovém zákoníku. Pokud bychom na zboží, přicházející ze západních římských provincií do Palmýry, aplikovali systém odvádění daní uvedený v Palmýrském daňovém zákoně a popsaný v této kapitole, musela by za toto zboží být odvedena daň jednak hned při vstupu do Palmýry, po druhé při výjezdu z města a po třetí, při opouštění teritoria ovládaného Palmýrou. Tato skutečnost by učinila obchod se zbožím ze západu přes Palmýru velice nevýnosný. Je tedy možné, že ze zboží ze západních římských držav nebyla odváděna v Palmýře žádná daň, a sloužila tak primárně jako výdělečná komodita či na výměnný obchod. Nicméně pro tuto teorii nemáme podklady v žádném antickém pramenu.
63
Obr. 19. Busta palmýrského obchodníka s velbloudem v pozadí. Reliéf z let 150 - 120 n. l. Muzeum v Palmýře.
10.3 Organizace karavanního obchodu Termín karavana lze definovat jako seskupení obchodníkům cestujících, poutníků a zvířat, putujících pouštní či stepní krajinou, nejčastěji za obchodním účelem. Jako dopravní zvířata sloužili velbloudi, osli, muly a v menším i koně. Karavanami se přepravovalo zboží na Blízkém východě již od druhého tisíciletí před naším letopočtem a v fungovaly až do 19. století. Jejich organizace se v základu téměř nezměnila. Doklady o historii karavan máme již v klínopisných nápisech na reliéfech v asyrských palácích, ze semitských nápisů v jižní Arábii a v rámci zaměření této práce nejpodstatnější je soubor palmýrských nápisů. V čele administrativní organizace Palmýry, původně helénistického řeckého města, stál stratégos, který byl zároveň i nejvyšším vojenským velitelem. V hierarchickém žebříčku stáli pod stratégem dva archonti, kteří zodpovídali za veřejnou správu. Další významnou funkci měl v Palmýře pokladník, jehož pozice nejvyššího finančního úředníka ve městě, ve kterém jsou na obchodu závislé jeho hlavní finanční příjmy, mnohdy nabývala mnohem důležitějšího významu, než například úřad stratéga. Pod pokladníka spadali vlastní úředníci a výběrčí daní (ROSTOVTZEFF 1932, 141). Ti, kteří vedli vlastní karavanu, a přímo se vydali na cestu, stejně tak ti, kteří ji doprovázeli jako stráž, měli v rámci hierarchického žebříčku palmýrské obchodní nobility mnohem nižší postavení i privilegia než vlastní majitelé a patroni (sponzoři) karavan, kteří se na nebezpečné východní cesty vydávali jen velmi zřídka (SMITH 2004, 173). Pokud jde o
64
frekvenci s jakou se karavany vydávaly na cestu, lze konstatovat, že hlavní velké karavanní výpravy podnikaly cestu jednou ročně (SELAND 2013, 111). V rámci hierarchie karavany stál na jejím vrcholu vlastní vůdce. Tato osoba musela být velmi zkušená a musela znát různé pouštní či stepní trasy a nejlépe měla mít i kontakty ve stanicích, jimiž procházela. Tito vůdci karavan z pravidla jeli na koni. Velmi důležitá byla pochopitelně i znalost rozložení vodních zdrojů v předem naplánované trase. S organizací karavany souvisela také vlastní příprava zboží, které se mělo nakládat, a kontrola zdravotního stavu zvířat. Zvířata musela být po zdravotní stránce velmi důkladně prohlédnuta a nesmělo se zapomenout na náklad krmiva pro ně - tedy obvykle sušenou trávou a pšenici a také šišky či drobné roští jako palivo pro oheň (MATTHEWS 1984, 172). Stejně tak členové posádky si s sebou vezli vodu (opět v kožených měších), potraviny, zbraně, a další potřebné věci nezbytné pro dlouhou cestu. I tato zvířata naložená věcmi běžné denní potřeby pro obchodníky neunikla pozornosti palmýrských výběrčí daní a musel z nich být odveden poplatek 1 denár. Daň ve výši jednoho denáru se při příjezdu do Palmýry vztahoval také na jedno nenaložené zvíře v rámci karavany (MATTHEWS 1984, 177). Vůdce karavan si předem musel rozmyslet, ve kterých karavanních stanicích bude zastavovat a již v Palmýře, případně jiném místě odkud karavana vyrážela, si opatřit povolení pro využívání tamního vodního zdroje a pastvin. Toto povolení vydávané palmýrskými úředníky ať již v Palmýře samotné, případně úředníky touto funkcí pověřenými v jejích vzdálených obchodních komunitách, obsahovalo zpravidla jméno vůdce karavany, počet putujících osob i zvířat a zevrubný popis nákladu případně účelu cesty (MARAQTEN 1996, 216). Průvodci karavan byli velmi často i původní nomádští obyvatelé, tedy osoby velmi dobře znalé pouštích podmínek, které s rostoucí prosperitou obchodu změnily svůj styl života z loupeživých nájezdníků na účastníky karavanního obchodu. Jako zkušení průvodci byli tito noví usedlíci velmi často najímáni bohatými palmýrskými patrony karavan. V hierarchii osob, které jsou spojeny s karavanním obchodem, můžeme vyčlenit dvě hlavní pozice, a to synodiarchové a archemporové, patroni a ochránci karavan. Oba termíny mají stejný význam, nicméně název archemporové se používal později, od konce 2. století. Byla to vyšší úřední hodnosta a její vykonavatel byl nadřazen všem palmýrským obchodníkům. Tato funkce zajišťovala vysokou prestiž, vliv a pochopitelně i vysoké zisky. Pozdější význam funkce a kompetencí synodiarchů spočíval ve vlastním vedení a provázení karavan (MARAQTEN 1996, 231). S hierarchií karavanního obchodu souvisela spousta dalších nižších úředníků či menších patronů a ochránců karavan. Rostovtzeff se domnívá, že tito synodiarchové byli
65
přímo vlastníky i vůdci karavan, kteří patřili k vyšší třídě tzv. obchodní šlechty, ze které se také často stávali místní palmýrští vládci (GAWLIKOWSKI 1994, 32). Ernest Will naopak odděluje funkce synodiarchů od archemporů. Synodiarchům připisuje vyšší statut, také je zařazuje do obchodní aristokracie, ale rozchází se s Rostovztevem v tvrzení, že by se tito synodiarchové sami vydávali na karavanní cesty (WILL 1957). Dále také vyzdvihuje patrony - neboli sponzory těchto karavan a uvádí, že to byli právě ti občané, kteří nechávali často opatřit dedikační, prosebné či pamětní nápisy. Sám na několika nápisech přímo uvádí příklady, kdy synodiarcha a vůdce karavany byli dva různí lidé. Synodiarchové také určovali, s čím se bude obchodovat, v jakém množství jednotlivé zboží bude naloženo nebo v cílové destinaci nakoupeno, a za jakou cenu se má nakoupit, případně za co se má směnit. Synodiarchové najímali zkušené nomády i s celými stády zvířat, kteří se vyznali v dálkových pouštních trasách, a zároveň jim zajistili ozbrojený doprovod, často tvořený palmýrskými jednotkami (YOUNG 2001, 155). Patroni taktéž neopomínali plnit náboženskou funkci, nechávali obětovat býka nebo velblouda za úspěšný návrat karavany a měli povinnost během doby co je karavana na cestě, dávat drobné oběti do Bélova chrámu. Synodiarchové museli taktéž poskytnout vůdcům karavany finance určené pro zajištění bezpečného průchodu daným územím, což spočívalo v zaplacení určitého obnosu peněz místním náčelníkům nomádských kmenů. Ne vždy lze od sebe jasně oddělit funkci synodiarchů a patronů, někdy není zcela definované, co kdo financuje a zřizuje, kdo se vydává v čele karavany na cestu a kdo očekává její šťastný návrat. Z pravidla se má za to, že patron i synodiarcha obvykle zůstávali v Palmýře. Vlastní vůdcem karavany musel být zkušený obchodník i kočovník, který když karavana dorazila na místo, byl schopný se velmi rychle zorientovat na tamním trhu a po arabském způsobu dohodnout konkrétní cenu, případně směnit zboží tak, aby nebyl pro svého patrona či synodiarchu škodný (YOUNG 2001, 156). Máme velmi málo údajů o tom, co se se zbožím dělo poté, když karavana dorazila do Palmýry. Dovezený náklad, poté co z něj byla odvedena daň, byl buď rozprodán mezi obyvatele římské Sýrie, nebo dále distribuován do některého z přístavů, kde byl po moři přepraven do Říma (GAWLIKOWSKI 1994, 32). V rámci organizace karavanního obchodu nelze opomenout skutečnost, že Palmýra disponovala vlastními vojenskými jednotkami nezávislými na Římu. Z těchto vojenských jednotek postavených z palmýrských občanů si synodiarchové najímali skupiny vojáků především jezdců na velbloudech - které doprovázely karavany na jejich cestách.Bezpečnost a průchodnost karavanního obchodu nezajišťovali jen tito karavanní strážci, kteří celou cestu
66
jeli spolu s karavanou, ale i tzv. karavanní policie, která zajišťovala ochranu v širokém kruhu území kolem Palmýry, aby příchozí obchodníci měli bezpečný dojezd do města. Tyto vojenské složky již spadaly pod římskou správu. Rostovtzeff však mezi těmito dvěma bezpečnostními složkami neuvádí žádný rozdíl, zmiňuje pouze jedno soukromé vojsko, ze kterého se najímali ti, kteří půjdou s karavanou (YOUNG 2001, 158). Tolerance Říma a relativně volný pohyb palmýrských jednotek východně od Palmýry, zasahující na území parthské říše, byl dán skutečností, že z obchodu, který tyto jednotky primárně střežily, profitovaly obě strany. Společným zájmem jak parthské, tak římské říše bylo zabránit beduínským kmenům v přepadávání karavan. V této snaze v oblasti východně od Palmýry její jednotky excelovaly. Především jižně a východně od města povoloval římský místodržící palmýrským udržovat vojenské posádky za účelem ochrany karavanních stanic či průchodu karavan podél cest. Tímto způsobem byla zajištěna regionální bezpečnost a ochranu před vpády kočovných kmenů. Naopak severně a západně od města byl jakýkoli pohyb palmýrských vojsk Římany velmi striktně omezen (SMITH 2004, 330). I přes to je zde patrné významné postavení Palmýry, která si i pod římskou nadvládou mohla dovolit mít vlastní vojenské oddíly, které zcela nezávisle zajišťovali bezpečí v jihovýchodní a západní poušti. Kdekoli jinde v římském světě byli obchodníci, ač velmi bohatí, vyčleněni mimo nejvyšší vrstvu obyvatel. Avšak v Palmýře tomu bylo právě naopak, zde obchodníci byli druhou nejvyšší sociální vrstvou, hned po vládnoucí aristokracii. Svědčí o tom například již zmiňované dedikační nebo funerální nápisy a i nápisy na sochách, které byly zřizovány a věnovány právě nejbohatšími obchodníky. Sami obchodníci se zasadili o financování honosné výstavby města, sponzorovali veřejné stavby a celkové se výrazně podíleli na zvelebování města (MILLAR 1969, 329).
67
Obr. 20. Vápencový reliéf ze sarkofágu nalezeného v Diokleciánově táboře v Palmýře, zobrazující dva průvodce karavan s velbloudem. Vystaven v muzeu v Palmýře (MCLAUHLIN 2010, 109).
10.4 Rizika a úskalí karavanního obchodu Organizace karavany vyžadovala také zajištění určité bezpečnosti. Přechod přes syrskou poušť byl nejen v antice, ale po celou dobu jeho existence považován za velmi nebezpečný, zejména kvůli častému přepadávání karavan beduíny. Průvodci karavan proto nesměli opomenout si zajistit nezbytná bezpečnostní opatření, a to především v podobě menší vojenské jednotky, která karavanu po celou cestu provázela. Velikost těchto ozbrojených složek závisela na výši financí, které za ni byl patron či sponzor karavany ochoten dát. Karavanní cesty na Blízkém východě byly obvykle chráněny vojenskými jednotkami těch států či provincií, kterými právě trasa procházela. Provinční úředníci si velmi dobře uvědomovali skutečnost, že bezpečný průchod karavan do římských měst výrazně obohacoval státní pokladnu, proto se jim vyplatilo střežit průchodnost jednotlivých tras. Karavany tak často musely platit mýtné kdykoli přecházely hranice jednotlivých území, jako daň za bezpečný průchod regionem. Východo-západní orientace karavanních tras se v celkovém měřítku křížila se severjižní migrací beduínských nomádských kmenů. Pohyby těchto arabských kmenů výrazně zasáhly v 1. stol. n. l. římská města v lávové oblasti Hauránu v jižní Sýrii. Oblastí procházelo
68
několik karavanních tras, a nalézalo se zde více vesnických sídlišť, které na procházejících karavanách prosperovaly především díky poskytování zemědělských a hospodářských produktů. Vyšší koncentrace naložených karavan směřujících do Petry či Palmýry a úrodnost regionu byly faktory, které zároveň lákaly i kočovné kmeny (PETERS 1978, 315). Sezónní migrace beduínů závisely na ročním období. V období od března do listopadu, tedy v období dešťů, umožňovala většina syrských stepí pohodlnou pastvu pro většinu kmenů. Nicméně s rostoucím horkem se jednotlivé kočovné kmeny vydávaly do úrodnějších oblastí, tedy do severní Sýrie (okolí mrtvých měst) a na jih do Hauránu. Jižní Sýrie pro ně byla výhodnější, především díky již zmíněné vyšší frekvenci karavan, což poskytovalo nájezdním kmenům více příležitostí k získání finančních prostředků, a to ať již samotným přepadáváním karavan, nebo vybíráním poplatků za neútočení od římských úředníků sídlících v karavanních stanicích či přímo ve městě. Několik dokladů o placení daně beduínským kmenům máme i přímo z Palmýry (PETERS 1978, 316). V okolí Palmýry se rovněž rozkládala velmi úrodná oáza s možností pastvy, nicméně počet sezónních stád beduínů zde byl velmi výrazně regulován a hlídán, a to jednak díky stálému vojenskému dohledu, ale především díky dani, která se musela odvádět za každé zvíře, které zde bylo ustájeno. Tuto daň pochopitelně většina kmenů nebyla ochotná uhradit, proto se stahovaly do okolí méně hlídaných a méně organizovaných vesnických sídlišť. S intenzivnější přítomností římských vojsk v provincii Sýrii od 2. stol. n. l., byl pohyb a loupeživé aktivity těchto kmenů výrazně omezeny, nikoli však zastaveny. Přítomnost římské armády v provincii Sýrii měla za následek vyšší bezpečnost, což zároveň souviselo s jedním z prvků romanizace v této oblasti - usídlování kočovných arabských kmenů (PETERS 1978, 319). Vzhledem k velmi dobře fungujícímu zajištění ochrany průchodnosti karavanních tras ovládaných Palmýrou v prvních třech stoletích n. l., bylo zcela pochopitelné, že si obchodníci tyto spolehlivé trasy vybírali nejčastěji. Severní trasy překračující Eufrat u Zeugmy a odtud držící přímější východní směr procházely politicky roztříštěnou a nestabilní oblastí, kde karavany neměly žádnou oporu v pravidelně rozmístěných stanicích a musely znovu platit vysoké daně a čelit nebezpečí v podobě loupeživých kmenů. Palmýrští patroni karavan se také snažili ochránit své karavany dedikací reliéfních panelů palmýrským bohům. Tyto dedikační reliéfy byly opatřených nápisy se jmény jak patronů samotných, tak i vlastních vůdců karavan a obsahovaly prosby o ochranu karavany a o její šťastný návrat. V oblasti centrálního arabského poloostrova, kde sídlilo rovněž velké množství nomádských kmenů, jimž musely karavany platit poplatky za neútočení, se velmi často stávalo, že karavany naložené většími zásobami vody, volily méně osídlené a tudíž více
69
nehostinné oblasti pro svoji cestu, aby se tak vyhnuli několikanásobnému placení poplatků (MARAQTEN 1996, 218). Ochranu karavanám poskytovaly také samotné karavanní stanice rozmístěné podél frekventovaných obchodních tras. Jejich fortifikační charakter byl v době římské nadvlády výrazně zesilován. Z několika palmýrských nápisů se dokonce dozvídáme, že i stratégové, nejvýše postavení Palmýřané, častokrát sami uzavírali smlouvy o neútočení s okolními beduínskými kmeny. Tyto smlouvy či dohody obvykle souvisely s odevzdáváním určitého obnosu peněz těmto kmenům (MARAQTEN 1996, 232). Císař Dioklecián v rámci své prozíravé východní politiky ustanovil většinu nomádských kmenů jako spojence římské říše a většinu z nich začlenil do jízdních jednotek legií usídlených v syrských provinciích. Důvod byl zcela zřejmý - větší nebezpečí než nájezdy místních arabských kmenů hrozilo od Peršanů, kteří čím dál častěji překračovali Eufrat a vpadali na římské území. Tímto krokem se císaři podařilo efektivně posílit obranu východní hranice provincie (PETERS 1978, 326).
11. Karavanní trasy mezi Palmýrou a Mezopotámií Většina karavanních cest protínajících území provincie Sýrie směrem k Eufratu či vedoucí podél něho neměla charakter typické dlážděné římské silnice. Jednalo se převážně o udusané cesty, někdy vysypané drobným štěrkem. Římský prvek v podobě milníků však ani na těchto pouštních či stepních trasách nebyl opomíjen. Milníky opatřené latinskými nápisy se jménem císaře velmi pravděpodobně většina obchodníků a dalších účastníků karavanního obchodu nebyla schopná přečíst, nicméně jako prvek romanizace a císařské propagandy připomínaly všudypřítomnou římskou moc. Ani tak významné římské dopravní tepny jako Via Nova Traiana či Strata Diokletiana, (i když jejich průběh zahrnoval velký počet pevností, stanic a milníků), nebyly po celém svém průběhu vydlážděné. V oblasti středního toku Eufratu vznikla již v helénismu významná města, která za svůj rozkvět a prosperitu vděčí především karavannímu obchodu. Palmýrští obchodníci se v rámci mezinárodního obchodu postupně usazovali ve vlastních obchodních komunitách, které jsou doloženy v Duře Europos, Babylonu, Seleukii na Tigridu (zmíněna pouze jednou v roce 19 n. l.) a ve Spasinou Charax (GAWLIKOWSKI 1996, 140). Seleukia na Tigridu vděčí za svůj rozkvět především strategické kombinaci karavanní stanice a říčního přístavu, stejně tak jako
70
Dura Europos, taktéž významná karavanní stanice a zároveň nárazníková hraniční pevnost, jíž je věnována jedna z následujících podkapitol. Ve 2. stol. n. l. byla obchodní centra v jižní Mezopotámii pod kontrolou státu Meséné a obchod touto cestou se stal mnohem snadnější než přes severnější území ovládané Parthy. Po Trajánově vojenské kampani se i Meséné dostalo pod římskou nadvládu, což v jeho prostoru umožnilo římským, potažmo palmýrským obchodníkům privilegovanou obchodní pozici, která spočívala především ve skutečnosti, že zboží přicházející, případně připlouvající, na území království Meséné nemuselo platit žádnou daň. Tu stačilo zaplatit jen v Palmýře (GAWLIKOWSKI 1996, 141). Avšak ne všechen dálkový pozemní obchod byl čistě v rukou Palmýřanů. Palmýrští obchodníci ve svých državách podél Eufratu nakupovali své zboží od indických, arabských či perských obchodníků (SELAND 2013, 70). Parthové na protější, severní straně Eufratu, nepodporovali zaeufratské obchodní aktivity Římanů či Palmýřanů, neboť si sami snažili udržet pozici zprostředkovatelů obchodu mezi východem a západem a výhody v podobě výběru daní z toho pramenící (ZUCHOWSKA 2010, 382). Nicméně je skutečností, že od okamžiku kdy Meséné spadalo pod římskou správu, nastalo pro Palmýru velmi prosperující období a jednou z hlavních destinací palmýrských karavan bylo právě Spasinou Charax (viz mapa - Obr. 21.). Do ústí Perského zálivu cestovaly karavany napůl pozemní cestou, napůl po řece. Z Palmýry vycházely nejpřímější cestou východně k Eufratu, přes Duru Europos, kde bylo zboží překládáno buď na lodě, nebo na rafty na plovácích z nafouklých kozích kůží, tzv. kellek (SELAND 2015, 113). Z Dury pokračoval náklad po lodích až do Spasinou Charax. Zpáteční cesta proti proudu byla náročnější a zboží přicházející touto cestou neplulo stejnou cestou po lodích až do Dury. Bylo nakládáno na velbloudy jižněji, kam byli velbloudi z Dury odvedeni podél proudu řeky a kde čekali na vracející se karavanu. Jako toto překladiště fungovala Ana, stanice na eufratském ostrově (viz podkapitola 11.3), kde byla zároveň usídlena palmýrská vojenská jednotka kontrolující pohyb zboží. Odtud putovaly karavany pouští severozápadním směrem do Palmýry (ZUCHOWSKA 2010, 382). Strabón popisuje cestu z římské provincie Sýrie do Mezopotámie přes Seleukii. Obchodníci s karavanami směřující tímto směrem se vydávali z Antiochie nejpřímější možnou cestou přes syrskou step k hornímu toku Eufratu, který překračovali u římského města Zeugma (YOUNG 2001, 187). Zde, na tomto hraničním přechodu, zároveň sídlili římští úředníci, kteří zde vybírali daň z příchozího i odchozího zboží. Všeobecně mezi badateli panuje názor, že úspěch palmýrského obchodu byl spíše otázkou štěstěny, neboť karavany putující z Mezopotámie do římské říše by tímto územím,
71
zejména tadmorskou oázou, musely stejně procházet. Její pozdější rozvoj byl pak jen dokladem, že místní obyvatelé této skutečnosti velmi dobře využili ve svůj prospěch. Avšak trasa vedená od Eufratu napříč pouští přímo do oázy není úplně přirozená. Například Strabón a Isidor tuto cestu nezmiňují, ale uvádějí, že karavany se zbožím z Mezopotámie pokračovaly podél Eufratu na sever, kam až to bylo možné. Palmýra si vytvořením této nové cesty vydobyla obchodní úspěchy a zajistila si tak trvalý příjem.Takováto trasa by nemohla fungovat, pokud by procházejícím obchodníkům nebyla zajištěna ochrana před loupeživými kočovnickými kmeny, zároveň pak byly nezbytné stanice s vodním zdrojem určené k odpočinku (SMITH 2004, 156). Jde-li o zboží, se kterým se obchodovalo, tak i v této oblasti vykazuje Palmýra určité odlišnosti od Nabatejců. Mezi suroviny, které byly pro nabatejské karavany typické, patřila myrha a kadidlo z jižní Arábie. Obchodní artikly Palmýry soustředící se zejména na Mezopotámii a východnější oblasti, zahrnovaly mnohem pestřejší škálu zboží, počínaje orientálním kořením, vonnými mastmi a parfémy, léčivými bylinami, minerály až po luxusní látky a hedvábí. Následující podkapitoly jsou věnovány městům či karavanním stanicím, které úzce souvisely s karavanním obchodem organizovaným z Palmýry. Zaměřila jsem se na ty lokality, kde je přímo doložena přítomnost palmýrských obchodních komunit nebo je doloženo, že jimi přímo vedla obchodní trasa do Palmýry. Vycházím především z epigrafických pramenů nalezených přímo v Palmýře a z informací od antických autorů, kteří zběžně popisují východní obchodní trasy. V těchto vzdálenějších karavanních stanicích, pod částečným vlivem Peršanů, kteří zde palmýrským umožňovali určitou formu obchodu, musela být Peršanům pravděpodobně odváděna daň, ale pro palmýrské obchodníky bylo důležité, aby zde nadále byla zachována kontinuita karavanního obchodu, a aby zároveň měli kontrolu nad zbožím z Babylónie, putujícím říční cestou po Eufratu (DIRVEN 1996, 40). Je třeba brát v potaz i skutečnost, že Palmýřané k obchodu s Babylónií hojně využívali říční dopravu po Eufratu. Její výhody oproti pozemnímu transportu zboží jsou zcela zřejmé lodě uvezly mnohem větší náklad, byly rychlejší, což učinilo lodní dopravu mnohem levnější a odpadalo riziko napadení beduínskými kmeny. Například město Dura Europos sloužilo jako překladiště východního orientálního zboží z Babylónie, které odtud bylo dopravováno nejpřímější cestou v rámci karavanního obchodu do Palmýry. U dopravy zboží podél Eufratu či přímo po něm, záleželo také na směru, kterým karavana nebo lodě putovaly. Proti proudu řeky, tedy od Perského zálivu směrem na sever, byl Eufrat splavný jen po menší obchodní
72
stanici Hit. Zde bylo zboží z lodí překládáno na velbloudy a osli a karavana směřovala nejpřímější cestou severozápadním směrem do Palmýry, tudíž míjela Duru Europos (viz mapa - Obr. 22.). Tato trasa trvala karavaně v průměru šest dní. Zboží z Babylónie tak Duru Europos míjelo. Po proudu byl Eufrat splavný téměř bez jakéhokoli omezení, proto karavany z Palmýry zvolily nejkratší, dvoudenní, cestu přes poušť do Dury Europos, odkud, pokud šlo o obchod s Babylónií, pokračovali obchodníci v cestě za zbožím na lodích. Značná část karavan však po přebrodění řeky pokračovala dále na východ. Toto je také důvod, proč v rámci souboru palmýrských dedikačních nápisů, prosících za šťastný návrat karavan z Babylónie, případně děkujících za jejich úspěšný návrat, zmiňují velmi často město Hit a Duru Europos téměř opomíjejí. Většina nápisů totiž nezmiňuje průběh cesty karavan z Palmýry, nýbrž jejich zpáteční trasu (DIRVEN 1996, 44). Z této skutečnosti můžeme také usoudit, že cesta směrem do Dury Europos a poté po Eufratu, nebyla tak problémová, byla méně nebezpečná, prázdné karavany nebyly tak často přepadávány, a nebylo tedy nutné v chrámech a na dalších veřejných prostranství jí věnovat tolik pozornosti v podobě votivních a prosebných nápisů. Gawlikowski ve své práci uvádí, že Palmýrští poté, co s karavanou dosáhli břehu Eufratu, pokračovali dále po řece směrem na jih, dokonce podél toku řeky bylo několik stanovišť s posádkou palmýrských lučištníků, například v Ana a Bijan, ostrovech na jižním toku Eufratu (YOUNG 2001, 159). Je zde několik možností, kde pouštní cesta z Palmýry navazovala na břehy Eufratu, odkud dále pokračovala na lodích. Záleželo na tom, jakým se právě karavana ubírala směrem, přestupní stanice se lišily podle toho, zda karavana přijížděla z města Spasinou Charax proti proudu, anebo zda vycházela z Palmýry. Jednou z těchto stanic podél Eufratu byl již zmíněný Hit. V jeho blízkosti se nacházela bohatá ložiska bitumenu a některé karavany sem cíleně směřovaly pouze pro něj. Kolem Hitu se nachází několik karavanserájů, nejvýznamnější z nich, podle počtu zmínek v nápisech, je Gennaes, dnešní Oumm el'Amad. Je to úrodná oáza ležící 22 km jihovýchodně od Palmýry na přímé karavanní cestě do Hitu. Zde, v oáze Gennaes, na rozdíl od velmi suché krajině kolem přístavu Hit, mohla přečkávat nákladní zvířata, dokud se jejich lodě nevrátily (YOUNG 2001, 159).
73
Obr. 21. Mapa s vyznačenými hlavními směry karavanního obchodu vycházejícího z Palmýry směrem na východ do Mezopotámie (YOUNG 2001, 141).
74
Obr. 22. Mapa zobrazující nejčastější karavanní trasu, kterou se obchodníci vraceli z Mezopotámie do Palmýry a poté ke středomořským břehům (Seland 2010, 6)
11.1 Karavanní obchod v Duře Europos Palmýrské vojsko v rámci své obchodně strategické politiky obsadilo několik stálých stanic podél svých nejčastěji využívaných karavanních tras. Zaměřili se převážně na kontrolu obchodních tras podél Mezopotámie. Jednou z nejvýznamnějších karavanních a vojenských stanic s palmýrskou posádkou byla bezesporu Dura Europos ležící 220 km východně od Palmýry. S vzestupem Palmýry se i z této malé pohraniční pevnosti stal opěrný bod pro karavany směřující k Eufratu. Palmýrští obchodníci, kteří zde kontrolovali příjezd karavan z parthské říše a postupně zde vytvořili vlastní obchodní komunitu, ke které patřila i nezbytná přítomnost vojenské jednotky. Palmýrská posádka je zde doložena od roku 117 n. l., tedy ještě dříve, než začali město
75
okupovat Římané (164 n.l.) (SMITH 2004, 328). Dura, tehdy jako hraniční město, spadala pod parthskou nadvládu a tamní vojenská posádka zde byla financována bohatými obchodníky z Palmýry. Byla tvořena převážně lučištníky na velbloudech - tzv. dromedarii. Nikde jinde není tak dobře doložen příklad kombinace hraniční pevnosti a karavanního města. Ekonomický charakter Dury Europos a její spojitost s karavanním obchodem je determinována především dvěma hlavními faktory: její strategickou polohou na přímé cestě z Palmýry k Eufratu a archeologickými nálezy z Dury, které dokládají přítomnost Palmýřanů. Původně řecké město Dura Europos bylo dobyto Parthy v roce 113 př. n. l. a pod římskou nadvládu se dostalo až v druhé polovině2 stol. n. l. Během 2. století bylo město v nárazníkové zóně na hranicích s parthskou říší a střídavě bylo také i pod jejich nadvládou, ale od roku 164 n. l. bylo opět pevně v rukou římské říše a to až do roku 256 n. l., kdy jej dobyli Sásánovci (DIRVEN 1999, 199). Nejranější zmínky o palmýrských obchodnících, usídlených v Duře, pocházejí z roku 33 př. n. l., kdy zde byla vybudována svatyně palmýrských bohů, Béla a Yarhibola (DIRVEN 1999, 199). Doklady o přítomnosti palmýrských vojenských jednotek, jejichž primární účel nebylo střežení hranice, ale i ochrana karavan, máme až z poloviny 2. stol. n. l., a přítomnost palmýrských občanů, ať již obchodníků či vojáků, je v Duře doložena až do jejího postupného opuštění, v 2. pol. 3. stol. n. l. Po dobytí Dury Europos byla místní palmýrská jednotka pojmenována podle římských zvyklostí na Coh. XX Palmyrenorum. Římané zde tyto osvědčené a zavedené vojenské jednotky ponechali, jen si její organizaci přizpůsobili svým zvyklostem a samozřejmě jednotku rozšířili o své vlastní vojáky, avšak především ve vyšších vojenských pozicích. Palmýrští vojáci se tak stali součástí římské auxiliární kohorty. Skutečnost, že nejde o převážně římské vojáky, dokládají nápisy přímo z Dury, v nichž je velmi dobře patrná absence římských jmen v seznamu velitelů této jednotky (MATTHEWS 1984, 168). Vojenská jednotka byla výrazně posílená a Římané nechali velkou část města v jeho severozápadní části přestavět na vojenský tábor. Poté, co císař Septimius Severus povýšil statut hraniční pevnosti Dury na římskou kolonii, je ve městě zaznamenána větší intenzita latinských nápisů a římských přívlastků jmen. S výnosem císaře Caracally v roce 212 n. l. bylo i všem občanům Dury Europos uděleno římské občanství. Dokládají to opět nápisy a graffita z domů ve městě, na kterých si od této doby místní občané velmi často přidávali ke svému řeckému či semitskému jménu ještě latinské jméno, nejčastěji Aurelius (ROSTOVTZEFF 1932, 206).
76
I v Duře Europos sídlili římští výběrčí daní a beneficiárové, kteří kontrolovali každého kupce či vůdce karavany, kdo vstupoval hlavní branou do města. Karavany z Palmýry zde museli odvádět daň za bezpečný průchod k Eufratu, či za bezpečný nocleh na hranici impéria. Obchodníci vracející se do impéria platili daň také za poskytnutí ochrany a za povolení průchodu směrem k Palmýře (ROSTOVTZEFF 1932, 209). Nicméně po Aureliánově vítězství nad královnou Zenobií už Dura Europos nehrála žádnou významnou roli v souvislosti s karavanním obchodem. Z města nejsou dochované žádné mince ani nápisy starší než z roku 256 n. l., město bylo postupně opouštěno (ROSTOVTZEFF 1932, 119). Nálezy mincí z Dury Europos svědčí o skutečnosti, že Palmýřané nebyli jediní, kdo zde profitoval z obchodu. Ve velkém sem směřovaly obchodní karavany z Antiochie, které od Zeugmy pokračovaly na jih podél Eufratu až do Dury. Nálezy fragmentů skleněných nádob vyráběných v Antiochii tuto teorii potvrzují (DIRVEN 1996, 40). Kromě významné pozice jako karavanní stanice a vojenského opěrného bodu, fungovala Dura Europos jako administrativní centrum úrodného regionu povodí řeky Chábur a východního břehu Eufratu. V regionu je doložena především produkce vína a obilí. V nápisech z Dury jsou často zmiňovány vinice a sady na úrodných pásech půdy kolem řeky Chábur. Většina produktů z tohoto hospodářsky úrodného regionu spadajícího administrativně pod Duru, byla zároveň exportována, a to oběma směry podél Eufratu. Bohatí obyvatelé Dury jsou na tamních nápisech často uváděni jako vlastníci půdy podél Eufratu i Cháburu, jejichž bohatství pramenilo ze zásobování města a obchodováním se zemědělskými produkty. Nejlépe dochovaný příklad těchto zemědělsko-obchodních aktivit se objevuje opět na nápisech z Dury, kde je konkrétně zmíněn jistý občan Nebuchelus, který prodával víno ze svých vinic podél Eufratu v kožených měších karavanám (DIRVEN 1996, 41). Z vyhlášky Gaia Licinia Muciana, legáta pro praetore v Sýrii v letech 67 - 69 n. l., se dozvídáme, že do Palmýry byly karavanami ve velkém dováženy zemědělské produkty z úrodných břehů Eufratu kolem Dury Europos. Část tohoto zboží, která do města přicházela a byla odevzdána do zásobnic města pro tamní obyvatele, byla zproštěna daně. Naopak náklad obilí, který byl určen pro další prodej a distribuci zejména východním směrem, podléhal dani jeden římský denár na jedno naložené zvíře. Tato informace je zároveň potvrzena údaji z Palmýrského daňového zákona (DIRVEN 1996, 42). Dalšími důležitými archeologickými doklady, které potvrzují přítomnost palmýrských občanův Duře Europos, jsou dvě sakrální stavby. První z nich je menší svatyně nacházející se na nekropoli, za hradbami, druhá je chrám bohyně Gaddé, situovaný přímo v centru města. Z
77
nápisů a reliéfů nalezených v těchto svatyních je patrné, že tyto stavby byly postaveny Palmýřany pro uctívání jejich vlastních božstev (DIRVEN 1996, 47). Nejstarší zmínkou o přítomnosti palmýrských obchodníků v Duře vůbec je nápis, oslavující zasvěcení malého Bélova a Jahribolova chrámu. Tento chrám se nacházel mimo hradby města, nicméně v této době se v jeho blízkosti ještě nerozprostírala budoucí nekropole. Nápis obsahuje i konkrétní dataci, která po převedení z palmýrského kalendáře odpovídá roku 32 př. n. l., a dvě jména palmýrských kupců - Zabdibola, syna Bayasuova, a Malika, syna Ramova. Z tak rané doby nemáme žádné jiné doklady o palmýrské přítomnosti či obchodních aktivitách v Duře Europos, nicméně tento nález dokládá, že již v 2. pol. 1. stol. př. n. l. zde jistá aktivita dálkového obchodu existovala. Jedná se o vůbec nejranější doklad o existenci palmýrských obchodních aktivit východně od města (DIRVEN 1996, 47). Další datované zmínky o palmýrských obchodních aktivitách, tedy konkrétně nápisy, jsou až z období o čtyřicet let pozdějšího. Od poloviny 1. stol. n. l. už máme více nápisů dokumentujících přítomnost a usídlení palmýrských obchodníků uvnitř Dury Europos. Měli zde již svoji vlastní svatyni - výše zmiňovaný Gaddův chrám - nacházející se přímo vedle hlavního bazaru v centru města. V roce 159 n. l. byla tato svatyně přestavěna v monumentálnějším měřítku, což vypovídá o vzrůstajícím bohatství palmýrské komunity. Je velmi pravděpodobné, že v chrámu bylo uctíváno více božstev, pojmenován však byl podle vyobrazení boha Gadda na reliéfu umístěném v centrální nice. Z nápisů v něm nalezených se dozvídáme, že jeho přestavba byla financována bohatými palmýrskými patrony sídlícími ve městě (DIRVEN 1996, 51). Strategická poloha města Dury Europos byla zajisté hlavním z faktorů, který z ní učinil významné město využívané obchodníky jako karavanní stanice či překladiště zboží z říční dopravy na pozemní. Její sláva a pád je však velmi úzce spjata s prosperitou Palmýry. S jejím pádem souvisel i konec obchodních aktivit ve východosyrské poušti.
Obr. 23. Vyryté graffito v jedné z insul v Duře Europos znázorňující karavanu s velbloudy. (ROSTOVTZEFF 1932, 212).
78
11.2 Spasinou Charax Velká část palmýrských nápisů (15 z celkového souboru 35 nápisů),datovaných do období mezi lety 88 - 193 n. l (GAWLIKOWSKI 1996, 142 - 143), zmiňuje obchodní aktivity palmýrských kupců s městem Spasinou Charax, kde vznikla malá komunita palmýrských obchodníků. Spasinou Charax, dnešní Džabal Khayabit, ležící na okraji Perského zálivu v Kuvaitu bylo v době svého největšího rozkvětu hlavním městem menšího království Characene, kterému se podařilo díky bohatství, nabytého pravděpodobně karavanním obchodem, získat v letech 117 až 150 n. l. nezávislost nad parthskou říší (BUTCHER 2003, 185). Z historických pramenů se dozvídáme o několika doložených kontaktech tohoto království s římskou říší. Characénský král Attambelos V, sídlící v tomto městě, podpořil se svým vojskem Trajánovo tažení do Mezopotámie a dokonce celou jeho družinu po dobu tažení hostil ve svém sídle (BIN SERAY 1996, 17). Na jednom z palmýrských nápisů je zmíněn další characenský král, Miredates, který v roce 131 n. l. z důvodu parthské okupace Spasinou Charax, přesunul sídlo svého království do města Phorat ležícího severněji na Eufratu. Nápis byl opatřen palmýrskými obchodníky, kteří jako menší obchodní komunita sídlící ve Spasinou charax kontrolovali obchod s Indií, a kterým v rámci tohoto stěhování bylo rovněž umožněno odejít na sever, kde v jim v novém hlavním městě bylo umožněno v jejich obchodních aktivitách pokračovat (BIN SERAY 1996, 17). Nicméně palmýrská obchodní komunita byla tímto přesunem velmi oslabena, a to nejen z důvodu, že přišla o strategický bod ovládající námořní obchod s Indií, ale i proto, že město Phorat platilo za nabatejskou obchodní stanici. Ústila zde přímá karavanní cesta z Petry (PLINIUS, NH VI, 32). Jejich přítomnost v Phoratu, dnešním iráckém Dumat al-Jandal, je doložena několika nabatejskými nápisy zaznamenávajícími informace o obchodních transakcích (GAWLIKOWSKI 1996, 143). Palmýrský obchodník Yarhai, jehož jméno se zachovalo na jednom z palmýrských dedikačních nápisů na agoře, je dokonce titulován nejen jako obchodník, ale jako místodržící v Thilouanoi (dnešní Bahrain), území spadajícího pod království Characéné. Chronologicky tento nápis spadá do poloviny 2. století n. l. (GAWLIKOWSKI 1996, 142). Palmýrská obchodní komunita v tomto odlehlém regionu zde zastávala především funkci ochranné, diplomatické a finanční asistence pro své občany, kteří se participovali na dálkovém obchodě. Nejranější nápis, který potvrzuje přítomnost Palmýřanů ve Spasinou Charax, pochází z let 50 - 70 n. l. (BIN SERAY 1996, 18).
79
Ve Spasinou Charax ústila také karavanní cesta ze severní Arábie, konkrétně přímo z města Gerrha. Nicméně mnohem frekventovanější doprava mezi Perským zálivem a Arábií byla vedena námořními cestami směřujícími do jihoarabského přístavu Kane. Na sever odtud pokračovala většina dopravních cest říční dopravou po Eufratu, přes města Phorat, Vologesias, Babylon, Seleukia na Tigridu, Hit, Bijan, Ana a Dura Europos, odkud zboží pokračovalo velmi často karavanami přes poušť do Palmýry. V Seleukii na Tigridu byla opět odbočka a zboží pokračovalo po pozemní cestě do Antiochie, hlavního provinčního města. Dále na sever pokračovala po Eufratu říční doprava přes město Zeugma, odkud zboží pokračovalo pozemní cestou na východ do Edesy a Nisibis. Severně od Zeugmy již Eufrat v antice nebyl splavný (BIN SERAY 1996, 19). Na palmýrských nápisech je z uvedených stanic či měst kterými procházely palmýrské karavany nejčastěji zmiňován Spasinou Charax (16 nápisů) a druhá nejvíce zmiňovaná karavanní stanice je Vologesias (8 nápisů) (GAWLIKOWSKI 1994, 32). Ve všech těchto městech ve 2. století n. l. vznikaly malé obchodní komunity tvořené převážně palmýrskými kupci, kteří si zde hlídali své náklady, případně organizovali další trasy obchodu, ať již pozemní, říční, či námořní cestou. I zde se tito obchodníci velmi aktivně účastnili veřejného života a stavěli zde své svatyně. Nejvýznamnější a nejlépe dochovanou stavbou palmýrských kupců je chrám Augustů ve městě Vologesias, který zde nechal vybudovat jistý Sodaos, syn Boliada. Jedná se o unikátní příklad významu obchodu v již parthských državách, díky kterému si zámožný obchodník mohl dovolit vystavět vlastní chrám. Tomuto Sodaovi, synu Boliada bylo věnováno několik dedikačních nápisů zároveň v Spasinou Charax i v menším karavanním městě Gennaes, tentokrát mu však děkovali průvodci jeho karavan, že jim zajistil bezpečnou cestu z Palmýry až k těmto říčním přístavům (MATTHEWS 1984, 166). Do přístavního města Charax se dostávalo hodně indického zboží zejména díky námořnímu obchodu, který zde ústil. Zobrazení lodí na palmýrské funerální plastice potvrzuje skutečnost, že mnoho palmýrských obchodníků vlastnilo lodě a provozovalo námořní obchod z Charax do Indie. Významným obchodním artiklem tohoto dálkového obchodu bylo hedvábí (YOUNG 2001, 142). V souvislosti s touto významnou karavanní stanicí se na nápisech, ať již v parthských državách či přímo v Palmýře, velmi často vyskytuje jméno Marcus Ulpius Irhai. Tento velmi zámožný patron karavan finančně i politicky zajišťoval bezpečný průchod velkého množství karavan přicházejících právě ze Spasinou Charax do Palmýry. Těšil se díky tomu přízni obchodníků a průvodců karavan, kteří jej zvěčnili na velkém počtu dedikačních nápisů (SMITH 2004, 169).
80
Nemáme více pramenů, které by nám přiblížily roli přístavu Spasinou Charax v rámci karavanního obchodu s římskou říší, nicméně i z několika zmíněných nápisů je dobře patrné, že do poloviny 2. století byl tento přístav v deltě Eufratu a Tigridu velmi významnou obchodní stanicí, která mimo jiné prosperovala i díky nabatejské a palmýrské obchodní soutěživosti (HEALEY 1996, 36). Ve 3. stol. n. l. se Spasinou Charax dostalo pod vliv sásánovské říše a Palmýra tak ztratila kontakty se svými obchodními koloniemi v Mezopotámii. Války a neklid v regionu celkově znemožnil karavanám bezpečný průjezd a obchod byl téměř přerušen.
Obr. 24. Podstavec sochy s vyrytým nápisem, nalezený na palmýrské agoře (Fox-Lieu 2011, 8). Palmýrský dedikační nápis dokládající aktivitu tamních obchodníků se Spasinou Charax. Nápis je datovaný do roku 81 n. l. a zmiňuje obchodníka, který se s karavanou úspěšně vrátil z Perského zálivu do Palmýry.
Obr. 25. Přepis téhož dedikačního nápisu. Jeho text zní: Věnováno čestné památce Zabdibolovi, synu Ogeilovu, jenž byl synem Ammata, jenž byl synem A'aqiho Palmýrského. Palmýrskému obchodníkovi, který se úspěšně navrátil ze Spasinou Charax. (Z anglického překladu podle YOUNG 2001, 140).
81
11.3 Ana, ostrovní karavanní stanice na Eufratu V souvislosti s karavanním obchodem v provincii Sýrii, se zde zmíním o stanici Ana, situované na ostrově na středním toku Eufratu, kde díky nápisům nalezeným v Duře Europos či Palmýře máme rovněž doloženou přítomnost palmýrské obchodní komunity, či přímo vojenské jezdecké jednotky, která dohlížela na obchod procházející touto oblastí. Z Dury Europos pochází bilingvní nápis (v řečtině a palmýrštině) datovaný do roku 54 n. l., a dedikovaný kupci přijíždějícími po Eufratu do Dury Europos ze stanice Ana. Nápis je dedikován Aphladovi, bohu vesnice Ana na Eufratu (KENNEDY 1986, 103). Dalším dokladem přímých kontaktů této odlehlé stanice v rámci římských obchodních aktivit je opět nápis z Palmýry, datovaný do roku 132 n. l. Na tomto funerálním nápise je zmíněn jistý Nabatejec Obaidu, který sloužil v palmýrské jízdní jednotce právě v městech Ana a Hirta. V Palmýře na fóru byl nalezen ještě jeden nápis velmi podobného charakteru, opět v palmýrštině, ze kterého se dochovala pouze dedikační formule. Tento nápis z roku 188 n. l. byl věnován jistým vojákem palmýrského jezdectva sloužícímu ve stanicích Ana a Gamla (KENNEDY 1986, 104). Zmiňované nápisy dokládají, že Ana fungovala jako obchodní stanice palmýrských kupců putujících ve 2. stol. n. l. z nebo do přístavu Spasinou Charax. Stejně jako i ve Spasinou Charax, i zde sídlila palmýrská komunita podporovaná menším jezdeckým vojenským oddílem, za účelem ohlídání pohybu zboží. Další doložené stanoviště palmýrských jednotek trvalejšího charakteru bylo usídleno ve městě Gamla, jež zmiňuje nápis z roku 225 n. l. Přítomnost palmýrských vojáků je doložena také na dalším ostrově na Eufratu, Bijan, ležícího 27 km jižně od ostrova Ana. Tyto stálé posádky měly opět tentýž účel - dohlížet na bezpečnost obchodu po Eufratu v obou směrech (YOUNG 2001, 157). Pozdější prameny o existenci či významu těchto měst jsou velmi skromné. S rozpínavostí sásánovské říše postihl Anu, Bijan i Gamlu stejný osud jako Duru Europos. V roce 256 n. l. bylo město dobyto a začleněno do sásánovské říše. Další zmínky o jejím významu ve spojitosti s karavanním obchodem v antice nejsou doloženy (KENNEDY 1986, 104).
82
12. Obchod procházející severní částí Sýrie
Obchodní trasy na sever od Palmýry nejsou zdaleka tak prozkoumané, jako cesty vedoucí přes Palmýru, Petru či Egypt. V této kapitole bych ráda shrnula poznatky o obchodním ruchu mezi severo-syrskými městy Antiochií a významným říčním přístavištěm Zeugmou na Eufratu. Ústila zde jedna větev Hedvábné stezky, stejně tak jako zde končila obchodní cesta z Mezopotámie po Eufratu, severněji již Eufrat nebyl splavný. Tyto trasy procházejí problematickým hraničním územím, které dlouho náleželo do ohniska sporů mezi římskou a parthskou, později perskou, říší. Ovládání dopravní tepny Eufratu bylo tudíž strategické vždy pro obě strany.
12.1 Cesta podél Eufratu Hlavní severo-syrská karavanní trasa vedla z Antiochie a překračovala Eufrat u Zeugmy, dále se stáčela jihovýchodním směrem podél levého břehu Eufratu, který jižněji opět překračovala u města Nicephorium. Zeugma bylo nejsevernější říční přístaviště na Eufratu, odkud byla řeka směrem na jih splavná (ROSTOVZTEFF 1932, 94). Druhá cesta vedoucí z Antiochie směřovala k Aleppu a dále sledovala stejný jihovýchodní směr jako první zmíněná cesta, až dosáhla taktéž města Nicephorium, nicméně tato trasa řeku nepřekračovala. Zde, v Nicephoriu se obě trasy spojily a pokračovaly podél pravého břehu Eufratu jižně do města Seleukia na Tigridu. Většina cest spojujících Malou Asii a Mezopotámii procházela Sýrií právě těmito trasami, přes hlavní město provincie Antiochii (ROSTOVZTEFF 1932, 95). Díky strategickému významu přetrvala tato napůl karavanní, napůl říční obchodní trasa z Antiochie přes Zeugmu a dále na jih většinu válečných konfliktů s Parthy či Sásánovci. Nejběžnějším obchodním artiklem, který touto trasou přicházel do Antiochie, byly tradiční orientální produkty jako je koření, vonné látky a hedvábí, které přicházely z Mezopotámie, Indie či až z Střední Asie (PLINIUS, NH VI, 31). Kromě Zeugmy byly dalšími významnými přístavy podél Eufratu města Nisibis a Seleukia na Tigridu. V obou městech máme z archeologických nálezů doloženou přítomnost hedvábí. Seleukia na Tigridu je zmíněna jako překladiště zboží dokonce i na jednom z palmýrských nápisů z roku 19 n. l., věnovaném Bélovu chrámu v Palmýře (YOUNG 2001, 190). Ačkoli Seleukia neležela na nejfrekventovanější obchodní trase vycházející z Palmýry a
83
pokračující na jiho-západ až k přístavu Spasinou Charax, zmínka o Seleukii na Tigridu v palmýrských dedikačních nápisech svědčí o jejím významu. Zboží přicházející do severní Sýrie přes Zeugmu po Eufratu vedlo po karavanní cestě do Emesy, významného města v údolí Orontu. Emesa rovněž platila za shromaždiště a překladiště karavanního zboží, odkud byly produkty dále distribuovány do středozemních destinací římské říše (ROSTOVTZEFF 1932, 32). Většina zboží z karavanního obchodu procházejícího územím provincie Sýrie však končila v Antiochii, zde se setkávali obchodníci přicházející jak z Palmýry, tak i ti kteří zvolili říční cestu po Eufratu. V Antiochii nad Orontem byly vybírány pro Řím daně. Řím si zde vybíral daň 25% z každé příchozí karavany. Tato daň se nazývala tetarte, a ti jež byli pověření jejím výběrem byli tetartones (YOUNG 2001, 193). Na počátku 1. stol. n. l. však velmi často docházelo k situaci, že většina obchodníků již část svého zboží rozprodala v Palmýře, kde také již jednu daň římským úředníkům zaplatili a náklad z karavany již do Antiochie nedoputoval. Obchodníkům se pochopitelně nevyplatilo putovat až do hlavního města provincie, mnohem výnosnější pro ně bylo rozprodat zboží již v Palmýře, aby se tak vyhnuli zaplacení 25% daně z celého nákladu. I díky této skutečnosti postupně vzrůstal význam Palmýry jako karavanního centra.Římští úředníci si byli velmi dobře vědomi těchto ztrát, což vedlo v 2. pol. 1. stol. n. l. k přemístění výběrčích tetartones do Palmýry. (MATTHEWS 1984, 168). Dálkový obchod s Mezopotámií a Dálným východem závisel také na politické situaci. Během válečných konfliktů Říma s Parthy, a později se sásánovskou říší, se obchodníci báli procházet pohraničními oblastmi, a obchod tudíž stagnoval. Nepřátelé Říma si byli vědomi strategického významu dálkového obchodu pro impérium, a tak se také snažili jej co nejvíce narušit a zamezit tak přísunu bohatství do provincií. Během válek tak docházelo častěji k přepadávání karavan či k vymáhání příliš vysokého výkupného od projíždějících obchodníků. Trajánovo tažení do Parthie v letech 114 - 117 n. l. mělo kromě zajištění bezpečnosti na východní hranici římské říše také i ekonomický důvod, a to sice zbavit se nebezpečí představovaného parthskými nájezdníky, jakožto faktoru, který výrazně omezoval dálkový obchod (YOUNG 2001, 195).
84
13. Obchod s Indií Další odlehlejší palmýrskou obchodní stanicí bylo Barbaricum, přístavní měto ležící na západním břehu indického poloostrova, kam také zavítaly karavany organizované palmýrskými občany (viz mapa - Obr. 9.). Podle nápisu datovaného do roku 157 n. l. nalezeného na palmýrské agoře, se několik palmýrských obchodníků dostalo až do Scythie (tehdejší označení oblasti při ústí řeky Indu), kde se nacházelo přístavní město Barbaricum, hlavní centrum pro obchodní trasy z Indie do Arábie a Perského zálivu (SEYRIG 1950, 7). Patronem jedné z těchto karavan byl jistý Marcus Ulpius Iarhai, jehož jméno je uvedeno na jednom z děkovných nápisů na podstavci sochy. Nápis zmiňuje i jistého Haddudana a Belaia Kyra, palmýrské obchodníky usazené v Spasinou Charax, kteří se za zbožím plavili až k indickým břehům. Tito dva obchodníci v nápise děkují svému patronovi (Marcus Ulpius Iarhai ) za finanční podporu, která umožnila šťastný návrat přes moře, přes Eufrat a karavanou až do Palmýry (GAWLIKOWSKI 1996, 143). Nicméně tyto fragmentární epigrafické nálezy lze brát pouze jako doklady o tom, kam až sahaly obchodní kontakty palmýrských kupců. Nelze z nich vyvodit závěr, zda v Barbaricu byla další palmýrská obchodní komunita trvalejšího charakteru, či zda se jednalo o ojedinělé výpravy. Podle Periplu Erythrejského moře se z Barbarica do Palmýry přes Spasinou Charax dovážela gumová pryskyřice (bdelium), vonná mast nard, tyrkys, lapis lazuli, korál, karneoly, acháty, perly, bavlněné látky, hedvábí (plátno i příze), indigo, vzácné dřeviny, exotické byliny, stříbro a drobné zlaté plátky (ZUCHOWSKA 2010, 383). Lodě vyplouvající z indických přístavů kvůli monzunům v období od listopadu do února doplouvaly do přístavů v Perském zálivu v období od prosince do března. V této roční době se díky zimním dešťům zdvihla hladina Eufratu a učinila jej splavnějším i proti proudu (SELAND 2015, 122). V rámci dálkového obchodu Palmýry s Indií, je doloženo, že palmýrští obchodníci vyváželi do Indie velmi oblíbené eufratské víno. Tím, že jej palmýrští nakupovali a nakládali až v Duře Europos, nevztahovala se na něj velmi drahá daň, kterou by jinak v Palmýře museli zaplatit.
85
Obr. 26. Podstavec sochy nalezený v Palmýře, dokládající kontakty palmýrských obchodníků s Indií. Jeho přepis je uveden níže (Fox-Lieu 2011, 35). Na nápise děkují palmýrští obchodníci Marcu Ulpiu Iarhaiovi, za poskytnutí ochrany karavaně vracející se ze Scythie (Indie).
Obr. 27. Text doslovně zní: Marku Ulpiu Iarhaiovi, synu Hairanovu, jenž byl synem Abgara. Patriotovi obchodníků kteří se vrátili ze Scythie na lodi patřící Honainovi, synu Haddudana. Věnováno jeho čestné památce, za jeho velmi ochotnou a štědrou pomoc, v měsíci Dystu, v roce 468. (tento letopočet podle palmýrského kalendáře odpovídá roku 157 n. l.) (Young 2001, 142).
86
14. Karavanní města V této kapitole se zaměřím na problematiku termínu karavanní města, kterým řada badatelů, zabývajících se antickým dálkovým obchodem, označuje více měst. M. I. Rostovtzeff ve své práci Caravan Cities z roku 1932 označuje titulem „karavanní město” Petru, Palmýru, Duru Europos a Gerasu. Nicméně jeho práce neobsahuje žádnou souhrnnou definici či kritéria, která by termín karavanní město blíže specifikovala.Uvádí pouze, že všemi těmito městy procházely významné karavanní trasy. Další badatelé, jejichž publikacemi či články jsem během své práce procházela, byli již při souhrnném označování několika měst jako "karavanní" opatrnější. Gawlikowski, v rozporu s Rostovtzevem, označuje jako karavanní město pouze Palmýru (ROSTOVTZEFF 1932; GAWLIKOWSKI 1994, 27). Jako důvody tohoto tvrzení uvádí především skutečnost, že města Gerasa a Dura Europos byla relativně klidná provinciální venkovská města, která ač částečně profitovala z obchodu, jejich význam (přesto, že tudy procházely obchodní trasy) nikdy nepředčil význam Palmýry. Nabatejské město Petra Gawlikowski definuje primárně jako královskou sídelní metropoli, ale samozřejmě prosperitu získávanou převážně z dálkového obchodu jí neupírá. Nicméně jediná Palmýra si díky karavannímu obchodu vybudovala určitý stupeň nezávislosti, což je doloženo například skutečností, že mohla disponovat vlastními vojenskými jednotkami. Označení karavanní město bezesporu vyjadřuje fakt, že daná lokalita prosperovala, či byla přímo závislá na karavanním obchodě a jeho přítomnost je ve městě doložena stavbami jako agora či kolonádní procesní třída lemovaná obchody. Dominantní postavení v rámci regionálního karavanního obchodu může být zároveň definováno i větším teritoriálním rozsahem území města, jak je tomu například v Palmýře. Aplikujeme-li tyto prvky například na Antiochii, hlavní město římské provincie Sýrie, zjistíme, že toto město je v podstatě splňuje. Byla významným obchodním centrem již za Seleukovců, vybírala se zde velmi vysoká daň z obchodu a díky jejímu administrativně politickému významu zde ústily během prvních tří století našeho letopočtu v podstatě všechny jižní i východní karavanní trasy. Z obchodu muselo tedy město alespoň částečně prosperovat, je zde zahrnut architektonický prvek v podobě kolonádní třídy lemované obchody a zázemí města je tvořeno vesnickou aglomerací, která jej zásobovala hospodářskými produkty. Všechny tyto faktory v podstatě splňují stejné podmínky termínu karavanní město jako Palmýra, nicméně o Antiochii hovoří
87
antické prameny zejména jako o hlavním městu a administrativním a politickém centru římské provincie Sýrie než jako o karavanním městě.
Obr. 28. Územní hranice teritoria Antiochie, definováno především podle nápisů ve vesnicích a menších okolních severosyrských městech (BUTCHER 2003, 235).
Kolonádní procesní třídy tvořící hlavní tepnu východních provinciálních měst jsou bezesporu rovněž jedním z nejvýraznějších prvků karavanních měst. Tento architektonický prvek sestával z dlážděné silnice lemované po obou stranách sloupovím a užšími chodníky. Podél těchto silnic se nacházely zpravidla obchody případně domy místní aristokracie či zámožných občanů. Křižovatky těchto hlavních cest jsou označeny dominantními tetrapylony. Kolonádní třídy obecně indikovaly velký význam obchodu ve městě, například v Palmýře bylo sloupoví kolonádní třídy dekorováno sochami významných palmýrských obchodníků či patronů karavan (viz Obr. 15.). Kolonádní ulice obvykle ústily v posvátném okrsku či přímo před chrámem, kde příchozí karavany děkovaly bohům za šťastný návrat. U ústí těchto tras bývaly obvykle umístěny tržnice či agory, kde byla ze zboží odvedena daň a zboží bylo dále
88
distribuováno či rovnou rozprodáváno. Tyto ulice sloužily zároveň jako místo pro střetávání obchodních a společenských aktivit. V souvislosti s charakteristikou římských center v provincii Sýrie jsem se touto problematikou zabývala již v rámci své bakalářské práce (DOLEŽÁLKOVÁ 2011, 25-27), nicméně během analýzy karavanního obchodu v prostoru římské Sýrie je nezbytné i zde tento architektonický prvek zmínit.
Dovolila bych si označit termínem „karavanní město”například i již několikrát zmiňovanou Seleukii na Tigridu, která, ačkoli ležela na území parthské říše, se díky bohatství získaného z procházejícího karavanního i říčního obchodu, těšila poměrně vysokému stupni nezávislosti podobně jako Palmýra (MCLAUGHLIN 2010, 94). Přítomnost řeckých, římských i palmýrských kupců je zde doložena i na palmýrských nápisech, konkrétně z roku 19. n. l., kde je uvedeno, že tudy procházely karavany se zbožím určeným pro římský trh (YOUNG 2001, 190). Seleukia zároveň také těžila z výhodné strategické pozice, ležící na říčním kanálu spojujícím Eufrat a Tigris, tudíž zde ústil říční obchod z obou těchto řek. V následujících podkapitolách je věnována pozornost městům Hatra a Gerasa, o nichž lze také uvažovat jako o karavanních městech a ve kterých jsou rovněž doloženy obchodní aktivity v rámci římské provincie Sýrie či přímo Palmýry. Proto (ač okrajově) tematicky i chronologicky zapadají do tématu této diplomové práce.
14.1 Hatra M. Sommer označuje termínem „karavanní město” zároveň i Hatru (SOMMER 2003). Hatra, nacházející se v dnešním Iráku, měla rovněž jistý stupeň samostatnosti, který získala díky prosperitě z obchodních tras, které tímto městem procházely, podobně jako tomu bylo na modelovém příkladu karavanního města Palmýra. V roce 117 n. l. byla téměř celá Mezopotámie pod římskou správou až na Hatru, která si díky prosperitě z obchodu a díky skutečnosti, že tamní komunita usídlených Arabů velmi obratně fungovala jako nekonfliktní zprostředkovatel obchodu (samozřejmě také díky bohatství z něj pramenícího), udržela nezávislost jak na parthské, tak na římské říši (SOMMER 2003, 14). Bezpochyby těžila zároveň ze své strategické polohy jako nárazníkový stát mezi těmito dvěma impérii. Dalším společným znakem, kterým by karavanní města v době římské mohla disponovat, je nomádský původ jeho obyvatel. V případě Palmýry, Hatry, Petry a Gerasy tomu tak opravdu bylo. L. Gregoratti dokonce ve své práci označuje Hatru jako „parthskou
89
Palmýru” (GREGORATTI 2015, 55). Tato městská jednotka prosperující během celého 2. století n. l. měla podobné podmínky pro rozvoj jako Palmýra. Nacházela se u vodního zdroje, byla obklopená pouští, měla částečně vlastní správní systém, procházely tudy obchodní karavanní trasy a bylo zde nalezeno velké množství epigrafických dokladů o prosperitě města (GREGORATTI 2015, 55). Obě dvě města zároveň nesou doklady o postupném usazování původně nomádských arabských obyvatel. V roce 1986 byl v jedné ze svatyní, konkrétně v tzv. Chrámu XIII, nalezen palmýrský reliéf (viz Obr. 9.). Kromě vyobrazení bohyně Allat je reliéf opatřen podstavcem s palmýrským nápisem. Ikonografické i epigrafické zařazení tohoto reliéfu odpovídá palmýrskému stylu a je datován do let 50 až 100 n. l. Tento nález lze považovat za archeologický doklad kulturních, případně obchodních kontaktů mezi Hatrou a Palmýrou (DIRVEN 2010, 50). Ačkoli se jedná o ojedinělý nález, nelze z něj vyvodit informace o intenzitě palmýrských aktivit v Hatře, pouze lze předpokládat,že zde jisté kontakty fungovaly a z tohoto důvodu jsem Hatru, ve spojení s karavanním obchodem v Sýrii v době římské, do své práce zařadila.
Obr. 29. Reliéf zobrazující bohyni Allat (vpravo) a prosebníka. Nález z Chrámu XIII v Hatře. (DIRVEN 2010, 59).
90
14.2 Karavanní město Gerasa (Džeraš) Syrské město Gerasa se těšilo prosperitě zejména díky procházející karavanní trase, vedoucí z Philadelphie do Damašku, případně až do Palestiny (ROSTOVTZEFF 1932, 31).Tato původně vesnická polonomádská osada začíná nabývat významu a těžit ze své strategické polohy již v době vlády seleukovského krále Antiocha III, který městu udělil statut řecké kolonie. Arabské polonomádské kmeny, které se zde zdržovaly, se nazývali Gerasenští, od tohoto názvu byl také odvozen přívlastek nově vzniklé kolonie - Antiochie Gerasenská (ROSTOVTZEFF 1932, 63). Pozdější římské město Gerasa se těšilo prosperitě díky umístění na strategické obchodní cestě spojující Ammán a Bostru a oproti jiným městům Dekapole výrazněji prosperovalo právě díky procházejícím karavanám. Během židovské války zde byla usídlena posádka římských veteránů, která v druhé pol. 1. stol. n. l. přispěla k intenzivnější romanizaci regionu. Přítomnost římských vojáků či veteránů učinila z Gerasy ještě významnější odbytiště luxusního zboží, proto se touto cestou karavanám vyplácelo jezdit více než kterýmkoli okolním městem (ROSTOVTZEFF 1932, 67). Přesvědčivým archeologickým dokladem významu obchodu pro Gerasu je velkolepá výstavba macella (tržnice) z poloviny 2. stol. n. l. Uvnitř se nacházel velký počet obchodů a skladovacích prostor. Tato stavba těsně přiléhala k hlavní kolonádní ulici, po které přicházely karavany (BUTCHER 2003, 137). Tuto hlavní procesní třídu postavenou v 1. stol. n. l. lemovaly iónské sloupy a na její křižovatce ve středu města dominuje tetrapylon. Šířka ulice se v jejím průběhu lišila, původní část z 1. stol. byla široká 15 metrů i s postranními chodníky, jižní část ulice vybudovaná během 2. století n. l. je 20 metrů široká a opatřená sloupy s korintskými hlavicemi (BUTCHER 2003, 245). Kolonádní procesní třída, macellum, nomádský původ obyvatel a prosperita pramenící z karavanního obchodu (výraznější než v okolních městech) jsou hlavními indikátory, díky kterým i toto město lze zahrnout pod termín karavanní město. Velký význam jako karavanní stanice i jako křižovatky karavanních cest si město udrželo po celá dvě století, až do konce 3. stol. n. l., kdy celkově karavanní obchod upadal. Nicméně jako jediné z karavanních měst si Gerasa v mnohem omezenější míře udržela jistou kontinuitu až do 4. a 5. století, kdy již jako křesťanské město i nadále fungovala jako zprostředkovatel obchodu mezi východem a západními středomořskými přístavy. Pokračování jistého stupně prosperity dokládají v Gerase pozůstatky po křesťanských kostelech či katedrálách ze 4. stol. n. l. Definitivní konec karavanního obchodu přišel v 8. století s invazí Arabů (ROSTOVTZEFF 1932, 71).
91
Obr. 30. Plán Gerasy (BUTCHER 2003, 251).
92
Obr. 31. Kolonádní ulice v Gerase (archiv autorky)
15. Závěr
Karavanní obchod procházející Sýrií fungoval po celou antiku v podstatě velmi samostatně, bez větších zásahů římské říše. Mezi časté typy zboží, které přicházelo karavanními trasami přes Sýrii bylo hedvábí, barvená bavlna, perly, mušle, drahokamy, želvovina, slonovina, korály, parfémy, vonné oleje a masti, aloe a z kulinářského zboží mezi nejoblíbenější produkty patřilo koření – pepř a skořice. Římská vyšší vrstva byla hlavním příjemcem tohoto luxusního zboží a říše utržila velké výdělky na daních z tohoto zahraničního obchodu. Jediným dokladem o oblíbenosti luxusních orientálních produktů u bohatých Římanů jsou písemné zmínky u antických autorů, kteří zmiňují velmi vysoké částky, které byli Římané ochotni za orientální produkty zaplatit. Za hranicemi římské říše byla naopak poptávka po běžném římském zboží, které v parthských či arabských državách bylo považováno za luxusní a taktéž si jej mohli dovolit jen tamní vyšší vrstvy. Z římské provincie Sýrie šly na export především drobné skleněné nádoby, stejně tak jako listrovaná červená stolní zdobená keramika typu sigillata. Žádané bylo zároveň řecké víno a olivový olej.
93
Karavanní obchod byl významným elementem tehdejší syrské ekonomiky, profitovala z něj především větší města, kam tyto trasy ústily. Snaha římské říše podporovat dálkový karavanní obchod na Blízkém východě byla motivována především finančním ziskem, který si Římané zajistili díky propracované administrativní provinciální správě. Karavanní obchod v prostoru Blízkého východu během prvního stol. př. n. l. a prvního stol. n. l. byl především v rukou jednotlivých obchodníků, kteří jej zprostředkovávali. Nabatejci dováželi kadidlo a myrhu z Arábie již dávno před tím, než nad jejich územím převzali kontrolu Římané. Stejně tak Palmýra ovládala obchodní stezky až do Perského zálivu bez větší římské asistence. Politika Říma se vznikem římských provincií neměla za cíl tento obchod nikterak oslabit, nýbrž pouze zajistit, aby příjmy z něj obohatily především římskou státní pokladnu. Tomuto účelu částečně přizpůsobili svoji zahraniční provinciální politiku a snažili se výstavbou silnic, táborů a rozmístěním opevněných karavanních stanic podél nejfrekventovanějších dopravních tras zajistit obchodníkům co největší bezpečí. Shrneme-li dostupné množství literárních zdrojů zabývajících se karavanním obchodem, zjistíme, že dokud místní palmýrské autority využívaly benevolence Říma ohledně vlastní armády, nechali jim Římané v rámci zachování kontinuity dálkového obchodu, volnou ruku. Kromě vlastního vybírání daní a administrativní správy se Římané příliš aktivně nepodíleli na organizaci karavanního obchodu v prostoru Sýrie. Primární zájem Římanů o karavanní obchod a jeho ochranu souvisel především se snahou zabezpečit si stálý a pravidelný přísun daní z něj pramenícího. Zajímavým vysledovaným fenoménem je využití obchodu jako politického činitele. Tuto skutečnost můžeme vypozorovat především na záměrnému odklonění hlavních obchodních tras procházejících přes nabatejské území. Tato relativně neinvazivní snaha Říma vyřadila Nabatejce z pozice karavanní velmoci a způsobila tak jejich postupný zánik. O tom také svědčí úpadek jižních karavanních cest a zvýšený důraz na zemědělskou činnost v úrodnějších oblastech – zejména v Hauránu kolem Bostry. V diplomové práci byly porovnány hlavní směry karavanního obchodu s centrem v Palmýře, nejen geograficky, ale i na základě zboží, které bylo dováženo. Obchodní trasy s orientálním zbožím z východu v době římské lze rozdělit do dvou hlavních skupin podle způsobu dopravy. První, orientovaná více na námořní obchod, směřující přes přístavy v Rudém moři, dovážející zboží z Arábie, východní Afriky a Indie, a druhá, pozemní cesta vedoucí přes parthskou říši a Střední Asii do Indie a Číny. Původně nabatejské obchodní aktivity se orientovaly především jižním směrem od města Petra, přes Wadi Sirhan do Arábie, zatímco obchod iniciovaný palmýrskými obchodníky se orientoval více na západ, do
94
Mezopotámie a Perského zálivu. Oba tyto obchodní směry se střetávaly právě v římské provincii Sýrii, ať již v Palmýře, nebo v Antiochii. Jižní trasy, ovládané hlavně nabatejskými obchodníky, vedly do Arábie a specializovaly se zejména na dovoz kadidla a myrhy. Po většinu prvního století př. n. l. se trasy dálkového obchodu na Blízkém východě soustředily do jižních oblastí, neboť nestabilní politická situace podél Eufratu zabraňovala frekventovanějšímu obchodu více na východ. Rivalita mezi parthským a seleukovským královstvím, následovaná rozdělením provincie Sýrie na počátku 1. stol. př. n. l. učinily z povodí Eufratu nebezpečnou oblast pro obchod. V době vlády císaře Augusta směřovala většina karavanních tras jižním směrem od syrských městských center. Severní trasa podél Eufratu byla v této době méně známá a politicky nestabilní situace neumožňovala jejího většího využití. Od Strabóna se dozvídáme o častém přepadávání karavan tamními nomády, kteří vymáhali od obchodníků vysoké poplatky, či je přímo okrádali. Z tohoto důvodu nebyla ještě v 1. pol. 1. stol. n. l. trasa podél Eufratu příliš využívána. Dobré vztahy města s okolními nomádskými kmeny byly nezbytné pro udržení prosperujícího karavanního dálkového obchodu napříč syrskou stepí. Východozápadní orientace karavanních tras se v celkovém měřítku křížila se sever-jižní migrací beduínských nomádských kmenů. Karavanní cesty tak byly obvykle chráněny vojenskými jednotkami těch států či provincií, kterými právě trasa procházela. Průvodci karavan proto nesměli opomenout si zajistit nezbytná bezpečnostní opatření a to především v podobě menší vojenské jednotky, která karavanu po celou cestu provázela. Nejvíce informací, ať již archeologických, epigrafických, či literárních, souvisejících s karavanním obchodem, máme dochovaných ve spojitosti se syrským městem Palmýra. Primárním zdrojem informací ohledně karavanního obchodu Palmýře, i nadále zůstává soubor palmýrských nápisů. Nápisy informují o charakteru dálkového obchodu, o jednotlivých obchodnících, kteří se úspěšně vrátili, o zahraničních činnostech palmýrských obchodníků usídlených v komunitách v Mezopotámii. Význam této oázy, původně osídlené polonomádskými kmeny, vzrostl zejména díky prosperitě získané z karavanního obchodu. Celkový význam obchodu pro Palmýru dokládá i velmi propracovaný daňový zákoník. Základním účelem tohoto zákona, bylo upravení a sjednocení režimu vybírání daní, aby se předešlo sporům mezi výběrčími daní a obchodníky, řemeslníky, zkrátka všemi, od nichž byly poplatky vybírány. Vše, co mohlo být prodáno za účelem zisku, podléhalo zdanění a vztahoval se na to tento zákon. Obchod a doprava v zázemí Palmýry byly velmi přísně monitorovány a výběr daní od příchozích karavan byl velmi striktně dodržován. Nejdůležitější finanční položka východního pozemního obchodu, která přispívala do římské státní poklady,
95
byla bez pochyby tetarte, dvaceti pěti procentní daň, která se vztahovala na veškeré zboží, dovážené z východu do provincie, ať již karavanním obchodem, nebo po řece či po moři. Prosperita palmýrských obchodníků jim umožnila vytvářet jejich vlastní komunity podél frekventovaných obchodních tras, zejména podél Eufratu, kde hlavní účel jejich usídlení byla kontrola pohybu zboží. Palmýrští a Durští obchodníci ovládali obchod ve střední a jižní části Eufratu a zprostředkovávali jej dále na se sever po řece do Zeugmy, či po souši směrem k Palmýře po karavanních cestách. Existence palmýrských obchodních komunit je doložena přímo palmýrskými nápisy, kde jsou zmíněna města Dura Europos, Babylon, Seleukia na Tigridu, Spasinou Charax a ostrovní stanice Ana a Bijan. Jednou z nejvýznamnějších karavanních a vojenských stanic s palmýrskou posádkou byla bezesporu Dura Europos. Ekonomický charakter Dury Europos a její spojitost s karavanním obchodem je determinována především dvěma hlavními faktory: její strategickou polohou na přímé cestě z Palmýry k Eufratu, a archeologickými nálezy z Dury, které dokládají přítomnost Palmýřanů. Díky velmi obratné obchodní politice, si Palmýrští vydobyli jistý stupeň samostatnosti na římské říši, a to do takové míry, že mohli disponovat vlastní vojenskou jednotkou, jejíž hlavním úkolem bylo zajišťovat bezpečnost podél karavanních tras. Významné obchodní postavení Palmýry předčilo dokonce i význam hlavního provinčního města Antiochie, ze které sem díky velmi vysoké frekvenci přijíždějících karavan přesídlili hlavní provinční výběrčí daní, tzv. tetartones. Klíč k úspěchu palmýrské oázy spočíval v kombinaci více faktorů, mezi které patřila strategická poloha mezi parthskou říší na východě a římskou říší na západě, zároveň také znalosti pouštních podmínek palmýrských zprostředkovatelů karavanního obchodu a udržování přátelských vztahů s okolními nomádskými kmeny. Prosperující město nabízelo okolním venkovským sídlištím odbyt jejich zemědělských produktů ve velkém, tím i vyšší výdělky a zlepšení životního standardu vesničanů. Díky této ekonomické politice Palmýra podporovala usídlování nomádských kmenů, a tím je motivovala k zemědělské činnosti, což mimo jiné tyto kmeny učinilo na obchodu s městem závislé, a již nebyly pro Palmýru hrozbou. Po Aureliánově vyplenění Palmýry již nemáme žádné nápisy, které by nás informovali o kontinuitě karavanního obchodu z prostoru římské provincie Sýrie. Obchodní trasy sice byly ještě nějakou dobu využívány, ale spíše pro přesun římského vojska, než obchodníky. K úpadku města přispěla i skutečnost, že velká část obyvatel opustila městský způsob života a navrátila se k původnímu nomádskému stylu. S rozpadem parthské říše a s rostoucí agresí
96
perských Sásánovců začal stagnovat i obchod směrem na východ a po té, co se palmýrské obchodní komunity dostaly pod perskou nadvládu, byl pozemní dálkový obchod s tímto regionem v podstatě přerušen. A v důsledku toho zaniká většina palmýrských obchodních komunit podél Eufratu. Zmínky o karavanách z oblasti Characéné a jižní Mezopotámie, běžně známé a zaznamenávané na mnoha nápisech 2. století, ve 3. století mizí.
97
16. Seznam vyobrazení Obr. 1. Obecná mapa Blízkého východu, (SMITH 2004, 437) ................................................ 15 Obr. 2. Fragment čínského hedvábí, (BUTCHER 2003, 185) ................................................... 24 Obr. 3. Tentýž fragment hedvábí v menším měřítku, (MEANCHEN-HELFEN 1943, 363)......... 24 Obr. 4. Hedvábí nalezené v Jamblichově hrobce, (MEANCHEN-HELFEN 1943, 363).............. 25 Obr. 5. Mapa Hedvábné stezky, (SEVILLANO-LÓPEZ - GONZÁLEZ 2011, 46) ......................... 26 Obr. 6. Amfora typu "Pompeje 5", a tzv. Mrkvovitá amfora. (BUTCHER 2003, 188) ............. 29 Obr. 7. Pozdně římské amfory, (BUTCHER 2003,198) ............................................................ 29 Obr. 8. Detail palmýrského sarkofágu, (SMITH 2004, 456) .................................................... 31 Obr. 9. Trasy spojující Středomoří s Indií a kušánskou říší, (SELAND 2013, 66) ................... 37 Obr. 10. Mapa Arabského poloostrova s karavanními cestami, (YOUNG 2001, 93) ............... 39 Obr. 11. Mapa hlavních dopravních tras využívaných Nabatejci, (YOUNG 2001, 98) ........... 46 Obr. 12. Asyrský reliéf, (http://www.livius.org/articles/misc/dromedaries-and-camels) ....... 51 Obr. 13. Plán Palmýry (BUTCHER 2003, 117) ......................................................................... 53 Obr. 14. Tetrapylon v Palmýře, (Google Earth) ..................................................................... 54 Obr. 15. Jižní úsek kolonádní ulice v Palmýře, (Google Earth) ............................................. 55 Obr. 16. Arsu a Azizu, (ROSTOVTZEFF 1923, Plate XXV) ..................................................... 56 Obr. 17. Územní rozsah teritoria Pakmýry, (MATTHEWS 1984, 164) ..................................... 57 Obr. 18. Palmýrský daňový zákoník, (zdroj: https://www.hermitagemuseum.org) ............... 61 Obr. 19. Busta, (http://www.usc.edu/dept/LAS/arc/palmyrene/html/Uses.html) ................... 64 Obr. 20. Vápencový reliéf s karavanou, (MCLAUHLIN 2010, 109) ......................................... 68 Obr. 21. Hlavní směry karavanního obchodu z Palmýry, (YOUNG 2001, 141) ...................... 74 Obr. 22. Karavanní trasa z Mezopotámie do Palmýry, (Seland 2010, 6) ............................... 75 Obr. 23. Vyryté graffito v Duře Europos. (ROSTOVTZEFF 1932, 212) .................................... 78 Obr. 24. Podstavec sochy s vyrytým nápisem, (Fox-Lieu 2011, 8) ........................................ 81 Obr. 25. Přepis téhož dedikačního nápisu, (YOUNG 2001, 140) ............................................. 81 Obr. 26. Podstavec sochy nalezený v Palmýře, (Fox-Lieu 2011, 35) ..................................... 86 Obr. 27. Doslovné znění textu, (Young 2001, 142) ................................................................ 86 Obr. 28. Územní hranice teritoria Antiochie, (BUTCHER 2003, 235) ...................................... 88 Obr. 29. Reliéf zobrazující bohyni Allat, (DIRVEN 2010, 59) ................................................. 90 Obr. 30. Plán Gerasy, (BUTCHER 2003, 251) .......................................................................... 92 Obr. 31. Kolonádní ulice v Gerase (archiv autorky) ............................................................... 93 Vyobrazení, čerpaná z uvedených internetových odkazů byla získaná online dne 28.11. 2015.
98
17. Seznam použité literatury 17.1 Antické prameny Appiános, BC = Appianus of Alexandria, Appian's Roman History. Anglický překlad H. White. Cambridge, 1912. Josephus, Flavius, Válka židovská I., II. Český překlad J. Havelka, J. Šonka. Academia, 2004. Plinius, NH = Pliny the Elder, The Natural History. Anglický překlad J. Bostock. London, 1855. Strabón, Geogr. = Strabo, Geography. Anglický překlad H. L. Jones. Boston, 1978.
Tacitus, Ann. = Tacitus, The Annals of Tacitus. Anglický překlad A. J Church, W. J. Brodribb. London, 1976.
17.2 Použitá literatura Ball, W. 2000: Rome in the East: The Transformation of an Empire. New York. Ball, W. 2007: Syria. A Historical and Architectural Guide. Northampton. Berghaus, P. 1991: Roman coins from India and their imitations. In: Jha, A.K. (eds.) Coinage Trade and Economy. Bombay, 108–21. Bietenhard, H. 1978: Die Dekapolis von Pompeius bis Traian. In: Temporini, H. (eds.): Aufstieg und Niedergang der römischen Welt 8, Politische Geschichte (Provinzen und Randvölker: Syrien, Palästina, Arabien). Berlin and New York, 220-61. Bin Seray, H.M. 1996: Spasinou Charax and its Commercial Relations with the East through the Arabian Gulf. ARAM 8, 15-23. Bowersock, G.W. 1971: A Report on Arabia Provincia. The Journal of Roman Studies 61, 219-242. Bowersock, G.W. 1983: Roman Arabia. Cambridge. Butcher, K. 2003: Roman Syria and the Near East. Los Angeles. Cantineau, J. et al. (eds.) 1930-1975: Inventaire des inscriptions de Palmyre I - XI. Beirut. Casson, L. 1984: Ancient Trade. Detroit. Casson, L. 1989: The Periplus Maris Erythraei: Text with Introduction, Translation and Commentary. Princeton. Charlesworth, M.P. 1926: Trade-Routes and Commerce of the Roman Empire. Cambridge.
99
Charlesworth, M.P. 1928: Some Notes on the Periplus Mari Erythraei. Classical Quaterly 22, 92-100. Dessau, H. 1884: Der Steuertarif von Palmyra. Hermes 19, 486-533. Dirven, L. 1996: The Nature of the Trade between Palmyra and Dura Europos, ARAM 8, 39-54. Dirven, L. 1999: Palmyrenes of Dura-Europos. Boston. Dirven, L. 2013: Palmyrenes in Hatra: Evidence for Cultural Relations in the Fertile Crescent. Studia Palmyreńskie 12, 49-60. Doležálková, V. 2011: Centrum a periferie v římské Sýrii. Praha. Dubs, H. 1957:A Roman City in Ancient China. London. Edwell, P.M. 2008: Between Rome and Persia: The Middle Euphrates, Mesopotamia and Palmyra Under Roman Control. London. Ferguson, J. 1978: China and Rome. In: Aufstieg und Niedergang der römischen Welt II, 9.2. Politische Geschichte (Provizen und Randvölker: Rom und der Ferne Osten). Berlin and New York, 581–603. Fox, G. - Lieu, S.N.C. 2011: Inscriptiones palmyrenae selectae ad commercium pertinentes. Select palmyrene inscriptions on commerce. Macquaire. Frayn, J.M. 1996: Aspects of Trade on the Judean Coast in the Hellenistic and Roman Periods. ARAM 8, 101-109. Gawlikowski, M. 1994: Palmyra as a Trading Centre. Iraq 56, 27-33. Gawlikowski, M. 1996: Palmyra and Its Caravan Trade. Annales Archéologiques Arabes Syriennes 42, 137-145. Gawlikowski, M. 2014: Palmyra: Reexcavating the Site of the Tariff (Fieldwork in 2010 and 2011). Polish Archaeology in the Mediterranean 23/1, 415-430. Gregoratti, L. 2015: Palmyra, City and Territory through the Empigraphic Sources. In: Affanni, G. - Baccarin, C. - Cordera, L. - Di Michele, A. - Gavagnin, K. (eds.): Broadening Horizons 4: A Conference of young researchers working in the Ancient Near East, Egypt and Central Asia, University of Torino, October 2011, BAR International Series 2698. Oxford, 55-60. Gregoratti, L. 2011: The Role of the Decapolis Region in Connecting Inland Syria with the Mediterranean Coast. ARAM 23, 509-525. Healey, J.F. 1996: Palmyra and the Arabian Gulf Trade. ARAM 8, 33-37. Hill, J.E. 2009: Through the Jade Gate to Rome: A Study of the Silk Routes during the
100
Later Han Dynasty, 1st to 2nd Centuries CE. Seattle. Hirth, F. 1885:China and the Roman Orient. Leipzig and Munich. Hoyland, R.G.2001: Arabia and the Arabs, From the Bronze Age to the coming of Islam. London and New York. Hourani, G.F. 1952: Did Roman Commercial Competition Ruin South Arabia? Journal of Near Eastern Studies 11/4, 291-295. Jones, A.H.M. 1937: Cities of the Eastern Roman Provinces. Oxford. Kennedy, D.L. 1986: Ana on the Euphrates in the Roman Period. Iraq 48, 103-104. Maraqten, M. 1996: Dangerous Trade Routes: On the Plundering of Caravans in the Preislamic Near East. ARAM 8, 213-236. Matthews, J.F. 1984: The Tax Law of Palmyra. Journal of Roman Studies 74, 157-180. McLaughlin, R. 2010: Rome and the Distant East: Trade Routes to the Ancient Lands of Arabia, India and China. London. Meanchen-Helfen, O. 1943: From China to Palmyra. The Art Bulletin 25/4, 358-362. Millar, F. 1969: The Roman Near East 31 BC - AD 641. Oxford. Millar, F. 1998: Caravan Cities: The Roman Near East and Long-distance Trade by Land. In: Austin, M. - Harries, J. - Smith, C. (eds.): Modus Operandi: Essays in Honour of Geoff rey Rickman. London, 122–37. Musil, A. 1928: Palmyrena: A Topographical Itinerary. New York. Nils, A. -Meyer, J.Ch. - Seland. E.H. 2010: Palmyrena: City, Hinterland and Caravan Trade between Orient and Occident. Palmyra (Posters for the Museum). Parker, S.T. 1996: The Roman Aqaba Project: The 1994 Campaign. The Annual of the Department of Antiquities of Jordan 40, 231-257. Peters, F.E. 1978: Romans and Bedouin in Southern Syria. Journal of Near Eastern Studies, 37/ 4, 315-326. Peters, F.E. 1977: The Nabateans in the Hawran. Journal of the American Oriental Society 97/ 3, 263-277. Poidebard, A. 1934: La Trace de Rome dans le Désert de Syrie. Le limes de Trajan ála conquéte Arabe. Paris. Potts, D.T. 1988: Trans-Arabian Routes of the Pre-Islamic Period. In: Salles, J. (eds.): L'Arabie et ses mers bordiéres, Itinéraires et voisinages. Lyon, 129-62.
101
Raschke, M.G. 1978: New Studies in Roman Commerce with the East. In: Temporini, H. (eds.): Aufstieg und Niedergang der römischen Welt II, 9.2. Politische Geschichte (Provizen und Randvölker: Rom und der Ferne Osten). Berlin and New York, 6041378. Rickmann, G.E. 1971: Roman Granaries and Store Buildings. Cambridge. Richmond, I.A. 1963: Palmyra under the Aegis of Rome. The Journal of Roman Studies 53, 43-54. Rostovtzeff, M.I. 1926: The Social and Economic History of the Roman Empire. Oxford. Rostovtzeff, M.I. 1932: Caravan Cities. Oxford. Rostovtzeff, M.I. 1932: Caravan Gods of Palmyra. The Journal of Roman Studies 22/2, 107116. Scheidel, W. - Morris, I. - Saller, R.(eds.) 2007: The Cambridge Economic History of the Greco-Roman World. Cambridge. Schoff, W.H. 1914: The Parthian Stations of Isidore of Charax. Philadelphia. Schoff, W.H. 1915: Some Aspects of the Overland Oriental Trade at the Christian Era. Journal of American Oriental Society 35, 31-41. Schoff, W.H. 1989: Isidorus Characenus. Parthian Stations: An account of the overland trade route between the Levant and India in the First Century B.C. Chicago. Seland, E.H. 2013: Ancient Afghanistan and the Indian Ocean: Maritime Links of the Kushan Empire ca 50-200 CE. Journal of Indian Ocean Archaeology 9, 66-74. Seland, E.H. 2015: Palmyrene Long-distance Trade: Land, River, and Maritime Routes in the First Three Centuries CE. In: Walter, M.N. - Ito-Adler, J.P. (eds.):The Silk Road: Interwoven History. Cambridge, 101-131. Sevillano-López, D. -González, F.J. 2011: Mining and Minerals Trade on the Silk Road to the Ancient Literary Sources: 2 BC to 10 AD Centuries. In: Ortiz, J.E. - Puche, O. Rábano, I. - Mazadiego, L.F. (eds.): History of Research in Mineral Resources. International Comission on the History of Geological Sciences. Madrid, 43-60. Seyrig, H. 1950: Palmyra and the East. The Journal of Roman Studies 40, 1-7. Smith II, A. 2004: Roman Palmyra: Identity, Community, and State Formation. Oxford. Sommer, M. 2003: Hatra: Geschichte und Kultur einer Karawanstadt im RömischParthischen Mesopotamien. Mainz. Stein, A. 1940: Surveys on the Roman Frontier in Iraq and Trans-Jordan. The Geographical Journal 95/6, 428 - 438.
102
Thorley, J. 1969: The Development of Trade between the Roman Empire and the East under Augustus. Greece & Rome 16/2, 209-223. Warmington, E.H. 1928: The Commerce between the Roman Empire and India. Cambridge. Will, E. 1957: Marchands et Chefs de Caravane à Palmyre. Syria 34, 262-277. Xinru, L. 2010: The Silk Road in World History. Oxford. Young, G.K. 2001: Rome's Eastern Trade: International Commerce and Imperial Policy, 31 BC - AD 305. London and New York. Żuchowska, M. 2010: Palmyra and the Far Eastern Trade. Studia Palmyreńskie 12, 381-387.
18.3 Internetové zdroje: http://neroneproject.blogspot.cz. http://www.livius.org/articles/misc/dromedaries-and-camels https://www.hermitagemuseum.org http://www.usc.edu/dept/LAS/arc/palmyrene/html/Uses.html Google Earth
18. Geografický rejstřík Afghánistán 27 Aila 44, 45, 47, 48 Akko 45 Alexandrie 16, 35 Ana 58, 71, 73, 80, 82 Ankara 59 Antiochie 14, 35, 40, 41, 59, 71, 77, 80, 83, 88 Antiochie Gerasenská 91 Antiochie Margiana 40 Apamea 41, 50 Aqabský záliv 44 Arménie 57 Audaimon Arabia 43 Babylon 18, 40, 44, 70, 80 Badakšán 27 Bahrain 79 Barbaricum 11, 85
103
Bereniké 18, 37 Berytus 45 Bijan 58, 73, 80, 82 Bostra 41-45, 47, 49, 91, 94 Byblos 31 Caesarea 47 Candarli 29 Circesium 40 Čína 22-25, 27 Dekapole 41, 42, 47, 91 Damašek 23, 31, 40, 41, 45, 49-51, 91 Dendera 18 Dumat al-Jandal 79 Dumata 44, 47 Dura Europos 75-78 Džabal Khayabit 79 Edesa 16, 80 Efesos 39 Efqa 50 Ekbatana 40 Emesa 41, 50, 59, 84 Eufrat 16, 37-41, 70-75, 79, 80-84 Forum Romanum 22 Galatie 59 Gamla 82 Gaza 43-45 Gennaes 73, 80 Gerasa 91-93 Gerrha 44, 47, 80 Hadramaut 43 Hatra 89-90 Haurán 43, 47, 49, 68, 69 Hegra 43, 47, 48 Hekatompylos 40 Hit 73, 80 Indie 27, 85-86 Írán 14, 27, 40 Jemen 20, 43 Jeruzalém 48 Judea 13, 42, 45 Chábur 77 Characéné 63, 79 Kané 43, 44, 89 Kaspická vrata 40 Kašmír 23 Khirbet el-Bilaas 50 Khurasan 27 Koptos 18 Královská silnice 45, 49 Ktésifont 40, 58
104
Kuvait 79 Kypr 29 Kyrenaika 29 Laodicea 31 Leuké Komé 35, 37, 44, 48, 63 Malá Asie 59 Medina 43 Mekka 43 Merv 25, 40 Meséné 58, 71 Moscha Limen 38, 44 Mrtvé moře 43, 45 Narmada 27 Nicephorium 40, 83 Ninive 51 Nisibis 80, 83 Nišápur 27 Oumm el'amad 73 Palmýra 17-19, 23-25, 40-42, 47-48, 50-67, 70-73, 83, 84, 87 Pamír 25 Pergamon 29 Perský záliv 14, 40, 43, 72, 79-81, 85 Petra 18, 43-49, 69, 79, 83, 87, 89 Petrohrad 60, 61 Phorat 79, 80 Qana 38 Qasr el-Heir 50 Rudé moře 14, 22, 34-37, 42-45, 59-63 Scythopolis 31 Seleukia na Tigridu 40, 70, 80, 83 Sidon 45 Skýthie 40, 85, 86 Spasinou Charax 79-81 Strata Diokletiana 70 Sumhuram 38 Tadmor 51, 52, 72 Teima 44 Thilouanoi 79 Tigris 12, 16, 40, 81, 89 Trachonitis 49 Tyr 45 Via Nova Traiana 42, 45, 47-49, 70 Vologesias 58, 80 Wadi Sirhan 47, 48 Zagros 50 Zenobia 22 Zeugma 14, 71, 80, 83
105
