Nejkrásnější kočičí sochy

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb Kočičí dějepis

Nejkrásnější kočičí sochy Vít Štejnar 2011 - 2016

Vít Štejnar

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ

2011 - 2016

Přední strana: Hlava kočky z egyptského Ptol emaiovského období 664 – 30 před naším letopočtem slitina bronzu a mědi; výška 10 cm Metropolitan Museum of Art, New York Frontispis: Le Chat Botte Gustave Doré rytina z 19. století k příběhu Kocour v botách

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb KOČIČÍ DĚJEPIS

Nejkrásnější kočičí sochy

Text © Vít Štejnar 2011 - 2016

Jestliže člověk žije s kočkou, riskuje pouze to, že se stane vnitřně bohatším. SIDONIE-GABRIELLE COLLETE

NEJKRÁSNĚJŠÍ KOČIČÍ SOCHY

Nejkrásnější kočičí sochy

Lví monument: Lucernský lev Fotografie z let 1890 až 1900 Zdroj: Wikipedia commons; volné dílo Je to nejsmutnější kus kamene na světě, napsal Mark Twain v roce 1880 v knize A Tramp Abroad, a přidal: “lev leží ve svém doupěti, vytesán do nízké skály. Jeho rozměry jsou kolosální, jeho velikost noblesní. Hlavu má skloněnou a z ramene mu trčí zlomené kopí, jeho ochranářská packa odpočívá na francouzských liliích... Vinná réva se plazí dolů po skále a pohupuje se ve větru a čistý potůček stéká stružkou dolů do jezírka, v jehož klidné hladině se lev odráží mezi lekníny. Kolem rostou zelené stromy a tráva. Místo je to chráněné, klidné, leží daleko od všeho http://vikulka.ic.cz/

hluku, shonu a zmatku – a tak je to správně, v těchto místech umírají lvi, ne na žulových podstavcích, na veřejných náměstích, na sloupech plotů s ozdobným zábradlím. Lucernský lev by byl působivý kdekoliv, ale nikde nemůže být tak působivý, jako je právě tady.“ Lucernský lev je bezesporu jedna z nejúžasnějších soch, jaká kdy byla vůbec stvořena. Jen trestuhodnou nedbalostí se povědomost o něm neroznesla po celém světě. Socha byla navržena proslulým sochařem Bertelem Thorvaldsenem a 8

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ vytesána v letech 1820 – 1821 Lukasem Ahornem. Připomíná masakr příslušníků Švýcarské gardy v roce 1792, v roce, kdy francouzští revolucionáři zabrali a poničili palác v pařížských Tuileriích; pod lvem samotným můžeme najít latinský nápis Helvetiorum Fidei ac Virtuti (Za švýcarskou oddanost a statečnost). Už od starověku se mladí Švýcaři nechávali jako žoldáci naverbovávat do cizích armád. Důvod byl prostý, v přelidněné zemi uprostřed Evropy byla nouze o práci a bylo potřeba zajistit si obživu. Navíc v případě povolání žoldáka bylo nutno vydělat tolik, aby byly pokryty i potřeby rodiny v zimě – v zimě se totiž zásadně neválčilo, ne až tak z pohnutek etických, jako spíš praktických (armáda v zimě spotřebuje velké množství dřeva, je potřeba někde zajistit krmení pro koně, protože ti se nemůžou jen tak napást, přeprava vozů a později i děl ve sněhu byla o dost těžší, o případném pěším pochodu ozbrojených mužů nemluvě). Právě tito žoldáci si postupně získali skvělou reputaci a o jejich služby by stále větší a větší zájem. V 18. století fungovaly švýcarské gardy prokazatelně na panovnických dvorech v Savojsku, Sardii, v Prusku, Sasku, Nizozemí, Rakousku (tady střežila hrad Hofburg), v království Neapolském či velkovévodství Toskánském. Od roku 1506 až dodnes střeží Papežská Švýcarská garda (Pontificia Cohors Helvetica) klid ve Vatikánu. Z našeho pohledu je však důležitá smlouva uzavřená roku 1453 s Karlem VII. a obnovená roku 1474 Ludvíkem XI., podle níž švýcarští vojáci měli na francouzském královském dvoře sloužit jako instruktoři pro výcvik národní armády. Ludvík XVI. (23. srpna 1754 – 21. ledna 1793) byl francouzský král z rodu Bourbonů, mimochodem otec Marie Terezie a manžel Marie Antoinetty, který proslul natolik zpackanými reformami, že přivedl svou zemi na pokraj bankrotu. Sám však se svou manželkou žili celý život v přepychu a luxusu, dopřávali sobě, členům dvora a to vše na úkor obyčejných lidí. Velká francouzská revoluce byla jen nevyhnutelným důsledkem jednání panovníka a jemu oddané šlechty, ignorující zájmy a potřeby celé společnosti. Když to nešlo po dobrém, rozhodli se obyčejní francouzští občané vytvořit Národní 9

shromáždění. Stalo se tak 17. června 1789 proti vůli krále a některých šlechticů. Dne 9. července vydalo Národní shromáždění první ústavu. Král Ludvík naoko ustoupil a akceptoval i existenci Národního shromáždění i novou ústavu, jenomže zároveň poslal k Versailles, kde Národní shromáždění působilo, vojsko. To se samozřejmě nelíbilo přívržencům sněmu – tedy všem obyčejným lidem a tak Pařížané vtrhli do královské zbrojnice, ozbrojili se a brzy ráno 14. července 1789 se jali dobývat Paříž. Symbolem této občanské akce se stal pád Bastilly. Revoluce začala. Veškeré úřady řízené šlechtou byly zavřeny a z řad měšťanů byly voleny nové městské rady. Zrušeny byly desátky, řemeslnické cechy, vrchnostenské kanceláře i daňové privilegia, nastolena měla být absolutní rovnost občanů před zákonem. Francouzská šlechta narychlo opouštěla zemi a venkovští rolníci plenili a ničili jejich zámky. Nedostatek potravin a jejich vysoké ceny vedly k dalším nepokojům. Jakýsi aktivista Stanislaus Maillard, činný i při útoku na Bastillu, byl tím, kdo mezi nespokojenými návštěvníky trhů vykřikl „á Versailles!“ (na Versailles!)… bylo to 5. října 1789 a během chvilky se k němu připojil dav čítající mezi 6 a 7 tisíci osob. Onen dav se samozřejmě nejdříve řádně ozbrojil erárními zbraněmi z městské zbrojnice a posléze vyrazil k sídlu krále. Celá akce se do dějin zapsala pod názvem „Ženský pochod na Versailles“. Král byl zřejmě v dobré náladě, protože přijal šest zástupkyň (důsledně bylo vybráno šest žen trhovkyň), jimž přislíbil rychlé řešení potravinové krize. Bylo však nanejvýše jasné, že rychlé řešení neexistuje a král nemůže svým slibům dostát. Druhý den, 6. října 1789 objevilo několik aktivních jedinců z davu nestřeženou bránu do paláce. Vnikli dovnitř a došlo k přestřelce, při níž byl zabit jeden člen z davu. Okamžitě vypukl chaos a vše se změnilo v krveprolití. Jen díky diplomacii markýze Lafayetta se podařilo situaci uklidnit, výměnou za to, že královský pár se přestěhuje do Paříže – do Tuilerieského paláce… A zase se jednalo a zase se politicky slibovalo a zase král stvrdil ústavu (tentokrát Deklaraci práv člověka a občana z 26. srpna 1789). Plané řeči a sliby se však nezamlouvaly všem, z členů Národního shromáždění a jejich přívrženců se vyčlenila skupina protikrálovsky Vikulka, CZ


Lucernský lev Zdroj: Wikipedia commons; Andrew Bossi smýšlejících lidí. Ti se scházeli v knihovně bývalého svatojakubského kláštera, podle něhož později dostali přízvisko Jakobíni. Zřejmě právě oni byli tím, kdo v noci z 9. na 10. srpna 1792 dali popud k rozeznění zvonů k poplachu. Do čela davu se postavil tentokráte Georges Danton a i tentokrát se šlo na krále. Jenomže tentokrát už král v Tuileriích nebyl. Eskorta jej převezla do budovy Národního shromáždění, kde byl posléze zatčen a uvězněn. Nicméně rozzuřený dav o tom neměl zatím ani tušení. Vtrhl do paláce a opět došlo k bojům s členy Švýcarské gardy, která krále měla strážit. Proti mnohanásobné přesile neměli šanci. Zabito jich tu noc bylo přes šest set, dalších téměř dvě stě členů pak zemřelo na následky neléčených zranění ve vězení. V Paříži tehdy přežilo jen několik málo jejich členů. Naživu zůstala ještě jednotka tří set mužů, nicméně nikoliv proto, že by se snad ubránila, nebo úspěšně vyjednávala, ale proto, že byla vyslána jako stráž s konvojem vozů se http://vikulka.ic.cz/

zbožím směřujícím do Normandie. Při masakru v Tuilerijském paláci byla zabita většina důstojníků. Velitel gardy na francouzském královském dvoře, major Karl Josef von Bachmann, byl sťat gilotinou ihned poté. Francouzská republika neměla dlouhého trvání, ale i v této krátké době skončilo pod gilotinou z nejrůznějších (nejdříve politických, později v podstatě z jakýchkoliv) důvodů až moc velké množství lidí, včetně královského páru. Poprava krále Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty 21. ledna 1793 vyprovokovala konečně zbytek Evropy k akci. Prusko, Rakousko, Španělsko, německé a italské státy a Anglie, později i Rusko, se spojili a vytáhli na Francii. Francouzi samotní, neschopní se v té době již dohodnout v podstatě na ničem, by nebyli schopní se sami dlouho bránit, kdyby… Kdyby se na scéně dějin neobjevil jeden nevelký voják, vysloužilý dělostřelec, Napoleon Bonaparte. O Napoleonských válkách by se dalo napsat mnoho, z kočičího hlediska ale nic. Uveďme jen, že Švýcarská garda byla v roce 1789 rozpuštěna. Teprve v roce 1814 ji znovu sestavil, byť jen jako součást své armády, sám Napoleon. Roku 1817 byla Švýcarská garda opět rozpuštěna a její místo zaujal oddíl rodilých oddaných Francouzů. Až v roce 1832 byli zbylí veteráni ze Švýcarské gardy znovu dáni dohromady a převeleni jako jednotka do francouzské cizinecké legie. Ale vraťme se k samotnému Lucernskému lvu. Socha byla vytvořena na popud Karla Pfyffera von Altishofen, důstojníka Švýcarské gardy (a jde-li o tutéž osobu jako Karl Leodegar Pfyffer von Altishofen, pak i velitele celé gardy v letech 1800 – 1834), který byl právě v době přepadení Tuilerijského paláce v Lucernu. Roku 1818 rozjel sbírku, a když bylo financí dostatek, oslovil dánského sochaře Bertela Thorvaldsena. Podle jeho návrhu vytvořil 10


Detail Lucernského lva Zdroj: Wikipedia commons; Godot13 samotnou sochu v letech 1820 – 1821 Lukas Ahorn, předák v pískovcovém lomu nedaleko Lucernu. Celá socha měří více než deset metrů na délku a šest na výšku. O nápise odkazujícím na statečnost švýcarských gardistů už řeč byla a Mark Twain nám zanechal popis lva více než výstižný, dodejme jen, že vedle lva leží ještě štít na němž je vyobrazen znak Švýcarska a pod sochou se nachází seznam jmen všech důstojníků, kteří se bojů účastnili. Pod seznamem najdeme ještě data DCCLX a CCCL. Jde o římská čísla, DCCLX je 760 a značí počet těch, kteří při bojích v Tuileriích zemřeli, CCCL je 350 a jde o ty, kteří přežili (z nich, jak už bylo řečeno, bylo 300 šťastlivců, kteří v době nepokojů v Paříži nepobývali). Socha Lucernského lva se stala předlohou pro Thomase M. Bradyho (1849 – 1907), který v roce 1894 vytvořil v podstatě kopii, kterou dnes můžeme najít na hřbitově v Oaklandu v Atlantě, stát Georgia, USA. Říká se jí Lev Atlantský. Pojďme si nyní říci něco o tvůrcích Lucernského lva. Zatímco o Lukasu Ahornovi nevíme nic víc, než už zmíněno bylo, Karl Albert Bertel Thorvaldsen se svým uměním 11

proslavil po celém světě. A Lucernský lev není jeho lvem jediným. Narodil se 19. listopadu 1770 v Kodani. Asi. Ono se totiž spolehlivě neví, jestli to bylo roku 1770, nebo 1768, pouze současní historikové se kloní k roku 1770. A stejný dohad je i s místem narození, protože některé zdroje uvádějí Dánskou Kodaň, jiné blíže nespecifikované místo na Islandu, neboť otec Gottskálk i matka Karen Grønlund byli islanďané usadivší se v Dánská. Bertel byl synem řezbáře a zřejmě od otce získal první zkušenosti. S otcem vyráběli ozdobné prvky pro velké plachetní lodě. V jedenácti letech začal studovat na Dánské královské akademii (Det Kongelige Danske Kunstakademi) u Nicolaie Abrahama Abildgaarda a Johanesse Wiedewelta. Už coby student vyčníval nad svými stejně starými kolegy a v nejrůznějších soutěžích získal hned několik stříbrných medailí a v roce 1793 dokonce i jednu zlatou za reliéf Svatého Petra léčícího zmrzačeného žebráka. Získání zlaté medaile bylo spojeno se získáním stipendia a tak se v roce 1797 student Thorvaldsen vydal na zkušenou do Říma, kde studoval antické sochy a spřátelil se tu s dalším významným Vikulka, CZ

NEJKRÁSNĚJŠÍ KOČIČÍ SOCHY sochařem a kreslířem Amusem Jacobem Castensem. I když se mu v Římě vedlo prachbídně (kupříkladu svou dílnu měl zpočátku ve stájích Palazzo Barberini), zůstal tu nakonec až do roku 1803. Jeho ochráncem se stal Georg Zoëga, dánský archeolog a numismatik žijící v Římě. U Zoëgy se Thorvaldsen seznámil s Annou Marií von Uhden, ženou německého archeologa, a s ní se nakonec dal dohromady natolik, že Anna Marie svého manžela opustila a s Bertelem měla v roce 1813 dceru Elisu Thorvaldsenovou. Původně mělo stipendium na studia v Římě vystačit pouze do roku 1801, ale poté, kdy jeho práci vychválil nejvýznamnější sochař své doby Antonio Canova, seběhlo se všechno tak, že anglický patron umění u Thorvaldsena objednal sochu Jásona (podle již dříve vytvořeného modelu) z mramoru… Se zakázkou přišly peníze a další zakázky (i když je Bertel Thorvaldsen s bustou Horace Verneta nutno zmínit, že socha Jásona byla olejomalba Horce Verneta (1790 – 1863) dokončena až 25 let po Zdroj: Wikipedia commons; volné dílo objednání!). Když se Thorvaldsen vrátil roku 1803 do Kodaně, byl už výjimečném významu umělcově svědčí fakt, že úspěšným sochařem. Přišly první úspěchy, už roku 1846 bylo v Kodani slavnostně v květnu 1805 dokonce jmenování čestným otevřeno Throvaldsenovo muzeum. Jeho dílo členem Kodaňské královské akademie. však můžeme najít v podstatě rozeseté po celé Zakázky dostával i od takových osobností, jako Evropě, ve Varšavě najdeme sochu kráčejícího byl Ludvík I. Bavorský, Napoleon Bonaparte či prince Józefa Poniatowského či – před papež Pius VII. V roce 1818 se stal čestným prezidentským palácem se nacházející – sochu profesorem Kodaňské královské akademie a Mikuláše Kopernika (replika této sochy byla v následujících letech procestoval téměř celou roku 1973 instalována i v Chicagu), ve Evropu. Znaven cestováním, zamířil opět do Vatikánu zase bustu papeže Pia VII., v Míšni Říma. Domů do Dánska se vrátil až roku 1838, zase můžeme obdivovat sochu Johanna už jako vyloženě slavný a žádaný umělec a Guttenberga. A nedaleko Lucernu sochu mimochodem, téhož roku mu bylo uděleno umírajícího lva… čestné občanství města Kodaně. 24. března Když už jsme nakousli téma zmírající 1844 povečeřel Bertel se svými přáteli Francie, pak k němu se pojí ještě jedna lví Adamem Oehlenschl)agerem a Hansem socha. Velká francouzská revoluce měla Christianem Andersenem a po večeři se vydal následků mnoho a mezi nimi byl i zrod velké na představení v Kodaňském královském osobnosti – Napoleona Bonaparte. Jak už divadle. Během představení se mu však víme, Napoleon byl v době své slávy jedním ze udělalo nevolno a zhroutil se. Zemřel zákazníků Bertela Thorvaldsena, ale i jeho pád následující den. Diagnóza: srdeční selhání. O přinesl světu jednu kočičí, respektive lví, http://vikulka.ic.cz/

12


Lev Bertel Thorvaldsen 1825, Thorvaldsens Museum, Kodaň Zdroj: Wikipedia commons; volné dílo sochu. Psát o životě Napoleonově by bylo nošením dříví do lesa, literárních i jiných zdrojů o něm existuje více než dost, a tak přejděme rovnou k bitvě „nejslavnější“, k bitvě u Waterloo. Připomeňme si, co že se to vlastně ono odpoledne, 18. června 1815 na pláni asi 20 kilometrů jižně od Bruselu, stalo. Když se Napoleon po téměř ročním vyhnanství na ostrově Elba vrátil do Francie a bez jediného výstřelu se chopil vlády ve státě, vzbudilo to v okolních říších obavy. Na kongresu ve Vídni bylo dohodnuto, že Evropa se svorně Napoleonovi postaví, označí jej za agresora a dovede jej před soud. V krátké době byly shromážděny armády čítající 1 800 000 vojáků z Anglie, Rakouska – Uherska, Pruska a dalších. Jenomže poblíž Francie se nacházely armády pouze dvě – první pruská dolnorýnská armáda maršála Blüchera a druhá tzv. anglo-baravská armáda, jíž velel vévoda z Weillingonu. Obě armády pobývaly poblíž belgického Bruselu. Napoleon se musel rozhodnout, buď počká, až se veškeré armády spojenců z Vídně spojí a vytáhnou na Paříž, anebo zaútočí sám. K dispozici měl 128 000 vojáků a tuto svou armádu pojmenoval Armée du Nord. Nejrůznějšími předstíranými manévry Napoleon docílil toho, že vévoda z Wellingtonu se domníval, že hlavní útok bude směřovat mezi Brusel a Ostende. Přemístil sem proto své síly, čímž vznikla mezi jeho armádou a armádou pruskou zhruba 13

šedesátikilometrová mezera, střežená pouze I. pruským sborem generálmajora Zietena. A právě na to Napoleon čekal, 15. června Francouzi překročili právě v této mezeře Belgické hranice a generálmajor Zieten neměl šanci. Napoleon dobil Charleroi. Generál Zieten se stáhl, své ustupující síly rozdělil a jedna polovina ustupovala k vesničce Quatre-Bras, kde ležel vévoda z Wellingtonu a druhou část k vesnici Ligny, kde byl tábor maršála Blüchera. Došlo k prvním bojům a k prvním ukázkám neschopnosti francouzských maršálů. Obsazením vesnice Quatre-Bras a nedaleké důležité křižovatky byl pověřen maršál Ney. Ten mohl zaútočit na cca 8300 nizozemských vojáků, měl více než dvojnásobné síly, ale vyčkával, zejména na pomoc dÉrlonova sboru. Jenomže dÉrlon dostával zmatené rozkazy a tak vlastně v době největších bojů jen pendloval mezi Quatre-Bras a Ligny. S přicházejícím večerem se všechny armády stáhly. Prušáci u Ligny se dokonce začali stahovat zpět směrem k Bruselu a tak si Napoleon myslel, že nad nimi zvítězil a nebyl s to si připustit opak. Následující den vydal rozkaz, aby maršál Emmanuel de Grouchy ustupující prušáky pronásledoval a vyhnal z Belgie. Poskytl mu k tomu 33 000 vojáků a 96 děl. I angličané od Quatre-Bras ustoupili a zaujali pozice jižně od Waterloo. Tady se Wellington rozhodl počkat na příjezd Napoleonův. Napoleon se pro změnu zdržel nevýznamnými bojůvkami a jeho armády dorazila na místo až večer. Francouzi se utábořili na protějším svahu a čekali na ráno. Jenomže tím udělali přesně to, čeho zamýšlel dosáhnout Wellington, který měl s bojem s využitím tzv. strategie odvráceného svahu značné zkušenosti a navíc už v té době věděl, že mu včas dorazí pruské posily. I v samotném postavení vojsk před bitvou se projevilo trestuhodné Napoleonovo opomenutí. Zatímco pro případ nejnutnější Prusové i Angličané mohli ustupovat v podstatě jakýmkoliv směrem, Napoleon se usadil před řekou, přes niž vedly jen dva úzké mosty. Napoleon si zkrátka porážku vůbec Vikulka, CZ

NEJKRÁSNĚJŠÍ KOČIČÍ SOCHY nepřipouštěl, chtěl napadnout Angličany zprava a posléze, když budou Angličané nuceni přeskupit své jednotky, zaútočit na střed. Maršál Blücher, připravující se u městečka Wavre vyčlenil část svých mužů na to, aby zlikvidovali francouzské pronásledovatele. Provedením tohoto úkolu byl pověřen generál Thielmann. Zbytek jeho sboru vyrazil k Waterloo. Zatímco Angličané byli už dováno připraveni k boji, francouzské jednotky postupně přibývaly celou noc a celé dopoledne před bitvou. Kvůli deštivé noci a jen těžko sjízdným bahnitým cestám se některé oddíly opozdily, problémy mělo zejména dělostřelectvo. Překážkou k napadení anglických vojsk zprava byl zámeček Hougoumont. Ten už byl samozřejmě obsažený Wellingtonovými muži. V 11:35 se 8000 francouzů vydalo zámeček dobýt, neuspěli, navíc se celý plán bitvy – alespoň z Napoleonova pohledu – začal dostávat do časového skluzu. A opět se projevila neukázněnost Francouzů, když

k zámečku byly vyslány posily i přes výslovný Napoleonův zákaz. Celá záležitost nakonec skončila dlouhotrvajícími boji, při nichž 2500 anglo-batavských vojáků zaměstnávalo 10 000 francouzů. Wellington už v tu chvíli věděl, že útok zprava je jen zástěrkou pro hlavní nápor na střed. Hlavní útok přišel v půl druhé odpoledne pod vedením maršála Michela Neye, Nejstatečnějšího ze statečných, jak se mu přezdívalo, a odstartoval bitvu, v níž se Angličané statečně bránili a Francouzi díky nejrůznějším nedorozuměním ztráceli čas. Ztráceli jej tak dlouho, až na bojiště dorazili Prusové, proti jejichž vojskům už Francouzi neměli šanci. Popis všech těch krvavých událostí, trvajících celé odpoledne, až do tři čtvrtě na osm a místy ještě déle, necháme na jiných. Výsledkem bitvy byl ústup Napoleonův, úprk jeho vojáků a později Napoleonova abdikace a internace na ostrově Svatá Helena. Dnešní podoba bitevního pole už krajinu z roku 1815 moc nepřipomíná. Vlastně už deset let po bitvě prý vévoda z Wellingtonu prohlásil: „Vzali mi mé bojiště!“ (alespoň tak

Lví vrch Zdroj: Wikipedia commons; Jean-Pol Grandmont http://vikulka.ic.cz/

14


Budování lvího vrchu u Waterloo Rytina z roku 1825 Zdroj: Wikipedia commons; volné dílo to píše Victor Hugo v románu Bídníci). To všechno proto, že zde vyrostl pahorek, vysoký 45 metrů, navršený z hlíny z okolních polí. Stojí na místě středu anglo-batavských linií, tedy v místě těch nejtvrdších a nejdéle trvajících bojů a slouží jako důstojný podstavec pro sochu železného lva, který stojíce cení zuby směrem k Francii. Mohyla prý vyrostla v místě, kde byl kulí z muškety zasažen do ramene a tím i sražen z koně princ Vilém II. Oranžský. Popud k jejímu zbudování dal roku 1820 jeho otec, král Vilém I. Celý monument byl navržen královským architektem Charlesem Van der Straetenem. Inspiraci poskytl i inženýr JeanBaptiste Vifquain, který celou záležitost považoval za symbol vítězství spojeneckých vojsk, spíše než jako připomínku jedné události a jedné osoby. Tvar má připomínat mohyly starověkých Belgů, které sám císař Julius Caesar označoval za nejstatečnější z Galských kmenů.

15

Celý kopec je tedy navršen z hlíny z okolních polí a svahů. Na výšku měří 43 metrů a průměr jeho základny je 520 metrů. Objem kopce je odhadován na 390 000 metrů krychlových. Vystoupat se na ně dá po 226 schodech až nahoru, k místu, kde stojí ona lví socha. Autorem předlohy lva byl sochař JeanFrancois Van Geel (1756 – 1830). Lev je zvířetem hrdě zdobícím nizozemský národní znak. Ten ve Waterloo je lev stojící, s pravou přední packou položenou na kouli, představující naši planemu. To má zřejmě připomínat skutečnost, že „všechny“ národy se v boji pro Napoleonovi spojily a společně jej přemohly. Některé zdroje uvádějí, že lev byl odlit z mosazi získané roztavením děl, které Francouzi při úprku nechali na bojišti. Bohužel tomu tak není. Lev je železný a byl odlit v devíti velkých kusech, které byly povozy převezeny na místo svého konečného spočinutí a teprve tady sestaveny dohromady. Socha váží 28 tun, na výšku měří 4,45 metru a Vikulka, CZ


Detail sochy na Lvím vrchu u Waterloo Zdroj: Wikipedia commons; Foroa na délku 4,5 metru. Odlil ji William Cockerill v Liége. Bohužel, pádem Napoleonovým v Evropě klid zbraní nenastal. Neschopnost politiků se na čemkoliv dohodnout není záležitostí pouze současnou. V historii se tato záležitost projevila kupříkladu při řešení tzv. Schleswig-Holsteinische Frage, česky Šlesvicko – Holštýnské otázky. Šlo o diplomatický problém dvou vévodství – Šlesvicka a Holštýnska o tom, zda mají patřit k Dánské koruně nebo Německé konfederaci. Šlesvicko bylo od pradávných dob součástí Dánska. Samostatným dánským vévodství se stalo ve 12. století a už od té doby se Dánsko znovu a znovu snažilo začlenit Šlesvicko jako nedělitelnou (a závislou) součást svého území. Nedařilo se. Až 27. března 1848 dánský král Frederick VII. nabídlu Šlesvickému lidu vyhlášení liberální ústavy, podle níž by sice vévodství bylo nedílnou součástí Dánska, ale udrželo by si značnou samostatnost. Převážná část obyvatel Šlesvicka měla dánské kořeny, nápad dánského krále vítala a dokonce už 24. března byla vytvořena jakási budoucí místní vláda. Jenomže Dánové kontrolovali i území Holštýnska a tady už byla převážná část obyvatelstva Německá a chtěla být součástí tehdejší Německé říše. Na podporu http://vikulka.ic.cz/

holštýnských němců přitáhla do oblasti Pruská armáda, načež se objevila i armáda Dánská a začala první Šlesvicko – Holštýnská válka (1848 – 1851). Dánům se kýžená území ke svým državám připojit nepodařilo. Roku 1863 nový dánský král Kristián IX. podnikl další pokus – v listopadu 1863 vyhlásil opět novou ústavu, což němci hodnotili jako porušení londýnského protokolu, jímž byla ukončena válka první a tím začala Šlesvicko – Holštýnská válka s pořadovým číslem 2. Do podrobnějších záležitostí se pouštět netřeba, ostatně britský státník Lord Palmerston jednou řekl: „Pouze tři lidé opravdu rozumněli Šlesvicko-Holštýnské otázce – princ Consort, který je mrvý, jakýsi německý profesor, který ovšem zešílel – a já, který už jsem všechno zapomněl…“ My se spokojme pouze s tím, že šlo o řadu bitev, v nichž se štěstí přiklánělo jednou na jednu, podruhé na druhou stranu a v roce 1864 byl podepsán mír, podle něhož se Šlesvicko i Holštýnsko definitivně stalo součástí tehdejší Německé konfederace, později Německé říše. Víme, že 23. 1848 proběhly bitvy u Schleswigu a Mysunde, den poté u Oeversee, 27. května 1848 u Sundevendu, 7. července u Hoptrupu, pak 6. dubna 1849 u Ullerupu a Avnbøl, a tak dál a dál… Z hlediska kočičího sochařství nás ale zajímá bitva jediná. Uskutečnila se 24. – 25. července 1850 u města Istedt a vyhráli ji Dánové. Bitva u Istedtu, jak už ostatně napovídá skutečnost, že trvala dva dny, byla do té doby největší bitvou Skandinávské historie. A jak už se to tak celou Šlesvicko – Holštýnskou otázkou táhne, Dánové i Němci mají na celou věc jiný názor. Dánové sochu 16


Flensburský lev Fotografie z města Flensburg z roku 2011 Zdroj: Wikipedia commons; Soenke Rahn Istedského lva postavili na počest svého velkého vítězství, na soklu najdeme desku s nápisem ISTED, DEN 25. JULI 1850, DET DANSKE FOLK REISTE DETTE MINDE, tedy desku upomínající datum a místo, kde dánský lid vztyčil tento monument. Němec by řekl, že Flensburského lva dánové nechali postavit jako memoriál padlým. Samotnou kočku vytvořil dánský sochař Herman Wilhelm Bissen a pojal ji zároveň jako pomník běžnému obyčejnému Dánskému vojákovi. Být to hrobka, řeklo by se, že jde o pomník neznámého vojína. Nicméně celý monument hrobkou není a nikdy nebyl, v tomto ohledu by tedy německý výklad bylo nutno považovat za přinejmenším nepřesný. 17

Roku 1858 byla na banketu v dánském městě Fredericia odhalena Bissenova socha Landsoldaten, věnovaná všem těm odvážným zemřelým bojovníkům obou Šlesvicko – Holštýnských válek. Na dalším banketu byla pak vypsána oficiální veřejná sbírka na další velkou sochu, mající zobrazovat generála Frederika Rubecka Henrika Bülow, velitele gard z doby, kdy Fredericii obléhali němci. Do celé věci však zasáhl jeden z vysoce postavených politiků své doby, Orla Lehmann. Bohužel nevíme pořádně proč, ale byl to právě on, kdo intervenoval za to, aby se místo sochy zasloužilého generála postavila velká socha lví. Peníze vybrané v rámci sbírky na sochu generálskou se tak nakonec věnovaly soše kočičí. Bylo rozhodnuto, namísto návrhu sochy Landsoldaten se za peníze na sochu generála Bülow, postaví velký pomník Bitvy o Isted. Protože Herman Wilhelm Bissen uspěl se svým návrhem Landsoldaten, nebylo důvodu nedat mu zakázku i na velkého Istedského lva. Herman Wilhelm Bissen se narodil 13. října 1798 a sochařství studoval v Kodani, jako žák slavného Bertela Thorvaldsena. Roku 1824 odcestoval na studia do Říma, později studoval v Berlíně a jeho díla se pod vlivem Thorvaldsenovým měnila z romantických k neoklasicistním, jak žádala doba. Když se vrátil zpět do Dánska, stal se proferosem slavné Královské akademie krásných umění v Kodani (od roku 1834). Právě Landsoldaten a Istedský lev jsou jeho nejlepšími mistrovskými kousky. Lev je motivem sochy proto, že je ve znaku Dánska i Šlesvicka. Dánové mají ve znaku tři, Šlesvičtí dva modré lvy. Aby byl Istedský lev co nejvěrnější, podnikl Bissen před započetím prací studijní cestu do Paříže, kde studova lvy držené v Jardin des Plantes. Právě tady vznikl první model; i když model – už Vikulka, CZ

NEJKRÁSNĚJŠÍ KOČIČÍ SOCHY model samotný byl v životní lví velikosti. Po dvou letech studování a tvorby spatřil světlo světa roku 1860 další model, podle něhož byla vytvořena následná forma pro odlití sochy z bronzu. Bronzová, definitivní, verze, byla dokončena v červnu roku 1862. Bronzový lev byl pak posazen na sokl z Bornholmského kamene a na jeho stěny byly připevněny jednak tabulka s dedikačním nápisem, o němž už byla řeč a jednak (na delších stranách) čtyři reliéfy s podobiznami čtyř dánských důstojníků obzvláště vyniknuvších v ŠlesvickoHolštýnských válkách: generály Gerharda Christopha von Krogha, Fridericha Adoplha Schleppegrella a poručíky Hanse Helgesena a Frederika Læssøe. I se soklem je Istedský lev kolem čtyř metrů vysoký. Hotová socha byla odhalena u dvanáctého výročí bitvy o Isted dne 25. června 1862 Flensburský lev a původně stála na hřbitově Sv. Fotografie z města Flensburg z roku 1863 panny Marie ve Flensburgu Zdroj: Wikipedia commons; volné dílo (Flensburg je největší město Šlesvicka). Mimochodem, ví se, urvat lvovi ocas. Pak zasáhly německé úřady. že mezi přítomnými při odhalování byl i Hans Samotný Otto von Bismarck tehdy nařídil Christian Andersen. sochu demontovat a převést na nádvoří Až doposud by bývalo bylo šlo o projev zámku ve Flensburgu. Roku 1867 pak cestoval úcty k padlým a hezkou pietní akci. Jenomže – Istedský lev, a to včetně soklu, do Berlína, aby Šlesvicko-Holštýnská otázka byla otázkou tu těšil oko generalfeldmaršála Friedricha národnostních neshod. Postavení sochy ve Grafa von Wrangel. V Berlíně našel Istedský Flensburku raději než v Kodani nebo lev útočiště v Zeughausu (zbrojnici). Vystaven samotném Istedu (Kodaň i Isted leží na tu byl poprvé 9. února 1868. Když se roku dánském území, Flensburk ve Šlesvicku 1875 zbrojnice stala muzeem vojenství, musel „patřícímu“ Německu) brali němečtí se Istedský lev znovu stěhovat, tentokrát na nacionalisté jako vyloženou provokaci a o vojenskou akademii v Lichterfelde. Stál tu od snahu Dánů opět porušovat suverenitu dubna 1878 po dobu více než šedesáti let. německých obyvatel. Roku 1864, už za Druhé Roku 1874 nechal bankéř Wilhelm Šlesvicko-Holštýnské války, se boje vrátily zpět Conrad odlít zinkovou kopii sochy a umístit ji i na toto území, a když Němci vyhráli bytvu u do pardu ve Schweizu, nedaleko Colonie města Dybbøl, Dánové se museli z německých Alsen. Učinil tak na počest válečných veteránů. území stáhnout a Istedský lev zůstal na Tehdy nikoho nenapadlo, že originál má německé straně. Při německé okupaci vzdávat čest především zasloužilým dánským Flensburgu se němečtí vojáci snažili sochu vojákům, tedy nepřátelům a nikomu zřejmě svrhnout a zničit, podařilo se jim však jen http://vikulka.ic.cz/

18


Berlínská kopie Istedského lva Zdroj: Wikipedia commons; Lienhard Schulz socha nevadila. Aby však situace přeci jen nebyla tak křiklavá, čtyři reliéfy dánských důstojníků nahradil jeden reliéf německého důstojníka: prince Frederika Karla Pruského. Ještě roku 1938 přinesly jedny dánské noviny zprávu o kopii historického monumentu Istedského lva v Berlíně, nicméně zřejmě ještě téhož roku byla tato kopie přestěhována do města Heckeshorn poblíž Wannsee. A tady stojí dodnes. Kopie Istedského lva ale stojí od roku 2005 i v Berlíně. Pokud se vám zdá těch stěhování až příliš, tak originální Istedský lev si jich užil ještě víc. Po porážce nacistů v samotném Německu, tedy v samém závěru Druhé světové války sochu v berlíně znovuobjevil dánský korespondent novin Politiken Henrik V. Ringsted. Dánové záhy požádali představitele Americké armády, zda by bylo možné sochu přemístit do Dánska. Žádost přistála na stole samotného nejvyššího velitele spojeneckých vojsk v Evropě, nikoho menšího než generála Dwighta D. Eisenhowera. Tehdejší dánský ministr zahraničních věcí John Christmas Møller v ní napsal: „Odebrání této pietní památky, považované v této zemi (Dánsku) za národní poklad a její vztyčení v německé vojenské akademii vyvolalo v nejširších kruzích 19

dánských obyvatel velké rozhořčení, které převládá dodnes.“ Žádost byla vyřízena na podzim roku 1945. 5. října 1945 dorazil do Kodaně konvoj americké armády, který 20. října předal Istedského lva králi Christianu X. Lev našel nové útočiště na nádvoří Královské dánské zbrojnice, sloužící v té době jako muzeum Tøjhusmuseet. Seděl tu ale už jen na dřevěném podstavci… Konečně Istedský lev našel důstojné místo, chtělo by se říci. Chyba. Už v roce 1945 se začaly objevovat názory některých dánských politiků, že by Istedský lev měl být znovu přestěhován do jižního Šlesvicka, tedy konkrétněji do Flensburgu. Debatovalo se a hádalo, až byly roku 1947 vytyčeny definitivně nové hranice Německa. Poté přeci jen převládly hlasy, že by bylo škoda vracet Istedského lva na německé území, nicméně debatovalo se dál a dál a dál… Roku 1999 (! – opravdu se dánové dohadovali více než 50 let!) bylo rozhodnuto o tom, že dojde k rekonstrukci Tøjhusmuseet a že v sousedství bude vybudována dánská královská knihovna. Istedský lev se tak znovu stěhoval, tentokrát jen několik metrů právě před knihovnu. Lev tu

Flensubrský lev před kasaránami LSSAH v Berlíně Fotografie z roku 1942 Zdroj: Wikipedia commons; volné dílo Vikulka, CZ


Fotografie z 20. října 1845: Generál americké armády Ray W. Barker oficiálně předává sochu Istedského lva zpět Králi Christianu X. Zdroj: Wikipedia commons; volné dílo alespoň dostal namísto dřevěného soklu sokl Co mají kočky společného se Sochou cihlový. Znovuodhalen byl 25. června 2000 při 150. výročí bitvy dánským ministrem kultury Elsebethem Gernerem Nielsenem. A právě on to byl, kdo při projevu potvrdil, že dánský parlament už od 20. listopadu 1998 debatuje znovu o tom, že by se měl Istedský lev vrátit zpět do Flensburgu. Za navrácení Istedského lva do Flensburgu lobovala i komise působící v městě Fredericia, sídle to druhé Bissenovy monumentální sochy Landsoldaten. Přeci jen už od všech těch válek utekla nějaká doba, averze němců a dánů ochladla a snad i vymizela. Když o vrácení sochy požádala i městská rada Flensburgu, dánská vláda rozhodla o vrácení Istedského lva na své původní, důstojné místo. 10. září 2011 se socha vrátila zpět na vojenský hřbitov ve Flensburgu a byla vztyčena na svém původním místě. Celý ceremoniál odehrávající se na německém území vedl princ Joachim Istedský lev (originál v Kodani) Dánský… Zdroj: Wikipedia commons; Ib Rasmussen http://vikulka.ic.cz/

20


Pohled na pevnost Belfort (Francie) Zdroj: Wikipedia commons; Thomas Bresson svobody? Fréderika Bartholdiho. Tento významný francouzský sochař má totiž kromě Sochy svobody na svědomí i Belfortského lva. Jak už název napovídá, monumentální sochu Belfortského lva najdeme ve francouzském městě, jen kousek pod hradem Belfort. Lev symbolizuje hrdinství francouzů vzdorujících obléhání města Prusy… Město Belfort se stalo obléhaným poté, kdy francouzská armáda utrpěla porážku u Štrassburku (28. září 1870) a stáhla se zpět do Alsaska. Město Belfort i se svou pevností totiž leží v průsmyku, jímž je možné bez překonávání velkých výškových rozdílů přejít přes pohoří Vosges a odstat se tak z Alsaska přímo do střední Francie. Získání města Prusy by bylo strategickou výhodou pro celou další válku. Pevnosti v Belfortu tehdy velel komandér Pierre Philippe DenfertRochereau a ten, když slyšel o tom, že prusové táhnou na město, nařídil město opevnit. August von Werder, velitel pruské armády, přitáhl k městu 3. listopadu 1870 a narazil tu na nečekaně tuhou obranu. Díky místní vojenské posádce, ale hlavně i místním lidem, se prusům nepodařilo město kompletně obklíčit. To byla pro Prusy samozřejmě významná překážka pro další postup do srdce Francie, a Francouzům na druhé straně zase bylo jasné, že Belfort je nutné udržet za každou cenu. A tak byla vytvořena armáda, která vytáhla na pomoc městu Belfort. Vedl jí generál Charles Denis Bourbaki. K městu však tyto pomocné síly přitáhly až 15. ledna 1871, 21

tedy po 73 dnech obléhání! Generál Bourbaki se s Werderem utkal poblíž řeky Lisaine a v bitvě, která trvala tři dny, prohrál. Francouzská armáda se rozprchla. Obléhání pokračovalo dál, ale prusové už začínali být netrpěliví. 27. ledna 1871 pod vedením generála von Tresckowa zaútočili na město – jenomže Belforťané se ubránili. A obléhání pokračovalo dál. Až 15. února 1871 bylo mezi francouzi a prušáky sjednáno příměří. Tehdejší „ministr obrany“ (prezident úřadu vlády pro národní obranu) Louis Adolphe Thiers poslal Denfert-Rochereauovi zprávu, aby pevnost opustil, neboť její další bránění už by bylo neudržitelné. 18. února obránci Belfortu z města odešli, volně, se zbraněmi v rukou a zaslouženou ctí. Za 83 dnů obléhání vypálili prusové na město přes 400 000 kulí, což je průměrně 5000 denně! I Němci tehdy uznali zásluhy obránců a podle Frankfurtské dohody se město a nejbližší okolí nestalo částí Německého impéria. Celkem 103 dnů trvalo obléhání, 83 dnů bombardování města. Oproti 40 000 pruské armádě bylo obránců jen 17 000 a navíc – jen tři a půl tisíce z celkového počtu obránců byli vojáci. Pro uchování památky a pro připomenutí statečnosti místních obyvatel tu byla postavena socha lva. Jak už bylo mnohokrát řečeno, právě lev je symbolem odvahy a statečnosti a rozměry sochy odpovídají zásluhám obránců města. Socha Vikulka, CZ


Belfortský lev Zdroj: Wikipedia commons; Thomas Bresson ležícího lva byla – jak už bylo řečeno – hranic a vzájemných vztahů na Balkánském navržena sochařem Fréderikem Augustem poloostrově po proběhnuvší Rusko-turecké Bartholdim (2. srpna 1834 – 4. října 1904). Je válce (1877 – 1878). Přítomni byli zástupci sestavena z bloků červeného pískovce, bloky všech velkých mocností (Rusko, Velká Británie, byly nejdříve každý samostatně opracován a Francie, Rakousko-Uhersko, Itálie, Německo a teprve poté dopraven na místo, kde socha Osmanské říše) a čtyři zástupci zemí stojí. Lev je 22 metrů dlouhý a 11 vysoký a Balkánského poloostrova (Řecko, Srbsko, přesto, že leží pod pevností, je výraznou Rumunsko a Černá Hora). Dohoda znamenala dominantou celé okolní krajiny. Původně měl být lev orientován tváří k Prusku, ale toho se pro protesty Němců upustilo. Menší kopie Belfortského lva stojí například na náměstí Denfert-Rochereau (vzpomeňme velitele vojenské posádky Belfortu) v Paříži, nebo na jednom z předměstí kanadského Montrealu. V letech 1878 až 1880 probíhala tzv. Druhá angloafghánská válka. Další konflikt, jehož etapa – Bitva u Maiwandu – dala vzniknout monumentální lví soše. Ale hezky popořádku. V černu roku 1878 byla Bronzová kopie Belfortského lva na náměstí Denfert_rochereau, v Berlíně podepsána tzv. Paříž Berlínská dohoda o vymezení Zdroj. Wikipedia commons; Jebulon http://vikulka.ic.cz/

22


Maiwandský lev Fotografie z 10. června 2012 Zdroj: Wikipedia commons; Philafrenzy pro Evropu dosažení relativního klidu, nicméně napětí mezi mocnostmi se tím neuvolnilo, nýbrž jen přeneslo na území kolonií. Ještě v létě roku 1878 si Rusové pospíšili a vyslali diplomatickou misi do Kábulu. Byla to ovšem diplomatická mise – diplomaticky řečeno – nechtěná. Tehdejší afghánský Amir Sher Ali Khan sice zkusil samopozvání rusů zabránit, leč neúspěšně a 22. července 1878 rusové dorazili do Kábulu. Evropské mocnosti to samozřejmě nenechalo chladnými a 14. srpna téhož roku požádali o možnost diplomatické mise v Afghánistánu i britové. I tentokrát Amir Sher Ali Khan odmítl, i tentokrát britové neposlechli, a to ani přesto, že byli upozorněni na to, že překročí-li britská mise hranice, bude okamžitě vrácena. Britská diplomatická mise vedená Nevillem Bowlesem Chamberlainem (u nás ne příliš oblíbeným politikem, neboť jeho podpis figuruje i na Mnichovské dohodě) překročila afghánské hranice a při nejbližší příležitosti byla otočena a vyhoštěna… Na to Britové evidentně čekali a obratem vyslali do Afghánistánu armádu o síle více než 50 000 mužů (tvořenou jak Brity, tak Indy). S postupující okupací byl stále zoufalejší Amir Sher Ali Khan, dokonce byl údajně už odhodlán požádat o oficiální pomoc ruského cara, jenomže než tak stihl učinit, zemřel. Na jeho místo nastoupil nový Amir, Mohammad Yaqub Khan a ten ve snaze předejít okupaci i 23

zbytku Afghánského území, podepsal s Brity tzv. Gandamackou dohodu (květen 1879). Výměnou za křehký mír museli Afghánci od té doby postupovat co do své zahraniční politiky podle pokynů Britů. 3. září 1879 však v Kábulu vypuklo povstání s cílem vyhnat britské diplomaty ze země. Britská armáda vtrhla do Afghánistánu a v rozhodující bitvě dne 6. října 1879 u Char Asiab porazila hlavní Afghánskou armádu. Dva dny na to už Britové opět okupovali Kábul. V prosinci téhož roku vypuklo další povstání a afghánci napadli část okupačních vojsk v bitvě u Sherpuru… A stejně jako mnohokrát předtím i mnohokrát ještě potom bitva střídala bitvu a vítězství prohru. Britové se snažili ukončit válku jakkoliv ve svůj prospěch, proto vrcholní politici upekli dohodu, podle níž měl po válce usednout na afghánský trůn Abdur Rahman Khan, bratranec soudobého Amira Yaquba. Jenomže podle uznávaného afghánského práva měl mít přednost Ayub Khan, Yaqubův bratr. Byl to právě Ayub, kdo dal dohromady poslední afghánský pokus o odpor, porazil Brity právě v bitvě u Maiwandu a obléhal Kandahár. Britové na potlačení této poslední vzpoury nasadili hlavní vojenské síly, Ayuba porazili 1. října v Bitvě u Kandaháru, a tím nastalo období klidu, v němž bylo sjednáno příměří a navrácení se ke stavu deklarovanému Gandamackou dohodou… Jak už to tak bývá, politické pozadí je vždycky složitější, než je všeobecně známo, proto nechme politiku politikou a soustřeďme se teď na průběh Bitvy u Maiwandu. Bitva u Maiwandu se odehrála 27. července 1880 a jak už víme, na jedné straně stál jako velitel afghánských sil Ayub Khan, na druhé straně dvě brigády britských a indických jednotek pod velením brigádního generála George Burrowse. Burrows se neukázal býti dobrým stratégem, zcela evidentně podcenil přípravy a když se mu navíc ještě jen pár dnů před bitvou samotnou podařilo porazit jeden dezertující afghánský oddíl včetně několika děl, byl si vítězstvím jistý. Netušil, že jde do Vikulka, CZ


Maiwandský lev Reading, kolem roku 1887, fotografie Henryho Taunta dnes v Reading Borough Libraries Zdroj: Wikipedia commons; volné dílo boje proti hlavním silám Ayuba Khana. Ty čítaly na 25 000 mužů, včetně jízdy a moderní artilerie. Burrows měl k dispozici 2500 mužů, z toho 500 britů, pravda, i on měl k dispozici jízdu i dělostřelectvo, jenomže v nesrovnatelně menší síle. Britové se bili statečně, ale na takovou přesilu neměli. Uvádí se, že v bitvě padlo 2050 až 2750 afghánců, další 1500 bylo zraněno, na druhé straně padlo 969 vojáků a dalších 177 bylo zraněno. Burrows nařídil svým jednotkám se stáhnout do Kandaháru, Ayub Khan je pronásledoval a Kandahár obléhal až do doby, než přijela hlavní britská vojska – to už jsme si řekli. Maiwanský lev je válečním pomníkem vztyčeným na počest 329 mužů z 66. Berkshireského pěšího regimentu, kteří padli právě během Druhé anglo-afghánské války. 258 z nich přitom padlo jen v Bitvě u Maiwandu. Dlužno jen dodat, že původně měl celý regiment 500 členů. O jedenácti padlých http://vikulka.ic.cz/

se dokonce sami Afghánci oficiálně vyjádřili tak, že bojovali statečně a se ctí a vysloužili si jejich obdiv. Na bitvu britové nezapomněli nejen díky velkému Maiwandskému lvu, ale i díky Siru Arthuru Conanu Doyleovi, který se bitvou samotnou zaobírá v krátké povídce The Summer (Léto), nebo v úvodní kapitole případu Sherlocka Holmese Studie v šarlatové. Mimochodem, postava Doktora Watsona (trpělivého pobočníka Sherlocka Holmese) vznikla podle A. F. Prestona, který sloužil u 66. pěšího regimentu jako chrirug (hodností major). I Alexander Francis Preston byl v Bitvě u Maiwandu raněn, byl to však jeden z těch šťastnějších, kteří přežili. Maiwandský lev dnes stojí ve Forbury Gardens v anglickém městě Readingu, v hrabství Berkshire. I díky tomu se v některých pramenech objevuje pod názvem Forbury Lion – Lev z Forbury. Sochu navrhl George Blackall Simonds, jeden z členů 24


Maiwandský lev – detail Zdroj: Wikipedia commons; QuentinUK Readingské rodiny pivovarníků, který se však dal na cestu sochařství. Socha je odlita ze železa společností H. Young & Co. z města Pimlico v roce 1886 a váží 16 tun a na výšku měří 31 stop (9,45 metru). Simondsovi studoval lvy dlouhé měsíce, samotná výroba sochy zabrala dva roky. Traduje se historka, podle níž se měl Simonds pokusit o sebevraždu, když se mu krok odlitého lva nezdál být dost přesvědčivý. Faktem ale je, že díky Maiwanskému lvu udělal Simonds sochařskou kariéru, roku 1887 vytvořil sochu královny Viktorie, roku 1891 George Palmera. Když už jsme tedy zabrousili do života George Blackalla Simondse, je nutno dodat, že roku 1903 sochařství pověsil na hřebík a vrátil se k původní rodinné profesi – vaření piva. Mimochodem – pivovar ve městě Dunsden Green nedaleko Readingu vaří pivo zvané Forbury Lion. Samotná lví socha stála původně na cihlovém podstavci, až roku 1910 byla přesazena na podstavec kamenný. Po stranách podstavce jsou vyryta jména všech padlých členů 66. pěšího regimentu. Vše doplňuje pamětní deska a nápisem: 25

This monument records the names and commemorates the valour and devotion of XI officers and CCCXVIII non-commissioned officers and men of the LXVI Berkshire Regiment who gave their lives for their country at Girishk Maiwand and Kandahar and during the Afghan Campaign MDCCCLXXIX MDCCCLXXX. History does not afford any grander or finer instance of gallantry and devotion to Queen and country than that displayed by the LXVI Regiment at the Battle of Maiwand on the XXVII July MDCCCLXXX. Despatch of General Primrose. Tento pomník připomíná jména a chrabrost a oddanost jedenácti důstojníků a tříset osmnácti poddůstojníků a vojáků 66. Berkshireského regimentu, kteří položili své životy za svou zem v Girishk Maiwand a Kandaháru během Afghánské kampaně 1879 – 1880. V historii nenajdeme větší nebo šlechetnější projev statečnosti a oddanosti královně a zemi, než ta, kterou prokázal 66. regiment v Bitvě u Maiwandu 27. července 1880. Vikulka, CZ

NEJKRÁSNĚJŠÍ KOČIČÍ SOCHY Zaznamenal: generál Primrose. Maiwandský lev byl odhalen v prosinci roku 1886. V městě Readingu jde o významný prvek, Maiwandského lva tu mají ve znaku místní noviny Readding Post i fotbalový klub. Když se v našem vyprávění ohlédneme zpět, zdá se, že ke vzniku krásné lví sochy je zapotřebí lidského utrpení… Zkusme tento dojem přeci jen trochu změnit. Před budovou zbrojnice v Benátkách stojí socha Lva z Pirea. Obecně se tu považuje za symbol Svatého Marka, patrona města. Socha původně stála v Pireu, přístavní čtvrti Athén. Roku 1687 jí tu ukořistil námořní kapitán Francesco Morosini během tzv. Velké turecké války proti Osmanské říši. Budiž ke cti zmiňovanému kapitánu, že i když nechal ostřelovat i Athénský Parthenon, přeci jen tak učinil „opatrně“ (dá-li se to tak nazvat), aby mohl následně vzácné sochy jako kořist a zdroj snadných zisků převést do Itálie. Když tedy už víme, jak se Pirejský lev

dostal do Benátek, je potřeba i zmínit, že kopie této sochy se nachází jednak v Archeologickém muzeu v Pireu a ve Švédském muzeu národních starožitností ve Stockholmu. Proč se jedna kopie nachází v Pireu, je asi zřejmé, socha tu byla domovem od prvního či druhého století našeho letopočtu. Kdo tento lví monument vytvořil, nevíme. Socha je vytovřena z bílého mramoru, na výšku měří kolem tří metrů a původně byla součástí fontány. Voda tekla ze lví tlamy do nádrže pod packami. Socha měla ve městě zřejmě určité výsadní postavení, protože italové kdysi měli zapomenout jméno „Pireus“ a namísto toho tento přístav zvali Porto Leone (Lví přístav). Někdy v druhé polovině jedenáctého století dostal Lev z Pirea tetování. Na obou bocích najdeme ještě dnes (i když už notně omšelé a časem smazané) vyryté runy ve tvaru těla tvora, kterého angličané zvou „lindworm“ – v podstatě jde o hada s hlavou draka, někdy i

Lev z Piera před budovou zbrojnice v Benátkách Zdroj: Wikipedia commons; Didier Descouens http://vikulka.ic.cz/

26

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ Překladů runového nápisu je víc. Víc je i významů, které runy podle překladatelů mají. Který je ten správný? Kdo ví… Když už jsme nakousli tu Itálii, tak za zmínku určitě stojí další lví socha, tzv. Corbridgeský lev. Staří Římané při svých výpravách za obsazením a podrobením dalších a dalších území došli až do dnešní Velké Británie (hranici, kam až Římané došli, určuje slavný Hadriánův val). I tady vznikala města a osady pod nezaměnitelným Římským vlivem Ilustrace runového písma na boku Lva z Pirea En Nordisk Runeindskrift i Piræus, med Forklaring af C.C. Rafn, kulturním, architektonickým i uměleckým. Taková místa jsou Antiquarisk Tidsskrift, 1855-57 dodnes vyhledávána archeology, Zdroj: Wikipedia commons; volné dílo kteří neustále nacházejí nové a nové artefakty z oněch dávných s naznačenýma nohama, jindy ne. Jak runy, dob. Jedním z těchto archeologů nadšenců byl tak „lindworm“ jsou typickými znaky severské na začátku 20. století i Leonard Woolley, který Skandinávské kultury. Je pravděpodobné, že vedl vykopávky na tzv. Nalezišti II. u města ono tetování bylo provedeno Varangy, Corbridge v Northumberlandu v Anglii. Roku nájemnými žoldáky, původem z dnešního 1907 se mu tu poštěstilo najít poměrně velkou Švédska, kteří sloužili Byzantskému císaři. Samozřejmě, že runové písmo bylo pro Italy dlouhá léta záhadou. Až koncem 18. století jej poznal švédský diplomat Johan David Åkerblad. Socha se tak dostala do hledáčku tehdejších švédských historiků a v polovině 19. století byly runové nápisy poprvé přeloženy sekretářem Kongelige Nordiske Oldskrift-Selskab (Královské společnosti pro severské starožitnosti) Carl Christian Rafn. Bohužel, už v době Rafnových překladatelských pokusů byl nápis značně poškozen a některé runy byly už úplně nečitelné, a tak nezbylo, než přeložit to čitelné a zbytek si musíme domyslet. Roku 1854 byl zveřejněn Rafnův překlad – na pravé straně lva čteme: Asmund vytesal tyto runy spolu s Asgeirem a Thorleifem, Thordem a Ivarem, na pokyn Harolda Vysokého i přesto, že to Řekové zvažovali a nakonec zamítli. Na levé straně lva pak čteme: Hakon, Ulf a Asmund a Örn dobyli tento přístav. Tito muži a Harold Hafi vystavili vysokou pokutu za vzpouru řeckého lidu. Dal je držen v zajetí v dalekých zemích. Egil odešel Lev z Pirea s Ragnarem na výpravu do Rumunska a Fotografie z 3. srpna 2007 Arménie. Zdroj: Wikipedia commons; Giovanni DallÓrto 27

Vikulka, CZ


Corbridgeský lev Zdroj: Wikipedia commons; Singinglemon sochu lva, stojícího nad uloveným zvířetem. Socha je dlouhá 0,95 metru, široká 0,36 metru a vysoká 0,87 metru. Pravděpodobně šlo původně o součást něčího hrobu a lev nad ulovenou kořistí měl zřejmě symbolizovat vítěztví smrti nad životem, nicméně později byla socha z hrobu sňata a stala se součástí jakési fontány – lev měl při nalezení vyvrtán otvor, jímž byla do tlamy přiváděna voda, která zřejmě plnila menší vodní nádrž pod sebou. Právě v tomto stavu ji dělníci Leonarda Woolleyho našli.

http://vikulka.ic.cz/

Na nalezišti u Corgridge byly nalezeny celkem čtyři lví sochy. Dvě byly součástí mausolea z druhého století našeho letopočtu, které se nacházelo na místním římském hřbitově Shorden Brae. Jestli byl i samotný Corbridgeský lev původně tady, bohužel nevíme. Čtvrtý lev byl vestavě do jedné zdi a nyní se považuje za ztraceného, naposledy je zmiňován v soukromé sbírce Bartholomewa Lumleyho na začátku 19. století. Corbridgského lva dnes najdeme v Corbridge Roman site museum, které se nachází kde jinde než v městečku Corbridge.

28


Prudhoeův lev © Trustees of the British Museum Cestou do Corbridge je užitečné krále Horního a Dolního Egypta, pána Dvou zastavit se v Londýně v Britském muzeu. zemí, Nebmare, obrazu Reova, syna Reova, Najdete tu ještě jednu proslulou lví sochu, Amenophis, vládce Théb.“ Dále byli lvi ve totiž Prudhoeovy lvy. Jde o párek lvů ze třetím století před naším letopočtem starého Egypta, datovaných co do vzniku do přemístěni do Jebel Barkal, na jih od Núbie a doby 18. dynastie, tj. kolem roku 1370 před učinil tak král Amanislo, vládce Meroë… Tolik naším letopočtem, vytesaných z červeného nápisy samotné. granitu. Každý měří na výšku 1,2 metru a 2,2 na délku. Oba lvi původně strážili vchod do chrámu boha Soleba v Núbii, postaveného faraónem Amenhotepem III. Staří Egypťané, respektive ti nahoře, faraóni zejména, cítili potřebu po sobě zanechávat stopy a tak jako na většině takto starých egyptských artefaktů, i lvi jsou „popsáni“ hieroglyfickými nápisy, z nichž se můžeme kupříkladu dočíst, že Amenhotep III. byl tím, kdo dal podnět k jejich výrobě coby součásti chrámu Solebova, že to byl faraón Tutanchamon, který Prudhoeův lev „obnovil monument svého otce, © Trustees of the British Museum 29

Vikulka, CZ

NEJKRÁSNĚJŠÍ KOČIČÍ SOCHY hrdiny? Horatio Nelson, 1. vikomt Nelson a 1. vévoda z Bronté se narodil 29. září 1758 v Burnham Thorpe v Norfolku, jako syn reverenda anglikánské církve Edmunda Nelsona. Byl šestým z celkem jedenácti dětí (měl sedm sester), které měl Edmund Nelson se svou ženou Catherine rozenou Sucklingovou a jméno dostal po svém dědečkovi Horation Walpoleovi (1723 – 1809). Bohužel, když muž bylo devět let, zemřela mu matka. Ve dvanácti letech, psal se rok 1770, hned po dokončení základní školy King Edward VI´s Grammar School nastoupil k námořnictvu. 1. ledna 1771 začal svou námořní kariéru na lodi HMS Raisonnable jako řadový námořník. Jen pro zajímavost – lodi tenkrát velel kapitán Maurice Suckling. Podobnost tu není čistě náhodná, byl to Horatiův strýček. Horation Nelson Evidentně to byl námořník Olejomalba od Lemuela Francisca Abbotta v National Maritime snaživý a schopný, neboť už ve Museum dvaceti letech byl jmenován Zdroj: Wikipedia commons; volné dílo kapitánem lodi Albermarie. Mezitím se nadto ještě stihl Na začátku 19. století byli oba lvi zúčastnit Americké války za nezávislost na nalezeni právě v Jebel Barkal, a to lordem straně severoamerických osadníků. Jako velitel Prudhoem. Ten je roku 1835 věnoval se pak Nelson proslavil během útoku na Britskému muzeu, kde jsou dodnes. Korsiku v roce 1793, tedy hned na začátku V Londýně ještě chvíli zůstaňme. války s tehdejší revoluční Francií (Francie Najdeme tu ještě další lví sochy. Lvi tu sice tehdy vyhlásila Anglii válku 1. února 1793). nejsou hlavním motivem, ale to jim na kráse Tehdy už stál na můstku válečné lodi jeho pranic neubírá. veličenstva Agamemnon. A mimochodem, Není pochyb, že jedním přišel tu o pravé oko. Následovalo vítězství z nejslavnějších náměstí světa je londýnské v námořní bitvě u mysu sv. Vincenta nad Trafalgar square. Nikdo si toto náměstí dnes spojenými námořními silami Francie a už snad ani nedokáže představit bez slavného Španělska a povýšení do hodnosti sousoší zvaného Nelsonův sloup, jehož kontraadmirála. V bitvě u Santa Curz de součástí jsou i čtyři velké lví sochy. Pravda, lvi Tenerife Nelson opět vyhrál, stálo ho to však tu slouží jen jako doplněk, ne jako hlavní pravou paži. 1. srpna 1798 zvítězil v bitvě – motiv, ale na rozdíl od admirála Nelsona opět proti Francouzům – u Abúkiru a záhy stojícího vysoko nad náměstím, lvi jsou všem odjel do Neapole, aby tu pomohl vyhnat kolemjdoucím na očích v rovině řekněme z města Francouze a vše vrátit do starých lidské. kolejí. Za tuto opět úspěšnou akci získal Čím si jakýsi Nelson vysloužil hodnost šlechtický vévodský titul. V Neapoli se Horatio admirála a funkci Anglického národního seznámil s ženou britského vyslance, lady http://vikulka.ic.cz/

30


Traffalgar Square, Londýn Zdroj: Wikipedia commons; Vibin Emmou Hamiltonovou, přičemž šlo o seznámení natolik blízké, že mělo za následek narození potomka… dceru Horácii. Samozřejmě to vyvolalo skandál a tak byl Nelson záhy odvolán na Menorku, kam však pro další válečné zaneprázdnění nedorazil. Když bylo 22. října 1801 v Amiens uzavřelo mezi Anglií a Francií příměří, byl Nelson převelen na sever, do Baltského moře. Tady porazil tentokrát dánskou flotilu a za to získal titul vikomta a hodnost admirála. Ve vrcholných politických kruzích však zůstával téměř všem trnem v oku románek s lady Hamiltonovou. Nelson se však všem postavil tím, že na okraji Londýna koupil dům Merton Place a tady bydlel i s již bývalým vyslancem Hamiltonem, milenkou Emmou a dcerou Horácií. Zásluhy o vlast byly přeci jen větší, než morální poklesky, Nelson se během své kariéry stal velmi důležitým článkem královského námořnictva. A tak, když roku 1805 hrozilo, že Napoleon podnikne do Anglie invazi, byl povolán do čela celého britského válečného 31

loďstva. 21. října 1805 se na palubě lodi HMS Victory osobně účastnil rozhodující – a pro Anglii vítězné – bitvy u Trafalgaru, v níž rozmetal spojené francouzsko-španělské loďstvo pod vedením admirála Pierra-Charlese Villeneuva. Bitva u Trafalgaru byla pro Nelsona osudovou. HMS Victory sama žádné velké škody neutrpěla, chtělo by se říci, že to musel být osud, že Nelsona, stojícího po boku kapitána lodi Thomase Hardyho, zasáhla odněkud z lanoví francouzské lodě kulka, která se zaryla do levého ramene a prošla až do páteře. 21. října 1805 v 16:30 hodin admirál Nelson zemřel na palubě HMS Victory. Jako velkému vojevůdci mu snad mohlo být útěchou, že se před svou smrtí stihl dozvědět o svém vítězství… Díky svým činům si Horatio Nelson vysloužil funkci národního hrdiny. Trafalgar Square a jeho monumentální sloup byly vybudovány právě pro připomenutí jeho vítězství, které zabránilo skutečně invazi Napoleona na Britské ostrovy. Sloup stojí Vikulka, CZ


Bronzový lev u pany Nelsonova sloupu na Trafalgar Square v srpnu 1915 Fotografie Emila P. Albrechta; National Geographic Zdroj: Wikipedia commons; volné dílo v centru náměstí, je vysoký 44,27 metrů, a na vrcholu je žulová 5,5 metru vysoká socha admirála Horatia Nelsona (jednookého a jednorukého). Na podstavci sloupu jsou na každé straně reliéfy s vyobrazením největších Nelsonových vítězství – Bitvy u mysu sv. Vincenta, Bitvy u Nilu, Bitvy u Kodaně a Bitvy u Trafalgaru. Návrh sloupu vytvořil roku 1838 architekt William Railton a realizován byl společností Peto & Grissell. Sloup střeží čtyři lvi. Ti součástí původního návrhu nebyli a podle dochovaných záznamů se tu objevili až v roce 1867. Původně měli být čtyři berberští lvi vytesáni z žuly sochařem Johnem Grahemem Loughem, jenomže ten se roku 1846 s Railtonem rozhádal a posléze se této práce zřekl. Lvího díla se pak ujali Sir Edwin Landseer a baron Carlo Marochetti. Zatímco Sir Edwin Landseer je odbornou veřejností považován za jednoho http://vikulka.ic.cz/

Jeden ze čtyř bronzových lvů Nelsonova sloupu Zdroj: Wikipedia commons; Pilgrab 32


Lev u Nelsonova sloupu na Trafalgar Square, Londýn Zdroj: Wikipedia commons; Florinux z nejlepších malířů a sochařů zabývajících se zvířecí tématikou, Carlo Marochetti tak známý není, ač i on vytvořil celou řadu nádherných soch a monumentů, kupříkladu bronzovou sochu krále Richarda Lví srdce stojící před

Pohled na Trafalgar Square Zdroj: Wikipedia commons; autor neuveden 33

Westminsterským palácem, jezdeckou sochu Emmanuela Philiberta, vévody Savojského na Piazza San Carlo v Turíně, a mnoho dalších. O výrobě lvů se traduje leccos. Asi nejpravděpodobnější verze bude ta, podle níž se vzhledem lvů nechali oba sochaři inspirovat lvy Marschalka Jánose na Széchenyi Lánchíd (česky Řetězovém mostě) v Budapešti, instalovanými na most šest let před vyhlášením soutěže o Trafalgarské lvy. Podle jiné historky měl Landseer více než dva roky studovat chování lvů v Londýnské zoo a nakonec i zakoupil jednoho uhynulého lva a podle jeho mrtvého těla si dělal skici a malé sošky tak dlouho, dokud se lev nezačal rozkládat. Zřejmě byl umělec dosti důkladný a ani za čtyři roky si nestihl naskicovat všechny detaily. Při výrobě některých částí tedy musel improvizovat a tak se stalo, že lví tlapy připomínají spíš tlapky kočičí. Ať už to bylo jakkoliv, faktem je, že vznikly čtyři nádherné lví sochy, za jejichž výrobu Landseer inkasoval 6.000 liber a Marochetti 11.000 liber. Celý monument dosáhl světové proslulosti, dokonce takové, že si na něj svého Vikulka, CZ


Lev z Cangzhou Zdroj: Wikipedia commons; Rolf Mueller času brousil zuby i Adolf Hitler. Roku 1940 vznikly v jádru SS plány na invazi na Britské ostrovy. Historikové tento plán znají pod názvem Operace Lvoun (Operation Seelöwe; Operation Sea Lion). Součástí těchto plánů bylo i řešení na přenesení Nelsonova sloupu do Berlína. Operaci Lvoun kupodivu nelze označit za neúspěšnou, ona totiž nikdy neproběhla. Původní termín 15. srpen 1940 byl odložen kvůli houževnatému odporu královského letectva, odsun na 15. září nic neřešil, s odkazem na počasí pak byla akce odložena na květen 1941, nicméně tento termín kolidoval s operací Barbarossa (útok Německa na Rusko), a tak se na vše tak nějak pozapomnělo. Poněkud východněji od Londýna leží Čína. Sto osmdesát kilometrů jihozápadně od hlavního města Pekingu, v provincii Hebei, leží město Cangzhou. Právě tady můžeme najít nejstarší a největší odlitou sochu na světě. Jde o Lva z Cangzhou, který byl vytvořen ze železa roku 953 našeho letopočtu. Socha je vysoká 5,78 metru, 6,5 metru dlouhá a 3,17 metru široká. Váží kolem http://vikulka.ic.cz/

čtyřiceti tun a je to jedna z nejvýznamnějších kulturních památek Číny. Lev z Cangzhou má na zádech lotosový trůn o průměru kolem dvou metrů, předpokládá se, že původně byla celá socha umístěna uvnitř buddhistického kláštera a na trůnu byla umístěna bronzová socha některého z buddhistických bohů. Bronzová socha byla později odstraněna zřejmě proto, že bronz postupně nabíral na ceně. Jak už bylo řečeno, Lev z Cangzhou je nejstarší největší odlévaná socha v Číně a pravděpodobně i na světě. Socha byla vytvořena zvláštním způsobem tzv. kusového odlévání. To je postup, při němž je vytvořena hliněná předloha. Ta se nechá vytvrdnout a po vytvrdnutí se na tuto předlohu nanese další, slabá vrstva hlíny, jak obal. Tato vrstva se nechá vytvrdnout jen částečně, tak, aby šla rozbít, ale aby se nerozbila hliněná předloha uvnitř. Jednotlivé střepy obalu se pak odlijí do kovových částí, které jsou posléze zase poskládány jako puzzle do jednoho celku. Zdálo by se, že takto vytvořená socha musí být křehká a nemůže odolávat hlodání času. No, 34

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ možná, že Lev z Cangzhou je výjimka, každopádně i on musel být během své existence několikrát opravován. Kupříkladu roku 1603 se ztratil ocas. Roku 1803 zasáhl sochu blesk. Roku 1886 už hrozilo, že se socha zřítí a tak tehdejší konzervátoři zpevnily podloží sochy kameny a cihlami. Roku 1984 pak byl pro sochu vytvořen nový kamenný podstavec a vnitřek sochy byl zpevněn betonem. Ukázalo se samozřejmě, že to nebyl úplně dobrý nápad a socha se začala rozpadat. Až roku 2000 byla provedena pořádná a odborná restaurace sochy, takže ji můžeme obdivovat dodnes. Jako pravá národní kulturní relikvie má Lev z Cangzhou blahodárný vliv na své okolí – přitahuje sem turisty. Město Cangzhou je na svůj monument náležitě hrdé, sami obyvatelé mnohy hovoří, že žijí „ve lvím městě“ a jeden z místních podnikavců dokonce začal vařit pivo s názvem „Lev z Cangzhou“. V Číně najdeme jedno mystické místo se sochou, v jejíž kompozici hlavní roli hrají tygři. Místo dostalo název Sen u pramenu tygra, nachází se jihozápadně od města Hangzhou v čínské provincii Zheijang. Legenda o tomto místě vypráví o

mnihu Huanzhongovi (žijícím v době dynastie Yang), který odešel z kláštera hledat vodu. Mnich, uondán náročnou cestou, usnul pod stromy a ve snu se mu zjevil duch, který mu oznámil, že zanedlouho na toto místo přijdou dva tygři, kteří s sebou přinesou i vodní pramen. Když se Huanzhong vzbudil, viděl nedaleko sebe skutečně dva tygry, kteří hrabali prackami do země tak dlouho, až z ní vytryskl pramen vody. Ač by se na první pohled na celou scenérii zdálo, že spícímu mnichovi hrozí přímé nebezpečí od lítých šelem, není tomu tak. I podle legendy tygři poté co ukojili svou žízeň, mírumilovně odešli… I přesto, že je Pramen tygra oblíbeným turistickým cílem, je zdejší voda považována za jednu z nejkvalitnějších pramenitých vod široko daleko (je například „tajnou“ přísadou pro místní specialitu čaj Longjing). Pramen tygra je údajně rovněž pohřebním místem mnicha Ji Gonga. To je skutečná, žijící (tedy žijící ve své době), historická postava. Ji Gong se narodil v Li Xiuyuan 2. února 1130. Jeho otcem byl vysloužilý vojenský poradce Li Maochun. Když bylo Ji Gongovi 18 let, osiřel. Byl poslán do

Sen u Tygřího pramene Zdroj: Wikipedia commons; Sh1019 35

Vikulka, CZ

NEJKRÁSNĚJŠÍ KOČIČÍ SOCHY kláštera Lingyin ve městě Hangzhou, kde se měl školit buddhismu. Jenomže Ji Gongovi se mnišský život moc nezamlouval, rád jedl, rád pil víno, rád se oblékal do nákladných drahých rouch... Jenomže chování odporující v podstatě všem základním pravidlům buddhismu vyvažoval Ji Gong svým chováním. K ostatním se vždy choval laskavě, snažil se pomáhat, zastával se bezmocných před svévolí pánů. A tak, když mniši Ji Gonga z kláštera vyhodili, Ji Gong se i dál snažil pomáhat potřebným, ač sám musel žít na ulici. Jednou se mu pak ve spánku zjevil sám Buddha, aby ho přivedl zpět na správnou cestu. Ji Gong se změnil, přestal se přejídat, přestal se opíjet, vrátil se zpět do kláštera, ale dál lidem pomáhal. Ji Gong zemřel 17. června 1207 v klášteře Jingci a po smrti se dočkal prohlášení za božstvo známé jako Daoji. A právě pod jménem Daoji vystupuje v mnoha pověstech a legendách, z nichž nejedna se dočkala i filmového zpracování.

http://vikulka.ic.cz/

36


TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ ANEB

KOIČÍ DĚJEPIS

Vít Štejnar © 2011-2016

37

Vikulka, CZ

Nejkrásnější kočičí sochy

Recommend Documents