1
Sochy předků David Šenk Stalo se to toho dne, kdy se biskup Rimus proměnil v sochu. Meditoval nedaleko květinové zahrady, v níž jsem pracoval, na svém oblíbeném místě pod bohatou korunou kaštanu. Ráno ke mně přišel a chvíli si se mnou povídal. Měl rád květiny, a proto jsem ho měl asi rád já. Nikdo by se ho neodvážil v meditaci rušit. Dokázal sedět pod kaštanem celé dny, pak se klidně zvedl a odešel do kláštera, veselý a usměvavý jako vždy. Ale v parku byly děti. Hrály si na kruhovém trávníku uprostřed parku, honily se a škádlily. Malá Stemma pronásledovaná rozzlobeným Avarem se bezhlavě hnala pryč z kruhu do keřů na vnějším okraji cesty. Prolétla jimi obklopená aureolou utržených listů a květů, udělala pár skoků a zkoprněle se zastavila pod vysokým stromem. Avar jí dostihl a plácnul do zad, až se prohnula. Ale nezačala ho plísnit, nezačala škrábat a kopat. Mlčky si prohlížela biskupa. Avar ho pomalu obešel a výraz na jeho mladé pihovaté tvářičce se změnil. Čekal, že bude požádán, aby odešel, ale tu se mu na tváři opět objevil úsměv. „Biskup se proměnil v sochu!“ vykřikl nadšeně a rozběhl se ke klášteru. Život se zastavil a lidé se začali hrnout do parku. Až k biskupovi ale přistoupil jen představený, ostatní nejvyšší kněží a procedurální kaplan. Pronesli poslední modlitby a vykonali závěrečný rituál na jehož konci představený postříkal biskupa Věčností. Kněží se uklonili a odešli. Kaplan pokynul svým pomocníkům, kteří mu přivezli nádobu plnou vitalonu, načež se pustili do práce. Ten den již nic nesmělo pokračovat tak, jak to ráno započalo. Lidé odešli z parku a pustili se do příprav oslavy. Sekretáři a mistrové rozdělili práci. Já odešel pomáhat do kuchyně. Prošel jsem park a ze zadu vstoupil do hlavní budovy. Ve dveřích jsem se zastavil a ohlédl se. Park byl posetý stovkami soch a já cítil energii, kterou nám svým věčným životem naši předci a blízcí předávají. *** Stmívalo se, když oslava začala. Po parku byly rozesety měděné mísy s hořícím dřevěným uhlím. Věděl jsem, že z úbočí kopce nad klášterem se světla stávají znakem věčného života. Uprostřed parku tančily ženy v bílých splývavých róbách. Jejich rychlé pohyby, kroužení paží a rozpité šmouhy bílých šatů budily dojem tajemné mlhy, která začala pohlcovat park. Hudba k tanci mě uspávala, a tak jsem odešel ke strmým zdím vnějších budov, kde jsem si ze stolů vzal kus pečeného masa a kopu žlutých listů salátu. Lidé se veselili, tančili, povídali si a líbali se. Přistoupil jsem k Antaře. Stála pod stromem trochu stranou, v ruce číši vína a pohupovala se do rytmu hudby. Sváteční atmosféra ji už úplně pohltila. Hned jak mě spatřila, ovinula se kolem mě a ke rtům mi přiložila pohár. Upil jsem a políbil ji. Víno bylo suché a jemné jako její rty.
2
Procházeli jsme se parkem, k obloze stoupal kouř z hořícího uhlí a rozmazával hvězdy. Lehli jsme si do trávy a uvolnili se. „Vystoupíš z řádu?“ zeptala se mě. „Matka mi řekla, že bychom mohli žít v našem domě ve vesnici. Odstěhovali by se s otcem k sestře do Karanty.“ „Ne, nemůžu.“ Žádala mě o to už po několikáté. Spolknul jsem svojí obvyklou otázku a mlčel. I tak odpověděla: „Nechci strávit život v klášteře. Chtěla bych se podívat na jih, vidět hlavní město, ostrovy...“ Věděl jsem, že ať už řeknu cokoli, bude to špatné. Moje rodina už po mnoho generací žila ve zdech kláštera a já neviděl důvod, proč to měnit. Zvedla se a odešla a já v tu chvíli uviděl padat hvězdu. *** Ta zpráva se roznesla rychlostí větru. Viděli jsme je přijíždět v tmavém voze se žhnoucími reflektory. Sekretář svolal mnichy, aby vytvořili špalír od vozidla cizinců až do komnaty představeného. Čtyři tmavé postavy prošly uličkou a zmizely v klášteře. Kněží se prodírali sroceným davem a snažili se ho uklidnit. „Žádné nebezpečí nehrozí!“ vykřikoval kaplan. „Vrátili se v míru.“ Bylo to už velice dávno a někteří již zapomněli. Tvořily se hloučky a vzrušené hlasy se dohadovaly, co to všechno znamená. My mniši jsme ztichle stáli na cestě k hlavní budově a modlili se. Viděl jsem Antaru, jak na mě zamávala a trpce se usmála. Nemohl jsem jí její gesto oplatit. Asi za hodinu si mě nechal představený přivést do své pracovny. Stál za těžkým stolem, po boku kaplana a Hesmunarta, nového biskupa. Cizinci stáli se skloněnými hlavami kousek vlevo od stolu. Konečně jsem si je mohl prohlédnout. Měli na sobě černé kombinézy a průhledné dýchací přístroje. Jejich obrazy, které jsem viděl před mnoha lety ve škole, nelhaly. Měli tmavou pokožku a pichlavé rudé oči. Ale nevypadali tak mohutně a nepřátelsky. Cítil jsem k nim úctu. „Andreasi,“ oslovil mě představený. „Naši hosté přicházejí z Targy.“ Kývnul jsem hlavou na souhlas. Představený pokračoval: „Přišli nás požádat o pomoc. Naši předkové proti jejich lidu za války použili biologickou zbraň. Byl to vir. Znovu se objevil a zabíjí je. Neznají protilátku.“ Ztichl a nechal mě přemýšlet. Válka zuřila před deseti, patnácti generacemi. Byla to krutá vyhlazovací válka, která neměla vítěze. My jsme málem zničili jejich planetu a oni naši. Nastala doba temna, kosmické lodě přestaly křižovat kosmos a lidé zůstali připoutáni k Zemi ve snaze přivést ji zpět k životu. Vrátili se k přírodě a snažili se očistit od hříchu. Jeden z cizinců ke mně promluvil: „Náš svět je nyní podobný vašemu. Žijeme z půdy a střežíme dobré znalosti našich předků. Ta nemoc přežívala v pustinách zdevastované země v divokých zvířatech. Když jsme se pokusili tyto pustiny znovu obydlet, nakazili jsme se.“
3
Rozuměl jsem všemu kromě toho, proč mě zavolali. Stačilo se podívat do knih předků, aby zjistili odpovědi na své otázky. Představený se usmál a jako by četl mé myšlenky, řekl: „Všechny válečné informace jsou uloženy a zakódovány v archívu, ale my neznáme přístupová hesla.“ Vyděšeně jsem pohlédl na nového biskupa. Hesmunart se díval do země. „Rimus Hesmunartovi předal všechna hesla a kódy, které znal,“ pokračoval představený. „Ani jeden však neumožňuje přístup k válečným informacím.“ Ztratili jsme klíč k pokladnici vědomostí našich předků? Tichá pošta biskupů našeho řádu z nějakého důvodu zklamala. Z nutnosti se postupem času stal rituál a rituál nechápe potřebu předat přesné poselství. Mátlo mě to. Nikdy jsem se na náš život nepodíval z tohoto děsivého úhlu. „Co s tím mám společného já?“ zeptal jsem se konečně. Představený ke mně přistoupil, chytil mě za ruce a pevně je stiskl. „Rozhodli jsme se oživit jednoho z nás.“ Ta slova mě vylekala a já se snažil ustoupit a vytrhnout se představenému, ale držel mě pevně. „To je rouhání,“ vykřikl jsem. „Svatokrádež. Nemůžete někomu vzít věčný život. Zahubíte ho, svrhnete do pekel. Všichni čekají na příchod Spasitele a jen on je může oživit.“ „Nevzpírej se tomu,“ řekl vážně představený. „Zachráníme miliony lidí na Tarze. Co je proti tomu smrt jednoho z nás ve jménu dobra?“ „Ani miliony zachráněných jinověrců nemohou vyvážit smrt jednoho z našich moudrých!“ řekl jsem bojovně a vyškubnul se mu. Cizinci na mě smutně hleděli a já se najednou zděsil jejich tváří za dýchacími maskami. Byly to tváře démonů, kteří stahují duše do pekla zapomnění. Výměnou za jedinou duši povstanou miliony démonů a zaplaví náš svět. „Andreasi, uklidni se,“ naléhal kaplan. „Rozhodli jsme se oživit biskupa Jestu, tvého přímého předka z doby konce války. On bude jistě znát správná hesla a umožní nám přístup k zapomenutým znalostem.“ Točila se mi hlava. Oživit mého přímého předka! Uvrhnout hřích na celý náš rod! „Ne, to nesmíte,“ začal jsem ustupovat ke dveřím. Trhnutím jsem je otevřel, ale mniši za nimi mi zastoupili cestu. Musel jsem utéct - beze mě nemohli Jestu nalézt a oživit. „Pusťte ho,“ přikázal biskup mnichům. Rozestoupili se a já měl volnou cestu. „Jdi a rozmysli si vše, o čem jsme zde hovořili.“ Rozběhl jsem se chodbou, vyběhl z hlavní budovy a zamířil do severního křídla, do své cely. Svalil jsem se na lůžko, vztek ze mě pomalu vyprchával. Nemohl jsem se soustředit, myšlenky se mi zasekávaly a pohybovaly v kruhu. Ten vir jsme na Targu zavlekli my, měli jsme povinnost Targanům pomoci, ale ne za tak vysokou cenu. Jesta musí odpočívat a čekat na příchod Spasitele, který mu vrátí život! Pak se Jesta a ostatní svatí přimluví za duše obyčejných lidí.
4
Po těle se mi rozléval chlad a ruce se třásly jak větve stromu v bouři. Ale není snad světec ten, kdo se vzdá svého štěstí ve prospěch jiných? Obětoval by Jesta svojí věčnou duši za životy Targanů? *** Poslali mě do podzemí hlavní budovy, do archívu. U panelu moudrosti stáli cizinci a nejvyšší představitelé řádu. Debatovali a bouřlivě analyzovali vše, k čemu měli přístup. Lékařská knihovna řádu byla obsáhlá, ale z výrazu cizinců i kněžích se dalo poznat, že zdaleka neobsahuje všechny informace potřebné k pochopení smrtících biologických zbraní. Na biskupa a představeného jsem se ani nepodíval. Byli symboly mého mučivého rozhodnutí, o jehož správnosti jsem neměl sílu přemýšlet. Kaplan mě pohladil po ruce a mlčky mě zavedl k panelu. Vyvolal na něj mapu parku. Schéma se v mžiku objevilo a tečky na něm označovaly sochy našich moudrých předků. Byly jich stovky, privilegovaní nositelé moudrosti – kněží, představení, biskupové, mniši. Všechny si byly podobné a neexistoval nikdo, kdo by znal identitu všech, kromě stroje knihovny. Já znal tři – sochu otce, biskupa Rima a předposledního představeného. Ostatní pro mě byli bezejmenné pomníky a symboly moudrosti a věčného života. Mohl jsem ale poznat všechny příslušníky svého rodu - stačilo se zeptat knihovny. Kaplan mi ukázal kam mám přiložit dlaň a já ho poslechl. V okamžiku se rozblikalo asi deset puntíků na mapě. I ten v ohybu cesty u potůčku. To byl otec. Zemřel ve své cele, ale odnesli ho na místo, které měl ze všeho nejraději, úplně na kraji parku. Kaplan nechal zobrazit identifikační údaje. Biskup Jesta stál v jižní části parku v hájku bílých stromů. *** Operační sál na mě dýchal atmosférou velikosti a blahobytu. Vše bylo čisté a nablýskané. Sochu umístili do statické komory, která se poté naplnila průzračným gelem. Kaplan mi vysvětlil, že až rozloupnou slupku vitalonu, převezme gel jeho vyživovací funkce. V nástinech jsem věděl, jak to vše funguje. Mrtvý byl nejdříve postříkán sprejem Věčnosti – nanosondami, které tělo prostoupily a udržovaly ho ve stále stejném stavu, zabraňujíce rozkladu. Energie byla čerpána z vitalonu, kterým se mrtvý nakonec obalil. Tak vznikla socha. Mechanická paže v komoře modrým paprskem rozřízla slupku. Byla mnohem tenčí, než jsem čekal. Velká část už byla spotřebována na udržení statu quo tělesné schránky biskupa Jesty. Tělo bylo obalené odpuzující nazelenalou slupkou. Kněz Martenius, který řídil operaci, sledoval přístroje a dotýkal se různých míst ovládacích panelů. Přechodovou propustí vitalonová slupka opustila komoru, gel zavířil a pročistil se.
5
Targané stáli za skleněnou stěnou a pozorně sledovali průběh operace. Tvářili se stísněně. Věděli, že neexistuje záruka, že se operace podaří. Martenius jim také řekl, že i kdyby se podařila, ještě to neznamená, že nám Jesta prozradí to, co chceme. Říkal, že ho dokáže oživit tak maximálně na deset patnáct minut. Ve vitalonové stázi mohl zůstat tisíce let, ale plný život mu mohl navrátit jen Spasitel. Modlil jsem se a tupě zíral na vrásčité tělo dávno mrtvého biskupa. Co nám řekne, až procitne? Zatratí nás, nebo nám požehná? Příprava na oživení měla trvat několik hodin. Odešel jsem se do své cely trochu prospat. Převaloval jsem se na lůžku a sténal. Na východě obloha bledla v příslibu svítání. V pustém parku poblikávaly dohořívající ohníčky, lidé se už dávno vrátili do vesnice a mniši do svých cel. Vstal jsem a vydal se chodbami k operačnímu sálu. Na půli cesty jsem potkal zadýchaného Garta, který mi běžel oznámit, že už začali s poslední fází. *** Jesta, obklopený namodralou září, ležel na lůžku pod skleněným krytem. Hleděl jsem mu na tvář a snažil se odhalit nějakou podobnost rysů mezi jím a mnou. Nenašel jsem žádnou. Byl to starý mrtvý muž, cizí, neznámý. Martenius zapojil přístroje a oči pod zavřenými víčky biskupa se začaly rychle pohybovat. Napětí v sále vzrostlo na takřka neúnosnou míru. Oči biskupa se najednou otevřely a jeho hrudník se začal pohybovat. Křečovitě se napnul a popadnul dech. Vykašlal trochu krve smíšené s průzračným gelem. Pokusil se posadit, ale byl připoután. Oči se zaostřily a začaly zmateně přejíždět po přihlížejících. Biskup Hesmunart k oživenému přistoupil a tiše k němu promluvil. Nechal odsunout skleněný kryt a uchopil starcovu ruku. Nepřestával mluvit a z jeho hlasu se šířil klid a pochopení. Zíral jsem na svého dávného předka. Přál jsem si vědět, o čem si oba biskupové povídají. Zahlédl jsem několik tajných gest. Obklopila je jakási tajemná aura. Netrvalo to ani pět minut. Duše prastarého biskupa se propadla do pekla a její osud leží v rukou Spasitele. Svojí druhou smrtí ztratila privilegium věčného života. „Sdělil mi přístupová hesla,“ řekl Hesmunart. Díval se do země a třásl se. „Požehnal nám a odpustil.“ Všichni se tvářili sklesle a stísněně. Jen v očích Targanů se objevila jiskřička naděje. Šli jsme znovu do archívu. Biskup sdělil stroji tajná hesla a vyžádal si přístup k informacím o biologických zbraních použitých za války. Targanští vyslanci za pomoci kněžích začali prozkoumávat materiály. Opustil jsem archív a vydal se do parku. Bylo časné ráno. Mniši odklízeli zbytky po oslavě a já bezmyšlenkovitě mířil do jižní části.
6
Hájek bílých stromů vypadal zvláštně a opuštěně. Uprostřed trávníku byla prohlubeň bez porostu. To bylo místo, kde po mnoho generací stál Jesta a čekal na Spasitele. Nedočkal se. Antara seděla na lavičce opodál. Byla zabalená do deky a spala. Sedl jsem si vedle ní a objal ji. S trhnutím se probudila. Pohladila mě po tváři a políbila. „Proč odnesli tu sochu?“ zeptala se po chvíli. Všechno jsem jí pověděl. O výměně jedné duše za životy nemocných Targanů. Těch Targanů, s kterými jsme kdysi bojovali a málem zemřeli všichni. Povídali jsme si dlouho, velmi dlouho. Když už slunce stálo vysoko na obloze, viděli jsme po cestě odjíždět targanské vozidlo. Mířilo do kláštera v Dehermu, kde měli Targanům pomoci vyvinout a syntetizovat protilátku. Doufal jsem, že Targanům přinese mé rozhodnutí štěstí. Vir za tu dobu jistě mnohokrát zmutoval a nikdo nedokázal odhadnout, jak dlouho potrvá vývin účinné vakcíny. Po téměř probdělé noci jsem byl unavený, ale nechtěl jsem jít spát. Přemluvil jsem Antaru, aby šla se mnou do mé cely a společně jsme se modlili za duši biskupa Jesty, prosili jsme Spasitele o odpuštění a požehnání pro Targu. „Vstoupím do kláštera,“ řekla mnohem později Antara a já zakroutil hlavou a špitl: „Ne.“ Měl jsem slzy na krajíčku. V dálce jsem spatřil hlavní město, ostrovy v jižních mořích a divy Zahrad Aloharu. Svět se měnil, ani sochy nezůstávaly stejné.
